SG:ZDP -111. Na Věčných Časech - KONEC (+PDF za Obsahem)

[Aiwendill]

Jupiiii, andoriel este pise...

Ani som si neuvedomil, ze uz je v kalendari znovu osmicka...

Kapitolka bola pekna ale velmi kratka. Alebo som len ja rozmazleny nasim bardom Pacim a jeho dielami?

Na tomhle dílu mám nejvíc ráda, jak si Jake vychutnává své inkognito. A také ten lehce přezíravý tón, kterým mluví s Mayou Jamesem.
"Nebudeme si vyhrožovat, ano?" je skvělá hláška.

[andoriel]

Díky, Aiwe
Jo, andoriel ještě píše, i když jí to teď moc nejde Budu s tím muset něco udělat, protože začínám být pěkně protivná Snad trochu uniku do jiného světa pomůže
Tak dlouhé kapitoly, jako má Azany, to už nedokážu

A děkuju, Shano
Jake je fajn Už se těším, až jeho inkognito padne, ale pochybuju, že by tu byl někdo, kdo by už nevěděl, o koho se jedná

vynikající díl

[andoriel]

Děkuju, posedlíku

Mě se zase líbí tahle hláška:

No jasssně, co bychom měly dělat? Ššštěkat?

Ta představa štěkající kobry je prostě dokonalá

no, ta kobra se mi moc nelíbí a hned potom co bych převzal Cama a Shanu, tak bych oba wraithy zabil a byl by klid

[andoriel]

Děkuju, Azany

Kobry jsou fajn. Byla sranda to psát, zvlášť, když takové dvě znám doopravdy

A děkuju, Ondro

Ale on Cama a Shanu nikdo nepřevzal. Nechal je tam, protože měl ještě práci jinde. Navíc Maya a James nejsou tak úplně "tradiční" Wraithi a zabíjet je by byla škoda, když díky nim můžu psát o dvouhlavých kobrách, užvaněných veverkách, dracích nebo o rusálech. Kde jsou divní tvorové, tam je taky James a Maya

Nu, tak to nějak dopadne

[Aiwendill]

furt to nejako dopadne. Už sa neviem dočkať pondelka, pretože Andoriel nám zlenivela a neposiela maily. Dúfam, že aspoň tu sa niečo objaví...

[andoriel]

Tady se něco objeví, protože mám naštěstí napsáno dost dopředu (viz.Obsah, kde jsou jenom hotové kapitoly), ale je pravda, že na další psaní poslední dobou nějak nemám kapacitu. Dokonce ani na psaní mailů. Víš, jak dlouho se Ti Aiwe, chystám napsat? Dlouho. Ale určitě se jednou dočkáš

[Aiwendill]

Ach jooo

To sa nacakam...

[andoriel]

Tady je Mayina vzpomínka na jejich příchod na planetu
Bavte se

25. Thanatos

Na samém okraji Mléčné dráhy se krátce zablesklo a bez dalších efektů se objevila vesmírná loď. Pokud by se mezihvězdným prázdnem mohl šířit zvuk, ozývaly by se z ní v této chvíli velice zlostné výkřiky. Maya měla právě tak akorát plné zuby Jamese, lodi i toho zatraceného cestování z jedné galaxie do druhé.
Bylo pravděpodobné, že nejméně jedné z těch nepříjemných věcí a pocitů se už brzy zbaví. Možná dokonce všech najednou, protože jejich loď se právě začala rozpadat.
„Tam!“ vykřikl James a trhnul kormidlem tak, že se plavidlo prohnulo do oblouku ve snaze se přizpůsobit novému směru.
Maya znovu zařvala vzteky. Slova už jí dávno došla, ale potřeba vyluzovat zvuky zůstala.

Probrala se na břiše v hustém porostu mladých stromků. Trochu zmírnily její pád a pomstily se jí hlubokými škrábanci za každou ulomenou větvičku. Rány se jí hojily jen pomalu, protože v posledních dnech se oba s Jamesem postili. Jídlo došlo.
Vzepřela se na loktech a sykla bolestí, když se jí o sebe otřely konce zlomených žeber. Převalila se na záda, zavřela oči, vnímala teplý vítr a poddajné větve pod sebou a čekala, až se její tělo vypořádá s největšími zraněními.
„To by ti šlo, jen se tady povalovat,“ zašeptal jí do ucha známý hlas.
„Dej mi pokoj, Jamesi,“ zavrčela. Ani se neobtěžovala otevřít oči. Soustředila se na to, jak se jí obnovuje žilní systém kolem právě opraveného žebra.
„Víš, že jsi přišla o další loď?“ nedal se James odbýt. „Její vrak leží asi o půl kilometru dál. Nezůstalo z ní vůbec nic použitelného.“ Jeho hlas byl tak blízko, že Maya cítila, jak jí Wraithův dech lechtá uvnitř ucha. „Nejdřív Mojmír a teď i tahle. Obě na kusy. Jak ty to, holka, děláš?“ pokračoval James. Maya poslouchala jeho hlas jako vzdálený šepot větru a nechávala se jím unést do spánku.
„Tady jssste!“ zasyčelo to nad nimi. Oba se vymrštili, aby čelili případnému útoku, a vzápětí se každý díval do tváře jedné hlavě obrovské kobry. Nebylo by to zase tolik překvapující, kdyby ke každé hlavě bylo připojeno odpovídající hadí tělo, ale tyto hlavy se pod rozevřenými kápěmi spojovaly do jednoho silného těla, které se dokázalo vztyčit do výšky dospělého člověka. Na výšku Wraitha dvouhlavé kobře ještě kousek chyběl, ale i tak Maye připadala neskutečné obrovská.
„Vysssoký, sssilný,“ zaševelila jedna z hlav a obě se otočily k Jamesovi. „Ssskvělé. Pojďte.“
Dvojhlavá kobra je vyvedla z lesa a bez zastávky pokračovala ke vzdáleným zubatým horám. Hlavy si přitom mezi sebou sykaly a Maya s rostoucí nervozitou zjistila, že přestože jsou v jednom společném těle, má každá hlava úplně jiný názor na svět. Jedna se pořád klopila a její nejoblíbenější slovo bylo ‚Katassstrofa‘ Katastrofa pro ni bylo naprosto vše od zářícího slunce až po stébla trávy, která se jí otírala o tvář. Druhá byla ostrá jako… jako jedový hadí zub, pomyslela si Maya.
„Měly byste nám vysvětlit, kam to jdeme a k čemu nás potřebujete,“ zavrčel James. Ani jedna z hlav na něj neudělala žádný velký dojem. Jediné, co ho při pohledu na ně napadalo, bylo, že kobra se nedá použít jako potrava, i když má dvě hlavy, které mluví.
Kobří hlavy neodpověděly a popoháněly Jamese i Mayu čím dál rychleji. Wraithi měli málo sil na to, aby se dokázali účinně bránit, tak jen popobíhali a klopýtali, kam jim kobra ukázala, a doufali, že se na této planetě najde něco k jídlu.
Maya se úkosem podívala na Jamese. Byla ráda, že pro jednou spolkl svou wraithskou hrdost a včas si uvědomil, že potřebují pomoc. Pokud bude potřeba pro tu pomoc něco vykonat, bude to dobrá výměna.
„Taky něco chceme,“ vydechla, když se dostali mezi skály. „Potřebujeme stravu a pomoc při opravě lodi.“ Zastavila se, opřela se rukama o kolena a rychle oddechovala.
„Ssstrava. Jissstě. Oprava? To ssse uvidí!“ šlehla po ní jazykem ostrá hlava. „Už jen kousssek. Jděte!“
Katastrofická hlavička se klinkala ze strany na stranu a dívala se do ztracena, ale pohybu zbytku těla se přizpůsobila bez protestů.
„Tady je to. Ssstůjte!“ Kobra se zakymácela před nízkým vchodem do jeskyně, sklonila hlavy a vplula dovnitř.
Maya a James se po sobě podívali, sehnuli se a po kolenou lezli za ní. Maya zjistila, že je stále zvědavější, co je konci té podivné cesty čeká. Sice si takhle přílet do jiné galaxie nepředstavovala, ale rozhodně byl zajímavý.
Jeskyně měla špatně průchodný vchod, ale vzápětí se rozšiřovala do velkého prostoru ozářeného třemi lucernami. James se pěti kroky dostal až doprostřed prostranství a hladově se zadíval na čtyři lidi shromážděné v zadní části, kde hromada kamení oddělovala vstup do dalších jeskynních prostor.
„Tady jste! No konečně! Rychle, potřebujeme utěsnit ještě tuto škvíru, mohl by tudy prostrčit dráp,“ přivítal Wraithy hluboký hlas starého muže s dlouhým bílým plnovousem, Mayu napadlo, že se snaží vypadat důstojně, ale na to byl jeho vous příliš řídký. Stařec vypadal spíš jako vagabund než vážený kmet. S pomocí dalších tří lidí se snažil navalit veliký kámen do otvoru, který zůstal na okraji závalu.
James k nim přikročil a lidé odstoupili, aby mu udělali místo. Dostat kámen do správné pozice bylo pro Wraitha dílem okamžiku. Zarazil se otočený čelem k vytvořené kamenné stěně a položil ruce na dva nejbližší velké kameny. Věděl, že kdyby se mu je podařilo uvolnit, celá pracně budovaná bariéra by se rozpadla.
„Děkujeme, to stačí,“ položil mu ruku na rameno stařec s plnovousem. Maya se přikrčila v očekávání Jamesova útoku, ale než k němu došlo, vztyčila se vedle muže kobra a rozzlobeně zasyčela.
„Už jssste ssskončili? Máme dalššší práci. Za mnou!“
„Nejdřív jídlo.“ Jamesovi se zkřivil obličej do úšklebku, před kterým stařec zacouval, jak nejdál to šlo.
„Dossst!“ Kobra se přizvedla ještě víc, až se její oči dostaly do stejné úrovně s Jamesovými. „Ssstrava bude, teď mě násssledujte.“
„Ne,“ řekla Maya. „Strava. Hned. Pokud nám neposkytnete někoho jiného,“ přimhouřenýma očima přejela po čtyřech lidech, kteří se srazili do těsné skupinky, „použijeme, co je k dispozici.“
„Sssetosssi?“ otočila se kobra k jednomu z lidí. Stetos kývl a zmizel v nenápadném otvoru, kterého si Maya všimla až ve chvíli, kdy byl použit. Podezřívavě se rozhlédla, jestli se kolem takových vstupů nenachází víc, ale žádný jiný neobjevila. James nespouštěl oči ze starce a zbývajících dvou lidí. Muž a žena se postavili starci za záda, všichni čelem k hromadě kamení, a stařík začal s nějakým rituálem. Zvedl ruce a mumlal si pod vousy. James se zatvářil otráveně. Takové věci už viděl a nikdy ho nepřesvědčily, že by mumlalům byly k užitku. Ani Jamesovi nebyly k užitku. Mumlalové byli stejně chutní nebo nechutní jako zbytek sklízené populace. Žádný rozdíl.
„Tady,“ řekl Stetos Jamesovi za zády. Zároveň rychle uhnul před Wraithovou útočící rukou a připojil se k mumlání u hromady kamení.
Maya se spokojeně usmála. Stetos přivedl další čtyři lidi připoutané k sobě řetězem.
Mumlal a jeho skupinka se při wraithském krmení ani neohlédli, takže probíhalo jenom za nedbalého dozoru dvouhlavé kobry.
„Dossst sssíly?“ zeptala se stručně, když se poslední ze čtveřice vězňů proměnil v sušenku.
„Jissstě,“ zasyčel na ni James.
Kobra zakývala každou hlavou na jinou stranu, až Maye připadalo, že z toho začne šilhat.
„Dalššší úniková cesssta. Nutno zatarasssit. Jdeme,“ sykala si kobra.
„Komu nebo čemu bráníme v úniku?“ chtěla vědět Maya. „A kdo jsi ty?“ zamračila se na kobru.
„Já jsssem Larisssa!“ zasyčela na ni ostrá hlava až jí z pootevřené tlamy ukápl jed. „Zdeňka,“ představila se katastrofická hlava tiše. „Jsssme ssslužebníci Thanatossse. Byli jsssme ssslužebníci. Už nejsssme. Už ne,“ Larisssa-Zdeňka spokojeně pokyvovala hlavami. „Tanosss je jeho nejvyššší kněz.“ Kobra se pootočila k mumlavému starci.
„A za tou horou kamení je…?“ Maye docházela trpělivost.
„Thanatosss,“ odpověděla kobra váhavě. I Larisssa mírně sklonila hlavu, jakoby se styděla.
„Zazdíváte svého boha?“ zašklebil se James. „A to se nechá?“
„Musssíme jít,“ rozhodla kobra a bez dalšího pobízení se začala plazit ven.
Maya a James pomohli zatarasit ještě další tři přístupové chodby do jeskynního labyrintu a postupně se dozvěděli, že obyvatele této planety sužovalo nenasytné létající božstvo, které neznalo slitování s nikým a s ničím. Tanos mezi mumlavými rituály procítěně líčil všechny hrůzy, které si místní obyvatelstvo muselo nechat líbit, než se rozhodlo k radikální akci.
James a Maya po sobě vrhali spiklenecké pohledy. Řádění polétavého boha jim připadalo sympatické.
„Jak jste věděly, jakou stravu potřebujeme?“ zeptal se James kobry. Had se vztyčil a zarejdil jazyky nejdřív před Jamesovými ústy, a pak u jeho krmné ruky.
„Je to jasssné,“ sykl, a než mu hlavy klesly na zem, oběma jazyky se současně dotkly Jamesovy ruky.
Wraith zatnul zuby, aby nevykřikl odporem. Maya to sledovala a po kobřím dotyku se otřásla, ale měla na jejich první průvodkyni jinou otázku: „“Jak jste nás vůbec našly? A jak jste věděly, že vám pomůžeme?“
Kobra na ni upřela všechny čtyři oči a pomalu se znovu vztyčila. „Kdo jiný by vás měl najít?“ zeptala se a tentokrát sykala jen neznatelně. „Jsem nejlepší průzkumnice na celé planetě. Nic mi neunikne. Nikdo mi neunikne. Vím o všech všechno.“
Maya otočila nedůvěřivý pohled k Tanosovi a podle jeho výrazu pochopila, že kobra mluví pravdu. V očích jí zasvitlo a vrátila se očima ke kobře.
„I o Thanatovi víš všechno? Proto se vám ho podařilo vlákat do jeskynního labyrintu a uvěznit tam?“
Obě kobří hlavy se odvrátily a sklonily. „O Thanatovi neví všechno nikdo.“ Povzdech z úst kobry Zdeňky zněl skoro nepatřičně.
Jamesovi byl Thanatos v podstatě ukradený. Problémy místních ho nezajímaly.
„Už je to všechno? Pomohli jsme vám a teď je řada na vás. Potřebujeme loď.“
„Loď?“ Stetos se na Jamese divně podíval. „Taky netečou žádné řeky, po kterých by mohly plout lodě.“
„Nejsssou tady ani lodě, které by pluly oblohou,“ dodala kobra.
„Oblohou?“ vyděsil se Tanos. „Na obloze sídlí jenom bohové, nikdo jiný tam nemá právo…“ zmlkl, když se Maya nahlas rozesmála.
„Boha jste uvěznili v podzemí. Obloha je volná. I kdyby nebyla, patříme tam,“ ukázala rukou nahoru. „Při nejhorším dokážeme loď postavit i sami, ale rozhodně potřebujeme pomoc. Suroviny, materiál, dělníky.“
„Ne,“ řekl Tatos. „Nic takového nemáme. Dostali jste stravu, to je za vaši pomoc víc než dost.“
„Opravdu vám máme připomínat, jak se krmíme?“ zavrněla Maya. James už si prohlížel nejbližšího člověka a špičaté zuby se mu zaleskly v úsměvu. Konečně Maya řekla něco, co se mu líbilo. Kobra na jejich hovor nereagovala, zkoumala pachy pár kroků stranou od skupiny a zdálo se, že neposlouchá.
„Když tady zůstaneme, budeme se krmit dál. Nikdo nám v tom nezabrání. Jak velká je vaše populace?“ pokračovala Maya.
Stetos se nadechl, aby připomněl, že jednoho boha se jim právě podařilo se zbavit, ale zůstal potichu. Tenos se úkosem podíval z Mayi na Jamese a zpátky a pokrčil rameny.
„Brzy dojdeme do města, tam se dohodneme,“ navrhl mírně.
Nedohodli. Maya na následující období nerada vzpomínala. Byli v pasti. Nemohli odletět a žádné pomoci se jim nedostalo. Každých pár dní se nakrmili, ale ani to Tenose nepřimělo jim nějakým způsobem vyjít vstříc. Pořádal na ně hony a upevňoval svoji pozici jako vůdce lidí a zároveň velekněz nějakého imaginárního božstva, které si vymyslel. Všechny oběti, které byly poskytnuty, skončily u Tenose a jeho skupinky vyvolených. Z Jamese a Mayi udělal nepřátele číslo jedna a jejich potřeba krmení mu v tom ještě nahrávala.
Maya s Jamesem se většinou zdržovali poblíž své havarované lodi a přece jenom se ji pokoušeli opravit. Jejich snažení čas od času překazil útok místních, kteří se snažili zničit všechno, co se Wraithům podařilo dát dohromady. Naštěstí představy obyvatel planety o tom, jak funguje vesmírná loď, byly více než žalostné.
Největší výzva pro Mayu a Jamese byla vyhýbat se dvouhlavé kobře. Dvakrát se jí podařilo je překvapit a stěží unikli, víckrát už jí to nedovolili, ale působila jim víc problémů, než všichni ostatní dohromady.
„Takhle to nejde,“ zafuněl James a vyšvihl se na vyšší větev rozložitého stromu. Před pár dny zjistili, že v určité výšce vedou korunami stromů nenápadné cestičky. Někde se k sobě přiblížily na dosah dvě silné větve, jiné bylo pár tenčích větviček spleteno do houpající se sítě, přes kterou bylo možné s trochou obratnosti přeběhnout. A vypadalo to, že o těchto cestách Larisssa ani Zdeňka nevědí. Wraithtové stromových cest využívali jenom zřídka, protože se snažili, aby nevědomost kobry trvala i nadále.
„Najdeme jim jinou zábavu,“ navrhla Maya. Posadila se do rozsochy a nalehla na jednu z větví, aby lépe viděla na zemi pod stromem. Oba s Jamesem se přestali hýbat a mluvit, když se blízko kmene napůl vztyčily dvě hadí hlavy. Kápě nechaly stažené, ale oba jazyky bez přestání zkoumaly okolní vzduch. Trvalo dlouho, než se kobra vydala dál, a ještě déle, než si Maya dovolila udělat prudší pohyb a slézt z rozsochy. Tiše dopadla na mechem pokrytou zem pod stromem a kývla na Jamese. Beze slova se rozběhli přes travnatou pláň ke vzdálenému pohoří a stále zrychlovali, aby co nejvíc zkrátili čas, po který budou dobře viditelní.
„Tady to nepůjde,“ zašklebil se James před prvním zátarasem bránícím Thanatovi v opuštění jeskynního labyrintu.
Maya jen pokývala hlavou. Nešlo o hromadu kamení, ale o to, že se jim vchod do jeskyně zdál příliš malý. Při svém krátkém pobytu ve městě viděli zpodobnění Thanata na mnoha nástěnných malbách, a pokud všichni malíři nepříčetně nepřehnali božské proporce, nedokázal by se nízkým vchodem protáhnout.
„Ani jeden ze zavalených vchodů nebyl dost velký,“ zamračil se James.
„Mohli bychom…,“ uvažovala Maya nahlas a prohlížela si zátaras.
„Ne!“ vyštěkl James. „Na to zapomeň. Nepůjdu dovnitř!“
„Ale jinak bude naše cesta zbytečná. Nakonec nás najdou a loď se nám taky nepodaří opravit,“ pokračovala Maya mírným hlasem.
James se mračil, až se mu celý obličej stáhl do hrozivé masky, ale jiné řešení ho nenapadlo.
Zpoza hromady se ozvalo hluboké zamručení a zaškrábání.

Maya se tiskla do pukliny ve skále a skřípala zuby. Teorie o vypuštění původního boha vypadala dobře, ale praxe kulhala na všechny nohy. Co bylo platné, že Thanatos sám měl nohy jenom dvě, když k nim patřila obrovská zubatá tlama, hladový žaludek a mozek plný potměšilosti.
Pokud mohla Maya soudit, tak Thanatos disponoval také nadprůměrně citlivým nosem a lehce osleplýma očima. A mohutným hlasem. Jeho řev otřásal kamennými stěnami a rezonoval v každé škvíře.
Wraithové měli štěstí, že Thanatos nepočkal, až odstraní překážku, a odešel hlouběji do nitra skály, jinak by jejich záchranná mise skončila dřív, než vůbec začala.
No, ušklíbla se Maya sama pro sebe, když vešli do Thanatova současného království, tady je nebude hledat ani kobra průzkumnice. Najít padlého boha jim netrvalo dlouho. Ohlédla se po Jamesovi a zjistila, že na ni zuřivě gestikuluje. Jeho pokusy o telepatická spojení se dávno naučila tak účinně blokovat, že už je ani nezaznamenávala. James ukazoval nahoru a pokaždé rozhodil ruce tak, že si ho Thanatos musel všimnout, i kdyby třeba nechtěl. Thanatos chtěl. James zacouval co nejdál do škvíry, ve které se skrýval, ale ještě předtím se na Mayu významně podíval. Maya zvedla oči a zjistila, že tam nahoře odněkud proniká světlo. Až v té chvíli ji napadlo, že se ani nedivila, jak v jeskyních hluboko ve skále vlastně vidí. Využila toho, že se Thanatos věnoval Jamesovi a vyhlédla si skalní stěnu, po které bylo možné vyšplhat.
Snažila se být co nejvíc nenápadná, ale nějakému hluku se při výstupu přece jenom nevyhnula. Rychle se po skále vytahovala co nejvýš, aby na ni Thanatos nedosáhl. Zubatý bůh si přestal všímat Jamese, na kterého stejně nedosáhl ani ostrým drápem krátké přední nohy většinou skrčené u těla, ani dlouhým pohyblivým jazykem, a obrátil se k Maye. Jeho zuby jí zacvakaly nebezpečně blízko chodidla, ale to už se vyšvihla na malou skalní římsu o kus výš a hned pokračovala ve šplhání. Thanatos zařval a poskočil, aby na ni dosáhl. Křídla složená na zádech mu v úzké jeskyni nebyla nic platná.
Maya hekla, jak jí pod prsty povolil chyt, a zůstala na okamžik viset na jedné ruce. Nohy se jí klimbaly ve vzduchu a hledaly pevnou oporu. Už jí zbýval poslední metr kolmé skály, a pak krátká plošinka, odkud proudilo světlo. Zarazila prsty volné ruky do další téměř neznatelné škvíry a špičkou boty se vzepřela na malém vyčnívajícím kameni. Kámen se pod její vahou uvolnil, ale to už našla pevnější místo pro druhou nohu a rukama šátrala na hraně plošinky. Opřela se o ni dlaněmi a vytáhla se nahoru. Převalila se na záda a dvakrát se zhluboka nadechla, než se vyškrábala na všechny čtyři a začala se rozhlížet po zdroji světla.
Proudilo do jeskynního komplexu světlíkem tak úzkým, že i velmi štíhlá Maya by měla co dělat, aby se jím protáhla. Na Jamese byl otvor moc malý a o Thanatovi se vůbec nedalo uvažovat. Původní neurčitý plán, jak padlého boha osvobodit, se ztrácel v nedostatečných únikových cestách. Ale někudy se přece dovnitř dostat musel.
„Mayo, pojď dolů!“ zavolal James a Maya se musela přidržet skály vedle sebe, aby se při jeho křiku nezřítila střemhlav.
„Co je?“ zavrčela potichu z plošinky. Nechápala, proč se James potichu nekrčí někde v koutě, aby na něj Thanatos zapomněl.
„Už vím, kudy se odtud dostaneme,“ pokračoval Jamesův křik.
Maya začala opatrně klouzat po skále dolů a pořád se rozhlížela po Thanatovi a jeho ostrých zubech. Dole na ni čekal James rozkročený uprostřed chodby. Maya si všimla, že kromě sledování jejího sestupu každou chvíli loupne okem po zubaté okřídlené příšeře usazené o kus dál v místě, kde se chodba rozšiřovala do malé jeskyně.
„Jak…? “ začala se ptát, ale zmlkla, když ucítila netrpělivé dloubnutí v hlavě. Takhle se James neprojevoval. Zamračila se a zatěkala očima mezi Jamesem a Thanatem. „To ty?“ vypadlo z ní podezřívavě, když jí pohled zůstal viset na Thanatovi. Další dloubanec ji nenechal na pochybách, že místní padlé božstvo ovládá telepatii na vysoké úrovni. „Tak jo,“ povzdechla si. „Ukaž nám, kudy jsi sem přišel.“
Thanatův vstup byl tak dokonale maskovaný, že bez jeho pomoci by ho James ani Maya nenašli. Hrubá síla vržená proti závalu nic nezmohla, ani když se jednalo o sílu něčeho tak velkého, jako byl Thanatos, ale vytrvalé uvolňování drobnějších kamenů, na které se zaměřila Maya, mělo docela úspěch. Po první malé spršce těch nejdrobnějších se začaly uvolňovat i větší balvany a po pár hodinách práce Jamesovi projela ruka kolem jednoho z velkých kamenných kvádrů až do otevřeného prostoru na druhé straně.
Maya si vzpomněla na zaklínadla hlídající únikové cesty, ale žádné účinky kouzel nepociťovala. Začínající únava jistě neměla s čáry nic společného. Vypadalo to, že všechna tajemná moc Tanose je stejně vymyšlená, jako nový kult, který zavedl.
Thanatos se netrpělivě cpal do vznikajícího otvoru a porušená stěna kamení pod jeho vahou začala povolovat. Wraithové na poslední chvíli uskočili, aby je padající kamení nezasypalo. Chtěli se rozběhnout ven za Thanatem, ale oba najednou zabrzdili a opatrně vyhlíželi z ústí skalní chodby do předjitřního šera mezi skalami.
Thanatos stál tři kroky od vchodu s hlavou zvrácenou vzhůru a hlasitě nabíral vzduch do plic. Maya si až tehdy uvědomila, jak je obrovský, a když roztáhl křídla, zamával s nimi a poposkočil, aby se vznesl, vydechla úžasem a úlevou. Pohled na letícího tvora jí připomněl vzdálenou vzpomínku. Sen, co se jí někdy zdával těsně před probuzením. Dlouhé tělo v jejích snech nebylo tak zavalité a ve slunci se lesklo do červena, zatímco Thanatos, jak si stačila všimnout, než zmizel za vrcholky stromů, měl modrý nádech, ale nějaký nejasný společný rys mezi snem a skutečností viděla, i když nedokázala říct, v čem spočívá.
„Jsem tvým dlužníkem. Vím, že jsi to byla ty, kdo se rozhodl mě zachránit, i když jsem vám to právě neulehčil. Počkejte dva dny, pak přijďte do města,“ uslyšela příjemný hluboký hlas přímo v hlavě tak jasně, že se rozhlédla, kdo to promluvil. Kromě Jamese v okolí nikdo nebyl a James stál bez pohnutí a díval se do místa, kde zmizel Thanatos.
„Tak se k tobě přece jenom nakonec někdo dostal,“ ušklíbl se na ni Wraith, když se dost vynadíval na prázdnou oblohu.
Maya nad novou zkušeností s telepatií nakrčila čelo. Nechtělo se jí pouštět si někoho do myšlenek, i kdyby šlo o místního boha. Jako v odpověď uslyšela tichý vzdálený smích, který jí rezonoval přímo v čele. Smích postupně utichal a poslední, co od Thanata zachytila, byla představa stáda nějaké zvěře s dlouhýma nohama a kostěnými výrůstky podél páteře. Pak se spojení přerušilo a Maya hlasitě vydechla. Představa, že by se měla, byť zprostředkovaně, účastnit Thanatovy hostiny, se jí moc nelíbila.
„Tady jsou! Tady jsou!“ Vřískot na wraithskými hlavami se nesl do dáli. Ostrý pisklavý hlásek přeskakoval vzrušením a důležitostí. James musel chvíli hledat mezi větvemi, než uviděl zdroj toho povyku. Tvorečka ani ne metr vysokého s dlouhými drápky na všech čtyřech končetinách a ohonem delším, než byl zbytek jeho těla, by Maya asi nejlépe označila za přerostlou veverku. Hodně hlasitou přerostlou veverku. Houpala se nízké větvi a řvala jak na lesy.
James se rozhlédl, sebral nejbližší kámen a veverku trefil. Mířil na hlavu, ale zvíře se natočilo a většinu energie zachytil huňatý ocas. Veverka se přikrčila, podívala se na Jamese a prskla: „Myslíš, že mě dostaneš, piráte? Stáňu jen tak někdo nezastraší. Už o vás vědí.“ Tlamička se jí roztáhla do úsměvu plného malých špičatých zoubků.
James jí úsměv oplatil a Maya musela uznat, že jeho špičatý úsměv byl mnohem vydařenější než ten Stánin.
„Piráti bez lodi! Piráti bez lodi!“ začala zase povykovat veverka a poskakovala na větvi, až se s ní rozhoupala. Větev měla svá omezení a Stáňa je v zápalu povyku neodhadla. Větev ji vymrštila, a než se stačila zachytit drápky, praskla. Veverka sebou mrskla, jak se snažila dosáhnout na jinou větev, ale v jejím dosahu byly samé tenoučké, které se pod její váhou ohýbaly a lámaly. S vřískotem dopadla na zem, oklepala se, hodila po Wraithech rozzlobeným pohledem a rozběhla se k nejbližšímu kmeni.
„Ty bonzačko,“ zavrčela Maya a rozběhla se za ní. Věděla, že je to zbytečné, ale nemohla si pomoci. Vztek, který v ní vzkypěl, potřeboval ventil, aby se uvolnil.
Stáňa posměšně vypískla a dvěma skoky se ocitla na větvovém chodníčku. Maya se u stromu vyšvihla vzhůru a zavrávorala, jak se snažila udržet rovnováhu na pružném propletenci. James se přikrčil a jediným skokem se ocitl tamtéž, co Stáňa a Maya.
Veverka znovu pískla, tentokrát překvapením, protože právě přišla na to, kdo její cesty poslední dobou používal. To, že si vetřelci myslí, že ji obklíčili, jí žádné starosti nedělalo.
Maya a James se na ni vrhli každý z jedné strany. S pomstou to už nemělo co dělat. Na řadu přišla zábava. Ke Stánině škodě zábava ve wraithském stylu – dožeň, ulov, chyť, přelsti a zabij, jak se ti zlíbí. To, že zároveň sledovali i okolí, jestli se neblíží horda místních nebo nešustí šupiny dvouhlavé kobry, dávalo honu pikantnější nádech.
Stáňa pelášila, co jí nožky stačily, ale Wraithi jí byli stále v patách a jejich dlouhé prsty s černými nehty ji několikrát téměř dostaly. Navíc to vypadalo, že jsou neúnavní a nedokázala se před nimi schovat ani na nejvyšším vrcholku stromu. Vyšplhali, kam jim síla kmene dovolila, a zbytek ohnuli.
Maya i James brzy našli správný rytmus pro pohyb v nestálém visutém světě a užívali si pocit svobody, který se dostavil. Mayu napadlo, že až veverku chytí, nejspíš ji nechají naživu. Za nečekanou zábavu to stálo. Sotva si to uvědomila, James před ní se zarazil, přikrčil se do dřepu, a pak seskočil na zem.
„Co se…?“ začala Maya, ale zmlkla a udělala totéž co James.
Stáňa se houpala hlavou dolů chycená v drátěném oku. Drát se jí zamotal do dlouhého ohonu a s každým veverčiným pokusem o záchranu se stahoval víc a víc. Pootočila k nim hlavu, zamžourala a vyrazila ze sebe zuřivý křik: „Piráti! Jsou tady piráti! Našla jsem je! Tady jsou!“
„Přestaň,“ poradila jí Maya tiše. „Jestli chceš vymotat, zmlkni.“
James se na Mayu překvapeně podíval. Ani by ho nenapadlo, aby se snažil tu potvoru zachraňovat.
Veverka byla podobného názoru, protože její jekot začal přecházet skoro k ultrazvuku.
Maya se na ni ještě pár okamžiků dívala, pak pokrčila rameny a rozběhla se za Jamesem, který mezitím zamířil k okraji lesa.
Stáňa se po nich ohlédla, prskla a začala se kroutit ještě víc, aby se dostala z drátěného sevření.
Dva dny se Wraithové zdržovali v lese kolem skal. Nikdo je nepřišel hledat. Za soumraku druhého dne vyšli na okraj lesa a zadívali se k městu. Maya se letmo ohlédla po místě, kde visela veverka Stáňa. Visela tam pořád. Ocas a zadní nohy měla drátem částečně oddělené a hlavička chyběla úplně. Wraithka udělala dva kroky k torzu a pozorně se na něj podívala. Hlavička veverky zřejmě nesnesla nárůst tlaku a explodovala. Maya si všimla, že drobné úlomky kostí leží roztroušené kolem podivného oběšence. Nechápavě nad tím zakroutila hlavou. James se na zbytky Stáni jenom letmo podíval a bez dalšího váhání se vydal k městu. Maya pokrčila rameny a vydala se za ním.

vynikající díl

[andoriel]

Děkuju, posedlíku

škoda, Stáňa se mi líbila

[andoriel]

Díky, Ondro
Stáňa byla pěkná potvora Ale neboj, budou i další potvory. Maya a James je snad přímo přitahují

nu doufám, že budou taky dobrý aspoň stejně jak Stáňa

[andoriel]

Taky doufám

[Aiwendill]

Pekna kapitola...

Cakam na mail s prilohou...

[andoriel]

Bavte se

26. Oběti

„Pozor! Co to děláš?“ James chytil Mayu za ruku a v posledním okamžiku jí zabránil ve zničení všeho, co se jim za poslední týden podařilo udělat. Drát byl v tomto světě neznámý pojem a elektřina se vyskytovala jenom ve formě blesků. V takovém prostředí byla stavba vesmírné lodi téměř nemožná i s použitím všeho materiálu z rozpadlého vraku.
„Můj pane,“ klaněl se v otevřeném vchodu jeden ze sloužících. „Je třeba tvé přítomnosti. Přišel radní Zaskor.“
James pustil Mayinu ruku a s nenápadným úšklebkem ji nechal pokračovat samotnou.
Maya zamrkala a zahnala vzpomínky na první dny na této planetě. Bylo to už dávno a od té doby si vláda Thanata na nebi a dvojice Wraithů na zemi stále upevňovala svoji pozici. S nespokojenci a zločinci se vedl krátký proces, ale nedocházelo k žádnému ponižování ani mučení. Prostě jenom zmizeli buď v žaludku draka nebo pod rukama Wraithů.
‚Vláda nad celou planetou‘, Maya se nad tou frází usmála a znovu se pustila do práce. V jiném čase a v jiné galaxii vládli mnoha planetám a mnoha vesmírným lodím.
Jestli se jim podaří opravit loď, ty časy brzy nastanou i v této galaxii.

Antracitově černá vesmírná loď stála na místě. Teoreticky. Z pozice nejbližších hvězd se nehýbala.
„Tak se ukažte,“ zamumlal si pro sebe a pohybem ruky roztočil trojrozměrnou mapu galaxie, aby si ji mohl prohlédnout ze všech stran. Druhou rukou si zajel do vlasů a zatahal se za ně. Nikde na celé lodi nenašel nic, čím by je mohl zkrátit. Naštěstí mu aspoň trochu držely v pásce neurálního rozhraní, kterou už vůbec nesundával.
Alarm ze senzorového stanoviště ho vyrušil při zkoumání okolí Země. Zaklel, zrušil mapu a nechal před sebou vyvolat obraz okolí lodě.
Tři bojová plavidla Shermaal se blížila k jeho přídi. Všiml si, že mají jiné vybarvení a nerozestupují se do útočné formace. Lodě zastavily asi půl kilometru od něj a z prostřední vyletěl krátký světelný záblesk, který tmavého obra nijak nepoškodil. Lodě zůstaly na místě a dál nevyvíjely žádnou aktivitu.
Zamračil se na ten obraz, nechal senzory, ať hlídají, a přešel k blikající komunikaci. Nad zprávou automatického překladače jen povytáhl obočí.
„A to jim mám věřit?“ ušklíbl se.
Kromě krkolomného pozdravu text obsahoval ujištění, že útočníci opouštějí tuto galaxii a už se do ní nevrátí, protože jejich ztráty jsou vyšší než zisk z vyčerpaných hvězdných soustav. Na závěr bylo něco v tom smyslu, že s tak dobře chráněným místem se ještě nesetkali.
Zaváhal s prstem nad klávesnicí a nakonec ťuknul jenom na ukazatel formálního rozloučení. Zkontroloval, že zpráva byla odeslána a podíval se na obraz tří mizejících lodí. Potřásl nad tou divnou návštěvou hlavou a vrátil se ke sledování galaxie. Všude byl klid.
Klid byl i po pěti dalších dnech, alespoň co se týkalo návštěv lodí Shermaal v Mléčné dráze. Ohledně výletů Atlantis to bylo složitější. Z neznámého důvodu si začala pro své lety vybírat oblasti v těsné blízkosti jeho pozice. Maskování fungovalo skvěle, ale stejně mu to nedalo, aby aspoň koutkem oka nesledoval manévry v okolí. Začal v něm hlodat pocit, že ho hledají a nějak zjistili, jak ho alespoň přibližně zaměřit. Využil krátké pauzy, kdy se antické město vrátilo k Zemi, a přesunul se na okraj soustavy, kde nechal Cama Mitchella a Shanu Morrisovou. Za další dva dny se Atlantis objevila ve vedlejší soustavě.
Procítěně zaklel a pak se mu na tváři objevil přemýšlivý výraz. Napadlo ho, že by Cama a Shanu nemusel vyzvedávat osobně. Mohl by to nechat na Pozemšťanech a… nakrčil čelo. Nebyl si jistý, jak bude posádka Atlantis reagovat na Jamese a Mayu. Jemu osobně nevadili, pokud zůstanou tam, kde jsou, ale Země by na to mohla mít jiný názor.
„Uděláme to jinak,“ pokýval hlavou. Tak si zvykl mluvit sám pro sebe, že už mu to ani nepřišlo divné.
Na jednoduchý pokyn se loď přesunula na druhou stranu galaxie. Trvalo jí to asi pět dní a to jenom proto, že ji každou chvíli zastavoval, kontroloval pozici Atlantis a sledoval, jestli se někde neobjevily lodě Shermaal. Atlantis byla jako psík na provázku a po Shermaal nebylo ani stopy.
Další tři dny se potuloval po vzdáleném konci galaxie, vyhýbal se všem pokusům o kontakt ať už ze strany lidí nebo jiných tvorů a divil se, že Shermaal drží své slovo.
Byl čas vydat se zpátky pro Cama a Shanu a dát se poznat. Povzdechl si. Pobyt na neznámé lodi byl zajímavý a většinou mu samota nevadila tak, jak si myslel zpočátku, ale nic netrvá věčně. Netěšil se na to, co se bude dít, až se nad svou planetou objeví s lodí, která vyhnala Shermaal z galaxie.

„Už je tady zase. Tentokrát nebude žádné překvapení. Ty senzory jsme nastavili dobře,“ pochvaloval si James.
Maya jenom zavrčela. James tak trochu zapomněl, že senzory po Jakeově návštěvě nastavovala ona sama a ještě si u toho vyslechla jeho jistě dobře míněné rady o bezúčelnosti takové námahy.
„Překvapení!“ vykřikl hologram, který jim už chvíli stál za zády.
Maya se ušklíbla, otáčet se neobtěžovala. James zasyčel a uskočil, protože hlas hologramu mu zazněl přímo do ucha.
„Shana a Cam už jsou na palubě mojí lodi. Chtěl jsem se ujistit, že jsou v pořádku, než… hmmm, postarali jste se o ně v rámci možností dobře. S těmi otázkami jsem si to rozmyslel. Je to celkem jasné.“ Podíval se stranou a kývl. „V tom vašem hangáru nikdo není. To je dobře. Nemám Wraithy právě v lásce, ale u vás udělám malou výjimku. Můžete tu zůstat – živí – ale nedovolím vám potulovat se někde jinde.“
Jeho poslední slova doprovodila detonace, která otřásla většinou města a shodila několik špatně postavených domů. Po té největší budově na okraji zástavby zůstal jen velký kráter.
Maya uhnula před padajícím kusem omítky ze stropu, ohlédla se po východu směrem k rozestavěné lodi a uvědomila si, že už není nic, co by je odsud dostalo.
„Ty!“ vykřikla v bezmocném vzteku.
Holografický Jake pokrčil rameny a zmizel.
James se rozběhl ke dveřím, proletěl jimi do krátké chodby a vyběhl na dvůr. Potřeboval se na vlastní oči ujistit, že jejich několikaleté snažení přišlo vniveč. Maya šla za ním a klopila hlavu. Věděla, že Jake nemluví do větru. Poznala ho, jen si nemohla vzpomenout na jméno. To on je nejvíc chtěl s Jamesem rozdělit, dokud byla ještě člověk.
James bez hnutí zíral do kráteru po ‚hangáru‘, jak ho nazval Jake, kde bývala ukryta jejich téměř dostavěná vesmírná loď.
„Katassstrofa,“ zašveholila za ním Zdeňka. Larisssa jen smutně pokyvovala hlavou nad rozevřenou kápí.
„Kdo to byl? Nikoho jsem nezahlédl. Nikoho jsem necítil!“ oslovil zároveň Mayu hlas Thanata. Nechával Jamese a Mayu vládnout lidem a spokojil se s pravidelnou obětí, která nemusela být lidská. Jak Maya velice brzy zjistila, Thanatos dával před lidmi přednost trochu masitější potravě, i když zpočátku udělal výjimku a před vyděšenými měšťany spořádal Tanose i jeho přisluhovače v jedné velké krvavé hostině plné výkřiků bolesti a hrůzy. Když tehdy slízl dlouhým jazykem poslední kousek masa zapomenutý na své dolní dásni, předal vládu nad planetou a všemi jejími obyvateli Maye a Jamesovi. Nad pořadím se James ošklíbal, ale nezbylo mu nic jiného, než ho přijmout. Po jiných projevech úcty, než krmení jednou za padesát dní, Thanatos netoužil a se současným rozdělením práv a povinností byl velice spokojen.
„Není tady,“ odpověděla Maya hlasitě, jak měla ve zvyku. „Nejspíš už není ani v této sluneční soustavě.“ Nadechla se k další větě, ale už z ní nic nevyšlo. Nedokázala slovy vyjádřit pocit bezmoci a zmaru, který ji ochromoval, že se sotva dokázala pohnout. Neuměla pro ně s Jamesem vymyslet jiný cíl, jiný důvod k životu.
James otočil pohled z kráteru ke své družce a poprvé za celou dobu, co byli spolu, na ní viděl, že je naprosto bezradná. Na jednu stranu to bylo děsivé, protože Maya se vždycky dokázala rozhodnout ve zlomku vteřiny a nikdy neváhala, na druhou stranu to bylo uspokojující, protože sám se cítil stejně.
„Nemají lodičku,“ pronesla Larisssa do nastalého ticha. „Nemůžou odejít.“
„Katassstrofa,“ zopakovala Zdeňka procítěně.
„To ano.“ Úsměv na kobří tváři byl děsivější, než si Maya dovedla představit. „Přišššel časss,“ zasyčela Larisssa tiše.
„Časss,“ opakovala po ní temně Zdeňka. Po katastrofickém výrazu nezůstala ani památka, obě hlavy se kymácely na dlouhém silném krku a dvoje oči těkaly z jednoho Wraitha na druhého.
James se dál díval na Mayu, ale jeho postoj se neznatelně změnil. Že právě přišli o loď a možnost opustit planetu, neznamenalo, že musí vzápětí bojovat s účinky jedu jedné bláznivé dvouhlavé kobry. Podle Mayina výrazu poznal, že i ona je ve střehu.
Kobra se víc vztyčila a každá hlava se zaměřila na jednoho Wraitha.
„Už mě to nebaví,“ zavrčel James. Ruce se mu vymrštily rychleji, než mohla kobra postřehnout a chytily obě hlavy těsně nad kápí. „Čas na co, hlavičky?“ zeptal se přívětivě.
„Čas…,“ začala Larisssa. „… na katassstrofu,“ doplnila ji Zdeňka. Její tělo se vzepjalo a snažilo se vykroutit z Wraithových rukou.
Maya zvedla hlavu a zadívala se na oblohu.
James se lépe zapřel nohama a tvář se mu stáhla úsilím, jak se snažil kobru udržet. Zdálo se, že kobra získává navrch a každým okamžikem se na Jamese vrhne, ale pak Wraith prudce rozhodil ruce do stran a v každé se mu stále svíjela hlava kobry, původně dvouhlavé, nyní roztržené tak, že každá hlava měla kromě svého původního krku s kápí také kus společného těla. Pravda, Larisssa trochu větší kus. Zdeňku odhodil na zem dost daleko od sebe i Mayi, aby nemohla zaútočit, a Larisssu stále svíral za krk, dokud mu pod prsty neochabla a nezůstala tam viset jako kus gumové hadice. Povolil sevření a nechal ji sklouznout na zem.
„To nedělej!“ ozval se mu v hlavě varovný výkřik a mezi Larisssu a Zdeňku dopadl Thanatos. Obě hlavy na něho zasyčely a pokusily se do něj zatnout jedové zuby. Thanatos Zdeňku přišlápl, že jí mezi prsty jeho zadní nohy vyčníval jenom vršek hlavy s rozeklaným jazykem, a k Larissse se sklonil a překousl ji na další tři kusy.
„Dokud jich část zůstane, jsou nebezpečné,“ vysvětlil Thanatos a s milimetrovou přesností oddělil Larissse hlavu od zbývajícího těla. Nadzvedl nohu, prohlédl si, co zbylo ze Zdeňky a udělal s ní totéž. Kromě hlav spolykal všechny části hadího těla.
„Pochoutka,“ zamlaskal spokojeně. Mrknul na Mayu stojící opodál, odrazil se a vyletěl zpátky do nebe.
James šťouchl nohou do bližší hlavy a se zaklením ucouvl, když na něj vycenila jedové zuby. Byl to poslední pohyb, který dvojhlavá kobra učinila ze své vůle. Maya oba kousky plné jedu skopla do kráteru a společně s Jamesem se dívali, jak se kutálejí na dno a zapadají mezi stále rozžhavené kamení.
„To by bylo,“ zašeptala si pro sebe. „Co teď?“ otočila se k Jamesovi.
Zadíval se, jak se samovolně otevřela jedna z hadích tlam a začala se žárem roztékat, pak se podíval na Mayu. „Vymyslíme drát. A hned nato kabel. Můžeme pár místních let počkat jako zdejší vládci. Jednou tu loď postavíme,“ odpověděl naprosto vážně.
Maya se na něj usmála.

„Ááááá! Néééé!“ ozývalo se kvílení z části lodě, kam nechal Camerona a Shanu přenést. Cam se choval tiše, seděl na místě a kýval se ze strany na stranu. Shana nepřestala kvílet celou dobu, co byla na palubě.
„Poslední kontrola galaxie,“ mumlal ten, který si nechal říkat Jake, a točil trojrozměrným modelem. „Označ Shermaal červeně,“ přikázal.
„Žádní Shermaal v galaxii,“ ujistil ho příjemný ženský hlas a na hranici zorného pole zahlédl siluetu vysoké štíhlé dívky. Když se na ni chtěl podívat přímo, obraz se rozplynul. „Už se to skoro nedá vydržet. Mohu odčerpat kyslík? Pak bude zase ticho,“ navrhla.
„Brzy bude klid. Jestli pořád nejsou Shermaal, je čas na návrat. Víš kam,“ zašeptal Jake a zadal souřadnice své domovské planety.
„Vím,“ odpověděla mu loď. „Chceš domů a nechceš domů,“ pokračovala. „Bojíš se, že mě ztratíš,“
„Ano,“ přiznal. „Zvykl jsem si na tebe, a když odejdu…“
„Zůstanu zase sama.“ Hlas si povzdechl.
„Co ti dva?“ vrátil se k původnímu tématu.
„Fyzicky v pořádku, psychicky jsou na tom špatně. Vyčítají si – pokaždé něco jiného. Někdy, že nepomohli Shermaal ovládnout celou galaxii než jsi jim v tom zabránil, a někdy, že zničili tolik světů a tolik životů. Je to smutné a také velice nepříjemné. Mohli by aspoň na chvíli zmlknout?“
„Máš pravdu,“ souhlasil. „Dostaneme je domů co nejrychleji.“
„Už jsme tam,“ upozornila ho jemně a dodala: „Komunikace.“
Přešel k příslušnému panelu a zadíval se na modrou kouli s jednou šedostříbrnou oběžnicí.
„Atlantis volá neznámou loď. Prosím, zůstaňte na místě. Nejsme vaši nepřátelé.“
Antické město se vznášelo těsně u jeho trupu a marně se snažilo svými senzory proniknout do nitra neznámé lodi.
Plukovník Lorne stál uprostřed řídící místnosti a díval se na velkou obrazovku. Ta cizí loď se pořád jevila jako naprosto nerozpoznatelná. Nepříjemně mu to připomínalo chvíle, kdy se potkali se Shermaal.
„Když dovolíte, Evane, nejdřív potřebuju mluvit s SGC nebo někým z vesmírné obrany,“ ozval se ten známý hlas, který Lorne nedokázal zařadit.
„Známe se?“ vyštěkl důrazněji, než měl původně v úmyslu.
„Hmmm. Známe. Nechám vás ještě chvíli přemýšlet.“ Spojení se přerušilo a Evan se mohl jenom domnívat, že se známý-neznámý hlas baví se Zemí.
„Mám na palubě Camerona Mitchella a Shanu Morissovou, budou potřebovat pomoc. Nejsou na tom psychicky moc dobře. Kam je můžu přesunout?“ ptal se Jake generála Davise z SGC. Bylo mu trochu divné, kam se ztratil generál Landry, ale na otázky bude ještě dost času. Zařídil se podle instrukcí a Cam a Shana se mohli začít hlasitě i jinak projevovat v jedné z místností pro návštěvníky v SGC.

Nu, jsem rád že je po kobře, protože sem ji neměl moc rád, a ta zničená loď se mi velice líbí

Kvílející Shana? Kdo to má vydržet? Zacpěte jí pusu! Nejlépe pečeným kuřátkem!
A když to nepomůže, tak roubík.

Jo, taky jsem kobru nemusela. Ale James je pašák. A Jake je srdcovka. Šikovný kluk!

Jen tak dál!

vynikající díl

Kdy bude další díl?