10. Stěhování
„Posaďte se nebo si lehněte a dávejte pozor.“ Zoe se rozhlédla po skupince dětí od osmi do dvanácti let. Starší už věděly, co je čeká, a pohodlně se uvelebily ve vysoké trávě. Mladší ještě chvíli pobíhaly, než se uložily a zadívaly se na nejmladší z léčitelek. Nebyla o moc starší než ony, ale v koutcích očí se jí usadila únava z neustálých starostí a povinností. Beata byla posledních pár let málokdy schopná se zúčastnit náročného léčení a všechna tíha zůstávala na Džitě a Zoe. Nastal čas, aby mezi nejmladšími našly dívku s potřebnými vlastnostmi, ale přestože procestovaly i vzdálené oblasti, žádná neodpovídala požadavkům.
„Já taky,“ přiběhl asi pětiletý klouček a sesunul se do trávy těsně před Zoe. Ani se na něj nepodívala. Malý Teo se za ní v poslední době táhl jako stín. Nechala ho, věděla, že ho to brzy přestane bavit.
„Ale budeš potichu celou dobu a ani se nehneš,“ řekla mu přísně. Zeširoka se na ni usmál.
„Přišel den, kdy je naše slunce na obloze nejvýš za celý rok, a to je čas na vyprávění o naší historii,“ začala Zoe. Přešla pár kroků a posadila se na plochý kámen vystupující z louky. Přeletěla pohledem posluchače a pak se zadívala před sebe do ztracena.
„Kdysi dávno žili naši předci na krásné planetě se třemi slunci. Dny tam byly dlouhé a noci teplé. Jedné takové teplé noci na poli u prvních domů vesnice přistála hvězdná loď a z ní vyšli lidé, kteří se nám podobali tolik, že byli od našich téměř k nerozeznání. Jen oblečeni byli jinak a mluvili tak zvláštně, že jim nikdo nerozuměl. Starší z vesnice poslali vzkaz do města pro největší učence a zatím se hosty snažili uvítat, jak považovali za nejlepší. Cizinci postávali před prázdným domem, který jim nabídla ovdovělá žena a sama se nastěhovala k rodině své sestry, vesničané nosili jídlo a pití a návštěvníci každou podanou věc podrželi a odložili, aniž by ochutnali. Jen si všechny domorodce pečlivě prohlíželi.
Navečer toho dne přišla žena, která cizincům nabídla dům, se svou malou neteří. Společně nesly lepivé sladké koláče a bylinný čaj. Jeden z návštěvníků přinesené přebíral a přitom se dotkl ženiny ruky. Žena vykřikla a sesunula se k zemi. Neteř začala plakat a volala ženu jménem – Sabré. Cizinci vzali Sabré do domu a nikoho k ní nechtěli pustit. Sabréina sestra Martia přiběhla k domu, tloukla pěstí do dveří a snažila se vyrazit okna, ale dovnitř se nedostala.
Celou noc Martia chodila kolem domu a volala sestru. K ránu vyčerpáním usnula schoulená na prahu. Pobudil ji dotyk na rameni. Vyskočila a objala Sabré, která stála ve dveřích a vypadala, že je v pořádku.
„Tolik jsem se bála, sestřičko,“ vzlykla Martia, než ji pustila.
„Všechno je, jak má být,“ uklidňovala ji Sabré. „Ti cizinci se o mě dobře postarali.“ Přejela si rukou po čele a zamyšleně se zadívala Martii přes rameno. Když se od ní sestra odtáhla, už se zase usmívala, vzala ji za ruku a odváděla ji domů.
Martia se ohlédla k otevřenému vstupu do domu. Cizinci nebyli nikde v dohledu, a když otočila hlavu na druhou stranu, kde večer stálo jejich plavidlo, bylo tam jen prázdné místo s travou vypálenou do kruhu.
„Odletěli,“ řekla jí Sabré. „Ale slíbili, že se zase vrátí.“
„To ani nemusí,“ odpověděla Martia.
Ale stejně udělají, povzdechla si Sabré sama pro sebe. Nechtěla nikoho ze sousedů děsit tím, co se od cizinců dozvěděla. Jen doufala, že se nesplní všechno, co v noci po tom, co se probudila, řekli.
Další dny ubíhaly stejně, jako ty předešlé. Úroda dozrála, zima přinesla poprašek sněhu, nad kterým všichni žasli, protože to bylo poprvé, kdy se u nich tolik ochladilo, ale radost dětí a brzká obleva upokojily obavy z klimatické změny, a jaro vyrašilo stejně rychle jako kdykoli jindy.
Martii se narodila další dcera a Sabré po dalším roce přišla k sestřině rodině se zvláštním přáním.
Martia i Parlo byli překvapeni, ale nakonec souhlasili, aby maličká Zonet vyrůstala částečně u tety a pomáhala jí v domě a na poli.
„Netušil jsem, že Sabré docházejí síly. Vždycky vypadala tak schopně, práce jí pod rukama jen hrála a ještě měla čas na vycházky do lesů,“ přemýšlel nahlas Parlo. Martia pokrčila rameny. Sabré se v poslední době chovala divně a Martia si pomyslela, že na ni dolehlo pomyšlení na to, že nemá děti. Ve vesnici ani v okolí nebyl žádný vhodný volný muž, se kterým by její sestra mohla založit vlastní rodinu. Sama měla Martia dětí dost, většinou dívky, a když se na výchově jedné z nich bude z větší části podílet její sestra, jen jí ubude starostí.
Zonet chodila do domu Sabré a domů se vracela s vyprávěním, jak tetě pomáhá s prací kolem domu. Parlo se uklidnil a Martia dala svolení, že Zonet může u Sabré přespat, když bude moc unavená na návrat domů.
Zonet tetě nepomáhala jen s domácími pracemi, Sabré ji učila znát byliny, míchat je do směsí, a když se Zonet projevila jako vnímavá žačka, zmínila se před ní o léčení za pomoci požehnání bohů. Zonet naklonila hlavu na stranu a zeptala se: „Jakých bohů?“
Sabré tehdy odpověděla něco neurčitého a začala vyprávět o bylince, která kvete jen jednu noc v roce a je velice těžko k nalezení.
Zonet na požehnání bohů nezapomněla. Krátce uvažovala o tom, že se zeptá rodičů, ale hned tu myšlenku zavrhla. Její rodiče ctili bůžky působící na počasí a úrodu, a to jenom tehdy, když jim obilí vymlátily kroupy nebo blesk zapálil nedaleký les a lidé se báli, že jim vyhoří vesnice.“
Zoe přerušila vyprávění a podívala se na Tea, který se začal vrtět. Tahle pohádka ho nebavila, nic zajímavého se v ní nedělo. Když si uvědomil, že Zoe přerušila vyprávění kvůli němu, ztuhl uprostřed pohybu a začervenal se. Zoe počkala ještě chvilku, aby se přesvědčila, že Teo zůstane a nebude už rušit ostatní, a pokračovala:
„Sabré se postupem času stala vyhledávanou léčitelkou a Zonet jí pomáhala. Martia a Parlo byli nejdřív překvapení a potom pyšní, že jejich dcera dokáže sama určit chorobu a pomoci s jejím vyléčením. Netrvalo dlouho a za Sabré a Zonet přišli i učenci z města. Na celé půldne se zavřeli v domě a vedli učené hovory. Aspoň tak si to Martia představovala. Skutečnost byla trochu jiná. Sabré moudrým mužům řekla to, co už předtím naznačila Zonet - ti cizinci z hvězdné lodi, kteří odletěli dřív, než učenci mohli dorazit z města, před Sabré řekli, že jejich planeta bude zničena. Pořád měla pocit, že to ani vědět neměla, ale některému z cizinců to nechtíc vyklouzlo. Učenci se na ni dívali skepticky. Jak jí to cizinci mohli sdělit, když nerozumí jejich řeči? Ale otázku nechali nevyřčenou a začali se ptát na léčení. Bylo záhadou, že nejenom, že uměla míchat byliny a věděla, kterou použít, ale některé úporné choroby dokázala vyléčit dotykem ruky. Učenci s sebou přivedli muže, s jehož léčbou si nevěděli rady, a požádali Sabré, aby ho vyléčila.
Uložila muže na vyvýšené lůžko, položila mu dlaně na temeno hlavy a zavřela oči. Muž chvíli ležel nehnutě, pak vykřikl, trhl sebou a chtěl vyskočit. V posledním okamžiku si to rozmyslel a zůstal ležet. Sabré vystoupil na čele pot a tvář se jí stáhla námahou. Zonet ji sledovala a po krátkém zaváhání si stoupla vedle ní a propletla své prsty s prsty tety na mužově hlavě. Muž vzdychl a svaly zatnuté v křeči se mu uvolnily.
Asi po hodině soustředění obou léčitelek byl muž podle mínění učenců zdravý. Sabré a Zonet si máčely paže až nad lokty v blízkém potoce a smývaly ze sebe zbytky mužovy negativní energie i vlastní únavu.
„Kde jsi přišla k takovému umění?“ zeptal se jeden z učenců.
„To ti cizinci. Když jsem se jich poprvé dotkla, projel mnou blesk a srazil mě k zemi. Probudila jsem se a rozuměla jsem jejich řeči. A také jsem cítila nezvyklou sílu v konečcích prstů.“ Sabré před sebou zahýbala rukama. „Nejdřív jsem se bála a nevěděla jsem, co se se mnou děje, ale když se poranil králíček sousedova syna, stačilo vzít ho chvíli do rukou, aby se uzdravil. Vyléčila jsem ještě hodně zvířat, než jsem se odhodlala dotknout se člověka. Funguje to.“
„To byl od těch cizinců velký dar,“ pokýval učenec hlavou.
„Nemyslím, že to bylo úmyslné,“ zavrtěla Sabré smutně hlavou. „Nebyli rádi, jak jsem reagovala na jejich dotyk, a myslím si, že netuší, že jsem jim rozuměla. Možná až na jednoho,“ řekla zamyšleně. Jeden z cizinců se na ni během řeči významně zadíval. Už otvírala ústa, aby jim řekla, že je slyší, když zavrtěl hlavou, aby jí naznačil, ať to nedělá. Poslechla ho a po pár dalších větách pochopila, že kdyby to udělala, nejspíš by ji zabili.
Před ostatními z vesnice se o tom nezmínila. Ani sestře to neřekla, a dokonce i Zonet se to dozvěděla až ve chvíli, kdy to vyprávěla učencům. Do té doby si Zonet myslela, že cizinci byli přívětivé bytosti, které její tetu naučili léčebná kouzla.
„Myslím si, že některé dívky se takový způsob léčení mohou naučit i bez pomoci cizinců. Zonet nebyla na světě, když přiletěli, a přesto ho ovládá,“ uvažovala Sabré nahlas.
„Nejspíš to bude výjimečná vlastnost, kromě vás dvou neznáme nikoho, kdo by takové schopnosti měl,“ namítl učenec. „Možná to je pouze ve vašem rodu nebo, a to je pravděpodobnější, je to tak specifické, že nikdo jiný takový není.“
Sabré neodporovala, ale představa dalších léčitelek se jí usadila v hlavě.
Učenci se ještě chvíli snažili pochopit podstatu léčení dotykem, ale brzy to téma opustili a ptali se Sabré na zničení planety, ke které podle cizinců mělo dojít. Bohužel z útržků hovoru, které zaslechla, se mnoho pochopit nedalo.
Učenci odešli s víc otázkami, než s kolika k ní přišli. Cestou zpět do města se dohodli, že budou pečlivě sledovat jakékoli známky nebezpečí, které by mohlo planetu ohrozit, ale víc udělat nemohou. Děsit obyvatele neurčitými zvěstmi o konci světa nemělo smysl.
Roky plynuly klidně. Zonet ovládala všechny léčebné postupy a zdokonalovala se v léčení dotykem. Na cizince si už nikdo nevzpomněl a Sabré se Zonet se začaly poohlížet po další pomocnici, protože na všechny potřebné neměly dost času. Sabré myšlenka na další podobně nadané dívky neopustila a hodlala ji prověřit. Jakmile měly trochu času, vydávaly se do okolních vesnic a snažily se najít vhodnou malou dívku, kterou by vzaly do učení. Sotva se to rozkřiklo, někteří rodiče jim sami vodili děti až domů, ale dlouho nemohli žádné vybrat a už to vypadalo, že se budou muset vypravit do vzdálených krajů. Možnost, že by měli učenci pravdu a nikdo další takový neexistuje, si Sabré přes neúspěchy nechtěla připustit.
Zonet každé brzké ráno chodila sbírat byliny do okolních lesů. Sabré jí tu povinnost přenechala a sama se věnovala domácím pracím, na které v průběhu dne neměly čas.
Zonet při jedné zvlášť dlouhé výpravě došla až k osamocenému domku a na jeho prahu našla malou Tuli, jak se snaží pustit malého ptáčka, a ten se jí stále vrací do dlaní.
„Proč neodletí?“ zeptala se Zonet.
„Měl zlámanou nožku. Opravila jsem ho,“ řekla Tuli klidně.
„Opravila?“ divila se Zonet.
„Takhle.“ Tuli vzala její ruku do dlaní a lehce stiskla.
Zonet cítila, jak jí paží projela energie. „Hledaly jsme tě,“ překvapeně vydechla.
To ráno si Sabré už začala dělat starosti, protože se Zonet zdržela déle než obvykle, ale když se konečně objevila na cestě k domu, vedla s sebou malou upovídanou Tuli. S jejími rodiči se domluvila rychle. Byli rádi, že ji nečeká stejná dřina při kácení stromů, která je provázela celý jejich život. A Tuli byla nadšená. Ještě nikdy nebyla dál, než na okraji lesa, a svět mimo něj v ní vzbuzoval úžas a zvědavost.
Nejmladší léčitelka se učila rychle a následující jaro ji začaly brát s sebou k nejhůře nemocným. Postupně při léčení zastupovala Sabré, které ubývaly síly více, než si chtěla připustit.“
Zoe se rozhlédla. Někteří z posluchačů se vrtěli. Vyprávění bylo dlouhé a Zoe si uvědomila, že se nechala trochu unést a měla by příběh popohnat.
„O další návštěvě cizinců se Sabré, Zonet a Tuli dozvěděly až ve chvíli, kdy se začaly setkávat s urputnou nemocí. Šířila se z oblasti za velkým městem a zároveň s ní přišly zvěsti o velkém kruhu vypálené trávy u vesnice, kde se nemoc objevila poprvé. Jako by toho nebylo dost, těsně před smrtí všichni nemocní mumlali o tom, jak je důležité, aby žádná rasa nepředčila… další slova byla nesrozumitelná a končila posledním výdechem.
Ani všechno umění léčitelek nedokázalo vrátit zdraví a sílu. V nejlepším případě odvrátily smrt, ale vyléčení dál žili sotva napůl. Sabré s určením nemoci váhala, ale Zonet přišla sama s myšlenkou, že za nemoc mohou cizinci a zničení nemělo postihnout planetu, ale její obyvatele. Tuli celý příběh znala z vyprávění a souhlasila se Zonet. Nejstarší léčitelka mlčela, ale myslela si totéž. Všechno nasvědčovalo tomu, že se cizinci obávali moci Sabré při léčení a rozhodli se většinu obyvatel planety vyhladit, aby se ta schopnost nemohla šířit. Měli koráby, které přepluly nekonečné moře hvězd, a báli se jedné léčitelky? Sabré se s myšlenkou na takovou neúctu k životu sotva dokázala smířit.
Po jednom zvlášť náročném dni nemohla Sabré usnout. Byla tak unavená, že si na příchod spánku musela nejdřív trochu odpočinout. Seděla u otevřeného okna, dívala se na oblohu posetou hvězdami a v rukou svírala hrnek s čajem. Těšila, že ho brzy dopije a konečně usne. Napětí ji postupně opouštělo a tělo jí těžklo.
Slabý svist za oknem nevnímala, takže purpurem zářící postavu s obrovskými křídly uviděla, až když stála na zemi a křídla se jí skládala do dlouhého úhledného balíčku na zádech.
„Nemůžete tady zůstat,“ řekla postava ostře.
Sabré sebou trhla a zamračila se.
„Dobrý večer i tobě, ať už jsi, kdo jsi,“ odpověděla nerudně. „Jmenuji se Sabré a toto je můj domov.“
„Promiň,“ postava přistoupila blíž k oknu a světlo svíčky hořící v místnosti za Sabré odhalilo, že je to mladá žena v červenofialových šatech. „Jmenuji se Caya a přišla jsem vám nabídnout pomoc.“
„Odneseš nás na křídlech?“ zeptala se Sabré. Bývala k návštěvníkům vlídná, ale dlouhá a vyčerpávající služba a zřejmá snaha cizinců o vyhubení celé její planety jí do hlasu přidaly ironické ostří.
Caya se na ni usmála. „Něco takového. Za dva dny buďte připraveni na přesun. Řekni to všem, cestou se i nemocným dostane pomoci a na novou zemi vstoupí zdraví.“ Ustoupila od okna, roztáhla křídla, jednou s nimi mávla a jako zářící šipka zmizela v hvězdném nebi.
Sabré sklopila pohled do hrnku, kde na dně zůstala trocha čaje. Jedním lokem ji vypila, sfoukla svíčku a za okamžik už spala. Cítila se lehce, jakoby jí Caya sejmula z ramen neviditelnou tíži.
Další den usoudila, že purpurová Caya byl jen sen z přepracování, až večer, když vyprovodily posledního pacienta, se o něm zmínila před Zonet a Tuli.
„Sen?“ zeptala se Zonet. Takové sny Sabré nemívala. Dál Zonet neřekla nic, ale sotva byla nejnutnější práce hotova, přehodila si přes ramena šátek a s mumlavou výmluvou vyběhla z domu. Sabré si toho sotva všimla. Zonet chodila často za rodiči a sourozenci s obavou, jestli záhadná nemoc nepostihla i její rodinu. Tuli na prahu hladila dalšího opeřence a něco mu šeptala. Létali za ní kdejací třepetálci a zpěváčci a kolem domu se od brzkého rána ozývalo jejich štěbetání.
Dva dny po návštěvě Cayi se kolem Sabréina domu začali trousit lidé, kteří nehledali pomoc léčitelek. Někteří přišli s holýma rukama, jiní za sebou táhli kárky s pár nezbytnostmi, nejbohatší sedlák zastavil opodál s povozem taženým koňmi.
Sabré každou chvíli vyhlédla z některého okna, zavzdychala a potřásla hlavou, Zonet a Tuli se nenápadně usmívaly. Podařilo se jim rozhlásit Sabréin sen a lidé ho vzali vážně.
Den ubýval a lidí přibývalo, ale purpurová návštěvnice se neobjevila, ani když se poslední slunce dotklo obzoru a zalilo celý kraj jemnou fialkovou září.
„Jděte domů!“ řekla Sabré shromážděným lidem. Stála na prahu domu a rozhlížela po známých i neznámých tvářích. Celé okolí, kam až dohlédla, bylo zaplněno. Někteří netrpělivě popocházeli, jiní seděli, další se starali o nemocné, které přivezli nebo přinesli s sebou, ale nikdo na Sabriina slova nereagoval. Zůstávali tam, kde byli, a s nadějí každou chvíli pozvedli hlavy, aby se ujistili, že ještě nenastal čas na odchod.
Z fialkového slunce zůstal na obzoru úzký proužek, který zmizel v oslnivém záblesku, jak poslední paprsky přejely po zemi. Lidé zamrkali, aby si jejich oči zvykly na přicházející temnotu, a v tom okamžiku se vedle Sabré objevila Caya.
„Přináším dobré zprávy,“ řekla hlasem, který nebyl silný, a přesto ho dobře slyšely i skupinky lidí na vnějším okraji shromáždění. „Našli jsme planetu, kde vás nenajdou ti, kteří způsobili vaši nemoc. Myslí si, že je mrtvá, protože ji sami zbavili života. Ale život je houževnatý a na té planetě zůstalo mnoho, čeho si cizinci nevšimli. Jediné, co jí schází, jsou lidé jako vy. Otevřu pro vás bránu na tu planetu. Je odsud nekonečně vzdálená, a přesto to pro vás bude jenom jeden krok.“
Přešla na rovné místo vedle Sabreina domu a přejela si prsty po náramku na zápěstí. Kolem ní se objevila záře, jakoby stála ve velkém zlatém vejci. Pak se záře stáhla k okrajům a vytvořila jasnou linku. Prostor uzavřený tou linkou zmodral a rozběhly se po něm světlé vlnky.
„Chceš nás utopit?“ zeptal se starší muž v první řadě.
„Přesvědč se sám,“ pokynula Caya rukou k modré ploše.
Muž váhavě postoupil a dotkl se zvlněné hladiny. Pod jeho dlaní se rozběhly tenké kroužky a zmizely ve světle na okraji. Muž ruku odtáhl a zadíval se na ni.
„Není mokrá,“ řekl překvapeně. Půl kroku ustoupil, ohlédl se po ostatních, pokrčil rameny a vešel do modrého horizontu.
Mezi lidmi to zašumělo.
„Je v pořádku,“ řekla Caya.
Nikdo se nepohnul. Něco jiného bylo uvěřit léčitelkám a něco jiného bylo uvěřit cizinci, že krok do neznáma je správný. Vždyť cizinci mohli za to, že je postihla nevyléčitelná nemoc.
„Pozor, uhněte! Z cesty!“ Mezi váhající lidmi se proplétala mladá žena s dítětem na zádech podpírající bledého muže, který se sotva držel na nohou. „Tady nás čeká jenom smrt. Všechno je lepší než pomalu umírat,“ řekla žena zadýchaně a aniž by se zastavila, prošla portálem. Za ní se pohnuli další a další. Procházeli modrou hladinou a mizeli Sabré před očima.
Zamrkala, aby vyhnala neposlušné slzy. Co jsem to způsobila?“ ptala se sama sebe. Ochromil ji strach, že všechny posílá na jistou smrt. Udělala krok vpřed a otevřela ústa, ale Zonet ji chytila za ruku, pootočila ji k sobě a kývla stranou.
„Tam je moje matka s rodinou, nepřipojíš se k nim?“ zeptala se.
Sabré se obrátila a zadívala se na Martii a Parla. Vedle nich byla Tuli. Stála mezi svými rodiči a každého se držela jednou rukou.
„Půjdeme společně,“ usmála se na Sabré, když zjistila, že se na ni dívá.
Sabré ztěžka polkla a popošla k Martii. Teď už se nic nezmění, ať to byla špatná nebo dobrá cesta, budeme ji sdílet společně, rozhodla se."
Zoe zvedla hlavu k nebi, kde se slunce pomalu sklánělo k západu.
„Sabré a Tuli prošly portálem mezi prvními, Zonet skupinu nových osadníků uzavírala. Když odcházela, ve vesnici ani v jejím okolí nebyl jediný člověk. Všichni prošli branou a na novém místě se semkli do těsného shluku. Nový svět byl plný překvapení. Byl chladnější, plný skal, lesů a bažin a zářilo nad ním jenom jedno jediné slunce. Očekávali, že se blízko objeví další portály a projdou jím učenci, lidé z města a z dalších vesnic, ale nic takového se nestalo. Utěšovali se tím, že ostatní Caya s křídly odvedla na jiné místo planety a jednou se s nimi setkají. Základ nové vesnice položili na místě, kde vyšli z modré vody, a po prvních týdnech plných práce začali podnikat výzkumné výpravy do okolí. Po pár letech jim začala být jedna ves malá a z osamělých vzdálených usedlostí vznikaly další vesnice, jak se mladé rodiny odtrhávaly od svých rodičů. Trvalo dlouho, než lidé prošli celou planetu a zjistili, že jiné sídliště na ní není. Jen rozvaliny velkého města na pobřeží a pár podivných vysokých staveb, které se už časem rozpadaly. A také portál podobný tomu, kterým jsme sem kdysi přišli. Ten místní sice nemá zářící okraje, jsou z kamene, ale někdy se jeho střed zaplní modrou napodobeninou vody. Pak z ní vycházejí kupci, cestovatelé a prosebníci.“
„A chrání nás drak!“ vykřikl Teo.
„Ano,“ usmála se na něj Zoe. „Chrání nás před těmi, kdo by se chtěl chovat nepřátelsky.“
Teo už otvíral ústa, že řekne ještě něco, kvůli čemu se Zoe usměje, ale místo toho zůstal zírat za její záda. Ústa mu zůstala otevřená a vytvořila velké udivené O. I ostatní děti se dívaly do stejného místa. Některé zůstaly sedět, jiné vyskočily a shlukly se do houfu.
Zoe se otočila a pomalu se zvedla z kamene.
Na louku za ní se z nebe pomalu snášel tyrkysový plamen. Když se dotkl země, změnil se v muže v modrozeleném plášti a s velikými tyrkysovými křídly.
„Musím s vámi mluvit,“ podíval se na Zoe. „Se všemi léčitelkami,“ upřesnil.
Zoe cítila, jak většina dětí utíká do vesnice a věděla, že se vyděšeně ohlížejí a zakopávají o drny trávy. Jenom Teo zůstal. Postavil se vedle ní a sevřel ruce v pěst.
„I já tě zdravím,“ řekla muži v tyrkysovém. „Jmenuji se Zoe. Tohle je Teo.“
„Och,“ usmál se. „Pozdrav, jistě. Vždycky zapomenu. Přeji ti krásný den. Jmenuji se Markus a potřebuji mluvit s léčitelkami. Vašemu domovu hrozí velké nebezpečí.“
Přeji krásný rok 2022 plný radosti... a doufám, že v něm dokončím své povídání