Pro pokec, nebo vaše dotazy jsem vytvořila na Discordu skupinu, přidat se můžete zde: https://discord.gg/aZCahpwdZa

Obsah fóra FanArt Vaše povídky Rozepsané/Nové povídky SG:Paralelní vesmír II: 14. Společný zájem

SG:Paralelní vesmír II: 14. Společný zájem


Odeslat nové téma Odpovědět na téma
posedlík Uživatelský avatar
Second Lieutenant
Second Lieutenant

Příspěvky: 1061
Bydliště: Atlantis převážně Ústí nad Orlicí
Pohlaví: Muž
Odpovědět s citací
 
vynikající díl :bravo: už se těším na pokračování a jejich určitě strastiplnou cestu na Kerys :twisted:

andoriel Uživatelský avatar
Major
Major

Příspěvky: 1754
Bydliště: Praha
Pohlaví: Žena

Odpovědět s citací
 
Děkuju, posedlíku :)
Jo, to bude ještě dlouhá cesta. Aspoň co vím :wink:

:bye:

:sunny:

andoriel Uživatelský avatar
Major
Major

Příspěvky: 1754
Bydliště: Praha
Pohlaví: Žena

Odpovědět s citací
 
Překvápko :D
Ale hlavně omluva. Poslední rok jsem měla pocit, že bych měla zůstat nohama i hlavou na Zemi a příběh se tak trochu zastavil, i když jsem věděla, že jednou bude pokračovat. Aspoň krátké pokračování už mám i schválené od jedné z hlavních postav - Mayi, tak sem za chvíli hodím první část jejího vyprávění. Druhá část je připravená, tak se jí brzo dočkáte. Na dalším vyprávění se pracuje.

:sunny:

andoriel Uživatelský avatar
Major
Major

Příspěvky: 1754
Bydliště: Praha
Pohlaví: Žena

Odpovědět s citací
 
Bavte se :D

7. Malé radosti

První část


„Au, au,“ Andoriel ležela na zemi vedle postele, záda tiskla k tvrdé podlaze, pomalu natahovala nohy a polohlasně si u toho stěžovala. Voják ji sice dopravil do pokoje a uložil na postel podle instrukcí, ale nechal ji ležet tak, jak dopadla. Než se Ája zmátořila natolik, aby se mohla narovnat, páteř i velké klouby už hlasitě protestovaly.
„Je to čím dál horší,“ zašeptala si pro sebe. Opřela nohy o chodidla a vydechla úlevou. Ještě chvíli se povalovala po zemi, pak vstala a začala na terminálu hledat, co se dělo za jejich nepřítomnosti.
„Ale!“ řekla překvapeně. Setkání Wraithů a Shermaal bylo zajímavé a průlet lodí tekutým prostorem v ní vyvolal znepokojivé otázky. Než je stačila zformulovat, ozvalo se zaškrábání na dveře. Tak se ohlašovala Maya. James bušil pěstí a Ace se s klepáním nezatěžoval.
„Pojď,“ houkla Andoriel ke vchodu, zavřela počítač a všechny předchozí otázky odsunula stranou.
„Hledali jsme tu planetu, kde bylo rozestavěné Kerys,“ řekla Maya po pár úvodních větách. „James už informoval Ace, tak jsem se vydala za tebou. Třeba bys to taky ráda slyšela,“ mrkla Wraithka.
Ája beze slov pokynula ke křesílkům a v jednom se uvelebila. Na ohnutou levou nohu si sedla a pravou skrčila, aby si mohla obejmout koleno a přitáhnout si ho pod bradu. Záda přijala známou pozici s povděkem a přestala se tolik dožadovat pozornosti. Maya si sotva sedla a hned začala vyprávět:
„Čekali jsme na Shermaal a zbývala trocha času, tak se Zak rozhodl, že prozkoumá způsob, jak jsme se dostali ke Kerys. Dali jsme dohromady všechny údaje a vyšlo nám z toho, že jsme byli ještě hlouběji v minulosti, než jsme si mysleli. Ace se nezmínil,“ pokrčila rameny. „Bylo to těsně před prvním velkým útokem Antiků na Wraithy, dávno před tím, co se v současnosti označuje jako válka. Nad tehdejšími pár potyčkami bychom teď mávli rukou. Chvíli mi trvalo, než jsem si to dala dohromady, ale podle všech známek se Antikové tak báli všeho, co by je mohlo někdy v budoucnu ohrozit nebo předčít, že to ničili. Byli tak trochu xenofobní, nemyslíš?“ Odmlčela se.
Andoriel se nadechla k souhlasu, ale nakonec jen kývla. Maya nechtěla potvrzení, jen nahlas vyslovila myšlenku.
„Poskakování s lodí okolo místa, kde jsme se dostali do hyperprostoru a pak úplně do pryč, nic neukázalo,“ pokračovala Maya. „Zak udělal nějaké testy se zbytkem paliva, ale taky nic neobjevil. Chtěl všechno prozkoumat a rozebrat, jak jen to bylo možné, ale paliva bylo málo a surovou rudu jsme neměli, tak nás poslal zpátky na planetu. Naštěstí ne tam, kde jsme se setkali s Kokulou. Ne, že bych proti ní něco měla… ale jo, vlastně měla. Obří slepice není něco, s čím bych se chtěla setkat víc jak jednou za život,“ ušklíbla se. „Skeny na palubě ukázaly, kde je největší koncentrace suroviny pro palivo. Měli jsme ji nasbírat, poohlédnout se i po okolí, jestli nenajdeme nějakou skrytou anomálii, a zavolat si pro odvoz.
Vysadili nás Šipkou na jediném přístupném místě nad údolím, kam jsme se měli spustit. Bylo moc úzké a hustě porostlé, abychom se paprskem bezpečně dostali na dno, o přistání ani nemluvě. Shora to vypadalo jako křoví, ve skutečnosti to byl prales,“ povzdechla si. „Cesta dolů byla docela zajímavá procházka, někdy jsem visela za dva prsty na skalní stěně a klinkala se, dokud jsem nenašla další chyt pro druhou ruku. Nakonec jsme se dolů dostali celí, i když nám to trvalo půl místního podivného dne. Jestli se někdy usadíme na planetě, nechci, aby měla víc sluncí než dvě,“ potřásla hlavou. „Jak jsme sestupovali a koruny stromů se nad námi zvedaly pořád výš a výš, byl to divný pocit. Jako bychom se vraceli v čase do nějakých dávných dob. A tím nemyslím k nějakým válkám nebo tak, ale opravdu daleko a hluboko k úplným počátkům, kdy tlupy pravěkých lidí a hejna prabrouků procházela kraji, která byla zatím nedotčená jejich přítomností.“ Poposedla si a k Ájinu překvapení upila trochu vody ze sklenky zapomenuté na stolku.
„Než jsme se dostali až dolů, zjistili jsme, že prales má několik pater. Poprvé nás to zmátlo, mysleli jsme, že už jsme na zemi, ale po pár krocích od kmene stromu, u kterého jsme se spouštěli, začalo to, co jsme považovali za půdu, pružit, a když jsme šli dál, otevřely se kolem nás otvory do dolní úrovně. Pak už jsme postupovali pomalu a hledali další mezery, po sedmi patrech vzdálených od sebe asi pět metrů, se zdálo, že jsme konečně na zemi a stojíme na něčem, co jsme považovali za hustě propletené kořeny stromů.“
Mrkla po Andoriel, ale kupodivu se nedočkala ani otázky ani jiné reakce, tak pokračovala:
„Ruční skenery nám ukazovaly divná data, tak jsme se vydali dál do údolí. James si myslel, že sken ruší blízkost skalní stěny, která byla z něčeho, co naše databáze neznala. Rozhodně to nemělo nic společného s tím kovem, co nám sloužilo jako palivo. Moc se nám nechtělo, cesta zpět nebyla jasná.“
Andoriel lehce stáhla rty. Bylo jí jasné, že Maya i James očekávali další útok přerostlého kura nebo něčeho ještě horšího. Zvlášť na místě, ze kterého bylo tak obtížné se dostat, to muselo být depresivní.
„Čím dál jsme zacházeli do lesa, tím víc se mi líbil,“ řekla Maya zamyšleně. „Byl jako z pohádek. Pod nohama měkký mech a skupinky různých květů, kolem hladké silné kmeny stromů dost daleko od sebe, v místech, které nestínily větve, se až na zem dralo zlaté světlo jednoho ze sluncí a prosvěcovalo všechny rostliny, až se zdálo, že září. Skenery pořád ukazovaly nesmysly a James začal prskat, kde nás to vyklopili. Oči nespouštěl z údajů, takže jsem ho musela chytit za rameno, aby zůstal stát a byl zticha.
Za nejbližšími stromy se ozýval nějaký zvuk a občas se tam něco mihlo. James se konečně rozhlédl a pak už jsme se oba tiše kradli za tím zvukem. Jak velký pozor jsme si oba dávali, ti asi nemusím říkat,“ pousmála se. Andoriel zvedla koutek úst, posunkem Mayu zarazila a ze zadní části místnosti přinesla džbán plný vody a sklenku. Dolila tu, co z ní Maya upíjela, a nalila si taky. Maya počkala, až se Andoriel zase usadí a pokračovala:
„Poslední kus cesty jsme se posunovali po centimetrech a trvalo nám to neuvěřitelně dlouho, nechtěli jsme žádná překvapení. Před námi se les prosvětloval, až vytvořil docela velkou paseku. Ve slunci zářila, že jsem na ní v první chvíli nemohla nic rozeznat. Ten divný zvuk bylo něco na způsob zpěvu. Spíš takové broukání, které se v tichu lesa odráželo od každé rovné plošky, jaká se dala najít. Uprostřed paseky se pomalu a rozvážně otáčela malá postarší žena a sama pro sebe polohlasně zpívala beze slov. To byl zvuk, který jsme slyšeli. Kolem ženy vlály závoje, i když bylo úplné bezvětří, a dodávaly jejímu pohybu zdání tance.
James…“
Maya se najednou rozesmála a nemohla se zastavit. Andoriel se ni chvíli dívala, ale smích byl nakažlivý, tak se začala smát také.
„James,“ zajíkla se Maya posledním zahihňáním, „James se najednou zvedl a vydal se přímo k té ženě. Vůbec si nevšiml, že se ho snažím zastavit, kroužil kolem ní a rozhazoval rukama. Pak se přidal i ke zpěvu.“ Zakoulela očima na Andoriel, která se kousla do rtu, aby znovu nevyprskla.
„Postavila jsem se mu do cesty, a když se mě snažil obejít, kopla jsem ho do nohy. Jakmile mu podklesla kolena, snažila jsem se ho odtáhnout kus dál, ale ta žena se přestala točit a zatvářila se tak překvapeně, že jsme se oba zastavili.
„Vítám vás v mém domově,“ řekla příjemným hlubším hlasem. James sebou zase škubnul, ale udržela jsem ho na místě. Žena se na nás usmála.
„Jmenuji se Agaya. Už dlouho se mnou nikdo nechtěl tančit.“ Sklopila hlavu, jednu nohu opřela špičkou o zem, druhou se odrazila a vystřihla piruetu.
„Co jsi zač?“ zeptala jsem se.
Přestala kroužit a zůstala stát s hlavou na stranu. Na tváři se jí usadil malý nepříjemný úsměv. James mi oplatil kopnutí a ujal se slova sám.
„Promiň. Jmenuji se James a tohle je Maya. Přišli jsme sem hledat surovinu vhodnou pro pohon vesmírné lodi.“
„Sem?“ žasla Agaya. „A co jste zač? Takové jako vy jsem ještě neviděla.“ Natáhla ruku a dotkla se Jamesovy paže. James jí nataženou ruku vzal a s překvapeným výrazem si ji přitáhl ke rtům.
„Jsme Wraithové,“ pokrčila jsem rameny. Moc se mi nelíbilo, jak jí James hned všechno vyklopil, ani to, jak divně se choval.
„Wraithové,“ opakovala potichu. „Já jsem víla,“ uklonila se. „Víla z Prastarého hvozdu. Tancuji na pasekách a lákám lidské muže do kola, abych je utancovala k smrti. Aspoň jsem to kdysi dělala,“ povzdechla si a zadívala se přes nás k okraji paseky. Otočili jsme se, ale už bylo pozdě. Všichni tři jsme byli obklíčeni hordou divoce pomalovaných žen s oštěpy a luky. James se přikrčil a ruka mu sjela k paralyzéru, pak se podíval na Agayu, narovnal se a nakonec obě ruce váhavě zdvihl stejně, jako jsme to udělaly my s vílou.
„Už zase někoho lákáš do pasti?“ zamračila se na Agayu nejvíc pomalovaná žena. „Varovaly jsme tě, že to nestrpíme.“
„Tanjo, prosím,“ začala Agaya, ale žena k ní napřáhla kopí.
„Nestačilo ti, co jsi málem způsobila minule?“ pokračovala Tanja. „Půjdete s námi,“ koukla po Jamesovi a po mně.
„Běžte,“ kývla Agaya hlavou. „Pomohou vám najít, co hledáte.“
„Odvedeme vás do tábora, tam se uvidí, co bude dál,“ řekla odměřeně Tanja. Agaya se pousmála a kývla. „Tebe ne,“ ujistila ji okamžitě pomalovaná žena. „Máš svůj vyhrazený prostor, za něj nesmíš. Odeberte jim zbraně.“ Poslední věta patřila válečnicím. Čtyři se přiblížily, aby nás zbavily paralyzérů a nožů a přesvědčily se, že víc zbraní nemáme, ostatní na nás mířily oštěpy ještě urputněji, než zpočátku.
Jamesovi ani mně se to nelíbilo, ale víla se snažila nás nenápadnými posunky uklidnit. Podle jejích opatrných signálů nám nic nehrozilo a dostane se nám pomoci, o kterou požádáme. Z Jamese byla zjevně hodně nervózní, protože se přitočila až k němu a krátce mu něco pošeptala. Mračil se, ale kývl a uvolnil napětí těla připraveného k okamžitému útoku.
„Jdeme!“ zavelela Tanja a mávla oštěpem, aby určila směr. Válečnice nás postrčily do středu jejich hloučku a vydali jsme se na cestu.
Než jsme vešli mezi první stromy na okraji palouku, ohlédla jsem se po víle. Zůstala stát sama uprostřed zářících květů a dívala se za námi smutným pohledem.
„Co hledáte?“ zeptala se Tanja zvědavě, když jsme v lese několikrát zatočili po sotva znatelné stezce.
Podívala jsem se po Jamesovi, ale ten všechnu svou náhle nabytou výřečnost ztratil, sotva mu Agaya zmizela z očí.
„Hledáme tu stříbřitý kámen. Podle údajů, které jsme získali, by ho tady mělo být dost,“ odpověděla jsem sama.
„Hiledonit? Ten není pro cizince. Jak jste se o něm dozvěděli?“
„Nevím, jak ho nazýváte,“ pokrčila jsem rameny. „Je tady?“
Tanja zrychlila, aby se dostala do čela, a nechala nás uprostřed skupinky válečnic. Na moji otázku neodpověděla a ostatní zarytě mlčely.
Trvalo dlouho, než jsme podél vysoké stěny ohraničující údolí došli k soutěsce, která do něj ústila. Les pokračoval dál, i když v soutěsce bylo mnohem chladněji. Málokteré ze sluncí se jí podívalo až na dno. Zlatá barva se vystřídala s temně zelenou a hnědou, kmeny stromů zdrsněly rozpraskanou kůrou, po nějakém drobném býlí nezůstala ani stopa a celou zem pokrývaly jen kořeny stromů a suché listí. Soutěska byla křivolaká a světlo údolí se nám brzy ztratilo z dohledu, zůstal jen vlhký chlad pološera.
Minuli jsme několik malých bočních údolíček. Jak se na obloze pohybovala slunce, každé údolí mělo jinou barvu, některá zářila podobně, jako to původní, kam jsme se spustili, některá byla temně zadumaná.“
Maya se překvapeně podívala na Andoriel, která se už nedokázala ovládat a začala se smát nahlas. „Co je?“ zeptala se skoro dotčeně.
Andoriel si poposedla. Jak se smála, skoro se svezla z křesílka na zem. „Zajali vás Amazonky?“ zeptala se.
„Kdo?“ nechápala Maya.
Ája jí ve stručnosti vysvětlila, kdo jsou Amazonky. Další důvod smíchu si nechala pro sebe. Slyšet Wraitha jak zapáleně popisuje přírodní krásy nějaké planety, pro ni bylo nové a neuvěřitelně příjemné. Měla radost, že si Maya takových věcí všímá.
„Amazonky. To je docela hezké označení,“ kývla Maya. „Takže, Amazonky nás vlekly tou soutěskou pár hodin, než jsme se dostali do toho správného.“ Podívala se na Andoriel a mrkla. „Pastelové barvy,“ řekla a odhalila pár špičatých zubů v náznaku úsměvu. „Hned bylo znát, že tohle údolí je obývané, stezka se změnila v cestu a narovnala se, kolem se objevilo pár domků a malá políčka se zeleninou a takovými věcmi. Taky nějaké pastičky na neopatrné návštěvníky, ale s naším doprovodem jsme se do centra údolí dostali bez zdržení. Všude byly samé ženy. Hlídaly, pracovaly, odpočívaly, smály se a hrály si s malými… holčičkami. Ani mezi dětmi nebylo vidět chlapce. James si toho všiml také a zakoulel na mě očima. Bylo to pro něj dost deprimující. Wraithy ženského rodu znal dlouhá staletí jenom jako královny, pak jsem přišla já, ale mě pořád počítá jinak. Nevznikla jsem jako ostatní, prostě jsem se v jeho životě vyskytla.
Čím hlouběji jsme byli v údolí, tím bylo osídlení hustější, domy výpravnější a vyšší, až jsme se najednou ocitli v městečku před rozsáhlou dvoupatrovou budovou uprostřed.
„Palác našeho krále, až přijde čas, budete před něj předvedeni,“ řekla Tanja a zamkla nás v malém pokojíku hned za vstupem do toho, čemu říkala palác.
„Palác!“ prskla jsem pohrdavě, ani jsem nepočkala, až se za Tanjou úplně zavřou dveře.
„Agaya říkala, že nám tady pomůžou,“ upozornil mě James. Při vzpomínce na vílu z Prastarého hvozdu viditelně zjihl. Musela jsem se k němu otočit zády, aby neviděl, jak se šklebím. Nikdy předtím nedal najevo takovou důvěru někomu, koho znal sotva pár vteřin.
Ani jsme se nestačili pořádně rozhlédnout, když se znovu otevřely dveře a jedna ze strážkyň nakoukla dovnitř.
„Ty,“ ukázala špičkou kopí na Jamese. „Půjdeš se mnou.“
James se po mně ohlédl, ale bez protestů vyšel na chodbu. Zůstala jsem sama. V místnosti nebylo nic zajímavého, hrubý stůl s lavicí a u okna sedátko s přehozenou dekou. Vyhlédla jsem z něj na pečlivě umetený vnitřní dvůr toho paláce a chvíli sledovala, jak na jednom konci dvojice ušmudlaných holčiček staví hrad z navezené hromady vlhkého písku. V pozadí za nimi bylo vidět slabé světlo z pootevřeného druhého vchodu do paláce. Kromě dětí na dvoře nikdo nebyl. Žádná stráž, žádná sloužící… Přejela jsem rukama rám okna a zkusmo na něj zatlačila. Ani se nehnul. Přitáhla jsem ho k sobě. Ozvalo se slabé lupnutí a celé okno mi zůstalo vysazené v rukách. Pár vteřin jsem stála a poslouchala, jestli skrytá stráž nespustí poplach, ale byl pořád klid. Děti přestalo bavit hrabat se v písku a někam se ztratily. Bylo načase se taky ztratit. Opřela jsem okno o zeď a seskočila do dvora. Přeběhnout ho a provléknout se pootevřenou branou bylo dílem okamžiku. V městečku jsem nasadila přiměřené tempo, které nevybočovalo z rychlosti pohybu těch pár žen, co jsem zahlédla. Ze šňůry mezi dvěma domy jsem stáhla ještě vlhký velký šátek a po vzoru domorodců si ho přehodila přes ramena.
„Tam je!“ vykřikl někdo těsně za mnou. Otočila jsem se, připravená bojovat, ale výkřik neměl upozornit na mě. Starší žena se mi dívala přes rameno a jen netrpělivě naznačila rukou, že jí mám uhnout z výhledu. Ustoupila jsem a sledovala její pohled až na konec cesty. Nejdřív jsem viděla jen pár bojovnic klusat směrem k nám, pak se objevily jezdkyně na divných bílých zvířatech a za nimi ve větru zapleskala látka, jak se rozvinul velký prapor. Byly na něm nějaké nesmysly. Růže, meče, pokroucené stromy a tak. Následovaly další bojovnice a hned za nimi na černém zvířeti…
„Král!“ zvolalo hned několik hlasů. Cesta byla najednou lemovaná zástupem dívek a žen a všechny si vzrušeně šeptaly a ukazovaly na jezdce.
„Konečně je zpátky,“ povzdechla tiše žena za mnou. „Už jsem se bála, že se nevrátí.“
Král byl zahalený v širokém černém plášti. Držel se zpříma, ale nerozhlížel se po svém panství a nekynul jásajícím ženám. Oči upíral na krk svého zvířete, a když jel kolem mě, tvářil se tak zasmušile, že jsem se musela rozhlédnout, abych se ujistila, že smutek krále je jeho přihlížejícím a radostně štěbetajícím poddaným úplně lhostejný.
Přestala jsem dávat pozor na okolí a uvědomila jsem si to, až když se přede mě postavila Tanja. Její bojovnice mě obestoupily s pozvednutými zbraněmi. Ženy vítající návrat krále se ztratily stejně rychle, jako se objevily.
„Možná ho ještě uvidíš,“ ujistila mě Amazonka, když mě vedly zpátky do paláce.
Nenechaly mě v původní místnosti, vedly mě chodbou skrz jeden z domů na jiné nádvoří, mnohem upravenější a zdobnější než dvůr, na který jsem měla výhled původně. Prošly jsme loubím na druhý konec otevřeného prostranství a v protilehlém domě před Tanjou dvě strážkyně otevřely velká dvoukřídlá vrata zdobená květinovým vzorem. Ocitly jsme se v malém pokoji s několika pohodlným sedátky a kovovou nádobou na trojnožce plnou řeřavých uhlíků, ze které sálalo příjemné teplo.
Rozhlédla jsem se a usadila se na jednu z taburetek přímo proti dveřím vedoucím do nitra budovy.
„Vyčkejte v předpokoji, ohlásím vás.“ Jedna z hlídaček dveří odešla zpátky na nádvoří a těžká vrata za ní s tichým lupnutím zapadla. Druhá zmizela nenápadnými dveřmi hned vedle hlavního vstupu zřejmě do královské přijímací síně.
Velké vyřezávané dveře dál do budovy se se skřípáním otevřely.
„Tanja a její smečka žádají pozornost krále!“ vykřikl hlas a na Tanjino pobídnutí jsem uprostřed její „smečky“ vešla do otvírajícího se prostoru.
Sál vypadal stejně stroze jako to, čemu říkali palác. Holá kamenná podlaha, vysoký strop a přes okna částečně zatažené těžké tmavé závěsy, na konci sálu dlouhý úzký stůl a dřevěné židle s vysokým opěradlem, kromě jedné uprostřed všechny obsazené staršími ženami. Ani ten ohřívací kotlík tam nebyl.
„... a dohlédněte na to, ať to nedopadne jako posledně.“ Za řadou židlí se otevřel panel a v něm král obrácený zády k sálu uděloval někomu poslední pokyny. Otočil se a přejel nás unaveným pohledem. „Ach, Tanja.“ Znělo to rozladěně, ale vzápětí se usmál, aby trochu zmírnil nepříjemný tón.
Konečně jsem si ho mohla prohlédnout. Na lidské poměry byl vysoký, dlouhé štíhlé nohy v úzkých kalhotách stejně černých, jako přiléhavá košile s rozhalenkou a stojáčkem. Docela jsem chápala nadšení Amazonek, když projížděl okolo. Jeho tvář s dlouhými temně šedými vlasy ukazovala nekonečnou únavu, kterou nedokázal skrýt, ale úsměv ji dokázal prozářit. Zůstal stát za prázdnou židlí.
„Našla sis posilu do stráže? Dobrá volba,“ ohodnotil mě bez většího zájmu.
„Našli jsme ji v Slzavém údolí, pane. Není členka stráže, je to zajatec,“ řekla Tanja.


Pokračování... bude brzy :wink:

:bye:

:sunny:

andoriel Uživatelský avatar
Major
Major

Příspěvky: 1754
Bydliště: Praha
Pohlaví: Žena

Odpovědět s citací
 
Bavte se :D

7. Malé radosti

Druhá část


„Našli jsme ji v Slzavém údolí, pane. Není členka stráže, je to zajatec,“ řekla Tanja.
„Zajatec?“ Král se na mě podíval pozorněji a posadil se. Ženy u stolu se pohnuly, jako by do nich foukl vítr, když dosedl.
„Hledala tam hiledonit,“ zavrčela Tanja. „To je zakázané.“
„Nevěděla jsem, že je zakázané ho hledat. Už jsme ho na této planetě získali a potřebujeme ještě trochu, abychom mohli dokončit poslání, pak hned odejdeme pryč nejenom z vašich údolí, ale i z celé planety. Nepatříme sem. Chceme se jen vrátit domů,“ ujala jsem se slova. Až ke konci své řeči jsem si uvědomila, že na mě přítomnost krále působí podobně jako Agaya na Jamese. Při pohledu na něj jsem ztrácela opatrnost. Ostatní přítomní mě nezajímali, záleželo jenom na tom, abych dokázala krále přesvědčit o… o čem vlastně? Nejspíš o tom, že mluvím pravdu. A také jsem byla ráda, že se tentokrát snad nepotkáme s obří slepicí nebo něčím podobným. Král nekrál, chtěla jsem vzít Jamese a pár blýskavých kamínků a vypadnout. Tanja se tvářila, jakoby chytili jenom mě. „Kde je James?“ Otočila jsem se k ní. „Co jste udělali s mým přítelem?“
„James?“ Král pozvedl obočí a ošklivě se na Tanju podíval. „Přiveď ho. Hned.“
„Muže držíme zvlášť,“ řekla nerudně, ale kývla na jednu ze své „smečky“, aby ho přivedla.
„Ty jsi král?“ vypálil James hned, jak se objevil ve dveřích a dlouhými kroky se vydal k naší skupince. Tanja mu zastoupila cestu. Vztekle na ni zavrčel a pokusil se ji obejít, ale byla dost rychlá na to, aby mu zabránila v dalším postupu, a James byl dost chytrý na to, aby se ji nepokusil přímo napadnout. Zůstal stát.
Mezi ženami za stolem to zase zašumělo.
Král se po nich ohlédl a pak se obrátil k Jamesovi. „Přijal jsi?“ zeptal se.
James se zatvářil znechuceně. „Ne. Nemám zájem.“
„My také ne,“ řekla žena po králově levici. „Tvá podstata není vhodná.“
Maya se odmlčela a upila ze sklenice s vodou.
„Chtěly malé Amazonky,“ řekla Andoriel. „Ale nabízený genetický materiál pro ně byl moc odlišný. Kdyby se nová generace krmila stejně jako Wraithové, brzy by na planetě nebylo nic k jídlu.“
Maya se ušklíbla. „Přesně tak.“
„To muselo být velké zklamání,“ usoudila Andoriel s vážnou tváří.
„Očividně bylo,“ kývla Maya. „Nějakou dobu nás ženy zpovídaly. Ani jeden z nás neměl potřebu jim říkat něco víc, než co už slyšely, takže naše odpovědi sestávaly z toho, že jsme opakovali stále dokola, že po získání hiledonitu odejdeme a nikdy se nevrátíme. James se pořád snažil nenápadně upoutat pozornost krále, ale ten se díval před sebe na desku stolu a o další rozpravu nejevil velký zájem. Ženy se nemohly dohodnout, co s námi mají udělat, a Tanja se mračila čím dál víc. Přesunula se ke mně a šeptem mi nabídla místo v její smečce. Překvapeně jsem se k ní otočila.
„Nevypadá to dobře,“ kývla hlavou k jednacímu stolu. „A byla by škoda zničit tak dobrý materiál.“ Přejela mě hodnotícím pohledem. „Byla by z tebe dobrá bojovnice.“
„A James?“ zeptala jsem se. O nabídce jsem ani neuvažovala, věděla jsem, že stačí nepatrný pokyn a Šipka nás vyzvedne i se všemi pochoutkami, které se budou zdržovat v naší blízkosti. Pro naléhavý přenos do lodi nebylo potřeba tak přesné zaměření, stíhačka prostě sebrala vše živé ve vymezené oblasti a probírka nastala až ve specializovaném skladu Úlu, kam náklad vyklopila. Takový způsob se nepoužíval často, ale možné to bylo.
„Pro toho nejde nic udělat. Nepotřební se utrácejí,“ pokrčila rameny.
Chtěla jsem se zeptat, jestli si uvědomila, že se živím stejně jako James, ale jen jsem se odvrátila a zadívala se ke stolu, kde debata nabývala na síle.
I král zvedl hlavu a rozhlédl se, jakoby se probíral ze snu.
„To tedy ne!“ odmítl rázně nějaký návrh, který jsem nepostřehla. „Na to rovnou zapomeňte.“
„Bylo by to důstojné vyvrcholení a viděly by to všechny,“ namítla jedna z žen.
„Ne, Yanio, na tom nic důstojného není, je to jenom nechutná krvavá podívaná.“
„Anya bude souhlasit,“ namítla žena tiše.
Král se prudce postavil, až židle odletěla ke stěně za ním. „Tak si Anyu vezmi sama, stejně jedna bez druhé nedáte ani ránu! Když dostanete pár kusů té horniny tak odejdete z planety?“ otočil se k Jamesovi.
„Ano,“ hlesl Wraith.
Král se podíval na mě a po souhlasném kývnutí se mu na rtech objevil nepříjemný úsměv. Pozvedl ruku a hodně hlasitě pronesl:
„Tak rozhodl král: ti dva nově příchozí, které jste označili za zajatce, jsou nadále pod mojí ochranou. Dostanou odpovídající komnatu, kde si do rána odpočinou, pak obdrží z našeho pokladu tolik hiledonitu, kolik se jim každému vejde do spojených dlaní, budou odvedeni zpět na místo, kde jste je potkali, a bez veškeré újmy budou propuštěni.“
V sále nastalo vyděšené ticho.
„Ale...“ začala Yania, pod královým pohledem zmlkla.
„Souhlasím s Yaniou. Cizinci budou obětováni na našem svatebním oltáři. Všichni uvidí, jak naložíme se zloději a těmi, kdo se nepřizpůsobí naší společnosti. Už jednou nám zloději unikli, další selhání by bylo neomluvitelné.“
V dokořán otevřeném hlavním vstupu stála vysoká štíhlá žena v bílých šatech těsně přiléhajících k tělu a od kolen dolů se rozšiřujících do bohaté dlouhé sukně.
„Rozhodl jsem,“ zamračil se na ni král. „Nemáš tu ani poradní slovo, natož abys poroučela. Odejdi. Ihned.“
“Jenom do času, můj králi,“ usmála se žena pyšně, pohodila hlavou a odešla.
„Odvedu vás do odpovídající komnaty,“ řekla Tanja a pomocí své smečky nás rychle vystrkala ven. Z pyšné krásky jsme už nezahlédli ani lem dlouhé sukně a hlasy ze sálu ztlumily zavírající se dveře. Prošli jsme nádvořím a po krytém schodišti vystoupali do patra.
„Tady,“ otevřela Tanja jedny dveře. „Nechám tu někoho na stráži.“
„Jsem rád, že mě aspoň někdo poslouchá.“ Na dalším schodišti se objevil král a pohybem ruky zarazil pokus některých Amazonek o poklonu. „Chci si s našimi hosty promluvit o samotě, zajisti, aby nás nikdo nerušil,“ řekl Tanje.
„Pane, je to bezpečné?“ zeptala se váhavě.
„Ani já ani Maya mu neublížíme,“ prohlásil James a zvedl bradu. „Máš mé slovo.“
Král jako první vešel do místnosti, uprostřed se otočil čelem k nám, počkal, až se za námi zavře vchod a širokým obloukem obsáhl jednoduše zařízený pokoj.
„Nevím, na co jste zvyklí tam, odkud přicházíte, ale tohle bude muset stačit. Tanja se postará, aby bylo moje rozhodnutí naplněno. Dostanete trochu toho kamení a víckrát vás tu neuvidíme.“
Měla jsem pocit, že by se docela rád vzdal kralování a odešel s námi, ale nebylo na nás měnit tady běh věcí, i když mi ho po pohledu na Anyu bylo skoro líto.“
„Jamesovi se líbila, ne?“ zeptala se Andoriel. „Přesně wraithský typ.“ Mrkla na Mayu.
„Wraithské královny jsou... no, docela by mezi ně zapadla,“ usoudila Maya. „A jistě sis všimla, že naše lodi jsou plné takových královen,“ tentokrát mrkla zase ona.
Andoriel se zasmála. „Jo, nedá se projít jedinou chodbou, abych o nějakou nezakopla,“ souhlasila.
Maya vstala a začala chodit sem a tam. Dlouhé sezení jí vadilo. Pokračovala ve vyprávění:
„James se o Anye nezmínil, ale ze skryté kapsy kabátu vylovil kousek jemné látky a podal ho králi.
„Mám pro tebe pozdrav a vzkaz. Říkala: dodržím slib, Ariane.“
Sotva vzal král látku mezi prsty, James ustoupil. Po vyřčení vzkazu se rozhostilo ticho. Král Arian se díval na nečekaný dar, mnul ho mezi prsty, přejížděl s ním po dlani a nakonec si ho přitiskl k tváři.
„Potkali jste ji,“ zašeptal.
Chtěla jsem se zeptat na pár podrobností, ale otočil se a bez dalšího slova odešel. Celou dobu nespustil pohled z kousku látky v dlani.
„Dodrží slib?“ otočila jsem se k Jamesovi, sotva byl král Arian z doslechu. James pokrčil rameny.
„Byl jsem požádán o předání daru a vzkazu, víc nevím.“ Dopadl na nejbližší lůžko a zavřel oči. „Mám toho dost. Ty potvory byly neodbytné.“
Nijak jsem jeho poslední poznámku nekomentovala a lehla si také. ‚Ty potvory‘ po mně sice nic nechtěly, ale trocha odpočinku před dalšími možnými dohady s Amazonkami mi připadala jako dobrý nápad.
Noc proběhla v klidu. Tanjina smečka byla dobře vycvičená a hlídala, abychom neodešli z pokoje předčasně, stejně tak, jako aby se nikdo nezvaný nedostal dovnitř. Věděli jsme, že druhý případ nastal a Anya byla slušně, ale důrazně odeslána do svých pokojů, když se kolem půlnoci ukázala poblíž.
„S tou budou ještě potíže,“ zamručela jsem. Nebyla jsem si jistá, jestli se dřív neovládne James nebo já, pokud kolem nás bude místní pyšná kráska ještě chvíli kroužit. Jako sousto byla příliš lákavá. Moc tomu nepřidalo ani pozvání na snídani, které jsme s díky odmítli. Amazonky naštěstí nenaléhaly, brzy si vzpomněly, že jeden z důvodů, proč Jamese pouští ze svých sítí, je způsob jeho obživy.
První ze sluncí ještě celé nevystoupalo nad obzor, když byla malá výprava sestávající z Tanji, jejích pěti bojovnic a nás dvou s Jamesem připravena k odchodu.
„Tady,“ podala mi Tanja menší vak, ve kterém při předání zachrastilo kamení. Zběžně jsem do něj nahlédla a neubránila se malému úsměvu. Hiledonitu bylo víc, než v co jsem doufala, že vůbec najdeme.
„Děkujeme,“ kývla jsem a předala vak Jamesovi.
Přivedly nám stejná bílá zvířata, na kterých jel králův průvod při jeho příjezdu do městečka. Usadili jsme se oba s Jamesem v sedlech a překvapeně se obrátili k otevřeným stájím, odkud právě vyváděly královo černé zvíře.
„Pojedu s vámi. Osobně se přesvědčím, že odejdete a nebude nám hrozit žádné nebezpečí,“ řekl Arian, sotva nasedl. Na jeho pokyn jsme pomalým klusem vyjeli z nádvoří paláce a posléze i z městečka. Anya se neukázala.
Cesta na zvířatech byla o hodně kratší a stejně tichá, jako cesta do údolí Amazonek. James jel celou cestu se skloněnou hlavou a pobaveně se šklebil nad nějakou vlastní tajnou myšlenkou. Amazonky sledovaly krajinu, jakoby na nás měl za každým zákrutem cesty, za každým kmenem stromu vyběhnout děsivý nepřítel. Chtěla jsem se nato zeptat Tanji, ale potom, co zjistila, že se nepřidám k její smečce, si mě nevšímala víc, než bylo nezbytně nutné.
Popohnala jsem zvíře a dojela Ariana v čele. Překvapeně se na mě podíval. Zřejmě nebylo obvyklé, aby jel někdo vedle něj, ale to mi bylo jedno.
„Koho vyhlížejí?“ zeptala jsem se a kývla bradou k Tanje.
„Opatrnosti není nikdy dost. Kdysi jsme vedli boje s obyvateli vedlejších údolí a od té doby smečky strážkyň dbají na to, abychom nebyli překvapeni nenadálým nájezdem. Pár malých osamělých farem se udrželo,“ vysvětlil.
„Přijíždíme do Slzavého údolí,“ ohlásila Tanja a navedla své zvíře vedle krále z druhé strany, než jsem jela já. „Kde nás opustíte?“ pootočila se ke mně.
„Tam u té skalní stěny,“ ukázala jsem před sebe. „Vyšplháme nahoru a odletíme.“
„Nahoru?!“ Tanja vypadala vyděšeně. „To je skoro stejně děsivé jako dolů,“ zamumlala si pro sebe.
Arian nás poslouchal jen na půl ucha. Udržoval stále stejné pomalé tempo, ale celý se napnul kupředu a rozhlížel se snad ještě pozorněji, než hlídkující Amazonky.
Před námi začala prosvítat mýtina, ale žádná píseň se neozývala. Mezi posledními stromy jsem zahlédla na povaleném kmeni sedět vílu z Prastarého hvozdu se sukní vykasanou do půlky stehen. Masírovala si kolena a místo zpěvu k tanci si tichounce sykala a cedila mezi zuby nadávky.
Arian seskočil ze zvířete, gestem nám dal pokyn, abychom zůstali na místě, a sám se vydal k Agaye. Všimla si ho až ve chvíli, kdy byl téměř u ní. Vykřikla a stáhla si sukni přes kolena. Vstát se nesnažila.“
Maya po Andoriel loupla okem. „Asi to nebylo tak jednoduché,“ řekla se stopou smíchu v hlase a smála se nahlas, když Ája procítěně souhlasila.
„Zastavili jsme opodál,“ pokračovala ve vyprávění. „Dvě z Amazonek zůstaly v sedlech, ostatní sestoupili a protahovali si a nohy a záda. Hlasy Ariana a Agayi jsem sice slyšela, ale nesnažila jsem se poslouchat. Vypadalo to jako setkání po hodně dlouhé době. Tanja se tvářila nešťastně. Zřejmě se jí Anya jako budoucí královna zamlouvala a Agaya nebyla v plánu.
„Co ta víla vlastně provedla?“ zeptala jsem se jí, když procházela kolem.
Tanja se ohlédla po dvojici u kmene a povzdechla si. „Zamilovala se,“ řekla krátce a chtěla jít dál.
„Do Ariana?“ chytila jsem ji za loket. „Jak na tom byl král?“
Vytrhla se mi, ale krátce odpověděla: „Byl na tom stejně.“ K dalším otázkám mi nedala příležitost a odešla.
James stál vedle mě s vakem plným kamení přes rameno a díval se do míst, odkud jsme přijeli. Otočila jsem se tam také. Bílé jízdní zvíře mělo dlouhý krk natažený dopředu a plavnými skoky překonávalo drobné překážky v cestě, jak se k nám rychle blížilo. Hluboce skloněná v sedle na něm jela Anya a její bílé šaty splývaly se srstí.
„Jak se odvažuješ!“ vykřikla, proletěla kolem nás a zastavila až těsně u krále. Nedívala se na něj, ale na Agayu. Seskočila a napřáhla ruku s nožem.
Arian se vrhl před vílu, aby ji chránil, Tanja se vrhla k nim, aby chránila krále. James byl nejrychlejší. Předběhl Tanyu, chytil Anyu za vztyčenou ruku a stále v plné rychlosti ji za sebou vlekl až ke vzdálenému okraji mýtiny. Anya se bránila. Vyvlékla se mu a ohnala se něm nožem. James uskočil a zavrčel, když se mu nůž svezl po kůži předloktí. Anya byla rychlejší, než předpokládal. Znovu zaútočila, ale to už byl připravený. Provlékl se jí pod rukou a zaútočil sám. Žádnou zbraň nepotřeboval. Anya se snažila couvnout, šlápla mezi dva kořeny, noha jí projela hluboko do půdy, zavrávorala a stáhla při pádu Jamese s sebou.
Tanja zděšeně padla na kolena, Agaya k mizejícím postavám vztáhla ruce, ostatní stáli bez hnutí a jen sledovali, jak Anya s Jamesem mizí někam do hlubin.
Nechápala jsem, co se děje, a pořád jsem čekala, až se James zvedne, ale jako by se pod ním propadla země.
Přešla jsem kolem Agayi a Ariana, sotva jsem zaznamenala, že se mě ani jeden nesnažil zadržet, došla jsem k místu, kde stál James, a zjistila, že se země opravdu propadla. Otvor mezi kořeny už se stahoval a z jeho ústí na mě dýchl zápach dlouho tlející vegetace, vlhko a rozklad. Zahlédla jsem mihnout se někde hluboko odlesk bílých vlasů, bez přemýšlení jsem do otvoru strčila ruku a snažila se Jamese vytáhnout. Nějaký kousek rozumu mi říkal, že propadl moc hluboko a už ho nezachráním, aspoň ne tímto způsobem, ale odmítla jsem ho poslouchat. Ležela jsem na zemi, jednou rukou se držela kořene a druhou se natahovala, jak nejhlouběji to šlo.
Něco se dotklo konečků prstů mé ruky, zachytilo se, pak mi dlouhé štíhlé prsty sevřely zápěstí. Snažila jsem se ruku vytáhnout i se zátěží, ale hlubina mě začala stahovat dolů. Zapřela jsem se celým tělem, jak jsem se snažila ruku vytáhnout, a doufala, že sevření mého zápěstí nepovolí. Pár okamžiků se mi vítězství zdálo nemožné, pak mě někdo chytil pod rameny, něčí nohy se nade mnou rozkročily a Arian s Tanjou mi pomáhali se vyprostit. Paže uvězněná mezi kořeny se pomalu vynořovala a zápěstí mi pořád svírala cizí ruka. K mé radosti a úlevě patřila Jamesovi. Sotva se vynořil po ramena, popadly ho Amazonky a vytáhly ho ven. Otvor do hlubiny se s hlasitým „BLOP!“ zavřel.
James stál mezi bojovnicemi a třásl se námahou a hrůzou. Tak vyděšeného jsem ho ještě nikdy neviděla.
„Nikdo z nás by si netroufl pomáhat tomu, koho si vyvolil Jero,“ hlesla Tanja a podívala se na mě se směsí úžasu a odporu. „Měli byste rychle odejít.“
„Jsou tu cizí, přesto se snaží pomoci. Zaslouží si vysvětlení, pokud o něj stojí,“ ozvala se Agaya. Stála opodál, ve spojených rukou žmoulala jeden z šátků a ve společnosti Amazonek se očividně cítila nesvá.
„Ty ne…“ začala ostře Tanja, ale Arian ji pokynem ruky zarazil. Obrátil se k Jamesovi a pak se podíval na mě.
„Přejete si vědět víc?“ zeptal se.
Chtěla jsem, ale James zavrtěl hlavou. Cítila jsem, že se už brzy přestane ovládat a zaútočí na první vhodnou potravu, která bude po ruce.
„Chceme odejít,“ řekla jsem. „Hiledonit máme. Děkujeme,“ pokývla jsem směrem ke králi hlavou.
Tanja poslala Amazonky připravit jízdní zvířata ke zpáteční cestě a před odchodem se u mě zastavila.
„Kdyby sis to někdy rozmyslela, v mojí smečce pro tebe bude místo,“ řekla a bez rozloučení odešla.
„Vnesli jste do našich údolí nový vítr. Děkuji.“ Agaya se před námi uklonila. James se při pohledu na ni trochu uklidnil a dokonce se pokusil o úsměv.
„Ano,“ přidal se Arian. „Teď už Rada přijme Agayu bez podmínek. Tanja dosvědčí, že si Anyu vyvolil Jero, to se nikdo neodváží zpochybnit.“ Sklonil se k víle. „Naše sliby budou po letech plněny,“ zašeptal jí do vlasů. „Šťastnou cestu,“ popřál nám a odvedl Agayu k čekajícím Amazonkám. Pomohl víle nasednout a za okamžik už celá skupina zmizela mezi stromy.
„Jdeme pryč,“ zavrčel James.
Všimla jsem si, že stojí na nejvyšším bodu vystouplého kořenu a zamračeně pozoruje okolí. Dotkla jsem se přivolávače a netrpělivě vyhlížela přílet Šipky. Na šplhání na náhorní planinu jsme ani jeden neměli ani chuť ani náladu. Paseka, kde dřív tančila víla, byla dost velká na to, aby nás sběrný paprsek bez nesnází vyzvedl.
Hiledonit je uložený v jednom malém skladu. Zak se zatím nedostal k tomu, aby ho prozkoumal, ale dlouho to odkládat nebude, už se nemůže dočkat, až se vydá hledat Kerys.“
Maya se protáhla a zamířila ke dveřím. „To je všechno. Zase někdy přijdu,“ řekla, než se za ní zavřely.
Andoriel na ni mávla. Doufala, že Maya přijde co nejdřív, taková dobrodružství jako ona s Jamesem prožíval málokdo a Ája byla ráda, že o nich ví aspoň zprostředkovaně.


Jero –jávsky hlubina

Na pokračování se pracuje. Bohužel to nejde tak rychle, jak jsem si myslela :write: :hmmm: :scared: :heat:
:D

posedlík Uživatelský avatar
Second Lieutenant
Second Lieutenant

Příspěvky: 1061
Bydliště: Atlantis převážně Ústí nad Orlicí
Pohlaví: Muž
Odpovědět s citací
 
dlouho jsem tu nebyl a jen co přijdu vidím dva díly mé oblíbené povídky :yeah: jako vždy vynikající díl :bravo:

andoriel Uživatelský avatar
Major
Major

Příspěvky: 1754
Bydliště: Praha
Pohlaví: Žena

Odpovědět s citací
 
Děkuju, posedlíku :)

Taky jsem tu dlouho nebyla :oops:

andoriel Uživatelský avatar
Major
Major

Příspěvky: 1754
Bydliště: Praha
Pohlaví: Žena

Odpovědět s citací
 
Bavte se :D

8. Nová setkání

„Jero? Nevím, o čem mluvíš,“ zavrtěl James hlavou. Andoriel s Mayou si vyměnily pohled a trochu svůj dotaz rozvedly. James se dál tvářil nechápavě a s mávnutím ruky odešel.
„To muselo být hodně děsivé,“ řekla Andoriel s pohledem upřeným na jeho záda.
Maya se nehodlala vzdát tak lehce.
„Kde skončila Anya?“ zavolala za Jamesem.
Zarazil se, trhnul rameny a sbalil ruce v pěst, ale neotočil se. Zůstal stát uprostřed chodby.
Maya kývla na Andoriel a pomalu k němu došly. Nic neřekl, ale nechal je nahlédnout do rychlé a povrchní vzpomínky.
James Anyu pustil hned, jak zjistil, že se propadá povrchem někam dolů, ale vlastnímu pádu ani tak zabránit nedokázal, i když se mu podařilo se na poslední chvíli zachytit za větev vyčnívající z horního patra. V odrazu světla z uzavírajícího se otvoru sledoval Amazonku. Dopadla na záda. Nezdálo se, že by si ublížila, protože podloží bylo měkké. Snažila se zvednout a vztáhla k Jamesovi paže v němé prosbě o pomoc. Jednou rukou se pustil a sáhl k pasu, kde měl kolem těla několikrát otočený řemen. Povolil přezku, ale než se mu podařilo opasek rozmotat, Anya vykřikla a padla zpátky. Kolem bílých šatů se jí obtočily dlouhé šlahouny a táhly ji dovnitř mlaskavé tlející vrstvy. Otevřela ústa k dalšímu výkřiku, ale jeden ze šlahounů si tudy hned našel cestu dovnitř. Když zmizela, na kašovitém povrchu zůstal cár bílé látky se skvrnami od krve. James se zoufale natáhl vzhůru, ale z otvoru zbylo jen světlejší místo v temnotě rušené fosforeskujícími výpary. Jedovatě zelená mlha se začala formovat do neurčité postavy a blížila se k Jamesovi, když se shora vynořila Mayina ruka. James se zhoupl a větev, které se držel, praskla. Naštěstí se mu podařilo se Mayi zachytit. Držel se jí za zápěstí a hrůzou skrčil nohy, protože mlžná postava máchla rukou, aby se ho zachytila. Dlouhá světélkující paže podobná kořenu stromů proletěla těsně pod wraithovými chodidly. Další krok a Jero mohl Jamese obejmout v pase. Mayina ruka vyletěla vzhůru a odnesla Jamese do bezpečí o patro výš.
Andoriel se otřásla. Přes snahu o nadhled z Jamese čišel ledový strach. Beze slova se náznakem uklonila a odešla. Než se za ní zavřely dveře pokoje, zahlédla, jak Maya vzala Jamese za ruku a někam ho odvádí. Usmála se. Věděla, že ho Maya brzy přivede na jiné myšlenky. Rozhlédla se po místnosti a povzdechla si při vzpomínce na planetu v zeleném mezihvězdném mračnu. Scházela jí země pod nohama a nebe nad hlavou a bylo jedno, jaké barvy by příroda použila.
„Co ty vzdechy? Nechtěla jsi přesně tohle?“
Andoriel se podařilo nenadskočit leknutím, ale chloupky vzadu na krku jí stály v pozoru. „Erin?“ vypravila ze sebe nejistě a rozhlédla se po místnosti. S Erin už dlouho nemluvila, ale její hlas nezapomněla. Na první pohled byl pokoj prázdný, ale v zadní části se něco duhově zamihotalo. Ája se pořád rozhlížela a pomalu šla dál do místnosti. Zrcadlo kdysi dostala od jednoho z Aceových důstojníků po zvlášť vydařené sklizni, na kterou se raději nezeptala. Bylo malé, kulaté a v příšerně ozdobném rámu, takže viselo tam, kde na něj běžně neviděla. Jako dar ho nemohla zastrčit do toho nejtemnějšího kouta, kam podle jejího názoru takové věci patřily. Teď se z něj dívala tvář Erin a trochu se ošklíbala pod záplavou tepaných květinových girland posetých motýly a něčím jako jednorožci s křídly.
„Zvláštní místo,“ řekla Erin a přejela si rukou po hraně tváře, jakoby ji výzdoba lechtala.
„Moc ráda tě vidím. Jen kveteš,“ neodpustila si Andoriel.
Erin kýchla. Znělo to jako jemné ‚pšík‘. Andoriel si pamatovala, že tak Erin kýchala vždycky a Áju to vždycky překvapilo.
„Tak co? Jak jste na tom?“ vyzvídala Erin.
„Cože?“ Andoriel nechápala, na co se kamarádka ptá.
„Už jsi jim řekla, kde je Kerys?“
„Já? Já to vím?“ Andoriel nechápavě potřásla hlavou. „A vůbec – co ty? Jak je? Co dělá Nat? A co ten tvůj Dáreček?“ Přišlo jí těch otazníků docela dost, tak se odmlčela.
Erin za zrcadlem pokrčila rameny. Až potom ji napadlo, že to Andoriel neuvidí, ale bylo jí to docela jedno. Ten ‚Dáreček‘ jí dýchal za krk a snažil se ji odtáhnout od zdi s pověšeným malým kabelkovým zrcátkem, do kterého se jí podařilo nacpat obličej. Odtáhnout se nedala, tak ji dloubnul do boku a mokrý psí nos jí strčil do podpaží. Pleskla ho přes ucho a snažila se soustředit na křehký průchod do jiné galaxie. Trvalo jí, než ho našla, a nechtěla o něj hned přijít.
„Dobrý, dobrý a, hmmm, taky dobrý,“ zamlela rychle. „Jasně, že to víš. Koukej jim to říct, vždyť …“
Zezadu ji objaly ruce a odtáhly ode zdi, ať se bránila, jak chtěla.
„Takhle to dál nejde,“ řekli s Darem oba současně, založili si ruce a naklonili hlavu na stranu. Erin zacukaly koutky. Ohlédla se po zdi, ale ta mezitím zmizela i se zrcátkem. Ani neotočila hlavu zpátky a vrhla se na Dara. Povalila ho na zem a oba se kutáleli strání plnou měkké trávy, dokud Dar neskočil na zádech v potoce a se zuřivým prskáním se nehrabal z vody. Erin seděla na břehu a smála se.
Andoriel se může chvíli snažit sama, nemusí všechno dostat na talíři.

Andoriel ještě chvíli koukala do zrcadla, ale vlastní odraz nebylo to, co chtěla vidět.
„No, jak myslíš,“ řekla. Nebyla si jistá, jestli ji Erin slyší nebo ne. Rozhodně se už neukázala a zrcadlo Áje vracelo pohled s poťouchlým uspokojením odhalujícím každou vrásku. Přejela si rukou přes čelo a odvrátila se. Ví, kde leží Kerys?
Pátrání v počítači nic nepřineslo, tak se vydala za nejlepším zdrojem.
„Zaku,“ špitla mu za zády, aby nerušila zbytek posádky na můstku. Zástupce velitele se k ní otočil a naznačil úklonu.
„Jsi už skoro v pořádku,“ ohodnotil její vzhled.
„Hm, skoro,“ souhlasila a mrkla stranou v náznaku, že jejich rozhovor bude delší.
Zak přivolal jednoho z důstojníků, aby ho zastoupil, a po pár metrech jednou z chodeb otevřel před Andoriel vchod do malého útulného pokoje.
Překvapeně se rozhlédla.
„Netrávím všechen volný čas v hibernaci,“ řekl.
„To jsem ráda. Jak jste na tom s hledáním Kerys?“ vypálila rovnou.
Zak se zamračil.
„James a Maya si mysleli, že znají cestu, ale mýlili se. Nedokážou ji v hvězdných mapách najít.“
„Ukážeš mi to?“
Zástupce se na ni skepticky podíval, ale bez poznámek k ní otočil monitor. Pamatoval se, že její myšlení, o kterém sama říkala, že jde občas „za roh“, někdy umí najít nečekanou odpověď.
Dívala se na údaje, které James s Mayou uvedli, a nechápala, v čem je problém. Prošla data ještě jednou od začátku. Hlubší výdech Zakovi napověděl, že vidí něco jiného než celá posádka wraithské lodi.
„Co vidíš? Kde je to místo?“
Andoriel se nadechla k odpovědi, ale nevyšel z ní ani hlásek. Už zase!? pomyslela si. Zkusila to jinak. „Možná,“ zamumlala. „Můžeš to poslat ke mně? Budu potřebovat trochu času. Snad na něco přijdu.“ Nečekala na odpověď, nechala Zaka stát uprostřed pokoje, ze dveří se jí podařilo vyjít rychlým krokem a po chodbách se řítila tryskem. Sotva za ní zapadly dveře její místnosti, stiskla tlačítko přihlášení na monitoru a běžela se podívat do zrcadla. Bohužel se z něj šklebila jenom její tvář zrudlá spěchem a vzrušením.
Znovu prošla informace od Mayi a Jamese a nechápavě se zamračila. Co na nich bylo nepochopitelného?
„Hluboké melodické ‚chi chi‘ se neozvalo ze zrcadla, ale zahřmělo Andoriel přímo v hlavě. Sedla si na zem ke stěně a zavřela oči.
„Moc ráda s tebou zase mluvím, ale nečekala jsem, že se ještě setkáme,“ oslovila velké zářící zelené oko, které zaplnilo celé zorné pole jejího vnitřního zraku.
„Stačilo jen zavolat.“ Oko se oddálilo, takže už byla vidět červenozlatá dračí hlava.
„Pochybuju,“ usmála se.
„Ale vzpomněla sis na mě.“
„Ano. Proč se Wraithům neukazuje planeta, kterou hledají? Kdysi na ní přece žili.“
„Kdysi. Kdysi draci vládli galaxiím. Zůstala z nás vzpomínka v několika myslích.“
Andoriel natáhla ruku, ale nedokázala se draka dotknout.
„Wraithové jsou tady a jsou připraveni dokončit, co kdysi začali.“ Ája si nebyla jistá, jestli by draka hlasitě projevená lítost nezahnala, tak se raději držela tématu.
„Většina z nás pochybuje, že to dokážou.“
„A ty?“ zeptala se jemně.
Oko se k ní znovu přiblížilo.
„Chceš jim zase pomáhat?“ zeptal se Drak místo odpovědi.
„Ano, chci. Viděla jsem Kerys ve vzpomínce Mayi a Jamese a je nádherné. Byla by škoda neobnovit ho.“
„Souhlasím.“ Oko mrklo a dračí hlava se zase pohnula, takže byla vidět její větší část. „Dělej, co chceš.“

Draka od jejího pohledu oddělil závoj padající vody, záře červených a zlatých šupin postupně slábla, až zůstala jen tma a šepot slábnoucího deště.
Andoriel zamrkala a pousmála se. Dělej, co chceš? Řekla jasně, co chce dělat.
„Zaku?“ oslovila po pár hodinách opět zástupce velitele. Na ten krátký rozhovor chtěla být odpočinutá a připravená na vysvětlování a přesvědčování, ale Zak bez váhání přijal její návrh, že bude ke Kerys loď řídit sama a většina posádky zůstane na obyvatelné planetě v blízkosti jejich cíle. Ace stál opodál a nechával rozhodnutí o další cestě své lodi plně v rukou Zaka.
„Ehm?“ promluvil monitor, který byl až do té chvíle vypnutý.
„Ahoj, Erin, přidáš se k nám?“ zeptala se Andoriel. Zak uskočil, protože byl k monitoru nejblíž, a Acovi se ve tváři mihnul výraz spokojenosti.
„Ne tak docela.“ Erin byla na monitoru vidět jako vystupující silueta bez barvy. „Někoho jsem vám našla.“ Silueta Erin zmizela.
Andoriel se rozhlédla po místnosti, ale kromě Ace a Zaka v ní nikdo nebyl. „No, tak dobře,“ pokrčila rameny. „Mohli bychom doletět sem?“ zeptala se a ukázala na hvězdné mapě vzdálenou sluneční soustavu.
„To...,“ Zak se zarazil a zíral na obrazovku.
Andoriel obraz trochu zvětšila a ukázala na jinou soustavu poblíž té první. „A sem?“
„Ano, to by šlo.“ V Zakově hlase zaslechla úlevu. Odpustila si nevěřícné zavrtění hlavou. Netušila, jak důkladně Strážci dokážou ukrýt kousek vesmíru před některými zraky.
„Tak dobrá, až budete připraveni, tam je první cíl naší cesty ke Kerys,“ řekla. Zachytila Aceův pohled a rozhodla se na něj nereagovat. Dávat rozkazy na jeho lodi bylo zvláštní, ale dokud se proti tomu velitel neohradí, bylo rozhodnutí na ní.
Ve svém pokoji se zhroutila na postel a obličej zabořila do polštáře. O dávné město vytvořené Wraithy ve spolupráci s mnoha dalšími rasami byl větší zájem, než očekávala. Erin, Draci a nejspíš se do toho zamotá i Marcus a spol. Navíc jí v hlavě pořád tikalo, že s tím má něco společného i Země, ale nedokázala přijít na to, co by to mělo být.
„Přebíráš vládu nad mojí lodí?“ zaduněl jí u ucha Aceův hlas. Ucítila vzadu na krku jeho dech a krátký dotyk rtů. Pomalu se otočila, stáhla ho vedle sebe a sotva se zády dotkl lůžka, posadila se na něj.
„Přebírám vládu,“ vydechla, než se k němu sklonila.

„Posádka se přesunuje na určené souřadnice. Na orbitě zůstane jedna malá, plně vyzbrojená loď z hangáru, aby místo chránila a případně nás zavolala.“ Zak trochu zvětšil pohled na centrální obrazovce a sonda ukázala detailní záběr z výsadku Wraithů na planetu. Nebyla obydlená a nebyla nijak příjemná k životu. Bažiny plné jedovatých výparů střídala pohoří aktivních sopek. Pár jezírek neobsahovalo vodu, ale směs, která by se dokázala lidským tělem propálit skrz na skrz za dvě vteřiny. Jediné vhodné místo byla holá pláň plná vznášejícího se prachu.
„A to je ten nejhezčí kousek v celé soustavě,“ povzdechla si Andoriel.
„Do systému vstupuje další loď,“ ohlásil jeden ze zbývajících důstojníků. Měl odejít až s posledním výsadkem a do poslední vteřiny kontroloval okolí.
„Přerušte to. Lodě na cestě ať dosednou a nové nevylétají. Na sondách aktivujte geologické skenery,“ rozhodla okamžitě Andoriel.
„Proveďte,“ potvrdil Ace.
„Volají nás.“ Důstojník nedal najevo žádné rozpaky nad tím, že dostal příkaz od člověka a velitel je potvrdil. Posádka se už dlouho neměnila a Andoriel se stala její součástí. Pokud byl její návrh vhodný, nebylo třeba se nad ním pozastavovat.
Ája ustoupila stranou, aby nebyla v záběru malé kamery na komunikačním panelu.
„Zdravím sesterskou loď. Jste daleko od běžných tras, potřebujete pomoc?“ Na monitoru se ukázala tvář důstojníka z cizí lodi a Andoriel málem nadskočila. Podoba s Acem byla neuvěřitelná, i hlas se dal snadno zaměnit. Kdyby nevěděla, že velitel stojí dva kroky od ní, váhala by, koho na obrazovce vlastně vidí.
„Iane! Která neuvěřitelná náhoda tě sem dovedla?“ Ace postoupil k obrazovce.
„Ace? Opravdu jsi to ty? To je… náhoda to nebude. Před pár dny nám přístroje začaly ukazovat divná data, na obrazovkách se zjevoval neznámý obličej a všechny mikrofony opakovaly souřadnice této soustavy. Provedli jsme diagnostiku, resetovali, co se dalo, ale nic nepomohlo. Nejjednodušší bylo se sem vypravit, abychom zjistili, co se nám snaží loď říct.“
„Erin.“ Andoriel sotva pohnula rty a žádný slyšitelný zvuk nevydala. Nedokázala se ubránit širokému úsměvu.
„Jste tu sami? Žádná záloha?“ Ace naklonil hlavu na stranu. Andoriel si všimla, že se nezeptal na královnu ani na případného velitele lodi. Bratři, byť je na staletí rozdělil prostor, měli mnoho společného.
„Je snad potřeba zálohy?“ pousmál se Ian. „Ace,“ zvážněl. „Přileť na moji loď. Je třeba zacelit staré rány.“
Ace sevřel okraj ovládací desky a na okamžik zavřel oči.
„Dobrá,“ souhlasil po chvíli váhání.
Šipka s velitelem přistála u cizí lodi a Andoriel se stáhla do svého pokoje. Dohodli se se Zakem, že odsun zbytku posádky na planetu zastaví, dokud Ace neukončí setkání s bratrem. Ani jeden z nich netušil, jestli mu bude chtít říct o jejich bezprostředních plánech, přímo ho do nich zapojit nebo půjde o krátké setkání a rychlý rozchod. Podle toho, jak se Ace tvářil při odchodu, to nevěděl ani on.
Sondy dál skenovaly planetu a zbývající posádka při čekání na pokyn k odchodu znovu kontrolovala plavidlo, jestli je dobře připraveno k letu jen s minimální posádkou. Zak jejich pohyb koordinoval z můstku a dbal na to, aby loď byla v každém okamžiku připravena k útoku nebo k útěku podle vývoje situace a zároveň, aby mohl bez zbytečných prodlev pokračovat ve výsadku, jakmile to bude možné.
Andoriel si ve svém pokoji sedla na zem a zády se opřela o stěnu. Nedokázala se uklidnit natolik, aby se mohla vydat na astrální výlet a zjistit, jak probíhá setkání s Ianem, ale mohla si zopakovat důležité body Mayina vyprávění a znovu přemýšlet o Kerys a jejich bývalých obyvatelích.
„Shanna?“ vyhrkla v jednu chvíli. Zamrkala a přesunula se na postel. Soustředěním se jí zkrabatil obličej a napnuly svaly na rukou i nohou.
„Krucinál, Erin, vážně s tebou potřebuju mluvit,“ zamumlala.

Erinina hlava vykoukla z voňavé kupky sena a zakoulela očima. Ájin výkřik slyšela dobře a napadlo ji, že se Andoriel přece jenom bez pomoci neobejde.
„Pořád nějaké povinnosti?“ zapištělo ze sena.
Erin tím směrem hrábla a mezi suchými stébly trávy vytáhla malou stříbrnou jehličku. Odhodila ji stranou a po dlaních a kolenou vylezla z kupky. Jehlička začala bobtnat a měnit barvu.
„Mohl bys mi pomoct,“ navrhla. „Asi by to prospělo i tvému druhu.“
“Brrrr.“ Dar se oklepal, tlapou s dlouhými drápy odvalil nejbližší kámen a nedůvěřivě očichal kroutící se nálož hmyzu, která se pod ním ukrývala. S hlasitým lupnutím se z obrovského medvěda proměnil ve stříbřitě modrý plamen a všechno živé pod kamenem sežehl na uhel. „Proč bych to měl dělat? Co je mi po mém druhu?“ zaprskal na Erin. Tyrkysové jiskry zhasínaly těsně před jejím obličejem.
„Ty to nevíš?“ divila se s kapkou škodolibosti.
Plamen naposledy prsknul a na jeho místě seděl na zkřížených nohách Louis. Rukama si zajel do blonďaté hřívy vlasů a hlasitě zavzdychal.
„No jo,“ zabručel.

„Shanu?“ Erin se zamračila. Její iluzorní tělo se zavlnilo, než se zase ustálilo uprostřed Ájina pokoje. „Tak dobře,“ souhlasila. „Ale ostatní a tu druhou si Shana najde sama.“ A zmizela.
Andoriel se usmála. Nevěděla, jestli nepředbíhá událostem, ale myšlenka na Zemi a některé její obyvatele ji pořád strašila.
Na druhé wraithské lodi Ace těkal očima mezi Ianem a Alettem. O zničení Kerys se dozvěděl až dlouho poté, co k němu došlo, a začínající válkou s Antiky přerušované pátrání po bratrech nepřineslo žádný výsledek. Jediné, co mu zůstalo, byl pocit, že jsou oba naživu.
„Hledal jsem vás,“ řekl, když se ticho začalo prodlužovat.
„My víme.“ Bratři se po sobě podívali. „Nechtěl jsi s Kerys mít nic společného.“
„Nevěřil jsem.“
Ian se pousmál. „Kdo tě přesvědčil?“
Ace se mu zadíval do očí a Ianovi ze rtů splynulo tiché „och“.
Další komunikace probíhala beze slov.
Dávné časy, kdy se Ace divil a posléze zlobil, že jeho bratři plýtvají energií a časem na něco tak fantaskního jako je město spojující různé rasy, byly odsunuty do nedůležitých vzpomínek. Všichni bratři se stali veliteli svých vlastních lodí, ani jeden z nich si nepřál podléhat královně a všichni tři měli zkušenosti s lidským druhem, které překračovaly hranice původu, rasy i potravního řetězce. Nejlepší v tomto směru byl Ian, který dokázal vybudovat celé planety osídlené těmi, kterým říkal uctívači, Alett a Ace se spokojili s několika lidskými přáteli.
„Kam se chystáte dál?“ zeptal se Ace. O cíli jeho cesty zatím nepadla žádná zmínka.
Ian vyvolal hvězdnou mapu okolí jejich současné pozice a zadíval se na ni. „Možná někam sem,“ ukázal neurčitě do míst, odkud Aceova loď nedávno přiletěla.
Alett s trochou váhání přikývl a oči mu přejely po tvářích obou bratrů. „Co?“ zeptal se vzápětí. „Něco mi uniká?“
Ace se nepřítomným pohledem díval před sebe. Stále ještě nebyl rozhodnutý, jestli Alettovi a Ianovi řekne o cíli své cesty, a nebylo to jenom tím, že je k němu měla dovést lidská žena. Věděl, že s tím by se oba rychle vyrovnali. Přes veškeré podobnosti si byli po tisících let odloučení tak vzdálení, jak si to ještě nedávno nedokázal přestavit.
„Nedělej fóry, stejně víš, jak to dopadne. Kde je Andoriel?“
Cizí ženský hlas byl trochu nakřáplý a zkreslený přenosem, ale dokonale ho slyšeli všichni tři.
„Fór...? Cože?!“ Ian nadskočil a rozhlížel se kolem sebe. Který vetřelec se dokázal nepozorovaně dostat do jeho lodi?
V rohu místnosti zablikal rozmazaný obraz malé štíhlé ženy s dlouhými vlasy.
„Erin,“ vydechl Ace. „To ty?“
„Andoriel,“ namířila na něj prst a zmizela.
„Co to bylo?“ zeptal se Alett.
Ace místo odpovědi sáhl na komunikační zařízení a nechal ze své lodi poslat Áju. Ian sklopil pohled a uzavřel část svých myšlenek, aby nebylo znát, jak moc je na Andoriel zvědavý. Alett tolik okolků nedělal a otočil se ke dveřím, aby ji viděl hned, jakmile se v nich objeví.
Vešla a váhavě na všechny tři usmála. Nebyla si jistá, co po ní bude Ace chtít, a nechtěla ho přivést do trapné situace.
„Vítám tě na lodi.“ Ian letmou myšlenkou propustil vojáka, který Andoriel dělal doprovod, a pokynul jí k nejbližší stoličce.
„Děkuji,“ řekla slušně a zastavila se ve stejném rohu, kde se před chvílí objevila Erin. Alett nad tím zavrtěl hlavou.
Ace netrpělivě mávl rukou k mapě vyvolané Ianem. „Kam poletíme dál?“ zeptal se.
Andoriel na okamžik strnula, pak se otočila k Alettovi a s lehkou úklonou hlavy se mu představila. To samé udělala s Ianem. Teprve potom přikročila k mapě a přiblížila jednu její oblast.
„Letíme sem,“ ukázala na malou tečku označující planetu.
„To nemůžeme,“ ohradil se Alett okamžitě.
„Tam to nejde,“ řekl zároveň Ian.
„Vážně si budu muset promluvit s Marcusem,“ zamumlala si Ája pro sebe, vzpomněla si na jednoho snad už nadobro mrtvého boha a vrhla na bratry zářivý úsměv.
„Nebojte se, já vás tam dovedu.“ Důraz na slůvko ‚já‘ si vysloužil trojí rozzlobené zasyčení. Andoriel se znovu usmála, tentokrát už normálně, a obrátila se k Aceovi.
„Nechápu, proč by to mělo být složité. Byl jsi tam relativně nedávno.“

Další kapitolka je nahrubo hotová, tak snad tu brzy přistane.

:bye:

:sunny:

andoriel Uživatelský avatar
Major
Major

Příspěvky: 1754
Bydliště: Praha
Pohlaví: Žena

Odpovědět s citací
 
Bavte se :D

9. Na Zemi

Barbora se překulila na lůžku a objala polštář. Pohyb nahoře na pokrývce ji připravil na to, že když pootevřela oči, dívala se do černobílé kočičí srsti.
„Ještě chvilku, miláčku,“ zamumlala a v polospánku vnímala, jak se kočka vedle ní uložila tak, aby se jí bokem dotýkala holé ruky.
Zapípání upozorňující na novou zprávu v mailu ji zastihlo už nad čajem. Pootočila hlavu a pokrčila rameny. Nic důležitého nečekala.
Na mail si vzpomněla až večer a trochu zaraženě se dívala na psaní od neznámé ženy. Přečetla si ho třikrát, nechala ho otevřený na ploše počítače a začala zamyšleně přecházet po bytě. Za pár minut se přistihla, že stojí v ložnici a upřeně zírá na obraz na zdi proti lůžku. Zvedla ruku a lehce přejela prstem po malbě. Při zazvonění telefonu sebou trhla, jakoby se vracela z daleké cesty.
„Ahoj, babi, tak my jedeme,“ ozval se ve sluchátku hluboký hlas jejího syna.
„No,“ vypravila ze sebe. Pořád jí připadalo divné, že ten hubený klučík má ženu a syna, který jako by mu z oka vypadl, a odjíždí s nimi někam za moře, protože si ho vyžádala centrála mezinárodní korporace, u které pracuje.
„Ozvěte se, až budete na místě,“ řekla rychle. V pozadí hovoru slyšela snachu. Její hlas se přibližoval.
„Henry, už musíme jít, taxi čeká. Zdravím, babičko.“ Silvie se naklonila přes Henryho rameno, aby ji bylo v telefonu dobře slyšet.
„Taky zdravím. Dobře dojeďte. Ahoj.“ Barbora přerušila hovor a pohledem znovu zavadila o otevřený mail, ke kterému během telefonování došla. Ta žena ji oslovovala dávnou přezdívkou, další sdělení bylo nicneříkající kromě pozvání na osobní setkání. Žádné důvody. Barbora se na mail zamračila. Nebyla si jistá, jestli chce jet kdoví kam kvůli něčemu, z čeho se klidně mohla vyklubat nabídka na nákup nesmyslného výrobku. Pak teprve si všimla, že až dole je telefonní číslo.

Shana se probudila ze zmateného snu a nějakou dobu jí trvalo, než si uvědomila, kde a kdy je. Od dob, kdy létala vesmírnými plavidly a byla součástí tajných projektů, uplynul dlouhý čas. Pořád dodržovala mlčenlivost, i když jí to přišlo scestné v době, kdy byla většina dříve tajných projektů odtajněna. Ale Hvězdná brána a pobyt v galaxii Pegas se do oficiálních spisů pořád ještě nedostal, tak si zařídila život, jak nejlépe to šlo. Létat už nechtěla. To, co bylo, jí stačilo.
Potřásla hlavou a strčila prstem do starého kávovaru, aby ho trochu popohnala. Zachrchlal a temná hladina ve skleněné nádobě se zavlnila. Podle zákonů fyziky se už měla uklidnit, ale vlny na ní byly stále větší, jejich špičky začaly utíkat pod víčkem ven a prskaly na rozpálené plotýnce.
„Co to je?!“ vykřikla zděšeně a vytrhla šňůru kávovaru ze zdi. Hladina spadla a od středu k okrajům se rozběhly malé kroužky. Když se dotkly skleněného kraje nádoby, zprohýbaly se a vytvořily napůl vystupující tvář. Tvář otevřela ústa a s každým slovem se nad nimi vznesla kapička kávy, aby hned zase spadla zpátky.
„To nebyl sen, Shano,“ řekla tvář. „Udělej, o co jsem tě prosila. Andoriel potřebuje pomoc, sama to nezvládne. Vždyť skoro všechny ty lidi znáš. Já na Zemi nemůžu, promiň.“
„Erin?“ zašeptala Shana. Několikrát byla svědkem toho, jak divnými způsoby spolu Erin a Andoriel komunikují, ale mluvící káva se jí zdála neskutečná. Už ji napadlo, že ještě pořád spí, ale sotva se dotkla konvice, ucukla a strčila si popálený prst do pusy. To nebude sen.
„Jo, promiň, vlastně jsem se ani nepředstavila,“ řekla klidně hlava. „Uděláš to?“
Shana vytáhla prst a zopakovala instrukce předané v noci.
„Správně,“ pokyvovala hlava Erin z horké kávy.
„Nepálí tě to?“ zeptala se Shana a foukala si na spálenou kůži.
Zachihotání vytvořilo z kapek kávy malou fontánu. „Děkuju za pomoc. Kafe miluju.“ S posledním slovem se hladina narovnala a Erin zmizela.
Shana sáhla po konvici a rychle ji vytáhla. Zdálo se jí, že tmavohnědé tekutiny je v ní o dost méně, než při začátku rozhovoru s kávovou hlavou, a nechtěla přijít i o zbytek, kdyby s ní chtěl zase někdo mluvit, aniž by se obtěžoval zvednout telefon. Nalila si a v duchu znovu probírala krátký seznam jmen. Většinu znala a na některé měla ještě spojení. Odsunula stranou několikery noviny a vylovila zpod nich telefon. Jako na povel jí začal v ruce zvonit.
„My o vlku,“ zamumlala a přitiskla si sluchátko na ucho. „Ahoj, Colline, právě jsem na tebe myslela,“ řekla vesele.
Nicholas Montgomery sotva odpověděl na pozdrav a zavalil Shanu tolika informacemi, že se v nich nedokázala vyznat. Až když zpomalil, pochopila, že je právě i Paula Davise v kanceláři SGC a mluví o ní.
„Měla bys přijet,“ skončil svůj proslov.
„Hmmm, ráda,“ řekla klidně, když pochopila, že se konečně dostane ke slovu.
„Doufám, že jsi oblečená,“ ozval se vzdálený hlas Paula.
„Proč?“ zeptala se a automaticky se na sebe podívala. Domácí obleček měl sice své nejlepší časy za sebou, ale právě proto byl domácí. Najednou se jí pohled rozostřil, matně zahlédla šedé obložení nějaké neznámé místnosti, znovu mlhu a pak už tvář Nicholase Montgomeryho, který se k ní hnal, aby ji objal. Velitel SGC Paul Davis počkal, až skončilo bouřlivé přivítání, a také k Shaně přistoupil.
„Rád vás vidím,“ řekl s napřaženou rukou.
„Hlavně oblečenou, co?“ ušklíbla se, ale ruku přijala.
Paul nechal její připomínku bez reakce a rukou naznačil, že další hovor se bude konat na nějakém jiném místě než je jeho kancelář. Jiné místo bylo nedaleko. V zasedačce nad halou s hvězdnou branou posedávalo kolem stolu pár lidí. Všichni se otočili ke dveřím, když v nich Shana stanula, a vítání pokračovalo.
„Tak už jsme všichni?“ zeptal se Paul. Neočekával odpověď, ale Shana pozvedla ruku. Připadala si tak trochu jako ve škole, ale byl to nejjednodušší způsob, jak na sebe upoutat pozornost.
„Jeden nám chybí,“ prohlásila. Sklopila pohled ke svým rukám s roztaženými prsty a polohlasně si přeříkávala:
„John Sheppard, Jack O‘Neill, Samantha Carterová, Teal’c, Rodney, Radek… toho tu mám dokonce dvakrát,“ zarazila se, pokrčila rameny a pokračovala: „doktor Beckett, Nadine, Daniel Jackson, já a nějaká paní Kin. Neznáte někdo paní Kin?“ zeptala se a rozhlédla se po místnosti.
„Kdo to má být?“ zamručel Rodney, Ostatní jen vrtěli hlavami, že nikoho takového neznají.
„Řekne nám už konečně někdo, co má tahle schůzka znamenat? V laboratoři mi jede experiment, který vyžaduje průběžný dohled,“ dožadovala se Samantha.
„Každému běží nějaký projekt,“ zamračil se na ni Rodney.
„A všichni sedí tady,“ zamumlala Shana tichounce. John seděl nejblíž a vyprskl smíchy.
„Tak co je s tou ženskou? Jak jste říkali, že se jmenuje?“ Jack se oběma rukama široce opíral o stůl a prsty poťukával na jeho desku.
„Paní Kin budeme muset najít. Waltře, Chucku, do zasedačky.“ Poslední větu řekl Paul do interkomu a hned se obrátil k Shaně. „Asi bychom uvítali víc informací o té krásné neznámé, která nám chybí.“
Shana se stěží ubránila úsměvu. Paula Davise si pamatovala jako vážného muže. Až moc vážného. Byl pracovitý, milý, ale málokdy se usmál a vtip od něj neslyšela nikdy. Některé změny byly rozhodně k lepšímu, a pokud Paul vyměnil většinu vlasů za smysl pro humor, Shana to brala všemi deseti.
„Znám jméno, zřejmě by měla mít přehled o přírodních vědách, básnické střevo a – dál nevím.“ Tvářila se bývalá navigátorka rozpačitě. Erin byla v popisu té ženy více než stručná.
„To je hodně málo informací,“ podotkl Daniel Jackson.
Mezi dveřmi vykoukla Chuckova hlava.
„Jsme tady,“ zahlásil, otevřel dokořán a oba s Walterem vešli.
Paul jim dal stručný popis hledané osoby. Walter si přejel rukou po bradě a Chuck si připlácl dlaní vlasy na temeni.
„Tak se nezdržujte a jděte hledat,“ mávl na ně Paul.
Oba technici se po sobě podívali a beze slova odešli.
„Jak se tady vlastně všichni ocitli?“ zeptala se Shana. Pořád si nemohla srovnat v hlavě, že všichni ze seznamu, který jí před nedávnem předala Erin, a ještě někdo navíc, sedí u jednoho stolu a hledají poslední neznámou ovečku.
„Volala Teyla,“ otočil se k ní John. „Chtěla se mnou mluvit osobně, tak jsem se tam vydal. Doktor byl poblíž, takže se hned nabídl, že mě doprovodí, Teal’c tu byl na návštěvě za Jackem a přidal se taky, aby pozdravil Ronona. Vlastně to bylo takové malé procesí,“ ušklíbl se. „Teyla říkala, že pro nás má vzkaz z té planety, kde léčili Nicholase. Léčitelky nás chtějí všechny vidět. Víc se od nich Teyla nedozvěděla, jen dostala pár jmen s žádostí o návštěvu. Jejich seznam se skoro kryje s tím tvým, jen je tam pár jmen navíc. Athosiané mají tamní léčitelky ve velké úctě a jejich přání vzali jako příkaz nějakého božstva, takže všichni dělali psí kusy, jen abychom sehnali celou grupu a dovedli ji tam. Nevím, co by nám mohli chtít, ale Teylu jsem viděl rád. Torren John už je mladý muž a prý se začal ohlížet po nevěstě. Teyla je z toho trochu nesvá.“
Shana poslouchala a občas přejela pohledem po zasedačce, kde se mezi ostatními také rozjela živá diskuze a po dlouhé odluce, kdy se každý člen bývalých týmů věnoval své vlastní práci, si užívali přítomnost starých přátel.
Samantha se netrpělivě zavrtěla a roztržitě se usmála na Carsona Becketta, který jí právě něco zaníceně vyprávěl.
„Promiňte,“ řekla dost nahlas, aby ji přes všeobecný hovor bylo slyšet. „Než najdou tu dotyčnou – mohla bych se vrátit? Nevěděla jsem, jak dlouho to tady bude trvat, a opravdu už potřebuju jít. Předám dohled svému asistentovi a budu doufat, že nic nepokazí.“ Poslední větu říkala dost skepticky. Bylo patrné, že ke svému asistentovi nemá žádnou přehnanou důvěru.
„Taky bych potřeboval,“ přidal se Radek.
Paul se podíval na hodinky. „Budou vám stačit dvě hodiny?“ zeptal se stručně. Po všeobecném více méně souhlasném zamručení a pokývání hlavou všechny potřebné propustil.
Ukázalo se, že jsou potřební všichni. I Shana byla ráda, že si během dvou hodin může sbalit pár nezbytností, dát dohromady domácnost a předat klíče sousedce. Co začalo jako divný ranní sen, se natahovalo přes celý den a nejspíš nebude jenom jeden.
Neměla ani ty slíbené dvě hodiny. Asi dvacet minut před určenou dobou jí volal Collin, že Walter a Chuck asi našli tajemnou paní Kin, jestli už je připravená k odchodu. Krátce to potvrdila a ten den už potřetí ji asgardský paprsek jedné z lodí na orbitě přenesl nejdřív na svoji palubu a vzápětí do SGC.
„To musí mít radost, že si hrají na dopravní podnik,“ řekla, sotva se zhmotnila v zasedačce.
„To máte pravdu, paní Morrisová, celá posádka je štěstím bez sebe,“ ozvalo se z komunikace.
„Děkuju,“ řekla ještě rychle, než ji Paul odehnal a pokračoval v tichém hovoru s kapitánem plavidla.
Neposlouchala je. Zkontrolovala, jestli má v tašce opravdu všechno, a tiše si pogratulovala, že jí zůstaly některé návyky z let, kdy byla na cestách každou chvíli. S tím, co měla, mohla vydržet několik dní, týdnů a v případě nutnosti i měsíců. Pokud bude v dosahu voda a něco jedlého.
„Už ji asi mají,“ otočil se k ní Paul, když domluvil s lodí. „Chuck ti ukáže, co našli. Asi bude nejlepší, když ji kontaktuješ ty.“
Shana nad tím povytáhla obočí, ale bez otázek se vydala za Chuckem. Našla ho obklopeného monitory počítačů, že skoro nebyl vidět. Opatrně překračovala propletené kabely a sotva se vedle technika dokázala vmáčknout.
„Walter odešel, ve třech už bychom se sem nevešli,“ usmál se na ni Chuck nepřítomně a pořád zuřivě jezdil a klikal s počítačovou myší.
„Prý jste našli paní Kin,“ řekla Shana, když pochopila, že Chuck v pracovním nasazení zapomněl, proč přišla.
„A jo. Tady,“ ukázal k jednomu z monitorů. „Moc tomu nerozumím a překladač mi píše nějaké nesmysly, ale podle těch shluků písmen bych řekl, že budeš vědět, co se tam píše. Doktor Zelenka je bohužel ještě pryč.“
Shana si prohlédla monitor a usmála se. Ty pro Chucka nepochopitelné shluky písmen znamenaly češtinu. Rychle pročetla celou stránku a vytáhla mailovou adresu. Prsty se jí rozběhly po klávesnici, když přepisovala předem připravený text a zároveň ho překládala do patřičného jazyka.

„Ehm, dobrý den,“ ozval se ze sluchátka trochu chraplavý ženský hlas.
Shana zamávala rukou, aby zjednala trochu ticha a mohla se s tajemnou paní Kin domluvit.
Trvalo to krátce, než kývla na Paula a odložila telefon. Na kousku volného místa v zasedačce se zamihotalo bílé světlo a v něm se objevila žena v teplákové soupravě a dlouhými tmavými vlasy. Omámeně se rozhlédla a několikrát zamrkala.
Shana se pomalu přesunula k ní, počkala, až se trochu rozkouká, a usadila ji vedle sebe k dlouhému stolu. Ostatní na ni kývli nebo zamumlali pozdrav. Paul v čele se rozhlédl a spokojeně pokýval hlavou.
„Konečně jsme všichni. Asi bych vás měl zasvětit do situace,“ podíval se na paní Kin.
Barbora jen polkla. Bylo toho na ni trochu moc a zatím nebyla schopná reagovat. V duchu si gratulovala, že se jí podařilo zajistit pro všechny svoje domácí mazlíčky odpovídající péči, protože to, se právě odehrávalo, vypadalo jako jeden z jejích nejtajnějších snů.


Další kapitola je vyprávění a nějak si mi zašmodrchalo :roll: Historie se vyvíjí jinak, než jsem měla naplánováno, tak musím trochu přepisovat a upravovat, jinak se mnou Zoe nemluví :evil: Snad se dohodneme :wink:

:bye:

:sunny:

posedlík Uživatelský avatar
Second Lieutenant
Second Lieutenant

Příspěvky: 1061
Bydliště: Atlantis převážně Ústí nad Orlicí
Pohlaví: Muž
Odpovědět s citací
 
chvilku jsem tady nebyl a hned dva díly mé oblíbené povídky :yahoo: jako vždy můžu říct jenom vynikající díly :bravo: :bravo: :bravo:

andoriel Uživatelský avatar
Major
Major

Příspěvky: 1754
Bydliště: Praha
Pohlaví: Žena

Odpovědět s citací
 
Děkuju, posedlíku :)

:sunny:

Aiwendill Uživatelský avatar
Brigadier General
Brigadier General

Příspěvky: 3086
Bydliště: Telerush Var
Pohlaví: Muž
Odpovědět s citací
 
chvíľu sa tu človek neukáže a už je tu hneď spusta nových poviedok... si človek nemôže ani odskočiť...

ale pekná časť, Andoriel. Len tak ďalej! :write:
Najlepší štvornohý priateľ človeka je posteľ...

andoriel Uživatelský avatar
Major
Major

Příspěvky: 1754
Bydliště: Praha
Pohlaví: Žena

Odpovědět s citací
 
Děkuju, Aiwe :)
Jsem ráda že ses tady objevil. Jak jde život?
Mezi svátky sem dám další kapitolku, ještě si ji musím znovu přečíst :wink:

:sunny:

andoriel Uživatelský avatar
Major
Major

Příspěvky: 1754
Bydliště: Praha
Pohlaví: Žena

Odpovědět s citací
 
Bavte se :D

10. Stěhování

„Posaďte se nebo si lehněte a dávejte pozor.“ Zoe se rozhlédla po skupince dětí od osmi do dvanácti let. Starší už věděly, co je čeká, a pohodlně se uvelebily ve vysoké trávě. Mladší ještě chvíli pobíhaly, než se uložily a zadívaly se na nejmladší z léčitelek. Nebyla o moc starší než ony, ale v koutcích očí se jí usadila únava z neustálých starostí a povinností. Beata byla posledních pár let málokdy schopná se zúčastnit náročného léčení a všechna tíha zůstávala na Džitě a Zoe. Nastal čas, aby mezi nejmladšími našly dívku s potřebnými vlastnostmi, ale přestože procestovaly i vzdálené oblasti, žádná neodpovídala požadavkům.
„Já taky,“ přiběhl asi pětiletý klouček a sesunul se do trávy těsně před Zoe. Ani se na něj nepodívala. Malý Teo se za ní v poslední době táhl jako stín. Nechala ho, věděla, že ho to brzy přestane bavit.
„Ale budeš potichu celou dobu a ani se nehneš,“ řekla mu přísně. Zeširoka se na ni usmál.
„Přišel den, kdy je naše slunce na obloze nejvýš za celý rok, a to je čas na vyprávění o naší historii,“ začala Zoe. Přešla pár kroků a posadila se na plochý kámen vystupující z louky. Přeletěla pohledem posluchače a pak se zadívala před sebe do ztracena.
„Kdysi dávno žili naši předci na krásné planetě se třemi slunci. Dny tam byly dlouhé a noci teplé. Jedné takové teplé noci na poli u prvních domů vesnice přistála hvězdná loď a z ní vyšli lidé, kteří se nám podobali tolik, že byli od našich téměř k nerozeznání. Jen oblečeni byli jinak a mluvili tak zvláštně, že jim nikdo nerozuměl. Starší z vesnice poslali vzkaz do města pro největší učence a zatím se hosty snažili uvítat, jak považovali za nejlepší. Cizinci postávali před prázdným domem, který jim nabídla ovdovělá žena a sama se nastěhovala k rodině své sestry, vesničané nosili jídlo a pití a návštěvníci každou podanou věc podrželi a odložili, aniž by ochutnali. Jen si všechny domorodce pečlivě prohlíželi.
Navečer toho dne přišla žena, která cizincům nabídla dům, se svou malou neteří. Společně nesly lepivé sladké koláče a bylinný čaj. Jeden z návštěvníků přinesené přebíral a přitom se dotkl ženiny ruky. Žena vykřikla a sesunula se k zemi. Neteř začala plakat a volala ženu jménem – Sabré. Cizinci vzali Sabré do domu a nikoho k ní nechtěli pustit. Sabréina sestra Martia přiběhla k domu, tloukla pěstí do dveří a snažila se vyrazit okna, ale dovnitř se nedostala.
Celou noc Martia chodila kolem domu a volala sestru. K ránu vyčerpáním usnula schoulená na prahu. Pobudil ji dotyk na rameni. Vyskočila a objala Sabré, která stála ve dveřích a vypadala, že je v pořádku.
„Tolik jsem se bála, sestřičko,“ vzlykla Martia, než ji pustila.
„Všechno je, jak má být,“ uklidňovala ji Sabré. „Ti cizinci se o mě dobře postarali.“ Přejela si rukou po čele a zamyšleně se zadívala Martii přes rameno. Když se od ní sestra odtáhla, už se zase usmívala, vzala ji za ruku a odváděla ji domů.
Martia se ohlédla k otevřenému vstupu do domu. Cizinci nebyli nikde v dohledu, a když otočila hlavu na druhou stranu, kde večer stálo jejich plavidlo, bylo tam jen prázdné místo s travou vypálenou do kruhu.
„Odletěli,“ řekla jí Sabré. „Ale slíbili, že se zase vrátí.“
„To ani nemusí,“ odpověděla Martia.
Ale stejně udělají, povzdechla si Sabré sama pro sebe. Nechtěla nikoho ze sousedů děsit tím, co se od cizinců dozvěděla. Jen doufala, že se nesplní všechno, co v noci po tom, co se probudila, řekli.
Další dny ubíhaly stejně, jako ty předešlé. Úroda dozrála, zima přinesla poprašek sněhu, nad kterým všichni žasli, protože to bylo poprvé, kdy se u nich tolik ochladilo, ale radost dětí a brzká obleva upokojily obavy z klimatické změny, a jaro vyrašilo stejně rychle jako kdykoli jindy.
Martii se narodila další dcera a Sabré po dalším roce přišla k sestřině rodině se zvláštním přáním.
Martia i Parlo byli překvapeni, ale nakonec souhlasili, aby maličká Zonet vyrůstala částečně u tety a pomáhala jí v domě a na poli.
„Netušil jsem, že Sabré docházejí síly. Vždycky vypadala tak schopně, práce jí pod rukama jen hrála a ještě měla čas na vycházky do lesů,“ přemýšlel nahlas Parlo. Martia pokrčila rameny. Sabré se v poslední době chovala divně a Martia si pomyslela, že na ni dolehlo pomyšlení na to, že nemá děti. Ve vesnici ani v okolí nebyl žádný vhodný volný muž, se kterým by její sestra mohla založit vlastní rodinu. Sama měla Martia dětí dost, většinou dívky, a když se na výchově jedné z nich bude z větší části podílet její sestra, jen jí ubude starostí.
Zonet chodila do domu Sabré a domů se vracela s vyprávěním, jak tetě pomáhá s prací kolem domu. Parlo se uklidnil a Martia dala svolení, že Zonet může u Sabré přespat, když bude moc unavená na návrat domů.
Zonet tetě nepomáhala jen s domácími pracemi, Sabré ji učila znát byliny, míchat je do směsí, a když se Zonet projevila jako vnímavá žačka, zmínila se před ní o léčení za pomoci požehnání bohů. Zonet naklonila hlavu na stranu a zeptala se: „Jakých bohů?“
Sabré tehdy odpověděla něco neurčitého a začala vyprávět o bylince, která kvete jen jednu noc v roce a je velice těžko k nalezení.
Zonet na požehnání bohů nezapomněla. Krátce uvažovala o tom, že se zeptá rodičů, ale hned tu myšlenku zavrhla. Její rodiče ctili bůžky působící na počasí a úrodu, a to jenom tehdy, když jim obilí vymlátily kroupy nebo blesk zapálil nedaleký les a lidé se báli, že jim vyhoří vesnice.“
Zoe přerušila vyprávění a podívala se na Tea, který se začal vrtět. Tahle pohádka ho nebavila, nic zajímavého se v ní nedělo. Když si uvědomil, že Zoe přerušila vyprávění kvůli němu, ztuhl uprostřed pohybu a začervenal se. Zoe počkala ještě chvilku, aby se přesvědčila, že Teo zůstane a nebude už rušit ostatní, a pokračovala:
„Sabré se postupem času stala vyhledávanou léčitelkou a Zonet jí pomáhala. Martia a Parlo byli nejdřív překvapení a potom pyšní, že jejich dcera dokáže sama určit chorobu a pomoci s jejím vyléčením. Netrvalo dlouho a za Sabré a Zonet přišli i učenci z města. Na celé půldne se zavřeli v domě a vedli učené hovory. Aspoň tak si to Martia představovala. Skutečnost byla trochu jiná. Sabré moudrým mužům řekla to, co už předtím naznačila Zonet - ti cizinci z hvězdné lodi, kteří odletěli dřív, než učenci mohli dorazit z města, před Sabré řekli, že jejich planeta bude zničena. Pořád měla pocit, že to ani vědět neměla, ale některému z cizinců to nechtíc vyklouzlo. Učenci se na ni dívali skepticky. Jak jí to cizinci mohli sdělit, když nerozumí jejich řeči? Ale otázku nechali nevyřčenou a začali se ptát na léčení. Bylo záhadou, že nejenom, že uměla míchat byliny a věděla, kterou použít, ale některé úporné choroby dokázala vyléčit dotykem ruky. Učenci s sebou přivedli muže, s jehož léčbou si nevěděli rady, a požádali Sabré, aby ho vyléčila.
Uložila muže na vyvýšené lůžko, položila mu dlaně na temeno hlavy a zavřela oči. Muž chvíli ležel nehnutě, pak vykřikl, trhl sebou a chtěl vyskočit. V posledním okamžiku si to rozmyslel a zůstal ležet. Sabré vystoupil na čele pot a tvář se jí stáhla námahou. Zonet ji sledovala a po krátkém zaváhání si stoupla vedle ní a propletla své prsty s prsty tety na mužově hlavě. Muž vzdychl a svaly zatnuté v křeči se mu uvolnily.
Asi po hodině soustředění obou léčitelek byl muž podle mínění učenců zdravý. Sabré a Zonet si máčely paže až nad lokty v blízkém potoce a smývaly ze sebe zbytky mužovy negativní energie i vlastní únavu.
„Kde jsi přišla k takovému umění?“ zeptal se jeden z učenců.
„To ti cizinci. Když jsem se jich poprvé dotkla, projel mnou blesk a srazil mě k zemi. Probudila jsem se a rozuměla jsem jejich řeči. A také jsem cítila nezvyklou sílu v konečcích prstů.“ Sabré před sebou zahýbala rukama. „Nejdřív jsem se bála a nevěděla jsem, co se se mnou děje, ale když se poranil králíček sousedova syna, stačilo vzít ho chvíli do rukou, aby se uzdravil. Vyléčila jsem ještě hodně zvířat, než jsem se odhodlala dotknout se člověka. Funguje to.“
„To byl od těch cizinců velký dar,“ pokýval učenec hlavou.
„Nemyslím, že to bylo úmyslné,“ zavrtěla Sabré smutně hlavou. „Nebyli rádi, jak jsem reagovala na jejich dotyk, a myslím si, že netuší, že jsem jim rozuměla. Možná až na jednoho,“ řekla zamyšleně. Jeden z cizinců se na ni během řeči významně zadíval. Už otvírala ústa, aby jim řekla, že je slyší, když zavrtěl hlavou, aby jí naznačil, ať to nedělá. Poslechla ho a po pár dalších větách pochopila, že kdyby to udělala, nejspíš by ji zabili.
Před ostatními z vesnice se o tom nezmínila. Ani sestře to neřekla, a dokonce i Zonet se to dozvěděla až ve chvíli, kdy to vyprávěla učencům. Do té doby si Zonet myslela, že cizinci byli přívětivé bytosti, které její tetu naučili léčebná kouzla.
„Myslím si, že některé dívky se takový způsob léčení mohou naučit i bez pomoci cizinců. Zonet nebyla na světě, když přiletěli, a přesto ho ovládá,“ uvažovala Sabré nahlas.
„Nejspíš to bude výjimečná vlastnost, kromě vás dvou neznáme nikoho, kdo by takové schopnosti měl,“ namítl učenec. „Možná to je pouze ve vašem rodu nebo, a to je pravděpodobnější, je to tak specifické, že nikdo jiný takový není.“
Sabré neodporovala, ale představa dalších léčitelek se jí usadila v hlavě.
Učenci se ještě chvíli snažili pochopit podstatu léčení dotykem, ale brzy to téma opustili a ptali se Sabré na zničení planety, ke které podle cizinců mělo dojít. Bohužel z útržků hovoru, které zaslechla, se mnoho pochopit nedalo.
Učenci odešli s víc otázkami, než s kolika k ní přišli. Cestou zpět do města se dohodli, že budou pečlivě sledovat jakékoli známky nebezpečí, které by mohlo planetu ohrozit, ale víc udělat nemohou. Děsit obyvatele neurčitými zvěstmi o konci světa nemělo smysl.
Roky plynuly klidně. Zonet ovládala všechny léčebné postupy a zdokonalovala se v léčení dotykem. Na cizince si už nikdo nevzpomněl a Sabré se Zonet se začaly poohlížet po další pomocnici, protože na všechny potřebné neměly dost času. Sabré myšlenka na další podobně nadané dívky neopustila a hodlala ji prověřit. Jakmile měly trochu času, vydávaly se do okolních vesnic a snažily se najít vhodnou malou dívku, kterou by vzaly do učení. Sotva se to rozkřiklo, někteří rodiče jim sami vodili děti až domů, ale dlouho nemohli žádné vybrat a už to vypadalo, že se budou muset vypravit do vzdálených krajů. Možnost, že by měli učenci pravdu a nikdo další takový neexistuje, si Sabré přes neúspěchy nechtěla připustit.
Zonet každé brzké ráno chodila sbírat byliny do okolních lesů. Sabré jí tu povinnost přenechala a sama se věnovala domácím pracím, na které v průběhu dne neměly čas.
Zonet při jedné zvlášť dlouhé výpravě došla až k osamocenému domku a na jeho prahu našla malou Tuli, jak se snaží pustit malého ptáčka, a ten se jí stále vrací do dlaní.
„Proč neodletí?“ zeptala se Zonet.
„Měl zlámanou nožku. Opravila jsem ho,“ řekla Tuli klidně.
„Opravila?“ divila se Zonet.
„Takhle.“ Tuli vzala její ruku do dlaní a lehce stiskla.
Zonet cítila, jak jí paží projela energie. „Hledaly jsme tě,“ překvapeně vydechla.
To ráno si Sabré už začala dělat starosti, protože se Zonet zdržela déle než obvykle, ale když se konečně objevila na cestě k domu, vedla s sebou malou upovídanou Tuli. S jejími rodiči se domluvila rychle. Byli rádi, že ji nečeká stejná dřina při kácení stromů, která je provázela celý jejich život. A Tuli byla nadšená. Ještě nikdy nebyla dál, než na okraji lesa, a svět mimo něj v ní vzbuzoval úžas a zvědavost.
Nejmladší léčitelka se učila rychle a následující jaro ji začaly brát s sebou k nejhůře nemocným. Postupně při léčení zastupovala Sabré, které ubývaly síly více, než si chtěla připustit.“
Zoe se rozhlédla. Někteří z posluchačů se vrtěli. Vyprávění bylo dlouhé a Zoe si uvědomila, že se nechala trochu unést a měla by příběh popohnat.
„O další návštěvě cizinců se Sabré, Zonet a Tuli dozvěděly až ve chvíli, kdy se začaly setkávat s urputnou nemocí. Šířila se z oblasti za velkým městem a zároveň s ní přišly zvěsti o velkém kruhu vypálené trávy u vesnice, kde se nemoc objevila poprvé. Jako by toho nebylo dost, těsně před smrtí všichni nemocní mumlali o tom, jak je důležité, aby žádná rasa nepředčila… další slova byla nesrozumitelná a končila posledním výdechem.
Ani všechno umění léčitelek nedokázalo vrátit zdraví a sílu. V nejlepším případě odvrátily smrt, ale vyléčení dál žili sotva napůl. Sabré s určením nemoci váhala, ale Zonet přišla sama s myšlenkou, že za nemoc mohou cizinci a zničení nemělo postihnout planetu, ale její obyvatele. Tuli celý příběh znala z vyprávění a souhlasila se Zonet. Nejstarší léčitelka mlčela, ale myslela si totéž. Všechno nasvědčovalo tomu, že se cizinci obávali moci Sabré při léčení a rozhodli se většinu obyvatel planety vyhladit, aby se ta schopnost nemohla šířit. Měli koráby, které přepluly nekonečné moře hvězd, a báli se jedné léčitelky? Sabré se s myšlenkou na takovou neúctu k životu sotva dokázala smířit.
Po jednom zvlášť náročném dni nemohla Sabré usnout. Byla tak unavená, že si na příchod spánku musela nejdřív trochu odpočinout. Seděla u otevřeného okna, dívala se na oblohu posetou hvězdami a v rukou svírala hrnek s čajem. Těšila, že ho brzy dopije a konečně usne. Napětí ji postupně opouštělo a tělo jí těžklo.
Slabý svist za oknem nevnímala, takže purpurem zářící postavu s obrovskými křídly uviděla, až když stála na zemi a křídla se jí skládala do dlouhého úhledného balíčku na zádech.
„Nemůžete tady zůstat,“ řekla postava ostře.
Sabré sebou trhla a zamračila se.
„Dobrý večer i tobě, ať už jsi, kdo jsi,“ odpověděla nerudně. „Jmenuji se Sabré a toto je můj domov.“
„Promiň,“ postava přistoupila blíž k oknu a světlo svíčky hořící v místnosti za Sabré odhalilo, že je to mladá žena v červenofialových šatech. „Jmenuji se Caya a přišla jsem vám nabídnout pomoc.“
„Odneseš nás na křídlech?“ zeptala se Sabré. Bývala k návštěvníkům vlídná, ale dlouhá a vyčerpávající služba a zřejmá snaha cizinců o vyhubení celé její planety jí do hlasu přidaly ironické ostří.
Caya se na ni usmála. „Něco takového. Za dva dny buďte připraveni na přesun. Řekni to všem, cestou se i nemocným dostane pomoci a na novou zemi vstoupí zdraví.“ Ustoupila od okna, roztáhla křídla, jednou s nimi mávla a jako zářící šipka zmizela v hvězdném nebi.
Sabré sklopila pohled do hrnku, kde na dně zůstala trocha čaje. Jedním lokem ji vypila, sfoukla svíčku a za okamžik už spala. Cítila se lehce, jakoby jí Caya sejmula z ramen neviditelnou tíži.
Další den usoudila, že purpurová Caya byl jen sen z přepracování, až večer, když vyprovodily posledního pacienta, se o něm zmínila před Zonet a Tuli.
„Sen?“ zeptala se Zonet. Takové sny Sabré nemívala. Dál Zonet neřekla nic, ale sotva byla nejnutnější práce hotova, přehodila si přes ramena šátek a s mumlavou výmluvou vyběhla z domu. Sabré si toho sotva všimla. Zonet chodila často za rodiči a sourozenci s obavou, jestli záhadná nemoc nepostihla i její rodinu. Tuli na prahu hladila dalšího opeřence a něco mu šeptala. Létali za ní kdejací třepetálci a zpěváčci a kolem domu se od brzkého rána ozývalo jejich štěbetání.
Dva dny po návštěvě Cayi se kolem Sabréina domu začali trousit lidé, kteří nehledali pomoc léčitelek. Někteří přišli s holýma rukama, jiní za sebou táhli kárky s pár nezbytnostmi, nejbohatší sedlák zastavil opodál s povozem taženým koňmi.
Sabré každou chvíli vyhlédla z některého okna, zavzdychala a potřásla hlavou, Zonet a Tuli se nenápadně usmívaly. Podařilo se jim rozhlásit Sabréin sen a lidé ho vzali vážně.
Den ubýval a lidí přibývalo, ale purpurová návštěvnice se neobjevila, ani když se poslední slunce dotklo obzoru a zalilo celý kraj jemnou fialkovou září.
„Jděte domů!“ řekla Sabré shromážděným lidem. Stála na prahu domu a rozhlížela po známých i neznámých tvářích. Celé okolí, kam až dohlédla, bylo zaplněno. Někteří netrpělivě popocházeli, jiní seděli, další se starali o nemocné, které přivezli nebo přinesli s sebou, ale nikdo na Sabriina slova nereagoval. Zůstávali tam, kde byli, a s nadějí každou chvíli pozvedli hlavy, aby se ujistili, že ještě nenastal čas na odchod.
Z fialkového slunce zůstal na obzoru úzký proužek, který zmizel v oslnivém záblesku, jak poslední paprsky přejely po zemi. Lidé zamrkali, aby si jejich oči zvykly na přicházející temnotu, a v tom okamžiku se vedle Sabré objevila Caya.
„Přináším dobré zprávy,“ řekla hlasem, který nebyl silný, a přesto ho dobře slyšely i skupinky lidí na vnějším okraji shromáždění. „Našli jsme planetu, kde vás nenajdou ti, kteří způsobili vaši nemoc. Myslí si, že je mrtvá, protože ji sami zbavili života. Ale život je houževnatý a na té planetě zůstalo mnoho, čeho si cizinci nevšimli. Jediné, co jí schází, jsou lidé jako vy. Otevřu pro vás bránu na tu planetu. Je odsud nekonečně vzdálená, a přesto to pro vás bude jenom jeden krok.“
Přešla na rovné místo vedle Sabreina domu a přejela si prsty po náramku na zápěstí. Kolem ní se objevila záře, jakoby stála ve velkém zlatém vejci. Pak se záře stáhla k okrajům a vytvořila jasnou linku. Prostor uzavřený tou linkou zmodral a rozběhly se po něm světlé vlnky.
„Chceš nás utopit?“ zeptal se starší muž v první řadě.
„Přesvědč se sám,“ pokynula Caya rukou k modré ploše.
Muž váhavě postoupil a dotkl se zvlněné hladiny. Pod jeho dlaní se rozběhly tenké kroužky a zmizely ve světle na okraji. Muž ruku odtáhl a zadíval se na ni.
„Není mokrá,“ řekl překvapeně. Půl kroku ustoupil, ohlédl se po ostatních, pokrčil rameny a vešel do modrého horizontu.
Mezi lidmi to zašumělo.
„Je v pořádku,“ řekla Caya.
Nikdo se nepohnul. Něco jiného bylo uvěřit léčitelkám a něco jiného bylo uvěřit cizinci, že krok do neznáma je správný. Vždyť cizinci mohli za to, že je postihla nevyléčitelná nemoc.
„Pozor, uhněte! Z cesty!“ Mezi váhající lidmi se proplétala mladá žena s dítětem na zádech podpírající bledého muže, který se sotva držel na nohou. „Tady nás čeká jenom smrt. Všechno je lepší než pomalu umírat,“ řekla žena zadýchaně a aniž by se zastavila, prošla portálem. Za ní se pohnuli další a další. Procházeli modrou hladinou a mizeli Sabré před očima.
Zamrkala, aby vyhnala neposlušné slzy. Co jsem to způsobila?“ ptala se sama sebe. Ochromil ji strach, že všechny posílá na jistou smrt. Udělala krok vpřed a otevřela ústa, ale Zonet ji chytila za ruku, pootočila ji k sobě a kývla stranou.
„Tam je moje matka s rodinou, nepřipojíš se k nim?“ zeptala se.
Sabré se obrátila a zadívala se na Martii a Parla. Vedle nich byla Tuli. Stála mezi svými rodiči a každého se držela jednou rukou.
„Půjdeme společně,“ usmála se na Sabré, když zjistila, že se na ni dívá.
Sabré ztěžka polkla a popošla k Martii. Teď už se nic nezmění, ať to byla špatná nebo dobrá cesta, budeme ji sdílet společně, rozhodla se."
Zoe zvedla hlavu k nebi, kde se slunce pomalu sklánělo k západu.
„Sabré a Tuli prošly portálem mezi prvními, Zonet skupinu nových osadníků uzavírala. Když odcházela, ve vesnici ani v jejím okolí nebyl jediný člověk. Všichni prošli branou a na novém místě se semkli do těsného shluku. Nový svět byl plný překvapení. Byl chladnější, plný skal, lesů a bažin a zářilo nad ním jenom jedno jediné slunce. Očekávali, že se blízko objeví další portály a projdou jím učenci, lidé z města a z dalších vesnic, ale nic takového se nestalo. Utěšovali se tím, že ostatní Caya s křídly odvedla na jiné místo planety a jednou se s nimi setkají. Základ nové vesnice položili na místě, kde vyšli z modré vody, a po prvních týdnech plných práce začali podnikat výzkumné výpravy do okolí. Po pár letech jim začala být jedna ves malá a z osamělých vzdálených usedlostí vznikaly další vesnice, jak se mladé rodiny odtrhávaly od svých rodičů. Trvalo dlouho, než lidé prošli celou planetu a zjistili, že jiné sídliště na ní není. Jen rozvaliny velkého města na pobřeží a pár podivných vysokých staveb, které se už časem rozpadaly. A také portál podobný tomu, kterým jsme sem kdysi přišli. Ten místní sice nemá zářící okraje, jsou z kamene, ale někdy se jeho střed zaplní modrou napodobeninou vody. Pak z ní vycházejí kupci, cestovatelé a prosebníci.“
„A chrání nás drak!“ vykřikl Teo.
„Ano,“ usmála se na něj Zoe. „Chrání nás před těmi, kdo by se chtěl chovat nepřátelsky.“
Teo už otvíral ústa, že řekne ještě něco, kvůli čemu se Zoe usměje, ale místo toho zůstal zírat za její záda. Ústa mu zůstala otevřená a vytvořila velké udivené O. I ostatní děti se dívaly do stejného místa. Některé zůstaly sedět, jiné vyskočily a shlukly se do houfu.
Zoe se otočila a pomalu se zvedla z kamene.
Na louku za ní se z nebe pomalu snášel tyrkysový plamen. Když se dotkl země, změnil se v muže v modrozeleném plášti a s velikými tyrkysovými křídly.
„Musím s vámi mluvit,“ podíval se na Zoe. „Se všemi léčitelkami,“ upřesnil.
Zoe cítila, jak většina dětí utíká do vesnice a věděla, že se vyděšeně ohlížejí a zakopávají o drny trávy. Jenom Teo zůstal. Postavil se vedle ní a sevřel ruce v pěst.
„I já tě zdravím,“ řekla muži v tyrkysovém. „Jmenuji se Zoe. Tohle je Teo.“
„Och,“ usmál se. „Pozdrav, jistě. Vždycky zapomenu. Přeji ti krásný den. Jmenuji se Markus a potřebuji mluvit s léčitelkami. Vašemu domovu hrozí velké nebezpečí.“

Přeji krásný rok 2022 plný radosti... a doufám, že v něm dokončím své povídání :oops:

:bye:

:sunny:

posedlík Uživatelský avatar
Second Lieutenant
Second Lieutenant

Příspěvky: 1061
Bydliště: Atlantis převážně Ústí nad Orlicí
Pohlaví: Muž
Odpovědět s citací
 
jako vždy vynikající díl :bravo: i když trochu pozdě taky přeju vše nejlepší do nového roku

andoriel Uživatelský avatar
Major
Major

Příspěvky: 1754
Bydliště: Praha
Pohlaví: Žena

Odpovědět s citací
 
Děkuju, posedlíku :)

:sunny:

pal Second Lieutenant
Second Lieutenant

Příspěvky: 1007
Bydliště: Nottingham, UK
Pohlaví: Neuvedeno
Odpovědět s citací
 
pekne cteni
tez dodatecne vse nej v novem roce, zvlaste silnou imunitu
Za kazdym vzestupem civilizace stala vira, za kazdym padem nabozenstvi. Neni nic horsiho jak negativni mysleni, zarlivost, zavistive ci jine negativni reakce pro zniceni zivota. Proto je treba myslet a konat pozitivne a s laskou.

andoriel Uživatelský avatar
Major
Major

Příspěvky: 1754
Bydliště: Praha
Pohlaví: Žena

Odpovědět s citací
 
Děkuju, pal :)

:sunny:

andoriel Uživatelský avatar
Major
Major

Příspěvky: 1754
Bydliště: Praha
Pohlaví: Žena

Odpovědět s citací
 
Že mi to ale v poslední době trvá, než dám dohromady další kapitolku :roll:
I tak - bavte se :D

11. Pegas

Teyla se zvedla z vysokého polštáře. Nešlo to tak lehce jako dřív. Cítila se starší, než kdokoli jiný. Vlasy jí zešedivěly a tělo přestávalo poslouchat.
„Kdepak jsou?“ zašeptala si pro sebe. Uběhl týden podle pozemského chápání času od chvíle, kdy hodila do portálu schránku se vzkazem. Torren John napsal doslova, co mu přeříkala, a zpráva se jim oběma zdála jasná.
Pomalu došla ke stanové tyči u vchodu, během těch pár kroků se narovnala, uhladila si vlasy a popotáhla teplé zimní šaty pomačkané, jak se na polštáři občas zavrtěla. Před stan vyšla tak, jak ji všichni znali. Plná elánu a nápadů a snahy pomoci všude tam, kde to bude zapotřebí. Přemohla lehké zachvění, které jí projelo tělem, když se nadechla mrazivého vzduchu a špatně odklizená hrouda sněhu našla vnější šev její boty, prodrala se skrz něj a ledovými prstíčky jí přejela po nártu.
„Měli jsme se přestěhovat,“ řekl za ní zastřený mužský hlas. Halling přicházel od blízkého lesa zabalený do kožešin, a když došel až k Teyle, mohutně kýchnul. Stačil se pootočit, takže Teyla byla ušetřena mokré spršky. „Tohle počasí, sníh, mráz, to není nic pro nás. Vždycky jsme se na zimu stěhovali do teplých krajin, Je to lepší,“ dořekl Halling myšlenku a s rukou na nose vykročil, aby se co nejdřív dostal do relativního tepla svého stanu.
„Slíbila jsem, že tu počkáme!“ vykřikla za ním Teyla. Mávl volnou rukou, ani nezpomalil. „Je to přece čest, když nás léčitelky požádají o pomoc,“ zašeptala si Teyla už jen pro sebe.
„Kruh se roztočil!“ ozval se výkřik od hranice tábora, kde za skupinou stromů stála Hvězdná brána.
Než zapadl poslední symbol na své místo, byla před portálem shromážděna většina Athosianů, někteří pro jistotu ozbrojení, někteří jenom zvědaví. Teyla se vmáčkla mezi Torrena Johna a Giney do první řady. Zůstala stát na místě, když se z kruhu ohraničeném kamennou obručí vyvalil vír zkrouceného prostoru, a pousmála se nad tím, jak většina ostatních couvla. Nepoužívali Bránu tak často, aby jim její činnost zevšedněla.
Sotva se mihotavý pohyb hranice červí díry ustálil, vyšel z něj jako první John Sheppard následován celou suitou známých i neznámých tváří.
Giney si všechny pozorně prohlédla a koutky úst jí klesly rozčarováním. „Kde je Erin a Ája?“ zeptala se dost hlasitě, aby ji slyšeli návštěvníci vítající se s místním obyvatelstvem.
„Snad se s nimi setkáme někde na konci cesty,“ otočila se k ní žena s ustaranou tváří.
„Já vím, ty jsi Shana,“ řekla Giney a pousmála se. Byla pyšná na to, kolik Pozemšťanů si stále pamatuje.
Shana pokývala hlavou a po očku sledovala Barboru, aby jí v případě nesnází přispěchala na pomoc. Ale Bari žádnou pomoc nepotřebovala. Setkání s cizí rasou na neznámé planetě v jiné galaxii jí připadalo jako věc, pro kterou se narodila.
„Půjdeme hned dál nebo ještě na někoho čekáme?“ zeptal se John Teyly, když bylo všem společenským povinnostem učiněno zadost.
„Nikoho jiného léčitelky nejmenovaly,“ ujistila ho Teyla. „Ale máme přesné instrukce. Zatím je čas, i když ho není tolik, jak jsem doufala. Pojďte do stanu a trochu se zahřejte.“ S překvapeným pohledem přijala Johnův nabídnutý loket a nenápadně ho směrovala k místu, které měli už pár dní připravené pro očekávané hosty.
„Jak jste k tomu vůbec přišli?“ zeptal se John, když se ujistil, že všichni sedí na polštářích a v rukou svírají kalíšky z pálené hlíny plné horkého sladkého čaje.
„K čemu myslíš, Johne?“ zeptal se Teyla a jemně zavrtěla hlavou, aby naznačila Giney, že má přestat dotírat na Radka Zelenku s dotazy na Erin a Andoriel.
„K tomu… co se to vlastně děje? Proč po nás léčitelky najednou tak touží? Nevypadalo to, že by si nás nějak zvlášť oblíbili.“ John se do dotazu trochu zamotával.
Teyla odložila čaj a složila si ruce do klína.
„Tak ráda tě zase vidím,“ usmála se na Johna. „Ale proto tu nejste. Jak víte, máme s planetou léčitelek dobré vztahy. Tamní lidé nám mnohokrát pomohli, nejenom při těžkých nemocech a zraněních, ale i v jiných případech. Poslali potraviny, když nám povodeň vzala úrodu a jindy jsme jim nějakou drobností vypomohli my. Považujeme je za přátele. Před časem na nás obrátili s prosbou, abychom vás kontaktovali a předali nám seznam jmen, koho se týká jejich pozvání. Víc mi Zoe neřekla a já se neptala. Vím, že děláme pouze prostředníka, ale děláme ho rádi. Zítra dopoledne vás čekají.“
„Jestli mohu, připojím se ke skupině,“ ozvalo se od vstupu do stanu. Erin si vytřásala z vlasů pár sněhových vloček a nedočkavě natáhla ruce k nejbližším rozpáleným kamenům v kovové misce na trojnožce.
Giney zavýskala a vrhla se k ní. Erin ji nadšeně chytila a samou radostí obě poskakovaly na místě.
Halling s hlasitým zarachocením odložil konvici s horkou vodou na kovovou podložku a zamračil se na svou adoptivní dceru. Giney si ho nevšímala a přestala poskakovat, až když šlápla na něčí nohu a zavrávorala.
„Tomu říkám přivítání,“ smála se Erin a rozhlédla se. Ostatní si drželi odstup, z Erin se stala trochu záhadná a nevyzpytatelná bytost a zvlášť pozemšťané nevěděli, co si o ní mají myslet. Po návratu Atlantis na Zemi se ztratila. Ne, že by po ní pátrali nějak intenzivně a nepřetržitě, ale nikdy nebyla k zastižení, mailovou poštu neotvírala a dopisy se vracely nedoručitelné.
„Mám se ptát, kde ses tady vzala?“ zeptal se John. „Raději ne,“ odpověděl si hned sám.
„S Andoriel se potkáme na místě,“ řekla Erin dřív, než se Giney stačila začít vyptávat.
„Asi ne,“ vypadlo z Daniela Jacksona, který se zatím držel stranou a zamyšleně se díval na hladinu svého nedopitého čaje.
„Nic jim do toho není, svého nároku na běh vesmíru se vzdali,“ odsekla Erin prudce.
„Tohle nepřipustí, pořád cítí zodpovědnost,“ namítl Daniel.
„Tak to by měli pomoci, ne?“ nedala se Erin.
„Cože?“ Shana se dívala z Erin na Daniela a zpátky a tvářila se stejně nechápavě, jako zbytek přítomných. Daniel i Erin se tvářili nepřítomně a vypadalo to, jakoby místo nich mluvily jiné osoby, pro ostatní neviditelné.
Daniel zamrkal a otřásl se. „Nepřipustí to,“ zopakoval tiše.
„Antikové?“ pochopila Samantha. „Mluví s tebou? O co vlastně jde?“
„Prosím, teď ne. Tady ne. Odpočiňte si a nechte dohady i rozhodnutí na správné místo a čas,“ vložila se do hovoru Teyla. „Také nevíme, o co se jedná, ale důvěřujeme léčitelkám a zítra se všechno dozvíme.“ Zvedla se a pokynula ostatním Athosianům k odchodu.
Giney se nechtělo a pokusila se schovat za Erin, až na zvýšený hlas Hallinga se neochotně vydala z vyhřátého stanu do mrazivého dne.
„Danieli?“ Sam se nechtělo čekat na nějaký jiný čas a místo, když to vypadalo, že doktor Jackson ví, co se děje. „Erin?“ dodala a pohledem ven se přesvědčila, že nikdo z místních není v doslechu.
„Nerozumím tomu,“ potřásl Daniel hlavou. „Jsou rozzlobení. Skoro to vypadá, že se k něčemu chystají a tají to přede mnou. Ani Oma mi nechce nic naznačit.“ Překvapeně vzhlédl. „Pustila Anúbise!“ Skoro vykřikl.
„Bohové!“ vydechla Bari. „Co to znamená?“
Nadine se k ní obrátila a chtěla jí vysvětlit vztah doktora Jacksona k Antikům, ale John směrem k ní mávl rukou. „Nechte to být,“ zavrčel.
„Souhlasím,“ přidal se k němu Jack O’Neill. „Počkáme, až budeme mít informace celé.“
„Půjdu se porozhlédnout po táboře,“ rozhodla se Erin, když se na ni v nastalém tichu upřeně zadíval Rodney Mckey. Nechtěla odpovídat na žádné dotěrné otázky.
Sotva se dostala ze stanu a zatáhla za sebou vchod, vydala se nejkratší cestou pryč z tábora najít nějaké opuštěné místo. Nesnášela, když si Dar půjčoval její ústa a snažil se prosadit v hmotném světě. Tohle jí bude muset vysvětlit. Hned.
Nadine se ve stanu zavrtěla a rozpačitě se rozhlédla.
„Chtěla bych se podívat, jak se tady Arthosianům daří,“ řekla tiše. Zvedla se a odhrnula zástěnu stanu. Když ji nikdo nezastavil, vyšla ven.
„Můžu s tebou?“ zavolala na ni Bari a ve spěchu zachytila nohou o jednu z prázdných stoliček, takže ji chvíli táhla na špičce. Nechala ji stát, kde z ní odpadla, a vyběhla ven.
„Ještě někdo?“ zeptal se Rodney a zamračil se na stále ještě pootevřený vchod, ze kterého táhl mrazivý vzduch.
„No,“ zvedl se Radek. „Asi se taky projdu. Třeba někomu pomůžu s… nějakou prací,“ dodal neurčitě. Pečlivě za sebou urovnal těžkou látku vchodu a zašklebil se na ni. Ve stanu mu připadalo zbytečně dusno. Rozhlédl se a vydal se za zvukem blíže neurčeného nástroje, aby se podíval, kde by se jeho ruce a mozek uplatnily.
Erin se proplétala studeným lesem a říkala si, že opustit teplo dobře vytopeného stanu byla pěkná pitomost, ale cítila, jak se jí Dar v mysli kroutí a dožaduje se pozornosti. Vyhlédla si rovný plochý kořen u stromu, odstranila z něj vrstvičku sněhu a sedla si na něj s nohama složenýma pod sebou.
„No konečně!“ vykřikl Dar, sotva zavřela oči.
„Ty parchanti!“ pokračoval rozhořčeně a ani se neobtěžoval s nějakými poťouchlostmi, kterými pravidelně Erin zásoboval. „Celou dobu se tváří, jako že je nic nezajímá, a teď se chtějí plést do běhu vesmíru? Ať si trhnou!“
Erin sledovala stříbrné světýlko, které se při řeči natahovalo a smršťovalo a každou chvíli prsklo rozčilením.
„Už o tom vědí tvoji…“ ani nestačila doříct, když se světýlko znovu rozprskalo.
„Jo, a jsou nadšení. Už to bylo dost nahnuté,“ dodal Dar pomaleji. „Wraithů ubývá a jiní hostitelé nejsou vhodní. Až na pár výjimek.“ Změnil se v Louise a mrkl na Erin. „Boje o vhodné prostředí začaly být tak kruté, že v poslední době většinou nepřežili ani bojující, ani hostitelé. Není nás moc, jestli se něco nestane, vyhyneme.“ Povzdechl si, ztichl a zmizel.
Erin otevřela oči a postavila se. Věděla, že v dimenzi obývané tvory, kterým říkala dary, se děje něco nepěkného. Její Dar byl čím dál víc nervózní a táhnul ji pryč, kdykoli by se jen náznakem ocitla v blízkosti jiného daru.
„No, snad se to s Antiky vyřeší brzy,“ zamumlala si pro sebe a oklepala se zimou. Rychle se vydala zpátky do vyhřátého stanu.

Andoriel stála nad řídícím panelem wraithské lodi s rukama bezradně svěšenýma podél těla. Všechny přístroje ukazovaly, že plavidlo letí, ale podle venkovních senzorů stála na místě.
„Copak je s tebou?“ zeptala se Ája a pohladila okraj panelu. Kousek organické hmoty ze stojanu se natáhl a přejel jí po kůži malíčku. „Ano?“ zeptala se. Když se hmota stáhla zpátky, přešla ke stěně a opřela se o ní. „Jsem tady, jak ti můžu pomoci?“ zeptala se lodi. Pak už vnímala to, co cítilo plavidlo, a narůstal v ní vztek. „Jak?“ vydechla tichounce.
Loď se marně snažila vymanit ze sevření nepochopitelných sil a pokračovat v cestě. Sotva stihla předat základní informace Andoriel, něco je začalo rušit v komunikaci.

Ace v hibernační komoře zamrkal a zvedl si ruku před obličej. Byl si jistý, že ještě nejsou na určeném místě. Něco se neodbytně tlačilo do jeho myšlenek a žádalo si jeho pozornost, ale nebyl to ani některý z bratrů ani loď nebo Andoriel, ty by poznal okamžitě.
„Kdo?“ pohnul neslyšně rty.
„Nemůžu se zdržet, nejsi vhodný,“ zašeptal mu do ucha neznámý hlas. „Ale znáš nás, znáš náš druh. Pomůžeme ti, poslouchej…“
Ace v hibernační komoře otevřel oči a posadil se. Poloprůhledná blána vchodu se rozevřela a pustila ho do široké chodby. Bez zaváhání se vydal k nejbližšímu terminálu a zadal na něm několik příkazů. Počkal jen do chvíle, než se přesvědčil, že se správně načetly, a pokračoval k dalšímu stanovišti, aby zopakoval to samé.
„Přestaň!“ Ženský hlas ho zarazil uprostřed pohybu. Některé reflexy byly ukryté hodně hluboko ve wraithské duši a jedním z nich byla touha poslouchat ženu – královnu.
Neotočil se po hlase, zůstal strnulý s jednou rukou nad ovladačem panelu, kam se chystal zadat poslední sérii příkazů.
„Co děláš?“ ozval se znovu hlas, tentokrát blíž. V dosahu.
Otočil se a natáhl ruce. Andoriel stála o dva metry dál, než předpokládal, a kolem ní se svíjela chapadla vyrostlá z organické hmoty plavidla.
Skokem byl u ní, objal ji a přitiskl k sobě.
„Pomáhám,“ zašeptal jí do vlasů a tiskl jí stále víc.
Připadala si jako v sevření anakondy. Pomalu z ní vymačkával doušky dechu a nenechával prostor pro nové. Slova jí nezbyla, tak se na prahu vědomí pokusila o telepatii. Narazila na nepřátelskou zeď cizí mysli, která v sobě uzavřela wraithovo vědomí a převzala nad ním kontrolu. Ája zoufale vykřikla a přišla o poslední vzduch.
Jedno z chapadel prudce narazilo do Aceovy hlavy, další se mu zapletlo mezi nohy. Zavrávoral, ale stisk nepovolil. Chapadla se stáhla do temného zákoutí, něco tam zavířilo a vynořila se znovu, tentokrát mnohem silnější. Nesmlouvavě se chopila wraithových končetin, s praskotem kostí je odtrhla od Andoriel a zvedla Ace ze země. Zazmítal se a zůstal v chapadlech lodi nehybně viset.
Andoriel se chraplavě nadechla, rozkašlala a otočila se na bok. Po několika hlubokých nádeších se posadila a zadívala se na visícího Wraitha. Pohnula ukazováčkem a velitel se jemně snesl na podlahu přímo před ni.
„Co ti to kdo zase provedl?“ zašeptala a přejela mu rukou po čele. Všimla si, že loď zatím chapadla nechala odložená hned vedle Ace, aby mohla včas reagovat na jakýkoli nepřátelský pohyb. Andoriel se usadila pohodlněji a sledovala, jak wraithský regenerační proces rovná a zaceluje polámané kosti a klouby. Sotva byly největší škody odstraněny, znovu se vydala na návštěvu wraithské mysli.

„Je čas.“ Teyla se zastavila ve vchodu do stanu a pohledem přejela pozemšťany. Až na Radka Zelenku tam byli všichni a o Radkovi věděla. Pomáhal opravit mlýn na nedaleké řece. Halling se za ním vydal, aby ho přivedl zpátky. Teyla už slyšela jejich hlasy na okraji osady. Radek se rozčiloval, že ho odvedli od rozdělané práce, a Halling mručel nějaká uklidňující slova.
„Moc jsme si toho neřekli,“ zašeptal John Teyle do ucha, když kolem ní procházel do mrazivého večera směrem k Bráně. Ohlédla se po něm, ale neodpověděla. Doufala, že si všechno vynahradí, až bude jasné, co se děje.

Na druhé straně Brány slunce dosáhlo vrcholu a jeho žár sálal nejenom z oblohy, ale i z rozpálených skal poblíž vesnice, kde bydlela Džita a Zoe.

:bye:

:sunny:

andoriel Uživatelský avatar
Major
Major

Příspěvky: 1754
Bydliště: Praha
Pohlaví: Žena

Odpovědět s citací
 
Bavte se :D

12. Přesuny

Andoriel stála na louce uprostřed lesa. Byla ve spodní části mírného svahu a slunce jí svítilo do očí, když zvedla pohled, aby viděla na malý vodopád těsně pod vrcholem kopce. Sklonila se k potůčku, který jí tekl u nohou, a položila dlaň na jeho hladinu.
„Zdravím tě, příteli,“ zašeptala. Vydala se podél něj nahoru poblíž vodopádu, kde byl vybetonovaný obdélník zapomenutého tanečního parketu z letních zábav. Na jedné z jeho kratších stran byl vytvořený schůdek. Sedla si na něj a zadívala se před sebe. Věděla, na co čeká. Na koho čeká. V jedné mlhavé vzpomínce právě na tomto místě našla Ace, aby společně rozhodli, jakým způsobem se za pomoci téměř všemocné bytosti vrátí do reality. Stíny lesa se pootočily a začaly se prodlužovat. Andoriel se zamračila. Něco bylo špatně.
Zvedla se a vyšplhala po velkých kamenech kolem vodopádu na malou skalku. Sotva se dostala na vrchol, okolí se změnilo. Za sebou stále slyšela padající vodu, ale před ní byla holá pláň pod šedou oblohou. Opřel se do ní vítr a postrkoval ji dál od okraje skály. Těsně před ní se zvedl malý prachový vír a hned zase klesl k zemi, aby se o kus dál znovu ukázal. Bez přemýšlení šla za ním. Rozhlížela se a hledala houpací křeslo, károvanou deku a zelenookého rezavého kocoura, ale pláň byla prázdná.
Země pod nohama se jí začala propadat, vrstva sypké půdy odtékala jako voda, až zůstala jen holá skála strmě spadající do moře. Andoriel stála na malém výstupku, kam se jí nevešla ani obě chodidla, a prsty zatínala do kamene, aby se nezřítila dolů.
Zvedla hlavu, ale vrchol skály nebyl vidět. Pár metrů nad ní se převalovalo šedobílé mračno a vrcholek útesu skrývalo někde ve svých hlubinách.
„Tak teda dolů,“ zamumlala si sama pro sebe. Opatrně se naklonila, aby viděla, jestli bude skok aspoň relativně bezpečný. Žádná písečná pláž, žádné ostře vystupující kameny, dokonce moře vypadalo docela klidně, i když to jí bylo hodně podezřelé.
„Chceš tu stát věčně?“ pokračovala v samomluvě. Odrazila se od skály a roztáhla ruce.
Nad hladinou se rozezněl krátký překvapený smích Stařeny se zlým okem. Sáhla po kocourovi, který se snažil skočit za nějakou neviditelnou kořistí, přitáhla si ho na klín a podrbala ho mezi ušima.
„Necháme to na nich. Zatím,“ pošeptala mu.

„Tohle ne, to teda přehnali,“ prskl Dar a vzteky zaťal ostré drápky své kočičí podoby Erin do lýtka.
„Já za to nemůžu,“ sykla Erin a shodila kocoura z nohy.
Těch pár okamžiků, ve kterých prolétala červí dírou, se jí mohlo pořádně protáhnout, jestli půjdou s Darem zachraňovat Ace i Andoriel.
„Postarám se o to,“ zavrněl Dar a Erin se zakopnutím vypadla na druhé straně Hvězdné brány.

Andoriel čekala dlouhý let a náraz hladiny, ale místo toho se jen lehce zhoupla. Překvapeně zamrkala a rozhlédla se. Skála i moře zmizelo, nahradilo je zářivě modré nebe a cosi bíle nadýchaného, na čem seděla. Položila na tu divnou bílou věc ruce a zatlačila. Matrace? napadlo ji. Smích za zády ji přiměl se rychle ohlédnout.
„Fakt myslíš, že je to matrace?“ Světlovlasý vysoký muž si ji prohlížel s hlavou na stranu a v modrých očích mu jiskřilo. Doslova.
Zamračila se na něj. „Na tohle tak trochu nemám čas,“ řekla podrážděněji, než se doopravdy cítila.
„No právě,“ přikývl. „Postarám se o něj, ty se vrať. Koukej letět.“
„O koho? Kdo jsi? Co tu chceš? Proč mě zdržuješ?“ padaly z Áji otázky v rychlém sledu. Přetočila se na té oblačné nádheře, aby na muže lépe viděla, ale zůstala sedět. Nebyla si jistá, jestli by ji vestoje nadýchaný mrak udržel, a nechtěla riskovat pohled přes jeho nedaleký okraj.
„O toho tvého Wraitha. Louis, jestli ti to něco řekne. Pomáhám. Nezdržuju.“
Nad odpověďmi překvapením zatřásla hlavou a nakonec se zasmála. „Tak jo. Louis mi něco říká. Děkuju. Mám ho nechat jak je nebo bude lepší hibernace? Už poletím nebo se budeme pořád plácat na místě?“
Louis se na ni usmál.
Za deset vteřin se zvedala ze země ve wraithské lodi a na nejbližší konzoli zadala pokyny podle toho, co jí řekl Erinin Dar. Cítila, jak se plavidlo pohnulo, a rozběhla se na můstek zkontrolovat, jestli se nevychýlili z kurzu. Ace zůstal, kde byl.

Zoe přešlápla a okatě se snažila potlačit netrpělivý povzdech. Džita po ní hodila rychlý pohled, ale nechala ji, ať si se svými pocity poradí sama. Všimla si, že Teo sedí opodál a zamračeně si prohlíží kvetoucí trávu. Už párkrát ji napadlo, jestli je léčitelství výsadou žen nebo je jenom náhoda, že se vždy objevila dívka.
Kruh se roztočil a Džita na své úvahy zapomněla. Z modré rozvlněné hladiny vystupovalo celé procesí lidí. Tolik jich projít Branou nikdy neviděla, jejich návštěvy byly řídké a málokdy přišli víc než tři, čtyři lidé s prosbou o pomoc nebo vítaným darem. Nové tváře se jí slily v rozmazaný proud a jediná, které si všimla, byla Erin, protože z Brány vyletěla a podklesla skoro k zemi, než získala ztracenou rovnováhu.
„Vítej zpátky,“ řekla jí Džita. „Už jsi tady byla a jsi vždy vítaná.“ Otočila se k dalším příchozím a rozpažila. „Vítejte všichni.“ Usmála se na Teylu, podezíravě se podívala na Johna a na okamžik se zarazila u Teal’cova emblému na čele. Některé tváře začaly nabírat známé rysy a z neurčitého houfu se stávala skupina částečně rozpoznaných návštěvníků a přátel.
Teyla nakročila, aby se s léčitelkou náležitě přivítala, ale zůstala rozpačitě stát. Zpoza Džity vystoupil muž v tyrkysově modrém plášti a žena v tomtéž oblečení v cyklámenu.
„Neublížila sis?“ zeptal se muž Erin.
Erin na něj zůstala zírat s pootevřenými ústy. „Marcusi?“ vypravila ze sebe s obtížemi. „Caio!“ Poznala Marcusovu sestru a překvapením couvla.
„Ty je znáš?“ zeptala se Teyla i John současně.
„Jsou to naši vzácní hosté stejně jako vy,“ řekla Džita dřív, než se Erin zmohla na odpověď. „Prosím, pojďte do vesnice, bude tam víc pohodlí a místo a čas na vysvětlování.“ Pokynula rukou a jako první se vydala prošlapanou cestičkou od Brány ke vsi.
Marcus se usmál, vzal Erininy prsty do dlaně a přitáhl si je k ústům.
„Stýskalo se mi,“ řekl tiše.
Erin mu vytáhla ruku ze sevření a zpomalila, aby se dostala z jeho blízkosti. Caia se držela těsně za Marcusem a neodpustila si protočení očí a neslyšné prsknutí smíchu.
Zoe počkala, až celá skupina vykročila za Džitou, a zařadila se jako poslední. Ještě se nerozhodla, jestli je z tak početné návštěvy nadšená nebo rozladěná. Podívala se k obloze. Nad nedalekými skalami se převalovaly mraky plné deště, ale nad hlavou jim zářilo slunce. Nic neobvyklého se nedělo.

Ace seděl na patách uprostřed vlhké kamenné místnosti s jediným malým okénkem vysoko u stropu. Nepoutaly ho řetězy, ale stejně mohl pohnout jenom hlavou. Vysoko nad sebou na stropě viděl tmavou barvou nakreslený kruh a na stěnách těsně u podlahy dlouhou čáru po celém obvodu místnosti. Žádné dveře, žádný otvor kromě toho světlíku. Ticho bylo tak hluboké, že slyšel, jak mu v uších šumí krev. Netušil, jak se do té místnosti dostal. Připadalo mu, že má hlavu naplněnou vatou a stěží udržel nějakou myšlenku. Pokusil se vzepřít, vstát a vylézt po vystouplých kamenech ke světlíku, protáhnout se ven a… představa se mu rozplynula před očima a nechala mu jen vidinu šedých převalujících se mraků.
Dar se pro sebe usmál. V oblačných výšinách se mu docela zalíbilo a využíval je při každé příležitosti.
Chtěl nechat Ace sedět na obláčku stejně jako Andoriel, ale dostat ho z dobře zabezpečeného vězení nebylo tak jednoduché, Antikové udělali víc opatření, než si myslel. Omezující pole bylo hračka, ale Wraitha poutalo ještě něco, co odolávalo všem jeho pokusům a o vytažení Aceova vědomí a jeho vrácení do příslušného těla.
„Proč se do toho pleteš?“ Mužský hlas rozechvěl samotnou podstatu Daru. Dar věděl, že kdyby hlas chtěl, mohl ho jen svou silou vymést z umělé dimenze, kterou vytvořil, aby mohl lépe komunikovat s Erin. Ale dát najevo strach nemohl.
„A proč vy?“ zeptal se. „Měli byste být rádi, že se to konečně vyřeší.“
„Vyřeší?“ Hlas ubral na intenzitě a před Darem se objevil obraz staršího muže v bílém. „Máme jiné řešení,“ řekl a křivě se usmál. „Chápu, že tvému druhu se asi nebude líbit.“
Dar nejdřív zaprskal jako modrý vysoký plamen, ale po přezíravém pohledu muže se proměnil v Louise.
„Zatím jste se do ničeho v hmotném vesmíru nepletli, proč teď?“ pokračoval v otázkách. Jednání tváří v tvář mu bylo příjemnější než mocný hlas a prskavý plamen.
„Jsme více hmotní než ty. Víš, že tě můžu jediným slovem poslat zpátky bez návratu?“
Louis pokrčil rameny. „Jestli hodláte vyhladit celou jednu rasu, je jedno, jestli zmizím teď nebo potom. Myslel jsem, že jsou vám Wraithové ukradení a necháte na jiných, jak si s nimi poradí.“
Muž zavrtěl hlavou. „Ty sis přece našel lepšího hostitele. Nemohli by i ostatní?“
„Představuješ si to jak Hurvínek válku, Apu,“ použil Louis slovní obrat, který slyšel od Erin. „A pořád nevím, proč se do toho pletete a proč teď.“
„Tak ty víš, kdo jsem? To mě překvapuje.“
Louis se ošil. Apu Kon-Tiki byl jedním z antických tvůrců světů, ale nebyl moc důsledný a rád opouštěl rozpracované projekty. To bylo všechno, co o něm věděl, jen si nebyl jistý, jestli by se tentokrát dal nalákat na něco jiného než je uvěznění wraithského vědomí.
„Nebudu tady stát a čekat, až se rozmyslíš,“ mávl Apu rukou a zmizel.
Louis se pootočil a zadíval se na Ace. Wraith pořád seděl na patách a z čela mu stékala velká kapka potu, jak se snažil dostat z neviditelného sevření. Dar se znovu marně pokusil ho uvolnit, zlostně stiskl rty a zmizel.
Ace prudce dosedl na zem a začal si třít namožená kolena. Pohyblivost se mu vrátila omezená velikostí kruhu namalovaného na stropě. Věděl, že jeho fyzické tělo je ve vesmírné lodi, ale to nemělo žádný vliv na nepohodlí, které pociťoval.

„Rád tě zase vidím,“ řekl mužský hlas poblíž Andoriel. Leknutím nadskočila a zakoulela očima. Pořád na ni někdo mluvil, když měla být sama. Právě se snažila zaparkovat wraithské plavidlo nad planetou a přemýšlela, jak dopraví spící Wraithy na její povrch. Prudce se pootočila a rozesmála se.
„Marcusi!“ řekla s úlevou. Nevěděla, koho očekávala, že uvidí, ale Erinin strážce Marcus byl příjemné překvapení.
„To je ona, že?“ zeptal se a přejel prsty po stěně lodi, u které stál. Pod jeho rukou se povrch zavlnil jako kočka, když protahuje pohlazení. „Přistaň s ní, řeknu ti kde.“
Marcusovy instrukce byly stručné a jasně srozumitelné. Plavidlo ladně sklouzlo nad skalami a u okraje lesa zatočilo, aby měkce dosedlo na velké pole s dozrávajícím obilím.
Andoriel postupně vypínala systémy a každou chvíli s povzdechem vzhlédla k hlavní obrazovce, která stále ještě fungovala a promítala nejbližší okolí lodi.
„Něco tě trápí?“ zeptal se Marcus.
„S čím začít?“ pokrčila rameny. „Místní asi nebudou nadšeni, že mají po úrodě,“ kývla hlavou k obrazovce. „A jak dostanu těch pět z lodi a tam, kam je potřeba, když se i v hibernaci kroutí nechutí tady být?“ Mrkla na kontrolky posledních čtyř komor, kde nebyl vypnutý přívod energie. Poblikávání naznačovalo, že uměle navozený spánek není tak klidný, jak by měl být. Na poslední chvíli se k bratrům přidala i Maya a James. Požádali o to, když se znovu setkali s Ianem, a pochopili, že se opravdu blíží ke Kerys. I jim už začínalo vlastní vyprávění o téměř dokonalém městě znít neskutečně. Příchod jejich dávného průvodce a slib Andoriel, že je dostane na správné místo, je nadchl a rozhodnutí připojit se k malé výpravě bylo dílem okamžiku.
„S tím mohu pomoci,“ usmál se Marcus nad Ájinými starostmi. „Pole zůstane po startu nedotčené a půda bude v dalších letech plodit mnohem lépe, i když si nemyslím, že by to bylo nějak zvlášť potřeba. A co se Wraithů týká, jsem jediný, kdo může něco změnit.“
„Jediný? Takže za to můžeš ty, že se sem nemohli podívat ani na mapě,“ konstatovala Ája. „Tak do toho. Mám je probudit?“
„Za chvilku, vydrž.“ Marcus zmizel z můstku.
Anodriel pokračovala ve vypínání nepotřebných systémů. Kontrolky hibernace zhasly samy, když byla téměř hotová. Nastavila nouzové osvětlení chodeb, pohladila panel a vydala se k východu. V místě, kde nechala ležet Ace postávali Ian a Alette a mračili se na svého bratra, který byl stále bez sebe. Maya a James se drželi vpovzdálí.
„Toho budete muset odnést,“ říkal jim právě Marcus.
„Nemůžeš ho probudit? Co se mu stalo?“ dožadoval se odpovědí Alette a Ája si všimla, že se zřejmě neptal poprvé. Marcus se na Andoriel podíval a beze slova zmizel.
„Spojení s cizí myslí, která před chvílí ovládala jeho tělo, se nám podařilo přerušit. S návratem je to složitější, ale snad to brzy vyjde,“ trochu improvizovala v rychlé odpovědi. Doufala, že Dar už je blízko řešení a Ace se každou chvíli probudí.
„Loď je vypnutá, prosím…“ pokynula k ležícímu tělu. Ani jeden z bratrů se nepohnul, tak se sehnula a přehodila si Wraithovu ruku kolem krku. S námahou se narovnávala a nažila se ho vytáhnout na nohy. Váha Aceova těla ji přetočila a oba shodila na zem. Tlumeně zaklela, jak se snažila nepadnout na bezvládného Wraitha plnou vahou. Něčí velká ruka ji chytila pod paží a vytáhla na nohy. Zvedla hlavu a chtěla poděkovat, ale to už ji Ian táhl z lodi ven a Alette si mezitím bez větší námahy hodil Ace přes rameno a následoval je. Maya s Jamesem si vyměnili pobavený pohled a pomalu se vydali za bratry a Andoriel.
Sotva všichni vystoupili z lodě, zpomalili a rozhlíželi se. Andoriel jim chtěla naznačit směr, ale když se podívala do Alettovy tváře, mlčela, jen jemně popotáhla Iana za ruku, kterou ji stále ještě držel, na správnou stranu. Nereagoval. Oči mu bloudily po nedalekých skalách a mžily se dávno pohřbenými vzpomínkami. Zůstala tiše stát a čekala, až se do sytosti vynadívají.
„Tady jsem byl,“ zašeptal James. „Nedávno.“
Maya kývla. Okolí jí bylo známé nejen z výpravy do jiného času, ale také z cesty za sjednocením s Jamesem.
„Léčitelky,“ řekla pomalu. „A…“
Ze skal se ozval rachot kamení a hluboký řev obrovského zvířete.
„…drak,“ dořekla, když se na oblohu mohutným skokem dostal strážce planety a roztáhl křídla k letu.


Nechci to zakřiknout, ale zase mám trochu napsáno, tak snad to začne přibývat. Konec se blíží :)

andoriel Uživatelský avatar
Major
Major

Příspěvky: 1754
Bydliště: Praha
Pohlaví: Žena

Odpovědět s citací
 
Včera jsem se vyděsila, ale snad to ukončování nebude tak horké

:sunny:

andoriel Uživatelský avatar
Major
Major

Příspěvky: 1754
Bydliště: Praha
Pohlaví: Žena

Odpovědět s citací
 
Bavte se :D

13. Mezi dimenzemi

Dar opatrně vytáhl z Erininých vzpomínek pár kousků, které se mu hodily, aby upoutal pozornost a vzbudil zvědavost. Naoko neobratně zamával rukama, naklonil se na stranu a prudce se narovnal.
Před ním se otevřel tmavý prostor tečkovaný světelnými body s červeným nádechem. Jako hodně vzdálené hvězdy, pomyslel si spokojeně. Obě ruce zvedl vlevo do výše ramen a pomaličku s nimi pohnul před sebe s myšlenkou, jak něco nesmírně těžkého tlačí do středu svého zorného pole. Dlouho se nic neobjevovalo a znepokojeně si uvědomil, že i kousek vesmíru v jeho představě se začíná po okrajích třepit a rozpadat, když uviděl přesně to, v co doufal. Rozpálený protoplanetární disk rotující kolem neviditelného středu. Vznik nové solární soustavy. Nechal ji vznášet se uprostřed vesmírné bubliny, kterou si vytvořil v mysli, a opatrně začal popohánět čas, aby se zformovala. Jedno slunce… raději dvě - ne, tři, točící se kolem sebe ve složitém tanci. Hodně blízko nich plynného obra a za ním řádku hrudek ze srážejících se kamenů. Zbytek se rozptyloval do vzdáleného kupierova pásu.
Uchechtnutí mu zaznělo přímo do ucha. Leknutím nadskočil, i když na to celou dobu čekal.
„Takhle si to představuješ?“ Apu se zhmotnil vedle Daru, bez námahy převzal celou jeho pracně vytvořenou představu a začal ji přetvářet. Plynného obra poslal na vzdálenější orbitu, jednu z mladých kamenných planetek rozbil do pásu asteroidů a přitáhl roj ledových komet.
„Pche,“ zašklebil se Dar, „představuju si něco úplně jiného.“ Na okraji nově vzniklého vesmíru se objevil zvláštní útvar. Apu mu nejdřív nevěnoval žádnou pozornost, ale když se přibližoval a nabíral konečné tvary, netrpělivým pohybem poslal solární soustavu na nekonečnou cestu prostorem a zaměřil se na nový objekt.
„To je nějaké zvíře?“ zeptal se zaraženě.
„Hned několik,“ ujistil ho Dar.
„No, to snad… Co to má být?“ Apu vypadal zhrozeně a zároveň unešeně.
„Mohl bych ti vyprávět, ale bude lepší, když na to přijdeš sám,“ zavrněl Dar v kočičí podobě a s prsknutím uskočil, když Apu udělal krok vpřed, aby lépe viděl. Tiše se na měkkých tlapkách kradl pryč a každou chvíli se otočil přes rameno, aby se přesvědčil, že Apu pořád zírá do nového vesmíru.
Zíral.
Na krunýři obrovské želvy postávali čtyři sloni a na zádech nesli plochou zemi. Uprostřed země se vypínalo vysoké pohoří a z oceánu po obvodu stále padala voda.
„Tak to jsem ještě neviděl,“ zašeptal si Apu pro sebe a začal si podivný výtvor pečlivěji prohlížet.

Ace se pomalu narovnal a dával si pozor, aby se nedotkl neviditelného silového pole, které ho obklopovalo. Jedna velice bolestivá zkušenost mu stačila.
„Co chceš?“ zeptal se směrem ke světlíku. Rozhovor zkoušel už několikrát a nad tichem, které mu odpovídalo, čím dál hlasitěji skřípal zuby.
„Pssst,“ syklo na něj malé stvoření přikrčené u stěny místnosti. Plížilo se na pokrčených nožkách pod namalovaným pruhem a velkýma široce rozevřenýma očima se rozhlíželo na všechny strany. „Ne tak nahlas,“ pokračovalo, přeťapalo blíž k Wraithovi a sedlo si těsně k silovému poli ohraničenému kruhem nakresleným na stropě. Přikrčilo se, natáhlo hlavu, naklonilo ji na stranu a jazýčkem olízlo podlahu tam, kam už pole zasahovalo. Prsklo, když přeskočila jiskra, a trhlo sebou zpátky, ale hned se vrátilo a znovu vystrčilo jazyk.
Ace si sedl tak, aby nepřekážel, a s hlavou zvrácenou vzhůru sledoval, jak v silné čáře černého kruhu na stropě vzniká otvor. Sotva se kruh přerušil, zvířátko ustoupilo a za vrčení a prskání se z kočky s holou kůží změnilo ve vysokého muže. Košile a džíny na něm trochu plandaly, světlé vlasy měl zježené a kolem rtů pár kousků spálené kůže.
„Tfuj,“ zašklebil se a rukávem košile si otřel ústa.
Ace vstal a zvedl ruku, aby se přesvědčil, že silové pole opravdu zmizelo.
„Ty jsi Lonius,“ ukázal prstem na muže. „V takové podobě jsem nikoho z vás ještě neviděl.“
„Erin si to zkrátila na Louis, i když si nejsem jistý, jestli to má s vaším označením něco společného,“ odpověděl Dar a znovu si utřel ústa. „Nechceš vypadnout?“ rozhlédl se po holé místnosti.
Wraith se krátce podíval na přerušený kruh nad hlavou a nepřerušovanou čáru na zdi. Louis se zasmál a dlouhými kroky vyrazil přímo k Aceovi, aniž by měl v úmyslu zastavit, jen těsně před Wraithem rozpřáhl ruce.

Apu zaznamenal změnu proudící energie, ale nedokázal se odtrhnout od podívané, kterou mu Dar připravil. V největším městě plochého světa nastala noc a Noční hlídka pod vedením kapitána Elánia vyšla do temných ulic.

„Louis?“ zamumlal Ace a otevřel oči. Tělo ho nechtělo poslouchat, tak zůstal ležet a prohlížel si místo, kde se ocitnul. Byl v domě s několika propojenými místnostmi, kde se pohybovaly nezřetelné postavy. Ať se snažil, jak chtěl, nedokázal na ně zaostřit. Jakoby část jeho vnímání zůstala uvězněná v jiné dimenzi nebo se ztratila někde cestou.
„Louis? Ale že mu to trvalo,“ otočila se jedna z rozmazaných postav. „No, do háje, to snad ne,“ pokračovala. Wraith to slyšel jenom jako vzdálenou ozvěnu, která se postupně vytrácela. Zavřel oči.
V domě ustával ruch po vzájemném představování a seznamování. Příchod Wraithů přiměl pár lidí v první chvíli sáhnout po zbrani a zase ji hned pustit. Tři stejní bratři vzbudili trochu údivu a rozpaků a Mayu s Jamesem někteří přivítali jako staré známé. Nejvíc ostražitých a zmatených reakcí si vysloužili Strážci Caia a Marcus. Z Pozemšťanů se s nimi setkala jenom Erin a Andoriel a těm se nechtělo vyprávět o Dysonově sféře kolem Daledonu ani o trhání Wraithů zaživa na kusy na Nové Veitoně. Džita a Zoe Strážce znaly jenom z pověstí o starých časech a nedávného krátkého setkání a ostatní přítomní o nich nikdy ani neslyšeli. Ale vysocí krásní lidé s křídly na zádech se tolik podobali představě andělů, že je všichni rychle přijali.
Andoriel se sklonila nad ležícím Wraithem a prsty mu přejela po propadlé tváři.
„Víš, jak to nesnáším,“ zašeptala spíš pro sebe než pro něj. Cesty do jiných realit ji stále více vyčerpávaly a zdaleka nepřinášely tolik, aby se na ně často dobrovolně vydávala. Kromě těch nejnáročnějších konaných na záchranu milované bytosti.
„Promiňte, jestli jsme už všichni, mohli bychom se konečně dozvědět, o co se tu jedná?“ zeptal se Jack O’Neill. Seděl na židli u okna, do kterého se usadila Samantha, prohlíželi si shromážděnou společnost a občas si vyměnili tichou poznámku.
„Ano,“ přikývl vážně Alette.
Andoriel se prudce nadechla, ale neřekla nic. Většinu důležitých informací znala nebo si je odvodila a bližší vysvětlení si bude muset nechat ujít, protože Ace byl důležitější.
„Půjdu já,“ otočila se k ní Erin. „Najdu Dara a zjistím, co se stalo. Všechno vím,“ mrkla na Áju.
„Můžu s tebou?“ zeptal se Daniel Jackson. „O těch stvořeních jsem něco málo zaslechl a rád bych je viděl. Erin mě může informovat cestou,“ otočil se k Alettovi. „Věřím jí.“
„Vážně chceš se mnou?“ zeptala se Erin. „Nejsem, si jistá, jestli to takhle půjde.“
Daniel se usmál. „To nech na mě.“
Po rychlé domluvě s Džitou se oba usadili na lavičce před domem a Andoriel zůstala s nimi, aby je nikdo nerušil. Ve dveřích se ohlédla po ležícím Aceovi a zatvářila se nerozhodně. Alette na ni kývl a postavil se s Ianem k bratrovi. Vchod zůstal otevřený, takže Andoriel slyšela zevnitř domku každé slovo.
„Tolik péče!“ blesklo Alettovi hlavou při pohledu na Áju, která přejížděla pohledem od Erin s Danielem k ležícímu Aceovi. Ian tu myšlenku zachytil a přisvědčil. Nepřestával při tom sledovat drobnou ženu s dlouhými černými vlasy. Svým vystupováním se lehce lišila od všech ostatních. Bylo znát, že se se zbytkem společnosti seznámila relativně nedávno a stále hledá svoje místo, to jí ovšem nebránilo účastnit se čehokoli, co se vyskytlo. Připadalo mu to známé, i když pořád nemohl přijít na to, koho mu ta Bari, jak jí říkali, připomíná. Alette na tom byl podobně s navigátorkou. Málokdy se díval jinam než na ni.
Ostatní přítomní lidé je nechávali klidnými, i když někteří při příchodu Wraithů automaticky sáhli po zbraních nebo se pohnuli k útěku. Prvotní emoce rychle pominuly a čtyři Wraithové se začlenili do společnosti. Alette se dal do řeči s Radkem Zelenkou a Rodneym McKayem, protože se poblíž pohybovala Shana. Ian vysvětloval Nadine složité wraithské slovo, pro které v pozemských jazycích nebyl ekvivalent. Džita a Zoe se tvářily ustaraně a prohlížely si Mayu s Jamesem. Nakonec se Džita zeptala přímo:
„Jak se cítíte?“
Maya se lehce uklonila. „Děkujeme za vaši pomoc s přeměnou. Některé ztracené vzpomínky se mi vracejí a musím si přebrat, co bylo a co je, ale máme přesně to, co jsme chtěli,“ otočila se k Jamesovi. Mlčky kývl na souhlas, ani se na ni nepodíval. Sledoval Strážce a nad kořenem nosu se mu prohloubila vráska. Mátlo ho, že se s nimi nikdy předtím nesetkal.
„Všichni jsou tady shromážděni za jedním účelem,“ řekl Marcus. „Máme možnost uzavřít mír nebo aspoň příměří s těmi, kdo od počátku stojí sami proti všem.“ Otočil se k Wraithům. „Povězte nám o Kerys, prosím.“
„Vezmeme to krátce.“ Alettův hlas zaduněl domem jako malé zemětřesení, všichni utichli a zadívali se na něj.

„Danieli?“ Erin se rozhlížela po celkem všedně vypadajícím lese.
„Tady!“ Doktor Jackson se proplétal mezi stromy a zuřivě na Erin mával. Vypadalo to, že se jí rukama snaží něco sdělit, ale Erin nechápala, co by to mohlo být.
„Pryč,“ zasípal a přehnal se kolem ní.
„Cože?“ otočila se po směru, kterým přiběhl, a začala se smát.
Lesem si prolamovala cestu obluda. Vypadala jako t-rex křížený s godzillou podpořený růstovými hormony a steroidy. Před Erin se zastavila a natáhla k ní obrovskou hlavu. Když pootevřela tlamu, každý její zub byl stejně vysoký jako bývalá knihovnice.
Erin si založila ruce a s hlavou na stranu netrpělivě poklepávala špičkou nohy.
„No?“ zeptala se ostře. „Co bude?“
Obluda zafuněla a Erin musela couvnout, když obří tvor zvedl hlavu k nebi, zatřásl s ní a pak se celý oklepal jako malý mokrý pes. Sotva to Erin blesklo hlavou, místo obludy se před ní klepal – malý mokrý pes.
„Kdepak jsi nechal vychování?“ zeptala se ho.
Posadil se a rozpačitě se zadní tlapkou podrbal za uchem, pak se přikrčil a odskočil stranou. Z oblohy spadl osamělý obrovský zub, který vypadl obludě z tlamy, když klepala hlavou.
Erin protočila oči a obrátila se k Danielovi. Schovával se za stromem dost daleko od nich a jen opatrně vystrkoval hlavu, aby zjistil, jestli bude třeba prchat dál.
„Milý můj Dare, dovol, abych ti představila doktora Daniela Jacksona,“ řekla dost hlasitě, aby ji Daniel slyšel.
Doktor Jackson se k nim pomalu vrátil a podíval se na psíka.
„Moc mě těší,“ řekl a sehnul se, aby si se psíkem podal tlapku.
Pes se zatvářil vážně a pac dal okamžitě. Jakmile ho Daniel pustil, vyskočil a olízl mu nos. Daniel překvapením hekl a narovnal se. Pes znovu vyskočil, ve vzduchu se zakroutil a místo malého psíka stál před doktorem Jacksonem hubený mladík.
„Danieli, toto je tvor z jiné dimenze, který pro přežití potřebuje něco jako hostitele. Hodně speciálního hostitele. V této podobě mu říkám Louis.“ Erin se pousmála. Věděla, že Danielovi se okamžitě vybaví go’auldi.
„To je trochu něco jiného,“ řekl Dar. Nedělalo mu potíže přečíst Danielovy myšlenky. „Třeba vy vůbec nejste vhodný,“ zašklebil se.
Daniel si oddechl a začal se rozhlížet. „Tak tohle je to místo, kde se můžete setkávat?“ zeptal se.
„Nebo jakékoli jiné,“ pokrčila Erin rameny a místo lesa stáli na rozpálené poušti, aby se vzápětí ocitli na plochém vrcholu skály porostlé zakrslými stromy. Kolem se povalovala mlha a z ní trčely další podobně zakončené vršky skal. Daniel uslyšel nějaký zvuk a otočil se po něm. Na jenom z vrcholů bojovali dva muži. Oba měli dlouhé pláště přepásané širokými šerpami, jeden měl dlouhé kopí a druhý byl beze zbraně.
„To je jak z kung-fu filmu,“ zamumlal Daniel.
„Kéž by.“ Louis se tvářil ustaraně. „Pojďte, musím Vám něco ukázat.“
Vedl je k hraně skály, kde stál na špičce veliký balvan. Dotkl se ho a v balvanu se objevil průhled do jiného světa. Zarazil se na jeho okraji a než překročil pomyslný práh, otočil hlavu a položil si prst na rty.
Erin i Daniel jen přikývli.
Daniel se musel kousnout do kloubu ukazováčku, aby nevyjekl překvapením. Na skále viděl v kameni příjemně zvlněnou krajinu s lesy a loukami, ale po překročení rozhraní se ocitl ve světlém šedém a béžovém sále, který mu zařízením připomněl antické základny. Sloupy matného osvětlení, několik stolů a židlí umístěných tak, aby nepřekážely v chůzi k zavřeným dveřím a tichý šum skrytých zařízení ten dojem jen umocňovaly.
Louis bez rozhlížení mířil ke vzdálenému východu a nervózně kroutil prsty levé ruky. Daniel si všiml, že ležérní triko a džíny vyměnil za antický oděv. Mrkl po Erin oblečené stejně jako Louis a nakonec se pohledem ujistil, že i on má na sobě světlý kabátec a kalhoty. Kdyby je potkal nějaký Antik, mohl by si je na první pohled splést s někým svého druhu.
„Tudy,“ špitl Dar a otevřel dveře do dlouhé chodby. „Snad si to pamatuju dobře.“
Vedl je několika hlavními i postranními chodbami až konečně otevřel nenápadný vstup, rychle se rozhlédl a vešel. Erin a Daniel ho následovali a dveře za nimi tiše klaply.
„Zase ty?“ Uprostřed jinak holé místnosti stál kulatý podstavec a vedle něj malý ovládací panel. Na podstavci stál Ace a zamračeně se díval na Lonia. „Moc dlouho ta záchrana netrvala, snad budou ostatní lepší,“ zadíval se na Erin. Usmála se na něj a pak se zachmuřila. Wraithovy obrysy se každou chvíli rozostřily a jednou dokonce zablikal jako hodně špatný hologram. Bylo očividné, že mu ty změny nedělají dobře.
„Určitě dělal, co mohl,“ zastala se Dara Erin, došla až k panelu a začala si hrát s krystaly.
„Nemělo by to být těžké,“ zamumlala si sama pro sebe. Louis se naklonil k ní a posunky napovídal další možné kombinace.
Daniel měl na jazyku spoustu otázek, ale spolkl je, protože si všiml, že stěny i strop místnosti se vzdalují a nad hlavou se jim začínají převalovat těžké černé mraky.
„Ehm,“ začal, aby na sebe upoutal pozornost. „Mohli byste…“ Nedokončil, protože je najednou obstoupil dav neurčitých postav. Napadlo ho, že se Erin k vysvětlování jen tak nedostane.


:bye:

:sunny:

andoriel Uživatelský avatar
Major
Major

Příspěvky: 1754
Bydliště: Praha
Pohlaví: Žena

Odpovědět s citací
 
Bavte se :D

1. Společný zájem

„Vezmeme to krátce,“ zaduněl Alettův hlas domem.
„Kdysi žili Wraithové na jedné jediné planetě a neznali způsob, jak se z ní dostat. Postupně vymírali. Kdyby nebylo zvědavé Antičky, zmizeli by z běhu vesmíru dřív, než by se o nich někdo dozvěděl.“
„Na počátku nebylo nic a pak se to zvrhlo,“ zamumlala si pro sebe Andoriel. Dlouhé litanie z duše nenáviděla. Odmítla zvednout oči, i když si byla vědoma, že se na ni Ian skrz otevřené dveře zamračil.
„Postupně jsme se díky její pomoci přesunuli do vesmíru a na naši původní planetu jsme zapomněli,“ pokračoval Alette. „Někteří z nás se nesmířili se způsobem obživy a raději zemřeli, ale těch bylo málo. Většina se přizpůsobila, sklízela obydlené planety a rozrůstala se na úkor lidských bytostí. Bylo nás pár, kteří jsme si uvědomili, že náš další rozvoj je takovým způsobem neudržitelný a začali jsme pátrat po jiných možnostech.
Antikové jako nejmocnější obyvatelé této galaxie se rozhodli zakročit. Nevěděli nic o našich úvahách, viděli jen zdecimované světy. Začali nás napadat při sklizních a nakonec z toho, jak všichni víte, vznikla stoletá snaha o vyhlazení naší rasy.
Učili jsme se z antické technologie a využívali všeho, co jsme měli v dosahu, abychom přežili.“
Alette se otočil k bratrovi.
„Potkali jsme zajímavé druhy lidí, někteří se stali našimi přáteli a snažili se nám pomoci najít vhodnou alternativu krmení,“ pokračoval Ian. „Věda se na každé planetě rozvíjí trochu jinak. Jeden směr se nám obzvlášť líbil,“ pousmál se. „Využití energie planety. Stačí postavit na vhodných místech pár usměrňovačů a můžete ji čerpat neomezeně.“
„To je hodně stručně řečeno,“ podotkla Bari. Protáhla se mezi Johnem a Nadine, aby byla blíž, a lehce se začervenala, když se na sebe s Wraithem podívali.
„Hodně stručně,“ souhlasil Ian a zvedl ruku, jakoby se chtěl dotknout jejích vlasů. Pohyb nedokončil, překvapeně mrknul, protože mu došlo, čím je mu Bari povědomá. Připomínala mu paní Kin.
„Trvalo dlouho, než jsme našli planetu se správnou frekvencí vlnění,“ pokračoval. „Vyhovovala našim potřebám a přeměněná energie se dokázala uložit v místní hornině. Stačilo jen…“
„Postavit obrovské stavby, sloupy a mosty pokryté speciální černě blýskavou vrstvou,“ dořekl Radek Zelenka odněkud z nitra domu. „Viděl jsem jejich pozůstatky, když jsme sem šli,“ vysvětlil překvapeně, když se k němu všichni otočili. Neuvědomil si, že mluví nahlas.
Shana využila vyrušení a nenápadně se přesunula blíž vypravěčům. Alettovi to neuniklo a přes rty mu přeletěl malinký úsměv. Hned zase zmizel a Wraith se soustředil na další slova bratra.
„Ano, doktore Zelenko, to bylo to nejmenší.“ Ian bez potíží rozeznal hlas malého vědce. „Nejdříve jsme museli pochopit, jak funguje celoplanetární systém, jakým způsobem se dá zlomek jeho vlnové frekvence ovládnout a jak vzniklou energii použít, aby sloužila svému účelu. Po letech pokusů se nám za pomoci dalších ras podařilo dosáhnout dílčích úspěchů a začali jsme stavět město, kam se energie soustředila.“
„Tady?“ zeptala se Džita. „Trosky těch velkých objektů, o který se zmínil Radek, jsou prastaré, skoro nic z nic nezbylo. Žádné město jsme nenašli.“
„Antikové zjistili, že je tady vyšší množství našich plavidel, a když jim došlo, že se tu chceme usadit…,“ Ian polknul.
„Zaútočili, ani se nesnažili poznat, o co se snažíte,“ řekl potichu Marcus. „Nezbylo skoro nic. Ten náraz byl tak silný, že planetu posunul o pár tisíc kilometrů dál v solární soustavě a vše si muselo najít nové místo v rovnováze. Trvalo dlouho, než byla planeta obyvatelná.“
„Tak dlouho ne,“ skočila mu do řeči Zoe. Věděla, že na obnovu planety po takovém zásahu by necelých deset tisíc let nestačilo.
Usmál se na ni. „Trvalo by to dlouho,“ opravil se. „Poznali jsme, že s posunem oběžné dráhy došlo k malé změně v hodnotách vlnění a trochu jsme pomohli. To můžeme, pokud je to důležité,“ otočil se k Rodneymu McKayovi, který už otvíral ústa k otázce. „Přestěhovali jsme sem rasu s léčitelskými schopnostmi, zařídili, aby se v klidu vyvíjeli, a čekali na vhodný okamžik. Ten nastal.“
„Teď? A co to má společného s námi?“ zeptal se Carson.
„Nastal příhodný okamžik obnovit město Kerys.“ Marcus zmlknul.
„Takže Wraithi obnoví přeměnu planetárního vlnění na energii a postaví si k tomu město,“ shrnul Jack O’Neill.
„Budeme potřebovat pomoc,“ přiznal Ian.
„Pomůžu,“ vypadlo z Bari dřív, než si stačila srovnat všechna fakta v hlavě.
„Já taky,“ přidala se Shana.
„Počkejte, jak si to představujete?“ Radek Zelenka se prodral dopředu, aby nemusel křičet a stál teď mezi oběma ženami. „Jak jste sbírali a usměrňovali to vlnění? Máte nějaké plány?“
„Proč bychom měli Wraithům pomáhat?“ zeptala se Džita.
„No,“ John si připlácl rukou vlasy k vršku hlavy a zamračil se do neurčita. „Když budou mít tuhle energii, nebudou se krmit na lidech, že jo?“ Ani nečekal na potvrzení a pokračoval. „Nebudou sklízet. Lidi se budou moci konečně nadechnout a začít budovat pořádné civilizace.“
„A!“ Zvedl Rodney hlas i svůj vševědoucí prst. „A budou se dělit o technologie a další vymoženosti.Wraithi i ti ostatní. Nemám pravdu?“ zadíval se na bratry.
„Při výstavbě města bude potřeba využít všech vědomostí a zkušenosti, které bude ochotna nějaká rasa poskytnout,“ pokývl Alette.
„A co my?“ zeptala se Džita. Moc se jí nelíbilo, že návštěvníci začínají rozhodovat o jejich planetě bez nich.
„Vaše léčitelské schopnosti se znásobí,“ otočil se k ní Marcus. „Ta změna v hodnotách vlnění způsobila, že energie budou moci využívat nejenom Wraithové, ale i lidé. Všichni, kdo sídlí na této planetě, mohou energii využívat podle libosti.“
„Takže nebudeme jíst?“ zeptal se Rodney zklamaně.
„Můžete i nemusíte, zcela podle vlastního uvážení,“ řekl Marcus. „Má to ale jeden malý háček, se kterým jsme původně nepočítali.“
„Antiky,“ hlesla Samantha.
„Ano. Nejdřív se jenom snažili vyřešit problém s novým druhem – Wraithy. Ti byli chytří, učenliví a smrtelně nebezpeční. Po povznesení Antikové pochopili, že svého největšího nepřítele stvořili sami. Vysadili lidskou populaci na planetu, kde se vyskytovali brouci, kterým říkáte Iratusští. Ta společnost neměla ani představu o nebezpečnosti místního hmyzu a Antikové… no, dalo by říci, že je přehlédli. Noví obyvatelé začali planetě říkat Nová Veitona jako připomínku svého původního domova a sami sebe nazývali Veitoňané. Vlastně, nazývají. Většině se povedlo z planety odletět, než je vznikající Wraithové stačili vyhladit, a teď obývají svět v jiné části vesmíru a našli…,“ Marcus se odmlčel. Napadlo ho, jestli nezachází do zbytečných podrobností.
„Jako by na tom nebylo dost, jedna zvědavá Antička pomohla Wraithům, když byli na pokraji vymření. Díky ní se jejich společnost rychle rozvinula až k vesmírným letům. Nikdy na ni nezapomněli,“ podíval se po Ianovi a Alettovi.
„Acelynn,“ zašeptali oba bratři současně a společně s nimi pohnula rty i Nadine a Andoriel. Obě se moc dobře pamatovaly na wraithskou historii stručně popsanou v jeskynním komplexu na Nové Veitoně a převyprávěnou jako Staré pověsti wraithské. Nadine na nich pracovala mnoho týdnů podle Ájiných zápisků z té planety.
„Acelynn,“ zopakoval i Marcus a pokračoval: „Wraithové využili všeho, co měli v dosahu a dokázali pochopit. Jak už jsem říkal, jsou chytří. A pracovití.
Antikové v rámci dodržování vlastních pravidel povznesení nezasahují do záležitostí naší dimenze. Galaxie Pegas našla rovnováhu mezi jednotlivými druhy, i když je pro obě strany nevýhodná. Fungovala, dokud se tu neobjevili lidé ze Země. I pak Antikové nereagovali. Ale představa, že by mezi Wraithy a zbytkem vesmíru mohl zavládnout mír je jim nesmírně odporná. Právě proto, že za vznik Wraithů nesou Antikové vinu a uvědomují si to, nejsou ochotni připustit, aby k takovému vývoji došlo.“
„Nic jiného než vyhlazení není možné,“ zašeptala Bari a strachem rozšířenýma očima se podívala na Iana.
„Vypadá to, že sbírají podporu všude, kam dosáhnou.“ Andoriel očima zkontrolovala Erin a Daniela a napadlo ji, jestli nebude získání Aceova vědomí nad jejich síly.
„Požádali o pomoc staré i nové přátele, hledají všude,“ povzdechla si Caya. „Zaslechla jsem je.“
„Takže jde o boj nebo o budování?“ chtěl vědět Jack. Celý příběh byl sice zajímavý, ale neřešil současnou situaci.
„Pokud máme na vybudování Kerys společný zájem, bude zřejmě nejdřív boj.“ Marcus unaveně pohnul rameny a vyšel před dům, aby mohl doširoka roztáhnout křídla.
„A máme ho? Ten společný zájem?“ ptal se dál Jack.
„Za Athosiany říkám, že ano. Pomůžeme, s čím bude třeba, když přestanou sklizně,“ řekla ihned Teyla. „A pokud mohu soudit, většina světů v této galaxii se mnou bude souhlasit.“
Ian lehce potřásl hlavou. „Antikové posledně tuto planetu téměř zničili. Nezačneme budovat nové město, dokud nebude jisté, že ho dokončíme a bude sloužit svému účelu. Další zkáza už by byla konečná. Tentokrát neodletím,“ otočil se na Aletta. Bratři pobledli ještě víc než obvykle. Zničení původního Kerys na nich i po tisíciletích nechalo rány fyzické i duševní. Přišli při něm o většinu tehdejších blízkých přátel a některá zranění se přes všechny regenerační procesy úplně nezhojila.
„Pořád nevím, proč jsme tady my. Jsme z jiné galaxie,“ řekla Samantha. „Můžeme zase odejít…“
„Ne!“ přerušil ji výkřik hned z několika úst. Všichni z původní expedice Pegasus se ozvali najednou.
Sam se pousmála. Chtěla vyzkoušet odhodlání lidí, které pořád považovala za své, i když jim velela jen krátkou dobu.
„Vím nejméně o jednom důvodu,“ zamumlal Radek Zelenka dřív, než po společném výkřiku zareagoval někdo jiný. „A s technologií to nemá nic společného.“
Andoriel se odvrátila, aby nebylo vidět, že se červená. Věděla, o čem Radek mluví, a nebylo jí to příjemné.
„No jistě,“ ušklíbl se Rodney. „Ale to by šlo vyřešit i bez nás. Jenže na technické věci potřebujete génia. Nic ve zlém, ale ani jako obyčejní opraváři nejste zrovna šikovní,“ podíval se na Aletta.
„Někteří ano,“ ohradil se okamžitě James. „Na své speciální postavení vrchního údržbáře wraithských plavidel byl nezřízeně hrdý.
„No dobře, někteří. Ale je vás zatraceně málo,“ odsekl Rodney.
„Jistě by se i v galaxii Pegas našlo pár zručných řemeslníků s dobrými nápady, Rodney,“ navrhla Teyla s úsměvem.
Doktor McKay se na ni zamračil a odvrátil se.
„Minule jste se bez našeho přispění obešli.“ obrátila se Samantha na Wraithy. „Čím můžeme přispět?“
„Minule nebyla naše galaxie skoro prázdná, co se rozvinutých lidských civilizací týká,“ odpověděl Alette. „A vy nejste tak zatíženi naší přítomností a stravovacími návyky, jako lidé na planetách, kde jsme sklízeli.“
Marcus a Caia si vyměnili pohled, ale neřekli nic. V galaxii Pegas bylo mnoho skrytých společenství s vysoce rozvinutými vědeckým obory, o kterých neměli Wraithové tušení. A tak to mělo i zůstat, pokud nebude nezbytně nutné je do procesu obnovy města zapojit.
„Některé původní plány jsou ještě k dispozici, něco bude třeba vybudovat od začátku a s ohledem na posun planety bude třeba vše znovu propočítat,“ navázal na bratra bez přerušení Ian. „Do podrobností bych se zatím nerad pouštěl.“
Radek pokyvoval hlavou a něco si pro sebe mumlal. Vypadalo to, že by se nejraději pustil do práce hned.
„Ještě jednu otázku,“ pozvedla Sam ruku, jako by se hlásila ve škole. „Víme, že Wraithové se dělí na různé frakce, které proti sobě bojují o planety se… slibnou úrodou. Budou všechny ochotné spolupracovat na této náhradě? Nebude znovu postavené Kerys nakonec zničeno někým z vás?“
Alette naklonil hlavu ke straně. „Každý z nás je z jiné frakce. Wraithů nepřibývá tak rychle, jak ubývají, lodě jsou ničeny a nové nevznikají.“
„Udělali jste tu pěknou paseku,“ skočil mu do řeči Ian a významně se podíval na Shepparda.
„Na mě nekoukej,“ ohradil se okamžitě John. „Většinou s vámi spolupracuju víc, než je mi milé.“
„Přestože mezi sebou bojujeme o tu trochu nezávadné potravy, která tu zůstala, také spolu komunikujeme,“ pokračoval Alette, jakoby ho nikdo nepřerušil. „Podle reakcí na opatrně kladené otázky víme, že kromě několika výjimečných extrémů, by všichni souhlasili s přechodem na jinou formu energie, pokud by byla dostatečně kvalitní, aby si udrželi dosavadní kvalitu života.“
Teal’c stál v pozadí tichý a zamyšlený a na založených rukách se mu občas nervózně napjaly svaly. Nahlas nic neřekl, ale celou dobu přemýšlel, co tady dělá.
Marcus se před ním zastavil a dotkl se špičkou prstu jeho lokte.
„Víme o planetě ve vaší galaxii, která by byla vhodná pro Jaffy. Jestli se tady shodneme, dostaneš plány a instrukce. Může vás to zbavit závislosti na larvách i tretoninu. I tvoji lidé si zaslouží trochu klidu.“
Teal’c mlčky sklonil hlavu na znamení díků.
Džita a Zoe se nezakrytě mračily. Jejich léčitelské schopnosti byly na dost vysoké úrovni, aby stačily k vyléčení téměř všech prosebníků. Nebyly si jisté, jestli by se jim žádat víc nevymstilo jiným způsobem. Zatím to vypadalo, že o jejich dalším životě rozhoduje někdo jiný. A ne jenom o jejich životě, ale i o životech všech obyvatel této planety.
„Když dovolíš,“ obrátila se k ní tiše Caia, „ukážu ti, co by to znamenalo pro vás.“
Džita kývla a hlavu jí zaplavily vize možné budoucnosti. Za pár vteřin zalapala po dechu a otřásla se. Příval vjemů v ní dozníval a Caia mlčela, aby nepřerušila dojem, který v léčitelce vyvolala.
„Ano,“ vydechla Džita. „Takto bychom samozřejmě souhlasili.“

Andoriel přešlápla a nenápadně se odšourala dál od domu. Řeči se točily dokolečka tak, jak ji napadlo už na začátku, že to dopadne. Za chvíli se začnou dohadovat a překřikovat, napadlo ji. Podívala se na Erin a Daniela. Pohodlně seděli na lavičce a opírali se o sebe rameny. Tváře měli uvolněné a neobjevoval se na nich žádný náznak, že by byli uprostřed lítého boje. Ája znovu ukročila a s povděkem zaregistrovala, že se hlasy z domu ztlumily do vzdáleného šepotu, ve kterém rozeznala jednotlivá slova jenom, když se soustředila. Podívala se vzhůru k obloze. Slunce se schovávalo za obzor a pár jeho paprsků si ještě hrálo s listy nejvyšších stromů. Většinu nebe kryly husté šedé mraky se zlatými okraji. Od domu k ní zazněl sytý wraitshký hlas:
„Takže by se dalo říct, že ti, kdo se zde nacházejí, mají na vybudování města Kerys společný zájem?“

Trošku jsem se zasekla, příběh zase vymýšlí spoustu odboček :roll: ale snad se doberu nějakého konce před skončením fóra :D

:bye:

:sunny:

pal Second Lieutenant
Second Lieutenant

Příspěvky: 1007
Bydliště: Nottingham, UK
Pohlaví: Neuvedeno
Odpovědět s citací
 
tato povidka neni muj salek kavy, ale jsem rad ze tu neco noveho pristalo. :D
Za kazdym vzestupem civilizace stala vira, za kazdym padem nabozenstvi. Neni nic horsiho jak negativni mysleni, zarlivost, zavistive ci jine negativni reakce pro zniceni zivota. Proto je treba myslet a konat pozitivne a s laskou.

andoriel Uživatelský avatar
Major
Major

Příspěvky: 1754
Bydliště: Praha
Pohlaví: Žena

Odpovědět s citací
 
Děkuju, pal :)
No, po pravdě jsem se dostala trochu jinam, než jsem měla v plánu, a sama nevím, kam až mě to dovede. Pořád je několik možností :hmmm:
Asi se nechám překvapit

:bye:
:sunny:

Odeslat nové téma Odpovědět na téma
PředchozíDalší

Zpět na Rozepsané/Nové povídky