Pro pokec, nebo vaše dotazy jsem vytvořila na Discordu skupinu, přidat se můžete zde: https://discord.gg/aZCahpwdZa

Obsah fóra FanArt Vaše povídky Dokončené povídky Stargate: Aldeneerin 3

Stargate: Aldeneerin 3


Odeslat nové téma Odpovědět na téma
Aiwendill Uživatelský avatar
Brigadier General
Brigadier General

Příspěvky: 3086
Bydliště: Telerush Var
Pohlaví: Muž
Odpovědět s citací
 
wow, extra dlhá časť... sme všetci potešení... :bravo:

obsahovo som už zabudol, čo bolo predtým, takže musím si to prejsť celé odznovu... :dontknow:
Najlepší štvornohý priateľ človeka je posteľ...

posedlík Uživatelský avatar
Second Lieutenant
Second Lieutenant

Příspěvky: 1061
Bydliště: Atlantis převážně Ústí nad Orlicí
Pohlaví: Muž
Odpovědět s citací
 
vynikající díl :bravo:

forton Uživatelský avatar
Master Sergeant
Master Sergeant

Příspěvky: 584
Bydliště: Mníšek pod Brdy
Pohlaví: Muž
Odpovědět s citací
 
Uf super čtení na dobrou noc :D

andoriel Uživatelský avatar
Major
Major

Příspěvky: 1753
Bydliště: Praha
Pohlaví: Žena

Odpovědět s citací
 
Skončil jsi v nejlepším :(
Průzkum kolem trhliny mě moc bavil. Souboj v aréně, krystal, žába byla povedená :D A další a další potvory, brány, pasti, kouzelné předměty, i na zombíky krátce došlo :rflmao:
Bavila jsem se :ok:

:sunny:

Paci Azanyrmuth Uživatelský avatar
Staff Sergeant
Staff Sergeant

Příspěvky: 340
Bydliště: Aldeneerin
Pohlaví: Muž

Odpovědět s citací
 
Děkuju za názor. Z dalšího dílu mám necelých 10 stran, ale pořád se nemůžu dostat k psaní dál. Přes léto je toho hodně a když se chci konečně pustit do psaní, tak pořád to toho něco leze. Dost mě to už flustruje, protože takhle budu tu 3 serii psát ještě 5 let. Mám v plánu minimálně ještě 4, která se bude odehrávat až po hodně letech (cca rok 2800), ale často jsem si hrál s myšlenkou, že bude ještě něco mezi. Kromě toho jsem chtěl nějak posat i dění dávno před Aldeneerinem 1. Sám jsem zvědav, jestli se k tomu někdy dostatnu, a hlavně, jestli to ještě bude někdo číst.
Starší tvorba: Fantasy román "Dobrodruzi z Antaru" k počtení zde: http://www.psanci.cz/autor.php?trideni=2&id=1404

Paci Azanyrmuth Uživatelský avatar
Staff Sergeant
Staff Sergeant

Příspěvky: 340
Bydliště: Aldeneerin
Pohlaví: Muž

Odpovědět s citací
 
Vrátil jsem se ve zdraví a konečně dopsal 8 kapitolu.
8
Pevnost Chal-Almen II


Tmu přemohlo za doprovodu bzučivého zvuku jasné světlo a svět kolem znovu nabral hmatatelných obrysů. Hned jak Aldeřané přišli k sobě, pozvolna se rozkoukávali kolem. Vůbec neměli tušení, kam je portál přenesl. Magická světluška slabě osvětlovala malý prostor, a tak se mohli rozhlédnout po okolí. Místnost měla osmiúhelníkový půdorys a nacházely se v ní celkem čtyři výstupy. Jeden měl podobu mřížových dveří a zbylé tři podobu kamenných bran. Jednu bránu jistil už známý mechanismus s otiskem červené ruky. Druhá brána vedla do cel. Rychlý průzkum odhalil poměrně složitou a velmi dobře ukrytou past na mřížové bráně a nebýt detektoru pastí, byly by jí přehlédli.

Až po chvíli zkoumání si uvědomili, že jeden člen výpravy chybí.
„Kde je Martis?“ zeptal se válečník Slavoj a stále se rozhlížel po místnosti.
„Naposledy jsem ho zahlédl v chodbě k portálům,“ vzpomínal zvěd Karl. „Ale nevybavuji si, jestli byl s námi, když jsme procházeli portálem. Kdo šel poslední?“
„Já,“ odpověděl průzkumník Birger. „Bezpečně si vzpomínám, že za mnou už nikdo neběžel. Byl to takový zmatek, že jsme vůbec neměli přehled, kde je kdo.“
„To se nemělo stát,“ povzdechl si Azanyrmuth Zvídavý. „Strávili jsme tu sotva půl dne a už jsme ztratili jednoho válečníka. Tahle pevnost je znatelně nad naše síly. Už se nedivím, proč se Goa'uldi nedostali dál než do prvních pater. A teď kdo ví, kam nás to přeneslo a co nás tu čeká za další hrůzy. Musíme si dávat pozor i na tu nejmenší maličkost.“
„Nečekal jsem, že se z průzkumné výpravy tak rychle stane boj o holý život,“ pokračoval v tichém proslovu mág Marat. „Nedokážu si představit, jak dlouho tu zůstaneme, než najdeme cestu ven.“
„Kolik máme zásob jídla?“ zeptal se Karl?
Na jeho popud všichni zkontrolovali zásoby a odhadli to na necelých šest dní, pokud budou šetřit.
„Doufám, že tu tak dlouho nebudeme,“ prohlásil s obavou Birger. „Nedovedu si představit, jak tu budeme trávit noci.“

Než pokračovali v cestě, ještě jednou překontrolovali výbavu a stále tiše doufali v návrat Martisa. Veškeré naděje však s plynoucím časem pohasínaly. Aldeřané se chtě nechtě museli smířit se ztrátou válečníka, kterého někteří znali už léta. Mnozí už byli na podobné pocity zvyklí, protože nedávna válka s Ori přinesla mnoho obětí.

Azanyrmuth chtěl použít amulet kouzla k hledání cesty stejně, jak to dělal při výpravě Průchody, avšak ten pokus okamžitě selhal. Místo jedné nazelenalé linky jich viděl celou spoustu. Naprosto zmateně ukazovaly cestu do všech dveří a některé končily zcela nesmyslně v prostoru nebo ve zdi. „To není dobré. Hledání cesty kouzlem tu naprosto selhává,“ zklamaně konstatoval Zvídavý, když sledoval ten zmatek kolem. „Budeme na to muset jít postaru.“

Z místnosti vedly pouze dvě bezpečné a volné cesty. Jít do místa označeného: „CELY“ hned všichni zavrhli, protože si pod tím vybavili hned vězení a to nevěstilo nic dobrého. Mág Marat otevřel jednu z kamenných bran a pokračovali chodbou k další stejné bráně. Ještě nedošli ani do poloviny, když je Azanyrmuth rázem zastavil.
„Děje se něco?“ udiveně se podíval na Zvídavého Marat.
„Mám takový nepříjemný pocit.“
„Nějaká past?“ hádal zvěd Karl.
„Možná. Detektor pastí se zdá být v klidu, avšak cítím tu nějakou divnou magii. Raději bych se vrátil zpět,“ navrhoval Azanyrmuth.
„Takže zkusit se podívat do cel?“ ujišťoval se zvěd, přičemž se mu ta možnost příliš nelíbila.
„Kdo ví, co se pod tím pojmem skrývá. Třeba to není vězení.“
Na druhou stranu se Aldeřanům příliš nezdála ani cesta vpřed, takže nakonec souhlasili s návrhem Zvídavého a vrátili se zpět, aby mohli vyzkoušet poslední možnou cestu.

Hned za bránou je čekalo klesající schodiště, které vyústilo v malé místnosti, kde si všimli malých zamřížovaných okýnek po levé straně. Krátký průzkum napověděl, že se kdysi jednalo o nějakou strážnici, protože na stropě spatřili nějaké osvětlovací či sledovací zařízení v podobě železné trubky, která už patrně dávno nefungovala. Podlahu místnosti navíc pokrývaly letité pozůstatky a kosti z nějakých bytostí, které tu zemřely už před mnoha lety. Hraničář Bernhard v podlaze objevil nějaké ukryté obranné mechanismy, což mu nakonec Marat potvrdil, když zde ucítil pozůstatky magie. Skryté magické střílny dle odhadu mága spouštělo sledovací zařízení na stropě. Jednoduchý, ale účinný systém, jak uznale zhodnotil Marat. Do prostoru za malými okny se dalo vstoupit jedině přes bytelné železné dveře, které se nedaly odsud v žádném případě otevřít, a tak nezbylo, než pokračovat v cestě dál.

Napravo ze strážnice vedlo další schodiště. Na jeho konci ústilo do další naprosto stejné místnosti. Zde měli dokonce možnost vidět poničené magické střílny a opět další hromady kostí. „Zřejmě tudy často něco procházelo,“ poznamenal válečník Slavoj. Zbytečně zde nemarnili čas a pokračovali třetím schodištěm, které se nacházelo opět na pravé straně, takže tak sestoupili o patro níž.

Jakmile otevřeli kamennou bránu na konci schodiště, naskytl se jim pohled na mnohem prostornější dlouhou chodbu slabě osvětlovanou oranžovými stropními krystaly. Konečně další prostor, kde si nemuseli svítit magickou světluškou. Po obou stranách si všimli malých výklenků, které měly na výšku i šířku dva sáhy a délku zhruba pět sáhů. Stejně tak tomu bylo i v druhém patře, kde se dalo pohybovat po ochozu, kam se dalo snadno vystoupat schodištěm po obou stranách. Celkem napočítali šestnáct výklenků, které ze všeho nejvíc připomínaly vězeňské cely a v některých z nich nalezli pár hromádek zpráchnivělých kostí.
„Řeknu vám, že je tohle divné vězení,“ nepřestával se divit průzkumník Birger. „U vstupu další magická věž, která naštěstí též nefunguje, na konci malá strážnice, ale cely bez mříží, či dveří.“
„Třeba to funguje nějak jinak,“ uvažoval Azanyrmuth. „Co zkusit ta tlačítka u dveří.“
„Aha. To jsem si neuvědomil, takže nějaká magická bariéra,“ pravil Birger. „Tak to vyzkoušíme.“
Na jeho popud Azanyrmuth přejel rukou přes kovové tlačítko se zeleným krystalem uprostřed. Nato se ozvalo slabé bzučení a šipka v cele, jenž dosud směřovala k podlaze se otočila k zadní zdi. Azanyrmuth zkusil opatrně rukou sáhnout do cely, aby zjistil, zda se mu podařilo spustit silové pole, avšak na nic takového nenarazil.
„Hm. Asi už to nefunguje,“ prohlásil Birger, když viděl snahu mága.
„Něco to určitě udělalo. Cítil jsem nějakou magii,“ pravil mág Marat, který zkusil ještě jednou přejet rukou přes tlačítko. Znovu se ozval ten bzučivý zvuk a šipka v cele se otočila opět směrem k podlaze.
„Já asi tuším, jak to funguje,“ zauvažoval Bernhard a nato vstoupil do cely až na její konec. Potom vyzval Marata, aby ještě jednou zkusil aktivovat tlačítko.

Bzučívý zvuk zazněl potřetí a jakmile šipka směřovala ke zdi, Bernhard pocítil, jak se gravitace poněkud zbláznila. Z ničeho nic dopadl na zeď a chvíli mu dělalo dost velké problémy se postavit na nohy, protože to co před chvíli fungovalo jako zeď, se pro něj stalo zemí. A zatímco zbytek skupiny stál nadále na chodbě, Bernhard na ně hleděl z hluboké jámy, ačkoliv byl na stále stejné úrovni.

„Takhle to tedy funguje,“ ohromeně prohlásil mág Marat. „Zajímavé řešení.“
„Čekal jsem vše možné, ale tohle ne,“ hlasitěji Bernhard promlouval na ostatní z cely. „Odsud se bez použití žebříku nedá dostat. Zdi jsou naprosto hladké a ani s pomocí lana, háků či něčeho podobného bych se dostával ven jen s velkými obtížemi.“
„Jednoduché a koukám, že i účinné,“ hodnotil vězení Azanyrmuth.
Nakonec Marat opět aktivoval tlačítko a vysvobodil hraničáře z gravitačního vězení.

Když už zde nebylo nic dalšího ke zkoumání, pokračovali v cestě dál. Z přilehlé strážnice vedly další tři cesty, přičemž je okamžitě zaujala vylomená mříž do jedné z nich. Opatrně prošli krátkou chodbou, na jejímž konci byla další vylomená mříž. Dle způsobu vylomení muselo z místnosti za chodbou kdysi něco uniknout. Stopy však už byly letité, a tak nahlédli do tmavé komnaty.

Jakmile Zvídavý znovu vytvořil magickou světlušku, odkryl se jim pohled na místní vězeňskou mučírnu. Od tradičních skřipců, železné panny, výhně, tu byly stolky s běžnými i netradičními nástroji. Aldeřany vzápětí zaujal zamřížovaný kruhový výklenek a další tlačítko se zeleným krystalem umístěné na stole uprostřed mučírny. Kromě toho se zde nacházela ještě jedna větší cela a dvě menší, které fungovaly stejně, jako v hlavní vězeňské chodbě. Všude na podlaze se válely staré polámané, či jinak poškozené kosti jako němý svědek pradávného trýznění.

Původně z mučírny už nevedla žádná další cesta, kdyby zadní zeď nebyla zhroucená. Azanyrmuth nahlédl do jeskynního prostoru vytvořeného mocí, jenž postupně trhala toto místo. Průzkum ukázal, že se tudy dalo pokračovat dál, a tak využili příležitosti opustit vězení a najít jiné zajímavé prostory. Cestou úzkou trhlinou nalezli ještě dvě průrvy připomínající jeskynní komíny, které mohly zasahovat i do vyšších pater. Stěny však byly velmi strmé a jen s velkými obtížemi schůdné, a tak nezbylo než pokračovat přímo.

Trhlina vyústila v jedné chodbě podobné, jako vejce vejci, všem ostatním. Nyní měli Aldeřané dvě možnosti, kam se vydat dál. Vlevo chodba pokračovala rovně sotva pár stop, a potom se stáčela doprava k další kamenné bráně, přičemž v ohybu chodby se nacházely malé kamenné dveře. Druhá možnost spočívala v cestě doprava. I zde chodba končila bránou tentokrát s nápisem: „KNIHOVNA.“ Na další cestě se devítičlenná skupina jednoznačně shodla, a tak se mág Marat zhostil otevření brány. Ještě než však přiložil ruku na bránu, magická světluška náhle zničehonic zhasla.

„Co to?“ podivil se Azanyrmuth a hned se pokoušel vyvolat magické světlo znovu. Bez úspěchu. Něco mu bránilo kouzlo znovu vyvolat. Kromě toho si navíc uvědomil, že již necítí slabé pulzování detektoru pastí a dokonce měl pocit, že schopnosti propůjčené pláštěm i amuletem jsou najednou nedostupné. Podobné pocity vycítil i mág Marat, který rovněž pocítil, že nemůže vůbec využívat magické schopnosti.
„To je divné. Jakoby tu vůbec nefungovala magie,“ divil se Marat. „Zdá se, že někdo, nebo něco blokuje mé schopnosti a navíc i mé kouzelné předměty postrádají svou moc.“
„O podobných místech už jsem někde slyšel,“ uvažoval Azanyrmuth. „Co mi naši vyprávěli, tak na Cimmérii existuje údajně podzemní labyrint, kde také nefunguje magie. Je to snad to místo, kam jsou bytosti se zlými úmysly přeneseni hned, co vstoupí Kruhem světů.“
„To mohu potvrdit,“ souhlasil s jeho slovy válečník Slavoj. „Ještě než začalo tažení proti Ori, často jsem ten svět navštěvoval. Tamní válečníci mi o tom místě párkrát vyprávěli. Prý to funguje i na očarované věci a ty se v tom podzemí chovají jako úplně obyčejné předměty.“
„Tak doufejme, že je naše úvaha správná a nezpůsobuje to nějaká zdejší bytost. Nerad bych se bránil jen holýma rukama,“ prohlásil Marat, a potom se rozhodl přiložit ruku na bránu.

Sotva se brána otevřela, všichni Aldeřané zůstali úžasem stát. Čekali další běžný sál, místo toho se jim otevřel pohled na neskutečně obrovský sál. Jen díky tomu, že od většiny zdejších prostor, v něm bylo slabé tmavomodré světlo, mohli dobře rozeznat impozantní rozměry knihovny. Pomalu vstoupili dovnitř a mlčky se rozhlíželi. Míjeli řady vysokých knihoven a silných sloupů podpírající ochoz dalšího patra. Obě patra spojovala dvojce schodišť a celý prostor mohl mít na výšku více jak patnáct sáhů a nejméně čtyřnásobnou velikost na délku i šířku. Pro přístup do polic ve vyšších místech knihovna disponovala pojízdnými schodišti, které byly kupodivu zachovalé.

Aldeřané procházeli mezi knihovnami a při tom nahlíželi namátkově do různých knih. Většina z nich byla psána ve starém Aldeřanském jazyce, ale našli tu mnoho dalších, které byly napsány rozličnými jazyky. Obsahově tu nacházeli vše od dávných příběhů, sbírek básní až po bestiáře, knih kouzel a záznamů o experimentech. Odhadem zde mohlo být miliony svazků. Azanyrmuth si při pohledu na knihovnu jen smutně povzdech, že se tak obsáhlou studnici vědomostí zřejmě nikdy nepodaří přestěhovat na Aldeneerin. Dlouze vybíral mezi rozličnými svazky, ale stále si nemohl vybrat ty pravé, které by odsud mohl donést. Výběr byl zkrátka příliš obrovský.

Obsah knihovny je natolik zaujal, že ani nepostřehli přítomnost jakési nehmotné bytosti, která se čas od času procházela v uličkách mezi vysokými řadami polic. Měla podobu osm stop vysokého člověka se čtyřmi rukami a v šeru knihovny vydávala slabou zelenomodrou záři. Aldeřané se ji při prvním kontaktu až lekli, protože si ji po dlouhou dobu vůbec nevšimli. I ona bytost se nejprve jevila trochu nesvá, avšak po chvíli se osmělila a tiše prohlásila: „Tady je ještě někdo živý?“ Její hlas byl velice zvláštní, protože jak si Aldeřané záhy uvědomili, nemluvila k nim tradičním způsobem, ale za pomocí telepatie.

Jako první se jal slova Azanyrmuth Zvídavý: „Ano. Jsme živí.“
„Dlouho tu už nikdo nebyl. Možná desítky či stovky let. Nevím to jistě. Aldeřané odešli z tohoto místa už hodně dávno. Od té doby se tu potulují jen různé bytosti, které sem byly dovlečeny či přímo zde stvořeny.“
„Kdo jsi?“
„Své jméno už si nepamatuji. Vzpomínám jen na to, že se náš svět jmenoval Gryphon, nebo nějak tak. Je to už hodně dlouho od té doby, co Aldeřané navštívili náš svět. Vzpomínám si, že kdysi vystupovali jako naši přátelé, avšak jejich civilizace byla už tehdy značně rozdělená. Někteří uznávali vědomosti a moudrost, jiní toužili po moci a bohatství. Vznikaly z toho vleklé války a natropilo se mnoho zla. Poslední období jejich civilizace bylo ve znaku úpadku. Zlo značně vítězilo nad dobrem a podle toho to vypadalo. Řady bývalých spojenců se pokusily odloučit z Aldeřanského impéria, avšak to nezůstalo bez odpovědi. Následovaly další války a zotročování. I náš svět postihl stejný osud jako jiné. Mnohé z nás odvlekli proti naší vůli. Někteří jsme skončili zde na Chal-Almen a dělali na nás všemožné pokusy.“
„Co se nakonec stalo se starou Aldeřanskou civilizací?“
„Starou civilizaci nakonec zcela zlikvidovala jejich vlastní chamtivost a nenávist. Nezpůsobil to žádný jejich obávaný nepřítel, ale sami se zničili ve vzájemných válkách. Navíc svými pokusy, zvrácenostmi, krutostí a nenávistí rozhněvali mnohá božstva. Dobří bohové se od nich odvrátili a ti zlí je jen využili.“
„To byli všichni tak špatní?“ zeptal se Marat. „Během našich cest jsme nalezli mnohé zmínky o tom, že Staří Aldeřané kamsi odešli.“
„Přesněji to bylo tak, že ti dobří opustili impérium a vydali se založit zcela novou civilizaci kdesi hodně daleko v této části Univerza. Říkalo se, že někteří dokázali takové moudrosti, že zcela dobrovolně přešli do vyšších sfér existence. Pokud si vzpomínám správně, letopočet 11746 byl jeden z posledních. Pak nastal neodvratný zánik Aldeřanského impéria. Veškeré světy a kultury spadající pod jejich impérium se tak rychle osvobodily a jejich osud už další historie nezmiňuje.“
„Aha. Takže takhle to bylo,“ uvědoměle prohlásil Azanyrmuth. „Tohle bude určitě u nás všechny zajímat. Říkal jsi rok 11746?“
„Ano. Jsem si téměř jist.“
„Nějaké takové letopočty jsme už v nějakých knihách našli,“ tiše pravil Zvídavý, a poté se dlouze zamyslel. „Pokud jsou mé odhady správné, tak od konce Aldeřanů uplynulo více než tisíc let. To je už zatraceně dlouhá doba. To jsi tady celou tu dobu zavřený?“
„To už je tak dlouho?“ smutně prohlásil duch. „Mé tělo bylo zničeno při dávných pokusech, avšak při tom experimentu se něco pokazilo. Můj duch zde zůstal uvězněn a já nemůžu toto místo opustit. Z nějakého důvodu je má duše vázaná na toto místo. Mohu se pohybovat jen v určité části pevnosti. Původně jsem čekal, že dřív nebo později ta vazba vyprchá, jako se tomu běžně děje, ale zdá se, že mě tu drží celá ta podivná podstata pevnosti.“

Po chvíli mlčení se duch čtyřrukého zeptal na to, kdo vůbec jsou a odkud sem přišli. Aldeřané se mu představili a ve stručnosti popsali dění na Aldeneerinu i na okolních světech během posledních století.
„Hodně věcí se změnilo,“ tiše zhodnotil duch. „Univerzum se hodně změnilo. Jen doufám, že vás jednou nepotká stejný osud jako Staré Aldeřany. Ti měli také v dávných dobách moudré myšlenky.“

„Můžeš nám něco povědět o tomto místě?“ po chvíli mlčení se zeptal mág Marat. „Tvé znalosti by nám mohli velmi pomoct.“
„Svět Chal-Almen Aldeřané obývali po mnoho tisíc let. Z počátku to byl svět, jako mnoho jiných. Až časem se Aldeřané začali stále víc zajímat o magii, rituály, podstatu různých sfér bytí a mnoho dalšího. Na tom by nebylo nic špatného, kdyby dané vědomosti nezačali zneužívat pro svůj prospěch na úkor všech ostatních. Postupně začaly na různých světech vznikat první pevnosti a laboratoře, kde začali s experimenty. Na Chal-Almen se začalo kolem roku 6000. Nejprve tu byla jen malá pevnost na povrchu, až časem se začalo se stavbou celého tohoto velmi rozsáhlého podzemí. Nejdřív ho stavěli sami Aldeřané s pomocí prostých obyvatel. Jak plynul čas, stavby se účastnilo stále větší množství otroků. Říká se, že jich tu dříve pracovalo desítky tisíc. Řada z nich zemřela při nehodách, vyčerpáním, nebo při popravách. Někteří pro změnu byli použiti jako studijní materiál pro všechny ty zvrácené experimenty, které se tu začaly dělat ve stále větší míře. To nakonec rozhněvalo samotnou matičku přírodu a ta se rozhodla toto místo postupně zničit.“
„O tom jsme se sami přesvědčili. Jednou takovou trhlinou jsme sem vlezli,“ dodal Azanyrmuth.
„Podobných trhlin a závalů je tu více. Děje se to tu už tisíce let, avšak ne dost rychle. Staří Aldeřané uzavřeli jistou dohodu s některými zlými bohy a ti se toto místo snaží bránit. Za normálních okolností by z pevnosti zbyla už jen naprosto rozervaná země, kde by zůstalo obrovské množství magických anomálií a tisíce bytostí, které by odsud unikly. Tohle místo by zůstalo ještě po tisících letech životu velmi nebezpečné. Magický potenciál tohoto místa je velmi silný, proto si ho Aldeřané vybrali pro stavbu této pevnosti.“
„To mohu potvrdit,“ souhlasil s duchem mág Marat. „Už od té doby, co jsme sem vstoupili, tu cítím všemožnou magii. S takovým potenciálem jsem se ještě nesetkal, akorát na tomto místě je jakési podivné magické prázdno.“
„Všechny ty pokusy s magií tu nadělaly za ta léta spoustu zmatku. Některé důsledky byly cílené, jiné nechtěné, jako následky neopatrných pokusů. I přes vyspělost a moc Starých Aldeřanů si jejich mágové zahrávali s věcmi vysoce přesahující jejich schopnosti. Řada věcí tady jsou ve své podstatě jen omyly. Pokud jde o tuto knihovnu, tak toto místo je magicky mrtvé, a to znamená, že zde nefunguje naprostá většina kouzel a očarované předměty se zde jeví jako zcela obyčejné. Je to součást ochrany knihovny. Podobných míst je tu celá řada. Pak jsou tu také místa, kde magie funguje výrazně silněji a to často několikanásobně. Na to je potřeba dát velký pozor, protože i slabé kouzlo v tomto případě nadělá velké škody. Ještě zrádnější jsou místa, kde si magie dělá co chce. V tomto případě je lepší vůbec magii nevyužívat, protože třeba léčivé kouzlo se může změnit například v blesk a to je nemilé.“
„A sakra. Je dobré o tom vědět,“ poznamenal Marat. „Dají se ta místa odhalit?“
„Ano. Každý trochu zkušený mág by s tím neměl mít problém. Jen je třeba dávat pozor na případné zmatení všemi těmi silami, které tu jsou.“

„Můžeš nám něco povědět o portálech?“ zeptal se po krátké odmlce Azanyrmuth.
„Ano. Něco o tom už vím,“ odpovídal duch. „Celá pevnost je doslova protkána sítí portálů. Staří Aldeřané používali k orientaci nějaký složitý systém. Určitě jste si všimli, že na portálech jsou všemožné geometrické obrazce.“
„Všimli,“ odpověděl válečník Slavoj. „Ale jak se v tom orientovat.“
„To už se asi nikdo nedozví, protože tajemství si Aldeřané nejspíš odnesli do hrobu. V knihovně jsem nenašel jedinou zmínku o tom, jak portály fungují. Vím jen to, že žluté portály přenášejí do nejvyšších pater, bílé do středních a černé do spodních. Modré vás přenesou do uzavřených oblastí, zelené do speciálních míst a červené jsou pasti. Kdesi v pevnosti se nachází jakási portálová místnost, odkud je možné ovládat nastavení a funkčnost portálů. Kromě toho se portály mění čas od času sami od sebe. Údajně je to součást bezpečnostního opatření, takže je prakticky nemožné zmapovat síť portálů. Pak jsou tu ještě speciální portály, které se aktivují až po vložení určitého krystalu, což je něco jak klíč. Navíc je možné určovat cílové místo podle toho, jaký se do něj vloží krystal. Slyšel jsem, že tyto portály vedou do naprosto oddělených částí pevnosti, kam nevede jiná cesta.“
„Existuje nějaká mapa pevnosti?“ ptal se Azanyrmuth.
„Mapa neexistuje. Údajně jsou částečně zmapována pouze první tři patra, ale to jsou pouze jen nepodložené zvěsti. Vůbec netuším, jak se tu Staří Aldeřané orientovali.“
„Škoda,“ zklamaně si Zvídavý povzdech. Obrovská knihovna mu při objevení dávala naději v nález plánů pevnosti. „Našli jsme tu ještě barevné otisky rukou v nějakých zařízeních. To jsou nějaké zámky?“
„Přesně tak. Barevné ruce umožňují přístup do chráněných oblastí, nebo slouží k vypnutí obraných mechanismů a pastí. K odemčení jsou zapotřebí příslušné rukavice podle oprávnění. Modrá značila běžné oprávnění, černá pro nejvyšší představené, červená do střežených oblastí pro strážné, zelená pro vědce a badatele, oranžová se používala do prostor pro návštěvy. To jsou nejdůležitější barvy. Kromě těch, které jsem zmínil, jich je celá řada a jejich význam je také hodně pestrý.“
„Zdá se, že toho o zdejší pevnosti víš hodně,“ poznamenal Marat.
„Aby ne, když jsem tu zavřený přes tisíc let. Už z dob mého věznění jsem si pozorně všímal každého detailu. Po celou dobu jsme si s ostatními vězni drželi naději, že se jednou naskytne příležitost k útěku. Ovšem, čím více jsem toto místo poznával, tím beznadějněji to vypadalo. Všechny ty bezpečnostní opatření, zámky, pasti, kouzla, strážnice a do toho všude hromada stráží. Když se potom pokazil ten experiment a zůstal tu jen můj duch, pokračoval jsem v prohledávání pevnosti. Potom, co Staří Aldeřané odešli a já tu zůstal uvězněn v nehmotné podobě, mi nezbylo nic jiného, než procházet zdejší knihovnu.“
„Takže tedy znáš všechny knihy?“ uvažoval Azanyrmuth.
„Dá se to tak říct. V této knihovně se nachází několik milionů svazků a za ta léta jsem je prošel několikrát.“
„Co všechno se tu dá najít?“ zajímal se mág Marat.
„Dalo by se říct, že takřka vše, na co si vzpomenete. V této knihovně je hodně knih sloužící pro zábavu, najdeme tu různé sbírky básní, příběhy, pověsti, hry a mnoho jiného. Pak jsou tu i nějaké záznamy o dávných experimentech, knihy kouzel, podrobný popis nejrůznějších škol magie, hromady bestiářů, popis všemožných řemesel, podrobné popisy světů, civilizací, ras a kultur, zkrátka nepředstavitelné množství vědomostí.“
„Říkal jsi v této knihovně?“ pokračoval ve vyptávání hraničář Bernhard. „Ono jich je tu víc?“
„Ano. Pokud jsi dobře vzpomínám, tak by tu měly být ještě další čtyři podobně velké, nicméně jejich počet bude určitě větší. Do značných částí pevnosti jsem se nikdy nedostal. Kdo ví, co všechno ty uzavřené části ukrývají.“
„Zmínil si knihy s popisem světů. Jsou tam i jejich adresy?“ dál vyzvídal Azanyrmuth.
„Samozřejmě,“ okamžitě odpověděl duch.
„A nevadilo by ti, kdybychom si nějaké ty knihy o světech odnesli. Máme zájem prozkoumávat světy a objevovat staré civilizace.“
„Abych pravdu řekl,“ na chvíli se duch zamyslel, a potom pokračoval: „Na druhou stranu sem už nikdo nechodí a ty vědomosti jednoho dne zaniknou společně s tímto místem. Pár knih můžete vzít.“

Duch jim potom naznačil, aby jej následovali. Prošli jednou kamennou bránou do menší místnosti, která sloužila kromě uložení knih i jako písárna. Na velkých překvapivě zachovaných bytelných dubových stolech se dosud válelo mnoho popsaných lejster, svitků, zápisníků a také hromady dalších knih. Duch jim potom ukázal velkou prosklenou skříň, ve které byla dobrá tisícovka knih. Aldeřané nyní stáli před velice těžkou volbou. Z tisícovky si jich mohli vybrat sotva dvacet, protože už si s sebou nesli poměrně značné množství zásob a jídla.

Výběrem knih strávili několik hodin. Během té doby si i nadále povídali z duchem o tomto místě i o světě, ze kterého byl kdysi dávno násilně odveden. Aldeřané se shodli, že by stálo za to jejich svět navštívit, protože jeho obyvatelé se z vyprávění zdáli být velmi schopní v magii. Duch si dokonce vzpomněl, že obyvatelé světa Gryphon zkoušeli sestrojit nebeské koráby, s nimiž by mohli brázdit napříč Universem. Zda ten projekt byl dokončen, už duch netušil, protože v té době nabraly události rychlý spád.

Hlad a kručení v břiše připomnělo Aldeřanům skutečnost, že nastal čas večeře. V podzemní pevnosti Chal-Almen bylo nemožné zjistit, zda venku vládne den či noc, a tak nezbylo nic jiného, než se spolehnout na potřeby těla. Po skromné večeři se rozhodli v knihovně přenocovat, protože toto místo se na pohled zdálo bezpečné.
„Je moudré tu trávit noc?“ zeptal se hraničář ducha.
„V pevnosti rozhodně ne. I když by se tu dala najít bezpečná místa. Ale nebojte, sem do knihovny zdejší bytosti zabloudí jen zřídka. Zdá se, že zdejší antimagické prostředí je nějak odpuzuje.“
„To nám stačí,“ spokojil se s odpovědí Azanyrmuth. „Těžko teď najdeme bezpečnější místo. Chci se ještě zeptat, poznáš, jestli se něco blíží?“
„Ano. Za tu dobu jsem se naučil vnímat rozdílný magický potenciál bytostí, avšak nejsem schopen zaručit, že vycítím všechno.“
„Nevadí. Přesto budeme držet hlídky,“ rozhodl válečník Slavoj. „Bude to nejjistější.“

Aldeřané se uvelebili v menší písárně. Potom si rozdělili hlídky, které protentokrát drželi ve dvou pro případ, že by jeden z nich usnul. Jako první hlídkovali válečník Slavoj a mág Marat. Během hlídkování se vždy prošli kousek po knihovně a pátrali po případných nebezpečích. Nevzdalovali se však příliš od ostatních, protože v tomto obřím prostoru mohlo snadno něco za zády proklouznout. Pevností se i nadále ozývaly vzdálené podivné zvuky bytostí, které se pohybovaly sem a tam. Hlídka proběhla bez nějakých nepříjemností, a tak je vystřídali hraničář Bernhard a Vinterblod.

Všichni tu pociťovaly velmi nepříjemné pocity. Často se jim zdálo, že tu nejsou sami i přestože tohle místo bylo zcela magicky mrtvé. Dokonce i v menší písárně nemohli získat pocit bezpečí, který by jinak útulný prostor navnadil. Bernhard měl v jednu chvíli pocit, že ho musí sledovat i samotná pevnost. Rychle se snažil zapomenout na takové pocity, protože se obával, že by se zde po delším pobytu mohl zbláznit.

Zatímco na další hlídku nastoupil Azanyrmuth a průzkumník Birger, Bernhard s Vinterblodem ulehli ke spánku. Stejně jako ostatní, Birger dlouho nemohl usnout, to se však nedalo říct od Vinterblodovi, který zaspal téměř okamžitě.

Městem Lianar se neslo řinčení zbraní, křik, nářek a troubení poplašných trubek. Vinterblod v černé démonické zbroji seděl na černém oři v čele armády Temnorozených. V pravé ruce třímal zlověstně vypadající černý meč. Netušil co se kolem něj děje. Jakoby pouze přihlížel vlastnímu jednání, které nemohl nijak ovlivnit. V tom zavelel k dalšímu útoku.

Brána do Královských zahrad padla hned po prvním náporu. Nepřátelská armáda nato vtrhla do zahrad a bez milosti pobila každého, kdo se jí pokusil zkřížit cestu. Vinterblod poznal mezi bojovníky, kteří se postavili proti němu, mnoho známých. Nemohl to zastavit a bez jakéhokoliv slitováni sťal hlavy těm, které velmi dobře znal.


Vinterblod se leknutím probudil. „Co se stalo?“ Až po chvíli si uvědomil, že už není v ulicích Lianaru, ale kdesi v podzemí pevnosti Chal-Almen. Zbytek družiny už byl vzhůru a balil výbavu.
Když si uvědomil, kde ve skutečnosti je, pouze suše prohodil: „Nic. Jen nějakej blbej sen.“
„Tak to nás tu bylo víc,“ poznamenal zvěd Birger. „Nikdo z nás se tu vůbec dobře nevyspal.“
„Myslím, že to nebyl poslední,“ ukončil Vinterblod krátkou debatu nad zlými sny. Jeho sny bývaly často plné válek, zla a temnoty, ale nikdy v tom neviděl zkázu Aldeneerinu. Přisuzoval to tomuto místu, a tak snu dál nevěnoval pozornost.

Ještě něž se vydali dál, Azanyrmuth se opět telepaticky spojil s duchem, který tohle místo ani na chvíli neopustil.
„Můžeme mít ještě pár otázek?“
„Samozřejmě. Rád si ještě popovídám,“ odpověděl čtyřruký duch.
„Znáš cestu ven?“
„Na nějaké cesty si ještě vzpomenu, ale všechny jsou velmi nebezpečné. Dokonce se obávám, zda jsou ty cesty ještě schůdné. Mnohé už můžou být zavalené nebo přerušené trhlinou.“ Duch se na chvíli odmlčel a přemýšlel. „Jednu cestu bych vám přeci jen mohl doporučit.“
„Posloucháme,“ odvětil Azanyrmuth, i když slovo posloucháme nebylo v telepatické komunikaci zrovna na místě.
„Vydejte se těmito dveřmi,“ ukázal na jednu ze čtyř velkých kamenných bran ve velké knihovně. „Vede do místního hračkářství.“
„Hračkářství?“podivil se válečník Slavoj.
„Ano. Staří Aldeřané tohle místo využívali k odreagování. Najdete tam spoustu podivností, různé hry se světlem, předměty zvláštního využití, barevné kuličky a tak. Příliš se tam nezdržujte. Prostě jděte hlavní chodbou, která se po chvíli stočí doprava. Dorazíte na rozcestí. Tam se vydáte rovně. Dveře vpravo vás sice dovedou ke schodišti, ale to by vás dovedlo jen o patro výše, na popraviště kde by vás nečekalo nic dobrého. Samozřejmě pokračuje do nižších pater, konkrétně do dílen, strojovny, laboratoří kde se experimentovalo s nějakými mutacemi a poslední patro schodiště by vás zavedlo do zahrad na desátém patře, které se hemží nejrůznějšími tvory, které si tu za ta léta začaly žít vlastním životem. Do těchto míst není radno zabloudit.“
„Ani jsme se nezeptali na kolikátém podlaží vůbec jsme?“ prohlásil Azanyrmuth.
„Tato knihovna se nachází na šestém a podlaží. Její horní část už je podlaží páté a malá část knihovny zasahuje i do sedmého. To jsou ta malá schodiště uprostřed,“ ukázal duch na místo, kudy se dá sestoupit ještě o jedno patro.“
„Je to tu opravdu obrovské,“ uznale konstatoval zvěd Karl.
„Abych se vrátil k cestě ven. Z rozcestí pokračujte rovně. Chodba vás dovede do velkého kruhového sálu, který zasahuje dokonce do tří pater a slouží jako jeden z mnoha bestiářů. Tam buďte pokud možno potichu a dbejte nejvyšší opatrnosti. Ať vás ani nenapadne nějaké dveře otevírat, mohlo by to být to poslední, co byste v životě mohli udělat. Ovšem to není to největší nebezpečí, které tam na vás číhá. Prostor je navíc hlídám magickými věžemi fungující na principu paprsku, který kouzlí Beholdeři. Nemusím asi vysvětlovat, co je to zač. Věže jsou schovány v podlaze a reagují na blízký pohyb. Pokud se budete držet při zdi, budete v relativním bezpečí. Ještě jedna věc stojí za řeč. V tomto bestiáři je ukryt jeden z nepovedených experimentů. Aldeřané stvořili jakéhosi ještěrčího obra. Původně to měl být jakýsi bojový tvor, ale nějak se ten pokus vymkl a tvor vyrostl trochu víc. Aldeřané pro něj udělali obzvlášť velkou místnost pro případ, že by ten problém vyřešili. Nakonec to dopadlo, jak to dopadlo a tvor tu zůstal uvězněn. Netuším čím se živí, ale vím naprosto jistě, že je pořád na živu v jakési hibernaci.“
„Takže hádám správně, že není dobré toho tvora vyrušovat,“ správně dedukoval Azanyrmuth.
„Přesně tak, i když jsem přesvědčen, že ze svého doupěte nemůže dostat. Cítím tam přítomnost nějaké magie, která ho tam drží. Jsem přesvědčen, že by se pokusil už dávno odsud uprchnout. Raději nic nezkoušejte a pokračujte chodbou rovně. Dojdete na rozcestí s bílým portálem. Chodba rovně pokračuje do místnůstky s dalšími portály. Vy se však vydáte vpravo. Na dalším malém rozcestí u zkamenělého ještěra se dáte pro změnu doleva. Dojdete k výtahu od něhož vás bude dělit zamčená mříž. Tam dejte velký pozor, je chráněna pastí. Pokud bude výtah funkční, vyjedete s ním do třetího patra. Pokud by už byl rozbitý, nezbude, než použít žlutý portál v místnůstce, o které jsem se už zmínil. V tomto případě už vám dál neporadím. Protože portály se čas od času mění.“
„Muselo by se bezpodmínečně portálem?“ zajímal se o další možnosti hraničář Bernhard. „Nejsou tu třeba další schodiště či výtahy?“
„Jsou, ale od těch vás dělí hromada nebezpečí. Například, pokud byste na rozcestí u kamenného ještěra pokračovali rovně, dorazili byste do zahrady, která je plná nebezpečných zvířat. A to ne ledajakých. Aldeřané při svých cestách posbírali spoustu tvorů snad ze všech navštívených světů, a pak s nimi dělali další pokusy. Po odchodu Starých Aldeřanů řada tvorů sice uhynula, ale jiní se přizpůsobili zdejšímu prostředí a jsou tu schopní nadále přežívat.“
„Aha. Stálo by to prozkoumat, ale hádám dobře, že je to téměř cesta na jistou smrt,“ uznale pravil Bernhard. „A co tedy dál, když bude výtah funkční?“
„Zavede vás do obytné části. Ani zde se zbytečně nezdržujte. Prostě se od výtahu vydáte doleva. Velký vstupní sál je opět plný nášlapných pastí, ale při troše pozornosti se jim dá vyhnout. Za dveřmi, které uvidíte přímo naproti je schodiště, které vás zavede do prvního patra. Tam jsou dvě cesty. Buď budete pokračovat dlouhou chodbou přes dvě rozcestí, kde narazíte na trhlinu. Tou se dá dostat už na povrch do malé opevněné tvrze v horách, akorát to má jeden háček.“
„Jaký?“ zajímal se Bernhard.
„Není tam žádné schodiště a stěny trhliny jsou příliš strmé. Je zcela nemožné se po nich vyškrábat napovrch.“
„Pokud je to ta trhlina, kterou jsme sem vstoupili, tak dnes už je tam žebřík, ale rádi bychom se dozvěděli víc i o druhé cestě,“ pravil Azanyrmuth.
„To je mi novinka,“ udiveně prohlásil duch. „Ale může být. Mnohé se toho změnilo a tyto končiny jsou pro mě už dost vzdálené, a tak už jen stěží mohu zjistit, co se tam děje. Druhá cesta je ukrytá na schodišti, je potřeba tam najít nějaké skryté tlačítko. Otevře se vám tajná chodba, jenž vás zavede na povrch. Ovšem ta cesta je chráněna nějakou mě neznámou magií. Zřejmě je to nějaká ochrana přes vstupem cizinců nebo má zabránit útěku z pevnosti. Na to už musíte přijít sami. Dál jsem nikdy nedošel.“
„My už si poradíme,“ odvážně prohlásil válečník Slavoj. „Už jsme toho hodně zvládli.“
„Děkujeme ti za veškeré informace,“ poděkoval duchovi Azanyrmuth. „A my se asi vydáme na cestu.“
„Buďte velice opatrní. Hodně štěstí,“ loučil se s výpravou duch čtyřrukého.
„Existuje nějaké možnost, jak ti pomoc?“ zeptal se na konec ještě Azanyrmuth.
„Můj duch je vázán na toto místo, vůbec mě nenapadá, jak to zvrátit. Z tohoto důvodu mi nemůžete nijak pomoc,“ smutně pravil duch. „Nicméně cítím, že ta vazba pomalu vyprchává, a tak se snad jednoho dne dočkám. Za normálních okolností by už můj duch opustil tohle místo už před staletími.“
Aldřané potom sbalili veškerou výbavu, ještě jednou se rozloučili s duchem a poděkovali za veškeré rady, a potom se vydali na cestu dveřmi s nápisem: „HRAČKÁŘSTVÍ“

Kamenná brána se za nimi zavřela a slabé světlo knihovny nahradila jen černočerná tma. Azanyrmuth popošel kousek dál a zkusil znovu vyvolat kouzlo Světluška. Prostor opět zaplnilo bílé vznášející se světlo, a tak mohli pokračovat v cestě. Na rozdíl od ostatních prostor pevnosti zde nepociťovali úzkostné stavy a ani se nikde neozývaly děsivé zvuky, nýbrž tu vládlo jen naprosté ticho.

Neušli ani dvacet stop a dorazili ke dvojici dveří po stranách chodby. Nápisy nad nad nimi říkaly, že se zde nachází: „SVĚTLA“ a „KRYSTALY“
„To zní zajímavě. Co kdybychom tam aspoň nakoukli,“ navrhoval průzkumník Birger.
„Nepokoušejme to,“ varoval ho mág Marat. „Pamatuj, co nám duch říkal. Ať se zbytečně nikde nezdržujeme.“
Než to mág dořekl, Birger už otevřel bránu do místnosti se světly.

Marat se ho chystal pokárat, ale to už se všem naskytl pohled do podivné místnosti, která připomínala neobvyklou prolézačku z plošin, sloupů, zídek a především různobarevných paprsků, z nichž se některé pomalu pohybovaly. Celá Aldeřanská výprava chvíli fascinovaně hleděla na zajímavou světelnou podívanou a přemítala nad jejím účelem. Padaly nejrůznější návrhy, Slavoj se domníval, že by se mohlo jednat o nějaké speciální cvičiště, Marat si zase myslel, že to může sloužit k výzkumu magie. Vše to však byly jen domněnky, nikdo se neodvážil vstoupit do místnosti a odhalit pravdu. Než místo opustili Azanyrmuth Zvídavý prohlásil: „A nebo to může být jen místo kratochvíle. Proč by se to taky jmenovalo hračkářství.“

Chtěli pokračovat v cestě, ale Birger už stačil otevřít protější bránu. V menší komnatě se nacházelo mnoho regálů, skříní, polic a stolů, na nichž bylo uloženo spoustu roztodivných předmětů. Některé připomínaly zářící krystaly, jiné vypadaly naprosto obyčejně nezajímavě, našli tu hromady delších či kratších tyčí. Mág zde cítil poměrně velké množství magie jednoho druhu. Veškeré předměty ukrývaly magii světla. Byl to neobvyklý pocit po noci strávené v knihovně, kde magie vůbec nefungovala.

„To musíme prozkoumat,“ ihned navrhl průzkumník.
„Je to sice hodně lákavé, ale opravdu to není zrovna bezpečné. Kdo ví, co to může udělat,“ opětovně ho od nadšeného průzkumu odrazoval mág Marat.
„Pravda, že máme úkol toho co nejvíce prozkoumat,“ zamyslel se Azanyrmuth. „Když už jsme tady, tak krátký průzkum snad nic nepokazí, ale jak říká Marat, musíme být opatrní a hlavně se tu moc dlouho nezdržujme. To bychom pak v hračkářství strávili celý další den.“

Na doporučení Azanyrmutha se všichni pustili do krátkého průzkumu skladu, jediný Vinterblod zůstal na chodbě, nějak ho průzkum hračkářství nezajímal. Jako první se úkolu zhostili mágové Marat a Azanyrmuth, opatrně zkoumali namátkově vybrané předměty. Předměty se po zběžném ohledání nejevily nijak nebezpečné, ačkoliv již dřívější zkušenosti vyzývaly k opatrnosti. Azanyrmuth Zvídavý zkusil vzít do ruky obyčejný šedý krystal. Ten se v ruce okamžitě rozzářil zeleně. Dál však netušil, co sním dělat a tak jej vrátil zpět na místo. To Marat uchopil jednu zdánlivě obyčejnou tyč a hned na to ucítil v ruce zvláštní vibrace, načež se na obou stranách vysunuly rudě zářící čepele.

„To by se snad dalo použít jako zbraň,“ dedukoval mág a zkusmo sekl do blízkého stolu. Zářící čepel prošla stolem bez jakéhokoliv odporu, avšak k překvapení všech to na něm nezanechalo žádné poškození.
„Zvláštní, to asi nebude zbraň,“ zamyšleně prohlásil válečník Slavoj.
„Pokud se jedná o hračkářství, tak předpokládám, že žádný z těch všech předmětů kolem není určen k ničení, ale jen tak na hraní. Rozhodně bychom mohli nějaké ty světelné meče vzít, třeba se budou k něčemu hodit.“
Aldeřané pobrali pár předmětů a opustili sklad.

Chodba je dovedla na malé rozcestí odkud odbočovala chodba doleva. Zde už většina chtěla pokračovat tak, jak jim poradil duch, ale chuť zkoumat zdejší hračkářství nakonec zvítězila, a tak se aspoň zkusili podívat, kam přesně vede. Ušli sotva třicet stop a narazili na bránu. Nápis nad ní zněl prostě, ale trochu záhadně: „BAREVNÉ KULIČKY“
„To zní vážně divně,“ po chvilce mlčení pravil zvěd Karl.
„Tak to jsem opravdu zvědav, co tam na nás čeká,“ prohlásil Azanyrmuth a přiložení ruky otevřel kamennou bránu.

Vzápětí se všem naskytl pohled na velký sál, ve kterém poletovalo obrovské množství barevně zářících kuliček. Některé se pohybovaly jen tak ladně, jiné zběsile skákaly, některé se pro změnu odrážely od stěn.
„Barevné kuličky, co víc bychom tu mohli čekat,“ pobaveně konstatoval válečník Slavoj, když sledoval tu zmatenou podívanou, která mu nedávala žádný smysl. Nebyl v tom sám.
„Tady asi nic nevykoumáme. Pojďme dál, už jsme ztratili dost času,“ rozhodl Azanyrmuth.
Opustili tedy sál létajících barevných kuliček a pokračovali dál v cestě.

Aldeřané minuli další rozcestí, kde odbočku vlevo oddělovala od hlavní chodby mříž. Hlavní chodba se zde stočila vpravo. Cestou míjeli další kamenné brány, které už neotevíraly, pouze Azanyrmuth četl nápisy. „STAVBY, KLOUZÁNÍ, KUŽELKY, KOSTKY“ Všechno to znělo na jednu stranu stručně a jasně, avšak co jednotlivé místnosti ukrývaly, mohli jen odhadovat.

Hračkářství opustili, když prošli další kamennou bránou na konci chodby. Zde se nacházel sál s rozcestím a jedním portálem bílé barvy. Cesta vpravo vedla „KE SCHODŮM“ a nápis nad bránou vlevo zněl: „TEMNÁ KOMORA.“
„To je to schodiště, o němž se zmínil duch a kudy nemáme jít,“ ujišťoval se válečník Slavoj.
„Ano. Je to přesně ono,“ odpověděl mu Azanyrmuth. „Zatím popis cesty sedí, tudíž musíme rovně.“
Zatímco se výprava pomalu přemisťovala k bráně s nápisem: „BESTIÁŘ,“ Vinterblod se zastavil u brány vedoucí do temné komory. Cosi ho k tomu místu přitahovalo. Pocítil jak čepel, kterou získali v pokladnici ve druhém patře, začala vibrovat. Vinterblod pocítil přítomnost nějaké mocné černé magie, která se dost možná nacházela přímo za touto bránou. Cesta dál však byla chráněna zámkem u dveří s šedým otiskem ruky.
„Vinterblode! Kde jsi!“ volal na něj hraničář Bernhard.

Družina pokračovala chodbou přímo do dalšího bestiáře. Znovu míjeli kamenné brány po obou stranách chodby a četli nápisy prapodivných ukrytých stvoření. Chodba nebyla nijak zvlášť dlouhá, minuli pouze trojici bran a už stanuli přímo ve velkém elipsovitém sále, který zasahoval ještě do dalších tří pater. Kamenné brány standardní velikosti byly po pravé straně a tři řady malých dvířek po straně levé. Zcela uprostřed levé zdi se nacházela také obzvlášť velká brána. Aldeřanům bylo hned jasné, že se jedná o to místo, kde se ukrývá přerostlý ještěr.

Když Azanyrmuth opatrně vkročil do obřího sálu, Detektor pastí začal najednou vibrovat. V tu chvíli se Zvídavému ukázaly místa ukrytých magických střílen, které podle slov ducha měly vystřelovat paprsky jako Beholdeři.
„Vidíš nějakou bezpečnou cestu?“ hned se zajímal hraničář Bernhard.
„Je tu cesta,“ tiše odvětil Azanyrmuth. „Musíme se držet co možná nejtěsněji u levé zdi. A hlavně nezapomínejme na radu ducha, abychom zůstali tiše.“
Po mágovo slovech už všichni členové výpravy ztichli a opatrně se plížili podél levé zdi.

V téměř úplném tichu, které sem tam narušovalo nějaké vzdálené kvílení a hučení, postupovali dál podél malých dvířek. Přitom cítili a děsivou přítomnost ukrytých tvorů. Ten pocit se dal přirovnat kořisti, která se snaží proplížit kolem hladových lvů. Když se dostali až na úroveň obrovské brány, náhle všem problesklo cosi myslí a vidění se na zlomek vteřiny rozostřilo. Výpravu to zarazilo a celkem dost vyděsilo. Takový pocit dosud nikdo z nich nepoznal a to už všichni něco zažili. Vůbec neměli tušení, co to mělo znamenat, ale Aldeřanům bylo hned jasné, že to pravděpodobně způsobila bytost ukrytá za pevnou, tisíc let zavřenou bránou.

Už chtěli pokračovat v cestě, když v tom se to stalo znovu. Tentokrát záblesk mysli trval o něco déle. Azanyrmuth a Marat v tom záblesku zahlédli jakýsi obrys ještěrčího tvora, avšak ne na tak dlouho, aby spatřili nějaké detaily. Udělali sotva dva kroky a stalo se to po třetí a hned nato po čtvrté. Poslední záblesk už byl natolik dlouhý, že všech devět Aldeřanů uvidělo dřímajícího tvora dost jasně. Mnohé to ještě víc vyděsilo a někteří by se byli rozeběhli, kdyby je Azanyrmuth nezadržel, jen Vinterblod se tvářil, jako by se ho to vůbec netýkalo, přesto i on tvora zahlédl naprosto jasně.

Když udělali pár dalších kroků, záblesk mysli nastal znovu. Bylo to opravdu nepříjemné, protože to vyvolávalo pocit, že o tvor ví o jejich přítomnosti. Přidali proto do kroku. Když už dosáhli protější chodby, znovu následovaly hned dva poměrně dlouhé záblesky. To už to bojovník Herman nevydržel a dal se na útěk. K jeho smůle však jedna z ukrytých magických střílen ve tvaru stopky, na jejímž konci se nacházely tři malá oka, tiše vystoupla z podlahy a vypálila směrem k Aldeřanům tři paprsky. Dva z nich minuly cíl, zatímco třetí z nich byl úspěšnější a zásáhl právě prchajícího Hermana. Ten se najednou vznesl do vzduchu, jako by ho uchopila nějaká silná neviditelná ruka a mrštila s ním dál do chodby, až k poslední třetí dvojici bran. Ostatní se okamžitě seběhli k otřesenému bojovníkovi, kterému pomohli na nohy.

Jakmile se Herman vzpamatoval, situace kolem se již uklidnila. Střílna se ukryla zpět pod podlahu a dokonce i nepříjemné záblesky pozvolna ustaly.
„Už je to v pořádku. Myslím, že můžeme pokračovat,“ pravil už uklidněný Herman.
„Co to sakra bylo?“ tázavě prohlásil válečník Slavoj.
„Asi netřeba odpovídat, protože je to jasné,“ pokračoval Azanyrmuth. „Nějaký projev té bytosti. S velkou pravděpodobností se ty záblesky, nebo co to bylo, dějí v její blízkosti neustále. Vzpomeňte na slova ducha, který říkal, že se jedná o nepovedený experiment. Možná jsou vůči tomu některé bytosti, či rasy imunní, ale na nás to má dost nepříjemné účinky. Ještě teď mi běhá mráz po zádech a mám pocit, že jsme se ještě nedostali z jejího dosahu, protože slabé dozvuky cítím ještě teď.“
„Raději se tu nebudeme zdržovat a pojďme raději dál,“ navrhl průzkumník Birger.
„Máš pravdu,“ souhlasil, Marat a přiložením ruky otevřel bránu vedoucí na další rozcestí.

Ze sálu pokračovaly celkem čtyři cesty, přičemž jednou Aldeřané právě přišli. Uprostřed se nacházel opět bílý portál a kolem něj čtyři sloupy podpírající strop. Dveře přímo naproti vedly do menšího pokoje s portály, jak říkal nápis na nimi. Namátkou zkusili do něj nahlédnout a skutečně v něm, kromě tří kruhových portálů, nebylo nic užitečného.
„Zbytečně tu neztrácejme čas. Musíme se dostat k tomu výtahu,“ vyzval hraničář Bernhard k dalšímu urychlenému postupu.
„Máš pravdu. Je to tu moc nebezpečné a příliš rozlehlé nato, abychom to tu dopodrobna prozkoumali,“ souhlasil s připomínkou mág Marat a zamířil k bráně směrem k zahradám.
Ještě než mág otevřel bránu, zpozoroval u zdi ostatky dávno zemřelého Jaffy. To dalo slovům mága ještě větší váhu.

Chodbou ušli sotva pár kroků, když si zvěd Karl jako první všiml slabého nazelenalého světla v dáli před nimi. Opatrně postupovali vpřed, dokud nenarazili na rozcestí se zkamenělým ještěrem. Ve světle kouzelné světlušky působil děsivě, jakoby se právě chystal zaútočit. Jeho strašlivý pohled se upínal přímo na protější zavřenou mříž, která oddělovala patro od výtahu. Všichni chvíli fascinovaně hleděli na obludu a přitom si v duchu říkali, zda se jednalo o pouhou sochu, nebo o skutečného zkamenělého tvora. Mág Marat si po chvíli přiznal, že zde cítí přítomnost určité magie a klonil se spíš ke druhé variantě. Na ten popud chtěla většina pokračovat v cestě. U některých však byla zvědavost silnější, a tak se průzkumník Birger, hraničář Bernhard a později i Azanyrmuth Zvídavý, vydali rovně, aby zjistili původce zeleného světla.

Dorazili na konec chodby, jenž končila bránou. Po levé straně se nacházelo zařízení se zeleným otiskem ruky a nad samotnou bránou nápis: „ZAHRADA.“ Kamenná brána však byla poškozena a částečně vylomeným křídlem se dalo bez problémů vstoupit do zahrady. Vevnitř to přímo žilo jako v deštných pralesích. V obřím sále rostla velmi bohatá vegetace, vysoké stromy, husté keře, křoví, mechy a lišejníky. Také se tu ozývalo nepřeberné množství zvuků, které jistojistě patřily hmyzu, dravcům i šelmám. Celou scenérii osvětlovalo několik prapodivných zelených luceren zavěšených u stropu. Bylo až k neuvěření, že může něco takového držet při životě několik desítek sáhů pod zemí i po tolika staletích.

Aldeřané by se rádi kochali tou podivnou, přesto krásnou podívanou, avšak Azanyrmuth vzpomněl na duchovo slova o nebezpečných tvorech zde žijící a raději všem připomněl, aby se zde nezdržovali. Vrátili se proto ke mříži u výtahu. Detektor pastí se znovu rozechvěl sotva se k ní přiblížili. Nenápadné otvory v podlaze a ve zdích, určovaly místa ukrytých bodců. Zvěd Karl se hned pustil do pečlivého ohledání, a poté i k samotnému odstranění mechanismu spouštějící nebezpečnou past. Napjaté ticho narušoval akorát občasný křik tvorů žijící v blízké zahradě.

„Mám to!“ s úlevou prohlásil Karl. Cesta dál byla volná.
„A co teď?“ zvídavě se rozhlížel po místnůstce válečník Slavoj.
„Musíme zjistit, jak to funguje,“ odpověděl mu Azanyrmuth a sám si prohlížel místnost. Záhy si všiml velkého kruhového otvoru ve stropě pokračující kamsi do výšky. Pohled ihned směřoval na podlahu, kde si všiml rýhy ve tvaru kruhu stejného poloměru. Zkusil poskočit, aby si ověřil domněnku, že se jednalo právě o zmiňovaný výtah. Ozval se dutý zvuk, a to bylo dobré znamení. Duch je navedl správně. Následující kroky mága už směřovaly k páce, na níž byly vyryté číslice od trojky až po osmičku. Momentálně se páka nacházela v pozici šest, tudíž se jednalo o šesté patro. Jakmile všichni nastoupili, Azanyrmuth ji s očekáváním přestavil na trojku a po chvilce napětí se ozvalo syčení a hučení, načež se země zachvěla. Kruhová plošina začala pozvolna stoupat vzhůru. Rychlost se zvyšovala a Aldeřané jen sledovali, jak míjejí jedno patro za druhým.

Výtah se zastavil za hlasitého rachotu v nejvyšším třetím patře a kolem nastalo opět ono tíživé ticho narušované tentokrát nějakým vzdáleným pískáním. Pohled všech se zaměřil na mříž, která původně oddělovala výtah, kdyby ovšem nebyla vylomená. Hraničář si pečlivě prohlédl její zbytky a poznal, že ji něco násilně vylomilo už hodně dávno. To nakonec Aldeřanům ulehčilo další postup, protože nebylo třeba překonávat další zamčenou a pastí chráněnou mříž. Stejně, jako mříž v šestém patře i tuhle chránila nějaká past, která už naštěstí nefungovala.

Krátká chodba pozvolna ústila do menší síně s žlutým portálem a čtveřicí soch válečníků ve výklencích po stranách. Zatímco brána hned naproti výtahu vedla do jídelny a brána vpravo do pokojů, směrem doleva pokračovala dlouhá chodba. Tentokrát už odolali pokušení vše prolézt a řídili se radou od ducha. Cestou minuli ještě několik dveří s nápisy: „KUCHYNĚ, SKLAD, DÍLNA“ a brána na konci chodby je zavedla do velkého vstupního sloupového sálu.

„Tady pozor, je to tu plné pastí,“ připomněl všem Marat, který si vzpomněl na další radu ducha z knihovny.
„Už to vidím,“ potvrdil mu Azanyrmuth, hned jak se znovu ozval Detektor pastí. „Už jich tu moc není. Snadno se tomu vyhneme. Šlapejte tedy tam, kam šlapu já.“
Zvídavý kličkoval mezi nášlapnými dlaždicemi, zatímco ho zbytek následoval. Cestou si všímali nápadných otvorů ve zdích i ve sloupech, opět se jednalo o místo doslova přeplněné pastmi.
„Řeknu vám, že Staří Aldeřané pastmi vůbec nešetřili,“ tiše konstatoval průzkumník Birger. „Jak se tu jen mohli bezpečně pohybovat?“
„Podle mě zcela normálně,“ uvažoval Azanyrmuth. „Ve většině podobných míst se dají pasti deaktivovat přiložením barevné ruky příslušného oprávnění. Už jsme to párkrát viděli a tady je tomu zrovna tak. Vidíš ten otisk modré ruky támhle u dveří?“
„Jasně. Aha, tak to funguje. Teď už je mi to jasné.“

Konečně stanuli před bránou s nápisem: „SCHODIŠTĚ.“ Od povrchu je už dělily jen tři patra. Marat přiložil ruku na kamennou brána a ta se dala do pohybu. Na druhé straně však čekalo na Aldeřany velmi nemilé překvapení. Místo schodiště je uvítala jen hluboká jáma. Po schodišti zůstalo jen pár kousků, které osamoceně trčely ze zbytků zdí. Vše ostatní se zřítilo dolů, když toto místo rozervala jedna z trhlin.
„To je hodně blbé,“ konstatoval válečník Slavoj a neskrýval při tom zklamání. „Už jsme tak blízko.“
„Tohle nám hodně narušilo plány,“ souhlasil s ním Azanyrmuth.
„Přece to teď nevzdáme,“ snažil se pozvednout náladu v družině zvěd Karl.
„Samozřejmě, že ne. Ale tahle cesta je pro nás naprosto neschůdná. Stěny jsou strmé a nikde není kousek místa, kam ukotvit lano,“ hodnotil možnosti výstupu vzhůru hraničář Bernhard.
„Takže nezbude, než najít jinou cestu. Co jiného nám zbývá. Pojďme tedy, zkusíme tu bránu tam,“ rozhodl Azanyrmuth a ukázal směrem nalevo od schodiště.

Zklamání Aldeřanů bylo velké. Od vytouženého cíle už je dělily jen tři patra a potom kousek cesty chodbou k trhlině, kterou sem sestoupili. Nyní byli opět tam, kde předtím. Nezbylo jim nic jiného než bloudit gigantickou podzemní pevností plnou pastí, tvorů a dalších šíleností, které neměly obdoby.

Azanyrmuth Zvídavý provedl Aldeřany sálem pastí k bráně, za kterou se nacházela dlouhá temná chodba. Na cestu jim naštěstí stále svítila kouzelná světluška, takže mohli postupovat dál. Přestože se brána za nimi krátce po průchodu uzavřela, cítili před sebou závan čerstvého vzduchu. Pokračovali opatrně vpřed. Stejně to ani jinak nešlo, nikde nenatrefili na žádnou bránu, dveře, či rozcestí.

Dlouhou chodbou ušli asi padesát sáhů, když jim v dalším postupu zabránila další trhlina.
„Sakra. To není možné,“ zaklel Bernhard. „Přece se nebudeme vracet?“
„Počkej,“ zastavil ho Azanyrmuth, jenž popošel až ke kraji, aby světluška zasvítila dál a mohl zjistit, jak je trhlina široká. „To nebude problém. Je široká sotva šest stop. To se dá přeskočit.“
„Šest stop?“ ujišťoval se hraničář. „To by šlo. Tak směle do toho.“ Bernhard udělal pár kroků zpět a pečlivě se přichystal. Potom se rychle rozeběhl a těsně od kraje trhliny skočil. Než se všichni nadáli, už byl na druhé straně. Hned za ním skákal Vinterblod, Slavoj, Azanyrmuth, Karl a nakonec se osmělili i všichni ostatní, takže překonání trhliny bylo jen otázkou času.

Za trhlinou se však chodba stáčela doprava, kde je uvítala znova ta samá trhlina, která tak průchod přerušila hned dvakrát. V ohybu po levici se však nacházela brána, a tak se Aldeřané rozhodli pro ni, ovšem záhy se zarazili protože nápis nad ní nevěstil vůbec nic pozitivního. Stálo tam: „PASTI“
„Tudy asi ne,“ prohlásil zvěd Karl.
„Divné, já žádnou past necítím,“ zamyšleně pravil Azanyrmuth, když se zkoušel zaměřit na Detektor pastí. Přistoupil k bráně a opatrně ji otevřel. Sotva se brána dala do pohybu, Detektor pastí se najednou mohl doslova zbláznit. Zvídavý najednou před sebou viděl obří sál, který zářil tisíci světly označující místa pastí. Byly tu uskladněny snad všechny možné i nemožné druhy a navíc všechny byly aktivované a stále funkční. Azanyrmuth jen poodstoupil zpět a kroutil hlavou: „Tudy opravdu ne. Tady je snad milion pastí. Je to naprosto nemožné to projít.“ Zbytek výpravy to potvrdil záhy také. Karl, Bernhard i Berger rozpoznali stovky nášlapných dlaždic a tisíce otvorů ve zdi i ve stropě. Marat zase viděl naprosto všude magické nástrahy, včetně obrovského magického potenciálu ve vzduchu. Mág si byl též jistý, že se také jedno o místo, kde magie funguje mnohonásobně silněji, protože ten potenciál měl neskutečnou moc, až se sám bál vůbec magii využit.

Aldeřané nechali bránu zase zavřít a rozhodovali se kam dál. Protože i druhá trhlina v chodbě měla na šířku necelých pět stop, volili cestu dál. Překonali trhlinu a pokračovali v cestě, která již dnes zabrala mnoho hodin, a proto také mnozí pociťovali značný hlad. Rozhodli se na chvíli spočinout a najíst se. Během odpočinku probírali všechno, co zde za ty dva náročné dny zažili a neustále debatovali o tom, k čemu to všechno mohlo sloužit. V živé paměti měli i ztrátu bojovníka Martise, který už nestihl projít portálem. O velkém štěstí mohl mluvit také Herman, který schytal zásah Beholdeřího paprsku z magické věže. Dobře si uvědomoval, že mohl také okamžitě zemřít, či zkamenět.

Po nezbytném odpočinku se Aldeřané opět vydali dál pátrat po východu. V dlouhé chodbě minuli nalevo další bránu s nápisem: „STROJOVNA“ Tu prozatím ignorovali a pokračovali chodbou, která začala náhle klesat.
„Mám pocit, že jsme sestoupili o jedno patro níž. To se nám zrovna nehodí,“ tiše prohlásil průzkumník Birger.
„Měli bychom spíš stoupat, ale co se dá dělat. Podíváme se aspoň kam to vede,“ navrhl válečník Slavoj.
Devítičlenná skupina se zastavila u kamenné brány, kterou chodba končila a Azanyrmuth přečetl nápis nad ní: „HOVNA. Hm, za těmito dveřmi bude asi … „
„No tak Azany,“ přerušil ho mág Marat. „Tenhle vtip tu už tu byl několikrát.“
„Teď si nedělám srandu. To tu je opravdu napsané. Klidně se o tom přesvědčíme.“
„To jsem zvědav, ale jestli tam bude zase knihovna, tak si mě nepřej,“ přátelsky škádlil Azanyrmutha mág.

Sotva se brána otevřela, vyvalil se na ně neuvěřitelný puch, který by se dal doslova krájet. Následně se jim naskytl pohled na nevábně vypadající vlhkou a tmavou komoru, kam ústilo několik stok, potrubí a výtoků. Viděli tu soustavu mostků, plošin, ochozů a především velkou hromadu hnědého, mazlavého a nevoňavého. To byl dostatečný důkaz, že Azanyrmuth si tentokrát legraci nedělal.
„Tudy opravdu nejdu,“ s odporem prohlásil zvěd Karl přičemž si prsty držel nos.
„Pokud je to septik, tak ty splašky někam musí odtékat. Možná by se dalo po těch ochozech jít dál a třeba nás to vyvede ven,“ nesměle uvažoval hraničář Bernhard, přičemž si byl vědom, že do toho puchu asi nikdo nebude ochoten jít.
„Možná, ale raději bych zkusil najít jinou cestu,“ navrhoval Marat. „Tohle bych si nechal jako naprosto poslední možnost.“

Zatímco se Aldeřané rozhodovali, zda vstoupí do nevábně vypadajících prostor, z močůvky se začaly ozývat podivné zvuky. Hraničář se najednou zarazil a pravil: „Neslyšeli jste něco?“ Nato se ozvalo hlasité bahenní žbluňknutí doprovázené krkaným zvukem. To už upoutalo pozornost všech a pohledy rychle směřovali do odporné komory. Nezdálo se, že by se tam cokoliv změnilo, ale zkušenost velela k opatrnosti. Poodstoupili zpět od dva kroky a přichystali se k případnému boji.

Obezřetnost nakonec byla na místě, když se ze septiku vynořila velká bahenní chapadlovitá zrůda. Mág Marat neváhal ani vteřinu a okamžitě po ní vypálil ohnivou kouli. Na okamžik se zdálo, že to zabralo, avšak zdání klamalo. Záhy se vynořila znovu a s ní tentokrát dvě další, které byly o něco menší. Marat i Azanyrmuth pokračovali v kouzlení a přidali se Bernhard s Karlem.

Díky společnému úsilí se dařilo potvory držet dál od těla, ale ty byly neodbytné. Vždycky se po zásahu ohnivou koulí ponořili zpět do močůvky, aby se vzápětí vynořili a s nimi i další. Zdálo se, že sem stahovali z okolního kanalizačního systému. Možnost pokračovat tudy tak záhy vzala za své. Aldeřané se proto dali na ústup a dostatečné vzdálenosti vyčkávali, až se brána uzavře.

„Takže je rozhodnuto za nás. Tudy to opravdu nejde,“ konstatoval válečník Slavoj.
„Nezbývá, než zkusit strojovnu a nebo se vrátit na rozcestí,“ hodnotil poslední zbývající možnosti Marat.
„Počkat, je tu ještě jedna možnost,“ ozval se průzkumník Birger.
Ostatní na něj překvapivě pohlédli a čekali, co zajímavého ho napadlo.
„Jak jsme po druhé překonali trhlinu, tak někde v půlce mezi trhlinou a strojovnou jsem si všiml nenápadného zamřížovaného otvoru ve zdi, z něhož také vanul čerstvý vzduch.“
„Myslíš, že by to mohla být jedna z větracích šachet?“ zpozorněl Azanyrmuth.
„Stálo by to za průzkum. Ten vzduch sem musí být přiváděn jedině z povrchu. Kde by se tu jinak vzal?“
„To zní mnohem líp než smradlavej septik. Pojďme to prozkoumat,“ prohlásil Bernhard a hned se vydal za Birgerem, přičemž je následoval i zbytek výpravy.

Minuli opět bránu do strojovny a zakrátko průzkumník zastavil u téměř neviditelného zamřížovaného otvoru ve zdi. „To je ono.“ Otvor ve zdi byl dostatečně velký, aby se jím protáhl i statnější válečník. Cestu však blokovala bytelná kovová mříž.
„To už nás nezastaví,“ sebevědomě prohlásil válečník Slavoj. Mohutnými pažemi uchopil mříž, zařval, zabral a mříž už byla venku. Cesta byla volná.

Jeden po druhém vlezli do větrací šachty, která se stočila vpravo až nakonec ústila do jakéhosi trochu širšího komína s ochozem. Komín byl vybaven i jednoduchým žebříkem, po kterém se dalo sestoupit dolů i nahoru. Konečně Aldeřanům svitla naděje, že konečně už našli cestu ven. Svěží čerstvý horský vzduch tomu napovídal. Opatrně se vydali po žebříku ze železných příček uchycených do kamenné zdi. Jako první lezl hraničář Bernhard a kontroloval, zda jsou příčky v pořádku, přeci jen tu nikdo nelezl už tisíc let.

Na úrovni druhého patra se nacházel další ochoz z nějž vycházelo několik dalších větracích šachet. Žebřík naštěstí pokračoval dál, a tak se nezdržovali a lezli dál. Najednou Azanyrmuth zastavil hraničáře, protože ho Detektor pastí upozorňoval na důmyslně ukrytou past přímo mezi příčkami žebříku. Až po upozornění si všiml nenápadného otvoru ve zdi přesně na půli výstupu mezi prvním a druhým patrem. Bernhard okamžitě začal zjišťovat jak past funguje a hlavně jak se spouští, protože potřebovali přes to místo nutně prolézt.

„Aha. Tak to funguje,“ uznale prohlásil hraničář, když odhalil spouštěcí mechanismus pasti. „To je hodně důmyslné a zároveň pěkně zákeřné. Ta past se spustí až při zatížení dvou z určitých příček, takže kopí nešťastníka probodne přesně do hrudi.“
„Už víme, jak to funguje. Máš představu, jak to obejít?“ zeptal se ho Azanyrmuth.
„Dá se to obejít tak, že polezeme po kraji, ale je to dost nebezpečné. Příčky jsou mokré a kluzké,“ pravil hraničář. „Je tu ještě druhá možnost. Past opatrně spustit a to kopí prostě zlomit. Ujme se toho někdo?“
„To nebude problém,“ nabídl se Slavoj.

Ostatní pustili válečníka vpřed, a jakmile byl připraven, Bernhard opatrně z boku zatížil dvě příčky, načež kopí prudce vystřelilo vpřed. Ještě než se stačilo zasunout do zdí, Slavoj ho uchopil a prudce s ním trhl. Ozvalo se hlasité křupnutí a bylo po pasti. Cesta už byla bezpečná.

Komínová šachta končila v dlouhé chodbě, odkud se vzduch rozváděl po celé pevnosti, nebo alespoň do její části. Prozkoumat to by zabralo spoustu času a navíc některé větrací šachty chránily další mříže. Kousek od výstupu však našli další komínovou šachtu, která podle přicházejícího studeného vzduchu musela ústit na povrch. Po dalším žebříku stoupali nejméně čtyřicet sáhů vysokým komínem. Jako první stoupal opět hraničář a v těsném závěsu Azanyrmuth pro případ, že by byla šachta chráněna nějakou další pastí.

„Konečně. Už vidím denní světlo,“ zaradoval se Bernhard. To pozvedlo morálku celé výpravy. Už byli velmi blízko cíli. Bez potíží vystoupali do jakéhosi kruhového sálu, kde se nacházely tři desítky kruhových zamřížovaných otvorů, kudy proudil do pevnosti čerstvý vzduch. Po dlouhých dvou dnech opět spatřili denní světlo. Obloha mrazivého podvečera byla zcela jasná. To dávalo naději, že cestou ke Kruhu světů je nezastihne žádná sněhová bouře jako při cestě sem. Od svobody je už dělila poslední překážka v podobě zamřížovaných oken. Našli zde jediné kamenné dveře, které však nešly otevřít. Na přiložení ruky nereagovala, klika na nich nebyla žádná a nenašli ani případnou páku, který by je ovládala. Nezbylo než se spolehnout opět na hrubou sílu. Válečník Slavoj oplýval sice velkou silou, avšak tak silné dveře byly nad jeho síly. Zkusil do nich párkrát praštit, ale dopadlo to, jako kdyby bušil do skály.

„Přece tu neuvázneme, když už jsme prakticky venku,“ hořekoval hraničář.
„Já se ven dokážu dostat za pomocí magie, ale vás už nepřenesu,“ prohlásil mág Marat.
„Tak to zkus a podívej se, zda neuvidíš něco zajímavého venku,“ povzbuzoval ho Azanyrmuth. „A pokud máš na mysli to kouzlo krátkého teleportu, které je dobré tak akorát na přenos za mříž, nebo ke zmatení sledovacích kouzel, tak to umím taky. Podíváme se tedy ven, i když pochybuju, že tam bude klika, nebo něco podobného.“
Oba popošli k nejbližšímu zamřížovanému otvoru a za pomocí nejjednodušší formy krátkého teleportu se přenesli ven. Konečně zažili ten osvobozující pocit, když už stanuli venku na sněhu. Když se pozvolna rozhlíželi, neubránili se nutkání pokochat se zasněženou horskou krajinou v načervenalé záři zapadajícího slunce. V dáli měli jako na dlani celé zelené údolí, kde viděli mnoho Goa'uldských měst, vesnic, pevnůstek, polností a především největší město, kde byl hlavní vstup do pevnosti. Potom si uvědomili, že na ně čeká zbytek výpravy a pustili se do ohledání kruhové stavby, která se mezi strmými štíty zdejších velehor pokorně krčila.

Jak se dalo očekávat, dveře nešly otevřít ani z venku a samozřejmě nikde nebyla páka, či klika. Nezbylo něž zkusit vymyslet něco jiného. Najednou si Azanyrmuth všiml, že malta kolem jednoho zamřížovaného okna je vydrolená. Hned mu to dalo naději, že by se s pomocí hrubé síly dala mříž vylomit. Mágové navedli zbytek stále ještě uvězněné výpravy na správné místo. Válečník Slavoj přejel pohledem spáry kolem mříže, a potom už na nic nečekal a zkoušel opakovaně lomcovat s mříží.

Mříž stále držela pevně v otvoru, avšak spáry se začaly trochu drolit. Nevzdával to, s pomocí ostatních uvázal k mříži lano, a potom všichni přiložili ruku k dílu. Dlouho se nedařilo. Opakovaně všichni najednou tahali za lano. Kousky pojiva, které pevně držely mříž v otvoru, vypadávaly sice ven, ale ne dostatečně. V jednu chvíli museli trochu povolit, protože by málem přetrhli lano.

Po celkem dlouhé době se uvolnily i okolní kameny a mříž se konečně dala do pohybu. Zatáhli naposled a hlasité řinčení doprovázené dunivými dopady kamení dalo jasně najevo, že cesta ven je volná.

„Konečně venku,“ odechl si hraničář Bernhard, když vylezl ven jako první. Ostatní ho následovali takřka okamžitě. Všichni se kochali nádhernou scenérií zapadajícího slunce a pomalu rozmýšleli, kde přečkat noc, která se nezadržitelně blížila.
„Tamtou cestou jsme se dostali k trhlině,“ ukazoval Marat do malého údolí mezi skalisky.
„A zjistili jste, jak se dostat dolů?“ zajímal se zvěd Karl.
„Našli jsme tu nenápadnou pěšinu, která by nás mohla zavést zpět na hlavní cestu, kudy jsme přišli od Kruhu.“
„Dobrá. Měli bychom se pospíšit,“ vyzval všechny Azanyrmuth. Byl si vědom přicházející noci a také toho, že místo k nocování už budou hledat za tmy.

Strmou pěšinou sestupovali z vysokých hor. Museli být velmi obezřetní, protože podobná pohoří jsou velmi zrádná, zvláště v zimě a teprve za tmy. Naštěstí je nic nepronásledovalo, proto mohli postupovat opatrně.

Až po dlouhých dvou hodinách náročného nočního sestupu se ocitli na zasněžených pláních. V blízkém smrkovém lese si vyhlídli mýtinu obklopenou křovím a spadanými stromy. Hraničář Bernhard rozdělal oheň, na kterém si potom ohřáli večeři. Potom si rozdělili potřebné hlídky a ulehli k vytouženému spánku. Ten přišel prakticky okamžitě, protože toho za poslední dny zažili opravdu velmi hodně.

Vinterblod procházel dlouhou chodbou, která se až příliš podobala chodbám v pevnosti Chal-Almen. Přiložil ruku na bránu, která vzápětí uvolnila cestu do čtvercového sálu. Před sebou zahlédl na podstavcích čtveřici duchů. Soudě dle honosných přenádherně vypadajících královských zbrojí se mohlo jednat o nějaké dávné vládce. Nevšímali si ho.

Vinterblod pokračoval další bránou a chodbou svažující se dolů. Dlouze bloudil nějakou dobře vybavenou částí pevnosti, než nalezl vstup do velkého sálu. Přímo před sebou hleděl do Kruhu světů. Najednou se červené zámky postupně rozsvěcovaly. První, druhý, třetí, šlo to velmi rychle. Netušil, kdo zadává adresu. Když zapadl sedmý zámek, očekával, že se Kruh otevře, místo toho se rozsvítil osmý zámek, a potom devátý. Teprve potom se Kruh otevřel. Vinterblod hleděl na vlnící se hladinu a bezmyšlenkovitě se vydal vstříc. Sotva vešel do otevřeného horizontu, vše najednou zmizelo.


„Co to bylo?“ náhle se Vinterblod probudil ze spánku. Venku ještě vládla noc.
Hraničář Bernhard, který právě držel hlídku, se zeptal: „Co se stalo?“
„Zdálo se mi, že jsem procházel pevností a našel tam Kruh světů,“ popisoval Vinterblod. „Pak se začala zadávat zvláštní adresa, která používala devět symbolů.“
„Pozoruhodné. Adresa o devíti symbolech. Azanyrmuth Mág se jednou zmiňoval o tom, že se zcela jistě dají zadat adresy, které mají více než sedm symbolů. Nevěděl však, jak na to.“
„Určitě na to jednou přijdeme, ale jaký ten sem měl význam?“
„Taky se mi o pevnosti zdálo. Ty dlouhé dva dny se zkrátka musejí nějak projevit. Ono to časem přejde.“
„Nejspíš máš pravdu. Nebudu se tím zatěžovat,“ v poklidu prohlásil Vinterblod a nabídl se, že Bernharda vystřídá na hlídce.

Noc proběhla zcela v klidu a sotva slunce vylezlo na oblohu, Aldeřané se vydali na dlouhou a náročnou cestu zpět ke Kruhu. Čekalo je celých třicet mil, a tak se dalo očekávat, že k cíli dorazí až po setmění.

Počasí jim přálo. Po celý den se na obloze neobjevil ani mráček, zato pořádně mrzlo. Na druhou stranu lepší, než se prošlapávat závějemi, nebo čelit silnému štiplavému mrazivému větru. Od vstupu do pevnosti patrně už moc nenasněžilo, protože ve sněhu byly ještě trochu patrné jejich první stopy. Ty však s ubývajícími mílemi slábly, a tak se znovu museli spolehnout na řadu velkých kamenů postavených podél cesty.

Po dlouhé namáhavé cestě vystoupali do pohoří, kde se ukrýval Kruh světů. Poslední úsek patřil mezi nejnáročnější. Museli překonat velké stoupání a též čerstvou sněhovou pokrývku, která tu za poslední tři dny stačila napadnout. Naštěstí měli dostatečnou časovou rezervu, a tak se nemuseli obávat, že by někde museli vyhledat úkryt na noc. Tyto vysoké hory příliš vhodných míst neskýtaly. Všude samé strmé skály a nehostinné planiny, navíc zde hrozilo nebezpečí lavin.

Krátce před setměním si mohli konečně vydechnout. Na malém zasněženém prostranství zahlédli Kruh světů. Od cesty do bezpečí domova je už dělilo jen pár kroků. Azanyrmuth hned začal zadávat adresu Aldeneerinu. Potemnělé údolíčko zaplavilo mihotající se modré světlo. Aldeřané neváhali ani minutu a prošli vytouženým Kruhem.

Na Aldeneerinu je přivítala příjemná teplá letní noc. Mohli tak konečně odložit veškeré teplé oblečení. Přítomné hlídce oznámili návrat, zprávu o úspěšném průzkumu, ale také i ztrátu jednoho člena. Strážný šel o všem informovat radu a všech devět cestovatelů se zatím odebralo do pokojů k zaslouženému spánku.
Naposledy upravil Paci Azanyrmuth dne 16.9.2016 13:10:33, celkově upraveno 1
Starší tvorba: Fantasy román "Dobrodruzi z Antaru" k počtení zde: http://www.psanci.cz/autor.php?trideni=2&id=1404

Strýček Forďa Uživatelský avatar
Administrátor
Administrátor

Příspěvky: 625
Bydliště: Liverpool
Pohlaví: Muž
Skype: houdy007
Odpovědět s citací
 
hezký díl :)
Feeling borded, call me Fredy idrc...

Aiwendill Uživatelský avatar
Brigadier General
Brigadier General

Příspěvky: 3086
Bydliště: Telerush Var
Pohlaví: Muž
Odpovědět s citací
 
Aj ja si myslim, ze je to pekna cast. Tak dobre sa to citalo... :ok:
Najlepší štvornohý priateľ človeka je posteľ...

andoriel Uživatelský avatar
Major
Major

Příspěvky: 1753
Bydliště: Praha
Pohlaví: Žena

Odpovědět s citací
 
Moc pěkný. Zvlášť se mi líbilo Hračkářství i se světelnými meči :rflmao: Škoda, že v tomhle hračkářství meče nefungovaly :( Taky knihovna se čtyřrukým duchem a h*vna, která tentokrát nebyla knihovna :D
A jsem ráda, že se všichni (skoro všichni) vrátili.

:sunny:

Jo, a taky sny byly zajímavé :thumright:


///Edit: "I ty Ájo? Má dcero?"
*šokovaný Forďas

Paci Azanyrmuth Uživatelský avatar
Staff Sergeant
Staff Sergeant

Příspěvky: 340
Bydliště: Aldeneerin
Pohlaví: Muž

Odpovědět s citací
 
Světelné meče fungují, ale trochu jinak, než si mysleli.

8.1
A co dál?


Devět cestovatelů, kteří byli pověřeni průzkumem největší a nejnebezpečnější pevnosti Starých Aldeřanů, se v noci vrátilo zpět na Aldeneerin. Po dlouhé pětidenní výpravě si mohli konečně dopřát zaslouženého odpočinku v posteli, pohodlí a bezpečí. Hned jak druhý den dopoledne vstali, opláchli se a nasnídali. Potom se pustili do sepisování hlášení o výpravě. Tentokrát toho bylo hodně, a tak tím strávili téměř půlku dne. Ještě ten den vše předali a vysvětlili několika členům stále prozatímní rady. Zpráva z výpravy všechny natolik zaujala, že někteří četli hlášení až dlouho do noci. Nebylo tedy divu, že byla svolána porada hned na druhý den.

Druhého dne po obědě se v jednací síni sešla celá výprava z Chal-Almen, naprostá většina členů dočasné rady Lianaru včetně vládců z ostatních světů a samozřejmě i místní badatelé. V celé síni se tak naráz sešlo úctyhodných čtyřicet dva lidí.

Všichni zaujali místa u dlouhého zdobného dubového stolu, na kterém měli množství zpráv a všechno, co výprava přinesla. Mnozí začali knihami zběžně listovat, jiní si se zaujetím četli zprávy.
„Můžeme začít,“ zahájil Azanyrmuth Mocný IV poradu, když se zdálo, že jsou všichni připraveni.
„Pozoruhodný materiál,“ pročítal si Tolven vládce Khanktilu zprávu z výpravy.
„Je toho opravdu hodně a velice nás potěšilo, že se dá považovat výprava na Chal-Almen za úspěšnou,“ pokračoval Azanyrmuth. „Dlouho do noci jsem studoval donesené knihy. Přestože se jedná o nepatrný kousek vědění Starých Aldeřanů, nám to hodně pomůže v dalších letech. Už jen knihy o světech. Řadu z nich jsem v žádných našich knihách nenašel.“
„O jaké světy se jedná?“ zajímal se Cimméřan Thorogar III.
„Opravdu velice zajímavé. Pominu-li některé pusté a neobyvatelné, tak ty zbývající sloužily k těžbě cenných surovin či zemědělství. Řada světů má být podle knih osídlena. Většinou jsou to menší civilizace, které patřily dřív do Aldeřanského impéria, ale dá se tu najít pár světů obývané mocnými národy. Údajně s nimi Aldeřané v dávných dobách velice dobře spolupracovali. Ovšem jak víme, Staří Aldeřané začali páchat hrozné věci a řada národů přerušila veškeré kontakty.“
„A víme něco o těchto národech?“ vyptával se dál Tolven.
„V podstatě jen to, co se píše v knihách,“ jal se slova Zvídavý. „Řada světů může být zpustošena válkami, katastrofami a to se radši neodvažuji představovat, co mohli za ta dlouhá staletí napáchat Goa'uldi, Temnorození nebo další nepřátelské rasy. Každopádně stojí za to ty světy prozkoumat. Už jen zjistit, co všechno se stalo kdysi dávno.“
„Když tu čtu o Starých Aldeřanech a o jejich skutcích, asi se nedočkáme příliš vřelého přijetí,“ uvažoval Elyswerský vládce Scott.
„Nebál bych se toho,“ přesvědčoval ho Thorogar. „Je to už hodně dlouhá doba a mnozí už mohli zapomenout. Vždyť my jsme toho příkladem. Historie je v tomto už jen útržkovitá a nejasná. Stačí se podívat, kolik národů už s vámi spolupracuje a nikdo nevytahuje na světlo staré křivdy, které se tu v podstatě nikoho z nás netýkají.“
„V tom s tebou souhlasím,“ prohlásil Azanyrmuth Mocný. „Každopádně máme mnoho cílů dalších výprav. Aldeneerin se z války postupně zotavuje a máme k dispozici stále víc cestovatelů. Měli bychom časy míru co možná nejvíc využít. Nemusím snad připomínat, že v Universu nám dost možná roste nová hrozba. Průzkum Chal-Almen nám napověděl, že můžeme zatím zůstat v klidu, ale nepodceňujme to. Nechtěl bych za pár let zažít další velkou válku a vidět Aldeneerin znovu v troskách.“
„Další dny se pustíme do sestavení seznamu výprav. Bude to těžká volba, světy jsou zajímavé,“ pravil badatel Timofei.

Azanyrmuth si vzal další papíry s poznámkami a pokračoval: „Jistě jste si v poznámkách přečetli mnohé o Starých Aldeřanech.“
„Ano,“ souhlasili přítomní.
„Takže už máme takřka jasno, co se stalo a proč došlo k pádu impéria. Už dříve jsme narazili na zvěsti, že Staří Aldeřané nebyli jen ti hodní. Vyprávění uvězněného ducha nám mnohé objasnilo a nyní víme, na čem jsme. Můžeme tak snadněji jednat s národy, které na našich cestách potkáme. Také jsme se dozvěděli něco o starém letopočtu a konečně tak můžeme dávat dohromady historii Aldeneerinu z knih, které tu stále nacházíme.“
„Když už jsme u toho letopočtu, kolikátý je rok podle starého kalendáře?“ zeptal se mág Marat.
„Včera večer jsem o tom přemýšlel a dával si vše dohromady. Pokud jsou mé odhady správné, náš rok 589 odpovídá roku 12666 osmé epochy páté éry.“
„To je pěkné číslo,“ úžasem konstatoval Tolven.
„Zajímavě to zrovna vyšlo,“ pravil Azanyrmuth Zvídavý. „Ale ten letopočet se mi zdá úplně jiný, než ten, který jsme našli v poznámkách Calanirmyana.“
„O tom také vím,“ pokračoval Mocný. „Ale myslím, že tomu nemusíme věnovat pozornost, protože se jednalo o nějakou alternativní realitu. Tam může být vše na pohled podobné, avšak zásadně rozdílné na pohled druhý. Abych se vrátil k letopočtům, navrhuju, že bychom zůstali u našeho lety prověřeného kalendáře, s tím, že bychom tam dodali, že se jedná o devátou epochu páté éry. Takže poslední rok předchozí epochy je rok 12076 počítám-li správně.“
„Myslím, že je to dobrý nápad,“ souhlasil s ním mág Marat. Následně návrh odsouhlasil i zbytek přítomných bez větších připomínek. Ostatní kultury mimo Aldeneerin se rozhodli i nadále používat své zavedené kalendáře, protože délky roků byly na každém světě jiné. Z tohoto důvodu Aldeřané navrhli, aby badatelé vypracovali tabulku pro snadný a rychlý převod mezi významnými světy.

Když bylo vyřešeno vše ohledně počítání času, přešlo na poslední, avšak důležitý bod jednání.
„Čtu si tady o Goa'uldech a jejich pokusech o průnik do útrob pevnosti Chal-Almen. Je to tedy tak, že i po tak dlouhé době přes veškerou snahu se jim nepodařilo pokročit v průzkumu?“ zajímal se Cimméřan Sildegard.
„Sice nevíme, jak to vypadá u hlavního vstupu do pevnosti, ale co jsme viděli, tak v podzemí ztratili mnoho bojovníků,“ popisoval Zvídavý. „V horních patrech jsme prakticky neustále nacházeli různě staré mrtvoly a hromadu spuštěných pastí. Určitě to bude ještě dlouho trvat, než se dostanou dál,“ na chvíli se odmlčel, a pak ještě vážně dodal: „Pokud se nestane něco hodně nepředvídaného.“
„Samozřejmě to platí i pro nás. Co mi bratr vyprávěl, tak jsou útroby pevnosti velmi nebezpečné,“ pravil Mocný. „Na další případný průzkum bychom se měli opravdu dobře připravit. Stejně se obávám, že i tak by byl výsledek výpravy dost nejistý. Když jsem slyšel o všech těch nástrahách, podivnostech, nepředstavitelných tvorech a různých anomáliích, měl bych docela obavu o další cestovatele. Na druhou stranu se tam může hodně získat a také by to bylo dobré získat dřív, než Goa'uldi. Je to neskutečné, co tam Staří Aldeřané dokázali postavit.“
„Co tedy s tím. Máte někdo nějaký nápad?“ zeptal se válečník Slavoj.
„Určitě bychom měli občas vyslat zvěda, který by zjišťoval, co mají naši nepřátelé za lubem,“ navrhl Mocný. „Alespoň tak budeme mít přehled. Pak by bylo dobré začít se shánět po nějakých předmětech, které by nám mohly pomoct v průzkumu, jenž bychom spáchali někdy v budoucnu.“
„Dobrá. Víc asi v současnosti nezmůžeme,“ prohlásil Scott. „Jednou se ale do Chal-Almen vrátíme. A když ne my, tak naši potomci.“
„I mě je jasné, že se tomu nevyhneme, prozatím tedy spustíme pořádný průzkum světů. Možná najdeme nějaké mocné spojence. A to by asi bylo ode mne vše,“ zakončil povídání Azanyrmuth Mocný III.

Jednání ještě pokračovalo dlouhou dobu. Probíraly se dopodrobna veškeré objevy a někteří již začínali vybírat světy k návštěvě. Také zde padlo, že by bylo vhodné konečně zvolit trvalou radu Lianaru a Kruhu světů, protože se situace po válce s Ori už uklidnila a pro výpravy je vhodné mít zástupce Aldeneerinu.
Starší tvorba: Fantasy román "Dobrodruzi z Antaru" k počtení zde: http://www.psanci.cz/autor.php?trideni=2&id=1404

Strýček Forďa Uživatelský avatar
Administrátor
Administrátor

Příspěvky: 625
Bydliště: Liverpool
Pohlaví: Muž
Skype: houdy007
Odpovědět s citací
 
Zajímaví díl... :)
Feeling borded, call me Fredy idrc...

forton Uživatelský avatar
Master Sergeant
Master Sergeant

Příspěvky: 584
Bydliště: Mníšek pod Brdy
Pohlaví: Muž
Odpovědět s citací
 
Už to bude měsíc :-) kde je díl? :write: :write:
Takže se ptám A CO DÁL? :-)

Strýček Forďa Uživatelský avatar
Administrátor
Administrátor

Příspěvky: 625
Bydliště: Liverpool
Pohlaví: Muž
Skype: houdy007
Odpovědět s citací
 
Přidávám se k fortonovi. Žádáme další díl... :write:
Feeling borded, call me Fredy idrc...

Paci Azanyrmuth Uživatelský avatar
Staff Sergeant
Staff Sergeant

Příspěvky: 340
Bydliště: Aldeneerin
Pohlaví: Muž

Odpovědět s citací
 
Další díl je na cestě, jen ho musím dopsat. Pořád bylo něco, kvůli čemu jsem se k tomu nedostal a navíc mnohdy chyběla inspirace. Teď už to bude snad lepší a brzo tu bude. Uvidím kolik toho dnes napíšu. Chtěl bych to vydat do konce měsíce.
Starší tvorba: Fantasy román "Dobrodruzi z Antaru" k počtení zde: http://www.psanci.cz/autor.php?trideni=2&id=1404

Puk Uživatelský avatar
Lieutenant Colonel
Lieutenant Colonel

Příspěvky: 2007
Bydliště: Košice
Pohlaví: Neuvedeno

Paci Azanyrmuth Uživatelský avatar
Staff Sergeant
Staff Sergeant

Příspěvky: 340
Bydliště: Aldeneerin
Pohlaví: Muž

Odpovědět s citací
 
9
Hvězdný lid


Na Aldeneerin přišel chladný podzim. Od výpravy na Chal-Almen již uplynuly dva měsíce a za tu dobu se stalo hodně věcí. Konečně byla zvolena stálá vláda Lianaru zastoupená novým králem Kalamirem, nová rada Kruhu, kde byli zastoupení i dva z rodu Azanyrmuthovců, konkrétně Mág III a Mocný IV. Kromě toho se už definitivně ustálilo uspořádání jednotlivých království. Aldeneerin opět začal fungovat, jako před okupací Ori. Stejně tak i obnova válkou poničeného města Lianar se už chýlila k definitivnímu konci.

Badatelé spolu s novou radou Kruhu sestavili plán výprav. Vznikl tak velice dlouhý seznam zajímavých světů, jenž obsahoval sto čtyřicet sedm světů. Do podzimu jich průzkumníci navštívili deset. Některé světy byly stále obývané a jak se dalo předpokládat, jejich obyvatelé už stačili na Staré Aldeřany víceméně zapomenout.

Jednoho večera se sešel v krčmě U kruhu světů Azanyrmuth Mág III s bratrem Zvídavým, válečníkem Slavojem a ještě několika cestovateli. Během posezení v příjemné hospůdce, kde pohodovou atmosféru dotvářel oheň v krbu, dobré jídlo a pivo, probrali řadu věcí. Kromě běžných témat jako rodina, život, hudba, umění se debata stočila k nedávným výpravám.

„Pěkně se nám ty výpravy rozjely,“ potěšeně hodnotil poslední úspěchy Aldeřanů Azanyrmuth Mág. „Co jsem zjistil, tak ani před příchodem Ori nebyly výpravy tak četné. To všechno díky výpravě do Chal-Almen.“
„Mám z toho taky radost,“ souhlasil s jeho slovy bratr Zvídavý a než pokračoval v řeči, napil se místního piva. „Na druhou stranu jsem rád, že jsme z toho vyvázli živí, teda až na jednoho. Kdybych věděl, do čeho půjdeme, tak bych si to možná rozmyslel, i když u mě jeden neví.“
„Hlavně, že jsme přinesli ty knihy s popisy i adresami světů,“ pokračoval Slavoj. „Je toho tolik, že nám to vystačí na několik let.“
„Pravda,“ pravil Mág. „Světů na průzkum je hodně a jsou velmi zajímavé, což dokládají i výsledky posledních výprav. Do Chal-Almen kvůli adresám rozhodně nebudeme muset několik let a to nezmiňuji starou Lianarskou knihovnu, kde je stále hodně k průzkumu.“
„To sice ano, ale v seznamu světů z místní knihovny je hodně světů pustých i vyloženě nebezpečných,“ odměřeně souhlasil Zvídavý. „Zatím všechny současné výpravy odhalily světy, které nám můžou poskytnout i bohaté nerostné zdroje, nebo úrodnou půdu. Navíc nic nenasvědčuje, že by tam hrozilo nějaké větší nebezpečí.“
„Ačkoliv se nám ty světy zdají opuštěné, nebylo tomu tak vždycky.“ pokračoval Mág III. „Podle knih byly osídleny, avšak se většinou jednalo o malé komunity zajišťující třeba těžbu, nebo zemědělství. Často tam sídlilo sotva deset tisíc obyvatel.“
„A nebo taky tam můžou dál žít. Jen jsou hodně daleko od Kruhu, staří si vzpomenout na zdánlivě opuštěný svět Chartago,“ dodal Slavoj, a poté si svlažil hrdlo pěnivým mokem.

„Ano, úplně první výprava z nového seznamu,“ začal s popisem světa Mág. „Po našem příchodu jsme dorazili na zcela opuštěné náměstí. Něco však bylo hned na první pohled divné. Naprosto zachované a udržované domy, čisté cesty, jídlo na tržnici čerstvé, dokonce ještě pod kotlíky doutnal oheň. Jakoby obyvatelé odešli ještě ten den. Přičteme-li k tomu tamější podzimní počasí, působilo to tam až strašidelně. Nakonec se ukázalo, že je svět stále obývaný. Když zjistili, že nejsme Goa'uldi, přivítali nás a nakonec i pohostili. Povyprávěli nám něco ze skromné historie. Ukázalo se, že Goa'udli tam často chodili chytat potenciální hostitele a otroky.“
„Něco, jako na Jebanně,“ ujišťoval se starší válečník Garo.
„Přesně tak, ale to potom ustalo, jak se Calanirmyanovo Společenství podařilo Goa'uldy prakticky zlikvidovat. Přestože už je to téměř tři sta let, obyvatelé mají takový vrozený reflex. Jakmile se aktivuje Kruh světů, všichni se dají na úprk a schovají se do podzemních chodeb. Ačkoliv je to jen prostá civilizace, podzemní chodby mají vymyšlené důmyslně. Spousta tajných chodeb, skrytých místností, důmyslných pastí a dalších mechanismů.“
„Co mě potom napadlo, vlastně nad tím pořád přemýšlím,“ ozval se znovu Garo. „Když od Kruhu pocházelo takové nebezpečí, proč se prostě neodstěhovali jinam?“
„Já jsem se taky podivoval,“ vysvětloval Mág III. „Tamní vládce mi vyprávěl, že ještě dlouhá léta využívali Kruh k cestám na spřátelené světy. Pak přišla ta Goa'uldská hrozba. Protože by bylo hodně náročné to osmi tisícové město někam přesídlit, tak se rozhodli pro takovou taktiku, která jim poměrně vycházela. Oni měli docela štěstí, protože od rozpadu Aldeřanského impéria se na Chartago prakticky zapomnělo a jedinými občasnými návštěvníky byli právě Goa'uldi. Pak nastalo období klidu a bezpečí.“ Azanyrmuth se na chvíli odmlčel a před dalším povídáním dopil svůj korbel. „Pak jednoho dne měli další návštěvu. Ori. Naštěstí tam dorazili v době, kdy tam řádily silné bouře, které napáchaly na okolních stavbách škody, a tak si Orijové mysleli, že je svět skutečně opuštěný a nechali ho na pokoji. Pak jsme přišli až my. Takže navazujeme přátelské kontakty a v dohledné době se rozběhne obchod.“

Slavoj poručil další rundu a povídání pokračovalo dál. Slova se ujal válečník Garo: „Vyvíjí se to dobře. I další světy vypadají slibně. Třeba výprava na Edoru.“
„Přesně,“ dál vysvětloval Mág III. „Poklidný svět mírného prostředí. Místní obyvatelé jsou na podobné úrovni jako na Chartagu. Akorát je tam jeden problém.“
„Jaký?“ zvědavě se hned zeptal Garo a marně pátral v paměti, o jaký problém se jedná.
„Bavil jsem se před pěti dny s místními a ti se mi svěřili, že čas od času ten svět zasáhne období ohnivého deště. Stává se to pravidelně po sto letech. Když přijde ono období, obyvatelé se uchylují do jeskyň, kde bezpečně přečkají.“
„Ohnivý déšť?“ žádal Slavoj bližší vysvětlení.
„Nevíme, co to způsobuje,“ odpovídal opět Mág, „ale místní to popisují, jako velké ohnivé koule padající z nebe, a které po dopadu ničí naprosto vše. Zprvu jsem si myslel, že by za tím mohl stát nějaký zlý čaroděj, ale to jsem zavrhl, protože už se to děje od nepaměti. Uvidíme, co nám poví druid Oloem,“ dopověděl Azanyrmuth a vyzval cestovatele u stolu k dalšímu napití.

„A co ten poslední navštívený svět, ten je prý nejzajímavější, jak že se jmenoval?“ pokračoval Garo.
„Madrona. Pozoruhodný svět,“ souhlasil Mág. „Jeho obyvatelé jsou asi tam na úrovni světa Minoja i architektura je vzdáleně podobná. To však není to, co nás překvapilo. V hlavním paláci tamější vlády mají velice zajímavé zařízení. Podle vyprávění má ten svět chránit před hněvem bohů. Co je zač to zařízení, netuším, protože jsme ho mohli vidět jen z dálky. Místní si ho velice bedlivě střeží, takže jsme zatím neměli příležitost ho podrobně prozkoumat. Možná si časem získáme důvěru a pustí nás k němu blíž.“
„Já jsem o tom slyšel ještě něco,“ znovu se přidal do rozhovoru bratr Zvídavý.
„Pověz nám to. Zjistil si něco zajímavého?“
„Včera jsem se na Madroně zastavil a dal se do řeči s místním mágem. Svěřil jsem mi, že je to dílo nějaké mocné vyspělé rasy. Přesně si už nevybavím, jak zněl ten název, ale trochu jsem po tom pátral. Prošel jsem knihy o světech donesených z Chal-Almen a našel tam svět Nannirwek, který podle popisu patřil nějaké vyspělé rase a jejíž jméno se až nápadně podobalo tomu, co mi řekli na Madroně.“
„A nevzpomeneš si na ně?“ ptal se ho bratr Mág.
„Začínalo to nějak na F, musel bych se podívat, v té knize je to popsané, ale Nannirwek vypadá taky celkem zajímavě, rozhodně by stálo jej prozkoumat,“ navrhoval Zvídavý.
„Plán výprav je už celkem nabytý, ale když to poslouchám, možná bych mohl přesvědčit radu, abychom Nannirwek zařadili na seznam blízkých výprav. Uvidím, co s tím zmůžu.“
V krčmě se potom probíraly už jen běžné věci a dál se popíjelo místní lahodné pivo. Později už došlo i na kořalky, a taky nebylo divu, že se posezení protáhlo až do nočních hodin.

Uplynulo deset dnů, během nichž se uskutečnily další dvě výpravy. Mělo se jednat o další obydlené světy, avšak cestovatelé tentokrát nenašli nic, jen v hlubokých lesích zarostlé pozůstatky. Obyvatelé buď odešli, nebo je někdo odvlekl, či pobil. To už se Aldeřané nedozvěděli, protože se to muselo stát už hodně dávno. Nannirwek přišel na řadu hned nato.

V jednacím sále už byla nachystaná výprava na Nannirwek. Účasnili se ji Azanyrmuth Mág III, válečník Slavoj, průzkumník Birger a zvěd Zsigmond. Čtyřčlenná výprava měla již nachystanou veškerou potřebnou výpravu, ačkoliv se neočekávaly nějaké vážné problémy. Nannirwek má být klidný svět mírného prostředí bohatého na zdroje.

„Takže to by bylo o tom světě asi tak všechno,“ zakončil rutinní popis výpravy Azanyrmuth Mocný IV. Potom se ještě otočil k bratrovi Mágovi a poslední slova směřoval přímo jemu: „Nezapomeň, že zastupuješ Aldeneerin. Pokud hvězdný lid najdete, snaž se s nimi navázat přátelský kontakt. Pokud jsou zvěsti správné, můžeme získat velice silného spojence.“
„Mám to na paměti.“
„Co si myslíte o těch korábech schopných plout Univerzem? Co je na tom pravdy? Já si to vůbec nedovedu představit,“ zajímal se Zsigmond, jemuž představa cestování mezi světy jinak než Kruhem světů, přišla neuchopitelná, vždyť Aldeřané dosud neměli vůbec tušení, jak to s těmi světy je. Existovaly různé teorie, jako že jsou to různé placky umístěné v nějakém prostoru, nebo vše je jen jeden obrovský svět a Kruhy jsou určené na rychlé cestování mezi jednotlivými oblastmi. Našli se také někteří, kteří si světy představovali jako koule poletující v prostoru, jiní zase naruby. Teorií byla celá řada a jedna byla šílenější než druhá.
„Ani já si to nedovedu dost dobře představit,“ uklidnil zvěda Mocný. „O tom, jak celé Univerzum funguje, máme hodně omezené znalosti, jen hromadu bláznivých teorií. Uvidíme, co najdeme na místě.“

Čtveřice se v doprovodu několika členů rady Kruhu přesunula na nádvoří. Azanyrmuth Mocný zadal na panelu adresu světa Nannirwek. Po stlačení červeného středového tlačítka se Kruh otevřel. Kruh na druhé straně byl aktivní, což je vždy základní podmínka pro absolvování výpravy. Už se také v jednom případě po pádu Ori stalo, že se nepodařilo navázat spojení.
„Hodně zdaru. Ať se vše podaří,“ popřál jim Mocný na cestu.
Zatímco se všichni odebrali do iluze vodní hladiny, Azanyrmuth Mág se ještě na chvíli otočil a zeptal se bratra: „Jak že se ta rasa jmenuje? Pořád mi ten název vypadává z hlavy.“
„Furlingové.“
„Díky, snad už si to zapamatuju,“ Potom se už Mág odebral za ostatními, kteří již v tu dobu procházeli Kruhem.

Jakmile se po přesunu prostorem vynořili na druhé straně, naskytl se jim pohled na další příjemný svět plný vegetace. Kruh stál na malém rozkvetlém paloučku, slabý vítr vál mezi listnatými stromy, vzduch byl provoněný příjemným jarním časem a v lesích hojně zpívali ptáci. Oproti Aldeneerinu, kde vládl zrovna chladný a sychravý podzim, to byla příjemná změna. Čtveřice se kochala příjemným prostředím, jenž působilo jako ráj na zemi a přitom vyhlížela nějaké známky osídlení. Tráva v okolí Kruhu však rostla vysoko a nikde ani náznak po cestě, či pěšině.

Azanyrmuth se podíval do mapky, kterou před odchodem překreslil z knihy a navrhl vydat se směrem na sever, kde má stát nějaká velká pevnost, či chrám. Ač se díval, jak nejlépe mohl, přes vzrostlé stromy neměl šanci cokoliv zahlédnout. „Cestou musíme najít nějaké vyvýšené místo,“ navrhoval Mág III.

Cesta prosluněnými bukovými lesy probíhala poklidně. Přestože zachovávali patřičnou ostražitost, ničeho podezřelého si nevšimli. Občas sice zahlédli nějakou srnku, či vyplašili zajíce, ale žádné náznaky činnosti civilizace. Cestovatelé však po prvních mílích neztráceli naději. Už dříve se přesvědčili, že mnohé kultury žily i ve vzdálenostech stovky mil od Kruhu.

Putovali dvě hodiny a při tom ušli téměř pět mil. Konečně se lesy rozestoupily a před nimi se otevřel pohled na obrovské louky, pasoucí se stáda divoké zvěře, rozlehlé jezero krčící se pod strmou skálou a vysoká skalnatá pohoří v dáli. Celé scenérii navíc vévodil neobvykle velký měsíc. Čtveřice postávala na okraji lesa a kochala se krásnou scenérii.

„Podívejte,“ ukázal průzkumník Birger, jehož ostrý zrak si všiml rozlehlé stavby na jedné skále. „To je určitě to, po čem tu pátráme.“
Ostatní se ihned zahleděli do dáli a rovněž spatřili zachovale vypadající chrám na vrcholku jedné skály.
„To je ještě tak tři míle cesty, možná víc,“ snažil se zvěd Zsigmond odhadnout vzdálenost k cíli. „Každopádně to vypadá nadějně,“ hodnotil situaci Slavoj. „Tak pojďme, ať tam dorazíme ještě za dne. Netušíme, za jak dlouho se tu setmí.“

Putování napříč loukami už šlo mnohem snáz. Nemuseli se už prodírat křovím, překračovat padlé kmeny a překonávat mokřady. Čím se blížili ke chrámu, ti v nich rostl pocit, že se blíží k cíli. Pastviny se zdály být příležitostně obhospodařované, ačkoliv žádná domestikovaná zvířata nebyla v dohledu.

Necelou míli před před chrámem nalezli udržovanou umně dlážděnou cestu o šířce tří sáhů, která vedla odkudsi z pastvin přímo směrem k horskému paláci. To už doufali, že potkají někoho z místních, avšak nikde stále ani živáčka. Aldeřanům to začínalo připadat divné. Obávali se, zda zdejší obyvatelé neopustili Nannirwek, nebo ještě hůř, nebyli někým napadeni. Druhou možnost záhy vyloučili, protože neobjevili žádné stopy po boji, dokonce ani stavby nebyly nijak viditelně poškozeny.

Další půlhodinu jim zabrala strmá cesta k velkému paláci. Čtveřice Aldeřanů se zastavila osmdesát sáhů před hlavní železnou bránou. Potom se opatrně rozhlíželi po okolí. Stále nespatřili nikde ani živáčka, přičemž vše se zdálo zachované a udržované. Už chtěli pokračovat dál, když zvěd Zsigmond zpozoroval nějaký pohyb v palácovém okně.
„Někdo je uvnitř,“ tiše sdělil ostatním a naznačil jim, aby dávali pozor.
„To se na to musím podívat,“ pravil Azanyrmuth Mág.
„To tam chceš jen tak jít?“ divil se Zsigmond. „Vždyť nevíme, jak se k nám zachovají. Kdo ví, co tu Staří Aldeřané spáchali.“
„Není třeba. Od toho máme magii,“ sebejistě prohlásil mág a začal sesílat jakási kouzla.

Chvíli sledovali Azanyrmutha, jak mumlá mnohá zaklínadla a zaujatě pozoroval celý chrám. Kombinace kouzel Najdi život a Vidění skrz zdi přinesla kýžené ovoce.
„Našel jsi něco?“ nedočkavě vyzvídal průzkumník Birger.
Mág nejprve neodpovídal, jak se soustředil na vyzvídací kouzla. Pak ho cosi překvapilo: „Divné.“
„Děje se něco?“ hned se zeptal zvěd.
„Můžu říct, že uvnitř je pár obyvatel. Co jsem dosud mohl vidět, mohla by to být hledaná rasa.“
„Kolik jich může být?“
„Těžko říct, viděl jsem jen osm známek života, ale určitě je jich víc.“
„A co tě potom tak překvapilo?“ dostal se zpět k tomu, co Azanyrmutha náhle zaskočilo.
„Potom vše najednou zmizelo. Zřejmě vycítili moji magii a začali mi v tom bránit, protože cítím přítomnost neznámé magie. Naštěstí tu necítím přítomnost zla a ani jiných negativních sil. Takže jen zbývá zjistit, jak se k nám zachovají.“
„Co zkusit telepatii?“ navrhoval Birger.
„No nevím. Telepatie není zrovna má silná stránka. Co naplat, můžu to zkusit. A když se to nepovede, pořád tu máme starý osvědčený způsob.“
„A to?“ podíval se nechápavě na Mága průzkumník Birger.
„Prostě na ně zavoláme,“ objasnil průzkumníkův dotaz.

Azanyrmuth se začal soustředit, protože telepatickou komunikaci zkoušel jen příležitostně. Zaměřil se jen na jednoduché sdělení, které mělo obyvatelům chrámu říct, že sem přicházejí v míru a chtějí navázat přátelské kontakty. Dlouho kolem vládlo hrobové ticho. Zkusil to pro jistotu ještě jednou a znovu po delším tichu ucítil přítomnost nějaké magie. Tiše to dal na vědomí zbytku výpravy a jen vyčkával, co se bude dít. Velká brána se najednou otevřela. „Zabralo to. Snad,“ pomyslel si Mág a napjatě očekával příchod zástupců neznámé rasy. Stejné napětí pociťovali i zbylí tři účastníci výpravy.

V dáli za bránou se vynořilo z útrob chrámu pět postav menšího vzrůstu. Prozatím však Aldeřané na tu dálku nemohli rozeznat jejich rysy, a tak nezbylo než čekat a dávat pozor na případná nebezpečí. Azanyrmuth pociťoval určitou nejistotu, protože si dobře uvědomoval, že jsou pod vlivem neznámé magie.

„Vítejte na Nannirweku,“ následovalo přivítání, hned jak pětice místních přišla blíž. Aldeřané se představili a konečně měli možnost na vlastní oči spatřit rasu Furlingů. První dojem byl poněkud neobvyklý. Když si v knihách četli o mocné rase, přestavovali si je úplně jinak. Furlingové byli malého vzrůstu podobně jako Gnómové, oděni do slušivých pestrých čarodějnických hábitů a všichni bez výjimky měli dlouhé pečlivě udržované vlnité hnědé vlasy. Aldeřané u nich marně hledali nějaké zbraně. Z tohoto důvodu předpokládali, že vládnou především mocnou magií. Přítomnost magie i oděv by tomu napovídal. Nicméně na druhý pohled byli Furlingové i přes malý vrůst houževnatí a silní.

„Odkud přicházíte?“ trochu překvapeně vyzvídal ten, jenž se představil jako Trettonden a vedl místní komunitu Furlingů. „Návštěvy tu zrovna nemíváme. Respektive už nás hodně dlouho nikdo nenavštívil.“
„Náš domov je na Aldeneerinu, jistě ten svět budete znát,“ jal se slova Azanyrmuth.
„Samozřejmě. Bývalé hlavní centrum Aldeřanského impéria. Co mi bylo vyprávěno, je už zpustlý téměř tisíc let. Po všem, co se kdysi stalo, jsme téměř přestali cestovat. Poslední generace už cestují výhradně mezi našimi světy.“
„Není třeba se bát,“ snažil se zvrátit jistou nedůvěru Mág. „My s největší pravděpodobností nejsme přímí potomci Starých Aldeřanů a velká část Aldeneerinu je stále pustá a neprozkoumaná.“
Trettonden se zamyslel. Dlouho se mu v hlavě honila spousta myšlenek, až nakonec navrhl: „To zní rozhodně zajímavě, pojďme to probrat do chrámu.“

Pětice Furlingů doprovodila Aldeřany otevřenou hlavní bránou do útrob horského paláce. Ti jen obdivovali majestátní stavby v neobvyklém stavebním slohu, který upřednostňoval čisté linie a jednodušší prvky. Rozhodně se všal nedalo říct, že by se jednalo o fádní architekturu. Zdejší stavby i přesto byly hodny obdivu. Co však Aldeřany ještě více fascinovalo byl způsob opracování kamene. Plochy kamenů byly naprosto hladké a rovné bez jakýchkoliv vad a prasklin. Zcela jistě Furlingové nepoužívali tradiční nástroje k úpravě, ale něco daleko vyspělejšího.

Trettonden je zavedl do hlavního paláce. Furlingové je stále nespouštěli z očí a Mág stále pociťoval, jak je pod vlivem magie Furlingů. Azanyrmuth ji byl jist, že by v případě boje, nebyl schopen této magii čelit. Chápal určitou obezřetnost ze strany Furlingů. Konečně dorazili do velkého sálu. Trettonden jim určil místa u dlouhého železného stolu s dvacítkou míst. U zdi, naproti oknům, odkud měli pěkný výhled na okolní pastviny a pohoří, stálo ještě dalších patnáct židlí. Zatímco se Furlinský vůdce chrámu na chvíli vzdálil, Aldeřané zůstali u stolu pod dohledem šesti Furlingů.

Do čtvrt hodiny se sál zaplnil. Velký stůl Furlingové obsadili do posledního místa a dalších dvanáct našlo místo na židlích u zdi. Sál osvětlovaly bílé krystaly zavěšené ke stropu a na zdech. Vydávaly zvláštní bílé, avšak příjemné světlo.
„Jsme tu všichni,“ ujistil se Trettonden, který zaujal místo u stolu naproti Aldeřanům. V sále se shromáždili úplně všichni Furlingové žijící v chrámu na Nannirweku. Celkem jich tu sedělo dvacet osm, což Aldeřany překvapilo. Divili se, že tu přežívá jen tak malá komunita.
Když už byli všichni na místech Trettonden započal řeč: „Jistě se divíte, proč jsme se tu tak náhle sešli. Odpověď můžete vidět přímo před sebou.“ V sále na to zavládlo na chvíli hrobové ticho, a tak vůdce komunity pokračoval v řeči: „Po opravdu dlouhé době nás navštívili cestovatelé. Dle záznamů se tak stalo po osmi stoletích. Podle jejich slov pocházejí ze světa známý jako Aldeneerin. Svět, který byl v dávných dobách centrem velkého a mocného Aldeřanského impéria. Jak jistě víte, toto impérium zaniklo před více než tisíci lety vinou samotných Aldeřanů.“ Přítomní Furlingové jen tiše kývli hlavou na souhlas. „Od té doby se však mnoho věcí změnilo. Věci, o nichž už nemáme žádné zprávy. Povězte nám něco o Aldeneerinu, zmínili jste, že ten svět je stále z větší části pustý.“
Na pokyn Trettondena začal Azanyrmuth Mág III vyprávět. Hned na úvod všechny představil, a potom se rozpovídal: „Na začátek tedy něco o nás. Abych pravdu řekl, náš původ je jedna velká záhada. Netušíme odkud jsme přišli na Aldeneerin a čí jsme potomci. Jediné vodítko je námi používaný kalendář, který hovoří o roku 589. První naše historické záznamy jsou však až z let 250. To co se stalo předtím, už vůbec nevíme. Ve vzpomínkách našich předků však zůstaly jen malé útržky nějaké děsivé katastrofy a touha to vše vymazat, vytěsnit z hlavy. Stejně tak u nás vládl jakýsi neurčitý strach z průzkumů a tak jsme jsme dlouhá léta obývali pouze okolí města Lianar.“
„Lianar. To mi něco říká,“ zamyšleně prohlásil Furling Nyarsdagen.
„V podzemních kobkách se zachovala spousta věcí po Starých Aldeřanech a postupně rozplétáme dávnou historii. Co víme, tak Lianar bylo jedno z nejvýznamnější město Aldeneerinu. Také tam se nachází hlavní Kruh světů.“
„To bude ono,“ vzpomněl si Nyarsdagen. „Něco podobného zmiňují staré záznamy z dob dávného spojenectví. Povídejte dál, začíná to být ještě zajímavější.“
Azanyrmuth pokračoval: „Na počátku čtvrtého století strach opadl a začalo se z průzkumem. Nejprve okolí města a potom i Kruhem. Začali jsme objevovat první světy a navazovat přátelství s civilizacemi. Ovšem v počátcích jsme nadělali mnoho chyb, přičemž jsme přilákali pozornost několika nepřátelských ras. To vedlo až nepřátelské invazi Temnorozených na Aldeneerin a po odražení jsme se cestování Kruhem na čas vzdali. To jsme ještě netušili, jaká nebezpečí skrývá samotný Aldeneerin a bez pomoci spojenců bychom se jen těžko bránili. Konec čtvrtého století se vyvíjel pozitivně. Získali jsme mnoho spojenců a zahnali i Temnorozené na samotném Aldeneerinu. Pak ale přišla pohroma v podobě Ori. Sice se podíleli velkou měrou na vítězství nad Temnorozenými, avšak jejich úmysly nebyly tak čisté, jak se zdálo a po převratu velká část Aldeneerinu s mnoho dalšími světy padla pod nadvládu náboženské diktatury. Tomu jsme naštěstí před pár lety učinili přítrž. Spolu se mnoha národy jsme nepřátele zahnali. V současnosti zbyl Orijům pouze Celestis a ten asi hodně dlouho neopustí. Současné vyhlídky do budoucna jsou více než příznivé a navázali jsme přátelství s mnoha národy nejen na Aldeneerinu, ale především mimo něj.“
„Aha. Takže takhle to bylo,“ náhle z ničeho nic prohlásil vůdce Trettonden. „Proto se Orijové tak najednou z ničeho nic stáhli.“
„Vy jste měli taky s nimi potíže?“ divil se Azanyrmuth. Netušil, že Ori bojovali i na jiných frontách.
„Asi před padesáti lety navštívili některé naše světy. Vnucovali nám jejich víru, a když jsme odmítli, po čase se s námi pustili do boje. Naštěstí se jim na žádném z pěti napadených světů nepodařilo získat nadvládu. Na dlouhá léta nastala patová situace. Ori sice získali některá důležitá osídlení, někde i Kruh světů, ale nikdy celý svět.“
„Jak velké armádě jste čelili?“
„Byly to tisíce, možná deseti tisíce. Nejhorší na tom bylo, že po jejich boku bojovali proti nám i zfanatizovaní obyvatelé už zabraných světů. Víte, naše civilizace již není zdaleka tak mocná, jak tomu bylo kdysi. Staří Aldeřané, jak jim říkáte, napáchali mnoho zla a to nás hodně oslabilo. Ztratili jsme mnoho světů a naši moc. Nechtěli jsme nic podobného absolvovat, a pak jsme se stáhli do ústraní. Naše civilizace padla do dlouhé krize. Kdybychom nebyli oslavení dávnými konflikty, s Ori bychom si hravě poradili. Naštěstí došlo k obratu ve válce a z našich světů se během pár měsíců stáhli. Potom, co jste nám řekli, už víme, proč tomu tak bylo a popravdě vám za to vděčíme.“
„Rádo se stalo,“ nesměle prohlásil Slavoj.
„Nakonec jsme se po zničení Ori,“ pokračoval Azanyrmuth, „pustili do obnovy poničených světů a pokračujeme ve výpravách. Snažíme se získat co nejvíce spojenců a docela rádi bychom obnovili dávná společenství.“
„To je šlechetná myšlenka, avšak už si nemůžeme být jisti, že se nebude historie opakovat. Staré Aldeřanské impérium tady bylo tisíce let a poslední epocha trvala téměř dvanáct tisíc let. I přes jejich vyspělost se neubránili špatnostem.“
„To je pravda,“ souhlasil se slovy Trettondena Azanyrmuth. „Ani já bych za to nedal vlasy do ohně, ale je tu jedna věc, kvůli které by stálo za to spolupracovat.“
„Posloucháme.“
„Týká se to Goa'uldů. Jedna naše odštěpená skupina asi před dvě stě padesáti lety bojovala s Goa'uldy a to docela úspěšně. Podařilo se jim sabotovat nějaké jednání a to Goa'uldy srazilo téměř na kolena. Někteří vládcové zemřeli, jiní zmizeli neznámo kam. Máme indicie, že Namtar, Nergal a Marduk cosi chystají na Chal-Almen.“
„To není dobré,“ rozrušeně prohlásil Trettonden. Stejně tak v sále se rozběhla diskuze. „Pokud je to pravda. Můžou nás čekat vážné problémy.“
„Ano?“
„Chal-Almen je stará Aldeřanská pevnost, kde se páchaly ty nejšílenější a nejděsivější pokusy. Pokud by Goa'uldi nad ní získali moc, bylo by to hodně zlé.“
„Nedávno jsme tam vedli výpravu a zatím můžeme potvrdit, že Goa'uldi se zatím moc daleko nedostali. To místo je přeplněno pastmi, ochrannými mechanizmy a především tam všude pobíhá plno roztodivných potvor. A co je nejhorší, že se tam nedá pořádně orientovat. Jen díky pomocí nějakého uvězněného ducha jsme se dostali ven,“ objasňoval Azanyrmuth jak se v současnosti věci mají.
„Vy jste navštívili Chal-Almen a přežili jste?“ s úžasem se divil Nyarsdagen, podobně jako ostatní.
„Ano. Ale neobešlo se to bez obětí.“
„Tak to ve vás asi něco bude,“ uznale pravil Trettonden. „Dáme o vaší návštěvě a o tom, co jste nám řekli, vědět naší vládě. Věřím, že by se mohly ledy hnout a navázat nějakou spolupráci.“
„Výborně. Budeme jenom rádi, když budeme stát na jedné straně.“

Potom už veškerá debata probíhala ve volnějším duchu. Furlingové přinesli jídlo i pití, které pocházelo z místních zdrojů. Aldeřanům po cestě řádně vyhládlo a tak večeře přišla vhod. Hned je zaujala neobvyklá úprava a rozmanitost jídla. Stejně tak chutnalo znamenitě. Tak dobré jídlo Aldeřané dosud nejedli. Během večeře Aldeřané vyprávěli o dobrodružství, která v posledních letech zažili. Popisovali také náročnou válku s Ori, ale zaznělo i něco z počátku cestování. Nezapomnělo se ani na samotný Aldeneerin a o životě na něm. Furlingové byli nakonec rádi, když se dozvěděli, jak mnohé rasy dokázaly přetrvat i na Aldeneerinu v uzavřených komunitách a ani invaze Ori je nedokázala pokořit.

Na Nannirwek padla noc. Někteří už opustili velký sál a šli se věnovat nutným povinnostem, avšak zábava u stolu pokračovala dál. V jednu chvíli se Azanyrmuth konečně zeptal na jednu věc, která mu vrtala hlavou po celý večer: „Co mě překvapilo, jak dobře rozumíte naší řeči,“
„To je celkem jednoduché,“ objasňoval Trettonden. „Ačkoliv je impérium dávno minulostí, stále si udržujeme staré a zapomenuté jazyky. Byla by škoda, kdyby byly zapomenuty. Díky vašemu pokusu o telepatii, jsme zachytili starou málo používanou řeč a mohli tak navázat kontakt.“
„Aha. Už je mi to jasné,“ uznale reagoval na odpověď.
Azanyrmuth dojedl kus dobře propečeného králičího stehna, a potom chtěl něco vyzvědět o Furlinzích: „Až se tu spolu bavíme celý večer, ale zatím jste nám ještě nic nepověděli od vašich světech.“
„Zatím toho nechceme moc prozrazovat. Nechápejte to špatně, ale naše civilizace toho hodně vytrpěla, a tak se snažíme udržet vše, co zůstalo, co nejvíce v tajnosti. Vás čtyři jsme už poznali, avšak neznáme vaše vůdce. Sami jste zmínili, že teprve nedávno jste ustanovili novou radu. Samozřejmě máme zájem na spolupráci, avšak předtím je třeba se dobře poznat. Rádi bychom viděli, jak je na tom Aldeneerin dnes.“
„Jako člen současné rady vás oficiálně zvu na návštěvu Aldeneerinu,“ nabídl Azanyrmuth Mág III přátelskou návštěvu. Cítil, že to bude historická událost.
„To nás těší,“ spokojeně přijal nabídku vůdce zdejší komunity Trettonden. I na ostatních Furlinzích bylo znát potěšení.

„Ještě jedna věc by mě zajímala,“ pokračoval Azanyrmuth ve vyptávání.
„Povídejte,“ promluvil Nyarsdagen.
„V knihách jsme se dočetli také to, že se vám někdy přezdívalo Hvězdný lid a prý jste dokázali plout Univerzem mezi světy, aniž by bylo třeba využívat Kruhy světů. Co je na tom pravdy?“
„Můžu potvrdit, že některé národy nám skutečně říkali Hvězdný lid,“ jal se slova opět Trettonden. „Ovšem s cestováním Universem hvězdnými koráby je už dávno konec. Vše bylo zničeno.“
„Povězte nám víc.“
„No tohle už můžeme prozradit,“ po chvíli mlčení a rozhodování pokračoval Trettonden v popisu dávných časů. „V pradávných dobách bylo cestování napříč Univerzem naprosto běžnou záležitostí. Byly to hodně dávné časy, kdy ještě neexistovala sít Kruhů. V té době se cestovat mezi světy nedalo nijak jinak. Také pradávní cestovatelé museli překonávat mnohé překážky. Například vzdálenosti mezi světy jsou nepředstavitelně obrovské. Běžnou rychlostí letu by to trvalo tisíce až miliony let. To se podařilo vyřešit. Během různých epoch se toho mnoho událo, války, vzniky a pády impérií. Mnohé se pokazilo, ale také se toho hodně vytvořilo. Ovšem pádem Aldeřanského impéria došlo k naprostému přerušení veškerých kontaktů a nikdo už netuší, které civilizace přetrvaly, které zanikly a které se začaly nějak zajímavě vyvíjet. Poslední možnost se pravděpodobně týká i vás, ačkoliv je toho potřeba ještě hodně vysvětlit. Mezihvězdné cestování zažilo před mnoha věky obrovský úpadek. Dá se říct, že kromě nás ho v posledních deseti tisíci letech ovládali ještě Azgardé, Goa'uldi a pár méně významných civilizací. Našlo se i několik světů, kde s tím více, či méně úspěšně experimentovali. Tomu je asi také konec.“
Aldeřané jen hledali slova k tomu, co jim právě Trettonden převyprávěl. „Pozoruhodné,“ zmohl se Azanyrmuth po docela dlouhém přemýšlení. V hlavě se mu vyrojilo mnoho myšlenek a jen těžko hledal vhodná slova úžasu. Ze strany Aldeřanů zaznělo ještě několik nesmělých dotazů, než změnili téma.

„Docela mě překvapilo, že vás tu žije tak málo?“ zeptal se průzkumník Birger, který se dosud nepouštěl do debat ohledně vzájemné spolupráce a jen vyprávěl příběhy.
„Ačkoliv se zdá, že tu tvoříme takovou osamělou komunitu, není tomu tak. Je nás tu mnohem víc, akorát nežijí v tomto chrámě. Máme tu velice dobře ukryté místo, kde žije většina obyvatel Nannirweku. Více prozradíme později. Řeknu jen to, že bez našich znalostí je to místo téměř nemožné vypátrat.“
„Jednou se tam snad podíváme,“ tiše si přál Azanyrmuth, ačkoliv tušil, že to ještě potrvá nějaký čas.

Aldeřané strávili v chrámu následující noc. Furlingové jim vyhradili k noclehu komnatu, která byla určená pro hosty. Protože už nebyla po staletí využívaná, bylo ji třeba ještě ten večer trochu upravit.

Druhý den nad ránem Aldeřané posnídali opět ve velkém sále společně s ostatními. U snídaně si znovu povídali o cestování, světech a také o dalších plánech do budoucna. Trettonden přislíbil, že předá zprávu o Aldeřanech Furlingské radě, zmíní se o možné spolupráci a především zmíní možnou Goa'uldskou hrozbu. Vůdce komunity však upozorňoval Aldeřany, že navázání spolupráce a získání si důvěry nebude záležitost na pár dní, ale na měsíce či roky. Když se spolu rozloučili, Aldeřané se vydali na tříhodinovou cestu zpět ke Kruhu. Cesta ubíhala svižně, přičemž se Azanyrmuth nemohl dočkat, až předá zprávu radě.

Sotva prošli Kruhem na Aldeneerin, hned svolali radu Kruhu. Její členové tušili dobré zprávy, když Mág III všechny tak vehementně naháněl. Zpráva o Furlinzích všechny velice příjemně překvapila, ačkoliv je Azanyrmuth upozorňoval, že ještě uplyne nějaký čas, než započne větší spolupráce. Zatím můžou očekávat pouze návštěvu oficiální delegace. Zmínil také určitou opatrnost Furlingů v souvislosti se Starými Aldeřany. Rovněž připomněl všem dávnou historii a také zmínil to, aby Aldeřané již neopakovali chyby předchůdců.
Starší tvorba: Fantasy román "Dobrodruzi z Antaru" k počtení zde: http://www.psanci.cz/autor.php?trideni=2&id=1404

andoriel Uživatelský avatar
Major
Major

Příspěvky: 1753
Bydliště: Praha
Pohlaví: Žena

Odpovědět s citací
 
Furlingové! :yahoo:
Moc hezké setkání.
Potěšila mě taky zmínka o některých známých světech :)
:bravo:

:sunny:

forton Uživatelský avatar
Master Sergeant
Master Sergeant

Příspěvky: 584
Bydliště: Mníšek pod Brdy
Pohlaví: Muž
Odpovědět s citací
 
Woow, ale dneska mi to přišlo nějaké krátké :-) nebo se mi to moc dobře četlo? :-)

Aiwendill Uživatelský avatar
Brigadier General
Brigadier General

Příspěvky: 3086
Bydliště: Telerush Var
Pohlaví: Muž
Odpovědět s citací
 
Dobre sa to čítalo... chceme ešte viac!!! :study:
Najlepší štvornohý priateľ človeka je posteľ...

pal Second Lieutenant
Second Lieutenant

Příspěvky: 1007
Bydliště: Nottingham, UK
Pohlaví: Neuvedeno
Odpovědět s citací
 
Jen jsou hodně daleko od Kruhu, staří si vzpomenout na zdánlivě opuštěný svět Chartago,“ dodal Slavoj, a poté si svlažil hrdlo pěnivým mokem.

Včera jsem se na Madroně zastavil a dal se do řeči s místním mágem. Svěřil jsem mi, že je to dílo nějaké mocné vyspělé rasy.

Čím se blížili ke chrámu, ti v nich rostl pocit, že se blíží k cíli.

Kdybychom nebyli oslavení dávnými konflikty, s Ori bychom si hravě poradili.

Snad to je vše. Ten konec jsem jen tak preletel.
Za kazdym vzestupem civilizace stala vira, za kazdym padem nabozenstvi. Neni nic horsiho jak negativni mysleni, zarlivost, zavistive ci jine negativni reakce pro zniceni zivota. Proto je treba myslet a konat pozitivne a s laskou.

forton Uživatelský avatar
Master Sergeant
Master Sergeant

Příspěvky: 584
Bydliště: Mníšek pod Brdy
Pohlaví: Muž
Odpovědět s citací
 
Pale, hele brachu, na takovou věc jen 4 chybky, nebuď hnidopich :D

pal Second Lieutenant
Second Lieutenant

Příspěvky: 1007
Bydliště: Nottingham, UK
Pohlaví: Neuvedeno
Odpovědět s citací
 
Fortonku jakej hnidopich?
Sam jsem byl prekvapen ze jsem vubec neco postrehnul.To je uplne skvele ze jen tak malo na tu delku.Jini jsou daleko horsi pri ctvrtinove delce.
Za kazdym vzestupem civilizace stala vira, za kazdym padem nabozenstvi. Neni nic horsiho jak negativni mysleni, zarlivost, zavistive ci jine negativni reakce pro zniceni zivota. Proto je treba myslet a konat pozitivne a s laskou.

Paci Azanyrmuth Uživatelský avatar
Staff Sergeant
Staff Sergeant

Příspěvky: 340
Bydliště: Aldeneerin
Pohlaví: Muž

Odpovědět s citací
 
10
Sólo pro Vinterbloda


Od první návštěvy světa Nannirwek, kde sídlila malá komunita Furlingů uplynulo téměř devět měsíců. To už na Aldeneerin přicházelo léto roku 590. Za tu dobu výpravy navštívily další hromady zajímavých světů. Z padesátky jich bylo asi osm obýváno prostými společenstvy, na deseti našli pozůstatky po stavbách Aldeřanů a zbylé byly buď opuštěné, pusté, neobyvatelné či přímo nebezpečné. Různé stvůry, nestvůry a další potvory zůstaly rozlezlé na více než polovině z nich.

Během poslední doby se též rozvíjely vztahy s Furlingy a postupně získávali Aldeřané jejich důvěru. Konečně mohli Aldeřané některé Furlingské světy navštívit. Konkrétně se jednalo o Werlas Agea, Mornal a Makamen. Tam se již nacházela větší města. Architektura měst připomínala chrám na Nannirweku, avšak mnohé stavby se tyčily i do výše dvanácti pater. Svoji majestátností překonávala i města na Dar Eshkalonu. Také mágové mohli alespoň trochu nahlédnout pod pokličku magie Furlingů, stejně jako různí badatelé mohli zkoumat některé technologie. Ovšem, ukázalo se, že řada věcí je natolik pokročilá, že jim Aldeřané téměř nerozuměli. Mnozí museli konstatovat, že na mnohé věci teprve přijde ten správný čas.

Jednoho letního podvečera řešili někteří členové rady zapeklitý problém. V zasedací síni Severní čtvrti se sešli oba Azanyrmuthé, člen rady Sheomar, tři místní mágové a Král Kalamir.
„To by bylo asi vše, co se týká Furlingů a nyní bych přešel k hlavnímu problému,“ zakončil Azanyrmuth Mág III vše, co se týkalo posledních objevů.
„Abych tedy vše vysvětlil,“ začal s popisem nedávných událostí Mocný IV. „Asi před měsícem jsme objevili svět, jenž se jmenuje Bedrosia. Svět, kde žijí dva velké národy. Konkrétně Bedrosané a Optrikové. Tyto národy spolu vedou již po staletí dlouho a v podstatě nesmyslnou válku.“
„Kvůli čemu?“ zeptal se král Lianaru.
„Kvůli rozdílnému názoru na vznik života na Bedrosii. Optrikové tvrdí, že tam byl život přinesen Kruhem světů, zatímco Bedrosané věří, že je stvořil bůh Nefertum, jak je psáno ve svaté Knize o Nefertum.“
„To jméno je mi nějak povědomé, prohlásil mág Laron.“
„Mě také,“ souhlasil s ním Sheomar a začal vysvětlovat, co zjistil: „Hned poté, co jsem to jméno zaslechl, jsem pátral v našich archivech. Něco mi říkalo, že zmínky určitě najdu v Calanirmyanovo zápiscích a měl jsem pravdu. Jednalo se o dávného Goa'uldského vládce soustavy. Moc tam toho o něm nebylo, avšak to důležité jsem našel. Už je dávno mrtvý a o své světy přišel už hodně dávných dobách. Jedním z nich byla určitě Bedrosia a víra Bedrosanů určitě pochází ještě z té doby.“
„To nám asi stačí. Zpět k tomu důležitému,“ pokračoval Mocný. „Naše výprava dorazila na nějaké archeologické naleziště, kde jsme navázali první kontakty. Badatelé nám ochotně vysvětlili vše, co se toho světa týkalo. I my jsme jim prozradili něco o nás, protože když jsme tam přišli, místní byli poměrně překvapení. V podstatě jim náš příchod hodně vysvětlil. Zpočátku se nezdálo, že by to mohl být problém, avšak až později jsme zjistili, že vládci Bedrosie mají na věc jiný názor. Prohlásili nás za Optrické zvědy a některé členy výpravy zajali. Snažili jsme se s nimi vyjednávat, ale mělo to za následek jen ozbrojený konflikt a další zajatce. Bedrosané jsou celkem dobře vyzbrojení a též schopně ovládají i magii, což z nich činí mocného nepřítele. S Optriky jsme se nesetkali, přestože se Kruh nachází nedaleko hranice. Netušíme, jak by se oni k nám zachovali, ale očekáváme, že budou na podobné vojenské úrovni jako Bedrosané.“
„Máte nějaké návrhy?“ zeptal se všech přítomných král Kalamir.
„Abychom pravdu řekli, už moc ne,“ přiznal se Azanyrmuth Mág III. „Všechny mírové možnosti jsme vyčerpali. Už nám zbývá jen tajná výprava. Nebo otevřená válka. Tu druhou možnost bych raději vynechal, protože další válka by nás jen zbytečně vyčerpala. Co víme, ten svět je poměrně hojně osídlen.“
„Kolik?“ chtěl znát Kalamir přesné počty.
„Bedrosanů je údajně přes tři sta tisíc,“ odpověděl Mág. „Počet u Optriků neznáme, avšak odhaduju, že bude podobný.“
„Naše armády včetně spojenců jsou sice silné, ale tohle může představovat problém,“ zamyšleně pravil král a v duchu zvažoval obě možnosti. Už předem si byl jist, že bude pro variantu tajné výpravy. „Sežeňte naše nejlepší zvědy, pokusíme osvobodit zajatce pokud možno nenápadně,“ rozhodl.

Další dny probíhaly v duchu příprav na záchranou výpravu. Rada oslovila ty nejlepší zvědy a hraničáře, kteří se uměli pohybovat jako stín zcela neslyšně a skrytě. Rovněž nezůstaly opomenuty ani Lianarské sklady, kde měli Aldeřané uloženy zajímavé a užitečné předměty z výprav, jenž by výpravu usnadnily. Stranou nezůstali ani mágové, jejichž magie byla také vhodná pro podobné akce.

Když už se blížily veškeré přípravy ke konci, na Aldeneerin z ničeho nic dorazil posel ze světa Cimméria. Jeho příchod vyvolal velké překvapení, protože tento svět nebyl do této výpravy vůbec zapojen. Od války s Ori pomáhal především s obnovou poničených světů, budování nových osídlení, a také měl na starost jejich bezpečnost. Nikdo si nemohl být jist, zda někde nečíhá nějaké další dosud nepoznané nebezpečí. Nepřátelských ras a mnoho nebezpečných tvorů se po Univerzu toulalo dost.

„Zdravím tě Björne,“ uvítal ho Azanyrmuth Mág. „Co tě sem přivádí? Stalo se něco?“
„Nesu poněkud znepokojivé zprávy,“ začal vyprávět s vážným výrazem. „Abych pravdu řekl, pořádně nevíme, co se děje. Na Erebusu se z ničeho nic shromáždila velká armáda.“
„Armáda? Čí, naše?“ nechápavě pohleděl Mág. Tahle zpráva Azanyrmutha zaskočila, protože si byl vědom, že od války s Ori význam toho světa poklesl. Stará pevnost se sice opravila, ale zůstávala v ní jen malá posádka o čtyři sta mužích.
Oba se posadili na lavičku na nádvoří a Björn pokračoval: „Nedá se říct, přesně čí. Jsou tam různí bojovníci z mnoha světů, dokonce i ze samotného Aldeneerinu. Rovněž máme zprávy, že se dala do pohybu i nemalá armáda Temnorozených.“
„To snad ne,“ zhrozil se Azanyrmuth možné další války. „Víte kde?“
„Víme. Z Gorgorony. Avšak netušíme, co chystají. Co je však divné, že s nimi někteří spolupracují. Zprvu mě to taky vyděsilo, avšak záhy jsme zjistili, že tady nepůjde o střet s Temnorozenými, ale někdo připravuje nějakou válečnou výpravu. Z tohoto důvodu jsem tady. Máme pár teorií, avšak bychom se s vámi nejprve poradili, ať neděláme předčasné závěry.“
„Povídej. Co tě zajímá.“
„Jak se v poslední době choval Vinterblod? Slyšel jsem o něm podivné historky.“
„Abych pravdu řekl, trochu divně,“ zamyslel se Azanyrmuth. „Může říct, že se na něm cosi změnilo od výpravy z Chal-Almen. Ne že by se to zas nějak vymykalo, Vinterblod byl zvláštní už od jakživa, ale jisté změny jsem na něm spatřil. Na druhou stranu, ať je jakýkoliv, je to výborný vojevůdce a stratég. To mi připomíná, že už jsem ho dost dlouho neviděl.“
„Nemůže to souviset s tím incidentem na Bedrosii?“
„Jako, že by tam vedl armádu na vlastní pěst?“ začínal mít Mág jisté neblahé tušení, kam tím Björn míří.
„Proč by ne. Když si vzpomenu, co se málem odehrálo na Simarce, nedivil bych se tomu.“
„A sakra. Na tom něco je. Vinterblod se už od začátku netajil tím, že by klidně Bedrosany vyhladil. A vím, že podobný názor má i více lidí, nejen na Aldeneerinu. Radši si to hned ověříme.“

Azanyrmuth Mág ihned sehnal bratry, kteří se ten den zrovna nacházeli v paláci. Když dorazil Mocný a Zvídavý, hned jim vše vysvětlil. Mocný okamžitě reagoval: „No to snad ne. To bude pohroma, jestli je to pravda.“ Mocný zamířil k ovládacímu panelu a začal zadávat adresu Bedrosie. Když se dotknul středové polokoule, Kruh se neotevřel, ale místo toho se jen ozval slábnoucí bzučivý zvuk a červené zámky zhasly.
„To není dobré. Kruh na Bedrosii je obsazen,“ s velkou vážností prohlásil Mocný.
„Zkus to znovu,“ radil mu Zvídavý.
Mocný dal na radu bratra. Zadal opět příslušnou adresu, jakoby snad všichni očekávali dobrý výsledek. Jak se dalo čekat, Bedrosie byla i nadále obsazená.
„Sežeňte hned ostatní členy rady,“ rozkázal Mocný. „Dejte jim vědět, že asi máme problém. A já jdu za králem. Bude lepší, když mu to řeknu osobně.“

To odpoledne byla celá Severní čtvrť Lianaru vzhůru nohama. Zpráva o shromažďující-se armádě na Erebusu, armádě Temnorozených a o Vinterblodovi se rychle roznesla. Nebylo divu, že se téměř okamžitě sešla porada, kde se řešilo co dál. Zatím se nedalo dospět k nějakému výsledku, protože Aldeneerin neměl žádné zprávy z Bedrosie. Občas někdo zkusil zadat adresu na Bedrosii, avšak Kruh byl stále obsazen. Proto bylo záhy rozhodnuto o vyslání průzkumné výpravy na Erebus. Jakmile poslové vyrazili, nezbylo nic jiného, než čekat. Do té doby byly veškeré úvahy v rovině coby kdyby. Ani to nezabránilo velké diskuzi. V sále se již tísnilo osmdesát Aldeřanů z řad Královské rady, Rady kruhu i badatelů, mágů, válečníků, zvědů a cestovatelů.

Ani ne za půl hodiny vyrušil přítomné zvuk otevírání Kruhu. Azanyrmuth Mocný rychle vykoukl z okna na nádvoří. Ulevilo se mu, když viděl přicházet posly.
Sotva otevřeli dveře od jednacího sálu, už je všichni nedočkavě zavalili otázkami: „Co jste zjistili? Shromažďuje se tam armáda? Co Vinterblod? Slyšeli jste něco o Temnorozených?“
„Počkejte. Popořadě,“ vyzval všechny cestovatel Lumír. Přistoupil blíž k hlavnímu dřevěnému stolu a začal postupně popisovat vše, co průzkumná výprava zjistila: „Zvěsti mluvily pravdu. Na Erebusu se skutečně shromáždila armáda čítající tři tisíce bojovníků. Když jsme dorazili, byla už pryč. Místní nám řekli, že poslední muži odešli krátce před naším příchodem. Když jsme se ptali na adresu, tak nám ukázali příslušné symboly a shodovaly se s adresou Bedrosie. Zmínili také, že viděli Vinterbloda, který stál v čele armády. Údajně v ruce držel ten zvláštní černý meč, který jste donesli před necelým rokem z Chal-Almen.“
„A sakra,“ se vší vážností pronesl Sheomar. „To není dobré. Ví se něco víc?“
„Ano. I zvěsti o Temnorozených z Gorgorony jsou též pravdivé. Více než třikrát takové armáda se přidala po bok Vinterbloda. Nikdo nechápe, jak dokázal Temnorozené přesvědčit, aby bojovali v zájmech Aldeneerinu, dá-li se to tak říct. Do té doby se na Gorgoronu nikdo ani neodvážil vstoupit. Pokud si vzpomínám, tak jedinou výpravu tam vedli úplně v počátcích našeho cestování. Takže,“ udělal Lumír dramatickou pauzu. „Aldeneerin je zase ve válce a na Bedrosii je asi teď pořádně horko. Nebo spíš temno.“
V sále zavládlo ticho. Ta nejhorší varianta se potvrdila.

Hned nato se rozpoutala živá diskuze. Řešilo se, co a jak udělat, jak to co nejrychleji ukončit a zabránit krveprolití. Největší strašák se vznášel především v podobě války s mocnou civilizací. Informací o Bedrosanech totiž moc nebylo. Otázek bylo mnoho a odpovědí málo. Všemu učinil přítrž až Azanyrmuth Mocný, když navrhl vyzkoušet spojení na Bedrosii a pomocí magie se podívat na druhou stranu. Bez větších připomínek s návrhem všichni souhlasili.

Za krátko se na nádvoří sešlo několik členů rady a Azanyrmuth se pustil do zadávání příslušné adresy. Když zadal všech sedm symbolů, pak s velkým napětím přikládal ruku na středovou červenou polokouli. Kruh se tentokrát úspěšně otevřel. Mocný potom pomalu přistoupil k otevřenému průchodu a začal sesílat jakási zaklínadla. Po chvilce se mu v mysli zjevil obraz světa na druhé straně. Viděl tam zcela opuštěné archeologické naleziště, kde Bedrosané našli Kruh světů, který byl do té doby pohřben v zemi. V okolí stály čerstvě odkryté pozůstatky starých staveb, patrně chrámu, v němž za starých časů stál Kruh světů. Azanyrmuth pohledem bloumal po okolí a snažil se najít nějaké známky života. Bezvýsledně. Jediné, čeho si všiml, byly čerstvé stopy po boji. Kolem Kruhu leželo několik Bedrosanských mrtvol, polámané zbraně a poničené vybavení.

Azanyrmuth ukončil kouzlo Vzdáleného vidění a pověděl vše, co tam zjistil.
„Takže říkáš, že je okolí liduprázdné?“ vyptával se Sheomar.
„Ano. Můžu říct, že pokud bychom hned vstoupili na druhou stranu, nehrozilo by nám žádné přímé nebezpečí. Proto navrhuju vyslat nějakou průzkumnou výpravu.“
„Nevím, zda je to dobrý nápad, ale nemáme moc na vybranou,“ pravil jeho bratr Mág III.
„Pořád můžeme vyslat výpravu, která měla původně vysvobodit zajatce,“ navrhoval Mocný. „Na Bedrosii se už stmívá a naši zvědové budou moct prozkoumat okolí a zjistit, co se tam děje.“
„Dobrá,“ povzdech si Mág, který spolu s ostatními byl nucen řešit velice prekérní situaci. „Uděláme to jak říkáš.“

Hned jak bylo rozhodnuto, začala se chystat výprava, která tak dostala zcela nový úkol. Účastnil se ji Azanyrmuth Zvídavý, průzkumník Birger, hraničář Bernhard, zvědové Karl a Zsigmond. Celkem vnikla výprava o pěti členech. Všichni se již mezi sebou velice dobře znali, zažili mnoho dobrodružství, prozkoumali hodně světů a často také čelili nebezpečí.

Na Aldeneerinu bylo sice stále ještě pozdní odpoledne, ale na Bedrosii už v tu dobu začala vládnout noc. Ideální čas vyrazit. Připravená pětice dobrodruhů již stála na nádvoří a čekala na pokyn rady. Ta se pohybovala neustále mezi královským palácem a jednací síti Severní čtvrtě a řešila nastalou situaci. Zpráva o problémech na Bedrosii se začala šířit po celém městě. Jakmile bylo trochu času, Azanyrmuth Mág a Mocný spolu s Sheomarem dali svolení k výpravě.

Mocný zadal adresu světa Bedrosia a Kruh se otevřel. Ještě před odchodem Mocný prověřil za pomocí kouzla situaci na druhé straně, a když potvrdil, že je tam i nadále bezpečno, naposledy promluvil k pětici odvážlivcům: „Ještě než vyrazíte, mějte na paměti, že se budete pohybovat na válečném poli. Držte se dál od válečné vřavy a snažte se vyhnout bojům. Nezapomeňte, že vaším hlavním úkolem je obhlédnout situaci. Zjistěte pokud možno stavy vojsk, vyspělost tamních národů a zkuste opatrně kontaktovat Optriky. Jistě by bylo vhodné zjistit, jaký mají názor veškeré dění a jestli mají vůbec zájem na nějaké spolupráci. Chápu, že to není snadná výprava. Je to zcela něco jiného, než jsme museli doposavad řešit. Jakmile zjistíte něco užitečného, vraťte se na Aldeneerin.“ Mocný se odmlčel a pětice se pomalu vydala vstříc otevřenému Kruhu. Než do něj vstoupili popřál jim Mocný: „A dávejte na sebe pozor. Hodně štěstí.“

Pětice se vynořila na Bedrosii. Kruh se bezprostředně po příchodu uzavřel a kolem zavládla tma a ticho, jenž občas narušilo houkání sovy nebo vytí vlků kdesi daleko. Ve svitu hvězd spatřili obrysy zbytků kdysi majestátního chrámu. Pozůstatky sloupů a věží se tyčily vstříc hvězdné obloze, zatímco Kruh stál ještě částečně ve skále. Aldeřané se pustili do tichého a opatrného průzkumu. Aniž by museli pátrat, narazili na čerstvé mrtvoly patřící Bedrosanům. Na dlážděném nádvoří se válely poničené zbraně, zlomené meče, rozsekané štíty a pokroucené části zbrojí. Veškeré magické hole, které Bedrosané používali k útočení a omračování byly pryč. Pětice prohledala naleziště a nenatrefila na žádné zbytky odporu, ani žádné jiné přeživší. Všude akorát nacházely mrtvoly, čerstvé stopy krve a poničená výzbroj. Místo bylo doslova mrtvé.

Aldeřané opustili naleziště a vydali se po stopách Vinterblodovy armády. Vypátrat, kterým směrem pokračovala, bylo velmi snadné. I za tmy šlo krásně poznat široký pás sešlapané trávy, polámaných větví stromů a rozdupaných keřů. Vystopovat dvanácti tisícovou armádu v noci v šeru pro skupinu pěti zkušených průzkumníků nebyl naprosto žádný problém.

Pětice se snažila postupovat co nejrychleji. Aldeřané zůstávali co nejvíce ve skrytu a proto se raději pohybovali ve stínu stromů a na rovinatých pláních nejdřív pořádně zkontrolovali okolí. Jakmile urazili první dvě míle, donesly se k nim zvuky válečné vřavy. Pospíchali na nejbližší kopec, odkud by viděli víc. Prodírali se skrz temný smrkový les. Jako duchové stoupali na vrchol kopce, jehož horní část pokrývaly jen skalnaté holiny.

Hned jak dorazili na vrchol, otevřel se jim pohled, jenž jim naprosto vyrazil dech. Ve vzdálenosti tří mil viděli v plamenech malé Bedrosanské město, které čelilo velké přesile. Záře z ohňů osvětlovala již nyní zataženou oblohu oranžovým světlem do vzdálenosti mnoha mil. Z bojiště doléhaly zvuky boje, výbuchů, praskání ohně a nářku padlých.
„Pánové. Je to ještě horší, než jsme si mysleli,“ tiše konstatoval Zvídavý, když spolu s ostatními sledoval obraz zkázy. „Tady už nic nezmůžeme.“
„Tady už asi ne, ale kdo ví, jak to dopadne, až Bedrosané přejdou do protiútoku,“ přemýšlel o možných důsledcích války hraničář Bernhard. „Raději to nechci domýšlet. Jediné, co můžeme teď udělat, prozkoumat zbytky města, až armáda odtáhne dál a …“
Najednou přerušil zvěd Zsigmond hraničáře slovy: „Pozor. Tamhle nás někdo nás pozoruje,“ ukázal do nedalekého křoví mezi vrostlými smrky.

Aldeřané okamžitě tasili zbraně a rozeběhli k neznámému pozorovateli. Když viděl, jak se na něj ženou, chvíli vystrašeně hleděl, a teprve potom se dal na útěk. To už bylo pozdě a Aldeřané neměli problém s jeho dostihnutím. Jakmile ho chytili, ještě v rychlosti zkontrolovali okolí, aby se přesvědčili, zda je nepozoroval ještě někdo další.

„Zdá se, že byl jediný,“ potvrdil zjištění Bernhard.
„A teď nám řekni, kdo jsi?“ začal s výslechem Zvídavý. „Bedrosanský zvěd?“
„Ne to ne,“ vystrašeně vyvracel Zvídavého slova.
„Tak kdo? Obyvatel města, obránce?“
„Nejsem vůbec z této části světa,“ pokračoval zajatec. „Jsem z druhé strany hranice.“
„Optrický zvěd?“ pokračoval ve vyptávání Zsigmond.
„Zvěd přímo ne. Ale zajímá mě, co se tu děje.“
„Řekni nám něco o sobě, ať víme víc,“ vyzval ho znovu Azanyrmuth.
„Jmenuji se Nyan. Pocházím z nedalekého Optrického města, kde se snažíme přežít. Ve stínu neustálých bojů v nekonečné válce to není snadné. Před pár měsíci se však začaly dít neobvyklé věci. Naši zvědové zjistili, že Bedrosané tu vykopali nějaký zajímavý předmět. Snažili jsme zjistit, o co jde a skutečnost nás velice překvapila. Nebo spíše potěšila, protože se ukázalo, že popis toho předmětu odpovídá bráně k cestování na jiné světy. To potvrdilo naši pravdu o tom, že jsme na tento svět přišli z jiného světa. Není to jak tvrdí Bedrosané, že nás stvořil bůh Nefertum.
„Můžeme potvrdit,“ prohlásil Azanyrmuth. „Avšak Nefertum skutečně existoval. Nebyl to žádný bůh, ale krutovládce, který vás jen zotročoval.“
„Je to tak? To zní divně,“ nechápavě hleděl Nyan na Aldeřany. Nikdy něco takového ještě neslyšel. „Kde jste k tomu přišli.“
„Ve starých záznamech. Když nám pomůžeš, ukážeme ti mnohem víc. A nejen tobě,“ nabízel Zvídavý. „Teď nám dopověz, co se tu dělo a co jsi hledal na nepřátelském území?“
„Potom kdosi bránou prošel. Snad se to dělo i opakovaně. Jak se ale dalo čekat Bedrosané je zajali. Doneslo se nám, že snad proběhly nějaké pokusy o osvobození, ale samozřejmě nedopadly dobře. A dneska se to stalo. Najednou se začalo za hranicemi bojovat. Vydali jsme se na opatrný průzkum a zjistili, že Bedrosané asi naštvali někoho hodně mocného. Najednou byla celá přísně střežená hranice naprosto bez obrany. Navíc všude bylo spoustu krve, těl a poničeného Bedrosanského vybavení.“
„Takže tě vaši vyslali na výzvědy?“ zajímal se Bernhard.
„Ne. Mě ne. Ale naše zvědy ano. Ta zpráva o útoku na Bedrosany se okamžitě rozkřikla po okolí, tak mě zajímalo, co je na tom pravdy. Počkal jsem do setmění a vydal se na výzvědy. Všechny zvěsti se potvrdily. Válka dostala naprosto jiný rozměr,“ vyprávěl Nyan.
„Netušíš, co Optrikové chystají?“ zeptal se nesměle zvěd Karl, ačkoliv trochu tušil, jaká bude odpověď.
„To je jednoduché. Naše vojska okamžitě využijí situace a začnou ofenzivu, odpověděl Nyan.

„Aha, povzdechl si Azanyrmuth a popošel na skálu odkud měl vynikající pohled na hořící město. „Takže jsme nechtěně zasáhli do zdejší války ještě před tím, než se snažili vymyslet řešení tohoto konfliktu.“
„Takže to je vaše práce,“ ujišťoval se Nyan. „Ihned jste mě zaujali. Podle toho, co jsem vyslechl, jsem se ujistil, že nejste zdejší. Jen mě zmátlo to, že je to daleko horší, než jste si mysleli. Co jste vůbec zač? To je vaše armáda?“
„Částečně ano, ale je to spíše činnost jednoho našeho vojevůdce, který to rozpoutal, aniž by to s kýmkoliv projednal,“ vysvětloval Azanyrmuth. „Sehnal nějaké armády, získal dokonce na svou stranu jednu temnou rasu a šel do války. Docela nám to dělá vrásky na čele, protože o Bedrosanech toho nevíme mnoho a hlavně netušíme, jak se zachovají Optrikové.“
„Pokud je to pravda. Tak vám můžeme být jenom vděční. Tahle událost možná navždy rozhodne nekonečnou válku.“
„Bylo by možné se setkat s některými vašimi vůdci?“ hned se zeptal Bernhard, jenž vycítil příležitost navázání kontaktů s druhou stranou.
„Myslím že to nebude problém.“
„Když vyrazíme k vám, nepadneme do zajetí?“ ujišťoval se průzkumník Birger, který si stejně jako zbytek výpravy nebyl zcela jist, zda je dobrý nápad napochodovat rovnou k Optrikům.
„To se nebojte. My nejsme jako Bedrosané. Nejsme takoví fanatici. Ukážu vám cestu k našemu městu.“
„Když to říkáš. Doufejme, že ti můžeme věřit a nezavedeš nás do nějaké léčky,“ podezřívavě pravil zvěd Karl.
„Mě se nebojte. Zavedu vás nejprve k nám domů, kde můžete v klidu strávit noc. Druhý den si můžeme promluvit s vládcem města, který bude rád, když se dozví, co se tu děje.“
„Dobrá,“ prohlásil po chvíli rozmýšlení Azanyrmuth, přičemž si byl vědom, že můžou také padnout do léčky. „Půjdeme my čtyři, zatímco Karl se vrátí na Aldeneerin, kde podá zprávu o všem, co jsme zatím zjistili. Pokud se nevrátíme do tří dnů, počítejte s nejhorším.“
Karl vzal vše na vědomí a chystal se k odchodu. Zbytek výprav pustil Nyana, aby je vedl, přičemž si dávali pozor na jeho pohyby a zároveň bedlivě sledovali okolí. Dlouholeté zkušenosti z výprav jim právě v takové situaci přišly vhod.

Temnou nocí putovali dlouhé hodiny. Zvuky válečné vřavy nechali daleko za sebou a nyní procházeli hustým temným lesem. Nyan jim tiše popisoval okolí a ukázal jim, kde dosud vedla přísně střežená hranice, kudy mohl nepozorovaně projít jen ten, kdo tohle místo dobře znal. Celou dobu nepotkali ani živáčka, kromě stáda divokých prasat, které vyplašili při průchodu hustým porostem. V lese právě zahoukala sova, když jim Nyan pověděl: „Jsme na místě,“ a ukázal na malé městečko obehnané pevnou hradbou. V oknech hlavního paláce a strážných věžích hořely louče, jinak už byla všude tma.

Nyan jim naznačil, ať jsou co možná nejvíc potichu, což Aldeřanům nečinilo potíže a ukázal, kam mají pokračovat. Nešli k hlavní bráně, která bývá v noci neprodyšně uzavřena a ani za dne nebylo snadné se dostat do města. Chtěl jim ušetřit zbytečné obstrukce a ukázal jim tajnou cestu do města, kterou ukrývaly rozvaliny staré obranné tvrze na nedalekém kopci. Tvrz kdysi tvořila předsunutou obranou linii města. Ta však byla po dlouhých letech válčení nakonec zcela zničena. Hlavní chodbu, která spojovala tvrz s městem, obránci také zavalili, avšak zůstala tam zachovaná ještě druhá tajná chodba, o jejíž existenci málokdo věděl.

„Jsme na místě,“ ukázal jim Nyan malou nenápadnou chodbu ukrytou v už částečně zříceném sklepě. Aldeřané uznali, že bez jeho pomoci, by i zkušení průzkumníci měli problém skrytou chodbu najít. I kdyby někdo chodbu objevil, jevila se na první pohled jako slepá a až při dalším průzkumu se dal najít nenápadný průchod v podlaze.

Azanyrmuth rozsvítil kouzelnou světlušku, která okamžitě Nyana zaujala. Bedrosané i Optrikové ovládali sice mocnou magii, avšak válečná léta je naučila pouze k využívání bojové magie. Oba národy už dávno zapomněly, že magie má obrovské možnosti využití. Zatímco Aldeřané vyprávěli o magii, Nyan je vedl studenou, vlhkou a temnou chodbou. Když dorazili do podzemí města, jenž tvořilo spleť malých sklípků vzájemně propojenými chodbami, Nyan se zmínil o pověsti, která už dlouho strašila toto město.

Před mnoha staletími, kdy válka rozdělila obyvatele tohoto světa, vládl městu Trian vládce Moaten. U vládců Optriků si vysloužil pověst velice schopného, leč nemilosrdného vládce. Všechny válečné zajatce vyslýchal a mučil těmi nejhoršími způsoby. Bez milosti nechal popravovat všechny, kteří byť jen trochu sympatizovali s Bedrosany. Moaten toužil po silných potomcích, kteří by usedli na jeho místo, až nastane jeho čas. Avšak početí potomka se mu dlouho nedařilo. Až po mnoho letech mu žena porodila dceru Anaynu. Moaten však toužil po synovi, ale již mu nebylo přáno. Jeho jediné dceři to dával během života najevo. Anayna neprožila příliš radostné dětství. Nepoznala radosti mládí, místo toho ji čekala jen tvrdá robota a časté bití. Když dospívala, často utíkala z domova. Její cesty ji občas zavedly i na druhou stranu hranice, kde potkala velice krásného a udatného Rysama. Okamžitě se do něj zamilovala, a tak nebylo divu, že za ním často potají chodila. Netrvalo dlouho a počali první dítě. Anayna však nemohla dlouho skrývat skutečnost, že čeká dítě. Protože nemohla přiznat skutečného otce, vymyslela si falešnou historku o přepadení a znásilnění. Moaten kladl vinu hlavně ji. Když se však narodil syn, nakonec s tím Moaten smířil a byl nakonec rád, že se přece dočkal potomka. Netrvalo dlouho Anayna s Rysamem počala další dítě. I po druhé přišla s historkou o znásilnění. To však Moaten těžce nesl a hned druhý den ve městě zavedl velice přísné zákony. Jediný místní nevěstinec nechal zavřít a všechny vězně odsouzené za násilnosti nechal hned ten den popravit těmi nejkrutějšími způsoby. Po čase se Anayne narodil druhý syn. Život pokračoval dál. Když však Anayna čekala třetí dítě, vládce Moaten už neuvěřil další historce o znásilnění a nechal dceru tajně sledovat. Pravda brzy vyšla najevo. Když se Moaten dozvěděl o milostném románky s Bedrosankých bojovníkem, rozzuřilo ho to natolik, že svou jedinou dceru ubil téměř k smrti. Ještě ten den nechal popravit obě děti a jejich těla zavěsil nad jedinou městskou bránu. Dceru o půlnoci toho dne nechal za živa zazdít v nejspodnějším sklepení pod městem. Na druhý den se na město snesla hustá mlha a do vládcova paláce padl temný stín. Toho dne ve městě zavládlo jakési podivné ticho. Strach z něčeho neznámého se vkradl do duše každého obyvatele města. Když odpoledne mlha opadla, těla dětí byla pryč. Nikdo neví, co se toho dne v paláci odehrálo, jisté je, že to Moatena doživotně poznamenalo. Od toho osudného rána blouznil o divných přízracích, nářku dětí a neznámých hlasů v hlavě. Město Trian už nikdy nebylo jako dřív. Říká se, že od té doby bloudí duch Anayny v podzemních chodbách města a hledá své mrtvé děti. Toho rána ze záhadných důvodů zmizel i Bedrosan Rysan. Nikdo neví, kam zmizel, avšak povídá se, že Rysan přísahal pomstu za naprosto zbytečné zlo napáchané dávným vládcem.

„A jsme doma,“ prohlásil Nyan, jakmile se zastavil u mříže oddělující podzemní chodby od jeho sklepa. Sáhl do kapsy pro klíč, aby odemkl cestu domů. Zatímco vedl Adreřany sklepem, tiše přemýšleli o pověsti, kterou jim Nyan právě převyprávěl.

V domě už na Nyana čekala rodina, jenž se už začínala o svého živitele bát. V rychlosti jim převyprávěl, co všechno se venku přihodilo a také představil Aldeřany, kteří zde stráví jednu noc. Dočkalo se jim vřelého přivítání a také skromného pohoštění. V tuto pozdní hodinu si povídali o současném dění jen chvíli, protože už byli všichni velmi unavení. Nyan zavedl čtveřici průzkumníků do pokoje v podkroví.

Aldeřané se probudili když už venku vládl den. Dny na tomto světě byly o mnoho kratší, než na Aldeneerinu, a tak nebylo divu, že je vzbudil až Nyan.
„Dobré zprávy,“ prozradil jim. „Do Trianu dorazili někteří naši vládcové a rádi by se s vámi setkali.“
„Doufejme, že je to tak, jak říkáš. Neradi bychom padli do zajetí,“ obával se průzkumník Birger.
„Není třeba obav. Naši vládcové mě ubezpečili, že na vás nic nechystají, ba právě naopak jsou rádi, že s vaším přispěním můžeme válku jednou pro vždy vyhrát. Pokud by vás chtěli zajmout, už by to udělali hned nad ránem, sotva bych jim to pověděl. Očekávají vás k obědu.“
„To je vlastně pravda,“ uznal Birger.
„Takže se připravte a společně vyrazíme.“

Po nezbytných přípravách se Aldeřané s Nyanem vydali na cestu. Úzké uličky poměrně vyspěle vypadajícího malého města byly nezvykle rušné. Přestože si stále uchovávalo lehce středověkou tvář, ulice byly čisté a upravené. Před domy obdivovali okrasné záhony, fontánky a malebná zákoutí. Cestou k nedalekému paláci potkávali hodně Optrických válečníků. Aldeřané zaujala především jejich výzbroj, kterou tvořily především magické hole podobně, jak tomu bylo i u Bedrosanů. Jen málo z nich mělo za pasem upevněnou sekeru nebo meč. Lukem tu nebyl vyzbrojen nikdo.

Když po krátké cestě dorazili do velkého opevněného paláce, jehož věže vystupovaly vysoko nad okolní opevnění. Stráže před vchodem přivítali Nyana i Aldeřany a hned je zavedli do velké síně ve druhém patře. Tam je uvítal okázale vyzdobený sál, kde mohli obdivovat krásné obrazy, lovecké trofeje, či zbraně a zbroje na stojanech. U stolu už čekalo osm vládců z okolních měst. Po nezbytném představení, usedli ke stolu a služebnictvo začalo přinášet jídlo.

Hned zpočátku probrali nejčerstvější zprávy, Aldeřané řekli vše, co se týkalo Vinterbloda a také, co tomu předcházelo. Když dojedli polévku, začala diskuze ohledně dalších kroků.
„Takže víme,“ začal se shrnutím faktů vládce Dauten, „že Vinterblod úspěšně vede svou armádu do nitra Bedrosie. Přestože jeho armáda oplývá nebývalou silou, se kterou jsme se tu ještě nesetkali, proti Bedrosanské přesile nemá šanci. Jeho deseti tisícová armáda čelí nejméně třiceti násobné armádě. Dřív nebo později mu dojdou síly.“
Nato se jal slova Azanyrmuth: „Sice netušíme, kde všude má Vinterblod spojence, ale dost pravděpodobně má v záloze přichystány další tisíce bojovníků.“
„Ale nevíte to jistě,“ oponoval Dauten.
„To ne.“
„Pokud mu nepřijdou posily. Dřív nebo později podlehne. Sice způsobí Bedrosanům značné ztráty, ale po čase by se z toho jejich země vzpamatovala. Proto musíme okamžitě zakročit a zahájit útok na Bedrosany. Pokud možno ještě dnes.“
Aldeřanům poslední věta vyrazila dech. Vůbec nečekali, že se věci vyvinou takovým směrem.
„Tak brzy?“ podivil se Birger.
„Ano. To je nejlepší příležitost,“ potvrdil Optrické rozhodnutí vládce Dauten. „Na hranicích máme dost vojsk, abychom mohli vyrazit dnes po setmění. Takže kdo je pro,“ vyzval přítomné vládce. Všichni jednoznačně zvedli ruku na důkaz souhlasu. „Tak je to jasné. Sice nezastupujeme vrchní radu Optriků, ale zeptáme se vás, zda se váš svět přidá na naši stranu.“
V sále nastalo ticho, najednou měli Aldeřané rozhodovat ve věci, která byla mimo jejich pole působnosti. Ani jeden z přítomné čtveřice nebyl členem rady, a tak se chopil slova Azanyrmuth Zvídavý: „To musí rozhodnout naši vládcové. Těžko předjímat, jak by rozhodli. Naše světy mají za sebou dlouhé období nesvobody a vyčerpávající válku, ze které se pořád vzpamatováváme. Proto asi nebude panovat chuť zasahovat do cizího konfliktu. Na druhou stranu zajetí našich výprav Bedrosany se dá považovat za válečný akt. V současnosti předáme zprávu o vašem návrhu našim vládcům a uvidíme, jak rozhodnou. Je třeba si uvědomit, že Vinterblodův útok je pouze jeho vlastní rozhodnutí, které z nikým neprobral.“
„Dobrá. Rozhodnutí je čistě na našich vládcích. Nutno podotknout, že s vaší pomocí by válka trvala podstatně kratší dobu a konečně by náš svět mohl žít v míru. Je potřeba přihlédnout k tomu, že pravda o životě na tomto světě byla na naši straně a to především, díky vašemu příchodu. Mějte to na paměti.“
Na válečně poradě se řešilo ještě mnoho věcí ohledně plánovaného útoku na Bedrosii. Došlo i na pár slov o Aldeneerinu a o válce s Ori, která skončila před třemi lety.

Jakmile porada skončila, Optrikové doprovodili Aldeřany ke Kruhu světů, který byl od města Trian vzdálen sotva pět mil, takže k němu dorazili ještě předvečer. Na Aldeneerinu však bylo teprve ráno, takže z toho skoku v denní době měli v hlavě trochu zmatek. Strážní, jenž drželi hlídku na nádvoří, neskrývali radost, když se výprava vrátila v pořádku. Ještě než dali vědět radě o návratu výpravy, Azanyrmuth v rychlosti strážným i mágovi Laronovi vylíčil vše, co se na Optrice stalo, a tak bylo třeba co nejrychleji svolat nejen Radu Kruhu, ale i Královskou radu včetně Kalamira.

Krátce po obědě se obě rady sešly v jednací síni, kde zaznělo vše podstatné. Vládcové neskrývali překvapení nad nečekaným vývojem situace a nabídkou Optriků.
„Takže tam díky nám nastal zásadní obrat ve válce,“ konstatoval Azanyrmuth Zvídavý.
„Tak bych to rozhodně neříkal. Vše má na svědomí Vinterblod,“ upřesnil situaci jeho bratr Mág III.
„Kdyby nám Bedrosané nezajali naše výpravy, tak by k tomu vůbec nedošlo,“ oponoval znovu Zvídavý. „Z jejich strany se to dá považovat za válečný akt. Já se ani nedivím, že s Vinterblodem šla do boje taková armáda. Pokud víme, tak kromě Temnorozených s ním šlo celkem tři tisíce bojovníků z různých světů.“
„To je pravda, ale kvůli tomu zajetí, nemůžeme zmasakrovat půl světa,“ pokračoval Mocný IV. „Kdybychom se nám podařilo zajatce osvobodit. Svět bychom zařadili na seznam nepřátelských, ale dál bychom tam nezasahovali. Aspoň na pár let.“
„Teď už je to jedno,“ zarazil dohady král Kalamir. „Už se to stalo, a teď je třeba řešit současnou situaci. Názory se sice různí, ale tak nějak jsme se tu shodli na tom, že určitě tam nebudeme vysílat armády bojovníků a plýtvat naše vojenské síly v konfliktu, který jde mimo nás. Bedrosané nepředstavují pro nás až takové nebezpečí, zvláště, když je už Kruh světů v moci Optriků a ti se k nám chovají přeci jen přátelsky. Navrhuji tedy alespoň poskytnout Optrikům materiální pomoc. Můžeme jim dodat jídlo a potřebný materiál na opravy. Zase tam nechci vozit zbraně, sami je potřebujeme a kdo ví, zda by se to potom neobrátilo proti nám. Zas tak dobře Optriky neznáme.“
Hned jak král přednesl svůj návrh, v sále se mnozí začali radit. Nápad s posíláním zásob už zněl pro mnohé přijatelněji, a tak nakonec došlo k názorové shodě.
„K večeru vyšleme posly. To už bude na Bedrosii, nebo spíše Optrice, ráno.“
„Co vůbec ti zajatci? Jak to dopadlo? Vrátili se?“ zajímal se hraničář Bernhard.
„Pořád o nich nemáme žádné zprávy,“ povzdech si mág Laron. „Ale počkejme ještě pár dní, určitě se dozvíme víc.“

Den uplynul jako voda a k večeru již byli přichystáni poslové. Tohoto úkolu se opět zhostila pětice, která už svět navštívila. Bylo to z prostého důvodu, jednak už znali prostředí světa a rovněž se už znali s Optriky. Zvídavý, Birger, Zsigmond, Bernhard a Karl už jen čekali na nádvoří před Kruhem. Azanyrmuth Mocný jim dával poslední rady na cestu, když v tom se Kruh z ničeho nic aktivoval.
„Máme návštěvu,“ prohlásil Mocný a připravil se ke kouzlení.
„Má někdo přijít?“ zajímal se bratr Zvídavý.
„Dnes určitě ne.“
Strážní u Kruhu, lukostřelci ve strážnicích a mág Laron byli v pohotovosti. Jeden si nikdy nemohl být jist, zda se někde nechystá útok na Aldeneerin. Mocný dokončil kouzlo vzdáleného vidění, které mělo tu výhodu, že se dalo využít i ke sledování příchozích. Ulevil si, když poznal známé tváře: „Je to dobré, jsou to naši. To budou určitě zajatci,“ zaradoval se.

Měl pravdu. Vrátilo se všech osmnáct Aldeřanů, kteří byli zajati Bedrosany. Všichni živí a zdraví. Na nádvoří zavládla radost. Radostná zpráva se ihned roznesla po celém paláci, a tak nebylo divu, že jej posléze zaplnilo více než šest desítek válečníků, badatelů, ale i členů rady.
„Máme takovou radost, že vás všechny vidíme,“ neskrýval nadšení badatel Sheomar. „Po tom všem, co se stalo, jsme se o vás dost obávali. Povězte nám, jak jste se dostali na svobodu.“
Válečník Garo se napil piva, které kdosi zachráněným donesl a dal se do vyprávění: „To je taková paráda, být zase doma v bezpečí. Řeknu vám, že jsem jednu chvíli měl docela obavy, zda v tom vězení nezemřeme. Bedrosané nás po zajetí neustále vyslýchali. Považovali nás za Optrické zvědy a všechna naše vysvětlení považovali jen za sprosté lži. Vůbec nechtěli připustit, že se mohli v historii mýlit. Na druhou stranu se nedivím, když tam vedou stovky let válku o tom, kdo má pravdu a teď se ukázalo, že měli pravdu Optrikové. Naše věznění bylo strašné. Zavřeli nás do malých železných klecí, které připojili k nějakému magickému krystalu a ten vysílal bleskové kouzlo, kdykoliv se někdo klece sotva dotknul. Pominuli značně nepohodlnou pozici, jídlo nám dávali mizerné. Popravdě ty blivajzy se sotva daly nazvat jídlem. A pořád pokračoval kolotoč otázek a stále ta samá písnička. Trýznění a psychický nátlak byl na denním pořádku. Každým dnem jsem Bedrosany nenáviděl víc a víc. Po čase k nám přivedli další zajatce, kteří se snažili vyjednat s Bedrosany naše propuštění. Dopadlo to špatně. Pak ale přišel zvrat. Jednoho večera se městem rozezněly poplašné trubky a najednou se rozpoutalo peklo. Zprvu jsme si mysleli, že jste se rozhodli pro vojenskou akci, ačkoliv původní zprávy hovořily o tom, že Aldeneerin se nechce pouštět do války. Pak se to všechno vysvětlilo. Nad ránem, když město lehlo popelem, nás přišli vysvobodit. Byli to válečníci z Cimmérie, což nás velice překvapilo. Když jsme viděli tu velkou armádu Temnorozených v čele s Vinterblodem, hned mi bylo jasné, že to asi nebude rozhodnutí rady Aldeneerinu.“
„Je to přesně jak říkáš,“ potvrdil Garovo domněnku Mocný. „Tohle bude mít ještě pěknou dohru. Díky němu se teď válka na tom světě rozjela naplno. Optrikové nás požádali o vojenskou pomoc, to však odmítáme a místo toho nabízíme, jídlo, zásoby a materiál. Zrovna jsme chtěli vyslat výpravu, která by předala Optrikům naše rozhodnutí. Současně jsme chtěli zjistit, jak to vypadá na Bedrosanské straně. Když už jste tady, tak nám můžete popsat, jak to tam dopadlo.“
„No řeknu ti, docela děsivě. Pro Bedrosany samozřejmě,“ pokračoval Garo a v jeho tváři bylo znát potěšení. Temnorození město zcela vypálili, pobili téměř všechny vojáky a obyvatelé z města uprchli jen s tím, co měli na sobě. Nemusím ani zmiňovat, jak dopadly všechny svaté knihy o Nefertum.“
„Dovedu si to představit,“ pronesl Zvídavý, jenž měl ještě v paměti časy, kdy Temnorození likvidovali zbytky odporu Ori. „Asi jako Kniha počátku.“
„Přesně tak. Trhali je, plivali do nich, pálili a vytírali si s nimi víte co.“
„A co se dělo dál?“ pokračoval Mocný.
„Vinterblodova armáda pokračovala v tažení na sever. Asi patnáct mil dál, se nachází další město. Očekávám, že už se tam právě bojuje.“
„Dobrá. To nám zatím stačí,“ ukončil vyzvídání Mocný. „A teď si běžte odpočinout. Hodně jste si toho vytrpěli a my zatím vyšleme výpravu k Optrikům.“

Jakmile osvobození zajatci opustili nádvoří. Azanyrmuth Mocný přistoupil k ovládacímu panelu a zadal příslušnou adresu. Potom už stačilo, aby pětice poslů prošla otevřeným Kruhem. Na Optrice je uvítalo chladné ráno. První ranní paprsky slunce vytvářely na archeologickém nalezišti zajímavou hru světel a stínů. V okolních lesích vládlo mírumilovné ticho, až se nechtělo věřit, že se tudy nedávno prohnala armáda, která momentálně ničí vše, co se jí připlete do cesty. Pětice poslů nasála svěží ranní vzduch, a poté se vydala za Optriky.

Do města Trian dorazili krátce před polednem. Ještě než se přiblížili k městské bráně, překvapil je nebývalý klid v okolí města. Chvílemi se obávali, zda se nestalo něco špatného. Vzhledem k vývoji války očekávali spíš čilý ruch. Opatrně se vydali k městu, přičemž pátrali po případných nebezpečích. Vzápětí se všechny obavy rozptýlily, když je strážní u brány přivítali: „Zdravíme vás. Tak jste se vrátili. Pojďme hned do paláce. Dauten už čeká na vaše rozhodnutí.“ Aldeřané nasledovali jednoho strážného, který je provedl poloprázdným městem a zavedl je přímo do hlavní palácové síně.

„Výborně. Vrátili jste se,“ zaradoval se Dauten, sotva dorazil do sálu. „Jaké nesete zprávy?“
„Jak se dalo očekávat,“ chopil se slova Zvídavý. „Naši vládcové neschválili vojenskou výpravu. Na druhou stranu alespoň souhlasili s pomocí v podobě zásob a materiálu.“
„Alespoň něco,“ trochu zklamaně prohlásil vládce města. „Zásoby se nám budou hodit. Co konkrétně nám nabízíte?“
„Tady máte seznam,“ podal Zvídavý vládci svitky s popisem vybavení, které je ochoten Aldeneerin poskytnout. „První zásilku jsme schopni přivést už zítra k večeru vašeho času.“
Dauten se zahleděl do seznamu, ve kterém se zaujetím procházel jednotlivé položky. Po chvíli svitky složil a prohlásil: „Vaši nabídku přijímáme. V seznamu je spousta věcí, kterých se nám už nedostává.“
„Vyřídíme vaši zprávu,“ odpověděl Azanyrmuth Zvídavý a ještě se zeptal: „Ještě než se vydáme zpět, chtěli bychom se zeptat na jednu věc.“
„Ptejte se?“
„Docela nás překvapilo, jak je Trian liduprázdný. Kam se všichni poděli?“
„Naprostá většina se připojila k armádě, která se vydala na sever, aby pomohla v boji proti Bedrosanům. Když došlo k obratu ve válce, tak mezi našimi obyvateli zavládlo všeobecné nadšení a každý se chce účastnit vítězného tažení.“
Aldeřané zůstali ještě nějaký čas s vládcem města a probírali převážně zdejší válku mezi Bedrosany a Optriky.

Po pohoštění se Aldeřané vydali zpět ke Kruhu, aby ještě ten den předali zprávu Optriků. V poledne už začaly práce na první karavaně se zásobami. Kromě jídla Aldeřané naložili železo, dřevo a výbavu pro kováře. Zásilka byla připravena hned druhý den ráno. Jednalo se o první z mnoha, které budou ještě následovat. Nikdo si netroufal odhadovat, jak dlouho bude trvat válka mezi Bedrosany a Optriky. To však nebylo to, co Aldeřany nejvíc trápilo. Bylo třeba vyřešit Vinterbloda a jeho výpravu, jenž to všechno dala do pohybu.
Starší tvorba: Fantasy román "Dobrodruzi z Antaru" k počtení zde: http://www.psanci.cz/autor.php?trideni=2&id=1404

pal Second Lieutenant
Second Lieutenant

Příspěvky: 1007
Bydliště: Nottingham, UK
Pohlaví: Neuvedeno
Odpovědět s citací
 
Už je dávno mrtvý a o své světy přišel už v hodně dávných dobách.

Celkem vnikla výprava o pěti členech.
nevypadlo tam pismenko z?
Tamhle nás někdo nás pozoruje,“ ukázal do nedalekého křoví mezi vrostlými smrky.
jednou to snad staci ;)
Kdybychom se nám podařilo zajatce osvobodit.

Je as s podivem jak malo preklepu v tak dlouhe casti.
Jen StOrm je na tom stejne ale ma to mnohonasobne kratsi jak ty. I kdyz u nej mam podezreni ze to dela schvalne bo je tam vzdy jen jeden preklep.

Dej se skvele vyviji uz netrpelive vyhlizim dalsi dil.
Za kazdym vzestupem civilizace stala vira, za kazdym padem nabozenstvi. Neni nic horsiho jak negativni mysleni, zarlivost, zavistive ci jine negativni reakce pro zniceni zivota. Proto je treba myslet a konat pozitivne a s laskou.

Paci Azanyrmuth Uživatelský avatar
Staff Sergeant
Staff Sergeant

Příspěvky: 340
Bydliště: Aldeneerin
Pohlaví: Muž

Odpovědět s citací
 
Ještě malý doplněk k desátému dílu.

10.1
Optrica


Další rok minul a Aldeřané už počítali rok 591. Aldeneerinu právě vládla tuhá zima. Bylo to období klidu, kdy se příliš necestovalo na neznámé světy, ačkoliv seznam z Nazgaranu obsahoval ještě pár světů. Místo toho se pokračovalo ve vytváření nových obchodních tras a utužování přátelství. Mnohé civilizace, ať se jednalo o malé komunity nebo o rozlehlé hojně osídlené vyspělé světy, stále více důvěřovaly Aldeřanům. Období nesvobody už bylo dávno minulostí a světy vzkvétaly. Nebylo divu, že ožila myšlenka na znovuobnovení dávného Aldeřanského impéria. V současnosti již seznam prozkoumaných světů činil 207 z nichž už 72 spolupracovalo s Aldeneerinem. Zbytek byl vesměs pustý, prázdný, jinak nehostinný, či přímo nebezpečný a nepřátelský. Posledně jmenovaných nebylo zrovna málo. Zvláštní skupinu tvořily světy, kde se přesně nevědělo, jaký mají vztah s Aldeneerinem. Spadaly tam převážně světy Temnorozených a také Optrica, kde už téměř tři měsíce zuřila válka mezi Bedrosany a Optriky.

„Zdravím tě,“ přivítal příchozího Azanyrmutha Mocného válečník Garo v oblíbené krčmě „U Kruhu světů.“ Bylo krátce po setmění a krčma ještě zela prázdnotou.
„Zdar,“ opětoval Azanyrmuth pozdrav a poručil si korbel pěnivého moku. „Dneska sám?“
„Zatím. Zbytek má dorazit až mnohem později, mají nějaké starosti. A co ty, jsou nějaké zajímavé novinky?“
„Dá se to tak říct. Včera po polední přišla zpráva od Optriků.“
„Změnilo se něco ve válce?“ zajímal se Garo a dopil zbytek piva, načež si poručil další.
„Pokud jsou zprávy pravdivé, tak asi brzy válka skončí. Bedrosané konečně připustili, že se mýlili a jsou ochotni zasednout k mírovým jednáním.“
„No konečně. Už jsem si myslel, že je Optrikové s Vinterblodovo armádou budou muset vyhladit.“
„Já už jsem si to myslel také. Bedrosané za ty tři měsíce ztratili dvě třetiny území a jejich armáda v rozkladu. Navíc jejich zemi už sužuje bída, hlad a nemoci. Řada Bedrosanských obyvatel uprchla do stále zmenšujícího se vnitrozemí a zásoby ve skladech už vyčerpali. Především Vinterblod se s nimi moc nepáře, ačkoliv už mu zbyla jen třetinová armáda.“
„Kam vůbec zmizeli ti, kteří mu pomáhali? Pamatuju, že tam bylo i dost Cimméřanů?“
„Ti už jeho armádu dávno opustili. Poslední měsíc vede už jen armádu Temnorozených. Dorazily mu sice nějaké posily, ale přeci jen čelí značné přesile a Bedrosané jeho hrozbu berou vážně, a tak není divu, že se ho snaží zničit za každou cenu. Vinterblod na sebe navázal značné nepřátelské síly, zatímco Optrikové postupně zabírají Bedrosii.“
„Řeknu ti, že je to stejně masakr, když tam Vinterblod bojuje nepřetržitě už tři měsíce. Že ani nedal radě vědět, co se děje, přestože tu měl nějaké povinnosti.“
„To je už minulost. Vinterblod už není členem naší rady a bylo mu to již sděleno.“
„A jak reagoval?“
„Nezdálo se, že by mu to nějak trhalo žíly. Avšak trochu se děsím, co se stane, až bude po válce. Nechtěl bych s ním soupeřit. Mám docela obavu, že by proti nám mohl znovu poštvat Temnorozené. Když jsem viděl jeho taktické schopnosti, tak by byl společně s Temnorozenými velkým soupeřem Aldeneerinu a všech spřátelených světů.“
„Myslíš, že by toho byl schopen?“ vážně pravil Garo.
„Abych pravdu řekl, u něj nikdy neví. Už dřív se choval dost podivně, ale od návratu z Chal-Almen se změnil. Jakoby mu nějaká temná síla zastřela mysl. Určitě je to dílo toho zpropadeného meče. No teď už je to asi jedno. Nezbývá, než počkat na výsledek,“ zakončil řeč Mocný a řádně se napil z korbele.
Krátce poté se krčma začala pozvolna plnit a dosud tichou místnost zaplnil radostný hlahol. Mocný s Garem záhy nechali osud války na Optrice stranou a místo toho řešili běžnější záležitosti.

Večer příjemně plynul. Pivo teklo proudem, vůně dobrého jídla se linula až do ulice a zábava nebrala konce. Nikdo z hostů však netušil, že v tu dobu přišel z Optriky posel s velmi důležitou zprávou. Proto byla i v tuto pozdní hodinu narychlo svolána Rada Kruhu.
Do krčmy vstoupil Azanyrmuth Mág a očima přejížděl po zaplněné hospodě: „Je tady bratr?“
„Jo. Támhle sedí,“ odkázal ho krčmář ke stolu u krbu.
„Zdravím tě. Jdeš taky na pivo?“ rozveseleně přivítal Mocný bratra.
„Pro dnešek ne. Svoláváme radu. Právě přišla velmi důležitá zpráva.“
„Týká se to Optriky?“
„Přesně. Bedrosané oficiálně kapitulovali.“
„To si děláš srandu,“ nechtěl věřit Mocný „No tak to hned jdu,“ v rychlosti dopil korbel, rozloučil se s přáteli u stolu a opustil krčmu.

V jednací síni, již byli někteří členové Rady Kruhu a král Kalamir. Hned jak dorazil i Azanyrmuth Mocný, začaly se probírat čerstvé zprávy.
„Je to skutečně pravda, že je válka na Optrice u konce?“ okamžitě vyzvídal král.
„Ano. Tady máme zprávu od našich vládců,“ položil na stůl Optrický posel listinu opatřenou Optrickou pečetí.
Král rozmotal svitek a následně si tiše pročítal celou zprávu. „Konečně dobré zprávy. Takže válka je u konce.“
„Ano. Je tomu tak. A velkou měrou se zasloužil právě Aldeneerin. Nebýt vašeho vojevůdce a následné materiální pomoci, válka by snad nikdy neskončila. Sice to nebylo vůbec plánované, ale i tak jsme rádi.“
„Co se stalo s Bedrosany?“ zajímal se Mocný.
„Nakonec uznali, že se mýlili. Pochopili, že kdyby žil Nefertum, tak by takový masakr nedopustil. Prostý lid Bedrosanů během války poznal dosud nepopsané hrůzy, a tak není divu, že ze svého přesvědčení po čase ustoupili. Následující období bude ještě neklidné, ale zvládneme to.“
„Aldeneerin je připraven vám pomoci. Vaši nabídku na hlubší spojenectví přijímáme,“ odpověděl král. „Zbývá už je vyřešit, co s Vinterblodem a jeho armádou. Kolik Temnorozených přežilo?“
„Ani ne tři tisíce. Když se válka chýlila ke konci, začali jsme se touto otázkou zabývat též. Kontaktovali jsme Vinterbloda a ten nás ujistil, že jeho armáda rozhodně nehodlá zůstat na Optrice. Dle jeho slov je u nás moc slunce a málo temnoty. Nevím co tím přesně chtěl naznačit, ale víme, že denní světlo nemají Temnorození v oblibě. Proto útočili výhradně v noci a přes den se ukrývali v lesích či troskách měst. I přes tuto nevýhodu Bedrosany neskutečně likvidovali. Abych pravdu řekl, Temnorození mě hodně děsili a nejen mě. Jsme proto velmi rádi, že nezůstanou.“
„A Vinterblod půjde taky?“ zajímal se Mág.
„To ještě nevíme, ale něco jsme zaslechli, že se hodlá vrátit na Aldeneerin.“
„A jé je. To bude ještě zajímavé,“ poznamenal Sheomar.
„Už není členem rady, takže tady nemá žádnou moc,“ prohlásil Mág.
„No jo, ale má za sebou pár spojenců a dokáže přesvědčit i Temnorozené. Mějme to na paměti,“ upozornil všechny na nebezpečné skutečnosti Azanyrmuth Mocný.
V sále se rozpoutala diskuze a všichni uznali, že to představuje problém.
„Já bych měl malou připomínku,“ přerušil debatu Azanyrmuth Zvídavý, který právě vstoupil do sálu, přestože nepatří do žádné rady. „Vzpomínám si, že ještě před zmizením říkal, že nenechá pošlapávat zájmy Aldeneerinu a Bedrosané si koledují odplatu.“
„Na to si vzpomínám,“ uznal bratr Mág. „Doufejme, že ten názor i nadále zastává.“
„Musíme toho Vinterbloda sledovat. Pošleme na Optriku ještě pár zvědů, kteří budou zjišťovat s kým se stýká a jaké má názory. Nechci nechat nic náhodě,“ rozhodl král. „Jste schopni to zajistit?“
„Ano. Nebude to problém,“ ujišťoval ho Mocný, zatímco se mu v hlavě rodil konkrétní plán. „Ještě teď večer seženu pár lidí a zítra dopoledne můžou vyrazit.“
„Věděl jsem, že se na vás může spolehnout,“ pochvaloval si Kalamir. „A teď probereme konkrétní úkoly, které nás čekají. Bude toho dost.“
Toho večera se ještě dlouze diskutovalo ohledně budoucnosti světa Optrica. Aldeneerin v následujících měsících čeká řada povinností. Je třeba podporovat obchod, obnovu válkou zničené části světa, zajistit nové podmínky pro přeživší Bedrosany, aby se znovu nepokusili o nějakou zradu, co nejrychleji stáhnout armádu Temnorozených a hlavně vyřešit problém Vinterbloda.
Starší tvorba: Fantasy román "Dobrodruzi z Antaru" k počtení zde: http://www.psanci.cz/autor.php?trideni=2&id=1404

Odeslat nové téma Odpovědět na téma
PředchozíDalší

Zpět na Dokončené povídky

cron