8
Pevnost Chal-Almen II
Tmu přemohlo za doprovodu bzučivého zvuku jasné světlo a svět kolem znovu nabral hmatatelných obrysů. Hned jak Aldeřané přišli k sobě, pozvolna se rozkoukávali kolem. Vůbec neměli tušení, kam je portál přenesl. Magická světluška slabě osvětlovala malý prostor, a tak se mohli rozhlédnout po okolí. Místnost měla osmiúhelníkový půdorys a nacházely se v ní celkem čtyři výstupy. Jeden měl podobu mřížových dveří a zbylé tři podobu kamenných bran. Jednu bránu jistil už známý mechanismus s otiskem červené ruky. Druhá brána vedla do cel. Rychlý průzkum odhalil poměrně složitou a velmi dobře ukrytou past na mřížové bráně a nebýt detektoru pastí, byly by jí přehlédli.
Až po chvíli zkoumání si uvědomili, že jeden člen výpravy chybí.
„Kde je Martis?“ zeptal se válečník Slavoj a stále se rozhlížel po místnosti.
„Naposledy jsem ho zahlédl v chodbě k portálům,“ vzpomínal zvěd Karl. „Ale nevybavuji si, jestli byl s námi, když jsme procházeli portálem. Kdo šel poslední?“
„Já,“ odpověděl průzkumník Birger. „Bezpečně si vzpomínám, že za mnou už nikdo neběžel. Byl to takový zmatek, že jsme vůbec neměli přehled, kde je kdo.“
„To se nemělo stát,“ povzdechl si Azanyrmuth Zvídavý. „Strávili jsme tu sotva půl dne a už jsme ztratili jednoho válečníka. Tahle pevnost je znatelně nad naše síly. Už se nedivím, proč se Goa'uldi nedostali dál než do prvních pater. A teď kdo ví, kam nás to přeneslo a co nás tu čeká za další hrůzy. Musíme si dávat pozor i na tu nejmenší maličkost.“
„Nečekal jsem, že se z průzkumné výpravy tak rychle stane boj o holý život,“ pokračoval v tichém proslovu mág Marat. „Nedokážu si představit, jak dlouho tu zůstaneme, než najdeme cestu ven.“
„Kolik máme zásob jídla?“ zeptal se Karl?
Na jeho popud všichni zkontrolovali zásoby a odhadli to na necelých šest dní, pokud budou šetřit.
„Doufám, že tu tak dlouho nebudeme,“ prohlásil s obavou Birger. „Nedovedu si představit, jak tu budeme trávit noci.“
Než pokračovali v cestě, ještě jednou překontrolovali výbavu a stále tiše doufali v návrat Martisa. Veškeré naděje však s plynoucím časem pohasínaly. Aldeřané se chtě nechtě museli smířit se ztrátou válečníka, kterého někteří znali už léta. Mnozí už byli na podobné pocity zvyklí, protože nedávna válka s Ori přinesla mnoho obětí.
Azanyrmuth chtěl použít amulet kouzla k hledání cesty stejně, jak to dělal při výpravě Průchody, avšak ten pokus okamžitě selhal. Místo jedné nazelenalé linky jich viděl celou spoustu. Naprosto zmateně ukazovaly cestu do všech dveří a některé končily zcela nesmyslně v prostoru nebo ve zdi. „To není dobré. Hledání cesty kouzlem tu naprosto selhává,“ zklamaně konstatoval Zvídavý, když sledoval ten zmatek kolem. „Budeme na to muset jít postaru.“
Z místnosti vedly pouze dvě bezpečné a volné cesty. Jít do místa označeného: „CELY“ hned všichni zavrhli, protože si pod tím vybavili hned vězení a to nevěstilo nic dobrého. Mág Marat otevřel jednu z kamenných bran a pokračovali chodbou k další stejné bráně. Ještě nedošli ani do poloviny, když je Azanyrmuth rázem zastavil.
„Děje se něco?“ udiveně se podíval na Zvídavého Marat.
„Mám takový nepříjemný pocit.“
„Nějaká past?“ hádal zvěd Karl.
„Možná. Detektor pastí se zdá být v klidu, avšak cítím tu nějakou divnou magii. Raději bych se vrátil zpět,“ navrhoval Azanyrmuth.
„Takže zkusit se podívat do cel?“ ujišťoval se zvěd, přičemž se mu ta možnost příliš nelíbila.
„Kdo ví, co se pod tím pojmem skrývá. Třeba to není vězení.“
Na druhou stranu se Aldeřanům příliš nezdála ani cesta vpřed, takže nakonec souhlasili s návrhem Zvídavého a vrátili se zpět, aby mohli vyzkoušet poslední možnou cestu.
Hned za bránou je čekalo klesající schodiště, které vyústilo v malé místnosti, kde si všimli malých zamřížovaných okýnek po levé straně. Krátký průzkum napověděl, že se kdysi jednalo o nějakou strážnici, protože na stropě spatřili nějaké osvětlovací či sledovací zařízení v podobě železné trubky, která už patrně dávno nefungovala. Podlahu místnosti navíc pokrývaly letité pozůstatky a kosti z nějakých bytostí, které tu zemřely už před mnoha lety. Hraničář Bernhard v podlaze objevil nějaké ukryté obranné mechanismy, což mu nakonec Marat potvrdil, když zde ucítil pozůstatky magie. Skryté magické střílny dle odhadu mága spouštělo sledovací zařízení na stropě. Jednoduchý, ale účinný systém, jak uznale zhodnotil Marat. Do prostoru za malými okny se dalo vstoupit jedině přes bytelné železné dveře, které se nedaly odsud v žádném případě otevřít, a tak nezbylo, než pokračovat v cestě dál.
Napravo ze strážnice vedlo další schodiště. Na jeho konci ústilo do další naprosto stejné místnosti. Zde měli dokonce možnost vidět poničené magické střílny a opět další hromady kostí. „Zřejmě tudy často něco procházelo,“ poznamenal válečník Slavoj. Zbytečně zde nemarnili čas a pokračovali třetím schodištěm, které se nacházelo opět na pravé straně, takže tak sestoupili o patro níž.
Jakmile otevřeli kamennou bránu na konci schodiště, naskytl se jim pohled na mnohem prostornější dlouhou chodbu slabě osvětlovanou oranžovými stropními krystaly. Konečně další prostor, kde si nemuseli svítit magickou světluškou. Po obou stranách si všimli malých výklenků, které měly na výšku i šířku dva sáhy a délku zhruba pět sáhů. Stejně tak tomu bylo i v druhém patře, kde se dalo pohybovat po ochozu, kam se dalo snadno vystoupat schodištěm po obou stranách. Celkem napočítali šestnáct výklenků, které ze všeho nejvíc připomínaly vězeňské cely a v některých z nich nalezli pár hromádek zpráchnivělých kostí.
„Řeknu vám, že je tohle divné vězení,“ nepřestával se divit průzkumník Birger. „U vstupu další magická věž, která naštěstí též nefunguje, na konci malá strážnice, ale cely bez mříží, či dveří.“
„Třeba to funguje nějak jinak,“ uvažoval Azanyrmuth. „Co zkusit ta tlačítka u dveří.“
„Aha. To jsem si neuvědomil, takže nějaká magická bariéra,“ pravil Birger. „Tak to vyzkoušíme.“
Na jeho popud Azanyrmuth přejel rukou přes kovové tlačítko se zeleným krystalem uprostřed. Nato se ozvalo slabé bzučení a šipka v cele, jenž dosud směřovala k podlaze se otočila k zadní zdi. Azanyrmuth zkusil opatrně rukou sáhnout do cely, aby zjistil, zda se mu podařilo spustit silové pole, avšak na nic takového nenarazil.
„Hm. Asi už to nefunguje,“ prohlásil Birger, když viděl snahu mága.
„Něco to určitě udělalo. Cítil jsem nějakou magii,“ pravil mág Marat, který zkusil ještě jednou přejet rukou přes tlačítko. Znovu se ozval ten bzučivý zvuk a šipka v cele se otočila opět směrem k podlaze.
„Já asi tuším, jak to funguje,“ zauvažoval Bernhard a nato vstoupil do cely až na její konec. Potom vyzval Marata, aby ještě jednou zkusil aktivovat tlačítko.
Bzučívý zvuk zazněl potřetí a jakmile šipka směřovala ke zdi, Bernhard pocítil, jak se gravitace poněkud zbláznila. Z ničeho nic dopadl na zeď a chvíli mu dělalo dost velké problémy se postavit na nohy, protože to co před chvíli fungovalo jako zeď, se pro něj stalo zemí. A zatímco zbytek skupiny stál nadále na chodbě, Bernhard na ně hleděl z hluboké jámy, ačkoliv byl na stále stejné úrovni.
„Takhle to tedy funguje,“ ohromeně prohlásil mág Marat. „Zajímavé řešení.“
„Čekal jsem vše možné, ale tohle ne,“ hlasitěji Bernhard promlouval na ostatní z cely. „Odsud se bez použití žebříku nedá dostat. Zdi jsou naprosto hladké a ani s pomocí lana, háků či něčeho podobného bych se dostával ven jen s velkými obtížemi.“
„Jednoduché a koukám, že i účinné,“ hodnotil vězení Azanyrmuth.
Nakonec Marat opět aktivoval tlačítko a vysvobodil hraničáře z gravitačního vězení.
Když už zde nebylo nic dalšího ke zkoumání, pokračovali v cestě dál. Z přilehlé strážnice vedly další tři cesty, přičemž je okamžitě zaujala vylomená mříž do jedné z nich. Opatrně prošli krátkou chodbou, na jejímž konci byla další vylomená mříž. Dle způsobu vylomení muselo z místnosti za chodbou kdysi něco uniknout. Stopy však už byly letité, a tak nahlédli do tmavé komnaty.
Jakmile Zvídavý znovu vytvořil magickou světlušku, odkryl se jim pohled na místní vězeňskou mučírnu. Od tradičních skřipců, železné panny, výhně, tu byly stolky s běžnými i netradičními nástroji. Aldeřany vzápětí zaujal zamřížovaný kruhový výklenek a další tlačítko se zeleným krystalem umístěné na stole uprostřed mučírny. Kromě toho se zde nacházela ještě jedna větší cela a dvě menší, které fungovaly stejně, jako v hlavní vězeňské chodbě. Všude na podlaze se válely staré polámané, či jinak poškozené kosti jako němý svědek pradávného trýznění.
Původně z mučírny už nevedla žádná další cesta, kdyby zadní zeď nebyla zhroucená. Azanyrmuth nahlédl do jeskynního prostoru vytvořeného mocí, jenž postupně trhala toto místo. Průzkum ukázal, že se tudy dalo pokračovat dál, a tak využili příležitosti opustit vězení a najít jiné zajímavé prostory. Cestou úzkou trhlinou nalezli ještě dvě průrvy připomínající jeskynní komíny, které mohly zasahovat i do vyšších pater. Stěny však byly velmi strmé a jen s velkými obtížemi schůdné, a tak nezbylo než pokračovat přímo.
Trhlina vyústila v jedné chodbě podobné, jako vejce vejci, všem ostatním. Nyní měli Aldeřané dvě možnosti, kam se vydat dál. Vlevo chodba pokračovala rovně sotva pár stop, a potom se stáčela doprava k další kamenné bráně, přičemž v ohybu chodby se nacházely malé kamenné dveře. Druhá možnost spočívala v cestě doprava. I zde chodba končila bránou tentokrát s nápisem: „KNIHOVNA.“ Na další cestě se devítičlenná skupina jednoznačně shodla, a tak se mág Marat zhostil otevření brány. Ještě než však přiložil ruku na bránu, magická světluška náhle zničehonic zhasla.
„Co to?“ podivil se Azanyrmuth a hned se pokoušel vyvolat magické světlo znovu. Bez úspěchu. Něco mu bránilo kouzlo znovu vyvolat. Kromě toho si navíc uvědomil, že již necítí slabé pulzování detektoru pastí a dokonce měl pocit, že schopnosti propůjčené pláštěm i amuletem jsou najednou nedostupné. Podobné pocity vycítil i mág Marat, který rovněž pocítil, že nemůže vůbec využívat magické schopnosti.
„To je divné. Jakoby tu vůbec nefungovala magie,“ divil se Marat. „Zdá se, že někdo, nebo něco blokuje mé schopnosti a navíc i mé kouzelné předměty postrádají svou moc.“
„O podobných místech už jsem někde slyšel,“ uvažoval Azanyrmuth. „Co mi naši vyprávěli, tak na Cimmérii existuje údajně podzemní labyrint, kde také nefunguje magie. Je to snad to místo, kam jsou bytosti se zlými úmysly přeneseni hned, co vstoupí Kruhem světů.“
„To mohu potvrdit,“ souhlasil s jeho slovy válečník Slavoj. „Ještě než začalo tažení proti Ori, často jsem ten svět navštěvoval. Tamní válečníci mi o tom místě párkrát vyprávěli. Prý to funguje i na očarované věci a ty se v tom podzemí chovají jako úplně obyčejné předměty.“
„Tak doufejme, že je naše úvaha správná a nezpůsobuje to nějaká zdejší bytost. Nerad bych se bránil jen holýma rukama,“ prohlásil Marat, a potom se rozhodl přiložit ruku na bránu.
Sotva se brána otevřela, všichni Aldeřané zůstali úžasem stát. Čekali další běžný sál, místo toho se jim otevřel pohled na neskutečně obrovský sál. Jen díky tomu, že od většiny zdejších prostor, v něm bylo slabé tmavomodré světlo, mohli dobře rozeznat impozantní rozměry knihovny. Pomalu vstoupili dovnitř a mlčky se rozhlíželi. Míjeli řady vysokých knihoven a silných sloupů podpírající ochoz dalšího patra. Obě patra spojovala dvojce schodišť a celý prostor mohl mít na výšku více jak patnáct sáhů a nejméně čtyřnásobnou velikost na délku i šířku. Pro přístup do polic ve vyšších místech knihovna disponovala pojízdnými schodišti, které byly kupodivu zachovalé.
Aldeřané procházeli mezi knihovnami a při tom nahlíželi namátkově do různých knih. Většina z nich byla psána ve starém Aldeřanském jazyce, ale našli tu mnoho dalších, které byly napsány rozličnými jazyky. Obsahově tu nacházeli vše od dávných příběhů, sbírek básní až po bestiáře, knih kouzel a záznamů o experimentech. Odhadem zde mohlo být miliony svazků. Azanyrmuth si při pohledu na knihovnu jen smutně povzdech, že se tak obsáhlou studnici vědomostí zřejmě nikdy nepodaří přestěhovat na Aldeneerin. Dlouze vybíral mezi rozličnými svazky, ale stále si nemohl vybrat ty pravé, které by odsud mohl donést. Výběr byl zkrátka příliš obrovský.
Obsah knihovny je natolik zaujal, že ani nepostřehli přítomnost jakési nehmotné bytosti, která se čas od času procházela v uličkách mezi vysokými řadami polic. Měla podobu osm stop vysokého člověka se čtyřmi rukami a v šeru knihovny vydávala slabou zelenomodrou záři. Aldeřané se ji při prvním kontaktu až lekli, protože si ji po dlouhou dobu vůbec nevšimli. I ona bytost se nejprve jevila trochu nesvá, avšak po chvíli se osmělila a tiše prohlásila: „Tady je ještě někdo živý?“ Její hlas byl velice zvláštní, protože jak si Aldeřané záhy uvědomili, nemluvila k nim tradičním způsobem, ale za pomocí telepatie.
Jako první se jal slova Azanyrmuth Zvídavý: „Ano. Jsme živí.“
„Dlouho tu už nikdo nebyl. Možná desítky či stovky let. Nevím to jistě. Aldeřané odešli z tohoto místa už hodně dávno. Od té doby se tu potulují jen různé bytosti, které sem byly dovlečeny či přímo zde stvořeny.“
„Kdo jsi?“
„Své jméno už si nepamatuji. Vzpomínám jen na to, že se náš svět jmenoval Gryphon, nebo nějak tak. Je to už hodně dlouho od té doby, co Aldeřané navštívili náš svět. Vzpomínám si, že kdysi vystupovali jako naši přátelé, avšak jejich civilizace byla už tehdy značně rozdělená. Někteří uznávali vědomosti a moudrost, jiní toužili po moci a bohatství. Vznikaly z toho vleklé války a natropilo se mnoho zla. Poslední období jejich civilizace bylo ve znaku úpadku. Zlo značně vítězilo nad dobrem a podle toho to vypadalo. Řady bývalých spojenců se pokusily odloučit z Aldeřanského impéria, avšak to nezůstalo bez odpovědi. Následovaly další války a zotročování. I náš svět postihl stejný osud jako jiné. Mnohé z nás odvlekli proti naší vůli. Někteří jsme skončili zde na Chal-Almen a dělali na nás všemožné pokusy.“
„Co se nakonec stalo se starou Aldeřanskou civilizací?“
„Starou civilizaci nakonec zcela zlikvidovala jejich vlastní chamtivost a nenávist. Nezpůsobil to žádný jejich obávaný nepřítel, ale sami se zničili ve vzájemných válkách. Navíc svými pokusy, zvrácenostmi, krutostí a nenávistí rozhněvali mnohá božstva. Dobří bohové se od nich odvrátili a ti zlí je jen využili.“
„To byli všichni tak špatní?“ zeptal se Marat. „Během našich cest jsme nalezli mnohé zmínky o tom, že Staří Aldeřané kamsi odešli.“
„Přesněji to bylo tak, že ti dobří opustili impérium a vydali se založit zcela novou civilizaci kdesi hodně daleko v této části Univerza. Říkalo se, že někteří dokázali takové moudrosti, že zcela dobrovolně přešli do vyšších sfér existence. Pokud si vzpomínám správně, letopočet 11746 byl jeden z posledních. Pak nastal neodvratný zánik Aldeřanského impéria. Veškeré světy a kultury spadající pod jejich impérium se tak rychle osvobodily a jejich osud už další historie nezmiňuje.“
„Aha. Takže takhle to bylo,“ uvědoměle prohlásil Azanyrmuth. „Tohle bude určitě u nás všechny zajímat. Říkal jsi rok 11746?“
„Ano. Jsem si téměř jist.“
„Nějaké takové letopočty jsme už v nějakých knihách našli,“ tiše pravil Zvídavý, a poté se dlouze zamyslel. „Pokud jsou mé odhady správné, tak od konce Aldeřanů uplynulo více než tisíc let. To je už zatraceně dlouhá doba. To jsi tady celou tu dobu zavřený?“
„To už je tak dlouho?“ smutně prohlásil duch. „Mé tělo bylo zničeno při dávných pokusech, avšak při tom experimentu se něco pokazilo. Můj duch zde zůstal uvězněn a já nemůžu toto místo opustit. Z nějakého důvodu je má duše vázaná na toto místo. Mohu se pohybovat jen v určité části pevnosti. Původně jsem čekal, že dřív nebo později ta vazba vyprchá, jako se tomu běžně děje, ale zdá se, že mě tu drží celá ta podivná podstata pevnosti.“
Po chvíli mlčení se duch čtyřrukého zeptal na to, kdo vůbec jsou a odkud sem přišli. Aldeřané se mu představili a ve stručnosti popsali dění na Aldeneerinu i na okolních světech během posledních století.
„Hodně věcí se změnilo,“ tiše zhodnotil duch. „Univerzum se hodně změnilo. Jen doufám, že vás jednou nepotká stejný osud jako Staré Aldeřany. Ti měli také v dávných dobách moudré myšlenky.“
„Můžeš nám něco povědět o tomto místě?“ po chvíli mlčení se zeptal mág Marat. „Tvé znalosti by nám mohli velmi pomoct.“
„Svět Chal-Almen Aldeřané obývali po mnoho tisíc let. Z počátku to byl svět, jako mnoho jiných. Až časem se Aldeřané začali stále víc zajímat o magii, rituály, podstatu různých sfér bytí a mnoho dalšího. Na tom by nebylo nic špatného, kdyby dané vědomosti nezačali zneužívat pro svůj prospěch na úkor všech ostatních. Postupně začaly na různých světech vznikat první pevnosti a laboratoře, kde začali s experimenty. Na Chal-Almen se začalo kolem roku 6000. Nejprve tu byla jen malá pevnost na povrchu, až časem se začalo se stavbou celého tohoto velmi rozsáhlého podzemí. Nejdřív ho stavěli sami Aldeřané s pomocí prostých obyvatel. Jak plynul čas, stavby se účastnilo stále větší množství otroků. Říká se, že jich tu dříve pracovalo desítky tisíc. Řada z nich zemřela při nehodách, vyčerpáním, nebo při popravách. Někteří pro změnu byli použiti jako studijní materiál pro všechny ty zvrácené experimenty, které se tu začaly dělat ve stále větší míře. To nakonec rozhněvalo samotnou matičku přírodu a ta se rozhodla toto místo postupně zničit.“
„O tom jsme se sami přesvědčili. Jednou takovou trhlinou jsme sem vlezli,“ dodal Azanyrmuth.
„Podobných trhlin a závalů je tu více. Děje se to tu už tisíce let, avšak ne dost rychle. Staří Aldeřané uzavřeli jistou dohodu s některými zlými bohy a ti se toto místo snaží bránit. Za normálních okolností by z pevnosti zbyla už jen naprosto rozervaná země, kde by zůstalo obrovské množství magických anomálií a tisíce bytostí, které by odsud unikly. Tohle místo by zůstalo ještě po tisících letech životu velmi nebezpečné. Magický potenciál tohoto místa je velmi silný, proto si ho Aldeřané vybrali pro stavbu této pevnosti.“
„To mohu potvrdit,“ souhlasil s duchem mág Marat. „Už od té doby, co jsme sem vstoupili, tu cítím všemožnou magii. S takovým potenciálem jsem se ještě nesetkal, akorát na tomto místě je jakési podivné magické prázdno.“
„Všechny ty pokusy s magií tu nadělaly za ta léta spoustu zmatku. Některé důsledky byly cílené, jiné nechtěné, jako následky neopatrných pokusů. I přes vyspělost a moc Starých Aldeřanů si jejich mágové zahrávali s věcmi vysoce přesahující jejich schopnosti. Řada věcí tady jsou ve své podstatě jen omyly. Pokud jde o tuto knihovnu, tak toto místo je magicky mrtvé, a to znamená, že zde nefunguje naprostá většina kouzel a očarované předměty se zde jeví jako zcela obyčejné. Je to součást ochrany knihovny. Podobných míst je tu celá řada. Pak jsou tu také místa, kde magie funguje výrazně silněji a to často několikanásobně. Na to je potřeba dát velký pozor, protože i slabé kouzlo v tomto případě nadělá velké škody. Ještě zrádnější jsou místa, kde si magie dělá co chce. V tomto případě je lepší vůbec magii nevyužívat, protože třeba léčivé kouzlo se může změnit například v blesk a to je nemilé.“
„A sakra. Je dobré o tom vědět,“ poznamenal Marat. „Dají se ta místa odhalit?“
„Ano. Každý trochu zkušený mág by s tím neměl mít problém. Jen je třeba dávat pozor na případné zmatení všemi těmi silami, které tu jsou.“
„Můžeš nám něco povědět o portálech?“ zeptal se po krátké odmlce Azanyrmuth.
„Ano. Něco o tom už vím,“ odpovídal duch. „Celá pevnost je doslova protkána sítí portálů. Staří Aldeřané používali k orientaci nějaký složitý systém. Určitě jste si všimli, že na portálech jsou všemožné geometrické obrazce.“
„Všimli,“ odpověděl válečník Slavoj. „Ale jak se v tom orientovat.“
„To už se asi nikdo nedozví, protože tajemství si Aldeřané nejspíš odnesli do hrobu. V knihovně jsem nenašel jedinou zmínku o tom, jak portály fungují. Vím jen to, že žluté portály přenášejí do nejvyšších pater, bílé do středních a černé do spodních. Modré vás přenesou do uzavřených oblastí, zelené do speciálních míst a červené jsou pasti. Kdesi v pevnosti se nachází jakási portálová místnost, odkud je možné ovládat nastavení a funkčnost portálů. Kromě toho se portály mění čas od času sami od sebe. Údajně je to součást bezpečnostního opatření, takže je prakticky nemožné zmapovat síť portálů. Pak jsou tu ještě speciální portály, které se aktivují až po vložení určitého krystalu, což je něco jak klíč. Navíc je možné určovat cílové místo podle toho, jaký se do něj vloží krystal. Slyšel jsem, že tyto portály vedou do naprosto oddělených částí pevnosti, kam nevede jiná cesta.“
„Existuje nějaká mapa pevnosti?“ ptal se Azanyrmuth.
„Mapa neexistuje. Údajně jsou částečně zmapována pouze první tři patra, ale to jsou pouze jen nepodložené zvěsti. Vůbec netuším, jak se tu Staří Aldeřané orientovali.“
„Škoda,“ zklamaně si Zvídavý povzdech. Obrovská knihovna mu při objevení dávala naději v nález plánů pevnosti. „Našli jsme tu ještě barevné otisky rukou v nějakých zařízeních. To jsou nějaké zámky?“
„Přesně tak. Barevné ruce umožňují přístup do chráněných oblastí, nebo slouží k vypnutí obraných mechanismů a pastí. K odemčení jsou zapotřebí příslušné rukavice podle oprávnění. Modrá značila běžné oprávnění, černá pro nejvyšší představené, červená do střežených oblastí pro strážné, zelená pro vědce a badatele, oranžová se používala do prostor pro návštěvy. To jsou nejdůležitější barvy. Kromě těch, které jsem zmínil, jich je celá řada a jejich význam je také hodně pestrý.“
„Zdá se, že toho o zdejší pevnosti víš hodně,“ poznamenal Marat.
„Aby ne, když jsem tu zavřený přes tisíc let. Už z dob mého věznění jsem si pozorně všímal každého detailu. Po celou dobu jsme si s ostatními vězni drželi naději, že se jednou naskytne příležitost k útěku. Ovšem, čím více jsem toto místo poznával, tím beznadějněji to vypadalo. Všechny ty bezpečnostní opatření, zámky, pasti, kouzla, strážnice a do toho všude hromada stráží. Když se potom pokazil ten experiment a zůstal tu jen můj duch, pokračoval jsem v prohledávání pevnosti. Potom, co Staří Aldeřané odešli a já tu zůstal uvězněn v nehmotné podobě, mi nezbylo nic jiného, než procházet zdejší knihovnu.“
„Takže tedy znáš všechny knihy?“ uvažoval Azanyrmuth.
„Dá se to tak říct. V této knihovně se nachází několik milionů svazků a za ta léta jsem je prošel několikrát.“
„Co všechno se tu dá najít?“ zajímal se mág Marat.
„Dalo by se říct, že takřka vše, na co si vzpomenete. V této knihovně je hodně knih sloužící pro zábavu, najdeme tu různé sbírky básní, příběhy, pověsti, hry a mnoho jiného. Pak jsou tu i nějaké záznamy o dávných experimentech, knihy kouzel, podrobný popis nejrůznějších škol magie, hromady bestiářů, popis všemožných řemesel, podrobné popisy světů, civilizací, ras a kultur, zkrátka nepředstavitelné množství vědomostí.“
„Říkal jsi v této knihovně?“ pokračoval ve vyptávání hraničář Bernhard. „Ono jich je tu víc?“
„Ano. Pokud jsi dobře vzpomínám, tak by tu měly být ještě další čtyři podobně velké, nicméně jejich počet bude určitě větší. Do značných částí pevnosti jsem se nikdy nedostal. Kdo ví, co všechno ty uzavřené části ukrývají.“
„Zmínil si knihy s popisem světů. Jsou tam i jejich adresy?“ dál vyzvídal Azanyrmuth.
„Samozřejmě,“ okamžitě odpověděl duch.
„A nevadilo by ti, kdybychom si nějaké ty knihy o světech odnesli. Máme zájem prozkoumávat světy a objevovat staré civilizace.“
„Abych pravdu řekl,“ na chvíli se duch zamyslel, a potom pokračoval: „Na druhou stranu sem už nikdo nechodí a ty vědomosti jednoho dne zaniknou společně s tímto místem. Pár knih můžete vzít.“
Duch jim potom naznačil, aby jej následovali. Prošli jednou kamennou bránou do menší místnosti, která sloužila kromě uložení knih i jako písárna. Na velkých překvapivě zachovaných bytelných dubových stolech se dosud válelo mnoho popsaných lejster, svitků, zápisníků a také hromady dalších knih. Duch jim potom ukázal velkou prosklenou skříň, ve které byla dobrá tisícovka knih. Aldeřané nyní stáli před velice těžkou volbou. Z tisícovky si jich mohli vybrat sotva dvacet, protože už si s sebou nesli poměrně značné množství zásob a jídla.
Výběrem knih strávili několik hodin. Během té doby si i nadále povídali z duchem o tomto místě i o světě, ze kterého byl kdysi dávno násilně odveden. Aldeřané se shodli, že by stálo za to jejich svět navštívit, protože jeho obyvatelé se z vyprávění zdáli být velmi schopní v magii. Duch si dokonce vzpomněl, že obyvatelé světa Gryphon zkoušeli sestrojit nebeské koráby, s nimiž by mohli brázdit napříč Universem. Zda ten projekt byl dokončen, už duch netušil, protože v té době nabraly události rychlý spád.
Hlad a kručení v břiše připomnělo Aldeřanům skutečnost, že nastal čas večeře. V podzemní pevnosti Chal-Almen bylo nemožné zjistit, zda venku vládne den či noc, a tak nezbylo nic jiného, než se spolehnout na potřeby těla. Po skromné večeři se rozhodli v knihovně přenocovat, protože toto místo se na pohled zdálo bezpečné.
„Je moudré tu trávit noc?“ zeptal se hraničář ducha.
„V pevnosti rozhodně ne. I když by se tu dala najít bezpečná místa. Ale nebojte, sem do knihovny zdejší bytosti zabloudí jen zřídka. Zdá se, že zdejší antimagické prostředí je nějak odpuzuje.“
„To nám stačí,“ spokojil se s odpovědí Azanyrmuth. „Těžko teď najdeme bezpečnější místo. Chci se ještě zeptat, poznáš, jestli se něco blíží?“
„Ano. Za tu dobu jsem se naučil vnímat rozdílný magický potenciál bytostí, avšak nejsem schopen zaručit, že vycítím všechno.“
„Nevadí. Přesto budeme držet hlídky,“ rozhodl válečník Slavoj. „Bude to nejjistější.“
Aldeřané se uvelebili v menší písárně. Potom si rozdělili hlídky, které protentokrát drželi ve dvou pro případ, že by jeden z nich usnul. Jako první hlídkovali válečník Slavoj a mág Marat. Během hlídkování se vždy prošli kousek po knihovně a pátrali po případných nebezpečích. Nevzdalovali se však příliš od ostatních, protože v tomto obřím prostoru mohlo snadno něco za zády proklouznout. Pevností se i nadále ozývaly vzdálené podivné zvuky bytostí, které se pohybovaly sem a tam. Hlídka proběhla bez nějakých nepříjemností, a tak je vystřídali hraničář Bernhard a Vinterblod.
Všichni tu pociťovaly velmi nepříjemné pocity. Často se jim zdálo, že tu nejsou sami i přestože tohle místo bylo zcela magicky mrtvé. Dokonce i v menší písárně nemohli získat pocit bezpečí, který by jinak útulný prostor navnadil. Bernhard měl v jednu chvíli pocit, že ho musí sledovat i samotná pevnost. Rychle se snažil zapomenout na takové pocity, protože se obával, že by se zde po delším pobytu mohl zbláznit.
Zatímco na další hlídku nastoupil Azanyrmuth a průzkumník Birger, Bernhard s Vinterblodem ulehli ke spánku. Stejně jako ostatní, Birger dlouho nemohl usnout, to se však nedalo říct od Vinterblodovi, který zaspal téměř okamžitě.
Městem Lianar se neslo řinčení zbraní, křik, nářek a troubení poplašných trubek. Vinterblod v černé démonické zbroji seděl na černém oři v čele armády Temnorozených. V pravé ruce třímal zlověstně vypadající černý meč. Netušil co se kolem něj děje. Jakoby pouze přihlížel vlastnímu jednání, které nemohl nijak ovlivnit. V tom zavelel k dalšímu útoku.
Brána do Královských zahrad padla hned po prvním náporu. Nepřátelská armáda nato vtrhla do zahrad a bez milosti pobila každého, kdo se jí pokusil zkřížit cestu. Vinterblod poznal mezi bojovníky, kteří se postavili proti němu, mnoho známých. Nemohl to zastavit a bez jakéhokoliv slitováni sťal hlavy těm, které velmi dobře znal. Vinterblod se leknutím probudil. „Co se stalo?“ Až po chvíli si uvědomil, že už není v ulicích Lianaru, ale kdesi v podzemí pevnosti Chal-Almen. Zbytek družiny už byl vzhůru a balil výbavu.
Když si uvědomil, kde ve skutečnosti je, pouze suše prohodil: „Nic. Jen nějakej blbej sen.“
„Tak to nás tu bylo víc,“ poznamenal zvěd Birger. „Nikdo z nás se tu vůbec dobře nevyspal.“
„Myslím, že to nebyl poslední,“ ukončil Vinterblod krátkou debatu nad zlými sny. Jeho sny bývaly často plné válek, zla a temnoty, ale nikdy v tom neviděl zkázu Aldeneerinu. Přisuzoval to tomuto místu, a tak snu dál nevěnoval pozornost.
Ještě něž se vydali dál, Azanyrmuth se opět telepaticky spojil s duchem, který tohle místo ani na chvíli neopustil.
„Můžeme mít ještě pár otázek?“
„Samozřejmě. Rád si ještě popovídám,“ odpověděl čtyřruký duch.
„Znáš cestu ven?“
„Na nějaké cesty si ještě vzpomenu, ale všechny jsou velmi nebezpečné. Dokonce se obávám, zda jsou ty cesty ještě schůdné. Mnohé už můžou být zavalené nebo přerušené trhlinou.“ Duch se na chvíli odmlčel a přemýšlel. „Jednu cestu bych vám přeci jen mohl doporučit.“
„Posloucháme,“ odvětil Azanyrmuth, i když slovo posloucháme nebylo v telepatické komunikaci zrovna na místě.
„Vydejte se těmito dveřmi,“ ukázal na jednu ze čtyř velkých kamenných bran ve velké knihovně. „Vede do místního hračkářství.“
„Hračkářství?“podivil se válečník Slavoj.
„Ano. Staří Aldeřané tohle místo využívali k odreagování. Najdete tam spoustu podivností, různé hry se světlem, předměty zvláštního využití, barevné kuličky a tak. Příliš se tam nezdržujte. Prostě jděte hlavní chodbou, která se po chvíli stočí doprava. Dorazíte na rozcestí. Tam se vydáte rovně. Dveře vpravo vás sice dovedou ke schodišti, ale to by vás dovedlo jen o patro výše, na popraviště kde by vás nečekalo nic dobrého. Samozřejmě pokračuje do nižších pater, konkrétně do dílen, strojovny, laboratoří kde se experimentovalo s nějakými mutacemi a poslední patro schodiště by vás zavedlo do zahrad na desátém patře, které se hemží nejrůznějšími tvory, které si tu za ta léta začaly žít vlastním životem. Do těchto míst není radno zabloudit.“
„Ani jsme se nezeptali na kolikátém podlaží vůbec jsme?“ prohlásil Azanyrmuth.
„Tato knihovna se nachází na šestém a podlaží. Její horní část už je podlaží páté a malá část knihovny zasahuje i do sedmého. To jsou ta malá schodiště uprostřed,“ ukázal duch na místo, kudy se dá sestoupit ještě o jedno patro.“
„Je to tu opravdu obrovské,“ uznale konstatoval zvěd Karl.
„Abych se vrátil k cestě ven. Z rozcestí pokračujte rovně. Chodba vás dovede do velkého kruhového sálu, který zasahuje dokonce do tří pater a slouží jako jeden z mnoha bestiářů. Tam buďte pokud možno potichu a dbejte nejvyšší opatrnosti. Ať vás ani nenapadne nějaké dveře otevírat, mohlo by to být to poslední, co byste v životě mohli udělat. Ovšem to není to největší nebezpečí, které tam na vás číhá. Prostor je navíc hlídám magickými věžemi fungující na principu paprsku, který kouzlí Beholdeři. Nemusím asi vysvětlovat, co je to zač. Věže jsou schovány v podlaze a reagují na blízký pohyb. Pokud se budete držet při zdi, budete v relativním bezpečí. Ještě jedna věc stojí za řeč. V tomto bestiáři je ukryt jeden z nepovedených experimentů. Aldeřané stvořili jakéhosi ještěrčího obra. Původně to měl být jakýsi bojový tvor, ale nějak se ten pokus vymkl a tvor vyrostl trochu víc. Aldeřané pro něj udělali obzvlášť velkou místnost pro případ, že by ten problém vyřešili. Nakonec to dopadlo, jak to dopadlo a tvor tu zůstal uvězněn. Netuším čím se živí, ale vím naprosto jistě, že je pořád na živu v jakési hibernaci.“
„Takže hádám správně, že není dobré toho tvora vyrušovat,“ správně dedukoval Azanyrmuth.
„Přesně tak, i když jsem přesvědčen, že ze svého doupěte nemůže dostat. Cítím tam přítomnost nějaké magie, která ho tam drží. Jsem přesvědčen, že by se pokusil už dávno odsud uprchnout. Raději nic nezkoušejte a pokračujte chodbou rovně. Dojdete na rozcestí s bílým portálem. Chodba rovně pokračuje do místnůstky s dalšími portály. Vy se však vydáte vpravo. Na dalším malém rozcestí u zkamenělého ještěra se dáte pro změnu doleva. Dojdete k výtahu od něhož vás bude dělit zamčená mříž. Tam dejte velký pozor, je chráněna pastí. Pokud bude výtah funkční, vyjedete s ním do třetího patra. Pokud by už byl rozbitý, nezbude, než použít žlutý portál v místnůstce, o které jsem se už zmínil. V tomto případě už vám dál neporadím. Protože portály se čas od času mění.“
„Muselo by se bezpodmínečně portálem?“ zajímal se o další možnosti hraničář Bernhard. „Nejsou tu třeba další schodiště či výtahy?“
„Jsou, ale od těch vás dělí hromada nebezpečí. Například, pokud byste na rozcestí u kamenného ještěra pokračovali rovně, dorazili byste do zahrady, která je plná nebezpečných zvířat. A to ne ledajakých. Aldeřané při svých cestách posbírali spoustu tvorů snad ze všech navštívených světů, a pak s nimi dělali další pokusy. Po odchodu Starých Aldeřanů řada tvorů sice uhynula, ale jiní se přizpůsobili zdejšímu prostředí a jsou tu schopní nadále přežívat.“
„Aha. Stálo by to prozkoumat, ale hádám dobře, že je to téměř cesta na jistou smrt,“ uznale pravil Bernhard. „A co tedy dál, když bude výtah funkční?“
„Zavede vás do obytné části. Ani zde se zbytečně nezdržujte. Prostě se od výtahu vydáte doleva. Velký vstupní sál je opět plný nášlapných pastí, ale při troše pozornosti se jim dá vyhnout. Za dveřmi, které uvidíte přímo naproti je schodiště, které vás zavede do prvního patra. Tam jsou dvě cesty. Buď budete pokračovat dlouhou chodbou přes dvě rozcestí, kde narazíte na trhlinu. Tou se dá dostat už na povrch do malé opevněné tvrze v horách, akorát to má jeden háček.“
„Jaký?“ zajímal se Bernhard.
„Není tam žádné schodiště a stěny trhliny jsou příliš strmé. Je zcela nemožné se po nich vyškrábat napovrch.“
„Pokud je to ta trhlina, kterou jsme sem vstoupili, tak dnes už je tam žebřík, ale rádi bychom se dozvěděli víc i o druhé cestě,“ pravil Azanyrmuth.
„To je mi novinka,“ udiveně prohlásil duch. „Ale může být. Mnohé se toho změnilo a tyto končiny jsou pro mě už dost vzdálené, a tak už jen stěží mohu zjistit, co se tam děje. Druhá cesta je ukrytá na schodišti, je potřeba tam najít nějaké skryté tlačítko. Otevře se vám tajná chodba, jenž vás zavede na povrch. Ovšem ta cesta je chráněna nějakou mě neznámou magií. Zřejmě je to nějaká ochrana přes vstupem cizinců nebo má zabránit útěku z pevnosti. Na to už musíte přijít sami. Dál jsem nikdy nedošel.“
„My už si poradíme,“ odvážně prohlásil válečník Slavoj. „Už jsme toho hodně zvládli.“
„Děkujeme ti za veškeré informace,“ poděkoval duchovi Azanyrmuth. „A my se asi vydáme na cestu.“
„Buďte velice opatrní. Hodně štěstí,“ loučil se s výpravou duch čtyřrukého.
„Existuje nějaké možnost, jak ti pomoc?“ zeptal se na konec ještě Azanyrmuth.
„Můj duch je vázán na toto místo, vůbec mě nenapadá, jak to zvrátit. Z tohoto důvodu mi nemůžete nijak pomoc,“ smutně pravil duch. „Nicméně cítím, že ta vazba pomalu vyprchává, a tak se snad jednoho dne dočkám. Za normálních okolností by už můj duch opustil tohle místo už před staletími.“
Aldřané potom sbalili veškerou výbavu, ještě jednou se rozloučili s duchem a poděkovali za veškeré rady, a potom se vydali na cestu dveřmi s nápisem: „HRAČKÁŘSTVÍ“
Kamenná brána se za nimi zavřela a slabé světlo knihovny nahradila jen černočerná tma. Azanyrmuth popošel kousek dál a zkusil znovu vyvolat kouzlo Světluška. Prostor opět zaplnilo bílé vznášející se světlo, a tak mohli pokračovat v cestě. Na rozdíl od ostatních prostor pevnosti zde nepociťovali úzkostné stavy a ani se nikde neozývaly děsivé zvuky, nýbrž tu vládlo jen naprosté ticho.
Neušli ani dvacet stop a dorazili ke dvojici dveří po stranách chodby. Nápisy nad nad nimi říkaly, že se zde nachází: „SVĚTLA“ a „KRYSTALY“
„To zní zajímavě. Co kdybychom tam aspoň nakoukli,“ navrhoval průzkumník Birger.
„Nepokoušejme to,“ varoval ho mág Marat. „Pamatuj, co nám duch říkal. Ať se zbytečně nikde nezdržujeme.“
Než to mág dořekl, Birger už otevřel bránu do místnosti se světly.
Marat se ho chystal pokárat, ale to už se všem naskytl pohled do podivné místnosti, která připomínala neobvyklou prolézačku z plošin, sloupů, zídek a především různobarevných paprsků, z nichž se některé pomalu pohybovaly. Celá Aldeřanská výprava chvíli fascinovaně hleděla na zajímavou světelnou podívanou a přemítala nad jejím účelem. Padaly nejrůznější návrhy, Slavoj se domníval, že by se mohlo jednat o nějaké speciální cvičiště, Marat si zase myslel, že to může sloužit k výzkumu magie. Vše to však byly jen domněnky, nikdo se neodvážil vstoupit do místnosti a odhalit pravdu. Než místo opustili Azanyrmuth Zvídavý prohlásil: „A nebo to může být jen místo kratochvíle. Proč by se to taky jmenovalo hračkářství.“
Chtěli pokračovat v cestě, ale Birger už stačil otevřít protější bránu. V menší komnatě se nacházelo mnoho regálů, skříní, polic a stolů, na nichž bylo uloženo spoustu roztodivných předmětů. Některé připomínaly zářící krystaly, jiné vypadaly naprosto obyčejně nezajímavě, našli tu hromady delších či kratších tyčí. Mág zde cítil poměrně velké množství magie jednoho druhu. Veškeré předměty ukrývaly magii světla. Byl to neobvyklý pocit po noci strávené v knihovně, kde magie vůbec nefungovala.
„To musíme prozkoumat,“ ihned navrhl průzkumník.
„Je to sice hodně lákavé, ale opravdu to není zrovna bezpečné. Kdo ví, co to může udělat,“ opětovně ho od nadšeného průzkumu odrazoval mág Marat.
„Pravda, že máme úkol toho co nejvíce prozkoumat,“ zamyslel se Azanyrmuth. „Když už jsme tady, tak krátký průzkum snad nic nepokazí, ale jak říká Marat, musíme být opatrní a hlavně se tu moc dlouho nezdržujme. To bychom pak v hračkářství strávili celý další den.“
Na doporučení Azanyrmutha se všichni pustili do krátkého průzkumu skladu, jediný Vinterblod zůstal na chodbě, nějak ho průzkum hračkářství nezajímal. Jako první se úkolu zhostili mágové Marat a Azanyrmuth, opatrně zkoumali namátkově vybrané předměty. Předměty se po zběžném ohledání nejevily nijak nebezpečné, ačkoliv již dřívější zkušenosti vyzývaly k opatrnosti. Azanyrmuth Zvídavý zkusil vzít do ruky obyčejný šedý krystal. Ten se v ruce okamžitě rozzářil zeleně. Dál však netušil, co sním dělat a tak jej vrátil zpět na místo. To Marat uchopil jednu zdánlivě obyčejnou tyč a hned na to ucítil v ruce zvláštní vibrace, načež se na obou stranách vysunuly rudě zářící čepele.
„To by se snad dalo použít jako zbraň,“ dedukoval mág a zkusmo sekl do blízkého stolu. Zářící čepel prošla stolem bez jakéhokoliv odporu, avšak k překvapení všech to na něm nezanechalo žádné poškození.
„Zvláštní, to asi nebude zbraň,“ zamyšleně prohlásil válečník Slavoj.
„Pokud se jedná o hračkářství, tak předpokládám, že žádný z těch všech předmětů kolem není určen k ničení, ale jen tak na hraní. Rozhodně bychom mohli nějaké ty světelné meče vzít, třeba se budou k něčemu hodit.“
Aldeřané pobrali pár předmětů a opustili sklad.
Chodba je dovedla na malé rozcestí odkud odbočovala chodba doleva. Zde už většina chtěla pokračovat tak, jak jim poradil duch, ale chuť zkoumat zdejší hračkářství nakonec zvítězila, a tak se aspoň zkusili podívat, kam přesně vede. Ušli sotva třicet stop a narazili na bránu. Nápis nad ní zněl prostě, ale trochu záhadně: „BAREVNÉ KULIČKY“
„To zní vážně divně,“ po chvilce mlčení pravil zvěd Karl.
„Tak to jsem opravdu zvědav, co tam na nás čeká,“ prohlásil Azanyrmuth a přiložení ruky otevřel kamennou bránu.
Vzápětí se všem naskytl pohled na velký sál, ve kterém poletovalo obrovské množství barevně zářících kuliček. Některé se pohybovaly jen tak ladně, jiné zběsile skákaly, některé se pro změnu odrážely od stěn.
„Barevné kuličky, co víc bychom tu mohli čekat,“ pobaveně konstatoval válečník Slavoj, když sledoval tu zmatenou podívanou, která mu nedávala žádný smysl. Nebyl v tom sám.
„Tady asi nic nevykoumáme. Pojďme dál, už jsme ztratili dost času,“ rozhodl Azanyrmuth.
Opustili tedy sál létajících barevných kuliček a pokračovali dál v cestě.
Aldeřané minuli další rozcestí, kde odbočku vlevo oddělovala od hlavní chodby mříž. Hlavní chodba se zde stočila vpravo. Cestou míjeli další kamenné brány, které už neotevíraly, pouze Azanyrmuth četl nápisy. „STAVBY, KLOUZÁNÍ, KUŽELKY, KOSTKY“ Všechno to znělo na jednu stranu stručně a jasně, avšak co jednotlivé místnosti ukrývaly, mohli jen odhadovat.
Hračkářství opustili, když prošli další kamennou bránou na konci chodby. Zde se nacházel sál s rozcestím a jedním portálem bílé barvy. Cesta vpravo vedla „KE SCHODŮM“ a nápis nad bránou vlevo zněl: „TEMNÁ KOMORA.“
„To je to schodiště, o němž se zmínil duch a kudy nemáme jít,“ ujišťoval se válečník Slavoj.
„Ano. Je to přesně ono,“ odpověděl mu Azanyrmuth. „Zatím popis cesty sedí, tudíž musíme rovně.“
Zatímco se výprava pomalu přemisťovala k bráně s nápisem: „BESTIÁŘ,“ Vinterblod se zastavil u brány vedoucí do temné komory. Cosi ho k tomu místu přitahovalo. Pocítil jak čepel, kterou získali v pokladnici ve druhém patře, začala vibrovat. Vinterblod pocítil přítomnost nějaké mocné černé magie, která se dost možná nacházela přímo za touto bránou. Cesta dál však byla chráněna zámkem u dveří s šedým otiskem ruky.
„Vinterblode! Kde jsi!“ volal na něj hraničář Bernhard.
Družina pokračovala chodbou přímo do dalšího bestiáře. Znovu míjeli kamenné brány po obou stranách chodby a četli nápisy prapodivných ukrytých stvoření. Chodba nebyla nijak zvlášť dlouhá, minuli pouze trojici bran a už stanuli přímo ve velkém elipsovitém sále, který zasahoval ještě do dalších tří pater. Kamenné brány standardní velikosti byly po pravé straně a tři řady malých dvířek po straně levé. Zcela uprostřed levé zdi se nacházela také obzvlášť velká brána. Aldeřanům bylo hned jasné, že se jedná o to místo, kde se ukrývá přerostlý ještěr.
Když Azanyrmuth opatrně vkročil do obřího sálu, Detektor pastí začal najednou vibrovat. V tu chvíli se Zvídavému ukázaly místa ukrytých magických střílen, které podle slov ducha měly vystřelovat paprsky jako Beholdeři.
„Vidíš nějakou bezpečnou cestu?“ hned se zajímal hraničář Bernhard.
„Je tu cesta,“ tiše odvětil Azanyrmuth. „Musíme se držet co možná nejtěsněji u levé zdi. A hlavně nezapomínejme na radu ducha, abychom zůstali tiše.“
Po mágovo slovech už všichni členové výpravy ztichli a opatrně se plížili podél levé zdi.
V téměř úplném tichu, které sem tam narušovalo nějaké vzdálené kvílení a hučení, postupovali dál podél malých dvířek. Přitom cítili a děsivou přítomnost ukrytých tvorů. Ten pocit se dal přirovnat kořisti, která se snaží proplížit kolem hladových lvů. Když se dostali až na úroveň obrovské brány, náhle všem problesklo cosi myslí a vidění se na zlomek vteřiny rozostřilo. Výpravu to zarazilo a celkem dost vyděsilo. Takový pocit dosud nikdo z nich nepoznal a to už všichni něco zažili. Vůbec neměli tušení, co to mělo znamenat, ale Aldeřanům bylo hned jasné, že to pravděpodobně způsobila bytost ukrytá za pevnou, tisíc let zavřenou bránou.
Už chtěli pokračovat v cestě, když v tom se to stalo znovu. Tentokrát záblesk mysli trval o něco déle. Azanyrmuth a Marat v tom záblesku zahlédli jakýsi obrys ještěrčího tvora, avšak ne na tak dlouho, aby spatřili nějaké detaily. Udělali sotva dva kroky a stalo se to po třetí a hned nato po čtvrté. Poslední záblesk už byl natolik dlouhý, že všech devět Aldeřanů uvidělo dřímajícího tvora dost jasně. Mnohé to ještě víc vyděsilo a někteří by se byli rozeběhli, kdyby je Azanyrmuth nezadržel, jen Vinterblod se tvářil, jako by se ho to vůbec netýkalo, přesto i on tvora zahlédl naprosto jasně.
Když udělali pár dalších kroků, záblesk mysli nastal znovu. Bylo to opravdu nepříjemné, protože to vyvolávalo pocit, že o tvor ví o jejich přítomnosti. Přidali proto do kroku. Když už dosáhli protější chodby, znovu následovaly hned dva poměrně dlouhé záblesky. To už to bojovník Herman nevydržel a dal se na útěk. K jeho smůle však jedna z ukrytých magických střílen ve tvaru stopky, na jejímž konci se nacházely tři malá oka, tiše vystoupla z podlahy a vypálila směrem k Aldeřanům tři paprsky. Dva z nich minuly cíl, zatímco třetí z nich byl úspěšnější a zásáhl právě prchajícího Hermana. Ten se najednou vznesl do vzduchu, jako by ho uchopila nějaká silná neviditelná ruka a mrštila s ním dál do chodby, až k poslední třetí dvojici bran. Ostatní se okamžitě seběhli k otřesenému bojovníkovi, kterému pomohli na nohy.
Jakmile se Herman vzpamatoval, situace kolem se již uklidnila. Střílna se ukryla zpět pod podlahu a dokonce i nepříjemné záblesky pozvolna ustaly.
„Už je to v pořádku. Myslím, že můžeme pokračovat,“ pravil už uklidněný Herman.
„Co to sakra bylo?“ tázavě prohlásil válečník Slavoj.
„Asi netřeba odpovídat, protože je to jasné,“ pokračoval Azanyrmuth. „Nějaký projev té bytosti. S velkou pravděpodobností se ty záblesky, nebo co to bylo, dějí v její blízkosti neustále. Vzpomeňte na slova ducha, který říkal, že se jedná o nepovedený experiment. Možná jsou vůči tomu některé bytosti, či rasy imunní, ale na nás to má dost nepříjemné účinky. Ještě teď mi běhá mráz po zádech a mám pocit, že jsme se ještě nedostali z jejího dosahu, protože slabé dozvuky cítím ještě teď.“
„Raději se tu nebudeme zdržovat a pojďme raději dál,“ navrhl průzkumník Birger.
„Máš pravdu,“ souhlasil, Marat a přiložením ruky otevřel bránu vedoucí na další rozcestí.
Ze sálu pokračovaly celkem čtyři cesty, přičemž jednou Aldeřané právě přišli. Uprostřed se nacházel opět bílý portál a kolem něj čtyři sloupy podpírající strop. Dveře přímo naproti vedly do menšího pokoje s portály, jak říkal nápis na nimi. Namátkou zkusili do něj nahlédnout a skutečně v něm, kromě tří kruhových portálů, nebylo nic užitečného.
„Zbytečně tu neztrácejme čas. Musíme se dostat k tomu výtahu,“ vyzval hraničář Bernhard k dalšímu urychlenému postupu.
„Máš pravdu. Je to tu moc nebezpečné a příliš rozlehlé nato, abychom to tu dopodrobna prozkoumali,“ souhlasil s připomínkou mág Marat a zamířil k bráně směrem k zahradám.
Ještě než mág otevřel bránu, zpozoroval u zdi ostatky dávno zemřelého Jaffy. To dalo slovům mága ještě větší váhu.
Chodbou ušli sotva pár kroků, když si zvěd Karl jako první všiml slabého nazelenalého světla v dáli před nimi. Opatrně postupovali vpřed, dokud nenarazili na rozcestí se zkamenělým ještěrem. Ve světle kouzelné světlušky působil děsivě, jakoby se právě chystal zaútočit. Jeho strašlivý pohled se upínal přímo na protější zavřenou mříž, která oddělovala patro od výtahu. Všichni chvíli fascinovaně hleděli na obludu a přitom si v duchu říkali, zda se jednalo o pouhou sochu, nebo o skutečného zkamenělého tvora. Mág Marat si po chvíli přiznal, že zde cítí přítomnost určité magie a klonil se spíš ke druhé variantě. Na ten popud chtěla většina pokračovat v cestě. U některých však byla zvědavost silnější, a tak se průzkumník Birger, hraničář Bernhard a později i Azanyrmuth Zvídavý, vydali rovně, aby zjistili původce zeleného světla.
Dorazili na konec chodby, jenž končila bránou. Po levé straně se nacházelo zařízení se zeleným otiskem ruky a nad samotnou bránou nápis: „ZAHRADA.“ Kamenná brána však byla poškozena a částečně vylomeným křídlem se dalo bez problémů vstoupit do zahrady. Vevnitř to přímo žilo jako v deštných pralesích. V obřím sále rostla velmi bohatá vegetace, vysoké stromy, husté keře, křoví, mechy a lišejníky. Také se tu ozývalo nepřeberné množství zvuků, které jistojistě patřily hmyzu, dravcům i šelmám. Celou scenérii osvětlovalo několik prapodivných zelených luceren zavěšených u stropu. Bylo až k neuvěření, že může něco takového držet při životě několik desítek sáhů pod zemí i po tolika staletích.
Aldeřané by se rádi kochali tou podivnou, přesto krásnou podívanou, avšak Azanyrmuth vzpomněl na duchovo slova o nebezpečných tvorech zde žijící a raději všem připomněl, aby se zde nezdržovali. Vrátili se proto ke mříži u výtahu. Detektor pastí se znovu rozechvěl sotva se k ní přiblížili. Nenápadné otvory v podlaze a ve zdích, určovaly místa ukrytých bodců. Zvěd Karl se hned pustil do pečlivého ohledání, a poté i k samotnému odstranění mechanismu spouštějící nebezpečnou past. Napjaté ticho narušoval akorát občasný křik tvorů žijící v blízké zahradě.
„Mám to!“ s úlevou prohlásil Karl. Cesta dál byla volná.
„A co teď?“ zvídavě se rozhlížel po místnůstce válečník Slavoj.
„Musíme zjistit, jak to funguje,“ odpověděl mu Azanyrmuth a sám si prohlížel místnost. Záhy si všiml velkého kruhového otvoru ve stropě pokračující kamsi do výšky. Pohled ihned směřoval na podlahu, kde si všiml rýhy ve tvaru kruhu stejného poloměru. Zkusil poskočit, aby si ověřil domněnku, že se jednalo právě o zmiňovaný výtah. Ozval se dutý zvuk, a to bylo dobré znamení. Duch je navedl správně. Následující kroky mága už směřovaly k páce, na níž byly vyryté číslice od trojky až po osmičku. Momentálně se páka nacházela v pozici šest, tudíž se jednalo o šesté patro. Jakmile všichni nastoupili, Azanyrmuth ji s očekáváním přestavil na trojku a po chvilce napětí se ozvalo syčení a hučení, načež se země zachvěla. Kruhová plošina začala pozvolna stoupat vzhůru. Rychlost se zvyšovala a Aldeřané jen sledovali, jak míjejí jedno patro za druhým.
Výtah se zastavil za hlasitého rachotu v nejvyšším třetím patře a kolem nastalo opět ono tíživé ticho narušované tentokrát nějakým vzdáleným pískáním. Pohled všech se zaměřil na mříž, která původně oddělovala výtah, kdyby ovšem nebyla vylomená. Hraničář si pečlivě prohlédl její zbytky a poznal, že ji něco násilně vylomilo už hodně dávno. To nakonec Aldeřanům ulehčilo další postup, protože nebylo třeba překonávat další zamčenou a pastí chráněnou mříž. Stejně, jako mříž v šestém patře i tuhle chránila nějaká past, která už naštěstí nefungovala.
Krátká chodba pozvolna ústila do menší síně s žlutým portálem a čtveřicí soch válečníků ve výklencích po stranách. Zatímco brána hned naproti výtahu vedla do jídelny a brána vpravo do pokojů, směrem doleva pokračovala dlouhá chodba. Tentokrát už odolali pokušení vše prolézt a řídili se radou od ducha. Cestou minuli ještě několik dveří s nápisy: „KUCHYNĚ, SKLAD, DÍLNA“ a brána na konci chodby je zavedla do velkého vstupního sloupového sálu.
„Tady pozor, je to tu plné pastí,“ připomněl všem Marat, který si vzpomněl na další radu ducha z knihovny.
„Už to vidím,“ potvrdil mu Azanyrmuth, hned jak se znovu ozval Detektor pastí. „Už jich tu moc není. Snadno se tomu vyhneme. Šlapejte tedy tam, kam šlapu já.“
Zvídavý kličkoval mezi nášlapnými dlaždicemi, zatímco ho zbytek následoval. Cestou si všímali nápadných otvorů ve zdích i ve sloupech, opět se jednalo o místo doslova přeplněné pastmi.
„Řeknu vám, že Staří Aldeřané pastmi vůbec nešetřili,“ tiše konstatoval průzkumník Birger. „Jak se tu jen mohli bezpečně pohybovat?“
„Podle mě zcela normálně,“ uvažoval Azanyrmuth. „Ve většině podobných míst se dají pasti deaktivovat přiložením barevné ruky příslušného oprávnění. Už jsme to párkrát viděli a tady je tomu zrovna tak. Vidíš ten otisk modré ruky támhle u dveří?“
„Jasně. Aha, tak to funguje. Teď už je mi to jasné.“
Konečně stanuli před bránou s nápisem: „SCHODIŠTĚ.“ Od povrchu je už dělily jen tři patra. Marat přiložil ruku na kamennou brána a ta se dala do pohybu. Na druhé straně však čekalo na Aldeřany velmi nemilé překvapení. Místo schodiště je uvítala jen hluboká jáma. Po schodišti zůstalo jen pár kousků, které osamoceně trčely ze zbytků zdí. Vše ostatní se zřítilo dolů, když toto místo rozervala jedna z trhlin.
„To je hodně blbé,“ konstatoval válečník Slavoj a neskrýval při tom zklamání. „Už jsme tak blízko.“
„Tohle nám hodně narušilo plány,“ souhlasil s ním Azanyrmuth.
„Přece to teď nevzdáme,“ snažil se pozvednout náladu v družině zvěd Karl.
„Samozřejmě, že ne. Ale tahle cesta je pro nás naprosto neschůdná. Stěny jsou strmé a nikde není kousek místa, kam ukotvit lano,“ hodnotil možnosti výstupu vzhůru hraničář Bernhard.
„Takže nezbude, než najít jinou cestu. Co jiného nám zbývá. Pojďme tedy, zkusíme tu bránu tam,“ rozhodl Azanyrmuth a ukázal směrem nalevo od schodiště.
Zklamání Aldeřanů bylo velké. Od vytouženého cíle už je dělily jen tři patra a potom kousek cesty chodbou k trhlině, kterou sem sestoupili. Nyní byli opět tam, kde předtím. Nezbylo jim nic jiného než bloudit gigantickou podzemní pevností plnou pastí, tvorů a dalších šíleností, které neměly obdoby.
Azanyrmuth Zvídavý provedl Aldeřany sálem pastí k bráně, za kterou se nacházela dlouhá temná chodba. Na cestu jim naštěstí stále svítila kouzelná světluška, takže mohli postupovat dál. Přestože se brána za nimi krátce po průchodu uzavřela, cítili před sebou závan čerstvého vzduchu. Pokračovali opatrně vpřed. Stejně to ani jinak nešlo, nikde nenatrefili na žádnou bránu, dveře, či rozcestí.
Dlouhou chodbou ušli asi padesát sáhů, když jim v dalším postupu zabránila další trhlina.
„Sakra. To není možné,“ zaklel Bernhard. „Přece se nebudeme vracet?“
„Počkej,“ zastavil ho Azanyrmuth, jenž popošel až ke kraji, aby světluška zasvítila dál a mohl zjistit, jak je trhlina široká. „To nebude problém. Je široká sotva šest stop. To se dá přeskočit.“
„Šest stop?“ ujišťoval se hraničář. „To by šlo. Tak směle do toho.“ Bernhard udělal pár kroků zpět a pečlivě se přichystal. Potom se rychle rozeběhl a těsně od kraje trhliny skočil. Než se všichni nadáli, už byl na druhé straně. Hned za ním skákal Vinterblod, Slavoj, Azanyrmuth, Karl a nakonec se osmělili i všichni ostatní, takže překonání trhliny bylo jen otázkou času.
Za trhlinou se však chodba stáčela doprava, kde je uvítala znova ta samá trhlina, která tak průchod přerušila hned dvakrát. V ohybu po levici se však nacházela brána, a tak se Aldeřané rozhodli pro ni, ovšem záhy se zarazili protože nápis nad ní nevěstil vůbec nic pozitivního. Stálo tam: „PASTI“
„Tudy asi ne,“ prohlásil zvěd Karl.
„Divné, já žádnou past necítím,“ zamyšleně pravil Azanyrmuth, když se zkoušel zaměřit na Detektor pastí. Přistoupil k bráně a opatrně ji otevřel. Sotva se brána dala do pohybu, Detektor pastí se najednou mohl doslova zbláznit. Zvídavý najednou před sebou viděl obří sál, který zářil tisíci světly označující místa pastí. Byly tu uskladněny snad všechny možné i nemožné druhy a navíc všechny byly aktivované a stále funkční. Azanyrmuth jen poodstoupil zpět a kroutil hlavou: „Tudy opravdu ne. Tady je snad milion pastí. Je to naprosto nemožné to projít.“ Zbytek výpravy to potvrdil záhy také. Karl, Bernhard i Berger rozpoznali stovky nášlapných dlaždic a tisíce otvorů ve zdi i ve stropě. Marat zase viděl naprosto všude magické nástrahy, včetně obrovského magického potenciálu ve vzduchu. Mág si byl též jistý, že se také jedno o místo, kde magie funguje mnohonásobně silněji, protože ten potenciál měl neskutečnou moc, až se sám bál vůbec magii využit.
Aldeřané nechali bránu zase zavřít a rozhodovali se kam dál. Protože i druhá trhlina v chodbě měla na šířku necelých pět stop, volili cestu dál. Překonali trhlinu a pokračovali v cestě, která již dnes zabrala mnoho hodin, a proto také mnozí pociťovali značný hlad. Rozhodli se na chvíli spočinout a najíst se. Během odpočinku probírali všechno, co zde za ty dva náročné dny zažili a neustále debatovali o tom, k čemu to všechno mohlo sloužit. V živé paměti měli i ztrátu bojovníka Martise, který už nestihl projít portálem. O velkém štěstí mohl mluvit také Herman, který schytal zásah Beholdeřího paprsku z magické věže. Dobře si uvědomoval, že mohl také okamžitě zemřít, či zkamenět.
Po nezbytném odpočinku se Aldeřané opět vydali dál pátrat po východu. V dlouhé chodbě minuli nalevo další bránu s nápisem: „STROJOVNA“ Tu prozatím ignorovali a pokračovali chodbou, která začala náhle klesat.
„Mám pocit, že jsme sestoupili o jedno patro níž. To se nám zrovna nehodí,“ tiše prohlásil průzkumník Birger.
„Měli bychom spíš stoupat, ale co se dá dělat. Podíváme se aspoň kam to vede,“ navrhl válečník Slavoj.
Devítičlenná skupina se zastavila u kamenné brány, kterou chodba končila a Azanyrmuth přečetl nápis nad ní: „HOVNA. Hm, za těmito dveřmi bude asi … „
„No tak Azany,“ přerušil ho mág Marat. „Tenhle vtip tu už tu byl několikrát.“
„Teď si nedělám srandu. To tu je opravdu napsané. Klidně se o tom přesvědčíme.“
„To jsem zvědav, ale jestli tam bude zase knihovna, tak si mě nepřej,“ přátelsky škádlil Azanyrmutha mág.
Sotva se brána otevřela, vyvalil se na ně neuvěřitelný puch, který by se dal doslova krájet. Následně se jim naskytl pohled na nevábně vypadající vlhkou a tmavou komoru, kam ústilo několik stok, potrubí a výtoků. Viděli tu soustavu mostků, plošin, ochozů a především velkou hromadu hnědého, mazlavého a nevoňavého. To byl dostatečný důkaz, že Azanyrmuth si tentokrát legraci nedělal.
„Tudy opravdu nejdu,“ s odporem prohlásil zvěd Karl přičemž si prsty držel nos.
„Pokud je to septik, tak ty splašky někam musí odtékat. Možná by se dalo po těch ochozech jít dál a třeba nás to vyvede ven,“ nesměle uvažoval hraničář Bernhard, přičemž si byl vědom, že do toho puchu asi nikdo nebude ochoten jít.
„Možná, ale raději bych zkusil najít jinou cestu,“ navrhoval Marat. „Tohle bych si nechal jako naprosto poslední možnost.“
Zatímco se Aldeřané rozhodovali, zda vstoupí do nevábně vypadajících prostor, z močůvky se začaly ozývat podivné zvuky. Hraničář se najednou zarazil a pravil: „Neslyšeli jste něco?“ Nato se ozvalo hlasité bahenní žbluňknutí doprovázené krkaným zvukem. To už upoutalo pozornost všech a pohledy rychle směřovali do odporné komory. Nezdálo se, že by se tam cokoliv změnilo, ale zkušenost velela k opatrnosti. Poodstoupili zpět od dva kroky a přichystali se k případnému boji.
Obezřetnost nakonec byla na místě, když se ze septiku vynořila velká bahenní chapadlovitá zrůda. Mág Marat neváhal ani vteřinu a okamžitě po ní vypálil ohnivou kouli. Na okamžik se zdálo, že to zabralo, avšak zdání klamalo. Záhy se vynořila znovu a s ní tentokrát dvě další, které byly o něco menší. Marat i Azanyrmuth pokračovali v kouzlení a přidali se Bernhard s Karlem.
Díky společnému úsilí se dařilo potvory držet dál od těla, ale ty byly neodbytné. Vždycky se po zásahu ohnivou koulí ponořili zpět do močůvky, aby se vzápětí vynořili a s nimi i další. Zdálo se, že sem stahovali z okolního kanalizačního systému. Možnost pokračovat tudy tak záhy vzala za své. Aldeřané se proto dali na ústup a dostatečné vzdálenosti vyčkávali, až se brána uzavře.
„Takže je rozhodnuto za nás. Tudy to opravdu nejde,“ konstatoval válečník Slavoj.
„Nezbývá, než zkusit strojovnu a nebo se vrátit na rozcestí,“ hodnotil poslední zbývající možnosti Marat.
„Počkat, je tu ještě jedna možnost,“ ozval se průzkumník Birger.
Ostatní na něj překvapivě pohlédli a čekali, co zajímavého ho napadlo.
„Jak jsme po druhé překonali trhlinu, tak někde v půlce mezi trhlinou a strojovnou jsem si všiml nenápadného zamřížovaného otvoru ve zdi, z něhož také vanul čerstvý vzduch.“
„Myslíš, že by to mohla být jedna z větracích šachet?“ zpozorněl Azanyrmuth.
„Stálo by to za průzkum. Ten vzduch sem musí být přiváděn jedině z povrchu. Kde by se tu jinak vzal?“
„To zní mnohem líp než smradlavej septik. Pojďme to prozkoumat,“ prohlásil Bernhard a hned se vydal za Birgerem, přičemž je následoval i zbytek výpravy.
Minuli opět bránu do strojovny a zakrátko průzkumník zastavil u téměř neviditelného zamřížovaného otvoru ve zdi. „To je ono.“ Otvor ve zdi byl dostatečně velký, aby se jím protáhl i statnější válečník. Cestu však blokovala bytelná kovová mříž.
„To už nás nezastaví,“ sebevědomě prohlásil válečník Slavoj. Mohutnými pažemi uchopil mříž, zařval, zabral a mříž už byla venku. Cesta byla volná.
Jeden po druhém vlezli do větrací šachty, která se stočila vpravo až nakonec ústila do jakéhosi trochu širšího komína s ochozem. Komín byl vybaven i jednoduchým žebříkem, po kterém se dalo sestoupit dolů i nahoru. Konečně Aldeřanům svitla naděje, že konečně už našli cestu ven. Svěží čerstvý horský vzduch tomu napovídal. Opatrně se vydali po žebříku ze železných příček uchycených do kamenné zdi. Jako první lezl hraničář Bernhard a kontroloval, zda jsou příčky v pořádku, přeci jen tu nikdo nelezl už tisíc let.
Na úrovni druhého patra se nacházel další ochoz z nějž vycházelo několik dalších větracích šachet. Žebřík naštěstí pokračoval dál, a tak se nezdržovali a lezli dál. Najednou Azanyrmuth zastavil hraničáře, protože ho Detektor pastí upozorňoval na důmyslně ukrytou past přímo mezi příčkami žebříku. Až po upozornění si všiml nenápadného otvoru ve zdi přesně na půli výstupu mezi prvním a druhým patrem. Bernhard okamžitě začal zjišťovat jak past funguje a hlavně jak se spouští, protože potřebovali přes to místo nutně prolézt.
„Aha. Tak to funguje,“ uznale prohlásil hraničář, když odhalil spouštěcí mechanismus pasti. „To je hodně důmyslné a zároveň pěkně zákeřné. Ta past se spustí až při zatížení dvou z určitých příček, takže kopí nešťastníka probodne přesně do hrudi.“
„Už víme, jak to funguje. Máš představu, jak to obejít?“ zeptal se ho Azanyrmuth.
„Dá se to obejít tak, že polezeme po kraji, ale je to dost nebezpečné. Příčky jsou mokré a kluzké,“ pravil hraničář. „Je tu ještě druhá možnost. Past opatrně spustit a to kopí prostě zlomit. Ujme se toho někdo?“
„To nebude problém,“ nabídl se Slavoj.
Ostatní pustili válečníka vpřed, a jakmile byl připraven, Bernhard opatrně z boku zatížil dvě příčky, načež kopí prudce vystřelilo vpřed. Ještě než se stačilo zasunout do zdí, Slavoj ho uchopil a prudce s ním trhl. Ozvalo se hlasité křupnutí a bylo po pasti. Cesta už byla bezpečná.
Komínová šachta končila v dlouhé chodbě, odkud se vzduch rozváděl po celé pevnosti, nebo alespoň do její části. Prozkoumat to by zabralo spoustu času a navíc některé větrací šachty chránily další mříže. Kousek od výstupu však našli další komínovou šachtu, která podle přicházejícího studeného vzduchu musela ústit na povrch. Po dalším žebříku stoupali nejméně čtyřicet sáhů vysokým komínem. Jako první stoupal opět hraničář a v těsném závěsu Azanyrmuth pro případ, že by byla šachta chráněna nějakou další pastí.
„Konečně. Už vidím denní světlo,“ zaradoval se Bernhard. To pozvedlo morálku celé výpravy. Už byli velmi blízko cíli. Bez potíží vystoupali do jakéhosi kruhového sálu, kde se nacházely tři desítky kruhových zamřížovaných otvorů, kudy proudil do pevnosti čerstvý vzduch. Po dlouhých dvou dnech opět spatřili denní světlo. Obloha mrazivého podvečera byla zcela jasná. To dávalo naději, že cestou ke Kruhu světů je nezastihne žádná sněhová bouře jako při cestě sem. Od svobody je už dělila poslední překážka v podobě zamřížovaných oken. Našli zde jediné kamenné dveře, které však nešly otevřít. Na přiložení ruky nereagovala, klika na nich nebyla žádná a nenašli ani případnou páku, který by je ovládala. Nezbylo než se spolehnout opět na hrubou sílu. Válečník Slavoj oplýval sice velkou silou, avšak tak silné dveře byly nad jeho síly. Zkusil do nich párkrát praštit, ale dopadlo to, jako kdyby bušil do skály.
„Přece tu neuvázneme, když už jsme prakticky venku,“ hořekoval hraničář.
„Já se ven dokážu dostat za pomocí magie, ale vás už nepřenesu,“ prohlásil mág Marat.
„Tak to zkus a podívej se, zda neuvidíš něco zajímavého venku,“ povzbuzoval ho Azanyrmuth. „A pokud máš na mysli to kouzlo krátkého teleportu, které je dobré tak akorát na přenos za mříž, nebo ke zmatení sledovacích kouzel, tak to umím taky. Podíváme se tedy ven, i když pochybuju, že tam bude klika, nebo něco podobného.“
Oba popošli k nejbližšímu zamřížovanému otvoru a za pomocí nejjednodušší formy krátkého teleportu se přenesli ven. Konečně zažili ten osvobozující pocit, když už stanuli venku na sněhu. Když se pozvolna rozhlíželi, neubránili se nutkání pokochat se zasněženou horskou krajinou v načervenalé záři zapadajícího slunce. V dáli měli jako na dlani celé zelené údolí, kde viděli mnoho Goa'uldských měst, vesnic, pevnůstek, polností a především největší město, kde byl hlavní vstup do pevnosti. Potom si uvědomili, že na ně čeká zbytek výpravy a pustili se do ohledání kruhové stavby, která se mezi strmými štíty zdejších velehor pokorně krčila.
Jak se dalo očekávat, dveře nešly otevřít ani z venku a samozřejmě nikde nebyla páka, či klika. Nezbylo něž zkusit vymyslet něco jiného. Najednou si Azanyrmuth všiml, že malta kolem jednoho zamřížovaného okna je vydrolená. Hned mu to dalo naději, že by se s pomocí hrubé síly dala mříž vylomit. Mágové navedli zbytek stále ještě uvězněné výpravy na správné místo. Válečník Slavoj přejel pohledem spáry kolem mříže, a potom už na nic nečekal a zkoušel opakovaně lomcovat s mříží.
Mříž stále držela pevně v otvoru, avšak spáry se začaly trochu drolit. Nevzdával to, s pomocí ostatních uvázal k mříži lano, a potom všichni přiložili ruku k dílu. Dlouho se nedařilo. Opakovaně všichni najednou tahali za lano. Kousky pojiva, které pevně držely mříž v otvoru, vypadávaly sice ven, ale ne dostatečně. V jednu chvíli museli trochu povolit, protože by málem přetrhli lano.
Po celkem dlouhé době se uvolnily i okolní kameny a mříž se konečně dala do pohybu. Zatáhli naposled a hlasité řinčení doprovázené dunivými dopady kamení dalo jasně najevo, že cesta ven je volná.
„Konečně venku,“ odechl si hraničář Bernhard, když vylezl ven jako první. Ostatní ho následovali takřka okamžitě. Všichni se kochali nádhernou scenérií zapadajícího slunce a pomalu rozmýšleli, kde přečkat noc, která se nezadržitelně blížila.
„Tamtou cestou jsme se dostali k trhlině,“ ukazoval Marat do malého údolí mezi skalisky.
„A zjistili jste, jak se dostat dolů?“ zajímal se zvěd Karl.
„Našli jsme tu nenápadnou pěšinu, která by nás mohla zavést zpět na hlavní cestu, kudy jsme přišli od Kruhu.“
„Dobrá. Měli bychom se pospíšit,“ vyzval všechny Azanyrmuth. Byl si vědom přicházející noci a také toho, že místo k nocování už budou hledat za tmy.
Strmou pěšinou sestupovali z vysokých hor. Museli být velmi obezřetní, protože podobná pohoří jsou velmi zrádná, zvláště v zimě a teprve za tmy. Naštěstí je nic nepronásledovalo, proto mohli postupovat opatrně.
Až po dlouhých dvou hodinách náročného nočního sestupu se ocitli na zasněžených pláních. V blízkém smrkovém lese si vyhlídli mýtinu obklopenou křovím a spadanými stromy. Hraničář Bernhard rozdělal oheň, na kterém si potom ohřáli večeři. Potom si rozdělili potřebné hlídky a ulehli k vytouženému spánku. Ten přišel prakticky okamžitě, protože toho za poslední dny zažili opravdu velmi hodně.
Vinterblod procházel dlouhou chodbou, která se až příliš podobala chodbám v pevnosti Chal-Almen. Přiložil ruku na bránu, která vzápětí uvolnila cestu do čtvercového sálu. Před sebou zahlédl na podstavcích čtveřici duchů. Soudě dle honosných přenádherně vypadajících královských zbrojí se mohlo jednat o nějaké dávné vládce. Nevšímali si ho.
Vinterblod pokračoval další bránou a chodbou svažující se dolů. Dlouze bloudil nějakou dobře vybavenou částí pevnosti, než nalezl vstup do velkého sálu. Přímo před sebou hleděl do Kruhu světů. Najednou se červené zámky postupně rozsvěcovaly. První, druhý, třetí, šlo to velmi rychle. Netušil, kdo zadává adresu. Když zapadl sedmý zámek, očekával, že se Kruh otevře, místo toho se rozsvítil osmý zámek, a potom devátý. Teprve potom se Kruh otevřel. Vinterblod hleděl na vlnící se hladinu a bezmyšlenkovitě se vydal vstříc. Sotva vešel do otevřeného horizontu, vše najednou zmizelo. „Co to bylo?“ náhle se Vinterblod probudil ze spánku. Venku ještě vládla noc.
Hraničář Bernhard, který právě držel hlídku, se zeptal: „Co se stalo?“
„Zdálo se mi, že jsem procházel pevností a našel tam Kruh světů,“ popisoval Vinterblod. „Pak se začala zadávat zvláštní adresa, která používala devět symbolů.“
„Pozoruhodné. Adresa o devíti symbolech. Azanyrmuth Mág se jednou zmiňoval o tom, že se zcela jistě dají zadat adresy, které mají více než sedm symbolů. Nevěděl však, jak na to.“
„Určitě na to jednou přijdeme, ale jaký ten sem měl význam?“
„Taky se mi o pevnosti zdálo. Ty dlouhé dva dny se zkrátka musejí nějak projevit. Ono to časem přejde.“
„Nejspíš máš pravdu. Nebudu se tím zatěžovat,“ v poklidu prohlásil Vinterblod a nabídl se, že Bernharda vystřídá na hlídce.
Noc proběhla zcela v klidu a sotva slunce vylezlo na oblohu, Aldeřané se vydali na dlouhou a náročnou cestu zpět ke Kruhu. Čekalo je celých třicet mil, a tak se dalo očekávat, že k cíli dorazí až po setmění.
Počasí jim přálo. Po celý den se na obloze neobjevil ani mráček, zato pořádně mrzlo. Na druhou stranu lepší, než se prošlapávat závějemi, nebo čelit silnému štiplavému mrazivému větru. Od vstupu do pevnosti patrně už moc nenasněžilo, protože ve sněhu byly ještě trochu patrné jejich první stopy. Ty však s ubývajícími mílemi slábly, a tak se znovu museli spolehnout na řadu velkých kamenů postavených podél cesty.
Po dlouhé namáhavé cestě vystoupali do pohoří, kde se ukrýval Kruh světů. Poslední úsek patřil mezi nejnáročnější. Museli překonat velké stoupání a též čerstvou sněhovou pokrývku, která tu za poslední tři dny stačila napadnout. Naštěstí měli dostatečnou časovou rezervu, a tak se nemuseli obávat, že by někde museli vyhledat úkryt na noc. Tyto vysoké hory příliš vhodných míst neskýtaly. Všude samé strmé skály a nehostinné planiny, navíc zde hrozilo nebezpečí lavin.
Krátce před setměním si mohli konečně vydechnout. Na malém zasněženém prostranství zahlédli Kruh světů. Od cesty do bezpečí domova je už dělilo jen pár kroků. Azanyrmuth hned začal zadávat adresu Aldeneerinu. Potemnělé údolíčko zaplavilo mihotající se modré světlo. Aldeřané neváhali ani minutu a prošli vytouženým Kruhem.
Na Aldeneerinu je přivítala příjemná teplá letní noc. Mohli tak konečně odložit veškeré teplé oblečení. Přítomné hlídce oznámili návrat, zprávu o úspěšném průzkumu, ale také i ztrátu jednoho člena. Strážný šel o všem informovat radu a všech devět cestovatelů se zatím odebralo do pokojů k zaslouženému spánku.