Obsah fóra FanArt Vaše povídky Rozepsané/Nové povídky Stargate: Aldeneerin 4 - Kap.9 Velké finále (14.11)

Stargate: Aldeneerin 4 - Kap.9 Velké finále (14.11)


Odeslat nové téma Odpovědět na téma
forton Uživatelský avatar
Master Sergeant
Master Sergeant

Příspěvky: 578
Bydliště: Mníšek pod Brdy
Pohlaví: Muž
Odpovědět s citací
 
Výživná povídka hukooot musel jsem to číst na několikráte :-), aale stálo to za to:-)

Paci Azanyrmuth Uživatelský avatar
Staff Sergeant
Staff Sergeant

Příspěvky: 324
Bydliště: Aldeneerin
Pohlaví: Muž

Odpovědět s citací
 
Po hodně dlouhé době a dost mizerném období jsem se konečně vrátil k dopsání Aldeneerinu. Díl 8 bude řešen jako několik kratších dílů. Původně to bylo zamýšlené jako minisérie, ale nakonec jsem se rozhodl to sloučit přímo do Aldeneerinu 4.

8
Čepel konce


Od výpravy na Chal-Almen uplynulo více než osm dní. Osm dní, při kterých se nad celou Aldeřanskou Aliancí vznášela hrozba útoku Ba‘alovo armády. Přípravy na obranu významných světů se nezastavily, stejně tak badatelé nad starými spisy. Té nejdůležitější přinesené z nejhlubších pater Chal-Almen se ujmul Azanyrmuth VI spolu s dalšími bratry, kteří zkoumání prastaré Aldeřanské knihy věnovali veškerý čas. Každá chvíle byla nesmírně cenná. Ačkoliv ti nejmocnější z Aliance v boji s nepřátelskými válečníky slavili dílčí úspěchy, velké armádě by zřejmě čelit nedokázali. Další hrozbu představoval Ba‘alovo průzkum samotné pevnosti Chal-Almen, kde mohl získat přístup k těm nejmocnějším zbraním a předmětům v dosud známém Univerzu.

Jeden z prvních letních dnů se pozvolna chýlil ke konci a Azanyrmuth Mág V se vydal za Azanyrmuthem VI, aby se spolu pobavili o knize s názvem: “ ČEPEL KONCE.“
„Zdravím,“pozdravil Mág V, „koukám, že stále pokračuješ nad výzkum té knihy.“
Azanyrmuth VI se odvrátil od stolu, kde spočívaly hromady knihy, papírů a svitků: „Čau. Nesmím marnit čas. Kdo ví, kdy nepřítel udeří.“
„Jasně. A pokročil jsi?“
„Trochu jo,“ vzal do ruky velký list papíru s poznámkami a náčrty a začal popisovat získané poznatky: „Všechno naznačuje, že Čepel konce je skutečně velmi mocná zbraň. Někteří Staří Aldeřané, kteří se údajně odtrhli od hlavního proudu, v dávných dobách získali přístup k nejmocnější božské magii. Za přízně vybraných bohů, kteří kdysi válčili proti neznámému zlu, stvořili tento mocný meč, jenž má moc pohlcovat veškerou magii a chránit tak nositele. Současně jeho čepel pronikne jakýmkoliv materiálem a říká se, že neexistuje proti němu obrany.“
„To je přesně to, co potřebujeme. A kde ho získat?“ zeptal se Mág V.
„To už je trošku složitější. Samotná čepel poskytuje nositeli nevídanou moc a její zneužití je obrovské. A tak, když bylo staré zlo zničeno, Staří Aldeřané s pomocí bohů čepel rozbili na několik úlomků a schovali je na různé světy.“
„Aha. Takže to nebude tak snadné.“
„Říká se zde, až přijde nová hrozba, úlomky se stanou znovu přístupnými a je možné je opět zkovat dohromady a její moc obnovit. Aby nebylo vše tak snadné, úlomky jsou uschované na specifických a často bizarních světech. Navíc jsou úlomky často ukryty dosti neobvyklým způsobem. Říká se zde, že mohou nastat případy, kdy se na něj dotyčný může dívat, a přesto neví, co má před sebou. Myslím se, že tu máme opět mocnou ukrývací magii.“
„A jak tedy ty úlomky najdeme. Jsou v té knize uvedena místa?“ zajímal se Mág, přičemž v hloubi mysli pomalu ztrácel naději na snadné vítězství nad Ba‘alem.
„Je to tu uvedeno, ale tak snadné to není. Nečekejme žádný přehledný seznam světů. Adresy jsou v knize velice důmyslně zašifrovány. Ještě ani netušíme, kolik součástí meče musíme najít, ale už se mi podařilo odhalit první adresu.“
„Takže teoreticky můžeme vyrazit na výpravu?“
„Ještě ně. Známe adresu, ale nevíme kde přesně hledat. Světy jsou obrovské a pročesání každého celého světa by trvalo i staletí s nejistým výsledkem. Jediné, co jsem zatím zjistil, že se ten svět jmenuje Loyh, jinak zatím nic, ale to nebude problém. Očekávám, že ty výpravy budou vyžadovat všestrannost, ale mnoho volných lidí nemáme. Musíme najít někoho silného, ale i důmyslného. Nevíš o někom?“
Mág V se zamyslel. Na mysl mu přišlo okamžitě mnoho jmen, avšak si záhy uvědomil, že ten či onen má už přidělenou činnost. Občas vyslovil nějaké jméno, ale Azanyrmuth VI okamžitě odpověděl, kde a na jakou práci byl předělen. Seznam jmen se začal rychle krátit. „A co Blashyr?“
„To by možná šlo. Co vím, nedávno se vrátil z Cimmerie a měl by mít v současnosti volno. Půjdu to ještě dnes zjistit.“

Vzápětí se oba na čas odmlčeli. Azanyrmuth VI si něco zapisoval a Mág V ještě přemýšlel. Potom si Mág znovu vzpomněl na podivného tvora, kterého potkali v hloubi pevnosti Chal-Almen: „Zkoušel někdo hledat nějaké zprávy o těch Rusálech?“
„Samozřejmě. Já i mnozí badatelé se okamžitě po našem návratu snažili zjistit, co jsou zač, avšak bezvýsledně.“
„Opravdu nic?“ podivil se Mág V.
„Ani čárka. Ve starých Aldeřanských záznamech není o nich ani zmínka, jakoby vůbec neexistovali a to v těch záznamech je popsáno dosud nepoznaných národů, civilizací a ras. Některé dost možná nikdy nenajdeme. Na válečných poradách jsme také toto téma probírali s našimi spojenci, ale ani u nich není žádná zmínka. Andělín se sem musel zatoulat z opravdu nepředstavitelné vzdálenosti. S jistotou mohu tvrdit, že rasa Rusálů pochází z jiné Galaxie a dost možná ještě odlehlé její části.“
„Jaká škoda. S jejich mocí bychom mohli porazit Ba‘ala, aniž bychom museli hledat Čepel konce.“
„Možná jo, možná ne. Vůbec netuším, co si o nich myslet. Jaké mají úmysly a co od nich očekávat. Možná jsem přehnaně nedůvěřivý, ale historie nás už párkrát poučila si zachovávat opatrnost.“

Azanyrmuth VI si opět něco poznamenal. Zavřel lahvičku inkoustu, odložil pero a začal rovnat svitky. „Chvilku si odpočinu, něco pojím, a potom zajdu za Blashyrem, snad bude mít čas. Věřím, že je pro tyto speciální výpravy vhodný, protože je to velmi schopný bojovník.“
Ještě, než se rozloučil, Mág V ho ještě zastavil: „Teď mě něco napadlo.“
„Povídej,“ zastavil se kousek od dveří.
„Je docela zvláštní, že nás Ba‘al nechává tak dlouho na pokoji. Ještě nedávno prováděl na naše světy časté útoky a teď tak dlouho klid.“
„To je pravda. Možná si nás jen zkoušel. Možná si s námi jen tak hraje. Stačí si připomenout útok na Qastu. To byl čistě strategický krok. Určitě na svém domovském světě tvoří novou silnější armádu, aby nás dorazil velkým útokem. Je dost pravděpodobné, že čeká, zda na Chal-Almen získá přístup k novým znalostem.“
„A co zahájit masivní útok na Chal-Almen a nepřítele zaskočit.“
Azanyrmuth VI se zamyslel. Tento nápad nebyl vůbec špatný a po chvilce odpověděl: „Na tom něco je. Ba‘al určitě neočekává, že budeme mít takovou drzost, abychom zaútočili na jeden z jeho nejdůležitějších světů. Přednesu to naší radě. Pokud se to dobře promyslí, mohli bychom našeho nepřítele překvapit, a pokud by se musel najednou bránit, řadě našich světů by se ulevilo a zmenšilo nebezpečí napadení.“
Potom se oba rozloučili. Mág V se vrátil domů za rodinnou, zatímco Azanyrmuth VI se po malé večeři vydal za Blashyrem. Válečníka našel na kasárenském nádvoří, kde trénoval několik bojovníků. Azanyrmuth mu přednesl návrh ohledně výprav za Čepelí konce. Blashyr nabídku velmi zvažoval, avšak potřeboval nějaký čas na rozmyšlenou, protože chtěl mladé válečníky co nejlépe připravit k boji. Azanyrmuth se poté vrátil do komnaty, kde se dál věnoval zkoumáním staré knihy.

Druhý den Azanyrmuth přednesl radě nápad ohledně útoku na Chal-Almen. Nápad vyvolal velkou a plodnou diskuzi, která trvala několik hodin. Mnoha přítomným to přišlo jako velmi dobrý nápad a každý tak navrhoval, jak provést útok co nejlépe. Sešlo se opravdu velké množství návrhů, plánů, ale i varování na možné hrozby. Nakonec se po delší odpolední přestávce pokračovalo v jednání, kde padlo rozhodnutí o podniknutí riskantního, avšak takticky výhodného útoku na Ba‘alovo pozice. Bylo však potřeba přeskupit velké armády a současně hlídat sledovat vývoj na Chal-Almen.

O dva dny později se za Azanyrmuthem VI dostavil Blashyr, který nakonec nabídku přijal. Válečník Blashyr původně pocházel ze zemí severně od království Karlstad. Už od mala měl obrovskou sílu. Na páce nenašel přemožitele, dokonce ani Orkové se mu nedokázali rovnat. Ve dvaceti pěti dokázal zcela sám holýma rukama přeprat trojici skalních obrů. Zvěsti o jeho síle se rychle šířily do světa. Stejně jako síly mu byl dopřán i důvtip, díky němuž dokázal už mnoho nepřátel přelstít. Nebál se ani hádanek a hlavolamů. Dokázal si s mnohými věci poradit i jinak, než silou. Dokonce ani k magii nekladl odpor a sám se o ni zajímal. Sice nedokázal sesílat ohnivé koule, případně jiná kouzla, ale dokázal ji využít. Přestože mnohdy působil jako někdo, s kým si není radno zahrávat, dokázal nastavit i vlídnou přátelskou tvář. V klidných časech sršel humorem a u piva dokázal bavit téměř celou krčmu.

Ihned jak Azanyrmuthovi sdělil své souhlasné rozhodnutí, Azanyrmuth neskrýval radost a hned se mu začal věnovat. Přidělil mu nejlepší komnaty určené pro cestovatele a jakmile se Blashyr ubytoval ve velmi útulných a dobře zařízených komnatách, kde nechybělo prakticky nic, opět vyhledal Azanyrmutha, aby mu sdělil více o úkolu.
„Zdravím tě. Tak jsi dorazil,“ uvítal ho Azanyrmuth VI v komnatách, kde se už několik dní věnoval studiu knihy s názvem: „ČEPEL KONCE.“
„Rád se s tebou setkávám,“ opětoval Blashyr pozdrav. „Už jsme se dlouho neviděli.“
„Je to v poslední době hodně divoké. Každý má spoustu práce a jenom trneme, kdy na nás nepřítel znovu zaútočí.“
„Snad bude ještě dost času. Pokud se povede onen plán útoku, který se právě připravuje, nebude to snad tak zlé. Ale přejděme tedy k věci.“
„Takže bych nejdřív pověděl něco o Čepeli konce,“ začal Azanyrmuth s vysvětlováním podrobností o úkolu. „Jedná se o jednu z nejmocnější zbraní v celém známém Universu. Čepel konce dává nositeli neuvěřitelné schopnosti, jenž se svoji silou mohou měřit s povznesenými bytostmi. Legendy praví, že úder čepelí nezastaví žádné brnění, štít, či jiná magická ochrana. Dokáže pohltit prakticky veškeré magické útoky a nositeli tak poskytuje prakticky neomezenou obranu. Avšak i k takové moci je třeba přistupovat s pokorou. Snadno se s ní dají napáchat děsivé škody, nebo může padnout do nepravých rukou.“
„Rozumím. Budu to mít na paměti. Tak tedy jak ten meč získáme?“ přešel Blashyr k věci.
„Není to úplně jednoduché. Tuto zbraň údajně vytvořili bohové na pomoc Starým Aldeřanům v boji proti prastarému zlu. Když tuto zdlouhavou válku vyhráli a zlo bylo zahnáno až za samotnou hranici materiální sféry existence, bohové si meč vzali zpět, protože se obávali jeho zneužití. Dávné zkušenosti tomu nasvědčovaly, a tak zbraň rozbili na malé úlomky, které schovali na ta nejšílenější místa, kde by je nikdo nehledal. Zanechali tu však odkaz v podobě knihy, kterou sepsal jeden moudrý Aldeřan před mnoha tisíci lety. Kniha je v podstatě návod, jak onen meč opět získat pro případ, že bude hrozit Aldeneerinu zánik.“
„Předpokládám, že současná situace je přesně ten případ.“
„Ano. Dá se to tak říct.“
„Takže víš, kam budu cestovat?“ zeptal se válečník.
„První místa jsem už odhalil,“ řekl tajemně. „Jsou to vskutku hodně podivná místa. Však uvidíš sám, ale pro dnešek si běž odpočinout, zítra ti povím víc. Na první výpravu se vydáš hned zítra brzo ráno, protože času není mnoho. Dle posledních zvěstí Ba‘al shromažďuje na Chal-Almen armádu a chystá finální úder na Aldeneerin.“

Po těchto slovech se Blashyr vrátil zpět do svých komnat, kde měl připravenou večeři a zbytek večera strávil přípravou výbavy. V posteli před spaním ještě dlouze přemýšlel o úkolu, který ho čekal v následujících dnech a o legendární Čepeli konce. Rovněž přemýšlel o Aldeřanskému protiútoku, který se v těchto dnech intenzivně připravoval.


Další díly by měly následovat v menších časových odstupech. Doufám, že se to bude líbit. Aldeneerin se nám chýlí ke konci, a potom bych měl obnovit práce na Mad Blackovi.
Starší tvorba: Fantasy román "Dobrodruzi z Antaru" k počtení zde: http://www.psanci.cz/autor.php?trideni=2&id=1404

Paci Azanyrmuth Uživatelský avatar
Staff Sergeant
Staff Sergeant

Příspěvky: 324
Bydliště: Aldeneerin
Pohlaví: Muž

Odpovědět s citací
 
První část osmého dílu je na světě. Už mám i 8.2, ale tu dám později.
8.1
Svět v obraze


Blashyr se probudil krátce po východu slunce. Ještě než se nasnídal, pokochal se hřejivým východem slunce. To ráno však působilo nezvykle, ačkoliv na nebi nebylo mráčku, den působil studeně. Ihned zarazil myšlenky na nejistou budoucnost a vydal se za Azanyrmuthem.

„Dobré ráno,“ pozdravil Azanyrmuth VI.
„I já ti přeji dobré ráno. Tak, kam pocestuju?“ přešel Blashyr hned k věci.
„První svět na tvé cestě se jmenuje Loyh. Dle knihy se má jednat o obydlený svět. O tamní civilizaci přirozeně nevíme vůbec nic, avšak kniha zmiňuje uzavřenou a velmi bohatou civilizaci. Takže buď připraven na ne příliš vřelé přijetí.“
„S tím si poradím,“ odpověděl válečník. Ve svém životě už musel pár nepříjemných situací řešit. „A kde najdu ten hledaný úlomek?“
„Má být ukryt v obraze.“
„V obraze?“ udivilo ho to, vždyť by to mohl kde kdo snadno najít, nebo dokonce vyhodit.
„Není to ledajaký obraz. V dávných dobách existoval umělec, který byl obdarován kouzelným štětcem. Údajně to byl dar dávné bohyně krásy Dibeny. Díky němu mohl vytvořit pozoruhodná díla, která byla proslulá na mnoha světech. Jeho obrazy chovali mnozí v obdivu, protože při pohledu se jevily jako živé, jakoby měly svou duši. Nikdo známý v celém Univerzu nedokázal podobnou nádheru ani napodobit. Tajemství však spočívalo přímo v tom štětci. Pomocí něj se dalo vstoupit přímo do obrazu a tvořit ho přímo uvnitř. Takřka nikdo o tom způsobu nevěděl, pouze jeho nejbližší a bylo přirozené, že se o to dále nedělili, takže tajemství zemřelo s nimi. O jeho obrazech kolují legendy o uvězněných lidech, ale nikdo si to nespojil se štětcem. Mnozí to přiřazovali spíš nějakým magickým experimentům. Onen Aldeřan však toto tajemství znal a rozhodl se ukrýt jednu část meče do jednoho z obrazu. A ten kýžený obraz se nachází právě na Loyhu.“
„A jak ho poznám, vždyť tam bude tisíce obrazů?“ zhrozil se Blashyr představy, že bude celé dny prohledávat galerie a soukromé sbírky.
„Měl bys ho poznat snadno. Na tom světě by měl být jediný a vyobrazen na něm březový háj. Oproti ostatním bude jistě mnohem živější. Tamější vládci jej dostali v dávných dobách darem, takže doporučuji začít v hlavním paláci.“
„A ten najdu kde? Přeci jen světy bývají hodně rozlehlé a docestovat do hlavního města by mohlo trvat i celé měsíce,“ oponoval.
„Pokud je popis správný, tak Kruh světů by měl být umístěn přímo v královských zahradách.“
„Tak to už snad najdu. Doufám, že první kontakt dopadne dobře.“
„Nezbývá nám, než ti věřit. Jsi naše velká naděje Blashyre. A teď se běž připravit. A pamatuj! Může tě potkat prakticky cokoliv,“ těmito slovy Azanyrmuth ukončil řeč.

Cestou do komnaty se Blashyrovi honilo hlavou spoustu myšlenek. Hlavně ho trápilo to, jak se dostat do královského paláce a jak ho místní přijmou. V dávných dobách příchody Aldeřanů na neprozkoumané světy často způsobily velký povyk. Našlo se dokonce i pár případu, kdy to rozpoutalo krvavé války, například spor Bedrosanů a Optriců o jejich původu. To by jeden nepochopil, jak se celé národy dokáží pobít kvůli takové kravině. Zanechal dalšího bloumání a nachystal potřebnou výbavu. Přibalil i nějaké zlodějské nádobíčko pro případ, kdyby Blashyra odmítli do královské galerie pustit.

Když Blashyr dorazil ke Kruhu světů, zarazil se. Kromě Azanyrmutha VI a oddílu strážných hlídající portál, mu nikdo nepřišel popřát dobrou cestu. Na druhou stranu se tomu nedalo divit, protože královská rada měla plné ruce práce s plánováním útoku proti Chal-Almen.

Azanyrmuth zadal příslušnou adresu a než válečník vykročil do neznáma, popřál mu: „Hodně štěstí. Tentokrát ho budeš potřebovat.“ Poté Blashyr vystoupal schody a odhodlaně vstoupil do otevřeného průchodu. Pokaždé, když válečník cestoval Kruhem světů, vždy byl ten zážitek průchodu hodně silný. Stačilo si uvědomit, jak nepředstavitelně velkou vzdálenost během okamžiku překonal.

Sotva na druhé straně vystoupil, ihned na důkaz přátelství prohlásil: „Jsem pouhý cestovatel a přicházím … “ v tom se Blashyr zarazil, když před sebou zahlédl celou smutnou a tichou scenérii. Celé město leželo dávno v troskách. Místo skvostných paláců a nádherných domů tu zbyly jen sutiny porostlé mechem a tam kde dříve proudily davy lidí, rostly jen vysoké stromy. Příjemné odpolední slunce pronikalo korunami stromů a slabý vánek se proháněl mezi ruinami. Od zkázy této civilizace mohlo uplynout už více než tisíc let, ne-li více.

Teprve, když procházel mezi ruinami, mu došlo, že hledaný obraz bude už asi pohřben pod hromadami trosek a pokud ne, jistě se na něm podepsal zub času. Blashyr zklamaně pomýšlel, avšak nevzdával se. Vydal se prozkoumávat ruiny, které dřív byly královským palácem a doufal, že se na něj přeci jen usměje štěstí. Navzdory zkáze velká část královských staveb pořád částečně stála.

Válečník našel průchod do ještě zachovalých částí paláce a pokračoval v průzkumu. Celé hodiny bloudil po rozlehlých komnatách, sálech a chodbách. Musel postupovat opatrně, protože stačil jeden neopatrný pohyb a mohlo dojít k sesuvu. Vnitřní vybavení dávno podlehlo času. Dřevěný nábytek ztrouchnivěl, všechno železné zrezivělo a knihy zetlely. I přes zkázu se zde dalo najít několik předmětů vyrobených z Trinia. Díky pozoruhodným vlastnostem tohoto kovu tyto předměty zůstávaly stále neporušené.

Po dlouhém pátrání nakonec Blashyr našel výstavní prostory. První pohled válečníka naplnil zklamáním, protože všechny obrazy už dávno zplesnivěly a rozpadly se. S myšlenkami neúspěchu pomalu procházel rozlehlými sály, když v tom se zarazil. Uprostřed okázalého sálu na zdi stále visel jako zázrakem zcela neporušený obraz. Už zdálky bylo poznat, že je to přesně ten hledaný obraz ukrývající první kousek mocné zbraně. Vyobrazení rozkvetlé jarní louky porostlé vzrostlými břízami, blankytně modrá obloha pokrytá bílými obláčky a příjemný les v pozadí. Blashyr přistoupil blíže a pozorně si ho prohlížel. Krátký pohled záhy ukázal, že válečník stojí před výjimečným dílem, které tu bez úhony přečkalo možná i několik tisíc let. Stromy dávný tvůrce namaloval s neuvěřitelnou pečlivostí, kdy se daly rozlišovat jednotlivé listy na stromech, které se lehce pohupovaly v slabém větru. Stejně tak vzrostlá luční tráva.

Blashyr se zaměřil na hledání úlomku zbraně a vybavoval si slova Azanyrmutha: „Do obrazu lze vstoupit.“ Přemýšlel, jak je to vůbec možné. Živoucí svět přímo lákal, aby jej prozkoumal blíže, a tak natáhl ruku směrem k obrazu. Sotva přiložil ruku, stalo se něco podivného. Svět kolem pohltil záblesk.

Jakmile záblesk pominul, Blashyr se rozhlédl. Nyní se nacházel uprostřed nádherné rozkvetlé louky porostlé břízami. Avšak vše bylo jiné. Celá scenérie byla namalovaná olejovými barvami, tráva, stromy, dokonce i blankytně modrá obloha po níž se proháněly bílé oblaky. Nechápal jak to bylo možné, ale i zde vál slabý vánek. V okolí však vládlo naprosté ticho, které působilo na válečníka bizarně. Ohromeně stál uprostřed louky, kochal se světem a přemýšlel o moci, která tohle všechno stvořila. Času však nebylo nazbyt, a tak se vydal na průzkum okolí.

Pomalu procházel namalovaným březovým hájkem a tu a tam si všímal několika detailů, které na první pohled nebyly patrné. Tu si všiml několika kozáků rostoucí v trávě, jinde obrázku na stromě věnovaným právě téměř zapomenuté bohyni Diben, nebo stáda srnek pasoucí se v nedalekém lesíku. Jakmile prozkoumal téměř celý březový háj ve snaze přijít na to, kam Aldeřan kdysi dávno ukryl úlomek mocné zbraně, přešel přes louku do nedalekého lesíku.

Listnatý les tvořily převážně duby, buky, habry a jasany. Oproti prosvětlenému březovému hájku tu byla o poznání větší tma. Protože tu však vládlo naprosté ticho, atmosféra hustého listnatého lesa působila temně až tíživě. Blashyrovo smysly mu napovídaly, že pokud je zde ukryt úlomek Čepele konce, bude to jistě někde tady. Pozorně se rozhlížel po okolí a hledal možné skrýše. Nakukoval pod kameny, do prostorů mezi kořeny stromů, prohledával keřové porosty, nebo hledal případné úkryty v korunách stromů.

Prozkoumal už velkou část lesa, avšak úlomek stále nikde. Najednou však v dáli spatřil něco, co upoutalo Blashyrovo pozornost. Ukryl se za vzrostlý buk, odkud sledoval záhadnou postavu procházející se po lese. V hlavě mu vyvstaly otázky: „Kde se tady jen vzal? Kdo to je? Co tu dělá? Není to nějaký Ba‘alův zvěd pátrající také po úlomku? Ví nepřítel také o Čepeli konce?“ neznámý na první pohled připomínal člena prostého kmene. Oděn byl pouze do prosté zvířecí kůže a krk zdobil kostěný přívěšek. Blashyr pátral v paměti a snažil si vzpomenout z jakého světa dotyčný pocházel, protože mnoho menších prostých kmenů též spadalo do Aldeřanské aliance. Přestože jeho znalosti národů v alianci byly velmi dobré, neznámého nedovedl zařadit. Ještě chvíli jej pozoroval, ale nezdálo se, že by po něčem pátral. Pomalu procházel lesem sem a tam, občas si sedl na kámen a o čemsi přemýšlel. Válečník zvažoval, zda vyjít z úkrytu a navázat kontakt.

Blashyr pozvolna vyšel z úkrytu. Až po chvíli si ho neznámý všiml. Okamžitě se zarazil, protože evidentně neočekával přítomnost kohokoliv jiného v namalovaném obraze.
„Ty jsi kdo?“ opatrně promluvil neznámý celkem srozumitelnou Aldeneerštinou staršího dialektu.
„Říkají mi Blashyr. Jsem na cestách. Mám důležitý úkol, jehož význam však nemohu prozradit, protože našemu světu hrozí vážné nebezpečí.“
„Nečekal jsem tu nikoho. Mě říkají Celda,“ představil se neznámý. „Náš svět je také ve velkém nebezpečí. Ten, který si nechá říkat Ba‘al, zaútočil na náš svět. Bylo to velmi rychlé. Mnozí z nás našli úkryt na ostatních světech. Ani ty však nejsou dost bezpečné. Musíme pátrat dál po neznámých světech. Nedávno jsem našel svět s těmito troskami, kde byl také tento divný obraz. Na pohled je překrásný a stále zachovaný. Ve skutečnosti zvláštní místo. Nevím, zda je tu možné žít navždy, ale může to být dobrý úkryt.“
„Netuším, zda je možné v tomto obraze přežít, ale náš Aldeneerin by vám mohl poskytnout dobré útočiště. I my válčíme s Ba‘alem a každá pomoc nám dává větší naději,“ navrhl Blashyr.
„Aldeneerin? To jméno mi něco říká,“ zamyslel se. „Stará vyprávění zmiňují vyspělý svět a velké společenství, které pak upadlo do temnoty.“
„Ano. Bylo tomu tak. Ovšem po mnoha letech se vše zcela změnilo. Stará civilizace nejspíš zanikla, ale na jejich troskách vnikla nová. Navázali jsme kontakty s mnohými, kteří kdysi patřili do velkého společenství.“
„Pak by to byla dobrá zpráva pro náš národ. Ukážeš nám cestu?“
„Jistě. Adresu Aldeneerinu samozřejmě znám. Aš splním svůj úkol, zavedu tě tam. Jen je potřeba zjistit, jak se dá dostat z tohohle místa.“
„To není problém. Stačí dojít na kraj a už se dostaneš ven,“ odpověděl Celda.
„Snad je to tak snadné, jak říkáš. Ještě jedna věc. Neviděl jsi tu něco zajímavého,“ snažil se Blashyr získat nějakou nápovědu k získání úlomku, aniž by prozradil skutečný důvod. Přestože Celda působil věrohodně, Blashyr zachovával opatrnost.
„Zajímavé je celé tohle místo. Snažím se tu najít nějaké jídlo, ale zatím neúspěšně. Srnky se mi z nějakého podivného důvodu nedaří ulovit. Zatím jsem neobjevil žádné ptáky. Je to divné, protože jsou tu v korunách stromů nějaká hnízda. Nenašel jsem tu jediné vajíčko, jen nějaký bezcenný úlomek čehosi.“

Blashyr najednou zpozorněl. To, co Celda označil za bezcenný úlomek, mohla být hledaná část nejmocnější zbraně v Univerzu. Nechtěl se ho vyptávat, kde to přesně bylo, a tak se vydal pátrat na vlastní pěst. Prozatím se rozloučil a pokračoval v průzkumu lesa, přičemž cestou sledoval koruny stromů a hledal v nich hnízda. V hlubší a temnější části listnatého lesa nenašel žádná, ale v části blíž k rozkvetlé louce už nějaká našel. Vylézt na stromy nečinilo Blashyrovi žádný problém, a tak se pustil do prohledávání.

První hnízdo bylo prázdné. Druhé, třetí také. Stejně tak tomu bylo u dalších deseti. Ani v jednom nenašel žádnou známku života, žádné vejce, ani ptačí pírko. Malíř obrazu zřejmě namaloval do korun hnízda pro pohled, ale na ptactvo už nezbyl prostor. S každým dalším hnízdem se Blashyr obával, že se úlomku zmocnil Celda, ačkoliv říkal, že je pro něj bezcenný. Válečník nedělal ukvapené závěry a neustával v lezení na stromy. Čtrnácté a patnácté hnízdo též zelo prázdnotou, ale v šestnáctém skutečně něco objevil. Blashyr opatrně vyprostil nenápadný úlomek ze stébel a slezl ze stromu. Teprve teď si ho pořádně prohlédl. Na první pohled skutečně působil prostým dojmem. Pouze tvar a neobvyklý materiál mohl zkušenému oku prozradit, že býval dřív součást mocného meče. Teď zbývalo zjistit, kolik těch úlomků bude třeba a kde je hledat.

Blashyr se zaradoval z prvního úspěchu. Radostně přidal do kroku a vydal se hledat Celdu, jenž se mezitím procházel v hlubší části lesa. „Mám, co jsem hledal. Můžeme jít. Víš kudy?“ zeptal se válečník. Celda se na nic nevyptával a ukázal směrem do ještě hlubší části lesa. Oba se tak vydali na cestu.

Trvalo to sotva pár minut, když došli k jakési podivné terasovité zdobné nazlátlé zdi, která na výšku měřila dobrých osm stop. Za touto hranicí už les nepokračoval. Blashyr si stoupl na špičky nohou tak, aby mohl za zeď nahlédnout, avšak vůbec nic se na druhé straně nenacházelo, dokonce ani blankytná obloha zde mizela a zůstalo zde pouze světlé prázdno. Oba vylezli po stupních jako po schodech a teprve na vrcholu mu došlo, že ona zdobná zeď je ve skutečnosti rám obrazu a za ní se již nachází skutečný svět. Stačilo už udělat poslední krok.

Vše kolem pohltila jasná záře, která brzy pominula. Nyní se Blashyr a jeho nový společník zvedl ze země. Kolem už nebyl ten březový háj, louka a přilehlý les v namalovaném světě, ale trosky dávné galerie. Zlatavé světlo zapadajícího slunce prosvětlovalo trosky kdysi skvostného města a venku na bývalých náměstích zpívali ptáci. Atmosféra světa Loyh působila příjemně a hřejivě. Bylo načase se vrátit zpět na Aldeneerin.

Ještě než Blashyr vykročil, podíval se na obraz a zamyslel se. Teď se uvědomoval, že svět Lyoh je už mnohými zapomenut a jediné krásné, co zde přečkalo, byl onen obraz. Výjimečné dílo dávného malíře, které je v dnešní době velmi vzácné. Říká se, že na všech světech Aldeřanské aliance se dají najít pouze tři. Zbytek se možná zachoval na některých opuštěných zapomenutých a jinak zdevastovaných světech. Blashyr se po zvážení rozhodl, že ze světa Loyh, kromě důležitého úlomku meče, přinese také velmi vzácný a cenný obraz. Opatrně tak přistoupil ke zdí a sundal ho z Triniového háčku. Hned bylo válečníkovi jasné, proč háček nezrezl a obraz neupadl. Dílo následně obalil do látky, kterou Blashyr nesl pro případ potřeby v batohu s ostatním vybavením. Po celou dobu se Celda divil, co to jeho společník prováděl. Válečník mu vše vysvětlil i výjimečný význam tohoto díla.

I přestože Blashyr oplýval velkou sílou, obraz se nesl těžce. Vzhledem k jeho velkým rozměrům ho museli nést oba a to přes všechny překážky, které jim do cesty postavilo zchátralé město plné závalů, sutin a trosek. Přes všechny nesnáze se ke Kruhu světů dostali ještě před setměním. Pak už jen stačilo zadat adresu Aldeneerinu a vstoupit do průchodu.

Na Aldeneerinu bylo právě po poledni. Hned jak oba dorazili, strážný u Kruhu ihned běžel ohlásit Azanyrmuthovi návrat Blashyra z výpravy. Azanyrmuth VI dorazil o pár chvil natěšen na výsledek výpravy. Když uviděl Blashyra s čímsi velkým zabaleným v látce v doprovodu nějakého válečníka z prostého kmene, zarazil se.
Po chvilce váhání však spustil: „Tak jak jsi dopadl? Co všechno se stalo a kdo je tenhle?“
„Stalo se toho celkem hodně. Představuju ti Celdu, zástupce jednoho kmene, který též zažil útoky Ba‘ala,“ spustil Blashyr.
„Rád tě poznávám. Mé jméno je Azanyrmuth VI. Doufám, že se ti na Aldeneerinu bude líbit. Myslím, že si máme hodně co vyprávět, ale to až později. Teď mě zajímá výsledek výpravy,“ otočil se k válečníkovi.
„Našel jsem to,“ ukázal malý tmavý úlomek. „Skutečně to bylo ukryté v tom obraze.“
„Výborně,“ zaradoval se Azanyrmuth. „Takže pověst je pravdivá. Snad jsme započali cestu k porážce Ba‘ala. A co jsi ještě přinesl?“ podíval se na velký zabalený předmět.
Blashyr odhrnul látku, aby ukázal onen překrásný obraz: „Vzpomněl jsem si na tvá slova o výjimečnosti těchto obrazů, tak mě napadlo, že ho vezmu s sebou.“
Azynyrmuth i přítomní na nádvoří vykulili oči: „Jak? To jsi takhle mohl jen tak odnést? Jak to vypadá se světem Loyh?“
„Civilizace na Loyhu zanikla už před staletími. Z kdysi skvostného města zůstaly pouze rozvaliny. Jediné, co přežilo, byl tenhle obraz a nějaké drobné předměty vyrobené z Trinia. Zřejmě nějaká magie, které tento obraz chránila.“
„Možná magie, která byla použita ke stvoření těchto obrazů ho dokázala ochránit, nebo ho Starý Aldeřan ochránil kouzlem kvůli úlomku,“ uvažoval Azanyrmuth. „To můžeme časem zjistit. Teď však máme důležitější věci. Odpočiň si, a potom nám v jednací síni povíš, jak probíhala výprava.“
Všichni se poté odebrali zpět do paláce a šli se věnovat úkolům. První cesta za Čepelí konce tak slavila úspěch. Nejenže, se podařilo najít první úlomek, ale i navázat kontakt s malým kmenem, který Aldeřané vzali pod svou ochranu a navíc získat výjimečné umělecké dílo.
Starší tvorba: Fantasy román "Dobrodruzi z Antaru" k počtení zde: http://www.psanci.cz/autor.php?trideni=2&id=1404

forton Uživatelský avatar
Master Sergeant
Master Sergeant

Příspěvky: 578
Bydliště: Mníšek pod Brdy
Pohlaví: Muž
Odpovědět s citací
 
:bravo: Supeer :bravo: :write: jen dál jen dál..

Paci Azanyrmuth Uživatelský avatar
Staff Sergeant
Staff Sergeant

Příspěvky: 324
Bydliště: Aldeneerin
Pohlaví: Muž

Odpovědět s citací
 
Další pokračování cesty za Čepelí konce.

8.2
Slzy spasitele


Od Blashyrovo výpravy do útrob obrazu uplynul sotva den. Poté, co se dobře vyspal, zamířil si to hned časně z rána k Azanyrmuthovi, který už měl nastudované další místo, kde se nacházel další úlomek čepele.

„Zdravím tě,“ uvítal ho mág ve svých komnatách, kde bez ustání pokračoval v bádání. „Dobře, že už jsi tu.“
„Už jsem se probral, a tak nemá smysl to prodlužovat. Čas je drahý,“ odpověděl Blashyr. „Kam půjdu tentokrát?“
„Abych to trochu vysvětlil, začal bych nejprve jednou pověstí. Jmenuje se Slzy spasitele.“
„Dobrá. Tak si ho poslechneme,“ souhlasil jsem, dávné příběhy a pověsti válečníka vždycky fascinovaly.

Azanyrmuth ze stolu vzal knihu dávných příběhů a začal číst: „V dávných dobách žil jeden moudrý a dobrý vládce. Jmenoval se Garridan. Své zemi vládl vždy přívětivou rukou. Dělal vše pro to, aby se jeho poddaní měli dobře a nestrádali. Vždy byl ochoten pomoc a přiložil ruku k dílu, když bylo potřeba. A tak se v jeho zemi žilo po dlouhá léta dobře. Jednou ovšem na zemi přišla drsná zima a v létě pro změnu velká sucha, a tak ten rok byla úroda velmi chudá. Na zem rychle přišel hlad a bída, a přestože vládce lidu rozdal všechny své zásoby, ani zdaleka to nestačilo. Garridan se nemohl dívat, jak jeho lid strádá, a tak rozprodával svůj majetek. Ovšem i to bylo málo, jeho majetek byl skromný a situace v okolních zemí podobná. Garridan ve svém dětství zaslechl pověst o Bezedném džberu. O mocném předmětu stvořen samotným bohem Seyedonen. Říkalo se o něm, že dobrému člověku poskytne nevyčerpatelný zdroj vody. Od té doby věnoval veškeré úsilí v pátrání po zmínkách o mocném artefaktu. Hledal ve starých knihách, pomoc také hledal u vědem, mágů i poustevníků. Pátral mnoho dní, až se konečně doslech o místě, kde se hledaný džber měl nacházet. Sbalil si potřebné věci na dlouhou cestu do neobývaných zemí a vydal se na cestu.
Výprava byla velmi náročná. Krajinu sužovalo vedro, louky a pole usychaly, potoky téměř vyschly, a tak si vládce musel vystačit s málem, co si s sebou nesl. Po úmorných dnech konečně našel údolí obehnané neprostupnými pohořími. Další den strávil hledáním jediného skrytého průchodu. Když po dlouhých strastech dorazil na místo, spatřil hledaný džber. Rychle k němu doběhl a neohlížeje se po okolí, velkými doušky uhasil svou žízeň. Nevšiml si však ledového elementála opodál. Garridan spatřil až jeho mohutnou ledovou ruku napřaženou k útoku. K tasení zbraně bylo již pozdě, a tak instinktivně na obranu nastavil džber. Elementálův úder ho rozťal a nekonečné proudy vod se valily ven. Voda ve spojení mocného ledového elementála začala mrznout a Garridan s ní. V tu chvíli si uvědomil, že selhal a jeho lid je tak vydán na pospas bídy a hladu. Před smrtí nepřestal myslet na svůj lid a plakal. Ještě než vše pokryl led, stačily jeho slzy zmrznout.
Po ztrátě vládce lid upadal v mnohem větší zoufalství. Horka nepolevovala a k jídlu téměř nic nezbylo. Po tragickém konci Garridana se však bůh Seyedon smiloval, a tak se na vyprahlé země po dlouhé době snesl vydatný déšť a na podzim již sklízeli bohatou úrodu.“


„Takže měla pověst nakonec dobrý konec,“ prohlásil Blashyr, když Azanyrmuth skončil s vyprávěním.
„Mnohé pověsti často končily hodně špatně. Prakticky na všech světech se dá najít spousta knih s pověstmi a mnohdy je to pěkně temné čtení,“ vysvětloval Azanyrmuth.
Válečník se na chvíli odmlčel. Teprve po chvilce přemýšlení se vrátil k původnímu tématu. „A teď jak to souvisí s Čepelí konce?“
„Svět, kam půjdeš se jmenuje Drassga. Měl by to být už neobývaný svět, alespoň podle knihy. Dnes může být vše jinak, vždyť jsme se o tom přesvědčili hned na začátku. A další úlomek se nachází právě v místě, kde Garridan svedl poslední souboj s ledovým elementálem. Už jsem našel potřebné mapy a zjistil, jak otevřít skrytý průchod do místa, které se dnes nazývá Údolí mrazivého žáru. Už jsem ti zhotovil kopii mapky,“ podal Blashyrovi papír s mapkou. Zběžně do něj nakoukl, zatímco Azanyrmuth pokračoval v popisu cesty: „Cesta od Kruhu světů je dlouhá. Čeká tě téměř šedesát mil pravděpodobně hustým lesem. Potom projdeš jeskyní na jejímž konci najdeš bránu. K jejímu otevření budeš potřebovat rafinované mrazivé soli. Už jsem dal vědět mágovi Toranovi, tak se za ním pak zastav. A ještě jedna věc. Buď v Údolí mrazivého žáru opatrný, dost možná tam mohou ledoví elementálové stále žít.“

Po těchto slovech Blashyr opustil Azanyrmuthovo komnaty a zašel za dvorním mágem Toranem, který působil na nedaleké magické univerzitě. Mága zastihl v zahradách univerzity a ten již věděl, z jakého důvodu válečník přicházel.
„Vítám tě. Mám pro tebe připravené ty mrazivé soli. Pojď za mnou.“
Blashyr Torana následoval do jeho domu a cestou probírali dávnou pověst. Ještě než mu doma podal ze skříňky váček se vzácnou ingrediencí, mág ho požádal ještě o jedno: „Pověst Slzy spasitele je mi už dlouho známá, avšak málokdo doufal, že se někdo vydá do Údolí mrazivého žáru. Jak si jistě od mého kamaráda slyšel, jsem vášnivým sběratelem vzácných drahokamů a právě Slzy spasitele mají pro mě ohromnou hodnotu. Garridanovy zmrzlé slzy nejsou ledajaké, protože vlivem střetu mocných magií se z nich staly jisté drahokamy. Žádné teplo ani slunce je již nerozpustí. Část božské moci džberu totiž přešla do oněch slz a nyní je takřka nemožné je zničit, stejně tak jak se to stalo s ostatky vládce uvězněného v ledu. Pokud je to všechno pravda, určitě tam najdeš stále zmrzlého vládce. Když mi přineseš nějaké ty slzy, bohatě se ti odměním.“
Ochotně válečník přijal mágovo žádost a rozloučil se s ním.

Blashyr se rychle vrátil do přidělené komnaty, kde se vybavil na cestu. Nepodceňoval varování mágů a přibalil teplé oblečení a lektvary chránící před mrazem. Pro případ střetu s ledovými elementály se také vyzbrojil Plamennou čepelí, která měla na podobné tvory zničující vliv. Připraven na cestu se válečník vrátil za Azanyrmuthem a společně se odebrali ke Kruhu. Zadal adresu světa Drassga a cesta byla volná.

Když Blashyr vyšel na druhé straně a Kruh se uzavřel, rychle obhlédl okolí. Svět se jevil skutečně neobydlený. Kolem Kruhu se nacházel vzrostlý vlhký les, vysoké stromy, hustá křoví a vzrostlá tráva. Vládl tu příjemný blahodárný klid. Ovšem na nějaké lenošení válečník neměl čas. Musel najít starou cestu, která vedla k hledanému údolí. Nějaký čas trvalo, než našel pozůstatky dlážděné cestu, kterou už pokrývaly nánosy hlíny a vrstva mechu. Pak už nic nebránilo, aby válečník vyrazil na cestu.

Skrz husté porosty se cesta špatně sledovala, a proto Blashyr musel postupovat pomaleji. Než se dostal k pohoří a našel vstup do podzemí, uplynuly tři náročné dny. Za celou dobu nepotkal žádného místního obyvatele, pouze četná stáda lesní zvěře Opatrně vstoupil průrvou ve skále do tmavé jeskyně. Na další cestu si svítil loučí a v druhé ruce jsem měl pro jistotu připravenou Plamennou čepel.

Podzemím válečník bloudil necelou hodinu, až v jednom velkém dómu zahlédl želenou bránu. Už na dálku zářila slabým namodralým světlem a čím se k ní blížil, tím víc se okolní vzduch ochlazoval. Jakmile stál přímo před ní, přičemž si prohlížel její bohaté zdobení a neznámé písmo, všiml si, že na ní není žádná klika či cokoliv jiného sloužící k otevření. Když se brány zkusil dotknout rukou, ucítil silný mráz. Bylo takřka nemožné pokusit se ji otevřít ručně, aniž by komukoliv zcela umrzly ruce. Blashyr si vzpomněl na rafinované zmrzlé soli a rady Torana ohledně toho, jak je použít k otevření brány. Před tím se však teple oblékl, protože chlad vycházející ze světa na druhé straně byl neobvykle silný.

Teple oblečen válečník opatrně otevřel váček, nabral hrst solí a hodil je přímo na bránu. V tom se země zachvěla a brána se za zvuků skřípání a praskání ledu pomalu otevřela.

Když Blashyr prošel bránou a ocitl se ve zvláštním mrazivém světe, ihned pochopil proč se to jmenuje Údolí mrazivého žáru. Válečník cítil jak mu mráz vstupuje do těla a poprvé v životě pochopil, jak zimu snáší ostatní národy, které nejsou zvyklí žít v severský končinách Aldeneerinu. Najednou si říkal, jaká je tu zima. Od úst mu stoupala pára a cítil, jak ho z mrazu pálí obličej. Nečekal zbytečně a ihned pokračoval pěšinou pokrytou zmrzlým sněhem skrz lesem vysokých borovic pokrytých rovněž sněhem. Zmrzlý sníh pod nohama hlasitě křupal a narušoval zdejší mrazivé ticho. Čím víc sestupoval do údolí, mráz byl stále silnější. Blashyr se obezřetně rozhlížel po okolí a snažil se rychle pohybovat, aby se alespoň trochu zahřál.

Válečník se na chvíli zastavil a rozhlížel se po okolí. Vnímal to mrazivé ticho, když v tom náhle uslyšel další křupání zmrzlého sněhu. Kroky neznámého se blížily. Ihned si vzpomněl na ledové elementály, protože cokoliv jiného by v takovém mrazu sotva přežilo. Tasil proto Plamennou čepel a přichystal se k boji.

Po chvilce se přiřítila živoucí dvanáct stop vysoká masa ledu ve tvaru jakéhosi golema a připravena k útoku. V tomto ledovém údolí elementál téměř dokonale splýval s okolím, a tak Blashyr nedivil, že ho tehdy Garridan přehlédl. Prvnímu úderu rychle uhnul a hned nato se válečník ohnal Plamennou čepelí po elementálovi. Ten najednou ucukl, bylo poznat, že oheň dřímající v mocném meči mu nedělá dobře a to ho ani nezasáhl. Uhnul dalšímu úderu a rychlou otočkou se dostal nepříteli do zad. Získal na moment výhodnou pozici a mečem elementála bodl přímo do zad. Potom už jen sledoval, jak se pod mocí ohně masa ledu pomalu rozpouští. Dalšímu úderu už nebyl problém uhnout, protože elementál rychle ztrácel sílu. Uštědřil mu další úder a nepřítel se zcela rozpustil. Voda sice v tomto mrazu opět zmrzla, tentokrát však v neškodnou ledovou plošku.

Z vítězství se Blashyr neradoval dlouho, protože další křupání sněhu varovalo před dalším nepřítelem. Krátce se ohlédl a zjistil, že není sám, ale blížila se k němu hned pětice ledových elementálů. Musel tedy pobíhat mezi stromy a uhýbat silným ledovým úderům. Naštěstí při válečníkovi stála Plamenná čepel, kterou odrážel útoky a díky občasnému zásahu sebral trochu životní síly nepřátelům. Nakonec se mu povedlo získat mezi stromy výhodnou pozici a čepelí bodl jednoho z elementálů. Sotva se rozpustil, ihned odrazil další útok a po dalším úderu byla z dalšího nepřítele louže pozvolna zamrzající vody. Potom rychlým klusem zaujal výhodnou pozici na malé zasněžené skalce a jakmile se zbývající trojice přiblížila, zaútočil. Dvěma rychlými údery zlikvidoval další dva ledové elementály a poslední nevydržel o mnoho déle.

Zatím co válečník oddechoval, pozorně si prohlížel okolí. Mrazivé ticho však značilo, že Blashyr zůstal v údolí sám. Počkal, než znovu nabral síly a konečně se vydal pátrat po úlomku čepele a také Garridanových slz.

Konečně sestoupil na samotné dno údolí. Jak se dalo očekávat, tvořila ho velká zmrzlá plocha a v jejím středu vyvýšená skalka. Tušil, že je to ono hledané místo. Mráz na tomto místě byl čím dál tím nesnesitelnější, až Blashyr musel sáhnout do batohu a poprvé v životě vypít lektvar dočasně zesilující odolnost vůči mrazu. Jeho tělem potom prošel příjemný hřejivý pocit a stejně tak krutý mráz už nebyl tak nesnesitelný. V duchu přemýšlel, zda by běžní obyvatele mírných pásů Aldeneerinu návštěvu tohoto místa přežili, když i válečníkovi pocházející ze severu tu byla zima.

Když dorazil ke skalce uprostřed zamrzlého jezera, vyvstal před ním výjev dávného souboje, jenž tu zůstal zachován navěky pod vrstvou ledu. Viděl tu marnou snahu Garridana, jak se snaží odvrátit nečekaný útok ledového elementála. Přesně jak stálo v pověsti, nastavil nepříteli džber a ten byl úderem rozerván. Než voda vlivem moci ledového elementála stačila zmrznout, zalila velkou plochu na dně tohoto údolí. Když tam válečník tak stál a facinovaně hleděl na tento tisíce let starý výjev a přemýšlel jaká mocná magie se tu střetla a vytvořila toto zmrzlé místo, neunikl jeho pozornosti výjev vládce. V jeho tváři byl znát velký smutek. Připomnělo mu to důležité poslání, a že na Blashyrovi možná závisí osud Aldeneerinu, a tak nesmí v žádném případě selhat. Kdo ví, jaký byl nakonec osud obyvatel tohoto světa. Pověst sice pravila, že nakonec přišla záchrana, ale už se nezmiňuje o tom, co se stalo v dalších letech. V knize byl tento svět veden už jako neobydlený.

Nastala ta pravá chvíle začít pátrat po úlomku. Intuice válečníka zavedla přímo na zamrzlou skalku. Bylo obtížné se na ní dostat, protože zmrzlé proudy vody z ní udělaly dokonalé kluziště. Musel si vypomoct dýkou, kterou vyryl alespoň jednoduché úchyty a schůdky. Na vrcholu, přímo pod nohami obou bojujících, spatřil jednu z věcí, kvůli níž dorazil na toto místo. Slzy spasitele. Blashyra překvapila jejich velikost. Očekával jen drobné perly, ale místo toho v průměru měřily něco málo přes palec. Sesbíral jich celou hrst a opatrně vložil do přichystaného váčku. Když už se přesvědčil, že tu už žádné slzy nejsou, začal pátrat po úlomku. Odhrnul zbytky sněhu ze skalky a najednou ho spatřil. Jak se dalo očekávat, byl uvězněn v ledu asi osm palců hluboko. Taková maličkost však válečníka nevyvedla z míry a dýkou začal narušovat led.

Blashyr strávil dolováním úlomku dvacet minut, jelikož byl led nečekaně odolný. A když ho konečně držel v ruce, schoval ho do dalšího přichystaného váčku a pečlivě uložil do batohu. Nyní měl válečník vše, a tak po ledu sklouzl ze skalky. Ještě jednou obešel celou scenérii boje a hledal případné další slzy. Důslednost válečníka se vyplatila, protože v okolí se povalovaly ještě tři další. Přidal je k ostatním a vyrazil na cestu domů, protože lektvar odolnosti vůči mrazu přestával působit. Před odchodem se Blashyr ještě naposledy otočil a sledoval ten dávný výjev, který tu v náruči zimy přetrvá na věky.

Po půl hodině konečně opustil jeskyni spojující údolí se zbytkem světa a pocítil neobvyklé teplo. Svlékl teplé oblečení a pomalu přivykal běžnému podnebí světa Drassga. Na chvíli si Blashyr sedl do vzrostlé trávy a nechal na sebe dopadat životodárné paprsky slunce, které si našly cestu skrze koruny stromů. Nyní byl už byl mimo ohrožení, a tak si konečně mohl prohlédnout Slzy spasitele. V rukách stále chladily a ani pod silnými paprsky slunce se nerozpouštěly. Teprve ve zlatavém slunečním svitu se ukázala jejich krása. Blashyr je obdivoval několik dlouhých minut, ale pak si uvědomil, že není času nazbyt a vydal se na třídenní cestu ke Kruhu.

Když se Blashyr vrátil domů, ihned vyhledal Azanyrmutha. Našel ho opět u prastaré knihy a sotva válečníka uviděl, zaradoval se.
„Konečně jsi zpátky. Tak povídej, našel jsi to?“ nedočkavě k němu vrhl.
„Mám ho tady,“ vytáhl Blashyr z váčku úlomek.
„Výborně, takže jsme na správné cestě,“ pravil a šel ho schovat do trezoru ve vedlejším pokoji.
Jakmile se vrátil, chtěl i tentokrát povyprávět o výpravě. Blashyr zmínil každý detail i to, že našel Garridanovy slzy.
„Takže pověst nelhala,“ pravil, když si prohlížel překrásné slzy. „Nádhera. Možná se na to místo taky někdy vydám, moje magie si snad s tou krutou zimou, co popisuješ, poradí. A teď dones ty slzy Toranovi, bude mít nesmírnou radost.“

Za mágem se válečník vydal ještě ten večer a zastihl ho v sídle mágů na magické univerzitě. Když mu předal poklad tvořený z dvanácti zmrzlých slz, měl obrovskou radost. Neustále si je prohlížel a obdivoval jejich krásu. Trochu ho též překvapila jejich velikost. Za odměnu válečníkovi vyplatil 400 zlatých, což byla částka, kterou si vydělal velmi dobrý řemeslník téměř za celý rok. Potom mu stejně jako Azanyrmuthovi povyprávěl o výpravě a při tom bohatě pojedli a popili. Do postele se tak Blashyr dostal až k půlnoci. Sotva ulehl, usnul tvrdým a zaslouženým spánkem.
Starší tvorba: Fantasy román "Dobrodruzi z Antaru" k počtení zde: http://www.psanci.cz/autor.php?trideni=2&id=1404

andoriel Uživatelský avatar
SG bard
SG bard

Příspěvky: 1684
Bydliště: Praha
Pohlaví: Žena

Odpovědět s citací
 
Konečně jsem se dostala k pořádnému přečtení, zatím aspoň po kapitolu 7.
Teda, Azany, udělal jsi mi velkou radost :yahoo:

Ale abych začala od začátku:
Líbily se mi sny
Mám radost, že je Baal, miláček, ve tvém vesmíru naživu a vede si dobře :twisted:
A Chal-Almen, ta nikdy nezklame. od bojůvek, labyrintů, přes RUSÁLY (to bylo velké a zatraceně příjemné překvapení! Děkuju) včetně Andělína VeseléhoŘezáče :ok: až po obrovskou knihovnu a Bránu na 28. podzemním patře :D
Ještě mě čeká hledání Čepele, ale to si nechám zase za chvíli, teď musím trochu fungovat.
Je to skvělé čtení.
Díky

:sunny:

forton Uživatelský avatar
Master Sergeant
Master Sergeant

Příspěvky: 578
Bydliště: Mníšek pod Brdy
Pohlaví: Muž
Odpovědět s citací
 
:bravo: :bravo: Jako obvykle Skvělé počtení - jen to nějak lineárně pokračuje plánuješ jńějaký zádrhel? :-)

Paci Azanyrmuth Uživatelský avatar
Staff Sergeant
Staff Sergeant

Příspěvky: 324
Bydliště: Aldeneerin
Pohlaví: Muž

Odpovědět s citací
 
Jsem rád za poslední komentáře, pořešily. A máme tu další pokračování cesty. A co se týká dalšího pokračování, kolikrát sám nevím, co se stane. Mám většinou základní kostru a pak mě mnohdy něco napadne. Necháme se přakvapit, avšak chtěl bych ten příbeh dovést do zdárného konce. Aldeneerin už píšu pěkných pár let.

8.3
Zlatý háj


Další den se Blashyr vzbudil až před polednem. Původně chtěl strávit den odpočinkem, ale nakonec se rozhodl pokračovat v poslání. Zašel opět k Azanyrmuthovi pro rady.

„Takže půjdeš už dnes,“ ještě jednou se Azanyrmuth VI ujišťoval.
„Jasně. Času není nazbyt.“
„Dobrá. Další místo, kam vyrazíš je svět Ronovec. Opět by se mělo jednat o neobydlený svět. Tvým úkolem bude najít Zlatý háj. Podle knihy by neměl být příliš daleko od Kruhu. Odhaduju to na pouhých deset mil, takže ti cesta nezabere několik dní.“
„To zní mnohem líp, než předešlých šedesát mil,“ válečníka potěšila zpráva o zjištění, že se nebude muset celé dny prosekávat neprostupnými lesy. „Pokud vše půjde dobře, do druhého dne bych mohl být zpět. A co mi můžeš povědět o Zlatém háji?“
„Podle knihy to má být určitá přírodní anomálie, dalo by se to tak nazvat. O vzniku se tam však nic nepíše, ale to není až tak důležité, hlavní je to, že další úlomek je ukryt přímo v tom háji. Údajně jich je mnohem víc. Naštěstí úlomek ukryli do toho nejbližšího ke Kruhu, patrně aby všechny úlomky zbraně byly dostupně pro případ, že by ji bylo znovu potřeba.“
„To zní celkem snadně. V čem je háček?“
„Kniha zmiňuje také to, že je třeba být obezřetný. Nevěř vždy tomu, co uvidíš. Některé bytosti se můžou výborně maskovat, měnit tvar, nebo dokonce podsouvat falešné vzpomínky.“
„Takže budu muset být obezřetný.“
„Nejlepší způsob, jak odhalit klam, je kouzlo Pravé vidění. To však ovládají zkušenější mágové. Ovšem existují i předměty, které tuto schopnost propůjčují nositeli. Vzpomeň si třeba na helmu Pravého vidění, kterou před dávnými časy našlo Calanyrmianovo společenství v jedné Aldeřanské pevnosti.“
„Předpokládám, že tady asi nic podobného nemáš?“
„Je tomu tak. Naprostá většina užitečných předmětů je využita k právě chystanému útoku na Chal-Almen. Mám tu však jeden drahokam,“ Azanyrmuth vstal od stolu zavaleného knihami a odešel na chvíli do vedlejší komnaty. Blashyr mezitím poslouchal, jak tam cosi hledá, a pak se vrátil s malým smaragdem: „Tenhle drahokam jsem před lety dostal darem od jednoho Gnóma. Když se přes něj podíváš, uvidíš svět takový, jaký doopravdy je.“
Blashyr převzal drahokam a jen tak se zkusil přes něj podívat. Komnata Azanyrmutha vypadala prakticky stejně, ale uvědomoval si, že na tomto místě se nenachází nic, co by mělo odhalit kouzlo Pravého vidění. Potom si malý smaragd schoval do váčku.

Když Azanyrmuth vysvětlil vše potřebné týkající se další výpravy, oba se následně odebrali na nádvoří. Během cesty si Blashyr všímal, že Severní čtvrť je doslova přecpána válečníky, mágy, hraničáři a mnohými dalšími, kteří se chystali na připravovaný protiútok. To Blashyrovi připomnělo, že se nesmí příliš na výpravách zdržovat. Čepel konce bude potřeba především ve finálním úderu proti samotnému Ba‘alovi. Azanyrmuth VI zadal adresu světa Ronovec, a jakmile se Kruh otevřel, válečník se vydal na cestu.

Kruh světů na druhé straně stál poblíž rybníka, jenž se nacházel na okraji příjemného smrkového lesa. Paprsky ranního slunce pronikaly skrze větve a ranní mlhu a vytvářely tak příjemnou atmosféru, která přímo vybízela k procházce lesem. Blashyr si prohlížel okolí a opět pátral po případných činnostech neobjevené civilizace. Na kraji rybníka si všiml malého dřevěného mola porostlého mechem. To poukazovalo na to, že rybník občas někdo využíval, protože i bezprostřední okolí neslo známky občasného hospodářského využití. Čerstvé stopy tu však neobjevil.

Válečník přešel po hrázi rybníka a pokračoval po pozůstatcích kamenné cesty. Cesta příjemným prosvětleným a tichým lesem rychle ubíhala. Raní rosa ulpívala na kapradinách a mechu, který tvořil na několika místech měkký koberec. Tmavě zelený mech přímo vybízel se na něj lehnout a odpočívat. Blashyr si ani nepřipadal jako na důležité výpravě, ale jako kdyby šel do lesa na houby. Ovšem na sbírání hub neměl čas, přestože vlhký podrost byl ideálním místem pro houbaření a mnoho velkých hřibů tu také našel.

Blashyr sledoval starou kamennou cestu ještě osm mil, které doposud připomínaly příjemnou dopolední procházku. Blížilo se odpoledne, rosa ustupovala a teplota trochu stoupla. Válečník zkontroloval mapu od Azanyrmutha a hledal nejkratší cestu ke Zlatému hájku. Na paloučku odbočil z cesty, pokračoval úzkou a stále příležitostně využívanou pěšinu. Sestoupil z kopce k potoku, který překročil po spadlé kládě a znovu stoupal do kopce.

Najednou si válečník uvědomil, že se atmosféra v lese změnila. Už to nebyl ten příjemný prosvětlený les, ale tiché, tmavé a ponuré místo. Ve vzduchu byl cítit zvláštní neklid. To Blashyra varovalo. Zkontroloval zbraně a výbavu, z náprsní kapsy vyndal zelený drahokam a zkontroloval jím okolí. Pohled přes drahokam ukázal les prakticky beze změny, akorát trochu prosvětlenější. Když válečník zázračný drahokam ukryl na bezpečné místo, pokračoval v cestě.

Ponurým lesem pokračoval ještě necelou míli, když si všiml prosvětleného místa v lese. Podíval se pozorněji a zpozoroval v dáli zlatavě zářící háj, který v tmavém lese působil až nepřirozeně. Blashyr pozvolna zamířil k němu, avšak cosi ho varovalo, že skutečnost není taková, jakou právě vidí. Opět se podíval na svět skrz drahokam a teprve teď si uvědomil, jak někdy dokáží iluze zmást člověka. Pár desítek sáhů před zlatým hájem byla v zemi široká a hluboká trhlina. Před tím si ji vůbec nevšiml. Kdyby udělal ještě několik kroků, zřítil by se do dvacet sáhů hluboké strže. Co však bylo ještě zajímavější, že iluze bezpečné cesty náhle zmizela. Blashyr už propast bezpečně viděl, aniž by se na svět díval skrz drahokam. Iluze náhle pominula. Válečník přemýšlel, zda někdo o jeho přítomností ví. O to víc si musel dávat pozor na cestu.

Přes povalený kus skály se dala bezpečně propast překonat a už stačilo pár kroků přímo do hájku. Pro jistotu znovu svět prověřil drahokamem. Když se Blahyr ujistil, že další nástraha již nestojí v cestě, vstoupil do Zlatého háje.

Místo působilo v temném lese skutečně zvláštně. Zlatavá zář menších břízek a dalších malých stromků prosvětlovala prostor o průměru třiceti sáhů. Válečník podvědomě cítil, že je namístě a cosi mu napovídalo, že hledaný úlomek musí být někde poblíž. Po chvíli však také ucítil, že v hájku je přítomné ještě něco jiného. Opět zkontroloval svět skrz drahokam, ale ani tentokrát neodhalil cokoliv divného.

Potom pomalu procházel zlatě zářícím hájkem a pozorně se díval po okolí ve snaze najít úlomek čepele. Díval se po zemi do drobné zlatavé trávy, pod kameny, do keřů i do korun stromů. Okamžitě ho zaujalo zjištění, že téměř všude nacházel spoustu různých cetek. Sklíčka, barevné kamínky, kostěné náramky a náhrdelníky, kovové šperky, ale i sem tam i něco cennějšího. Úlomek však zatím žádný. Zničehonic Blashyr ucítil bezprostřední přítomnost nějaké bytosti, rychle ucukl, tasil meč, se kterým se prudce ohnal. Vzápětí ucítil, že zasáhl něco neviditelného a záhy se ozval neznámý křik a sténání. Nic se však neobjevilo, ačkoliv se běžně zneviditelněné bytosti po zasažení běžně zjevují. Rychle zkontroloval válečník svět přes drahokam a v tom si na zemi všiml podivné tři stopy vysoké zavalité bytosti s několika rukami a modrobílou srstí. Z hlavy, která plynule přecházela v těla pozvolna vytékala průhledná namodralá krev. Blashyrova obratná a silná rána bytost usmrtila prakticky okamžitě. Bylo však podivné, že ji stále neviděl běžným zrakem a dokonce ji nemohl nahmatat rukou. Jakoby se bytost vůbec nenacházela v tomto světě a šlo jen o nějakou iluzi, či průzor do jiné sféry existence. Válečník přemýšlel o podivné bytosti, ale nedokázal to přiřadit k čemukoliv, s čím se měl možnost ve svém životě setkat.

Blashyr nakonec nechal bytost být a pokračoval v pátrání po úlomku. Nyní již neměl ty pocity cizí přítomnosti, ale i tak raději svět kolem kontroloval skrz drahokam propůjčující schopnost Pravého vidění. Protože v hájku nacházel spoustu cetek, haraburdí a nepořádku, hledání úlomku se protáhlo. Prolezl prakticky celý hájek, když se konečně na něj usmálo štěstí a mezi hromadou kostěných náhrdelníků nalezl další úlomek, tentokrát to byl kousek i se zdobenou záštitou. Válečník se zaradoval. I třetí výprava přinesla úspěch. Potom v okolí ještě posbíral několik drobností, které by mohly mít nějakou cenu, jako šperky a pár drobností, u kterých cítil drobnou přítomnost magie a vydal se na zpáteční cestu.

Po míli chůze opustil ponurý tísnivý les, přešel po kládě přes potom a záhy se ocitl opět v tom příjemném prosvětleném smrkovém lese. Slunce již spočívalo vysoko na obloze, a tak jeho paprsky prohřívaly smrkový porost.

Cesta zpátky domů uběhla příjemně. Kruhem světů se vrátil zpět na Aldeneerin kde již nastal čas večeře. Blashyr se vydal za Azanyrmuthem VI.
„Koukám, že už jsi zpátky,“ podivil se mág, když válečník vstoupil do studovny. „Tak co? Našel jsi to?“
„Ano. Mám to,“ ukázal část Čepele konce i se záštitou.
„Výborně. Pokud to tak půjde dál, budeme mít proti Ba‘alovi mocnou zbraň. A jak to probíhalo? Vyprávěj.“
Blahyr popsal vše, co se na výpravě přihodilo, zejména střetnutí s podivnou bytostí. Azanyrmuth zapátral v paměti a začal vysvětlovat: „Zřejmě jsi narazil na bytost, která se umí přemisťovat ve fázi.“
„Ve fázi? Tomu nerozumím.“
„Je to dost složité k vysvětlení. V některých bestiářích jsme našli popis několik podobných bytostí. A co jsme z toho pochopili, tak některé bytosti sice žijí na naší materiální úrovni bytí, ale dokáží se skrýt v jiné složce prostoru. V podstatě tu jsou a zároveň nejsou. Někdy je můžeme vidět, ale vzájemně se nemůžeme sebe dotknout. V dávných dobách jedna výprava objevila svět Sehel Koy, kde našli zařízení, které dokáže nahlížet jak do sfér, tak právě do jiných fází prostoru.“
„To jsem ani nevěděl, že je něco takového možné. Nemůže to někdo proti nám využít?“
„Bytosti, které jsou schopné přecházet mezi fázemi jsou mimořádně vzácné. Dost možná je tvé setkání s takovou bytosti úplně první v naší šest set čtyřicetileté historii Aldeneerinu. A to že jsi tu bytost zasáhl, zřejmě způsobilo to, že přešla na naši úroveň. Určitě ji tvá přítomnost zaujala a možná ti jen chtěla ukrást ten drahokam.“
„Dávalo by to smysl, protože na tom místě bylo spousta nejrůznějších cetek,“ odpověděl válečník. „Něco jsem také přinesl,“ vysypal na stůl z většího váčku několik cenností. „A s takovou schopností mohla ta bytost okrádat případné cestovatele, kteří Ronovec občas navštěvují.“
„Teď si běž odpočinout a zítra se můžeš vydat na další cestu. Opět jsem postoupil v bádání a mám odhalené další světy včetně podrobností.“
Protože k času spánku zbývalo ještě pár hodin, rozhodl se Blashyr zavítat do blízké krčmy. Zde potkal několik kamarádů z výprav, a tak si mohli povyprávět o dění posledních časů.
Starší tvorba: Fantasy román "Dobrodruzi z Antaru" k počtení zde: http://www.psanci.cz/autor.php?trideni=2&id=1404

forton Uživatelský avatar
Master Sergeant
Master Sergeant

Příspěvky: 578
Bydliště: Mníšek pod Brdy
Pohlaví: Muž
Odpovědět s citací
 
Hltám, hltám, kde je další díl :-)
Těším se :write: :write: :write:

Paci Azanyrmuth Uživatelský avatar
Staff Sergeant
Staff Sergeant

Příspěvky: 324
Bydliště: Aldeneerin
Pohlaví: Muž

Odpovědět s citací
 
Blashyrova cesta za Čepelí konce pokračuje.

8.4
Kamenné řady


Následujícího dne se Blashyr probudil o něco později. Po nezbytné ranní koupeli se vydal za Azanyrmuthem VI, aby se zde dozvěděl o dalším cíli cesty.
„Vítám tě tady,“ pozdravil ho mág, který ve studovně dál studoval starou knihu. „Jsi připraven na další cestu?“
„Jasně.“
„Paráda,“ usmál se Azanyrmuth. „Další svět, kam se vydáš, má název Kouna. Dříve to byl málo obydlený svět prosté úrovně. Místní se živili lovem a zemědělstvím. Během pádu Starých Aldeřanů však místní přesídlili někam jinam a dále se o nich záznamy nezmiňují. Je dost možné, že Kounovci stále ten svět obývají, akorát se vzdálili od Kruhu světů.“
„Budu si to pamatovat,“ odpověděl Blashyr. „A kde by se měl nacházet úlomek čepele?“
„Nedaleko Kruhu se nachází malá náhorní plošina s názvem Rovina. Tam se nacházejí tajemné kamenné řady. Tvořilo jich čtrnáct řad a několik tisíc balvanů. Nikdo nikdy nezjistil, kdo a proč je tam vytvořil. V dávných dobách existovalo mnoho teorií. Možná to byla prastará observatoř, nebo kalendář, jiné teorie říkaly, že kameny sloužily k vytyčení hranic pozemků. Na to jsou však řady příliš blízko sebe a navíc ohraničují jen malou část plošiny. Pak se taky říkávalo, že řady vytyčovaly dráhy rituálního závodiště. Na to jsou řady zase krátké a každá jinak široká. Někteří tvrdili, že řady byly dílem recesistů a žádný význam nemají. Dokonce kdosi tvrdil, že to byl nějaký dávný pokus o pěstování chmele. Teorií je celá řada a žádnou se nikdy nepodařilo zcela potvrdit či vyvrátit. Ovšem je nutné zmínit jednu důležitou věc. Kameny jsou z křemence a podloží výhradně opukové. Navozit je na náhorní plošinu dalo jistě mnoho práce. Proto mnohé teorie jsou nepravděpodobné. Jisté je, že to není nahodilé dílo přírody.“
„Takže úlomek najdu někde mezi řadami?“
„Ne tak docela. Nedaleko se nachází několik větších menhirů. Některé mívaly názvy, avšak byly již dávno zapomenuty. A právě ony menhiry jsou místem, kam Staří Aldeřané ukryli jeden z úlomků. Který přesně? O tom se záznamy nezmiňují, budeš muset obhlédnout asi všechny.“
„Co se dá dělat. Snad to nebude tak těžké,“ odpověděl Blashyr, který vzápětí od mága převzal nakreslenou mapku s poznámkami.

Potom se Blashyr s Azanyrmuthem odebrali na nádvoří ke Kruhu světů. Válečník sledoval okolní mumraj a zeptal se na to, kdy nastane čas k útoku na Chal-Almen. „Předpoklad je za osm dní,“ odpověděl Azanyrmuth VI.
„Tak to bychom si měli pospíšit,“ s vážnou tváří prohlásil válečník.
„To ano. Není třeba dál vyčkávat. Pokud by Ba‘al získal větší moc z Chal-Almen, pak už by mohlo být pozdě.“

Blashyr prošel Kruhem na polozapomenutý svět Kouna. Na druhé straně ho uvítalo sychravé podzimní počasí, chlad a tichá krajina. Kruh stál na zarostlé planině, která kdysi sloužila k zemědělství. Válečník se rozhlížel po krajině, kde hledal případná nebezpečí a také výrazné body, podle nichž se mohl zorientovat. Potom se vydal na starou zarostlou dlážděnou cestou.

Po třech mílích cesty dorazil k úpatí náhorní plošiny, která převyšovala okolní krajinu o dobrých tři sta stop. Cesta se zde rozdělovala do dvou směrů, avšak ani jeden z nich nevedl na plošinu. Blashyr se podíval do mapky, ve které si všiml, že cesta vpravo by ho celkem pohodlně nahoru dovedla. Musel by však urazit další dobré dvě míle tam, a potom další dvě zpět. Válečník se rozhodl, že ušetří čas a vydal se přímo do strmého svahu. Blashyr překonával náročné stoupání poměrně svižně. Za to vděčil své velmi dobré kondici. I přestože se trochu zpotil, nebylo to nic, na co by si stěžoval.

Náhorní plošinu pokrýval vzrostlý smíšený les tvořeným především smrky, modříny, břízami a jasany. Válečník se rozhlížel po tichém lese a přemýšlel o tomto na pohled obyčejném místě. Stromy kolem tvořily místy nepropustnou divočinu, jen díky podzimnímu období mohl snáze postupovat a pátrat po kamenných řadách.

Po cíli cesty pátral téměř celou hodinu. Blashyr si uvědomoval, že v jarním období, kdy všechno kvete a roste, by řady hledal mnohem déle a lesem postupoval jen s obtížemi. Konečně spatřil mezi stromy výrazný kámen z křemene částečně zapuštěn do jehličí pokryté půdy. Na výšku měl něco kolem stopy a v průměru byl jen o něco větší. Válečník se rozhlédl a ihned spatřil další nedaleko od prvního a za ním další a další. Rozestupy mezi jednotlivými kameny byly poměrně nepravidelné. Někde byly od sebe vzdáleny pouhé dvě stopy jinde i více než dva sáhy, což se dalo vysvětlit tím, že některé kameny už chyběly.

Válečník došel až na konec řady do míst, kde následovat strmý spád, který se velmi podobal spádu na opačné straně plošiny. Blashyr se rozhlížel po některém z větších menhirů, které se měly nacházet v blízkosti řad, avšak žádný neviděl. Místo toho našel nedaleko od první kamenné řady další prakticky identickou. Tu celou pomalu prošel, ale ani zde nenašel cokoliv, co by připomínalo místo, kde staří Aldeřané ukryli úlomek mocné čepele.

Blashyr hned našel třetí a nedaleko i čtvrtou řadu. Podzimní smíšený les působil ponuře. Všude vládlo naprosté ticho, které jen málokdy narušilo vzdálené zakrákání. Zatímco válečník prozkoumával oblast a objevoval další a další řady, oblohu pokryla temná mračna. Les hodně potemněl, a tak si Blashyr zapálil louči. Přestože místu byly často přisuzovány rituální vlastnosti, v okolí žádné zajímavé a výjimečné energie nepociťoval. Kamenné řady a lesy působily naprosto běžným dojmem, jen tu kdosi v dávných dobách naskládal kameny do pravidelných řad. Válečník přemýšlel nad teoriemi vzniku, ale postupně zavrhoval jednu za druhou. Proč by si někdo dal takovou těžkou práci sem natahat hromady velkých kamenů pro ohraničení polí, vytyčení závodiště nebo dokonce k pěstování chmele, když se tu doslova všude válí spousty opuky, která by k těmto účelům posloužila stejně dobře.

Na náhorní plošině nalezl celkem čtrnáct řad v různém stavu. Některé řady byly stále dobře zachované, po jiných zbyl sem tam kámen. Blashyr konečně našel tři velké menhiry, které se nacházely opodál, mimo samotné řady. V těchto místech cítil jistou slabou magickou energii, ale nebylo to nic významného. Navíc válečník cítil, že hledaný úlomek se tu nikde nenacházel. Nevzdával se a pečlivě prohledával okolí menhirů.

Uběhlo několik hodin a na krajinu pomalu přicházela noc. Blashyr postupně začínal ztrácet naději. Přemýšlel, kde udělali chybu. Přehlédl snad něco? Byla možnost se vrátit zpět na Aldeneerin a zkusit štěstí příště. Cesta ke Kruhu světů by zabrala necelou hodinu. Válečník seděl na jednom kameni a stále přemýšlel. Najednou však cosi upoutalo jeho pozornost. Z ničeho nic měl pocit, že ho něco pozoruje. Pozorně se rozhlédl po temném lese, ale nikoho nespatřil. Napadlo ho, že by to mohla být nějaká bytost či cosi pohybující se v jiných úrovních bytí. Vzpomněl si na zelený drahokam propůjčující schopnost Pravého vidění. Pomocí něj znovu zkontroloval les a najednou spatřil v lese nějakou stojící postavu. Sotva se na ní zaměřil, náhle zmizela a nepříjemný pocit náhle zmizel. „Co to jen mohlo být?“ pomyslel si. Ještě víc ho však znepokojilo, že postava nápadně připomínala Ba‘alovo ocelového válečníka. Jistý si však zcela nebyl, protože postava se ztratila okamžitě po tom, co ji přes drahokam zahlédl.

Tasil meč a dal se do opatrného průzkumu lesa. Snažil se pozorně naslouchat zvukům okolí, avšak všude vládlo téměř naprosté ticho. S žádným neobvyklým úkazem se už nesetkal, a tak se Blashyr domníval, že měl jen vidiny. Na cestách po Aldeneerinu i mnoha dalších světech se setkal s mnoho podivnými jevy a událostmi, a tak nebylo divu, že ho smysly občas dokázaly zmást. Přesto zachovával opatrnost a svět kolem sebe pravidelně kontroloval pohledem skrze zelený drahokam.

Naposledy zkusil štěstí průzkumem vzdálenějších částí lesa. Podle mapy se půl míle severně od řad nacházelo zaniklé hradiště. Možná to bylo to místo, kde nakonec předci úlomek ukryli. Lesu už vládla temná noc a jediné světlo poskytovala zapálená louče. Za těchto podmínek by běžnému cestovateli nalezení zpustlého hradiště trvalo mnoho hodin. Naštěstí pohled přes drahokam vidění v lese výraznou měrou usnadňoval a válečník zanedlouho došel k prvním příkopům a valům.

Blashyr si prohlížel hradiště přes drahokam a snažil se najít potenciální místo, kde by snad bylo možné nalézt hledaný úlomek Čepele konce. V tom se však stal divákem nečekané podívané. Kouzlo Pravého vidění mu najednou ukázalo dávné události. Přes drahokam viděl hradiště v dávné podobě. Valy, palisády a jednoduché obranné stavby. Dokonce i les z vidění zmizel. Viděl zde obránce, jak se stahují do pevnosti. Dokonce měl pocit, že občas slyšel jejich hlasy. Neuměl si to vysvětlit, ale některým slovům rozuměl. Přišel blíž, aniž by mu kdokoliv věnoval pozornost. Vstoupil přímo přes jednoduchý zvedací most přímo do útrob hradiště a sledoval ten mumraj, jenž věstil příchod nepřátelského útoku. Z rozhovoru mezi strážnými zaslech pár zmínek o předsunutém obranném poli.
„Dobré zprávy. Naše obranné pole funguje,“ znělo v temné noci hlasem, který zanikal v neurčité ozvěně. „Nepřátelské povozy uvázly na kamenných řadách a mezi jezdci na koních vznikl zmatek.“
„Paráda. Nakonec to byl dobrý nápad natahat tam ty kameny,“ potěšeně pravil druhý.
„Aha. Takže žádná observatoř, rituální místo nebo závodiště, ale prostý obranný systém,“ pomyslel si Blashyr, když se zcela náhodou dozvěděl o smyslu záhadných kamenných řad uprostřed lesa. V dávných dobách byla náhorní plošina prostá lesů a než hloubit příkop či stavět val, bylo snazší tam natahat kameny s křemene. Pro povozy s loukoťovými koly je i stopu vysoký kámen překážka a pro jezdce na koních jsou řady v noci též velmi zrádné.

Během toho, jak Blashyr přemýšlel o skutečném významu řad, jeho uši v blízkosti zachytily další rozhovor.
„Daří se nám nepřítele držet před branami. Pozici ubráníme,“ zaznělo opět tím divným hlasem duchů.
„To je dobře. Nebylo by dobré, kdyby se nepříteli dostalo do rukou to, co tu máme chránit.“
„To ne, i když nikdo neví k čemu to je. Kosek podivného kovu. Jsem přesvědčen, že nepřítele nezajímá nějaký kus bezcenného kovu a spíš mu jde o naše zlato.“
Válečník při těch slovech zbystřil. Podle slov dávných obránců, byl úlomek čepele ukryt někde v hradišti. Stačilo zjistit kde.

Blashyr se ještě pohyboval mezi duchy a snažil se najít nějaké vodítko, kde v hradišti ukrývali poklady. V dávném výjevu náhle spatřil kamennou stavbu se schodištěm do podzemí, které bylo chráněno mříží. To bylo to místo, kde měl pátrat.

Jakmile se přiblížil ke vstupu, celý výjev zmizel, hlasy a válečná vřava utichla a les se změnil v temné tiché místo. Po dávné stavbě zůstaly pouze rozvaliny, přesto Blashyr po odvalení několika opukových kamenů objevil stále zachovalý podzemní prostor. Loučí ho opatrně a pozorně prohledával. Nevelký prostor o velikosti jeden sáh na šířku a dva na délku, obsahoval kromě suti zbytky truhel a rezavé nástroje v pokročilém rozkladu. Jak se dalo očekávat, zlato, či jiné cennosti byly dávno uloupeny. Válečník se nevzdával a prohraboval se zbytky. Konečně se mohl radoval, když pod jedním kamenem objevil to, kvůli čemu navštívil tento svět. Naštěstí měl dávný obránce pravdu. Kousek kovu nikoho nezajímal a skutečně tu přečkal všechny nájezdy dobyvatelů, lapků a vykradačů hrobek.

Čtvrtá výprava opět slavila úspěch a Blashyr se mohl vydat ke Kruhu světů a následně domů. Když se procházel rozvalinami po dávném hradišti, opět ucítil ten zvláštní nepříjemný pocit, jako když ho někdo pozuje. Rychle sáhl do kapsy pro drahokam a zkontroloval okolí. Znovu se tu zjevila ta záhadná postava, se kterou se setkal už u kamenných řad. Tentokrát okamžitě nezmizela. Blashyr ihned poznal, co je to zač a to ho právě znepokojilo. Poznal černou zbroj Ba‘alovo ocelových válečníků, avšak bez helmy. Viděl neznámému muži do tváře. Krátce na to neznámý promluvil hlasem plným pohrdání a nenávisti: „Něco máte za lubem. Přijdeme na to. A zabráníme vám v tom. Aldeeneerin padne do našich rukou a celá Mléčná dráha bude pod naší mocí.“ Následně postava zmizela a zanechala za sebou spoustu znepokojivých otázek. Ba‘al věděl o Aldeeneerinu a dost možná se brzo dozví o Čepeli konci.

Blashyr se cestou ke Kruhu často ohlížel. Ba‘alův zvěd, či co to bylo, se již neobjevil. Když dorazil ke Kruhu a ještě než zadal adresu Aldeneerinu, přesvědčil se pohledem skrz drahokam, zda není sledován, teprve potom mohl pokračovat v cestě domů.

Na Aldeneerinu už vládla noc. Azanyrmutha VI zastihl, když se už chystal do postele. Mág měl radost, že se válečník ve zdraví vrátil a ještě přinesl další úlomek. Blashyr mu podrobně vylíčil, co všechno se na zdánlivě snadné výpravě událo. Od výjevu dávné bitvy, skutečného smyslu kamenných řad až po zjevení Ba‘alovo zvěda.

„Tušil jsem, že smysl řad je zcela jiný, než říkávaly různé teorie. Avšak víc mě znepokojil Ba‘alův zvěd. Určitě se Ba‘al v Chal-Almen dostal k nějakým dávným znalostem, díky nimž může snadno vzdáleně nahlížet na světy. Asi víš, že existuje specifická technika astrálního cestování, které se říká přímo Vzdálené nahlížení. Ovšem pro běžné lidi je použitelná pouze v rámci jednoho světa a to musí trochu znát geografii. Vzdálené nahlížení na jiné světy už vyžaduje trénink a zkušenosti. Navíc dotyčný používající Vzdálené nahlížení není v cíli vidět a to ani kouzly Pravé vidění. Existují však způsoby, jak je alespoň vycítit. Je to však velmi náročné.“
„Takže čeho jsem byl svědkem? Bylo to použití nějaké speciální schopnosti?“ uvažoval Blashyr.
„Je to téměř jisté. Určitě v Chal-Almen jsou technologie, které značně usnadňují Vzdálené nahlížení, a to včetně vizuálního projevu. Naštěstí má Aldeneerin stále funkční staré ochrany, které zamezují určitým formám útoků. Mezi právě patří Vzdálené nahlížení z Univerza. Některé stavby a města mají dokonce i vlastní štít. Dlouhá léta jsme o jejich existenci nevěděli, až když se naše civilizace začala věnovat cestování na jiných úrovních bytí. Nutno zmínit, že nám hodně pomohli naši spojenci a jejich znalosti.“
„Takže Aldeneerin je zatím v bezpečí?“
„Možná. Netušíme, co vše Chal-Almen skrývá. Určitě nejsou naše obrany neproniknutelné. To, že tě nějaký Ba‘alův špeh dokázal odhalit, jistě není dílo náhody. Možná tu máme něco, co nás sleduje a přinesli jsme si to právě z Chal-Almen. Netušíme, zda nás pozoruje. Ovšem Ba‘al zatím o našem chystaném útoku neví, protože nečiní žádná opatření. Ale něco tuší. Je jen otázkou času, kdy přijde na to, po čem pátráme a co chystáme. Nemůžeme otálet. Útok na Chal-Almen musí přijít co nejdříve.“
Starší tvorba: Fantasy román "Dobrodruzi z Antaru" k počtení zde: http://www.psanci.cz/autor.php?trideni=2&id=1404

andoriel Uživatelský avatar
SG bard
SG bard

Příspěvky: 1684
Bydliště: Praha
Pohlaví: Žena

Odpovědět s citací
 
Dočteno až kam to šlo :) Pátrání po čepeli jde zatím docela dobře, stačí na to Blashyr a Azanyrmuth IV vždycky včas najde další planetu. Ale skoro bych řekla, že to dál tak jednoduše nepůjde :twisted:

:sunny:

Paci Azanyrmuth Uživatelský avatar
Staff Sergeant
Staff Sergeant

Příspěvky: 324
Bydliště: Aldeneerin
Pohlaví: Muž

Odpovědět s citací
 
8.5
Na medu


Blashyrův zážitek na poslední výpravě přinesl znepokojení a řadu otázek. Zjevení Ba‘alovo zvěda na téměř zapomenutém světě nebylo dílo náhody, ale přímého úkladu. Tajný plán cesty za Čepelí konce mohl nepřítel kdykoliv odhalit. Stejně tak mohl být prozrazen plán útoku na Chal-Almen. Na poslední poradě, která byla narychlo svolána hned ráno poté, co se Blashyr vrátil z Kouny, bylo rozhodnuto útok neoddalovat. Ze sedmi zbývajících dnů se tak staly dva a to pro válečníka i Azanyrmutha znamenalo si pospíšit. Úlomků meče zbývalo ještě několik, stejně tak světů, které bylo třeba prozkoumat. Azanyrmuth VI sice významně pokročil ve zkoumání knihy, přičemž mu pomáhali i bratři, ale stále nikdo netušil, jak Čepel konce zkovat dohromady. Zbraň podle legend měla oplývat božskou mocí, jejíž velikost si nikdo dosud nebyl schopen představit. Panovaly tedy obavy, zda se Aldeřanům podaří meč dát dohromady. I přestože by Blashyr nalezl všechny úlomky, mohly by být k ničemu.

Během válečné porady se Blashyr vydal na svět Mellifera pátrat po další části. Tento svět podle knihy obýval druh obřích včel, které údajně dorůstaly pětinásobné velikosti, oproti běžným včelám. Všichni tušili, že tento neznámý svět oplývá zákonitostmi, s nimiž se dosud nikdo nesetkal. Druid Maltius pro každý případ předal válečníkovi amulet, který běžným lidem dokázal za určitých podmínek propůjčit schopnost mluvit se zvířaty. Podobné amulety si druidové chránili a jen ve výjimečných situacích je propůjčovali.

Blashyr po průchodu Kruhem stanul na Mellifeře. Tento svět působil velmi přívětivým dojmem. Rozkvetlé louky, vzrostlé stromy a příjemné háje plné rozkvetlých stromů. Tentokrát válečník neměl přesnou mapu, protože záznamy v knize mluvily podivnou řečí. Musel se spolehnout na strohý popis cesty a především na instinkt a důvtip.

Válečník překonal nevelkou louku, prošel příjemným prosvětleným hájem, než dorazil na velkou louku. Blashyr se pozorně rozhlédl po krajině, která se mírně svažovala k velkému jezeru a pátral po čemkoliv, co by mu napovědělo v pátrání. Kromě vzrostlých stromů si na louce všiml zvláštních útvarů. Zdálky nemohl rozeznat, co to mohlo být, ale cosi mu napovídalo, že je to správný směr. Pozvolna se vydal na průzkum.

Louka výrazně voněla po medu. Když Blashyr přišel k podivným více než dvacet stop vysokým útvarům, došlo mu, co to je. Nebyly to běžné úly, které známe z lesa, zahrádek či hospodářství. Velké bizarní skulptury připomínaly spíš hnízda termitů. Všudypřítomné včelí bzučení se rozléhalo po loukách a přilehlých hájích. Konečně zahlédl místní včely. A opravdu zvěsti nelhaly. Kolem bizarních úlů poletovalo spoustu neobvykle velkých včel, které budily velký respekt. Válečník tušil, že hledaný úlomek mocné zbraně bude ukryt v jednom z nich. Jenže netušil ve kterém. Úlů na této louce stálo tisíce. Prohledat je jeden po druhém by zabralo dny a zcela jistě by lezení do úlů vyprovokovalo útok. Jed těchto velkých včel jistě obsahoval mnoho silného jedu, který by i zdatného člověka dokázal potrápit. Ne. Bylo třeba vymyslet jiný způsob. Blashyr se zatím pouze opatrně pohyboval v okolí úlů a doufal v nějaký nápad. Zkusil si na krk pověsit amulet od Maltiuse a doufal, že mu bude na tomto světě nápomocen.

Po chvíli měl skutečně pocit, že slyší hlasy. Dokonce si uvědomoval, že jim rozumí. Avšak nebyla to běžná mluva. Vše slyšel ve své mysli díky mocnému amuletu. Blashyr si pochvaloval, že i přes všechny války a pohromy, dokázal Aldeneerin navázat mnoho přátelství, odhalit mnoho starého vědění, mocnou magii, užitečné předměty a vynálezy. Díky tomu všemu měl na těchto výpravách šanci.

Blashyr se osmělil a pokusil se promluvit na včely. Ve skutečnosti však na ně promlouval myslí. Pro válečníka to byla nová zkušenost, protože amulet zprostředkovával dorozumívání na úrovni telepatie. Nějakou dobu mu to trvalo, něž si na tento způsob komunikace zvykl.
„Kdo to mluví?“ podivila se jedna z dělnic, když zjistila, že tvor, který tento svět už dlouhá léta nenavštívil, se dokázal s nimi dorozumět.
„Říkají mi Blashyr. Celé této části Univerza hrozí nebezpečí. Hledám úlomky staré zbraně, abych se mohl postavit velkému nepříteli, který si říká Ba‘al.“
„Ba‘al? To jméno mi něco říká,“ odpověděla další velká včelí dělnice.
Tohoto neobvyklého promlouvání si vzápětí začalo všímat stále více včel, a tak to během chvíle kolem Blashyra hrozivě bzučelo.
„Jaké nebezpečí?“ zeptala se další.
„Ba‘al za pomoci starých vědomostí buduje prakticky neporazitelnou armádu. Nedávno získal svět s velkou a starou podzemní pevností, kde Staří Aldeřané prováděli ty nejšílenější pokusy.“
„To bude určitě ten, kdo sem nedávno poslal ty podivné přízraky.“
„Přízraky?“ podivil se Blashyr.
„Netušíme, co to bylo. Víc by ti snad pověděla naše královna.“
„Mohli byste mě k ní zavést?“ zeptal se nesměle válečník.

Nato válečník v mysli slyšel diskutování snad stovek přítomných. Na úrovni telepatie to bylo pro běžnou netrénovanou mysl velice náročné. Musel se soustředit, aby dokázal ten hluk v mysli trochu ztišit. Potom konečně zaznělo: „Vyčkej zde.“ Vzápětí velká část včel odletěla kamsi mezi bizarní úly, zatímco zbytek zůstal na stráži. Blashyr mezitím vyčkával a hlavou se mu honilo spoustu myšlenek.

Zanedlouho několik včelích stráží přiletělo zpět. „Pojď za námi. Královna souhlasila se setkáním.“ Válečník je následoval mezi neobvyklými obřími úly. Záhy došli k jednomu výrazně většímu. Dokonce i vstup do něho byl tak velký, že otvorem mohl prolézt i zdatný člověk. Stráže u vchodu mu naznačily, aby pokračoval dál.

Když Blashyr prolezl otvorem do velkého vstupního sálu, přivítala ho zdejší impozantní tři stopy velká královna, která již čekala na ochozu. Celý prostor intenzivně voněl po medu a vosku. Ze všech stran se ozývalo bzučení a navíc zde bylo opravdu velké teplo.
„Buď pozdraven. Co tě k nám přivádí?“ přivítala ho královna vlídně, přestože působila mocně a neohroženě.
Blashyr se ji představil a následně vysvětlil, jaká je situace v Univerzu a jakou hrozbu představuje Ba‘al.
„Ano. To jméno je mi známé. Už v dávných dobách se pokoušel ovládnout všechny známé světy. Dokonce byl i na našem světě, ale tehdy mu naštěstí přešel nezajímavý. Nakonec byl poražen v Goa‘aldkých válkách.“
„Ovšem nebyl poražen zcela. Vrátil se s obrovskou a mocnou armádou. Nedávno získal i svět Chal-Almen.“
„Chal-Almen? Tak to je zlé,“ povzdechla se královna. „Na tom světě se dělo mnoho zlého. Zlá odnož Starých Aldeřanů tam dokonce prováděla pokusy na našich včelstvech. Je to už dávno, ale to byl důvod, proč se naše společenstvo oddělilo od této civilizace.“
„Dnes už je tomu naštěstí jinak.“
„Ano. Už tu není ta zlá atmosféra. Univerzum se od vlivu zla Starých Aldeřanů vyčistilo, ačkoliv hodně toho stále zůstalo ukryto. Především se to týká starých podzemních pevností. A právě to nás trápí. Pokud Ba‘al získá veškeré vědění Chal-Almen, bude budoucnost hodně zlá. Je třeba ho zastavit co nejrychleji. Pomůžeme ti.“
„A je tedy ten úlomek zde?“
„Ano. Máme tu ukryt úlomek onoho mocného meče. Nikdo už pořádně neví, jak dlouho tu spočívá. Po tisíce let se na něj prakticky zapomnělo. Ale před pár dny se stalo něco, co nás znepokojilo.“
„Nepřátelský útok?“ zeptal se Blashyr.
„O útok nešlo, ale Ba‘al se zřejmě už zmocnil některých znalostí, které ukrývá právě Chal-Almen. Jsou to tři dny nazpět, kdy se tu po lesích náhle zjevily nějaké přízraky válečníků v černém brnění. Zřejmě po něčem pátrají. Možná už tuší o Čepeli konce, nebo jen tuší, že něco chystáte.“
„S tímto přízrakem jsem se na předchozí výpravě také setkal,“ svěřil se válečník. „Zatím nepřítel netuší nic o Čepeli konce, protože jedinou knihu máme na Aldeneerinu a ten má proti těmto schopnostem systém magických ochran. Přesto už nečekáme a nezdržujeme se, protože je jen otázkou času, kdy s o Čepeli dozví i náš nepřítel.“
„Je dobře, že nepřítele nepodceňujete. Pošlu pro ten úlomek, avšak než pro něj stráže doletí, předala bych ti ještě nějaké rady ohledně tvé výpravy.“
„Budeme za to jedině rádi.“
„Předpokládám, že už asi tak tušíte, kde hledat jednotlivé úlomky.“
„Ano. Víme na kterých světech pátrat a většinou i víme, kde přesně. Naši badatelé stále studují starou knihu a doufáme, že zjistíme co nejvíce.“
„To ráda slyším. Ale jeden problém v hledání přeci jen nastal. Asi víte, že jeden z úlomků je ukryt v obřím mraveništi, které se nachází na pro vás podivném světě Formisia.“
„Ano. To je pravda. Přesně tak to tam stojí.“
„Tak tam už nechoďte. Nenašli byste tam to, co hledáte.“
„Co se stalo?“
„Není to ani tak dávno. Možná dvě stě, tři sta let co na Formisiu podnikl nájezd loupeživých mravenců. Podkopali mraveniště tamních mravenců a ukradli potravu, larvy, ale i veškeré věci uschované za staletí bez ohledu na jejich hodnotu. Od našich přátel víme, že zmizelo o to, co zde mělo zůstat ukryto, dokud nepřijdou zlé časy. Z toho se dá snadno odvodit, o co se jednalo.“
„To není dobré,“ povzdechl si Blashyr. „Ví se, odkud zaútočili?“
„Podle našich zpráv se jednalo o kmeny zlodějských mravenců ze světa Myrmicine. O tomto světě moc nevíme, protože je považován za nepřátelský. Brána světů by se však měla nacházet volně v lese. Tamní obyvatelé jsou dobře ukrytí v podzemí. Neměl by jsi mít problém tam projít. Horší bude najít část meče v některém rozlehlém mraveništi.“
„Snad to zvládnu. Jistě na něco přijdu. Děkuji vám za rady.“

Krátce poté, co Blashyr domluvil se včelí královnou, dorazili strážní s hledaným úlomkem. Válečník se zaradoval, když poznal další hledanou část. Poděkoval a ještě než se vydal na cestu mu královna předala malou lahvičku se slovy: „A ještě drobná věc. Předáme ti trochu medu, který má pro vás zázračné účinky. Budiž ti nápomocen na tvých cestách.“
„Vážím si vaší pomoci.“
„Doufejme, že se s Aldeneerinem opět jednou sblížíme.“
Blashyr se rozloučil a vydal se zpět ke Kruhu světů. Nejprve šel v doprovodu stráží, a jakmile prošel hájem oddělující louku od prostranství s Kruhem, rozloučili se a válečník pokračoval sám.
Starší tvorba: Fantasy román "Dobrodruzi z Antaru" k počtení zde: http://www.psanci.cz/autor.php?trideni=2&id=1404

forton Uživatelský avatar
Master Sergeant
Master Sergeant

Příspěvky: 578
Bydliště: Mníšek pod Brdy
Pohlaví: Muž
Odpovědět s citací
 
OK to bylo nějaké rychlé :D
Ještě jedna poznámka ( Jed těchto velkých včel jistě obsahoval mnoho silného jedu,) spíše bych použil "mnoho silného toxinu" rozdělit to aby to nebilo tak do očí když použiješ dva stejné výrazy ve větě :-)

Toď z mé strany vše super počtení....

Paci Azanyrmuth Uživatelský avatar
Staff Sergeant
Staff Sergeant

Příspěvky: 324
Bydliště: Aldeneerin
Pohlaví: Muž

Odpovědět s citací
 
Díky. Podobné chyby v textu se mi stanou, když se mi nelíbí věta a přepíšu ji. Občas tam prostě zůstane kousek starého textu, který tam nepasuje. Snad se bude líbit i další díly. Už se nám to chýlí ke konci.

8.6
Solenopsis fugax


Po návratu ze světa Mellifera se Blashyr ještě ten den vydal na svět Myrmicine, kam zlodějští mravenci údajně odnesli další úlomek mocného meče. Na Aldeneerinu předal veškeré poznatky z výpravy Azanyrmuthovi VI. Zpráva o loupeži ho znepokojila, avšak věděl, že Blashyr se ničeho nezalekne a bude mít úspěch i na dalších výpravách. Svět Myrmicine však nebyl ve starých knihách příliš dobře popsán. Staré knihy ho popisovaly jako neobývaný, pokryt hustými lesy a s neobvyklým množstvím mravenišť. Jeden téměř zapomenutý záznam však řadil světy Myrmicine, Formisia a Mellifera mezi místa se specifickou magií, která za určitých podmínek zvětšuje, nebo zmenšuje určité formy života. Jak to však fungovalo, bylo nad možnosti chápání, protože tyto světy ležely naprosto mimo veškerý zájem. Říkávalo se, že tyto světy leží v jednom shluku na samém pokraji Mléčné dráhy. Takový popis Univerza však znalo jen pár jedinců z mocných civilizací.

Myrmicine na pohled působil jako naprosto obyčejný neobývaný svět. Stejně jako mnohokrát předtím se Kruh světů nacházel uprostřed hlubokého lesa, tentokrát smrkového a modřínového. V čase, kdy Blashyr tento svět navštívil, přicházela zima. Zem porostlou smrkovým mlázím a jehličím už na mnoha místech pokrýval sněhový poprašek, avšak chlad Blashyrovi vůbec nevadil. V porovnání s Údolím mrazivého žáru tu bylo teplo. Na začátku válečník netušil, kterým směrem se má přesně vydat. Zkoušel v okolí hledat nějaké stopy, ale nic přesvědčivého nenašel. Zkusil tedy vyrazit přímo rovně od Kruhu.

Dlouhé hodiny bloudil po lesích v okolí Kruhu, ale pořád nenacházel žádná mraveniště. Dokonce ani instinkt mu nenapomáhal. Chvíli pochyboval, zda je to skutečně ten svět, kde měl hledat. V jeden moment dokonce uvažoval, zda by nestálo navštívit i svět Formisia. Na to nezbýval příliš čas, a tak vytrval v pátrání zde. Potom si vzpomněl na zelený drahokam a napadlo ho zkoumat lesy pomocí kouzla Pravé vidění. Jak se dalo očekávat, v lese neviděl nic mimořádného, pouze se mu v něm lépe orientovalo. Přesto nepolevoval a pravidelně kontroloval okolní lesy. Kdykoliv mohl objevit něco zajímavého či netradičního.

Konečně se mu poštěstilo a v trávě si všiml téměř nenápadné pěšiny. Na mravenčí cestu však byla široká i když na tomto světě podle zvěstí mohl očekávat cokoliv. Vydal se tedy po pěšince. Ta ho záhy zavedla do hustěji zarostlé části lesa. Prošel křovisky a následně vystoupal do prosvětlenějšího lesa. V této části konečně objevil hledaná mraveniště. Instinkt Blashyra ujišťoval, že tohle místo působí jako to pravé.

V chladném tichém lese ze sněhového poprašku vystupovalo několik desítek velkým mravenišť. Pomalu obhlížel okolí a objevoval stále další a další. Během chvíle jich tu napočítal několik stovek. Které však bylo to pravé. Nabízelo se je jedno po druhém rozhrabat a hledaný úlomek prostě vykopat, avšak tušil, že toto není správná cesta. Cosi mu říkalo, že by toho mohl velmi litovat. Najednou válečník začal mít zvláštní pocit. Pocítil přítomnost naprosto neznámé magie a v uších se mu rozeznělo nejprve slabé pískání, které postupně zesilovalo.

Co se následně stalo si Blashyr nedokázal vybavit. Stále stál před mraveništěm, avšak mraveniště bylo neobvykle velké. Ve skutečnosti válečník zjistil, že se mraveniště nezvětšilo, ale že se zmenšil válečník. Jak k tomu došlo, si nedovedl vysvětlit. Vybavil si však vyprávění o jedné z prvních výprav, kde se Aldeřanům přihodilo něco podobného. Zároveň byl přesvědčen, že toto mraveniště je to pravé. Cosi mu to napovídalo. Možná nějaká mocná magická síla doprovázející úlomky Čepele konce. Už se na předchozích výpravách setkal s množstvím nevysvětlitelných jevů, které se vždy staly v tu správnou chvíli. Možná Starý Aldeřan všechno přichystal tak, aby se k úlomkům skutečně dostal ten pravý. Nechápal všechnu tuto pokročilou magii, stejně jako i mnozí nejmocnější mágové do dnešních časů nedokázali přijít na veškeré její formy. Už jen to, že na Aldeneerinu a celém Univerzu se nacházel systém Portálových kamenů a Cest, které jsou všem na očích, a přesto je nikdo nevidí.

Blashyr chvíli pozoroval čilý ruch na mraveništi, kdy spoustu mravenců neustále vcházelo a vycházelo z mnoha chodbiček. Válečník se ukryl do nedalekého travního porostu, protože nechtěl riskovat setkání s místním hmyzem. Stačily už zvěsti včel, že tento svět je považován za nepřátelský. Dost možná by se dokázal nějak domluvit, avšak v útrobách obrovského mraveniště by budil podezření. Válečník se tedy rozhodl postupovat potichu a ve skrytu. Vyhlédl si jeden z odlehlých vchodů, který strážil pouze jeden mravenčí strážník. Blashyr posbíral několik kamínků a potom je nepozorovaně házel do přilehlé trávy za účelem odlákání strážného. Díky amuletu od druida Maltiuse dokonce v mysli uslyšel pár výzev strážného. Válečník hodil ještě několik kamenů do větší dálky. Strážný se konečně odhodlal zjistit původce podezřelého šramotu. To byla ta pravá chvíle pro Blashyra, který záhy proběhl do útrob mraveniště.

V temných spletitých chodbách se válečník pohyboval s co největší opatrností a potichu. Nyní bylo potřeba zjistit, kde se nachází ony ukradené cennosti. Netušil kam se přesně vydat, protože uspořádání mraveniště znal jen přibližně. Navíc se běžně mraveniště lišily podle druhu a kdo ví, jak to bylo v tomto konkrétním případě. Rozhodl se tak sestupovat směrem do nižších pater.

Několikrát se musel válečník ukrýt před procházejícími hlídkami a obyvateli. Čas od času díky amuletu zaslechl kousek konverzace. Většinou se místní bavili o běžném životě, o práci a přicházející zimě. Jeden rozhovor však Blashyra zaujal. Dověděl se o zlodějském druhu mravenců, o němž mluvila včelí královna. Byl to druh Solenopsis fugax, který často hloubil své chodbičky pod cizí mraveniště a podnikal loupeživé výpravy. Díky tomu, že jsou tito zlodějští mravenci podstatně menší, hloubí si mnohem menší chodbičky a často se stává, že o nich mnozí dlouhá léta neví. A kdyby je objevili, tak by úzkými chodbičkami běžní mravenci neprošli. A právě tento druh, který jednou dokonce zaútočil i na cizí svět, měl své hlavní hnízdo v této oblasti, kde kradl zásoby ze všech mravenišť. A vystrnadit tento druh je téměř nemožné, protože okamžitě zahrabe náhodou objevené chodbičky. To Blashyrovi dělalo starosti. Netušil, zda se úzkými průchody protáhne. Zatím však při průzkumu podzemí pečlivě sledoval chodby a hledal ony úzké chodbičky. Zelený drahokam, krom mocného kouzla, výrazně v těchto temných prostorách napomáhal s viděním.

Hledáním skrytých průchodů strávil téměř celou hodinu, mnohokrát se musel vracet, když chodbou procházeli strážní a nikde se nedalo schovat. Některá místa tak neplánovaně navštívil opakovaně. Našel i několik skladišť a líhní larev, ale nikde ani stopa po hledaném úlomku. Opět se jednou musel vracet chodbou, na jejímž konci spatřil přicházející hlídku a právě v jednom úkrytu si všiml téměř neviditelného otvoru. Když byl vzduch čistý, pozorně do něj nahlédl a vzápětí zjistil, že se jednalo právě o hledané chodbičky druhu Solenopsis fugax. Neštěstí její šíře dovolovala Blashyrovi se protáhnout.

Prvotní obavy s případným setkání s místními obyvateli se naštěstí nevyplnily. Chodby se zdály být opuštěné. Válečník si záhy uvědomil, že tento druh se ukrývá v nejhlubších částech a chodbičky využívá při loupeživých nájezdech. Chvilku se zastavil a naslouchal okolnímu tichu. Když se ujistil, že se nic v okolí nepohybuje, pokračoval v plazení se.

Trvalo to téměř celou další hodinu, než se dostal do míst, kde druh zlodějského mravence sídlil a rovněž uchovával lup. Chodby už zde byly o něco větší, a tak už se nemusel plazit a alespoň postupovat v podřepu. Po dlouhé době opět zaslechl kroky přicházejících. Tentokrát zněly o poznání tišeji. Z tohoto důvodu se zde válečník musel pohybovat obezřetněji a častěji naslouchat. Při prvním setkání s druhem Solenopsis fugax se ukryl do výklenku v chodbě. Když se trojice mravenců ukázala, překvapilo ho, jak jsou drobní. Jejich velikost sotva překračovala jednu stopu. Kdyby přeci jen došlo na přímé setkání, neměl by Blashyr problém s nimi bojovat na přímo, i když tyto úzké chodby by ho v boji velmi omezovaly. Z tohoto důvodu bylo modré zůstávat v úkrytu co nejdéle. Navíc si dobře uvědomoval, že populace mravenců jdou do tisíců v jednom společenství a všechny by do posledního asi nedokázal pobít.

Během průzkumu našel několik skladišť, které obsahovaly opravdu neuvěřitelné množství všemožné veteše. Zkoušel se hromadami prohrabat, ale bez úspěchu. Blashyr se nevzdával. Byl si vědom, že podobných míst tu bude jistě několik desítek a navíc mu intuice napovídala, že je blízko. Stačilo se jen držet stranou a najít co možná nejvíc skladišť.

Za další hodinu prohledal dalších osm vetešnictví, a však stále bez úspěchu. Když prohledal další z mnoha a chtěl pokračovat dál, pohyb místních mravenců se výrazně zvětšil. Najednou dosud klidní mravenci se zničeho nic probrali a na chodbách začalo být vskutku těsno. Blashyr tak musel zůstat ukrytý v horách cetek a čekat, než se situace uklidní. Zkoušel porozumět, ale i s pomocí amuletu zachytil sotva pár slov.

Ani ne po půl hodině skrývání se situace uklidnila a válečník tam měl plnou volnost působnosti. Dokonce měl pocit, že v této části hnízda nezůstal nikdo z místních a ani na stráži. Přemýšlel, čeho byl právě svědkem. „Možná to byla jen součást denní rutiny života. Možná někdo něco objevil a teď se tam všichni šli podívat. Nebo se právě vydali na další loupeživou výpravu,“ uvažoval v tichosti, zatímco prohledával mraveniště. Ať se dělo cokoliv, neztrácel čas a snažil se co nejrychleji najít další sklady veteše.

Blashyr bez úspěchu prošel další tři skladiště. Záhy však objevil jedno výrazně větší, než ta, jenž doposud navštívil. „To by mohlo být ono,“ v tichosti se zaradoval a hned se pustil do hromad.

Po delším hledání konečně našel něco vypadající velmi nadějně. Na první pohled to připomínalo cosi jako součást meče. Opatrně to vzal do ruky, očistil ji od špíny a odpadu. Jakmile skončil s čištěním, zaradoval se, protože velice krásně zdobený jílec patřil hledané Čepeli konce. Šestou část našel, ale stále netušil, kolik částí ještě zbývalo. Zkoušel si vybavit všechny nalezené části a odhadoval, že úlomků mohlo být tak osm až deset. Už tedy našel větší půlku. To bylo pozitivní, protože čas na finální střet s Ba‘alem se povážlivě tenčil.

Blashyr se vracel úzkými tunely zpět na povrch, když v tom ho vyrušil nějaký randál přicházející přímo z míst před ním. Rychle vyhledal úkryt a v něm podle zvuků zjišťoval, co se to vlastně děje. Podzemím se ozývala válečná vřava, míšená podivnými výkřiky a údery. „Něco se děje. Patrně došlo ke střetu s mravenci obývající horní mraveniště,“ říkal si v duchu. Tahle skutečnost na jednu stranu celou situaci komplikovala, ale na druhou stranu poskytovala příležitost zmizet odsud co nejrychleji. Válečník chvíli vyčkával. Záhy kolem místa úkrytu proběhl celý zástup malých mravenců směrem k místům boje, aby vzápětí další s uloupenými věcmi běželi zpět. To se stalo ještě několikrát.

Když to vypadalo, že se boje přemístily do jiných částí, Blashyr vyrazil na cestu, přičemž byl neustále připraven k boji. Cesta zpočátku probíhala dobře, přičemž se válečník musel dvakrát ukrýt před dalším oddílem v nedalekém výklenku. Potřetí už to štěstí neměl. Přicházející mravenci s lupem byli jeho přítomností nejprve zaskočení, ale Blashyr neváhal, dva z nich odhodil stranou a rychle pokračoval vpřed. Než se mravenci vzpamatovali, už byl několik desítek stop dál. Vzápětí se však střetl s dalším oddílem. Tady už musel použít více hrubé síly. Tři mravence odstrčil a dva odkopl. Pak už si musel dopomoci k průchodu mečem.

Mravenci zprávu o přítomnosti válečníka rychle roznesli po okolí, avšak neměli čas se jím zcela zabývat, protože současně bojovali s početnými oddíly mnohem větších mravenců žijící v horním mraveništi. Válečník tak mohl využít situace a konečně opustil úzké chodby.

Velké chodby už umožňovaly Blashyrovi mnohem volnější pohyb, a tak už se nezdržoval a rychlým krokem vyrazil k východu. Cestou narazil na stovky malých mravenců rodu Solenopsis fugax. Už se nemusel pohyboval po čtyřech nebo se dokonce plazit. Mnohými hloučky prostře proběhl a díky váze tam mnoho mravenců prostě povalil. Nebylo to vždy tak snadné, protože právě v době úprku vypukly mezi oběma druhy mravenců velké boje a větším střetům raději vyhnul. Některá místa by však musel složitě obcházet, i tak se někdy musel vrhnout přímo mezi bojující mravence. Občas musel nějakého odhodit, odkopnout, či přetáhnout mečem. I tak se neubránil několika odřeninám.

Už ani nepočítal, kolik mravenců už potkal. Pří úniku skrze spletité mraveniště Blashyra naplňovaly obavy, aby nezabloudil do míst, kde by čelil mnohonásobné přesile nebo neutržil nějaké vážné zranění. Ne nadarmo se říkávalo, že sto krát nic umořilo osla. I přestože všechny chodby vypadaly jedna jak druhá, některá místa si přesto válečník zapamatoval a podle toho věděl, že míří správným směrem.

Konečně na konci jedné chodby zahlédl světlo. Mečem odrazil útok dvojce strážných a cesta ven byla volná. Potom se opět stalo cosi záhadného a svět zmizel v jasném světle. Blashyr už nebyl titěrné velikosti, ale opět ten velký válečník. V chladném smrkovém lese vystupovala ze sněhového poprašku nenápadná mraveniště. Nic nenasvědčovalo, že v útrobách jednoho z nich probíhá litý boj mezi dvěma druhy. To však už nebyl jeho problém. Další část meče se mu podařilo získat, a tak nelenil a vydal se zpět ke Kruhu světů.
Starší tvorba: Fantasy román "Dobrodruzi z Antaru" k počtení zde: http://www.psanci.cz/autor.php?trideni=2&id=1404

forton Uživatelský avatar
Master Sergeant
Master Sergeant

Příspěvky: 578
Bydliště: Mníšek pod Brdy
Pohlaví: Muž
Odpovědět s citací
 
Super proměna v antmana :D hezky se to četlo :-)

Paci Azanyrmuth Uživatelský avatar
Staff Sergeant
Staff Sergeant

Příspěvky: 324
Bydliště: Aldeneerin
Pohlaví: Muž

Odpovědět s citací
 
Máme tu další díl. Chvilku to trvalo, protože jsem potřeboval najít něco v knize. Dopsán mám i další díl, tak ho sem za pár dní taky dám.

8.7
Na houbách v pekle


Po poslední výpravě se Blashyr vrátil domů až po setmění a velmi unaven. Byl tedy rád, když mohl co nejdříve zalehnout a nabrat nové síly na další výpravu. Azanyrmuth VI s bratry a dalšími badateli téměř dokončili průzkum knihy. Už zjistili, že úlomků mocného meče je celkem devět a stejně tak i světů potřebných k návštěvě. Den předtím donesl válečník celkem dvě části. Zbývaly tedy už jen tři. Rovněž už si byl Azanyrmuth jistý, že se také podaří najít způsob k obnovení Čepele konce.

Ihned po probuzení se válečník upravil, nachystal výbavu a zásoby a okamžitě zašel za mágem. Musel spěchat, protože dnes nastal den úderu na Chal-Almen. V celé Severní čtvrti města Lianar, ale i na mnohých spřátelených světech byly už nachystané početné armády bojovníků všech civilizací a kultur. Čekalo se pouze na povel k útoku. Přestože se Blashyr na svých cestách setkal s přízraky zvědů Ba‘ala a rovněž se o nich zmínila i Včelí královna, hory Chal-Almen stále zely prázdnotou. Zvědové Tok‘rů však zaznamenali opevňovací činnost v bývalém městě Goa‘uldů Namtara, Nergala a Marduka. Ba‘al zřejmě něco tušil, a tak staré město začal proměňovat v nedobytnou pevnost. O další důvod víc neotálet s útokem.

Tentokrát cíl válečníkovo cesty ležel uprostřed údolí, které se nacházelo ve světě Han. Podle starých zápisků tento svět patřil mezi řídce osídlené, avšak poslední záznamy byly přes tisíc let staré. Hledané údolí místní nazývali „V Pekle.“ Říkávalo se, že tam vždycky rostlo spoustu hub, ale nikdo je tam nechodil sbírat, protože tam strašil Hejkal. Co to bylo za bytost, o tom se už záznamy nezmiňovaly. Takřka každý svět měl mnoho legend a mýtů, které vyprávěly o různých bytostech. Často pověsti vznikaly neznalostí a nepochopením. Jisté však bylo, že mnohé bytosti skutečně existovaly. Některé dokonce pocházely z dalších sfér a nejkrajnějších případech i paralelních světů.

Blashyr se opět vybavil vším potřebným a nezapomněl ani na zelený drahokam, který propůjčoval schopnost Pravého vidění. Při této výpravě ho bude potřebovat. Pak už zbývalo se vydat na cestu.

Svět Han opět působil naprosto opuštěně. Kruh světů stál i zde uprostřed hlubokého lesa a bývalou hlavní dlážděnou cestu připomínala téměř neznatelná lesní stezka. Pokud zde někdo žil, už to bylo hodně dávno, nebo zdejší obyvatelé žili kdesi daleko od Kruhu, stejně tak, jak tomu bylo i na některých předcházejících světech. Rozsáhlejší průzkum těchto světů zatím nepatřilo mezi priority vzhledem současné situaci. Navázání kontaktů se zapomenutými civilizacemi se zatím muselo odložit na příhodnější časy.

Blashyr nahlédl do nakreslené mapky. Cíl cesty se nacházel ani ne deset mil severně. Za běžných okolností by cesta zabrala tři až čtyři hodiny poklidné chůze. Ve zdejších lesích to mohlo zabrat i dvojnásobek. Válečník ani zde zbytečně nevyčkával a vyrazil vstříc hlubokému podzimnímu lesu.

Po téměř čtyřech hodinách náročné cesty došel na bývalé rozcestí, kde kdysi stála malá vesnice. První pohled vůbec nenasvědčoval, že zde kdysi žili lidé. Místo působilo ponuře. Všude vládlo naprosté ticho. Podrobnější průzkum okolí potom odhalil zbytky zdí a hromady mechem zarostlé sutě. Kdo ví, kolik let je toto místo opuštěné a zda místní obyvatelé ještě tento svět obývají. Na odpovědi těchto otázek však museli Aldeřané počkat. Blashyr nahlédl do mapky, a potom se vydal směrem na západ.

Cestou minul zaniklou usedlost, a následně již musel hledat údolí. V okolí se kdysi rozkládalo mnoho políček, ale ty už dávno pohltily lesy. Nebylo jednoduché cokoliv v nich hledat. Jedinou pomocí v hledání cesty byly pozůstatky zdí na mezích.

Do té doby prakticky rovná krajina se náhle začala svažovat. Najednou musel válečník zastavit, protože cestě dál bránila hluboká strž. To bylo ono. Nyní zbývalo najít bezpečnou cestu dolů do chladného a vlhkého údolí a najít úlomek. Sám byl zvědavý, zda se setká s oním přízrakem zvaném Hejkal. Čeho si však okamžitě všiml, byla velká spousta hub. V tomhle pověst nelhala. Skutečně se zde dalo během krátké doby nasbírat košíky plné krásných hřibů, kozáků a mnohých výtečných a chutných hub. Na houbaření Blashyr neměl čas, ale kdykoliv se sem mohl vrátil. Když tu houby rostou tisíce let, budou i následující roky.

Válečník sestoupil na dno hluboké chladné vlhké strže, kde se nad zemí vznášel mlhový opar. Blashyr se na chvíli zastavil a naslouchal dění v okolí. Stále zde vládlo téměř naprosté ticho jen občas narušené vzdáleným krákáním. Zatím žádný Hejkal. Blashyr z náprsní kapsy vyndal zelený drahokam a pustil se do zkoumání ponurého místa. Pohled přes drahokam opět ukázal svět bez temných zákoutí a dokonce napomáhal orientaci v mlžném oparu.

Znovu Blashyr ucítil onen nepříjemný pocit, jako když ho cosi sleduje. Rychle popadl zbraň a chystal se čelit zatím neznámému nebezpečí. Drahokam však stále nic neukázal. Opatrně našlapoval po mokrém tlejícím listí a ve vzduchu cítil jeho hnilobný zápach. Místo působilo opravdu tísnivě, obzvlášť při tomto pocitu.

Válečník se otočil a najednou to tu bylo zase. Další zvěd Ba‘ala. Už tak ponurá krajina ještě víc potemněla a tentokrát nepomáhal ani drahokam.
„Víme moc dobře, že se chystáte k útoku a pátráte po starém vědění,“ zlověstně promluvil hlas, který se následně tříštil mezi skalisky a nesl po celém údolí. „Nestihnete to. Naše síly rostou každým dnem.“
„Naše aliance je mocnější, než se zdá,“ odpověděl neohroženě válečník.
Zvěd se tomu jen pohrdavě zasmál a jeho hlas se o to zlověstněji šířil strží: „Máme přístup k vědění Chal-Almen. Zbraně, štíty, magii a vědění, o nimž se nikomu ani nezdálo. Vaše armáda bude u našich hradeb rozdrcena. Proč myslíte, že necháváme Kruh v horách nechráněn.“
Celé to dávalo smysl. Nepřítel Aldeřany nemusel na Chal-Almen vůbec pustit, ale místo toho si chtěl s nimi pohrát. Vytvořit falešné naděje. Blashyr byl přesvědčen, že tohle byla rozhodující chyba a jen odvážně prohlásil: „Ještě uvidíme. Setkáme se na Chal-Almen v tváří v tvář.“
Přízrak se znovu jen posměšně zasmál a následně zmizel.

Po setkání vyvstaly další otázky. Už to bylo po několikáté, co se Ba‘alův zvěd zjevil přímo v blízkosti válečníka. Tentokrát to však bylo ještě intenzivnější a bezprostřednější. Ba‘al moc dobře věděl, že Aldeřanská Aliance něco chystá, ale zřejmě stále netušil nic o existenci Čepele konce, avšak s jistotou to říct nemohl. Možná Ba‘al už zjistil, o co Blashyrovi a Aldeřanům jde, jen to nedával najevo. „Co vlastně chystá? Nějaká léčka? Objevil snad v útrobách staré pevnosti něco ještě mocnějšího než Čepel konce.“ Podobné myšlenky zahnal a raději se šel věnovat v pátrání po úlomku.

Při setkání měl na chvíli pocit, že další úlomek je přímo v moci nepřítele, ale byl to zřejmě jen chvilkový záchvěv. Vůbec nic nenapovídalo, že zvěd věděl, po čem tu Blashyr pátrá. I přestože byl nepřítel pryč, místo stále působilo tísnivým dojmem. Pořád cítil, že se tu pohybuje nějaká zcela jiná bytost. Možná to byl právě onen zmiňovaný Hejkal. Rychle zkontroloval okolí drahokamem, a potom se vydal směrem, který mu radila intuice.

Zanedlouho našel malý palouček, pokrytým mlžným závojem. Vlhké místo, kde cítil zápach tlejícího listí, působilo nepříjemně. Blashyr měl chvílemi dojem, že se jeho mysli cosi dotýkalo, avšak drahokam neukázal stále nic. Všiml si však, že palouček kromě vzrostlých kozáků pokrývá několik hromádek kostí a rezavých zbytků. Válečník raději na nic nečekal a začal prohledávat místo, přičemž byl připraven na případný útok, kterým mohl přijít odkudkoliv. V tom se kdesi v korunách stromů ozvalo naříkavé houkání a kvílení prokládaným podivným kvákavým chechotem. Blashyr rychle popadl meč, ačkoliv tušil, že proti této bytosti patrně bude k nepoužitelný. Když se hlas utišil, podíval se na svět přes zelený drahokam. Chvíli měl pocit, že v korunách stromů cosi zahlédl. Ovšem na velice krátkou dobu, a potom to zmizelo.

Válečník se vrátil k prozkoumávání hromádek kostí, a ve čtvrté skutečně nalezl další hledaný úlomek. Uchoval ho do váčku, a potom už na nic nečekal a rychlým krokem se vydal pryč z temné vlhké strže. Blashyr se celou cestu ohlížel a pravidelně se přes zelený drahokam snažil spatřit onu bytost, která se tu před chvílí vydávala tak podivné zvuky.

Když konečně stanul nahoře v prosvětleném lese, oddych si. Tísnivé pocity, že je stále někým pozorován ustaly a příjemný podzimní les znovu sváděl k příjemné procházce. Nyní již zbývalo dojít ke Kruhu světů, vrátit se na Aldeneerin, a záhy se vydat v cestě za dalšími úlomky.
Starší tvorba: Fantasy román "Dobrodruzi z Antaru" k počtení zde: http://www.psanci.cz/autor.php?trideni=2&id=1404

Paci Azanyrmuth Uživatelský avatar
Staff Sergeant
Staff Sergeant

Příspěvky: 324
Bydliště: Aldeneerin
Pohlaví: Muž

Odpovědět s citací
 
8.8
Mlýnku mel mel, bílou sůl mi namel


Když se Blashyr vrátil ze světa Han, část vojsk už odešla na Chal-Almen. „Už to začalo,“ pomyslil si. Na nádvoří se dal do řeči s několika válečníky a ti mu řekli, že momentálně se přemisťují armády přichystané na Brei a Erebusu. Záhy na nádvoří dorazil i Azanyrmuth VI. Válečník mu šel okamžitě oznámit další úspěch a oba se následně odebrali do studovny.

„Takže už zbývají jen dva,“ neskrýval radost mág. „Nebude trvat dlouho a získáme mocnou zbraň.“
„I já v to doufám.“
„A teď pověz. Stalo se na poslední výpravě něco zajímavého?“
Blashyr se následně dal do popisu událostí v temné strži, setkání s Hejkalem a dalším zvědem.
„Zdá se, že se Ba‘al dostal k nějakým mocným znalostem. Zcela jistě něco tuší. Může dokonce i něco vědět o Čepeli konce. Možná s námi hraje jen hru. Nesmíme se však nechat zastrašit. Čas se krátí. Bylo by dobré, kdyby si na další výpravu vyrazil ještě dnes,“ navrhl Azanyrmuth.
„Dobrá,“ souhlasil Blashyr. „Kam mě další putování zavede?“
„Svět, který ukrývá další úlomek, se jmenuje Salar-de-Uyuni. Dříve se mu však říkávalo jinak, ale to jméno je již zapomenuté. Ten svět byl dříve obýván, ale obyvatelé ho jednou museli opustit, protože se stal nevhodným k životu.“
„Co se stalo?“
„Neví se to zcela přesně, avšak existují různé legendy. Možná znáš pohádku o kouzelném mlýnku.“
„Ano. Jak by ne,“ pousmál se válečník.
„Je dost pravděpodobné, že tato pohádka má skutečný základ. Skutečně tento mlýnek existoval a díky němu se na tom světě dobře žilo. Nikdo už nám asi neřekne, kde k mlýnku místní obyvatel Kouba přišel, ale v jádru to byl dobrý člověk a o vše se dělil. Avšak jeho zlý bratr tento mlýnek ukradl. Potom, když prchal lodí přes obří jezero, potřeboval si osolit jídlo, tak poručil mlet sůl. Ale jak mlýnek zastavit, to nevěděl, a tak bylo soli stále více a více, až se loď potopila i s mlýnkem, který tam mlel sůl celá staletí. To způsobilo, že vysoká koncentrace soli zcela změnila prostředí obřího jezera a veškerý život v něm zahubila. Zmizel tak veškerý zdroj obživy a obyvatelé museli odejít.
„Jak takový mlýnek vůbec fungoval?“ zajímal se Blashyr.
„Říká se, že tento magický mlýnek dokázal namlet prakticky cokoliv, co mu bylo poručeno. Musela to být určitě mimořádně účinná magie, která zřejmě sahala i mimo naši sféru existence. Jak asi tušíš, podobných předmětů existovalo jistě mnohem více. Stačí si vzpomenout na pohádky Hrnečku vař, Ubrousku prostři se a jiné. Do dnešní dnů se nám zmínky dochovaly pouze v podobě pohádek a z nich se dá vyčíst, že tyto předměty při nesprávném použití způsobily pohromu. Mnozí se jich chtěli zmocnit, avšak nevěděli, jak je správně používat a zastavit. A tak se stávalo, že potom chrlily jídlo prakticky do nekonečna a to se samozřejmě stalo i zde.“
„Pozoruhodné. Tyhle předměty by vůbec nebyly špatné.“
„Avšak něco říkají pohádky a něco jiného mohla být skutečnost. Jistě si slyšel o magii druidů. Některá kouzla dokáží vytvořit hostinu, avšak skutečné jídlo to nenahradí, pouze to dodá dočasnou sílu a zažene hlad, ale později je potřeba se o to víc najíst. Dost možná to byl podobný princip.“
„Dobrá a teď k tomu úlomku čepele. Kde by se měl nacházet?“
„Salar-de-Uyuni v dnešní době tvoří obří jezero, které je už solí prakticky zaplněno. Jezero mělo pozoruhodné rozměry. Na délku měřilo více než dvě stě mil a na šířku osmdesát. Takové malé moře. Nikdo netuší, zda mlýnek stále funguje, ale podle mě už ne. V bývalém jezeře se nacházel ostrov s velkou pevností a ta právě ukrývá hledaný úlomek. Neměl by problém to najít,“ podal mu Azanyrmuth jednoduchou mapku, kde byla zakresleno jezero a nejdůležitější místa v okolí.

Blashyr potom zašel do komnaty, kde si vybral vhodné vybavení. Pro tentokrát své nejlepší zbroje a zbraně ponechal doma, protože vysoké množství soli by všechno dokázalo nevratně zničit. Musel si tak zvolit vhodnější zbroj a zbraně, které mohl v budoucnu postrádat, a kterým sůl tolik nevadila. Ještě před odchodem mu Azanyrmuth VI pomohl ochránit výzbroj kouzlem, ačkoliv to netvořilo absolutní ochranu.

Mezitím se na nádvoří scházely další početné oddíly, připraveny k útoku. Ještě předtím se však válečník vydal na Salar-de-Uyuni. U Kruhu světů mu mnozí přáli k úspěchu a vkládali do něj naděje. Moc dobře si uvědomovali, že vítězství možná závisí na úspěchu Blashyrovo cesty po těch nejpodivnějším místech Univerza. Z počátku tomu málokdo věřil, ale když přinesl první úlomky zbraně, pozvedlo to všeobecně morálku, nadšení a touhu zvítězit.

Kruh světů se uzavřel a Blashyr hleděl na Salar-de-Uyuni. Okamžitě ucítil ve vzduchu silný solný odér, jenž prostupoval tohle zcela pusté místo. Před sebou viděl jen vyprahlou písčitou zemi s posledními zbytky pahýlů dávno mrtvých stromů. Opodál chátraly pozůstatky vesnice a celý horizont severně pokrývala solná planina, podle které byl později tento svět pojmenován. Cestou válečník nacházel vybělené kosti dávno mrtvých zvířat a vodních tvorů napůl pohřbené v písku. Mnohé kamenné domy, které ještě přežily, napůl vyplňoval písek, který sem vítr za staletí navál. Některé domy už jen nepatrně vystupovaly z dun vytvořené větrem, který se zde poměrně často proháněl.

Válečník porovnal okolí s mapou od Azanyrmutha a zjistil, že od cíle cesty do dělilo téměř patnáct mil chůze. Běžně je potřeba pro překonání takové vzdálenosti pět až šest hodin, ale pro zdejší naprosto rovné solné pláni mohly stačit pouze necelé čtyři. Solnou pláň stále pokrývala slabá vrstva vody z občasných dešťů, a proto pláň připomínala gigantické zrcadlo, v němž se dokonale odrážely bílé mraky na modré obloze. Blashyr musel být na cestě pozorný, protože se snadno mohlo stát, že by celé míle bloudil v kruhu. K orientaci mu pomáhala okolní pohoří táhnoucí se kolem celé solné pláně. Pozorně si je prohlédl, porovnal s mapou a pořádně zapamatoval jednotlivé vrcholky. Na této výpravě nesměl udělat chybu, která by ho stála cenný čas.

Blashyr putoval plání už dobrou hodinu. Extrémně silné množství soli ve vodě vytvářelo velice zajímavý efekt dokonalého zrcadla. Mraky na obloze se zrcadlily ve vodě, stejně tak pohoří v dáli. Celá scenérie působila, jako kdyby vůbec nešel po zemi, ale chodil v oblacích a hory byly pouze levitujícími ostrovy. Uvědomil si, že si bude muset pospíšit a vrátit se zpět ještě před setměním. V noci by se na takovém místě okamžitě ztratil.

Po další hodině chůze před sebou spatřil skálu vystupující z bývalého jezera a na něm nějaké ruiny. Místo ukrývající další úlomek zbraně. Když se zastavil a hleděl na cíl cesty, který se v odrazu jevil jako létající ostrov, přemýšlel, zda se zde opět setká se zvědy, kteří se na výpravách už několikrát zjevily. Uklidnilo ho, když na tomto místě necítil přítomnost, žádné entity, dokonce ani magie. I z tohoto hlediska místo působilo zvláštně. Obvykle na všech světech cítil přítomnost alespoň zbytků magie a sil přírody. Možná obrovská koncentrace soli kromě života, zlikvidovala i vše, co běžně život doprovázelo. Tak mrtvé místo válečník ještě nenavštívil.

Konečně dorazil na místo. Blashyr pohlédl na oblohu a uklidnilo ho, když viděl slunce stále vysoko na obloze. Na hledání měl stálo dost času. Po čtyřech hodinách stanul na skalnatém podloží v místě, kde se dříve nacházel přístav. Další cesta pokračovala po pozůstatcích širokého kamenného schodiště. Dvacet stop před hlavní bránou se válečník zastavil a pohlédl na stále majestátní pevnost. I přestože se na ni zub času podepsal, stále působila majestátně.

Prošel velkou zdobnou bránou do vstupního sálu a přemýšlel, kde by se mohla ukrývat další část meče. Tentokrát však bylo něco jinak. Dosud ho vždy instinkt navedl na to správné místo a i ve složitých labyrintech, v hromadách smetí i ve starých ruinách úlomky našel až překvapivě snadno. Tentokrát necítil nic. Vůbec netušil, kam se vydat. „Je tu vůbec ten úlomek? Není chráněn nějakou magií? Nepoužil nepřítel něco, co by mu znemožnilo úlomek najít?“ vyvstávaly mu otázky v mysli. Potom si uvědomil, co to může způsobovat. Aura místa se nápadně podobala magicky mrtvým místům, jaké se nacházely v podzemní pevnosti Chal-Almen, ale i na jiných místech. Ověřil si to pohledem přes zelený drahokam a dle očekávání nefungoval. Na tomto místě se z něj stal pouze obyčejný kámen. Stejně tak magické předměty neposkytovaly kýžené výhody. Blashyrovi zůstala poslední možnost, prohledat celou pevnost od sklepů po komnaty ve vyšších patrech.

Odpoledne dáno minulo a Blashyr prolezl prakticky celé podzemní. Vše navíc komplikovalo to, že některé chodby a sály se v minulosti zřítily a netušil, zda nezůstal pohřben i úlomek. Nezbylo než věřit, že ho najde včas. Zkusil zanechal hledání v podzemí a vyrazil do horních pater do honosnějších komnat. Vzpomněl si, že v horním patře by mohla být nějaká pokladnice. Na některých hradech to tak bývalo.

Horní patra podlehla zkáze mnohem víc, než spodní a sklepní části. Mnohé komnaty měly propadlé střechy a podlahy. Některé chodby se staly neprůchodné, jinde sesuvy vytvořily nové průchody. Po deseti minutách válečník skutečně našel místo, které vypadalo nadějně. Na konci velké chodby ve třetím patře zůstaly zachované masivní ocelové dveře. Tentokrát působení zdejšího solného prostředí bylo poprvé ku prospěchu výpravy. I kvalitní ocel už nesla známky rzi. Blashyr si dveře pečlivě prohlédl. Na obou stranách si všiml otvorů ve zdi, které určitě sloužily ke vložení klíčů, či něčeho podobného sloužící k odemčení dveří. Na první pohled dveře stále působily nedobytným dojmem. Když ale přišel blíž, uvědomil si, že mají dveře nejlepší léta za sebou. Stačilo pořádně zatlačit a ty se se skřípěním daly do pohybu.

V tmavém stále zprvu sotva viděl, a tak si musel zapálit louči. Ve velkém sále zůstal velký nepořádek a první pohled napovídal, že vše cenné dávní obyvatelé odnesli s sebou. Doufal, že úlomek zbraně tu stále bude, ačkoliv ani zde mu přirozený instinkt nenapovídal. Přesto se dal do prohrabování trosek a shnilého nábytku.

Pozůstatky vybavení prohrabával téměř hodinu, protože musel postupovat pozorně. Snadno se mohlo stát, že by malý kousek v suti přehlédl. Nakonec se i zde na něj usmálo štěstí, když ve zbytku ztrouchnivělé truhličce našel úlomek připomínající špičku čepele. Zaradoval se, úlomek schoval do váčku, a potom se už nezdržoval. Čekala ho ještě dlouhá čtyřhodinová cesta solnou plání.

Slunce na obloze pozvolna sklánělo k západu. Blashyr si uvědomoval, že si musí pospíšit. Kdo ví, jak solné pláně vypadají v noci, i když by to mohla být zajímavé podívaná. I na cestě zpět obdivoval iluzi chůze oblaky. Na příjemnou procházku to bylo vskutku pozoruhodné místo. Zatím však na to nebyl čas, avšak po porážce Ba‘ala mohou Aldeřané navštívené světy pořádně a v klidu prozkoumat. Navíc Salar-de-Uyuni poslouží jako výborná zásobárna soli. Kruh světů stál kousek od obří solné pláně, takže je sůl snadno dostupná pro všechny světy Aldeřanské Aliance.

Ke Kruhu dorazil v momentě, když slunce zašlo za obzor. Ještě jednou pohlédl na planinu, pokochal se nádherným pohledem, a potom prošel na Aldeneerin, kde v tu dobu vládla už hluboká noc.
Starší tvorba: Fantasy román "Dobrodruzi z Antaru" k počtení zde: http://www.psanci.cz/autor.php?trideni=2&id=1404

andoriel Uživatelský avatar
SG bard
SG bard

Příspěvky: 1684
Bydliště: Praha
Pohlaví: Žena

Odpovědět s citací
 
Jó, pohádky. To můžu :D
Nejdřív náhled do života hmyzu, minule Hejkal, tentokrát mlýnek, třeba se dočkám i Šípkové Růženky :smile: (po pravdě nevím, proč právě ona, znám i hezčí pohádky, ale Ace si vybral Růžu). Solné pláně byly hodně zajímavé. Jsem ráda, že se nikde neprobořil.
Rozhodně se přiblížil boj a pořád nevím, komu držet palce. Pro Baala mám slabost a Aldeneerin jako celek i jako jednotlivci je mi sympatický. Nedohodneme plichtu? :wink:

:sunny:

Paci Azanyrmuth Uživatelský avatar
Staff Sergeant
Staff Sergeant

Příspěvky: 324
Bydliště: Aldeneerin
Pohlaví: Muž

Odpovědět s citací
 
Jo, už se nám to chýlí ke konci. Brzy dopíšu poslední část Čepele konce, a potom do velkého finále. Sám ještě nevím, co všechno se stane.
Inspirace na světy z Čepele konce jsem vzal nejen z pohádek a počítačových her, ale řada těch míst opravdu existuje a jen jsem to upravil pro potřeby Aldeneerinu.
1) Základ je inspirován z jednoho dobrodružství ve hře Oblivion, akorát obraz háje je skutečný. Visí u rodičů v obýváků a rád se na něj dívám. Už jako malému mi rodiče říkali, že když se na něj zadívám, budu si připadat jako v tom březovém lese.
2) To je taky z Oblivionu.
3) Zlatý háj je inspirován podzimní procházkou na Vysočině. Vzpomínám si na to ráno a raní opar kolem rybníka a příjemného lesa porostlým mechem. Potom jsem dorazil do části lesa, která působila ponuře a skutečně jsem tam našel malý zlatě zářící březový hájek. Působilo to až nepřirozeně. Existují dokonce energetické bytosti, které dokáží obelhat lidský mozek a dotyčný třeba přehlídne hlubokou propast.
4) Kamenné řady. Další skutečné místo. Tentokrát se nachází o obce Kounov na Rakovnicku, kde jsou stejné kamenné řady a dodnes se přesně neví, k čemu sloužily. Nedávno jsem četl velice zajímavou teorii, že to bylo předsunuté obrané pole nedalekého dnes už zaniklého hradiště. Doporučuju navštívit.
5) O obřích úlech se mi jednou zdálo.
6) Mraveniště. Podobnou lokaci jsem navštívil, snad kdesi na Vysočině. Vzpomínám si, že tam bylo skutečně mnoho desítek mravenišť. Druh Solenopsis fugax je skutečný. Je to hodně malý druh, který krade zásoby z větších mravenišť a jejich chodbičky jsou tak malé, že se do nich ostatní mravenci nevejdou.
7) O Hejkalovi jsem četl jakousi pověst či vyprávění.
8) Salar-de-Uyuni je skutečné místo nacházející se v Bolívii. Stačí zadat název do googlu a podívat se na fotky. Některé vypadají, jako kdyby člověk se procházel po nebesích.
9) Brzo vyjde a také jsou tam místa ze skutečného světa. Popsal jsem tam i jeden jev, se kterým jsem se setkal ve Šluknovském výběžku a dodnes nemám vůbec tušení, co to způsobilo.
Starší tvorba: Fantasy román "Dobrodruzi z Antaru" k počtení zde: http://www.psanci.cz/autor.php?trideni=2&id=1404

forton Uživatelský avatar
Master Sergeant
Master Sergeant

Příspěvky: 578
Bydliště: Mníšek pod Brdy
Pohlaví: Muž
Odpovědět s citací
 
Super čtení:-)
Ale vysvětli bod devět? Zajímá mě:-)

andoriel Uživatelský avatar
SG bard
SG bard

Příspěvky: 1684
Bydliště: Praha
Pohlaví: Žena

Odpovědět s citací
 
Ano! Mě bod devět taky zajímá :D

:sunny:

Paci Azanyrmuth Uživatelský avatar
Staff Sergeant
Staff Sergeant

Příspěvky: 324
Bydliště: Aldeneerin
Pohlaví: Muž

Odpovědět s citací
 
Tady je ten zmíněný bod 9

8.9
Veleqentós


Už zbýval jen poslední díl mocné Čepele konce a tou byla hlavice. Blashyr po návratu ze Salar-de-Uyuni potřeboval poslední výpravě nabrat síly, a tak se ihned vydal do pokoje. Cestou pozdravil přítomné bojovníky čekající na odchod na Chal-Almen. Osmou část meče odnesl Azanyrmuthovi, a potom se odebral do postele. Usnul téměř okamžitě.

Blashyr se najednou ocitl v obrovském sále, jehož přední stranu tvořila vysoká štíhlá okna poskytující pohled na nehostinný vulkanický svět. Před ním na velkém pódiu seděla postava v černém kabátě na honosném trůnu. Za sebou měl oddíl mocných ocelových válečníků, s nimiž se Aldeřané setkali už nesčetněkrát. Postava odhalila tvář a Blashyr okamžitě poznal o koho se jednalo.
Ba‘al promluvil: „Tak se opět vidíme. Vím, že máš poslání, ale to už nestihneš. Naše moc výrazně vzrostla a jsme stále silnější. Vaše vojska nikdy nezískají Chal-Almen. Těším se na vaši porážku,“ zlověstně se zasmál.
Válečník se porozhlédl po obřím sále, kde viděl nastoupeny početné oddíly ocelových válečníků. Nedal na sobě znát obavy a odhodlaně prohlásil: „Ještě uvidíme. Konec je blíž, něž si myslíš.“
Na se ozval opět pohrdavý smích a celá vidina náhle zmizela.

Když se válečník probudil, venku stále vládla temná deštivá noc. Cítil, že nepřítel tuší, co se právě děje. Celý den a noc proudily na Chal-Almen oddíly čítající deseti tisíce odhodlaných bojovníků ze všech světů Aldeřanské Aliance. Nikdo netušil, jakou silou Ba‘al vládl a kolik válečníků opravdu měl. Všichni se mohli pouze domnívat, co všechno ve staré Aldeřanské pevnosti objevil. Blashyr ještě chvíli přemýšlel o tom, co viděl ve snu, než ho zmohla únava a opět se ponořil do říše snů. Ba‘al se už v dalším snu neobjevil.

Hned po probuzení se setkal znovu s Azanyrmuthem pro plán na poslední výpravu. Nejprve válečník povyprávěl o Salar-de-Uyuni, a potom přešel hned k věci. Poslední svět nesl název Veleqentós. O tomto světě se vědělo jen málo. Podle knihy se na něm nacházelo několik staveb, ale o civilizaci písemné prameny mlčely. Odhalit místo, kde Staří Aldeřané ukryli poslední úlomek čepele, nebylo vůbec snadné. Mágovi to trvalo poměrně dlouho než rozluštil adresu světa a rozklíčoval umístění úlomku. Náčrt mapky proto dokončil teprve nedávno.
Když se Blashyr svěřil o svém posledním snu, Azanyrmuth VI s obavami prohlásil: „Ba‘al se už zcela jistě zmocnil mnohých předmětů a vědění z Chal-Almen. Je dost možné, podobné útoky na mysl a vyjevení zvědů budou stále častější. Buď na poslední výpravě obzvlášť opatrný. Nikdy netušíš, s čím budeš mít čest. Právě Veleqentós je přímo protkán magickými silami. Nezapomeň na drahokam propůjčující Pravé vidění.“
„Budu si to pamatovat.“
Blashyr se potom odebral do pokoje, aby si připravil výbavu, a potom se vrátil do studovny.

Oba se potom odebrali na nádvoří, které najednou zelo prázdnotou. Azanyrmuth jenom potvrdil, že ráno odešli poslední válečníci. Byl to také ten nejmasivnější přesun vojsk ve více než šest set let dlouhé historii. Mág zadal adresu světa Veleqentós a válečník se vydal na cestu.

Svět Veleqentós působil stejně jako řada nedávno navštívených. Chladně, ponuře a opuštěně. Kolem Kruhu se nacházel vzrostlý smíšený les. I zde světu vládl temný, tichý a vlhký podzim. Rozdíl proti Aldeneerinu, kde zrovna bylo teplé léto, byl značný. Na radu Azanyrmutha měl po ruce zelený drahokam, kterým kontroloval okolní svět. Když Blashyr udělal první kroky po staré léta nepoužívané cestě, ucítil silnou přítomnost magické energie prostupující tento celý svět. Oproti předcházejícímu světu to byl naprostý opak.

Putování zatím probíhalo klidně. Zatímco se prodíral porosty, které už dávno zakryly starou dlážděnou cestu, sledoval, jak se charakter lesa pozvolna mění v jehličnatý. Prostředí náhle nepůsobilo tak tísnivě. Dokonce ani vlhkost tu nebyla tak vysoká. Tichý jehličnatý les náhle ustoupil a před ním se rozprostíral starý zachovalý hřbitov. Válečník se zastavil a pozorně se rozhlížel. Přišlo mu divné, že uprostřed opuštěného světa se tak dobře zachoval hřbitov. Kamenné náhrobky vypadaly pouze pár desítek let staré, mezi hroby rostla jenom tráva a veškerá vzrostlá vegetace se držela v uctivé vzdálenosti. Slunce v raním oparu pronikalo zlatavými paprsky mezi smrky a zalily prostor příjemným nazlátlým světlem. Blashyr udělal několik kroků a záhy ucítil velice příjemnou atmosféru klidu, jenž tomuto místu vládla. Cítil, že tato neznámá síla udržující místo v dobrém stavu vychází přímo odsud. Opatrně se procházel mezi náhrobky, přičemž místo přímo lákalo si zde sednout a nasávat zdejší neobvykle příjemnou atmosféru.

Válečník si našel jeden větší kámen, který byl dříve součástí hřbitovní zdi, a posadil se na něj. Chvíli jen tak odpočíval a kochal se okolím, než se rozhodl podívat se na svět skrz zelený drahokam. Lesy i hřbitov kolem vypadaly stejně. Nikde žádná léčka nebo nástraha. Najednou uprostřed hřbitova spatřil bytost v bílém plášti. Okamžitě zpozorněl, avšak necítil zde žádnou přítomnost zla. Ostatně i Azanyrmuth říkal, že v této části světa nehrozí nebezpečí. Pozor si bude muset dát až u dalšího hřbitova, kde už působí silná negativní energie.
Blashyr se nakonec rozhodl bytost oslovit: „Buď pozdraven. Mě říkají Blashyr. A kdo jsi ty?“
„Mé jméno je Nierthyrim. Těší mě, že sem někdo zašel po tak dlouhé době. Nemívám tu už návštěvy,“ příjemným hlasem odpověděl na pozdrav přízrak muže, z jehož tváře zářil zvláštní klid.
„Co se stalo?“
„V dávných dobách sem chodili lidé. Hodně lidí. Pohřbívali sem zde své nejbližší. Stejně jako na mnoho podobných hřbitovů na tomto světě. Pak se však stala nějaká pohroma. Staří Aldeřané se postupně změnili a lidé sem přestali chodit. Já jsem tu zůstal jako ochrana tohoto místa. Povídal jsem si s pozůstalými a poskytoval jim útěchu. I tento svět prošel změnami. Část světa je protkána negativní energií a není radno tam chodit.“
„Víš něco o Čepeli konci?“
„Čepel konce?“ zamyslela se bytost. „Na něco si matně vzpomínám. Slyšel jsem o jedné legendě o mocném meči bohů, který pomohl v dávných dobách porazit Prastaré. Tato mocná zbraň poskytuje neuvěřitelnou moc. Mnohem větší, než si kdokoliv dokáže představit. Ovšem moc meče se dá snadno zneužít. Proto byl rozdělen na úlomky. Co vím, tak jeden z nich je ukryt na hřbitově zaniklé vesnice Mlad. Je to jedno s těch míst, kam není radno chodit.“
„Jsou tam nějaké nepřátelské bytosti?“
„Dá se to tak říct. Pohybují se tam zlé astrální síly. Zřejmě už se nikdo nedoví, co se tam stalo. Dost pravděpodobně to místo bylo dějiště mnoha krvavých střetů. Je pravda, že určité entity pozvolna zanikají, takže už to tam nemusí být životu nebezpečné, avšak případný cestovatel by rozhodně měl zůstat na pozoru.“
„A cesta tam? Jaká je?“
„Pár mil od zdejšího místa vládne ještě klid a dobré síly. U staré Žeberské lípy se však aura mění. Lesy dál byly kdysi dávno spáleny. Nevím, co se tam kdysi stalo, ale ani to už se nikdo nedozví. Protože všichni už jsou dávno pryč, les se pravděpodobně obnovil, avšak i tak si budeš muset dávat pozor. Kdo ví, jaké entity tam žijí a jaké podivnosti se tam nachází.“
Blashyr nahlédl na mapky a skutečně tam nalezl strom nadepsaný jako Žeberská lípa. Popis cesty od ducha se shodoval s mapkou. Válečník byl na správné cestě: „Je ještě něco, co bych měl vědět?“
„Pokud chcete složit Čepel konce, buďte opravdu opatrní. Její moc se dá snadno zneužít a může způsobit nedozírné následky. Může zcela změnit chod Univerza, zničit celé světy, způsobit smrt milionů. Nejlépe by bylo meč potom opět rozbít a ukrýt na nová místa.“
Válečník jen zamyšleně mlčel. Uvědomoval si, jakou moc získá Aldeneerin a chvílemi si snažil domyslet, co by se stalo, kdyby se dostala do nesprávných rukou.
„Další věc,“ pokračoval duch: „V poslední době se tu objevily podivné přízraky.“
Blashyr zpozorněl. Okamžitě mu bylo jasné, co to bylo za přízraky a zeptal se: „Nepřipomínaly válečníky v černých zbrojích?“
„Ano. Bylo z nich cítit zlo. Okamžitě jsem poznal, že někdo začal používat zařízení umožňující vzdálenou projekci. Vynález Starých Aldeřanů, který dokázal zprostředkovat komunikaci mezi extrémně vzdálenými světy. Jeho poslední nejpokročilejší verze dokázala takto komunikovat po celé Mléčné dráze. Opravdu pozoruhodné zařízení, které však může být i zneužito a prostřednictvím něho provádět vzdálené útoky.“
„Už jsem se párkrát setkal se zvědy Ba‘ala. Nevím jak je možné, že se objeví vždy na místech, kam zrovna cestuju.“
„Je dost možné, že váš nepřítel využívá něco dalšího. Něco, co dokáže dobře kohokoliv sledovat. Pokud si dobře pamatuji, tak v pevnosti Chal-Almen bylo podobných věcí hodně. Je dost pravděpodobné, že se tu zjeví znova. Buď proto velmi opatrný.“
„Ano budu. Děkuji ti za rady.“
„Rádo se stalo,“ rozloučil se duch a záhy odešel do jiné části hřbitova.

Válečník se na tomto místě dále nezdržoval, i přestože se zde cítil dobře a povídání si s duchem rovněž působilo příjemným uklidňujícím dojmem. Nahlédl do mapy, a potom pokračoval cestou, která vedla po loukách, které dříve sloužily jako ovocný sad. I v této oblasti cítil pozitivní auru. Po půl míli se však vrátily hluboké lesy, ve kterých se zachovala torza velice starých mrtvých stromů. Atmosféra místa se trochu změnila. Už zde nebyla ta příjemná aura, avšak ani nic zlého také ne. Blashyrovo pozornost náhle cosi upoutalo.

Mezi stromy spatřil nějakou padesát stop vysokou šílenou konstrukci stlučenou ze všemožných prken, trámků, klacků, kmenů, zbytků nábytku a všemožné veteše. Vypadalo to, že tohle místo před časem navštěvovaly nějaké děti, které si tu našli místo na hraní a kdo ví, jak dlouho to stavěly, přičemž muselo dát hodně práce sem veškerý materiál natahat. Celá stavba měla patrně až deset podlaží. Nedalo se to už přesně zjistit, protože některé části se už před mnoha lety rozpadly a původní výšku prozrazovaly zbytky zábradlí přitlučených na kmenech těch nejvyšších stromů. Válečník si fascinovaně prohlížel celou stavbu a duchem se na chvíli vrátil do dětských let, kdy si s kamarády v lesích také budoval různé domky a bunkry. Bylo lákavé vylézt alespoň do prvních pater, avšak konstrukce měla zcela jistě nejlepší léta za sebou a hrozilo, že by se pod dospělým válečníkem nějaké shnilé prkno prolomilo. Nakonec odolal prakticky zbytečnému risku a pokračoval v cestě.

Lesem putoval necelou hodinu, když dorazil na podivně vypadající místo, které mělo velice zvláštní auru. Jakmile se válečník porozhlédl, spatřil lípu ve velice pokročilém životním stádiu. Dutý strom už velkou částí ležel na zemí a jeho větve byly neobvykle pokroucené, přesto v něm zůstával život. Válečník si se zaujetím prohlížel strom, který byl v mapě označen jako Žeberská lípa. Bezprostředně za ní se krajina začala strmě svažovat. Lesy dál už byly zcela jiné. Blashyr si uvědomil, že se právě nacházel na hranici dvou rozdílných světů. Vzpomněl si na varování ducha. Připravil si opět zelený drahokam a ujistil se, že zbraně jsou připraveny pro případ potřeby. Navíc si po posledních zkušenostech vzal ze zbrojnice Lianaru ten nejlepší meč, který měl tu moc zraňovat i astrální a podobné entity. Byl si jist, že se zde znovu střetne se zvědem Ba‘ala.

Sestupoval o poznání mladším lesem kolem potoka, který si cestu razil úzkým skalnatým údolím. Na pohled les vypadal zdravě a přívětivě, přesto však Blashyr cítil zbytek neznámé negativní aury. Opět drahokamem pozorně kontroloval okolí. Zatím všude vládl klid. Během následující půlhodiny se však stalo něco velice zvláštního. Les se náhle ponořil do vlhkého oparu. Nic, čím by se měl válečník zaobírat. Avšak do té doby čistý horský potok se náhle zničeho nic zbarvil do ruda. Skoro by řekl, že někdo o pár set sáhů výš vylil do potoka sudy s rudou barvou. To však bylo nepravděpodobné, když na tomto světě nebylo živáčka. Lámal si hlavu, co náhlou změnu barvy způsobilo, ale nemohl na cokoliv přijít. Musel tak pokračovat v cestě.

S nepříjemným pocitem v mysli sestupoval dál údolím. Rudá barva se postupně ztrácela a po chvilce to byl opět čistý horský potok. Záhy lesy ustoupily a před válečníkem se otevřely travnaté pláně. Neviděl jejich skutečnou velikost, protože na krajinu začala padat hustá mlha. Jediné, čeho se válečník mohl držet, byla úzká dlážděná cesta, která podle mapky měla vést k cíli, na starý hřbitov zaniklé obce Mlad. Krajina působila ponurým a nepříjemným dojmem. Netušil, co se zde potulovalo za bytosti a zda ho něco sledovalo. Nejvíce se však obával Ba‘alovo zvěda. Cítil, že nebude trvat dlouho, než se s ním opět setká.

Celé dvě míle putoval pustou krajinou, kterou na několika málo místech lemovalo několik starých mrtvých stromů. Kolem vládlo mrtvolné ticho a jediný zvuk, který se ozýval, byly kroky válečníka. Čím postupoval dále, tím víc mlha houstla. Chvílemi viděl sotva na dvacet stop. Místo působilo opravdu depresivním dojmem, stejně tak i pocity v mysli nebyly vůbec příjemné.

Konečně se z mlhy vynořilo cosi připomínající kamennou zeď. Blashyr udělal ještě několik opatrných kroků, a potom si místo pečlivě prohlédl. Za starou pobořenou zdí spatřil několik zarostlých náhrobků a cosi připomínající větší stavbu. Byl na místě. Popadl meč a pomalu šel hledat vstup na starý hřbitov. Pomalu otevřel starou rezavou zdobnou železnou branku, která vydávala vrzavý zvuk, jenž narušil naprosté ticho vládnoucí mlžné krajině. Na ponurém zarostlém hřbitově se nacházelo mnoho náhrobků v různém stavu. Některé vypadaly ještě zachovale, jiné měly už odlomené rohy, další byly porostlé mechem a pár jich už bylo povalených. Válečník na tomto místě cítil velmi silnou negativní auru. Cítil, jak se zde protkávají energetické síly, patogenní místa a další astrální síly. Běžný smrtelník by toto místo zcela nehrdinsky opustil co možná nejrychleji, ale Blashyr zde měl důležitý úkol, najít poslední úlomek mocné zbraně.

Velká stavba uprostřed býval původní chrám, kde se prováděly obřady a rituály. Dnes z něj zbyly pouze obvodové otlučené zdi a zbytky zříceného krovu. Válečník nakoukl do útrob ruiny a v zadní části se mu zdálo, že zahlédl vstup do nějakého podzemí. V mysli mu proběhlo: „To bude určitě ono. Kde jinde by úlomek zbraně byl.“ Troskami prošel až na konec, kde objevil schodiště do podzemní krypty.

Krypta byla vlhká, studená a cítil zde zatuchlinu typickou pro staré kamenné sklepy. U protější zdí stály pozůstatky nějakého oltáře a po stranách rozbité kamenné rakve. Přemýšlel, kde by mohl být ukryt úlomek. Nejprve nahlédl do rakví, kde však našel pouze zbytky lidských kostí. Potom se šel podívat na rozbitý oltář. Na první pohled působil docela obyčejně. Až po pořádném ohledání v něm našel tajnou schránku a v ní k velké radosti i poslední část mocného meče.

Jakmile si Blashyr uložil zdobnou hlavici meče do připraveného váčku v kryptě se začalo dít něco zvláštního. Prostor za oltářem se náhle zvlnil a válečník před sebou spatřil dalšího ducha. Už chtěl tasit meč, když duch patřící nějakému staršímu muži promluvil příjemným tichým hlasem: „Zdravím tě. Vidím, že jsi našel to, co jsi hledal.“
„Víš, k čemu ten úlomek slouží?“ zeptal se překvapeně Blashyr, který předtím úlekem poodskočil kousek vzad.
„Ano vím. Vždyť jsem to byl já, kdo ho sem ukryl. Tuším, že už jsi našel všechny, aby Čepel konce byla obnovena.“
„Ty jsi ten, kdo se postaral u ukrytí Čepele konce i sepsání oné knihy, která nás k nim dovedla?“
„Ano. Byl k tomu důvod, protože Čepel konce má obrovskou moc, které se nedá prakticky bránit. Ve špatných rukou dokáže napáchat nedozírné škody, a protože za časů Starých Aldeřanů toužili mnozí po moci, bylo lepší meč s pomocí bohů rozbít a ukrýt na ta nejpodivnější místa v Mléčné dráze. Knihu plnou šifer jsem rovněž sepsal pro případ, kdyby byla Čepel konce někdy znovu potřeba. Stejně tak jsme s pomocí mnohých vytvořili magické ochrany a majáky, které zajistily, aby úlomky nepadly do nepravých rukou, zároveň zůstaly na dostupných místech a především, aby je ten, kdo po nich pátrá s dobrým úmyslem, snadno našel,“ vysvětloval duch Starého Aldeřana.
„Aha. Tak proto se mi často zdálo, že byla cesta k nim tak snadná.“
„Tomu pomáhala kouzla určená k navádění. Je to poměrně komplikovaná magie, když jsou v tom zahrnuty tyto složité podmínky.“
„A když tedy máme všechny úlomky, co s nimi dál?“
„Teď už to bude jednoduché. Stačí je všechny složit k sobě a moc bohů se už postará o zbytek. Doufejme, že meč bohů vám pomůže porazit nepřítele a váš lid bude mnohem moudřejší, než civilizace před vámi. V Mléčné dráze se vystřídalo celkem pět generací civilizací. Čtyři před vámi zanikly a pátá měla rovněž namále. Projekt Patrinomium se dlouho nedařil, především na Terra Atlantus musel být třikrát restartován a kdo ví, jak to tam dnes vypadá.“
„Civilizace na Terra Atlantus prakticky zanikla. Zůstalo tam jen pár uzavřených komunit. Styky jsme s nimi nenavázali, protože se chovali nepřátelsky. Pouze jediný mladík se přidal na naši stranu.“
„Takže ani do třetice se to nepovedlo,“ zklamaně si povzdech duch.
„Neviděl bych to jako selhání. Naše nově vzniklá Aldeřanská aliance se utěšeně rozrůstá a podařilo se nám navázat kontakty s mnohými zapomenutými civilizacemi. Kdyby jsme nemuseli neustále čelit nepřátelům z různých končin Univerza, žilo by se nám mnohem lépe. Nejdříve to byli Temnorození, potom pozůstatky Goa‘uldů, následně si naši civilizaci podmanili Ori a teď se vrátil jeden z posledních Goa‘uldů, který si říká Ba‘al. Někde se dostal k neuvěřitelné moci, stvořil armády velmi mocných bojovníků a navíc se mu podařilo obsadit Chal-Almen.“
„Tak to je zlé,“ zamračil se duch. „V Chal-Almen jsou ty nejmocnější zbraně a vědění v celé Mléčné dráze. Jestliže se Ba‘al dostane ke všemu, bude i Čepel konce na něj krátká. Přestože má Čepel konce obrovskou moc, v Chal-Almen Staří Aldeřané dělali experimenty i s průchody do jiných sfér bytí, kde se dá získat přístup k věcem, o nich se nikomu ani nezdálo. Nesmíte se už zdržovat. Hned jak se vrátíš domů. Vezměte všechny síly a okamžitě útočte i za cenu velkých ztrát.“
„To už jsme začali. Naše armády už se přesunuly na Chal-Almen. A já zítra vyrazím za nimi.“
„To rád slyším. A ještě jedna věc,“ tiše pravil duch. „V okolí zdejšího hřbitova se poslední dva dny pohybovala podivná bytost. Zřejmě je to nepřátelský zvěd. Právě teď cítím jeho přítomnost u vstupu do bývalé svatyně. Chce tě zničit. Buď opatrný a nenech se překvapit.“
Po těchto slovech se duch rozplynul.

Ukázalo se, že duch Starého Aldeřana mnohé vysvětlil. Zároveň poskytl cenné informace a předal velmi důležité poselství. Prozradil něco o velmi dávné historii, která dávno přesahuje všechny známé písemné prameny. Nyní však Blashyr stál před nebezpečnou hrozbou. Ba‘alův zvěd byl připraven zabránit válečníkovi dokončit poslání. Ten se však nebál. Pronesl několik jednoduchých obranných formulí, vypil lektvar rychlosti, zkontroloval výbavu a nakonec tasil očarovaný meč.

Jakmile vyšel na temný hřbitov, jehož okolí stále přikrývala velmi hustá mlha, přímo před ním se zjevila už známá postava zvěda. „Tak se opět shledáváme. Tentokrát to bude už naposledy.“ Ba‘alův zvěd už na pohled vypadal velmi skutečně, už to nebyla ta iluze, která čas od času znepříjemňovala výpravy. Tentokrát byl i zvěd ozbrojen širokým černým mečem a oblečen do černé zdobné zbroje. Blashyr se nenechal zastrašit a mečem naznačoval, že nedá nepříteli nic zadarmo: „V to doufám, neohroženě prohlásil válečník.“ Nato se oba pustili do boje.

Meče obou bojovníků se několikrát zkřížily. Záhy se ukázalo, že zvěd byl neobvykle rychlý. Jen díky tomu, že Blashyr před bojem vypil lektvar rychlosti, dokázal držet tempo boje. Rovněž ochranná kouzla ho dobře chránila před zákeřnými útoky prováděnými temnou magií. Samotná vůle válečníka také velmi pomáhala v boji, protože nepřítel využíval i myšlenkové útoky, které měly donutit válečníka zapochybovat o poslání. Pomáhala mu obstát tam, kde by jiní selhali.

Boj trval dlouhé minuty a nikdo z nich neměl v boji příliš navrch. Blashyr si však uvědomoval, že efekt lektvaru nebude trvat věčně a musel tak co nejrychleji nepřítele překvapit. Zkusil trochu riskantní výpad, díky němuž se dostal nepříteli do zad a konečně se mu ho podařilo pořádně zasáhnout. Dosud veškeré zásahy způsobily pouze drobné ranky, které však léčivá magie záhy vyléčila. Zásah do pravého boku zvědovi příliš neublížil, a tak boj dál pokračoval v původních mezích. Při jednom výpadu Blashyr simuloval bolest, trochu se sehnul, a jakmile si nepřítel myslel, že má v boji navrch, válečník okamžitě využil příležitosti a bleskurychle udeřil nepřítele přímo do hlavy. Z hlavy zvěda okamžitě vytryskla černá krev. I přes těžké zranění se dál nepřítel držel na nohou a pokračoval v boji. Blashyr se podivoval, jak je možné, že prakticky smrtelnou ránu bez větších problémů ustál. Navíc účinek lektvaru pozvolna vyprchával, a tak válečník musel něco hodně rychle vymyslet.

Síly válečníka ubývaly a už jen tak tak stačily k vykrývání útoku nepřítele. Najednou se však stalo něco nečekaného. Uprostřed bojiště se náhle zavlnil vzduch a dosud ponurou scenérii hřbitova prozářilo jasné světlo, ve kterém se na chvíli zjevila jakási postava. Blashyr okamžitě poznal ducha Aldeřana, s nimž před chvíli mluvil. Válečník pocítil příval energie, zatímco nepřátelský zvěd byl zaskočen. Válečník neváhal a okamžitě zabořil čepel meče přímo do srdce nepřítele. Řinčení zbraní utichlo a záhy se ozval příšerný řev, když ze zvěda vyprchávala poslední životní energie. Potom na hřbitově zavládlo znovu ponuré mrtvolné ticho. Bylo dobojováno. Nepřátelský zvěd byl konečně mrtev a nyní již válečníkovi nic nebránilo k úspěšnému návratu. Vděčil duchovi Starého Aldeřana, který ukryl celkem devět úlomků prastaré mocné zbraně na tyto podivné světy a zasáhl v rozhodující moment bitvy. Nyní však čekala Blashyra, stejně tak celého Aldeneerinu a jeho spojenců ještě důležitější bitva.

Cestou domů válečník hodně přemýšlel. Netušil, co ho v následující dnech čekalo. Mohly to být také jeho poslední okamžiky života. Nikdo netušil, k čemu všemu se Ba‘al dostal.


To bychom měli všechny části a příště už bude Velké finále.
Starší tvorba: Fantasy román "Dobrodruzi z Antaru" k počtení zde: http://www.psanci.cz/autor.php?trideni=2&id=1404

andoriel Uživatelský avatar
SG bard
SG bard

Příspěvky: 1684
Bydliště: Praha
Pohlaví: Žena

Odpovědět s citací
 
A co z toho byl bod devět? Moc se mi tam líbilo víc bodů: Divně stlučená stavba, starý i mladý les, částečně krvavý potok, staré hřbitovy, boj s přízrakem...
Moc hezké.
Ta Ba'al z toho může vyklouznout? No to se mi taky líbí :twisted:
Tak hurá do velké bitvy!!

:sunny:

forton Uživatelský avatar
Master Sergeant
Master Sergeant

Příspěvky: 578
Bydliště: Mníšek pod Brdy
Pohlaví: Muž
Odpovědět s citací
 
Já si tipuju tu stavbu v lese :-)... Jinak nedočkavý na to finále:-)

Paci Azanyrmuth Uživatelský avatar
Staff Sergeant
Staff Sergeant

Příspěvky: 324
Bydliště: Aldeneerin
Pohlaví: Muž

Odpovědět s citací
 
Jako u předchozích, i tady je většina míst inspirována skutečností. Oba hřbitovy jsou skutečné. Ten ponurý je kousek od Mašťova kam se do dnes pohřbívá a nachází se tam také ruina staré kaple. Žeberská lípa je rovněž skutečná. Stavba s prken, to jsme si kdysi s bratránkem stavěli. Vytahali jsme všechna možná i nemožná prkna, co se kde daly najít a budovali jsme, až z toho vznikla pět pater šílená stavba na stromě. A jen jev, který si nedovedu vysvětlit je ten červený potok. To jsem zažil kdesi na Šluknovsku a do dnes netuším, co to bylo.
Starší tvorba: Fantasy román "Dobrodruzi z Antaru" k počtení zde: http://www.psanci.cz/autor.php?trideni=2&id=1404

Odeslat nové téma Odpovědět na téma
PředchozíDalší

Zpět na Rozepsané/Nové povídky

cron