Pro pokec, nebo vaše dotazy jsem vytvořila na Discordu skupinu, přidat se můžete zde: https://discord.gg/aZCahpwdZa

Obsah fóra FanArt Vaše povídky Dokončené povídky Stargate: Aldeneerin 3

Stargate: Aldeneerin 3


Odeslat nové téma Odpovědět na téma
Paci Azanyrmuth Uživatelský avatar
Staff Sergeant
Staff Sergeant

Příspěvky: 340
Bydliště: Aldeneerin
Pohlaví: Muž

Odpovědět s citací
 
A je tu další díl.

4
Vyhánění čerta ďáblem


Nastal rok 587. V té době válka zuřila na všech frontách. Bojovalo se na mnoha světech, přičemž nejtěžší boje probíhaly na Dar Eshkalon, který pro Ori znamenal hodně. Za dvě století tu vyrostla okázalá města a do nedávna zde soustředili mnoho ze své moci. Ovšem zdaleka největší boje počátkem roku probíhaly na samotném Aldeneerinu.

Lianar si po více než dvou měsících obléhání mnoho vytrpěl. Opevnění bylo už značně poškozeno. Na některých místech se ho dokonce podařilo nepříteli prorazit. Naštěstí díky odhodlanosti obránců se Orije podařilo vždy vytlačit z ulic města a průlomy v hradbách provizorně zatarasit. Rovněž už mnoho domů leželo v troskách, velké části čtvrtí spolykaly plameny a část paláců též utrpěla škody. Obránci se ani v nejtěžších chvílích nenechali zlomit. Pořád měli dostatek zásob, které přicházely z osvobozených světů za pomocí Kruhu světů.

Boje však už trvaly velmi dlouho a vyčerpání se postupně na obráncích projevovalo. Zatímco Aldeřanům přicházelo stále méně posil, počty nepřátel se zdály být nekonečné. Od vyslání výpravy pro pomoc uplynulo čtyřicet devět dní a stále nepřišla žádná zpráva. Někteří už začali pochybovat o jejím úspěchu. Stále však mnozí neztráceli naději. Azanyrmuthé stále říkali, že dokud bude na nohou poslední bojovník, má Aldeneerin naději.

Toho dne Ori pokračovali v ostřelování města dalekonosnými katapulty. Obránci prováděli ve vhodných chvílích výpady, přesto se jim nikdy nepodařilo všechny zničit. Naštěstí už nepřítel nepoužíval ostatní obléhací zbraně, protože je vzhledem stavu bojiště nebylo možno použít. Když se zrovna nebojovalo, mohli všichni sledovat naprostou apokalyptickou zkázu. Okolí města pokrývalo už možná sto tisíc padlých, hromady zničených obléhacích strojů, polámaných zbraní, spousty trosek a spáleniště kam až oko dohlédlo.

Když se přiblížil chladný zimní večer a obránci využívali klidný den, Azanyrmuth Mág III se zrovna procházel po hradbách. Na hlídce potkal jednoho bratra Mocného IV.
„Jak to vypadá? Budeme mít po delší době klidnou noc?“ zeptal se Mocný IV.
„Zdá se že jo. Klidná noc by se hodila, protože ty dlouhé boje mě už naprosto vyčerpaly.“
„To mě povídej. Už nejsem schopen používat nejsilnější kouzla. Je to zkrátka hodně dlouhé.“
„Hellball jsem seslal naposledy před měsícem. Od té doby už na to nemám sílu a je to den ode dne horší.“
Oba se na chvíli odmlčeli. Potom Mocný IV opět zavzpomínal na bratra, který byl stále na cestách: „Jak je na tom asi Zvídavý? Kde asi teď bloudí?“
„Zvládne to. Jak ho znám, dokáže si poradit i v těch horších chvíli. Cítím stále jeho přítomnost,“ dodával mu pozitivnějšího myšlení Mág III.
„Taky to tak cítím. Každým dnem ho čekám, jak dorazí v čele obrovské armády, která nemilosrdně zmasakruje nepřátelskou armádu.“
„Snad nebudeme dlouho čekat. Posily by se nám hodily.“

Noc přešla bez větších mimořádností. Vojevůdci využili klidnou noc a vyslali zvědy do okolí. Ještě před svítáním celkem podrobně popsali dění v okolí města. Nepřátelské armády stále čítaly odhadem téměř padesát tisíc bojovníků, přestože u Lianaru jich padl dvojnásobek. Nepřítel stále průběžně doplňoval stavy. Tato zpráva vojevůdce příliš nepotěšila. Druhá zpráva však byla mnohem pozitivnější. Zvědové vyslechli pár rozhovorů hlídek Ori a ti se zmiňovali o velmi početných armádách, které postupně útočí na města pod jejich nadvládou. To obráncům zvedlo morálku, protože to znamenalo jediné. Výprava Průchody byla úspěšná. Stačilo jen vydržet pár dní.

Další den se kolem města znovu bojovalo. Navzdory okolnímu dění, Ori boj o Lianar nechtěli za nic vzdát. V noci byla situace opět klidnější, i když občasné nepřátelské útoky obranu neustále zaměstnávaly.

Když se město probudilo do dalšího mrazivého ráno, čekalo obránce nepříjemné překvapení. Nepřítel město obklíčil tak jako nikdy předtím. Vypadalo to, jakoby nepřítel vyslal úplně všechno, co se kolem Lianaru nacházelo. Muselo se stát něco nečekaného, pomyslili si mnozí. Necelých třicet tisíc obránců najednou čelilo značné přesile. Zatímco Aldeřanští mágové i mágové spojenců měli už velmi málo sil. Převorové Ori byli při síle. Jejich kouzla znepříjemňovala obráncům každou chvilku. Netrvalo dlouho a nepřítel se dostal průlomy v hradbách do ulic města. Tlak nepřátel byl neobvykle velký. Objevily se i první obavy, že nepřítel město nakonec získá. V době, kdy zprávy hovořily o příchodu tolik potřebných posil, by měla přijít prohra.

Bojovalo se celé dopoledne. Obránci z posledních sil bránili město. Hned nad ránem byly Kruhem vysláni posli, kteří měli přivést co možná nejrychleji všechny dostupné síly. Ruku k dílu přiložili i veškeří obyvatelé města, jenž se rozhodli v Lianaru zůstat. Každý popadl zbraň a šel bránit.

Najednou se od východu ozvalo hlasité troubení. Tentokrát znělo zcela jinak. „Že by pomoc?“ blesklo mnohým hlavou. Posledním obráncům hájící hradby se naskytl po dvou a půl měsících naprosto odlišný pohled. Tentokrát to nebyl pohled na nekonečné zástupy nepřátelských armád, ale pohled, který dodal všem naději. V polední záři zimního slunce stála východním směrem obrovská armáda, která právě přispěchala na pomoc obráncům. Za zvuku trubek a hlasitého válečného pokřiku válečníků Elysweru, Naugrim a Argoniánů se celá ta obrovská armáda dala do pohybu. Jejím příchodem najednou kouřem zatemněnou oblohou proniklo jasné světlo, které svou září překonalo aury Převorů Ori.

Orijům došlo, že mají málo času se přeskupit a reagovat na novou hrozbu. Řada z nich bojovala v ulicích města a zbytek se záhy dostal do obklíčení. Vládci Elysweru Eric, Joey, Scott a Logan vedli armádu za hlasitého pokřiku neohroženě k městu. Čtveřice neohrožených válečníků na statných obrněných koních, ozbrojeni velmi mocnými překrásnými meči a oděni v nádherných zbrojích, v čele početné armády se vrhla přímo do nepřátelských řad. Bojovníci Elysweru je následovali v podobném duchu a válečný šik se rychle zařízl do středu ještě početné armády Ori. Hned za nimi běželi Naugrim doprovázení Argoniány. Na hradbách města zavládla radost. Příchod posil vehnal obráncům do žil novou sílu.

Na bitevním poli se rozpoutala bitva, jenž neměla současného věku obdoby. Z jedné strany byli Orijové tlačeni šestnácti tisícovou armádou a na opačném konci vedli náročné boje v městě. Už nebylo kam ustoupit, nepřítel bitvu musel dobojovat.

Bojovalo se dlouhé hodiny. Počty nepřátel pozvolna klesaly, avšak Ori nechtěli padnout bez boje. Přestože se na první pohled zdálo, že to bude rychlý proces, nestalo se tak. Bitevní řady se na dlouhé hodiny nehnuly z místa. Když už se pozvolna den chýlil ke konci, najednou zazněly další zvuky válečných rohů. Mnozí se divili, o co se jedná, protože takový zvuk nikdo dosud v životě neslyšel. Pozorovatelé na věží zaměřili pohledy západním směrem, protože odtud se troubení naposledy ozvalo.

„Kdo to je?“ zajímal se vojevůdce z Khanktilu Tolvenn, který co nejrychleji vyběhl na nejbližší pozorovací věž.
„Nějaká cizí armáda na západě,“ odpověděl mu mladý pozorovatel, který jednoduchým dalekohledem se snažil zjistit co nevíc.
„Další Orijové?“
„Určitě ne. Je to nějaká úplně jiná armáda. Může mít tak tři tisíce členů.“
„Ukaž, podívám se,“ nedočkavostí sebral dalekohled a snažil se hned zjistit, co se to tam děje. „To není možné. To jsou Orci.“
„Že by nám šli také na pomoc,“ nedokázal tomu pozorovatel uvěřit.

Stejnou informaci vzápětí potvrdili i ostatní pozorovatelé. Orci, kteří obývali malou pustou zemi na západě, a kteří dokázali vzdorovat nepříteli, najednou dali dohromady tří tisíci člennou armádu. Vše nasvědčovalo, že i oni jdou Lianaru na pomoc. Do poslední chvíle si však obránci nebyli jistí. V časech míru panovaly mezi Aldeřany a Orci všelijaké vztahy. Někdy byly přátelské, jindy vlažné.

Horda velkých svalnatých zelenokožců vyzbrojena primitivní výzbrojí, za doprovodu troubení a válečného pokřiku, se bez zbytečného rozmýšlení vrhla přímo na nepřítele obléhající východní bránu města. Orcové se ukázali jako velice udatní a nebojácní válečníci. S nepřítelem u východní brány udělali krátký proces než stačila padnout noc. Díky jejich zásahu se konečně uvolnila cesta do města.

Krátce nato se mohl náčelník Orců, který se představil jménem Durothrall, sejít s některými vládci Lianaru.
„Jménem dočasné rady Lianaru jsme vám nesmírně vděčni za vaši pomoc,“ děkoval mu Azanyrmuth Mág III, který přispěchal přivítat náčelníka Orců.
„Však netřeba děkovat. Když jsme se dozvěděli, co se tu děje, řekli jsme si, že je teď ta správná doba vykopat ty bláznivý maniaky co možná nejdál.“
„Vidím, že výprava mého bratra slavila víc úspěchů. Už nám přispěchala na pomoc svobodná země Elyswer, bojovníci Naugrim, dokonce i Argoniáni.“
„Všiml jsem si, že se tu moc pěkně válčí a jsme rádi, že Ori si ten svůj Počátek budou moci strčit někam,“ hrdě a se vší radostí prohlásil Durothrall. „Ale teď jsi mě poněkud zmátl tou výpravou tvojeho bratra.“
„Nebyl u vás? Jmenuje se Azanyrmuth Zvídavý. Cestoval ještě s dalšími třemi dobrodruhy.“
„Nikdo takový tam nebyl. Sami jsme se vydali do války, když nám naši zvědi řekli, v jakém srabu tu Orijovci jsou.“
„Aha. Tak to je,“ trochu smutně přijal Mág III pravdu, ale přeci se záhy nakonec usmál. „Ale je dobře, že tu jste. S vaší pomocí bude dlouhé obléhání města u konce. Pojďme tedy na pomoc našim.“

Zatímco padla na Aldeneerin noc, město stále zářilo jasným oranžovým světlem, které vznikalo od četných požárů v něm i v jeho okolí. Odhodlanost Orců už nedovolila Orijům získat zpět východní bránu. I přes veškerou jejich snahu udržet získané části města, byli nuceni se pomalu stahovat. Armáda Elysweru v čele jejich mocných vládců pronikla až k hradbám Lianaru, a tak rozdělila nepřátelskou armádu na dvě části. Armáda Naugrim nemilosrdně drtila nepřátelské řady před sebou. Pro mnohé z nich to bylo po letech relativního klidu vítané povyražení. Jejich umě vyrobená výzbroj měla před to Orijovskou navrch. Přirozená houževnatost a odvaha Naugrim z nich dělala ty nejmocnější bojovníky Aldeneerinu. Jeden bojovník bez problému zvládl i přesilu tří až pěti Orijů.

Před půlnoci Aldeřané se spojenci získali zpět poslední obsazené části Lianaru. Okolo hradeb se už v naprosté pasti tísnilo posledních pár tisíc nepřátelských bojovníků. Pro Orije byla bitva u Lianaru už prohraná. Posledním bojovníkům evidentně zbývalo posledních pár hodin života a mnozí z nich už rozbřesk nespatří.

Po téměř třech měsících náročných bojů zavládlo nad Lianarem klidné jasné zimní ráno. Kouř z ohňů se pomalu rozplýval a ulice poničeného města znovu zalily paprsky slunce. Únava po dlouhém obléhání byla velká, a tak na velké slavení nebyla zprvu síla. Navíc bylo potřeba ošetřit velké množství raněných, uhasit dohořívající požáry a zajisti alespoň základní fungování města. Všem bylo při pohledu na zničené město jasné, že jeho rekonstrukce bude trvat nejméně rok.

Když nastalo odpoledne, nedůležitější úkoly byly splněné a únava po nezbytném odpočinku alespoň trochu opadla, začalo teprve teď všem docházet, jaké velké vítězství bylo vybojováno. Letitý nepřítel byl u Lianaru poražen a zprávy z ostatních světů byly podobně příznivé. Ještě než se však přešlo k oslavám, sešli se v hlavním paláci vládci všech spřátelených ras a kultur.

Královský palác přečkal obléhání jen s malými škodami, a tak poskytl vhodné místo k válečné poradě. Po poledni se v hlavním jednacím sále sešli jak zástupci Aldeneerinu, ale i Cimmérie, Khanktilu, Elysweru, Naugrim, Argoniánů i Orců.

„Jako člen prozatímní vlády Lianaru je mi ctí vám všem poděkovat za vaše přispění v bitvě. Bez vaší pomoci bychom město neubránili,“ započal jednání Azanyrmuth Mág III. „Stálo to mnoho sil, ale naše vítězství je rozhodující v této válce proti Ori.“
„Ovšem nesmíme zapomínat, že toto je pouze vyhraná bitva, ale válka ještě není u konce,“ pokračoval Cimméřan Thorogar III. „Bojovalo se i na mnohých světech. Bojovalo se urputně více než dva měsíce a výsledkem je mnoho osvobozených světů. Nicméně se válčí ještě na deseti světech, přičemž nejtěžší boje právě probíhají na Dar Eshkalon. Naši válečníci tam čelí přesile a potřebují tedy posily.“
„Hlásíme se,“ bez většího prodlení prohlásil vojevůdce Naugrim Darek.
„I naše vojsko se přidá,“ přihlásil se ve jménu armády Elysweru vládce Joey.
„Cením si vašich nabídek, ale nesmíme zapomínat, že Aldeneerin je stále v moci nepřítele,“ pokračoval Azanyrmuth.
„Jak probíhala cesta armád z Elysweru, určitě se cesta neobešla bez střetů s nepřítelem?“ zeptal se Azanyrmuth Mocný IV.
Na to se ihned ujal slova Joey. „V cestě nám stálo mnoho měst, které byly v moci nepřítele. Rozhodli jsme se ta města napadnout, protože zprávy hovořili jasně, že nepřítel vyslal k Lianaru značné síly a ve městech nechal jen malou posádku. Tím jsme chtěli zasadit nepříteli úder i na jiných místech a zároveň získat i nějaké nové válečníky. To se nám hlavně na začátku velice dařilo. Města neměla proti naší přesile žádnou šanci a mnoho obyvatel se k nám také přidávalo po cestě. Samozřejmě, že naše činnost nezůstala dlouho utajena a Ori na nás začali stále častěji útočit. Postup se tak značně zpomalil, ale my se nedali. Nepřítel nám nezpůsobil nikdy větší problémy.“
„Můžeme konstatovat, že jsme nepříteli způsobili nemalé ztráty a narušili zásobování armády u Lianaru,“ pokračoval vládce Eric. „Ve městech zůstalo mnoho místních, kteří se rozhodli město bránit před očekávaným útokem. Cestou jsme se však nezdržovali dobýváním různých hradů a pevností. Šli jsme prostě nejkratší cestou.“
„Nevíme, zda se ta města ubránila,“ vzal si slovo tentokrát Logan. „Měli bychom jim přijít na pomoc, tak jako mnozí obyvatelé se přidali k nám.“
„S tím bychom souhlasili,“ rozhodl Mág III. „Jen co nabereme síly, dáme dohromady novou armádu a společně bychom se pustili do osvobozování Aldeneerinu. Nesmíme dát nepříteli šanci, aby se pokusil znovu o útok na Lianar.“
„Problém však je v tom, že naše síly budou hodně roztříštěné. I přestože nás je to téměř padesát tisíc a část musíme poslat na Dar Eshkalon, bude to ještě náročné,“ doplnil řeč Mocný IV.
„Nebojte, to zvládneme,“ pravil nový člen rady Sigurd, který byl zastřen mnoha tajemstvími. „Dokázal jsem nedávno přesvědčit Temnorozené, aby se zapojili do naší války. Temnorození a Ori spolu nemilosrdně válčí dlouhá léta. Temnorození udělají vše, aby byl jejich úhlavní nepřítel bez milosti zničen.“
„Cože Temnorození?“ podivili se vládci Elysweru i Naugrim a Argoniáni.
„Zni to sice divně, ale jisté náznaky pomoci našich dávných nepřátel tu jsou,“ vysvětloval Mág III. „Musíme si uvědomit, že Temnorození spatřují v Ori velkého nepřítele. Po celá staletí spolu bojují na různých světech, o čemž se už dávné výpravy mohly přesvědčit. Ori jsou naprostý protipól Temnorozených, a tak není divu, že nás Temnorození už nechávají bez povšimnutí. Nedělám si iluze, že bychom někdy mohli být spojenci, ale jednorázová pomoc se velmi bude hodit.“
„Zajímal jsem se o Temnorozené, a tak vím, co momentálně od nich čekat,“ odpověděl na vzniklou debatu Sigurd. „Zvládnu je, vím jak myslí a co jim nabídnout.“
„Doufejme, že neděláme chybu,“ s obavou prohlásil vůdce z Khanktilu Tolvenn.
„Nestrachujte se pořád. Já a mí nejlepší bojovníci za pomocí Temnorozených vyčistíme od Ori bývalou říši Therindon a přilehlé oblasti,“ zběžně popsal plán útoku Sigurd, zvláštní čaroděj, kolem něhož se vznášelo jakési tajemné charisma nepřístupnosti. Jeho černé dlouhé vlasy a černé oblečení jeho tajemnost zvýrazňovalo.

Do sálu najednou přeběhl mladý válečník s důležitou zprávou. Přítomní ho na jeho žádost vyslechli: „Přiletěli jsem nějací Orli. Takoví velcí, napůl člověk a napůl Orel.“
„Že by Drabinové,“ blesklo Mocnýmu IV hlavou. Povstal, aby se hned zeptal: „Co chtějí?“
„Chtějí mluvit s někým ze zdejší vlády.“
„Já tam půjdu,“ rozhodl se Mág III.

Mladý válečník odvedl Mága na ochoz královského paláce. Když tam dorazil naskytl se mu pohled na dva tvory, o jejichž existenci dosud četl jen ve starých knihách. Se zatajeným dechem si prohlížel Drabiny. Až po chvíli si urovnal myšlenky a představil se: „Vítejte v Lianaru. Jmenuji se Azanyrmuth Mág III, člen současné prozatímní rady.“
„Děkujeme za přivítání,“ opětovali pozdrav Orli, kteří se představili jako Menelhir a Kalendor. „Jsme rádi, že Lianar ještě stojí. Dle slov Zvídavého město obléhá náš společný nepřítel.“
„Myslíte Azanyrmutha Zvídavého?“
„Ano. Dorazil ještě s třemi dalšími. Tuším, že se jmenovali Slavoj, Bernhard a Zsigmond. Přišli takovými podivnými portály o jejichž existenci jsme neměli nejmenší tušení. Donesli nám zprávy o tom, co se tu děje a žádali nás o pomoc.“
„To jsem rád, že výprava měla úspěch. Před vámi už dorazili válečníci Elysweru, Naugrim Argoniáni a dokonce i Orci. Podařilo se nám město jen tak tak ubránit, ale válka není ještě zdaleka u konce. Čeká nás ještě boj o ostatní města, proto je vaše pomoc i nadále potřebná a především vítaná.“
„Když jsme viděli tu zkázu kolem, báli jsme se, že jsme dorazili pozdě. Naštěstí vše dopadlo dobře. Počítáme s tím, že budeme pokračovat po vašem boku. Cestou sem jsme získávali na svou stranu mnohé rebely a obyvatelé měst, které jsme cestou osvobodili. Získali jsme téměř čtyři tisíce odhodlaných bojovníků. To přišlo vhod, protože naše počty nejsou zrovna veliké. Do války náš letělo jen patnáct set. Společnými silami jsme před třemi dny dobyli město Kanter, odkud se chystáme sem k vám.“
„A co zbytek Orijů?“
„Naše hlídky odhalily jižně od vašeho města několik táborů, kde se dávají dohromady další nepřátelské armády. Není jich sice moc, ale neměli bychom zbytečně čekat, až jim dorazí posily. Nevíme, jaká je situace ve zbylých částech světa.“
„Co máme zprávy od vládců Elysweru, též osvobodili cestou mnoho měst. Ovšem netušíme, jak to tam teď vypadá. Právě řešíme další postup ve válce a budeme jedině rádi, když se válečné porady zúčastníte.“

Příchod Drabinů vyvolal v sále nejdřív údiv. Dva zástupci Orlího lidu se najednou zjevili přímo v samém srdci Lianarské říše. O Drabinech kolovaly legendy a v novém věku se naskytla příležitost jen naprosté hrstce jedinců, kteří je spatřili na vlastní oči. Po úžasu doprovázeným mlčením se uvítání ujal Azanyrmuth Mág III a další jej následovali. Potom se konečně mohlo přejít k povinnostem. Nejdřív se probraly události, které předcházely bitvě o Lianar. Nezapomnělo se ani na města, kterou armády spěchající na pomoc osvobodily.

Po krátké přestávce donesl Cimméřan Thorogar III donesl mapy Aldeneerinu, respektive jen jeho zmapovanou část, kde nebyl ani celý kontinent Elisneyr. Ostatní vojevůdci a vládci se sesedli v její blízkosti a mohli se pustit do plánování útoků. Dlouho debatovali o nejlepší strategii a vhodných počtech vojsk. Nakonec po téměř hodině dopěli k závěru.

„Takže pro zopakování je plán takový,“ jal se závěrečného slova Thorogar. „Nejdřív je nutné zajistit okolí Lianaru. Veškeré síly se vydají do okolí, kde budou likvidovat zbytky nepřátelského odporu. Zvláštní pozornost musíme zaměřit na tábory na jihu, kde nás čeká ještě několik tisíc Orijů. Pak se rozdělíme. Na pomoc Dar Eshkalonu vyšleme zatím osm tisíc bojovníků. Dále část armády Elysweru, Naugrim a Argoniánů vyrazí na západ, kde poskytnou především pomoc osvobozeným městům. Dále zajistí cestu do Elysweru. Je třeba postupovat obezřetně, nesmíme tam nechat nějaký Orijovský hrad či tvrz. Druhá armády se vydá na pomoc Kanteru, potom zajistí západní pobřeží až k pohoří, kde žijí Drabinové. Třetí, menší armáda se vydá na sever do chladných zemí, kam Ori navzdory nepříznivému počasí rozšířili svůj vliv. Orci vyčistí oblast na západě a jakmile tam skončí, vyrazí na jih, kde pomůžou druhé armádě. Poslední pátou armádu, která vznikne později, povede Sigurd. Zajistí severní část kontinentu, konkrétně bývalou zemi Therindon. Tím bychom zcela odřízli nepřítele a mohli ho potom postupně tlačit na jihovýchod.“
„Ať se nám to podaří!“ odhodlaně prohlásili vládci Elysweru.
„Na smrt Ori! Na konec jejich Počátku!“ prohlašovali další vládci.
„Konec budiž Ori!“ nezapomněli na slogan této války Azanyrmuthé.
„A nyní vydejte rozkazy. Čeká nás spousta práce. Do tří dnů musíme vyrazit,“ zakončil válečnou poradu Thorogar.

Další dny se nesly v duchu příprav. Obránci města věnovali čas především potřebnému odpočinku, protože po dlouhém obléhání byli velice vyčerpaní a jejich schopnosti byly potřeba i v nadcházejících bitvách.

Tři dny uplynuly v klidnějším duchu a také oslavování vítězství. Sláva to však byla střídmá, protože si všichni byli vědomi, kolik práce a bitev je ještě čeká. Během příprav poslové informovali Aldeneerin o průběhu války na Dar Eshkalonu. Situace tam byla vážná. Orijové prostředí svého světa znali velice dobře, a tak se postup spojeneckých armád prakticky zastavil. Z tohoto důvodu k ránu vyrazilo osm tisíc bojovníků na pomoc. Vydali se tam především válečníci Elysweru, Naugrim a Orců. Zbytek armád se dle plánu vydal pročesávat okolí.

Když posily v čele vládce Erica a vojevůdce Naugrim Dareka dorazili na svět Dar Eshkalon, ihned je přivítal Cimméřanský vojevůdce Sildegard. A zatímco velké počty čerstvých sil procházely Kruhem, Eric se sním dal do řeči: „Hlásím, že vedeme posily. Jaká je momentální situace?“
„Rád vás poznávám,“ opětoval pozdrav a přivítal vládce Elysweru pevným stiskem ruky. Oba patřili mezi velmi silné a udatné válečníky. A zatímco pokračovali v přátelském rozhovoru, vydali se spolu s dalšími významnými zástupci jednotlivých armád do blízkého paláce. „Slyšel jsem o vašich činech v bitvě o Lianar. Přišli jste v pravý čas. Nebýt vás, tak nevím, jak by Lianar dopadl a s ním i další světy.“
„Rádo se stalo. Uvědomujeme si náš přínos v této válce a naši válečníci udělají vše, aby nepřítel konečně padl.“
„I Naugrim budou bojovat dokud nepadnou ti fanatici,“ nezapomněl dodat Darek.
„Abych tedy přešel k věci,“ pokračoval v popisu situace Sildegard. „Podařilo se nám získat tohle město Tarabon, dále Hagabor, Arafelon, Carnei a některé menší v okolí. Ovšem Ori drží města Soldera, Logathon a také další čtyři menší města. V současnosti obléháme tři z nich a Solderu. Přestože máme k dispozici přes třicet tisíc bojovníků, nepřítel se velmi schopně brání. Vaše síly přijdou vhod.“
„Třicet tisíc. Pěkné počty,“ zamumlal se pro sebe Darek.
„Zdá se to jako velké číslo, ale čelíme asi deseti tisícům Orijům a dalším třiceti tisícům místních obyvatel, kteří stojí na straně nepřítele. Jen velmi těžce jsme při dobývání získávali obyvatele na naši stranu. Navíc se mnoho nepřátelských oddílů stále toulá po krajině, a tak musíme po nich pátrat. Navíc další tisíce bojovníků hlídá získaná města, nemůžeme riskovat, že by je nepřítel získal zpět. Podrobně si to povíme v paláci. Pojďme to tam probrat.“
Zatímco je Sildegard vedl ulicemi velkorysého města, vojevůdci mlčky obdivovali okázalé stavby a honosné domy.

Cimméřan Sildegard rozložil na velký kulatý stůl mapy Dar Eshkalonu i měst. Společně vymýšleli vhodnou taktiku a hledali způsob jak nepřítele co nejrychleji porazit. Vojevůdci armád podrobně popisovali situaci v jednotlivých městech. Jak jsou bráněna, počty nepřátel, počty oddaných věřících, stavy vojsk Spojeneckých armád. Celou hodinu diskutovali o možných postupech a hledali co možná nejúčinnější strategii.

Nakonec Eric rozhodl: „Potrvá celý den, než všechna vojska projdou Kruhem. Takže až zejtra bychom celou armádu připravili k okamžitému útoku. Celou silou podpoříme vaše síly zde,“ ukázal prstem v mapě nejbližší nepřátelské město. „Nepřítel proti takové přesile nebude mít šanci. Až město padne, rozdělíme síly k těmto dvěma městům, takže bychom mohli všechny tři menší města získat do dvou dnů. Až tam skončíme, tak přerozdělíme síly ke zbytku. To poslední malé město padne rychle a u měst Soldera a Logathon to bude jen otázkou času.“
„Takže útok přímo. To se mi líbí,“ zhodnotil Darek navrhovaný plán.
„Vkládám do vás všechnu naděj,“ odsouhlasil návrh Cimméřen Sildegard. „Vidím, že vaši válečníci jsou udatní. Takže Konec budiž Ori!“
„Konec Budiž Ori!“ zvolali jednohlasně všichni vojevůdci se zaťatou pěstí pozvednutou vzhůru.

Přesun armády skutečně trval až do soumraku. Druhý den ráno už bylo osm tisíc válečníků z řad Elysweru, Naugrim a Orců připraveno na cestu. Bez zbytečných prostojů se vůdci ujali vedení a početná armáda vyrazila na cestu. K prvnímu městu je čekalo patnáct mil, což byla cesta na celé dopoledne.

Když minulo poledne, armáda dorazila na místo. Zde se jim naskytl pohled na město, které mohlo pojmout necelé tři tisíce obyvatel. Pole a louky kolem celého města byly v naprostém obležení. Nikdo z města neměl šanci odejít. Obránci se však nechtěli jen tak vzdát, což se projevovalo v takřka nekončící bitvě.

„Zdravím,“ přivítal se Sildegard s Martuvenem. „Jaká je situace?“
„Vítám vás. Konečně vedete posily,“ odpověděl s úlevou Khanktilský vojevůdce. „Obléháme to zatracené město už několik dní a nemůžeme se pohnout z místa. Je tam pořád asi tisíc schopných bojovníků Ori a pomalu pět tisíc oddaných obyvatel, kteří bojují jako plnohodnotní bojovníci. Do toho nám ztrpčují život magické věže a další obranné mechanismy. Nedají nám vydechnout.“
„To se teď změní. Kolik vás je?“ vložil se do řeči Darek.
„Asi pět tisíc.“
„Nás je osm tisíc,“ hrdě prohlásil Eric. „Poměr sil se tak obrátí. Pojďme jim nakopat prdel!“

Následující události vzaly rychlý spád. Čerstvé síly zaujaly místa po boku Spojencích armád a na povel všichni vyrazili vstříc městu. Nepřítel nasadil k obraně všechno, co měl k dispozici. Avšak proti dvojnásobné přesile měl jen malou naději. Útočníkům se brzy podařilo k hradbám postavit žebříky a už první bojovníci postupně přebírali kontrolu nad hradbami a samozřejmě i nad obranými zbraněmi.

Dvě hodiny po zahájení útoku se podařilo otevřít jednu městskou bránu a to byl pro Orije a jejich stoupence konec. Připravená armáda Naugrim vtrhla do ulic města a nemilosrdně likvidovala každého, kdo se jim pokusil postavit. Rychlost a brutalita útoku byla tak velká, že nebyl čas na nějaké vyjednávání. Stoupenci Ori bránili město do poslední kapky krve. Než si uvědomili, že je to jejich konec, bylo po bitvě.

Ještě než přišel večer bylo dobojováno. Spojenecké armády slavili zasloužené vítězství. Po dnech náročných bojů a dlouhých obléhání přišel zvrat. Nepřátelské město najednou padlo za jedno odpoledne. Ještě ten večer se probíral další postup.

Druhý den ráno už byla vojska připravena. Armáda se rozdělila na dva početné oddíly, přičemž tisícovka zůstala v dobytém městě. Cíl obou oddílů byl jasný, přijít na pomoc dobyvatelům dalších dvou měst, kam se měli dostat před polednem.

Situace u obou z nich byla velice obdobná jako u města den předem. Obránci opět tvoření převážně oddanými věřící, bránili obě města s vypětím všech sil. Když dorazily posily, Orijové znovu čelili dvojnásobné přesile, a tak nebylo divu, že města se západem slunce také padla.

„To bychom měli,“ pravil Sildegard, když v městském paláci padl poslední nepřítel.
„Další město vyčištěno,“ prohlásil Darek, přičemž si rukách potřásl svou obouruční sekerou, ze které skapávala ještě čerstvá krev. „A kam zejtra. Předpokládám, že se konečně vrhneme na poslední bašty odporu.“
„O tom nepochybuj,“ přidal se Eric, který zrovna dorazil. „Tady jsme vyhráli a ráno vyrážíme na poslední tři místa. To malé město tři míle severně nebude pro naši mocnou armádu žádný problém a ještě ten den vyrazíme na Solderu.“
„A ten druhý oddíl?“
„Ten zaútočí na Logathon,“ odpověděl na Darekovo dotaz Eric.

Den na to už se deseti tisícová armáda vydala na sever, kde je čekalo docela malé městečko. Na pohled mohlo poskytnou bydlení tisícovce obyvatel, ovšem podle zpráv zvědů se v něm ukrývaly čtyři tisíce bojeschopných bojovníků. Mezitím se druhá armáda přesunula k Logathonu, kde je čekala velká výzva. Podle zvědů do něj uprchli poslední Orijští bojovníci a jejich stoupenci. Odhadem je tam mohlo čekat více než dvanáct tisíc bojeschopných. Z tohoto důvodu oddíl město prozatím obklíčil do doby, než dorazí další síly.

Jak se dalo očekávat, obránci posledního malého města bojovali statečně, ale zbytečně. Sotva padl poslední, oddíl pokračoval v tažení na Solderu, kde už Spojenecké armády očekávaly spásné posily. Stavy činily deset tisíc na každé straně, a proto byla bitva po mnoho dní vyrovnaná. To se příchodem šesti tisíců bojovníků obrátilo.

Zde už boj nebyl tak snadný jako u malých měst. Soldera disponovala poměrně velkými počty obraných věží. Na hradbách se stále nacházelo mnoho samostřílů, magických věží i menších vrhačů kamení, přestože jich útočníci hodně zničili. Elyswerský vůdce Eric společně s vojevůdcem Naugrim Derekem zběžně obhlédli situaci. Pozorně si prohlíželi městské opevnění a hledali zde nějaké slabiny. Jejich válečné zkušenosti a mnoho vyhraných bitev je obohatilo o mnoho užitečných zkušeností. Moc dobře věděli, kam zaměřit svou pozornost.

„Tak co, už víte kudy zaútočit?“ zeptal se jich válečník Budivoj.
„Jasně,“ hrdě prohlásil Eric. „Na jihovýchodě je v opevnění slabina.“
„Hradba je tam nízká a za ní skoro žádné domy,“ pokračoval v popisu Derek. „Navíc už je tam opevnění dost poškozené. Co jsem koukal, tak je opevnění zdejších měst spíš okrasné, než aby bylo schopné odolávat dlouhodobému obléhání. Doporučuju tam poslat všechny katapulty a beranidla.“
„Dobrá. Dám o tom vědět i ostatním vojevůdcům.“

Po nezbytné válečné poradě bylo rozhodnuto, že útok bude proveden až pod rouškou tmy. Když začalo zapadávat slunce za obzor, došlo k velkému přeskupování sil. Polovina vojsk se včetně všech obléhacích zbraní, kterých zrovna nebylo nazbyt, přesunula na nedaleký kopec. Jakmile padla noc a pozornost obránců po dni relativního klidu poklesla, nastal čas k útoku.

Na hradbu se naráz snesla hromada kamenů, které ji dokázaly během okamžiku téměř zcela zničit. V ten moment se městem rozezněly poplašné trubky, a přestože na místo dorazilo mnoho obránců, bylo pozdě. Útočníci byli tentokrát nepředstavitelně rychlí. Moc nad tímto kouskem hradby získali rychle a díky tomu poskytli dalším útočníkům čas k přistavení žebříků. Záhy se o toto místo rozpoutala tuhá bitva. Spojenci se sice dostali do přilehlých ulic, avšak se postup zastavil. Počet nepřátel byl značný.

Boje v této části města trvaly dlouhé hodiny. Nepřítel nechtěl nikoho pustit dál i za cenu oslabení obrany v jiných částech opevnění. Přesně v to doufali vojevůdci a nastal ten pravý čas udeřit na jednu z městských bran. Válečníci na ni udeřili beranidly za vydatné podpory mágů. Než si nepřítel uvědomil svou chybu, brána padla a tisíce válečníků už řádilo v ulicích.

Přicházející ráno odhalilo pohled na dobývané město Soldera. Mezi specifikum tohoto města patřilo to, že se zde nacházel druhý Kruh světů. Nepřítel ho však nemohl použít, protože Aldeřané neustále drželi otevřený ten první a Orijové si nemohli zavolat posily, nebo město opustit. Proklínali svou smůlu, když se jejich počty tenčily.

Když minulo poledne, poslední obránci se uchýlili do hlavního hradu, paláců a poslední také drželi nádvoří s Kruhem. Následovalo zdlouhavé a náročné dobývání, jenž zabralo celý den. Teprve po setmění mohla být Soldera považována za získanou. Bitva to byla náročná. Padli v ní necelé tři tisíce bojovníků z různých světů, kteří se rozhodli podpořit válku proti Ori.

Další den je čekala cesta k posledním městu Logathon. Na místo dorazili až k večeru, a tak se rozhodli útok nechat na časné ráno. Kolem města bylo připraveno k poslednímu boji až dvacet tisíc bojovníků mnoha ras a kultur. Byli zde jak Aldeřané tak Cimméřané, Khanktilští, Mínojci, Tolláni, Naugrim, Orci a mnozí další. Všechny tyto rozdílné národy sjednotil společný zájem, zničit Ori, kteří zotročili spousty světů i část Aldeneerinu. Všichni se chtěli pomstít za všechna ta příkoří spáchané na nevinných.

První oddíl dokončil průzkum okolí a potenciálních slabých míst v obraně. Ačkoliv mělo město vysoké hradby, pevné věže a obranné zbraně, nepočítalo s tak velkým obléháním. V opevnění bylo velké množství slabých míst, jako slepé úhly, úkryty ve skále i nesmyslně umístěné branky a okna. Všechna slabá místa chtěly Spojenecké armády bezezbytku využít.

Jakmile obloha s přicházejícím ránem zesvětlela, vojevůdci vydali rozkaz k zahájení útoku. Kolem Logathonu se rozpoutala poslední velká bitva na Dar Eshkalonu. Orijovci neměli snad o slabých místech ponětí, když se ukázalo, že velká část obránců se zaměřila na obranu hlavních městských bran. Ačkoliv nepřítel bránil poslední baštu odporu s nejvyšším nasazením, brzy se podařilo útočníkům probojovat do města. Válečníci v prvních řadách se zpočátku setkali s výrazem údivu, který mohli sledovat ve tvářích nepřátel. Válečníci Ori vůbec nechápali, kde se tam najednou vzaly tokové armády. Mnozí Orijové se snažili najít místa, kudy do města proudily celé armády. Než odhalili mnohé nedostatky v opevnění, bylo pozdě.

Když minulo odpoledne, dobyvatelé už ovládli značné části Logathonu. Bojovníci Spojeneckých armád se nechali unášet vlnou vítězství a bez milosti zabíjeli každého, kdo se jim pokusil zkřížit cestu. Nakonec ve městě zůstalo posledních pár stovek nepřátelských bojovníků a jejich oddaných přisluhovačů. Málokdo se rozhodl zavrhnout víru v Počátek a zachránit se tak. Dobytí posledních míst bylo už otázkou času.

Po setmění padlo poslední Orijovec a Dar Eshkalon byl tak považován za osvobozený. Jeden z hlavních světů nepřítele byl nyní v moci Aldeřanů a všech jejich spojenců. Konečně si mohli mnozí oddechnout, protože dobývání světů a zdlouhavé obléhání měst na Dar Eshkalonu trvalo už čtyři měsíce. Přesně tak dlouho už trvala válka.

Druhý den nad ránem do hlavního paláce města Logathon dorazil Aldeřanský posel v doprovodu několika vládců a vojevůdců, kteří se účastnili bojů na Dar Eshkalonu. V hlavním sále se brzy sešli zástupci všech zde bojujících ras. Hned první věc, která se probrala, byla definitivní porážka Ori.
„Můžeme tedy Dar Eshkalon považovat za dobytý,“ hrdě prohlásil Eric potom, co mu povyprávěli o dění posledních dnů.
„V podstatě jo,“ souhlasil s ním mladý posel. „Naše vojska ještě pročesávají okolí a pátrají po posledních zatoulaných Ori. Ale to už nepředstavuje problém. Necháme zde zatím osm tisíc bojovníků a postupně to číslo budeme snižovat. Zbývá nám osvobodit ještě několik světů a především Angren. Na ten se musíme pořádně připravit. Zatím naši bojovníci válčí ještě na šesti světech.“
„A jak to vypadá na Aldeneerinu.“
„Všechno se dalo hodně rychle do pohybu,“ pokračoval posel. „Okolí Lianaru je už vyčištěno a armády vyrazily do všech směrů. Pokud vše půjde podle plánu, Aldeneerin by mohl být do léta svobodný.“
„Pěkně se to poslouchá,“ konstatoval Martuven. „Po letech opatrných záškodnických akcích takový posun. A jak to vypadá s těmi, no Temnorozenými?“
„Donesly se k nám zvěsti o tom, že Sigurd utvořil armádu čítající snad dvacet tisíc Temnorozených a vyrazil s nimi na Therindon.“
„Dvacet tisíc,“ udiveně prohlásil Sildegard. „Tomu se říká vyhánění čerta ďáblem. Jedno zlo vytlučeme druhým.“
„Říkám si, zda jsme udělali dobře,“ povzdech si Martuven. „Co když se nám to jednou vymkne.“
„Taky z toho nemám nejlepší pocit,“ souhlasil s ním posel. „Kdyby to bylo třeba pět tisíc, dalo by se to považovat za malou pomoc. Takhle tu máme další hrozbu. Mnoho našich bojovníků je už vyčerpáno a navíc nás není tolik. Kdybychom dali dohromady všechny dostupné síly ze všech světů, měli bychom sto dvacet tisíc bojovníků. Naprostá většina má však za sebou měsíce bojů.“
„Bude se to muset hlídat,“ pravil Eric. „Válečníci Elysweru jsou schopní a naši další přátelé také. Když jsem viděl odhodlanost Naugrim, nemám strach z toho, že by nám nějakých dvacet tisíc Temnorozených dělalo problém. Vždyť jen tady na Dar Eshkalonu padlo desítky tisíc Orijů a další desítky možná sta tisíce jejich oddaných věřících.“
„Byl to pěkný masakr,“ trochu cynicky konstatoval náčelník Orců Durothrall.
„To byl,“ souhlasil Sildegard. „Naše armády nebyly nikdy tak silné. Jen potřebujeme pár dní odpočinek.“
Už se chtěla celá sešlost rozejít, kdys se Derek zeptal: „Co budeme vůbec dělat s těmi mrtvolami nepřátel?“
„Ještě nevím, ale s největší pravděpodobností se odvezou někam na hromadu a nechaj se tam shnít,“ odhadoval Durothrall. „Nic jiného si ta chátra ani nezaslouží.“
„To rozhodne rada, ale vidím to nějak podobně,“ dodal Sildegard.

Následující dny se nesly v klidnějším duchu. Boje na dalších světech se blížily ke konci, a tak čtyři dny po pádu Dar Eshkalonu už zbýval poslední svět Angren. Zatímco armády na Aldeneerinu postupovaly vpřed, na Erebusu se chystala armáda k útoku na Angren. Pro tuto bitvu se vybírali už zkušenější a zároveň odpočatější bojovníci. Zároveň se chystali i mágové a také Azanyrmuth Mocný IV.

Sedm dní od vítězství na Dar Eshkalonu bylo už na Erebusu nachystáno dvanáct tisíc bojovníků. V tamější pevnosti probíhala poslední válečná porada mezi vojevůdci a ladily se především detaily. Zasedání se účastnil i jeden ze zvědů, který byl ukryt v řadách nepřátel. Patřil mezi poslední, protože po posledních událostech Ori prováděli řádné kontroly svých řad a dávali pozor na každé podezřelé chování.

„Jak to tedy vypadá na Angrenu?“ okamžitě se vyptával Sidegard.
„Docela špatně. Ori si moc dobře uvědomují, že Angren bude náš poslední cíl, a tak odvolali veškeré síly ze zabraných světů. Proto jsme také poslední jejich světy získali tak snadno.“
„Jaké jsou tedy počty?“
„Přes deset tisíc. Bude to ještě náročné protože jejich pevnost disponuje velmi silnou obranou. To ale není ten hlavní problém. Ori prokoukli náš plán, a proto zakopali druhý Kruh.“
„Zatraceně. To nám pěkně zhatilo plány,“ zakleli někteří přítomní vojevůdci.
„Dalo se to očekávat,“ pravil Azanyrmuth. „Ori nejsou zrovna špatní stratégové. Naše úspěchy vznikly díky tomu, že jsme na ně udeřili nečekaně a dlouho nevěděli o tom, co se zatím všude děje. Kdybychom válčili v několik let dlouhé válce, dobývání světů by vypadalo naprosto jinak.“
„A co tedy s tím,“ přerušil ho vůdce z Khanktilu Martuven.
„Nezbývá než se prosekat hlavní branou,“ navrhl jedině možné řešení Derek.
„Jaká je tam vůbec obrana?“ zajímal se Sildegard.
„Dost silná. Kolem kruhu je vysoká hradba, která je chráněna početnými obrannými prostředky. Chrání ji posádka čtyři sta mužů a dvacítka Převorů. To bychom měli zvládnout. Samotná pevnost je chráněna neskutečně silně. Na to bych doporučil nějaké obléhací zbraně. No a v samotné pevnosti je také spousta pastí, které tam jsou buď ještě od Goa'ulda Namtara, nebo tam Ori nastražili nové.“
„Bude to náročné,“ konstatoval Sildegard. „Ale na nás si nepřijdou. Naše ochranná magie je mocná a Tollánští mágové jsou na tom ještě mnohem lépe. To nám poskytne dost času na prolomení brány a hlavně Azanyho Hellball bude v této bitvě neocenitelný. Co se týče obléhacích zbraní, nějaké tu máme, takže můžeme tu jejich pevnost alespoň trochu ostřelovat. Dál to bude náročné. V pevnosti se budeme muset pohybovat obezřetně.“
„Budeme to muset ještě podrobně probrat,“ pravil Martuven. „Navrhuji odložit náš útok o den.“
„To zní rozumně. Nemám proti tomu výhrady,“ souhlasil s návrhem Sildegard a vesměs i ostatní vojevůdci.

Následující den se velice pečlivě a podrobně plánoval útok. Každý v přední řadách měl určeno kam se zaměřit. Díky poznatkům zvěda, znali rozmístění obranných prvků, kasáren a pastí. A zatímco vojevůdci plánovali útok, z Aldeneerinu dorazil posel Elias, který přinesl zprávy o dalším tamním postupu.
„Tak povídej,“ vyzval ho Martuven.
„Naše armády postupují mílovými kroky vpřed. Na jihu už dosáhli města Talag, na východě Elianoru a na severu města Vidar. Dostala se k nám také zpráva o tom, že Sigurd s armádou Temnorozených už získal Therindon i okolní města.“
„Tak rychle?“ podivil se Azanyrmuth.
„Také nás to překvapilo. Právě Therindon sloužil Orijům jako důležité sídlo, kde byly soustředěné velké armády. Bylo to dáno blízkostí Elysweru i Popelavých plání.“
„To jenom svědčí o moci Temnorozených,“ s obavou poznamenal Sverker. „Od pádu Um-Gosova pásu se jim otevřela cesta dál a Ori jen stěží drželi severní hranici. Sice máme nyní společného nepřítele, ale kdo ví, co se stane, až válka skončí.“
„Doufejme, že bude chvíli klid,“ pokračoval Azanyrmuth. „Válka s Ori nás velmi vyčerpala a obnova Aldeneerinu bude taky nějaký rok trvat.“
„Sigurd slíbil, že nad nimi dohlédne. Snad tedy dodrží slovo,“ prohlásil nakonec Elias.
Potom, co posel předal co měl, vyslechl od vojevůdců současnou situaci ohledně Angrenu, a potom se odebral zpět na Aldeneerin. Zbytek dne se nesl ve znamení posledních příprav.

Den nato už byla obrovská armáda, opět rozdělená do několika oddílů, připravena před Kruhem světů a také v okolí pevnosti. Zatímco Sildegard vedl proslov, mágové postupně sesílali ta nejmocnější ochranná kouzla. Nechyběla kouzla jako Zesílená ochrana, Plášť proti kouzlům, Kamenná kůže, Ochranný štít a podobně. Tollánci předvedli svůj um. Armádu posílili takovými kouzly, jenž útočníkům takřka znemožní přesně zacílit kuše a luky. Když bylo vše připraveno a příslušná adresa zadána, zazněl znovu pokřik: „Konec budiž Ori!“ Mnozí si uvědomovali, že to už bude naposledy, protože to byl poslední svět v moci nepřítele vyjma Celestis. A potom to vypuklo.

Na druhé straně je dle očekávání přivítal extrémně silný odpor. Nebýt ochranných kouzel, Spojenecké armády by neměly šanci. Okolí bylo přesně podle popisu zvěda, a tak každý co nejrychleji zaujal příslušnou pozici. Mezitím přibývali další a další válečníci, kteří se snažili se všech sil zaměstnat obranu. To už dorazil Azanyrmuth Mocný IV a ihned se pustil do sesílání kouzla Hellball.

Ohnivá koule si rychle našla směr k hlavní bráně. Pak se ozvala ohlušující rána doprovázená jasným zábleskem. Když jasné světlo pominulo, útočníci zajásali. Brána tvořící bariéru mezi uzavřeným prostorem Kruhu a okolním světem byla obrácena v trosky. Ori takový náhlý útok neočekávali, a tak nebylo divu, že než se vzpamatovali, už se útočníci valili dál. Boj to však nebyl tak snadný. Jakmile se nepřítel vzpamatoval, snažil se rychle přeskupit síly a zabránit tak Spojencům v dalším postupu.

Zpráva o útoku se na Angrenu samozřejmě rychle donesla na patřičná místa, a tak nebylo divu, že nepříteli přispěchaly posily. Obranný půlkruh byl sice vážně poničen a jeho obrana za krátkou chvíli pobita, venku čekala velká přesila. Když dorazili i další mágové, našli si v troskách vhodné místo, z nějž sesílali kouzla. Zatímco na obránce jeden z Tollánských mágů seslal Léčivý déšť, nepříteli dali okusit Smršť blesků, Krupobití a další kouzla zasahující více cílů najednou. Na druhé straně stáli Orijští Převorové, kteří znepříjemňovali život ničivými kouzly. Z tohoto důvodu se mnozí zaměřili hlavně na jejich likvidaci. Nebylo to tak snadné, protože je chránilo poměrně značné množství Orijských válečníků.

S tím jak Kruhem přicházeli další a další bojovníci se síly na obou stranách brzy vyrovnaly. Mezitím se lukostřelci i Aldeřanští mágové zaměřili na Převory. Pod takovou převahou bylo jen otázkou času, kdy jejich magická obrana povolí. Počty nepřátelských Převorů klesaly.

Po dvou hodinách náročných bojů u Kruhu Ori pochopili, že zde už mnoho nezmůžou a stáhli se do jejich posledního útočiště, do staré Namtarovo pevnosti. Spojenecké armády si mohli na chvíli odpočinout, ošetřit raněné a hlavně počkat na další síly. V bitvě u Kruhu padlo více než tři tisíce Orijů a na straně útočníků téměř pětistovka bojovníků. Magie Tollánů sice dokázala vzkřísit nedávno zabité, ale bylo to náročné na magii i časově a stejně by došlo jen na pár jedinců. Padlo rozhodnutí, že se k oživování vrátí, až bude pevnost dobytá.

Celá Spojenecká armáda se na Angren přesouvala po celý den. K večeru už bylo k dispozici dvanáct tisíc bojovníků.
„Hlásím, že všechny síly už prošli Kruhem,“ informoval Sildegarda Cimméřanský vojevůdce Sverker. „Dorazili i veškeré dostupné obléhací stroje.“
„Dobrá. Takže můžeme postavit dalekonosné katapulty v okolí a začli bychom pevnost ostřelovat.“
„Proti kolika Ori ještě čelíme?“
„Hádám, že asi tak šest tisíc. Jsme sice v přesile, ale nepřítel je v pevnosti doma. Zná tam každý kout a jistě už na nás připravil veškeré dostupné pasti. Musíme si uvědomit, že Ori tu dávno nepoužívanou Goa'uldskou pevnost zásadně přestavěli.“
„A taky ji mají dobře zásobenou. Co mi říkali zvědové, mají tam obrovské zásoby jídla. Když zjistili, že vedeme proti nim válku, stáhli do pevnosti téměř všechno, co bylo po ruce. Odhaduju to, že by tam s tím při těch počtech mohli vydržet měsíc, možná dva.“
„To je dost dlouho. Nemáme čas se tu zdržovat a pokoušet se nechávat pevnost vyhladovět. Budeme ji muset vyplenit. Hned ráno je začneme ostřelovat.“
„Rozumím,“ souhlasil Sverker.

Nad ránem už byly katapulty postaveny, kamení a hořlaviny připraveny. Celá pevnost byla neprodyšně obklíčena a ve vzdálenosti čtyři sta yardů už čekalo šest katapultů na povel. I na hradbách pevnosti se obránci připravovali. Chystali veškeré obrané mechanismy. Rovněž poslední přeživší Převorové sesílali na obránce ochranná kouzla.

Konečně to vypuklo. Jakmile vojevůdci zaveleli, na pevnost se snesly první balvany. Útočníci se zaměřili hlavně na hradby a na samotnou vstupní bránu. První střely působily jen minimální poškození. Navíc Převorové proti balvanům sesílali ničivá kouzla, nebo je odkláněly mimo cíl. Obránci se nenechali jen tak ostřelovat a na útočníky stříleli z kuší, luků a balist. Nezapomněli ani na útočná kouzla. Spojenci se těmto útokům na tak velkou vzdálenost bez problémů vyhýbali.

Vzájemné ostřelování probíhalo po celé dopoledně. Na pevnosti už vznikly první škody. Na mnoha místech už byly poničené hradby, některé zdí proražené a okolí hlavní brány také narušené. Přišel čas k útoku. Do pevnosti se už dalo proniknout na více místech, a tak se vyrazilo. Hlavní nápor směřoval na vstupní bránu. Po boku bojovníků vyrazil i Azanyrmuth Mocný IV s jediným plánem, zničit bránu kouzlem Hellball. Jakmile byla nepřátelská armáda zaměstnána, dal se do sesílání. Orijové si však byli vědomi, co na ně chystá, a tak už bylo v zázemí přichystáno několik Převorů, aby zabránili tomuto zkázonosnému útoku.

Malá žhnoucí koule si to namířila k cíli a nepřátelé se ji snažili ze všech sil oslabit. To se jim částečně podařilo, a tak byla ničivost kouzla oslabena. Přesto se ozvala silná rána doprovázena jasnou září. Už poškozená brána to nevydržela, a tak se útočníkům otevřela cesta do nitra pevnosti.

Spojenecké armády pozvolna postupovaly do její útrob. Válečníci postupovali velmi obezřetně, protože moc dobře věděli o spoustě pastí. Doprovod jim dělali ti nejlepší zvědové, průzkumníci a hraničáři. Dokázali se bezpečně orientovat v podobně nebezpečném prostředí.

Jak se dalo očekávat, dobývání pevnosti byl běh na dlouhou trať. Spojenci museli postupovat velmi pomalu a bojovat o každý kousek chodby, o každou místnost a sál. Nemohli být ani nasazeni všichni bojovníci. Uvnitř se pohybovalo jen tři tisíce bojovníků, zatímco zbytek válčil venku. Nebylo divu, že za celý den získali jen velmi malé části pevnosti.

Bitva se protáhla na čtyři dlouhé dny. Zatímco venkovní obrana pevnosti se měnila v naprosté trosky, vevnitř se poslední Orijové drželi se stále větší odhodlaností. Bylo jim to už málo platné. Jejich počty se pomalu tenčily, síly ubývaly a prostor se zmenšoval. Spojenecké armády už ani nemuseli spěchat. Pomalu získávali další a další části pevnosti.

Pátý den to přišlo. Poslední skupinka přeživších Ori bránila hlavní trůní sál. Zbylo jich tu pouze posledních sto. Když dovnitř vtrhli magií chránění válečníci a hned za nimi Aldeřanští mágové, rozpoutalo se v sále naprosté peklo. Takové, jako před více než dvě stě padesáti lety, kdy tu Calanyrmianovo společenství zlikvidovalo poslední odpor Namtarovo Jaffů.

„Vítězství je naše!“ rozeznělo se pevností, když byl zabit poslední Ori. Poslední bašta nepřítele padla. Svobodné byly též všechny ostatní světy. Orijům zůstal jen Celestis a na Aldeneerinu zažívali jednu porážku za druhou. Všichni už byli přesvědčeni, že nadvláda Ori a jejich náboženské tyranie je definitivně u konce.
„Zvládli jsme to,“ radovali se i vojevůdci různých národů a ras.
„Když všichni spolupracujeme, tak pak jde všechno hned mnohem líp,“ neskrýval nadšení vojevůdce z Khanktilu Martuven.
„Společný nepřítel dal zapomenout na dávné křivdy a rozepře a nyní jsme součásti jedné velké armády,“ slavnostně pravil Sildegard.

„Tak i Angren je konečně náš,“ radoval se Azanyrmuth. „Část vojsk nám sice tajnými chodbami unikla, ale z Angrenu se nedostanou.“
„Kolik jich je?“ ptal se Martuven.
„Asi čtyři stovky. Nic co bychom nezvládli, už jsme za nimi vyslali vojsko.“
„A máš nějaké zprávy z ostatních světů?“
„Slyšel jsem, že Ori se pokoušeli znovu získat některé osvobozené světy, ale nepochodili, protože všechny Kruhy osvobozených světů hlídají velmi početné oddíly válečníků.“
„Dalo se čekat, že se nepřítel jen tak nevzdá,“ poznamenal válečník Budivoj. „Co jsem slyšel, tak na Celestis mají statisícové armády a miliony oddaných. Budou na nás útočit i nadále. Budeme muset něco vymyslet.“
„Máš pravdu,“ souhlasil s jeho slovy Azanyrmuth. „Celestis je pro nás příliš velký oříšek. Kruh je chráněn štítem a naše počty nejsou tak velké. Přestože máme momentálně asi sto dvacet bojeschopných válečníků a jejich počty se budou časem zvyšovat, i tak budeme čelit značné přesile. Něco vymyslíme.“

Zpráva o další porážce Ori se nesla po všech svobodných světech i po samotném Aldeneerinu. Zbývalo ještě mnohé vyřešit, započít obnovu světa a obnovit dávné pořádky.


A příběhová linie s Ori se nám pomalu uzavírá. Ještě ohledně toho napíšu nějaké ty krátké doplňující díly a rozjedu to zase v duchu průzkumu a objevování.
Starší tvorba: Fantasy román "Dobrodruzi z Antaru" k počtení zde: http://www.psanci.cz/autor.php?trideni=2&id=1404

posedlík Uživatelský avatar
Second Lieutenant
Second Lieutenant

Příspěvky: 1061
Bydliště: Atlantis převážně Ústí nad Orlicí
Pohlaví: Muž
Odpovědět s citací
 
vynikající díl :bravo:

andoriel Uživatelský avatar
Major
Major

Příspěvky: 1753
Bydliště: Praha
Pohlaví: Žena

Odpovědět s citací
 
Další skvělá kapitola :bravo:
Ori jsou konečně v háji. Snad jim to vydrží :D

:sunny:

Puk Uživatelský avatar
Lieutenant Colonel
Lieutenant Colonel

Příspěvky: 2007
Bydliště: Košice
Pohlaví: Neuvedeno
Odpovědět s citací
 
:bravo: Pekne dlhá a aj zaujímavá časť :) , ale je tam pár preklepov ktoré si predtým nemával. :roll:
:hmmm: Boje a ich plánovanie je pekné popísané a aj zaujímavo, takže som to musel dočítať celé aj na úkor spánku. :evil: :rflmao:
Len tak ďalej. :thumleft: :yes:
:bye:

Paci Azanyrmuth Uživatelský avatar
Staff Sergeant
Staff Sergeant

Příspěvky: 340
Bydliště: Aldeneerin
Pohlaví: Muž

Odpovědět s citací
 
První ze slíbených doplňků uzavírající příběhovou linii Ori. 4.1 měla být sice jen na cca2 stany, ale nakonec mi narostl na necelých 5 stran. Takže takový poloviční díl :D
A ohledně překlepů, ty jsou i v dřívějších dílech. Kolikrát se chci na něco podívat v minulých dílech a často si všimnu nějaké chyby.

4.1
Osvobození Aldeneerinu aneb Temná válka


Od porážky Ori na Dar Eshkalon uplynulo pět dní. A zatímco v Universu dohořívaly poslední boje, na Aldeneerinu se stále bojovalo. Armády postupovaly od města Lianar všemi směry a osvobozovaly jedno město za druhým. Sever a západ kontinentu Elisneyr už byl téměř svobodný. I cesta mezi městy Lianar a Elyswer už byla volná. Země kolem Therindonu osvobodil vojevůdce Sigurd za pomocí armády Temnorozených. Tato mocná armáda čítající dvacet tisíc temných bojovníků se posléze vydala na jih, kde se přidala k ostatním armádám. Temnorození však nebojovali bok po boku s ostatními, ale doprovázeli je bokem jako samostatná armáda. Sigurd koordinoval útoky tak, aby se Ori dostávali do sevření obou armád.

Moc Temnorozených průběh války značně urychlila. Severní polovina kontinentu byla svobodná už v průběhu jara. Území v moci Ori se tak povážlivě zmenšovalo. Ke konci jara jim zbývaly říše Andarion, Calventeria a Auvendale. Jak oddíly armád postupovaly dál, v Lianaru se začalo s úklidem. Město bylo velmi poničeno, a tak se vládci rozhodli jeho přestavbu nechat až na konec války, kdy bude na všechno více času. Prozatím se uklízely ulice města a jeho okolí.

Jako první byly na řadě padlí při obraně Lianaru. Při dlouhém obléhání zde padlo více než třicet tisíc obránců různých ras a kultur. Obyvatelé, kteří se vraceli do města pomáhali s dopravou mrtvol na všechny ty různorodé světy, kde se už místní o ně postarali a mohli jim zajistit pohřeb. Pro Aldeřany bylo rozhodnuto vybudovat zcela nové pohřebiště, které se plánovalo postavit v podzemí nedalekého vrchu. Každý, kdo položil život v této obrovské bitvě si zasloužil náležitého uznání. Naopak mrtvoly Ori si nezasloužily ani píď ohleduplnosti. Všichni měli v paměti ten dvě stě let trvající útisk, čarodějnické procesy, mučení, nucení přijímat víru v Počátek a mnoho dalšího. Každý si neodpustil kopnutí do nich nebo i nějaké další formy odplaty.

Protože tlející těla značně zapáchala a pobyt v Lianaru byl pro odolné, kterým nevadil nesnesitelný smrad zkaženého masa, rada byla nucena situaci urychleně řešit. Všechny mrtvoly Ori se záhy nakládaly na povozy a odvážely do vzdálenosti deset mil na západ od města. Tam se házely na jednu hromadu včetně jejich poničené výzbroje a výstroje. I přes veškerou snahu, se odklízení mrtvol Ori protáhlo na dlouhých deset dní. Nepřátel padlo u Lianaru neskutečné množství. Některé odhady hovořily až o dvou stech tisících, a tak nebylo divu, že na neúrodné planině vznikl nepřehlédnutelný kopec, který zamořoval okolí zápachem ještě dlouhé měsíce. Místu pak místní začali říkat Pahorek konce počátku.

Jak válka postupovala a moc Ori slábla, mnozí válečníci se postupně vraceli domů. Do měst Aldeneerinu se postupně vracel život. Zatímco fronta postupovala dále, probíhaly soudy s přeživšími Ori, kteří padli do zajetí. Obyvatelé jim prakticky bez výjimky opláceli stejnou mincí, jak se Ori chovali k Aldeřanům. Řady procesů se nezapomněli účastnit Temnorození, kteří si náramně svou roli užívali v podobě soudců i vykonavatelů práva útrpného. Ačkoliv měli prostí obyvatelé z Temnorozených strach, schvalovali v těchto případech veškeré jejich jednání.

Temnorození se vůbec nemazlili s chrámy Ori. Nejprve naběhli dovnitř vyzbrojeni meči, sekerami, palcáty a další výzbrojí a následně všechno, co symbolizovalo víru v Počátek rozmlátili na kusy. Od oltářů, obrazů až po drobné předměty. Ušetřeny nezůstaly ani vitráže, jenž vyobrazovaly dějiny Počátku, a které posloužily jako terč pro házení kamenů či vybavení interiérů. Pláště patřícím Orijštím knězům skončily buď v kamnech nebo roztrhané na podlaze. Temnorození je nezapomněli použít jako rohožku. Vůbec nejhůř skončily Knihy Počátku. Jejich trhání a pálení se stalo oblíbenou kratochvílí temné inkvizice. Nakonec se chrámy octly v plamenech. Lépe dopadly jen ty chrámy, které původně sloužily původním bohům a jejichž uctívání Ori zakázali pod trestem mučení či smrti. Ty Aldeřanská rada nařídila vyklidit a vrátit jim původní podobu i význam.

Do likvidace všeho Orijského se s radostí pustila většina obyvatelstva. Všechna nařízená výbava domácností, jako například malé oltáře, obrazy a kniha Počátku, končila na ulici. Mnozí se též podíleli na ničení všech Orijských symbolů a trhání Knihy Počátku. Kromě spontánního trhání, je obyvatelé nezapomněli poplivat, pomočit nebo použít jako toaletní papír. Na náměstí osvobozených měst vznikaly velké hromady Orijských symbolů a Knih Počátku. Až se mnozí divili, kolik toho nepřítel vyrobil ve snaze upevnit svou moc a víru, která byla násilně všem vnucována.

V nedávno osvobozeném městě Calventeria právě probíhal za deštivého poledne proces se třiceti osmi Oriji, kteří padli při dobývání města do zajetí. Proces vedla šestice Temnorozených a prakticky celé město mu přihlíželo.

„Všichni moc dobře víme proč jsme dnes tady,“ započal proces jeden z Temnorozených, kterému se říkalo Dolgar. Jeho pohled na okolí byl vlažný a zcela bez emocí. Stejně jako jeho druhové i on měl výraz nepřístupnosti. „Konečně nastal čas odplaty, kdy jsme museli válčit s velkým zlem. Tito fanatici celému Aldeneerinu vnucovali svou víru jako prostředek upevnění své moci. Ničili veškeré tradice, chtěli z celého světa udělat jen další kolonii nemyslících otroků, kteří by jen slepě plnili jejich příkazy. Tomu jsme však učinili přítrž. Moc Temnorozených se znovu ukázala mocnější než jejich proradná oslepující magie. Jen díky odvaze všech, a myslím tím nejen Temnorozené, ale i všechny další národy, je nepřítel sražen na kolena.“
Přítomný dav po těch slovech zajásal, i přestože se mnozí Temnorozených obávali. Jejich slova byla tentokrát jiná. Už to nebyla ta rasa nenávidějící naprosto vše, jak to vyprávěly staré pověsti. Najednou stáli na straně Aldeneerinu. Společný nepřítel dokázal sjednotit naprosto rozdílné rasy a národy.
„Nyní je čas na odplatu. Teď okusí svoji vlastní medicínu,“ po těchto slovech se dalších pět Temnorozených chopilo nástrojů a začalo vykonávat torturu. Drtily se prsty, strhávala kůže, vytrhávaly se kusy masa pomocí kleští, a potom se do ran sypala sůl. Mezitím Dolgar směřoval k zajatým Ori další nenávistivé projevy. Potom následovala vazba, španělské boty, palečnice až po lámání kostí. Nesmělo chybět ani pálení za živa.

Během tohoto krutého procesí se též přistupovalo k likvidaci a pálení všech náboženských symbolů, které byly na náměstí nahromaděny. Dolgar z velké hromady Knih Počátku jednu popadl a bezohledně jí listoval, přičemž mnohé stránky pomuchlal nebo potrhal. Namátkově začal číst: Skvostní jsou Ori, kteří nás vedou ke spáse.
Kdo bojoval se zlem připravoval zkázu jako smrtelný hřích.
Oni porazili staré duchy a vyhnali je pryč.
A teď posilme svou vůli, zavolají nás, abychom triumfovali proti zkaženosti všech nevěřících.

„U Belgommorala, kdo mohl napsat takovou slátaninu?“ naštvaně pravil a vzteky vytrhl stránku, kterou zmuchlal a pohodil na zem.

Dolgar nalistoval další stránku a četl:
Ve jménu bohů, budou lodě postaveny aby nesly válečníky mezi hvězdami a šířily Origin všem nevěřícím!
Síla Ori bude cítěna daleko a divoce a hříšníci budou potrestáni.

„To jsou neskutečné sračky!“ a vztekle praštil Knihou Počátku o kamennou dlažbu náměstí takovou silou, že se vazba rozletěla na kusy. Potom popošel k nejbližšímu Orijovci, kterého několikrát udeřil do obličeje pěstí.

Proces pokračoval po celý den těmi nejhoršími způsoby mučení, jaké kdo dokázal vymyslet. Dolgar v jednu chvíli vyzval přítomné, aby se také účastnili a oplatili Orijům vše, co jim za poslední léta způsobili. Zprvu mnozí váhali, ale našlo se pár jedinců, kteří se nezdráhali vyzkoušet některé způsoby tortury. K večeru, když se proces blížil ke konci se osmělilo mnohem více místních, až to vše zakončil lynč, kdy nechybělo ani kamenování. Temnorození konec sledovali už jen jako pozorovatelé a velice je těšil pohled na nenávist, kterou se podařilo v obyvatelích Calventerie vyvolat vůči Ori.

Na začátku léta už bylo jasné, že válka s nepřítelem se blíží ke zdárnému konci. Temnorození sice nesnášeli jasné letní denní světlo, avšak rok 587 patřil zrovna mezi ten nejchladnější za poslední léta, a to jim hrálo do karet. Slunce jen málo kdy vykouklo, jinak celé jaro a začátek léta propršel. Díky této prapodivné náhodě byli Temnorození v plné síle a před mocí této Temné armády se poslední Orijové dávali na útěk. Temná válka, jak se začalo posledním dnům přezdívat, spěla ke svému konci. Než k tomu však došlo, bylo potřeba vyřešit ještě jeden závažný problém.

Dle zpráv z osvobozených světů Orijové z Celestis podnikali stále častější útoky skrz Kruh světů. Bylo jen otázkou času, kde obrana povolí a nepřítel získá zpět některý ze světů. Mnozí se také obávali, že nepřítel obsadí některý dosud nehlídaný svět, a tak bylo znovu vysláno mnoho desítek tisíc bojovníků hlídat všechny známé a navštívené světy. Problém spočíval také v tom, že tu existovaly světy, kde bylo více Kruhů. Nikdo neměl tušení, kolik jich mohlo být, a tak se u každého světa zkoušely všechny další pozice na Prstenu Kruhu. To znamenalo u každého světa jednu až osm možností. Navíc byl takovýto průzkum do neznáma značně nebezpečný, což také některé výpravy potvrdily. Ve dvou případech se výprava dokonce nevrátila.

Na zasedání v Lianaru se tato situace řešila. Všichni si byli vědomi, že pokud se něco neudělá, válka může trvat ještě dlouhá léta. To nikdo nechtěl připustit, a tak se navrhovala mnohá řešení. Většinou byla buďto nemožná, velice náročná a nebo obtížně proveditelná.
„Už tu sedíme celé dopoledne a jediný trochu přijatelný návrh je blokování jejich Kruhu,“ zoufale zhodnotil Martuven výsledek celého dlouhého jednání.
„Navíc to není úplné řešení,“ pokračoval Azanyrmuth Mág III. „Jak víme, tak se Kruh vždy po nějaké době sám uzavře a než obsluha znovu zadá adresu Celestis, nepřítel může Kruh otevřít dřív k nám. Buďme si jisti, že i na Celestis bude někdo připraven zadat adresu co nejrychleji.“
„Takže, co s tím?“ položil řečnickou otázku Thorogard III. „Nějak tu jejich ochranu Kruhu musí jít zničit.“
„Tolláni říkali, že náš stít by dokázali vyřadit, ale ten na Celestis je velice silný,“ vysvětloval Azanyrmuth. „Můžou to zkusit, ale vyžádá si to dlouhou přípravu.“
„Zkusit to musíme,“ rozhodně navrhl vládce Elysweru Eric.

Vášnivá debata najednou ustala, když do síně vstoupil Sigurd a Kjetil v doprovodu Temnorozeného Dolgara.
„Já bych měl návrh,“ prohlásil Temnorozený.
„O co se jedná?“ rázně se vyptával Thorogard, kterému se nepozdávalo, že musí jednat s Temnorozenými.
„Mohli bychom jim poslat Kruhem dárek. Takový, který nezastaví ani jejich štít.“
„O jakém dárku tu mluvíme?“
„Pošleme jim tak takovou temnou kletbu, která promění okolí Kruhu v místo, z nějž budou mít Orijovci hrůzu.“
„Ať je to co je to, zkusili bychom to,“ souhlasil Azanyrmuth.
„Dobrá,“ pomalu a jistotou pravil Temnorozený. „Má to však jednu podmínku. Abychom to mohli uskutečnit, potřebujeme přístup ke Kruhu světů. Přesněji nás vládce Lord Ahriman V našich zemí žádný nemáme.“
„Cože?“ zaskočil přítomné požadavek přístupu hlavního vládce ke Kruhu. Všichni se děsili toho, co může ten nejmocnější napáchat, když ho pustí přímo do středu samotného Lianaru, který zrovna neměl šanci se jakkoliv bránit.
„To nepřichází v úvahu,“ rázně nesouhlasil Martuven. „Kdo ví, co máte za lubem.“ Mnoho ostatních z rady dle výrazů souhlasili s jeho názorem.
„Jak tedy chcete,“ odpověděl Dolgar. „Buď s naší pomocí hrozba Ori definitivně pomine, a nebo s nimi budete válčit roky a jednoho dne třeba vydobudou zpět svou pozici. Vyberte si sami.“

V sále se najednou rozpoutala vášnivá diskuze. Málokomu se líbil návrh Temnorozeného. Pro mnohé bylo nemyslitelné byť jen na chvíli připustit možnost navrhovanou dávným nepřítelem. Ovšem našlo se i pár členů rady, kteří byli ochotni to risknout. Zatímco mnozí dlouze debatovali a rozmýšleli na možnou hrozbu, Sigurd a Kjetil souhlasili takřka okamžitě. Dlouhou dobu nebyla současná rada schopna přijmout jasné stanovisko, a tak se jednalo do setmění. Patová situace by přetrvala dost možná až do rána, kdyby se o slovo nepřihlásil Azanyrmuth Mocný IV.
„Já vím, že je to dost nebezpečné pouštět si do středu naší země vládce Temnorozených, ale máme na výběr? Po válce s Ori jsme vyčerpaní a víme, že nepřítel se chystá k dalším útokům. Je otázkou času, kdy obrana námi osvobozených světů padne a varianta s otevřeným průchodem na Celestis má vážné trhliny. Musíme být neustále vždy první v otevření Kruhu. A druhá vada spočívá v tom, že ze se světem, odkud by se držel otevřený Kruh, bychom se nemohli spojit. V případě, že by bylo třeba ho navštívit, museli bychom spojení s Celestis přerušit a i kdybychom naplánovali spojení z jiného světa, byla by tam dlouhá prodleva. To by Ori okamžitě využili. Tenhle plán prostě nemůže dlouhodobě fungovat.“
V sále to zahlučelo, avšak Azanyrmuth přítomné hned utišil a pokračoval.
„Obávám se, že návrh Temnorozených je to menší zlo. Další válku s Ori bychom zvládli jen s problémy. Samozřejmě, že válka s Temnorozenými by dopadla téměř stejně, takže to vyjde v podstatě nastejno. Ovšem podívejte se kolem. Lianar je těžce poškozen a okolní krajina na tom není o moc lépe, takže pokud by zde Lord Ahriman spáchal nějaké zlo, měli bychom minimální ztráty. Dnes ovládáme už mnohem mocnější magii než během prvních válek s Temnorozenými, a tak bychom mohli případné následky hodně zmírnit.“
„To jo, ale tak ztratíme přístup ke Kruhu světů,“ správně poznamenal Martuven.
„Není to jediný Kruh na Aldeneerinu. Pořád tu máme ten ve městě Ma'at. Jediný problém je zatím v tom, že nevíme, jak se k němu dostat cestou po Aldeneerinu. Jisté je, že kontinent Maiadion se nachází od Elisneyru východně. Takže by nás čekala plavba po moři.“
„V sále po těchto slovech vládlo překvapivé ticho. Všichni právě přemýšleli nad slovy, které Azanyrmuth právě pronesl.“
„Ale nepředbíhejme. Na výběr máme opět mezi dvěma zly a nyní je na nás, které vybereme. Já osobně volím Temnorozené.“
Když Azanyrmuth domluvil, začali se přítomní znovu mezi sebou bavit. Nakonec bylo přistoupeno hlasování. Pro Dolgarovo návrh se z počátku vyslovilo jen pár ostýchavých hlasů. Jak jich přibývalo, ostych opadával a nakonec byl návrh s jasnou převahou přijat.
„Rozhodli jste se správně,“ pochvalně Dolgar zhodnotil výsledek hlasování. „Nebudete litovat a všichni budeme mít pokoj od toho strašného Orijského fanatismu a nesmyslné víry Počátku.“

V průběhu následujících dnů počty Temnorozených v Lianaru povážlivě narostly. Mnozí obyvatelé brali rozhodnutí rady s obavou, a tak nebylo divu, že mnozí opustili město. Před příchodem vládce Temnorozených Lorda Ahrimana probíhaly přípravy na nádvoří Kruhu světu. Hordy Temnorozených před Kruhem sestavovali tajuplné zařízení sestávající z velké železné nádoby, která byla doplněna soustavou trubek, výstupků, baněk a další prapodivných součástí, pro něž měl málokdo pojmenování.

Po celou dobu osmi dní, si členové rady i ostatních obyvatel neustále říkali, jestli bylo jejich rozhodnutí správné a zda se situace nevymkne kontrole. Nebylo divu, že Lianar včetně přilehlého okolí zelo prázdnotou. Obyvatelé po tom všem zůstávali raději v bezpečné vzdálenosti, kdyby se to pokazilo. Rada nechtěla situaci podcenit, a tak si přizvala ty nejmocnější mágy mnoha ras, aby v případě zrady mohli zakročit.

Následující den to přišlo. V doprovodu dvaceti Temnorozených dorazil Lord Ahriman. Jeho příchod každý pocítil už na velkou vzdálenost, krajina jakoby potemněla a do ulic poničeného Lianaru vstoupil stín. I ti nejodvážnější se mu raději klidili z cesty. Přítomni zůstali akorát Sigurd, Kjetil a Azanyrmuth Mocný IV, zbytek zůstal schován po městě.

Bez zbytečných proslovů se vládce Temnorozených pustil do práce. Sigurd zadal adresu Celestis, Temnorození začali pracovat na podivném přístroji a Ahriman se pustil do tajemného zaříkávání. Zařízení začalo pracovat. Nejprve se začalo ozývat bzučení, které postupně sílilo. Na výstupkách se začalo objevovat prapodivné záření rudé, tmavé zelené a fialové barvy. A zatímco Ahriman v Černé řeči pronášel svým hlubokým temným hlasem zaklínadla, okolí se ponořilo do temnoty. Před Kruhem světů se tvořila černá mlhovina, která nabývala na velikosti a hustotě. Celý rituál zabral nekonečnou čtvrthodinu.

Když měl konečně hotovo, náhle hrůzostrašně zaskřehotal a veškerá temná síla v mžiku pronikla Kruhem, přičemž všechna okolní temnota ji následovala. Kruh se náhle uzavřel a do ulic Lianaru se vrátilo alespoň trochu slabého denního světla, protože nebe i nadále zastírala temná mračna. Ostatně za slunečného dne by sem Temnorození odmítali vstoupit.

Těžko říct, co se teď na druhé straně Kruhu odehrávalo, pro Aldeřany to byla úleva. Temnorození dodrželi slib a ničeho nekalého se nedopustili. Lord Ahriman hned na to prohlásil: „A je to. Od Orijů bude pokoj. A my jdeme zpátky do Ghaligoronu.“
„A co s tímhle?“ poukázal Azanyrmuth na podivné zařízení, které posloužilo k útoku na Celestis a z něhož vycházel slabý dým.
„To můžete vyhodit, to už k ničemu není,“ odpověděl. „A ještě jedna věc. V žádném případě nezadávejte adresu Celestis. To, co se teď děje na druhé straně, by se mohlo dostat i sem. Aspoň pro pár desítek následujících let.“
Po této poslední radě Temnorození opustili Lianar. Mnozí si oddechli. Byl to definitivní konec Orijské hrozby.
Starší tvorba: Fantasy román "Dobrodruzi z Antaru" k počtení zde: http://www.psanci.cz/autor.php?trideni=2&id=1404

posedlík Uživatelský avatar
Second Lieutenant
Second Lieutenant

Příspěvky: 1061
Bydliště: Atlantis převážně Ústí nad Orlicí
Pohlaví: Muž
Odpovědět s citací
 
vynikající díl :bravo:

forton Uživatelský avatar
Master Sergeant
Master Sergeant

Příspěvky: 584
Bydliště: Mníšek pod Brdy
Pohlaví: Muž
Odpovědět s citací
 
Další kapitola by mohla být z pohledu ORI co za hrůznost jim tam poslali temnorození.
Super :write:

andoriel Uživatelský avatar
Major
Major

Příspěvky: 1753
Bydliště: Praha
Pohlaví: Žena

Odpovědět s citací
 
Z temnorozených mám docela obavy a Oriů mi bylo skoro líto. Rozhodně se nemůžu dočkat pokračování.
:bravo: :bravo: :bravo:

:bye:

:sunny:

Puk Uživatelský avatar
Lieutenant Colonel
Lieutenant Colonel

Příspěvky: 2007
Bydliště: Košice
Pohlaví: Neuvedeno
Odpovědět s citací
 
:bravo: Pekné pokračovanie. :)
:hmmm: Tiež patrím medzi zvedavcov, čo netušia, akú čertovinu poslali temnorodený na Celestu. :shock: :lol:
Ori mi nikdy nebolo ľúto, ale nimi zblbnutých ľudí áno. :?
:write: :arrow: :yahoo:
:bye:

Paci Azanyrmuth Uživatelský avatar
Staff Sergeant
Staff Sergeant

Příspěvky: 340
Bydliště: Aldeneerin
Pohlaví: Muž

Odpovědět s citací
 
Původně jsem to neplánoval, ale asi něco vytvořím ohledně čertoviny na Celestis. Sám jsem zvědav, co tam konkrétního vymyslím :twisted:
Starší tvorba: Fantasy román "Dobrodruzi z Antaru" k počtení zde: http://www.psanci.cz/autor.php?trideni=2&id=1404

Paci Azanyrmuth Uživatelský avatar
Staff Sergeant
Staff Sergeant

Příspěvky: 340
Bydliště: Aldeneerin
Pohlaví: Muž

Odpovědět s citací
 
Druhý přídavek, který na dvou stránkách pojednává o obnově Lianaru.

4.2
Obnova Lianaru


Od vyslání temné kletby na Celestis už uplynuly tři měsíce. Za tu dobu už nikde nedošlo k dalšímu útoku Ori, a tak se dalo předpokládat, že je to naprostý konec války s Ori. Do města Lianar se postupně začalo vracet světlo i život. Město však stále leželo v rozvalinách, a tak se postupně rodily první plány na jeho obnovu. Již krátce po skončení bojů v okolí Lianaru bylo rozhodnuto, že město dozná zásadnější přestavby. Ještě než byla ke konci léta roku 587 svolána porada, probíhalo odklízení sutin a trosek.

Dlouhého kolotoče vyjednávání se účastnili jak členové stále ještě prozatímní rady, tak i mnozí rádci všech spřátelených civilizací a ras. Hlavní jednací sál tak zaplnilo téměř šedesát rádců, kteří si přinesli velké množství plánů, nákresů a všemožných návrhů. Tak začalo dlouhé období navrhování, kreslení, tvoření náčrtů a množství diskuzí o celkové podobě Lianaru. Základní požadavek zněl, aby město bylo skvostnější, velkorysejší, ale zároveň si mělo uchovat svou tradiční tvář i duši.

Základ návrhů tvořila uliční síť a zahrady, které vesměs zůstaly beze změn. Mnohé zahrady získají nové altány, chrámy, staré budou obnoveny a doznají úprav. Potom následovalo rozhodování o celkové architektuře města. Nový Lianar měl nést prvky kultur, které bojovaly ve válce po boku Aldeřanů.

Naugrim navrhovali nový a mnohem odolnější obranný systém, který navíc bude víc využívat i podzemí města. V zahradách kolem jezírek vyroste několik domů, jejichž styl bude připomínat Argoniánské město Wilacalon. Jiná zahrada se upraví ve stylu zahrad města Okatar Shing. Několik obranných věží bude uzpůsobeno přímo pro Orlí lid. Návrhů, co by mělo ve městě být, bylo mnoho, přesto bylo nutné vše sladit tak, aby město nepůsobilo kýčovitě a přeplácaně. Nebylo divu, že jednání zabrala celý měsíc.

Když už bylo o podobě města víceméně rozhodnuto, začalo se konečně stavět. Linar se během podzimu změnil v obrovské staveniště. Většina původních obyvatel se už vrátila a společně s ostatníma se pustila do veledíla. Pracovní síla byla potřeba více než kdy jindy, a tak zde našli uplatnění řemeslníci, zedníci téměř celého Aldeneerinu i spřátelených světů. Dále byli potřeba tesaři, kameníci, klempíři, sochaři, zahradníci i vozkové. Aby mohlo město vyrůst do konečné podoby, bylo třeba přivést velké množství stavebního materiálu, který sem byl navážen nejen z širokého okolí, ale i z mnoha světů. Na kvalitě materiálu si dávali všichni záležet. Město mělo vydržet bez zbytečných oprav další stovky let.

S přicházející zimou už byly dokončovány první stavby. Především bylo nutné zajistit bydlení, kuchyně, sklady a další stavby potřebné pro přečkání zimy, která toho roku přišla nezvykle brzo. S tuhou zimou se stavební ruch zpomalil. Na druhou stranu volnější tempo přestavby umožnilo další diskuzi nad plány.

Jakmile přišlo jaro, do Lianaru se znovu vrátili mnozí, kteří pomáhali se stavbou na podzim. Město se tak znovu proměnilo ve velké staveniště, kam proudily povozy přivážející nekončící objemy stavebního materiálu. Přestavba nabrala rychlost a architekti odhadovali dokončení většiny prací ještě na podzim.

Jednoho jarního dne pozoroval Azanyrmuth Zvídavý dění na staveništi v zahradách. V tom si k němu na lavici přisedl jeho bratr Mág III a hned zhodnotil proměnu okolí: „Co na to říkáš? Pěkně se to už začíná rýsovat.“
„To jo. Za půl roku se tu už udělalo hodně práce. Když jsem viděl tu zkázu po našem návratu, děsil jsem se, že už Lianar nikdy neuvidím v jeho původní kráse. A nakonec to zabere jen něco málo přes rok a ještě to bude o poznání lepší“
„Když se spojily síly všech národů, tak jde práce pěkně od ruky. Sami bychom to stavěli celá desetiletí a navíc bychom tu neměli všechny ty další úpravy. Včera jsem se byl podívat na to, jak Naugrim budují podzemní obranný systém a jeho architektura rozhodně nezapře vliv pevnosti v Gathol-Dum.“
„Taky jsem se na to díval. Pokud se by došlo k nějakému dalšímu obléhání, určitě na tom budeme v budoucnu mnohem lépe,“ pochvaloval si Zvídavý.

„Jaká je vůbec situace na Aldeneerinu i mimo něj?“ Zajímal se Zvídavý.
„Všude je klid a mír,“ radostně odpověděl Mág III. „Od konce války uplynulo tři čtvrtě roku, i když občasné potyčky se ještě objevily i na podzim. Od té doby probíhá úklid a obnova světa. Čilý stavební ruch je i v ostatních městech, kde se hlavně chrámy vracejí do původních podob, než je Ori předělali ke svým účelům. Obdobné je to i na ostatních světech. Vesměs poválečná obnova.“
„A co Ori, už se nepokoušeli o další útoky?“
„Od té šílenosti, co Temnorození poslali na Celestis, už ne. Zůstaly jen poslední zapomenuté skupinky, které už do výsledku války nijak nezasáhly.“
„Slyšel jsem, že pár Orijů přesto ten masakr přežilo.“
„To je pravda. V zapadlých městech zůstalo pár Orijů, kteří se zřekli víry v Počátek a snaží se napravit, co jejich druhové napáchali. Přirozeně se pohybují na okraji společnosti a skrývají se před zlobou okolí. Bude to dlouho trvat než vášně uhasnou.“
„Ani se nedivím. Když jsem viděl, co jim prováděli Temnorození, taky bych zalezl někam hodně daleko. Když už jsme u těch Temnorozených, udivuje mě, kolik jich tu běžně potkávám. Jsou jich tu desítky, možná stovky,“ dál se zajímal Zvídavý.
„To je pravda. Stáli jsme na stejné barikádě, a tak není divu, že je tu jakési tiché příměří. Ovšem jeden nikdy neví, co mají za lubem.“
„Taky se mi to moc nelíbí. Hlídá je vůbec někdo?“
„Samozřejmě. Obyvatelé z nich mají docela strach a strážní jim taky nedůvěřují. Dá se říct, že každý jejich krok je sledován. Navíc je nás tu teď hodně a kdyby si něco zkusili, se zlou by se potázali. Naštěstí už je dávno zima pryč a dny jsou krásně teplé a prosluněné. To Temnorození nemají rádi, a tak se vracejí do své temné říše. Je jich tu rozhodně méně než v zimě.“

To odpoledne se Azanyrmutovci bavili o dalších zajímavých věcech, když si zvídavý všiml jednoho Temnorozeného, jak se skrývá před jarním sluncem v tmavém koutě.
„Co na to říkáš?“ poškádlil Mág III Temnorozeného
„Je to tu moc krásné, vůbec žádná temnota. Tady se mi nelíbí. Až zapadne to protivné slunce odejdu odsud,“ s nelibostí zavrčel Temnorozený.

Jaro se přehouplo k létu a město začalo pozvolna získávat novou podobu. S počtem slunečných dní začalo ubývat i Temnorozených, kteří se ještě zdržovali v zemích Aldeneerinu. Přestože zaznívaly občasné zvěsti o tom, že někteří Temnorození zůstali jako rádci čarodějů zajímající se o černou magii, z běžného života se ztráceli.

V poklidu přešlo léto i podzim a veškeré stavební práce se blížily do finále. Z popela povstaly nové skvostnější chrámy, okázalejší domy, krásnější zahrady i mnohem důmyslnější opevnění. Život ve městě se tak po roce a půl vracel do starých kolejí. Ulice zaplnila opět radost a smích, krčmy ožívaly, řemesla vzkvétala, obyvatelé se vraceli, okolní polnosti, statky se obnovovaly a rovněž se podstatně rozmohl obchod se spřátelenými světy. Rok 588 se dal považovat za znovuzrození Aldeřanského impéria. Časy hojnosti, které panovaly před příchodem Ori ve čtvrtém století se k radosti všech vrátily.


A ještě bude jeden, a potom do kapitoly 5
Starší tvorba: Fantasy román "Dobrodruzi z Antaru" k počtení zde: http://www.psanci.cz/autor.php?trideni=2&id=1404

andoriel Uživatelský avatar
Major
Major

Příspěvky: 1753
Bydliště: Praha
Pohlaví: Žena

Odpovědět s citací
 
Krásná obnova :)
:bravo:

:sunny:

posedlík Uživatelský avatar
Second Lieutenant
Second Lieutenant

Příspěvky: 1061
Bydliště: Atlantis převážně Ústí nad Orlicí
Pohlaví: Muž

Puk Uživatelský avatar
Lieutenant Colonel
Lieutenant Colonel

Příspěvky: 2007
Bydliště: Košice
Pohlaví: Neuvedeno
Odpovědět s citací
 
:bravo: Pekne napísané. :thumleft:

:hmmm: No, a teraz si počkám, čo napíšeš o druhej strane (o čertovine :twisted: ). :rflmao:

:bye:

Paci Azanyrmuth Uživatelský avatar
Staff Sergeant
Staff Sergeant

Příspěvky: 340
Bydliště: Aldeneerin
Pohlaví: Muž

Odpovědět s citací
 
Tak jsem opět tu a hned s novým dílem. Původně jsem plánoval díl 4.3, ale nakonec mi obsahově narostl na 10 stran, a tak je z něj regulérní díl. To je tak, když mě během psaní napadnou další zajímavé myšlenky.

5
Tam za temnými průchody odkaz starých časů leží


Jednoho zimního večera konce roku 588 se v krčmě U kruhu světů bavili dva mladíci Samuel a Alvar. Oba byli dobrodružné povahy a s pádem Ori se jim otevřely dosud nevídané možnosti. Prakticky po celý rok prolejzali všemožné ruiny, zříceniny a opuštěná místa. Díky své přirozené zvídavosti pomohli s průzkumem Aldeneerinu, který za poslední dvě století prakticky ustal, ale také se občas dostali do nemalých potíží. To je však neodradilo o dalších dobrodružství.

Samuel se velmi dobře znal s Azanyrmuthem Zvídavým a často se spolu bavili o tajemstvích světa a přirozeně došla řeč i na výpravu do Průchodů. Protože Zvídavý se poslední rok neúčasnil výprav a pomáhal s obnovou světa, půjčil mu Amulet hledání cesty a plášť s kouzlem světluška. Samuel sice nepatřil mezi mágy, ale o magii se alespoň trochu zajímal, a tak se tyto kouzelné předměty naučil trochu používat.

Samuelovi se v poslední době urodila v hlavě myšlenka, že by se svým kamarádem vyrazil na malou výpravu do Průchodů, přestože často od Zvídavého slýchával o nebezpečích číhající v jejich útrobách. Zvědavost byla silnější než strach, a tak se večer u piva svěřil kamarádovi.
„Myslíš, že je to dobrý nápad?“ obával se Alvar. „Pamatuješ, co nám kdysi o Průchodech vyprávěl Zvídavý.“
„Jasně, že jo. Ale vem si, že prošli stovky míst a na nebezpečí narazili jen občas. A navíc dnes už není svět obýván Ori, a tak máme hodně příležitosti k návratu.“
„To je sice pravda, ale kdo ví, na co tam můžeme narazit a kam nás to může zavést. Vzpomeň třeba na Bir-Alcalab, nebo další hrůzná místa.“
„To byl jen zlomek děsivých míst. Nebál bych se. Navíc ještě mám půjčený ty věcičky od Zvídavého. Uděláme si jen takový krátký výlet na jeden dva dny a pak toho necháme,“ přesvědčoval Samuel Alvara.
Alvar se napil piva a dlouze přemýšlel. Zvažoval všechny hrozby a zároveň přemýšlel o všech těch místech, která můžou navštívit. „Lhal bych, kdyby mě to nelákalo.“
„No tak vidíš. S pomocí Amuletu hledání cesty se ven vždycky snadno dostaneme, stačí mít rychlé nohy.“
„A kdy bychom vyrazili?“
„Viděl bych to zítra po poledni. Sejdeme se v altánku na zahradě. Tam jak nedávno vyrostly ty domy ve stylu města Okatar Shing.“
„Jasně budu tam.“

Na druhý den po poledni se oba sešli na domluveném místě. Zrovna po obědě se spustilo vydatné sněžení, a proto zahrady zely prázdnotou.
„Máš všechno?“ zeptal se před cestou Samuel a ještě naposledy se zkontroloval výbavu.
„Jasně. Lano, zásoby jídla, meč, zbroj, léčivé lektvary. Mělo by to být všechno.“
„Tak se můžeme vydat na cestu.“
Samuel zamířil k místu, kde se nacházel skrytý vchod do Průchodů a přesně podle popisu Zvídavého se otevřel.

První cesty proběhly bez nepříjemností. Dokonce v prvních dvou případech navštívili stejná místa, jako výprava před dvěma lety. Dál už byla cesta jiná. Přesně si ověřili fakt, že se cesty samy od sebe mění. První den se podívali na pár známých i opuštěných míst a noc strávili ve městě Canventeria.

Druhý den pokračovali hned časně zrána. Touha po poznání míst je lákala k dalším cestám. Na každém neznámém místě neodolali a prolezli každou ruinu do posledního kouta, i přestože dobře věděli o nebezpečích, která Aldeneerin stálé skrývá. Nadšením si však neuvědomili, že po celý druhý den nenavštívili ani jedno známé místo.

Když se den pomalu chýlil ke konci, Průchody je zavedly do jakéhosi rozlehlého zpustlého města. Oba si cítili ve svém živlu, a tak nebylo divu, že všechno kolem prolézali až do setmění. Teprve potom si uvědomili, že by si mohli najít nějaký úkryt k přenocování, protože kolem se začaly ozývat prapodivné zvuky, které určitě nepatřily známé zvěři. Teprve, když se ruiny ponořily do tmy, padla na ně jakási tíseň. Strach jakoby se zhmotňoval v temných ulicích polorozpadlého města. Kdo ví, co za hrůzy tu mohly přežívat po odchodu Starých Aldeřanů.

Samuel vyvolal hledací kouzlo, ale něco bylo špatně. Slabá nazelenalá linka, která jindy ukazovala nejkratší směr k cíli, najednou směřovala do velkého množství směrů.
„Děje se něco?“ zbystřil Alvar, když zpozoroval Samuelův překvapený výraz.
„To hledání cesty je nějak pokažené, jakoby tu v okolí bylo několik desítek vstupů.“
„Tak to zkus znovu.“
„To už mě taky napadlo a vždy se stejným výsledkem.“
„Zatraceně, to nám ještě scházelo. Tak prostě vybereme jednu možnost,“ navrhl Alvar.
Následovali jednu z mnoha linek a ta je neomylně zavedla ke skrytým dveřím.

Ocitli se v poměrně malém sále, kde k jejich velkému překvapení byly hned čtvery dveře vedoucí zpět do města. Průchody spojující místa v tomto obrovském městě působily stísněně a depresivně. Zdi měly špinavě narezavělou barvu a šedobílou čáru, obvykle spojující východy, nahradily železné rošty. Některé prostory neměly žádnou podlahu a pohyb se omezil pouze na úzké železné rampy. Pohled dolů mnoho nenapověděl, protože pod nimi se nacházela jen hustá téměř zhmotnělá mlha. I samotné východy spojující Průchody se světem zde doznaly změn. Některé, stejně jako všude jinde, tvořily těžké kamenné dveře, ale brzy zjistili, že tomu tak není vždycky. Někde byly jen prosté železné dveře, mříž a nebo předěl tvořil jen slabý závoj mlhy. Proto takový zmatek při použití sledovacího kouzla.

Běžné Průchody sice nepůsobily na cestovatele příznivě, ale zde to bylo mnohem horší. Přestože v těchto částech svítilo alespoň slabé světlo, cítili tu velkou úzkost. Uvědomili si, že jejich výlet nebyl zrovna dobrý nápad, a proto se zaměřili hlavně na to, aby v pořádku opustili toto podivné město. Sledovací kouzlo se tu však ukázalo jako neúčinné. Spletitý systém uliček města, velkých poničených paláců a dalších staveb, tajných chodeb v kombinaci s hustou sítí prazvláštně navázaných Průchodů, činil orientaci téměř nemožnou ani s pomocí magie. Oba bědovali do jaké šlamastiky se dostali a v duchu si říkali, zda by se zde dokázal orientovat Zvídavý, který se na sledovací magii přímo zaměřoval.

Dlouho dobu jen naslepo procházeli tímto spletitým systémem ve snaze najít cestu ven. Nikde se raději příliš nezdržovali, protože občas mívali pocit, že je něco sleduje. Ve městě se ozývaly stále častěji prapodivné zvuky a podzemních chodbách zase neznámé šeptavé hlasy.

Při jedné cestě našli v rozlehlém podzemním komplexu, který tvořily obrovské staré knihovny, studovny, jídelny, svatyně a ložnicí, chodbu vedoucí kamsi do temnot. Už předsíň této chodby působila dojmem, že stráží vstup na nějaké velmi důležité místo. Nacházel se tu složitý systém pák, zámků a mříží. Cesta dál by byla zapovězena i pro velmi zkušeného zloděje, kdyby místnost nebyla kompletně zničená. Vypadalo to tu, jako by z chodby kdysi uniklo něco velmi mocného. Opět se u cestovatelů projevil zvídavý duch a neodolali nutkání alespoň nahlédnout dovnitř.

Dlouhým strmým schodištěm sestoupili do potemnělého sálu, který připomínal opět zdejší Průchody. Těžko mohli hádat, zda jsou ještě v podzemní části města, nebo znovu v Průchodech. Z místnosti pokračovala jen jedna úzká rezavě zbarvená chodba. Dále tu byla dvojice mříží za nimiž mohli jen rozeznat velký prázdný prostor ztrácející se v temné mlze. Když se pozorně zaposlouchali, ve zvucích hučení, které toto místo vydávalo, zaslechli slabé kvílení připomínající něčí nářek.

„Co je tohle k čertu za místo?“ prohlásil Alvar hned poté, co si prostor prohlédl.
„To bych taky rád věděl. Je to tu velmi divné. By mě zajímalo, co je to za město.“
„Zdá se, že Aldeneerin před námi skrývá ještě hodně neprozkoumaných tajemství. Kdo ví, s čím si Staří Aldeřené zahrávali. Stačí se vzpomenout na Bir-Alcalab.“
„Teď nevím, jestli bychom to chtěli vědět. Neměli bychom se proto raději vrátit?“ navrhl Samuel.
„Možná jo, ale nevím kde je to nebezpečnější. Zkusíme se podívat, co tu bylo, a potom se vrátíme.“

Samuel aniž by věděl proč, zhasl kouzelný zdroj světla, jakoby se podvědomě obával možného prozrazení. Chodba je zavedla do dalších velkých prostorů. Pohyb se tu však omezil jen na úzké železné lávky visící jen tak ve vzduchu. Spodek a hořejšek se stejně jako u průchodů ztrácel v mlze. Když se dostali do jedné z mnoha chodeb zdejšího bludiště, zarazili se. V prostorách dál cosi pobíhalo a při chůzi vydávalo mlaskavý zvuk. V šeru toho moc nebylo vidět, ale v jednu chvíli si Alvar všiml divné znetvořené kreatury o velikosti shrbeného člověka. Těžko však říct, co to bylo. Nechtěli riskovat setkání s neznámou zrůdou a raději se vrátili zpět do sálu s lávkami.

Nahlédli do další chodby, která připomínala chodbu staré věznice. Nahlíželi do jednotlivých cel, kde se jim odkryl pohled na další hrůzy. V jedné cele viselo osm znetvořených oběšenců v pokročilém stádiu rozkladu. V jiné cele byla zase hromada rozbitých dřevěných kolečkových křesel. Když nahlédli do zdánlivě prázdné cely, najednou se stalo něco, co je k smrti vyděsilo. Kolem mříží rychle proběhl přízrak připomínající znetvořenou mrtvolu. Oba hrůzou uskočili od mříží. Po tomto nepříjemném šoku pociťovali stále větší úzkost.

V dalších prostorách, kde byl znovu pohyb omezen na úzké lávky, se zničeho nic začaly ozývat hrozivé zvuky, které zněly, jakoby patřily nějakému velkému neznámému tvoru. Byla to směsice řevu, kručení a sténání.
„Jdeme pryč,“ instinktivně rozhodl Alvar. „Kdo ví, co tu všechno žije a nehodlám čekat, až to zjistím.“
Samuel také nijak neprotestoval, a tak se oba vydali zpět. Cestou na úzkých lávkách ztratili směr a v tom strachu je ani nenapadlo využít sledovací kouzlo. Najednou se octli v temném bludišti z úzkých chodeb, kde sotva viděli na krok. Samuel ve strachu z prozrazení nechtěl na cestu vyvolávat magickou bludičku, a tak se pohybovali ve spleti chodeb naslepo. Naštěstí hlasitý ryk ustal. Brzy však zjistili, že v bludišti nejsou sami. Z některých směrů čas od času zaslechli hlučné dupání nějaké velké bytosti. Snažili se být potichu a vždy volili cestu pryč od kroků. Dlouhou dobu se ze spleti chodeb nemohli vymotat. V duchu si říkali, proč neuposlechli předtuchu a lezli do tohoto podivného místa, které snad nemohlo být součásti materiální sféry existence.

Konečně narazili na železný žebřík pokračující vzhůru. Myšlenky, že by mohli cestou něco potkat, raději zapudili hned v zárodku. Soustředili se na nezvykle dlouhý výstup. Odhadovali, že žebřík mohl mít více než sto špryclí.

Prostory ve vyšším patře se podobaly dolnímu. Jednalo se o stejně ponuré, temné a rezavě zbarvené místnosti bez podlah a kde byl pohyb možný po železných plošinkách. V temnotách a podivném hluku, jenž podzemí neustále vydávalo, bloudili ve spleti chodeb a místností. V jedné takové našli v kovovém stojanu na zdi upevněn nějaký velký šedý krystal. Svou strukturou oba velmi zaujal, a tak na chvíli zapomněli na strach, který je celou dobu pobytu v této temné zóně pronásledoval.
„Vezmeme to, když už jsme tady,“ náhle z ničeho nic navrhl Samuel, přestože si uvědomoval, že to není moudrý nápad.
„Neblázni. Kdo ví, co se stane,“ odrazoval ho od toho Alvar.
Než se však nadál, Samuel krystal popadl a schoval do batohu k ostatní výbavě.

Najednou se v chodbách za nimi ozval děsivý řev nějakého hrozivého krvelačného tvora. To byl pro oba signál, že je načase odsud hodně rychle zmizet. Jakási intuice smíšená se strachem je hnala labyrintem rezavých chodeb dál a dál. Neohlíželi se doleva doprava, jen utíkali nesnadnější cestou dál, avšak směsice ryků, zkresleného řevu se blížila. Nepředstavitelné zlo jim bylo v patách. Už si oba mysleli, že jsou to jejich poslední chvíle života, když Samuel spatřil v jedné vedlejší chodby mlžný závoj. Rychle jím proběhli a křik zničeho nic ustal stejně jako pocity přítomnosti zlé síly. Najednou kamsi padali.

Když přišli k sobě, zjistili, že jsou zpátky v jednom spletitém sále s železnými lávkami, kde je mnoho východů z Průchodů. Namátkou vybrali jeden z nich. Byli jim jedno, kam vedl, hlavně chtěli odsud co nejrychleji zmizet.

Trvalo jim ještě nemalou dobu, než se dostali zpět do tradičních Průchodů, kde už byla naprostá tma a naváděla je šedobílá linka. Samuel se po dlouhé době odvážil vytvořit magickou bludičku, která absolutní tmu narušila. Oddychli si, že je snad ten hrozný zážitek konečně za nimi a nyní doufali, že je nejbližší výlez zavede na nějaké bezpečné místo k přenocování. Únava již neúprosně přicházela, protože v podivných prostorách museli strávit téměř celou noc.

Jakmile opustili Průchody, uvítaly je trosky nějakého starého chrámu vytesaného ve vysokých pískovcových skalách, které měly načervenalou barvu. Venku ještě vládla tma, a tak v rychlosti prozkoumali malý chrám, aby se ujistili, že tu na ně nečíhá nějaké překvapení. Potom se uložili k vytouženému spánku.

Probrali se až odpoledne. Potom co se dosyta najedli, podívali se před další cestou do krajiny. Před nimi se rozprostřela působivá scenérie vysokých pískovcových štítů mezi nimiž vál příjemně teplý vítr. Prostor kolem nevelkého chrámu vytesaného ve skále nesl stopy dávného osídlení. Ovšem po těch staletích tu nezbylo nic, než rozvaliny a zbytky základů.
„Tady asi nic nenajdeme,“ poznamenal Alvar, když obdivoval okolí.
„Máš pravdu. Toho cestování už mám celkem dost. Měli bychom najít cestu na Elisneyr,“ souhlasil s ním Samuel
A tak se tedy vydali dál.

Když už nastala noc a stále nenacházeli žádné povědomé místo, říkali si, kolik dní asi na cestách stráví. Našli si bezpečné místo ve skalách u jednoho východu, kde v klidu přečkali noc. Další den pokračovali v cestě. První místo znovu připomínalo trosky nějakého města, avšak po zkušenosti z předchozího dne se už do dalších nejistých průzkumů nechtěli pouštět. Alespoň pro tentokrát.

Procestovali ještě další tři místa, než je Průchody zavedly do zajímavě vypadajícího místa, které působilo obyvatelně. Ocitli se v malém pokoji jehož zdi zdobily obrazy, sochy, zbroje a další umělecké předměty. Na dubové podlaze ležely vlněné koberce, uprostřed bytelný dubový stůl, na němž stál svícen a kolem zdí stálo několik knihoven. Oba cestovatelé se hned pustili do jejich zběžného prohlížení. Naštěstí byla většina napsaná ve staré řeči, které se dalo ještě dobře porozumět, a tak prohlíželi různé herbáře, cestovatelské deníky, popisy míst Aldeneerinu, bestiáře a další hodnotné knihy.

„Velice zajímavé,“ se zatajeným dechem pravil Samuel, když prohlížel jednu knihu za druhou.
„Co je tohle za místo?“ zajímal se Alvar.
„Nevím, ale vypadá to, že jsme se snad konečně dostali na Elisneyr.“
„Tak co tady blbneme. Pojďme se podívat, kde přesně jsme,“ rozhodl Alvar a vrátil rozečtenou knihu do police.

Vyrazili do dlouhé dřevem obložené a klenuté chodby. I ta působila velice útulným dojmem. Na podlaze ležel další zdobný koberec. Po obou stranách byly řady bytelných dřevěných dveří, které měly klenbu tvořenou zahnutým dřevem. Podle svící, které poskytovaly světlo tu jistě někdo bydlel. Nahlédli do jedněch dveří. Za nimi se nacházel útulný pokoj s rozestlanou postelí a dalšími věcmi běžné denní potřeby. Čeho si všimli až teď, že ani tento pokoj neměl žádné okno. Další zajímavostí bylo malé oblečené, které svou velikostí mohlo patřit dítěti, ovšem jeho provedení, styl, jakožto i zařízení pokoje napovídalo, že vše patřilo dospělému.

Pokračovali v průzkumu. Prošli několik dalších pokojů, komoru, kuchyň až dorazili do velkého sálu s krbem, ve kterém ještě doutnal popel. Ani v jednom pokoji nenarazili na okno. Z toho tedy usoudili, že se nacházeli v nějakém podzemí. Za celou cestu nepotkali živáčka.
„To je mi záhada,“ pravil Samuel, který se na chvíli posadil do malého křesla z ohýbaného nábytku. „Vše je tu evidentně používané, ale nikoho jsme celou tu dobu nepotkali.“
„Asi si někam odskočili,“ domníval se Alvar. „Stačí se podívat do krbu, ten oheň už před nějakou dobou dohasl.“
„Jenže s kým máme tu čest?“
„Já mám pocit, že nejsme pořád na domácím kontinentu. Nějaká intuice, či co. Všiml jsi si těch řezeb na nábytku, obrazů, symbolů na štítech zbrojích a podobně?“
„Jo. Symbol, který ze všeho nejvíc připomíná nějakou hlavu medvídka z pohádek. Je toho tu opravdu hodně, ale co to znamená?“ rozhlížel se Samuel po interiéru společenské síně a všímal se všech těch znaků. „Že by to byli ti záhadní Gnómové, či jim podobné rasy?“
„Ne ne. Gnómové tak nevypadají,“ oponoval Alvar. „Ani hobiti tak nevypadají, alespoň podle ilustracích v knihách. Tohle je nějaká naprosto jiná rasa.“
„Asi máš pravdu. Teď mě však napadlo, zda jsme vůbec v našem světě. Pamatuješ jak nám Zvídavý vyprávěl o tom, že nás Průchody můžou zavést i mimo naši sféru existence.“
„Možná. Ale na to bych nesázel. Výprava v nich strávila mnoho dní a pokud si to pamatuju dobře, žádné podivnosti naznačující přítomnost jiné sféry nezaznamenali. A navíc Průchody před naším příchodem sem vypadaly docela obyčejně. Bude to určitě Aldeneerin. Pojďme se podívat dál, jestli tu nenajdeme něco zajímavého,“ navrhl Alvar a vstal z pohodlného křesla.

Vydali se další dlouhou chodbou a namátkově nahlíželi do jednotlivých pokojů. Po chvíli dorazili do další studovny, kde stála další spousta knihoven a na stolech se válelo mnoho písemností včetně dalších knih. Oba se pustili do prohledávání ve snaze najít cokoliv, co by jim napovědělo více o tomto místu.

„Něco mám,“ zahlásil Alvar a z hromady papírů vytáhl nějakou velkou mapu.
„Ukaž,“ přiběhl k němu Samuel a hned spolu zapátrali v pěkně malované mapě. „Je to, co si myslím?“
„Vypadá, že je. Před sebou máme nějakou starou mapu Aldeneerinu. Je tu převážně kontinent Maiadion a něco sem tam kolem.“
„Jsou tu snad všechna města,“ nadšeně pravil, zatímco jeho prst po mapě pátral sem a tam. „Tady vidím dokonce město Ma'at a Okatar Shing.“
„Zdá se, že Ma'at patřil ve starých časech za velmi významné místo, ne-li dokonce nejdůležitějším.“
„A je tu taky spousta dávno zapomenutých měst a u některých jsou i vyobrazeni jejich obyvatelé. Tomu říkám objev. Teď jen zjistit, kde jsme,“ pokračoval Samuel.
„Já mám pocit, že ta mapa slouží jako schéma nějakých cest. Podívej se na tu změť čar.“
„To asi nebudou ledajaké cesty. Tady se píše cosi o systému podzemních drah.“
„Podzemní dráhy?“ podivil se Alvar.
„To zjistíme. Pokud je na tom něco pravdy, můžeme se snadno dostat do města Okatar Shing, nebo dokonce do Ma'atu. Podle mě jsme tady,“ ukázal Samuel na symbol medvědí hlavy umístěnou v krajině severozápadně od města Scylandar. To je skoro pět set mil cesty. To bychom bez koně nedali.

Alvar schoval mapu do batohu a ještě k ní přiložil pár malých obrázků a svitků. Potom se oba vydali na další pátrání. Přestože ve zdejším podzemí strávili už dlouhou dobu, nikdo se domů ještě nevrátil.

Za jedněmi dveřmi se nacházel vstup do jeskyň. Teď už si byli naprosto jistí, že se nacházeli v podzemí, které velmi připomínalo Hobití nory, či bydlení Gnómů.
„Tohle bude určitě ono,“ nadšeně prohlásil Samuel, když před sebou zahlédl zvláštní umně vyrobené vozítko v kamenném korytě připomínající dráhu. Oba ihned nasedli do vozítka, které mohlo odvést až šest osob a Samuel hned zkoušel ovládání.
„Počkej. Vždyť vůbec netušíme, jak to funguje,“ snažil se zbrzdit jeho nadšení Alvar.
„Určitě v tom bude nějaká magie a to ovládání nevypadá tak složitě,“ sotva to dořekl, zatáhl za několik pák a vozítko se dalo do pohybu.

Rychlostí cvalu se vydali na cestu a zatímco Samuel zkoušel další části řízení, Alvar pokračoval: „To je paráda. Funguje to. Víš ale kam vůbec jedeme?“
„Snad to brzy zjistíme. Určitě tu budou nějaké směrové ukazatele.“
„To doufám, tam mapa není zrovna podrobná,“ prohlásil Alvar, zatímco se marně snažil v mapě najít nějaké vodítko.
„Tam něco je,“ vykřikl Samuel, když na kamenném sloupu spatřil vytesané nápisy, směrovky a číslice. „To je ono. Ma'at, směr doprava a ta jednička bude asi dráha jedna.“
„Aha. Podívejme, v mapě jsou také nějaké číslice. To jistě bude nějaký systém jejich označení,“ hádal Alvar.
„Museli v tom mít pořádek jinak by se v tomhle spletenci drah ztratili,“ uvažoval nad dalšími věcmi Samuel a směrovou pákou na křižovatce zabočil kýženým směrem. „Ještě by mě docela zajímalo, jak měli vyřešené to, aby se vozy nevydaly proti sobě a nesrazily.“
„Sakra nestraš,“ odpověděl, když si uvědomil, že tu existovalo riziko nějaké nehody.

Projeli ještě několika rozvětveními, a když se zdálo, že se dostali na hlavní trasu, která byla zdvojena, Samuel přidal rychlost. Nejprve opatrně, protože neznal možnosti a omezení vozítka. Postupně však oba zjišťovali, že cesta je nejen velmi pohodlná a rychlá, ale i bezpečná. Potom zkusil dát rychlostní páku až do koncové polohy a vozítko zrychlilo na neskutečnou rychlost, která mnohonásobně převyšovala rychlost nejrychlejšího koně. Takovou rychlostí se daly překonat ohromné vzdálenosti bez nutnosti cestovat mnoho dní. Podle mapy jen cesta ze Scylandaru do Ma'atu vzdušnou čarou přesahovala vzdálenost čtyři sta mil.

Přestože je lákalo pokušení urazit tak velkou vzdálenost co nejrychleji, Samuel v obavě před nějakým nepříjemným překvapením ubral rychlost. I tak míle ubývaly vcelku rychle. V nižší rychlosti se také mohli kochat podzemím. Charakter cesty se často měnil. Jednou projížděli velkými dómy, kterými protékaly podzemní říčky, jindy se dráha musela vtěsnat do úzkého tunelu vytesaného ve skále.

Během cesty zvažovali, zda by se nezastavili ve městě Okatar Shing. Tu myšlenku však záhy zavrhli, protože už byli na cestách tři dny a dalo se očekávat, že už je jejich rodiny hledají. Ačkoliv už dávno uplynula půlnoc, za každou cenu chtěli dorazit do města Ma'at a odtud rychle domů. Únava je dostihla ještě před tím, než dorazili do cíle. Podle ukazatelů ještě ani nedorazili do Okatar Shing, a tak se rozhodli najít nějaké místo k přenocování. Už cestou si všimli, že kolem cesty se nachází jakési malé staničky, které sloužili jako odpočívky, nebo jako strážnice. U jednoho takového vozítko odstavili na odbočné trase a hledali v prostorách staré strážnice kousek bezpečného místa.

Strážnice vypadala stále celkem zachovale. Podzemní obyvatelé ji zřejmě využívali, nebo alespoň udržovali v použitelném stavu. Při průzkumu našli kuchyň, společný sál, zbrojnici a hlavně několik pokojů, kde se dalo přespat. Oba tuto příležitost využili a díky tomu, že místo bylo stále v dobrém stavu, mohli za sebou zavřít bytelné dubové dveře a nemuseli se obávat návštěvy nějaké podzemní bytosti. Pokud se neobývané části Aldeneerinu považovaly za velmi nebezpečné, tak jeho podzemní části byly ještě horší. Nikdo si ani neodvážil odhadovat, co tu zůstalo.

Noc naštěstí proběhla v klidném duchu a oba tak po vydatném spánku a snídani mohli pokračovat v cestě. Netušili, jaká denní doba venku právě vládla, ale doufali, že se ještě před setměním dostanou do Ma'atu, které je v noční době také velmi nebezpečné. Nasedli a vyrazili na další cestu.

Po hodině minuli odbočku do města Okatar Shing. Cesta do města Ma'at pak trvala téměř čtyřnásobnou dobu. Cesta proběhla bez větších problému, jen poslední úseky už nesly známky dlouhodobé nepoužívanosti. Dráha byla místy zanesená nepořádkem, chodby plné pavučin a rostlin. Z tohoto důvodu museli v některých úsecích značně snížit rychlost, aby nevykolejili.

Konečně zastavili u kamenného nástupiště, kde se dal rozeznat nápis: „MA'AT – VELKÉ NÁMĚSTÍ KRUHU“ Skutečnost, že dorazili tak snadno do cíle, jim zvedla náladu. Nezdržovali se v temném, ponurém podzemí, kde se v dáli ozývalo nějaké syčení, kvílení a podivné hučení, popadli batohy a vystoupali po několika schodištích do prvních sklepů. Cesta zdánlivě končila slepě.
„To nedává smysl,“ divil se Alval. „Proč by tu předkové stavěli tak dlouhé schodiště, které by nikam nevedlo.
„Určitě je tu nějaký skrytý průchod. Však tenhle systém drah asi nevyužíval kde kdo.“
Oba potom hledali za svitu magického světla nějakou ukrytou páku, a když ji našli, otevřeli jí tajné dveře. Hned ji za sebou zavřeli a vyrazili z tmavých studených chodeb na povrch. Samuel věnoval pozornost cestě ven. Snažil si ji pečlivě zapamatovat, aby ji mohl snadno najít, až to tom všem poví doma.

Ven vyšli ještě za světla. Zasněžené náměstí získávalo ve svitu zapadajícího zimního slunce příjemně nažloutlý nádech. Celá scenérie působila na oba přívětivým dojmem. Když se ale obrátili k části náměstí ležící už ve stínu, padla na ně zvláštní tíseň. O hrůzách číhající v tomto starém opuštěném městě vyslechli mnohé, a tak pospíchali ke Kruhu. Samuel nejdřív zadal adresu světa Khanktil, odkud se vrátili zpět na Aldeneerin, konkrétně do Lianaru. Alvar si povzdechl, že není možné cestovat mezi Kruhy v rámci jednoho světa napřímo, ale muselo se jít vždy přes jiný svět.

„Zatraceně, kde jste se toulali, všude jsme vás hledali,“ vyhuboval jim Azanyrmuth Zvídavý, který na nádvoří Kruhu dorazil jako první.
„To bude na delší povídání,“ odpověděl mu Samuel. „Pojďme raději do jednací síně.“
„Měli byste dostat na prdel. Víš, jak se o vás vaši rodiče báli?“ pokračoval Zvídavý. „Dva dny vás všude hledáme a vy si zatím trajdáte po světech.“
„Věř mi. Našli jsme hodně zajímavých věcí a máme tu taky mapu značné části Aldeneerinu.“
„Mapu Aldeneerinu?“ nevěřil jeho slovům.
„No, spíš jen jeho části ale podívej na to.“
Zvídavý se na ni krátce podíval, a pak ze sebe nadšeně vyslovil: „To vypadá opravdu, jako pravá mapa. Kde jste to sebrali?“
„O tom bychom si rádi popovídali v klidu a pohodlí jednací síni. A určitě by si to poslechli i naši vládci.“
„Dobrá,“ nechal se přesvědčit Zvídavý a šel pro přítomné členy současné rady a některé badatele.

V síni se zakrátko sešly necelé dvě desítky významných členů rady a badatelů. Přítomní byli i někteří Azanyrmuthé. Vyslechli si poměrně dlouhé vyprávění o jejich cestě Průchody, návštěvu podivných míst pod městem Halborg, až se nakonec dostali k mapě a systému podzemních drah. Potom se rozpoutala poměrně plodná diskuze. Odhalení, které provedli Samuel a Alvar během jednoho nerozvážného výletu, pomohou zásadně v dalším průzkumu a osidlování Aldeneerinu. Bylo to natolik významné, že všichni na jejich neposlušnost brzy zapomněli. Ještě ten večer nechal badatel Tiofei zhotovit několik kopií mapy, zatímco zbytek debatoval ještě dlouho do noci.

Nové objevy se rychle roznesly téměř do celého světa a nezapomnělo se ani na město Ma'at, kde chtěli průzkumníci vidět podzemní dráhy na vlastní oči. Na místo s nimi dorazili i Samuel a Alvar, kteří jim ukazovali cestu k tajnému průchodu. Na místě ale nastal problém.
„Zatraceně, vždyť to bylo tady,“ klel Samuel, když marně pátral po ukryté páce. „Jsem si naprosto jist, že je to tady, vždyť to procházíme už potřetí.“
„To není možný,“ pokračoval Alvar. „Ještě jsem si taky tu cestu při našem odchodu pečlivě prohlížel, abychom se sem mohli vrátit.“
„Jen jestli si to nevymejšlíte,“ ztrácel veškerou naději Zvídavý. „Zkoušel jsem tu hledací kouzlo a nenašel jsem téměř nic. Respektive spoustu jiných tajných chodeb, ale podle vašich slov není ani jediná ta pravá.“
„Na naši čest, že si to nevymýšlíme, co ta mapa a ten krystal. Jak bychom se pak mohli vrátit.“
„Jestli tedy říkáte pravdu, jak to že jsme nic nenašli?“
„A co, když je to chráněno ještě nějakým dalším kouzlem?“ dál uvažoval Alvar.
„Snad bych něco takového vycítil.“
„Já si myslím, že ti obyvatelé toho útulného podzemí u Scylandaru určitě přišli na to, že jsme se jim tam hrabali a pár věcí sebrali,“ vytvářel Samuel další úvahy. „Možná potom nějak ty dráhy před námi ukryli, aby zůstali i nadále v utajení.“
„Možná na tom něco je. Je pravda, že v magii přicházíme stále na nové objevy a postupy. A sledovací magie je pro nás ještě poměrně nová. Budeme to muset zkusit později,“ zklamaně pravil Zvídavý. Nakonec se všichni tři vrátili zpět ke Kruhu, kde už další badatelé v doprovodu válečníků očekávali jejich příchod.

Výprava se vrátila zpět do Lianaru, kde předali zprávu o neúspěchu výpravy. V jednacím sále badatelům popsali, co přesně zkoušeli.
„No co se dá dělat,“ zklamaně pravil Timofei. „Vypadalo to docela nadějně. Ta představa využívat systém drah, který by nás přenášel rychle mezi městy Aldeneerinu a nemuseli bychom cestovat celé dny povozy.“
„Berte to z té lepší stránky,“ dával jim novou naději Azanyrmuth Mág III. „Máme mapu části světa a uvidíme, co prozradí listiny, které jste přinesli.“
„A co ten podivný kámen?“ zeptal se Timofei.
„Zatím netuším, jaký má význam, nebo k čemu může sloužit. Cítím z něj však zvláštní moc, která se mi ani trochu nelíbí.“
„Co máš na mysli?“ zajímal se Alvar.
„Ta magie v něm se liší od všeho, s čím jsme se dosud setkali. Co vím určitě, je to temná magie, proto bych s ním raději moc neexperimentoval. Kdo ví, co by se mohlo stát a nyní máme jiné starosti, než zahánět nějaké temné bytosti.“
Po krátké poradě se všichni vydali plnit své úkoly. Podivný kámen byl schován do trezoru v palácovém sklepení, které doznalo změn. Severní čtvrť byla po válce s Ori značně přestavěna a nyní se jednalo o jedno z nejzabezpečenějších míst světa.

Jak plynuly dny a probíhala obnova Aldeneerinu, na kámen se postupně zapomnělo. Rok 588 se přehoupl do roku 589 a jakmile přešla zima, už se chystaly další výpravy. Cíl byl tentokrát jasný. Sjednotit veškeré národy a plně rozběhnout obchodování. Základy nového Aldeřanského impéria se pokládaly.

Jednoho deštivého dne se v krčmě U kruhu světů rozpoutalo zajímavé povídání na téma, co Temnorození Orijům provedli, že už je od nich v Univerzu naprostý klid. Někteří už značně posilněni alkoholem navrhovali, že by se vydali přímo na Celestis a prostě se na to podívali. Jiní je od toho zrazovali, protože si moc dobře pamatovali slova Temnorozených, aby v žádném případě na Celestis neotevírali Kruh. Jiní se nechali unést představivostí a vytvářeli vlastní teorie a představy, o tom, co se tam teď děje.

Jejich debatu přerušil až jeden Temnorozený, který seděl dosud opomíjen v tom nejtmavějším koutě krčmy. Využil krátkou chvíli ticha a pravil temným chraplavým hlasem: „Jeden způsob by tu byl. Asi před čtvrt rokem sem dva mladíci přinesli jeden dost zajímavý předmět. Stačí se do něj podívat a vyslovit přání. Ten kámen má moc ukazovat temné věci.“
„Jak ses o něm dozvěděl?“ udiveně se ho zeptal válečník Moretti. Nechápal, jak o něm Temnorozený věděl, zatímco ostatní na něj už stačili téměř zapomenout.
„Jednoduše. V hospodě se toho moc neutají. Pamatuju, jak se tu o něm před měsícem vášnivě diskutovalo. To bylo zajímavé to poslouchat. Ty návrhy, co by to mohlo být, mě velmi pobavily.“
„Proč jsi nám to neřekl dřív?“
„Neptali jste se,“ lhostejně odpověděl.

„Tak na co čekáme,“ prohlásil Valborg.
„Neblbněte,“ zrazoval je od ukvapeného jednání válečník Moretti. „Nechte to alespoň na zítra. Kdo ví, co by se mohlo stát.“
„Co když je to nějaká lest,“ kdosi prohlásil. „Já těm Temnorozeným nevěřím a upřímně se mi nelíbí, když se tu tak volně promenádují po našich městech a říších.“
Rozjařené osazenstvo ještě chvíli vášnivě debatovalo o tom, zda se jít podívat do kamene, ale nakonec od toho všichni upustili. Kámen byl pod zámkem a klíče od něho měli jen někteří badatelé, členové rady a pár příslušníků rodu Azanyrmuthovců.

Druhý den časně ráno se Valborg chtěl za každou cenu podívat do podivného kamene, a tak neváhal zajít za Azanyrmuthem Mágem. Pověděl mu všechno, co večer v krčmě povídal Temnorozený.
„Dávalo by to smysl,“ zamyšleně pravil Mág III. „Ta temná moc, kterou ukrývá. Avšak není dobré si zahrávat s podobnými věcmi, obzvlášť když o nich pořádně nic nevíme. Jediné, čeho se můžeme chytit, jsou slova jednoho Temnorozeného.“
„Přesto jsem ochoten to zkusit. Alespoň jen na chvíli nahlédnout,“ přemlouval ho Valborg.
Ačkoliv se to i nadále Mágovi nelíbilo, nakonec souhlasil s jeho návrhem, neboť i u něj zavládla zvědavost.
Oba se tedy vydali do podzemí paláce.

Když dorazili k velkým ocelovým dveřím, které byly jištěny pastmi i magií, Azanyrmuth je odemkl speciálním klíčem, který nemohl nosit jen tak někdo. V neoprávněných rukách by místo otevření došlo ke spuštění pastí. Ve velkém slepení se nacházelo množství truhel, trezorů, vitrín a poliček. Azanyrmuth přistoupil k jedné vitríně, kde byl uložen na podstavci onen temný krystal. Mág ho vyndal z podstavce a položil na dřevěný stolek. Oba se na něj pečlivě podívali. Mohli sledovat, jak v něm pulzuje tajemná energie. Temnota a šeď se v něm převalovala ze strany na stranu.

Valborg se podíval na něj blíže. Čím byl k němu blíž, tím víc cítil jeho temnou moc. Ani nepříjemné pocity, jenž zaplavovaly jeho mysl ho neodradily od toho, co chtěl udělat. Podíval se přímo do něho a v mysli vyslovil přání: „Chtěl bych vidět, co Temnorození provedli na Celestis.“

Sotva to dořekl, jeho mysl se ponořila do temnoty. Valborg se cítil najednou divně. Kolem sebe nevnímal nic jiného, než naprostou nepřítomnost. Až po chvíli se stíny rozplynuly a před sebou viděl prostranství před Kruhem světů na Celestis. Na planinách se chystaly početné nepřátelské armády do protiútoku. Cítil, že se chystají získat zpět ztracené světy. V pozadí viděl okázalý Orijský chrám a celý svět prostupovalo hřejivé jasné zářivé světlo.

Sledoval před sebou, jak se vojska řadí do oddílů, zatímco Převorové k nim promlouvali. Najednou se Kruh světů za ním otevřel, což neuniklo pozornosti Orijů. Dlouhé minuty však nikdo nepřicházel, ani se nedělo nic neobvyklého. Až po chvíli zpozoroval, jak prozářené nebe zaplavují potemnělé mraky. Světla ubývalo, jak temná mračna houstla. Valborg pociťoval zvláštní chlad. Do mysli se vkrádal stále vrůstající děs, hrůza a strach. Moc dobře si uvědomoval, jak se sem ženě něco velmi zlého. Pocity úzkosti vypozoroval i z tváří nepřátelských bojovníků.

Náhle se ozvalo hlasité nelidské zařvání a současně se z Kruhu vyvalila vlna černočerné tmy, která pohltila vše kolem.

Valborg přesně nevěděl, kolik času uplynulo, ale když začal znovu vnímat okolí, zjistil, že místo prosvětlené planiny stál Kruh uprostřed živoucí temnoty. Kolem sebe viděl temná chapadla a podivné stíny. Všude vládl nepříjemný chlad a hlavně děs, hrůza a strach, jímž bylo celé prostranství prosyceno. Co se stalo s armádami Ori si dovedl přestavit, protože kolem vládlo děsivé ticho. Když se v mysli zaměřil na široké okolí, cítil přítomnost temnoty do vzdálenosti několika mil. Cítil také to, že nedaleké chrámy nyní leží v troskách a bylo jasné, že se od tohoto místa bude nepřítel bude držet dál po mnoho let. Valborg už raději nechtěl v této vidině přetrvávat, protože cítil, jak se mu temné myšlenky zažírají do hlavy. Stačilo tu setrvat ještě chvíli a snad by zešílel hrůzou, která to místo naplňovala.

Když konečně přišel k sobě, zjistil, že opět nachází v bezpečí města Lianar. Azanyrmuth mu pomohl na nohy a odvedl ho do palácových komnat. Tam mu Valborg teprve vylíčil vše, co v temné vizi viděl. Mág už se nedivil, proč je Temnorození zrazovali od otevírání Kruhu na Celestis, protože i on sám cítil moc zla, přestože se do kamene vůbec nedíval. Po této zkušenosti kámen vrátil zpět na své místo a každého, kdo měl k němu přístup, varoval před riziky jeho používání.

Tento nebezpečný pokus měl nakonec jeden přínos. Aldeřané si už mohli být naprosto jisti, že Ori hodně dlouho nic nezkusí, protože se ani nedostanou ke Kruhu světů. Obnova Aldeneerinu tak mohla v poklidu pokračovat.
Starší tvorba: Fantasy román "Dobrodruzi z Antaru" k počtení zde: http://www.psanci.cz/autor.php?trideni=2&id=1404

pal Second Lieutenant
Second Lieutenant

Příspěvky: 1007
Bydliště: Nottingham, UK
Pohlaví: Neuvedeno
Odpovědět s citací
 
Dráha byla místy zanesená nepořádkem, chodby plné pavučin a rostlin.
:hmmm: rostliny v podzemí?Kořeny možná
A ještě nějaké překlepy, chybějící písmena atd. :wink: :
Ve městě se ozývaly stále častěji prapodivné zvuky a podzemních chodbách zase neznámé šeptavé hlasy.

Při jedné cestě našli v rozlehlém podzemním komplexu, který tvořily obrovské staré knihovny, studovny, jídelny, svatyně a ložnicí, chodbu vedoucí kamsi do temnot.

rozhlížel se Samuel po interiéru společenské síně a všímal se všech těch znaků.

„To doufám, tam mapa není zrovna podrobná,“ prohlásil Alvar, zatímco se marně snažil v mapě najít nějaké vodítko.

„O tom bychom si rádi popovídali v klidu a pohodlí jednací síni.
Za kazdym vzestupem civilizace stala vira, za kazdym padem nabozenstvi. Neni nic horsiho jak negativni mysleni, zarlivost, zavistive ci jine negativni reakce pro zniceni zivota. Proto je treba myslet a konat pozitivne a s laskou.

andoriel Uživatelský avatar
Major
Major

Příspěvky: 1753
Bydliště: Praha
Pohlaví: Žena

Odpovědět s citací
 
A žádný jiný komentář, pal? Ani líbí-nelíbí? To je špatné :evil:

Mně se to moc líbilo :) Krátký výlet se trochu prodloužil, ale byl o to zajímavější, Gumídci neměli chybu a ten krystal byl taky moc povedený. Teď budou hned vědět, kdyby Temnorozené napadly nějaké nepravosti :D Pokud se tedy ještě někdo podívá :hmmm:

:bye:

:sunny:

pal Second Lieutenant
Second Lieutenant

Příspěvky: 1007
Bydliště: Nottingham, UK
Pohlaví: Neuvedeno
Odpovědět s citací
 
jak žádný komentář a co toto? -rostliny v podzemí?Kořeny možná
Kdyby se me to nelíbylo tak dám vědět. chválou je potřeba šetřit. není jí nazbyt. :wink:
Za kazdym vzestupem civilizace stala vira, za kazdym padem nabozenstvi. Neni nic horsiho jak negativni mysleni, zarlivost, zavistive ci jine negativni reakce pro zniceni zivota. Proto je treba myslet a konat pozitivne a s laskou.

Paci Azanyrmuth Uživatelský avatar
Staff Sergeant
Staff Sergeant

Příspěvky: 340
Bydliště: Aldeneerin
Pohlaví: Muž

Odpovědět s citací
 
Určité rostliny v podzemí Aldeneerinu rostou. Nejsou to sice klasické kytky, ale spíš různé lišejníky, houby a různé podivnosti, jako pozůstatek dávných pokusů. Existůjí tam i místa, kde normálně v jeskyních roste les, ale je to podmíněno existencí nějakého zdroje světla, energie, či magie.
Krystalu se budou trochu obávat, uvidíme, zda se bude víc využívat, či upadne v zapomnění. Kolkrát mě plno věcí napadne až v průběhu psaní konkrétního dílu. Zrovna ten krystal mězi takové nápady patří. A díky nápadu jsem taky vyžešil, jak popsat dění na Celestis.
Starší tvorba: Fantasy román "Dobrodruzi z Antaru" k počtení zde: http://www.psanci.cz/autor.php?trideni=2&id=1404

pal Second Lieutenant
Second Lieutenant

Příspěvky: 1007
Bydliště: Nottingham, UK
Pohlaví: Neuvedeno
Odpovědět s citací
 
Děkuju za objasnění

forton Uživatelský avatar
Master Sergeant
Master Sergeant

Příspěvky: 584
Bydliště: Mníšek pod Brdy
Pohlaví: Muž
Odpovědět s citací
 
Zdravím tak supr díl:-) Pěkně objasněno Celestis je kaput předpokládám, tomu se nemohli ubránit.....

Paci Azanyrmuth Uživatelský avatar
Staff Sergeant
Staff Sergeant

Příspěvky: 340
Bydliště: Aldeneerin
Pohlaví: Muž

Odpovědět s citací
 
Celestis kaput není, akorát to hodně zle odneslo okolí Kruhu včetně přilehlé pevnosti. To místo kolem je nyní tak protkáno temnotou, že se tam žádný Orijovec pár set let neodváží. A navíc série porážek Orijovce pěkně vyčerpala, přišli o obrovské počty vojsk a běžní obyvatelé Celestis se to také časem dozvěděli, takže kdo ví, co se tam ještě stane.
Starší tvorba: Fantasy román "Dobrodruzi z Antaru" k počtení zde: http://www.psanci.cz/autor.php?trideni=2&id=1404

Paci Azanyrmuth Uživatelský avatar
Staff Sergeant
Staff Sergeant

Příspěvky: 340
Bydliště: Aldeneerin
Pohlaví: Muž

Odpovědět s citací
 
Další díl hotov. Díl je tentokrát o něco kratší, ale je to spíš příprava na další dění.

6
Calanirmyanův odkaz


Jaro roku 589 bylo v plném proudu. Stromy se zelenaly, rostliny kvetly, ptáci zpívali a všude se linula příjemná jarní vůně. Svět se pozvolna vracel do starých kolejích, jako tomu bylo před dvěma staletími. Nastal vhodný čas rozběhnout opět výpravy do neprozkoumaných světů. Spřátelené národy a rasy přišly s mnohými návrhy, dále tu byla stará knihovna, a tak nebylo divu, že vznikla velká diskuze, kam se vydat.

První návrh byl vcelku jasný. V průběhu války osvobodili na Qastě vězně, z nichž se jeden jmenoval Apollyon. Pocházel ze světa zvaném Nasya, a který unikl pozornosti Ori. Už na sklonku roku 586 na něj byla vyslána průzkumná výprava, která potvrdila to, že svět zůstal stále svobodný. V té době měli však Aldeřané spoustu práce, a tak až nyní přišla vhodná chvíle pro navázaní kontaktů.

Na Nasyu byla vyslána poměrně velká delegace včetně ozbrojeného doprovodu pro případ, že by se během dvou a půl let něco nemilého přihodilo. Jakékoliv obavy se do půldne rozplynuly, když se vrátil posel se zprávou. Tu si přišli vyslechnout členové stále dočasné rady složené ze zástupců nejmocnějších národů.
„Co nám přinášíš?“
„Dobré zprávy. Nasya je stále svobodná a daří se ji velmi dobře. Za poslední tři století jejich životní úroveň velmi vzrostla. Osídlili téměř celý svět a jejich počty neustále rostou. Krom toho se naučili také magii. Bude to jistě výborný spojenec.“
„To rádi slyšíme,“ pochvaloval si Azanyrmuth Mocný IV. „Takže tam můžeme vyrazit a začít rozhovory o vzájemné spolupráci.“
„Mohu potvrdit, že nás očekávají a též mají pro nás nějaké informace ohledně událostí, které se staly před necelými třemi sty léty. Prý je to celkem zajímavé vyprávění.“
„Hm. To zní pěkně. Vyřiď tedy, že můžou s naší návštěvou počítat, rádi si vše vyslechneme.“
A tak se i stalo. Do dvou dnů už někteří členové rady vyrazili na cestu. Většinou to byli právě Aldeřané a významní Azanyrmuthovci.

Nasya se od dob příchodu Jebánnců velmi změnila. Kruh světů už nestál ukryt v lese, ale na dobře hlídaném nádvoří velkého hradu, jenž společně s větším městem vyrostl na břehu jezera. I celé okolí doznalo značných změn. Kolem dříve opuštěného horského jezera vzniklo ještě několik menších měst a vesnic. Díky tomu, že Nasyanci Kruh včas pohřbili, ho Orijové nikdy nenašli, a tak se mohli dál v klidu rozvíjet.

Aldeřané obdivovali zdejší architektonické skvosty, majestátní hrad i rušné město. Když si prohlédli okolí, Nasyanci je odvedli na hrad do velké hodovny, která měla už od počátku sloužit k přijímání návštěv. Zde již čekali vládci světa i Aldeřané, kteří sem přišli před dvěma dny. Jakmile příchozí usedli na místa, vládce Nasyanců, který se představil jako Kalain, zahájil jednání. Následovalo nezbytné představování, a potom se přešlo rovnou k věci.
„Těší nás, že se tu takhle setkáváme. Vaše zprávy o porážce Ori nás velice potěšily. Už se nebudeme muset obávat o naši budoucnost.“
„I my máme z toho radost,“ souhlasil ze slovy vládce Azanyrmuth Mocný IV. „Válka, kterou jsme před dvěma lety vyhráli, byla tvrdá. Ale díky tomu je konec téměř dvě století trvajícímu teroru. Ori už nejsou hrozbou a můžeme potvrdit, že k vítězství významně přispěly veškeré námi známé národy a kultury. V současnosti probíhá obnova poničených světů a nyní zahajujeme vzájemné obchodování. Znovu rozbíháme průzkumy světů a snažíme se o sjednocení sil, aby se něco podobného už nemohlo opakovat.“
„Mohu potvrdit, že Nasya má zájem o zapojení do vznikajícího společenství. Rovněž přijměte naše poděkování za záchranu našich lidí, kteří byli zajati na průzkumných výpravách.“
„Potěšení na naší straně,“ odpověděl Thorogar III, který stále patřil do prozatímní vlády. „Byla to naše povinnost. Během našeho tažení jsme osvobodili desítky světů a tisíce vězňů, kteří byli nuceni k otrocké práci a k víře Počátku.“

Další řeč pokračovala v duchu seznamování se, vyprávění událostí i popisem ostatních světů. Samozřejmě se řešila přesná podoba vzájemné spolupráce, jak obchodní, tak i vojenská. Během rozhovorů Nasyanci nezapomněli Aldeřany pohostit. Podávaly se ty nejlepší plody, které poskytoval tento bohatý a úrodný svět.

„Ještě než bychom uzavřeli tohle jednání, rád bych se zeptal na jednu věc,“ pokračoval Azanyrmuth Mocný IV.
„Jasně. Povídejte.“
„Zmínili jsme tu zachráněné při osvobozování světů. Jeden z nich, tuším, že se jmenoval Apollyon, vyprávěl o dávné válce proti Goa'uldům. Zmínil to, že právě zde na Nasyi vznikla velká armáda, která dokázala porazit jednoho z mocných nepřátel. Můžete nám povědět víc?“
„Jasně. Není problém,“ odpověděl Kalain a krátce se zamyslel. Potřeboval si v hlavě urovnat myšlenky, přeci jen to byla už dávná historie. „Všecko to začalo před mnoha lety. Když bychom to vzali podle vašeho kalendáře, tak se tu bavíme o období kolem roku 325. Tehdy nás kontaktovalo nějaké společenství, které si říkalo Calanirmyanovo. Jednalo se o nějaké uskupení zhruba tří desítek lidí údajně pocházející také z Aldeneerinu. Co znám z vyprávění, tak se usídlili ve staré Aldeřanské pevnosti Nazgaran.“
„Aha. Tak takhle to bylo,“ prohlásil Mág III.
„Co myslíš?“ zeptal se vládce Khanktilu Tolvenn, kterého zaujalo mágovo uvědomění.
„Abych to vysvětlil. Někdy v roce 323 po řadě neúspěšných výprav bylo tehdejší vládou rozhodnuto o výrazném omezení výprav. To se však některým nelíbilo a jistý Calanirmyan prováděl tajné výpravy. Shromáždil kolem sebe asi čtyřicítku stoupenců a ve vhodný okamžik náš svět zcela opustil. Protože byli tehdy přistiženi, odešla jen část z nich. Ovšem už stačili odnést nějaké důležité předměty. Avšak cíl jejich cesty nám zůstal utajen, protože Calanirmyan přes ovládací pult přehodil kabát. Od té doby jsme o nich neslyšeli. Teprve, když jste to zmínil, vše krásně zapadlo do sebe. Ve válce s Ori jsme našli pár nepatrných náznaků, ale vůbec jsme jim nepřikládali žádnou důležitost, protože Calanirmyan už patřil do dávné historie.“
„To jsme ani nevěděli,“ pokračoval Kalain. „I pro nás je to dávná historie, ale abych to dopověděl. Přišli, protože hledali nějaký svět, který by poskytl nový domov pro Jebánnce, kteří tehdy dost trpěli častými útoky Goa'uldů. Jejich svět sloužil jako zásobárna hostitelů a Calanirmyanovo společenství se jim rozhodlo pomoct. Když se tu tak nějak usadili, společně jsme začali cvičit novou armádu. Po nějaké době jsme provedli první útoky na Goa'uldké pozice, především na doly. Po času se k nám přidali Tok'rové, kteří tehdy s Goa'uldy vedli dlouhou partyzánskou válku. Naučili nás mnohé a především jejich informace o Goa'uldech byly velice cenné. Pak už to šlo rychle, útok na Namtarovo svět Angren a nakonec sabotáž na Attanice. Goa'uldi se potom ve vzájemných válkách prakticky vyhladili a byl už od nich navždy pokoj.“
„Říkal jste Angren?“ zeptal se Thorogar.
„Ano.“
„Tam jsme nedávno byli. Ori si tam udělali dobře bráněnou pevnost a pominu-li Celestis, byl to poslední svět, který Orijům zůstal.“
„Aha. To ani nevíme. V dávných dobách tam sídlil Goa'uld Namtar a též tam měl dobře bráněnou pevnost. A to se dostávám k jádru toho, co vám chceme ještě říct. Od porážky Goa'uldů námi osvobozené světy začaly vzkvétat. Calanirmyanovo společenství se v podstatě rozpadlo. Někteří si zvolili život zde, jiní se usadili na některém jiném světě a někteří zůstali na Nazgaranu. Na druhou stranu se našlo mnoho těch, které lákalo prozkoumávání dávných předmětů, kterých byla ta pevnost plná.“
„Co se stalo pak?“ nepřestával se zajímat Azanyrmuth Mocný IV.
„Následovalo téměř stoleté období míru. Spolupracovali jsme s mnoha světy a naše životní úroveň rostla. V nelepším období jsme spolupracovali s dvaceti dvěma světy. Pak ale přišla pohroma. Naše světy začali často navštěvovat Ori. Z počátku se nám jevili jako dobří přátelé. Když však všem nutili svou víru výhrůžkami a násilím, pochopili jsme, že jejich úmysly nejsou zrovna dobré. Záhy přišlo období záhadných úmrtí ve vládách jednotlivých světů. Obyvatelé si brzy uvědomili, že Orijové chtějí jejich světy ovládnout, a tak vypukla nová válka. Moc nepřítele byla však nad naše síly a ztráceli jsme jeden svět za druhým. Nasya ještě poskytla útočiště mnohým obyvatelům těch nešťastných světů, ale to bylo asi tak vše. Když bylo jasné, že proti Ori nemáme moc šancí na vítězství, pohřbili jsme Kruh světů a na dlouhá léta se odřízli od okolí, včetně světa Nazgaran, kde zůstal Calanirmyan s pěti sty obyvateli.“
„I nás potkal podobný osud,“ poznamenal Mág III. „Ori se nejdřív tvářili jako spojenci ve válce s Temnorozenými, dokonce jsme ke konci čtvrtého století bojovali po boku a tím umožnili rozšíření Ori na další světy. Pak nás potkal stejný osud.“
„Potom jsme čas od času vykopali Kruh a vydali se zjišťovat, jak se věci mají,“ pokračoval Kalain. „Věci se ovšem vůbec neměnily, Ori vládli všemu tvrdou rukou a nezdálo se, že by se něco měnilo. Jen samotné naše výpravy byly velmi nebezpečné a řada cestovatelů se nikdy nevrátila. Po čase jsme to vzdali a dlouhou dobu nikam necestovali.“
„Tomu je už konec,“ vítězně prohlásil Thorogar III. „Ori jsou už nicotná minulost a všechny světy svobodné.“
„Přesně tak,“ souhlasil s ním Azanyrmuth Mocný IV. „Doufejme, že se podaří rychle napravit všechny škody, které Ori za ty dvě století napáchali. Aldeneerin se z toho dostává poměrně rychle, ale na dalších světech nás čeká hodně práce.“
„A jak dopadl Nazgaran?“ zeptal se nakonec Tolvenn.
„Tamní komunita tam stále žije. Co se stalo s Calanirmyanem, nevíme. Patrně již dávno zemřel, i když u něj jeden nevěděl. Říká se, že se zajímal o černou magii a snad si i prodlužoval život. Ovšem i místní ho už moc nezmiňují, takže už tam asi hodně dlouho nežije.“
„To bychom se na Nazgaran mohli podívat,“ navrhl Mocný IV.
„Jistě, ale nyní nás čeká ještě hodně práce,“ pravil Thorogar.
Ten den pokračovala zábava ještě dlouho do noci. Už se řešily příjemnější věci a nezapomnělo se ani na historky ze života a z cest.

Výprava na Nazgaran byla naplánovaná až pět dní po setkání. Během té doby se řešilo mnoho důležitých věcí a chvíli trvalo, než se našla vhodná skupina. Nakonec byli vybrání čtyři. Válečník Moretti, mág Marat, hraničář Bernhard a zvěd Karl. Všichni měli bohaté zkušenosti z předchozích výprav a hlavně z války proti Ori. Jejich úkol zněl jasně, najít nějaké zmínky o Calanirmyanovi a především o jeho dřívějších pokusech. Čtveřice se po nezbytné přípravě vydala na cestu hned dopoledne. Den předem Nasyanci oznámili Nazgaranu jejich příchod, a tak se neočekávaly žádné problémy.

Když vystoupili z otevřeného Kruhu do vstupního sálu Nazgaranské pevnosti a sotva se Kruh za nimi uzavřel, místní už je zdravili.
„Buďte vítání, očekávali jsme vás,“ pozdravil je starší šedovlasý muž, který se představil jako Brynjard. „Nasyané nám dali vědět, pojďme do velké síně. Určitě jste po dlouhé cestě vyhládlí.“
„Po dlouhé cestě?“ poznamenal lehce udiveně Karl. „Vždyť Kruhem je to sotva pár kroků a před malou chvílí jsme teprve vyrazili.“
„A jo. Teď mi to došlo. To je tak, když už Kruhem moc necestujeme. Tak pojďte za mnou.“
Cestou potkávali mnoho obyvatel zdejšího světa. Po chodbách často skotačily děti, zatímco jejich rodiče se starali o domácnosti. Jeden pohled z okna ukázal, že Nazgaran za ta léta změnil. Už to nebyla ta poloprázdná pevnost uprostřed pustiny, ale hlavní palác, který dominoval malému městu, které ho obepínalo kolem dokola. Malé uličky lemovaly řady nově vysazených stromů, dvorky za domy sloužily k pěstování plodin a ostatní volné plochy vyplnily zahrady. I pohled za hradby naznačil, že se zde leccos změnilo. Krajina kolem byla díky důmyslnému systému zavlažování úrodná, a tak se kolem města rozprostíraly louky, políčka a dokonce první mladé lesy.

Brynjard je zavedl do velké síně, která se dříve využívala k jednání. Od ukončení cest už sloužila výhradně k hostinám. Městská rada využívala prostory v jiné části pevnosti.
„Jsme na místě. Posaďte se u nás a klidně si vezměte něco k jídlu,“ Brynjard nabídl příchozím místa u bohatě prostřeného stolu. Nechybělo pečivo, maso, ovoce ani zelenina. „Určitě máte taky rádi pivo.“
„Jasně,“ souhlasil Moretti.
„Tak chvilku vydržte, než nám ho přinesou. Takže, s čím přicházíte?“
„Zajímá nás Calanirmyan, který tady tomu kdysi vládl,“ začal vyprávět mág Marat. „Kdysi dávno utekl ještě s několika jeho přáteli z Aldeneerinu. Společně prý také navštívili pár světů, odkud přinesli pár zajímavých věcí.“
„Tak Calanirmyan už je dávná historie. V dobách míru, kdy se už necestovalo na neznámé světy, zkoumal donesené předměty. Občas s někým vyrazil na průzkum, ale co jsem slyšel, nic moc nedonesli. Poslední zmínka o něm pochází z roku 439. Rozhodl se opustit náš svět a už o něm nikdo neslyšel. Vypráví se, že si dokázal udržovat mladý vzhled za pomocí magie. Mám tušení, že to byla nějaká forma černé magii. Nic moc o tom nevíme. Někteří se dokonce domnívají, že někde v ústraní dosud žije, avšak tomu už věří málo kdo. Přesto se tu najde ještě pár těch, kteří ho pamatují.“
Aldeřané se zájmem poslouchali, zatímco jeden Nazgaranec donesl velké džbány pěnivého moku. Všichni si ihned nalili do připravených džbánků, následně si připili na zdraví, a potom se mág zeptal: „A nenechal tu nějaké zprávy?“
„Pokud vím, tak ne. Jeho pokoje se stále nachází ve čtvrtém patře jako památka na něj. Přeci jen jeho společenství něco dokázalo. Sjednotili několik národů a dokázali s pomocí Tok'rů porazit Goa'uldy. Škoda těch Ori, kdyby byl tehdy mezi námi, určitě by něco vymyslel a nedali bychom jim tehdy ty světy tak lehce,“ povzdech si Brynjard. „Po jeho odchodu se jeho pokoje prohledávaly několikrát, ale jediné, co tam zůstalo jsou jeho deníky z let 320 až 410, spousta popisů prozkoumaných světů, záhadných přinesených předmětů a samozřejmě osobních věcí.“
„A mohli bychom se tam podívat?“
„Jasně, není problém,“ souhlasil průvodce. „Avšak nejsou tam uschovány všechny předměty, protože něco zůstalo v podzemních patrech, které se dřív používaly k experimentování. Pak také velká část předmětů se odnesla pryč a kdo ví, kde to všechno skončilo. Například tu byla nějaká helmice, která umožňovala nositeli vidět i skryté věci, dokázala prokouknout veškeré iluze i spatřit neviditelné. Škoda, že už je pryč.“
„To by nebyl špatný předmět,“ pravil mág Marat. „To by se nám hodilo.“
„Co se dá dělat. Pojďme tedy, dovedu vás do Calanirmyanovo komnat,“ prohlásil Brynjard, když hosté dojedli a viděl na nich, že touží po prohlídce. Vstal od stolu a ukázal jim cestu.

Po schodišti vystoupali do čtvrtého patra, kde jim Brynjard ukázal veškeré pokoje, které zůstaly vesměs tak, jak je tu bývalý vůdce zanechal. I po letech nevyužívanosti byly stále zachované, protože se i nadále někdo o ně staral. Aldeřané si pokoje nejprve ostýchavě prohlíželi, přičemž obdivovali zajímavě opracovaný nábytek, který mohl u slabších povah budit hrůzu. Řezby často nesly prvky smrti, všude se nacházely lebky, hrůzné bytosti, symboly utrpení a smrti. Už to něco vypovídalo o povaze Calanirmyana.

„Doufám, že vás tu můžu nechat o samotě,“ přesvědčoval se Brynjard, když se pomalu chystal k odchodu. „Projděte si, co potřebujete, ale hlavně tu nenadělejte binec.“
„Nebojte, vrátíme vše na své místo,“ ujišťoval průvodce hraničář Bernhard.

Jakmile zůstali v pokojích sami, pustili se do prohledávání nábytku. Kromě posledních kusů oblečení tu už mnoho nezbylo, jen ve dvou skříních zůstalo pár podivných předmětů pocházející z výprav.
„Hm, tohle bude jistě naše badatele zajímat,“ okomentoval Marat nález dávno ztracených předmětů.
„Co myslíš?“ ptal se Moretti.
„Mám dost velké podezření, že máme před sebou pár pohřešovaných věcí, které Calanirmyan odnesl z Aldeneerinu. Uvidíme, co na to řeknou naši badatelé. Ale ještě se tu porozhlédneme. Máte něco?“
„Našel jsem ty spisy a jeho deníky,“ odpověděl mu Karl, který zrovna procházel pracovnu.
Čtveřice se obratem přesunula do pracovny, kde se pustili do prohlížení písemností.

V knihovnách toho zůstalo ještě hodně. Nejméně stovka knih, desítky zápisníků, svitků a další spousta poznámek. Všichni se nadšeně pustili do prohlížení, takže pracovna byla krátce nato rozkramařená.

V písemnostech strávili celé odpoledne, během nichž nalezli knihy s popisem dalších světů, poznámky a deníky o již prozkoumaných světech, zprávy z proběhlých výprav, takže mohli snadno zjistit, co tehdejší Calanirmyanovo společenství provádělo. Našli tam rovněž četné zmínky o Tok'rech, o kterých již na jednáních padly zmínky.
„Co nám vlastně Nasyané říkali o těch Tok'rech?“ zeptal se zvěd Karl.
„Dlouhá léta hojně spolupracovali, avšak s příchodem Ori byly kontakty přerušeny. Nicméně Nazgaran se světy Tok'rů držel spojení i nadále. Co jsem slyšel, jsou to výborní zvědové, ale i bojovníci. Teď když je zase mír, je třeba kontakty obnovit. Určitě se máme od nich co naučit.“
Když se chtěli pustit do dalšího bádání, do pracovny přišel Brynjard a sotva uviděl rozházené písemnosti po celé místnosti, se nejprve zděsil: „Co jste to tady provedli, takový nepořádek.“
„Nebojte, dáme tu všechno do pořádku,“ uklidňoval ho Marat. „Našli jsme tu pár zajímavých věcí.“
„Budu vám věřit, ale už je dost pozdě, dole na vás čeká večeře.“
„A jo. Natolik jsme se do toho zabrali, že jsme ani nepostřehli, že se venku pomalu stmívá.“
„Dokončíte to zítra.“

Večer proběhl ve veselém duchu, protože u stolu v jídelně se tentokrát sešlo téměř čtyřicet Nazgaranců. Jedlo se popíjelo, bard hrál na loutnu veselé melodie a samozřejmě se hodně vyprávělo. Došlo i na Tok'ry a Aldeřané se dozvěděli, jak spolu stále vycházejí. Často se navštěvují, obchodují a sem tam pokračují ve výcviku boje a především magie. Když světům vládli Ori, uchýlili se znovu k partyzánské válce, avšak síla nepřítele a především odlišný vzhled Tok'rů znemožňoval nějaké větší akce.

V průzkumu Calanirmyanovo pracovny Aldeřané pokračovali druhý den. Ze všech těch deníků, zápisků, knih si zapisovali vše zajímavé a pomalu dávali pracovnu do pořádku. Získali zde další adresy světů, které by stály za prozkoumání a především je zaujala zmínka o tom, který se jmenoval Chal-Almen. Právě tam se nacházela stará Aldeřanská pevnost, kde se prováděly ty nejodvážnější a nejšílenější experimenty. Místo, které ukrývalo mocné zbraně, silnou magii a mnoho prastarých vědomostí. Pokud by Aldeřané získali tento svět, naskytly by se jim neskutečné možnosti. Problém ovšem spočíval v tom, že ji už staletí vládli Goa'uldi. Zaměřili se tedy na veškeré útržkové zprávy a zápisky z deníků, které Calanirmyan a jeho druhové pořídili.

Když Aldeřané skončili a dali vše na své místo, čekala je v jídelně večeře. Během jídla se veškerá řeč záhy stočila k dávným cestám a především k Chal-Almen.
„Můžeme potvrdit, že Chal-Almen patří k tomu nejzajímavějšímu, co lze navštívit,“ potvrzoval Brynjard vše, co se Aldeřané dozvěděli. „Ovšem místo je velmi nebezpečné. Někdy kolem roku 440 tam kdosi vedl výpravu a potvrdil, že čtvrtý Kruh je k cestě na Chal-Almen nejbezpečnější, avšak je potřeba se teple obléct. Místo se nachází vysoko v horách, kde téměř celý rok zuří sněhová bouře.“
„A nezmínil se, jak daleko je ten Kruh od pevnosti?“ zeptal se mág Marat.
„Povídá se o třiceti mílích. Naštěstí kromě kruté zimy, nehrozí po cestě žádné větší nebezpečí. Je třeba dávat pozor na laviny a hluboké strže. Obezřetný je třeba být až v blízkosti trhliny, kde hlídkují Jaffové. Alespoň se to tak říkalo. Přesto se nedá očekávat, že by se na tom cokoliv změnilo. Pevnosti Goa'uldi vládnou už od roku 20.“
„Cože? Takhle dlouho,“ podivil se zvěd Karl.
„To se neví přesně, ale říkalo se to už před dvěma sty lety. Co je však ještě zajímavější, po sabotáži na Attanice se Goa'uldi prakticky vyhladili a jejich armády téměř zcela zanikly. O osudu mnohých Goa'uldských vládců se mnoho neví. Až výprava před padesáti lety zjistila, že vládci Nergal, Namtar a Marduk se uchýlili do Chal-Almen, kde na troskách Aldeřanských měst postavili město nové a zkoumali tajemství pevnosti. Údajně v průzkumu moc nepokročili, protože pevnost skrývá bytosti, které jsou mocnější, než cokoliv známého. Ovšem je to už dávno a mohlo se toho dost změnit.“
„A sakra, to není dobré,“ prohlásil mág a hned odložil sklenici červeného vína, když to uslyšel.
„Co myslíš? Máme se opět bát?“ zeptal se ho zvěd.
„Dost možná, že jo. Padesát let je dlouhá doba a mohlo se hodně stát. Jakmile Goa'uldi zjistí, že hrozba Ori pominula, určitě toho využijí k získání nadvlády nad dávno ztracenými světy. Sotva jsme porazili jednoho nepřítele, už dost možná na nás čeká další. Co se ještě o těch Goa'uldech ví?“
„Moc ne, avšak jedna důležitá věc je celkem známá. Všichni tři Goa'uldi používají jako hostitele Temnorozené.“
„A je to tady zase,“ povzdychl si Marat. „A tentokrát pro jistotu obě hrozby dohromady.“
„Zatím máme zprávy ze světů a od Tok'rů o tom, že činnost Goa'uldů je prakticky nulová. Po ostatních vládcích nejsou ani stopy a tihle tři už hodně dlouho nikam necestovali. Abych to ještě objasnil, zakazovalo se Goa'uldům, aby využívali Temnorozené jako hostitele. Přestože jim jejich těla nabízely dosud nevídané možnosti, bylo to krajně nebezpečné. Vůle Temnorozených je neskutečně mocná a Goa'uldí symbiont má velký problém, udržet nad ní moc. V dávných dobách se několikrát stalo, že Temnorozený zcela ovládl Goa'ulda a krom svých schopností mohl využívat i Goa'uldké schopnosti, jako například regeneraci a především všechny jeho znalosti, které se u Goa'uldů dědí.“
„A náhodou se neví, jaké to mělo následky?“ nepřestával se zajímat mág Marat.
„Jen málo. Co se stalo dál, záleží na povaze Temnorozeného. Pokud si liboval v mučení a krutosti, mohl využít znalosti Goa'ulda a to, co potom následovalo bych nepřál ani nejhorší bytosti v Univerzu. A to nezmiňuji to, že se znalostmi Goa'ulda se Temnorozený stává velmi silný protivník. Znalosti Goa'uldů bývaly velice chráněné a nikomu se jich nepodařilo zmocnit ani přes veškerou snahu. Proto taky ten zákaz využívání Temnorozených.“
„To bude zajímavé,“ konstatoval mág. „Předpokládám, že Temnorození asi už získali moc nad Goa'uldy a můžeme tak čekat nové problémy. Musíme to ihned předat naší radě, kdo ví, co nám budoucnost připraví.“
„To by bylo asi vše, co vám můžeme prozradit,“ zakončil vyprávění Brynjard, který je po celé dva dny provázel po Nazgaranu a poskytl jim potřebné znalosti. „Ale ještě než nás opustíte, budeme rádi, když s námi ještě jeden večer posedíte.“
„Jistě, to není problém, na Aldeneerinu ještě není ani čas oběda,“ souhlasil za všechny válečník Moretti.

Aldeřané strávili ještě jeden příjemný večer na Nazgaranu u piva, jídla a dobrých historek. Potom se už vydali Kruhem rovnou na Aldeneerin. Hned po návratu byla svolána porada, kde čtveřice povyprávěla vše, co se dozvěděli na Nasyi a především na Nazgaranu. Všechny donesené poznámky si přítomní okamžitě s velkým zájmem prohlíželi, zatímco poslouchali vyprávění. Nakonec se diskuze obrátila na téma Chal-Almen, které všechny velmi zaujalo. Počáteční nadšení však vystřídaly oprávněné obavy, zda Aldeneerin a všechny spřátelené světy nečeká další válka.

„Sotva se vzpamatováváme z jedné války, už nad námi visí další hrozba,“ povzdechl si Martuven.
„Nepropadejme hned beznaději,“ uklidňoval přítomné Azanyrmuth Mocný IV. „Informace, které máme, jsou velmi útržkovité a strohé. Víc by ukázal případný průzkum Chal-Almen. Podle zpráv je to velmi nebezpečná záležitost, avšak bylo by dobré o tom všem zjistit víc. Přesto si zjištění nenecháme pro sebe a v následujících dnech bychom o tom měli dát vědět všem našim spřáteleným světům. Nemáme sice žádné indicie o bezprostředním nebezpečí, ale je dobré být připraven. Kdo ví, co se ještě v celém Univerzu ukrývá a nebezpečí může přijít odkudkoliv.“
„Azany má pravdu,“ souhlasil Marat. „Je třeba nejprve vyslat průzkumnou výpravu, pak teprve dělejme závěry.“
Potom se ještě probíraly drobnosti a krátce v předvečerem byla celé sešlost rozpuštěna. Aldeřany v následujícím období čekala nová výzva.
Starší tvorba: Fantasy román "Dobrodruzi z Antaru" k počtení zde: http://www.psanci.cz/autor.php?trideni=2&id=1404

posedlík Uživatelský avatar
Second Lieutenant
Second Lieutenant

Příspěvky: 1061
Bydliště: Atlantis převážně Ústí nad Orlicí
Pohlaví: Muž
Odpovědět s citací
 
vynikající díl :bravo:

Paci Azanyrmuth Uživatelský avatar
Staff Sergeant
Staff Sergeant

Příspěvky: 340
Bydliště: Aldeneerin
Pohlaví: Muž

Odpovědět s citací
 
Koukám, že uplynuly tři měsíce. Jak ten čas letí. V létě toho je vždycky hodně a jeden neví co dělat dřív. Takže přidám díl, který jsem měl už v zásobě na horší časy. Podíváme se do pevnosti, která už v příběhu byla párkrát zmíněna.

7
Pevnost Chal-Almen I


Od návštěvy světa Nasya uplynul už nějaký ten měsíc. Po celou dobu se pátralo po všemožných odkazech, zápiscích a dalších zmínkách o světě Chal-Almen. Krom pár nepatrných útržků starých zpráv se toho moc nenašlo, a tak nezbylo nic jiného, než se spolehnout na Calanirmyanovo osobní poznámky a začít hledat schopné dobrovolníky, kteří by se vydali na průzkumnou výpravu. Vybíralo se poměrně dlouho, protože výpravy se pozvolna rozbíhaly a především se hojně cestovalo mezi spřátelenými světy, a tak mnozí nebyli ani přítomní doma.

Na Aldeneerinu nastoupilo léto a nově obnovené zahrady města Lianar rozkvetly do úctyhodné krásy. Po četných jednání došlo konečně k vytvoření desetičlenné výpravy. Patřil mezi ně Azanyrmuth Zvídavý, který měl už s průzkumy neznámého prostředí velké zkušenosti. Dále se účasnil válečník Slavoj, mág Marat, hraničář Bernhard, zvěd Karl, průzkumník Birger, poněkud svérázný Vinterblod, který patřil jak mezi silné válečníky, tak se dokázal skvěle popasovat i s magií. Počty doplnily ještě další tři bojovníci.

Celá družina se nejprve účasnila porady, kde vyslechla vše, co se povedlo o Chal-Almen zjistit, a potom se šla náležitě vybavit. Nesměla chybět zásoba jídla a vody na několik dní, protože se předpokládalo, že to nebude výprava na jeden dva dny. Dále se vybavili lezeckou výbavou, zlodějským náčiním, ochrannými předměty a nechyběla ani řada magických předmětů nejrůznějšího využití. Současně nechybělo ani teplé oblečení, protože dle slov bytosti z rasy Reol, se Kruh nacházel v chladných horách. Výbava se tedy nepodceňovala, poněvadž v pevnosti na ně mohlo číhat mnoho nebezpečí, ať již od tvorů, bytostí, Goa'uldů, či pastí a nástrah.

Po vydatném obědě se připravená skupina sešla na nádvoří Kruhu. Od obnovení výprav tu bylo poměrně rušno, a tak nebylo divu, že jim kde kdo přál šťastnou výpravu. Brzy dorazil i Azanyrmuth Mocný IV v doprovodu dalších členů rady.
„Výborně, vidím, že jste přípravu vzali opravdu vážně,“ pochvalně prohlásil Azanyrmuth, když si prohlédl vybavenou družinu. „Doufejme, že jsou Calanirmyanovo zápisky pravdivé a nestalo se tam od té doby něco zlého. Pro cestu na Chal-Almen použijeme Kruh číslo čtyři, který by měl být bezpečný. Můžeme očekávat, že hlavní Kruh bude střežený a druhý, který by měl být v samotných útrobách pevnosti, má na sobě podobný energetický štít, jako máme my.“
„A co třetí Kruh?“ zajímal se Karl.
„Ten je kdesi hodně daleko. Snad tisíce mil, a to by vám trvalo měsíce, nehledě na to, že o tom světě víme pramálo. Kruh čtyři je jen třicet mil severně od pevnosti v ledových horách. To se dá zvládnout za den. Nezapomeňte, že trhlina v zemi bude zřejmě taky hlídaná. Pokud Goa'uldi pevnost už tak dlouho ovládají, jistě jim neunikla.“
„A co když bude trhlina zadělaná?“ zeptal se jeden z bojovníků.
„Tak zkusíte najít jinou. Zvěsti říkají, že všechny ty zvrácené pokusy rozhněvaly samotnou matičku přírodu a ta se rozhodla tu pevnost zničit. Jistě to nebude jediná trhlina. A nezapomeňte. Hlavně, ať vás Goa'uldi nenajdou. Pokuste se dovnitř proniknout nepozorovaně. Kdo ví, jak by zareagovali na to, že jsme odhalili jejich svět.“
„Je to tedy všechno?“ ujistil se Zvídavý, sotva jeho bratr domluvil.
„Všechno. To důležité už zaznělo.“

Azanyrmuth Mocný IV potom popošel k zadávacímu zařízení. Na Prstenu Kruhu nastavil ukazatel na číslici 4 a začal zadávat adresu světa Chal-Almen. Když se Kruh světů otevřel, na červené polokouli zadávacího panelu se rozzářila zlatá číslice 4.
„Tak to funguje,“ s úlevou prohlásil Azanyrmuth.
„A teď doufat, zda na druhé straně nečíhá nějaké nebezpečí,“ prohlásil hraničář Bernhard.
Mocný se na chvíli na cosi soustředil, a potom prohlásil: „Necítím žádné nebezpečí ani přítomnost nějakých bytostí či magie. Můžete bez obav vstoupit. Takže hodně zdaru.“
Přítomní si s výpravou vyměnili poslední pozdravy, a pak už nezbylo, než vstoupit do otevřeného průchodu.

Na druhé straně je uvítala drsná zima. Jakmile se Kruh uzavřel, rozhlédli se po okolí. Kruh stál na zasněženém prostranství, které se krčilo v temném stínu vysokých hor. Ačkoliv i na zdejším světě vládl den, mnoho toho přes zamračenou oblohu k vidění nebylo. Venku poletoval sníh a štiplavý ledový vítr se proháněl údolím. Všichni nakonec ocenili, že do výbavy přibalili teplé oblečení.

Po nezbytné kontrole okolí se skupina vydala na cestu jedinou možností, kterou nabízela úzká zasněžená soutěska. Cestou se museli brodit silnou vrstvou čerstvě napadaného sněhu, a tak nebylo divu, že se chůze stala velice namáhavá. Naštěstí šlo ve skupině dost silných bojovníků, kteří se v prošlapávání cesty střídali.

Putovali dlouhé čtyři hodiny, než sestoupili z vysokých hor a před nimi se rozprostřelo rozlehlé údolí pokryté vzrostlými smrkovými porosty. Obloha se alespoň na chvíli trochu rozjasnila, a tak se konečně mohli trochu rozhlédnout po zdejší liduprázdné krajině. Doposud urazili necelých osm mil a za celou dobu nenatrefili na žádné stopy. Až během krátké přestávky na jídlo a potřebný odpočinek v dáli spatřili stádo srnek a horských koz.

Vyrazili opět dál. Na chvíli přestalo sněžit a dokonce se za mraky občas objevilo slunce, jehož paprsky dopadaly na zasněžený les, zamrzlé toky a jezera. Cesta tak byla hned veselejší a mnozí se dali do řeči. Cestou si všímali postavených kamenů, které jakoby vytyčovaly dávnou léta nepoužívanou cestu. Dávní stavitelé si dobře uvědomovali, že by se běžná cesta velice rychle ztratila v závějích.

Když ušli dalších šest mil, znovu se zatáhlo a vrátilo se silné sněžení. Viditelnost se neustále snižovala, až viděli před sebe jen na pár desítek stop. Jak cesta znovu stoupala do skal, vítr zesiloval a ledový prachový sníh nepříjemně štípal do tváří. V nepřívětivém počasí putovali znovu dlouhé hodiny. A zatímco překonávali další míle, sil ubývalo. Za celý den urazili úctyhodných dvacet mil v náročném terénu a nehostinném počasí. Na krajinu záhy padla noc a kdyby Azanyrmuth nevykouzlil magickou světlušku, neviděli by už ani na krok. Bylo na čase najít místo k přenocování.

Vysoká pohoří a strmé skály skýtaly mnoho vhodných míst, kam se dalo uložit ke spánku a kde byla skupina chráněna před rozmary počasí. Jedno takové místo poskytla malá jeskyňka nedaleko od cesty. Připravili se teplé spacáky z kožešin, zkontrolovali okolí a zabezpečili tábořiště. Protože venku stále řádila mrazivá bouře, nebylo téměř nemožné najít dřevo na oheň, a tak se museli spokojit se studenou stravou. Jediné světlo, které měli k dispozici, byla Zvídavého magická světluška, která naplňovala jeskyňku studeným namodralým světlem. Chvíli se ještě povídali, avšak únava po náročné cestě všechny rychle zmohla a kromě válečníka Slavoje, který zůstal na hlídce, padli do tvrdého spánku. Azanyrmuth zhasl světlušku a záhy se prostor ponořil do úplné tmy.

Válečník na hlídce se usadil do teplých přikrývek poblíž vstupu a pozorně naslouchal zvukům okolí. Úplnou tmu narušoval pouze světlejší obrys ústí jeskyňky. Venku mezitím dál zuřila sněhová bouře, silný vítr se proháněl údolími a mezi skaliskami. Strašidelné zvuky vytvářené bouří se nesly krajinou a ještě více vyzněly v samotném nocovišti. Kdyby je v noci něco navštívilo, Slavoj by přicházející nebezpečí odhalil až na poslední chvíli. Po dvou hodinách ho vystřídal hraničář Bernhard, po něm nastoupil zvěd Karl a nakonec průzkumník Birger.

Nad ránem se bouře o něco uklidnila, avšak z těžkých tmavých mraků se stále sypal sníh. Výprava nemohla čekat na příhodnější počasí, jednak měla jen omezené zásoby jídla a navíc se sněhová bouře mohla kdykoliv vrátit. Nezbylo, než se po snídani sbalit a vyrazit na další cestu. Od pevnosti je ještě dělila vzdálenost deseti mil, a tak očekávali, že na místo dorazí odpoledne.

Stará cesta vytyčená velkými kameny se stočila k jihu a vytrvale klesala. Každou další míli sněhová pokrývka slábla a putování se stávalo snadnější. Když minulo poledne, zastavili se na již zelené pastvině kvůli odpočinku, který následně využili i k obědu. Během jídla se počasí o něco umoudřilo, a tak se z místa, kde nabírali nové sily, otevřel výhled do rozlehlého údolí, kde stálo staré rozlehlé Aldeřanské město a kolem něj obdělávaná políčka. Hlavní stavby prošly obnovou stejně jako celé město, které poskytovalo Goa'uldům vynikající útočiště. I z této velké vzdálenosti bylo zřejmé, že rozlehlé země pokračující kamsi do dáli, patřily mezi hojně osídlené. Kromě města mohli spatřit ještě několik menších městeček, vesnic a usedlostí.

Všichni si okolní krajinu bedlivě prohlíželi ve snaze najít ono místo s trhlinou, o kterém se zmiňovaly staré zápisky.
„Přes to se nepozorovaně ani nedostaneme,“ zhodnotil situaci hraničář. „Po okolí ještě jakž takž, ale do samotné pevnosti už těžko.“
„Viděl bych to stejně,“ souhlasil s jeho slovy Slavoj. „Probít se dovnitř je jasná sebevražda.“
„Podívejte,“ najednou zvolal Birger, když si v horách nad městem všiml zajímavých míst. „Vidíte ta nápadná místa?“
„Myslíš to malé opevnění tak nesmyslně osamocené v horách pod tím strmým skalnatým štítem?“ ujišťoval se Azanyrmuth.
„Přesně. To bude určitě to místo, kde je v zemi ta trhlina. Pokud by tam nebylo něco zajímavého, jistě by na takovém nehostinném místě nestavěli tvrz.“
„Doufejme, že tomu tak je, jinak je celá naše výprava zbytečná,“ pravil Azanyrmuth. „Pojďme to prověřit.“
Po sbalení věcí pokračovali v cestě až k místu, odkud se z hlavní zanedbané dlážděné cesty oddělila nenápadná pěšinka. Ta je zavedla prakticky až na místo.

Dále postupovali obezřetně. Vepředu šel jako předvoj průzkumník Birger a zvěd Karl. Oba mapovali případný pohyb nepřátelských hlídek. Jejich obavy byly naštěstí zbytečné, protože v těchto pustých končinách nebylo naprosto nic užitečného. Goa'uldi pouze drželi malou hlídku na hradbách oddělující okolní svět od nevelkého prostoru mezi strmou skálou a samotnou hradbou. Než pokračovali v cestě, rozhodli se pečlivě probrat další postup. Jako úkryt před zraky nepřítele si vybrali malý, a přesto poměrně hustý lesík zarostlý křovím, který se krčil ve stínu vysokých hor.
„Zdá se, že jsme dorazili na místo,“ potichu prohlásil Azanyrmuth Zvídavý, hned jak dorazili na místo. „Teď jen zjistit, jestli se tudy dá do pevnosti dostat. Až se setmí, měli bychom vyslat průzkum, abychom zjistili, kolik tam mají strážných a především, jak ten vstup vůbec vypadá.“
„To zní dobře,“ souhlasil s plánem Birger. „A kdy vyrazíme do pevnosti? Ještě dnes?“
„To není dobrý nápad. Vůbec netušíme, co nás tam dole čeká a bude nejlepší, když strávíme ještě jednu noc na povrchu. Dovnitř bychom se vydali až těsně před rozbřeskem. Budeme aspoň odpočatí a při síle,“ osvětlil všem Zvídavý plán.
„Dobrá, takže tu vybudujeme tábor,“ prohlásil Bernhard. „Lesík je dost hustý a navíc mimo dohled hradby. Pokud budeme potichu, neměli bychom vzbudit pozornost.“

Ještě než padla noc, měla výprava připravena nocleh a zatímco se zvědové vydali na obhlídku, zbytek družiny využil času ke skromné večeři. Z nedalekého potoka, v němž proudila čistá horská voda, doplnili zásoby vody. Bernhard ještě ulovil zajíce a nasbíral trochu borůvek. Každý kousek jídla se hodil.

Jakmile se setmělo, Karl a Birger se vrátili z průzkumu. Ostatní se jich okamžitě začali ptát na situaci za hradbou: „Jak to tam vypadá? Je tam ta průrva?“
„Přesně, jak nám to popisovali na Nazgaranu,“ vyprávěl Karl. „Za hradbou je velká trhlina v zemi. Vyslechli jsme, co si Jaffové o pevnosti vyprávěli a zmínili se, že se neví, jak je trhlina hluboká. Taky říkali, že poslední výprava do útrob Chal-Almen skončila katastrofou. Prý tam zemřelo mnoho desítek jejich bojovníků.“
„A jaké jsou jejich počty,“ zeptal se Azanyrmuth.
„Napočítali jsme jich jen šest. To se dá zvládnou bez potíží, ale já bych se raději neukazoval. Nepřítel by zjistil, že někdo, nebo něco zlikvidovalo hlídku a jistě by to nezůstalo bez odpovědi.“
„Jsem podobného názoru,“ souhlasil Azanyrmuth. „Pokud je tam jen tak malý počet strážců, dá se tam snadno proniknout. Pokud bychom je zlikvidovali, Goa'uldi by určitě posílili počty strážných, nebo vylepšili obranný systém. Platí, že tam vyrazíme před rozedněním. Jaffové budou jistě rozespalí a nepozorní.“
„Ještě jedna věc,“ připomenul se mág Marat. „Jak se chceme dostat dolů? Když tam uvážeme lano, zespoda ho nesundáme, a pokud ho tam necháme, stráž si toho jistě všimne.“
„Ani to nebude problém,“ vyvrátil všechny obavy Karl. „Nepřítel tam nedávno postavil žebřík. Dolů i nahoru se dostaneme snadno.“
„Výborně,“ prohlásil Slavoj. „To máme všechno a můžeme k ránu vyrazit.“
Ještě než ulehli ke spánku, na malém ohni opekli uloveného zajíce. Díky hustému křoví nebyl odnikud vidět a v noci už nehrozilo, že by si někdo všiml kouře. Oheň poté uhasili a šli spát. Ještě předtím si rozdělili nezbytné hlídky.

Mág Marat, který držel poslední hlídku všechny vzbudil ještě před svítáním. Po brzké snídani zahladili veškeré stopy, především popel z ohně a potichu vyrazili k hradbě. Zatažená obloha poskytla výpravě výborné krytí, protože v takové tmě bylo vidět sotva na pár desítek stop. V okolí vládlo mrazivé ticho, které narušovalo pouze tiché našlapování v trávě. Zvěd Karl ještě jednou obhlédl situaci, ve snaze odhalit pozice strážců. Přesně jak očekával, většinu zmohla únava a spokojeně spala ve strážnici, zatímco jediný strážce občas zkontroloval okolí z hradby. Cesta dovnitř se tak jevila snadně.

V úkrytu křoví Aldeřané vyčkali, až jediný Jaffa odejde zkontrolovat druhou stranu hradby, a potom už mohli vyrazit. Hraničář Bernhard přehodil přes cimbuří lano tak, aby se smyčka na konci zachytila o hradbu. Pak v rychlosti vyšplhali na hradbu o výšce čtyř sáhů. Bernhard přehodil lano na druhou stranu a rychle zas slezli dolů. Hraničář, který slézal jako poslední, odvázal lano, a pak seskočil dolů, kde ho ostatní byli připravení chytit. Protože si Azanyrmuth všiml vracející se stráže, tiše upozornil zbytek a ten se vzápětí ukryl do stínu pod vysokou skálou.
„Vyšlo to,“ tiše si gratuloval Bernhard. „Kde je tedy ta puklina?“
„Je to kousek. Hned za těmito stromy a křovím,“ ukázal směr zvěd Karl.
Celá výprava se pod rouškou tmy opatrně přesunula podél skály k trhlině, kde jim těch pár stromů poskytovalo ochranu. Strana směrem k hradbě byla na několika místech prosekaná tak, aby stráže měli výhled na trhlinu. Nicméně, jak si mohli Aldeřané všimnout, nepřítel tuto činnost neprováděl příliš důkladně, a tak kolem dvě stě stop dlouhé trhliny byla spousta míst, kam nebylo z hradeb vůbec vidět.

Desetičlenná družina využila slepých míst v obraně a připlížila se k místu, kde Goa'uldi nedávno vybudovali železný žebřík. Teprve teď se jim otevřel pohled na nepřirozeně vypadající trhlinu, která se táhla napříč celým prostranstvím. Její stěny byly naprosto kolmé, jako kdyby se země náhle zničeho nic roztrhla. Pohled do útrob mnoho nenapověděl a nepůsobil vůbec přívětivě. Z temné, strašidelně vypadající trhliny viděli akorát jen pár stop do hloubky a dál už jen naprostou tmu. Mág Marat zde pociťoval přítomnost nezvykle silné magie vycházející z útrob podzemí. Nikdy předtím se s místem s podobně silným magickým potenciálem nesetkal. Na jednu stranu ho lákaly možné objevy, avšak na straně druhé měl obavy z toho, co se tam dole skrývá.

Zbytečně nemarnili čas a začali s postupným sestupem po žebříku. Jako první slézal zvěd Karl. Nejprve opatrně zkoušel každou příčku žebříku a ujišťoval se, že je dobře uchycená. Ostatní ho jen s obavou sledovali, jak zmizel v naprosté tmě.

Karl napočítal třicet pět příček, což odpovídalo hloubce zhruba šesti sáhů, než nohou nahmatal provizorní dřevěnou podlahu z prken, jenž překlenovala asi pět stop širokou trhlinu. Kolem něj vládla naprostá tma a raději nechtěl vědět, co by se mohlo v jeho bezprostředním okolí potulovat za monstra. V chladném podzemí bylo zvláštní ticho, avšak i on vnímal divné pocity, které nedokázal přesně popsat. Křesadlem zapálil připravenou louč a teprve nyní spatřil před sebou chodbu přerušenou propastí. Opatrně obhlédl bezprostřední okolí, aby se ujistil, že jim nehrozí nebezpečí, a potom naznačil zbytku, že můžou též sestoupit.

Když už byli všichni na dole, Azanyrmuth vyvolal magickou světlušku, která přeci jenom poskytovala mnohem jasnější a silnější světlo než obyčejná pochodeň. Karl ji zhasl a nechal na horší případy, kdyby nebylo možné využívat magické světlo. Teď si mohli konečně prohlédnout chodbu. Její rozměry byly úctyhodné, na šířku i na výšku měřila dva sáhy a byla postavena z tmavého kamene připomínající žulu, který byl na povrchu pečlivě opracován.
„Tomu říkám chodba,“ fascinovaně zhodnotil rozměry válečník Slavoj. „Nečekal jsem to.“
„Ani já ne,“ sdílel podobné nadšení Azanyrmuth Zvídavý. „Na druhou stranu se jedná, nebo spíš jednalo o nejdůležitější Aldeřanskou pevnost, a rozměry tomu plně odpovídají. Potřebovali dost prostoru pro přenos objemnějších věcí.“ mág se na chvíli odmlčel, a pak ještě tiše dodal: „A taky je tu dost prostoru, aby tudy prošly ty největší potvory, jaké si můžeme představit.“
„Sakra nestraš, už teď to místo nepůsobí vůbec přívětivě a to jsme se ještě ani nehnuli,“ prohlásil průzkumník Birger.

Po krátkém zastavení se pustili do úkolu, kvůli němuž sem přišli a to byl průzkum. Po provizorní lávce ze silných fošen překonali propast a pokračovali chodbou dál. Neušli ani třicet stop a dorazili k velkým kamenným vratům, jejichž rozměr byl stejný, jako celá chodba a v podstatě by při plném otevření vůbec nebránily průchodu. Brána však byla pevně zavřena a nikde kolem nenacházeli žádnou kliku, páku, či jakýkoliv ovládací prvek. Po chvíli marného pátrání zkusili křídla vrat ručně roztáhnout. Ať se snažili sebevíc, s mohutnými bloky nepohnuli ani o píď.
„Co teď?“ marně se Slavoj snažil vymyslet způsob, jak bránu otevřít.
„Něco mě napadlo,“ ozval se mág Marat a popošel k bráně a přiložil na ni ruku. Jak se dalo čekat, nic se nestalo. „Tak nic, ale asi jsem šel správným směrem, protože jsem najednou pocítil chvilkový pocit přítomnosti nějaké magické energie.“
„Tak to zkusíme jinde,“ rozhodl Azanyrmuth. „Podíváme se, co je na druhé straně.“
„Teď ještě narazit na podobnou překážku na druhé straně a můžeme jít domu,“ nadneseně prohlásil jeden z bojovníků.

Přešli opět trhlinu a chodbou pokračovali dál. Po pár krocích narazili na schody a chodba tak začala pozvolna klesat. Na konci schodů se nacházela velká čtvercová místnost, která měla rozměry na každé straně osm sáhů. Přímo naproti nim chodba pokračovala dál, akorát ji od místnosti oddělovala velká mříž. Nalevo se nacházela naprosto stejná kamenná brána, která jim před malou chvíli znemožnila postup chodbou. Strop podpíraly v rozích čtyři sloupy a uprostřed se nacházel jakýsi prostý asi jednu stopu vysoký kruhový podstavec z bílého mramoru. Když k němu přišli blíž, spatřili na něm viditelné barevné geometrické obrazce.
„To je zvláštní, cítím tu velmi silnou magii,“ prohlásil mág Marat hned, jak se přiblížil k podstavci.
„Můžu potvrdit, že i já to cítím,“ přidal se i Azanyrmuth.
„A víš, o co se jedná?“ zeptal se nato průzkumník Birger.
„Celkem bez problémů to poznávám,“ bez čekání odpověděl Azanyrmuth. „Je to portálová magie a tudíž to jsou jistě ty portály, o kterých se zmínily Calanirmyanovo poznámky. Ovšem nedoporučuji chodit portály. Kdo ví, kam by nás to přeneslo a nemuseli bychom najít cestu zpět. Navíc mám trochu obavu o jejich funkčnost. Tahle pevnost tady už stojí tisíce let a po odchodu Starých Aldeřanů je to už taky tisíc let, takže tu plno věcí nemusí fungovat tak, jak má. Ostatně i to Calanirmyan v poznámkách zmínil.“
„Dobrá, takže bychom pokračovali dál,“ rozhodl Slavoj a zamířil si to ke kamenné bráně vlevo, kde nad ní byl stále znatelný nápis ve staré řečí: „POKOJE“

Zkusil na ni přiložit ruku stejně, jako to zkoušel před tím mág. K všeobecnému překvapení se brána dala do pohybu. Dva mohutné kamenné bloky se pomalu zasouvaly do zdi a před nimi se otevřela cesta do další chodby.
„Výborně. Takže to funguje tak, jak jsem si to představoval,“ zaradoval se Marat.
Podobnou radost sdílel i Azanyrmuth: „Dobře, že nebudeme muset k otevírání dveří používat nějakou velkou sílu. Teď ještě vyzkoušet tu mříž.“
Když se k ní přiblížili, teprve teď si všimli pár mrtvol Jaffů ležící už v pokročilém stádiu rozkladu v rohu místnosti.
„Aha,“ poznamenal Slavoj. „Nejsme tu první.“
„To se dalo čekat,“ pokračoval Azanyrmuth. „Vždyť Goa'uldi tento svět obývají už přes pět set let. Takže sem už vyslali mnoho výprav, avšak vše nasvědčuje tomu, že i za tak dlouhou dobu se jim pevnost nepodařilo ovládnout. Stačí si uvědomit, jak ledabyle byl ten vstup trhlinou zabezpečen. Ještě jednou připomínám, abychom byli velmi obezřetní a raději dvakrát zvážili každý krok.“
Po těchto slovech si zvěd Karl opatrně prohlédl mřížovou bránu, nad kterou byl nápis: „ZÁBAVA“ a stačil krátký pohled, aby si všiml poničeného zámku. Bránu tak stačilo jednoduše otevřít.

Chodba pokračovala rovně. Stačilo ujít pár kroků a narazili na výklenek nacházející se po levé straně chodby, která sloužila patrně k vystavení soch. Jejich původní krásu notně poznamenal čas a nebylo divu, že jim chyběly ruce, hlavy, nebo i větší části. Po pravé straně se nacházela další kamenná brána, kde byl pro tentokrát nápis: „SKLADIŠTĚ“
„To vypadá zajímavě, pojďme se tam kouknout,“ vyzýval všechny Bernhard. „Určitě tam najdeme něco užitečného.“
Zprvu se zbytek výpravy obával, že bude brána dobře zabezpečená buďto zámkem, nebo pastí, ale nakonec padlo rozhodnutí na průzkum skladu. Vždyť to byl taky jeden z jejich úkolů, přinést něco užitečného.

Na bráně spatřili nějaký starý jednoduchý zámek, který byl evidentně dodělávaný dodatečně. Patrně už nepřítel skladiště dávno vybral, a potom se ho snažil alespoň nějak provizorně zabezpečit. K jeho překonání stačila Karlovi jen chvilička. Potom už stačilo přiložit na bránu ruku a ta se hned nato otevřela.

Vešli do vetší místnosti, kde se nacházely po obou stranách velké zamřížované police, železné skříně a krabice. Ke zklamání výpravy bylo skladiště doslova vydrancované. Většina úložných prostorů zela prázdnotou a zůstalo tu akorát nepotřebné haraburdí.
„Goa'uldi nás už předběhli,“ zklamaně prohlásil Birger.
„Ani mě to nepřekvapuje,“ pokračoval Azanyrmuth. „První patra budou určitě převrácená vzhůru nohama. Nepočítejme, že tu najdeme ještě něco užitečného. Všechno bude už uskladněné ve městě nad pevností. Nicméně bych to nevzdával, ještě jednou bych to tu pořádně prošmejdil.“
A jak řekl, tak taky udělali. Prohledali zbylé krabice a poloprázdné skříně. Do zamřížovaných prostorů nebyl problém se dostat, protože tam se už před nimi vloupali Jaffové.

Během prohrabávání skladu se najednou kdesi v dáli ozvalo podivné zakřičení doprovázené zvukem bublání. Všichni najednou ustrnuli: „Co to sakra bylo?“
„Asi nějaká zdejší bytost,“ tiše pravil Zvídavý. „Tahle pevnost bude plná nejrůznější stvůr, nestvůr, potvor a kdo ví, čeho ještě. Jen považte, kdyby to tu bylo bezpečné, tak by pevnost nepřítel už dávno běžně využíval.“
„Pravda,“ uznal průzkumník Birger. „A to mě právě děsí.“
„Ať si to sem zkusí přijít,“ nenechal se zastrašil Vinterblod. „Už se bojoval s mnohými tvory.“
„Já bych na sebe raději moc neupozorňoval, když i tak mocní Goa'uldi jako Namtar, Nergal a Marduk nedokázali pevnost vyčistit.“

Protože se už dále neozývaly další zvuky, Aldeřané pokračovali v průzkumu skladiště. Moc užitečného zde už nezůstalo a jediný předmět, který stál za zmínku byl nějaký ozdobný předmět ve tvaru čtyř železných bodců na hnědočervené dřevěné destičce, jejíž kraje byly natřené žlutou barvou.
„Co to je?“ zajímali se ostatní.
„Uvidíme,“ pravil Azanyrmuth. „Mám nějakou představu, ale nejdřív si to musím ověřit. Je v tom nějaká sledovací magie, o kterou se dost zajímám. Možná proto to Goa'uldi nevzali, protože jim to připomínalo bezcennou cetku.“

Potom opustili skladiště a chodbou pokračovali dál. Do cesty se jim postavila další brána z mříží, která se dala snadno otevřít. Nyní dorazili do nevelkého sloupového sálů, který sloužil jako další rozcestí. Chodby vlevo i vpravo chránily další mříže a přímo před nimi stoupalo široké schodiště. Ještě, než se vydali dál, našli tu další dvě poměrně čerstvé mrtvoly Jaffů. Při bližším ohledání na nich našli stopy od drápů a velkých zubů. Když se rozhlíželi po okolí, v rohu místnosti Marat našel pozůstatky nějaké znetvořené bestie, která připomínala přerostlého zmutovaného vlka částečně skříženého s medvědem a kdo ví co čím ještě.
„Staří Aldeřané tady páchali zajímavé odpornosti,“ tiše poznamenal Azanyrmuth, když si opatrně a pozorně prohlížel zrůdný výtvor.

Zbytečně se zde nezdržovali a vystoupali po schodech ke kamenné bráně. Nápis nad ní říkal, že se za dveřmi nachází nějaké hlediště. Když zkusili na bránu přiložit ruku, ta se pro tentokrát neotevřela. Až po chvíli si Birger všiml na zdi vlevo od brány mechanizmu, ve kterém byl otisk černé ruky. Aldeřané nemuseli dlouze přemýšlet nad tím, k čemu sloužil. Jednalo se o nějaký druh zámku, protože když zkusil Vinterblod do otisku vložit ruku, nic se nestalo. Nezbylo, než se vrátit zpět do sálu.

Než pokračovali nějakou z hlavních cest, hraničář Bernhard chtěl zkusit menší dřevěná dvířka, která byla vlevo i vpravo od schodiště. Nápis nad nimi však byl nečitelný, a tak mohli pouze hádat, co na ně za nimi čeká. Karl nejprve zkontroloval, zda nejsou chráněna pastí, a když se ubezpečil, že tu past není, zvolili cestu vlevo.

Další chodby už byly úzké a malé. Ty je zavedly do nevelké vydrancované místnosti, která sloužila patrně jako cvičiště. I malé pokoje s prostým vybavením nasvědčovaly tomu, že zde mohli v dávných dobách nocovat rekruti. Chodba ze cvičiště pokračovala do půlkruhové místnosti, kde je okamžitě zaujaly další staré mrtvoly Jaffů. Kromě toho si všimli nepatrného oranžového světla vycházející ze schodiště po pravé straně.
„Zdá se, že před něčím utíkali. Podívejte,“ poukázal válečník Slavoj na pozici mrtvol. „Na zádech jsou ještě patrné rány způsobené nějakými háky.“
„Před něčím utíkali,“ hned vyslovil Zvídavý správnou domněnku. „Tady bych se tomu nedivil.“
V rychlosti prozkoumali půlkruhovou místnost, kde stály již zetlelé a vybrané stojany na zbraně a zbroje. Zůstalo tu akorát pár rezavých nepotřebných kousků, které už nestály za řeč.

Místnost opustili schodištěm vedoucí dolů do nějaké velké prosvětlené síně. Po všech těch zcela tmavých prostorách, kdy jediný zdroj světla pocházel z kouzla Magická světluška, a která je celou dobu poslušně následovala, to byla vítaná změna.

Když vešli do kruhového sálu, jenž měl průměr dobrých padesát stop, okamžitě je zaujalo množství mrtvol Jaffů a další potvor v různém stádiu rozkladu. Než se však výprava stačila pořádně rozkoukat, kamenná brána za nimi i před nimi se najednou zničehonic zavřela.
„Zatraceně! To není žádný sál, ale aréna,“ zaklel průzkumník Birger.
A měl pravdu. Kruhový prostor oddělovala od hlediště naprosto hladká zeď o výšce čtyř sáhů. Nad největší třetí bránou, která byla při jejich příchodu zavřená, se nacházel velký trůn, který sloužil patrně nějakému vládci. A ty mrtvoly dole byly pozůstatky z posledních bojů. Nyní byli na řadě Aldeřané.

Odkudsi se najednou ozval hlas a cosi říkal ve starém Aldeřanském dialektu. Marně hledali bytost, která mluvila povýšeneckým hlasem. Nenašli ani místo, odkud přicházel. Azanyrmuth pochytil akorát jen to, že je třeba pobavit obecenstvo a za spáchané zločiny má následovat spravedlivý trest. Jakmile hlas utichnul, velká brána se dala do pohybu.

V temné chodbě se nejprve objevil stín přicházejícího tvora. Desetičlenná výprava hned zaujala bojové postavení. Každý si připravil zbraně, či kouzla a očekával příchod soupeře. Na světlo arény vyšel velký rytíř v černé zbroji. Vyzbrojen byl neobvykle dlouhým mečem a štítem. Jeho oči zářily rudě a při bližším pohledu do tváře temného rytíře mohli konečně spatřit zrůdnou znetvořenou tvář patřící spíše nějaké mrtvole. Stačil jediný pohled a do mysli některých bojovníků se z ničeho nic vkrádal jakýsi strach.

Bernhard a Karl se nenechali rozhodit a okamžitě pustili tětivy napnutých luků. Šípy se však od brnění jen odrazily. To už měl Marat připravenou ohnivou kouli, která už byla mnohem účinější. Oheň patrně nedělal tvorovi dobře. Vzápětí vyslal blesk Azanyrmuth Zvídavý, který se kromě sledovací magie samozřejmě zajímal i o ničivou. I blesk se ukázal jako účinný, avšak rytíř stále stál na nohou a vrhl se přímo na připravené válečníky. Slavoj vyblokoval nepřítelův výpad a hned poté mu zasadil ránu bojovou sekerou. Nezahálel ani Vinterblod, který jako jediný z nepřítele neměl vůbec strach, a jakmile přiskočil přímo k němu, přetáhl ho po hlavě dlouhým mečem. Když se do boje zapojili i zbývající tři válečníci, zdálo se, že bude rychle po boji. Jenže se temný rytíř ukázal jako velmi odolný bojovník. Jeho brnění zastavilo většinu úderů a jediné, co na něj platilo byly údery přímo do hlavy a kouzla mágů. I zvěd a hraničář záhy pochopili, že musí mířit do míst, které nechrání brnění.

Boj to byl náročný, avšak proti přesile zkušených bojovníků nakonec nepřítel podlehl. Sotva si však Aldeřané vydechli, ozval se znovu ten záhadný hlas a kamenná brána se znovu otevřela. Do arény tentokrát vstoupilo cosi nehmotného. Připomínalo to velice hustou mlhu, která se v aréně zformovala do tvaru lidské bytosti. Záhy se jí v ruce zhmotnily magicky vytvořené zbraně. „Tohle bude horší,“ poznamenal Slavoj. Jeho obavy se naplnily, když jeho útok vyšel vniveč. Ukázalo se že mlhová bytost je nezranitelná fyzickými zbraněmi, zato její útoky byly skutečné, válečníci měli co dělat, aby jeho útoky vykryli. Bytost se jen chladně vysmívala jejich marnému snažení. Azanyrmuth hned sáhl do magie světla. Vyslal jasnou kouli oslepujícího světla, která najednou vnesla život do této ponuré a temné kobky. Najednou se ozval děsivý ryk a mlhovitá bytost ustoupila u kus zpátky. „To je ono, jen tak na ní!“ vítězoslavně vykřikl jeden z válečníků. Mág Marat tuto školu magie též dobře ovládal a použil ještě silnější variantu kouzla. Bytost se najednou zarazila, až se zdálo, že se chystala na útěk, avšak bylo pozdě. Arénu zaplnilo jasné světlo, vzápětí se ozvala rána a hlasitý křik, který pozvolna slábl stejně jako mizelo světlo.

„Pomohlo to. Ještě, že jsem se téhle magii věnoval,“ oddechoval Marat. „Být tu jenom válečníci, nevím, jak by dopadli.“
„Asi špatně,“ kdosi prohlásil.
„Možná by na něj platily i magicky očarované zbraně,“ odhadoval Azanyrmuth. „Jenže jsme neměli příležitost to vyzkoušet. Po válce s Ori se s očarováním zbraní ještě ani pořádně nezačalo a existující zbraně používají naši bojovníci, kteří zajišťují poslední nebezpečná místa.“
Během debaty se znovu ozval shůry ten známý hlas a brána se dala potřetí do pohybu.
„To snad ne, to tu budeme bojovat navěky?“ prohlásil Birger.

Jakmile se brána otevřela, Aldeřané se chystali na další souboj. Z temné chodby se však nic neblížilo. Chvíli napjatě čekali. V dáli bylo akorát zlověstné ticho. Postupně sebrali odvahu a pomalu se vydali vstříc klesající chodbě za bránou. Ta pro tentokrát zůstala otevřená.

Opatrně postupovali dále temnou chodbou. Na cestu Azanyrmuth znovu vykouzlil světlušku, která poskytla chladné namodralé světlo. Zakrátko přišli na křižovatku. Rovně chodba dál klesala. Vlevo a vpravo si všimli řady další kamenných bran, které od sebe dělila nezvykle krátká vzdálenost.
Azanyrmuth pomalu postupoval v před a četl ještě zachovalé nápisy: „Zubatý chapadloun, Xorn, Zubatec, Karmínová smrt.“
„To vypadá jako nějaký seznam,“ tiše konstatoval Marat.
„Řekl bych, že je to nějaký bestiář. Odsud určitě chodí bytosti bojovat do arény.“
Azanyrmuth se najednou zastavil, protože cestě dál bránil zával. Brána po levé straně byla poškozená a malá místnůstka za ní prázdná. Nápis nad ní říkal, že tahle kobka byla určená Morovému cestovateli. Azanyrmuth to akorát okomentoval slovy: „Další poškozené místo. Patrně k tomu došlo už hodně dávno, jen bych nechtěl potkat toho Morového cestovatele, ať je to, co je to. Raději bych se vrátil zpět, kdo ví, co se tu může potulovat.“
Všichni tak nějak s Azanyrmuthem souhlasili, ovšem někteří chtěli alespoň nahlédnout do dalších chodeb.

Vrátili se zpět na křižovatku a v další chodbě Zvídavý tiše četl další nápisy: „Barghest, Aberation Golem, Hieracosphinx. Tady najdeme jen smrt, pojďme zpátky,“ rozhodl mág, když viděl, že chodba před ním pokračuje stále dál. Z křižovatky pohlédli ještě do poslední neprozkoumané chodby, která se svažovala kamsi dolů. I zde se nacházela řada kamenných dveří po obou stranách. Přes arénu, kde už byly oboje postranní dveře otevřené, prošli zpět do předsálí arény a odtud se vydali směrem ke schodišti.

Samotné schodiště bylo točité a dost prostorné, aby tudy prošlo něco velkého. Volný prostor uprostřed částečně chránila zeď a zamřížovaná okna. Odtud se mohli vydat nahoru i dolů. Po krátké debatě se rozhodli sestoupit o patro níž.

Druhé patro od prvního dělilo osm sáhů a osmdesát schodů. Schody pokračovaly ještě dál, ale tentokrát v postupu dál bránila zamčená mříž. Karl si poměrně snadno všiml pasti u zámku. Dokonce si věřil, že by past dokázal zlikvidovat, avšak nechtěl zbytečně pokoušet osud. Stará Aldeřanská zařízení bývala často složitější, než se na první pohled zdálo. Další věci, které si všimli až po chvíli, byla socha, která v přilehlé chodbě vyloženě překážela. Až bližším zkoumáním si všimli, že se jedná o sochu Jaffy, respektive jeho zkamenělinu. Dle výrazu bylo všem jasné, že toto způsobil patrně útok nějakého tvora. Azanyrmuth i Marat slyšeli o magii schopné přeměnit maso na kámen a obráceně, ovšem zatím v ní Aldeřané neudělali téměř žádný pokrok.

Druhé podzemní patro je uvítalo větším sloupovým sálem, kde si okamžitě všimli dalších mrtvol Jaffů. Evidentně tu už před mnoha lety došlo k velkému boji. Průzkumník Birger při ohledání sálu našel ve zdech mnoho malých otvorů, kde se nacházely ukryté kuše. Většina byla už dáno nefunkční, či poškozena.
Hraničář si se zájmem prohlížel celý sál i ukryté zbraně. Chvíli o čemsi uvažoval, a pak všem vysvětlil, jak to asi fungovalo: „Zcela jistě se jednalo o zabezpečení přístupu na tohle patro. Když se vrátíme do chodby, můžeme si tam všimnout dalšího mechanismu s modrým otisku ruky. Pokud ho někdo správně nepoužil, tak se tu spustily všechny ty zbraně a pasti. Jaffové se o tom přesvědčili dávno před námi. Patrně se jim podařilo i za cenu velkých ztrát probojovat dál. Díky tomu můžeme pokračovat, avšak velmi opatrně, protože kdo ví, jaké další nástrahy tu můžeme najít.

Ze sloupového sálu se dalo pokračovat třemi bránami. Zkusili hned tu vpravo od vstupu s nápisem „PORTÁLY“ Jak se dalo očekávat, za kamennou bránou byla jen prázdná místnost se třemi portály. Každý měl rozdílnou barvu a to konkrétně zelenou, žlutou a bílou. „Asi to zkusíme jinudy,“ prohlásil Slavoj. Dobrodruzi dali na jeho radu a zkusili tentokrát bránu vlevo od schodiště. Za ní se tentokrát nacházela další chodba, která končila další velkým sálem. Cestou minuli dva výklenky, ve kterých stály ještě celkem zachovalé sochy válečníků v překrásné zbroji.

Uprostřed sálu stál velký kamenný podstavec a na něm v ocelových úchytech překrásný modře zářící krystal. Ten všechny okamžitě upoutal a byly by se pro něj někteří vydali, kdyby je zvěd Karl okamžitě nezastavil. Teprve teď si všimli dalších spálených a rozčtvrcených těl Jaffů. „Tahle místnost je pokryta pastmi. Kromě dvou krajních řad, jsou kolem celého podstavce nášlapné dlaždice. Raději bych nechtěl zjistit, co všechno se ukrývá pod podlahou.“
„Myslíš, že by jsi našel cestu ke krystalu?“ zeptal se jeden z bojovníků, kteří doplňovali družinu.
Karl, Bernhard i Birger pomalu obešli celou místnost. Už první pohled je ujistil, že žádná cesta ke krystalu není. „Tak to je mazec. Úplně všechny dlaždice kolem podstavce jsou nášlapné. Možná některé nic nespouští, ale to rozhodně nehodlám zkoušet,“ prohlásil Birger.
V tom je přerušil mág Marat: „Proč se tady s tím budeme párat, když máme magii.“ Nato pronesl jakési zaklínadlo a oběma rukama namířil ke krystalu. Ten se pomalu zvedl. Všichni strnuli, když se ve stropě ozvalo hlasité cvaknutí. Vzápětí ze stropu vytekla jakási nazelenalá hustá slizovitá tekutina.
„Aha. Další past,“ konstatoval Bernhard. „Docela mrzuté pro toho, kdo by překonal všechny ty nástrahy a nakonec by ho rozleptala nějaká kyselina.“
„Kyselina?“ podivil se další z bojovníků.
„A co taky jiného. Sprcha na omytí to jistě není,“ ironicky odpověděl hraničář.
Marat krystal přenesl telekinezí až k nim. Počkali, než z něj stekla všechna kyselina, a teprve potom se na něj pozorněji podívali.
Azanyrmuth se najednou zamračil a zklamaně prohlásil: „Bezcenný kus skla. Má to jen nalákat nepřátele do pasti, nic víc.“
„Škoda,“ přitakal Karl, který si stejně jako ostatní prohlédl obyčejný kus modrého skla. „Ještě, že jsme to včas prokoukli.“
Poslední si krystal bez většího zájmu prohlédl Vinterblod. Když se ujistil, že ho brát nebudou, mrsknul s ním doprostřed místnosti.

Pokračovalo se chodbou přímo. Cestou minuli další bránu, u které se nacházel další mechanismus s otiskem ruky. Ta měla tentokrát červenou barvu. Chvíli se Aldeřané mezi sebou dohadovali, zda to nezkusit nějak otevřít. Azanyrmuth najednou z ničeho nic pocítil cosi podivného. Naprosto jistě poznal nějakou magii, která vycházela z něčeho, co měl u sebe. Vzpomněl si podivný předmět s bodci. Hned jak ho vzal do ruky, zpozoroval nějaké záření vycházející přímo z mechanismu. Okamžitě mu došlo, co mu to ukazuje. V červeném otisku ruky se ukrývaly téměř nepostřehnutelné otvory, ze kterých se vysouvají bodce, patrně naplněné nějakým jedem, jak mu hned došlo.
„Tak k tomuhle to slouží,“ najednou prohlásil Azanyrmuth Zvídavý. „Všimli jsi si té pasti tam?“
Karl se do otisku podíval pořádně a až na varování Zvídavého si všiml ukryté pasti: „Zatraceně. Já jsem to normálně přehlídl. Příště musíme být víc opatrní.“
„Dobrá věcička,“ pochvaloval si Azanyrmuth. „Kdo ví, kam bychom bez ní došli.“ Od té doby mág nesl detektor pastí neustále v ruce.
„Ještě jedna věc,“ uvědomil si válečník Slavoj ještě něco v souvislosti s detektorem pastí. „Když to umí upozornit na pasti, proč nás to nevarovalo už v předchozím sále?“
„Já už něco cítil, akorát jsem nevěděl, jak s tím pracovat,“ vysvětloval Azanyrmuth. „Teď už vím, jak na to.“

Brzy dorazili k další trhlině, která rozdělovala chodbu širokou propastí. Když se Bernhard podíval vzhůru, uvědomil si, že se jedná o tu samou trhlinu, kterou sem vstoupili, akorát se tentokrát nacházeli o patro níž. Venku již vládlo chladné prosluněné dopoledne. Ačkoliv slunce prosvítilo temnou trhlinu, i tak jeho paprsky nepronikly hlouběji než do prvních pár podlaží. Jak byla trhlina hluboká si nikdo netroufal odhadovat. Jediné, co Aldeřané zjistili, že pod nimi jsou zcela jistě další čtyři patra. Dál už viděli jen zlověstnou tmu.

Po fošnách překročili propast a chodbou dorazili do dalšího prostoru. Zde se nacházela čtvercová místnost, označená jako strážnice, obehnaná kolem dokola chodbou. Dveře do strážnice nesly viditelné poškození od dávného boje, a tak se dalo snadno vejít dovnitř. Za normálních okolností byla brána jištěna dalším mechanismem s červeným otiskem ruky. I ta byla jištěná pastí. Na podlaze leželo opět několik zetlelých mrtvol Jaffů. Po podrobném ohledání zjistili, že Jaffové zemřeli stejně, jako v sále za schodištěm. Hned nato objevili ve výklencích poničené kuše. Aldeřané opatrně vstoupili do strážnice. Dávali si pozor na případné další samočinné zbraně, které stále mohly být funkční. Azanyrmuth si netroufal zcela spoléhat na detektor pastí.

Poměrně velká místnost strážnice byla dobře vybavená. U jedné zdi stály stojany na zbraně a výstroj, dále tu bylo několik skříněk, šaten, polic a stolů. Ovšem většina věcí byla ukradena nepřítelem a to, co zůstalo, se nedalo použít. Hraničáře Bernharda zaujal jakýsi pult uprostřed místnosti, na němž bylo několik páček a tlačítek. Azanyrmuth dokázal přečíst několik nápisů a z nich poznali, že se odsud dali ovládat okolní brány, dveře, mříže a pasti. Bernhard zkusil zatáhnout na některé páčky a zvuk otevírajících mříží dal vědět, že i po letech je stále mnoho věcí funkčních. Přes zamřížovaná okna mohli sledovat, jak se otevíraly mřížové brány oddělující chodbu od dalších prostor. Kromě toho hraničář i vypnul obranu tohoto místa.

Když opustili strážnici, pustili se do průzkumu oblasti. Nalevo od chodby, kterou sem vešli, se nacházelo schodiště do vězení. Všichni se shodli, že tímto směrem nemá smysl pokračovat. Obzvlášť, když se z těch míst ozvalo divné zasténání. Další možností byla otevřená kamenná brána, kterou Bernhard otevřel z ovládacího pultu. To už znělo daleko lépe.

Vstoupili do osmiúhelníkového sálu. Zde toho k vidění moc nebylo, kromě mnohem větší kamenné brány naproti vstupu a divného kovového zařízení uprostřed. Jednalo se o jakýsi stůl s železnými nažloutlými kruhy, kopulemi modré barvy a několika otvory. Evidentně se sem mělo něco vložit.
„Předpokládám, že asi nemáme nic z toho, co sem vložit,“ konstatoval Marat, když si všichni se zaujetím celý stolec prohlíželi. „A těžko předpokládat, že se to tu bude jen tak někde válet.“
„Přesně tak,“ souhlasil s ním Azanyrmuth. „Kdo ví, kam to staří vládci odnesli. Tohle je určitě hodně komplikovaný zámek a podle toho, co tu cítím za magii, nepůjde jen tak otevřít. No nic. Nemarněme tu čas a pokračujme v průzkumu.“
Poslední možná cesta od strážnice byla dlouhá chodba napravo od té, kterou sem vstoupili.

Cestou bez většího zájmu minuli další výklenky se sochami válečníků. Až po chvíli natrefili na levé straně na další bránu s nápisem: „POKLADNICE“
„Konečně něco zajímavého,“ prohlásil radostně průzkumník Birger. „Tak pojďme dovnitř.“
„Počkej. Ne tak zhurta,“ brzdil jeho nadšení válečník Slavoj. „Nezapomínej na to, že je tu spousta pastí.“
Azanyrmuth se zaměřil na detektor pastí a když zde nepocítil nebezpečí, pravil: „Překvapivě tu žádná past není. Snad je cesta dál čistá.“
Po otevření kamenné brány se jim naskytl pohled na větší podlouhlý sál s dvěma řadami sloupů a schodištěm na vyvýšené místo, kde se nacházela další brána. I zde na podlaze ležely zbytky tří Jaffů. To už Aldeřany nechávalo klidnými, protože z vyprávění dobře věděli, že se nepřítel snažil už mnoho staletí pátrat po tajemstvích této pevnosti. Když stoupali po schodišti, zaujala je ve výklenku v mezipatře kamenná žába. Chvíli si ji prohlíželi, avšak po chvíli uznali, že se jednalo o nějakou dekoraci a pokračovali v cestě.

Sotva dosáhli vyvýšené plošiny, ozvalo se v sále hlasité praskání kamene. S obavou zrak Aldeřanů spočinul na stropě a podpírajících sloupech, protože si zprvu mysleli, že se jedná o destruktivní projev matičky přírody. Avšak žádné praskliny se nikde neobjevovaly. To už Slavoj zjistil, odkud zvuky vycházely. Původně kamenná žába zničehonic ožila a netvářila se zrovna přátelsky. Okamžitě vyskočila přímo na Slavoje, jenž byl k ní nejblíž. Jen tak tak uhnul, a poté tasil válečnou sekeru. Nezahálel ani zbytek družiny. Vinterblodovi se ji hned při dalším doskoku podařilo velmi drtivě zasáhnout. Ozvala však jen dutá rána, jako po úderu do skály. Žába byla ve skutečnosti i nadále z kamene a to z ní činilo velmi odolného protivníka. Až po dalších několika ranách se na ní začaly objevovat praskliny. Mág Marat vyzkoušel kouzlo hlasitého řevu, který úspěšně narušil její strukturu. Potom už stačilo posledních pár úderů, než se rozpadla na malé kousky kamenů.

Cesta do hlavního sálu byla konečně volná. Birger otevřel bránu a otevřel se jim pohled na velkou komnatu půdorysu písmene T. Na rozdíl od veškerých ostatních prostor zdejší komnatu osvětlovaly malé lampy. Po dlouhé době si tak nemuseli svítit magickou světluškou. Celkem útulná místnost obsahovala velkou spoustu polic, skříní, regálů, stolků, beden, sudů a dalších úložných prostor a nad tím vším se ozýval slabý cinkavý zvuk, který přímo vábil dobrodruhy.
„Tak tohle bude horší,“ z ničeho nic prohlásil Azanyrmuth, když detektor pastí začal doslova bláznit. Zvídavý najednou viděl po celé komnatě barevná světla zvýrazňující pasti. Cítil, jak mu silně tluče srdce. Chvíli mu to trvalo, než se v tom zmatku zorientoval.
„Co se děje?“ naléhal překvapený Slavoj, když viděl strnulou mágovo tvář.
„Je tu zatraceně hnusně moc pastí,“ pomalu ze sebe vydal Azanyrmuth. „Jen na podlaze jsou desítky nášlapných dlaždic. A všechny ty skříně. Není snad jediná, kde by nebyla past. To byli blázni, snad každý šuplík, každá dvířka mají na sobě alespoň nějakou malou past. Myslím, že se asi otočíme. Určitě bychom tu našli mnoho pokladů, ale strávili tu celé dny a skončili, jako ti Jaffové, jejichž těla se tu všude válí.“
„Máš pravdu,“ souhlasil s ním Karl, jenž si během chvíle všiml osmi nášlapných dlaždic. „Ale přeci jen bych se tu trochu porozhlédl.“
„Dobrá. Ale šlapejte jen tam, kam šlápnu já. Když šlápnete kam nemáte, hra končí,“ trochu sarkasticky prohlásil mág.

Opatrně se proplétali mezi nášlapnými dlaždicemi ve snaze najít nějakou nezajištěnou skříň. I když se většina úložišť zdála, že tam past není, Azanyrmuth si byl jist o opaku. S pomocí detektoru pastí dokázal celkem podrobně popsat jednotlivé nástrahy. K jejich smůle, byla většina na magickém principu a tam hrozilo velké nebezpečí v případě nezdaru. Nakonec se zastavili u vyvýšeného pódia, které od sálu dělilo jen pět schodů. Na jeho vrcholu stála na podstavci velká modrá zlatem ozdobená truhla. Jak se dalo čekat, i zde číhalo mnoho nástrah.

„Stavitelé pevnosti s pastmi rozhodně nešetřili,“ konstatoval Zvídavý s úšklebkem na tváři. „Každá druhá dlaždice je nášlapná a všude kolem jsou malé otvory, dokonce i v samotných schodech, odkud pak vyletí šípy. A to nemluvím o samotné truhle, kterou chrání jak klasické, tak i magické pasti.“
„Takže nic? Jdeme dál?“ ujišťoval se Birger, když viděl ve tvářích všech určité zklamání. „Taková škoda. Jsme neuvěřitelně blízko a přesto tak daleko.“
„Nevěšme hlavy. Něco získat přece musíme,“ hlásal Vinterblod. „Zkusme tu skříň v rohu. Cítím, že je tam něco velice užitečného.“
„No což. Zkusit to můžeme, ale opravdu dávejme hodně velký pozor. Stačí jedna chyba,“ varoval všechny Azanyrmuth.

Zvídavý naváděl Karla, Bernharda a Birgera a podrobně jim popisoval, kde co je. Detektor pastí však neposkytoval návod na odstranění pastí, ukazoval pouze umístění spouštěčů a místa, odkud má něco vyletět. Po velice pečlivé práci se jim podařilo odstranit oba spouštěče na skříni. Nyní jim už zbývalo překonat magickou past.
„To nechte na mě,“ překvapivě se práce ujal Vinterblod. „Když říkáš, že je to temná magie, tak s tím si poradím.“
Pak už jen Aldeřané sledovali jednání Vinterbloda, jenž byl považován za podivína, který se často zajímal o temná umění, zlou hudbu a černou magii. Sám oplýval velkou silou a často řešil problémy velice svérázně. Nebál se použít násilí a své názory prosazoval bez ohledu na okolí.

Když dokončil nějako divné zaklínadlo, past ze skříně zmizela a cesta k prvnímu pokladu volná.
„Co to je? Jen nějaký černý meč,“ neskrýval Birger prvotní zklamání.
„Ukaž to,“ pravil Marat, kterého čepel zaujala mnohem víc, než průzkumníka. „Docela prapodivné zdobení, skoro to připomíná dílo Temnorozených, než Starých Aldeřanů.“
„Mě by to ani tak nepřekvapilo,“ vložil se do řeči Zvídavý. „Staří Aldeřané tu určitě ukryli věci získané z nespočtu válek. Víme, že staré impérium zahrnovalo stovky, možná i tisíce světů. V těch bednách kolem toho bude určitě hodně, co by stálo k získání. Avšak nemáme na to čas. Jen získání tohoto meče nám zabralo dost dlouhou dobu.“
Každý si potom chtěl zbraň prohlédnout. Předávali si ji a stále polemizovali na jejím původem. Nakonec ji uchopil do ruky Vinterblod a ten ihned vycítil její moc.
„To bude velice účinná zbraň. Stačí zjistit, jakou oplývá mocí. Určitě tu budeme mít dost příležitostí,“ pravil chladně.

Aldeřané nakonec opustili pokladnici. Když se vrátili do předsálí, trosky žáby byly najednou pryč. Nepředpokládali, že by tu někdo uklízel. Vysvětlení se však našlo záhy. Kamenná žába byla zpátky na svém místě a zcela v pořádku. „Co to sakra,“ divili se. Než však stačili hledat vysvětlení, ozvalo se znovu ono praskání kamene a žába znovu ožila. To už věděli Aldeřané přesně, co je čeká a tak nečekali a okamžitě zaútočili. První udeřil mág Marat s kouzlem hlasitého řevu. Pak už stačilo být dostatečně rychlý a důsledný. Sotva žába doskočila k Vinterblodovi, ten neváhal ani vteřinu a vyzkoušel získanou zbraň.

Ozval se zvuk lámání skály a z kamenné žáby zbyla jen hromada prachu a drobného kamenní. Malý mrak temnoty, který ty bezprostředně po úderu zůstal, se krátce nato rozplynul. „Dobrá zbraň,“ pochvalovali si její účinnost. Vinterblod cítil, že je pro něj jak stvořená. Po tomto malém incidentu pokračovali dále.

V dlouhé chodbě minuli další sochy ve výklencích, až došli do další místnosti v jejímž středu se nacházel žlutý portál. Nyní vyvstalo další rozhodování zda pokračovat v průzkumu tohoto patra, a nebo sejít po schodišti o patro níž. Kamenná brána naproti byla zajištěna mechanismem se zeleným otiskem ruky, takže tahle cesta byla zapovězená. Zvolili cestu po schodech. Azanyrmuth si vše zakreslil do plánu pro případnou další návštěvu a pokračovalo se dál.

Schodiště ze třetího patra pokračovalo ještě níž, ale nakonec se družina rozhodla alespoň pro krátký průzkum třetího patra. Hned za první kamennou bránou je čekaly další hrůzy pevnosti. Podlahu slabě osvětlené chodby až po další bránu pokrývaly desítky mrtvol. Aldeřané pomalu pokračovali dál o prohlíželi si mrtvoly různých bojovníků, Jaffů i obyčejných lidí, kteří tu dávno zemřeli.
„Divné. Tyhle mrtvoly nejsou vůbec rozložené, jakoby tu byli jen pár dní,“ tiše zhodnotil stav těl Azanyrmuth.
„Nelíbí se mi to,“ souhlasil hraničář Bernhard. „Mám takovou zlou předtuchu.“
„Já bych se raději vrátil, co když je to zas nějaká past,“ domníval se Karl, který chtěl navrhnout ústup, ale už bylo pozdě.
Z chodby za nimi se ozvalo hlasité bouchnutí, jak se kamenná brána náhle zavřela. Mág se ji pokusil hned otevřít, ale ta na dotek ruky protentokrát nereagovala. Najednou se slabé namodralé světlo v chodbě změnilo na rudou a odkudsi zazněl něčí zlověstný hlas: „Vstoupili jste do zakázané oblasti a za to následuje trest. Ten bude vykonán okamžitě a provedou ho ti, kteří už byli potrestáni v minulosti.“
„Co to jako má znamenat?“ nechápal Birger význam poslední věty. Odpověď nenechala na sebe dlouho čekat. Mrtvoly začaly vydávat chraplavé a mlaskavé zvuky. Postupně se zvedaly a při tom popadli zbraně válející se v chodbě. Karlova domněnka správná. Byla to past, do které se chytli.

Aldeřané rychle zaujali místo u brány a vytvořili obrannou linii. Oživlé mrtvoly na ně zaútočily poněkud neobvyklou rychlostí, která u nemrtvých nebývá běžná. Okamžitě se rozpoutal boj. Bojovníci vepředu drželi nepřátele od těla, zatímco mágové připravovali první kouzla a hraničář a zvěd vypálili první šípy. Už při prvních úderech bylo jasné, že nepřátele, kterým čelili, vydrželi velmi mnoho.

Marat a Azanyrmuth vyslali do početného nepřátelského houfu čítající více jak třicítku nepřátelských nemrtvých válečníků, ohnivé koule. Zakrátko otřásly chodbou dva ohnivé výbuchy. Tlaková vlna mnohé z nich povalila na zem, přesto se nezdálo, že by to v řadách nepřátel napáchalo významnější škody. Zbytečně se tím nenechali rozhodit a připravili další salvu. Válečníci vepředu však čelili velkému náporu. Podařilo sice některé nemrtvé skolit, přesto se Aldeřané postupně museli stahovat k zavřené bráně. Mágové vyslali další ohnivé koule. Ozvala se další hlasitá rána a znovu se nepřátelé zvedali ze země. Jejich odolnost byla vskutku nezvyklá.

Marat si uvědomoval, do jaké situace se dostali, a tak rozdělil nepřátele ohnivou zdí. Nyní stačilo Aldeřanům pobít posledních pár nemrtvých, kteří zůstali před ohnivou zdí. A zatímco bojovníci získávali převahu, Marat vyzkoušel střelu světlé magie. Ta se však ukázala, jako nepříliš účinná. Mág to okomentoval slovy: „To snad ani nejsou běžní nemrtví.“
„To mi povídejte,“ souhlasil s ním Slavoj. „Ještě jsem nepotkal tak odolné nemrtvé tvory. Pokud se dá mluvit o nemrtvých.“
„Za normálních okolností by je naše ohnivé koule spálili na uhel, ale tihle odolávají,“ prohlásil Marat a pokračoval v sesílání dalšího kouzla, tentokrát řetězového blesku.

Jakmile ohnivá zeď dohořela, zbývalo porazit ještě desítku nepřátel. To už šlo o něco snadněji, protože je už před tím zranila kouzla mágů. Když padl poslední nepřítel, brána vepředu se pozvolna sama otevřela. Někteří válečníci po boji vypili léčivý lektvar, protože se to neobešlo od drobných šrámů a zranění.

Za bránou se nacházela menší slabě osvětlená podlouhlá místnost, ve které je okamžitě zaujala postava bojovníka v tmavé zbroji, která stála na podstavci mezi velkými zamřížovanými okny. Za ni v tmě mohli rozeznat soukolí nějakého obřího záhadného stroje.
„Kdo jsi?“ zeptal se jako první Azanyrmuth.
„Vstoupili jste do zakázané oblasti,“ odpověděla postava poněkud zvláštním hlasem, který jakoby zněl odevšud. „Možná jste dokázali projít přes naše první zabezpečení, avšak dál už to nebude tak snadné. Zemřete tu bídnou smrtí v dalších nástrahách. Kdo jednou vstoupí do Chal-Almen, ten už nikdy nevyjde živ.“
Mág Marat si během monologu všiml čehosi zajímavého. Jeho magické schopnosti poměrně snadno odhalili skutečnost, že se jednalo o pouhou iluzi a právě shlédli zprávu starou už možná tisíc let. Po tomto zjištění se Slavoj ujistil máváním rukou skrze postavu, a když prošla skrz, nevěnoval ji už žádnou pozornost. Kromě toho, už nic dalšího neříkala a po chvíli zmizela. Aldeřané potom obdivovali soukolí a polemizovali nad jeho účelem. Když na nic konkrétního nepřišli, pokračovali chodbou vpravo.

Cestou do další místnosti si Birger všiml téměř nenápadného zamřížovaného otvoru ve zdi. Nápis nad ním říkal, že se jednalo o větrací šachtu. To se dalo poznat velmi snadno, protože z něj cítili slabý závan čerstvého vzduchu. Bylo obdivuhodné, jak systém ventilace i po tak dlouhé době fungoval.

Další místnost sloužila opět jako rozcestí. Kamenná brána vlevo, vpravo a uprostřed modrý portál. První volba padla na cestu vpravo. Za dveřmi je uvítala dlouhá chodba po jejíchž stranách míjeli jednu kamennou bránu za druhou. Nápisy nad nimi zmiňovaly něco o pokusech, avšak ani jedna brána se po dotyku ruky neotevřela. To bylo velké zklamání, protože právě taková místa je zajímala nejvíce. Asi čtyři sta stop dlouhou chodbu zakončil malý sloupový sál, kde byly jen tři portály. Tudy cesta dál nevedla, a tak nezbylo než se vrátit na rozcestí a zkusit poslední možnou cestu vlevo. Nápis nad bránou hovořil jasně: „EXPERIMENTY“
„Snad budeme mít tady štěstí,“ tiše prohlásil Azanyrmuth Zvídavý a otevřel bránu.

Pokračovali další chodbou. Ušli sotva pár kroků, když narazili na poničenou bránu po pravé straně. Opatrně nahlédli do místnosti, kde spatřili řadu velkých nádob, ve kterých byly jakési bytosti naložené v láku. Jakmile na ně dopadlo světlo magické světlušky, naskytl se jim pohled na hrůzostrašně vypadající znetvořené mutanty, které připomínaly cosi mezi křížence zvířat, člověka a zcela neznámých tvorů. Odlesky a stíny vrhané namodralým světlem děsivé výjevy ještě o to víc umocňovaly.
„Co to tu jen prováděli za strašné věci?“ s odporem pravil mág Marat, když si prohlížel dávné experimenty.
„To ti nepovím,“ tiše odpověděl Zvídavý. „Zkoušeli vytvářet nějaké nové tvory, nebo zkoušeli vylepšovat sami sebe. Ovšem tohle se zřejmě hrubě nepovedlo. Stálo by to za pokus to tu prohledat. Možná najdeme nějaké zápisníky.“
Ještě než se pustili do pátrání po nějakých knihách, jejich pohled padl na největší nádobu uprostřed místnosti. Silné sklo bylo rozbité, lák vylitý a to, co se vevnitř ukrývalo, dávno uprchlo. Proto také ty poničené vstupní dveře. Birgerovi přeběhl mráz po zádech při pomyšlení, že tu nějaká podobná zrůda volně pobíhá. Všichni instinktivně překontrolovali zbraně a výbavu. Ta myšlenka, že je tu podobných míst víc a po letech leccos uniklo, nepřidávala na klidu.

Průzkum laboratoře mnoho nenapověděl. Kromě řady nástrojů a nádobek s neznámými tekutinami, našli jen jeden starý sotva čitelný zápisník. K jeho přečtení by bylo třeba víc času a především světla, a tak jediné, co bylo viditelné hned, byla řada nákresů, jenž připomínal jakousi evoluci z člověka na nějakou podivnou zmutovanou bytost.

V chodbě, která ústila do nějakého většího sálu, byly celkem čtvery brány do dalších laboratoří. Do dvou z nich se nedalo vůbec dostat, a tak zbyla poslední brána vpravo před ústím do sálu. Zde si všimli tenké praskliny, která šla napříč chodbou a narušovala právě poslední bránu. Ta rovněž nereagovala na dotyk ruky, avšak za použití síly se daly jednotlivé díly ručně odsunout. O to se postaral válečník Slavoj s trojicí dalších válečníků. Zaprášená a léta nepoužívaná laboratoř se chystala vydat dávná a děsivá tajemství.

Téměř se zatajeným dechem si prohlíželi místnost. Podél zdí se nacházely jakési podlouhlé prosklené vitríny, které připomínaly inkubátory. Při bližším ohledání v nich spatřily dávno mrtvé a vyschlé embrya. I ty byly znetvořené obdobně, jako zrůdy ve vedlejší laboratoři. Místnosti dominovala velká nádoba, ve které bylo uchováno cosi připomínající ještěra s několika zmutovanými lidskými hlavami. Z těla v jednom místě vystupovalo mnoho desítek prstů a na zádech zíralo několik očí.

Chvíli s odporem sledovali další zrůdnost vytvořenou dávnými obyvateli pevnosti.
„Už je mi jasné, proč se matička příroda rozhněvala a rozhodla se toto místo zničit,“ konstatoval Azanyrmuth. A zatímco se ostatní odvraceli o tohoto zrůdného výjevu, zaujalo ho ještě něco. Kolem bytosti cítil přítomnost velice silné magie.
To mu také potvrdil i Marat: „S tak silnou magickou aurou jsem se dosud nesetkal. Abych pravdu řekl, nechtěl bych poznat magické schopnosti tohohle zrůdného výtvoru na vlastní kůži.“
Jak se oba mágové bavili, hraničáře zaujala ona prasklina, která narušila bránu sem. Sledoval ji a z hrůzou si uvědomil, že končí přesně pod velkou nádobou. „To není dobré,“ pravil Bernhard.
„Co tím myslíš?“ podívali se na něj mágové.
„Mrkněte na tu prasklinu. Končí přesně pod nádobou. Stačí jeden slabý záchvěv a nádoba může prasknout.“
„Zatraceně. Máš pravdu,“ přesvědčil se Marat. „Raději odsud co nejopatrněji zmizme.“
Všichni poslechli jeho radu a pomalu opustili laboratoř, přičemž se stále ohlíželi, zda nádoba za nimi nepraská. Už nejednou měli pocit, že se zem pod nimi nepatrně zachvěla.

Chodbu od většího sálu s ochozem po jedné straně oddělovala zamčená mříž. Ještě než se Karl pustil do odemykání, všimli si nějaké velké sochy, jenž zasahovala do obou pater, což bylo dobrých deset sáhů na výšku. Socha uprostřed sálu připomínala nějakou obří potvoru, která zde stála jakoby na stráži a měla odradit od vstupu případné vetřelce. O to víc Aldeřany zajímalo to, co se ukrývalo v dalších částech. Od postupu dále je však dělila zamčená mříž. Zámek se však ukázal mnohem složitější, než se na první pohled zdálo. Zvěd Karl zkoušel všemožné postupy, ale i dlouhé minuty nepřinesly kýžené ovoce.

Najednou se stalo znovu to, čeho se obávali. Země se znovu otřásla, tentokrát trochu silněji a po chvíli z laboratoře vyšel zvuk tříštícího se skla. „A sakra. To není dobré,“ tiše prohlásil hraničář Bernhard a opatrně nahlédl do laboratoře. Velká skleněná nádoba se rozbila a velká stvůra se právě probudila. Hraničář se ihned vrátil a naznačil zvědovi, ať si se zámkem pospíší. To ale nebylo moc platné, protože na otevření zámku potřeboval mnohem víc času a hlavně klidu. Dvě věci, kterých neměli zrovna nazbyt. Všichni se připravili na boj a stále doufali, že se dostanou na druhou stranu.

Když stvůra nabyla plného vědomí a zorientovala se, vydala se na průzkum okolí. To už Aldeřané věděli, že je střetnutí nevyhnutelné. Bojovníci se připravili na výpad zpoza dveří a zbytek skupiny vyčkal opodál. Sotva stvůra vylezla ze dveří, všichni zaútočili naráz.

Padly první rány, avšak nezdálo se, že by ji silné údery nějak citelněji zranily. Vypálené šípy se od její slizké kůže jen odrazily a kouzla mágů též příliš nezareagovala, blesk i mrazivá koule tvora nijak nerozhodily. Jediné, co se zdálo na stvůru účinné, byla temná čepel, kterou nalezli v pokladnici. Přestože Aldeřané nechtěli v boji polevit, hned záhy se ukázalo, že čelí velmi silné stvůře. Ta se ohnala chapadly, všechny válečníky odhodila stranou a chystala se na ně zaútočit drápy. Mezitím oči na zádech maličko vystouply a začaly z nich vylétávat různobarevné magické střely, které zasypávaly celou družinu. Útok Aldeřanů se velmi rychle změnil v zoufalou obranu. Válečníci měli co dělat, aby vykrývaly údery drápů a ještě schytali pár zásahů magických střel. Magické útoky nebyly nějak zvlášť silné, avšak dost znepříjemňovaly boj.

Najednou tvor přerušil útoky, lidské hlavy v horní části začali vyluzovat nějaké hlasy a zdálo se, že bude stvůra opět něčím útočit. Mág Marat vycítil silnou magii. Ještě stihl varovat ostatní a než se dali na úprk, hlavy začaly kolem sebe vše mrazit.

Aldeřané běželi zpět cestou, kterou vstoupili do laboratoří. Chtěli se vrátit zpět ke schodišti, ovšem u dveří v sálu s portálem je čekalo další nemilé překvapení. Ze dveří sem právě přiletěla trojice létajících tvorů, které připomínaly velké zrůdné hlavy s velkou tlamou plnou ostrých zubů, velkým centrálním okem a další spoustou malých očí na stopkách. Azanyrmuth z knih o těchto tvorech už jednou četl a hned si uvědomil, jaké nebezpečí představují. Cesta ven byla tím pro Aldeřany zablokovaná. Pokusit se přes ně probít, by se rovnalo sebevraždě, a tak zbývala pouze cesta rovně, o které věděli, že končí jen malým sálem s portály.

Nezbylo nic jiného, než pokračovat chodbou. Po celou dobu úprku se ohlíželi za sebou. Příšera je i nadále pronásledovala a občas za nimi vyslala nějaké kouzlo. Jednou to byla velká mrazivá koule od níž vyletovaly ještě malé ledové krystaly, jindy to byl karmínový plamen. Mágové měli dost práce, aby s využitím magického štítu kouzla zablokovali.

V malé místnůstce je čekalo rozhodování, který portál využít. Na výběr byl modrý, červený a zelený. Nebyl čas na dlouhé debatování, a tak Azanyrmuth vybral zelený. Rychle tedy každý vylezl na podstavec a vzápětí ho obalilo bílé světlo v doprovodu bzučivého zvuku a následně se mu zatmělo před očima. Svět kolem jakoby přestal existovat.


Doufám, že budou nějaké názory, na poslední díl reagoaval jen Posedlík a přitom tam došlo k vysvětlení toho, co se stalo s Calanyrmianem a jeho společenstvím.
Starší tvorba: Fantasy román "Dobrodruzi z Antaru" k počtení zde: http://www.psanci.cz/autor.php?trideni=2&id=1404

Odeslat nové téma Odpovědět na téma
PředchozíDalší

Zpět na Dokončené povídky

cron