Na soutěži se mi moc líbí, že ke každé povídce přijde od všech porotců i slovní hodnocení, takže se autor dozví, co se komu líbilo a co ne.
O Chrisnebomerlinovi a Iekaiakei
Na začátku…
… nebylo nic. A pak se to zvrhlo.
Pomezí
„Stůjte!“
Příkaz se opakoval ve všech jazycích této galaxie a zněl stále podrážděněji, jak přecházel z telepatické řeči téměř všemocných bytostí až k hrubému křiku vesmírných pirátů.
Hlídková loď se zhmotnila před přídí bachraté nákladní rakety a zabránila jí tak v další cestě.
„Co to má být?“ zahučel Steve McCornal. Jeho hlava pokrytá hustým ryšavým porostem se obracela ze strany na stranu a ruce létaly po ovládání, jak se snažil co nejrychleji zastavit. Ta obluda se objevila tak blízko, že z toho málem dostal infarkt. Brzdící trysky se rozjely naplno a raketou to trhlo i přes inerciální tlumiče.
„Kdo si to tu zase hraje s řízením?“ vtrhl na miniaturní můstek kapitán.
„Hele, Dabláre, já za to nemůžu,“ zamával Steve před sebou rukama. „Ta potvora se nám objevila přímo před čumákem.“
„Tak si dupl na brzdu, až ti pasažéři vzadu popadali jako kuželky,“ dořekl za něj kapitán zvaný Dablár už klidněji.
Jejich služby si zaplatila skupina osadníků, která se rozhodla, že je na čase zvednout kotvy a přesunout se na nějaký nový svět, který by se dal vyplenit. Dablár znal takových rádoby osadníků víc. Přiletěli na planetu bez rozvinuté civilizace, která by se mohla bránit, pomocí devastačních technologií vykáceli lesy, pobili zvěř, vytěžili z hor každý větší kus rudy, všechno prodali, a když už planeta neměla co nabídnout, posunuli se dál.
„Tyhle neznám,“ bručel Dablár s pohledem upřeným na malý monitor zobrazující okolí rakety. Zachmuřeně si prohlížel elegantní stříbřitý doutník, který jim bránil v cestě.
„Identifikujte se!“ ozval se hlas z neznámé lodi.
„No,“ poškrábal se Dablár na bradě, „koukáte na nákladní vesmírnou loď Filek. Já jsem kapitán Dablár… teda Romain Romanel. A kdo jste vy?“
„Tady hlídková loď pět z okraje Pomezí. Překročili jste bezpečnou hranici styku. Odleťte z ochranné zóny.“
„Co? Z čeho?“ nechápal kapitán. O ochranné zóně a hranici styku nikdy v životě neslyšel.
Z reproduktoru se ozvalo zaševelení povzdechu.
„Otočte se zádí k naší lodi a leťte pryč.“ Hlas z hlídkové lodi pět zněl unaveně. Strohá příkrost se vytratila a zůstala jen otravná povinnost vysvětlit těm nevzdělancům, co po nich Hlídka chce.
„V žádném případě,“ řekl kapitánovi za zády hrubý ženský hlas. „Leťte dál, k cíli nám zbývá jen pár světelných let.“ Na můstek se za kapitánovými zády protlačila Reyla – současná vůdkyně osadníků.
„Nemůžete proletět, zničili byste tento vesmír a několik dalších nejspíš taky. Tady je hranice, která nesmí být překročena. Leťte pryč,“ vysvětloval hlas Hlídky s trpělivou rezignací posté opakovaného.
„Hranice nás nezajímá, potřebujeme se dostat na Betu Iks. Víte, kde ta planeta je, ne? Máme tam založit kolonii,“ nechtěla žena ustoupit.
Kapitán se na ni skepticky podíval, ale uznal, že na jeho malém můstku působí dost impozantně. Třeba to v jednání s tou hlídkovou lodí bude něco platné.
„Nezajímá nás, co hlídáte, ani nějaká vaše hranice. Jenom prolétáme,“ připojil se k Reyle.
„Nemůžete proletět,“ opakoval hlas a v tónu mu zaznělo něco mechanického. „Tady je zakázaná zóna.“
„Je to automat,“ šeptl Steve.
„Zdržím ho, připrav se a ve vhodném okamžiku proleť kolem, jak mu zmizíme ze senzorů, zapomene na nás,“ řekl mu také šeptem Dablár. Pokývl na Steva hlavou a pokračoval v dohadování se s hlídkovou lodí číslo pět.
Steve nenápadně šťouchl do pár tlačítek a vzápětí bachratá raketa vyrazila kupředu těsně kolem hlídkové lodi. Prosmýkli se kolem ní a nabírali stále větší rychlost v cestě na Betu Iks. Dablár vyrazil z hrdla vítězný pokřik.
V dalším okamžiku Filek zmizel.
„Nedali si říct,“ pokrčil rameny Aratop.
Velitel hlídkové lodi si hluboce povzdechl. Dělá to docela často, napadlo Aratopa.
„Pane?“ dožadoval se nějaké reakce.
„Ano, Aratope,“ zavzdychal velitel. „Nemohl jsi dělat nic jiného. Kam jsi je poslal?“
„K Tatofu. S jejich technologií se nedokáží vrátit.“ Aratop ještě jednou zkontroloval zadané souřadnice a zjistil, že se o chloupek spletl. O chloupek ve vesmírném měřítku, takže Filek i s celou posádkou a pasažéry neskončili u Tatofu, ale přímo v Tatofu. Vzhledem k tomu, že Tatof byla kyselinová mlhovina, nebylo pravděpodobné, že by Filka ještě někdy někdo viděl. Než se dostanou ven, kyselina celou raketu a všechno v ní rozpustí.
Aratop se otřásl. Hrozná představa, být zaživa rozpuštěn jako v břiše nějakého obra z Kodalonských plání, které kdysi navštívil.
„Pokračuj v hlídce, Aratope. Za další otočkou nás vystřídá osmička,“ řekl velitel unaveně. Nutně potřeboval dovolenou. Neustálé kroužení ve vymezeném prostoru s reálným nebezpečím, že jednou zaletí příliš hluboko do zóny a sami způsobí zánik několika vesmírů, nebo že bude prolétající neukázněná loď silnější než hlídka a prorazí, bylo vyčerpávající.
Aratop pootočil kormidlem a stříbřitý doutník se vydal na další cestu podél nejstřeženější hranice v celém vesmíru.
Po Vzepětí, kdy se počáteční nic zvrhlo a začalo zvracet hmotu i antihmotu v jednom nekonečném upatlaném zmatku, také nakrátko vznikly síly, které dokázaly hmotu a antihmotu oddělit dřív, než se ty dvě veličiny, a že byly opravdu veliké, vyrušily mezi sebou. Každá obsadila dostatečný počet dimenzí, aby vytvořila vlastní vesmíry. Mělo to jen jeden maličký nedostatek: Mezi dimenzemi na určitých místech vznikly trhliny, kterými se dalo přecházet z jedné do druhé – to samo o sobě nebylo špatné, špatné bylo, že kdyby došlo k přechodu mezi hmotnou a antihmotnou dimenzí, zničilo by to obě a možná i všechny v těsném sousedství. Kdysi na počátku dimenzí k něčemu takovému došlo a byla to několikanásobná celovesmírná katastrofa. Dimenze praskaly jako bubliny a nezůstala po nich ani ta příslovečná sprška mýdlové vody. Obyvatelé zbývajících dimenzí, poučení z chyby s dalekosáhlými důsledky, vytvořili Hlídky a u každé trhliny stála Stráž z těch nejspolehlivějších ras každého vesmíru.
Hlídková loď pět hmotné dimenze Vivra měla za pár hodin ukončit svoji stoletou službu a zatímco na lodi samotné budou probíhat nutné opravy, posádka dostala stoletou dovolenou, než nastoupí na novou směnu.
„Tam slouží nějaký člověk, že ano? Na osmičce,“ zeptal se Aratop.
„Hm? Ano, myslím, že ano. První z toho druhu. Nahoře jsou zvědaví, jestli se osvědčí, ale osobně si myslím, že je měli ještě pár tisíc let pozorovat. Jen jestli v tom nebude nějaká protekce…“ Nechal poslední úvahu viset nad hlavou a chvíli si ji zamyšleně prohlížel, pak mrkl a úvaha zmizela.
Aratop pohnul kormidlem, aby upravil kurz, a přemýšlel o člověku na palubě osmičky.
„Je to divné, vždyť neodslouží ani celou službu. Pozemšťané se dožívají právě akorát sta let. Ostatně, i ta malá raketka vypadala pozemsky. Třeba na ní byli lidé.“ Přistihl se, že přemýšlí nahlas a rychle foukl, aby jeho myšlenky zmizely.
Velitel si povzdechl. „Možná byli,“ připustil. „Ale to na věci nic nemění. V zóně nemá nikdo co dělat. Až uvidíš osmičku, dej mi vědět,“ uzavřel celou debatu, otočil se na břicho a odpočíval.
Střídání
„Hele, támhle jsou!“ vyhrkl nový přírůstek z řad Strážců. Velitel Eganotropikus se na něj skepticky podíval, ale pak se obrátil a zkontroloval monitory. Mikrovteřinu mu trvalo, než se v nich zorientoval, protože je během údržby vyměnili za nový model.
„Máš pravdu KristoMe... ty novej,“ rezignoval velitel na jméno nového člena posádky. Loď dokázal řídit mrknutím některého ze svých ok, ale lidské jméno pro něj bylo tak cizokrajné, že mu stále unikalo.
„Christopher Merlin,“ opakoval člověk trpělivě. „Můžete mi říkat Chris nebo Merlin, jak to pro vás bude lepší,“ navrhl. Představa, že bude celý zbytek života v jedné dlouhé nepřetržité službě, ho pořád trochu mátla, ale pokud má se zbytkem posádky celou dobu vydržet, bude lepší, když mu nebudou komolit jméno.
„Chrisnebomerlin?“ zamumlal velitel nechápavě. Napadlo ho, že by měl požádat o vyřazení toho člověka z Hlídky. Někdo zřejmě udělal chybu.
Chris vykulil oči, ale ovládl se. Smích na úkor velitele by asi nebyl pro začátek nejlepší.
„Mám se ohlásit, pane? Můžeme kousek letět společně, aspoň nebudou prodlevy při předávání informací,“ řekl, aby přestal myslet na Chrisnebomerlina.
„Proveďte,“ souhlasil velitel a trochu se uklidnil. Aspoň mozek tomu člověku trochu fungoval.
Chrisovy prsty se rozběhly po pilotním výstupku a střídaná i střídající loď se ocitly v těsném závěsu. Zároveň se obě lodi propojily pro předání informací.
„Tak, to bychom měli,“ spokojeně prohlásil velitel osmičky a s trochou skrývané závisti pozoroval pětku, jak odlétá do doků. Až loď převezmou technici, dostane posádka staletou dovolenou. Eganotropikus neměl pořádnou dovolenou už pěknou řádku staletí a dalších sto let si na ni ještě počká. Ale práce u Hlídky se neodmítá, i když se právě vrátíte z několikasetleté mise po okrajových zónách a čeká vás hned další dost dlouhá šichta. Navíc mu přidělili nováčka. A kdyby jen to, ještě ke všemu nováčka ze Země.
„Chrisnebomerline,“ oslovil ho na zkoušku a usoudil, že to není delší, než jméno jeho samotného, i když trochu složitější. „Zadejte kurz po okraji Trhliny. První důstojník s vámi bude držet první hlídku. Není v tom nedůvěra, jen snaha, abyste se co nejdříve seznámil se vším potřebným.“
Chris potvrdil převzetí hlídky a pomalu zadával souřadnice letu tak, aby je první důstojník mohl kontrolovat. Napadalo ho přitom, co všechno se ještě bude muset naučit, když do něj informace většinu jeho života vpravovali rychlostí, kterou omezoval jen kolaps jeho mozku. Naučit se a pochopit fungování vesmíru mu původně připadalo nad jeho možnosti, a když se propracoval k daleko složitějším věcem jako třeba k mimozemské diplomacii, historii a služebním postupům Flotily, pár let si pohrával s myšlenkou, že prostě rezignuje. Ve Vesmírné akademii byl Chris jediný zástupce Země a jeho spolužáci byli tak odlišní, že ho ani nenapadlo probírat s nimi své pocity marnosti. Jeden z vyučujících si všiml jeho váhání a zdánlivě banální poznámkou ho přivedl k tomu, že se znovu pustil do boje. Chris pořád ještě nevěděl, jestli mu má být vděčný nebo ho za to nenávidět. Po pár minutách zaraženého ticha si uvědomil, že jeho myšlenky se na lodi zhmotňují a jsou dobře čitelné pro všechny v jeho blízkosti, a rychle zamával rukou nad hlavou, aby je rozehnal.
„V pořádku, chlapče, to se občas stane každému,“ zamručel kapitán a opustil můstek. První důstojník Aeii takové pochopení neměl. Jeho čelní výrůstky se hrozivě vztyčily a jediné oko uprostřed kulatého těla se koulelo sem a tam, až se Chrisovi zatočila hlava.
„Omlouvám se,“ začal, ale Aeii ho zarazil.
„Pokračujte v zadávání kurzu, zatím jsme na začátku, na omluvy bude čas po směně. Nezapnul jste přenos na levoboku a sken okolí už chvíli hlásí přibližující se předmět.“ Aeiiho instrukce byly vždy krátké a shromážděné do jednoho bloku.
Chris se dal do práce.
Po patnácti letech první člověk v Hlídce pracoval na můstku sám celé dlouhé směny, i když se z lidského hlediska jednalo o padesátihodinové bloky. Už se mu nestávalo, že v půli práce usnul, jako v prvních letech. Hlídal kurz s přihlédnutím na stav Trhliny do antisvěta, kontroloval senzory, jestli se k ní neblíží nějaký narušitel a upravoval životní prostředí na lodi pro celou posádku. Na můstku bylo prostředí neutrální, takové, ve kterém vydrželi všichni, přestože to některým, jako například lidem, občas působilo zdravotní problémy, ale ve svých soukromých kajutách měla posádka ráda pohodlí, a co nejvíce je přizpůsobovala svým rodným světům.
Chris si položil nohy v těžkých botách na vedlejší sedadlo a ušklíbl se při představě, že si do něj za pár hodin sedne bratr Aeiie. Dávno se naučil dávat si pozor, aby se jeho představy nezhmotňovaly. Když si něco představil jen letmo a příliš se tím nezabýval, nic se nedělo, jen se tím nesměl nechat unést. Kapitán byl celkem chápavý, ale zbytek posádky a hlavně první důstojník těžce nesli některé Chrisovy myšlenkové výstřelky.
„Tak co to tady máme?“ zamumlal si Chris sám pro sebe, založil si propletené prsty v týle a podíval se na monitor se situací v okolí lodi. Několik zbloudilých kamenů mu nedělalo starosti, už byly dávno proskenované ze všech stran a jejich trajektorie se Trhlině vyhýbaly v dostatečné vzdálenosti. Na rozdíl od vnímajících bytostí se kusy kamení a ledu nebezpečným oblastem vždy vyhnuly.
Chris zívl a zavrtěl se v křesle. Služba se blížila ke konci a už se těšil, až zapadne do brlohu, jak říkal své kajutě. Pootočil hlavu, aby zkontroloval další senzory, a v tom okamžiku mu nohy sletěly dolů a seděl vzpřímeně s tělem napjatým a zatajeným dechem. Ruka se mu vznášela nad tlačítkem přivolávajícím velícího. Kapitán a první důstojník neměli klasické služby, jako ostatní členové posádky, ale střídali se v záloze, když bylo potřeba Rozhodnutí. Nikdo kromě nich dvou nemohl zbloudilou loď nebo energetického cestovatele poslat jiným směrem. Chris strnul. Napadlo ho, že povelu nebude zapotřebí, protože to, co se objevovalo na obrazovce, nebylo nic, co by chtělo projít na druhou stranu Trhliny. Přesto z toho nemohl spustit oči.
Na druhé straně…
…Trhliny byla Průrva.
I tam Hlídka střežila hranici a Flotila do ní podle svých kritérií vybírala ty nejlepší lodě a posádky.
Iekaiakei byla nejmladší členkou Hlídky a považovali ji za jednu z nejlepších. Intuici a empatii měla rozvinutou na tak vysokou úroveň, že i staří harcovníci tiše vzdychali nad tou nádherou, když při simulacích pouhou letmou myšlenkou obracela ty nejzatvrzelejší odpůrce i speciálně vycvičené agenty na cestu mimo oblast Průrvy do vedlejší dimenze. Její napojení bylo bez znatelných kolísání a dokázala je udržet několik jednotek středního času, což bylo více než dostačující, vždyť kapitáni a první důstojníci Flotily dosahovali v průměru sotva jedné střední jednotky. Takové výkony běžně stačily na bezproblémový průběh Hlídky, všechno nad jednu střední jednotku byl vysoký nadstandard.
Iekaiakei měla před sebou zářivou budoucnost… kdyby. Ano, to osudové KDYBY se objevilo pokaždé při nalezení jedince vhodného do Hlídky. Její schopnosti musely být vyváženy nějakým nedostatkem, aby kompenzovaly nadprůměr. V tomto případě se jednalo o jistou roztěkanost a nesoustředěnost v praktických záležitostech. Sloužila v Hlídce už pár časokruhů, ale na význačnější post se nedokázala propracovat. Pokaždé, když zastavila zbloudilou nebo neznalou loď, dokázala ji myšlenkou udržet na místě, ale pokyn k přesunu, zvaný Rozhodnutí, musel přijít od vyšších šarží. Když ji nechali se zastaveným plavidlem naložit podle jejího uvážení, poslala ji příliš blízko hvězdy, k jícnu bílé díry nebo do jiné anomálie, ze které ji Flotila jen horko-těžko dostávala a platila tučné odškodné. Iekaiakei nad tím krčila útlými rameny a obhajovala se tím, že nebezpečná oblast byla nejvhodnější pro stabilizaci duševní pohody lodě, vyléčení vyrážky některého člena posádky nebo z jiných nepodstatných důvodů.
Zůstávala částí běžné posádky a všechna Rozhodnutí byla na jejích nadřízených. Nestěžovala si. Při směně nechávala svoje schopnosti volně proudit a často zachytila i plavidlo daleko z dosahu Průrvy, které se na rozkaz kapitána chystalo přiblížit nebezpečně blízko. Jako řadový člen vyčnívala, ale samostatně mohla pracovat jen s omezeními, která jí bránila v postupu.
Práce ji brzy přestala uspokojovat a stala se z ní rutina. Nikdo nevěděl, že si našla nový cíl svých zájmů a Hlídku využívá k jeho splnění. Toužila zjistit, jak vypadá vesmír za Průrvou. Nechtěla se tam dostat fyzicky, chtěla přes zlom zaměřit svoji mysl a porozhlédnout se. Aspoň na kousek, říkala si při přeprogramovávání poškozené sondy, kterým se zabývala každou volnou chvíli. Zaznamenat pohyb lodi za Průrvou a nahlédnout za horizont jiné dimenze tak, aby to stálo za to, to byly dvě různé věci. První z nich zvládla sama, ale k té druhé potřebovala pomoc techniky. Sledovat chvilku malou stříbrnou jehličku na divném černém pozadí za hranicí Průrvy bylo krajně neuspokojující a zvědavost ji týrala o to víc. Poškozená sonda byla vhodným nástrojem, jak usměrnit a rozšířit pohled. Brala si ji i na můstek pod záminkou, že se ji snaží opravit. Kapitán hlídkového plavidla ji upozornil, že není vhodné zabývat se jinou činností při službě na tak důležitém postu, ale věděl, že Iekaiakei je schopná uhlídat svěřený prostor a vyvíjet přitom nejrůznější činnosti, takže jeho výtka nezněla moc přesvědčivě, a sonda se pravidelně povalovala na nevyužívaném stanovišti. Iekaiakei s jejím programováním nepospíchala. Času měla podle svého přesvědčení dost, vždyť jí čekalo ještě dlouhých šedesát časokruhů do vystřídání jejich lodi na hranici. Do další služby odcházela s úsměvem a dovolila si pár tanečních krůčků, než zjistila, že ji sleduje první důstojník a jeho široký čelní lalok se kaboní.
Počkala, až si byla jistá, že je na můstku sama, a pak si svoji směnu užívala po svém. Nic se nedělo, první důstojník i kapitán byli ve svých ubikacích, lačně nasávali domovské plyny a nehrozilo, že by ji šli zkontrolovat, pokud by nespustila poplach, tak si promítala představy, které ji právě napadaly. Tentokrát to byly krajiny. Vzpomínala na Stopkové hory, kde bydlela babička, na Hladkou vodu, kterou kdysi navštívila, a na spoustu dalších míst. Vůbec jí nevadilo, že se její vize promítají na stěny kajut celé posádky její lodi, a zřejmě by jí bylo jedno i to, že rozebraná sonda pohozená na opuštěném pracovišti vysílá signál ven z lodi a právě teď míří Průrvou do jiného vesmíru.
Iekaiakei tanečním krokem přeběhla můstek a na cestě zpět se naklonila u každé obrazovky, vrhla na ni letmý pohled a hned zase pokračovala dál.
Sonda na stole tichounce pípla. Přenos zachytil vzdálenou stanici a vracel její obraz. Iekaiakei se podařilo ji nastavit na převrácené hodnoty vedlejšího vesmíru, ale její původní chyba, pro kterou byla vyřazena, nikdo neopravil, takže uvedené souřadnice nesouhlasily se skutečností a zkreslovaly všechny ostatní údaje.
Iekaiakei se dostala do původního postavení, udělala piruetu a zůstala stát s jednou paží nad hlavou a druhou před sebou ve výši pasu. Prudce oddechovala a oči upírala přímo před sebe. Ještě dva dlouhé nádechy a mohla pokračovat.
Vypnula se, zvedla nad hlavu i druhou ruku a prsty nad sebou uzavřela pomyslnou stříšku. Vybrala si cíl, kam se chtěla dvěma skoky dostat, a odrazila se. Vyletěla do vzduchu, jednou nohou švihla před sebe a natáhla ji do dálky, druhá, pokrčená, jí vzadu vylétla až k rukám a špičkou se dotkla spojených prstů. Druhý skok neudělala. Z reproduktoru u jedné obrazovky se ozval výkřik, který ji srazil k zemi a přinutil zaujmout profesionální pozici s rukama zkříženýma před obličejem.
„Ne, prosím, neschovávej se,“ ozvalo se z reproduktoru. Opatrně zamžourala do obrazovky a ruce jí klesly. Nebyl to nikdo z velení Flotily.
„Jsi tak krásná. Nikdy jsem nic takového neviděl. Odkud jsi?“ zněl hlas dál.
Naklonila se, aby lépe viděla, a dlouhé řasy se jí vyděšeně zatřepetaly. Tvář na monitoru se nepodobala ničemu, co kdy viděla. Husté tmavé vlasy toho tvora už před nějakou dobou přerostly krátký sestřih a na koncích se začaly mírně vlnit, oválná tvář končila hranatou bradou a tmavé oči byly únavou zapadlé hluboko v důlcích, čímž se ještě zvýraznil už tak dost mohutný nos. Stín na bradě a tvářích značil dvoudenní strniště vousů. Iekaiakei si dlouze prohlížela nový exponát a přemítala, jestli je to nový člen jejich posádky nebo někdo, kdo se chce dostat na druhou stranu Průrvy. Doufala v to první, protože tvor vypadal velice zajímavě.
„Jsi z hlídky?“ vypálila takovou rychlostí, že se automatický překladač zakoktal. Po váhavém souhlasu se nadšeně usmála. „To jsem ráda,“ řekla procítěně. Mrkla na údaje o poloze. „Jsi trochu z kurzu, doletím si pro tebe.“
Obrazy
Chris uchváceně pozoroval přenos kdoví odkud. Ruka nad tlačítkem přivolávajícím pomoc mu klesla a zůstala klidně ležet na hladké desce vedle fialově blikající boule alarmu.
Bez přemýšlení poslal obraz z malého monitoru na centrální obrazovku v čele můstku a pohodlně se opřel do křesla, aby si vychutnal vysoké hory s vršky pokrytými jemně zeleným sněhem, které vyrůstaly jako nějaké rostliny na od pohledu křehkých stoncích. Zaváhal, jestli to nejsou opravdu rostliny, ale pak na svahu jedné z hor uviděl kupolovitou stavbu a známky činnosti v okolí. Stonky hor vyrůstaly z vysokého lesa a směrem vzhůru se rozšiřovaly, až se spojily do jednolitého pohoří. Sníh na okrajích odtával a mnoha tenkými vodopády napájel mohutnou řeku, která se klikatila lesem mezi stonky. Ve světle bílo-zlatého slunce se kolem celého pohoří chvěly duhy.
Než Chris pochopil celý obraz, vystřídal ho jiný: Absolutní rovina bez nejmenšího zvlnění se táhla na všechny strany a poutala svojí tmavorudou barvou proti modravému pozadí. Chris měl pocit, že na tu dvoubarevnou nehybnou plochu zírá neskutečně dlouho a stejně mu něco uniká, když se na okraji obrazovky zvedl nachový vír. Jeho trychtýř se nejprve zúžil a ve výšce se znovu rozšířil jako obrovské přesýpací hodiny. Vršek víru se začal roztahovat do stran. V dálce se objevil další trychtýř a jeho horní strana se spojila s prvním vírem. Za krátký čas byla spodní i horní část obrazovky červená a v modrém pozadí se vypínaly blízké i vzdálené trychtýře. Chris mrknul. Za ten okamžik víry zmizely a rudá obloha padala k rudé zemi taky rychle, až vykřikl a zvedl ruce. Na obrazovce ležela temně rudá pláň bez jediné vlnky pod světlou oblohou a nic nenasvědčovalo tomu, že tam před pár vteřinami zuřily divoké hurikány, které zvedly tmavou hmotu k nebesům.
Chris cítil jak mu silně buší srdce. Byl rád, že se před ním objevila úplně obyčejná temnota vesmíru tečkovaná vzdálenými hvězdami. Užíval si známý pohled a přemýšlel, čím ho minulý obraz tak rozrušil. Znal mnoho různých světů, některé ještě mnohem podivnější, ale žádný na něj nezapůsobil tak silným dojmem. Potřeboval se uklidnit. Zadíval se na oblohu a začal hledat známá uskupení, která vídal dlouhé hodiny své služby, ale nemohl se orientovat. Pozice hvězd neodpovídaly ničemu, co kdy na obloze viděl. Tichý smích ho vytrhl ze zkoumání a tiché slovíčko – omlouvám se – znělo jako ze snu. Už měl pocit, že se mu něco zdá, a začal si v duchu nadávat, vždyť usnout při hlídce byl jeden z nejhorších prohřešků, když se vesmír zbarvil na světlý okr a v něm zářily hvězdy jako barevné démanty. Pak obrazovka potemněla, a když se znovu rozjasnila, byl na ní můstek cizí lodi a bytost, nad kterou Chrisovi zcela nepokrytě spadla čelist, a v koutku úst se mu objevil pramínek slin.
Dívka s tak útlým pasem, až se skoro ztrácel, dlouhými údy a výrazným pevným poprsím stála v rohu obrazu s rukama nad hlavou. Vyskočila do výšky a odvířila na druhý konec místnosti. Chris stačil sledovat jenom několik švihnutí dlouhým ohonem zlatých vlasů stažených vysoko na temeni a přesto dosahujících téměř k zemi a neuvěřitelnou délku štíhlých prstů spojených nad hlavou, než se dívka zastavila a on zaznamenal podlouhlý obličej se špičatou bradičkou a malým zvednutým nosíkem nad plnými rty. Otevřela dokořán veliké oči zarámované dlouhými černými řasami a Chris se ztratil v jejich barvě průzračně modrého horského potoka.
Bezděčně vykřikl a vztáhl k ní ruce. Hned toho litoval, protože dívka se lekla a zakryla si obličej pažemi. Polknul a přinutil se promluvit uklidňujícími slovy, aby se přestala skrývat. Chvíli váhala, ale nakonec ruce spustila a celou obrazovku vyplnil její obličej. Uvědomil si, že i ona vidí jeho a přejel si rukama po tváři, aby smazal aspoň část vytržení, se kterým na ni zíral.
Chris si nepamatoval, co přesně si řekli, jen to, že chtěla tu samou věc, jako on. Setkat se. Byl by blázen, kdyby protestoval.
Dotyk
„Ne!“ vykřikl Eganotropikus. Už nějakou dobu stál Chrisovi za zády a sledoval, co se děje. Na rozdíl od mladšího kolegy si nechal vyjet přesné souřadnice druhé lodi a věděl, kde se nachází. Že to neudělal Chrisnebomerlin, to by dokázal pochopit. Byl v Hlídce příliš krátkou dobu a ten tvor na druhé straně pro něj měl zřejmě velké kouzlo primitivní přitažlivosti, aby dokázal racionálně uvažovat. Alespoň zůstával s lodí na místě. Ale že na druhé straně nebylo ani tolik soudnosti, jako na hlídkové lodi osm, to byla tak obrovská chyba, že pro ni neměl pojmenování. Se zděšením pozoroval, jak Iekaiakei odklání svou loď od původního kurzu a míří přímo k nim.
Za dívkou se objevila vysoká postava, kterou Eganotropikus odhadl na kapitána plavidla. Postava hrábla na ovládací pult, ale už bylo pozdě. Oba velitelé se na sebe vyděšeně zadívali. Tolik tisíciletí se jim dařilo ochránit hranice před všemi nezodpovědnými piloty a dobrodruhy, a teď dva pobláznění mladí způsobí to, čemu bránily celé flotily několika vesmírů.
Černá koule hlídkové lodě s Iekaiakei se dotkla trhliny mezi světy a znehybněla.
Eganotropikuse napadlo, že kapitán zastavil loď včas a hmotný a antihmotný vesmír zůstaly neporušeny.
Pak se na přední části kulatého plavidla objevila malá vlnka a v kruhu se od ní vzdalovala. Za ní se zvedla větší a mnohem rychlejší vlna. Rozlévala se Trhlinou a mohutněla.
„Ale ne,“ vydechl Chris.
Obě hlídkové lodě pohltil prvotní výbuch střetu dvou protikladných světů a vzápětí se další exploze jako hořící stěna hnaly desítkou nejbližších vesmírů.
Kyselinová mlhovina Tatof se zavlnila a zhnuseně vyplivla malý vesmírný skútr. Byl slátaný ze všeho možného, sotva držel pohromadě a většina jeho částí byla prolezlá děrami jako ementál. Přesto v sobě dokázal udržet zlomek dusíkatokyslíkové atmosféry a vepředu mu jako zlostné oko zářil silný bílý reflektor.
Za kniplem seděl kapitán Dablár. Celou svoji posádku, pasažéry i samotnou loď Filek pohřbil v tom věčně hladovém kyselinovém chřtánu, ale podařilo se mu přežít. Dlouhé šedivé vlasy mu ve zcuchaných chomáčích poletovaly kolem hlavy a jediné vidoucí oko mu zářilo stejně nezkrotnou divokostí a touhou po pomstě, jako světlo jeho skútru. Druhé oko zakrývala klapka vyrobená z kávové lžičky.
„Hlídková loď pět,“ zaševelily jeho bledé rty a pomocí sekáčku na led a sady golaklíčů určil správný směr k Trhlině. Pootočil svoji miniloď a nevěřícně vypoulil jediné oko. Rychlostí světla se na něj řítila ohnivá zeď nicoty.