SG:ZDP -111. Na Věčných Časech - KONEC (+PDF za Obsahem)

vynikající díl

[andoriel]

Děkuju, posedlíku

Rusálové obsadí galaxii

[andoriel]

Mňam, mňam, Broučci to maj blbý Chudáčci, pořád samý nepřítel a žádná spřátelená duše
Díky, Ondro

[Aiwendill]

Stačí, že majú spriatelenú autorku...

[andoriel]

A proto jim autorka vymyslela rusály, aby se nenudili

[andoriel]

Bavte se

50. Dva

Malá šedá bytůstka otevřela oči a zoufale zavzdychala. Boj o drobné tělo nepřestával a nebyl nic platný všechen čas strávený v biolůžku. Baanan se nevzdávala a Kattie musela žasnout nad silou vůle toho tvora.
„Jsi v pořádku?“ naklonil se nad ni Olaf.
Baanan-Kattie natáhla ruku a dovolila mu, aby jí pomohl se zvednout. Odpovědět nedokázala, boj byl příliš vyčerpávající.
„Potřebujeme pomoc,“ vysvětloval Olaf, když se Baanan-Kattie otočila, aby zkontrolovala čas pobytu v biolůžku. „V galaxii začala působit nová síla. Jsou to ti, ze kterých je tvá původní hostitelka. Dost úspěšně se jim daří likvidovat zbývající lidské osídlení, přestože jsou zatím jen na nepatrném území.“
„Wraithi,“ otočila se k němu Baanan a samou radostí, že se snad blíží její původní druh, zcela potlačila Kattie, „vás zlikvidují jako obtížný hmyz, pokud jim neuhnete z cesty a nevydáte mě zpátky.“
Olaf se rozpačitě dotkl rukou brady, ale nenapadla ho žádná vhodná věta k tomu, že tělo Kattie stále nemá jenom jednu mysl. Takový stav byl dlouhodobě neudržitelný.
„Když jsme u toho hmyzu,“ začal uvažovat nahlas, „možná v tom je problém.“
Baanan-Kattie naklonila hlavu na stranu, prskla, že jí nepohyblivé svaly na tváři znemožnily se ušklíbnout, a zároveň cítila lítost, že byla její mysl vybraná pro tak nepřizpůsobivého jedince.
„S tím ti nepomůžu, Olafe,“ prohlásila rozhodně a pro jednou je obě její části shodly.

„Takže nebudeme jenom sedět a dívat se, jak ty bledý obludy vyžírají Mléčnou dráhu?“ ujistil se Oliver Martens zcela neformálně v kanceláři velitele SGC.
Generál Davis zavrtěl prošedivělou hlavou. „Proto sedíš tady, Olie, a ne na můstku svý lodi. Všechny vás z ní vyhnali, aby tam mohli namontovat další pekelný stroje. Budete je potřebovat.“
Plukovník Martens se zavrtěl na židli. Ze všeho nejvíc si přál na montování těch ‚pekelných stojů‘ dohlížet.
Už se ví, kam poletíme?“ zeptal se. Nedoufal v konkrétní odpověď, jen se mu nechtělo hledat si ubytování někde v hotelu, protože ve svém miniaturním bytě na vojenské základně měl sotva nejzákladnější vybavení. Ve skutečnosti bydlel ve své lodi a rozkaz k jejímu opuštění pro něho byl jako vyhoštění.
K jeho úžasu měl generál docela konkrétní informace, o které se s ním podělil, a dokonce mu ukázal na mapě galaxie, kam je rozkaz odnese.
„Začali se tam stahovat, tak jsme zvědaví, co tam mají, protože všechny lidské populace v té oblasti už stačili sklidit. Pár lidí jim uteklo Branou, ale byla jich jen hrstka,“ dopověděl, co by se oficiálně plukovník stejně dozvěděl během pár hodin.

„Zaútočíme nečekaně a zmizíme, než se stačí vzpamatovat. Jen si pamatujte, že čím víc jich poškodíme, tím lepší to pro nás bude, tak se nezdržujte dorážením raněných. Ti nám neuniknou tak jako tak.“ Hlas generála Caldwella se na konci řeči lehce zachvěl. Steven si to připouštěl jen nerad, ale čím byl starší, tím horší pro něj bylo vydat rozkaz ke střelbě. A to dokonce, jak ho právě napadlo, i když se ta střelba týkala Wraithů.
„Kolik lodí pošleme?“ zeptal se někdo ze zadní řady.
„Všechny,“ odpověděl generál jedním slovem. „Žádná záloha na Zemi nezůstane, nejsou to Shermaal, jsou to jenom Wraithové,“ doplnil po chvilce rozpačitého ticha. Tahle část se mu nelíbila, ale rozkaz zněl jasně. Wraithové měli dostat rychlý přesný zásah do největšího seskupení, který by je ochromil a snad přinutil se stáhnout. Generálovi vrtalo hlavou, kam by se tak asi měli stahovat, ale nahlas to nekomentoval.
„Navíc,“ převzal od něj štafetu Evan Lorne, „Do týdne od odletu by měla být v provozu Celeste Grey a za další měsíc dokončíme původní loď z Francie. Myslím, že jí říkali po nějakém básníkovi, ale my ji přejmenovali na Jennifer Keller. Francie není schopná tuhle stavbu dotáhnout. Prý si raději koupí už hotový produkt od Číňanů. A kdyby bylo nejhůř, ještě pořád můžeme vytáhnout Daedala a Sun-Tzu. Pokud vím, s jejich demontáží se pořád nezačalo,“ ukončil Evan výčet možností obrany Země.
Šum v hale nabyl na síle a jen neochotně umlkal. Všichni si měli co říct, vždyť je čekala velká vesmírná bitva s dávným nepřítelem, kterého jen málokdo viděl na vlastní oči, a nasazení všech bojeschopných lodí bylo pro představivost mladých důstojníků jako sirka letící k barelu s naftou.
Všechny lodě, to znamenalo Atlantis, americkou Mississippi, Dakotu a Oregon, anglickou Queen Elizabeth, čínský Kuan Jü a ruského Čeladova a Minsk. Když se to vzalo kolem a kolem, během nějakých dvaceti let nastřádala Země docela slušnou flotilu.
„Klid, hlavně klid,“ zamumlal Evan tak tiše, že ho nikdo ze vzrušeně mluvících důstojníků nemohl slyšet.
Steven se ušklíbl. „Chceš po nich nemožné. Jak můžou být klidní? Ani já nejsem.“
„Chybí tu,“ řekl Evan zdánlivě bez souvislostí, ale oba věděli, na koho myslí. John Sheppard vybojoval s Wraithy nejvíc bitev. Jeho zkušenosti by se všem těm mladým nadšencům hodily. Ale John Sheppard už nebyl, co býval. Steven ani Evan o něm pár let neslyšeli a zvěsti, které se k nim dostaly předtím, věštily blízký konec jeho pádu až na samé dno, ze kterého už nebylo úniku.
Steven jen pokýval hlavou.

Doktor Carson Beckett seděl na zemi vedle padlého kmene stromu a snažil se aspoň slovy ulevit muži, který ležel vedle něj přimáčknutý k zemi velkou větví. Čekali, až z nedaleké vesnice přiběhne pomoc s pilou.
„Už jsi měl být dávno pryč, doktore,“ zasípal muž pod větví.
„Přece bych tě tady nenechal!“ vyděsil se Carson nad tou představou.
Muž povytáhl koutky v náznaku úsměvu. „Myslel jsem, že ses měl vrátit do té své Ameriky nebo Skotska už před pár lety.“
„To máš pravdu, Baltazare, ale taky víš, že to nešlo.“ Doktor přistoupil na rozhovor, protože věděl, že tak bude pro Baltazara čekání snesitelnější.
„Ale šlo. Stačilo nasednout na loď.“ Baltazar zachrčel a zmlknul.
Carson se nad ním sklonil, aby zkontroloval jeho životní funkce. Nitkovitý tep a občasné zalapání po dechu neznačily nic dobrého. Doktor se napřímil a zadíval se k vesnici. Žádná rychlá pomoc se k nim zatím nehnala.
„Nasednout na loď,“ zašeptal a potřásl hlavou. „To byla právě ta věc, kterou jsem nemohl udělat.“ Sedl si vedle Baltazara, položil mu ruku na rameno a vzpomněl si na roky svého působení ve střední Africe. Už při odjezdu věděl, že to nebude na šest měsíců, jak tvrdil, a nepřekvapilo ho, že to tehdy jeho kolega Matt hned pochopil. Po objevu léku na pandemii cítil, že ho snaha dokázat sám sobě za co stojí, zahnala až na okraj propasti, a potřebuje získat nový pohled. Odjezd na druhý konec světa se zdál jako dobrý začátek, ale bylo na čase se vrátit a s novými zkušenostmi čelit starým démonům.
Baltazarovo rameno se pod dlaní pohnulo a Carson si uvědomil, že ještě pomůže příteli pod padlým kmenem, a pak už mu zůstane jen jedna možnost – návrat. Před očima se mu mihnul Rodney objímající Jennifer, rozcuchaný Radek s brýlemi věčně klouzajícími na špičku nosu, tvrdohlavý John, odhodlaná Elizabeth, Andoriel zatínající zuby nad bolestí ze zlámaného kotníku, Erin…
Zarazil se a zhluboka se nadechl. Na Erin myslet nechtěl.

Otevřel oči do naprosté tmy. Zalapal po dechu a natáhl před sebe dlaně v panice, že ho pohřbili zaživa. Slabé světlo po stranách se začalo rozjasňovat, až uviděl své ruce – štíhlé, jemné s dlouhými prsty, které se křečovitě zatínaly do desky před jeho obličejem. V desce se objevila rýha a postupně se rozšiřovala, jak se horní část jeho dočasného vězení odtahovala, aby mu umožnila odejít.
Zhluboka se nadechl, posadil se a podezřívavě se rozhlédl.
Byl sám uprostřed setmělé místnosti a jen bledá záře otevřeného sarkofágu poskytovala trochu světla pro zorientování.
„Ty mrcho,“ zavrčel procítěně. Rukou si přejel po hrudní kosti, aby se přesvědčil, že je úplně v pořádku, postavil se a dal si záležet, aby důstojně sestoupil na podlahu, i když v místnosti kromě něho nikdo jiný nebyl. Snažil se přitom vzpomenout si na všechny události předcházející jeho smrti. V jednu chvíli sklopil pohled ke svým rukám a prohlédl si je, jakoby je viděl poprvé. Návrat nepříjemného pocitu, když se mu těsně před smrtí lámaly prsty jako suché větvičky, ho přinutil se otřást. Sbalil prsty do pěstí, aby cítil jejich neporušenost a sílu, a znovu se zamyslel. Oči mu přejížděly po vyleštěných stolcích u zdi pod zatměným oknem s pečlivě vyrovnanými židlemi s vysokými opěradly. Kousky skládanky předchozích událostí zapadly na místa.
Zastavil se uprostřed pohybu a prudce vypustil zadržovaný dech.
„To neudělala!“ vykřikl napůl vztekle a napůl vyděšeně. Z nejbližšího stolku sebral malý předmět a přiblížil ho k ústům.
„Připravte loď! Okamžitě!“ štěkl rozkaz. Komunikační kuličku hodil zpátky a rozběhl se z místnosti pryč.
Zářící sarkofág se pomaličku zavřel.
Za půl hodiny už stál na můstku jedné ze svých nemnoha lodí a mezi zuby drtil jednu kletbu za druhou. Že Anat zbavila jeho tělo energie, to bylo sice nepříjemné, zvlášť po výkonu, který předvedl, ale byl by jí to odpustil. Od toho měl sarkofág, aby si s takovými drobnostmi nemusel lámat hlavu. Ale že ho připravila o veškerou zásobu modulů nulového bodu, kterou se mu po letech intenzivního a tajného pátrání podařilo shromáždit z celé galaxie, to byla velká chyba, za kterou bude Anat trpět. A to zcela pominul to, že zkopírovala jeho databázi obydlených planet. Jestli je všechny sklidí, kde bude Baal brát nové otroky? Mezi nadávkami se pobaveně zašklebil, když si vzpomněl, že jako jedna z prvních na seznamu byla uvedena Země. Přes to, že od lidí nedávno dostal lék na děsivou pandemii, která zachvátila celou galaxii, a bojoval po jejich boku proti nepřátelům zvaným Shermaal, neměl lidstvo jako celek nikterak v oblibě. Jako otroci byli vzpurní a tu trochu zábavy, co si s některými jednotlivci užil, by s radostí vyměnil za fungující impérium.
Zamyšleně poťukal na ovládání letu. Nebyl si jistý, jestli hned poletí vyhledat Anat a vymoci si nějaké odškodnění za tu nehoráznou krádež. Přejel si rukou po hrudi a myšlenku na cestu zavrhl. Wraithské krmení ze strany oběti nebylo nic, co by si chtěl zopakovat bez náležité přípravy na obranu.
Oči mu zabloudily ke komunikaci. Hen’lor se už nějakou dobu neozval. Baal nejdřív zajásal, že má konečně klid, ale zvědavost, co se stalo se zbytky jaffského lidu, mu začala našeptávat, že by bylo dobré, přesvědčit se na vlastní oči, jak to vypadá na Dakaře.
„Tak dobře,“ řekl nahlas. „Letíme se nejdřív podívat za mými přáteli Jaffy.“
Loď se na jeho pokyn uzavřela, ladnou křivkou se vznesla na orbitu planety a chvíli tam otálela, než zmizela v hyperprostorovém okně.


Michael se v laboratoři skláněl nad stolem a otvíraných dveří si ani nevšiml. Zkoumal wraithskou DNA, aby mohl vytvořit okřídlený poddruh. Využíval k tomu každou volnou chvíli a těch měl poslední dobou víc, než by si při obsazování nové galaxie přál.
Aiwe mu zaklepal na rameno a potěšilo ho, že Michael leknutím nadskočil.
„Zak je pryč a velitel ještě nevyšel,“ informoval vědce. Ani jemu nicnedělání na jednom místě nedělalo dobře.
Michael přikývl a s němou otázkou se na Aiweho zadíval. Wraith z Via Dimidia po kratičkém zaváhání ukročil stranou, aby Michael mohl projít, a následoval ho. Bez rozhlížení rychlým krokem zamířili do malé přepravní lodi v nejbližším z hangárů.
Michael letmo přehlédl náklad, Aiwe prošel rovnou do pilotní kabiny a malá loď za několik minut opustila Aceovo plavidlo.
Velitel v soukromém pokoji na okamžik otevřel oči, zamračil se, ale pak je zase zavřel a soustředil na vlastní záležitosti. Malý výlet svých podřízených bude řešit, až bude víc času, ale nepřekvapil ho. Oba byli jeho otálením rozladění a ani se nesnažili to skrývat.
Rebelové Aiwe a Michael vyletěli z volného uskupení wraithských lodí a zmizeli v hyperprostorovém okně. Nikdo kromě nich neznal cíl jejich cesty.

„Dovolenou?“ zeptala se nevěřícně Ann. Doktor Radek Zelenka se na svou ženu usmál a kývl. Těšil se, že ji překvapí, a povedlo se. Ann potřásla hlavou, jakoby si v ní chtěla srovnat, že jí ten věčně zaměstnaný muž nabízí zábavu místo práce. A hned na několik dní.
„Nějaký odlehlý kout u klidného moře. Malý domek, soukromá pláž, každý den hromadu zeleniny a ovoce z trhu, nějaké ty zříceniny… no tak dobře, zříceniny ne,“ ustoupil po Annině zamračení. Neměla zříceniny ráda, zatímco doktor Zelenka se v jejich prolézání vyžíval. „Jenom moře, pláž a místo, kde bychom mohli složit hlavu,“ upravil své představy o dovolené.
Ann už se usmívala, tak v duchu zamával všem dobrodružným výpravám a začal probírat seznam knih, které by se na tak odlehlé místo hodily.

[Aiwendill]

hmmm... označil by som to za peknú časť, ale zdá sa mi to len ako vyplňovačka medzi dvomi akčnejšími kapitolami...

[andoriel]

Děkuju, Aiwe

Tak trochu ano, ale všechno má své místo a čas. Odpočítávání už začalo

[Aiwendill]

práve na to odpočítavanie sa teším...

vynikající díl

[andoriel]

Aiwe, odpočítávání bude ještě sranda. Myslím, že hned příště


Děkuju, posedlíku

no tak to je pěkně v kelu, hádám že těch ZPMek nebude málo

[andoriel]

Děkuju, Ondro

Co si budeme povídat, Baal je shánčlivý a pár ZPM se mu podařilo nashromáždit

[andoriel]

Bavte se

51. Jedna

„Všechny pozemské lodě jsou připraveny na oběžné dráze,“ řekl Steven Caldwell. Na obrazovce jeho počítače vypadala tvář Paula Davise stejně přepadle, jako se Steven cítil sám.
„Ještě vyčkejte,“ zachraptěl Paul, otočil se částečně bokem a zadíval se na starý červený telefon na stole. Zaklepání ho překvapilo, ale když po vyzvání do jeho kanceláře vešel doktor Woolsey, jen mu ukázal k židli proti sobě a znovu se pustil do hypnotizování rudého přístroje.
Červený telefon zazvonil. Stačil to sotva jednou, než se k němu generál Davis vrhl a zdvihl sluchátko tak rychle, až mu téměř vyletělo z ruky.
„Ano, pane… jistě, pane. Rozumím,“ ukončil kratičký hovor. Zhluboka se nadechl, podíval se Richardovi do očí a pomalu a pečlivě řekl do mikrofonu: „Generále Caldwelle, na příkaz prezidenta Spojených států a po dohodě s ostatními členskými státy má Atlantis a sedm lodí třídy X305 zelenou pro napadení wraithské flotily na určených souřadnicích. Předejte zprávu ostatním lodím. Odlet je za patnáct minut.“
„Rozkaz.“ Steven byl stručný, jen polknutí na sucho prozradilo, s jakým napětím na ta slova čekal. Vzápětí zmizel z obrazovky a spojení se přerušilo. Patnáct minut byl krátký čas, ale všechny lodě byly připravené a posádky věděly, co je čeká.
„Nelíbí se mi to,“ pronesl do nastalého ticha Robert.
Paul se chvíli díval na temnou obrazovku, pak zamrkal, jakoby se vracel z daleké cesty, a sáhl do zásuvky pro dvě skleničky a láhev se zlatavě hnědou tekutinou. Zarazil se, ale nakonec oběma nalil a láhev zase uklidil. Seděli proti sobě a čekali, dokud nepřišla zpráva, že lodě opustily orbitu a ženou se hyperprostorem do bitvy. Po posledních slovech hlášení oba pozvedli sklenice a napili se.
„Ani mě se to nelíbí,“ prohodil Paul.

U rozsáhlé solární soustavy lelkovaly čtyři wraithské Úly a deset křižníků. Byl to víc jak dvojnásobek běžného počtu plavidel, které se účastnily jednotlivých sklizní, a pro sedm pozemských a jednu antickou loď to byl vhodný cíl prvního úderu. Naštěstí, protože to bylo téměř o polovinu méně, než kolik jich do soustavy původně přiletělo. Lodě stály na místě nebo se líně pohybovaly mezi planetami a jejich satelity.
Klid narušily otvírané hyperprostorové tunely, ze kterých se do soustavy nahrnuly všechny pozemské lodě najednou a okamžitě spustily palbu. Jeden Úl a křižník, který ho doprovázel, měly na ráně a zastihly je nepřipravené. Stačilo pár střel, aby mateřská i doprovodná loď explodovaly. Mezitím už senzory iks třistapětek vyhledávaly další cíle. Atlantis zatím nevystřelila. Zůstávala opodál připravená zasáhnout, kdyby některé z ostatních plavidel potřebovalo pomoc. Municí bylo stále třeba šetřit.
Wraithské křižníky se rozestoupily a začaly střílet, sotva se dostaly do vhodné palebné pozice, a zbývající tři mateřské lodě se k nim připojily.
„Palte!“ křikl plukovník Oliver Martens na můstku Oregonu a uhodil pěstí do opěrky svého křesla.
Střela vylétla z odpalovacího zařízení a sklouzla křižníku po zádi. Mnoho škody nenadělala.
„Palte znovu, když bude šance, nečekejte na rozkaz,“ zavrčel Oliver.
„Zásah a – konec,“ ozvalo se ze zadní části můstku. Oliver Martens se pootočil, aby viděl, co se tam děje. Na svislé průhledné desce s taktickou situací to vypadalo, že jeho důstojníci hrají lodě. Právě velkým červeným křížem škrtli jeden z křižníků.
Na obrazovce v čele můstku se škrtnutý křižník po dalším zásahu pozemských lodí rozpadal druhotnými výbuchy.
„Něco je špatně,“ zamumlal si pro sebe Oliver.
„Mně se to líbí!“ zahalekal z komunikace mladý hlas přeskakující vzrušením.
„Samá voda,“ zahlásil někdo za Oliverovými zády polohlasně potom, co jejich další střela těsně minula cíl.
„Štíty na pětaosmdesáti procentech a drží,“ hlásil někdo, po kom se Oliver ani nepodíval.
„Něco je špatně,“ opakoval tiše.
Wraithové se nebránili tak, jak si představoval. Jejich lodě se pohybovaly náhodně a střílely jen sporadicky. Aspoň tak mu to připadalo, když si uvědomil, že ani jedno pozemské plavidlo není vážněji zasaženo. Ani Wraithi neměli žádné ztráty kromě těch z úplného počátku boje a jednoho dalšího křižníku, kterou tak dětinsky okomentovali jeho důstojníci. Znovu se podíval na čelní obrazovku. Wraithi nesoustředili palbu na jednu loď, aby ji vyřadili z boje. Střely z nepřátelských plavidel vylétaly nekoordinovaně a bez přesného míření.
Je to chaos, zamračil se Oliver.
„Zásah,“ ozvalo se za ním od průsvitné herní desky. Střela se o wraithskou loď opět jenom otřela, protože se zasažené plavidlo pootočilo v nepravděpodobném směru.
Vyletěla další střela.
„Samá voda.“

„Generále, na nepřátelských lodích…,“ začal Jay Felger, sotva doběhl do kontrolní místnosti Atlantis. Steven Caldwell pozvedl ruku, aby ho umlčel, a zase ji hned spustil. V posledních měsících měl problémy s tím, že se mu ruce začínaly třást v těch nejhloupějších případech.
„Ukažte mi to ještě jednou,“ vyzval technika a posunul si na nose brýle, aby lépe viděl na vysokou antickou obrazovku.
„Pohyb nepřátelských lodí i jejich střelba jsou od začátku boje nepřesné až chaotické. Je to jakoby…,“ začal technik a Jay mu netrpělivě vpadl do řeči:
„Jak když si malý kluk hraje s autíčkem na dálkové ovládání.“ Otočil se ke generálovi. „To jsem vám chtěl říct. Nezaznamenávám v těch lodích žádné známky života. Pochybuju, že by měli tak dokonalé štíty.“
„Propojte mě s našimi loděmi,“ kývl Steven na technika a stručně předal nejnovější informace zbytku flotily.
„Proč by to dělali?“ uvažoval zatím Jay polohlasně.
„U Země se žádní Wraithové nevyskytují ani tam nemíří,“ mumlavě mu odpověděl technik, který přemýšlel o tom samém.
Strategie boje pozemských lodí se mírně změnila a wraithské lodě začaly jedna po druhé vybuchovat. Z několika pozemských můstků se ozval výkřik triumfu, jak pár velitelů neudrželo pod kontrolou své emoce.
Zbýval jeden Úl a tři křižníky a Steven právě přemýšlel nad tím, že by alespoň tři z pozemských lodí poslal domů, když se s náležitými světelnými efekty otevřela hyperprostorová okna.
Generál jako uhranutý několik vteřin zíral na pět obrovských organických plavidel, která se objevila. Na první pohled se nedala určit, ale Steven si byl jistý, že jsou wraithská. Když už podle ničeho jiného, pak zcela jistě podle toho, že sotva se nové lodě objevily, spustily palbu a v prvním náporu zničily tři pozemská plavidla, která se zatoulala dál od volného uskupení.
„Stáhněte se! Stáhněte se!“ křičel, sotva se vzpamatoval z prvního šoku a pořád nevěřícně sledoval obrazovku. Právě se na ní rozpadaly další pozemské lodi.
Bezstarostné ničení dálkově ovládaných wraithských lodí přestalo a zbývající iks třistapětky se rychle stahovaly do obranného postavení u Atlantis, která je mohla v případě nutnosti ochránit svými štíty.
„Co je to za hebeda?“ zakvílel Jay. „Proč je neobjevily naše senzory?“
Útok nových lodí pokračoval a podařilo se jim zničit další pozemské plavidlo. Technická sekce Atlantis se snažila co nejvíc lidí z posádek přenést, ale ne vždy se jim to podařilo včas. Střely z iks třistapětek do nových lodí bušily bez přestání, přesto se nezdálo, že by to útočníky nějak zpomalilo nebo omezilo.
„Jsou wraithské a… mají ZPM!“ vykřikl Jay. Tak prudce si vjel rukama do vlasů, až si jich celý chumáč vytrhl. Nevypadalo to, že by si toho všiml.
„ZPM? Kde by je vzaly?“ vyjel na něj Steven.
„Pane. Zbývá už jen Minsk a Dakota, všechny ostatní jsou zničené,“ hlásil monotónně technik u hlavního panelu.
„Pan Gunnarson…“ začal Steven, ale zarazil se. Sven seděl v antickém křesle a pečlivě mířil těmi několika málo střelami, které Atlantis zbyly, na wraithské lodě. Sotva uslyšel svoje jméno, vyslal je k cílům. Původní plán ušetřit munici, kterou jim Tolláni už nebyli schopni doplnit, vzal za své.

„Nejde to. Nemůžeme nic,“ zavrčel Sven z antického křesla. Minsk a Dakota seděly na molech Města kryty jeho štítem a nebyly k ničemu. Aspoň, co se boje týkalo. Zdokonalené wraithské lodě měly přesné rozkazy a první salvou zničily všechna asgardská jádra a většinu palebných pozic. Pozemská plavidla byla ochromena dřív, než se zmohla na účinný odpor a Atlantis sice mohla budit respekt svou velikostí, ale bez účinných zbraní byla jen hezkou hračkou. Tollánské střely dokázaly jednu z pětice nepřátelských lodí zlikvidovat, ale ostatní, i když některé mírně poškozené, obstoupily Atlantis a nedovolily jí se pohnout z místa.

„Podle našich údajů je kolem Země pořád klid,“ hlásil Sven Gunnarson v antickém křesle Atlantis. Hlas mu nezněl moc přesvědčivě. Wraithové si jistě nedali takovou práci, aby odlákali všechny pozemské vesmírné lodě, kdyby nechystali něco nekalého.
„Jestli mají ZPM dost dlouho, jsou nám údaje k ničemu,“ vzdychl Jay. „Wraithské lodě s moduly nulového bodu můžou být pro antické senzory neviditelné. Nemáme představu, co se kolem děje. Viděl snad někdo těch pět, co přiletěly?“ obrátil se na technika u hlavního panelu, který chtěl očividně něco namítnout. Technik zavřel pootevřená ústa a zavrtěl hlavou.
„Můžeme odletět?“ zeptal se Collin Montgomery. Z pilotního křesla Oregonu ho přenesli doslova v poslední vteřině. Levou polovinu tváře měl začervenalou, jak ho ožehl výbuch těsně před tím, než se dostal do relativního bezpečí Atlantis.
Steven se zamračil. Nechtělo se mu utíkat. Na druhou stranu měl Collin pravdu. Bez střeliva nebyli nic platní.
„Jestli je nevidíme a jsou u Země…,“ zašeptal Collin omluvně. Generálovo zamračení si vyložil jako výtku za zbabělost.
„To by byla katastrofa,“ doplnil ho Jay Felger pohřebním hlasem.
„Pane Gunnarsone? Svene, můžete nás odtud dostat?“ zeptal se generál Caldwell. Otázku, jestli Wraithové opravdu využívají ZPM nebo něco jiného, a kde to, sakra, vzali, si zatím nechal pro sebe.
„Nejde to,“ zareagoval trochu podrážděně Sven. „Pořád ostřelují tu část města, kde je generátor hyperprostorového okna.“
„Může mi někdo říct, proč jsme nepoužili obyčejnou atomovku? Máme jich snad málo?“ ozval se ženský hlas na pokraji hysterie. V hloučku zachráněných se jedna z žen po výkřiku zhroutila v tichém pláči.
„Obyčejné nemáme žádné,“ zavrčel Steven. To, co měly pozemské vesmírné lodi na palubách, bylo mnohokrát silnější než „obyčejná atomovka“ a přesto se úplně míjelo účinkem. „Navíc by nám proti tomuhle byly houby platné,“ pokračoval Steven a kývl hlavou k obrazovce, kde kolem nehybné Atlantis kroužily wraithské lodě a vysílaly jednu střelu za druhou.
Oliver Martens polohlasně zaklel. Vypadalo to, že se právě plní jeho nejtajnější obavy, se kterými se nikomu nesvěřil. Pozemská flotila je téměř zničena a na Zemi útočí nepřátelé z vesmíru. Klid, říkal si, nic není potvrzené, to jenom rychlá ztráta lodi mu v mysli maluje ty nejhorší scénáře.
„Jak dlouho takhle vydržíme?“ zeptal se generál Caldwell.
Sven Gunnarson nad křeslem vyvolal patřičné údaje a chvíli je studoval.
„Pár týdnů, pokud budou útočit pořád stejně,“ odpověděl nakonec. Moduly nulového bodu mlely z posledního, i když je šetřili, jak se dalo, aby mohli bez problémů vstoupit do hyperprostoru, a reaktory moc dlouho takový nápor nezvládnou. Ještě rychle připočítal těch pár zachráněných generátorů z rozstřílených lodí, ale ani tak se výsledek výrazně nelišil.
Oliver se snažil soustředit na něco jiného, než byly jeho noční můry. Rozhlédl se po prostoru před Branou a pohledem začal vyhledávat členy své posádky, jak se na ně dokázal upamatovat. Pohled mu bloudil po prostoru a každou chvíli se zarazil na tom velkém kruhu, který dokázal…
„Stojíme na místě, doktore?“ zeptal se tak hlasitě, aby ho slyšel i Jay Felger o kus dál.
„Cože?“ zamračil se vědec. Právě se zabýval problémem, jak ušetřit nějakou energii a Oliver mu vpadl doprostřed myšlenek.
„Jestli jsme relativně na jednom místě. Mohli bychom otevřít Bránu k Zemi a zeptat se na situaci. Varovat je. Požádat o pomoc. Poslat domů nepotřebný personál nebo tak něco.“
„Nemůžeme,“ odpověděl přes interkom Sven, který pečlivě sledoval všechno dění. „Nepřátelské lodě zřejmě zapnuly nějakou rušičku. Neotevřeme hyperprostorové okno ani červí díru.“
Generál Caldwell zvedl pohled z podlahy, kde se snažil najít nějaké řešení, a všiml si, že ostřelování z nepřátelských lodí skoro ustalo.
„Tak dobře,“ zavrčel, obrátil se na Olivera a pár dalších zachráněných kapitánů. „Seberte svoje posádky a někde se ubytujte. Počítejte také s těmi, kdo se vrátí z ošetřovny. Jakmile zjistíme přesné počty a zařazení, rozdělíme vás do služeb.“
„Ukážu vám, kde bude nejlepší se ubytovat,“ přihlásil se překvapivě Jay. Na pozvednutá obočí a tázavé pohledy jen trhnul rameny. „Musíme šetřit energií. Nepotřebujeme, aby se nám lidé rozlézali po celém Městě, když můžeme některá mola nebo aspoň paluby vypnout a ušetřit.“
Steven kývl na souhlas.

vynikající díl

[andoriel]

Děkuju, posedlíku

[Aiwendill]

hmmm, neviem prečo, ale Felger je môj obľúbený doktor...

ináč pekná kapitola. čakám netrpezlivo na pokračovanie...

[andoriel]

Děkuju, Aiwe

Jay je taky můj oblíbený doktor, proto jsem ho nechala hrát si na Atlantis

Zajímavé ale nelibé

[andoriel]

Díky, Ondro

No jo, nelibých věcí tady bude víc

Pěkné. Proč jsem to tušil, že to nějak podobně dopadne.

[andoriel]

Děkuju, Azany
To je jasný, že jsi to tušil. Co by se ode mě dalo čekat jinýho?

[andoriel]

Bavte se

52. Ještě kousek

Thorinegen vyjádřil svoji vizi v krátkých působivých větách, ale Radu nepřesvědčil. Pátrání po předcích, kteří sešli z cesty, by sice bylo zajímavé, ale většina z naslouchajících měla za to, že mají jiné priority, než pátrat po hrstce jistě už dávno vymřelých příbuzných.
Sehol seděl potichu a nechal zbytek Rady, ať se dohaduje. Takové rozhodnutí chtělo čas a hlavně víc informací, než které jim Thorinegen předložil. Členové Rady postupně utichali a obraceli se k Seholovi. Sehol stále mlčel, dokud i poslední zašeptané slovo neutichlo.
„Thorinegene, to byla zajímavá úvaha. Pokud předložíš víc faktických informací a trochu méně nostalgie a vzpomínek uchovaných ve starých archivech, budu o tvém návrhu uvažovat,“ řekl do nastalého ticha.
Thorinegen sklonil hlavu a odešel ze Sálu Rady. Víc informací!? pomyslel si zoufale. Kde měl vzít víc informací, když všechno, na co v archivech narazil, byly mlhavé náznaky a něco na způsob pohádek pro děti?
Víc informací?
Zastavil se na náměstí hlavního města, sedl si na lavičku a složil hlavu do dlaní.
Víc informací.
„Ale, ale, Rine, co se to s tebou děje?“ položil mu ruku na rameno stařík, kterého Thorinegen zvaný Rin, často potkával a občas se s ním dal do řeči.
Rin zvedl hlavu a smutně se usmál.
Staříkovi stačilo pár slov, aby pochopil, proč je jeho občasný posluchač tak zarmoucený.
„Informace, povídáš? No, uvidíme, co pro tebe můžu udělat,“ řekl nakonec.
Rin údivem otevřel pusu.

„Co je tohle za souřadnice?“ zaťukal Andělín prstem na monitor.
Wraith u ovládání navigace sebou trhnul a rty mu zacukaly, než odpověděl: „Jedna z planet, kterou jsme navštívili. Nic na ní nezůstalo.“
Andělín se na něj zamračeně díval. „A proč je vyznačená jinou barvou než ostatní?“ chtěl vědět ještě dřív, než odpověď dozněla do konce. Prohlídka hvězdné lodi přinesla pár zajímavostí a hlavně to, v co Andělín už velice dlouho doufal – další obydlené planety. Jediná škoda byla, že jejich nová potrava se živila právě lidmi. Mít dostatečný přísun živin a moci se rozmnožovat bez omezení jednoho lesa nebo dokonce jedné planety, to bylo jako pohádkový sen, ale dělit se se svou potravou o její potravu – lidi, konkrétně ženy – to už tak báječné nebylo. Andělín si vzpomněl na jednu sochu, kterou v mládí zahlédl. Ještěr pokroucený tak, že se zakusoval do vlastního ocasu. Bylo to docela přesné vyjádření jejich situace.
Ticho se prodlužovalo a Wraithova odpověď stále nepřicházela. Andělín si opřel ruce v bok. „No?“ zeptal se netrpělivě.
Wraithovi v dlouhé pauze čelisti jezdily sem a tam, těžko říct, jestli rozpaky, strachem nebo nechutí. „Byly tam,“ zarazil se a znovu pohnul čelistí naprázdno. „Byly tam větší vesnice. Víc potravy,“ dodal a roztřeseně se nadechl.
Mluvit před rusály o jídle nebylo vhodné. Lehce se mohli rozhodnout, že je čas na oběd nebo svačinku nebo cokoli jiného spojeného s potravou, a pro nejbližší Wraithy bylo takové rozhodnutí vždycky fatální. Neměli nejmenší šanci na obranu. Při prvním útoku, když se rusálové dostali na loď, bylo to pro Wraithy takové překvapení, že se na obranu zmohli až ve chvíli, kdy skoro nikdo z posádky nebyl naživu. Zbývající se stáhli na můstek a bránili se, dokud jeden z těch ušatých ďáblů nepřišel s nabídkou příměří. Příměří sice znamenalo jenom oddálení nevyhnutelného, ale každý Wraith doufal, že se jednomu z nich podaří nezvané návštěvníky oklamat a přinejmenším odeslat výstražnou zprávu ostatním lodím. Zatím se nic takového nepovedlo a navíc nebylo jisté, jestli by nějaký jiný Wraith pochopil, v jak velkém nebezpečí se celá jejich populace ocitla. Jak se zbývající posádka lodi dohodla, bylo by vhodné kontaktovat velitele Ace. Ten měl pro netypické situace nejvíc pochopení.
„Potrava? Hmmm.“ Rusál se nezdál být přesvědčený a po krátkém přemýšlení zadal kurz k označené planetě.
Wraith se snažil zachovat klid, ale v duši mu zuřila bouře zděšení a zlosti. Pouze dvě planety byly označeny jinou barvou a právě na ty všechny ostatní lodě posílaly své přebytky ze sklizní. Pro růst nové generace Wraithů bylo potřeba hodně potravy.
„Třeba vám něco uniklo,“ řekl rusál se širokým úsměvem a nechal Wraitha odvést k ostatním zajatcům.

„Ty vylepšené lodě jsou dostatečně silné, aby je lidé jen tak nepoškodili, pokud nevynalezli něco mnohem silnějšího, než měli v naší původní galaxii,“ řekla spokojeně Anat a položila Krabatovi do klína i druhou nohu, aby mohl pokračovat v masáži. „Pět jich stačí, aby udržely těch pár jejich lodiček z dosahu.“
„Bohaté pastviny jsou bez ochrany,“ zamumlal Krabat a lehce zmáčkl mezi prsty královský palec. „Tvoje cesta měla úspěch,“ souhlasil. Oči raději nezvedl. Ty krystalické baterie posilující wraithská plavidla byly skvělé, ale další věc, kterou si jeho královna ze své pouti přivezla, v něm budila rozpaky. Dítě s nějakým jiným druhem než jsou Wraithové? Připadalo mu to nechutné.
Anat se ušklíbla. Bylo jí jedno, co si její velitel myslí o jejích soukromých aktivitách. Zavrtěla volnými prsty u nohou a pohodlněji se opřela v křesle.
„Udrží je na místě, co nejvíc jich zlikvidují a mezitím…“ s úsměvem si povzdechla, zavřela oči a další myšlenky nechala pro tuto chvíli plavat. Zbyl jí ještě kousek času, který si mohla užít, a nehodlala se o něj připravit.
„Bohaté pastviny,“ zopakoval Krabat. Sevřel ruku v pěst a přejel klouby po prohlubni Anatina chodidla.
Vylepšené lodě nebyly na senzorech viditelné. Nikdo kromě Anat a Krabata nevěděl, že tři z nich už krouží kolem té planety - Země jí říkali. Lodě si zatím držely náležitý odstup a průzkumné lety jejich stíhaček se zaměřovaly na málo obydlená místa. Sběr informací i vzorků probíhal v co největším utajení.

Irma rychle procházela ulicí a ohlížela se přes rameno. Nikoho neviděla, přesto cítila, že v malém městě, kde se nedávno rozhodla žít, se děje něco divného. Nebyla si jistá, co přesně to je, snad jen nepříjemný pocit, ale seděl jí neodbytně v týle a nutil ji zrychlovat krok. Ulice byla prázdná, což ovšem nebylo nic neobvyklého. Žilo tu málo lidí a většina se po setmění držela doma. Irma ne. Stýskalo se jí po nočním velkoměstě, ze kterého přišla, i když pro ni už začalo být příliš nebezpečné.
Těžké mužské kroky zaduněly jen kousek za ní. Znovu se ohlédla a popoběhla, aby se dostala k ústí temné uličky. Trojice mužů, kterým kroky patřily, byla nepříjemně blízko a vypadala tak zvláštně, že bylo rozhodně lepší se jí neplést do cesty.
Irma se v uličce přitiskla ke zdi tam, kam dopadal největší stín. Snažila se zklidnit dech a na tváři se jí objevil trochu křečovitý úsměv při vzpomínce na její poslední podobné dobrodružství. Viděla sama sebe další ráno pod sprchou, jak ze sebe smývá špínu, pot a... Na pokračování jí nezbyl čas. Muže svým manévrem nezmátla, ani nezpomalili, jen zatočili do uličky a stanuli před ní.
„Pánové?“ Snažila se o vyzývavý tón, ale hlas ji na konci zradil. Viděla muže zblízka a nebýt opřená o zeď, podlomila by se pod ní kolena. Noční osvětlení města bylo sice velmi úsporné, přesto odhalilo víc, než by si přála vidět. Dlouhé bílé vlasy byly celkem v pořádku, šílené masky bez tváře dvou z nich byly děsivé samy o sobě, ale ten uprostřed bez masky – Irma by si byla přála, aby i on měl masku, protože jeho bílá tvář předčila všechny její noční můry. Roztřeseně se nadechla a zvedla ruku, aby si toho strašlivého muže udržela dál. Přiblížil se ještě o krok a vycenil zuby v úsměvu.
Irma vyjekla a zvednutou ruku si přitiskla na ústa. Mužův úsměv byl plný žlutých špičatých zubů. Usmál se ještě víc, odtáhl jí ruku od úst a zadíval se na ni zvláštním pohledem.
„Tak dobře, zakoktala vyvedená z míry tím, že od žádného z nich ještě neslyšela ani slovo. Aspoň mužův pohled jí snad dával smysl. Nakonec to dopadne jako vždycky. Touha, vášeň, s tím si dokázala poradit. „Dělej, co chceš, hlavně rychle,“ vypravila ze sebe.
Udělal k ní ještě krok, jednou rukou jí pořád držel a druhou rukou jí odhrnul pramínek vlasů z krku. Zavřela oči a rozhodla se, že na další chvíle zapomene.
Wraith se ušklíbl a přisál k ženě krmnou dlaň. Potrava v této galaxii byla wraithskými útoky nedotčená a chování některých samic bylo… prostě směšné.
„Jděte dál. Seberte každého na ulici a připravte ho k přesunu do zásobáren,“ nařídil dvěma vojákům, kteří ho doprovázeli. Na okamžik přerušil krmení a podíval se na ženu.
Irma otevřela oči a nechápavě se rozhlédla. Sotva se jí podařilo zaostřit na tvora před sebou, přišla další bolest a hned po ní tma.
Wraith odtáhl ruku a nechal zbytek ve stínu u zdi, kde se žena snažila skrýt. V jednom měla pravdu. Touha a vášeň. Přicházely pokaždé, když wraithské společenství narazilo na bohaté pastviny, a bylo téměř nemožné se jim ubránit.

Andoriel jela na jih a do cesty se jí stavělo čím dál tím víc překážek. Nejdřív jí došlo palivo. Ve spěchu zapomněla natankovat a tak musela s kanystrem půl dne pěšky, než narazila na osamělou pumpu. Zpátky jí odvezl farmář, kterého potkala u stojanu, a dokonce jí pomohl přelít páchnoucí tekutinu do nádrže. S díky mu popřála šťastnou cestu a hnala se dál.
Cíl její cesty byl pořád ještě nejasný. Nemohla se dovolat ani Radkovi Zelenkovi a jeho ženě Ann, ani Rodneymu a o Nicholasovi nikdo nevěděl, nebo jí nic nechtěli říct. Ani ona neprozrazovala, proč tak urputně shání někoho, kdo věděl o mimozemských civilizacích a bojích s nimi.
Třetí den ráno v malém motelu u Solného jezera stála u telefonního aparátu, znovu se pokoušela volat a přistihla se, že úzkostlivě sleduje oblohu.
„Prosím?“ ozval se unavený ženský hlas ze sluchátka.
Andoriel nadskočila leknutím. Už nedoufala, že by se na druhém konci někdy někdo ozval. Na okamžik zazmatkovala a nemohla si vzpomenout, komu vlastně telefonovala.
„Dobrý den,“ řekla pomalu, pak jí svitlo a jistěji pokračovala. Žena ji ujistila, že se dovolala správně, ale otec k telefonu nepřijde. Umřela mu manželka a od té doby s nikým nekomunikuje. Po pár větách obě zavěsily. Elizabeth rodným jménem McKayová se váhavě vydala po schodech nahoru k dlouho zavřenému pokoji, kde se skrýval otec, aby mu vyřídila vzkaz. Byla si jistá, že je to zbytečné, ale dala slib a chtěla ho splnit.
Andoriel zůstala stát s hluchým sluchátkem v ruce a nepřítomně se dívala před sebe. Přes oblohu přeletěl tmavý stín a vytrhl ji ze vzpomínek na Jennifer Kellerovou - McKayovou. Znovu se podívala k nebi, kde slunce zářilo na poloprázdné parkoviště a tvářilo se jakoby nic. Věděla, že teď už se musí rozhodnout, jestli jede do Nevady nebo do Colorada.
„Tak tedy do SGC,“ zašeptala si sama pro sebe.

Radek Zelenka ležel na hladině a nechával moře, ať ho unáší a pohupuje s ním, jak se mu zlíbí. Věděl, že pobřeží a Ann jsou nedaleko, ale ještě se mu nechtělo se k nim vracet. Dovolená pro něj byla něco neznámého a užíval si ji, jako by měla být jeho poslední.
Líně mávl rukou, aby se pootočil, a zamračil se na mrak nad sebou, který právě zakryl slunce. Myšlenky na všechny technické vychytávky a kličky, co ho pořád strašily, ať už byl nebo nebyl v práci, hned po příjezdu do malého opuštěného domku na břehu moře, který jim byl doporučen jako ideální místo pro klidnou dovolenou, rázně zavřel do šuplíku v hlavě, zabouchl ho a nenechal koukat ani růžek nějaké poznámky.
Užívali si s Ann jeden druhého, moře a slunce. Chodili na dlouhé procházky po pobřeží, večer tančili na rozlehlé terase a zpívali si k tomu. Radek se usmál, když si na to vzpomněl. Rána byla světle modrá, dny zlaté sluncem a večery končily v horkých nocích. Na jejich nebi nebylo ani mráčku. Jen kdyby se ten mrak nad jeho hlavou nezvětšoval, pomyslel si Radek s očima upřenýma na tmavnoucí střed oblaku. Pohnul rukou, jak chtěl pomalu zamířit ke břehu, ale rozmyslel si to. Malá přeháňka ho přece z té slané nádhery nevyžene. Dál se nechal houpat drobnými vlnkami, jen pozvedl hlavu, aby se zorientoval.
Když ji zase srovnal a podíval se na mrak nad sebou, zalapal po dechu, zamával rukama a v panice se potopil. Vynořil se prskaje na všechny strany, i když to, že se pěkně napil slané mořské vody, považoval za nejmenší problém.
Z temného mraku vylétly tři stíhačky nepříjemně známého mimozemského typu. Ještě nad mořem klesly a na pobřeží spustily sběrné paprsky všude tam, kde se vyskytovali nějací lidé.
„Ann!“ zaječel Radek.

[Aiwendill]

ano, ano, ano!!!! bude šmitec!!!