Pro pokec, nebo vaše dotazy jsem vytvořila na Discordu skupinu, přidat se můžete zde: https://discord.gg/aZCahpwdZa

Obsah fóra FanArt Vaše povídky Rozepsané/Nové povídky Doctor Who: Tomu neuvěříš - 1.část

Doctor Who: Tomu neuvěříš - 1.část


Odeslat nové téma Odpovědět na téma
Thymia Airman
Airman

Příspěvky: 2
Pohlaví: Žena
Odpovědět s citací
 
Zvědovi už docházely síly, když vlétal do dvacáté první sluneční soustavy…když vtom …ó, při Velké Matce…konečně!
Byla to tak hlučná planeta, že ji prostě nešlo minout.
Tolik živoucích myslí!
Čím déle je analyzoval, tím větší radost ze svého úlovku měl. Královna bude potěšena, protože Rod se po dlouhé době zase jednou nasytí.
Avšak Zvědovo fyzické tělo, opotřebené dlouhým putováním, pomalu umíralo. Už by se nedokázal vrátit a podat hlášení osobně. Musel si poradit jinak.
Naštěstí měli zdejší obyvatelé ten divný zvyk nazývaný selfie. Pro Zvěda bylo snadné získat jeden z jejich malých komunikátorů a přizpůsobit ho svému záměru.
Rod zpodobňování tváří zakazoval.
Věřilo se, že portrét do sebe vtáhne é-phat-é, životní sílu jedince, čímž ji vytrhne z koloběhu bytí a odsoudí k zatracení. Teď nastal čas si to ověřit. Zatracení se Zvěd nebál, splnění úkolu mělo přednost.
A tak tam stál, držel tu věc před svými mentálními výčnělky a mačkal spoušť, dokud mu z bezvládné končetiny nevypadla a on sám se nezměnil v hrst prachu.
.................................................................
„Sme tu. Trochu horor, co?“ řekl Danek.
Linda mlčky pokrčila rameny. Snažila se přitom nevnímat zpocené dlaně a mrazivý pocit v zátylku.
Stáli ve jakési slepé uličce, všude kolem pusto, prázdno.
Na zchátralé domy zvolna padal soumrak a tísnivé ticho narušovalo jen vzdálené vytí psa. Stíny kolem nich houstly s každou vteřinou. Vážně scéna jako z hororu. Sice béčkového, ale kdyby na ni znenadání někdo vybafl…Netušila, že v Praze vůbec taková místa existují. Sama by sem v noci nestrčila ani špičku nosu. Jenže tohle byla zkouška.
Zásadně nechodím s ustrašenejma holkama.
Nechodil s žádnou, takže mohla být první. Chtěla být první, rozhodnutá udělat cokoliv. On za to stál.
Rozhlédla se.
V žádném okně se nesvítilo, jen nad jedněmi dveřmi do sklepa žlutě zářila tři písmena.
RoD.
„Run or die. Uteč nebo zemři,“ pronesl Danek hrobovým hlasem.
„Já vím,“ odsekla prudčeji, než chtěla.
Evidentně si to užíval, zatímco ona neměla do dnešního rána tušení, co je to úniková hra.
„Zamknou tě do místnosti, kde sou ukrytý různý hlavolamy jako indicie, co tě dovedou ke klíči. Najdeš ho a seš venku. Máš na to hoďku. Seš chytrá, ty to zvládneš.“
Byla chytrá. A taky měla klaustrofobii. Doufala jen, že ta místnost bude větší než kabina výtahu.

Kousek od vchodu se ve světle neonů něco zalesklo. Shýbla se.
„Hele, mobil.“
„Šrot,“ zhodnotil ho Danek. „Za to ti v bazaru nedaj ani kilo. Zahoď ho a poď. Máme zpoždění.“
Na just ho strčila do kapsy a nechala se odvést do sklepa, kde za pultem z bedýnek od ovoce (ó, jak ekologické a cool!) seděla hubená bruneta. Její piercing a dredy byly v pohodě, ale spiklenecký pohled, který vrhla na Danka, se Lindě vůbec nelíbil. Vytušila, že se ti dva znají, a zalitovala, že na tenhle nápad kývla.

„Vítám vás v únikové hře Golemovo tajemství. Já jsem Soňa, a nejdříve vám vysvětlím princip hry…“
„Mně ne,“ řekl Danek, „tady slečna půjde dovnitř sama.“
„Aha. Takže tyhle dveře,“ukázala bruneta na něco, co vypadalo jako vchod do protiatomového krytu, „mají zámek jen z této strany. Za nimi je místnost, zařízená jako pracovna rabiho Löwa, což byl významný židovský učenec, jenž podle pověsti vytvořil Golema….“
„Vím, kdo byl rabi Löw,“ skočila jí do řeči Linda. „Nemůžeme to trochu urychlit?“
Soňa si znovu vyměnila pohled s Dankem. Nepatrně kývl hlavou a usmál se. Lindino podráždění vzrostlo. Byla si jistá, že na ni chystají nějakou boudu. Ale ona jim ukáže.
„Tak fajn. Vynecháme tedy jméno, pod kterým byl znám, jeho objevy jako třeba camera obscura a další, pro vás určitě nepodstatné věci. Golema vynechat nemůžeme. Ten totiž hlídá dveře zevnitř, a dokud se mu do čela nevloží šém, neotevře je. Při hledání prosím nepoužívat násilí, jako třeba odtrhávání tapet nebo prken z podlahy. Nebude to nutné. Stačí najít první vodítko a zbytek se postupně nabalí sám. Časový limit je jedna hodina…“
„A když to zvládnu dřív? Třeba za deset minut?“
„Pak se dostanete na první místo na naší tabuli úspěšných,“ ukázala Soňa na počmáraný kus papíru, připíchnutý na futro. „Ovšem, když přetáhnete limit…“významně se odmlčela.
„Stane se co?“
„To já nevím. A ti, co byli příliš pomalí, ti už to nikomu neprozradí…“
„Jasně. Uteč nebo zemři. To máte asi dost velkou spotřebu zákazníků, že?“
„Jenom těch hloupých,“odsekla Soňa. „Takže jak – začneme?“
„Klidně.“
„Tady máte vysílačku. Kdybyste náhodou potřebovala nápovědu, stačí zmáčknout tenhle knoflík…“
„Nebudu potřebovat - ani nápovědu, ani vysílačku.“
„Jak je libo.“

Dveře klaply a Linda osaměla v pokoji, spoře osvětleném svíčkami.
Na perském koberci stál starožitný vyřezávaný stůl s jedinou židlí, u stěny několik skříněk s dvířky zajištěnými visacími zámečky.
Z obrazu nad krbem ji pozoroval samotný rabi Löw, jednu ruku položenou na knize, druhou na jakési krabici, ze které vycházely paprsky světla. Seděl v té samé pracovně, kde Linda právě stála.
Za jeho zády visel svitek s textem v hebrejštině – stejný jako nad jednou ze skříněk v pokoji. Na plátně kolem něj bylo rozeseto několik čísel a písmena M H R L.
Maharal, tak ho přece nazývali. Ta písmena možná budou důležitá.

Golem budil respekt.
Byl obrovitý, zabíral celou šířku dveří a hlavou dosahoval až ke stropu místnosti. Oči mu rudě svítily a důlek uprostřed jeho čela čekal, až do něj Linda vloží šém.
Zkusmo poklepala na hruď, přepásanou ocelovým plátem. Žádný polystyrén. Zněl dutě, jako obrovitý džbán.
Lepšího by neuplácal ani samotný rabi, pomyslela si a sáhla do kapsy pro nalezený mobil. Tebe si vyblejsknu na památku.
Spoušť byla asi zaseklá. Musela ji stisknout několikrát, než se ozvalo kýžené cvaknutí. Danek měl pravdu, je to šrot.
Golemovy oči na zlomek vteřiny pohasly. Pak temně zamručel.
Aha, tohle mě nejspíš má vyděsit.
„Co je? Nerad se fotíš? Tak sorry.“
Omluva nezabrala. Zvuky, které Golem vydával, neutichaly, ba naopak. Znělo to jako kvílení duší v pekle, ale Linda neměla čas nad tím přemýšlet.
Musela se pustit do hledání.
................................................
Letěl.
Opustil Zemi, sluneční soustavu i Mléčnou dráhu, překonával tu obrovskou vzdálenost, která ho dělila od cíle, bezpečně ukrytý v šepotech, jimiž vesmír promlouvá sám k sobě.
I kdyby jej snad někdo zachytil, nejspíš by si řekl: Nějaký signál - no a co? Jeden z mnoha…
TARDIS ale nebyla jen tak někdo.
....................................................

První miniaturní klíček našla pod svícnem na stole.
Určit zámeček, ke kterému patří, byla hračka. Uvnitř skříňky ležela krabička s puzzle.
Na dílcích však nebyly části žádného obrázku, ale jakési klikyháky. Trvalo jen pár vteřin, než si uvědomila, že je to ten hebrejský text ze svitku. Bleskově ho sestavila, trošku rozmrzelá, že vodítka jsou tak snadná. Na rozdíl od skutečného svitku objevila na tom zkompletovaném několik drobounkých číslic – kód k dalšímu zámku.
Ne všechny indicie bylo lehké odhalit. Postupně se stávaly těžšími a složitějšími.
Linda zápolila s čísly, písmeny, asociacemi i slovními hříčkami. Hra ji vtáhla tak, že zapomněla na čas, a nevnímala ani, že Golemovo kvílení vystřídal hlas zvonu. Jednotvárně odbíjel pořád dokola a ozvěna těch úderů znepokojivým způsobem rezonovala místností.
Konečně otevřela poslední skříňku. Jenže místo šému tam na ni čekal prodírkovaný kousek papíru.
Hele, morseovka. Tu už jsem skoro zapomněla.
„Možná víc než jen skoro,“ zamumlala si pro sebe, když vyluštila všecky písmena. Protože ten text fakt nedával smysl.
HLADEM ZEJE BRK
Pěkná blbost.
Pak jí ale zrak utkvěl na psacím stole, kde ze starožitného kalamáře hrdě trčelo bílé husí pero.
No jistě – brk má hlad, protože v kalamáři není inkoust, ale vložený šém.
V kalamáři inkoust opravdu nebyl.
Nebylo tam nic.
Linda jen stěží potlačila chuť s ním třísknout o zem.
Do konce lhůty zbývalo sotva patnáct minut a ona neměla ani šajn, co teď.
„Mohl bys toho, sakra, nechat?“utrhla se na Golema, který už zase přešel do svého oblíbeného kvílení.
Na okamžik se jí zazdálo, že se pohnul, ale pustila to hned z hlavy. Kdyby se podívala pozorně, zjistila by, že se oddělil od dveří a stojí o dobré dva kroky dál – a rázem by jistě přehodnotila priority.

Namísto toho systematicky prohledávala pokoj.
Tapety sice nestrhávala, ale odhrnula koberec, odstavila všecky skříňky od stěn a sundala i obraz. Za ním našla jen okrouhlou dírku do zdi, ale ani v ní se šém neskrýval.
Vlezla dokonce do krbu – jen aby zjistila, že je falešný a neústí do žádného komína. To není možné. Musela něco přehlédnout. Něco očividného.
O chvíli později by si nejradši jednu vrazila. Ta tři slova byla chyták. Vlastně přesmyčka.
HLEDEJ ZA KRBEM
Taky blbost. Za krbem je zeď. Nebo ne?
Zabušila na ni. Dutý zvuk, který se ozval, jí dodal naději. Něco tam je – skrýš nebo chodba, možná tajný východ. Teď ještě objevit ovládání mechanismu. Našla ho, až když pečlivě prohmatala krbovou římsu.
Jenže ztratila další drahocennou minutu. Zatraceně.
Stiskla ten nenápadný, očím skoro neviditelný výstupek…a voilà…celý krb se pohnul jako křídlo velkých dveří. Jenže sotva o čtyřicet centimetrů. Víc ani ťuk.
Nevadí, protáhnu se.
Nakoukla tam – a uviděla prostor velikosti větší šatní skříně, ozářený jedinou žárovkou.
Tak tohle nedám, to ne. Nemůžu, prostě nemůžu.
Ale viděla taky zamčenou vitrínku – a v ní vytoužený šém.
Budu potřebovat ještě jeden klíč. Který je stoprocentně tam uvnitř.
Chvíli se nerozhodně kousala do rtu.
Pak se zhluboka nadechla a vstoupila dovnitř.
V tom okamžiku se falešný krb s bouchnutím vrátil na své místo a žárovka zhasla.
Linda zaječela.
........................................................

Doktor, sehnutý pod konzolí, právě vyměňoval jádro materializační matice, když se jeho loď zachvěla jako plavec, který pod vodou zavadil o něco odporného. Nebo nebezpečného.
A pak spustila alarm.
Doktor sebou leknutím trhnul, praštil se do hlavy, načež mu mikrosoučástka vyklouzla z prstů, propadla škvírou v kovovém roštu a zmizela neznámo kde. Kratinké zajiskření signalizovalo, že se cestou potkala s nějakým obnaženým kontaktem, takže hledáním už nemusel ztrácet čas.
Do háje!
Byla poslední, co měl. Než si vypěstuje novou, což pár dní potrvá, nezbude mu než trčet tady, v hlubokém vesmíru.
Pracně se vymotal ze spleti kabelů.
„Tak co máš? Doufám, že to aspoň bude stát za ten rambajz,“ zabručel.
O vteřinu později by nejraději své přání vzal zpět.

Na monitoru svítily tři bílé kruhy.
První zachycoval tvář divného tvora – rudě planoucí oči, žádný nos ani ústa, jen kulatý otvor uprostřed čela. Tuhle rasu neznal. Zato galaktické souřadnice v dalším kruhu ano. Patřily Zemi. Pod nimi stálo jediné slovo: ČEKÁM
To všechno TARDIS vyextrahovala ze signálu, jenž mířil na domovskou planetu Rodu ve středu Neglejského Mračna.
V posledním kruhu běžel odpočet času, který lidstvu ještě zbýval.
Půlhodina.
Pak vytvoří Rod červí díru, ústící na Zemi, a…a Doktor bude moct tomu masakru jen bezmocně přihlížet.
Musí zničit vysílač dřív, než vzkaz dorazí k adresátům.
Ale jak se k němu dostat? Dokud nebude mít to nové jádro, nesmí TARDIS vstoupit do vortexu. Vyplivl by ji v místě určení rozsekanou jako puzzle o miliardě dílků, které nedá dohromady ani Bůh.
Doktor přecházel po kontrolní místnosti jako lev v kleci.
Mysli! Mysli!
Pak ho něco napadlo.
Zašklebil se. Neměl to rád. Ba co víc, nesnášel to. Jenže jinou možnost neměl.
Začal prohrabovat krabice. Ale stále nenacházel – a čas běžel.
Když konečně vylovil z té poslední manipulátor časového víru, zbývalo sotva pár minut.

Aiwendill Uživatelský avatar
Brigadier General
Brigadier General

Příspěvky: 3086
Bydliště: Telerush Var
Pohlaví: Muž
Odpovědět s citací
 
Vítam na našom fore novú autorku a prajem jej veľa písateľských úspechov. Dúfam, že ju neznechutí nedostatok komentárov, a že sa jej tu bude dobre publikovať. Vitaj Thymio :D
Najlepší štvornohý priateľ človeka je posteľ...

posedlík Uživatelský avatar
Second Lieutenant
Second Lieutenant

Příspěvky: 1061
Bydliště: Atlantis převážně Ústí nad Orlicí
Pohlaví: Muž
Odpovědět s citací
 
vypadá to zajímavě, uvidíme jak to bude pokračovat

Thymia Airman
Airman

Příspěvky: 2
Pohlaví: Žena
Odpovědět s citací
 
Linda neječela dlouho.
Záchvat paniky přišel s přesností švýcarských hodinek. Srdce se jí rozbušilo, dlaně zpotily a hrdlo sevřelo tak, že propustilo do plic sotva pár molekul vzduchu, kterého tady beztak moc nebylo.
S vytřeštěnýma očima začala tlouct do stěny, která ji tak zrádně uvěznila…když vtom si všimla, že v ní zeje kruhový otvor (no jistě - tentýž, co se schovával pod obrazem), jímž dovnitř proudí kužel světla a promítá na stěnu za jejími zády obraz sousední místnosti. Byl ostrý a jasný, jakoby se vedle rozsvítil reflektor, a taky obrácený hlavou dolů. Došlo jí to okamžitě.
Vzápětí povolila křeč v krku, a Linda se rozchechtala.
Camera obscura! Jsem zavřená uvnitř camery obscury!
Moc vtipný, pravila analytická část jejího mozku, ta, která se nesvíjela v nepříčetném veselí. Až se dost nasměješ, koukej najít klíč, vzít šém a vypadnout odsud.
Ale už to nestihla.
Odvedle se ozvala rána, jakoby něco těžkého upadlo na zem.

Golemovo kvílení, které Linda v zápalu hry přestala vnímat, najednou zaznělo pár centimetrů od jejího obličeje. Pravda – za zdí, ale jak dlouho ještě?
Neboť v té chvíli do ní udeřila mohutná paže, až sádrokarton zapraštěl.
„A do prdele,“Linda sáhla pro mobil. Tady končila sranda. Trhlina ve stěně byla příliš reálná.
A zdivočelý tvor, který ji udělal, taky.
Run (jenže kam??) or die…

„Klid, to bude v pořádku,“ pravil muž, který se znenadání objevil vedle Lindy. Tak těsně, že narušil její osobní prostor, který si vždycky střežila – a navíc jí jedním rychlým hmatem sebral mobil.
„Hej, ten je můj!“ zaprotestovala chabě.
„Už ne.“
Posvítil na něj jakousi stříbrnou věcičkou a telefon zasmrděl a spekl se do nepoužitelného tvaru.
„Ale budiž ti útěchou, že ses právě podílela na záchraně lidstva,“ dodal muž vesele. „ Mimochodem, já jsem Doktor.“
To poslední slovo téměř zaniklo v hluku dalšího úderu.
„Linda.“
Jo, zdvořilost především – co na tom, že člověku jde právě o život.
„Linda s ypsilon?“ zeptal se zájmem.
Je to nějakej blázen, pomyslela si, ale odpověděla: „S měkkým „i“, samozřejmě.“
„Tak jo,“ usmál se. „Rád jsem tě poznal, Lindo s měkkým „i“, ale teď už vážně musím. Měj se.“
Chytla ho za rukáv.
„Kam jdeš? Nenechávej mě tady! Vezmi mě s sebou!“
„Promiň, ale nemůžu. Zbytečně by se to zkomplikovalo. Vážně, nejde to…“
V ten moment Golemova ruka prorazila stěnu a hmátla dovnitř. Linda uskočila v poslední vteřině. Narazila na Doktora a ten na zeď za sebou.
„Anebo jo…jde to…“
Objal ji kolem ramen. „Drž se.“
Zlomek vteřiny předtím, než se aktivoval manipulátor vortexu, ucítil na svém zápěstí ocelový stisk…a pak svět kolem zmizel v oslnivém záblesku.

„Hej, Doktore, slez ze mě laskavě!“
„Promiň. Nezvládnuté přistání.“
Z bláta vstali současně.
„A špatné nasměrování…o načasování ani nemluvě,“ dodal Doktor, když se rozhlédl kolem.
Nebyli v TARDIS, nýbrž jakési křivolaké uličce, jejímž středem tekla plytká páchnoucí stružka. Hrbolatá dlažba, domy vesměs patrové z kamene i dřeva, za malými okny probleskovaly plamínky svící.
Šeřilo se… nebo svítalo – ne, že by na tom zas tak moc záleželo. Krom Lindy a Doktora tu však nebylo ani živé duše. Pokud se tedy nepočítá monstrum, které se kousek od nich zvedlo ze země.
Oči mu rudě plály a z hrudi se ozývalo tlumené dunění.
Doktor popadl Lindu za ruku.
„Utíkej!“ kříkl ve stejné vteřině, kdy po nich tvor vystartoval.

Rychlost naštěstí nebyla Golemovou silnou stránkou, a tak netrvalo dlouho a setřásli ho.
Proběhli několika podobnými uličkami a zastavili se na nevelkém prostranství, kterému dominovala poněkud zvláštní budova.
„Tady to znám!“ řekla udiveně Linda, sotva popadající dech. „To je Staronová synagoga.“
„Cože?“ Doktor vypadal lehce zmatený.
„Synagoga je židovskej kostel,“ poučila ho. „Ta před námi se jmenuje kdovíproč Staronová. Chodím kolem ní denně do školy. I když…okolo to vypadá úplně jinak než teď.“
„Bodejť by ne, protože teď máme…“ vtáhl dlouze nosem vzduch, „ rok 1573, plus mínus,“ zasmál se, jako by ho to zjištění kdovíjak rozjařilo.
„Ano, už jsem doma,“ pokračoval, „tedy ne úplně doma, ale v Praze, hlavním městě Českého království. Říkám to správně?“
„Až na to, že ses sekl o víc než pět set let.“
„Ale kdepak, vážně je druhá půlka šestnáctého století, věř mi.“
„To jako…chceš říct, že jsme cestovali časem?“
„No jistě,“ přikývl. „Tohle já dělám. Cestuju časem. Napravuju věci. Tedy většinou. A pokud se nemýlím, to monstrum, co nás honí, se nazývá…“
„…Golem,“doplnil muž, který vystoupil ze stínů. Měl tmavý kaftan, dlouhé prošedivělé vlasy i vousy…a pronikavý pohled, kterým si měřil oba cestovatele.

„Zdravím,“ řekl Doktor. „Ale povězte mi, ctihodný rabi, měl by tohle dělat? Honit lidi a snažit se je zabít?“
„Nemyslím,“ zavrtěl hlavou ten, jemuž říkali s úctou Maharal.
„Ve starých svitcích jsem vyčetl, že je možno stvořit z hlíny golema a oživit ho, avšak toliko proto, aby svou silou lidem sloužil, nikoliv škodil.“
„Pak je s tímhle něco špatně,“ usoudil Doktor.
„Jasně, že jo,“ vmísila se Linda. „Není skutečný, je to jenom figurína z únikové hry…“ zmlkla, když jí došlo, jak absurdně v téhle situaci zní.
„Figuríny obvykle samy od sebe neběhají a nedělají díry do zdi, dokonce ani v jednadvacátém století ne,“ odtušil Doktor zamyšleně.
„Á, tady ho máme!“
Zamával na Golema, který se vynořil zpoza rohu a dusal neomylně k nim.
„Stůj! Promluvíme si. Chci vědět, co jsi zač.“
Ale hliněný obr běžel dál.
„Stůj! Poroučím ti – zastav se! Hned!“
Žádná reakce.
„Dobře, tak jinak,“ Doktor napřáhl sonický šroubovák…a zbledl.
„Jsem idiot. Ne mobil, ale to ty vysíláš ten signál. Ještě pořád… a čas už možná vypršel. K čertu s tím! Mrzí mě to, ale nemůžu jinak.“
Puls, který sonik vyslal, nebyl slyšitelný. Zato jeho účinek dobře viditelný byl. Golem se strnul uprostřed kroku, jako by narazil na betonový pilíř, padl naznak a znehybněl.
„Je po něm?“ zeptala se Linda.
„Jestli myslíš tu životní formu, která jej ovládala (ať už to bylo cokoliv), pak ano, je mrtvá. Je mi to líto, ale v sázce bylo mnohem víc, než my dva.“

Rabi Löw popošel k ležícímu Golemovi, pohlédl do vyhaslých očí, a pak vytáhl z rukávu droboučký svitek a vsunul jej do otvoru na jeho čele.
Několik kroků couvnul a pak řekl: „Vstaň a pojď ke mně!“
„Doktore…“ zašeptala Linda, když viděla, jak obr vstává a poslušně předstupuje před svého nového pána.
„Jen klid, rabi ho má pod kontrolou.“
„Ale jak…jak to mohl vědět?... Jak to, že jste měl připravený šém? Kdo vám řekl, že sem dnes přijde Golem?“ obrátila se Linda ke starci.
Nepatrně se pousmál.
„To je zvláštní příběh. Povím vám ho, ale ne tady na ulici. Pojďte a dovolte mi nabídnout vám pohostinství v mém domě,“ukázal na budovu, která stála jen pár metrů od synagogy.
„Rádi přijímáme,“řekl Doktor.
„Ale vždyť nás ani neznáte,“ namítla Linda.
„Znám. Už dlouho. Následujte mě, prosím.“

V klenutém mázhausu poručil Golemovi stoupnout si do kouta a pak mu odebral šém.
Vystoupali za rabim do patra – do jeho pracovny.
Pár detailů sice nesedělo, ale jinak měla Linda pocit intenzivního dejà vu.
Jen psací stůl se změnil v jídelní, ozařován sedmi svícemi. Namísto knih, per a kalamáře ležela na jeho desce téměř snězená šábesová večeře.
Rabi přinesl další dva poháry, nalil do nich víno a podal je svým hostům spolu s ulomeným kouskem chaly.
„Je to jen skromné pohoštění,“ řekl omluvně a pokynul jim, aby se posadili.
„Ptáte se, jak jsem mohl vědět, co se dnes stane. Inu, bylo to předpovězeno. Byl jsem ještě chlapec, když se to stalo. Jednoho rána jsem šel jako obvykle do ješivy, když mě zastavila cizí žena. Velice pozoruhodná, řekl bych. Na sobě měla divný šat, který ji nezakrýval, jak by měl – viděl jsem kus jejích lýtek, šíji i plavé vlasy. Ty byly rovné a husté, a sahaly jí kousek pod uši. Mohl jsem na nich oči nechat. Byl jsem rád, že není nablízku nikdo z dospělých, protože ti by ji nepochybně hnali pryč kamením. Ale ona jako by si ani nebyla vědoma nepatřičnosti svého oděvu. Všiml jsem si také, že má mladou tvář, ale oči, velké a laskavé, jako by patřily někomu mnohem staršímu.
‚Zdravím tě, Jehudo,‘řekla. ‚Jsem Paní času – asi ti to nic neříká, ale to nevadí…“
„Řekla…Paní času?“ skočil Doktor rabimu do řeči.
„Přesně tak. Bylo to tak zvláštní, ale dávalo to smysl, když pokračovala: ‚Já vím, kdo jsi, Jehudo, a taky vím, kým se jednou staneš – učeným a velmi uznávaným rabínem.‘
Ó ano, tím jsem vskutku chtěl být, ale slyšet takhle na rovinu, že se mé přání splní…to bylo jako doušek živé vody.
‚Co ode mě chceš, paní?‘ zeptal jsem se. ‚Jistě jsi mi jen nepřišla vyprávět o mé budoucnosti.‘
Usmála se.
‚Jdeš přímo in medias res, to je dobře. Dám ti do opatrování tyto dvě věci – šém a tyrkysovou hvězdu. Nikomu o nich neříkej a měj je stále při sobě. Jednou, až budeš dospělý a na prahu stáří, potkáš muže z jiného světa a dívku a monstrum z jiné doby. Toho tvora ovládneš pomocí šému a on ti bude dlouhá léta k užitku. Muži pak dáš hvězdu. Bude ji potřebovat, aby se mohl vrátit, odkud přišel. Uděláš to pro mě, Jehudo?‘
‚Rád, paní. Ale jak je poznám – toho muže a tu dívku?‘
‚Stačí, když jim budeš chvíli naslouchat,‘ … a byla pryč. A to je celé.“

Rabi Löw usrkl z poháru a pak položil na stůl zmíněnou hvězdu.
Měla sotva tři centimetry v průměru a spíš než hvězdu připomínala sněhovou vločku. Ale i Lindino laické oko v ní odhalilo složitou elektronickou součástku, zatavenou v tyrkysově zbarveném plastu.
„Ale to je přece…“
Doktor zmateně pohlédl na své zápěstí a teprve teď si všiml díry, kterou v krytu manipulátoru udělaly Golemovy prsty a proměnily ho tak v neužitečný šrot.
„Děkuju,“ řekl prostě a pustil se do opravy.
Rabi upíjel víno, sledoval koncert Doktorových prstů a sonického šroubováku, a - jako muž světa znalý – snažil se nedat najevo svůj úžas.
Po čtvrthodině zvedl Doktor hlavu od práce. Na tváři mu hrál široký úsměv.
„Hotovo.“
Připnul si manipulátor, strčil do úst poslední kousek chaly a prohlásil:
„Bohužel se s vámi musíme rozloučit, ctěný rabi. Je mou povinnosti vrátit tuto dívku domů…“odmčel se.
…Pokud to ještě půjde, protože jestli jsem ten vysílač vypnul pozdě, pak už Rod Zemi anektoval a lidstvo pohltil…
„Tedy sbohem a modlete se, aby se ještě měla kam vrátit…“

Když chvíli poté stál s Lindou po boku ve dveřích, nad kterými pořád ještě žlutě svítil nápis RoD, teprve pak si Doktor oddechl. Všecko se zdálo být v pořádku, včetně rozčilených hlasů, které zněly zdola.
„Ty vole ségra, sem říkal, abys ji vyděsila, ne nechala zabít!“
„Sklapni, blbečku, kdo by ji tak asi zabil?“
„Já nevím, ty tomu tady šéfuješ! Podívej se, jak to tu vypadá! Rozmlácený na kaši, Linda pryč a ten debilní golem taky! Co jí proved? Cos jí provedla, ty krávo pitomá?“

„Musím jít, Doktore, nebo se ti dva kvůli mě ještě porvou.“
„Jasně. Tak se měj, Lindo.“
Pozoroval ji, jak schází dolů, a napadlo ho, že by bylo fajn mít zase v TARDIS nějakou společnici.
„Hello, guys - Run or die!“ zvolala Linda vesele. „Tak jsem si vybrala RUN a byla to fakt jízda…“
„Lindo..? Seš to ty? Kde ses tu vzala? Kdes byla?“
„Počkej, až ti to budu vyprávět. Tomu neuvěříš!“
„Na to vem jed,“ usmál se Doktor a pak se volným krokem vydal do města. Koneckonců, noc byla ještě mladá…

pal Second Lieutenant
Second Lieutenant

Příspěvky: 1007
Bydliště: Nottingham, UK
Pohlaví: Neuvedeno
Odpovědět s citací
 
jo jo též vítám vítám novou přispěvovatelku., vskutku zajímavé
Za kazdym vzestupem civilizace stala vira, za kazdym padem nabozenstvi. Neni nic horsiho jak negativni mysleni, zarlivost, zavistive ci jine negativni reakce pro zniceni zivota. Proto je treba myslet a konat pozitivne a s laskou.

kasparova655365 Uživatelský avatar
Administrátorka
Administrátorka

Příspěvky: 1805
Bydliště: Šumperk
Pohlaví: Žena
Skype: kasparova.martina1

Odpovědět s citací
 
Sloučila jsem ti téma dohromady :-) Když chceš zveřejnit další část, stačí zmáčknout na "Odpovědět" :) Zbytek menších rad máš v poště :)

:bye: :write:
Svatyně pro všechny, to není jen tak prázdné slovo
Obrázek


Odeslat nové téma Odpovědět na téma

Zpět na Rozepsané/Nové povídky

cron