Dámy a pánové, drazí čtenáři,
přemohla mě ukrutné lenost a další neodkladné povinnosti, ale už mám splněno a přináším vám malé rozuzlení předchozích událostí a taky malé zamotání událostí následujících. Jako vždy, dejte vědět co si myslíte a co si myslíte že bude následovat. Tentokrát jsem opravdu zvědavej jestli se někdo trefí
Kdoví kde
“Musí pokračovat, nesmí se zastavit, Zemi obsazuje nepřítel.”
“Spása je na cestě, oni to zvládnou, věř jim. Minos jim sice nestačil dát všechno, ale bude to stačit. Jakmile se jim podaří přistát, mají napůl vyhráno.”
“Uvidíme, ale určitě budou potřebovat i Atlantis.”
“Ta už ale sama moc dlouho nevydrží!”
“Však já už se postarám aby vydržela než přijdou, i kdyby mě to mělo stát život.”
“Jak myslíš starý brachu,dělej jak myslíš.”
Teltak
V teltaku letícím hyperprostorem se tísní třicet pět lidí a jeden tokra na místě pilota.
“Markysi, kolik nám zbývá k cíli?” zeptal se plukovník Kobain.
“Ještě vašich patnáct minut,” odpověděl tokra.
“Už tu začíná být hrozný vzduch,” ozvala se kapitán Olga Janíková odkud z nákladního prostoru.
“Podpora života tu není stavěná na tak dlouhou cestu s takhle velikou posádkou,” řekl Markys zpoza pilotní konzole.
“To už vydržíme, už jsme skoro tam,” poznamenal Vašek Zelenka opírající se o sedadlo kopilota.
Po uplynutí času se nad modro-zelenou planetou otevřelo hyperprostorové okno a malá loď gouldského desingu se usadila na oběžné dráze.
“Vyhledávám anomálie,” oznamil pilotující tokra.
“Zaměřte senzory na tuhle ohlast,” ukázal mu Marek čtverec uprostřed obrazovky.
“Nic tam není plukovníku, musel jste se zmýlit,” řekl tokra.
“Ne, určitě tam je. Vstupte do atmosféry a podíváme se zblízka,” nechtěl to plukovník vzdát.
Markys jemně posunul ovládání a loď se dala do pohybu k diskutovaným souřadnicím.
“Pane támhle, jak nerostou stromy, ta mýtina má povědomý tvar,” řekla kapitán Janíková když se jí povedlo prodrat se za pilotní křeslo.
“To bude ona, je maskovaná, máme štěstí že ji prozradili stromy,” konstatoval doktor Zelenka.
“Markysi, pomalu se přibližujte. Jakmile se dostaneme do maskovacího pole najdeme místo na přistání,” radil Marek pilotovy.
Goauldská loď se přiblížila k mýtině a po velmi mírné spirále klesala z okraji lesa. V jednom okamžiku se výhled z lodi dramaticky změnil. Místo zelené louky se objevila stavba nepopiratelně antického původu.
“Je ještě krásnější než jste popisoval pane,” rozplývala se kapitánka nad krásou antického města.
“Opravdu je nádherná, pojďme na přistání. Markysi, támhle, u paty té krajní věže je přistávací plocha pro lodě,” řekl plukovník Kobain.
“Vidím ji plukovníku, přistáváme.”
Markys s lodí zkušeně přistál u krajní věže centra města a celá posádka lodě se hned hnala ven se nadýchat čerstvého vzduchu. Po padesáti hodinách cesty na samotný okraj galaxie v malé lodičce to bylo pochopitelné. Jako poslední vystoupil Marek s Markysem.
“Nic takového jsem ještě za těch 2157 let co létám galaxií neviděl,” žasnul tokra.
“A to je teprve začátek, počkejte až uvidíte interiér, to je teprve mazec,” povídal Marek a začal rozdělovat posádku do týmů aby mohly co nejrychleji letět zpět na Zemi.
“Tým jedna a dva půjdou s doktorem Zelenkou do kontrolního centra motorů. Týmy tři a čtyři s kapitánem Janíkovou do hlavní rozvodny. Zbytek se mnou do hlavní řídící místnosti. Markysi, jdete se mnou?” zeptal se nakonec Marek zatímco první dvě skupiny se už vydali do útrob antického města.
“Jistě plukovníku, jsem nesmírně zvědavý na technologie tohoto místa,” odpověděl Markys.
Po se i poslední skupina vydala k transportéru v přízemí nejbližší věže. Energie ve městě i po tisících letech stále proudila a tak byly cesty ke všem třem cílů velmi rychlé. Všichni měli předem rozdělené úkoly a všichni lidé prošli základním školením v používaní antických počítačů. Práce šla od ruky a běhěm necelé půlhodiny byly týmy připojeny na vnitřní komunikační systém města a pomalu končili se základní kontrolou stavu celé stavby. V průběhu kontroly města se plukovník Kobain usadil do ovládacího křesla uprostřed místnosti a přidal se k diagnostice města a mezitím co běžel diagnostický software, si doplňoval informace o možnostech města.
“Plukoníku, vybité ZPM jsme vyměnili za nové a jsou tu uskladněné ještě tři další,” ozvala se vysílačkou kapitán Janíková z centrální rozvodny energie.
“To jsou dobré zprávy kapitáne, jakmile doktor Zelenka dokončí kontrolu motorů tak odlétáme. Právě začínám předstartovní přípravu.” odpověděl plukovník a s pomocí ovládacího křesla aktivoval jeden po druhém systémy potřebné pro cestu vesmírem. Asi po deseti minutách se vysílačkou ozval tým doktora Zelenky, že obě sady motorů jsou v pořádku a že můžou odstartovat.
Chviličku na to už se malé antické město Aurelia zvedalo z povrchu planety a zanechalo za sebou jen kus spálené země. Během dvou minut se město chráněné štítem už vznášelo na oběžné dráze a připravovat se ke skoku do hyperprostoru směrem k Zemi.
Během cesty hyperprostorem část týmů zůstala kontrolovat stav energie a motorů, ale část se ve tříčlenných skupinkách vydala prohledávat další části Aurelie. Po prvních šesti naprosto bezproblémových hodinách letu se úplně všichni sešli v zasedací místnosti aby si předali informace o všem na co během průzkumu narazili.
“Desátníku, začněte,” pokynul plukovník Kobain na jednoho ze svých podřízených.
“Při průzkumu jsme narazili na hangárovou věž pro jumpery, zde,” ukázal na zobrazené holografické mapě a pokračoval:” nachází se v ní dvě stě padesát přistávacích míst, z toho je sto dvacet devět obsazených. U paty věže je pak servisní hala. V dalších věžích kolem jsou jen ubytovací kapacity.”
“Děkuji desátníku, pokračujte vy,” ukázal na člověka v uniformě, ale bez označení hodnosti.
“Jistě plukovníku, můj tým a tým inženýra Vávra začal průzkum zde,” ukázal na hologramu: ”a pokračoval tudy, než jsme narazili na obrovské hydroponické systémy. Celkem jsme nahlédly do šesti hal, všechny jsou plné systémů vertikální hydroponie, každý obsluhovaný automatickým systémem pěstování a sběru. Z toho co jsme pochopili je možné je konfigurovat na jakékoliv rostliny, které se vejdou do pěstebních buněk. Navíc tato technologie zrychluje vegetační cyklus rostlin přibližně na trojnásobek, takže budeme mít první čerstvou zeleninu za nějaké dva nebo tři týdny, podle informací z terminálu je možné takto zásobovat až půl milionu lidí, ale negativem je vysoká spotřeba energie.”
“Děkuji, to jsou skvělé zprávy, s energií si zatím starosti dělat nemusíme, pokračujte další,” ukázal plukovník na dalšího člověka v řadě.
“Můj tým šel tudy,” ukázala žena v uniformě s červeným křížkem: “jak jsme předpokládali, v těchto dvou věžích se nachází nemocnice. Přibližně tři sta pokojů po dvou lůžkách, dále pak operační sály, laboratoře a sklady zdravotnického materiálu. Celkově dokonale vybavená nemocnice.”
Lékařka se nadechla a chtěla pokračovat další větou, ale přerušil ji příchod doktora Zelenky.
“Nenechte se rušit, pokračujte doktorko,” řekl a posadil se na poslední prázdné místo u stolu.
“Už jsem jen chtěla dodat, že bude nějaký čas trvat než se personál na Zemi naučí zacházet s takhle vyspělou technikou,” řekla doktorka.
“S tím počítám, po přistání vám bude k dispozici kapitán Janíková. Vědomosti, které ji předali antikové se týkají převážně věcí, které pomohou civilnímu obyvatelstvu,” představil plukovník Kobain část dalšího postupu.
“Říkáš, že kapitán má vědomosti, které pomůžou civilnímu obyvatelstvu. Jaké máš teda ty?” ptal se doktor Zelenka.
“Tak jak říkáš, kapitán má vědomosti, které usnadní každodenní život běžným lidem, doktor Novák získal znalosti o vojenské technice a já mám takovou směs. Neznám detaily jak antické věci fungují, ale mám znalosti jak je ovládat a co všechno je s nimi možné udělat. I tak mám pocit, že toho všichni tři známe jen malý zlomek. Myslím že Minos a Tauros nestihli dokončit celý proces implantace vědomostí.”
“Dobře a není nějaké způsob jak to dokončit, a nebo získat víc někde jinde?” měl doktor Zelenka další otázku.
“Spousta toho je na Atlantis, ale ta je momentálně mimo náš dosah a pak by přicházela v úvahu studnice vědomostí. Ta zase ale obsahuje jen informace před odchodem Antiků do Pegasu.”
“Takže v ideálním případě budeme muset získat obě dvě,” konstatoval Zelenka.
“Přesně tak, až pořádně zabezpečíme naše pozice v za Zemi tak se vydáme pro studnici vědomostí a Atlantida bude muset počkat až dokončíme některou loď třidy Daedalos. Jinak se na ni bezpečně nedostaneme, nevím jestli je v téhle realitě vytvořený program pro automatické vynoření,” dořekl plukovník, když se z vysílačky ozvalo hlášení že zbývá patnáct minut do výstupu z hyperprostoru.
Po patnácti minutách se ve Sluneční soustavě otevřelo nezvykle rozměrné hyperprostorové okno, ke kterého vyletělo antické město Aurelia. Sotva město stačilo nabrat kurz na přistání, začalo se k němu stahovat velké množství goualdských lodí. Všechny na něj postupně zahajovali palbu, od kluzáků, přes alkeše až po dvacítku hataků. I přes takové množství zásahů, štítu neubývalo energie a dál pokračovalo ve svém kurzu k Zemi.
“Vašku jak jsou na tom zbraně?” zeptal se plukovník Kobain z ovládacího křesla.
“Funkční, ale tohle město je vybavené jen bodovou obranou, proti stíhačkám super, alkeše možná, ale hatakům s tím neublížíme,” odpověděl doktor Zelenka.
“Fajn, tak jdeme na přistání, možná to bude trochu drncat.”