4. Kokoko
Kapitola druhá
„Zajímavé.“ Malý silný muž v dlouhém černém plášti posetém stříbrnými hvězdami a růžovými srpky měsíce si opřel ukazovák o rty v náznaku hlubokého zamyšlení. „Očividně jsou to cizinci. Nejdřív o nich něco zjistíme, a pak se uvidí. Už můžeš zrušit tu zábranu, šlo ti to moc dobře,“ pochválil trochu roztržitě druhou osobu na vrcholu věže uprostřed lesa.
Druhá osoba – mladičká dívka – se potěšeně usmála a pootočila prsty u levé ruky. Ani ji nezvedla. Cvičila to každou volnou chvíli, aby si málokdo všiml, že používá kouzla. Sice byla hrdá na to, že je kouzelníkova učednice, ale rozhlašovat to a chlubit se čarodějným uměním, to se v dobré společnosti nehodilo.
„Mistře Daliade, mohu s tebou dolů?“ zeptala se. „Nov bude už zítra, neměla bych tu zůstávat.“
„Zítra?“ zarazil se Daliad. „Není to nějak brzy?“ Vylovil z širokého rukávu malou knihu a začal v ní listovat. „Máš pravdu, už zítra. Letos jsou novy našeho milého kulatého průvodce častější než v jiných letech. Je mi to líto, Kokulko,“ podíval se na dívku.
Smutně svěsila hlavu, takže neviděla, jak se kouzelníkův výraz změnil ze soucitného na dychtivý. Každý nov mu přinášel trochu vzrušení a občas i nový poznatek, a za tím vším byla jeho mladá pomocnice Kokula.
„Konečně usnuli, jdeme si je prohlédnout,“ rozhodl vzápětí. Schoval knihu a posunkem, který ani Kokula nedokázala postřehnout, zrušil kouzlo nad schodišti.
Ve staré kamenné věži se z horní místnosti dolů táhla dvě pevná kamenná schodiště s dřevěným vyřezávaným zábradlím a na vnějším okraji každého druhého schodu stál malý porcelánový medvídek. Na první pohled vypadali všichni medvídci stejně, ale při bližším pohledu se jeden od druhého lišil stejně, jako se od sebe liší lidé.
Daliad pomalu scházel jeden schod za druhým a pohled při tom nespustil z dvojice spící v objetí u dveří. Kokulka druhým schodištěm seběhla, cizincům věnovala letmý pohled a venku se nedočkavě vrhla mezi stromy.
„Ne, abys mi utekla daleko,“ zamumlal Daliad. Nedal se vyrušit z pomalého sestupu ani z pozorování dvojice. U paty schodiště si důstojně upravil hábit a sklonil se nad Mayou a Jamesem.
„Copak to tu máme?“ broukal si tichounce a jemně položil prsty Maye na čelo. „Och,“ vydechl. „Záhadná krásko, tvůj život je fascinující.“
Maya sebou ze spaní trhla, když prolomil bariéry a dostal se ke vzpomínkám pečlivě schovaným za clonou zapomnění.
„Je škoda o tohle přijít,“ usmíval se Daliad a pod vyslaným kouzlem mizela jedna zábrana za druhou. „Snad jsem to nepřehnal,“ zarazil se a pomalu odtáhl ruku z Mayina čela. „No, uvidíme, jak si s tím poradí,“ pokračoval v tiché samomluvě. „A co tenhle chlapík?“ Stejným způsobem se dotkl čela Jamese, chvíli pátral a pak vyděšeně ucukl.
James se vymrštil a chytil kouzelníka za krk.
„Co to provádíš?“ zasyčel rozzlobeně. Oči nespustil z Daliada, ale zároveň zaznamenal, že se věž změnila. Přinejmenším schodiště byla mnohem pohodlnější, původně zazděné okno se otevřelo a skrz řídkou záclonku propouštělo do věže brzké svítání a ve vchodu se na dobře promazaných pantech houpaly těžké dřevěné dveře.
„Vlastně nic,“ vypískl kouzelník. „Vždyť já tady ani nejsem.“
James chytil čarodějův krk silněji, ale proklouzl mu mezi prsty a zmizel stejně, jako celý malý muž. Po Daliadovi nezůstalo vůbec nic a celá věž se změnila zpátky k tomu, jak si ji James pamatoval při jejich příchodu. Rychlým pohledem zkontroloval spící Mayu a skočil k bližšímu schodišti. S hlasitým vrčivým výdechem se soustředil na to, co vidí doopravdy a vyběhl pohodlné schody k vrcholu věže. Výskokem se ocitl v horní místnosti, přikrčil se a rozhlédl.
Místnost byla příjemně a pohodlně zařízená. Měkká křesílka, stolky a pultíky vykládané různobarevným dřevem, po kamenné podlaze poházené koberečky a mezi nimi trojnožky s kovovými mísami plnými řeřavého uhlí. Ve vzdáleném koutu se napůl za paravánem skrývalo lůžko a blízko ústí schodiště rostl v široké míse košatý keř.
Kouzelníka James nikde neviděl, ale zdola se ozval divný zvuk a hlasité zaúpění. Vzpomněl si na spící Mayu, ještě jednou se rozhlédl a seběhl zjistit, co se děje v přízemí.
Sotva Wraith zmizel, keř se zakymácel, jeho část se oddělila a přesunula se do prostoru. Se zuřivým zaklepáním se proměnila v Daliada. Oklepával ze sebe drobné listí a funěl u toho neslušná slova. Už tak dlouho nemusel skrývat přístup do svého obydlí, že to skoro zapomněl. Naštěstí aspoň keř mu vyšel dobře. Všechna kouzla v poslední době nechával na Kokule, aby se procvičovala, a skoro na to doplatil. Další výkřik zdola mu tvář rozsvítil úsměvem. Aspoň něco se mu povedlo.
James stál u paty schodiště a zíral na Mayu. Krčila se na podlaze, oběma rukama se držela za hlavu a každou chvíli zoufale vykřikla. James se k ní chtěl přiblížit, ale po dlaních a kolenou se sunula pryč a její křik se znásobil.
Wraith nerozhodně přešlápl, vzhlédl k hornímu patru, a pak si klekl na koleno, aby byl k Maye blíž, a pomaličku k ní natáhl ruku.
„Jsem přítel. Jmenuji se James, pamatuješ? Máme loď. Docela malou.“
„Mojmíra,“ vydechla Maya. „Máme Mojmíra!“ Přes vyděšenou tvář jí přelétl úsměv. „Musíme doručit zboží.“ Chytila se Jamese za ruku a vstala. „Doručit zboží. Mojmír poletí, Mojmír je… Mojmír je pryč!“ vykřikla, vtrhla se Jamesovi a couvla. „A ty jsi Wraith. Co tu děláš? Pomoc, chce mě sníst!“
„Nechci,“ řekl klidně James. „Ty jsi taky Wraith.“
„Nejsem,“ odmítla to Maya. „Já jsem přece edonanka. Wraithové nás sklízejí už celá tisíciletí, ale vždycky jim utečeme.“ Rozesmála se. „Jste tak hloupí, víš to? Vždycky vám utečeme. Z Edonu nikoho neochutnáte.“ Zvedla ruce dlaněmi proti němu. Úsměv jí pomalu mizel z tváře, když se podívala na své černé nehty. Nejistě s nimi pohnula, svěsila ruce dolů a s krmnou jí cuklo, jak se chtěla podívat do dlaně, ale nedokázala se k tomu přinutit.
„Jsem?“ polkla. „Jsem jako ty?“
James kývl. Stál bez hnutí, aby ji nepoplašil, a čekal, až si v hlavě srovná vzpomínky do správného pořadí.
„Mojmír havaroval,“ zašeptala. Zavřela oči a z koutků jí stekly dvě slzy. „Pak ten velitel… a nakonec léčitelky. Jsem Wraith.“ Zvedla si ruce před obličej a zadívala se do dlaní, pak si prsty přejela po tváři. „Jsem Wraith kvůli tobě,“ podívala se na Jamese.
Překročil tu krátkou mezeru, která je dělila, a objal ji. „Chtěl jsem být člověk kvůli tobě, a nakonec to dopadlo obráceně,“ šeptal jí do vlasů. „Nechala sis vymazat vzpomínky na svůj lidský život, aby tě nic nezneklidňovalo. Nezmizely, jen se stáhly hlouběji. A teď jsou zpátky. Nejspíš za to může ten kouzelník, co bydlí nahoře.“
„Cože?“ odtáhla se od něho. Jeho objetí jí bylo příjemné a známé, že by v něm klidně vydržela do konce existování vesmíru, ale Jamesova poslední slova ji vrátila do reality.
„Má to tam docela hezky zařízené, pokud to nebylo stejné kouzlo, jakým změnil tohle,“ James obsáhl paží přízemí věže. „Chceš to vidět?“
Maya zaváhala. V hlavě měla zmatek a věděla, že bude nějakou dobu trvat, než se všechno usadí na správné místo, ale tak dlouho čekat nemohli. Musí to zvládnout ‚za pochodu‘.
Daliad se přestal snažit změnit vzhled věže, tak Wraithové vystoupali pohodlným schodištěm do horní místnosti. Až teď si James všimnul, že její strop tvoří průhledná oblina, zřejmě ze skla nebo podobného materiálu, aby bylo v pokoji dost světla. Z hustého keře se stala neduživá rostlinka a kouzelník stál u jednoho z pultíků nahlížeje do starobylé knihy.
„Vítám vás,“ řekl polohlasně, sotva zvedl oči. „Čeho si žádáte od věhlasného Daliada?“
Maya si ho nedůvěřivě prohlížela a James se ušklíbl, když si vzpomněl na zděšení malého muže, sotva se dotkl jeho krku.
„Hledáme potravu,“ řekl James. Úšklebek mu pořád seděl na tváři.
„Zde?“ Kouzelník na něj vyvalil oči a bezmocně rozhodil rukama. „Nic tu nemám.“
„Takový věhlasný kouzelník si určitě poradí,“ usmála se Maya. Byla zvědavá, co Daliad vymyslí. „Víš přece, čím se živíme.“
Daliad zavzdychal. Věděl to moc dobře, přečetl si to v Mayiných vzpomínkách.
„Obávám se, že v tom vám nemohu pomoci,“ přiznal zkroušeně. Pohledy těch dvou cizinců se mu vůbec nelíbily. Pak si všiml, že se oba dobře baví jeho rozpaky a uklidnil se. Vzápětí ho něco napadlo a zvedl před sebe prst. „Možná, že bych vám mohl pomoci jinak,“ navrhl a otočil pár stránek knihy. „Máte problém s palivem do vašeho plavidla, že? Vím, kde byste ho mohli získat.“
Oba se zatvářili pochybovačně.
„Je to sice ještě kus cesty, ale s tím si určitě poradíte,“ pokračoval. „Můžete si tady dnes ještě odpočinout a zítra ráno se plni sil vydáte na svou pouť.“
Maye v jeho nabídce něco skřípalo. Najednou se tvářil tak spokojeně, skoro nadšeně, až to znělo falešně, i když nemohla přijít na to, proč. James měl podobné pocity, ale pominul je. Věřil, že když bude potřeba, s malým kouzelníkem si poradí.
„Jak víte, co potřebujeme?“ zeptala se Maya.
Daliad se shovívavě usmál, poklepal si na hlavu a pak ukázal na Mayu. „Povím vám, jak se dostanete tam, kam potřebujete,“ odvedl je ke křesílkům a v jednom se pohodlně uvelebil proti nim.
Jeho popis cesty byl zdlouhavý a zamotaný spoustou odboček pro vyprávění o jeho laskavé pomoci snad všem tvorům, kteří na planetě žili. James každou chvíli zívnul a Maya seděla se zavřenýma očima. Oba už dávno přestali poslouchat. Kouzelníkovi to očividně nevadilo a užíval si každé své slovo.
„Propána!“ vykřikl najednou s pohledem na nebe. „Vždyť už je skoro večer, a ještě jsem vám neukázal to nejdůležitější, co tu mám!“ S nečekanou hbitostí se zvedl a pádil po schodech dolů a ven z věže.
„Následujte mne!“ volal při tom.
Maya pootevřela oko a prohlížela si Jamese, který vstal a líně se protahoval, než se vydal ke schodišti. Cestou ji vzal za ruku a táhl ji s sebou. Nechtělo se jí, ale nechala se vést. Za kouzelníkova žvanění vědomě nechala hlavu třídit nově nabyté vzpomínky a s trochou námahy se začínala ve svém životě orientovat. Byl to pěkný zmatek. Jamesova dlaň ji s jistotou vedla, tak se ještě chvíli zaobírala sama sebou.
James se zastavil na prahu věže a rozhlížel se po kouzelníkovi. Poslední slunce právě zapadlo a na vrcholcích vzdáleného pohoří se ve hvězdách kutálela velká temná oběžnice. Tentokrát nezářila přeslazenou růžovou, stín planety ji celou překryl před všemi slunci a vytvořil jeden ze vzácných Novů, které bylo možné pozorovat.
Kouzelníkův tmavý plášť splynul s nočním lesem a jen občasné lupnutí zlomené větvičky naznačilo, kterým směrem se vydal.
James syknul na Mayu, aby dávala pozor, kam šlape, a vydal se za Daliadem. Maya zavrtěla hlavou, ale šla za ním, i když by raději zůstala nahoře ve věži v teple a klidu.
Les brzy prořídl a po chvíli došli na okraj mýtiny. Vysoká tráva voněla a v kapkách večerní rosy se odráželo hvězdné nebe.
Maya šla tiše doprostřed mýtiny a přitom poslouchala, kam se kouzelník vydal. Les kolem byl tichý, vánek nepohnul ani stéblem trávy.
„Nejdůležitější?“ ironicky řekl James. Maya trhla ramenem a znovu se zaposlouchala do ticha. Zdálo se jí, že něco zaslechla. Šustění tak nenápadné, že si nebyla jistá, jestli ji nešálí smysly. Ozvalo se znovu, tentokrát hlasitější, i když zatím pořád nebylo možné poznat, ze kterého směru přichází. Další zvuky, kromě šustění i jiné, zatím neidentifikovatelné, se nesly od věže a přibližovaly se k nim. Nepravidelně se ozývaly a zase utichaly, měnily směr, ale byly pořád blíž a blíž.
James se postavil vedle Mayi a s hlavou nakloněnou na stranu také poslouchal. Nevěděl proč, ale pokaždé, když se k němu doneslo zašustění, přeběhl mu po zádech mráz. Instinkt ho nabádal k útěku před nebezpečím, jenže žádné nebezpečí neviděl ani necítil.
„Ko ko ko,“ ozvalo se najednou mezi posledními stromy.
Wraithové se přikrčili v trávě. Pořád nevěděli, co si o neznámých zvucích myslet.
„Ko ko ko,“ pokračoval divný dutý hlas doprovázený šustěním.
Maya ve tmě stiskla Jamesovi rameno. Teoreticky věděla, co by očekávala, že uvidí, ale její těžce zkoušený mozek na to odmítal přistoupit.
„Už má dávno spát,“ vypadlo z ní neslyšně.
„Co? Kdo?“ nechápal James a také tlumil hlas, i když si nebyl jistý, proč.
„Ne,“ potřásla Maya hlavou. „Vlastně nevím. Pojď pryč.“
Přikrčeně se provlékali vysokou travou na opačnou stranu palouku, než odkud se ozýval divný hlas.
„Ko ko ko!“ Znělo to rozhorleně nebo nadšeně. Z kraje lesa se odloupla velká masa čehosi, co ani jeden z prchajících Wraithů blíž neurčil, a na dlouhých nohách s pařáty se rozběhla přímo k nim.
Už se nekrčili. Plnou rychlostí se rozběhli k nejbližším stromům.
Tvor roztáhl křídla a poposkočil rychleji. Snažil se je dohonit dřív, než zmizí v hustém podrostu. James se skluzem dostal pod hustý keř u paty stromu, přikrčil se a tajil dech, aby ho ani ten neprozradil. Maya se šipkou vrhla do houštiny vysokých stvolů s širokými listy. Divoce nad ní zavířily. Plazila se dál a snažila se nesykat bolestí, protože stvoly i listy byly pokryté žahavými spirálkami.
Do místa, kde Maya zmizela, se zabodla zbraň podobná kose.