SG:ZDP -111. Na Věčných Časech - KONEC (+PDF za Obsahem)

[andoriel]

Děkuju, posedlíku

Síce som to zbadal až teraz, ale o to viac ma pokračovanie potešilo.
Niekde som to aj písal, ale určite nie tu, takže:
Ako vždy pekne napísané a ako stále píšem, teším sa na pridanie ďaľšieho.

[andoriel]

Děkuju, Puk

Mám radost, že ses stavil

Velice pěkné, ale neustále mě štve, že za zničení lodě věnují vinu jen Johnovy, a pak je tu ještě jeden důvod, a to ten, že nesmí chudák už nikdy za knipl

[andoriel]

Děkuju, Ondro

Někdo to odnést musel a John byl krásně na ráně. Prostě hrdina se všemi důsledky

[Aiwendill]

Andoriel... uz je 18... ja chcem peknu mimonku k meninam...

[andoriel]

Všechno nejlepší k svátku, Aiwe
Mimoňka to sice není (nejsem si jistá, jestli se mi povede dát nějakou za dnešek dohromady ), ale něco o Aiwem se dneska dočtete

Bavte se

32. Zprávy z jiných míst

„A tak jsem přišel na to, jak do uměle vytvořených krystalů nahrát neuvěřitelné množství dat. Ten vnitřní magnetismus je úžasná věc. Zatím se z těch krystalů pokoušíme vytvořit paměťové čipy. Byly by mnohem rychlejší a žraly by míň energie.“ Radek si poposedl na nemocniční židli a s očekáváním se zadíval na Jonase Quinna.
Mimozemský vědec se na lůžku ani nepohnul, oči upíral do stropu a nevypadalo to, že by něco z Radkovy samomluvy vnímal. Jediný zvuk, který se pokojem ozýval, bylo tiché šumění ventilátoru vhánějícího vzduch do Jonasových plic. Doktor Zelenka si povzdechl a zapletl prsty, aby nezačal Jonase tlouct nebo neutekl jako malý kluk. Ta trubice vedoucí z Jonasových úst ke vzduchovému pístu ho neskutečně rozčilovala.
Zdravotní sestra pootevřela dveře, a když zjistila, že má pacient návštěvu, zase je potichu zavřela.
„No,“ pokračoval Radek ve svém monologu, „rozhodně je ten antiferomagnetický materiál zatraceně zajímavý. Jen kdybych na to měl víc času. Ale to víš, práce je moc, tak dělám na pěti projektech najednou. Slyšel jsem, že Rodneyho pověřili dokončením Daedala. Musí jim tam vychytat nějaké mouchy.“ Usmál se. Představa jeho váženého kolegy jako plácačky na hmyz mu přišla zábavná. Jonasovi se na tváři nepohnul ani sval. Radek ho vzal za ruku, zvedl ji a zase ji položil zpátky. Ani dotyk Jonase nepřiměl k nějaké reakci. Radek se nadechl a přemýšlel, co by mu tak ještě vyprávěl.
„Nevím, jestli jsi udělal dobře, že jsi tady zůstal,“ řekl nakonec tiše. „Jde to s námi od deseti k pěti. Ti rozumní se dali většinou na zemědělství a opravy všeho možného. Sám jsi to zažil. Všechno, co jde, se automatizuje, aby k obsluze nebylo potřeba moc lidí. Najdou se i místa, kde si lidi vzali do hlavy, že se postarají sami o sebe, a představují si to tak, že kradou, na co přijdou. Zbytky policie a armády dělají, co se dá, aby udržely aspoň zdání klidu a řádu. Nezávidím jim. A to tady máme ještě celkem pokoj. Taková Korea, no, tak ta už neexistuje. Místní vládnoucí sekta si vzala do hlavy, že je načase zmocnit se celé planety a chtěla vypustit atomovou bombu na své nepřátele. Nikdo si není jistý, kam přesně se chtěli trefit, protože jim ta bomba vybouchla ještě před startem. Nikdo to nepřežil a zamořili i kus Číny a západní část Japonska. V Hirošimě museli mít velkou radost, pokud tam po pandemii někdo zůstal.
Jonasi, jestli to podobně vypadá i ve zbytku Mléčné dráhy, tak…“ Radek těžce polkl a zavrtěl hlavou. „Tak nám ty dokonalé čipy nebudou k ničemu. Lidstvo s radostí dokoná, co se nepodařilo Shermaal.“ S bolestivým úsměvem se narovnal v zádech. „Snažím se na to moc nemyslet, protože je to na zbláznění. Kdysi byla Země rozdělená na dva nesmiřitelné tábory, všichni se báli útoku protistrany, zbrojili, aby byli připravení vrátit úder, a doufali, že se k tomu knoflíku, který dokáže spustit katastrofu, nedostane žádný maniak. Teď ani nevím, jestli ty katastrofické knoflíky někdo hlídá. Občas mě napadá, jestli bychom se neměli přestěhovat na nějakou jinou planetu. Někam, kde by se dalo začít od začátku.“
Jonas Quinn za celý Radkův proslov ani nemrknul. Doktora Zelenku napadlo, že musí mít úplně vyschlé oči a rozhlédl se, jestli nejsou na stolku připravené oční kapky. Lahviček s tekutinou tam stálo několik, ale žádná nebyla srozumitelně označená.
„Sestro?“ otočil se ke dveřím. Byly zavřené a nikdo nepřicházel. Zvedl se a otevřel na chodbu. Byla tichá a opuštěná, nikde nepleskl ani pantofel v rychlejším kroku bloumajícího pacienta. Radek se zaposlouchal do vzdálených zvuků a kdesi v dáli zaslechl něco jako ozvěnu výkřiku.
Ostrý pískot ho vrátil zpátky do pokoje. Jonas sebou trhal a přístroj monitorující jeho srdce se mohl zbláznit. Radek se ohlédl po stále prázdné chodbě a se zoufalým odhodláním se pustil do masáže Jonasova srdce. Teď byl za vzduchovou trubici rád, protože ho zbavila povinnosti pokusit se o dýchání z úst do úst.
Po zdánlivě nekonečné době se pískot změnil v pravidelné tikání a Jonasovy křeče odezněly.
„Krucinál, todle mi nedělej,“ zavrčel Radek a otřel si orosené čelo. Měl pocit, že kdyby musel ještě chvíli přemlouvat Jonasovo srdce k práci, dostal by infarkt sám.
Vyděšeně nadskočil, když se ho na předloktí dotkla studená ruka. Zalapal po dechu a cítil, jak jeho vlastní srdce udělalo kotrmelec mimo rytmus. Studená ruka patřila Jonasovi. Svíral Radka a koulel očima, jak se snažil dohlédnout na hadici, co mu trčela z krku.
„Sestro!“ zaječel Radek z plných plic. Opravdu nevěděl, jak se odstraňuje ten ďábelský přístroj.
„Uhněte,“ houkl na něho přidušený hlas ode dveří a do pokoje se vrhl člověk v bílém plášti.
Radek couvl, ale vyprostit se z Jonasova sevření nedokázal. Stáhnul se co nejdál a sledoval, jak muž v plášti zkušeně odpojuje hadici od ventilu a jemně ji vysunuje z Jonasova krku.
„Trochu jste nás překvapil, pane Quinne,“ říkal přitom konejšivým hlasem. „Ale jsme moc rádi, že jste se probral.“ Pomohl Jonasovi si sednout a poplácával ho po zádech, dokud nepřestal kašlat a lapat po dechu.
Jonas Radka pustil, až když si do obou rukou bral kelímek s trochou vody.

Michael snad stokrát sledoval krátký film z jiné doby. Létající Wraithové mu seděli pevně v hlavě a nechtěli ji opustit, i když se je snažil zapudit usilovnou prací na klonovacím zařízení.
Práce se trochu pohnuly, když Ace přitáhl Aiweho a držel ho v laboratoři téměř násilím. Bývalý obyvatel Via Dimidia byl největším trumfem v Aceově rukávu, ale přinutit ho ke spolupráci nebylo jednoduché. Poté, co v prvních týdnech po svém osvobození na požádání několikrát převyprávěl svůj příběh, prohlásil, že tu část svého života považuje za ukončenou a zcela ji odstřihává. Přinutit ho vzpomínat na odpornou chuť stravy a způsob její přípravy pro něj bylo jako noční můra. Ani kvůli Aceovi nechtěl ze svých zásad slevit a teprve pod pohrůžkou vysazení na neobydlené planetě se podvolil.
„Chci se tam vrátit,“ prohlásil Michael po mnohohodinové usilovné práci na zpevnění obalů pro lidské klony. Klony byly příliš křehké, takže nemohly růst v pružném kokonu, který se postupně přizpůsobuje jejich tvaru. Obal musel být od začátku dost velký na celý vývoj člověka, ohraničený pevnými stěnami a napuštěný tekutou výživnou esencí.
Původně se wraithští vědci rozhodli připravit pro vývoj klonů válce, ale ten tvar se jim pořád zdál tak nepřirozený, že se vrátili ke klasické protáhlé napodobenině vlastního vývojového stádia, upravené pro potřeby jiného druhu.
Ace zvedl oči od terminálu, kde se shromažďovaly údaje o podmínkách v klonovacím zařízení. Zdálo se, že bude konečně fungovat.
„Vrátit? Kam?“ zamračil se. Byl soustředěný na práci a každé vyrušení prodlužovalo všeobecný hlad.
„Do Kerys. Udělal jsem všechno, co jsi po mně chtěl. Růstové nádoby se ani nehnou, dokud nebude potřeba je otevřít, a je jich dost pro prvních tisíc klonů.“ Michael se nadechl, aby pokračoval, ale zůstal potichu a čekal. Na Ace bylo lepší netlačit, jeho rozhodnutí byla většinou správná a pokud to bylo v jeho silách, umožňoval svým podřízeným vlastní rozvoj.
Ace položil ruce po stranách ovládacího panelu a krátce se zamyslel.
„Dostaneš malou přepravní loď s hypermotorem, tři vojáky a… Aiweho. Zaměstnej ho něčím jiným, než jsou lidské klony, ať se trochu sníží to napětí, které z něj pořád cítím. Až se po deseti dnech vrátíte, budete o to víc pracovat tady.“ Přísně se na Michaela zadíval. „Jestli se nevrátíš v určenou dobu, bude to pro tebe mít rozsáhlé následky.“ Následky nijak nerozváděl, ale Michael si byl jist, že by jim neunikl, ani kdyby zmizel na druhém konci galaxie.
Zatím ho čekal asi dvouhodinový let hyperprostorem z planety s přijatelnou atmosférou, ve které se klonům mělo dobře dařit, na místo, kde nalezli Kerys.
Aiwe se netvářil tak nadšeně, jak by si Michael přál, ale bez protestů nastoupil do lodi, a když zjistil, že se o řízení nemusí starat, usadil se před počítačem a zadíval se na simulaci vývoje solární soustavy, ve které Kerys našli.
Po dvou hodinách malá wraithská loď našla ideální pozici přímo nad městem a Michael se rozmýšlel, jestli s ní přistane nebo ji nechá na orbitě a na povrch planety se dostane Šipkou.
„Jestli můžu, zůstanu tady,“ zvedl Aiwe hlavu od počítače. „Chci nahrát nejnovější údaje o zdejším slunci a nechat simulaci doběhnout.“
Michael se ušklíbl, ale nechal ho hrát si s daty. Pomocí Šipky se se všemi vojáky přepravili na planetu ke Kerys a začali s opatrnými výkopy na předem určeném místě, kde byla podle Michaela hala s dávnými královnami. Práce šla pomalu, protože museli každou hrst písku odnést dostatečně daleko, aby nedošlo k závalu jako posledně, ale během čtyř dnů se prohrabali k velké prosklené kupoli, pod kterou se skrýval sál s královnami. Vyříznout v křehkém stropu budovy otvor dostatečně velký, aby se jím Michael mohl protáhnout, bylo v porovnání s odstraňováním písku krátké. Sotva půl dne trvalo, než se mohl spustit na laně do útrob obrovské haly, a dalších několik hodin, než našel nenápadné otvírací zařízení, kterým se dostal do podzemního sálu.
Jeden z vojáků šel s ním, druhý byl v hale pod kupolí a třetí zůstal na povrchu, aby si mohli předávat zprávy s lodí, kdyby se Aiwe na oběžné dráze dostal do nesnází.
Michaelovi se zdálo, že každou vteřinu snad vybuchne nedočkavostí, a při otvírání posledních dveří se mu třásly ruce.
Dveře byly zaseknuté, mechanizmus se marně namáhal oddálit obě křídla od sebe, až s pomocí vojáka se Michaelovi podařilo je rozrazit. Zavrávoral přitom vzad a to mu zachránilo život. Ve dveřích se objevily dlouhé ruce, vtáhly bránícího se Wraitha dovnitř a dveře se zase zaklaply.
Michael zůstal zaraženě stát před zavřeným vstupem. Takto si svůj příchod nepředstavoval. Dotkl se otvírání a tentokrát se dveře otevřely už bez protestů. Opatrně nakoukl do haly a pár metrů od sebe uviděl souboj dvou posledních královen, jedné s křídly a druhé ‚obyčejné‘. Zápasily nad vysušenými těly vojáka a ostatních Wraithek. Michael se domníval, že má okřídlená navrch, ale královna bez křídel se téměř nemožným pohybem vyvlékla z jejího sevření a přitiskla jí ruku na hruď.
„Ne!“ Michael zapomněl na nebezpečí, které mu hrozí, a vrhl se zachránit Wraithku s křídly.
Obě se na něj podívaly, pustily se a se zubatými úsměvy se k němu rozběhly.
Zarazil se a couvnul za dveře. Než se k nim královny přiblížily, nechal těžké pláty kovu zajet na původní místo a dveře zacvakly Wraithkám přímo před nosy. Jejich zlostný křik nebyl skrz zavřený vchod slyšet.
Michael se opřel zády o stěnu a zhluboka vydechl. Měl si uvědomit, že po odpojení ZPM se komory automaticky otevřou a královny po tisíciletích ve stázi budou vyhladovělé k nepříčetnosti, ale touha po genetické modifikaci křídel mu zatemnila myšlení.
„Z orbity hlásí akutní nebezpečí,“ ozval se voják, který stál původně pod kupolí. „Aiwe požaduje náš okamžitý návrat.“
Michael se podíval na zavřené dveře a rozběhl se k zauzlovanému provazu. Voják právě zmizel za okrajem vyříznutého otvoru. Michael na provaze chytil první uzel, a co nejrychleji šplhal dál, oba Wraithové na povrchu planety začali provaz vytahovat, aby se co nejdřív dostal nahoru. Sotva se dotkl nohama země, rozběhli se k Šipce. Vyletět s ní k lodi bylo dílem okamžiku.
Aiwe stál u ovládání motorů, a sotva Šipka přistála v lodi, zapnul hyperpohon a zmizel ze solární soustavy.
„Co se stalo?“ houkl na něj Michael.
„Nevšiml sis?“ zeptal se Aiwe. „To slunce, co se mělo stát supernovou před tisícovkami let, se k tomu kroku rozhodlo právě teď.“
Michael se konečně podíval na obrazovku a údaje, které naskakovaly na připojeném panelu. Aiwe měl pravdu, vyvázli doslova v poslední vteřině.
Michael si přejel prsty po čele, když si uvědomil, že planeta s wraithským městem – jediným městem, které kdy Wraithové zbudovali – mu zmizela pod rukama ve chvíli, kdy se blížil k jednomu z největších tajemství, jaké si dokázal představit.
„Co jste našli?“ zeptal se Aiwe po odmlce vyplněné očekáváním, jestli mu někdo poděkuje za záchranu života.
„Nic,“ potřásl Michael hlavou. „Královny zešílely dlouhou hibernací a hladem. A pak bouchlo slunce.“ Temně se ušklíbl. Bylo to pro jeho život typické, nikdy nedokázal všechno, co potřeboval nebo chtěl.
„Jsme naživu.“ Aiwe se neovládl a trhl rameny na znamení, že ho královny nijak zvlášť nezajímají.
Michael se po něm překvapeně otočil. „Zjistil jsi nebezpečí včas, abys nás stačil varovat. Bylo dobře, že jsi tady zůstal,“ řekl s pokývnutím hlavy.
Aiwe usoudil, že většího ocenění se nedočká, ale na druhou stranu to bylo víc, než čeho se mu dostávalo v jiných případech.
Jeden z vojáků se otočil k Michaelovi a podal mu přenosný datový modul. Jeho telepatická komunikace byla strohá, přesto jasně vyjádřil, že jsou to data stažená z místa pod kupolí, kde stál na stráži.
Michael otáčel modulem v prstech, a pak ho zasunul do ovládací desky. Připojený monitor dvakrát prskl a zůstal temný. Data byla zřejmě tak poškozena, že je počítač nedokázal přečíst. Michael vytáhl modul a schoval ho do kapsy. Až bude mít čas, pokusí se informace obnovit, teď se museli připravit na přílet k novému klonovacímu zařízení a tvrdou práci, která je v něm čekala.
Aiwe upíral nepřítomný pohled na údaje o hyperprostorovém letu a lehce se usmíval.

[Aiwendill]

Jupiiiii, dekuju...

[andoriel]

To já děkuju za komentík, Aiwe
Snad se Ti pořád bude líbit i mimoňka

vynikající díl

[Aiwendill]

Hehe, tu mimonku daj aj forum... mas na to predsa drobnosti mimo misu...

[andoriel]

Děkuju, posedlíku

Ano, Aiwe, čekala jsem na Tvé svolení - mimoňka je pro Tebe
Jdu ji tam dát...

Pěkné, ale wraithské královny by bez žrádla sežrali zbytek wraithské populace aby se najedly

[andoriel]

Děkuju, Ondro

Kdyby v Kerys nějaký zbytek wraithské populace byl, určitě by to královny udělaly Bohužel pro ně je zavřeli do nějaké hibernace, populace odletěla nebo vymřela a celé město zavál písek. Jediní, koho mohly na planetě potkat, byl Michael a jeho pár Wraithů.

Dobré a jasné.
Prvá aj druhá časť príbehu.

[andoriel]

Děkuju, děkuju, Puk

Nebo taťko Šmoulo?

Už len Šmoula.

[andoriel]

Bavte se

33. Rozcestí

„Jenn, prosím…,“ Rodneyho hlas se třásl obavou. Jennifer se na něho křečovitě usmála a hned nato se jí tvář zalitá potem stáhla bolestí.
„Doktore, udělejte něco!“ vyjel Rodney na muže v bílém plášti postávajícího u dveří.
Doktor si Jennifer prohlédl z místa, kde stál, a pokrčil rameny. „Zatím se nedá nic dělat, vydržte, všechno probíhá dobře.“
Doktor McKay na lékaře vytřeštil oči. „Probíhá dobře?“ zopakoval nevěřícně.
„Rodney, to je v pořádku,“ zašeptala Jenn a stiskla manželovi ruku.

„Jmenuje se Elizabeth,“ vyprávěl Rodney za tři dny a mával přitom otevřenou lahví s pivem. John Sheppard se pousmál, pozvedl vlastní láhev k přípitku a odpustil si poznámku, že stejnou větu Rodney opakuje celé dvě hodiny od Johnova příchodu.
„Kdy přijdou domů, Rodney?“ zeptal se.
Doktor McKay se zachmuřil.
„Nevím,“ zahučel. „Ale Elizabeth…,“ začal znovu s oslavnou ódou na své první a zatím jediné dítě. John ho nechal povídat a přemýšlel, kdy se bude muset zvednout a nechat čerstvého otce svému osudu. Čekal ho první větší koncert v místním klubu. Kytara stála připravená u dveří a v kapse jejího obalu byl zastrčený seznam písní, které by měly tento večer zaznít. Jen těžko se soustředil na něco jiného než na svůj nadcházející výstup.

„Teda, povím vám, sleč… pa…“ Andrew McMaholn se zarazil hned na začátku věty a zůstal zírat na Andoriel. Stála před maličkým srubem uprostřed hor, choulila se do velikého hrubého svetru, rukama se ho snažila přitáhnout víc k tělu, aby lépe hřál, a kolem hlavy jí ve větru divoce poletovaly šedivé vlasy.
„Zabloudil jste?“ zavrčela na něj bez pozdravu.
Andrew se důležitě narovnal a zpražil ji povýšeným pohledem.
„Mám za úkol provést sčítání lidí, kteří přežili pandemii. Žijete tady sama?“ Znovu přejel očima maličký domek a napadlo ho, jestli se tam vůbec vejde aspoň jedna osoba.
Andoriel se zašklebila, ale ovládla uštěpačnou poznámku, protože jí došlo, že jí Andrew nepoznal. Byla by ráda, kdyby to tak zůstalo.
„Vaše jméno?“ McMaholn vytáhl úředně vyhlížející blok a obyčejnou tužku a netrpělivě s ní poklepával na otevřené stránce bloku.
„Jane Smithová,“ odsekla Andoriel, ani se nad tou lží nezačervenala.
„No, paní Norová, to se vám jméno hodně změnilo,“ řekl Andrew s nepříjemným úsměvem a začal něco čmárat do bloku.
„Když to víte lépe, proč mě otravujete?“ zeptala se ho Andoriel. Přinutila se vykouzlit na tváři něco podobného přívětivému úsměvu. „Šťastnou cestu.“ Otočila se a chtěla za sebou zavřít dveře. Nepovedlo se, protože se mezi nimi objevila těžká vojenská bota.
„Ještě jsme neskončili,“ ujistil ji Andrew, silou jí vytrhl kliku z ruky a vecpal se dovnitř.
„Koukej vypadnout!“ houkla na něj rozzlobeně.
Jenom pokrčil rameny a roznášel smetí ze svých bot po celém domě. „Musím všechno pečlivě zaznamenat,“ prohlásil.
Andoriel se chtěla protáhnout kolem něho, ale chytil ji za loket a vláčel ji s sebou, dokud neskončili v malém obývacím pokoji. Strčil ji do křesla a postavil se přímo nad ni.
„Kolik vás tu bydlí?“ vypálil na ni.
Okamžik na něj zírala neschopná zuřivostí slova, pak se ovládla, pohodlně se opřela a zapletla si prsty v klíně. „Osm,“ šeptla a zamrkala.
„Tolik?“ podivil se, ale pečlivě si zapsal počet obyvatel.
„Kde jsou ti ostatní a jak se jmenují?“ vyptával se dál.
„Pracují v lese,“ pokračovala Andoriel sladkým hláskem. „Nejraději mám Šmudlu, je takový maličkatý a moc milý, ale i ostatní jsou na mě moc hodní, víte? Nechali mě tady bydlet. Nemáte jablíčko?“
„Šmudla,“ opakoval si Andrew, jak zapisoval nové jméno. „A ti ostatní?“
Andoriel znovu zamrkala a v koutcích úst jí zacukalo. „Pak je tady Kejchal a Rejpal a Stydlín. To jsou celkem čtyři? Tak ještě Prófa, Štístko a Dřímal. Myslím, že víc jich nevymysleli.“ Spokojeně se na Andrewa zašklebila. „Opravdu nemáte jablíčko?“
Andrew cítil, jak v něm bublá tichá zlost a hrozí, že se dostane až přes okraj jeho trpělivosti.
„Kolik vás tady je?“ zeptal se potřetí.
Andoriel se ušklíbla a neodpověděla.
„Jak chcete,“ povzdechl si teatrálně Andrew, sedl si do vedlejšího křesla a natáhl nohy. „Počkám, až přijdou všichni ostatní.“

„Nemůžu tady zůstat, Matte. Matka zemřela a já… vlastně ani nevím, jestli to byla nebo nebyla moje matka. Musím si moc věcí promyslet.“ Carson zmlkl a zadíval se na toho velkého člověka, kterého si při honbě za léčbou pandemie tolik oblíbil. Skoro se před ním prořekl, že si není matkou jistý, protože je klon, zarazil se až na poslední chvíli.
„Jedeš hledat sám sebe někam do horoucích pekel,“ shrnul Carsonovu nesouvislou řeč Mattew Winkler. „A mě tady necháš v mé soukromé noční můře,“ dokončil Matt myšlenku. Od té doby, co umřela Cynthie, býval náladový a nesnášel žlutou barvu ve všech podobách.
„Slíbil jsem pomoc. Žádný lékař jim tam nezůstal a lidi začali umírat na ty nejobyčejnější nemoci. Není to jiná galaxie,“ pousmál se Carson nad soukromým vtipem, „je to jenom Afrika. Tady za rohem.“
„Afrika,“ odfrkl si Matt. „Střední Afrika jsi chtěl říct. Mor, svrab, cholera a spousta dalších taškařic. Potřebuješ si ještě něco dokázat? Nestačilo ti, co se dělo nedávno?“
Carson si zhluboka povzdechl. Matt měl pravdu, potřeboval si dokázat, že je opravdu doktor a ne jenom nějaký klon z podivného experimentu. Potřeboval si to dokazovat každý den, aby ho vůbec mohl přežít.
„Než si stačíš uvědomit, že tady nejsem, budu zpátky,“ ujistil Matta. „Půl roku není přece žádná dlouhá doba.“
Doktor Winkler se na Carsona pochybovačně podíval, ale všechny další poznámky a připomínky si nechal pro sebe. Bylo mu jasné, že se Beckett za půl roku nevrátí, protože bude mít moc práce se záchranou nejméně miliónu pacientů, a pokud se mu podaří všechny vyléčit, najde si o pár desítek kilometrů dál nové.

„Slyšel jsem všechno, ale nedokázal jsem ti odpovědět. A stejně jsem nechápal, co jsi mi to říkal. Kam jsem se měl nebo neměl vrátit?“ Jonas Quinn seděl v parku u nemocnice, choulil se v tenkém proužkovaném županu a s očekáváním se díval na Radka.
Doktor Zelenka upíral oči do holých větví nedalekého stromu a po Jonasovi jenom kratičce zašilhal.
„Nevím. Napovídal jsem ti toho moc. Lékaři tvrdili, že to nevnímáš, ale stejně jsem mluvil,“ pokrčil rameny.
Jonas měl trochu jiné uspořádání mozku, takže to, co by člověka ze Země spolehlivě zabilo, jemu smazalo vzpomínky. Kvůli elektrickému výboji se z Jonase Quinna stal, aspoň podle toho, co si pamatoval, pozemšťan. Na Kelownu úplně zapomněl.
„Už nechci být technik,“ změnil téma hovoru. „Není to kvůli tobě, ale nechci další šlupku. Měl jsem teď spoustu času na přemýšlení a napadlo mě, že bych chtěl někam, kde je volné nebe.“ Zvedl hlavu a zadíval se do bezmračné oblohy. „Pořídím si nějaké zemědělské náčiní a požádám o kus půdy. Je jí všude ladem dost. Budu chovat ovce a žena může příst a tkát. Látky budou vždycky třeba.“
Radek chtěl říct, že Jonas nemá ženu, ale přišlo mu líto ničit mu sen hned na začátku. Třeba se pro něj nějaká zlatá přadlena najde.
„Jmenuje se Pauline,“ usmál se Jonas. „Kouká na nás támhle za tím oknem,“ ukázal rukou někam k budově nemocnice.
„Pauline,“ hlesl Radek. Nenapadlo ho, že si Jonas najde přítelkyni hned, jak se trochu vzpamatuje, ale to překvapení bylo příjemné. „Bude svatba?“ zeptal se s nedočkavým úsměvem.
Jonas pozvedl obočí a zajel si rukou do vlasů.
„No, budeme muset počkat, až se oba dostaneme ven z tohohle blázince. Pak bude svatba.“
Radek poposedl na lavičce. Čekal, kdy dostane pozvání. Ticho se protahovalo. Jonas si začal prohlížet nehty u rukou, kopal do kamínků v dosahu nemocničních pantoflí a koukal, kde co lítá.
„Tak dobře,“ vzdal to doktor Zelenka. „Hodně štěstí tobě i Pauline, Jonasi.“
Jonas se rozesmál. „Tak snadno se z toho nevyvlečeš. Svědek přece nesmí na svatbě chybět a Pauline by mi neodpustila, kdybych vás neseznámil. Navyprávěl jsem se jí o tobě dost a dost.“
Radek se na Jonase podezřívavě zadíval.
„Neboj,“ plácl ho Jonas do ramene. „Co by se o tobě dalo říct špatného? O ničem nevím.“
Radek zakoulel očima, ale všechny komentáře si raději nechal pro sebe.

John Sheppard v zákulisí balil kytaru a každou chvíli zvedl hlavu, aby se přesvědčil, že se v sále ještě pořád najde pár lidí, kteří nepřestali tleskat. Netušil, že směska písniček od Johnnyho Cashe bude mít takový ohlas. Přidal k tomu dvě svoje vlastní skladby, které si zapsal potom, co mu Rodney zavolal, že má dceru, a ty měly úspěch, pokud to bylo vůbec možné, ještě větší.
Než zmizel v patře ve svém pokoji, zastavil ho majitel klubu, nabídl mu další tři vystoupení během jednoho týdne a velice slušnou provizi. Také mu do ruky strčil láhev whisky a osobně mu do pokoje přinesl pozdní večeři.
John nad tím kroutil hlavou, ale žádné výhodě se nebránil. Ještě v noci sepsal další tři písničky a hned v dalším vystoupení je zařadil do seznamu.
Byl to už pátý klub a John začínal mít dojem, že některé tváře jsou mu známé z předešlých vystoupení v jiných městech. Fanoušci? zašeptala mu ješitnost. Neodehnal ji, jako už několikrát předtím. Nechal to příjemné slovo převalovat v hlavě, dokud mu sklenka alkoholu nepomohla usnout.
Když po čtrnácti dnech odjížděl, nechával za sebou velice spokojeného majitele klubu, kterému zvedl zisky k závratným výškám, a několik zlomených dívčích srdéček.
„Sice to není létání,“ mručel si pro sebe při výjezdu z města, „ale rozhodně se mi to líbí. Moc se mi to líbí.“ Zatvářil se jako spokojený kocour. Pozornost publika a zvlášť dam a slečen mu dělala moc dobře.

„Byl to vtip,“ připustila Andoriel. „Přiznávám se. Bydlím tu sama. Chceš oběd?“
Andrew k ní pomalu otočil pohled a zašklebil se. Nečekal, že odhalení přijde tak rychle, a nabídka oběda ho překvapila ještě víc. Byl by blázen, kdyby odmítl.
„Jak ses k tomu dostal?“ zeptala se Andoriel, když mu podruhé nandávala na talíř kus pečeného masa a přihodila pár malých kousků zeleniny, jen tak aby se neřeklo. „K tomu sčítání lidu,“ upřesnila.
Andrew nemohl hned odpovědět, protože právě usilovně žvýkal. Netušil, jaké koření použila, ale u takové pochoutky by dokázal sedět ještě několik dní. Rozhlédl se po srubu a představil si… Ne, napadlo ho, když se očima dostal až k Andoriel. Jsou věci, které by prostě nemohl.
„Požádali mě,“ pokrčil rameny a hřbetem ruky si otřel kapku tuku, co mu stékala po bradě a lechtala ho. „Potkal jsem jednu vojenskou jednotku ve městě mrtvém po pandemii a přidal jsem se k ní. Potřebovali to,“ řekl naprosto vážně. „Od té doby jsem zase ve službě.“
„Potřeboval jsi to,“ prohodila Andoriel. „Řád byl pro tebe vždycky důležitý.“ Sebrala mu prázdný talíř a strčila ho do dřezu s horkou vodou.
„Takže sama?“ ujistil se. V rukou už zase svíral blok a tužku.
„Vidíš tu snad nějaké trpaslíky?“ ušklíbla se na něj.
Se skřípěním odstrkované židle vstal a odešel. Nerozloučil se, neohlédl se, jen vyšel ze dveří a dal se cestou, která by už zase potřebovala vysypat štěrkem. Dole u silnice na něho čekalo auto. Kdyby tušil, že s ním vyjede nahoru, ušetřilo by mu to půl hodiny ostré chůze, ale taková svižná procházka po vydatném obědě nebyla od věci.
Andoriel se přesvědčila, že skutečně odešel, a s úlevným výdechem se pustila do zametání podlahy, kde po Andrewovi zůstaly hromádky větviček, spadaného listí, jehličí a štěrku z cesty. Při jednoduché práci ji napadlo, že už je asi moc dlouho odříznutá od společnosti, když má potřebu si na něco hrát i před takovým, jakým je Andrew.
Další den ráno hodila na zadní sedadlo auta tašku s pár nezbytnostmi, pohledem se rozloučila s domkem a zašeptala slib, že se vrátí.
Za dva dny večer jela po pobřeží na jih a cítila, jak jí slunce těsně před západem hřeje víc, než v plném létě u jejího srubu. Byla rozhodnutá zastavit se až někde, kde je horko i ve stínu a moře teplé jako kafe.
„Kafe,“ vydechla, protože právě uviděla vývěsku plnou kávových zrn.
Zastavila přímo pod ní, vypnula motor a vešla do kavárny obložené tmavým dřevem.

vynikající díl

[andoriel]

Děkuju, posedlíku

[Aiwendill]

Líbilo... moc...

[andoriel]

Děkuju, Aiwe

Prestávam prispievať s pripomienkami a podobne.

Toto je spoiler!!!:

Nieje čo kritizovať.

Ok teda. Opäť dobrá časť a kvalitný dej.
Viac asi nevymyslím.

[andoriel]

Děkuju, Puk

Už jsem se lekla, že jsi mě zavrhl

Nu trochu romantické to bylo