Obsah fóra FanArt Vaše povídky Rozepsané/Nové povídky StarGate: Intervention - 12.1.2021 - FINÁLE

StarGate: Intervention - 12.1.2021 - FINÁLE


Odeslat nové téma Odpovědět na téma
Sice je to prozatím teprve půlka 1. série...ale za optání člověk nic nedá :) CO JE PODLE VÁS LEPŠÍ

StarGate: Enemies
5
10%
StarGate: Intervention
23
48%
StarGate: I + E Shodně :D (na přání)
20
42%
 
Celkem hlasů : 48

posedlík Uživatelský avatar
Second Lieutenant
Second Lieutenant

Příspěvky: 1058
Bydliště: Atlantis převážně Ústí nad Orlicí
Pohlaví: Muž
Odpovědět s citací
 
vynikající díl :bravo:

pal Command Chief Master Sergeant
Command Chief Master Sergeant

Příspěvky: 976
Bydliště: Nottingham, UK
Pohlaví: Neuvedeno
Odpovědět s citací
 
:hmmm: co dodat?
je to stále lepší a lepší :yahoo: :bravo:
netrpělivě ocekavam další díl :write:
Za kazdym vzestupem civilizace stala vira, za kazdym padem nabozenstvi. Neni nic horsiho jak negativni mysleni, zarlivost, zavistive ci jine negativni reakce pro zniceni zivota. Proto je treba myslet a konat pozitivne a s laskou.

Daedalos304 Uživatelský avatar
Major General
Major General

Příspěvky: 3867
Bydliště: Boskovice
Pohlaví: Muž
Odpovědět s citací
 
Opět zdravím :) přináším Vám dnes 11. díl a tím pádem rozehráváme poslední třetinu zápasu 2. série :)

Posadit -> připoutat -> číst :)

Užijte si dnešní díl.

11. Díl (Šach – Check)

Mléčná Dráha, Merigo, 5. Ledna 2011
Ještě, než stihly na krátkou chvíli zapojené hyperprostorové motory pozemského Apolla vychladnout, ocitnuly se zbraňové platformy předních railgunových stanovišť spolu s předními asgardskými plazmovými bateriemi v bojovém nastavení, což se překvapeným wraithským plavidlům, k nimž se Apollo mrštně otáčelo ani za mák nezamlouvalo. Nejen, že měly dost práce s houževnatou obranou planety, ale nyní aby své síly rozdělily na ještě těžšího soupeře, byť byl ve své snaze zcela osamocen.
„Pošlete druhou formaci proti Atlanťanům,“ znělo z úst nedočkavé královny, která nechtěla vidět nic jiného než hořící trosky pozemského plavidla, bombardující rozohněný povrch.
Splnit rozkaz trvalo pouhých pár sekund, ale dostat se do ideální palebné pozice trvalo několikanásobně tolik, čehož Apollo zcela bez problému využilo a poslalo jeden z úlů na cestu do pekel, v němž svůj prim dozajista hráli Antikové.
„Pumpujte do předních emitorů veškerou dostupnou energii, vypojte nepotřebné systémy a spojte se s Ascheny, budeme muset spolupracovat,“ podíval se Ellis na Jacka, který přikyvoval a sledoval předním průzorem, jak čtveřice přibližujících se úlů spouští palbu předních baterií.
„Už vím, co se vám na tom výhledu tak líbí,“ podíval se Jack po osazenstvu můstku, když se na hlavní obrazovce, přímo před Jackovým tělem objevila obrovská hlava velitele, který před několika dny přivítal Jacka spolu s Apollem na orbitě Aschenu.
„Pozemské lodi, okamžitě opusťte tuto sluneční soustavu nebo na vás budeme nuceni zahájit útok!“ nenechal nikoho promluvit a sám se tak ujal iniciativy.
„Předpokládám, že jste si všiml těch obrovských fialových lodí, které vám decimují flotilu?“
„Okamžitě opusťte sluneční soustavu nebo na vás začnu pálit,“ zopakoval velitel Punitoru své výhružky, načež odpojil spojení s Apollem.
„Idiot,“ zamumlal si Ellis pod knír a zaznamenal, jak se po jeho pravici sedící Johnson zakuckal: „Něco k smíchu?“
„N-ne pane,“ zaměřil další cíl a vyslal proti němu čtveřici plazmových paprsků.
Ty se s chutí zakously do fialového trupu, z nějž odlétlo obrovské množství organické hmoty, jejíž naprosto černá struktura teď připomínala spíš nekrotizující část těla: „Jen doufám, že v Pegasu to jde mnohem líp,“ zamyslel se Jack nad osudem šestice aliančních lodí, které se před několika dny vydaly do Pegasu dobýt dávno ztracený poklad kdysi mocné Antické říše: „To, že se ještě neozvali, nemusí nutně znamenat neúspěch mise,“ vložil se do Jackova přemýšlení Heimdall, jehož analýza byla hotová: „Výsledky potvrzují naše obavy,“ přešel k bočnímu nástěnnému panelu, jenž byl pro podobné, Asgardy vytvářené, analýzy jako dělaný: „Detekuji z úlu mnohem více energie, než při jakémkoli předchozím střetnutí,“ ukázal graf, na němž byly dva výškově zcela odlišné sloupce.
„A nemůže to být tím, že je úl naládovanej cukrovinkama?“ použil Jack své typické apostrofy, po nichž následovalo hrobové ticho: „No co…?“ lehce škubnul hlavou a doprovodil svoji grimasu zvednutím ramen.
„Tuto možnost jsem bral v potaz, nicméně podle toho, co víme, nejsou energetická jádra úlů schopna vyprodukovat takové množství energie, aby při všech těch úpravách a plných kójích ještě obstojně bojovali s technologicky mnohem vyspělejším nepřítelem,“ stál si Heimdall za svým názorem, že Wraithové výrazně modifikovali energetická jádra na základě odcizené aschenské lodě, což potvrzovala i jejich přítomnost zde.
„A co z toho plyne?“ odvrátil Ellis hlavu od svého zbraňového důstojníka, který se zrovna vypořádal s druhým wraithským úlem.
„Z toho plyne fakt, že galaktické síly se hodně rychle vyrovnávají a lodě třídy Daedalos již nadále nebudou muset stačit na početnou Wraithskou přesilu,“ dokreslilo Heimdallovo tvrzení vyprsknutí několika prvotních jisker z přetěžovaných rozvodů, doprovázených hlasitým nepříjemným pípáním.
„Nelíbí se mi, jak se to tady vyvíjí,“ shlédnul Ellis na svém laptopu klesající sílu štítů, když se přes čelní průzor prodrala souhra dvou obrovských explozí, z nichž jedna patřila aschenskému bojovému křižníku.
„Tři dole, dva zbývají,“ zvyknul si Ellis na podobné věty od svého zbraňového, který se tak koncentroval na následující chvíle, při nichž dával zabrat zbývajícím cílům.
Bojové uskupení okolo Punitoru však nemělo tolik štěstí jako Apollo, když se k předchozímu křižníku přidala dvojice dalších, tentokráte transportních lodí, na jejichž palubách bylo několik stovek těžce zraněných Meránců a Aschenů. Aschenské bojové lodě v čele s Punitorem se však nehodlaly a nemohly vzdát a jen díky koncentrované a zbraňové systémy přehřívající palbě držely Wraithy zkrátka. Ti tak již přišli o celou čtvrtinu invazní flotily.
„Veliteli, zaznamenávám změnu směru všech nepřátelských stíhaček,“ nechápal operátor tak náhlou změnu, natož v tak velkém měřítku: „Jakou změnu?“ přispěchal velitel ke stanovišti svého podřízeného, který doplnil předešlou informaci: „Stoupající trajektorie všech plavidel naznačuje, že opouštějí atmosféru a míří ke svým mateřským lodím,“ zaměřil senzory na jeden z úlů, jehož hyperprostorové články začaly hromadit energii, přičemž se k organickým „ráhnům“ připojovaly všechny zbývající křižníky.
„Zdá se, že ustupují…“ nebyl si zcela jistý, jestli jsou data správná, neboť bitva byla teprve v počátcích a Wraithové už měli díky velkému počtu lodí lehce navrch.
Stejná data, jež získal Punitor však zaregistrovaly i výkonnější senzory pozemského Apolla, které i přes značnou vzdálenost od orbity bylo schopno podat vcelku jasné údaje.
„Wraithové se stahují z bitvy,“ pronesli téměř unisono Heimdall s Johnsonem, který byl o chlup rychlejší.
„Připravte se je sledovat,“ přikázal Ellis senzorovým důstojníkům, aby nenechali početnou skupinu život-vysávajících jedinců uniknout.
Jen co byly všechny šipky zpět na svých lodích, hyperprostorové motory uvrhly létající pevnosti do maximálního zrychlení, které dovolovalo lodím plout subprostorovým koridorem.
„Hlášení?!“
„Je mi líto, ale nejsme schopni zaměřit jejich subprostorovou stopu,“ odstrčila se Gantová od konzole, načež ji zastavila až pohodlná tvarovatelná část zádové podpory.
Spolu s tím zapípala obrazovka, když se do předního štítu opřel jeden z mnoha vystřelených coilgunových projektilů.
„Aschenové!“ rozvzpomněli si všichni na výhružky, kterými je velitel již lehce poškozeného Punitoru častoval.
„Generále, zhruba deset minut cesty podsvětelnou rychlostí opustil jeden z úlů hyperprostor,“ opřel se další coilgunový projektil do poměrně vyčerpaného štítu: „Bohužel bude Apollo zničeno dřív, než budeme schopni cokoli zjistit.“
„My ale potřebujeme zjistit, kde mají shromaždiště!“ sevřel Ellis pěst a marně hledal náznak jakéhokoliv nápadu ve tvářích svých podřízených: „Připravte se na vstup do hyperprostoru, zde bohužel nic nezmůžeme,“ kývnul směrem ke Gantové, která přepojila obrazovku ze senzorů na příkazové adresáře hyperprostorových článků.
„Fandral…“ otočil se Jack s prsty podepírajícími bradu.
„Fandral?!... Máte pravdu, generále, Aschenové jistě pošlou veškerá zjištěná data na Aschen a Fandral nás bude moci informovat,“ spadnul Ellisovi kámen ze srdce, že i přes nepřízeň osudu bude Omega plně informována.
„To taky, ale mnohem radši budu, když ty souřadnice budeme mít jenom my.“
„Jak?“ nechápal Ellis, jak by toho mohlo poškozené Apollo proti velké přesile dosáhnout.
„Fandral…“ podíval se na Heimdalla, který vyčkával, s čím se Jack vytasí: „Heimdalle, pokud je Fandral v hlavní databázi Aschenů, určitě bude mít přístup k…mno prakticky všemu, ne?“ přemýšlel Jack nahlas a vymýšlel v hlavě plán, zatímco se Apollo začalo vzdalovat svým pronásledovatelům, přičemž Johnson pumpoval veškerou volnou energii do záďových štítů.
„Teoreticky ano,“ skvěl se v Heimdallově hlase náznak nepochopení.
„Takže i veškeré specifikace o jejich lodích včetně té velké mrchy?“
„Štíty na dvaatřiceti procentech,“ hlásil Johnson průběžný stav, přičemž nezapomínal pálit railguny, jejichž zásobníky byly na povážlivém stavu.
„Ano,“ opět přitakal Heimdall, když mu pomalu začalo docházet na, co Jack naráží.
„V tom případě by neměl být problém vyřadit jejich lodě, když budeme znát přesnou frekvenci jejich štítů, pokud se nepletu, hm?“ pnul se Jack pýchou nad svým geniálním plánem.
Heimdall již nemrhal ani jednou jedinou tisícinou sekundy a ihned se zabezpečeným, nedetekovatelným subprostorovým kanálem spojil s Fandralem, Asgardským špehem v hlavním úložišti veškerých aschenských vědomostí. Jen co obdržel urgentní šifrovanou zprávu, zanořil se hluboko do datového úložiště a systematickým prohledáváním nalezl vše, co bylo potřebné. Celá operace díky vysoké výpočetní rychlosti aschenského superpočítače trvala jen několik krátkých vteřin, přičemž doručení zprávy zabralo několikanásobně delší časový úsek.
„Díky,“ byla poslední přijatá zpráva z Apolla, které přidalo na rychlosti, která mohla poskytnout velice důležitý náskok, než se aschenské křižníky dostanou ke stejnému cíli, k němuž mířilo i Apollo.

Pegas, M6G-932, 5. ledna 2011
Janus se již několik dlouhých minut snažil omezit proudění energie jen do určitých částí, což by umožnilo fungování některých potřebných systémů a zároveň by se zamezilo dalším ztrátám na životech v místech, kde si místní flora prodrala cestu skrz stěny základny.
„Jak to jde? Wraithové začínají zatápět pod kotlem a mým mužům začíná docházet munice,“ vrátil se plukovník Harkins z rychlé návštěvy povrchu, kam Suvorov transportoval několik bezpečnostních týmů spolu s těžkými kulomety a toliko potřebnými zásobami, které však musely být děleny mezi dvě bitevní pole, což byl však problém pouze pozemských vojáků.
„Ještě chvíli,“ netroufal si Janus odhadovat přesný časový rámec a raději zvolil neutrálnější odpověď.
„Tak si pohněte, nerad bych to tady nechával Wraithům,“ připlácnul jednu z C-4ek pod Janusem obsluhovanou operační konzoly.
Janus se ani nenamáhal protestovat a raději se věnoval obnovování energie v komplexu, když se v Harkinsově sluchátku ozval plukovník Smirnov s nejnovějšími zprávami.
„Plukovníku, Sheppard se svými týmy úspěšně pronikl do katakomb pod městem,“ vyvíjelo se vše podle plánu: „Výborně, Janus bude za půl hodiny…?“ kouknul na Antického vědce, který nejistě kroutil hlavou: „…za půl hodiny hotový a…,“ skočil Smirnov Harkinsovi do řeči: „Má deset minut, v hyperprostoru jsme zachytili deset úlů plus doprovod. Díky dřívější bitvě už nemáme plné štíty, Ha’taky jsou poškozené a Serrakiné ještě pořád opravují poškození předních baterií,“ shrnul Smirnov stav aliančních lodí, které již nevypadaly, jako na začátku dne.
„Janus dělá, jak nejrychleji může,“ snažil se povzbudit Januse, jehož ruce kmitaly z jedné strany konzole na druhou v až neuvěřitelném tempu.

Proclarush
V záři slunečních paprsků, za lesku usedající rosy se z členitého, hustého lesa vyřítilo zamaskované mobilní vozidlo, zanechávajíce za sebou prokypřenou půdu a několik pásů udusané trávy. Při bližším pohledu by však zkušený stopař uviděl i několik desítek párů vojenských bot. Desítky mužů a žen aliančních vojsk pod vedením plukovníka Shepparda pochodovali vstříc Věži v zákrytu maskovacího pole, které bylo rozšířeno na maximální dosah.
„Plukovníku, jak se vám jde?“ kontroloval dnes již potřetí kopilot tichého FISTu.
„Už abychom tam byli, svrbí mě prst,“ prošel Ronon kolem Johna, jehož jemné strniště protrhl v poslední době nebývalý úsměv.
„Už jen několik minut, Ronone,“ vytyčil se před zraky všech vrcholek kdysi přenádherného klenotu.
Již dříve však expedice zjistila, že z Proclarush zbyla jen centrální věž a těžce poškozená základna.
„Vidíte to, co my?“ zastavil řidič FISTu jen několik stovek metrů od vstupu do katakomb: „Mám dojem, že o tomhle se zpráva plukovníka Ellise nezmiňovala…“ vyžádal si kopilot přístup ke zprávě, v níž nebyla jediná zmínka o wraithském pancíři kolem centrální věže Proclarush.
„Co mají za lubem?“ zvednul Sheppard zaťatou ruku, díky níž zastavil postup svých jednotek: „Paule, nějakej nápad?“
„Já…já…nevím…možná…“ máchal nesourodě rukama a krčil při tom rameny.
„Možná co?“ zavrčel Ronon, který měl s novým členem v týmu jako vždy problémovější začátek.
„Ronone!“ okřikla Teyla Sateďana a sama pobídla Paula, aby mluvil.
„Neříkali jste náhodou, že ta Věž je prakticky jediná stojící stavba? Vše ostatní je pobořené a podle zprávy doktora McKaye i dost nestabilní…“ odkazoval se na několik let starou zprávu, kterou kvůli této misi prostudoval: „Možná…a je to jen teorie, ale myslím si, že Wraithové zpevňují zbývající části města. Možná by s ním pak mohli i odlétnout.“
„Blbost, na to nemají dost energie…nebo jo?“ podíval se John na Paula, který jen pokrčil rameny.
„Musíme pokračovat,“ bouchnul John do boku FISTu v jehož interiéru zprávu pochopili a opět se vydali na nyní již velice krátkou cestu.
FIST opět srovnal rychlost s chůzí vojska a neustále svými senzory pátral po abnormalitách, které by značily šachtu vedoucí do města.
„Každou chvílí bychom tam měli být,“ sledoval kopilot veškerá data, když konečně nalezl to, co hledal: „Uprav kurz o šest stupňů doprava,“ informoval o tomtéž i Johna, který v doprovodu FISTu zamířil k zarostlé šachtě, do níž musel Ronon svojí zbraní udělat dostatečně velký otvor.
„Víš, že to mohl udělat někdo z Jaffů,“ prohodil John směrem ke svému příteli.
„Svrběl mě prst, a navíc mám od doby, co jsme s sebou vzali Cestovatele i stabilní přísun nábojů,“ zamával před Johnem svojí zbraní a jako první se vrhnul do naprosto potemnělých katakomb, v nichž nebylo vidět ani na krok. Hned po Rononovi šlo lano a až po něm se desítky příslušníků spojené alianční armády v čele se Sheppardem spustili do podzemí.
„Mohl sis něco udělat…“ vydala se Teyla k Rononovi, který si již svítil na cestu a zkoumal nejbližší okolí.
„Vždyť to byly jen čtyři metry,“ zabručel směrem k Teyle a namířil svoji zbraň do první postranní místnosti, jichž bylo jen v téhle části jižního mola několik stovek.

Mléčná Dráha, Merigo, 5. ledna 2011
Pouhých sedmdesát sekund Apollu zbývalo k vytyčenému cíli, jehož útrobami se šířil kouř a rozsáhlý oheň.
„Už teď mohu říci, že v úlu dochází k druhotným explozím, většina Wraithů je buďto mrtvá, nebo hibernuje v kójích, očekávaje, že bude oheň zneškodněn,“ vyobrazil Heimdall na hlavní obrazovce zóny, v nichž plameny likvidovaly vše, na co přišly: „Ale nebude,“ usmál se, přičemž své tvrzení podložil i důkazy: „Oheň již zničil velké množství primárních i sekundárních okruhů, čímž dochází po celé lodi k výpadku energie a tudíž i veškerých systémů…“ přepojil obrazovku na záznamy senzorů na zádi, které zaznamenaly zpomalení aschenských křižníků, které zřejmě konečně zaznamenaly stojící úl.
„Zdá se, že blízkost úlu konečně umožnila obejít mé úpravy jejich senzorů,“ zmizel Heimdall na krátký moment v subprostorovém toku.
„Johnsone, jak jsou na tom technikové s úpravami?“ otočili se Jack s Abem na zbraňového důstojníka, který měl zapojenou přímou linku do hangáru a oblasti raketových sil zároveň.
Johnson přidržel ukazováčkem svoje sluchátko, do nějž jeden z techniků hlásil současný stav.
„Dvě rakety jsou již připraveny, zbylé čtyři budou hotovy během následujících tří minut.“
„Aschenům při současné rychlosti zbývá pět minut k dosažení naší pozice, ale dá se předpokládat, že svoji rychlost zvýší na maximální možnou hranici, přičemž by naší pozice dosáhli za méně než tři minuty,“ porovnal Johnson časová rozmezí, které Apollu, respektive technikům zbývala k úpravě válečných hlavic.
„Vážně proti nim budeme bojovat?“ chtěl se přesvědčit Ellis, že je Jack ochoten riskovat otevřený konflikt s Ascheny, když jsou teď na scéně mnohem nebezpečnější a početnější nepřátelé.
„Pokud nám nedají na výběr,“ nechtěl Jack bojovat o nic víc než Ellis, vedle nějž se opět objevil Heimdall.
„Podle mých výpočtů úlu zbývá přibližně hodina, než v něm dojde k úplné dekompresi…“ na chvíli se odmlčel: „…pokud vůbec tak dlouho vydrží loď pohromadě,“ transportoval veškeré živé Wraithy na žádost Jacka na jedno místo, z nějž nemohli kvůli ohnivé pasti uniknout, přičemž transportoval několik bezpečnostních týmů spolu s vědci na můstek, který byl ohněm prozatím nedotčen.
„Oblast zabezpečena, vědci se pustili do databáze,“ ohlásil velící důstojník stav výsadku, který teď hrál s wraithskými počítači, ohněm a zbývající energií o čas.
Hru s časem sváděli i technikové Apolla, pod jejichž rukama prošly již čtyři rakety, na nichž bylo, pro velice očekávaný nastávající souboj, nutné provést nezbytné úpravy.
„Aschenské křižníky budou do třiceti sekund v dostřelové zóně,“ oznámil Johnson čas, který zbýval do kontaktu.
„Všechny asgardské baterie na maximum, připravené rakety také a pro krajní nouzi i horizont,“ přešel Ellis od čelního průzoru do křesla, v němž se pohodlně usadil.
„Heimdalle, budou fungovat naše transportéry?“ obrátil se Jack na Asgarda, jehož vědomí se pilně připravovalo na průnik do lodních systémů, které nebyly díky Fandralovi sto Heimdalla zadržet.
„Zpráva byla velice důkladná, a jelikož znám frekvenční spektra všech přibližujících se lodí, jejich lodě nejsou přede mnou, ani před transportéry chráněny,“ shrnul Heimdall všechna důležitá fakta do jednoho krátkého sdělení, po němž Jackovi naběhnul lišácký úsměv.
„Myslím, že dostatečným trestem pro Ascheny bude jejich dobrovolně nedobrovolné předání jejich těžkého křižníku do našich rukou,“ otočil se na Ellise, který zíral na usmívajícího se Jacka, když kolem štítu proletěl první, Punitorem vypálený coilgunový projektil.
„Předpokládám, že se mám postarat o transport personálu všech lodí na, dejme tomu, křižník úplně vlevo?“ dotázal se Heimdall, když se do štítu opřely dva projektily zároveň.
„Nenech se zdržovat,“ otočil se Jack zpět čelem k průzoru, když sila opustila dvojice raket, které byly zaměřeny na křižník, v jehož útrobách teď přebývalo několik tisíc Aschenů, což nepotěšilo především podporu života, která byla při tomto množství na hranici svého potenciálu.
Než stihla bodová obrana vůbec zaměřit přibližující se rakety, které díky přesnému frekvenčnímu naladění naprosto ignorovaly štíty, ocitla se loď v totální tmě, která byla způsobena velice silným EM pulsem, jenž byl vytvořen díky inerciálním tlumičům F-302jek.
„Apollo, tady kapitán Roads, podařilo se nám zkopírovat část wraithské databáze, ale víc z toho nevymáčkneme,“ přetlumočil Roads slova techniků, jimž konzole, s jejíž pomocí přehrávali obsáhlou databázi, doslova zemřela pod rukama.
„Johnsone?!“ kývnul Ellis na muže po své pravici, který zaměřil veškerý lidský personál úlu, jehož útroby byly ohněm doslova trhány na malé kousky.
„Dobrá práce,“ pochválil Ellis přes interkom výsadek, který teď do odděleného, do sítě nezapojeného počítače nahrával veškerá stažená data: „Roadsi, vy a váš tým budete ihned transportováni na Aschenský těžký křižník, s nímž poletíte po úspěšném vyřazení subprostorového lokátoru na Omegu,“ nestihl Roads ani otevřít ústa, když se ocitl i spolu se svým týmem na můstku, po němž pobíhalo několik pozemských techniků.
„Ani se nebudu ptát,“ zakroutil Roads hlavou, když se vedle něj objevil malý šedivý mužíček: „Aschenská umělá inteligence potlačena, řídící prvky přeloženy,“ pomohl technikům s nejdůležitější prací, která by normálně zabrala několik dlouhých minut: „Kapitáne, můžete letět, plukovník Ellis chce ponechat stávající vědecké pracovníky na palubě, aby dokončili překlad,“ rozloučil se s nynějším velitelem Punitoru, který v záři hyperprostorového tunelu opustil bitevní pole, do nějž naopak vletěly toliko očekávané aschenské posily ze zbylých solárních systémů.
„Čas vypadnout,“ usmál se Ellis, jehož úsměv byl po velice dlouhé době opravdu nefalšovaný.

Pegas, M6G-932, 5. ledna 2011
Janus, jehož ruce v neuvěřitelném tempu kmitaly z jedné strany panelu na druhou, si díky energii, která proudila do této části základny, mohl dovolit sledovat kromě své práce i senzory dlouhého, ale i krátkého – lokálního charakteru. Oba ukazovaly podobný obrázek. Několik světelných let vzdálená plavidla konstantní rychlostí ukrajovala mílovými kroky distanci, jež jim zbývala k pokusu o znovuobsazení orbity, což se vzhledem ke škodám a vyčerpaným štítům aliančních plavidel zdálo téměř bezproblémové. Druhá obrazovka byla soustředěna na oblasti kolem základny, Proclarush a brány, mezi nimiž jednotlivá měření přepínala. A byl to snímek senzorických údajů brány, která zaujala Janusovu pozornost.
„Co to…“ přispěchal k obrazovce i plukovník Harkins, který si jen domýšlel, co jednotlivé znaky antického dialektu znamenají.
„Bude pršet?“ zkusil zjistit několik informací od zaseknutého Januse.
„Prosím? Co?“ na moment vniknul do Harkinsova vědomí, aby plukovník nemusel opakovat svoji otázku.
„Nemělo by,“ podíval se na atmosférická měření, která ukazovala příjemné teploty kolem 28°C.
„C…nechte to být,“ promnul si Harkins oči a opět svůj pohled věnoval obrazovce, která ukazovala velkou, uspořádanou formaci malých wraithských plavidel, která ve svém středu chránila trojici, přibližně třikrát větších organických strojů.
Proti nim již startovala šestice bojem poznamenaných jumperů, které během již několik hodin trvajících bojů taktéž ukořistily pár šrámů. Ty podobně jako na počátku dnešních bojů utvořily liniovou formaci s pravidelnými rozestupy, což při prvním oťukávání mezi přibližujícími se stíhačkami, přineslo čtyři zničené šipky oproti nulovým ztrátám na straně aliančních strojů, které udělaly velice rychlou otočku a okamžitě se vydaly do pronásledování vzdalujícího se soupeře. Ten již uvolnil uzavřenou trojici, kterou šipky chránily vlastními těly. Tato těla teď zachytávala koncentrovanou palbu pozemských zbraní, v podobě RPG a raket. To už se do zad „prchajících“ strojů dotáhly i jumpery, které si klestily cestičku k trojici těžce hlídaných, organických plavidel. Naneštěstí pro ně, naštěstí pro Wraithy byla trojice „bombardérů“ v ideální palebné pozici, což věděla i šestice oslizlých pilotů, jejichž přístroje konečně zapípaly.
„Palte!“ znělo ve všech třech kokpitech unisono, přičemž se ze spodních rozevírajících se prostorů vysunula obrovská organická děla.
Ta po zacílení ihned spustila dvojitou salvu, přičemž se šestice obrovských fialových paprsků vyřítila vstříc svému cíli – nepropustnému, alianční síly chránícímu, štítu. Piloti šipek i wraithských bombardérů s napětím čekali na výsledek palby. Se stejnými, avšak v základu protichůdnými očekáváními šestici paprsků pozorovali všichni alianční vojáci a velící důstojníci. Paprsky každou tisícinou sekundy ukrajovaly obrovský kus zbývající vzdálenosti, než se ve zcela očekávaný a počítači předpovězený čas rozrazily o mohutný antický štít.
„Znovu!“ zněl v hlavách Wraithských pilotů rozkaz, který inicioval nové salvy nejen paprsků, ale i zbraní samotných šipek, jejichž počet se s každým, nově vypuštěným dronem snižoval.
Paprsky se i tentokrát velmi rychle prokousaly prostorem mezi hlavněmi a hranicí štítu, ovšem výsledek byl nadále stejný. Štít – 2: Wraithové – 0.
„To není možné, podle simulací měla na zborcení toho štítu stačit pětice paprsků,“ udeřil dva metry vysoký a zjevně rozhořčený Wraith do modrého, neaktivního antického křesla, před nímž stála organická konzole, nad níž byla obrovská obrazovka promítající průběh útoku z pohledu pilotů.
„Zajímavé,“ hleděl v několik tisíc kilometrů vzdálené dokovací stanici Janus na data, která se mu promítala díky senzorům krátkého, respektive lokálního dosahu.
„Co se děje?“ nechápal Harkins, proč by měl tento pošetilý útok Januse vůbec vyvést z míry.
„Prakticky nic, ale teoreticky…“ odmlčel se Janus, na nějž navázal Harkins: „Teoreticky ty paprsky měly projít?!“ pronesl svoji domněnku napůl jako otázku a napůl jako oznamovací větu, podtrhující nevědomé zděšení.
„Ano,“ přestal Janus pracovat na obnovení energie pro celou základnu, jejíž přední stěna již schytala obrovské množství omračujících pulsů, které by obyčejného člověka prakticky zabily.
„Já ale myslel, že ten štít je to nejlepší, co jste kdy vytvořili a není nic, co by jím bez správné frekvence prošlo?“ zavzpomínal Harkins na veškeré informace, které se o štítu, chránícím samotnou Atlantidu, dozvěděl.
„Štít chránící vojáky u brány je naprosto jiný, avšak ve své podstatě zcela totožný s tím, který kdysi chránil Proclarush,“ přistoupil blíže k Harkinsovi, který opatrně couval směrem vzad, než narazil do jedné z konzol, přičemž mu Janus pro lepší přenos informací a vzpomínek přiložil ruce na obě strany hlavy.

Pegas, M6G-932, 8 079 let před Kristem
Po všem Antikům známé operační místnosti vůbec prvního vybudovaného města Proclarush, které před necelým milionem let dosedlo na pevninu této nevelké planety, pobíhalo velké množství jeho obyvatel. Přenášeli kufry a krabice z jedné místnosti do druhé a ti, co právě měli službu, pečlivě sledovali veškerá data, která se jim vyobrazovala na ultra-plochých obrazovkách. Ta samá data sledovala i Velká Rada Antiků, která za hlavní sídlo jejich říše považovala právě Proclarush, které však bylo stejně silné a stejně smrtící jako o několik stovek let mladší Atlantida.
„Morosi, dálkové senzory zachytily další vlnu wraithských úlů, křižníků a zásobovacích lodí!“ poukazovala jedna z radních na beznadějnost současné situace: „Naše lodě jsou přečísleny pět ku jedné. Ani Aurory si s takovou přesilou neporadí,“ věděli naprosto všichni, že při střetech jedné Aurory a jednoho úlu neměli Wraithové šanci, avšak technologická převaha se ztrácela úměrně s koeficientem přečíslení.
Moros si rezignovaně odfoukl a podíval se do očí každému radnímu jednotlivě: „Víte, kde mě najdete; vydejte rozkaz k evakuaci,“ zastavila jej právě radní, která zapříčinila Morosovu reakci: „Proč to…“ nenechal si Moros skákat do řeči: „Protože nevěřím nikomu tolik, jako sobě!“ opustil zasedací místnost, přičemž zamířil ke křeslu, které před deseti tisíci lety bylo tam, kde jej měla i Atlantida.
Mezitím co Moros mířil do místnosti s křeslem, celým městem se rozezněl signál podněcující přesun obyvatel na jedno z evakuačních stanovišť, které prozatím nebylo Wraithy napadeno, tím pádem ani ohroženo. Na orbitě panoval zmatek a situace pro Antiky nevypadala přívětivě. Každá z pěti Auror úpěnlivě bojovala s trojnásobnou přesilou úlů a dvojnásobnou přesilou doprovodných plavidel v podobě křižníků, přičemž se zásobovací lodě držely z dosahu palby. Obrovské a „nepohyblivé“ kolosy kropily povrch stejně statických a ještě „nepohyblivějších“ a méně manévrovatelnějších organických úlů, které svému protivníkovi dávaly řádně pokouřit.
„Zničte už konečně ty lodě,“ rozkřičela se královna velící wraithskému útoku na své „lokaje“, kteří však pumpovali do zbraní a regenerace trupů veškerou dostupnou energii, které nebylo kvůli zapojeným hibernačním kójím pro potravu dostatek.
Doprovodné křižníky však plnily svoji roli dokonale a neustálými „okružními jízdami“ zaměstnávaly velkou část zbraňových baterií, které v podobě bodové obrany chrlily jeden žlutý energetický puls za druhým. Úly mezitím likvidovaly zásoby energie v bufferech, díky nimž štíty Auror stále nepropouštěly jak jednotlivé střely, tak pokusy křižníků a šipek o transport Wraithů na paluby lodí. Oproti úlům se Aurory nemusely potýkat s energetickými bariérami, které by dronům, nebo zbytku energetických baterií zamezovaly v průchodu na trupy, které s přibývajícím časem začaly ztrácet na integritě a soudržnosti. Zlatavé chobotnice pod vedením zkušených pilotů manévrovaly mezi mračny šipek a s chirurgickou přesností si po průniku trupem razily cestu k energetickým jádrům úlů, kde vyvolávaly obrovské exploze trhající jednotlivé části chodeb, kójí a hangárů na padrť. Dalších sedm úlů bylo odejito, což toliko přetěžovaným štítům velice pomohlo. Spolu se sedmi úly se však mezi mnoho povznesených Antiků dostala i zhruba třetina posádky explodující Aurory, která díky přílišné blízkosti jedné ze svých sester zničila i ji. Osmnáct ku třem. Takový byl obrázek bojiště, po jehož poli se potulovalo mnoho trosek organické i metalické struktury. Bojiště, které bylo kromě slunečních paprsků a paprsků odrážejících se od plynného obalu planety prosvětlováno i bílými energetickými stopami, které za sebou povznášející se Antikové zanechávali. Bojiště, na nějž se největší možnou rychlostí blížilo i Proclarush, které svými obrovskými děly pročíslo hned dvojici křižníků a jeden obrovský úl skrz na skrz. Moros, jehož mysl ovládala jak Proclarush, tak velké množství dronů se v modře podsvíceném křesle pomalu točil kolem dokola, přičemž ještě stíhal komunikovat s veliteli Auror, jejichž počet se po úspěšném náletu jednoho z křižníků snížil na pouhé dvě.
„V momentě, kdy vaše štíty klesnou na minimální bezpečnou sílu, zamiřte pod štít,“ počínal si Moros, vůdce Antiků, velice zkušeně. Zhruba jedna osmina obyvatel již byla evakuována a další osmina urychleně, avšak stále uspořádaně opouštěla město, na jehož štít se přesměrovala veškerá palba sedmi úlů a osmi křižníků, které na bitevním poli spolu se zásobovacími loděmi ještě zbývaly. Trojice ZPM „spokojeně předla“ a neustále všem systémům dodávala čistou, prozatím ničím nepřekonanou technologickou energii, jíž předčily snad jen energie přírodního rázu. Když se město konečně prokousalo atmosférou, mohlo zapojit hvězdný pohon na plnou sílu, která jej vrhnula vstříc zbývajícím protivníkům, jimž se blížila řádná porce posil. Jen co byla mola v nejlepší možné palebné pozici, opustily hlavně zbraní salvy energetických paprsků, které opět zničily několik úlů a několik křižníků. Spolu s drony, které Moros vypustil z téměř poloprázdných skladů, se bitevní pole během jednoho velice účinného náletu pročistilo, nechávajíc proti obrovskému městu a dvěma Aurorám jen dva úly v doprovodu šesti křižníků, které na rozkaz královny, nabraly kolizní kurs právě s Proclarush, jehož zbraně dostaly další várku čiré energie. V přesně pravý moment paprsky pročísly chlad černočerného vesmíru, zanechávajíc po sobě pouze spoušť. Všech šest křižníků v téměř stejný okamžik explodovalo.
„Ještě dva úly,“ počítali jednotliví operátoři počítačových terminálů zbývající nepřátele, kteří zažehnuli hyperprostorové články a snažili se opustit sluneční soustavu, do níž vstoupilo zhruba čtyřicet úlů v doprovodu dvaaosmdesáti křižníků a jednašedesáti zásobovacích lodí.
„No to mě…“ zírala většina Antiků v němém úžasu na tu sílu, která se vyřítila z hyperprostorových tunelů, které na bojiště přivedly smrt a zkázu.
Moros neváhal ani tisícinu vteřiny a vyslal proti nově příchozím vše, co mohlo Proclarush nabídnout. Tisíce chobotnic a energetické paprsky šlehající v až neuvěřitelném tempu. Ještě nikdy v historii se Antické město nepostavilo tak výrazné přesile. Bohužel pro Antiky bylo zcela patrné, že Proclarush a ani Atlantida nebyly vystavěny za účelem válčení. Drony spolu s paprsky sice zničily zhruba třetinu příchozí flotily, ovšem s prázdnými sklady a silně zatíženými ZPM, jejichž síla již dávno nebyla na sto procentech, se těžce vítězí. Jen co se Wraithové vzpamatovali z direktu, jež jim Proclarush uštědřilo, začali otěže bitvy přebírat oni. Tentokráte si mohli dovolit pumpovat mnohem více energie do zbraní a regenerace, což bylo velmi dobře znát na rychlosti, s níž síla mocného štítu chránící Proclarush začala klesat a v některých enormních chvílích dokonce kolabovat. Moros tušil, jak tato bitva dopadne a i když byl ještě čas snížit, alespoň teoreticky, nepřátelské síly do zvládnutelných čísel, v jednom jediném kratičkém momentě podlehl pochybnostem a vydal rozhodnutí, které rozhodlo o výsledku a následné budoucnosti této, ale i příštích bitev.
„Operační, zrušte evakuaci a přikažte všem, aby se uzamkli ve svých pokojích, Proclarush jde k zemi,“ opět po delší době zavřel oči a nasměroval město na souřadnice, kde byla dokovací stanice, jíž Proclarush, před několika minutami opustilo.
Moros vypustil ještě několik paprsků, ale to bylo vzhledem k nutnosti otočit město motory směrem k protivníkům vše, co zvládnul, přičemž se mezi příchozí energii a kolísající štít města postavila zbylá dvojice Auror, jejichž sklady byly téměř na nule a štíty zhruba na polovině.
Jako by to dělal každý den! Moros nasměroval Proclarush tak, aby tření vytvářené při klesání atmosférou bylo co nejnižší, přičemž síla štítu zůstala téměř netknuta. Když do spokojeného dosednutí zbývalo několik desítek tisíc kilometrů a pouhých několik minut, uviděl na obrazovce explozi obou Auror, které hrdinně položily svůj život na oltář války.
„Je to tady,“ zamumlal si se srdcem v krku Moros, když se do štítu opřely desítky, stovky, ba i tisíce energetických pulzů. Při vší technologické převaze a síle, kterou Antikové a jmenovitě Proclarush disponovalo, byla nynější síla Wraithů něco, s čím se nemohli rovnat. Proclarush letělo přibližně v kilometrové výšce, když štít na několik sekund probliknul a propustil desítky střel, které se s chutí zakously do plátování mol, věží a veřejně přístupných prostranství, kterých na Proclarush bylo víc než dost. Několik střel zasáhlo generátory štítů a prošpikovaly motory skrz na skrz, což zapříčinilo nenadálé rychlé klesání několik desítek metrů za vteřinu, několik tisíc kilometrů od cíle, který mohl Proclarush poskytnout výhodu a čas. Drony z oblasti kolem dokovací stanice se sice vznesly směrem k obloze, avšak škoda již byla napáchána a Proclarush s obrovským zaduněním a velice hlasitou explozí zapíchlo jedno ze svých mol do půdy. Bitva o Proclarush zdála se rozhodnuta.

Pegas, M6G-932, Současnost
Prakticky v tom „nejlepším“ Januse vyrušila z koncentrace jedna z kontrolek, která signalizovala nalezení jedné z mnoha chyb a poškození energetické rozvodné sítě.
„Týmy tři a šest ozvěte se!“
„Tým tři slyší, tým šest slyší!“ ozvaly se oba týmy hned po sobě v Janusově sluchátku.
„Dvě patra pod vámi je v té samé chodbě, kde se nyní nacházíte na stěně průlez do prostor, kudy vede energetické vedení. Jedno z čidel zde identifikovalo nějaké potíže, překontrolujte to prosím,“ podíval se Janus na obrazovku, kde se odpočítávaly poslední čtyři minuty do příletu Wraithů.
Janus se podíval na plukovníka Harkinse, který se držel za hlavu a snažil se vstřebat vše, co mu ukázal tak, jako to kdysi udělal i Moros jemu.
„Já…já to nechápu, myslel jsem, že vaše štíty by měly fungovat do té doby, dokud je v ZPM energie,“ byla zrovna tato část tím nejvýraznějším, co Harkinsovi utkvělo v paměti.
„Teď už ano…“ prohodil Janus směrem k plukovníkovi, přičemž se s jeho dovolením opět spojil s jeho vědomím.

Pegas, Lantea, 8 079 let před Kristem
Chladnou deštivou noc Pegasské domovské planety Atlantidy protrhnula kromě velkého množství zářivých fialovo-bílých blesků, Atlantida. Atlantida, která po úspěšném zákroku na planetě s kódovým označením M6G-932 zničila celou osminu wraithské flotily, čímž de facto osvobodila Proclarush z drápů svého nepřítele a předešla tak dalšímu zdokonalení wraithské technologie, se klidným tempem snášela na své dřívější souřadnice, které před několika dny opustila kvůli operaci v hloubi nepřátelského teritoria. Na ošetřovně a v provizorně vytvořených prostorách ležely tisícovky zraněných Antiků, mezi nimiž nechyběl ani těžce zraněný vůdce – Moros. K němu si hloučkem zvědavců klestil cestu Janus – mladý nadějný vědec, který šel ve stopách svých rodičů, kteří byli přítomni na Proclarush během útoku Wraithů. Oba však měli štěstí a byli mezi prvními, kdo město během vyhlášené evakuace opustili.
„Janusi, stůj…“ křičela matka za svým synem, který Morose obdivoval z celého svého srdce: „Janusi!“
Janus však neposlouchal a jen co se naskytla skulina, proklouznul až k Morosovi, nad jehož otevřenými zlomeninami levitovala lékařská technika, napravující vše, co doktoři pomocí hrubé síly napravili.
„Ja-si, přis-p“ vykoktal ze sebe zesláblý Moros, v jehož koutcích úst byla zaschlá krev: „Mu…Musíš nás zach-it! Vím, že…že t- d-žeš!“ odpadl vyčerpáním, přičemž Janusovi umožnil nahlédnout do jeho mysli, čímž mu předal veškeré potřebné informace a k nim i nápovědu, čím konkrétním by měl k záchraně přispět.
Jen co se Morosova bezvládná ruka zastavila několik centimetrů nad podlahou, Janus již opouštěl ošetřovnu a s hlavou plnou nápadů mířil do jedné z věží severozápadního mola, na němž se hrdě tyčila dvojice Auror. O několik minut později, kdy se konečně dostavil do své laboratoře, v níž vyčkávala menší skupinka stejně starých a stejně nadějných vědců, přistoupil k oknu a vyčkal, až se kolem něj pět dalších vědců shromáždí.
„Posaďte se,“ vyzval své kolegy, přičemž zaujal stejnou polohu jako oni.
Všichni seděli v tureckém sedu, zatímco své ruce natáhli směrem do středu, kde mohli uchytit Janusovu ruku. Jen co se jej všichni dotýkali, přiložil i druhou ruku a započal tím výměnu všech informací a obrazů, které mu poskytnul Moros, než vyčerpáním organismu odpadl. Všichni zúčastnění křivili ústa při procházení jednotlivých obrazů, když přenos skončil a Janus se všem podíval do očí.
„Nápady?“ zeptal se svých kolegů, vstal z tureckého sedu a přešel k jedné z konzol, kde si vyobrazil městský štít a veškeré jeho specifikace.
„Jak můžeme vylepšit něco, co je na své maximální technologické hranici? Pokud víme, jedna z možností, jak nadále vylepšovat naše štíty je možná jen tehdy, pokud skupina na Dorandě uspěje a podaří se jí zprovoznit projekt Arcturus!“ shodli se téměř všichni kolegové mladého vědce, který s touto možností počítal: „Velice správně, ale…“ zvednul svůj ukazováček a pobídl své kolegy, aby se k němu připojili.
Jediné, co mohli vidět, byla nejrůznější specifika štítu a jakési schéma modulu nulového bodu, který v sobě ukrýval „mini-vesmír“ s jehož pomocí modul čerpal energii a dodával tím městům, lodím, ale i základnám potřebnou energii.
„Jedna možnost by tu byla,“ ozval se o několik měsíců mladší muž z hloučku stojících Antiků.
Janus zářil nedočkavostí, zdali se mladý, avšak stejně talentovaný kolega opět předvede, jako vědec, který je pro úspěch riskovat i jemu nejdražší věc, jak to již v minulosti dokázal: „Problém totiž nutně nemusí tkvít v tom, že by naše štíty byly příliš slabé,“ poučil se z dřívějších „rozepří“ a raději dával svým méně talentovaným kolegům pár drobečků: „Naopak, sami jste to řekli, naše štíty již nelze z technologického hlediska vylepšit…“ podíval se na Januse, který přikyvoval a tušil, že opět udeří na správnou hlavičku: „…ovšem jejich výdrž může být razantně prodloužena,“ vystřelila ruka jedné z kolegyň vzhůru: „Nenavrhuješ tady přemostění bezpečnostních pojistek a nechat štít čerpat energii přímo z modulů?!“ odmítala uvěřit, že by to Janus, či Ephram navrhovali.
„Přesně tak, štít by nebyl závislý na bufferech, přičemž by štíty měly neustále plnou sílu, dokud by v modulech bylo, byť i jen jediné procento síly,“ smál se Janus od ucha k uchu, neboť to bylo přesně to samé, co jej napadlo a k čemu jej Moros navedl.
„Šílenost! Vyhodíte celé město do povětří, jen co se na nás Wraithové zase sesypou a věřte mi, že teď už je od napadení Atlantidy nic nezastaví!“ prskal jeden z Ephramův kolegů kolem sebe.
„Souhlasím, ale bohužel není jiné cesty a naše technologie již mnohokrát předčila naše očekávání a upřímně řečeno i technologické návrhy,“ uklidnil Janus nadšení mezi všemi, přičemž na každý jednotlivý monitor přeposlal jednotlivé úkoly, na nichž bylo třeba zapracovat, aby byla Atlantida připravena včas: „Vrhněte se do práce!“

Pegas, M6G-932, Současnost
„Ah…takže?“ musel se Harkins chytit konzole, která byla přímo za ním.
Janus však přispěchal na pomoc a usadil jej na podlahu, kde se zády opřel právě o konzolu: „Chvíli může trvat, než všechny obrazy zpracujete a mozek je zatřídí,“ obešel Janus konzolu a začal opět pracovat na přemostění některých energetických uzlů, které byly poškozeny.
„Týmy tři a šest by už měly být…“ nestačil dopovědět myšlenku, když zahlédl, jak oba týmy vstupují do míst, kudy vedly vysokonapěťové rozvody.
„Tady tým tři. Co konkrétně hledáme?“
„Cokoliv, co bude vypadat, že tam nepatří. Několik tisíc let tu žila zaostalá společnost, velké množství zvířat, Wraithové…“ pokračoval by ve výčtu, kdyby jej velitel šestého týmu nepřerušil: „Asi jsem našel závadu,“ sledoval spolu se svými muži několik těžce spálených a zbytky masa pokrytých koster, vedle nichž ležely sekery, pily, ale i kuše a další primitivní zbraně.
„Máme zde několik těl, zřejmě původních obyvatel. Vedení energie je přeseknuté…“ sledoval jednotlivá vlákna, která byla přeseknuta jedním mocným tesem.
„Idioti,“ odfrknul si Harkins, načež se konečně postavil zpět na své nohy: „Takže to díky vám Atlantida přežila to dlouhé obléhání a následný odchod Antiků do Mléčné Dráhy?“
„Nerad si připisuji veškeré zásluhy…ale ano, dá se to tak říct,“ ukázal Harkinsovi, jak se bezradní a vysoce znepokojení Wraithové snaží uniknout jumperům, které se daly do ničení jak šipek, tak tří, bombardéry připomínajících, strojů.
Wraithové se však nehodlali smířit s tímto neúspěchem, přičemž vyslali další desítky fialových strojů, které měly poskytnout dostatečný čas, a hlavně palebnou sílu, která několikanásobně předčí tu, s níž sem přiletěly stíhací stroje F-302, Glidery a Jumpery, které jako jediné operovaly v atmosféře. Letouny F-302 a Glidery se totiž připravovaly na přílet Wraithských posil, které se měly do sluneční soustavy dostavit během následujících dvaadvaceti sekund, což technikům nedávalo již moc času na závěrečné přípravy. Dokonce ani Asgardům na Suvorovovi a Ophrysovi, jejichž štíty se před krátkou chvílí konečně přehouply přes pětaosmdesát procent.
„Pumpujte do předních emitorů veškerou dostupnou energii, odpojte nepotřebné systémy a sekce, kde se nenachází personál,“ vydal Smirnov poslední rozkazy, než se doslova před čumákem pošramoceného Suvorova otevřela hyperprostorová okna, z nichž vyskočila početná formace smrtících úlů.
„Pal!“ znělo můstky všech aliančních plavidel v tentýž moment, když se první pozemské, orbánské, ale i jaffské paprskové zbraně prokousaly zpomalujícími plavidly. Hned tři se podařilo první salvou vyřadit, což bylo do začátku nadcházející bitvy výborné.
Ještě, než se stihli Wraithové rozkoukat Suvorov spolu s Ophrysem načaly další nepřátelská plavidla, která za přispění aschenských plavidel v područí serrakinských obyvatel „opustila“ sluneční soustavu.
„Vypusťte 302jky,“ nechtěl nechat šipky bez povšimnutí.
Smirnov přitom sledoval, jak se do šipek pustily Glidery, které se s početnějším nepřítelem propletly a vytvořily nepřehledný obraz plný explozivních „cákanců“. Explozí bylo nespočet, stejně tak mrtvých na obou stranách, což způsobovalo hromadění trosek, ale také všemožných emocí od rozčílení, přes uvědomění si blízké smrti až po hrdost, kterou prožívali především Jaffové, kteří plnili svoji povinnost se ctí a umírali jako svobodní. Úplně opačné pocity, zdali se tomu tak dalo říkat, prožívali Wraithové. Smrt jednoho je tragédií, ale stovek a tisíců již pouhou statistikou, na níž stejně nelpěli a nové vojáky doplňovali v takovém množství, co jejich generátory a královny stačily. I tak se jejich množství, konečně po několika stovkách tisíc let, začalo zmenšovat, což dovedlo Zemi, respektive nynější Alianci Mléčné Dráhy k prahu vítězství. Teď se však alianční jednotky musely potýkat s mnohačetnou přesilou, která již od samého počátku neumožňovala jakkoli zvrátit tento předem daný stav. Wraithové i vlastně díky technologii Asgardů a Aschenů dokázali alespoň částečně smazat propastný technologický rozdíl, což při početní výhodě bylo citelně znát. Štíty Ophryse a Suvorova již paběrkovaly kolem jedna až třiapadesáti procent, přičemž se štíty aschenských plavidel pohybovaly o zhruba deset procent níž. Stejně tak jaffská plavidla, která byla v předchozích bojích nejvíce poškozena.
„Tady plukovník Smirnov jaffským velitelům,“ nechal se spojit na obě lodě zároveň, přičemž tento krok již konzultoval jak s velitelem Lepem, tak asgardskými techniky, kteří neměli jiné nápady: „Pokud vaše štíty klesnou na minimální sílu, zamiřte na místo setkání, kde opravíme nejnutnější poškození, dobijeme štíty a opět se sem vrátíme,“ poslal Aegir na obě lodě souřadnice a opět se vrátil k prolamování frekvenčních kódů, což se mu za krátkou chvíli opravdu podařilo, čímž rozesel smrt na dalším úlu, který s sebou vzal i dva poblíž letící křižníky.
„Dobrá rána,“ sepjal Smirnov pěsti a sledoval, jak se vlny šipek snaží prorazit silnou blokádu kolem Ophryse, který byl pro Wraithy jako rudá barva pro býka. Většina šipek však mířila do spodní atmosféry, kde svítil ničím neohrožený antický štít, jehož zdrojem energie byla momentálně dvojice FISTů, které prozatím nebyly potřebné v boji. I k němu se však již několik hodin schylovalo, což lidé, ale i Wraithové cítili, neboť byly obě strany připraveny plně dostát svým povinnostem. O to víc byli Wraithové nažhaveni, když se na čirý štít snesla zběsilá palba přibližujících se šipek a opětovně i již pouze jednoho stroje, který před malou chvílí měl antický štít zbořit. Alianční síly bohužel ztratily čtyři ze šesti jumperů, přičemž se zbylé dva zamaskovaly a přistály pod deštníkem kvůli drobným opravám a doplnění zásob dronů. To nahrávalo Wraithům, kteří zatápěli teď již zapojenému ZPM a zároveň sledovali, jak se bitva na orbitě mění v přesvědčivé vítězství, když dvojice jaffských Ha’taků skočila na místo setkání, kam se za krátkou chvíli vydala i dvojice aschenských křižníků, které ještě před skokem zničily dva úly.
„Zdá se, že je to teď jen na nás,“ zkontroloval Smirnov stav štítů obou plavidel, která se pohybovala na hranici dvaceti procent: „Dejte vědět velitelství, že si na chvíli odskočíme a že za hodinku budeme zpátky,“ transportoval Aegir spolu se Sigynem dvojici nukleárních hlavic do hloučků úlů a křižníků, což významně poškodilo wraithské síly. Těch na bojišti zbyly už jen tři čtvrtiny, což však i do budoucna dávalo Wraithům naději na udržení M6G-932.

Katakomby Proclarush
Na Wraithy nažhavený Ronon za doprovodu několika desítek aliančních vojáků procházel již poměrně známými chodbami a místnostmi, které se na Atlantidě nacházely jen zhruba kilometr a půl od kořene hlavní věže, která byla vlastně tím jediným, co na Proclarush viditelně stálo.
„Plukovníku, jak je možné, že jsme tu doposud nenarazili na žádného z Wraithů? Musí přece vědět, že dříve nebo později se pokusíme město obsadit,“ proklestil si Paul cestu k Johnovi, který svojí zbraní kryl Rononovi záda.
„Možná jsou tyto sekce nepřístupné…“ podíval se na Paula, který souhlasně kývnul, načež se přidala i Teyla: „Anebo nás očekávají a zabarikádovali se v hlavní věži,“ zapípal Paulovi tablet.
„To je od generála Browna,“ otočil tablet směrem k Johnovi, který věděl přesně co zpráva: „Protokol Merlin aktivní!“ znamená.
„Tak jo lidi, Wraithové mají orbitu zase pod kontrolou, jak jsme očekávali,“ na chvíli zastavil postup jednotek: „Velitelství naposledy rozšíří štít a zapojí zařízení plukovníka Carterové, na němž několik let pracovala. To dá našim lodím dostatek času zregenerovat štíty, aby mohly účinně bojovat a dobýt tak zpět orbitu. Naše rozkazy se nemění, my stále musíme dobýt operační a zamaskovat stejným způsobem město,“ zaštěrchal Paul s batohem, v němž byl již sériově vyrobený přístroj, který vycházel z Merlinova maskovacího zařízení.
K tomu však bylo zapotřebí dostat se do místnosti s podstavcem pro ZPM, kde by šlo nejsnáze připojit náhradní energetické zdroje spolu se zařízením.

Prostor brány
Jak John popsal situaci, tak se také stalo. Technikové naposledy rozšířili štít na jeho již maximální udržitelnou hranici, přičemž se do energetických okruhů zapojil přístroj, který kolem bubliny napřed opředl nepropustný a neviditelný „plášť“, jímž sice šipky, bombardér i energetické pulsy prošly, avšak atomy všeho uvnitř již byly přesunuty do jiné dimenze, v níž nikomu nehrozilo žádné nebezpečí. To samé se však nedalo říci o několikaset členné skupině mužů a žen různé příslušnosti, kteří v přilehlých lesích velice účinně redukovaly počty Wraithů, kteří právě z těchto lesů chtěli přepadnout jednotky, které v následujících hodinách opustí úkryt antického štítu.

Proclarush
Velmi početná skupina se opět dala do pohybu, přičemž její kroky mířily právě do středu nejspodnějšího patra centrální věže, kde se nacházela místnost, kolem níž bylo město vybudováno – rozvodna energie. Jeden z mnoha problémů s tímto městem byl však ten, že přístupové cesty byly za těch deset tisíc let přinejlepším zasypány, v tom horším případě zcela zničeny, což se zcela reálně mohlo týkat i samotného podstavce, v němž bylo dle Rodneyho pouze jedno ZPM, které bylo zcela vybito, když spustil hvězdný pohon a tím zachránil Ronona s Teylou před jistou smrtí chobotnicemi.
„Pane, přístupové chodby k místnosti s moduly jsou zasypány…“ vrátila se několikačlenná předsunutá skupina, aby podala hlášení: „…tedy alespoň z naší strany,“ navrhla jedna z příslušnic této skupiny malou zacházku, kde, již však mohli číhat Wraithové.
„Wraithové musí mít ty chodby dobře zmapovány, jinak by nás už určitě sundali,“ připojil se k Sheppardovi Lorne, který se spolu s několika Jaffy přesunul z chvostu celého „vláčku“.
„Stejně tam budeme muset jít, tak co řešíte,“ nebavilo Ronona chatování offline, přičemž opět předpažil obě ruce, v nichž svíral svoji léty prověřenou zbraň.
„Už máme informace o počtu Wraithů ve městě?“ podíval se Sheppard na Paula, který kroutil hlavou: „Ale troufnu si tipnout, že možná i tisíc,“ ozval se z chodby před nimi zvuk wraithských stunnerů: „Asi už je nebavilo čekat,“ vydal Sheppard ještě poslední rozkazy, než se spolu s polovinou osazenstva vydal vstříc Wraithům, kteří zřejmě narazili na druhý průzkumný tým, který oproti prvnímu zkusil štěstí a obešel zasypané chodby.
„Plukovníku Shepparde, tady komandér Drax, nepřítel nás napadl, potřebujeme vaši okamžitou asistenci,“ sdělil ještě velice detailní popis cesty, než vysílačka utichla.
V momentě, kdy Ronon doběhl do chodby, kde byl druhý průzkumný tým napaden, zbyly na zemi pouze zbraně a vysílačky.
John neváhal ani chvíli a vydal patřičné rozkazy, kterými nasměroval svoji skupinu směrem do operačního, kde očekával velice tuhý odpor, ale především někoho, kdo velí zdejším Wraithům. Druhá půlka se mezitím vydala již pročištěnými chodbami do místnosti s moduly nulového bodu, která byla pro následný úspěch zcela zásadní. Obě skupiny díky poměrně úzkým chodbám vcelku rychle postupovaly, což všechny těšilo, neboť se s minimálními ztrátami probili zhruba do čtvrtiny centrální věže a téměř k rozvodné místnosti. Nebyli by to ale Wraithové, aby neměli v rukávu nějaké to eso.
„Je na čase ukázat našim hostům, jak jsme si vylepšili interiér našeho města,“ seděla zdejší královna v antickém křesle, které sice nefungovalo, ale přesto se v něm docela pohodlně sedělo.
Jen co v hlavách poddaných přestala rezonovat „aktivační“ myšlenka, objevily se v hloučcích obou oddělených aliančních skupin bílé záblesky, které do chodeb transportovaly napřed omračovací bomby a hned po nich velká množství vojáků, kteří se na několika jedincích nakrmili, některé odvedli na transportní stanoviště a zbylé odvedli do věznic, které byly vytvořeny z několika větších pokojů.
„Plukovníka Shepparda a jeho tým přeneste do vězení!“ seděla zcela bez hnutí a bez špetky strachu, že by snad Wraithové mohli být poraženi: „Máme pro ně malé překvapení.“
Poddaní Wraithové ovládaní myšlenkami královny velice rychle lokalizovali Johna, Ronona a Teylu, přičemž všechny tři vzali nejkratší cestou do antické věznice, kde již seděla zhruba metr devadesát vysoká postava. Ta si s velkým zaujetím prohlížela všechny tři členy, přičemž trpělivě čekala, až se některý z nich probere.

O třicet devět minut později
Po zhruba tři čtvrtě hodině se jako první probral Ronon, jehož tělo se s následky omráčení opět vyrovnalo nejrychleji, přičemž jej lehká bolest hlavy a paralýza končetin nesvazovala tolik, jako Teylu či Johna.
„Kruci,“ byla první myšlenka, která proletěla jak hlavou, tak otevřenými ústy, když se probral z omráčení.
Během setin vteřiny se postavil na své nohy, a aniž by si všimnul vedle sedícího vězně, ihned zkusil probrat Teylu s Johnem, kteří pozitivně reagovali na bolestivé podněty: „Au…“ plácnul John Ronona po ruce, která jej silně štípla na tváři: „Co…kde…?“ posadil se spolu s Teylou, přičemž se zběžně prohledal.
„Naše zbraně, vysílačky…všechno vzali,“ sesumíroval Ronon očividná fakta, avšak stejně jako jeho dva kolegové, byl přerušen hlasem neznámého člověka, který k nim seděl zády.
„Kdo jste?“ ujala se Teyla oslovení.
„Kdysi jsme si slíbili, že až se znovu setkáme, budeme opět nepřátelé…“ mluvil pro všechny členy trochu scestně: „…Ovšem tenkrát to bylo za jiných podmínek,“ postavil se na nohy a pomalu, proti směru hodinových ručiček, se otočil.
„My se známe?“ zaměřil se Sheppard na specifické tetování kolem levého oka, které již v minulosti mnohokrát viděl.
„Jsem dotčen, Shepparde, že mě nepoznáváš,“ natáhl k plukovníkovi ruku, aby si s ním mohl potřást.
„Todd?!… Chci říct…“ sledovali všichni tři se zaujetím tvář muže stojícího proti nim, přičemž se snažili racionálně vysvětlit naprosto nečekanou změnu: „…Vypadáš…jinak?!“ nevěděla Teyla jestli chce použít otázku nebo oznamovací větu.
„Ano, to my všichni,“ poukázal na fakt, že ani Teyla s Johnem a Rononem nezůstali stejní, jako při jejich posledním setkání: „Co se ti stalo?“ zapomněli všichni na několik měsíců starý incident, kdy Todd za pomocí lsti a výhružek uprchl s wraithským křižníkem: „To je, jak vy říkáte, na dlouhé povídání,“ bylo patrné, že změn se dostalo nejen ve vzhledu, ale i chování.
„Vsadím se, že teď máme dost času,“ kopnul John do energetického pole, které obepínalo vnitřní strany cely: „Až bude čas, teď musíme osvobodit tuto planetu od Wraithů,“ nevěřili ani jeden svým očím, natož uším.
„Emm…co?“
„To je taky na dlouhé povídání, vše vám vysvětlím, jakmile se nám podaří zkontaktovat někoho na vašich plavidlech,“ přistoupil k Teyle, která se nedůvěřivě odtáhla, přičemž si před ni výhružně stoupnul Ronon.
„Nechci ji ublížit…nemám ani krmící ruku,“ ukázal Rononovi, poněvadž se před malou chvílí nedostalo od Johna stejného gesta, jaké nabízel Todd – potřesení rukou.
„Ty možná ne, ale já jo,“ kopnul Todda do holeně, čímž ho donutil si kleknout a Ronon se mu tak mohl opravdu velice rychle dostat na kobylku, což byla v jeho podání řádná kravata.
„Ronone, nech ho…“ snažila se Teyla uvolnit Toddovi hrdlo, avšak jediné, na co slyšel, byl až Sheppardův přímý rozkaz, i když s ním velice hlasitě nesouhlasil: „Fajn…!“ pustil Todda ze sevření a hodil jej silně na podlahu, kde se rozlila sytě rudá krev, vytékající ze zlomeného nosu.

Operační místnost
„Hlupáci…“ uchechtávala se wraithská královna rozhovoru a situaci v cele, kde se to vyvíjelo přesně tak, jak očekávala: „Už jste konečně zjistili, kam se poděla brána spolu s jejich stanovištěm?“ obrátila během několika vteřin rozpoložení a atmosféru v operační místnosti.
Odpovědí na její otázku bylo jen pokleknutí a svěšení hlavy jejího zástupce, který dohlížel na bezproblémový chod celého města: „Bohužel má královno, zdá se, že se někam transportovali,“ opravdu pouze hádal, i když mu vlastně nic jiného ani nezbývalo.
„Tak zjistěte kam!“ mávla pravou rukou, aby ji opět nechal sledovat poměrně záživnou situaci.

Cela
Jak mohla i královna vidět, Todd přiložil své ruce na Teylinu hlavu s jejíž pomocí mohl posílit, a hlavně donutit Januse, o němž Teyla Toddovi řekla, aby otevřel svoji mysl pro tento druh komunikace. Janus se sice zpočátku zdráhal otevřít svoji mysl cizí neznámé mysli, avšak po krátké chvíli zjistil, že se jedná o Teylu, která na Toddovi rady provedla svoji identifikaci. Toto spojení myslí si královna nemohla nechat ujít, a tak se sama zaměřila na Toddovu mysl, která ji však zcela bez rozpaků odstřihla a co víc, ukázala se být mnohem silnější a disciplinovanější, než by od Wraitha jeho postavení očekávala.
„Přerušte je!“ spojila se královna s hlídkou, která hlídala u dveří vně cely.
Oba hlídkující Wraithové vtrhli do cely jako tornádo a za pomocí omračujících pulzů poslali všechny zajatce opět do říše snů.

Dokovací stanice

Janus zrovna klečel u přeseknutého energetického vedení a velice rychle spojoval jednotlivá vlákna, tak jako to kdysi dělal Rodney. Na rozdíl od něj však Janus věděl, co dělá a díky potřebným nástrojům bylo spojování tisíců vláken prací na pouhou hodinku. Hned na počátku této nenáročné opravy jej však přerušil zvláštní pocit, který nezažil již hodně dlouho. Ihned zanechal veškeré práce, posadil se do tureckého sedu a začal se velmi intenzivně soustředit, neboť mysl, která se s ním chtěla spojit, byla velice silná a disciplinovaná.
„Janusi, to jsem já Teyla…“ představila se po krátké chvíli mysl, která se chtěla s Janusem spojit: „Teyla? To není možné, nemáte dostatečně disciplinovanou a silnou mysl…“ zastavil na chvíli své myšlenky, přičemž se zaměřil na druhou mysl, kterou cítil jakoby v pozadí: „Á…tady tě máme,“ upozadil Janus Teylu a vyzval druhou bytost k odhalení: „Kdo jsi?“
„Mí přátelé mi říkají Todd,“ viděl Janus vystupující siluetu, která dostávala stále reálnějších obrysů: „Kdo jsou tví přátelé?“ zareagoval Todd vyobrazením myšlenek do podoby plukovníka Shepparda, Ronona, Rodneyho a Teyly.
„Nikdy jsem o žádném Toddovi neslyšel,“ byl Janus velice obezřetný a velice úpěnlivě si hlídal svoji mysl, přes niž bylo velice jednoduché ovládat druhé: „Možná to bude tím, že nejsem člověk,“ odhalil ke svému zděšení Janus siluetu muže, který k němu promlouval – jakási pokroucená verze Wraitha – hybrid: „Co chceš? Určitě je to důležité, když ke kontaktu využíváš Teylu,“ rozhodl se v dnešní, již poněkud zvláštní den udržet emoce na uzdě: „Musíš kontaktovat pozemská plavidla a nařídit jim zabití místní královny, abych mohl přikázat Wraithům, aby se stáhli pryč,“ zaskočil jej stejně jako před chvílí Shepparda a jeho tým: „Co prosím?“
„Není čas, královna se snaží ovládnout moji mysl, ale naštěstí jsem se během posledních měsíců hodně dozvěděl a naučil,“ trochu uhnul od tématu, když ve své fyzické podobě zaznamenal otevírání dveří: „Když zabijete královnu, mohu ovládat Wraithy, kteří teď vězní veškeré alianční jednotky, které vnikly do města! Pom…“ stáhnula se vědomí Teyly i Todda současně, což Janusovi naznačovalo, že se zřejmě něco stalo.
Janus se po krátké chvíli opět postavil na nohy, načež se okamžitě spojil s generálem Brownem, který byl i s několika stovkami aliančních vojáků schován pod rouškou Merlinova pláště: „Generále, právě mě kontaktovala Teyla. Veškeré jednotky, které byly vyslány do města, byly zajaty. Teyla navrhuje využití Suvorova a Ophryse k eliminaci zdejší wraithské královny. Zdá se, že jeden z Wraithů, kterému říkáte Todd, získal blíže nespecifikované znalosti a schopnosti k ovládnutí Wraithů, kterým chce nařídit ústup a opuštění planety,“ předal Brownovi veškeré informace, které získal a vrátil se opět ke spojování přerušených energetických vláken, které byly hlavní příčinou nefunkčnosti primárních a sekundárních systémů v nejvyšších patrech, kde se nacházela řídící místnost spolu s křeslem.

Orbita
Jen několik minut po kontaktu s Toddem se daleko od Wraithských pozic zhmotnila dvojice plavidel, která ihned přešla pod maskování, díky němuž Wraithové, potažmo jejich vesmírná plavidla ztratila veškerý kontakt s oběma křižníky.
„Maskování?“ jen překontroloval Smirnov, načež se pohodlně usadil do křesla, když mu byla sdělena očekávaná a uspokojivá odpověď.
„Fajn, vezměte nás přímo nad město a nařiďte Asgardům, ať se dají do práce,“ vzal si z opěrky tablet, na němž blikala zpráva, jíž Aegir během nejnutnějších oprav vypracoval, a která velice stručně, avšak výstižně nastiňovala možnosti obou Asgardů na proniknutí poměrně modifikovaným elektromagnetickým stíněním, které bylo kolem Proclarush generováno.
„Aegire!“
„Plukovníku?“ zhmotnil se Aegir v momentě, co si jej plukovník zavolal.
„Nechceš mi to vysvětlit?“ ukázal Aegirovi tablet, kde byla jeho jasně čitelná zpráva.
„Velice rád, plukovníku,“ přešel blíže k němu a jal se vysvětlování: „Se Syginem si nejsme zcela jisti, zdali je to důsledek technologického vývoje Wraithů, nebo prostým spojením antické a wraithské technologie,“ začal zlehka a na kývnutí plukovníka Smirnova pokračoval: „Sice to v tuto chvíli není podstatné, avšak modifikace, o níž hovořím, upravila standardní nastavení stínění, s nímž jsme se již mnohokrát setkali na wraithských úlech a křižnících do podoby, kdy je konkrétní frekvence pomocí superpočítače jednoduše několikrát během jedné jediné sekundy měněna, což nám prakticky znemožňuje proniknout do počítačů…“ vysvětlil svoji zprávu poněkud jednodušším jazykem.
„Chcete tím říct, že jsme zde vlastně zbytečně a že stíněním neproniknete?“
„Ne tak docela,“ nenechal se zaskočit a měl jisté možnosti, jak tuto situaci vyřešit: „Jednou z možností je odpálit nad městem velice silný elektromagnetický puls, ovšem to by vyžadovalo vyrobení dosti technologicky náročné zbraně, případně upravení jedné z hlavic, kterou máme na skladě, což by vyžadovalo nejen velikou preciznost, ale hlavně spoustu času, který alianční vojska nemusí mít,“ předhodil první z nápadů, který se Smirnovovi docela zamlouval, i když věděl, že vítězství by mohlo přijít draho: „Druhou možností je spojit se s Janusem a především s Toddem, který dle Janusových slov získal blíže nespecifikované schopnosti, které by mohl využít k přemožení královny, pokud bychom mu poskytli šanci,“ zaujal oba velitele aliančních plavidel, která měla propojenou linkou přímý přenos z můstku na můstek.
„Musím říct, že se mi ten nápad velice zamlouvá, ale jak konkrétně si toto přemožení představujete?“ ujal se slova velitel Lep.
„Bylo by zapotřebí, aby se Todd dostal do bezprostřední blízkosti královny, přičemž bychom v jistý moment využili diverzifikaci. Postačit by mohlo například vypálení jednoho nebo dvou slabých plazmových paprsků na město, čímž bychom na krátkou chvíli zaměstnali královnu, která ovládá svoji myslí vojáky. Případně bychom mohli využít aliančních pozemních vojsk, která jsou z větší části stále ukryta pod štítem a vyčkávají na zničení všech šipek, což se ukázalo jako nemožný krok…“ zamyslel se Aegir nad tou částí plánu, která selhala jako první, ačkoliv to nepředstavovalo natolik závažné zpomalení.
„Todd by pak mohl této chvíle využít, alespoň na krátkou chvíli přemoci královnu, zabít ji a převzít její místo?“ překvapil Korin Lep jak Asgardy, tak Smirnova svojí znalostí Wraithské fyziologie, kterou si pečlivě nastudoval z databáze, kterou za dlouhých sedm let expedice Atlantis, respektive Země vytvořila.
„Ano, to by taktéž připadalo v úvahu, nicméně již z minulosti víme, že Teyla byla schopna ovládnout královninu mysl, přičemž královna plnila její příkazy, což členům týmu plukovníka Shepparda zachránilo život,“ měl Aegir na mysli poněkud smělejší plán.
„Ale v té době byla, pokud se nemýlím, těhotná, což byl pravý důvod toho, jak mohla královnu ovládnout?!“ opět kontroval Lep a zdálo se, že jej Aegir o jeho verzi plánu nepřesvědčí.
„Máte pravdu, nicméně uniká vám jeden podstatný fakt…“ dal Aegir chvíli na reakci, která se však nedostavila: „Teď je Teyla v cele s Toddem, který by měl napomoci mnohem silnějšímu a především delšímu ovládnutí královny…“ musel velitel Ophryse chtě nechtě uznat, že má Aegir přeci jen pravdu: „…Tento plán však spočívá na pouhé domněnce, že Todd je schopen odolávat královnině vlivu, což naznačují především jeho slova,“ narážel Aegir na několik minut starý rozhovor Smirnova a Browna, který tlumočil Toddova slova, skrze Januse.
„Dobrá…co tedy navrhujete?“ podíval se Smirnov jak na oba Asgardy, tak na velitele spolupracujícího Ophryse, který prokázal své znalosti a porozumění diskutovaného tématu.

Proclarush, Cela
Tři členové Sheppardova týmu, spolu s Toddem ještě stále leželi na chladné zemi, kam upadli při omráčení, za dveřmi stojící hlídkou.
„Todde…Todde! Probuďte se…“ neměl Janus pražádný problém proniknout do Toddovy mysli, která byla po omráčení zcela otevřená a nechráněná vědomými reakcemi.
„Janus?“ byl Todd zmatený, avšak stále ležel na zemi a nedával na sobě znát jakoukoli aktivitu.
„Suvorov spolu s Ophrysem jsou již na orbitě…“ nebyl Todd prozatím zaskočen informací, kterou Janus prozatím nezmínil: „Ale Asgardé na palubě mají problém proniknout stíněním, které Proclarush, respektive wraithský pancíř, generuje!“
„Ano, očekával jsem, že budou mít vaše lodě tento problém, ale přesto jsem doufal…“ ležel Todd nehnutě na zemi.
„Plukovník Smirnov s velitelem Lepem taktéž doufali…“ na chvíli se odmlčel: „…i přesto vymysleli plán, který má vysokou procentuální šanci na úspěch,“ seznámil Todda s plánem, který byl několik hodin pilován a uzpůsobován možnostem hlavních aktérů.
Bylo poměrně velkým štěstím, že Todd ležel jen pár centimetrů od Teyly, což mu umožňovalo relativně „neviditelně“ posunout svoji levou ruku k pravému spánku Teyliny hlavy. Chvíli to trvalo, ale nakonec Todd Teylu probudil, což bylo poněkud překvapující, vzhledem k tomu, že jako první se vždy probouzí Ronon, i když ten v tuto chvíli neměl žádnou stimulaci.
„Lež a nehýbej se…královna si nesmí všimnout, že jsme vzhůru…ne teď,“ zastavil Todd Teylu v momentě, kdy chtěla otevřít oči a co nejrychleji se posadit.
„Co se děje?“ nechápala Teyla Toddovo divné chování.
„Pozorně mě poslouchej…“ začal se Todd soustředit o něco víc, aby si byl jistý, že se s ním nikdo jiný, nežádoucí, nesnaží spojit: „…Velitelé vašich válečných lodí mají problém s proniknutím transportních paprsků pancířem, který obklopuje celou městskou strukturu,“ házel na Teylu jednu informaci za druhou, přičemž se velice detailně zaobíral plánem, s nímž velitelé vyrukovali, což bylo na její poměrně „uzemněný“ mozek více, než by chtěla.

Operační místnost
V křesle, které bylo Antiky přemístěno, při pádu města na povrch planety, již několik dnů seděla královna, která byla sněmem královen na hlavní wraithské planetě zvolena jejím správcem. Během posledních dnů královna poměrně tiše seděla v krystalickém křesle, soustředíce se na vedení všech jednotek, které útočily jak na dokovací stanici, tak antický štít, který byl v tuto chvíli skryt pod hávem Merlinova zařízení. Po několika dnech však královna z ničeho nic vstala z křesla, rozhlédla se po celé místnosti a bez mrknutí oka zamířila nejbližšími dveřmi do transportní místnosti, která ji díky úpravám, jimiž město prošlo, zhmotnila na požadovaném patře. Během procházení celým patrem minula dvě dvojice Wraithů, přičemž se za pátou průchozí sekcí zastavila u dveří po její levici. I zde stála dvojice Wraithů, kteří bez váhání otevřeli přepážku a vpustili královnu dovnitř. Teyla na krátkou chvíli znejistěla, když královnu spatřila na vlastní oči, avšak Toddova pevná mysl královně nedovolila proniknout mezírkou, která se na několik sekund otevřela.
„Soustřeď se,“ okřiknul Todd Teylu, když se vedle stojící dvojice, probudil spící Ronon.
Jen co zpozoroval královnu, jeho ruka vystřelila k opasku, kde běžně nosil zbraň. Ta byla však zabavena, což Ronona donutilo vstát a pokusit se nijak nevzdorující a divně vypadající královnu napadnout.
„Ronone, zastav, to jsem já, Teyla,“ vycházela slova jak z úst Teyly, tak z úst královny, což bylo poněkud zvláštní, avšak Ronon již pochopil, co se to před ním děje.
„Shepparde…Shepparde!“ kopnul jemně do Johna, který sebou trhnul a málem se při tom praštil v plné rychlosti do energetické bariéry za jeho hlavou.
„Co?!“ promnul oči a následně i bolavou hlavu: „Moje hlava,“ zůstal sedět jako opařený, když si všiml královny stojící před zcela klidným Rononem.
„Rone?!“
„Klid, to je Teyla,“ ukázal na dvojici stojící taktéž naproti královně.
„Jsem ráda, že jste oba v pořádku,“ mluvila Teyla tentokráte skrze ústa královny, neboť mluvení svými vlastními ústy poskytovalo královně drobné okamžiky k protiútoku: „Pojďte za mnou,“ postavila se ke dveřím, přejela královninou rukou přes panel a jen co se přepážka zasunula do příslušné kapsy, vyrazil Ronon ze dveří. Prvnímu Wraithovi zlomil vaz a než se druhý stačil vzpamatovat, to samé provedl John. Obě těla s hlasitým zaduněním dopadla na zem, což uslyšela hlídka, která byla o jednu sekci vzdálena. Jen co se objevili ve dveřích, vytasili stunnery, z nichž okamžitě stříleli.
„Přestaňte!“ vykřikla královna, která byla ovládána Teylou, přičemž umožnila Toddovi díky jejich spojení ovládnout alespoň na krátkou chvíli dvojici vojáků, kteří dělali královně a „hostům“ doprovod.
Nyní již nebyl problém projít přes všechny hlídky až na patro s křeslem, k němuž se všichni pomalu přiblížili. Čím menší byla vzdálenost od křesla, tím rychleji nedůvěra okolních Wraithů, kteří se snažili spojit s královnou, rostla. Po velice stručném příkazu: „Stůj!“ se královna zastavila těsně před křeslem, otočila se směrem do prostoru, kde stála Teyla, John a Ronon. Todd, nyní již osobně ovládající královnu, převzal od jednoho z Wraithů stunner a pěti ranami poslal Johna, Teylu a Ronona do říše snů – opět! 


Snad se díl líbil, určitě zanechte zprávu a příště naviděnou :bye:

posedlík Uživatelský avatar
Second Lieutenant
Second Lieutenant

Příspěvky: 1058
Bydliště: Atlantis převážně Ústí nad Orlicí
Pohlaví: Muž
Odpovědět s citací
 
vynikající díl :bravo:

pal Command Chief Master Sergeant
Command Chief Master Sergeant

Příspěvky: 976
Bydliště: Nottingham, UK
Pohlaví: Neuvedeno
Odpovědět s citací
 
Parádně rozehrané :D
Jen toto mi tam nějak nesedělo
padrť. Dalších sedm úlů bylo odejito, což toliko přetěžovaným štítům velice pomohlo. Spolu se sedmi úly
Za kazdym vzestupem civilizace stala vira, za kazdym padem nabozenstvi. Neni nic horsiho jak negativni mysleni, zarlivost, zavistive ci jine negativni reakce pro zniceni zivota. Proto je treba myslet a konat pozitivne a s laskou.

Daedalos304 Uživatelský avatar
Major General
Major General

Příspěvky: 3867
Bydliště: Boskovice
Pohlaví: Muž
Odpovědět s citací
 
Děkuji za komentáře - co se týče odejito - asi se dá říct, že to není běžný knižní pojem, na druhou stranu - na tato pojmosloví jsem si nikdy nepotrpěl a klidně jsem v pár případech "vytvořil" různý patvar :) tak snad je to jen drobná kaňka :)

pal Command Chief Master Sergeant
Command Chief Master Sergeant

Příspěvky: 976
Bydliště: Nottingham, UK
Pohlaví: Neuvedeno
Odpovědět s citací
 
Děkuji za komentáře - co se týče odejito - asi se dá říct, že to není běžný knižní pojem, na druhou stranu - na tato pojmosloví jsem si nikdy nepotrpěl a klidně jsem v pár případech "vytvořil" různý patvar :) :)


ok supr

:D :D :rflmao: :rflmao: :rflmao:
Za kazdym vzestupem civilizace stala vira, za kazdym padem nabozenstvi. Neni nic horsiho jak negativni mysleni, zarlivost, zavistive ci jine negativni reakce pro zniceni zivota. Proto je treba myslet a konat pozitivne a s laskou.

Daedalos304 Uživatelský avatar
Major General
Major General

Příspěvky: 3867
Bydliště: Boskovice
Pohlaví: Muž
Odpovědět s citací
 
Zdravím - tentokráte po kratší době. Dnes s dílem číslo 12 (tenhle díl mám asi nejradši, tak jsem zvědav co vy :) )

12. Díl (Následky – Consequences)

Mléčná Dráha, Omega, 7. Ledna 2011
Chodbami nemocniční sekce podzemní základny, se již několik minut ozýval hlasitý, husí kůži nahánějící, křik. Pokud by někdo pátral po jeho původu, určitě by jej vcelku jednoduše našel, neboť to byl křik na sedmém podzemním podlaží, kde se nacházela porodnice. Před zhruba hodinou sem byla Odinem transportována doktorka Kellerová, jejíž čas se již naplnil. Nohy měla pevně upevněny ve třmenech, u její hlavy stál nejbližší přítel – Carson Beckett, a proto nebyl nejmenší důvod zdržovat a nechat doktory čekat na nový přírůstek, jímž měl být malý Rodney. Carson pevně svíral Jennifeřinu ruku, podporoval ji v jejím úsilí vypudit malého tvorečka z útrob dělohy a s úsměvem na rtech pokukoval do pozorovatelny, kam se ihned po příletu poškozeného Apolla nechal přemístit generál O’Neill, který Jennifer v den pohřbu padlých slíbil, že se o ni postará a udělá vše, oč jej Jennifer požádá.
„Generál O’Neill, je tady,“ ukázal Carson na Jacka, který napjatě stál a pomalu ani nedýchal.
Jennifer se zmohla jen na kratičký úsměv, než se z jejích úst prodral mohutný výkřik, který byl doprovozen vyskočivší žílou na krku a následným uvolněním, když po hlavičce vypudila i zbytek těla.
Jennifer těžce oddechovala a plna očekávání pozvedla hlavu, aby spatřila své dítě. Viděla však pouze záda doktorů, kteří malé křehké tělíčko přenesli na malý sterilní pultík.
„Jsi úžasná,“ políbil Carson Jennifer na čelo a sledoval, jak je Rodney přenášen na nedaleký pultík.
„C…co se děje? Proč nekřičí?“ vystřídal pocity štěstí a únavy, strach: „Carsone?“
„Ustupte,“ přispěchal Carson k porodníkovi, který již poskytoval malému chlapečkovi jemnou masáž srdce, která měla zajistit slastný výkřik novorozence, dávající najevo: „Tak mě tady máte!“
Stejně zmatený výraz plný strachu a nepochopení však uviděla Jennifer i u Carsona, když se se slzami v očích otočil na Jennifer, která se kvůli bolestem a krvácení nemohla ani pohnout.
„Carsone?!“

Pozorovatelna
V pozorovatelně taktéž panovalo ticho, které napjatý Jack protrhnul až po krátké chvíli: „Freyre, Odine!“
Oba Asgardé se ihned zhmotnili, což Jackovi poskytlo možnost pokládat otázky, na něž mohli mít oba Asgardé odpovědi: „Co se děje?“
„Generále, ohledně stavu dítěte máme poměrně omezené informace,“ poukazovali Odin s Freyrem na fakt, že ještě u žádného dítěte nedetekovali vystouplé fialové žíly, kolem nichž byly flíčky stejné barvy: „Nicméně dle informací, jež si mezi sebou vyměňují doktor Beckett a doktor Hiun, odhadujeme, že se jedná o zadušení v důsledku Hoffanského moru, který musel ihned po narození způsobit fatální selhání vnitřních orgánů, konkrétně plic, což způsobilo neokysličování krve, což naznačují právě vystouplé fialové žíly,“ poskytl Freyr Jackovi veškeré, prozatím dostupné informace.
Jack se na nic nezmohl, podlomila se mu kolena a pro jistotu se urychleně posadil na lavici, kde mohl sevřít hlavu do dlaní. To samé udělala i Jennifer, když jí Carson sdělil neradostnou zprávu: „Jennifer, je mi to líto…“ přispěchal ke kolabujícímu tělu, které nezvládlo náhlý nápor smutku, vzteku a pocitů viny.

Pegas, M6G-932, Orbita, 7. Ledna 2011
Po několika dlouhých hodinách se na nemocničním lůžku ruského křižníku Suvorov, probouzel pomatený John, jehož předloktí zdobila pevná sádra, pod níž se nacházely čerstvé stehy po druhé operaci zlomenin vřetení a loketní kosti levé ruky. John velice pomalu rozlepil oči, pravou rukou si je obě promnul a jen co opět zaostřil, ztuhnul doslova v pozoru, sahajíce po své zbrani.
„Klid Johne, nejsem tu, abych ti ublížil…,“ zarazila se mužská postava stojící Johnovi v nohách: „…znovu,“ připojil i výmluvné gesto, které si John ihned spojil se sádrou na ruce.
„Co tady děláš? Co já tady dělám?“ působil John po anesteticích ještě hodně zmateně a až teď mu došlo, že je vlastně na nemocničním lůžku jednoho z pozemských křižníků.
Stále klidná postava uchopila nedalekou stoličku za opěrku, přisunula ji k posteli a zadívala se Johnovi do očí: „Plukovník Smirnov mi dovolil návštěvu. Navíc asi bude lepší, když ti to vysvětlím osobně.“

O několik hodin dříve, operační místnost Proclarush
„Stůj!“ přikázal Todd královně, která se zastavila přímo před ovládacím křeslem, přičemž se otočila na podpatku, aby se mohla podívat po Rononovi, Teyle, Johnovi a všech svých přítomných poddaných.
Jeden z přistoupivších Wraithů poklekl před královnou, vytáhnul ze své pochvy stunner a předal jej čekajícímu Toddovi, který v druhé ruce držel dýku, jejíž ostrá čepel bodala královnu do zad. Todd převzal stunner a bez mrknutí oka jej namířil na volně stojící trojici, která nestihla zareagovat na příval pěti modrých energetických pulzů, které okamžitě přetížily nervovou soustavu, což zapříčinilo okamžitý stav bezvědomí. Jako první odpadl John, jehož tělo kladlo nejmenší odpor, přičemž upadl tak nešťastně, že mu omdlévající Ronon přelomil o hranu schodku vřetení i loketní kost. V blízkém okolí se ozvalo nepříjemné tlumené zapraskání, které však následně přehlušil Todd: „Hleďte, vaše královna,“ donutil královnu poklonit se a následně pokleknout, přičemž se čepel dýky přesunula z oblasti páteře, na krkavici staženého hrdla: „Jedna z mnoha,“ vyžíval se v teatrálnosti, která nebyla u Wraithů zvykem, avšak fakt, že Todd již nebyl čistokrevný Wraith, této teatrálnosti hrál do karet: „Jedna z prvních stvořených, jedna z nejstarších…“ pociťoval Todd ve své mysli, jak královna sílí, což jej nutilo poněkud uspíšit své plánované vystoupení, jež si připravoval několik posledních hodin: „…a jedna z prvních, která před vašimi zraky ztratí svoji moc…“ nadechl se k posledním slovům: „…a svůj život!“ vyslovil poslední hlásky velice hlasitě, přičemž čepelí protnul královninu krkavici, z níž vystříkla hustá černá krev, která potřísnila i těla „spící“ trojice, k nimž po krátké chvíli dotekla krev z opodál ležícího mrtvého těla.
„Podvolte se, nebo zemřete,“ posadil se spokojený Todd do krystalického křesla, které k naprostému překvapení všech přítomných Wraithů probliklo, avšak nebylo schopno navázat stabilní kontakt s antickými geny, které si Todd během doby, než byl zajat wraithskou královnou aplikoval, neboť wraithská stránka výsledek terapie silně potlačovala.
Ačkoliv byl Todd již pouhým hybridem, Wraithové hromadně poklekávali a podvolovali se jeho mentální síle, která díky nepřítomnosti královny konečně pronikla do myslí ostatních Wraithů, po celém širém okolí.

Pooperační místnost, Suvorov
„Počkej, počkej…“ posunul se John o několik centimetrů výše, přičemž se nezapomněl opřít o relativně čerstvou sádru, čímž neudělal radost doktorům, kteří zrovna kontrolovali pacienta na vedlejším lůžku: „…já měl dojem, že Wraithům může vládnout jen královna…teda alespoň, co jsem se dozvěděl z databáze,“ usmál se John na jednu z doktorek, která na Johna vrhla nepříjemný káravý pohled.
„Ano…i ne,“ vyloudil na tváři úsměv i Todd, který cítil jistou úlevu, že John rychle přešel událost, která jej poslala na operační stůl, i když byly tyto pocity jistou novinkou: „Ale abych se vrátil k událostem na povrchu,“ vrátil se tam, kde jej John přerušil.

Operační místnost Proclarush
Uběhlo již několik minut, během nichž si Todd užíval své chvíle slávy. Zcela vyrovnaně a soustředěně seděl v sem tam problikávajícím křesle, k němuž se dostavil jediný pozemšťan, jehož si Todd osobně vyžádal. Nebyl však spoután, a dokonce ani nucen předstoupit před Todda, udělal to dobrovolně, neboť byl skrze vojáka, jenž jej doprovázel přesvědčen, že se není čeho bát, což poznal i veškerý alianční personál, který se na M6G-932 nacházel.
„Co se jim stalo?“ přiběhl Paul k nehybným tělům svých kolegů z týmu.
„Jen drobná…odbočka,“ všimnul si zkřiveného obličeje Paula, který právě zjistil, jak je na tom Johnova ruka: „Potřebuje doktora, hned!“
„Předejte mu jeho vysílačku,“ pobídl Wraitha, který Paula přivedl, aby mu předal potřebnou výbavu: „Vaše lodě jsou na orbitě,“ ujistil Paula, že bude o Johna postaráno.
„Komukoliv na Suvorovovi, tady Paul Fed z týmu plukovníka Shepparda, potřebuji okamžitý transport,“ nechal Todd deaktivovat bezpečnostní rušičku kolem centrální věže, což Asgardům na Suvorovovi a Ophrysovi umožnilo transportovat tým plukovníka Shepparda a vězně. Zároveň se mohli oba Asgardé napojit do rozvodů města, což vyústilo v zablokování dalšího spuštění rušičky a jejich vykreslení před sedícím Toddem, před nímž se po několika vteřinách opět zhmotnil i samotný Paul.
„Kde jsme to přestali?“
„Vy se mě nebojíte, Paule?“ byl Todd poněkud překvapen Paulovým přístupem a odhodlaností, s níž se opětovně zhmotnil přímo před Toddem.
„Řekl jste, že se vás nemusím bát a prozatím jste mi nedal důvod,“ nenechal se jindy plachý Paul vyvézt z míry.
„Pravda,“ kývnul Todd směrem k dalšímu Wraithovi, který zrovna prošel vzduchotěsnou přepážkou: „Věřím, že toto zařízení jste měli v plánu zapojit do městských okruhů,“ všimnul si výrazů Asgardů, kteří doslova prahli po zapojení tohoto zařízení.
„A-ano,“ nebyl si jist, zdali může Toddovi vyzradit plán, s nímž alianční jednotky přiletěli k této planetě.
„V tuto chvíli to již nepovažuji za nutné, nicméně vám v tom nebudu bránit,“ zaskočil Todd Paula, který se ujistil, že i když je Todd z části Wraith, jeho lidská část z něj dělá lepšího hybrida.
„Proč nám pomáháte? Co z toho budete mít?“ přišla na přetřes zcela logická otázka, kterou Todd očekával mnohem dříve.
Todd se však pouze usmál a nechal Paula odejít do místnosti s podstavcem pro trojici modulů nulových bodů a ovládací modul – Vládce. Díky ATA genu, mohl zcela libovolně a především snadno, ovládat transportní kóje, kterými bylo Proclarush protkáno. Jedna z těchto kójí ústila i na patře s rozvodnou energie, kam měl Paul namířeno.
„Suvorove, právě procházím sekcí, která měla být dle poznámek doktora McKaye zcela zničena a znepřístupněna,“ podával na pozemskou loď malou exkurzi do své práce: „Ale je zcela logické, že ji Wraithové opět zpřístupnili…“ zarazil se před uvolněnou sekcí: „…a trochu poupravili,“ podíval se na Wraitha po své pravici, který Paulovi nevěnoval jediný pohled: „Můj nový kamarád zřejmě nemá náladu na výměnu informací,“ přidal trochu do kroku, prošel sekcí, jejíž stěny byly zpevněny a prakticky znovuvytvořeny organickou hmotou, na což nebyl nejhezčí pohled.
„ZPM?!“ zarazil se hned po otevření přepážky: „Oni mají funkční ZPM, které to tu celé napájí,“ podělil se se svým objevem s každým, kdo zrovna poslouchal.
„Toto ZPM zde již bylo…“ promluvil i Wraith, který na rozdíl od Paula nepřidal do kroku, přičemž mu chůze zabrala o několik sekund více: „Na rozdíl od dvou zcela vybitých, toto nebylo původně zapojeno,“ poskytnul malý náhled do nedaleké minulosti a postavil se ke dveřím.
„To tvrdíte vy,“ zamumlal si neslyšitelně pod nos, naťukal zprávu o informaci podané Wraithem do laptopu a poslal zprávu na Suvorova.
„Tak se na to mrknem,“ obešel celý podstavec, zběžně zkontroloval jeho vnější poškození a vysunul kontrolní panel, v němž se nacházelo velké množství průhledných, svítících krystalů.
Na laptopu si po pohodlném usazení našel přesné specifikace, které vypracoval Janus, přičemž se dal do připojování svorek k přesně určeným krystalům. Druhé konce kabelů zasunul do zdířek v zařízení, které se aktivovalo a vyčkávalo na velice přesné nastavení specifikací, s čímž pomohl automaticky spuštěný program z připojeného laptopu. Celé nastavení netrvalo ani minutu, když se ozval potvrzovací signál, že je nastavení přístrojem přijato a připraveno ke spuštění.
„Spouštím,“ vyčkal na svolení, načež se celé Proclarush prosvětlilo velice jasným, zářivým, bílým světlem: „Aj…“ vzpomněl si, že nepřepojil vysílačku na speciální frekvenci, která byla do zařízení zakomponována, jako komunikační prostředek.
„…uji, Proclarush zmizelo ze senzorů, dobrá práce,“ zachytil až opakování plukovníka Smirnova, jemuž spadnul velký kámen ze srdce, neboť celá operace byla úspěšně zakončena, i když se tak stalo zcela nečekanou cestou.

Pooperační sál, Suvorov
A tak Todd dovyprávěl události poté, co byl John, spolu se zbytkem jeho týmu, uspán stunnerem. John pečlivě poslouchal vše, co mu Todd říkal, ale jediné, co mu utkvělo a vrtalo v hlavě, byla Paulova trefná otázka, kterou John zopakoval: „Takže proč to děláš? A co z toho máš?“ tušil, že právě tuto část Todd zmínil zcela záměrně.
I teď se však Todd usmál, avšak oproti situaci na Proclarush, se nadechl a začal vyprávět další část, která se však vracela o několik měsíců zpět.

Pegas, Okraj Wraithského teritoria, 12. Dubna 2010
Od Toddova útěku při překvapivém nalezení Odinova vědomí uběhlo již několik měsíců, během nichž měl Todd nařízeno zůstat ve wraithském hlavním městě. Jeho křižník byl zkonfiskován, práva odňata a stará spojenectví zpřetrhána. Nic však nezmohl proti moci kolektivního vědomí královen a na jejich území se jim ani nechtěl vzpírat. Todd byl vyvrhel, osamocený na své cestě, která začala kdesi v podzemí v područí Geniijské konfederace, kde se před mnoha lety smířil se svým osudem pokusného králíka. Ačkoliv byl v té době svým fyzickým vzhledem stále Wraith, imponovala mu oddanost a odhodlání, s nímž se lidští přátelé vrátili pro nicotného tvora, jehož si kdysi dával téměř každý týden jako zákusek. Ačkoli byl Wraith, něco se v něm zlomilo, něco zemřelo a na tom samém místě se zrodilo něco nového. Todd nevěděl CO, ale měl zvláštní tušení, že po tolika letech by na tomto místě mohl konečně nalézt pravdu. Pravda byla tím jediným, ale především zásadním, faktorem, který jej držel na tomto místě, které mu více než domov připomínalo vězení.
Možná i díky tomu, měl tolik času toulat se po městě a odkrývat taje nového, ale přesto naprosto totožného města, v němž kdysi pracoval, hodoval a spal. Svými myšlenkami byl zároveň v minulosti i v současnosti, když procházel kolem laboratoře, v níž kdysi dávno prováděl důležitý výzkum modulů nulového bodu, přičemž díky němu získali Wraithové rozhodující převahu. Stará sláva však byla ta tam a Toddovi nezbývalo nic jiného, než zase pokračovat ve své dlouhé cestě, která vedla do nové, prozatím neprozkoumané sekce obrovského organického komplexu. I zde to však vypadalo naprosto totožně. Žádné nové chodby, žádné nové výčnělky, či dveře.
„Jaké zklamání,“ prolétla Toddovi stará známá slova doslova před očima, když jej zastavili Wraithové, kteří hlídali přilehlou, několik kilometrů čtverečních velkou, sekci.
Pro člověka nesrozumitelné zachrčení Toddovi dávalo jasný smysl: „Vzdal se a nepokoušej se projít, nebo budeš popraven!“
Poměrně útočná slova na takové cucáky, kteří byli pouhým nižším vývojovým stádiem Wraithů, jimiž byly královny, či jejich přímí poddaní, mezi něž patřil i Todd.
Todd ihned odvětil a dožadoval se vysvětlení, proč nesmí projít do této sekce, která byla za dob prvního města zcela přístupná a průchozí. Jako odpověď se mu však dostalo to samé varování, které jej mělo odradit od pokusu vstoupit. Ač nerad, Todd se otočil na patě a tou stejnou cestou se vydal zpět ke svým ubikacím. Byl však teprve několik stovek metrů od hlídkující dvojice, když se zastavil u dveří, které vedly do cel s hibernačními kójemi, v nichž se potrava uchovávala čerstvá. Poněkud zvrácená realita však Toddovi nahrávala do kapes. V přilehlých oblastech nikoho nepotkal, a tudíž pro něj nebylo sebemenším problémem projít přes dveře do obrovského, několik desítek metrů vysokého a několik stovek metrů širokého vězení. Nijak zvlášť nespěchal, avšak ani nezahálel při vybírání potenciálního chutného předkrmu. Zvláštní, jak mu žena, na níž zíral, někoho známého připomínala.
„Larrin?!“ problesklo mu hlavou jméno, když si vybavil jednání na Atlantidě, před konečným útokem na Asurany.
„Cestovatelé přece měli být do jednoho zabiti…“ nechápal, jak se velitelka zapřisáhlých nepřátel ocitla na místě, kde neměla z pochopitelných důvodů být.
Když se Todd vrátil zpět ze své vzpomínkové cesty, vytáhnul z hibernačních kójí dva mužské kolegy, kteří byli po obou stranách cestovatelské velitelky, přičemž je oba popadl za límec a vší svou silou je nepozorovaně odtáhnul do bezprostřední blízkosti hlídky, přes niž se plánoval dostat. Jen co se oba muži dostatečně probrali, využil Todd své vzezření, přičemž donutil oba muže k útěku předem připraveným koridorem. Trvalo jen několik krátkých sekund, než se oba muži ocitli před zamýšlenou dvojicí, která se však ani nehnula a raději díky spojení s královnami spustili poplach, mobilizující mobilní hlídky, které byly jen několik sekcí vedle. Samo sebou, že byl Todd zklamán neúspěchem, avšak jako by někdo chtěl, aby Todd ve svém snažení uspěl. Blízká hlídka totiž dvojici velice snadno omráčila a táhla ji zpět do hibernačních kójí, odkud byla dvojice před krátkou chvílí vypuštěna, což dalo Toddovi novou možnost, jak přes hlídku proniknout. Schován v jednom z výběžků pozoroval, jak dvojice prochází kolem něj, táhnouce za sebou dvě bezvládná těla omráčených Cestovatelů. Tiše jako myška, se Todd vydal za svými oběťmi, které nic netušily. Oba Wraithové prošli přepážkou a stále zády k Toddovi mířili k prázdným, před krátkou chvílí otevřeným kójím. Jen co k nim došli, Todd vytrhnul jednomu z Wraithů dýku z pochvy, proťal jeho krkavici a ihned se vrhnul na druhého Wraitha, který ani nestihl upustit druhého Cestovatele na zem. Oba Wraithové byli v mžiku oka mrtvi a Toddem „schováni“ v hibernačních kójích, kde zaujali místo dvou Cestovatelů, jejichž životní sílu teď Todd vysával a posiloval tak své tělo. Těla Todd „pohodil“ za jeden z výklenků, přičemž se vybaven dýkou a stunnerem vydal zpět k hlídce. Oba Wraithové stáli jako sochy. Oba také po dvou dobře mířených ranách spali jako mimina, což Toddovi umožnilo nepozorovaně proniknout do sekce, do níž měly přístup pouze královny. Jako by se Todd naučil něco od svých pozemských věznitelů. Když procházel nad těly dvou Wraithů koutky mu cukaly, na Wraitha, do neuvěřitelných tvarů.
„Vítej…“ zarazil se Todd hned po několika krocích: „Nezastavuj a následuj svůj instinkt,“ pobízel neznámý hlas Todda k pokračování: „Vím, že mě cítíš…stejně jako já cítím tebe…“ rozvzpomněl se Todd na pocity, které od návratu do Pegasu cítí stále silněji: „…už několik let!“
„Kdo jsi?“ snažil se Todd zjistit nějaké informace o neznámém vetřelci, ale ten již mlčel a tiše vyčkával ve své cele.
V cele, která se nacházela v naprosto přesném středu celé uzavřené oblasti, která měla dobrých devět kilometrů čtverečních, jimiž se musel Todd prokousat jen za pomocí svého vnitřního instinktu. Obyčejnému člověku by průzkum takto velké oblasti trval několik dnů, avšak Todd věděl naprosto přesně, kam míří. Nevěděl proč, nebo jak, ale prostě to věděl, cítil. Uběhlo zhruba šestadvacet minut, když se Todd ocitl před vyztuženými organickými dveřmi, které byly zabezpečeny nástěnným panelem, který se od obyčejných panelů lišil svým specifickým příslušenstvím – sken oční bulvy, ale především diagnostické zařízení, porovnávající DNA z kapky krve.
„Jsi brilantní vědec…stejně jako já,“ ozval se opět onen hlas: „Překonat tato směšná opatření nebude pro tebe problém!“ utichnul stejně rychle, jako se ozval.
Todd dýkou opatrně odstranil vrchní kryt nástěnného panelu, vsunul mezi jednotlivá vlákna uřezaný kousek krytu, což mu umožnilo velice přesně monitorovat průtok energie, což bylo pro překonání opatření zásadní. Jemnou manipulací s jednotlivými vlákny postupně odpojil skener oční bulvy a následně i diagnostické zařízení DNA, což ze speciálního nástěnného panelu udělalo obyčejné zařízení, kterých byly po celém městě miliony. Zbytek vrchního krytu Todd schoval do obleku, přejel rukou přes nástěnný panel a vešel do temné cely, v níž čekal Wraith nebývalé mentální síly, která by při souboji jeden na jednoho předčila i tu královninu.
„Kdo jsi?“ mohl konečně pohlédnout vetřelci ze své mysli do očí.
„Nepoznáváš mě?“ vystoupil druhý Wraith ze stínu, který byl protnut světlem z chodby.
„Měl bych?“ zněl Todd poněkud rozhořčeně, neboť cítil, že nemá čas na žádné hrátky.
„Předpokládám, že asi ne,“ zamyslel se neznámý Wraith: „Je vcelku logické, že královny nepředaly do vaší genetické výbavy žádné vzpomínky na mě,“ zaskočil Todda svými slovy: „Nebo na to, jak byly vytvořeny!“ ztratil Todd nit a jen nechápavě civěl na svého značně staršího, zkušenějšího, a bez debat silnějšího soukmenovce: „Vše pochopíš,“ přistoupil o pár kroků blíže k Toddovi, který začal výstražně vrčet: „Jak ti lidé říkají?“
Todd jen zvednul obočí a se zájmem si začal mnohem více prohlížet druhého Wraitha: „Jak víš, že mám co dočinění s lidmi?“
„Protože jsem cítil tvé utrpení, když tě Geniové využívali ke svým experimentům…“ byl Todd překvapen silou rozsahu jeho schopností, které, jako by nebyly ničím limitovány: „…a tehdy, když tě podplukovník Sheppard osvobodil, se v tobě něco změnilo…“ čekal na Todda, až mu tuto „informaci“ potvrdí: „Vím, že jsi to taky cítil! Nemusíš se bát se mnou mluvit,“ píchnul do vosího hnízda.
„Já se ničeho a nikoho nebojím,“ bránil Todd svoji uraženou pýchu, díky níž si před všemi Wraithy udržoval kamennou tvář.
„Vidím, že jsi naprosto stejný, ale přesto úplně jiný než tvůj bratr,“ použil termín, který byl Wraithům cizí: „B-bratr?!“
„Michael, určitě si na něj vzpomínáš, mnohokrát jste se setkali, před jeho proměnou, kterou způsobili lidé z expedice Atlantis,“ prozradil Toddovi, kdo byl jeho zdrojem: „Stejně jako tebe, i jeho zaujalo něco, co Antikům chybělo,“ snažil se pomoci Toddově paměti, aby se rozvzpomněla na několik let starý pocit: „Jeho uvědomění si, že něco není tak, jak by mělo být, však přišlo až po jeho přeměně, což v něm zanechalo hlubokou křivdu a vadu, kterou jsem nedokázal odhalit,“ vyčítal si Michaelův konec, ale především jeho cestu, která vedla k rozšíření Hoffanského moru po téměř celém Pegasu: „Ale ty…Ty se od Michaela odlišuješ, neboť jsi na to přišel bez nutného zásahu lidí do tvé fyziologie, což byl předpoklad k tomu, abys mě začal hledat,“ vysvětlil Toddovi jeho nutkání, které jej nakonec přivedlo až sem.
„Todd,“ vypadlo z něj jeho jméno, když konečně pochopil, že nemá cenu vzpouzet se svému osudu.
„Těší mě, Todde, já jsem…“ zasekl se před vyslovením následujících slov, aby si získal Toddovu pozornost, neboť si právě sumíroval své vzpomínky a zvláštní pocity, které poprvé ucítil, když jej John propustil, jak slíbil: „…První. Alespoň takové jméno mi dali Antikové,“ vyslovil své jméno po několika letech, během nichž zpytoval svědomí, za vytvoření „monstra“ jímž se Michael stal: „Navíc,“ opět utichnul, avšak tentokrát to nebylo kvůli získání pozornosti, nýbrž kvůli nerozhodnosti, která jej náhle přepadla: „Navíc jsem tvůj otec,“ vytřeštil Todd oči, jako by viděl ducha: „Vlastně jsem otec vás všech. Královen, služebníků i vojáků, neboť já jediný, jsem schopen poskytnout královnám genetický materiál, s jehož pomocí se mohou rozmnožovat!“

Pegas, Domovská planeta Utinirů, 186 324 let př. n. l.
Utinirové – přátelská, vyspělá rasa, která díky uzavření obchodních paktů s Antiky a ostatními vyspělými rasami, neustále posouvala svůj technologický, ale i fyziologický potenciál, který jim byl dán do vínku samotnými Antiky, kteří stejně jako většinu ras v Pegasu a Mléčné Dráze vytvořili za pomocí své „Dakkarské zbraně“. Nebyl to však pouhý rozvoj znalostí, který jim byl díky Antikům dopřán, nýbrž volný pár chromozomů, který byl schopen přejímat vlastnosti cizího druhu. To Utinirům umožňovalo udržovat různorodý rasový genofond, díky čemuž docházelo k všemožným mutacím a variacím, které napomáhaly právě tomuto rozvoji. Nebylo tedy žádným překvapením, že samotní Utinirové popoháněli svůj vlastní vývoj a kombinovali svoji DNA s DNA cizích ras, ale i s DNA nižších vývojových forem živočichů. Skoro by se dalo říci, že tak jak Utinirové zkoumali svoji různorodost a vůbec veškeré možnosti mutací, Antikové zkoumali Utiniry a tiše, v pozadí vyčkávali, kam až jejich „experiment“ dospěje. V jedné z vysokých budov se do deštivého rána probudil i mladý, urostlý vědec, jehož tým měl dnes v plánu výpravu na velmi vzdálenou planetu. Po vydatné snídani a nutné hygieně zamířil do míst, kterému se na Zemi říkalo Velitelství hvězdné brány.
„Parry, zopakuj mi prosím, ještě jednou, proč jdeme na jediné místo na planetě, kam Lanteané zakázali vstup?“ připojil mladý vědec rozumný dotaz, který položil v týž den, kdy se o této misi začalo hovořit.
„Oni jej nezakázali, pouze doporučili, a to je rozdíl,“ hýřil velitel vědeckého týmu optimismem, který jej provázel prakticky před každým průchodem naquadahovým portálem.
„Ale i tak bychom doporučení od Lanteanů měli brát v potaz, nemyslíš?“ opětovně oponoval svému veliteli, který ani přes tyto časté dotazy a připomínky neztrácel nic ze svého optimismu.
„Podívej, pokud máš nějaký problém, můžeš jít za mým nadřízeným, ale ten ti stejně jako já poví, že díky průzkumu Lanteanů máme poměrně jasnou představu, co nás v té jeskyni čeká, přičemž se jako vždy můžeme spolehnout na svoji téměř bezchybnou techniku…“ otočil se na dalšího člena vědeckého týmu, který kromě velkého batohu na svých zádech, vláčel na rameni i tašku s všemožnými řídícími jednotkami, díky nimž ovládal jednotlivé průzkumné pomocníky: „…že, Karmo?“
Karma jen pokývala hlavou a usmála se na mladého vědce, který úsměv opětoval.
„Vědecký týme, můžete projít,“ ozval se v interkomu hlas postaršího jedince: „Šťastný lov!“ uslyšeli někteří členové týmu tento vzkaz již na druhé straně galaxie, když se k nim za několik sekund připojili i zbylí dva vědci.
„Přesně jak říkali Lanteané; tma, vlhko a smrad!“ nasadil si velitel vědeckého týmu kromě nočního vidění i respirační masku, která mu po pouhých dvou nádeších zcela vyčistila respirační systém: „To je lepší,“ pustil masku zpět ke svému pravému boku a jen pro jistotu vytáhnul z pouzdra malou příruční zbraň. Její energetické jádro bylo utlumeno a přepnuto do stavu omráčení, přičemž se prostřední část samotné zbraně protočila, nastavujíce užší ústí hlavně k potlačení vypouštěné energie.
„Dávejte pozor na prostor mezi stromy,“ připomenul svým podřízeným a zamířil nejkratší možnou cestou do několika kilometrů vzdáleného jeskynního systému.
„Mhm,“ opáčila jediná žena ve vědeckém týmu stejně jako zbytek týmu, přičemž se propletla mezi dvojicí debatujících kolegů, kteří jí uvolnili cestičku: „Díky, pánové,“ ladně otočila hlavou a mrknula na mladšího z nich. Sama však pokračovala k jedinému členovi skupinky, který jako obvykle kráčel sám: „Měl by ses občas připojit k nám,“ jemně vrazila do svého cíle, doufajíc v nějakou vzrušenější reakci: „Víš, že nerad chodím do těch vašich podniků, Karmo“ působil spíš ještě více smutně, než kdykoliv jindy: „Ale bez tebe to není ono,“ snažila se povzbudit kolegu.
„Hm, věřím, že Bezz je v posteli nemehlo,“ zastavila se Karma na místě a s překvapeným výrazem sledovala vzdalující se záda člověka, kterého nikdy nechtěla ranit.
„Nech ho, Karmo, určitě to za den nebo dva přejde,“ tušil Bezz co jindy „nedotknutelnou“ Karmu vykolejilo: „Vždyť víš, že Rayeh na tebe nedokáže být naštvanej dýl jak dva dny.“
Po několika kilometrech naprostého mlčení byl vytyčený cíl konečně na dohled.
„Jsme tady,“ zastavil se Parry – velitel vědeckého týmu na okraji lesního porostu: „Karmo, vypusť UNIT.“
Karma ihned sundala batoh, vytáhla malý přístroj, který po zapojení začal levitovat nad zemí. Díky kompaktnímu ovladači a přední kameře byla schopna naprosto tiše proniknout předním ústím jeskyně: „Teplota těsně nad bodem mrazu, vlhkost 96% a bez světel neuvidíme ani na krok,“ otočila se na Parryho, který se při posledních slovech usmál.
„Nějaká aktivita?“ zjistil ještě poslední informace, které potřeboval.
„Nulový pohyb, zdá se, že hibernují,“ přepnula kameru do infračerveného režimu, která jen potvrdila její domněnku: „Teplota těl je jen osm stupňů, určitě hibernují,“ ukázala data zkušenému biologovi, jehož kývající hlava dávala Karmě zapravdu.
„Fajn, tak se dáme do práce,“ rozhlédl se Parry po svých kolezích, když si všimnul, že Rayeh chybí a jeho lokátor zrovna zmizel z obrazu: „Karmo, Rayeh je v jeskyni?“
„Nevím, UNIT právě přestal odpovídat, kamera spolu s vnějšími senzory je vypojená!“ zachovávala klidnou hlavu a prošla data těsně před ztrátou spojení.
„Těsně před ztrátou spojení někdo použil velice silný EM puls, který vyřadil UNIT a pravděpodobně i Rayehův lokátor,“ podala co nejrychleji veškeré dostupné informace: „Co budeme dělat, Parry? Nemůžeme tam Rayeha nechat!“ začala považovat Rayehovo jednání za její chybu.
„Hlavně zachováme klid, Karmo,“ všimnul si značně nestálého tónu jejich hlasivek: „Brouci hibernují, takže je pořád šance, že je v pořádku a nic mu není,“ přidal do kroku a zastavil se těsně před jeskyní, kam dosahovalo silné EM pole, které dle posbíraných dat, bylo vytvořeno Lanteánskou technologií.
„Rayehu?! Rayehu?!“ polohlasně zvolal do chladné, temné jeskyně.

Před několika minutami
„Pojď blíž, Rayehu…“ nevěřil Rayeh svým smyslům, když se mu v hlavě ozval líbezný hlásek cizí bytosti, která zdá se disponovala telepatickými schopnostmi: „Konečně jsi tady, čekám tu na tebe již velmi dlouho,“ jednal jako smyslů zbavený a nejpřímější cestou si to mířil do jeskyně, k níž měl před krátkou chvílí namířeno ze zcela jiných důvodů.
V momentě, kdy jeho tělo protnulo pomyslnou hranici mezi venkovním světem a jeskyní, neznámá bytost spustila zařízení, které zde zůstalo po poslední výpravě, kterou podnikli samotní Antikové před několika desítkami let. Rayehova baterka zhasnula, lokátor přestal vysílat data a z ničeho nic ucítil na svém krku velice ostrou bolest, která jej v momentě paralyzovala, přičemž v krátkých intervalech ztrácel a nabýval vědomí.

Pegas, Lantea, 186 324 př. n. l.
V naprosto sterilním prostředí jednoho nemocničního pokoje, se po několika dlouhých hodinách Rayeh konečně probudil. Anestetika již vyprchala a tělo vstřebalo zbytky uspávající látky.
„Kde…kde to jsem?“ rozhlédnul se po místnosti, kterou znal, ale přesto se v tento konkrétní den zdála naprosto jiná: „Co se…co to mám s očima,“ začal své tělo pociťovat zcela jinak než doposud.
„Vítej, Rayehu,“ objevil se nad jeho hlavou vysoce postavený člen Antické rady, ale především velitel Atlantidy: „Chápu, že se teď cítíš poněkud zmateně…“ skočil Rayeh veliteli Atlantidy do řeči: „Nikdy mi to nemyslelo tak jasně…“ měl Rayeh tendenci se posadit: „Všechny ty vzpomínky…pocity…“ začal si sundávat kanyly, jež do jeho těla vpravovaly velké množství potřebných živin. V ten moment přispěchaly sestry, aby mu vpíchly další dávku anestetik, která jej opět uspala.
„Co se to s ním děje?“ seděla Karma v zasedačce, kam jí nechal doktor promítat situaci na ošetřovně.
„Prvotní testy naznačují rapidní přeměnu DNA, s níž jsme se doposud nesetkali,“ musel doktor přiznat, že je to poprvé, co mu na stole ležel Utinir, a navíc v tomto prazvláštním stavu.
„Dokážete to zastavit a vrátit?“ podívala se na vedle sedícího doktora, který se zaujetím pozoroval, jak se s každou další minutou tělo měnilo: „Možná…“ poškrábal si svědící místo na hlavě: „Ovšem klidně mě opravte, pletu-li se, měl jsem dojem, že různé mutace, kombinace a adaptace nových DNA, RNA i chromozomatických párů pečlivě studujete,“ poukázal na dennodenní chléb vědeckých protějšků na hlavní planetě Utinirů.
„Ale…“ chtěla Karma něco namítnout, ale doktor ji zastavil.
„Dle vašich zákonů navíc musí se zastavením, případně zvrácením mutace subjekt souhlasit,“ velice rychle prostudoval potřebný úsek zákonného dokumentu, který Utinirská vláda poskytnula.
„Tak proč jste jej uspali a nezeptali se jej rovnou?“ nevydržela Karma a lehce zvýšila hlas.
„Prozatím tuto přeměnu nejsme schopni pochopit, natož zastavit,“ připomněl Karmě, že ačkoliv Utinirové běžně procházeli jistým druhem „přizpůsobení se“ novým genům, takto velká adaptace doposud nebyla zaznamenána: „Navíc jsme nechtěli, aby si Rayeh ublížil.“
Po několika vteřinovém nepříjemném tichu se obrazovka automaticky přepnula na jednu z kamer vedlejší ošetřovny, kde ležela žena zcela neznámého druhu, s nímž se Antikové doposud nesetkali.
„Kdo to je?“ spočinul Karmin zrak na podivně vypadající bytosti, jejíž nazelenalá pokožka vykazovala velkou viskozitu.
Doktor neváhal ani chvíli a za pomocí optického rozhraní si na obrazovce, díky svému tabletu, vyobrazil laboratorní výsledky, skeny celého těla a vůbec výsledky veškerých testů, které jej spolu s jeho kolegou napadly udělat.
„No…zcela s jistotou můžeme říct, že je to žena. Podle výsledků je něco přes sto osmdesát let stará…“ zarazil se a nepokračoval.
„Doktore?“
„Promiňte, jen mě překvapily tyto výsledky,“ zvýraznil konkrétní část, která jej zaujala: „Její DNA vykazuje shodu s Iratuským broukem, kterého jste chtěli blíže prozkoumat, zdali se nepletu,“ přidal káravý pohled, který však Karma přehlédla a snažila se ve změti čísel a skenů najít nějaký smysl: „Další zajímavostí je, že její vnitřní orgány nemají běžné uspořádání,“ ukázal na obrazovce tomografický snímek: „Dvakrát větší srdce, jedna ledvina, trojnásobně větší plíce a játra…ale co je?!,“ přiblížil si podivný váček, který se nacházel poblíž podpaží, přičemž do něj vedlo několik vazivových cév, jejichž zakončení bylo na vnitřní straně dlaně.
Na tomografický snímek váčku však stačilo dvakrát poklepat, což vedlo k několikanásobnému zvětšení a zpřístupnění veškerých materiálů, které byly doposud k tomuto „orgánu“ vytvořeny: „Velké množství adrenalinu, peptidických sloučenin,…“ pokračoval ještě nějakou minutu ve čtení, které obsahovalo tucty vědeckých názvů různých sloučenin a látek, pro Karmu neznámých účinků.
„Doktore?!“
„Promiňte, tato, jak se zdá, samostatná soustava je zcela fascinující,“ otočil se přímo na Karmu a podíval se jí do očí: „Pokud můžeme na základě provedených testů odhadnout účel této soustavy…“ přemýšlel, jak to co nejjemněji podat: „Zdá se, že je určena k vstřikování velice silného enzymu, který by měl v první fázi posílit tělo…subjektu, kt…“
„Subjektu?“ docházela Karmě trpělivost, když se doktor snažil velice přesně, a přitom nevědecky popsat funkci váčku a zvláštních přísavných buněk na dlaních a prstech ruky.
„Zjednodušeně řečeno tato soustava slouží ke krmení se cizími živočichy…“ na chvíli utichnul: „…či bytostmi, přičemž peptidy obsažené v enzymu, který je obsažen ve váčku, napomáhají k přeměně tělních tekutin tak, aby se daly jednodušeji vysát.“
„Promiňte…vysát?“ zkoušela Karma, zdali se nepřeslechla.
„Ano, zdá se, že tato žena…bytost, chcete-li, vysává z lidských, ale i živočišných těl životní sílu, čímž sama získává potřebnou energii pro fungování celého těla,“ popsal již poněkud obsáhleji funkce, které se během čtení neustále aktualizovaly.
„To je…“ nenacházela Karma slova a s otevřenou pusou zírala na obrazovku.
„Fascinující, že?“ dokončil za Karmu doktor její myšlenku, která však nesměřovala ke slovu fascinující, jako spíš nechutné.

O rok později
O více než rok později, během nějž Rayehovo tělo prošlo obrovskou změnou a při jednom z pokusů o zastavení mutace upadl do hlubokého kómatu, se Karma na vlastní žádost zabydlela na Atlantidě, aby mohla Rayeha každý den navštěvovat. Neustále mu popisovala, co každý den dělala, jak se cítila a snažila se jej vnímat stejně jako kdysi, ačkoliv již Rayeh z biologického hlediska nebyl Rayehem, ale zcela novým druhem, jelikož DNA Iratuského brouka zcela převládla nad původní kmenovou DNA. Slunce právě zapadalo za horizont, když se Rayeh konečně probral. Se zcela zvláštními pocity velice pomalu rozlepil oči, adaptoval se na místní světelné podmínky a otočil hlavu o téměř 90° doleva, kde seděla Karma.
„Karmo?“ dělala mu mluva trochu problém.
„Rayehu,“ vyjekla Karma radostí, odstrčila stoličku, na níž seděla a prakticky skočila Rayehovi kolem krku.
Rayeh posbíral veškeré síly a objal Karmu. V momentě, kdy se dotknul její pokožky na bocích, „přísavná krmící ruka“ spustila nový instinkt, který Rayeh samozřejmě neznal, a tudíž nevěděl, jak jej zastavit. I když po započetí krmení ani nechtěl.
Karma nepříjemně vykřikla enormní bolestí, avšak byla částečně paralyzovaná a nedokázala se hnout, aby Rayehovi unikla. Několik sekund trvalo, než se doktorům a sestrám podařilo krmícího se Rayeha uspat. Až poté Karma dokázala uniknout jeho spárům, avšak nebyla dostatečně silná, aby stála na nohách, natož utíkala. Jak shnilá hruška se sesunula k zemi, kde se s obrovskou zimnicí třásla a nedokázala třes svého těla zastavit: „Pom…“ upadla do bezvědomí, v němž několik hodin zůstala.

Pegas, Okraj Wraithského teritoria, 12. Dubna 2010
„To je…“ nemohl Todd popsat, natož vyjádřit pocity, které se mu v hlavě honily: „Fascinující?“ použil Rayeh slova doktora, která mu během komatózního stavu ulpěla v hlavě, když mu je Karma parafrázovala.
„Mírně řečeno…“ chtěl Todd položit dvě otázky: „Kolik Wraithů ví tuto…,“ nevěděl, jaké slovo použít: „…historii?“ položil hned z kraje tu nejpalčivější, přičemž v tom nebyla pouze zvědavost, nýbrž i jistá vypočítavost.
„Krom královen, mě a Michaela…jen ty!“ uslyšel Todd to, co si přál, přičemž Rayeha nenechal vydechnout a položil mu i druhou otázku: „Co se stalo s tebou, Karmou a tou ženou, která tě kontaktovala v jeskyni?“
„Jsi stejně zvídavý jako Michael,“ pousmál se Rayeh a pohodlně se usadil: „Přisedni si,“ poplácal pravou rukou o zem a vyčkal než si Todd, stejně jako on, sedne.
„Co se stalo s Karmou? Po několika týdnech důkladné péče se zotavila. Opět nabrala sílu…,“ odmlčel se Rayeh při vzpomínce na následující události: „Vždy jsem si říkal, co by se stalo, kdyby se tehdy nezotavila…,“ dával Toddovi tušit, že to s Karmou nakonec nedopadlo růžově.
„Co se stalo?“ zajímal se Todd, který toužil po každém detailu historie.

Pegas, Lantea, 186 323 př. n. l.
Již fyzicky zotavená Karma, zcela v tichosti a nikým nepozorována pronikla do oblasti se speciálními ubikacemi, které sloužily především pro návštěvníky. Přemostěním nástěnného panelu odpojila zabudovanou detekci, což zabránilo jakémukoli upozornění pro hlídkující stráže, že je „hlídaná“ osoba v pohybu. Jen co Karma otevřela dveře, spatřila před sebou vysokou ženu, s níž se toužila dlouhou dobu setkat, ačkoli jí tato návštěva byla odpírána. Samozřejmě to bylo pro její vlastní dobro, jak jí bylo již tolikrát řečeno. Tentokráte však byla odhodlána a výborně připravena.
„Takže ty budeš Karma?“ posadila se žena připomínající wraithskou královnu ke stolku, na němž bylo velké množství ovoce, jehož se však ani nedotkla: „Mohu ti nabídnout ovoce?“ snažila se působit klidně a vyrovnaně, i když vnitřně tušila, proč za ní Karma přišla.
„Nech si svoje ovoce a nemluv,“ vytasila Karma nůž, který dříve dnešního dne namočila do jedu.
Tajemná žena však zcela beze strachu seděla na své židli a ve skrytu stínu se usmívala od ucha k uchu: „Už jsi někdy vzala život?“ posunula se blíže na světlo, které do pokoje vháněl slunečními paprsky osvětlený měsíc.
„T-ticho,“ byla na Karmě vidět nervozita, kterou doprovázel třesot jejich rukou.
„Já ano…“ nenechala se „Wraithka“ umlčet, přičemž se pomalu postavila a zcela ladným, pomalým krokem došla na několik metrů od Karmy: „…a je to úžasný pocit,“ rozlil se po jejím těle pocit chtíče, když uviděla Karminu pulzující tepnu: „Představ si slast, kterou pociťuješ při výbuchu pocitů, které doprovází akt rozmnožování a vynásob to tisíckrát,“ zavřela oči a vžívala se do vzpomínek, které jí vždy burcovaly a poháněly.
Karma mohla využít této chvíle a ukončit život svého protějšku, avšak strach z takto závažného činu jí zcela paralyzoval: „P-proč? Proč jsi mi vzala Rayeha? Já ho milovala,“ nahrnuly se do jejích očí slzy, které se ze všech sil snažila potlačit.
„Milovala, a přesto jsi svoji touhu uspokojovala s Bezzem?“ vysmívala se Karmě do obličeje: „To, co jsem dala Rayehovi, to je láska,“ založila ruce a zaujala vyzývavý postoj.
Přesně jako očekávala, tak se taky stalo. Pečlivě volená slova spolu s malým telepatickým popíchnutím způsobila explozi. Explozi hněvu, jejž vystřídal strach. Strach, který doteď držel Karmu zpět. Karma prudce bodla, avšak Wraithka díky svým rychlým reflexům uhnula a zachytila ruku, přičemž jí stačily dva rychlé kroky, aby se dostala na pouhé centimetry k vařícímu se tělu Karmy: „Jsi slabá, pomalá a pošetilá,“ nedávala Karmě možnost jí jakkoli bodnout, či jinak ublížit: „Jak by mohl Rayeh milovat někoho, tak ubohého,“ natáhla Wraithka pravou ruku a s pocitem velké radosti se přisála na Karminu hruď.
Karma však nekřičela, její tělo bylo v šoku a křeči. Prakticky paralyzováno. Karma cítila, jak její tělo chřadne a opouští ho veškerá energie. Jediné, na co teď dokázala myslet, byl Rayeh, pro nějž by se nechala i zabít. S obrovským vypětím sil však ještě v záchvěvu poslední naděje bodnula Wraithku do zátylku, přičemž přeťala míchu, což vedlo k její okamžité smrti. Obě teď ležely hlavami k sobě, avšak pouze Karma byla ta, kdo dokázal mluvit: „Ne, toto je láska…“ měla na mysli oběť, kterou položila na oltář jen proto, aby Rayeha uchránila před utrpením, které by jej po boku Wraithky čekalo.

Pegas, Okraj Wraithského teritoria, 12. Dubna 2010
„Kdyby se mě jen bývala byla zeptala…“ zpytoval jako mnohokrát předtím svědomí, které Rayeha tížilo od okamžiku, kdy se o smrti Karmy, ale i Wraithky dozvěděl: „V momentě, kdy jsem uviděl její zkřehlé ztuhlé tělo…“ pokračoval ve své rozpravě a sledoval při tom Toddovi reakce, jemuž byly pocity jako láska, či výčitky svědomí poněkud cizí: „…v ten moment jsem se uzavřel a se svolením Velké rady jsem opustil Atlantidu a vrátil se dom…“ nedořekl poslední slovo, když se nad ním zamyslel: „…na Tanagu, vrátil se na Tanagu. Již nikdy více to
nebyl můj domov. Bylo to vězení a prokletí, které mě sužovalo několik dlouhých let, než jsem se odhodlal opustit všechny a vše, abych začal nový život…“ vyrušil jej z monologu zvláštní pocit, který již několik měsíců necítil.
„Musíme si pospíšit, královny jsou na cestě sem,“ přistoupil k Toddovi, uchopil jej za hlavu, přičemž započal intenzivní přesun potřebných informací, které měly Toddovi napomoci k uvědomění si sebe sama, ale především pravého účelu vzniku Wraithů, kteří měli být od prvopočátku spojenci Antiků; ne jejich nepřátelé. Alespoň taková byla Rayehova vize.

Pegas, M6G-932, Orbita, 7. Ledna 2011
„Johne? Shepparde!“ dloubnul Todd do Johna, který po notné chvilce vyprávění opět usnul vyčerpáním.
„Hm?“ rozlepil oči, když si uvědomil, že usnul přímo uprostřed „pohádky“: „Promiň…“ snažil se posunout do polohy, která by mu znemožnila usnout: „Sice mi asi pár informací ušlo…“ poškrábal se na hlavě: „…ale moje otázka zůstává pořád stejná! Co z toho máš?“
Todd v celku bez problému přešel Johnovu usnutí, a zatímco si stále zvykal na svoji novou úlohu a pozici, sesumíroval si vše, co chtěl Johnovi říct.
„No?“ popoháněl John Todda, který jako by se zasekl ve své mysli.
„Možnost nového začátku…“ vzhlédnul směrem k Johnovi: „…a dlouhého přátelství,“ natáhnul svoji ruku k Johnovi, který si stále nemohl zvyknout na tu razantní proměnu, jíž Todd prošel.
Nemohl však reagovat jinak než uchopením Toddovi ruky, přičemž si oba potřásli na znamení přátelství.

Mléčná Dráha, Omega, 10. Ledna 2011
Od porodu mrtvého tělíčka uběhly tři dny, které v životě Jennifer představovaly tři nejdelší dny. Dost na tom, že před několika měsíci truchlila pro Rodneyho, teď aby opět překonávala těžkou ztrátu, která se však podepsala na náladě a morálce všech obyvatel Omegy, po níž se zpráva o úmrtí jednoho z prvních dětí na Omeze, šířila jako lavina.
Jack byl proto velice starostlivý, co se týkalo Jennifeřina stavu, který se během tří dnů spíše zhoršil, než zlepšil. I dnes se tedy vydal na svoji pravidelnou návštěvu s kyticí v ruce. Opustil vládní budovu a nejpřímější cestou si to zamířil k Westovu komplexu, v němž měl stejně jako Jennifer i on svůj byt. Autorizační karta jej vpustila do výškové budovy, kde se vydal jedním z prosklených výtahů do dvaatřicátého patra. Jen co výtah zastavil, vydal se přímo ke dveřím, na nichž se lesknula jmenovka Keller. Naposledy upravil oblek, pozvednul skleslou květinu a se vší slušností zaklepal: „Jennifer, tady Jack!“ zaklepal ještě jednou, když bylo poslední klepnutí protnuto výstřelem příruční zbraně.
Jack neváhal ani chvíli, přičemž se plnou silou opřel do dveří, které však vydržely i několikerý pokus o jejich prolomení. Když už začal být Jack zoufalý, vytasil ze svého opasku zbraň, kterou odstřelil zámek a vběhl do bytu. Zcela bez rozmyšlení vtrhl do ložnice, kde Jennifer očekával, neboť měla od doktorů přikázaný klid na lůžku. Aniž by zaklepal, otevřel dveře…


pal Command Chief Master Sergeant
Command Chief Master Sergeant

Příspěvky: 976
Bydliště: Nottingham, UK
Pohlaví: Neuvedeno
Odpovědět s citací
 
jee dalsi dil . :D

dil opravdu vyborny. zajimava historie vzniku wraithu .
Uz se tesim na dalsi dil :D
Za kazdym vzestupem civilizace stala vira, za kazdym padem nabozenstvi. Neni nic horsiho jak negativni mysleni, zarlivost, zavistive ci jine negativni reakce pro zniceni zivota. Proto je treba myslet a konat pozitivne a s laskou.

posedlík Uživatelský avatar
Second Lieutenant
Second Lieutenant

Příspěvky: 1058
Bydliště: Atlantis převážně Ústí nad Orlicí
Pohlaví: Muž
Odpovědět s citací
 
vynikající díl :bravo:

Daedalos304 Uživatelský avatar
Major General
Major General

Příspěvky: 3867
Bydliště: Boskovice
Pohlaví: Muž
Odpovědět s citací
 
Zdravím přátelé a kamarádi :)

snad jste prožili pohodové vánoční svátky a teď už šup zase do rachoty a školy. Pro zpříjemnění posílám další díl, tentokráte s pořadovým číslem 13. Užijte si jej.

13. Díl (Hail Hydra! – Hail Hydra!)

Hydra, Faragutská soustava, 12. Března 2011
Za chladivé deštivé noci, se z podzemního komplexu, ukrytého pod horninou rušící veškeré známé senzory, pomalu zvedala letka fialových „slz“, jak tyto bojové letouny obyvatelé Odinovi základny pojmenovali.
„Tady slza jedna, slze dvě; jak jste na tom?“
„Maskování prozatím drží, všechny údaje se zdají být ok!“ ohlásil seržant Bing do vysílačky, když se scenérie za předním sklem proměnila v obrovské černé vzduchoprázdno: „Zapomněl jsem, jak je to nádhernej výhled,“ podíval se na pevninu, kterou z několika směrů omývalo slané moře.
„K nezaplacení,“ ozval se ve vysílačce major Keen, který byl jedním z mála přeživších disponujících ATA genem, jenž byl nezbytný pro řízení jediného jumperu, kterým tato nechtěná expedice disponovala.
„Už jsme mysleli, že se nedočkáme,“ píchnul do Keena, který již tři dny a tři noci seděl v křesle, kde nečinně přihlížel, jak se plukovník Carterová snaží za pomoci jumperu proniknout neuvěřitelně komplexním šifrováním Furlingského satelitu, který byl od posledního incidentu neustále na orbitě.
„To my taky,“ vzala si slovo právě Sam, jejíž znalosti a expertíza se nakonec ukázaly jako klíčové pro proniknutí tímto šifrováním, které celé tři dny odolávalo kombinované snaze Sam a antického programování.
Sam se po několika předlouhých hodinách konečně postavila a protáhla, když si všimla, jak doktor Noonen vstřikuje do podplukovníka Cliffa a šéfinženýra Parsonse syntetickou sloučeninu, na jejímž vývoji se velkou měrou podepsali Tokkerští vědci.
„Doktore, za jak dlouho ten oblbovač začne fungovat?“ prohmátnul si podplukovník oblast vpichu, která začala lehce šimrat.
„Měla by fungovat v řádu sekund,“ podíval se na Sam, která potvrdila, že signatura plukovníka Cliffa zmizela ze senzorů jumperu, přičemž vpíchnul zbytek obsahu stříkačky i Paulovi.
„Sam, oba jsou připraveni, můžou vyrazit,“ ještě naposled zkontroloval Paul, že má krystal s předpřipraveným překladatelským programem, než jej spolu s podplukovníkem obalilo bílé transportní světlo: „Hm…transport nás stál mnohem víc energie, než jsem čekala,“ zkontrolovala Sam hladinu energie, která v energetických článcích jumperu zůstala.
„Tady Cliff, jsme spolu s doktorem na palubě,“ pustil prsty z tlačítek své vysílačky, přičemž opět namířil svoji zbraň před sebe.
„Podplukovníku, sice se nám podařilo manuálně vyřadit jejich kamerový systém, ale to bylo to jediné, co jsme takhle na dálku dokázali. Podle senzorů, ale na satelitu nikdo jiný kromě vás není,“ sledovala na senzorech, jak prázdný obraz obrovského satelitu, tak taky identifikační majáčky asgardských letounů, které se jen pro jistotu seskupily kolem samotného satelitu.
Paul spolu s Cliffem mezitím velice rychle prošli dvě malé sekce, které je dělily od samotného centra satelitu, jehož jedinou funkcí bylo pečlivě sledovat data a pravidelně je odesílat na několik tisíc světelných let vzdálenou domovskou planetu Furlingského impéria, které v područí Thakarů, dá se říci, rozkvetlo.
„Sam, vstupujeme do řídícího centra, doufám, že už jste na cestě k Hammondovi?“ přesvědčil se Paul, že jeho plán funguje přesně podle náčrtů.
„Už sestupujeme k zadní části,“ přistál major Keen u nejméně poškozené části celého Hammonda, jehož kostra byla rozmetána po několika kilometrech čtverečních, přičemž tři hlavní části zůstaly relativně blízko u sebe.
Paul s ujištěním, že jde vše podle plánu, zapojil do činnosti překladač, který začal velice náročný proces učení se, což by mělo urychlit samotný překlad: „Jak dlouho, doktore?“ chtěl si Cliff nastavit na svých hodinkách odpočet, když Paul pouze pokrčil rameny: „Těžko říct,“ odstoupil od počítače, přičemž si díky memorovaným znakům našel přesné schématické rozvržení satelitu: „Mhm…tady ne, tady taky ne…“ projížděl si jednotlivé úseky hledaje jasné známky energetického uzlu, který jak očekával, bude někde v centrální části satelitu: „Ha, tady,“ ukázal podplukovníkovi cestu, která vedla k zajímavě vypadajícímu žebříku, který neměl žebřinové uspořádání, nýbrž vzhled stěny, do níž byly vyřezány oválné otvory různé velikosti.
Oba společně sešplhali několik pater, než jejich nohy bezpečně došláply na podlahu, která byla dle nákresů protkána desítkami vysokonapěťových energetických rozvaděčů. Všechny však směřovaly do jednoho jediného bodu, jímž byl podstavec podobný tomu, který na své palubě nesly Antické městské lodě.
„Je zajímavé vidět, jak se všechny rasy Aliance čtyř ras ovlivňovaly,“ poukázal na trojhranný podstavec, v němž svítily tři technologicky vyspělé energetické články: „Tak se na to podíváme,“ snažil se v podstavci najít něco, co by mohlo obsahovat datové a programovatelné krystaly, s jejichž pomocí by mohl zjistit vše potřebné. Chvíli to trvalo, ale nakonec podplukovník Cliff zmáčknul na správném místě, přičemž se vysunulo ovládací rozhraní. Paul připojil svorky na vytypované krystaly, avšak očekávané pípnutí ne a ne přijít. Chvíli mu trvalo, než přišel na to, v čem je chyba, ale jakmile bylo vše správně nastavené, propojil se jeho tablet s krystaly, které šlo s patřičnými oprávněními a porozuměním manuálně programovat. Paula však zajímala data o energetických výstupech, které by naznačovaly sílu a výdrž oněch energetických článků, které chtěl důkladně prostudovat.
„Tak co doktore, budeme je moct využít?“ přičupnul si Cliff k Paulovi, který se usmíval a mračil zároveň: „Mno, podle toho, co tady vidím a pokud tomu vůbec rozumím správně, což si netroufám tvrdit na sto procent, je jeden tento článek sám o sobě silnější než ZPM, přičemž jejich kombinace vykazuje exponenciální nárůst jejich potenciálu,“ poškrábal se na temeni hlavy a rozkliknul si další část, která se mu mezitím přeložila.
„Předpokládám, že to je dobře; nebo ne?“ nahlédnul na obrazovku tabletu.
„Tak ve své podstatě asi ano,“ podělil se s tou relativně dobrou zprávou, než se podíval přímo na Cliffa, který měl tušení, že je za tímto pohledem něco víc: „Ale?“
„Ale…“ posadil se Paul do tureckého sedu, odložil tablet a promnul si oči: „Zkuste si představit, jak to vypadá, když do okruhů našich lodí zapojíme ZPM…“ začal trochu netypicky.
„Sice nejsem technik, ale dejme tomu, že si to umím představit…“ vyčkával podplukovník, s čím se Parsons vytasí.
„Podle údajů je tenhle energetický článek silnější než ZPM, přičemž se vsaďte, že to bude jeden z těch nejslabších článků, kterými disponují…“ snažil se přivést Cliffa na stejnou vlnu, aniž by musel široce a složitě vysvětlovat své domněnky a předpoklady: „Myslíte, že když je to jenom satelit, nebudou na něj dávat svoje nejlepší baterky?“ lusknul Paul prsty a hodil po Cliffovi úsměv: „Nechci vidět hodnoty, s nimiž pracují jejich nejsilnější generátory…“ na chvíli zamrznul: „…natož se pak utkat s jejich loděmi!“ vzal si tablet opět do svých rukou, přičemž se již mohl dostat do kořenových adresářů, s jejichž pomocí byl schopen spouštět alespoň základní příkazy.
„Nezapomínej, že nemusí myslet stejně jako my…“ chtěl Cliff podpořit morálku několika pozitivními myšlenkami.
„Já jsem vědec a na základě mých vědomostí a znalostí předpokládám, že jejich nejsilnější generátory budou na stejné, ne-li vyšší úrovni, které by mohly dosahovat antické generátory z projektu Arcturus. Antikové to sice nestihli dokončit, ale Furlingové, potažmo Thakarové měli na svůj vývoj o několik tisíc let víc, nemluvě o tom, že jejich fyzický vývoj mohl dosáhnout takové úrovně, při níž se mohou povznášet…“ dokončil obhajovací monolog svých domněnek, což Cliffa přivedlo k totožným myšlenkám.
„Ten most překročíme, až k němu dojdeme…“ poplácal Paula po ramenou, přičemž odňal z podstavce dvojici energetických článků, které vypadaly jako dva neopracované zářící kameny: „Pojďte k tatínkovi,“ položil oba dva „kameny“ do svého batohu, jenž si nasadil na záda a sledoval, jak se Paul sbírá ze země: „Co teď?“
„Teď se můžeme vrátit do řídícího centra a mrkneme na překlad jejich databáze, kterou zkopírujeme, nahrajeme do jádra na základně a snad s pomocí Friggy a Thora budeme schopni nějakým způsobem postavit novou loď a odletět s ní domů, vydali se oba dva zpět do centrální části satelitu. Oba během cesty vášnivě debatovali na téma technologické vyspělosti Furlingů, kteří mohli představovat jistou cestu, jak se dostat domů. Alespoň v to Daniel tajně doufal.
„Já ti nevím, sice kdysi bojovali proti Antikům, Asgardům a Noxům a pak se zase vrátili do Aliance, ale…“ otevřely se před nimi poslední dveře dělící je od řídící místnosti: „…zcela v poklidu si dokážu představit, že výměnou za své životy a životy svých dětí opět vyměnili strany, přičemž si to Thakarové určitě pojistili,“ zasedl Paul k počítači, jehož databáze byla přeložena jen ze tří procent.
„Mno…“ poškrábal se na temeni hlavy: „…asi to nakonec přece jen dokončíme na základně,“ sledoval, jak se progress bar v rohu pravé obrazovky posunul na čtyři procenta, přičemž se rychlost překladu zvýšila o několik procent.
„Uvidíme, jak rychle se pro nás vrátí Sam,“ usedl Cliff za jeden z počítačů a začetl se do jedné z přeložených částí, která se zabývala údaji o stavbě tohoto satelitu.
„Koukám, že překladač se má ještě co učit,“ poukazoval na slova, s nimiž si překladač nedokázal poradit.
„Předpokládám, že to budou jejich názvy pro nám neznámé technologické postupy, materiály a spoustu dalších věcí, které nemají anglický ekvivalent“ shrnul pro Cliffa Paul, který se pustil do jiné části.

Povrch planety
Na povrchu planety, který byl skrápěn hustým deštěm, se v zadní části Hammonda procházela tříčlenná skupina přeživších, kteří byli stejně jako Paul s podplukovníkem naočkováni tokkerskou látkou, která se do současného plánu dostala jako poslední.
„Víme, že to funguje na senzory jumperu, ale jsme si stoprocentně jistí, že to funguje i na ty jejich?“ ujišťoval se doktor Noonen, že spolu s majorem Keenem a plukovníkem Carterovou nevlezl do jámy lvové.
„Ne,“ odpověděl zcela klidně Keen, který po několika měsících konečně cítil trochu adrenalinu v krvi.
„Myslíme si to…“ otočila Sam hlavu, zatímco přiložila zařízení na roztahování zaseknutých přepážek na trinivou překážku: „…a doufáme v to,“ dodala jen tak mimoděk, když se před ní začal otevírat prostor, do nějž lidská noha nevkročila dlouhých deset měsíců: „Pane bože,“ zůstala stát zcela oněměná tou hrůzou, která se jejím očím naskytla.
Naprosto zdevastovaný interiér kdysi mocného křižníku, jehož vnitřní kostra držela sotva na chloupku. Vše, co mohlo být sežehnuto, bylo sežehnuto. Vše, co mohlo být jakýmkoliv způsobem poničeno, bylo poničeno. Nic nezůstalo na svém místě a nic nebylo, tak jak mělo. Několik měsíců zpět by Sam padla na kolena, zlomena hrůzným pohledem nad ztrátou své srdcové záležitosti. Teď však jen potlačila slzy v koutcích a s baterkou namířenou před sebe vkročila do nitra padlého hrdiny.
„Vítejte doma,“ posvítil major Keen na jeden z rohů, kde se uhnízdilo několik jedinců zdejších netopýrů.
Doktor Noonen majorovu poznámku přešel bez povšimnutí a přispěchal k Sam, která se zdála být relativně v pořádku, což jej velice těšilo: „Jak se cítíte?“
„Nevím…“ pokrčila Sam rameny, přičemž svoji baterku namířila do jednoho z pokojů, kde kdysi bývaly ubikace nižších důstojníků: „…na jednu stranu mě děsí, jak to tady vypadá, ale na druhou stranu…“ zamrazilo ji v zádech, když se nad její hlavou prohnalo několik netopýrů: „…na druhou stranu se těším, až jej dáme dohromady a vypadneme z tohohle šutru,“ posvítila baterkou na majora Keena, který souhlasně přikývnul a usmál se na Sam.
„Dohromady? Já myslel, že jdeme pro krystaly z asgardského jádra, aby nám mohl Thor pomoci s návrhem lodě, která by vycházela z technologie Furlingů?“
„Původně, ale teď, když jsem viděla na vlastní oči, v jakém je Hammond stavu…“ zastavila se před přepážkou oddělující její skupinu od místnosti s jádrem: „…nemůžu jej tu nechat, ne George!“
„Ale…“ chtěl Noonen něco namítnout, avšak Keen jej chytil kolem ramen, jako by se znali několik dlouhých let: „Doktore, muselo Vám být jasné, že ho tady Sam nebude chtít nechat…“ spustil svoji ruku zpět ke svému boku, když uviděl, jak si jej doktor nechápavě prohlíží: „…a krom toho, Hammond je to nejbližší domovu, co nám zbylo. I ta jeskyně byla mnohem větší domov, než ta základna…“ vyplivnul shluk hlenu a slin, které jej kvůli zánětu průdušnice trápily.
„Doufám, že berete léky, které jsem vám předepsal,“ musel chtě nechtě souhlasit, že z pokusu o „záchranu“ Hammonda by mohlo vzejít i něco dobrého.
Sam se mezitím podařil vypáčit zásuvný panel, v němž bylo obrovské mmožstsví paměťových krystalů, z nichž byly snad pouze čtyři nepoškozené.
„Toho jsem se obávala,“ vytáhla čtyři nepoškozené krystaly, přičemž se pak podrobněji zaobírala poškozenými, které byly poničeny energií uvolněnou při mohutné explozi při nárazu Hammonda do země: „Budeme mít štěstí, když na jednom z nich bude Thor a nákresy, které budeme potřebovat,“ mumlala si Sam sama pro sebe, když se k ní připojili i oba muži, kteří zaslechli Samin sten.
„Co se děje? Je všechno v pořádku?“
„Máme jen čtyři nepoškozené krystaly, zbytek je poškozen, ale je zde šance, že budeme schopni část databáze zachránit.“
„Se ztrátami jsme počitali,“ pomohl Keen Carterové zpět na nohy, když se ve vysílačce ozval Paul Parsons, šéfinženýr, jenž na satelitu dohlížel na překlad databáze, který se dostal nad pět procent, což bylo vzhledem k její velikosti obrovský úspěch: „Sam, tady Paul, slyšíš mě?“
„Slyším Paule, co pro tebe můžu udělat?“
„Naneštěstí nic,“ usmál se Paul, který měl zase o něco lepší náladu, než před krátkou chvílí: „Nebudeš věřit tomu, co jsem našel,“ podíval se na podplukovníka Cliffa, jehož tvář zdobil podobně veliký úsměv: „Sice nechápu, jak je to možné, ale tou horninou jejich senzory opravdu neproniknou, Ted měl pravdu,“ ulevilo se všem třem, neboť se doteď vedly žhavé diskuze o tom, zdali nechávají Furlingové základnu na pokoji, nebo jen nejsou schopni jí detekovat, což se ukázalo jako správný předpoklad.
„Zase se mi bude o něco lépe spát,“ posadil se doktor Noonen na jednu z poničených židlí, které byly i přes své poškození schopny unést jeho váhu.
„To jo,“ přitakal Keen, který si všimnul Samina výrazu: „Co je? To je dobrá zpráva ne?“
„Jo jo, výborná…“ vykouzlila na své tváři úsměv: „…ale něco se mi na tom nezdá. Příjde mi to až absurdní, aby za stovky, možná tisíce let nebyli schopni překonat rušící účinky horniny,“ nechala nahlédnout do svých myšlenkových pochodů, které ve své podstatě dávaly smysl.
A nejen to, byly až skoro děsivě pravdivé, když nad nimi člověk hlouběji zapřemýšlel.
„Když jsme skoro před dvěma roky zakládali Alianci Mléčné Dráhy, bylo to především ze strachu před Thakary. V době Aliance čtyř ras byli schopni porážet a následně i ničit planety Antiků, Asgardů i Noxů, přičemž byli zastaveni jen díky Furlingům, kteří se na poslední chvíli rozhodli dodržet svoje závazky vůči Alianci, proti níž do té doby po boku Thakarů bojovali,“ přešla k asgardskému jádru, o nějž se opřela: „Už tehdy jsme měli informace o tom, že pokud Atlantida padne, nebudeme bojovat jen s obyčejnými smrtelníky,“ nepřicházel jí na jazyk lepší termín: „Ale i s povznesenými, což nám sdělili Noxové, když nám poskytli svoji databázi, která vycházela z informací, jež získali po svém povznesení…“ zabrousila lehce do historie, když jí přerušil Paul.
„To ale pořád neznamená, že by Thakarové, potažmo Furlingové ve své fyzické podobě měli disponovat technologií, která tou horninou pronikne…“ narážel na údaje, které byly přímo před jeho očima.
„To se nesnažím vyvrátit, těm údajům zdá se můžeme věřit. Přece jen nemají tušení, že jsme schopní se do jejich satelitu dostat,“ poukázala na zcela logický předpoklad, který chtěla ihned doplnit o své postřehy z rozhovorů s Danielem: „Podle toho, co mi Daniel za ty roky řekl a co jsme byli vůbec schopni zjistit o sféře povznesených,“ posadila se na jednu z méně poškozených židlí, které se u jádra nacházely: „To, že mají Antikové jistá pravidla neznamená, že tato pravidla platí v naprosto celém vesmíru. Pokud budeme uvažovat, že se povznesení omezují na obyvatelné části vesmíru jako Mléčná Dráha a Pegas, tak jak je vnímáme my, za pomyslnými hranicemi galaxií ta samá pravidla existovat nemusí a věřte mi, že neexistují…“ poukazovala na několik let starou křížovou výpravu, při níž vojska Oriů disponovala loděmi, které vysoce přesahovaly technologickou vyspělost Země a jejich spojenců.
„Myslíte Orie?“ optal se Keen, který si nebyl narážkami zcela jistý.
„Ano, už jen to, jak odčerpávali sílu ze svých věřících, dokazuje, že se vměšovali. Druhým příkladem jsou převorové, což byly prakticky jen loutky povznesených, kteří fyzicky vstupovali do jejich těl.“
„To jsem nevěděl,“ mračil se Keen, kterému až teď došlo, že i když byl vlastně částí „vyvolených“, kteří měli přístup k nejdůležitějšímu objevu 20. století, žil jen v iluzi, kterou kolem něj a jemu podobných utkalo dřívější velení SGC a následně i IOA.
„Nebyla to jedna z informací, která by se veřejně šířila,“ dodala Sam výmluvné gesto, když se ve sluchátku ozval podplukovník Cliff.
„Plukovníku, předpokládám, že předpokládáte, že je to jen jedna velká habaďúra z jejich strany, přičemž nás jen sledují a mají z nás srandu?“ začal Cliff nervózně přidupávat nohou, když mu došlo, v jaké se mohou nacházet situaci.
„Víme, že Thakarové se mohou povznášet, přičemž pro povznesené něco jako neproniknutelná hornina…“ použila Jackovi oblíbené uvzovky: „…neexistuje…“ zamyslela se nad tím, co teď řekla: „…alespoň se domníváme, podle toho, co si Daniel vybavuje z dob, kdy byl povznesený,“ chtěla ještě dokončit druhou část svého proslovu, který by situaci dodal poněkud veselejší barvy: „Na druhou stranu, nikde není řečeno, že nechávají Furlingy povznést. Přece jen by se tím zřejmě vzdávali části své moci, která jim zřejmě vyhovuje tak, jak je a v databázi Noxů o nich navíc nebyla ani zmínka, takže…“
„Mno…to dává smysl,“ zapojil se i doktor Noonen, který doteď jen seděl a poslouchal: „Ale měli bychom raději zmizet, nevím, jak dlouho ještě bude sérum účinkovat,“ podíval se na Saminu „mapku“, která se vyjímala na pravé straně krku: „U vás mám největší obavy,“ pomohl Sam s batohem na záda, přičemž se ujal druhého, v němž bylo velké množství poškozených krystalů.
„Podplukovníku, tady Carterová, připravte se na extrakci,“ ozvala se jak na satelit, tak následně i mužům ve fialových „slzách“, které doteď nečinně poletovaly kolem statického satelitu, kdyby do systému zavítaly nepřátelské lodě.
„Rozumím, jsme připraveni,“ zvedl se podplukovník ze židle, přičemž si protáhl nohy, do nichž chytal mravence.
O necelé tři minuty později už se molekuly obou členů rematerializovaly v zadní části jumperu, jehož energetický článek opět vydal větší množství energie, kterou transportní zařízení odčerpávalo.
„Doufám, že to je naposled, co tam někoho transportujeme,“ nechtěla využívat služeb ZPM, které bylo prozatím odpojeno a bezpečně uschováno v bitelném kufříku: „Nemám dobrý pocit z toho, jak jsem podcenila energetický odběr, poprosila Keena o aktualizaci energetické hladiny, když se do kokpitu připojil Paul.
„Sam?“
„Paule, máte krystaly?“
„Nemáme, přišli jsme tady s podplukovníkem na mnohem lepší způsob,“ otočil se na Cliffa, který jen zkřivil ústa v radostném úšklebku.
„Jelikož se jako první přeložily kořenové adresáře a veškeré akční příkazy, podařilo se mi zakrýt náš vstup do systému, přičemž jsem na pozadí nechal nepozorovaně běžet překlad, který se bude tvářit jen jako zběžná diagnostika systémů, která už tam navíc běží.“
„To je pěkný, ale myslel jsem, že ty informace budeme potřebovat dole na základně, ne nahoře v satelitu?“ otočil se major Keen na Paula, který se jen usmál a pokračoval dál: „Až zapojíme Thora do jádra, budeme potom schopni s jeho pomocí přesunout data ze satelitu na základnu, aniž by si toho všimli. Přece jen jsme během těch pár let zjistili, že v téhle činnosti Asgardé vynikají, když jde o přenos velkého množství informací zcela bez povšimnutí,“ upravil další část plánu, který se teď přeměnil ve zcela jiný, mnohem riskantnější, avšak pohodlnější a přívětivější pro posádku podzemní základny.
„Koukám, že držet se plánu nám dělá značné problémy,“ prohodil doktor Noonen sarkasticky ke všem členům malého jumperu, který právě přistával spolu s ostatními letouny do hangáru.
„Tak je to jen malá modifikace,“ chlácholil podplukovník Cliff doktora, když se do toho vložila Sam: „Předpokládám, že doktor narážel na naši část plánu, která doznala razantních změn,“ uchychtla se, když zpozorovala Keenův „znalecký“ obličej.
„Nechápu?!“
„Zjednodušeně řečeno jsme se rozhodli zachránit Hammonda za pomocí naší a Furlingské technologie,“ nechtěla to dále rozebírat, než se všichni sejdou v zasedací místnosti, kde chtěla svůj návrh nadhodit před všemi ostatními.
Hned poté, co všichni vystoupili ze svých strojů, Sam s Paulem zamířili do místnosti s jádrem, kam oba vědci připravili speciální schránku, v níž bylo několik desítek slotů pro nynější asgardské krystaly, které od těch dřívějších doznaly razantních změn.
„Zkusíme zapojit i ty poškozené, uvidíme, co nám řekne diagnostika,“ shodli se oba, že tento postup bude ten nejlepší. Všechny krystaly přesně zapadly do svých míst, přičemž se čtyři nepoškozené rozsvítily a zbylé poškozené sem tam probliknuly.
„Zkusíme to?“ podíval se Paul na Sam, za níž stáli netrpělivý Daniel a Frigga, Thorova dlouho ztracená matka.
Sam jen kývla na znamení souhlasu, přičemž hukot jádra protnulo zvolání plné očekávání: „Thore?!“
„Thore?!“ zkusili to tentokrát oba vědci, když se Frizze rozzářily holografické oči: „Jsi to ty?“ proběhla Saminým tělem, když se dostala na několik centimetrů od zářícího tělíčka drobného Asgarda, jehož černé oči, které v pravidelné frekvenci zakrývala víčka, sledovaly přibližující se postavu: „Matko? Jak? To není možné…“ odmítal uvěřit vlastním očím, přičemž se na pozadí všech procesů spustila diagnostika funkčnosti všech krystalů, čímž si Thor chtěl ověřit, zdali nesní.
„Jsem to já, jsi v galaxii Hydra, spolu se členy tvé posádky,“ ustoupila o několik centimetrů vedle, přičemž simulovala normální chování, jako by Thorovi zacláněla.
„Hydra? Ta galaxie mi není známa, jak jsem se sem dostal a co se stalo s Hammondem?“ chrlil jednu otázku za druhou, při snaze zpřístupnit archivovaná data, která se nacházela na poškozených krystalech: „Mnoho krystalů je nefunkčních, ale půjdou zachránit…“ odvrátil svůj pohled od matky a přistoupil k uměle vytvořenému rozhraní, které mu umožňovalo spolupracovat s jádrem Odinovi základny.
„Výpočetní kapacita je nedostatečná, je zapotřebí provést úpravu…“ podíval se na Sam, která doufala v poněkud radostnější přivítání: „Vy, umíte to s těmito nástroji?“ načrtnul několik asgardských přístrojů, které se zhmotnily na nedaleké platformě.
„Thore, to jsem já, Sam…“ ukázala prsty na svoji hruď, jako by mluvila s bytostí, která mluví jiným jazykem: „…copak si mě nepamatuješ?“ zaskvěl se v jejím hlase Noonenovi starý známý tón, s nímž se vypořádával před několika měsíci.
„Samantha Carterová, 43 let, major. Příslušnice týmu SG-1, vedeném plukovníkem Jackem O’Neillem, 59 let, místo narození – Illinois. Doktor Daniel Jack…“ přerušila jej Frigga, která si stejně jako Thor, nechala udělat diagnostiku, která napověděla, že i čtyři funkční krystaly mají ve své struktuře několik mikrotrhlin, které Thorovi znemožňují přístup k některým datům.
„Některé části se zdají být kompletně odstřihnuty,“ sledovala Thora, který ještě stále drmolil data ke členům expedice, k nimž měl přístup.
„Budeš schopna určit, zdali budeme schopni zpřístupnit odstřihnuté části?“ vytáhnula všechny čtyři krystaly, přičemž se Thorův hologram rozplynul.
„Oprava krystalů není nikdy jednoduchá, nicméně v tomto případě si troufnu tvrdit, že to bude bez problému,“ přešla kolem Sam k jádru, v jehož středu se rozsvítila bílá „kapsa“.
„Co to je?“
„Vložte krystal sem, prosím. Během krátké chvíle, kdy byly zapojeny nové krystaly, jsem měla možnost je trochu prostudovat,“ vyobrazila na vedlejší obrazovku poměrně podrobné schéma onoho krystalu: „Předpokládám, že asgardské krystaly vytváříte pomocí konvertoru hmoty?“ podívala se na Paula, který spolu se Sam souhlasně přitakával.
„Popravdě řečeno je to mnohem rychlejší a pohodlnější,“ přistoupila k oné kapse, kde byl umístěn samotný datový krystal, na jehož poškozenou část bylo aplikováno několik kapek koncentrovaného roztoku.
Krom jiných si toho všiml i Daniel, jehož podvědomí mu po hodně dlouhé době dalo vzpomenout na posmrtný život, kde se s podobnou technikou setkal, avšak pouze jako pozorovatel nižších vrstev. Když se chytil za čelo, které jej při podobných výletech vždy začalo bolet, sundal si brýle, posadil se na blízkou stoličku a předběhnul Friggu v popisu postupu.
„Zatímco Goa’uldi, Aschenové a jiné méně vyspělé národy využívají obyčejné krystaly; Antikové, Asgardé, Oriové a všehovšudy i Furlingové využívají mnohem vyspělejší krystalovou technologii, která jim dovoluje při určitých podmínkách ve spojení s reakční složkou uzdravit sebe sama,“ podíval se na Friggu: „Nebo se pletu?“ nasadil si zpět své brýle, když si všimnul, jak si jej všichni udiveně prohlížejí.
„Nepleteš Danieli, Asgardé se již za mých časů snažili vyvinout tuto technologii, nicméně jak si můžete všimnout i na této základně, podařilo se to až generaci našich synů a dcer, kteří kromě nové krystalové technologie zřejmě zničili naše reprodukční schopnosti,“ našla si pár důležitých informací v databázi, kterou spolu s Thorem zapojili do okruhů.
„To je na dlouhé povídání, a především to nepřísluší nám,“ snažil se Daniel zapomenout na ostrou bolest, která se nyní zintenzivněla.
Frigga souhlasně přikývla a vypnula schéma asgardského krystalu: „Vnější oprava nebude trvat příliš dlouho, nicméně to bude to jediné, co budu moci udělat sama.“
„Co tím myslíš?“ zajímalo Sam, v jejímž hlase bylo patrné zklamání z vývoje situace.
„Krystal byl poškozen i vnitřně, přičemž byly zablokovány některé kousky databáze. Ty nikdy neopravím, ale díky celistvé vnější vrstvě bude mnohem jednodušší vydolovat informace ze zablokovaných částí, což by se před opravou nemuselo vůbec podařit. Nyní máme reálné šance na zachránění až dvaašedesáti procent, podle mých výpočtů; a toto vydolování provedeš ty Sam. Ve spojení s antickým programováním na jumperu budeš schopna možná vytěžit i více, ale budeš to muset udělat ty, fyzicky!“

O týden později
Uběhlo zhruba stoosmdesát tři hodin, než se k Sam do Jumperu dostal i poslední asgardský krystal, který stejně jako několik totožných kousků předtím, prošel poměrně rychlou, avšak technologicky náročnou opravou.
„Poslední krystal zapojen, můžeme spustit proces přehrávání,“ upozornilo nyní již plně funkční vyobrazení asgardského vrchního velitele, který si díky spolupráci s antickými algoritmy na jumperu konečně vzpomněl na většinu ze svých dřívějších vzpomínek.
„Sam, ještě jednou jsem Ti chtěl poděkovat za moji záchranu,“ postavil se přímo naproti Sam, která toto poděkování absolvovala již potřetí a než stačila jakkoli zareagovat, Thor pokračoval: „Vždy jsem lidstvo považoval za naše spojence a blízké přátele, ale až díky Tobě, Jackovi, Danielovi a Teal’covi jsem pochopil, co to znamená skutečné přátelství, kdy se člověk dokáže obětovat pro záchranu jednoho mrtvého,“ užil Jackovi pověstné apostrofy: „počítačového vědomí.“
Objal by ji, kdyby mohl, avšak jeho holografické zpracování mu umožnilo pouze imitovat tento děkovný rituál, který poznal až díky SG-1.
„Nevím, co na to říct,“ zaskvěly se jí v očích slzy dojetí, přičemž napodobila Thorovo objetí, které Sam cítila jen jako lehké šimrání na svých rukou.
„E-ehm,“ zaťukal Daniel na zadní rám dveří jumperu, když se Sam otočila a usmála se na svého partnera: „Neruším?“
„Naopak Danieli Jacksone,“ přestal Thor objímat Sam, která na krátkou chvíli objímala jen sama sebe, což na Danielově tváři vyvolalo drobný úsměv: „Alespoň mám možnost poděkovat i Tobě, ještě jednou,“ chtěl zopakovat svoji děkovnou řeč, když jej Daniel zarazil: „Vím, že je to neslušné, ale měl jsem možnost slyšet váš rozhovor a zatímco Sam byla zaskočena, já měl chvíli času přemýšlet nad odpovědí,“ přikleknul k Thorovi a natáhnul k němu svoji pravou ruku: „Kdykoli příteli, kdykoli!“ opětoval Thor gesto a usmál se na Daniela.
„Dojemné,“ vykoukla zpoza rohu Frigga, která interakci mezi synem a přáteli pozorovala: „Omlouvám se, nechtěla jsem vás špehovat, ale vidět vás jednat s mým synem, i přesto, že je svým způsobem pouhým hologramem, jako s přítelem mě naplňuje radostí a hrdostí, že naše děti dokázaly v tak nehostinném místě, jako je vesmír, najít skutečné přátele. Antikové, ani Noxové a ani my, bychom se v dobách našeho přátelství nezachovali tak, jako vy,“ přistoupila napřed k Danielovi a následně i k Sam, přičemž jim do uší zašeptala: „Děkuji,“ a zase se rozplynula.
„Mám dojem, že stačilo,“ odkašlal si Daniel, který ucítil lehký knedlík ve svém hrdle: „Jak jsme na tom s kopírováním?“ otočil se na Sam, která přiložila ruku k dílu a během krátké chvíle si aktualizovala odhad, který byl poskytnut Friggou.
„Frigga se hodně spletla, když říkala, že budeme schopni zachránit víc jak šedesát procent,“ nechala Daniela nahlédnout na číslo, které poskytnul Thor.
„Třicet devět procent?!“
„Bohužel, poškození, která krystaly utrpěly, jsou mnohem závažnější a obávám se, že moje matka přecenila možnosti oprav a extrakce dat.“
„Jen doufám, že vše, co budeme potřebovat, bude mezi oněmi procenty!“

Mléčná Dráha, Orbána, 22. března 2011
Z modrého, jasně zářícího průchodu, jímž nebylo nic jiného než horiznot události, za doprovodu několika diplomatů a čestných hostů planet Aliance Mléčné dráhy, vykročil generál Jonathan O’Neill. Oblečen do slavnostní modré uniformy vyšel jako první a mohl tak na vlastní oči zpozorovat místnost, která byla stejně jako ta na Omeze prošpikována veškerými dostupnými technologiemi, jimiž Aliance disponovala.
„Kalane,“ pozdravil svého protějška, jehož bujná kštice doznala razantní proměny.
„Jacku,“ pozdravil jako prvního zakládajícího člena Aliance, než svoji pozornost přesunul i ke zbývajícím členům delegace: „Prosím následujte mne,“ postavil se do čela a vedl své kolegy do velkého nákladního výtahu, jehož destinace ležela několik desítek metrů pod povrchem.
„Jak se vám vede?“ prolomil ve výtahu krátkou chvíli ticha Jack, který byl spolu se svojí partnerkou v očekávání potomka, jenž měl spatřit světlo světa již za několik týdnů.
„Vzhledem k stále doznívajícím následkům převorského moru a několika chabým pokusům Ba’ala obsadit naši planetu,“ všiml si smítka na své naškrobené uniformě: „Velmi dobře,“ otevřely se dveře výtahu, díky čemuž se delegaci naskytla příležitost spatřit právě vznikající chloubu orbánské vesmírné flotily – Syndicus.
„Dechberoucí pohled, že?“ otočil se na delegáty, kteří jen souhlasně přikyvovali: „Tudy,“ naznačil následnou cestu, která směřovala zády k čelu doku.
„Jak hluboko jsme?“ optal se jeden ze členů delegace, která náležela Langaře.
„Zhruba padesát metrů, avšak ještě několik pater pojedeme dalším výtahem, jehož zabezpečení je mnohem komplexnější a je přístupný pouze několika mým lidem a tady generálu O’Neillovi,“ zaskočil jak delegáty, tak samotného Jacka, který o tomto prvku neměl vůbec ponětí.
„Co prosím?“
„Odin nás o to požádal a my jsme neměli jediný důvod nevyjít mu vstříc,“ přistoupil ke konzoli a vyzval Jacka, aby se ujal své role: „Zde přiložte ruku a podívejte se do sítnicového skeneru,“ udělal Jack přesně, jak mu bylo řečeno.
„Identifikace potvrzena; generál Jonathan O’Neill. Vítejte, generále,“ objevila se před delegáty holografická postava ukazující na otevírající se dveře výtahu.
„Umělá inteligence?“ padl zcela logický dotaz, na nějž Kalan ihned reagoval: „Virtuální, vytvořena pro tuto slavnostní příležitost,“ vešel do výtahu jako poslední a nasměroval jej k cíli: „Imperiální jádro!“
Výtah bez jediného náznaku pohybu zamířil obrovskou rychlostí do posledního podzemního patra, které bylo vytvořeno k jedinému účelu. Čtvercová místnost o rozměrech padesát krát padesát metrů skýtala ve svém přesném středu prostor pro podstavec s nejdokonalejší biometrickou kontrolou. Jako první přistoupil Kalan, vedle něj se postavil Jack a jako poslední přistoupil velvyslanec za Langaru, Thomas Reich. Všichni přiložili ruce, prošli sítnicovým skenem a kontrolou DNA, přičemž se spustila poslední část biometrické kontroly, která byla zaměřena na specifická místa po celém těle, u nichž nedochází během stárnutí k výrazným změnám.
„Identifikace potvrzena, imperiální jádro online,“ rozplynula se virtuální inteligence, když se počítače umístěné u stěn velké místnosti začaly probouzet k životu.
Spolu se zapínajícími se počítači se před trojicí mužů zobrazila galaktická mapa, která zobrazovala poměrně malý kvadrant mezi Omegou a Orbánou.
„Přibliž satelity jedna až pět,“ přikázal virtuální inteligenci Kalan, když se obrazovka rozpůlila a vyobrazila dva na chlup stejné satelity, které se lišily jen svým umístěním a číselným označením.
„IS1 prochází aktivací,“ zobrazila virtuální inteligence preocentuální propočet, který byl doplněn i barevným vyplněním vnitřku satelitu: „Aktivace kompletní, IS1 vysílá signál,“ komentovala další krok, kterým bylo vyslání aktivačního signálu, jenž cestoval z IS1 na IS2, který stejně jako jeho předchůdce procházel aktivační fází.
„Jak dlouho tato aktivace potrvá?“ dotázal se Thomas, který nebyl s délkou průběhu předem seznámen.
„Dle našich odhadů a v případě bezproblémového průběhu, očekáváme plné spuštění satelitní sítě v řádu minut,“ ujistil Kalan všechny přítomné, že čekání nebude příliš dlouhé.
A měl pravdu, spuštění všech satelitů zabralo jen necelých sedm minut.
„Síť imperiálních satelitů úspěšně aktivována, čekáme na autorizaci z Omegy,“ vykreslila se virtuální inteligence před podstavcem a zamávala všem přítomným členům: „Nashle, bylo mi ctí vás poznat,“ rozplynula se naposled, když se místo ní objevil obraz malého fialovo-šedého mužíčka, jehož černé oči vypadaly, jako by byly naleštěny lakem.
„BAF,“ neváhal Odin ani chvíli a uvedl se do vpravdě vybrané společnosti po svém.
„Odine?!“ pokáral Asgardského velitele Jack, který byl za podobné vtípky sám několikrát pokárán.
„Generále O’Neille, velvyslanče Kalane, velvyslanče Reichu, jménem rasy Asgardů vám chci poděkovat za tuto příležitost,“ uklonil se a téměř ihned navázal tam, kde přestal: „Jsem si zcela jistý, že díky této technologii a díky úspěšnému začlenění vědomí desítek či stovek Asgardů, budeme konečně plně schopni dostát svým slibům, které jsme vám dali v den, kdy došlo k vytvoření Aliance Mléčné Dráhy,“ založil ruce za záda a s odhodlaným výrazem vyzval své protějšky: „S vaším svolením?!“
„Uděleno,“ nezaváhal Kalan ani na jednu sekundu.
„Děkujeme,“ ohlédl se Odin, když se vedle něj začala objevovat holografická těla dalších Asgardů, kteří si svá „umělá“ těla do podrobna prohlíželi.
„Na Zemi jsme měli jedno přísloví,“ otočil se Jack na Kalana, který pln očekávání naslouchal, co mu Jack sdělí: „Čím víc proužků, tím víc adidas,“ usmál se, když viděl Kalanův nechápavý výraz: „Ale asi by to chtělo upravit,“ zamyslel se na krátkou chvíli, když jej napadla dokonalá náhrada: „Hm, čím víc Asgardů, tím víc adidas,“ smál se trochu hlasitěji, což upoutalo pozornost i zbylého osazenstva, jež nechápavě přihlíželo, stejně jako Kalan.
„Časem vám to dojde,“ poplácal Kalana po rameni a přijal gratulaci od několika čestných hostů, kteří s touto technologií a samotnými Asgardy přišli do styku poprvé.

Hydra, Faragutská soustava, 22. března 2011
Od spuštění přehrávání databáze do nových krystalů uběhlo zhruba deset dnů, když se Thor po boku své matky objevil na ošetřovně, kam Sam spolu s Kevinem a Megan pravidelně docházela na kontrolu, zdali nanity nepřebírají kontrolu nad tělem.
„Vaše reakce se zdají být v normálu a nanity jsou stále soustředěny ve Wernickeově a Brockově oblasti, které zodpovídají za porozumění, potažmo tvorbu řeči,“ mrknul na plukovníka Carterovou: „Z mé strany je to pro dnešek vše, Thore, jsou jen vaši,“ upravil si bílý plášť a přejel žídlí z jedné strany ošetřovny, na druhou.
„Thore, Friggo?“ zaměřila svoji pozornost na obě holografická vyobrazení, která nyní vypadala zcela totožně: „Měli byste se nějak viditelněji rozlišit, dělá mi problém poznat, kdo je kdo, když mlčíte,“ posadila se Megan hned vedle Sam, která se nad pravdivostí její poznámky jen pousmála.
„Třeba klobouk, nebo tetování,“ přisadil si i Kevin, na což Frigga již reagovala: „Humor, typické pro váš druh,“ odfrkla si Frigga a rozplynula se.
„Já…já jsem ji nechtěl urazit,“ zakoktal se Kevin a výmluvně se podíval po svých kolegyních, které taktéž nesly část viny.
„Nebojte, jak znám matku, tak si šla udělat to tetování,“ nasadil Thor všemu korunu, přičemž málem zapomněl, proč vlastně Sam vyhledal: „Málem bych zapomněl, přehrávání dat právě skončilo,“ zaujal Sam, která vystřelila jak náboj z hlavně.
Následována Kevinem i Megan přiklusala do jumperu, skrz jehož rozhraní přehrávání a „dolování“ probíhalo: „Kolik procent jsme zachránili?“ promnula si čelo při pomyšlení na práci, která fyzickou abstrakci dat provázela.
„Čtyčicet sedm procent,“ překvapil všechny tři, příjemně.
„A zachránili jsme i plány?“ ujišťovala se Sam, na což se jí dostalo jen souhlasného přikývnutí: „Můžeme začít!“


Tak snad se Vám dnešní kratší díl líbil a již pomalu půjdeme do finále :) U dalšího dílu :bye:

posedlík Uživatelský avatar
Second Lieutenant
Second Lieutenant

Příspěvky: 1058
Bydliště: Atlantis převážně Ústí nad Orlicí
Pohlaví: Muž
Odpovědět s citací
 
vynikající díl :bravo:

pal Command Chief Master Sergeant
Command Chief Master Sergeant

Příspěvky: 976
Bydliště: Nottingham, UK
Pohlaví: Neuvedeno
Odpovědět s citací
 
Parádní díl
Za kazdym vzestupem civilizace stala vira, za kazdym padem nabozenstvi. Neni nic horsiho jak negativni mysleni, zarlivost, zavistive ci jine negativni reakce pro zniceni zivota. Proto je treba myslet a konat pozitivne a s laskou.

Daedalos304 Uživatelský avatar
Major General
Major General

Příspěvky: 3867
Bydliště: Boskovice
Pohlaví: Muž
Odpovědět s citací
 
Zdravím,

předně vše nejlepší do Nového roku - snad jste prožili klidné svátky a nyní se zase všichni můžeme soustředit na práci a školu :D :D

A samozřejmě na závěr druhé řady SG: Intervention, z níž zbývají již pouhé 2 díly.

Mno a první z nich přináším právě nyní, užijte si jej a pomalu se připravte na finále :)

14. Díl (Molekulární dekonstrukce – Molecular deconstruction)

Pegas, M6G-932, 1. Března 2011
Ranní rosou nasáklým porostem se opět, jako již v předešlých dnech, týdnech a měsících, mísila vůně motorového oleje s vůní čerstvě pokáceného jehličnanu. Hlasitá symfonie motorových pil děsila okolní faunu, která z povzdálí přihlížela, jak hustý, několik tisíc let starý les v okolí fialového hybridu pomalu mizí.
„Právě jsme složili poslední?!“ byl v hlase zarostlého lesáka slyšet jistý pocit nejistoty.
„Jak daleko jste za červenou páskou?“ přišel okamžitý dotaz, na nějž neexistovala jednoduchá odpověď.
„Jak kde, někde čtyřicet, někde padesát metrů,“ poškrabal se na zarostlé hrudi, která byla pokryta pilinami: „Kořeny by už ale neměly představovat problém, ne?“ vypnul hučící stroj, který už zažil lepší dny.
„Nejspíš ne,“ vyjel si díky polofunkčním senzorům mapku oblasti, ačkoliv neposkytovaly zcela přesný a perfektní obraz: „Jo, málem bych zapomněl, chce s tebou mluvit generál Brown,“ přepnul jednu z aktivních obrazovek na mapku, která se mu díky práci několika desítek průzkumných týmů neustále aktualizovala.
„Zarostlý lesák“ sebral opodál ležící triko a po očku sledoval, jak se o několik desítek metrů po jeho pravici přibližuje velký stroj, který sbírá padlé kmeny a překládá je na nákladní verzi FISTu, jenž za sebou vezl již čtyři plné korby. Přes několik stovek metrů rozkopaného území, které již bylo vyčištěno od přebytečné flóry, a trčících pařezů se po necelé půlhodince svižné chůze dostal k fialovému hybridu, v jehož patě byl nedávno odkryt a zprovozněn vstup. Přes desítky schodů a několik sekcí prošel k transportnímu zařízení, které jej přeneslo do řídícího centra, v němž se pohybovali jak lidé, tak také zbylí Cestovatelé, Athosiané a Wraithové, kteří prošli stejně jako Todd dobrovolnou transformací. Po schodech vyšel na balkónek a odtud to už bylo jen několik kroků do prosvětlené kanceláře, kde se po vzoru svých předchůdců na Atlantidě, usídlil generál Frank Brown.
„Plukovníku, vezměte místo,“ ukázal na jedinou volnou židli, která v místnosti zbyla.
„Díky, pane,“ vzal židlí za vděk a až teď si všiml, že onou dvojicí, která jej doplňovala, byli Todd a generál O’Neill: „Generále O’Neille, Todde,“ přivítal se i s nimi a na znamení ruky se usadil: „Pohov, plukovníku!“
„Pan Fed mě informoval, že jste se ujal symbolického pokácení posledního stromu?!“ opřel se o opěrku své židle a sepjal ruce.
„Když to podáte takhle,“ zamyslel se a podíval se na svoje mozolovité ruce: „Důležitý je, že můžeme odletět pryč,“ všimnul si několika pilin na svém předloktí, jež decentně oddrobil na zem.
„Ohledně toho,“ vzal si slovo Jack, jenž zde byl za poslední měsíc již po několikáté: „Tady s Frankem a Toddem,“ přisunul židli blíže ke stolu, aby měl na Shepparda lepší výhled: „a koneckonců i Janusem, jsme rozhodli, že Proclarush zůstane zde. Na planetě je vše co k ubránění města potřebujeme, dokovací stanici s napojením na energii z jádra, dobíječ ZPM a drony zde taky ještě nějaký jsou,“ podal Sheppardovi výčet všech kladů, které jsou se zůstáním města na M6G-932 spojeny: „Navíc Todd přislíbil několik úlů, které budou spolu s našimi loděmi permanentně hlídat orbitu,“ přikyvoval Todd na znamení souhlasu: „Teď když je navíc většina Wraithů v Mléčné Dráze, Proclarush nebude pod tlakem a budeme moci město plně opravit a zprovoznit pro boj,“ doplnil Frank, který se po dlouhé době konečně cítil zase sám sebou.
„Fajn,“ podíval se na všechny přítomné, kteří nijak nereagovali: „Když mě tedy omluvíte, půjdu se podívat, jak trhají pařezy ze země,“ postavil se a zasalutoval: „Až mě budete potřebovat v křesle, víte, kde mě hledat,“ odešel zpět do divočiny, kde Ronon zdokonaloval své smysly a umění. Spolu s Teylou a zbylými Athosiany lovil divokou zvěř, přičemž část z nich zabíjel pro maso a kůže, zbytek vodil do osady Athosianů, kteří se na planetě pomalu zabydlovali.
„Nebyl moc nadšenej,“ poznamenal Jack, který měl v plánu Johnovi oznámit, že se koncem měsíce Proclarush stane místem, kde se bude rozhodovat o budoucnosti Aliance Mléčné Dráhy.
„Od té doby, co se dozvěděl o Larin a zbytku Cestovatelů, kteří jsou drženi na mateřské planetě Wraithů, není s ním kloudná řeč,“ vysvětlil Frank, který Johnovy pohnutky zcela chápal: „Bohužel nejsme sto je jakkoli porazit a osvobodit Cestovatele, na to momentálně nemáme prostředky.“
„Já vím, je spousta věcí, na který nemáme prostředky,“ promnul si Jack oči a vytáhnul ze složek několik papírů, které předal svým kolegům.

Pegas, M6G-932, 21. března 2011
Proclarush se po dlouhém slunném dni pomalu nořila do temné, měsícem prosluněné noci. Terénní úpravy byly před pár dny úspěšně dokončeny a nyní se čekalo jen na Januse, který spolu s několika skupinami vědců a techniků připravoval dokovací stanici, jež potřebovala mnoho oprav.
„Generále Browne, dokovací stanice je plně připravena spojit se s městem,“ usadil se na nedalekou židli, která poskytla oporu jeho bolavým zádům: „Plukovník Sheppard by měl mít jednoduchou práci,“ zkontroloval nezbytně velkou plochu, která byla zbavena lesního porostu: „Plukovníku, pokud budete mít potíže se senzory, měl bych být schopen poskytnout z dokovací stanice dostatečně kvalitní obraz,“ nečekal na jakoukoli odezvu a rovnou senzory propojil.
„Díky,“ uslyšel téměř okamžitě ve svém sluchátku, když se město začalo připravovat na vzlet: „Radši se zeptám ještě jednou, jste si stoprocentně jistí, že wraithský pancíř podrží to zlomené rameno?“ měl pochopitelně obavy, aby k dokovací stanici doletěl s městem v jednom kuse.
„Tohle je otázka spíše na Todda, nicméně dle specifikací, které poskytl, by mělo být vše v pořádku,“ ujal se slova Paul, který let s městem zažije úplně poprvé.
„Fajn,“ zavřel oči a začal se soustředit, načež se motory všech šesti mol zapnuly na dvanáct procent.
Země se začala mohutně třást, desítky, možná i stovky stromů v blízkosti hranice „bezpečné zóny“ začaly padat k zemi.
„Pohled k nezaplacení,“ sledoval Paul ve společnosti Todda tuto scenérii z balkonu.
„Impozantní, již velmi dlouhou dobu jsem neviděl některé z měst v pohybu,“ dal Toddovi pohyb města vzpomenout na několik tisíc let staré vzpomínky, které se v něm, částečně i díky Prvnímu a jeho vzpomínkám, probouzely: „Jako by to bylo včera,“ použil všem známé slovní spojení, které však z úst několik tisíc let starého Wraitha znělo směšně.
„Neumím si představit žít takovou dobu, prožít tolik událostí…“ neustále Paula fascinovala wraithská fyziologie, která jim umožnila žít tak dlouho: „…a vzít miliony životů,“ dokončil Todd tu nepříjemnou část tohoto života: „Ale díky tomu jsem nyní zde a mohu si tuhle chvíli užívat jako nový člověk, s novými přáteli,“ neopomněl zdůraznit tu část nového života, jíž si díky Prvnímu váží nejvíce.
To už město protrhlo vrchní část zeminy, která poskakovala z místa na místo, z výšiny na zem. Když na některých místech poodkryla seismická aktivita fialový pancíř, došlo na jednom z mol k mohutné explozi, jíž doprovodil nepříjemný zvuk trhajícího se pancíře.
„Do prdele…“ vyvalil Paul oči, zatímco se Todd otočil na podpatku a běžel do operační místnosti, odkud početná osádka sledovala doposud krátký bezproblémový průběh.
„Pancíř nevydržel nápor,“ zhodnotil Todd situaci a odstrčil od jednoho z počítačů operátora, jemuž vystřelily ruce vzhůru a směrem k Toddovi pár nepěkných urážek.
„Ze ZPM teče spoustu energie, motory se snaží vykompenzovat ztrátu výkonu,“ rychle kmital z destičky na destičku, které u antické technologie fungovaly jako klávesy: „Johne, zkus uzavřít okruh u pátého mola, sice ztratíme výkon, ale ZPM to možná přežije s dostatkem energie na přistání!“ přikázal Todd, který byl po Janusovi nejlepším mozkem na planetě.
„A co kdyby nám pomohla dokovací stanice? Při odletu Atlantidy z Lantey, se nám podařilo podpořit město při vynoření,“ uzavřel přívod energie do motoru a odstřižených oblastí.
„Přenos energie by byl samozřejmě možný, ale až v bezprostřední blízkosti města,“ zapojil se do diskuze Janus, který právě prováděl potřebné výpočty: „Bohužel nejsem schopen říct, zdali bude město tuto energii přijímat, technologie k tomu potřebná, mohla být po tak dlouhé době zničena a upřímně řečeno mě ani nenapadlo ji zkontrolovat,“ dokončil nepříliš náročné výpočty, které na obrazovce zvýraznily hranici, odkud by mohlo město přijímat dálkový přenos energie: „Až budete na hranici dosahu, upoznorním vás a zkusíme zapojit energii z dokovací stanice, spouštím její výkon na sto procent,“ ukázal prstem na jednoho z techniků, který čerpání energie navýšil.
O několik desítek metrů níže, se centrální jádro připomínající obrovské ZPM rozzářilo do běla, přičemž byl prvotní nápor vysokého množství energie doprovázen lehkými vibracemi: „Jádro čerpá sto procent energie…“ na chvíli utichnul technik, který byl přímo v místnosti s jádrem: „…a drží,“ oddychl si, když vibrace ustaly a hodnoty energie vykazovaly bezchybnou stabilitu.
„Zkuste město naklonit o několik stupňů, váha zeminy, která se drží na pancíři, přispívá k celkovému odběru energie a tu teď budete potřebovat všechnu,“ doporučil směrem k Johnovi Janus, který na obrazovce sledoval, jak se úhel náklonu města mění o několik desítek stupňů, což ve výsledku opravdu umožnilo zemině opustit pohodlí vrásčitého pancíře: „Výborně, výdej energie o zhruba tři procenta poklesl,“ nahlásil Todd stav do sluchátek, když se poslední kousky mola odpoutaly od města a plnou rychlostí dopadly na zem.
„Něco nám upadlo,“ prohodil John směrem k Toddovi a pomalu se připravoval na přistání, k němuž zbývaly už jen minuty.

O 10 dnů později
V operační místnosti bylo deset dnů po klidném přistání a následném propojení s dokovací stanicí rušno. Brána byla právě umisťována do kapsy, přičemž ji svorky umístěné v podlaze spodního patra operační místnosti pevně uchopily a stabilizovaly.
„Doufám, že nám z Omegy dovezou čerstvou výplň,“ kroutil Frank směrem k Johnovi hlavou, neboť musela být kvůli přemístění brány rozebrána prosklená část věže.
„Anebo nám Janus poskytne nanity,“ podíval se na po své pravici stojícího Antika, jehož úsměv mluvil za vše: „To beru jako souhlas,“ drbnul John do Januse, kolem nějž se prohnala již mnohem větší a silnější Parva, jíž následovala o chlup vyšší Gaia.
„A hop, prcku,“ zachytil John svoji dceru v běhu, přičemž si ji uvelebil na své hrudi.
„Nevychovaný psisko s malou holkou na vojenské základně,“ nemohl Frank stále uvěřit tomu, že musel ustoupit Johnovi, který byl podpořen jak Janusem, tak Jackem.
„Náhodou umí sedni a lehni,“ zastal se John malého labradora, přičemž na Parvu vyhrknul povel, který se naučila před několika dny: „Wraith!“
Malý pes v tu ranu padnul na bok a ani se nehnul.
„No vida, tak přece jen by mohla být k užitku…“ usmál se nad „mrtvým“ psem: „jako návnada,“ vyděsil malou holčičku, která se vysmekla z Johnova sevření a začala Parvu intenzivně hladit.
„Díky, pane, teď z ní tu představu nedostanu,“ chytil pod jednu paži Parvu a pod druhou Gaiu, která na generála Browna vyplázla jazyk: „Blé…!“
Generál Brown malé Gaie opětoval stejnou mincí. Bohužel pro něj u toho nevypadal tak roztomile jako malá Antička, jejíž „strýček“ si „výměny názorů“ všiml: „Velmi dospělé, generále,“ vyrašil na jeho tváři úsměv od ucha k uchu: „Já si nezačal, to ona,“ ukazoval prstem za mizící holčičkou, která se právě rozplynula v městské transportní síti: „Určitě,“ přiléval Janus oheň pod kotel.
„Víte, co mi můžete?“ ztrácel trpělivost a otočil se na podpatku, aby se vydal za operátorem, jemuž právě instalovali ovládací panel brány: „Vím, ale raději bych náš vztah zachoval na profesionální úrovni…“ nasadil tomu všem korunu, přičemž mu neušlo, že Frank začíná brunátnět v obličeji: „…generále,“ se vší vážností změnil tón.
Frank nijak nereagoval a místo toho se věnoval svému cíli, který se pohodlně usadil a spustil diagnostiku brány: „Jak dlouho bude diagnostika trvat?“
„Několik minut, pane. Mám vás informovat, po jejím skončení?“
„Nemusíte, jakmile bude brána v provozu, dejte vědět na Omegu, že jsme připraveni přijmout naše hosty,“ klepnul prsty do konzole a vydal se nějkratší cestou do svého pokoje, kde měl nachystanou slavnostní uniformu.

Mléčná Dráha, Omega, 31. března 2011
I na Omeze se vše připravovalo na vysoce očekávanou událost, jíž byl summit všech členů, v Mléčné Dráze dobře známé, Aliance. Naquadahový kruh se dnes roztočil již po několikáté a stejně jako předtím, i nyní byl příjemcem červí díry.
„Plánovaná aktivace zvenčí,“ ozval se operátor do interkomu, načež přijal autorizační kód z Pegasu: „Generále O’Neille, Proclarush hlásí stoprocentní připravenost,“ čekal na náznak odpovědi, jíž bylo zavrtění hlavou.
„Generál O’Neill bude mít malé zpoždění,“ přetlumočil Jackovo kroucení hlavou do srozumitelných myšlenek: „Teal’c s Bra’tacem prozatím nedorazili, vyčkejte.“
„Řekněte generálu Brownovi, ať nás očekávají za pár minut a vytočte mi Kresh’tu,“ založil ruce a vyčkával až Woodcomb předá zprávu a odpojí spojení s Pegasem.
Dave ukončil spojení a ihned začal vytáčet Kresh’tu, nový domovský svět Jaffů. Spojení bylo v mžiku navázáno, přičemž si Jack stoupnul před obrazovku, kde očekával obraz z místnosti s bránou, tak jako mnohokrát předtím. Jaké bylo překvapení, když se na obrazovce objevila všem známá nenáviděná tvář: „Ba’al?“ povolil sevření svých rukou a snažil se na sobě nedat znát rozladěnost, jíž Ba’alův obličej vyvolal.
„Jacku, příteli, dlouho jsme se neviděli,“ byl Ba’al velice dobře naladěn a dával to Jackovi náležitě najevo.
„Ten tvůj ošklivej ksicht vždy rád vidím,“ přepnul Jack do své tradiční sarkastické nálady, pro niž je znám téměř po celé galaxii.
„Díky za kompliment,“ pokračoval Ba’al ve své hře, zatímco se v pozadí přenášeného videa chystala na vstup další postava: „Když už ale voláš, v tuto velice vhodnou dobu,“ otočil se za svá záda a vyzval čekajícího k akci: „Dovol, abych ti představil mého nového Prvního muže,“ ustoupil Ba’al o dva kroky vpravo, přičemž se zpoza jeho pláště vynořila svalnatá postava se zářícíma očima: „Teal’cu?!“ došla Jackovi slova. Špendlík by byl slyšet, kdyby právě spadnul na zem: „Šach,“ využil Teal‘c na Zemi známé terminologie a nechal odpojit spojení.
„Vytočte je, hned,“ vzpamatoval se Jack z šoku, načež si chystal pekelně peprné výrazy, kterými chtěl Ba’ala častovat.
„Sedmý zámek nezapadl, pane. Zřejmě ihned navázali spojení s jinou planetou, aby nám znemožnili jakoukoli akci!“ sledoval bezchybnou diagnostiku, kterou ihned spustil.
Jack si jen promnul oči a nechal se Odinem transportovat ke Stevenovi, který měl být v době Jackovi nepřítomnosti, stejně jako v posledních měsících, zastupujícím velitelem.
„Stevene, máme problém,“ vylekal zastupujícícho velitele, který si dopřával svačinku z místní kantýny: „Brh-rh…,“ zakuckal se a odložil tvarohový koláč: „Kruci fix, neumíš chodit dveřma jako normální člověk, podívej se, jak vypadám,“ ukazoval na požmoulané drobky, které se mu nahromadily jak na jeho uniformě, tak na stole před ním.
„Na to momentálně nemám čas, potřebuju Daedala na rychlej průzkum,“ nenechal Stevena ani dožvýkat sousto: „Co? Proč? Co se děje?“
„Ten bastard nám dal pěknou podpásovku,“ začal chodit po jeho kanceláři a trousil jednu nadávku za druhou.
„Kdo Jacku? Vůbec nedáváš smysl,“ snažil se zklidnit svého přítele, který vypadal, že každou chvíli vyskočí z kůže: „Ba’al…“ zastavil se a hmátnul po židli: „Ba’al asi naimplantoval Teal’ca…Já nevím, možná už má všechny Jaffy a Teal’ca si nechal jako třešničku na dortu, aby se nám mohl vysmát,“ uvolnil si kravatu a prolupal prsty.
„Pokud je to, co říkáš pravda, Ba’al bude na Kresh’tě určitě čekat, Teal’c je taky můj přítel, ale nepošlu Daedala a jeho posádku do jisté pasti,“ nechtěl, ale musel použít ono slovo: „To by byla sebevražda!“
„Nepotřebuju, aby s ním bojovali, potřebuju průzkum. Vyskočit v dostatečné vzdálenosti od planety, zamaskovat, doletět k planetě, proskenovat celej povrch a zjistit, jak moc hluboko v řiti jsme!“ zvedal se, že se nechá vrátit do operační místnosti, když se ještě naposledy podíval Stevenovi do očí: „Víš, že technicky vzato jsem za tebou ani nemusel chodit?!“
„Vím a cením si toho…“ opětoval Jackovi pohled: „Hned je pošlu.“
„Díky.“
„Teď se dej dohromady a přines mír oběma galaxiím,“ vytasil se Steven s miniproslovem, který si plánoval pro mnohem lepší situaci: „Provedu! Odine?!“
Odin transportoval Jacka do operační místnosti, přičemž na Stevenův rozkaz zalarmoval celou posádku Daedala a nechal Hermioda připravit loď, která se pod jeho velením zvedala ze svého doku. Jack plácnul Davea po rameni a poprosil jej o zadání stanice Midway, která se pro cestu do Pegasu používala. Mezitím si upravil svoji uniformu a po schodech sešel do prostoru brány, kde čekali téměř všichni, kdo se několikadenního summitu měli účastnit.
„Omlouvám se za drobné zdržení, před krátkou chvílí jsme obdrželi velice nepříjemnou zprávu, kterou nyní musíme prověřit a nesnesla odkladu,“ vysvětloval již od mohutných vrat, jimiž do prostoru vstoupil: „Seržant Woodcomb již zadává adresu přestupní stanice, odkud se dostaneme do samotného Pegasu,“ postavil se do čela delegace, když se před ním otevřela hranice červí díry: „Následujte mne!“
Žádný delegát, kromě Jacka na půdu jiné galaxie v životě nevstoupil. Už v tomto ohledu bylo hoštění summitu prvním Antiky postaveným městem privilegiem; jak pro hosty z Mléčné Dráhy, tak pro město, které se mělo stát symbolem Janusových slov, která pronesl před téměř dvěma roky.

Galaktické prázdno, Midway 2.0, 31. března 2011
Díky úpravám, jimž se během několika dlouhých chvil Janus věnoval, byl cestovní čas mezi Mléčnou Dráhou, Přestupní stanicí a Pegasem zkrácen zhruba o polovinu, což bylo ve výsledku spíše jen příjemností. Jako první hranici červí díry protnul Jack, který se stihnul otočit tak, aby na příchozí viděl: „Vítejte na Přestupní stanici,“ vztyčil levou ruku a drobnou otočkou po svislé ose představil krásu pozemské technologie.
„Druhé v pořadí,“ dodal Odin, jehož paměťové jádro se právě usadilo v místních počítačích.
„Ano, Přestupní stanice dva nula, jak jí s oblibou říkáme,“ uzavřela se po průchodu posledního člena IRIS a kolem brány se vztyčil neprostupný štít.
„Jak můžete sami vidět, bezpečnostní opatření jsou velmi přísná,“ dal vzpomenout na několik let starý incident, při němž se Wraithové s pomocí Přestupní stanice dostali až na Zem.
Neukazoval přitom pouze na vztyčené ochranné prvky obou naquadahových kruhů, nýbrž i na vyvýšená palebná místa, která byla obehnána štíty, jejichž polarizace odolá i silným omračujícím EM pulsům, která jsou schopna generovat wraithská zařízení.
„Tamti pánové, jejichž hlavy vypadají jak vajíčka,“ ukázal do prosklené části stanice: „To jsou operátoři, kteří na základě subprostorového vysílání autorizují příchozí spojení a samozřejmě navazují spojení s oběma základnami,“ dal si záležet na posledním slově: „Stanici je totiž možné vytočit pouze z jedné základny v každé galaxii,“ domysleli si ostatní, která základna v galaxii Pegas to bude.
„Velice rád bych vám poskytl i další vyhlídkovou trasu, ale jelikož jste si zakoupili lístky na okruh číslo jedna,“ usmál se na celé kolo: „Popojedem,“ kývnul na oba operátory, kteří vytočili Proclarush, vyslali autorizační kódy a spustili ochranná opatření kolem pegasské brány.
Stejně jako před krátkou chvílí i nyní Jack vstoupil jako první, následován zbytkem delegace.

Pegas, M6G-932, 31. března 2011
Po několika minutách cesty z jedné brány do druhé, se aktivovala poslední z nich, před krátkou chvílí ukotvená a diagnostickým programem schválená. Před deformujícím se výronem energie stál generál Brown, jenž se stal, na vlastní žádost, velitelem dobyté základny, díky níž mohl utéct od všeho, co jej s Omegou a Luciány spojovalo.
Jen co se hladina horizontu události ustálila, protnul ji jako první Jack, který se stejně jako na stanici Midway otočil směrem vzad, aby tak mohl tváří v tvář úžasu příchozích delegátů zapomenout na nepříliš radostné zprávy.
„Vítejte na Proclarush, prvním Antiky vybudovaném létajícím městě,“ postavil se vedle zastavšího se Jacka Frank: „Jacku?!“
„Pomoz mi je na chvilku zabavit, než začneme jednat, chci počkat na potvrzení z Omegy, že Teal’c s Bra’tacem nedorazí,“ nedal Frankovi ani náznak důležitosti informací.
Místo toho se usmál na právě příchozí, kteří si mohli hlavy ukroutit.
„Nádhera,“ žasli někteří nad vzhledem kontrolní místnosti s bránou, která i přes zjevné poškození stále vzbuzovala pocit majestátnosti tohoto monumentálního díla.
„Snažili jsme se dát místnost s bránou, zasedací místnost a vaše pokoje do co možná nejlepšího stavu,“ holedbal se Frank, který taktéž přiložil ruku k dílu.
„Ovšem, až bude vše tak, jak má být,“ vzpomínal Jack na svoji první návštěvu Atlantidy, jejíž nepoškozený interiér vypadal mnohem honosněji.
„Mohu?“ dotázal se Kalan, zdali může nahlédnout ze sousedícího balkonu, když se k němu a zbylé delegaci připojil Odin, který se konečně usídlil ve zdejším paměťovém jádře.
„Ale jistě,“ kývnul Frank a dal znamení připraveným pomocníkům, kteří s: „Díky!“ přebírali zavazadla a odnášeli je do předem připravených ubytovacích kójí.
Barevnou vitráž vystřídaly spalující paprsky velkého slunce, které při průchodu z potěmnelé místnosti na venkovní světlo oslňovaly. Kalan, který šel v čele, si odstínil paprsky dlaní, když se mu naskytl pohled na obnažené pobořené město, jehož plášť byl téměř celý pokryt silným, sytě fialovým pancířem. Stejnou scenérii viděli i ostatní členové delegace, jejichž překvapení nebralo konce.
„To je…“ byli i Tokkerští delegáti nadšeni velikostí města u jehož zlomeného mola zrovna odpadl poměrně velký kus pancíře. Ten prosvištěl několik desítek metrů vzduchem, než se zaduněním dopadl na rašící trávu, která byla při přistání sežehnuta na uhel.
„Technikové právě usazují kotvící svorky,“ ukázal Frank na letku Orbánských, ale i Antických jumperů, jejichž energetická jádra byla opravena, jak k mezní hranici mola, jemuž chyběl zbytek ramena, přiváží několik desítek tun vážící mechanismy, které by měly dle propočtů udržet utržené rameno u zbytku města.
„Jak hodláte podržet rameno na místě, než jej svorky napevno ukotví ke zbytku města?“ padl z hloučku přihlížejících dotaz, k němuž se s dovolením velitele základny vyjádřil sám Odin.
„Tažné lano svorek je vyrobeno z velmi pevné slitiny, která umožní mechanismu, aby rameno pomalu přitáhl a následně i upevnil tak, aby nedošlo k jeho opětovnému odlomení,“ přišel z hloučku další dotaz.
„A rameno sem dopravíte jak?“
„Takhle!“ dořekl Odin právě včas, když se pod levitujícími jumpery zhmotnilo obrovské molo, které leželo na centimetry přesně tam, kde mělo: „Došlo nám, že k převozu takto velké a těžké části města nám nebudou stačit běžné metody,“ nenechal Kalan Odina dopovědět: „A proto je tu Ophrys,“ otočili se někteří delegáti na pyšného Kalana, který jako jeden z mála tušil, jak bude dnešní den probíhat: „Díky Sygine!“ ozval se spolu s Kalanem i Frank.
„Rádo se stalo,“ objevil se Sygin hned vedle Odina, který se na několik milisekund ztratil: „Jen drobná nestabilita, nemusíte se bát,“ ujišťoval všechny přítomné, kteří si téměř vůbec nevšimli krátkého okamžiku, kdy obraz Odina problikl: „Některé systémy a datová centra je nutné podrobně prozkoumat, aby k podobným výpadkům nedocházelo,“ přikyvoval Frank, jemuž na tabletu ihned přistála žádost o přidělení několika techniků na tuto záležitost.
„Schválit,“ honilo se Frankovi v hlavě, když se začala vytáčet brána umístěná v operační místnosti.
„Jaffové?“ podíval se Frank na Jacka, který jen nevěřícně zkřivil ústa, načež se s ujištěním, že určitě o nic nejde, odebral spolu s Frankem do operační místnosti.
„Hned budeme zpět, Odin Vám jistě rád popíše jeden z procesů, jimiž máme v plánu revitalizovat město,“ zaúkoloval Jack Odina, když zapadl i poslední zámek.
„Nepřijímám žádnou identifikaci, pane,“ slyšeli shůry ovládacího centra příslušníka langarské části osazenstva, který měl dnes službu u DHD.
„Co myslíš, Jacku?“ pootočil Frank hlavu o devadesát stupňů na ustaraného Jacka, jehož mozkové závity pracovaly o stošest: „Nějaké video, nebo zvuk?“
„Nikoli, generále,“ ještě pro jistotu překontroloval veškeré frekvence, na nichž by mohl přijímat jakékoli signály: „Čisto!“
„Nech…“ nedořekl Frank slovo, když se horizont události rozplynul: „…ápu,“ podařilo se mu to až nyní, když se skrz naquadahový kruh podíval na pestrobarevnou vitráž.
„Jako když ti Athosianské děti zazvoní na zvonek a utečou,“ vzpomněl si Jack na několik měsíců starý případ, kdy si několik nájemníků Westova komplexu stěžovalo na neustálé zvonění, při němž nikdo nebyl u dveří.
„Nedivil bych se,“ usmál se, když kolem něj proběhlo několik Athosianských dětí a přitiskli se na Hallinga, který opustil delegáty na balkoně.
„Vrátíme se,“ otočili se oba na podpatku a zamířili zpět na balkon, kde Odin ve společnosti Sygina „bavil“ diplomatickou delegaci.
„Jacku?“ otočil se Jonas Quinn, jeden ze zástupců Langary.
„Někdo asi vytočil špatné číslo,“ ukázal rukou směrem ke konferenční místnosti, kam se všichni přítomní vydali.

Mléčná Dráha, Kresh’ta, 31. března 2011
Obrovským sluncem prosvětleným kouskem galaxie na vlnách prázdnoty dřímal statický Daedalos. Jeho senzory a veškeré nutné systémy fungovaly na sto procent, přičemž se na povrchu planety hemžilo několik desítek pohybujících se teček.
„Tady bezpečnostní tým Alfa!“ ohlásil se do interkomu velitel prvního výsadku, který během krátké chvíle se svým týmem prozkoumal značnou oblast jedné z kolonií, kterou několik tisíc jaffských uprchlíků založilo.
„Posloucháme,“ nahlédl Kleinman přes rameno své operátorky senzorů, která stále nedetekovala nic víc než bezpečnostní týmy.
„Senzory opravdu nelhaly, je zde naprosto pusto,“ vešel zrovna do jednoho z příbytků, kde ještě dohořívalo dřevo v ohništi, nad nímž visel velký železný kotel s polévkou: „Ale nebude to dlouho, co všichni zmizeli,“ přešel blíže, aby mohl nahlédnout do kotle.
Díky specifické vlezlé vůni si vzpomněl na polévku, kterou si v jedné z restaurací poblíž Westova komplexu pravidelně objednával: „Pokračujeme,“ vrátil se zpět do reality, když ve sluchátku uslyšel hlas svého velitele: „Beta a Delta hlásí tu samou situaci, zdá se, že odešli ve spěchu,“ ukázal velitel týmu Alfa směrem k další části, kde na zemi ležely ampule s tretoninem.
„Něco nám uniká,“ ukázal na ampule, které se jen tak válely na zemi a u přilehlého místa na spaní.
„Plukovníku, Jaffové tu dokonce zanechali tretonin,“ vzal jeden do ruky a přečetl si vytištěný štítek, kde byla označena výrobní šarže a datum spotřeby.
„Zopakujte?“ díval se Kleinman zmateně po své senzorové důstojnici, která jen nechápavě kroutila hlavou: „Jaffové tu zanechali i tretonin, něco tu smrdí,“ zopakoval svá slova, když signalizoval svým kolegům zvýšenou opatrnost.
Průzkum trval ještě zhruba půl hodiny, než Dave usoudil, že již nemá smysl pokračovat v pátrání, které vedlo jen k více otázkám a téměř žádným odpovědím.
„Spojte mě s Omegou,“ vstal ze svého pohodlného křesla a přešel blíže k obrazovce, kde se objevil Steven Caldwell.
„Plukovníku?“ kývnul na znamení pozdravu očekávajíc dobré zprávy.
„Generále,“ opáčil stejnou mincí, než se ujal slova: „Už asi hodinu moje bezpečnostní týmy prochází několik větších, ale i menších osad, doposud jsme ale nenarazili na živáčka. Podle všech stop to vypadá, že se sbalili ve spěchu. Několik týmů dokonce našlo plné ampule tretoninu i spolu s aplikátory,“ shrnul nejpodstatnější fakta, které týmy shromáždily.
„Nějaká známka boje?“
„Nikoli, člověk by řekl, že odešli sice ve spěchu, ale organizovaně, bez jediného boje,“ kroutil hlavou, když se vedle Davea objevil hologram malého asgarda.
„Vše již řečené mohu potvrdit,“ přispěchal i Hermiod se svojí zprávou, která se během přenosu nahrála do hlavního počítače na Omeze.
„Děkuji Vám, vraťte se domů,“ zmizel Caldwell z obrazovky, když se Dave otočil na Hermioda: „Co nám tajíš?“
„Omlouvám se, ale na příkaz generála O’Neilla Vám nemohu nic prozradit,“ nečekal na žádnou reakci a rozplynul se zpět v toku jedniček a nul.
„Úchvatný,“ posadil se Dave zpět do křesla a kývnul prsty na znamení skoku do hyperprostoru.
Jen co se do hyperprostorových článků nahrnulo dostatečné množství energie, rozsvítily se jako vánoční stromky zanechávajíce za sebou opět ničím nenarušované vzduchoprázdno.
Jen co Daedalos zmizel v subprostorovém tunelu směr Omega, odmaskovala se na pozici jen několik desítek kilometrů od dříve stojícího Daedala malá nákladní loď.
„Můj pane, pozemský bitevník právě odletěl,“ mluvil pilot ke komu jinému než k samotnému Bohu.
„Ihned zamiřte na tyto souřadnice,“ objevilo se na monitoru umístění, kam pilot po odpojení spojení ihned zamířil.

Pegas, M6G-932, 31. března 2011
Jack již věděl, co se pravděpodobně odehrálo na Kresh’tě, ale i přesto v koutku duše věřil, že pravděpodobně uklouznul v koupelně a teď leží v komatu na jednotce intenzivní péče. I proto byl duchem nepřítomen, když se přímo před ním odehrávala jedna z typických slovních přestřelek, která na podobných akcích vznikala mezi Kalanem a druhým zástupcem Langary, který na rozdíl od Jonase žárlil na vztahy a výhody, které Orbána oproti Langaře čerpala mnohem dříve. V mnohých případech byla tato žárlivost opodstatněná, avšak v dnešním případě, kdy byl na pomoc do Pegasu vyslán Ophrys, nikoli. Stejně tak se Langara cítila opomenuta v případě, kdy Warrickův lid získal achenská plavidla spolu s Punitorem, který teď ustavičně hlídal orbitu Galaru, kde v symbióze žily dva naprosto odlišné národy – jeden na povrchu, druhý v podzemí. Všechny tyto spory postupem času jen gradovaly, ale dnes bylo Jackovi vše jedno, snažil se nesledovat dění kolem sebe a věnoval se jen a pouze svým myšlenkám, které ho sžíraly víc a víc. Zničeho nic se však po dlouhé době mlčení zvednul a zamířil směrem k operační místnosti: „Až skončíte, dejte mi vědět,“ dal tušit, že jej neustálé diplomatické potyčky uvnitř aliance nebaví a přímou cestou se vydal za Frankem, který se věnoval své práci. Byl zrovna v půli cesty, když se městem rozezněl typický poplach vznikající při příchozí červí díře. Jack přidal do kroku, a když už ve svém zorném poli viděl okraj naquadahového kruhu, projela jím velmi silná, téměř neviditelná vlna vycházející z brány. Jack ihned ztuhnul na místě, když ucítil velmi silné chvění, které prostupovalo celým jeho tělem.


Díl se snad líbil, opět zanechte nějaký ten komentář pod dílem a u posledního dílu :bye:

posedlík Uživatelský avatar
Second Lieutenant
Second Lieutenant

Příspěvky: 1058
Bydliště: Atlantis převážně Ústí nad Orlicí
Pohlaví: Muž
Odpovědět s citací
 
vynikající díl :bravo:

pal Command Chief Master Sergeant
Command Chief Master Sergeant

Příspěvky: 976
Bydliště: Nottingham, UK
Pohlaví: Neuvedeno
Odpovědět s citací
 
Díky za přání , nápodobně, ať je tento rok alespoň tak dobrý jak ten minulý .
To je rychlost s novým dílem, čekal jsem ho až tak za týden či dva. :D
Už jsem nahžaven na další pokračování a zároveň smutné že vím kolik dílů do konce :cry:
Za kazdym vzestupem civilizace stala vira, za kazdym padem nabozenstvi. Neni nic horsiho jak negativni mysleni, zarlivost, zavistive ci jine negativni reakce pro zniceni zivota. Proto je treba myslet a konat pozitivne a s laskou.

Daedalos304 Uživatelský avatar
Major General
Major General

Příspěvky: 3867
Bydliště: Boskovice
Pohlaví: Muž
Odpovědět s citací
 
Mno nic dámy a pánové - konec je tu :)

Bylo to dlouhých 9 let co se povídka začala psát a publikovat - a sepsané omáčce je konec :) - tímto se rovnou omlouvám, že finální finále neexistuje, ale už to tak bohužel je :)

Tak si užijte poslední jízdu a určitě zanechte komentář :)

15. Díl (Konečná – End Game)

Pegas, M6G-932, 31. března 2011
„Co se…“ rozlepil Jack oči a instinktivně přičupnul, když se celé jeho tělo začalo silně chvět: „Co se…“ zběžně se osahal na prsou, přes břicho až ke kapsám, když si všiml, že se netřese pouze on, ale celá místnost s bránou a operační centrum, kde několik techniků v panice převrátilo židle, které se sílícími otřesy vydávaly stále silnější a silnější hluk.
„Odine?!“ chtěl si sáhnout po sluchátku, když se vedle něj zhmotnila problikávající silueta Asgarda.
„Jac…“ vypadl hologram kompletně, když se celé město s enormním hlukem naklonilo a po krátké chvíli vrátilo do původní pozice.
„Jacku, co se to kurva děje?“ slyšel ve svých uších zadýchaného Franka, který se po necelé minutě připojil osobně.
„Nemám tušení, bránou projela silná rázová vlna a…“ zasekl se v půli věty, když mu došlo, co se nejspíše stalo: „Balkón!“ drbnul prsty do Frankova předloktí a urychleně se vydal skrz přístupové dveře s vitráží. Jen co jeho zrak přivyknul změně světla, zamířil zrakem k poškozenému molu, kde jumpery ukotvovaly svorky. Jaké překvapení se oběma mužům naskytlo, když spatřili zcela holé, sytě fialovým pancířem nechráněné město, které pokrývala hlína spojená s černým popraškem, který byl zřejmě to jediné, co ze silného pancíře zůstalo.
„Jak?“ nevěřil Frank vlastním očím.
„Antická zbraň na Dakkaře, tak jsme…“ skočil mu Frank do řeči: „Já vím jak, ale…jak? Vždyť ji zničili Oriové!“ skoro až křičel Frank, když se vedle nich zhmotnili Odin se Syginem: „Wraithské úly spolu s křižníky hlídkujícími na orbitě byly zničeny,“ bylo i v jejich hlasech slyšet zděšení: „Díky demolekularizaci wraithského pancíře byly poškozeny tři jumpery, které zrovna usazovaly jednu ze svorek, když město o několik metrů náhle kleslo,“ shrnul základní data, když se brána, která se před krátkou chvílí zavřela, začala znovu vytáčet.
To už do místnosti vběhl i John v doprovodu Ronona, který měl tržnou ránu na hlavě.
„Generále, co to b…“ nestihl John doříct větu, když se branou prodrala další demolekularizující vlna, která rozpustila dva nejblíže stojící muže.

Pegas, Neznámá planeta, 31. března 2011
V záři nástěnných světel a ultraplochých obrazovek se ve velkém tempu mihotalo několik postav, které kontrolovaly velké množství dat. Celé chaotické podívané přihlíželo i několik slavnostně oděných mužů a žen. Jeden z nich, ověnčený desítkami insignií a frčkami, vystoupil ze stínu výklenku a pohleděl na změť nic neříkajících údajů, které se promítaly na obrazovce.
„Výsledek?!“
„No…“ ujal se slova jeden z vědců, který se přestal věnovat své práci a pohleděl tázajícímu se muži do očí: „S jistotou můžeme říci, že tentokrát došlo k úspěšnému vypuštění radiační vlny,“ otočil se i na své kolegy, kteří nešetřili optimistickými úsměvy: „Za předpokladu, že byla radiační vlna správně nakonfigurována,“ všiml si pohledu proti němu stojícího muže: „A byla správně nakonfiguována,“ přihodil výmluvný úsměv: „By nyní na celé planetě neměl být ani jeden Wraith…“ skočil mu téměř dva metry vysoký muž do řeči: „Mohou vypadat, jak chtějí, ale vždy to byli, jsou a budou Wraithové doktore, na tom se nic nemění,“ nechal pokračovat svého protějška, který se k danému tématu raději nevyjadřoval: „…neměl by tam být žádný Wraith, alespoň ne v podobě v jaké ji známe,“ poposunul si brýle, které mu sjížděly po nose: „Z wraithské fyziologie a díky informacím, které se podařilo ukořistit při infiltraci několika úlů a Atlantidy, víme, že Wraithové jsou jakousi vývojovou formou, která vznikla sloučením lidské a broučí DNA, což by znamenalo, že jsou teď na planetě Wraithové téměř výlučně s plně lidskou DNA jako vy, nebo já…“ podíval se na jednoho ze svých kolegů, který souhlasně přikývnul: „Tedy alespoň si to myslíme, ale tuto informaci jste již zjistil během briefingu,“ dokončil své shrnutí, které neprozradilo nic nového.
„Vyšlete tedy průzkum,“ vstoupili do horizontu události dva muži, z nichž jeden v rukách třímal malou kameru.
„Už bychom měli vidět obraz…“ dostalo se mu jen šumění, které doprovodil kolaps horizontu události.
„Ale nevidíme?!“
„Vydržte…“ postupně prozkoumal jednotlivé snímky, které naznačovaly, že nedošlo k rematerializaci na druhé straně: „Podle mých nejlepších znalostí usuzuji, že naši lidé vstoupili do brány, ale na druhé straně již nevystoupili.“
„Štít?“
„Ano, je to možné, ale při posledním průchodu nebyl aktivní a upřímně řečeno víme pouze o jedné bráně, která štítem disponovala,“ nemusel říkat víc neboť si i ostatní dali dva a dva dohromady.
„Myslíte, že bránu přesunuli z venkovního prostranství do města, které nějakým způsobem umožňuje bránu zaštítovat?
„Zní to logicky,“ přikývnul a jal se dalšího vysvětlování: „Upřímně řečeno, brány zkoumám již několik let, a ačkoliv jsou v mnohých aspektech stále mimo mé chápání, nejsem si vědom jakéhokoliv naprogramování, které by umožňovalo branám spustit zabudovaný štít, který tam dle mého názoru není implementován,“ podíval se jen pro jistotu do svých obsáhlých poznámek, které však jeho slova potrvzovaly.
„Nebo se na to celé díváme až moc komplikovaně a Wraithové prostě přidali kolem brány štít. Štít by však neměl zabránit molekulám v průchodu čili zbraň by měla být i přesto funkční, tím jsem si jist,“ utvrzoval vědec všechny přítomné, že útok byl úspěšný.
„Štít tedy musí někdo zapínat a vypínat,“ přemýšlel prošedivělý šedesátník nahlas, když přešel k prosklené komoře, v níž byl připoután polomrtvý, fyzicky i psychicky vyčerpaný Wraith jehož pohublé tělo dávalo znát, že již dlouho neměl výživnou večeři: „Vyjměte ho,“ počkal, až ochranka vyjmula Wraitha, který se ani nezmohl na odpor a sám si stoupnul do komory, která jej okamžitě začala skenovat, přičemž simultánně nahrávala biologická data do počítačů.
Jen co byl sken dokončen, přišel očekávaný rozkaz: „Spusťe zbraň!“
Všichni vědci, kteří ještě stále ověřovali data, přestali dělat to, co zrovna dělali a s rozpaky pohlédli na svého vedoucího, který nejistým krokem přešel ke konzoli, vedle níž se vyjímal podstavec se svítícím modulem nulového bodu.
„Zmáčkněte to zatracený tlačítko!“ přitvrdil muž v komoře, když viděl váhání, s nímž k novému rozkazu všichni přistupují.
Brýlatý vědátor podlehl tlaku okolností, vytočil M6G-932 a vypustil další vlnu radiace, tentokráte naprogramovanou na demolekularizaci lidské DNA.

Pegas, M6G-932, 31. března 2011
Jen co se brána na Proclarush aktivovala, operátor stejně jako v předchozím případě zvednul štít. Bohužel ani tentokrát nebyl nic platný, když se přes první metry prodrala radiační vlna demolekularizující muže, kteří stáli nejblíže. Něco však bylo špatně. Kolem brány a samotné vlny se z ničeho nic vytvořila bílá nepropustná bublina, která pohltila veškerou příchozí radiaci. Po několika vteřinách bublina zmizela a namísto ní se zhmotnila Johnovi známá postava.
„Chayo?!“

Pegas, Vyšší sféra bytí
V kontrolní místnosti prosvětlené bílou aurou zrovna sedělo několik pilně pracujících Antiků jejichž mozkové závity pracovaly, stejně jako vždy na velmi vysoké úrovni. Vnímali minulost, přítomnost i budoucnost, když jejich počítače, stejně jako oni sami zachytili fluktuaci, která se v žádném z předpokládaných scénářů neobjevila. Expedice v Pegasu nezemřela bezbolestnostu smrtí, jak se předpokládalo. Naopak, všichni na planetě stáli jako opaření a sledovali bílé spalující světlo, které jim právě zachraňovalo životy. Nikdo z operátorů nemusel říct ani slovo, když se několik vysoce postavených Antiků zamyslelo a během několik sekund zhmotnilo v operační místnosti Proclarush, kde bylo více světla než kdy jindy. Během mžiku jejich bílá aura obalila Chayu, která tak bez jediného vysloveného slova zmizela stejně rychle, jako se objevila, zanechávajíc všechny přítomné v němém úžasu.
Jediný, kdo tušil, co se stalo, byl Janus, který seděl v křesle dokovací stanice a celou scenérii pečlivě pozoroval.
„Díky,“ zamumlal si sám pro sebe, když se křeslo vypojilo a Janus se postavil na nohy.

Operační místnost
John ještě stále vstřebával, co se právě stalo, když do aktivovaného štítu na bráně něco narazilo. To byl signál pro Jacka, který doteď stejně jako John nečinně přihlížel.
„Odpojte bránu, hned!“ křiknul směrem k operátorovi, jehož hbité ruce udělaly přesně to, oč jej Jack žádal.
Nejenže bylo spojení s druhou stranou odpojeno, ale i samotná brána byla uložena do offline stavu, který znemožňoval její vytočení jak jednou, tak druhou stranou.
„Janusi?“ konečně nasadil sluchátko do ucha a zkontaktoval se s Antikem, který zrovna opouštěl transportér ve vedlejší chodbě.
„Generále,“ pozdravil se s Jackem, zběžně pohlédl po dvou hromádkách popelu a zamířil přímo k Johnovi, načež se mu vetřel do otevřené mysli: „Bude v pořádku. Nic se jí nestane,“ probral se John z letargie a vypudil Januse ze své mysli: „Zlepšuješ se,“ pochválil jej a začal se věnovat Jackovi, který měl několik palčivých otázek k diskuzi.
„Ujistěte delegaci, že je vše v pořádku a že se za krátkou chvíli připojíme,“ kývnul směrem k ostraze brány, aby za něj vyřídila zprávu, zatímco se v doprovodu Franka, Johna a Ronona přesunul spolu s Janusem do Frankovy kanceláře.
Poslední jmenovaný zavřel dveře poslouchaje ticho, které se v místnosti rozhostilo.
„Poslouchám,“ protrhl Jack divné ticho jako první, tušíce, že se mu Janus vrtá v hlavě. Cítil jeho přítomnost, ale tentokráte mu jeho neslušnost nevyčítal jako v jiných případech.
„Jako kdysi povznesený člen nejvyšší antické rady jsem samozřejmě disponoval schopnostmi, které by mi umožňovaly zjistit dnešní události,“ podíval se na své protějšky, zdali nechtějí nějak reagovat: „Nicméně v této galaxii jsem strávil příliš málo času na to, abych se událostmi tohoto typu zabýval,“ dal všem hned zkraje najevo, že se k samotné podstatě jeho odpovědi nedostane nijak rychle: „Víte, stejně jako mají galaxie své mezní hranice, i vyšší sféra bytí se řídí podobnými pravidly, ačkoliv lze jen stěží vymezovat prostor a čas,“ všiml si, jak na něj Ronon nepřítomně civí: „Naše schopnost vnímat dění v celém vesmíru,“ zdůraznil slovo celé: „Je v jistých případech téměř neomezená, nicméně v praxi této schopnosti téměř vůbec nevyužíváme, a to z důvodu přílišné náročnosti na naše vědomí a zároveň přílišné nejistoty, s níž se vesmír vyvíjí. Na každý Váš či náš krok může existovat nekonečné množství reakcí a jako povznesený toto nekonečné množství různých variant musíte umět vnímat, posoudit a selektovat. Stejně jako možnou budoucnost vnímáte i minulost a přítomnost, které pomáhají dotvořit obraz, na jehož základě alternativy selektujete. Především z tohoto důvodu je pro nás jednodušší se soustředit jen na určité území,“ uhodil hřebíček na hlavičku.
„Takže Antikové v Mléčné Dráze se zajímají jen o Mléčnou Dráhu a povznesení Antikové v Pegasu jen a pouze o Pegas?“ zeptal se Frank, který vše pečlivě poslouchal.
„Ne tak docela,“ posadil se na židli, načež si každý z přítomných našel nějakou formu pohodlí: „Je těžké snažit se vysvětlit vám něco, co nelze slovy jednoduše popsat, komplexnost procesu a našich schopností, kterými jako povznesení disponujeme je nemožné, ale pokusím se to zjednodušit.“
„V rámci povznesení existuje několik sfér. Každý povznesený se dostává na první sféru, kde máte stejné schopnosti jako ve sférách vyšších, jen s tím rozdílem, že každá další vyšší sféra Vám umožňuje zabývat se větším množstvím informací spolu s lepší selektivní schopností. Když to převedu do běžné řeči, čím starší a zkušenější jako povznesený jste, tím více toho o dění ve vesmíru víte, jste schopen jej chápat i z jiných perspektiv a alternativ a je pro Vás jendodušší neomezovat se jen na určité území dané galaxie. V současnosti existuje několik tisíc Antiků, kteří jsou na „prozatím“ nejvýše dosažitelné sféře, ale pokud jsem se něco naučil o vyšší sféře bytí, tak si troufnu tvrdit, že existuje nekonečné množství sfér a je jen otázkou času a rychlosti, s níž na další sféru dosáhnete,“ přestal na chvíli vysvětlovat a v rychlosti každému „prošacoval“ myšlenky: „Zní to absurdně, jako jakási honba za mocí, ale ve skutečnosti je to jen další fáze vývoje našich znalostí a pochopení o samotném vesmíru a jeho fungování, vzniku, zániku a tak dále,“ připravil si půdu pro závěrečné věty: „Podtrženo a sečteno, mohl jsem o události dneška vědět, ale díky mému faktickému zaměření na události v Mléčné Dráze a snaze omezit dopad cestování do jiného vymezeného území jsem o této skutečnosti nevěděl a je mi to líto.“
Nikdo ani nedutal. Všichni poslouchali Januse a alespoň na čas přestali myslet na předešlé události.
„Nicméně to potvrzuje to, o čem jsem mluvil. Chaya jako povznesená žijící v Pegasu věděla o této události a zasáhla. Jako povznesená dosáhla mnohem vyšší úrovně než mnozí další, přičemž jeji schopnost zakrývat své kroky před ostatními mě neustále ohromuje,“ podíval se především na Johna, kterému se několik informací o životě povznesených díky rituálu splynutí vybavilo.
„To je všechno hezký, ale kdo na nás kruci zaútočil a proč?“ zajímalo Jacka, který začal nervózně přidupávat pravou nohou.
„Z Mléčné Dráhy útok určitě nepřišel, to jsem si jistý,“ prolétnuly v Janusově hlavě vzpomínky na dění v Mléčné Dráze: „A pokud si pamatuji dobře, zbraň, na níž myslíte, v Pegasu neexistuje,“ zamyslel se nad tím, co právě řekl: „Nebo alespoň v době, kdy jsem žil na Atlantidě již neexistovala. Neznám tudíž její umístění ani případného viníka.“
„Mno, tak to je zklamání,“ přestal Jack přidupávat nohou, plácnul se do stehna a vydal se do konferenční místnosti, kde všichni velmi náruživě debatovali o událostech, které se před krátkou chvílí udály.

Mléčná Dráha, Langara, 1. dubna 2011
Langara se před necelými dvěma hodinami líně převalila přes půlnoc, kterou protrhla silná oblačnost doprovázená vichřicí. Listy stromů létaly přes celé ulice, některé i přes celá města, než dopadly na zbičovanou trávu. Bylo přesně 02:13 Langarského času, když senzory umístěné na satelitech obíhající Langaru zachytily několik desítek lodí vstupujících do sluneční soustavy. Službu měla zrovna mladá poručice, jejíž hedvábně lesklé blonďaté vlasy sahaly až do půli zad. S varovným signálem škubla hlavou a přiskočila k terminálu, který hlasitě zapípal a zalarmoval dvojici mužů, kteří byli zrovna na obchůzce velkého komplexu. Velmi rychle vstoupili do kontrolního centra, kde se mladá poručice snažila přimět počítač ke spolupráci.
„Co se děje?“ přistála k jejímu drobnému uchu otázka jednoho ze svých kolegů, jehož pravá tvář skrývala velkou jizvu.
„Tomu nebudete věřit,“ poodstoupila a pobídla oba muže, aby se sami přesvědčili.
„Co tam máš?“ přešli oba blíže k terminálu, když si všimli velkého množství rudě zářících teček, kolem nichž se objevovaly přesnější specifikace daných objektů.
„Už jsi to ohlásila?“ otočil svoji pozornost na mladou poručici, která nesouhlasně zakroutila hlavou, a pevně uchopila tu jeho, přičemž s ní silně škubla. Než se stihl druhý z mužů vzpamatovat, vytáhla z pochvy, umístěné na pásku směřujícímu od pravého ramena po levý bok, velký vojenský vůž, který spodním úderem pod čelist ukončil jeho život.
Urychleně přiběhla ke dveřím, a kromě zámku je zabarikádovala připravenou železnou výztuhou. Během mžiku upravila culík a otřela nůž od krve, která se rozlila po podlaze.
„Centrální pozorovací stanice záložním, ozvěte se!“ pobídla další stanice, které sloužily jako záloha pro případ, že by došlo k neočekávaným událostem, jež by hlavní pozorovací stanici znemožňovaly monitoring sluneční soustavy.
Už už chtěla svoji pobídku zopakovat, když se jí ozvaly všechny tři stanice současně.
„Arik tree’ac te kek!“ promluvila pomalu a srozumitelně do mikrofonu, který byl přímo před jejími sytě rudými rty.
„Arik tree’ac te kek!“
S velkým úsměvem na rtech namačkala několik jednoduchých příkazů, načež se začala celá Langara nořit do tmy. Místnost, kde zrovna stála, pohasla jako jedna z posledních, když nastálou tmu prořízla bělostná záře jejích očí: „Lorde Ba’ale, Langara je Vaše!“

Pegas, M6G-932, 31. března 2011
Zatímco na Langaře byla hluboká noc, na planetě skýtající útočiště Proclarush bylo zhruba sedm hodin večer. Celá delegace včetně Jacka právě přijímala obsluhu s nejnutnějšími živinami, když do místnosti vešel Orbánský operátor senzorů.
„Generále!“ vyžádal si Frankovu pozornost, který zvednul oči z tabletu, na nějž mu chodily zprávy o opravách a údržbě.
„Pohov,“ všiml si, že ještě stále salutuje, načež si jej přivolal k sobě.
Mladý muž mu rychle něco pošeptal do ucha, přičemž spolu s Frankem zamířil směrem pryč ze zasedací místnosti: „Omluvte mě, zdá se, že budeme mít návštěvu,“ podíval se směrem ke Kalanovi, který seděl opřený v křesle s rukama založenýma v klíně: „S vaším dovolením bych převzal koordinaci Ophryse.“
„Jistě, ale když dovolíte, připojím se,“ zvednul se s Kalanem i zástupce Langary, což vyvolalo masovou migraci do kontrolní místnosti, která se na chvíli stala centrem všeho dění.
„Město je zamaskováno,“ oznámil jeden z oprátorů dění, které si Frank dovolil okomentovat: „Pokud nebudou úplně tupí, tak nás stejně najdou,“ narážel na fakt, že je při zamaskování města zcela evidentně vidět plocha, na níž spolu s dokovací stanicí Proclarush stojí.
„Jedna z výhod toho, že byla Atlantida na vodě,“ chápal Jack narážku, ale nadále se k tématu nevyjadřoval, protože se k planetě přiblížilo neznámé a databází města neidentifikovatelné plavidlo.
„Ophrys je zamaskován, chápu správně?“ dotázal se Kalan, který přišel spolu se zbytkem delegace až několik minut po Frankovi.
Frank kývnul na znamení souhlasu, když jedna z operačních konzol zapípala: „Co se děje?“
„Skenují povrch planety,“ velmi rychle podal zprávu operátor, když konzole zapípala znovu: „Nabíjejí zbraně!“
„Přepnout maskování na štít, Ophrys ať se ihned odmaskuje,“ nemusel druhou část příkazu předávat dál, protože se přímo před plavidlem poloviční velikosti Prométhea objevil honosný gigantický Ophrys.
Ještě, než stihlo plavidlo zareagovat, transportoval Sygin posádku do cel. Aniž by jednotliví členové nepřátelské posádky na cokoliv čekali, překvapeni nynějším vývojem, rozkousli v zubech ukrytou ampulku, která během několika sekund ukončila jejich životy. Stejně tak i plavidlo vzalo za své, a než stihl Sygin jakkoli zareagovat lodí se roznesla obrovská rázová vlna trhající trup na miliardy menších, ale i větších kousků, které zatížily Ophrysův bělostný štít, jenž energetickou vlnu s přehledem zachytil.
„Sygine, co se stalo?“ zajímalo Kalana, který nerozuměl, proč z obrazovky náhle zmizela tečka cizího plavidla.
„Je mi líto velvyslanče, ale posádka spáchala sebevraždu a plavidlo explodovalo. Dle naměřených hodnot bych odhadoval nukleární výbuch o síle několika stovek kilotun.“
„Atomovka?“
„Správně, dle hlášení členů expedice Atlantis disponovali atomovými zbraněmi pouze Geniové, lze tedy usuzovat, že se přímo či nepřímo podíleli na chystaném útoku na Proclarush a pravděpodobně i na demolekularizaci veškeré Wraithské DNA na planetě,“ přišla Syginovi časová prodleva mezi oběma událostmi až příliš malá: „Než plavidlo explodovalo, zaslalo subprostorovou zprávu do této oblati Pegasu,“ vyobrazil na nejbližší obrazovce mapu, kde blikalo několik adres, z nichž byla jedna viditelně tučnější.
„Proč je jedna z těch adres zvýrazněna?“
„Toto je dle hlášení doktorky Weirové planeta, na níž sídlila na poměry Pegasu velmi vyspělá civilizace, která uzavřela obchodní dohodu s Wraithy, kteří se krmili na trestancích a nechávali zbytek planety netknutý,“ sesumíroval nejpodstatnější fakta ze složky Elizabeth Weirové, jejíž replikátorské tělo kdesi v hlubinách prázdnoty pomalu plulo směrem ke zdejšímu slunci.
„Olesiané, četl jsem tu složku,“ vzpomněl si Jack, což bylo na jeho poměry poněkud překvapivé: „Podle některých zpráv byli vyhlazeni Wraithy,“ potvrdil tutéž informaci Odin, ačkoliv to byly zprávy nepodložené fakty.
„Upozorněte týmy plukovníka Shepparda a podplukovníka Lornea,“ mrknul Frank směrem k jednomu z operátorů, načež se otočil směrem k delegaci: „Pro zabezpečení vaší bezpečnosti po zbytek summitu, doporučuji přesunout město do jiné dimenze,“ sledoval souhlasné přikývnutí každého z členů, když se mu ve sluchátku ozval plukovník Sheppard: „Generále, Grigor mě právě informoval o mimořádné misi?“ zakončil svoji větu v tónu otázky.
„Plukovníku, připravte svůj tým a před odletem jumperem se prosím zastavte spolu s podplukovníkem Lornem do mojí kanceláře.“
„Provedu,“ naučil se John vcelku rychle Franka respektovat, ačkoliv spolu prozatím strávili velmi málo času.
„Pro dnešek bych jednání přerušil a pokračovali bychom zítra,“ ujal se slova Jack, který měl pro dnešek dost překvapení a dohadování se s ostatními členy Aliance: „Pití na účet podniku,“ naznačil rukou směrem pryč z kontrolní místnosti, odkud si jednotlivé delegáty rozebrali přidělení asistenti.
„Až vyřídíš Shepparda, ozvi se mi, zastavím se na chvilku,“ chtěl se stejně jako zbytek delegace odebrat do svého pokoje, když jej zastavila mladá ruská operátorka.
„Generále O’Neille, mám tu pro Vás zprávu z Omegy,“ otočila laptop směrem k Jackovi, který zrovna došlápl na první schod z operační části místnosti: „Víte co, pošlete mi to na můj soukromý terminál,“ nechtělo se mu vracet zpět a při velmi očekávané zprávě chtěl mít klid.

O několik minut později
Jack zrovna dorazil do svého pokoje, když se u dvěří zhmotnila dvojice malých Asgardů.
„Nechci to vědět, přečtu si to sám,“ otevřely se před ním dveře, přičemž stihl zpražit oba Asgardy, kteří dle očekávání prolustrovali příchozí zprávy.
Syginův hologram se vzápětí rozplynul, ale Odin zůstal, aby si mohl s Jackem promluvit o samotě. Jack mezitím přešel k němému sluhovi, kam odložil horní část uniformy, rozepnul knoflíky na rukávech své košile a s chutí si opláchnul obličej, na němž už bylo znát stáří a chybějící svěžest. Při utírání pozoroval v zrcadle obličej malého Asgarda, který si jej prohlížel od spoda dolu.
„Co?“
„Jen jsem v poslední době hodně přemýšlel o Alianci, kterou spolu s Tebou zakládal můj syn; o jejím směřování a cílech,“ nechal Odin nahlédnout do svých myšlenkových pochodů.
„To my oba,“ pověsil ručník na poutko a přešel do relaxační části, kde bylo velmi pohodlné křeslo, vedle nějž ležel otevřený notebook.
„Langara závidí Orbáně Ophryse, Imperiální jádro, rychlost růstu! Serrakinové se spolu s Tok’ry čím dál více izolují, Athosiané s Cestovateli jsou jen do počtu a fiasko s Ascheny ničemu z toho nepomohlo…“ podíval se na Jacka, kterému se v očích lesknuly ty samé myšlenky: „A teď Jaffové…“ neopáčil Jack ani slovo. Namísto toho přijal zprávu čekající ve frontě, přičemž se na obrazovce před ním zobrazila hlava zastupujícího velitele Omegy.
„Jacku, Daedalos před několika minutami dokončil průzkum Kresh’ty. Bezpečnostní týmy při výsadku našli vylidněné osady. Žádné známky boje. Zdá se, že odešli ve spěchu, ale dobrovolně, ihned poté, co jsi zkontaktoval Kresh’tu. Při průzkumu týmy našly několik desítek plných ampulek s Tretoninem spolu s aplikátory. Nechci tvrdit, že ty zvěsti o nových symbiontech jsou pravdivé, ale…“ stopnul Jack video.
„Předpokládám, že zprávy výsadku ani nemusím číst?“
„Generál Caldwell vše shrnul, ve zprávách není nic významnějšího.“
Jack jen povolil kravatu a prommnul si obličej, když po celém tělě ucítil šimrání a celým městem se roznesla bělostná záře.
„Pozornost všemu personálu. Z důvodu bezpečnosti bylo město přeneseno do jiné dimenze. Až do odvolání platí zákaz cestování bránou a opouštění oblasti města. Děkuji za pozornost.“

Mléčná Dráha, Langara, 1. dubna 2011
Bylo to jen několik minut, co byla celá Langara odstřižena od energie, když se kapitólem v hlavním městě roznesla bělostná záře transportního paprsku. Muži připravení na všechno zamířili své zbraně do středu dění, když jim záda propálily desítky pulsů. Kullové vykoukli zpoza rohů a jen co uviděli rematerializovanou postavu, poklekli. Osoba zahalená v hábitu prošla kolem Kullů bez povšimnutí a nejpřímější cestou zamířila do třetího patra administrativní budovy, jejíž podlahy, zdi i stropy byly nasáklé krví. Za stolem ve své pracovně se krčil cíl, k němuž se blížil dusot jaffských vojenských podrážek. Všude byl slyšet neutuchající hluk, ale přesto bylo najednou děsivé ticho, když se dveře opatrně otevřely.
V kdejakých podobných situacích by osobu vstupující dveřmi prošpikovaly desítky kulek, tentokráte však obránci leželi hlavami ve svých vlastních loužích krve. Stejně jako předchozí, tak i hlídkující dvojice Kullů poklekla před osobou, která konečně shodila kapuci hábitu. I přes velkou tmu byly jasně rozeznatelné obrysy postavy, která prezidenta Langary oslovila.
„Teal’cu, jste to vy? Co se to děje?“ byl v prezidentově hlase cítit strach, ale i jistá dávka radosti, že vidí známou tvář.
„Rychle, musíme jednat,“ přešel Teal’c k prezidentovi, když je oba obalil transportní paprsek.
Zmatený prezident se rozhlížel kolem sebe, když si všiml, že stráže kolem něj spolu s Teal’cem poklekli: „Teal’cu, co se děje?“
„Nechte nás o samotě!“ znělo celou loučemi osvětlovanou místností: „Zůstaň Teal’cu,“ vrátil se Jaffa na svoji pozici, z níž měl prvotřídní výhled na hrou stínů zakrytou postavu, která v posledních letech zatápěla Zemi a jejich spojencům.
„Ba’al?!“
„Poklekni před pravým Bohem,“ udeřil Teal’c prezidenta do podkolení, což jeho nohy nedobrovolně kvitovaly.
„Není potřeba žádných hrubostí Teal’cu, všichni přece víme, že nejsem pravý Bůh,“ vystoupil ze stínů a pohlédl prezidentovi přímo do tváře: „Ale můžete mi říkat prezidente, pane prezidente,“ neopomněl se hlasitě usmát, když Teal’c předložil prezidentovi tablet, který po cestě do jeho kanceláře sebral jednomu z mrtvých asistentů.
„Co je to?“ stihl si přečíst jen asi dva řádky z nově načteného souboru, který v tabletu původně nebyl.
„To, pane prezidente, je exekutivní příkaz, kterým rezignujete na svoji pozici a svůj úřad předáváte na svého zástupce Warrena Longa,“ nasadil si Ba’al na prsa malý kulatý přístroj, s jehož pomocí převzal podobu prezidentského zástupce: „Tato technologie vyžaduje, aby byl člověk, od nějž podobu přejímám, naživu,“ uviděl, jak si i přes napjatost situace prezident lehce oddechl, když zjistil, že je jeho dlouholetý přítel a parťák naživu: „No…už ne,“ sundal si onen emulátor z prsou a ukázal na zadní část, kde byl viditelně jasný zásah do struktury zařízení.
„A zde,“ neodpustil si dramatické ticho: „Je vaše manželka a dcera,“ ukázal na dvojici, která se vynořila za Ba’alem.
Prezidenta polilo horko a strach, který se šířil do každičké buňky v jeho těle: „Nemusíte se bát, obě jsou naživu,“ nechal obě postavy sundat jejich emulátory, aby ukázal, že na nich nebyl proveden žádný zásah: „Prozatím,“ nechal Teal’ca, aby předložil tablet i spolu s perem zpět před ruce prezidenta Langary.
„A…ano, podepíšu, jen je prosím nechte na živu,“ vzal do ruky pero a velmi kostrbatě svoji třesoucí rukou podepsal příkaz, který následně verifikoval otiskem prstů, jak vyžadovala procedura.
„Děkuji, pane…“ zarazil se Ba’al přímo uprostřed věty: „…Lengdone,“ otočil se na obě příchozí, které již delší dobu zastupovaly role manželky a dcery: „Rozlučte se!“ přešly obě blíže ke zcela zlomenému muži, který se nezmohl na jediný náznak odporu: „Proč, proč to děláte?“ špital polohlasně, že jej nebylo skoro vůbec slyšet.
„Proč? To je dobrá otázka Lengdone,“ usadil Teal’c bývalého prezidenta na blízký kvádr vystupující z podlahy.
„Když jsem před několika lety zničil Anubisovu mateřskou loď, netušil jsem, co za poklady vaše planeta skrývá,“ naznačil rukou oběma ženám, aby opustily místnost: „To jsem zjistil až o několik let později, když se mi podařilo prolomit velmi komplexní šifrování databáze v níž Anubis skrýval svá mnohá tajemství,“ stíhal si kromě vyprávění i číst některé dokumenty, které byly uloženy v paměti tabletu: „Tak jsem se dozvěděl o naquadrii. Můj první pokus o obsazení planety jste zmařili, ale to bylo jen drobné zdržení a pošetilý pokus,“ předal tablet zpět Teal’covi, který poslušně poslouchal každičký příkaz: „A když pak Langara za pomocí Jonase Quinna zprovoznila první obchodní domy a burzy, uviděl jsem příležitost, jak se Langary zmocnit bez násilí a zcela legitimně. Bohužel nedávné střety s Wraithy značně vyčerpaly moji flotilu, a tak jsem musel plán uspíšit. K tomu jsem potřeboval i trochu štěstí v podobě summitu Aliance v galaxii Pegas, čímž zůstala Langara nechráněná bez možnosti rychlé záchrany,“ roztáhl se jeho úsměv od ucha k uchu: „Jak již víte, poslední část jsem si i pojistil,“ ukázal směrem ven na zcela ponurou a do temna vhozenou Langaru: „Ale nemusíte se bát, vaším lidem neublížím,“ přišli konečně dva Jaffové, kteří do místnosti přinesli velkou nádrž, v níž se to jen hemžilo goa’uldskými symbionty: „Mály dárek pro Váš lid,“ uviděl v očích bývalého prezidenta čirou hrůzu: „Podobných kójí mám stovky a v nich tisíce symbiontů, kteří jsou díky mé genové úpravě zcela poslušní,“ sáhl do nádrže a jednoho ze symbiontů vytáhl: „Mohu je taktéž velmi snadno klonovat,“ zlomil jej vedví a pohodil směrem k Lengdonovým nohám. Kvílející symbiont v něm vyvolával pocity úzkosti, které se mísily se strachem z následujících okamžiků. Než se však stihlo cokoliv stát, obalilo Lengdona spolu s Teal’cem bílé transportní světlo.

Pegas, Olesia, 31. března 2011
Na místě, kde před několika lety havaroval jumper s týmem plukovníka Shepparda, se ve své podstatě vlastně nic nezměnilo. V zemi stále zůstávala velká rýha po dopadu antického stroje a blízká „vesnice“, kde byli umístěni vězni, se těšila stejného nevlídného vzezření. Jen vegetace se zde vyřádila a prorostla prakticky vše, co mohla.
„Jako bych zde byl včera,“ koukal John po místě dopadu, když se otočil za sebe, aby se podíval na Rodneyho obličej plný odporu.
Skoro se až zarazil, když místo Rodneyho uviděl Paula, který v Pegasu navštívil prozatím jen hrstku planet. Se zasmušilým výrazem a myšlenkami na Rodneyho šťastnou rodinu upravil kurz o několik stupňů tak, aby dorazil do několika stovek kilometrů vzdáleného hlavního města Olesie.
„Děje se něco?“ všimla si Teyla Johnova výrazu, který naprosto dokonale korespondoval s jeho náladou, která jej za poslední týdny neopustila.
„Ne,“ opáčil stroze a dál se věnoval řízení.
Teyla jen pokrčila rameny a ukázala před sebe: „Vidíš to?“
„To vypadá jako trosky křižníku,“ na chvíli zavřel oči, když se přímo před jeho zraky vykreslila mapa nejbližšího okolí: „Ne křižníku, ale úlu,“ byly v několik kilometrů vzdálené pustině jasně patrné obrysy kdysi mocné válečné lodě.
„Jak?“ nechápala Teyla, která sice věděla o vyspělosti Olesie, avšak nikdo neočekával, že by se jim podařilo zničit úl, který vždy zaparkoval na oběžné dráze.
„Možná měli nějaké pulsní zbraně, které byly schopny zasáhnout úl na oběžné dráze,“ přispěchal Paul s odpovědí, která osazenstva obou propojených jumperů uspokojila: „Koho to zajímá, o jeden úl v galaxii míň,“ ozval se z rohu kabiny Ronon, který si jako vždy hrál se svojí zbraní.
Johnovi jen cukli koutky, načež se dál věnoval řízení. K cíli zbývalo ještě několik minut, avšak již z dálky byly vidět ohořelé a pobořené špičky mrakodrapů, jichž bylo v hlavním městě Olesie několik desítek.
„Už z dálky je vidět, že se zde Wraithové pořádně vyřádili,“ zapípal Paulovi laptop: „Plukovníku, jumper zachytil v nedalekém lese slabý zdroj energie.“
„Podplukovníku Lorne, pokračujte do města, rychlý průzkum, zkuste zjistit něco víc o tom, zdali někdo přežil a kam se případně přesunuli, my půjdeme omrknout nedaleký výkyv energie,“ otočil John jumper o téměř devadesát stupňů, aby jej o necelé dvě minuty pomalu usazoval do díry v jinak hustě zarostlém lese.
Jen co jumper dosedl na mechový porost, Ronon z něj vystřelil jak namydlený blesk. Netrvalo mu to ani deset vteřin, když si všiml velkých stop, které ve vlhké zemině zanechaly hluboké a zcela jasné stopy: „Shepparde,“ ukázal směrem k prvním stopám, které směřovaly hlouběji do lesa.
„To jsou Wraithské podrážky?“ ujistil se John, který z Rononových stopovacích schopností a znalostí lecos pochytil.
„Zřejmě skupinka čtyř vojáků a jednoho velitele,“ přičupnul si u několika dalších stop, které mu daly jasný pohled na počet Wraithů: „Stopy nejsou dýl jak hodinu staré,“ vystřelily Johnovy ruce směrem vzhůru, když v dáli uslyšel zapraskání větví: „Schovejte se,“ rychle zamaskoval opodál stojící jumper, když se za jedním ze spadlých kmenů objevila skupinka pěti Wraithů. Teyla s Paulem se schovali pod kořeny starého stromu, který stál na malém převisu, zatímco John s Rononem za dvojici vzrostlých stromů, které je naprosto dokonale zakryly: „Podplukovníku, tady Sheppard, mějte se na pozoru, na planetě jsou Wraithové,“ ozvalo se mu ve sluchátku pouhé: „Rozumím.“
Jak se skupinka Wraithů blížila, oba členové expedice Proclarush se postupně obmotávali kolem kmene tak, aby mohli Wraithům vpadnout do zad. Když už byli Wraithové v perfektním postavení, vykoukl Ronon zpoza kmene a třemi ranami sundal tři Wraithy. O čtvrtého se postaral John, když se Ronon se svým mečem dostával na kobylku veliteli.
„Ani to nezkoušej,“ sahal překvapený a nyní již ležící Wraith po sebedestrukčním zařízení na svém pravém zápěstí.
„Co jste tady hledali?“ přešel John k Rononovi, který se na ležícího Wraitha díval s radostí a chutí jej podříznout.
„Pravděpodobně to samé, co vy, řekl bych,“ byl Wraith až překvapivě otevřený.
„Získali jste něco?“ chtěl si Wraith sáhnout pod oblek, ale Ronon jej velmi rychle zastavil: „Na pravém boku,“ upřesnil Wraith, kde se věc, kterou získali, nacházela. John tedy přičupnul a poslepu nahmátnul kromě stunneru i kožený pytlík, v němž byly čtyři datové krystaly.
„Díky,“ ušklíbnul se John, když se Wraith jako by probudil z komatu a začal se zuřivě zmítat ve snaze opustit Rononovo sevření.
„Whou, co se to kruci,“ všiml si John až teď, že se Teyla opírá o zbytek kmene, který je před chvílí s Paulem skryl: „Todd mě naučil pár nových věcí,“ protáhla si krk, který vyloudil hlasité lupnutí: „To je lepší,“ naznačila Paulovi, že již může opustit úkryt.
„Věděl jsem, že je až podezřele ukecanej,“ podíval se zpět na Wraitha, jehož krk zdobila hluboká řezná rána: „Ronone?“
„Udělal si to o moji čepel, když se snažil vymanit ze sevření,“ vstal od chrčícího stvoření, které by je na místě všechny vysálo: „Stejně už jsme ho na nic nepotřebovali,“ utřel si ostří a zasunul jej zpět do pochvy na svých zádech: „Tudy,“ ukázal na stopy, které pravděpodobně vedly k zařízení, z nějž byly krystaly vyňaty.
John jen pokrčil rameny, a když míjel umírajícího Wraitha dokončil Rononovu práci jednou střelou do čelního laloku: „Pro jistotu,“ viděl v galaxii Pegas už hodně „zmrtvýchvstání“.
Netrvalo dlouho a všichni čtyři během několika minut došli k cíli. Zhruba tři metry vysoká anténa, kolem níž bylo umístěno několik ovládacích panelů, to bylo to jediné, co široko daleko bylo.
„Čekal bych nějakou základnu,“ poškrábal se Paul na hlavě, když přistoupil k zařízení, jehož útrobám chyběla čtveřice krystalů.
Jen co je zasunul, obrazovka v jednom z panelů se rozsvítila, přičemž naběhla Olesianská verze operačního systému: „Tohle bude chvilku trvat,“ sputil anticko-asgardskou verzi překladače, která byla díky vzájemné kombinaci o zhruba 8% rychlejší než samostatné verze.
„Překlad by byl, teď se jen zorientovat v jejich systému,“ začal naťukávat sérii příkazů, které jak doufal, budou slavit úspěch.
„Máš něco?“ vykouknul zpoza jednoho stromu Ronon, který tyto části misí do morku kosti nesnášel.
„Vydrž,“ namačkal ještě jeden příkaz, když se mu na obrazovce objevila zpráva, kterou tato anténa před hodinou obdržela.
„Sygin měl pravdu, zpráva obsahovala údaje ze senzorů, které odhalily město podle vykácené části lesa,“ nebyla zpráva nijak obsáhlá.
„Je možné, že netušili, že máme město pod naší kontrolou, proto napřed vyslali vlnu, která zničila veškerou wraithskou DNA a až následně lidskou,“ seznámil Paul zbytek týmu se svým názorem, za což se mu dostalo souhlasné přikývnutí Teyly a Johna.
„Byla zpráva někam přeposlána?“
„Ano, do téměř celé galaxie,“ zaskočil všechny členy týmu.
„Do celé…“ zastavil se John uprostřed věty: „Sakra,“ nezmohl se na nic jiného.
„Předpokládám, že Olesiané chtěli co nejvíce ztížit lokalizaci planety, na níž se ukrývají,“ přehraboval se Paul v datech, která tato stanice obsahovala: „Co náš může těšit je to, že byla zpráva zaslána ve velmi komprimované a brutálně šifrované verzi!,“ podíval se Paul směrem ke svým kolgům: „I Asgardé by to hodně dlouho louskali, neumím si představit, že by to kdokoli jiný bez znalosti klíče rozšifroval,“ alespoň částečně potěšil zbytek týmu, který na Johnův rozkaz prásknul do bot a vydal se zpět k jumperu.

Mléčná Dráha, Langara, 1. dubna 2011
Bylo zhruba osm hodin ráno, když slunce vyšlo nad obzor a ponurou tmu konečně protnulo světlo. Na obloze ani mráček, avšak ulice se proměnily v jeden velký nekontrolovatelný chaos, který s přibývajícím světlem ubýval na síle. Částečně tomu napomohlo i obnovení energie, kterou doprovodilo krátké a strohé celoplanetární oznámení, že bude v odpoledních hodinách uspořádáno živé televizní vystoupení s vysvětlením příčiny výpadku energie.
Ačkoliv se to zdálo téměř nemožné, ulice se do odpoledních hodin zcela vyčistily. Obyvatelé Langary netrpělivě vyčkávali na vysílání, které sledovali sami, se svými sousedy případně přáteli v restauracích a barech. Když se začalo napětí zvyšovat, protnulo obrazovku zaskřípění, které se proměnilo v živé záběry na Warrena Longa, který si stoupnul před televizní kamery vůbec poprvé.
„Dámy a pánové, drazí spoluobčané. V dnešních ranních hodinách nás potkala obrovská tragédie. S nekonečným smutkem v srdci Vám nyní musím oznámit zprávu o smrti našeho prvního, celoplanetárním referendem zvoleného prezidenta, otce, bratra a mého nejlepšího přítele - Lengdona Bridgese,“ pohlédl od čtecího zařízení a zadíval se do kamer, aby navodil pocit spolupráce s diváky: „Lengdon Bridges byl odhodlaný muž, který ve jménu pravdy a snahy o sjednocení Langary přinesl mnoho obětí, tu největší v časných ranních hodinách, když byl spolu se svými spolupracovníky usmrcen do té doby neznámým toxinem,“ vytáhl z kapsy ampulku, kterou ukázal na kameru: „Tento toxin byl vynalezen a distribuován aschenskými špiony, kteří se již několik měsíců snaží rozvrátit naši Alianci a naši svobodu,“ schoval ampulku zpět do kapsy, přičemž se na delší okamžik zadíval do kamery: „Dnes se jim to téměř podařilo,“ byly do éteru puštěny záběry z pozorovacích stanic, kde probíhaly kruté, ale vcelku rychlé souboje o kontrolu.
„Tento útok byl jistě plánován delší dobu a byl uskutečněn tak, aby nás zasáhl v době, kdy se v galaxii Pegas rozhoduje o našich dalších krocích vůči nebezpečím, která na nás číhají ve vesmíru,“ napil se vody, přičemž na něm nebylo vidět, že by byl z prvního vystupování v televizi nervózní: „Avšak jejich plán selhal a spolu s ním jakékoli možnosti na vyjednání míru mezi našimi národy,“ přidal na intenzitě tak, aby dodal projvu patřičnou šťávu: „Naše vítězství, jejich selhání, se však neobešlo bez obětí, kterých je po celé planetě na několik desítek. Dovolte mi v tuto chvíli vzdát hold všem padlým hrdinům a hrdinkám, kteří bránili svrchovanost a svobodu naší planety,“ vyrovnal se v ramenech a na krátkou chvíli svěsil hlavu: „Nepříteli se však i přes veškeré naše úsilí podařilo vypustit do atmosféry toxin v podobě aerosolu, který jsem vám před krátkou chvílí ukazoval; v těchto chvílích jsou na tisícovkách míst po celé planetě rozmisťovány týmy specialistů, kteří Vás v budoucích dnech naočkují proti tomuto toxinu, který byl velmi rychle zanalyzován a rozpoznán díky technologiím, které jsme jako spojenci Země získali. Nepanikařte prosím, zachovejte klid a chladnou hlavu, prozatím jsme nezaznamenali jediný případ smrti vystavením se tomuto toxinu v dávce, v níž se pohybuje v naší atmosféře, která je možná tím hlavním faktorem, proč Aschenská snaha selhala. Pokud přeci jen ucítíte nějaké nezvyklé symptomy vymykající se běžným nemocem, raději ihned kontaktujte specialisty přidělené do vašeho správního okrsku, v opačném případě si prosím vyhledejte termín, v němž se máte k očkování dostavit na přidělené stanoviště. Naši technikové v ranních hodinách spustili provizorní stránky, na nichž naleznete veškeré dostupné a potřebné informace,“ sundal ruce z pultíku a opět s diváky navázal oční kontakt: „Děkuji za Vaši pozornost, přeji nám Všem do budoucích dnů co nejméně nepříjemností!“ vypnul se přenos, po němž část obyvatelstva propadla naprostému chaosu a panice.

Pegas, M6G-932, 1. dubna 2011
Proclarush, skýtající útočiště Summitu Aliance Mléčné Dráhy spalo poklidným, ničím nerušeným spánkem. Dokonce i noční směna pod rouškou Merlinova pláště sem tam přivřela oči. Nebylo nic, co by mohlo město a jeho obyvatele ohrozit. Bylo zhruba třičtvrtě na šest ráno, místní ptactvo se pomalu probouzelo ke svým zpěvným výkonům a flóra zase natahovala své listy k prvním slunečním paprskům, když jedna z konzolí stejně jako předešlý večer zapípala. Polospící obsluha rychle rozlepila oči, když konzole zapípala i podruhé.
„Generále Browne, generále O’Neille, dostavte se prosím do kontrolní místnosti,“ napojil se operátor na interkomy v obou pokojích, když se oba muži během krátké chvíle zhmotnili přímo před zraky všech.
„Hezký pyžamo,“ podíval se Jack na Franka, který sotva stál na nohách: „Nápodobně,“ promnul si oči, a sledoval, jak se přímo před nimi zhmotnili Sygin spolu s Odinem: „Hammond se vrátil!“

Pegas, Oblast Lantey, Vyšší sféra bytí
Ve sféře povznesených se za poslední dny téměř nic neudálo. Kromě velmi rychlého soudu s Chayou, která byla za záchranu životů na Proclarush opětovně vypovězena na Procul, tentokráte však bez sebemenší možnosti přesunu na jiné místo v galaxii, bylo vše při starém. O jediný rozruch se tak starali ti, jež zodpovídali za vedení povznesených na další cestě jejich posmrtným životem. Starší rada již několik hodin zasedala nad Atlantidou, přičemž bylo díky faktu, že se jedná o vyšší sféru bytí zasedání přenášeno a simultánně prolínáno na zasedání nad Proclarush.
„…naši nejstarší již poukazovali,“ ozval se v hloučku bělostné energie statný postarší muž: „Ano, poukazovali, ale nelze se spoléhat jen na ně. Navíc nemáme hmatatelný důkaz!“ usměrnila jej jedna z radních, která byla velkým zastáncem postupu na vyšší úrovně povznesení skrze technologický rozvoj: „Právě z těchto důvodů jsme zkonstruovali Mainframe, abychom byli rychlejší a přesnější než naši nejstarší a při vší úctě, Mainframe je rychlejší a přesnější!“
„To snad nemyslíte vážně? Znevažovat velkou radu takovýmito prachsprostými urážkami!“ rozohnil se dříve vystupující postarší muž: „Mainframe se již několikrát velmi výrazně zmýlil a je zcela evidentní, že se něco děje, ačkoliv to prozatím nevyhodnotil,“ bouchnul rázně do stolu, který se mírně otřásl, a otočil se na zástupce, kteří byli současně nad Atlantidou a současně nad Proclarush: „Čas se blíží, radím Vám se stáhnout! Pokud je mi známo i Cexiron vyjádřil obavy z dnešního dne, ačkoliv je z pro něj neznámých důvodů zcela nejasný a nechápe proč!“ otočil se zpět na své kolegy nad Atlantidou, přesněji na svoji momentální sokyni: „A to mě právě děsí. Vy se ve velkém spoléháte na Mainframe, který nám, přiznávám, ulehčuje předpovědi budoucnosti, ale zapomínáte, že právě Cexiron a další starší již několikrát zachránili naši část galaxie před obrovskou katastrofou i v dobách, kdy jsme nedisponovali Mainframem!“
„Výborně,“ umlčel hluk v místnosti předsedající povznesený, který byl díky vzájemnému telepatickému propojení velmi rychle seznámen s rozhodnutím, o něž dříve vystupující muž tolik usiloval: „Na naši odpovědnost Vám doporučuji se stáhout zpět na…“ zmizeli zástupci Proclarush z telepatického, ale i jakéhokoli jiného přímého spojení s Atlantidou.

Pegas, M6G-932, 1. dubna 2011
„Jste si jist?“ dotázal se Jack, nevěříce vlastním uším.
„Ano, jsem,“ ukázal operátor na IDC, zcela zřetelně prokazující, že se jedná o Hammonda.
„Odine, Sygine?“ otočil se Jack na oba Asgardy, kteří jen kroutili hlavami: „IDC sice vysílají, ale jsme kompletně odříznuti, nemůžeme se na loď dostat!“
„Můžeme je zavolat?“
„Pokud by měli vše správně nastaveno tak ano, ale vzhledem k tomu, že doposud neodpověděli na žádné zprávy, které Asgardé vyslali,“ podíval se operátor směrem k malým šedým mužíčkům: „Předpokládám, že nemají tušení, že jsme přesunuti v jiné dimenzi, ačkoliv jsme od nich kromě IDC žádnou jinou zprávu neobdrželi,“ byli všichni z nastalé situace velmi zmateni.
„Je zde velká šance, že to nebudou oni Jacku, to víš,“ protrhl divnou chvíli ticha Odin, který již dříve z Januse vypáčil, kde Hammond celou dobu byl: „I skeny lodě odhalují jakési podivné anomálie,“ nechal na obrazovku vyjet data, která zamaskovaný Ophrys spolu s Proclarush posbírali: „Takovýto druh radiace jsem ještě neviděl,“ změnila se data na grafy v nichž bylo zvýrazněno několik špiček: „Vůbec nemám tušení, co se to tam děje,“ poškrábal se Odin na hlavě: „Nehledě na to, že Hammond nevylétl z hyperprostoru, ale z červí díry,“ přidával spolu se Syginem jednu perličku za druhou.
„Co se to tam kruci děje?“ až teď promluvil Frank, který jako by se zrovna probudil ze zlého snu.

Můstek Hammonda, O několik minut dříve
Na můstku Hammonda bylo vše na svém místě, ani náznak hororu, který jej před několika měsíci potkal. Sam stála v čele své lodě, když svoji blonďatou hřívu otočila na zarostlého Kevina Markse, jehož krk, stejně jako Meganin a Samin zdobila černá metalická mapka.
„Vezmi nás domů Kevine,“ s viditelným nadšením oddechla a vyčkala, než spustil podprogram, který do hyperprostorových článků nahnal enormní množství energie a navigační systém přijal zadané koordináty. Hammond se silně otřásl, div se nerozpadl na malé kousky, když se před ním otevřelo podivné okno, v němž během několika sekund zcela zmizel. Byl to jen okamžik, než se okno zformovalo i na svém konci z nějž Hammond ladně vyskočil. Sam se velmi rychle rozhlédla, když s radostí rozpoznala některá ze souhvězdí, která v Pegasu během ročního působení zjistila. Stejně jako před chvílí v Hydře, i nyní svoji hlavu otočila na Kevina a zmáčkla si sluchátko zasazené v uchu.
„Spusťte to,“ usmála se i na Megan, když se skrz útroby celého Hammonda prohnala podivná radiační vlna: „No?“
„Zdá se, že to fungovalo,“ začaly se po celém Hammondu spouštět všemožné systémy, které v jeho základním naprogramování před nechtěnou návštěvou Hydry neexistovaly: „Ne, ne, ne…to je špatně,“ začal Kevin freneticky mačkat čudlíky, které mu přišly pod jeho hbité prsty: „Výkon nebyl dostatečně silný, nechápu proč,“ nedokázal si vysvětlit, proč mu data ukazují jen několik procent.
„Znovu,“ ozvala se Carterová do vysílačky, načež se lodí prohnala další vlna. Účinek se však již nezvětšil, což se nedalo říci o starostech Kevina, který měl o průběhu mise jinou představu.
„Nevadí, uspěli jsme,“ uklidňovala všechny Carterová, jejíž oči se při pohledu do nedalekého slunce leskly: „Radiace zabila statisíce, možná miliony povznesených,“ usadila se do pohodlného křesla, které jí poskytovalo dokonalou páteřní podporu: „Máme spoustu času, než bude tato část galaxie znovu obyvatelnou, nikdo na nás teď nemůže,“ měla úsměv od ucha k uchu: „Zcela bez problému můžeme doletět na okraj působnosti Merlinova přístroje a spustit jej znovu a tak vymazat další část galaxie,“ podívala se jak na Megan, tak na Kevina jejichž ruce zdobily překrásné prsteny.
„Antikové se již ale nepochybně stáhli a informovali o nás ostatní v Mléčné Dráze a Idě!“ nenechal se Kevin odbít.
„Jednu bitvu jsme již vyhráli, válka je teprve před námi,“ uviděla na senzorech zamaskovaného Ophryse i Proclarush: „Na Proclarush budeme potřebovat pár hodin, Ophryse můžeme zneškodnit už teď,“ opět svůj pohled věnovala Marksovi, jenž nabil zbraňové systémy.
„Hlavně jej neznič, bude se nám hodit,“ upřela svůj zrak skrz průzor, když se před Hammondem, v místě zamaskovaného Ophryse, objevily první výkvěty exploze.

Můstek Ophryse

Na můstku Ophryse všichni netrpělivě vyčkávali jakéhokoli rozkazu z Proclarush nebo jen náznaku z řad osazenstva Hammonda, který si spokojeně stál v chladivém vzduchoprázdnu udržujíce stabilní polohu.
„Sygine, už se ti podařilo prolomit jejich bariéry?“ těkal velitel Ophryse z jedné obrazovky na druhou, kde očekával jakékoliv výsledky.
„Je mi líto, ale s podobným zabezpečením jsem se již dlouhou dobu nesetkal. Rozhodně ne v řadách pozemských plavidel, ačkoliv je pravdou, že jejich zabezpečení je díky naší přítomnosti na té nejvyšší úrovni,“ na chvíli se zamyslel, než pokračoval ve své myšlence: „Alespoň jsem si to do této chvíle myslel,“ zase zmizel v toku energie, když s celou lodí otřáslo několik mohutných explozí, které loď dočista vypnuly. Nic nefungovalo, ani Asgardské počítačové jádro se Syginovým vědomím.
„Sygine?! Sygine?!“ snažil se velitel Ophryse přivolat asgardského technika, který však „spal“ dlouhým komatickým spánkem.
„Co to bylo, viděl někdo, čím nás to trefili?“ jal se zjišťování alespoň nějakých informací, k nimž se mu dostalo pouhého kroucení hlavou.
„Než jsme přišli o energii, na senzorech jsem nic neviděl, byly naprosto prázdné, žádné známky nabíjení zbraní, žádné střely,“ byl si operátor senzorů jistý, že z Hammonda výstřely nevyšly.

Můstek Hammonda
„Ophrys byl zcela zneškodněn,“ zvednul Kevin hlavu a podíval se na odmaskovanou pýchu Orbány, jejíž trup hyzdily tři obrovské díry vysávající z útrob lodě vzduch, posádku a nepřišroubované věci: „Ty nové zbraně jsou úžasné,“ pochvaloval si vylepšení, jehož se Hammondovi dostalo.
„Paradoxní je, že fungují pouze v místech, kde se nevyskytují žádní povznesení,“ usmála se Megan na svého manžela, který si husté vousy nechal narůst zcela záměrně.
„Nikoli paradoxní, ale logické,“ vstoupila do Meganiných myšlenek Sam, která se s novými zbraněmi již stihla blíže seznámit: „Ve své podstatě mohou fungovat stejně jako Merlinova zbraň,“ vyjela na hlavní obrazovku několik specifikací, které se v mnohém podobaly těm z Merlinovi zbraně: „Nejsou dost silné na to, aby zasáhly velkou oblast vesmíru, ale pokud by byla zbraň použita v místech, kde se povznesení vyskytují, mohlo by je to zabít,“ sepnula si vlasy do spony a upila z v křesle uschované flašky: „Proto jsou tyto zbraně a vůbec veškeré technologie povznesených jimi samotnými blokovány,“ dokončila svoji kratičkou výpravu do fungování nových technologií, které byly na Hammonda nainstalovány.
„Tak proto ty zbraně nefungovaly v Hydře a z počátku ani v Pegasu?!“ dal si Kevin dva a dva dohromady.
„Jop,“ spojila se Sam s výsadkem, který se nalodil na Ophryse.

Paluba Ophryse
V jedné z hlavních chodeb, která vedla napříč celou lodí se zčista jasna objevil bílý záblesk podobný tomu, který pro transport používaly pozemské lodě. Přesto byl však zcela jiný, ale především násobně kratší.
„Dávejte pozor,“ ujal se vedení major Keen, jehož HUD v helmě mu ukazoval několik kontaktů přímo před a za nimi.
„Ještě pořád jsem si nezvykl na to nový brnění,“ prohlédnul si jeden z Keenových podřízených lehké „pletené“ rukavice, tvořené ze slitiny několika materiálů, mezi nimiž nechyběl ten, jenž neumožňoval pozemským senzorům detekci.
Vůbec celé brnění bylo tvořeno touto ultralehkou slitinou, přičemž se v mnohém podobalo tomu, jež na svém těle nosili Kull bojovníci. Kromě jiného však nepůsobilo tak hrůzostrašně, ba naopak, působilo moderním, a především pohyblivým dojmem.
„Tři před náma, dva za náma, zbraně na omráčení,“ přepnuli si všichni své nové energetické zbraně na tlumený režim, který oběť dočasně paralyzoval.
Jen co přepnul zbraně i poslední člen výsadkového týmu, vykoukli zpoza rohu tři strážní, kteří svými baterkami posvítili na trojici čelem k nim stojícím vetřelcům. Ti neváhali ani na krátký moment a přesně mířenými ranami své soky poslali do říše snů. Keen spolu se dvěma dalšími muži postoupili směrem vpřed, přičemž trojici omráčených mužů naočkovali prozatím neznámou emulzí, která na krku vytvořila sytě černou metalickou sktrukturu. Zbylá trojice přičupla a zamířila před sebe, kde se v jejich zorných polích objevila dvojice vědců, kteří ani nestihli zvednout oči od svých tabletů.
„Majore, tady Carterová, jak vám to tam jde? Detekujeme kromě Vás již dalších pět signatur?!“ chtěla se Sam ujistit, že jde vše podle plánu.
„Potvrzuji, právě jsme naočkovali tři a Isaacson další dva,“ naznačil svojí rukou směr dalšího postupu, který nevedl nikam jinam, než na hlavní můstek: „Isaacson si s jeho muži vezme strojovnu, já můstek. Postupně to tady vyčistíme,“ ukončil spojení, když se na něj zpoza rohu snesla palba ručních zbraní.
„Jako když mi někdo ťuká na rameno,“ cítil na některých částech těla kulky, které byly díky umělé tlumící vrstvě zcela neškodné. Za to energetické zbraně vetřelců byly 100% efektivní. Dva zásahy a oba muži leželi obličeji k zemi.
Netrvalo moc dlouho a celá loď byla pod nadvládou několika výsadkových týmů Hammonda, jehož posádka upravovala jemnou kalibrací zbraně tak, aby byly schopny proniknout do jiné dimenze, v níž se Proclarush, neschopné boje a příliš vzdálené na dosah dronů, ukrývalo.

Operační místnost, Proclarush
„Může mi někdo říct, co se to tam děje?“ byl již značně podrážděný Jack hned po ránu jak na nože, když zpozoroval, že se Ophrys zničeho nic odmaskoval, přičemž byl dle senzorů města zcela nečinný a bez energie.
„Loď byla pravděpodobně napadena, avšak prozatím nejsme schopni říci proč nebo kým,“ notovali si operátor spolu s malým Asgardem, jehož kolega byl před krátkou chvílí nedobrovolně uspán.
„A proč ne?“
„Z Hammonda jsme nezaznamenali žádný výboj energie směrem k Ophrysovi, výstřel z railgunů, stíhačku, nic. Kromě několika dříve vypuštěných radiačních vln, které stále prověřuji, tam Hammond prostě jen tak stojí.
„Na volání stále žádná reakce?“
„Ne pane!“
„Tak to uděláme pěkně po staru,“ otočil se Jack na své holé, přezůvkami nepokryté, patě a ve velmi svižném tempu se vydal ke schodům vedoucím do hangáru s jumpery. Schody vyklusal jako mladík, ale přeci jen jej několik schodů před cílem dostihla ostrá bolest, která jej však nezastavila, pouze zpomalila.
„Kam sakra jdeš?“ slyšel za sebou dozvuk Frankova hlasu.
Nevšímal si jej a plně se soustředil na přivedení jumperu do stavu připravenosti, když se nad ním uzavřela střecha: „To jako vážně?“ otevřel komunikační kanál do kontrolní místnosti, kde již na tento krok čekali: „Vážně Franku, vážně?“
„Myslíš si, že Tě nechám letět s malým bezmocným jumperem…“ dal si záležet na zdůraznění posledních slov: „…směrem k Hammondovi, který pokud víme nemusí být pod nadvládou našich?“
„Vždyť mám maskování, a ještě k tomu jsme přesunutí v jiné dimenzi,“ hájil si Jack svou a otevřel pumovnici s drony, kterými si chtěl prostřílet cestu ven.
„Teď jsi mě dožral Jacku, Odine?“ chtěl Frank, aby Odin zasáhl a na dálku odpojil jumper od energie. Odin však udělal pravý opak a přepsal uzamykací heslo, čímž otevřel Jackovi vrata hangáru: „Fajn, jestli Tě ale zabijou, nevolej, nevezmu ti to,“ máchnul rukou do prostoru a sledoval na obrazovce, jak titěrný jumper nabírá na výšce a rychlosti.
Drobný jumper vcelku svižně proplul ranním sluncem prosvětlenými mraky, než se přímo před jeho očima rozprostřela nekonečná černá scenérie prošpikovaná hvězdami.
„Aspoň mi ale říkej, co vidíš,“ protrhnul nekonečné ticho Frank, který viděl jen Jackův soustředěný obličej: „Jedna, dva, tři, čtyři…“
„Co děláš?“ nechápal Frank Jackovo počítání.
„Ticho, počítám hvězdy, abych ti mohl podat přesné hlášení, mami!“
„Ty seš fakt vůl víš to?“
„Vím, učil jsem se od nejlepších,“ uzemnil Franka, když jeho obličej zkameněl: „Nevím jestli jste už zjistili, co se stalo s Ophrysem, ale já už to vím,“ trochu zpomalil, aby si mohl prohlédnout tři obrovské díry z nichž ještě stále unikala atmosféra: „Někdo, nebo něco na Ophryse vystřelilo, má tři díry v trupu, ztrácí atmosféru, vybavení a lidi,“ vylekal se, když do jeho čelního skla narazil člen posádky Ophryse: „Kur…“ cuknul s jumperem a trefil motorem jeden z větších úlomků o nějž by se za normálních okolností postaral štít: „Dobrý, nic mi není, jumper jen ztratil trochu na výkonu“ uviděl před sebou konečně i Hammonda, který se stále nepohnul ani o píď: „Už ho vidím, zkusím je kontaktovat,“ rozpůlil obrazovku a na druou půlku vytvořil přímé spojení na Hammonda.

Můstek Hammonda
„Volá generál O’Neill,“ oznámil Kevin své nadřízené, která doposud cosi řešila v zadní části můstku: „Vážně?“ přešla do přední části: „Spoj ho.“
„Carterová?!“ vypadal Jack poněkud překvapeně, když před sebou uviděl právě Sam.
„Překvapen, Jacku?“ přešla hned od počátku do dominantní pozice.
„Jac…“ zasekl se v půli prvního slova: „Posledně, když jsme se viděli jsem byl generál O‘Neill, pokud si dobře pamatuji,“ podíval se na své rameno: „Nebo to bude tím pyžamem?“ uviděl náznak úsměvu na jejích rtech.
„Od té doby uběhlo spoustu času,“ všiml si Jack hustých vousů na Kevinově tváři a na tváři právě dostavšího se Daniela: „Očividně,“ přihodil klasickou grimasu a přiblížil se k Hammondovi na hranici dostřelu jeho zbraní.
„Jacku, tebe bych jako uvítací výbor nečekal,“ stoupnul si Daniel vedle Sam a něžně ji políbil na tvář.
„Vidíte Carterová, takhle se vítá starý známý,“ nechal si jumperem udělat velmi detailní sken celého Hammonda, který vypadal trochu jinak, než si jej pamatoval.
„Chceš něco vědět Jacku? Stačí se zeptat!“ věděly systémy Hammonda, že je Jack bedlivě skenuje: „Nebo ti to mám ukázat?“ otočila se na Kevina, který vystřelil několik metrů vedle jumperu, jehož poškozený motor tak díky enormní energii míjející jumper zcela selhal.
Jack se nezmohl ani na jedno slovo. Jumper ihned otočil a zamířil zpět k Proclarush, kde byli o situaci díky přímému spojení zpraveni: „Nevím, co kruci vystřelili, ale nebylo to vidět,“ byl již Jack odpojený od přenosu s Hammondem, když jeho jumper minul další výstřel, který byl díky jeho úhybným manévrům mnohem dál.
„Přestaň si hrát Kevine, a sundej ho,“ obořila se Sam na svého zbraňového technika, který přepnul na naváděné střely, které během několika vteřin udělaly z drobného jumperu miliardy malých kousíčků.

Pegas, Oblast Lantey, Vyšší sféra bytí
Od doby, co bylo jednání se zástupci Proclarush přerušeno, chodila do Mainframu jedna zpráva za druhou a žádná z nich pro Antiky nevypadala růžově.
„Ztratili jsme několik milionů bratrů a sester. Několik vyšších v čele s Cexironem…“ podíval se na hrstku starších, kteří byli během incidentu nad Proclarush přítomni na Atlantidě: „Vidíte něco, co já ne?“ sklil se mu v očích strach spolu s hrůzou.
„Ne,“ vypadlo z úst starších pouze strohé prohlášení, které mluvilo samo za sebe; již několik dlouhých tisíciletí se nikomu nepodařilo Antiky nachytat na švestkách, nepřipravené na budoucí události. Nepřipravené a zcela slepé.
„Informujte bratry v Mléčné Dráze a Idě,“ vystoupil jeden ze starších před vystrašeného muže: „Válka dorazila k našim prahům!“


A hotovo :)

Třeba někdy v budoucnu u pokračování :D

kasparova655365 Uživatelský avatar
Administrátorka
Administrátorka

Příspěvky: 1801
Bydliště: Šumperk
Pohlaví: Žena
Skype: kasparova.martina1

Odpovědět s citací
 
:cry: :cry: :cry: Tohle mi nedělej :cry: :cry: Mé srdce puká tím, že neví, jak to celé má/mělo skončit :arrow: :write: Ale jestli se rozhoupeš pro pokračování, budu jen ráda :yahoo: :write: a myslím, že ne jenom já :)
Svatyně pro všechny, to není jen tak prázdné slovo
Obrázek


Daedalos304 Uživatelský avatar
Major General
Major General

Příspěvky: 3867
Bydliště: Boskovice
Pohlaví: Muž
Odpovědět s citací
 
Mno, to mě samozřejmě taky - nesnáším nedokončené záležitosti - na druhou stranu, během 1. i 2. série jsem nechával mraky otevřených okének, kde si člověk mohl domýšlet co se vlastně stalo a jak se to odehrálo (s tímto konce to není jiné). Víme, že Pegas i Mléčná Dráha jsou na pokraji brutální války a ta může dopadnout jen 3 způsoby (výhra, prohra, remíza) - každý čtenář si teď může domyslet tu svoji vysněnou tečku.

Ale abyste si nemysleli, že to nevím, tak závěr mám samozřejmě promyšlen a třeba ho s časem uveřejním alespoň v pár důležitých bodech (při psaní by to ale asi následně opadlo trochu jinak - dle situace, vývoje a vyspání se :D )

posedlík Uživatelský avatar
Second Lieutenant
Second Lieutenant

Příspěvky: 1058
Bydliště: Atlantis převážně Ústí nad Orlicí
Pohlaví: Muž
Odpovědět s citací
 
jako vždy vynikající díl :bravo: jinak je má reakce stejná jako kasparove, doufám, že se jednou rozhodneš pro pokračování

pal Command Chief Master Sergeant
Command Chief Master Sergeant

Příspěvky: 976
Bydliště: Nottingham, UK
Pohlaví: Neuvedeno
Odpovědět s citací
 
wow
pekne pocteni.
Baal na vzestupu, Hamond pali po pozemstanech.
Vskutku rychly dej.


no snad do roka a dne bude autor schopen zverejnit svuj zamer s koncem teto povidky :wink:
Za kazdym vzestupem civilizace stala vira, za kazdym padem nabozenstvi. Neni nic horsiho jak negativni mysleni, zarlivost, zavistive ci jine negativni reakce pro zniceni zivota. Proto je treba myslet a konat pozitivne a s laskou.

Daedalos304 Uživatelský avatar
Major General
Major General

Příspěvky: 3867
Bydliště: Boskovice
Pohlaví: Muž
Odpovědět s citací
 
Tak pokud o to bude větší zájem, tak by to sepsání myšlenek nemuselo být až tak vzdálené :)


Příspěvky: 38
Pohlaví: Muž
Odpovědět s citací
 
Já mám jeden zlozvyk. Se zájmem si něco přečtu, říkám si, že napíšu nějaký komentář, a že si ještě pořádně rozmyslím co, aby to nevypadalo až moc střeleně a nakonec to furt odkládám, až nic nenapíšu.
Jinak moc pěkný, zajímavý a někdy najednou drsný překvápko. Pokračování bych si rád přečetl...

pal Command Chief Master Sergeant
Command Chief Master Sergeant

Příspěvky: 976
Bydliště: Nottingham, UK
Pohlaví: Neuvedeno
Odpovědět s citací
 
„Vidíte něco, co já ne?“ sklil se mu v očích strach spolu s hrůzou.


toto jsem ted uvidel u konce :wink:
Za kazdym vzestupem civilizace stala vira, za kazdym padem nabozenstvi. Neni nic horsiho jak negativni mysleni, zarlivost, zavistive ci jine negativni reakce pro zniceni zivota. Proto je treba myslet a konat pozitivne a s laskou.

Daedalos304 Uživatelský avatar
Major General
Major General

Příspěvky: 3867
Bydliště: Boskovice
Pohlaví: Muž
Odpovědět s citací
 
Budu asi potřebovat trochu dovysvětlit? Krom toho, že to může být "novotvar" (ale ty já rád)

Odeslat nové téma Odpovědět na téma
Předchozí

Zpět na Rozepsané/Nové povídky