koukám, že po novým dílu se nikomu nestýská...
i tak vám to sem prdnu a dneska rovnou celej díl, páč má jen 7 A4 a nemělo by smysl to dělit...
tendle díl je jeden z posledních odpočinkových, kdy se dostáváme k mé oblíbené druhé polovině ve které jsem rozehrál vyšší hru, která se vám doufejme bude líbit alespoň tak jako mně
bez dalšícj keců novej díl, opět poprosím o nějakej ten feedback, ten mi u posledního dílu krapet chyběl
PS: upozorňuji an časové skoky, čili pečlivě čtěte nadpisy odstavců, abyste se neztratili, i když ten skok je jen z času A do času B
9. Díl (Politika - Policy)
„Normální soužití není v neexistenci konfliktů, ale v jejich šťastném vyřešení.“ – Han-Ilgiewicz
Mléčná Dráha, Hebridan, 22. Srpna 2006
Nad překrásným technologickým hlavním městem planety Hebridan, se po delší době zatahovala mračna. Nádhernou azurovou oblohu prvně vystřídaly bílé a následně temně černé mraky, které z ničeho nic zahalily ulice tmou. Všichni si připadali, jako by byla noc. Chladná černá noc, jejíž háv každý den pokrýval oblohu. Dnes to však vypadalo naprosto jinak. Mraky nabývaly na hustotě a v jednom určitém bodě, jakoby byly zpod něčeho vytlačovány. Serrakiné i Hebriďané zanechali všeho, co doposud dělali a dívali se na oblohu, kterou pročísl ostrý žlutý paprsek, který se zahryzl do země a vyrval z ní vše v okruhu několika desítek metrů. Obrovská tlaková vlna v místě dopadu odhazovala těla živých i mrtvých obyvatel planety a vzniklá energie ničila vše, na co přišla. Za prvním paprskem následoval další a za ním další, až se několik hlavních, především vládních budov sesunulo k zemi a pohřbily pod svými troskami několik tisíc Hebriďanů a Serrakinů. V ulicích se šířil štiplavý prach, strach a chaos, pod jehož křídly zemřeli nepříjemným ušlapáním další obyvatelé města. Krizová centra se rozběhla na sto procent, ale na takový nával nebyla a ani nemohla být připravena. Přírodní katastrofy typu povodní, zemětřesení, sopečných činností či obyčejných tornád totiž na Hebridanu neexistovaly. Na pohled mírumilovná planeta v symbiotickém soužití dvou druhů. Nyní válečná oblast. Houstnoucím oblakem konečně proplulo to, co všechny zajímalo. Byla to obrovská bílošedá loď, v jejímž středu hrdě zářila bílá barva, která se v mnohých kulturách přiřazovala míru. Pro Orie to však nic neznamenalo. Zvlášť když si bez sebemenšího problému prostříleli cestu vesmírnou obranou, která hrdinně bojovala a stejně tak padla. Mohutné štíty a především pak hrůzostrašná zbraň vykonaly svoje a nyní nezbyl nikdo, kdo by orijskému bitevníku zabránil triumfálnímu zakončení jeho cesty, která se Mléčnou Dráhou šířila již druhým rokem. Bitevník prolétl atmosférou a se vztyčenými štíty dosedl s mohutným zemětřesením na zem. Škody byly lokální, ale chaos byl všudypřítomný a orijská vojska pochodující městem jej pomáhala šířit. Před nejhlavnější budovou Hebridanu, technickou a obchodní centrálou místního gigantu Tech Con Group stál poměrně mladý příslušník Serrakinů - Warrick Finn, jehož bratr v této budově již několik let pracoval. Eamon právě vycházel z budovy, když orijský bitevník pročísl hustá mračna. Warrick pohlédl směrem k obloze, když jej Eamon poplácal po zádech.
„Bratře, musíme zmizet, ti Oriové se probili naší obranou a letí směrem k hlavnímu městu,“ vyšiloval Eamon, zatímco vedl bratra do budovy.
„Cože? To není možné,“ odmítal porážce silné flotily Warrick uvěřit.
„Jejich štíty při naší palbě ani nezakolísaly, za to jejich zbraně na jeden výstřel procházely těmi našimi,“ ujišťoval o špatné situaci Eamon, zatímco svojí kartou projel nástěnným terminálem výtahu.
„To je poprvé, kdy Tech Con Group nemá řešení na situaci,“ trošku zavtipkoval Warrick, ale Eamon jej zpražil pohledem.
Výtah se konečně zastavil a oba se ocitli několik set metrů pod povrchem budovy, v hlavním stanovišti krizového centra, které koordinovalo povrchové týmy. Eamon s bratrem zde narazili na šéfa Tech Con Groupu, jehož tvář byla zahalena strachem a nemohoucností.
„Eamone, je to Miles Hagan?“ ujišťoval se Warrick, když ředitele spatřil.
„Ta drtivá porážka naší flotily jej dost vzala,“ podíval se Eamon na šéfa, zatímco si sedl za jeden z terminálů, kde byla celá bitva zaznamenána.
Byl to obrovský boj na jedné straně a ranní rozcvička na straně druhé. Obrovský bílošedý koráb vyskočil jen několik desítek kilometrů od obranné formace, která ihned reagovala, ale štíty se vztyčily včas. Pak už to byla jednostranná bitva. I přes velké manévrovací schopnosti, na nichž byla flotila vystavena, bylo pro převora poměrně jednoduché s loděmi bojovat. Co netrefil hlavní zbraní, dorazila bodová obrana, kterou Oriové od příletu do Mléčné Dráhy používali čím dál více. Netrvalo dlouho a každá bojeschopná loď se proměnila v explodující kouli ohně nebo hořící doutnající vrak, z jehož útrob šlehaly plameny a odlétala těla posádky. Převor se však zaměřoval na bojeschopné lodě, které vždy pokropil bodovou obranou a následně dorazil hlavní zbraní, která se opravdu činila. Po deseti minutách bylo vymalováno a na orbitě nezbývala jediná bojeschopná loď, která by převorovi mohla zabránit v přistání. Až sem Warrick sledoval záznam, než mu došlo jak špatné to opravdu je.
„Musíme sehnat pomoc,“ instinktivně přemýšlel Warrick, zatímco Eamon sledoval zprávy z krizových center po celém městě.
„Posloucháš mě vůbec?“ praštil Warrick Eamona po zátylku malým pohlavkem.
„Co blbneš?“ ohnal se Eamon po Warrickovi, ale ten jej zastavil a hluboce se mu zadíval do očí.
„Musíme sehnat pomoc.“
„Víš snad o někom, kdo má lodě, které by mohly porazit tuto?“ pochyboval Eamon, aniž by tušil, že má pravdu.
Nebyl nikdo, kdo by se orijskému křižníku byť jen vyrovnal, natož jej porazil. I proto Warrick na chvíli zaváhal, ale přesto byl odhodlán sehnat kohokoliv, kdo by mohl alespoň minimálně pomoci.
„Musím k hvězdné bráně,“ sebral bratra za ruku a očekával jeho spolupráci při získávání přístupu k výtahu, který by jej opět odvezl na povrch.
„Zbláznil ses? Vždyť tě tam zastřelí,“ zastavil Eamon Warricka, ale ten jej vůbec neposlouchal.
„Když neseženu pomoc, všechny nás zastřelí,“ přesvědčen o osudu všech obyvatel planety mačkal tlačítko s vyrytou nulou.
Výtah stejně jako předtím velice rychle dosáhl svého cíle a aniž by se podíval po okolí, Warrick z něj vystřelil rychlostí světla. Eamon jej pochopitelně následoval, ale k bráně to bylo dobrého půl kilometru, přeplněnými ulicemi, kde se shromažďovalo větší množství zmatených obyvatel. Oba dva se protloukali davem bezmála pět minut. Warricka rozčilovalo takhle se zdržovat, zatímco již mohl být dávno u spojenců, kteří by mohli snad nějak pomoci.
„Uhněte,“ řval Warrick kolem sebe a odstrkoval všechny ze svého dosahu.
Eamon statečně sekundoval a diplomatičtější formou prosil o uvolnění prostoru. Když se oba probili davem, stála před nimi brána.
„Zadej Zemi,“ přikázal Warrick svému bratrovi, který s kývnutím přiskočil k DHD a snažil se rozvzpomenout na adresu.
„Pohni,“ okřikoval Warrick Eamona, ale ten schytal pořádnou dávku energetických pulsů do zad, když se za dvojicí bratrů objevila skupina třinácti křižáků.
„Ustupte od brány,“ přikázal velitel skupiny Warrickovi, v jehož očích se tísnily slzy.
„Ustupte!“ tentokráte důrazněji přikázal velitel a Warrick poslušně sešel ze schodů, kde jej křižáci donutili pokleknout.
„Pohleď na sílu boží,“ pronesla tajemná osoba v hávu, která se objevila za zády křižáků.
Převor zabořil hůl do země, ta se rozsvítila a země se začala třást.
Mléčná Dráha, Země, Atlantida, 11. Září 2009
Od teroristických útoků na Světové Obchodní Centrum (WTC) uběhlo přesně na den osm let. Je to dlouhý čas, ale dozvuk těchto událostí byl v obyvatelích poloostrova Manhattan znát i dnes. Všichni s určitým respektem chodili kolem místa činu a pozorovali práce na novém mrakodrapu, který by zde v budoucnu měl vyrůst. Stejný respekt panoval i na letištích a v záloze byly připraveny veškeré zálohy bezpečnostních složek. Bylo to trochu zvláštní ale i lidé na Atlantidě dnes byli trochu podrážděnější a atmosféra byla napjatější než normálně. To ale nezabránilo cizákům vytáčet Zemi, která se díky svým zásahům stala centrem, určujícím dění v celé galaxii. Všichni nepřátelé to věděli a Země tak byla ve velkém riziku. A proto se při mimozemské, neplánované aktivaci sešel početný personál Atlantidy včetně Johnova týmu, který si stoupnul do přední linie a čekal na příchozí kód. Amelie kontrolovala monitor, kde se jí objevila tabulka s porovnáváním kódu.
„Doktore, ten kód je od nějakého Warricka Finna z Hebridanu, ale je starý,“ oznámila Amelie, zatímco čekala na rozkaz.
„Hebridan ovládli Oriové, ale ti už v galaxii nejsou,“ rychle vysvětlil Woolsey a i přes starý kód přikázal vypnout štít.
Horizontem necelých pět vteřin poté proběhl udýchaný Warrick, který se ihned sesunul k zemi. Amelie opětovně zapojila štít a přivolala zdravotníky, kteří byli během několika minut v místnosti s bránou. Muž ještěřího vzhledu vykazoval známky enormního vyčerpání, což dokazovaly všemožné hluboké šrámy v oblastech rukou, nohou a hlavy.
„Ihned mu uděláme CT a rentgen celého těla,“ přikázala Jennifer, která byla ráda, že se mohla na Atlantidu vrátit, poté co práce na séru pro Wraithy skončily ve slepé uličce.
Rád byl i Rodney, který se tak nemusel stresovat, kdy mu zazvoní mobil, že byla jeho snoubenka sežrána tím všivákem Toddem. Jennifer byla opět ve svém živlu a více než šťastna, že je doma, na Atlantidě. John s týmem mezitím přešel do řídící místnosti, kde jim Woolsey vysvětlil, kdo ten ještěří muž byl.
„Kdo to byl?“ zajímalo Ronona, který se s podobným živočišným druhem ještě nikdy nesetkal.
„Warrick Finn je příslušník rasy, která se nápadně podobá pozemským ještěrům…“
„Očividně,“ přerušil Ronon Woolseyho.
„Říkají si Serrakiné a společně s Hebriďany tvoří na měsíci jménem Hebridan symbiotickou populaci.“ dokončil myšlenku a očekával další dotazy.
„Tak proč byl tak zřízený?“ dál zajímalo Ronona, na což však Woolsey neměl korektní odpověď.
„Na to si asi budeme muset počkat, až se pan Finn probudí,“ rozpustil malý debatní kroužek a šel se podívat na ošetřovnu.
Dobře známými koridory prošel až do „polní nemocnice“, kde Jennifer pobíhala kolem Serrakinského hosta a snažila se jej udržet při životě, který visel doslova na vlásku.
„Doktorko?“
„Pane Woolsey, stavte se prosím za pár hodin, snažím se ho udržet při životě a nemám momentálně čas něco vysvětlovat,“ zarazila Woolseyho ještě ve dveřích, kde se na podpatku otočil a s porozuměním odešel zpět do kontrolní místnosti, odkud prošel do své prosklené, vyvoněné kanceláře.
Na smysly mu útočila vůně borového lesa, který Woolseymu v Antarktidě obzvláště chyběl.
O 6 hodin později
Woolsey i po více jak šesti hodinách stále seděl ve svém křesle a poslouchal na CD zpěv ptáků, kteří zde stejně jako borové lesy byli nedostatkovým zbožím. S rukama založenýma za hlavou pochrupkával, ale z toho jej vyrušila Jennifer, která se konečně uvolnila z ošetřovny. Opatrně zaklepala, a aniž by Woolseyho vylekala, vešla. Woolsey zvednul jedno víčko, pak druhé, a když mu došlo, že před ním stojí Jennifer, okamžitě vyndal ruce zpod hlavy a s uhlazením uniformy nabídnul Jennifer místo u stolu.
„Posaďte se prosím,“ ukázal Woolsey na židli a nabídl Jennifer čaj.
„Děkuji,“ přijala nabídku a pozorovala Woolseyho servis, jak jej to naučila Teyla.
„Jak se má náš host, doktorko?“ ptal se stále s konvicí v ruce Woolsey, aby řeč nestála.
„Prozatím jsem zašila nejhlubší rány a s klidným srdcem můžu říct, že je mimo ohrožení života,“ ujistila o své práci Woolseyho, který konečně zasedl zpět za stůl a předsunul Jennifer šálek čaje.
Jennifer, i když byl horký, ochutnala a pochválila Woolseyho cit pro chuť.
„Přišel ale za vteřinu dvanáct a to doslova,“ změnila tón Jennifer, která se dostávala k té horší části.
„Jeho tělo bylo pokryto nesčetným množstvím šrámů, jakoby od bičování,“ ukázala Woolseymu fotky, které musela vyfotit svým mobilem.
„Ovšem ze všeho nejhůř na tom byly jeho ruce, které byly od řetězů prořezané až do krve, takže musel nepředstavitelně trpět,“ posunula na displeji na další fotky.
„Můžeme pro něj udělat něco víc?“
„Prozatím jej udržuji v umělém spánku, jen čas ukáže.“
„Doktorko, budu upřímný, mám neblahé tušení, že jsme na sebe právě ušili bič,“ rozloučil se s Jennifer, která dopila horký šálek čaje a po dlouhé šichtě se konečně mohla odebrat do sprchy.
Woolsey se vrátil ke svému rozjímání, protože byl natolik líný, aby došel do svého pokoje. Nikým nerušen za zvuků ptáků a vůně borového lesa opět usnul a uvrhl se do říše snů.
O deset hodin později, kdy hodinky ukazovaly šest hodin ráno, dvanáctého září se Woolsey probudil do pořádné zimy, která jako tajfun řádila za okny.
„Jak se dnes máme,“ poplácal Chucka po zádech a na chvíli se zastavil.
„Nic moc,“ zívnul Chuck a snažil se na své unavené tváři vyplodit alespoň náznak úsměvu.
Woolsey se usmál a přímo ze schodů pokračoval do jídelny, kde si objednal pořádně silnou kávu, která by probudila i mrtvého. Zrovna když se zakusoval do teplého párku v rohlíku, vyrušil jej Beckett, přičemž mu hořčice ukápla na uniformu.
„Doktore Woolsey, náš host se probral,“ oznámil Woolseymu doktor Beckett, který se s Jennifer večer vystřídal.
„Už jdu,“ odpověděl Woolsey a kapesníčkem si otřel skvrnu.
Kousek od jídelny byl jeden z transportérů a tak se přenesl do hlavní věže, která již od prvopočátku sloužila kromě obsluhy primárních a sekundárních systémů taky jako ošetřovna. Carson již seděl u Warricka, který s vyděšeným výrazem na tváři koukal po nově příchozím, který měl na uniformě žlutý flek od hořčice.
„Pane Finne, dovolte mi, abych se představil, mé jméno je Richard Woolsey a jsem velitelem této základny,“ představil se Woolsey a přisedl si vedle Warricka.
Warrick stále trochu vyděšen koukal po Woolseym, kterému došlo, že něco opomněl.
„A vítejte na Zemi,“ ujistil Warricka, že je tam kde být chtěl.
Warrick si viditelně oddechl a tentokráte se i on představil.
„Já jsem Warrick Finn a děkuji, že jste mi poskytli lékařské ošetření, i když by se mé tělo i bez vaší pomoci samo uzdravilo,“ ukázal zacelené jizvy na rukou a těle.
„Úžasné,“ vytřeštil oči Woolsey a ihned mu to připomnělo Wraithy, na něž posledních pár týdnů ani v nejmenším nepomyslel.
„Jistě, pro vás to tak možná připadá, ale pro naši fyziologii je to zcela přirozené,“ posadil se na posteli a napil se vody, kterou mu přinesla jedna ze sester.
Toho využil Woolsey a položil předem připravenou otázku.
„Vím, že se možná ještě, i přes uzdravené jizvy nemusíte cítit zcela v pořádku, ale zajímalo by mě, od čeho jste je měl.“
„Z všelijakého mučení a týrání,“ velice stroze odpověděl Warrick, což Woolseymu opravdu nestačilo.
„Ano, ale proč vás mučili a týrali?“
„Tušil jsem, že vám budu muset říct celý příběh,“ odfoukl Warrick a začal vyprávět.
„Dvacátého druhého srpna dva tisíce šest, podle vašeho kalendáře jsem jako každý jiný den odešel do práce. Jako vždy jsem v docích opravoval poškozené nekomerční lodě, které nedisponovaly štítovou technologií a tak byly více či méně náchylnější k poškození vnějšími vlivy. Naše zákony striktně zakazovaly jakékoli štíty podnikatelským subjektům a tak jsem neměl nouzi o práci, které stále více přibývalo. Nevím kolik bylo hodin, ale veškeré vysílání Tech Con Groupu přestalo vysílat obyčejný program a varovalo veškeré obyvatelstvo před příchozím neznámým kontaktem, blížícím se hyperprostorem, což jsme zažívali několikrát do týdne a tak nás to ani nijak nevzrušovalo. Jako každý všední den jsem běžel za svým bratrem Eamonem do centrální budovy Tech Con Groupu, kde získal práci, díky níž nás oba dokázal zajistit na dlouhé měsíce, čehož jsem chtěl využít k založení své vlastní loděnice,“ zavzpomínal Warrick a po lících mu začaly stékat slzy.
„Jak jsem říkal dříve, poplachy o hyperprostorové aktivitě neznámého původu jsme měli několik do týdne a tak jsme se nemuseli bát, protože orbitu hlídala velice silná flotila, kterou do té doby nikdo nikdy neporazil,“ na chvíli přestal Warrick a utřel si nabídnutým kapesníkem zvlhčenou pokožku.
„Do té doby?“ zajímalo Carsona, který stejně jako Woolsey hltal každičké slovo.
„Ano, ten den do naší soustavy vtrhla orijská válečná loď, která si z naší flotily udělala dobrý den a bez sebemenšího problému se prostřílela skrz, po čemž následovalo její přistání za městem,“ vybavil si obraz dosedajícího šedobílého křižníku, který svou mohutností předčil jakýkoli bitevník, s nímž se Serrakiné, kdy setkali.
„Předpokládám, že poté následovalo vylodění desetitisíců křižáků, kteří díky převorům postupně ovládli celé město a následně celý měsíc?“ přiložil svoji představu Woolsey, který o technikách Oriů četl v několika hlášeních SG týmů.
„Přesně jak říkáte,“ přitakal Warrick Woolseymu.
„Když nám s bratrem došlo, co se vlastně děje, došlo mi, že bez pomoci spojenců nebudeme mít sebemenší šanci, protože nás zastihli nepřipravené,“ podíval se Woolseymu do očí, který pochopil, že těmi spojenci myslí Zemi.
„Pokud vím, od vaší vlády jsme žádnou depeši neobdrželi,“ pátral Woolsey v paměti, zdali se nemýlí.
„Jsem si toho vědom, nebyla to totiž akce vlády, ale mě a mého bratra Eamona,“ vysvětlil Warrick a znovu se mu po lících svezly potůčky slz.
Jak Carson, tak Woolsey tušili, co se Eamonovi stalo.
„Když jsme se dostali k bráně, Eamon běžel zadat adresu Země a já byl připraven ihned po vytočení zadat své osobní IDC a projít skrz,“ na chvíli zastavil svůj roztřesený hlas a po chvíli opět pokračoval.
„Pak-p-pak bratra přímo před mýma očima zastřelila velká skupina asi jedenácti nebo třinácti křižáků, za nimiž se po chvíli objevil i převor. Pochopil jsem, že již není naděje a nemám šanci se s vámi jakkoli spojit,“ dokončil část svého vyprávění Warrick, po němž se nikdo neopovážil ani hlesnout.
Zlomený Warrick se sesunul do polohy vleže a zachumlal se do peřiny, kde potichu truchlil pro svého bratra, který na vždy zůstal v jeho srdci. Carson s Woolseym se pomalu zvednuli, ale než stihli odejít, Warrick je zpod peřiny zastavil:
„Neodcházejte.“
Oba se po sobě zmateně podívali a znovu usedli k lůžku. Warrick po malinké chviličce vykoukl a otřel si slzy, kterých dnes již proronil dost.
„Když jsem se vzdal a došlo mi, že bratr je mrtvý, zamžilo se mi před očima. Poslední, co si před tímto momentem pamatuji je, jak převor zabořil svoji hůl do země, která se poté začala nepředstavitelně silně třást.“ započal druhou část vyprávění již uklidněný Warrick, jehož srdce tepalo stále rychleji.
„Chápu, že to pro vás musí být bolestné vzpomínky a nemusíte nám to vyprávět celé,“ snažil se Woolsey uklidnit Warricka, ale ten trval na tom, že dopoví celý příběh.
„Byl jsem mimo několik dlouhých dní a veškeré vzpomínky mi splývají, ale co si vybavuji velmi dobře, bylo období zhruba měsíce po invazi, kdy se vesměs všichni Hebriďané podvolili vůli Oriů. Od té doby to byla hotová hrůza,“ následně barvitě popsal události posledních let.
Oba doktorové poslouchali s patřičným zaujetím a nebáli se pokládat Warrickovi i otázky, kterými profilovali situaci na Hebridanu, který se pod rukama původních obyvatel měnil k nepoznání.
„A tím se dostávám k obraně planety, kterou začali budovat před necelým rokem, kdy už bylo vytěženo velké množství trinia a byla dobudována hlavní infrastruktura umožňující hromadnou výrobu obranných satelitů,“ vyrazil oběma mužům na malý moment dech.
„Promiňte, říkal jste satelity?“ zajímalo Carsona, který si představoval obrovské antické, s nímž se v alespoň obrazové formě setkal v Pegasu.
„Ano, Oriové poskytli plány na vysoce účinné satelity, které ve velkém množství dokáží ohlídat orbitu více než naše dřívější flotila,“ se špetkou studu přiznal Warrick, čímž vlastně Zemi prokázal medvědí službu.
„S jedním z těchto satelitů se před třemi roky utkala naše první vesmírná loď jménem Prometheus,“ zamhouřil trochu oči a i přes nasazené brýle si je promnul.
„Takže je způsob jak je zničit?“ zajiskřila ve Warrickovi naděje.
„Prométheus byl zničen a s ním zemřelo i třicet pět členů posádky, včetně velitele, plukovníka Lionela Pendergasta, který se obětoval pro bezpečí zbytku posádky, včetně plukovníka Carterové,“ přetnul Warrickovi vyhlídky na lepší budoucnost Serrakinů hned na začátku.
„To je mi líto,“ přidal kondolenci a napil se vody.
„Naštěstí teď máme mnohem lepší zbraně schopné proniknout jejich štíty a silnější asgardské štíty, kterými zbraně satelitů neproniknou,“ přece jen zlepšil Warrickovi náladu, čehož si Woolsey pochopitelně všimnul.
„Takže by bylo ve vašich silách zničit ty satelity a osvobodit můj lid z otroctví?“ zajímal se Warrick, který nebral NE jako odpověď.
Woolsey mírně překvapen kouknul na Carsona, který netušil, jak mu politiku Země vysvětlit.
„Warricku, neberte to zle, ale politika Země je v momentální době poměrně striktní, co se týče zásahů do válečných konfliktů cizích zemí,“ opatrně vysvětlil Woolsey, ale nesetkal se s pochopením.
„Tohle není válečný konflikt, ale genocida,“ rozčiloval se Warrick a začal zvedat hlas.
„Musíte nám pomoci,“ snažil se i přes své rozčílení hrát Woolseymu na soucitnou strunu.
„I kdybych chtěl, nezáleží to na mě,“ výmluvně zkřivil rty a upřímně se podíval Warrickovi do očí.
„Chápu,“ uklidnil se Warrick a klesl do postele, odmítajíce dále komunikovat.
Carson s Woolseym se zvedli ze židlí a ve vedlejším pokoji si ještě krátce pohovořili.
„Rád bych mu pomohl, ale nemyslím si, že by IOA povolilo takhle riskantní misi,“ přemýšlel Woolsey nahlas, zatímco Carson přikyvoval.
„Nemůžeme je nechat takhle trpět, Warrick to řekl správně, že to je pomalá genocida, stejná jako od Aschenů, jen mnohem krutější,“ přihodil něco do mlýna Carson a odešel si do kantýny pro něco dobrého na zub.
Woolsey ještě chvíli stál jako zmražený na místě a následně se vydal do své pracovny, kde se dal do psaní zprávy o stavu Hebridanu, za nímž neopomněl napsat žádost o zvážení vyslání záchranné operace, která by nejenže zachránila neprávem zotročený lid, ale mohla by do Aliance Mléčné Dráhy přinést další mocnou posilu, která by opět nahnula jazýček vah více na stranu dobra.