SG:ZDP -111. Na Věčných Časech - KONEC (+PDF za Obsahem)

[andoriel]

Děkuju, posedlíku

[andoriel]

Bavte se

22. A to je konec, přátelé

„Takže Noxové se ani neukážou?“ zeptal se čerstvě povýšený plukovník Lorne. Využívali s Narímem chvíli, než přiletí na místo útoku, na malou prohlídku antického města. Tollán projevil přání trochu se seznámit s jinou technologií a Evan neviděl důvod, proč mu to neumožnit. Prošli řídící místností, stanovištěm Jumperů a několika dalšími sekcemi, použili místní transport, aby se dostali do jedné ze vzdálených věží, a nakoukli do laboratoře, kde doktor Felger běhal od jednoho monitoru ke druhému a snažil se současně hlídat desítky funkcí městské lodě.
Narím nechal Evanovu otázku nezodpovězenou. Nejspíš na ni v té chvíli i zapomněl, protože s pootevřenými ústy sledoval Jayovo šílenství. Evan se pousmál, pak nasadil hrozivý výraz a houkl:
„Co to tady provádíte, doktore?“
Jay se zarazil uprostřed kroku, s uštvaným výrazem si setřel pot z čela a zoufale se podíval na plukovníka.
„To bude moje první vesmírná bitva,“ přiznal roztřeseným hlasem.
„Myslel jsem, že už jste bojoval,“ zamračil se Evan. „Generál říkal něco o záchraně, hromadě Jaffů a neutuchajícím nadšení.“
„To už je dávno,“ povzdechl si Jay. „Ale udělám všechno, co je v mých silách, abychom zvítězili,“ slíbil slavnostně.
„Dobře, doktore, pokračujte,“ pokynul mu Evan a nechal mezi nimi a nervózním doktorem zavřít dveře.
Narím se zamyšleně podíval prázdnou chodbou, ve které stáli. „Asi není jednoduché přizpůsobit naše střely vašemu zařízení,“ nadhodil. Na prosbu Země vytvořili několik desítek střel, které se daly vypustit ze střílen Atlantis. Jejich let se nedal ovládat - držely se jenom přímé dráhy - ale při testech působily dost velké škody, a bylo to jediné střelivo, které mohla Atlantis použít, protože zbytek dronů bez účinku vystřílela v předcházející bitvě.
„Za pět minut budeme na místě, pane,“ ozvalo se z interkomu v Evanově uchu.
„Děkuju za prohlídku, plukovníku,“ řekl Narím, když se oba nejkratší cestou vydali do centrální věže. „Noxové dodali informace, nic jiného udělat nechtějí, i když musím říct, že jsme se tentokrát dost snažili jejich názor změnit. Jejich jediná odpověď byla, že vesmír najde ztracenou rovnováhu i bez jejich přispění. Doufám, že to byla prorocká věta,“ pokračoval při chůzi a v nejbližším transportním zařízení.
„Taky doufám,“ zamumlal Evan, právě když se ocitli u haly s Branou.
Atlantis vystoupila z hyperprostoru na okraji malé sluneční soustavy. Proti temnotě vesmíru nebyl hnědý trpaslík s pár pustými oběžnicemi skoro rozeznatelný, mnohem víc přitahoval pohled velký mezihvězdný mrak třpytící se kousky stříbra, jak skrz něj bílým světem prosvěcovala vzdálená hvězda.
Lorne a Narím stáli vedle sebe v řídící místnosti a na velké obrazovce sledovali, jak se z otevřených portálů postupně vynořují další lodě připravené k boji.
„Dvanáct, třináct, čtrnáct a my,“ napočítal Evan velké lodě. Víc jich vidět nebylo, i když téměř v každé se skrývaly ještě střední plavidla a stíhačky.
Narím s rukama spojenýma za zády přikývl.
Kromě Atlantis a Eaglea se k bitvě chystal jeden asgardský křižník staršího typu, který Tollani dostali darem, když se usadili na planetě Noxů, a osm Baalových a tři jaffské Ha’taky. Poslední loď měla odlišný tvar – byla to koule – a na tmavém pozadí byla stěží vidět. Reetou z ní odstranili maskovací zařízení, aby získali víc místa pro střely, přesto bylo jejich plavidlo svým tvarem i barvou snadno přehlédnutelné. Evan se na ni chvíli díval, než si uvědomil, že je vlastně obrovská. Srovnání mu poskytl Eagle, který se pomalu pohyboval před ní. Byl blíž, a přesto vypadal jako dětská hračka.
„Všichni na svá místa,“ ozvalo se v reproduktoru.
Narím se usmál na Evana a zmizel v přenášecím paprsku, aby se vzápětí zhmotnil na asgardské lodi na jeho přání pojmenované Samantha.
Lodě se pomocí podsvětelných motorů a trysek rozmístily v temné soustavě.
„Proč tady?“ zeptal se technik plukovníka Lornea. Evan zůstal v řídící místnosti. Hyperprostorem je v křesle provedl člen posádky Sven Gunnarson obdařený antickým genem a zůstal v něm i nadále. Pro základní funkce Města byl způsobilý a ke střelbě nebylo křeslo potřeba, protože střely od Tollanů se stejně nedaly dálkově navádět na cíl. Jejich centrum bylo v řídící místnosti hned vedle ovládání Brány.
„Podle Noxů bude tady končit jedna fáze Shermaalského plenění Mléčné dráhy. Mělo by se tady shromáždit větší množství jejich lodí, než se přesunou do dalšího sektoru,“ odpověděl Evan. „Mohli bychom jich dost zničit, než si nás vůbec všimnou.“
„Zničit?“ vypadlo nevěřícně z technika.
Lorne pokrčil rameny. „Možná něco zmůže soustředěná palba všech druhů energie a výbušnin,“ nadhodil.
Technik se zatvářil skepticky a sklonil se ke svému panelu. „Jsme na místě a… lodě Shermaal se právě objevily na okraji soustavy,“ zadrhl se v hlášení.
Celý vesmír zatajil dech, aby nepřátelské lodě předčasně neobjevily, co na ně v té zdánlivě opuštěné a vyhaslé soustavě čeká. Spojená flotila Mléčné dráhy se pomalu natáčela tak, aby mohla společně střílet ihned po rozkazu. Pohyb jejích lodí splýval s pohybem planet hnědého trpaslíka a plavidla zachovávala úplné rádiové ticho. I posádky začaly mluvit šeptem, jakoby se bály, že na sebe hlasitým hovorem upozorní dřív, než bude správný čas.
„Palte!“ vykřikl Hen’lor do aktivovaného mikrofonu.
Vesmírnou noc protnuly paprsky různých energií i stopy po vypálených střelách. Vše se setkalo na několika metrech čtverečních a snažilo se prokousat dovnitř nejbližší lodi Shermaal. Nepřátelské lodě strnuly na místě. Tři násosky, pět rozkládacích lodí se všemi nástavci a chapadly zatím skrytými uvnitř a sedm doprovodných lodí se zastavilo. Pět dlouhých vteřin se nedělo nic jiného, než že všechen arzenál sebraný v posledních lodích ničené galaxie bušil do jedné z nehybných lodí. Pak napadené plavidlo začalo měnit barvu ze stříbřitě šedé k oranžové až do červena.
Asgardský křižník, Atlantis, Eagle i loď Reetou byly proti nepříteli rozmístěny do širokého oblouku a Ha’taky vyplňovaly prostor nad a pod nimi tak, aby se jejich střely nekřížily a každá měla dostatečný prostor k manévrování.
Jedna z násosek začala couvat, zřejmě, aby předala zprávu o napadení. Pět Ha’taků zaměřilo palbu na ni. Zároveň začaly ze všech lodí Mléčné dráhy vylétat stíhačky a jejich útok se rovnoměrně rozložil na první napadenou loď a unikající násosku. Násoska si útoku nevšímala a po dalších pár vteřinách couvání se dostala do místa, ze kterého se dokázala přemístit pryč. Dvě jaffské stíhačky ji chtěly pronásledovat, ale zónou úniku proletěly, aniž by zjistily nějakou změnu. Krátkým obloukem se pootočily a připojily se k ničení první lodi Shermaal.
Hen’lor se zamračil. Doufal, že se podaří uskutečnit průnik do oblasti obývané Shermaal a co nejlépe jim oplatit návštěvu. Stíhačka pronásledující unikající loď by byla skvělou průzkumnou sondou, zvlášť když byly všechny jaffské stíhačky pro tuto bitvu vybaveny skenovacím zařízením, které okamžitě odesílalo nasbírané informace na mateřskou loď. Všichni piloti měli rozkaz pokusit se proletět s mizejícími nepřátelskými plavidly ‚na druhou stranu‘.
Ostatní lodě Shermaal se začaly pohybovat. Pootočily se tak, aby tři doprovodné opětovaly tu nejsilnější palbu z asgardského křižníku a ostatní se zaměřily každá na jeden Ha’tak. Zároveň se přesunuly tak, aby ochránily svoji napadenou sestru. Rozkládací lodě i násosky manévrovaly, aby zůstávaly z dosahu střel, a postupně mizely. Žádné z Jaffských stíhaček se nepodařilo proletět s nimi.
Lodím Shermaal stačilo pár minut, aby se pod jejich střelami první tři Ha’taky rozletěly na kousky. Žádný únikový manévr jim nepomohl. Flotila provedla malou korekci svého základního postavení a znovu se jí tím dostala na dosah první napadená nepřátelská loď. Opět se na ni upřela veškerá pozornost střílejících plavidel, a tentokrát už jejich nápor nevydržela. V ohromném výbuchu se roztrhla a poškodila i dvě nejbližší lodě, které ji chránily.
Z můstku velitelského Ha’taku se ozval Baalův vítězoslavný výkřik zakončený jadrným zaklením. Místo násosek a rozkládacích lodí se objevilo dalších osm bojových nepřátelských plavidel. Místo sedmi najednou spojenecká flotila čelila čtrnácti lodím, a vzhledem k tomu, jakou práci jim dalo zničit jednu jedinou, nebylo pravděpodobné, že by Shermaal utrpěli drtivou porážku. Přesto se bez zaváhání palba flotily přenesla na jednu z poškozených lodí a pokračovala v pokusech ji zničit.
Nepřítel dál bušil do asgardského křižníku, teď už municí čtyř lodí, dvě se zaměřily na Eagle, tři na další tři Ha’taky a pět jich začalo systematicky ničit stíhačky, Al’keshe a Jumpery, které se zapojily do boje hned, jak z hangáru vyletěla poslední stíhačka. Jejich muška byla smrtelně přesná a malé i střední loďky mizely se stejným světelným efektem jako roj miniaturních meteorů prolétajících vrchní atmosférou planety.
V jednom z napadených Ha’taků se začalo blýskat a vzápětí vybuchl, další dva ho o chvilku později následovaly. Eagle se otáčel, aby jeho štíty nebyly oslabovány stále na stejném místě, a přesouval se přitom k Atlantis, ve snaze se za ní skrýt než provede nejnutnější opravy. Na své cestě se nedokázal vyhnout troskám letícím z právě rozstříleného Ha’taku. Vletěl přímo do nich a ostré úlomky nejen že dokázaly vyčerpat poslední zbytky ochranného štítu, ale také Eagle rozpárat po celé jeho délce.
Evan zasyčel a pohledem se ujistil, že Sven v antickém křesle dokázal většinu posádky přesunout na Atlantis.
Prostor kolem jedné z poškozených nepřátelských lodí se začal chvět. Nejdřív to vypadalo, že se snaží stáhnout z boje, ale místo aby zmizela, pohltil ji oranžový vír.
„Co to bylo?“ zachraptěl Hen’lor.
Nikdo neměl čas mu odpovědět, protože jeho Ha’tak se právě stal terčem útoku.
Další dvě nepřátelské lodi postupně přestaly střílet po stíhačkách a než je přelila oranžová vlna, trhaly sebou, jakoby se snažily vysvobodit ze sevření.
Útok na Hen’lorův Ha’tak a asgardský křižník nepřestával. Go’ualdská loď nápor dlouho nevydržela a křižník už také začínal mít očividné potíže. Ještě vypálil dlouhou salvu z děl a rozletěl se plnou podsvětelnou rychlostí k nepřátelským lodím. Za půlkou cesty ztratil všechny ochranné štíty, a pak už stačila jedna jediná dobře mířená střela, aby k plavidlům Shermaal doletěly jen jeho trosky.
„Mám je!“ vykřikl Sven. V okamžiku, kdy vypadly asgardské štíty, se mu podařilo zaměřit a přenést většinu posádky křižníku na Atlantis.
„Byla tam polovina mých Kull bojovníků, ty jste zachránili také?“ ozval se k reproduktoru Baal.
„Bohužel, stačil jsem zaměřit jen signál Tollánů,“ zamumlal nepřítomně Sven. Z rozervaných útrob poslední pozemské lodi právě přenesl ZPM a myšlenkou popoháněl doktora Felgera, aby ho co nejdřív zapojil do prázdného postu. Jeden z modulů nulového bodu půjčili Eaglu, protože jinak by jeho štíty nevydržely ani tři zásahy nepřátelských lodí. Pokud měla být pozemská loď co platná v boji, musela fungovat déle než na tři zásahy.
Sven sledoval dění v okolním vesmíru, tak viděl, jak se pět bezpilotních stíhaček Reetou vrhá v sebevražedné misi na poškozenou loď Shermaal. Bez zjevného efektu vysílaly série ničivých paprsků, než se rozbily o její štít, následované další pěticí stejných strojů.
Za stíhačkami následoval energetický pulz jejich mateřského plavidla, který celý štít napadené lodi rozzářil oslnivě modrými blesky. Z Baalovy vlajkové lodě vyletěla řada střel a zasáhla stejné místo, jako předtím stíhačky a pulz. Loď Shermaal vzplála modrým světlem a vzápětí explodovala. Hned vedle ní pohltila záhadná oranžová vlna další nepřátelskou loď.
„Kdo to je? Kdo bojuje tou oranžovou září?“ zeptal se sám pro sebe plukovník Lorne.
„Noxové,“ odpověděl mu nečekaně technik u komunikace. „Jejich loď je tam.“ Ukázal k okraji malé kamenité planetky. „Do teď se maskovala,“ pokračoval technik.
„Tak proč…?“ začal Evan, ale hned zmlkl. Noxské lodi zřejmě došla energie. Shermaal objevili nového nepřítele a jejich destruktivní řádění se zaměřilo na něj. Dokázal zničit víc jejich lodí než celá spojenecká flotila. Tři plavidla Shermaal dál ničila poslední útočící stříhačky a zaměstnávala i zbytek flotily, a ostatní nepřátelská plavidla se přesunula tak, aby jim nejnovější a nejničivější loď nemohla zmizet za planetkou.
„Musíme jim pomoct!“ zavolal Evan a přiskočil k ovládání zbraní.
„Poslední dvacítka střel, pane. Deset připraveno, loď je natočená správně, pálím,“ řekl klidně major Martens, kterého si Lorne pro tuto bitvu vyžádal.
Loď Reetou opustila už zbytečnou formaci a našla si nové místo, ze kterého mohla svými energetickými pulzy podporovat střely z ostatních lodí. Shermaal si jí zatím moc nevšímali. Zničili další Ha’tak a čistili okolí od stíhaček Al’keshů a Jumperů, pak se obrátili k Atlantis a kulaté lodi Reetou.
Plavidlo Noxů zmizelo za maskováním a další loď Shermaal skončila v jejich ničivé vlně.
„Jo!“ vykřikl Martens u zbraní. Střely Shermaal se neškodně odrážely od antického štítu napájeného třemi ZPM. Stejně tak bez účinku dopadaly poslední zbytky munice na nepřátelské lodě.
„Nemají žádné stíhačky,“ zabručel si pro sebe Baal.
„Zatím je nepotřebovali,“ odpověděl plukovník Lorne. Komunikace byla zapnutá, takže všichni slyšeli, co se děje na můstcích ostatních lodí velice prořídlé flotily. „Je nás šest na osm,“ dodal ještě Evan, „to je pro nás mnohem horší poměr, než na začátku,“ povzdechl si.
„Na sedm,“ opravil ho zvýšeným hlasem Baal. Noxům se podařilo zničit další plavidlo Shermaal, ale maskování jim znovu vypadlo.
Loď Reetou stále vystřelovala energetické pulzy, ale začala ustupovat a snažila se vyhýbat nepřátelské palbě.
„Další nepřátelské lodě! Na pravoboku šest, na levoboku čtyři,“ hlásil roztřeseným hlasem Sven.
„No, vypadá to, že je konec, přátelé. Hodně štěstí,“ prohlásil Baal. Jeho Ha’tak sebou trhnul, jak chtěl vstoupit do hyperprostoru, ale zůstal na místě.
„Shermaal zapnuli rušičku. Nikdo nemůže vstoupit do hyperprostoru a nikdo z něj nemůže vystoupit. I kdybychom měli připravené posily, nebylo by nám to nic platné,“ ozval se v reproduktoru nový hlas.
„Vy jste z Noxské lodi?“ ujistil se Evan. Po krátkém potvrzení se mu na tváři objevil úšklebek. „Posílají nás do pekla? Tak jich vezmeme co nejvíc s sebou. Není třeba počítat munici. Palte vším, co máte!“
Jako v odpověď se koule Reetou na jedné straně promáčkla a vzápětí se smotala do nepravidelné kuličky s asi desetinou objemu, než byla původně. Chvíli po ní létaly modrobílé blesky, ale postupně uhasínaly a zničené plavidlo se bez dalších projevů pomalu otáčelo a odlétalo pryč.
Zbytek flotily Mléčné dráhy spustil závěrečný útok. Netrval dlouho. Jak lodě ztrácely střely i energii, postupně utichaly a jen se vznášely ve stále těsnějším seskupení, ke kterému se připojilo i plavidlo Noxů. Podařilo se jim společně zničit ještě jednu loď, ale to bylo všechno, co bylo v jejich silách.
Shermaal nijak zvlášť nereagovali. Počkali, než nepřátelé vypotřebovali všechnu munici a sevřeli je v kruhu.
Nastal okamžik, kdy všechno ztichlo.
„Bylo mi ctí,“ řekl Evan tiše.
„Nech si ty kecy,“ zavrčel Baal.
Poslední loď Shermaal se natočila do ideální palebné pozice.

Nemám slov......
Teším sa na pokračovanie

[andoriel]

Děkuju, BFU

vynikající díl a dobře popsaná bitva

Souhlas. Výborná část!

[andoriel]

Děkuju, posedlíku
To jsem ráda. S bitvou jsem se zapotila, než jsem ji dala dohromady (viz. mimoňka )

A děkuju, Shano
Jsem ráda, že se Ti pořád líbí.

Už veľmi dlho som tu nečítal tak perfektne napísanú bitvu,

[andoriel]

Děkuju, Davide

Pěkná bitva a hlavně jsme viděli bojovat i Noxe. Zoufalá situace holt volá po zoufalých řešeních.
Bylo by zajímavé tady povídku utnout a prostě konec, všechno v mléčné dráze vyhynulo A to je vše přátelé.

[andoriel]

Děkuju, Azany

Skoro to tak s tím koncem dopadlo

[andoriel]

Další kapitola bude už zítra večer. V pondělí nevím, jestli bych to stíhala, a občas předtím byla kapitola později, tak tentokrát bude dřív

pěkná bitva

[andoriel]

Děkuju, Ondro

Bavte se

23. Chvíle pro hrdinu

„Ty mě posloucháš!“ vykřikl překvapeně. Odpovědí mu bylo příjemné zašumění v hlavě.
Už si zvykl, že místo jídla dokázal z něčeho jako replikátorů podobných těm ze Startreku vydolovat jen řídkou kaši bez chuti, a vždycky ho překvapilo, že ho dokázala zasytit. K pití měl vodu. Spoustu času zabil vzpomínkami na kávu a o pár locích piva se mu pravidelně zdálo.
Pohodlněji se zabořil do kapitánského křesla a přivřel oči.
Antracitové monstrum se na pokyn jeho myšlenky zatočilo kolem osy, převrátilo a na obří čelní obrazovce se objevil okolní vesmír.
„Kdepak se něco děje?“ zamručel si pro sebe.
Sondy dalekého dosahu, jak je sám pro sebe nazval, se otáčely na všechny strany a pátraly. Netrvalo dlouho a našly zajímavost u jedné nevýrazné sluneční soustavy.
„Jako první cíl dobrý,“ pokyvoval hlavou. Nechal sondy usadit v jejich krytých hnízdečkách na trupu, ze kterých stále mohly sledovat okolí lodi, zhluboka se nadechl a … na obrazovce se objevil duhový pás ubíhající někam dozadu. Než stačil dvakrát mrknout a vydechnout překvapením nad tou krásou, byl na místě a sondy už zase opouštěly svá místa na trupu a rozletěly se pátrat někam dál. Netrvalo jim dlouho a začaly posílat na obrazovku první data.

„Pane,“ oslovil major Martens tiše plukovníka Lornea. „Stojíme na místě. Možná bychom odtud mohli poslat nadbytečné posádky zničených lodí a většinu lidí z Atlantis.“ Kývl hlavou směrem k Bráně.
Evan se na něj překvapeně podíval. „Proveďte,“ souhlasil okamžitě. Právě sám přemýšlel nad tím, jak dostat co nejvíc lidí pryč z ohrožené oblasti, když lodě a hyperprostor nebylo možné použít.
„Ustupte od Hvězdné Brány,“ řekl Martens do interkomu napojenému pouze na místnost s Bránou. Dokud nezjistí, jestli je aktivace možná, nemělo smysl vzbuzovat zbytečné naděje. Jakmile se prostor před Bránou uvolnil, namačkal symboly Země. Kruh se poslušně roztočil a zámky začaly zapadat. V posledním zarachotilo, jak se snažil najít správnou polohu a otevřít průchod do jiného místa. Nepodařilo se. Martens zrušil celé zadávání a zkusil to znovu. Nic.
„Ještě nestřílejí. Proč?“ Baal zamyšleně přimhouřil oči a znovu se rozhlédl po uskupení Shermaal. Jejich lodě stály na místě, a kdyby to byly živé bytosti, asi by nerozhodně přešlapovaly. Přešlapování skončilo. Z boků plavidel se zablýskalo a flotilu Mléčné dráhy zasypaly střely.
„Hlídejte to. Jakmile dojde k destrukci, všechny lidi sem,“ houkl Evan do osobního interkomu Svena Gunnarsona. Posádky nebyly nijak velké, ale představa, že by mu v centrální místnosti dýchal za krk Baal se zbytkem svých Kull bojovníků, Evana vůbec nelákala.
Sven jen něco zamumlal. Měl plné ruce práce s tím, aby správně navedl jako zázrakem zachráněný Jumper, tři Al’keshe a pár různých stíhaček do hangárů nebo je nechal posedat na mola. Zároveň sledoval, jak Noxská loď postupně mizí. Tentokrát to nebylo maskováním, ale množstvím střel, které se na ni sypaly.
„Asi je čas na tu vaši čest,“ prohodil Baal volně do mikrofonu. Jeho Ha’tak se začínal rozpadat.
Štít Atlantis držel, ale pokud budou fungovat rušičky hyperprostoru, Město se nikam nedostane. Plukovník netušil, jak daleko může rušení dosahovat a nápad, že se Shermaal může podařit propašovat jim nějak rušičku přímo do Města, nebyl vůbec příjemný, tak ho hned zaplašil.
„Pa… pane!“ vykřikl technik u senzorů.
„Mám tu nový kontakt,“ řekl klidně do interkomu Sven.
„Můžete to upřesnit, pane Gunnarsone?“ štěkl Evan. Snažil se vymyslet, jak zachránit poslední lodě flotily.
„Nemůžu,“ zahučel Sven. Sledoval neznámé plavidlo, které se z ničeho nic ocitlo nad nimi, a zároveň přesunoval všechen nepotřebný personál z napadených lodí. Sice nebylo jasné, jak se Atlantis z této situace dostane, ale kdyby bylo třeba, chtěl být připraven zmizet se všemi, co se mu podaří zachránit.
„Já jo,“ ozval se z reproduktorů nový hlas. Evanovi byl povědomý, ale nedokázal ho zařadit.
„Zůstaňte na místech,“ pokračoval hlas, „nejsem si jistý, jak to bude fungovat.“
„Co? Kdo jste?“ V Baalově hlase se ozval náznak naděje. Jeho Ha’tak měl silně poškozenou jednu stranu a ztrácel energii. Bylo otázkou velmi krátké doby, než povolí silová pole chránící nejdůležitější zařízení. Pak zkáze nic nezabrání.
Místo odpovědi se z temně šedého trupu neznámé lodi oddělilo pár objektů a beze spěchu se sunulo k Shermaal. Každý objekt k jedné jejich lodi. Nechaly za sebou v trupech plavidel celkem malý otvor, ale lodě přestaly střílet a začaly se chovat podivně. Otáčely se kolem osy, trhaly sebou ze strany na stranu nebo se snažily odletět, ale nedařilo se jim to.
Evan povytáhl obočí. „Pane Gunnarsone, nahrávejte to,“ řekl a pohled nespustil z obrazovky. Jedna z lodí Shermaal zmizela. Ne tak, jako když odlétá do jiného prostoru, odkud přišla, ale tak, jakoby ji něco zevnitř vysálo. Vzápětí přišel výbuch, který po sobě nezanechal žádné trosky. Stejný konec postihl všechny nepřátelské lodě.
Z neznámé lodi se ozval hlasitý úlevný povzdech.
Evan měl pocit, že jméno neznámého už má na jazyku, ale nedokázal se soustředit na nic jiného, než byl nádherně prázdný vesmír u jedné malé a téměř vyhaslé solární soustavy.
„Děkujeme,“ řekl chraplavě.
„Ten neznámý je pryč,“ ozval se Sven z křesla.
„Co hyperprostor?“ zeptal se Evan, ale to už Baal s oběma zbývajícími Ha’taky zmizel v bílém vstupním okně.
Na obrazovce se objevil Narím z Noxské lodi.
„Přesunujeme všechny Tollány k nám,“ řekl prostě, podíval se doprava a pokračoval: „Na planetě Noxů jste vždy vítáni.“ Usmál se a zmizel, stejně jako za několik dalších okamžiků Noxská loď.
Plukovník Lorne zašátral za sebe a těžce dosedl na první židli, kterou našel. „Letíme domů,“ řekl nahlas. „To bych rád věděl, kdo to byl,“ zamumlal si pro sebe.
„Kapitán Kirk s Enterprise,“ zašeptal Jay Felger, který se právě vynořil z přístupové chodby u Brány. Díky svému příteli Simonu Coombsovi byl s fenoménem Startreku docela dobře obeznámen.

„Tak povídejte, Jayi.“ Jack O’Neill poklepal na prázdný stůl před sebou a zatvářil se spokojeně a nedočkavě. Spokojeně proto, že závěj papírů byla pryč, a nedočkavě proto, že čekal dobré zprávy. Doktor Felger nezklamal.
„Ta neznámá loď,“ začal pomalu, ale neodolal a rychleji dodal: „Všichni jí začali říkat Enterprise.“ Zrůžověl v obličeji a pokračoval: „ Tak Enterprise se objevuje na přeskáčku všude tam, kde jsou ještě poslední zbytky lodí Shermaal. Přiletí, zlikviduje útočníky a zase je pryč. Zkoumali jsme nahrávku a Enterprise není podobná ničemu, co jsme kdy viděli na jakékoli planetě Mléčné dráhy i Pegasu. Navíc její výzbroj je… neuvěřitelná. Zkoumali jsme záběry s několika odborníky z různých oborů, hlavně těch vojenských, a dohodli jsme se, že se střely asi nejvíc podobají malým černým děrám. Doletí na místo určení, vtáhnou do sebe všechnu hmotu v okruhu, no, pár set metrů? Asi tak. Prostě celou loď. Takže vcucnou loď a rozpadnou se nebo vybuchnou nebo se prostě nějak zničí, že nezbyde nic po nich ani po napadené lodi. Je to dokonalé.“
„Takže žádné trosky k prozkoumání?“ zeptal se Jack. „Hodilo by se nám pár kousků, abychom o Shermaal něco zjistili.“
„Bohužel, nic nezbývá. A vypadá to, že to Shermaal s Mléčnou dráhou pomalu vzdávají. Jak se nejdřív na Enterprise pokoušeli útočit vším možným – víte, že použili i ty rozkládací lodě, aby jí narušili trup? Tak teď mizí, sotva se náš neznámý Hrdina někde objeví.“
„Hrdina na Enterprise?“ zasmál se Jack. Ani mu to nepřipadalo přehnané. V Mléčné dráze opravdu řádil Hrdina a ochraňoval ji před padouchy. Pokud se dobře pamatoval na období, kdy sledoval filmy od Marvelu, jakmile se na Zemi objevil hrdina se zvláštními schopnostmi, okamžitě se odněkud vzal i padouch, který mu byl důstojným protihráčem – a naopak nebezpečný padouch si vyžádal vznik hrdiny.
„Bylo by fajn mít aspoň kousek lodi Shermaal a kontaktovat našeho Hrdinu. Mohl by se nám hodit. Prý docela slušně mluvil anglicky,“ pokračoval Jack.
„Podle hlasového rozboru klasická americká angličtina, i když z těch pár slov, co řekl, to mohl být klidně automatický překladač s přístupem k nějakému našemu vysílání.“ Jay schválně nereagoval na požadavek produktu Shermaal. Neměl tušení, jak by nějaký mohli získat. Výbuchy způsobené neznámou lodí dokázaly zlikvidovat i trosky předtím zničených lodí Shermaal.
„Máte nějaký odhad, kde se Hrdina objeví příště?“ zkoušel to Jack z jiné strany.
„Jak už jsem řekl,“ pokrčil doktor Felger rameny, „objevuje se na přeskáčku. Žádný vzor jsme z jeho pohybu nevyčetli.“
„A kde odpočívá? Kde je, když zrovna neničí lodě?“
Jay zakoulel očima. Té otázky se bál. „Nemáme tušení. Je pravda, že mezi jeho útoky někdy uplyne dost dlouhá doba, kdy ho antické senzory nemůžou zaměřit. Kde se v té době nachází, to je velká záhada.“
Ano, přesně jako Marvel, napadlo Jacka. Ještě by scházelo, aby to byl někdo všeobecně známý, o kom by to nikdo neřekl. „Děkuju, doktore. O těch černých děrách to bylo zajímavé,“ ukončil rozhovor a přerušil spojení s Atlantis.
Jay se ještě chvíli díval na obrazovku, aby se ujistil, že je generál opravdu odpojený, pak teprve si zhluboka a hlasitě oddechl.

Shana Morris a Cameron Mitchell stáli na další planetě a nechápavě se rozhlíželi kolem sebe. Jejich poslání jim najednou připadalo naprosto nesmyslné.
„Co se stalo?“ zeptal se Cam. Shana se s nepřítomným pohledem posadila na zem. Cam nad ní zůstal stát a mračil se na obzor s rozeklanými skalami.
Shermaal se někam ztratili a nechali je napospas vlastní existenci. Najednou neměli žádný cíl, jejich existence ztratila smysl. Všechno, k čemu byli určeni, bylo pryč. Tolik toho ještě mohli udělat pro úžasnou společnost Shermaal, jen kdyby s nimi zůstali. Kdyby jim dovolili pokračovat. Vždyť v Mléčné dráze bylo ještě tolik potřebných surovin včetně všech živých tvorů. I ti byli potřeba pro Shermaal. Do zkumavek a petriho misek, aby dál produkovali hormony a další vzácné ingredience, bez kterých se Shermaal nemohli obejít a nedokázali je získat jinou cestou. Záchrana tak rozvinuté civilizace, jakou měli Shermaal, přece stála za trochu ničení. Za Mléčnou dráhu. Stála za ničení? Opravdu stála?
„Co jsme to provedli,“ zašeptala Shana.
„Co ssste provedli?“ zasyčel jí do ucha neznámý hlas.
„Pozor!“ vykřikl Cam a couvnul. Hned vedle Shany se z trávy zvedala obrovská dvouhlavá kobra. Jedna z jejích hlav mířila přímo vzhůru a oči se jí nebezpečně blýskaly, druhá se klopila ke straně a odvracela pohled. Páteře se jim spojovaly kousek pod rozevřenými kápěmi do silného dlouhého těla.
„Nerozumím tomu. Co budeme dělat?“ sykala ta se sklopenou hlavou.
„Co ssste provedli?“ opakovala zvednutá hlava.
Shana se na zvláštního tvora skoro nepodívala. Příliš ji zaměstnávaly její vlastní myšlenky, než aby se starala o okolí.
„Vy mluvíte?“ zeptal se pomalu Cam. Nepřestával třeštit oči na ten zvláštní zjev. Dvouhlavá mluvící kobra! Kde se to ocitli?
„No jasssně, co bychom měly dělat? Ššštěkat?“ Zvednuté hlavě ukápla z pootevřené tlamy slina a propálila díru do širokého listu nějakého býlí hned vedle Shaniny ruky.
„A…,“ Cam honem přemýšlel, na co by se ještě zeptal. Pořád mu připadalo tak strašně zvláštní, že mluví s dvouhlavou kobrou, že se strach změnil v čirou zvědavost. „Jak se jmenujete?“
Obě kobří hlavy na něj upřely jedovatý pohled, až se z toho otřásl. „Já jsem Cam a tohle je Shana,“ představil honem sebe i kolegyni.
„Larisssa,“ zakývala se vztyčená hlava. „A tohle je Zdeňka,“ kývla k té skloněné.
„A co jste zač? Teda, co tady děláte? Máte nějaký úkol?“ mlel Cam.
Hlava Zdeňka si zhluboka povzdechla a snížila se ještě víc. „To je tragédie,“ zamumlala sotva slyšitelně.
„Stalo se nějaké neštěstí?“ zeptal se Cam zděšeně.
Larisssa na něj zasyčela a lehce po něm sekla. Nijak zvlášť hrozivě, jen aby konečně přestal žvanit. „Půjdete za Mayou,“ rozhodla.
„Ano. Za Mayou,“ pozvedla hlavu Zdeňka. „Půjdeme za Mayou.“

dobré

[andoriel]

Děkuju, Davide

Miluju hrdiny i Hrdiny a dobré konce příběhů.
Miluju způsob, jakým Ája píše, odkazy na Startrek i Marvel, Ájiny Baalovy hlášky a pana Gunnarsona.
Skvělé! Skvělé! Skvělé!

[andoriel]

Děkuju, Shano

To bylo krásný

vynikající díl

[andoriel]

Děkuju, posedlíku

ta kobra mě dost vyděsila

[andoriel]

S kobrou bude ještě legrace, Ondro
Mléčná dráha je, zdá se, prozatím zachráněna, tak můžu trochu pustit fantazii na špacír a napsat nějaké divnosti okolo. Ale k tomu, jak to dopadlo s Hrdinou a Enterprise se určitě vrátím

Dobrý diel, nie tak napínavý ako predchádzajúci, ale stále vysoká úroveň.

[andoriel]

Děkuju, BFU

[andoriel]

Bavte se

24. Návštěva

Maya se povalovala na velkém křesle a zívala. Nicnedělání jí nedělalo dobře. Křeslo bylo vyřezávané z tmavě červeného dřeva a vypadalo jako polité krví. Měkký modrý polštář jako podsedák nemohl zmírnit dravou krutost, která z křesla vyzařovala. Křeslo stálo ve vyvýšeném rohu velké místnosti, kolem něj bylo ještě pár malých seslí a jedno podobné křeslo s nižším opěradlem. Pokud Maya věděla, James si do něj nikdy nesedl. Nemohl snést pomyšlení, že to není on, koho místní obyvatelé uctívají téměř jako svoje božstvo. Maya se ušklíbla. Vyjádření „téměř jako“ bylo výstižné. Měla by o tom něco vědět, protože to byla právě ona, kdo do tohoto světa vrátil uctívaného a zároveň nenáviděného boha.
„Paní, máme zajatce. Přivedly jsssme je ze ssseverních pussstin.“ Larisssa – Zdeňka se kývaly uprostřed haly a jedové sliny jim kapaly na ručně tkaný koberec. Zdeňka sklopila hlavu a rozčileně si sama pro sebe sykala katastrofy. Larisssa zuřivě koulela očima.
Maya stiskla rty, aby se ovládla a nezačala na ně nepříčetně ječet. Dvouhlavá kobra ji vytáčela už od začátku jejich pobytu na planetě. Raději se zadívala na dvojici postávající hned za dveřmi.
„Vítám vás,“ roztáhl se Maye na tváři úsměv špičatých zubů. Pohybem ruky zahnala kobru pryč z místnosti a přitom zároveň pokynula, aby Shana a Cam přistoupili blíž. Důkladně si je prohlížela celou dobu, po kterou se pomalu a váhavě sunuli po koberci ke stupínku.
„Někoho mi připomínáte,“ pokračovala Maya, když se zastavili a bylo jasné, že blíž už prostě nepůjdou.
Shana zvedla pohled a zadívala se Maye do tváře. Zamračila se, protože věděla, že tu zvláštní Wraithku by měla odněkud znát, ale nemohla si vzpomenout odkud.
Cameron se podíval na Shanu, a když zjistil, že hodlá nadále setrvat v mlčení, ujal se slova sám: „Jmenuji se Cameron Mitchell, toto je Shana Morris, jsme z… od…“ Zakoktal se. Zajednou nevěděl, jak má pokračovat.
„Vaši lidé byli na Atlantis,“ řekla Maya po dalším dlouhém pohledu.
„Maya,“ zašeptala Shana.
Maya si sama pro sebe povzdechla. Ne, že by s Jamesem měli nedostatek potravy, ale tito dva by byli vítaná změna. James bude zklamaný, až mu řekne, odkud jsou a nebude je hned chtít vydat ke krmení. Nejdřív ale bylo potřeba zjistit, jestli tu nejsou ještě nějací pozemšťané a kdy se po těchto dvou někdo začne shánět.
„Ty dvě hyeny se právě plazily pryč a…,“ ozvalo se ode dveří. James se zarazil uprostřed kroku i řeči a zadíval se na Cama a Shanu. „Ááá, svačinka,“ pronesl radostně.
Cam se lehce nahrbil v očekávání útoku a rychle si opakoval vše, co se naučil u Sodanů, od Teal’ca i od dalších bojovníků. Na okraji myšlenek mu proběhlo, jak je možné, že něco takového vůbec umí, když celý svůj život, co si pamatoval, měl tu výsadu sloužit Shermaal, ale myšlenka zmizela dřív, než ji pořádně zaznamenal.
Shana se na Jamese podívala vyděšeně, ale zůstala na místě a byla rozhodnutá se bránit ze všech sil.
Maya se postavila, došla k Jamesovi a smířlivě mu položila ruku na rameno. „Jsou z Atlantidy,“ řekla výmluvně a zakoulela očima.
James se na ni zamračil, pak se hladově podíval na návštěvníky a vybafl na ně: „Kde jste se tady vzali?“ Kdyby bylo po jeho, nebyly by žádné prodlevy a dohady. Hned, jak by je kobra přivedla, skončili by ve vězení, a pak… na tváři se mu rozlil nepřítomný úsměv, na který nemělo žádný vliv, že se před chvílí dosyta nakrmil.
Cameron si dokázal docela dobře představit, na co ten Wraith proti němu myslí, a napadlo ho, jestli bude pravda skutečně to nejlepší, co pro sebe a Shanu může udělat. Říkat, že přišli, aby místní obyvatele mohli Shermaal s ostatním materiálem nasát do obrovské nákladní lodě, a pak je – co? Nevěděl, ale dovedl si představit, že další osud zpracovávaných planet i jejich původních obyvatel nebude právě příjemný, i když už to všem může být jedno, protože budou rozpuštění nebo namletí a smíchaní se vším ostatním, co planety obsahují.
„Přišli jsme na vaši planetu s posláním, které vzápětí ztratilo svůj smysl,“ shrnula Shana odpověď do jedné krátké věty. Nechtěla se vracet k divným pocitům z toho, co je realita a co je jenom její představa. Svůj předešlý život měla zastřený a zatím ho tak nechávala. Obávala se, že bližší zkoumání by jí přivodilo něco horšího než je bolest hlavy.
Maya pokývala hlavou. Z jejich lodi se jí podařilo zachránit některé senzory, takže věděla, že Cam a Shana jsou na planetě sami. Hvězdnou Branou žádná z planet také nedisponovala, takže snad jenom nějaká loď, která unikla její pozornosti. Díky převládající wraithské části se postupem času naučila něco z arogance, se kterou tato rasa nakládala s ostatními druhy, ale stejně se rozhodla lépe prověřit okolí planety. Byla v pokušení návštěvníky i vrátit na jejich loď, když by to bylo nezbytné, ale kdyby je nikdo nehledal… občasné záchvaty dobrodiní ji přepadaly čím dál méně často.
„Přesto by mě to zajímalo,“ nechtěl se nechat odbýt James. „Jaké poslání?“
„Moje babička říkávala, že kdo se moc ptá, moc se dozví, ale to určitě není váš případ, protože vaše otázka je docela v pořádku. Taky bych chtěl vědět, proč někdo přišel, zvlášť když bych byl… vy jste Wraithové?“ mlel Cameron ve snaze říci toho co nejméně. Shana na něj vyděšeně třeštila oči. Vždycky uvážlivý a ovládající se plukovník Mitchell se jí jevil jako naprostý blázen. Nechápala, co říká. Maye a Jamesovi zřejmě také připadal zvláštní, protože se oba zamračili. Navíc za sebou Shana uslyšela šustění hadích šupin posunujících se po kamenné podlaze a pak i po koberci.
„Tohle nedopadne dobře,“ zasyčel jí za hlavou hlas Zdeňky a hlasitě tak vyjádřil Shaninu myšlenku.
„To sssi piššš,“ odpověděla Larisssa a skoro se dotkla kmitajícím jazykem Cameronova zátylku.
„Katassstrofa, katassstrofa,“ sykala Zdeňka a Shana cítila, jak se jí otírá spodní čelistí o temeno hlavy. Nebyl to příjemný pocit zvlášť, když si vzpomněla na kapající jedové sliny a proužky kouře vznášející se z koberce v místě, kam dopadly.
„Když dovolíte,“ předklonila se a ukročila, aby se dostala ze Zdenčina dosahu. „Moc toho nevíme. Byli jsme oba,“ podívala se po Camovi a viděla v jeho očích odraz toho, co cítila sama – děs. „Byli jsme nějak zmanipulovaní. Zatím nám není jasné, co z našich vzpomínek je skutečnost, a po pravdě, nechce se mi to zkoumat.“
„Ani mně,“ připojil se Cam.
„Raději bychom všechno divné považovali za noční můru. Aspoň prozatím.“
Maya se na Shanu a Cama dívala a vzpomínala, jak složité situace si ti divní lidé z Atlantis dovedli přivodit vlastní zvědavostí a značnou neúctou k neznámu.
„No, vaše problémy mě vlastně zase tolik nezajímají,“ usoudil James. „Odveď je k ostatním lidem,“ podíval se z Larisssy na Zdeňku a zpátky.
„Jissstě, jissstě,“ pokyvovaly hlavami a odváděly pozemšťany z haly.
„Vrátím se k senzorům a podívám se okolo,“ řekla Maya, jakmile hosté zmizeli z dohledu. „Něco tady být musí.“
James už byl na cestě do části domu zařízené jako vědecká laboratoř. Když se Maya zmínila o Atlantis, také toužil se přesvědčit, že jim nad hlavami nevisí to obludné monstrum.
„Co to…?“ zamumlal vyděšeně po pár minutách, kdy nastavovali skenování na všechny způsoby, které je napadly. Obludné monstrum nebyla Atlantis, ale něco neznámého.
„Nikdy jsem nic takového neviděla,“ souhlasila Maya. „S tím sem přiletěli?“
„S tím jsem přiletěl já,“ ozval se jim za zády hlas.
Oba se otočili přikrčení, jak se připravovali k případnému boji. Obraz muže byl trochu rozmazaný, ale rysy připadaly známé nejen Maye, ale i Jamesovi.
„Co tu děláš?“ vyjel na něj James. Těch nečekaných návštěvníků už na něj začínalo být až moc. Dva první mohl aspoň ochutnat, kdyby na to přišlo, ale co si vezme na nekvalitním hologramu?
„Právě jsem vám zachránil zadky. Není zač, rádo se stalo,“ zašklebil se hologram. Nevypadalo to, že by ho jejich chování nějak uráželo, prohlížel si je docela zvědavě. „Co tady vlastně děláte vy dva? Jak jste se sem dostali? Je tady víc Wraithů? A o kom jste to mluvili před chvílí?“ zasypal je vlastními otázkami, aniž by se obtěžoval odpovědět na tu jejich.
Maya i James mlčeli a prohlíželi si blikající postavu. Snažili se vzpomenout, kde toho muže viděli.
„Napovím vám,“ usmál se na ně. „Už jsme se viděli, i když to nebylo vždycky příjemné. Máme společné známé. Třeba vašeho kamaráda Todda. Pokud tedy víte, o kom mluvím. Nebo Andoriel,“ dodal s krátkým zaváháním.
„Ano,“ vydechla Maya. Doba, kdy přišla o svou oblíbenou loď jménem Mojmír, se jí ve vzpomínce vrátila se zarážející intenzitou. „Byl jsi tam. Chtěl jsi zabít Jamese, ale Aaaa - ten Wraith tě přesvědčil, abys ho přenechal jemu. Jmenuješ se… jmenuješ se nějak běžně.“
„Říkej mi třeba Jake,“ navrhl hologram.
Maye bylo jasné, že to není jeho pravé jméno, ale na to správné si nemohla vzpomenout. James se ani vzpomínat nesnažil. Víc mu vrtala hlavou jiná věc, kterou Jake zmínil.
„Jak jsi nás zachránil? Co to má znamenat? A kde se tady bereš?“
„Na to jsem se ptal já,“ zamračil se Jake. „Ale jestli to opravdu nevíte, do vaší soustavy přiletěli nepřátelé, kteří by vás zničili během pár hodin. Nic by tady nezůstalo, jenom pustý a prázdný vesmír. Zahnal jsem je,“ usmál se.
„A to ti máme věřit?“ ušklíbla se Maya. Možnost, že by senzorům uniklo něco takového jako přepadová flotila cizích lodí schopných zničit celou sluneční soustavu během – hodin? Připadalo jí to nemyslitelné.
„Začali, než jsem se sem dostal. Přesvědčte se sami. Spočítejte si měsíce u předposlední planety,“ pokrčil rameny Jake, až se z toho celý rozblikal.
Maya znovu přenastavila senzory a zadívala se na vizuální rozhraní. James si prohlížel hologram a snažil se vybavit tu divnou dobu, kdy se probudil na neznámé planetě bez paměti a potkal Mayu. Z úvah ho vyrušil dotek na rameni. Maya vypadala překvapeně a beze slova ukázala na monitor. U předposlední planety opravdu chyběly tři středně velké oběžnice. Celkem jich tam bylo kolem šedesáti, takže bez upozornění by si toho asi nevšimla. Tím to bylo ještě víc znepokojující. Opravdu jim mohly nějaké neznámé lodi tak snadno uniknout i s kusem soustavy?
„Poslyšte, bylo by lepší, kdybyste Shanu a Camerona poslali nějakým způsobem na Zemi,“ řekl hologram. Než se Maya s Jamesem seznámili s novou situací ve svém okolí, stačil se on seznámit s jejich předchozí návštěvou.
„Proč je neodvezeš ty?“ štěkla po něm Maya. Právě se snažila vymyslet, jak přenastavit senzory, aby jim neunikaly tak důležité události, jako zmizení tří měsíců.
„Hmmm. To by mohl být trochu problém. Mám ještě nějakou práci,“ zabručel hologram. Podíval se někam stranou a podrbal se ve vlasech. Na čele se mu objevily starostlivé vrásky rozmazané nekvalitním přenosem. Povzdechl si a zadíval se na Mayu a Jamese. „Nechám je zatím u vás. Vidím, že nemáte jak je dopravit někam jinam. Vrátím se pro ně co nejdřív, ale přesný den vám nepovím.“ Znovu se krátce podíval stranou a potřásl hlavou. „Rozhodně očekávám, že budou živí, zdraví a nepoškození, až si pro ně přiletím. Neměl by to pro vás být problém. Dobře se o ně postarejte.“
„A co z toho?“ zavrčel James.
„Něco se už najde,“ usmál se Jake významně.
„Dáš nám vesmírnou loď,“ prohlásila Maya rozhodně. „Jinak se s nimi rozluč hned.“
Jake se usmál. „Nebudeme si vyhrožovat, ano?“ řekl mile. „Vrátím se a budu chtít ty dva a taky odpovědi, které jsem tentokrát nedostal, pamatujte na to.“
Hologram zmizel a za pár okamžiků se rozplynula i neznámá loď nad planetou.
Maya rozzuřeně zírala na monitor, James se otočil a odešel. Co se s Mayou poznali, byl jeho život samé dobrodružství a překvapení a většina překvapení nebyla právě příjemná. Někdy ho napadalo, jestli mu to za společnost Mayi stojí, ale pak se na ni podíval a věděl, že by to všechno nevyměnil za klidný život Wraitha v Úlu ani na nic. Který jiný Wraith může říct, že měl tak pestrý život jako on? Žádný, nebo aspoň téměř žádný.
James zvolnil krok a už v klidu přešel prostorný dvůr jejich místního obydlí a vstoupil do zadního traktu, který byl mnohem větší než všechno, co bylo na této planetě postaveno.
Byla pravda, že neměli jak Shanu a Cama dopravit z této planety kamkoli jinam, ale dlouho už jejich nedobrovolné vězení trvat nebude. Jejich nová vesmírná loď byla maličká, vešli se do ní právě jenom oni dva, a pohon měla ještě podivnější, než všechno, co bylo v Mojmírovi, ale Maya i James doufali, že příští období setí provedou poslední testy a první let.
Maya přišla vzápětí za ním a společně se pustili do montáže dalšího zařízení, které bylo pro pohyb v kosmu nutné. Neřekli si při práci ani slovo. Nebylo to potřeba. Pracovali tiše, přesně a každý z nich myslel na své věci.
James se ještě zaobíral nedávnou návštěvou dvou lidí z Atlantidy a podivného Jakea s ještě podivnějším dopravním prostředkem, Maya nechala rozběhnout vzpomínky na příchod do Mléčné dráhy a na tuto planetu. Tady jsou:

Příště bude Mayina vzpomínka, jak se s Jamesem dostali do MW a na planetu s dvouhlavou kobrou

¨