Pro pokec, nebo vaše dotazy jsem vytvořila na Discordu skupinu, přidat se můžete zde: https://discord.gg/aZCahpwdZa

Obsah fóra FanArt Vaše povídky Dokončené povídky "Drobnosti mimo mísu" O Chrisnebomerlinovi a Iekaiakei

"Drobnosti mimo mísu" O Chrisnebomerlinovi a Iekaiakei


Odeslat nové téma Odpovědět na téma
andoriel Uživatelský avatar
Major
Major

Příspěvky: 1753
Bydliště: Praha
Pohlaví: Žena

Odpovědět s citací
 
Ano, Aiwe :)
Ještě jednou děkuju

:sunny:

andoriel Uživatelský avatar
Major
Major

Příspěvky: 1753
Bydliště: Praha
Pohlaví: Žena

Odpovědět s citací
 
Tak ještě jednou všechno nej Aiwe-Lukáši :twisted:

Mimoňka pro Aiweho k svátku

Aiwe stál ve skupince vojáků na ulici a rozhlížel se po okolí. Z vysokého a dlouhého domu po jedné straně cesty vybíhali lidé a Wraithi je omračovači posílali k zemi. Další skupinka mimozemských vojáků bezvládná těla odtahovala na široký pás trávy v malém parčíku na druhé straně silnice a pravidelné přelety Šipek přenášely potravu z parku do lodí na orbitě.
Aiwe zvedl hlavu a zadíval se do prázdných oken. V jednom z nich zahlédl pohyb, a pak objevil bledý ovál obličeje. Wraith přejel pohledem k nejbližšímu vchodu a přepočítal patra. Zdánlivě bez zájmu se odvrátil a poslal několik vojáků pochytat těch pár uprchlíků, kteří jim proklouzli. S dalšími došel k domu a rozdělil je do skupin podle počtu vchodů. Jen tak mimochodem sám vstoupil v místě, kde se podle jeho odhadu skrýval neznámý pozorovatel.
Lukáš si nemohl pomoci. Nedokázal zůstat skrytý, když se na ulici dělo tolik divných věcí. Tiskl obličej k okennímu sklu a rukama pevně svíral parapet.
Nejprve ho napadlo, že si filmový štáb vybral jejich ulici pro natáčení vědecko-fantastického filmu, ale pochyboval, že by se o tom nedoslechl předem. Navíc nikde neviděl kamery, shluk lidí kolem režiséra ani dlouhý vůz s cateringem. Vesmírné stíhačky opravdu létaly a nevypadaly jako makety.
Pohled mu každou chvíli přitáhla jedna postava. Byla drobnější než hromotluci kolem ní, přesto s aurou síly. Ten tvor najednou zvedl hlavu a podíval se Lukášovi přímo do očí. Lukáš strnul. Zapomněl i dýchat. Tvor se odvrátil a Lukáš se svezl na zem vedle okna. Dvakrát se rychle nadechl a rozklepal se. Připadalo mu, jako by se mezi nimi přetrhlo pouto, o kterém předtím nevěděl.
Pomalu se uklidňoval. Otřel si studený pot z čela a s oporou zdi se postavil. Dával si pozor, aby ho nebylo oknem vidět z ulice. Zůstal stát opřený o stěnu a zamračil se na dveře do bytu. Scéna venku byla neskutečná a přitom nepříjemně známá. Mrkl k pracovnímu stolu pokrytému štůsky papírů, hromádkami různobarevných tužek a několika prázdnými sklenicemi a hrnky. Jeho složitý příběh se z jiného konce blížil k něčemu, co vzdálená známá označila za genocidu. V jejím podání to znělo velice slušně, ale Lukáš měl přesto pocit, že s jeho závěry zuřivě nesouhlasí. Pousmál se. Nepřátelé jsou nepřátelé a musí se zničit. Do jednoho.
„To jsem rád, že to vím,“ ozval se ode dveří neznámý hlas.
Lukáš sebou trhnul a zalapal po dechu.
Na prahu stál ten tvor, kterého pozoroval skrz okno. Mířil na něj nějakou krátkou neforemnou zbraní a kýval, že má Lukáš vyjít na chodbu.
Lukáš vzdorně pozvedl hlavu a víc se přitiskl zády ke zdi.
Aiwe si ho chvíli prohlížel. Ten exponát byl docela zajímavý a navíc na něm bylo něco známého. Něco… rozhlédl se kolem sebe po maličkém, skromně zařízeném bytě a všiml si odrazu v zrcadle hned u svého levého ramene. Už věděl, co mu ten člověk připomínal. Byli jako dvě stejné fotografie, jen barevně převrácené. Fotka a negativ.
Lukáš využil zaváhání toho tvora a s výkřikem se na něj vrhl. Při skoku sebral z krátkého pultu kuchyňské linky nůž, odrazil stranou skloněnou zbraň a vší silou zarazil nůž a po střenku tomu tvoru pod klíční kost.
„Ještě mi řekni, že jsi Wraith!“ zasyčel mu Lukáš zblízka do tváře. Nejraději by se do ní zakousl. Schválně použil název, který dal nepřátelům Země ve svých příbězích, aby sám sobě celou situaci trochu odlehčil.
Aiwe ho lehce odhodil, až Lukáš narazil zády do zdi vedle stolu a svezl se k zemi.
„Jsme Wraithi. Jmenuji se Aiwe,“ sdělil tělu před sebou, které se jen těžce zvedalo.
„Aiwe?“ vyštěkl Lukáš. Hlas mu přeskočil, protože vyražený dech se mu nechtěl vrátit do plic.
Wraith neodpověděl, vytáhl si nůž z rány a pustil ho na zem vedle Lukáše. Lukáš se přinutil zvednout hlavu a zadíval se, jak se hluboká rána rychle zaceluje.
„Zatraceně, kruci, ku*va, do p*dele,“ vyrážel ze sebe mezi jednotlivými nádechy.
Aiweho tento rozhovor přestával bavit. Původně do bytu vstupoval bez určitého plánu jenom ze zvědavosti, pak ho ten člověk zaujal, ale teď už na něm nic zajímavého neviděl.
„Jdi na chodbu,“ řekl mu tiše.
Lukáš se pokusil postavit na nohy a hned se zase svezl k zemi.
„Trhni si,“ ušklíbl se.
Aiwe zasunul omračovač do pouzdra a sklonil se, aby Lukáše zvedl.
„Nesahej na mě!“ zavrčel Lukáš a odstrčil jeho ruce. Dotkl se přitom Wraithovy odhalené kůže. Od místa doteku se mu do celého těla rozlila bodavá bolest.
„Co…?“ Aiwe se snažil ustoupit, ale ruku měl k tomu člověku jako přilepenou.
„Neeee eee!“ zavyl Lukáš bolestí.
Aiwe se kousl do rtu, aby potlačil podobný výkřik. Takovou bolest nezažil ani při pokusech ve Via Dimidia. S hrůzou pozoroval, jak jeho a lidské ruka splývají v jednolitou hmotu.
Lukáš to samé pozoroval z druhého konce. Oba najednou zvedli oči a zadívali se na sebe.
„Podřadný,“ prskl Aiwe na okraji hysterie.
„Jestli to tak půjde dál,“ hekl Lukáš a snažil se co nejvíc odtáhnout od Wraitha. „Umřeš hlady.“
Aiwe se jenom zašklebil. Ruce už měly spojené až k ramenům.
Lukáš i Aiwe se urputně bránili, ale postupně jim došlo, že nejen, že spojení nezabrání, ale propojené části jim připadají víc jako jejich součást. Jako kdyby byli do té doby neúplní a teprve ten druhý jim dodal to, co jim jednotlivě celý život scházelo.
Wraithský voják na stráži přede dveřmi, kam vešel velitel Aiwe, uslyšel tlumený křik. Nejprve si ho nevšímal, některá potrava se hlasitě projevovala, i když to nic neznamenalo, pak rozeznal i hlas velitele a po krátkém zaváhání, kdy čekal na telepatický rozkaz nebo pokyn, který ovšem nepřicházel, vešel do bytu.
Uvnitř našel Aiweho, jak se kroutí v podivném tanci, při kterém natahuje ruce i nohy do všech stran a vydává přitom divné zvuky. Zůstal zaraženě stát, nevěděl, co si má o počínání jindy velice klidného a schopného velitele myslet.
„Ven!“ uslyšel výkřik. Nebyl si jistý, jak má reagovat, protože hlas patřil a zároveň nepatřil Aiwemu.
„Pane?“ dovolil si otázku.
Aiwe, zatím k vojákovi otočený zády, se pomalu obrátil. Voják zavrávoral a udělal krok vzad.
Wraithský velitel Aiwe byl vyšší, mohutnější a co víc, na krku mu seděly dvě hlavy. Jedna měla dlouhé bílé vlasy, žluté kočičí oči a lícní otvory, druhá měla vlasy kratší a tmavé a hnědé oči. Obě měly stejně vyděšený výraz plný bolesti.
Před očima wraithského vojáka se k sobě hlavy přiblížily a sotva se jedna druhé dotkly, začaly splývat.
Wraith u dveří zamával rukama, jakoby odháněl noční můru a vydal vyděšený pisklavý výkřik, který zněl jako nářek. Nakonec si dlaněmi přikryl tvář, aby se na tu hrůzu nemusel dívat.
„Přestaň tady pištět a pojď mi pomoct,“ ozvalo se zevnitř bytu.
Voják spustil ruce z očí a po straně zašilhal na postavu před sebou.
Aiwe byl stále vyšší, ale nijak se nevymykal z běžného wraithského standardu, bílé vlasy mu oživovalo pár tmavých proužků, oči se mu leskly temným zlatem přecházejícím z určitého úhlu až k barvě hořké čokolády a bledá pokožka dostala nahnědlý nádech.
„Tady,“ ukázal vojákovi na stůl, kde stále ležely úhledné hromádky papírů. „Poskládej vše z toho stolu do krabice.“ Namířený prst přejel ze stolu k velké papírové krabici v koutě u kuchyňské linky.
Voják poslechl, ale neodpustil si několik divných pohledů k veliteli a pečlivě se mu velkým obloukem vyhýbal.
Aiwe-Lukáš si založil ruce a s hranou trpělivostí se zadíval z okna. Kam až dohlédl, bylo vidět samé Wraithy. Lidé byli všichni vyskládaní v nákladních lodích a většina jich už mířila do líhní a ke stavitelům nových lodí na vzdálených planetách.
Aiwe potlačil tichý hlásek, který mu do ucha šeptal o zničení celé wraithské populace, rázně vyšel z bytu a zastavil nejbližší hlídku vlekoucí s sebou zmatenou starou ženu. Přitiskl ji ruku k hrudi a přivřel oči nad krátkým přílivem energie. Napadlo ho, že s tím umíráním hlady to nebude tak zlé, pokynul vojákovi s krabicí plnou papírů v náručí a nechal se s ním přenést do Aceova Úlu.
„Mám práci,“ prohodil směrem k vrchnímu veliteli, vzal krabici a zmizel v kajutě, kterou si kdysi vymínil sám pro sebe.
Ace se po něm ohlédl a s pokrčením ramen se dál věnoval své činnosti. Aiwe měl vždycky nějakou práci.
Aiwe před sebou rozložil popsané listy, vzal tužku a v zamyšlení se zakousl do jejího konce.
„Trochu to budu muset překopat,“ zamručel si pro sebe.
Za půl hodiny byl pohroužený do úpravy textů tak, že ani nezaznamenal útok na loď.
Anna se znechuceným úšklebkem čistila okolí Země od wraithské přítomnosti. Nedělalo jí to žádnou radost, ale Wraithy nenáviděla o trošku víc než lidi, takže se nakonec rozhodla využít toho, že se většina wraithské flotily v Mléčné dráze shromáždila na jednom místě, aby s nimi nadobro skoncovala.


:sunny:

Strýček Forďa Uživatelský avatar
Administrátor
Administrátor

Příspěvky: 625
Bydliště: Liverpool
Pohlaví: Muž
Skype: houdy007
Odpovědět s citací
 
Sooo sweeeet... :) :)
Feeling borded, call me Fredy idrc...

Aiwendill Uživatelský avatar
Brigadier General
Brigadier General

Příspěvky: 3086
Bydliště: Telerush Var
Pohlaví: Muž
Odpovědět s citací
 
:rflmao: :rflmao: :rflmao: :rflmao: :rflmao: :rflmao: :rflmao: :rflmao: :rflmao: :rflmao: :rflmao: :rflmao: :rflmao: :rflmao:


takto to dopadne, keď Andoriel píše mimoňku (šúľal som sa po zemi od smiechu...)
Najlepší štvornohý priateľ človeka je posteľ...

Daša Uživatelský avatar
Airman First Class
Airman First Class

Příspěvky: 164
Pohlaví: Neuvedeno
Odpovědět s citací
 
Jo, jsem na tom podobně. :-D
:rflmao: :rflmao: :rflmao: :rflmao: :rflmao:
Daša

andoriel Uživatelský avatar
Major
Major

Příspěvky: 1753
Bydliště: Praha
Pohlaví: Žena

Odpovědět s citací
 
Děkuji, děkuji, děkuji :)
Jsem ráda, že mimoňka splnila svůj účel :twisted:

:bye:

:sunny:

posedlík Uživatelský avatar
Second Lieutenant
Second Lieutenant

Příspěvky: 1061
Bydliště: Atlantis převážně Ústí nad Orlicí
Pohlaví: Muž
Odpovědět s citací
 
nedá se říct nic jiného než :rflmao: :rflmao: :rflmao: :rflmao: :rflmao: :rflmao: :rflmao:

andoriel Uživatelský avatar
Major
Major

Příspěvky: 1753
Bydliště: Praha
Pohlaví: Žena

Odpovědět s citací
 
Děkuju, posedlíku :D

:sunny:

Paci Azanyrmuth Uživatelský avatar
Staff Sergeant
Staff Sergeant

Příspěvky: 340
Bydliště: Aldeneerin
Pohlaví: Muž

Odpovědět s citací
 
To bylo dobré. :rflmao: Nějak se nám ty příběhy a postavy začínají vymykat z rukou.
Starší tvorba: Fantasy román "Dobrodruzi z Antaru" k počtení zde: http://www.psanci.cz/autor.php?trideni=2&id=1404

andoriel Uživatelský avatar
Major
Major

Příspěvky: 1753
Bydliště: Praha
Pohlaví: Žena

Odpovědět s citací
 
Děkuju, Azany :)

Nejraději mám, když si postavy dělají, co chtějí, a sotva to stačím zapisovat :twisted:

:sunny:

Puk Uživatelský avatar
Lieutenant Colonel
Lieutenant Colonel

Příspěvky: 2007
Bydliště: Košice
Pohlaví: Neuvedeno
Odpovědět s citací
 
:hmmm: Tak tomuto sa povie: Úplné splynutie autora s poviedkou. :bravo:
:rflmao: :rflmao: :rflmao:
:bye:

andoriel Uživatelský avatar
Major
Major

Příspěvky: 1753
Bydliště: Praha
Pohlaví: Žena

Odpovědět s citací
 
Děkuju, Puk :)
Jsem ráda, že to vyšlo a Lukáš i Aiwe společně skončili rukou Aničky :twisted:

:sunny:

Puk Uživatelský avatar
Lieutenant Colonel
Lieutenant Colonel

Příspěvky: 2007
Bydliště: Košice
Pohlaví: Neuvedeno
Odpovědět s citací
 
Najskôr som chcel napísať: Dokonalé splynutie, ale radšej som zvolil druhú variantu. :wink:
:)

Ondra Daške Command Chief Master Sergeant
Command Chief Master Sergeant

Příspěvky: 851
Bydliště: Atlantis, Bučovice
Pohlaví: Muž
Odpovědět s citací
 
NU tak to dopadaá, a myslím, že na Zemi by většina lidí dřív nevěděla, že wraithy existují, takže by jim řekla o bráně atd, ti by jí poděkovala, dala by jim jednu 304 a byl by klid

andoriel Uživatelský avatar
Major
Major

Příspěvky: 1753
Bydliště: Praha
Pohlaví: Žena

Odpovědět s citací
 
Děkuju, Ondro :)

O Bráně ví jenom pár lidí a těm jsou Wraithové známí.

:sunny:

andoriel Uživatelský avatar
Major
Major

Příspěvky: 1753
Bydliště: Praha
Pohlaví: Žena

Odpovědět s citací
 
Právě dávají na Nově Armageddon s nějakým divným dabingem :( tak jsem si vzpomněla, že jsem si kdysi napsala vlastní verzi jedné písničky, která tam zazněla. Určitě ji budete všichni znát :wink:

Mezi hvězdy

Sedíš tu a noc se chýlí
Počítáš tisíce mílí
Každá dlouhá sto světelných let
Čekáš dál i den se krátí
Marně doufáš, že se vrátím
Na planetu, co jí říkáš Svět

Zamávej mi, dej mi sbohem
Stojím sama sobě slovem
Neotálet, letět dál a výš
Zapomeneš na mou vůni
Barvu vlasů, oči v tůni
Vyměníš je brzy, ty to víš

Tak polib mě a směj se mi
Já nechci žít na Zemi
Nechytíš mě ve svém náručí
Až se mezi hvězdy vrátím
Cestu zpátky navždy ztratím
Sbohem lásko, už musím jít.

Tak už vstávej, slunce kleslo
Měsíc po něm převzal veslo
Brázdí nebe, co máš nad hlavou
Uletím ti mezi mraky
Zprávu o tom pošlu s ptáky
Já mám prostě duši toulavou

Tak polib mě a směj se mi...

Nezabloudím v mlhovinách
Nejsem sama sobě vinná
Nevrátím se, tak už mě nech jít
Mnoho sluncí klidně míjím
Od cesty se neodchýlím
Nestačí mi pod hvězdami snít

Tak polib mě a směj se mi...

:bye:

:sunny:

andoriel Uživatelský avatar
Major
Major

Příspěvky: 1753
Bydliště: Praha
Pohlaví: Žena

Odpovědět s citací
 
Novoroční překvápko :D
Tuto povídku jsem poslala do soutěže O dračí řád a z šedesáti čtyř byla šestá :yahoo: Na soutěži se mi moc líbí, že ke každé povídce přijde od všech porotců i slovní hodnocení, takže se autor dozví, co se komu líbilo a co ne.
Snad se bude Chrisnebomerlin a Iekaiakei líbit i někomu z Vás :oops:

Bavte se :D



O Chrisnebomerlinovi a Iekaiakei


Na začátku…

… nebylo nic. A pak se to zvrhlo.


Pomezí

„Stůjte!“
Příkaz se opakoval ve všech jazycích této galaxie a zněl stále podrážděněji, jak přecházel z telepatické řeči téměř všemocných bytostí až k hrubému křiku vesmírných pirátů.
Hlídková loď se zhmotnila před přídí bachraté nákladní rakety a zabránila jí tak v další cestě.
„Co to má být?“ zahučel Steve McCornal. Jeho hlava pokrytá hustým ryšavým porostem se obracela ze strany na stranu a ruce létaly po ovládání, jak se snažil co nejrychleji zastavit. Ta obluda se objevila tak blízko, že z toho málem dostal infarkt. Brzdící trysky se rozjely naplno a raketou to trhlo i přes inerciální tlumiče.
„Kdo si to tu zase hraje s řízením?“ vtrhl na miniaturní můstek kapitán.
„Hele, Dabláre, já za to nemůžu,“ zamával Steve před sebou rukama. „Ta potvora se nám objevila přímo před čumákem.“
„Tak si dupl na brzdu, až ti pasažéři vzadu popadali jako kuželky,“ dořekl za něj kapitán zvaný Dablár už klidněji.
Jejich služby si zaplatila skupina osadníků, která se rozhodla, že je na čase zvednout kotvy a přesunout se na nějaký nový svět, který by se dal vyplenit. Dablár znal takových rádoby osadníků víc. Přiletěli na planetu bez rozvinuté civilizace, která by se mohla bránit, pomocí devastačních technologií vykáceli lesy, pobili zvěř, vytěžili z hor každý větší kus rudy, všechno prodali, a když už planeta neměla co nabídnout, posunuli se dál.
„Tyhle neznám,“ bručel Dablár s pohledem upřeným na malý monitor zobrazující okolí rakety. Zachmuřeně si prohlížel elegantní stříbřitý doutník, který jim bránil v cestě.
„Identifikujte se!“ ozval se hlas z neznámé lodi.
„No,“ poškrábal se Dablár na bradě, „koukáte na nákladní vesmírnou loď Filek. Já jsem kapitán Dablár… teda Romain Romanel. A kdo jste vy?“
„Tady hlídková loď pět z okraje Pomezí. Překročili jste bezpečnou hranici styku. Odleťte z ochranné zóny.“
„Co? Z čeho?“ nechápal kapitán. O ochranné zóně a hranici styku nikdy v životě neslyšel.
Z reproduktoru se ozvalo zaševelení povzdechu.
„Otočte se zádí k naší lodi a leťte pryč.“ Hlas z hlídkové lodi pět zněl unaveně. Strohá příkrost se vytratila a zůstala jen otravná povinnost vysvětlit těm nevzdělancům, co po nich Hlídka chce.
„V žádném případě,“ řekl kapitánovi za zády hrubý ženský hlas. „Leťte dál, k cíli nám zbývá jen pár světelných let.“ Na můstek se za kapitánovými zády protlačila Reyla – současná vůdkyně osadníků.
„Nemůžete proletět, zničili byste tento vesmír a několik dalších nejspíš taky. Tady je hranice, která nesmí být překročena. Leťte pryč,“ vysvětloval hlas Hlídky s trpělivou rezignací posté opakovaného.
„Hranice nás nezajímá, potřebujeme se dostat na Betu Iks. Víte, kde ta planeta je, ne? Máme tam založit kolonii,“ nechtěla žena ustoupit.
Kapitán se na ni skepticky podíval, ale uznal, že na jeho malém můstku působí dost impozantně. Třeba to v jednání s tou hlídkovou lodí bude něco platné.
„Nezajímá nás, co hlídáte, ani nějaká vaše hranice. Jenom prolétáme,“ připojil se k Reyle.
„Nemůžete proletět,“ opakoval hlas a v tónu mu zaznělo něco mechanického. „Tady je zakázaná zóna.“
„Je to automat,“ šeptl Steve.
„Zdržím ho, připrav se a ve vhodném okamžiku proleť kolem, jak mu zmizíme ze senzorů, zapomene na nás,“ řekl mu také šeptem Dablár. Pokývl na Steva hlavou a pokračoval v dohadování se s hlídkovou lodí číslo pět.
Steve nenápadně šťouchl do pár tlačítek a vzápětí bachratá raketa vyrazila kupředu těsně kolem hlídkové lodi. Prosmýkli se kolem ní a nabírali stále větší rychlost v cestě na Betu Iks. Dablár vyrazil z hrdla vítězný pokřik.
V dalším okamžiku Filek zmizel.

„Nedali si říct,“ pokrčil rameny Aratop.
Velitel hlídkové lodi si hluboce povzdechl. Dělá to docela často, napadlo Aratopa.
„Pane?“ dožadoval se nějaké reakce.
„Ano, Aratope,“ zavzdychal velitel. „Nemohl jsi dělat nic jiného. Kam jsi je poslal?“
„K Tatofu. S jejich technologií se nedokáží vrátit.“ Aratop ještě jednou zkontroloval zadané souřadnice a zjistil, že se o chloupek spletl. O chloupek ve vesmírném měřítku, takže Filek i s celou posádkou a pasažéry neskončili u Tatofu, ale přímo v Tatofu. Vzhledem k tomu, že Tatof byla kyselinová mlhovina, nebylo pravděpodobné, že by Filka ještě někdy někdo viděl. Než se dostanou ven, kyselina celou raketu a všechno v ní rozpustí.
Aratop se otřásl. Hrozná představa, být zaživa rozpuštěn jako v břiše nějakého obra z Kodalonských plání, které kdysi navštívil.
„Pokračuj v hlídce, Aratope. Za další otočkou nás vystřídá osmička,“ řekl velitel unaveně. Nutně potřeboval dovolenou. Neustálé kroužení ve vymezeném prostoru s reálným nebezpečím, že jednou zaletí příliš hluboko do zóny a sami způsobí zánik několika vesmírů, nebo že bude prolétající neukázněná loď silnější než hlídka a prorazí, bylo vyčerpávající.
Aratop pootočil kormidlem a stříbřitý doutník se vydal na další cestu podél nejstřeženější hranice v celém vesmíru.
Po Vzepětí, kdy se počáteční nic zvrhlo a začalo zvracet hmotu i antihmotu v jednom nekonečném upatlaném zmatku, také nakrátko vznikly síly, které dokázaly hmotu a antihmotu oddělit dřív, než se ty dvě veličiny, a že byly opravdu veliké, vyrušily mezi sebou. Každá obsadila dostatečný počet dimenzí, aby vytvořila vlastní vesmíry. Mělo to jen jeden maličký nedostatek: Mezi dimenzemi na určitých místech vznikly trhliny, kterými se dalo přecházet z jedné do druhé – to samo o sobě nebylo špatné, špatné bylo, že kdyby došlo k přechodu mezi hmotnou a antihmotnou dimenzí, zničilo by to obě a možná i všechny v těsném sousedství. Kdysi na počátku dimenzí k něčemu takovému došlo a byla to několikanásobná celovesmírná katastrofa. Dimenze praskaly jako bubliny a nezůstala po nich ani ta příslovečná sprška mýdlové vody. Obyvatelé zbývajících dimenzí, poučení z chyby s dalekosáhlými důsledky, vytvořili Hlídky a u každé trhliny stála Stráž z těch nejspolehlivějších ras každého vesmíru.
Hlídková loď pět hmotné dimenze Vivra měla za pár hodin ukončit svoji stoletou službu a zatímco na lodi samotné budou probíhat nutné opravy, posádka dostala stoletou dovolenou, než nastoupí na novou směnu.
„Tam slouží nějaký člověk, že ano? Na osmičce,“ zeptal se Aratop.
„Hm? Ano, myslím, že ano. První z toho druhu. Nahoře jsou zvědaví, jestli se osvědčí, ale osobně si myslím, že je měli ještě pár tisíc let pozorovat. Jen jestli v tom nebude nějaká protekce…“ Nechal poslední úvahu viset nad hlavou a chvíli si ji zamyšleně prohlížel, pak mrkl a úvaha zmizela.
Aratop pohnul kormidlem, aby upravil kurz, a přemýšlel o člověku na palubě osmičky.
„Je to divné, vždyť neodslouží ani celou službu. Pozemšťané se dožívají právě akorát sta let. Ostatně, i ta malá raketka vypadala pozemsky. Třeba na ní byli lidé.“ Přistihl se, že přemýšlí nahlas a rychle foukl, aby jeho myšlenky zmizely.
Velitel si povzdechl. „Možná byli,“ připustil. „Ale to na věci nic nemění. V zóně nemá nikdo co dělat. Až uvidíš osmičku, dej mi vědět,“ uzavřel celou debatu, otočil se na břicho a odpočíval.


Střídání

„Hele, támhle jsou!“ vyhrkl nový přírůstek z řad Strážců. Velitel Eganotropikus se na něj skepticky podíval, ale pak se obrátil a zkontroloval monitory. Mikrovteřinu mu trvalo, než se v nich zorientoval, protože je během údržby vyměnili za nový model.
„Máš pravdu KristoMe... ty novej,“ rezignoval velitel na jméno nového člena posádky. Loď dokázal řídit mrknutím některého ze svých ok, ale lidské jméno pro něj bylo tak cizokrajné, že mu stále unikalo.
„Christopher Merlin,“ opakoval člověk trpělivě. „Můžete mi říkat Chris nebo Merlin, jak to pro vás bude lepší,“ navrhl. Představa, že bude celý zbytek života v jedné dlouhé nepřetržité službě, ho pořád trochu mátla, ale pokud má se zbytkem posádky celou dobu vydržet, bude lepší, když mu nebudou komolit jméno.
„Chrisnebomerlin?“ zamumlal velitel nechápavě. Napadlo ho, že by měl požádat o vyřazení toho člověka z Hlídky. Někdo zřejmě udělal chybu.
Chris vykulil oči, ale ovládl se. Smích na úkor velitele by asi nebyl pro začátek nejlepší.
„Mám se ohlásit, pane? Můžeme kousek letět společně, aspoň nebudou prodlevy při předávání informací,“ řekl, aby přestal myslet na Chrisnebomerlina.
„Proveďte,“ souhlasil velitel a trochu se uklidnil. Aspoň mozek tomu člověku trochu fungoval.
Chrisovy prsty se rozběhly po pilotním výstupku a střídaná i střídající loď se ocitly v těsném závěsu. Zároveň se obě lodi propojily pro předání informací.
„Tak, to bychom měli,“ spokojeně prohlásil velitel osmičky a s trochou skrývané závisti pozoroval pětku, jak odlétá do doků. Až loď převezmou technici, dostane posádka staletou dovolenou. Eganotropikus neměl pořádnou dovolenou už pěknou řádku staletí a dalších sto let si na ni ještě počká. Ale práce u Hlídky se neodmítá, i když se právě vrátíte z několikasetleté mise po okrajových zónách a čeká vás hned další dost dlouhá šichta. Navíc mu přidělili nováčka. A kdyby jen to, ještě ke všemu nováčka ze Země.
„Chrisnebomerline,“ oslovil ho na zkoušku a usoudil, že to není delší, než jméno jeho samotného, i když trochu složitější. „Zadejte kurz po okraji Trhliny. První důstojník s vámi bude držet první hlídku. Není v tom nedůvěra, jen snaha, abyste se co nejdříve seznámil se vším potřebným.“
Chris potvrdil převzetí hlídky a pomalu zadával souřadnice letu tak, aby je první důstojník mohl kontrolovat. Napadalo ho přitom, co všechno se ještě bude muset naučit, když do něj informace většinu jeho života vpravovali rychlostí, kterou omezoval jen kolaps jeho mozku. Naučit se a pochopit fungování vesmíru mu původně připadalo nad jeho možnosti, a když se propracoval k daleko složitějším věcem jako třeba k mimozemské diplomacii, historii a služebním postupům Flotily, pár let si pohrával s myšlenkou, že prostě rezignuje. Ve Vesmírné akademii byl Chris jediný zástupce Země a jeho spolužáci byli tak odlišní, že ho ani nenapadlo probírat s nimi své pocity marnosti. Jeden z vyučujících si všiml jeho váhání a zdánlivě banální poznámkou ho přivedl k tomu, že se znovu pustil do boje. Chris pořád ještě nevěděl, jestli mu má být vděčný nebo ho za to nenávidět. Po pár minutách zaraženého ticha si uvědomil, že jeho myšlenky se na lodi zhmotňují a jsou dobře čitelné pro všechny v jeho blízkosti, a rychle zamával rukou nad hlavou, aby je rozehnal.
„V pořádku, chlapče, to se občas stane každému,“ zamručel kapitán a opustil můstek. První důstojník Aeii takové pochopení neměl. Jeho čelní výrůstky se hrozivě vztyčily a jediné oko uprostřed kulatého těla se koulelo sem a tam, až se Chrisovi zatočila hlava.
„Omlouvám se,“ začal, ale Aeii ho zarazil.
„Pokračujte v zadávání kurzu, zatím jsme na začátku, na omluvy bude čas po směně. Nezapnul jste přenos na levoboku a sken okolí už chvíli hlásí přibližující se předmět.“ Aeiiho instrukce byly vždy krátké a shromážděné do jednoho bloku.
Chris se dal do práce.

Po patnácti letech první člověk v Hlídce pracoval na můstku sám celé dlouhé směny, i když se z lidského hlediska jednalo o padesátihodinové bloky. Už se mu nestávalo, že v půli práce usnul, jako v prvních letech. Hlídal kurz s přihlédnutím na stav Trhliny do antisvěta, kontroloval senzory, jestli se k ní neblíží nějaký narušitel a upravoval životní prostředí na lodi pro celou posádku. Na můstku bylo prostředí neutrální, takové, ve kterém vydrželi všichni, přestože to některým, jako například lidem, občas působilo zdravotní problémy, ale ve svých soukromých kajutách měla posádka ráda pohodlí, a co nejvíce je přizpůsobovala svým rodným světům.
Chris si položil nohy v těžkých botách na vedlejší sedadlo a ušklíbl se při představě, že si do něj za pár hodin sedne bratr Aeiie. Dávno se naučil dávat si pozor, aby se jeho představy nezhmotňovaly. Když si něco představil jen letmo a příliš se tím nezabýval, nic se nedělo, jen se tím nesměl nechat unést. Kapitán byl celkem chápavý, ale zbytek posádky a hlavně první důstojník těžce nesli některé Chrisovy myšlenkové výstřelky.
„Tak co to tady máme?“ zamumlal si Chris sám pro sebe, založil si propletené prsty v týle a podíval se na monitor se situací v okolí lodi. Několik zbloudilých kamenů mu nedělalo starosti, už byly dávno proskenované ze všech stran a jejich trajektorie se Trhlině vyhýbaly v dostatečné vzdálenosti. Na rozdíl od vnímajících bytostí se kusy kamení a ledu nebezpečným oblastem vždy vyhnuly.
Chris zívl a zavrtěl se v křesle. Služba se blížila ke konci a už se těšil, až zapadne do brlohu, jak říkal své kajutě. Pootočil hlavu, aby zkontroloval další senzory, a v tom okamžiku mu nohy sletěly dolů a seděl vzpřímeně s tělem napjatým a zatajeným dechem. Ruka se mu vznášela nad tlačítkem přivolávajícím velícího. Kapitán a první důstojník neměli klasické služby, jako ostatní členové posádky, ale střídali se v záloze, když bylo potřeba Rozhodnutí. Nikdo kromě nich dvou nemohl zbloudilou loď nebo energetického cestovatele poslat jiným směrem. Chris strnul. Napadlo ho, že povelu nebude zapotřebí, protože to, co se objevovalo na obrazovce, nebylo nic, co by chtělo projít na druhou stranu Trhliny. Přesto z toho nemohl spustit oči.


Na druhé straně…

…Trhliny byla Průrva.

I tam Hlídka střežila hranici a Flotila do ní podle svých kritérií vybírala ty nejlepší lodě a posádky.
Iekaiakei byla nejmladší členkou Hlídky a považovali ji za jednu z nejlepších. Intuici a empatii měla rozvinutou na tak vysokou úroveň, že i staří harcovníci tiše vzdychali nad tou nádherou, když při simulacích pouhou letmou myšlenkou obracela ty nejzatvrzelejší odpůrce i speciálně vycvičené agenty na cestu mimo oblast Průrvy do vedlejší dimenze. Její napojení bylo bez znatelných kolísání a dokázala je udržet několik jednotek středního času, což bylo více než dostačující, vždyť kapitáni a první důstojníci Flotily dosahovali v průměru sotva jedné střední jednotky. Takové výkony běžně stačily na bezproblémový průběh Hlídky, všechno nad jednu střední jednotku byl vysoký nadstandard.
Iekaiakei měla před sebou zářivou budoucnost… kdyby. Ano, to osudové KDYBY se objevilo pokaždé při nalezení jedince vhodného do Hlídky. Její schopnosti musely být vyváženy nějakým nedostatkem, aby kompenzovaly nadprůměr. V tomto případě se jednalo o jistou roztěkanost a nesoustředěnost v praktických záležitostech. Sloužila v Hlídce už pár časokruhů, ale na význačnější post se nedokázala propracovat. Pokaždé, když zastavila zbloudilou nebo neznalou loď, dokázala ji myšlenkou udržet na místě, ale pokyn k přesunu, zvaný Rozhodnutí, musel přijít od vyšších šarží. Když ji nechali se zastaveným plavidlem naložit podle jejího uvážení, poslala ji příliš blízko hvězdy, k jícnu bílé díry nebo do jiné anomálie, ze které ji Flotila jen horko-těžko dostávala a platila tučné odškodné. Iekaiakei nad tím krčila útlými rameny a obhajovala se tím, že nebezpečná oblast byla nejvhodnější pro stabilizaci duševní pohody lodě, vyléčení vyrážky některého člena posádky nebo z jiných nepodstatných důvodů.
Zůstávala částí běžné posádky a všechna Rozhodnutí byla na jejích nadřízených. Nestěžovala si. Při směně nechávala svoje schopnosti volně proudit a často zachytila i plavidlo daleko z dosahu Průrvy, které se na rozkaz kapitána chystalo přiblížit nebezpečně blízko. Jako řadový člen vyčnívala, ale samostatně mohla pracovat jen s omezeními, která jí bránila v postupu.
Práce ji brzy přestala uspokojovat a stala se z ní rutina. Nikdo nevěděl, že si našla nový cíl svých zájmů a Hlídku využívá k jeho splnění. Toužila zjistit, jak vypadá vesmír za Průrvou. Nechtěla se tam dostat fyzicky, chtěla přes zlom zaměřit svoji mysl a porozhlédnout se. Aspoň na kousek, říkala si při přeprogramovávání poškozené sondy, kterým se zabývala každou volnou chvíli. Zaznamenat pohyb lodi za Průrvou a nahlédnout za horizont jiné dimenze tak, aby to stálo za to, to byly dvě různé věci. První z nich zvládla sama, ale k té druhé potřebovala pomoc techniky. Sledovat chvilku malou stříbrnou jehličku na divném černém pozadí za hranicí Průrvy bylo krajně neuspokojující a zvědavost ji týrala o to víc. Poškozená sonda byla vhodným nástrojem, jak usměrnit a rozšířit pohled. Brala si ji i na můstek pod záminkou, že se ji snaží opravit. Kapitán hlídkového plavidla ji upozornil, že není vhodné zabývat se jinou činností při službě na tak důležitém postu, ale věděl, že Iekaiakei je schopná uhlídat svěřený prostor a vyvíjet přitom nejrůznější činnosti, takže jeho výtka nezněla moc přesvědčivě, a sonda se pravidelně povalovala na nevyužívaném stanovišti. Iekaiakei s jejím programováním nepospíchala. Času měla podle svého přesvědčení dost, vždyť jí čekalo ještě dlouhých šedesát časokruhů do vystřídání jejich lodi na hranici. Do další služby odcházela s úsměvem a dovolila si pár tanečních krůčků, než zjistila, že ji sleduje první důstojník a jeho široký čelní lalok se kaboní.
Počkala, až si byla jistá, že je na můstku sama, a pak si svoji směnu užívala po svém. Nic se nedělo, první důstojník i kapitán byli ve svých ubikacích, lačně nasávali domovské plyny a nehrozilo, že by ji šli zkontrolovat, pokud by nespustila poplach, tak si promítala představy, které ji právě napadaly. Tentokrát to byly krajiny. Vzpomínala na Stopkové hory, kde bydlela babička, na Hladkou vodu, kterou kdysi navštívila, a na spoustu dalších míst. Vůbec jí nevadilo, že se její vize promítají na stěny kajut celé posádky její lodi, a zřejmě by jí bylo jedno i to, že rozebraná sonda pohozená na opuštěném pracovišti vysílá signál ven z lodi a právě teď míří Průrvou do jiného vesmíru.
Iekaiakei tanečním krokem přeběhla můstek a na cestě zpět se naklonila u každé obrazovky, vrhla na ni letmý pohled a hned zase pokračovala dál.
Sonda na stole tichounce pípla. Přenos zachytil vzdálenou stanici a vracel její obraz. Iekaiakei se podařilo ji nastavit na převrácené hodnoty vedlejšího vesmíru, ale její původní chyba, pro kterou byla vyřazena, nikdo neopravil, takže uvedené souřadnice nesouhlasily se skutečností a zkreslovaly všechny ostatní údaje.
Iekaiakei se dostala do původního postavení, udělala piruetu a zůstala stát s jednou paží nad hlavou a druhou před sebou ve výši pasu. Prudce oddechovala a oči upírala přímo před sebe. Ještě dva dlouhé nádechy a mohla pokračovat.
Vypnula se, zvedla nad hlavu i druhou ruku a prsty nad sebou uzavřela pomyslnou stříšku. Vybrala si cíl, kam se chtěla dvěma skoky dostat, a odrazila se. Vyletěla do vzduchu, jednou nohou švihla před sebe a natáhla ji do dálky, druhá, pokrčená, jí vzadu vylétla až k rukám a špičkou se dotkla spojených prstů. Druhý skok neudělala. Z reproduktoru u jedné obrazovky se ozval výkřik, který ji srazil k zemi a přinutil zaujmout profesionální pozici s rukama zkříženýma před obličejem.
„Ne, prosím, neschovávej se,“ ozvalo se z reproduktoru. Opatrně zamžourala do obrazovky a ruce jí klesly. Nebyl to nikdo z velení Flotily.
„Jsi tak krásná. Nikdy jsem nic takového neviděl. Odkud jsi?“ zněl hlas dál.
Naklonila se, aby lépe viděla, a dlouhé řasy se jí vyděšeně zatřepetaly. Tvář na monitoru se nepodobala ničemu, co kdy viděla. Husté tmavé vlasy toho tvora už před nějakou dobou přerostly krátký sestřih a na koncích se začaly mírně vlnit, oválná tvář končila hranatou bradou a tmavé oči byly únavou zapadlé hluboko v důlcích, čímž se ještě zvýraznil už tak dost mohutný nos. Stín na bradě a tvářích značil dvoudenní strniště vousů. Iekaiakei si dlouze prohlížela nový exponát a přemítala, jestli je to nový člen jejich posádky nebo někdo, kdo se chce dostat na druhou stranu Průrvy. Doufala v to první, protože tvor vypadal velice zajímavě.
„Jsi z hlídky?“ vypálila takovou rychlostí, že se automatický překladač zakoktal. Po váhavém souhlasu se nadšeně usmála. „To jsem ráda,“ řekla procítěně. Mrkla na údaje o poloze. „Jsi trochu z kurzu, doletím si pro tebe.“


Obrazy

Chris uchváceně pozoroval přenos kdoví odkud. Ruka nad tlačítkem přivolávajícím pomoc mu klesla a zůstala klidně ležet na hladké desce vedle fialově blikající boule alarmu.
Bez přemýšlení poslal obraz z malého monitoru na centrální obrazovku v čele můstku a pohodlně se opřel do křesla, aby si vychutnal vysoké hory s vršky pokrytými jemně zeleným sněhem, které vyrůstaly jako nějaké rostliny na od pohledu křehkých stoncích. Zaváhal, jestli to nejsou opravdu rostliny, ale pak na svahu jedné z hor uviděl kupolovitou stavbu a známky činnosti v okolí. Stonky hor vyrůstaly z vysokého lesa a směrem vzhůru se rozšiřovaly, až se spojily do jednolitého pohoří. Sníh na okrajích odtával a mnoha tenkými vodopády napájel mohutnou řeku, která se klikatila lesem mezi stonky. Ve světle bílo-zlatého slunce se kolem celého pohoří chvěly duhy.
Než Chris pochopil celý obraz, vystřídal ho jiný: Absolutní rovina bez nejmenšího zvlnění se táhla na všechny strany a poutala svojí tmavorudou barvou proti modravému pozadí. Chris měl pocit, že na tu dvoubarevnou nehybnou plochu zírá neskutečně dlouho a stejně mu něco uniká, když se na okraji obrazovky zvedl nachový vír. Jeho trychtýř se nejprve zúžil a ve výšce se znovu rozšířil jako obrovské přesýpací hodiny. Vršek víru se začal roztahovat do stran. V dálce se objevil další trychtýř a jeho horní strana se spojila s prvním vírem. Za krátký čas byla spodní i horní část obrazovky červená a v modrém pozadí se vypínaly blízké i vzdálené trychtýře. Chris mrknul. Za ten okamžik víry zmizely a rudá obloha padala k rudé zemi taky rychle, až vykřikl a zvedl ruce. Na obrazovce ležela temně rudá pláň bez jediné vlnky pod světlou oblohou a nic nenasvědčovalo tomu, že tam před pár vteřinami zuřily divoké hurikány, které zvedly tmavou hmotu k nebesům.
Chris cítil jak mu silně buší srdce. Byl rád, že se před ním objevila úplně obyčejná temnota vesmíru tečkovaná vzdálenými hvězdami. Užíval si známý pohled a přemýšlel, čím ho minulý obraz tak rozrušil. Znal mnoho různých světů, některé ještě mnohem podivnější, ale žádný na něj nezapůsobil tak silným dojmem. Potřeboval se uklidnit. Zadíval se na oblohu a začal hledat známá uskupení, která vídal dlouhé hodiny své služby, ale nemohl se orientovat. Pozice hvězd neodpovídaly ničemu, co kdy na obloze viděl. Tichý smích ho vytrhl ze zkoumání a tiché slovíčko – omlouvám se – znělo jako ze snu. Už měl pocit, že se mu něco zdá, a začal si v duchu nadávat, vždyť usnout při hlídce byl jeden z nejhorších prohřešků, když se vesmír zbarvil na světlý okr a v něm zářily hvězdy jako barevné démanty. Pak obrazovka potemněla, a když se znovu rozjasnila, byl na ní můstek cizí lodi a bytost, nad kterou Chrisovi zcela nepokrytě spadla čelist, a v koutku úst se mu objevil pramínek slin.
Dívka s tak útlým pasem, až se skoro ztrácel, dlouhými údy a výrazným pevným poprsím stála v rohu obrazu s rukama nad hlavou. Vyskočila do výšky a odvířila na druhý konec místnosti. Chris stačil sledovat jenom několik švihnutí dlouhým ohonem zlatých vlasů stažených vysoko na temeni a přesto dosahujících téměř k zemi a neuvěřitelnou délku štíhlých prstů spojených nad hlavou, než se dívka zastavila a on zaznamenal podlouhlý obličej se špičatou bradičkou a malým zvednutým nosíkem nad plnými rty. Otevřela dokořán veliké oči zarámované dlouhými černými řasami a Chris se ztratil v jejich barvě průzračně modrého horského potoka.
Bezděčně vykřikl a vztáhl k ní ruce. Hned toho litoval, protože dívka se lekla a zakryla si obličej pažemi. Polknul a přinutil se promluvit uklidňujícími slovy, aby se přestala skrývat. Chvíli váhala, ale nakonec ruce spustila a celou obrazovku vyplnil její obličej. Uvědomil si, že i ona vidí jeho a přejel si rukama po tváři, aby smazal aspoň část vytržení, se kterým na ni zíral.
Chris si nepamatoval, co přesně si řekli, jen to, že chtěla tu samou věc, jako on. Setkat se. Byl by blázen, kdyby protestoval.


Dotyk

„Ne!“ vykřikl Eganotropikus. Už nějakou dobu stál Chrisovi za zády a sledoval, co se děje. Na rozdíl od mladšího kolegy si nechal vyjet přesné souřadnice druhé lodi a věděl, kde se nachází. Že to neudělal Chrisnebomerlin, to by dokázal pochopit. Byl v Hlídce příliš krátkou dobu a ten tvor na druhé straně pro něj měl zřejmě velké kouzlo primitivní přitažlivosti, aby dokázal racionálně uvažovat. Alespoň zůstával s lodí na místě. Ale že na druhé straně nebylo ani tolik soudnosti, jako na hlídkové lodi osm, to byla tak obrovská chyba, že pro ni neměl pojmenování. Se zděšením pozoroval, jak Iekaiakei odklání svou loď od původního kurzu a míří přímo k nim.
Za dívkou se objevila vysoká postava, kterou Eganotropikus odhadl na kapitána plavidla. Postava hrábla na ovládací pult, ale už bylo pozdě. Oba velitelé se na sebe vyděšeně zadívali. Tolik tisíciletí se jim dařilo ochránit hranice před všemi nezodpovědnými piloty a dobrodruhy, a teď dva pobláznění mladí způsobí to, čemu bránily celé flotily několika vesmírů.
Černá koule hlídkové lodě s Iekaiakei se dotkla trhliny mezi světy a znehybněla.
Eganotropikuse napadlo, že kapitán zastavil loď včas a hmotný a antihmotný vesmír zůstaly neporušeny.
Pak se na přední části kulatého plavidla objevila malá vlnka a v kruhu se od ní vzdalovala. Za ní se zvedla větší a mnohem rychlejší vlna. Rozlévala se Trhlinou a mohutněla.
„Ale ne,“ vydechl Chris.
Obě hlídkové lodě pohltil prvotní výbuch střetu dvou protikladných světů a vzápětí se další exploze jako hořící stěna hnaly desítkou nejbližších vesmírů.

Kyselinová mlhovina Tatof se zavlnila a zhnuseně vyplivla malý vesmírný skútr. Byl slátaný ze všeho možného, sotva držel pohromadě a většina jeho částí byla prolezlá děrami jako ementál. Přesto v sobě dokázal udržet zlomek dusíkatokyslíkové atmosféry a vepředu mu jako zlostné oko zářil silný bílý reflektor.
Za kniplem seděl kapitán Dablár. Celou svoji posádku, pasažéry i samotnou loď Filek pohřbil v tom věčně hladovém kyselinovém chřtánu, ale podařilo se mu přežít. Dlouhé šedivé vlasy mu ve zcuchaných chomáčích poletovaly kolem hlavy a jediné vidoucí oko mu zářilo stejně nezkrotnou divokostí a touhou po pomstě, jako světlo jeho skútru. Druhé oko zakrývala klapka vyrobená z kávové lžičky.
„Hlídková loď pět,“ zaševelily jeho bledé rty a pomocí sekáčku na led a sady golaklíčů určil správný směr k Trhlině. Pootočil svoji miniloď a nevěřícně vypoulil jediné oko. Rychlostí světla se na něj řítila ohnivá zeď nicoty.


Krásný rok 2018 plný pohody a štěstí

:sunny:

Aiwendill Uživatelský avatar
Brigadier General
Brigadier General

Příspěvky: 3086
Bydliště: Telerush Var
Pohlaví: Muž
Odpovědět s citací
 
Brrrr, tak depresivnu poviedku som uz dlho necital... a este s takym koncom...tss tss tss :pst:
Najlepší štvornohý priateľ človeka je posteľ...

andoriel Uživatelský avatar
Major
Major

Příspěvky: 1753
Bydliště: Praha
Pohlaví: Žena

Odpovědět s citací
 
Vždyť to byla legrace, Aiwe :D
Zvlášť, když na závěr Dablár viděl, jak se k němu rychlostí světla žene ohnivá stěna :rflmao:
Děkuju

:sunny:

Aiwendill Uživatelský avatar
Brigadier General
Brigadier General

Příspěvky: 3086
Bydliště: Telerush Var
Pohlaví: Muž
Odpovědět s citací
 
Mne bol sympatický a preto sa mi nepáčilo, ako dopadol... :jako:
Najlepší štvornohý priateľ človeka je posteľ...

Odeslat nové téma Odpovědět na téma
Předchozí

Zpět na Dokončené povídky