Pro pokec, nebo vaše dotazy jsem vytvořila na Discordu skupinu, přidat se můžete zde: https://discord.gg/aZCahpwdZa

Obsah fóra FanArt Vaše povídky Rozepsané/Nové povídky SG:ZDP -111. Na Věčných Časech - KONEC (+PDF za Obsahem)

SG:ZDP -111. Na Věčných Časech - KONEC (+PDF za Obsahem)


Odeslat nové téma Odpovědět na téma
Příspěvek 18.12.2017 07:42:34
andoriel Uživatelský avatar
Major
Major

Příspěvky: 1754
Bydliště: Praha
Pohlaví: Žena

Odpovědět s citací
 
Bavte se :D


69. Zlozvyky


„Nevím. Prostě nevím!“ vybuchl Michael. Seděli s Aiwem uprostřed lesa na hromádce velkých kamenů obrostlých mechem a vymýšleli způsob, jak se zmocnit jednoho z rusálů, aby od něj mohli získat nějaké informace a případně i genetické vzorky.
Pokud něco takového vůbec mají, pomyslel si Aiwe. Sebral klacek a zaryl s ním do mechu mezi kameny.
„Místní flóra za to nemůže,“ ozval se mu za zády hlas.
Oba se s Michaelem vymrštili připraveni k boji, ale ruce jim klesly, když zjistili, že na druhé straně kamení stojí dva Wraithové.
James a Maya obešli balvany a zastavili se.
„Ztratili jste se?“ zeptala se Maya. Trochu se ošila pod Michaelovým upřeným pohledem.
Stačilo pár slov na obou stranách, aby se ujistili, že je zajímá stejná věc.
James a Maya vedeni opatrností nepřistáli před pár desítkami dní přímo u líhně, ale o kus dál, a nehrnuli se přímo k hlavnímu vchodu. Stačila jim chvíle, aby pochopili, že se wraithská základna proměnila v něco jiného a nebezpečného. Od té doby se drželi v přiměřené vzdálenosti a sledovali, co se děje.
„Jsou neuvěřitelní,“ potřásl hlavou Michael. Na jednu stranu ho rusálové děsili a na druhou fascinovali. Pohodlně se s Aiwem znovu usadili na kamenech.
„Tak bych to nenazval.“ James se zatvářil kysele a po krátké prohlídce míst vhodných k sezení zůstal stát. S rusály se potkal jako první na planetě s Thanatem, kde společně s Mayou zůstali dlouhé roky, než je tam našla Ana-al. Občas si na tu dobu vzpomněl s určitou nostalgií. Na té planetě je nezatěžovaly výmysly wraithské hierarchie a mohli si dělat, co se jim zlíbilo. Setkání s rusály bylo Jamesovo poslední dobrodružství předtím, než byli přinuceni vrátit se do Úlu.
Maya se posadila vedle Aiweho a přejela prstem po poničeném mechu, aby ho srovnala.
„Drží se pohromadě,“ uvažovala nahlas. „Pokud nehrozí velké nebezpečí, to se pak rozprchnou na všechny strany a je těžké někoho z nich najít.“
„Zbraně na ně nepůsobí. Aspoň ne ty, které jsme vyzkoušeli, když jsme objevili nějakého zatoulaného.“ James se raději nezmínil, že pokus byl jen jeden a skoro ukončil všechno jejich snažení, protože je rusál pronásledoval, dokud mu nezmizeli v blízkých skalách. Předtím na něj použili omračovače, které mu nijak výrazně neublížily. Dalších pokusů se raději vzdali, protože si při útěku všimli, že se jejich směrem vydala celá tlupa ušatých tanečníků. Naštěstí svůj hon brzy vzdala a vrátila se k bývalé líhni.
„Vylákat jednoho, sebrat ho Šipkou…,“ rozváděl Aiwe nápad, který už několikrát probírali s Michelem.
„Kam pak s ním? Naše loď nemá zadržovací plošinu a vaše, jestli se nepletu, taky ne,“ podíval se Michael tázavě na Jamese. Ten jen potřásl hlavou a Michael pokračoval: „Bez pořádného omezovacího pole je chytání rusála k ničemu. Museli bychom vybudovat základnu na druhé straně planety a přenést ho tam, ale pořád není jisté, jestli bychom ho udrželi.“
„Neudrželi,“ ujistila ho Maya. Už ji nebavilo omílat pořád dokola stejné neúčinné postupy. Téma – jak nechytit rusála – bylo vyčerpávající.
„Víte, co se dělá ve wraithském společenství s uprchlíky?“
Ace stál vedle hromady kamení a přísně si celou čtveřici prohlížel. Ze všech stran se k jejich pozici blížili wraithští vojáci.
Michael vyskočil, James se mračil a Maya zbledla, jen Aiwe, který se už zase rýpal klackem v mechu, s tím kouskem dřeva mrštil k jednomu z vojáků a odfrkl si. Nic neřekl, ale jeho otrávený výraz nenechal Ace na pochybách, co si myslí o jeho pokusu je vystrašit.
„Máte štěstí,“ pokračoval Ace tichým hlasem, „že to není váš případ. Co jste zjistili o našem novém nepříteli?“
Maya pokrčila rameny. Leknutí ji rychle přešlo a myšlenka, že by jim Ace s svou lodí mohl pomoci, se jí líbila.
„Chceme jednoho chytit, ale ještě jsme nepřišli na to, jak, když jsme tu byli jenom čtyři se špatně vybavenými loděmi. Osobní souboj je zbytečně nebezpečný,“ zkráceně informovala velitele. „Ve tvém plavidle jsou skvěle vybavené laboratoře,“ řekla schválně pomalu.
„Ano. To jsou,“ souhlasil Ace klidně.
Čtveřice se na sebe podívala a na tvářích se jim objevil úsměv.

Lesem se hnal Wraith. V plné rychlosti přeskakoval změť kořenů a nízké keříky a dovolil si jen krátké pohledy za svá záda, aby se ujistil, že ho rusál stále pronásleduje. Honičce předcházel dobře mířený výstřel z energetické zbraně a kratičký vítězný taneček, dokud se rusál nevzpamatoval. Pak už na nic nebyl čas a James uháněl lesem přímo k mýtině, kterou si předem vyhlédl. Přeběhl jí sotva polovinu, když zakopl, zůstal ležet a chytil se za nohu. Rusál potěšeně zamlaskal a zpomalil. Kořist mu už neuteče. Svist Šipky nad hlavou zaregistroval pozdě a nestačil uskočit, když ho zachytil sběrný paprsek.
James se zvedl ze země a zamával rukama, aby na sebe upoutal pozornost další stíhačky a co nejrychleji se dostal do lodi na orbitě.
Mezi posledními stromy se objevil Kleofáš a snažil se Wraitha chytit, než se dostane do bezpečí, ale Maya v další Šipce byla rychlejší. Sebrala Jamese Kleofášovi přímo před nosem.
„Rychle!“ vykřikl na něj Michael, sotva se dostal do hangáru se Šipkami. James se za ním rozběhl a skoro vrazil do rusála, který se právě rozhodl utéct hordě wraithských vojáků a docela se mu to dařilo. Setkání s Jamesem ho na okamžik zpomalilo, ale pak ho smetl z cesty jediným pohybem ruky a zmizel za nejbližší zatáčkou.
Rusál prchal nepřátelskou lodí a tiše si pro sebe vrčel, protože toto plavidlo bylo členěné jinak než to, kterým se dostali na planetu s další wraithskou líhní. Původně měl v plánu oběhnout krátký okruh kolem hangáru, dostat se do jedné z malých přepravních lodí a odletět zpátky na planetu, ale chodba, kterou se vydal, vedla do neznámých končin a nevypadalo to, že by se na některém rozcestí vracela zpátky k hangáru.
„Stůj!“ vykřikl malý mužík s brýlemi na nose a postavil se rusálovi do cesty. Rusál k němu mávl rukou, aby ho odhodil stranou, ale mužík uskočil sám, natáhl přitom nohu tak, že se zachytila rusálovi za kotník a ušatý tanečník pokračoval ve své cestě několika nekontrolovanými kotrmelci.
„Dobrá práce,“ kývl Ace na Radka a očima se dotkl blízkých dveří. Radek Zelenka na nic nečekal a zmizel za nimi. Hned na začátku svého pobytu na lodi pochopil, že plést se do cesty rozběhnutým Wraithům není dobrý nápad.
Než se rusál stačil zvednout, sedl si mu na záda jeden z vojáků a další se hnali z obou stran, aby mu pomohli. Rusál se zvedl, ale proti takové přesile se rozhodl nebojovat a zamával rukama nad hlavou.
„Tak dobře, přátelé!“ vykřikl. „Vzdávám se. A jsem vám plně k dispozici,“ lehce se uklonil směrem k Aceovi. „Když to bude i naopak,“ zakřenil se na závěr rusál.
Aiwe stál v chodbě a sledoval, jak si rusál vykračuje uprostřed celé jednotky vojáků a zářivě se usmívá.
„Pane,“ oslovil ho voják, který jako první na rusála skočil po jeho útěku. „Omlouvám se. Nebylo možné zaslat zprávu, že se přiblížila jiná loď.“
Aiwe v něm poznal vojáka, kterému se podařilo uprchnout ze zajetí rusálů a s nímž se setkali na orbitě této planety. Zatímco s Michaelem na planetě zkoumali možnosti, jak zničit rusály, zůstal v lodi a měl je informovat, kdyby nastala nová situace, třeba, kdyby přiletělo další wraithské plavidlo. O příletu Ace je neinformoval. Aiwe lehce pohnul hlavou. „Chápu. Z ničeho tě neobviňuji.“
Wraith couvl a pak zmizel v nitru plavidla. Aiwe se za ním díval a povzdechl si. Vojákovo chování bylo zvláštní. Dlouhý pobyt s rusály Wraitha zřejmě vyvedl z rovnováhy. Aiwe jen doufal, že se to nestane i jim a posádce Aceovy lodi.

„To je k ničemu,“ zavrčel James a sevřel ruku v pěst. Musel se hodně ovládat, aby s ní nebouchl do stolu a nerozbil přitom wraithskou podobu tabletu.
„Zkoumat neznámé může být frustrující,“ souhlasil Aiwe a dál upřeně zíral na nabíhající data. Nabíhala stále dokola, nic nového se z nich nedozvěděli, jen to, že rusálové jsou sice z atomů a molekul, ale to byla tak asi celá podobnost se kterýmkoli jiným tvorem, se kterým se setkali.
„Co je tohle?“ poklepala na jeden řádek prstem Maya. Dívala se Aiwemu přes rameno a snažila se přijít na nějaký jiný pohled, který by jim pomohl.
„Nic,“ zamračil se Aiwe.
Smích ze zadržovacího pole je všechny přinutil otočit tam hlavy.
Rusál se smál na celé kolo, a kdyby se mohl pohnout, nejspíš by se smíchy skácel k zemi.
„Nevšímejte si ho,“ zašeptal Michael tak nahlas, aby to rusál nepřeslechl. Wraithova další slova přehlušilo zahýkání. Rusál se přes odpor pole svíjel smíchy a z očí mu tekly slzy. Zalapal po dechu a trochu se uklidnil.
„Nic nechápete. Jste úplně vedle,“ vyrážel ze sebe. „Nás nejde zničit ničím, co máte k dispozici, to byste museli najít Muamuu.“ Rusál zamrkal, aby z očí vyhnal zbytky slzí a lépe viděl. „I kdybyste ho našli, nic s ním nesvedete.“
„Co je Muama?“ zeptala se Maya a přistoupila blíž k rusálovi.
„Muamua,“ zašeptal rusál, „není co.“ Pokusil se zamlet v poli, aby se k Maye dostal blíž. „Muamua je kdo.“
„Muamua?“ vyprskl James. „To bude nějaký skřet.“
Wraithové kolem se rozesmáli. Rusál se na ně zamračil, a když zjistil, že se směje i Maya, rozzlobeně křikl: „Kleofáš není žádný skřet, je to náš velitel. Ten první, bez kterého bychom nebyli, a jediný, kdo může způsobit naši smrt!“
Wraithové se dál zubili a zdálo se, že rusála vůbec neposlouchají. Maya se otočila zpátky k zadržovacímu poli a vesele na rusála mrkla.
„No jasně,“ prohodila, jakoby řekl otřepaný vtip. Rusál zuřil. Ještě nikdy nikdo se neposmíval jejich Muamuovi
„Hloupé jídlo!“ prskl po nich. „Dokud žije, nemůže se nám nic stát. Museli byste zabít jeho, abyste mohli zlikvidovat nás, a to se vám nikdy nepovede.“
„Zabít Kleofáše?“ zeptal se najednou vážně Michael. „To by šlo. Děkujeme za radu,“ ušklíbl se na rusála a odešel. I ostatní se přestali bavit a zmizeli z laboratoře. U rusála zůstala jen hlídka.
Rusál strnul, ale pak se ušklíbl a začal se rozhlížet kolem sebe. Jeho víra v Kleofášovu nedotknutelnost zůstala nedotčená a začal přemýšlet nad možnostmi útěku. Cítil, že pole ho už dlouho neudrží. Prohlížel si místnost a odhadoval, kudy se z ní nejlépe dostane do hangáru (asi dveřmi ;-)), pak mu padly oči na wraithského vojáka a potěšeně zamlaskal. Nezůstane bez svačinky. Znovu se zamlel. Slabé pípnutí naznačilo, že silové pole se vzdává. Už za pár chvil bude volný a na cestě ke Kleofášovi, aby byl svědkem jeho vítězství.
Wraith na stráži se otočil k ovládacímu pultu a dotkl se jeho povrchu. Zadržovací plošina blikla a rusál zachrčel, jak z něj silové pole vytlačilo vzduch. Najednou nemohl pohnout ani špičkou ucha. V duchu se proklínal za to, že ho dostihl zlozvyk podceňovat potravu. Kdyby tak okázale nedával najevo, že se může aspoň omezeně hýbat, stráž by si ničeho nevšimla.
Na blízkém rozlehlém rozcestí chodeb se zastavili Maya, James, Aiwe, Michael a Ace.
„Když najdeme toho Kleofáše, mělo by se povést ho taky zabít,“ pokyvoval hlavou Aiwe a mračil se. Jak Kleofáše vylákají samotného na opuštěné místo? A jak se dá zabít rusál, který je zároveň … moula?
„Muamua,“ opravila ho Maya. Ani si neuvědomil, že uvažuje tak nahlas.
„Přivedu ho,“ prohlásil sebevědomě James. Pohodil hlavou, když se na něj Maya zamračila.
„Půjdu s tebou,“ nabídl se Michael.
Ace stál stranou a sledoval, jak se čtveřice ujímá plánování a vedení akce. Rozhodl se nezasahovat, pokud to nebude nutné. Vzápětí ho požádali o pár desítek vojáků na zničení Kleofáše a všech ostatních rusálů. Po krátkém zaváhání, aby se rozhodl, kteří vojáci budou nejvhodnější, souhlasil.
„Kdy?“ zeptal se netrpělivě Aiwe. Nemohl se dočkat útoku, protože čekání a vymýšlení plánů už měl plné zuby.
„Zítra,“ zívla Maya. „Musím si to ještě nechat projít hlavou. Nejlepší nápady mám, když se na to vyspím.“
„Spaní,“ ohrnul Michael nos a Maya se už poněkolikáté oklepala pod jeho pohledem. James se jen zašklebil. Moc dobře věděl, že nejenom Michael, ale i on, Ace a Aiwe si rádi položí hlavu na polštář a zavřou oči. Některé lidské zlozvyky byly krajně návykové.

:bye:

:sunny:

Příspěvek 18.12.2017 16:48:45
posedlík Uživatelský avatar
Second Lieutenant
Second Lieutenant

Příspěvky: 1061
Bydliště: Atlantis převážně Ústí nad Orlicí
Pohlaví: Muž
Odpovědět s citací
 
vynikající díl :bravo:

Příspěvek 18.12.2017 21:45:37
andoriel Uživatelský avatar
Major
Major

Příspěvky: 1754
Bydliště: Praha
Pohlaví: Žena

Odpovědět s citací
 
Děkuju, posedlíku :)

:sunny:

Příspěvek 19.12.2017 09:48:08
Daša Uživatelský avatar
Airman First Class
Airman First Class

Příspěvky: 164
Pohlaví: Neuvedeno
Odpovědět s citací
 
Moc se mi líbí na začátku bezradný Michael. Bezradný Wraith je zejména ve Tvém podání unikum. :-D

Ale jsem fakt zvědavá, co je to u rusálů za životní princip, že se musí zabít moula :wink: , aby ostatní rusálové mohli umřít taky.
Teď jsem nedávno četla na netu pojednání o jakémsi lesíku v Americe, který je vlastně jedním jediným (a nejstarším na Zemi) organismem. To mi přišlo hodně zajímavé. Rusálové to mají podobně?

Ale zlozvyky s polštářem jsou půvabné. :-D Jen houšť.
Chtěla jsem napsat tento komentář už včera v noci, ale taky mě dohnal stejný zlozvyk. Usnula jsem, jen jsem položila hlavu. :-)
Daša

Příspěvek 19.12.2017 11:04:00
andoriel Uživatelský avatar
Major
Major

Příspěvky: 1754
Bydliště: Praha
Pohlaví: Žena

Odpovědět s citací
 
Děkuju, Shano :)

Život nemusí být přes kopírák, hledá si různé cestičky a u rusálů to vzal prostě jinudy - překvápko :twisted:
Wraithové většinou nejsou bezradní, protože mají tisícileté zkušenosti, ale ani takový Wraith nemusí být na vrcholu potravního řetězce. Sice si nemyslím, že by kvůli tomu přestali být nafoukaní, ale stejně - dobře jim tak. Jak je vidět, rusálové nepřekvapili jenom Tebe, ale i Wraithy :D
Některé zlozvyky jsou milé. Zvlášť ty s polštářem :wink:

:bye:

:sunny:

P.S. Už jsme za půlkou hlasování pro letošního Barda. Budu ráda, když se hlasování zúčastníte (a nemusí to být právě hlas pro ZDP2)

P.S.S. Další kapitola je teprve ve vývinu. Snad ji stihnu do 28.12 dopsat, ale jestli ne, přistane něco aspoň drobnostech :oops:

Krásné svátky

Obrázek

:sunny:

Příspěvek 22.12.2017 13:08:49
Aiwendill Uživatelský avatar
Brigadier General
Brigadier General

Příspěvky: 3086
Bydliště: Telerush Var
Pohlaví: Muž
Odpovědět s citací
 
konečne som si našiel čas na to, aby sm si prečítal tvoje príbehy, ájo... som fakt zvedavý, ako toho moulu... ehm... muamuu (strašný názov) nájdu a zlikvidujú. a tie zlozvyky sa mi páčia... len tak ďalej... :ok:
Najlepší štvornohý priateľ človeka je posteľ...

Příspěvek 22.12.2017 15:31:57
Ondra Daške Command Chief Master Sergeant
Command Chief Master Sergeant

Příspěvky: 851
Bydliště: Atlantis, Bučovice
Pohlaví: Muž
Odpovědět s citací
 
Jedna důležitá věc, nechtějí zkusit použít Niči a Tele, pozemská technologie není sice na takové úrovni, ale proti goaldům a jiným bytostem se osvědčila :)

andoriel Uživatelský avatar
Major
Major

Příspěvky: 1754
Bydliště: Praha
Pohlaví: Žena

Odpovědět s citací
 
Děkuju, Aiwe :)

a děkuju Ondro :)

Kapitolu se mi podařilo dopsat. Hurá :D
S moulou to nějak dopadne už v téhle kapitole. Ace sice má nějaké pozemské vojenské vybavení, ale nuka ve zbrojnici neschovává ani malého. Bylo by škoda ničit takovou hezkou planetku.
A teď se už bavte :D


70. Nejsilnější a nejslabší

Kleofáš se blaženě protahoval a nenápadně přitom odstrčil poslední dívku, která odolávala jeho snahám o druhou vlnu potomstva. Dívka vyjekla a rychle se zvedla. Kleofáš se po ní ohlédl, podrtil mezi zuby kletbu, ale ústa se mu roztáhla k úsměvu, když zjistil, že dívčinu paži svírá Wraith a chystá se na ní nakrmit.
„Jen si dej,“ zamumlal rusál polohlasně a pohodlně se usadil, aby počkal, až se jeho večeře nasytí. James neodolal pokušení a přitiskl k dívce ruku. Zachvěla se, ale nevydala žádný zvuk, jen na Wraitha upírala velké modré oči, které ztrácely svůj lesk, jak se energie přelévala.
„Teď já!“ vyskočil Kleofáš na nohy. Nedokázal už čekat, to sousto bylo příliš lákavé a přišlo samo. To se v poslední době nedělo a Kleofáš byl rozhodnutý si tohoto brouka nechat sám pro sebe.
„Raději ne,“ roztáhl na něj James rty v zubatém úsměvu a vyhnul se rusálově prvnímu výpadu. Polomrtvou dívku použil jako štít, strčil ji rusálovi do náruče a rozběhl se pryč.
Kleofáš nechal dívku bez povšimnutí spadnout na zem a okamžik se zálibně díval za Wraithem, než se za ním vydal. Byl si jistý, že mu kořist neunikne.
James se několika skoky přenesl přes zarostlý okraj lesa a mezi prvními stromy si dovolil krátké ohlédnutí. Kleofáš se právě rozhodl k pronásledování a začal se nepříjemně rychle blížit. James se obrátil na další útěk, když ho něco zastavilo uprostřed pohybu.
„Kampak?“ zašveholil mu do ucha neznámý hlas. Vedle něj stál další rusál a držel ho nad loktem. James sebou cukl, ale rusálovo sevření nepovolilo.
„Jistě tu máš loď a také druhy, kteří přiletěli s tebou.“ Rusál se usmíval a James viděl potměšilé ohníčky v jeho očích pokaždé, když se Wraith pokusil osvobodit z jeho sevření. Zůstal v klidu stát a oplatil rusálovi jeho úsměv.
„Nic takového tady není. A i kdyby bylo, může ti to být fuk.“ Vycenil zuby tak náhle, že rusál ucukl. Ale nestačilo to na to, aby Jamese pustil. Wraith začal propadat panice. Kleofáš už mu dýchal za krk a další rusál… s dalším rusálem nepočítali.
Ani Kleofáš s nikým jiným nepočítal a jeho zlostný výkřik zmrazil všechno živé v okolí.
Pro rusála držícího Jamese to bylo tak nepříjemné, že svou kořist pustil a otočil se směrem, odkud se zvuk ozýval. James padl na kolena a snažil se nacpat si prsty do uší až po poslední článek, ale klouzaly mu ven po krvi vytékající z proražených bubínků.
Když Kleofášův jek přestal, rozhostilo se v Jamesově hlavě ticho. Doufal, že to nebude na dlouho a regenerace si s poškozením sluchu poradí, zatím se skokem dostal na nohy a zároveň o kus dál od rusála, aby se dostal z jeho dosahu, a rozběhl se do lesa. Nepohyboval se tak rychle, jak byl zvyklý, a v členitém lesním terénu ztrácel rovnováhu. Neslyšel nic. Ani svůj supící dech, ani Kleofášův smích, když se za ním rusál znovu rozběhl a srazil svého druha na zem, aby mu nepřekážel v cestě.
Rusál na zemi pozvedl hlavu a rozhrnul trs kapradí, který mu bránil ve výhledu. Viděl, jak jejich První dohnal kořist a trhnutím z ní oddělil končetinu. Pomalu se zvedl a vydal se za nimi. Třeba se mu podaří utrhnout pár soust, než bude po hostině.
James upadl, převalil se a bolestně hekl, když se pahýl trčící z jeho ramene setkal se zemí. Hned se zase zvedl a zavrávoral stranou. Ticho v uších se změnilo na slabé zvonění, ale regenerační proces se plně zaměřil na ztrátu ruky a Wraithovy uši zůstaly hluché. Snažil se dostat co nejdál z rusálova dosahu. Už mu tolik nezáleželo na tom, aby Kleofáše zavedl na předem domluvené místo, chtěl se hlavně dostat pryč a soustředit se na obnovu.
Kleofáš se zastavil, aby do sebe nasoukal první sousto, a po očku přitom sledoval potácející se kořist. Byl si jistý, že mu neunikne.

Maya přešlápla a vyhlédla zpoza skalní stěny. Čekali, až k nim James dovede rusála, kterého bylo nutné zabít, aby mohli skoncovat i se všemi ostatními. Nechtěla, aby to byl právě James, kdo bude v největším nebezpečí, ale nemohla jeho rozhodnutí napadnout před ostatními. V ruce svírala malý omračovač a každou chvíli ho přendala do druhé, aby si otřela vlhkou dlaň. Do dneška netušila, že se jako Wraith může potit.
V poslední době se jí víc a víc vracely vzpomínky na její lidský život před setkáním s Jamesem a dneska konkrétně ji v hlavě strašilo divné jméno Mojmír, které nemohla zařadit.
Ostrý jekot ji přinutil skrčit se a oči jí rychle létaly po okolí ve snaze odhalit důvod toho poplachu. Křik ustal a Maya se postupně narovnávala, sledovat podezřívavě okolí ale nepřestala.
„Něco je špatně,“ zamumlal Aiwe kousek od ní. „Půjdu se podívat.“ Nenechal Mayu zareagovat a rozběhl se směrem, odkud očekávali Jamese a Kleofáše. Maya se nadechla, aby se ohradila a nabídla, že Jamese půjde hledat sama, ale bylo už pozdě a věděla, že Michael spoléhá na to, že právě tady bude střelec. Stiskla rty nevolí a zůstala na místě.

James se potácel lesem a postupně získával vládu nad strachem, takže znovu naváděl rusála na správné místo. Kleofáš nepospíchal. Kořist byla zraněná a vysílená a nemohla utíkat dlouho. A čím víc sil bude Wraith v konečném boji mít, tím to bude celé zajímavější.
Rusál, který Jamese překvapil v lese, už byl na nohou a postupoval souběžně s Jamesem trochu stranou, aby Wraitha neztratil z dohledu, a zároveň, aby se pro Kleofáše nejevil jako hrozba. Když bude rychlý a šikovný, dostane se ještě pořád při hostině i na něho.
James upřel oči na kus skály, který vystupoval mezi kmeny stromů, a vydal se k němu. Až se tam dostane, najde jiný záchytný bod. Zapotácel se, jak mu noha podklouzla na vlhkém kořenu, a mávl rukama. Z pahýlu u ramene už mu vyrazily špičky prstů a postupně se natahovaly, aby se osvobodila dlaň. Zraněný Wraith potřeboval čas a klid na obnovu utržené ruky a celkovou obnovu organizmu, ale čas a klid nebyly momentálně k mání. Při rychlé chůzi se kymácel, ale nepolevoval. Mýtina už nebyla daleko. Jednou už jim dobře posloužila a nebylo nic jednoduššího, než ji využít znovu.
Kleofáš zpomaloval, jak se blížil ke kořisti. Na okolí mu připadalo něco známého. Tady se s tím Wraithem setkal už jednou, když mu s pomocí stíhačky ukradl jednoho z druhů. Možná je ta paseka něco jako jejich startovací plocha, uvažoval rusál. Znovu se zadíval na Wraitha, který se právě poroučel k zemi a zbývající rukou se snažil co nejrychleji se zvednout. Kleofáš naklonil hlavu na stranu a zastavil se. Hlad nebyl tak veliký, aby se mu chtělo riskovat.
James se znovu sesunul k zemi. Tentokrát byl pád hraný. Rusál se na kraji mýtiny zastavil a dál se mu nechtělo. Wraithský plán byl v zásadě jednoduchý. Stačí, když se jim podaří toho moulu nabrat do Šipky a vyklopit ho na oběžné dráze. Ale moula nechtěl spolupracovat. Obcházel holé prostranství a dával si záležet na tom, aby se nedostal k jeho okraji. James se dopotácel doprostřed a zůstal ležet, jen občas zvedl ruku nebo pohnul nohou.
Rusál, který ho překvapil na začátku útěku, tolik zkušeností jako Kleofáš neměl. Bezstarostně se k Jamesovi rozběhl, sotva se ujistil, že muamua nemá o kořist zájem.
Wraith si ho všiml až na poslední chvíli a nestačil se zvednout k obraně nebo útěku. Rusál se na něho vrhnul a v prvním útoku mu utrhl nohu. James zavyl bolestí a vykopl tou zbývající ve snaze od sebe rusála vzdálit. Rusál opravdu ustoupil ale jenom proto, aby se na Jamese vrhl z jiné strany a pokusil se ho připravit o dorůstající ruku. Náraz z energetické zbraně ho odhodil stranou a trochu ho zpomalil. Rozhlížel se, kdo se opovážil ho rušit při krmení, a netrvalo mu dlouho objevit u kmene blízkého stromu přikrčenou postavu se zbraní přichystanou k dalšímu výstřelu. Ohlédl se po Jamesovi a usoudil, že tato kořist nikam neuteče. Mohl se tedy soustředit na další lov. Kleofáš viděl to, co jeho druh, a zamířil k postavě za kmenem stromu sám, tam nebezpečí nehrozilo. Blížil se opatrně, aby ho nová kořist nezahlédla, a podařilo se mu ji překvapit zblízka.
Rusál se zarazil a vrátil se k Wraithovi uprostřed mýtiny. Nehodlal se plést do lovu svého prvního.

Maya schovaná u skalní stěny byla čím dál nervóznější. Přes svou nechuť k telepatickému dorozumívání, se úporně snažila spojit se s Jamesem. Nedařilo se jí to. Jediné, co zaregistrovala, byly vzdálené výkřiky, a o těch nedokázala s určitostí říct, jestli jsou vítězné, varovné nebo bolestivé. Pootočila hlavu na stranu a zadívala se do míst, kde byla Šipka s Michaelem připravená k okamžitému vzletu, jakmile se muamua dostane na mýtinu v lese. Tam bylo spojení bez problémů. I Michaelovi se čekání zdálo dlouhé, ale byl rozhodnutý vydržet, dokud bude třeba. Maya se rychle stáhla a zablokovala svou mysl, před dalšími telepatickými vjemy. Pomalu přejela očima okolí a pokývla na Ace, který se k ní blížil zcela nepokrytě.
„Tady,“ řekl tiše, když k ní došel, a podal jí jiný druh zbraně, než byl energetický omračovač, který Wraithové používali.
Maya nakrčila čelo, ale bez váhání po zbrani sáhla a odjistila pojistku. Pistole byla připravená ke střelbě. Ace jí podal ještě dva plné zásobníky a pokynul jí, aby ho následovala. Sám svíral starou pozemskou pé devadesátku z lodních zásob.
Mírným obloukem se přiblížili k mýtině a Maya skoro vyjekla hrůzou. Jeden z běžných rusálů trhal uprostřed volného prostranství Jamese na kusy. Wraith byl tak vyčerpaný, že se už nedokázal bránit. Chtěla se k němu rozběhnout, ale Ace ji chytil za loket a přinutil ji zastavit se po prvním kroku. Zároveň ji pootočil, aby se podívala jinam. Maya na okamžik ztuhla a pak se vydala přímou cestou ke Kleofášovi, který právě srazil Aiweho na zem a chytil ho za hlavu. Maya ještě za chůze zvedla oběma rukama pistoli a začala na Kleofáše střílet. Střely rusálem procházely a každá mu vzala kousek života. Další střelba se v krátkých dávkách ozvala trochu stranou, jak se ke Kleofášovi blížil Ace. Rusál sebou trhal, ale pořád se držel na nohou. Maya vystřílela první zásobník, nechala ho vypadnout a rychlým pohybem nasadila další, sotva začala znovu střílet, odmlčela se na nabití pé devadesátka.
Kleofáš se svezl do sedu. Maye se zdálo, že skrz jeho prostřílené tělo vidí, ale pořád se držel zpříma a Aiweho hlavu nepustil.
Rusál u Jamese se na chvíli přestal cpát a otočil se, aby viděl na Kleofáše. Situace vypadala trochu jinak, než si ji představoval, tak nechal bezmocnou kořist ležet a vydal se muamuovi na pomoc. Přiblížil se k Maye a zálibně ji přejel pohledem. Mladý zdravý kus, jistě velmi chutný. Zauvažoval, jestli nemá zavolat druhy k hostině, ale pak si všiml, že Kleofáš leží bez vlády na zemi. Vzápětí mu po zádech přeběhlo zvláštní mravenčení, které mu naznačilo, že se cosi změnilo. Maya se k němu otočila, zvedla pistoli a jedinou ranou ho trefila do hlavy. Rusál překvapeně rozhodil ruce a skácel se k zemi.
„Jamesi!“ vykřikla Maya, přeskočila mrtvého rusála a rozběhla se k hromádce uprostřed mýtiny. Zastavila se nad ní a vyděšeně se zadívala příteli do očí, které se už stačily potáhnout matnou blankou smrti. Jamesovi chyběly všechny končetiny a hlavu měl otočenou v nepřirozeném úhlu.
Nízko nad mýtinou přeletěla Šipka, sebrala Mayu a vyložila ji v lodi na orbitě.
Ace zkontroloval, že je Kleofáš opravdu mrtev, a dal telepatický pokyn vojákům k likvidaci zbytku rusálů. Sklonil se nad Aiwem, dotkl se ho a zase se pomalu narovnal. Wraith, který přežil pokusy ve Via Dimidia, nepřežil Kleofášův útok.
„Pane, nepřátele nekladou skoro žádný odpor. Jejich likvidace nebude trvat dlouho,“ oznámil jeden z nižších vojenských velitelů a zastavil se pár kroků od Ace.
„Ano,“ pokývl Ace hlavou. „Pošlete stíhačku, ať nabere oba naše mrtvé a naloží s nimi podle zvyklostí.“ Počkal, až velitel vydá příslušný rozkaz, a pak se sám nechal přepravit na loď.
Nejprve vyhledal Mayu. Našel ji opřenou o zeď hned vedle hangáru, kde ji vyložila Šipka. Sebral jí z ochablé ruky pistoli a odvedl ji na můstek, aby mohli sledovat zničení rusálů na velké holografické obrazovce. Michael už tam byl. To on seděl v kokpitu Šipky a čekal, až se Kleofáš dostane do otevřeného prostoru, aby ho mohl sebrat a v dostatečné vzdálenosti od planety vypustit do volného vesmíru. Rusál jim jejich plán překazil a jediné, co Michael mohl udělat, bylo odnést Mayu z místa, kde byl její přítel zabit, do bezpečí.
Kdyby byla Maya schopná si víc všímat okolí, zjistila by, že se na ni Michael už zase dívá. Tentokrát ne jako na zajímavý objekt, ale se smutkem, který nedokázal skrýt. Nabídl se, že Jamesovi pomůže se zabitím Kleofáše, a když rusálové Jamese trhali na kusy, mohl Michel jen sedět v kokpitu, celé to zpovzdálí sledovat a být připravený vyrazit, jakmile se naskytne první příležitost.
„Hotovo, pane, všichni rusálové byli zničeni,“ ohlásil vojenský velitel asi po dvou hodinách. V té době už byl Ace na můstku jen s nejnutnější posádkou. Maya i Michael odešli, aby se každý po svém vyrovnali s výsledky poslední akce.
„Pane, ta Wraitha Maya se snaží dostat do hangáru Šipek,“ ozval se jeden z důstojníků hned po hlášení vojenského velitele.
Ace se zamračil a vydal se na osobní kontrolu. Než došel k hangáru, dospěl k rozhodnutí a nepatrným pohybem Maye uvolnil cestu. Každý se se svým smutkem vypořádává jinak, Maya zřejmě potřebuje klid a samotu. Naštěstí jsou nad planetou, která ji to může poskytnout. Opírala se do dveří hangáru a sotva se otevřely, proklouzla dovnitř. Sotva se na Ace podívala, než nasedla do Šipky a odletěla.
„Připravte se opustit tuto soustavu, jakmile budeme na palubě všichni,“ rozkázal Ace, když došel zpátky na můstek, a pak zmizel ve své pracovně. Zničení rusálů si vyžádalo mnohem víc sil, než se původně domníval.

A ještě jedna zprávička - v sobotu bude Vánoční dodatek, abych tento rok nekončila tak smutně :yes:

:sunny:
Naposledy upravil andoriel dne 30.12.2017 09:26:37, celkově upraveno 1

posedlík Uživatelský avatar
Second Lieutenant
Second Lieutenant

Příspěvky: 1061
Bydliště: Atlantis převážně Ústí nad Orlicí
Pohlaví: Muž
Odpovědět s citací
 
vynikající díl :bravo:

Daša Uživatelský avatar
Airman First Class
Airman First Class

Příspěvky: 164
Pohlaví: Neuvedeno
Odpovědět s citací
 
Trochu jsem se chvílemi ztrácela v tom, kdo kde co dělá. Musela jsem některá místa číst víckrát, abych se zorientovala, jestli se to děje v úlu nebo na planetě (potřebuju to vědět, abych si to dokázala představit).

Taky jsem měla dojem, že Wraithi se snaží držet od rusálů co nejdál, tak jsem čekala likvidaci rusálů třeba z orbity nebo tak nějak. Pocitově (nepočítala jsem je :sorry: ) mi přišlo Wraithíků na likvidaci rusálů nějak málo. A žádný výsadek jsem jako čtenář nezaznamenala. :wink:

Dřív jsem to nedala a to mám za to: Místo pohádky na dobrou noc se mi bude zdát o samých mrtvých. :D
Vraždíš teda fakt na veliko. :twisted: Nejdřív lidi, teď už i Wraithy. :roll:

Ale jo. Asi jsem ráda, že jsou rusálové kaput. :smile:
Že to však stálo život Aiweho a Jamese, to teda moc ráda nejsem. :box2:


dobrou :sleepy:
Daša

andoriel Uživatelský avatar
Major
Major

Příspěvky: 1754
Bydliště: Praha
Pohlaví: Žena

Odpovědět s citací
 
Děkuju, posedlíku :)

a děkuju, Shano :D

Prosím, pokud je někdo další, kdo nepochopil, napište mi, pokusím se povídání upravit. Pokud se nikdo neozve, platí pro Shanu to, co jsem jí už několikrát napsala v soukromém mailu.

:bye:

:sunny:

Příspěvek 30.12.2017 09:24:07
andoriel Uživatelský avatar
Major
Major

Příspěvky: 1754
Bydliště: Praha
Pohlaví: Žena

Odpovědět s citací
 
Jen takový krátký...

Vánoční dodatek

Maya klečela uprostřed lesa s rukama zarytýma do studené země, jak se snažila ovládnout křečovitý pláč. Když si v lodi brala Šipku, viděla, že ji Ace sleduje neproniknutelným pohledem, ale neřekl ani slovo a odešel. Maye bylo jasné, že na ni počká. Byl tak zatraceně chápavý, až by mu někdy s radostí vyškrábala oči. Teď ne. Teď jediný pohyb, který zvládla, byly trhané vzlyky, které jí třásly tělem.
Les kolem ní utichal, jak se snášela noc. Denní zvířata usínala v tajných doupatech a noční ještě nerozlepila ospalé oči. Wraithka si ničeho z toho nevšímala ponořená do své lítosti.
Nad lesem se rozvalovala těžká mračna a nechala slunci otvor jen na poslední paprsek, než se ztratilo za obzorem. Paprsek se dotkl Mayiny tváře a sklouzl na větev nad ní, kde se v mírném větru pohupoval rozcuchaný zelený chomáč.
V náhlé tmě zablikala malá bílá hvězdička a tiše se snesla k zemi. Následovala ji další a ještě jedna a za chvíli se na les snášel první sněhový poprašek nastávající zimy.
„Vždyť tu zmrzneš,“ ozval se nad Mayou tichý hlas. Nereagovala na něj, tak ji jeho majitel vzal za paže a zvedl ji. Oprášil jí sníh z vlasů a ramen a pak přes ni přehodil široký plášť.
„Nikomu by to neprospělo,“ mluvil na ni, když ji do pláště balil a na pár vteřin ji k sobě přitiskl. Maya sebou trhla, aby se mu vyprostila. Skoro se jí to podařilo, zůstaly jenom jeho ruce na jejích ramenou. Zatím ještě nebyla schopná slovně reagovat, ale otřela si rukama mokré tváře a zjistila, že si zmrzlými slzami rozdírá obličej.
„Půjdeme?“ Wraithův hlas na konci zazněl otázkou. Nakročil, ale Maya prudce zavrtěla hlavou a vzepřela se. Hned povolil a vrátil se proti ní. Nechala obličej schovaný v dlaních a zavřela oči. Nechtěla nikoho vidět. Stáli tak dlouho, až Maya uslyšela tichý smích. Tak ji to překvapilo, že zvedla hlavu a tázavě se na Wraitha podívala.
„Nevím, jak znáš lidské zvyky,“ pobaveně se na ni ušklíbl, „ale koukej,“ kývl hlavou někam nahoru.
Nechtělo se jí zvedat oči, nechtělo se jí dívat se vůbec na nic, ale zvědavost byla silnější. Stačil jí jeden letmý pohled a ze rtů jí unikl tichý vzdech. Tento zvyk znala. Sklopila hlavu a zapíchla oči do sněhové břečky vzniklé pod jejich nohama.
Wraith se k ní pomalu přiblížil, šťouchl jí nosem do tváře a usmál se, když ucukla, ale necouvla. Zkusil to znovu, dokud se jejich rty nespojily v krátkém lehkém polibku.
„Přece nejsou vánoce, abys mě líbal pod jmelím,“ vydechla Maya a trochu se odtáhla.
„Tady ano,“ ujistil ji. „Pojď domů.“ Vzal ji za ruku a zatáhl. Tentokrát se podvolila a nechala se odvést na blízkou mýtinu. Šipka, se kterou přiletěla, byla pryč, ale nad hlavami jim zabzučela další a za chvíli je vyložila v Úlu na orbitě.
Ace na můstku sledoval přílet Šipky, a jakmile byla na palubě, dal pokyn k odletu. Čekala je práce u další líhně.
Michael odvedl Mayu do kajuty. Celou cestu ji držel za ruku a dřív, než se za ní zavřely dveře, znovu ji jemně políbil a strčil jí do ruky snítku jmelí.
„Krásné vánoce,“ zašeptal. Otočil se a zamířil do nitra lodi.
Maya zůstala v pokoji zády opřená o dveře. Zvedla ruku a prohlédla si dárek od Michaela. Po tváři jí stekla poslední osamocená slza.


Přeju veselý Silvestr :kapela: :drink2:
a na Nový rok přidám do "Drobností" povídku, která mi letos udělala opravdu radost :smile:


:bye:

:sunny:

Příspěvek 07.1.2018 14:54:20
andoriel Uživatelský avatar
Major
Major

Příspěvky: 1754
Bydliště: Praha
Pohlaví: Žena

Odpovědět s citací
 
Tak... už to tady :oops:
Omlouvám se, nestíhám a vyhlašuju zimní dovolenou. Neměla by trvat déle jak ta letní - dva měsíce. Slibuju, že budu :write: a :write: aby bylo co číst.

:sunny:

Aiwendill Uživatelský avatar
Brigadier General
Brigadier General

Příspěvky: 3086
Bydliště: Telerush Var
Pohlaví: Muž
Odpovědět s citací
 
Ach jaj... :scratchanym:

Andoriel vyhrala Barda a dostala bardovsku chorobu... nemá čas na písanie... :write:

Už je to očividne tradícia... :wall:
Najlepší štvornohý priateľ človeka je posteľ...

Daša Uživatelský avatar
Airman First Class
Airman First Class

Příspěvky: 164
Pohlaví: Neuvedeno
Odpovědět s citací
 
:-D

Já bych se moc nebála, Ája píše, jako když dýchá. Někdy ztěžka (když se nedaří), ale přestat nemůže. :-D
Daša

Paci Azanyrmuth Uživatelský avatar
Staff Sergeant
Staff Sergeant

Příspěvky: 340
Bydliště: Aldeneerin
Pohlaví: Muž

Odpovědět s citací
 
69) Téma – jak nechytit rusála – bylo vyčerpávající.
„Muamua?“ vyprskl James. „To bude nějaký skřet.
Smějící se Wraithové
odhadoval, kudy se z ní nejlépe dostane do hangáru (asi dveřmi ;-)) : překvapivě :D
Pěkné hlášky, které mě opět pobavily :D
A zlozvyky se spaním. Ty mám taky rád :)

70)pohodlně se usadil, aby počkal, až se jeho večeře nasytí - další s pěkných hlášek
Likvidace Rusálů mi přišla pak dost jednoduchá, ale zato to stálo životy dalších postav. Už jich moc nezbývá.
Starší tvorba: Fantasy román "Dobrodruzi z Antaru" k počtení zde: http://www.psanci.cz/autor.php?trideni=2&id=1404

andoriel Uživatelský avatar
Major
Major

Příspěvky: 1754
Bydliště: Praha
Pohlaví: Žena

Odpovědět s citací
 
Děkuju všem :flower:
Přiznávám, že zatím nestíhám skoro ani to dýchání :horko: ale už by brzy mělo být lépe.

:sunny:

Paci Azanyrmuth Uživatelský avatar
Staff Sergeant
Staff Sergeant

Příspěvky: 340
Bydliště: Aldeneerin
Pohlaví: Muž

Odpovědět s citací
 
Já to mám podobně. Hromada činností a zájmů a času na psaní moc není, ale snad to bude lepší.
Starší tvorba: Fantasy román "Dobrodruzi z Antaru" k počtení zde: http://www.psanci.cz/autor.php?trideni=2&id=1404

andoriel Uživatelský avatar
Major
Major

Příspěvky: 1754
Bydliště: Praha
Pohlaví: Žena

Odpovědět s citací
 
Zimní dovolená trvala trochu déle, ale snad zase chvíli bude co číst :)
A teď už - bavte se :D

71. Na hranici kolapsu

Jennifer Keller si prorážela cestu zdevastovanou solární soustavou k okraji, kde už nehrozilo nebezpečí, že ji z vesmíru vymete nějaký zapomenutý kus roztrhané planety. Souběžně s cestou probíhaly nejnutnější opravy.
Evan Lorne se do kapitánského křesla nevrátil, procházel lodí a kontroloval vše, na co mu padl pohled. Technický personál měl plné ruce práce a pletoucí se velící si vysloužil dost nevraživých pohledů i šťouchanců, když neuhnul dost rychle. Evan zůstal stát opřený v koutě, odkud viděl na opravy ve volném vesmíru. Mark Adamowski nasoukaný do skafandru se v nejvíc poškozené části trupu lodi snažil odpojit zbytky energetických panelů generujících silová pole. Přes jedno takové stále fungující ho pár techniků navádělo na správné místo a snažilo se mu poradit, jak nejlépe pracovat. Vzhledem k tomu, že Mark byl na lodi ve skupině zvané „pomocný personál“, byla jejich snaha nasnadě. Mark byl jediný, který se dostal ke skafandrům a mohl pomoci, protože sekce se skafandry byla zatím úplně odříznutá. Marka před bolestivou smrtí ve vesmíru zachránil skafandr a rychlost, s jakou se do něj dokázal nacpat.
Mark podle pokynů chytil napůl utržený panel a škubnul s ním, aby ho uvolnil. Technikovi leknutím vypadla vysílačka, kterou s Markem komunikoval, protože se kosmonaut zároveň pustil a začal se vzdalovat od lodního trupu. Utržený panel mu zůstal v ruce.
Evan se svezl do sedu a pravou ruku si přitiskl pod levou klíční kost, odkud najednou vystřelila ostrá bolest. Další technik křičel do interkomu. Evan ho slyšel, ale nerozuměl. Zvýšený hlas chrlící v rychlém sledu slova pro něj byl jenom neartikulovaný řev, který se mu odrážel v lebce sem a tam a působil mu další bolest.
Mark mezitím stále pomalu odplouval, a že je pořád naživu naznačovalo jenom občasné líné mávnutí rukou s utrženým panelem.

Andoriel se hned po odchodu Radka a Ace zhroutila do křesla a roztřásla se. Telepatie ji vysílila až k hranici, kdy jí začalo vypovídat tělo. Zavřela oči a zůstala nehybně v polosedu s hlavou vyvrácenou do strany. Soustředila se jen na to, aby nezapomněla dýchat. Vydržela tak dlouho, dokud neucítila, že se jí namáhavý dech uklidnil a propadá se do spánku. Trochu se posunula, aby se hlavou dostala na opěrku křesla, a když přitom sklouzla na zem, zůstala tam.
Probudila ji zima a křeč, která jí kroutila nohou od stehna až po prsty. Se zaúpěním se převalila na záda a natáhla nohu, aby se křeče zbavila. Jazyk se jí žízní lepil na patro. Chvíli trvalo, než se dokázala posadit, a pak i vstát. Potácivě přešla ke kuchyňskému pultu, přinutila se pomalu vypít hrnek vody a bez vybírání snědla všechno, co v kuchyni našla. Moc toho nebylo. Znovu se napila a doplížila se do ložnice. Padla na postel a znovu usnula. Doufala, že se jí po té troše energie z jídla, vody a spánku udělá lépe, ale místo usínání měla pocit, že omdlévá. Na chladných táhlých vlnách ji cosi odnášelo pryč. Chtěla křičet, ale temná voda ji zalila. Pod ní nebylo žádné dno, okolo žádný břeh, dokonce ani prkno z potopené lodi se nevznášelo na hladině, aby jí pomohlo.

Marsela Nnesalo proběhla chodbou a zarazila se před zavřenými dveřmi hangáru. Věděla, že je částečně zničený, ale také věděla, že část se ho podařilo přehradit silovým polem. Ťukla do ovladače dveří a ty se s tichým lupnutím pootevřely. Zabrala za ně, vstoupila a rychle je za sebou přirazila. V prostoru se vzduchem ale bez gravitace se vznášely dvě stíhačky a Jumper. Všechny tři stroje byly v oblasti vyhrazené pro opravy, ale Marsela doufala, že aspoň jeden z nich bude na krátký let fungovat. Stále se přidržovala dveří a očima pečlivě vyměřovala skok k nejbližšímu letadlu. Jemně se odrazila a v pomalém letu před sebe natáhla ruce. Když se ocitla v první třetině plavby, vykřikla. Stěny hangáru se začaly pohybovat, jak se loď natáčela. Marsela se přinutila nerozhlížet se kolem, ale upřeně sledovat cíl své krátké cesty – jednu ze stíhaček. Už se jí skoro dotýkala konečky prstů, když do stíhačky vrazil Jumper, který při otáčení plavidla zavadil o stěnu a vydal se na vlastní pouť hangárem.
Marsela vyjekla, zamávala rukama a zachytila se přitom o zadní stranu Jumperu. Přeručkovala k ovládání vstupu a vydechla úlevou, když se na její pokyn dveře vznášedla tiše vyklopily. Dostala se dovnitř a zavřela za sebou. Přeletět do přední části bylo dílem okamžiku, a jakmile dosedla do pilotního křesla a dotkla se ovládacího panelu, Jumper automaticky vysunul záchranné pásy, aby se ve stavu beztíže udržela na místě.
„Teď ještě motor, miláčku,“ zamumlala si pro sebe. „A letíme,“ pokračovala, když se vznášedlo na její pokyn pootočilo. Vyletěla z napůl rozbitého hangáru, krátkým obloukem přeletěla bok lodi a začala hledat Marka. Malá postavička se stříbrným panelem stále v ruce se zatím příliš nevzdálila. Marsela zavřela středovou přepážku, nastavila Jumper a otevřela dveře. Mark poslušně vletěl dovnitř a sotva se dveře zavřely, chytil za přilbu, aby se zbavil skafandru.
„Počkej!“ výkřik z pilotní kabiny ho zmrazil v půlce pohybu. Marsela právě pochopila, proč byl Jumper v opravárenském doku. Po otevření dveří do vzduchoprázdna už nešly zavřít.

Generál Lorne se probudil na ošetřovně. Jeho lůžko bylo ledabyle odstrčené do kouta a nikdo se jeho směrem ani nepodíval. Evan se pokusil posadit, spustil nohy k zemi a opatrně se na ně postavil. Levou rukou si stále třel místo, které ho předtím tolik bolelo.
„Zřejmě to byl slabý infarkt,“ zamumlal si polohlasně pro sebe.
„Infarkt?“ otočil se k němu doktor Xang „Ne, to nebyl infarkt, jenom stres. Moc jste toho nenaspal a nejste nejmladší,“ sjel Evana trochu pohrdavým hodnotícím pohledem. „Byla to jen slabost ze stresu a zřejmě malé křeče v mezižeberních svalech. Nic, z čeho byste se nemohl vyspat.“ Otočil se k Evanovi zády a dál se věnoval nějaké lékařské nepochopitelné činnosti.
„Jak…,“ začal Evan váhavě mluvit k doktorovým zádům, „jak je na tom loď? Máte tady nějaké zprávy?“
Doktor se pootočil a pokrčil rameny. „Fungujeme, to je všechno, co můžu říct. Máme tu dost napilno.“
„Dobře, děkuju,“ řekl potichu Evan a rozhlédl se po svých šatech. Nechtělo se mu na můstek v nemocničním andělíčku.
„Šaty máte támhle,“ mávl doktor ledabyle rukou. „Měl byste odpočívat, ale zakazovat vám nic nebudu. Stejně to nemá cenu.“ Už zase se plně věnoval své práci a k Evanovi mluvil jen na půl úst a mimochodem.
Generál se nasoukal do kalhot a košili si zapínal cestou na můstek.
„Jak jsme na tom?“ zeptal se, když rychle odmávl pozdrav vojáka u vstupu.
Plukovník Khiari vstal z kapitánského křesla, aby ho uvolnil pro generála a přešel ke svému obvyklému postu. Přitom lehce ochraptělým hlasem podával hlášení:
„Silová pole zatím drží. Nedaří se nám plně obnovit provoz ve vnějších sekcích, které byly zasaženy při střetu s troskami solární soustavy. Už se dostaneme ke skafandrům. Díky panu Adamowskemu a paní Nnesalo jsme k nim obnovili průchod. Všechny použitelné Jumpery pomáhají opravářským četám. Další ztráty na životech nejsou, ale máme dost zraněných a k některým skupinkám se stále nemůžeme dostat. Všichni, kdo jsou toho schopní, pracují. Loď se stále vzdaluje od středu soustavy, ale ještě nejsme z dosahu všech trosek. Senzory hlídají, jak to jde, protože většina z nich je poškozená. Zatím jsme se vyhnuli větším srážkám.“
Evan pokyvoval hlavou, že poslouchá a ťukal přitom do displeje u křesla, aby se co nejrychleji seznámil s celou situací. Také se nenápadně podíval, jak dlouho byl pryč. Když uviděl čas na obrazovce, znovu ho zabolelo pod levou klíční kostí. Tři hodiny byla při poškození lodi zatraceně dlouhá doba.
„Letí!“ vykřikl důstojník u senzorů a chytil se panelu před sebou.
„Cože?“ ohlédl se po něm Evan a zjistil, že se všichni na můstku drží čehokoli, co měli v dosahu. Jen pilot měl ruce na dotykové obrazovce a zuřivě do ní tloukl.
„Nejsme z dosahu,“ zopakoval Eugen Khiari kousek svého předchozího hlášení.
Evan cítil, jak se loď pohnula v jiném směru, a na čelní obrazovce se objevil kus kamene. Z jedné strany byl oblý a z druhé zubatý jako miniaturní planetka roztržená vpůli. Miniaturní ve vesmírném měřítku, protože i tento kus byl mnohonásobně větší než Jennifer Keller a z tohoto pohledu se zdálo, že míří na ni.

„No a co, že jí neublížili?“ mladý plukovník O’Neill, verze 0.2, jak se sám rád označoval, se mračil na Johna Shepparda. Už nějakou dobu se dohadovali o Johnově návrhu, pozvat do pracovní protiwraithské skupiny Andoriel Norovou. John zdůrazňoval její pobyt na wraithských lodích a zkušenosti s jednáním s tímto druhem a Jack odmítal s tím, že podle všech hlášení by spíš Wraithy přivedla na Zemi a nechala je plenit, než aby se postavila proti nim. Další dva lidé – doktor Beckett a Berenica Brathová z výzkumné sekce – do této debaty skoro nezasahovali.
„Kdyby tu byl Rodney nebo Radek, řekli by si k tomu své,“ zavrčel John a stiskl rty, aby neřekl něco dalšího a nevhodného.
„Bylo by to úplně jedno,“ dořekl ostře Jack. „Rodney je mrtvý a Radek se po únosu své ženy ztratil. Možná ho taky unesli, ne?“
John překvapeně zvedl hlavu. „Radka našli na pláži v Miami a dostal se do bezpečí, on –„ zarazil se. Až teď si uvědomil, že naposledy, když spolu s doktorem Zelenkou mluvil, zmínil se Radek o nějaké dovolené nebo cestě.
„Radek si vzal volno, aby se vyrovnal se ztrátou ženy,“ řekl mírně Carson. „Nikomu neřekl kam a odjel.“
„Hodil by se,“ nadhodil John a sklopil oči, aby se na doktora nepodíval. Carson Beckett se o Andoriel nehodlal dohadovat a jeho prohlášení k její účasti bylo krátké stručné vyjádření, že Andoriel Wraithy zná.
„Ano, ten by se hodil,“ souhlasil Jack. „Ale není tady.“
„No, a proč ji nepřivedete, abychom sami posoudili, čím nám může prospět?“ zeptala se Berenica unaveně.
„Dobrý nápad, jedu pro ni,“ vyskočil John a zmizel za dveřmi.
„Moc dobrý nápad,“ ušklíbl se na Berenicu Jack. Právě to byla věc, kterou nechtěl. Aby se skupina rozprchla dřív, než vůbec s něčím začne.

Andoriel balancovala na ostré hraně vysokého skaliska a sotva držela rovnováhu. Krok kterýmkoli směrem by znamenal pád do nadýchaných oblaků prozářených sluncem. Vlastně ji to lákalo: roztáhnout ruce, odrazit se a letět do neznáma zlatavého krajkoví po okrajích mraků. Pomalu rozpažila, vytáhla se na špičkách a očima hledala nejlepší místo k letu.
„To nedělej. Žádný odchod se nepovoluje,“ ozval se jí těsně u ucha mužský hlas.
Zavrávorala a rozhodila ruce. Někdo je chytil a přitiskl jí je k tělu. Chtěla se pootočit a podívat se, jak je možné, že se na té ostré hraně udrží ještě další člověk, když sama si ani nemohla stoupnout na plná chodidla, ale cizí ruce ji držely pevně.
„Vrať se,“ řekl důrazně hlas. Snažila se vykroutit ze sevření a podívat se za sebe, jenže to pořád nešlo. Nadýchané bílé mraky ztratily své zlaté kraje a temněly, jak se zřejmě blížila noc. Andoriel ucítila ledový chlad a napadlo ji, že pokud ji na skalisku zastihne tma, už nikdy pro ni nenastane den.
„Tak už se prober!“ Hlas nabyl na síle a Andoriel trhla hlavou pod závanem vzduchu. Prober? Zeptala se zmateně. Byla přece vzhůru. Byla na skále a chystala se roztáhnout křídla a letět. Křídla? Neměla křídla. Podívala se dolů a nemohla dohlédnout špičky svých nohou. Nejen, že nemá křídla, nemá ani nohy? Pevně k sobě stiskla víčka.
John si začínal zoufat. Andoriel našel docela rychle, ale nedokázal ji probudit z nějaké smrtelné mdloby nebo co ji to postihlo. Když dost dlouho křičel, pohnula rukou. Vzal ji za ni a hned také za druhou, protože byly obě jako led. Stiskl je a snažil se jí předat aspoň trochu svého tepla. Stáhla tvář, ale jinak nereagovala. Znovu začal volat a pořád jí svíral ruce, protože nechtěly roztát.
Už to chtěl vzdát, když se jí zachvěla víčka a na tváři, tak blízko u její, že z ní viděl jen kousek ucha a prošedivělý pramínek vlasů, ucítil lehký studený dech.
„Konečně,“ kousek se odtáhl a pozorně sledoval, jak se omámeně zamrkala a čelo se jí zkrabatilo přemýšlením.
„Nevím, kde jsi byla, ale jsem rád, že jsi zpátky,“ oslovil ji tiše.
Neodpověděla, jen k němu otočila pohled a pak ho zase bez zájmu odvrátila.
„Přijel jsem pro tebe. Potřebujeme tě,“ pokračoval John. Nevěděl, jestli ho vnímá, ale byl rozhodnutý říct jí všechno, co měl na srdci.
Dívala se před sebe a pohnula rukama, aby se osvobodila z jeho sevření. Pustil ji, pak jí vzal jednu ruku do obou dlaní a sedl si na kraj postele.
„Nehnu se, dokud se mnou nezačneš mluvit,“ ujistil ji. Znovu se dočkal neurčitého pohledu a tentokrát se neodvrátila.
„Co?“ zeptal se po chvíli ticha. Pohnula rty, i když ústa se jí neotevřela. „Vodu?“ pochopil po další odmlce, kdy sledoval, jak se jí těžce pohybuje ohryzek, když se pokouší polknout.
„No sláva, to ti to trvalo,“ vypravila ze sebe po prvních doušcích mezi záchvatem kašle. „Co tu děláš? Jak ses sem dostal? S čím můžu pomoci?“
John se usmál. Andoriel se už zase chovala jako obvykle.

Další kapitoly budou jako obvykle každého 8. 18. a 28. v měsíci rozhodně až do začátku června, kam mám dopsáno, a snad i dál.

:bye:

:sunny:

Daša Uživatelský avatar
Airman First Class
Airman First Class

Příspěvky: 164
Pohlaví: Neuvedeno
Odpovědět s citací
 
Jsem ráda, že ZDP2 je zpět.
Představa Evana Lorna na můstku v nemocničním andělíčku je dokonalá! :D
Jinak ale dáváš svým hrdinům pěkně zabrat. :-)
Daša

andoriel Uživatelský avatar
Major
Major

Příspěvky: 1754
Bydliště: Praha
Pohlaví: Žena

Odpovědět s citací
 
Děkuju, Shano :)

Vždyť mě znáš - trocha legrace, i když popisuju katastrofu, a na druhou stranu nikomu nic nedaruju... čímž jsi mě přivedla na nápad, který si budu muset promyslet :twisted:
Díky

:sunny:

posedlík Uživatelský avatar
Second Lieutenant
Second Lieutenant

Příspěvky: 1061
Bydliště: Atlantis převážně Ústí nad Orlicí
Pohlaví: Muž
Odpovědět s citací
 
vynikající díl :bravo: jsem rád že jsi zpět

andoriel Uživatelský avatar
Major
Major

Příspěvky: 1754
Bydliště: Praha
Pohlaví: Žena

Odpovědět s citací
 
Děkuju, posedlíku :)

Právě dneska jsem říkala Erin, jak se mi stýská po Tvém plácajícím smajlíkovi - a už je tady :yahoo:
Díky

:sunny:

Příspěvek 18.4.2018 06:25:14
andoriel Uživatelský avatar
Major
Major

Příspěvky: 1754
Bydliště: Praha
Pohlaví: Žena

Odpovědět s citací
 
Bavte se :D

72. Co se skrývá

Na odvrácené straně Měsíce dvě wraithské lodi i s posádkami přecházely z bojového nasazení k částečné hibernaci. Hlídky ztenčené na jednoho vojáka procházely chodbami v dlouhých intervalech, většina posádky odpočívala, jen pár vědců a důstojníků obsluhovalo senzory. Neměli žádný jiný úkol, než nenechat se chytit a čekat na přílet wraithské flotily. Nenápadnost znamenala využívat minimum energie, nechat se zanést měsíčním prachem a vůbec se tvářit balvanovitěji, než kdejaký šutr, který povaloval okolo. Monitorování pohybu nepřátel kolem planety bylo jednoduché. Na orbitě stále hlídkovala pouze jedna jediná loď. Aspoň tak se důstojníci domnívali podle nepatrných známek, které dokázaly senzory zachytit. Větší starosti začínaly jedné z lodí dělat vnitřní senzory. Zpočátku byly zapojené jen některé okrajové, ale postupně jich vědci zapojovali víc a víc a na bledých čelech se jim tvořily starostlivé vrásky. Údaje, které z vnitřních senzorů dostávali, nedávaly žádný smysl, protože podle nich začaly selhávat nepoužívané systémy stejně, jako ty plně vytížené. Nakonec poškození dosáhlo takových rozměrů, že museli odpojit hibernaci, aby při jejích nečekaných výpadcích nepřicházeli o vojáky.
Velitel rozpačitě zaklepal na dveře královny, aby jí seznámil s nejnovější situací. Její reakce byla ještě horší, než očekával. Nebyla rozzuřená, dokonce ani rozzlobená, byla apatická. Odešel od ní po pár minutách a ruce svíral před sebou, aby se mu netřásly. Po jeho hlášení královna ani nepootočila hlavu a řekla, ať se o to postará sám, že ji takové maličkosti nezajímají. Na jeho další vysvětlení ani prosby nereagovala vůbec a jen ukázala ke dveřím.
Šel chodbou a usilovně přemýšlel, kde najít řešení. Oči mu automaticky jezdily sem a tam, zastavovaly se na drobnostech a pokračovaly dál, když vše vypadalo tak, jak bylo obvyklé. Tiché písknutí skoro přeslechl, ale nohy se mu samy od sebe zastavily a Wraith zvedl hlavu a rozhlédl se jako větřící pes. Písknutí se neopakovalo a žádný zvuk ani pohyb nerušil klid odpočívající lodi. Přesto v ní pocítil nezvyklé napětí. Obracel hlavu a pátral po sebemenší anomálii. Nic nedokázal zachytit.
„Pozor, pane!“ hlavou se mu rozezněl výkřik a vnitřním zrakem uviděl vědce u jednoho u terminálů, jak zvedá ruce k ramenům s výrazem bezmoci. V sekci, kde se právě velitel nacházel, začal do vesmíru unikat vzduch. V trupu se objevila mikroskopická trhlina a hrozilo, že každým okamžikem povolí celá stěna.
Velitel se rozběhl k nejbližšímu uzlu chodeb. V ústí té, kterou běžel, se už začala stahovat blanitá uzávěra. Proskočil jí a těsně za ním sklapla jako velká hladová ústa. Otočil se zpátky, aby zkontroloval stav trhliny, ale blána se pokryla žilkováním a zneprůhlednila. Položil na ni ruku a ucítil pravidelné záchvěvy, už chtěl ruku odtáhnout, když se přepážka vyboulila do uzavřené chodby, napnula se a velitel pod prsty ucítil tlak, kterému se snažila odolat. Trhlina v trupu se rozšířila a vypustila najednou zbytek vzduchu v uzavřené části lodi.
Velitel se přesvědčil, že organická přepážka vydrží, a vydal se poklusem na můstek.
Na velkém hologramu uprostřed můstku byla vidět část plavidla, ze které právě unikl všechen vzduch, a nad ní se vznášela tvář velitele druhé lodi. Zak, říká se mu Zak, napadlo velitele, když vstoupil a uviděl kolegův starostlivý výraz.
„Máte potíže? Můžeme vám pomoci?“ zeptal se Zak, jakmile uviděl velitele.
Velitel rozhodil ruce a zatvářil se rozpačitě. Vlastní královna ho poslala pryč a teď mu pomoc nabízí Wraith z jiné frakce? V této galaxii snad neplatila žádná pravidla!
„Ano,“ řekl po krátkém zaváhání. „Pomoc by se hodila.“
Zak mlčel a čekal, až se velitel poškozené lodi rozhodne, o jakou pomoc má zájem.
Ani velitel nevěděl, co má vlastně chtít. Přešel po můstku sem a tam a se zoufalým úšklebkem požádal o pár vědců. Doufal, že jiný pohled na nakupené problémy snad najde jednoduchou příčinu.
Zak trpělivě čekal, než se velitel vymluví, pokývl hlavou a s ujištěním, že malá přepravní loď s několika vybranými Wraithy přistane co nejdřív, zmizel z holoobrazovky.
Velitel hlasitě vydechl. Jeho zástupce mezitím poslal opravářskou četu na místo uniku vzduchu a potrhaný kousek lodi se začal zacelovat. Než se zatáhl úplně, povolily dvě přepážky mezi patry. Naštěstí se v jejich okolí nikdo nepohyboval.
Vědci z druhé lodi prošli všechna místa, která jim velitel byl ochotný ukázat, a tváře se jim chmuřili nejenom nad stavem lodi, do níž se dostali, ale také nepříjemnými pocity vycházejícími přímo ze stěn plavidla. Jejich diagnostické přístroje velitel nikdy předtím neviděl a z několika poznámek pochopil, že pocházejí od lidí. Od těch, které nenápadně hlídali u jejich planety. Snažil se potlačit překvapení, ale věděl, že se mu to moc nedaří. Cizí vědci jeho rozpaky zaznamenali a nijak na ně nereagovali. Stáli uprostřed uzlu chodeb a rozhlíželi se.
„Tam,“ ukázal jeden z vědců do temného kouta. Všichni otočili hlavy a ti nejrychlejší zahlédli blýsknutí malých oček.
„Co to bylo?“ vyjekl velitel.
„To nevím,“ řekl pomalu jeden z vědců a dřepl si, aby získal jiný úhel pohledu. Položil dlaně na podlahu, naklonil hlavu na stranu a upřeně se zadíval do rohu. Žádný pohyb tam nezpozoroval, přesto se mu zdálo, že nevidí to, co by měl. Zvedl se, přešel až k místu, které předtím sledoval, a přejel po něm rukou. Do výše jeho kolen byla stěna hladká, ale čím níže se dlaní dostával, tím víc se mu pod ní otvíraly díry po okrajích vystouplé, jakoby byly zanícené. U podlahy byla stěna roztřepená do ztvrdlých zubatých cárů, ze kterých při pevnějším stisku vytékala hustá kapalina. Wraith zajel prsty do jednoho z větších otvorů a s výkřikem je vytrhl ven. Na prostředníčku se mu houpala zakousnutá myš. Než se stačila pustit, chytil ji druhou rukou za dlouhý ocas a zvedl ji do výšky. Myška jeho prst pustila a s pískotem se houpala sem a tam.
Velitel se opatrně přiblížil a znechuceně si prohlížel malého škůdce, když se ozval mnohem hlasitější pískot a pod wraithskýma nohama se vyrojilo velké hejno hlodavců všech velikostí. Někteří Wraithové znepokojeně přešlápli, když se jim přes špičky bot hnala chlupatá horda myší a krys, někteří sáhli k opasku po zbraních, aby si vzápětí uvědomili, že nejsou ozbrojeni. Nad pískotem se vznášel vysoký hysterický křik.
Záplava hlodavců prořídla, pískot odezníval a řev pokračoval dál. Velitel se tiskl ke stěně, zatínal do ní prsty tak, až mu z jejích konečků tekla černá krev, celé jeho tělo se křečovitě svíjelo, na obličeji mu vyskákaly temné skvrny a z otevřených úst se stále ozýval jekot.
Velká krysa, která zůstala poslední v dohledu, se uprostřed chodby otočila, posadila se na zadní tlapky a podívala se na křičícího velitele. Dvěma rychlými pohyby předních končetin si očistila čenich a utekla.
Vědec stále držel myš za ocas a se zájmem se díval jak na prchající hlodavce, tak na ječícího velitele.
„Asi vím, kde je váš problém,“ řekl klidně, když velitel na okamžik zmlkl, aby zalapal po dechu.

Andělín se skrýval hluboko v jeskyni a tiše mezi zuby trousil ty nejhorší nadávky, které znal. Skoro se nechal chytit.
Wraithka, která se před ním najednou objevila, vypadala tak lákavě, že všeho nechal a vrhnul se k ní, ale dokázala mu utíkat a odváděla ho dál a dál od ostatních. Chvíli si toho nevšímal, pak se zarazil, otočil a rozběhl se pryč. Za sebou uslyšel vzteklý výkřik a ještě přidal.
Maya stála na kraji lesa a rozzlobeně se dívala za prchajícím rusálem. Stačilo už jen pár kroků a byl by v dostřelu Michaelových zbraní, místo toho se mu doslova prášilo za patami, jak uháněl úplně opačným směrem, než kde ho Maya chtěla mít.
Založila si ruce před sebou a vzteky kopla do vyčnívajícího kořene stromu.
„Nejsem tak žádaná, jak jsem si myslela,“ řekla, ani neotočila hlavu. Věděla, že Michael k ní právě došel. Odpověděl jí pobaveným uchechtnutím.
„Půjdeme za ním?“ zeptala se a natáhla ruku pro zbraň.
Michael jí podal jednu ze tří pistolí, které měl zastrkané za opaskem a pokývl.
Nasadili ostřejší tempo, ale nerozběhli se. Rusál se sice pohyboval rychle, ale na wraithský krok byl krátký, a i když jim mezitím zmizel z dohledu, za pár okamžiků ho znovu uviděli, jak vbíhá mezi skály a rozhlíží se po úkrytu.
Michael se dotkl Mayina ramene a usmál se. Vrátila mu úsměv, zkontrolovala pistoli a vykročila přímo k otvoru ve skalní stěně, kde Andělín zmizel. Jeho hledání nebylo dlouhé.
„Tak tady jsi,“ usmála se Maya na Andělína skrčeného v krátkém slepém rameni jeskyně. „Pojď ven.“ Malý kulatý předmět v její ruce vydával ostré světlo a v úzkém paprsku ukazoval přímo na rusála.
Andělín se pomalu vztyčil a zaváhal, když uviděl Michaela.
„Vy dva,“ začal trochu ochraptěle a rozhlížel se kolem. Nikdo jiný v jeskyni nebyl. Vrátilo se mu sebevědomí, se dvěma Wraithy si poradí bez problémů. Jestli ho naháněli jen tihle, jeho tajná obava, že Wraithové zjistili slabinu rusálů, se rozplynula. Na tak důležitý úkol by jistě bylo potřeba víc než ti dva.
„Vy dva jste jiní. Trochu.“ Začal si je prohlížet a mhouřil oči do světla.
„Nemám tu signál,“ zavrčel Michael a zatřásl krabičkou komunikace, jakoby si myslel, že jí tak může přimět k činnosti.
„Nepotřebuješ ho,“ řekli Maya i Andělín ve stejném okamžiku. Andělínovi se tvář rozzářila úsměvem a lehce se vyhoupl na kámen, který z větší části přehrazoval vstup do slepého ramene.
„Věděl jsem, že si budeme rozumět hned, jak jsem tě uviděl,“ řekl procítěně a natáhl k ní ruku.
Maya se dívala na prsty s dlouhými trochu zahnutými nehty a opatrně couvla. Nechtěla rusála polekat. Zároveň pohnula světlem v ruce a jeden ostrý paprsek zmatněl a roztáhl se, takže osvítil větší prostor. Odložila svítící kouli do výklenku ve skalní stěně a stále sledovala blížícího se rusála.
„Ale ne,“ zarazil se Andělín a přeletěl pohledem z Mayi na Michaela. Tu Wraithku si nechá na později. Vrhl se na Michaela.
Wraith odskočil, zakopl na nerovném podloží a rozhodil paže, aby získal rovnováhu. Andělín ho za jednu ruku chytil a strhl ho k sobě. Maya zvedla pistoli, pečlivě zamířila a stiskla spoušť.
Trefila se. Skoro. Střela škrtla o Michaelovo rameno a zasáhla rusála do paže. Druhá, vypálená ihned po první, zasáhla rusálův ocas v místě, kde hustá srst přecházela ve spirálu chápavého konce, a přerazila ho.
Andělín vykřikl bolestí a místo, aby Wraithovi začal trhat končetiny a krmit se jimi, zkroutil mu ruku tak, aby jeho tělem vytvořil štít mezi sebou a Wraithkou se zbraní.
„Nemůžeš se dočkat?“ zamumlal polohlasně.
„Nemůžu.“ Maya stála s napřaženou pistolí a čekala na jistou ránu.
Andělín cítil, jak se mu poraněná ruka začíná třást a ustřelený konec ocasu pálil skoro k nevydržení. Takhle Wraitha dlouho neudrží. Zdravou paží chytil Wraitha pod krkem a přitáhl ho ještě blíž k sobě. Všiml si při tom, že Michael má za pasem stejné zbraně, jakou držela Wraithka. Jednu vytrhl a namířil s ní na wraithskou hlavu.
„Hned to polož nebo ho zabiju,“ poručil.
Maya se ušklíbla. „To určitě,“ odsekla a dál mířila na Andělína. Zmáčknout spoušť si zatím netroufla. Michael se snažil vykroutit a mohla by ho nechtěně trefit tak nešťastně, že by mu wraithský regenerační proces nepomohl.
Rusál se zadíval na Mayinu pistoli a pomalu pohyboval prsty tak, aby ji držel stejně, jako Wraithka. Všimla si, co dělá, pokrčila rameny a zvedla koutek úst.
„To je na nic. Nemáš odjištěno.“
Jestli doufala, že se rusál zarazí a začne zbraň zkoumat, spletla se. Andělín se sice na okamžik zarazil, ale pak rychle přesunul úchop tak, že pistoli držel za hlaveň a byl připravený rukojetí praštit Michaela po hlavě.
Maya lehce pohybovala rukama s pistolí nahoru a dolu, jak se snažila najít místo, kde mi mohla rusála trefit bez toho, aby ohrozila Michaela.
„Tak už střílej,“ zasyčel Michael.
Viděla na něm, že je připravený schytat kulku, pokud zároveň s ním zasáhne i rusála. Potřásla hlavou.
Michael se znovu zamlel. Andělín ho chtěl pevněji chytit za krk, ale prsty mu sklouzly. Michael se pootočil, chňapl po pistoli a sotva se jí dotkl, začal z ní střílet. Přitom couval, aby po něm rusál nemohl znovu sáhnout. Maya vystřelila ve stejný okamžik jako Michael a chvíli se jeskyní rozléhal ohlušující rachot střel.
Andělín stál sám mezi dvěma Wraithy, kterým se kouřilo z hlavní prázdných zbraní. Kymácel se ze strany na stranu stále víc, ale pořád se držel na nohou, i když mu v hlavě mokvaly dvě velké rozšklebené díry a horní polovinu těla měl mnohokrát rozstřílenou. Žádná kulka neminula cíl.
Rusál se zhoupl k Michaelovi tak daleko, až Wraith ještě couvl, ale umírající tělo se zarazilo a vrátilo zpátky do rovného stoje, pak se naklonilo na druhou stranu. Maya před sebou pořád držela prázdnou pistoli. Když se k ní rusál naklonil, automaticky začala mačkat spoušť a vůbec jí nevadilo, že úderník cvaká na prázdno.
Andělín VeselýŘezáč se jí složil k nohám. Ještě pár vteřin ho pozorovala, ale nepohnula se mu ani špička dlouhého ucha.
„Hotovo?“ zeptala se. „Můžeme vypadnout a skoncovat s ostatními?“
Michael neochotně sklonil pistoli a zamnul si škrábnutí na rameni, které se mezitím změnilo v nepatrnou jizvičku. Došel k rusálovi a strčil do něj špičkou boty.
„Můžeme,“ souhlasil.
„Maya se naklonila a podívala se do slepého ramene skalní chodby. „Hezký úkryt,“ ocenila Andělínův výběr místa. Vzala svítící kouli z výklenku a jako první se vydala na krátkou cestu za denním světlem, aby mohli dát pokyn k likvidaci zbytku rusálů.quote]

:bye:

:sunny:

posedlík Uživatelský avatar
Second Lieutenant
Second Lieutenant

Příspěvky: 1061
Bydliště: Atlantis převážně Ústí nad Orlicí
Pohlaví: Muž
Odpovědět s citací
 
vynikající díl :bravo:

Odeslat nové téma Odpovědět na téma
PředchozíDalší

Zpět na Rozepsané/Nové povídky