Pro pokec, nebo vaše dotazy jsem vytvořila na Discordu skupinu, přidat se můžete zde: https://discord.gg/aZCahpwdZa

Obsah fóra FanArt Vaše povídky Rozepsané/Nové povídky StarGate: Intervention - 12.1.2021 - FINÁLE

StarGate: Intervention - 12.1.2021 - FINÁLE


Odeslat nové téma Odpovědět na téma
Sice je to prozatím teprve půlka 1. série...ale za optání člověk nic nedá :) CO JE PODLE VÁS LEPŠÍ

StarGate: Enemies
5
10%
StarGate: Intervention
23
48%
StarGate: I + E Shodně :D (na přání)
20
42%
 
Celkem hlasů : 48

kasparova655365 Uživatelský avatar
Administrátorka
Administrátorka

Příspěvky: 1805
Bydliště: Šumperk
Pohlaví: Žena
Skype: kasparova.martina1

Odpovědět s citací
 
Tak nauč psát capardíka a půjde vám to oběma hodně rychle :write: :write:
Svatyně pro všechny, to není jen tak prázdné slovo
Obrázek


pal Second Lieutenant
Second Lieutenant

Příspěvky: 1007
Bydliště: Nottingham, UK
Pohlaví: Neuvedeno
Odpovědět s citací
 
Po velmi dlouhe době jsem si otevřel tuto povídku stáhnul pdf přečetl a konec konci dosti neotřelé. Schůzi v neznámé galaxii. OK mohu zapojit svoji fantazii jak to může být dal. Bylo by ale vhodné dát sem ty napsané části co jsou, capart už je určitě ve věku kdy by mohl i kreslit ilustrace ke kapitolám které můžou být pedčítány místo pohádek na dobrou noc. Na trčí ci jiné části netrvám. Jen rozdělaná práce by se měla dodělat.
Za kazdym vzestupem civilizace stala vira, za kazdym padem nabozenstvi. Neni nic horsiho jak negativni mysleni, zarlivost, zavistive ci jine negativni reakce pro zniceni zivota. Proto je treba myslet a konat pozitivne a s laskou.

Daedalos304 Uživatelský avatar
Major General
Major General

Příspěvky: 3867
Bydliště: Boskovice
Pohlaví: Muž
Odpovědět s citací
 
Zdravím :) , po dlouhé době pracovního a osobního vytížení jsem se začal pomalu prokousávat druhou sérií (spíše jen přečtení - žádné korekce děje a hloupostí, kterých jsem se v případě psaní dopustil - na to opravdu není prostor, ani chuť). Nicméně jsem slíbil, že 2. řadu zveřejním a sliby se mají plnit. Čili pomaličku, polehoučku začnu přidávat nové díly (ne pravidelně, jak to vyjde - ale minimálně s týdenním rozestupem :) )

Tak snad i toto nedotáhnuté pokračování uvítáte a bude se líbit. :)

1. Díl (Nový den – New day)


Mléčná Dráha, Omega, 22. Května 2010
Prošedivělý, téměř holohlavý šedesátník robustnější postavy, nervózním těkavým pohledem sledoval jeden z monitorů ve své nové kanceláři. Ta, co chvíli pípla, oznamujíc nové informace, jež pečlivě sledoval. Snažíc se uklidnit, založil své ruce za hlavu a pohupoval levou nohou na špičce měkčí boty. V duchu se modlil a po očku sledoval vedlejší monitor, na němž běžela simulace zobrazující stahování dat, která se zálohovala a přehrávala do asgardského jádra umístěného v mohutných prostorách podzemní základny, v níž se ještě stále pracovalo, a dodělávaly se do dnešní doby nejméně důležité nedodělky. Elektrikáři pobíhali sem a tam a montovali menší osvětlení na místa určená samotnými obyvateli základny, po níž už několik týdnů běžel dotazník zjišťující slepá místa a nedostatky, které by bylo třeba napravit. Konečně však obrazovka blikla a namísto obyčejného modrého pásu se objevila tři čísla doprovázená dennodenně používaným symbolem.
„No aspoň něco,“ konečně generál promluvil a opět jeho pozornost zaujala původně sledovaná obrazovka.
„Penny, měla byste se přemístit na základnu,“ prohodil otevřenými dveřmi na sekretářku, která ještě skartovala nejnutnější složky, v nichž Omega uchovávala pro Zemi důležitější data o nových výzkumech vedených na tomto stanovišti.
„Ale ještě nejs…“ nenechal ji generál domluvit a osobně se postaral o to, že jeho sekretářka nastoupila do výtahu, který ji svezl o několik pater níže, kde přestoupila do dalšího výtahu, který aplikoval stejnou strategii, jako předchozí, což její přesun lehce brzdilo.
Teď už ale byla v bezpečí a Frank Brown se mohl s klidnější hlavou vrátit do své pracovny, kde na něj čekala naleštěná zbraň a na míru ušité vojenské vybavení, jež mu dovolovalo mnohem pohodlnější pohyb, který byl s přibývajícími lety a kily stále těžší a těžší. Perfektní vzezření malého Asgarda už na generála čekalo v jeho kanceláři, kde ještě stále a nyní čím dál častěji pípala jedna z obrazovek monitorující stav štítu obklopujícího celou kolonii a nejnutnější přilehlé okolí.
„Generále, štít už delší nápor nevydrží. Avšak podle mých výpočtů by lodě letící k Omeze měly dorazit během nejbližších třiceti minut,“ alespoň lehce potěšil převlékajícího se příslušníka amerického letectva.
„Díky Freyre,“ mrknul na asgardského vědce, který se nyní snažil udržet kolabující bublinu, co nejdéle to půjde, i když už mu docházely nápady, jak toho docílit.
„Freyre, informuj prosím jednotlivé velitele raketových baterií, FISTů a letek 302jek, aby se připravili,“ snažil se veškeré podřízené jednotky uvést do stoprocentní připravenosti.
Freyrův hologram se rozplynul a na jeho místě zůstalo jen pohasínající světlo. Brown zapnul pásek, oblékl si neprůstřelnou vestu vyztuženou měkkými několik centimetrů širokými triniovými pláty, které mnohem efektivněji zabraňovaly energetickým zbraním průnik na samotnou pokožku těla. Několika popruhy upravil volnost, případně těsnost, a když měl ten nejlepší pocit, zasunul do kožené pochvy svoji příruční zbraň a do dlaní uchopil rychlopalnou M4ku, do níž zasadil zásobník, pročež si do spodních kapes na vestě zasunul ještě pět samostatných náhradních zásobníků. Pro všechny případy zasunul na své místo i velký na zakázku vyrobený nůž a několik výbušných granátů, kterými byl vybaven každý obranyschopný voják. Zrovna v pravou chvíli pohlédl skrz okno, když se mohutný, téměř osm hodin držící štít rozblikal a s posledním direktem coilgunového náboje zkolaboval.
„A je to tady,“ řekl si spíše pro sebe, když se proti výsadkovým lodím zvedlo z pozemských pumovnic několik desítek lehčích verzí toliko využívaných raket země-vzduch.

Janusova základna
Nedávno sestoupivší Antik si právě hrál s Johnovým jumperem, který levitoval jen několik decimetrů nad zemí, aby se pod něj Janus bez sebemenších problémů vtěsnal. S nevšedními druhy nářadí se vrtal v energetickém vedení tohoto zeleného plavidla, v němž po delší době opět uslyšel dunění vojenských bot. Janus zvednul hlavu a pohlédl skrz mezeru pokrčených nohou, když se přes spodek hrany jumperu vynořila rozčepýřená hlava tmavovlasého plukovníka, který ještě před malou chvílí spal jako dudek.
„Právě včas, plukovníku,“ pohlédl na své příruční zařízení zobrazující blikající nuly.
„Včas na co?“ pročísnul čupřinu na své hlavě, v níž mu třeštilo jako po posledním novoročním flámu.
„Bolest za chvíli přejde,“ vměstnal se na krátkou chvíli do Johnovy hlavy, než jej svojí zatvrzelostí vypudil.
„Zlepšujete se,“ prohodil směrem k Johnovi kompliment, zatímco se soukal zpod jumperu.
„Včas na co?“ zopakoval svoji otázku, přičemž se mu začalo matně vybavovat několik informací před posledním nechtěným usnutím: „Tak moment,“ zarazil se u posledního obrazu, na nějž si vzpomněl: „Ty všiváku,“ chytil Januse za límec a silně ho udeřil do obličeje.
Bohudík pro Januse se Sheppard nadále ovládnul a pustil jej ze svého sevření.
„Vím, že je to těžké, ale takhle je to lepší. Navíc zde máte pro koho žít,“ ladně upozornil na skutečnost, že o několik místností dále spí jeho dcera.
„Co je lepší?“ ozval se z druhého konce haly oběma mužům známý hlas, který nepatřil nikomu jinému než generálu O’Neillovi: „Co je lepší?“ zopakoval svoji otázku, na níž nechtěl nikdo z nich odpovědět.
Místo toho Janus přešel k vrávorajícímu Jackovi, podepřel ho a pomohl mu na rampu jumperu, kam se mohl pohodlně usadit, aby mu mohl Janus předat informace, jako to před několika hodinami udělal Johnovi.
„Počkat, kde to jsem?“ vzpomněl si na moment, když se probudil neznámo kde, přičemž na něj civěla malá holčička s malým, stále roztomilým štěnětem hnědého labradora.
To už Janus přiložil ruku na Jackův spánek a začal mu předávat veškeré důležité informace, po nichž tak toužil. Procedura trvala jen pár vteřin, ale Jackovi to připadalo jako hodiny a hodiny proseděné před plátnem, kde se promítaly Janusovy vzpomínky. Když se konečně vzpamatoval a mozek zatřídil veškeré informace do správných škatulek, Jack se odrazil od rampy jumperu, svalil Januse na zem a s šíleným amokem začal Januse mlátit hlava nehlava.
„Ty…jeden…zasranej…parchante…“ bušil do Januse, než jej John chytil za ruku a snažil se jej zastavit, což Jacka ještě více rozlítilo, praštil Johna loktem do tváře a znovu se pustil do Januse, z jehož rozbitého obličeje začala stékat hustá červená krev, která pod ležícím tělem vytvořila zvětšující se kaluž.
Ani jeho telepatická obrana mu nepomohla, když se mu nepodařilo dostat do Jackovy hlavy, kterou jakoby nevědomky úpěnlivě bránil.
„Pros…“ snažil se jej Janus zastavit.
Sheppard se konečně dostal Jackovi na kobylku, chytil mu obě ruce a odtáhl jej od zmláceného Januse, k němuž odněkud přiběhlo malé štěně s cupitající Gaiou za zády. Ta ani chvíli neváhala, přiložila své ruce k Janusovi a začala jej svými schopnostmi léčit.
„Pusťte mě, to je rozkaz,“ křičel vyčerpaný Jack někam za svoji hlavu, kde cítil Johnův teplý dech.
To už ale nemusel, Janusovi rány byly zaceleny a s Jackovou otevřenou myslí už nebyl problém se mu konečně dostat do hlavy.
„Omlouvám se, ale nešlo to jinak,“ znělo Jackovi v hlavě, což jej přivádělo k šílenství.
„Vypadni z mé hlavy,“ vyprostil se z Johnova sevření, ale nemohl už Janusovi ublížit, když před ním stála malá nevinná holčička, která po Janusově záchraně těžce oddechovala.
Jack jen praštil do otevřené rampy a lehce vrávoravou chůzí se vypotácel pryč z hangáru.
„Něco podobného jsem očekával i u vás plukovníku,“ myslel Janus, že si tímto stavem projde hned dvakrát.
John jen zatnul pěst a zuby, ale i to Janusovi stačilo, aby poznal, že je na něj John naštvaný a zastavil Jacka jen kvůli Gaie.
„Děkuji,“ poděkoval Sheppardovi, který se vydal za Jackem.

Kolonie
V záři transportních světel se na mnoha místech po celé kolonii objevily vojenské jednotky aschenské konfederace. Ty během několika okamžiků usmrtily pobíhající civilní obyvatele a spolu s nimi i několik obránců, kteří nastavovali svá vlastní těla v domění, že se jim podaří situaci změnit. Jediný, kdo však v danou chvíli mohl jakkoli pomoci, byl zaneprázdněný Freyr, jenž hned na několika frontách zároveň, posílal rematerializované aschenské vojáky zpět do vesmíru, tentokrát poblíž obrovských kolosů jejichž operátoři nevěřili svým očím.
„Hotovo, generále,“ objevil se poblíž Franka Freyr, který po delší době řádně zatížil jádro.
„Výborně, příště prosím o okamžitou reakci, nechci ti příkaz dávat dvakrát,“ vztyčil ukazováček a sledoval přikyvujícího Freyra.
To už se v samotném středu zhmotnila těžká technika, která vztyčila své štíty, což Freyrovi zamezilo v přístupu a možnosti transportovat ji pryč. V tom se poblíž jednoho z kolových tanků, které v mnohém připomínaly pohyblivé FISTy zhmotnilo několik vědců se svými kufříky a velkým, ne příliš vzhledným podstavcem, v němž svítil poměrně zmáný artefakt.

Můstek Punitoru
Velitel nejmocnější aschenské lodě právě vstupoval na můstek, kde jeho zástupce úspěšně vytvořil předmostí ve středu kolonie a využil nepozornosti okrajových jednotek, které tak neměly šanci si všimnout světel v nedalekém lese.
„Molleme, jak jsme na tom?“ zastavil se hned u první holografické mapy, kde byl znázorněn postup aschenských jednotek.
„Prototyp prozatím funguje podle předpokladů, a dokud bude v antickém zařízení energie, máme stabilní a ničím neproniknutelný štít,“ vychvaloval koncept svého návrhu, který byl pro operaci na Omeze klíčový.
„Neproniknutelný?“ vysmíval se tomuto označení, narážejíc na jedinou zbraň, která mohla tímto typem štítu projít, pokud by byl naprosto přesně nakalibrován.
„Kdyby mohli, už by jej dávno zničili,“ vrátil míč na velitelovo hřiště, který uznale kývl a nadále se věnoval plánování na holografické mapě na níž v centru města a v nedalekém lese přibývalo blikajících teček.
„Nějaké možnosti, jak vyřadit jejich transportní systém?“ otočil se ke svým podřízeným, kteří sledovali velké množství dat, která se týkala i lokalizace transportních zařízení.
„Podle údajů ze senzorů jsou transportní možnosti pozemšťanů téměř nekonečné,“ všímal si signálů, které přicházely téměř odevšud.
„Zaměstnáme je, ať naši lidé střílejí na vše, co se hýbe a nízko-energetickými salvami jim počechrejte vršky budov, nebudou mít potom tolik času věnovat se našim jednotkám!“ vydal jeden z posledních rozkazů, než odešel do holografické místnosti.

Janusova laboratoř
Prošedivělý generál právě zíral do jedné z rostoucích chodeb, když se k němu přiblížil druhý z příslušníků amerického letectva. John pohleděl tím samým směrem, jímž se díval Jack.
„Díky,“ prohodil O’Neill nepřítomně a vydal se právě rostoucí chodbou do jedné z místností.
Jack vstoupil jako první následován svým „kumpánem“. Průměrně veliký pokoj oba zaskočil. Krom obyčejného antického vybavení měl tento pokoj i malou postel vedle níž dorůstal malý pelech pro Parvu.
„Co tady kruci dělá a kde vzal to malý dítě s roztomilým psem?“ snažil se zůstat klidný, ale ještě pořád z něj John pociťoval doznívání předešlého sporu.
„Vyhnali ho a to dítě…“ chvíli přemýšlel, jak to podat: „To dítě je vlastně moje,“ zaskočil Jacka, který se s nevěřícným výrazem podíval na škrabajícího se Johna.
„Bože můj, jak dlouho jsem byl mimo?“ došlo mu až teď, že to dítě má minimálně čtyři roky.
„Pár týdnů,“ uklidnil Jacka.
„Pár týdnů a?“ ještě stále nechápal, jak by za pár týdnů mohla Johnova dcera, tak rychle vyrůst.
„Jen pár týdnů...s Gaiou je to trochu komplikovaný…“ poškrábal se na zátylku snažíc se donutit generála nešťourat se v minulosti.
„Jak se sem dostali, my vysvětlíte potom. Teď mi řekněte, kde to jsme?“ podíval se po pokoji a svým typickým postojem Johnovi naznačil, že tohle jako SGC nevypadá.
„Jo aha,“ usmál se John, když si uvědomil, jak musí být Jack zmatený.
„Jsme na Omeze. Janus má na druhé straně planety, tuhle…malou základnu.“
„V tom případě nechápu, proč jsme ještě tady,“ povzbudil Johna a vyrazil zpět do hangáru, kde se Janus ještě stále šťoural v jumperu.
Malé štěně kolem něj poskakovalo, a když mohlo, oblízlo mu obličej, čímž jej na oba příchozí upozornilo. Lehce zakrvácený Antik se vysunul zpod vesmírné lodě a postavil se přímo před Jacka, dávajíc mu najevo, že se ho nebojí a že si za svým rozhodnutím stojí.
„Vím, že si myslíš, že to cos udělal, bylo správně…ale mám pro tebe překvápko…nebylo,“ díval se na Januse jen z několika málo centimetrů, po čemž jej odsunul a vyskočil do jumperu, v němž mu Janus nechal zcela novou na míru vyrobenou vestu.
„Budete ji potřebovat,“ připomněl Johnovi to, na co si po probrání nevzpomněl.
Jack absolutně nechápal, ale Johnův výraz dával vědět, že něco není v pořádku.
„Do hajzlu…Omegu napadli Aschenové,“ plácnul se do čela a v duchu si nadával, že na to úplně zapomněl.
Jack se s rudnoucím obličejem otočil na Januse a mezi zuby dokázal procedit jen jedinou větu.
„Zase další překvápko?“
Janus Jackovu poznámku přešel a skočil za ním do jumperu.
„Plukovníku, ve volném čase jsem na jumper přimontoval nové zbraně. Drony jsou dost limitující,“ přiložil ruku na panel, přičemž se kromě motorů vysunuly i dva kanony.
„Hustý,“ odběhl si John prohlédnout nové hračky, s nimiž si mohl hrát.
„Jsou založeny na těch, které vám Noxové poskytli ve své databázi,“ vysvětlil účel i sílu.
Jack se podíval na Januse, který věděl, co bude následovat.
„Díky,“ s obrovským sebezapřením ocenil Janusovi snahy a sedl si na vypolstrovanou sedačku, kde se začal soukat do bojové výzbroje.
„Až skoncujete s Ascheny, zastavte se za mnou, generále, dlužím vám vysvětlení,“ využil ještě krátkého momentu, než se dveře zavřely a jumper díky výtahu vyjel na povrch.
Odtud už John mohl s čerstvě naleštěnými zbraněmi vyrazit do boje, který se v kolonii pořádně zostřil.

Kolonie
Mohutný, antickým emitorem vytvořený, štít obepnul velký kus středu města, v němž se, co chvíli rozzářilo žluté světlo transportujíc z lodí na orbitě zásoby pro boj, včetně samotných jednotek, které byly na tento moment perfektně připraveny. Snad ze všech stran se na onen štít snášela rozličná palba všemožných zbraní ať už pozemského, cestovatelského, jaffského nebo serrakinského původu. Všechny mířily do jednoho místa, ale účinek byl nulový. Ani jedna jediná fluktuace značící snížení síly, která by postupně vlévala novou krev do morálkou zdecimované armády.
„Kurva fix, co to je za štít,“ klel Brown, jako když tiskne, když se mu nad hlavou prohnalo několik pozemských stíhačů, kteří průhledně čirý štít pokropili svými raketami.
Ty v obrovském očekávání strhly veškerou pozornost obránců, neboť se čekalo, že jako jedny z nejsilnějších udělají se štítem krátký proces. Mnohabarevné exploze kvetly na vykreslujícím se štítu, ale stejně jako v předchozích případech nebyla očekávání naplněna.
„Nemá to cenu,“ křičel přes obrovský hluk kanadský vědec, který ještě před malou chvílí obýval prostory antického města.
Se zavázanou nohou seděl za jednou ze zábran, přes níž Ronon kropil štít v domnění, že bude jeho zbraň fungovat.
„Slyšíš? Nemá to cenu,“ zastavil Ronona, který se na chvíli zamyslel, přestal mířit na štít a poslechl si Rodneyho připomínky.
„Ten štít je ten samý, kterým byla chráněna Atlantida. A pokud moje „hračka“ ukazuje správně, je ve středu toho všeho ZPM,“ ukázal Rononovi data, kterým ani za mák nerozuměl.
„Takže…?“
„Takže tím štítem nic neprojde, kromě přesně upravených dronů, které už Omega nemá,“ vysvětlil Rodney a přemýšlel, co by se dalo dělat.
Bohužel se i s Rononem a Teylou museli klidit, když těsně před zábranu dopadl jeden ze silných energetických pulsů, jimiž aschenské mobilní tanky kropily okolí.
Piloti 302jek udělali rychlou otočku a další várkou zatopili aschenským vojákům nad hlavami. Ti se jen usmáli nad chabým odporem, který štít ani v nejmenším neohrozil a vychutnávali si scenérii explodujících náloží. To jim vydrželo jen pár vteřin, po nichž se opět vrhli do útoku a opět začali ostřelovat muže a ženy ukryté za všelijakými bednami, železobetonovými zábranami a dalšími využitelnými věcmi.
„Začíná tu být přelidněno,“ překřikoval velitel aschenských jednotek hluk, který byl slyšet skrz interkom i na palubě velitelské lodě flotily – Punitoru.
„Rozšiřte pole, druhá skupina ještě není připravena,“ přikázal velitel v domnění, že to bude hračka.
Ona to byla hračka, ale v obyčejných podmínkách antické základny nebo města, pro něž byl tento štít primárně určen. Velitel se výmluvně podíval na jednoho z techniků, který jen bezmocně rozmáchl rukama a začal upravovat už tak dost složité rozhraní, na němž byl systém pro štít vystavěn.
„Jasně, když si vojáci neví rady, hodí všechno na vědce,“ prožil jeden z techniků podobný moment, který se ztotožňoval s tím, jímž si Rodney prošel při prvním obléhání Atlantidy, před několika lety.
Kdyby to slyšel, určitě by si ten moment vybavil a usmál se s porozuměním nad situací, v níž se technik nacházel, ale Rodney měl jiné starosti, když se mu provizorně zašitá rány roztrhla a z jeho propálené nohy začala vytékat krev.
„No skvělý podíval se na krvácející nohu a už už se mu dělalo mdlo,“ když jej Ronon chytil za límec a s Teylinou pomocí ho hodil za další z bariér. Ta, která je až doposud chránila, se právě stala terčem dalšího útoku aschenského tanku, který tyto zábrany likvidoval systematicky.
„Nemůžeme tady lítat dokola jak krysy, stejně nám jednou dojdou možnosti,“ zamyslel se Ronon a spojil se vysílačkou s Brownem, který vyhodnotil situaci stejně a nařídil dočasné stažení sil do vzdálenějších okrajů, kam se palba aschenských zbraní prozatím nedostala. Všichni vojáci v pokleku couvali a periferně sledovali dění kolem sebe, jestli Aschenové nechystají překvapení.
To skutečně chystali, ale jeden z pilotů 302jek udělal při posledním přeletu větší oblouk, při němž jeho senzory naprostou náhodou zachytily druhou skupinu aschenských vojáků, techniků a vozidel, s nimiž chtěli obránce napadnout do zad.
„Ty mrchy,“ ušklíbl se pilot a nechal svého parťáka, aby ohlásil situaci.
To už pilot kropil zvednuté štíty, které však nebyly ani zdaleka tak silné, jako ten, který chránil hlavní výsadkovou část invazního vojska.
„Liško jedna, tady Brown, vím, že nemáte žádné rakety, ale miniguny budou na ty jejich slabší štíty muset stačit,“ uslyšel velitel ve svém sluchátku generála, který konečně ucítil příležitost a nehodlal ji promarnit jen kvůli přezbrojování.
Všechny dostupné 302jky, které ještě mohly létat, otočily směr svého letu a s burácením svých motorů zamířily o několik kilometrů dál, kde se uprostřed mýtiny v blízkém smrkovém lese, nikým nepozorovány shromažďovaly posily. Ty okamžitě odjistily zbraně a začaly pálit po mrštných strojích, které svými miniguny zaměstnávaly zapojené štíty mobilních tanků, které fungovaly jako ochranný deštník. Téměř všechny vypálené projektily slavily úspěch a rozprskly se o slabší štít, který však první průlet přečkal a muži se připravovali na další palbu, díky níž se podařilo sestřelit hned dvojici šedých, triniem potažených strojů.
„Dvě lišky dole, štít klesá,“ ohlásil velitel pozemských strojů do vysílačky, když se k němu přidaly i zbytky jaffských vzdušných letek.
Jejich zbraně opět nadělaly mnohem větší paseku, ale štít jako zázrakem stále držel. Toho využil druhý z přítomných strojů, který svým štítem nahradil ten stávající, což v řadách obránců působilo zmatek.
„Ještě před chvílí byl na polovině,“ bouchal prstem do přístroje, který ukazoval sto procent.
To pilota naštvalo ještě víc a hned od začátku palebného prostoru začal do štítu kropit vše, co ve svých kanonech měl, což je nad štítem začalo lehce přehřívat a pilot si musel dát malou pauzu. Podobně na tom byli i ostatní piloti, kteří praktikovali stejný postup, při němž se štít konečně začal nacházet na povážlivém stavu.
„Máme munici ještě na jeden přelet,“ zkontroloval kopilot zásobníky, v nichž už nebyla ani desetina toho, co by tam být mělo.

SGC-O
V koloniální verzi pozemského velitelství brány byly chodby narvány až k prasknutí. Ženy s dětmi se zde krčily u chladných stěn, aby mohl potřebný personál bezpečně a normálně procházet, aniž by je nával jakkoli brzdil. Plných bylo už deset podlaží. I proto Freyr stále pokračoval a transportním systémem přenášel velká množství obyvatel, kteří byli pečlivě rozděleni a postupně transportováni buď sem, nebo do dalších tří k tomu vybudovaných bunkrů, jež byly překryty nedávno dostavěnými výškovými budovami. V nich se už také tísnilo několik stovek, které se s přibývajícím časem pomalu překlenuly do tisícovek, pro něž byl tento úkryt vybaven obrovskými sklady s trvanlivými potravinami, několika okruhy filtrace CO2, lékařskými zásobami a pro jistotu i zbraněmi, kdyby byly bunkry kompromitovány.
„Generále, transport probíhá dle harmonogramu,“ uslyšel Brown ve své vysílačce Freyra, který na hladký průběh osobně dohlížel ve všech bunkrech, kam měl díky bezdrátové technologii přístup.
„Díky Freyre,“ dostalo se asgardskému vědci závdavkem, přičemž měl na srdci ještě jedno malé sdělení.
„Lodě tu budou za patnáct minut,“ přidal druhou dobrou zprávu, kterou všichni muži potřebovali, když se jednotky ze střední části kolonie konečně vydaly ven ze svého úkrytu a začaly do blízkého okolí rozsévat smrt.
Kulky a energie v podobě pulsů se křížily a zarývaly do těl každého, kdo byť jen na milisekundu ztratil ostražitost, za což byl trest nejvyšší – smrt. Prozatím Země prohrávala na plné čáře, neboť nebyla schopna prorazit nejsilnější štít jaký kdy čtyři doposud známé galaxie spatřily. To díky němu mohly jednotky kropit bezmocné obránce, kteří si s touto silou nedokázali poradit. Muži a ženy se okamžitě schovaly za zbylé nosníky, nebo cokoliv co bylo, aby nemuseli čelit síle, která se v plné rychlosti vyřítila zpod zapojeného antického štítu. Pětice těžce vyzbrojených štítem chráněných mobilních vozidel vjela do „arény“. Vojáci burcovali a znepokojovali tím obránce, kterým se podobné palebné síly nedostávalo. Tanky si dělaly doslova, co chtěly. Střílely, drtily, přejížděly, zabíjely. Vše, na co byly postaveny, splňovaly do nejmenšího detailu. Jaffové i pozemští vojáci spolu s ostatními, kdo tomuto masakru přihlíželi, okamžitě obrátili čelo směrem vzad, a co nejvyšší rychlostí začali prchat k nejbližšímu záchytnému bodu, kterým byla bělostná budova sloužící jako diplomatické sídlo všech národů Aliance Mléčné Dráhy. Zrovna v ten moment, jeden ze štítů probliknul a skrz se dostal táhlý, sytě zelený paprsek dělající si s jedoucím vozidlem cokoliv, co se mu zachtělo. Exploze trhající trup směřovala do samotného středu, z něhož se následně šířila do všech stran, trhajíc zbylé části na malé kusy a vrhajíc obrovské energetické dělo několik desítek metrů do vzduchu. První zářez na pažbě nových posil, které se konečně dostaly z garáže a naplno pokropily nyní již čtveřici překvapených nepřátel. Ti se ani nestačili otočit, když ještě jednomu mobilnímu vozidlu selhal pod náporem neskutečně silné energie štít. Dva, nula pro pozemskou stranu, která nemrhala časem a konečně se střetla s nepřítelem tváří v tvář. První energetické projektily opustily rozžhavené hlavně rozbíjejíce se o velice silné štíty.
„Tím štítem nemáme šanci projít,“ křičel řidič tanku s panickým strachem v hlase do vysílačky, která po následné explozi přestala vysílat.
„Kruci,“ praštil velitel Punitoru do holografické konzole, dávajíc poprvé najevo své pocity, jimiž Aschenové šetřili.
„Jak přesná bude naše palba?“ otočil se na zbraňového operátora, který jen zakroutil hlavou, protože by Aschenové ztratili mnoho svých mužů a žen.
„Pošlete do atmosféry výsadkový svaz. Třeba tím minimalizujeme ztráty,“ již zcela klidně přikázal velitel a přesunul se do svého polstrovaného křesla, neboť se odpočet na hlavní obrazovce dostal na pouhých sedm minut.
Další operátor sledující průběh bitvy v nedalekém lese přenesl obraz na hlavní obrazovku, aby velitel Punitoru viděl výsledek Mollemovi taktiky. Ta doposud fungovala perfektně. Několik aschenských tanků poskytovalo zázemí a ochranu před nyní již stáhnuvšími se pozemskými stroji, které ztratily celou půlku pilotů a kopilotů. Podobně na tom byly i jaffské Glidery, které však neřešily problém s municí a neustále kropily povrch energetické bariéry svými zlatavými pulsy. Ty se s poněkud horší přesností zarývaly do štítů, které však už nepociťovaly takové problémy, jako když obě skupiny bojovaly společně, bok po boku. I přesto muselo místo hlavního štítového tanku převzít další vozidlo, které bylo na řadě jako předposlední, neboť štíty ostatních vozů velice rychle klesaly.
„Veliteli Punitoru, tady velitel třetího výsadkového svazu. Klesáme na pozice nepřátel, žádáme povolení palby.“
„Povolení uděleno,“ ozvalo se ve vysílačce, přičemž se půlka zaměřila na kolonii a zbylé dva křižníky začaly kropit řady právě jedoucích FISTů, které stejně jako Aschenské síly, byly rozděleny na dvě poloviny. FISTy se chaoticky pohybovaly ve snaze uhnout příchozí palbě, která dopadala, před, za, vedle, ale i na samotné štíty, které při této síle začaly konečně klesat. Ani tato palba a následné úhybné manévry nezabránily pozemským silám proniknout kolabujícím štítem hlavního vozidla, které po krátké chvíli explodovalo a zabilo nejméně třicet mužů, kteří se skrývali poblíž. S ostatními tanky už nebyl problém a Aschenové tak přišli o nejsilnější zbraně, které mohly proti Omeze použít. Naskakující žílu velitelova čela klidnil jen fakt, že stejně jako aschenské tanky, tak i signatury vydávané FISTy mizely jeden po druhém, přičemž byla kolonie ponechána obyčejným pěším jednotkám, které se do sebe pustily tělo na tělo.
„No konečně,“ usmál se Ronon, když se zpod ochranné bubliny napájené modulem nulového bodu vyřítila další početná invazní síla, která kromě energetických zbraní třímala v rukách, ale i na opascích různě velké bodné zbraně.
Ronon vyskočil zpoza ochranné bariéry a hned prvním rozmachem prosekl jednomu z protivníků svým ostrým mečem spodní čelist a špičkou proťal i krkavici. Voják se s chrapotem a krví vytékající z úst sesunul k zemi, kde jej Ronon dodělal a ihned uhýbal dalšímu muži, který s mnohem menší dýkou zkusil Ronona bodnout do levého boku. Útoku bez problému uhnul, chytil muže za krk a jedním tahem jej podřízl. Následovalo sehnutí, úder do obličeje a další muž se s ostřím v břišní dutině sesunul k zemi. K Rononovi se velice rychle přidala i Teyla, jejichž záda kryl Rodney, který právě jednou velice přesnou ranou sejmul muže mířícího svojí zbraní na oba jeho kolegy. Kulka se provrtala čelem a na zadní stěně se odrazila, přičemž z obsahu uvnitř lebky udělala hotovou kaši.
„Jo,“ zaradoval se Rodney, když se Ronon s prostřelenou nohou v oblasti stehenní tepny sesunul k zemi, následován Teylou jejíž ruka a bok také krvácely.
Padající Ronon s pýchou sledoval muže jím samotným vycvičené, jak v soubojích tělo na tělo válcovali na tuhle alternativu nepřipravené aschenské jednotky. Rodney tryskem vyrazil ze svého úkrytu kropíc řady nepřátel kulkami jak na běžícím páse. Sám při tom ignoroval palbu, která se na něj snášela a bylo až neuvěřitelné, že jej nikdo nezasáhl. Když se dostal k oběma kolegům, vypálil ze své zbraně ještě několik kulek, než došel zásobník. Oba chytil za cokoliv, co mu přišlo dost pevné a začal je s vypětím všech sil táhnout za nejbližší nerozstřílené bedny, za nimiž je mohl ukrýt. Trvalo to snad celou věčnost, ale konečně se mu to podařilo. Oba byli v bezpečí, Rodney otřel čelo, vyměnil zásobník a opět vykoukl zpoza beden, když jeho krk protnul jeden nešťastně vypálený puls. Stejně jako první Rononem zabitý muž se teď Rodney s chraptěním a krví v ústech sesunul k zemi, nechávajíc své kamarády napospas výčitkám svědomí a nevěřícným pohledům.
„Rodney…“ zakřičel silně krvácející Ronon, když všechny tři obalilo bílé světlo, transportující je na ošetřovnu.
Freyr svými senzory kontroloval veškeré vysílače, a když byl člověk naživu s jakýmkoli vážnějším druhem zranění, ihned jej přenesl na ošetřovnu, kde už pomalu nebylo místo, kam zraněné dávat. Jennifer lítala od jednoho pacienta k druhému, když její zrak spočinul na jejím snoubenci, ze kterého teklo krve jako z vola.
„Ne, ne, ne…“ chytila se za ústa a se slzami v očích přiběhla k umírajícímu Rodneymu, kterého už ošetřoval Carson Beckett.
„Odveďte ji jinam,“ okřikl poblíž stojící ochranku, která hysterickou Jennifer ihned odvedla do vedlejší místnosti, kde Carsonovi nezavazela při práci.
Asistenti okamžitě připíchli Rodneyho na monitor, jenž do blízkého okolí roznesl monotónní nepříjemný zvuk rovné křivky.
„Ztrácíme ho!“ zakřičel Carson, přičemž se mu k rukám dostal defibrilátor.

Orbita
Proti pěti lehkým křižníkům a Punitoru, k nimž se z atmosféry blížila i čtveřice zbylých jaffských lodí se v záři fialového světla hyperprostorového tunelu, postavila dvanáctka pyramidových lodí. Po jejich bocích a v samotném středu se plně nabitými zbraněmi a štíty pyšnila trojice pozemských křižníků – Apollo, Daedalos a Suvorov. První jmenované plavidlo chránilo ve svých útrobách cenný artefakt, jenž do energetických uzlů hnal enormní množství energie, kterou Johnson ihned vybil do nejbližšího plavidla, jemuž pod náporem síly zablikal štít.
„Pane, úpravy našich zbraní fungují,“ oznámil jen pro upřesnění zbraňový technik, který do svých systémů opět dodal potřebnou energie.
Té se do okolního vesmíru dostávalo astronomické množství, nepřeberného tvaru a barvy. Přes žluté a zelené pulsy, až k samotným tyrkysovým asgardským paprskům, které zdaleka představovaly největší sílu. A to takovou, že společné úsilí všech tří pozemských strojů, k nimž se přidaly i jaffské Ha’taky, během prvního útoku zničilo nejslabší článek útočící flotily. Ta ani na sekundu neváhala a pustila se do čerstvých posil, které se začínaly rozprostírat po celém bitevním poli. Daedalos pod novým velením šlapal, jako kdyby velel generál Caldwell. Kleinman posádku znal moc dobře a byl to právě on, kdo seděl za počítačem řídícím zbraňové systémy, které se od vystoupení z hyperprostoru nezastavily.

Střed kolonie
V přesném středu kolonie stále svítil neprostupný štít, který svojí silou předčil každý doposud známý. To poznal i seržant Collins, který se se svým jumperem rozplácl jako moucha o přední sklo. Toho se chtěl vyvarovat i John, který do kolonie přiletěl před malou chvílí, kde mu Freyr díky spojení sdělil nejnovější info.
„Drony si s tím hravě poradí,“ lehce se zamyslel a vyslal proti bublině dvojici dronů, které se stejně jako seržant Collins rozplácly o lehce se vykreslující bariéru.
„Freyre, asi máme problém,“ vyslal pro jistotu ještě jednu várku.
Tu bariéra zastavila stejně jako předchozí plazmatické chobotničky, kterých už Johnovi zbývalo jen osm.
„Zkuste ty nové zbraně,“ sliboval si od nich John hotové zázraky.
Jack přiložil ruku k dílu a sám se zamyslel, přičemž se z kanonů směrem ke štítu vydala dvojice energetických, zelených paprsků, které naprosto přesně kopírovaly noxské nastavení. Ovšem ani ty neprostupnou bariérou neprošly a každému kdo tento pokus pozoroval, zůstaly oči pro pláč.
„Tady asi nic nezmůžeme, vezměte to na orbitu,“ ukázal Sheppardovi tři zelené tečky značící pozemské křižníky.
Ty se konečně spojily a koordinovanými nálety zaměstnávaly posádky všech zbylých křižníků. Ač byly pozemské lodě naprosto totožné, Aschenové si všimli diametrálně odlišného stylu boje jedné z lodí, která působila, jako by si podobnou bitvou procházela úplně poprvé. A jak by ne, Suvorov byl opravdu poprvé v ostrém boji, který se na nezkušené posádce podepisoval mnohem větším tlakem a stresem ve snaze vyrovnat se svým zkušeným spolubojovníkům.
„Sovolyove, snažte se držet loď mimo hlavní palbu,“ všiml si plukovník Smirnov zvýšeného soustředění právě na bedra Suvorova.
Sovolyov přitakal a ihned začal s lodí více manévrovat, i když to ve výsledku nepřineslo přílišné zlepšení. Aschenové nebyli bandou hlupáků, nýbrž inteligenčně vyšší vývojovou formou lidí postrádající pozemský smysl pro strategii. To byl snad jediný propastný rozdíl, kterého pozemšťané využívali. Vždy velice chytře vylákali jeden z křižníků pryč od skupiny, kde jej nemohl zastoupit jiný křižník svým štítem, čímž se stal lehkou kořistí pro alianční síly, které doposud neztratily ani jednu loď, zatímco Aschenové již přišli o dva lehké a jeden transportní křižník. Zbylé tři křižníky obou skupin a Punitor se proto ještě více semkly a hnaly svoji palbu do rudých čísel, což se po notných chvílích začalo projevovat přehříváním baterií.

Můstek Punitoru
Velitel nejsilnější aschenské lodě již lehce podrážděn popocházel nervózním krokem po můstku, kontrolujíc, co chvíli stavy všech svých lodí, jednotek a štítu, který prozatím držel aschenské šance nad vodou. Když se vedle Punitoru ocitnul jeden z křižníků v plamenech, došla velitelovi trpělivost.
„Spojte mě s Aschenem,“ pokynul směrem ke komunikačnímu a okamžitě přešel do konferenční místnosti, která byla vzdálena jen kousek přes chodbu.
Kamera jej zabírala od pasu na horu, přičemž bylo možné zúžit pásmo jen na obličej, což však málo kdo dělal. Obraz rychle problikl a postupně zaostřil, až se na něm vykreslily tři obličeje vrchní rady Aschenu.
„Veliteli, jak pokračujete?“ optal se první z nich, i když se mu aktualizovaných zpráv dostávalo co půl hodiny.
„Doposud to šlo přesně podle plánu. Zničili jsme první obrannou linii, vytvořili jsme pevné neproniknutelné předmostí, a dokonce i druhé, o němž nikdo více jak sedm hodin nevěděl…“
„Výborně,“ nenechal velitele Punitoru dopovědět pokračování, které začalo těmi lepšími zprávami.
„Avšak…“ zdůraznil, lehce si odkašlal a ihned na to pokračoval: „…Omega před necelými deseti minutami dostala posily v podobě dvanácti jaffských lodí třídy Ha’tak a tři pozemské křižníky. Ty s našimi loděmi, které v předešlé bitvě ztratily téměř všechny projektilové baterie, nemají moc velkou práci,“ všiml si, jak se všichni tři nepřirozeně zamračili.
„Budeme okamžitě potřebovat posily, pokud má mít naše mise úspěch!“ byl si jist, že s dostatečným počtem lodí, a hlavně s dostatečným počtem coilgunových baterií nebudou ani pozemské křižníky problémem.
„Pět dalších transportních lodí vyrazilo jen necelých devět hodin po vás spolu s pěti lehkými křižníky,“ vykouzlil na velitelově obličeji radostný úsměv.
„Nicméně jsme byli nuceni pokračování bitevních křižníků dočasně pozastavit, neboť byla flotila nad Volií napadena mnohačetnou skupinou jaffských plavidel. Nesmí zjistit, co zde zkoumáme!“ opět zmrazil velitelův úsměv.
„Ale takhle…“
„Je mi líto, ale nemůžeme vám momentálně poskytnout více lodí, už tak máme venku veškeré své síly. Navíc jsme v posledním kvartálu dosáhli maximální výrobní kapacity, což nás dost limituje,“ zahrnul velitele velmi, ale i méně podstatnými informacemi, z nichž vyplývalo jediné – pět transportních lodí bude muset stačit.

Mléčná Dráha, Volia, 22. Května 2010
Jedna z hlavních zemědělských držav aschenské konfederace již delší dobu obývala jen hrstka zbylých, prozatím nevyhubených původních obyvatel, kteří díky hře na jiné úrovni z pohledu svého spojence, přišli o devadesát osm procent počáteční populace. Onen zbytek si na své poněkud větší planetě žil klidným rolnickým způsobem života, i když se o veškeré zemědělské práce starala hustá síť žacích strojů. Ty létaly jen asi dvacet metrů nad povrchem planety, která byla díky vyspělé technologii přetransformována na ornou půdu, jež pokrývala téměř sto procent pevniny. Na ni teď dopadaly trosky aschenských bitevních křižníků, které v počtu pouhých dvou lodí bránily tuto důležitou zemědělskou planetu proti pětinásobné přesile zlato-černých pyramidových plavidel.
„Pane, poslední křižník odeslal zprávu do několik desítek světelných let vzdálené sluneční soustavy,“ informoval jeden z operátorů muže sedícího na svém místě v zadní části můstku.
„Nezdržíme se dlouho. Přeneste výsadkové týmy na tři nejbližší žací stroje. Chci je mít pod kontrolou do půl hodiny, pak letíme pryč i bez nich,“ tvrdým rozhodným hlasem rozhodl o následné operaci, která se dle plánu rozjela na plné obrátky.
Desítky po zuby ozbrojených mužů se zbraněmi připravenými na jakékoli automatické obranné systémy bez problému vnikly na palubu, která svojí prostou zářivě bílou výzdobou připomínala pozemská nemocniční zařízení. Všichni opatrně nahlíželi za roh, a jakmile bylo potvrzeno, že senzory oprávněně nenašly žádnou známku života, muži s technickým vzděláním přistoupili k mnoha počítačovým terminálům, které sledovaly všechna možná data, jež si jen kdokoliv dokázal představit.
„Zajímalo by mě, kde velitel sehnal tenhle automatický překladač,“ zapojil jeden z mužů svůj počítač do aschenské sítě, která se po nahrání onoho programu začala kvapně převádět do jim známého jazyka.
„Nemel a pracuj,“ popoháněl muž, jenž dostal velení nad touto operací.
„Ani tu půl hodinu nebudeme potřebovat,“ pokračoval technik i přes pohrůžky v konverzaci.
„Čím míň budeš plkat, tím rychlejš odsud vypadnem,“ znovu a znovu vyvíjel tlak na svého podřízeného, jemuž se konečně i přes složitosti aschenského systému podařilo vypojit právě probíhající úkol, kterým nebylo nic jiného než přesun zásob obilí k několik stovek kilometrů vzdálené bráně.
„Fajn, teď s tím zamiř na orbitu,“ spojil se s dalšími týmy, které nebyly takhle rychlé.
„Možná ještě dostaneme prémii za rychlost,“ prošel dveřmi na balkón, odkud jej po krátké chvíli vyhnala zima a nedostatek kyslíku, kvůli vyšším vzdálenostem od povrchu.
První žací stroj zaparkoval jen několik stovek kilometrů od velitelské lodě. Po několika dalších minutách se připojil druhý, a nakonec i třetí, což naplnilo velitelem vytyčený čas, v němž chtěl tuto práci stihnout.
„Všem technikům na aschenských lodích, letíme domů,“ usmál se nad dobře vykonanou prací a nemrzela jej ani ztráta dvou plavidel z vlastních řad.
Všechna plavidla ať už goa’uldského, tak i aschenského původu nahnala energii do hyperprostorových článků, což vyústilo v pohodový a ničím neobyčejný skok.

Mléčná Dráha, Omega, 22. Května 2010
Orbita nyní již hlavní planety pozemského „impéria“, se po již zhruba půl hodině dlouhém a velice vyrovnaném boji proměnila v hotové odpadiště. Desítky a stovky začernalých a černých kusů trupů o sebe ve velké rychlosti narážely a dotvářely barevnou scenérii neustávající palby obou mocenských barikád. Na jedné straně stála trojice pozemských strojů v doprovodu osmi rotujících kolosů, zatímco proti nim mířily baterie jednoho transportního a dvou lehkých křižníků aschenské konfederace, která se mimo to pyšnila i posledním, zdaleka největším účastníkem této bitvy. Polovina jeho baterií momentálně nepálila, neboť se abnormální kadencí velice rychle přehřívaly, i když byly chlazeny velice vyspělým systémem chladící směsi. Její rozvod byl však i díky skvělé trefě seržanta Collinse přerušen, což Ascheny nutilo k jistým alternativám, které však neměly požadovaný účinek. Ten ale přišel při další palbě Suvorova, který dokončil rychlý oblet zbývajících lodí, z nichž se poslední transportní verze lehkého křižníku rozpadla na čtyři téměř totožné vakuem oddělených částí. Z jejich útrob se posádka díky dostatečnému času přenesla pod ochrannou bublinu antického štítu, který chránil na krátkou chvíli stáhnuvší se jednotky. Jejich množství sice narůstalo s každou další zničenou lodí, ale štít bylo v rámci možností možné lehce rozšiřovat, i když to byl jen prozatím fungující prototyp.
„Plukovníku Shepparde, vezměte si zbylé jumpery a pomozte nám zničit tu velkou loď, její štít je mnohem odolnější, než jsme předpokládali,“ přikázal služebně nejstarší velitel, kterým se po odchodu generála Caldwella, jenž byl přítomen na povrchu Omegy, stal plukovník Abraham Ellis.
Jeho typický postoj s rukama složenýma za zády, lehce rozkročenýma nohama značil, že je v dobré náladě. Proč by taky nebyl, když se bitva na orbitě vyvíjela dle očekávání, i když by ztráty ve spojeneckých řadách raději zkrouhnul na minimum. Pln očekávání skrz oštítovaný průhledný průzor sledoval čtveřici zbylých jumperů, které se při různých otočkách a úhybných manévrech spojily, přičemž nabraly kurs, k již opět zběsile pálícímu Punitoru, jehož velitel poznal, že je zle.
„Okamžitě se připravte na změnu frekvence štítu a zvětšete rozptyl energetických zbraní,“ zavelel právě včas, když se šestice rozžhavených trubců opřela do energetické bariéry, jíž okamžitě začaly procházet žluté plazmové pulzy, jež byly na tuto chvíli perfektně připraveny.
Desítky z nich se rozbily o stříbrný trup, který konečně poznal sílu nepřátelských zbraní, když se další a další sekce ocitaly pod palbou, odkrývající je mrazícímu prázdnu. Jen díky nouzovým úhybným manévrům nebyla loď vážněji poškozena, i když bylo několik baterií zcela zničeno, což obranné schopnosti limitovalo. Zrovna když jumpery dělaly další obrat kvůli poslednímu náletu, objevily se přímo před nimi toliko očekávané posily, které byly předem informovány a jen co opustily hyperprostor, zařízly jeden z Ha’taků, jehož štít nemohl zadržet pětici triniových projektilů.
„M-máme je tady, pane,“ chtěl se Johnson omluvit za pozdní reakci, když se nestíhal plně věnovat dálkovým senzorům, railgunům a asgardským bateriím, zatímco se všichni Asgardé snažili společnými silami proniknout obranným systémem aschenských křižníků.
Ty chytly druhý dech. A jen co jejich hlaveň opustil jeden projektil, už do něj technikové za pomocí automatického systému ládovali další, který zajel do rotační komory, opředené elektromagnetickými cívkami urychlující magnetizaci a následnou rychlost při opouštění hlavně. V moment zásunu projektilu do baterie, se spodkem lodi roznesla obrovská výheň smrti. Spalující oheň a vůbec celá exploze zabila na třicet mužů a žen v této oblasti, která byla vystavena vesmíru. Pilot jumperu se svým pomocníkem si pogratulovali a ihned zamířili k dalšímu cíli, který už ale stihnul změnit frekvenci štítu. Ta naopak nezachytila jaffské zbraně trhající trup kousek po kousku. Bylo to obrovské dilema. Buďto přijít o jedinou výhodu v boji proti pozemským lodím, nebo ztratit několik bodových zbraní, přičemž každý další nálet snižoval celkovou bojeschopnost lodě. Ty si alespoň na chvíli mohly odpočinout, když se všechny čtyři zbylé jumpery vrátily do hangáru k technikům, kteří okamžitě začali doplňovat zásobníky, aby mohli malé mrštné lodičky vrátit zpět do nepřehledného bitevního pole, v němž se kromě velkých lodí, pohybovaly i stovky stíhačů, jež taktéž plnili své role na jedničku. I přes čerstvé posily se začínalo zdát, že se bitva kloní na stranu obránců, kterým však dělal vrásky mohutný, ničím neproniknutelný štít, který zde takhle mohl stát třeba několik dnů až týdnů, dokud by Aschenům nepřiletěly další posily. To už naštěstí nebylo hudbou budoucnosti, což věděl jen stále více rozčarovaný velitel, jemuž se plán sypal jako domeček z karet. Jeho emocionální výbuch jej konečně přivedl k rozumu.
„Transportujte antický energetický zdroj na palubu, zapojte jej do rozvodů a rozkažte všem zbylým lodím, aby se stáhly k Volii. Tahle bitva pro nás skončila,“ udělal jediné správné rozhodnutí, které zachránilo několik tisícovek drahocenných životů, které už tak udělaly svoji část na Ba’alově šachovnici.
Ta se teď zúžila o několik miliard potenciálních pěšáků, jejichž smrtelné výkřiky ještě teď zněly v hlavách povznesených Antiků, kteří o osudu Země věděli své. Bitva skončila. Zbylé jednotky a důležitá technika byla transportována zpět na paluby lodí, jejichž systém hypermotorových článků dostal šťávu.
„Stahují se, pane,“ s obrovskou úlevou a radostí v hlase, vykřikla kapitánka Lena Petrova, pro niž to byl stejně jako pro Suvorova premiérový boj, z něhož lehce poničená loď vyklouzla jako vítěz.
„Dobrá práce,“ pogratuloval jak plukovník Smirnov, tak i plukovník Ellis, který si byl téměř nulových zkušeností svých kolegů vědom a musel ocenit jejich snahu, která nepřišla vniveč.

O několik minut později
Od začátku Rodneyho operace uběhlo jen pár hodin, během nichž se začali sčítat mrtví a zranění, kterých po posledním útoku aschenských lodí razantně přibylo. Jennifer Kellerová s hlavou v dlaních a posmrkanými kapesníky kolem sebe, seděla v přípravné místnosti, kudy pořád probíhali doktoři, jimž se pod rukama střídal jeden zraněný za druhým. Když už jí docházely slzy, levá strana dvoukřídlých modrých dveří se rozrazila a z nich vystoupil doktor Beckett, rozvazující si ochrannou čapku, která zadržovala vlasy před pádem do otevřených ran. Jennifer s nadějí pohlédla vzhůru, ale Beckettovy skleněné oči mluvily za vše.
„Je mi líto Jennifer, nezvládl to,“ posadil se vedle ní, položil svoji bradu na její klíční kost a objal ji, jak nejsilněji mohl.
Jennifer se kompletně složila a nedokázala zastavit příval nových slz, které se braly snad odnikud. Přesně v ten moment do přípravné místnosti vtrhl John, který se o Rodneyho zranění dozvěděl před několika minutami. Jen co uviděl oba v silném objetí a s tunou kapesníků kolem obou svých kamarádů, do krku se mu nacpala těžká, krční stěny škrábající knedle.
„Je…?“
Beckett jen přikývnul a nechal Johna přisednout blíž, aby mohl stejně jako on obejmout Jennifer, která teď potřebovala co možná největší podporu, svých přátel.
„Mrzí mě to, Jennifer,“ pošeptal jí do ucha a objal plačící doktorku.

Neznámá galaxie, Neznámá sluneční soustava, 23. Května 2010
Zatímco na Omeze byl stále ještě včerejšek, v tomto pro lidi neznámém místě už se rafičky hodin překlenuly přes pomyslnou půlnoc. V subprostoru poblíž tohoto solárního systému právě letěla těžce poškozená loď, v jejichž útrobách neustále problikával jeden z důležitých počítačových terminálů...


Tak snad se díl líbil, nejste příliš zklamáni a neprobrečeli jste kapesníčky - útratu za nákup nového balení prosím naúčtujte zdejší moderátorce a tvůrkyni stránek :D


Příspěvky: 38
Pohlaví: Muž
Odpovědět s citací
 
Výborně. Již nečekané pokračování. Budu si ale muset znovu přečíst první řadu, protože jsem děj pozapomněl.
Toto je spoiler!!!:
Jen jsem zvědav, jestli je Rodneyho smrt "definitivní"

Bra´tac Airman
Airman

Příspěvky: 45
Bydliště: Terra Atlantus
Pohlaví: Muž
Odpovědět s citací
 
hele , nevím co dřív. tady dlouho nic nebylo ...
mam rozečtenýho zaklínače. tak si budu muset přečíst taky první řadu týhle povídky protože už nevim o co go. tak jsem zvědav kolik dalších kapitol se do tý doby tady objeví. bacha čtu rychle :D zbývají mi dvě knihy :D

Aiwendill Uživatelský avatar
Brigadier General
Brigadier General

Příspěvky: 3086
Bydliště: Telerush Var
Pohlaví: Muž
Odpovědět s citací
 
presunuté znovu do rozpísaných poviedok, keďže autor začal znovu prispievať.
Aiwendill
Najlepší štvornohý priateľ človeka je posteľ...

kasparova655365 Uživatelský avatar
Administrátorka
Administrátorka

Příspěvky: 1805
Bydliště: Šumperk
Pohlaví: Žena
Skype: kasparova.martina1

Odpovědět s citací
 
On žije :yahoo: :yahoo: A jak jsem ti již psala, super díl :bravo: :write:
Svatyně pro všechny, to není jen tak prázdné slovo
Obrázek


posedlík Uživatelský avatar
Second Lieutenant
Second Lieutenant

Příspěvky: 1061
Bydliště: Atlantis převážně Ústí nad Orlicí
Pohlaví: Muž
Odpovědět s citací
 
výborný díl

kasparova655365 Uživatelský avatar
Administrátorka
Administrátorka

Příspěvky: 1805
Bydliště: Šumperk
Pohlaví: Žena
Skype: kasparova.martina1

Odpovědět s citací
 
:yahoo: Všechno nejlepší k narozeninám :yahoo:
Svatyně pro všechny, to není jen tak prázdné slovo
Obrázek


Moiki Uživatelský avatar
Master Sergeant
Master Sergeant

Příspěvky: 519
Bydliště: Atlantida
Pohlaví: Muž
Odpovědět s citací
 
Všechno nejlepší k narozeninám.

Omlouvam se ještě jsem neměl čas si nový díl v klidu přečíst v práci jsem měl dost honičku, tak nebyl čas na zábavu.

posedlík Uživatelský avatar
Second Lieutenant
Second Lieutenant

Příspěvky: 1061
Bydliště: Atlantis převážně Ústí nad Orlicí
Pohlaví: Muž
Odpovědět s citací
 
všechno nejlepší :pivo:

andoriel Uživatelský avatar
Major
Major

Příspěvky: 1753
Bydliště: Praha
Pohlaví: Žena

Odpovědět s citací
 
Taky přeju krásné narozky :kapela: :pivo:

Daedalos304 Uživatelský avatar
Major General
Major General

Příspěvky: 3867
Bydliště: Boskovice
Pohlaví: Muž
Odpovědět s citací
 
Zdravíčko :)

všem děkuji za přání k narozkám :) už dlouho jsem je neměl... :)

Jsem rád, že se díl líbil (ale asi by to chtělo přelousknout i první sérii, napříč druhou sérií bude hodně propojovaček a buildů, které vychází z první série a spoustu náznaků, které jsem si chystal pro sérii třetí :) - tak jen abyste pak případně nebyli zmateni co se tam děje

Daedalos304 Uživatelský avatar
Major General
Major General

Příspěvky: 3867
Bydliště: Boskovice
Pohlaví: Muž
Odpovědět s citací
 
Zdravíčko zase po týdnu a pár dnech :)

Venku je hnusně, prší, tak třeba uvítáte drobné rozptýlení, když už nemůžete jít ven si hrát :P

2. Díl (Odpočívej v pokoji – Rest in peace)

Mléčná Dráha, Země, 30. Května 2010
V záři hyperprostorového tunelu se uprostřed sluneční soustavy vynořila stříbřitá jehla v kupce sena. Pozemský bitevník nejnovějšího data výroby – Suvorov. Jeho hyperprostorové články chládly, hlavy všech lidí na můstku nikoli.
„Sovolyove, telemetrie?“
„Je mi líto pane, Země…“ neměl sílu popsat scenérii, kterou všichni po přiblžení viděli na vlastní oči.
„Generále O’Neille, Země je…“ měl problém i Smirnov smířit se s faktem, že na místě, kde ještě před několika dny obíhala Země kolem životadárného slunce, svítí jako připomínka Ba’alova vítězství pouze Atlantida opředená bílým světlem: „…zničena, ale je tu Atlantida…“ nevěřil nikdo svým očím: „Já myslel, že je Atlantida zničena stejně jako Země?“ otočil se Smirnov na Sovolyova, který přiblížil obraz.
„Žádné známky života, žádná hmota…“ provedl několikero kontrol, než vynesl ortel: „Pouze energie, jako…“ přerušil jej Smirnov: „Náhrobní kámen, připomínka našeho selhání…“ slyšel Jack vše do posledního puntíku.
„Děkuji polukovníku, vraťte se domů.“

Mléčná Dráha, Omega, 30. Května 2010
Od nečekaného útoku na nyní již jedinou, několika desetitisícovou osadu dřívějšího mocenského „impéria“ Země, uběhl přesně týden, během nějž snad každý poznal hořkou příchuť ztráty někoho milovaného. Ať už to byl člověk, Cestovatel, Athosian, Serrakin či Jaffa. Každý národ na této planetě prolil krev, která bolela o to víc, že se dříve několika miliardová populace Mléčné Dráhy o sedm miliard zúžila. Již plně zotavený generál O’Neill stál u řečnického pultu. V modré, mnoha insigniemi ověnčené, uniformě oděný příslušník amerického letectva poklepal na mikrofon, do nějž bubnovala hustá krůpěj silného deště, který podmáčel půdu a nenechal na nikom jedinou nit suchou. Mladší jedinci drkotaly zuby a ti starší je zatnuli, aby nerušili ceremoniál, který se tu naposledy odehrál při fiktivním pohřbu Chrise Evanse. Majora, který si v tuto chvíli užíval slávu ve vzdálené sluneční soustavě.
Když všichni utichli a Jack poznal, že technika funguje, vytáhl z promáčené uniformy několik malých letáčků, které považoval jen za směrovače, kdyby zapomněl, co měl na srdci.
„Každý, kdo mě zná, ví, že nejsem příliš dobrý řečník. V mnoha případech jsem se snažil svoji povinnost urychlit, ale dnes to neudělám. Zneuctil bych tím památku našich padlých manželů, rodičů, bratrů, sester a přátel. Dalo by se říci, že každý, kdo tu dnes stojí, ztratil příslušníka rodiny. Všichni jsme se tu v těžkých chvílích semknuli a společnými silami jsme bojovali proti nepříteli, který má na svých rukách životy milionů nevinných, po celé galaxii. Jistě, oproti těmto ztrátám se ty naše nedají početně srovnat, ale v našich srdcích jsou tyto ztráty nevyčíslitelné a o to více bolestivé. I já jsem se před měsícem ocitnul na prahu smrti, z níž jsem se probudil do bitvy, která nás poznamenala již navždy. Věřím však, že tyto těžké chvíle překonáme společně. Je jedno, jestli jsme příslušníci jiných národností, protože všichni dohromady jsme jedna velká rodina. Rodina, která dnes bude oslavovat oběti těch, kteří nám dali šanci na život. Na další dny, během nichž můžeme využít bolest v našich srdcích správným směrem. Tím, který povede k porážce našich nepřátel, kteří nám způsobili tolik bolesti,“ sundal Jack čepici, vsadil ji mezi paži a hrudník, přičemž se z předem připravených palných zbraní vznesla k nebi rozmanitá palba uctívající hrdiny minulého týdne.
Pozemské zbraně, jaffské tyčové zbraně, serrakinské pulzní spolu s cestovatelskými, k nimž se přidaly i zapálené šípy athosianských střelců. Všichni uctili památku a s obrovským žalem v srdcích se rozešli ze zelené pláně za reprezentativní budovou. Vahou a podrážkami udusaná tráva bubnovaná miliony kapkami jednoduché sloučeniny dvou atomů vodíků a jednoho atomu kyslíku, se před nejnovějšími, bílým mramorem vykládanými, náhrobními kameny, začala konečně mátořit. Tisícovky šestinohých, několik milimetrů až centimetr velikých stvoření však i přes nepatrně se zdvihající konečky zelené trávy jasně rozpoznávaly obrysy jednoho obra, k němuž se ladným, rozvážným krokem připojil druhý, který si před něj stoupnul, uchopil obě jeho ruce a po krátké chvíli jej přitiskl na svůj vodou nasáklý, insigniemi ověnčený modrý oblek.
„Je mi to líto, upřímnou soustrast,“ uslyšela Jennifer z úst generála O’Neilla, který ještě před týdnem ležel se zlomenou, triniovými destičkami sešroubovanou páteří na nemocničním lůžku, které chodila při svých službách pravidelně kontrolovat.
„Děkuji,“ otřela slzy tekoucí po lícních kostech, když ji generál přitiskl k sobě.
„Kdybyste cokoliv potřebovala, rád vám pomohu,“ lehce ji odstrčil tak, aby jí viděl do lesknoucích se očí, jež díky provzlykaným nocím změnily svoji barvu do ruda.
„V…vážím si toho, ale pokud nemáte otce pro mé nenarozené dítě…“ rozplakala se ještě víc a pohladila své prozatím ploché břicho, v němž se pro pozemskou kulturu tradičním tempem rozvíjelo malé embryo, vzniknuvší splynutím genů svých rodičů.
„Ro…“ zaskočila s novinkou generála, který si prohrábl promočené vlasy, ale nenapadlo jej nic, čím by tuto situaci zlepšil.
Ba naopak, vše, co jej napadalo, situaci ještě horšilo. Na náladě nepřidával ani Rodneyho tým, který se ke dvojici truchlících po krátké chvíli připojil.

Neznámá galaxie, Neznámá sluneční soustava, 31. Května 2010
V chladnu vesmírné prázdnoty stálou rychlostí rotoval kolem dvou svých os pozemský bitevní křižník. Jeho časově krátká, ale vzdálenostně předlouhá cesta již několik hodin pokračovala pouhou setrvačností, když s „úmrtím“ jádra vypadla do normálního prostoru, kde pohyb, jako fyzikální síla neznal protivníka. Kolem tohoto rotujícího prcka obrovskou rychlostí prolétal obrovský asteroid, který za sebou táhnul po vzoru komety velké množství úlomků vytvářejících překrásný bílo modrý efekt ohonu. Právě jeho okrajová část se prohnala kolem „nehybného“ Hammonda, jehož trup si už tak prošel mnoha těžkostmi. Teď jej navíc pokropily tisíce malých, velkou rychlostí letících úlomků, které špikovaly trup, systémy, počítače i bezvládná ve stavu beztíže letící těla. Jako by všichni procházeli strašnou noční můrou, která nekončila, a ještě se zintenzivňovala. Kdyby byl někdo při smyslech, určitě by souhlasil, ale s každou další minutou, každou další vteřinou se přežití posádky Hammonda blížilo k nule. Stejně tak jako zásoby kyslíku, který začal prasklinami v trupu a po poškození systému filtrace a recyklace CO2 unikat.

O několik minut později
Bezvládné tělo kapitána Megan Cooperové prolétávalo od stropu směrem k zemi, odkud se právě řítilo tělo velitelky pozemské lodě. Jako zázrakem se ani jedné z nich nic nestalo, když přímo mezi nimi prolétla dvojice synchronních mini asteroidů, které protnuly křeslo majora Kevina Markse. Cooperová pomalu rozlepila obě slepená víčka a s obrovskou bolestí hlavy začala rozeznávat základní tvary okolního prostředí. Jedním z tvarů byl i roh počítačového terminálu, za nímž normálně sedávala. Než stačila jakkoli zareagovat narazila do něj, ale rychlostí, jakou to udělala, jí spíše probrala, než že by jí ještě více ublížila. Když byla schopna pořádně zprovoznit své smysly, uviděla kolem sebe letící těla a několik širůčků krve vysávaných spolu se vzduchem z můstku i vnitřku lodě. Jen co jí došlo, že z lodi uniká kyslík, ztuhlými atrofovanými svaly zkusila zaplout vzduchem, ale jediné, čeho dosáhla, byl nepatrný pohyb konečků prstů.
„N-e,“ snažila se zakřičet, aby se povzbudila do dalšího pohybu, ale její hlasivky stejně jako tělo stávkovalo.
Několik dnů bez jídla, pití a všech důležitých živin se na ní podepsal. Neměla sílu cokoliv udělat. Už jen to, že žije, byl malý zázrak. Nebýt její tvrdohlavosti a motivace, nejspíš by vysílením zase usnula a upadla zpět do říše snů, nebo bezvědomí. Vnitřní touha ji však hnala k tomu, aby se nevzdávala, a i díky tomu se konečky prstů zachytila za jeden z výstupků konzole. Zastavila svůj neřízený let a s velkým vypětím všech sil se nasměrovala ke křeslu, o nějž se zastavila a měla co dělat, aby se vůbec otočila. Byla vzhůru nohama a bolest ji stále více svazovala. I přesto však dostala něco málo energie do jejího počítače, v němž mohla jednoduchými příkazy zprovoznit sotva běžící podporu života, která byla poškozena průletem onoho asteroidu.
„No-ták…“ ztratily se poslední hlásky do ztracena, když se pohotovostní osvětlení přeměnilo na oranžovo-žluté, neustále problikávající světlo.
Zrovna v ten moment se zapojila i umělá gravitace, po níž následoval pád do měkkého, což se nedalo říct o zbytku osazenstva můstku a lodi. Ti dopadli na tvrdou zem, na níž se shlukla v zadní části poletující koule krve. Cooperová se se skoro zlomeným krkem převrátila přes hlavu a dopadla kolenem do klávesnice, na níž se namačkal nesmyslný příkaz, který počítači nedával smysl. Lehké zapípání dalo vědět, že se vlastně nic nestalo, ale i tak si viditelně oddechla, když se třeba nenastavil kurz do několik miliard kilometrů vzdáleného slunce. To kolem sebe sdružovalo dvanáct planet a několik desítek jejich přirozených družic. Pět planet a tři měsíce byly terestrického charakteru, z nichž hned dvě mohly pojmout inteligentní život. Z jedné z nich se stálou rychlostí už několik dnů přibližovala k Hammondovi malá kosmická loď, jíž zbývalo k cíli ještě několik dlouhých týdnů, možná i měsíců. Odtud záchrana nepřipadala v úvahu, i když o ní Cooperová nemohla vědět, když se pořád snažila srovnat v křesle, aby mohla zvýšit tlak po celé lodi, čímž by mohla zachránit alespoň nějaké zbytky „starého“ a vzniklé zásoby nově se vytvářejícího se kyslíku.

Mléčná Dráha, Omega, 31. Května 2010
Generál O’Neill už seděl zpět ve své staré kanceláři, do níž se dočasně usadil druhý z generálů, který byl na Omegu přidělen. Frank Brown se spolu se třetím generálem – Stevenem Caldwellem, dostavili k prvnímu jmenovanému, který stále pociťoval jistou slabost v zádových svalech. I proto se raději zdržoval ve svém pohodlném křesle, které mu dopřávalo plnou páteřní podporu. Brown zdvořile zaklepal a po vyzvání oba vešli do pracovny, kde byl už kromě nich přítomen serrakinský zástupce – Warrick Finn.
„Jacku, pane Finne,“ přivítal se s oběma Brown, za nímž následoval Caldwell.
Oba usedli do připravených židlí, a když byl přítomen každý, kdo by zde měl v tuto chvíli být, nechal Jack svoji sekretářku Penny připravit čtyři kávy.
„Pohodlně se usaďte, dneska tady strávíme spoustu času,“ nahodil vážný obličej, při němž v žilách tuhla krev.
„Ale…ještě předtím, s námi chtěl Warrick něco naléhavého probrat?!“ dal slovo Warrickovi, který ze své náprsní kapsy vytáhl serrakinskou verzi malého PDA.
S nic neříkajícím výrazem jej předal Jackovi, aby si jej mohl přečíst, přičemž sledoval, jak se jeho výraz s postupem času mění. S obrovskou snahou udržet se prozatím v klidu, předal PDA svým kolegům, a i on stejně jako Warrick před chvílí pozoroval jejich měnící se výrazy.
„No, tak to jsem rozhodně nečekal,“ protnul ticho jako první Caldwell, který byl znám svým přímým jednáním.
„To asi nikdo,“ předal Brown PDA zpět Warrickovi, který měl k této nečekané zprávě určitě co dodat.
„Byl bych nerad, kdybyste si mysleli, že je to nějaký nevděk, nebo jak bych to měl pojmenovat. Jde jen o to, že útok na Omegu se odehrál jen kvůli nám a všichni padlí padají na naše hlavy a nejsme ochotni prožít to znovu,“ poodkryl důvod k tak razantnímu rozhodnutí.
„Jednou by stejně přiletěli, bylo to jen otázkou času,“ kontroval O’Neill že důvody, kterými Warrick argumentoval, jsou zcela irelevantní.
„Možná, generále,“ nechtěl se nechat přesvědčovat: „Navíc toto není mé rozhodnutí, nýbrž rozhodnutí celého mého národa,“ ukázal na PDA další soubor, v němž byla jednoduchá, programem vygenerovaná tabulka, vedle níž byl pro ilustraci i dvoubarevný koláč.
„Sedmdesát čtyři, proti šestadvaceti procentům,“ přečetl vyhodnocení svým pozemským kolegům.
„Jste si stoprocentně jist, že je to to, co opravdu chcete?“ zkusil to ještě jednou, ale Warrick dal jasně najevo, že toto téma není otevřené diskuzi.
„Co těch šestadvacet procent?“ předklonil se Steven tak, aby viděl přímo na Warricka: „Budo-li chtít, mohou zůstat,“ sledoval Warrick přikyvujícího Jacka: „Ale po dřívějších událostech vím zcela s jistotou, že nebudou chtít dopustit další odloučení!“ přidal i výmluvné gesto, které mluvilo za vše: „Když mě teď omluvíte, musím si ještě něco zařídit,“ uklonil se Warrick a pomalu se vykradl z pracovny, v níž se rozhostilo naprosté ticho.

Neznámá galaxie, Neznámá sluneční soustava, 31. Května 2010
Cooperová se s obrovskými bolestmi po celém těle snažila poprvé po probrání postavit, ale jediné, co se prozatím úspěšně dařilo, bylo rozhýbávání horních končetin včetně ztuhlých prstů, kterými se jí podařilo vytvořit po celé lodi lehký přetlak, který snížil rychlost úniku kyslíku prasklinami o sedmnáct procent, což dávalo polofunkčnímu systému alespoň trochu času zásobovat loď toliko potřebným vzduchem. Sama při tom ještě uzavřela veškeré možné přepážky, i když věděla, že by to plukovník Carterová neschválila, pokud by stejně jako teď nefungovaly senzory. Bohužel to byla jediná možnost, jak udržet životadárnou sloučeninu dvou atomů oxygenu o trochu déle.
„No konečně,“ uslyšela svůj hlas, když se jí podařilo pohnout pravou nohou o pár centimetrů.
Oběma rukama se zapřela do opěradel sedačky a raději se kousnula do rtů, aby nekřičela bolestí. Bohužel nebyla schopna se zvednout víc jak do poloviny opěrky.
„No skvělý,“ zůstala sedět na svém místě, z nějž mohla kontrolovat a upravovat alespoň něco.
„Thore?!“ zavolala svého asgardského přítele, který byl už několik hodin „mrtvý“: „Thore?!“ zkusila ještě jednou, než jí došla trpělivost a přepnula na bezpečnostní kamery, jejichž síť rapidně prořídla.
Byl to ošklivý pohled na nehybná těla, která mohla potřebovat pomoc, nebo už byla dlouho mrtva. Cooperová raději přepínala kamery, až se dostala na jednu konkrétní, která ji zajímala. Uviděla však přesně to, co očekávala. Jádro bylo vypnuté a rozsah jeho škod nebylo kvůli všeobecně poškozeným systémům poznat. Musela proto doufat, a doufala, že to nebude nic vážného, protože se vzduch pomalu začal vykrádat z útrob zdevastované lodě. Pohled z kamery raději vypnula a opět i přes velké bolesti hlavy a začínající bolestí břicha, které si stále více říkalo o potravu, se vrátila k předešlé práci. Zrovna zvyšovala o několik procent přetlak, když se u vedlejší konzole ležící major Marks pomalu probíral z bezvědomí. Stejně jako Cooperová pomalu rozlepil oči, ale než byl schopen cokoliv uvidět, opět se mu zatmělo před očima. Megan uslyšela jakýsi chrapot, když se Kevin na chvíli probral. Natáhla svůj krk, aby vykoukla zpoza počítačového terminálu, ale jediné, co spatřila, byl ležící kolega a přítel. S přetrvávajícími potížemi si protřela zrak a opět zkusila štěstí. Tentokráte se už dokázala postavit na nohy, ovšem bez pořádné podpory neměla šanci dostat se dál než ke křeslu velitele, před nímž ležela plukovník Carterová. Megan se dle očekávání sesunula bez podpory k zemi a ulehla přesně vedle své velitelky. Nicméně byla schopna se už částečně udržet jen na vlastních rukách, což ji umožňovalo pokusit se o poměrně nepříjemné probuzení. Sam ale nereagovala, ovšem tep srdce byl hmatatelný. Cooperová se přesunula o dům dále a stejný postup zkusila i na Markse, u nějž už slavila úspěch. Kevin opět jako před chvílí rozlepil časem slepená víčka a po krátké chvíli spatřil svoji kolegyni, jak na něj s výrazem plným naděje a zmatku kouká.
„M-Meg?!“ vysoukal ze svých hlasivek Kevin, po čemž následovala obrovská pusa.
„Díky bohu,“ oddechla si a pro jistotu jej políbila ještě jednou.
„Co…“ nenechala jej domluvit a sama se jala vysvětlování.
„Nemluv, přijde to samo,“ uklidnila jej, zatímco se snažila si vybavit poslední okamžiky před vstupem do hyperprostoru.
„Letěli jsme zpět k Zemi. Jakmile jsme vystoupili z hyperprostoru, zachytila jsem dvě černé skříňky Odyssey a Sun-Tzu. Než jsi je stihl přenést, Atlantida explodovala a…“ byla její poslední vzpomínka, než se probrala zde.
„Asi jsem ještě stihla skočit do hyperprostoru,“ byl postup činností nasnadě.
„Ale vůbec nevím, kde jsme…loď je silně poškozená, jádro taky a ztrácíme atmosféru,“ upozornila ji ještě jedna z kontrolek, která zapípala, když se hranice kyslíku dostala na padesát procent.
„Ale podařilo se mi zavřít většinu přepážek a zvýšit tlak, protože kyslík byl na pětačtyřiceti procentech,“ podařilo se jí alespoň na chvíli stabilizovat přísun a recyklaci vzduchu, který stále ve velkém unikal a systém pro jeho tvorbu a filtraci dosáhl poškozením sníženého potenciálu svého maxima.
Marks se snažil kývnout, nebo něco říct, ale ještě bylo příliš brzy.
„Počkej zde,“ posadila svého přítele ke konzole, o níž jej opřela, postavila se na nohy a s opíráním se o vše, co mohla, se vydala hlouběji do lodi.
Po cestě kontrolovala každého, koho našla, ale nikoho se jí probudit nepodařilo. Zvláště, když byla více jak polovina z nich mrtvá. Snažila se soustředit na svůj cíl, ale při spatření tolika mrtvých kolegů ji velice rychle doháněly emoce, které ji však nutily pokračovat dál a dál.
„Tohle jsem nedomyslela,“ zasekla se u nefunkčního výtahu.
Moc dobře věděla, že po žebříku nesešplhá, a tak se chtě nechtě obrátila, aby se vrátila zpět na můstek. Když se dostala na křižovatku dvou cest, z nichž jedna vedla na můstek a druhá do „observatoře“, z níž Elli Wallace poprvé spatřil svoji domovskou planetu z vesmíru, vzpomněla si, že přímo za ní je konferenční místnost, v níž několik minut před opuštěním hyperprostoru vedla Carterová taktickou poradu, a tudíž by tu mohla být nějaká lahev s pitím, možná dokonce i nějaké jídlo. Povzbuzená svým pro dnešek nejlepším nápadem se probelhala až sem a musela si pogratulovat, když na zemi spatřila trojici plných neotevřených lahví perlivé vody, vedle nichž ležela dvojice energetických tyčinek. Vše, co našla, nasoukala do kapes a vydala se na můstek, kde kromě sedícího Markse, ležela i Carterová, která se konečně probrala.
„Plukovníku,“ vyhrkla ze sebe radostí, a aniž by si všimla, že ji při pohybu nic nebolelo, přiskočila k velitelce, jež byla úplně zmatená a stejně jako Meganin přítel nevěděla co se děje.
„Klid plukovníku, vše vám vysvětlím, teď se snažte pomalu rozhýbat ztuhlé svaly,“ pobídla svoji velitelku, aby se k ní mohla co nejdříve přidat.
Z jedné kapsy vytáhla lahev s perlivou vodou, vedle níž položila i energetickou tyčinku.
„To by vás mělo motivovat,“ usmála se a přešla ke Kevinovi, který už hýbal spodní části ruky a v ramenech už byl taktéž cítit náznak síly.
I jemu dala vodu, ovšem zbylou energetickou tyčinku rozpůlila a sama okusila její chuť.

Mléčná Dráha, Omega, 31. Května 2010
Warrick před krátkou chvílí opustil Jackovu pracovnu, když se jí začala linout silně aromatická vůně kávy, kterou Jack před krátkou chvílí objednal. Caldwell přiskočil ke dveřím, otevřel a procházející sekretářku sjel pohledem od shora až dolů, kde jej zaujala především spodní část, kulatého zadečku.
„Přinesla jsem jenom tři, došlo mi, že pan velvyslanec už ji potřebovat nebude,“ vysvětlila, proč místo čtyř donesla jen tři.
„Výborně, děkuji,“ kývnul k Penny a každému přidělil jeden ze šálků.
Penny vzala tácek, upravila si halenku se sukní a odešla, přičemž za ní Caldwell zase zavřel.
„Už vím, proč ses vrátil,“ rýpnul si do Jacka, zatímco se pohodlně usazoval a usrkával z horké kávy.
„To víme všichni,“ pokračoval Brown, který se v této společnosti cítil velice příjemně.
Jack oba zpražil pohledem, ale i on se po chvíli usmál.
„Já ti to jednou připomenu,“ poznamenal směrem ke Stevenovi, který jako jediný z nich zatím neměl svého anděla s duší ďábla.
Všichni tři se ve stejný čas napili kávy, po čemž následoval krátký nepříjemný okamžik ticha, který protnul až generál O’Neill.
„To je poprvé co lituji, že jsme tou zatracenou věcí vůbec kdy prošli,“ zpytoval svědomí, které jej tížilo od okamžiku, kdy mu Janus předal své vzpomínky, které pak potvrdil plukovník Smirnov: „Možná měl ten prevít Kinsey přece jen pravdu,“ prohrábl si šedivé vlasy a vzpomněl si na nenáviděného politika.
„Věděli jsme, do čeho jdeme a s čím si zahráváme. Bylo štěstí, že se to nestalo dřív,“ uklidňoval se Caldwell faktem, že měl vesměs štěstí, že byl zrovna v té době na Omeze, i když to byla jen slabá náplast na tu obrovskou díru v srdci.
„Pokud se to nemělo stát pod rukama Anubise, tak se to určitě mělo stát pod rukama Oriů. S jejich technologií jsme se nemohli ani měřit, a přece jsme vyhráli. I když jsem měl kolikrát pocit, že jsme jen loutky, se kterejma si jen někdo hraje,“ požádal Brown Jacka o skleničku s whisky.
„Hraje a přihlíží,“ dodal Jack, kterého doslova užíralo zevnitř, že se zničením Země a Atlantidy mohli Antikové něco udělat, když o tom věděli tak dlouhou dobu.
„Amen,“ odsouhlasil poslední slova Caldwell a stejně jako Brown si vzal druhou skleničku.

Neznámá galaxie, Neznámá sluneční soustava, 31. Května 2010
Oba dva, jak velitelka, tak zbraňový specialista se už konečně po několika hodinách dokázali alespoň za podpory Cooperové postavit a dojít, nebo se jen kousíček přesunout na svá místa. Carterová vytáhla z opěrky svůj tablet a s pomocí připojení k síti byla schopna zjistit to samé, co teď zjišťovali oba podřízení.
„Systém podpory života už dlouho nevydrží, máme nanejvýš několik dnů,“ prošla si první systém, na nějž v kořenovém adresáři narazila.
„Stejně tak trup. Díky ničím neřízeným rotacím se od mnoha děr začínají rozšiřovat mikropraskliny a přetlak, který jsem vytvořila, na nás za chvíli začne mít neblahé následky,“ shrnula sebou zjištěné informace Cooperová.
Lehce se vyklonila, aby se podívala na svého partnera, který měl ke stavu lodě taktéž co říct.
„Jediná funkční asgardská platforma, asi čtvrtina railgunových stanovišť a jen dvě sila. Měli jsme štěstí, že hlavice byly zajištěny. Kdyby do jedné z nich, jako že se to stalo, narazily mikroasteroidy, nebyli bychom tu,“ lehce si oddechl, že ještě před vstupem do hyperprostoru stihnul zajistit některé z raket, i když byl přesvědčen, že většinu dodělal Thor.
„Ještě jednu dobrou zprávu mám. Pravý podsvětelný motor vypadá, že bude alespoň chvíli pracovat, i když nevím jaké zatížení snese,“ překontrolovala další ze systémů, který byl však jeden z posledních, který ještě kromě vnitřní komunikace a jednoho transportního majáku fungoval.
Sam se lehce zamyslela a s vědomím, že se prozatím nemůže potulovat po své, boji a jinými událostmi, poničené lodi, zapojila lodní interkom, který mohl skýtat určité výhody.
„Tady plukovník Carterová. Po vstupu do hyperprostoru nás zasáhla rázová vlna, která Hammonda přenesla do prozatím nezmapované části vesmíru. Je mi jasné, že se momentálně nemůžete hýbat, ale jen co to bude možné, pokuste se nás pomocí interkomu kontaktovat, pošleme pro vás pomoc,“ uklidnila tu část posádky, která byla stejně jako trojice na můstku vzhůru, ovšem stejně jako oni, byla částečně paralyzována.
„Kdybychom měli aspoň senzory,“ posteskla si Carterová, když ji napadlo, že na něco zapomněla.
„Thore?!“
„To už jsem zkoušela plukovníku. Je mi líto, ale jádro je podle jedné z kamer vypojené,“ informovala Cooperová.

Mléčná Dráha, A5J-771, 31. Května 2010
Chris v neformálním, domácím oblečení posedával na sedačce, pozorujíc prázdný, od popela vyčištěný krb, kterým ještě před několika týdny vyhříval celý dům, když na něj udeřila, v pro tuto dobu netypická, zima doprovázená silným deštěm. Teď zde ale žádný oheň neplápolal, nicméně to bylo to nejlepší, co teď mohl dělat. Technikové ještě stále opravovali některá poškození mateřských lodí, inženýři inovovali a někteří jen prostě sledovali, jak se jeden z aschenských žacích strojů vrací zpět k bráně. I Chris zaznamenal hluk vytvářející se antigravitačními motory, když se aktivovaly úpravy, které byly nutné udělat na místní bráně. Ta stejně jako na Volii vyjela ze země, kde ji hydraulický držák překlopil o devadesát stupňů, aby byla sklizená kassa snáze transportována bránou. První zámky zapadly a nestabilní vír částic se zastavil jen slabé tři metry pod otevírajícími se kopulovitými vraty nákladového prostoru, v němž se nacházelo celých dvěstě tun, pro Luciánskou Alianci typické suroviny.
„Veliteli Garade, jsme připraveni transportovat první část sklizené úrody na Lucii,“ ozvalo se Chrisovi ve vysílačce, kterou si před krátkou chvílí zasadil do ucha.
„Informovali jste velitelku Kivu?“ chtěl si být jist, že jsou na druhé straně připraveni.
„Ano, brána byla přemístěna nad jedno ze sil, kde ji drží dvojice gliderů,“ ujistil Chrise, že je vše připraveno.
„Pošlete to,“ odsouhlasil Chris vůbec první, neuvěřitelně rychlý a snad i nejefektivnější transport úrody, jaký kdo kdy vymyslel.
První zrnka začala padat do otevřeného horizontu události, který se po krátké chvíli rozvlnil a propustil přibývající zrna červené kukuřice. Jen co i poslední zrnko opustilo chladné, triniem obalené stěny nákladového prostoru, zamířila žací loď na svoji další štaci, která končila o několik tisíc kilometrů dále, kde čekala další kassa na svoje sklizení. Mezitím k vypnuté bráně dorazilo i druhé plavidlo, které stálo hned za tím prvním a čekalo na svoji příležitost. Chris se opět spojil s velitelem lodi, a když se ustálila hladina horizontu, nechal poslat další várku kassy na další planetu s kódovým označením P2X-782, což bylo pozemské stanoviště Beta. Ostatní Luciáni však očekávali, že stejně jako předtím je kassa transportována na Lucii, s níž Chris uzavřel mnohem výhodnější smlouvu, která však zahrnovala jen dvěstě tun, této komodity. Chrisovo druhé sluchátko, jež bylo umístěno ve druhém uchu zapípalo, a když se jej Chris dotknul, uslyšel v něm hlas velitele stanoviště Beta.
„Garade, zásilka byla úspěšně uložena,“ ozvala se prostá, vše říkající věta.
Brána se poté deaktivovala a v druhém uchu se Chrisovi ozvala vysílačka Luciánské Aliance.
„Veliteli Garade, třetí transportér uložil sklizené zásoby do sila, jaké jsou vaše rozkazy?“
„Přerozdělte zásoby mezi zbylá města. Rovným dílem!“ zdůraznil svá poslední slova, aby se dostalo na každého.

Mléčná Dráha, Omega, 31. Května 2010
„Stevene, chci, abys převzal velení nad flotilou a zbylou letkou 302jek. Koordinuj služby na orbitě, a pokud bude třeba, pošli někoho na průzkum do blízkých soustav. Potřebuju vědět, jestli tam nejsou ložiska zásob, který by se nám hodily,“ kývnul směrem ke Caldwellovi, který přijal svůj nový úkol s velikým nadšením.
„Franku, ty si vezmeš na starost pozemní jednotky spolu se zbylými FISTy, které se před zničením stihly zamaskovat a ujet,“ otočil se na druhého z generálů, který před Jackem seděl.
„A ty?“ zajímal se Frank o úlohu velitele Omegy.
„Já? Já dohlídnu na přesun zdrojů na Langaru. Jejich továrny nám určitě rády poskytnou zásoby, co se zbraní a výroby nových FISTů týče,“ usmál se Jack, když si uvědomil, jak bude toto jednání o přesunu výrobních kapacit na Langaru probíhat.
„Program 304ek chci ponechat zde. Sice se s nimi dělíme o technologie, ale pořád nevěřím lidem z Tiranijské konfederace.“
„Navíc teď určitě spěchají na svoji vlastní loď, když ztratili Jonase,“ vyvolala vzpomínka na nepodařený útok na Ba’alovu loď lehkou bolest v zádech.

Neznámá galaxie, Neznámá sluneční soustava, 1. Června 2010
Noc se opět překlenula v den, ovšem v černočerném chladném vakuu osvětlovaném jedním sluncem stejně nebylo poznat, jestli je den nebo noc. To Carterová zjistila jen díky svému laptopu, do nějž koukala už pěkných pár hodin, přičemž přeblikávala jednu kameru na druhou a pořád dokola, aby ji neuniklo žádné probuzení někoho z posádky. Když už se ji únavou a neustálím hladem, začala zavírat víčka, uviděla, jak se v záložní řídící místnosti zvedá jeden z techniků, který už byl několik hodin vzhůru a skryt jedním z počítačů se ládoval dvěma tyčinkami, které vždy nosil po kapsách. Když stejně jako u Cooperové, Markse a Carterové přešla počáteční paralýza, za pomocí svých rukou se vyškrábal na nohy a ihned se vrhnul k jednomu z počítačů, aby zkontroloval stav systémů. Sam na svém opěradle přepnula čudlík do stavu ON a rozezněla interkom po celé lodi.
„Carterová záložní řídící místnosti, jak jste na tom?“ neviděla na cedulku a nebyla si stoprocentně jista, kdo se to vůbec probral.
„Můstku, tady Paul Parsons, šéfinženýr,“ ohlásil se muž, jehož čelo zdobil malý zjizvený šrám.
„Parsonsi, ani nevíte, jak jsem ráda, že jste se probral,“ oddechla si Carterová a potěšila tak svého inženýra, který si nemohl přát „lepší“ probuzení.
„Je tam s vámi ještě někdo vzhůru?“
Parsons opustil své stanoviště a postupně obešel své kolegy, kteří s ním byli v době skoku do hyperprostoru v místnosti. Každého zkusil lehce proplesknout a pro jistotu zkontroloval i tep, ovšem stejně jako na chodbách a vlastně všude jinde, převažovala ta většina, která se už bohužel nikdy neprobere.
„Nevím, co se tady stalo, ale všichni kromě Katie Jordanové a našeho francouzského přítele Philipa Lavasqueze jsou mrtví,“ byly v jeho hlase znát rozpaky a frustrace.
„Později vám to vysvětlím, ale teď od vás budu potřebovat, abyste si s námi chvíli hrál na pošťáka,“ jen lehce naznačila co má momentálně v plánu.
„Tedy za předpokladu, že se vám podaří zprovoznit vnitřní senzory,“ zapomněla na zásadní část, která ještě zbývala vyřešit.
„Zkusím s tím něco udělat,“ usmál se Parsons a ihned se dal do zjišťování poškození tohoto konkrétního systému.

Mléčná Dráha, Omega, 1. Června 2010
Jack stejně jako včera vysedával ve své kanceláři a nikým nerušen sledoval venkovní panorama, v němž se vyjímala trojice poškozených, před nedávnem dostavených mrakodrapů, které stejně jako snad všechno v této kolonii „přeživších“, utržily nejednu ránu. Zrovna, když jej Penny chytila za bradu, aby si jej otočila směrem k sobě, někdo zaklepal na dveře.
„Vstupte,“ uslyšela osoba na druhé straně, zatímco Penny sesedala Jackovi z klína a upravovala si svůj outfit.
„Generále, promiňte, nechtěla jsem rušit,“ trošku se zakoktala, když zpozorovala upravující se Penny.
„To nic Jennifer, říkal jsem kdykoli,“ nabídnul místo a poslal Penny zpět do své kanceláře.
„Co pro vás můžu udělat?“
„Včera jsem se odhodlala zapnout Rodneyho tablet, který si s sebou přinesl z Atlantidy, když jsme se narychlo evakuovali,“ zaujala Jacka a vytáhla zmíněný tablet.
Ten jej převzal a stejně jako Jennifer zapnul, k čemuž mu Jennifer dodala pár informací.
„Vím, že tomu ani jeden z nás nerozumíme, ale ve svém volném čase pracoval na naquadriovém generátoru.“
„Ano, vím o tom, Freyr se mi snažil vysvětlit poslední pokroky,“ zmínil se o asgardském vědci, který jako vždy poslouchal a když bylo třeba, zasáhnul, což v tomto případě nebylo sice potřeba, ale nemohl si tuto příležitost nechat ujít.
„Spolu s Orbánci a Kelowňany na něm pracujeme už skoro rok,“ dodal Freyr a dovolil se připojit na tablet, v němž Rodney uchovával veškerou svoji práci, poznámky a podle Freyrova zjištění i jakýsi dokument, v němž měl rozepsanou první verzi poslední vůle.
„Úžasné,“ nemohl zůstat potichu, když si pročítal Rodneyho poslední nápady.
„Tím posunul vývoj tohoto jedinečného zdroje energie o celé měsíce,“ nadchnul doposud mlčícího Jacka, kterého zaujala obzvláště tato informace.
„Když dovolíte,“ lehce sklonil hlavu a přenesl svoji počítačovou mysl a stejně tak své vzezření několik desítek metrů pod zem, kde se v jedné z laboratoří pokoušela skupina mnoha vědců rozlousknout temná zákoutí této technologie.
Jennifer byla ráda, že alespoň nějak Rodney pomohl, i když by byla radši, kdyby byl u toho a mohl si vychutnávat ten kousíček slávy, který ho popoháněl dál a dál.
„Je zde vůbec někdo, kdo by v jeho výzkumu pokračoval?“ zajímalo Jennifer, když si dokázala spočítat, že bez Rodneyho, Billa Leeho, Sam Carterové a Radka Zelenky je oddělení astrofyziky lehce pod stav.
„Možná by zde někdo byl,“ usmál se a zaskočil Jennifer, která nečekala, že se za taková esa, jakými její přátelé byli, našla alespoň částečná náhrada.
„Slyšela jste o Paulu a Jeffovi? Našich dvou amatérských astronomech, kteří na orbitě objevili Hammonda a kupu Ha’taků, jak si to mezi sebou rozdávají?“
„O těch fotografiích a vůbec prozrazení veřejnosti vím, ale na Paula a Jeffa si nějak nepamatuji,“ snažila se vzpomenout, ale ani za mák by si nevzpomněla.
„Prezident schválil prozrazení existence brány za předpokladu, že se k nám přidají, což pak vyústilo v jejich diskreditaci a smrt,“ přešel k rozuzlení celého incidentu.
„Předpokládám, že neumřeli?“ dala si dvě a dvě dohromady.
„Ve skutečnosti jsou momentálně ve VIP pokoji na dvaadvacátém podlaží.“
Jack spustil jeden soubor na Rodneyho tabletu, kde shodou okolností byly i informace o těchto dvou mužích.
„Doktor McKay se o ně zdá se taky zajímal,“ ukázal Jennifer tablet, kde se mohla dočíst o tom, proč se ocitli v Rodneyho hledáčku.

Neznámá galaxie, Neznámá soustava, 1. Června 2010
„Fajn, zkuste to teď,“ uslyšela Carterová z interkomu, když se doktoru Parsonsovi podařilo zaplátovat poškozený systém vnitřních senzorů.
„Jop, funguje to,“ zaradoval se Marks, i když obrazovka co chvíli problikávala.
Carterová se strachem v očích pohlédla na svého zbraňového důstojníka, který začal počítat, kolik lokátorů signalizuje živou bytost.
„Třicet…sedm,“ dodal polohlasně a začal zaměřovat aktivní lokátory, aby mohl přenést všechny živé do jednoho místa, které shodou náhod a možná i boží pomocí, nebylo průletem ohonu asteroidu nijak poškozeno.
„Zběžně jsem se podíval i na transportní systém a nemůžu zcela s klidnou hlavou říct, kolik toho vydrží,“ sýčkoval Parsons a stejně jako Carterová, i on sledoval, jak se jednotlivé živé bytosti zhmotňují na šestém patře, nedaleko jídelny.
„Vypadá to, že systém prozatím drží, ale jen co to půjde, kouknu na něj,“ nechal se spolu s Cooperovou a Carterovou transportovat do jídelny, odkud mohli nabrat velké množství zásob a dopravit je k „postiženým“ členům posádky.
Jen co byli všichni kromě Markse v jednom místě, Carterová svolila vypnout na většině palub, ve většině sekcí podporu života, aby ušetřili jak energii, tak už z posledních meloucí systém recyklace a filtrace CO2, jehož životnost Cooperová poněkud přecenila.
„Madam, sice to chtělo trochu improvizovat, ale chodba mezi vámi a jídelnou funguje. Stejně tak strojovna, ošetřovna, můstek a rozvodna energie. Zbytek jsem odpojil a zmenšil přetlakování, které začalo více namáhat trup a mikropraskliny se začaly šířit. S trochou štěstí vydržíme dost dlouho, než se nám podaří zprovoznit hypermotory, vnější senzory a dálkovou komunikaci,“ přál by si mít vše teď hned, ale věděl, jak moc zle to s lodí vypadá a jakou práci to dá, uvést loď alespoň do takového stavu, aby vydržela kratší let hyperprostorem.


Pokud čtete večer, nezbývá než se vyčůrat, pomodlit a spát :)

Ne teď vážně, snad jste si díl užili, dostal ijste odpověď na některé odpovědi a doufám, že spoustu nových se vyrojilo :)

Mějte se na písanou.

pal Second Lieutenant
Second Lieutenant

Příspěvky: 1007
Bydliště: Nottingham, UK
Pohlaví: Neuvedeno
Odpovědět s citací
 
Paráda. Vůbec jsem nečekal tak rychlou reakci na můj poslední příspěvek. Hned druhý den !!! Obě kapitoly přečteny. Už se nemohu dočkat dalšího týdne ;-)

Dodatečně též vše nejlepší k narozeninám :drink2:
Za kazdym vzestupem civilizace stala vira, za kazdym padem nabozenstvi. Neni nic horsiho jak negativni mysleni, zarlivost, zavistive ci jine negativni reakce pro zniceni zivota. Proto je treba myslet a konat pozitivne a s laskou.

Moiki Uživatelský avatar
Master Sergeant
Master Sergeant

Příspěvky: 519
Bydliště: Atlantida
Pohlaví: Muž
Odpovědět s citací
 
Tak jsem konečně našel čas si nové díly přečíst a jsou moc pěkné a jsem velmi napnutý jak to bude probíhat. Jsem zvědav jak máš v plánu rozložit Luciánskou alianci zevnitř. A možná se trefím nepřesunula se loď Hammond do té soustavy jež sledovala boj u Země?

posedlík Uživatelský avatar
Second Lieutenant
Second Lieutenant

Příspěvky: 1061
Bydliště: Atlantis převážně Ústí nad Orlicí
Pohlaví: Muž
Odpovědět s citací
 
vynikající díl :bravo:

kasparova655365 Uživatelský avatar
Administrátorka
Administrátorka

Příspěvky: 1805
Bydliště: Šumperk
Pohlaví: Žena
Skype: kasparova.martina1

Odpovědět s citací
 
Jak to tak opět znova celé čtu, Petře, Petře, tebe k té třetí sérii nějak dotlačíme :write: i kdyby to měla být mini série nebo jen zkráceně o čem by měla být, jelikož je to báječný a nedokončit to, tak to by byla holá sebevražda :oops:
Svatyně pro všechny, to není jen tak prázdné slovo
Obrázek


Moiki Uživatelský avatar
Master Sergeant
Master Sergeant

Příspěvky: 519
Bydliště: Atlantida
Pohlaví: Muž
Odpovědět s citací
 
Také se připojuju k těm kteří o pokračování stojí i vzhledem k tomu, že téměř nic nevychází.

pal Second Lieutenant
Second Lieutenant

Příspěvky: 1007
Bydliště: Nottingham, UK
Pohlaví: Neuvedeno
Odpovědět s citací
 
Nerozumim tomu proč ted debatit o treti sérii. Stačí kdyz se dopíše to co je tu dobře rozepsané s uzavřeným koncem.
Za kazdym vzestupem civilizace stala vira, za kazdym padem nabozenstvi. Neni nic horsiho jak negativni mysleni, zarlivost, zavistive ci jine negativni reakce pro zniceni zivota. Proto je treba myslet a konat pozitivne a s laskou.

Moiki Uživatelský avatar
Master Sergeant
Master Sergeant

Příspěvky: 519
Bydliště: Atlantida
Pohlaví: Muž
Odpovědět s citací
 
To bude ta nejlepší varianta.

pal Second Lieutenant
Second Lieutenant

Příspěvky: 1007
Bydliště: Nottingham, UK
Pohlaví: Neuvedeno
Odpovědět s citací
 
A kdy můžeme očekávat další díl?
Za kazdym vzestupem civilizace stala vira, za kazdym padem nabozenstvi. Neni nic horsiho jak negativni mysleni, zarlivost, zavistive ci jine negativni reakce pro zniceni zivota. Proto je treba myslet a konat pozitivne a s laskou.

pal Second Lieutenant
Second Lieutenant

Příspěvky: 1007
Bydliště: Nottingham, UK
Pohlaví: Neuvedeno
Odpovědět s citací
 
Dodatečné vše nejlepší k osmým narozeninám povídky. ;-) :drink2:
Za kazdym vzestupem civilizace stala vira, za kazdym padem nabozenstvi. Neni nic horsiho jak negativni mysleni, zarlivost, zavistive ci jine negativni reakce pro zniceni zivota. Proto je treba myslet a konat pozitivne a s laskou.

Daedalos304 Uživatelský avatar
Major General
Major General

Příspěvky: 3867
Bydliště: Boskovice
Pohlaví: Muž
Odpovědět s citací
 
Zdravíčko, děkuji za narozeninové přání...8 let od vydání...dlouhá doba :D

Co se týče dalšího dílu, když to půjde, tak bych mohl příští týden (pondělí/úterý) snad :)

Stay tuned

Moiki Uživatelský avatar
Master Sergeant
Master Sergeant

Příspěvky: 519
Bydliště: Atlantida
Pohlaví: Muž
Odpovědět s citací
 
Taky se připojím k přání k narozeninám povídky a už se moc těšim na další díl.

Odeslat nové téma Odpovědět na téma
PředchozíDalší

Zpět na Rozepsané/Nové povídky

cron