StarGate: Atlantis - Dva životy - 23. kapitola

Kapitola mapuje díly:
2x19 – Peklo
2x20 – Spojenci
3x01 – Země nikoho
3x02 – Nechtěné děti

5. kapitola – Není úniku

„Slibuju, že budeš v bezpečí. Nezapomeň, co nám říkal Mark.“
Potácela jsem se mezi polospánkem a bděním. Stále jsem slyšela ten hlas. Nedokázala jsem se dostat do takového stavu, abych se probudila, něco mě v tom snu drželo a nechtělo pustit. Téměř jsem se rozplakala, když jsem od toho chtěla utéci, ale nešlo to. Bolestivé vzpomínky na můj život před Atlantidou se mě držely jako klíště.
„Ty to změníš, věřím ti.“
Konečně jsem s obrovským přemáháním otevřela oči. Srdce mi bilo neuvěřitelně rychle. Hrudník se mi svíral a já se nedokázala pořádně nadechnout. Propocené přikrývky se mi nepříjemně lepily na tělo, až jsem se z nich téměř nedokázala vymotat.
Padla jsem zpátky na polštář a vyčkávala, až se mi zklidní tep. Třas mě ale neopouštěl. Nedokázala jsem donutit své tělo ke klidu. Bolel mě každý sval a nutně jsem se potřebovala vysprchovat.
Když jsem dala nohy na podlahu, vypadalo to dobře, vstala jsem, ale nohy mě neunesly. Jen jsem v rychlosti hmátla po nočním stolku, který spadl se mnou. Sklenice s vodou se roztříštila o podlahu. Nedokázala jsem ten třas zastavit. Dveře se otevřely a dovnitř vběhnul strážný.
Uvědomila jsem si, že ho pořád neznám jménem. Postával před mým pokojem už týdny do dvou hodin ráno a mě ani nenapadlo se mu podívat na jmenovku na hrudi.
„Hej, co je ti?“ Nemohla jsem nic. Všechno na mě útočilo, ale moje hlava to nechtěla pobrat.
Mark!
Mark!!
Mark!!!
Pořád se mi jeho jméno točilo v hlavě a s každou slabikou útočilo tak bolestivě, až jsem měla dojem, že umřu. Srdce mi bušilo do žeber a jediné, co jsem slyšela, bylo hučení krve.
Na okamžik jsem upadla do tmy.
„Dejte jí sedativa!“ Beckett. Jeho příjemný hlas bych poznala kdekoliv, i kdyby mluvil seberozčíleněji. Instinktivně jsem chytila sestru za ruku, ve které držela injekci. Zírala na mě jako na zjevení.
„Weirová,“ zašeptala jsem vysíleně. Doktor Beckett na někoho zavolal a sklonil se ke mně.
„Musím ti dát něco na uklidnění.“
„Ne,“ zavrtěla jsem hlavou. „Chvíli… ne teď.“ Nemusela jsem čekat dlouho a Elizabeth vešla s rozespalou tváří, přesto dosti probuzená, za mnou. Zároveň poslala pryč všechny, kromě doktora Becketta.
Zasténala jsem, když mi další slova proplula myslí.
„Nevydrží to napořád.“
„Jsem si toho vědoma, zvládne to.“ Chytila jsem Elizabeth za ruku.
„Oni mě sem poslali, abych byla v bezpečí,“ procedila jsem skrze zuby.
„Já vím,“ konejšila mě jako matka svoji dceru.
„Elizabeth,“ otočila se na doktora, „její mozková a srdeční činnost není vůbec dobrá, jestli jí nedám něco na uklidnění, mohla by dostat mrtvičku nebo infarkt.“ Doktor měl už v ruce injekci.
„Mu-musím si vzpomenout.“ Než jsem však stačila protestovat, píchli mi to a pak už nebylo nic.
***
Elizabeth seděla u její postele. Prvních pár hodin měl doktor Beckett strach, že zemře. Srdce jí tlouklo velmi rychle a tep měla přes sto a dlouhodobá zátěž mohla mít negativní vliv na celý oběhový systém a především srdce.
„Udělali jsme pár testů a sken, Elizabeth.“ Doktor Beckett se postavil z druhé strany postele. „Vypadá to, že jí někdo, jak to říct,…“ Na ošetřovnu vešel podplukovník, došel až k nim a zadíval se na postel.
„Já vás poslouchám, Carsone.“ Beckett věnoval podplukovníkovi lehce překvapený výraz. Věděl moc dobře, že Sheppard nemůže Miu vystát.
„Vypadá to, jakoby jí někdo uzamknul, laicky řečeno, část paměti.“ Weirová i Sheppard na něj nevěřícně hleděli. Elizabeth se zadívala na Miu, byla bledá a na polštáři se téměř ztrácela. Zato Sheppard se zamračil.
„Což jen dokazuje moji teorii, že se tu neobjevila jen tak a může tu být kvůli sabotáži. Copak jsme to už jednou nezažili?“ Všichni si moc dobře pamatovali na to, jak byl plukovníka Caldwell pod vlivem Goa'ulda.
„Nemá v sobě Goa'ulda. Dokonce ani jizvu na krku. Udělal jsem všechny potřebné testy. Říkal jsem to už první den, co přišla. A hlavně, kdyby byla sabotér, neměla by v hlavě pojistku, která by ji zabila, kdyby si měla vzpomenout, co má dělat.“ Elizabeth stiskla rty a zadívala se na Miu. Skutečně ji to mohlo zabít, přesto se snažila vzpomenout. Chápala ji, že to chce zjistit, ale Elizabeth by nedopustila, aby ji to zabilo.
„Tak to je jen další důvod k tomu, aby ji Daedalus odvezl na Zem, kde s pomocí spojenců můžou ten blok odstranit. Všechno se tam vyřeší a my se nebudeme muset tím zabývat. Máme na starosti galaxii plnou Wraithů a abychom zjišťovali, jestli jedna holka nechce sabotovat Atlantidu, fakt čas nemáme.“ Beckett i Elizabeth na Sheppard nevěřícně zírali. „No co je? Pokud jí někdo zamknul vzpomínky, měl k tomu dobrý důvod a přeci jen bude lepší, když bude na Zemi, kde jí nehrozí tolik nebezpečí jako tady na Atlantidě.“ S tím musela Elizabeth souhlasit, jenže Mia na Zemi prostě nemohla zůstat.
„Budu muset velitelství o tom bloku informovat.“
***
Sedla jsem si na okraj mola a poručík vzal místo hned vedle. „Podplukovník tě pustil nějak lehce.“ Nedokázala jsem se na něho podívat. Jen jsem zírala na vodu.
„Brzy odletím pryč, možná to ho obměkčilo.“ Letmo jsem se na Sama podívala. Konečně jsem mu tak dokázala říct. Bože, vždyť byl skoro stejně starý jako já!
„Ale vrátíš se, ne?“ Chytla jsem ho za ruku a s úsměvem se na něj podívala.
„To nevím, Same.“ Když jsem ho oslovila jménem, nadšeně se na mě podíval.
„A nechceš mi říct, co jsi řekla doktorce Weirové, tenkrát…?“ Bylo mi jasné, že naráží na důvod mého příchodu sem. Můj příběh. Odvrátila jsem od něj hlavu. Netušila jsem, že mě ta otázka tak zabolí.
„Mio, podplukovník mi nedal rozkaz to z tebe dostat. Přísahám.“
„Promiň, ale už jednou jsi s ním spolupracoval.“ Velmi pomalu jsem vstala. Docela jsem se divila, jak dobře se po tom kolapsu, jak to nazval doktor Beckett, v domnění, že si to nebudu pamatovat, cítím dobře, jakoby mi vůbec nic nebylo. Bohužel jsem si úplně všechno pamatovala, i to, že jsem málem umřela. Nikdy bych si nemyslela, že budu mít dojem, že mi praskne hlava a srdce se bude pokoušet prorazit žebra.
„Je to můj velící důstojník!“ vykřikl Sam a bleskově vyskočil na nohy. Jeho vojenský sestřih se v mírném větru ani nepohnul a mně do obličeje létaly vlasy uvolněné z drdolu.
„Já to vím a nezlobím se za to na tebe. Jen… prostě to nejde.“ Chytila jsem pramen vlasů, který mi vítr foukl do úst a strčila si ho za ucho. „Nemůžu každému povídat, kdo jsem a co tu dělám, když to sama nevím. Chci být první, kdo to zjistí, abych s tím nějak naložila.“ Sam mě chytil za ruku a otočil k sobě. Dívala jsem se na jeho sevření.
„Takhle to tady nechodí, jsme…“ odmlčel se. Upřel pohled na naše ruce. „… v nelehké situaci, kde si musíme dávat pozor na to, komu můžeme věřit.“ Všimla jsem si, že nás z chodby pozoruje podplukovník. Vždy když jsem šla na molo a on neměl nic na práci, sledoval mě z dálky. Pro jistotu jsem se Samovi vykroutila.
„Možná by bylo lepší, Same, kdybych už byla pryč, protože s každým dalším týdnem se o téhle expedici dozvídám víc informací,“ naklonila jsem se k němu blíž, protože mi bylo jasné, že nás podplukovník poslouchá. „I když je tohle město velké, některé věci se tu neutají a já nemůžu zůstat napořád apatická, takové věci člověka prostě začnou zajímat, že podplukovníku?“ Sam překvapeně zamrkal a já se podívala zpět do chodby. Podplukovník se narovnal a jeho opovržlivý pohled jsem počastovala úsměvem.
Vrátila jsem se do chodby. Pořád tam stál. Složila jsem si ruce na hrudi. „Podplukovníku, až se dozvím, proč tu jsem, vy nebudete ani ten poslední, komu bych to řekla.“
***
„Vůbec ji nechápu!“ funěl Sheppard, když s Teylou trénoval. Prudce odrazila jeho výpad a přišpedlila ho k zemi. Ronon se ušklíbnul a nastoupil na jeho místo.
„Kdybyste na ni přestal myslet, třeba by vám to začalo být jedno, Johne.“ Teyla bez zadýchání srazila i Ronona.
„Třeba to z ní na té vaší Zemi dostanou.“ Úder, který vedla Teyla, málem Ronona znovu vyřadil ze hry, ale na poslední chvíli se mu ho podařilo vykrýt.
„Nebo ji prostě nechte všichni být. Také bych nebyla ráda, kdybych se objevila v neznámém prostředí a nikdo mi o něm nechtěl nic říct. A neustále na mě někdo útočil.“ Bylo až s podivem, že Atosianka se dokázala soustředit na dvě věci naráz. Pohlédla na Shepparda a zdvihla přitom obočí.
„Proč ji všichni bráníte?“ Sheppard odhodil tyč a šel se napít.
„Já ji nebráním.“ Ronon zdvihl ruce nahoru a natáhl ruku k lahvi, aby se také napil.
„Snažím se na to dívat i z jejího pohledu.“ Teyla se k nim připojila, otřela si zpocený obličej do ručníku a začala si oblékat svoje věci.
„A lepší bude, když se připravíte na misi.“ Ve dveřích tělocvičny stála Weirová a Shepparda probodávala pohledem. Teyla s Rononem se kolem ní protáhli a zůstal tam jen Sheppard.
„Co se děje, Elizabeth?“
„Johne, prosila jsem vás, abyste ji nechal dýchat. To je to tak těžké? Daedalus přilétá a ona nastoupí na jeho palubu a odletí na Zem a vy jste ji pořád hlídal. Dneska za mnou zašel poručík Evans a zažádal, aby ji směl doprovázet na Zem. Bylo mi jasné, že nebyl příliš nadšený z vašeho sledování Mii.“ Sheppard se zamračil.
„Já jsem jeho velící důstojník a já řeknu, jestli poletí a říkám, že ne.“ Weirová se zamračila.
„Je mi to líto, Johne, ale už jsem mu dala souhlas. Stejně už dlouho plánuju, že ho pošlu na nějaký čas domů. Od příchodu na Atlantidu nebyl doma.“
***
Vlastně jsem si neměla ani co balit. Nic co bylo v pokoji, nebylo moje. Jenom bezprsté rukavice od doktora. Jen jsem si vzala pár věcí na cestu, aniž bych věděla, jak dlouho to bude trvat. Neměla jsem tušení, jak se domů dostanu, ale když jsem odcházela z pokoje, cítila jsem, jako bych opouštěla domov, ale bylo to určitě tím, že jsem tu strávila takovou dobu.
Sam stál před pokojem a usmál se na mě. Měl mě doprovázet na Zem. Byla jsem moc ráda, alespoň za jednu známou tvář.
Procházeli jsme chodbami města a já se v duchu loučila, i když jsem si moc přála jít domů. Tohle město mi přirostlo k srdci. Vždycky jsem si myslela, že nejsme ve vesmíru sami a být v tak technicky vyspělém městě, by bylo pro některé vědce a záhodology naprostou manou. Přesto bych si tuhle zkušenost odpustila, i kdybych měla až do smrti žít v nevědomosti. Rodina byla pro mě vším.
Dostavili jsme se do centrální věže, ale do řídící místnosti jsme nešli. Pro mě to byl posledních pár dní zakázaný prostor. Vlastně od toho mého kolapsu. Když mi teď chtěla Elizabeth něco sdělit, přišla buď za mnou, nebo jsme se procházely po molu.
Všimla jsem si pár dalších členů expedice, co se chystali na odlet. Většinu jsem od pohledu znala. Věnovali mi pohledy a usmívali se na mě a já jim úsměvy oplácela, i když jsem se uvnitř docela třásla.
„Dobře, přesuňte se do transportérů, kterými se dostanete do doku, kde už čeká Daedalus!“ zvolal jeden z členů expedice, který koordinoval odchod. Ohlédla jsem se po Samovi. Neměl u sebe žádnou zbraň a v rukou držel jenom vojenský vak. Kývnul na mě a já s poslední skupinkou vlezla do transportéru. Nepoužívala jsem ho tak často a nevěděla jsem, k čemu ho přirovnat, k výtahu určitě ne. Tohle byl úplně jiný pocit.
Vystoupila jsem jako první a Sam do mě musel strčit, protože když jsem uviděla loď Daedalus, zůstala jsem na ni zírat.
„Brzdíme provoz, Mio,“ popohnal mě s úsměvem a já se rozešla. Zakláněla jsem hlavu, abych si loď pořádně prohlédla. Tak tohle byla vesmírná loď. Naprosto neuvěřitelné! Na jejím boku bylo obrovským písmem napsáno USS Daedalus BC-304.
„No páni!“ vydechla jsem úžasem. Loď mohla být dlouhá dobrých dvě stě metrů a na výšku jako dvacetiposchoďový mrakodrap.
„Vítejte na Daedalu!“ Přicházel k nám voják v klasickém zeleném stejnokroji s prýmky na ramenou a holou hlavou. Natáhl ruku a já si s ním potřásla.
„Jsem plukovník Caldwell.“
„Mia Collinsová, pane.“ Ještě nějakou dobu mě držel.
„My jsme měli spolu tu čest, že?“ Otočila jsem se po Samovi.
„Ano, pane.“
„Plukovníku Caldwelle.“ Sam si s ním potřásl.
„Vidím, že se vám daří dobře, poručíku, a to je díky téhle mladé dámě, že?“ Kousla jsem se do jazyku.
„Ano, pane.“
„No dobře, slečno Collinsová. Doktorka Weirová mě zpravila o vaší situaci a velitelství prozatím neuznalo za vhodné, abychom vám cokoli říkali o expedici a programu, ale informovat vás o letu snad mohu. Loď Daedalus doletí na Zem za jednadvacet dní. Ubytují vás v obytné sekci, kam vám budou donášet jídlo, protože nemáte dovoleno se volně pohybovat po lodi. Předpokládám, že poručík Evans vám bude dělat společnost a zpraví vás, kdyby nastala nějaká neplánovaná situace. Rozumíme si?“
„Samozřejmě, pane.“ Byl to příjemný muž a choval se ke mně o trochu shovívavěji než podplukovník Sheppard.
„Slečno Collinsová, podplukovník Sheppard mě nabádal, abych z vás nespouštěl oči, ale doktorka Weirová potvrdila, že poručík Evans na vás dá pozor.“ Sam přikývnul a já rovněž. „Skvěle, tak tedy poletíme.“
***
Poručík Evans přiběhl na můstek na zavolání plukovníka. „Chtěl jste mě vidět, pane?“ Caldwell se k němu otočil.
„Poručíku, Atlantida nás právě volala, že potřebuje pomoci s evakuací lidí na planetě Taranis. Byl bych vám vděčen, kdybyste držel slečnu Collinsovou mimo dění. Mohu se na vás spolehnout?“ Sam se na něj podíval.
„Jistě pane.“
***
Když jsem společně s ostatními vystoupila z Daedala, spadl mi velký kámen ze srdce. Nebyla jsem připravena se vrátit na Zem a nechat se tam vyslýchat. Kupodivu mi návrat na Atlantidu ani nevadil. Radši budu snášet podplukovníka než nějaké byrokraty, kteří řídí tuhle expedici.
Sam se ke mně připojil. „Mám po dovolené,“ řekl se smíchem a já se začala smát s ním.
„Věřím, že to nebude trvat dlouho a pojedeš domů.“
Společně jsme vešli do města a dav nás strhnul k centrální věži. Nebyla jsem si jistá, co se stalo, ale nebylo to určitě nic pěkného. Takové množství uprchlíků, kteří vystupovali z Daedala, mohlo znamenat útok nebo nějakou přírodní katastrofu. Jenže jsem to neměla vědět, ale já to tentokrát vědět chtěla. Toužila jsem se dozvědět o městě co nejvíc. Úplně jsem se třásla na to, abych někde získala informace.
Otočila jsem se po Samovi, ale nikde jsem ho neviděla. Všude kolem mě se tísnili lidé se zaprášenými obličeji a vyděšenými výrazy. Musela to být nějaká katastrofa. Jinak se to vysvětlit nedalo.
„Promiňte,“ protahovala jsem se davem, abych se dostala do transportéru k ubikacím členů expedice, ale lidí tu bylo příliš mnoho, tak jsem udělala jedinou možnou věc a šla jim z cesty. Nepřemýšlela jsem nad tím a mířila přímo do centrální věže. Cestou jsem minula pár lidí, kteří mluvili o přistání Orionu. Žasla jsem nad tím, že expedice má další vesmírnou loď.
Naprosto podvědomě jsem mířila do řídící místnosti. Nikdo si mě nevšímal, tak jsem šla. Doslova jsem se s každým dalším krokem chvěla. Tušila jsem, že tam uvidím něco, co mě bude skutečně zajímat a dá mi to odpovědi na některé otázky.
Dveře se přede mnou otevřely a já vstoupila do řídící místnosti s obrovským prázdným kruhem v čele. Podvědomí mi říkalo, že právě tenhle kruh je dalším klíčem k odhalení mého příchodu sem. Byť jsem věděla, že mě poslední vzpomínání málem zabilo, nedokázala jsem odolat. Ani jsem sebou necukla, když se symboly na kruhu rozsvítily namodralým světlem. Zůstala jsem stát na místě a vyčkávala. Cítila jsem, jak se mě něco snaží zastavit.
Zvedla jsem oči k ovládacímu pultu. Podplukovník mluvil s doktorkou Weirovou a stačil mu okamžik, aby si mě všimnul. Jen otevřel ústa, aby zakřičel, ale já se pravou rukou chytila sloupu. Musela jsem tu zůstat až do konce.
„Tady jsi…“ Nehnula jsem brvou, když mě Sam chytil za paži. „Nemůžeš tu zůstat.“ Chtěla jsem se mu vytrhnout, ale měl větší sílu než já. I když jsem pohledem stále sledovala kruh a podplukovníka, konec jsem však neviděla.
Dveře se za námi zavřely. Nohy mě přestaly poslouchat. Sam mě udržel a já na něj děkovně pohlédla. Nemohlo to trvat ani minutu a připojila se k nám Elizabeth. Upírala na mě starostlivý pohled.
„Chci si vzpomenout.“
„To bych ti nedoporučovala, Mio.“
***
„Generále Landry, nemohu poslat Miu na Zem.“ Elizabeth se dívala na obrazovku. Ona i generál byli ve svých kancelářích, aby měli soukromí.
„Je mi to líto, Elizabeth, ale budete muset. Už jsem o tom zpravil komisi. Chtějí ji co nejdříve vyslechnout. I kdyby měla projít bránou.“ Komise nehodlala dbát na to, aby se Mia mohla vrátit domů. Ona sama se celé týdny snaží, aby ji dostala mimo dění bran a zvýšila tak možnost jejího návratu domů.
„Pane…“ Ještě ho stále neinformovala a teď nastal ten správný čas. „Před pár dny Mia málem zemřela. Začala si vzpomínat na to, jak se dostala na Atlantidu.“ Landry se držel, aby Weirové neřekl, že je to dobře, ale znal ji natolik, aby věděl, že přichází s informacemi postupně.
„Jaký je v tom háček?“ Elizabeth lehce stiskla rty.
„Doktor Beckett zjistil, že má tyto vzpomínky zablokovány. Uzamčeny, aby si nemohla vzpomenout.“ Landry se zamračil.
„Předpokládám, že právě tohle ji málem zabilo.“
„Ano pane. Ten blok je jako pojistka, když si začne vzpomínat, zabije ji to.“
„A vy předpokládáte, že kdyby viděla aktivní bránu, mohla by si vzpomenout…“ Zbytek věty nechal raději nedokončenou. Oba si byli vědomi, jak by to dopadlo.
„Ano. I před pár hodinami jsme měli incident, při kterém mále viděla bránu aktivní. Prozatím je na ošetřovně. Daří se jí dobře. Celkem rychle se vzpamatovává, takže je možné, že časem by se mohl blok uvolnit sám, ale na to potřebujeme čas, pane.“
„Vy mě žádáte, abych pozdržel požadavek komise o…?“ Podíval se na Elizabeth.
„Je tu už téměř půl roku…“
„Nemohu komisi pozdržet o půl roku.“
„I to by bylo málo,“ konstatovala Elizabeth smutně. Generál si povzdychl.
„Mohu se pokusit zařídit, aby zohlednily vaše zjištění o tom bloku, ale víc slíbit nemohu. Tak jako tak, bude muset na Zem, aby ji komise vyslechla. Tohle se musí vyřešit.“
Elizabeth ukončila jejich hovor a dívala se, jak se zavřela brána. Když do kanceláře vešel doktor Zelenka, chvíli vyčkávala, než promluvila.
„Radku, potřebovala bych od vás pomoc.“
***
Když mě zase propustili z ošetřovny, kde bylo docela narváno, přestěhovali mě do jiného pokoje. Poměrně daleko od všech ostatních a od všeho. Bylo mi jasné, že to bylo Elizabethino rozhodnutí. Nechtěla, abych si vzpomněla, ale já si vzpomenout chtěla. Bohužel se přidala na stranu podplukovníka Shepparda a já přestala chodit do kuchyně. Ztratila jsem veškerý kontakt s členy expedice. Dlouhé týdny jsem neslyšela ani o poručíkovi Kennmorovi, Michaelovi, který byl hlídán stejně jako já.
Jedinou společností mi byl poručík Evans, který se doslova stal mým stínem, jež mě opouštěl pouze v noci.
***
„Dneska a pár následujících dní nebudeš moci jít běhat na molo. Musíš zůstat v pokoji.“ Sam položil snídani na stůl. Byla jsem připravena na naši každoranní rozcvičku, a proto jsem se na něj rozmrzele podívala. Běh byl jediný možný způsob, jak se unavit natolik, abych večer padla do postele vyšťavená, že mě nestíhaly žádné sny.
„A to jako proč?“ vykřikla jsem popuzeně.
„Nařízení doktorky Weirové,“ odpověděl prostě. Sundala jsem si bundu a odhodila ji na postel. Přidělili mi docela rozlehlý pokoj, oproti tomu minulému, ale stále to byla zlatá klec, ze které jsem nemohla uniknout.
„Nebo snad podplukovníka?“
„Podplukovník Sheppard souhlasil s názorem doktorky Weirová a věř mi, Mio, vážně bude lepší, když zůstaneš pár dní tady.“ Překonala jsem vzdálenost mezi námi a zadívala se mu do očí. Nervózně polknul. Pár týdnů se silně snažil, abych na něm nic nepoznala, ale jeho snahy byly marné. I když se dokázal přestat červenat nebo těkat očima. Jeho oči i přes klid tváře, prozradily všechno.
„Je to snad jedna z věcí, které bych o Atlantidě neměla vědět?“
„Víš to, tak proč se mě na to stále dokola ptáš?“ Měl pravdu. Věděla jsem to moc dobře, ale po setkání s Michaelem se moje zvědavost stala neukojitelná. Nehledě na to, že mě zavřeli a omezili ke všemu přístup. V jednom kuse jsem postávala u dveří pokoje nebo na balkoně, abych něco zaslechla. Při běhu jsem schválně volila menší tempo, kdyby se na mole objevil i někdo jiný. Jenže lidi si začali dávat ještě větší pozor, což mě popuzovalo a následující dny, uzamčená v pokoji, jež mi nakázala Elizabeth, jsem měla dojem, že vyskočím z kůže.
Spalo se mi špatně. Půlku nocí jsem probděla a druhou se snažila dostat ze snů o Markovi. Nedokázala jsem vybít přebytečnou energii a dny se staly nesnesitelnými, dokud se Sam nerozhodl, že mě vezme k doktoru Beckettovi.
***
Křehké spojenectví, které vzniklo mezi Atlantidou a úlem, které dojednal Michael, probíhalo docela klidně. Rodney byl naprosto nadšený informacemi, poskytnuté úlem o wraithské technologii a doktor Beckett pracoval společně s jedním Wraithem a doktorem Zelenkou na šíření léku, který by měl Wraithy vyléčit, aby zase byli lidmi.
Všichni pilně pracovali, ale přesto si Michael vymohl setkání s Teylou, která nebyla příliš nadšená z jeho návštěvy.
„Pořád se na mě zlobíš,“ řekl Michael Teyle a zadíval se do její tváře, ve které viděl odpor. Všechno, co v ní viděl předtím, přátelství, které k němu chovala, zmizelo, ale on moc dobře věděl, že v sobě má kus wraithské DNA, která mu pomohla utéci.
„Proč ses vrátil? Co máš v úmyslu?“ Michael si ji prohlédl. Byla velmi pohledná žena a to, co se v ní skrývalo, ho na ni přitahovalo ještě víc, i když mu lhala.
„Uzavřít smír s Atlantidou, i přes to, co mi provedla a vidět tě. I když jsi mi lhala, chovala ses ke mně celou dobu dobře, stejně jako ta drobná dívenka z jídelny.“ Teyla natočila hlavu a zadívala se na Michaelovy wraithské rysy. Tohle se jí moc nelíbilo.
„Jakpak se jmenovala? Ani se mi nestačila představit, než nás hrubě přerušil ten její strážce.“
„Myslím, že uděláš nejlíp, když odejdeš, Michaeli.“ Teyla se při odchodu otočila a Ronon, který byl s ní. Vytasil na Michaela zbraň. Chtěl ho zabít, ale nemohl.
***
Ani jsem netušila, jak moc mi chybí procházení po chodbách Atlantidy. Musela jsem se Samem souhlasit, že mě odvede na ošetřovnu. Sice se mi to příliš snadno nepřiznávalo, ale ty sny mě opravdu děsily, a když jsem neměla vybití, útočily na mě ještě více. Doma jsem musela brát léky, abych se vzpamatovala, netušila jsem, že je budu potřebovat i tady, ale ta vzpomínka, jak mě někdo nabádal k tomu, abych si vzpomněla na Markovy pozitivní řeči, odstartoval tenhle řetězec snů.
Sam šel vedle mě. V posledních dvou týdnech přestal nosit zbraň. Už jsem nebyla pro město hrozba, a jak by mohla holka jako já, ohrozit chod mimozemského města, jsem nezjistila. Pravda byla taková, že jsem se Samem beze zbraně, cítila daleko klidněji a vyrovnaněji a to možná způsobilo, že jsme mu tak snadno kývla na tu ošetřovnu.
Bylo pozdní odpoledne a na chodbách i přesto nebyl téměř žádný šrumec, jakoby lidi pracovali uzavření v místnostech bez oken.
„Možná budeme muset čekat,“ otočil se po mně Sam. V polovině přikývnutí jsem se zarazila. Chodbou k nám někdo mířil, ale netušila jsem kdo. Tak daleko jsem neviděla. Sam se otočil a netrvalo to ani vteřinu a zíral mi do očí a svou hlavou mi zakryl výhled.
„Zavři oči a nedívej se!“ přikázal mi, ale já ho nehodlala poslechnout. Už jsem měla toho utajování plný zuby. A stejně bylo pozdě.
V podivně nazelenalé tváři jsem poznala rysy poručíka Michaela Kennmora, ale jeho vzezření bylo jako z hororu. Téměř jsem ho nepoznala, ale byl to on, jen jiný… změněný na něco jiného.
„Mio, uteč!“ křiknul na mě Sam. Zatajila jsem dech, když Michael vytáhnul jakousi zbraň a zasáhl jím mého ochránce. Zhroutil se bezhlesně na zem.
„Takže se jmenuješ, Mia, posledně nás hrubě přerušili.“
„Co se ti stalo?“ zeptala jsem se zaraženě.
„Řeknu ti to později a za tohle se omlouvám.“ Zamířil na mě hlavní. Zásah byl nepříjemný. Svaly mi ztuhly a než jsem dvakrát mrkla, pohltila mě temnota.
***
Probudila jsem se, když mě někdo hrubě šťouchnul do boku. Se zasténáním jsem se převalila na bok, ale někdo mě vytáhl na nohy a já se rozkoukávala po místnosti. Nedokázala jsem to k ničemu přirovnat. Připadalo mi to jako dost nevydařený dům hrůzy zkřížený s filmem Válka světů s Cruisem. Dokonce i ty masky lidí, okolo mě se mi zdály přehnané. Koho napadlo přidat ke strašidelné masce i zuby, jako má žralok?
„Přiveďte ji ke mně!“ zavelela nápodoba ženy, která seděla v něčem, co mělo připomínat trůn, který místnosti vévodil.
Dva muži v maskách, co mě drželi za paže, mě odtáhli blíž k ženě. Prohlížela si mě stejně nedůvěřivě, jako já ji. Začalo mi docházet, že to asi masky nebudou.
Žena vstala, aby mi byla blíž, začala mě obcházet dokola. Dokonce ke mně i čichala. Rukou, která vypadala, jakoby měla mezi prsty blány, mi chytila pramínek vlasů a pořádně se nadechla.
Ohlédla jsem se po Michaelovi, který stál kus od nás. Nedovolila jsem si cuknout hlavou, protože nepříjemný pocit ze ženy ve mně sílil.
„Není pochyb o jejím původu.“ Žena se podívala po Michaelovi. „To je vše. Můžeš odejít. Už tě nepotřebuju.“
„Královno.“ To jeho zděšení bylo věrohodné. Nechápala jsem, co jsou zač, ale její odmítnutí si Michael vzal hodně k srdci.
„Ten tvůj pach změny stále přetrvává.“ Michael se na mě podíval.
„Řekl jsem ti o ní a přivedl ti ji a ty mě teď posíláš do pokoje, abych se jen díval, jak zrazuješ dohodu s Atlantidou?“ Královna zasyčela. Vycenila ty své žraločí zuby.
„Máš snad s Atlantidou soucit? Už nejsi Wraith. Odejdi!“ Zajali ho Wraithi. Tak tohle se mi tenkrát v jídelně snažil říct, když se mi představoval. Zajali ho však z expedice a nějak ho změnili na člověka. Krucinál, přestávalo se mi to líbit. Atlantida nebyla jenom vědecká expedice. Oni určitě bojovali s těmihle Wraithy.
Zadívala jsem se na Michaela. Na chvíli mi věnoval pohled těch zvláštní očí, než odešel a nechal mě s královnou samotnou. Sam ležel po mé pravici a byl stále v bezvědomí.
„Tak ty nevíš, kdo jsme?“ Královna se mi začala zase věnovat. Ty její oči mi naháněly větší strach než zuby.
„Vím,“ zalhala jsem věrohodně. Ani jsem necítila ve tvářích krev, která se mi tam pokaždé nahrnula, když jsem lhala.
„Nevíš. Michael mi o tobě řekl a tvůj vyděšený pohled mi to potvrdil.“ Zdvihla pravou ruku. Na dlani se jí táhla dlouhá rozšklebená rána, která nekrvácela. Odporem jsem chtěla odvrátit pohled, ale královna mě chytila za bradu levou rukou.
„Já ti teď ukážu, co jsme zač.“ Kývla na jednu moji stráž. Pustil mě a sehnul se k Samovi a vytáhnul ho bez potíží na nohy, i když byl stále v bezvědomí. Královna k němu přistoupila. Chytila ho za bradu stejně jako mě a prohlížela si jeho obličej. Chtěla jsem se svému vězniteli vykroutit, ale chytil mě za obě ruce a nepříjemně mi je zkroutil za zády a natočil ke královně.
„Ty a tobě podobní máte daleko více síly než tihle lidi a bylo by škoda se na tobě nakrmit hned. Tak ti to ukážu, abys věděla, co tě bude čekat.“ Nechápala jsem, o čem to mluví, ale vůbec se mi to nelíbilo. Byli to snad lidožrouti? Ty zuby by tomu odpovídaly.
Královna roztrhla Samovi bundu a košili a odhalila jeho hruď porostlou drobnými tmavými chloupky, a pak mi ukázala ruku s tou ránou a následně ji položila na Samovu hruď.
To co se dělo pak, bych si nedokázala představit ani v té nejhorší noční můře. Sam zděšeně otevřel oči, jakoby dostal zásah elektrickým proudem a zděšeně se podíval na královnu, její ruku na své hrudi a pak na mě. Jeho tvář se začala měnit. Svaly povolovaly a tvořily se vrásky. Vlasy mu bělely a on začal křičet. Doslova mi stárnul před očima.
Nedokázala jsem od toho výjevu odtrhnout oči. Byl naprosto odporný, ale zároveň naprosto fascinující, protože jsem si uvědomila, že z něj královna vysává život, krade mu jeho životní energii.
Slyšela jsem se křičet, když Sam, kterého jsem znala, se proměnil v kostru potaženou uvolněnou kůží a jeho tváři vévodily zděšené vytřeštěné oči. Strážný ho pustil a tělo, které dříve bývalo Sam, dopadlo mrtvé na zem. Násilně zbaveno života.
Vykroutila jsem se strážnému, nebo mě spíše pustil a já klekla k jeho mrtvému tělu. Zděšením jsem ani nedokázala plakat. Jen jsem se natáhla k jeho tělu, ale ruku stáhla zpátky. Otočila jsem hlavu ke královně. Vypadala naprosto spokojeně. Tak tohle znamenalo nakrmit. Přes tu jizvu se krmily naší životní sílou.
Chtělo se mi zvracet a neměla jsem sílu se bránit, když mě strážný zvedal. Pouze jsem natáhla ruku a strhla Samovi z krku psí známky.
„Odveď ji do cely.“
***
Doktorka Weirová se hádala s komisí, aby obhájila svoje rozhodnutí, které zapříčinilo, že úl, který se dohodl s Atlantidou, zradil a při souboji značně poničil Daedala. Přesto si nakonec Elizabeth prosadila svou a vydala skrze Teylu rozkaz, aby se Daedalus přeci jenom vydal společně s Orionem zničit úly, aby nemohly dorazit k Zemi.
Elizabeth odmítla znovu s komisí mluvit, tak se Richard Woolsey vydal za ní. Zastihl ji v pokoji, kde si četla nové materiály.
„Pane Woolsey?“ Elizabeth vstala a Woolsey jí ukázal rukou na křeslo, aby se znovu posadila.
„Přišel jsem za vámi, protože komise nestačila ještě projednat ještě jednu skutečnost.“ Elizabeth naklonila hlavu a stiskla rty. Nechtěla se k tomu vracet, ale Woolsey zavrtěl hlavou.
„S úly to nemá nic společného. Jde o tu mladou ženu, která před půl rokem přišla na Atlantidu a prozatím se nezjistilo jak.“
„Řekl generál Landry komisi, že ji vzpomínání na to zabije?“
„Zajisté. Přesto na tom komise trvá. Máme spojence mezi velmi technicky vyspělými rasami, takže nebude problém jej odstranit. Přesto ale pochybuji o tom, že se někdy bude moci vrátit domů.“ Elizabeth se narovnala.
„Pane Woolsey, Mia má právo vrátit se domů, a pokud to bude možné, podpořím ji. Věřím, stejně jako ona, že ji někdo poslal na Atlantidu, aby ji ochránil a to z dobrého důvodu, ale pravda je taková, že tam nemá co dělat. Pokud je lepší, když lidi neví, jaké jim hrozí nebezpečí, jsem pro to, aby to nevěděli, protože není správné, aby konflikty, které jsme my sami vyvolali… svou arogancí a vlastní nadřazeností nad všemi a ohrožovali celou planetu a děsili občany.“
„Mohla by mít důležité informace.“ Nedal se Woolsey tak snadno.
„Ona je nemá,“ zaprotestovala Elizabeth. „Deset let není tak dlouhá doba a ona žila mimo dění, takže není ničím nápomocna a pokud to komise nechce pochopit, je to jejich smůla. Nenechám ji, aby ji někde vyslýchali. Jen jí tímhle ubližujete. Snažím se ji držet dál, aby toho příliš nevěděla, aby její návrat domů, pokud bude možný, byl co nejrychlejší a nehlídali ji na každém kroku.“
***
Když na palubu úlu přenesli celou posádku z Daedala a Orionu, přišel, za doprovodu stráží, Michael za podplukovníkem Sheppardem.
„Co se děje, Michaeli?“ Wraith se zašklebil.
„Když jsme se tak domluvili, měli byste ještě něco vědět.“
Sheppard šel za Michaelem, který obcházel nejprve kukly a poté i zadržovací cely, než se zastavil před jednou a otevřel ji. Sheppard nahlédl dovnitř a překvapením zůstal zírat s pusou dokořán.
V rohu místnosti seděla schoulená Mia, bledá a vystrašená. Zírala nejdříve na Shepparda s překvapením a vděčností, která se změnila v nechuť a odpor, když se podívala na Michaela.
Vstala a došla až k nim. Vypadala velmi otřeseně, ale šla pevným rozhodným krokem. Dala Michaelovi facku a ten jen překvapeně zamrkal a Sheppard nevěděl, co na to říct.
„Budeš se za to smažit v pekle,“ sykla na Wraitha. Sledovala, jak strážní odvádějí Michaela pryč. Sheppard se na ni podíval.
„Jak ses sem dostala?“
„To Michael, unesl mě. Mě a poručíka Evanse.“
„Ten je teď kde?“ Mia sáhla do kapsy a vytáhla z ní psí známky a položila je podplukovníkovi do dlaně.
„Tohle bych vám nemusela dávat, kdybych o Wraithech a jejich způsobu obživy něco věděla. Královna na poručíkovi demonstrovala jejich krmení.“ Poslední slovo ze sebe dostala se značným odporem. Sheppard si všimnul, že se hodně přemáhá, aby se na místě nesesypala.
***
Když jsme se vrátili na Atlantidu. Bylo to opět jako vrátit se domů. Silnější než předtím, ale zároveň to bolelo, protože tu se mnou nebyl Sam. Umřel, protože jsem tu byla já.
„Tady jsi.“ Podplukovník Sheppard mě už nenechával hlídat na každém krok, ale dával pozor, abych se nedostala do místnosti s tím velkým kruhem, ale ne kvůli tomu, že by mi chtěli tajit jeho význam, stejně ho tajili, ale pro to, že právě jím jsem přišla, sice netuším jak, ale vzpomínka na to, by mi mohla hodně ublížit.
„Chtěl jsem s tebou mluvit dřív, než si tě vezme na paškál Woolsey.“ Richard Woolsey byl člen komise ze Země, která mě měla vyslechnout. Zatím jsem s ním neměla tu čest, tak jsem si o něm nevytvářela žádné negativní domněnky.
Otočila jsem se k němu, abych ho poslala do háje. Teď jsem jeho pomoc nepotřebovala, ale on držel v napřažené ruce Samovi psí známky. Zůstala jsem na něj zírat s otevřenou pusou. Natáhla jsem ruku a rozevřela dlaň. Podplukovník mi na ni opatrně spustil známky a já je pevně sevřela v dlani.
„Poručík Evans nemá žádnou rodinu, které bychom mohli oznámit, že zemřel. Právě proto se přihlásil na expedici. Ty jsi jediná, s kým navázal vřelejší přátelský vztah. Zachránila jsi mu život.“ Chvíli jsme se dívali na vodu bok po boku. Jenže mě tímhle samaritánským gestem nenachytal.
„Myslel jste si, že když mi dáte ty známky, řeknu vám to, co před vámi skrývám?“ Podplukovník nehnul ani brvou.
„Doufal jsem v to, ale došlo mi, že mi to neřekneš. Nesmířil jsem se s tím, protože já si počkám. Jednou mi to řekneš.“ Otočil hlavu a já se mu podívala do očí.
„Nejsem si jistá, jestli si to někdy zasloužíte, podplukovníku.“
***
S panem Woolseym jsem se setkala ve svém pokoji. Možná si myslel, že mě to uklidní a snadněji se mu otevřu, ale on udělal naprostý opak.
„Poptal jsem se lidí z expedice, jak na ně působíte, slečno Collinsová.“ Odložil desky a upřímně se na mě podíval. „Doposud jsem zastával názor, že byste se měla vrátit na Zem, abychom vás tam podrobili výslechu ohledně vaší minulosti, ale doktorka Weirová mě informovala o tom, že někdo zablokoval vaše vzpomínky. Máme někoho, kdo vám mysl opět otevře, ale předem vás musím upozornit, že až to zjistíte, hodně věcí se ve vašem životě změní.“ Trvalo mi dlouho, než jsem si uspořádala myšlenky. Nechtěla jsem působit příliš horlivě, ani příliš apaticky. Sama jsem se cítila na hraně obou pocitů.
„Pane Woolsey, jeden z těch mála lidí, kteří se ke mně tady na Atlantidě chovali přátelsky, mi zemřel před očima rukou mimozemšťana, který z něj doslova vysál život. Nemyslím si, že odemknutí mé paměti mi změní můj život ještě víc, než se stalo doposud.“ Woolsey se nepatrně usmál.
„Myslel jsem si, že to řeknete, proto by bylo lepší, kdybych vám prozradil něco o programu, díky kterému mohla přijít expedice sem na Atlantidu.“
A tak začal vysvětlovat, k čemu slouží hvězdná brána a kolik světů již navštívili, co objevili a jak bojují a já si v průběhu uvědomila, že už se z Atlantidy nedostanu. Neexistuje způsob, jak se dostat domů, i přes neuvěřitelné objevy, které přinesla na Zem SG-1 nebo Atlantida.
***
Richard Woolsey si sednul s doktorkou Weirovou. Tábor na planetě, na které ubytovali přeměněné Wraithy, museli zničit, protože Wraithi se začali měnit zpátky a přivolali společnými silami úl, aby se dostali z planety bez brány. Podplukovník Sheppard nemohl dopustit, aby se na loď dostali a nechali tak uniknout informace o Zemi a Atlantidě, protože mezi ostatními byl i Michael, kterému podali lék už podruhé a jeho nenávist vůči Atlantidě tak narostla do obrovských výšin.
„Věřím, že kdybyste se s nimi dokázala spojit, navrhla byste právě tohle.“ Uklidňoval Woolsey Weirovou, když se dohadovali o tom, co člen komise napíše do zprávy.
„Asi ano,“ souhlasila a děkovně se na něho podívala.
„Ještě je tu jedna věc, doktorko, budu muset komisi informovat o tom, že slečna Collinsová se stala obětí Wraithů.“ Elizabeth se na něj nechápavě podívala.
„Nestala se jejich obětí…“
„Společně s poručíkem Evansem a je to skutečná škoda. Ta mladá žena neměla s programem Hvězdné brány nic společného a chtěla se pouze vrátit domů. Je to opravdová škoda, když položila život, aby ochránila svého ochránce, tak jak to už jednou udělala.“ Elizabeth smutně polknula.
„Máte pravdu, je to velká škoda.“

Dobrý

Kapitola mapuje díly:
3x03 – Neodolatelný
3x04 – Sateda
3x05 – Potomci
3x06 – Skutečný svět
3x07 – Společný zájem

6. kapitola – Poodhalená já

Nervózně jsem přecházela po pokoji. Za chvíli pro mě měli přijít a já si nebyla jistá, jestli jsem na to připravená. Zastavila jsem se v půli kroku, když se dveře otevřely, stála v nich Teyla a věnovala mi uklidňující pohled. Zhluboka jsem se nadechla a vyšla za ní.
Když mi pan Woolsey prozradil nejdůležitější věci o Atlantidě, jejích nepřátelích a programu Hvězdné brány, podplukovník Sheppard nepovažoval za nutné, aby mě museli i nadále hlídat celý den. Směla jsem nahlédnout do plánů města a stačila mi chvíle, abych se v nich zorientovala, později město prošla a uložila si do paměti vlastní mapu, díky které jsem se nemohla ztratit, takže jsem věděla, že jdeme k ošetřovně, kde už na mě všichni čekají.
Už jsem se cítila docela dobře, ale po Samově smrti jsem nedokázala s nikým mluvit. Bála jsem se, jestli náhodou nenosím smůlu. Raději budu sama, než abych někoho znovu ohrozila na životě.
„Neměj strach, Mio.“ Stály jsme před ošetřovnou a mně se roztřásly ruce. Ujistila jsem se, že bezprsté rukavice jsou na svém místě. Nedokázala jsem si představit, co mě bude za dveřmi čekat.
Snažila jsem se jít za Teylou vzpřímeně, když se dveře otevřely, ale s pohledy lidí na ošetřovně, jsem ztratila veškerou kuráž.
V odlehlé části ošetřovny na mě čekali. Doktorka Weirová a doktor Beckett, podplukovník Sheppard, Ronon, doktor McKay a doktor Zelenka, se kterým jsem se v posledních týdnech sem tam navázala řeč, ale omezila to jen na pozdrav a přání úspěšného dne.
Všichni byli rozestavění okolo lůžka, u jehož hlavy stál malý šedivý mužíček. Připadal mi povědomý. Čekala jsem, že když uvidím mimozemšťana, který nevypadá jako my, leknu se, ale bylo na něm něco známého. Tak známého, až jsem pocítila pichlavou bolest v hlavě. Snažila jsem se na něj nemyslet, ale pohled na něj mě strhával do minulosti a do uzamčené části paměti.
„Měli bychom začít.“ Promluvil ten mimozemšťan a já se křečovitě chytila za Teylynu ruku. Bolest hlavy byla nesnesitelná. To mohlo znamenat jediné. Někdo podobný tomu mimozemšťanovi měl co dočinění s mým příchodem na Atlantidu.
„Doktore…“ zašeptala jsem vysíleně. On a podplukovník ke mně došli a pomohli mi na lůžko. Nohy se mi třásly a dech se nepříjemně zkracoval, opět jsem cítila na žebrech srdce.
„Měl bych jí píchnout nějaká sedativa.“
„To není možné.“ Všichni jsme se otočili po tom mimozemšťanovi.
„Hermiode, to nejde. Tohle ji už jednou málem zabilo,“ bránil mě Beckett. On byl vlastně jediný, kdo mi proces odstranění bloku vymlouval, a já si teď uvědomila, že jsem na něj měla dát, ale bylo pozdě.
„Je mi líto, musím to provést za plného vědomí, aby se to zdařilo. Prvně musím zjistit, jak je ten blok silný.“
Doktor mi pomohl se uložit a společně s Teylou mě přivázali. Narůstala ve mně panika.
***
Carson starostlivě tiskl Mie ruku. Nemohl se jí podívat do očí, když ji uvazovali do popruhů. Muselo to však být, aby si neublížila. Snažil se myslet na všechno, ale nikdo a nic ji nemohlo připravit na to, co ji čekalo, vlastně nikdo nevěděl, co můžou čekat. Ani on ne a to ho nejvíce trápilo. Nechtěl jí ublížit.
Opatrně jí připevnili na čelo a spánky přísavky, které vedly do přístroje, za kterým stál Hermiod. Přenesli přístroj na Atlantidu, aby byli v lepším prostředí, kdyby se něco pokazilo.
Elizabeth se podívala na ochoz, kde stál plukovník Caldwell, ke kterému se pomalu připojovali ostatní, až s Miou a Hermiodem zůstal pouze doktor Beckett, Elizabeth, jedna sestra a Teyla, které se Mia křečovitě držela.
„Je si Hermiod jistý, že to přežije?“ zeptal se Caldwell s pohledem upřeným na lůžko. Bral v potaz minulou událost.
„Nijak se k tomu nevyjádřil,“ prozradil mu Sheppard. Naklonil se blíže a střetl se s Miiným vyděšeným pohledem.
„Můžeme začít,“ hlásil Hermiod a Mia se zavrtěla na lůžku a snažila se k němu otočit hlavu. Carson ji lehce chytil za ruku. Cítil třas, který zachvacoval její tělo. Prsty se dotkl zápěstí. Tep se jí zvýšil.
„Dívej se na mě.“ Otočila k němu svůj šedozelený pohled. „Nevím, jaké to bude, ale jsme tu s tebou.“ Monitor, na kterém se zobrazovaly její tělesné funkce, vydával nepříjemně hlasitý zvuk zrychleného tepu. Carson stočil pohled na Miu, která zavrátila oči a stiskla Teylynu ruku. Hermion právě začal.
Mia tiskla rty k sobě a snažila se, aby nevykřikla bolestí, když jí v hlavě vybuchnul gejzír jisker a v nepřetržitém provazci se jí za víčky míhaly obrazy bez ladu a skladu. V té rychlosti nedokázala zachytit jednotlivé vzpomínky, ale věděla, že to bude velmi bolet.
Teyla se posadila. Miin stisk sílil každou vteřinou, které Hermiod využíval k tomu, aby odstranil blok z jejích vzpomínek.
„Podobný blok používají Asgardé, ale tenhle je jiný. Je založen na jejím vlastním bloku, který si vytvořila. Předpokládám, že jí vzpomínky zablokoval Asgard nebo někdo s podobnou technologií.“
„Už to bude?“ zeptal se Beckett a starostlivě hleděl na monitor. Miiny životní funkce byly velmi nestálé a šly do nebezpečných hodnot. Pokud půjdou dál než minule, mohlo by jí to ublížit.
„Je to složitý proces, doktore Beckette, i když je to velmi známý blok, je zašifrován a napojen na životní funkce nositele.“
„Cože?“ vyhrkli všichni tři naráz. Beckett, Weirová a Teyla se podívali na Miu stejně jako zbytek z ochozu.
„Nemohu zaručit, že to přežije.
„Musíte okamžitě přestat!“ Beckett chtěl odpojit přístroj, ale Weirová ho chytila za ruku a zavrtěla hlavou.
„Už je pozdě přestat. V bloku je pojistka, že když nositel uvidí věc, z uzamčené části paměti, začne před vzpomínkami mysl uzamykat ještě víc, i za cenu smrti nositele. Mám za to, že to nebylo v plánu. Její mysl se chránila sama před jinými vzpomínkami a ve spojení s blokem se vytvořila nebezpečná kombinace, kterou ten, kdo její mysl uzavíral, nepředpokládal a bylo pozdě to ukončit.“ Carson sevřel Mie ruku, která měla pevně sevřené rty a víčka, vypadala, že nevnímá své okolí. Nemohl nic dělat, ani když jí začala téct krev z nosu.
Elizabeth se podíval na ochoz. Sheppard se s Cadwellem naklonili blíže. Rodney se odvrátil a musel z ochozu odejít. Nemohl se na to dívat. I když se s Miou nikdy moc nebavil. Vždy k němu byla slušná, a když pracovala v jídelně, pokaždé mu donesla modré želé, které měl tolik rád. Zvedl hlavu a díval se na Ronona, který vyšel za ním.
„Žije?“ zeptal se statného Sateďana.
„Ještě to neskončilo,“ pronesl hrubě a sešel po schodech a zamířil do místnosti za ostatními.
Beckett si ho prohlédl a Ronon se postavil ke dveřím a nastavil zbraň na omráčení, za což si vysloužil jak od doktora tak i od Weirové rozzlobený pohled.
Bolestivý výkřik všechny upoutal zpět k lůžku. Mia se viditelně třásla a po celé pravé tváři měla čůrek krve.
„Marku!“ zakřičela z plna hrdla a trhala rukama v poutech ve snaze se z nich vysvobodit.
„Zastavte to!“ zakřičel Beckett, když se Miiny životní funkce přiblížily k nebezpečné hranici.
„Marku!“ Vzpomínky se vřítily do jejího podvědomí se silou tsunami a zaplnily ji do každičkého kouta. Bleskový sled se zpomaloval na klíčové vzpomínky… až k té poslední.
„Už to skoro je,“ řekl Hermiod naprosto neutrálním hlasem, ale to už místnost naplnil zvuk, který znamenal, že se Mie zastavilo srdce. Vydechla poslední dech a z koutku pravého oka jí stekla slza na lícní kost.
To už Beckett za pomocí sestry začal s masáží srdce a snažil se přivést Miu zpátky k životu. Sheppard zatajil dech. Pevně se chytil zábradlí a očima pomáhal Beckettovi s masáží srdce. V duchu prosil, aby se probudila. Doufal, že to bude jednoduchý proces, aby jim konečně řekla pravdu o tom, jak se dostala na Atlantidu, ale ne že přitom může umřít. O tom tady nikdo nemluvil a on nechtěl, aby měl její krev na rukou.
Beckett mezi tím křičel na sestru, co má Mie píchnout a sám prováděl masáž srdce. Nehodlal přestat, dokud se její srdce opět nerozeběhne.
Hermiod se na celou scenérii díval s typickou apatičností, dokud si ho nevšimla doktorka Weirová.
„Jinak to nešlo,“ pronesl pomalu, ale na jeho tváři nemohl nikdo poznat, jak si oddychl, když se Mie srdce opět rozběhlo.
***
Dlouhé dny jsem přemýšlela nad tím, jak bych se rozhodla, kdyby mi někdo nabídl, jestli si to s tím vzpomínáním nechci rozmyslet. Musela jsem přiznat, že bych okamžitě odpověděla, že si vzpomenout nechci, protože se vzpomínkami na příchod na Atlantidu se otevřela další propast, kterou jsem zavřela, abych do ní nespadla hlouběji.
Pořád jsem se cítila slabá, ale na ošetřovně jsem už dál ležet nechtěla, i když se doktor Beckett zlobil. Slíbila jsem mu ještě jeden den, aby se uklidnil, jenže to bylo utrpení. Nedokázala jsem přestat myslet na všechno, co vedlo k tomu, že jsem na Atlantidě.
„Musím odejít, Mio, mám se podívat na planetu, kde nám nějaký muž nabízí byliny na léčení.“ Všimla jsem si drobného pozdvihnutí očí a zapochybovala, že neznámý bude mít něco, co doktora nadchne.
„A byl bych rád, kdybys ještě zůstala.“ Sklopil oči k podlaze. Vždy když se takhle zatvářil a cudně sklopil oči, nedokázala jsem mu říct ne.
„Mohla bych dostat něco na čtení?“ Nadšeně přikývnul a během pár minut mi sestřička donesla odbornou publikaci, stejně jako před dlouhými týdny Elizabeth, ale tahle mě alespoň začala bavit.
Skutečně jsem se do ní začetla a nevnímala okolí. Dokázala jsem se oprostit od vzpomínek a jen se soustředila na čtení. Vůbec jsem si přitom nevšimla, že se personál ošetřovny začíná pomalu vytrácet.
Všimla jsem si pouze Rodneyho McKaye s podplukovníkem, jak něco řeší. Vylezla jsem z postele a potichu se za nimi vydala. Mluvili šeptem a nerozuměla jsem jim.
„Musím udělat ještě pár testů, ale vysvětluje to to oblouznění.“ Rodney vypadal rozrušeně.
„A ztrátu personálu?“ zeptala jsem se a oba s sebou cukli. Podplukovník mě provrtal pohledem.
„Tohle mi nedělej!“ zanaříkal Rodney vylekaně a tisknul si na srdce ruku.
„Mám se ptát na to, co se tady děje, nebo raději ne?“ Namířila jsem svoji otázku na podplukovníka, který si mě prohlížel. Dnes by mě asi Miss USA nezvolil, protože nemocniční úbor nebyl nic moc in, ale na ležení pohodlný byl.
„Musím udělat pár testů, Shepparde.“ Rodney držel v ruce skleněnou ampulku, která byla prázdná.
„Dobře, nechám to na tobě a ty…“ Sheppard se na mě podíval, „…si něco vezmi na sebe, půjdeš se mnou.“ Rozhodoval o mně, jako bych tam ani nebyla. Když jsem mu chtěla říct, že nikam nejdu, přerušil mě Rodney.
„Proč tu nemůže zůstat se mnou? Nepřišla s ním vůbec do styku!“ I když jsem se s doktorem McKayem moc dobře neznala, nebylo těžké poznat na něm, jaké má myšlenky. Sam byl jako otevřená kniha, i když se to snažil skrýt. Letmo jsem se dotkla hrudní kosti, kde se mi o kůži otíraly jeho psí známky. Podplukovník si toho gesta všiml, stejně jako bezprstých rukavic, které jsem stále nesundala a které mi teď připomínaly, jak jsem ke všem těm jizvám přišla. Zatřásla jsem hlavou, abych se vrátila do přítomnosti.
„Musím se vrátit na planetu a poptat se vesničanů na Lucia a ona vypadá…“ Prohlédl si mě od hlavy až k patě.
„Jak?“ zeptala jsem se zatnutými zuby.
„Mile…,“ pronesl pomalu a nepatrně natáhl hlavu dopředu, aby dodal svým slovům důraz. Složila jsem si ruce na hrudi.
„Nebude to spíš kvůli tomu, že mi nedůvěřujete, podplukovníku?“ Rodney překvapeně vykulil oči a lehce pootevřel ústa.
„Nevěřím,“ odpověděl mi prostě. Otočila jsem se na patě a vrátila se ke svému lůžku a ze stolečku vytáhla svoje oblečení. Podplukovník byl hned za mnou. „Počkám před ošetřovnou,“ sdělil mi a odešel. Rychle jsem se oblékla a zamířila ke dveřím z ošetřovny. Kupodivu jsem se cítila dost dobře na to, že jsem byla před pár dny prakticky na chvíli mrtvá.
Zapnula jsem bundu a vyběhla na chodbu. Podplukovník stál u okna. Než se otočil, udělala jsem si culík a smotala ho do drdolu, aby mě vlasy nelechtaly na krku.
„Můžeme.“ Podplukovník se otočil, kývnul a vydali jsme se chodbami k hangáru, kam jsem neměla přístup. Právě proto mi dělalo problém skrýt překvapení nad velkým množstvím mimozemských lodí, vypadajících jako zkoseně uříznuté široké roury s čelním sklem barvy písku.
Podplukovník zamířil k jedné z nich, nastoupil dovnitř zadem a já šla opatrně za ním. Snažila jsem si loď moc zvědavě neprohlížet. Zadní prostor nevypadal nijak zvláštně, jen jako kabina ve vojenském letadle, ale přední část už byla daleko zajímavější. Čtyři sedadla a dvě přední byly před panelem se spoustou tlačítek, kterému dominoval panel se symboly na otevření brány.
Vrátila jsem se do zadního prostoru a posadila se na sedačku. Podplukovník se na mě otočil. „Pojď dopředu, vedle mě.“ Odolala jsem kousavé poznámce a sedla vedle něj do pohodlného křesla. „Na nic nesahej,“ upozornil mě ledovým tónem. Krátce jsem přikývla a dívala se před sebe.
Když se panel rozzářil, otočila jsem se k podplukovníkovi, nevypadalo to, že by stiskl tlačítko start, ale přesto loď začala fungovat a vznášet se ke stopu hangáru. Zatnula jsem ruce v pěst. I když se podplukovník soustředil na řízení, neopomenul se na mě dívat a já nedokázala opětovat jeho pohled. Věděla jsem, že jakmile proletíme bránou na planetu, zasype mě otázkami ohledně mého příchodu. On však byl ten poslední, komu bych to řekla, dokonce ani Elizabeth nebo Beckettovi jsem to zatím nedokázala říct. Styděla jsem se za události a svým způsobem jsem se do téhle bryndy dostala sama.
Povolila jsem sevření a chytila se opěradel, když se za čelním sklem objevila brána s vlnícím se povrchem časoprostoru. Alespoň na něco bylo sledování Star Treku. Zavřela jsem oči, když loď vyrazila do brány. Zajíkla jsem se a veškeré vzpomínky na první průchod bránou se vrátily a já se velmi přemáhala, abych nevykřikla zděšením.
„Jsme tady.“ Pomalu jsem otevřela oči. Podplukovník na mě upíral starostlivý pohled, který se po střetnutí našich pohledů změnil v apatický.
„Dobře.“ Hlas se mi ani netřásl. Natáhla jsem se, abych viděla skrze sklo na povrch planety, který pod námi ubíhal vysokou rychlostí.
„Tuhle loď jsme pojmenovali Puddle Jumper, ale říkáme jí Jumper.“ Jumper se mi líbil. Docela to loď vystihovalo. „Je to nejzákladnější typ lodi stavitelů Atlantidy. Dokáže se maskovat a využívá se na mise, protože mnoho bran je na oběžných drahách planet.“
„Protože je používají Wraithi?“ Překvapeně se na mě podíval. „Ptala jsem se doktora Zelenky,“ dodala jsem na vysvětlenou.
„Ano, protože je to nejrychlejší. Wraithské úly jsou jako živé organismy, takže nemohou dlouho letět nadsvětelnou rychlostí. Dělají skoky, aby se lodě uzdravily.“ Začali jsme hladce přistávat.
Vesnice byla ještě kus cesty, ale pro mě to byl ráj. Po měsících jsem se dostala z města a stála nohama na pevné zemi a bylo to parádní! Nedokázala jsem ani vnímat, když se podplukovník ptal obyvatel na Lucia. Vznášela jsem se jako ve snách. Užívala jsem si toho, kdybych si to mohla dovolit, vyběhla bych na nejbližší kopec a nadšeně křičela do údolí.
„Kdo tě dostal na Atlantidu?“ Jeho hlas naplnil tichou atmosféru vnitřku Jumeperu. Cuknula jsem sebou dopředu a vykulila na podplukovníka oči. Dokonale splasknul moji bublinu nadšení a volnosti. Zaryla jsem nehty do opěradel a upřela pohled před sebe.
„Pro teď byste se měl věnovat problému s tím, jak zbavit lidi toho oblouznění a ne mnou. Já vám nikam neuteču.“
„A taky to nebudu já, komu řekneš, kdo tě sem poslal.“
„Ne,“ odpověděla jsem chladně a přestala mu věnovat pozornost. Dokonce jsem se vyžívala v tom, jak byl ztracený, když i Rodney padl do sítě Lucia a byl jím dokonale oblouzněn.
Zlobila jsem se na podplukovníka, když unesl doktora Becketta, kvůli odvykačce, ale bylo to pro jeho dobro a právě na souši se mě i doktor zeptal, na co jsem si vzpomněla. Jenže on byl natolik taktní, že mě nechal na pokoji, když jsem ho požádala, že o tom zatím nechci mluvit.
„Na co tak moc chce genovou terapii?“ zeptala jsem se doktora a posadila se na stoličku na ošetřovně vedle něj.
„Víš, Mio, tohle město vystavila rasa, která zalidnila jak Mléčnou dráhu, tak i galaxii Pegas. Byla to rasa technicky vyspělá a jejich genom obsahoval zvláštnost, kterou zúročili k tomu, aby město a veškeré lodě a zbraně dokázali ovládat jedinci pouze s takovým genomem.“ Ukázal na mikroskop a já se zahleděla do čočky. Viděla jsem pouze změť buněk, ale nechtěla jsem doktorovi kazit jeho nadšení z toho, že ho poslouchám.
„Takže někteří členové expedice tento genom mají. Jsou snad nějak s tou rasou spříznění?“
„Jsou to jejich potomci, Mio, hodně vzdálení, protože Antikové, jak jim říkáme, opustili tohle město před deseti tisíci lety a vrátili se na Zem.“ Stiskla jsem rty. Pan Woolsey nezacházel do takových podrobností. Tohle bylo opravdu zajímavé.
„A vy jste vytvořil genovou terapii, která dokáže v našem genomu napodobit ten jejich?“ Doktor se celý rozzářil.
„Přesně tak! A říkej mi Carsone, Mio, věřím, že jsme přátelé a nechci, abys mě pořád oslovovala doktore Beckette.“ Natáhl ke mně ruku a já si s ním potřásla.
„Těší mě, Carsone.“ Svým způsobem mě to potěšilo, ale otevřelo propast, jak se bude Carson chovat, jestli se mi podaří vrátit domů. Začala jsem ho považovat za velmi dobrého kamaráda, kterému můžu věřit. A musela jsem mu sklonit poklonu, když se mu podařilo vyvinout protilátku na rostlinu, ze které si Lucius vyráběl to obluzovací sérum.
Což mě přivedlo na myšlenky ohledně Michaela. Zeptala jsem se Carsona, jestli z něj udělal člověka. Svěřil mi pravdu a já se rozhodla, že pokud mi někdy Michael přijde do cesty, zabiju ho, protože mohl za to, že zabili Sama.
***
„Učíš se rychle, ale nedokážeš předvídat protivníkovy výpady,“ poučila mě Teyla, když mi pomáhala na nohy. Za dnešek jsem ležela na zemi víckrát, než když jsem se učila chodit jako mimino, ne že bych si to pamatovala, ale už jsem si za tu dobu zvykla. Po události s tím oblouzněním a zjištěním, proč je Michael tak zatrpklý vůči Atlantidě, jsem se rozhodla, že bude nejlepší, když se naučím bránit, ale nešlo to tak, jak jsem předpokládala.
„Nevýhoda optické paměti, Teylo. Naučíš se to bleskově, ale problém je to zužitkovat.“ Třela jsem si hýždě, které mě z těch neustálých pádů brněly.
„To je jen výmluva.“ Ronon se stal mým dohlížitelem. Nahradil podplukovníka Shepparda, ale potom, co se stalo na jeho rodné planetě, se mi zdálo, že se uzavřel do sebe snad ještě víc. Hodně ho to zasáhlo, protože si návratem na svou rodnou planetu musel projít bolestivým vzpomínáním, jak celý jeho národ vymýtili Wraithové a z něho pak udělali běžce, pouhou hračku těch stvůr.
„To je jen konstatování pravdy, ne výmluva.“ Cuknula jsem sebou, když Ronon vstal a došel ke mně. Vrazil mi tyč do ruky a sám si vzal další.
„No tak, Ronone,“ pokusila se ho Teyla zastavit, ale odstrčil ji a zaútočil. Stačila jsem pouze vykrýt jeho útok. Sice jsem trénovala už pár týdnů, naučila jsem se téměř všechny chvaty, co mi Teyla ukázala, ale nedokázala jsem je použít v praxi.
Jedině vykrývání útoků mi šlo, ale to už Ronon přešel do tvrdšího útoku, dostala jsem pořádnou přes záda a rozplácla se na žíněnce. Kousla jsem se do rtu, abych nevykřikla. Otočila jsem se na něj. Škodolibě se na mě usmíval. Vystartovala jsem s největším vztekem, co jsem dokázala ze sebe v tuhle chvíli vydolovat a zaútočila. Podařilo se mi Ronona párkrát zasáhnout. Jenže on mě od sebe odehnal jako otravnou mouchu a já skončila na zemi s natrženým obočím, ze kterého mi začala téct krev.
„To už bylo lepší,“ konstatoval. „Příště použij víc vzteku.“ Sebral se a odešel. Jen jsem za ním zůstala zírat. Teyla mi pomohla na nohy, opatrně mi přiložila bílý ručník k obočí, abych si nezašpinila krví oblečení.
„Půjdeme na ošetřovnu.“
„Zvládnu to sama.“ Chytila jsem ručník sama a sebrala si z podlahy svoje věci. Jakmile jsem se narovnala, dveře se otevřely a stál v nich podplukovník. Navzájem jsme si chladně podívali do očí a já se kolem něho protáhla. Když jsem mizela chodbou, zaslechla jsem ještě, jak se zeptal Teyly, co se mi stalo.
Procházela jsem chodbami a v odraze oken jsem kontrolovala, jestli mi obočí stále krvácí. Míjel mě Rodney. Chvíli se na mě díval, když se otočil a srovnal se mnou krok.
„Chtěl jsem se na něco zeptat.“ Tak nějak jsem předpokládala, že se zeptá, co se mi stalo, ale za ty měsíce jsem poznala Rodneyho povahu trochu blíže a musela přiznat, že je to sobec, přesvědčený o své dokonalosti. Byl chytrý, to ano, ale někdy to přeháněl.
„Je to něco důležitého, doktore? Spěchám na ošetřovnu.“ Ani k mému zraněné nevzhlédl. Kupodivu se mnou udržoval krok.
„Víš, neumíš třeba rychle psát?“ Zastavila jsem se a překvapeně se na něj podívala.
„Jako všemi deseti?“
„Ano.“
„O letních prázdninách, ještě na střední, jsem dělala zapisovatelku v jedné firmě.“ Jeho oči se nadšeně rozšířily.
„To je skvělé, víš, Weirová po mně chce, abych tě zaměstnal na úrovni.“ Ironicky se zašklebil a slovo na úrovni doplnil o uvozovky ze svých prstů.
„Předpokládám, že vás prosila, abyste to takhle nepodával.“
„Já chci jednat na rovinu.“ Ten jeho úšklebek mi jasně dával najevo, že já mám s důvěrou problém a stále jsem nikomu neřekla, na co jsem si vzpomněla, dokonce ani Elizabeth. Pravda byla taková, že mi smiřování s vlastními vzpomínkami dělalo značný problém. Nevěděla jsem, jak si s tím vším poradit, protože mnoho z toho jsem nechápala a pokusila se hledat vysvětlení. Druhá strana věci byla, jak by na to zareagovala Elizabeth, protože vysvětlení mého příchodu na Atlantidu se trochu zkomplikovalo.
„Nemáte snad diktafon?“ Hnula jsem se z místa a opět vyrazila na ošetřovnu. Rodney mi byl stále v patách. Rozčilovalo mě, že i dokonce on je větší než já.
„Weirová mě do toho nutí.“
„Vám se do toho nechce stejně jako mně, ale proč neudělat doktorce Weirové radost. Mám jít hned?“
„Ne. My teď jdeme stejně na misi. Objevili jsme značně vyspělou rasu, která bydlí v podobném městě, jako je Atlantida.“ Spustila jsem ruku k boku a zadívala se na doktora.
„Jsou to Antikové?“ Rodney se lehce ušklíbnul.
„Kdepak, vypadá to na jejich potomky. Půjde i Weirová, takže jí můžu říct, že jsi souhlasila a až se vrátíme, přijď do mé laboratoře.“ Opustil mě před dveřmi ošetřovny. Povzdychla jsem si a vešla dovnitř. Carsona jsem zahlédla u jednoho lůžka s nějakým vojákem. Zřejmě si vyvrknul kotník.
Odložila jsem svoje věci na stolek. Zamířila jsem jeho směrem, ale to už se na mě otočil. Zděšení vystřídalo zklamání. Podíval se mi na to.
„Chce to dva stehy. Jak se ti to stalo?“
„Jen jsem trénovala.“ Víc se k tomu ani jeden z nás nevyjadřoval. Dostala jsem dva stehy a odešla na odpolední službu v jídelně.
***
Nevím, jestli mě to přitahuje nebo prostě dokážu vycítit, když se něco děje. Mise u potomků Antiků nedopadla příliš dobře. Jak mi pak horečně vyprávěl Rodney v jeho laboratoři, zjistili, že to nejsou vůbec lidi, ale stroje. Výrobky Antiků, co měly být zbraněmi proti Wraithům, ale nějak se to nepovedlo a tyhle stroje, Replikátoři, jak je Rodney nazval, se proti svým stvořitelům vzbouřili, ale ublížit jim nemohli.
„Připadá mi, že jste se s nimi někdy předtím setkal.“ Nadnesla jsem a Rodney se na mě udiveně podíval.
„No ano, v naší galaxii. Měli s nimi problémy naši spojenci. Jednoho z nich znáš.“ Významně zdvihl obočí.
„Asgardi?“
„Ano, jenže tohle jsou trochu jiní Replikátoři. Ti od nás měli většinou podobu pavouků a konzumovali vyspělé technologie, ale tihle jsou vytvořeni z nanitů. Menších částí než pozemští Replikátoři s tím rozdílem, že tihle jsou naprogramovaní k tomu, aby bojovali s Wraithy.“
„Tak proč to nedělají?“
„Protože vyčkávají,“ odfrknul si posměšně. Jenže setkání s výtvory Antiků mělo neblahý vliv na Elizabeth. Jeden z těch strojů, který jim pomohl utéci, na ni zaútočil a přenesl do jejího těla nanity a ty se pak snažily převzít nadvládu nad jejím tělem, ale nepodařilo se jim to. Elizabeth je silná žena a podplukovník k ní vpadl, nehledě na to, že by se mohl nanity nakazit, a pomohl jí, aby se dostala z jejich sevření, kdy jí vytvořili v podvědomí představu, že se zbláznila a Atlantida neexistuje. Přesto v jejím těle zůstaly, ale Rodneymu a Carsonovi se podařilo je vypnout.
Pět hodin, pouhých pět hodin byla ve vytvořeném falešném světě a přitom se to prý zdálo strašně dlouho. Nedokázala jsem si něco takového představit. Možná nastal čas, abych Elizabeth řekla o sobě veškerou pravdu, věřím, že to pochopí.
Před pár dny mi Carson vytáhnul stehy a naštěstí jizva byla v obočí. Ne že bych nějak byla vytížená na svůj obličej, ale tahle jizva, i přes hořkou příchuť, mi dávala najevo, že když se budu snažit více, můžu sebe ochránit. Od mého zmizení z rodného města, byla právě tahle jizva něčím výjimečným.
Zamířila jsem do centrální věže. Nechtěla jsem Elizabeth kontaktovat skrze to otravné sluchátko, které bylo věčně schované v mé kapse, protože jsem dávala přednost osobnímu kontaktu. Zaslechla jsem, že Rodney dostal šípem do pozadí, ale to bylo asi tak všechno. Možná bych ho měla začít nosit, abych věděla o všem, co se ve městě šustne, ale zase úplně všechno jsem vědět nepotřebovala.
Dveře se přede mnou otevřely a já vešla do místnosti s bránou, kde bylo živo. Z Elizabethiny kanceláře vycházel muž ve středních letech s delšími světle hnědými vlasy sčesanými dozadu. Vynořilo se kolem něj pár vyšších mužů, než byl on sám a ve stejnokroji.
Než jsem se stačila otočit a rychle zase odejít, Elizabeth na mě zavolala. Došla jsem až k nim.
„Mio, tohle je vůdce Geniů Ladon Radim, náš spojenec. Ladone, tohle je Mia, asistentka doktora McKaye.“ Zatnula jsem zuby. Zjistila jsem totiž, že se s Rodneym nemůžu snést v jedné místnosti, když se snaží přijít na nějaké ty své super chytré věci a přitom mi dává sežrat, že nemám stejné vědomosti. Přesto jsem slušně natáhla pravou ruku před sebe, abych si s ním potřásla. Chvíli si prohlížel moje bezprsté rukavice než ke mně zdvihnul svůj pohled ala okouzlující spojenec.
„Moje slušné vychování mě nabádá k polibku vaší ruky, ale díky vašim rukavicím, je mi to znemožněno.“
„Nic se neděje, pane Radime.“ Rty se mu roztáhly do širokého úsměvu.
„Pro vás Ladon, slečno.“ Pevněji jsem stiskla rty a pokusila se usmát.
„Je mi ctí, ale omluvte můj vpád sem. Chtěla jsem probrat něco s doktorkou Weirovou. Netušila jsem, že má jednání.“
„Máme stav pohotovosti, Mio.“ Zadívala se mi na pravé ucho, kde jsem měla mít sluchátko, ale to bylo pořád v mé kapse. Přešla to lehce nazlobeným pohledem. „Ladon přišel kvůli podplukovníkovi.“ Upřela jsem na ni pohled. Poznala jsem v jejích očích starost.
„Je podplukovník v pořádku?“ Otázka mi vylétla z úst daleko rychleji, než jsem si uvědomila, že můj mozek o něčem takovém přemýšlí.
„Bohužel ho unesl bývalý velitel Genijského vojska a požaduje mě za jeho bezpečný návrat na Atlantidu,“ pochlubil se Radime. Musela jsem si ho lépe prohlédnout, protože mi připadalo, že ho to těší.
„Amerika s teroristy nevyjednává, pane Radime.“ Užasle pokýval hlavou.
„Přesně tohle řekla doktorka Weirová. Musím se přiznat, že jsem netušil, že všichni vaši lidé mají tohle smýšlení.“ Nepatrně jsem se zašklebila.
„V tomhle jsme za jedno. Když mě omluvíte, nechám vás jednat a půjdu se podívat za doktorem McKayem, jak se mu daří.“ Radime chtěl něco namítnout, ale jeho myšlenku přetnula aktivace brány.
„Přesný jako hodinky,“ poznamenala Elizabeth stísněně a zamířila k ovládacímu pultu a všichni s ní. Radim mi ukázal rukou, že mám jít také.
Postavila jsem se všem za zády, ale přesto mi zůstával dokonalý výhled na obrazovku, kde se objevila tvář postaršího muže s jizvou. Když začal mluvit, přeběhl mi mráz po zádech. Tenhle chlápek byl pořádně odhodlaný nezastavit se před něčím.
Když ho Elizabeth, zřejmě opakovaně, odmítla, nechal někoho přivést. Naklonila jsem se blíže, abych lépe viděla. Už jen ta změť bílých dlouhých vlasů mi nahnala strach a oživila bolestné okamžiky. Ruka mi automaticky vystřelila k výstřihu, kde se mi o tričko otíraly Samovy známky.
Můžete si být jisti, že takový pohled nezapomenete, ne když jste ho viděli na vlastní oči. Na obrazovce to bylo stejně živé. Musela jsem se zachytit okraje jednoho panelu. Kolena se mi rozklepaly a já před očima zase viděla Samův stárnoucí obličej. Radim se po mně otočil. Díval se mi do očí. Jedním okem jsem sledovala jeho a druhým obrazovku, kde Wraith vysával z podplukovníka Shepparda život. V duchu jsem se připravovala na to, jak ho zabije, ale ten muž s jizvou ho zastavil a banda mužů ho odtáhla. Podplukovník nevypadal jako stařec, ale pár vrásek mu přibylo a některé vlasy zešedivěly.
„Za dvě hodiny, doktorko,“ pronesl muž, vypnul kameru a brána se zavřela. Elizabeth se na mě otočila. Všimla si, jak pevně svírám Samovy známky. Nikdo nic neřekl a já chtěla odejít, najednou se mi udělalo mdlo. Podle výrazů Elizabeth a Radima, jsem musela být bílá jako smrt. Ostatní si mě nevšímali a já se najednou začala cítit nepatřičně.
„Mu-musím jít,“ ale nedokázala jsem donutit nohy k chůzi.
„Tohle člověka dokáže vyvést z míry.“ Radim ke mně přistoupil, nabídnul mi rámě a za doprovodu Elizabeth jsme vyšli na balkon, odkud byl výhled na město.
„Předpokládám, že jste na Atlantidě nová,“ začal Radim jakoby nic. Nedokázala jsem se na něho ani podívat. Pořád mi tlouklo srdce jako splašené. V dlaních jsem měla rýhy od známek, jak pevně jsem je tiskla.
„Voják nebudete, ale přesto máte ty přívěšky, které vaši vojáci nosí.“
„Jsou mého přítele.“ Radim se nepatrně zamračil a Elizabeth protočila oči. Evidentně jí neuniklo, stejně jako mně, že se Radim snaží se mnou flirtovat a to zrovna ve chvíli, kdy je podplukovník vězněm nějakého bláznivého bývalého velitele, který má ještě evidentně hladového Wraitha. Byla to příšerná zvrácenost.
„Pane Radime, mého přítele před mýma očima vysála Wraithská královna, tohle je ukázka úcty k jeho památce. Omluvte mě.“ Protáhla jsem se kolem něho, abych byla pryč. Na tohle jsem neměla.
Následující hodiny jsem strávila v hrůze, co se s podplukovníkem stane. Nebyla jsem tak cynická, abych mu přála za jeho chování takový konec, a pokaždé jsem sebou trhla, když se brána otevřela. Do věže jsem už nevstoupila, ale byla na blízku, abych věděla, k jakému rozhodnutí došli a zda Elizabeth bude držet svoje pevné stanovisko nevyjednávat s teroristy.
Nakonec se jim podařilo, za přispění záznamů Radima, zjistit na jaké planetě podplukovníka vězní a vydali se ho zachránit. Ani nevím proč, ale zůstala jsem v tunelu do centrální věže a mohla tak vidět, jak se vracejí i s podplukovníkem a to mi stačilo.
***
Doktor Beckett si spokojeně oddychl. „Vypadá to dobře, Johne, v těle máš jen minimum enzymu, takže tě nebudu muset přivázat k posteli.“ Sheppard se zasmál a spokojeně se usmál na Elizabeth, která stála jen kousek od lůžka, kde seděl. Cítil se naprosto skvěle. Jak Rodney podotknul, musel mu Wraith ještě o nějaký ten rok vrátit víc, vypadal mladší.
„Přesto si odpočiň. Zajdi si na pokoj a prospi se.“ Sheppard přikývnul. Bez obtíží vstal. Rozloučil se a zamířil do svého pokoje, kde před jeho dveřmi ho čekalo nemilé překvapení.
Na místě přešlapovala Mia. Nervózně si pohrávala s pramenem vlasů z drdolu a stále zírala do podlahy.
„Podplukovníku,“ vyhrkla zaskočeně a on si všiml, že se začervenala. Spustila ruku a v úrovni pasu spojila ruce a pohrávala si s prsty. Neustále klopila oči k podlaze, ale nakonec se odhodlala. Zdvihla k Sheppardovi hlavu.
„Je dobře, že jste v pořádku.“ Přimhouřil oči, když si začala stahovat rukavici z pravé ruky, kterou k němu následně natáhla, aby si potřásli. Naprosto ho to zaskočilo, protože od jejího příchodu sem ji bez těch rukavic neviděl. Stiskl ji zpočátku velmi jemně, jakoby se bál, že její jemnou ruku rozdrtí, ale když se na něj dívala, stiskl ji více a ucítil prstýnek na prsteníčku. Jen nepatrně naklonil hlavu, aby si ho prohlédl, tak aby si toho nevšimla, ale než se mohl zadívat na nápis, stáhla ruku zpět a téměř bleskově si nasadila rukavici zpět. Něco zamumlala a rázem byla pryč. Zůstal jenom stát a zíral za ní.
***
Když Ladon Radim odcházel. Sheppard byl u toho. Nedokázal spát. Byl příliš čilý. Docela ho překvapilo, když do věže přišla i Mia. Ani se na něho nepodívala. Možná ji stálo velké přemáhání přijít za ním a říct mu, že je dobře, že je pořádku. Ona nebyla ráda, pouze řekla, že je to dobře.
Narovnal se, když Ladon k Mie vzhlédnul, jak schází ze schodů k bráně, kterou technik právě aktivoval. Vydal se jí vstříc a chytil ji za ruku.
„Jsem tak rád, že jste se přišla se mnou rozloučit.“
„To spojenci dělávají, pane Radime,“ odbyla ho chladně, ale s ní to ani nehnulo. „A máme dohodu,“ dodala.
Sheppard si všimnul pohledů všech okolo a málem se zajíknul, když se k ní Ladon nahnul a něco jí pošeptal do ucha. Mia se zamračila a stiskla rty, přesto na to nic neřekla.
„Tak to pro mě uděláte snad příště,“ pronesl s nadějí ve hlase. Chytil Miu za ruku a místo polibku na hřbet, jí lehce líbnul na konečky prstů, které mu po pár kratičkých vteřinách vytrhla a zastrčila si obě ruce do kapes bundy.
„Šťastnou cestu, pane Radime.“ Ladně se otočila na patě a vystoupila po schodech. Brána se otevřela, a Ladon se rozloučil pokývnutím hlavy s Elizabeth. Společně s muži se vrátil na svou planetu.
Sheppard byl za to rád. Postupně se mu Ladon přestal líbit, ale teď ho nemohl ani cítit. Jen nevěděl, proč.
„Proč musela přijít?“ zeptal se Sheppard později Elizabeth v její kanceláři.
„Ladon nám dal seznam Genijských základen výměnou za pár věcí a to, že se s ním přijde rozloučit, když se tě podaří zachránit. Mia s tím souhlasila.“
„Geniové nejsou tak odlišní jako my.“ Pronesl pomalu, aby Elizabeth pochopila, co tím myslel.
„Tak to není, Johne. Mia, stejně jako my všichni ostatní, chtěla, aby ses vrátil bezpečně domů a byla ochotná vyhovět Radimovi.“ Tak to nechtěl slyšet.
***
Zaklepala jsem na dveře Elizabethiny kanceláře. Byla tam sama a nevypadalo to, že v následujících pěti minutách Atlantidu postihne nějaká pohroma. S úsměvem mě přijala a já se posadila do pohodlného křesla.
„Přišla jsem za vámi, abych vám řekla něco důležitého.“ Smířlivě se usmála.
„Mio, chápu, že oživit si vzpomínky na tvůj příchod, nebylo nic příjemného a já na tebe nechci tlačit. Richard Woolsey nám prokázal obrovskou laskavost, když napsal do zprávy o tvé smrti, třeba nám to dá potřebný čas, abychom ti pomohli vrátit se domů.“ Odhodlaně jsem si poposedla.
„To je právě to, o čem jsem s vámi chtěla mluvit. Nemůžu se vrátit domů.“
„Proč?“
„To zatím nevím, ale nejde to. Ne dokud nezjistím, proč mě sem poslala.“
„A kdo tě sem poslal?“
„Poslala jsem se sem sama. Mé já z jiné reality.“

Kapitola mapuje díl:
3x08 – McKay a paní Millerová

7. kapitola – Minulá budoucnost

Jedna z mála věcí, které se naučíte, když se ocitnete mimo planetu v technicky vyspělejším městě než cokoliv znáte a jste obklopeni nejchytřejšími lidmi vaší planety, je, že musíte hodně přemýšlet, co jim řeknete a hlavně jak jim to řeknete, protože nesprávná interpretace může vyvolat neuvěřitelnou bouři, dokonce i u doktorky Weirové.
„Z jiné reality?“ zeptala se zaskočeně. „Jak?“
„To nevím, ale pamatuju si, že tam byla a poslala mě společně s nějakým Asgardem, kterému říkala Thor, na Atlantidu. Pro moje bezpečí, ať to znamenalo cokoliv.“ Cítila jsem se hrozně, že i přes důvěru, kterou ve mne Elizabeth vkládala, jsem jí říkala pouze část pravdy, protože vím jistě, že by celá pravda rozvířila vody daleko více než to, co jsem jí řekla.
Elizabeth se znovu posadila a bradu si opřela o spojené dlaně. „To by pak vysvětlovalo ten agrardský blok. Jen nechápu, proč tvoje já… nechtělo, aby sis to pamatovala.“ V duchu jsem zaskřípala zubama. Elizabeth objevila slabinu mé lži. Mohlo mi to dojít, když mě však spasil nápad.
„Když nic nevím, nemůžu nic prozradit, ale sama si pokládám otázku, proč mě prostě nenechala na Zemi.“
„Nemohla to udělat,“ začala Elizabeth a povolila ruce. Zadívala se na mě zvláštním pohledem, ze kterého mi přeběhl mráz po zádech. „I když není vyloučené, aby v jedné realitě pobývaly dvě stejné osoby, avšak může být trochu problém, aby ve stejném čase byla na jednom místě osoba ze dvou časů. Možná ty bys to zvládla, ale tvoje mladší já ne.“
„Jenže proč mě poslali o skoro deset let zpátky do minulosti?“ Naprosto zděšená nad svými slovy jsem se prudce otočila dozadu a zírala na dveře, jestli za nimi nikdo nestojí a zda jsem vypnula vysílačku a strčila ji bezpečně do kapsy.
„Nikoho teď nečekám, Mio.“ Zhluboka jsem se nadechla a otočila se k ní s prudce bušícím srdcem zpátky. Najednou to nebyl dobrý nápad říct jí část pravdy. „Přísahám ti, že z Atlantidy to nikdo neví, kromě mě a pro velení Hvězdné brány jsi po smrti. Kontroluju každou zprávu, kterou odešleme na Zem, aby tam nebyla zmínka o tobě. Teď si uvědomuji, že tě musíme chránit ještě víc. Tvoje já muselo mít nějaký důležitý důvod, aby tě poslalo do bezpečí sem.“ Když jsem se nad tím zamyslela, muselo to mít sakra pořádný důvod, aby mě odtrhla od rodiny a všech, na kterých mi záleží a poslala na jinou planetu, do jiné galaxie a o deset let zpátky.
„Mio, pamatuješ si, jakým způsobem tě sem poslali?“ Unesli mě, chtěla jsem vyhrknout, ale moc dobře by to nevyznělo, kdybych řekla kdo.
„Nevím, omráčili mě.“ Alespoň další kousíček pravdy. Elizabeth přikývla.
„Nu dobrá.“ Pomalu vstala ze židle a obešla stůl. Zastavila se u okna a sledovala dění v operačním centru. „Předpokládám, že tvoje já byla z doby za deset let, že?“
„Vypadala starší,“ potvrdila jsem. Jasně si vzpomínám přímý pohled do její tváře. Zapomněla jsem v tu chvíli dýchat. Zdálo se to naprosto neuvěřitelné. Byla jsem to já, ale zároveň ne. Viděla jsem ve vlastních očích daleko větší odhodlanost, než jakou tam vidím teď a to už jsem na Atlantidě skoro rok. Ona v tom prožila deset let. Musela vidět spoustu věcí, které já teprve uvidím. Změní mě to taky takhle?
„Řekla ti něco víc?“ Vrátila jsem se zpátky k Elizabeth. Ta otázka o mě samé mě rozrušila víc, než jsem si chtěla připustit.
„Pořád opakovala, že je to pro moje bezpečí a abych se na ni nezlobila.“ Byla sobecká, já jsem byla sobecká, že jsem se pro vlastní bezpečí poslala tak daleko. Moje já muselo prožít opravdu něco strašného, že se odhodlalo k takovému kroku.
„Není žádný způsob, jak bychom se jí na to mohli zeptat, ani tohoThora, protože se to teprve stane.“
„Máte pravdu.“ Elizabeth se otočila.
„Mio, vážím si toho, že jsi mi to řekla. John, tedy podplukovník Sheppard se mi párkrát zmínil, že když jste spolu mluvili, jasně jsi mu zdůraznila, že dokud ty sama nezjistíš, co tě sem přivedlo, nikomu to neřekneš.“ Na to jsem si pamatovala dost dobře, ale bylo to ze vzteku na něj a svým způsobem sobecký krok jak ochránit samu sebe, takže není s podivem, že moje já z jiné reality se zachovalo právě takhle. Už jsem se v ní začínala poznávat.
„Vy a pan Woolsey jste ode mne odlákali IOA a komisi.“
„Ano, protože dobře vím, na co by se tě ptali.“ Sedla si do židle vedle mě. „Mio, neznáš prostředí okolo brány tak dobře jako já, a ani já tak dobře jako Richard Woolsy, ale můžu tě ujistit v tom, že IOA by se nezastavilo před ničím. Právě proto jsem se tak zdráhala, abych jim to řekla a prvně hledala oporu v generálu Landrym, který důvěřoval plukovníkovi Carterové, stejně dobré astrofyzičce, ne-li lepší, to McKayeovi říkat nebudeme, aby se pokusila tě dostat domů.“
„To je v pořádku.“ Nemusela se mi omlouvat, to já bych měla, ale ten postup, který musí všichni dodržovat, všechny ty vojenská pravidla mě už unavovala. „Už bych měla jít.“ Trhaně jsem se postavila a rozloučila se pokývnutím hlavy.
Zkratkami jsem došla do svého pokoje, a jakmile se za mnou zavřely dveře. Opřela jsem se o ně zády a sklouzla na podlahu. Hodně jsem se musela přemáhat, abych se nerozbrečela. Elizabeth se kvůli mně vystavila obrovskému riziku, když mě nechala „umřít“ a já jí teď nebyla ochotná říct celou pravdu.
Vytáhla jsem z kapsy vysílačku do ucha a zapnula ji. Slíbila jsem Rodneymu, že se za půl hodiny vrátím a teď mě horečně volal. Zhluboka jsem se vydýchala a nasadila si sluchátko.
„Já vás slyším, doktore.“
„Sakra, kde jsi, Mio? Sháním tě hodinu. Říkala jsi, že to bude trvat jen půl hodiny!“
„Už jsem na cestě,“ odpověděla jsem co nejpevnějším hlasem.
***
Do Rodneyho laboratoře jsem šla jako ve snách a až jeho podrážděný hlas mě vrátil do přítomnosti.
„Co to s tebou je?“
„Nic,“ zalhala jsem.
„Pokud tu budeš, musíš si zvyknout, že se tady dějí nejrůznější věci a při většině z nich jde o život.“
„Chápu, je mi to jasné, Rodney,“ odsekla jsem mu a sedla si za stůl před počítač.
„Co-cože?“ zeptal se podrážděně a vykulil na mě ty svoje povýšenecké oči.
„Já to chápu, to jsem řekla.“
„A kam zmizel doktor McKaye?“ Podívala jsem se na něj a údivem pootevřela ústa. Řekla jsem mu Rodney. Kruci.
„Já se vám omlouvám, doktore McKaeyi.“ Chvíli se na mě popuzeně díval, ale nakonec to vzdal.
„Jdeme dál. Já teď musím odletět na Zem. Moje sestra přišla s objevem, který by nám mohl pomoci nabít ZPM tak, abychom ho mohli používat.“ Začal se hrabat ve svých věcech a zřejmě se je pokoušel dát na jednu kupku.
„Vy máte sestru?“ zeptala jsem se překvapeně.
„No ano, nemluvil jsem o ní snad?“ Zvedl ke mně hlavu.
„Ne.“ Zavrtěla jsem hlavou.
„Mám sestru, ale už je čtyři roky ze hry. Pořídila si nějakého středoškolského profesora a má s ním dítě.“
„Vaše sestra je taky astrofyzička?“
„Neslyšela jsi mě, že jsem říkal, že je čtyři roky ze hry? Za tu dobu nic nepublikovala, ale její objev by mohl být důležitý, hlavně v tom, že přišla na to, s čím jsem si nevěděl rady.“ Poslední slova zašeptal tak, jakoby se snad za to styděl, což se určitě styděl.
„Chcete ji vzít na Atlantidu?“ Pobíhal po laboratoři a sbíral další věci, které potřeboval projít, zatímco bude letět na Daedalu tři týdny na Zem, a pak stejnou dobu zpátky. Páni skoro dva měsíce bez něho, to bude dobré.
„No jistě, musíme to co nejdříve uvézt v praxi, pokud to tedy půjde.“ Nepatrně jsem se usmála.
„Neříkal jste, že má dítě?“
„Jo.“
„Kdy naposledy jste ji viděl?“
„Než se nechala zbouchnout.“ Vykulila jsem na něj oči.
„Zbouchnout? Vždyť má manžela a je to chytrá žena. Prostě změnila svoje hodnoty, a pokud má dítě a vy jste svou neteř nebo synovce ještě neviděl, nejste asi moc dobrý strýc. A teď si myslíte, že si tam jen tak nakráčíte a budete ji chtít odvést tři milióny světelných let pryč, tak asi nemáte ponětí, co to znamená být rodič.“ Tím byla naše debata u konce. Rodeny chvíli mručel a já s ním nemohla být v jedné místnosti. Raději jsem se sbalila a odešla najít Teylu. Potřebovala jsem zase trénovat a nějak si vybít frustraci.
***
Dalo by se říct, že za tu dobu, co byl Rodney pryč, jsem s Teylou trénovala každý den, protože jsem musela nahradit ty hodiny, co jsem nebyla v laboratoři a směny v jídelně už nebyly tak časté, protože to, podle Elizabeth, nebylo už pro mě. Proto nebyla ani špatná nabídka od doktora Zelenky, jestli bych nechtěla pomoc při přípravě komory, která bude odčerpávat energii z alternativního vesmíru a dobije tím ZPM, čímž budeme chráněni před útoky Wraithů.
„Není možné, že odčerpáte energii z alternativního vesmíru, kde jsou lidé jako my?“ zeptala jsem se doktora Zelenky, když se zabýval spoustou složitých výpočtů.
„Existuje nekonečné množství alternativních vesmírů a pravděpodobnost je malá, že budeme čerpat energii z některého obydleného.“
„Ale nějaká možnost tam je?“ dotírala jsem na něho.
„Vždy je nějaké procento pravděpodobnosti, Mio. S tím se nedá nic. Je to riziko astrofyziky, stejně jako, že to vůbec nevyjde a něco se podělá.“ Pravda byla taková, že jsem zbožňovala, když doktor Zelenka mluvil svou rodnou řečí, tolik mi to připomínalo můj život, že jsem v jeho přítomnosti málem zapomínala, kde jsem.
„Víc se hodí, posere.“ Řekla jsem mu česky a on se na mě otočil s otevřenou pusou. Neubránila jsem se pousmání.
„Ty umíš česky?“ zeptal se mě a odložil tablet.
„Můj táta pochází z Česka,“ potvrdila jsem. Za ten jeho nadšený výraz to stálo. Nakonec jsem si s ním dobře popovídala, bylo na něm vidět, jak mu jeho jazyk chybí. A já do tátova rodného jazyka přešla ráda. Když jsem byla malá, často jsme doma mluvili česky. Táta mi vždy kladl na srdce, že když jsem Američanka, neznamená to, že si přede mnou každý sedne na zadek a všichni budou mluvit mou řečí, tím pádem jsem ráda studovala jazyky a díky paměti mi to šlo docela dobře. Jen byla škoda, že při tréninku s Teylou jsem to nedokázala zúročit.
„Co ti chybí tady na Atlantidě nejvíc?“ zeptal se mě Radek, když jsme si po pár náročných dnech potykali, a právě měli pár volných chvil. „Když nepočítám rodinu,“ dodal po chvíli, když jsem nic neříkala.
„Nebudeš se mi smát nebo vyvozovat předčasné závěry?“ Postrčil si brýle na nose a odstrčil od sebe tác s jídlem. Jídelna byla docela prázdná, byl pozdní večer a za dva dny měl přiletět Rodney se svou sestrou a konečně se mělo zařízení spustit.
„Vůbec ne,“ tvrdil zaníceně.
„Cigarety. Jsem tu sice víc jak rok, ale mám občas šílenou chuť na cigaretu.“ Radek si sundal brýle a zahleděl se na mě, jakoby snad na mě hleděl něco, co je špatně. „Slíbil jsi, že nebudeš vyvozovat předčasné závěry.“
„Ne. Ne promiň, nechtěl jsem, aby to tak vyznělo. Jen mě to na tobě udivuje. Viděl jsem tě běhat a cvičit, prostě zdravý styl života.“ Neubránila jsem se smíchu.
„Možná to tak vypadá, ale doma jsem žila tak trochu ve stresu. Je pravda, že jsem si každé ráno zaběhala, ale pak, když jsem šla do práce, jsem si zapálila cigaretu, stejně tak, jako když jsem šla domů, i když ne s takovou pravidelností, ale ano, kouřila jsem.“ Radek zakroutil hlavou, ale nakonec se na mě usmál.
„Nic se neděje, každý máme svoje zlozvyky.“
„Přesně tak.“
Společně jsme se pak vrátili do laborky, aby Radek mohl dodělat poslední potřebné věci k dokončení. Zůstávala jsem v pozadí a vše pečlivě sledovala. Sice jsem se za pár týdnů nedokázala naučit všechno okolo astrofyziky, ale pomalu jsem vstřebávala nejdůležitější a doplňovala je odbornými publikacemi, které mi zapůjčil Radek a musela jsem tak přiznat fakt, že Rodney musí používat o nějakou část mozku víc, než méně studovaný člověk.
***
Daedalus přistál v dohodnutou dobu a já se už těšila, až komoru spustí. Sice jsem se obávala toho malého procenta, že budou odčerpávat energii z obydleného vesmíru, ale zvědavost byla silnější.
Proběhla jsem chodbami jako vítr, abych předala Rodneymu nějakou hloupost, pro kterou mě poslal, aby mě měl z krku a nemusel mě představovat jeho sestře, která na mě upřela dychtivý výraz. Poznala snad, že nejsem vědátor nebo voják?
Dveře se přede mnou otevřely a já v tichosti podala Rodneymu tu hloupost, kterou odložil, až by se na mě podíval.
„Můj bratr ti děkuje,“ pronesla mile jeho sestra a já se na ni usmála.
„Hm, no jasně,“ přitakal Rodney roztržitě a dál si mě nevšímal. Bylo to víc, než jsem mohla očekávat.
Musím uznat, že mě hladké spuštění přístroje tak trochu zklamalo. Čekala jsem, že se něco stane a já se budu moct v duchu Rodneymu smát, že není zas tak dokonalý. Jenže vše šlo hladce, tak to Rodney zase zvládnul. Trochu otráveně jsem odešla, abych se nemusela dívat na jeho povýšenecký pohled dokonalosti.
„Počkej!“ zavolal za mnou někdo. Když jsem se otočila, běžela za mnou Rodneyho sestra.
„Chcete odvézt na pokoj, doktorko Millerová?“ zeptala jsem se slušně, ale ona se na mě usmála a zavrtěla hlavou.
„Jsem Jeanie.“ Nastavila mi ruku a já si s ní potřásla.
„Mia.“
„Moc mě těší, Mio. Říkala jsem si, že když už tu jsem, mohla bych si to tady prohlédnout. Doktor Zelenka mi doporučil tebe, že se tu nejlépe vyznáš.“ Dívala se na mě tak přátelským pohledem, natolik odlišným, kterým mě častoval Rodney, že jsem jí nemohla odolat.
„To je pravda, jestli chcete, ukážu vám nejhezčí místa. Lepší, než by vám ukázal váš bratr, který by vás určitě táhnul do všech laboratoří.“
„Tykej mi prosím, Mio. Paní Millerová mi říkají jenom kolegové mého manžela.“
„Tak tedy, Jeanie, nechtěla by ses podívat na celé město z jediného místa?“ Nadšeně přikývla a já se jen nepatrně pootočila, abych si všimla Rodneyho, jak se za námi dívá. Trochu se mračil, ale Jeanie mě vzala za paži, když si ho všimla a táhla mě chodbou.
Báječně jsem si s Jeanie rozuměla. Po celé té době tady, jsem našla někoho „normálního“ a nevědeckého, i když bych řekla, že byla stejně chytrá jako Rodney. Nakonec jsme zašly do jídelny, protože nám oběma silně kručelo v břiše. Přivedla jsem ji ke stolu, kde seděla Teyla, Ronon a podplukovník Sheppard, kteří měli tu čest se s Jeanie už setkat.
„Ty tu s námi nezůstaneš?“ zeptala se mě Jeanie překvapeně, když jsem se dala na odchod.
„Volal mi doktor Zelenka, abych se na něco přišla podívat.“ Pokradmu jsem se podívala na podplukovníka, který si mě stále měřil nedůvěřivým pohledem.
„Připojíš se k nám, později?“ Neušla mi ta naděje, co Jeanie měla ve hlase.
„Pokusím se. Zatím se mějte.“ Zadržela jsem dech a pokusila se co nejrychleji odejít.
Doběhla jsem do laboratoře, co nejrychleji, abych nemusela na podplukovníka myslet. Byla jsem skálopevně přesvědčená, že mu Elizabeth nic neřekla, ale tak nějak jsem tušila, že podplukovník má nějaký vnitřní radar na tajemství.
„Radku?“ zeptala jsem se, když jsem vběhnula do laboratoře a on mě odtáhnul k jednomu počítači a ukazoval hodnoty. Ptal se mě na pár věcí a já se mu pokoušela, co nejlépe odpovídat. Evidentně byl spokojený. Pochopila jsem, že si mě vzal pod ochranná křídla a učí mě. Což mi opravdu zlepšilo náladu. Rozloučila jsem se s ním a běžela pryč.
Do jídelny se mi už nechtělo a neměla jsem jistotu, že tam ještě někdo bude, měla jsem volno, tak jsem se vrátila do pokoje a pustila se do studia s větší vervou. Radek mě nadchnul, daleko lépe než Rodney, kvůli němu jsem měla astrofyziku zařazenou do předmětů, které nemám ráda díky učiteli, ale Radek to změnil.
***
„Mio! Mio!“ Prudce jsem s sebou trhnula. Ležela jsem v posteli s knihou otevřenou někde uprostřed. Za okny se smrákalo. Musela jsem usnout a neodbytný hlas v mém uchu mi nedal ani chvíli na vzpamatování.
„Ano?“ ospalost musela být z mého hlasu zjevná.
„Tady doktor McKaye.“
„Co jste potřeboval, doktore?“
„Mohla bys jít do jídelny a postarat se o Jeanie, nechci, aby s ním zůstávala o samotě.“ Protřela jsem si oči, abych se už konečně probudila.
„S kým?“
„Se mnou. Nebo spíš s mým já z alternativního vesmíru,“ řekl to tak rychle, že mi pár vteřin trvalo, než mi došlo, co vlastně říká.
„Pokus nevyšel?“ zeptala jsem se neomaleně, ale nebyla jsem právě ve stavu, kdy bych skákala, jak Rodney píská.
„Vyšel, jen se objevila chybička. Ale to ty vědět nepotřebuješ, prostě běž do jídelny a nenechávej moji sestru s mým já o samotě.“
„No tak jo,“ broukla jsem stále nezaujatě a jen pomalu jsem se začala ploužit do jídelny. Po cestě jsem zívala tolik, že jsem měla obavu, že někoho spolknu.
Před jídelnou jsem se však probudila. Takový hlahol jsem ještě neslyšela. Vešla jsem dovnitř a zírala na stůl, kolem kterého seděla známá parta obohacená o Jeanie. Dokonce jsem poznala i Rodneyho, ale zdál se mi poněkud jiný. Odkdy nosil koženou bundu?
Jeanie si mě všimla a zamávala na mě. „Pojď k nám!“ Podplukovník vypadal vesele, dokonce ani moje přítomnost mu nevymazala úsměv z tváře, tak jsem klidně dokráčela ke stolu a jen slyšela, jak mě Jeanie představuje tomu druhému Rodneymu, jež se bleskově otočil. Zíral na mě naprosto neuvěřitelným pohledem. Takhle se náš Rodney na mě ještě nepodíval a poznávala jsem v něm něco, čemuž jsem se zdráhala uvěřit.
„Vico,“ vydechl a já sebou cukla. Nevyděsilo mě jen to, jak láskyplně to vyslovil, ale i to, že použil moji přezdívku, kterou jsem tady na Atlantidě nikomu neřekla. Zůstala jsem stát na místě jako přikovaná a sledovala, jak vstává a bere s sebou překvapené pohledy všech ostatních.
Zastavil se přede mnou a zíral. Prohlížel si zaujatě moji tvář, každičkou konturu obličeje a snad i každý vlas na hlavě.
„Nedoufal jsem v to,“ zašeptal a jemně mě přitáhl do náručí. Stála jsem jako socha. Dokonce, ani když mě jemně políbil na tvář, jsem se nehnula. Dokud nepřišel náš Rodney a začal se ptát, co se tady děje. Alternativní Rodney mě pustil a jen se podíval na toho našeho.
„Řekl jsem ti, že máš dávat na Jeanie pozor, ne aby ses kamarádíčkovala s ním!“ Ukázal na alternativního Rodneyho, Roda, jak mi později prozradila Jeanie.
„Vždyť jsi to ty, Meredite.“ Povytáhla jsem obočí nad Rodneyho celým jménem. Rod se jen usmál.
„Nechci, aby se kolem vás motal,“ trval Rodney na svém.
„Nebudu, jen si na chvíli půjčím, tady…“ S otázkou se na mě podíval.
„Mia.“
„…Miu.“ Ukázal před sebe a já velmi neochotně šla. Netušila jsem, co se bude dít, ale vypadalo to, že má s mým alternativním já nějaký osobnější vztah než já s naším Rodneym.
Rod mě odvedl na jeden z nejbližších balkonu a zkontroloval, že jsou dveře zavřené. Už jen to, jak se na mě podíval, mi nahánělo husí kůži.
„Nedokázal jsem myslet na nic jiného.“ Velmi obezřetně ke mně přistoupil, ale už se mě nedotkl, jen si pečlivě prohlížel moji tvář.
„Jak znáte moji přezdívku?“ zeptala jsem se obezřetně. Jen opravdu velmi úzký okruh lidí mi tak mohl říkat. Dokázala bych je spočítat na prstech jedné ruky.
„Protože tě znám, Vico.“ Natáhl ruku, aby mě pohladil po tváři, ale v půli pohybu se zastavil a stáhl ji zpět.
„Byla bych vám velmi vděčná, doktore McKaeyi, kdybyste mi tady takhle neříkal.“ Nepatrně se usmál a otočil se k zábradlí. Opřel se a hleděl na město pod námi.
„Už je to pěkně dlouhá doba, cos mi takhle řekla naposledy.“ Nevím proč, ale zželelo se mi ho. Možná za to mohl tón nebo jeho svěšená ramena, ale řekla jsem si, že když mě zná, bude fajn se alespoň chvíli cítit zase jako já.
Nedokázala jsem najít vhodná slova. „Doktore…“ Upřel na mě tak smutný výraz, že jsem si musela povzdychnout. „Rode, já ale nejsem ta stejná Vica, kterou znáš. Nejsem ona.“ Nepatrně se ke mně natočil.
„Jsi ona, ale nemáš stejné vzpomínky na dobu na Atlantidě.“
„Předpokládám, že když znáš moji… její přezdívku, řekla tobě nebo všem skutečnou pravdu.“ Fascinovalo mě, že i v jiném vesmíru používám tuhle přezdívku, ale i zřejmě tam to byla srdeční záležitost.
„Ano a proto se ti omlouvám, jestli jsem ti způsobil nějaké problémy, Mio.“ Jméno mu vůbec nešlo přes pusu a mně to na rtech vykouzlilo úsměv.
„Nějak to vysvětlím, anebo to nechám vyšumět.“
„Víš, říkal jsem jim, ostatním,“ kývnul k budově, „že jsme tahali slánky, protože cesta sem byla jednosměrná, ale pravda je taková, že jsem podváděl. Předpokládal jsem, že bys tu mohla být taky, i když ne úplně stejná Vica, jako znám, ale za tu zkoušku to stálo.“ Položila jsem mu na předloktí ruku.
„V tom tvém vesmíru…, stalo se mi tam něco?“ Ta bolest, která mu vyzařovala z očí, byla naprosto hmatatelná.
„Předpokládám, že i tady byl tvůj kamarád poručík Evans,“ kývnul k mým známkám. Instinktivně jsem je stiskla. „U nás ti byl průvodcem na Atlantidě, ale když se vrátil Michael, aby s Atlantidou uzavřel smír za genovou léčbu Wraithů, unesli tebe i jeho, a pak…“ Pevně jsem stiskla rty a pokusila se tu vzpomínku z hlavy vytlačit.
„Hodněkrát jsem přemýšlela, že kdyby mě neznal, nikdy by se mu to nestalo. Svým způsobem jsem za to zaplatila i v jiném vesmíru.“ Rod se narovnal.
„Ne… ne! Oni tě nezabili. Michael tebe a poručíka unesl. Nevím, z jakého důvodu.“ Téměř jsem se zajíkla. Vzpomněla jsem si, co mi tenkrát říkala královna. Co myslela tím, že o mém původu není pochyb? Unesl mě snad Michael kvůli tomu? Byla jsem na to zvědavá, ale nechtěla jsem vypadat tak horlivě.
„A jak do toho zapadáš ty? Jaký vztah jsi měl s Vicou?“ Bylo zvláštní o sobě mluvit ve třetí osobě, jako bych to snad ani nebyla já.
„Měli jsme se rádi. Vzniklo to náhodou, když jsem se jí snažil pomoci vrátit se domů, do jejího času a časem to přerostlo v něco víc. Vím, zdá se to neuvěřitelné, když se dívám na vašeho Rodneyho, ale u nás to tak bylo. A právě proto jsem se tak moc snažil, abych tě… ji našel.“ Měl pravdu. Nedokázala jsem si představit, že bych něco měla právě s Rodneym, vlastně s nikým z expedice. Jen jsem se chtěla vrátit domů, ale Rodovo odhalení mě od toho začalo zase vzdalovat.
„Proč Vicu Michael unesl, na co mu byla dobrá?“ Rod se zamračil. Vypadal jak náš Rodney, když nebyl spokojený se svou prací.
„Nejsem z budoucnosti, takže není důvod, abych ti to tajil, ale nevím, jak se ti to bude líbit a jaký vliv to bude mít na tvůj návrat domů.“
***
Nakonec Rod mohl odejít, protože našemu Rodneymu nedala jeho přítomnost spát a nedokázal by si představit, že by tu zůstal. Bohužel to mělo háček a nikdo si nebyl jistý, jestli se podaří Rodovi vrátit do jeho reality, proto jsem se uvolila, že budu v laboratoři, kdyby se to náhodou nepovedlo.
Otočil se ke mně, než vešel do komory a naposledy mě objal. „Moc rád jsem tě zase viděl,“ zašeptal mi něžně do ucha. Sáhl pod tričko, kde mu na řetízku visel prsten. „Tohle jsem ti chtěl dát, než tě unesli, ale už jsem to nestihl, takže bych byl rád, kdybys to nosila alespoň ty.“ Strhl celý řetízek a nechal ho pomalu sklouznout do mé nastavené dlaně.
„Nemůžu to přijmout.“
„Nevím, jestli se někdy znovu setkáme, ale opatruj mi ho. Třeba dostaneme druhou šanci.“ Sklonil se ke mně a lehce mě políbil na rty, rozloučil se s Radkem českým „Měj se“ a zamířil do komory.
Domů se dostal, ale nám to téměř vybilo ZPM.
Zůstala jsem s Rodneym a Radkem zírat na komoru a v ruce mě hřál zásnubní prsten mého já z jiné reality a mysl mi ztěžkla pod přílivem nepříjemných informací, které mě s konečnou platností odradily od návratu domů, protože jsem tu svým způsobem měla být, i když se mi to nelíbilo. Jenže jsem stále nevěděla všechno a byla jsem odhodlaná to zjistit.

No netusil jsem ze to zabalis tak brzo.
Co tech zbivajicich 11 dilu ktere jsou napsane?

[Aiwendill]

rok sa tu neobjavil žiadny príspevok, tak to presúvam do mŕtvych poviedok. Aiwendill

Kapitola mapuje díly:
3x09 – Přeludy
3x10 – Návrat I.
3x11 – Návrat II.


8. kapitola – Plán A? Ne! Plán B

Sheppard se trhnutím probudil ze zlého snu. Dlouhé dny po návratu z planety, kde byl wraithský přístroj na ovlivnění mysli, se mu vracely vzpomínky na doby strávené na misích na Zemi. Na kamarády, které ztratil a nedokázal zachránit, a když už si myslel, že na Atlantidě na to zapomněl, objeví se nějaký přístroj, který ho do toho vrátí rovnýma nohama.
Odhodil přikrývku a posadil se. Protřel si obličej, pomalu vstal s cílem dojít k oknu. Byla stále tma, ale na obzoru se pomalu začalo rýsovat světlo. Otevřel okno na balkón a vyšel se nadýchat čerstvého mořského vzduchu.
Město zářilo do končící noci a on nemohl přijít na to, proč se mu na konci každého snu zjevuje Collinsová. Stočil pohled k jejímu balkónu, který byl jen ob pokoj dál. I v jejích oknech se svítilo. Evidentně i ona měla problém se spaním. Nahnul se přes zábradlí, aby viděl lépe.
Světlo zhaslo. Dveře se otevřely. Pak vyšla. John se natiskl ke stěně, ale pořád se díval. Vlasy měla jako vždy stažené do drdolu na týle, ale kolem uší jí roztomile trčely, takže s ním musela i spát. Musela vylézt ze stejného důvodu jako on. Na sobě měla obyčejné volné triko a kraťasy. Když se podíval blíž, všiml si, že si stahuje bezprsté rukavice. Byla však ještě moc tma, aby viděl, proč je nosí.
Moc o ní přemýšlel. V tom měla Teyla pravdu. Nedokázal ji vypustit z hlavy a to jen kvůli tomu, že před ním něco skrývala. Uklidnil by se, kdyby znal její tajemství?
Trhnul sebou, když se otočila jeho směrem a přímo se na něj podívala. Rukavice si nestačila natáhnout, tak jen schovala ruce za záda. John na ni nervózně mávnul, ona se na něj zamračila a zmizela v pokoji.
„Fakt inteligentní,“ zamumlal si pro sebe a vrátil se ještě na krátký čas do postele.
***
„Netlačím na vás, Mio, ale byla bych ráda, kdybyste se mnou mluvila.“ Odtrhla jsem pohled od okna, odkud byl daleko lepší výhled než na to, co bylo přede mnou. Jedna z nevýhod, které mě na Atlantidě čekala, byly nařízená sezení s doktorkou Kate Heightmeyerovou, která byla psycholožkou celé expedice.
Trochu jsem si poposedla a zpříma se na doktorku podívala. „Říkáte mi to na každém sezení a já vám jako pokaždé odpovím, že s vámi mluvit nebudu.“
„Mio, pro někoho ve vaší situaci je důležité, aby se někomu svěřil se svými pocity.“ Hlasitě jsem si odfrkla.
„Co potřebuju, řeknu doktorce Weirové. Nepotřebuju se svěřovat… vám.“ Složila jsem si ruce na hrudi a upírala na ženu před sebou samolibý pohled. Tenhle typ doktorů mi nikdy nepřirostl k srdci.
„Pokuste se mi důvěřovat, Mio. Nejsem váš nepřítel.“ Opřela jsem se lokty o kolena a překlonila se, abych byla doktorce blíže.
„Důvěřuje mi snad podplukovník Sheppard?“ Stiskla rty a nic z ní nešlo. Pokřiveně jsem se usmála. „Mluvte s těmi, co to potřebují. Já však mezi nimi nejsem. Nashledanou.“
***
„Nemohu ji do ničeho nutit, Elizabeth, ale určitě bych jí doporučila, aby se podívala i mimo Atlantidu.“ Weirová chápavě pokynula. Byl to její nápad, aby Mia chodila k doktorce Heightmeyerové. Sama si nedokázala představit, jak by se cítila v její zoufalé situaci a doufala, že se otevře alespoň psycholožce. Jenže Mia měla vlastní představu a tou byla naprostá izolace, dokonce ani Carson s ní nic nezmohl.
„I když už dlouho nemá stálou stráž, pořád si tu může připadat jako ve vězení,“ pokračovala doktorka Heightmeyerová a Weirová na ni chvíli hleděla, jakoby netušila, co tu dělá. Příliš se ponořila do myšlenek. Jenže měla o Miu strach, po tom incidentu s Rodneym z jiné reality, se Mia uzavřela ještě víc. Stále dělala Rodneymu pomocnici, ale jen když si ji vyžádal a raději pomáhala Zelenkovi, se kterým mluvila česky, takže nikdo nevěděl, o čem si ti dva povídají.
„Elizabeth?“ Weirová zdvihla hlavu.
„Máte pravdu, doktorko, možná by mohla společně s lékařským týmem na M7G-677. Keras a rada Starších jsou v jejím věku.“Elizabeth věděla, že následujících pár dní bude lepší, když Mia na Atlantidě nebude.
***
„Určitě se ti tam bude líbit,“ šeptal mi do ucha Radek, ale já jsem z jeho tónu poznala, že to tak jednoduché nebude. Problém nebyl s planetou, kde ti nejstarší byli asi v mém věku, ale v cestě na ni. Od mého příchodu na Atlantidu, jsem bránou prošla dvakrát a znovu jsem potom nijak nadšeně neprahla. To už bych raději letěla na Daedalu.
„Tohle si vezmi s sebou.“ Dal mi do ruky pytlík, v němž byla spousta čokoládových tyčinek. S nevyslovenou otázkou jsem se na Radka podívala. „Je to planeta dětí.“ Na chvíli se zarazil a hledal správná slova na omluvu.
„Dokud ti není třicet, pořád můžeš být dítě,“ řekla jsem mu česky a on se usmál. Přesto jsem měla dojem, že mě na planetu neposílají jenom kvůli „ozdravnému procesu“, jak to nazvala Elizabeth. I přes tu dobu strávenou tady, mě v jistých ohledech nebrali na vědomí a mysleli si, že jsem stále vůči některým informacím stále uzavřená.
„Snad se Rodneymu podaří spustit ten mezigalaktický most.“ Radek zavřel pusu a přikývnul. Pomalu si začal zvykat na mou přímost a způsob, jak mu dokážu číst v obličeji.
„Šťastnou cestu,“ popřál mi a já pevně stiskla pytlík. Vyšla jsem společně s ostatními k bráně. Byly to dvě sestry a jeden zdravotník a já se jim nabídla, že vezmu jednu tašku, abych jim byla alespoň trochu nápomocna.
Než se brána otevřela, otočila jsem se k operačnímu. Elizabeth mě pozorovala společně s podplukovníkem, jehož pohled a výraz ve tváři mi dělal posledních pár dní starosti. Nevěděla jsem, co si pod ním mám představovat.
Otočila jsem se čelem k bráně a nepatrně s sebou cuknula, když se vlna vyhrnula do místnosti a vrátila se zase zpět. Nezaostávala jsem za ostatními, ale přesto jsem poslední krok před bránou zaváhala, podívala se zpět na podplukovníka, který se tvářil překvapeně, a se zavřenýma očima vykročila vpřed.
***
První koho museli na planetě M7G-677 ošetřit, jsem byla já. Jakmile jsem prošla bránou, zapadla jsem do prvního keře a dobu zvracela. Skvěle jsem se tím uvedla před Kerasem, nejstarším mužem na planetě, který byl ještě k tomu v radě Starších vesnice, do které přišel podplukovník a jeho tým.
„Je v pořádku?“ slyšela jsem jeho hlas.
„Není zvyklá chodit bránou.“ Jedna ze sestřiček, o které si myslím, že se o mě jednou starala, mi podala kapesník, kterým jsem si otřela pusu a tiše se omluvila.
„Nic se neděje. Každý to snáší jinak.“ Snažila se mě ukonejšit.
„Pochybuju o tom, že by se někdo pozvracel.“ Mile se na mě usmála. Nakonec jsem si potřásla k Kerasem, abychom se seznámili. Ihned jsme si potykali, protože jsme byli skoro stejně staří. Byl starší jen o dva roky a pár měsíců.
Odvedl nás do vesnice, kde se dvě sestričky a zdravotník začali věnovat dětem. Měřily jim teplotu, odebíraly krev, dělali výtěr a spoustu dalších věcí. Byla jsem ráda, že se můžu zhostit příjemnějšího úkolu.
Seděla jsem na kmeni jen kousek od chýše, kde zdravotnický tým dělal vyšetření, a rozdávala dětem čokoládové tyčinky za odměnu. Spočítala jsem, kolik mám tyčinek a kolik je dětí, aby na všechny vystačilo. Nakonec dostalo každé dítě půlku a to jsme byli v jedné vesnici. Ještě, že to trvalo tak dlouho. Bylo příjemné být na pevné zemi.
„Nevypadáš jako členka expedice.“ Keras si za mnou sednul. Díval se na chýši, odkud vyběhlo poslední dítě a já ho obdarovala poslední půlkou tyčinky. Obezřetně mi ji vytrhlo z ruky a odběhlo pryč. Jen lehce jsem se nad tím pousmála. Nebyl rozdíl mezi dětmi z mé domoviny a místními.
„Proč myslíš?“ Složila jsem pytlík a zastrčila si ho do kapsy. Keras ukázal před sebe a společně jsme se zvedli. Moje práce tu skončila. Teď bude tým dělat ve své přenosné laboratoři testy a to bude nějakou dobu trvat.
Když nic během procházení vesnice neříkal, zastavila jsem se u poslední chýše. „V čem je ten rozdíl?“ Byla jsem zvědavá, co je na mně tak nápadné, abych na tom zapracovala.
„Říkají to tvoje oči.“ Lehce jsem pootevřela ústa, ale zase je zavřela. Na to jsem neměla argument. Nemohla jsem své oči vidět.
„Je to tak zjevné?“ Odcházeli jsme z vesnice k lesu. Bylo tu krásně. Téměř jako na Zemi. Tucsonu byl sice v sušší oblasti a já to místo nikdy neopustila, ale mí spolužáci ano. Ukazovali fotky a vyprávěli mi o všech místech a až teprve v Pegasu jsem si musela uvědomit, jakou hloupost jsem udělala, když jsem nikdy nikam nejela.
Keras mě vedl po malé pěšince do hlubin lesa. Když jsem se nad tím zamýšlela, neměla bych s ním správně nikam vůbec jít. Neznala jsem ho, nemohla jsem mu důvěřovat, přesto jsem věděla, že s ním mi nic nehrozí. Raději jsem se nechala vést.
„Tvoji lidé se po věcech dívají lačně, jakoby je všechny chtěli vlastnit, přijít na to, jak pracují, ale ty jsi jiná. Tvoje oči jsou udivené, okouzlené.“ Došli jsme ke starým ruinám, které skrze vegetaci nebyly téměř vidět. Tráva před vstupem byla vyšlapaná, jakoby tu někdo postával.
Keras odhrnul oponu listí a vpustil mě dovnitř. „Po tomhle tví lidé prahli, ale nakonec nám to vrátili a pomohli nám, abychom v předvečer pětadvacátých narozenin nemuseli spáchat sebevraždu.“ Zděšeně jsem se na Kerase podívala.
„Cože?“ Jeho tvář se rozzářila.
„Teď přesně vypadáš jako tvoji lidé, když jsem jim to před dvěma roky řekl. Zděšení, ale po pět set let to byl náš způsob života, který od nás držel Wraithy dál, dokud jsme se nedozvěděli, že nám předkové zde zanechali přístroj, který nás před nimi chrání. Doktor McKaye ho však vylepšil a my můžeme žít a stárnout.“ Podívala jsem se na přístroj před námi, na jehož tichý chod jsem se musela hodně soustředit, abych ho uslyšela.
Obcházela jsem přístroj a poznávala v něm antické symboly, kterým jsem ještě moc nerozuměla, ale snažila se jim porozumět. Pracoval na zapojení ZPM, které vytvářelo ochranné pole. Přesto jsem se neodvážila k němu vztáhnout ruku. Viděla jsem už spoustu antických přístrojů, které reagovaly na přítomnost člověka. Přesto jsem se u přístroje necítila dobře. Nevěděla jsem, čím to je, jestli působením nebo pouhou přítomností, ale z antických přístrojů jsem měla respekt.
„Nepůjdeme raději?“ Keras přikývnul a odvedl mě zpátky do vesnice. Dlouho jsme seděli u ohně a on mi vyprávěl o své planetě, jejich rituálech a všech zákonitostech, kterých se po příchodu mých lidí mohli vzdát. Se sebevraždou na vrcholu seznamu toho nebylo tolik, ale zásadně to změnilo chod vesnic a styl jejich života.
Lékařský tým udělal všechny testy a oznámil Kerasovi, že děti z jeho vesnice jsou zdravé, za což jsem byla ráda. Bylo naprosto neslučitelné s okolnostmi dějícími se v Pegasu, vidět tu pobíhat tolik dětí a vidět je se smát. Všichni na Atlantidě byli vážní, ale tady to žilo. Tady to skutečně vypadalo jak u lidí, kteří se nemusí bát o svůj život a nemusí o něj každý den tak tvrdě bojovat.
„Líbí se ti tady,“ konstatoval Keras, když jsem pomáhala lékařskému týmu balit vybavení, abychom se mohli vrátit na Atlantidu a další den se vrátili do další vesnice.
„Je to tu skvělé,“ potvrdila jsem a zapnula poslední zip, když se ozvala vysílačka, kterou měl na starost zdravotník. Byla jsem daleko, abych něco slyšela, ale podle jeho výrazu to nebylo moc dobré. Prvně to sdělil sestřičkám a pak mně.
„Vracíme se na Atlantidu… hned. Do města se vrátili Antikové a přebrali ho do svých rukou. Doktorka Weirová stahuje všechny týmy. Balíme se, letíme domů.“ Narovnala jsem se a upustila batoh. Začaly mě štípat oči.
„Na Zem?“ Zdravotník přikývnul. Musela jsem zachovat klid. Nesměla jsem se začít chovat jako hysterka, ale tohle nebylo vůbec dobré. Cuknula jsem s sebou, když mě Keras chytil jemně za paži a já se mu podívala do očí. Viděla jsem se v odrazu jeho očí a vůbec to nevypadalo dobře.
„Mio, musíme jít, hned.“ Sestra mě popadla za ruku a já jen automaticky sebrala batoh a s pohledem upřeným na Kerase se nechala táhnout k bráně. Byli jsme tu skoro celý den, nebyla jsem si jistá, že to zvládnu, aniž bych na druhé straně nezvracela, ale nestačila jsem se ani pořádně nadechnout a sestra mě protáhla a společně jsme vyšli na druhé straně na Atlantidě.
V operačním bylo živo. Doslova. Lidé pobíhali a sbírali si svoje věci. Trhnula jsem s sebou, když mi pohled doputoval k ochozu, kde stál pan Woolsey společně s Elizabeth a jedním mužem v uniformě s velkým množstvím prýmků, který se na mě podíval a ukázal prstem.
„Co ta tady dělá?“ zeptal se Elizabeth ostře. Ta jen na mě zůstala zírat stejně zaskočeně jako on.
„To bych vám měl asi vysvětlit já, generále O’Neille.“ Pan Woolsy se na mě podíval a já polknula. Nechala jsem se odvézt a od té chvíle bylo všechno jakoby v mlze. Do osmačtyřiceti hodin musela expedice opustit Atlantidu. S naprostou hrůzou jsem postávala ve svém pokoji a zírala na ten malý batůžek, co mi byl přidělen a já do něj strčila jen pár kousků oblečení.
Když jsem se posledně takhle balila, vrátila jsem se na Atlantidu do pár hodin, ale teď to tak nevypadalo.
Jenže já se nemohla vrátit na Zem!
Odhodila jsem batoh na postel a vyšla z pokoje. Na chodbách ubikací členů expedice bylo plno. Všichni se snažili, zabalit si věci, se kterými sem přišli před dvěma a půl lety a které jim postupně poslali jejich rodiny.
Osmačtyřicet hodin není moc. Mně stěhování trvalo týden a to jsem si brala věci jen z jednoho pokoje, ale byly to vzpomínky nashromážděné za více jak dvacet let života. Podotýkám obyčejného života. Život na Atlantidě mohl těch dvacet let snadno smést.
Proběhla jsem chodbami a ignorovala nespokojené pohledy lidí, do kterých jsem přitom vrazila. Musela jsem se dostat do centrální věže. Musela jsem mluvit s Elizabeth. Musela jsem zůstat v Pegasu. Když ne kvůli mně, tak kvůli mému mladšímu já.
V Elizabethině kanceláři seděla žena ve středních letech s vlnitými vlasy, v hávu béžové barvy. Tak tohle musela být Antička. Skutečná, žijící.
Zarazila jsem se u operačního a nedokázala jsem se hnout z místa. „Slečno Collinsová?“ Otočila jsem hlavu k panu Woolsymu, který přicházel společně s tím vojákem. Při bližším zkoumání jsem poznala, že je to generál.
„Pane Woolsy,“ kývnula jsem na něj i jeho společníka.
„Mio, můžeme si promluvit?“ Muselo to být vážné, Woolsy by mi jen tak neřekl křestním jménem. Trhaně jsem přikývla a musela jsem se vzdát rozhovoru s Elizabeth a odešla s nimi do místnosti za těmi zvláštními dveřmi, kam mě přivedli na první “rozhovor“.
Posadila jsem se a zírala na ty dva. „Mio, mluvil jsem tady s generálem O’Neillem o tvé situaci i tom, co jsem napsal do zprávy.“ Pohlédla jsem na generála a něco v jeho pohledu mi připomnělo podplukovníka Shepparda.
„Doufám, že nebudu znít příliš opovážlivě, když vás požádám, jestli bych zde mohla zůstat, pane,“ chvíli na mě zírali, jako bych je snad požádala o čísla jejich účtů, než mi došlo, jak to vyznělo, „ne tady na Atlantidě, ale tady v Pegasu,“ vysvětlila jsem svoji žádost. „Pane Woolsy, do zprávy jste uvedl, že jsem zahynula na wraithské lodi, za což vám skutečně děkuji, takže by nebylo dobré, kdybych se najednou vrátila na Zemi... živá.“
„Slečno, myslím, že přesně nechápete, co nastalá situace znamená.“ Generál se snažil mluvit v úrovni svého postu, ale z jeho očí a tváře jsem vyčetla něco jiného.
„Vím, že se jedná o bezpečnost Země, generále, a myslím si, že vy o tom víte mnohem více, se vší úctou, než tady pan Woolsy.“ Generál zdvihnul obočí.
„Skutečně? Z čeho tak usuzujete?“ Hrál si se mnou, ale s každým dalším vyjádřením jsem se ujišťovala ve svém předpokladu.
„Máte stejný pohled jako podplukovník Sheppard, pane. Domnívám se, že v programu Hvězdné brány, jste velel jednonu z SG týmů, než vás povýšili.“ Generál se podíval na Woolsyho, který se spokojeně usmál.
„No dobrá, máte pravdu, Woolsy.“ Nebyla jsem si přesně jistá, na čem se ti dva domluvili, ale možná to bylo v můj prospěch.
„Podívej, Mio,“ začal generál. Asi jsem přehlédnula chvíli, kdy jsme si potykali. „Jde o to, že mi Carterová doporučila, abys zůstala v Pegasu. Říkala něco o dlouhodobějším vlivu kontaktu mezi…“ Zamával rukou, jakoby nevěděl, jak to podat.
„Jestli dlouhodobý kontakt dvou verzí stejné osoby z jiného času ve stejném čase na nás nebude mít negativní vliv.“ Generál na mě chvíli zíral s lehce pootevřenou pusou.
„Jo, asi tak.“
„Generál O’Neill mě informoval, že vzhledem k minulosti vaší matky a vaší a vašeho působení zde na Atlantidě, je možné vám důvěřovat, že pokud zůstanete s Teylou Emmagan a Rononem Dexem, nemusíme se obávat…“
„Moji matku do toho netahejte,“ sykla jsem popuzeně a celá se napjala. Woolsey překvapeně zamrkal.
„Tvoje matka…“ začal generál, ale rychle jsem ho utnula.
„Tohle není o mojí matce.“
„Možná bys měla vědět, že jsem ji znal.“ Zatnula jsem zuby, abych neřekla něco, čeho bych později litovala a ignorovala překvapený pohled Woolseyho.
„To jste mi neřekl,“ obvinil ho lehce nespokojeně.
„Nebylo to nutné.“
„Stejně jako nebylo nutné, abyste do toho tahali moji matku. Nechte ji jednou pro vždy odpočívat v pokoji. S ní tahle situace nemá nic společného. To proč jsem tady, je jen hloupá shoda náhod.“
Nebyla jsem si jistá, proč do toho zatahovali moji matku, ale možná si jenom chtěli odůvodnit, aby mi mohli věřit, ale což pak jsem pro Atlantidu už nekrvácela? Ještě jim to nestačilo?
Možná je přemluvil můj tón, nebo jak ostře jsem reagovala na matku, ale už to nechali být, domluvili jsme se, že zůstanu s Athosiany. Avšak plukovník Carterová bude stále pracovat na tom, aby mě dostala do mého času, ale neměla jsem to srdce jim říct, že po tom netoužím.
***
Když začali členové expedice odcházet pryč. Došlo mi, jak mi jejich přítomnost bude chybět, za ten rok jsem si na ně zvykla a brala jsem je jako součást nového života a teď, když se vraceli na Zem, jsem z toho byla smutná. Někteří se nalodili na Daedala společně s částí vybavení a posledních pár skupinek mělo projít na Zem bránou, díky ZPM od Antiků. Přesto mi to připadalo nefér. O město se starali, jak nejlépe mohli a bojovali proti Wraithům s plným nasazením, i když je nedopatřením probudili, ale ve finále měli být Antikové vděční, že bojujeme proti něčemu, co byla jejich chyba, ale na to jsem moc nechtěla myslet, protože jsem Předky podezírala z toho, že by mohli mít i nějaké psychické schopnosti, když používají větší kapacitu mozku než my. Nebo to bylo spíš vlivem evoluce? Postupného vývoje?
Pokud možno jsem se jim vyhýbala a odešla až s poslední skupinou, kterou jsme tvořili pouze já, Teyla a Ronon. Odcházeli jsme na planetu, kterou Antikové vybrali a kam přesunuli veškeré Athosiany, kteří se usídlili na planetě, kde byla Atlantida.
***
Dlouhé dny potom, kdy jsem pomáhala budovat vesnici a po večerech trénovala boj s Teylou a Rononem, jsem se na Antiky zlobila. Proč museli expedici vyhnat tak rychle? Je sice pravda, že by se mi taky nelíbilo, kdybych se po dlouhé době vrátila domů a našla tam někoho cizího, ale tohle bylo částečně pro dobrou věc.
„Zlepšuješ se!“ zavolala Teyla, když jsme zase trénovaly. Byla jsem za to ráda, dokázala jsem už pomalu předvídat protivníkovi výpady. Díky optické paměti jsem si dokázala chvaty zapamatovat celkem rychle, i moje tělo si na ně navyklo brzo, ale trvalo mi dlouho dobu to zúročit a ta doba právě přicházela.
Spokojeně jsem se oddychla a šla se omýt. Zpočátku jsem měla obavy, že to v tak primitivním prostředí nebudu zvládat a budou mi chybět výdobytky moderní doby, ale kupodivu až tolik ne. Zaměřila jsem se na budování vesnice a boj a zapomněla jsem na všechno ostatní, ale přesto jsem cítila, že mi něco chybí, ale za ty dva měsíce jsem na to nedokázala přijít.
Vrátila jsem se do svého stanu a chystala se na spaní, když pro mě přišel jeden Athosian s tím, že si mě žádá Teyla.
Bez otázek jsem šla za ním a počkala, až mě vyzvou a vstoupila do stanu. Na prahu jsem se zastavila a zírala na vůdce genijského lidu, který v klidu seděl u ohně naproti Teyle a Rononovi. Obrátil ke mně svůj pohled.
„Slečna Collinsová,“ protáhl lascivně a dlouze si mě prohlížel od hlavy až patě.
„Co ten tady dělá?“ zeptala jsem se Teyly a ta se zvedla.
„Přišel nám nabídnout, jestli bychom s Rononem nechtěli bojovat proti Wraithům po boku Genijů.“
„Odmítli a tak jsem chtěl vědět, jestli i vy máte stejný názor.“ Už od první chvíle se mi Ladon Radim nelíbil, přesto jsem mu musela připsat k dobru, že jeho příchodem jsem si uvědomila, co mi tak schází. Málem jsem zapomněla na svoji pomstu, na svoje odhodlání zničit Michaela, a vlastně všechny Wraithy.
„Byla bych bojovníkem nebo pouze vaší polovičkou na ukazování?“ zeptala jsem se přímo. Radim se usmál. Vstal, ignoroval Rononovy nedůvěřivé pohledy a došel až ke mně.
„Samozřejmě dostanete příležitost k boji,“ zapředl měkce. „Slyšel jsem, že se v boji zlepšujete,“ pochleboval mi.
Při následujících slovech jsem se nedokázala na Teylu podívat. „Půjdu.“
„Mio.“ Ani jsem se na ty dva neotočila a vyšla ze stanu. Požádala jsem Radima, aby chvíli počkal, a do pár minut jsem byla zpátky se svým veškerým majetkem. Nechala jsem se vést. Cítila jsem v zádech pohledy Ronona a Teyly. Což mě donutilo přemýšlet reálně. Nemohla jsem od Radima čekat nic světoborného, on byl mistrem klamu, takže mi bylo naprosto jasné, že si budu muset hlídat záda.
„Je mi to líto, dám vám vědět.“ Musela jsem sebrat veškerou odvahu, abych se k nim otočila a řekla jim to. Ronon se moc nadšeně netvářil a jindy naprosto klidná tvář Teyly vypadala, že ani ji to příliš netěší.
„Dej na sebe pozor.“ Kývla jsem na pozdrav a sledovala, jak Radim zadává adresu genijské planety Genii. Pohled na vír mi přišpedlil nohy k zemi až jsem měla dojem, že se nebudu moct hnout. Pořád mi procházení bránou dělalo problém, ale k tomuhle jsem se musela donutit.
Vykročila jsem vpřed a bez pohledu zpět se nechala pohltit vlnícím se časoprostorem a chladem v něm. Tlak na hrudi mě opustil teprve na druhé straně, kde jsem se pořádně nadechla. Chtěla jsem se otočit a zeptat se Radima na pár věcí. Příležitost jsem k tomu nedostala. Někdo mě pořádně tvrdou věcí praštil do hlavy a mě pohltila tma.
***
První myšlenka, co mi zaplnila bolavou hlavu, byla, že jsem porušila jediné své předsevzetí vůči Radimovi, což se mi pořádně nevyplatilo.
Zasténala jsem a chytila se za hlavu. Na dlaních jsem ucítila mastnost svých vlasů. Rychle jsem otevřela oči a chvíli mrkala, abych si přivykla šeru. Zůstala jsem zírat na své ruce bez rukavic. Někdo mi je sundal! Chtěla jsem se posadit, ale bolest mi to nedovila a tak jsem padla zpátky na tvrdé lůžko. Ze rtů mi uniklo další zasténání.
„Měla bys raději zůstat ležet, asi tě nějakou dobu bude bolet hlava.“ Když jsem se trochu z té bolesti vzpamatovala, očima jsem vyhledala majitele jízlivé poznámky a poznala jsem v něm Radima, který na mě zíral skrze mříže.
„Kam zmizela slečna Collinsová, Ladone?“ Použila jsem Rodneyho hlášku, ale už jen ta vzpomínka zabolela víc než natlouknutá hlava.
„Nehledáš tohle?“ Tentokrát jsem se narovnala opatrněji, když jsem v jeho rukou spatřila svoje rukavice a jeho škodolibý pohled mi prozradil, že si musel užívat, když mi je sundával, zatnula jsem vzteky ruce v pěst. Opatrně jsem vstala a složila si ruce na hrudi.
„Předpokládám, že ta tvoje nabídka byla kachna.“ Zatvářil se lehce nechápavě, ale přešel to.
„Věděl jsem, že po té nabídce skočíš. Stačilo tě vidět, když tenkrát Shepparda vysával ten Wraith a ještě k tomu, jak lehce si souhlasila, že se se mnou rozloučíš, když dám Weirové seznam našich základen. Ta nenávist ti čiší z očí i právě teď.“ Přešel blíž k mřížím a zamával mi rukavicemi před obličejem.
„Představoval jsem si dost věcí, co skrýváš pod těmi rukavicemi, ale nikdy by mě nenapadlo, že by ses pokusila zabít.“ Ignorovala jsem bolest hlavy a bleskově se natáhla po rukavicích jako útočící kobra a vytrhla je Ladonovi z ruky. Spokojeně se usmál a ustoupil dál, usadil se zpět na židli.
Když jsem si bezprsté rukavice natáhla, cítila jsem se o něco klidněji. „Hodně toho o mně nevíš a věř, že ty nejsi ten, komu bych se svěřovala.“ Přistoupil o něco blíž a ruce protáhl mřížemi a spokojeně se opřel o lokty. Stále si mě prohlížel od hlavy k patě.
„Myslíš, že jsem viděl jen tvá zápěstí?“ Zdvihl obočí a znovu mě přejel očima. „Jsi moc chytrá na to, aby ses takhle sprovodila ze světa. Co jsi komu udělala, že tě tak mučil?“ Přistoupil jsem o dva kroky blíže k mřížím.
„Do jakého plánu zapadám? Chceš mě vyměnit za zajatce?“ Usmál se, zavrtěl přitom hlavou a stáhnul ruce zpátky.
„Zamlouváš se mi čím dál tím víc, až je mi líto, že tě musím využít.“ Tohle byla přesně ta chvíle, kde bych měla ztratit hlavu, začít křičet, prosit o propuštění nebo se schoulit do klubíčka a začít brečet. Jenže tohle bych udělala před rokem. Za ten rok se změnilo hodně věcí, změnila jsem se i já, víc než jsem si doposud připouštěla.
„Moc dobře víš, že s teroristy nevyjednáváme.“
„Drahá Mio, raději bych jednal s těmi teroristy než s Wraithy, ale bohužel pocházím z jiné galaxie než ty, takže mi nic jiného nezbývá.“ Tohle nebylo dobré.
„Jsi hloupý, pokud si myslíš, že se dohodneš s nějakým Wraithem. Oni nikdy nedodrží dohodu.“ Ladon se lehce vzdálil a usadil se na připravenou židli, kterou mu tam donesl nějaký z jeho vojáků.
„Řekni mi, Mio, kolikrát ses střetla s Wraithy? Jednou? Dvakrát? To z tebe ještě nedělá odborníka.“ Vrátila jsem se zpátky k lůžku a pomalu se posadila. Hlava mi třeštila a Ladonova společnost mi nedávala naději na prášek na bolest.
„Který Wraith by mohl chtít mě, když by mohl mít všechny Genije?“ Ladon se ušklíbnul. Pomalu se předklonil. Od poslední návštěvy na Atlantidě mu o něco povyrostly vlasy, ale žádná další vráska se mu ve tváři neobjevila. Kdyby se nechoval tak, jak se choval a nezneužíval lidi, byl by to dobrý a pohledný chlap.
„On není tak úplně Wraith,“ pronesl pomalu s pohledem upřeným do mých očí. Zpozorněla jsem. Tohle mohlo znamenat jediné.
„Ty ses musel zbláznit!“ Vyskočila jsem na nohy. V hlavě mi tepalo, ale to teď bylo vedlejší. „Michaelovi nemůžeš věřit ani pozdravení!“
„Chce tebe. Nic víc nežádá. Slíbil mi, že nám pomůže v boji proti Wraithům, což je i jeho cíl.“
„Vážně si myslíš, že je z něj najednou takový lidumil? Ptal ses ho vůbec, proč mě chce?“ Zavrtěl hlavou.
„To mě nezajímá.“
„Ladone, nesnaž se udělat hlupáka ze mě, když jsi ho úspěšně udělal ze sebe.“ To už se zvednul ze své židle, vytáhnul z kapsy klíče. Zastrčil klíč do zámku a otočil jím. Raději jsem ustoupila. Mříže se zaskřípěním otevřely a Ladon zůstal stát na prahu.
„Hlupáka z tebe nedělám a já jím také nejsem. Takže, proč bychom se nedohodli?“ Natáhnul ke mně ruku s klíči a já je přijala, ale tentokrát jsem si musela dát větší pozor.
***
Sheppard přecházel po kanceláři doktorky Weirové, která vypadala po nájezdu replikátorů stále stroze. Věci celé expedice měly dorazit během několika týdnů a členové prozatím přicházeli skrze mezigalaktický most a opět se zabydlovali ve městě.
„Prostě jen tak odešla?“ Sheppard se podíval na Teylu, která se nervózně ošívala na židli. Pohlédl i na Ronona postávajícího u okna.
„Nemohli jsme ji tam jen tak držet, Johne. Je dospělá. Může za sebe rozhodovat sama.“ Teyla se po Miině odchodu lehce obávala, že pokud se někdy John vrátí, bude se zlobit, ale Mia pod něj nespadala, čehož si byla velmi dobře vědoma, dokonce i na planetě se vůči Rononovým náznakům nadvlády, velmi silně bránila.
„Jde o bezpečnost Země,“ odseknul Sheppard.
„Raději by se nechala zabít, než aby něco prozradila, Shepparde.“ Ronon se narovnal a podíval se na svého přítele.
„Tak už i ty jsi na její straně?“ John se snažil chovat jako voják, ale ve skutečnosti měl o Collinsovou strach. Genijům prostě nevěřil.
„Nejsem, jen říkám, jak to je.“
„Johne, nemůžeme vpadnout ke Genijům a říct jim, že si jdeme pro Miu. Rozhodla se svobodně. Nikdo ji nenutil.“ Weirová pohlédla na podplukovníka a poté na Rodenyho, Teylu, Ronona a Becketta, který seděl v koutě.
„Přesto mám o ni strach. Řekla, že se ozve, ale od té doby jsem o ní neslyšela,“ pronesla Teyla obezřetně. Sheppard si vyměnil pohled s Weirovou.
„Nebudou ji mít na své vlastní planetě.“ Weirová pomalu přikývla na Sheppardovou myšlenku. „A nemůžeme vědět, jestli stále platí ty adresy, které nám před časem Ladon dal.“
„Za zkoušku to stojí,“ rozhodla Weirová.
***
Sheppard s týmem vyzkoušel dvě planety, byly pusté. Všechno zničené tak, aby nikdo nepoznal, kdo planetu obýval. Teprve až třetí vypadala nadějně. Letěli jumperem a zamaskovali se. Narazili na několik desítek vojáků, kteří strážili prostor kolem brány. Přesto je museli vidět, než se zamaskovali.
„Tohle by mohlo být správné místo.“ Ronon se díval na zem, kde vedla vyšlapaná cesta ke starému komplexu budov.
Přistáli v dostatečné vzdálenosti a za stálého brblání McKaye, se vydali do budovy zadním vchodem, který se zdál nehlídán. Museli však zneškodnit pár strážných, kteří byli uvnitř, ale nakonec se dostali k nejvíce střežené místnosti, kde uprostřed stála obrovská klec, v níž uviděli Ladona jak se tyčí nad něčím na zemi. Shepparda zabrnělo ve vnitřnostech, když si všimnul světle hnědých vlasů a prstů v rukavicích.
„Ustup od ní!“ zařval a zvednul zbraň a zamířil jí na Ladona, který se pomalu otočil. Vždy dokonale uhlazený účes měl rozdrbaný. Ustoupil o dva kroky, takže měl Sheppard výhled na Collinsovou. Zbraň se mu při pohledu na ni lehce zatřásla. Nevypadala vůbec dobře. Krvácelo jí obočí a ret. Pod očima měla výrazné černé kruhy a vlasy se jí uvolnily z drdolu a ve zplihlých pramenech jí vysely kolem pobledlého a pohublého obličeje.
„Shepparde, čekal jsem, kdy se objevíš.“ Sheppard zdvihnul zbraň, že Ladona zastřelí na místě, ale Mia před něj skočila a zaštítila ho vlastním tělem.
„Uhni!“ zakřičel na ni.
„Ne!“ opětovala mu zadýchaně.
„Uhni!“
„Ne! Nechte mě to vysvětlit, podplukovníku!“ zavolala na něj ochraptěle, že musel hodně napínat sluch, aby jí rozuměl. Trhnul sebou, když se zatřásla a Ladon ji zachytil a pomohl jí na lůžko.
Sheppard se rozešel ke kleci, když do místnosti vtrhli další genijští vojáci. Zbytek týmu zdvihnul zbraně a všichni na sebe navzájem mířili. Ladon své strážné odmávnul a ti se z místnosti vytratili jak pára nad hrncem.
„To bys mi teda měla vysvětlit.“ Sheppard musel konstatovat, že Collinsová vypadala zblízka ještě hůř než z dálky, ale pořád se držela. Vstala, aby si navzájem hleděli do očí.
„Budu předpokládat, že jste tady kvůli tomu, abych neohrozila bezpečnost Země, než abyste se o mě bál, ale jedno musíte vědět, že jsme se s Ladonem dohodli a bylo by lepší, kdybyste vy do toho nezasahovali.“
***
„Budete toho litovat, Radime!“ Mia plivla vůdci Genijů pod nohy, který ji za to počastoval silným úderem hřbetem ruky do tváře.
„Měl jsem ti zavázat pusu.“ Ladon kývnul na dva své vojáky. Ti obestoupili Miu a pevně ji chytili za paže.
Skupinka stála jen malý kousek od brány. Všichni vyčkávali na příchod Michaela. Radim zkontroloval prostor kolem, jestli nemají nikoho za zády, než se brána začala aktivovat. Bývalý Wraith přicházel.
Mia se roztřásla po celém těle. Stále měla v paměti den, kdy ji Michael unesl na wraithskou loď a přímo před jejíma očima vysála královna jejího přítele Sama, jehož vojenské známky stále nosila na krku, společně se zásnubním prstenem Roda z alternativního vesmíru.
Obrovský vír se vyvalil vpřed. Celá skupina o jeden krok ustoupila. Ladon, jako vůdce, vystoupil před celou skupinu a čekal. Jako první prošli strážní, kteří byli kupodivu lidé a až poté prošel Michael. Za ním se brána uzavřela a nastala chvilka trapného ticha.
„Nedoufal jsem, že ji přivedeš,“ začal Michael sám chraplavým hlasem, který více připomínal lidský než wraithský. Ladon se spokojeně usmál.
„Říkal jsem ti, že ta po nabídce jak tě zabít skočí bez váhání.“ Oba se na Miu podívali. Ta je propalovala pohledem, ale neměla už téměř sílu se bránit silným genijským rukám.
„Jak proběhne předání? Jen tak ti ji dám nebo si ji vyměníme za něco, co nám pomůže v boji proti Wraithům?“ Mia se otřásla, když se Michael zašklebil. Znala tenhle pohled. Neznamenal nic dobrého.
„Říkala jsem ti, že jsi hlupák, Radime!“ Genij se po ní otočil a chtěl ji uhodit, ale Michael se k němu bleskově přiblížil a chytil ho za napřaženou ruku.
„Opovaž se jí ještě víc ublížit.“ Pustil mu ruku a přistoupil k Mie blíž. „Bylo tak špatné, že jsem tě musel Sheppardovi prozradit, ale musel jsem udělat menší ústupek, protože jsem věděl, že za mnou jednou přijdeš sama.“ Natáhl pravou ruku a Mia před ní ucuknula.
„Zabiju tě!“ sykla, ale to už ji Michael chytil za bradu a natočil k sobě.
„Když to nedokázal Sheppard, tak od tebe se toho bát nemusím.“
„Vím, proč mě chceš, a říkám ti, že raději umřu, než abych ti to dovolila.“ Kupodivu se usmál.
„O to to bude lepší.“ Pustil ji se značným uspokojením a vzdálil se s Radimem dál. Mia se obávala okamžiku, kdy Michael přestane dodržovat dohodu a rozhodne se všechny zabít a vezme si ji násilím, ale Radim byl na něj evidentně řádně připraven. Byli dost daleko, takže nerozuměla, kvůli čemu se hádají, ale bylo to příliš brzy. Přesto Ladonovi důvěřovala, že to udrží dostatečně dlouho dobu než…
Na bráně se začaly rozsvěcovat symboly. Mia málem padla na kolena úlevou a všechno pro ni rázem začalo být jako ve zrychleném víru. Brána se otevřela a na planetu se vyřítil jumper, který přistál nedaleko a bleskově z něj vyskákal celý Sheppardův tým a tým mariňáků. Ze střelby zaléhaly bubínky. Všichni na sebe navzájem pálili. Michael se kryl za svými lidskými strážnými. Zbabělec jeden. Chvílemi nebylo poznat, kteří jsou ti dobří, a kteří jsou ti špatní.
Sheppard něco křičel na Radima a navzájem stříleli po svých lidech. Mia využila rozruchu, ke svému útěku, když ji muži pustili, aby se sami kryli před střelbou lidí z Atlantidy. Škobrtavým krokem vyrazila k ovládacímu panelu, aby odsud mohla utéci, ale nepočítala se zbloudilými kulkami. Cuknula s sebou, když ucítila na zádech bolestivé štípnutí a potom další do boku, které následovalo zběsilým křikem ze všech stran.
Byla jen na čtvrtině cestě k panelu a ještě než padla na zem, spatřila, jak se jejím směrem blíží Michael s rozzuřeným výrazem, ale naneštěstí ho od ní odřízla střelba, před kterou musel bývalý Wraith zamířit k ovládacímu panelu.
Sheppard vypálil ze své zbraně pár dalších dobře mířených ran, aby Michaela donutit zamířit k ovládacímu panelu a naštěstí se mu to povedlo, čehož využil a začal zadávat adresu a štěkal rozkazy na své muže, aby ho chránili.
Radim, když si všiml Mii ležící na zemi, začal postupovat blíže k Sheppardovým a Michaelovým lidem, přesto se mu nepodařilo udržet formaci a Sheppardovi mariňáci dostali další dva jeho lidi, proto byl nucen se trochu vzdálit a dovolil tak, aby Michael dozadal adresu a otevřel bránu. Sheppard mu nechtěl dovolit, aby prošel a zastřelil přitom dva jeho vojáky, ale zabít se mu ho nepodařilo a bývalý Wraith utekl bránou.
Zavřením brány rázem ustala veškerá střelba. Z jumperu vyběhnul Beckett a zamířil jako první k Mie, která stále ležela na zemi.
***
Ucítila jsem na sobě něčí ruce a prudce jsem sebou cukla a hlasitě zasténala, když se ozval levý bok. Měla jsem sice na sobě neprůstřelnou vestu, ale i tak to jsem se nemohla ubránit následkům. Jen pomalu jsem zvedla hlavu a vyplivla pár kousků trávy, co mi ulpěly na rtech, a zadívala se na Carsona, který se nade mnou skláněl.
„Co tě bolí?“ Chytila jsem se ho a on mi pomohl na nohy.
„Bok,“ procedila jsem skrze zuby v předklonu. „Koho napadlo mě ještě dorazit?“ Zdvihla jsem pohled k podplukovníkovi, který se blížil ke mně.
„To jsem byl já. Michael vypadal, že je schopen tě vzít s sebou i přes ten zásah do zad.“ Carson mi pomohl stáhnout genijské sako a velmi opatrně mi rozepínal neprůstřelnou vestu, která vážila snad tunu. Pořádně jsem nejedla už hezkých pár dní a nedokázala jsem se udržet na nohách a oni mě ještě navlékli do neprůstřelné vesty.
„Muselo to vypadat přesvědčivě,“ řekl podplukovník upřímně. „Jinak by Michael neuvěřil, že jsi mrtvá.“ Tiše jsem sykla, když mi Carson stáhnul vestu a trochu povyhrnul tričko na levém boku, kde mi začala modrat kůže, protože právě na boku nebyla vesta tak silně vyztužená jako vepředu nebo na zádech. Podplukovník měl dobrou mušku, když mě zasáhl do takového místa v pohybu.
„Být to ostrý náboj, asi bys tu teď nestála,“ poučil mě Carson. Jen jsem se na něj tázavě podívala a on pokrčil rameny.
„Na plán B to dopadlo docela dobře,“ zhodnotil major Lorne, kterého jsem si všimnula teprve teď. Musel přijít s mariňáky.
„Kromě Michaelových vojáků neumřel nikdo z našich ani z Genijů.“ V duchu jsem si oddychla, ale předpokládala jsem, že se podaří Michaela zabít, ne jen kvůli pomstě, ale aby nedělal problémy. Což on dozajista bude, když nezískal mě, zkusí si poradit jinak a s tím, co mi řekl Rod, jsem se nedivila, proč po mně tolik prahne.
Rozhlédla jsem se po louce, kde se pomalu začali zvedat všichni, kteří byli „zabiti“ v zápalu boje a cítila jsem přitom velké zadostiučinění, že jsou naživu a Michael byl sveden ze stopy, že se Genijové vlastně domluvili s lidmi z Atlantidy na Plánu B místo Plánu A.
Carson se mi podíval ještě na záda, kde se mi určitě taky udělá podlitina, ne tak velká jako na boku, ale to bylo součástí plánu, takže jsem byla ochotná podstoupit bolest, aby se podařilo odvrátit katastrofu.
Podplukovník se na mě díval celou dobu, co mě Carson prohlížel a i on měl v očích obavu, kterou se snažil maskovat, což se mu moc nedařilo, proto jsem dělala, že to nevidím a lehce doktora odehnala, že na to bude čas později.
Radim se k nám připojil. Na tváři měl velkou odřeninu, která byla jen malou bolestí proti té, kdyby se do toho nevložila Atlantida, byť nerada, musela jsem si přiznat, že náš původní plán, jak bych zemřela při zabití Michaela, se rázem stal trochu hůře proveditelný s velkými ztrátami.
„Balíme a vracíme se na Atlantidu!“ zavelel podplukovník a naši lidé se začali sbírat a mířili k jumperu. Poslala jsem Carsona napřed, musela jsem si ještě promluvit s Ladonem.
Ten si mě odchytnul za pravou paži. Vzhlédla jsem k němu a on se mi zadíval hluboce do očí. „Nezradila jsi mě. Ani před Sheppardem a to jsem tě chtěl obětovat ve prospěch svého lidu.“ Pomalu mě pustil.
„I když jsem ti skočila na tak jasnou past, tvářil ses jako pravý vůdce, ale přesto sis pohrával s myšlenkou, jestli bych nebyla na tvé straně, abychom to udělali společně a tys mě mohl ušetřit.“ Zatvářil se ublíženě, ale nakonec, když se díval po svých mužích, kteří v trávě sbírali svoje věci, které upustili během přestřelky, přikývnul.
„Přestože jsem tě zradil, byla jsi ochotná za mě obětovat svůj život.“ Lehce jsem se zasmála. Poplácala jsem ho pravou rukou po levé straně hrudi.
„Nezatratím kvůli jednomu nezodpovědnému chlapovi celý národ, když má stejný cíl jako my.“ Překvapeně jsem stáhla ruku a podívala se k jumperu, kde stál podplukovník a nespouštěl z nás pohled a já si přitom uvědomila, že už nemyslím na sebe jako na jedince, ale jako na člena komunity, jako na část celku.
„Měla bys jít a řekni Sheppardovi, že bude asi nejlepší, když už se raději neuvidíme. Asi jsem ho tímhle moc nenadchl.“ Oba jsme se na podplukovníka podívali.
„Myslím, že je spíš rád, že nikdo nepřišel k úhoně a že to dopadlo tak, jak to dopadlo. Michaela jsme přesvědčili, že jsem mrtvá. Zase.“ Ladon se na mě nechápavě podíval, ale já mávla pravou rukou. „A nedovolili mu, si myslet, že Genijové spojili s námi proti němu.“
„Sbohem, slečno Collinsová.“ Natáhnul ruku a potřásl si se mnou.
„Sbohem, pane Radime.“ Vtiskl mi do ruky malou minci a mrknul přitom na mě. Pokynula jsem mu a vydala se k jumperu, aniž bych se jedinkrát otočila.
Jakmile se dveře zavřely. Rozklepaly se mi nohy a Carson mi pomohl si sednout vedle majora Lorna.
„Vypadáš hrozně,“ konstatoval a já se zasmála, ale zapíchalo mě přitom v levém boku.
„Nejpříjemnější lichotka dne.“ Mariňáci okolo se zasmáli. Na chvíli jsem si říkala, jak mě napadlo odejít, proč jsem jenom chvíli nepočkala.
„Letíme,“ zavolal dozadu podplukovník a zadal adresu. Pořádně jsem se chytila opěradla a major Lorne mě obdařil uklidňujícím a povzbuzujícím pohledem.
Vracela jsem se domů a byla přitom neuvěřitelně šťastná.
***
Už jsem nechtěla proležet další den na ošetřovně. Moje zranění nebyla vážná a pod skenerem Carson neobjevil žádné zlomeny, jen podlitiny po zásahu gumovými projektily, které po výstřelu rychle ztrácely rychlost a snižovaly tvrdost dopadu, přesto na bližší vzdálenost byly i tak nebezpečné.
„Slibuju, že se budu šetřit, Carsone.“ Díval se na mě dosti podezřívavě, ale já se opravdu snažila tvářit nevinně a on mě přeci jen propustil s tím, že se za ním každý večer zastavím, aby mě zkontroloval, s čímž jsem nadšeně souhlasila. Byla osvobozující opustit ošetřovnu a opět si moci projít město. Nebylo nijak jiné, jen trochu strožejší, než se expedice zase zabydlí, což nebude trvat dlouho.
Nejkratší cestou jsem nakonec zamířila na molo, abych si vychutnala západ sluncí. Celá jsem se na to třásla a dokonce ignorovala i přítomnost podplukovníka, který se ke mně připojil a dokud slunce nezašly, nic neříkal.
„Asi bych vám měla poděkovat, podplukovníku,“ začala jsem sama od sebe, když byl i nadále potichu a mně z jeho mlčení naskakovala husí kůže. Strčil si ruce do kapes a hleděl na míle vody před námi.
„Můžu se zeptat, co napíšete do hlášení?“ Pomalu ke mně natočil hlavu mým směrem. Jeho pohled mi rozechvěl kolena. Stále jsem se cítila slabá a přesně věděla, co v mém obličeji podplukovník vidí. Pravé oko celé modré, černé kruhy pod očima, nateklý ret a natrhnuté obočí a celkové vyčerpání, nehledě na to, že jsem chodila předehnutá, abych unikla bolesti v levém boku, kam mě zasáhl jeho projektil.
„Záchrana člena expedice. Řekl bych, že McKaye, protože jako o vědce o něj může být zájem, a zároveň to zapůsobí na jeho ego, takže proti tomu nebude nic namítat.“ V duchu jsem si oddechla.
„Moc děkuju, podplukovníku.“ Z jeho tváře jsem poznala, že tohle nebylo to, co ode mě chtěl slyšet.
„Pořád přemýšlím, jestli se mám na tebe zlobit nebo být rád, že jsi v pořádku.“ Rázem mi poskočilo srdce a já málem zapomněla dýchat. Roztřásla se mi kolena ještě víc. Podplukovník se odvrátil od moře a opět mi pohlédl do obličeje.
„Ani netušíš, jakou hloupost jsi provedla!“ vybuchnul. „Takový pitomý plán, to nikdy nemohlo vyjít! Zvláště s Geniji! Ladon je pěkně nebezpečný chlapík, posledně nás zatáhl do svého vlastního plánu a sprostě nás přitom využil a ty si jen tak k němu nakráčíš a přidáš se do sebevražedného plánu!“ Otevřela jsem ústa, abych se bránila, ale nic ze mě nevyšlo. Nenašla jsem v sobě slova. Opět jsem se cítila jako první dny tady, kdy se ke mně podplukovník choval jako k nepříteli číslo jedna.
„Přesto mám dojem, že jsi mu spadla do pasti, jako my. Myslíš si, že jsi ostatní přesvědčila o svém vlastním rozhodnutí, se k Ladonovi přidat, ale podle mě, to všechno bylo jinak.“ Hodně jsem se držela, abych neucukla, když mu vylétlo obočí nahoru ve svém vlastním přesvědčení, že má pravdu.
„Nemyslím si, podplukovníku, že máte ověřené infor…“
„Já ti na ty žvásty neskočil. Ladon tě dostal na kolena, a nakonec ti nabídnul spolupráci. Jsem voják, poznám jednání vojáka a Ladona docela znám, abych věděl, čeho je schopen, ale divím se tobě, že jsi byla ochotná se nechat zabít jen kvůli Michaelovi. Proč jsi nepočkala? My bychom se vrátili, ještě jsme tu neskončili a nenechali bychom se odradit tím, že se vrátili Antici. Vážně nevím, jestli se mám na tebe zlobit nebo uznat, že jsi byla ochotná obětovat život za někoho, kdo tě zajal a mučil tě.“ Nevěděla jsem, co na to říct. Tohle jsem od něj nečekala.
„Podplukovníku…“ Nic jiného mě nenapadlo. Plácala jsem se na místě jak ryba na suchu.
„Štve mě, že mi nechceš nic říct, a pak si jen tak nakráčíš na popravu a ještě chráníš svého popravčího. Opravdu se v tobě nevyznám. Přijdeš si sem, jen tak a všechno tajíš, a pak se chováš, jakoby ti na lidech záleželo a mně připadá, že jsi s Atlantidou spjata daleko víc, než přiznáváš, ale to ty mi nikdy neřekneš, protože jsem voják a ty vojáky evidentně nemáš v lásce. Což je další otázka, na kterou nedostanu odpověď, ale klidně si ty odpovědi nech, já je nepotřebuju znát!“ Rychlým krokem odcházel a já měla co dělat, abych ho zastavila. Zachytila jsem ho levou rukou. Sykla jsem přitom bolestí, když se ozval namožený bok.
„Podplukovníku, prosím, je to daleko složitější a sama to nechápu a nechci tím zatěžovat ještě někoho dalšího. Je mi líto, že jsem to musela říct Elizabeth, protože ta má svých starostí dost. Proto vám to nemůžu říct, zpočátku jsem nechtěla, protože skutečně vojáky nemám v lásce, ale postupem času jsem si uvědomila, že čím míň lidí to ví, tím lépe. Vždyť jste mě teď musel nechat podruhé umřít, abych byla v bezpečí, cožpak to není dostatečným důvodem k zachování tajemství? Podplukovníku, kdyby byla jiná doba a jiná situace, a my se sešli na Zemi, mohli by z nás být přátelé, ale jsme teď tady, v tomhle čase a v téhle galaxii, obklopeni nepřáteli, to prostě nezměníme a věřte mi, když říkám, že je lepší, když žijete v nevědomosti a můžete se soustředit na boj proti Wraithům než abyste musel řešit moje problémy, které by vašemu spánku příliš neprospěly.“ Pustila jsem jeho paži a pomalu nechala klesnout tu svou k boku. Podplukovník se mi díval do očí a já v nich nedokázala číst. Naprosto mě zhypnotizovaly. Nedokázala jsem se pohnout.
Zaskočilo mě, když se ke mně sehnul a velmi tvrdě přitiskl svoje rty na mé a sevřel mi tváře do svých dlaní, a pak znovu a znovu hltavě okoušel moje rty, jakoby se bál, že se před ním rozplynu. V hlavě jsem měla prázdno, nedokázala se hnout, cokoliv podniknout a jen čekala, jak tohle skončí. Přestože se moje tělo dožadovalo přídavku, mysl byla téměř prázdná, jenom ve vzdáleném koutku pouze slabě poblikávala výstraha POZOR! A než jsem se k něčemu zmohla, podplukovník mě pustil, zmateně se na mě podíval, a pak raději co nejrychleji zmizel do budovy a nechal mě stát venku, naprosto znehybněnou, s brnícími rty a naprosto nepopsatelným pocitem v žaludku.
Jediné, na co jsem po chvíli dokázala myslet, bylo… A sakra!

[kasparova655365]

Téma přesunuto opět do rozepsaných, Vítej zpátky

kasparova655365 píše:

Téma přesunuto opět do rozepsaných, Vítej zpátky

Díky moc! Když už je synovi přes rok, tak už si nějaký čas na psaní zase najdu.

Hmm. Počkám na další díly.

Kapitola mapuje díly:
3x12 – Ozvěny
3x13 – Bezohledný hrdina
3x14 – Rodneyho povznesení
3x15 – Hra
3x16 – Archa
3x17 – Neděle


9. kapitola – Poslední rozloučení


Od našeho posledního rozhovoru jsem se podplukovníkovi vyhýbala snad ještě víc. Nedokázala jsem se mu podívat do očí. Začínal se mi dostávat pod kůži, přestože jsem ho nenáviděla, ale musela jsem vzít v potaz, že byl ochotný mě zachránit. A ten polibek…, cítila jsem ho ještě dva dny potom a byla z něho neuvěřitelně zmatená.
Soustředění mě nějak opouštělo, přesto jsem pokračovala v tréninku s Teylou, ale v jednom kuse jsem byla na zemi a utržila přitom snad víc ran než od Radima. Carson s tím nesouhlasil, že prý nejsem stoprocentně fit, ale to už nikdy nebudu, říkala jsem si v duchu.
Ronon byl daleko drsnější než Teyla. Svým způsobem se mi asi mstil, anebo mi chtěl dát za vyučenou místo Elizabeth, která se k mému odchodu ke Genijům nijak nevyjadřovala, ani mě kvůli tomu nevyslýchala, ale donutila mě, abych chodila za psycholožkou každý druhý den.
S doktorkou Heightmeyerovou jsem sdílela hodiny ticha a pozorování moře za okny její „ordinace“ a míjela se tu s Teylou, která začala trpět vidinami Antiků, což jak se vyjádřila doktorka Heightmeyerová, bylo pouze důsledkem smrti sta Antiků, kteří se na krátký čas vrátili na Atlantidu a vyhnali pozemskou expedici, a jež byli zabiti svými výtvory, replikátory, u kterých Rodney vypnul příkaz, že svým stvořitelům nesmí ublížit. Jenže postupem času začaly mít vidiny i další lidé z expedice, a dokonce začali pociťovat silné bolesti hlavy.
„To asi nebude tím, že má člověk otevřenou mysl,“ konstatovala jsem plaše, když jsem šla s Teylou z tréninku, ale vypadalo to, že mě vůbec vnímá. Athosianka se zastavila uprostřed chodby a zírala na vidinu, jež pro mě byla neviditelná. Ten její pohled mi nahnal strach. Instinktivně jsem se k ní přiblížila.
„Já… já nevím,“ přiznala Teyla rozechvěle a já ji zachytila, protože to vypadalo, že se zhroutí.
„Nemám tě odvézt na ošetřovnu?“ Zavrtěla hlavou.
„Jen si potřebuju odpočinout.“ Doprovodila jsem ji na pokoj a uložila. Minula jsem se přitom s doktorkou Heightmeyerovou.
„Že by to byla davová psychóza?“ Chtěla jsem se jí zeptat kousavě, ale raději jsem držela jazyk za zuby. Nebyla jsem zvědavá na její přednášky. Bez jediného pozdravu jsem se kolem ní protáhla a zamířila k centrální věži.
Před časem jsem si všimla, že z jednoho můstku pozoruje Rodney velryby, stejné jaké jsem taky občas viděla z okna při sezeních s doktorkou.
Vyběhla jsem schody a vyhnula se řídící místnosti. Jenže když jsem došla na můstek se zábradlím, nikdo tam nebyl a v moři jsem uviděla další velryby, k nimž mířil jumper.
Netrvalo to dlouho a podplukovník se vrátil společně s Rodneym, který byl v bezvědomí a krvácel z nosu a uší, stejně jako podplukovník. Oběma praskly ušní bubínky.
Nevím, jestli to byl strach o Teylu nebo o další členy expedice, co začali padat jako mouchy s velkými bolestmi hlavy nebo ten důvod byl úplně jiný, ale chtěla jsem vědět, čím to je. Jenže jsem nemohla jen tak nakráčet do řídící místnosti, opřít se o pult a zeptat se, o co jako jde.
Přestože jsem pomalu nabývala dojmu, že velryby s tím možná mají něco společného.
Chodby se rázem zdály neuvěřitelně dlouhé a lidé v nich nevypadali příliš zdravě. Převážná většina expedice začala trpět vidinami, které mně byly zapovězeny. Prozatím. Nějak jsem netoužila potom, abych něco podobného viděla i já.
Zamířila jsem na jeden z můstků nedaleko centrální věže. Vzduch byl cítit solí a vítr mi odfoukával pár pramenů, které se mi dostaly z drdolu. Pravda byla taková, že velryb přibylo. Víc než jsem dokázala spočítat pouhým okem. To nevypadalo dobře. V duchu jsem se modlila, aby někdo přišel s řešením.
Vrátila jsem se zpátky na chodbu a v půli kroku se zarazila, uviděla jsem před sebou seržanta Balea jak zírá s otevřenou pusou dokořán a přitom ustupuje před něčím, co vidí jen on a než jsem k němu stačila doběhnout, zhroutil se na zem.
Trvalo mi poměrně dlouho dobu, než se mi ho podařilo trochu vzkřísit, protože bych ho na ošetřovnu odnést nedokázala a vysílačka ležela v mém pokoji na posteli, zase.
Použila jsem transportér, abych si urychlila cestu, a posledních pár kroků jsem táhnula seržanta téměř na zádech a cítila, jak mi na rameno kape z uší jeho krev. S velkými těžkostmi jsem přejela rukou po otevírání dveří a vpadla na ošetřovnu jako velká voda. Všechny pohledy se stočily na mě, když jsem z posledních sil a silnou tepající bolestí ve spáncích odhodila seržanta na nejbližší lůžko.
***
Sheppard si všimnul zvýšeného pohybu lidí, ale díky prasklým bubínkům shon neslyšel naplno, vnímal jej jen jako vzdálený šum. Zvednul hlavu, aby se podíval na vstup na ošetřovnu. Narovnal se, když doktor Beckett trochu uhnul a do zorného pole se mu dostala Mia. Vypadala vyčerpaně a celé rameno měla od krve, ale jinak vypadala nezraněně.
Beckett se prvně věnoval muži, kterého přitáhla a uděloval sestrám, pro Shepparda, neslyšné rozkazy, jimiž se okamžitě začaly řídit.
Rodney se k němu naklonil. „Co tam vidíš?“ zakřičel, ale Sheppard ho nevnímal. Zíral na Miu, kterou si vzal do péče Beckett a na něco se ji ptal, na což mu záporně odpovídala zavrtěním hlavou, dokonce když jí nabídl lék na bolení hlavy, který dával většině obyvatel Atlantidy. Prostě se jen tak otočila a odešla pryč.
„Něco mě napadlo!“ zakřičel Rodney, zírající do svého tabletu. Společně se oblékli, aby vrazili do antické laboratoře, kde by možná mohli přijít na to, co mají velryby společného s vidinami členů expedice. Doktorka Weirová a doktor Beckett s tím sice moc nesouhlasili, ale raději je pustili.
***
Bolest hlavy nepolevovala, ale věděla jsem, že mi léky nepomůžou, a zvláště teď, když všichni trpí bolestmi hlavy, což bylo způsobeno echolokací velryb, jež se tak domlouvaly, a které se Atlantidě snažili říct, co se tu před tisíci lety stalo a co se opakuje. Nepochybovala jsem o tom, že Rodney přišel na řešení jak celou věc zvrátit. Tak jako vždy.
***
Seděla jsem na okraji mola, sledovala velryby a čekala, jestli i já budu mít vidinu, ale stále se nic nedělo, i když mě hlava bolela víc než obvykle.
„Mio?“ Automaticky jsem se otočila, ale nikdo za mnou nestál. Pouze mi mluvili do sluchátka. Ani po více jak roce jsem si na to nedokázala zvyknout.
„Slyším.“ Přitiskla jsem sluchátko, aby mě bylo slyšet.
„Všichni členové expedice jsou podrobování vyšetření. Beckett tě očekává na ošetřovně.“ Elizabethin hlas bych poznala kdekoliv, možná právě proto, že mi připomínal moji vlastní mámu.
„Za chvíli tam jsem.“ Pomalu jsem vstala a proti své vůli klesla na kolena. Bolest si konečně vybrala svoji daň, ale vidinu jsem žádnou neměla. Přesto jak rychle bolest přišla, tak i rychle odešla. Znovu jsem se narovnala a se zdviženou hlavou se vrátila do města.
Moc se mi na vyšetření nechtělo. Jenže Carsonovi se uniknout nedalo. Cestou jsem potkala pár dalších členů expedice, kteří museli na vyšetření také, a kupodivu jsem se mezi nimi necítila už tak špatně. Je pravda, že někteří, kteří věděli o mém spojení s Geniji, měli proti mé přítomnosti na Atlantidě jisté výhrady, ale převážné většině to bylo jedno, navykli si na mě, tolerovali mě a pár si mě dokonce oblíbilo, protože jsem se stala putovním členem, který pomáhal se vším, co se ostatním dělat nechtělo.
Vedle mě šla mladá žena, kterou jsem poznávala. Párkrát jsme spolu mluvily, když jsem vypomáhala v jídelně. Byla to pohodová Irka. Myslím, že se jmenoval Alicia. Po pečlivém zhlédnutí, jsem si uvědomila, že nevypadá příliš dobře a sotva se drží na nohou.
„Podepřu tě,“ zašeptala jsem jejím směrem a lehce ji chytila za ruku a přehodila si ji přes rameno. Věnovala mi vděčný úsměv.
Společně jsme pak došly na ošetřovnu. Bylo to mnohem horší, než jsem si myslela. Od mé poslední návštěvy přibylo nemocných. Lidé leželi na provizorních lůžkách i na spojovacích chodbách ošetřovny.
Zaletěla jsem pohledem na dvě postele, kde jsem naposledy viděla Rodneyho a podplukovníka, ale na jejich místech ležel někdo jiný.
„Teylo!“ vykřikla jsem přidušeně a předala Aliciu nejbližšímu zdravotníkovi a rozběhla se k její posteli. Vyděsila jsem samu sebe, když mě při pohledu na pobledlou Teylu zaštípaly v očích slzy, které jsem se snažila mrkáním vyhnat.
„Jak je ti?“ zeptala jsem se potichu, aby jí nepřitížila a přiklekla si k její posteli. Nedokázala jsem si představit, jaké bolesti musí mít. Já byla na bolest hlavy tak jako zvyklá, ale pro jiné lidi to muselo být hrozné.
„Beckett mi říkal, že by mě rád poslal na Daedala, ale je tu příliš nemocných a já se cítím zatím ještě dobře.“ Ohlédla jsem se po Carsonovi, který se ohlédl přes rameno a zíral na nějaký výjev s otevřenou pusou.
„Vidíš to taky?“ zeptala se mě Teyla a dívala se stejným směrem. Já tam viděla pouze členy expedice ležící na lůžkách, tak jsem zavrtěla hlavou.
„Mio, tady jsi, pojď pod skener. Máme tu už jedno úmrtí na aneurysma z vysokého tlaku a já nechci nic riskovat.“
„Kdo?“ zeptala jsem se se staženým hrdlem.
„Seržant Bale, kterého jsi přivedla.“ Zachytila jsem se okraje postele a posadila se na zadek. „Nemůžeš za to, Mio. Nikdo nemohl vědět, že se to stane.“ Poplácal mě smířlivě po rameni a nabídl mi, jestli nechci pomoct na ošetřovně. Musela jsem s tím souhlasit. Díky tomu jsem se vyhnula skeneru, protože na to nebyl čas a zároveň jsem nechtěla přemýšlet nad další zbytečnou smrtí a duchu se modlila, aby Rodney s Radkem na něco přišli.
***
Z velké dálky jsem sledovala, pomocí dalekohledu, jak od města odplouvá poslední velryba a jak se s ní Rodney loučí. Bylo to zvláštní ho takhle vidět. Občas byly chvilky, kdy se doktorova ješitnost vytrácela a choval se jako normální člověk.
Pohrávala jsem si s psími známkami a prstýnkem. Rod z alternativního vesmíru musel být opravdu jiný než náš Rodney, aby se do něj mé já zamilovalo.
Vzhlédla jsem právě ve chvíli, kdy se mým směrem díval podplukovník. Nedokázala jsem se nadechnout a do tváří se mi hrnula krev. Silou vůle jsem se otočila a utíkala bleskově pryč, přestože mi v hlavě tepala taková bolest, že jsem ani pořádně neviděla. Zastavila jsem se až na schodišti několik pater nad pozemními prostorami města. Musela jsem se posadit, abych nabrala dech a vydýchala bolest.
Bylo to už mnoho dní a já se na něj stále nedokázala ani podívat. Nenáviděla jsem ho, ale musela jsem mu být vděčná, že mi zase zachránil život. Jedno ale to přesto mělo! …ale zachránil celou Atlantidu před zničením díky výronu ze slunce, společně s Rodneym, protože si nemohl vybrat, komu život zachrání a komu ne. Tím pádem, jsem to nemohla brát osobně.
„Mio?“ Zaskřípala jsem zubama. Moc dobře jsem věděla, proč tu pitomou vysílačku nechávám vypnutou.
„Slyším.“ Byl to ten technik z řídící místnosti, který obsluhoval ovládací pulty.
„Za tři dny bude na planetu M7G-677 opět vyslán zdravotnický tým, aby pomalu dokončil svoji práci. Mám tě zapsat?“
„Ano.“ Nezaváhala jsem s odpovědí. Byla to jedna z možností jak uniknout před podplukovníkem a podívat se někam jinam. Keras se ke mně posledně choval velmi přátelsky a popravdě, ta planeta se mi začala zamlouvat, právě proto, že tam bylo mnoho dětí.
Jenom tři dny a budu moct vypadnout. Neuvěřitelně jsem se na to těšila. Atlantida se pro mě stala domovem, ale pořád to kazila přítomnost podplukovníka. Pomalu jsem se zvedla a zamířila do jídelny.
Ty tři dny se zdály se to jako věčnost, ale nakonec jsem se upíchla u pomocných vědců z týmu doktora McKaye a dělala jsem pro ně úplně všechno. Jak přepisy hlasových záznamů až po donesení kafe, protože tady nehrozilo, že se tu objeví někdo z vojenské části expedice. Já tak mohla nerušeně prožít tři velmi nudné dny, které jsem završila na ošetřovně, kde jsem pomáhala nachystat vybavení na další den na Kerasově planetě.
„Chodila jsi někdy na první pomoc?“ Carson kontroloval zabalené vybavení a já přikývla, když ke mně zvedl pohled.
„Jenže to bylo na střední, což je už nějaký pátek, ale základy si pamatuju.“
„Dobře, když tak poslouchej ostatní, kdyby něco potřebovali… ještě něco. Natáhni ruku.“ S otázkou jsem se na něj podívala a natáhla ruku před něj. Carson mi vytáhnul rukáv a z připraveného tácu si vzal věc podobné pistoli.
„Co je to?“ zeptala jsem se ostražitě.
„Něco, co nám tě příště pomůže najít.“ Nechápala jsem naprosto nic, dokud mi tu věc nepřiložil ke kůži a nestiskl. Překvapeně jsem vyjekla bolestí a vytrhla mu ruku ze sevření. Bolavé místo jsem si třela, abych rozehnala bolest do okolí v domnění, že tím zmírním nepříjemný pocit. Přitom se na mě díval zbytek zdravotnického týmu.
„Co to mělo být?“ Nedokázala jsem skrýt ublíženost.
„Je to sledovací čip, který umožní i Daedalu, aby tě přenesl bez toho, aby musel vyhledávat stopy lidské přítomnosti.“ Nepřestávala jsem si předloktí třít.
„Nechci sledovací čip!“
„Je to pro tvoje bezpečí, Mio. Teď tě můžu už pustit s klidným srdcem. Všichni ten čip mají.“ Bez dalšího mě propustil a já byla připravena odejít, ale moc se mi to nelíbilo. Tomuhle jsem se chtěla vyhnout. Mohl by to být začátek mého konce tady na Atlantidě. Woolsy a podplukovník se zasloužili o to, že si o mně téměř všichni myslí, že jsem mrtvá a teď mám v těle sledovací čip, to zavánělo průšvihem.
„Přestane to bolet,“ poučila mě sestra a klidně se na mě usmála, když jsem si nepřestávala bolestivé místo třít, ale pořád to nebolelo tak, jako hlava. Vždyť už byly velryby několik dní pryč. Bolest se už dávno měla zmírnit, ale připadalo mi, že je pořád stejně silná, až jsem měla dojem, že chvílemi přestávám vidět.
„Mio!“ Překvapeně jsem zvedla hlavu a dívala se do Rodneyho tváře. Vrazila jsem do něj.
„Promiňte,“ pípla jsem tichoučku, když mě od hlavy k patě přejel pohledem podplukovník Sheppard.
„Nic se neděje.“ Rodney mávnul rukou.
„Jdete na Kerasovu planetu?“ zeptala se mě Teyla. Načež jsem přikývla.
„Kam vy?“
„Moji lidé vyprávějí o hrdinovi, který brání vesnici na jedné planetě a tak jsme se rozhodli, že se musíme přesvědčit sami.“ Trochu jsem se zamračila, když jsem viděla v Teylině tváři nadšení, které u ní nebývalo tak obvyklé. Což byla jasná zpráva, abych se neptala dál, a taky abych dostala se od podplukovníkova pronikavého pohledu pryč.
Bránou jsme prošli až po nich a já byla ráda, že jsme pryč. Tepání v hlavě neustávalo, ale na Kerasově planetě se docela zmírnilo a já si užívala dne. Pomáhala jsem zdravotnickému týmu a nechala děti, aby si hrály. Byli jsme v jiné vesnici než v Kerasově, ale on za námi přišel i tak. Dívala jsem se na něj, když se bavil s vůdcem vesnice a on mi pohled opětoval. Zamávala jsem mu a předala dalšímu dítěti bonbón za odměnu.
Na sklonku dne se za mnou zastavil, když jsem seděla v jeho vesnici nedaleko ohně a ze všech sil se snažila nemyslet na bolest hlavy, která se opět vrátila v plné síle.
„Vrátili jste se.“ Posadil se vedle mě a já přikývla. Narážel na odchod expedice zpátky na Zem po krátkém návratu Antiků.
„Jsme jako klíště.“ Nechápavě se na mě podíval. Mávla jsem nad tím rukou.
„Naši lidé si na vás začínají zvykat.“
„To je dobře, Kerasi. I když to tak občas nevypadá, chceme vám pomoct.“
„Já vím, Mio, ale o tom jsem nechtěl mluvit.“
„Tak o čem?“ Trochu si poposedl, aby měl na mě lepší výhled.
„Co na Atlantidě vlastně děláš?“ Nad tím jsem se musela ušklíbnout.
„Všechno a vlastně nic.“ Nevím, co mě donutilo mluvit dál, možná jsem byla trochu mimo z té bolesti, ale Keras pro mě neznamenal žádné nebezpečí a začala jsem ho brát jako přítele. Tak trochu mi připomínal Sama, jen s tím rozdílem, že Keras byl na planetě, kterou nemůžou navštívit Wraithi, tím pádem byl v bezpečí.
Už dlouho jsem se s nikým tak nezasmála. Vyprávěla jsem mu o svých trénincích s Teylou a Rononem, mé pomoci napříč všemi odvětvími vědy, co na Atlantidě jsou a kladla mu na srdce, aby o tom nikomu neříkal, protože bych mu to vlastně neměla říkat a on se smíchem souhlasil.
Bylo mi až téměř líto, že se musíme na Atlantidu vrátit, ale slíbila jsem mu, že jakmile bude vyslán další zdravotnický tým vyšetřit děti v další vesnici, určitě se k němu přidám.
„Třeba budeš už zdravá, až se vrátíš,“ řekl mi Keras při loučení a já se na něj nechápavě podívala.
„Mně je dobře.“
„Lhát neumíš, Mio, a hlavně, nevypadáš moc dobře, měla by ses nechat prohlédnout od toho vaše doktora.“ Potřásli jsme si rukama jako přátelé.
„Brzy se uvidíme.“ Naposledy jsem mu zamávala a následovala zbytek týmu bránou, na jejímž konci čekala Atlantida. Vraceli jsme se domů a já musela přiznat, že s tou hlavou budu muset něco udělat.
***
Sheppard zadal adresu na Atlantidu a naposledy se obrátil k vesnici. O jednoho nepřítele méně. Nikdy už na Kolju nenarazí a zároveň z Lucia udělali obyčejného člověka, takového jaký odjakživa byl. Teď bude muset žít bez pomoci antických zařízení.
„Jsem zklamaná,“ pronesla Teyla směrem k Sheppardovi.
„Něco takového se dalo předpokládat,“ připustil podplukovník a obrátil pohled k otevírající se bráně.
„Teď snad bude už klid. Pochybuju, že Lucius dokáže sehnat něco dalšího z antické technologie.“ Rodney pokrčil rameny a vyšel vstříc bráně a za ním zbytek týmu.
***
„Chcete říct, že to byl zase Lucius?“ zeptala se jich Weirová překvapeně.
„A to není všechno, Elizabeth, objevil se tam i Kolja.“ Elizabeth se zmohla jen na zalapání po dechu, než ji přerušila příchozí červí díra.
„To je kód zdravotnického týmu z planety M7G-677,“ hlásil technik.
„Vypněte štít,“ přikázala Elizabeth a společně s týmem podplukovníka se dívala na příchozí zdravotníky s Miou.
Sheppard se zadíval na Miu ostražitým pohledem. Jako obvykle měla ty svoje bezprsté rukavice a vlasy stažené do pevného drdolu, ale ve tváři si všimnul grimasy bolesti. Sklopila pohled k podlaze, aniž by se na něj podívala a šourala se ke schodišti ve velké vzdálenosti od dvou sestřiček a jednoho zdravotníka.
Jedna ze sester se k Mie otočila, aby se jí na něco zeptala, ale v půli pohybu se zastavila. Mie tekla z nosu krev a hrozně zbledla.
„Mio?“ Sestra společně s podplukovníkem sborně zakřičeli, když se Mia zhroutila na zem.
„Zavolejte doktora Becketta!“ zakřičel zdravotník a společně s druhou sestrou přiskočili k ležící Mie. Sheppard se chtěl rozběhnout jejich směrem, ale pohled Weirové ho zastavil.
***
„Okamžitě ji dejte pod skener!“ zavolal Beckett na svůj tým na ošetřovně. Personál dovezl postel pod skener a okamžitě ho spustili. Netrvalo to ani dvě minuty a dorazila i Weirová se Sheppardem a zbytkem týmu.
„Co se děje, Carsone?“ Weirová se postavila před obrazovku skeneru, kde se zobrazovala Miina hlava.
„Tohle, Elizabeth.“ Carson ukázal na tmavý objekt v Miině mozku. „Je to nádor, který musím hned vyoperovat, nebo mi tady umře. Takže… připravte sál!“ zakřičel na další personál a bez dalšího odběhl.
„Nádor?“ zeptal se Rodney. „J-jak?“ Všichni zírali k místu, kam odvezli Miu.
***
„Jak to dopadlo, Carsone?“ Weirová vyčkávala s Teylou na ošetřovně, jak operace dopadne. Carson si stáhnul roušku a čepici, rukávem si otřel čelo a unaveně se usadil na židli, kterou mu Teyla nabídla.
„Nádor jsem vyoperoval, ale bylo to za minutu dvanáct. Když jsem jí dělal poslední sken, nic viditelného nebylo, naprosto nechápu, jak se jí za tak krátkou dobu, mohl narůst do tak velkých rozměrů.“ Carson si protřel oči a bezradně zíral na Weirovou a Teylu.
„Kdy jsi jí dělal naposledy sken?“ Elizabeth se posadila vedle něj.
„Myslím, že naposledy, když jsme jí odstraňovali ten blok. Je možné, že v jejím mozku díky tomu nastaly změny, ale až takové?“
„Nestěžovala si na bolesti hlavy, když se kolem města stahovaly velryby?“ zeptala se Teyla, když si vzpomněla, jak jí Mia pomáhala na pokoj.
„Říkala mi, že ji občas hlava bolí, ale léky na to nebere, proto si taky ode mne taky žádný nevzala, nestihl jsem jí ho ani vnutit a byla pryč, a když přišla společně s dalšími na povinnou prohlídku, nějak se to semlelo, že k tomu nedošlo. Měl jsem na tom trvat!“ Carson praštil do stolu a Elizabeth s Teylou se narovnaly.
„Nikdo to nemohl čekat, Carsone,“ pokusila se ho Elizabeth uklidnit, ale na doktora to zřejmě nezabíralo.
„Když mě omluvíte, musím se jít na ni podívat. Takový typ operací nedělám zrovna každý den a musím na ni dát pozor, aby nenastaly nějaké komplikace.“
***
„Co je to kóma?“ zeptal se Keras a poposednul si na židli v zasedací místnosti Atlantidy. Přišel společně se zdravotnickým týmem na jeho planetu. Ptal se jich, proč s nimi Mia nepřišla, ale nechtěli mu to říct, tak si vymohl návštěvu.
„Kóma je stav hlubokého bezvědomí, takový člověk pak nereaguje na hlasy ani na bolestivé podněty.“ Keras se celý nesvůj díval na doktorku Weirovou, doktora Becketta, doktora McKaye, podplukovníka Shepparda, Teylu a Ronona a nevěděl, co si o tom má myslet.
„A kdy se probudí?“ Postřehnul starostlivý pohled doktora Becketta.
„To nevíme, Kerasi. Upadla tohoto stavu krátce po operaci, kterou jsem jí musel provést, jinak by zemřela. Musíme jen čekat.“
Rozloučili se a Keras se vrátil na svou planetu s tím, že kdyby se probrala, byl by rád, kdyby mu dali vědět, aby ji mohl navštívit.
„Je od něj pozorné, že o ni má starost,“ konstatovala Teyla, když se brána zavřela a pohlédla přitom na Shepparda. Ten jen pokrčil rameny a odešel do tělocvičny. Teyla si však všimla jeho nazlobeného pohledu, kterým se díval na Kerase.
Po zbytek dne trénoval Sheppard s Rononem a nedokázal se zbavit pocitu, že by měl být někde jinde. Poměrně snadno s ním bojoval a soustředil se na boj. Vlastně si užíval chvilky, kdy neměl Rodneyho na krku. Ten se s plným nasazením vrhnul do vypínání nepotřebných přístrojů a částí města, která zapnuli Antici během svého krátkého pobytu.
***
„Počítej s tím, že to bude bolet, ale pokud mi řekneš, co chci vědět, třeba si to rozmyslím a nechám tě vydechnout.“ Polykala jsem vlastní slzy. Hlas se mi zadrhl v hrdle a nedokázala jsem už ani křičet bolestí, ani na muže, který mě mučil.
„Nechceme přeci, abys zemřela, že?“ Otázal se muž podivně zkresleným hlasem, jež jsem znala pouze z filmů a naprosto nechápala, jak to dokáže.
„Pořád nic?“ zeptal se mile. Nadehnul se na mne a zkoumal moji tvář. „To je skutečně velká škoda.“ Zařvala jsem z plných plic, když mě říznul do zápěstí a donutil mě, abych se dívala, jak krvácím.
***
Rodney ustoupil od Radka a zíral na vlastní ruce. Vyléčil ho. Skutečně ho vyléčil! Přeci jen to ovlivnění jeho DNA k něčemu bylo, ale pořád to nevyvážilo fakt, že pokud s tím něco neudělá, tak stejně umře.
Zvedl pohled k ostatním. Všichni na něj zírali s otevřenými ústy a on si při pohledu na Becketta na něco vzpomněl.
„Kde leží Mia?“ Beckett rozechvělou rukou ukázal na další místnost, kde už několik týdnů ležela Mia v hlubokém kómatu a její stav se zatím nijak nelepšil, spíš byl v posledním týdnu den ode dne horší.
Sheppard šel společně s Rodneym k Miině posteli. Museli jí dát respirátor, už nedokázala dýchat sama. Což bylo špatné znamení a Sheppard to moc dobře věděl. Chodil se dívat, jak se jí daří, ale vždy jen z dálky, protože u její postele někdo stále byl. Teyla se střídala s Elizabeth a Ronon s Beckettem, který občas uvolnil místo Radkovi, jež na ni mluvil česky.
„Zabere to?“ zeptal se Sheppard Rodneyho a ten rychle přikývnul a přiložil Mie ruku na čelo, což ho proti jeho vůli vtáhlo do její mysli.
***
Objevil se v malé šedivé místnosti, uprostřed které stála židle, k níž byla připoutaná Mia. Ruce měla svázané za zády a zírala naprosto vyděšeně před sebe na někoho, koho Rodney neviděl. Když se na ni podíval lépe, všiml si, jak se jí po tvářích kutálejí obrovské slzy a oči má zarudlé od pláče. O krok ustoupil. Nikdy ji takhle neviděl.
„Jak ses tam dostala?“
„Odkud ho znáš?“
„Jak to, že vypadáš pořád stejně?“
„Kdo tě tam dostal?“
„Co všechno o tom víš?“
Rodney poslouchal jednu otázku za druhou, ale z Mii žádná odpověď nevyšla a než stačil něco udělat. Něco ho odtáhlo pryč. Ležel na studené podlaze a se značným znechucením se zvedal, ale ustrnul v pohybu.
Na imitaci oltáře, jen malý kousek od něho, ležela Mia a nad ní se skláněl Ba‘al. Oči mu žhnuly a dívka se pod jeho pohledem ani nepohnula. Jen slyšel její tiché vzlyky a to, jak se je snaží zadusit v hrdle.
„Jen mi řekni, co chci vědět a možná tě nezabiju.“ Natáhl ruku nad její čelo a chtěl ji mučit. Rodney se v té chvíli k nim se křikem rozběhnul.
***
K Sheppardovi se připojil doktor Beckett s Weirovou a Teyla s Rononem. Radek se na ně díval ze svého lůžka, kde ho držely sestřičky. Tohle léčení trvalo nějak moc dlouho. Vůbec nic se nedělo, jen Mii zpod řasy vytekla jediná osamocená slza, při které Sheppard sevřel okraj postele a zíral na její bledou tvář.
***
Rodney narazil do oltáře, který byl najednou prázdný. Zděšeně se otočil a hledal Miu s Ba‘alem, ale nikoho neviděl. Místnost potemněla a nebylo téměř vidět na krok. Zůstal stát na místě a čekal, i když neměl nejmenší ponětí na co.
„Mio?“ zavolal potichu. O krok ucouvnul, když ho do očí zasáhlo prudké světlo a on byl donucen ustoupit o krok zpět, což nebyl dobrý nápad. Zakopnul, tvrdě dopadl na záda a bolestivě zasténal. Trvalo mu poměrně dlouho dobu, než vstal a opět zíral na oltář. Tentokrát měl Ba‘al v ruce dýku, která nevypadala, že by ji použil na přeřezání provazů. Přistoupil k Mie a odhalil jí zápěstí a bez nejmenšího soucitu jí silně zaříznul do žil až Mia z plna hrdla zakřičela.
Rodney se zvednul a prudce se rozběhnul proti Ba‘alovi, aby ho odrazil od Mii, ale opět před ním nebylo nic. Nechápal, co se děje, dokud se nepodíval na odvrácenou stranu oltáře. U jeho paty se krčila Mia. Oblečení měla nasáklé vlastní krví a obě ruce, na jejichž zápěstích se růžověly čerstvě zahojené jizvy, si tiskla hrudníku. Jen velmi opatrně si k ní přikleknul, ale bál se jí dotknout.
„Mio?“ Vůbec nereagovala. Jen bezcílně hleděla před sebe na zavřený sarkofág. „Mio!“ zavolal na ni Rodney znovu.
„Tohle se mi jenom zdá,“ zašeptala ochraptělým hlasem a přitom se jí začaly po ušpiněných tvářích kutálet obrovské slzy.
„Mio, jsem tady.“ Položil jí opatrně ruku na rameno. Naprosto pomalu k němu otáčela tvář a Rodney si všimnul toho jasu, který se jí v očích zableskl, při prvním zhlédnutí jeho obličeje.
„Co tady děláte, doktore McKayi?“ Všiml si, že přestala brečet a snažila se mluvit pevným hlasem, ale nešlo jí to.
„Léčím tě,“ řekl pomalu.
„Jak?“
„To by bylo na dlouho, ale tohle…“ rozhlédl se po místnosti, což Miu vytrhnulo z její apatie.
„Na tohle musíte zapomenout!“ Pokusila se zvednout, ale podlomila se jí kolena a Rodney ji zachytil.
„Co to má znamenat? Já… jak ses sem dostala? A co máš společného s Ba‘alem?“
„To není podstatné, musíte jít pryč!“ Odstrčila ho od sebe a pokusila se udržet na vlastních nohách.
„Jsem ve tvé hlavě. Asi neléčím jen fyzické poškození…“ Mia k němu nedokázala vzhlédnout. Tak se jí proti její vůli podíval hlouběji do mysli, na co právě myslela.
„Ba‘al tě unesl na Zemi? V roce 2014?! Jak ses kruci dostala do minulosti?“
„Zapomeňte na to, doktore!“
„Proč tě uneslo IOA?“ To už Mia nevydržela a znovu se zhroutila na zem a schoulila se do klubíčka. Moc dobře si uvědomovala, že je v bezvědomí. Jenže jí podvědomí stále přehrávalo vzpomínky z únosu jakoby se to dělo právě teď, jakoby to prožívala stále dokola. Vzpomínky se za těch několik měsíců po odstranění asgardského bloku, konečně ustálily a ona si vzpomínala, co se s ní dělo a teď se v její hlavě objevil Rodney a začal odhalovat její pravou identitu.
„Jaké je tvé pravé jméno?“ zeptal se Rodney a kleknul si před ni.
„To není podstatné, hlavně mi slibte, že to nikomu neřeknete, prosím!“ Zdvihla k němu uplakaný obličej. Pokusila se myslet na něco jiného než na své jméno.
„Proč tě uneslo IOA?“ zopakoval svoji otázku. Mia poraženecky sklopila hlavu.
„Asi kvůli mému pobytu na Atlantidě.“
„J-jak?“
„Vy se mě ptáte jak? Vy jste astrofyzik! Vy snad znáte pojem cestování v čase, ne?“ Rodney párkrát zalapal po dechu, než se usadil na zem a zíral na Miu.
„Čas je v podstatě nekonečná smyčka. Pokud se někdo pokusí změnit časovou linii, dělá to napořád dokola. Já jen nechápu proč právě ty?“ Rodney se snažil využít své získané schopnosti, ale na tohle mu jeho výkonnější mozek nedokázal podat vysvětlení.
„Myslíte, že kdybych to věděla, jsem pořád na Atlantidě?“ zeptala se Mia tiše. Mnula si zápěstí.
„Nemusela bys tu být. S Carterovou bych teď dokázal přijít na to, jak tě dostat domů!“ Nadšením se mu rozzářily oči, ale Miin pohled úsměv ze rtů vymazal.
„Uneslo mě IOA a aby mě nechalo napokoji, nechal mě pan Woolsy umřít. Myslíte si snad, že by mě nechali bezstarostně žít v mé době, když vím, to co vím? Nepochybuju o tom, že právě teď sledují moji mladší verzi.“
„Tak řekneme velení Hvězdné brány pravdu. Řekneme, že nebýt únosu IOA, tak bys nic z tohohle nevěděla. Na Zemi mají přístroj, který ti dokáže upravit paměť, takže bys mohla normálně žít!“ Zaluskal přitom prsty a nadšeně se zvedl, ale téměř znechuceně vykřiknul, když si všimnul Miina pohled. „Co zas?!“
„Posledně, když se mi někdo snažil vymazat paměť, moc dobře to nedopadlo a hlavně… já se nemůžu vrátit domů, nemůžu se jen tak vrátit zpátky a dál si žít, musím přijít na to, co se zvrtlo a proč se pořád pohybuju v téhle smyčce!“
„Může za to IOA, tím to začalo, takže když jim řekneme, že tě unesli…“ Mia se postavila a zpříma se podívala Rodneymu do očí.
„Nic to pro ně nebude znamenat. To by bylo, jako kdybyste řekl policajtovi, že má ve sboru krysu, co ničí důležité důkazy a vynáší důvěrné informace. Buď se naštvou, nebo vás zavřou za křivé obvinění, když se to vlastně ještě nestalo!“
„Tak půjdeme rovnou za prezidentem!“
„Nikomu to neřeknete! Moc vás o to prosím! Stačí, že část pravdy ví doktorka Weirová! Nikdy jsem jí to neměla říkat, už tak má svých starostí dost. Slibte mi, doktore, že to nikomu neřeknete, prosím!“ Chytila ho za ruku a podívala se mu do očí. Rodney polknul.
„Musíš to někomu říct…“
„Ne!“ Silně zavrtěla hlavou. „Musímte mi slíbit, že to nikomu neřeknete! Musíte!“
„Slibuju!“
***
Rodney padl dozadu a nebýt Ronona, spadl by na zem. Jen se podíval na Miu, která se zhluboka nadechla a díky hadičce v ústech se začala dusit, než jí ji Beckett vytáhnul a ona se zprudka posadila a snažila se popadnout dech.
„Jen klid, Mio. Jen klid. Všechno je v pořádku.“ Sheppard o krok ustoupil, když uviděl, že Mie zrudly oči a po tvářích se jí kutálejí slzy, než si ji Beckett přitáhnul k sobě a ona mu zabořila tvář do hrudníku. Tiskla se k němu a celá se třásla. Sheppard se otočil k Rodneymu, který byl pobledlý, a z nosu mu tekla krev. Teď nastala doba, aby se Rodney dal do meditace, aby se mohl povznést.
***
Život je v podstatě nekončící smyčka. Každý den vstáváte a děláte pořád dokola to samé a pak jdete spát, abyste se druhý den probudili a dělali to znovu.
Potom, co mě Rodney vyléčil a zjistil pravdu o způsobu mého příchodu sem, jsem mu neustále byla na blízku, abych dohlédla na to, že ho nenapadne to někomu vykládat, ale kupodivu se začal věnovat studiu cestování v čase, přestože byl celý nesvůj z toho, že nedokázal přijít na to, co znamenají veškeré ty výpočty, co provedl, když měl daleko větší mozkovou kapacitu. Podle mě ho spíš žralo, že byl od povznesení opravdu malý kousek. Byla jsem ráda, že má u sebe podplukovníka a Carsona, i když to nahlas nepřiznal, byli to jeho přátelé a on z toho těžil, dokázal se vrátit ke své práci a dřít ještě urputněji.
Hlavně že život na Atlantidě běžel dál. Tým podplukovníka Shepparda a další týmy chodily na mise. Major Lorne se svým týmem přišel na jednu planetu, kde na stožárech visela Rodneyho podobizna. Nakonec se ukázalo, že hra, kterou se baví Rodney a podplukovník přes dva roky, vlastně není hra, ale starý výzkum Antiků, který se díky těm dvěma zvrhnul a národy, za které ti dva hráli, se postavili proti sobě a začali bojovat. Naštěstí tu byl tým a plukovník Caldwell, velitel Deadala, aby situaci uklidnili a mohli tak začít mírové rozhovory.
I když jsem se snažila dát od toho všeho ruce pryč, nedokázala jsem to, protože hrát si na ptáka, co strká hlavu do písku, bylo už trochu pozdě, a proto bylo lepší, když jsem se o ně nezajímala úplně, ale přesto věděla o všem, co se na Atlantidě šustlo.
Z povzdálí jsem gratulovala podplukovníkovi, když se mu podařilo zachránit tisíce duší národa, jež zdecimovali Wraithi, a oni zachránili část svých lidí na základě wraithské technologie, a základnu s ní, postavili v jeskyni na asteroidu, který obíhal kolem jejich planety.
Asi dvakrát do týdne jsem pak chodila na Kerasovu planetu společně se zdravotnickým týmem, ale taky i bez něj a spřátelila se s Kerasem natolik, že jsem mu začala ukazovat techniku boje, kterou mě stále vyučovala Teyla s Rononem. Nakonec se Keras ukázal jako velmi schopný žák a já na Atlantidě vyžadovala každý den tréninky, abych je mohla obratem ruky ukázat Kerasovi.
„Už nenosíš své rukavice,“ zastavil mě jednou Keras, když jsem se vracela na Atlantidu. Podívala jsem se na svoje ruce a vytažené rukávy. Rodneyho léčení mělo i jiný důsledek. Všechny jizvy, které jsem na těle měla, zmizely, dokonce i ty, které jsem získala ještě jako dítě. Ty mi sice chyběly, ale ty zbylé, zvláště ty na zápěstích, mi nescházely vůbec. Už mi nepřipomínaly nejděsivější zážitky života.
„Moje ruce se už zahojily,“ řekla jsem mu popravdě, ale to co jsem spatřila v Kerasových očích, mě na malou chvíli ochromilo, že snad zná mé tajemství, jenže by neměl od koho. Tak jsem se uklidnila a rozloučila se s ním.
Ale jak to tak bývá, se životem nepřichází jen to dobré, ale i to špatné a nikdo z nás nepočítal, že se to stane zrovna v den, který byl vybrán k tomu, abychom si všichni odpočinuli od práce a mohli alespoň na chvíli zapomenout na to, kde jsme, a co tady děláme.
Určitě jsem nebyla jediná, kdo si to vyčítal, ale nakonec to byl Carson, který mě odmítnul.
„Jestli chceš, poletím tam s tebou, Carsone.“ Stáli jsme před vstupem do řídící místnosti, kam jsem mířila, abych se dostala na Kerasovu planetu, kde jsem v posledních dvou týdnech nechodila jen za Kerasem, ale i za dětmi, které jsem se snažila učit číst a psát.
„To nemusíš, Mio,“ mávnul nad tím Carson rukou. „Ty ani volno nemáš, jdeš učit děti. Ani bych tě s tím neobtěžoval. Co je to za zábavu sedět se mnou na rybách?“ Usmála jsem se na něj.
„Určitě bychom tam nemlčeli celou dobu.“ Chytil mě za ruku a přiložil si ji ke rtům.
„Jsi hodná, ale zasloužíš si, abys dělala něco normálního.“ Obrátil mi ruku dlaní vzhůru a palcem mi přejel po zápěstí. Od mého uzdravení mě bedlivě hlídal, jestli nenastávají změny v mozku. Moc jsem si nefandila, protože stejným testům podroboval i Radka. Ale dával na mě pozor, aby zase nic nepřehlédnul, a pořád jsem mu říkala, že mu nic nevyčítám. Kdo mohl vědět, že tam mám časovanou bombu už od základní školy?
„Co hlava?“
„Všechno je v pořádku, Carsone. Je mi dobře jako nikdy.“ Lehce jsem ho objala a otevřela dveře. Popohodila jsem si tašku, protože se mi trochu zařezávala do ramene. Kývnula jsem na technika za ovládacím panelem a řekla mu, aby mi zadal adresu planety M7G-677. Podala jsem mu potvrzení, že můžu odejít a on mi dal kódovač, abych se mohla vrátit.
V klidu jsem sešla ze schodů a počkala v úctyhodné vzdálenosti od brány. Čím častěji jsem procházela, tím méně mi to vadilo, za což jsem byla neskonale vděčná.
Tep se mi zvednul, když měl zapadnout poslední symbol, ale nestalo se tak. Silný otřes mě málem srazil na zem a zadávání se přerušilo. Zděšeně jsem se otočila po technikovi, který na mě zíral stejně vyděšeně.
***
„Když nad tím tak přemýšlím, jak by to dopadlo, kdybych Carsona umluvila k tomu, že s ním poletím?“ Doktorka Heightmeyerová odložila svůj zápisník a naklonila se ke mně blíž.
„Mio… ty nemůžeš za to, co se doktoru Beckettovi stalo. Nikdo z nás za to nemůže. Neměla by ses za to vinit.“ Odvrátila jsem od ní tvář a dívala se na moře, aby neviděla, jak mě začínají pálit oči a hrnou se mi do nich slzy.
***
Rodney stál na molu naprosto sám. Šla jsem tam za ním. Zamávalo to s ním víc, než jsem si myslela. Stoupnula jsem si vedle něj a zírala na západ slunce.
„Řekl jsem to Carsonovi.“ Naše pohledy se střetly. Hrkly mi do očí slzy, když jsem si vzpomněla na náš poslední rozhovor. Chtěl, abych dělala něco normálního. Tohle to vysvětlovalo.
„Nezlobíš se?“ zeptal se mě.
„Ne, Rodney. Carson mi zachránil život a ne jednou, chtěla jsem mu to jednou říct.“ Vytáhnula jsem z kapsy bezprsté rukavice, které jsem díky Rodneymu už nemusela nosit, ale měla jsem je stále při sobě, protože mi připomínaly, jak se ke mně Carson už na začátku zachoval přátelsky.
Rodney se na rukavice podíval. „Řekl mi, že něco tušil, ale nedo-kázal si to představit v plné míře. On ti chtěl také pomoci domů.“ Popotáhla jsem.
„Já vím.“ Rodney mi dal ruku kolem ramen a přitiskl k sobě a já se rozbrečela. S doktorkou Heightmeyerovou jsem mluvila o Carsonovi, když už ne o sobě, ale rozbrečet jsem se před ní nechtěla.
Teď jsem stála s Rodneym na molu a brečela se jako malá holka. Carsona jsem brala jako svého staršího bratra. A teď byl pryč, stejně jako můj malý bráška.
Rodney mi vzal rukavice z rukou. Chtěla jsem je vrátit Carsonovi, ale už jsem to nestihla a vracet mu je do věcí, co odváželi jeho matce, se nehodilo.
„Byl rád, že je už nemusíš nosit a nechtěl by, aby sis jimi připomínala, čím jsi prošla.“ Pomalu jsem přikývla. Vrátil mi jednu a společně jsme je pak hodili do moře.
„Sbohem, Carsone,“ zašeptala jsem do posledních slunečních paprsků dne.

Zajímavý příběh. Je dobře, že pokračuje

Gror Rakvička píše:

Zajímavý příběh. Je dobře, že pokračuje

Díky moc!

Kapitola mapuje díly:
3x18 – Ponoření
3x19 – Msta
3x20 – Zaútočit první
4x01 – Unášeni proudem
4x02 – Záchranné lano

10. kapitola - Gen

„Nechtěla bys to zkusit znovu?“ Radek se nade mě nahnul a kouknul mi přes rameno na výpočty, které zase nevyšly tak, jak vyjít měly.
„Ne.“ Odstrčila jsem od sebe papír a zvedla se. Už mě ty testy nebavily. Už před lety jsem musela konstatovat, že mě na učení neužije. Střední škola mě jaksi vyšťavila a já se už nedokázala soustředit. Raději jsem si našla práci, která mě bavila.
Odešla jsem k oknu a zírala na tu obrovskou vodní plochu. „Nechápu, proč mě najednou nutíš, abych se takhle učila. Copak Elizabeth řekla, že nejsem pro expedici přínosem?“ Otočila jsem se na Radka, který před mým pohledem uhnul. „O co tu jde, Radku?“
„Víš, já…“ Složila jsem si ruce na hrudi a zamračila se na něj.
„Radku, víš, že bys mi neměl lhát, poznám to.“ Popostrčil si brýle na nose. Odložil tablet a ohlédl se po dveřích.
„Víš, neměl bych ti to říkat, ale Rodney říkal, že ti to léčení mohlo pomoct…“ Promnul si zátylek, ale stále se vyhýbal mému pohledu.
„Pomoct v čem?“
„V učení, Rodney si nechal o tobě něco zjistit.“ Na to jsem se musela zasmát. Přišla jsem až k Radkovi a poplácala ho po rameni.
„Nemyslím si, že moje školní výsledky mu mohly říct něco víc o mé genialitě. A Rodney nemůže čekat, že tři týdny po mém vyléčení se ze mě najednou stane supervědátor, ale díky za tvoji snahu, Radku. Pochutnej si na obědu!“ Sebrala jsem ze židle bundu a vyběhla na chodbu a namířila si to přímo do Rodneyho laboratoře.
Přejela jsem rukou po panelu otevírání. Rodney zrovna sbíral své věci a byl oblečený v neprůstřelné vestě.
„Takže ty ses díval na mé školní výsledky?“ Cuknul sebou a málem mu vypadnul tablet z ruky.
„Ježiši, co blázníš? Víš, jak jsi mě vyděsila?“ utrhnul se na mě nazlobeně.
„Naprosto nechápu, co jsi mohl vyvodit z mých školních výsledků z osmé třídy.“ Rodney vyšel z laboratoře a já kráčela vedle něj. „Proč mi neodpovíš?“
„Mio, prostě nech Radka, ať tě párkrát přezkouší.“ Co jsem mu na tohle mohla říct? Jen jsem s ním dál držela krok.
„Rodney, co jsi viděl v mé hlavě?“ Tak tohle už ho donutilo zastavit.
„Potenciál.“ Složila jsem si ruce na hrudi.
„Jaký?“
„Mio, to nejde takhle říct. Ani si to pořádně nepamatuju, ale vím, cítím, že tě musím prostě nechat, aby ses zkusila znovu učit. Pevně věřím, že to zvládneš.“ Něco v jeho pohledu mě donutilo se nad tím zamyslet. Kdy jsem ztratila zájem o učení? A kdy jsem se na to přestala soustředit?
„Snad si nemyslíš, že za to mohl ten nádor?“ Ten tik v jeho obočí byl daleko výmluvnější než jeho slova. „Rodney, to nemyslíš, vážně, že ne?“ Než mi však stačil Rodney odpovědět, zastavila se u nás Elizabeth.
„Mio, Rodney, jsem ráda, že vás vidím pohromadě. Chtěla jsem se zeptat, jestli bys s námi nechtěla letět, Mio, Rodney by určitě uvítal někoho, kdo se nad jeho příkazy nepozastavuje a neodmlouvá mu, ale přesto ho dokáže zastavit.“ Oba jsme se na Elizabeth zůstali zírat naprosto neschopni slova.
„Já… Doktorko Weirová, nemyslím si, že moje schopnost snášet výstřelky McKayeovi geniality, mě upřednostňuje před odborníky, kteří na vrtné plošině budou daleko prospěšnější než já. Popravdě si nemyslím, že snášet pár hodin doktorka McKaeye v uzavřeném prostoru, zvládnu.“ Elizabeth se na mě usmála a přistoupila ke mně blíž.
„Myslela jsem si, že tohle řekneš, a musím připustit, že beru i v potaz doporučení doktora Zelenky, že tvoje vědomosti se v poslední době rozšířily a ty jsi vůči novým poznatkům otevřená, takže bys to měla brát jako praktické cvičení. Připrav se. Za čtvrt hodiny odlétáme.“ Naposledy se na mě usmála a jen tak si odešla.
„Co tím jako myslela?“ zeptala jsem se Rodneyho trochu hystericky. Ten na mě zůstal zírat s pusou otevřenou.
***
„Řekl jsem, že to bylo jen přibližné místo, kde by měla plošina být. Pohybuje se.“ Rodney svíral svůj tablet, aby se pokusil najít plošinu alespoň v jeho útrobách.
„Jestli je plošina v nečinnosti, tak jak se může pohybovat?“ V jumperu se rozhostilo mrtvolné ticho a ne jen na tváři majora Lorna jsem spatřila dobře skrývaný smích.
„Skutečně legrační, tak pojď a ukaž mi, kde máme hledat!“ S naprosto vážným výrazem jsem se na Rodneyho podívala.
„Už to není daleko?“ zeptala jsem se pomalu, abych skryla smích a nebyla jsem jediná.
„No jistě, jak jinak!“
„No tak, přestaňte se hádat, něco je před námi,“ hlásil podplukovník Sheppard. Zůstala jsem sedět na svém místě, ale natahovala jsem krk, abych viděla na sklo jumperu, kde se zobrazovalo okolí. Dokonce i na tu dálku plošina vycítila antický gen a všechno se začalo rozsvěcet. Na tohle si nikdy nezvyknu, napadlo mě hned, když podplukovník zamířil k místu, kde bychom mohli vystoupit a začít se rozkoukávat.
Schválně jsem vystoupila jako poslední, ale nakonec za mnou šel major Lorne, který mě na krátký okamžik zastavil.
„Tohle měj raději u sebe.“ Strčil mi do ruky wraithskou omračovací zbraň. Chtěla jsem něco namítnout, ale nenechal mě. Nezbylo mi nic jiného, než si ji zastrčit do tašky, v níž jsem si nesla osobní tablet, který mi nechala napsat Elizabeth.
„Plošina pracuje také na ZPM nebo to tu udržuje energiie, kterou Antikové čerpali ze zemské kůry?“ Ti dva nejmladší doktoři se na mě otočili, jakoby se mi snažili říct, že jsem naprosto mimo, ale jen si vyměnili nic neříkající výrazy.
„Řekl bych, že to je energie, kterou získávali ze zemské kůry,“ odpověděl mi místo nich Radek.
„To je trochu nadnesené tvrzení.“ Vmotal se do naší konverzace Rodney s očima přilepenýma na tabletu.
„A jak by se teda mohla rozsvítit světla, když by neměly žádnou energii?“ Když jsem si všimla Elizabethina výrazu, musela jsem se hodně snažit, abych se nezačala, doslova, křenit jako ona. Rodney mě propálil pohledem a já se raději stala stínem majora Lorna, který se na mě jen nepatrně otočil.
„Nezapomeň, že tohle místo je docela dost uzavřené.“
„To Atlantida taky.“
„Mio!“ Elizabeth ke mně pokynula a já se k ní připojila. Jemně mě chytila za paži a skutečně velmi tiše mi pošeptala, aby se nemusela cítit provinile, že mě k výpravě přizvala, až se mě Rodney pokusí zastřelit.
„Já se před ním ubráním.“
„Colemanová, vpředu by měla být řídící místnost!“ zavolal Rodney a já se naposledy podívala na Elizabeth, než jsem vyrazila kupředu, aniž bych čekala na její výtku.
***
„Podle mě by to Wraith mohl být.“ Otočila jsem se po doktoru Dickensovi a zdvihla obočí. Naprosto jsem Rodneyho nepochopila, proč mě s těma dvěma poslal. Nebyla jsem voják ani vědec. Možná se mě chtěl na chvíli zbavit, protože jsem nesouhlasila s jeho nápady, které mi chvílemi přišly naprosto nereálné.
„Pokud vím, doktore, tak se Teyla nikdy nespletla. Jen je trochu divné, že se najednou začaly uzavírat přepážky. Nejsme tu ani dvě hodiny a stanice si dělá, co chce.“ Dickenson a Graydon se na mě zadívali.
„Jak dlouho si vlastně na Atlantidě?“
„Rok a půl,“ odpověděla jsem opatrně.
„Tak to je docela dost, na někoho, jako jsi ty…“ Naklonila jsem hlavu a urputně zapřemýšlela, co tím myslel. Lichotivě to moc neznělo.
„Jako já…?“ Všichni tři jsme s sebou cuknuli, když se za našimi zády ozval podezřelý zvuk. Bleskově jsem sáhnula do tašky a vytáhla z nich wraihtskou zbraň na omráčení a namířila na ústí chodby. Pomalu jsem se zvedla, abych to šla zkontrolovat, ale doktor Graydon mě zarazil.
„Já tam půjdu, ty tady počkej a popoháněj Dickensona, aby to dal už konečně dohromady.“ Nabídla jsem mu zbraň a on si ji vzal. Byla jsem vcelku ráda, že jsem se jí zbavila. Postavila jsem se zády ke zdi a opřela se, aby mě nemohlo náhodou něco překvapit a kývnula na Dickensona, aby si pohnul.
Celá tahle výprava se mi přestávala líbit. Jak se mohla plošina zbláznit, když jsme pořádně ani na nic nesáhnuli? Věřila jsem Teylyně úsudku a byla překvapená, že tak snadno připustila, že se spletla.
Natahovala jsem krk, abych lépe slyšela do chodby, ale Graydon se stále nevracel, což nevěstilo nic dobrého.
„Doktore Graydone, slyšíte mě? Opakuji, doktore Graydone, slyšíte?“ Ve vysílačce bylo ticho. Přeběhl mi mráz po zádech. „Sprav to!“ ukázala jsem na panel a vzdálila se od Dickensona. Ani jsem se nestačila rozkoukat a letěla jsem na protilehlou stěnu s přidušeným výkřikem, který mi náraz vyrazil ze rtů. Točila se mi hlava a nebyla jsem schopná se zvednout a jít pomoct Dickensonovi. Jen jsem ho slyšela, jak volá o pomoc podplukovníka.
Bojovala jsem s malátností, která mě začala obestupovat ze všech stran. Stačila chvíle, abych se udržela při vědomí, abych viděla, jak Dickensona vysává wraithská královna a jeho tvář se mění stejně jako Samova.
Vyhrkly mi slzy do očí. Byla jsem naprosto neschopná, veškerý výcvik, který se mi dostával, byl k ničemu.
„N… ne…!“ vyrazila jsem ze sebe, čímž jsem na sebe upozornila. Opět další z mých skvělých nápadů. Královna se ke mně otočila a vycenila ty své odporné žraločí zuby. Pomalu došla až k místu, kde jsem ležela a chytila mě pod krkem, chvíli mě očichávala, než se zasmála.
„Jen to zkusím, abych se nespletla.“ Natrhla mi bundu a přiložila tu svou odpornou ruku na hruď. Tak takhle jsem si tuhle svoji první oficiální misi skutečně nepředstavovala. Zatnula jsem zuby a čekala na smrt, ale než to mohlo nějak pokračovat, královna ruku odtáhla a upřeně se mi zadívala do očí.
„Někdo jako ty je vzácný i mezi svými.“ Nechápavě jsem se na ni dívala. „Tebe si nechám jako zákusek.“ Chytila mě pod krkem a silně se mnou praštila o zeď, což mě dokonale ukolébalo k nedobrovolnému spánku.
***
Sheppard zamířil do chodby, kde se měl nacházet Dickenson, Graydon a Mia. To co uviděl, nebylo příliš hezké. Jeden z těch tří ležel vedle panelu, který měli dva doktoři zpravit, nebo spíš to, co z něj zbylo. Když se podíval dál po chodbě, někoho tam uviděl ležet u stěny. Rozběhnul se k tělu a modlil se, aby alespoň ten druhý či třetí byl naživu.
Sehnul se, ale oblečení neodpovídalo tomu, co na sobě měli vědci, musela to tedy být… Bleskově mu vystřelila ruka k jejímu krku, kde nahmatal puls, když jí nepatrně nahnul hlavu, poznal Miu. Žila, to bylo hlavní.
„Hej,“ popleskal ji po tváři, chvíli trvalo, než začala pomrkávat a snad věčnost, než oči otevřela. Cuknula sebou, když někoho nad sebou spatřila a instinktivně jí vyletěla ruka a praštila Shepparda, až padl dozadu.
„Klídek!“ Zamával na ni, aby se uklidnila. „To jsem jenom já!“ Mia se převalila na všechny čtyři, aby se mohla postavit, ale jen se zmohla na opření o zeď. Přitáhla si roztrženou bundu k hrudi, aby na ni Sheppard nezíral.
„Je…“ zhluboka se nadechla, „je tady královna…“ Sheppard na ni zíral.
„Cože?“
„Použila Dickesona, jako návnadu.“ Sheppard jí pomohl na nohy.
„Tady Sheppard. Asi jsem našel Dickesona nebo to co z něj zbylo, je mrtvý, ale mám Collinsovou. Je naživu, ale bylo by lepší, kdyby se vrátila do operačního.“
„Mám strach, že i Graydon je mrtvý,“ zašeptala Mia a podívala se chodbou dál, která mířila do hangáru, kde byl jumper.
„Zvládneš se dostat do řídícího střediska?“ Mia pořád zírala chodbou, tak s ní Sheppard musel zatřást.
„Jo… jo, pokud tam nebudou ochranná pole, tak jo,“ dostala ze sebe ochable.
„Tak běž, hned!“ Pustil ji, postrčil chodbou a Mia se poslušně vydala stejnou trasou, kterou přišla s oběma vědci.
***
Doběhla jsem do řídící místnosti, ale ve dveřích jsem padla na kolena. Přiběhl ke mně major Lorne a pomohl mi na nohy.
„Kde máš zbraň?“ zeptal se, když si sundával neprůstřelnou vestu a bundu pod ní, kterou mi oblékl.
„Půjčila jsem ji doktoru Graydonovi, když šel prozkoumat chodbu, ale…“ Zírala jsem před sebe a major Lorne mi pomohl vstát.
„Mio…“ Zvedla jsem pohled k Rodneymu, který stál stále za ovládacím panelem a snažil se vypnout silová pole.
„Oba jsou mrtví, Rodney. Zabila je královna.“ Náhle všechno v místnosti utichlo a všichni na mě zírali.
„Pojď, posadíš se.“ Odvedl mě major Lorne dál od ostatních, kde jsem na pár hodin zůstala sedět, kdy podplukovník Sheppard, Elizabeth a Rodney přemýšleli, jak wraithskou královnu zničit a já se pouze v duchu modlila, aby královnu zabili dřív než by, ve snaze se zachránit, jim řekla, že je se mnou něco v nepořádku.
Musela jsem nad tím přemýšlet. Tohle byla už druhá královna, co mi řekla, že nejsem úplně normální, ale co přesně tím myslela? Vůbec mi to nedávalo smysl. Co znamená, že jsem unikát i mezi svými? Mám snad také antický gen jako podplukovník a další lidi z expedice? Posílený tak jak mi tvrdil? Nehodlala jsem si připustit, že by v tom měl Rod pravdu, nemohla, protože já zaručeně nebyla stejná jako verze mého já z jeho vesmíru.
„Už plave zpátky na křižník,“ zahlásila doktorka Colemanová. Zvedla jsem k ní pohled. Náhle jsem pocítila strašný tlak na hrudi, až jsem měla dojem, že se mi hrudní koš bortí dovnitř a chce mi rozmačkat srdce. Vrávoravě jsem se zvedla a pokusila se dostat pryč z dohledu ostatních.
S velkými obtížemi jsem se vypotácela na chodbu a vysíleně se opřela o zeď a sklouzla po ní až na zem. Netrvalo to tak dlouho a mohla jsem se zase volně nadechnout. Rázem mi v hlavě začal hlodat takový malý červík a ukazoval na naprosto nereálnou domněnku, myšlenku, které jsem se bránila zuby nehty a nechtěla jí uvěřit.
Přesto jsem tomu musela dát trochu váhy, protože pak jsem ucítila na hrudi malé štípnutí, které se opakovalo jak na hrudi, tak na zádech. Zatínala jsem zuby, abych nevykřikla bolestí. Sice to nebolelo tak moc, ale nepříjemné to skutečně bylo.
Po radosti z řídící místnosti, že je královna mrtvá jsem prudce vydechla a zhroutila se. Tohle nemohla být pravda a ruka mi instinktivně vyletěla hrudi a bolavému místu.
Musel to být sen!
***
Rána po krmení se ani po týdnu nezahojila, i když jsem ji vyčistila mýdlem. Dokonce to vypadalo, že se zanítila a na to byly dobré jedině antibiotika. Jenže jsem nechtěla přijít na ošetřovnu a říct doktorce Kellerové, že potřebuju dávku antibiotik na ránu, kterou jí nemůžu ukázat. Nehledě na drobné modřiny, které se mi udělaly po těle, jak se podplukovník snažil královnu zabít. Alespoň, že ty zmizely.
Kdyby tady byl Carson.
Musela jsem si tu myšlenku vytřást z hlavy. Musela jsem přijít na nějaké řešení a neutéci před výsledkem, když mi to jednou nevyšlo, ale od návratu z plošiny jsem se pokusila studovat a nechat se učit od Radka a Rodneyho, ale nedokázala jsem to. Pořád jsem musela přemýšlet nad královnou a nad tím, co mi řekla.
Mám skutečně antický gen? Pořád mi ta myšlenka vířila v hlavě. Nedokázala jsem se jí zbavit. Byl snad tohle důvod, proč mě moje alternativní já poslalo na Atlantidu? Byla jsem ve větším bezpečí na Atlantidě, kde mohu používat antické přístroje? Jenže otázka pořád byla, jestli ten gen skutečně mám. To bych musela zjistit jedině na ošetřovně, kam jsem se nemohla vydat jen tak a mezi řečí nadhodit téma na krevní rozbory kvůli antickému genu.
Znovu jsem si přelepila ránu, aby mi nešpinila oblečení a vydala se za Radkem do laboratoře. Opět mě chtěl podrobit nějaký testům, na které jsem byla donucena se učit, ale za týden se naučit takové množství mi připadalo naprosto nereálné, hlavně když jsem měla v hlavě jiné věci na starost.
Minula jsem tým podplukovníka, který se vydával na planetu, kam byli přestěhování Taraniové, potom co jim supervulkán, rozbouřený přílišným odčerpáním energie z jeho jícnu na obranné štíty, vybuchnul a zničil velkou část planety společně s hvězdnou bránou. Slyšela jsem, že se lidé z osady už dva měsíce neozývají. Možná jenom s námi nechtěli mít nic společného, anebo prostě jen chtěli mít klid.
Až později jsem si uvědomila, že právě díky záchraně Taraniů, nemohla Daedalus odletět na Zem, kde jsem měla být vyslýchána kvůli mému návratu v čase.
Radka jsem našla v laboratoři ponořeného do jednoho z jeho projektů a usadila se na židli naproti, aby se příliš neleknul, až si mě všimne.
„Hned se ti budu věnovat,“ zdvihl prst, ale nepodíval se na mě.
„Tak jo.“ Tohle bylo jasným znamením, že se ho jen tak nedočkám. Tohle dělal pokaždé. Tak jsem seskočila ze židle a přešla k oknu, abych se mohla podívat na moře. Moře na planetě Lantea, kde žili naši předkové. Antikové. Velmi vyspělá rasa, která vytvořila síť bran v Mléčné dráze a později i v Pegasu. Bylo skutečně možné, že jsem byla potomkem tak jako podplukovník Sheppard a další členové expedice?
Hrozně mě štvalo, že mi na seznamu přibývaly další a další otázky, ale odpovědi jsem na ně nedokázala získat.
„Mio?“ Radek se mnou zatřásl a jeho starostlivý pohled mě vrátil do reality.
„Ano?“
„Jsi v pořádku?“ zeptal se opatrně.
„Proč bych neměla být?“
„Stojíš tady už docela dlouho a nereagovala jsi na moje volání.“ Jemně jsem se na něj usmála a poplácala po ruce.
„Zamyslela jsem se, Radku. Už můžeme začít s tím testem? Ráda bych ho měla za sebou, než se vrátí Teyla. Na dnešní večer jsme si domluvily trénink.“
***
„Michael? Byl tam Michael?“ zeptala jsem se Teyly, když jsem odrazila tyčí jeden z jejích výpadů.
„Ano, pokusil se vytvořit křížence z lidí a Eratuského brouka.“ Na chvíli jsem se nechala vyvést z míry a Teyla mě jedním dobře mířeným úderem poslala k zemi. Ošklivě jsem se přitom praštila do hrudi přímo do mokvající rány, kterou jsem pečlivě skrývala pod tričkem. Což si muselo vybrat svoji daň. Bolestivě jsem zaskučela a Teyla se ke mně sehnula.
„Promiň, nechtěla jsem tě udeřit tak silně.“ Přijala jsem nabízenou pomoc, ale pak od ní raději ustoupila.
„To je v pohodě. Jen… potom, co se stalo na plošině, se mi špatně spí.“ Teyla odložila tyč a podala mi ručník. Pot mi prosákl zábalem a zaštípal mě v ráně. Zatnula jsem zuby, aby mi bolestivý sten neutekl ze rtů.
„Vidět, jak se Wraith na někom krmí, není příjemné pro nikoho. Možná by sis měla promluvit s doktorkou Heightmeyerovou.“ Ruka mi ztuhla v půlce pohybu. Nebyla jsem schopná se nadechnout. Okamžitě se mi vybavovaly chvilky, kdy jsem se doktorce svěřovala s bolestí ze smrti Carsona. V podstatě mi řekla, co jsem chtěla slyšet. Přesně to, co jsem od ní očekávala. Snažila se o něco jiného, ale vesměs to bylo stejné.
„Pamatuju na dobu, kdy jsi jí řekla o tvých vidinách, které vyhodnotila jen jako postraumatický stres a vinu ze smrti sta Antiků, což bylo nakonec naprosto mimo mísu. Jak to nakonec dopadlo?“ Teyla povolila ramena a chtěla něco říct, ale já ji zastavila. „Nemusíš odpovídat. Táta mě naučil, že se každý musí se svými problémy poprat sám, on nebyl ten typ člověka, který by se svěřoval cizímu člověku a ještě mu za to platil. Asi to mám po něm.“
Zamířila jsem přímo do sprchy, abych si vyčistila ránu a podívala se, jestli se nehorší, i když jsem si před tréninkem přelepovala.
Odložila jsem vysílačku na stole v pokoji a zalezla si do koupelny a pevně za sebou zavřela skleněné dveře z mléčného skla a zapnula vodu. Jen velmi opatrně jsem strhla náplast a doslova odlepila čtvereček z gázy od rány. To nebylo dobré. Zatmívalo se mi z toho před očima.
Upustila jsem čtvereček na zem a vlezla do sprchy. Hlava se mi točila a já doufala, že to bude jen únavou z tréninku, ale něco mi říkalo, že to tak není. Víc času jsem na přemýšlení neměla. Tma mě dostala.
***
Bušení na dveře mě přivedlo zpátky a já unaveně otevřela oči. Celé tělo jsem měla ztuhlé. Voda už dávno netekla. Když nikdo nestál přímo pod hlavicí, voda se automaticky po třiceti vteřinách vypnula, aby se zbytečně nevyčerpávala.
Zamrkala jsem a za bolestivého sykání se zvedla ze sprchy a vzala na sebe župan a opatrně si jím překryla ránu a vypotácela se do pokoje, nezanechávajíc za sebou žádné stopy. Roztřesenou rukou jsem přejela po panelu otevírání dveří.
„Radku?“ zeptala jsem se překvapeně a zírala do doktorovy ustarané tváře. „Děje se něco?“
„Před dvěma hodinami jsi měla přijít za mnou do laboratoře.“ Otočila jsem se k oknu. Byl den, zase? Přišla jsem do pokoje navečer, když bylo ještě světlo, to už byl druhý den?
„Špatně jsem spala. Usnula jsem až k ránu a tak jsem po probuzení šla do sprchy, abych se trochu probudila. Promiň, Radku.“ Když si mě Radek prohlédl od hlavy až k patě. Zavřel pusu a cudně sklopil pohled k podlaze.
„Nevypadáš dobře,“ přiznal. „Nemyslím to jako urážku, ale jsi nějaká pobledlá.“ Zhluboka jsem vydechla a pokusila se přejít nával nevolnosti.
„Asi si zajdu na ošetřovnu,“ připustila jsem nespokojeně.
„Doprovodím tě tam,“ nabídl se Radek, ale zavrtěla jsem hlavu.
„To zvládnu, ale díky. Když to dopadne dobře, stavím se za tebou v laboratoři. Měj se.“ Zavřela jsem dveře a zhroutila se. To nebylo dobré. A kdybych na ošetřovnu nešla, dotáhl by za mnou Radek nějakého doktora sám.
Stálo mě dost sil se obléct a dát se trochu dokupy, ale ještě těžší dojít do pokoje doktora, který byl jen kousek od mého a neměl právě směnu.
Velmi opatrně jsem zaklepala na dveře a pokusila se na malou chvíli stát vzpřímeně. Zdálo se mi to jako věčnost, než mi doktorka Jennifer Kellerová otevřela.
„Oh, Mia, copak potřebuješ?“ Dívala se na mě dost podezřívavě. Viděla jsem se v zrcadle. Nevypadala jsem dvakrát dobře.
„Doktora,“ vyrazila jsem ze sebe a přepadla dopředu. Doktorka mě jen tak tak zachytila a odtáhla ke své posteli. Rychle za sebou zavřela dveře a vrátila se ke mně.
„Co se děje?“
„Zanítila se mi rána,“ vydechla jsem a pokusila se posadit, ale doktorka mě zatlačila zpátky na postel.
„Zavolám na…“ Chytila jsem si za ruku.
„Ne, nikomu, prosím, nevolejte!“ Zatnula jsem zuby.
„Musím…“
„Ne. Tohle… nikomu jsem to neřekla a doktorka Weirová by se zlobila, že jsem to neřekla.“ Doktorka se zatvářila pochybovačně a očima těkala po místnosti.
„Pokud se ti rána zanítila, tak…“ Stiskla rty a sehnula se ke mně a rozepnula mi bundu a odporem odtáhla ruce zpět, když uviděla ránu na hrudi. „Ta Wraithská královna se na tobě krmila,“ řekla rozechvěle. „Proč jsi nikomu nic neřekla?“
„Já… nemohla jsem.“ Jakou lež jsem v té chvíli mohla vymyslet? „Nebyl tam zdravotník. Museli zabít královnu, a pak jsem na to zapomněla…“
„Tak to lžeš. Tohle musí pekelně bolet, nehledě na to, že jsi mohla ztratit vědomí.“ Sklopila jsem pohled. „Jak dlouho jsi byla mimo?“
„Celou noc.“
„Musím tě vzít hned na ošetřovnu.“ Znovu jsem ji chytila za ruku, když mi pomáhala vstát. „Ještě si to rozmyslím, ale teď pojď.“
Dovlekli jsme se na ošetřovnu a ona mě dovedla na vyšetřovnu a kolem lůžka rozprostřela plentu, aby na nás nebylo vidět.
„Prvně ti musím udělat krevní rozbor, abych věděla, jaké antibiotika ti mám nasadit.“
„Doktorko…“ Pomalu se ke mně otočila. „Když už budete dělat rozbor, můžete se podívat, jestli moje krev…“ Stiskla jsem rty a nevěděla, jak ji mám o genový test požádat.
„Co jestli tvoje krev?“
„Jestli nevykazuje antický gen…“ řekla jsem rychle a jí se rozzářil pohled.
„Předpokládám, že ani o tomhle nemám mluvit.“ Našpulila rty, když jsem pomalu přikývla. Sjela mě rozlobeným pohledem, ale nakonec zachovala dekorum a byla z ní zase doktorka, která přísala pomáhat lidem.
„Odpočívej. Zatím ti dám něco na tu horečku.“ Prvně mi nabrala krev na testy a pak mi něco vpíchla, po čem jsem rychle usnula.
***
„Mio.“ Někdo se mnou jemně zatřásl. Chvíli mi trvalo, než jsem otevřela oči. Skláněla se nade mnou doktorka Kellerová. Bylo vidět, že si oddychla.
„Jak dlouho…“ V puse jsem měla sucho a jazyk se mi lepil na patro, takže jsem nebyla schopná ze sebe dostat celou větu. Doktorka mi podala sklenici vody s brčkem a já si vděčně usrkla, než ji vrátila zpátky na noční stolek.
„Byla jsi mimo skoro týden.“ Jakoby snad čekala moji reakci, mě zatlačila zpět do postele. „Hlavně klid. Uzdravování trvalo déle. Měla jsi otravu krve. Bylo to za pět minut dvanáct, měla jsi s tou řeznou ránou přijít dřív.“ Přitom na mě spiklenecky mrkla a já se podívala nalevo, kde stála Elizabeth.
„Řekla mi, že se řízla do nohy na M7G-677.“ Otočila jsem hlavu k Elizabeth.
„Myslela jsem si, že to nic nebude, a pak jsem na to zapomněla a ono se to nějak zanítilo.“ Hraně jsem sklopila hlavu, jakože se stydím, ale ve skutečnosti jsem se styděla, že jsem do té lži zatáhla i doktorku Kellerovou.
„Tak hlavně, že jsi už v pořádku. Odpočívej. Pošlu sem Radka. Chtěl ti donést něco na studium.“ Elizabeth mi stiskla rameno a odešla.
„Díky, doktorko Kellerová,“ obrátila jsem se k ní.
„Víš, co. Když už kvůli tobě mám lhát, tykej mi, protože vykání je prokázání úcty, což ty vůbec neznáš.“ Pootevřela jsem ústa, ale ona mě hned utnula. „Víš, když jsem tě tady občas viděla, jak se bavíš s doktorem Beckettem, vypomáháš tady a vlastně po celé Atlantidě, neměla jsem proti tobě vůbec nic. Jen jsem si říkala: Co tu někdo jako ty, vlastně dělá? Pak jsem se dozvěděla tvůj příběh o tvém tajemném příchodu a řekla jsem si, chudák holka, ale to co jsi předvedla před týdnem, mi tu chudák holku z mysli vymazalo.“
Pro člověka je nejtěžší, když musí lhát jinému člověku do očí, který pro něj udělal věc, co byla proti jeho přesvědčení v zájmu zachování tajemství. Tíha tajemství se dá spočítat jen díky lidem, kterým jste lhali, abyste tajemství udrželi v tajnosti a doktorka Kellerová byla dalším z nich. Jeden člověk, co mé tajemství neznal, zemřel, když mě chránil a druhý, který ho znal, zemřel, když se snažil někoho zachránit. U dalšího nevím, jestli ho nevyzradí a poslední člověk, co zná část mého tajemství, by možná byl raději, kdyby ho nevěděl.
„Já vím, že se zlobíte, ale musíte vědět, že k tomu mám své důvody, které vám nemůžu říct.“
„Tohle je to neohranější, co jsem kdy slyšela a není to vůbec vtipný, Mio. Vážně.“
„Jennifer, prosím…“
„Řekni mi jednu věc, proč jsi nikomu o tom zranění nechtěla říct? Krmil se na tobě Wraith! Wraithská královna! A ty si tu jen tak chodíš, jakoby se nic nestalo.“ Byla jsem v koncích. Jediný možný scénář, který by mě z téhle prekérní situace dostal, byl ten, že bych jí řekla alespoň část pravdy, ale to prostě nešlo. Už to vědělo moc lidí.
„Jennifer…“
„A tohle!“ Podala mi desky, kde byla změť záznamů, kterým jsem nerozuměla a zvedla jsem k ní hlavu. „Proč jsem měla i zatajit, že máš antický gen? Hm?“
Dostala jsem část odpovědi na moji otázku. Nebo alespoň částečné vysvětlení. Moje já mě sem mohlo poslat proto, že jsem měla antický gen.
„Znáš zvláštní okolnosti mého příchodu sem, ale nevíš, že mě Richard Woolsy nechal papírově umřít, aby se mě nezmocnilo IOA, aniž bych věděla proč,“ tak v tomhle jsem lhala, jako když tiskne, „a teď chápu, proč po mně tolik prahli.“ V duchu jsem se modlila, aby to přijala jako vysvětlení. Doufala jsem, že se teď neuplatní rčení, že lež má krátké nohy.
„Takže ses nenechala ošetřit proč?“ V duchu jednou ano!
„Musela bys mi udělat krevní rozbor…“
„A já nebo jiný doktor by nahlásil, že máš antický gen, kdybychom jenom věděli, co hledáme.“ Strojeně jsem přikývla.
„Tak to ti musím říct, že při každém krevním rozboru neděláme test na antický gen.“
„To jsem ale nemohla vědět, a kdybych se na to zeptala, vypadalo by to podezřele.“ Jennifer si přitáhla židli a posadila se.
„Přemýšlíš jako voják.“ Dech se mi zadrhnul v hrdle, až jsem se málem zajíkla. Musela jsem tu prchavou vzpomínku zatlačit zpátky do toho posledního šuplíku, abych na to nemyslela.
„To jsem se naučila tady.“
„Což je škoda, ale beru to v potaz. Jsi jak lovná zvěř, ale to není důvod k tomu, abys zatajovala tak vážná zranění, Mio, vysával tě Wraith, uvědomuješ si, co to znamená?“
„Nevzala mi tolik, byl to jen okamžik.“
„Mio, tady nejde o to, jak dlouho to bylo, ale Wraithi vstřikují do oběti enzym, kterým ji udržují při životě, a už jsme tu měli docela dost případů, kdy se člověk stal na tom enzymu závislý.“
„Já znám osud poručíka Forda.“
„Přesto jsem ti udělala i testy na enzym a neměla jsi ho ve svém těle téměř žádný, tvůj organismus ho odboural celkem rychle.“
„Nebylo ho moc.“
„Já vím, ale jde o jinou věc. Jde o tvé geny. Pracuji na genové terapii, se kterou začal doktor Beckett, mám možnost se podívat na spoustu krve a spoustu genů, ale u tvého, je neobvykle výrazný antický gen, téměř jako bys byla…“ Pohlédla na mě a já zadržela dech.
„Byla?“
„Jako bys byla Antik.“
***
Prudce jsem se posadila a zírala do tmy pokoje. V hlavě mi stále doznívala věta, kterou mi řekla před více jak čtrnácti dny Jennifer. Jako bys byla Antik. Antik! Kruci, nemůžu být Antik! Narodila jsem se v Arizoně, do prdele!
Nesnáším tě, Rode McKayi! Kěžbys mi raději nic nenaznačoval!
Vylezla jsem z postele a musela se nadýchat čerstvého vzduchu na balkoně. Tohle nemohla být pravda, ale Jennifer ten test zopakovala. Měla jsem daleko silnější gen než podplukovník Sheppard a ten ho měl sakra silný, díky němu prý tohle místo dostal, jenže u mě to nemohl být jediný důvod!
Praštila jsem do zábradlí a zaklela pár peprných výrazů v češtině, co jsem se naučila od táty. Proč mě moje já poslalo zrovna na Atlantidu? A proč mě vůbec posílalo deset let zpátky? Proč nemohlo přijít před únosem a zabránit mu, aby ten věčný kolotoč zastavila? Proč?!
Otočila jsem hlavu k městu, doleva a spatřila podplukovníka, jak taky stojí na balkoně. Zase. Stejně jako před nedávnem. On mě skutečně musel sledovat.
Zadíval se na mě stejně překvapeně, jako já před chvílí na něj, a zvednul ruku, aby mě pozdravil. Vydechla jsem a stiskla rty. Zakroutila jsem přitom hlavou. Nesnášel mě až do morku kostí, protože jsem mu tajila důležité věci a pak si mě jen tak políbil a teď tu mě zase mává jako školák.
„Jdi se už konečně bodnout!“ zamumlala jsem a vrátila se do pokoje.
***
Později toho dne jsem musela konstatovat, že ten den nezačala nejlépe a ve stejném duchu pokračoval i dál. Na Atlantidu přiletělo Apollo, loď třídy Daedalus s velitelem plukovníkem Ellisem, který zřejmě nebyl příliš Elizabeth nakloněný. Informoval ji, že zaútočí na planetu Asuřanů, Replikátorů, kteří staví bojové lodě a IOA, se rozhodlo pro preventivní útok.
„Jak mě mohli obejít a nic mi neříct?“ zlobila se Elizabeth u Rodneyho v laboratoři, když ho plukovník Ellis přepravil na Apollo, aby připravil střely, které mají zničit replikátorské lodě. Podplukovník Sheppard odletěl společně s nimi, aby v zamaskovaném jumperu zkontroloval, že útok vyšel tak, jak měl.
Někdy mě vážně udivovalo, že jsem se některé věci dozvídala tak snadno. V posledních měsích mě téměř nikdo nebral jako hrozbu, kromě podplukovníka. Kdyby však Rodney nebo Jennifer mluvili, asi by to tak neviděl už nikdo.
„To, čeho jsem si za ten rok a půl, co tu jsem, všimla, je, že pokud něco mají pod dohledem vojáci, neradi si do toho nechávají mluvit civilisty. Neboť tím trpí jejich ega.“ Elizabeth se na mě podívala a přikývla.
„Jsem ráda, že to vidíš stejně, Mio.“
„Jenže to nám nepomůže. Jak můžeme vědět, že Replikátoři odvetně nezaútočí?“ Elizabeth s Radkem se na mě podívali jasným pohledem. Nevíme to. To byla ta nemilá odpověď, kterou se zdráhali vyslovit nahlas, aby se náhodou skutečně nestala.
„Všechny lodě byly zničeny.“ Hlásil plukovník Ellis, když podplukovník Sheppard udělal přelet nad planetou.
„Podle mě, teď budeme čekat na odvetu,“ pronesla jsem pomalu, ale rozrušilo to pouze Radka. Elizabeth si tím byla taky jistá. Přesto nás všechny překvapilo, po návratu Apolla, když se nad Lanteou otevřelo hyperprostorové okno, ze kterého se vynořilo něco, co se podobalo satelitu s hvězdnou bránou uprostřed.
„Je to tady,“ zašeptala jsem u Elizabeth v kanceláři, kde byl i celý tým podplukovníka. To co následovalo potom, nebylo moc příjemné. Ještě, že nad Atlantidou dokázali zapnout štít včas.
***
„Radku, co udělali Antikové, když chtěli uniknout před náporem wraithských lodí?“ Radek se na mě podíval, společně s Rodneym.
„Ponořili město,“ zaluskal prsty Rodney. „No jistě, že mě to nenapadlo. Voda zmírní působení paprsku na štít.“
„Teoreticky,“ řekli jsme s Radkem společně. Pak jsem se jim raději klidila z cesty, protože moje nově nabyté vědomosti nebyly tak rozvinuté, abych s nimi držela krok. Raději jsem odešla do centrální věže. Plukovník Ellis se vrátil na Apollo, a tak jsem se mohla městem pohybovat zase volně.
Elizabeth jsem našla na balkoně u řídící místnosti. Starostlivě se dívala na červený nádech štítu.
„Mio.“ Stoupnula jsem si vedle ní. „Plukovník Ellis o tobě neví. Můžeš být v klidu.“ Položila jsme jí ruku na paži.
„Teď se o mě nestarejte. V sázce jsou životy všech. Na jednom nezáleží.“ Otočila se ke mně a chytila mě za ramena.
„Na každém záleží, Mio. I na tobě. Udělala jsi pro tohle město a lidi v něm hodně. Vím, jak může být těžké, tajit přede všemi, kdo ve skutečnosti jsi. Chci ti pomoct, aby ses mohla vrátit domů, i když vím, že chceš zjistit, proč ses sem dostala.“ Když jsem se jí podívala do očí, poznala jsem v nich pohled mé mámy, když se se mnou loučila a slíbila, že nebude pryč dlouho, jenže se už nevrátila a já už neměla to srdce před Elizabeth nic tajit.
„Moc jsem vám lhala, Elizabeth. Stydím se za to, ale nepřipadalo mi to fér, abych vám to všechno řekla, a teď si připadám jako sobec, když vám to chci říct, ale už vám nedokážu lhát. Já…“ a pověděla jsem jí všechno, na co jsem si vzpomněla po odstranění bloku a na co jsem přišla. Musela jsem se hodně držet, abych se nerozbrečela, ale neskutečně se mi ulevilo, že to můžu říct právě jí a v duchu se modlila, aby to pochopila.
„Slibuju ti, že si tvé tajemství vezmu do hrobu,“ řekla mi upřímně a objala mě, ale netušila jsem, že to bude tak doslovné.
***
Pak se začalo všechno hroutit, jako bych to celé odstavala přiznáním celé pravdy.
Nepotřebný personál, beze mě, byl transportován na Apollo a Radek s Rodneym vymysleli, že bude nejlepší, když Atlantida opustí Lanteu a odletí pryč, protože ponoření nemělo požadovaný účinek. V těch chvílích jsem si připadala naprosto neschopná. Vyčítala jsem si, že jsem studiu nevěnovala větší pozornost. Byla jsem tu rok a půl a za tu dobu jsem se mohla naučit spoustu věcí a mohla jsem být nápomocná. Všechno to vypadalo naprosto ztracené.
Odletět se nám podařilo, ale musel se stáhnout štít, aby měly podsvětelné motory dostatek energie, kterou dodávala i podmořská plošina. Bohužel plán s asteroidem nastrčeným před paprsek nevydržel tak dlouho a než se podařilo zapnout štít, paprsek se otřel o bok věže a zranil všechny, co se nacházeli v řídící místnosti. Elizabeth dopadla nejhůř a já se málem u její postele rozbrečela. Nemohla umřít. Ne potom, co jsem jí svěřila. Potřebovala jsem ji já i celé město.
„Mio, musíš se nechat ošetřit!“ Jennifer stála za mnou a donutila mě vstát. Oči mě štípaly. Nechtěla jsem jít pryč. „Slibuju, že až se vrátíš, pořád tu bude.“
„Nemůže umřít!“ zaškytala jsem mezi slzami, které se mi začaly řinout po tvářích.
„Uděláme všechno, abychom ji zachránili, ale ty se musíš nechat ošetřit. Musíš pod skener.“ Bylo mi naprosto jedno, že mám zlomenou levou ruku a naražených pár žeber a sklo mě pořezalo na tváři a krku. Jediné, na co jsem dokázala myslet, byla Elizabeth. Přitahovala jsem na lidi, co znali moji pravdu, nebezpečí. Carson zemřel a Elizabeth od toho neměla daleko.
Ronon seděl kousek ode mě. Měl vražený obrovský střep do hrudi. „To bude dobrý,“ řekl a podíval se na mě. Obdivovala jsem ho, že i v těch nejkatastrofičtějších chvílích se tvářil, jakoby věděl, jak z toho ven.
„Nemůže umřít,“ zašeptala jsem a otřela si zdravou rukou z tváře slzu a rozmazala si tak i krev, ale bylo mi to jedno.
Tentokrát nám štěstí skutečně nepřálo. Zůstali jsme viset ve vesmíru bez energie a jediného záchytného bodu. Pás asteroidu, který byl před námi a mohl zničit nechráněné části města bez štítu, se podařilo částečně zachránit pomocí lidí v jumperech, kteří rozstříleli velké kusy a vyčistili městu cestu, ale pořád jsme přicházeli o energii, kterou se pokusil zachránit Radek společně s podplukovníkem. Nepodařilo se však včas a město uvízli snad ještě víc a chudák Radek přitom byl zraněn prolétajícím mikrometeoritem.
Seděla jsem u Elizabethiny postele a po dlouhé době se skutečně modlila, abychom se z toho dostali. Jenže nic nevycházelo a já pomalu začala ztrácet víru. Zase. Vznášela jsem se ve stavu lehké omámenosti z léků na bolest, když mě něco napadlo.
„Jennifer, Jennifer!“ přišla ke mně. Byla stejně unavená jako každý, kdo tu zůstal.
„Co se děje?“ Tohle se mi neříkalo lehce.
„Elizabeth má v sobě nanity. Carson je vyřadil z provozu pomocí EMP pole, ale pořád tam jsou.“ Jennifer pomalu přikývla.
„Půjdu za McKayem.“
Byl to naprosto šílený nápad, ale jediná možnost, jak Elizabeth zachránit, i když jsem věděla, že s tím podplukovník nebude souhlasit, což se nakonec ukázalo jako správné tušení, ale to už bylo pozdě. Rodney nanity aktivoval, chyběl mu ale čas, aby je naprogramoval tak, aby Elizabeth opravili a vypnuli se, takhle jen nahradili její poškozené buňky, čímž z Elizabeth udělal Replikátora.
„Tohle jste neměli dělat! Ona by s tím nesouhlasila!“ Podplukovník křičel na Rodneyho a Jennifer naprosto oprávněně, ale nikdo jsme ji nechtěli nechat umřít.
„Jak tě taková blbost mohla napadnout, McKayi?!“
„Byl to můj nápad!“ zakřičela jsem na něho rozzlobeně, Rodney si nezasloužil, aby to všechno schytal.
„No jistě, to mě mohlo napadnout!“ Naklonil se ke mně a já měla na chvíli dojem, že mi vrazí facku. „Měl jsem za to, že jsi chytřejší!“ Byla jsem zvyklá, že se na mě díval s opovržením, ale to co jsem spatřila v jeho očích teď, mě skutečně zabolelo.
A i přes nevýchodnost situace našeho kolektivního rozhodnutí zachránit Elizabeth, se to nakonec ukázalo jako jistá výhoda.
Když bylo potřeba ZPM, abychom se dostali pryč dřív, než by nám zkolaboval štít, vydala se Elizabeth, Rodney, podplukovník Sheppard a Ronon na planetu Asuřanů, Replikátorů, aby jim tam jedno ZPM ukradli.
***
Weirová z posledních sil držela Replikátory zmrazené, ale už to nemohla vydržet. Přiběhnul Sheppard, aby ji vzal sebou, ale ona se na něj jen otočila a křičela, že musí jít bez ní a v nestřežené chvilce se na něj podívala.
„Ochraňuj Miu za každou cenu.“ Víc Sheppard neslyšel, protože ho Ronon odtáhl a oni běželi k jumperu nahoru, aby se vrátili na Atlantidu.
***
Místo jumperu přiletělo Apollo, ale na Atlantidu se přenesl pouze Rodney, podplukovník a Ronon. Mrkala jsem, abych zaplašila slzy, ale nešlo to. Když podplukovník procházel kolem mě, pár slz mi uteklo a on na mě nějakou dobu zíral, než dokázal jít zase dál.
Město bylo zachráněno, přistálo na planetě s obrovským mořem, ale už tu nebyla Elizabeth. Zůstala na Asuru, což znamenalo jediné. Už nebyla žádná Elizabeth, a jak se vyjádřil podplukovník. Umřela, když se otřel replikátorský paprsek o bok věže.
***
Možná jsem si měla nechat všechno pro sebe a nezatěžovat tím Elizabeth, třeba by teď nebyla mrtvá. Jenže právě jsem si potřebovala s někým promluvit. Požádala jsem Chucka, technika od DHD, aby mi prozradil, kde najdu plukovníka Carterovou.
Byla na balkoně u řídící místnosti. Přesně tam, kde jsem Elizabeth řekla celou pravdu. Jak příhodné. Minula jsem se s podplukovníkem Sheppardem, který odtamtud odcházel. Tak zvláštně se na mě podíval, ale já neměla sílu se ptát, co se děje.
Vstoupila jsem na balkon a tlumeně plukovníka Carterovou pozdravila. Žena se ke mně otočila a já nestačila zírat. Vypadala spíš jako žena, která se k armádě nepřidává. Blondýnka s výrazným tvarem obličeje a zářivýma očima.
„Plukovníka Carterová?“
„Ano, a vy jste?“
„Mia Collinsová.“ V očích jí svitlo.
„Věděla jsem, že Woolsy dokáže některé věci přikreslit a mám dojem, Mio, že si musíme spolu promluvit.“
„Sdílím váš názor, plukovníku.“

Pěkné. Jen prosím nedělej z Mii supermana, u spousty povídek mě to dost otráví, jak autoři udělají z alternativních postav superuberhrdiny, vůbec mě to pak nebaví číst...

Kapitola mapuje díly:
4x03 – Shledání
4x04 – Dvojník
4x05 – Cestovatelé

11. kapitola – Stůj při mně

Kdybych znala plukovníka Carterovou blíže, asi bych si rozmyslela, jestli jí řeknu celou pravdu, Elizabeth mě ujistila, že je to ten nejdůvěryhodnější člověk jakého zná, přestože pracovala pro armádu, ale po bližším poznání jsem konstatovala, že je více vědcem a ženou, než jen bezduchým vojákem.
Promluvily jsme si v konferenční místnosti v soukromí. Dala bych raději přednost balkónu, odkud byly vidět dva měsíce, které obíhaly kolem nového sídla Atlantidy, ale tam by nás mohly slyšet nenechavé uši.
Plukovník Samatha Carterová by se dala popsat jako voják s duší vědce, se silnými vůdcovskými vlastnostmi, které mě donutily mluvit pomalu a rozvážně. Byla jsem doslova krotká jako beránek. Cítila jsem se vyrovnaná a nemyslela přitom na Elizabeth, která se stala Replikátorem a ve snaze zachránit Atlantidu se nechala dobrovolně zajmout, aby podplukovník Sheppard, Ronon a Rodney měli šanci utéci s ukradeným ZPM zpět na Atlantidu, aby nezemřeli další lidé, co by uvízli mimo štít.
„Při poslední zprávě, kterou mi doktorka Weirová důvěrně psala, se zmínila, že se už nechceš vrátit domů.“ Upřela na mě nic neříkající pohled a já přikývla. „Proč jsi změnila názor?“ zeptala se klidně.
Polknula jsem a opřela se lokty o stůl a podívala se jí do tváře. „Doktorka Kellerová mi před časem provedla test na antický gen, který opakovala, a pokaždé jí vyšel stejně. Mám gen silnější než podplukovník Sheppard, což beru spíš negativně než pozitivně, ale přivádí mě to k otázce, jestli to mělo pro moje já z alternativního vesmíru nějaký hlubší význam. Neřekla mi nic, co by její jednání vysvětlilo a ještě se mi pokusila vymazat vzpomínky, což se moc nepodařilo a málem mě to zabilo. Musela mít nějaký pořádně velký důvod, aby mi to udělala. Jen chci přijít na to, proč? Proč, když měla možnost, se nedostala do doby, než mě unesli, aby tenhle kolotoč zastavila. Což je jedna věc, jiná je, proč to nezměnila ve svém vesmíru, proč zrovna v tom mém?“ Plukovník Carterová na mě chvíli shovívavě hleděla, než se lehce pousmála a naklonila se ke blíž.
„Doktorka Weirová se v tobě nemýlila, ale vrátíme se k tvým otázkám. Nemohu ti na žádnou odpovědět, ale mohu ti jen říct, že je možné, že ve snaze změnit svoji vlastní časovou linii, se dostala do jiného vesmíru omylem v jinou dobu, než zamýšlela a chtěla tě uchránit před vyslýcháním, které v době o deset let nazpět nemohlo být a když nic nevíš, nic neprozradíš.“ Což byly téměř moje slova. „Ve tvém případu je mnoho proměnných, které nedokážu vypočítat ani já, proto bude lepší, když i nadále zůstaneš na Atlantidě, kde bude možnost prozkoumat antickou databázi nebo pokusy zdejších vědců.“ Překvapením jsem otevřela pusu. Plukovník Carterová se usmála.
„No… tohle mě nenapadlo,“ přiznala jsem.
„Nic se neděje. Až se vrátím na Zem, zaměstnám Kate, aby se podívala na pár Antických záznamů, které se nám podařilo získat, třeba v nich něco objeví. Bohužel ti nemohu slíbit, že to bude tvůj případ. Je možné, že tvá rodina pochází z přímé linie Antiků, co se vrátili před lety zpět na Zem, ale nemyslím si, že po tolika letech a tolika křížení by tvůj gen byl tak silný, jak říkáš. Vyžádám si spis od doktorky Kellerové a vše předám Kate, aby se na to podívala.“ Zhluboka jsem se nadechla. Zírala jsem před sebe, ale nějak mi její slova nedávala smysl.
„Co když to byla prostě jen náhoda?“ Carterová pokrčila rameny a lehce přitom nakrčila pusu.
„To nevíme, Mio. Kdybych měla stroj času, tak bych to zjistila, ale jen ty znáš sebe samu. Co by tě donutilo udělat tak velký krok?“ Napadala mě spousta věcí. S některými událostmi jsem se srovnala, s jinými méně, ale určitě bych chtěla některé změnit, ale ne za takovou cenu.
„Nic mě nenapadá.“
„Možná právě teď nic. Třeba časem.“
***
Plukovník Carterová odletěla a já na Atlantidě ztratila veškeré velící zastání. Tohle jsem ani psycholožce nemohla říct. Jennifer ve mně neviděla svoji přítelkyni. Rodney utíkal k práci. Radek nebyl typ člověka, se kterým bych chtěla probírat svůj život. Teyla měla svoje starosti a Ronon…, byl Ronon.
Najednou jsem se přestala cítit na Atlantidě bezpečně. Prozatímní velení nad městem obstarával podplukovník Sheppard, než se IOA rozhodne, kdo převezme místo po Elizabeth. Což pro mě nebyla příliš dobrá zpráva. Vůbec jsem se v podplukovníkovi nedokázala vyznat a raději si hledala práci sama. Pomáhala jsem, kde bylo třeba. Hlavně, abych mu zmizela z očí.
Město od průletu meteoritickým pásem bylo v okrajových částech silně poškozeno většími kusy a bylo potřeba dát ty části dopořádku, protože vedly k důležitým ovládacím místům.
Po dlouhé době jsem si připadala skutečně jako v práci, která mi za tu dobu tady poměrně chyběla. Před nástupem do zaměstnání jsem se obávala stereotypu, ale právě ten mi teď chyběl. Tři směny, které byly na Atlantidě nařízené na obnovu zničených budov, mi daly klidnější spaní a možnost se vyhýbat podplukovníkovi, protože jsem nevěděla, jak se mnou naloží, když už tu není Elizabeth, aby mě chránila. Bohužel to dlouho nevydrželo.
***
S podplukovníkem jsem se setkala na terase, kde byla zřízena venkovní jídelna. Byl tu úchvatný výhled na město, při kterém jsem téměř zapomínala jíst. I po pár týdnech mi to stále připadalo neuvěřitelné, vlastně každý pohled na město z vyšších míst mi vyrážel dech a připadala jsem si jako ve snu.
Nervózně jsem se ošila, když si podplukovník přede mě posadil. Ostatní se vytratili, aby se vrátili ke své práci. Zůstali jsme tu sami. To se mi nelíbilo.
„Od té doby, co jsme na téhle planetě, se mi vyhýbáš,“ pronesl podplukovník informativně, ale pravda byla taková, že jsem se mu vyhýbala už od samého začátku mého pobytu. Nahlas bych to však neřekla.
„Není moc volného času, snažím se pomoct tam, kde se to třeba,“ řekla jsem popravdě a trochu sebou cukla, když se podplukovník nahnul přes stůl, aby se na mě lépe podíval.
„Řekl bych, že když máš volný čas, tak se chodíš za Zelenkou učit. Nebo se snad mýlím?“ Nebyla jsem si jistá, kam tenhle rozhovor povede. Nervózně jsem si začala pohrávat s prstýnkem na pravé ruce. Když jsem nosila rukavice od Carsona, odvykla jsem si s ním hrát, ale jakmile jsem je mohla sundat a bavila se s podplukovníkem, můj zlozvyk se vrátil. Čehož si všimnul i on, i když dělal, že to nevidí. Ale viděla jsem v jeho očích čirý zájem, který se mu nepodařilo zakrýt tak rychle.
„Nemýlíte se. Jen chci být prospěšná městu, když tu jsem.“
„Radek mi řekl, že ti učení jde líp, než předpokládal. Rodney se moc nevyjádřil. Znáš ho, raději pochválí sebe.“ Nijak jsem nereagovala. „Možná jsme začali špatně.“ Natáhl před sebe ruku a já se odtáhla. „Jen chci začít znovu. Nic víc.“ Lehce naklonil hlavu a upřeně se na mě zadíval.
„Věřím, že si člověk zaslouží druhou šanci, podplukovníku, ale ne každý to privilegium získá. A ne každý změní svoje stanovisko ze dne na den tak jako vy, kvůli osobnímu prospěchu. Nesnažím se vás pochopit, protože k tomu co představujete mám svoje osobní výhrady, které však nechci šířit dál, abych sama nebyla pokrytcem.“ Sebrala jsem svůj tác a zvedla se od stolu. Obešla ho, abych alespoň jednou mohla stanout nad ním tak, aby se on na mě musel dívat ze spodu.
„Dokud tu jsem, budu se snažit, abych si své místo zde náležitě odpracovala, bez ohledu na to, co si o tom vy nebo vaši nadřízení myslí. Nezůstávám nikomu nic dlužna.“ Otočila jsem se k odchodu, ale během dvou kroků mi ještě na mysl přišla jedna myšlenka, se kterou jsem se otočila k podplukovníkovi, který pomalu vstával, jakoby se mě chtěl pokusit zastavit.
„A mimochodem, místo kde žiju a považuji ho za domov, vždy bráním ze všech sil, aby zůstalo v bezpečí.“ Všimla jsem si jen, jak stiskl rty a narovnal se. Nijak se netvářil a já se raději otočila, abych mu neřekla něco dalšího, čeho bych mohla později litovat. Chtěla jsem se chovat zodpovědně a dospěle jak si celá tahle situace vyžadovala a zároveň nechtěla, aby mě viděl víc rozčílenou než jsem prozatím byla. Máma vždy říkala, že pro jednání s lidmi je třeba kontrolovat svoje emoce, aby nezískali díky tomu nade mnou kontrolu.
Počítala jsem svoje kroky, které nás s podplukovníkem začaly oddělovat, abych zaměstnala mozek a uklidnila se.
***
Věci, které děláme, nejsou někdy příliš chytré, protože jednáme bez rozmyslu a v náhlém popudu. Jenže kdo řekl, že v nastalé krizové situaci používáme na sto procent mozek? Pravda je taková, že po zajetí Elizabeth jsem mozek na logická vysvětlení téměř nepoužívala.
Jen jsem pracovala a snažila se naučit další a další věci z astrofyziky. Zdálo se, že učení nekončí. Znovu jsem si musela připomenout všechny planety sluneční soustavy, naučit se orientaci na obloze, což v jiné galaxii byl docela problém, protože antická databáze neměla v sobě souhvězdí naší nové planety. Ale i přes to byla spousta věcí, co se byla potřeba naučit od úplného začátku.
Základní vlastnosti hvězd, vznik a vývoj hvězd, černé díry, hvězdné systémy, následovány Newtonovým gravitačním zákonem, speciální relativitou, obecné teorie relativity. Vesmír byl přesto obrovský a mlhoviny k tomu patřily, které byly spjaty s interakcí, což byly elementární částice, elektromagnetické internace a spoustu dalšího. Jako třeba co je to plazma a jaký má význam ve vesmíru a následující obory kosmologie.
Astrofyzika byla vlastně na pomezí astronomie a fyziky. Někdy mi z toho šla skutečně hlava kolem a do toho se mi ještě tam Rodney snažil nacpat znalosti antické technologie. Nevím, jestli se snažil zaplnit to prázdné místo po Elizabeth nebo mi chtěl prokázat pouze laskavost, ale s každou další informací, mi pomalu docházelo, o co mu jde.
„Ty si myslíš, že tě IOA vybere na místo po Elizabeth,“ obvinila jsem ho jednou a on na mě zůstal dlouho zírat.
„Jak tě něco takového…“ Zabodla jsem mu prst do hrudi.
„Doktore McKayi, znám vás docela dobře, abych věděla, že si na to místo brousíte zuby. Dobře jsem slyšela, že na místo Elizabeth, hledají někoho, kdo skvěle zná antickou technologii a má dobré vůdčí předpoklady. Snad si nemyslíš…“ Bezhlesně jsem otevřela a zavřela pusu. Už jsem věděla, koho vyberou na místo vedoucí expedice.
***
Oficiálně jsem se nemohla připojit k uvítací skupině, přesto jsem přišla alespoň ke vstupu do místnosti s bránou, jen pár kroků od ošetřovny, abych se mohla potichu smát Rodneymu, který přinesl plukovníkovi Carterové koš ovoce z planet, se kterými Atlantida obchoduje, ale rozmyslel si to po ne moc vtipných poznámkách podplukovníka.
Když jsem Carterovou uviděla, spadl mi obrovský kámen ze srdce. Moc jsem se bála, kdo to místo dostane. Někdo naprosto cizí, který není zpravený o mé situaci, by se mnou udělal rychlý proces a šupem by mě poslal na Zem přímo do rukou IOA a já si nedokázala představit, co by se mnou udělali.
Potichu jsem se vytratila a vyčkala, dokud jsem si nebyla jistá, že je plukovník ve svém pokoji. Chtěla jsem si s ní promluvit a po cestě se téměř srazila s Rononem. Nevypadal dvakrát nadšeně.
„Stalo se něco?“ zeptala jsem se ho opatrně. Zastavil se v půli pohybu a otočil se ke mně. Ukázal na dveře pokoje, který byl plukovníka Carterové.
„Nevěř jí. Weirová by mi to dovolila,“ utrhnul se na mě. Odešel tak rychle, že jsem se ho nestačila ani zeptat na důvod jeho vzteku a tichým polknutím se vydala ke dveřím, které byly otevřené.
Musela jsem velmi neobratně zaklepat na zárubeň dveří, abych na sebe upozornila. Rodney zatěžoval Carterovou svými blahosklonnými řečmi a podle jejího výrazu jsem poznala, že za to vyrušení byla moc vděčná.
„Mio, pojď dál,“ zavolala na mě Carterová a Rodney se ke mně otočil, svěsil ramena a protočil oči.
„Tak myslím, že půjdu.“
„Nezapomeňte za sebou zavřít dveře, Rodney!“ zavolala na něj ještě Carterová, přitom mi věnovala milý úsměv a ukázala mi místo, kam se mám posadit.
„Gratuluju,“ začala jsem, ale nějak nevěděla, jak pokračovat dál.
„Děkuju, Mio. To je od tebe milé, ale co kdybychom přešly tyhle zdvořilosti.“ Natáhla ke mně ruku a navzájem jsme si potřásly. „Jsem Sam a bude lepší, když si budeme tykat, protože spolu strávíme spoustu času. Doktor Zelenka mi řekl, jak jsi velmi pokročila ve studiu, a já bych byla ráda, kdybys i nadále pokračovala.“ Měla jsem nutkání se jí spíš zeptat, co zjistila na Zemi, ale raději jsem si to prozatím nechala pro sebe.
„Určitě budu. Od střední si nepamatuju, že bych…“ Ale co to tady blábolím? Měla jsem chuť samu sebe praštit. Tyhle zdvořilostní půtky jsem neměla moc ráda. „Je rozumné v tom pokračovat, i v pomáhání ve městě, je tu potřeba dost lidí, aby ho udržovali...“ Carterová mi položila ruku na rameno.
„Nemám v úmyslu tě odsud vyhnat, Mio. Vím, že se celou dobu snažíš. Již mnoho jsi pro tohle město a lidi v něm udělala.“
„Jenže pokud se IOA dozví, že jsem stále naživu, budu se muset vrátit na Zem a spoustu lidí bude mít kvůli tomu problémy...“ Úplně jsem se při té myšlence otřásla. Musela jsem vstát, abych zaplašila příchozí pocit, že se mi chce brečet.
„Slibuju, že se nic nedozví.“ Přála jsem si Carterové věřit, ale měla jsem pocit, že bude lepší, když budu věřit pouze sobě.
„Mio, zatímco jsem byla na Zemi, nechala jsem naši doktorku ze základny, aby prověřila tvoji krev. Zjistila ve tvé DNA jisté odchylky, které nebyla schopna blíže specifikovat, na to nejsou naše přístroje, zdá se, tolik vyspělé, ale to přivedlo Kate na stopu, ale bude jí nějakou dobu trvat, než něco najde, má poměrně dost práce s konverzací mezi spřátelenými planetami a Zemí.“ Nevím, jestli se mě snažila udržet na místě nebo chtěla, abych jí začala věřit, ale jeden účinek to mělo. Zaujalo mě to, tak jsem se k ní otočila.
„Takže jsem Antik?“
„Ne, Mio, to ne. Ale stavbou DNA se jím hodně podobáš. Což bych ráda vyzkoušela. Jestli dokážeš zapnout antické přístroje a zacházet s nimi. Určitě by nám hodil někdo další s genem.“
„Ne.“ Carterová se na mě podívala.
„Mio…“
„Ne. Tohle nesmí nikdo vědět, zvláště ne podplukovník Sheppard.“ Carterová stiskla rty a přikývla.
„Dobře.“ Tím náš rozhovor skončil. Slušně jsme se rozloučila a odešla.
***
Jednala jsem dosti neuváženě, ale nemohla jsem dopustit, aby se o mně dozvěděl někdo další. Bylo hodně sobecké to říct Carterové, ale ta o mně od začátku věděla kusé informace a je to opravdu skvělý vědec, který by mi mohl pomoct. Vlastně jediný. Z tohohle jsem Rodneyho musela vynechat, nevím proč, ale musela jsem.
Stálo mě to hodně přemáhání, abych se vrátila za Carterovou, ale nebyla tam. Narazila jsem na ni v centrální věži, kde od ní odcházel nazlobený podplukovník Sheppard. Tiše jsem vstoupila na balkón a postavila se hned vedle.
„Podplukovník Sheppard na mě naléhal, abych povolila záchranu doktorky Weirové.“ Sevřela jsem pevněji zábradlí. Elizabeth bylo docela citlivé téma. Chtěla jsem jí říct, že je trochu nebezpečné, aby odmítla dva své nejlepší muže, ale ona teď velela Atlantidě. Neměla jsem jí do jejích rozhodnutí co mluvit.
„Elizabeth se zlobila, že jsme zapnuli nanity v jejím těle a obětovala se, aby podplukovník mohl utéct se ZPM a zachránit tak celou Atlantidu. Podle mě jenom cítí vinu, ale pořád to je voják, jako vy.“ Carterová se na mě podívala.
„Kdyby ses přihlásila do programu sama, určitě bys měla velkou šanci.“ Nad tím jsem se musela pousmát.
„Každý den tady se snažím, abych začala konečně věřit, že věci, které se kolem mě dějí, jsou skutečné a ne jenom sen. Že se už nikdy nebudu moct vrátit domů, a k tomu mám ještě v sobě antický gen. Přišla jsem o Carsona a teď i o Elizabeth. Nedokážu si představit, že bych se k tomu dala dobrovolně.“ Carterová pomalu přikývla.
„Mio, já ti rozumím. Mluvila jsem s Woolsym, ke kterému se dostalo, pouze k němu, co pro tebe udělal podplukovník Sheppard, když se na Atlantidu vrátili Antikové.“ Stiskla jsem rty. Můj pokus o to bojovat proti Wraithům, abych se pomstila za Samovu smrt. Pravá ruka mi pevně stiskla Samovy známky. Zamrkala jsem, abych zahnala slzy. Málem jsem na to zapomněla, tolik jsem se soustředila na sebe a na to co nemůžu změnit, místo na to, co změnit můžu.
„Předtím jsem jednala zbrkle. Sama sebe jsem varovala, že bych nikomu neměla o sobě říkat pravdu. Vy ji znáte a věříte mi, stejně jako Elizabeth, a i já chci věřit vám, ale jen se… bojím.“ Stálo mě hodně přemáhání, abych se jí podívala do očí.
„Pevně doufám, že mi uvěříš, že ti chci pomoct, ale zbývá nám jedna možnost a to počkat do tvé doby.“ Počkat na rok 2014.
„Asi to tak bude, Sam.“ Nadšeně se usmála a odvedla mě do řídící místnosti, kde mi vysvětlila, že tým podplukovníka Shepparda se vydá na planetu, kterou označili Rononovi přátelé ze Satedy, za místo, kde mají Wraithi laboratoř, kde prý testují, jak vypnout Replikátorský příkaz na útočení. Zároveň mi svěřila, že chce Ronon po akci odejít.
„Možná s ním zkus promluvit znovu,“ navrhla jsem Sam.
Nastalo čekání, jak akce dopadne. Sam se pokusila znovu promluvit s Rononem, ale předem jsem věděla, jak jí odpoví. Když si ten Sateďan vzal něco do hlavy, nikdo ho od jeho rozhodnutí nemohl odradit. Jedině podplukovník, ale ten by zas nechtěl, aby Ronon dal přednost Atlantidě před vlastními lidmi, když už žádní další Sateďané nejsou.
***
Brána se otevřela a do místnosti vběhnul pouze Ronon. Hruď se mi stáhla. Kde byli ostatní? To mohlo znamenat jediné. Komplikace.
Viděla jsem pouze, jak se Ronon baví se Sam, která pak nařídila nachystat jumpery. Skutečně nastal problém. Zbytek týmu museli zajmout. Asi to nebyla tak hladká akce, jak Sateďané tvrdili.
Popřála jsem Radkovi šťastné pořízení a raději se vrátila k obnově města, protože to čekání mě neuvěřitelně trýznilo.
***
Zaklepala jsem a vyčkala, než mě Ronon pozval dovnitř. Věci měl zase vybalené. Neměl jich moc, ale zase dost, aby pokoj vypadal zabydleně.
„Co potřebuješ?“ zeptal se mě, aniž by mi věnoval pohled. Od Radka jsem věděla, co se v laboratoři stalo. Zpočátku jsem nedokázala pochopit, jak je možné, aby se z lidí stali uctívači Wraithů, ale po docela barvitém vysvětlení jsem se musela otřást.
„Věřil jsi někdy…“ To nebyl dobrý začátek. Ronon se ke mně otočil. „Jak ses dokázal smířit s tím, že planeta, na které ses narodil a lidi, které jsi znal, už nikdy neuvidíš?“ Nervózně jsem si pohrávala s prstýnkem.
„Nesmířil.“ Zvedla jsem k němu hlavu. „S něčím takovým se nikdy nedokážeš smířit, ne když víš, že ti, co ti to všechno vzali, jsou stále tady a zničit je je hodně obtížný.“ Posadila jsem se na postel. „Dokonce ani, když se pomstím všem Wraithům, tak svůj domov nedostanu zpět, proto jsem rád, že alespoň tady na Atlantidě se můžu cítit jako doma.“ Na to jsem nemohla nic říct. Ronon měl pravdu. „Ptáš se proto, že jsi na tom stejně?“ Ronon by možná pochopil moji situaci, ale nechtěla jsem ho zatěžovat vlastními problémy, když má své vlastní. Zjistit, že lidi z jeho jednotky, se stali uctívači těch, co zničili jeho domov, nebylo příliš povzbudivé.
„Nejsem. Alespoň ne ve stejném slova smyslu. Ani kdybych chtěla, tak se domů vrátit nemůžu.“ Ronon si sedl vedle mě.
„Proč to nechceš říct Sheppardovi?“ Pohled jeho očí mi dodal pocit bezpečí, ale nepřemluvil k prozrazení své pravé identity.
S co nejupřímnějším výrazem jsem se k němu obrátila. „Podplukovník je voják, a i když občas jedná z vlastního popudu, moje… situace… by ho donutila jednat podle protokolu. Jednou mi před lidmi ze Země zachránil život, ale podruhé by to neudělal, ne kdyby věděl pravdu. Ronone, Země je jiná než byla Sateda.“
„Třeba by ve tvém případě jednali jinak.“ Zavrtěla jsem hlavou.
„V jiných případech ano, ale v tomhle ne a je lepší, když to podplukovník neví. Alespoň nemusí volit mezi mnou a tím, co ho živí.“
***
S nechutí jsem od sebe odstrčila tác jídlem přesně ve chvíli, kdy si vedle mě sednul Chuck, technik od brány. Na jeho tázavý pohled jsem přikývnula a on se klidně usadil. Zašilhal k sešitu, který jsem odhodila na volné místo na tácu.
„Máš to dlouho?“ zeptal se mě Chuck a kývnul k sešitu.
„Mám to na poznámky,“ zalhala jsem a odolala nutkání ten zpropadený sešit hodit přes celou jídelnu.
***
Sedla jsem si do pohodlné židle v „ordinaci“ doktorky Heightmeyerové tak jako pokaždé a opět začala zírat z okna. I když jsme byli na jiné planetě, pohled na moře byl i přesto pořád stejný. Nekonečné míle vody a blankytně modrá obloha.
„Něco pro tebe mám, Mio.“ S velkým přemáháním jsem k ní otočila obličej. Zírala jsem na sešit, který držela v rukou. Zaujala mě jeho temná barva s jemnými odstíny fialových vln. Velmi opatrně ho položila na stůl, který stál pod okny a vymezoval tím prostor mezi námi. Jemně ho postrčila na moji polovinu stolu. Odolala jsem nutkání sešit sebrat a otevřít ho.
„Co já s ním?“ zeptala jsem se poněkud ostřeji. Nechtěla jsem, aby doktorka poznala, že jsem na kratičký moment zaváhala.
„Dávám ho, když už vím, že se pacient se mnou nechce bavit.“ Bolestivě jsem zaskřípala zuby při slově pacient. Copak mě zavřeli do blázince?
„Jen škoda, že já váš pacient nejsem,“ odsekla jsem a s konečnou platností jsem od sešitu odtrhla pohled.
„Něčí pacient jsi po celý život, Mio. I když jde o pouhého obvodního lékaře nebo zubaře. Téměř každé sezení se ti snažím vysvětlit, že tvůj nepřítel nejsem. Nechci, abys za mnou běžela pokaždé, když si s něčím nebudeš vědět rady. Chci ti jen pomoci, aby ses srovnala s prostředím, ve kterém teď žiješ. Jsi tu už skoro dva roky a nepamatuji se, že bys o sobě někomu něco řekla. Třeba jen jakou barvu máš ráda.“
„Modrou,“ vyrazila jsem ze sebe bez dechu. Doktorka stiskla rty a strojeně se narovnala.
„Takhle jsem to nemyslela, Mio. Jde o to, že mě mrzí, že sis mezi členy expedice nenašla žádné přátele.“
„Přátelím se s doktorem Zelenkou a Teylou,“ oponovala jsem jí z neznámých důvodů chabě.
„Pouze s nimi trávíš čas a mluvíš s nimi o práci, učení a boji. To není přesně to, o čem by se měli přátele bavit. S přáteli sdílíš svoje strachy, bolesti a strasti, Mio. Od toho jsou přátelé, když to nechceš říct mně.“
„Už jsem vám řekla, že psychology nemám ráda.“ Zamračila jsem se na ni, ale nic si z toho nedělala.
„Beru to na zřetel, Mio, a nesoudím tě za to. Chápu, že jsi sem přišla za nevysvětlitelných podmínek, o kterých nemůžeš mluvit, ale jsou i jiné věci, se kterými se můžeš lidem kolem sebe svěřit.“
„Nejsme na střední škole, doktorko. Tohle není odpolední kroužek konverzace na téma Láska ve světě. Tohle je mimozemská expedice, při které umírají lidé, tady není na city místo.“ Nepatrně zatřásla řasami, jakoby se chtěla rozbrečet. Nechápala jsem to.
„To je mylná představa, Mio. Snažíš se od sebe všechny odehnat, aby sis uchránila své tajemství, které je podle tebe nebezpečné…“
„Je nebezpečné!“ vyštěkla jsem rozzlobeně a vyskočila z křesla. Útěchu jsem hledala v moři.
„Od té doby, co zemřel poručík Evans, ses uzavřela. Smrt doktora Becketta tebou silně otřásla. Nehledě na událost s Elizabeth. Kladeš si to za vinu.“ Při jejich jménech jsem sebou prudce škubla a musela se chytit parapetu, abych se vůbec udržela na nohách. Bojovala jsem se svými vlastními pocity, abych je zatlačila zpátky a nedovolila jim, aby skrze mne prosákly a ukázaly doktorce, jak moc jsem zranitelná. Jenže tohle byl svět dospělých, krutý svět dospělých, ve kterém jsem musela žít a přežít.
„Jenže to tvoje vina není, Mio! Všichni sem šli s vědomím, že mohou zemřít. Ty ale žiješ! Nechtěli by, aby ses utápěla ve vině.“ Musela jsem dostat pod kontrolu svůj tep, aby se mi při vyslovování těch slov netřásl hlas.
„Jak vy můžete vědět, co chtějí mrtví?“
„Znala jsem je, nechtěli by to. Ale je pouze na tobě, jak uctíš jejich památku. Nechci po tobě, aby ses mi ze všeho vyzpovídala. Některým lidem to nejde. Od toho je tady ten sešit. Můžeš si do něj zapsat myšlenky, co tě trápí a sužují. Já to číst nebudu. Bude to jen tvoje. Dostaneš to ze sebe a uvidíš, že ti bude dobře.“
***
„Já ho dostal od doktorky Heightmeyerové asi před dvěma roky.“ Chuckův melodický hlas mě vrátil do přítomnosti. Zírala jsem na fialové stínované vlnky na zadní straně sešitu, než jsem k němu dokázala vzhlédnout a poslouchat jeho slova. „Nedokázal jsem se jí svěřit se vším, tak mi ho dala, abych se z toho vypsal. Připadalo mi to jako blbost, nejsem spisovatel. Jenže u tohohle být nemusím. Nepíšu vypravování nebo podobné věci. Prostě tam napíšu jen pár slov. Body. Tak jako ve škole. Je to fajn.“ Záchytné body, protáhlo se mi myslí. Záchranné lano. To jsem teď potřebovala. Něco, co by mi pomohlo, abych se mohla sama vytáhnout z těch sraček, ve kterých jsem právě byla.
„Deník jsem si psala, když mi bylo osm,“ odfrkla jsem a napíchla na vidličku poměrně čerstvě vypadající hrozen.
„Tohle není deník, Mio. Je to něco jako zpovědník, který můžeš otevřít jen ty.“ Pak se Chuck sklonil k tácu a pustil se s vervou do jídla, které nevypadalo tak dobře, jako to moje. Odložila jsem vlastní vidličku s napíchnutým hroznem.
„Dobrou chuť,“ popřála jsem mu, přetáhla sešit na tác a vstala od stolu. Od moře vlál příjemný vítr. Venkovní část jídelny se po ránu docela plnila. Nebylo nic lepšího, než začít den příjemným pohledem na klidné město.
Zamířila jsem k odkládacím stolům. Měla jsem se sejít s Radkem, aby mě zasvětil do tajů počítačů na odbornější úrovni, než jaké jsem dosáhla domácím studiem a na hodinách informatiky na vyšších ročnících střední školy.
U jednoho ze stolů seděli pohromadě Rodney, Ronon, Teyla a Jennifer. Nikdo z nich se netvářil příliš svěže ani odpočatě. Takové pohledy, jaké jsem viděla u Teyly, jsem důvěrně znala. Nebyly tak časté, proto nebylo těžké je rozpoznat. Něco ji trápilo, stejně jako ostatní u stolu.
„Mio!“ Snažila jsem se kolem nich projít, tak šikovně, aby si mě nevšimli, protože jsem v některých chvílích přitahovala nechtěnou pozornost. Proto jsem ani nevzdechla, když na mě zavolala Jennifer. Od našeho posledního výstupu jsem s ní nemluvila. Prozatím jsem jí nemohla vyčítat, že mi nevěří. Jeden úsměv, když jsem jí navrhla zapnout v Elizabeth nanity, se nedalo počítat jako projev míru.
Tác jsem bleskově odložila na nejbližší stůl, aby osazenstvo nevidělo sešit do doktorky Heightmeyerové, který tu byl docela profláknutý a s velkým donucením jsem došla k jejich stolu, zrovna ve chvíli, kdy Rodney dovyprávěl zřejmě svůj sen, že mu Sam uvařila kuře na citrónech, na které byl alergický, aby mu při večeři oznámila, že se Radek Zelenka stal jeho nadřízeným. Podle mě to byl super sen. Sam se mi v něm líbila.
„Stalo se něco?“ zeptala jsem se nenuceně a posadila se na místo, které mi Jennifer uvolnila.
„Řešíme navzájem svoje sny, ve kterých vystupuje podplukovník Sheppard. Tak jsem se chtěla zeptat, jestli i tobě se o něm nezdálo…“ Jennifer se na mě zadívala a stiskla přitom rty. Mělo to znamenat, že snad něco víc nebo tuší, co mi unikalo?
„Bohužel, posledních pár měsíců spím jak zabitá. Vstávám brzo, abych toho dost stihla, takže ne.“ Vůbec se mi nelíbilo, jak na mě doktorka mhouří oči.
„Není to jako normální sen,“ ujala se slova Teyla. „Zpočátku ani netušíš, že jde o sen. Připadá ti to velmi reálné, a pak na scénu vstoupí John a celkový dojem snu se tak nějak… pokřiví. Nevím, jak přesně to mám vyjádřit. Prostě tam John vystupuje jako záporná postava.“ V mých představách je podplukovník pouze záporná postava, takže by to ve snu nebyla taková změna.
„Ne, nic takového. Pokud mě omluvíte. Mám schůzku. Dobrou chuť.“
***
„Možná by sis měla jít lehnout,“ doporučil mi Radek, když mi při jeho lehce nudném vypravování začala klimbat hlava.
„Já nejsem unavená,“ zaprotestovala jsem, ale když jsem si uvědomila, že jsem byla vzhůru už ve čtyři hodiny a dobré dvě hodiny seděla na balkóně a čekala, až vyjde slunce, a pak se stavila na kus řeči s doktorkou Heightmayerovou, která dopadla katastrofálně, přiznala jsem si, že toho bylo dnes dost. Ignorovala jsem fakt, že je teprve pět odpoledne.
„Asi máš pravdu. Nezlob se, že jsem ti u toho usínala, určitě to jsou zajímavé informace a slibuju ti, že zítra už budu čilejší.“ Podíval se na mě přes obroučky svých brýlí a já se na něj zazubila.
„Tak zítra,“ rozloučil se se mnou a já téměř mátožně vyšla z laboratoře a zamířila k ubikacím, kde téměř nikdo nebylo. Nebylo tak pozdě a den tu byl o něco delší než na Zemi. Konečně den, který měl osmadvacet hodin. I když teď mi to moc k čemu nebylo. Doma by se mi to hodilo více.
Kousek od dveří do svého pokoje jsem se zarazila. Chloupky vzadu na krku se mi naježily. Nebylo v tom nic nadpozemského, prostě se něco dělo. Dveře do mého pokoje byly otevřené. První, co bych udělala doma, by bylo, že bych běžela za tátou a ten by se svou zbraní napochodoval do mého pokoje, aby zloděje zaskočil. Jenže doma jsem nebyla, tady žádný zloděj nemohl být a můj táta tu už vůbec nemohl být. Byla jsem tu sama.
Stiskla jsem ruce v pěst a jen velmi opatrně vstoupila dovnitř. Všechny moje zásuvky byly vyházené a v nočním stolu se mi hrabal podplukovník Sheppard, který byl naprosto klidně usazen na mé vzorně ustlané postele. Kypěl ve mně vztek. Jak si něco takového mohl dovolit?!
Jakoby vycítil moji přítomnost, zdvihnul hlavu a zadíval se mi do očí. Zamrazilo mě z toho. Jeho pohled se mi ani za mák nelíbil.
„No podívejme, kdo se konečně uráčil vrátit na pokoj. Nemáš mít náhodou stálý dohled?“ Nechápavě jsem se na něj zadívala. Nic takového jsem neměla řadu měsíců. „Já ti to neřekl? Stále tě nechávám sledovat, abys náhodou nesabotovala město. To by mi ještě scházelo, aby se někdo jako ty, tu poflakoval bez dozoru.“ Otevřela jsem ústa, abych mu něco řekla, ale nevyšlo ze mě naprosto nic.
Podplukovník klidně vstal a přešel místnost až ke mně. V ruce držel sešit od doktorky Heightmeyerové. Mával mi jím před obličejem, jakoby se mě snažil rozzuřit, což se mu bohužel dařilo.
„Dejte to sem, pane!“ Oslovení jsem drtila mezi zuby jako kamení.
„Proč?“
„Je to moje!“ vyštěkla jsem.
„IOA by to mohlo zajímat, co by řeklo na to, že nejsi z téhle doby?“ S úžasem jsem otevřela ústa. Jak…? Vždyť jsem ten sešit ještě ani neotevřela!
Podplukovník ke mně přešel se škodolibým úsměvem. Hrubě mě popadl za pravou ruku a přitáhl si ji k vlastnímu obličeji. Snažila jsem se ruku držet v pěst, dlaní vzhůru, aby neviděl prsten, ale jeho stisk byl železný. Neměla jsem proti němu šanci. Bolestivým trhnutím si ji otočil hřbetem nahoru a zíral na prstýnek.
Ne! Chtěla jsem vykřiknout, když mi násilím roztahoval druhou rukou dlaň, aby měl k prstýnku snadnější přístup. Nedokázala jsem s ním bojovat. Nechtěla jsem mít zlomené prsty a hlavně mě naprosto ochromil strach.
Krve by se ve mně nikdo nedořezal, když mi podplukovník začal stahovat prsten dolů. Vždy jsem si ho dávala nápisem dolů, ale to mi teď nebylo nic platné.
Podplukovník mi prsten stáhl, pustil mě a odstrčil od sebe. Bolestivě jsem dopadla na zadek. Otočil prsten nápisem k sobě a po přečtení vyrytého nápisu, se mu tvář rozjasnila a následně ošklivě zakabonila. Zadržela jsem přitom dech.
„Za tohle ze mě bude plukovník,“ pronesl úlisně a škodolibě se na mě zašklebil. Nebyla jsem schopná vůbec ničeho. Jen jsem na něj zírala s pusou otevřenou. „Tak tohle se IOA musí dozvědět.“ Popohodil si prstýnkem. Vrhnul na mě povýšenecký pohled, při kterém mě hrubě překročil a naprosto klidně odešel z mého pokoje.
Dlouhou dobu jsem zůstala ležet na zemi a zírala na otevřené dveře. Slzy se mi začaly valit z očí jako vodopády. Nedokázala jsem je zastavit.
On to ví! Ví to! Křičelo na mě podvědomí tak silně, až jsem si z toho zvuku chtěla rvát vlasy.
Nesmí to nikomu říct. Prostě nesmí! Volalo na mě podvědomí dál. Chtělo mě vyburcovat k nějakému činu. Musela jsem se rozhodnout. Sheppard nebo prsten. Nebylo to tak těžké.
***
Chuck kontroloval městské senzory, jestli je všechen nepotřebný personál bezpečně uzavřený na svých pokojích. Jenže osamocená tečka, mířící pryč z ubikací Chucka rozrušila. Mohl to být kdokoliv.
„Plukovníku?“ zavolal na Sam, která vyčkává až dorazí vědecký tým, jehož cílem byla planeta M3X-387, kde se podplukovník Sheppard dotkl záhadného krystalu, který jeho týmu způsobil noční můry a v majoru Lornovi vyvolal mylnou představu, že je Sheppard Replikátor.
„Ano?“ Sam se otočila k ovládacímu pultu a Chuckovu vyděšenému výrazu.
„Někdo opustil ubikace a stráže, které hlídaly vstup, se nehlásí. Zkoušel jsem to dvakrát, madam,“ dodal Chucku, když na Carterové poznal, že ho chce požádat o tutéž věc.
„Můžete to sledovat?“ Chuck přikývnul. „Kde je?“
„Na chvíli se mi ztratil, ale teď to vypadá, že míří k vědecké laboratoři, kde se tým podplukovníka a tým vědců chystá na návrat na planetu.“
***
Sheppardovi se nechtělo soukat se do červeného gumového ochranného obleku, ale ještě míň se mu chtělo vracet se na tu zpropadenou planetu, kterou prohledávali pečlivěji kvůli Rodneyho sázce s Radkem. Teď tu měli na krku nějakou mimozemskou entitu, která lidi mučila děsivými sny a ke všemu k tomu využívala jeho podobu.
Odložil ještě na chvíli oblek, aby se šel podívat po ostatních, ale nestačil pořádně došlápnout, když ho něco bolestivě šlehlo přes lýtka. Padl na kolena jak podťatý a utrousil pár nelichotivých slov a musel se zarazit, když se otočil a zíral do rozlícené tváře Mii.
„Co to sakra…“ Nestihl domluvit, když na něj drobná Mia zaútočila dřeveným mečem, který používala Teyla při jejich výcviku. Měl co dělat, aby se prudkému výpadu vyhnul a ucítil pouze závan vzduchu, když meč těsně prořízl volný prostor před hrudí. Musel uskočit, protože Mia nevypadala, že by skončila.
„Okamžitě mi ho vraťte, pane!“ zasyčela vztekle, když před ní uskočil a bolestivě narazil do zdi a shodil z blízkého stolu prázdné nádoby, což přilákalo zbytek týmu, který ještě nebyl oblečený.
Všichni začali zírat na Miu, která prudkými výpady útočila na Shepparda, který se jen s velkými obtížemi jim vyhýbal. Ronon si nastavil zbraň na omráčení, aby ji skolil stejně jako Lorna, ale vypadalo to, že Mia ví o všem.
Bleskově se sklonila, když Ronon vystřelil a paprsek ji jen o vlásek minul, ale dal jí drahocenné vteřiny, při kterých se stačila přiblížit k vysokému Sateďanovi a jednou prudkou ranou koncem násady meče do spánku ho poslala k zemi.
„Nevím, o co tady jde, ale říkám ti, abys ten meč položila a nechala se odvést na ošetřovnu,“ nabádal Miu Sheppard.
„Nenechám vás, abyste prozradil IOA moje tajemství. Už dávno jsem si vybrala, kdo má přednost!“ zakřičela na něj a ladným pohybem přeskočila stůl a stanula Sheppardovi před očima. I když klečel a snažil se vstát, byla Mia ještě o pořádný kus menší, ale její rozlícený výraz ji činil hrozivou. Sheppard ji takhle ještě nikdy neviděl. Ještě si ji nedokázal představit takhle odhodlanou. Vybrala si své tajemství před ním, co tím myslela?
Došlo mu to vzápětí, když se na poslední chvíli vyhnul jejímu prudkému úderu, po kterém zůstalo z počítače na stole jen změť čipů. Nechtěl jí ublížit, ale neměl na výběr, byla pod vlivem entity.
Prudce vyběhnul se svého stanoviště a bleskově na ni nelehnul a znemožnil se jí natáhnout pro meč, který jí vrazil z rukou, ale Mia se nedala. Bok kolena se mu nemilosrdně zaryla do slabin, takže pro ni nebylo pak problém ze sebe Shepparda shodit. Ten se kroutil na zemi a čekal na poslední úder, který naštěstí zarazila Carterová.
„Vico!“ zahřměla přes celou místnost. Mia se po ní překvapeně otočila. V rukou zase třímala dřevěný meč. Pár vteřin stačilo k tomu, aby k ní přiskočila doktorka Kellerová a vpíchla jí sedativum.
„Bude pár hodin spát,“ oznámila, když vytáhla z Miiny paže injekci a podívala se na ostatní. Sheppard se za Radkovy pomoci postavil na nohy a zíral na Miu před sebou, a pak na Carterou a hlavou se mu táhla jediná myšlenka. Kdo je, sakra, Vica?
***
Probudila jsem se s pořádným hlavobolem. Cítila jsem snad každičký sval v těle. Nemohla jsem si vzpomenout, co jsem před spánkem dělala, natož jak jsem se objevila na ošetřovně.
Pokusila jsem se posadit, ale někdo mě zatlačil zpátky do lůžka. Sam seděla vedle mě a klidně se na mě usmívala.
„Co se stalo?“ zeptala jsem se omámeně a zděšeně se rozhlížela kolem sebe.
„Na chvíli nad tvým tělem převzala kontrolu mimozemská entita.“ Vykulila jsem oči a nebyla schopna slova. „Neměj strach. Nebyla jsi jediná. Teď už je všechno v pořádku. Trochu jsi to prospala, potom co jsi zaútočila na podplukovníka.“ Sam to řekla velmi pomalu a upírala na mě pohled, jakoby čekala, že na ni vyskočím jako čertík z krabičky.
„Proč bych…?“ Dostala jsem ze sebe po chvíli, než se mi vrátilo pár vzpomínek. Bleskově jsem si přitáhla k obličeji pravou ruku, na které jsem měla stále svůj stříbrný prstýnek s nápisem pečlivě otočeným dolů, do dlaně.
„Zřejmě ti ta entita vnukla myšlenku, že podplukovník Sheppard zná tvé tajemství, které jsi ochotná bránit zuby nehty.“ Opět jsem se zadívala na prsten a přikývla. Byla bych ochotná pro uchování svého tajemství někomu ublížit? Skutečně ublížit! Ta myšlenka mi nahnala strach. Dělalo to ze mě špatného člověka? Nevěděla jsem.
„Je… pryč? “ Chtěla jsem se zeptat, ale nedokázala jsem vyslovit další slova.
„Ta entita?“ zeptala se Sam a já přikývla. „Samozřejmě. Je zpět na své planetě, u jejíž adresy musíme udělat velký červený puntík.“ Moje první skutečné ovládnutí mimozemskou entitou. Nebylo to moc potěšující.
„Neměj strach. Ronon sice dostal od tebe pořádnou ránu, ale je to velký chap, tak to zvládl levou zadní a podplukovník Sheppard z toho vyváznul bez újmy. Víš, ještě jsem tě neviděla bojovat. Jde ti to. Teyla odvádí dobrou práci…“ Poznala jsem, že odvádí řeč schválně. Měla něco na srdci důležitějšího.
„Co se stalo?“ Sam sklopila pohled a pro něco se natáhla k nočnímu stolku. Poznala jsem sešit, který mi dala doktorka Heightmeyrová, abych si tam zapisovala myšlenky, které neměl znát nikdo jiný.
„Kate, tak znělo křestní jméno doktorky Heightmeyrové, ona bohužel té entitě podlehla.“ Sam mi podala sešit. Našli ho prý u Radka v laboratoři. Začala jsem si pomalu vzpomínat, co se od mého odchodu dělo. Vlastně to byl sen, ve kterém se podplukovník dozvěděl mé tajemství a chtěl ho sdělit IOA a já byla ochotná ho zabít, abych ho uchránila. Bohužel ale umřela doktorka Heightmeyrová. Ten nejméně nebezpečný člověk expedice a jediný, který možná udržoval myšlenky lidí v bezpečné míře.
***
Dny běžely dál a já se každé ráno podívala se sešit. Připomínal mi doktorku každým dnem víc. Mrzelo mě, že jsem se její poslední den na světě k ní chovala hrubě, ale takové myšlenky byly pochopitelné. Lidé se snaží změnit věci, jež změnit nejdou, ale já skutečně cítila vinu. Jen se mi snažila pomoc a já ji odháněla. Přesto mě její smrt nedonutila, abych se s lidmi začala víc přátelit a vyprávět jim o sobě.
Shlédla jsem na otevřený sešit a zírala na první stránku, kam jsem se rozhodla zapsat dnešní den.
Pátek
Několikrát jsem propiskou nadpis obtáhla, aby byl výraznější. Nechtěla jsem se do sešitu začít rozepisovat o svých pocitech, protože kdyby to někdo četl, stala by se stejná scéna jako s podplukovníkem. Ihned by mě prozradili IOA.
Pevněji jsem sevřela propisku a začala ze sebe soukat jedno slovo za druhým.

Dneska má Mark narozeniny. Je pořád malý a stále se budí ze spaní. Před narozeninami má noční můry ještě horší. Nedá se s tím nic dělat.
Až vstane, dostane ode mě k snídani lívance s javorovým sirupem, jako každé narozeniny a jednu svíčku píchnutou do jejich středu.
Sfoukne ji z povinnosti. Nic si nepřeje. Stejně se mu jeho přání nesplní. Každé narozeniny trávíme společně doma. Já, táta a Mark. Dnešek není výjimkou.
Táta objednal dort v cukrárně. Jede pro něj a já hlídám Marka a pouštím mu na televizi pohádky.
Večer Mark sfoukne svíčky a s kamenným výrazem poděkuje mně a tátovi za dárky a jde spát.
Nemůžu usnout. Mark za mnou přijde a já ho schovám pod deku. Nemluvíme. Nemusíme. Známe se.

***
„Jeden mám v šuplíku.“ Prudce připlácnu na slova dlaň a otočím se po vyrušiteli. Podplukovník ležérně postával o kousek dál, s rukama v kapsách se díval se moře, místo do mého sešitu. Uhladila jsem stránku a přiklopila obal, abych slova skryla.
„Rodney dneska něco mumlal v laboratoři o kapitánu Kirkovi,“ neodpustila jsem si drobného rýpnutí. Rodney mi rozlíceně líčil, že podplukovníka unesla nějaká krásná holka a na něj vždycky zbudou Wraithi nebo jiné příšery. Stěžoval si celý den, byl jak ohraná deska.
„Larin a její národ žijí celý svůj život na palubách vesmírných lodí, ale o tom jsem nechtěl mluvit.“ Mávnul nad tím rukou. Nabídl mi ruku, abych mohla vstát. Po jeho boku jsem se vydala po dlouhém molu zpátky k městu. Procházky pro mě v posledních dnech znamenaly útěk. Utíkala jsem na molo psát. Sice ne tak často, ale dvakrát do týdne určitě. Ale slova, která jsem deníku svěřovala, mi způsobovala jen větší bolest, která nechtěla odejít.
„Čekáte na omluvu?“ Vyhýbala jsem se mu každou minutu svého dne, abych ho nemusela vidět. Obávala jsem se, jestli nebude chtít omluvu za to, že jsem ho napadla.
„Ne.“
„Tak co?“
„Jen chci vědět, jestli bys mě skutečně eliminovala, kdybych znal tvé tajemství?“ Jeho otázka mě zaskočila. Zastavila jsem se a zírala na něj jako na zjevení. Musela jsem nakopnout v mysli sama sebe, abych dokázala fungovat.
„Eliminovat zní tak hrozně,“ řekla jsem mu upřímně.
„Na to jsem se neptal. Chtěl jsem vědět, jestli bys mě skutečně byla schopná zabít, kdybych znal tvé tajemství.“ Pátravě se mi díval do obličeje, jakoby hledal odpověď předem. Nebyla to tak těžká otázka. Jen se mi nechtělo odpovídat, ale podplukovníkův pohled mi nedával na vybranou.
„Kdybyste ho měl v plánu prozradit IOA, udělala bych cokoliv, abych vás zastavila.“ Vyrazila jsem mu dech. Zůstal stát jako opařený a zíral na mě se rty pevně stisknutými k sobě. Trvalo mu podstatně delší dobu, než se vzpamatoval. Pátravě si mě prohlížel. Nakonec ke mně přistoupil a pevně mě uchopil za ramena a sklonil ke mně hlavu. Věděla jsem, co se bude dít, ale neucukla jsem, když se jeho rty přitiskly k mým. Bylo to snad ještě lepší než poprvé. Dokud mě před měsíci nepolíbil, ani jsem netušila, jak mi něčí polibky chybí.
Náruživě se mi vpíjel do rtů a já se k němu tiskla, jakoby to měl být poslední okamžik v mém životě. Uvědomovala jsem si, že se tímhle zbavuju dalších pout, která mě přitahovala zpátky do mého času. Doslova jsem cítila, jak provazy praskají. Tušila jsem, že se něco změnilo, už první týdny na Atlantidě, ale prve tenhle druhý polibek mě v tom ujistil.
Toužila jsem, aby mě držel dál, abych se mu do rtů mohla ponořit ještě hlouběji. Ochutnat ho, ale nemohla jsem. Muž jako on se nemohl zalamovat s holkou jako já, a kdyby věděl, kolik by mi teď mělo ve skutečnosti být, utíkal by a ani by se neotočil. Jenže ani já bych se s ním neměla takhle sbližovat, nenáviděla jsem to, co jeho uniforma představovala, co znamenal pro můj život a jaký na něj měl katastrofální dopad. Chovala jsem se teď jako pokrytec po tom, co jsem mu tenkrát ráno řekla v jídelně. Jenže to jak se mi naléhavě nořil do úst a jeho ruce mi tiskla ramena, mi napovídalo, že to nehodlá jen tak ukončit.
Musela jsem být ta rozumnější. Stále jsem za sebou vlekla tajemství těžší než kámen. S bolestí na hrudi jsem ho od sebe ze všech sil odstrčila. Zmateně na mě chvíli zíral. Pak opět nasadil výraz velícího důstojníka a jemně se ke mně sklonil.
„Tak jako ty jsi myslela vážně, že bys mě dokázala zastavit za každou cenu, tak já myslel vážně tohle, stejně jako předtím. Tvoje tajemství mi nikdy nebude jedno, ale můžeš si být jistá, že bych ho nikdy nikomu neřekl, ani kdyby to byl rozkaz. Chráním své lidi.“ Pomalu jsem polkla. Cítila jsem srdce až v krku. Jeho polibek mi vyhnal puls na maximum a já ho nedokázala zklidnit. Stála jsem na místě a sledovala ho, jak zase odchází.
„Proč mi nikdy neřeknete jménem?“ zavolala jsem na něj ve snaze ho zdržet ještě okamžik. Otočil se a hluboce se na mě zadíval. Strčil ruce do kapes a lehce se zašklebil.
„Proč tě oslovovat jménem, které není tvoje?“ Chtěla jsem něco namítnout, ale jen jsem naprázdno zalapala po dechu neschopna slova.
Otočil se a zamířil zpátky do města. Už podruhé mě nechal stát rozechvělou na molu, po naprosto úchvatném polibku, po kterém jsem měla v hlavě na malou chvíli naprosto prázdno.
Dokázala jsem se ale docela rychle vzpamatovat. Uvědomila jsem si, že jsem podplukovníka hluboce podcenila. Tak moc jsme se před ním snažila uchránit svoje tajemství, až jsem mu ho postupně začala servírovat sama a on si pak přijde, zase mě políbí a dokonale mě tím vykolejí. Jestli tohle měl být výslech nebo mučení, abych mu ho řekla, musela jsem si přiznat, že jestli to udělá ještě minimálně jednou, vysypu mu i to co nevím, což byl sakra problém!

Po výpadku internetu konečně další díl.

Kapitola mapuje díly:
4x06 – Ztráta paměti
4x07 – Nezvěstné
4x08 – Věštec
4x09 – Těžká rozhodnutí

12. kapitola – Chci pomoci

„Tak tohle bylo naprosto super!“ Spokojeně jsem se na Marka usmála. Už dlouhé roky jsem jeho úsměv neviděla. Určitě byl velmi dobrý nápad ho vzít na koncert 30 Seconds to Mars. Měl tu skupinu rád, a když vystupovala ve vedlejším městě. Musela jsem ty lístky koupit, i když mě stály tolik peněz, ale za jeho úsměv to stálo.
„Přespíš u mě, nebo chceš dovézt k tátovi?“ Mark pokrčil rameny a zíral z okna mého auta. Nepatrně jsem si oddychla, když mu úsměv stále zůstával. „Můžeme si dát popcorn a koukat na nějaký film. Jaký budeš chtít. Mám rychlý internet, stáhneme, co budeš chtít,“ nabídla jsem mu. Přesto jsem cítila, že mi na našem setkání něco nesedí. Neviděli jsme se pár týdnů, protože jsem musela chodit každý víkend do práce, ale bylo v tom něco jiného. Zajela jsem ke krajnici a vypnula motor. Zůstala jsem zírat na Marka. Neotáčel ke mně hlavu.
„Co se děje, zlato?“ Odepnula jsem si pás a položila mu ruku na rameno. Běžně mi při tomhle dotyku ucuknul. Deset let jsem se ho toho snažila zbavit. Takže mi jeho reakce připadala neuvěřitelná.
„Nevím, o co se snažíš, Mio,“ pronesl zastřeným hlasem a já stáhla ruku zpět, jako bych dostala zásah statickou elektřinou.
„Jak jsi mi to řekl?“ Celá jsem se roztřásla. To jméno, jeho zkrácenina, se mi zdála tak neuvěřitelně povědomá, byla moje zároveň však ne, přesto jsem cítila, že je mou součástí, ale nemohla jsem si vzpomenout odkud.
Mark se ke mně lehce otočil a já málem děsem vykřikla. Jeho tvář byla… byla jiná! Byla odporná! Voskovitá kůže barvy zašlého bílého trička nesla známky po nějakém zákroku na lícních kostech a zuby měl jako žralok. Dělalo se mi z toho zle.
Snažila jsem se otevřít dveře, ale nešlo to. Mark se ke mně nahnul a chytil mě rukou za rameno a přitáhl k sobě. Zděšeně jsem vykřikla. Nedokázala jsem se bránit, naprosto jsem ztuhla. Nemohla jsem se bránit, byl to přeci Mark!
„Vzpomínkám neutečeš, Mio!“ zasyčel mi do ucha, až mi přeběhl mráz po zádech. Natočil si mě čelem k sobě a zadíval se mi do tváře. Z pohledu na něj se mi dělalo špatně. Ruce měl stejně bílé jako obličej a místo nehtů drápy, které přiblížil k mému hrudníku a jedním trhnutím mi roztrhnul tričko na prsou. Ukázal mi hlubokou ránu na dlani a spokojeně se usmál, když mi ji přikládal na hrudník. Bylo to jako kdyby mě něco bodnulo do hrudi a začal vysávat moje plíce. Nemohla jsem pořádně dýchat, ale křik jsem ze sebe vyrážela v posledních ozvěnách svého dechu.
„Mio!“ Volání na mě doléhalo z velké dálky, ale nedokázala jsem otevřít oči. Bála jsem se, že před svou smrtí uvidím zohyzděného Marka. Mého malého brášku. To dítě, které se stalo pro mě vším.
„Marku!“ vyrazila jsem ze sebe. „Marku, přestaň, ubližuješ mi!“
„Collinsová!“ Tíha na hrudi zmizela a někdo mě silně držel za paže. Cítila jsem se v tom sevření bezpečně a jen opatrně jsem začala otevírat oči. Mezi řasami jsem spatřila povědomé rysy, ke kterým jsem chovala rozporuporné pocity.
„Pod… podplukovníku?“ Zírala jsem na něj jako na zjevení, ale on se mi do tváře nedíval. Díval se mi na hrudník, a když jsem sklopila pohled jeho směrem. Tiše jsem zaúpěla. I když se mi rána od krmení královny dávno zahojila, jizva mi zůstala jako připomínka.
Zvedla jsem k němu pohled. I když stále zíral na jizvu. Nic neříkal a viditelně polknul. Pak konečně zdvihnul pohled k mé tváři. Měla jsem co dělat, abych se nerozbrečela a nezatoužila se skrýt v jeho náruči, ale na to nebyla ta pravá chvíle a hlavně, tohle nebyla pohádka s dobrým koncem.
„Kdo je Mark?“ zeptal se zastřeně. Chtěla jsem zavřít oči, ale prohlédla jsem si ho. Měla na sobě nemocniční úbor a byl trochu rozdrbaný, i když by se nedalo říct, že to vrabčí hnízdo, co nosil na hlavě každý den, nějak složitě upravuje.
„Můj bratr,“ zašeptala jsem a přitáhla si nemocniční halenu výš ke krku. Rty se mu zatřásly. Opět sklouznul pohledem k mému hrudníku, který jsem zakrývala. Bleskovým pohledem jsem zkontrolovala, že prsten je nápisem otočený dolů. Musela jsem ho přestat nosit, ale nedokázala jsem se ho vzdát. Byla to jedna z posledních upomínek na můj život před Atlantidou. Těžko bych se dokázala vzdát něčeho, co jsem nosila na prstě už pět let.
„Tvůj bratr…“ Zdálo se, že podplukovníkovi se zdrhnul hlas, to se u něj nestávalo často. I to jak se na mě podíval jakoby zespodu… takový pohled upíral na Elizabeth nebo Teylu.
„Můj bratr co?“ zeptala jsem se ve snaze ho odlákat od mého hrudníku.
„… ti ubližoval?“ Vyslovil to téměř šeptem, až jsem měla dojem, že se mi to jenom zdálo, ale jeho pohled mě usvědči v tom, že to skutečně řekl.
„Ne… Ne!“ Poposedla jsem si na posteli a rozhlédla se kolem sebe. Nikdo jiný tu nebyl a mně začala být podplukovníkova přítomnost nepříjemná.
„Jen jsem se ptal.“ Pomalu se zvednul z mé postele.
„Co se vůbec stalo?“ zeptala jsem se ho obezřetně. Muselo mít nějaký důvod, proč jsme oba na ošetřovně.
„Město postihla nějaká horečka.“ Na chvíli se zarazil, jakoby si nemohl vzpomenout jaká. „Kirsanská horečka!“ Lusknul prsty. Na to jsem jen pozdvihla obočí.
„Tu nemoc neznám.“ Trochu jsem se stáhla, když to vypadalo, že si podplukovník sedne znovu na postel. Včas si to rozmyslel.
„Je to nemoc, kterou trpí malé děti v téhle galaxii, je to prý něco jako chřipka. Jen za ty dlouhé roky zmutovala a způsobila u lidí na Atlantidě ztrátu paměti, ale Teyla s Rononem nám pomohli ji vyléčit. Byli vůči ní umunní.“
„Prodělali tu nemoc?“ Podplukovník přikývnul. „Proč si ale nepamatuju z předešlých hodin nic?“
„Mio!“ zvedla jsem oči k Jennifer, která se k nám blížila. Podplukovník na ni kývnul, na mě se naposledy podíval a rychle se vytratil.
„Jak se cítíš, Mio?“ Jennifer si sedla na moji postel a podívala se na mě přátelštěji než kdykoliv předtím.
„Dobře,“ řekla jsem popravdě, ale očima jsem stále zůstávala u dveří, kde jsem očekávala, že se jimi vrátí podplukovník.
„Jsi téměř poslední, na koho jsme čekali, až se probudí z té horečky.“ Měla jsem nutkání, se zeptat, proč si to nepamatuju, když ostatní ano, ale ten blok, který jsem si vytvořila vůči otázkám a zdělování pravdy, mi to nedovolil.
„Tak už jsem vzhůru.“ Usmála jsem se na Jennifer, která spokojeně přikývla.
„Tvoje testy vyšly skvěle, takže se můžeš převléknout a odejít z ošetřovny. Rodney se tu za mnou stavoval, a požádal mě,“ lehce našpulila pusu do drobného úsměvu a zatřásla přitom hlavou, „spíš mi oznámil, abych tě poslala za ním, až se probudíš.“ Lehce mi přejela po ruce. Usmála se na mě a odešla.
Kdybych věděla, že se potřebuju nakazit nějakou Kirsanskou horečkou, abych opravila most mezi námi dvěma, udělala bych to už dávno, ale chybami se člověk učí.
***
Zdálo se, že Atlantida žije svým běžným životem dál, ale já viděla ten rozdíl, co horečka s lidmi udělala. Přestože se lidé snažili tvářit, že jsou srovnaní, že zapomenuli a nechali se nahánět vojáky, přesto jsem z nich cítila, že se s tím budou srovnávat hodně dlouho.
Raději bych se srovnávala s těmihle pocity, než si zase nepamatovat vůbec nic. Mám okno po celých šestnáct hodin a nějaký ten den v bezvědomí, co jsem se vrátila s botanickým týmem z pevniny, kam jsem vyrazila jako výpomoc doktorky Katie, nebo spíš, kam mě poslal Rodney, abych jeho přítelkyni Katie pomohla. Nemohla jsem se za to na něj zlobit, nakonec to stejně dostali všichni, takže to bylo jedno.
Nejtěžší pro mě bylo, abych se chovala, že si na všechno vzpomínám, ale to bylo složitější, lidé z expedice mě už znali a já začala mít podezření, že to Teyla na ně začíná poznávat, že to tak není, ale dělala jakoby nic. Jenže i ona se změnila. Nevím jakým způsobem, ale vyzařovalo z ní něco, co jsem nedokázala rozšifrovat, nutilo mě to k tomu, abych byla v tréninku obezřetnější.
„Díky, Teylo,“ otřela jsem si pot z čela. Dokonce i na trénink jsem nosila tričko, které jsem měla až ke krku, abych skryla jizvu. Už mě to skrývání začalo unavovat, sotva jsem se jedněch jizev zbavila, získala jsem další, ale vysvětlovat se mi to nechtělo a podplukovník Sheppard dokonce vysvětlení prozatím nevyžadoval, když ji před pár dny spatřil na ošetřovně. Čekala jsem každý den, že přijde a bude mě vyslýchat, ale nestalo se tak, spíš mi připadalo, že se tentokrát vyhýbal on mně.
Rozloučila jsem se s Teylou a zamířila k transportéru. Už jsem si na něj zvykla, dal se přirovnat k výtahu, jen s tím rozdílem, že měl více cest než jen nahoru nebo dolů. Stiskla jsem na mapě města místo ubykací expedice a přehodila si ručník kolem krku. Zavřela jsem oči a zaklonila hlavu. Jako každou cestu transportérem, kde bylo hrobové ticho, jsem se snažila, vzpomenout si, co jsem dělala během nákazy, ale jako vždy nic.
Ani jsem neotevřela oči, když někdo přistoupil. Lidi si zvykli, že se v transportéru téměř nemluví, ale mně to nedalo. Narovnala jsem se a otevřela oči. Zírala jsem přímo do udiveného obličeje podplukovníka Shepparda.
„Ahoj.“ Stiskla jsem rty a naklonila hlavu. Skutečně mi řekl ahoj?
„Vy se mi vyhýbáte, podplukovníku?“ zeptala jsem se ho rovnou z náhlého popudu. Zavrtěl hlavou, až se mu toho jeho vrabčí hnízdo roztřáslo.
„Pokud vím, tak ty ses vyhýbala mně.“ Musela jsem se zasmát.
„Bylo to trochu dětinské,“ přiznala jsem, „a taky jsem si říkala, že když se vám budu vyhýbat, tak vám nebudu dávat důvod k otázkám. Takže by se dalo říct, že to bylo pro moji osobní bezpečnost.“ Na chvíli se na mě díval s naprosto kamennou tváří, než se zasmál i on. Zvuk jeho smíchu se odrážel od stěn transportéru.
„Stále se ptám, ale ne tak hlasitě.“ Pohledem sjel na můj hrudník, k jizvě, kterou teď vidět nemohl. Srdce se mi z toho hlasitě rozbušilo a dech se zadrhl v hrdle. Než jsem mu však stačila odpovědět, nastoupila do transportéru Sam.
„Mio, jsem ráda, že tě vidím, právě jsem tě hledělala.“ Dalo mi hodně práce, abych svoji pozornost přesunula od podplukovníka k Sam.
„Stalo se něco?“ Sam zavrtěla hlavou.
„Kdepak, jenom bych byla ráda, kdybys s Teylou doprovodila doktorku Kellerovou na Nový Athos.“ Neodvážila jsem se podívat se podplukovníkovým směrem, ale cítila jsem, jak čeká na moji reakci.
„Půjdu moc ráda, plukovníku.“ Sam jen otevřela ústa, ale jakmile natočila hlavu k podplukovníkovi, zavřela ji a přikývla.
Tím mi dala trochu prostoru, abych si uvědomila, že snad poprvé jsem mluvila s podplukovníkem, aniž bychom se přitom hádali a někdo neznalý našeho předchozího nepřátelství, by si mohl myslet, že přáteli jsme.
***
Na Novém Athosu jsem prozatím ještě nebyla. Chodila jsem se zdravotnickým týmem pouze na Kerasovu planetu, ale už od prvního kroku jsem se tu necítila dobře. Sam mi svěřila omračovadlo, z čeho jsem nebyla příliš nadšená. Ani po letech na Atlantidě jsem nedokázala předkonat odpor ke zbraním.
Došla jsem k Teyle a jemně ji chytila za paži. S otázkou vepsanou ve tváři se ke mně otočila. „Zůstanu u brány.“ Na její odmítavý postoj jsem byla připravena. „Zůstanu tady, kdyby se něco dělo. Vím, že je tohle planeta tvých lidí, ale nemůžeme být neopatrní ani na planetě spojenců.“
„Začínáš myslet jako voják,“ pronesla s vážnou tváří a já se málem neudržela, abych nevykřikla, že to není pravda. Nebyla první, kdo mi to už řekl a teprve až odešla s Jennifer, jsem si musela přiznat, že má asi pravdu. Obávala jsem se tohohle dne. Divila jsem se, že to nepřišlo dřív. Předpokládala jsem, že dny na Atlantidě tenhle proces urychlí.
V dáli jsem uslyšela zapraskání větvičky. Teyla s Jennifer odešly před hodinou. Rychle jsem se skryla za nejbližší strom a vyčkávala. Snažila jsem se zúročit hodiny tréninku. Tentokrát jsem nehodlala zklamat. Jistější bych si byla v boji na délku paže, ne s omračovadlem v ruce, skrytá minimálně patnáct metrů od přicházejícího zvuku.
Zpoza stromů vyšel muž v dlouhém kabátě. Obezřetně se rozhlédl a došel klidně k DHD a začal zadávat adresu. Styl jeho oblečení připomínal ten athosianský, ale nebyla jsem si tím jistá. Schovala jsem omračovadlo do pouzdra na stehně a vyrazila ze svého úkrytu.
„Zdravím vás!“ zavolala jsem na něj. Podivně roztržitě se otočil a zíral na mě jako na zjevení. „Je vám dobře?“ Instiktivně mi ruka začala klouzat ke stehennímu pouzdru a ke zbrani, ale příležitost jsem k tomu nedostala. Muž vytáhnul nůž a prudce jím po mně mrštil. Neměla jsem moc času se připravit, takže když jsem ucítila prudkou ránu na hrudi, doslova mě to zaskočilo a padla na záda. Padlé větve se mi zaryly do ramen a hýždí. Alespoň k něčemu ta neprůstřelná vesta byla.
Nedokázala jsem se na chvíli hnout, čehož využil ten muž a sklonil se nade mnou. V ruce držel další nůž.
„Nejsi Athosian,“ obvinila jsem ho. „Kdo jsi?“ Chtěla jsem vytáhnout omračovadlo, ale šlápnul mi na ruku. K výkřiku jsem nedostala šanci. Někdo zaktivoval bránu. Muž se na mě naposledy podíval než se otočil a odběhnul do lesa. Pokusila jsem se posadit, abych viděla, kdo branou přichází. V duchu jsem se modlila, aby to byl někdo z našich, ale při prvním návštěvníkovi jsem se zachvěla. Připadalo mi to, jako bych se vrátila o několik století zpátky v čase a ne jen deset let.
Bylo jich moc. Tak jsem opět nemohla využít svůj výcvik. I když jsem měla zbraň a oni jen kyje a meče, nebylo mi to nic platné. Byli v početnější převaze. Jenže ať raději zajmou mě než Teylu nebo Jennifer.
Uspali mě velmi jemně. Bouli jsme měla ještě týden, ale pořád lepší, než být mrtvá.
***
Teyla se probudila. Rozhlédla se kolem sebe. Bolakajové byli naprosto všude. Nemohli se s Jennifer odsud dostat. Poraženecky sklopila hlavu, když ve vedlejší kleci spatřila Miu. Byla při vědomí, ale její obličej nevypadal příliš dobře, ale byla naživu. Všimla si, že na ni zírá.
„Jsi v pořádku?“ zeptala se jí Teyla šeptem. Mia přikývla.
„Dávej si na něho pozor,“ varovala ji Mia a kývla hlavou ke stanu, kde byl vůdce Bolakajů.
„Dostaneme se odsud,“ uklidňovala obě dvě Teyla, ale v Miině tváři viděla naprostou rezignaci, kterou se pokusila skrýt odvrácením pohledu.
***
Když se ze stanu vrátila i Jennifer, Teyla zírala na klec, v níž ležela Mia. „Co se stalo?“ zeptala se, potom co Teyle prozradila, že vůdci nic neřekla a dala jim pouze adresu neobydlené planety, aby získaly čas, než jim přijde na pomoc podplukovník Sheppard.
„Pokusila se uniknout,“ zašeptala Teyla. Téměř rezignovaně zírala na Miinu krvácející ránu na hlavě. „Skoro se jí to podařilo, ale zrovně tě vyváděli ze stanu.“ Jennifer polknula a v duchu se pokárala, že ve stanu nevydržela ještě déle.
***
„Musíme ji tu nechat!“ sykl na Teylu Genij, který jí i Jennifer vděčil za život. Teyla Miu musela vzít s sebou. Už tak ji nechala přes celý den a noc v zajetí Bolakajů. Určitě ji vyslýchli víckrát než ji a Jennifer. Měla za ni zodpovědnost, stejně jako za doktorku.
„Vezme ji s sebou!“ trvala na svém Teyla.
„Je v bezvědomí. Nemůže ji s sebou táhnout! Jdeme! Pak se pro ni vrátíme!“ Teyla naposledy pohledla na Miu v kleci a dala se do běhu.
***
Z bezvědomí mě vytrhnul hlomoz. Muži kolem mě začali pobíhat a mizeli z tábora, až tu zůstal jenom vůdce. Jeho ohromný vzrůst se tyčil nad mou klecí. I když jsem mu nic neřekla, jeho vzezření mě děsilo. Kdyby mohl, zabil by mě jedinou ranou.
„Nejsme uctívači Wraithů,“ řekl mi s vyceněnými zuby. Nevěděla jsem, co si o tom mám myslet.
„Když my přišli sem, nikdo tu nebyl, až na jednoho muže.“ Zpozorněla jsem a naklonila se blíže.
„Tvrdil, že tu byli Wraithi, ale my víme, jak vypadají světy po sklizni Wraithů. Lhal. Mysleli jsme, že my ho zabít, ale přežil a pomohl utéct tvým lidem.“ Musel myslet toho chlapa, co mě málem zabil.
„Jenže on není Athosian. Řekne všechnu lež, aby si zachránil svůj krk. Nevěř mu.“ Vůdce vytáhnul meč a já se stáhla do koutku své klece. Čekala jsem na smrt, která nepřišla, protože rozsekl provaz, kterým byla moje klec uzavřena, a otevřel ji.
„Jdi se svými,“ poručil mi. Velmi neochotně jsem vylezla a zírala na vůdce.
„Díky.“ Zamračil se na mě.
„Neděkuj mi. Nezabil jsem tě já, zabijí tě Wraithi. Děje se něco. Lidé mizí a Wraithi to nejsou.“ Natáhl před sebe ruku a podal mi meč. Udiveně jsem se na něj podívala.
„Nemyslím si…“ Zamračil se a strčil mi meč až ke krku.
„Ber, bude se ti hodit. Naši předci vyprávěli příběhy, ve kterých byla zbraň, co je dostatečně mocná, aby zničila Wraithy. Jenže nikdo neví kde je. Ber!“ Pravou rukou jsem chytila konec meče. Byl těžký, ale z bezpečnostních důvodů jsem ho držela před sebou a dívala se vůdci do očí. Kývnul na mě, otočil se a zamířil z tábora pryč, kde jsem nakonec zůstala sama.
***
„Zůstala v táboru Bolakajů, musíme se tam vrátit!“ Teyla si vzala od Shepparda zbraň, který jí věnoval soustrasný pohled. Chtěl Miu najít taktéž, protože sám Carterové navrhnul, aby Teylu a doktorku Kellerovou doprovázela. Potom, co se stalo během Kirsanské nákazy, bylo lepší, že se on vyhýbá jí. Když se nad tím John zamyslel, Mia se chovala, jakoby se nic nestalo, což bylo pochopitelné, ale na ni to bylo příliš tajnůstkářké, až se mu zdálo, že si to nepamatuje.
„Mám tu známku života!“ zahlásil Rodney a všichni se podívali směrem, kterým ukazoval. Ronon nastavil zbraň na omráčení a zamířil mezi stromy.
„Tady je Collinsová, prosím nestřílejte!“ Sheppard popustil ruku ze spouště a hlasitě vydechl. Když spatřil Miu, jak vyšla zpoza stromů, dech se mu v hrdle zadrhnul. Vypadala hrozně. Pravé obočí měla celé od zaschlé krve, stejně jako koutek úst a pravé oko jí začalo natékat. Levou tvář měla do modra, ale šla téměř bez škobrtnutí.
„Neseš si suvenýr?“ zeptal se Mii Ronon, když došla k nim a všichni si mohli prohlédnout meč, který pevně svírala v pravé ruce. Mia k němu sklouzla pohledem.
„Dar od vůdce těch…“
„Bolakajů,“ dopověděla za ni Teyla a úlevně se usmála. Došla až k Mie a jemně ji objala. Obě přitom zasykaly bolestí, ale nakonec se zasmály a všichni se vrátili na Atlantidu.
***
Dneska beru Marka do parku. Je sobota. Nepamatuju se, jestli svítilo slunce, vím jen to, že to dělám, aby Mark zapomněl na její narozeniny. Pro mě je to stejně těžké, ale on je mladší. Bylo mu teprve třináct! Musím být ta silnější. Chodíme. Nabízím mu zmrzlinu. Nechce. Dokonce i hot-dog. Také odmítá. Pamutuji si na ten pocit bezmoci a bolest u srdce, že nedokážu víc. Nakonec ho rozesměje pes, co se honí za svým ocasem. Kryje přede mnou svůj smích, ale já ho stejně slyším. Je to balzám pro mé uši. Jeden z krátkých a těch dobrých okamžiků, kterých nebylo mnoho.
***
Rychle jsem zavřela sešit, když se otevřely dveře do tělocvičny a schovala ho pod ručník. Teyla už vypadala mnohem lépe. Přesto na ní bylo něco jiného. Jedna z mnoha věcí, co jsem se na Atlatnidě naučila je, že bych na své insktikty měla dát, ale na vysvětlení musím čekat.
„Mohla jsi zavolat, že to chceš ještě odložit.“ Vstala jsem ze země a zamířila k Teyle.
„To bys musela mít vysílačku u sebe.“ Provinile se mi nahrnula krev do tváří. Skoro dva roky tady a vysílačka byla stále můj nepřítel. „To nevadí, stejně jsem s tebou chtěla mluvit v soukromí.“ Nepatrně jsem se zamračila a přejela rukou po panelu vedle dveří a ty se zavřely.
„Zlomila jsi nade mnou hůl?“ Teyla zavrtěla hlavou.
„Ani v nejmenším. Jen bude lepší, když tvůj výcvik převezme Ronon.“ Překvapením jsem otevřela ústa. Ronon byl muž, kterým měl u mě respekt a s každým dalším dnem, kdy jsem ho znala, rostl ještě víc. Nemohla jsem se zbavit pocitu, že mi nevěří, stejně jako podplukovník Sheppard, tudíž jsem nedokázala v mysli vyvolat představu našich společných tréninků.
„Proč?“ vyšlo ze mě po dlouhé chvíli. Teyla ukázala na vyvýšený stupínek, kam se posadila, ale já odmítla. Ublíženě jsem na ni zírala.
„Prozatím to nechci říkat.“
„Teylo, jestli je to kvůli tajnostem okolo mého příchodu sem, přísahám, že je lepší, když nic nevíš.“
„S tím to nemá, co dělat, Mio. Jen vyčkej nějaký čas a já ti to řeknu. Teď se musíš naučit zacházet s darem, který ti byl dán.“ Její pohled spočinul na meči jen malý kousek od ní. Položila jsem ho tam, než přišla. Ani nevím, proč jsem ho přinesla, ale celou hodinu, než jsem začala psát do deníku, ležel v mém klíně a já ho čistila papírovým ubrouskem z jídelny, dokud mi nezačaly krvácet tři prsty.
Bezděčně jsem na něj ukázala rukou. „Je to meč, Teylo, a já žiju v jedenadvacátém století. Moji lidé používají střelné zbraně. Sečné zbraně jsou z módy alespoň dvě stě let.“ Teyla se lehce usmála.
„Víš, jaký je nejrychlejší způsob zabití Wraitha?“ Zavrtěla jsem hlavou. „Když mu setneš hlavu.“ Při té představě mi udělal žaludek kotrmelec. Ztěžka jsem dosedla vedle Teyly s pohledem upřeným na meč. Ten pohled, který mi věnoval vůdce Bolakajů. Od návratu z Nového Athosu mě pronásledoval ve snech. Co myslel tím, že ho budu potřebovat? Wraithi byli problém, ale teď spíš měla Atlantida obavy z Replikátorů, proti těm je mi meč k ničemu, nebo mohl vůdce mluvit o něčem jiném…
„Víš, kolik síly je potřeba vynaložit, abys někomu usekla hlavu?“ zeptala jsem se s nechutí. „Na to nemám tolik páry a pochybuju, že ten meč jde nabrousit do ostrosti lékařského skalpelu.“
„S trochou cviku jde vše.“ S Teylou jsme zvedly pohled ke dveřím, ve kterých stál Ronon a za ním se opíral o zárubeň dveří podplukovník Sheppard. Jakmile jsem se střetla s jeho pohledem, bleskově jsem byla na nohách. Cítila jsem se rozechvělá a dychtivá zároveň, ale to vše zmizelo, když jsem sklouzla pohledem na jeho uniformu. Ta mě dokázalo bleskově probudit z toho pubertálního opojení.
„Můžu s tebou mluvit, Teylo?“ Podplukovník ustoupil zpět do chodby a Teyla za ním vyrazila, mně věnovala pouze pokynutí hlavou. S polknutím jsem se otočila čelem k Rononovi, který mi věnoval úšklebek.
***
Říkala jsem si, že nic horšího než trénink s Teylou být nemůže, ale to jsem ještě nepoznala na vlastní kůži Rononův trénink v plném rozsahu, naše občasné souboje se s tím nedokázaly srovnávat.
Teyla dokázala uštědřit pořádnou ránu, ale bylo to především o mrštnosti, jak se vyhýbat útočníkovým ranám a jak ho neustálým útočením na uhýbající cíl unavit, čímž pak člověk získá převahu. Jenže Ronon byl úplně jiný. Také se učil u Teyly, ale výcviku, kterého se mu dostalo na Satedě a později, když unikal před Wraithy jako Běžec, se s tím jejím nedalo ani v nejmenším srovnat. Jeho rány byly přesné a rázné, bolestivé, zákeřné a hlavně zničující.
Nevím, jestli se kvůli mně mírnil, ale děkovala jsem Bohu jen za modřiny, které teď barvily snad každičký centimetr mé kůže, kromě obličeje a krku, které mi, jak Ronon říkal, nebylo potřeba vylepšovat.
Cítila jsem každičký sval v těle a sténala pokaždé, když jsem udělala prudší pohyb. Radek vždy diplomaticky odvrátil pohled nebo načnul nějaké téma. Jenže Rodneyho to natolik rozčilovalo, že mě vykázal z laboratoře, ať mě prý učí Radek a začně projistotu s matematikou od začátku, protože chyby v mých špatných výpočtech mohou mít katastrofální následky.
Potřebovala jsem oddych a na chvíli vypnout. Ronon se mnou neměl slitování a moje tělo potřebovalo ozdravnou kůru. Sotva jsem se vzpamatovala z ran bolakajských vojáků.
Podplukovník, Teyla, Ronon i Rodney odešli za lidmi, kterým říkali Vadíňané, měli mezi sebou většce, jež by mohl vědět, kam se poděli Athosiané. Přála jsem si jít s nimi, abych toho člověka viděla na vlastní oči. Možná jsem byla blázen, že tomu věřím, ale dostala jsem se nějak o deset let zpět a do jiné galaxie, proč by nemohl být člověk, co předpovídá budoucnost?
Tiskla jsem vysílačku v kapse. Každé ráno jsem bojovala sama se sebou, abych si ji navlékla. Už jsem za její nenošení dostala pořádně pokáráno a přicházela tak o spoustu důležitých informací, ale od čeho byl interkom, že?
Zašla jsem do centrální věže. Často jsem jen stála v chodbě a dívala se, jak týmy odcházejí bránou pryč a vracejí se na Atlatidu. Nechtělo se mi nahlas říct, že se nudím, protože jakmile bych to udělala, něco by si mě našlo a já si nemohla užívat chvilku svobody, kdy jsem mohla bývat sama sebou.
Možná mě to svým způsobem dohnalo, protože branou neprošel žádný z týmů, ale pan Woolsy. Rozhlédl se a přímo mě viděl. Nepatrně se usmál a já se narovnala.
„Zdravím,“ řekl s úsměvem, který se mi moc nelíbil.
„I já vás.“ Vyšla jsem z chodby a připojila se k němu. Sam si mě překvapeně prohlédla, ale nic nenamítala.
„Plukovníku, celý den na přestupní stanici nebylo něco, co bych chtěl absolvovat častěji, ale moje tříměsíční hodnocení vašeho působení zde na Atlantidě nejde odložit. Musím se přiznat, že IOA uznalo, že byrokratické vměšování do řízení Atlantidy nepřineslo požadované ovoce, tím pádem jsem tu pouze jako pozorovatel, který přinese zpět na Zem podrobnou zprávu.“ Se Sam jsme si vyměnily dostatečně výmluvné pohledy, ale nijak jsme pana Woolsyho nedementovaly.
„Samozřejmě, bych si i rád promluvil s tebou, Mio. Měl jsem na Zemi čas se na tebe přeptat i IOA, jaké s tebou měli plány, a s tvým pobytem zde na Atlantidě.“ Doufala jsem, že se tyhle problémy vyřešily, když mě pan Woolsy nechal zemřít, což také napsal do své zprávy, když tu ještě byla Elizabeth. Netušila jsem, že skupinu, která mě vytrhla z mého dosavadního života a spustila tak řetězec vedoucí k mému příchodu na Atlantidu, mi nedá pokoj ani po smrti.
„Měla jsem za to, že když jste napsal do zprávy pro IOA, že jsem zemřela, bude vyptávání konec.“ Pan Woolsy se nepatrně ušklíbnul.
„Kéžby to bylo tak snadné, Mio. IOA se o tebe zajímá i kvůli tvé matce.“ Sam se narovnala, když jsem zaskřípala zubama a div se po Woolsym nevrhnula.
„To je minulost i v tomhle čase. Prostě nějak své nadřízené přesvědčte o tom, že jsem mrtvá, aby mi dali pokoj! Prosím.“ Dodala jsem po chvíli, když si Sam vyměňovala s Woolsym zděšený pohled. Nemohla jsem se na to koukat a raději z řídící místnosti odešla.
***
Teyla byla po návratu od Vadíňanů zklamaná. Nedostala odpověď na otázku, kterou chtěla Davosovi položit. Přitížilo se mu, což nebylo vůbec dobré.
Chtěla najít Miu, aby jí o tom pověděla. Pomáhala jí s pátráním, i když sama měla dost věcí a po návratu z Nového Athosu se jí nemohla věnovat kvůli svému těhotenství. Chtěla ji cvičit dále, ale první komu chtěla o těhotenství říct, byl ztracen i se zbytkem jejích lidí a každým dalším dnem to nevypadalo, že by je mohla nalézt. Mia teď hlavně potřebovala, aby ji cvičil někdo povolanější.
Procházela chodbami a naprosto nepřítomně míjela členy expedici, až skončila v tělocvičně. Došla k ní naprosto automaticky. Prozatím se cítila dobře, ranní nevolnosti jí trochu ztěžovaly začátek dne, ale už si na ně začala zvykat, přesto vždy přišla do tělocvičny, aby si krátký čas zacvičil nenáročné cviky a právě tam našla Miu.
Mia stála zády ke dveřím. Byla svlečená do upnutého nátělníku, který snad jako jediný, měl límeček kolem krku a cudně zakrýval její hrudník, ale na zádech byl vykrojený více než by měl být, díky čemuž si Teyla všimla, že si Mia nasadila sluchátku a na zadní straně legín má přichycenou malou krabičku, kam prý dokázala „nacpat“ až třista písní, které poslouchala, když trénovala sama. Krabičku jí jako darem přivezl John, když byl na Zemi při první zkoušce mezigalaktického mostu, ale donutil Radka, aby jí ho dal za sebe. Teyla nechápala, proč jí ho prostě nemohl dát osobně, mohl tím vylepšit vztah mezi nimi. Taky se ho na to zeptala, odpověděl jí pouze, že by dar nepřijala už proto, že je voják a jeho samotného zajímalo, proč jí to tak vadí.
Teyla se nad tím musela pousmát, tak jako pokaždé, když ty dva viděla pohromadě, chovali se jako malé děti, které se nenávidí, ale před rodiči se k sobě chovají jako přátelé. Přesto se jim do toho nepletla, byli dospělí a museli si to mezi sebou vyřešit sami.
Mia cvičila s dřevěným mečem výpady, ve kterých Teyla poznala Rononův podpis. Dar od vůdce Bolakajů, vyčištěný a nablýskaný meč stál opřený o stěnu před Miou a odrážel sluneční paprsky. Vypadalo to krásně a Mia se pohybovala ladně jako kočka. Za tu dobu, co ji trénují, se toho spoustu naučila, ale přesto v jejích pohybech Teyla cítila zlobu, kterou v sobě dusila. Něco se stalo, dokázala to na ní hned poznat, i když se to snažila skrýt. Věděla, že i Mia dokáže na lidech poznat, že něco skrývají a dokáže v nich číst jako v otevřené knize, ale to Teyla uměla taky a připadalo jí, že je na Miu naladěná. Musela jen počkat, až si jí všimne, což netrvalo dlouho.
Mia odložila dřevěný meč a otočila se ke dveřím. Všimla si Teyly a ta se na ni měkce usmála a pokynula jí hlavou. Za těch pár kroků si vytáhla sluchátka z uší a vypnula přehrávač a posadila se vedle Teyly a do ručníku si otřela čelo.
„Jak to dopadlo u Vadíňanů?“ zeptala se hned a pokusila se tvářit vyrovnaně.
„Moc dobře ne,“ přiznala Teyla hned a díky tomu se cítila o něco lépe. „Davosovi se velmi přitížilo. Je nemocný. Ukázal Rodneymu vizi budoucnosti o setkání s Wraithem, jež nás napadne. Je to ten Wraith, který byl vězněn s Johnem u Genijů.“ Teyla si všimla, že se Mia při té zmíňce napjala a téměř zadržela dech. I když to nepřiznala nahlas, záleželo jí na Johnovi víc, než si byla ochotná přiznat. Bylo to vidět hlavně na tom, jak rychle souhlasila s dohodou, kterou jí tenkrát navrhnul Ladon Radim výměnou za adresy genijských úkrytů.
„A vy na to setkání půjdete?“ zeptala se Mia obezřetně, ale Teyla po chvíli přikývla.
„Musíme vědět, co nám ten Wraith chce, ale jsme na to připravení.“
„Dávejte na sebe pozor. Musíš se vrátit, aby ses Davose, zeptala, kde jsou tví lidé.“ Teyla přikývla.
***
Podle mě nebyl dobrý nápad, aby se tým podplukovníka vydával na planetu, kde je podle vize měli napadnout Wraithi, ale nakonec se to ukázalo, jako chyba ve vyložení si Rodneyho vize, jež mu předal Davos. Nemohu říct, že bych měla nějakou velkou zkušenost s budoucností, ale podle mě byla Davosova vize už založena právě na rozhodnutí podplukovníka, že se ozbrojí a vezmou s sebou dva zamaskované jumpery. Jak jinak by se to dalo vysvětlit?
Možná by bylo lepší, kdyby se s ním nesešli, protože nesl poměrně špatnou zprávu. Replikátoři vymysleli jinou taktiku boje proti Wraithům. Místo, aby ničily jejich lodě, začali ničit zdroje jejich potravy.
Nechápala jsem to, jak mohli Replikátoři vybíjet celé planety, když měli v nastavení zákaz ubližovat lidem. Vysvětlení se mi dostalo od Rodneyho, kterému došlo, že vypnutím příkazu, který Replikátorům znemožňoval útočit na Wraithy, musel obejít protokol a nedopatřením tak vypnul spoustu povelů, které držely Replikátory zpátky.
Znáte ten pocit, když nejste schopni pomoci, ale toužíte pomoci tak, že byste se nejraději upsali ďáblu? Ten pocit jsem měla na Atlantidě nespočetněkrát, a proto jsem se začala učit u Rodneyho a Radka a trénovat s Teylou a Rononem, ale moje snahy vyšly vniveč, protože moje znalosti se nedaly rovnat s nikým, kdo byl na Atlantidě, což mě ničilo ještě víc.
Za dobu, co byl ten Wraith u nás, zničli Replikátoři tři další planety s více jak sto padesáti tisíci lidmi! A Rodney byl bezmocný. A řešení nechali na IOA! To byl zlý sen.
Proto jsem zamířila na ošetřovnu, abych se sama setkala s Davosem. Nechtěla jsem vizi budoucnosti, ve které všechny hrdinně zachraňuji svými schopnosti boje a vědění, ale prostě jsem chtěla vědět, jak se zbavit svého pocitu méněcennosti.
„Už na tebe čekám, Mio.“ Překvapeně jsem na muže na lůžku zírala. Davos byl muž ve středních letech s prokvetlými vlasy. Vypadal velmi příjemně a přátelsky, a i když jsem věděla o jeho schopnostech, to oslovení mě zaskočilo.
„No… jsem tady,“ řekla jsem zaskočeně a otočila se na Jennifer, která mě k jeho lůžku přivedla.
„Necháme vás.“ Jennifer odešla společně s Davosovou dcerou Linarou, která ho na Atlantidu doprovodila.
Posadila jsem se na židličku vedle postele. Rázem jsem nevěděla, co říct. Všechna moje odvaha zůstala za dveřmi ošetřovny, cítila jsem se provinile, Davos trpěl lymfatickým typem rakoviny, který v jeho stádiu už nebylo možné léčit a Jennifer mu mohla pouze mírnit bolesti a používání jeho daru mu jen přitěžovalo.
Hned jsem z hlavy vypustila události posledních hodin, které jsem se doslechla, i když strach z úlu nad našimi hlavami a druhý, který přilétal, přetrvával. Věděla jsem však, že Rodney s Wraithem a jeho daty, by mohli povel zase zrušit.
„Čekal jsem, že přijdeš dříve,“ začal Davos sám a já se myšlenkami vrátila zpátky k němu.
„Nepřišla jsem kvůli nějaké vizi mé budoucnosti, já jen…“ Hruď se mi stáhla, až jsem nedokázala ze sebe dostat další slova.
„Mio, tvoje přítomnost tady v galaxii má svoje opodstatnění. Vím, že tě velmi trápí, že přesný důvod neznáš, ale ten se vyjeví v pravý čas.“ Chytil mě za ruku a pevně stiskl.
„Chci být připravena, ale těžko se připravuje na něco, o čem nevím, ale to není tak důležité. Jen chci být tady těm lidem nápomocná. Přála bych si vědět, jaký je to pocit, mít tu moc pomoci.“ Davos se chabě usmál.
„Víš, Mio, už jsem to řekl plukovníkovi Carterové, když za mnou přišla se ptát na moje vize. Odpověděl jsem jí, že osud galaxie závisí jen na několika málo lidech. Nemohu ti již ukázat žádnou vizi, ale mohu ti říct, že jsi tam, kde máš být a časem budeš vědět, co dělat, abys pomohla, ale bude to ještě nějakou dobu trvat. Musíš být trpělivá, ale musím tě varovat, že moc něco změnit si vždy vybere svoji daň.“ Byla jsem z toho zmatená.
„Mám se víc učit? Mám tvrději trénovat?“ Davos se na mě upřeně podíval.
„To nemohu říct, sama časem poznáš, co máš dělat.“ Chabě mi stiskl ruku a mně po tváři sklouzla osamocená slza. Uslyšela jsem přicházet Jennifer s Linarou. Pohledem jsem zabloudila k Davosovým tělesným funkcím, které nebyly příliš dobré. Vykroutila jsem se z jeho sevření a uvolnila místo jeho dceři, která ho pevně stiskla a snažila se neplakat, když její otec zemřel.
V té chvíli mi připadlo, že se zastavil čas. Dokonce i ta chvíle, kdy z hyperprostoru vystoupil druhý úl a zničil se navzájem s prvním úlem nad našimi hlavami, byla vedlejší. Tohle byla chvíle, které se obávala Linara a doufala, že ještě nenastane, ale kola osudu bývají neúplatná, sama jsem to moc dobře věděla.
Snažila jsem se na to myslet, když jsem šla spát, ale Davosova slova mi spánek nedovolovala. Nevědomky jsem dostala část odpovědi na moji otázku, proč právě já jsem na Atlantidě. Měla jsem tu být, měla jsem mít na tuhle galaxii vliv, ale prozatím mi osud nedovoloval zjistit jakou, ale jak řekl Davos, vše se včas dozvím, nebo jsem v to alespoň doufala. Přesto mě pořád tížila myšlenka, jestli to zvládnu. Prozatím jsem se mohla připravovat, i když jsem nevěděla na co. Moje učení a trénink musel stačit.
***
I když jsem se snažila na uplynulé události dívat s nadhledem, nedokázala jsem klidně spát. Davosova slova mě děsila a vytvářela sny, ve kterých jsem zklamávala pořád dokola.
I když jsem se s Radkem mohla studiu plně věnovat, moje soustředění se zatoulalo na Zem, protože Rodney tam odcestoval kvůli únosu své sestry Jeannie. S napjetím jsem očekávala, zda-li se mu podaří sestru zachránit, aby se mohla vrátit za svou dceru a manželem. Musela jsem věřit, že se to podaří. Odcestoval tam i Ronon s podplukovníkem, což se rovnalo vítězství, jen jsem na to musela počkat a duchu jim držet palce, aby ty zlé porazili.
Zašla jsem si na molo, abych mohla pozorovat západ slunce a kupodivu se ke mně přidala Teyla. Od našeho rozhovoru v tělocvičně jsme na sebe neměly čas a hledání Athosianů uvízlo na mrtvém bodě. I když jsem skrze Kerase vyslala do galaxie prosbu o informace vedoucí k jejich nalezení.
„Chtěla bych ti něco říct, Mio.“ Společně jsme se vrátily do města a usadily se na jednom z balkónů v ubykacích.
„Když jsem mluvila s Davosem, řekl mi, že moji lidé žijí, ale neměla bych to břemeno nést sama. Je něco, co ví pouze Jennifer, a já se obávám, jak bude reagovat John, až mu to řeknu. V tomhle nevím, jak vy lidé reagujete.“
„Víš, že u mě je tvé tajemství v bezpečí.“ S trochu nadsázky jsem se zasmála a Teyla se na mě překvapeně podívala. „Víš, jak to myslím?“ Nakonec přikývla. Připadalo mi, že právě nastala ta pravá chvíle, abych se jí svěřila s tím, co řekl Davos mně a i s mým skutečným příběhem.
„Jsem těhotná.“ Zaskočilo mě to. Jen jsem vyvalila oči a během vteřiny usoudila, že tohle ten pravý okamžik asi není.
„To je… úžasný!“ Zahodila jsem veškeré předsudky a podívala se na to z pohledu ženy. Bylo vidět, že se Teyle ulevilo. Chytila jsem ji za ruce, které se jí lehce třásly. Cítila jsem, že je za tím něco víc, ale nechtěla jsem jí tuhle chvíli kazit.
„Je tu jeden problém,“ řekla pomalu.
„Jaký?“
„Jde o otce.“ Na kratičký okamžik jsem si myslela, že by to mohl být podplukovník Sheppard. Nikdy jsem si nedělala naděje, že ty polibky, které mi věnoval, by mohly vést k něčemu hlubšímu. Sice jsem o tom hodně přemýšlela, ale usoudila jsem, že mi jeho uniforma bude vadit, jeho myšlení vojáka, ale že by si začal s někým z expedice, to bylo pro něj naprosto nesmyslné, i když je pravda, že na takových expedicích vznikají naprosto nepravděpodobné svazky, protože se lidé cítí osaměle a musela bych být blázen, kdybych čekala nějaký srdceryvný a přeslazený romantický vztah končící svatbou a založením rodiny.
Teylyna slova mě však přivedla na jednu otázku, která se nabízela mnohem více než teorie o otcovství podplukovníka.
„Je to někdo z tvých lidí?“
„Ano.“ Tak to všechno vysvětlovalo. Hlavně to, jak úpěnlivě své lidi hledala, nejen kvůli tomu, že byla jejich vůdkyní.
„Najdeme tvé lidi a otce tvého dítěte, to ti slibuju.“ Nebyla jsem zvyklá dávat plané sliby, ale hluboko v sobě jsem cítila, že tohoto slibu dostojím, ale bude to něco stát. Stejně tak, až Teyla řekne podplukovníkovi o svém těhotenství. O tom jsem věděla své, vůbec ale vůbec se mu to nebude líbit.
***
Na druhý den večer jsem mohla jít spát s klidným srdcem. Na Atlantidu přišla zpráva, že se podařilo Jeannie nalézt a vyléčit ji, protože muž, který ji nechal unést, jí vpíchnul nanity, aby je ona a Rodney zprovoznili tak, aby zachránili jeho dceru. S obětmi se to podařilo.
Přesto jsem měla spánek neklidný, víc a víc jsem si vzpomínala, co přesně se stalo, když byla před týdny ve městě Kirsanská horečka a proč se na mě podplukovník tak divně díval. Svoje vzpomínky jsem si udržela o nějakou chvíli déle, a když mě chtěl podplukovník před odletem s Rononem pro lék na pevninu odvézt k ostatním do kantýny, křičela jsem, že on a jemu podobní můžou za Marka. I když si z toho nemohl vyvodit nic přesného, vyvolalo to v něm další otázky, hlavně po mém živém snu o Markovi, kde se z něj stal Wraith a chtěl mě zabít.
Všechno tohle mě pronásledovalo během spánku. Navrácené vzpomínky, které se míchaly se zážitky a prožitky za dva roky na Atlantidě a slovech Davose, že mám v galaxii být.
Proto nebylo s podivem, že jsem se ve snu procházela po zalesněné planetě a před sebou spatřila Elizabeth, jak mluví s podplukovníkem. Viděla jsem je spolu tolikrát, že mi to nepřipadalo divné, než jsem si uvědomila, že Elizabeth zajali Replikátoři a není jisté, že ještě žije, protože prozatím neodvezli její věci zpět na Zem.
Zarazila jsem se a dívala se na ně a pokusila se probudit, protože jsem věděla, že je to jenom sen, ale nedokázala jsem se z něj probudit. Dokonce, ani když nad našimi hlavami prolétla replikátorská loď a začala zasypávat planetu střelami. Všichni tři jsme stáli na místě a zírali na sebe.
Elizabeth se mi podívala do očí. „Vzpomeň si, co jsi od něj dostala. Bude se ti to hodit v boji proti Wraithům.“ Když se změnila na vysokého muže ve světlém obleku, který byl tak typický pro Antiky, s křikem jsem se probudila. A tiskla si hruď, kde jsem měla Samuelovi psí známky a Rodův prsten, ale něco mi tam rázem chybělo, něco, co jsem před lety dostala od muže, ve kterého se Elizabeth proměnila, ale nemohla jsem si vzpomenout co, i když jsem věděla, že je to velmi důležité. Byla to věc, která měla mnoho společného s mou minulostí, dávno předtím, než jsem přišla na Atlantidu, ale došlo mi to až teď.
Začalo mi pomalu docházet, že jsem na Atlantidu měla přijít, už téměř nebylo důležité jak, nyní se stalo důležitějším proč, a jak to mám zjistit. Davos měl pravdu. Vše se časem vyjeví.

Čtivé. Kdy bude další kapitola?

Kapitola se odehrává mezi událostmi ve filmech:
StarGate: Archa pravdy a StarGate: Návrat
a po dílu StarGate: Atlantida:
4x09 – Těžká rozhodnutí

13. kapitola – Minulosti neunikneš

Pegas, Atlantida, před několika týdny
„Doktorka Weirová se v tobě nemýlila, ale vrátíme se k tvým otázkám. Nemohu ti na žádnou odpovědět, ale mohu ti jen říct, že je možné, že ve snaze změnit svoji vlastní časovou linii, se dostala do jiného vesmíru omylem v jinou dobu, než zamýšlela a chtěla tě uchránit před vyslýcháním, které v době o deset let nazpět nemohlo být a když nic nevíš, nic neprozradíš.“ Což byly téměř moje slova. „Ve tvém případu je mnoho proměnných, které nedokážu vypočítat ani já, proto bude lepší, když i nadále zůstaneš na Atlantidě, kde bude možnost prozkoumat antickou databázi nebo pokusy zdejších vědců.“ Překvapením jsem otevřela pusu. Plukovník Carterová se usmála.
„No… tohle mě nenapadlo,“ přiznala jsem.
„Nic se neděje. Až se vrátím na Zem, zaměstnám Kate, aby se podívala na pár Antických záznamů, které se nám podařilo získat, třeba v nich něco objeví. Bohužel ti nemohu slíbit, že to bude tvůj případ. Je možné, že tvá rodina pochází z přímé linie Antiků, co se vrátili před lety zpět na Zem, ale nemyslím si, že po tolika letech a tolika křížení by tvůj gen byl tak silný, jak říkáš. Vyžádám si spis od doktorky Kellerové a vše předám Kate, aby se na to podívala.“

Země, Colorado Springs

Mám práci, za pár dní se vrátím. K

Daniel četl ten vzkaz snad už stokrát. Prvních pár dní si říkal, že se nic neděje. Pro Kate bylo pár dní tak nanejvýš pět. Odcházela na jiné planety i na více dní, ale jakmile jela něco projednávat na Zemi, byl vždy nejistý. Kate byla za posledních pár let na Zemi jen párkrát. Výcvik měla perfektní, ale přeci jen by ji raději poslal na Chulak nebo kamkoliv jinam, jen ne na Zem. Za posledních pár let se ukázalo, že je bezpečněji na jiných planetách než na Zemi.
Zašel do pracovny a zapnul notebook. Pokud někam jela nebo letěla. Najde ji. Oni dva se najdou vždycky.
***
Země, Arizona
Na přímém Arizonském slunci bylo uprostřed léta nesnesitelně. Dokonce ani předměstí Tusconu nenabízelo příliš míst, kde se mohl člověk schovat do stínu. I když se Kate nepodařilo zaparkovat ve stínu, našla alespoň místo na menším parkovišti patřící nedalekému bytovému domu . Doufala, že tam nebude vypadat příliš podezřele. Na každý den si půjčila jiné auto. Sice se tak často na Zem nedostala, ale věděla, že lidé si na takových místech všímají nových aut, která stojí na jednom místě příliš dlouho. Cameron Mitchell ji zasvětil do pár filmů o sledování, takže měla docela reálnou představu, jak na sebe nepřitáhnout pozornost.
Kate se zadívala do papírů popsaných drobným úhledným písmem, které jí dala Sam, když se sešli na přestupní stanici mezi Pegasem a Mléčnou dráhou.
***
„To ti napsala Mia, abys věděla, co se dělo během roku 2007, ale nebude to přesné.“ Kate se dívala na Sam a vzala od ní tenoučkou složku s ručně psanými papíry. Udivilo ji, jak precizně jsou slova napsána, až měla dojem, že ve výsledku tvoří nějaký velmi složitý ornament.
„Přeci jen je to z jejího pohledu deset let zpátky,“ pronesla, když od popisků zdvihla pohled. Sam přikývla. „Víš, snažila jsem se najít něco v obyčejných záznamech a starých antických artefaktech, co se podařilo nalézt za ty roky SG-1. Předem jsem věděla, že tam nic nenajdu.“ Říct to musela, aby si Sam nemyslela, že se o nic nepokusila, přestože věděla, že jí přítelkyně bezmezně věří.
„Tohle bude něco víc ze současnosti. Na Zemi se rodí spousty lidí s antickým genem, ale ne takhle silným, až se mi téměř zdá, jakoby to bylo uměle vytvořeno za nějakým účelem.“ Kate zavrtěla hlavou a dívala se na první stránku ve složce. Byly to jen body. První tři byly napsané rozechvělou rukou, jakoby ten, kdo je psal, si uvědomoval, že naprosto cizímu člověku svěřuje své nejniternější okamžiky, které utvářely jeho celek.
„Sam, uvědomuješ si, že Antikové v Pegasu byli naposledy před deseti tisíci lety a v Mléčné dráze před tisíci? Není možné, aby nějak ovlivnili něčí genom a pokud vím, tak stroj času, který vytvořil ten Janus, byl zničen v alternativní realitě, která pomohla první části expedice vstoupit na Atlantidu, která byla nastavena tak, aby se po jejich příchodu vynořila. Pochybuju, že nějaký další stroj času existuje. Jenže byla by paráda něco takového mít,“ dodala Kate šeptem a na kratičkou chvíli si představovala, co by s takovým přístrojem udělala, ale trvalo jí pouhé dvě vteřiny, aby si uvědomila, že kdyby změnila svoji minulost, nikdy by nepoznala Daniela. Nikdy by nezjistila pravdu o sobě a nikdy by se nepřidala k SGC.
„Nemyslím si…“ začala Sam, ale Kate ji přerušila.
„To byl vtip. Neber ho vážně. Vždyť mě znáš.“ Sam přikývla.
„Přesto je tu ještě spousta otázek a mně nepřipadá, že by se to všechno dělo bez důvodu. Když vezmu i ohled na Miinu matku, mohla se o programu dozvědět spoustu let před tím, než se vrátila v čase zpátky, ale to by mně nebo doktorce Weirové už dávno řekla. Proto musíme pracovat i s možností, že někdo tohle plánoval dopředu a je možné, že ji i sledoval. Musíš být opatrná, Kate. Nevíme, proti komu stojíme.“ Brunetka se na Sam zaujatě podívala. Něco na té teorii bylo.
„Sam, nemyslím si, že může být někdo horší než Ba‘al. Tenhle Goau‘ld je jako osina v zadku. Prostě využil situace. Nic víc.“ Sam se na Kate soucitně podívala. Za ty roky ji znala už dost dobře a věděla, že tahle póza je pro ni pouze zástěrkou, jak si nepřipouštět špatné vzpomínky na roky v Ba‘alově věznění k tělu a právě proto byla nejlepší, aby se pokusila najít nějaké pojítko v tom, proč Miu poslali o tolik let nazpět. Nějak začala pochybovat, že by ji unesla IOA. Byli to sice byrokrati, ale neunesli by její mladší já, aby ji vyslýchali o událostech, o kterých věděli. V tomhle musel být někdo jiný a Sam se rozhodla, že než získá nějaký důkaz, nebude Mie o své teorii nic říkat. Nechá Kate, aby se pokusila něco zjistit, protože ji to začalo velmi zajímat.
„Kate, neříkám, že by to měl být nějaký Goaul‘d nebo někdo mu podobný, ale musíme brát v potaz, že tomu, kdo Miu unesl jako první, ji ukradl právě Ba‘al. Takže i on na tom má svůj lví podíl. Nikdy si nemůžeme být jistí, jestli jsme zničili všechny jeho klony.“ Kate nejistě přikývla. Její rukou zemřely nejméně tři Ba‘alovy klony. Jenže když se na to podívala z Miina pohledu, sama by si přála vědět, kdo ji unesl a proč. Jí přálo štěstí a dozvěděla se, proč ji před lety Ba‘al unesl a proto si řekla, že na to přijde a první místo, kde se rozhodla hledat, byl Miin dům.
***
A teď byla Kate tady. U Miina domu v Tusconu v Arizoně, kam se raději zbytek rodiny přestěhoval, když matka zemřela. Kate to na krátký okamžik vtáhlo zpět do minulosti, a připomnělo poslední vzpomínku, kterou měla na svoji adoptivní maminku, která zemřela, když jí bylo šest let. Jen pár měsíců před tím, než se ona se svým otcem stali na mnoho let vězni Goaul‘da Ba‘ala.
Setřásla tu vzpomínku a zahleděla se k domu. Bylo pět odpoledne, což byl čas, kdy se Mia bude vracet se svým mladším bratrem ze školy. Jejich otec dorazí o hodinu později. Vzala si dalekohled ze sedadla spolujezdce, společně s další žvýkačkou a zaměřila se na zastávku školního autobusu jen o tři domy dál.
Autobus zastavil přesně načas a společně se sourozenci Collinsovými vystoupilo pár dalších dětí a ty se rozběhly do různých směrů. Mia se svým bratrem kráčeli po chodníku vedle sebe a tiše. Jako každý den. Kate čekala, že alespoň v pátek budou mluvit o tom, co by mohli dělat o víkendu, ale nic takového se nedělo. Prostě jen došli k domu. Mladší Mia s pevným drdolem na týlu odemknula dveře a vpustila dovnitř prvně svého bratra, pak se otočila, pohledem přejela celou ulici, o Katino auto pohledem ani nezavadila, zašla do domu a zavřela.
Z počátku týdne se to Kate zdálo podezřelé, protože si myslela, že podivné okolnosti vnímala Mia už sedm let před svým nuceným odchodem na Atlantidu, ale asi v polovině týdne si uvědomila, že je to pouhá starost o bratra, kterému věnovala veškerou pozornost, protože otce vídali jen večer a na krátký čas, než šli spát. Došlo jí, že se Mia snaží bratrovi nahradit matku, kterou oba ztratili, to ale Mia vypadala, že potřebuje matku více než Mark.
Odložila dalekohled a rozbalila žvýkačku. Papírek položila na palubní desku před zatmavené sklo, které jí dovolovalo sedět celý den nepozorovaně před Miiným domem. Jediná nevýhoda byla ta, že vesměs stála na slunci a bylo jedno, že půjčená auta, měla neutrální barvy, uvnitř bylo pokaždé nesnesitelné vedro.
Celý týden jí dával zabrat. Už ani nevnímala čůrky potu, které jí brázdily jak záda, tak i obličej a štípaly ji v očích. Věděla, že tu prostě musí být a musí přijít na to, proč právě Mia. Přestože se vysvětlení vyhýbala, musela si připustit, že se jí ta holka, co přišla o mámu, dostala pod kůži. Svým způsobem jí připomínala samu sebe, jen s tím rozdílem, že vyrůstala na Zemi.
Kate sebou cuknula, když někdo klepnul na okno. Přímo v úrovni jejích očí spatřila pohublý obličej, který jí připadal povědomý, než si uvědomila, že se dívá do Markových očí. Trochu neochotně stáhla okénko a téměř slastně zasténala, když jí jen o pár stupňů chladnější vzduch ovanul zpocenou tvář.
„Ano?“ zeptala se přátelsky. Zaměřovala se na Miu, že Markovi téměř nevěnovala žádnou pozornost. Snad jen to, že mu bude brzy čtrnáct.
„Jste policajtka?“ zeptal se jí obezřetně. Prohlížel si ji a odhadoval. Kate ten pohled znala. Častovala jím všechny, co neznala.
„Co bys řekl?“ odpověděla mu otázkou.
„Týden nás sledujete, ale nikde nevidím odznak ani zbraň,“ řekl s pátravým pohledem, který upřel do ztemnělé kabiny.
„Zbraň i odznak můžu mít v kastlíku,“ zapředla Kate tajemně.
„Při sledovačkách mají policajti přístrojovou desku plnou obalů od jídla a vy tu máte jeden jedinej obal od žvejkačky,“ kývnul k lesklému obalu. Zbytek měla Kate nastrkané v kelímku od ledového čaje s víčkem, který si koupila ráno na benzínce cestou sem.
„Vaše vyšetřování vede tedy kam, detektive?“ Mark se zašklebil.
„Policajt nejste, ale ste daleko míň nápadnější než ta dodávka, co tu stojí od úterka.“ Kate zvedla pohled přes volant a zadívala se na bílou dodávku satelitní společnosti. Byla tak zaměřená na Miin dům, že si přestala všímat okolí a téměř zapomněla na důvod své přítomnosti. Nejen něco zjistit o Mie, ale i to, kdo by ji mohl chtít unést. Nechtěla však dát na sobě znát, že ji to zaskočilo.
„I když mají satelitní společnosti rychlý servis, realita je poněkud jiná.“ Mark se na ni zadíval, jakoby nerozuměl tomu, co říká.
„Sousedům dělali telku minulej tejden, a pokud vím, tak v noci snad nedělaj, ne?“ Kate polknula. Naprosto selhala.
„Prověřím to,“ slíbila mu. Mark si ji znovu přeměřil.
„Jste tady kvůli tomu divnýmu chlapovi, co ségru jednou zastavil a něco jí dal?“ Kate stiskla rty, aby neotevřela pusu dokořán. Někdy jsi skutečně udivovalo, jak děti dokázaly tak rychle měnit směr konverzace, ale díky tomu se konečně k něčemu dostávala.
„Ano. Dostali jsme pár dalších hlášení.“ Kate si byla naprosto jistá, že tenhle klučina se nedá opít rohlíkem, protože si ji nedůvěřivě prohlížel, ale evidentně mu na sestře záleželo.
„Táta ségře tu věc vzal. Bylo to pár dní předtím, než máma umřela. Slyšel jsem je, jak se hádají, že jí tu věc musí vrátit.“ Kate si během vteřiny uvědomila, že už je to více než šest let a ten klučina si to pamatuje, jakoby se to odehrálo teprve včera.
„Proč,“ zeptala se nedočkavě. Konečně na něco kápla a matně si vzpomínala na kratičký zápisek, co našla zastrčený v deskách.

Vysoký muž. Oblečený jako Antik. Nepamatuju se, co mi dal, ale Elizabeth ve snu říkala, že je to důležité. Proč mi to nedává smysl???

Text byl naškrábaný v rychlosti. Slova se vlnila nad i pod řádky, jakoby někdo neviděl na papír a psal ještě v polospánku. Stránka byla vytržena z něčeho menšího, než na čem byly psány informace o Miině životě v roce 2007.
„To jsem neslyšel,“ přiznal Mark. Znovu si Kate prohlédnul. Viditelně bojoval sám se sebou. Nakonec se zhluboka nadechl a téměř zašeptal: „Víte, věděl jsem, že tu budete.“ Obezřetně se ohlédl kolem sebe.
„Jak?“ zeptala se Kate se zájmem. Mark zalovil v kapse kalhot a vytáhnul ušmudlaný papír, který byl přeložen už tolikrát, že měla Kate strach, že uvnitř už nic nenajde a bude zase na začátku. Mark jí podal papír okénkem a ona jej opatrně rozbalila.
„Dostal jsem to ve stejný den, jako ségra, ale když jsem viděl, jak jí to táta zabavil, schoval jsem to. Řekl jsem to jen mámě. To ona chtěla, abych si to schoval.“ Kate rozložila papír, kde byl napsán dnešní datum a barva jejího půjčeného auta a poznávací značka. Nic víc. Otočila papír a hledala tam něco dalšího, ale druhá strana byla prázdná. Bezradně se opřela o sedačku. Čekalas snad, že tam najdeš podrobné vysvětlení? Ptala se sama sebe. Složila papír a podala ho Markovi zpátky.
„Ten kdo ti to dal, ti řekl, že je to důležité?“
„Jen mi podal papír. Nic neříkal. Měl jsem to za blbost. Kdo by čekal skoro sedm roků na nějakej datum a barvu auta. Mamka mi ale řekla, že to čekání mi neublíží, a když se nic nestane, tak alespoň budu vědět, že nemám brát nic od cizích lidí.“ Kate čekala, že v jeho mladických očích, spatří smutek, když bude mluvit o zemřelé matce, ale překvapilo ji, když mu v očích jiskřilo.
„Jak vypadal ten muž?“
„Vysokej, takový bílý hadry. Nic víc.“ Pokrčil rameny.
„Moc ti děkuju, žes mi to ukázal,“ řekla mu zcela upřímně.
„Co to všechno znamená?“ zeptal se jí zmateně a Kate se na něj upřeně podívala. Kdyby mu tak mohla opovědět, ihned by to udělala, jenže sama byla stejně v koncích. Ten vzkaz a ta věc, co dostala Mia, jí dávaly jasně najevo, že tohle měl někdo v plánu už hodně dopředu, ale přesný důvod toho plánu prozatím nikdo netušil.
„Na to se snažím přijít, chlapče,“ snažila se ho uklidnit. Chtěla ho chytit za ruku, ale neodvážila se. Netušila, jak by na to zareagoval.
„Musím jít, než mě bude ségra hledat.“ Naposledy si vyměnili pohled a za bytovým domem, ke kterému patřilo parkoviště, na kterém stála a objevil se před jejich domem. Z kapsy vytáhnul klíče, odemknul si a zaběhnul do domu, aniž by se rozhlédnul.
„Měl jsem za to, že po smrti Mii se nechá její minulost minulostí.“ Kate sebou prudce trhla, když na ni promluvil Daniel, sedící na místě spolujezdce, kam se posadil ve chvíli její nepozornosti.
„Ty si se snad zbláznil, Jacksone!“ Plácla ho dlaní po rameni a rychle zatáhla okénko, aby nebylo dovnitř vidět. Rozhlédla se po okolí, jestli je někdo nesleduje, ale v podvečer bylo vcelku klidno. Pořád bylo ale horko a lidé raději zůstávali v domech s klimatizací.
„A jak jsi mě tu našel?“ Kate se dívala trochu popuzeně na Daniela.
„Měl jsem obavu, když ses nevrátila po pěti dnech.“ Na to jen Kate protočila oči.
„Nejsem malá holka, abys mě musel hlídat na každém kroku. Čelila jsem armádám ovládnutými mimozemskými parazitickými hady, tak mě nějaká sledovačka na ospalém předměstí nevystraší.“ Vzpurně našpulila pusu a vzala do ruky dalekohled. Zamířila jím na auto satelitní společnosti, která se téměř nezdála podezřelá, kdyby na střeše neměla tak velkou anténu.
„Kate, jsi moje snoubenka, musí ti být jasné, že o tebe mám strach, když se na týden ztratíš.“ Kate hodila Danielovi dalekohled do klína.
„Nikam jsem se neztratila. Odjela jsem pracovat a nechápu, jak jsi mě mohl najít?!“ Daniel se na ni lehce usmál. Kate se dokázala zlobit tak, že mu to spíš připadalo přitažlivé, než aby z ní měl strach.
„Nemažeš historii v počítači.“ Kate by ho nejraději propálila pohledem. V duchu se pokárala, že pokaždé na tuhle věc zapomene.
„Divím se, že jsi spíš nepoužil můj podkožní lokátor,“ a strčila mu pravou ruku před obličej. Daniel si popotáhnul brýle výš a nepatrně se pousmál.
„To mě nenapadlo.“ Kate zafuněla a vytrhla mu z rukou dalekohled.
„Prostě odejdi, ať můžu pracovat.“ Zahleděla se k domu Collinsových. Nikdo nevycházel, ani se nepotuloval okolo. Jen po cestě pomalu přijíždělo auto Thomase Collinse, který se vracel z práce. Zaparkoval před garáží.
Z auta vystoupil vysoký muž v dobře padnoucím obleku s prošedivělými vlasy. Zapřel se o hůl a pomalu postoupil k zadním dveřím, které otevřel a ze sedadla vzal položený kufřík a kulhavým krokem zamířil k domu. Kate si vzpomněla, že Mia napsala k pátkům, že občas vyrazili na společnou večeři, doufala, že to bude i tentokrát a že se dostatečně zdrží, aby mohla prohledat dům. Během dne to bylo nebezpečné a v noci by to bylo krajně nebezpečné, když všichni spali. Mohla využít jediné možné chvíle.
„Generál Landry oznámil, že případ Collinsová se plně přesouvá do rukou IOA, protože její starší já, co bylo na Atlantidě, zemřelo rukou těch Wraithů.“ Kate se při té myšlence otřásla. Nedokázala si představit, že by z ní někdo vysával život, i když… Ba‘al z ní vysával svým způsobem život patnáct let, co ji držel ve své pevnosti a nutil ji dělat, co on chtěl. Děkovala bohům, že se jí podařilo uniknout, ale zároveň litovala, že se to nepodařilo i její přítelkyni, kterou tam získala. Podívala se na Daniela a vzpomněla si na první okamžik, kdy ho spatřila s vyjeveným výrazem, když skolila jednoho jaffu a druhého zabila tyčovou zbraní a dala SG-1 pár vteřin na vzpamatování, aby zabili i zbytek strážných.
„Jen ověřuju pár věcí,“ zamlžila, ale věděla, že jemu lhát nemůže.
„Vím, že žije.“ Kate pevněji stiskla dalekohled.
„Řekla ti to Sam?“ Otočila se s otázkou na Daniela.
„Ne. Řekl mi to před pár dny generál, když jsi odletěla. Na Zemi je jen pár lidí, co to ví, a věř, že je to u nich v bezpečí. Landry v tomhle IOA nedůvěřuje.“ Kate v tom cítila zadostiučinění. Landrymu bezmezně věřila. Vždy se za ni a tým postavil, on a Hammond jí byli odjakživa nakloněni a bojovali za ni, přestože byla technick vzato Antik. Sama sobě přiznávala, že tuhle část sebe nenávidí. Nenáviděla Antiky do morku kostí. Prostě nedokázala pochopit, proč nemohli pomoci v boji proti Goau‘ldům a Orijům, kteří byli odnoží jích samotných, dokonce to ani nezmírnil fakt, že jim Myrrdin, neboli pozemsky jmenovaný Merlin pomohl skrze Daniela sestrojit přístroj, který zničil povznesené Orije, ale nevědomky tak přesunuli veškerou moc do rukou Adrii, dceři Valy, která byla ztělesněním Orijů, ale díky Ba‘alovi a jeho zásahu byla nucena se povznést. Naštěstí se však podařilo SG-1 najít antickou Archu pravdy, která pomohla převorům prozřít, čímž Adrii ubylo moci a antička Morgan Le Fey ji mohla zničit.
„Danieli, o tomhle nemáš prostě vědět. Vrať se zpátky do Colarada a nech mě pracovat, za pár dní se vrátím.“ Až zjistím, jestli únos Mii byl náhodný nebo účelný, dodala v duchu.
„Co ti dal ten chlapec?“ zeptal se jí.
„Prostě jeď,“ řekla mu už příkře a propalovala ho pohledem.
„Kate, chci ti pomoci. Nikdo o tom nemusí vědět, určitě se ti pomoc bude hodit.“ Na to se Kate zašklebila. Věděla, že to co se chystá udělat, se Danielovi líbit nebude a raději ji nechá napokoji.
„Půjdeš se mnou dovnitř?“ zeptala se ho naoko nevinně.
„Nevím, jestli je dobrý nápad se tam ukazovat. Později by to mohlo ovlivnit Miinu budoucnost.“ Kate se na něho podívala pronikavěji se škodolibým výrazem.
„Kdo řekl, že chci zazvonit u jejich dveří?“ Daniel se zamračil. Netrvalo mu ani vteřinu, aby mu došlo, co tím jeho snoubenka myslí.
„Ty ses vážně zbláznila! Vloupat se do cizího domu!“ Kate se v duchu škodolibě smála, ale navenek se jen lehce ušklíbla.
„V podstatě neexistuju, takže mě nikdo nemůže zatknout a pokud ano, letectvo udělá cokoliv, aby to zametlo pod koberec.“ Věnovala mu spokojený úsměv, že je svou nenáviděnou částí mimo zákon.
„Ty ses zbláznila, nechápu, jak můžeš letectvo pořád tak provokovat, jednou tě oni zametou pod koberec nebo do oblasti 51.“ Nad tím posledním Kate mávla ruku a jemně se k Danielovi naklonila.
„Vždyť to bláznovství na mě miluješ,“ zašeptala mu šibalsky do ucha a rychle ho líbla na tvář.
***
„Naprosto nechápu, jak jsem se k tomuhle nechal umluvit,“ zašeptal naoko naštvaně Daniel, když Kate našla pod jedním kamenem klíč k zadním dveřím domu Collinsových.
Setmělo se a před půl hodinou odjela rodina na společnou večeři. Kate měla jedinou obavu z té dodávky, aby se jim podařilo ji obejít, ale jak se ukázalo, skutečně sledovala dům, jela za rodinou, takže měli volné pole působnosti, ale slíbila si, že jakmile vyjdou zase ven, musí zjistit, jestli auto skutečně poslalo IOA.
Strčila klíč do zámku, a co nejtišeji odemkla. Byla ráda, že zadní vchod domu neosvětlují ty napichovací světýlka v záhonech podél cestičky, jako měla drtivá většina sousedních domů.
„Dala jsem ti možnost odejít,“ zašeptala, když otevřela dveře a v mdlém měsíčním svitu se podívala na Daniela. Ten mohl jedině pootevřít ústa a zase je zavřít, protože měla pravdu.
„Pořád přemýšlím, jestli to děláš, abys mě naštvala nebo si dokázala, že tě letectvo ze všeho dostane…“ Kate se kousla do rtu a tiše za ním zavřela dveře. Za těch několik dní, co proseděla v autě, si uvědomila, že to nedělá jenom kvůli pouhé zvědavosti, ale proto, že ji na tom něco velmi láká. Měla obavy, že ji to nutí dělat její antická část, ale ve skutečnosti to šlo z větší hloubky a ona to nedokázala prozatím popsat.
„Samozřejmě, že to zkouším,“ odsekla mu a vytáhla z kapsy malou baterku, kterou přiklopila k podlaze, aby viděla na cestu. Neomylně zamířila do patra, do pokoje Mii, kde se chtěla porozhlédnout, než prohledá věci jejího otce.
Daniel za ní pomalu stoupal po schodech a jen matně si prohlížel fotografie, které byly rozvěšeny nad schody. Díky tmě neviděl obličeje, ale byl si jist, že se jedná o společné celé rodiny, dokud s nimi byla ještě matka.
„První dveře nalevo,“ zašeptala Kate a otevřela dveře. Prvního nechala vstoupit Daniela a za sebou zavřela dveře. Přejížděla stěny slaboučkým kuželem světla a u každé stěny se zarazila.
„Kolik, že jí je?“ zeptal se Daniel a upřel pohled na zaskočenou Kate.
„Skoro sedmnáct…“ polknula a zamířila světlo na pracovní stůl a prádelník.
„Neměla by tu mít nějaké holčičí věci? Plakáty, fotky a tak?“ Kate posvítila na Danielův hrudník a ruka se jí trochu zatřásla. Sama si doteď pamatovala, jak vypadal její pokoj. Byla to sice už spousta let a byla malá, ale to vybavení, co vybíraly společně se svou maminkou, se zapomenout nedalo. Sama měla po stěnách spoustu plakátů holčičkovských idolů, koníků a princezen. Prádelník jí přetékal společnými fotkami s rodiči a pracovní stůl měla plný věcí do školy a drobností, které si mohla dát do vlasů nebo si pověsit na krk nebo ruku.
Jenže když si znovu prohlédla pokoj, hrudník se jí stáhnul. Strohost na ni doslova křičela. Připomínalo jí to spíš pokoj, ve kterém se ubytovala, když přijela do Arizony.
„Poněkud spartánské,“ nechal se slyšet Daniel a Kate na něj s němou otázkou zírala. Občas měla problém si správně vyložit některé věci, co lidé říkali. Přeci jenom byla téměř patnáct let Ba‘alovým vězněm na jiné planetě a skutečné pozemské věci jí tak unikly, takže když se skoro před sedmi roky vrátila zpátky na Zem, připadala si skutečně jako cizinec, i s přihlédnutím na fakt, že ji několik měsíců nechali na základně a ona nemohla vyjít ven. Trvalo jí téměř pět let, než našla v sobě odhodlání, aby Danielovi prozradila, že je ze Země a ne jen pouhý goau‘ldský vězeň, co náhodou pomohl SG-1. Na měsíce, co potom následovaly, nerada vzpomínala, doteď občas lituje, že se ke svému původu přiznala, protože s tím přišly i informace, které by nejraději nikdy nevěděla. Neustále se v noci budila se vzpomínkou na Ba‘alův škodolibý obličej, když jí řekl, že člověk není, že je Antik, což byl důvod, proč ji jako malé děvčátko unesl.
Snažila se uklidnit. Neměla ráda, když ji zaplavily vzpomínky na minulost. Tu už dávno nechala za sebou, ale jak je vidět, pořád se ji snažila stíhat, aby jí ničila život, který si tak pracně vydobyla.
Zamířila baterkou na skříň a tiše ji otevřela a připadala si, jakoby omylem otevřela skříňku Sam nebo generála O‘Neilla. Daniel se za ni postavil a přes rameno zíral do útrob.
„Jak dlouho je její matka po smrti?“ zeptal se a Kate polknula.
„Asi šest roků,“ spočítala rychle.
„Tohle bych spíš čekal v chlapeckém pokoji, když by byl v armádě otec, ne matka.“ Kate začala Miu litovat, víc než předtím. Říkala si, jak má skvělý život, když je se svou rodinou, ale s každým dalším nahlédnutím do jejího života, musela konstatovat, že jí matka chybí daleko více než malému Markovi.
„Běž… – polknula – běž se podívat do otcovy pracovny, je na konci chodby.“ Dala Danielovi baterku a vystrčila ho z pokoje. Zavřela za ním a opřela se čelem o dveře. Nehodlala se tomu po letech znovu poddat. Měla přeci Daniela. Měla svůj život, dokonce i otce, za nímž občas jezdila. Nemohla si dovolit, nechat se podvolit minulosti, ne když se svou největší můrou zatočila. Třikrát.
Párkrát se zhluboka nadechla a narovnala se, jako už tolikrát. Měla daleko lepší život, než jaký si mohla představovat, přeci se nenechá převálcovat jedním pokojem. Je tu proto, aby zjistila, kdo unesl Miu jako první a zabránila tomu. Chtěla jí dopřát normální život, tak normální, jaký se dá vést bez matky.
Systematicky prohledala všechny zásuvky a pokusila se v nich najít tu věc, kterou před roky dostala od toho muže. Neměla nejmenší tušení, co hledá, ale doufala, že ji k tomu navedou nějaká vodítka. Byla jen velmi malá pravděpodobnost, že tu věc si Mia vzala zpátky od otce, protože by ji určitě měla u sebe, jistota však byla jistota.
Jako poslední prohledala postel a při zvednutí polštáře se zarazila. Vzala do ruky rámeček a volnou rukou rozsvítila lampičku. Pokoj zalilo velmi mdlé světlo, ke kterému natočila rámeček, aby si mohla prohlédnout fotku. Bylo jí naprosto jasné, že je to Mia se svou matkou. Jen nechápala, proč fotku schovává pod polštářem a nemá ji na nočním stolku, ale něco ji napadlo.
***
Daniel co nejtišeji prohledával jednotlivé šuplíky stolu, aniž by věděl, co hledá. Když zavrzaly dveře, ostražitě sklopil světlo baterky a zadíval se ke dveřím.
„To jsem já.“ Daniel si oddychl.
„Kde jsi byla tak dlouho? A co vlastně hledáme?“ Kate přišla blíže ke stolu a čupnula si před šuplíky, chtěla je znovu otevírat, ale nakonec jen přejela dlaní dva centimetry od dřeva. Pevně zavřela oči a pokusila se myslet na tu věc, nemohla jí sice dát pevné obrysy, proto se velmi neochotně musela spolehnout na svou antickou část. Volnou rukou se zachytila za svůj přívěšek a druhou rukou přejížděla po jednotlivých šuplících, až se zastavila u toho posledního.
Daniel se na ni podezřívavě podíval. „Tam jsem už hledal,“ zašeptal. Kate pustila svůj přívěšek a pečlivě ho schovala pod tričko a tiše otevřela šuplík. Na dně byly nějaké složky, tak je vytáhla a dala Danielovi do ruky. Chvíli přejížděla po dně, než našla výstupek, který chytila. Zvedla dno šuplíku a společně s Danielem se podívali na druhé dno.
„Dvojité dno,“ žasl. Kate se spokojeně usmála a sáhnula pro malou semišovou krabičku. První dno odložila na zem vedle sebe. Rozechvělými prsty krabičku otevřela a zadrhl se jí dech, když Daniel na krabičku posvítil.
„Není to antické písmo?“ Kate polknula. O Danielově úsudku nebylo pochyb. Začalo se to nějak zamotávat. Rychle hmátla do krabičky, věc vytáhla a bleskově ji strčila do kapsy. Krabičku zavřela a vrátila na své místo. Rozechvělými prsty přiložila zpátky první dno.
„Kate…“ Ignorovala ho, když mu brala složky z rukou a urovnala je v šuplíku jako předtím a tiše ho zavřela.
„Kate…“ Neposlouchala ho. Slyšela pouze vlastní krev, jak se jí vaří v žilách.
„Kate!“ Daniel ji popadl za paži a otočil k sobě. „Musíš to vrátit. Nemůžeme měnit budoucnost.“ Setřásla ho ze sebe.
„Neměníme ji víc, než už změněná je. Mia o té věci neví, takže ji teď ani do roku 2014 nebude postrádat.“ Svým rychlým ústupem znemožnila Danielovi v položení dalších otázek. Potichu se vytratili z domu. Pečlivě zamkli a klíč schovali na své místo.
Teprve až u auta se odvážil Daniel znovu promluvit. „Kate…“ Jeho snoubenka k němu vzhlédla přes kapotu střechy.
„Co?“ I přes slabé světlo pouličních lamp viděl v jejích očích zmatek.
„Vím, nad čím přemýšlíš.“ Kate pobaveně zdvihla jedno obočí.
„Od kdy, umíte číst myšlenky, doktore Jacksone?“ Tuhle pózu znal Daniel až příliš dobře.
„Jen chci říct, že je nepravděpodobné, že by to mělo souvislost s tebou.“ Kate stiskla rty a zamračila se na něj. Nehodlala ustoupit a nechtěla nechat Daniela, aby byl nad věcí více než ona.
„Kde jsi nabyl dojmu, že si myslím, že se všechno točí kolem mě?“ Kdyby byl Daniel blíž, chytil by ji za ruku, přitáhl do náručí, přestože věděl, že by se bránila. Ne vždy mu dávala najevo, že ho miluje, ale věděl, že ano. Jemu trvalo poměrně dlouhou dobu, než si to skutečně uvědomil a připadal si potom naprosto slepý. Když se ohlédl zpátky, a vzpomněl si na ty signály, došlo mu, že s ohledem na Katinu minulost, se snad nemohla vyjevit jasněji. Vždy brala ohled na to, proč se k SGC přidal. Nechtěla nahradit jeho ženu Shari, ale ani nechtěla, aby s ní byl z lítosti. Až když byl povznesená bytost, si o tom promluvili, ale jemu trvalo pár let, než si na to zase vzpomněl, protože mu Oma Desala po návratu do těla z masa a krve odebrala vzpomínky.
„Ne, jen se snažím říct, že ti její osud připomíná ten tvůj.“ Kate se zarazila.
„Tak to není,“ bránila se chabě. Bála se to přiznat a nahlas to znělo ještě tvrději. „Existuje jen malá pravděpodobnost, že by to byla pravda. Ba‘al vždy hledal nějaký způsob, jak ovládnout celou galaxii. Víš moc dobře, proč unesl mě. Mia má jen silný antický gen, není Antik jako já, takže si tuhle bláznivou teorii nechej laskavě pro sebe.“ Odemknula auto a nastoupila na místo řidiče. Daniel rychle zasedl na místo spolujezdce a při výjezdu z parkoviště minuli auto Collinsových, jak se vrací z večeře. Na konci ulice kolem nich projela dodávka satelitní společnosti.
***
Kate zaparkovala před motelem a hodila Danielovi klíčky k jejímu pokoji. „Někam si potřebuju zajít, byla bych ráda, kdybys přes základnu zjistil, jestli IOA poslalo sledovat Miin dům.“ Z kapsy vytáhla účtenku z ranní návštěvy benzínky nedaleko motelu a propiskou z vnitřní strany saka na zadní stranu naškrábala poznávací značku dodávky a podala ji Danielovi. „Pokud chceš, přestěhuj si svoje věci na můj pokoj. Pochybuju, že ti letectvo proplatí cestovní náklady.“ Dřív než se zmohl na otázky, opět zmizela. Tohle mu tak často nedělala, jen pokud se skutečně něco dělo. Nezbylo mu nic jiného, než se sbalit, jít do pokoje a zjistit tu dodávku. Po cestě do schodů si však přiznal, že mu pokaždé uteče, než může zaprotestovat, ale taková Kate už byla.
***
Nedaleko motelu byl malý parčík se dvěma polorozpadlými lavičkami, stojícími pod lampami. Kate se posadila na jednu z nich a z kapsy vytáhla úlovek z domu Collinsových. Zkoumala antický nápis, ale nedokázala ho přeložit. Učila se antický jazyk už pár let a pořád to nebylo ono, ale psanému písmu rozuměla. Jenže tenhle nápis byl pro ni záhadou, nebyla si jistá, že Daniel bude schopen ho přeložit.
Vyvolalo to v ní jenom více otázek. Mohli mít s tím únosem něco společného Antikové? Mohli poslat Miino já z alternativní reality, aby ji dostala do minulosti? Jenže proč? A jak do toho všeho zapadal Ba‘al?
Kate schoval úlovek do kapsy a začala si mnout spánky. Bolela ji z toho všeho hlava. Zpočátku si myslela, že vysvětlení nalezne v nějaké knize, tak jako Daniel, ale bylo v tom moc neznámých, tak se rozhodla pro plné zapojení, ale cesta do Arizony jí jen přinesla další nezodpovězené otázky. Teď se potřebovala vrátit zpátky a navštívit otce. Neviděla ho pár měsíců.
Zvedla se, aby se pomalu vrátila do motelu, ale něco zaslechla. Automaticky sáhla do kapsy a během vteřiny si uvědomila, že zbraň nechala na pokoji na dně kufru. Uklidnila se a vykročila po cestičce, jakoby se nic nedělo, ale musela se přikrčit, když uslyšela dvojí svistnutí, které zničilo obě lampy, a parčík se rázem ponořil do tmy.
Kate se rozhlédla kolem sebe, ale ve tmě nikoho neviděla. Jejím očím chvíli trvalo, než si přivykly na tmu a toho využil útočník. Srazil ji tváří k zemi a chytil ji za vlasy. Zavrátil jí hlavu dozadu a pod krk přiložil nůž. Kate se neodvážila polknout.
„Radím ti dobře, přestaň se kolem Collinsových motat!“ Byl to zastřený ženský hlas, tlumený látkou, kterou měla útočnice přes ústa. „Je to moje první a poslední varování! Jestli u jejich domu uvidím zítra tu dodávku, najdu si tě a nedokážeš si představit, co ti udělám!“ Kate polknula. Ohryzek se si otřel o ostří nože.
„Ta není moje,“ zašeptala a vysloužila si tím, jen další zatahání za vlasy.
„Je mi naprosto jedno, čí je. Zítra tam nebude!“ Útočnice Kate pustila a ta než se vzpamatovala, byla v parčíku sama. Rukou si přejela po krku, ale necítila, že by ji řízla, hned na to sáhnula do kapsy a ujistila se, že úlovek zůstal na svém místě.
S velkou námahou se zvedla, otřepala si oblečení a rozechvěle zamířila zpět do hotelu, aniž by se ohlédla. Ve hlase útočnice jasně slyšela přímou hrozbu, kterou nemohla ignorovat.
Stejně jsem chtěla odjet, říkala si pro sebe, když stoupala po schodech k pokoji, aby zdůvodnila svůj návrat do Colarada. Naposledy se oklepala a zaklepala na dveře. Za chvíli jí otevřel Daniel.
„Zjistil jsi, čí je to dodávka?“ Vešla do pokoje, aniž by ho pozdravila. Odhodila bundu na židli a zamířila do koupelny. Danielovi zavřela před nosem.
„IOA nepatří, ale je možné, že ji poslal TRUST.“ Kate se na sebe podívala do zrcadla. TRUST, to nebyla tak mírná skupina jak IOA. Zarazila se a pečlivě se znovu na sebe podívala a na malou skvrnku, co měla na tričku. Byla to určitě krev. Pečlivěji si prohlédla obličej a krk, ale žádnou ranku nenašla, takže to musela být krev té útočnice.
Sundala si tričko a vešla do pokoje jen tak v podprsence.
Daniel na ni zíral nějakou chvíli dost překvapeně. Zmohl se jen na němé otevírání úst. „Co se děje?“ Kate vyhrabala ze své tašky vystřelovací nůž a pár tahy rozřezala svoje tričko a maličký kousek látky, který jí zbyl v ruce, zastrčila do malého pytlíčku, jež sebou nosila sem tam pro jistotu a pevně ho zavřela.
„Něco mi řekni, Danieli, proč by se právě TRUST zajímal o mladou holku, jejíž budoucí já se vrátilo zpět v čase a zemřelo. Tím by to měla být snad vyřešená záležitost, ne?“ Než se Daniel zmohl na odpověď, Kate ho předběhla. „A je zvláštní, že tři dny potom, co začnu sledovat její dům, se před jejím domem objeví dodávka, co ji také sleduje, až si začínám říkat, že spíš někdo sleduje mě, aby se dostal k ní.“ Kate vytáhla z tašky tričko a pro Danielův klid si ho oblékla.
„Venku se něco stalo?“ Daniel položil otázku velmi obezřetně. Kate nebyla ten typ člověka, který by hned po vstupu do dveří vyklopil všechno, co se mu stalo po cestě domů.
„Nemohu se považovat za Miina ochránce, ale někdo zřejmě ano.“ Na důkaz zdvihla průhledný pytlík a Daniel se na něj pozorněji podíval. Na kousku látky bylo patrných pár kapek krve, což mohlo znamenat jediné, že Kate konfrontovala Miina ochránce nebo snad on Kate? Pravdu znala jen ona.
„Co budeme dělat?“ zeptal se Daniel a posadil se vedle ní na postel.
„Ráno poletíme zpátky do Colarda. Pro Miina ochránce to bude vypadat, že jsme dostali strach, jenže máme ještě moc práce.“ Kate se otočila k Danielovi a jemně vklouzla svou rukou do jeho dlaně a on se na ni podíval. Další z pohledů, který tak důvěrně znal. Často si říkal, že musel být celé ty roky skutečně slepý. Po většinu času ji považoval za milovanou mladší sestřičku, ale ve chvíli, kdy mu téměř zemřela v náručí, si přiznal skutečnou pravdu, které se od té doby držel. Miloval ji skutečně vroucně. Svou první ženu Shari miloval, stejně tak miloval i Kate, přestože se ho občas zeptala, zda-li nestojí v cestě lásce, kterou bude chovat k Shari dokud bude živ, za to ji miloval ještě víc.
Proto věděl, že tenhle odhodlaný pohled v sobě skrývá i něco víc. Vědění, jež bude jemu zapovězeno.
***
Colorado, velitelství SGC
Kate po návratu na základnu pod horou Cheyenne, ihned zamířila za doktorkou Lamovou, aby jí předala látku s krví. Velmi ji zajímalo, jakého původu je Miina ochránkyně. Sama by řekla, že je ze Země, ale něco jí napovídalo, že to tak úplně nebude.
Byla celá nesvá, když čekala několik hodin na výsledky. Trochu doktorku rozhodila, když se dožadovala co nejrychlejšího výsledku, za což si vysloužila další mučivé hodiny čekání navíc, které se pokusila zaplnit studiem úlovku z domu Collinsovým. Půjčila si pár knih z Danielovy laboratoře, ale i s nimi byla na nápis krátká. Prolistovala víc než jen pár, ale ani jedna jí nepomohla. Téměř se zdálo, jakoby se jí nápis vysmíval.
Zavřela všechny knihy. Úlovek skryla do vlastní semišové krabičky a pečlivě ji zavřela. Postrčila ji na střed stolu, přímo pod světlo lampičky, kterou si za ty roky osvojila. Přečetla a prohledala v jejím světle tolik knih, že je nedokázala ani spočítat. Zamrzelo ji, že tentokrát v jejich útrobách nenašla odpověď.
Urputně zírala na stojan lampy, a když zazvonil telefon, automaticky ho zvedla. „Kate,“ ohlásila se. Oči se jí rozšířily, když od doktorky Lamové zaslechla, že má výsledky. Netušila však, že ji výsledek natolik rozruší.
Následné setkání na přestupní stanici, které domluvila Samantha, bylo pro Kate pořádným oříškem. Dělalo jí problém se chvíli soustředit, ale jakmile prošla bránou Sam společně s Miou, Kate se uklidnila. Zírala na Miu jako na člověka, kterého vidí prvně v životě, přestože ji pár dní sledovala od rána do večera v jejím přirozeném prostředí. Musela uznat, že stačilo pár dalších let a návrat do minulosti, aby se Mia změnila, ne jen vzhledově, ale i to, co z ní vyzařovalo.
Kate jí zevrubně vyprávěla o celém týdnu a Mia jen zvedala obočí a musela uznat, že pracovala velmi obezřetně, protože to její minulost neovlivnilo. Při předání krabičky zabalené v dárkovém papíře, se Mia na Kate překvapeně podívala a obočí jí vyletělo nahoru, když zespodu ucítila semišovou krabičku, na kterou chtěla něco říct, ale Kateiny oči ji upozornily, aby mlčela.
Mia si dárek vzala velmi neochotně, přesto přitom zírala dlouho dobu do Katiných šedo-zelených očí, od kterých se nedokázala odtrhnout, protože měla dojem, že ji zná. Nakonec pohled odvrátila a trochu studem zrudla.
Jako naprosté cizinky si potřásly rukama a odešly zpět na miliony let vzdálené základny amerického letectva se zmatkem ve vlastních myšlenkách, což Kate na Zemi musela nějak vyřešit. Byla zklamaná, že nemohla Mie říct, proč ji poslali na Atlantidu, ale sama si tímhle uvědomila, že i ona o své minulosti ví tak málo a tak se rozhodla, že musí navštívit svého otce, který se po návratu na Zem po pár letech strávených jako hostitel Goa‘ulda, rozhodl, že nějaký čas stráví v psychiatrické léčebně.
***
Kate vyšla na zahradu společně se zřízencem, který jí prstem ukázal, kde sedí její otec. Skrytý před horkým odpoledním sluncem. Vydala se jeho směrem, kolena se jí třásla a dech zadrhával. Neviděla ho už pár měsíců. Práce pro letectvo nebyla právě snadná, ale nebýt jeho, nepřežila by v Ba‘alově pevnosti takovou dobu. Ničilo ji, když věděla, jakou cenu za to její otec musel zaplatit.
„Nikdy ses nebála za mnou chodit.“ Kate přimrzla na místě, když uslyšela otcův konejšivý hlas. Doteď si neuvědomovala, jak moc jí chybí. Zdolala těch posledních pár kroků a posadila se na krajíček volné židle, co stála vedle něho. Opatrně se na otce podívala a musela konstatovat, že se vůbec nezměnil. Za ty roky mimo Zemi téměř nezestárnul, jediné, co mohlo prozradit posledních pár let v zajetí, byly oči. Jeho oči byly očima starce, který viděl za svůj život už tolik, že už nic dalšího vidět nechtěl a Kate si to až moc dobře uvědomovala.
„Nebojím se, táto,“ začala opatrně.
„Nebyla jsi tu půl roku, holčičko. Hodně práce?“ Ptal se jí jakoby nic a Kate to nedalo. Provinile vydechla a zakroutila hlavou.
„Nerada tě vidím na tomhle místě.“ Pozdvihla hlavu, aby se setkala s jeho pohledem. On se však na ni usmál.
„Tady se mě neptají, co jsem zažil, jen jaké jsem z toho měl pocity, a když nemůžu spát, pomůžou mi a věř mi, že spánek mě někdy velmi obchází.“ Kate v duchu zaúpěla a natáhla ruku, aby stiskla otcovu.
„Nabízela jsem ti, že ty vzpomínky můžeme dát pryč a nahradit je jinými.“ Na to se její otec odtáhnul a upřel na ni autoritativní pohled, pod kterým se přikrčila.
„Nechci nalhávat sám sobě, co jsem zažil a chci být sám sebou, abych se s tím dokázal srovnat, jen to bude nějakou dobu trvat, holčičko. Ale to není důvod tvé návštěvy, co se stalo?“ Jeho azurově modrý pohled byl natolik odlišný od toho jejího, ale i když nebyl jejím biologickým otcem, znamenal pro ni všechno, všechno, co ji v životě formovalo, nehledě na Ba‘ala.
Neochotně zašmátral u krku a zpod trička vytáhla přívěšek, téměř totožný s tím, co předala před pár dny Mie na přestupní stanici. Katin otec se na přívěšek dlouze zadíval.
„Ty ho ještě máš?“ zeptal se pomalu, z čehož Kate poznala, že uhodila hřebíček na hlavičku nebo alespoň v to doufala.
„Našla jsem téměř stejný, táto.“
„Jak to myslíš?“
„Nemůžu ti to přesně říct, ale v jednom domě jsem našla stejný přívěšek, jen s jinými symboly.“ Rozepnula si ho a položila otci do dlaně, ten ho jen velmi opatrně sevřel a přitáhl blíže. Oválný tvar mu padl do dlaně jako ulitý. Za celé ty roky, co ho jeho dcera nosila, nedokázal přijít na to, z čeho je udělaný.
„Ten přívěšek je stejně zvláštní jako ty, taktéž způsobem, jak jste se vy dva dostali ke mně.“ Vzpomínal na to ráno před devětadvaceti lety, kdy si šel zaběhat a v půli své trasy se zastavil, když z keře zaslechl dětský pláč. Nikdy nezalitoval svého rozhodnutí, nahlédnout do toho keře, i když to znamenalo, že se musel stát hostitelem mimozemského hada.
„Táto, chci se tě zeptat, jestli ten přívěšek byl skutečně zamotaný v té dece, když jsi mě jako mimino našel, nebo jestli ti ho nedal vysoký muž v bílém obleku.“ Katin otec zamrkal. Tohle slyšel prvně. Ještě nikdy nezpochybňovala jeho vyprávění o tom, jak ji našel. Nikdy jí nelhal.
„Bylo to tak, jak jsem ti vyprávěl a ten přívěšek jsi měla omotaný kolem ručičky.“ Kate stiskla rty. Nic nedávalo smysl. Všechno to byl chaos. Proč měla Mia a Kate stejný přívěšek a proč vzorek krve, který získala od té útočnice, měl podobné chromozomy jako má Kate? To mohlo mít jediné vysvětlení.
„Mám sestru?“ Katin otec se zarazil. Poslední dva roky, co se snažil vzpamatovat z hrůz, které ten had v jeho hlavě napáchal jeho vlastní rukou, se snažil vzpomenout na věci, co v sobě hluboko pohřbil, aby se k nim ten parazit nedostal.
„Nemám nejmenší tušení, holčičko, ale asi rok potom, co jsem tě našel, a my si tě s maminkou osvojili, mě navštívil muž. Nebo spíš mě zastavil, když jsem tě vezl v kočárku. Podíval se na mě, poděkoval, že se o tebe tak dobře staráme a řekl, že je důležité, abys měla u sebe ten přívěšek.“ Kate údivem otevřela pusu a zírala na otce.
„Ja… jak vypadal?“ zeptala se ho Kate roztřeseně.
„Nechápu, proč jsem si na něho nevzpomněl dřív, ale v posledních letech jsem neměl moc času na přemýšlení…“ Větu nechal nedokončenou, věděla proč. „Ale mám dojem, že byl vysoký a v bílém obleku, ne takovým jaký nosíme tady, takovým jiným.“
Kate stiskla ruku v pěst. Najednou jí to do sebe všechno zapadlo. Pořád přemýšlela, kdo byla ta útočnice, měla podobné chromozomy jako ona, ale nebyla Antik, měla jenom silný antický gen a Kate, když mluvila se Sam, se dozvěděla, že Mia má taky velmi silný antický gen. Doktorka to neměla s čím srovnat, protože Miinu krev už zkoumali v oblasti 51, takže výsledky se na základnu nedostaly. Byla si skálopevně jistá, že když výsledky porovná, budou stejné, což znamenalo, že to Mia je její sestra, jenže jak mohla ta útočnice být Mia, když ta byla ve své době doma a Mia z budoucnosti byla na Atlantidě?
Alternativní já! Kate v duchu zajásala. Byla to Mia z alternativní reality! Mia přeci říkala, že ji její já dostalo na Atlantidu.
„Já mám sestru!“ Tak moc to chtěla říct nahlas, ale prvně musela srovnat svoje vzorky s těmi Miinými. Což povede k dalšímu pátrání. Pomalu se podívala na otce a usmála se na něj. Stiskla jeho ruku a on jí úsměv oplatil.
„Byla to důležitá vzpomínka?“ Vrátil Kate přívěšek a ona jej stiskla v ruce.
„To se ještě ukáže, táto, a slibuju, že ti to pak všechno řeknu.“ Otec se na svou dceru spokojeně usmál a byl rád, když s ním strávila zbytek odpoledne a společně si povídali o obyčejných věcech a vesmír nechali pro těch pár hodin bez povšimnutí.

[Aiwendill]

no už som z toho celý domotaný... kto je kto a tak...

Tak jak to vypadá s pokračováním? Ta poslední kapitola by chtěla trochu dovysvětlit

Kapitola mapuje díly:
4x10 – Smrtící spirála
4x11 – Všechny mé hříchy budou vzpomenuty
4x12 – Válečná kořist
Kapitola se odehrává i:
po filmu StrarGate: Návrat

14. kapitola – Matky, dcery a syn
Posledních pár dní jsem si nedokázal hrát na Miu a toužila se stát zase tou obyčejnou holkou, kterou mi připomněla Kate, s níž jsem se setkala na přestupní stanici. Následující noci jsem špatně spala a přemýšlela nad tím, jak jsem se zachovala klidně, když mi Kate vyprávěla o mém životě, mé rodině... jako bych to už nebyla já.
Bylo toho na mě moc. Dokud jsem o domově a svém bývalém životě neslyšela, dokázala jsem se s posledními dvěma roky docela dobře srovnat, ale Kate nevědomky zkalila klidné vody v mé hlavě, což se někde muselo projevit.
Nedokázala jsem dlouho vydržet v jídelně s dalšími členy expedice.
Rodneyho neustálo povykování kvůli Replikátorům, mě vytáčelo a musela jsem se hodně držet, abych ho neposlala do háje.
Podplukovníkovi Sheppardovi jsem se záměrně vyhýbala, protože jsem netušila, jak hrubě a nevybíravě bych zareagovala, kdyby něco řekl. Jistá jsem si byla tím, že i ta nejobyčejnější věc vypuštěná z jeho úst by mě dokázala rozpálit doběla.
Dokonce i jediná další Teylyna prosba o mlčení o jejím těhotenství se zdála jako poslední kapka do pomyslného poháru trpělivost.
Prostě jsem chtěla trávit chvíle jako obyčejný člověk a ne jako stroj na zabíjení, co se učí zacházet s mečem. Na kratičkou chvíli jsem si chtěla zase připadat jako mizerně placený americký zaměstnanec ve fabrice, kde vás neustále upozorňují, že ochranné brýle musíte mít na očích a ne na hlavě, kdy se obáváte, aby vás někdo z vedení neviděl, jak si otevíráte stroj, abyste z něj vytáhli vyrobený kus, který stroj vyhodnotil jako špatný, přestože vy víte, že špatný není a bylo by mrhání ho vyhodit. To bylo největší vzrušení, jakého jsem ve svém minulém životě mohla dosáhnout a já teď litovala, že jsem si kdy přála zažít něco víc.
Teď, když jsem byla tady, všechny moje představy a touhy, co se odehrávaly pouze v mé hlavě, se změnily na krutou realitu, která na mě útočila ze všech stran a já ji nedokázala ovládnout.
Rázem jsem si začala všímat nepatrných drobností, které uváděly stroj Expedice Atlantida do chodu. Ani po dvou letech jsem neznala všechny lidi z expedice. Pár jsem jich dokázala vyjmenovat, ale někteří obyčejní členové, jako byli poskoci doktorů a profesorů, byli jen ti bezejmenní lidé, co stojí za těmi chytrými a zapisují jejich myšlenky, protože ti se nechtějí zdržovat jejich zapisováním.
A pak tu byly ty dvě krabičky, které mi předala na přestupní stanici Kate. Tu menší semišovou krabičku překryla větší krabičkou, zabalenou do jednobarevného dárkového papíru, tak aby tu menší Sam neviděla. Zírala jsem na tu Kate ze Země a pokoušela se přijít na to, proč mi tu druhou dává potají, nehledě na to, že když jsem se na ni dívala, někoho mi připomínala. Neodbytný pocit známosti mě neopouštěl ani teď.
Jedním jsem si byla jistá, ten její pohled mi jasně dával najevo, že o té druhé krabičce musím mlčet, což vyvolalo jen další otázky, ale zase odpovědělo na jiné, že nic z toho, co se za poslední dva roky stalo, není náhoda a Kate na něco přišla, ale prozatím o tom nechce mluvit, zřejmě proto, že nemá veškeré informace. A to mi stačilo, abych v ni vložila svou důvěru.
Bohužel po otevření semišové krabičky mě čekalo zklamání. Oválný přívěšek s antickými symboly mě neuspokojil. Tak tohle byla ta věc, co mi dal před léty ten Antik? Napadla mě pouze jediná otázka. Co to má sakra znamenat?
Byla jsem z toho ještě víc podrážděná. Z pochopitelných důvodů, jsem se všem vyhýbala, jež jsem už nastínila. Nestála jsem o žádnou konfrontaci s kýmkoliv z expedice, která by ohrozila můj pobyt tady, protože – což jsem si velmi neochotně musela přiznat – byla Atlantida můj jediný domov a já neměla kam jinam jít a šíleně mě to štvalo.
Každý den jsem chodila na molo a pozorovala západ a východ slunce a dívala na ty měsíce, na které jsem si už konečně zvykla, přestože mi ten náš Měsíc chyběl.
Dokud nejste na jiné planetě, neuvědomíte si, jak některé věci, co jste pokládali za samozřejmost, vám chybí. Například, i když v Tusconu nebylo tolik vodních ploch, bylo tam jedno menší jezero, kam jsme s rodiči jezdili každé léto na dovolenou. Měli na břehu chatu, co máma zdědil po rodičích, tedy po babičce. Skoro každý den před večeří, kdy nebylo co dělat, jsem s tátou chodila na břeh a společně jsme házeli ploché kamínky na hladinu a počítali, kolik náš kámen udělá skoků po hladině. Táta samozřejmě pokaždé vyhrál, protože můj kámen vždy žbluňknul pod hladinu, aniž by se mu podařilo udělat jediný skok.
Tohle na Atlantidě nebylo možné, protože tohle město bylo ve skutečnosti obrovská vesmírná loď, která dosedala na vodní hladinu a byla celá z kovu, takže kameny tu byly nedostatkové zboží a papírky zmuchlané do kuliček, většinou ani na hladinu moře nedoletěly.
Jak říkám, dokud o té věci víte a můžete ji každý den dělat, nechce se vám, ale když vám ji vezmou, prahnete po ní víc než po čemkoliv jiném.
A popravdě, já prahla i po těch nejobyčejnějších věcech, dokonce i po době, kdy jsme se dozvěděli, že se máma už nikdy nevrátí domů. Ta bolest byla skutečná, ale na Atlantidě mi připadala tak vzdálená, až jsem se zhrozila, že přestávám na mámu myslet, což byla pravda. Ty roky po její smrti jsem se snažila na to nemyslet a pokoušela si nalhávat, že se jednoho dne vrátí, protože plní nějaký super tajný úkol, kvůli kterému musela přesvědčit i svoji rodinu, že je mrtvá, ale s přibývajícími roky jsem musela sama sobě přiznat, že to bylo jen odmítání její smrti, až jsem se rozhodla na ni nemyslet.
Jenže na Atlantidě jsem na mámu pomyslela pouze jednou a to když se o ní zmínil generál O'Neill, protože se mi skrze její odkaz snažili vnutit loajalitu a vděčnost vůči americkému letectvu. Pravda byla taková, že po mámině smrti jsem začala armádu nenávidět víc než cokoliv jiného, takže si dokážete živě představit, jak jsem se musela cítit, když jsem před dlouhými měsíci dorazila na Atlantidu.
Horší než noční můra.
Zmuchlala jsem další samolepící papírek a mrštila jím na hladinu moře, ale prudký vítr mi ho vmetl zpátky do tváře. Vypustila jsem z pusy pár anglických a českých nadávek, abych si ulevila.
„No páni, neřekla bych, že tě uslyším takhle mluvit." Prudce jsem se otočila k Jennifer, která stála jen pár kroků za mnou.
„Promiň," zamumlala jsem a strčila zbytek bločku do kapsy.
„Když jsem byla malá, často jsme s bratrem závodili, čí kámen udělá víc žabek." Nepatrně se na mě usmála. Každý další den jsme k sobě nacházely tu správnou cestu a já za to byla velmi vděčná, potřebovala jsem přátele, kteří neměli na ramenou prýmky.
„Měla bych si odněkud donést kamínky," dodala jsem se smíchem a rozešla se zpět k městu s Jennifer po boku. Příčilo se mi, přetvařovat se před ní, ale mlčení byla nejlepší obrana.
„Opět vysílám tým na Kerasovu planetu. Vesnic je tam spousta a ty děti potřebují prohlédnout, takže je to dobrá příležitost." Nepatrně jsem přikývla. Byla jsem jí za to vděčná. Potřebovala jsem na nějakou dobu Atlantidu opustit a Kerase jsem měla upřímně ráda. Připomínal mi bratra. Zajímal se o mě, když mi tenkrát odoperovali z mozku nádor.
„A kdy?" zeptala jsem se co nejklidněji. Jennifer pokrčila rameny.
„Snad za pár hodin. Rodney chce dělat něco s bránou, ale neptej se mě co." S úsměvem rozhodila ruce.
„Doufejme, že to dopadne dobře," pokusila jsem se o žert, ale ten vyšel na prázdno, protože i Jennifer myslela podobně. Rodneymu se v poslední době prostě nedařilo a to jeho fňukání mě už taky unavovalo a jak jsem později zjistila, nebyla jsem samotná, kdo o Rodneym smýšlel podobně.
Nakonec jsem dorazila do centrální věže sama. Jennifer se chtěla naobědvat, ale já neměla hlad. Možná dostanu hlad, až se zeptám Rodneyho, jak mu ta práce bude dlouho trvat, táhlo se mi hlavou, když jsem byla téměř v řídící místnosti a nepatrně do mě strčil Ronon, když probíhal dovnitř přede mnou.
Samo o sobě to nic nemuselo znamenat, ale tohle byla Atlantida. Antické město v jiné galaxii, rychlejší krok mohl znamenat spoustu věcí, ve většině případů nic dobrého.
Rozběhla jsem se za ním. Ani jsem se nezarazila, když stanul podplukovníkovi Sheppardovi po boku a zíral na obrazovku stejně udiveně jako on. Mě si nevšimli, tak jsem si stoupla za ně a podívala se také.
Zajíkla jsem se. Podplukovník se na mě otočil, ale nic neřekl, musel být stejně překvapený jako já.
„Nejsem vaše Elizabeth, jsem pouze její kopie, kterou vytvořila samostatná frakce Replikátorů, kteří se odtrhli od Oberotha." Proti mé vůli mi hrkly slzy do očí, když jsem se dívala na Elizabeth. Na Replikátorku Elizabeth a ještě víc se rozbrečela, když potvrdila, že skutečná Elizabeth zemřela před několika měsíci.
Na to jsem se nemohla dívat. Co nejklidněji jsem se vzdálila od obrazovky a chtěla odejít, ale když se zavřela brána, otočila jsem se k ní a setkala se s pohledem podplukovníka. Bleskově jsem sklopila hlavu, ale už bylo pozdě, viděl mě ubrečenou a to bylo něco, co jsem nikdy nechtěla připustit.
Co nejklidnějším krokem jsem odešla z věže a raději zamířila na molo. Byla jsem tam poslední dobou až moc často, ale bylo to jediné místo ve městě, kde jsem si mohla připadat zase jako já.
***
Kopie Elizabeth se zadívala na Johna. I když věděla, že je kopie, musela ještě něco říct, když informovala o smrti svého originálu. Bylo zvláštní takhle o sobě mluvit a vědět, že veškeré pocity, co má, nejsou ve skutečnosti její.
„Ještě je tu jedna věc, o kterou jsem tě chtěla požádat, Johne." Sheppard se na ni podezřívavě podíval. Mohla mluvit o spoustě věcí, ale tak nějak vytušil, co může být tak důležité, aby mu to ještě sdělila.
„Nabídl jsem Collinsové smír, ale odmítla ho," předběhl Elizabeth, když si myslel, že ví, o čem bude mluvit, ale ta jen naklonila hlavu.
„Nedivím se jí," stiskla rty a na kratičký okamžik sledovala svoje nohy kráčející po zelenající trávě na Novém Athosu, „nechoval ses k ní ze začátku příliš hezky, ale to je teď vedlejší." Zdvihla k Johnovi hlavu a zadívala se mu s vyřčenou žádostí do očí. „Jen tě chci požádat, abys na ni dohlédl. Ani jako kopie ti nemohu sdělit, s čím se pravé Elizabeth svěřila. Jedno je ale jisté, nějakým, pro mě utajeným, způsobem je pro galaxii Pegas důležitá. Potřebuje pomoci na to přijít. Sama to nezvládne. Tohle prostě nemůže být náhoda, Johne. Nezjišťuj, jakým způsobem se sem dostala, to není až tak důležité. Jen na ni dej, prosím, pozor! Pokus se na to taky podívat z jejího úhlu. Je to jenom mladá žena, která byla násilně vytržena ze svého života vržena do naprosto neznámého a nepřátelského prostřední, za které už nejednou krvácela. Je to pro ni jediný domov a sama je stejně zmatená jako ty, pokus se jí proto pomoci a ne jí to ještě stěžovat, najdi si k ní cestu a uvidíš, že ti začne důvěřovat, což bude ne jen pro tebe výhodou." Lidská Elizabeth si nedokázala představit plný rozsah Miiny přítomnosti, ale Replikátorské Elizabeth to dávalo smysl a uvědomila si Miina potencionálu, který by mohl mít vliv na vývoj války s Wraity, ale to si nechala pro sebe, a skryla to i před zbytkem kopií a před Replikátory, kteří je zajali, když svým lidským protějškům pomohli utéct.
***
Zpráva o tom, kolik mají Replikátoři lodí, se po Atlantidě šířila jako lavina a zastihla naprosto všechny a ve všech vyvolala opodstatněný strach. Mně to však bylo pro tu nepříjemnou chvíli jedno. Snažila jsem se všem a všemu vyhýbat, ale stačil mi jediný pohled na noční stolek, a bylo mi jasné, že se musím zpátky postavit na nohy a vykročit, přímo vstříc svému největšímu bubákovi.
Při jedné z mnoha příležitostí mi máma řekla, že život je o neustálém škobrtání, protože nejsme bohové a nemůžeme být dokonalí, a proto máme před sebou celý život, abychom se neustále něco učili a zároveň se poučovali ze svých chyb.
Nemohu se změnit ze dne na den, to bych jen lhala sama sobě, ale můžu si dokázat, že malými škobrtavými krůčky se o to můžu alespoň pokusit.
Zvedla jsem hlavu o něco výše a pomalými kroky mířila k pokoji Elizabeth. Občas jsem zpomalila a přemýšlela, jestli si to nemám rozmyslet, ale po tom všem, co se včera stalo, jsem v sobě musela najít sílu povznést se nad svoji hrdost.
Replikátorský útok na Nový Athos mi silně připomínal sen, ve kterém se Elizabeth změnila v toho Antika, co mi dal oválný přívěšek, který jsem měla pečlivě ukrytý pod tričkem, a neustále mě chladil na hrudní kosti. Čekala jsem od něj, že mi dodá pocit bezpečí, ale nestalo se tak, prostě to byl jen přívěšek. Takže jsem se musela snažit sama.
Přidala jsem do kroku a kousek od otevřených dveří jsem se zhluboka nadechla. Sevřela v ruce knihu, kterou mi před mnoha měsíci půjčila Elizabeth a konečně se odhodlala zaklepat na zárubeň otevřených dveří.
Při pohledu do pokoje se mi hrudník bolestivě stáhl, ale dostatečně jsem s tím bojovala. Chvíli trvalo, než se ke mně od jedné krabice otočil podplukovník Sheppard a změřil si mě pohledem. Úplně jiným pohledem, než jsem od něj v téhle situaci čekala. Něco se změnilo. Jeho pohled byl jiný. Už v něm nebylo tolik nenávisti a podezíravosti, ale to mohlo zapříčinit to, že musel balit Elizabethiny věci.
„Collinsová?" zeptal se překvapeně a zavřel krabici, aniž by ze mě spustil pohled.
„Pane, mohu vstoupit?" Bez mučení přiznávám, že mi tahle mluva nechyběla, připomínala mi mámu a čas strávený s ní, ale hluboko v sobě jsem pociťovala zadostiučinění a podivné souznění, které mi připomínala.
Podplukovník na mě kývnul a já vstoupila. Krátkými rychlými kroky jsem k němu došla a natáhla ruku s knihou jeho směrem.
„Půjčila mi ji doktorka Weirová. Bohužel jsem ji nestihla vrátit osobně." Vzal si ji ode mne a pár vteřin na ni nepřítomně zíral, než otevřel krabici pod svýma rukama a položil knihu na vršek věcí a znovu ji zavřel.
„Dík." Přikývla jsem, otočka mi netrvala ani dvě vteřiny a už jsem cítila jeho pohled v zádech, přesto jsem nepocítila potřebu se otočit. Nebyl to sice vstřícný krok vůči němu, ale byl to začátek.
„Důvěřovala ti," pronesl pomalu a já se zastavila. Zůstala jsem k němu zády. „Dvakrát si vzala tvoje tajemství do hrobu." Nedokázala jsem se nadechnout, natož se pohnout. „Nechápu, jak ti každý může každý tak bezmezně důvěřovat. Plukovník Carterová je v tomhle stejná jako Elizabeth." Nebyla by, kdyby jí generál O'Neill neřekl o mé mámě. Všichni ze Země tak nějak přehodnotili svoje posuzování mé osoby, když se dozvěděli o mámě a mysleli si, že okamžitě změním názor a budu jejich poslušným vojákem, ale to se spletli. Obrátila jsem se k nim zády, tak jako se oni obrátili zády k mojí rodině, když máma umřela a oni nebyli ani sto poděkovat za věrné služby. Nějaké hloupé oznámení ji nemohlo vrátit zpět, ani vyrovnat se letům, které jim obětovala. Proto jsem musela říct to jediné, co jsem považovala za vhodné.
„Snažím se a dělám všechno pro to, abych si tu důvěru získala," řekla jsem mu popravdě. Nic víc jsem ze sebe nedokázala dostat a raději odešla.
Několik následujících dnů jsem na podplukovníka neměla šanci narazit. Díky sledování replikátorských lodí, se tým snažil evakuovat planety v dráze jejich letu, ale mnoho jich odmítlo, díky čemu zemřely tisíce lidí, a to i tím nejotrlejším člověkem prostě otřese.
Snažila jsem se na to nemyslet. Pomohla mi s tím Sam. Důvěrně mi půjčila několik složek s hlášeními jak z Atlantidy, tak i ze Země a já se tak mohla seznámit s dalšími a dalšími padouchy, se kterými se americké letectvo během deseti let existence programu Hvězdné brány setkalo.
Nestačila jsem se divit. Kdyby mi tohle někdo řekl před třemi roky, vysmála bych se mu do tváře. Vyživovalo to ve mně už tak důvěrné známé otázky, proč jsem se v tomhle šíleném vesmíru objevila i já a pokoušela se nalézt odpovědi ve snech, protože ten s Elizabeth se stal pravdou.
Měl Davos snad na mysli, že když počkám, můj mozek začne pracovat jinak? Mohlo to být vůbec možné? Skutečně se mi po odstranění toho nádoru na mozku otevřela jistá vrátka, která vyžívali mí antičtí předkové k tomu, aby se povznesli na vyšší úroveň bytí? I když to bylo velmi lákavá teorie, nebyla jsem tak naivní, abych si myslela, že mohu vidět do budoucnosti, protože budoucnost byla podle mého názoru velmi subjektivní, i když se veškeré Davosovy předpovědi staly skutečnými. Dokonce i s tím viděním, že bude zničena Atlantida. Jen s tím rozdílem, že byla zničená jiná Atlantida. Což podle mě může být i chyba v pochopení.
Zatahala jsem za přívěšek a sklouzla pohledem na jeho oblé kontury a zapřemýšlela, jak do toho vše zapadá on.
„Tady jsi." Bleskově jsem přívěšek schovala pod tričko a s úsměvem se otočila na Teylu. Připadalo mi, že v poslední době lžu lidem okolo daleko více než je obvyklé, a že lžu i sama sobě, což nebyla od máminy smrti žádná novinka, ale při pohledu na Teylu se ve mne hnulo svědomí, přesto jsem si stále vtloukala do hlavy, že ji teď musíme všichni chránit daleko odpovědněji než doposud.
„Snad jsi mě nehledala?" Postavila se vedle mě a zadívala se na město. Je pravda, že jsem molo vyměnila za jeden z mnoha balkónů, aby nebylo tak snadné mě najít, protože jsem prostě nechtěla, aby mě každý hned našel, takže mi občas připadalo, že je Teyla na mě nějak vyladěná či napojená, anebo to bylo spíš tím, že od té doby, co je těhotná, se snaží vyhýbat podplukovníkovi, aby mu to nemusela říct.
Když jsem si ji blíže prohlédla, byla nějaká pobledlá. „Stalo se něco?" Jen velmi pomalu se na mě podívala.
„Musela jsem Johnovi říct, že jsem těhotná." Zhluboka jsem se nadechla a nedokázala nějakou dobu vydechnout. „Takhle chladně se ke mně ještě nikdy nechoval." Znovu se otočila k městu a já konečně dokázala vydechnout. „Jestli se takhle chová k tobě celou tu dobu, naprosto chápu, proč se mu vyhýbáš." Měla jsem chuť říct, že to není jediný důvod, ale uvědomila jsem si, že bych jen rozvířila vody a donutila Teylu přemýšlet nad mým tajemstvím. Pravda byla, že ona ho neřešila, za což jsem byla ráda. A Teyla teď potřebovala být v bezpečí, především kvůli svému dítěti, které by mohlo být posledním Athosianem v Pegasu, ale doufala jsem, že to tak nebude a Teyle se podaří najít své lidi a otce svého dítěte.
„Jak zareagoval?" zeptala jsem se jí.
„Okamžitě mě odvolal z aktivní služby," povzdechla si a já se musela zeptat.
„Proč jsi mu to řekla právě teď?" Byla jsem tak zabraná do hlášení, že jsem přestala vnímat dění na Atlantidě, což bylo u mě naprosto normální. Do práce jsem si na odpolední a noční směnu brávala na přestávku knihu, abych si při svačině mohla číst a dokázala jsem se do čtení natolik ponořit, že jsem naprosto zapomněla, kde jsem a popravdě, hlášení z misí, byly napínavější než cokoliv, co jsem kdy četla, takže mi unikly důležité věci na základně, včetně toho, že Apollo a Daedalus společnými silami ničily replikátorské lodě a Rodney spolupracuje s Wraitem. Vlastně Atlantida se dala na spolupráci s Wraity, protože Rodney konečně přišel na to, jak Replikátory zničit, ale jeho plán nebyl úplně dokonalý a proto byly potřeba další lodě, aby dokázali Replikátorům nějakou dobu odolávat, proto se musel podplukovník, Ronon a Teyla vydat s tím Wraitem, aby domluvili, kolik úlů se k Atlantidě připojí, ale celý tým omráčili, a tak musela Teyla s pravdou ven.
„Nemohu jen tak nečinně sedět." Tahle jediná věta měla v sobě skryto několik významů, které ani Teyla nemusela vyslovit nahlas. Byla jsem si vědoma faktu, proč se Teyla Emmagan připojila k Atlantidě, na čem jí v posledních měsících neuvěřitelně záleží a nebylo to jen její dítě. Přesto nebylo právě lehké, abych ji uklidnila slovy, která mi příliš nešla přes rty.
„Podplukovník Sheppard to s tebou myslí dobře. Na Zemi se s těhotnými ženami zachází velmi opatrně, máme k novému životu velkou úctu. Dokonce, i když pracuješ rukama, lékaři doporučují, aby se žena přestala namáhat..."
„Athosianské ženy jsou až do porodu velmi aktivní," sdělila mi hrdě.
„Tohle ale není běžná situace, Teylo, jsme ve válce, kde se zajatci neberou." Až do teď jsem se tomu označení vyhýbala a otřáslo se mnou mnohem víc, než jsem si myslela. Srdce se mi roztlouklo mnohem rychleji, uhnula jsem Teylynu pohledu.
„Musím jít," vyhrkla jsem přidušeně a doslova jsem od ní utekla. Po cestě jsem polykala slzy a snažila se z hlavy vytěsnit veškeré vzpomínky, které jsem měla spojené s tímhle označením a že jich nebylo málo. Rok 2001 byl na prvním místě a doteď jsem se téhle vzpomínce dokázala vyhnout, ale teď na mě útočila ze všech stran. Nedokázala jsem ani rovně jít. Měla jsem podezření, že ten pitomý nádor neměl na svědomí potlačení mé antické části, ale i vzpomínek, které jsem měla spojené s mámou, nebo to byla prostě blbost a já to potřebovala na něco svést, abych ze sebe smyla veškerou vinu, že jsem mámě nikdy neodpustila, že odletěla do New Yorku a už se z něj nevrátila a nechala mě, Marka a tátu samotné.
Přejela jsem rukou přes panel, vpadla do pokoje a ještě za sebou stačila zavřít, než jsem se zhroutila a rozbrečela se jako malá holka. Zalykala jsem se vzlyky a nedokázala se nadechnout, až se mi z toho točila hlava. Všechny ty roky, co jsem pláč potlačovala z čirého vzteku, že nás máma nechala samotné, za tu její hloupou práci, o které říkala, že už není nebezpečná, že už na mise nechodí, že jen cvičí novou generaci ochránců Ameriky. Všechno to byla jedna velká lež a ona nás nechala na holičkách. Nechala mě vyrůstat bez opory a nechala na mě veškerou tíhu ženy v rodině a já to nezvládala. Mark se uzavřel před světem a šel v máminých šlépějích místo mě a táta ... táta teď byl naprosto sám.
Stulila jsem se do klubíčka a přestala vnímat všechno okolo. Ironií bylo, že jsem si přála, aby máma přišla, objala mě, utěšila a řekla, že to bude dobrý, stejně jako tehdy, když jsem od toho Antika dostala ten přívěšek a táta mi ho zabavil. Doteď si jasně vybavuju, co mi na to máma řekla.
„Za svůj život jsem se naučila, že se nic neděje náhodou. Všechno má svůj důvod, a jestli jsi ten přívěšek dostala, získáš ho zpět, jen si budeš muset počkat. Tatínek to s tebou myslel dobře, zlato." Políbila mě do vlasů a odešla. Bylo mi ani ne jedenáct a za pár týdnů byla máma mrtvá a já naprosto všechno spojené s ní vypustila z hlavy, včetně toho přívěšku.
Vytáhla jsem přívěšek a zadívala se na něj skrz slzy, které mi stále vytékaly z očí a mlžily mi výhled. Ta zpropadená věc, se mi pohupovala mezi prsty, to tahle věc všechno začala a ten Antik to moc dobře věděl. Mohl za to on. Zničil mi život a já si to ani neuvědomila. Táta měl pravdu! Nikdy si neberte nic od cizích lidí!
Vztekle jsem přívěšek strhla z krku a mrštila jím přes celou místnost k otevřenému oknu. Zavřela jsem oči a ignorovala cinknutí, které mohlo znamenat hodně věcí, ale já je teď nedokázala vnímat.
Otřela jsem si slzy z tváře, potáhla jak malé děcko a zalezla si do postele. Pevně jsem stiskla víčka, aby mi žádná další slza nesmáčela tváře. Potřebovala jsem si odpočinout. Už dlouho jsem neměla záchvat úzkosti, naposledy v roce 2009, což se vlastně ještě nestalo – uvědomila jsem si téměř hystericky – ještě nikdy se mi nepodařilo nad ním převzít kontrolu, proto jsem to nechtěla pokoušet. Nejlepší bude se z toho vyspat. Přetáhla jsem si až přes hlavu slabou přikrývku a stulila se do klubíčka. Naučeně jsem strčila ruku pod polštář, abych chytila roh rámečku, ale pozdě jsem si uvědomila, že tady ho nemám. Téměř okamžitě se mi začalo stahovat hrdlo a já se nedokázala nadechnout.
Jen klid! říkala jsem si.
Spustila jsem nohy na podlahu, roztáhla kolena a hluboce se předklonila. Opět se slzami v očích jsem se sama sebe ptala, jak se bez toho rámečku obejdu. Na Atlantidě zatím nenastala situace, kdy bych ho potřebovala, takže nebylo divu, že mě začala zachvacovat panika. Což moc super skutečně nebylo, předčasně jsem říkala hop, i když jsem ještě nezačala ani skákat.
Snažila jsem se dýchat zhluboka a myslet na hezké věci, ale ať jsem se snažila sebevíc, veškeré hezké myšlenky vedly k těm špatným. Samuel, Carson, máma, Mark. Všechno to mělo stejný konec. Nepomohlo ani to, když jsem si říkala, že jsem na jiné planetě, v jiné galaxii, kde není na takové hroucení vůbec čas ani vhodné místo. Že už jsem dospělá a tyhle záchvaty jsem měla nechat v minulosti, ne v té, ve které právě jsem, ale v té, v níž jsem byla obyčejný dělník v továrně s deseti dolary na hodinu.
Cuknula jsem sebou, když někdo zaklepal na dveře. Neměla jsem tušení, kolik času uteklo, ale tma za oknem byla silným vodítkem.
„Mio, to jsem já, Teyla. Můžu dovnitř?" Nebylo těžké si Teylu za těmi dveřmi představit. Její neobvyklý úbor. Čokoládové oči, které si prohlížejí dveře, jak přitom naklání hlavu a pohybuje rty.
Zhluboka jsem vydechla a narovnala se. Dýchalo se mi pořád těžko, ale už o něco lépe než předtím.
„Jsi v pořádku?" Teylyn hlas mi pomalu vracel logické uvažování. Těžkopádnými kroky jsem se dostala až ke dveřím a zkontrolovala svůj vzhled, než jsem otevřela dveře.
***
Teyla spustila ruku k boku. Chystala se znovu zaklepat, když Mia otevřela. Ten rychlý ústup z balkónu nebyl jen tak. Znala ji už nějakou dobu, aby věděla, že se muselo něco stát a ten pohled, který se jí naskytnul, jí to jen potvrdil.
Mia, i když se snažila tvářit normálně, vypadala velmi sklesle. Ve tváři byla pobledlá a ze vždy úhledného drdolu se jí uvolnilo několik slabých pramínků hnědých vlasů. Vypadalo to, jakoby si vjížděla rukama do vlasů nebo že se převalovala v posteli.
Nejvíce však prozrazovaly oči. Byly lesklé a lehce zarudlé, přestože se Mia strojeně usmívala, bylo jasné, že měla za sebou krušnou chvilku.
„Ano?" zeptala se zadýchaně a Teyla stiskla rty. Její odmítavý postoj jí znemožnil další kroky, proto aby nevypadala horlivě, se uchýlila k informacím.
„Chtěla jsem ti říct, že za chvíli odlétá Daedalus, Apollo a zbytek lodí k replikátorské planetě." Mia přikývla, ale duchem byla nepřítomná a to se Teyle nelíbilo.
„Jsem z mise vyjmuta, kvůli svému stavu. Zůstává tu i plukovník Carterová, ale vše budeme pečlivě sledovat z operační místnosti. Pevně doufáme v úspěch." Mia povolila ramena a trochu se uvolnila.
„Co naplánuje Rodney s podplukovníkem, dopadne vždy dobře. Budu ráda, když mi pak řekneš výsledek." Naposledy věnovala Teyle zmučený pohled a zavřela dveře.
***
„Nemůžeme kontaktovat její rodinu?" zeptala se Teyla Samanthy, když obě vyčkávaly v její kanceláři. Sam se na Athosianku podívala. Její práce zahrnovala i časté lži, ale poznala, když se někdo obává o přátele.
„Je mi líto, Teylo, ale není to možné. Mia je pro Zemi po smrti. Bylo by krajně nezodpovědné, že o něco takového pokoušet." Hlavně by to nešlo, dodala v duchu. Posledních pár týdnů neustále dokola pročítala Katinu zprávu z Arizony a začala nabývat dojmu, že její přítelkyně něco podstatného zatajuje, ale nevěděla co. Přesto důvěřovala jejímu úsudku, za těch osm let, co se znají, se nikdy nestalo, že by ji nebo kohokoliv ze spojenců Kate zradila.
„Od té doby, co s vámi byla na přestupní stanici, se chová... divně." Sam se na Teylu zadívala. Neměla moc příležitostí si s Miou o tom setkání promluvit nebo zhodnotit její chování, ale byla si jistá, že něco takového člověkem otřese, už jen to pomyšlení, že existuje v jednom čase dvakrát a že právě kvůli tomu se nemůže vrátit domů, může být značně stresující.
„Promluvím s ní později," přislíbila Sam, přičemž si uvědomila, že za těch pár měsíců, co je ve vedení Atlantidy, zajímají ji životy jejích podřízených daleko více, než když byla členkou SG-1. Přeci jen byli uzavřenější skupina než na Zemi a navzájem se všichni znali. Měli jména, hodnosti a zaměření, o které se musela zajímat, včetně jejich psychického rozpoložení, zároveň musela přiznat, že Mia není jen tak obyčejný případ, který za těch deset let u programu nemusela řešit tak detailně.
***
Dívala jsem se, jak lidé vystupují z Apolla a Daedala, nadšení i když unavení, ale přesto spokojení. Nevím, proč jsem se stejně neradovala také, spadl mi sice kámen ze srdce, přesto jsem nenabyla dojmu, že jsme v bezpečí na dlouhou dobu.
„Neměla bys být nadšenější, Collinsová?" Při zvuku jeho hlasu jsem zadržela dech a hlavou se mi táhla jediná myšlenka. Hlavně klid. Pomalu jsem se nadechla, roztáhla rty do úsměvu a velmi pomalu se k podplukovníkovi otočila. Jenže úsměv jsem prostě nedokázala udržet. Ta jeho pitomá uniforma.
„Je to jak boj s větrnými mlýny," vyrazila jsem ze sebe bleskově, aniž bych se nad svými slovy zamyslela. Za čež jsem si vysloužila překvapený podplukovníkův pohled. Všechno se to ve mně rázem zlomilo a připomnělo mámu. Pokaždé, když jsem byla ještě malá, někam vyjela, vyřešila problém, vrátila se a nebyla doma ani týden a mohla znovu a tady na Atlantidě to bylo úplně stejné.
„Jak se můžete nad něčím radovat?" zeptala jsem se ostřeji, než jsem měla v úmyslu. „Vždyť je jasné, že nastane zase nějaký problém, který budete muset vyřešit. A až vyřešíte ten, vyvstane další... jak se s tím dokážete smířit?" Krev se mi v žilách vařila. Tohle byl přesně ten důvod, proč jsem nechtěla jít v máminých šlépějích. Boje nikdy neměly konce a já měla ráda konce, protože po nich byly nové... slibnější začátky. Jenže v armádě to nikdy nekončilo, běželo to pořád dokola, člověk neměl nikdy klid.
„Je to prostě práce," odpověděl mi klidně a chytil se zábradlí vedle mého pravého boku, aby mi zamezil, kdybych měla v úmyslu utéct, což jsem samozřejmě měla. Nelíbilo se mi, jakým směrem jsem tenhle rozhovor navedla.
„Práce je, když přijdete ráno do práce, tam si odděláte svoje a po osmi hodinách jdete domů a už na to nemusíte myslet." Povystrčila jsem bradu na znamení, že se ho nebojím.
„Jenže takhle to děláš každé ráno. Každý den děláš to samé. Takže jaký je pak mezi mnou a tebou rozdíl?" Otevřela jsem ústa, ale zase je zavřela, protože jsem na to nedokázala nic odpovědět, přestože bych mu nejraději něco hodně ostrého řekla. Jenže zasypat ho nadávkami jsem nemohla.
„Když chceš být u armády, musíš se s tím smířit anebo tady nemáš, co dělat." Nahnul se ke mně až nebezpečně blízko. Ucítila jsem zvláštní vůni, která mi naprosto omámila smysly. Zastřela mi mysl. Dokonce ani Sean tak nevoněl, když jsem s ním chodila. Tohle se nedalo přirovnat naprosto k ničemu. Naprostá živočišná vůně. Vůně boje a adrenalinu.
Zdvihla jsem k podplukovníkovi hlavu a naše pohledy se střetly. Naprosto jsem cítila to napětí, co kolem nás vibrovalo. Nedokázala jsem si představit, co by se stalo, kdyby některý z nás zažehnul jiskru. Takový výbuch by si žádný z nás nechtěl představit. Ty dva polibky, co jsme si vyměnili, byly jasnou zprávou, že kdybychom se k sobě někdy měli o něco víc, nemuselo by to skončit dobře, takže jsem v sobě sebrala veškerou sílu, abych ten okamžik přerušila. Jenže jsem nebyla dost rychlá.
„Měl bych jít napsat hlášení," pronesl podplukovník zastřeně a pomalu se ode mě odtáhl. Všimla jsem si, jak překvapeně zamrkal, když se mi podíval na rty.
Dokud nezašel za roh, nedovolila jsem si vydechnout, až se mi z toho točila hlava. V tu chvíli jsem si uvědomila, že si musím přerovnat priority. Po nedávném záchvatu úzkosti jsem byla hodně zranitelná. Doma jsem měla Seana, u kterého jsem se mohla zklidnit. Od roku 2007 byl pořád se mnou, až do mého zmizení, ale Sheppard není Sean a Sean už tady taky nikdy nebude, protože pokud se mi někdy podaří se vrátit domů, už s ním být nechci. Sean byl jenom náhradou za mámu a tátu a za ty roky jsem si z něj spíš udělala kamaráda, než abych ho brala jako partnera, se kterým chci strávit zbytek života.
Automaticky jsem se vydala na molo, ale zastavila se u dveří. Už to bylo příliš nápadné. Musela jsem začít něco dělat, protože se Teyla na mě začala dívat dost podezřívavě a potom, co se stalo včera, jsem musela být hodně podezřela.
Bleskově jsem se otočila a zamířila do laboratoří. Nejlepší, jak ze sebe dostat podezření, bude, když se setkám s Rodneym, aby mi vypověděl, jak je skvělý a úžasný a jak jeho nápady jsou pro Atlantidu nepostradatelné. Bohužel jsem nedostala příležitost.
„Doufám, že jsi trénovala." Zastavil mě Ronon a já chvíli neměla nejmenší tušení, která bije.
„Co?" Vykulila jsem oči.
„Moc jsem si na replikátorský planetě nezabojoval a docela mi to chybí, tak si dáme trénink, abych věděl, jak jsi pokročila s tím mečem." Pomalu mi začalo svítat. Je pravda, že jsem se s Rononem poslední dobou moc neviděla.
„Moc ne," přiznala jsem se a později v tělocvičně jsem to dostala pořádně sežrat. Bolelo mě celé tělo a sykala bolestí, i když jsem na namožené svaly pustila proudy horké vody, aby se alespoň trochu uvolnily. Teprve až v posteli jsem si uvědomila, že to pro něco dobrého bylo. Přestala jsem myslet na mámu, na podplukovníka, Sean a svůj život. Žila jsem okamžikem, tak jak mi vždy říkala máma. Vojáci žijí okamžikem. Nežijí minulostí nebo budoucností. Soustřeďují mysl na nastalý problém a všechno ostatní vypustí a nic jiného do své hlavy nevpouštějí.
„Na to se musím zaměřit," řekla jsem si pro sebe. Polykala jsem bolestivé vzdechy, když jsem se přetáčela na bok, abych mohla usnout.
***
Mia zavřela oči a uniklo jí malé zablýsknutí pod skříňkou vedle otevřeného balkónu. Sheppard mezitím stál na svém balkónu a díval se směrem k jejímu pokoji. Snažil se na všechno pohlížet s nadhledem, ale byla pravda, že od jejího příchodu sem se cítil velmi nejistý. Snažil se ji stavět do toho špatného světla, i když jemu i celé Atlantidě dokazovala, že patří do toho dobrého, jenže John to nechtěl akceptovat. To co mu řekla replikátorka Elizabeth ho však donutilo, aby se nad tím začal zamýšlet.
„Nemůžu jen tak změnit svůj názor," svěřil se Rononovi, který seděl na gauči a prohlížel si sportovní časopisy ze Země. Ten vzhlédl a podívala se na Johna.
„Na co?" zeptal se a John kývnul k balkónu. Ronon se přesunul k němu. Zadíval se na Miin balkón. Jediné její okno bylo potemnělé. Zbytek osazenstva expedice bylo ještě vzhůru. Dnešek byl významný, tak si ho chtěli užít.
„Já jí pořád nevěřím, ale uznávám její snahu. Trénuje tvrději než ty." Ronon ignoroval Johnův zpruzený pohled, zašklebil se na něj a vrátil se zpátky na gauč.
„Beru na zřetel, že je nedobrovolně členkou expedice. Jenže mě štve, že o ní nic neví, a co ji vede k tomu, aby se tolik snažila, když z toho nic nemá." Ronon odhodil časopis na stolek a pootočil se k Johnovi.
„Tohle já neřeším. Nemám ji v týmu, takže jí nemusím důvěřovat." John se zamračil a raději okno zavřel, aby ho to nelákalo se dívat do toho jejího. V posledních týdnech to dělal až příliš často.
„To mi moc nepomůže, Ronone." Sednul si vedle něj a automaticky vzal do ruky ovladač, ale televizi nezapnul, jen zamyšleně poklepával na volná místa mezi tlačítky.
„Moc nad tím přemýšlíš, Shepparde." Vytrhnul mu ovladač z ruky a pustil záznam zápasu amerického fotbalu dva měsíce starý. Znal ho nazpaměť, ale některé části si s oblibou pouštěl opakovaně.
„Jsem zodpovědný za bezpečnost lidí na Atlantidě," nepouštěl se John tématu. Ronon znechuceně záznam zastavil.
„Nemyslíš si, že za tu dobu, co je tady, by se už o něco nepokusila?" John se na Sateďana překvapeně podíval. „Nekoukej tak na mě. Pár lidí se už Atlantidu snažilo zničit zevnitř. Pokud vím, tak nikdo z nich to zatím nepřipravoval dva roky. Možná by bylo lepší, kdybys ji vzal na nějakou misi s sebou, abys zjistil, jestli nemá nějaké postranní úmysly."
John se na chvíli nad Rononovou poznámkou zamyslel. „To z jedné mise ale nepoznám," podotkl.
„Tak ji vezmi na pár průzkumných místo Teyly, ale říkám ti, pušku budu mít pořád nastavenou na zabití." Ronon se zvednul z gauče a mávnutím ruky se s Johnem rozloučil.
John zůstal ještě dlouho vzhůru a přemýšlel nad Rononovými slovy. Mia sice už mockrát dokázala, že je Atlantidě loajální, ale to mohla být jenom lest, jak ostatní dostat na svou stranu, jenže dokázal by někdo hrát dva a půl roku hru nevinné mladé ženy, která se pokouší ostatní chránit před svým nebezpečným tajemstvím? Jenže... Elizabeth její tajemství znala a zemřela... dvakrát, ale to s tím přeci nesouviselo... nebo ano? Tížilo ho tolik otázek. Stejně jako Miu.
Uprostřed noci se rozhodl, že zkusí Rononův návrh. Nebyl si však jistý, na jakou misi ji vzít, přestože jí nedůvěřoval, nechtěl, aby se některá z misí zvrtla a Mia zemřela, ale nemusel si tím hlavu lámat nijak dlouho. Týden po zničení replikátorské planety, se naskytla příležitost, kde otestovat Rononův nápad v praxi.
Díky sledování lodí se Atlantidě podařilo objevit jeden úl, který byl značně poškozen z občasné války mezi Wraity a vysílal volání o pomoc a vypadalo to na Wraita, co Rodneymu pomohl s replikátorským kódem.
Úl setrvával na místě celý den, nehýbal se a žádný jiný úl nereagoval na volání, proto se Sheppard s Lornovým týmem vydal loď prozkoumat, ale bohužel na místě narazili na překážku, která jim nedovolila s úlem odletět, a to mohlo mít jediné řešení.
***
„Většinou tady najdeš ty mě a ne já tebe." Teyla se na mě otočila s ustaraným výrazem, přesto s chabým úsměvem na rtech. Nedivila jsem se jí. Výhled z jednoho z mnoha balkónu na město byl skutečně úchvatný. Tiše jsem vklouzla na lavičku vedle ní.
„Hledám nějaké místo klidu," svěřila se mi Teyla a opět se zadívala na město.
„Podplukovník tě odmítl vzít na misi?" zeptala jsem se přímo a Teyla se tiše zasmála. To napjetí, která se vznášelo ve vzduchu, zmizelo a vypadalo to, že právě tohle potřebovala.
„Najednou mu přestávám rozumět." Nad tím jsem se musela v duchu pousmát já. Už jsem ani nedokázala spočítat, kolikrát jsem nechápala jeho chování, které bylo více než odtažité a chladné. Vlastně bych ani nedokázala spočítat, kdy vůči mně použil trochu pozitivnější přístup.
„Teylo, podplukovník je jen uražený. Je uražený, že jsi ho neinformovala už dříve." Na kratičkou chvíli jsem viděla v jejích hnědých očích vzdor, který však vzápětí vymizel.
„Neměla jsem tušení, jak zareaguje," pokrčila rameny a sklopila hlavu. Velmi pomalu jsem k ní natáhla ruku. Do své dlaně jsem stiskla její ruku a ona ke mně znovu zvedla hlavu. To byl stejný důvod, proč jsem mu o sobě neřekla pravdu i já. Postupem času se to ještě prohlubovalo.
„Zareagoval by stejně. Byl by spokojený jedině tehdy, kdybys mu ohlásila už předem, že se chystáš otěhotnět." Zarazila se a otevřela pusu, ale mávnutím ruky jsem ji zastavila. „Nechtěj to pochopit, takoví jsou ti naši chlapi ze Země."
„Někdy vám skutečně nerozumím." Nad tím jsem se musela pousmát.
„Věř mi, že já jsem na tom úplně stejně." Téměř okamžitě jsem si vybavila, jak jsem na tom byla se Seanem. Než mě unesli, bydlela jsem s ním už téměř dva roky a přála jsem si, abychom v našem vztahu pokročili trochu dále. Chtěla jsem se vdávat, už jsem se na to cítila. Znali jsme se osm let a pár tvořili roky čtyři. Táhlo mi na čtyřiadvacet a moje biologické hodiny začaly odtikávat, ale už jsem nedostala příležitost, proto jsem Teyle záviděla, přestože si vybrala pro těhotenství trochu krizový čas.
„Musíme jít, Mio." Pomalu jsem se vrátila z toulek mé lehce choré mysli zpět k Teyle.
„Hm?"
„John si mě vyžádal na misi." Vysoce jsem povytáhla obočí. Uniklo mi něco?
„A mám tě přivést." Zatvářila se stejně zmateně jako já. Bez dalších řečí jsme se obě zvedly a zamířily do zbrojnice.
***
Přiznávám, měla jsem být potěšena, ale cítila jsem za tím nějakou levárnu. Podplukovníkovi jsem prostě už jen z principu nevěřila. Byl ten typ člověka, co nedělá nic bez důvodu. Je to přeci jen voják, každým svým rozhodnutím něco sleduje a já si nebyla jistá, co sleduje tím, že mě vzal s sebou.
Seděla jsem v přední části jumperu hned za Teylou a nespouštěla z podplukovníkových zad oči. Neměla jsem nejmenší tušení, na co čekám. Divila jsem se, že vydržím tak dlouho v klidu. Od brány k poškozenému úlu to bylo pět hodin letu a já měla oprávněně obavu, že bych se mohla začít na plukovníka nějak utrhovat, aniž by mi k tomu dal důvod, ale možná za to mohla přítomnost Teyly, před kterou jsem se snažila chovat slušně nebo jsem měla prostě strach. Při posledním pobytu na wraitském úlu jsem se musela dívat, jak královna vysává Sama.
Instinktivně jsem mezi prsty chytila řetízek od jeho známek, čehož si všiml podplukovník. Když se naše pohledy střetly, pustila jsem řetízek, jakoby mě popálil. Podplukovník na mě ještě chvíli zíral a já nedokázala uhnout pohledem.
„Na palubě není žádný živý Wrait." Asi mě mělo jeho prohlášení uklidnit, ale nestalo se tak. Odvrátila jsem hlavu a dívala se na nekonečnou prázdnotu před námi, na jejímž konci se pomalu začal rýsovat úl.
A bylo to tu.
V hangáru čekal major Lorne a jeden muž z jeho týmu. Oba na nás kývli, a pak začali odvádět Teylu. Mě však zastavil podplukovník. Zadržela jsem dech a pravou rukou zatnula v pěst.
„Jsi tu pro to, abys na Teylu dohlédla. Nic jiného v tom nehledej." Mluvil se mnou jako s pitomcem, kruté bylo, že jsem se jako pitomec cítila.
„Tomu nerozumím." Podplukovník lehce naklonil hlavu a rukama se opřel o samopal, který se mu visel u břicha. A mně to došlo. Našpulila jsem nazlobeně rty. „Teyla je těhotná, není nemocná!" Hlavně mě nekamenujte za můj názor. Vím, co jsem Teyle říkala, ale to, proč mě podplukovník vzal, mě neuvěřitelně popudilo.
„Kdybych tu chtěl doktorku Kellerovou, Teyla by nešla a vím, že vy dvě se spolu docela dost bavíte."
„Vy musíte být Einstein, podplukovníku," sykla jsem. Na to se narovnal a ruce na samopalu mu ztuhly.
„Nechtěj, abych svého rozhodnutí litoval," varoval mě zamračeně.
„Kdyby nešlo o Teylu, nebyla bych tak tolerantní," odsekla jsem dětinsky a chtěla se kolem něho protáhnout, ale chytil mě za paži, přitáhl zpátky k sobě a já si chvíli myslela, že mě na místě zastřelí, když začal vytahovat zbraň z pouzdra. Ukázalo se však, že prozatím budu žít a zbraň mi nacpal do dlaně.
Vykulila jsem na něj oči a natlačila mu zbraň zpátky do ruky. „Vezmi si to," pohrozil mi. Zavrtěla jsem hlavou.
„Se střelnými zbraněmi nechci mít nic společného." V tu chvíli jsme o něj měla skutečnou starost. Bála jsem se, že vybouchne. Takhle rudého jsem ho snad ještě nikdy neviděla. Neodolala jsem a prostě musela přilít oleje do ohně. „Ujišťoval jste mě, že tu žádný Wrait není, takže to není potřeba." To už jsem se musela kousnout do jazyka, protože bych byla schopná pokračovat i dál. Nebylo mi to však dopřáno. Stihla jsem jen postřehnout bleskový pohyb, kterému jsem nedokázala dostatečně rychle odpovědět a už jsem ležela na zádech a podplukovník mě držel za límec vesty a obkročmo se nade mnou tyčil.
„Nepokoušej moji trpělivost, Collinsová, tu zbraň si vezmeš nebo tě vysadím na první planetě s Wraity." Pustil mě a ustoupil stranou. Zůstala jsem ležet, naprosto ochromená a neschopná slova. Zaskočil mě neuvěřitelným způsobem. Otočila jsem k němu hlavu. Jeho napřažená ruka čekala na tu moji. Poraženecky jsem se ho chytila a on mi pomohl na nohy. Podal mi zbraň a já ji lehce roztřesenými prsty vzala a zastrčila do pouzdra na stehně.
„Collinsová!" zavolal na mě, když jsem vykročila, abych od něj už mohla být pryč. Mlčky jsem se otočila. „Ručíš mi za Teylu vlastním životem."
***
Připadala jsem si hloupě, když jsem setrvávala po Teylyně pravém boku, zatímco řídila wraitský úl v hyperprostoru. Nedokázala jsem se na podplukovníka ani podívat. Cítila jsem se zostuzena. Pokořená vojákem, i když jsem si slíbila, že se to už nikdy nestane. Vzteky se mi vařila krev a na jednu stranu byla ráda, že se Teyla musí soustředit na řízení lodi, protože kdyby se na mě dlouze podívala, poznala by, že se něco děje a já bych bouchnula. A kvůli podplukovníkovi jsem si nechtěla kazit před týmem majora Lorna svoji pověst.
„Jsme na místě," zahlásila Teyla a všichni se něčeho chytili. Loď byla silně poškozená, ale když se na ni Teyla napojila, aktivovala regeneraci, která však za letu hyperprostorem postupovala pomaleji.
Nebyla jsem si jistá, proč tu vlastně jsme, ale stačilo slyšet, že wraiti mají ZPM a mně hned došlo, že to není vůbec dobrá kombinace. Vypadalo to, že před deseti tisíci lety wraiti také získali jedno ZPM a poté se válka mezi nimi a Antiky vychýlila ve prospěch wraitů.
Pustila jsem se a zhluboka vydechla. Tenhle způsob cestování mi nedělal vůbec dobře. Žaludek se mi bolestivě stahoval, ale musela jsem to vypustit z povědomí a věnovat se Teyle, která umístila úl k jednomu z měsíců, na opačné straně planety, kde hlídkoval další úl a jakmile se pustila ovládání, zakolísala. Instinktivně jsem ji chytila za paži a podplukovník učinil totéž na druhé straně. Oba jsme si vyměnily starostlivé pohledy a na kratičký okamžik zapomněli na tu věc v hangáru.
„Právě kvůli tomuhle jsem tě nechtěl brát na akce," vytknul podplukovník Teyle jemně a mě zase ignoroval.
„Jsem v pořádku, Johne." Pustil ji a já jí pomohla si sednout. Čupnula jsem si vedle ní a nabídla jí láhev vody. Pokývnutím ji odmítla.
„Zůstaneš tu s ní," podplukovník obrátil svou pozornost na mou osobu a přejel mě chladným pohledem. Poslušně jsem přikývla. „Nechám tu i Lornův tým. My poletíme na planetu. Teylo, kdyby se něco dělo, musíš s lodí odletět." Teyla přikývla. „Odchod." Rodney s Rononem se na nás dvě podívali, než se vydali za podplukovníkem.
Našla jsem si klidné místo, odkud jsem viděla na Teylu a tým majora Lorna. Chtěla jsem chvíli sama pro sebe. Potřebovala jsem čas, abych si uvědomila, že tohle není žádná obyčejná mise. Byla to mise s velkým M. Dlouho jsem chtěla na nějaké takové být, ale kazila mi to jen skutečnost, že jsem dostala roli ošetřovatelky a zbraň byla jako bonus. Nepříjemný bonus. Sice jsem toho o zbraních věděla dost, ale ta doba byla dávno pryč. Stačila jedna nehoda a rázem mě to opustilo. Není to, jako když havarujete s autem, že se oklepete a za pár týdnů jste znovu za volantem. Se zbraněmi je to horší.
„První opravdová mise, že?" Zvedla jsem hlavu k majoru Lornovi a bleskově vstala, div jsem nezasalutovala.
„Ano, pane." Major se zasmál.
„Jen klid, podplukovník tu teď není." Sednul si na zem a pokynul mi, abych se vrátila na své místo. Neochotně jsem se posadila vedle něho.
„Uvolni se trochu, Mio. Vypadáš jako bys byla připravená vyskočit dva metry vysoko. Jo a mimochodem, ještě jsme neměli možnost se pořádně představit. Jsem Evan." Natáhl ke mně ruku a já si s ním potřásla.
„Mia, pane." Lorne zasmál, ale když si všiml pistole, úsměv mu zmrznul.
„Slibuju, že ji nebudeš muset použít." Aniž by mi pohled sklouznul ke zbrani, jsem přikývla.
„Díky." Jemně mě poplácal po hřbetu ruky, kterou jsem měla položenou na koleni. Zvednul se a odešel na krátkou chvíli za Teylou. Nemohla jsem je slyšet, ale se zájmem jsem se na ně dívala.
Jedno jsem se za ty roky na Atlantidě naučila. Lidé z expedice byli sice podezřívaví, ale toho, kdo si získal jejich důvěru, ochraňovali a byli ochotni pro jeho záchranu udělat cokoliv a to se mi na tom moc líbilo. Mně většina Atlantidy důvěřovala také, ale po důvěře od druhého nejdůležitějšího člověka ve městě jsem netoužila, a když mi vnutil tu zbraň, klesnul ještě hlouběji.
„Blíží se k nám šipka." Vrátila jsem se do reality a byla hned na nohou vedle Teyly. Major Lorne stál na druhé straně.
Šipka se nehlásila, zpočátku si ti dva mysleli, že by to mohl být podplukovník, ale ten by se už dávno ozval. Musím přiznat, že jsem měla o všechny v tu chvíli strach, ale jakmile jsem na obrazovce uviděla toho, kdo v té šipce letěl, ustoupila jsem o dva velké kroky zpět. Lorne se na mě otočil.
„V pohodě," řekla jsem přiškrceným hlasem a velmi neochotně jsem na stehně stiskla zbraň mezi prsty. Teyla se zatvářila trochu šokovaně, ale nic neřekla. Ustoupila jsem trochu dál, jenže jsem Teylu nechtěla spustit z očí, takže mi nezbývalo nic jiného, než jít s ní a Lornem a poslechnout si, co nám ten Wrait Todd, jak ho nazval podplukovník, chce říct.
***
„Vrátíme se až později, nemůžete jim nijak pomoci." Hlasy wraitů se mi ani trochu nelíbily, zněly až příliš hluboce a zastřeně. Nebyl to lidský hlas, i když se jim hodně podobal. Jenže to z nich ještě nedělalo lidi. My jsme své druhy nepouštěli, tak jako oni. Už jsem si představovala, jak vytáhnu zbraň a namířím jí Wraitovi do obličeje, aniž bych cítila nějakou emoci, ale zastavila mě Lornova ruka. Všimla jsem si toho jenom já. Povzbudivě na mě kývnul a já se trochu uvolnila. Stačila mi jediná vteřina, abych si uvědomila, že jsem porušila vlastní předsevzetí, že už se zbraní nedotknu a nebudu na ně spoléhat, takže mi uniklo, co právě řekla Teyla. Jen jsem se za ní vydala společně s Wraitem v zádech.
Teyla se chtěla vydat do mysli královny a ovládnout ji na dobu potřebnou, aby pomohla podplukovníkovi uniknout.
„Je to moc nebezpečné, Teylo," pošeptala jsem jí, když se usadila.
„Musím to udělat." Zavřela oči a já vyslala prosebný pohled k Lornovi, který mohl jedině pokrčit rameny. Až se tohle dozví Sheppard, tak mě zabije.
Utekla nějaká doba, při níž jsem se třásla jako osika, když Teyla mluvila s královnou, do jejíž mysli se dostala a s každým okamžikem se zdála být slabší. Dlouhými kroky jsem přešla k Lornovi.
„Musím jí pomoct!"
„Teď není jak, Mio," pokusil se mě Lorne uklidnit, jenže já se nesměla nechat uklidnit. Kašlala jsem na podplukovníkovo nařízení, musela jsem Teyle pomoci, protože to byla moje přítelkyně a nechtěla jsem, aby trpěla, aby královna ublížila jejímu nenarozenému dítěti.
Wrait Todd se na mě podíval a pokrčil rameny stejně jako major Lorne. „Neměl jsem tušení, že člověk něco takového dokáže." Stiskla jsem pevně rty a naštvaně se od nich odvrátila. V hlavě mi běžela spousta myšlenek, ale jediná z nich mě navedla – doufejme – správným směrem.
Rozepnula jsem si vestu a odepnula ze stehna zbraň. Odložila jsem je vedle stupínku, na kterém seděla Teyla a mluvila na královnu nebo na podplukovníka. Nás nevnímala. Tým majora Lorna se na mě nechápavě zíral. Vyhrnula jsem si rukáv a poklekla před Teylu. Wrait udělal krok ke mně, cítila jsem ho za zády.
„Mysl královny je silná, měla bys toho nechat." Otočila jsem se k němu.
„Drž se dál nebo ti hlavou proženu kulku," sykla jsem na něj a Lorne marně zalapal po dechu. Obrátila jsem se zase k Teyle a s hlubokým nádechem jsem ji chytila za ruku. Představovala jsem si hodně věcí, ale ne tohle.
Vtáhlo mě to dovnitř.
Stála jsem před Teylou a kolem nás to vypadalo stejně jako na lodi, jen tu byla Teyla, já a královna, co Teyle šeptala do ucha za jejími zády. Vykročila jsem k nim a zírala na královnu. Obecně mi wraiti připadali oškliví, ale ošklivost královny byl přesný opak našich modelek. Špičaté zuby mi připomínaly ústa žraloka a oči se zužovaly jako oči hada, ale do královniny mysli jsem vstoupit nechtěla, ani bych to nedokázala.
Opět jsem poklekla před Teylu a chytila ji za ruce. Královna se nesměla dozvědět, že jsem tady. Musela jsem ochránit Teylyno dítě tak, aby nebylo poznat, že jsem tady. Neměla jsem ponětí, jak to udělám, ale o něco jsem se pokusit musela.
Zavřela jsem oči a ponořila se do Teylyny mysli, kterou zmítal neklid a strach, držela se z posledních sil. Cítila jsem tu tíhu královniny mysli, co útočila ze všech stran, aby se dostala k malému. Je to chlapec, poznala jsem to hned. Jeho mysl byla téměř hmatatelná, dokonce jsem cítila, jak k němu královna natahuje svoje prsty, aby ji roztrhala.
Zaměřila jsem svoji pozornost na mysl malého a pomalu ji obklopila svou vlastní myslí. Udělala jsem kolem něho neprostupnou ochrannou bariéru a sama teď čelila královniným atakům, což nebylo nic snadného. Připadalo mi, že jsem pod náporem úderů demoličních kladiv, co buší do tenoučkého skla, které brání moji mysl. Po každém úderu jsem cítila vibrace, co mi prostoupovaly tělem až ke konečkům prstů.
„Cítím tě," pošeptal mi někdo do ucha a já strnula. „Jsi příliš slabá, dokonce i na někoho s tvojí krví. Cítím to z tebe. Antika bych ucítila na míle daleko. Umřeš a tvoje snaha přijde vniveč," posmívala se mi královna a na kratičkou chvíli tak dovolila Teyle, aby znovu získala nadvládu nad situací.
„Skonči to, Teylo!" zakřičela jsem ochraptěle. Měla jsem dojem, že mi praskne hlava. Už jsem to nezvládala. Byla jsem příliš slabá a královna si toho byla vědoma, objevila mě příliš brzy, ale i těch pár vteřin doufejme pomohlo.
„Johne, pomoz mi," zaslechla jsem a ucítila prudký náraz, co mě od Teyly odtrhnul, ale měla jsem ještě možnost zahlédnout ten kus Teyly mysli, která se obávala o dítě. Poté už nebylo nic, jen tma.
***
Unaveně jsem zamrkala. Do zad se mi nepříjemně zarýval podstavec. Teyla na něm seděla a shlížela na mě.
„Jsi v pořádku?" zeptala se ochable. Něčí ruce mi pomohly se posadit. Lorne.
„Jo." Pomalu jsem zvedla pravou ruku k obličeji a otřela si něco pod nosem. Odtáhla jsem ruku a zírala na vlastní krev.
„Královna tě mohla zabít." Otočila jsem hlavu k Teyle, která vypadala, že každou chvíli omdlí.
„Tebe taky," zachroptěla jsem a rukávem si otřela zbytek krve. Jeden voják z týmu majora Lorna mi pomohl vstát. Bolestí jsem zamrkala. Hlava mě bolela jako střep. Prohnula jsem se v pase a překvapením hekla, když mi bolest projela i zbytkem těla.
„Jsi v pořádku?" vyhrkla Teyla znovu, ale mávnutím ruky jsem jí nedovolila vstát.
„Asi bude potřeba aspirin," dostala jsem ze sebe pomalu, když jsem se narovnala a pomalu se rozhlédla po můstku.
„Poulssone, odveďte Miu do jumperu," přikázal major Lorne vojákovi a já neměla šanci ani protestovat. Neohrabaně a za pomoci Poulssona jsem si na sebe oblékla vestu a ke stehnu připnula pouzdro se zbraní. Wrait se na mě podíval takovým vědoucím pohledem, až mi z toho přejel mráz po zádech.
V tichosti jsme došli k jumperu. Všechno to tu bylo tak opuštěné a jediné, na co jsem právě dokázala myslet, bylo, jak mě podplukovník zabije, za to, že jsem Teyle dovolila vstoupit do mysli královny.
***
Možná jsem byla jediná, kdo byl rád, že ta proklatá wraitská loď byla nakonec zničena. Zastávala jsem názor, že takové technologie prostě kazí charakter lidí ze Země. Když už jsme u toho charakteru... rozhodla jsem se, že za podplukovníkem půjdu sama, protože od jeho návratu z planety s wraitským klonovacím zařízením jsme spolu nepromluvili. Nebyl na to čas, protože náš úl objevil ten druhý. Boj bychom nezvládli, takže jediná možnost byla nasměrovat loď na planetu a na zařízení, protože jsme nechtěli opakovat událost před desetitisíci lety, která vyhnala Antiky z Pegasu.
Vydala jsem se za podplukovníkem, aniž bych navštívila ošetřovnu. Hlava mě už tolik nebolela, v lékárničce jumperu jsem našla aspirin a polkla dvě tablety, ale o moc lepší to nebylo.
Technik Chuck od brány mě nasměroval do zbrojnice.
Přede dveřmi jsem se zastavila. Srdce mi splašeně tlouklo a pulzovalo mi až ve spáncích a mě se tak znovu zmocňovala bolest. Musela jsem ji překousnout. Zhluboka jsem se nadechla a přejela rukou po otevíracím panelu.
Podplukovník stále ke mně zády a sundával si vestu a odkládal zbraně. Tým majora Lorna tu byl taky a uklízel svoji výbavu do polic. Evan Lorne si mě všimnul jako první. Beze slova kývnul na svoje muže a ti se bez jediného slova vytratili. Obrátila jsem se ještě k majorovi a ten na mě povzbudivě kývnul. Pak se dveře zavřely a my tu s podplukovníkem zůstali sami.
Chvíli jsem na něho zírala, jak pečlivě ukládá výzbroj na své místo a nedokázala se donutit, aby se nějak projevila.
„Budeš tam stát jako zloděj ještě dlouho?" Při jeho slovech jsem nadskočila. Nemluvil hlasitě, ale i tak mi hlavou projela šílená bolest a jen tak tak jsem mezi rty rozdrtila bolestivé syknutí.
„Ne, pane." Otočil se ke mně. Tvářil se zachmuřeně a veškerá moje odvaha utekla.
„Co ne?" zeptal se ostře.
„Přišla jsem za vámi, pane." Mírně naklonil hlavu a ruce si složil na hrudi.
„Proč?" Sklonila jsem se a ze stehna si sundala pouzdro se zbraní. Přistoupila jsem k podplukovníkovi blíž, pouzdro jsem položila na úzký vyvýšený stůl, který nás odděloval.
„Chceš snad omluvu?" Kousla jsem se do rtu.
„Není za co, pane. Jednal jste v zájmu ochrany týmu." Překvapením se mu obočí zdvihlo o pořádný kus nahoru. „Já..." hlas mi selhal a ruce jsem zvedla ke spánkům, abych si je promnula.
„Lorne mi řekl, co jsi udělala pro Teylu," prolomil jako první naše mlčení. Zvedla jsem k němu pohled. Tohle musela být past.
„Dělala jsem jen to, co jste mi nařídil." Zamračil se a položil ruce na stůl.
„Hlavně jsi jí neměla dovolit, aby se o to vůbec pokoušela," vyčetl mi, ale už ne tak hrubě. „Jenže Teylu znám a vím, že by si to vymluvit nenechala." Víc k tomu nebylo potřeba říkat. Oba jsme si byli vědomi, že Teyla dokáže přemýšlet sama a bylo vůči ní nefér, že jsme si mysleli, že ji musíme hlídat.
Ještě jsem potřebovala vyřešit jednu věc. Po trapné chvilce ticha jsem natáhla ruku a přitáhla si pouzdro se zbraní k sobě. Podplukovník pootevřel pusu, ale nic neřekl. Přimhouřil jen oči a dál mě sledoval
„Zbraně nemám ráda z jednoho prostého důvodu." Klidnými prsty jsem zbraň vyprostila z pouzdra a poté z ní vytáhla zásobník. Položila jsem ho vedle pouzdra. „Zažila jsem, co zbraně dokážou v rukou těch, co by je mít neměli." Pořádně jsem zatáhla, uvolnila hlaveň a položila ji vedle zásobníku. „Zbraně znám dost dobře, ale stačil jediný okamžik, který mě přesvědčil o tom, že je už v ruce mít nechci. Střelné zbraně nejsou pro každého." Rozložila jsem zbraň, tak jako kdysi, když mě to matka učila. Podplukovník ze mě nespouštěl oči. Zásobník byl plný kulek, které jsem postupně vycvakala ven – včetně kulky, která byla v komoře – a poté složila zbraň do původní podoby. Bylo to stejné jako jezdit na kole. Prostě se to nezapomíná. Uvolnila jsem pojistku a zbraň pevně stiskla v pravé ruce. Padla mi jako ulitá a já musela setřást vzpomínky na nehodu, kterou odnesl ten kluk životem.
„Chtěla jsem vás požádat, abyste mi už nikdy znovu zbraň nenutil. Distancovala jsem se od nich z dobrého důvodu." Bleskově jsem levou rukou zbraň natáhla a na prázdno stiskla spoušť. Ozvalo se duté cvaknutí, když západka prořízla pouze vzduch.
Otočila jsem se k podplukovníkovi čelem a před jeho zraky opět zbraň rozebrala a do zásobníku nastrkala kulky zpátky.
„Jsou věci, které vám o sobě říct nemůžu a další, co vám říct nechci, protože na ně pyšná nejsem a není to potřeba. Pro pracovní vztah není z toho nic nutností." Cvakla jsem poslední kulku na místo a začala zbraň zase skládat dohromady.
„To se mýlíš." Zvedla jsem k němu pohled.
„Proč?" zeptala jsem se nechápavě, když mi došlo, že ztrácím pevnou půdu pod nohama.
„Když chceš někomu důvěřovat, musíš ho znát." Už jsem nebyla pánem tedy paní rozhovoru a opratě převzal podplukovník.
„Nedokázala jsem snad, už několikrát, že pro lidi z expedice jsem ochotná i krvácet?" Zasunula jsem zásobník a kompletní zbraň položila na stůl a postrčila ji k podplukovníkovi, který však ze mě nespouštěl oči.
„To je od tebe šlechetné, ale ty musíš být ochotná pro ty lidi zemřít." Cítila jsem, jak mi z tváří vyprchala veškerá krev. Nahlas a do očí podplukovníkovi bych to nedokázala říct, ale svůj život jsem měla ráda. Byla jsem pro ty lidi ochotná krvácet, abych je ochránila, ale zemřít? To byla otázka, nad jejíž odpovědí jsem se zdráhala.
„Já..." Podplukovník si vzal zbraň ze stolu a chvíli si ji prohlížel, jakoby čekal, co ze mě vypadne. Argumenty jsem už žádné neměla. Pánem rozhovoru se stal on. Rezignovaně jsem se dlaněmi opřela o stůl a zírala na jeho šedivou hladkou plochu. Po chvíli jsem na sobě ucítila jeho pohled. Koutkem oka jsem si všimla, že zkontroloval zbraň a uložil ji na stůl.
„Nikdy nepřestanu zjišťovat, kdo doopravdy jsi," řekl upřímně. Obešel přitom stůl a stanul mi čelem. Musela jsem zaklonit hlavu, abych mu do tváře viděla. Byl tak blízko...
„Tře... třeba," nervózně jsem polknula, „časem, bych mohla třeba... třeba říct vám..." Naše obličeje byly od sebe sotva tři centimetry od sebe. Upřeně se mi díval do očí, až se mi z toho divoce roztlouklo srdce. Slova se mi zadrhávala v hrdle.
„Proč jsi chtěla pomoct Teyle?" Překvapením jsem zamrkala a zase získala nad sebou vládu. Zklidnila jsem se a začala normálně dýchat.
„Cože?" Určitě jsem v té chvíli vypadala jako pitomec, ale nechápala jsem, proč tak změnil téma hovoru.
„Proč jsi chtěla pomoct Teyle?" zopakoval svoji otázku. Odtáhl se a stál ode mě na délku paže.
„Nařídil jste mi to," dostala jsem ze sebe po chvíli.
„Oba dobře víme, že mé příkazy ignoruješ." V tom měl pravdu. Sice dokázal pouštět hrůzu, ale jen tak bych jeho rozkaz nesplnila. Pokud však šlo o Teylu...
„Je to moje přítelkyně a nechtěla jsem, aby se jí nebo dítěti cokoliv stalo." Pravda a nic než pravda.
„Uvědomuješ si, jaké to bylo riziko?" Trhaně jsem přikývla.
„Nebyla jsem dost silná, kdybyste zaváhal, královna by dítě a mě..."
„... zabila," dokončil. „Ale to jsi věděla, že?" Párkrát jsem zalapala po dechu.
„... ohrozila. To jsem chtěla říct, královna by nás ohrozila." Lhala jsem sama sobě. Srdce se mi roztlouklo rychleji a krev mými žilami doslova pádila, díky čemuž se mi tváře zbarvily doruda.
„Když to říkáš," brouknul podplukovník a uklidil zbraň na své místo. „Můžeš jít," sdělil mi klidně, aniž by se na mě nepodíval.
Jako opařená jsem odešla ze zbrojovny. V hlavě jsem měla prázdno, alespoň jsem nemyslela na bolest. Ve skutečnosti jsem nemyslela na nic.
Potřebovala jsem si promluvit s Teylou, ale prvně jsem si musela pro něco dojít.
***
V centrální věži jsem znovu potkala podplukovníka. Balíček jsem si zastrčila do kapsy, aby ho neviděl. Kupodivu jsme oba zamířili stejným směrem.
„Byla jsi na ošetřovně?" Zavrtěla jsem hlavou. Odkládala jsem to. Už to nebylo tolik potřeba. Prvně jsem si potřebovala vyřešit pár věcí. Podplukovníka jsem měla za sebou a ještě zbývala Teyla a teď byla otázka, kdo z nás za ní půjde první.
„Běž za ní, ale pak si na tu ošetřovnu okamžitě zajdi." Přikývla jsem. Žádná slova díků. Něco takového si teď nezasloužil.
Vstoupila jsem na balkón a ohlédla se na podplukovníka, který se vydal za Carterovou, aby nám dopřál soukromí.
Sebrala jsem odvahu a postavila se hned vedle Teyly. Dívala se na město, jež do noci zářilo jako hvězda. Začala jsem výhledy na město zbožňovat a asi by mi trochu chyběly, kdybych musela odejít, ale to by se stalo jedině tehdy, kdybych dostala odpovědi na své otázky.
„Doktorka mi řekla, že jsi ještě nebyla na ošetřovně," začala a já s úšklebkem protočila oči, ale mlčela jsem.
„Já..." Teyla se otočila ke mně, ale to už jsem stačila z kapsy vytáhnout balíček, který mi donesla Kate. Teyla na ten balíček zírala.
„Nech mě teď, prosím, mluvit." Pomalu přikývla a já jí balíček vložila do rukou. Otočila jsem se k městu a nechala se konejšit jeho vysokými věžemi.
„Víš, já..." To nebyl zrovna dobrý začátek, ale už jsem to tak začala. „Mluvila jsem s podplukovníkem o tom, co se stalo. Přivedl mě na jednu myšlenku, kterou jsem si nechtěla připustit, ale prvně bych ti chtěla něco říct." Otočila jsem se k ní a pohlédla jí do očí.
„Celou tu dobu, co jsem tady, se snažím tajit, kdo jsem a odkud jsem přišla. Věř mi, že to dělám z dobrého důvodu."
„Jakého?" Teyla se opřela loktem o zábradlí a dívala se přitom na mě pohledem, který čekáte od lidí, kterým věříte, a já byla ráda, že právě Teyle může věřit.
„Protože to sama nevím. Teprve až tady zjišťuju, že můj život nebyl tak normální, jak jsem si vždy myslela. Že jsem nemohla rozhodovat sama za sebe, protože někdo stál v pozadí a postrkoval mě směrem, jakým chtěl."
„Kdo je to?"
„Nevím," povzdechla jsem si, „ale já na to přijdu... časem. Víš, ale na Zemi je jedna žena, která dává na moji rodinu pozor. Přinesla mi tenhle balíček," a ukázala jsem na Teylyny ruce, v nichž byl. „Což mě vede k tomu, co jsem ti chtěla říct. Moje máma," zhluboka jsem se nadechla, abych to dokázala vyslovit, „byla voják a vedla mě odmalička k tomu, abych šla v jejích šlépějích, ale před pár lety zemřela a armádě trvalo až moc dlouho než nám to přišli oznámit. Zprvu jsem se zlobila na armádu, že za to může, že ji zatáhli do něčeho, do čeho neměla být zatažena, protože už dávno z aktivní služby odešla, aby mohla být více s rodinou. Armádu jsem za to nenáviděla a je pravda, že ani teď nemám vojáky příliš v lásce, ale postupem času jsem svoji zlobu obrátila i proti mámě. Měla tehdy letět na nějakou konferenci nebo něco podobného. Slíbila, že se brzy vrátí. Měla se vrátit na narozeniny. Když nám přišli oznámit, že zemřela, nebylo mi nic divné, ale až postupem času jsem si začala uvědomovat, že je něco špatně. Zemřela v letadle, které letělo na úplně opačnou stranu a bylo jedno, že se pokusila letadlo zachránit. Obrátila jsem zlobu na ni, protože nám lhala. Nechala všechno na mně. Cítila jsem se ukřivděná, ale až teprve, když jsem vstoupila do tvé mysli, došlo mi, že je matka ochotná pro své děti udělat naprosto cokoliv. Moje máma byla každým coulem voják a neochraňovala pouze nás, ale i celou zemi. Tehdy na palubě toho letadla byl terorista, který chtěl zabít spoustu lidí a pomstít se naší zemi. Ten den letadla obsadilo víc teroristů a zabili tak spoustu lidí a moje máma seděla v jednom z nich. Pokusila se prý toho teroristu zpacifikovat, bylo však pozdě, ale aspoň se jí podařilo dostat letadlo do neobydlené oblasti." Musela jsem se vydýchat, protože se mi do očí draly slzy. Ještě jsem o tom před někým tak otevřeně nemluvila. Ani s tátou ne. Vlastně s nikým.
„To je mi líto," pronesla Teyla tichounce. Zvedla jsem k ní hlavu.
„Nechci, aby to vyznělo, že se chci nechat litovat, Teylo. To proč ti to říkám, je mnohem důležitější. Vím, že se snažíš najít svoje lidi, otce svého dítěte, ale nejsi na to sama a nikdy nebudeš. Všichni, kdo jsme tady, ti pomůžeme a pomáhat budeme. Nech to prozatím na nás, než se malý narodí. Víš,..." Chytila jsem ji a ohlédla se přes skleněné dveře, jestli se na nás někdo nedívá. Cítila jsem, jak mě začínají štípat slzy v očích, ale říci jsem to musela.
„To, proč jsem to udělala, proč jsem ti vstoupila do hlavy... bylo to proto, abyste vy oba přežili. Nechtěla jsem, abys znovu zažila další ztrátu, abys o někoho přišla." Roztřásl se mi horní ret, ale pláč jsem zadržela, protože mě Teyla chytila za jednu ruku.
„Rozumím ti," zašeptala mým směrem.
„Otevřeš prosím ten balíček?" zeptala jsem se tichounce a Teyla přikývla. Neptala se zbytečně proč. Vytušila, že právě to obě potřebujeme.
Pomalu roztrhla balicí papír a naprosto klidně z něho vytáhla fotorámeček. Zdržela jsem dech. Tušila jsem, nebo snad i doufala, co v něm bude. Nedívala jsem se na něj, dívala jsem se na Teylu, která polknula. Téměř jsem se modlila, aby si uvědomila, co tím chci říct, že i já si něco uvědomila. Nevstoupila jsem do její mysli, jen abych jí pomohla, nebo zachránila malého, udělala jsem to proto, abych ji neviděla trpět. Já jsem přišla o matku, o bratra, o otce, nikdo mi už nezbyl, ale ona měla své dítě, muže, který byl otcem a svůj lid, ale jaká by to byla záchrana, kdyby přišla o život. Měla jsem za to, že jsme jí byli dlužni více než by se dalo spočítat, takže se od nás očekávalo, že jí pomůžeme. Byla jsem pro ni ochotná zemřít, obětovat se.
„To jsi ty se svou matkou?" zeptala se Teyla a já se konečně podívala na rámeček. Byl trochu jiný, než jaký jsem měla doma, ale fotka v něm byla úplně stejná. Já s mámou. Jak mě máma objímá, krátce před její smrtí. Nedokázala bych spočítat ty hodiny, které jsem nad tou fotkou probrečela smutkem, ale slzy, které se mi draly do očí, byly slzy radosti. Tahle fotka mi neuvěřitelně chyběla, nebyla jsem na ní jenom s mámou, ale ve stínu byl vidět táta a ten menší stín vedle byl Mark. Byli jsme na ní svým způsobem všichni.
„Jo," řekla jsem zastřeným hlasem a přebrala od ní rámeček a láskyplně po skle přejela prsty.
„Díky, Mio." Zvedla jsem skelný pohled k Teyle a přikývla.
„Měla bych jít," abych nebrzdila provoz, dodala jsem v duchu. Pouze jsem na Teylu kývla a rychle jsem se vzdálila. Nechtěla jsem se znovu setkat s podplukovníkem. Takže jsem nakonec vynechala i ošetřovnu. Už jsem se cítila dobře. Hlava mě už téměř nebolela. Uložila jsem se do postele a zírala na fotku. Bylo to od Kate hezké. Sama bych nedokázala vybrat lepší věc, dokonce, ani kdyby mi někdo držel zbraň u spánku, což byla na Atlantidě docela reálná představa.
Možná bylo načase udělat něco jinak. Místo, abych fotku strčila pod polštář tak jako doma a dělala, že tam není, jsem ji postavila na noční stolek. Posledních pár dní mi pomohlo k tomu, abych se s máminou smrtí vyrovnala daleko snadněji, než za těch spoustu let předtím a pomohla mi i Teyla a já na oplátku pomohla jí, i když to znamenal menší hlavobol. To však nebylo už důležité.

Země, Colorado Springs, komplex Cheyenne Mountain
Kate si nechala polovinu látky, na které zbyla půlka kapky krve útočnice z Arizony. Před pár dny si ji nechala otestovat s vlastní krví a překvapilo ji, že měla podobné chromozomy jako ona. Avšak její teorie, že by to mohla být krev Mii z alternativní reality, začínala nabírat trhliny. Vůbec nechápala, proč ji napadlo právě tohle. Bylo tak snadné o tom pochybovat, když neměla výsledky. Musela tomu přijít na kloub.
Natáhla ruku a skryla sáček v dlani. „Celé je to hloupost."
„Co?" Daniel vedle ní vzhlédl od knihy, kterou právě studoval. Kate si ho prohlédla. Od doby, co se Sam stala vedoucí na Atlantidě a SG-1 přestala oficiálně existovat v původní sestavě, se jí zdálo, že už nemá důvod setrvávat v programu Hvězdné brány. Shari zemřela už dávno a Vala nebyla nikdy jeho skutečná přítelkyně. Zůstává tu kvůli mně. Kate se za to cítila provinile. Daniel mohl začít učit na univerzitě. Mohl začít publikovat nějaké ze svých poznatků mimo projekt letectva. Nejednou mu to říkala, ale on ji pokaždé odbyl, že on už se mezi těmi akademiky nemůže ukázat, přestože jeho tvrzení, že pyramidy byly přistávacími budovami pro mimozemské lodě, bylo pravdivé. Což se však široká veřejnost jako fakt nemohla prozatím dovědět, alespoň do doby než odtajní program Hvězdné brány, co podle Kate nenastane nikdy.
„Tenhle program. Tahle hora. Od té doby, co se porazili Orijové a posledního Ba'ala, je tu nuda." Kate stiskla sáček a zastrčila ho do kapsy. Ve skutečnosti chtěla říct něco jiného, ale už dávno se naučila, že to skutečné, co ji trápí, si musí nechat na doma, protože kamery, které je neustále sledovaly, byly většinou k vzteku než ku pomoci.
Daniel knihu zavřel a pečlivě prozkoumal její obličej. „Ta cesta do Arizony nebyl dobrý nápad, říkal jsem ti to hned."
Kate se naježila. „Tohle s Arizonou nemá nic společného!" Daniel zůstal zírat na její prázdné místo a musel přiznat, že se tam stalo něco, co Kate hodně hluboce otřáslo, protože se ještě nestalo, aby jela za svým otcem bez jeho souhlasu. Po extrakci s ním Kate přerušila veškeré styky, aby mu nepřipomínala ty hrůzné roky v zajetí.
Když před pár dny provedli extrakci na posledním Ba'alovi, zdálo se, že bude všechno v pořádku a Kate bude moci klidně spát. O to víc ho mrzelo, že se mu nesvěřila.
***
Kate dorazila na ošetřovnu. Doktorka Lamová seděla za stolem a jen zírala do počítače. To byla skvělá situace.
„Vidím, že se nudíš, Carolyn." Doktorka sebou cuknula a shodila stoh papírů z kraje stolu. Kate se k té hromádce sehnula a začala ji sbírat.
„Potřebuješ něco, Kate?" Jmenovaná se jen uculila, nad čímž doktorka protočila oči. „Jestli je to proti... co se namáhám, ty nikdy nic neděláš podle předpisů. Tak povídej." Společně posbíraly zbytek papírů a Kate se vytasila se sáčkem.
„Tohle bych potřebovala otestovat společně s dvěma dalšími vzorky." Doktorka Lamová si sáček vzala. Dobře poznávala látku, kterou už jednou pro Kate testovala.
„A jaké jsou ty další dva vzorky?" Kate přešla k lednici a nahlédla přes sklo dovnitř. Nekonečné množství ampulek s rudou tekutinou se téměř nedaly spočítat. Bylo jich tam tolik, ale ona šla na jistotu. Jednu z nich vytáhla a černým fixem, který ležel na doktorčině stole, zaškrtala jméno a podala jí ampulku.
„Ten třetí by měl být v oblasti 51, ale nevím, jak je pojmenovaný. Měl by být od té dívky, co přišla před dvěma roky na Atlantidu."
Doktorka se zamračila. „Ta je ale po smrti," podotkla.
„Dokázala bys ten vzorek sehnat?"
„Ani nevíš, jaké máš štěstí, Kate. Před pár týdny mi dovezli zbytek. Někde ho najdu," přislíbila doktorka už trochu uvolněněji. Ihned začala prohledávat vzorky.
„Carolyn?" Doktorka zvedla ke Kate pohled.
„Ano?"
„Nech si to pro sebe, prosím." Na chvíli mezi oběma nastalo ticho. Carolyn si Kate se zájmem prohlížela. Bylo by příliš náročné snažit se ji pochopit. Působila v programu už mnoho let a od počátku se těšila zájmu SG-1. Časem se ukázalo, že je velmi přínosným faktorem pro celý program, ale často byla v hledáčku nadřízených za své neortodoxní způsoby, což za ni vždy vyřešil generál.
„Dobrá, ale tentokrát to ale bude pár dní trvat," varovala ji. Moc dobře si pamatovala, jak byla Kate netrpělivá, když jí porovnávala ty vzorky před nějakým časem. Kate však odhodlaně přikývla.
„Na tohle si počkám."
***
Kate seděla v autě na místě spolujezdce a zírala před sebe na nekončící asfaltovou cestu, po které Daniel uháněl rychleji než obvykle. Od chvíle, kdy za ním přišla a požádala ho, jestli by s ní mohl jet k jezeru, začal nabývat dojmu, že to co mu bude chtít říct, by neměl slyšet někdo jiný.
K jezeru s ní jel před pár lety, aby mu oznámila, že je Antik. On byl jediný, komu v té době důvěřovala. Bylo to krátce potom, co se mu postupně vrátila paměť po jeho povznesení. Přiznala mu, že mu to řekla už v době, kdy byl povznesený, ale dodnes si na to nevzpomněl, ani na dobu, kterou spolu strávili, a ona mu přitom o sobě všechno řekla, takže ho vzala k jezeru, aby mu to vše podruhé vysvětlila.
Naléhavost jejího sdělení byla patrná už jen z toho, jak křečovitě svírala nepojmenovanou nažloutlou složku, kterou měla položenou na kolenou.
„Tady sjeď, nechci jet po hlavní cestě." Daniel zpomalil a zatočil na méně používanou lesní cestu, která se táhla ještě nejméně tři kilometry, než zastavili na mýtině jen pár kroků od břehu jezera.
Společně vystoupili. Po dlouhých dnech přestalo pršet, přesto byl ve vzduchu cítit další déšť. Kráčeli po cestě ke břehu, kde se propadávali do vlhkého písku.
Daniel odolal nutkání se zeptat se na důvod jejich přítomnosti tady.
„Nebudu chodit okolo horké kaše, Danieli." Zastavila se k němu čelem a zastrčila neposedný pramen vlasů, který jí chladný vítr uvolnil z ledabylého drdolu.
„Posledně, když jsem měla tenhle vzorek zkoumat, byly naše přístroje na rozbor málo vyspělé, ale díky našim spojencům z řad vyspělých civilizací, máme konečně přístroj, který to dokázal," vzpomínala Kate, jak se jí Carolyn chlubila, při předávání výsledků, které právě držela v ruce.
„Cesta do Arizony přinesla hodně informací, ale nejdůležitější je tohle." Ukázala mu desky. „Nechala jsem si otestovat pár krevních vzorků." Daniel od ní desky převzal. Nechápavě zíral na tabulky s nekonečnými číslicemi a písmeny. Nemusel to říkat, Kate mu vzápětí vše osvětlila.
„Vzpomínáš, jak jsem se v Arizoně zmínila o ochránci Mii?" Daniel přikývnul. „Ten někdo mě napadl a pohrozil mi, abych se od rodiny Mii držela dál a nechala ji napokoji. Nabyla jsem dojmu, že by to mohla být Mia z alternativní reality, podle velmi silného antického genu, který má i Mia z Atlantidy, ale nerozuměla jsem tomu, proč má podobné chromozomy jako já. Chvíli jsem si myslela, že by to mohla být má sestra, proto jsem nechala znovu otestovat moji krev, krev útočnice a krev Mii z Atlantidy." V té chvíli jí selhal hlas. Vypadala, jakoby se jí před očima promítal celý její život.
„Kate..." Daniel k ní natáhl ruce a ona se mu skryla do náruče, začala přitom plakat. Tiskla se k němu, jakoby na ničem jiném nezáleželo.
„Jsem tady," zašeptal jí do vlasů. Pevně držel složku, aby nespadla do vlhkého písku.
„Celý život jsem žila ve lži," zaštkala mu do ramene. Daniel netušil, co jí na to má říct. Lehce se od něj odtáhla, aby se mu mohla podívat do očí.
„Vysvětli mi to, prosím." Kate zamrkala, aby vyhnala slzy, které jí ve větru nepříjemně studily do tváří.
„Nenávidím Antiky z dobrého důvodu, ale po tomhle se řadí dokonce i před Ba'ala. Víš," potáhla a smutně sklopila hlavu. „To proč mám stejné chromozomy, jako ta útočnice bylo jednoduché vysvětlit, když jsem získala krev Mii. Nejsme v příbuzenském vztahu. To prostě nejde." Zavrtěla hlavou a znovu k němu zvedla zdrcený pohled.
„Tak co jste?"
„Carolyn si zpočátku myslela, že jsme sestry, ale je tam příliš totožných chromozomů, jsou tam i jiné, ale ty sloužily pouze k tomu, aby nebyla stejná podoba." Danielovi to začalo pomalu docházet.
„Ty jsi její klon?" zeptal se nevěřícně.
„Ano."
„Ale to není možné, časově to prostě není možné."
„To pro Antiky nic neznamená," odfrkla si Kate o něco bojovněji. Vzala si od něj složku. „Celý život jsem žila v tom, že jsem se narodila ženě, své matce, která se o mě nemohla starat, ale já se nikdy nenarodila! Naklonovali mě jako nějaký experiment!" Vzteky roztrhla složky na půl a dál je cupovala.
„Nemusí to být žádný experiment," namítl Daniel.
„Ale je!" Kate házela kusy papíru do písku a zadupávala je podpatky hlouběji. „Vzorek Mii z jiné reality je dokonalý se dvěma neobvyklými složkami, co nejsou pro antiky typické, ale vzorek Mii z Atlantidy obsahuje stejnou dokonalost jen s tím rozdílem, že jedna složka je o mnoho slabší, a můj vzorek obsahuje tu její slabou složku v silnější koncentraci, ale zase slabší tu její silnější. Někdo se snažil v naší Mie něco vytvořit, ale nepodařilo se to, tak ji naklonovali v domněnce, že její klon bude obsahovat obě složky, ale zase se něco zvrtlo." Daniel nevěděl, co jí na to má říct. Sám se snažil srovnat s tím, co mu Kate právě vysvětlila. A pochopit to nebylo vůbec lehké. Zaprvé nechtěl uvěřit faktu, že je Kate naklonovaná a za druhé mu to připadalo příliš složité i na Antiky.
„Kate..." přistoupil k ní a chytil jí roztřesené ruce, které upustily postily poslední kousky papírů. Vzhlédla k němu s naprostou bezradností.
„Kolikrát..." zalykala se Kate vlastními vzlyky, „kolikrát mi ještě Antikové zničí život?" vyrazila ze sebe a zhroutila se do Danielovy náruče. Ten ji k sobě tiskl, jak jen mohl a ptal se přitom na to samé.
„Slib... slib mi, že si to necháš pro sebe. Do tohohle letectvo nemá co mluvit. Je to jen mezi mnou a Miou." Daniel přikývnul.
„Jenže, co to všechno znamená?" Kate mu přitiskla hlavu pod bradu. Zjistit to, byla jedna věc, ale vysvětlit... to byla věc úplně jiná.
„Já nevím..." Věděla ale jednu věc. Musí na to přijít a zjistit, proč právě ji a Miu Antikové stvořili. Pevně stiskla přívěšek, co jí roky visel na krku a nikoho ho kromě jejího otce ještě neviděl a před očima si představila Miu, stejně jako ji viděla na přestupní stanici a v duchu ji poprosila o odpuštění.

Galaxie Pegas, Atlantida
Prudce jsem se posadila na posteli a nemohla popadnout dech. Fotka s mámou stála na nočním stolku a do pokoje pronikaly pouze měsíční paprsky dvou měsíců.
Ani nevím, co mě probudilo, ale bylo to něco skutečně silného. Donutilo mě to vstát z postele a dojít k oknu, čupnout si a natáhnout ruku pod malou skříňku vedle okna.
Z úzkého místa jsem vytáhla řetízek, na jehož konci se houpal oválný přívěšek, který jsem tam před časem odhodila. Myslela jsem si, že spadl z balkónu.
Sedla jsem si na paty a zírala, jak se doslova koupe s měsíčním světle. Pořád jsem se na něho zlobila, a na muže, který mi ho dal, ale když jsem ho stiskla v dlani, bylo mi najednou lépe, někoho jsem cítila, jakoby mě uchopil do náruče a šeptal do ucha konejšivá slova. Jakoby vyslal jasné poselství.
„Společně na to přijdeme!"

Kapitola mapuje díly:
4x13 – Karanténa
4x14 – Harmony

15. kapitola – Pod velením pplk. Shepparda
Když jsem to ráno vycházela z pokoje. Cítila jsem se po dlouhých dnech celkem dobře. Už jsem se po události na křižníku dostávala zpět do formy, i když to trvalo déle, než jsem předpokládala, ale půl míle bez zadýchání jsem zvládla hlavě, po níž jsem si dávala půlhodinový trénink pod dohledem Teyly, která mě teď cvičila pouze slovně.
Ale zas tak báječné to nebylo.
Každičké ráno začínalo menším rituálem před zrcadlem v koupelně. Nezlomné přemlouvání, že to co se stalo na křižníku je už pryč a to co mi přes noc nabízí moje podvědomí, je pouze sen, kdy se moje mysl snaží vyrovnat s vpádem někoho jiného do mé hlavy. Sama sebe ubezpečuji, že už nikdy nikomu nedovolím se dostat do mé hlavy, ani kdyby mi to mělo zachránit život.
„Ty jsi takové ranní ptáče!" Ještě jsem si na to nezvykla. Otočila jsem hlavu směrem k mladé ženě, která před nedávnem začala obývat pokoj vedle mě. Jen ona mě dělila od společné stěny s podplukovníkem.
„Ahoj Thereso," pozdravila jsem slušně svoji sousedku. I když jsem si to jen velmi nerada přiznávala, ten její nekonečný optimismus vždy dokončil ranní rituál přemlouvání, čímž jsem se mohla napůl zapojit do běžného dne na Atlantidě. Počínaje mojí rozcvičkou.
„Už pár dní přemýšlím, že bych šla běhat s tebou, ale nikdy jsem na sporty nebyla. Vždy to byla jen věda a já." Roztáhla rty do širokého úsměvu a naklonila hlavu doprava, přičemž se jí na rameno svezly velké lokny její zrzavé hřívy, kterou nosila vždy rozpuštěnou.
Dobrosrdečně jsem se na Theresu usmála. Už jsem ji konečně dokázala zařadit do škatulky atlantských vědců. Výstřední, ale chytrá, což znamenalo – snaživá, poctivá, zahloubaná ale vždy s dobrou náladou, což jsem jako věčný pesimista nedokázala pochopit.
„Tak váhej ještě chvíli a třeba se k tomu rozhoupeš," kývla jsem jejím směrem a vydala se naprosto opačným. Pochybovala jsem, že vědkyně jako ona, viroložka, se někdy k tomu odhodlá. Pro ni byl běh zkoumání virů a bakterií.
Nasadila jsem si sluchátko do levého ucha, abych byla na příjmu a seběhla schody o dvě patra níž, kde jsem se minula s Teylou.
„Dnes nechoď moc daleko, ať to na trénink stihneš včas!" zavolala na mě s úsměvem. Stihla jsem jí jenom mávnout. Je pravda, že v posledních dnech začínala být lehce dochvilná, což jsem omlouvala tím, že Teyla už není tak pohyblivá jak bývala. Bříško se jí začalo neuvěřitelně zakulacovat, a i když do porodu zbývala ještě dlouhá řádka dní, musela jsem uznat, že jí to neuvěřitelně sluší a já neměla to srdce jí říkat, že by mě už neměla trénovat. Odtušila jsem, že se mi tím snaží vykompenzovat událost na křižníku, ale bylo to moje rozhodnutí a rozhodně jsem to nechtěla vracet.
Míjela jsem spoustu členů expedice, kteří směřovali za pracovním dnem do centrální věže a já jako vždy šla naprosto opačným směrem a svým způsobem se mi to líbilo. Taková menší vzpoura proti podplukovníkovi, který se mi snažil tajně lepit na paty, aby mě hlídal, ještě že ho přestalo bavit se mnou po ránu běhat. Možná nebyl právě dobrý nápad před ním rozebírat tu zbraň.
Skutečně, není nad ranní běh po molu mimozemského města v jiné galaxii, s těžkým srdcem přiznávám, že je to daleko příjemnější, než se potit v dusivém horku Arizonského rána.
Použila jsem pár transportérů, než jsem byla od centrální věže dost daleko a na volném molu, u kterého jsem chtěla jednou vidět nějakou loď. Slunce probleskovalo okny a já se nemohla dočkat, až se nadechnu čerstvého mořského vzduchu. Jednou mi Elizabeth řekla, že už nedokáže usnout bez šumění oceánu a ranní slané vůně a pro mě, kdo vyrostl na poušti, nebylo tak těžké si na to zvyknout.
Otevřela jsem si poslední dveře k prázdnému molu, ale trochu se otřásla, když se mi zježily vlasy na zátylku. Chloupky na ruce se mi bolestivě postavily a já se zalapáním po dechu vypadla ven. Sotva jsem se udržela na nohách, jak se mi zatočila hlava. To nebylo moc dobré. Přitom jsem se už cítila dobře. Už mi na Atlantidě bylo mnohokrát špatně, nebylo to tak hrozné, jako když se kolem města stahovaly velryby, aby varovaly před výronem hmoty ze Slunce, ale příjemné to nebylo.
Zachytila jsem se pravou rukou stěny a druhou přikryla pravé ucho, ve kterém mi začalo zvonit. Chvíli mi trvalo, než jsem se vzpamatovala a získala zpět ztracenou rovnováhu. Stačila jsem zamrkat a zírala, jak se mi dveře zavřely před nosem a po opakovaném přejetí po panelu, se odmítaly otevřít. Bušit na ně nemělo nejmenší smysl, posledního člověka jsem potakala jen čtyři budovy od centrální věže a já byla téměř na druhém konci města.
Neměla jsem nejmenší ponětí, co se stalo, ale nemusela jsem být Einstein, aby mi došlo, že to muselo mít něco společného s tím, že mi vstaly veškeré chlupy na těle.
V klidu jsem došla na okraj mola a podívala se ke slunci, které zakrývaly cárance mraků a po lehkém přimhouření očí jsem si všimla prstenců, které protínaly sluneční paprsky. Otevřela jsem pusu a otočila se k zavřeným dveřím a pohled mi i sklouznul na ruku, kde mi chloupky stále nepříjemně vstávaly nad kůži. O tomhle mi před nedávnem vykládal Radek, hlavně po událostech s velrybami. Bylo narušené magnetické pole planety, díky čemuž vznikla ionosférická bouřka, ale to nevysvětlovalo, proč by se zavřely dveře.
Sebrala jsem a postupně se snažila otevřít jakékoliv dveře, které jsem měla v dohledu, takže mi nezbylo nic jiného, že se vydat do centrální věže pěšky a zjistit, co se děje. Sice tam byl Rodney, Radek a spousta dalších vědců, kterých jsem se nemohla zeptat... Mohla. Stiskla jsem sluchátko a pár minut marně vyvolávala řídící místnost, ale nikdo se neozval, a pokud nefungovala komunikace, nebyla to dobrá zpráva.
Nezbylo mi nic jiného, než vypustit rozcvičku a běžet, co mi bude dech stačit k centrální věži.
***
Teyla zůstala zavřená v laboratoři se Sheppardem. Sedla si k počítači a pokusila se přijít na to, co se stalo. Po městě se údajně šířila nákaza pátého stupně, což uzavřelo veškeré dveře, aby se nemoc nemohla šířit, ale to nedává smysl.
„Rodney možná vyladil senzory po Kirsanské horečce moc citlivě," deklamoval Sheppard a pomocí detektoru známek života prohlížel město a počítal členy expedice, ale pořád mu to nevycházelo.
„Město zasáhla ionosférická bouře," oznámila Teyla. „Na což upravené senzory reagovaly a uzavřely město s tím, že je tu nákaza." Trochu si oddychla. Právě teď nepotřebovala nějakou nemoc, Sheppard už byl tak z té situace vykolejený. Evidentně se necítil svůj v místnosti s těhotnou ženou. Teyla se tomu musela v duchu zasmát. Bylo jedno, odkud muži byli, ale všichni byli stejní a John ještě přišel s tím, že v pozemských filmech ženy v takových situacích začínají rodit.
„Rodney bude v laboratoři s Katie. Mám dojem, že nemá přístup k počítači. To musí šílet," pokusil se odlehčit situaci, ale když mu ani potřetí výpočty členů expedice nevycházely, začal se obávat, že to někoho muselo vyděsit daleko víc... nebo někdo chyběl...
Teyla si všimla jeho ustaraného pohledu. „Mia si šla, jako každé ráno, zaběhat na molo." Všimla si, že Johnovi přeběhla po tváři úleva, kterou se okamžitě snažil zamaskovat.
„Co si ta holka o sobě myslí?" vybuchnul, ale Teyla věděla, že je to jen naoko. „Nemá se pořád divit, že ji neustále někdo hlídá. Člověk se otočí a ona je hned pryč!" zlobil se. Podíval se na odlehlejší část města, kde byla jediná známka života, která se blížila k centrální věži, celkem pomalu, ale cíl byl jasný.
„Má být tady," pokusil se John o poslední záchvěv zloby, ale byl klidnější, když věděl, že tu všichni jsou a živí.
„Určitě tu bude brzy," mrkla na něj Teyla a zády k Johnovi se usmála.
***
Postup k věži byl daleko pomalejší, než jsem si představovala. Město jsem znala jak své boty. Jeho plány jsem si pročítala před spaním a hlavně hledala různé trasy, díky kterým bych se mohla vyhnout podplukovníkovi, především v budovách. Netušila jsem však, že se zaseknu venku, tomu jsem už takovou pozornost nevěnovala a teď jsem stála před nadchodem, který zůstal uzavřený a než abych obíhala dlouho souvislou řadu budov, musela jsem ten kousek přeplavat. Oceán mě k zaplavání lákal celé roky, ale okolo venkovního mola byl celkem silný proud, což ve vnitřních jezírcích, které jsou celé obklopeny kovem, by to platit nemuselo a mně to mohlo zrychlit posun vpřed.
Odložila jsem sluchátko nedaleko zavřeného vchodu do nadchodu a zkontrolovala, jestli nemám ještě nějakou elektroniku, kterou bych svým skokem do slané vody mohla zničit. Prohledala jsem kapsy mikiny i malou kapsu legín a s povzdechem jsem zavzpomínala na svůj starý otlučený mobil, který se nedal srovnávat s chytrými telefony roku 2014, ale mně stačil, koupila jsem si ho z první výplaty, byl alespoň částečně dotykový a spadl tolikrát, že mít ten chytrý, po prvním pádu na zem bych ho musela vyhodit.
Klekla jsem si a natáhla ruku k vodě. Nebyla vyloženě studená, ale ani nijak vhodná k dlouhému koupání. Nesměla jsem se dlouho rozmýšlet a bleskově skočila po hlavě a snažila se nevnímat, jak se mi oblečení nasáklo vodou a nepříjemně mě táhne dolů.
Na druhou stranu to nemohlo být více jak dvě stě metrů, což byla v nadchodu pár vteřinová chůze. Jenže tady dole ve vodě to bylo horší.
Po pár vteřinách urputného plavání jsem si musela přiznat, že jsem se s tím proudem spletla. Táhlo mě to dolů a pryč, takže jsem ve finále uplavala víc jak dvě stě metrů a na druhé straně jsem sotva vylezla. Rozplácla jsem se na teplém kovu a hlasitě oddychovala. Z námahy jsem se celá klepala. Svaly mě nepříjemně bolely a já v duchu prosila, abych už podruhé plavat nemusela.
Odpočívala jsem poměrně dlouho, protože při prvním pokusu vstát jsem uklouzla na vodě, co jsem s sebou přinesla a pleskla jsem sebou zpátky, protože jsem nedokázala udržet rovnováhu. Tak jsem zůstala ležet a zírala, jak slunce postupuje po své dráze, až je úplně nad městem. Poledne.
Zvedla jsem se podruhé a rozvážným krokem jsem mířila dál k centrální věži. Oblečení na mě uschnulo, což by nebyl takový problém, kdybych se koupala v normální vodě. Oceán byl slaný a sůl se mi dostala do oblečení, a jak jsem usychala, začalo to nepříjemně štípat a kousat. Odlepovala jsem látku od kůže, což bylo ještě horší, ale nic jiného mi nezbývalo, nemohla jsem do centrální věže vpadnout nahá.
***
Radek nadšeně vykřikl, když se mu podařilo vypnout autodestrukci a vysílání. Restartoval celý systém a město se začalo znovu otevírat. Spokojeně si oddychl, a když se do rozvodny přihnal Sheppard, uznale ho poplácal po zádech.
„Byl jsi dobrej!" pochválil ho.
Všichni se pak vrátili do centrální věže, aby zajistili všechny členy posádky. Technik Chuck seděl u monitoru známek života a postupně hlásil, že se přihlásili všichni členové a jsou v pořádku, až na McKaye, který se v botanické laboratoři zhroutil a byl za ním vyslán zdravotnický tým.
„Podplukovníku?" Chuck poklepal Johnovi na rameno.
„Ano?"
„Mia Collinsová se jako jediná nehlásí, pane." John se podíval na Teylu a Carterovou, které stály vedle něho.
„Typické," procedil skrze zuby.
„Ale našel jsem osamocenou tečku, která bude za chvíli u paty centrální věže. Může to být ona, ale nemusí." Chuck se na Shepparda ostražitě podíval.
„Tak to půjdeme zjistit." John kývnul na Carterovou a mávnul na Ronona, který právě přicházel od ošetřovny. Společně nastoupili do transportéru. Sjeli do nejnižšího patra a nechali se Chuckem navést ke dveřím, kam osamocená tečka zamířila.
„Ještě deset metrů, podplukovníku." John si všiml, že Ronon sáhnul po zbrani.
„To nebude potřeba." Sám přejel rukou po panelu a dveře se otevřely. Stála za nimi Mia, která chtěla rukou přejet po panelu na druhé straně. John nasadil rozzlobený výraz, ale když si Miu prohlédnul, zloba ho na chvíli opustila. Vypadala vyčerpaně. Oblečení na ní vypadalo, jakoby ho někdo naškrobil, na předloktích si povšimnul zarudlých škrábanců, ze kterých musela téct krev. A její tvář byla rudější než obvykle. Rty měla suché a nateklé. Ztěžka dýchala a zarudlýma očima zírala na oba dva a nebyla schopná slova.
„Pane?" Překvapeně zamrkla, když se vzpamatovala a John si ji chtěl dobírat, ale při celkovém pohledu to už nedokázal. Složil si ruce na hrudi a musel se donutit, aby ji alespoň trochu pokárala.
„Snad pro příště nebudeš chodit tak daleko." Ronon povytáhl obočí. Mia už víc zrudnout nemohla, jen přikývla a raději zabodla pohled do podlahy. Pomalu vykročila v před, ale John ji ještě nechtěl nechat jít, chtěl se jí zeptat, kudy se sem dostala, ale Rononův pohled ho od toho odradil.
„Až se dáš do pořádku, chci od tebe hlášení." Pokusil se o nekompromisní tón. Mia se zastavila a s otevřenými ústy zůstala na Johna zírat. „Zajdi si pak za Lornem, aby ti poradil." Než mohla zaprotestovat, se John a Ronon vydali opačným směrem, zpátky do řídící místnosti a Mia zůstala stát na chodbě.
***
Rozbolavělým krokem jsem pro jistotu šla opačným směrem než podplukovník s Rononem a v duchu se přemlouvala, abych dokázala dojít do svého pokoje, kde bych se mohla rozbrečet v soukromí. Potom, co jsem musela překonat přes půlku města pěšky s přeplaváním dvou jezírek, jsem prostě už neměla sílu s podplukovníkem bojovat a ještě bolestněji jsem si uvědomila, že měl pravdu. Kdybych nechodila tak daleko, nemusela bych se takhle vysílit a nenahrála bych mu tak na smeč.
Hlasitě jsem vzdychla a vysíleně jsem se posadila na jednu z mnoha laviček, které brázdily předlouhé chodby města. Oči mě štípaly kvůli soli a slzám, které se mi draly ze slzných kanálků. Hrudník se mi nadouval v budoucím vzlykání, ale když jsem zaslechla kroky a hlasy, s vypětím všech sil jsem se přemohla, zamrkala a hluboko vydechla, zdvihla bradu. Zkusmo jsem se postavila a vyrazila vstříc příchozím.
Spadl mi obrovský kámen ze srdce, když jeden ze skupiny byl major Lorne.
„Mio..." vydechl moje jméno a já se pokusila o pokřivený úsměv.
„Majore... ehm... Evane, mohla bych se tě na něco zeptat?" Nevyznělo to tak sebevědomě, ale na moji obranu, jeho pohled, kterým mě sjížděl od hlavy až k patě, mě znervóznil. Přikývl mi na to a krátkou větou poslal zbytek vojáků napřed. Doposud byli všichni plně vyzbrojení.
„Co se ti stalo?" zeptal se mě hned, jak ostatní odešli z doslechu.
„To je na dlouho," vzdychla jsem a pokusila se od sebe odtáhnout ztvrdlé tričko. „Potřebovala bych od tebe radu, jak napsat hlášení." Zamračil se a znovu si mě prohlédl.
„Sheppard už s tebou mluvil?" Naprosto instinktivně jsem protočila oči.
„Počkal si na mě u paty centrální věže."
„Kam ses dostala jak?"
„Pěšky -" dřív než stačil něco říct, jsem před ním mávla rukou, „ – to je jedno. Pak ti to povím, ale chtěla bych alespoň menší radu, jak mám začít s tím hlášením." Pomalu přikývnul.
„Představ si, že píšeš esej, jen opusť zbytečné popisy svým pocitů. Jen se permanentně věnuj situaci." Ty dvě věty mi připomněly mámu.
***
„Mami, co je na tvé práci nejnudnější?" Mohlo mi být devět nebo deset. Byla jsem ještě bezstarostné dítě, které zatím zajímá pouze to, jestli má ve škole dobré známky a jestli ho rodiče mají rádi. Táta byl ještě v práci a Mark si hrál na zahradě za domem. Já pomáhala mámě v kuchyni s nádobím. Protože pokaždé, když se vrátila ze základny, stoupla si k nádobí a umývala ho, říkala, že ji to uklidňuje a vrací jí to myšlenky na to, že je žena.
„Hlášení," odpověděla okamžitě. Nechápavě jsem se na ni podívala a uložila utřené příbory do šuplíku.
„Víš, holčičko, armáda není jen o tom plnit rozkazy a střílet na cíle, to by bylo moc jednoduché. Vojáci sice mají vysílačky, přes které je poslouchají nadřízení, ale vojáci pak musí... misi sepsat v jakémsi hlášení, které objasní veškeré dění, které nemohou nadřízení vidět." Odložila jsem utěrku na linku a upřeně se na ni podívala.
„Jako nějaké vyprávění?" Máma se zasmála a vytáhla ruce ze dřezu a otřela si mydlinky do utěrky. Kleknula si přede mě, aby se na mě dívala ze spodu.
„Něco takového, ale složitější. Je to jako esej, jen se tam nezabýváš svými pocity, ale fakty, kterými se co nejlépe snažíš popsat situaci." Držela mě za ruce a dívala se mi do očí, viděla jsem v nich tehdy pouze lásku, ale když jsem si na to teď vzpomněla, připadalo mi, že tam bylo něco víc, hrdost, ale i bolest.
„Tak to zvládnu levou zadní," prohlásila jsem tehdy a máma se tomu zase zasmála. Pohladila mě po tváři a políbila na čelo.
„O tom nepochybuju, holčičko."
***
„Mio?" Zamrkala jsem a zírala na Evana, který si mě měřil starostlivým pohledem.
„Díky, Evane, tak to zvládnu levou zadní."
***
Vypadalo to, že se na Atlantidě vracelo všechno k normálu. Lidé si tu na krizové situace zvykli, takže jim nedělalo problém naskočit do vyjetých kolejí a začít pracovat, jakoby se nic nestalo, ale Johna Shepparda to přesvědčilo, že musí vyřešit situaci s Miou.
Nechal Ronona, aby si zašel do jídelny, protože mu po hodinách na ošetřovně vyhládlo a sám se vydal hledat plukovníka Carterovou.
„Plukovníku!" Zastihl ji na chodbě kousek od řídící místnosti, jak schvaluje Rodneyho návrhy, který se přitom kroutil, jakoby mu Sheppard lil do kalhot šťávu z citrónů.
„Je to skvělé, Rodney, snad se pro příště vyvarujeme podobným neočekávaným zádrhelům." Usmála se na něj, ale na Rodneyho to neudělalo dojem, musel se cítit hloupě, že se zhroutil, i když mu nic nebylo, jen trochu ztratil barvu ve tváři.
„Podplukovníku, našel jste Miu?" Sheppard strčil ruce do kapes a ušklíbnul se.
„Zajisté," přitakal a než stačil Carterové navrhnout, co s Miou, přiřítil se k nim major Lorne. Zíral na Shepparda s přimhouřenýma očima.
„Pane, vy jste přikázal, aby Mia sepsala hlášení o své cestě přes celé město?" Sheppard si v duchu povzdechl. Od té doby, co se vrátili z křižníku, se Lorn stal dalším z těch, co vstoupili do klubu „Bráníme Miu", což ho naštvalo. Už ho nebavilo stát pořád na druhé straně barikády než jeho vlastní podřízení.
„Vážně?" Carterová se podívala se zdvihnutým obočím na Shepparda. Teď nastala ta pravá chvíle na přednesení svého návrhu, který by ho mohl vrátit na správnou stranu barikády, aniž by jeho vlastní přesvědčení utrpělo nějakou větší ránu.
„Pořád mi, plukovníku, tvrdíte, jak bych jí měl dát šanci. Je tu už dva a půl roku a poměrně dlouhou dobu usilovně trénuje a přemýšlel jsem, že teď když je Teyla mimo službu, vzal bych Collinsovou do týmu, samozřejmě jen na rutinní cesty bránou, obchodní schůzky, žádné průzkumné mise."
„Vážně?" zeptala se Carterová s Lornem společně a oba se překvapeně dívali na podplukovníka. Ten jen přikývnul.
„Pokud vím, neustále chodí na Kerasovu planetu se zdravotnickým týmem a vyučuje tam místní děti číst a psát, v čem se to liší od rutinních cest bránou?" Sam za těch několik týdnů Shepparda už trochu znala, a věděla, že za tím bude jeho věčná kontrola nad Miinými kroky, ale na druhou stranu by nezaškodilo, aby se Mia dostala i mimo Atlantida, třeba na některé planetě najde důvod svého příchodu do Pegasu.
„Dobrá..."
„Vážně?" Sheppard s Lornen na Sam zírali stejně překvapeně jako před chvíli na Shepparda.
„Ano, podplukovníku, ale zavážete se mi, že převezmete veškerou zodpovědnost, kdyby se slečně Collinsové něco stalo nebo se ztratila, ale já věřím, že to nedopustíte, protože by vám to vaše svědomí už nikdy neodpustilo." Sheppard překvapeně polknul. Nevycházelo mu to přesně tak, jak předpokládal, ale svým způsobem Carterová souhlasila, avšak s vlastními podmínkami, čemuž se nedivil, byla dobrá vyjednavačka.
„Ano, plukovníku."
„Mám jí to říct já nebo jí svůj návrh přednesete sám?" Sheppard věděl, že kdyby Mie řekla Carterová, řekne si, že ji donutil, ale když by to řekl sám, nevěřila by mu. Rozhodl se však, že to riskne.
„Řeknu jí to sám." Carterová přikývla.
„Nezapomeňte ji pak vzít na bezpečnostní kurz, jak se chovat během mise na cizí planetě, které má na starosti tady major Lorne." Nečekala na Sheppardův souhlas a odešla do transportéru. Lorne se na Shepparda pátravě podíval.
„Snad víte, co děláte, podplukovníku." Sheppard ignoroval jeho varovný pohled a vydal se k ubikacím personálu.
***
Nebylo tak těžké najít její pokoj, přeci jen byli od sebe jen ob jeden pokoj, říkal si Sheppard, když dorazil k jejím dveřím. Pro nikoho nebylo tajemstvím, že zajistil, aby měla pokoj tak blízko jeho, ale aby to nevypadalo tak nápadně, nechal pokoj mezi nimi volný a ten před pár týdny obsadila nějaká zrzavá vědátorka, která se tak jako většina personálu, dostala do Miina klubu, což nebylo nic neobvyklého, přesto neměl Sheppard z nové nájemnice dobrý pocit.
Zvednul ruku, aby zaklepal, ale kousek od mimozemského kovu se zarazil a zíral na dveře, jakoby to byla tlama šelmy, od které by se měl klidit dál. Nebyl si jist, co ho bude na druhé straně. Nečekal, že mu Mia skočí kolem krku a bude mu děkovat, že ji chce do svého týmu. Na to ji znal až příliš dobře, spíš se obával toho, že ho vyhodí, nezachoval se k ní právě profesionálně, když po celodenním plahočení přes rozpálené město a plaváním ve slané vodě ji slušně řečeno poslal do háje a ještě ji donutil o tom napsat hlášení. Na druhou stranu, kdyby nechodila běhat tak daleko, mohla zůstat v klidu ve městě zamčená v jídelně nebo tělocvičně.
Rázně zaklepal, dvakrát po sobě, a když se nikdo neozval, přejel po panelu otevírání dveří a nahlédnul do jejího strohého pokoje, o kterém by si mohl myslet, že v něm nikdo nebydlí.
„Hned jsem tam!" John s sebou trhnul, když uslyšel Miin hlas z koupelny. Svým způsobem to vyznělo jako pozvání, tak vstoupil dovnitř a nechal dveře, aby se zavřely. Byla pravda, že tu nikdy pořádně nebyl, nebo alespoň v posledních měsících, ale nepřipadalo mu, že by se tu něco změnilo.
Postel byla dokonale ustlaná. Nikde žádný plakát nebo stohy časopisů, tak jako u něj v pokoji. Jen na nočním stolku stál fotorámeček, který byl natočen na opačnou stranu a jemu připadalo už hodně neomalené a dost nebezpečné, kdyby si ho šel prohlédnout. Mia mohla každým okamžikem vylézt z koupelny, ale víc ho zaujal otevřený notebook na stole kousek od balkonu. Židle byla ledabyle odstrčená a po obrazovce se otáčel prostorový text s názvem operačního systému. John se naposledy otočil ke koupelně a jeho zájem skončil u počítače. Usadil se na okraj židle a přejel prstem po touchpadu, obrazovka se probrala k životu a ukázala otevřený textový editor. Pomocí myši se dostal na začátek textu, který byl nadepsán dnešním datem a místem. Nedalo by se říct, že místo Pegas je nějak určující, ale pro potřebu hlášení naprosto vyhovoval.
John se ještě jednou ohlédl ke koupelně, než se dal do čtení a že to bylo zajímavé čtení. Velmi ho zaskočilo, s jakým zanícením Mia zprávu napsala, nemohl by se za ni stydět ani on sám, jakoby už někdy vojenské hlášení psala. Zbytečně informace nerozváděla a psala k věci. Své předpoklady o aktuálním dění vyznačila kurzívou a ohraničila je uvozovka, jako vlastní citaci. Nejvíce ho asi udivilo, jak si dokázala odvodit, že šlo o ionsferickou bouři, která zřejmě narušila městské senzory. V té chvíli si říkal, že ty hodiny, které Mia strávila ve společnosti Rodney a Radka, přeci jen k něčemu byly. Nevěděl, jestli tohle zjištění staví Miu do jiného světla, než v jakém doposud před ním stála. Pravda byla taková, že ji pořád viděl jako tu zuboženou holku, která vypadala z brány a netušila naprosto nic. Byl tak zahleděný do jejího podezřívání, že přehlédl fakt, že za ty roky vyspěla a smířila se s nastalou situací a plně se postavila po bok všech vědců a vojáků z expedice?
„Doufám, že vám to takhle stačí. Přečetla jsem několik hlášení z misí, tak jsem doufám něco okoukala." John s sebou prudce trhnul a otočil se na židli ke koupelně. Srdce mu poskočilo a dech zadrhnul, když spatřil Miu před sebou zabalenou pouze v bílé osušce, která ji zakrývala od krku do půli stehen. Obličej měla stále červený, ale už ne tolik a tmavé vlasy si spletla do ledabylého copu, který měla přehozený přes pravé rameno a dosahoval jí pomalu až k břichu. John si nikdy neuvědomil, jak dlouhé vlasy má. Vždy je měla stažené do přísného uzlu nebo ledabylého drdolu, z něhož se jí uvolnilo pár pramínků, ne že by si ji někdy prohlížel.
Notnou chvíli mu trvalo, než se vzpamatoval. Zamrkal a hlasitě polknul. Mia zdvihla pravé obočí, tak jako pokaždé, když spolu mluvili. John to považoval za akt vzdoru k jeho osobě, až na ty dvě chvíle, kdy ji naprosto nepochopitelně políbil, když se mu mezi řádky svých slov sdělovala, že je pod její úroveň, aby mu o sobě řekla pravdu a zrazovala ho od dalšího pátrání.
Párkrát otevřel naprázdno pusu a hledal nějaká slova, ale nedařilo se. Mia si složila ruce na hrudníku a chvíli ho mlčky pozorovala, než se sama ujala slova.
„Jen se obléknu," a s tím zmizela v koupelně. John si oddychl a rychle vstal ze židle a ignoroval fotorámeček, který ho přímo vybízel k tomu, aby se na něj podíval, ale nemohl. Dnes už provedl hloupostí až dost.
***
Nenechám se jím zaskočit! řekla jsem si hned, jakmile se za mnou zavřely dveře od koupelny. Jednou jsem se dnes už nechala, když na mě čekal u dveří, ale tentokrát ne a ať přijde s čímkoliv, přijmu to, ať to bude cokoliv, bez mrknutí oka.
Cop jsem si obmotala kolem gumičky a stáhla ho do drdolu, který mě lehce tlačil do pravého lalůčku, oblékla na sebe čisté oblečení, které mě drhlo na citlivé kůži stejně jako to ztvrdlé solí. Obličej byl pořád zarudlý od sluníčka, ale už to nebylo tak výrazné a do dvou či tří dní to zmizí.
Spokojená sama se sebou jsem vešla do pokoje a okamžitě zkontrolovala fotku mámy, která stála na stejném místě. Předpokládala jsem, že podplukovníka zaujala moje zpráva natolik, že neměl prozatím čas se po pokoji rozhlížet. Strategicky jsem se postavila před noční stolek, abych měla podplukovníka před sebou, který postával před oknem a zíral na moře.
„Chtěl jste mi něco důležitého, podplukovníku?" zeptala jsem se ho. Musela jsem se v duchu pousmát, když s sebou cuknul. Možná to byla škodolibá radost, ale klidně bych to udělala ještě několikrát, odplata za to, jak se ke mně před pár hodinami choval. I když se snažil tvářit, že ho to nezaskočilo, mě obelhat nedokázal.
„Dokud bude Teyla těhotná a než se rozhodne vrátit se do týmu, nahradíš ji." Kdyby mi vrazil nůž mezi žebra, nepřekvapilo by mě to tak moc, jako tohle. Na kratičký okamžik se mi zatmělo před očima a vybavila si ten moment, kdy jsem poprvé otevřela oči a přede mnou se zjevil Ba'al a začal mi vykládat ty své teorie.
Neměla jsem nejmenší ponětí, jak vypadala moje tvář. Jakou grimasu vytvořila, ale podle podplukovníkova překvapeného pohledu, to nebylo nic závratného. Toliko ke slibu, že se jím nenechám zaskočit.
„Samozřejmě by se jednalo o rutinní mise, návštěvy našich obchodních spojenců a již prozkoumaných planet," pospíšil si rychle s osvětlením svého návrhu? Nebo to byl spíš rozkaz? Už jsem nedokázala sledovat jeho rozmary.
Rozdělilo nás mlčení. Navzájem jsme si zírali do očí. „Dobře." Uslyšela jsem se říkat, ale nebyla jsem si jistá, jestli to bylo z vlastního popudu. Podplukovníkovu tvář na okamžik zalilo překvapení. Polknul a podíval se na mě téměř omluvně, než se opět vrátil do svého vojenského módu.
„Skvěle. Zajdi si za majorem Lornem, ten ti vysvětlí základy a až půjdeme, dám ti včas vědět." Nedokázala jsem se hnout. Bezmocně jsem se dívala, jak mě obchází a vychází dveřmi z mého pokoje a zanechává mě zaskočenou na místě, naprosto neschopnou odporu.
Musela jsem tam stát poměrně dlouho, protože otevřenými dveřmi dovnitř nakoukla Theresa. Její bujná zrzavá kštice byla pro mě jak budíček. Polknula jsem a došla k notebooku a rázně ho zaklapla.
„Kde jsi celý den byla, Mio?" zeptala se Theresa a nervózně postávala ve dveřích. Pravdou bylo, že mi jako jediná připadala v tomhle městě normální. Ne příliš poznamenaná děním na Atlantidě. Svým způsobem byla hodně naivní, jakoby si nepřipouštěla, že je na jiné planetě, v jiné galaxii. Za to já tomu zdá se naprosto propadla.
„Jsi v pořádku?" Pomalu vešla do pokoje a prohlížela si jenom mě.
„Jasně." Kdyby tu Theresa nebyla, vzteky bych notebook vyhodila z okna a dívala se, jak se tříští o střechy vedlejších budov.
„Ty jsi byla celou tu dobu venku?" zeptala se zděšeně, když zkoumala můj zarudlý obličej zblízka. Ještě teď jsem cítila, jak mám rty suché. Naštěstí jsem tam nebyla tak dlouho, aby mi i popraskaly.
„Šla jsem tentokrát na hodně vzdálené molo," přiznala jsem jí nakonec.
„Tak kvůli tomu tady byl podplukovník Sheppard?" Asi jsem tu tak dlouho nestála. Jen se mi to dlouho zdálo.
Vždy jsem se v rozhovorech s Theresou snažila vyhýbat tématu podplukovník, ale přeci jen bydlela mezi námi, takže jí některé věci neušly a ne jen jí, ale celé Atlantidě. Všichni si byli vědomi našeho nepřátelství. Dlouhou dobu jsem měla za to, že o tom nikdo neví, než to vypadlo z Rodneyho, že se někteří členové vsázejí, kdy se pohádáme na veřejnosti, nebo něco horšího. Popravdě mě to hodně zaskočilo a zastyděla jsem se. Máma by na mě asi moc pyšná nebyla, ale podplukovník představoval můj živoucí vztek, nehledě na to, že se choval jako hulvát.
„Přišel mi oznámit, že v jeho týmu prozatím nahradím Teylu," vypadlo ze mě dřív, než jsem si stačila uvědomit, jaké to bude mít následky.
Theresa vykulila oči, a že to v jejím hubeném úzkém obličeji vypadalo dost děsivě. Za těch pár týdnů, co přišla na Atlantidu, nějak pobledla a pod očima se jí udělaly velké černé kruhy. Nevěřila jsem jí, že je to ze šumění oceánu, její rodný Texas se od mé rodné Arizony zas tak nelišil a já si na šumění oceánu zvykla během chviličky, podezřívala jsem ji, že i přes rozhodnutí, že svůj život a práci zasvětí tajnému programu, to byla jen obyčejná holka, které se stýskalo po domově, stejně jako mně, jen s tím rozdílem, že ona se domů mohla vrátit.
„Takhle se tě může zbavit, aniž by za to přijal zodpovědnost!" Musela jsem párkrát zamrkat, abych se ujistila, že nesním, ale podle Theresina výrazu to skutečně řekla.
„To je hloupost," lhala jsem sama sobě. Odtáhla jsem židli od stolu, ale nedokázala se na ni posadit. Před kratičkou chvílí tam seděl podplukovník a ve mně se po Theresině prohlášení proti němu zdvihla ještě větší vlna odporu.
Raději jsem se posadila na postel a podívala se na máminu fotku. Theresa udělala to samé. Nevěděla o mně zhola nic, ale některé věci nemusíte říkat nahlas, aby o tom lidé věděli.
„I ta nejrutinnější mise se může zvrtnout," poučila mě sousedka a posadila se vedle mě.
„To je mi jasné," vzdychla jsem. Theresa mě chtěla chytit za ruku, ale já schovala ruce za sebe, tak se raději stáhla.
„Myslím si, že chce, aby sis myslela, že ti nabídl olivovou ratolest. Jenže podle mě, mu ve skutečnosti jde jen o to, jestli jsi schopná tam venku přežít."
„Podplukovníkovi musí být jasné, že tenhle jeho krok je naprosto průhledný." Začala jsem se zlobit ještě víc. Vážně si podplukovník myslel, že jsem tak naivní?
„Mio, přes dva roky se snaží monitorovat každý tvůj krok, –" Oba jsme byli svým způsobem průhlední, „– ale ničeho nedosáhl, tak proč nezkusit začít hrát podle vedení a vzít tě ven, kde je téměř nemožné předvídat, co se může stát. Jak jsem ti řekla před chvílí, i ta nejrutinnější mise se může naprosto zvrtnout, a kdo by mu pak dokázal, že se tě nepokusil zachránit?" Bez dechu jsem na Theresu zírala. I když jsem byla vůči podplukovníkovi celé roky zaujatá, nikdy jsem nepřemýšlela nad tím, že by se mě pokusil zabít. Jenže to dávalo smysl. Byl přeci jen voják a voják musel umět jednat strategicky a mít vždy v záloze další možnost. Když nevyjde jeden plán, musí se uskutečnit další. Podplukovník mi připravil past a já do ní naprosto bezhlavě vběhla v domnění, že mu ukazuju svůj vzdor.
Předpokládala jsem, že u mě nikdy nenastala doba, kdy bych kvůli nějakému chlapovi ztratila zdravý rozum, dokonce i se Seanem šlo o vztah založený na vzájemné důvěře místo lásky s pomatením smyslů. Ale stačilo, aby přišel jeden Sheppard, dvakrát mě políbil a já ztratila rozum jako nějaká šestnáctiletá puberťačka.
„Nemůžu své rozhodnutí vzít zpět." Měla jsem pevný hlas, přesto mi připadalo, že to zní, jako bych fňukala. Theresa se na mě však podívala s úsměvem.
„Dokaž mu, že ty modřiny a namožené svaly za něco stály." Prkenně vstala a bez ohlédnutí odešla z mého pokoje.
***
O několik dní později dával v tělocvičně Ronon Johnovi pořádně do těla, tak jako vždy, kterému se stále nedařilo Sateďana porazit. Jen tak tak odrážel jeho čím dál víc tvrdší útoky. Nezmohl se ani na odpor.
„Jak to přijala?" zeptal se konečně Ronon, když mu na začátku tréninku John řekl, že na další misi, na kterou půjdou, vezme místo Ronona Miu. Šlo jen o přátelskou obchodní návštěvu, na které Sateďan ani nechtěl být.
„Já..." John se přestal krýt a dostal velkou ránu koncem tyče do ramene, díky níž ustoupil o dva kroky dál. Ronon si jeho zakolísání přebral, že je trénink u konce, vrátil tyč na stojan a sedl si na lavičku, kde začal hltavě pít vodu z lahve. John se k němu přidal a třel si přitom rameno.
„Tak co?" houkl na něj Sateďan znovu.
„Prostě jen souhlasila. Bez obvyklých urážek." Ronon pozvedl obočí a pořádně se usmál.
„Cos čekal?" John zíral před sebe, pokrčení ramen si rozmyslel.
Pravda byla, že od toho dne nedokázal dostat z hlavy Miin výraz. Nedokázal její výraz přečíst, což ho popuzovalo. Zdálo se mu o ní, o jejím výrazu, o jejím zranění, o její smrti. Přesto přemlouval sám sebe, že se rozhodl správně. Chtěl ji dostat z Atlantidy, chtěl jí ukázat i jiné planety, lidi, se kterými obchodují. Chtěl, aby mu začala důvěřovat, protože on se o to skutečně pokoušel. Nechtěl, aby ty roky, co tvrdě trénovala, nechala ležet ladem a taky ji nechtěl nechávat neustále v přítomnosti Rodneyho a Radka. Pomalu se začala chovat jako oni, a ta zpráva o průchodu městem k centrální věži ho o tom utvrdila.
„Jestli si myslíš, že ji dostaneš na svou stranu a ona ti o sobě řekne, pravdu, tak ji asi tak dobře neznáš." Ronon vstal, sebral ručník a odkráčel z tělocvičny. Zanechal Johna ztraceného ve vlastních myšlenkách.
***
Staré antické ruiny byly téměř pohlceny vegetací, přesto mě jejich symboly lákaly k sobě. Opatrně jsem našlapovala mezi kameny, abych se k nim dostala. Cítila jsem, jak mi z přítomné energie naskakuje husí kůže. Kdybych neměla na sobě tričko s dlouhým rukávem, viděla bych, jak mi vstávají chloupky.
Před ovládacím panelem stálo jakési děvče s dlouhými tmavými vlasy. Do obličeje jsem jí neviděla, přesto mi připadala známá. Svírala přívěšek a pravou rukou měla položenou na ovládacím panelu. Nedokázala jsem rozeznat, co říká, její rty se pohybovaly, ale já nic neslyšela a lekla se, když se vedle děvčete objevil Rodney. Něco na ni křičel a já se začala dožadovat vysvětlení, proč je neslyším, ale neslyšela jsem ani vlastní hlas.
Zamrazilo mě z toho. Rozhlédla jsem se po celém place s ruinami. Za jedním velkým kamenem stál podplukovník Sheppard a ukazoval za mě. Otočila jsem se. Zděšením se mi stáhlo hrdlo.
Poznala jsem ty uniformy, dodneška mě občas děsily ve snech, a i když Genijové dlouhou dobu nekontaktovali Atlantidu, měla jsem za to, že to nebylo naposledy, co jsme o nich slyšeli.
A teď tu byli a mířili na nás zbraněmi. Hlavně na to děvče. Začala jsem křičet, aby utekla, ale asi mě neslyšela, tak jsem jí vyběhla vstříc. Rodney byl naštěstí rychlejší a strhnul ji k zemi před kulkou. Na vteřinu jsem si oddychla, než jiná kulka zasáhla mě. Bolestivé štípnutí na levém rameni mě zaskočilo a to stačilo k tomu, abych na okamžik ztratila rovnováhu a přepadla přes jeden kámen do měkkého mechu, doprovázeného mým vlastním křikem, který jsem konečně slyšela.
***
Mia se prudce posadila na posteli. Stále dezorientovaná snem. Doznívající křik přilákal někoho do jejího pokoje.
Postava vstoupila do tmy a znemožnila tak Mie, aby zjistila, o koho jde.
„Musím mluvit se Sheppardem," zašeptala Mia a chytila postavu za široký rukáv, ta ji jen zatlačila zpět do postele a podala kelímek.
„Ne, musím mluvit s podplukovníkem!" Postava však byla nekompromisní a donutila Miu, aby se z kelímku napila. Natrvalo to ani půl minuty a Mie klesla hlava na polštář.
***
Byla jsem v řídící místnosti dřív než podplukovník a Rodney. Nebylo to však tím, že bych se na misi těšila. Jen jsem chtěla předejít konfliktu kvůli pozdnímu příchodu.
Mise byla skutečně jen obchodní schůzka, takže podplukovník dodržel slovo, ale pořád se mi v hlavě ozýval Theresin hlas: I ta nejrutinnější mise se může zvrtnout. Nedokázala jsem na to přestat myslet.
„Vážně to je jen obchodní schůzka, nanejvýš za dvě hodiny jsme zpět." Pomalu jsem se otočila k podplukovníkovi, po jehož boku přicházel Rodney. Měla jsem stejné oblečení a výbavu jako oni. Poprosila jsem Evana Lorna, po jeho bezpečnostní instruktáži, která se moc nelišila od té, kterou jsem prodělala, než jsem začala chodit na Kerasovu planetu, jestli by mi v den mise nepomohl s oblečením a vybavením.
Stejně jako podplukovník mě i Lorne uklidňoval, že to nic nebude, nechápala jsem proč, sice jsem v noci špatně spala, ale to nic neznamenalo, dokud jsem se nepodívala do zrcadla. Byla jsem bledá a černé kruhy pod očima bych nezakryla ani tunou líčidel. Snídani jsem do sebe dostala násilí, protože mi to doporučila Teyla, když mě viděla a já v duchu spílala vlastnímu tělu, že mě před tak důležitým dnem zradilo.
Měla jsem chuť podplukovníkovi odseknout, protože se ke mně najednou choval jako k nějakému nemohoucímu, jen proto, že jsem trochu bledší a mám kruhy pod očima. Jindy by mě nechal vykrvácet, jenom aby dokázal, že jsem zrádce. Najednou už mi Theresina slova nepřipadala tak přehnaná.
„Snad to zvládnu," odsekla jsem kousavě jeho směrem a šla si stoupnout před bránu, abych se mohla dívat, jak se proud vyvalí ven. Žaludek se mi přitom nepříjemně zhoupnul, nechápala jsem to. Už dávno jsem si zvykla chodit bránou. Prvních pár průchodů mi působilo nevolnost, ale to pramenilo ze strachu a šoku po prvním průchodu. Jenže teď už jsem bránou prošla tolikrát, že jsem to přestala počítat, takže k tomu nebyl důvod.
Nebo jsem z toho měla prostě jen divný pocit. Moje první skutečná mise, kdy jsem členem týmu. Misi na křižník se nedalo počítat, tam jsem šla jen jako chůva, ale teď šlo skutečně do tuhého. I když jsem prahla po tom, abych se stala plnohodnotným členem expedice, rázem mi to už nepřipadalo tak super. Museli mě přeci zahrnout do hlášení, jenže nebyla jsem pro lidi na Zemi po smrti?
„Jak... jak to bude s hlášením?" zeptala jsem se opatrně, když podplukovník došel ke mně a čekal, až Chuck zadá adresu.
„Od Woolsyho zprávy, že jsi po smrti, máme pro tebe vytvořenou falešnou identitu, kterou používáme ve všech hlášeních, do kterých se dostaneš... Mimozemskou identitu," dodal po chvíli a přitom se na mě podíval. Rychle jsem přikývla a odvrátila od něho hlavu, abych nezkoumala jeho výraz.
„Pocházíš ze stejně vyspělého světa, jako je Země a my tě zachránili z wraitského křižníku," hlásil mi nadšeně Rodney. Spolknula jsem otázku, proč mi o tom neřekli dřív, a snažila se potlačit další přívaly nevolnosti.
Brána se otevřela a my bez dalších řečí vešli a já měla co dělat, abych byla na druhé straně vůbec schopná se dopotácet k nejbližšímu keři, kam jsem vyzvracela celý obsah žaludku. V tu chvíli mi bylo skutečně jedno, co si o mně podplukovník nebo Rodney myslí. Spíš jsem se zabývala myšlenkou, proč právě já a proč právě dnes.
Rozklepaným krokem jsem pomalu došla k nim. Drdol mi držel, udělala jsem ho kvůli takové příležitosti dost pevně a měla takové štěstí, že jsem si žádnou část výstroje a oblečení nepozvracela.
Rodney se šklebil a postavil se o kousek dál a podplukovník si mě prohlédl. Čekala jsem, že řekne něco ve stylu, že je to ženám podobné, že se zmýlil, ale k ničemu takovému se nedostal.
„Teď už to bude lepší. Půjdeme." Nedivila jsem se tomu jenom já, ale i Rodney, který za Sheppardem zíral s pusou dokořán.
Nakonec jsem zůstala před hradem, na čerstvém vzduchu, který mi dělal dobře, ale přesto jsem pořád cítila, že to není úplně ono, přesto jsem to dala na vrub nervozitě, avšak se na sebe zlobila, že jsem se tím nechala před podplukovníkem ovládnout.
Pravda byla, že nebylo potřeba, abych na tu misi vůbec šla, když mě ani nepřizvali dovnitř, ale to se změnilo, když za mnou přišel někdo z hradu, po dost dlouhé chvíli, a odvedl mě za vnější hradby, odkud vedla malá brána, před níž rozmlouvalo pár lidí. Podplukovník, Rodney a dvě ženy, z nich jedna držela ruce na ramenou mladé dívky s černými, lehce vlnitými, vlasy.
„Má paní," uklonil se muž, který mě přivedl a ukázal na mě.
„Floro, tohle je Mia," představil mě jedné z žen Rodney. Pokývala jsem hlavou a trochu se předklonila, protože tahle planeta zažívala středověk a období vlády králů a královen.
„Než se s vaší sestrou vrátíme, zůstane tady," oznámil podplukovník a já se na něj překvapeně podívala. Tak to byl hnusný podraz.
„Měla by jít s vámi, pro Harmony bude lepší, když s vámi půjde i žena," ozvala se ta druhá žena, která stála od mladé Harmony kousek dál. Podplukovník chtěl něco namítnout, ale když se na mě podíval, váhavě přikývnul.
Vůbec jsem netušila, o co jde a jako ve snách kráčela po boku Harmony a opět dělala chůvu. Už jsem se nedokázala ani zlobit, neměla jsem na to sílu, pořád mi nebylo moc dobře. Byla jsem vůbec ráda, když mi Rodney osvětlil, proč se s mladičkou Harmony vydáváme do lesa. Měla se stát královnou a každá královna musela dojít k nějakým ruinám, aby dokázala, že je toho titulu hodna. Osobně se mi na tom něco nelíbilo, Harmony měla cestu vykonat sama, ale jelikož jí bylo teprve třináct, požádaly sestry podplukovníka a Rodneyho, aby jejich malou sestřičku doprovodil, v jejím zájmu, ale já se prostě nedokázala zbavit divného pocitu a z nevolnosti to nebylo. Stále jsem se ohlížela, až to podplukovník nevydržel.
„Co je, Collinsová?" Zněl trochu podrážděně, ale kdo ne.
„Já... jen..." Prudce jsem otočila hlavou k divnému svištivému zvuku, který pročísnul klidný les. Nebyla jsem jediná, všichni se otočili.
„To je Bestie," hlásila Harmony. Přičemž Rodney začal panikařit. „Zničí všechny, co jsou odpůrci koruny." Přestože to všichni měli za pověru, něco mi říkalo, že maličko pravdy na tom skutečně bylo.
„Zůstaňte tady, půjdeme se podívat po okolí." Podplukovník na mě kývnul. Vyrazila jsem za ním a nedovolila si ani pípnout. Připadalo mi, že dýchám příliš nahlas a někdo může slyšet moje myšlenky. Theresin hlas na mě pořád dokola řval tu větu o zvrtnutí mise.
„Už je ti dobře?" Neustále jsem se ostražitě rozhlížela, až jsem narazila do podplukovníka, který se s otázkou zastavil přímo přede mnou.
„Ano, pane, ale neměli bychom..." Chytil mě za předloktí, když jsem ho chtěla předejít. Podívala jsem se prvně na jeho ruku a poté do tváře.
„Chtěl jsem tě nechat na hradě. Mardola mi ale nedala možnost jí to vymluvit." No jistě, úplně jsem viděla, jak vy a Rodney na obě zíráte jako nadržení psi.
„Je mi dobře, musíme teď Harmony dovézt k těm ruinám, aby se tím nějak nepokazily obchodní styky s touhle planetou." Vyznělo to poněkud kousavě, ale líto mi to nebylo.
Podplukovník přikývnul a pomalu jsme se vraceli zpátky k Rodneymu a Harmony.
***
I když jsem svým způsobem vychovala svého bratra a byla zvyklá na výkyvy jeho nálad, které se hodně často měnily, hlavně v době, kdy se dostal do puberty, a že to bylo brzy, řekla jsem si, že si vlastní děti pořídím až později, tak jako měla máma nás, ale mít na starosti Harmony byla doslova pohroma!
Chodila jsem vyučovat děti na Kerasovu planetu, spřátelila jsem se s nimi, zpočátku jsem je uplácela, ale postupem času jsem k nim přilnula, takže nebylo potřeba jim dávat pamlsky, aby byly hodné. U Harmony ztroskotalo naprosto všechno a Rodney z ní doslova šílel a nebyl sám. Mlčela jsem, ale šla mi z té holky hlava kolem, takže jsem se raději uklidila vedle podplukovníka Shepparda a byla raději v jeho přítomnosti než v její. On to nijak nekomentoval a jen přikývnul.
My dva šli mlčky, ale ti dva před námi se dohadovali, takže jsem se raději věnovala okolí, když jsem něco zaslechla a zastavila se na podplukovníkův povel. Zdvihnutá pěst, značící zastavení, pro mě nebyl nijak neznámým vojenským povelem a dokonale jsem mu rozuměla.
Při pokývnutí hlavy jsem vyrazila za podplukovníkem a skryla se do trávy. On mezitím obešel velkým obloukem mýtinu, na níž se neustále dohadoval Rodney s Harmony. Měla jsem chuť je okřiknout, aby ztichli, ale nedovolila jsem si ani hluboký nádech.
Pak jsem je uviděla. Ty uniformy bych poznala kdekoliv. Několik týdnů jsem pobývala v jejich držení.
Zatnula jsem ruce v pěst a přistihla se při myšlence, že bych i přes svoje předsevzetí byla schopná vytáhnout zbraň a začít na Genie střílet.
„Zvládnu je," pošeptal mi Sheppard do ucha. Chvíli jsme si zírali do očí, než jeho pohled sjel k mému boku. V duchu jsem se zajíkla. Nebyla to jen myšlenka. Levou rukou jsem měla pár centimetrů od zbraně, kterou mi dal Evan. Bylo to sice jen wraitské omračovalo, ale pořád to byla zbraň.
Pomalu jsem přikývla a zaměřila svoji pozornost raději na Rodneyho a Harmony, které právě obklíčili genijští vojáci. Moje tělo zareagovalo naprosto automaticky, ale naštěstí byl vedle mě podplukovník a začas mě zachytil.
„Kdyby se něco zvrtlo, použij to." Pokývnul ke zbrani a já bez zaváhání souhlasila. Naštěstí jsem však nedostala příležitost. Podplukovník je zvládnul a teď musel poslouchat Rodneyho, jak je strachy bez sebe. Ani se mi tam nechtělo chodit, ale přeci jsme vylezla ze svého úkrytu.
„A ty jsi byla jako kde?" vyštěkl Rodney.
„Sledovala jsem, jak dokonale hraješ svoji roli." Neunikl mi podplukovníkův pobavený úšklebek.
„To je fakt super, laskavě mi příště oznamte, až se ztratíte a necháte mě tady s tou holkou!" Raději jsem dělala, že neslyším, když se ty dvě děti začaly zase hádat.
***
Jestli mě tahle mise něčemu naučila? Přemýšlela jsem nad tím, když jsem obcházela jeskyni, kam se schovala Harmony. No ano, naučila. Nikdy nevěřte zamilovaný puberťačce, hlavně když je objektem jejího zájmu toho koho sami nenávidíte, ale zároveň... Ne, tohle celé je hloupost.
Plazila jsem se potmě po zemi a hledala jsem baterku do vysílačky, kterou mi ta malá mrška vytáhla, když jsem se nedívala, hned potom, když se mě zeptala, jestli s podplukovníkem chodím. Je pravda, že jsem zareagovala naprosto přehnaně a zároveň to perfektně posloužilo jako rozptýlení, které Harmony potřebovala a já byla kupodivu pak jediná, kdo si všimnul, že se z našeho skromného příbytku na noc, vytratila a neměla jsem už vůbec čas, abych zavolala na Rodneyho nebo podplukovníka a divoce se rozběhla za Harmony.
„Je to Bestie, která zničí všechny nepřátele trůnu!" Musela jsem si tu větu v duchu neustále opakovat, protože ta malá následnice trůnu mi ji opakovaně omílala, co jsem se ji snažila dostat zpátky k podplukovníkovi a donutit ji, aby mi vrátila baterku do vysílačky.
„Harmony, já tě naprosto chápu, že je důležité, abys došla k těm ruinám, a já tě tam ráda doprovodím, ale prosím, nejméně posté, prosím, vrať mi tu baterii, abych mohla zavolat podplukovníkovi, ten je na tyhle situace daleko lépe vycvičený." To jak se na mě podívala, mohlo znamenat jediné.
„Ne. Nesnášíš ho. Odradila bys ho a on by mě odvedl hned zpátky a to já nemůžu dopustit. Každá budoucí královna tuhle pouť vykonala a já nebudu výjimkou!"
Říkám ano. Tahle mise mě skutečně něco naučila. Hodně si to s dětmi rozmyslím, tedy pokud budu mít možnost se vůbec někdy vrátit ke svému bývalému životu, ale až potom, až zjistím, proč tu jsem právě já.
Proto jsem za svitu měsíce hledala baterii do vysílačky. Harmony ji odhodila, než vlezla do jeskyně. Bylo mi naprosto jedno, že tu okolo pobíhají Genijové nebo se tu pohybuje Bestie, musela jsem najít tu baterii, předat tu malou uličnici Sheppardovi a poslat ho s další misí do háje. Prý obchodní. Raději bych čelila Wraitům, než mít na krku puberťáka. Zlaté děti z Kerasovy planety.
Plazila jsem se po čtyřech a prohledávala keře, snažila se přitom ignorovat hvízdavý zvuk Bestie, o které Harmony neustále bájila, až jsem se jí přestala bát, a v duchu přemítala, jak jsem se mohla dostat do takové situace.
Prudce jsem se narovnala, když se ozvaly jinačí šustivé zvuky. Vytáhla jsem z kapsy wraitské omračovalo a zamířila do tmy.
„Hej, klídek!" Ve svitu měsíce jsem poznala podplukovníkovu tvář a za ním vyděšeného Rodneyho.
„Kde je Harmony?" kývla jsem směrem k jeskyni.
„Omlouvám se, pane, ale vzala mi baterku z vysílačky," začala jsem se svou promluvou, ale podplukovník mávnul rukou a zamířil k jeskyni.
Zůstala jsem na svém místě a neodvážila se jít k nim. Harmony mu mohla navykládat cokoliv, a já nechtěla být u toho, až se začne zlobit. Sedla jsem si do trávy a zírala na zářivý kotouč, o kterém jsem si až bolestně uvědomovala, že to není náš Měsíc.
„Zůstaneme tu do rána, pak vyrazíme k ruinám. Jen si musíme dát pozor na Genie." Podplukovník se posadil vedle mě. Zvedl hlavu k obloze a zíral na měsíc jako já. Chtěla jsem se mu přiznat, že jsem udělala chybu, ale naštěstí to moje ego nedovolilo.
„Dala jsi na ni pozor," začal sám. Chtěla jsem něco namítnout, ale zavčas jsem to v sobě zadusila. „Když jsme sem šli, s něčím takovým jsem nepočítal." Na to už jsem musela zareagovat.
„Předpokládám, že to nemělo nic společného s tím, že ty sestry jsou tak hezké a vy jste s Rodneym počítali, že přivedou třetí, ještě hezčí, sestru." Vložila jsem do těch slov co nejvíce ironie a vlastní jedovatosti, která mě spalovala zevnitř a naprosto zadusila počáteční potřebu se omluvit. Žádný muž ve mně nedokázal vyvolat tolik protichůdných emocí, tak jako podplukovník Sheppard.
„Collinsová, to je..."
„Ještě mi lžete do očí, Shepparde!" sykla jsem na něj tiše, přesto výhružně. Neohrabaně jsem se zvedla na nohy a chtěla zalézt do jeskyně alespoň za Rodneym. Už mi nepřipadalo tak špatné, když se hádal s Harmony.
Přesto jsem se nedostala příliš daleko. Podplukovník mě chytil za zápěstí a přitáhl k sobě. I přes šero jsem mu viděla do očí, kde se mu zračila ublíženost snoubená se vztekem.
„Vědomě bych tě do toho nezatáhl!" řekl stejně výhružně jako já.
„Tím si nejsem tam jistá!" Chtěla jsem mu říct další věci, horší než jaké jsem mu doposud neřekla, ale jeho přítomnost mi rozechvěla kolena. Naše obličeje byly od sebe pouhé dva centimetry, když vezmu v potaz, že byl vyšší než já. Tyčil se nade mnou a já si živě představila, ty dva okamžiky, které z nás udělali jednoho, a já toužila, aby se to stalo potřetí, přestože ve mně kypěl vztek. Vždy jsem si myslela, že okamžik před polibkem, je přesně tak magický a romantický jak popisují v knihách a ve filmech, ale se Sheppardem, se to tak popsat nedalo, bylo to něco úplně jiného, jako by se mi dral křik z hrudi, ze rtů a z hlavy zároveň.
Rty a hruď křičely ano, jak taky by ne, srdce mě pokaždé zklamalo a jediná moje hlava se zachovala klidně a soustředěně a radila mi, křičela na mě, abych se od něj okamžitě odtáhla.
„Nejsem tvůj nepřítel," zašeptal a já se pod těmi slovy rozsypala na milion kousků. Všechny mé tři části rázem utichly. Hlavu jsem měla prázdnou a jen s otevřenými ústy zírala na Shepparda, který se nade mnou skláněl.
„Nechci ti ublížit," zašeptal něžně. To bylo jak rána palicí a můj mozek začal konečně pracovat a vybavit mi, opět, Theresina slova. „Myslím si, že chce, aby sis myslela, že ti nabídl olivovou ratolest. Jenže podle mě, mu ve skutečnosti jde jen o to, jestli jsi schopná tam venku přežít."
„Kdyby ano, poslal byste mě rovnou domů a ne se nechal od Mardoly přemluvit."
„Už jsem ti to vysvětloval," vzdychl unaveně.
„Kam se poděl váš neúprosný názor, který vůči mně pěstujete, celé ty roky, co jsem na Atlantidě? Podíváte se na hezkou ženskou a rázem ta tam?" odsekla jsem a konečně se mu vytrhla.
„Tak to není..." Ignorovala jsem tu hranou lítost, kterou do těch slov vložil.
„Ale je, jen si to nechcete přiznat. Co cestovatelka Larin nebo ta ženská z té planety, kde vybuchla ta sopka, z níž čerpali energii do štítu proti Wraitům nebo ta Antička z té zaostalé planety?!" Rodney hodně často mluvil a kdykoliv jeho ego utrpělo díky Sheppardově oblíbenosti u žen, řekl mi to.
„Cože?" Sheppard na mě zíral s pusou dokořán.
„Myslíte si, že mezi vědci se nešíří drby? Pořád to jsou jenom lidi a vy... chlap," poslední slovo jsem ze sebe dostala s odporem a naprosto se probudila z toho oblouznění před polibkem, který už nikdy nesmí přijít!
Otočila jsem se na patě a zamířila do jeskyně. Zamračila jsem se přitom na Harmony a Rodneyho, kteří na mě vyjeveně zírali. Zaslechla jsem jen, jak ta malá potvůrka říká, že spolu asi nemáme žádný bližší vztah.
***
Ráno jsem se probudila ještě nazlobenější než večer. Spala jsem trhaně a neustále se ohlížela po Sheppardovi, který se občas prostřídal s Rodneym, kterým pokaždé brblal a sladká Harmony spala, jako když ji do vody hodí.
Ještě před úplným rozedněním jsem propátrala okolí jeskyně a konečně našla baterii z vysílačky. Pečlivě ji očistila a vrátila zpět na místo, zkontrolovala přitom svoje vybavení a ujistila se, že nic nechybí, včetně nutriční tyčinky, díky které vznikla včera hádka.
Neušlo mi přitom, že mě Sheppard ostražitě sledoval, takže jsem si neodpustila úšklebku, když jsem kolem něho procházela a hodila po něm volnou tyčinku, pošeptala jsem mu i přitom do ucha: „Není to takové zlatíčko," kývla jsem k Harmony a vyšla z jeskyně.
Cesta k ruinám se zdála až podezřele klidná, ale všichni jsme si byli vědomi toho, že na nás může z každého keře vyskočit Genij, nebo nás zahubí Bestie, pro jistotu jsem došla k Sheppardovi a nechala, aby se Harmony s Rodneym vzdálili z doslechu, abych mohla navrhnout alternativu.
„Mohla bych na chvíli Genije odlákat, když jsem byla u Radima, nebyla jsem tam dvakrát v oblibě, takže bych vám mohla získat pár chvil, které potřebujete." Sheppard se na mě podíval téměř zděšeným pohledem. Byl to jeden z mála okamžiků, kdy mu došla nepříjemně kousavá slova.
„Tak na to zapomeň, půjdeš s námi a nebudeš se pokoušet o žádné sólové akce, jsme tým a jako tým to dokážeme společně." I když to řekl rychle, nebyl v tom obvyklý náboj a zloba, jakou jsem od něj čekala, spíš to řekl způsobem přesvědčovacím, což mi zavřelo pusu a jen jsem přikývla.
„Jsou to malé střely, Antikové tu museli asi provádět pokusy a ty střely jdou jen po těch, kdo nemají antický gen!" Rodneyho nadšení mě zaskočilo hned, jak jsme přišli mezi antické ruiny, které se nijak nelišily od jiných, jaké jsem navštívila, při pár příležitostech, jen jsem si spíš připadala jak na okraji kambodžkého buddhistického chrámu Ta Prohm, který byl ponechán v takovém stavu, v jakém ho našli francouzští archeologové v druhé polovině devatenáctého století. Připadalo mi to jistým způsobem povědomé, ale to bylo možná tím, že v Pegasu se Antikové roztahovali na všechny možné planety, takže pozůstatky po nich nebyly nic neobvyklého.
„Co mají antický gen?" zaslechla jsem Shepparda, který se po mně podíval. „Po tobě nešly," konstatoval a já jen pokrčila rameny.
„Carson říkal, že velký počet obyvatelstva na Zemi má antický gen, tak proč ne já? Nebo jsem si ho třeba nechala naočkovat," řekla jsem mu s hraným úsměvem. Chtěla jsem ho provokovat a zároveň ho odlákat od myšlenek na můj příchod na Atlantidu, ale moc času jsem k tomu neměla, protože se Harmony naštvaně rozkřičela, že to nefunguje.
„Rozbil jsi to!" hulákala na Rodneyho jako smyslů zbavená. Docela bych se tím bavila, ale jakmile mi kolem obličeje prolétla kulka a zůstala vězet ve středové konzoli, u které zrovna stál Rodney, mi úsměv na rtech zamrznul.
„Genijové! K zemi!" Sheppard se stihl schovat za kámen, odkud měl docela dobrý výhled. Mával na nás, abychom se schovali taky, ale ta malá potvůrka se pořád hádala s Rodneym, že nemůže odejít.
Ohlédla jsem se do lesa, odkud jsem spatřila jednoho Genije, taky si mě všimnul.
„To je ta děvka od Radima, zabijte i ji!" Zděšeně jsem otočila hlavu k Sheppardovi, který něco křičel, ale nerozuměla jsem mu, protože jsem vyrazila vpřed, abych Rodneyho strhla na bok, před kulkou, která měla být asi pro mě, ale střelec hodně minul.
Rodney poskočil a sám se pak vrhnul k Harmony a zachránil ji před další kulkou a já si na kratičký okamžik oddychla, což se mi nevyplatilo, na dvě vteřiny jsem se přestala soustředit.
Myslela jsem si, že mě něco jen odstrčilo. Škobrtla jsem o kus padlé zdi porostlé mechem a tvrdě dopadla na menší kameny. Událo se to strašně rychle. Nepřipadalo mi to strašné, jen uklouznutí, ale Sheppard zakřičel tak bolestně až mi začalo docházet, že se něco pořádně podělalo.
A v té chvíli to přišlo.
Nesnesitelná bolest v levém rameni, natolik mě to zaskočilo, že jsem nevydala jedinou hlásku a jen zírala nad sebe a na množství světel, které vyletěly k obloze se svištivým zvukem a rozprostřely se jako hvězdy a bleskově vyrazily pryč. Téměř jsem nevnímala ten křik, který se rozléhal se po ruinách, soustředila jsem se jenom na to, abych pravidelně dýchala.
„Collinsová!" Trochu mě to probudilo a jen s velkou námahou jsem zvedla pravou ruku nad hlavu, ale byl to nadlidský úkol. Ulevilo se mi, když mě za ni Sheppard chytil a přitáhl k sobě. Soustředila jsem se na zvuk jeho hlasu a bylo mi naprosto jedno, co říká. Jeho pevný stisk jsem teď potřebovala, ta bolest byla příšerná, jako by mi někdo urval ruku, nevím, jestli to udělal schválně, ale ještě ji zhoršil, když mi na ránu přitiskl ruku. Kousla jsem se do rtu, abych nekřičela, stačilo to kňourání.
„Zvládneš to dojít zpátky?" Starostlivě se na mě podíval a já měla chuť se rozbrečet a dožadovat se jeho objetí, ale to by tu nesměl být Rodney a Harmony.
„Jo," vyrazila jsem ze sebe. Posadili mě na trosky, Sheppard mi vytvořil provizorní závěs na ruku, abych ji nenamáhala a přitom, aby zamezil krvácení.
„Trefili tě těsně vedle vesty," konstatoval, když si střelnou ránu prohlížel. „Kulka zůstala uvnitř." Vzhlédl na mě zespodu a já zalitovala, že to není za jiné příležitostí, ale nechtěla jsem na sobě nic znát.
„To teď fakt nepotřebuju vědět," procedila jsem skrze zuby, když mi pod vestu strčil vatový polštářek z pohotovostní výbavy, přitom mi píchnul něco proti bolesti s tím, že to zabere až za chvíli.
„Pomalu půjdeme," sdělil a pomohl mi vstát.
Pak už jsem měla cestu jako v mlze, protože morfin zabral neobvykle brzy. To že už nejsem na planetě, jsem si uvědomila teprve, když jsem prošla bránou na Atlantidu, kde si mě přebrali dva zdravotníci, které doprovázela Jennifer.
„Jak ti je, Mio?"
„Měla bych navrhnout letectvu, aby k neprůstřelným vestám přidali i rukávy." Slova mi šla přes rty docela dobře, ale zdálo se to nějak potichu.
„Pak jim napíšeme, neboj se. Teď mi řekni, co tě bolí." Otočila jsem hlavu a podívala se k ovládacímu panelu, kde stála Sam.
„Sheppard mi píchnul morfium, takže mě nic nebolí, ale mám dojem, že jsem celkově malátná," sdělila jsem pomalu. Byla jsem si plně vědoma sama sebe, i svého jednání, ale tělo mě nějak neposlouchalo.
„To tak bývá, neboj, dáme tě hned do pořádku."
***
Probudila jsem se za světla. Všude byl klid a dohlížející lékař přerovnával skříňku s léky. Opatrně jsem se posadila. Pytlík u pravé strany byl už vykapaný. Asi jsem dostala transfúzi.
„Zavolejte doktorku Kellerovou," zavolal ten doktor, když si mě všimnul. „Tohle vám vydám, slečno Collinsová. Jak se cítíte?"
„Dobře, díky, jak dlouho jsem byla mimo?"
„Jen jste se prospala přes noc. Doktorka Kellerová vám vytáhla z ramene při lokální anestezii kulku. Naštěstí nepoškodila žádné šlachy ani vazy. Zotavíte se rychle." Ulevilo se mi a nechala jsem si vytáhnout jehlu z ruky.
Jennifer přišla rychle a řekla mi podobné věci jako doktor a ještě mě vyšetřila, ale propustit mě ještě nechtěla, ale slíbila, že když si tři dny poležím, aby se ujistila, že neprasknou stehy, nechá mě být, což jsem jí slíbila.
Měla jsem pár návštěv, včetně Sam, která chtěla vědět veškeré podrobnosti, ale spíš ji zajímalo, jestli podplukovník Sheppard nepochybil, což jsem s menším sebezapřením popřela, protože bylo přeci jen lepší, že jsem šla s nimi. Nedokázala jsem si představit, jak by to dopadlo, kdyby tam Harmony byla s těma dvěma sama.
„Co Harmony, stala se z ní královna?" Sam přikývla.
„Genije najala její sestra Mardola, aby ji zabili, protože jí připadala příliš mladá."
„Mladá ano, ale dostatečně tvrdohlavá, aby to zvládla." Společně jsme se tomu zasmály a já se nasmála ještě víc, když mi po nějaké době vyprávěla Teyla, jak dopadla návštěva po korunovaci, o obrazu, kde je hrdina Rodney a podplukovník se krčí za nimi.
***
Když po třech dnech propustili Miu z ošetřovny, chtěla ji Teyla doprovodit na molo, aby se spolu prošly, ale někdo ji předběhnul.
John čekal za prvním rohem od ošetřovny a Teyla na něj měla výhled ze schodiště o patro výš, kde stála. Chtěla sejít za ním, ale Mia byla rychlejší. Vyšla zpoza rohu s úsměvem a rukou v závěsu. Už se jí vrátila barva do tváře, která jakoby vyprchala hned, jak spatřila Shepparda.
„Pane," vydechla překvapeně a postavila se přitom do pozoru. Teyla cítila její nervozitu.
„Mluvil jsem s plukovníkem Cartrovou, prý jsi neshledala žádné pochybení v mém jednání při té události s Harmony."
„Nejsem pomstychtivý člověk, podplukovníku. Předpokládala jsem, že jsme si to vyříkali na planetě." Vypadalo to, že se chce Mia nepříjemnému rozhovoru vyhnout, ale Sheppard ji nenechal.
„Cartrová mi přenechal veškerou zodpovědnost, kdyby se ti něco stalo, tak..." Ani to nedopověděl, pravou rukou chytil Miu za zátylek a jemně ji přitáhl k sobě. Teyla překvapeně zírala, jak se spolu líbají a nevypadalo to, že by se tomu jeden nebo druhý bránil. Když však Sheppard přestal a lehce se svým čelem opřel o to Miino, byla to právě ona, kdo zopakoval polibek, tentokrát delší a hlubší, až se Teyla přistihla, že se usmívá.
„Sakra..." vyrazila ze sebe Mia, když se musela nadechnout a zírala přitom na Shepparda, který byl stejně zadýchaný jako ona. „Sakra!" vyjekla znovu, ustoupila o dva roky dál. Nic víc však neřekla a raději obešla Shepparda v úctyhodné vzdálenosti, prchala před ním chodbou pryč.
Teyla ztuhla, když se John chtěl rozejít ke schodišti, ale rozmyslel si to a vyrazil stejnou chodbou jako Mia, ale o dost pomaleji, protože vypadal, jakoby byl omámen, čemuž se Teyla nedivila. V duchu si říkala, že ti dva kolem sebe chodí příliš dlouho, ale tohle nic neznamenalo a bylo pouze na nich, jestli si to vyříkají, což nebylo vůbec jisté.
***
Byla jsem na vážkách. Theresa měla svým způsobem pravdu, ve všem, ale na druhou stranu, políbil mě Sheppard jen kvůli výčitkám nebo snad proto, že se dozvěděl, že mám antický gen nebo snad proto, že na mě poznal, že jeho blízkost a intimita těch okamžiků při líbání způsobuje, že moje síla mlčet o svém tajemství přitom ochabuje?
Projednou jsem se rozhodla, že podplukovníka neodsoudím a nechám ho, aby se projevil a ukázal, co má zalubem on.

Kapitola mapuje díl:
4x15 –Vyděděnec

Připomíná díl:
1x06 – Konec dětství

16. kapitola – Nástrahy dospělosti
Po misi Harmony jsem přestala vyhýbat podplukovníkovi, přestože jsem se v jeho přítomnosti cítila nepříjemně a nejistě, protože u něho jsem si totiž ničím nebyla jistá.
Přesto jsem to nechala být a snažila se přistupovat k tomu všemu s nadhledem, protože už dávno jsem nebyla malá holka nebo poblázněná puberťačka, co si z jednoho, vlastně tří, polibků vybájí celý společný život.
Jen opravdu v malém koutku duše jsem byla ráda za misi s Harmony. Dala nám třem docela zabrat, ale zároveň ukázala skryté stránky našich osobností.
Já si při pohledu na Harmony uvědomila, že jsem se chovala dětinsky a kopala kolem sebe naprosto zbytečně.
Rodney oproti tomu se ještě víc zatvrzel v tom, že děti do jeho života neptaří a on nikdy nic takového nechce mít. Přehlédl přitom fakt, že v jeho životě už dítě je, dcera jeho sestry, o které vůbec nemluvil a když už, tak stylem, že to byla chyba.
Bála jsem se však, že takové uvědomění došlo jenom mně a jemu, ale kupodivu to hnulo i s podplukovníkovým svědomím, protože trochu polevil v ostražitosti, vyčítal si to moje rameno, které jsem měla pořád v závěsu, téměř bez bolesti, pro jistotu však fixované, jak se vyjádřila Jennifer. Dokonce mi i zakázala cvičit. Ranní procházky mi ale zakázat nemohla.
Od incidentu s ionosférickou bouří jsem se raději zdržovala jen v okolí centrální věže a měla přitom dva společníky. Teylu, která chtěla mít nějaký pohyb a podplukovníka, který... prostě mě zase hlídal.
Naše společné a velmi nárazovité procházky probíhaly v tichosti. Bylo to trochu hloupé, ale oba jsme schválně přehlíželi fakt, kdy jsme se zase políbili a ve vzduchu tak vysely další nevyřčené otázky, atmosféra díky tomu houstla. Oba jsme však byli natolik hrdí, že jsme je k úlevě toho druhého nechali být a nechali tak situaci více napnutou.
Jak však plynul čas, začala jsem si uvědomovat, že podplukovník se mnou netráví čas jenom proto, aby mě hlídal nebo z výčitek svědomí. Theresa měla pravdu, ve všem, držel se mě, aby získal důvěru a já mu tak vyzradila své tajemství, ale to se spletl. Navzájem jsme zůstali k sobě ostražití a nedobytní jako pevnost, až nás to přestalo bavit a raději jsme nechali těch her a vrátili se ke svým běžným věcem.
***
Prošla jsem bránou a nadšeně se nadechla čerstvého vzduchu, který ze mě vzápětí vyrazily děti, jejichž objetí mě příjemně zahřálo u srdce.
„Dejte na ni pozor!" zaslechla jsem povědomý hlas a spokojeně se usmála, ale děti nepřestala k sobě tisknout. Keras vyšel společně s druhým Starším Arisem a věnoval mi stejně široký úsměv. Zdravotnický tým se vydal se dvěma mladými chlapci po jiné cestě k jedné z dvanácti vesnic, která byla od brány vzdálená půl dne pěšky a já tak měla více jak den a půl na to, abych ji mohla strávit v Kerasově vesnici.
„Rád tě vidím," pozdravil mě a odehnal se smíchem děti. Ty se rozprchly, jako když do nich střelí, ale já věděla, že nás budou celou dobu sledovat a sesypou se na mě hned, jakmile mě Keras nechá chvíli o samotě. Ten se ke mne naklonil, aby mě počastoval svým objetím, ale dal si pozor, aby se nedotkl mé ruky.
„To je dobrý, mám to jen kvůli doktorce," pošeptala jsem mu do ucha a přitom si odepnula závěs a uvolnila ruku. Bylo to lepší, ale stejně jsem ji zastrčila do kapsy, abych rameno tolik nenamáhala.
„Ani se nebudu ptát, co se ti stalo." Věnoval mi zvláštní pohled, kterému jsem nerozuměla, ale nevěnovala tomu pozornost.
„Byla to kombinace minulosti a opatrování nezbedné následnice trůnu." To už se Keras usmál a pomalu se vydal k vesnici. Aris mě ostražitě sledoval, neměl mě rád, vlastně ani Kerase, ale musel brát na zřetel, že jeho vůdce je prostě starší než on.
„Měl jsem za to, že tě z Atlantidy pouštějí pouze sem." Skousla jsem si ret a podíval se na svého přítele. Brala jsem ho jako staršího bratra, protože se tak o mě i staral, když jsem přišla za ním, neušlo mi ani, že mě byl tenkrát navštívit, když mi na Atlantidě vyoperovali nádor, který jsem měla na mozku. Přesto jsem si pomalu začala uvědomovat, že se na mě už nedívá jen jako na kamarádku. Bála jsem se mu říct, co se teď na Atlantidě děje, nebyla jsem si jistá jeho reakcí.
„Byl by hřích, kdybych se někam nepodívala, když už jsem v jiné galaxii," pokusila jsem se zlehčit situaci, ale Keras se pořád mračil a já se podívala na Arise, u něhož bylo jasné, že má uši našpicované a neunikne mu ani jediné slovo.
„Můžeš jít," kývnul na něj Keras, sice se to mladíkovi nelíbilo, ale nakonec šel a mi s Kerasem osaměli.
„Nemusím podplukovníka Shepparda znát tak dobře, abych věděl, že tě nenechá napokoji a pořád tě bude hlídat." Zastavila jsem se a popuzeně se na něj podívala.
„Kerasi, jsi můj přítel, ale moje bitvy za mě bojovat nemůžeš. Se Sheppardem si poradím sama. Je stejný jako moji rodiče, nenechám se jím rozházet a nenechám ho, aby mě zlomil," vyrazila jsem na něj trochu moc zhurta, ale nelíbilo se mi, že i dokonce v jiné galaxii si muži mysleli, že ženy jsou slabé a musí je ochraňovat. Se Sheppardem jsem musela bojovat sama a nechtěla jsem od nikoho pomoc, já byla trpělivá.
„Myslím to s tebou dobře, Mio," trochu se uvolnil a bylo mu evidentně líto, že s tím vůbec začal, ale lhát jsem mu nechtěla, ne po tomhle.
„Teyla je těhotná, a tak jsem ji dočasně nahradila v Sheppardově týmu. Samozřejmě jen na rutinní akce, ale tahle se nějak zvrtla, objevili se tam moji bývalí známí Genijové," o nich jsem Kerasovi vyprávěla, dokonce i s mým odchodem z Atlantidy a následním návratem zpět a asi právě v té chvíli zaujal více ochranitelský postoj, „ale nic hrozného se nestalo, vůle Předků nás všechny zachránila." Usmála jsem se na něj.
„Chceš snad říct technologie Předků." Zabolelo mě, jak nazlobeně to řekl. Sice byl rád, že nikdo z jeho lidí nemusí páchat ten akt sebevraždy pro ochranu všech před Wraity, ale stejně lidé z Atlantidy jim od základu změnili jejich smýšlení o Předcích, doslova rozmetali jejich historii.
Sklopila jsem hlavu a zkoumala špičky svých bot a duchu si přála, abychom se mi dva někdy setkali na Zemi, žili tam jiné životy a nebyli tady, v tomhle divokém světě, kde vás může doslova sežrat nestvůra z vašich nejhorších nočních můr.
„Omlouvám se," zašeptal, položil mi ruku na zdravé rameno a jemně stiskl. „Vím, že ty za to nemůžeš a zachováváš naši minulost."
„Jsem jako oni," odpověděla jsem mu stejně tiše. Trápilo mě to. Strašně mě to trápilo. Za ty tři roky jsem přišla na to, že moji lidé prostě nic nenechají, ne když jim z toho plyne nějaký prospěch. Bylo to kruté obvinění, ale moji lidé mohli za to, že v naší galaxii se o nás dozvěděli Goauldé a Orijové a v Pegasu probudily Wraity, kteří teď pustošili tenhle kout vesmíru, ohrozili všechny lidi, vlastně jsem je ohrozila i já, protože jsem byla jednou z nich, ale byly dny, kdy jsem si přála být někým jiným a to uvědomění mě ničilo ještě víc.
„Nemysli na to," vydechl mi do ucha. „Neměl jsem s tím začínat, jsem hlupák, ty se tak snažíš nám pomoct a já ti to takhle kazím. Pojď, děti na tebe čekají, nemůžou se dočkat, až jim ukážeš další písmena. Chtějí umět číst a psát." Potěšilo mě to, ale nejednou jsem se bála, že příliš ovlivňujeme jejich budoucnost, co se s nimi stane, až jednou mí lidé z Atlantidy odejdou? Ale Kerasovi děti, vlastně všichni reagovali tak, jak se od mladých očekávalo, byli otevření novým věcem, chtěli se učit, chtěli se posunout dál, i když se i mezi nimi našli ti, co stále chtěli prosazovat staré zákony, ale to byli ti, co měli nahradit Kerase po jeho smrti, což byl druhý Starší z jeho vesnice, jež mě neměl rád. Keras byl však rozumný a dával si na něho pozor a jako správný vůdce, ho nechal na jeho postu, i když to znamenalo stálé ohlížení se přes rameno a neklidný spánek. Prostě potřebovali čas, každý potřebuje čas, aby se vyrovnal se změnami.
Pomalu jsme se dostávali k vesnici. Začalo nás doprovázet víc a víc dětí. Držely se v úctyhodné vzdálenosti a jen vyčkávaly na to, až mě Keras nechá jít, k čemuž jsem dala souhlas já.
Lavina dětských těl mě strhla mimo vesnici, kde jsme udělali místo na "školu". Nestihla jsem odpovídat desítkám dětských hlasů, jež se překřikovaly, ale to jim nevadilo, stačilo, že na mě můžou pokřikovat a brebentit své zážitky za tu dobu, co jsem tu nebyla.
Nakonec se trochu zklidnili a společně jsme se učili další písmenka z abecedy. Za což se odměnily kadeřnickým salonem. Děvčata mi rozpustila vlasy, opatrně je rozčesala svými malými kostěnými hřebínky, a pak mi vlasy zapletly do dlouhých jemných copů, do kterých přidávaly ptačí peří a různé barevné lístky a kluci mi nakonec namalovali obličej různými barvami. Připomnělo mi to, jak mi Radek vykládal, jak se taky tak jednou vrátil, ale pro něj to nebyla taková potěcha jako pro mě.
Pomohlo mi to zapomenout naprosto na všechno. Čas tam tak rychle utíkal a mně se nechtělo vracet na Atlantidu, nejraději bych s dětmi strávila dalších pár dní, ale to bych se pak nemohla těšit na další návštěvu.
Vrátil se pro mě zdravotnický tým, který mě mezi staršími obyvateli nemohli poznat, jediným poznávacím znakem byla moje uniforma. Vlasy spletené do copánků jsem si stáhla do culíku a chtěla se vydat s týmem k bráně. Keras mě ale zastavil a na chvíli odvedl do stanu.
„Máma problém, Mio," oznámil mi unaveně. Posadil se na zem a tupě zíral před sebe. Klekla jsem si před něj. Takhle jsem ho neviděla. Nehledě na to, že některé věci se mnou projednával před radou Starších.
„Co se děje, Kerasi?" Zvedl hlavu. Ta bezradnost v jeho očích mě vykolejila.
„Nechtěl jsem tě o to žádat, ale závisí na mě existence všech našich vesnic a lidí v nich." Chytila jsem ho za ruku.
„Jen to řekni."
***
Děti nás doprovázely až k bráně a já se ještě na konci vesnice s těžkým srdcem otočila, abych mohla zamávat Kerasovi, ale oba jsme jen lehce pozvedli ruce. Veškerý klid byl pryč a já odcházela s těžší hlavou, než s jakou jsem přicházela.
Na Atlantidě to nebylo o moc lepší. Nepomohl tomu ani fakt, že se na odchod chystal tým majora Lorna a nikdo z nich se netvářil nadšeně. Evan se na mě ani neusmál, jen pokýval. Nezbývalo mi nic jiného než mu to oplatit, stejně unaveně.
Všichni byli napjatí, unavení, otrávení. Potřebovali volno, naprosto všechen personál. Chápala jsem, jak se cítili. Daleko od rodin s minimální možností je navštívit.
Už dlouho nebyla volná neděle. Jen z té vzpomínky mě bodlo u srdce. Poslední volná byla v den, kdy umřel Carson, od té doby nikdo nechtěl volno, nějakou dobu se lidé báli.
Ohlásila jsem se u Sam, abych jí sdělila zprávu od Kerase, ta mě sjela překvapeným pohledem, chvíli mi trvalo, než jsem si uvědomila, že mám stále spletené vlasy a nabarvený obličej. Deprimující uvědomění, jaké vliv na mě během chvíle měla Atlantida.
„Možná by bylo lepší, kdyby přišel doktor McKay," řekla jsem rovnou, aniž bych se obtěžovala s dlouhým úvodem. Sam přikývla a společně jsme chvíli čekaly, kdy mi oznámila nepříjemnou novinku, která k pozitivní náladě zrovna dvakrát taky nepomohla.
„Mio, pár dní teď budeš hodně s Rodney a Radkem, podplukovník Sheppard musí na Zem." Nestačila jsem ani zapřemýšlet nad tím proč a Sam pokračovala. „Zemřel mu otec." Naskočila mi husí kůže. Otřesná představa dozvědět se to v jiné galaxii, i když je to pár minut branou zpátky na Zem. Mně trvalo tři roky, než jsem vůbec přijala fakt, že máma umřela, ale popravdě... nikdy jsem se s jejím odchodem nesmířila.
Za chvíli došel Rodney a netrpělivě se posadil. „Mám docela naspěch."
„Myslím, Rodney, že tohle si budete chtít vyslechnout," začala Sam a obrátila pozornost ke mně, aniž by věděla, co mám na srdci.
„Přístroj na planetě M7G-677 je porouchaný, už několik dní nechrání planetu." Více nebylo potřeba dodávat. Rodney se dokonce zdržel svých obvyklým prupovídek, hlavně na můj současný vzhled.
„To asi nepůjdu se Sheppardem na Zem, budu se mu muset omluvit." Zvedl se a poměrně rychle se vytratil.
„Nevadí, když pak půjdu s Rodneym?"
„Samozřejmě že ne, i tak jsi měla být s ním."
Tiše jsem se rozloučila a zamířila k ubykacím. U svého pokoje jsem se zastavila a přemýšlela, jestli se nemám dát popořádku, ale okamžitě jsem se to zavrhla. Trvalo by to příliš dlouho.
Po cestě jsem minula Rodneyho, který odcházel od podplukovníka se svěšenou hlavou. Nepochybovala jsem o tom, že by nevěděl, jak se Sheppard cítí, protože o svých rodičích nikdy nemluvil, ani o své sestře Jeany, tak jsem vydedukovala, že některého z rodičů už nemá.
Dveře do podplukovníkova pokoje byly otevřené a on stál zády a balil se. Jemně jsem zaklepala na zárubeň. Dutý kovový zvuk se nedal přeslechnout. Podplukovník se otočil a dlouho minuty na mě zíral.
„Collinsová, pane," připomněla jsem mu. Zamrkal a přišel ke mně blíž. Přejel mě pohledem od hlavy až k patě.
„Když takhle přišel Radek, nevypadal tak dobře." Za jiných okolností bych se možná začervenala.
„Já do toho šla dobrovolně." Chvíli jsme na sebe zírali v trapném tichu, při kterém si mě prohlížel ještě pečlivěji.
„Plukovník Carterová mi řekla, že odjíždíte, pane." To ho dokonale probralo.
„To ano, pár dní budu pryč, takže tě nechám s Rodneym, aby na něj někdo dohlédnul." Což v překladu znamenalo, že o mně bude mít stále přehled.
„Znám tenhle pocit," zašeptala jsem s pohledem upřeným do jeho smutných očí, které při jeho slovech ani nezajiskřily.
„Jaký?" zeptal se nechápavě, protože jsem nic neřekla na jeho poznámku.
„Když mi umřela máma, zlobila jsem se na celý svět a všechny lidi, protože nechápali, co prožívám. Nechci vám říkat upřímnou soustrast, protože je to příliš neosobní. Chce to jen čas." To ticho mezi námi bylo rázem uvolňující, jakoby tohle bylo přesně to, co jsme oba potřebovali.
„Na všechno je potřeba čas," pronesl podplukovník do ticha. „Nějakou dobu." Vyslal tím ke mně nevyslovenou otázku, kolik času jsem na to potřebovala já.
„Někdy všechen čas nestačí." Pomalu jsem k němu přistoupila a jen opatrně ho objala. Celý se napjal. Marka jsem se nemohla po mámině smrti dotknout celé týdny, i při pouhém letmém doteku ucuknul. Nebrečel, což bylo ještě horší.
Podplukovník chvíli jen tak bez dechu ztuhle stál, než se trhaně nadechnul a opětoval mi obětí. Cítila jsem zběsilý tlukot jeho srdce, který se pomalu zklidňoval, dokud mě nepustil a já s tichým rozloučením odešla do svého pokoje, kde jsem dlouhou dobu seděla na posteli, s máminou fotkou v rukách a bez myšlenek zírala na její tvář, dokud na sklo nezačaly dopadat barevné slzy.
Sedmnáct let, dlouhých sedmnáct let a já se s její smrtí nedokázala smířit, protože jsem pořád živila naději, že ji jednou zase uvidím, objemu ji a řeknu jí, jak moc ji mám ráda.
***
Ráno jsem přišla k bráně s umytým obličejem, ale se stále zapletenými copánky, ze kterých jsem si udělala drdol, aby mi nepřekážely, protože výbavu, kterou nachystal Rodney a Radek spíš připomínala stěhování za polární kruh.
„Vážně máš všechno, Rodney?" zeptala jsem se ho s hraným zájmem a on to jen odkýval a dál ťukal do tabletu, bez kterého neudělal ani krok.
Radek snášel další a další krámy, které nevypadaly, že je uneseme tři. „Je vám jasné, že kromě Kerase a Arise o nás nemá nikdo vědět?" Rodney konečně zvednul hlavu.
„Nemám nejmenší tušení, co s tím přístrojem je..."
„Tak proč prozatím nejít jen tak, a pak se vrátit s potřebným vybavením..." Doktorův obličej mi dokonale vysvětlil důvod. „Děti nepotkáme, nebudou o nás vědět, už to opakuju poněkolikáté," zvýšila jsem hlas.
„Podle mě má Mia pravdu, McKayi. Vy tři nebudete tak nápadní, jako kdybyste tohle všechno táhli s sebou."
Rodney se chvíli se Sam dohadoval, než udělali kompromis, který jsem musela táhnout já, ale pořád lepší než tu tunu haraburdí, co sem natahal, a co museli odnést zpět chudáci asistenti.
„A hlavně," zastavila jsem se před otevřenou bránou. V batohu, který jsem měla na zádech, bylo jen zdravotnické vybavení, nějaká výživa a pořádná dávka sladkostí, kdyby nás náhodou objevily děti, „až ten přístroj zprovozníš, tak by ti to EM pole mohlo vymazat veškerá data." Odolala jsem nutkání vypláznout jazyk a jen se musela doširoka usmát, když Rodney podal svůj tablet Sam a se svěšenými rameny se vydal za mnou.
***
Keras s Arisem na nás čekal hned u brány. Veškeré stráže, tedy ti dva mladí kluci, co tu vždy stáli, byli pryč a my tak mohli nepozorovaně proklouznout k přístroji.
Já šla vedle Kerase, Radek s Rodnym za námi a Aris celý náš průvod uzavíral. Jeho stále zadumaná tvář a nenávistný pohled mě už nechával chladnou, což jsem protentokrát neměla podceňovat.
„Ani nevíte, jak jsem moc rád, že jste přišli, s přístrojem předků si sám neporadím, ani nikdo z nás," začal Keras a Rodney mu jen odpověděl tichým, že mohl být někde jinde, za což si ode mě vysloužil vražedný pohled, který na chvíli zabral.
„Ještě jsem chtěl říct, že od té doby, co nemusíme dobrovolně odcházet ze života, se máme podstatně lépe, naše společnost se může vyvíjet, ale..." Viděla jsem v jeho očích obavu, co s námi další jeho udělají.
„Povídej dál," pobídla jsem ho.
„Někteří z ostatních vesnic stále mají strach z Wraitů, zvláště v téhle době, a už několik měsíců slýchám zprávy, že čtyřiadvacetiletí večer před narozeninami odcházejí a už se nevracejí." Bolestně jsem polkla.
„Chceš říct, že stále provozují starý zákon?" Naběhla mi z toho husí kůže. Keras sklopil hlavu a já přitom pohlédla na Radkův vyděšený obličej.
„Více jak tři roky se snažím starší připravovat na to, že večer před pětadvacetinami se nemusí připravovat na obřad a mohou žít dál, zakládat rodiny a vychovávat děti, ale i přes to přicházejí zprávy, že mizí."
„Nechtěl jsi vyvolávat paniku, a proto jsi mě požádal o pomoc v soukromí." Bylo to zjevné, tahle společnost žila celá staletí s vidinou jisté smrti, a já si myslela, že díky svému věku se se svobodou srovnají snadněji, ale opět jsem se mýlila.
„Shodli jsme se se Staršími z ostatních vesnic, ale to není všechno, Mio. Za ty dva roky se dokonce narodilo ještě méně dětí než dva roky předtím."
„Jak je to možné?" zeptal se překvapeně Rodney a nechal svého neustálého ošívání a popouzených řečí a ani se neoháněl po mouchách, které kolem nás všech létaly, protože naše cesta vedla kolem bažiny. Překročil velkou kaluž ke Kerasovi a díval se na něho trochu zespodu.
„Proč zdravotníci nikdy nic neřekli, když se vraceli?" Vrhnul na mě obviňující pohled.
„Jsme rádi za vaši pomoc s většími dětmi, ale novorozenci jsou pouze naše starost. Musíme se o ně dokázat postarat od samého počátku, protože jsme sami ještě dětmi, když je máme, abychom je alespoň z části viděli vyrůstat, než nadejde doba, kdy budeme muset uplatnit náš zákon." Pokaždé, když jsem s Kerasem byla, snažili jsme se tomuhle tématu vyhýbat, pro něho to bylo velmi bolestivé, přišel o své přátele a muselo ho tížit, že právě on byl první, který mohl žít dál.
„Kolik dětí se od našeho příchodu narodilo?" zeptal se Radek opatrně.
„Sedm," vyhrkl Keras až příliš rychle, jakoby to čekal.
„Ve tvé vesnici?"
„Ve všech," odpověděl tiše. Což bylo hodně málo na dvanáct vesnic.
„Kerasi, mohu si promluvit s dalšími Staršími, samozřejmě v soukromí?" zeptal se Radek a můj přítel přikývnul.
„Můžeme se s nimi sejít, připravil jsem je na to, že byste s nimi chtěli mluvit. Mohu vás za nimi dovést, Aris může odvést doktora McKaye k přístroji." Keras na mě kývnul, ale Rodney začal protestovat.
„Ať jde s námi, toho starouše si ohlídá ona sama," rozseknul to celé Aris a falešně se na mě usmál. Už už se s ním chtěl začít Keras hádat, ale zastavila jsem ho. Tohle nemělo cenu.
„Půjdu s nimi. Vezmi Radka a podívejte se, jestli byste nenašli místo, kam by ti mladí mohli chodit." Keras se ke mně nahnul.
„Místo, kam se běžně chodilo, jsme prohledali, za celou dobu tam nikdo nevstoupil," zašeptal mi do ucha.
„Radek ti bude nápomocný," kývla jsem na jmenovaného a on s vážnou tváří souhlasil.
„Kdyby se ti něco nezdálo, nebo zatím byli, ty-víš-kdo, bude nejlepší, když se vrátíš na základnu a řekneš jim o tom," řekla jsem Radkovi česky, protože se mi na tom něco nelíbilo a nechtěla jsem jmenovat. Přikývnul a vydal se za Kerasem a já zůstala stát vedle Rodneyho s Arisem. Vyměnili jsme si vražedné pohledy, žádný z nás toho nehodlal nechat.
„Prokrista, nechte toho a jdeme!" syknul Rodney a kupodivu se vydal správným směrem. Obě nám chvíli trvalo, než jsme se donutili za ním vyrazit, ale lepší s ním než s Arisem.
***
Neustálá stráž u přístroje se skládala z dalších dvou mladíků, kteří mohli být o něco mladší já a s luky pověšenými na ramenou vypadali spíš groteskně než výhružně.
Sundala jsem si batoh a odložila ho ve stínu polorozpadlé zdi a pohodlně se vedle něj usadila, abych mohla dobře vidět na Rodneyho, který vypadal vedle přístroje trochu bezradně, hlavně bez svého tabletu, který by tu stejně nefungoval.
Aris zůstal se stráží venku, ale pořád se ohlížel přes rameno a vrhal na mě podivné pohledy, které jsem se snažila ze všech sil ignorovat.
„Mio!" Cuknula jsem s sebou a zírala na Rodneyho s otevřenou pusou. „Vnímáš mě vůbec? Říkal jsem ti, aby ses šla dívat, plukovník Carterová mi tě dala na starost, tak se pojď něčemu učit. Nebudu to pořád opakovat!" Mračil se, nemělo cenu mu odporovat. Zvedla jsem se a raději se k němu připojila.
Dlouhé desítky minut jsme procházeli složitý vnitřní systém přístroje na vytváření elektromagnetického pole, kde nefungoval žádný přístroj.
Zdálo se, že tomu pomalu přicházím na kloub, když Rodney zaklel. Což se u něj neprojevovalo tak často a nevěstilo to nic dobrého.
„Co se děje?" zeptala jsem se šeptem a pokradmu se přitom podívala na Arise se strážemi u vstupu do ruin.
„Hledal jsem něco složitějšího, proto jsem si chtěl vzít ten tablet," střelil po mně popuzeným pohledem, „ale tohle byla maličkost, dalo by se říct..." Zděšeně ke mně zvedl pohled.
„Co?" vyhrkla jsem nedočkavě.
„Že šlo o sabotáž..." Oba jsme se podívali ke vstupu, kde rázem nikdo nestál a já se nestihla ani bránit, když jeden ze strážných praštil Rodneyho klackem po hlavě a on se sesypal na zem jako pytel brambor. Chtěla jsem mu jít na pomoc, ale kolem krku se mi objevil kožený pásek a já zacouvala zpátky a snažila se pod něj dostat prsty, aby mi netlačil na hrtan.
I když mi hlavou vířily desítky myšlenek, bylo mi jasné, kdo za mnou stojí a snaží se mě uškrtit.
„Tohohle dne jsem se nemohl dočkat," pošeptal mi Aris do ucha a silněji přitáhl pásek a vytlačil ze mě další vzácný nádech. Nedokázala jsem uchopit jedinou smysluplnou myšlenku, která by mě z téhle kaše dostala. Znala jsem spoustu chvatů přímo na tuhle situaci, ale ani jediný jsem si nedokázala vybavit, a čím víc Aris přitahovala pásek, tím víc mi třeštila hlava a zatmívalo se mi před očima, dokud...
***
Radek s Kerasem zamířili do vedlejší vesnice, kde se sešli všichni první Starší ze zbylých vesnic a s velkou nedůvěrou zírali na vědce z Atlantidy.
„Kerasi, vážíme si toho, že jsi tyhle lidi přivedl, aby zprovoznili ten přístroj, ale nechápeme důvod, proč by nám měli pomáhat s naší porodností," začala jedna za tří mladých žen, které byly přítomny.
„Z prostého důvodu, Maris. Vesnice vymírají a ani to nevíme. Ztrácejí se čtyřiadvacetiletí a nerodí se žádné děti, s takovým postupem do pár let vymřeme, to nemohu dopustit, my to nemůžeme dopustit," apeloval na ně. „Jsme Starší, vůdcové vesnic, na co by nám byl takový titul, kdybychom se neměli o koho starat." Podíval se na všechny přítomné, kteří mlčeli.
„Keras má pravdu." Radek se otočil k dívce s blonďatými vlasy, vypadala na méně než pětadvacet, ale to mohlo být jenom zdání.
„Jsem jenom o pár týdnů mladší než Keras, když přišli lidé z města předků, bylo to jako zázrak, protože jako nejstarší z vesnice jsem nesla na bedrech úkol starat se o ostatní a nikdy jsem neměla příležitost si pořídit vlastní rodinu, což se mi díky nim mohlo konečně splnit. Jenže je něco špatně, s mým mužem se o dítě pokoušíme celou tu dobu a nic. Nejsem jediná, kdo má takový problém, ale nikdo o tom nechce mluvit. Nedokážeme mluvit o problémech, které jsme nemuseli řešit. Já je ale řešit chci! Zmizela moje kamarádka z dětství, která byla o dva roky mladší a její mladší sestra taky a není to ani tři týdny. Já chci pomoci od lidí z města předků!" Blondýnka na všechny zírala nazlobeným výrazem a Radkovi hned bylo jasné, že jen čekali na někoho, kdo to konečně řekne nahlas.
„S tím nebude problém. Vrátím se a přivedu zdravotnické týmy, které se podívají i na starší, ne jenom na děti, přijdeme na to, proč se nerodí děti."
„A proč mizí naši lidé," dodala blondýnka a Radek přikývnul.
***
Pálilo mě na plících, jak jsem lapala po dechu, krk mě tak příšerně bolel, že jsem měla dojem, že už nikdy nepromluvím a při pokusu o mluvení ze mě vyšlo jen sípání, které mi způsobilo ještě větší bolest.
Zírala jsem do trávy pod mou tváří a chtěla si odhrnout z tváře nalepené stonky, ale s rukama jsem nemohla pohnout. Pevně se mi tlačily na bedra, jakoby mě někdo svázal.
Notnou chvíli trvalo, než se mi vrátily vzpomínky, což ve mne vyvolalo ještě větší vlnu vzteku.
Beze slov vzteku jsem se posadila a přišla na to, že mám ruce svázané nejen za zády, ale provaz mám obmotaný kolem břicha, aby mě asi nenapadlo si vykloubit ramena, abych ruce dostala dopředu a popřípadě se rozvázala.
Ležela jsem na trávě před ruinami a viděla jsem přímo na přístroj, u kterého stále ležel Rodney. Svázaný podobně jako já a pevně k němu, za krk, připoutaný, aby se mohl hnout ani o píď. Aris nenechal nic nepromyšlené, znal lidi z Atlantidy až příliš dobře.
„Kdybych mohl, zabil bych tě hned na místě." Ten zrádný Starší stál hned vedle mě a díval se na mě se sebeuspokojením, ale touhou mě sprovodit ze života.
„Heee..." vyrazila jsem ze sebe a on se jenom zasmál.
„Alespoň budeš chvíli držet hubu," sykl a chytil mě za zátylek a znovu srazil k zemi. Nechápala jsem, o co tu jde, proč by chtěl Aris sabotovat přístroj, který nechránil jenom jeho. Byl přeci zachráněn před nucenou sebevraždou.
„Arisi!" podívala jsem se na přibíhajícího mladíka, který vždy stával u brány, v patách mu šel jeho společník. Oba byli zadýchaní a nervózně se obraceli k cestě, odkud přišli.
„O co jde?"
„Přichází Keras," oznámil mu první a já se napjala.
„Co ten Atlanťan?"
„Unikl nám, vrátil se bránou."
„Vy hlupáci! Měli jste ho chytit, aby sem nenapochodovali Atlanťané!" Aris se rozpřáhl a oběma mladíkům uštědřil pořádný políček. „Běžte se schovat, ať vás Keras nevidí." Ohlédl se na mě a z pouzdra na stehně vytáhnul nůž, který si schoval za zády. Postavil se tak, aby na mě nebylo vidět a já si jen mohla domýšlet, co má v plánu.
Potřebovala jsem Kerase nějak varovat, ale s mými hlasivkami to nevypadalo moc dobře a v mém okolí nebylo nic, co bych mohla použít.
***
„Myslíte si, že za nízkou porodnost můžeme my?" zeptala se Carterová Zelenky, který zavrtěl hlavou.
„Sice to podezřelé je, ale nemyslím si, že by vliv EM pole mělo dopad na obyvatelstvo, něco se tam děje, ale nikdo o tom nechce mluvit. Jsou příliš mladí a nevyspělí, aby dokázali vyřešit takový problém."
„Počkáme, až Rodney zprovozní ten přístroj, aby byla planeta chráněná, a pak začneme řešit ten problém, ale popravdě, Radku, něco se mi na tom nelíbí." Doktor Zelenka přikývl, protože z toho měl podobný pocit.
***
„Dívej se, jak končí tvůj hrdina," zašeptal přes rameno Aris, když se Keras objevil mezi stromy a nechápavě zíral na druhého Staršího a za dalších pár kroků zahlédl i mne, jak se snažím křičet, ale rty se mi pouze bezhlesně pohybovaly.
„Mio!" rozběhnul se ke mně, Aris ho však zachytil a prudkým pohybem mu vrazil schovaný nůž do břicha. Snažila jsem se postavit na nohy, ale něčí ruce mě stáhly zpátky, namáhala jsem svoje hlasivky ze všech sil, ale bylo to k ničemu.
„Proč?" vydechl Keras a díval se na Arise naprosto nechápavě. Natáhl ruku a zachytil mladíka za paži.
„To já chráním tyhle lidi a ne ty, ne ti rouhači z města předků, co zničili naše staleté zákony!" Vytáhl mu nůž z břicha a odstrčil od sebe. Keras padl na záda. Krvavá skvrna na oblečení se začala rychle rozšiřovat. Hrkly mi slzy do očí a nemohla tomu uvěřit, že se to skutečně děje.
Ti dva kluci od brány mě zvedli na nohy a táhli mezi sebou kolem něho. „Mio!" zachroptěl. Kvůli svázaným rukám jsem se k němu nemohla natáhnout, vzpírala jsem se, ale kluci měli pořádnou sílu.
„Můžu tě ujistit, že ji čeká horší osud než smrt," pronesl Aris k němu posměšně. Mé snahy se jim vykroutit byl čím dál chabější, ale to Arisovi stačilo, aby mě bolestivě udeřil pěstí do ledvin, abych toho nechala. Dál jsem se však ohlížela po Kerasovi, který se sotva pohnul, ale díval se za námi. Oběma rukama si tiskl ránu v břiše a já na něj volala jeho jméno, ale kvůli pochroumaným hlasivkám to bylo jak v němém filmu.
Viděla jsem ho, dokud jsme nezašli hlouběji do lesa, což mě donutilo se znovu pokusit vykroutit, ale vždy jsem dostala od Arise znovu do ledvin. Pokaždé jsem polknula bolestivý vzlyk, musela jsem pomoct Kerasovi, mohl tam vykrvácet a Rodney měl určitě otřes mozku a kdoví, jestli Radek z Atlantidy někoho dovede.
Před bránou mi Aris zavázal oči. Znechuceně jsem mu plivla do tváře, za což mi uštědřil pořádnou ránu do obličeje, až mi začala téct krev z nosu a kousla se přitom do rtu.
Neomylný zvuk otevírání červí díry mi nahnal strach. Až při něm jsem si uvědomila, kam půjdeme.
Horší než smrt. Co mohlo být v téhle galaxii horší než smrt. Kdybych mohla, začala bych křičet a prosit o pomoc.
***
Plukovník Carterová přecházela v řídícím centru sem a tam. Radek byl zpět už tři hodiny a Rodney se stále neozýval.
„Zadejte M7G-677, doktor McKay se měl ozvat před deseti minutami. Zjistíme, jestli se mu podařilo zprovoznit přístroj." Chuck po otevření brány otevřel komunikační kanál a vyvolával přes vysílačku McKaye, ale nikdo se neozýval.
„Tady Keras," ozvalo se po dlouhé době vysíleně.
„Kerasi, co se stalo?" zeptala se Carterová, hned jak překonala vzdálenost k Chuckovi.
„Doktor je v bezvědomí a Miu odvedli." Carterová si vyměnila překvapený pohled s Teylou, která přišla než se Keras ozval.
„Vy jste v pořádku, Kerasi?"
„To bude dobré, ale doktor nevypadá moc dobře. Vrátil se doktor Zelenka v pořádku?" Už ho bylo jen málo slyšet a Carterová ihned vydala rozkaz, aby se připravil zdravotnický tým a tým majora Lorna.
„Je tady, všechno nám řekl, pošlu ho tam také, aby zprovoznil ten přístroj."
„Byla to zrada, plukovníku," vydechl Keras. „Moji vlastní lidé."
„To bude v pořádku, Kerasi, hned jsme tam, vydržte." Vypnuli vysílačku a Carterová byla sama upozornit majora Lorna, že to musí být rychle.
***
Prošli jsme bránou a já se cítila vcelku dobře, když pominu fakt prokousnutého rtu, ran do ledvin a pochroumaných hlasivek. Pořád mě drželi mezi sebou a nevypadalo to, že by kluci byli nějak vyjukaní z průchodu. Nebyla to pro ně novinka.
Táhli mě úzkou cestičkou přes zarostlou mýtinu k jakési velké hoře, která vypadala příliš tvarovaná, než aby byla přirozená a já si po chvíli s hrůzou uvědomila, že jde o wraitský úl. Musel na planetě havarovat nebo přistát a za celá staletí splynul s okolím a pro někoho, kdo lodě wraitů neznal, byl naprosto neviditelný.
Aris nás vedl k bočnímu vstupu, který strážili dva wraitští vojáci s omračovadly. Ani se na nás nepodívali a ihned uvolnili vstup do útrob lodi. Bránila jsem se vstupu, ale dobře mířená rána do ledvin mě popohnala kupředu.
Stáhlo se mi hrdlo, když se vrátily vzpomínky na Sama a Teylu. Udělalo se mi špatně a nohy mě přestaly poslouchat a nebýt těch kluků zhroutila bych se na zem.
„Přestaň zdržovat," syknul Aris a znovu mě udeřil do ledvin, ale já prostě nedokázala jít dál. Strach mi naprosto ochromil tělo a úzkost obluzovala mysl.
„Měl jsi ji přivést živou a nezraněnou," ozval se pokřivený hlas wraita za Arisovými zády. Ten hned ustoupil a sklopil pohled k podlaze, stejně jako čtveřice chlapců.
„Omlouvám se," zamumlal Starší a postrčil mě blíž k Wraitovi. „Splnil jsem královnin příkaz." Zděšeně jsem otočila k němu hlavu. On se musel zbláznit!
„Budete za to náležitě odměněni," pronesl Wrait bez emocí a kývnul na někoho za námi. Chlapce obstoupili vojáci. Jejich nechápavé výrazy mluvily za své, zděšení z jejích očí přímo křičelo.
„Počkejte, co to znamená?" Aris se chtěl vykroutit, ale vysloužil si za to pořádnou ránu pažbou omračovadla do hlavy. Chlapci se marně bránili, ale jejich odpor byl hned ukončen omráčením a vojáci je odtáhli chodbou dál. To nevypadlo příliš dobře.
Se strachem jsem se obrátila zpátky k Wraitovi, který si mě pečlivě prohlížel. Nedokázala jsem se pohnout, když přistoupil blíž a chytil mě za bradu a prohlížel si můj krk. Pak sjel pohledem níž a volnou rukou mi rozepnul bundu, to už se mi přestávalo líbit a začala se kroutit, ale to jsem neměla dělat. Z vedlejší chodby vyšli dva vojáci. Chytili mě za paže, abych nikam nemohla utéct.
Chtěla jsem křičet, ale pořád to nešlo. Ze rtů mi vycházelo jen chrčení, které se stupňovalo, a já raději zavřela oči, když se mi wraitova ruka přisála k hrudníku. Už jsem krmení zažila a nebylo to nic příjemného, ale tohle bylo něco úplně jiného. Jak injekce adrenalinu.
Prudce jsem otevřela oči a zírala do těch odporných zúžených zorniček, které se zdály potěšený. Pravá ruka mi vyletěla a popadla jsem wraitovo zápěstí a pokusila se ho odtrhnout od svého hrudníku.
„Nešahej na mě!" zařvala jsem a chtěla se na něj vrhnout, ale vojáci mě udrželi. Trvalo mi asi dvě vteřiny, než mi došlo, že zase mluvím.
„Dostala jsi obrovský dar, abys mohla před královnu předstoupit celistvá a čerstvá." Kývnul na vojáky a já si i přes svoje vyléčení nedovolila nic dalšího říct a nechala se vést živými chodbami hlouběji do útrob lodi.
Bylo to stejné jako, když Wrait Todd vrátil podplukovníkovi roky života, které mu předtím musel vzít. Dar života, tak tomu říkali, který si však mohli vzít zpátky.
Dovedli mě do místnosti s trůnem, na kterém seděla wraitská královna s krvavě rudými vlasy, světlou, žilkami protkanou, kůží a tolika ostrými zuby, že by mi jimi dokázala rozervat hrdlo hned na první pokus.
Vojáci mě nechali stát a odešli pryč. Zvuk zavírání dveří se mi vysmíval a já zůstala s královnou osamotě.
***
Carterová nařídila vypnout štít, když se vrátil zdravotnický tým s týmem majora Lorna. Dvě sestřičky mezi sebou vedly doktora McKaye, který byl bledý jako stěna a nemluvil. Hlavu měl ovázanou jen lehce a přes obvazy mu lehce prosakovala krev.
„Vypadá to na středně těžký otřes mozku, musím mu udělat sken," hlásila doktorka Kellerová a vydala povel pro nově příchozí ošetřovny a vrátila se zpět k bráně, kterou prošli dva muži z týmu a na nosítkách nesli Kerase. Jehož barva byla bledší než McKayova. Sestra mu držela na břiše gázu a stále se snažila zastavit krvácení.
„Kerasi," přistoupila k němu Carterová a on jen lehce pohnul víčky a skrze drobné škvírky se na n i podíval. Chabě ji chytil za ruku a naznačil, aby se k němu nahnula. Jen velmi tiše jí pošeptal pár slov, než omdlel.
„Ztratil hodně krve, musíme s ním hned na sál!" popohnala všechny Kellerová na ošetřovnu a nechala za sebou majora Lorna s drobnou blondýnkou, která se na řídící místnost ani nepodívala a zamířila rovnou za Carterovou.
„Jmenuji se Oaris a jsem první Starší v jedné z vesnic sousedící s Kerasovou."
„Těší mě, Oaris, a je mi líto, že se nesetkáváme za lepší situace."
„Jak vás mám oslovovat, madam?"
„Můžete mi říkat Sam." Společně si potřásly.
„Měla bych vás informovat, Sam, že společně s Arisem, Starším z Kerasovi vesnice, zmizeli ještě čtyři mladíci, který měli na starost hlídat přístroj a průchod předků. Domníváme se, že právě oni odvedli Miu pryč, ale prozatím nevíme, s kým se spojili. Nikdy jsme mimo planetu nechodili a nemáme v žádných záznamech použitelné adresy planet, tak jako vy." Carterová musela uznat, že mladá žena jedná velmi obratně na svůj věk.
„Oaris, měli bychom si promluvit v soukromí. Běžte tady s Chuckem, on vás odvede do mé kanceláře a já zatím musím něco zařídit." Zavolala si majora Lorna a doktora Zelenku.
„Potřebuji od vás, abyste se vrátili na M7G-677 a pokusili se zjistit adresu, kam ti mladí odešli. Podle Kerase se spojili s Wraity, což není vůbec dobré. Mia ví o Atlantidě a Zemi příliš mnoho, a pokud by se nám ji nepodařilo zachránit, museli bychom přistoupit k drastičtějšímu opatření." Samotné se jí to říkalo těžce a cítila se zle, když viděla vyděšené pohledy obou mužů, kterým však bylo jasné, že pro bezpečnost Země musí udělat vše.
„A Lorne," zastavila je Carterová na odchodu.
„Ano?"
„Pokud by se to dalo udělat jinak, byla bych za to ráda."
„Pokusíme se, plukovníku." Kývla mu a sama se musela vydat za Oaris, aby jí oznámila nemilou zprávu, že její lidé se spojili s Wraity a sabotovali jejich ochranu.
***
Země
Sheppard s Rononem seděli na lavičce a dívali se lidi, jak se procházejí okolo vodní nádrže. Venčí psy, vozí kočárky a starají se o své děti.
„Váš svět mi připomíná ten můj před válkou," pronesl Ronon pomalu a upil piva.
„Jen s tím rozdílem, že naši lidi nemají ani tušení, co každý den děláme a že jim pořád něco hrozí." Sám upil ze svého piva, musel přitom myslet na Avu, která byla teď ve vlastním světě, kam umístili její mysl, když rozpojily nanity, které ji tvořily.
„Vaše pohřby asi nebývají vždy tak akční, co?" Sateďan se podíval na Shepparda a znovu upil piva.
„To ne, vždy je to hlavně o papírování, ještě pár dní tu budu muset zůstat, abych to s bratrem vyřešil, můžeš se vrátit na Atlantidu." Ronon zavrtěl hlavou.
„Když tam nejsme my, tak se tam přeci nemůže nic dít, ne?" Sheppard se lehce zasmál, ale nemohl se zbavit neodbytného pocitu, že by tam měl být.
***
Královna seděla a zírala na mě a ani se nepohnula. Připadala jsem si, jakoby mi pohledem chtěla vycucnout mozek, až nakonec vstala a mířila ke mně. Nemohla jsem se pohnout a stejně nebylo kam utéct.
Přičichla ke mně a vzala mou ruku do své a pečlivě si ji prohlížela. Svými dlouhými prsty mi přejížděla po jednotlivých žilkách a všech papilárách na prstech a dlani. Bylo to trochu jednodušší přirovnání, ale připadala mi jako pozemská vědma, co se vám snaží z čar na dlani vyčíst budoucnost, jenže u téhle vědmy bylo jasné, že to skončí jídlem.
Nakonec jí pohled skončil na hrudní kosti, kde jsem měla ránu od toho odporného wraita, který mě uzdravil.
„Už jednou se na tobě někdo krmil," zasyčela mi do obličeje. „Kdo to byl?"
„Váš sluha."
„Nehraj si se mnou!" zakřičela a chytila mě pod krkem a otočila se mnou ke trůnu.
„Ji-jiná královna," odpověděla jsem zaskočeně. A tiše vykvíkla, když mi přiložila ruku na hrudník a přisála se.
Cítila jsem, jak se mi kůže na celém těle nepříjemně napíná, a ztrácím veškerou sílu v končetinách a pociťuju neuvěřitelnou tíhu na hrudníku.
Nohy mě přestaly poslouchat a já klesla na kolena. Královna poklekla také, aby se na mě mohla krmit dál. Bojovala jsem s vlastní zvědavostí, ale nedokázala jsem odvrátit pohled a podívala se na vlastní ruku a zajíkla se. Vypadala vetche, vyhuble, měla jsem po ruce tmavě hnědé skvrny jako můj dědeček, kterého jsem navštěvovala jen jednou do roku, protože to byl otec mého táty a bydlel v České republice.
Chtělo se mi z toho brečet, alespoň jsem chtěla umřít doma, na Zemi, ne na nějaké zapadlé planetě v cizí galaxii rukou někoho, kdo ani nebyl člověk.
Vzlykla jsem.
Královna mě pustila.
Klečela jsem před ní stará a sotva dýchající, života mi zbývala jen troška a moje poslední myšlenky směřovaly zpátky na Zem a k podplukovníkovi a k tomu, jak mu závidím, že tam může být.
„Promluvíme si o tom, co jsi vůbec zač," začala královna a já prosila Boha, aby to už ukončil.
***
Radek se posadil v zasedací místnosti společně s Teylou, Lornem, Carterovou a unaveným McKayem.
„Takže se vám nepodařilo zjistit adresu?" Carterová doufala, že se jim to podaří, aby Miu mohli najít a ušetřili ji nepříjemných okamžiků s wraity, ale s každou další hodinou slábla možnost ji zachránit.
„Je mi to líto, plukovníku, ale ne všechna DHD mají takovou kapacitu paměti, aby uchovávala větší množství zadávacích adres, po čase se mažou, aby nahradila další zadávání. DHD na M7G-677 uchovává poslední dvě zadání, což byla vždy Atlantida. Není jiná možnost zjistit, kam ti chlapci Miu odvedli."
„Musí to nějak jít," ozval se McKay a ptal se na několik alternativ, která ho napadla, a Zelenka je vždy zamítnul.
„Opravdu jsem zkoušel všechno, Rodney. Nemůžu s tím nic víc dělat." McKay sklonil hlavu a lehce se opřel o spánek. Musel se pohádat s doktorkou Kellerovou, aby na schůzi mohl jít, i když měl ležet. Byl to jeden z mála okamžiků, kdy se nechoval jako typický McKay a nemyslel jen na sebe.
„Už je to skoro čtyřiadvacet hodin, měli bychom to nahlásit," ozval se Lorne opatrně. Sám moc dobře věděl, co to bude znamenat. Sklidil za to pohoršený pohled od Teyly.
„Ještě to den není," pronesla Carterová rozhodně, nevzdávala se, ale kdyby jenom věděla. „A vy, Rodney, byste si měl jít odpočinout. Všichni bychom si měli jít odpočinout." A budeme doufat, že to Mia zvládne, říkala si Carterová v duchu.
***
„Vy lidé jste tak slabí, ale ty nejsi obyčejný člověk." Vzhlédla jsem ke královně a na jazyku se mi rázem tvořily desítky sprostých slov, kterými bych ji nejraději zasypala, ale neměla jsem sílu pohnout rty.
„Vysála jsem vás nespočet, ale na někoho jako ty, se mi ještě nepodařilo narazit." Pomalu mě obcházela dokola, až se mi z toho točila hlava.
„Krmila jsem se na obyčejných lidech, na Anticích, ale i na svém vlastním druhu, to jen abych přežila. Jenže ty jsi unikát, maličká." Přistoupila o kousek blíž a znovu mi přiložila ruku k hrudi a vrátila mi pár let života. Zhluboka jsem se nadechla a velmi pomalu se postavila, abych královně stála alespoň trochu tváří v tvář.
„Pamatuju doby, kdy Antikové nad námi vyhrávali a utlačovali náš druh a my se všemožně snažili zvrátit průběh války, dokud se nám nepodařilo ukradnout jedno z jejich napájení. Byli tak bláhoví, tak jistí sami sebou, a pak se nechali tak okrást..."
„Přestaň už žvanit!" vykřikla jsem nazlobeně a vrhla se na ni, ale nemělo to valného účinku, pořád jsem byla o mnoho starší, než bylo zdrávo a královna mě udeřila do hrudi, až jsem skončila na stupínku pod trůnem.
Rychlými kroky byla u mě a naučeným pohybem ze mě vysávala další život, co mi ještě zbýval.
„I když je smrt na blízku, vy lidé se pořád držíte naděje, že vás někdo zachrání, ale to se mýlíš!" Odtrhla ruku a já mohla zlehka dýchat. Podívala jsem se na své ruce, které byly zase mladé, beze skvrn a měly normální barvu.
„Mohla bych tě zabít hned, ale potřebuju o tobě vědět víc a hlavně o tom, komu vy říkáte Michael." Vyděšeně jsem na ní zůstala zírat. Zprvu jsem si myslela, že jen špatně slyším nebo královně nerozumím, ale to jméno se nedalo s ničím zaměnit.
***
„Rodney, někdo za vámi přišel," doktorka Kellerová přišla za tím bručounem, který od návratu ze schůze nepromluvil a noc prospal velmi neklidně.
„S nikým nechci mluvit," zašeptal a přitáhl si deku přes rameno. Nedokázal se na nikoho podívat. Zlobil se sám na sebe, že hned nepoznal, že ten přístroj někdo poškodil záměrně.
„My s vámi musíme mluvit, doktore." Rodney se napnul, když poznal povědomé hlasy, ale to nemohlo být možné. Velmi opatrně se otočil a uviděl před postelí stát Casta a Claire, ale už nebyli tak malí, vyrostli. Už to nebyly děti, ale teenageři.
„Co tady děláte?" zeptal se jich hloupě. Claire se k němu naklonila blíž, aby mu pošeptala do ucha.
„Viděli jsme, když Aris odváděl Miu kruhem předků." Rodney se narovnal.
„Proč jste nepřišli dřív?" vypeskoval je a Jennifer se musela usmát. Pomalu to byl zas ten starý Rodney.
„Neměli jsme tušení, že bylo něco v nepořádku. Vypadlo to, že Aris odvádí Miu, protože jí nebylo dobře," bránil je Casta a chytil Claire za ruku a přitáhnul si ji k sobě blíž.
„Pamatujete si tu adresu?" Rodney se rychle vymotal z přikrývek a hmátnul po svém tabletu a rychle na něm hledal symboly z brány, aby je mohl dvojici podstrčit.
Casta s Claire si vyměnily souhlasné pohledy a společně pak hledali symboly, které mohly pomoci najít Miu.
***
Už jsem ani nedokázala křičet. Doufala jsem v oddech, ale královna mi pořád dokola vysávala život až na pokraj smrti a zase mi ho vracela, aniž by mi řekla, co přesně po mně chce a proč se zeptala právě na Michaela.
Možná mě chtěla slyšet, dokonce i já chtěla samu sebe slyšet křičet bolestí, když jsem mohla, ale nedokázala jsem to, stahovala jsem se stále hlouběji do podvědomí, jenom abych unikla té neutuchající bolesti a myšlenek, že tohle může být naposledy.
Po nekonečné věčnosti začala královna konečně mluvit, ale to neznamenalo nic dobrého pro mě.
„Pověz, kdo jsou tvoji předci a odkud pochází." Vrátila mi poslední rok a já na ni chvíli apaticky hleděla, než mě lehce propleskla a já zamrkala.
„Moji předci jsou Antikové a pocházejí z Pegasu," odříkala jsem pomalu a sama sebe přesvědčovala, že je to pravda. Nechtěla jsem zacházet do detailů a královna nechtěla vědět přesné období.
„Špatně!" zakřičela a znovu mě vysála na hranici smrti. Zdálo se mi to, nebo každé další vysání bylo ještě bolestivější než to předtím?
„Jak se tvým lidem podařilo udělat z Wraita člověka?"
„Nevím..." vydechla jsem z mladého hrdla.
„Špatně!" Nedokázala jsem ani brečet a ztrácela veškerou sílu bojovat. Bylo by tak snadné jí odpovědět popravdě. Neříkali mi vždy rodiče, že bych neměla lhát? Jenže jak by reagovali na mém místě? O tom jsem mohla jen polemizovat.
„Tvůj předek je Antik, kterého moc dobře znám, ale řekni mi, jak dosáhl toho, že dokázal spojit wraitské buňky s těmi antickými a vytvořit z nich tohle..." Ukázala na mě a znechuceně mlaskla. Na dlouho dobu jsem se na ni podívala.
„Já nejsem Wrait!" zakřičela jsem a měla chuť zvracet.
„To nejsi, ale máš kus z nás v sobě!" Srdce mi vynechalo úder. To nemohla být pravda. To Teyla byla tou, která měla něco z Wraitů, protože na jejích lidech kdysi dělali pokusy a křížili lidskou a wraitskou DNA. Jenže já byla z úplně jiné galaxie a v životě jsem o Wraitech neslyšela!
„Proč chce ten, kterému říkáte Michael, tebe a tu druhou ženu z Atlantidy?" Nechápala jsem, jak se královna z úlu, který už tisíciletí zarůstá na téhle planetě, mohla dozvědět takové informace.
„To skutečně nevím, a to že po nás jde, je pro mě novinkou," zašeptala jsem a přestala se hýbat a očekávala, že se královna znovu přisaje.
„On byl vždy velmi tajnůstkářský. Oddaný vědec pro náš druh, dokud jste ho nedostali vy!" píchla mě prstem do hrudi a bylo na ní vidět, že hodně odolává, aby mi nezpůsobila další bolest tím, že by mi nehty zajela do rány, kterou jsem měla od neustálého krmení hluboce otevřenou a už téměř nekrvácela.
Pravda byla, že jsem si myslela, že mě chce Michael zabít jenom z pomsty, za to co mu udělali lidé z Atlantidy. Jenže v tom muselo být něco jiného, protože se dokonce dohodnul z Geniji, aby mě dostal a já se nad tím ani chvíli nezamýšlela.
„Určitě to dělá jenom z pomsty," pronesla jsem klidně. Královna si mě chvíli prohlížela, než přistoupila blíž.
„Pomsta je jen záminka. Znal velmi dobře tvého předka, a vždy se ho snažil zabít, protože ten Antik chtěl jednou provždy zničit náš druh, ale nikdy se nám nepodařilo zjistit jak." Můj předek, z jejích žraločích úst to znělo tak obřadně, ale mně to bylo spíš k smíchu, můj předek, za ty miliony let mohl být mým předkem kdokoliv a musela by být opravdu velká náhoda, že by se právě u mě po letech vyvinul stejný šestý smysl jako u Teyly, jenže... Něco na tom muselo být, protože jak jinak bych se dostala do Teylyny mysli a pokusila se chránit jejího syna, jak jinak bych to dokázala? To Wraiti dokázali telepaticky komunikovat.
„Jak můžete vědět, že mám v sobě kus wraití DNA?" zeptala jsem se opatrně.
„Dokážu to vycítit, ale je to příliš slabé a pozná to jen málokterý z nás. Je to privilegium jen u výše postavených. Voják se jen nakrmí a jde dál." Mávla nad tím rukou, jakoby o nic nešlo.
„Spletla jste se. Jsem jen člověk!" opakovala jsem snad posté.
„Stále opakované lži vy lidé věříte," odpověděla a prsty mi přejela po tváři. „Jsi mu hodně podobná, až se to zdá neuvěřitelné, už je to taková doba."
„O kom to, ksakru, mluvíte!" zvýšila jsem hlas a odrazila od sebe její ruku. Tohle obcházení okolo horké kaše jsem k zbláznění nesnášela. Deprimoval mě fakt, že tahle odporná bytost věděla o mých předcích víc než já, protože kromě babičky, jsem z máminy strany neznala nikoho, podle mámy babička emigrovala po druhé světové válce z Francie, aby se usadila v Americe a mohla tam vychovávat moji mámu.
Královna na mě vztekle zasyčela, čímž mě vrátila zpět do přítomnosti a chytila mě za bradu. Zavřela jsem oči, když se na mě začala znovu krmit.
Odhodila mě jako kus hadru a já naprosto ochromená zůstala ležet na boku. Pořád ve mně doznívala bolest.
Královna zůstala stát na místě a mě rázem přestala registrovat. Po dlouhých hodinách, nebo snad dnech, jsem se nechala ukolébat do temnoty. Potřebovala jsem uniknout před veškerou realitou a ztratit se ve vlastním podvědomí.
***
Tým majora Lorna byl už připravený u brány a jen vyčkával na zelenou. Carterová se projistotu ještě ujišťovala, že si Casta a Claire jsou adresou jistí.
„Určitě, díky Mie si procvičujeme paměť, abychom si zapamatovali věci, které nás učí a hned je nezapomněli," prohlásil Casta hrdě a Claire jen přikyvovala.
„Takže nikdy jste neviděli, že by Aris a ti čtyři chlapci, šli na tuhle adresu?"
„Nejsme u kruhu předků pořád," protáhla Claire a ostražitě se rozhlížela okolo sebe.
„Dobře, moc vám děkuju. Vážíme si toho."
„Chceme, abyste našli Miu." Oba přikývli.
„To se spolehněte," ujistila je Carterová a konečně se obrátila na tým majora Lorna. „Jelikož nevíme, co vás na planetě může čekat, nemohu povolit Jumper. Opatrnost je však na místě, majore, a víte, jak máte postupovat." Lorne přikývnul a vyčkal, než se otevřela brána na neznámou planetu. Chtěl sice počkat na podplukovníka Shepparda, ale Mia už ztratila příliš času.
***
Někdo mě kopnul do boku a já ospale mžourala do šera a na odpornou kreaturu, která se nade mnou skláněla. Zděšeně jsem vykřikla a stáhla se hlouběji do stínu, ale nepomohlo mi to. Wraitský voják mě vytáhnul a postavil na nohy. Zběsile mě začala vystrkovat z místnosti, která až nápadně připomínala celu, do níž mě zavřeli na úlu, kam mě unesl Michael.
Táhli mě chodbami do místnosti s trůnem, na kterém seděla královna a vypadala spokojeně. U jejích nohou se povalovaly zbytky něčího těla, jehož oblečení jsem po chvíli poznala. Nepochybně to byl Aris.
Toliko vděk Wraitů. A i když jsem toho kluka neměla ráda a způsobil mi nemalé obtíže, nezasloužil si takový osud.
Vojáci mě dovedli až ke královně, která měla o něco lepší barvu, pokud se o wraitech dalo takhle smýšlet.
„Kde... kde jsou ostatní," polknula jsem uprostřed věty. Přemlouvala jsem samu sebe, abych se na Arise už nedívala. Pěkný pohled to tedy nebyl. Připomínal mi Sama, který tak zaplatil za moji nevědomost.
„Posloužili svému účelu," zasyčela královna a vycenila zuby a vykulila přitom oči. I když to bylo strašné pomyšlení, její pohled byl živější, jiskřivější, což mě vedlo k myšlence, jestli to vysávání a vracení života není pro Wraity vysilující.
„Vložili důvěru do rukou nesprávných lidí." Královna se zasmála a přikývla. Mávla rukou na vojáky, co mě přivedli a ti odešli společně se zbytky Arisova těla.
„Vy lidé se necháte snadno ovlivnit," konstatovala a začala mě znovu obcházet jako hladový pes.
„Krmila jste se na těch mladých lidech, které vám Aris vodil?" Nebylo rázem těžké si domyslet, kam se Kerasovi lidé ztráceli.
„Byla to jen almužna, která nemohla mě ani mé vojáky uspokojit, ale jak je vidět, mělo to smysl, dovedli mi tebe." Zastavila se u mého levého boku a vydechla mi poslední slovo do ucha.
„Čím jsem tak důležitá?" Asi ta nejpodstatnější otázka ze všech, která už dlouhou dobu visela ve vzduchu.
„Krom tvého předka ničím. Jen jsi byla snadná kořist, dalo se tě vylákat z toho města daleko snadněji než kohokoliv jiného." V té chvíli jsem měla cítit uspokojení, že nejsem tak důležitá, což jsem cítila, ale zároveň jsem byla lehce zklamaná, že ničím tak přelomovým nejsem. Pořád jsem se utěšovala myšlenkou, že jsem byla poslána do Pegasu kvůli vyššímu záměru.
Dlouho dobu jsem mlčela a snažila si srovnat myšlenky.
„Teď mi řekneš, co chci slyšet." Zbystřila jsem a pohlédla na královnu, která se přemístila ke svému trůnu, odkud na mě shlížela jako na podřadného poddaného.
„Ne." To prostinké slůvko mi způsobilo neuvěřitelnou bolest hlavy. Padla jsem na kolena a stočila se do klubíčka, ale bolest neustávala, spíše se ještě stupňovala. Bylo to jako šílený řev, který mi rezonoval v hlavě.
„Jsi pod mojí mocí, mohu tě ovládat." Zněla mi královnina slova v hlavě, aniž by pohnula rty. Pokusila jsem se obrnit, ale nemělo to valného účinku.
„Jsem mnohem starší a silnější, než ty dvě královny, se kterými ses setkala!"
Po tvářích mi tekly slzy a zanechávaly za sebou slanou cestu. Nedokázala jsem se jim ubránit, bolest byla příšerná. Nedala se srovnat ani s tím, když Argarďan odblokovával vzpomínky na únos, o kterých jsem věděla, že mě můžou zabít, ale královnina síla mi mohla roztrhat mysl na milion kousků až by ze mne zůstala jen slintající prázdná schránka.
„Prosím, přestaňte!" zaskučela jsem a tiskla si ruce na uši, ale bylo to k ničemu.
„Kam odešli Antikové? Jaká je adresa brány?" Hlasitě jsem zavzlykala. Moje mysl se začínala pomalu rozpadat. Přicházela si pro mě smrt.
„Kam utekli?!" přitvrdila královna. Tohle byl okamžik, kdy bych byla schopná si vzít život a strašně moc jsem to chtěla, toužila jsem, aby ta bolest přestala.
„Radši mě zabij!" zakvílela jsem.
***
Lorne se zastavil hned za bránou a drobnými gesty naznačil, aby jeho muži zajistili prostor. Planeta by vypadala naprosto idylicky, nebýt obrovského úlu, který ležel zarostlý jen pár set metrů od brány.
„Čisto!"
„Čisto!"
„Čisto!" ozvalo se ze tří stran a Lorne zavelel k postupu vpřed. Od brány vedla vyšlapaná cestička mezi stromy. Po jiné cestě nebylo ani památky.
Poohlíželi se kolem sebe, jestli nespatří wraitské vojáky, ale všude byl klid, dokonce ani před vstupem do lodi nikdo nestál.
„Že by byli na kafi?" Poulsson se zasmál a s ním i zbylí dva členové Lornova týmu.
„Tak aby vám to kafe nenalili na záda," odseknul Lorn, „věnujte se práci. Vejdeme do lodi. Na křižovatkách chodeb umístěte C4, abychom to tu mohli potom odpálit." Muži přikývli a tiše se vloupali do lodi.
Po cestě rozmisťovali výbušniny a zároveň si tak značili cestu ústupu. Občas zahlédly kokony s vysátými lidmi, kteří měli nápadně podobné oblečení lidí z Kerasovy planety, toliko ke ztraceným dětem.
Lornovi bylo divné, že tu nikde nejsou stráže. Na odpověď nemusel čekat příliš dlouho. Všichni byli v jedné místnosti a byli v dočasné stázi. Zřejmě neměli tolik potravy, aby užili celý úl, jenže tu musely být alespoň základní stráže.
Ukázal na chodbu nalevo, kam poslal Poulssona a Digbyho, sám se vydal s Dashenem, do pravé chodby.
„Radši mě zabij!" Hlas se nesl chodbami jako ozvěna, který konečně Lorna navedl správným směrem. Tiše zašeptal do vysílačky.
„Pravá chodba, našli jsme Collinsovou, odjistěte si zbraně." S Dashenem postupovali vpřed, dokud nedorazili k otevřenému vstupu, odkud viděl nějakou ženu a nějakou chvíli mi trvalo, než si podle oblečení uvědomil, že jde o Miu, zděšeně na ni pak dlouho zíral. Klečela na zemi před královnou s rudými vlasy. Vzlykala a celá se třásla.
„Chci znát tu adresu!" vykřikla královna a dlouhým krokem stála před Miou.
„Ani kdybys mě mučila navěky!" vykřikla mladá žena a králova se k ní přisála. Okrádala ji o tu dlouhou řádku let, které měla ještě před sebou.
Lorne se otočil, právě dorazil Poulsson a Digby. Kývnul na všechny tři a společně vstoupili do místnosti.
Královna k nim zvedla posměšný pohled. „Přišli ti na pomoc," zasmála se a Lorne si všimnul, že Mii vrací život zpátky. Jakmile byl proces u konce odtáhla ruku a ustoupila o krok zpátky a usadila se pokojně na trůn. Major kývnul na Poulssona a Dibyho, který ihned doběhli k Mie. Vzali ji mezi sebe. Snažila se dávat nohy před sebe, aby pro muže nebyla příliš těžká, ale škobrtala o vlastní špičky.
„Stejně se odsud nedostanete, tahle loď je nastavena, aby se po neoprávněném vstupu sama zničila." Vítězně se usmála a opřela se do svého křesla.
„Tak to bychom se měli rozloučit." Lorne namířil zbraň a zasáhl královnu do čela. Zbytek jeho týmu bylo už v chodbách a on jim běžel v patách.
„Majore, musíme ještě najít ty kluky," ozval se Dashen, když je Lorne doběhnul.
„Těm... těm už nepomůžete," ozvala se Mia vysíleně. Major se na ni konečně podíval. V obličeji byla bledá jako smrt a na hrudníku měla stále krvácející otevřenou ránu, jak se na ní královna krmila. Určitě to nebylo jednou.
„Dobře, jdeme."
„Zbytečně vás brzdím," zašeptala Mia a muži, kteří jí pomáhali v chůzi, zavrtěli hlavami. Nikdo už nepromluvil a celý tým probíhal chodbami a Lorne postupně odjišťoval výbušniny, kdyby královna jenom blafovala.
Jakmile byli v dostatečné vzdálenosti, chtěli loď odpálit, ale nestačil ani odjistit detonátor a zarostlá hora začala vybuchovat, tak tomu pomohl.
„Vrátíme se na Atlantidu." Sklonil se k sedící Mie. „Jak ti je?"
„Chci domů."
***
„Co chcete říct tím, že ji unesli?" Sheppard se vrátil ze Země a nestačil se divit. Celé město bylo vzhůru nohama. Na ošetřovně ležel pobodaný Keras, McKay s otřesem mozku a Collinsovou unesla parta dětí k Wraitům.
„Tak jak jsem to řekla, Johne, ale tým majora Lorna pro ni šel před necelými dvěma hodinami." Carterová seděla za svým stolem a Sheppard nervózně popocházel. Ronon seděl naprosto v klidu a jako vždy nedával najevo žádnou emoci, ale Carterová si přeci jen všimla, jak mu zacukalo obočí, když se zmínila o Wraitech.
„Aktivace zvenčí!" přiběhl technik Chuck a všichni z kanceláře Carterové vyběhli do řídící místnosti.
„Je to kód majora Lorna."
„Vypněte štít a přivolejte zdravotnický tým!" nařídila Carterová a sledovala, jak bránou probíhá major Lorne po boku poručíka Dashena, s Poulssonem a Digbym v závěsu, kteří mezi sebou vedli jakousi ženu, která se sotva držela na nohách.
Sheppardovi trvalo jen pár chvil, než mu došlo, že je to Mia, ale vypadla jinak. Vysmekla se vojákům a dopadla na podlahu. Bylo slyšet jejího hlasitého dechu, takové ticho v řídící místnosti bylo. Doběhli k ní zdravotníci a pokusili se ji narovnat, ale pořád je odháněla.
„Nešahejte na mě!" vykřikla a konečně zvedla hlavu a posadila se na paty. Několik lidí zalapalo po dechu. Rozšklebená rána na hrudníku nevypadala moc dobře.
„Jen vás ošetříme," začala jeden zdravotník, ale Mia do něj strčila rukou.
„Řekla jsem, abyste na mě nešahali!"
„Musíme se na vás podívat!"
„Řekla jsem ne!" zakřičela a vší silou strčila do jednoho z nich, až dopadl o velký kus dál. Druhý zdravotník od ní odstoupil a nebyl jediný, kdo rázem zůstal na ni zírat, jak se Mia dívá na vlastní ruce.
Sheppard ten stav poznával. Pomalu sešel ze schodů a odvolal vojáky, kteří byli připraveni střílet, samozřejmě pouze omračovaly.
„Podplukovníku..." Sheppard se otočil ke Carterové.
„Vím, co dělám," pomalu na ni kývnul.
„Nejsem si jistá, že byste měl právě vy..."
„Věřte mi." Carterová rezignovala a přikývla, ale přesto uvedla vojáky zpět do pohotovosti.
Sheppard mezi tím pomalými kroky došel k Mie. Nestačil se ani převléknout a měl na sobě oblek s bílou košilí, kterou si neobtěžoval zasunout do kalhot. Postupoval pomalu a natáhl před sebe jednu ruku.
„Collinsová, to jsem já, Sheppard," chtěl ji na sebe upozornit, když slyšel její šepot, jak pořád opakovala, co to jenom udělala.
Neuvěřitelně rychle k němu zvedla hlavu. Její vytřeštěný pohled mluvil za vše, hlavně ty rozšířené zorničky.
„Vím, co s tebou je." Velmi pomalu si před ni kleknul na jedno koleno. Lehce naklonila hlavu a přivřela oči. Vypadala jako smrtka.
„Samozřejmě," odsekla a rozechvěle se postavila na nohy. Následoval ji. Viditelně se otřásla, když vojáci odjistili zbraně. Těkala pohledem mezi všemi. Stáhla ruce za zády, jakoby se jich bála. Pak se podívala na zdravotníka, kterého od sebe odstrčila. Už stál, ale byl viditelně otřesený.
„Máš v těle příliš enzymu, když půjdeš se mnou, odvedu tě na ošetřovnu, kde se z toho dostaneš." Natáhl k ní ruku, ale Mia ustoupila. Pořád se pohledem vracela ke zdravotníkovi.
„Nic mu není, neublížila jsi mu." Sheppard přistoupil zas o kousek blíž. Oči se jí začaly lesknout.
„Mám v těle ten enzym?" zeptala se zděšeně. Mohl si jen představovat, co se jí honí hlavou.
„Neboj se, tělo ho časem odbourá." Natáhl k ní ruku, ale stáhla se.
„Mám ho v těle! Nechci skončit jako poručík Ford!" zaječela, ale to už ji Sheppard popadl do náruče, velmi opatrně, aby se nedotkl rány.
„Nedopadneš jako on. Pojď se mnou na ošetřovnu a doktorka ti pomůže." Mia zavrtěla hlavou.
„Nemá to cenu, už je stejně pozdě! Přísahám, že jsem jí nic neřekla!" vyhrkla a pohledem zaletěla ke Carterové. „To mám za trest! Nikdy jsem neměla lhát! Měla jsem říct pravdu, už na začátku. A ti kluci! Bůh mě trestá!" zavzlykala a opřela si hlavu o Sheppardovo rameno a on ji chytil za hlavu, tělo se jí začalo otřásat vzlyky.
„Všechno je v pořádku," zašeptal jí do ucha a chvíli na to její tělo ochablo. Nikdo v řídící místnosti ani nevzdechl, když Sheppard vzal Miino tělo do náruče a odmítl pomoc zdravotníků a odnášel ji na ošetřovnu. Ronon mu přitom dělal stín, čímž odháněl všechny, kdo se jim postavili do cesty.
***
Miu umístili do samostatného pokoje s ochozem, odkud ji mohli monitorovat, a kde kdysi drželi Michaela, když z něho dělali člověka.
„Testy se oproti předchozím moc nezlepšily," informovala doktorka Kellerová, přítomnou Carterovou, Sheppardův tým a mojora Lorna.
„Jak je to možné?" Teylu za Miou ani nepustili, aby jí nevědomky neublížila, i když byla přikurtovaná k posteli. Detoxikace jejího organismu probíhala velmi těžce, wraitský enzym byl daleko agresivnější než kdejaká pozemská droga a Mia ji do sebe za necelých osmačtyřicet hodin dostala daleko vyšší množství než poručík Ford, který se na něm stal závislý.
„Je to zdlouhavý proces, ale může za to i stav mysli."
„Královna se jí dostala i do hlavy." Všichni se na Teylu podívali. „Stejně jako na křižníku, když se mi snažila pomoct."
„Musíme jen čekat," ukončila to doktorka a všichni se podívali na Miu, která sebou házela na posteli, zborcená potem, a jen marně otevírala ústa, jak už měla za těch pár dní vykřičené hlasivky.