Barvy zimy Kapitán Lorneová zavřela oči a zhluboka se nadechla. Mohla být vším, mohla inspirovat tisíce vojáků, dokázala manipulovat s davem i s jednotlivcem, ale jedním nikdy nemohla být. Nikdy nedokázala být sama sebou. A teď, v tuhle chvíli, ve které zbyla jen beznaděj a přání rychlého konce, cítila, že to, co kdysi tolikrát potlačila, je zpět. Zuzana Lorneová, dříve Petersonová, byla k smrti vyděšená. Stejně jako před lety, kdy seděla v cele, stejně jako když utíkala před nepřáteli. A až přijde konec, ten, který čekala, tak jej uvítá. Jen ještě jednou, alespoň na chvíli, by chtěla vidět Atlantis. Nebo taky ne, co na tom sejde? Nezáleželo jí na tomhle proklatém městě, nezáleželo jí na lidech v něm, nezáleželo jí už na ničem. Tahle válka se stala tak osobní, jak jen mohla být. Jediné, na čem ještě alespoň trochu záleželo, nedokázala ochránit, protože pokud teď zemře, tak již nebude existovat nikdo, kdo...
Dveře se s tichý syčením otevřely... Major Lorne nervózně přešel po velké zasedací místnosti a mračil se na každého v ní. Líbil se mu způsob, jakým Woolsey místnost zařídil, ale nelíbilo se mu, jak jednal s ním. Prý je moc agresivní. Proč? Vždyť jen řekl, že je podřeže jak kuřata. Na tom neviděl nic špatného. Copak nikdo nechápal, že mu unesli ženu?
„Majore, přestaňte tu neustále přecházet, nebo vás nechám přivázat k židli,“ ozvalo se mírně od velitele Atlantis. „Chápu, že máte starost...“
„Ne, nechápete,“ odsekl mu oslovený, „nemám starost, vůbec ne. Jsem strachy posraný!“ Přesto si poslušně sedl. „Copak nikdo z vás nechápe, že může být už dávno mrtvá?!“
Přesně po tomhle prohlášení se ozvalo odkašlání od doktora Emersona, který na to měl poněkud jiný názor. „Víte, majore, právě teď bych se bál spíše toho, že je naživu. Bohužel si myslím, že pro únosce je mnohem důležitější mít ji nějakou dobu... hm...ve stavu, kdy ještě dokáže myslet. Už jen kvůli tomu, že ví, na které planetě sídlí Michael, nebo zná všechny přístupové kódy Atlantis... jenže...“
„Jenže, kapitán nikdy nebude mluvit,“ dodal Sanders. „Už jen proto, že pokud by mluvila, tak by ohrozila...“ tady se doktor odmlčel. Evidentně se snažil nějak zformulovat svůj poznatek tak, aby nikoho neurazil. „Zkrátka a dobře, na Atlantis existuje pár věcí, které nechce ohrozit.“
„Já si to myslím taky,“ dodal podplukovník Sheppard, „právě proto bude major Lorne pod dohledem doktora Emersona a Sanderse, kteří v žádném případě nebudou pátrat po kapitánovi. Rozuměli jste?!“ Přesně v tuhle chvíli vsadil vše na to, že William a Tom jsou další Zuzany přes kopírák a naopak právě teď začnou po kapitánovi pátrat, ale mnohem méně nápadně, než on s dalšími dobrovolníky.
A pak tu byla ještě určitá bezpečnost majora. Ne, že by se John bál, že se muž jak hora o sebe nedokáže postarat. To by jej podcenil. Ale existovala tu určitá možnost, kterou nechtěl riskovat. Věřil, že existuje způsob jak donutit Lorneovou mluvit, a bál se, aby to nedošlo ostatním. Podle pohledu obou doktorů si tuhle teorii ověřil. Major Lorne musí být pod neustálým dohledem už jen kvůli bezpečnosti Atlantis...
Smrt následovala jen smrt. Tedy pokud v tom někdo nacházel logiku. Zuzana v tomhle prohlášení nacházela jen zmatek. Ignorovala mluvčího a zaměřila se na jiné okolní faktory. Přes černý šátek neviděla, a tak se musela soustředit na jiné smysly. Podle zvuků nočního ptactva se nacházela v nejsevernější věži, kterou před nedávnem uzavřeli. Tohle totiž bylo jediné místo z celé Atlantis, které si ptáci vybrali jako svůj domov, a město je přijalo. Pokud si dobře pamatovala, pak věž byla vysoká dvanáct pater. Nejvrchnější patro bylo nepřístupné a hlasitost oceánu napovídala, že se musí nacházet někde mezi šestým a osmým patrem blíže k molům. Takže pokud by zde rozsvítili, pak je stejně nikdo neuvidí.
Naproti ní seděl voják, klapot kanad nikdo nezamaskuje. Další voják stál od ní zleva a pak tu byla třetí osoba, která mohla být vojákem, ale i doktorem. Na chvíli se zaposlouchala do hlasu mluvčího a zamračila se.
„Už vím, jste desátník Samuels!“
Po tomhle prohlášení se místností rozhostilo ticho. Trefa do černého...„Musí si myslet, že jsem úplný blbec!“ rozčílil se Evan. „Je mi naprosto jedno, jaké rozkazy mi kdo dává! Nebudu jen tak nečinně sedět a čekat, až se něco stane!“
„Majore,“ povzdechl si doktor Emerson a podal mu skleničku s vodou. Pak mu položil ruku na rameno a naznačil, že se má posadit. „To nikdo po vás nechce, ale chci, abyste se teď nad tím zamyslel i z jiného úhlu.“ Pak pohlédl na Toma, který byl rozvalený na pohovce a měl hozené nohy přes opěradlo a pobrukoval si. Jenom protočil očima a pokračoval. „V první řadě nejde o vás, ale svou horlivostí byste mohl pokazit něco, co nechcete. Myslíme si, že se pokusí sebrat i vás...“
„Na co proboha?“
„Myslíme si, já, tady to pako a podplukovník, že by vás mohli použít proti kapitánovi.“
Voják se na chvíli zamyslel a pak váhavě přikývl. Ano, to dávalo smysl, jenže tu pak byl jeden problém. „V tom případě...vy dva jste tu pro mou ochranu?“
William se mírně pousmál. „Nepodceňujte to, co neznáte, majore. A teď, kde si myslíte, že ji drží?“
Samuels? Proč proboha ten? Nechápala to. Ne, tedy úplně to přestala chápat. Vždyť měl na zemi velkou rodinu, kterou miloval a ona milovala jeho. Co věděla, tak tam měl dokonce snoubenku. Proč se proboha přidal k nim?
Kapitán si povzdechla a položila jedinou otázku, která ji trápila. „Proč?“
„Protože znáte odpovědi na otázky!“ Podle hlasu byl trochu vyvedený z míry. Nedokázal pochopit, proč je kapitán tak klidná. Vždyť jí teď půl hodiny vyprávěl, že ji klidně zabije, jen aby se dozvěděl, co chce.
„Ne, Samuelsi, tohle chápu. Chci jen vědět, proč člověk jako vy, který má vše, co si tady každý přeje, udělá to, co vy.“
„Udělá co já?“ nechápal.
„Zahodil jste vše pro co? Nedokážu to pochopit! Copak pro vás není důležitá rodina? Co vám nabídli, že jste se vzdal všeho?!“
Následovala rána, která by ji shodila ze židle, kdyby k ní nebyla přivázaná. Někdo ji okřikl, ale přes bolest, která se dostavila, nedokázala hlas pořádně vnímat. Jedno však věděla jistě, Samuels ji neuhodil. Tom Sanders se zahleděl z okna a na chvíli přestal poslouchat dohadujícího se Lorna a Emersona. Nelíbily se mu veškeré dohady, které se týkaly únosu Zuzany. Nic z toho nebylo ve správnou dobu. Kapitán podle všeho mířila k němu na ošetřovnu kvůli vyšetření. Jasně, jednoduchá diagnóza byla, že kapitán chytila chřipku jako všichni, tedy až na pár světlých výjimek, na Atlantis. Ale pak tu byla ta druhá část, o které věděl jen on a major. Paní Lorneová každé ráno zvracela, více jedla a občas jí ujely nervy. Vše nasvědčovalo tomu, že se Atlantis rozroste o dalšího člena, jenže... pokud ano, tak možná právě proto se teď bál víc.
S mírným povzdechem se otočil na dohadující se dvojici. „Přestaňte, tohle Zuzaně nepomůže.“ Přestali. Zřejmě se jim nelíbil onen vážný doktor Sanders, který měl obavy o pacienta a přítele.
„Co tě trápí, Tome?“
„Co mě trápí?“ Pozvedl obočí a z Williama přešel pohledem na Evana. „Řeknete mu to vy, majore, nebo mám já? Ne? Výborně, trápí mě to, Wille, že kapitán Lorneová...“ Zarazil se a zahleděl se ke dveřím. Chvíli na to se ozvalo tiché zaklepání.
Nevěděla, jak dlouho byla mimo, ale všechno ji bolelo. V hlavě jí trpaslíci těžili zlato. Zápěstí ji pálila od toho, jak jí je izolační páska rozedřela. Podle zápachu si zřejmě pozvracela tričko. Břicho kromě jiného ohlašovalo bolest, ale zároveň i to, že měla hlad. Napadlo ji, že by se mohla pokusit si sundat pásku, ale sotva pohnula hlavou, tak usoudila, že bude lepší ji nechat tam, kde ji měla.
Po tomhle pohybu uslyšela kroky. Těžké a opatrné. Pak se někdo dotkl jejího ramene. Vyděšeně sebou cukla. Skoro hned toho litovala, jenže pak jí ten neznámý začal studenou látkou omývat obličej.
„Bylo vám špatně?“ zaznělo starostlivě od desátníka Samuelse.
„Než jste mě sebrali, byla jsem na cestě na ošetřovnu,“ odsekla, ale ve skutečnosti si užívala chladivou vodu.
„Nesouhlasím s tím...“
„Tak mě osvoboďte!“
„Nechápete, nemůžu,“ zašeptal skoro až vyděšeně, jako by se bál, že by je někdo slyšel. „Nemůžu, i kdybych chtěl. Nelíbí se mi, co vám dělají, ale ani nesouhlasím s tím, co děláte vy.“
Kapitán si povzdechla, přestože v duchu křičela. Rezignovala. Bude vůbec k něčemu přemlouvání? Hledal ji vůbec někdo? „A co já dělám? Snažím se tu přežít, Chrisi, nic víc. Snažím se ochránit Zemi, jenže tohle je věc, kterou zřejmě nikdy nepochopíte. Raději toho nech a ztrať se. Protože přísahám, pokud se odsud dostanu živá,“ pohlédla na místo, kde tušila muže, „tak tě osobně zabiju.“Evan Lorne si povzdechl a rozhlédl se po místnosti. Copak nikdo nechápal, že tohle je osobní a týká se to jen jeho? Proč do toho tahat Greena, Scotta, Semyonovou i Tylora? Nikdo z nich tu neměl být! Hlavně nikdo z nich se neměl dožadovat toho, aby jim major řekl svůj plán na najití kapitána. Na jednu stranu byl rád, že se na všechny může spolehnout, ale na druhou stranu...
Co by udělala Zuzana? Tuhle otázku si položil asi stokrát během jedné hodiny. Ještě jednou pohlédl na všechny přítomné a zhluboka se nadechl. „Slyšeli jste sami, rozkaz zněl jasně.“
„Pane?“ pozvedla nechápavě obočí Nataša. „Kdo jste a kde je major Lorne?“
„Konec srandy, poručíku. Tady končí zábava! Neohrozím svou ženu zbrklým pátráním! Pochopili jste to všichni? Nikdo z vás ji nebude hledat! Nechte to na Sheppardovi a jeho týmu. Pokud si vás do něj přibere, prosím, ale do té doby to nechte tak, jak to je!“
Nesouhlasný pohled všech mu dal dostatečně najevo, co si o něm myslí. Jenže on těm blbounům zachraňoval krky. Potřeboval, aby se od toho všeho drželi dál a do ničeho se nezaplétali. Tohle nebyla dětská hra, kdy když někdo vypadne, tak se druhý může vrátit. Tady neexistovaly pravidla, stejně jako možnost návratu. Copak to nechápou? Hlavně Green by to měl pochopit! Má tady ženu a dítě. Stačí chvíle, aby přišel o všechno.
„Teď mě pozorně poslouchejte,“ zahučel Evan a doslova cítil pohledy všech v místnosti, „nikdo z vás se nepokusí ji hledat. Pokud se dozvím, že se jen vyptáváte, tak poletíte na Zemi dříve, než stihnete říct: „Smrt“. Tohle je moje konečné slovo!“
A v tuhle chvíli se William Emerson usmál do okna, ze kterého pozoroval oceán. Ať už byl major Lorne cokoliv, jedno se mu muselo nechat, do osobního nikdy nezatahoval okolí. Stačilo, že v tohle byl už on a Sanders. Oni Zuzanu najdou a čím méně, tím lépe.
Každý den byl horší a horší. Nedokázala pořádně přemýšlet. Netušila, zda ji dopovali nějakými léky, nebo ne. V paži jí bolestivě pulzovalo, připomínaly se však i další části těla, jako břicho, hlava, zápěstí. Díky bohu, že přes zlomený nos nic necítila, protože po pár dnech výslechu a nešetrného zacházení musela už mírně řečeno zavánět. Nedivila se, že ji „umývali“ tím stylem, že na ni vylili vodu.
Jedna věc jí však přišla dostatečně zajímavá. Přes veškerou bolest, která se svým způsobem stala její součástí, dokázala určit lidi v místnosti. Když měla zavázané oči, tak někdy ani nepoznali, že je vzhůru a šeptem spolu rozmlouvali. Kromě desátníka Samuelse poznala ještě poručíka Wolfa a doktora Volkova. Nikdo třetí k ní nechodil, tedy minimálně jej nezaznamenala.
Veškeré poznatky, které stihla nastřádat, jí pomohly k tomu, aby si o všem udělala nějaký větší přehled. Podle všeho byla celá tahle skupina „uctívačů“ dobře organizovaná. Někdo, kdo ji vedl, měl dokonalý přehled o jejích členech, ale nikdo jiný je všechny neznal. Každý znal jen pár dalších, ale hlavní mozek jim zadával úkoly a snažil se je udržet na nějaké profesionální úrovni. Na celé Atlantis existovalo jen pár lidí, kteří by tohoto byli schopni. Pokud se odsud dostane živá, což pochybuje, pak Emerson dokáže zúžit okruh lidí. Rozhodně ona, Evan, Sanders a ani Will by tohle nikdy neudělali. Za tohle prohlášení by klidně položila život.
Přišla noc a její každodenní dávka léků a ran...„Wille,“ zašeptal do noci Tom a s obavou pozoroval majora Lorna, který seděl a už hodinu tupě zíral na pomalu zhasínající město.
„Ano?“
Kapitán Sanders kývl k muži a zamračil se. „Co myslíš?“
„Coby? Má o ni strach. Ví, že každý krok, který uděláme, je sledován. Podplukovníkovo pátrání je k ničemu a všechno závisí jen na nás. A vzhledem k okolnostem si myslím, že je vyděšený k smrti. Pokud se nám podaří je najít, pak mu nebudu stát v cestě.“ Psycholog vstal a přešel k baru, kde měl převážně jen džus, anebo vodu. Nalil si do skleničky vodu a zamračil se na ni. „V jeho situaci bych si asi nedokázal zachovat chladnou hlavu.“
„Dá mi to hodně práce,“ ozvalo se do ticha od modrookého malého vojáka. „Ale věřte mi, doktore, pokud byste mi v tu chvíli stál v cestě, pak bych vás musel sejmout, a to nechci.“
„Myslel jsem, že neposloucháte,“ vyjekl Tom a trošku od majora ustoupil. Přestože hrál vyděšeného malého kluka, tak v jeho tváři bylo něco, co nedokázal skrýt. Evan to viděl už mockrát ve vypjatých situacích. Klidně by pobil horu lidí, jen aby dosáhl svého. Doktor Sanders se schovával za stejnou masku jako jeho žena, jen na rozdíl od ní si zvolil vlídnost a dětskou nechápavost.
„No, pánové, myslím, že nastal konec žvanění,“ prohodil major a vstal. „Jdu si pro svou ženu. Přidáte se? Vím, že vás nemůžu tahat do osobních sporů, ale byl bych raději, kdybyste se přidali.“
Doktor William Emerson musel přiznat jedno, tohle bylo poprvé, co jej něco po dlouhé době překvapilo. On celou dobu, co tu seděl, věděl, kde se nachází kapitán Lorneová, a nic neřekl? Kdy to sakra zjistil? Proč? Ale popravdě ze sebe nedokázal dostat jedinou větu, stejně jako jeho „šílený“ kolega.
„Nekoukejte tak na mě. Celou dobu jste to měli před očima. Doktore, nikdy vás nenapadlo, že tohle je jediné místo, odkud vidíte část severní věže, která by měla být neobydlená a zhasnutá?“
„Ale jak?“
„Vím to chvíli. Před pár minutami se tam rozsvítilo a pochybuju, že se zde prohánějí jen nějací milenci. Ta věž je až moc nestabilní a bývala zapečetěná. Navíc je všeobecně známo, že Atlantis má místa, která odnikud nejsou vidět, ale já vám zaručuju, že je zde vidět všude. Jen si musíte umět stoupnout. Jsem malíř a znám tohle město z každého úhlu... někdy musíte být hodně vynalézavý, abyste viděl do pokoje nějaké krásné ženy tak, aby ona neviděla vás a vy předvádíte, že malujete...“
„Proto jsem vás od mého nástupu často potkával na místech, odkud bývalo vidět do pokoje Petersonové!“ vyjekl Sanders.
Evan Lorne se jen nevinně usmál a pak odjistil...
Major Lorne opatrně našlapoval v teniskách, stejně jako doktoři Sanders a Emerson. Podle vojáka se oba pohybovali naprosto sehraně. Zatoužil, aby je dva a jeho ženu někdy viděl v podobné akci. Zatímco s nimi postupoval, nevšiml si, že by udělali jedinou chybu. Pokud nějakou udělal on, okamžitě reagovali tak, aby byli co nejméně ohroženi. Našlapovali naprosto tiše, jediné co mohli slyšet, byl tlukot vlastních srdcí, otvíraní dveří a jejich dech. Přes veškerou opatrnost postupovali rychle.
Čím více se přibližovali k cíli, tak se major stával roztěkanějším. William i Tom si toho všimli a bez jediného slova se shodli, že pokud za těmi dveřmi najdou kapitána mrtvého, pak jeden z nich musí majora omráčit. Jedna věc je konat spravedlnost, druhá je nechat majora, aby roztrhal vše, co mu přijde pod ruku. Už teď, pokud bude někdo z únosců v místnosti, bude nemilosrdně zabíjet.
To, co našli, je v první chvíli přimrazilo na místě. Každý z nich byl připraven na různou variantu, ale ani jeden nepředpokládal, že najdou tohle. Tmavá šedá místnost mohla mít sotva deset metrů čtverečních, přesto zde byla zabudovaná velká mozaiková okna, kterými do místnosti pronikalo mdlé měsíční světlo. Vznášel se tu zápach, ve kterém figurovala převážně krev. V jednom rohu stál stůl s lékařským vybavením. To nejhorší je však čekalo uprostřed místnosti. Měsíční paprsky dopadaly na postavu přivázanou k židli. Zápěstí měla svázané izolační páskou, která jí rozedřela kůži do krve. Vlastně většinu těla postavy pokrývaly drobné ranky, krev a uniforma, stejně jako vše na ženě na židli bylo v zuboženém stavu. Oči měla převázané silnou černou páskou. V první chvíli nepoznali, zda je při vědomí, nebo ne.
Jako první se vzpamatoval Tom Sanders, který se rychle rozeběhl za kapitánem, aby zkontroloval její stav. Podle zamručení jej zřejmě zaregistrovala. Pokusil se jí co nejemněji sundat pásku z rukou a nějak ji dostat ze židle. Tichým šeptem ji uklidňoval. Dalším překvapením pro doktora Emersona bylo chování majora, který si vzal hlídku u dveří. Podle výrazu v jeho tváři se nedalo poznat nic, avšak zřejmě bojoval s rudou mlhou, která jej doslova ovládla. Tuhle chvíli si Will vybral pro to, aby prozkoumal místní lékařské vybavení.
U stolku, který dezinfekci viděl pouze na obrázku, našel tablet se záznamy. Bez emocí jej zapnul a prohlédl si vše, co tam bylo. Přemýšlel o tom, že únosci si museli být sebou naprosto jistí. Našel tam veškeré záznamy o zdravotním stavu kapitána, o rozhovorech, postupech výslechu, i o jejich úspěchu, který byl mimochodem velmi mizerný. Přesto se však u jedné informace zarazil. Zamračil se a pohlédl na majora. Pak ten řádek vymazal, stejně jako jakýkoliv odkaz, který by mohl tuhle skutečnost potvrdit. Jediné, co v tuhle chvíli nepotřeboval Evan slyšet, bylo, že kapitán Lorneová...
Prvního, kdo vkročil do dveří, čekala přímá rána do nosu. Před výpadem druhého se major Lorne zohnul a překvapeně zamrkal, když seržant Wolf, který se po něm ohnal, padl k zemi mrtvý. V krční tepně měl zabodnutý... hřebínek? No, tuhle skutečnost vyřeší později, jen co zbije Samuelse do bezvědomí a vybije si na něm veškerou zlost. Posledního si vzal do parády doktor Sanders, který se vlastně s ničím nepáral.
O chvíli později vytáhl doktor Emerson svůj hřebínek ze seržanta a očistil jindy skrytý ocelový hrot do jeho uniformy. Pak dal opět naprosto „bezpečný“ předmět zpět do své kapsy. Tom konstatoval smrt jak u Wolfa, tak u Volkovova. Jediný, kdo přežil, byl Chris Samuel, který měl pravděpodobně dost vnitřního krvácení a umíral. Nikdo z přítomných nehnul prstem, aby mu pomohl. Jediné, co udělali, bylo, že zavolali službu, aby jej dopravila na ošetřovnu, a pak Tom odnesl kapitána Lorneovou do své osobní péče.
Samuels podlehl pod následky svého zranění o pár dní později. Nikdo z lékařů na Atlantis nechtěl jakkoliv zasáhnout, aby mu pomohl. Ať složili jakoukoliv přísahu, nebudou se snažit pomoci někomu, koho v zápětí popraví. Woolsey do jejich rozhodování nezasahoval.
Záznam, který našel William u kapitána, byl předán jak doktorům, tak ostatním na bližší prozkoumání. Podobná situace se už nikdy nesměla opakovat. V tomhle si podplukovník udělal jasno. Až moc dobře si pamatoval výraz svého zástupce, když mu podával hlášení. Zemřeli a Samuels se jen bránil. To, že do něj podle doktorů musel někdo asi deset minut kopat, to nevysvětlil a on ani nechtěl, aby to dělal.
Kapitán Lorneová se rychle uzdravovala...
Toto je spoiler!!!:
|
O několik dní později Tom odchytil Williama u něj v kanceláři. Prohlédl si jej a rovnou mu vyložil, co měl na srdci: „Wille, vím, že jsi tam něco vymazal...“ mluvil o záznamovém tabletu, který byl nalezen se Zuzanou. „Chci jen vědět...byla těhotná?“ „K čemu ti ta informace bude? K čemu bude Zuzaně, nebo Evanovi? Pokud byla, bude to pro ně zničující, pokud ne, pak je to bude mrzet i tak, že měli falešné naděje!“ Neusmál se, ve tváři se mu nepohnul jediný sval. K jeho smůle jej druhý doktor znal tak dobře, že věděl, co skrývá. Tom si sebral bonbón z mističky na psychologově stole. „Díky, myslím si, že jsi mi právě odpověděl. Jen jsem chtěl vědět, zda ty testy, které chce Zuzana, mám dělat nebo ne...“ Po tomhle pohlédl Tom Willovi do očí. Během pár minut mezi nimi proběhla krátká konverzace zakončená odchodem vojenského doktora, který byl rozhodnut, že žádné testy nebude dělat. Kapitán Lorneová byla těhotná, avšak nikdy se to neměla dozvědět, alespoň od nich dvou ne... |