31. Na samotě u lesa
„Až tehdy jsem pochopil, že mi Caldwell od začátku dával vinu a nevěřil, že jsem byl celou dobu v nějakém uzavřeném prostoru bez možnosti komunikace,“ vyprávěl. Po posledních slovech se mu dostalo pobaveného pohledu a skeptické otázky:
„A byl?“
Rozesmál se. „Jasně, že nebyl. Ale taky jsem nic takového, jako zničení lodi, neplánoval. Ta loď…,“ odmlčel se a na pár vteřin se zasnil, než pokračoval: „Ta loď byla to nejlepší, co mě kdy potkalo. Byl jsem rozhodnutý ji ukrást, jak jen to bude možné. Nebo si myslíš, že měla pomáhat lidstvu?“ zeptal se.
„Pomáhat lidem v boji? Ani náhodou!“
Po jasné odpovědi si tiše oddechl. Měl stejný názor, ale za poslední půlrok slyšel samé opačné a začal ho pronásledovat pocit, jestli přece jenom nemohl něco udělat, aby Enterprise zůstala v pozemské flotile. Zvedl koutek úst. Flotile? Ani velká a krásná Atlantis nemůže nahradit flotilu hvězdných lodí. Pravda byla, že Země nějaké lodě potřebovala, ale Enterprise na ni byla příliš mocná, příliš chytrá a příliš dokonalá.
„Už jsem ti to vyprávěl,“ řekl s provinilým úsměvem.
„Několikrát,“ souhlasila. „Ale potřebuješ se vypovídat. Ujasníš si myšlenky. A taky, co bys tady dělal? Sníh je prohrnutý až k silnici.“ Naklonila hlavu na stranu. „Měl bys jezdit každou zimu.“ Chtěla dodat, že teď bude mít času dost, ale nechala si to pro sebe. Proč říkat nahlas prosté pravdy, které působí jako dýka v ráně.
John si poslední větu doplnil sám. Napadala ho každou chvíli. „Zítra ještě rozšířím stezku do lesa,“ nabídl se. „Pokud zase nenapadá nový sníh,“ dodal hned. Příděl zimního počasí byl v kanadských horách štědrý. Vlastně nechápal, jak tam mohla žít sama daleko od všeho a od všech.
„Stezku nech, jak je. I tak je dost široká. Nemusíme mít za dveřmi celý zvěřinec.“
Zašklebil se. Měla pravdu. U jejího prahu se scházela kdejaká havěť a dožadovala se kousku jídla nebo aspoň pohlazení.
„Je z tebe pravá lesní žena,“ prohlásil, když si vzpomněl na to, jak ho první noc budilo vlčí vytí a tiché krůčky kolem celého domu.
Stejně to bylo zvláštní. Po nedobrovolně dobrovolném odchodu z armády si z blízké základny vystěhoval všechen majetek – celý se mu vešel do kufru u auta - a vydal se na cestu. Rodney s Jennifer ho pozvali okamžitě, jak se dozvěděli o výsledku soudu, ale vydržel u nich jenom měsíc. Chovali se k němu mile, ale pořád mu připadalo, že překáží, že v tom velkém domě není tolik místa, aby se tam mohl cítit dobře. S velkými díky nasedl do auta a vydal se dál. Pět měsíců se toulal od města k městu, od jednoho kamaráda ke druhému, až skončil u Velkých jezer a nevěděl, kam se vydat.
Po dvou dnech bloumání mu v kapse zazvonil telefon. Přemístil láhev bourbonu do druhé ruky a protočil oči, když uviděl na displeji Lorneovo číslo. I u něj na chatě strávil celkem příjemné dva týdny, než se tam přestěhovala Evanova matka a chtěla mu začít organizovat život. Evan vedl chvíli obecnou řeč, a pak se zmínil, že někde na severu žije Andoriel. Mluvil s ní a ona souhlasila, že ji John může přijet na nějaký čas navštívit.
John váhavě odložil láhev vedle sebe na lavičku, aby si zapsal adresu a popis cesty, a napadlo ho, jak ho bývalá knihovnice přivítá. Jejich poslední setkání nebyla právě ukázkou nehynoucího přátelství. On ji trefil omračovačem a ona se mu při každé příležitosti snažila vyškrábat oči nebo po něm aspoň něčím hodit.
Zbytek dne strávil na jednom místě zíráním na flašku alkoholu, až se rozhodl k těžkému kroku a zahodil tu láhev, která se stala jeho stálou společnicí. Ještě párkrát si to náhlé rozhodnutí vyčítal, a než dojel k Áje, několikrát zastavil před obchodem, vypnul motor, otevřel dveře a došlápl jednou nohou na popraskaný asfalt. Druhou nohu nikdy z vozu nevytáhl, zarazil se, sedl si zpátky za volant a jel dál.
První setkání s Andoriel po pár letech bylo pro Johna šok. Zestárla nejméně o padesát let. Aspoň tak mu to připadalo po prvním pohledu. Dlouhé vlasy měla plné šedivých pramenů a byly jen nedbale svázané gumičkou v týle, obličej nenesl ani stopu po líčidle a skládal se do vrásek pokaždé, když se Ája usmála nebo zamračila. I pod plandavým oblečením bylo vidět, že jí povolily svaly a po kdysi pevné postavě nezůstalo skoro nic.
Čekala na něj ve dveřích malého srubu a bez řečí na něj kývla, ať jde dál.
Byl rád, protože venku lilo jako z konve a trvalo jen chvilku, než déšť přešel v první zimní vánici. Když překročil práh, napadlo ho, jak se do toho maličkého domku oba vejdou. Vešli se docela dobře. Než přijel, Ája přestavěla hlavní obytnou místnost tak, aby měl kousek soukromí, a John zjistil, že je to místo, kde se cítí spokojeně.
Srub měl velký pokoj oddělený od kuchyně krátkým barovým pultem a maličkou ložnici, kam se vešla právě tak pohodlná postel a šatní skříň pro Andoriel. V obýváku stála krbová kamna, která stačila vytopit celý obytný prostor a ještě ohřívala vodu na mytí, elektřinu zajišťoval malý generátor, takže nebyli závislí na dodávkách z rozvodné sítě. Dvě pohodlná křesla s konferenčním stolkem, malý jídelní stůl, tři židle a pár různě vysokých skříněk, to bylo celé vybavení. Po prkenné podlaze se plazily a povalovaly barevné koberečky, jak si John všiml, většinou ručně vyrobené majitelkou srubu. Kuchyně byla jednoduchá, ale svému účelu dostačující.
„To jsi tady pořád sama?“ zeptal se jí druhý den po příjezdu.
Usmála se a nalila horkou vodu na hromádku sušených bylin na dně skleněné konvice. Vzduch v pokoji zavoněl jako horkem rozpálená letní louka.
„Dochází nám zásoby,“ řekla a jeho otázku nechala nezodpovězenou. „Budu muset zajet do města. Všiml sis, jestli tam ještě někdo zůstal?“
„Do města?“ Zamyslel se, kde na své cestě k ní viděl nějaké město.
„Je kousek po okresce na východ. Musel jsi jím cestou sem projet.“ Zadívala se na něj.
„Nepamatuju se, že bych cestou vůbec někoho viděl,“ potřásl hlavou. Některé oblasti Země byly po pandemii nezvykle pusté a navíc nechtěl přiznat, že se ke konci cesty raději nerozhlížel, aby nad ním žízeň nezvítězila.
Ája pokrčila rameny a druhý den ráno nastartovala velký terénní vůz. John se zastavil u dveří řidiče a významně položil ruku na kliku.
„Že se ti chce,“ zašklebila se na něj a přesunula se na místo spolujezdce.
Městečko bylo za dlouhou táhlou zatáčkou a na první pohled vypadalo opuštěně. Na druhý pohled John zahlédl pohyb za některými okny a nad obchodem se smíšeným zbožím byla rozsvícená lucerna. Přestože moc nezbývalo do poledne, pod těžkými mraky byla tma a žluté světlo lucerny bylo jako ostrůvek slunce.
„Mohl bys prosím zanést dovnitř ty dvě přepravky z kufru?“ zeptala se slušně Andoriel a se zacinkáním zvonku nade dveřmi zmizela v obchodě.
John se na přepravky nevěřícně mračil, ale postupně obě opatrně postavil na pult v obchodu a sledoval, jak se malé černé plody v lahvičkách mění v chléb, maso, sýr a také víno. Když Andoriel začala vybírat drogerii, vzal první tašku s nákupem a vyšel ven.
„Co je to za platidlo?“ zeptal se, když donesli poslední náruč nákupu k autu.
„Muchovník,“ řekla stručně Andoriel, zaklapla kufr a odhrnula si z očí neposlušné vlasy. „Ještě zajdeme na poštu.“
O deset týdnů později seděl v křesle proti krbu, o koleno měl opřenou starou kytaru a v ruce držel knížku. Ájina knihovna byla zásobená víc než dobře. Aby ne, pousmál se sám pro sebe, knihovnice se nezapře.
Andoriel už zase stála v kuchyni a prohrabovala se sušeným muchovníkem na velkých platech, které vytáhla kdoví odkud.
John zvedl oči od knížky a zadíval se na svoji hostitelku. Chvíli se tvářila, že o tom neví, ale dlouho to nevydržela.
„Co je?“ zamračila se na něj.
„Nedá se to přehlédnout,“ řekl omluvně. „Vypadáš… jinak.“
Ája se na něj zaraženě podívala, a pak se smutně usmála.
„Každý si z Pegasu odnesl nějaké šrámy. Někdo je skrývá uvnitř, u někoho se projevují zvenčí a někdo - “ zmlkla.
„Někdo má obojí,“ doplnil John. Andoriel nereagovala, tak se odvážil vyslovit nahlas svůj dohad: „To je od toho wraithského krmení a vracení energie?“
Povzdechla si. „Bylo to tolikrát, že to nedokážu spočítat. Pokaždé, když jsem získávala ztracené zpátky, připadalo mi, že z toho umřu dřív, než ze samotného krmení. Cesta proti času není nic pro mě, tak mu teď nechávám volný průběh. Jestli je tohle cena za těch pět let,“ pokrčila rameny. „Budiž.“
Odložil knížku, vstal a kytaru postavil do křesla místo sebe.
„Andoriel,“ obešel pult a vzal ji za ruce. „Tenkrát na té louce s Wraithem… Nechtěl jsem ti ublížit.“
Překvapeně zamrkala. Nikdy by ji nenapadlo, že by se jí John mohl chtít někdy omluvit. Sice to nebylo přesně to, za co by omluvu uvítala, ale každá snaha z jeho strany byla nadstandard. Dívala se na ruce a přemýšlela, jak z té divné situace. Nejraději by se ho zeptala, jestli se v poslední době neuhodil do hlavy, ale to se jí dálo přehnané, a stručně souhlasit také nemohla. Taková lež by se jí říkala jen těžko.
„Za půl hodiny bude večeře. Jestli mě teda pustíš,“ ušklíbla se a sledovala, jak od ní ustupuje a vrací se zpátky do křesla. Konečně se mohla nadechnout a pokračovat v práci. Pohled jí zaletěl k oknu, kde zuřila nejnovější sněhová vánice. Na další výlet do města to nevypadalo a zásoby už zase docházely.
Půl roku John strávil odhrnováním sněhu, drobnými opravami domu, četbou knih a hraním na kytaru, než se sníh ztratil a nechal po sobě ledovou břečku. Už nikdy se k jejich pobytu v Pegasu nevrátil a Andoriel se také nezmínila. Začal přemýšlet, čím se bude dál živit. Zbývaly mu ještě nějaké úspory, ale nebyly tak velké, aby zaplatil bydlení a stravu, ať už by byl kdekoli, a nechtěl víc zneužívat Ájinu pohostinnost. K délce jeho pobytu nikdy nic neřekla a tvářila se, že současný stav je trvalý, jenže Johnovi vadilo, že kromě jednoduchých prací kolem domu není nijak k užitku. Stále častěji bral do rukou kytaru, aby se mu lépe vymýšlel plán na další život. Andoriel ho nechávala brnkat a přemýšlet a sama byla čím dál uzavřenější.
První krásné ráno plné slunce a ptačího zpěvu se před ní John zastavil a rozpačitě si vjel rukou do vlasů.
„Nikdy bych si nepomyslel, že mě u sebe necháš tak dlouho. Byly to báječné dny, ale…“ nedopověděl a zaraženě sledoval, jak se Andoriel otočila a odešla. Netušil, čím ji tak urazil, nebo co se děje, dokud se neobjevila zpátky s kytarou v koženkovém obalu a hromádkou popsaných papírů.
„Bylo jasné, že tu nezůstaneš napořád,“ usmála se. „A překvapilo mě, jak dlouho ti trvalo, než ses rozhodl odejít, ale jsem ráda. Zimy jsou tady dlouhé a domek potřeboval trochu tvrdší práce.“ O tom, že se první měsíc vzpamatovával z alkoholického opojení a jednou se s ním musela i poprat, aby se uklidnil, se nezmínila. Věděla z vlastní zkušenosti, že najít sílu potom, co se zhroutí celý svět, není jednoduché. Johnovi naštěstí netrvalo dlouho se přiměřeně srovnat a nenapáchal žádnou nevratnou škodu. Ája se pousmála a pokračovala: „Nevím, pro jakou ses rozhodl práci, ale řekla bych, že tohle by se ti mohlo hodit.“ Podala mu kytaru. „A jestli ti někdy dojde inspirace, podívej se sem,“ pokračovala a tváře se jí zabarvily do červena.
John stál s kytarou v jedné ruce a papíry ve druhé a nerozhodně přešlapoval.
„Jsi,“ začal, zarazil se a nevěděl, co chtěl vlastně říct.
„Stačí mi ‚děkuju‘. A někdy mě pozvi na koncert.“ Mrkla, zakroutila prsty před tělem na znamení, že se má otočit a jít, a vykročila ze dveří hned za ním. Dívala se, jak nasedá do auta, ukládá darovanou kytaru tak, aby cestou nedošla újmy, a startuje. Udělala ještě dva kroky, aby viděla, jak vyjíždí na rozblácenou cestu, a napadlo ji, že bude muset v blízké době zajet pro štěrk a vysypat nejhorší díry. Něco z ‚tvrdé práce‘ vždycky zbylo a za dobu, co byla ve srubu, ji nikdy nenapadlo někoho žádat o pomoc, takže to, co řekla Johnovi, byla malá neškodná lichotka. Doufala, že to tak pochopil, stejně jako to, že poznámka, že se zdržel déle, než očekávala, nebyla výčitkou.
Zvuk motoru se vytratil mezi stromy a Andoriel zmizela ve srubu s malým úsměvem na rtech. Vlastně jí bylo úplně jedno, co John pochopil a co nepochopil.
John seděl za volantem a soustředil se na hrbolatou cestu. Nic jiného v hlavě neměl, dokud nesjel na stále rozbitější okresku, která byla v mnohem lepším stavu, než Ájina příjezdová cesta. Pak teprve ho napadlo, že s tím Andoriel mohl ještě pomoci, nerozhodně se zastavil a ohlédl se zpátky, ale po pár vteřinách sešlápl plyn a rozjel se pryč. Stýskalo se mu po slunci a moři a plážích jižních států. Malé zimní zastavení mu dalo šanci se nadechnout a ujasnit si pár důležitých věcí. Pomohlo mu, že Andoriel ani nevyzdvihovala jeho statečnost v boji se Shermaal, ani ho neobviňovala, že zničil hvězdnou loď. Ne, že by nebyla zvědavá, ale její otázky byly určené k doplnění příběhu a ne k soudu, to pochopil hned, jak se začala ptát. Chtěla znát podrobnosti i důvody, ale, jak prohlásila, její jediný názor je, že je dobře, že Shermaal nechají Mléčnou dráhu na pokoji, a je škoda, že Johnova loď už není, ale rozhodně nepatří do rukou lidí.
Kilometry i míle rychle ubíhaly a krajina kolem silnice byla stále přívětivější.
Poslední myšlenka na Andoriel přišla, když po třech hodinách vystoupil z auta, aby se trochu protáhl, a napadlo ho, proč vlastně žije v takové studené pustině. Pokrčil nad tím rameny a pustil hory, srub i Andoriel z hlavy.