78. Dlouhý den a příjemnou noc
„Andoriel!“ vykřikl John Sheppard, vstal a natáhl k ní ruce.
Ája se zarazila v půlce kroku a nedůvěřivě se na něj podívala.
„Čím jsem si zasloužila to nadšení?“ zeptala se podezřívavě. V uších jí pořád zněl rozhovor dvou hlasů, který slyšela na ošetřovně, a nic se na tom neměnilo, ani když byla zpátky ve svém pokoji. Doktor Darkson přizval před jejím propuštěním z ošetřovny na konzultaci i doktora Becketta, ale oba se dohodli, že nechápou, co se paní Norové stalo. Carson měl pocit, že podobný stav u Áji už jednou zažil, nedokázal si ale vzpomenout, při jaké příležitosti to bylo. Dostala nějaký čas, aby se dala dohromady, a snažila se ho využít, ale netrvalo jí to moc dlouho. Dva dny po propuštění z ošetřovny znovu vcházela do laboratoře přestavěné pro potřeby skupinky.
„Pojďte dál, už na vás čekáme,“ řekl Jack 0.2 a také vstal. Andoriel vykročila a znovu zaváhala, když se mu podívala do obličeje. Generála Jacka O’Neilla potkala jen málokdy, ale i jí bylo jasné, že podoba klonu a jeho předlohy je neuvěřitelná. Do té doby si představovala, že rozdílné zkušenosti nakonec oba muže oddělí nejen duševně, ale i fyzickým vzhledem. Mýlila se.
Ostatní členové kroužku se také postupně zvedali, aby se přivítali s novou posilou, za kterou Sheppard tak bojoval. Představování bylo náročné a Andoriel to u třetího neznámého jména skoro vzdala. Pak nad tím pokrčila rameny a znovu si přítomné prohlédla. Berenica Brathová, Selena Russo a paní Wu byly tak rozdílné, že doufala, že se snad nesplete. Drobná Berenica s hnědými vlasy po ramena a platinová kráska Selena se s černovlasou přísně vyhlížející Wu (Andoriel napadlo, že to mužské jméno se k ní vlastně dobře hodí) mohla splést jen těžko. Johna, Carsona a Jacka 0.2 znala, zbývající muži se jí trochu pletli, ale to se snad časem poddá.
Stejnému zkoumání byla podrobena i ona. V očích přítomných vypadala mnohem lépe, než při svém příchodu na základnu, i když dávno ztratila všechno z energie, co se jí Zak snažil předat. Udělala, co mohla, aby ji nestrašil hlas mluvící o domově důchodců a pečovatelském ústavu. Neforemný svetr vyměnila za obtažené khaki triko s véčkovým výstřihem. John nad tím výběrem jen nasucho polkl. Připomnělo mu to dobu, kdy se marně snažil získat Ájinu přízeň. Tehdy nosila podobná trika, byť v jiné velikosti, s pohodlnými kalhotami a tvářila se, že si nevšímá pohledů, kterými ji mužské osazenstvo Atlantis provází. Dokonce i účes měla podobný jako tenkrát. John nemohl přijít na to, jak to dokázala, ale Carsonovi to bylo jasné – Andoriel objevila barvy na vlasy, její šediny byly překryté snad všemi odstíny zrzavé a přímo zářily v matném světle těch několika žárovek, které v místnosti fungovaly.
„Už se posaďte, pustíme se do práce,“ řekl Jack 0.2, když už mu připadalo to všeobecné prohlížení moc dlouhé. Jako první obsadil své místo a kývl na Andoriel, aby si sedla vedle něj. Z druhé strany si přisedl Carson a Ája se po něm ohlédla trochu potměšile. Bylo jí jasné, že má za úkol ji hlídat, kdyby to s ní zase seklo. John se na Carsona zamračil a sedl si naproti. Selena se před usednutím na všechny zářivě usmála. Andoriel napadlo, že na sebe možná nechtěně strhla pozornost, která patřila celou dobu plavovlasé krasavici. Pousmála se. Selena se nemusí obávat, mile ráda ji takovou pozici přenechá.
„Tak, povídej,“ otočil se Jack k Áje, sotva doznělo poslední vrznutí posunované židle.
„Co chceš slyšet?“ Andoriel zadržela dech v očekávání otázky. Vůbec jí to nebylo příjemné. Chápala, že Země není stejná. Po útocích Shermaal a pandemii se sice vzpamatovala, ale nezůstalo moc lidí, kteří by opatrovali informace třeba právě o Wraithech. Expedice do Pegasu byla malá na to, aby bylo dost lidí, kteří o Wraithech mohli mluvit z vlastní zkušenosti. Nebýt toho, že SGC zůstalo na svém místě, nevěděli by skoro nic. V rámci nutné recyklace stávajících produktů, než se výroba znovu trochu rozjela, se sice spousta dokumentů i dat ztratila, protože nikdo nepředpokládal, že by ještě mohla být potřebná, ale nějaká hlášení z Pegasu přece jenom zůstala. Po nečekaném příletu Wraithů do Mléčné dráhy obrana Země sháněla každou další informaci, která by mohla pomoci.
„Víme všechno, co bylo v hlášeních a na co si vzpomněl John, Carson a těch pár lidí, co se zúčastnili mise Atlantis. Jak to můžeš doplnit? Co ještě víš? Co tě naučili za ty týdny na wraithské lodi? Měla jsi být prostředníkem mezi lidmi a Wraithy,“ vyjmenovával Jack postupně.
„Ano,“ souhlasila.
„Ano co?“ zamračil se na ni.
„Měla jsem být prostředník. Jednání proběhla a nikdo nepřišel k úrazu, ale k žádné dohodě nedošlo a boje pokračovaly vesele dál,“ rozvinula Andoriel svoji jednoslovnou odpověď. Rozpojila ruce sevřené v klíně a prsty jedné z nich položila na desku stolu před sebou.
Jack se na ni pořád díval s očekáváním nějakého pokračování. Tolikrát přemýšlela, co po ní vlastně budou chtít, a když k tomu došlo, nedokázala použít ani jednu z připravených neurčitých odpovědí.
„Naučili mě, jak se bránit wraithské telepatii. Aspoň částečně.“ Zvedla hlavu a omluvně se usmála. „Nikdy jsem to nezvládla tak dobře, jak si můj učitel představoval.“
„Zvládla jsi tři královny najednou,“ řekl tiše John. Vzpomínka na tu skalní plošinu, kde došlo k setkání, se mu vrátila do všech podrobností.
„Nemyslím, že to by pro nás mělo nějaký význam,“ vpadl jim do hovoru jeden z neznámých mužů. „Je to jistě zajímavé, ale pro nás zbytečné. Nenaučíme celou Zemi, jak se bránit telepatii, a pokud na nás zaútočí zbraněmi – a kdo se chce vsadit, jestli to bude telepatie nebo zbraně? – bude nám celá telepatie k ničemu. Potřebujeme taktickou výhodu v boji. Co víte o jejich možnostech ve vojenské oblasti? Jak pokročila jejich technologie? Kontaktovali vás po příletu do Mléčné dráhy?“ zarazil se a předklonil, aby se na Andoriel zblízka podíval. „Jistěže kontaktovali,“ řekl důrazně.
Andoriel vydržela jeho pohled celou dobu, co se na ni díval z několika centimetrů. Když už se jí zírání do očí zdálo moc dlouhé, lehce se naklonila i ona k němu. Teprve potom se stáhl, opřel se do židle a stále se na ni vyzývavě díval.
Carson položil dlaň na Ájinu ruku na stole a jemně ji stiskl.
„Mluvila jsi s ním?“ zeptal se. „Co říkal?“
Andoriel se přinutila přestat zírat muži do očí a otočila se ke Carsonovi.
„Mluvila,“ připustila. „Žádné taktické informace mi neposkytl,“ koutek úst jí zkřivil úšklebek nad tím, že by byl Ace tak nepozorný a něco takového před ní pustil. „Pokud nepovažujete za taktickou informaci, že se stal otcem a útoku na Zemi se nezúčastnil.“
„To ti řekl?“ zeptal se Jack. „A ty mu věříš?“
„Věřím. Proč by měl lhát? Nic by z toho neměl,“ pokrčila rameny. Doufala, že už ji nechají být, ale otázky se sypaly jedna za druhou a na strategii, taktiku přišla řeč každou chvíli. John se znovu snažil vzpomenout na každý detail z bojů v galaxii Pegas, Carson mluvil o Hoffanském viru a jeho možnostech, dokonce do toho zamíchal i tretonin, který umožnil Jaffům zbavit se závislosti na goa‘uldských larvách. Stejně byla vždycky středem pozornosti Andoriel jako nový zdroj informací.
Po nepočítaných hodinách, kdy ani při přestávce na jídlo neměla chvíli klidu, se upřeně dívala na své prsty na stolní desce a odmítala reagovat. Vyslechla tolik teorií, jak zlikvidovat Wraithy, že jí z toho bylo špatně. Některé teorie byly bláznivé a některé tak děsivé, že byla rozhodnutá odejít a už se nikdy nevrátit.
„Jak slyším, o moc dál jste se nedostali,“ ozval se ode dveří nový hlas. Hlas Tom napadlo Andoriel. Mimoděk sebou trhla a ohlédla se přes rameno ke dveřím, kde stál.
„Tome,“ pozdravil ho Jack 0.2. „Pojď dál. Sedni si u nás.“ Zvedl se a nabídl veliteli svoji židli. Sám se postavil stranou a se založenýma rukama se zadíval přímo před sebe.
„Vezmi si něco k sezení,“ vybídl ho Tom, položil ruce na opěradlo uvolněné židle a přehlédl shromážděnou společnost.
„Novinky?“ zeptal se a konečně se posadil. Andoriel připadalo, že se snesl z výšin jako dravý pták vedle hejna vyplašených slepic. Arogantní muž, který ji zpovídal hned na začátku – major Samuel Leroy Kensing – si nervózně mnul ruce, paní Wu ztuhla ještě víc, než za celou dobu předtím, a Áju napadlo, že kdyby se narovnala ještě víc, zlomí si páteř. Carson vzal Andoriel znovu za ruku, jakoby ji chtěl chránit, a Selena potřásala svou světlou hřívou, až hrozilo, že v jejím bezprostředním okolí vznikne uragán.
John to všechno už viděl a musel se ovládat, aby neotočil oči v sloup. Podobné nápady ho přešly hned, když se podíval na Thomase a zjistil, že se na něj velitel SGC mračí jako nejtemnější noc.
Jack se vmáčkl mezi Johna a Wu a k Ájině překvapení několika dobře zvolenými slovy shrnul jejich celodenní debatu. Ani to neznělo jako úplné fiasko.
„Tak přece jenom nějaký pokrok?“ V Thomasově hlase byla znát skepse. Opřel se oběma dlaněmi o stůl a lehce do něj při tom plácnul. „Tak dobře. Běžte. Pro dnešek to stačilo.“
S úlevou vstávali a začínali se dohadovat nad dalšími úkoly, které je čekají v jejích běžné práci. Večer už byl na spadnutí a někteří chtěli zbývající čas využít i k jiným věcem, než jsou Wraithové. Skupinka se v plném složení scházela jen příležitostně asi jednou za týden, pokud byly k dispozici nové informace. Carson už byl mezi dveřmi a s úsměvem je držel otevřené paní Wu. Proplula jimi jako štíhlá loď s černými plachtami. Berenica na Andoriel kývla na rozloučenou a zmizela, než jí Ája stačila odpovědět. Selena odkráčela se suitou mužů v patách. Andoriel se chtěla také ztratit, ale ani se neodsunula od stolu, když jí na ruce přistála další dlaň a zabránila jí v dokončení pohybu.
„Ještě počkejte,“ řekl polohlasně Thomas Hidllet. Pootočil se, aby se přesvědčil, že už jsou všichni pryč, pak teprve pustil Andoriel ruku a přistrčil k ní láhev s vodou. Neprotestovala. Po dlouhém rozhovoru měla krk vyschlý, i když se snažila pít průběžně. Pomalu odšroubovala víčko a zaslechla, jak dveře klaply za posledním odcházejícím. Odložila láhev a podívala se na Toma. Podle jeho výrazu ji čekal večer ještě náročnější než celý dlouhý den.
„Pan Sheppard velice trval na tom, že o těch Wraithech víte nejvíc ze všech lidí, včetně jeho. A to dokonce, i když předtím tvrdil, že je na ně největší odborník on,“ začal Tom. „Přivedl vás přes moje námitky. Nezakázal jsem mu to doslovně, proto tady zůstal. Ale musím říct, že jsem uvažoval o jeho propuštění.“
Andoriel se nadechla, ale zarazil ji pohybem ruky, že ještě neskončil. Neskočil tak dlouho, dokud ji neujistil, že jestli její informace nebudou mnohem podrobnější a důležitější, než co předvedla po celém dni intenzivního výslechu, nechá ji zavřít pro ohrožení planetární bezpečnosti.
Nejdřív poslouchala na půl ucha, pak dostala zlost a nakonec se rozesmála.
„Tak kde máte to vězení?“ zeptala se, sáhla po lahvi s vodou a chtěla se zvednout.
Chytil ji za ruku, přinutil ji zůstat sedět a začal se ptát sám.
Po půlnoci se z laboratoře občas ozýval smích.
Andoriel seděla na stole, nohy měla složené pod sebou, a vyprávěla Tomovi historky z Atlantis. Tom chodil okolo nebo seděl na židli s nohama na stole. Andoriel těšily vzpomínky a Tom byl velice dobrý posluchač. Až moc dobrý, napadalo Áju každou chvíli a přes všechno nadšení z vyprávění se snažila dávat si pozor na to, co říká.
Nejvíc chtěl samozřejmě vědět o Wraithech, ale stejně pozorně si vyslechl i popis života Athosianů, jak ho viděla Andoriel, a sám pro sebe si poznamenal, že se toho od ní dozvěděl víc, než ze všech hlášení, která se kdy o Athosianech zmínila. I o Wraithech se dozvěděl pár zajímavostí, i když v tomto případě měl pocit, že Andoriel v některých chvílích jakoby někdo překryl ústa rukou a nedovolil jí pokračovat.
Přiznala, kolikrát ji ten Wraith, se kterým se znala, vyzvedl bez vědomí lidí a někdy dokonce i přes protesty samotné Áji, a odvezl ji za dobrodružstvím. Když poslouchal, jak líčí proměnu starého rozpadlého hradu v sídlo místního vládce nebo vzpomíná na měsíce v geniiském vězení, občas se mu pod nánosem let podařilo zahlédnout původní Andoriel, která všechno právě prožívá.
„Co mi tajíš? Co neříkáš?“ zeptal se jednou uprostřed vyprávění.
Zaraženě se na něho podívala. „Nechápu. Říkám všechno, co vím. Stejně jako celý den a skoro celou noc.“
Chvíli jí trvalo, než se zase rozmluvila a Tom už se na to víc nezeptal. Bude muset trochu zapátrat sám, aby zjistil, co to ta ženská tak dobře tají.
„Co máte mezi sebou s Jackem?“ překvapila ho otázkou za pár minut.
Zaváhal s odpovědí, ale nakonec přece jenom řekl: „Plukovník O’Neill se zřejmě domníval, že dostane vedení SGC. Když jsem přišel, docela jsme spolu válčili, ale snad už je to dobré. Většinou s ním nejsou žádné potíže.“
Andoriel naklonila hlavu na stranu a jen se na Toma dívala.
„Tak dobře,“ připustil. „Nemám ho rád. Je zatraceně chytrej a hraje si na hlupáka. Provokuje mě to.“
Ája pokývala hlavou a usmála se. Celý Jack.
Tom se snažil nenápadně zívnout, ale ústa se mu otevřela tak široce, že si je pro jistotu přikryl oběma rukama.
„Únava?“ zeptala se ho Andoriel. V jejím hlase slyšel jen starost, ale v očích jí hrálo. Měla z něho legraci.
„To nic není,“ odmítl nenápadnou nabídku k odpočinku.
„Možná bych ti mohla říct o Maye,“ navrhla Andoriel, zavrtěla se na stole a začala vyprávět.
Tom poslouchal jenom napůl. O prvních výzkumech s tím, jak udělat z Wraithů lidi, slyšel a četl. Vždyť ve skupině byl doktor Beckett, který to všechno spískal. A že Maya odletěla s Wraithy, to ho moc nezajímalo. Nejspíš z ní byla malá svačinka pro jednoho z těch děsů.
O dalších setkáních s Mayou se už Ája nezmínila a začala vyprávět o nějakých svahilsky mluvících trpaslících.
„Máš ještě něco s Wraithy?“ skočil jí doprostřed věty.
„Hm, počkej… ne. Už si na nic nevzpomenu.“ Na jeho vkus odpověděla skoro moc rychle, ale nechal to být. Únava ho přece jenom doháněla a právě si vzpomněl, že zítra – vlastně dneska – má jednání se zbytky obyvatelstva jedné téměř dočista sklizené planety.
„Víš co? Pro dnešek toho necháme. Dobrou noc,“ ukončil pro Andoriel dost nenadále noční sedánek.
„Jak chceš,“ pokrčila rameny a seskočila ze stolu. Chytila se opěradla židle, protože jí nohy po dlouhém sezení vypověděly službu a musela počkat, až se zase začnou hýbat.
Přešel ke dveřím, otevřel je a beze slova čekal, až jimi Andoriel projde. K jejímu překvapení ji doprovodil až před pokoj a znovu jí popřál dobrou noc.
Cítila se tak unavená a vybraná ze všech myšlenek, že skoro neodpověděla. Až když vzala za kliku, vybavil se jí kousíček z konce jedné knížky. Pistolník dojde k cíli a otevře dveře, na které myslel léta, desetiletí, snad i staletí… Jeho zoufalý výkřik plný bolesti a únavy jí pak ještě dlouho zněl v uších, i když o něm jenom četla.
„Dlouhé dny a příjemné noci, sai,“ popřála překvapenému Tomovi a zavřela mezi nimi dveře.