21. Velké plány
„Nepotřebují tam génia, potřebují tam mechaniky,“ chlácholila Jennifer Rodneyho na ošetřovně SGC. Přišel si tam za ní postěžovat, že všechny odvolali na opravy Sun Tzu a Daedala a jeho nikdo nepotřebuje.
„I Zelenka s Quinnem tam jsou!“ vrčel vztekle, ale pod starostlivým dotykem své ženy se pomalu uklidňoval.
„Ale Rodney,“ usmála se na něj Jenn, „stačí, když zachráníš Zemi jenom někdy. Nech něco také ostatním.“
„Myslíš?“ povzdechl si Rodney. Věděl, že s rozhodnutím nechat ho v SGC toho moc nenadělá. Nikdo neměl čas na řešení ublížených stížností, ani na jejich podávání – kromě Petera Lavrence Kavanagha, samozřejmě.
„Měl bych zkusit vylepšit ten reaktor,“ kapituloval. „ZPM nevydrží věčně.“
„Další úplně vylidněné,“ povzdechl si major Martens. Dostal pár vojáků a rozkaz, projet určené území ve vnitrozemí Spojených států. Zjišťovali, kolik lidí ve skutečnosti přežilo pandemii.
Nebyl to hezký úkol. Většina menších měst byla bez života. Lidé zůstali hlavně na samotách a ve větších městech. Pokud našli malé městečko s lidmi, byli většinou v područí nějaké polovojenské jednotky, která si tam hrála na samozvané vládce.
Tady byl všude klid a ticho, dokonce ani poslední mrtví z pandemie nebyli na ulicích vidět.
„Někdo tady uklidil, pane. Dokonale.“ Jeden z vojáků vyšel z obchodu na náměstí a další se k nim přidal po prohlídce zdravotního střediska.
„To já,“ ozvalo se od čerpací stanice.
Stál tam muž v rozedrané uniformě a nedbale se opíral o stojan.
Martens se zamračil. Nikdo ze skupiny si toho člověka při příchodu nevšiml. To bylo… divné.
„Kdo jste?“ zeptal se a jen tak mimochodem si opřel ruku o pouzdro pistole, aby ji mohl rychle vytáhnout.
Muž se na to usmál, narovnal se a předpisově zasalutoval.
„Seržant Andrew McMaholn, pane,“ nahlásil se. „Nikdo živý tady nezůstal. Posledního jsem pohřbil předevčírem támhle,“ kývl hlavou na druhý konec města, „u hřbitova. Za zeď už se nikdo nevejde.“
„Vy jste odtud?“ přimhouřil Martens oči.
„Ne, pane. Projížděl jsem tu právě, když přivezli vakcínu. Byli tady jen doktoři s doprovodem, já a spousta mrtvých. Slíbil jsem, že se o ně postarám.“
„Už je to docela dlouhá doba,“ utrousil jeden z vojáků.
„Bylo tady hodně mrtvých,“ pokrčil rameny McMaholn. „Jestli jedete dál, rád bych se k vám do nejbližšího obydleného města připojil.“ Poslední věta zněla tázavě a s kapkou naděje.
Major kývl. Pokud seržant zůstal sám ve městě plném mrtvých jenom proto, aby je mohl pohřbít, bylo načase vrátit ho zase mezi živé. Pokud z nějakého důvodu lže, bude lepší ho mít na očích.
„Cameron Mitchell a Shana Morris tedy žijí?“ ujistil se ještě jednou generál Davis.
„Ano,“ zopakoval Evan unaveně. Věděl, že generál se na to ptá teprve podruhé, ale odpovídal na stále stejné otázky celý den před zbytky IOA, velice prořídlým sborem náčelníků a teď ještě v SGC. Měl toho plné zuby.
„A nikdo neví, kde jsou teď,“ dokončil Davis myšlenku.
Evan kývl. Cam i Shana zmizeli a už se je nepodařilo najít. Ne, že by na to měl moc času, ale snažil se. Víc udělat nemohl.
Davis ho chvíli pozoroval, a pak mávnul rukou: „Jděte si odpočinout. Vyspěte se nebo třeba vyšívejte, ale odpočívejte.“
Evan vyšel z kanceláře se zmatkem v obličeji. Tohle ještě od žádného velitele SGC neslyšel. Rozhodně hodlal poslechnout. Vyšívání ne, ale spánek potřeboval.
„Stop!“ ozval se výkřik zpoza dveří. „Vraťte se.“
„Pane?“ Evan nakoukl zpátky dovnitř a uviděl generála se sluchátkem na uchu, jak na něj zuřivě mává, aby vstoupil a zavřel za sebou dveře. Aspoň tak to podplukovník pochopil.
„Rozumím,“ ukončil Davis rozhovor a položil sluchátko.
„Doktoru Felgerovi se podařilo objevit vzorec, podle kterého Shermaal postupují při té demolici Mléčné dráhy. Podle jeho výpočtů a s přihlédnutím k omezené znalosti čištěného území to vypadá, že by u Země měli být někdy v rozmezí dvou až čtyř měsíců.“
Evanovi blesklo hlavou, že je to delší doba, než by si myslel, ale to nic neměnilo na faktu, že stejně tak mohli klidně přiletět zítra, protože Země už se neměla jak bránit.
„Aktivace Brány!“ ozval se v interkomu překvapený hlas technika. Žádný tým nebyl na misi a nikoho nečekali. Davis se podíval na Lorna a oba se rozběhli do centrály.
„Kód Jaffů,“ hlásil technik a položil ruku na otevírání Iris. Podíval se na obrazovku a pokračoval: „A taky Tollánů a …“ postupně se objevovaly kódy spřátelených ras, kterým Země dala přístup na svoji planetu.
Davis pootevřel ústa překvapením. Z otevřené červí díry vystupovala směsice různých ras a kultur, které obývaly Mléčnou dráhu, a pod vedením Naríma se shromažďovala u východu z místnosti s Bránou.
Generál Davis se upřel o hranu stolu, když mezi příchozími uviděl i oficiálního zástupce Reetou vybaveného zařízením na vlnový posun, takže ho bylo vidět.
„Generále, musíme si promluvit o společné obraně,“ řekl Narím dost hlasitě, aby ho bylo přes šum tiše hovořících hlasů slyšet v mikrofonech.
Davis se narovnal. „Jistě,“ souhlasil. „Hned pošlu zprávu generálovi O’Neillovi.“ Chtěl dodat, že zasedačka v SGC bude pro tak velkou skupinu malá, ale pak mu došlo, že příchozích není zdaleka tolik, jak to vypadalo na první pohled.
„Také bude potřeba přítomnost Daniela Jacksona,“ řekl Narím těsně předtím, než prošel otevírajícími se dveřmi do chodby a s celou různorodou delegací následoval dva vojáky, kteří je odváděli do zasedací místnosti.
„Už tam přidávají židle a nějaké stoly, pane,“ řekl technik u počítače.
„Dobrá práce,“ zamumlal Davis. Právě mu došlo, že mezi příchozími nevidí žádného Noxe, zato Chaka byl nepřehlédnutelný.
Evan se nerozhodně ohlédl po východu. Nebyl si jistý, jestli má na takovém shromáždění své místo.
„Jen pojďte, podplukovníku,“ kývl na něj generál. „Jste přece velitelem jedné z našich posledních dvou lodí, které jsou v provozu.“
„Budu vám muset stačit takhle,“ rozhodil Jack O’Neill na obrazovce ruce, a pak jimi prohrábl horu papírů na stole. „A jestli si někdo myslí, že s úbytkem populace ubyla i administrativa, tak se šeredně plete,“ zavrčel rozzlobeně.
„Když dovolíte,“ ujal se slova Narím, „nové útoky od těch… opravdu jim říkáte Shermaal?“ zarazil se hned na začátku věty.
„Začala s tím Samantha Carterová a neměnili jsme to,“ odpověděl v rychlosti Davis.
Narím zamyšleně přejel konečky prstů po desce stolu, pak zvedl hlavu a pokračoval: „Nové útoky jsou to nejhorší, co mohlo Mléčnou dráhu potkat. Už si neberou jenom životy, už si berou celé planety, celé solární soustavy. Všichni jsme oslabení předcházejícími útoky a následnou pandemií. Nikdo nemá prostředky ani dostatek - “
„Nejsou lidi, nejsou lodě, nejsou žádné účinné zbraně,“ skočil mu do váhavé řeči Jack. „Tak co máte v plánu?“
„Naši přátelé Noxové spočítali, kde bude zásah pro… Shermaal nejcitelnější.“ Narím se znatelně musel přemáhat, aby vyslovil jméno nepřátel. „Navrhujeme společnou bitvu. Všichni dají k dispozici, co mají.“
Zmlkl a čekal, až si to pozemšťané přeberou. Do úplného ticha se otevřely dveře a do zasedačky vešel Daniel Jackson. Chaka překvapeně zavrčel. Nemohl svého přítele poznat, jak byl vyhublý a přepadlý.
„Omlouvám se,“ začal Daniel, podíval se po shromáždění a překvapením na okamžik ztratil dech. „Bude společný boj?“ zeptal se přeskakujícím hlasem.
„Ano, Danieli, proto jsme všichni tady,“ ujistil ho Narím. „Pokud tedy bude vaše velení souhlasit,“ dodal s malým úsměvem.
„Tak ještě jednou,“ řekl si sám pro sebe. Zhluboka se nadechl, pohledem zkontroloval, že prsty drží úzký kovový kroužek na správném místě a nasadil si ho přes čelo. Zamračil se nad přívalem informací, ze kterých mu většina nedávala smysl, zaklepal hlavou a vědomě potlačil všechna data, která v tuto chvíli nebyla důležitá. Pozornost upíral jenom na ovládání letových systémů. Pomalu se propracovával od lehké regulace téměř na místě až ke vstupu do hyperprostoru a jeho následnému opuštění. Když sundal kroužek z hlavy, cítil se vyčerpaný téměř k omdlení. Výukové simulace na nižším patře mu sice poskytly základ, ale s realitou vedení lodě se nedaly srovnat ani náznakem. A to ještě nikam neletěl. Ani nemohl. Loď sama určila, jestli je připravený na její ovládání. Pokud neprojevil určitý stupeň znalostí a soustředění, nepohnula se, ať dělal, co chtěl. Zatím se mu podařilo otočit se s ní kolem osy.
Modré světlo ho uhodilo do očí s intenzitou, kterou se mu přes všechno snažení nepodařilo snížit, takže při každém světelném signálu měl chuť nasadit si tmavé brýle. Už pochopil, že takto se ohlašuje zachycené audio vysílání, ale zatím nepřišel na to, jak by si ho mohl přehrát. Přesto si kroužek znovu nasadil a soustředil se na poslouchání. Nic se nestalo. Připadal si jako retardovaný orangutan u ovládání jaderné elektrárny a měl co dělat, aby do všech ovladačů v dosahu nezačal rozzuřeně mlátit pěstmi.
Unaveně zavřel oči a odpočíval. Na kroužek na čele úplně zapomněl.
„K čemu nám bude, když si necháme jednu loď na orbitě, Jacku?“ vyjel Daniel Jackson na generála O‘Neilla. „Co s ní uděláme, jestli se nepovede společný útok? Namalujeme na ni ošklivý obličej, aby se nepřítel lekl a utekl?“
Jednání se zastavovala na maličkostech, které Daniela přiváděly do stavu hlasité hysterie. Ostatní rasy shromážděné v SGC postupovaly více méně jednotně, ale pozemšťané měli v povaze všechno zbytečně rozebírat a pitvat.
Korunu tomu všemu dal generál Davis, který bez předchozího upozornění dal z vězení přivést Baala.
„Pokud to má být společná akce Mléčné dráhy, tak by se jí měli účastnit všichni,“ zdůvodnil svůj čin s pokrčením ramen.
Baal se rozhlédl po společnosti a neodpustil si překvapené hvízdnutí. „To už musíte být opravdu v koncích,“ prohlásil uštěpačně. „Ale nebojte se, váš bůh vás zachrání.“
Křik, který se po jeho slovech zvedl, utichl v hlasitém smíchu podplukovníka Lornea. Věděl, že je to nepřiměřená reakce v napjaté situaci, ale prostě si nemohl pomoci. Celé setkání mu začalo připadat jako fraška. Pár zoufalců se snaží vymyslet plán, který je od začátku předurčen k nezdaru.
Jeho smích měl nakonec očistný účinek. Emoce se uklidnily a všichni byli schopni pokračovat v probírání detailů útoku.
Baal se ukázal jako užitečný spojenec disponující osmi ha‘taky, několika desítkami al’keshů a asi stovkou Kull bojovníků, které byl ochotný poskytnout.
Jaffský zástupce, mistr Hen’lor, byl s Baalovou nabídkou velice spokojen a jako první vyjádřil generálu Davisovi své uznání k jeho příspěvku do společného boje. Baal nad tím jen povytáhl obočí, ale pro tentokrát se zdržel všech poznámek. Vidina blízké svobody pro něj byla dostatečně motivující. Ani Jack O’Neill se neodvážil nic namítat proti jeho propuštění, aby mohl shromáždit flotilu a dostavit se včas na místo boje.
„Jste poslední planeta, kterou jsme navštívili,“ loučil se Narím po půldenním jednání. I na něm byla znát únava, trochu setřená nadějí. Ať už by boj dopadl jakkoli, bude rozhodnuto. Mléčná dráha buď zvítězí a zažene nepřítele, nebo padne, a pak už nebude žádná záchrana.
Generál Davis jen pokynul hlavou. Bylo jasné, že Země není nejdůležitějším spojencem, když jí zbyly pouhé dvě použitelné lodi A ani to, že jedna je postavená Antiky a jako jediná vydržela útok Shermaal, nic neměnilo na tom, že pozemšťané jsou jenom další v řadě. Jeden hlas ve velení nebyl ničím a těch pár zbývajících náčelníků z Pentagonu se klidně mohlo vrátit k šamanským tancům, stejně s tím nic neudělali. Pořád na tom byli lépe, než planety bez vesmírných lodí, které mohly nabídnout jenom pěchotu pro případné výsadky na nepřátelské lodě.
„Čeká nás poslední bitva,“ řekl Evan Lorne tiše, když poslední z delegace ras Mléčné dráhy prošel horizontem červí díry.
„A pak bude o všem rozhodnuto. Zůstane jen jedna možnost,“ doplnil ho Davis.
„Amen,“ pronesl jim za zády z monitoru Jack O’Neill.