SG:ZDP -111. Na Věčných Časech - KONEC (+PDF za Obsahem)

[andoriel]

Děkuju, Ondro

Romantické? Rodney s Elizabeth? Jonas s Pauline? John s kytarou? Nebo Andoriel se sedmi trpaslíky?
Máš pravdu, spousta romantiky a žádní mrtví. Je to nepořádek, ale neboj, časem to napravím

To zas tak nemusíš, stačí že umě umírají, až moc často ALAK a Wraithy
a to nemluvě o Forlinovi

[Strýček Forďa]

Andoriel: Jen jich hezky pár zabij...A pár myslím, hodně...Už mě nebaví, že to vraždění musím tahat jen sám se St0rmem...

[Aiwendill]

Nech brouka žiiiiiiiiiit...

[Strýček Forďa]

Dobře, já budu ten satanův hlásek v tvé hlavě a Aiwe tvoje svědomí... (ou, moment, ty žádné nemáš...) Takže jako tvůj hlásek ti říkám: "Zabij ho!"

[andoriel]

Aiwe - uvidíme
Forďas - co je svědomí? A očekávala jsem od Tebe něco jiného Očekávala jsem, že mi napíšeš: Zabij je všechny!

[Strýček Forďa]

Musím postupně... Jsem jako rakovina objevím se nepozorovaně a začnu tě požírat zevnitř, a když si konečně uvědomíš, co se děje, tak už je pozdě a temnota tě kompletně pohltí... Jsi velmi nedočkavá na setkání s čistým zlem... Tudíž věci urychlíme...

"Find them... Kill them... Find them... Kill them... Find them... Kill them... Find them... Kill them..."

Nenech se jím ovlivnit Andoriel

[Strýček Forďa]

Andoriel: Neposlouchej tu měkotu, věř mě, dotěrnému hlásku v tvojí hlavě, co ti vždy tak dobře poradil...
Kill them... Kill them all!!!


Ondra: Tebe neposlechne, je už plně v mojí moci...
Ale kdykoliv si vzpomenu na tu tvoji reakci, když jsmem ti poslal kapitolu na korekci... prej: "Zas je všechny postřílel!!! U toho vždy umřu smíchi...

[andoriel]

Ale, ale pánovééé
Jako byste nevěděli, že si to stejně napíšu podle sebe Navíc už je hotových přes padesát kapitol, tak se nechte překvapit. Můžu slíbit ještě trochu romantiky, Olafa, nějaké ty mrtvolky, posledního přeživšího hada, Andělína...
No, pár věcí se ještě stane, než bude konec

[Strýček Forďa]

Jupí!!! Mrtvoly!!! Nejsem poslední!!! Nezůstal jsem posledním vrahem vesmíru!! Jupí!!!

[andoriel]

Bavte se

34. Umělá strava

„Blééé.“ Anat se otřásla a s výrazem odporu odstrčila svou první snídani z nového zařízení.
Klony byly vytvořeny bez vyšších mozkových funkcí. Po vyjmutí z upraveného kokonu dokázaly sotva pohybovat končetinami. I krmení bylo velice obtížné, takže se Ace nakonec rozhodl, že bude lepší zpracovat klony hned po vyjmutí z kokonů zkrmením nebo umístěním do zámotku a nezatěžovat se potravou pro potravu.
Anat se znovu otřásla a otočila se k pozůstatkům zády, aby se na ně nemusela ani dívat.
Ace, Aiwe a Michael stáli u stěny a čekali, až se královna dokáže nadechnout.
„Tohle byla tvoje strava?“ podívala se na Aiweho s hrůzou v očích. Aiwe se jen mlčky poklonil. Neměl co říct, když všichni v místnosti věděli, že je to pravda.
Anat se zhluboka nadechla a přinutila se ohlédnout po vzorku, který jí předložili k posouzení.
„Je to odporné,“ prohlásila s koutky úst svěšenými dolů a sevřela pěst krmné ruky, jako kdyby byla rozhodnutá se takového odporného kusu už nikdy nedotknout. Zamyšleně se zadívala před sebe a pomalu se narovnala v zádech. „Ale přežít se na tom dá,“ řekla si tiše spíš pro sebe než pro čekající vědce. Věnovala podlaze další dlouhý pohled, a pak zvedla hlavu. „Dobrá. Pokračujte v přípravě klonů, začněte hotovou stravu přidělovat na lodě naší frakce a vymyslete, jak zařízení přenést do vesmíru a připravit ho na dlouhou cestu do jiné galaxie.
Ace přikývl. Tvář měl bledší, než bylo obvyklé, a nebylo to jenom tím, že před ochutnávkou pro královnu prověřil vhodnost stravy sám na sobě. Věděl, že příkaz k opuštění Pegasu v sobě nese i problém s výrobou klonů cestou. Jedna věc byla nakrmit hordu Wraithů na jednom místě, jiná věc byla připravit takové zařízení na cestu bez možnosti přistát na vhodné planetě a provést nutné opravy. Naplnění zásobáren všech lodí nemohlo stačit na uspokojení hladu stávajících členů wraithského společenství rozhodnutého k letu na slibované bohaté pastviny nehledě na to, že za období cesty měla Anat v plánu rozmnožit své vojsko, jak jen bude možné. Hodlala spojit síly všech královen a vytvořit vojáky i důstojníky ve velkém množství. Vpád do nové galaxie bude muset být nejen nečekaný, ale hlavně drtivý, aby se lidské populace na planetách nezmohly na žádný odpor.
Trojice vědců opustila královniny komnaty a zamířila do jedné z laboratoří, které nechal Ace zbudovat přímo na planetě vedle klonovacího zařízení.
„Mám představu,“ řekl Aiwe a mhouřil oči, jak se mu před nimi rozbíhalo možné řešení.
Ace a Michael se na něj s očekáváním zadívali a po svolení s ním sdíleli jeho nápad.
„Bude to náročné,“ zamyslel se Ace. „Ale proveditelné.“
Michael se na Aiweho zadíval tak divným pohledem, že se bývalý obyvatel Via Dimidia nervózně ošil.
„Na wraithské myšlení trochu netradiční pojetí,“ začal Michael a šlehl očima po Aceovi, jestli na jeho tváři neuvidí výsměch, ale velitel se tvářil jako vždy neurčitě. „Nicméně by takový stroj mohl posloužit svému účelu. Aby měl dostatek prostoru, budeme pro něj muset vyčlenit celou jednu loď,“ dokončil.
Ace se otočil k obrazovce, aby zadal instrukce pro první simulace nového mobilního klonovacího zařízení, které si Aiwe přestavil, a také, aby skryl malý trpký úsměv nad tím, že wraithské přežití a cestu do jiné galaxie připravují podivíni a vyvrhelové.

Telepatický pokyn od královny Anat zastihl Ace při zadávání složitého vzorce uzavírajícího konečnou sekvenci další simulace. Jeho rozzlobené zavrčení se jí moc nelíbilo, ale souhlasila, že než ji navštíví, může dokončit rozdělanou práci.
Čekala na něj pohodlně usazená v křesle a volnou chvíli si krátila debatou s velitelem své lodě. Sotva se Ace objevil ve dveřích, poslala Krabata pryč. Velitel se netvářil příliš nadšeně, a než opustil místnost, zamračil se na Ace, jakoby ho z něčeho obviňoval.
„No,“ začala královna, zavrtěla se v křesle a nechala vyklouznout koleno z rozparku svých šatů. „Otázka stravy je konečně vyřešena. Moje frakce už nebude trpět hlady, i když,“ pokrčila nos, „to nebudou právě příjemné hody. Zůstaneme naživu a můžeme se vydat do Mléčné dráhy. Dokonce budeme moci nakrmit mnohem více Wraithů, než máme teď k dispozici. Bude to potřeba, jak dobře víš. A také,“ vstala a došla těsně před Ace, „budou potřeba nové královny, které by vedly společné armády k ovládnutí nové galaxie.“ Zadívala se mu zblízka do očí. „Bylo by vhodné, kdybys podstoupil aktivaci.“
Ace nasucho polkl. Takový závěr královniny řeči nečekal. Myslel si, že bude chtít další lodě, víc klonů s lepší chutí, modré z nebe na šaty… O půl kroku ustoupil a sklonil hlavu.
„Bude mi ctí, pokud novou galaxii ovládne naše společná genetická linie. Rád podstoupím aktivaci, jen mě, prosím, na nezbytně dlouhou dobu uvolni ze svých služeb na všech projektech, abych mohl projít změnou a seznámil se s novými funkcemi svého těla.“
Anat se zamračila. Nenapadlo jí, že bude potřeba nějaký čas, po který nebude Aceův mozek k dispozici. A seznamování se? Žádný jiný Wraith po ní čas na takové zkušenosti nechtěl.

Zak opatrně vyprostil další dozrálý klon z kokonu a předal ho dvěma vojákům, aby ho odvedli ke skupince čekající na přenos Šipkou do blízké lodi. Všiml si přitom, že k němu pomalu míří Michael a Aiwe a při rozhovoru mávají rukama. Byl to tak nezvyklý pohled, že se Zak narovnal a díval se na oba vědce, dokud k němu nedošli.
„Ten pohyb bude skoro neznatelný, nijak je to neohrozí,“ říkal právě Aiwe.
„Jestli se zase začnou rozpadat jako na začátku pokusů s klonováním, tak si to někdo odskáče,“ vrčel Michael.
„To už je přece vyřešené, ne?“ odsekl Aiwe a zvedl hlavu, jak zachytil telepatický signál. „Musím jít. Anat něco chce,“ řekl a otočil se k odchodu.
Michael počkal, až se Aiwe dostal z doslechu a trochu posměšně zašeptal: „Chtěl jsi říct královna Anat a je mi ctí, že mě potřebuje.“
Zak se sklonil k dalšímu kokonu, aby skryl úsměv, a začal odstraňovat vrchní část pevného obalu.
„Je jich dost?“ zeptal se Michael a sledoval, jak se podivný růžový tvor neurčitého pohlaví vrávoravě staví na nohy a kymácivou chůzí se za podpory vojáků vleče k čekající skupince.
„Zatím posíláme na každou loď dvacet vzorků a do prázdných kokonů hned připravujeme nové zárodky k růstu.“ Zak kývl hlavou k místu, kde dvojice vědců vkládala třesoucí se kuličku rosolu do výživného roztoku. Všiml si Michaelova pohledu. „Roztok má dostatek živin, stále je doplňujeme,“ ujistil ho.
Michael automaticky přikyvoval a přemýšlel, kdy bude mít chvíli času, aby se vrátil k poškozenému souboru z Kerys. Už se mu podařilo zjistit, že je možné data obnovit, ale vyžadovalo to čas a spoustu počítačové kapacity, kterou teď nemohli postrádat.

Aiwe odcházel od Anat a motal se skoro stejně jako klonovaná strava po vytažení z kokonu. Ani v nejdivočejších snech, a že jich měl stále dost, ho nenapadlo, že by mohl být vybrán pro aktivaci. Anat mu sice hned sdělila, že bude k dispozici jedné z níže postavených královen, ale už jen ta představa, že by… ne, na to jeho představivost prostě nestačila.
„Tak copak chtěla Anat?“ zeptal se ho Michael, který se právě vrátil do komplexu laboratoří, a první, na koho narazil, byl trochu zmatený Aiwe.
Oslovený Wraith se na něho podíval nepřítomným pohledem a zavrávoral.
Michael ho chytil za loket a postrčil ke zdi, aby se měl kde opřít.
„Něco se ti stalo?“ zeptal se. Nebyl by rád, kdyby se Aiwe nemohl zúčastnit stavby mobilního klonovací zařízení, protože některé detaily byly zatím uloženy jenom v jeho mysli.
Aiwe zavrtěl hlavou a začal se rozhlížet chodbou. „Nevíš, kde jsou tady biologové? Nějak jsem zapomněl, kde…“ Hlas se mu vytrácel, až zmlkl docela.
Michael ukázal před sebe. Laboratoř vyrábějící klony byla dva kroky od místa, kde se Aiwe opíral o stěnu.
„Ne, ne, ne,“ vrtěl hlavou Aiwe. „Potřebuju ty aktivační.“
„Cože?“ Michael vytřeštil oči.
Aiwe se na něj konečně vědomě podíval a musel se usmát. „Tak víš, kde jsou?“ zeptal se a zase zvážněl.
Michael pokynul rukou vlevo a odvedl Aiweho k nenápadnému vstupu, kterého by si Aiwe sám asi nevšiml. Počkal, až pořád trochu zmatený Wraith položí ruku na otvírání, a vydal se do své laboratoře. Než do ní vešel, napadlo ho, že tam možná bude čekat pozvání k aktivaci i na něho, ale žádný takový vzkaz u jeho pracovního místa nebyl.

Aiwe zůstal stát hned za dveřmi a oči mu těkaly po laboratoři a jejích zařízeních. Musel se silou vůle držet, aby se neotočil a neutekl. Dávno pohřbené vzpomínky ho zavalily jako lavina a kreslily mu před vnitřním zrakem neuvěřitelně ostré obrázky z let v asuranském výzkumném zařízení.
„Aiwe?“ zeptal se ho vysoký holohlavý Wraith. Přiblížil se tak tiše, že si ho Aiwe vůbec nevšiml. Přikývl a nechal se odvést temně šedému hladkému lehátku. „Odlož veškerý oděv a lehni si,“ přikázal mu holohlavý Wraith a odvrátil se stranou, aby si přichystal nástroje. Aiwe si prohlédl lehátko, a pak se zadíval na podlouhlou kovovou mísu plnou dlouhých tenkých jehel.
„Pospěš si,“ zavrčel Wraith, ani nezvedl hlavu od práce.
Aiwe se pomalu svlékl, šaty složil na hromádku na připravenou židli a položil se zády na tmavou studenou desku lůžka.
„Nech svaly uvolněné, ať jehly najdou své místo a nemusím tě bodat víckrát, než je nutné,“ řekl Wraith a jistou rukou zarazil první hrot do Aiweho ramene.
Aiwe přimhouřil oči nad očekávanou bolestí, ale nebyla tak velká, jak se obával. Jehly přibývaly a tělem se mu začal rozlévat brnivý pocit neskutečnosti.

„Každý den můžeme vyjmout ze zařízení na planetě dvacet klonů a vložit místo nich nové zárodky. Při kapacitě tisíc kokonů to obsáhne padesátidenní cyklus zrání, který je zapotřebí ke vzniku plnohodnotné stravy. Aiwe navrhl pohyblivé zařízení, kde bude jednodenní dávka zralé stravy na dobře přístupném místě, tam dojde k vyjmutí klonů a vložení nové sady. Upravíme jednu loď. Bude tam klonovací zařízení ve větším měřítku, než je tady, velká zásobárna pro uskladnění dospělých klonů a malé zázemí pro obsluhu. Simulace probíhají a žádné velké problémy se zatím neobjevily.“ Ace stál před Anat a seznamoval ji s nejnovějším projektem jejího plánu na dosáhnutí Mléčné dráhy.
„Je vyřešen problém se zásobováním během cesty,“ uzavřela jeho monolog. „Regenerační proces v prostoru mezi galaxiemi bude probíhat mnohem pomaleji, ale budeme mít dost času. Velké části posádek budou ve stázi, ale mohou se budit na krmení, aby byli všichni po příletu silní.“ Zamyslela se. „Budeme potřebovat víc lodí. Ale to už není tvoje starost,“ zvedla hlavu. „Aiwe už svůj proces dokončil, teď je řada na tobě. Nenechávej mě čekat.“ Poslední věta zněla jemnou výhrůžkou.
Ace sklonil hlavu na pozdrav a odešel. Nepospíchal do biologických laboratoří, nejdříve odletěl na svoji loď na orbitě, aby zkontroloval její chod a vydal další příkazy, pak se vrátil do své laboratoře na planetě a spustil další sadu simulací, které poběží, zatímco bude podstupovat zákrok, teprve potom stanul před nenápadnými dveřmi a s rukou nad vstupním panelem zaváhal. Věděl, co ho v následujících hodinách čeká a nebyl si jistý, jestli opravdu touží to podstoupit. Jeho bývalému zástupci ten zásah změnil celý život – a zkrátil ho. Představa, že se nebude bez problémů a zcela ovládat, se mu nelíbila. Ohlédl se směrem, kde měla své pokoje Anat a výraz tváře se mu změnil. Bez dalšího otálení otevřel laboratoř a vstoupil.

Zak klečel u potoka, který tekl nedaleko jejich stanoviště s rukama po lokty ponořenýma do ledového proudu vody. Každých dvacet pět hodin vyndával z kokonů zralé klony, které kolem sebe cákaly, jak se bránily vyjmutí z mateřské náruče výživného roztoku, a po třech cyklech si Zak připadal obalený tou kaší až k zalknutí. Vlasy kolem obličeje měl mokré, ale aspoň už se mu nelepily. Než si vymyl vlasy a ponořil ruce, dlouhou dobu si oplachoval obličej a hlavně oči, které byly roztokem zasaženy nepříjemně často. Z nějakého nejasného důvodu si vzpomněl na sejmutí masky a své první vjemy bez ní. Holá kůže ho svěděla a bolela a oči skoro nemohl otevřít, jak ho oslňovalo zlaté slunce Nové Veitony. Dostalo se mu tehdy pomoci z nečekané strany - Andoriel mu věnovala sluneční brýle. Vytáhl pravou ruku z potoka a dotkl se nenápadné kapsy svého pláště.
Na další vyjímací cyklus se připravil lépe než na ty předešlé. Kromě pracovního pláště a dlouhých rukavic měl také sluneční brýle. Seděly nu na nose trochu nakřivo, ale žádný gejzír roztoku se mu už nedostal do očí.

[Aiwendill]

Hehe, nadrzana kralovna? Andoriel, ty zacinas kracat v mojich slapajach...

[andoriel]

Díky, Aiwe

A neboj, kráčet ve Tvých stopách opravdu nemám v úmyslu
Na druhou stranu, proč nespojit příjemné s užitečným, když nové královny v mém světě vznikají tak "lidsky", že je k tomu třeba aktivace

[Aiwendill]

vynikající díl

[andoriel]

Děkuju, posedlíku

To už je trochu přehnaný, udělat z wraitha královnu?

[andoriel]

Ale ne, Ondro Královna v mém světě vznikne zase z královny, jen k tomu po lidském způsobu potřebuje vhodného partnera

hm, tak to mě docela překvapuje

[andoriel]

Bavte se

35. Rodinné záležitosti

Evan Lorne seděl v kanceláři SGC a mračil se na generála Davise. Před týdnem mu oznámili, že ho na palubě Atlantis vystřídá generál Caldwell a Evan si neodpustil poznámku o tom, že generálovi se podařilo zničit každou loď, kterou dostal. Pentagon z jeho prohlášení, byť proneseném šeptem a zcela neoficiálně, nadšený nebyl. Steven tiše skřípal zuby, ale nahlas protestovat nemohl, protože měl Evan pravdu.
Nicméně podplukovník Lorne zůstal podplukovníkem a Davis právě dostal nepříjemný úkol poslat ho na půl roku do nějakého zapadákova jako náboráře, prý aby měl čas na přemýšlení.
„Podplukovníku,“ oslovil Evana a z vnitřku stolu vytáhl velký list papíru s naznačenou mapou a různobarevnými kroužky. „Podívejte se, kolik nám chybí lidí. Bude to záslužná práce.“ Přistrčil mapu k Lorneovi.
Evan se na mapu zamračil ještě víc, než předtím na generála, ale tvář se mu postupně srovnala, když pochopil, co tím Davis vlastně myslel – dal mu vybrat. Na tu hořkou pilulku dostal nečekaný cukřík. Pozorně se do mapy zadíval a po chvíli zkoumání ji jedním prstem posunul zpátky ke generálovi.
„Máte pravdu, lidí je málo,“ souhlasil. Počkal, dokud si nebyl jistý, že Davis správně zaznamenal polohu jeho nehtu zabodnutého do papíru, a pak teprve ruku stáhnul.
„Jsem rád, že to chápete,“ usmál se generál, vzal modrou fixu a přes červené kolečko prázdné pozice napsal Lorneovo jméno. „Vaše místo k výkonu dalšího úkolu, podplukovníku. Uvidíme se za půl roku.“ Nečitelným škrabopisem dopsal název města, které si Evan vybral, do úředního dokumentu. „Hlaste se u místní posádky. Dál už je to na vás. Hodně štěstí.“ Podal Evanovi vyplněný dokument.
Evan ho vzal a s tichým „Díky,“ odešel.
Davis si vydechl, uhladil mapu a vrátil ji zpátky na původní místo. Přejel rukama po hraně stolu, vstal a otevřel dveře.
„Majore, pojďte dál,“ pozval Collina Montgomeryho do kanceláře. Celé kolečko, které právě absolvoval s Evanem, ho čekalo ještě jednou.
Po pandemii Davisovi nezůstal nikdo blízký a SGC začal považovat za svou adoptivní rodinu stejně, jako většina ostatních. Měl tendenci svou rodinu chránit a vyřizování nepříjemných rozkazů se mu z duše příčilo. Zvlášť, když s nimi nesouhlasil.

„Další? A dvě?“ Rodney kroutil hlavou. Pobledlá Jennifer utřela pusu Elizabeth a s nekonečnou trpělivostí jí znovu podala lžičku.
„Je to trochu brzy, ale je to tak,“ pokrčila rameny, uhnula před dávkou kaše, vzala holčičku za ruku sevřenou kolem plastového držátka lžíce a zbytek kaše, který na lžíci zůstal, nasměrovala do malých ječících úst.
Rodney sklonil hlavu a sledoval bílou třesoucí se hroudu kaše, jak mu klouže po posledním čistém saku a padá na kalhoty a boty.
„Zase triko, džíny a tenisky,“ konstatoval stoicky. „Převléknu se v práci, stejně mě v ničem jiném už nikdo nezná.“
Jennifer se po něm podívala a v očích se jí mihla lítost. Jakoby nestačilo, že jejího muže honí v práci kvůli posledním dodělávkám na Daedalovi, ještě nemá doma chvíli klidu.
„To je v pořádku,“ řekl rychle Rodney. „Hlavně se trochu šetři.“ Podíval se na velké kuchyňské hodiny. „Musím jít.“ Sklonil se k polibku Jennifer a Elizabeth se náznakem dotkl ústy temena hlavičky. Nechtěl mít na sobě víc kaše, než bylo nezbytně nutné.
Jeho odchod Jennifer zaznamenala jen letmo. Snažila se právě dostat další lžíci kaše do pusy Elizabeth. Představa, že za rok bude mít všechno znovu a dvojnásobně, se jí v tu chvíli vůbec nelíbila.

Ann se protáhla a slastně přimhouřila oči. Od doby, kdy doktoru Zelenkovi pomáhala ve WEC už uběhla dlouhá doba. Návrat domů se jí nepovedl, po pandemii nikdo z jejích příbuzných a známých nezůstal naživu, tak zůstala uprostřed Evropy, seznámila se s Radkovým mladším bratrem Jakubem a asi půl roku si myslela, že se jim povede to, na co už přestala věřit – šťastně až do smrti. Zafungovalo to až moc doslova. Zařídili si malý domek a začali plánovat rodinu, když jednou večer místo Jakuba stáli ve vchodových dveřích dva jeho kolegové v policejních uniformách a tvářili se smutně a rozpačitě. Neřekla jim ani slovo, otočila se a zašla do obýváku. Dveře nechala otevřené, tak ji po pár vteřinách následovali. Postavila vodu na kávu, nalila všem po sklenici vody a poslouchala, jak jí s odmlkami vyprávějí o celkem klidné službě, která se během vteřiny změnila v noční můru, když se jeden agresivní opilec dostal na dosah nabité zbraně. Jakub byl nejblíž a pokusil se ho odzbrojit. Střelci se podařilo vypálit jen jednou, ale kulka se bohužel trefila přesně. Jakub byl na místě mrtvý.
Čerstvé vdově Ann Zelenkové to slušelo i v černém tolik, že si toho Radek všiml přes všechen smutek, který cítil. Zahrabal se do práce, ale na svou švagrovou, která v poměrně krátkém čase přišla o svou druhou rodinu, nedokázal zapomenout. Jeho žena nepřežila první nápor pandemie, ale v té době neměl na truchlení moc času, protože měl práce nad hlavu.
Pak přišla Jonasova nehoda a Radek najednou cítil, že mu život utíká mezi prsty. Předtím ho nenapadlo, že by na něco neměl dost času, až když seděl u Jonasovy postele v nemocnici a cítil bezmoc.
Zavolal Ann a pozval ji – nejdřív na návštěvu, pak na delší čas a nakonec se k němu nastěhovala nastálo.
Měla dostatečnou prověrku, aby mohla pracovat v SGC a přestože byl Radek úplně jiný, než jeho mladší bratr, zjistila, že je jí s ním dobře. Konečně začal jejich život dávat smysl.

Stál s rukama spojenýma za zády v obrovském oválném okně a díval se na svoje panství. Povzdechl si. Do panství měla ta ubohá hromádka prázdných planet daleko. Kdysi on a jemu podobní vládli miliardám. Teď? Darmo mluvit. Jediný klad na tom celém byl, že byl poslední. Už žádný další mocichtivý goa’uld v jeho cestě k… Zarazil se. Kam by asi tak chodil?
Otočil se zády k oknu a přešel k velkému stolu, kde byly poházené popsané svitky, knihy, tablety na první pohled pocházející ze Země, dvě velké hromady pevně svázaných složek, malý holoprojektor ve tvaru pyramidy a šálek s horkým černým čajem.
Ušklíbl se nad svým výběrem pití, protože mu připomněl dávného spojence i nepřítele Ti. Ten byl svého času vyhlášený svými čajovými dýchánky.
Prohrábl se věcmi na stole a způsobil mezi nimi ještě větší zmatek. S povzdechem nad tím zavrtěl hlavou. Lidských otroků bylo tak málo, že si je nemohl dovolit zabít, když správně neudělali uloženou práci, takže některé věci prostě přestal řešit.
„Kdepak tě mám? Tady,“ zašeptal si pro sebe a sevřel prsty kolem malé kovové kuličky. Přitáhl si válec s prohlubní a vložil do ní kuličku. Rozzářila se a pomalu se vznesla do vzduchu. Mezi ní a válcem se objevil stříbřitý opar a z něj vyhlédla bílá tvář druhu, který nikdy předtím neviděl. Přenosové zařízení začalo přehrávat vzkaz, který dostal před několika lety a stále mu ležel v hlavě.
„Ahoj, Baale, miláčku,“ zašveholily tenké rty z bledé tváře a v úsměvu odhalily špičaté žluté zuby. „Změnila jsem hostitele, jak sis mohl všimnout. Tahle rasa je úžasná, i když je docela těžké ji ovládnout, a má s lidmi tolik společného, že nejsou potřeba žádné velké zásahy. Říkají si Wraithové a neuhodneš, kde jsem je našla.“ Tvář se zmenšila a postupně se v záběru objevila celá postava. Otočila se kolem dokola, aby si ji mohl prohlédnout ze všech stran, a zastavila se k němu bokem. Před ní se objevil člověk. Nejdřív si Baal myslel, že je to dítě nebo nějaký zakrslík, ale později mu došlo, že ten člověk je běžně velký, to královna, jeho Anat, byla vyšší než kterákoli jiná hostitelka, jakou si předtím vybrala. Položila člověku ruku na hruď a slastně vzdychla. Tato část zprávy Baala vždycky fascinovala. Mohl sledovat, jak z člověka uniká energie a přelévá se do Anat. Zjevně jí to působilo velké potěšení a s krmením nijak nespěchala. Odlepila dlaň z vysušeného zbytku a otočila se k Baalovi čelem. Záběr zase vyplnil její obličej se špičatým úsměvem.
„Zajímá tě to?“ mrkla na něj. „Možná bych ti mohla říct, kde jsem. Můžeš přiletět, a zatím si rozmyslím, jestli z tebe bude zákusek nebo Wraith.“ Rozesmála se. „Galaxie Pegas, lásko. Troufneš si?“
Obraz zablikal a zhasl.
Baal se otřásl jako pokaždé, když zprávu viděl.
„Ani ne… lásko,“ zamumlal. „Nehodlám tě pokoušet, na to tě znám moc dobře.“ Sebral kuličku a hodil ji mezi papíry. Věděl, že nebude trvat dlouho a znovu si zprávu pustí. Byla znepokojivě lákavá.

Steven Caldwell se procházel chodbami Atlantis a cítil, jak se v něm rozrůstá nadšení. Tak dlouho toužil mít Antickou městskou loď pod svým velením a konečně se to snad podařilo. Sice byli omezení orbitou Země, ale Atlantis byla jeho. Nedokázal sedět v kanceláři a v kontrolní místnosti se mu zdálo dusno. Možná za to mohly i rozpačité pohledy techniků, když se jim postavil za záda a sledoval jejich práci. Nechtělo se mu vysvětlovat, že to není nedůvěra v jejich schopnosti, ale touha být u toho, ať už „u toho“ znamenalo cokoli, třeba jen malou změnu kurzu.
Nakonec se vydal na procházku po známých i neznámých chodbách a namátkou otvíral dveře laboratoří, za kterými slyšel nějaké hlasy.
Jay Felger seděl na židli s kolečky a jezdil od monitoru k monitoru po celé místnosti. Nadšeně tloukl do každé klávesnice v dosahu a někdy se neovládl a vyrazil nadšený výkřik.
„Co to děláte?“ zeptal se Steven ve dveřích a couvnul, aby mu Jay nepřejel špičky bot.
„To ty senzory!“ vykřikl Jay nadšeně. „S něčím takovým je radost pracovat. Koukejte, právě došlo k větší sluneční aktivitě. Nahlásím to na Zemi, ať se připraví na sluneční bouři. Bude mít docela sílu. Saturnovými prstenci před půl hodinou proletěla kometa. Byla jak příbojová vlna. Krása.“ Jay mlel a jezdil přitom pořád od monitoru k monitoru.
Steven ho chvíli poslouchal, pak zacouval a nechal mezi sebou a neutuchajícím nadšením doktora Felgera zaklapnout dveře.
Pokračoval v chůzi a napadlo ho, že aspoň někdo neztrácí nadšení při nudné hlídce na okraji liduprázdné galaxie. Pokud je doktor Felger tak zapálený, snad mu neuniknou ani důležitější věci, než je kometa v Saturnových prstencích.

„Zůstaneme,“ prohlásil Xu Chang a sklonil se k ovládacímu pultu strojovny Sun-Tzu. Před dvěma dny se dozvěděli, že Američané budou mít svého Daedala dokončeného během několika dní. Prý už leští čočky kamer na jeho trupu. Inženýr Chang tu zprávu přijal s hraným klidem, ale sotva zůstal jen se svými spolupracovníky, vzteky skřípal zuby. Pracovali na Sun-Tzu přece déle, než amíci na své lodi. Další den se dohodli, že se nenechají zahanbit a přes potíže se stále zvýšenou radiací po výbuchu korejské bomby se jim podařilo zprovoznit většinu záložních systémů. Do rána běžela diagnostika, takže hned po nástupu mohli začít s konečnými úpravami. Odpoledne přiběhli technici v ochranných oblecích, že radiace stoupla a je nutné co nejdřív opustit rozestavěnou loď. Vítr se stočil a hnal nebezpečný mrak přímo k doku čínské vesmírné lodi. Jejich jediné lodi a na dlouho nejspíš poslední. Inženýři i technici odmítli odejít a pokračovali v práci. Jestli se jim podaří to, co si předsevzali, může během týdne dojít ke slavnostnímu dvojitému vypuštění vesmírných lodí – čínské a americké.
Xu Chang byl rozhodnutý zajít večer za velitelem a požádat ho o kontaktování americké strany a předložení jejich návrhu.
Za týden bylo nad americkou základnou krásné ráno s nebem bez mráčku a nad čínským večerem se stahovala mračna. Nic to neubralo na slavnostní náladě obou stran a po dlouhém čekání se na orbitě Země k antické město-lodi připojila dvě obnovená čistě pozemská vesmírná plavidla.
„Daedalos zdraví posádku Atlantis i Sun-Tzu a posílá na Zemi mnoho pozdravů,“ říkal čerstvý velitel lodi, podplukovník Martens pomalu, jakoby se bál, že mu jmenovaní nebudou rozumět.
„Díky, Daedale, zůstaňte na orbitě a začněte s testy, ať co nejdřív víme, jestli můžete někam dál,“ odpověděl generál Davis, který dostal první vzlet na starost. Zřejmě se těm v Pentagonu zdál nevytížený, když byla většina obyvatelných planet s Hvězdnými Branami bez života nebo na pokraji vyhubení, tak začali Davisovi přidělovat další a další úkoly.
„Sun-Tzu taktéž zdraví. Když dovolíte, rádi bychom nejdříve zvlášť poděkovali týmu inženýra Xu Changa, protože to, že jsme na orbitě, je jejich zásluha.“ Čínský velitel Syaoran Shitou vážně pokynul do kamery.
Na pár vteřin se rozhostilo ticho, pak Shitou stručně oznámil, že i Sun-Tzu začíná s testy ve vesmíru a ohlásí se, jakmile bude mít výsledky k odeslání.
Xu Chang se usmál na monitor. Podařilo se jim dokončit loď včas.
„Inženýre, už je čas,“ oslovil ho doktor, a když Xu kývl, odvedl ho na oddělení specializované pro lidi zasažené radiací - do sekce těch nejvážněji postižených. Těch, kteří už neměli naději.

Maya se sklonila nad ležícího Jamese.
„Přestaň se tady povalovat, máme moc práce,“ sykla na něj.
Zamručel, ale nechal oči zavřené a ani se nepohnul. Ucítil Mayiny prsty na krční tepně a její dech na tváři. Pootevřel víčka a zaútočil. Zuby se zakousl přesně tam, kam chtěl. Maya vykřikla a snažila se odtáhnout, ale James držel pevně, i když si dával pozor, aby Mayin nos moc nepoškodil. Počkal, až sebou přestane házet, pak teprve povolil sevření a nechal ji se narovnat.
Neřekla na to ani slovo, ale celý zbytek dne cítil, jak ho sleduje a připravuje se k nějaké odvetě. Musel být pořád ve střehu a dávat pozor na každý svůj i Mayin pohyb. A celou dobu se zazubil vždycky, když uviděl červené stopy svých zubů na jejím oteklém nose.

vynikající díl

[andoriel]

Děkuju, posedlíku

nu nebylo to tak špatné jak jsem čekal, ale je to ještě horší, Pentagon i IOA, je to v kelu

[andoriel]

Děkuju, Ondro
Vždycky může být hůř