StarGate Speciály: Velikonoce v galaxii Pegasus

Ale veď sa to môže písať a preberať tam .

[kasparova655365]

I tobě děkuji, posedlíku


Tak jak byste celkově ohodnotili speciály, které byly doposud vydány? Mám takhle pokračovat dále???

Vynikající jasně

15/10 i když jsi si to nějakými skazila ten celek je úžásný těším se na další svátek kde budeš vidávat speciál doufám že tu bude silvestr.

[kasparova655365]

Tak budu se snažit napsat ještě nějaké speciály, ale abych pravdu řekla, tak nemám žádný na Silvestr. Promiň. Jedině že by mě jakop zase "nakopl" nějakým super nápadem, který by se uchytil a dokázala bych o něm psát

A k tomu v neděli nevyjde Ships, vyjde až později, jelikož jsem včera vydala Vánoční za pomocí skvělých autorů, které tu jsou

dobře v tom případě jsem se spletl s hodnocením -150:10 né dělam si legraci ale já budu bečet jestly nebude ships.

[kasparova655365]

S tým hodnocením jsem to jaksi nepochopila Ships bude, ale ne v neděli

mínus sto padesát z deseti předtim jsi měla 15 z deseti bohůžel to by nebylo pěkné takže zuskávam u 15 z deseti.

Ten rozhovor o dětech mezi Elizabeth a Teal'cem byl zabitý

„Našponuj hlavu.“ John mu přidělal na pusu vousy, které mu nesmírně slušeli.

Vousy - Hrady - Vousy slušely.

Naštvaný Rodney vzal na ramena pitel dárků a pokračoval za Johnem do operačního.

Eh...

No a oslovení Alexe bych tedy psala spíše s i, než s y

tak dobry vianocny a srandovny diel som este nevidel

ako ta to napadlo ?:O

[kasparova655365]

Děkuji, Shayly
A co Mitchell? Spokojena s ním?


Mockrát děkuji, Narutho88 jsem ráda, že ses přitom zasmál Tak velkou část jsem vymyslela já a pak na tom mají také zásluhy jakop a patas25, bez těch dvou by to nemělo tu správnou Vánoční atmosféru
PS: A co písmenka, využíváš je??

Dobrej speciálek

[kasparova655365]

Děkuji mockrát, coldvele

Teď mě napadlo jak se to Coldvel vlastně správně skloňuje.

[kasparova655365]

Takže... Ahm...

1. pád – kdo, co? - Coldvel
2. pád – koho, čeho? - Coldvela
3. pád – komu, čemu? - Coldvelovi
4. pád – koho, co? - Coldvel
5. pád – oslovujeme, voláme - Coldvele/Coldveli
6. pád – (o) kom, (o) čem? - Coldvelovi
7. pád – kým, čím? - Coldvelem

Asi tak Myslím

Ale Coldvel se správně píše Caldwell

Potom co jsem se registroval mně to taky došlo.

To platí i u mě stim jak se píše Daedalos jsem si po tom co jsem se registroval uvědomil jak se to vlastně píše.

[kasparova655365]

Deadale, správně se máš jmenovat Daedalus

[kasparova655365]

Na Vánoce očekávejte malý speciálek

[kasparova655365]

Jsem ráda, že jsem tě potěšila

[kasparova655365]

Malá ukázka, co Vás brzy čeká

John běžel po schodech do laboratoře doktora Rodneyho McKaye, kde krom Rodneyho byla i doktorka Jennifer Kellerová, Rodneyho měsíční manželka. Oba se zrovna muchlovali, když John vpadl dovnitř. John se rychle otočil k nim zády a dělal, že nic neviděl. Jennifer si rychle oblékla triko a Rodney kalhoty. Oba se cítili trochu trapně, ale i naštvaně, protože je John vyrušil.

[kasparova655365]

Jak jsem dříve slíbila Myslím, že Vánoční příběh mluví za vše, takže mohu jen popřát Vám krásné čtení a Šťastné a Veselé Vánoce a Krásný Nový Rok

Vánoce na Atlantidě

Je rok 2014 s datem 24. prosince a všichni členové Atlantské expedice měli volno. Velící expedice pan Richard Woolsey se v brzkých ranních hodinách nacházel ve své kanceláři, kde dokončoval hlášení pro SGC. když ho z operačního zpozoroval plukovník John Sheppard, tak si to k němu namířil. Nejdříve zaklepal na sklo a pak vstoupil do kanceláře se slovy: „Dobré ráno, pane Woolsey. Co tu děláte tak brzo?”
„Dokončoval jsem hlášení pro SGC,” odpověděl Richard a zavřel svůj laptop.
„Nějak brzo. Jsou Vánoce, co takhle si trochu užít?”
„Já moc neslavím. Nemám k tomu důvod.” John se posadil před Woolseyho a opřel se rukama o stůl.
„Co s vámi udělat?” přemýšlel nahlas John. Richard jen čekal, co z něj vyleze. Po několika napínavých vteřinách myšlení řekl John: „Myslím, že to mám.” John velmi rychle vstal z křesla a odešel z kanceláře. Richard na něj jen nechápavě zíral. Když se tedy nic zajímavého nedozvěděl, tak se vrátil ke své práci a šel dopisovat hlášení.

John běžel po schodech do laboratoře doktora Rodneyho McKaye, kde krom Rodneyho byla i doktorka Jennifer Kellerová, Rodneyho měsíční manželka. Oba se zrovna muchlovali, když John vpadl dovnitř. John se rychle otočil k nim zády a dělal, že nic neviděl. Jennifer si rychle oblékla triko a Rodney kalhoty. Oba se cítili trochu trapně, ale i naštvaně, protože je John vyrušil.
„Omlouvám se,” řekl John. Když byli oba oblečeni, tak se mohl John otočit zpátky k nim. Jennifer se při odchodu z Rodneyho laboratoře zamračila na Johna, který se jí začal bát, když viděl ten její výraz v obličeji.
„Co potřebuješ?” zeptal se na rovinu Rodney. John přistoupil k němu blíže a posadil se na židli, která se nacházela těsně před Rodneym.
„Pomoc s Woolseym. Neslaví Vánoce. Musíme ho nějak zapojit,” odpověděl John.
„S tím ti já nepomůžu,” odmítl Rodney a tím neprudil Johna.
„Ty vážně chceš, abych zveřejnil tu fotku?” (Trocha vydírání mu přece neuškodí.) John vytáhl tak kartu, ze které se Rodney jen tak nevyvleče. Vražedný pohled dopadl na Johna, který si v klídku pohupsoval. Rodneymu nic jiného nezbývalo, a tak kývnul hlavou, že mu s tím pomůže.
„Tak pojď za mnou.” Mávl John rukou a Rodney šel poslušně za ním.

Mezitím ve volném vesmíru plul osamocený Phoenix, jehož posádka opravovala poškozený trup. Plukovník Kevin Marks se taktéž připojil k opravám vlastní lodi. Zrovna se nacházel u asgardského jádra, který byl z poloviny nefunkční. Musel tedy vyměnit všechny spálené dráty a zničené krystaly. První důstojnice, major Sharon Evansová dostala subprostorovou zprávu od SGC, a tak ji dekódovala a šla za plukovníkem informovat ho o situaci. Byl slyšet povzdech, když vešla dovnitř.
„Mohu?” zeptala se.
„Jistě. Co pro mě máš?”
„Ozvalo se nám SGC.”
„Odhaduji, že ve zprávě stojí, že poblíž nemají k dispozici loď, kterou by k nám poslali,” hádal Kevin.
„Trefa. Takže tu budeme trčet i na Vánoce.”
„Vánoce… A to jsem je chtěl oslavit doma a ne tady.” Sharon sedla na jeho klín a opřela se o něj.
„Ale máš tu i mě, takže je neoslavíš sám.” Kevin se na ni usmál a potom ji políbil na tvář.
„Jak daleko je od nás vlastně Atlantida?” zajímalo Kevina.
„Kdyby fungoval hyperpohon, tak za hodinu a něco bychom tam byli. A pouze s podsvětelnými motory za necelý den. Na co myslíš?”
„Buď risknu úplně poškození pohonu, nebo tu zůstaneme trčet,” odpověděl Kevin.
„No, máme ZPM, tak kdybych z něj trochu více vymáčkli, možná bychom se tam dostali dříve.”
„Pohon červí díry?” Sharon kývla hlavou, že to je přesně to, na co myslí.
„Atlantidě to vyšlo, když wraithský úl dorazil k Zemi.”
„Jenže my nejsme Atlantida a navíc tohle je pozemská loď, ne antická,” podotkl na fakt, který je v tomhle kroku více než méně důležitý.
„Pravda. Takže co uděláme?”
„Za 2 hodiny by měl být spravený trup, tak se nějak pokusíme dostat se k Atlantidě.”

Rodney s Johnem seděli v jídelně, kde čekali na zbytek týmu. Jako první přišla Teyla s Torrenem, kterému jsou 3 roky. Posadili se kolem stolu a čekali na posledního člena týmu, na Ronona, který jako obvykle nerad brzo vstává, takže vzali vysílačku a krapet ho popohnali. Teyla mezitím než Ronon dorazil, nakrmila malého, jelikož ještě nesnídal. Když se konečně Ronon objevil, řekl John: „No konečně. Co ti to tak dlouho trvalo?”
„Nechtělo se mi vstávat, když je dneska volno,” odpověděl a posadil se vedle Teyly.
„Kdysi jsi takový nebýval.” John se zasmál a pak přešel k věci, proč všechny svolal ke stolu.
„Jak už asi všichni víte, že Woolsey neslaví vůbec Vánoce a tak chce celý den propracovat v kanceláři.”
„Jak můžeme pomoci?” zeptala se Teyla.
„Něco mě malého napadlo,” odpověděl a všichni se přisunuli blíže ke stolu, aby je nikdo neslyšel. Mluvili tak tiše, že i kolemjdoucí lidé z expedice nezaslechli ani slůvko. Když John dopověděl svůj plán, všichni se narovnali a uznávali, že to co vymyslel, je dobrý plán.
„Tak dobrá. Ve 20:00 vše rozjedeme. Každý ví, co má dělat, tak do toho,” těmito slovy ukončil John poradu a všichni se rozprchli dělat to, co jim John přidělil.

Pan Woolsey mezitím seděl stále ve své kanceláři, kde sledoval fotku svého pejska Yorkie, se kterým se nemohl ani rozloučit, když se rozváděl se svou ženou, která si malého pejska nechala. Nejhorší na tom bylo, že právě 24.12. o něj přišel. Byl to zrovna ten pravý důvod, proč neslaví Vánoce, když je sám. Amelia Banksová, Rononova manželka, stála u jednoho z řídících panelů, odkud jej sledovala. Ona jediná věděla, oč jde a proč je tak smutný, a když viděla Johna, jak prochází kolem brány, rychle seběhla dolů za ním.
„Plukovníku, potřebovala bych s vámi mluvit.”
„Promiňte, Banksová, ale teď nemohu, něco musím zařídit.”
„Tohle je ale nutný...” Nestihla ani doříci, co chtěla a John už byl pryč.
„Amelie...” ozval se z pozadu ní Chuck. Otočila se na něj a odpověděla: „Ano?”
„Něco se s tebou děje, jde to na tobě poznat. Co se děje?”
„Jde o pana Woolseyho. Je to přesně 10 let, co mu jeho žena vzala pejska.”
„Zrovna na Vánoce?” divil se Chuck.
„Ano, zrovna na Vánoce. Proto je vůbec neslaví.”
„Co uděláme?” zeptal se rovnou Chuck, který chtěl pomoci Amelii.
„Za hodinu máme plánované spojení se Zemí, zkusíme zajistit návrat pejska k jeho páníčkovi.”
„Byl mu odebrán na Vánoce, tak mu ho i na Vánoce přivedeme.”
„Přesně tam,” souhlasila Amelie a spolu si plácli, že půjdou do toho, i kdyby měli porušit nějaká stanovená pravidla.

Pomlácený Phoenix se mezitím dával pomalinku dohromady. Posádka byla skoro k vyčerpání a to nemluvně o těch, kteří byli vzhůru už třetí den. Šéf kuchař se svými pomocníky každou hodinu přichystávali něco dobré k snědku, aby posádka nebyla o hladu.
Sharon měla zrovna hlad a tak šla do jídelny, kde krom rozsvíceného stromku uprostřed místnosti, byli také připravené dárky. Netušila, kde se to tam tak rychle vzalo, než se za ní objevil Kevin.
„Tos byl ty?” Kevin kývnul hlavou a Sharon ho objala kolem krku.
„Podařilo se mi zprovoznit jádro, a tak jsem ho nechal vytvořit pár drobnůstek a stromeček. Posádka si zaslouží je oslavit. Už tak jsme všichni unavení. Myslím, že tohle jim zvedne alespoň trochu náladu.”
„Jsi poklad.”
„Půjdeme to říci posádce?” Sharon se usmála a spolu s Kevinem šli k interkomu lodi. Nejdříve zazněl velký šum, než do něj mohli začít mluvit. Celá posádka zpestřila uši, když zaslechli šum. Věděli, že to je z interkomu. Když zaslechli smutnou, že i přes všechny snahy se nedostanou domů na Vánoce včas, všichni zesmutněli. Bylo to také očekáváno, jenže pak jim Kevin oznámil, že se všichni mají dostavit do jídelny, kde na ně čeká malé překvapení.

Amelie s Chuckem seděli u DHD a zadávali adresu Země. Když zapadl osmí symbol, vytvořila se stabilní červí díra a Amelie se hned pojila s SGC.
„SGC, tady Banksová, autorizační kód 3ML987.”
„Tady poručík Harriman.”
„Posíláme vám měsíční hlášení.”
„Jistě.”
„Poručíku, potřebovala bych od vás něco. Je to velmi důležité.”

Z pozadu poručíka se objevil generál Landry, který zaslechl hlas Banksové.
„Co potřebujete, Banksová?” zajímalo Landryho.

Amelie pohlédla na Chucka a pak odpověděla: „Bylo by možné, aby pan Woolsey dostal zpátky svého pejska?”
„Musel bych zařídit pár telefonátů, ale měla by to jít. Smím-li se zeptat, proč?”
„Pan Woolsey právě na Vánoce přišel o svého pejska Yorkie a proto je nerad slaví.”
„Zkusím to nějak zařídit. Jestli se mi to povede, tak vám ho přivedu do Štědrovečerní večeře.”
„Mockrát děkujeme, generále.”
„Neděkujte. Jsou přece Vánoce.”
„Šťastný a Veselý, generále.”
„Šťastný a Veselý.” Spojení se přerušilo a Amelie s Chuckem se začali radovat. Po chvilce si uvědomili, že o tom nikdo nesmí vědět.
„Pššš.”
„Jen pro informaci, plukovník Sheppard taky něco chystá pro Woolseyho,” prozradil jí Chuck.
„Tak teď budeme soutěžit, kdo dá panu Woolseymu nejlepší dárek.”
„V tomhle vyhrajeme, ale pššš. Ať mají iluze o tom, že vyhrají.”
„Platí.” Oba si plácli rukou a každý šel k sobě do ubikace, kde budou pokračovat v balení dárků.

Je dvanáct hodin odpoledne a Sharon po celé lodi hledala Kevina, který se z ničeho nic vypařil. Ani se neozýval přes vysílačku. Nikdo o něm najednou nic nevěděl. Dokonce i v místnosti s jádrem nebyl.
„Kde vězí?” přemýšlela nahlas. Povzdychla a pokračovala dál v cestě.
„Kevine!” volala ho a on se vůbec odněkud neozýval. Po chvilce putování po lodi zastavila a řekla si pro sebe: „Na lodních senzorech nic není, vysílačkou se neozývá a jde jen slyšet chrastění. Kde jsou tady oblasti, které vše zakrývají?”
„Místnost s pohony,” přišla odpověď od jednoho důstojníka, který ji zaslechl.
„Děkuji.” Sharon se dala rychle do běhu k místnosti, kde krom pohonů a přístrojů k nim je i velká radiace. Když běžela chodbou, která vedla přímo k přístrojům, zahlédla otevřené dveře do jedné z místností.
„Kevine!” zakřičela a hodně rychle vběhla do místnosti, kde našla Kevina ležet na zemi s popáleninami na rukou.
„Kevine.” Poplácala ho po tváři, ale on nijak nereagoval. Vysílačku nemohla použít a tak bylo na ní, aby ho odtáhla do chodby, kde ještě pár metrů ho musela táhnout, než se dostala na místo, kde vysílačky už fungují.
„Lékařský tým na palubu 20, chodba 30, rychle!”
„Kevine, prober se.” Jeho ruce byly popálené, zřejmě se snažil opravit hyperpohonu sám s vlastními silami, které mu ještě zbývaly.
„Co mi to děláš? Zrovna na Vánoce.”

Na Zemi generál Landry mezitím zařizoval dárek pro Woolseyho, který byl poměrně těžký, jelikož bylo těžké najít jeho bývalou manželku. Spolu s generálem O’Neillem ji ale našli a tak se oba vydali za ní do Kanady, kam je transportoval Daedalus.
„Připraven?” zeptal se Hank Jacka, když stáli před hlavními dveřmi domu, kde žije Woolseyho bývalá žena.
„Připraven,” odpověděl Jack a zaklepal na dveře.

John s Rodney na Atlantidě řádili natolik, že všechny začalo zajímat, co vlastně chystají. Na chodbách skupina lidí zdobila vše, co se dalo. Dokonce si toho všiml i pan Woolsey, který si to zamířil do své ubikace.
„ Nevíte někdo, co se tu děje?” zeptal se a čekal na odpověď, kterou nedostal od nikoho, a tak pokračoval dál v cestě k sobě.
„Pane Woolsey!” zavolala na něj z dálky Amelia, která za ním přispěchala v hedvábných šatech. Nikdy ji takhle v životě neviděl a byl docela i překvapen.
„Moc vám to sluší, Amelie.”
„Mockrát děkuji. Mohu vás o něco poprosit?”
„Jistě. Zrovna jsem se chystal do ubikace, půjdete se mnou?” zeptal se Richard a Amelie slušně přijala nabídku. Richarda stále zajímalo, co všichni vyvádějí, a tak když nedostal od nikoho odpověď, tak se zeptal jí.
„Jsou přece Vánoce, k nim také patří výzdoba, hudba a radost všech. A když už takhle mluvíme o Vánocích, doufám, že přijdete na štědrovečerní večeři. Bude kapr nebo rybí filé s bramborovou kaší nebo s bramborovým salátem.”
„Určitě přijdu,” slíbil ji Richard a oba vešli do ubikace, která nebyla vůbec ozdobena Vánočně. Amelie se poohlédla kolem dokola a pak pohlédla na Richarda, který mezitím přinesl láhev červeného vína se skleničky.
„Dáte si?”
„Červený?”
„Červený.”
„Tak to si s vámi připiji moc ráda.” Amelie se na něj usmála a podržela skleničku, aby jí nalil víno. Pak nalil Richard sobě a oba si přiťukli.

Na Phoenixu po Marksově příhodě byla nálada špatnější, než předtím. Všichni se chtěli dostat domů a vůbec nemysleli na ty, kteří si potřebovali odpočinout. Věděli, že se jen tak odtamtud nedostanou a stejně pořád chtěli, ať všichni dřou do té doby, než zkolabují z vyčerpanosti. Až po Kevinově příhodě si uvědomili, že to co někteří chtěli, bylo špatné. Sharon nevěděla, co teď má dělat. Pořád chodila z jedné místnosti na ošetřovnu, aby zjistila, jaký je Kevinův stav, a pak zase do další místnosti. Měla toho moc, že i hlavní lékař ji varoval, že by si měla dát pauzu.
„Majore,” ozval se najednou kapitán Brian O’Conner.
„Ano?” Sharon zastavila a počkala na běžícího Briana.
„Jak je plukovníkovi?”
„No, doktor říkal, že by měl být v pořádku. Podle něj asi prospí celý den.”
„A ruce?”
„Má popáleniny druhého stupně. Asi tak měsíc s nimi nebude moci nic dělat,” odpověděla Sharon a s Brianem pokračovali v cestě na můstek, kam měla namířeno už předtím.
„Je ale štěstí, že to odnesli jen ruce a ne celé tělo.”
„To jo, ale takhle jsem si svátky zrovna nepřestavovala,” řekla Sharon a vešla na můstek, který se po střetnutí s nepřáteli, krapet změnil, hlavně vzhledově, když ještě všude byly trámy, které teprve uklízeli.
„Jak jsme na tom?” chtěla znát stav lodi, který se dozvěděla během chvilky.
„Opravili jsme obě konzole. Stále jsme bez senzorů, takže nic nevidíme. Jinak jsme opravili asgardské paprskomety, takže kdyby na nás někdo zaútočil, tak se máme čím bránit.”
„Alespoň něco.”
„Ozvalo se nám SGC?” zeptal se Brian.
„Bohužel. Když se plukovník snažil spravit hyperpohon s vlastními síly, tak při zkratu se vyřadil i subprostorový vysílač.”
„No, to nám ještě chybělo,” řekla na to Sharon a chvilku na můstku zavládlo ticho. Z interkomu se najednou ozval šum. Sharon se ohlédla kolem dokola, jenže nikdo na nic nešahal zrovna. Bylo překvapující pro všechny, když najednou slyšeli hlas plukovníka Samanthy Carterové na palubě Hammonda.
„Plukovníku Carterová, tady major Evansová, rádi vás slyšíme. Neměli jste být na Zemi?”

Plukovník Carterová stála ve přední části můstku, odkud viděla poškozeného Phoenixe.
„Když jsem slyšela, co se vám stalo, tak jsme hnedka vyrazili, aniž bychom dali SGC vědět.”
„Mockrát děkujeme, plukovníku. Budeme vám vděčni.”
„Berte to ode mě jako malý dárek k Vánocům. A kde vlastně máte Markse? Čekala bych jeho na můstku.”
„Plukovník je indisponován, plukovníku,” odpověděla Sharon. Sam se okamžitě obrátila na majora Kleinmana, kterého si čorkla plukovníku Caldwellovi, a řekla mu, ať ji přenese okamžitě na Phoenixe.

Sam se objevila vedle Sharon, která se jen taktak držela na nahou.
„Sharon.” Sam rychle zareagovala a stačila ji chytit, než poklesla k zemi.
„Co mi to děláte?” Sharon se na ni usmála a pokrčila rameny, že neví.
„Kapitáne, pomozte mi s ní na ošetřovnu. Hammond už dostal pokyny, zachytí Phoenixe a poletíme na Atlantidu, ta je blíže.”
„Doufám, že neodmítnete oběd, když vás s Kevinem pozveme.”
„Rozhodně s vámi půjdu.”

Je šestá hodina odpolední a Pan Woolsey spolu s Amelií šli rychlým krokem do operačního, kde na ně čekal Chuck.
„Pane Woolsey, přišla nám zpráva z Hammonda. Táhnou sem k nám Phoenixe. Budou tady za necelou hodinu.”
„Jsou nějací zranění?” zeptal se okamžitě.
„Ano, a to poměrně dost. Mezi nimi je i velitel.”
„Zavolejte na ošetřovnu, ať se tam všichni připraví na příjem zraněných. Osvětlete jim mola, ať vědí, kam přistát.”
„Ano, pane.”
„Vánoce se na pár hodin ruší,” řekl Woolsey a odebral se do kanceláře.

John i s Rodney trochu zbrzdili své tempo s přípravami dárků pro Woolseyho, když se dozvěděli, co se stalo. Okamžitě se odebrali k ostatním, aby jim pomohli.

Sharon i Kevin pospávali na lůžkách na ošetřovně, kde krom nich, bylo ještě dalších dvacet zraněných. Sam seděla mezi dvěma lůžky na židli a čekala, který z nich se jako první probudí. Když se podívala na hodinky, bylo skoro sedm hodin večer, čas, kdy začíná Vánoční večeře. Najednou zaslechla zakňučení a ona se usmála, protože věděla, od koho to bylo.
„Vstávat, Ježíšek vám nadělil dárečky,” zašeptala Sam Kevinovi do ouška. Kevin otevřel oči, jelikož hlas, který slyšel, mu byl moc povědomí. Když zaostřil, zpozoroval Sam, která vstala ze židle.
„Sam...”
„Jo, jsem to já. Jak je?”
„Bylo mi už lépe. Co ty tu?” zeptal se Kevin a za pomocí Sam se posadil.
„Přiletěla jsem pomoci. Za chvilku už vystupujeme z hyperprostoru u Atlantidy. Už nás tam očekávají.”
„Jujky.” Když Kevin viděl svoje ruce omotané, tak hluboko se vrátit do paměti a snažil se vzpomenout, co vlastně dělal.
„Copak?”
„Jen přemýšlím, jak jsem k těm popáleninám na rukou přišel.”
„No, to by mě taky zajímalo. Když jsi byl v bezvědomí, tak tě našla Sharon u generátoru hyperpohonu.” Když Sam vyslovila její jméno, tak se začal dívat kolem sebe, jelikož ji poblíž neviděl. Sam trochu popošla, aby na ni Kevin uviděl.
„Je v pořádku?”
„Trochu ji to položilo později než tebe.”
„Plukovníku Carterová, tady můstek. Vystupujeme z hyperprostoru,” ozval se Kleinman.
„Rozumím. Odpojte pak Phoenixe a přistaňte na Atlantidě,” odpověděla.
„Ano, madam.”

Richard s Johnem, Rodney, Chuckem a Amelii byli jediní, kteří byli v operačním, lékařský personál čekal už na ošetřovně a zbytek se nacházel v jídelně, kde začala Vánoční večeře, při které jim hrály písničky. Všech pět stálo na balkoně, odkud sledovali, jak postupně obě lodě přistávají na jednotlivá mola. Jakmile obě lodě přistály, vydali se jim na proti.

Plukovník Carterová jako první vyšla z Phoenixe a potřásala si rukou s Woolseym.
„Vítejte na Atlantidě, plukovníku.”
„Děkuji, pane Woolsey. Zranění, až na dva, už byli přeneseni na vaši ošetřovnu.”
„Nevím, jestli bude v jídelně ještě dost místa, ale vy i posádky se můžete k nám připojit,” nabídl jí Woolsey.
„Moc rádi,” odpověděla Sam, a pak zapla na svém uchu vysílačku. Spojila se s Kleinmanem, kterému řekla, aby se spojil se všemi členy posádky jak Hammonda, tak i Phoenixe, tak aby jim oznámil, že se mají dostavit do jídelny na Atlantidě, kde se pomalu všichni začali scházet.

Jídelna vypadala úplně jinak, než jak vypadá běžně. Všude byly ozdoby, uprostřed stál velký, ozdobený stromek, pod kterým byly zabalené dárky. V jedné části byl velký stůl, na kterém bylo spousta talířů s cukrovím. Nejvíce mizely vosí hnízda. Taky aby ne, když tam je rum. Prvně do jídelny přišel Woolsey s Carterovou, Sheppardem a McKayem. Amelie s Chuckem čekali v operačním, kde se aktivovala bráno. Po zadání ID kódu vypnuli štít na bráně a přispěchali po schodech dolů. Bránou prošli generálové Landry a O’Neill. Oba se divili, že s sebou nikoho navíc nemají, ale pak za nimi přiběhl Yorkie a oba se zaradovali, že se jim to podařilo.
„Mockrát vám děkujeme, generálové. Jsme vám vděčni.”
„Tak pojďme za ostatními,” popoháněl je O’Neill, který o Phoenixovi ani o Hammondovi nic nevěděl. Až když dorazili do jídelny, tak si všimli, že tam pochodují lidé v leteckých uniformách. Podle výrazu Amelie poznala, že o ničem nevědí.
„Hammond letěl zachránit Phoenixe. Jsou tu jejich posádky,” informovala je krátce.
„Generálové,” přiběhla za nimi Carterová.
„Carterová, co vy tu děláte?” zajímalo O’Neilla, jelikož se vydala na cestu bez souhlasu.
„Kvůli Vánocům jsem nechtěla Phoenixe nechat uprostřed vesmíru samotného bez nějaké pomoci. Takže to mají ode mě jako dárek. A se ZPM na palubě jsme tu byli hodně rychle.”
„No dobrá, tentokrát vám to prominu, když jsou ty Vánoce.”
„Děkuji, pane.”

Kevin stál vedle Sharon, která se před chvílí probudila. Oba netušili, že takhle dopadnou.
„Jak ti je?” zajímalo Kevina.
„To bych se spíše měla zeptat já tebe.”
„Až na ruce, tak v pořádku.”
„Jsem v pořádku.”
„Tak pokud ti nebude vadit a máš už nabrané síly, tak půjdeme za ostatními na Atlantidu.”
„Jen se převleču.”
„Souhlas. Jdu se taky převléci.”

Všichni seděli u stolů se slavnostním oblečení a jedli. Bylo tam takové ticho, že když někdo polkl, tak to všichni uslyšeli. Když všichni byli tak tiší, tak Richard si chtěl vzít na chvíli slovo a zaklepal lžičkou na skleničku. V tu chvíli se otevřely dveře do jídelny, kterými vešla Sharon s Kevinem. Najednou přešla pozornost na oba dva a posádka Phoenixe okamžitě začala tleskat. Oba se zasmáli a přišli blíže.
„Můžeme se přidat?”
„Jistě, pojďte k nám,” ozvala se Sam, která jim držela dvě prázdná místa. Oba si sedli a pak začal Richard mluvit.
„Dobrý večer vám všem přeji. Chci vám poděkovat, že jsme se tu tak sešli. Prvně chci říci, že jsem velmi rád, že celá posádka Phoenixe je v pořádku. Jinak doufám, že se tu opět sejdeme i za rok. Děkuji vám mockrát, že tu mohu být s vámi. Přeji všem dobrou večeři a Šťastné a Veselé Vánoce.”
„Šťastné a Veselé Vánoce,” řekli všichni přítomni a pokračovali v jedení. Po patnácti minutách měli všichni všechno snědeno a tak mohli přistoupit k rozdávání dárků.
„Pane Woolsey?”
„Ano, Amelie?”
„Za celou expedici jsem velmi ráda, že vám mohu předat tento dárek.” Zavládlo ticho a během několika vteřin bylo slyšet štěknutí. Chuck s Yorkiem v náručí k nim přišel blíže.
„Myslím, že vám dvěma se teď bude dařit lépe, když jste opět spolu,” řekla Amelie.
„Yorkie.” Richard hned poznal, koho to Chuck drží v náručí. Hned k němu přišel a vzal si ho do náručí. I pejsek poznal, kdo je jeho pravý pániček a začal ho olizovat po tváři.
„Moc jsi mi chyběl, Yorkie. Moc.”
„Super,” řekla tiše Amelie a s Chuckem si plácli.
„Nevím, jak moc vám mám poděkovat.”
„Nám neděkujte, to tady generálové O’Neill a Landry,” ukázala na sedící dvojici generálů.
„Děkuji vám.” Oba se na něj usmáli a bylo už jasný, že se Richard bude pro dnešní zbytek dne věnovat jen Yorkiemu.
„A teď myslím, že bychom si mohli rozdat zbytek. Kdo se toho ujme?” zeptal se O’Neill.
„Na mě se nedívejte, já se jen tak najím,” řekl se zasmátím Kevin, když se na něj pár lidí podívalo.
„My víme,” odpověděla Sam.
„Tak se už toho někdo ujměte, já chci něco dostat,” řekla Sharon.
„Tak ty chceš dáreček?” zeptal se Kevin. Sharon kývla hlavou a tak Kevinovi nezbývalo nic jiného, než vytáhnout dárek, který měl pro ni dlouho přichystaný, z kapsy a podal jí ho. Nedočkavě začala rozbalovat baliček, až zůstal jen jeho obsah. Byla to červená krabička ve tvaru srdce. Sharon jej otevře a mezitím si Kevin klekl na kolena. Když viděl Jack, co udělal, tak nemohl zaostat a šel hned za Sam. Skončilo to tak, že Sam se Sharon stály a Kevin s Jackem klečeli na nohou. Obě ve stejnou dobu byly požádány o ruku. Bylo téměř jistý, že obě žádost přijali.
„We wish you a Marry Christmas,” ozvaly se najednou dámy a hned po nich se ozvali páni: „We wish you a Marry Christmas.” A pak se ozvali všichni naráz: „We wish you a Marry Christmas and a Happy New Year.”
Sam se Sharon: „We wish you a Marry Christmas.”
Jack s Kevin: „We wish you a Marry Christmas.”
Všichni čtyři: „We wish you a Merry Christmas and a Happy New Year.”
A úplně všichni: „We wish you a Merry Christmas
We wish you a Merry Christmas
We wish you a Merry Christmas
And a Happy New Year

We wish you a Merry Christmas
We wish you a Merry Christmas
We wish you a Merry Christmas
And a Happy New Year

Good tidings to you,
wherever you are,
Good tidings for Christmas
And a Happy New Year

We wish you a Merry Christmas
we wish you a Merry Christmas
we wish you a Merry Christmas
And a Happy New Year.”

Amelie přišla k Johnovi i Rodneymu, kteří v podstatě nemuseli dělat nic, když to hlavní udělal někdo jiný za ně.
„Myslím, že příště byste měli přemýšlet hlouběji, než začnete vyvádět po celé Atlantidě.”
„Děkujeme, Banksová.” Amelie se zasmála a šla za Rononem, který jí dluží Vánoční tanec. Takže všichni, co mohli, tak šli po Vánoční písničce tancovat. Stejně jako Richard Woolsey tancoval se svým pejskem Yorkiem.

super speciál pěkné svátky přeji

Také všem přejí krásné vánoce, a hodně dárků.
Dobrý speciál, ale v podstatě se nic nestalo.