SG:ZDP -111. Na Věčných Časech - KONEC (+PDF za Obsahem)

[andoriel]

Nakopání nestačí, krvežíznivý Ondro? Neboj, dalších mrtvolek se taky dočkáš - někdy

[Strýček Forďa]

někdy... nám nestačí někdy. My chceme krev!

Tahle mimoňka je dost dobrá a vtipná asi nejlepší hláška:

Tohle mi postavy prostě dělat nebudou. Jindy jste nezvladatelní. Děláte si, co chcete, a na můj příběh zvysoka se…

Nějak se nám ty postavy vymykají kontrole. Na Aldeneerinu naštěstí poslouchají, ale začíná se mi toho dost hromadit. Po pauze dopisuju jednání o Aldeřanské Alianci a těch ras a světů je tam požehnaně. Docela je už těžké dohledat, kam má co patřit. Snad se to nějak zvládne a nebudu muset někoho nakopávat

[andoriel]

Děkuju, Azany
U mého psaní většinou platí věta, kterou jsi vytáhl, o to větší překvapení je, když postavy nechtějí dělat vůbec nic. To je opravdu na nakopnutí

A teď už: bavte se

43. Pekelný taneček

James se protáhl, zavrtěl a otočil na druhý bok. V polospánku ho napadlo, že každodenní několikahodinový odpočinek je mnohem lepší než dlouhá hibernace. Zvlášť po dvaceti dnech nepřetržitého cestování po odlehlých koutech jejich planety, kdy si na odpočinek vyčlenil jenom minimální čas.
Maya pootevřela dveře a zadívala se na hrbol zkrouceného těla a pramen vlasů, který vyklouzl zpod pokrývky. Nic jiného z Jamese vidět nebylo. Zavrtěla hlavou a zase dveře tiše zavřela.
V nově postavené stodole mučivě pomalu vznikalo něco na způsob torza miniaturní hvězdné lodi. Z toho, co rozbil Sheppard, se nezachovalo vůbec nic, takže Maya a James museli začínat úplně od začátku a pomalu z toho bláznili. Aby přišli na jiné myšlenky, začali společně i jednotlivě cestovat do vzdálených krajin. Bez pomoci techniky to bylo náročné a skvělé na odreagování.
Netrpělivě čekala, až si James odpočine a začne vyprávět o své poslední cestě. Musela být hodně zvláštní, když odmítl aspoň naznačit, co ho potkalo, jak to dělávali běžně. Tentokrát se jenom usmál, nechal Mayu stát ve dveřích ložnice, zalezl na nízkou širokou postel a v okamžení spal.

„Pojď se projít,“ vybídl za dva nekonečně dlouhé dny James Mayu. Vzal ji za ruku a vedl ji kolem chrámu, kde právě sloužící odstraňovali zbytky jeho hostiny po probuzení, a několika nenápadnými uličkami až za městečko do udržovaného lesoparku. Maya se kousla do rtu, aby se znovu nezeptala na jeho cestu, a mračila se na cestičku vysypanou pískem pod svýma nohama.
„Dojel jsem na tom příšerném koni až na okraj východní oblasti. Podle vyprávění tam měl být zakletý les, pamatuješ? Ty povídačky mi připadaly směšné,“ začal James, ale po pár větách se odmlčel. Maya zvedla oči, a když zjistila, že se ztratil ve vzpomínkách, šťouchla do něj, aby ho přiměla k pokračování.
„Celé tělo mě bolelo, tak jsem si dal v poslední vesnici pauzu na odpočinek. Vítali mě s náležitou úctou,“ pousmál se. „Měl jsem štěstí, protože jinak bych měl málo síly,“ kouknul po Maye, jestli je náležitě zvědavá, a spokojeně se zašklebil. Byla.
„V té vsi jsem se zdržel skoro dva dny, než jsem se vydal do lesa. Koně jsem nechal u prvních stromů, dál to pitomé zvíře nechtělo jít. Jako kdyby se mu mělo něco stát,“ ušklíbl se. „Chodil jsem tam až do večera a pak do toho dalšího. Nic zajímavého jsem neviděl. Les je – les. Stromy, keře, kořeny, jehličí a listí, sem tam nějaký ten vývrat. Zvěř skoro žádná. Bylo znát, že místní tam nechodí, protože suchého dřeva na topení tam byl nadbytek.“
James se znovu odmlčel a po pár vteřinách se dotkl Mayiny mysli. Předat vzpomínku na setkání s novým druhem této planety pro něj bylo snazší pomocí telepatie. Zamračila se, protože takový vpád do soukromí neměla ráda, ale pustila ho. Na odmítnutí byla moc zvědavá. Zůstali stát proti sobě na rozcestí tří písečných cestiček.

James třetí noc odpočíval na polštáři mechu a před usnutím pozoroval skrz větve stromů blýskavé hvězdy. V této galaxii se mu zdály pořád cizí, neznámé a neskutečně lákavé. Vzpomněl si na dlouhou cestu z Pegasu, při které ho temnota bez jediného světélka téměř přivedla k nepříčetnosti. Myšlenky se mu líně převalovaly hlavou a James pomalu upadal do dřímoty, když ho začalo něco rušit a nedovolilo mu usnout. Rozmrzele nakrčil čelo a pohnul prsty u ruky, jakoby chtěl zdroj rušení odehnat. Nepodařilo se a po pár vteřinách s vrčením zamrkal a posadil se. Důvod, proč nemohl usnout, byl stále silnější neurčitý hluk a míhání světel na blízkém palouku, který James navečer minul. Napadlo ho, že se vesničané vydali ho hledat s obavou o jeho život a při té představě se usmál. Zvedl se a vyšel jim naproti.
Nebyli to vesničané, ale podivné bytosti, které v první chvíli nemohl zařadit. Zastavil se vedle širokého kmene stromu hned u palouku a prohlížel si nový druh.
Vypadali jako lidé, jako skupina mužů, která vyšla do lesa na dřevo… Ne. Tito tvorové by stromy jistě nekáceli a při lepším pohledu James usoudil, že ani s muži nemají moc společného. Nějakým zvláštním způsobem s nimi pocítil spřízněnost. Většina nedosahovala Jamesovy výšky, a to ani s dlouhýma tenkýma ušima, které si na temeni svazovali barevnými provázky, takže jim špičky uší přidávaly dalších zhruba deset centimetrů. Dlouhé vlasy různých barev, většinou kontrastních ke stužkám, měli svázané do silných copů a přes ramena jim visely průhledné šátky.
James zamrkal a díval se dál. Ostře řezané obličeje s výrazným srostlým obočím tvořícím na čele široké V, temné oči bez bělma, dlouhé skobovité nosy a tenké rty rušily všechnu jemnost, kterou by jim pozorovatel mohl přisoudit k barevným stužkám a šátkům. Na bocích všem plandaly široké krátké kalhoty vzadu s otvorem, ze kterého, k Jamesově úžasu a pobavení, každému tvoru trčel chundelatý ocas pruhovaný stejně, jako měli pruhované kalhoty. Ocas tvorové většinou nosili přehozený přes levou ruku, kde se jim jeho konec otáčel ve spirále kolem zápěstí. James na tu kuriozitu zíral, až si všiml, že tenké konce ocasů budou zřejmě chápavé.

Maya prudce zvedla ruku a položila ji Jamesovi na rameno, aby zastavila proud jeho vzpomínek. Potřebovala se vzpamatovat. Muži v šátcích, s copy a stužkami kolem uší a ještě s chápavým ocasem? Maya měla tak nechápavý výraz, až se James musel začít smát.
„Takové tvory jsme tu ještě nepotkali, dokonce ani Thanatos se o nich nikdy nezmínil, i když pro něj asi nebudou zajímaví. Taky bys řekla, že zná jen to, co může sníst?“ prohodil nahlas, aby jí dal čas, než ji zase zahltí svými vzpomínkami. Nečekal na odpověď a pokračoval v představách.

Netrvalo dlouho, než si ho ti tvorové všimli. Ten nejvyšší z nich se k němu přiblížil a na tváři se mu roztáhl nepříjemný úsměv. James se na něj zamračil. Tvor se zarazil dva kroky od Wraitha a lehce se poklonil.
„Vítám tě, pane, v našem lese. Už je to dlouho, co nás přišel někdo navštívit. Je to škoda, protože jsme velice společenský druh, který se rád baví. Říkáme si rusálové a mé jméno je Andělín VeselýŘezáč.“
James pokývl hlavou a oči mu nezadržitelně sjely na konec Andělínova ocasu. Na rozdíl od dlouhých chlupů po většině délky byl jeho konec pokrytý holou černou kůží, která se v přízračném svitu matně leskla. Světlo vydávaly malé barevné lucerny rozvěšené kolem celého palouku. Jeden z rusálů právě zavěšoval další oranžové světélko na větev vysoko nad zemí. Lucernu připevňoval oběma rukama, nohy mu klimbaly mezi listím a na místě se držel za konec ocasu obtočený kolem vedlejší větve. James zamrkal, jakoby nevěřil vlastním očím. Andělín se znovu divně usmál.
„Naše ocasy mají chápavé konce a jsou velice užitečné. Ale teď už dost o nás – řekni nám něco o sobě. Tvůj druh je velice zvláštní. Nikdy jsme takový neviděli.“
Andělín si Jamese důkladně prohlížel a výrazné obočí se mu zvědavě vlnilo nad wraithskými lícními otvory, černými nehty a lehce neupravenými bílými vlasy.
James pokrčil rameny a zamumlal něco neurčitého. Neměl v úmyslu něco o sobě prozrazovat. Odměnou mu byl další děsivý úsměv Andělína.
„Tajemství!“ vykřikl. „Miluju tajemství a ještě raději mám jeho odhalování. Pro začátek by stačilo tvoje jméno,“ mrkl spiklenecky na Jamese.
James se kysele zašklebil a neodpověděl. Andělína to nevyvedlo z míry, a čím byl James zamlklejší, tím veseleji vyprávěl rusál.
Rusálové byli noční tvorové. Přes den spali zavěšení vysoko v korunách stromů za své chápavé ocasy a v noci pořádali taneční slavnosti za svitu malých lampiček rozvěšených po stromech s barvou světla co nejvíce podobnému světlu hvězd.
„Je to pro nás důležitý rituál, který umožňuje lesu kolem růst v nespoutané kráse a odolávat všem vlivům zvenčí,“ vyprávěl nadšeně Andělín.
James ho poslouchal a sledoval přitom poslední přípravy k nočnímu tanci. Rusálové obcházeli palouk v malých skupinkách a zdánlivě neplánovaně se zastavovali, skupinky se rozpadaly, až byl náhle palouk plný samostatně stojících rusálů, kteří měli kolem sebe dost místa. Jamesovi se zadrhl dech v krku.
Andělín zvedl hlavu a začal zpívat táhlou píseň beze slov. Tóny byly tiché a splývaly se šuměním lesa, ale stejně Jamesem projížděly jako horký nůž, jako vzpomínka na dávnou slávu staré civilizace, která mu byla zvláštním způsobem blízká.
Rusálové se ke zpěvu postupně přidávali a přitom se jim horní poloviny těl prohýbaly, až na nich průhledné šátky vlály jako při velkém větru. Když se ke zpěvu připojil i poslední z nich, ztichli a strnuli.
Andělín stál vedle Jamese s rukama nad hlavou. Když se pasekou rozhostilo ticho, ostře tleskl a všichni rusálové se dali do tance plného složitého podupávání, výkřiků a skoků.
James zůstal stát osamoceně na okraji paseky a musel se přemáhat, aby se nepřidal k tanci. Couvnul k prvním stromům a zjistil, že se celý nervózně klepe. Sedl si na zem, nohy složil před sebe a na pokrčená kolena si položil ruce. Místo na rusály se díval na svoje černobílé prsty a nutil je se uklidnit. Hlavou se mu míhaly obrazy z doby, kdy ještě nemohl být na světě. Obrazy Wraithů tančících v ulicích měst. Další, co mu blesklo myslí, bylo slovní spojení: genetická vzpomínka. Zvedl pohled a zadíval se na palouk, kde tanec rusálů pokračoval pořád dál a dál a vypadalo to, že nikdy neskončí. Bylo to znepokojivé, fascinující a únavné. James znovu sklopil oči ke svým prstům a soustředil se na ně, aby se nemusel zabývat tím, co se dělo kolem něho.
„Máš silnou vůli, většina návštěvníků se k našemu tanci přidá,“ řekl mu k ránu Andělín. Nebyla na něm znát ani stopa po námaze, kterou musel jistě vydat při tak náročném pohybu. “Teď je čas krmení. Jakou stravu požaduje tvůj druh?“
James se zvedl, pohledem přeletěl paseku s hloučky rusálů a dovolil si krátký úsměv, který byl stejně nepříjemný, jako předchozí večer ten Andělínův.
„Nemusím se nakrmit, nevyčerpal jsem se vaším tancem,“ pokrčil rameny.
„Hmmm,“ protáhl rusál. „Vážně? To bys byl první,“ vrátil Jamesovi úsměv.
Wraithův výraz ztuhnul. Cítil se unaveně, ale přičítal to dlouhému nehybnému sezení a nervozitě, kterou při tanci rusálů pociťoval, rozhodně neměl pocit, že by ho někdo cizí připravoval o energii.
Andělín se dál široce usmíval.
„Ještě jsem ti neřekl, čím se živíme,“ nadhodil.
James přeletěl pohledem po okolí. Nastávala největší tma před úsvitem a lampičky na stromech zvolna skomíraly.
„Rosou z květů to asi nebude,“ utrousil. „Malými živočichy? Chodíte krást vesničanům do polí? To proto vás nemají rádi?“ Začínal být podrážděný z Andělínova věčného úsměvu.
„Ne, nechodíme krást do polí. Chodíme krást do jejich obydlí, když nejsou muži doma,“ přiznal klidně rusál. „Jejich ženy nám neodolají a děti, které se jim potom narodí… no, chlapce si bereme k sobě.“
James pokrčil rameny. Bylo mu to celkem jedno. Měli sice s Mayou a Thanatosem vládnout celé planetě, ale Jamesovi stačilo, když dostal pravidelný příděl stravy a dostatek materiálu k pokračování stavby vesmírné lodi. Nechtěl nic jiného, než se dostat zpátky do vesmíru.
„Prozradím ti, čím se náš druh živí,“ přerušil Wraithovy myšlenky Andělín. „Rosa z květů to není, v tom jsi měl pravdu. Naše strava je někdy křupavá a někdy slizká ale výživná. Živíme se hmyzem a z tebe je hmyz tolik cítit…“ Naklonil se blíž k Jamesovi a zhluboka se nadechl. „Patříš částečně do hmyzí říše.“ To nebyla otázka, to bylo konstatování a Wraith se znepokojením pozoroval, jak se k němu začínají rusálové stahovat.
„Tak velké sousto nakrmí hodně mých bratří,“ pokračoval Andělín a přistoupil blíž k Jamesovi. „Je vás někde víc?“
James couvnul, aby se dostal z rusálova dosahu, ale ten ho sledoval krok za krokem. Matné světlo hvězd a lampiček kousek za okrajem paseky vystřídala tma nočního lesa. Rusálům zjevně nevadila a wraithské oči se jí rychle přizpůsobily.
Rusálové se ho snažili obklopit ze všech stran, ale to James nehodlal připustit.

Podíval se na Mayu a smutně se usmál.
„Prostě jsem utekl,“ přiznal tiše.
Maya hlasitě vydechla.
„Kdybys to neudělal…“ začala pomalu.
„Nestál bych před tebou. Nakrmili by se na mě,“ doplnil James to, co se jí nechtělo vyslovit. „Utíkal jsem před nimi, dokud nevyšlo slunce. Jakmile se ukázalo na obloze, všichni rusálové zmizeli. Dopoledne jsem je pak hledal v korunách stromů, ale marně. Raději jsem se vydal zpátky k okraji lesa a nemusím říkat, že zpáteční cesta mi netrvala tři dny, ale navečer jsem už vystupoval z lesa.“ James se otřásl. Pomyšlení, že by jeho druh nebyl na vrcholu potravního řetězce, bylo téměř nepředstavitelné, ale po setkání s rusály nepříjemně reálné.
„Kůň tam samozřejmě nečekal, tak jsem se vydal pěšky do vesnice. Její obyvatelé byli překvapení, že mě vidí živého. Vrátili mi koně, kterého už jeden sedlák zapřahal do vozu, a vyprovodili mě kus cesty, aby se přesvědčili, že opravdu odjíždím.“
Vzal Mayu kolem pasu a přitáhl ji k sobě. „Jsem rád, že jsme ztroskotali právě tady a ne tam,“ přiznal.
„Hm, já taky,“ zamumlala Maya, jak jí to Jamesovo objetí dovolilo.
„Kde se tady berete?“ ozval se vedle nich neznámý hlas.
Otočili se po něm a chtěli se ohradit proti vyrušování místních bohů, ale místo toho jen zírali na tu nejnepravděpodobnější bytost, která se mohla na jejich planetě ukázat.

vynikající díl

[andoriel]

Děkuju, posedlíku

[Aiwendill]

líbilo, moc...

podrobnejší komentár napíšem možno neskôr, teraz som už unavený...

[andoriel]

Děkuju, Aiwe

To se nedivím, že jsi unavený - tolik čtiva rozesláno. Už se těším, až se do toho pustím, jenom nevím, odkud začnu

[Aiwendill]

Začni tam, kde si skončila...

pěkné

[andoriel]

Děkuju, Ondro

[andoriel]

Bavte se

44. Staronoví soupeři

„Bylo to jak z hororu,“ vyprávěl Scott v jídelně SGC. „Přišli jsme na tu planetu – víte, kam? – k Heboritům. To jsou ti, které jsme sesbírali z asi tuctu planet, když je skoro úplně vyhladila ta pandemie. Na rozkaz shora je Země nechala pár let na pokoji, než k nim poslala tým, a musím říct, že se tam docela dobře zabydleli. No, a teď nás tam teda poslali rozvíjet obchod, ale nikdo tam nebyl. Nejenom okolo Brány, ale vůbec na planetě. Ani noha. Nejdřív velitele týmu napadlo, že se místní někam schovali, protože jsou v našem krásném společenství nováčci a ještě nevědí, jak to chodí, když přijde elita, ale nebyli vůbec nikde.“
„A co jste udělali?“ zeptal se jeden z mužů u stolu. Předtím poslouchal tak pozorně, až mu jídlo vypadávalo z pootevřených úst. Scott se na něj s despektem podíval.
„Taky nováček, co?“ ušklíbl se. „No, zásoby byly připravené u Brány, tak jsme je vzali a vrátili se. Velitel právě podává hlášení starýmu. Říkal, že možná pošlou loď, aby se na Heborii podívala z vejšky a zkontrolovala známky života,“ ukončil důležitě svoje vyprávění.

Velitel Scottova týmu plukovník McConnor seděl v pracovně generála Davise a čekal, až nadřízený domluví se sluchátkem telefonu. Napadalo ho při tom, jak generál za poslední dobu zestárnul. Dříve tmavé vlasy měl šedivé s bílými prameny a kolem úst se mu objevily vrásky, které tam ještě nedávno nebyly.
„Dobře… dobře… děkuju,“ uzavřel generál telefonní hovor, položil sluchátko, podíval se na plukovníka a usmál se.
„Oregon už se chystá na cestu k Heborii. Byl poblíž, tak to není taková zajížďka. Ta vaše zpráva je trochu zneklidňující, vždyť víte, co se stalo naposledy, když začali mizet lidé z planet.“
McConnor zamračeně kývl. Od poslední bitvy se Shermaal už sice uběhlo skoro dvacet let, ale mezi lidmi s náležitou prověrkou to byla pořád zpráva číslo jedna. Naštěstí, pomyslel si plukovník. Kdyby takové zprávy přibývaly, neměl by je kdo číst, protože celá Mléčná dráha by byla liduprázdná.
„Běžte si odpočinout,“ mávl rukou Paul Davis v propouštěcím gestu. „Hlášení mi za celý tým přinesete v osmnáct nula nula.“
„Ano, pane. Děkuji, pane.“ McConnor vstal ze židle a odešel.
Paul se díval na zavřené dveře a vypadal, jako by ještě někoho očekával. Dveře zůstaly zavřené a generál po chvíli sklonil hlavu ke složkám rozházeným po celém stole.

Plukovník Martens se na palubě Oregonu zavrtěl v kapitánském křesle. Nechtěl dávat najevo nedočkavost, ale bylo to těžké. Když za ním přišli s tím, že by měl převzít vedení jedné z nových vesmírných lodí a opustit své místo na Daedalovi, nedokázal říct, jestli je víc potěšený nebo vyděšený. Vzal si dvacet čtyři hodin na rozmyšlenou, a pak souhlasil. Bylo mu jedno, že je zřejmě jediný důstojník, který o něčem takovém vůbec přemýšlel, místo aby okamžitě skočil po příležitosti.
Oregon. Musel přiznat, že se mu ta loď líbila. Nebyla tak hranatá jako Daedalos, a její uspořádání bylo jiné. V klidovém stavu neměla žádné výrazné výčnělky, protože všechno bylo ukryto pod vnějším pláštěm nebo v jeho nenápadných prohlubních. Vypadala jako zploštělé vajíčko. To bylo ale jenom zdání, protože plavidlo se dokázalo během pár vteřin změnit z vajíčka v ježka a jeho ostny byly smrtící.
Průzkumná mise sice nebylo přesně to, co by si Martens pro tak dokonalou loď, jakou byl Oregon, představoval, ale na druhou stranu si celá Mléčná dráha užívala roky pokoje a klidu po zničujících útocích Shermaal a touha po lítých bojích nebyla tak úplně na místě.
Jenom jestli nám ty roky klidu a pokoje nekončí, blesklo Oliveru Martensovi hlavou, když se z pilotního křesla ozvalo potvrzení o přiblížení k soustavě s Heborií.
„Zpomalit na podsvětelnou rychlost, připravte skeny povrchu planety, obsadit bojová stanoviště,“ řekl Oliver do interkomu. Tu poslední frázi si prostě nemohl odpustit, i když bylo vysoce nepravděpodobné, že by na ně v okrajové soustavě s jedinou obyvatelnou planetou bez většího přírodního bohatství čekal nějaký nepřítel.
Kapitán Remerová u zbraní ani nemrkla a stručně se zeptala: „Štíty, pane?“
„Jistě,“ potvrdil plukovník. „Jakmile se dostaneme na orbitu planety, nastavte pohyb lodi na pátrací mód. Nechceme se tady zdržovat zbytečně,“ obrátil se vzápětí na majora Edgana Ruize.
„Mohli odejít Branou,“ navrhla doktorka Lertová po prvním průzkumu, který na planetě neukázal ani stopu po obyvatelích.
„Všichni?“ povytáhl obočí Oliver. „Některé vesnice jsou od Brány v takové vzdálenosti, že by to museli chystat měsíce dopředu. Pokud jsou mé informace kompletní, tak jsme s nimi měli dobré vztahy a něco takového, jako velké stěhování, by před námi netajili. Navíc mě plukovník McConnor ujistil, že v opuštěných obydlích, která prohlíželi, zůstal všechen jejich majetek i zdravotnické vybavení, které jsme jim nechali. Hebroriané by to dobrovolně neopustili. Nečetla jste zprávu?“
Doktorka trhla rameny. „Pak už zbývá jenom možnost, že je všechny někdo přenesl do vesmírné lodi něčím jako je asgardský paprsek,“ řekla podrážděně. Zprávu pročetla zběžně a nevěřila ani polovině z toho, co tam bylo napsáno.
„Kdo všechno má asgardskou technologii nebo něco podobného?“ zeptal se Oliver. „Noxové? Tollani? Ještě někdo jiný?“ navrhoval.
„Ani stopa po noxských nebo tollanských plavidlech. Ani žádné známky po tom, že by tuto soustavu vůbec kdy navštívili,“ hlásili od senzorů.
Doktorka se ošila. Tak důkladný rozbor svého okamžitého nápadu nečekala. Byla na lodi nová a právě ji napadlo, že se studiem ještě zdaleka neskončila. V tomto prostředí se bude učit ještě dlouho.
„Wraithové,“ řekl někdo, koho Oliver nedokázal identifikovat.
„Cože? Prosím, vystupte,“ požádal.
Starší muž se vymanil z hloučku kolem komunikace a stoupl si před plukovníka do pozoru.
„Major May, pane. Wraithové z galaxie Pegas používali sběrný paprsek na svých stíhačkách ke sklizni, jak tomu říkali, a…“
„Děkuji, majore, jsem obeznámen s praktikami Wraithů, ale ti jsou v Pegasu, ne? Jejich příletu do Mléčné dráhy jste přece zabránili.“
„Tehdy ano, pane.“ Na majoru Mayovi bylo vidět, že by chtěl ještě něco dodat, ale zůstal potichu. Jedno přerušení mu stačilo.
„Můžeme nějak potvrdit nebo vyvrátit přítomnost Wraithů?“ zeptal se Oliver.
„Možná,“ řekla váhavě Remerová. „Pokud použili zbraně v těch rozbořených obydlích, mohli bychom rozpoznat nějaké zbytkové stopy.“
„Víte, po čem se dívat, kdyby se jednalo o Wraithy?“ ujistil se plukovník.
Remerová kývla.
„Povedete výsadek do nejbližší poničené vesnice, Remerová. Vyberte si k sobě, koho budete potřebovat,“ otočil se Oliver ke své taktické důstojnici. „My zatím budeme pokračovat v pátrání z orbity. Třeba přece jenom někdo zapomenutý zůstal na povrchu.“

„Tady prostě nebudou fungovat tak dobře, musíme na orbitu a pokud možno ještě dál,“ snažil se Jay Felger vysvětlit problémy se senzory Atlantis. Antické Město se vznášelo uprostřed oceánu daleko od všech lodních i leteckých drah, kterých po pandemii rapidně ubylo.
„Nebudu vám vysvětlovat technické specifikace, to bychom tu byli ještě za měsíc!“ rozzlobil se Jay a jeho přátelský obličej se stáhl nevolí.
Generál Davis si smutně pomyslel, že móresy, které zavedl Rodney McKay, se z jeho bývalých spolupracovníků těžko vykořeňují, a zeptal se ještě jednou: „Můžete zjistit, jestli jsou v této galaxii nějaké neznámé lodi? Alespoň v přiměřeně vzdáleném okolí, doktore.“
Jay se chytil za pár šedivějících pramenů na skráních, ale pak se uklidnil a ruce spustil dolů. Zhluboka si povzdechl a na vedlejším počítači zadal pár příkazů.
„Pokusím se, generále. Jen jsem chtěl upozornit, že mimo planetu by byl dosah senzorů mnohem větší,“ zkusil to ještě jednou.
„Řekněte mi, co vidíte právě teď. Prosím,“ trval na svém Paul.
Jay po něm šlehl pohledem a spolkl nepříjemnou odpověď o neodbytných generálech.
„Nic zajímavého,“ zamumlal. „V dosahu senzorů není nic, co by nás mohlo… moment.“ Otočil se k vedlejšímu počítači celým tělem a něco v něm dlouze zkoumal.
„Doktore?“ nevydržel generál čekání.
„Jayi!“ vykřikl, když se mu dalších pár vteřin nedostalo odpovědi.
„Co? Aha. Ach. To nic,“ zakoktal se doktor Felger. „To byla jenom kometa. Její složení je trochu odlišné od toho, co je běžně k vidění, tak jsem – ne, generále, žádné neznámé a dokonce ani žádné známé lodi v dohledu nejsou.“
„Škoda,“ povzdechl si Paul pro sebe. Podle Jayova zakoulení očima pochopil, že mikrofon tlumočil i to, co nebylo určeno cizím uším. „Děkuji, doktore,“ kývl hlavou. „Trochu to sledujte, a kdyby něco…“
„Hned zavolám,“ ujistil ho Jay. Přerušil spojení s SGC a zabral se znovu do sledování zvláštní komety. Senzory hlídající lodě v okolí Země se zobrazovaly na pozadí a ukládaly na jeden z těch Zelenkových umělých krystalů. Ty věcičky do sebe dokázaly natáhnout hodně velkou spoustu dat. Jay se znovu podíval na ztemněnou obrazovku, kde byl před chvílí generál Davis, a potřásl hlavou. Kdyby mu Paul pořád neskákal do řeči, Jay by mu připomněl, že skeny okolí provádí Atlantis pravidelně, a proto chtěl pro větší dosah mimo planetu. Takto dostal generál jen data, která zasílali v průběžných hlášeních každý týden, pokud se nedělo něco výjimečného.

„Někoho jsme našli,“ vyhrkla doktorka Lertová. „Pohoří jihovýchodně od oceánu. Objevil se signál a zase zmizel,“ komentovala dění na svém monitoru.
„Přesnější určení?“ chtěl vědět Oliver.
Lertová se zamračila, jak se snažila si vzpomenout, kde přesně se signál objevil. „Severní část toho pohoří, víc zatím… je tam zase! Ukládám.“
„Výborně. Připravte asgardský paprsek. Jakmile se znovu objeví, přeneste ho sem.“
Trvalo ještě pár desítek minut, než se na můstku Oregonu objevil mladý muž se zabitým zvířetem podobným antilopě na rameni. Zmateně se rozhlédl, ale vzápětí shodil zvíře na zem, přikrčil se a směrem k Oliverovi zvedl špičku oštěpu.
Plukovník Martens mávl rukou v uklidňujícím gestu.
„Nikdo vám tady neublíží. Jsme přátelé. Já se jmenuji Oliver. Pátráme po tom, co se stalo na vaší planetě. Jste první, koho jsme našli. Můžete nám říct, kam se všichni ztratili?“
Mladík se pomalu narovnal, ale oštěp držel stále připravený k obraně.
„Já jsem… lovil,“ soukal ze sebe pomalu.
Oliver kývl a čekal, co uslyší dál. Podle mladíkova vzezření usoudil, že by bylo zbytečné se ho ptát, dokud se sám trochu nerozpovídá.
„Zvíře,“ pokračoval lovec a ukázal na mrtvolu u svých nohou, „utíkalo. Běžel jsem za ním do jeskyně, zahnal ho do rohu a zabil. Když jsem se vracel…“ Slova se mu zadrhla v hrdle.
Na můstku by bylo slyšet spadnout špendlík, kdyby někdo nějaký měl a upustil. Všichni pozorně poslouchali trhané vyprávění.
„Vyšel jsem z jeskyně a nad vesnicí -,“ zvedl ruku, aby naznačil vznášející se předmět. „Přišly stíny a létaly kolem mě. Vzal jsem kořist a vrátil se do jeskyně. Hledali mě, ale nenašli,“ Zatvářil se potěšeně.
„Viděl jste, jak vypadali?“ zeptal se major May. Pomalu přistoupil k mladíkovi s tabletem v ruce. „Takhle? Nebo takhle?“ Ukazoval mu postupně obrázky různých typů lodí i ras. Mladík potřásal hlavou a mračil se. Každou chvíli vrhal pátravé pohledy kolem sebe.
Major May se krátce podíval na Olivera a posunul další obrázek.
„Ano. To jsem viděl,“ souhlasil mladík. „To bylo nad vesnicí.“ Podíval se na další fotku. „A tihle mě hledali. Jsou to přátelé? Pomohli by mi?“ zeptal se hned.
„Ne. Tihle nepomáhají, tihle zabíjejí. Jestli je ještě někdy uvidíte, schovejte se.“
„Pane,“ ozval se major Ruiz. „Prozkoumali jsme celou planetu.“ Počkal, až se k němu Oliver obrátí a zavrtěl hlavou na znamení, že kromě mladíka nikdo jiný nepřežil.
Plukovník si tiše vzdychl. Nechtěl chlapce nechávat na planetě samotného. Budou ho muset vysadit někde jinde, kde jsou lidské osady.
„Děkujeme. Seržant Kawato ti ukáže, kde si můžeš odpočinout. A také, kde dostaneš jídlo,“ usmál se na mladíka, počkal, až odejde, a obrátil se k Ruizovi:
„Prohlédli jsme všechno? Nemohl tam ještě někdo zůstat?“
Edgan se podíval na svůj ovládací pult a pokýval hlavou. „Všechno, pane. Planeta je prázdná.“
„Pane?“ dožadoval se pozornosti May.
„Ano, majore, ukažte to.“ Oliver poposedl v křesle, jak se připravoval na špatné zprávy. Mlčky se zadíval na dvě fotky, které mladík označil. Na okamžik zavřel oči. Léta klidu končí, napadlo ho.
„Odvolejte Remerovou a spojte mě se Zemí,“ řekl nakonec. Kývl, že major může odstoupit.
„Spojení navázáno, mluvte, pane.“

[Aiwendill]

Juuuuuuj, to je pekná kapitola

[andoriel]

Děkuju, Aiwe

vynikající díl

[andoriel]

Děkuju, posedlíku

[andoriel]

Bavte se

45. Mezi svými

Anat se rozhlédla kolem sebe. Zdemolovaný pokoj jasně ukazoval míru jejího rozhořčení. Baanan zůstala jako šedivá příšera v cizí lodi a ujišťování Ace, že je to její přání a rozhodně se k Wraithům hodlá připojit při nejbližší příležitosti, Anat nedokázalo přesvědčit o tom, že tam její holčičku nenechali na pospas neznámu. Byla ještě tak mladá! Co mohla vědět o nástrahách vesmíru, když celý svůj život prožila chráněná ve zvláštní lodi a obklopená sloužícími?
Královna spokojeně přimhouřila oči, když si vzpomněla, jak Ace couval ze dveří s tváří roztrženou jejími nehty od spánku až po čelist. Vlastně věděla, že schválně pozastavil hojivý proces, aby jí dodal pocit satisfakce, ale kdyby včas nezmizel, nezůstala by jen u povrchových zranění. Ten hybrid Michael dopadl mnohem hůř. Zlomená klíční kost se mu bude chvíli hojit. Krabat se chytře držel vpovzdálí. Sice s nezdařenou akcí neměl nic společného, to by ho ale před zlobou královny neochránilo. Všichni tři rychle odešli a ji nechali v pokoji samotnou. Znovu se rozhlédla. V takovém nepořádku už nehodlala strávit ani vteřinu.
Rázně otevřela dveře a kývla na dvě krčící se služky.
„Uklidit!“ poručila. Nečekala, až vejdou, a šla dál. Šla prostředkem lodní chodby a před jejím pohledem všichni uhýbali.
S každým krokem se uklidňovala. Před vnitřním zrakem jí běžely zbylé lodě a jejich posádky, řady vojáků a vědců připravených na její pokyn dobýt celou novou galaxii a také další generace, pokračující v její vizi: nové královny včetně Ana-al. Možná je lepší, že z její krve přežila jenom jedna. Anan-al – budoucí nejvyšší královna Wraithského společenství. Pro dvě nové královny se stejně rozhodla jenom proto, aby v případě neštěstí jedna přežila. Stalo se. Baanan jí sice bude chybět, ale nevložila do ní tolik, jako do starší Ana-al, tak ji ztráta rychle přebolí.
Zastavila se před jednou z laboratoří, pozvedla ruku k otvírání, ale nechala ji klesnout, otočila se a cestou zpátky do svého pokoje si vzpomněla na dva nové přírůstky jejich společenství. Rty se jí zkřivily něčím mezi úsměškem a odporem. Na první křižovatce odbočila. Věděla, kde ty dva najde.

Maya a James stáli v Úlu nejvyšší královny vedle sebe tak, aby nebránili v průchodu chvátajícím Wraithům, a tvářili se kysele. Jejich snaha o únik z planety, na které kdysi ztroskotali, nedopadla tak, jak si představovali. Sice se dostali do vesmíru, ale jejich svoboda byla omezena ještě víc, než na planetě samotné.
Sotva James Maye dovyprávěl svoje dobrodružství s rusály, překvapil je příchod toho nejnepravděpodobnějšího tvora – wraithské královny. Byla ještě hodně mladá, ale měla vlastní malý křižník a chovala se na planetě, jakoby jí patřila. To ovšem neznamenalo, že by se na ní chtěla zdržet. Wraithští vojáci dostrkali Jamese a Mayu na místo, odkud je sebrala Šipka, a vysadili je v lodi na orbitě. Maya tiše skřípala zuby a klopila hlavu pod Jamesovými obviňujícími pohledy. Byla si vědoma toho, že zapomněla zkontrolovat jednoduchý senzor, který hlídal okolí planety. Neměl velký dosah, ale něco takového jako wraithský křižník by mu uniknout nemělo. Na poslední chvíli se oba s Jamesem snažili telepaticky zavolat Thanata, ale než se k nim mohutný drak dostal, byli pryč. Když se vesmírná loď otočila a skočila do hyperprostorového okna, oba slyšeli zlostný ryk velkého draka, se kterým byli telepaticky propojeni.
Mladá královna si je na palubě své lodi pár vteřin prohlížela jako podivné vzorky pod sklíčkem mikroskopu, a pak je mávnutím ruky poslala do té nejvzdálenější části plavidla.
Maya a James počkali na dobu, kdy je stráž nechala v jedné z cel a odešla, a šeptem si sdělili základní poznatky. Špatné bylo, že s touto lodí neměli za svého působení v Pegasu žádný kontakt, takže v jejích systémech nebyl Jamesův nadřazený příkaz. Královna jim byla také zcela neznámá a nikoho z posádky nikdy neviděli. Marně vzpomínali, jestli někdy slyšeli o Wraithech, kteří by se dostali do Mléčné dráhy. Podle Jamesova názoru se o něco podobného sice pár frakcí i samostatných lodí snažilo, ale nebylo známo, že by dosáhli cíle.
„Třeba se to někomu povedlo,“ šeptla Maya s rukou před ústy a očima přilepenýma k mříži, která je oddělovala od chodby.
James se chystal odpovědět, ale jen zavrtěl hlavou. I on sledoval chodbu a v ní se právě objevil další Wraith.
„Není nutné tyto dva držet za mříží,“ prohlásil, sotva si Mayu a Jamese prohlédl. „Znám je. Ručím za ně.“
„Ace,“ vydechla Maya překvapeně. Nejraději by veliteli vletěla do náruče, ale ovládla se a jen pokynem hlavy poděkovala, když se před nimi mříž rozjela do stran.
Mladičkou královnu za velitelem skoro nebylo vidět, James si jí všiml, až když promluvila.
„Jak myslíš. Pokud ke svému neúspěchu chceš ještě riskovat s těmi cizinci, ráda si prohlédnu, co z tebe zůstane po hlášení u matky.“
Jejich setkání s ‚matkou‘ Anat nastalo dřív, než očekávali. Wraithská flotila nebyla nijak vzdálená a Jamese napadlo, že by je během své další cesty určitě objevili tak jako tak.
Na pár hodin zůstali zapomenutí a celý ten čas se snažili dostat se někam mimo zónu pozornosti a zmizet v první malé lodi, která by se jim naskytla. Pozorujících očí bylo moc a žádné vhodné plavidlo se jim v dohledu neukázalo, takže nakonec zůstali stát na chodbě Úlu Nejvyšší královny a snažili se splynout se stěnou, aby je nikdo nehledal.

Ana-al byla z celé té anabáze kolem Baanan unavená a rozladěná. Mladší sestra nebyla spojenec, ale konkurence, takže co se jí týkalo, mohla si drahá sestřička klidně zůstat v horoucích peklech šedivých skřetů. Před matkou na sobě nedala nic znát a souhlasila, že se vydá za záchranou lodí, aby jí poskytla jištění v případě nouze. Jak si myslela, byla nepostradatelná. Skupinu Wraithů i s Acem, jehož považovala za celkem schopného, našla na opuštěné planetě u Šipky, které chyběla energie na let k wraithskému konvoji. S úšklebkem pro ně poslala své vojáky a na vyjádření díků jen pohodila hlavou. Byla v dobrém rozmaru, protože skřet Baanan se zachráněnými nebyla.
Jakoby těch záchranných akcí nebylo dost, na cestě zpátky se rozhodla letět jinou trasou a u jediné obyvatelné planety, na kterou narazila, našla dva wraithské trosečníky. Za pobytu na té planetě se z nich stali divoši. Mluvili hlasitě a vypadali divně.
Ana-al se rozhodla, že matce trochu zvedne náladu malá kuriozita z výletu – suvenýr - a ty dva přes jejich chabé protesty vzala s sebou. Když po cestě zpět zjistila, že je Ace zná, ani ji to nepřekvapilo, spíš znechutilo. Věděla, že její biologický otec se jako vědec dostal do styku s kdečím, ale že se těch divochů bude zastávat a chovat se k nim jako k sobě rovným, to se jí zdálo přehnané. Byla ráda, když je všechny mohla vyklopit u nejvyšší královny v hangáru a odletět na hlídku.

Anat se před tou nečekanou dvoučlennou posilou wraithských řad zastavila a beze slova na ně zírala, dokud se nezačali nervózně ošívat.
„Tak to jste vy,“ řekla po dlouhém mlčení. Oči jí stále jezdily z tváře Mayi k Jamesovi a zpátky, jakoby se nemohla rozhodnout, kterého z nich má oslovit.
„To záleží na tom, co znamená TO,“ zamumlala Maya. Nemohla si pomoci. Náhlý přechod od neomezených vládců planety, která jim chystala každou chvíli další překvapení, k pozici podobné mikrobům v laboratoři, ji vyváděla z rovnováhy a nutila ji používat černý humor a ironii jako obranu. Musela se hodně ovládat, aby neřekla víc, ale některé myšlenky byly rychlejší než její vůle a snadno zachytitelné.
Královna se zamračila a prsty krmné ruky jí zacukaly. Pro dnešek měla neposlušnosti svých poddaných tak akorát dost.
James vedle ní zatnul zuby a na královninu otázku ani Mayin komentář nehodlal odpovědět slovy ani myšlenkou.
„Jste tady dlouho? Jaké máte informace o této galaxii?“ rozhodla se Anat přejít Mayinu poznámku. Znovu je přejela zvláštním pohledem a ušklíbla se. „Nedostali jste se jinam, než na tu planetu. Nevíte vůbec nic,“ prohlásila.
James sebou škubnul, jakoby dostal políček. Jak to mohla vědět?
„Pojďte,“ pokynula jim královna a odvedla je do nedaleké místnosti. Zastavila se u vzdálené stěny a jednu její část otočila na jednoduchém mechanizmu. Před Mayou a Jamesem se objevilo vysoké zrcadlo, které věrně ukazovalo jejich obraz. Anat si stoupla mezi ně a založila si ruce.
„Vidíte?“ zeptala se celkem zbytečně.
Maya a James se podívali do zrcadla a pak jeden na druhého. Dosud netušili, jak moc je pobyt na Thanatově planetě změnil i fyzicky. V porovnání s wraithskou královnou, která celý svůj dlouhý život trávila ve vesmíru, vypadali jako odlišný druh. Dlouhé vlasy měli vyšisované do plavé barvy a jejich kůže získala barevný nádech.
Ne, opravila se Maya, to nebyl nádech barvy. To BYLA barva. Nejzajímavější na ní bylo, že nebyla u obou stejná. Zatímco James měl pokožku příjemně béžovo-hnědou, Maye zářily zlaté oči jako diamanty z růžové tváře.
Nevěřícně před sebe zvedla ruce a zadívala se na ně.
„Máš pravdu,“ pokývl James, ale oči nespustil ze zrcadla. „Ta, kde jste nás našli, byla první obyvatelná planeta, na kterou jsme po přeletu mezigalaktickým prostorem narazili. Naše loď se rozpadla a od té doby žijeme… jsme žili tam. Ke změnám docházelo tak postupně, že jsme si je neuvědomili, dokud jsi nám neotevřela oči. Nevíme nic, co by vám mohlo pomoci v další cestě a nesetkali jsme se s žádnou jinou rasou než s tou, která je na naší planetě.“
Anat se na něj dlouze zadívala, ale všechny své myšlenky pečlivě skryla. Vrátila zrcadlo na původní místo, nechala Mayu a Jamese stát uprostřed místnosti a sama zamířila ke dveřím. Než se za ní zavřely, otočila se: „Ať tak nebo tak, jste Wraithové a patříte sem. Doba vašeho odloučení skončila. Najdete velitele mé lodi a sdělíte mu, jestli si přejete odpočívat v hibernaci nebo se hned zapojíte do práce. To je poslední rozhodnutí, které uděláte sami. Dál už se budete řídit wraithskou hierarchií, jak je zvykem.“
Maya a James osaměli. Chvíli nerozhodně přešlapovali, nechtělo se jim hledat velitele a rozhodnout se naposledy. To slovo - naposledy - se jim příčilo v krku, i když ho nevyslovili. Maya došla ke stěně a otočila zrcadlo zpátky tak, aby na sebe viděla. Dlouhému sledování vlastního odrazu nikdy neholdovala, ale byl tak odlišný od jejího očekávání, že stál za bližší prozkoumání.

Anat se na chodbě rozhlédla a vybrala si nejrychlejší cestu do svého pokoje. Jistě už byl v přijatelném stavu. Služky byly pracovité a spolehlivé. Nic jiného jim nezbývalo, pokud nechtěly klesnout na žebříčku ještě níž a posloužit ostatním Wraithům jako potrava.
„Krabate,“ zastavila cestou svého velitele. „Ti dva noví, které přivezla Ana-al, budou potřebovat hibernaci. Hodně dlouhou hibernaci,“ zdůraznila. Čas rozhodování pro ty dva právě vypršel.
Krabat mlčky sklonil hlavu. Pochopil, že jiná alternativa pro divně zbarvené Wraithy nepřichází v úvahu. Byl rád, že nedostal stejný trest jako Ace a Michael, a téměř se rozběhl ke dveřím, za kterými pořád ještě Maya a James před zrcadlem zkoumali svoji novou vizáž.
Královna se po veliteli spokojeně ohlédla. Aspoň jedna neměnná věc, napadlo ji. Krabat byl jako velitel ideální. Škoda, že se s ním bude muset na nějaký čas rozloučit. Pohrávala si s myšlenkou, že by ho vzala s sebou na cestu, kterou chtěla původně absolvovat sama a do poslední chvíle v přísném utajení, ale nakonec to zavrhla. Některé věci musí vyřídit bez pomoci svých blízkých.
Pomalým krokem došla ke svému pokoji, otevřela a zadívala se dovnitř. Služky právě končily s úklidem. Rozbitý nábytek byl odklizen, všechny skvrny vyčištěny a celý prostor se blýskal bez jediného kazu.
„Hmmm,“ protáhla královna a vstoupila, aby za ní mohly dveře zaklapnout. „Snažily jste se, že?“ zadívala se na služky a koutky úst jí zacukaly.
Dva vysocí Wraithové se šátky na hlavě, v zástěrách a se smetákem, kýblem a hadry před ní stáli a dívali se do podlahy.
Vzala toho vyššího prstem pod bradou a zavedla mu hlavu. „Tak snažili?“ zopakovala.
„Ano, paní,“ zamumlal. Sklopený pohled zvedal jen neochotně a pomalu.
„Dobrá,“ pustila ho a on hned zase sklopil hlavu. Dlouhou dobu si oba prohlížela a mhouřila oči nad tou podívanou. „Můžete pokračovat,“ prohlásila nakonec, prošla kolem nich do uklizeného pokoje a vyjela z panelu ve zdi počítačové připojení.
Ace a Michael se na sebe podívali. Doufali, že tato práce nebude mít dlouhého trvání a královna jim odpustí, ale její zlost byla trvanlivá a nehodlala dva wraithské vědce pustit ze svých spárů.
Michael se na Ace zamračil. Myslel si, že Inasari bude mít aspoň trochu protekce, se kterou se sveze. Protekce nebyla k mání a hybrid i milovaná bytost se museli snažit oba stejně, aby se zbavili pokořujícího postavení. Degradace na ‚služky‘ mohla trvat hodiny nebo také týdny.

[Aiwendill]

Wraithi a sluzky?

Pekna kapitola ale nejako kratka... asi som uz rozmazleny kasparovou a azanyrmuthom...

[andoriel]

Děkuju, Aiwe

No, jasně. U Tebe uklízejí hlavní hrdinové dobrovolně, u mě z donucení a za trest

..................................

A ještě info pro všechny: ZDP 2 má opravené odkazy

[Aiwendill]

všetko je to otázka motivácie...

vynikající díl

[andoriel]

Děkuju, posedlíku

Velice pěkné hlavně ta 305 či 306

[andoriel]

Děkuju, Ondro

[andoriel]

Bavte se

46. Pokud něco chceš...

Anat stála před malou přepravní lodí a mračila se na přešlapujícího velitele, který jí bránil ve vstupu a nehodlal se pohnout.
„Poletím sama!“ opakovala důrazně
Krabat na okamžik stiskl rty, pak se poklonil a ustoupil královně z cesty.
„Rozkazy máš. Nečekej na mě a začni hned, jak budeš připraven. Až vyřídím, co mám v plánu, najdu si tě. Ace má těch svých pár lodiček pod vlastním velením, nech to tak, ale sleduj ho. Nechci žádné vnitřní rozbroje,“ řekla rychle. Cestu do lodi měla volnou, přesto stála u vstupu a váhala jít dál. Právě ji napadlo, že Michael a Ace jsou postavení služek zproštěni sotva pár hodin a před odletem neměla čas si s velitelem promluvit.
„Mám zavolat pilota?“ navrhl velitel.
Pohybem ruky ho zarazila a vešla do lodi. Ace počká. Otočila se, aby se dotkla ovladače dveří a zůstali proti sobě s Krabatem stát, dokud je neoddělila nepropustná stěna.
Velitel sledoval, jak se loď zvedla nad podlahu a přesunula se ke dveřím hangáru, pak přešel k ovládacímu pultu a na monitoru kontroloval začátek královnina letu.
Anat s rukou nad ovládáním hyperprostorového skoku přemýšlela, kam vlastně poletí. Vzpomínky toho parazita se v poslední době začaly vytrácet a bylo stále těžší vyvolat alespoň pocit nebo představu z cizího života téměř stejně nekonečného, jako byl život královny. Zvedla hlavu a zadívala se na hvězdnou mapu na největší obrazovce.
„Baale? Kde jsi?“ zašeptala si pro sebe.

Poslední z dřívějších Vládců soustavy Baal stál na můstku svého Ha’taku a pohrdavě si měřil Hen’lora. Ten Jaffa se mu pořád pletl do cesty a připomínal cosi, na co Baal už dávno zapomněl. Pokud to vůbec bylo vysloveno, říkal si Baal. Na nic takového se nepamatoval a velice pochyboval, že by Jaffům sliboval nějaké lodě nebo pomoc vůbec.
„Pokud něco chceš, musíš si to zasloužit,“ pokrčil rameny nad Hen’lorovou lamentací. „Chápu, že vás zůstalo málo, ale k rozšíření řad mých služebníků a vojáků je to dosta…“
Hen‘lor začal křičet a rozhazovat rukama. Baal se na něho podíval s pobaveným překvapením a bezmocně zvedl ruce.
„Nenutím vás,“ potřásl hlavou. Jednu rozpaženou ruku spustil podél těla a druhou pozvedl před oči. Začal zkoumat střih svých nehtů. Hen’lorovy rozčilené nároky se staly nepříjemnou zvukovou kulisou, kterou se nicméně přestal zabývat. Věděl, že na něj rozčilený muž nezaútočí a jeho křik je výrazem bezmoci. Když Jaffům nedokázal pomoci jejich největší spojenec Země, obrátili se postupně na další vyspělejší civilizace, ale v Mléčné dráze nebyla žádná rasa, která by byla tak mocná, aby mohla něco požadovat z pozice síly. Navíc žádná ani nechtěla, pokud se nejednalo o její zájmy. Baal nechápal, že to Hen’lor ještě nevzdal. Už uplynula léta od posledního boje se Shermaal a on nikdy nepřestal naléhat. Jakmile se naskytla příležitost a Hen’lor se na svých cestách dostal na Baalovy blízkosti, nikdy nezapomněl vznést své nároky.
Tiché pípnutí komunikace bylo příjemným vyrušením. Baal zvedl ruku, aby Hen’lora alespoň ztišil na snesitelnou úroveň, a druhou rukou zařízení aktivoval.
„Baale? Kde jsi?“ ozval se z něj ženský hlas. Baalovi se zdál povědomý, ale nemohl si vzpomenout, kde ho slyšel, přesto ucítil, jak mu po zádech přejel mráz.
„Vůbec mě neposloucháš,“ zcela právem ho obvinil Hen’lor. „Vezmu si tu druhou loď, kterou tady máš, a odletím.“
Baal se na něj podíval. „Jistě. Vypadni,“ mávl rukou v propouštěcím gestu. Počkal, až Jaffa zmizí, a na tváři se mu rozlil pomalý zlomyslný úsměv. ‚Ta druhá loď‘ Baalovi nepatřila. Komunikace znovu přitáhla jeho pozornost.
„Jsem tady,“ řekl po krátkém zaváhání do mikrofonu. Čekal na nějakou reakci, ale žádná nepřišla.

Krabat stál před Acem a v paměti se mu objevila vzpomínka na jejich první setkání, kdy ho velitelova arogance a pocit nadřazenosti společně s tělesnou výškou mírně přesahující wraithský průměr přiváděla z jednoho přísně tajeného pocitu k dalšímu. Zlost, pocit ohrožení, obdiv, rezignace a přijetí z nezbytnosti se od té doby střídalo v náhodném pořadí při každém jejich setkání.
„Máš prostor pro vlastní akce, ale náš postup by měl být koordinovaný. Očekávám, že budeš v dostatečné blízkosti, abys mohl případně zasáhnout v náš prospěch stejně, jako ti ostatní lodě flotily přijdou na pomoc, když to budeš žádat,“ říkal Krabat se sebezapřením. Původní plán na jednotnou invazi, které bude velet, se začal tříštit ještě před začátkem.
„Mám požadavek,“ odpověděl Ace.
„Jenom jeden?“
„Chci ty dva nové Wraithy, které jsme našli na planetě. Probuď je z hibernace a převel na moji velitelskou loď.“
„A já chci, abys tady jednu ze svých lodí pod velením Zaka nechal. Bude mě pravidelně informovat o tvé vítězné cestě,“ reagoval Krabat okamžitě.
Ace stiskl rty. „Mohl jsem žádat víc,“ namítl.
„Záleží ti na těch dvou? Královna s nimi má svoje plány, takže pokud je cestou ztratíš,“ Krabat se neubránil malému úsměšku, „budeš zase uklízet. Ale jak myslíš, nechám je poslat do tvé lodi. A hlášení o místě, kde se právě nacházíš, mi budeš posílat každých deset dní.“

Jay Felger si zajel rukou do vlasů. Za ty roky mu z husté tmavé hřívy zůstalo jen pár bílých pramenů. Někdo by řekl, že ho tak vyčerpalo pracovní vypjetí, ale Jay by práci v antickém Městě nevyměnil za nic na světě. Dokonce ani za jednu z těch nových lodí, kterých Země pořád neměla dost. K obnoveným a zcela přestavěným Daedalovi a Sun-Tzu se za Ameriku do vesmírného programu přidaly Oregon, Mississippi a Dakota, v Číně před nedávnem dokončili Kuan Jü, v Rusku k Čeladovovi přibyl Minsk a Anglie se pyšnila Queen Elizabeth. Francie se se svým Fracois Villonem nedokázala pohnout. Pro dokončení neměli dost surovin ani lidských zdrojů. Francie řešila vnitřní problémy a jedna revoluce tam střídala druhou.
„Jayi, nastav senzory na hledání Wraithů, prosím,“ ozval se roztřesený hlas generála Caldwella. Už měl být ve výslužbě, ale ani jeho by z Atlantis nikdo dobrovolně nedostal.
„Cože?“ vyjekl Jay. „To má být nějaký test?“
„Prostě to udělej,“ zavrčel Steven ze sluchátka a odmlčel se, komunikaci ale nechal zapnutou.
Jay zadal na antickém terminálu sérii příkazů a čekal, až se data převedou do pozemského formátu.
„To je ale hodně blbej test,“ zašklebil se na výsledky vyhledávání.
„Co vidíš?“ chtěl hned vědět generál.
„Vidím spoustu ošklivých teček ve vzdálenosti, která by mi dělala starosti, kdyby to mohla být pravda,“ říkal Jay a zároveň si zvětšil rozlišení sledované oblasti. „Jak jste to dokázali? Tohle bude chvíli trvat. Počkat. Dvacet pět, šest, sedm… Tak, už tady mám výsledek. Máte někde správné počty, abychom to zkontrolovali?“
„Tak kolik?!“ houknul Caldwell netrpělivě.
„Osmnáct velkých mateřských, pár z nich jsou trochu jinak stavěné – to dělal snad někdo s kocovinou, ne? Pardon,“ zarazil se, když si uvědomil, že generál pořád poslouchá. „Takže osmnáct velkých a třicet sedm, oprava, třicet osm křižníků. Souhlasí to?“
„Jayi,“ povzdechl si Steven unaveně, „to nebyl žádný test, to je holá skutečnost. Do Mléčné dráhy přiletěli Wraithové.“

Ace stál na můstku a propočítával další skok do nitra nové galaxie. Věděl, že i tady budou Hvězdné Brány, a odhadoval, kde hledat tu nejbližší. Michael stál vedle něho, ruce složené za zády svíral v pěst a duševně se připravoval na další střet s lidmi ze Země. Na rozdíl od Anat, Krabata a téměř všech ostatních Wraithů, kromě několika vyvolených, mezi něž se také počítal, věděl, že Ace má v plánu pokračovat s vědci ze Země ve vývoji retroviru nebo jiného prostředku, který by dokázal wraithskou společnost zbavit jejich závislosti na přijímání lidské energie. Michael nevěděl, jestli má být potěšen, že bude podle Aceova slibu moci zase pracovat s genetickým materiálem a dostane se mu veškeré pomoci nejen od velitele, ale také od pozemšťanů, kteří se za poznáním dokázali vydat i jinými cestami, než bylo ve wraithské vědecké komunitě obvyklé, nebo jestli má při první příležitosti vydat Zemi k vyhlazující sklizni a pomstít se tak za pohanu které se mu od pozemšťanů dostalo.
„Zaku, Aiwe,“ oslovil Ace další dva velitele svých mateřských lodí. „Posílám souřadnice dalšího skoku. Snad se dostatečně přiblížíme cíli a budu moci kontaktovat někoho, kdo nás navede na přesné místo. Předejte data křižníkům.“
Z obou Úlů se ozvalo krátké potvrzení a za pár vteřin malá flotila osmi lodí zmizela v hyperprostorovém víru.

Anat se udiveně podívala na komunikátor, ale zadala souřadnice, které jí ukázal, a s nervózním trhnutím rameny se vydala za neznámým druhem symbionta, který kdysi na krátkou dobu ovládl její tělo i mysl.
Cesta byla dlouhá sotva tři skoky. Po mezigalaktickém exodu jí připadala jako malá odpolední procházka, přesto trvala pět dní. Mohla jenom odhadovat, jestli tam na ni tvor jménem Baal počká nebo vůbec nezaznamenal její přítomnost a určení místa nebylo jen souhrou nějakých podivných náhod.
Po posledním skoku zapnula senzory a zvědavě si prohlížela malou soustavu dvou sluncí a šesti planet. Podle jejího odhadu by nejméně na dvou z oběžnic mohl být lidský život. Ale ten ji momentálně nezajímal. Možná později, až se spojí s Krabatem a flotilou… Její pozornost upoutala trojúhelníková loď na orbitě jedné ze vzdálenějších planet.
„Baal,“ zašeptala.
„Neznámá lodi, identifikujte se,“ ozvala se komunikace tak hlasitě, až Anat nadskočila. Ten hlas nikdy neslyšela, ale připadal jí povědomý.
„Baale?“ zkusila to.
„Kdo…? Jsi tady sama? No, myslím, že to risknu. Přileť, dveře hangáru jsou otevřené,“ pozval ji povědomý hlas.
Navedla svoji loď na setkání a našla nejbližší otevřená vrata. Do prostoru za nimi se vešla tak-tak. Kdyby byla jen o kapku horší pilot, musely by nastoupit opravárenské čety. Baal ji čekal na ochozu nad hangárem. Pro jednou u něj zvědavost zvítězila nad vším ostatním a šel se osobně podívat na nového návštěvníka, místo aby ji nechal přivést jedním ze svých nemnoha otroků.
Návštěvnice byla překvapující. Měl pocit, že nějakou její část důvěrně zná, ale právě ta mu unikala. Zbytek byl dokonalou směsicí krásy, smrtelného nebezpečí a vzrušující novosti. Chvíli se mu zdála dokonalá, to když lehce vystoupala k němu na ochoz a zadívala se na něj průzračně zlatýma očima, pak odhalila špičaté zuby v úsměvu a Baal pocítil záchvěv obav z jejího dravčího vzhledu, a když pozvedla sukni, aby udělala další krok, a ukázala nohu v kožené vysoké botě, skoro se zamiloval.
„Byla jsem poslední hostitelkou Anat,“ řekla ta podivuhodná bytost a podívala se Baalovi přes rameno do nitra jeho plavidla. „Něco z ní mi zůstalo.“
„Poslední?“ hlesl Baal. „To znamená, že moje milovaná družka už nežije?“
„Vše, co z ní zbylo, je tady,“ poklepala si Anat na čelo.
Baal si ji znovu prohlédl, lehce kývl hlavou, nabídl jí rámě a širokým gestem druhé ruky ji pozval dál.

„Zůstaňte na místě. Do dalších rozkazů můžete provádět běžný průzkum. Všechno, co zjistíte, ohlásíte, až vás k tomu vyzvu,“ rozkázal Ace svým lodím po úspěšném absolvování skoku. „Zůstaň tady a sleduj okolí,“ otočil se pak na Michaela.
Hybrid přikývl a zadíval se na data před sebou.
Ace vyšel z můstku, prošel několika chodbami a zastavil se před místností, kam neměl nikdo jiný z posádky přístup. Před dveřmi se zarazil, nadechl se a vstoupil. Uvnitř bylo přítmí, ve kterém se mohl orientovat jen někdo, kdo byl dobře obeznámen s rozmístěním nábytku. Veliteli pohyb nedělal žádné problémy. Došel k zadní stěně, sedl si na zem, opřel se o stěnu lodi a zavřel oči. Soustředil se, až mu na čele vyvstaly další vrásky. Vysílal své vědomí do neznáma a pátral po naslouchající duši.

„Tři velké a pět malých se před časem a odpojilo a letí – sem! Míří přímo k Zemi! Vyhlaste poplach!“ zasípal Jay do malého mikrofonu. „Už zastavily. Dalo by se říct, že je máme za humny. Posílám souřadnice jejich polohy.“ Snažil se o věcný tón, ale nedařilo se mu to a hlas mu každou chvíli přeskakoval.
„Tady Caldwell, žádám o okamžité povolení ke vzletu a zničení nepřátelských plavidel, která se oddělila od hlavní flotily,“ opakoval Steven už potřetí. Nejdříve se spojil s planetární obranou Země, pak se štábem náčelníků a nakonec s SGC.
„Jestli budu muset ještě čekat, už nikam nemusíme létat, Wraithové přiletí za námi!“ rozkřikl se na Paula Davise.
„Nechceme na sebe upozorňovat,“ slyšel už potřetí stejnou odpověď, tentokrát od velitele SGC. „Podle přesných výpočtů by měli minout Zemi o pár miliónů mil a podle délky jejich skoků si nás vůbec nevšimnou.“
Steven vztekle praštil se sluchátkem a vzápětí zapojil interkom: „Připravte se ke startu, Pan Gunnarson do antického křesla, čekejte na povel k odletu.“
Nehodlal ztratit ani vteřinu, až Atlantis konečně dostane pokyn k zápasu s přilétajícími Wraithy.
Paul Davis se podíval na zmlklý telefon, pokrčil rameny a zavěsil. Kdyby Steven vydržel, než domluví, zcela neoficiálně by se dozvěděl, že se Země připravuje k útoku, jen je to prozatím přísně utajovaná informace.

Ve dvou malých pokojích soukromého sanatoria po dlouhé době zase mohli klidně spát bez příšerných nočních můr a plně si to užívali. Prášky ze sušených žab zabíraly sice pomaleji, než si ošetřující lékař představoval a přál, ale každý týden docházelo v obou případech k očividnému zlepšení.
Cameron Mitchell něco zamumlal ze spaní, otočil se na druhý bok a spal dál.
Shana Morris se ani nepohnula s velkou pokrývkou vytaženou až k nosu, obličej měla klidný a pomalu oddechovala. Přes čelo jí přeletěl stín, vykopla nohama a převrátila se na záda. Na těle jí vyrazil studený pot. To ztemnělé místnosti vytřeštila zmatené oči. Někdo se právě dotkl její mysli.