76. Mimo dosah
„Cože budeme potřebovat?“ Alexisin hlas zazněl výhrůžně, ale Anat byla moc unavená na to, aby ji to zajímalo.
„A jak si myslíš, že vzniknou noví vojáci?“ zeptala se a použila podobný tón jako dcera.
Sisi se zarazila a chvíli přemýšlela. „Vylíhnou se z kokonů!“ řekla s vítězoslavným úsměvem.
„Správně. A jak se tam ty kokony dostanou, kdo je bude hlídat, opatrovat, a kdo do nich umístí zárodek nového života?“ ptala se dál královna. Aspoň na pár okamžiků si mohla připadat jako matka s dcerou.
Alexis se na ni podívala a Anat si uvědomila, že to na ni celou dobu hrála. Sisi z tváře zmizel úsměv: „To je mi úplně jedno. Zařiď, ať tam jsou a vyklubou se co nejdřív. Letíme najít poslední planetu.“
Malá suita doprovodných plavidel kolem královského Úlu se semkla blíž k sobě a skočila do hyperprostoru, aby navštívila další slibně vypadající solární soustavu. Jedna z menších lodí zůstala na místě a vyslala signál, aby navedla dvě lodi s královnami a poškozené plavidlo určené jako inkubátor, na planetu, která se měla stát třetí základnou s wraithskou líhní.
Poškozená loď měla co dělat, aby zvládla poslední cestu. Na její palubě zůstal jenom pilot. Ostatní členové posádky byli odsunuti na jiná plavidla a čekala je dlouhá služba strážců líhní. Po posledních událostech už to nebyla tak klidná práce, jako bývala v galaxii Pegas.
Ace sledoval pohyb wraithských lodí na dálkových senzorech a praly se v něm protichůdné pocity. Cítil nadšení ze vzniku nových líhní a obavy z moci Alexis, které se pomalu měnily v nenávist, protože se mladá královnička určitě bude pokoušet ovládnout i jeho. Navíc se mu podařilo poznat některé Alexisisny plány při její snaze proniknout do jeho mysli, a teď se mu pořád vracelo, že by měl varovat Zemi, což považoval za zradu, ale myšlenky na varování lidstva se nemohl zbavit. Sisi nechtěla sklizeň, její cíle ohledně Země byly jiné než pouhé získání potravy. S přihlédnutím k novým líhním bylo její řešení krátkozraké. Možná by bylo vhodné Zemi varovat.
Než se stačil rozhodnout, co bude pro něj nejlepší, vyrušil ho signál. Volání lodi, na které předal velení Zakovi, znělo naléhavě.
Zak svého velitele informoval o tom, že posádka druhé lodi na hlídce byla přesunuta k nim a plavidlo samo se rozpadlo po napadení hlodavci.
„Cože?“ Ace nedůvěřivě poslouchal hlášení o tom, že hejno myší a krys dokázalo rozkousat wraithskou loď tak, až vnější stěny nevydržely a plavidlo se rozpadlo. Důstojník žádal o pomoc nebo radu, protože obě posádky měly téměř plný stav a jedna loď nedokáže pro dvojnásobek Wraithů vytvořit přijatelné životní prostředí.
„Jediná dobrá věc je, že při zničení lodi byli eliminováni i všichni hlodavci. Přesto jsem určil speciální hlídky, které monitorují podezřelé anomálie a kontrolují každý temný kout plavidla,“ uzavřel Zak své hlášení a s očekáváním se zadíval na Ace.
„Dobře,“ pochválil ho velitel a podíval se stranou, aby určil přesný čas, kdy může doletět k Zemi. „Odešlu žádost na základnu stavitelů lodí a dohodnu s nimi nejlepší a nejrychlejší předání náhradního plavidla.“
Po dalších strohých instrukcích přerušil spojení a zhluboka se nadechl. Dilema, jak pokračovat dál, se vyřešilo pomocí tlupy hlodavců a jejich hladových zubů.
Ann se celé noci budila s křikem a mávala kolem sebe rukama tak, že jich Radek Zelenka pokaždé pár chytil, než se Ann probudila úplně a uklidnila se. Pobyt v zámotku na ní nechal stopy v podobě děsivých nočních můr a pobyt na Aceově lodi, kde se bála opustit jedinou místnost a při pohledu do kterékoli bílé nebo maskované tváře propadala panice, jí na klidu moc nepřidal. Nechápala, jak se Radek může tak jednoduše a přátelsky bavit s démony, kteří je věznili. Nepomohlo jí vysvětlování, že ji posádka tohoto plavidla zachránila. Hlava to byla schopná pochopit, ale všechno se v ní vzpíralo, aby tomu opravdu uvěřila.
Velitel za nimi chodil často, aby se ujistil, že mají všechno, co potřebují, a každý den některý z důstojníků přinesl tác plný jídla a další věci, o které požádali, ale Ann vždycky skončila v tom nejvzdálenějším koutě, stočená do vystrašeného uzlíku. Radek se před ní snažil co nejvíc s Wraithy mluvit, aby ji ujistil, že jim nic nehrozí. Ann to sledovala vyděšenýma očima, a když to podle ní trvalo moc dlouho, zakrývala si uši.
Po pár dnech jí Radek řekl, že ji na pár hodin opustí, protože musí splnit slib, který Wraithům dal, a Ann celý čas o samotě proplakala. Byla přesvědčená o tom, že se jí už manžel nevrátí a pro ni co nejdřív přijdou také.
„Jak můžeš? Jak s nimi můžeš mluvit, natož spolupracovat?“ zeptala se ho po jeho návratu, když ho konečně pustila z objetí. „Musel jsi vidět, co dělají lidem,“ dodala tiše.
Radek se na ni usmál. Měl pár hodin času při jednoduché opravě další wraithské lodi, aby promyslel, jak Ann uklidnit. Taky se už potřeboval vyspat bez přerušování. Začal trochu klopýtavě, ale postupně se rozpovídal a začal Ann vyprávět o svých zkušenostech s wraithskými útoky, o uspořádání jejich společnosti, o Andoriel, která okázala najít cestu k jednomu z nich – a on k ní, o tom, co vypozoroval na Atlantis i za poslední týdny na lodi, když ji hledali. Skončil tím, jak se velitel plavidla snažil ji najít sám tam, kam Radek z bezpečnostních důvodů nemohl, a poukázal na servis, kterého se jim dostává, dokud se nedostanou zpátky na Zemi.
Ann se mu do monologu snažila několikrát vpadnout, ale nedal jí prostor, tak nakonec jen sklonila hlavu a tiše poslouchala a doktor Zelenka sledoval, jak se postupně uvolňuje.
„Dodržel slib a našel tě. Sám bych to nezvládl. O kolika lidech můžeš říct, že by udělali to samé?“ zeptal se na úplný závěr.
Nastalo ticho. Ann přemýšlela. Věděla, že o části Radkova života měla dosud jenom kusé informace, a teď se prázdná místa zaplnila. Zvedla hlavu, aby mu řekla, že se pokusí nehodnotit všechny Wraithy stejně, když se otevřely dveře a vešel velitel.
„Letíme k Zemi,“ oznámil jim. „Musím tam vyřešit drobný problém,“ pousmál se. Chtěl dodat, že problém je s hlodavci, ale rozmyslel si to. Nebylo jisté, na kolika lodích se smečky myší a krys prohánějí, a ze snadno řešitelné ztráty jedné lodě se mohl zakrátko stát problém mnohem vážnější. „Žádné opravy už nebudou. Vrátíte se domů, ale…,“ zarazil se. Pořád ještě nebyl rozhodnutý, jestli má Pozemšťany varovat, nebo nechat Alexis, ať se Zemí naloží podle svého. Zadíval se na Radka, pak přeskočil očima na Ann a všiml si, že se pod jeho pohledem neošívá a nesnaží se nenápadně zmizet. To byl příjemný posun v jejích pocitech vůči Aceovi. Další dvě duše do malého kroužku lidských oblíbenců ho přesvědčily, aby pokračoval: „…dávejte si pozor. Něco se chystá a nebudu vás chránit. Nemůžu vás chránit,“ opravil se.
Radek se zamračil a pokývl hlavou. Ann zamumlala něco nesrozumitelného. Ace nečekal na jejich reakci a odešel. Jeho loď se chystala na dlouhou cestu hyperprostorem. Zastávky je třeba naplánovat do přívětivého okolí. Plavidlo poháněné ZPM sice vydrželo letět hyperprostorem mnohem delší dobu, než klasické wraithské lodě, ale velitel ho nechtěl příliš vyčerpávat. V Mléčné dráze platilo ještě mnohem víc než v Pegasu, že nikdy nevěděl, co ho může čekat.
Andoriel ležela na zádech na posteli a házela si nad hlavu víčkem z lahve s vodou. Plast byl pořád nedostatkové zboží a měla by víčko vrátit zpátky na stolek, aby ho mohli znovu použít, ale už dlouho se nikdo neobjevil a Ája byla ráda, že jí dali pokoj. Možná za to mohlo i její chování při poslední návštěvě nějaké vojandy, která se jí pokoušela odvést do laboratoře. Andoriel ji poslala do háje a nebrala si zrovna servítky. Taška ležela otevřená ale nevybalená uprostřed podlahy. Víčko se v nejvyšším bodě svého letu otočilo a padalo zpátky. Andoriel nastavila ruku, jak to udělala už aspoň stokrát. Tentokrát víčko nedopadlo tak, jako vždycky předtím. Odrazilo se jí od hrany palce a odletělo, aby dopadlo to tašky. Nadechla se, aby začala nadávat, ale pak zůstala potichu. Jestli dobře odhadla čas, bylo odpoledne a také bylo načase, aby se připojila k tomu cirkusu, kam ji John dostal. Neochotně vstala a loudavým krokem se vydala ke dveřím. Za nimi našla stráž, která ji bez zbytečných řečí dovedla, kam si řekla.
Před vstupem do laboratoře počkala, až voják projede otvírání svou kartou a nakoukla dovnitř. Pět mužů a tři ženy seděli u dlouhého stolu, který do laboratoře očividně nepatřil, každý na jiné židli, a právě se nad něčím zuřivě dohadovali.
„Fakt cirkus,“ povzdechla si Andoriel a pomalu došla až jedné z žen za záda.
„Nerada vám skáču diskuze, ale prý se k ní mám přidat,“ řekla nahlas, jakmile nastala vteřina ticha.
„Andoriel!“ vykřikl jeden z mužů a vyskočil ze svého místa.
„Ahoj, Johne,“ ušklíbla se na něj Ája. „Kam jsi mě to dostal?“
Johnovu odpověď neslyšela. Začalo jí hučet v uších a hlava se jí točila tak, že neudržela rovnováhu, a sesunula se k zemi. Zůstala ležet a mezi rty jí pisklavě unikal vzduch při každém namáhavém výdechu.
John poplašeně vyjekl, převrhl židli, jak se k Áje hnal, a chytil ji za ruku. Právě včas, protože žena, za kterou Andoriel stála, se odsunula a noha její židle s hlasitým klapnutím dopadla na místo, kde ještě před vteřinou leželo Ájino zápěstí.
„Zdravotník!“ zaječel John. Andoriel měla sice otevřené oči, ale nereagovala, a když jí Sheppard vzal za ramena a přizvedl ze země, hlava se jí volně klinkala sem a tam.
Probudila se na ošetřovně. Nechápala, kde je, jak se tam dostala a co se s ní stalo. Pootevřela oči, ale tlumené světlo ji oslepovalo, tak je raději zase zavřela a soustředila se na další smysly. Uslyšela mumlavé hlasy. Postupně se projasňovaly a sílily, jak se hovořící blížili, až se zastavili snad přímo nad ní.
„Nechápu, co se jí stalo, ale její celkový stav není moc dobrý. Vypadá to, že je na hranici podvýživy a…“
„Podvýživy? Viděl jste, jak vypadá? Takhle vypadá podvýživa?“
„Ano, viděl. Neříkám, že tomu rozumím. Je vyčerpaná. Potřebuje odpočívat.“
„Koho jste to dovedl, Johne? K čemu nám bude? Nejsme pečovatelský ústav. A když jsme u toho, ani domov důchodců.“
Poslední slova zněla tlumeně, jak si je jejich původce mručel pro sebe.
John? Kdo je John? Napadlo ji, ale to už hlas jménem John reagoval na poslední poznámku.
„Tenhle domov důchodců jsou jediní lidé, kteří aspoň trochu vědí, co dělat, Tome. Neříkejte, že jste na to při svém věku zapomněl?“ Hlas John zněl sarkasticky, ale Andoriel za tím slyšela únavu a náznak netrpělivosti. Hlas Tom se začala bránit a třetí hlas, ten, který předtím mluvil o vyčerpání, je zarazil a poslal je s jejich dohady pryč. Andoriel slyšela, jak se vzdalující se hlasy stále dohadují a občas některý z nich vykřikne jako při počínající hádce.
„Jak se cítíte?“ ozvalo se jí těsně u ucha. Škubla sebou leknutím. Úplně zapomněla, že třetí hlas nejspíš zůstal někde poblíž.
„Klid. Jste na ošetřovně v SGC. Přišla jste do laboratoře a tam jste omdlela,“ pokračoval hlas, aby jí dal možnost se uklidnit. „Jsem doktor Darkson. Postarám se o vás.“
„Děkuju, doktore,“ zamumlala a pokusila se znovu otevřít oči. „Nechápu, co se se mnou děje. Nikdy jsem na takové věci netrpěla.“
„Našel jsem nějaké změny ve vašem těle, se kterými jsem se začal seznamovat až v nedávné době. Lékařské záznamy expedice z Pegasu jsou jich plné Má to něco společného s těmi tvory, kteří vás tam napadali? S těmi Wraithy? To jsou ti samí, kteří nedávno útočili na Zemi?“
„Doktore?“ Andoriel přes slzící oči z lékaře viděla jenom bledý ovál obličeje se světlými vlasy a plnovousem, takže nedokázala odhadnout, jak vlastně vypadá. „Kde jste v poslední době byl?“
Doktor se uchechtnul, ale v odpovědi byla neskrývaná hořkost. „Pořád tady. Pořád jsem jenom tady. Nikam se nedostanu.“
„Moc často vás ven nepouštějí? To si dovedu představit,“ pousmála se. „Můžu už jít? Nic mi není.“ Tvářila se jako nevinnost sama, aby si doktor neuvědomil, že se vyhnula odpovědi na jeho dotaz ohledně Wraithů, ale neošálila ho. Dostala striktní zákaz opouštět lůžko a slib, že o Wraithech si ještě popovídají podrobně, až bude mít doktor víc času.
„Kdo to tady mluvil?“ zeptala se, než stačil zmizet v jiné části ošetřovny.
„Slyšela jste nás? Generál Hidllet chtěl informace o vašem stavu. Nebyl moc nadšený, že jste skončila tady dřív, než jste stačila začít s prací. John Sheppard vás bránil zuby nehty. Aby ne, když tlačil na všechny, aby vás sem mohl přivést.“ Doktor na ni povzbudivě kývl a odešel.
Chtěla vstát a odejít, ale nějakým omylem se jí podařilo zavřít oči. V tu chvíli usnula.
Ace na můstku své lodi se zamračil. Už dlouho se snažil telepaticky spojit s Andoriel, aby mu vyjednala bezpečný průlet pro Radka a Ann, ale nedařilo se mu to. Když už se zdálo, že ji konečně chytil, její mysl se mu rozpadla před očima. Vyrazil ze sebe napůl rozzlobený a napůl vyděšený výdech. Připomněla mu poslední stádia života některých velice aktivních uctívačů, a jestli se nemýlil, jejich život po takovém kolapsu nebyl ani moc dlouhý ani moc aktivní. Někde v lodní databázi o tom byly jistě záznamy, stejně jako o možnostech léčby. O určité významné uctívače se Wraithové dobře starali. Snad bude léčba vhodná i pro Andoriel.
„Pane, část cizí posádky je na naší lodi. Pohybují se ve vyhrazených prostorách. Žádné pokusy dostat se jinam, jsme nezaznamenali. Jsou rádi, že žijí,“ hlásil důstojník v odlehlé části Aceova plavidla. „Zak vzkazuje, že se zbytkem už si poradí,“ doplnil po krátké odmlce a vypnul komunikaci.
Ace přimhouřil oči. Andoriel musí počkat.