3
Cesta světy a portály
V časech, kdy velké armády zahájily útok na první svět pod nadvládou Ori, jenž se nazýval Jebanna. V době, kdy se Lianar chystal na další nepřátelské útoky, se připravovala další neméně důležitá výprava. Azanyrmuth Mág III na válečné poradě zmínil možnost cestování za pomocí nejrůznějších portálů. V Lianaru žil jeden starší muž, který se právě o tyto staré a zapomenuté systémy portálů a průchodů zajímal.
Azanyrmuth Mág III spolu s jeho bratrem, jenž měl přízvisko Zvídavý a dalšími třemi dobrodruhy, konkrétně válečník Slavoj, zvěd Zsigmond a hraničář Bernhard, se vydali právě za oním starcem. Jeho prostý dům se nacházel v Obytné čtvrti v odlehlé uličce poblíž městských hradeb, kam dorazili v podvečer.
Mág III zaklepal klepadlem na prosté dřevěné dveře. Dlouho nikdo nepřicházel, a proto zaklepal znovu. Nakonec se zpoza dveří ozvaly pomalé kroky až se nakonec s tichým vrzáním otevřely.
„A to jseš ty,“ pozdravil mága stařec s notně prošedivělými vlasy a věku okolo sedmdesátky, „pojďte tedy dál.“
Pětice následovala muže, který se představil jako Alfern, do pokoje s velkým opotřebovaným stolem. Když se pětice usadila, stařec jim donesl něco málo na pohoštění, a potom pokračoval: „Jistě jste přišli, abych vám pověděl něco o cestách.“
„Ano. Přesně tak,“ souhlasil Mág III. „Rada rozhodla o vyslání výpravy portály, ovšem nejprve je třeba zjistit o nich co nejvíce.“
„Rád vám vše povím.“
„My už jsme se spolu sice o něčem bavili, ale povězte to i ostatním.“
„Není problém,“ a Alfern začal pomalu vyprávět. „Po dlouhé věky, kdy mnohé staré rasy a kultury osidlovaly všemožné světy, řešily problém, jak mezi nimi cestovat. Jak se civilizace rozvíjely, vynalézaly rychlejší způsoby, jak i po samotných světech cestovat. Na začátek bych dodal, že se tu nebavíme o staletích nebo tisíciletích. Mnohé způsoby jsou nepředstavitelně staré a dnes už můžeme stěží určit, kdo je vynalezl. Nicméně dle starých zpráv i Staří Aldeřané tyto systémy využívaly a rozvíjely.“
„To zní velice zajímavě,“ prohlásil Azanyrmuth Zvídavý. „Teď si teprve uvědomuji, že jsme na nějaké zmínky už před časem narazili ve starých knihách.“
„Stopy jsou všude kolem nás, ale málokdo tomu věnuje pozornost. Svůj podíl mí i jakési kouzlo, které některé způsoby ukrývá. Můžete klidně denně procházet kolem Portálových kamenů, nebo vstupů do Průchodů, ale nikdy si ho nevšimnete, pokud o něm s jistotou nevíte.“
„Tak proto jsme na ně dosud nenarazili,“ poznamenal hraničář Bernhard.
„A jaké jsou všechny způsoby?“ zeptal se celý natěšený zvěd Zsigmond.
„Asi nejpoužívanější je Kruh světů. To netřeba představovat. Jen řeknu, že síť Kruhů je velmi stará a nevíme, kdo ji začal budovat. Mezi nejjednodušší systémy patří takzvané Portálové kameny. Mají zpravidla podobu tři sáhy vysokého kulatého sloupu umístěného uprostřed kruhového schodiště. Je na něm spousta malých kamínků, takže spíš připomíná ozdobu zahrady. Tyto Portálové kameny vás dokáží přenést zpravidla mezi určitou dvojicí. Občas se vyskytují také kameny, které mají i více cílů. Stačí se dotknout lesknoucího kamínku na sloupu a v mžiku jste jinde. Jeden takový se nachází i tady v Lianaru, konkrétně v klášterních zahradách a přenese vás na dvě místa, buď do zříceniny v horách na samotné hranici bývalé Lianarské říše a Popelavými pláněmi, nebo do lesů v blízkosti města Dalamab, stačí se dotknout správného drahokamu.“
„Aha. Tak k tomu slouží ten sloup v klášteře,“ prohlásil Azanyrmuth Zvídavý. „Nikdy by mě to nenapadlo.“
„Tak vidíš. Přesně tak funguje to ukrývací kouzlo.“
„Existuje nějaká mapa těch Portálových kamenů?“ zeptal se válečník Slavoj.
„Nějaké mapy jsem našel, přestože jsem se nemohl kvůli Ori dostat do starých knihoven. Z dostupných materiálů jsem vytvořil tuto jednoduchou mapku, ovšem zahrnuje jen kontinent Elisneyr a jistě tam nejsou všechny. Bezpečně vím, že tyto kameny jsou rozesety po celém Aldeneerinu, takže počítejte s tím, že vás některé mohou přenést i na další kontinenty.“
„Takže se dá krásně cestovat bez nutnosti plavby po moři,“ konstatoval Zvídavý.
„Dá se to tak říct, ovšem Portálové kameny se často nachází na špatně přístupných místech a navíc je magický potenciál velmi omezený. Stačí, aby prošlo pár cestovatelů a kámen bude na čas nefunkční, musí se počkat, až se jeho magický potenciál obnoví, což trvá zpravidla den. Platí, že čím větší je vzdálenost, tím méně osob může projít a déle trvá jeho nabití.“
„To je typická ukázka náročnosti teleportace na velké vzdálenosti,“ poznamenal Mág III.
„Chápu-li to správně, kameny nemůžou být využity nepřítelem k přemístění velké armády?“ dodal hraničář.
„Přesně tak,“ souhlasil s ním Mág III, „Může projít jen pár jednotlivců, přesto jsme postavili ke kameni stráž.“
„Takže to by bylo k Portálovým kamenům vše,“ pravil Alfern. „A nyní bych něco krátce pověděl o takzvaných Rudých portálech.“
„Posloucháme,“ tiše souhlasili přítomní dobrodruzi.
„Ty vytvářeli převážně čarodějové a mágové, kteří je používali k přechodům mezi jejich sídly a tajnými laboratořemi. Tyto vzdálenosti byly zpravidla kratší než je tomu u Portálových kamenů, ovšem jsou zaznamenány i případy, kdy Rudé portály sloužily k přechodu do jiných sfér existence. Na rozdíl od Portálových kamenů je mohli mágové libovolně vypínat a zapínat. K tomu se využívaly různé hole a kouzla. Protože vzdálenosti mezi místy jsou kratší, mohou portály procházet daleko větší počty cestovatelů.“
„Jak nám mohou ty portály pomoct?“ zeptal se zvěd.
„Pravděpodobně se s nimi moc často nesetkáte,“ pokračoval ve vyprávění Alfern. „Ovšem je dobré o jejich existenci vědět. Možná by se vám to při cestách mohlo hodit.“
„A to nejzajímavější jsem si nechal na konec,“ po chvilce mlčení pronesl stařec. „Existují jakési cesty, kterým je říká jednoduše Průchody. Používaly se ke spojení říší, měst, dalších míst a mohou vést kamkoliv. V dávných spisech jsem našel i několik zmínek, že mohou vést i do jiných sfér bytí, nebo na jiné světy. Průchody je další možný způsob jak navštívit další světy, aniž by bylo nutné použít Kruh světů. Ovšem jsou tu mnohá ale.“ Zatímco stařec vyprávěl, venku se povážlivě setmělo. Než pokračoval dál, šel do skřínky odkud vzal pár svíček, ty postavil na stůl a zapálil je. Atmosféra v místnosti i přes to působila ponuře.
„O jakých ale se tu bavíme?“ nedočkavě se vyptával Azanyrmuth Zvídavý.
„Průchody jsou často navštěvovány nejpodivnějšími tvory, bytostmi, případně i nehmotnými entitami. Můžete tam narazit na věci, jenž jsou nad naše chápání, které nikdy nikdo nezaznamenal v bestiářích. Nevíme, kdo Průchody vytvořil nebo zda nejsou pradávným dílem z dob, kdy se vytvářel svět. Jisté je, že určitým způsoben narušují prostor. To by vysvětlovalo přítomnost všech těch podivností. Zaznamenány jsou i případy, kdy Průchody vyvrhly cestovatele na půli cesty a ocitli se najednou v naší sféře existence. Říká se, že cesty vedou mimo veškerý prostor, jakoby neměly ani existovat. Staří Aldeřané sice jeden čas vytvářeli za pomocí prazvláštní magie další vstupní body, avšak po nějaké době od toho ustoupili. Převážně z těch důvodů, které jsem vám teď prozradil, ale přišlo se ještě na jednu věc. Cesty v Průchodech se totiž nahodile mění. Někde se rozpadají, jinde se zničeho nic tvoří nové. To naprosto znemožnilo Průchody jakkoliv zmapovat.“
Přítomní pouze mlčeli a se zaujetím naslouchali vyprávění o tom nejpodivnějším, co v životě vyslechli.
„Odpověď na vámi nevyřčenou otázku zní: ne. Neexistuje žádná mapa. Budete muset cestovat v podstatě naslepo. V Průchodech jsou jakési rozcestníky, ale jsou psány v naprosto neznámém jazyce, takže vám nepomohou. Jsou však způsoby, jak se alespoň trochu v nich orientovat. Za prvé charakter podzemí částečně připomíná prostředí nejbližšího vstupního bodu. A druhá možnost spočívá v orientační magii. O té jsme se nedávno s Mágem III bavili. To je asi tak vše, co vám o Průchodech můžu říct. Buďte hodně opatrní a pokud možno se v nich zdržujte co nejmenší dobu. Ať vás ani nenapadne v nich nocovat, kdo ví, co se tam prochází za hrůzy.“
Ten večer se pětice ještě s Alfernem bavila o dalších podrobnostech nebo o životě pod nadvládou Ori. Neskrýval radost, že jsou utlačovatelé pryč a pevně věřil v to, že Lianar už nikdy nepadne do rukou nepřítele.
Když se rozloučili, pětice se vrátila do Severní čtvrti pro věci. Rozhodli se, že vyrazí ještě dnes večer, protože času není nazbyt. Potom se vydali do Královských zahrad, kde se nachází jeden ze vstupů do Průchodů. Zahrady patřily mezi odpočinkové místo jak pro obyvatele města, tak i pro časté vzájemné setkávání vládců a šlechticů. Bylo to místo klidu, vzrostlých stromů, okázalých paláců, rozličných altánů, klidných potůčků, průzračných jezírek a překrásných záhonů. Azanyrmuth Mág III odvedl skupinu do odlehlé části. Cestou museli překročit tři mrtvoly Orijských válečníků, které tam ležely ještě od osvobození Lianaru.
Zastavili se u malého dřevěného altánu stojící nad jezírkem a kde mírný vánek chladného podzimu rozezníval malou zvonkohru zavěšenou pod střechou.
„Jsme na místě,“ prohlásil Mág III a ukázal na malé zákoutí těsně sousedící s městskou hradbou. „Vstup do Průchodů je přesně zde.“
„To je tu tak na očích?“ podivil válečník Slavoj. Když pohlédl na tři sáhy vysoký opracovaný kvádr připomínající velkou kamennou skříň, jehož přední část tvořily dvoukřídlé kamenné dveře zdobené podivnými freskami a znaky.
„To je právě efekt toho kouzla,“ vysvětloval mág. „Když nevíš, že se zde nachází ten vstupní bod, můžeš sem chodit každý den a nikdy si toho nevšimneš. Sám vůbec netuším, jak taková magie funguje.“
„Aha. Takže se můžeme vydat na cestu,“ navrhl válečník.
„Správně,“ souhlasil Azanyrmuth Mág III. „Času není nazbyt. Já se s vámi musím rozloučit. Mé schopnosti budou potřeba při obraně Lianaru. Ty bratře, pojď ke mně. Něco pro tebe mám.“
Azanyrmuth Zvídavý přistoupil s přirozenou zvědavostí k bratrovi: „O co se jedná?“
„Mám tu pro tebe něco, co vám pomůže v cestování,“ pravil Mág III a předal bratrovi šedomodře zbarvený amulet ve tvaru kruhu s šipkou uvnitř. „Toto je amulet, jenž má moc ukázat sesilateli cestu k hledanému cíli. Ty jsi byl vždy velmi dobrý v magii určené ke sledování a pátrání. Mě nikdy moc dobře nešla, takže ji ve spojení s amuletem využiješ na vaší cestě. Snad ti vždy ukáže cestu z Průchodů i do nich, snad pomocí něj nalezneš blízké Portálové kameny a další cíle. Ovšem buď opatrný, nevíme jak funguje magie v Průchodech.“
„Budu.“
„A ještě tu mám jednu věc,“ podal mu složený černočervený plášť. „Tento kouzelný plášť propůjčuje nositeli kouzlo Světluška. Na tvé přání tě bude doprovázet a poskytovat světlo. Dle slov Alferna je v průchodech naprostá tma, takže bude vítaným pomocníkem.“
Zvídavý si plášť vzápětí oblékl přes svou černou průzkumnickou koženou zbroj, na které měl červeně vyvedené rodové znaky.
„A buď na sebe opatrný,“ pokračoval Mág III. „Nerad bych tě ztratil. Věřím, že to zvládnete.“
„Děkuji ti za důvěru. Neboj se. Zvládneme to.“
Po rozloučení se čtveřice odebrala ke vstupu do Průchodů, zatímco je Azanyrmuth Mág III pozoroval z altánu. Když stanuli před kamennými dveřmi se spoustou podivných symbolů a vyobrazení, jenž se nepodobaly čemukoliv známému a než začali přemýšlet o tom, jaky dveře otevřít, daly se samy do pohybu. Najednou tam udiveně stáli před otevřenými dveřmi za nimiž se vlnila světle modrá bariéra jakéhosi portálu. Na rozdíl od Kruhu světů v něm viděli svůj odraz jako v zrcadle. Další věc, jenž si všimli, bylo slabé bzučení vydávané otevřeným vstupním bodem. „Tož jdeme na to!“ zavelel Slavoj a všichni popořadě vstoupili dovnitř.
Na druhé straně je uvítala úplná tma, kterou narušovalo mihotavé modré světlo otevřeného portálu. Kamenné dveře se po chvíli za nimi zavřely. Nastala úplná tma. Azanyrmuth Zvídavý měl na paměti plášť, kterou mu předal bratr a své schopnosti zaměřil na vytvoření světlušky. Po chvilce snažení se najednou ve vzduchu nad hlavou zjevila bíle zářící koule světla, která osvětlovala okolí do vzdálenosti necelých deseti stop a vydávala u toho příjemný tichý cinkavý zvuk. Konečně se mohli rozhlédnout po okolí.
Nacházeli se ve větším sálu nápadně připomínající podzemí Lianaru. Přesně jak říkal Alfern, že okolí vstupních bodů se podobá místu, kam vedou. Od vstupního bodu vedla stopu široká šedobílá čára s černým lemem, která pokračovala následnou chodbou kamsi do tmy. Další věcí, jenž si hned všimli, bylo téměř úplné ticho narušované téměř neslyšným hučením, které se zdálo být všudypřítomné. Pak tu nebyl ani chlad a vlhko typické pro podzemí, ani žádné horko či sucho. Nedalo se však říct, že by zde bylo tak akorát. Jakoby tu neexistovala teplota ani vlhkost. Průchody patřily vskutku mezi podivné místo.
„Zbytečně neotálejme,“ upozornil ostatní hraničář Bernhard. „Pamatujte na slova Alferna, abychom se v nich zdržovali co nejméně.“ Na jeho popud Azanyrmuth vyzkoušel amulet. Kouzlo nato zafungovalo a jemu se před očima zjevila slabá nazelenalá linka sledující šedobílou čáru. Po ní se vydali na cestu. Svižným krokem šli asi dvacet stop širokou chodbou, přičemž jejich kroky vytvářely hlasitou ozvěnu.
Po chvíli dorazili do dalšího většího sálu, uprostřed kterého stál kamenný čtvercový sloup, který byl tři sáhy vysoký a jeden sáh dlouhý na každou stranu. Byl z úplně stejného kamene, jako vstupní bod a též ho pokrývaly záhadné symboly. Patrně sloužil jako rozcestník, protože od něj vedly další šedobílé pruhy, které směřovaly do čtyř stran, přičemž po jedné z ní přišli.
Čtveřice sloup pozorovala v marné snaze něco z něj vyčíst. Symboly však byly tak podivné, že to zakrátko vzdali.
„Tohle nám nepomůže,“ povzdech si zvěd Zsigmond a otočil se ke Zvídavému: „Napadá tě, kudy pokračovat?“
„Nezbývá, než se spolehnout na sledovací kouzlo,“ pravil Azanyrmuth, a proto dal na něj a ujal se vedení party.
„Kam vlastně jdeme?“ zajímal se válečník.
„Soustředil jsem se na nejbližší vstupní bod. Tak uvidíme, jak kouzlo funguje.“
Pokračovali směrem vlevo. Chodba začala mírně stoupat do schodů a následně se stočila doprava. Dorazili do dalšího velkého sálu s další rozcestníkem, který tentokrát tvořil křižovatku tří cest. Krátce se na sloup podívali, a když ani zde nic nerozluštili, Azanyrmuth pokračoval chodbou v přímém směru.
Během cesty, aniž to postřehli, se charakter Průchodů změnil. Chodby už nepřipomínaly podzemí Lianaru, ale spíš starého hradu. Zdi byly z čediče a stropy klenuté, pouze šedobílá čára se nezměnila. Ušli dalších dvě stě sáhů dlouhou chodbou, která opět ústila do sálu s rozcestníkem. Už se ani nezdržovali luštěním symbolů na sloupu a pokračovali za Azanyrmuthem cestou rovně.
Charakter prostředí se znovu změnil. Tentokrát se nenacházeli v chodbě, ale dvacet stop široká kamenná cesta vedla jakýmsi temným prázdnem. Zastavili se při okraji, jenž tvořilo dvě stopy vysoké zábradlí, odkud hleděli do úplného prázdna. Když tu nic zajímavého neobjevili pokračovali cestou dál.
Záhy dorazili už v pořadí čtvrtou křižovatku, kterou tentokrát tvořila plošina s rozcestníkem. Při té příležitosti hraničář Bernhard poznamenal: „Řeknu vám, že nemít to sledovací kouzlo, asi bychom se tu hodně rychle ztratili.“ Azanyrmuth pouze souhlasil s jeho slovy a vydal se cestou vlevo. Ta se po pár krocích začala stáčet do spirály stoupající kamsi výše. Na jejím vrcholu cesta opět pokračovala prázdnem přes jakýsi most až na další křižovatku. Zde Zvídavý pokračoval přímo až dorazili na další plošinu, kde konečně našli vstupní portál.
„Konečně, už jsem myslel, že tu budeme bloudit celé dny,“ prohlásil s lehkou úlevou válečník.
„Není třeba se obávat,“ uklidňoval přehnané obavy Azanyrmuth. „Alfern říkal, že vstupní body jsou v Průchodech vzdálené přibližně půl až jednu míli od sebe.“
Po těchto slovech se postavili před dveře, které se hned jakoby na povel otevřely. Opět hleděli do vlnící se modrobílé bariéry, ve které viděli svůj odraz. Nečekali a prošli portálem. Než vstoupil Azanyrmuth, zhasl světlušku, protože nechtěl riskovat prozrazení v případě, že by vystoupili na nebezpečné místo, či přímo do náruče Ori.
Když se kamenné dveře s bouchnutím za nimi zavřely, rozhlédli se ve snaze zjistit, kam se pomocí Průchodů dostali. Čtveřice stála na břehu menší řeky, kolem které se nacházel smíšený les. Víc toho neviděli, protože vládla noc. Až po chvíli zahlédli za řekou slabá světla.
„Tušíte někdo, kde můžeme být?“ zajímal se Slavoj.
„Můžeme být kdekoliv,“ uvažoval Azanyrmuth zatímco se rozhlížel po okolí. „Podle hvězd by tímto směrem měl být sever. Pokud jsme na kontinentu Elisneyr, tak by to měly být Mlžné hory, které rozdělují kontinent na severní a jižní část.“
„To by tedy znamenalo, že můžeme být severně od města Canventeria, tudíž uprostřed nepřátelského území,“ doplnil ho Bernhard.
„Může být, ale nespoléhal bych na to. Můžeme se nacházet v podstatě kdekoliv jižně od pohoří. Nebo i na jiném kontinentě. Zbytek světa vůbec neznáme a netušíme, zda není taky osídlen. Stačí vzpomenout na Okatar Shing, nebo na ostatní uzavřené kultury.“
„Tak to tu trochu obhlédneme,“ navrhl zvěd Zsigmond.
„Dobrá, ale opatrně.“
Čtveřice se vydala podél řeky na jih, zda nenarazí na nějaký mostek, či jiné vhodné místo k překročení řeky. Asi půl míle odsud narazili na cestu, která překonával řeku pomocí brodu. Když si prohlíželi řeku, Azanyrmuth zaslech klapot několika koní, který se blížil z lesa od východu. Schovali se do křoví, odkud vyhlíželi cestovatel.
Jejich obavy se potvrdily, když po cestě kolem nich prošla čtveřice Orijů na koních. „Tak je to jasné, jsme na území nepřítele,“ konstatoval Azanyrmuth, sotva nepřítel přešel brod. „Tady moc nezmůžeme, musíme se vrátit zpět do Průchodů.“
Zbytečně se už nezdržovali a vrátili se portálem do Průchodů. Azanyrmuth znovu rozsvítil světlušku a vyvolal sledovací kouzlo. Hned na první křižovatce, kudy už jednou prošli, se dali doprava, jak mu ukazovala slabá zelená čára. Tato cesta pozvolna stoupala a současně stáčela doleva. Došli na další křižovatku s dalším rozcestníkem, kterému už nevěnovali žádnou pozornost, protože jakékoliv studium symbolů bylo marné. Zde se dali ještě jednou vpravo.
Pořád se nacházeli v jakémsi prázdnu, zrovna přecházeli další most, když se najednou vše kolem zatřáslo. Ozval se mužský křik a vzápětí z ničeho nic dopadlo přímo před ně něčí tělo. Ještě chvíli vše kolem dunělo a ozývalo se praskání kamene. Jakmile se vše uklidnilo a Průchody naplnilo ticho narušované slabým hučením, pořádně si tělo prohlédli. Hned poznali, že se jedná o Orijovce. Nejevil už žádné známky života, pád byl pro něj smrtelný.
„Kde se tu jen vzal?“ nepřestával se divit hraničář.
„Já možná vím,“ tiše uvažoval Azanyrmuth. „Alfern zmínil, že Průchody občas někoho vyvrhly na půli cesty. To bude jistě i tenhle případ, akorát nemám nejmenší tušení, jak k tomu může dojít. Možná si někdo zahrával s nějakou magií a tohle může být vedlejší efekt.“
„Doufám, že máš pravdu,“ pravil zvěd. „Myšlenka, že bych se najednou propadl do Průchodů, není zrovna příjemná. A teď odsud raději co nejrychleji zmizme.“
Azanyrmuth se opět ujal vedení, přičemž sledoval kouzlem naznačenou cestu. Dorazili na další křižovatku, kde pokračovali rovně, aby se zakrátko charakter Průchodů znovu změnil. Volné prázdno nahradily katakomby. Následovala další křižovatka, kde se dali doprava až přišli k dalšímu vstupnímu bodu. Kamenné dveře se jako na povel samy otevřely, takže cesta byla volná. Zvídavý zhasl světlušku a vkročil do portálu jako první.
Na druhé straně vládla opět noc, kterou narušovalo pouze světlo portálu. Když se dveře zavřely, všude byla téměř naprostá tma. V tuto podzimní dobu bylo kolem téměř naprosté ticho. Chladný vzduch už věstil přicházející zimu. Opatrným průzkumem zjistili, že se nacházejí v opuštěné zřícenině hradu. Nenašli tu žádné lidské stopy, a tak si mohli být jisti, že ruiny nikdo neobývá a mohou zde strávit noc. Nasbírali dřevo na oheň, kterého tu byl dostatek. Potom si vyhlédli ještě zachovalou klenutou místnost v přízemí bývalého hradního paláce. Před ulehnutím Bernhard ulovil zajíce, a tak měli chutnou večeři opečenou na ohni. Pak si rozdělili hlídky a šli spát.
Probudili se do mrazivého rána. Během noci sice nic nepřihodilo, ale pořádně se ochladilo. Z tohoto důvodu se oblékli do teplých kůží. S sebou nesli velkou výbavu pro každou příležitost, protože je Průchody mohli přivést kamkoliv, například do horkých pouští, vlhkých džunglí, nebo ledových plání. Po snídani Azanyrmuth vystoupal na hradní válcovou věž, kde se chtěl pořádně rozhlédnout po okolí. Okolo však viděl jen kopcovitou krajinu pokrytou hustými listnatými lesy, jen kdesi daleko na severu se v oparu ztrácelo jakési pohoří.
„Tak co? Zjistil jsi, kde jsme?“ zeptali se ho ostatní, když se vrátil na zarostlé nádvoří.
„Ne. Všude je jen hustý les. Na severu je jakési pohoří, ale není nejlepší viditelnost. Zkoušel jsem hledací kouzlo k nějakému osídlení, ale stopa je nejasná. Můžeme se domnívat, že jsme pořád na Elisneyru.“
„Takže zpět do Průchodů,“ hádal válečník Slavoj.
„Bude to asi nejlepší. Zkoušel jsem zaměřit i případný Portálový kámen. Nějaký je západním směrem, ale stopa je velmi slabá. Bude mnoho mil daleko. Jeho sledování by mě zbytečně unavilo a navíc bychom mohli narazit na případného nepřítele. Navíc ani nevíme, kde bychom skončili.“
Na základě Azanyrmuthovo zjištění, se rozhodli pokračovat Průchody. Teprve za světla zjistili, kde se nachází vstupní bod. Dveře byly součásti sklepní zdi, odkud se dalo vyjít přímo na hradní nádvoří. Čtveřice cestovatelů se postavila před dveře, které se otevřely a pokračovali v putování.
Toho dne navštívili celkem sedm míst. Z toho dvě zříceniny, z nichž byla jedna obývaná malým počtem vzbouřenců. Zde si akorát vyměnili zprávy o dění ve světě. Dvakrát se objevili kdesi uprostřed lesa, jednou vysoko v Mlžných horách v troskách staré signální hlásky. Dokonce navštívili i malý ostrov obklopený nekonečným mořem. Průchody je zavedli i do měst. Dopoledne dorazili do malého města Haldera, které se nacházelo sto mil na jih od Canventerie. Město bylo v moci nepřítele, a tak se tu nezdržovali. Samotná cesta průchody proběhla bez nepříjemností, avšak při putovaní narazili na hromadu starých ohlodaných kostí. Dle velikosti stop od zubů musela být neznámá bytost vskutku velká.
Na Aldeneerinu se pozvolna stmívalo. Cestovatelé tentokrát vylezli v neznámém sklepení. Místnosti byly plné beden a polic s výbavou běžné denní potřeby. To ukazovalo, že se nachází na obývaném místě. Opatrně procházeli rozlehlé třípatrové podzemí a z věcí se snažili přijít na něco, co by jim prozradilo název místa. Během toho zaslechli něčí kroky. Schovali se za bedny, odkud potajmu sledovali okolí. Jejich obavy se potvrdili, kdy sklepní komorou prošla čtveřice Orijů.
„Někde tady by to mělo být,“ říkal holohlavý Orijovec, zatímco zbytek začal prohledávat bedny.
„Než vyrazíme na pomoc našim armádám, musíme najít všechnu potřebnou výstroj. Čeká nás dlouhá cesta. Mezi Andarionem a Lianarem je to přes deset dní cesty. Začíná zima, a na frontě budou tyhle stany a polní kuchyně potřeba.“
„Stejně to nechápu, jak mohli Aldeřané dobýt Lianar,“ pravil nejmladší, zatímco se prohrabával policemi.
„Museli tam mít nějaké zvědy, či co. Kruh světů patřil mezi nejstřeženější místo a odkud jinudy by ty velké armády přišly. Snad ho získáme zpět. Nejdřív ty útoky Temnorozených a teď tohle.“
Nepřátelé se dále prohrabovali skladem, přičemž z beden vyndavali plachty a další potřebné vybavení. Čtveřice cestovatelů však musela setrvávat na místě, protože od jediného východu z místnosti je právě dělila skupinka Orijů. Útěk byl v tuto chvíli znemožněn, a tak zůstávali ukryti ve stínu za bednami a doufali, že je tu neobjeví.
„Co to tady je?“ podivil se holohlavý, když sundal jednu bednu.
„To jsou nepřátelští zvědi!“ zahlásil starší hnědovlasý Orijovec a hned nato zakřičel: „Poplach!“
Cestovatelé si byli vědomi, že sem záhy dorazí mnoho stráží, a tak se dali na útěk. Azanyrmuth kouzlem ve sklepě rozvířil letitý prach aby zakryl jejich útěk. Než se nepřátelé rozkoukali, čtveřice už utíkala směrem ke vstupnímu bodu. Celou cestu za sebou slyšeli kroky pronásledovatelů. Rychle zatočili do místnosti, kterou sem vstoupili. Dveře do Průchodů se před nimi otevřely stejně jako mnohokrát předtím a tím zmizeli z Andarionu beze stopy. Ori tu noc jistě neměli klidnou, když marně pátrali až do rána po narušitelích.
Cestovatelé mezitím pokračovali spletitým bludištěm Průchodů, které po celý den cestování mnohokrát změnily podobu. Protentokrát hrubé chodby připomínající sklepy hradů přešli opět do volné prázdnoty, aby se prostředí znovu změnilo. Nyní byly chodby a sály postaveny s precizně opracovaných kamenných bloků, jakoby se dostali do nějakých starověkých paláců. Přimělo je to na chvíli zastavit a obdivovat zpracování chodeb ať už vznikly jakkoliv. Po chvíli, aniž by zpozorovali cokoliv podezřelého, měli pocit, jakoby tu tu nebyli sami. Všichni dřív nebo později pocítili nepříjemný pocit, že jsou někým sledování. Co chvíli se někdo zastavoval a snažil se cokoliv spatřit. Zprvu se domnívali, jestli se do Průchodů nedostali Orijovci, ale to brzy vyloučili. Ve tmě nikoho neviděli, ani neslyšeli. Celou cestu se dostavovaly pocity neurčité obavy z neznámého, proto se oddechli, když opustili Průchody.
Průchody je tentokrát zavedly do trosek jakési antické stavby na vrcholu kopce, který byl vzdálen sotva míli od moře. Mohli jen slepě odhadovat, kde se tentokrát vynořili. Mohla to být nejjižnější málo prozkoumaná část Elisneyru, kde podobné stavby stály, avšak díky okupaci se už nenašel nikdo, kdo by tu část řádně zmapoval. Nebo se mohli také nacházet na úplně jiném kontinentu. Prozatím pozastavili podobné domněnky a šli propátrat stavbu. Dnes měli za sebou dlouhé cestování a ruiny chrámu se zdály jako vhodné místo k přenocování.
Během noci přišla silná bouře. Přestože na tomto místě bylo mnohem tepleji než ve zřícenině, kde včera strávili noc, citelně se i zde ochladilo. Hraničář Bernhard, jenž zrovna držel hlídku, ve zvucích proudů vody bičující staré kamenné podlahy a častému hřmění rozeznal ještě další zvuky. Jeho vytrénovaný sluch zachytil nějaké kňučení a další pazvuky. Často něco pobíhalo kolem ruin. Když nahlédl malým oknem ven na horizontu oproti slabému svitu měsíce rozeznal siluety neznámých tvorů. V tu chvíli si říkal: „Štěstí, že dali na má slova a nerozdělávali oheň. Zcela jistě by přitáhl nežádoucí pozornost.“
Celou hodinu strávil pozorováním okolí a neznámých tvorů. Ti se naštěstí po čase odebrali pryč a hraničář doufal, že do rána bude klid. Další hlídku měl válečník Slavoj. Sdělil mu vše, co se přihodilo, a potom šel spát. S vědomím, že tu dost možná obchází neznámý nepřítel, usínal pomalu. Stále se mu hlavou honily myšlenky na nebezpečí, jaká Aldeneerin skýtá. Kdo ví, na co natrefí v Průchodech, nebo na navštívených místech. Už dnes měli namále, kdy je odhalil nepřítel.
Probudili se do chladného dne, kdy západní vítr přinášel od moře vlhký mořský vzduch. Po snídani ještě hraničář obhlédl okolí trosek paláce. Přesně jak očekával, v mokrém písku našel velké množství stop které patrně patřily nějakým Skřetům, Koboldům nebo nějakým podobným potvorám. Protože, čtveřice měla důležitější poslání, zbytečně se zde nezdržovala a vydala se opět do Průchodů.
Sotva minuli jednu křižovatku, opět pocítili onen nepříjemný pocit, jakoby nebyli sami. Přidali do kroku, protože netušili, kdo nebo co to je a jaké má úmysly. Azanyrmuth napnul své smysly, jenž zaměřil na ten nepříjemný pocit. Nemusel vydávat ani moc námahy, jeho smysly ho varovaly, že se v jejich blízkosti nachází velké zlo. Nenápadným posunkem ruky naznačil ostatním, aby zvolnili krok. Záhy na sebe seslal kouzlo Spatř neviditelné, a potom se chvíli rozhlížel po okolí ve snaze najít neznámou hrozbu.
Dlouho nic neviděl, teprve až po nějaké době si všiml jakési sotva viditelné mlhoviny kráčející podél kamenného zábradlí. Uvědomil si, že ta bytost používá velice mocné skrývání, které se pomocí jeho kouzla odhaluje velmi obtížně. V tu chvíli litoval, že neovládal mocnější variantu kouzla, které se nazývalo Pravé vidění. Azanyrmuth se rozhodl jednat. Bytost pravděpodobně netušila, že mág věděl o její přítomnosti. Náhle zamumlal zaklínadlo a oběma rukama seslal oproti neznámé bytosti silný vzdušný ráz. Potom už jen sledoval jak slabá mlhovina přepadla přes zábradlí a řítila se kamsi do temné nicoty. Ani silná neviditelnost ji neuchránila.
„Co jsi to provedl?“ leknutím vykřikl zvěd.
Azanyrmuth si oddech a odpověděl: „Měli jsme štěstí, že jsme zrovna v těchto částech. Něco nás tu sledovalo. Bylo to skryté hodně silným kouzlem neviditelnosti.“
„Bylo to nebezpečné?“ zajímal se hraničář.
„Ano. Cítil jsem z toho zlo. Snad je to nadobro pryč. Avšak tady si nemůžeme být ničím jisti, pojďme radši dál.“
Poslechli Azanyrmuthova slova a pokračovali v cestě. Průchody znovu změnily charakter, tentokrát vše připomínaly chodby egyptského stylu. Další vstupním bodem je opustili a na druhé straně je tentokrát uvítal teplý vzduch pouště.
Kolem dokola se rozprostírala písčitá poušť, kterou místy pokrývaly suché traviny nebo malé oázy. Zvídavý zaměřil kouzlo Sledování na okolí.
„Máš tušení, kde jsme?“ po chvíli se zeptal Bernhard.
Azanyrmuth měl zavřené oči a mlčel. Teprve po chvíli sdělil své zjištění: „Nemám nejmenší tušení. Široko daleko necítím přítomnost žádného osídlení. Tady nic užitečného nenajdeme. Pokračujme Průchody.“
Cestovatelé opět prošli vstupním bodem do neznámých cest. Nepříjemné pocity a přítomnost zla byla naštěstí pryč, přesto zbytečně neotáleli a pokračovali. Toho dne prošli opět sousty míst. Jednou to byl prales, jindy lesy mírného pásu, ještě jednou navštívili oázu v neznámé poušti. Podívali se i do blízkosti dvou vesnic, které měl pod nadvládou nepřítel. Navštívili i město Canventeria, jenž stálo téměř dvě stě mil jižně od Lianaru. Krátký průzkum odhalil přípravy armád k útoku na znovu získané město. Cesta Průchody už proběhla více méně v klidu, kdyby jednou nenarazili na čerstvě rozsápané tělo podivné bytosti, kterou nedokázali přirovnat k čemukoliv známému.
Po noci strávené uprostřed neznámého jehličnatého lesa ve stejném duchu pokračovali další den. Znovu navštívili známá i zcela neznámá místa. Od vesnic, přes jeskyni v Mlžných horách, ledovcové pustině až po další rozpadající se zříceninu. Prošli už desítky míst, avšak do kýžených měst se stále nemohli trefit. Chvílemi se i říkali, jestli tak nebudou bloudit měsíce. Největší obava panovala z Průchodů, kde se protentokrát setkali z divným zářícím létajícím hmyzem.
Dopoledne pátého dne strávili potřebným odpočinkem a sháněním potravy. Po obědě vyrazili do Průchodů. Hned první místo, kde se vynořili, vypadalo velmi slibně. Uvítal je příjemně teplý vzduch. První pohled ukázal, že dorazili do nějakého města. Tentokrát se nacházeli na velkém nádvoří, kolem něhož byla spousta několika patrových domů a chrámů s věžičkami a minarety. Na druhý pohled se město zdálo být opuštěné, protože mnoho domů mělo propadlé střechy, nebo popraskané zdi.
„To vypadalo nadějně,“ lehce zklamaně prohlásil Slavoj.
„Vypadalo, ale zdá se, že zdejší obyvatelé to tu opustili už před spousty lety,“ konstatoval Azanyrmuth. „Dám vlasy do ohně, že nejsme na kontinentu Elisneyr. Takové město na našem kontinentu popisy a příběhy ve starých knihách nezmiňují. Když nad tím přemýšlím, jeden z mých bratrů narazil někde na obraz velice podobného města. Bylo tam napsáno Bir-Alcalab. Mohlo by to být ono.“
„To tady asi nezjistíme?“ položil řečnickou otázku Zsigmond.
„Co víš, třeba jo,“ odpověděl Azanyrmuth. „I když to není momentálně náš úkol, určitě bych se tu rád porozhlédl. Když zaměřím pátrací kouzlo na portály, vidím docela silnou stopu vedoucí k dalším vstupním bodům. Jsou tu nejméně tři a zachytil jsem i dva Portálové kameny. Z toho se dá usuzovat, že tohle bylo dřív významné město. Možná i stejně významné jako Lianar.“
„To by tu mohl být i Kruh světů,“ poznamenal hraničář.
„To si netroufám odhadovat. Pomocí Prstenu kruhu jsme vyzkoušeli jen dvě pozice z osmi možných. Možná by v budoucnu stálo za to prozkoumat.“
Čtveřice se následně pustila do zběžného průzkumu. Z velkého náměstí pokračovali širokými ulicemi. Se zaujetím si prohlíželi trosky domů, chrámů a rozlehlých paláců. Prošli jeden poničený klášter i několik zanedbaných plevelem zarostlých zahrad. Vše bylo v mnohem horším stavu, než se na první pohled zdálo.
„Co myslíte? Vrátíme se?“ navrhoval zvěd.
„Asi jo,“ souhlasil Azanyrmuth. „Strávili jsme tu hodně času. Snad se sem někdy v budoucnu vrátíme. Je to neskutečně velké město.“
„Akorát se podivuji, že jsme nenarazili na nějaké tvory.“
„Já bych na to nespoléhal. Cítím tu přítomnost nějakého skrytého zla,“ svěřil se s pocity Azanyrmuth. „Nedokážu přesně říct, co to je, ale trochu mě z toho mrazí. Možná bychom se víc dozvěděli z průzkumu zdejšího podzemí. Avšak nedoporučoval bych to. Naprosto zbytečně bychom ohrožovali naši výpravu.“
Zatímco se vraceli zpět tichým městem, kterým slabý vánek hnal zrnka písku pustými ulicemi, v hlavách se jim honily myšlenky na skryté zlo, o němž mluvil mág a průzkumník Azanyrmuth Zvídavý.
Průchody je uvítaly opět podivným tichem narušovaným slabým hučením a jakýmsi vzduchem, jenž nebyl ani teplý ani chladný. Zvídavý je stejně jako už tolikrát předtím vedl spletitým labyrintem cest spojující místa Aldeneerinu a kdo ví jakých světů ještě. Najednou si před sebou všimli jedné věci, o které mluvil Alfern. Cesty se průběžně rozpadají, aby potom vznikaly zcela nové. S tímto jevem se už dvakrát v malé míře setkali. V některých chodbách byly patrné prasklinky a při chůzi mohli zaslechnout občasné praskání kamene. Tady to však bylo v mnohem větší míře. V podlaze zely velké díry do černé nicoty a chodby byly rozervané širokými prasklinami. Kolem sebe slyšeli praskání kamene a přímo před nimi se za hlasitého hluku zřítila další část chodby.
„Tohle nevypadá vůbec dobře,“ komentoval rozpadající se chodbu hraničář Bernhard.
„Musíme to projít co nejrychleji,“ naléhavě vyzval ostatní zvěd. „Tahle cesta už moc dlouho nevydrží.“
Času na rozmýšlení bylo málo, a proto nemeškali a rychle se vydali po ještě stojících částech cesty. Zdi kolem praskali a trhliny se neustále rozšiřovaly. S nedůvěrou zkoušeli šlapat na odtrhnuté části, jenž záhadně visely ve vzduchu, přesto pevně setrvávaly na místě i když na ně cestovatelé stoupli.
Konečně se dostali do sálu s rozcestníkem, který už nebyl porušený. Všichni si oddechli. Netroufali si domýšlet, co by se stalo, kdyby někdo z nich spadl do nicoty. Potom pokračovali v cestě. Vstupní bod se nacházel hned za křižovatkou.
Pro tentokrát se dostali do dalšího pustého, zcela zničeného a vzrostlými stromy zarostlého města. Chvíli se zde odpočinuli a po krátkém průzkumu se raději vydali vstříc další cestě, protože bručení, skřeky a pískání ozývající se ze všech stran, nevzbuzovalo v nich důvěru.
Když se vrátili na křižovatku, okamžitě si zde všimli jedné věci. Cesta, kterou se před chvílí rozpadala, už neexistovala. Vodící šedá čára zmizela a cesta jakoby nikdy neexistovala. Teprve teď jim došlo, že všechny pokusy o zmapování Průchodů by přišly záhy vniveč.
Zatímco na Aldeneerin přicházel večer, cestovatelé pokračovali v dlouhé cestě. Před nimi se otevřeli další kamenné dveře vstupního bodu. Před tím, než učinili ten rozhodný krok do vlnící se světlemodré bariéry, vždy si v duchu řekli: „Kam nás to hodí tentokrát.“
Na druhé straně je uvítala příjemná prosluněná zahrada za kamennými dvou a třípatrovými domy. Z blízké ulice doléhal ruch města. Povozy klapaly po kamenné dlažbě, z nedaleké kovárny se ozývaly rány kladiva do kovadliny a poblíž mohli zaslechnout útržky nějakého rozhovoru v cizím jazyce.
„Kde jsme teď?“ tiše se optal se zvěd Zsigmond.
„Jsme na místě,“ s úlevou pravil Azanyrmuth. „Tohle je Gathol-Dum. Poznávám ho, jeho vyobrazení jsem viděl na mnohých obrazech. Pojďme tedy předat naši žádost.
Vyšli na ulici, která byla na rozdíl od širokých ulic Lianaru, úzká, křivolaká a stoupající mezi domy. Kolemjdoucí si rychle všimli jejich přítomnosti.
„Kdo jste a z kama jste se tu najednou vzali?“ oslovil je jeden Naugrim obecnou řečí. Stejně jako ostatní měl na sobě tuniku s páskem, která byla zdobena runovým písmem. Všichni byli vzrůstem o hlavu menší než Aldeřané o to houževnatější. Každý nosil dlouhé vlasy a plnovous, často i zajímavě upravený.
„Mé jméno je Azanyrmuth Zvídavý. Tohle je válečník Slavoj, zvěd Zsigmond a hraničář Bernhard,“ představil všechny mág a průzkumník v jedné osobě. „Přišli jsme sem z Lianaru. Podařilo se nám město získat zpět, ovšem bez pomoci padne opět do rukou Ori. Potřebujeme proto mluvit s vaším vládcem.“
„Buďte zdrávi. Jestli je pravda, co říkáte. Mohlo by to znamenat velký zvrat ve válce. Tož promluvíme si o tom. Zatím pojďte za námi.“
Cestou městem se čtveřice stala pro okolí atrakcí. Někteří měli ještě v paměti dávné společné boje proti Ori před osmdesáti lety, které však skončily pouze osvobozením města Elyswer. Zpráva o příchodu Aldeřanů a osvobození Lianaru se brzy šířila celým Gathol-Dum, a tak nebylo divu, že jejich náhlý příchod způsobil pozdvižení.
Zastavili se před vchodem do podzemní části města, která byla vytesána ve skále a rozprostírala se pod městem i pod horami v okolí. Samotný vstup byl majestátní. Aldeřané ohromeně zírali na mistrně postavenou stavbu, jenž dosahovala výšky téměř dvou set stop. Dle množství oken, hradeb s cimbuřím si jen těžko mohli představit obrovitost vnitřních prostorů. Po stranách stály jako na stráži dvě obří sochy bojovníků Naugrim ve zbroji. Při tom si uvědomovali, že je to už přes sto let, kdy mohl nějaký Aldeřan spatřit tento nádherný kus stavitelského umu.
„Počkejte tu,“ přikázal jim strážný před hlavní branou. „Předáme vaši zprávu vládci Gorinovi, a ten rozhodne.“
Poslechli příkaz strážných a zatímco Naugrim vstoupili do podzemí, Aldeřané obdivovali město. Čekali zde necelou hodinu, přičemž se obávali, zda jejich žádost bude vyslyšena.
Velká brána se otevřela a z útrob pevnosti v doprovodu několika válečníků vyšel i vládce Gorin.
„Vítajte v Gathol-Dum,“ uvítal je vládce v honosné černošedé zbroji. Jeho výraz a černé dlouhé vlasy byly nepřehlédnutelné.
„Těší nás.“
„Tož prý jste vyhnali Orijovce z Lianaru, je to pravda?“ zeptal se vládce. Chtěl tu zprávu slyšet přímo od nich a ujistit se, že si z něj někdo neudělal srandu.
„Ano,“ odpověděl rozhodně a z určitou hrdostí v hlase. „Získali jsme město zpět. Ovšem bez pomoci bude brzy čelit obří přesile. Naši zvědové už odhalili armády připravující se k protiútoku. Máme sice podporu i z ostatních světů, ovšem před pár dny jsme zahájili mohutný protiútok s cílem osvobodit zotročené světy, a tak sil není tolik“
„Je to pravda,“ radostně pravil. „Tož to bude výborná příležitost k zahnání nepřítele. Vydám rozkaz ke shromáždění armády. Počítejte s naší pomocí, ovšem je třeba tu zprávu předat i Elysweru. Naše počty nejsou tak velké.“
„Výborně. Takže naše strastiplná výprava slaví první úspěch. Samozřejmě i Elyswer máme v plánu navštívit. Též chceme získat i podporu Argonianů a Drabinů. Pokud se bude dařit, ruku k dílu by mohli přidat i Orkové.“
„To by bolo dobré,“ souhlasil Gorin a po chvilce přemýšlení si prohlédl čtveřici a zeptal se: „Kde máte další bojovníky?“
„Jsme jen my čtyři.“
„Jen? A jak jste se k nám dostali?“
„To je na trochu delší povídání. Možná by bylo lepší to probrat u korbele pěnivého moku.“
„Tož to zní jako dobrej nápad. Pojďte za mnou. Zvu vás.“
Gorin je pozval do majestátní hodovní síně umístěné v útrobách podzemního města. Aldeřané znovu obdivovali okázalost, stavitelské dovednosti a schopnosti umělců, jenž vytvořili obří sochy a mnohé dekorace. Zde si vládce i jeho nejvěrnější druzi vyslechli povídání o systému portálů. Přítomní u bohatě prostřeného stolu byli fascinováni systémem, o němž dosud neměli nejmenší tušení. Vyslechli též vyprávění o bitvě o Lianar i o spojencích ze spřátelených světů. Kromě všeho ještě probrali plán postupu armád.
„Tož si to ještě jednou projdeme,“ pravil Gorin. „Zítra vyšlu posly a do pěti dnů bych tu shromáždil dobré dva tisíce válečníků. Vyrazíme na Elyswer, kde se k nám cestou přidají další bojeschopní válečníci. Mohli bychom získat armádu až čtyř tisíců válečníků. To už je pěkná armáda. Nemožu však vzít úplně všechny síly. Něco musím nechat na případnou obranu říše Khazadnuluk. Potom sa musíme probít k Elysweru, kde se k nám připojí místní obránci a počkali bychom i na ty ještěrčí lidi. Zapomínám pořád, jak se jmenují.“
„Argoniáni,“ připomněl mu název Azanyrmuth.
„Jo Argoniáni. Stejně to do zítra zapomenu. Nu což. Ať jsou i vaše cesty úspěšné.“
Hodování se protáhlo do pozdních nočních hodin a to už bylo jasné, že Aldeřané ten den už nikam nepůjdou. Ochotně přijali nabídku k přenocování a čtveřice se tak mohla v klidu po pěti dnech vyspat.
Vzbudili se před polednem krásně vyspaní. To už Gorin vyslal posly do všech koutů země a sám dohlížel na přípravy. Aldeřané s vládce ještě jednou pojedli, a potom už se mohli vydat na cestu. Čtveřice vyhověla Gorinovu přání a ukázala mu vstupní místo do Průchodů. Sám neskrýval údiv na tím, že je ten vstup tak na očích a nikdo si toho dosud nevšiml. I vládce Naugrim poznal moc ukrývacího kouzla.
Když se dveře za nimi zavřeli a ponořili se do útrob Průchodů, Azanyrmuth vyvolal opět Světlušku a sledovací kouzlo. Cestování Průchody tak pokračovalo šestým dnem. První místo, kde se ten den vynořili byl jakýsi suchý a naprosto mrtvý les. Azanyrmuth zde vycítil přítomnost nějaké negativní síly, jenž tenhle les zabila. Neměl však tušení, kde se vyskytují. Další navštívené místo byl tropický ostrov. Ten se ukázal jako obývaný nějakým kmenem. Veškeré pokusy o komunikaci se omezily pouze na jednoduché posunky. Třetí místo na cestách bylo další zpustlé město, které tentokrát sužovala velmi tuhá zima. Oproti tropickému ostrovu to byla velice ostrá změna. Cestovatelé odhadovali, že se museli dostat kamsi daleko na sever, možná na nějaký kontinent severně od Elisneyru. Rychle se proto vrátili do Průchodů.
Cestou minuli několik křižovatek a mostků, když zaslechli nějaké dupání. Nejprve slabě, potom stále silněji. Zastavili se. Přesto vše nasvědčovalo, že se to blížilo přímo k nim. Připravili si zbraně k případné obraně. Všichni pozorně hleděli do míst, odkud se hlučné kroky ozývaly. Bylo to stále blíž. Před sebou najednou rozeznali jakousi siluetu. Odhadem měřila deset stop a připomínala jakéhosi golema. Šel přímo po nich. To už Azanyrmuth vypustil připravenou ohnivou kouli. Ta se však jen rozprskla o jeho patrně kamenné tělo. Zvěd napnul luk a vystřelil šíp. Ten se od jeho těla neškodně odrazil. Mezitím už vyrazil válečník Slavoj ozbrojen sekerou a hraničář Bernhard mečem. Oba se mu rychlým krokem dostali do zad a udeřili. Ozvalo se jen hlasité cinknutí a podivný golem nejevil žádnou známku poškození. Zato Bernhard se Slavojem měli co dělat, aby uhli před silným údery pěstmi. Cestovatelé si rychle uvědomili, že ho nedokáží nijak zranit. Azanyrmuth to zkusil ještě Magickým ostnem. I ten se ukázal jako naprosto neúčinný. Než se dal spolu s ostatními na útěk zkusil to ještě Vzdušným rázem, jenž se osvědčil při setkání s neviditelným před pár dny. I tento útok golem přestál bez povšimnutí.
Cestovatelé se museli dát na útěk. Než Azanyrmuth doběhl společníky, radil jim, kudy mají pokračovat. Golem za nimi běžel neobvykle vysokou rychlostí, měli co dělat, aby mu prchli. Běželi k nejbližšímu vstupnímu bodu a doufali, že zůstane v Průchodech. Nikdo netušil, které bytosti jsou schopny procházet portály a které ne.
Proběhli otevřeným průchodem a na druhé straně co nejrychleji utíkali pryč. Sotva proběhli, kamenné dveře se za nimi zavřely, a tak se zdálo, že Golem zůstal v Průchodech. Přesto nechtěli situaci podceňovat a utíkali dále do skal. Teprve po chvíli se pořádně rozhlédli. Nacházeli se v pískovcovém skalním městě. Kolem nich se tyčily vysoké pískovcové věže, roztodivné útvary, které připomínaly kde co a vysoké skalní stěny. Zvolnili krok a jak se procházeli skalním labyrintem, obdivovali všemožné útvary.
„Kde jsme teď?“ zamyšleně se zeptal zvěd.
„Mohlo by to být jedno ze skalních měst Elisneyru“ pravil Azanyrmuth. „Jedno z nich se nachází v okolí Argonianského města Wilacalon. Druhé je vzdáleno přes dvě stě mil jižněji podél pobřeží. A taky můžeme být i na jiném kontinentě. Nemám tušení, zda jsou podobná místa i jinde, ale podle mě je to téměř jisté. Teď nám nezbývá, než zjistit, ve kterém jsme.“
„Předpokládám, že se asi nemůžeme vrátit do Průchodů,“ domníval se hraničář.
„Předpokládáš správně. Bude chvíli trvat, než ten golem odejde pryč, nejlépe někam hodně daleko, aby nevycítil naši přítomnost. Nevím, jak nás mohl najít. Možná vycítil naši stopu, slyšet naše kroky, či naše hlasy. Nerad bych se sním potkal znovu. Máme teď několik možností. Buď tu přečkat noc. Najít jiný průchod, či Portálový kámen.“
„Vzhledem, že se blíží večer, volil bych první možnost,“ navrhl válečník.
Všichni po krátké rozmluvě souhlasili s přenocováním. Skalní město se zdálo být bezpečným místem, které svou členitostí poskytovalo spoustu jeskyň, úkrytů a zákoutí. Jedno takové vyvýšené místo našli. Průzkumem odhalili, že podle pravidelných rýh a otvorů ve skalách musel na tomto místě stát v dávných dobách nějaký dřevěný hrad, či tvrz. Poblíž objevili i potůček a malou tůň s křišťálově čistou vodou. O vodu bylo tedy postaráno.
Večer si nad ohněm opekli uloveného zajíce a Azanyrmuth se kouzlem snažil zaměřit další vstupní body do Průchodů. Žádné však široko daleko necítil. Lepší to bylo s Portálovým kamenem, který se tu nalézal nedaleko. Rozhodli se pro další cestu využít tuto možnost.
Noc byla v tuto dobu dost chladná a tichá. Proto bylo nutné udržovat oheň i přes noc. Dřeva v okolí nebylo nazbyt, a tak si udělali zásobu ještě před spaním. Během hlídek byl kolem klid, vše nasvědčovalo tomu, že pronásledovatel se tu zcela jistě neprochází.
Probudili se do studeného rána. Protože už byli na cestách sedmý den, bavili se u snídaně převážně o Lianaru. Vůbec nevěděli, jaká je tam situace. Možnost vrátit se domů se rovnala velké náhodě. Z tohoto důvodu si uvědomovali, že jakmile splní svůj úkol, budou se muset vrátit po svých, nejlépe v doprovodu něčí armády.
Azanyrmuth Zvídavý i zde vedl čtveřici cestovatelů. V rozsáhlém labyrintu cest skalního města se dalo lehce zabloudit. Naštěstí sledovací kouzlo i na tomto místě fungovalo zcela bezchybně, přesto musel mág vydávat mnohem více síly na jeho udržení. Cesty mezi pískovcovými skalními útvary často působily stísněně. Kolikrát se museli proplétat sotva tři stopy širokou pískem pokrytou klikatou cestou. Jindy procházeli dvě stopy úzkou rovnou průrvou ve skále, jenž měla na výšku dobrých šedesát stop a tři sta na délku. Celé to působilo ohromně, ale zároveň i děsivě, jakoby se obě skály chtěly k sobě přiblížit a rozdrtit nebohé cestovatele.
Ve spleti cest strávili velkou část dopoledne. Bloudění nemělo konce. Azanyrmuth je stále ujišťoval o správné cestě, ale Portálový kámen se stále ne a ne objevit. Zvídavý je však uklidňoval, že stopa je stále jasnější a až to nebude dlouho trvat.
Kouzlo je zavedlo do vyšších poloh, odkud byl také pěkný výhled do okolí na nekonečná skaliska občas porostlá modříny. A zatímco se kochali volnější prostorem vrcholku skály, přímo před nimi našli to, co tu tak dlouho hledali. Tři sáhy vysoký sloup pokrytý malými kamínky. Vypadal naprosto stejně, jako ten, který stál v zahradách Lianaru.
„Hledejte nějaký lesknoucí drahokam,“ vyzval Azanyrmuth své druhy.
„Kam myslíš, že nás to přenese?“ zajímal se válečník, zatímco pomáhal ostatním hledat.
„To netuším. Ovšem, pokud jsme ve skalním městě v okolí Wilacalonu, mohlo by nás to přenést přímo k cíli.“
„Mám ho,“ radostně vykřikl Bernhard. „Tak ať je to ono.“
Jakmile se dotknul zlatavě se lesknoucího kamínku, bílá zář pohltila vše kolem za zvuku krátkého bzučení a okolí se na moment ponořilo do tmy. Když bílá zář znovu odhalila okolní svět, nacházel se úplně jinde. Ještě než se stačil rozhlédnout, zbytek Aldeřanů už byl u něj.
Portálový kámen stál na malém plácku porostlý vysokou trávou, který obklopovaly další pískovcové skály. Odtud vedla jen jedna široká cesta do otevřeného prostranství, kde mohli spatřit zvláštní příbytky ve tvaru velkých balvanů. Některé byly pouze přízemní, jiné měli i dvě patra. Většina měla i nepravidelně tvarovaný komín, takže dům tak trochu připomínal cibuli. Zprvu netušili, kam je Portálový kámen přenesl, ale Azanyrmuth byl přesvědčen, že se jedná o hledaný Wilacalon, přestože jej viděl jen jednou na ilustraci v knize.
Jakmile přišli blíž, uviděli velkou část prazvláštního města. Už jen podivné domy ve tvaru balvanů, působily nezvykle. Na travnatých prostranství rostly velmi staré stromy, jejichž větve se nakláněly nad domy, ulice byly povětšinou dlážděné, avšak často zaplavené vodou. Místním to evidentně nevadilo, protože Argoniáné byli tvorové napůl člověk a napůl jakýsi plaz. V džungli a ve vodě byli jako doma, a tak nebylo divu, že Orijovci neměli proti nim v tomto prostředí šanci. Cestovatelé se stejně jako v případě Gathol-Dum na sebe snažili upoutat pozornost.
„Kde jste se tu vzali? Nemíváme tu návštěvy,“ podivil se jeden Argoniánec. „Nejdřív jsem si myslel, že je to někdo od nás, ale teď jsem si všiml, že jste Aldeřané. Jak jste prošli přes hlídky?“
„Abych pravdu řekl, přišli jsme takovým zvláštním portálem,“ odpověděl za všechny Azanyrmuth. „Pokud chcete, klidně vám povím víc, ale teď jsme tu ohledně důležitější věci.“
„Hlavně, že nejste nějací Orijovští zvědi. Poslední léta je od nich naštěstí klid. Takže abych se představil, říkají mi Wumeek.“
A zatímco se Aldeřané představili, z okolních ulic a domů se sešlo mnoho dalších obyvatel Wilacalonu. Po nezbytném seznámení přešel Wumeek rovnou k věci: „O co důležitého se jedná?“
„Podařilo se nám vyhnat Ori v Lianaru. Město je opět naše. Ovšem bez pomoci, ho může nepřítel získat zpět. Proto hledáme spojence po celém Aldeneerinu. Přišli jsme i za vámi. Víme, že vás není mnoho, ale každá pomoc se nám hodí. Svou účast přislíbili už Naugrim.“
„Uvidíme, co se dá dělat. Zajdeme za Eleedal-Lei, naším vládcem. Následujte nás.“
A tak se vydali po mokrých ulicích Wilacalonu do královského paláce, či jak se tomu dalo říkat. Ve skutečnosti to byl mnohem větší balvan, který měl i mnoho věžiček, ochozů a kulatých oken jako tomu bylo i u ostatních domů.
Po krátké rozmluvě se strážnými Aldeřané získali audienci u vládce Wilacalonu. Ve velké překvapivě útulné síni se za krátko sešla celá vládnoucí rada včetně výše postavených Argoniánů. Zde se probírala současná situace na Aldeneerinu. Mnozí si uvědomovali, že se naskytla výborná příležitost k porážce nepřítele, který sužoval Aldeneerin téměř po dvě století.
„Souhlasíme tedy s vysláním vojsk na pomoc Lianaru,“ rozhodl vládce Eleedal-Lei. „Do dvou dnů jsme schopni shromáždit odhadem dva až tři tisíce bojovníků. Potom se vydáme do Elysweru, kde se spojíme s tamní armádou a Naugrim.“
Aldeřané přijmu-li pozvání k večeři, kde došlo na dlouhá vyprávění příběhů, podobně jako tomu bylo u Naugrim v Gathol-Dum. I zde využili možnosti klidného a relativně pohodlného noclehu. Vzhledem k vlhkosti zdejšího prostředí tu nebyla nouze a různý poletující hmyz.
Osmý den od začátku cesty Aldeřané probírali, jakým způsobem budou dál cestovat.
„Jak daleko je to vůbec do Elysweru?“ zajímal se Bernhard.
„Když jsem se včera bavil s místními, říkali, že nejkratší cesta je dlouhá sto padesát mil a zabere nám pět dní,“ pravil Azanyrmuth.
„Takže máme dvě možnosti,“ shrnul všechny fakty Zsigmond. „Buď půjdeme s Argoniány, což nám zabere i s dneškem šest dní a nebo to risknout Průchody a ušetřit tak čas.“
„Abych pravdu řekl, výhodnější mi přijde jistá cesta s vojsky,“ navrhl Zvídavý. „Vzpomeň si, jak dlouho nám trvalo, než jsme se dostali do Gathol-Dum. Můžeme mít znovu štěstí, ale taky Průchody můžeme bloudit třeba i deset dní. A nesmíme zapomenout na ta nebezpečí, do kterých už jsme se dostali.“
„Asi máš pravdu,“ přijal návrh mága zvěd. „Když si vzpomenu, kolik míst jsme navštívili a kolik jich může být.“
„Může jich být i tisíce a to nemluvím o možnosti cesty na jiné světy, či do jiných sfér. Ta místa, jenž jsme navštívili, klidně nemusela být součásti Aldeneerinu.“
„Takže rozhodnuto,“ pronesl Slavoj. „Půjdeme s Argoniány.“
Ten den Aldeřané přiložili ruku k dílu a pomáhali při přípravách na dlouhou výpravu. Další den se už jen dokončovalo potřebné a po poledni se vydali s armádou na cestu. První míle vedly složitým skalním labyrintem. Naštěstí byla cesta o něco širší než ta, kterou se dostávali k Portálovému kameni, přesto první postup trval celkem dlouho. Teprve, když opustili skály a cesta pokračovala mokřady, postup se zrychlil. Cestou mohli obdivovat občasná skalní města už mnohem menších rozměrů nebo jen osamocené skály. Rovněž se bavili s Argoniány o různých příbězích a tajemství, které se vypráví o tomto kraji. O ztracených dobrodruzích, kteří se ve skalních labyrintech ztratili, o prokletém pokladu, duchovi skal, živých kamenech a mnohých dalších. Díky tomu cesta ubíhala.
Další den se nesl v podobném duchu. Až teprve před večerem je čekal první boj. Pobřežní město Caligand, které bylo od Wilacalonu vzdáleno padesát pět mil, tvořilo jakési rozhraní mezi zemí Argoniánů a zbytkem kontinentu. V dávných dobách zde žili Staří Aldeřané po boku Argoniánů. Dnes město obývalo dvanáct set Aldeřanů, kteří byli pod nadvládou nevelkého počtu Ori.
Armáda k městu Caligand dorazila za soumraku. Jeho obránci vůbec netušili, co se na ně chystá, a tak na hradbách obcházely jen nezbytné počty hlídek. Protože Orijům se nepodařilo ani jednou dobýt Wilacalon, umístili sem posádku, která měla hlídat Elisneyr před případným útokem Argoniánů. Ti se však k útoku neměli, a tak ostražitost nepřítele po čase opadla.
Argoniáni se uměli mistrně ukrývat v hustých lesích. Díky tomu zcela nepozorovaně obklíčili město včetně přístupové cesty. Bylo v nejvyšším zájmu udržet postup armády co nejdéle v utajení. A zatímco nicnetušící Orijové trávili večer jídlem, či modlitbami, venku se chystal útok.
Na povel Argoniánského vojevůdce spustili ukrytí lukostřelci střelbu. Mnoho hlídek na hradbách padlo, aniž by zjistilo, odkud smrtící střela přišla. Než nepřítel zjistil, že je něco špatně, už hlavní armáda vyrazila na zteč. Hradní brány padly rychle a než skromná posádka města stačila přeskupit obranu, Argoniánští válečníci pobíhali ulicemi města a likvidovali veškerý odpor. Bitva o Caligand tak trvala velmi krátce bez většího krveprolití. Mnozí obyvatelé se až po půlnoci dozvěděli, že město bylo osvobozeno. Našli se i někteří, kteří až ráno zjistili, že jsou svobodní.
Další den se teprve uváděly věci na pravou míru a současně se hledali bojeschopní obyvatelé města. Dalo se však očekávat, že nepřítel neponechá čerstvě osvobozené město v klidu a pokusí se ho získat zpět. Proto zde většina bojovníků zůstala a armádu Argoniánů posílila pouhá stovka dobrovolníků. I to bylo alespoň něco, než nic.
Třetí den cesty uběhl bez větších nepříjemností. Protože po poledni dorazili na hlavní cestu vedoucí z Andarionu do Elysweru, doprovázeli armádu předsunutí průzkumníci, kteří mapovali pohyb případných hlídek Orijů, takže Argoniáni byli na ně vždy včas připraveni.
Další den cesty se opět o něco přiblížili k cíli. Cestou míjeli občasné usedlosti, vesnice a statky. Těmto místu věnovali zvýšenou pozornost, protože se zde často pohybovaly Orijské hlídky. Krátce po poledni je na cestě čekalo ještě jedno malé město. Protože v okolí města bylo mnoho polí, pastvin, luk a jen minimum mezí, nebylo kam se schovat. Proto jeden oddíl v dostatečné vzdálenosti obešel město. Když zaútočila hlavní armáda přímo, vyrazil i druhý oddíl, který opět zaručil, aby z města nikdo neprchnul.
Přestože město Girharm bylo o něco menší než Caligand, narazili zde na větší odpor. Trvalo mnohem déle, než útočníci prolomili bránu a město od nepřátel vyčistili. Odpoledne Argoniáné spolu s obyvateli zajistili nezbytnosti, jako ošetření raněných a zajištění města před protiútokem Ori. I zde se asi sto padesát místních přidalo k armádě.
Po noci strávené v Girharmu už nic nebránilo v pokračování přesunu do Elysweru. Čím se blížili ke svobodnému městu, tím častěji naráželi na zpustlá stavení, prázdné vesnice a zchátralé statky. I pole působila stále častěji zanedbaně. Evidentně vstoupili do oblasti zmítané častými boji, a tak nebylo divu, že odsud obyvatelé utekli do bezpečnějších oblastí. Ori se nikdy nevzdali války s Elyswerem, avšak ten se od úspěšného povstání v roce 508 urputně bránil. Pravda, že kdyby Orijové vzali většinu svých sil, město by nemělo šanci. Protože by se to neobešlo bez velkých ztrát a navíc by v méně hlídaných oblastech hrozila vzpoura, Ori omezili útoky na pouhé vyhladovění města. Ani tato snaha nepřinesla úspěch. Elyswer bylo přímořské přístavní město, a tak nebyl problém vybudovat farmy jinde, například na blízkých ostrovech či v říši Khazadnuluk.
V podvečer pátého dne cesty konečně spatřili vysoké věže, pevné hradby a červené střechy domů. Město Elyswer bylo na dohled. Okolní pláně nesly stopy občasných bojů. Poničené katapulty, rozlámané štíty, rezavé zbraně a hromady kostí se válely všude po okolí.
Jako první k městu vyrazila čtveřice Aldeřanských cestovatelů v doprovodu vůdce Argoniánské armády. Příchod Argoniánské armády nejprve vyvolal mezi obránci města zděšení, když však před branami spatřili nikoliv nepřátele, ale Aldeřany v doprovodu Argoniánce, místo troubení na poplach vyslali z města královského posla v doprovodu čtveřice strážných.
„Buďte pozdraveni,“ prohlásil s rozhodností posel. „Z jakého důvodu přicházíte?“
„Mé jméno je Azanyrmuth Zvídavý. Přišli jsme vás požádat o pomoc. Město Lianar je opět v rukou Aldeřanů, avšak momentálně čelí útokům Ori.“
„To jste vy,“ vzpomněl si posel, sotva mu stačil mág průzkumník vše vysvětlit. „Včera sem dorazil posel Naugrim, že přislíbili pomoc Lianaru. Také se zmínili o tom, že pravděpodobně přivedete i Argoniány.“
„Ano. Je to tak. Vedeme dva a půl tisíce Argoniánských bojovníků a cestou se k nám přidalo asi dvě stě padesát dalších bojovníků z měst, kde jsme Ori porazili.“
„Tak to jste tu vítání. Hned tu zprávu předám našim vládcům. Vyčkejte tu než otevřeme brány.“
A zatímco se posel vrátil zpět do města, Aldeřané se vrátili pro armádu. Když dorazili před bránu, už je obránci i obyvatelé města vítali. Krátce nato i dorazili všichni čtyři vládci města, kteří je přišli přivítat. Od pohledu to byli velmi silní a mocní válečníci. Z jejich výrazu bylo možné vyčíst hrdost, statečnost a odhodlanost. Aldeřanům stačil jediný pohled a už jim bylo jasné, jak dokázali pozvednout morálku obránců. Na sobě měli velice slušivé reprezentativní černostříbrnozlaté kyrysy. Všichni, jak se na správné válečníky sluší, nosili dlouhé vlasy.
„Buďte vítáni v Elysweru,“ pozdravili je vládci, kteří se představili jako Eric, Joey, Scott a Logan.
Poté, co se představili i Aldeřané a vůdci Argoniánů, mohlo se přejít k věci. Vydali se do velkého královského paláce, který se majestátně tyčil na rozlehlým městem, jehož populace činila dvanáct tisíc obyvatel. Cestou už probírali některé základní záležitosti.
„Nečekali jsme vás tak brzo,“ pokračoval Joey. „Posel Naugrim nám říkal, že k cestování používáte nějaké Průchody, a že nemáte tušení, kde se zrovna vynoříte.“
„To je pravda,“ odpověděl Azanyrmuth. „O těch Průchodech a dalších způsobech se můžeme pobavit později. Je toho opravdu hodně.“
„Jistě.“
„Dá se říct, že jsme měli štěstí a Wilacalon objevili brzy. Kdo ví, kde jsme všude byli a kolik míst ještě projdeme. Hlavně, že tu nejdůležitější část jsme splnili. Neříkali Naugrim, kdy dorazí?“
„Snad už zejtra odpoledne, pokud je nezdrží nějaký boj. V cestě jim stojí dvě města, které jsou v moci nepřítele, ale to není nic, s čím by měli problém. Naugrim jsou velice udatní válečníci. Ohledně naší armády jsem včera vydal rozkaz k přípravám. Do čtyř dnů by mělo být připraveno šest tisíc válečníků.“
„A kolik máte mágů?“
„Nějaké tu máme, ale není jich mnoho.“
Aldeřané přijali pozvání na královskou hostinu, která byla připravena právě v královském paláci. Ještě než do něj vstoupili, mohli obdivovat obrovskou stavbu, která dosahovala podobné majestátnosti jako palác v Lianaru. Skládal se s mnoha mohutných věží, domů, paláců a spousty klenutých mostků, jenž propojovaly jednotlivá křídla. Ještě, než vstoupili hlavní branou do jeho okázalých útrob, všiml si Azanarmuth jednoho povědomého sloupu v přilehlé zahradě. Okamžitě mu bylo jasné, o co se jedná. Byl to jeden z Portálových kamenů. Stál tu uprostřed zahrad a nikdo dosud nezjistil k čemu slouží.
Celý večer se hodovalo, popíjelo a samozřejmě vyprávělo spoustu příhod z cestování, o dění v Lianaru i na Ostatních světech. Několikrát si připili na budoucí vítězství v nadcházející bitvě. Všichni byli přesvědčení, že Ori v roce 587 konečně padnou a Aldeneerin bude znovu svobodný.
Další den bylo v Elysweru velice rušno. Válečníci se chystali na dlouhou cestu, takže si obstarávali potřebné vybavení, zásoby a hlavně výzbroj. Nezaháleli ani Argoniáné, kteří spojencům v mnohém pomáhali. Azanyrmuth občas zašel na hradby a vyhlížel příchod Naugrim. Ti dorazili až odpoledne. Armáda dalších čtyř tisíců bojovníků doplněná asi třemi stovkami dalších bojovníků, brzy zaplnila Elyswer, takže ve městě bylo docela těsno.
Po celý den probíhaly rozsáhlé přípravy. Město se proměnilo na rušné mraveniště, kde neustále někdo pobíhal tam a zpátky a pořád něco někam přenášel. Práce bylo hodně, a tak nebylo divu, že celá skoro třinácti tisícová armáda plánovala vyrazit až za dva dny. Aldeřanští cestovatelé se však rozhodli za pomocí Průchodů vyrazit o den dříve. Chtěli ještě najít orlí říši Drabin, jejíž bojovníci by díky útokům ze vzduchu mohli Lianaru výrazně pomoc.
Čtveřice cestovatelů, se tedy následujícího dne po vydatném obědě rozloučila jak s vládci Elysweru, tak i s vůdci Naugrim a Argoniánů. Z královských skladů si mohli před odchodem doplnit výbavu a zásoby jídla. Poté se již v doprovodu s vládci Elysweru odebrali k jednomu ze dvou vstupních bodů do Průchodů, které se nacházely ve městě. Použili ten v královských zahradách.
„Před tím si toho nikdo nevšiml,“ neskrýval překvapení Logan.
„Z toho si nic nedělejte. Podobně reagují naprosto všichni,“ vysvětloval Azanyrmuth. „Však víte, co jsme vám vyprávěli o tom kouzlu. A také vám snad nemusíme připomínat, že Průchody jsou velmi nebezpečné místo, tak ať za námi nikdo nechodí. Kdo ví, s čím se tam ještě setkáme.“
„Jasně. Tak šťastnou cestu, setkáme se v bitvě o Lianar,“ rozloučil se Joey a po něm i všichni ostatní.
Potom cestovatelé přistoupili ke kamenným dveřím, které se otevřeny jako na povel a vzápětí se pustili vstříc dalším cestám.
„Tak zase na cestách,“ poznamenal zvěd Zsigmond, hned jak Azanyrmuth vykouzlil světlušku.
„Přesně,“ souhlasil s jeho slovy Azanyrmuth. „Ale těší mě, že jsme v podstatě splnili naše poslání. Početná armáda vyráží už zítra.“
„Taky mě to těší. Jak dlouho jim bude trvat, než tam dorazí?“
„Je to přes tři sta mil. Cestou je čeká mnoho opevněných měst. Hádám, že než dorazí k Lianaru, může to trvat i dva měsíce.
„Sakra, to je docela dlouho,“ zhrozil se Bernhard.
„Je to dlouho, ale nezapomeň, že po celou dobu půjdou nepřátelským území. Musejí dávat celou cestu pozor. A navíc se pochod takové armády rozhodně neutají. Dřív nebo později se o nich Ori dozví a určitě se je pokusí zastavit. Proto musíme zmobilizovat veškeré potenciální spojence. Každá tisícovka bojovníků se počítá.“
Když domluvili, pokračovali v cestě temnými Průchody. Zprvu navštívili jakýsi starý zanedbaný les zarostlý roštím a dalším plevelem. V okolí se ozývaly roztodivné zvuky lesa, od cvrkání, krákání až po podivné chrochtání a bručení. Ve vzduchu se nesl pach bahna a plesnivějícího listí. Zde se nezdržovali a pokračovali dál. Dále dorazili do trosek dalšího zaniklého města, které nepůsobilo o moc přívětivěji. Potom trosky pouštního města vystřídala pro změnu bažina. Nakonec navštívili jakýsi starý polorozpadlý chrám na vrcholcích neskutečně vysokých slepencových skal. Místo bylo natolik úchvatné, že se rozhodli věnovat čas k jeho průzkumu. Vyšli na vrchol zachovalé věže chrámu, odkud se jim naskytl nádherný pohled na další neskutečně vysoké skály. I na většině z nich stály další podobné chrámy. Celá scenérie působila ve světle zapadajícího podzimního slunce magicky. Protože se místo zdálo být bezpečné, vybrali si ho pro další nocleh.
Šestnáctý den cesty proběhl bez potíží. Navštívili osm povětšinou zcela neznámých míst. Při tom si uvědomovali rozlehlost celého Aldeneerinu a představovali si, že jednou Aldeřané obnoví zašlou slávu všech míst. Sedmnáctý den pokračoval stejně jako každý jiný. Po poledni však v průchodech zaslechli znovu něčí kroky. Zastavili se a připravili se jak k boji, tak k útěku. Pořád měli v paměti nezničitelného golema. Kroky se blížily nezvykle rychle. Stále nikoho neviděli, i přestože kroky zněly tak hlasitě, jakoby neznámý byl přímo před nimi. Azanyrmuth doufal, že se nejedná o toho neviditelného, kterého onehdy srazil do prázdna. Zde by to byl problém, protože tentokrát se nacházeli v klasických chodbách.
Kroky však opět slábly, jakoby onen chodec proběhl kolem nich bez povšimnutí. Když zvuky ustaly, pokračovali v cestě. Ovšem hned na další křižovatce se ozvaly znovu. Opět se přiblížily a zase zeslábly. Rozhodli se počkat na místě. Zatímco si Azanyrmuth připravil kouzlo Spatř neviditelné, kroky se znovu vrátily. Něco tu kolem nich neustále pobíhalo.
K mágovu překvapení však zahlédl jakousi prostě vypadající postavu a tentokrát necítil přítomnost zla. Předpokládal, že se jedná jen o nějakého zbloudilého cestovatele. Na základě tohoto zjištění pokračovali v cestě, avšak dávali si na něho pozor. Kroky ještě dlouho dobu slyšeli, až na křižovatce k východu kamsi zmizely.
Na druhé straně je uvítaly trosky dalšího zaniklého města. A tak cesta probíhala ještě celý zbytek dne. S neznámým chodcem se v Průchodech už nesetkali, zato měli problém najít bezpečné místo k přenocování. V každé oblasti buď slyšeli hrozivé zvuky, nebo je ohrožovalo jiné nebezpečí. Klidné místo nalezli v opuštěné zřícenině neznámého hradu až někdy po půlnoci.
Osmnáctý den vyrazili až později dopoledne. Toho dne se opět dostali do nějakého města pod nadvládou Ori. Další dva dny byly vesměs klidnější. Dvacátý první den narazili na prokletý hvozd, jenž byl i přes dopolední čas děsivě temný. Kolem zněly roztodivné zvuky, hučení, bručení krákání, kvákání a mnohé další. Azanyrmuth zde cítil přítomnost zla. Avšak i ostatní se zde necítili o nic lépe, a tak se vrátili do Průchodů.
Dvacátý druhý den přinesl objev velmi zajímavého místa. Jednalo se o rozsáhlé ledové podzemí. Neneslo sice žádné známky používání, přesto zde našli pár neškodných tvorů. Velké překvapení zažili ve spodních patrech. Byly zde výklenky zaplněné zmrzlou vodou, ve které se nacházeli nejrůznější vodní bytosti. Celé to působilo velmi bizarně. Jako by si tu někdo vytvořil jakousi výstavu nebo bestiář. O smyslu tohoto místo, které patrně mnohá další staletí zůstane ukryto, se mohli jen dohadovat. Než se vydali na další cestu, ještě jednou si místo prošli a kochali tvory, které žijí ve vodách Aldeneerinu. Tedy alespoň za předpokladu, že na něm jsou.
Uplynuly další dva dny a kýžený cíl stále nemohli najít. Azanyrmuth, který si vedl deník a seznam navštívených míst, napočítal sto čtyřicet míst. Na začátku vůbec nepředpokládal, že těch míst projdou tolik. Představoval si, jak by bylo parádní Průchody využívat, ale to bylo takřka nemožné, protože se v nich nedalo orientovat a ani je zmapovat díky zanikajícím a nově vznikajícím cestám. S tímto jevem se za poslední dny setkali pětkrát.
Ke konci dvacátého pátého dne se v Průchodech dostali znovu do nebezpečí. V chodbách Průchodů najednou zaslechli zvuk připomínající kvílení větru. Nejprve slabě a postupně zesiloval. Cestovatelům se to nelíbilo, a tak pospíchali k následujícímu vstupnímu bodu. Ve zvuku větru rozpoznali ještě něco jako tiché hlasy, či šepot. Přestože cestovatelé prchali co jim síly stačily, zjistili, co je sleduje. V temných chodbách rozpoznaly jakési duchy poletující vzduchem. Všem při tom pohledu vstávaly vlasy hrůzou a celé tělo pokryla husí kůže. Za nimi cítili nepředstavitelné zlo, které šlo přímo po nich. Naštěstí už byli u vstupního bodu a sotva se kamenné dveře otevřely, skokem opustily Průchody. Po této zkušenosti považovali Průchody za daleko nebezpečnější místo, než do posud.
Na druhé straně je přivítalo velmi povědomé místo. Jednalo se o velké vcelku zachované město. Když spatřili minarety a věžičky, došlo jim, že jsou s největší pravděpodobností znovu v Bir-Alcalab. Tentokrát to bylo jiné. Na město však už padla tma a navíc se zde ozýval jakýsi jiný šepot a občasné zahřmění v dáli. Zprvu si mysleli, že to zlo, které je pronásledovalo, se snaží vyjít z Průchodů, ale to se naštěstí nedělo. Azanyrmuth si po chvíli vzpomněl na podivné pocity z první návštěvy, svěřil se s nimi i ostatním a ti si vzpomněli na jeho slova o skrytém prastarém zlu. Proto si všichni zkontrolovali výzbroj. Netušili, proti čemu tu stojí a navíc Průchody momentálně nemohli použít.
Pomalu a obezřetně vyrazili opuštěnými ulicemi na průzkum. Jejich cílem byly jiné vstupní body do Průchodů nebo Portálové kameny. Už při první návštěvě mág cítil jejich přítomnost, když na ně zaměřil sledovací kouzlo. Z nádvoří pokračovali širokou ulicí, ta však byla po pár seti stopách zatarasena zříceným domem a mostkem, který původně překlenul ulici. Chtě nechtě museli vkročit do temných útrob města.
V potemnělých chodbách bylo vidět pouze na pár kroků, proto Azanyrmuth vyvolal Světlušku, která jim poskytla alespoň tu trochu jasného světla. Protože to kouzlo používal téměř celý den, dostavovala se již únava a světlo nebylo tak jasné. Opatrně vystoupali po rozbitém schodišti. Sotva udělali pár kroků, o několik pater výš se najednou ozvalo jakési kňučení a podivný chrochtavý řev, následně mohli cestovatelé slyšet zvuky boje a další křik. Když boj utichl, slyšeli jen rychle odcházející kroky. Pak se čtveřice vydala nahoru, aby zjistila, co se tam před chvíli stalo.
Ve čtvrtém patře však místo očekávané mrtvoly nalezli jen četné stopy černé krve. Patrně byla bytost jen zraněna a dost možná tu kdesi ve stínech čeká. Chodbami procházeli rozlehlou stavbu. Cestou často slýchávali šramot hlodavců potulující se okolím, chrastění čehosi v křoviskách, či zvuk padajícího kamínku, který něco shodilo. Vycvičený sluch zvěda Zsigmonda dokázalo rozeznat mnoho více. Mohl slyšet i drobné brouky a pavouky, jak se pohybují po rezavých železných konstrukcích, slabý zvuk sypajícího se písku ze spár mezi kameny. Místo jakoby si žilo svým zvláštním životem. A zatímco naslouchali četným zvukům okolí, najednou se ozval velmi hlasitý výdech. Prostor zničehonic naplnil mrtvolný chlad, až z toho všem tuhla krev v žilách. V místě se necítili vůbec dobře, a tak pokračovali v cestě.
O pár chodeb a místností dál si najednou pozorné oko hraničáře Bernharda všimlo dvou rudě svítících bodů v nejtemnějším místě sálu. Ve stínu cosi číhalo, až půjde někdo kolem, aby to pak zaútočilo. To však Azanyrmuth neměl v plánu a zkusil vyslat naváděnou bleskovou kouli. Kouzlo rychle našlo směr a zamířilo přímo do stínu. Koule u cíle explodovala a ozvalo se jen hlasité vyjeknutí. Těsně před výbuchem mohli na chvíli spatřit potvoru ve světle kouzla. Byla to tmavá vychrtlá zrůda s hubenými avšak šlachovitými a velmi dlouhými končetinami. Když si prohlédli to, co z ní zbylo našli na její zádech další útočné končetiny s malými drápy na konci.
Od této chvíle si velmi dávali pozor na tmavá místa a snažili se pátrat po rudě zářících bodech, které přítomnost nebezpečí prozrazovaly. Opět sestoupili do nižších pater. Ve stínu pod schody spatřili další rudé oči. Tentokrát si příležitost nenechal ujít hraničář, který poslal do tmy dva šípy. Bytost padla bez většího odporu na starou kamennou dlažbu. Ještě než se vydali dál, ozval se znovu hlasitý výdech.
Jak pokračovali spletí poničených chodeb a sálů, setkali se s dalším nebezpečím. Nejprve stále častěji slyšeli jakýsi chladný dech spojený se šeptem. Marně se snažili zjistit, odkud se neustále ozývá. Teprve později si všimli, komu nebo spíš čemu patřilo. Z kamenných zdí tohoto velmi starého města vystupovaly mlhovitá chapadla, která se pomalu blížila přímo k nim. Nejprve jich bylo pár, ale rychle přibývala další a další. Azanyrmuth si uvědomil, že se zcela jistě jedná právě o to prastaré zlo, jenž obývá zdi tohoto prokletého města. Nečekali na to, až z nich chapadla vysají životní sílu a rychle opustili nebezpečné chodby.
Když se konečně dostali na relativně bezpečnou ulici, museli se střetnout s malou skupinkou dalších stvoření. Zvěd i hraničář vystřelili po nich několik šípů a Azanyrmuth nešetřil ohnivou koulí. Přes to všechno se dva dostali až k nim. Válečník Slavoj se pustil s nimi do boje. Potvory mnoho nevydržely, přesto dokázaly vyvinout neobvyklou sílu.
Po boji Azanyrmuth dál sledoval stopu, která vedla k blízkému Portálovému kameni. Než se k němu dostali, zjevila se jim další hrůza tohoto místa. Uprostřed náměstí se potulovala obrovská dvacet stop velká děsivá potvora, která byla stvořena z dávno mrtvých těl. Při bližším pohledu si všimli malých nehmotných hlav poletujících kolem tohoto zrůdného tvora. Šepot, jenž po celou dobu zněl celým městem vycházela přímo od něj. Bytost také vládla aurou zla a strachu. Nikdo z Aldeřanských cestovatelů s ní nechtělo bojovat.
Zvídavý neztrácel hlavu a snažil se zaměřit Portálový kámen. Aura zla mu citelně tuto snahu nabourávala. Stopa, která byla ještě před chvílí silná, se najednou ztrácela. Právě v rozhodující chvíli se na něm projevila únava celodenním cestováním. Naštěstí ho nezklamal zrak a kýžený Portálový kámen spatřil na druhém konci náměstí. To ovšem znamenalo buď proběhnout kolem nebezpečného tvora, nebo temnými stíny, které vrhalo podloubí.
Na začátku zvolili první možnost. Když se plížili podél zdí pobořených domů. To se záhy ukázalo jako špatný nápad. I ve zdejších tmavých zákoutí se ukrývaly ony šlachovité bytosti a aby toho nebylo málo, ze zdí se vynořila další mlhovitá chapadla. Nebyl čas se zdržovat bojem, a tak se rozeběhli ke kameni. Velká zrůda zařvala hrůzným hlasem, při němž se otřásaly okolní zdi. Vzápětí se rozeběhla přímo na ně. Před mohutným úderem silných paží, které tvořila sešitá mrtvá těla dávných obyvatel města, Aldeřané uskočili do široké praskliny v dláždění náměstí. Odtud zbývalo ke kameni posledních padesát sáhů. Azanyrmuth chtěl získat potřebný čas, a tak poslal na tvora ohnivou kouli.
Zásah zrůdu patrně příliš neporanil, přesto vykřikla dalším hrůzným hlasem. Když dobíhali ke sloupu, všimli si ještě dalšího nebezpečí. Poletující nehmotné hlavy najednou změnily směr a cestovatelé se stali jejich cílem. Hlavy při letu křičely neskutečně hrůzným hlasem. Azanyrmuth netušil, jak se tomuto nebezpečí bránit, a tak první, co ho napadlo, bylo vystřelit po nich pár Magických střel. Tento zoufalý krok se ukázal jako správný a nejbližší dvě hlavy se vypařily. Obrovský netvor se však znovu rozeběhl vůči nim. Těsně u Portálového kamenu cestovatelé uskočili bokem, a tak neškodně proběhl dál. To Aldeřanům poskytlo dost času, aby na Portálovém kameni nalezli blyštící kamínek. Potom už jen celá hrůzná scéna prokletého města zmizela v bílé záři.
Když dočasnou prázdnotu vystřídal další záblesk světla, oddechli si. Konečně byli v bezpečí. Kolem vládla klidná a tichá noc, kde pouze v nízké trávě cvrkali cvrčci. Portálový kámen je přenesl na okraj vysokého pohoří.
A zatímco se rozhlíželi po okolí, hraničář Bernhard s velkou úlevou pravil: „Konečně v bezpečí. Myslel jsme, že je to náš konec.“
„Ale zvládli jsme to,“ dodával ztracenou odvahu válečník Slavoj. „Nebýt tý poslední potvory, prošli bychom to asi bez problémů.“
„Taky to tak vidím,“ pokračoval Azanyrmuth. „Nikdy by mě nenapadlo, že narazíme na tak hrůzné místo. Obávám se, že jeho kletba asi nebude jen tak zlomena.“
„Čekal jsem spíš, že jednou narazíme na město Temnorozených, ale zatím je úspěšně míjíme,“ konstatoval válečník.
„Můžeme to probrat zítra,“ po chvíli mlčení a nabírání sil navrhl mág průzkumník. „Je už pozdě a musíme nabrat síly na další cestu.“
„Jaký máš plán? Vrátit se ráno do Bir-Alcalabu?“
„Tam už raději nikdy. Teď musíme najít bezpečné místo k nocování a ráno se zkusím podívat, kudy by se dalo pokračovat. Dnes už jsem tak vyčerpaný, že hledací kouzlo nejsem schopen použít.“
Noc strávili v úkrytu mezi skalami nedaleko od kamene. V noci drželi hlídky, protože si ani tady si nemohli být jisti, zda tu nepobíhají další nebezpeční tvorové. Ten, kdo byl zrovna na stráži občas slýchával občasné vytí a kňučení v dáli. Nic však neobjevilo jejich úkryt, a tak další den pokračovali v cestě.
„Tak co, našel jsi něco?“ zeptal se hraničář Azanyrmutha, jenž se soustředil na další vstupy do Průchodů.
„Cítím slabou stopu, ale je to dost daleko.“
„Jak daleko. Myslíš ty trosky města tam dole?“ ukázal Bernhard na ruiny opuštěného města na úpatí pohoří.
„To ne. Tam není žádný vstup. Nejbližší vstupní bod je asi třicet mil na západ. Čeká nás celý den pochodu.“
„To fakt není nic blíž?“ divil se zvěd.
„Zachytil jsem i další stopy, ale ty jsou ještě ve větší vzdálenosti. Například čtyřicet mil na severu je jeden. Pak něco i na jihu. No a ty poslední jsou v Bir-Alcalabu.“
„Co se dá dělat,“ rezignoval hraničář. „Možná je to lepší než se vracet na místo takové hrůzy, nebo cestovat nebezpečnými Průchody.“
Poté, co sbalili výbavu, se vydali na další cestu. Po hodině chůze dorazili do malého městečka, které mělo svá nejlepší léta za sebou. Architektura byla podobná jako v Bir-Alcalab, jen bylo vše menší, prostější a hlavně zničenější. Skoro se zdálo, že Bir-Alcalab drželo právě prastaré zlo pohromadě. Po krátké prohlídce zpustlého města pokračovali starou dlážděnou silnicí na západ. Cestou míjeli ruiny statků, vesnic, zanedbaných pastvin i subtropických lesů. Přestože v Lianaru v tomto období dozajista padal sníh, tady bylo velmi příjemné klima.
K cíli dorazili až se stmíváním. Před nimi zahlídli trosky středně velkého města, kde se podle Azanyrmutha nacházel vstup do Průchodů. Protože, nevěděli, zda město není obýváno nějakými tvory, či nebezpečnými zvířaty, rozhodli se přečkat noc v nedalekém hospodářském stavení. Pro lepší bezpečí troskami zatarasili vchod a okna.
Noc proběhla bez nějakých příhod, a tak nic nebránilo pokračovat v cestě. Dopoledne prozkoumávali trosky středně velkého města, které už neslo vlivy egyptského stavebního slohu. Patrně kdysi dávno patřilo do jiné říše, pokud tedy byla tahle oblast politicky rozdělena. Průzkumem odhalili čerstvé stopy neznámých tvorů, kteří jsou přes den ukrytí. Alespoň v to cestovatelé doufali. Vstup do Průchodů našli bez problémů. Teď jen doufali, že se znovu nesetkají s podobným zlem, které je před dvěma dny pronásledovalo.
Průchody se zdály být bezpečné, a tak mohli pokračovat vstříc dalším místům. Kromě klasické směsice trosek opuštěných měst a hradů, navštívili i město v moci Ori. Z rozhovorů nepřítele vyslechli pár útržků o pokračujícím obléhání Lianaru a nově i o postupující armádě z východu. Po noci strávené v lese pokračovali dál. Hned zkraje dalšího dne dorazili na místo, o němž se předevčírem zmínil Slavoj. Jako kdyby to přivolal. Průchody je dovedli přímo do centra temného města Temnorozených Ghaligoronu.
Jen nakoukli do temných křivolakých ulic. Kolem nemohli přehlédnout děsivé věže jejichž vrcholky zářily rudým, zeleným, či fialovým magickým světlem. Bylo tu také mnoho chrámů zasvěcených temným božstvům. Paláců, kde čarodějové prováděly temné experimenty a dalších staveb jejichž účel mohli jen hádat. Přestože Temnorození měli stejný zájem na likvidaci Ori, Aldeřané se tu zbytečně nezdržovali a vrátili se do Průchodů. Zbytek dne proběhl bez větších překvapení.
„Den 29,“ zapsal si dalšího rána Azanyrmuth Zvídavý do deníku. „Prošli jsme téměř sto šedesát míst a cíle se stále nemůžeme dobrat. Jak jsme měli zpočátku štěstí s Naugrim a Argoniány, nyní je to naopak. Navštívili jsme všechna myslitelná místa a sídlo Drabinů nemůžeme najít. Začínám pochybovat o tom, zda existuje nějaký vstupní bod v jejich skalním městě. Protože nás stále dokáže každý den něčím překvapit, neztrácím naději. Možná dnes to vyjde.“
„Už jsi skončil?“ zeptal se ho válečník Slavoj, který dokončil balení.
Dvacátý devátý den začal podobně jako mnohé před tím. Cestování Průchody se stalo jakousi rutinou zpestřenou nějakým podivným setkáním. Toho dne navštívili poničené město, které velice připomínalo Okatar Shing. Podívali se také do pustiny pokrytým sopečným popelem a lávovými vyvřelinami. V pozadí ještě viděli sopku chrlící proudy lávy.
Po poledni dorazili do vysokých skal, které částečně pokrýval sníh. Místo na pohled vypadalo prázdně, avšak při pozornějším pohledu si všimli četných děr ve skalách, které byly až příliš pravidelné, aby vznikly přirozeným působením povětrnostními vlivy. Když udělali pár kroků úzkým průchodem ve skalách, konečně zjistili, kde se nacházejí.
Před nimi se otevřel pohled na velké skalní město, které částečně zasahovalo do okolních skal, a které tvořilo mnoho věží a paláců tyčící se do velkolepých výšek. Bez křídel se na mnohá místa nedalo dostat. Pohled na jeho obyvatele vnesl do tváří cestovatelů obrovskou radost. Přesně jak ráno Azanyrmuth předpověděl, poštěstilo se jim. Najednou hleděli na Drabin, město Orlích lidí. Nyní nezbývalo počkat, až strážní nebo obyvatelé zjistí jejich přítomnost. Od roku 545 byli další výpravou, která navštívila toto nejskrytější místo celého Aldeneerinu.
Když k nim přiletěla trojice zvláštních tvorů, kteří připomínali částečně člověka s velkými orlími křídly na zádech a teprve pod nimi měli ukryté běžné ruce, kterými mohli běžně manipulovat s věcmi. Nejprve se divili, kde se tu Aldeřané najednou vzali a jak se jim podařilo skrývat se hlídkám. Azanyrmuth jim vše v rychlosti vysvětlil a rovněž jim pověděl, za jakým účelem k nim dorazili. Zatímco Orel Landwahir odletěl informovat krále Orlů. Zbylí dva provedli cestovatele nejschůdnější cestou městem.
Pohyb po Drabinu nebyl zrovna pohodlný. Zatímco Orlům stačilo rozmáchnout křídly, ostatní rasy musely využívat žebříků, mostků a úzkých říms. Řada míst jako strážnice, sklady jídla a výstroje nebyly v dosahu vůbec. Cestou Aldeřané obdivovali neobvyklé město. Nakonec po složitém výstupu dorazili do paláce vládce Gwineldora, který se nacházel na nejvyšším místě města, které bylo větší na výšku než do rozlohy.
Gwineldor je přivítal v hlavním sále, kde před jejich příchodem vyslechl posla Landwahira, a tak měl dost času na přemýšlení. Po vzájemném představení znovu Azanyrmuth popsal současné ve světě za poslední léta i za poslední dny.
„To by vysvětlovalo, proč nepřítel v posledních letech přestal rozšiřovat svou moc a omezil se na obranu obsazeného území,“ okomentoval orlí vládce Gwineldor jejich zprávy. „Divili jsme se, proč nepřítel poslední dny výrazně oslabil obranu měst. Takže je to vaším úspěchem v Lianaru.“
„Ano. Je tomu tak. Avšak Lianar potřebuje pomoc. Z vašich slov jsme si potvrdili, že se Orijové snaží získat Lianar zpět za každou cenu. Obsazením města jsme nepřítele odřízli od Kruhu světů a nemůže si ani přizvat posily.“
„To velmi změnilo rozložení sil. Nyní je tedy vhodná doba přejít do protiútoku. Našli jste nějaké další spojence?“
„Na pomoc už vyrazili Naugrim, Argoniáni a válečníci ze svobodného města Elyswer. Dohromady to činí dobrých třináct tisíc bojovníků. Předpokládáme, že se k nim cestou přidají další z osvobozených měst, které cestou projdou. Vyrazili před dvanácti dny, a když vše půjde dobře, Lianaru dosáhnou do měsíce.“
„Dobrá,“ uznale se pousmál vládce. „Vidím, že je ve vás mnohem víc, než se na první pohled zdálo. Dokázali jste spojit mnohé rasy a národy v boji se společným nepřítelem. I já vám slíbím pomoc. Do dvou dnů by mohlo vyrazit patnáct set bojeschopných.“
„To budeme velmi rádi, Lianar vám bude velmi vděčný,“ děkoval za všechny Zvídavý. „Ještě bych se chtěl zeptat, jak dlouho vám bude trvat cesta?“
„Je to přes tři sta mil. I když dokážeme denně zdolat i sto mil, je třeba být na pozoru. Když se nevyskytnou nějaké problémy, tak to budou tři nebo spíš čtyři dny. Ovšem je tu jiný problém. Zmínili jste, že Lianar obléhá desítky tisíc nepřátelských bojovníků. Když slyším, co se děje v nejbližším okolí, klidně tam dnes může bojovat i sto tisíc Orijů. A to znamená, že bychom tam nebyli moc platní. Navrhuju spíš útoky na zázemí a menší oddíly.“
„To máte pravdu,“ uvědomil si mág poměry sil ve válce. „Tam byste utrpěli děsivé ztráty. Útoky do zázemí by nepřítele mohlo zpomalit alespoň do doby, než dorazí všechny posily. Navíc byste mohli osvobodit i některá menší města, kde by se dozajista nešlo několik válečníků, kteří by přišli na pomoc.“
„Bude to třeba pečlivě promyslet. Vyšlu též posly, kteří se pokusí kontaktovat rebely žijící v okolních městech, zda by nedali dohromady alespoň malou armádu, která by mohla při našich útocích poskytnout podporu.“
„To zní velmi rozumně.“
Když probrali potřebné záležitosti, Gwineldor si přizval další členy rady a místní správce. Objasnil jim situaci a ti doručili potřebné rozkazy na příslušná místa. Do večera už bylo celé město doslova ve vzduchu. Aldeřané také pomohli s přípravami, avšak přes členitost města měli hodně omezené možnosti. Večer strávili u společného stolu Gwineldora, kde si, stejně jako u předchozích setkáních, vyprávěli příběhy. Do postelí ulehli poměrně brzo. Pro cestovatele to bylo po dlouhé doběí, kdy mohli přečkat noc v bezpečí a pohodlí.
Probudili se později dopoledne a po celý den diskutovali s Orlím lidem o útoku na Orije. Nakonec souhlasili s návrhem začít s útoky na okolní města, kde by mohli získat podporu, a teprve poté pokračovat na sever, kde by neustále útočili na nepřátelské oddíly směřující na Lianar. Zazněl i návrh na kontaktování města Orcossus. To se Orlím lidem moc nelíbilo, protože v dávných dobách neměli s Orky zrovna vřelé vztahy.
Dalšího dne bylo již vše připraveno a vystrojený Orlí lid mohl vzlétnout. Protože Aldeřané nemohli s nimi, měli dvě možnosti. Buď projít spletitým bludištěm chodeb a po pár dnech se přípojit k rebelům a s nimi pokračovat na Lianar, nebo se vrátit do Průchodů. Obě varianty měly dost zásadní nevýhody, a proto dlouho rozhodovali, kterou vybrat.
„Blázníte, znovu do takové nejistoty,“ nesouhlasil s variantou Průchodů hraničář. „Vždyť šance, že bychom se dostali zpět do Lianaru je takřka nulová.“
„Ale zase bloudit dny jeskyněmi zdejších hor, a pak další stovky mil cesty nepřátelským územím?“ oponoval pro změnu zvěd.
„Já se ňákých Orijů nebojím,“ prohlásil válečník.
„Nemusíme bloudit jeskyněmi,“ pokračoval v rozpravě Azanyrmuth. „Vždyť nám Orlí lidé včera večer slíbili, že nám ukáží vhodnou cestu.“
„To máš vlastně pravdu,“ vzpomněl si hraničář, a potom se uznale zamyslel.
„Takže půjdeme tedy s rebely?“ ujišťoval se válečník.
„Bude to lepší, než se znovu pouštět do neznáma.“
Rozhodnutí tedy padlo na návrat známým světem. Čtveřici ukázali cestu skrz jeskynní bludiště dva vybraní Orlí lidé, a tak jim cesta zabrala den. Zatímco Aldeřané procházeli pozoruhodným podzemním světem, Orlí lid zahájil útok na nedaleké město na úpatí pohoří Drabinu. Když tam druhý den dopoledne dorazili, bylo téměř dobojováno. Právě zde se zrodil zárodek osvobozenecké armády. Prvních pět set bojovníků přislíbilo účast v tažení na pomoc Lianaru. Zbytek zůstal ve městě jako obrana před případným útokem nepřítele.
Následné dva dny se svolávali rebelové z okolních vesnic a likvidovaly zbytky nepřátelského odporu. Pak už se mohlo vyrazit na sever. Na cestě je čekala města Talag, Blaviss, Kanter, a poté hustě osídlená oblast bývalé Lianarské říše. V cestě však nebyla pouze města, ale i spousta strážných hradů a tvrzí. Čekalo je tedy hodně náročných bojů, ale i příležitostí k posílení armády. Obrovská výhoda spočívala ve vzdušné podpoře a díky Orlímu lidu mohly být útoky vedeny rovnou na hradby bez náročného dobývání, což značně vše urychlilo a též omezilo ztráty.
Měli před sebou celých tři sta mil a to znamenalo mnohadenní pochod. Čtyřčlenná výprava splnila své poslání a nyní už nezbývalo doufat, zda se Lianar do příchodu posil ubrání. Nyní už bylo na cestě téměř šestnáct tisíc bojovníků různých ras a z různých měst a tento počet se cestou neustále zvyšoval. Konec roku ukáže, zda Aldeřané město ubrání a nepříteli zamezí přivolání posil ze světa Celestis.