SG:ZDP -111. Na Věčných Časech - KONEC (+PDF za Obsahem)

[andoriel]

Děkuju, Ondro
Taky jsem kobru neměla moc ráda, ale na druhou stranu - byla s ní svým způsobem sranda
Další kapitola bude dvacátého osmého tohoto měsíce.

Díky, Shano
Tak kuřátka se Ti zachtělo? Nebude, stejně by to nebylo nic platné Počkej si na žabičky

Děkuju, posedlíku

[andoriel]

Bavte se

27. Tak svět odplácí

„To je nepřijatelné! Požadujeme alespoň jeden Ha’tak a pět Al’keshů.“ Hen’lor stál před Baalem a vzteky zatínal ruce v pěst. Nic jiného dělat nemohl. Baal se ironicky usmíval a očividně si užíval, že vůdce Jaffů musí smlouvat, protože jeho drahá svoboda je omezena mizivým počtem vesmírných plavidel.
„Proč bych vám měl vyhovět? Co z toho budu mít? Budeš mi snad sloužit?“ zeptal se Baal. „Můžeš začít hned. Dolej mi,“ pozvedl sklenici s trochou vína.
Hen’lor couvl a ve tváři se mu objevil odpor. „To ti jen tak neprojde. Nezapomeň, že máme silné spojence, kteří nám pomohou domoci se našich práv.“
„Silné spojence?“ ušklíbl se Baal. „Máte snad známé v nějaké galaxii nezasažené Shermaal a pandemií? Rád je tady uvítám.“
Hen’lor už neodpověděl. Mávl rukou, až Baalovi vyrazil sklenici, a odešel tak rychle, jak mu hrdost dovolovala.
Baal se za ním chvíli díval, pak sklopil pohled k rozbité sklenici s loužičkou tekutiny a s povytaženým obočím zavrtěl hlavou.

„Žádáme Tau’ri o pomoc. Baal odmítl splnit dohodu, kterou jsme uzavřeli před bitvou se Shermaal. Kdo by přišel o většinu lodí, tomu měl ten druhý pomoci. Věděli jsme, že Země poslala do boje všechna svá plavidla, stejně jako Jaffové, ale ukázalo se, že Baal si nechal polovinu své flotily v záloze. Disponuje teď neúměrnou silou, co se vesmírných cest týká.“
Generál Davis pokyvoval hlavou nad Hen‘lorovým projevem a přemýšlel, co po nich vlastně Jaffové budou chtít.
Jako v odpověď na jeho nevyslovenou otázku se na orbitě Země objevila cizí loď, která v poslední bitvě pomohla spojenecké flotile Mléčné dráhy, neznámou technologií zlikvidovala útočný šik Shermaal a zmizela beze stopy. Od té doby po ní Atlantis pátrala všemi možnými i nemožnými způsoby a několik význačných vědců při vymýšlení nových postupů přišlo o hrsti vytrhaných vlasů. Všechno se zdálo bezúspěšné, a pak najednou hledaná loď stála ‚na dvorku‘ a klidně přerušila přenos z jaffské základny.
„Generále, mám na palubě Camerona Mitchella a Shanu Morrisovou, pošlete mi souřadnice, kam je mohu transportovat. Nejspíš budou potřebovat pomoc psychologů, pobyt u Shermaal jim příliš neprospěl,“ ozvalo se z komunikace.
„Děkuji, plukovníku Shepparde, souřadnice byste měl mít k dispozici.“ Generál kývl na jednoho z techniků, ten už měl k odeslání připravená čísla, která vymezovala prostor do střežených pokojů SGC.
„Ale vy nejste Landry,“ zarazil se John Sheppard. Jeho inkognito pod přezdívkou Jake právě vzalo za své. Divil se, že to trvalo tak dlouho, než ho někdo poznal, a že to byl důstojník, který se s ním sotva znal, bylo ještě podivnější.
„Ne. Co jste byl pryč, došlo na Zemi k jistým změnám. Ale k tomu se ještě dostaneme. Teď mi řekněte, jak jste se dostal k té lodi. Je jich někde víc? Jak fungují? Můžete s ní přistát u jednapadesátky?“
John nad těmi požadavky jen pozvedl obočí.
„Cam a Shana jsou na určeném místě,“ řekl stručně.
„Generále?“ propracoval se k Davisově pozornosti Hen’lor, kterému se podařilo obnovit komunikaci. „Jak jsem se právě dozvěděl, máte novou loď. Požadujeme její služby při dalším jednání s Baalem. Bude muset dodržet, co slíbil.“ Hen’lor se zašklebil.
„Ta loď mi nepatří,“ řekl trochu příkřeji Davis. Sotva se zdálo, že by Země mohla mít v Mléčné dráze konečně navrch, už se hlásí mimozemšťané se svými požadavky. „O využití nové technologie bude muset rozhodnout sbor náčelníků a možná ještě další složky našeho velení,“ přemýšlel nahlas.

John Sheppard seděl ve velitelském křesle Enterprise a zamračeně sledoval houf vědců a vojáků, kteří nešetřili výkřiky úžasu a nadšení. Připadal si trochu nepatřičně. Místo, aby se radoval, že má tak skvělou loď se jménem, které by sám sice nevybral, ale v pozemských dějinách mělo svůj nesporný význam, a dostane k ní zapálenou posádku, měl problém zpřístupnit vědcům některé systémy, protože v podstatě nechtěl, aby se o nich něco dozvěděli.
Supi už se slétají, napadlo ho. Z řečí okolo pochopil, že si na plavidlo nebo aspoň jeho pomoc dělají nárok Jaffové, ozvali se Tolláni a společnost Reetou projevila zájem.
Na jednu stranu to chápal. Zatímco se seznamoval s novými postupy a technologiemi, v Mléčné dráze řádil nějaký mor nebo co a na završení toho všeho Shermaal slupli pár neobydlených i obydlených planet a Cama a Shanu využili k tomu, aby se jim do chřtánu dostalo co nejvíc ‚zdrojů‘. Asi by z toho taky blbnul, připustil si.
Na druhou stranu si dobře pamatoval, co lidé dokáží, když se jim dostane do drápů něco mocného. Nenasytnost a arogance byla slova jen chabě vystihující, co mohlo každým okamžikem nastat.
Pásku z čela ještě nesundal a vypadalo to, že zatím nikoho nenapadlo, co by mohla znamenat. Věděl, že loď čte všechny jeho myšlenky a i ona si dělá starosti.
„Mám informace,“ zašeptala mu do ucha. „Právě se rozhodli, že máme napadnout nějakého Baala a zjišťují pozici povstalců těch dimenzionálně posunutých tvorů.“
„Jak?“ zeptal se John nahlas, jak byl zvyklý. Dva nejbližší vojáci k němu tázavě zvedli hlavy. „Toho si nevšímejte,“ mávl rukou. „Byl jsem tu moc dlouho sám a někdy mluvím sám se sebou.“
Podívali se po sobě, pokrčili rameny a vrátili se ke studování jednoho z panelů. John věděl, že ovládá zbraně, ale bylo jasné, že vojáci na to ještě nepřišli.
„Monitoruji radiová spojení,“ šeptala mu Enterprise. „Tady jsi žil? Je to – děsivé.“
Přivřel oči a snažil se myslet v přesných větách. Loď ho odměnila tichým smíchem. „To přece není nutné,“ ozval se mu v hlavě její příjemný hlas.
„Plukovníku, hlaste se u generála Davise,“ zastavil se nad ním jeden z vojáků. „Na Zemi s vámi chtějí mluvit.“
John se zamračil. Nechtělo se mu opouštět plavidlo plné pracek chtivých ho rozebrat.
„Jen běž, čeká tě tam překvapení. Až tě budu potřebovat, vím, kam sáhnout,“ pobídla ho Enterprise.
Kývl hlavou a nechal se přenést na velitelství SGC. Tichý výkřik už nezaslechl.

Sotva plukovník Sheppard zmizel z paluby své lodi, jeden z vědců sáhl pod nejbližší pult a odpojil svazek kabelů.
„Neurální propojení bylo přerušeno,“ řekl přeskakujícím hlasem.
„Výborně,“ velitel vojenské jednotky na palubě potěšeně spojil dlaně s hlasitým tlesknutím. „Okamžitě zpřístupněte všechny systémy. Hlavně chci vědět všechno o pohonu a zbraních. Také maskování, přenosový paprsek, vnitřní obrany, jestli nějaké má. No, prostě mi ukažte, jak to tady funguje.“
„Tak rychle to nepůjde,“ zamručel jeden z vědců.
„Pane Kavanaghu, byl jste mi doporučen jako jeden z vědátorů, kteří trávili dlouhý čas v oblasti 51, SGC i na Atlantidě, nechcete snad říct, že nerozumíte jedné zatracené lodi?“ vyjel na něj velitel.
Doktor Kavanagh už nic neříkal a zuřivě, a podle svých kolegů i nesmyslně, začal tlouct do ovladačů, které měl v dosahu.
Jay Felger na Atlantis vyděšeně zíral, jak lidé obsazují neznámou loď. Na okamžik se otočil na plukovníka Lornea, ale zdržel se všech poznámek. Ani velitel Atlantis nemohl nic udělat. Bez přemýšlení oba ukročili tak, aby stáli vedle sebe, a většina obsluhy v centrální místnosti se k nim připojila do nehybného hloučku. Nespouštěli oči z obrazovky, kde cizí plavidlo právě přišlo o svoji výjimečnost. Když lidé některý systém neovládli rozumem, vyřadili ho, a jediné, na co dávali pozor, byla podpora života. Nejdřív vzalo za své neurální rozhraní a vnitřní obrana, pak postupovali systematicky.

„Vítejte zpátky na Zemi, plukovníku. Jsme opravdu rádi, že vás máme zpátky,“ hlaholil Henry Hayes z obrazovky.
„Děkuju, pane prezidente,“ zamumlal John a sklonil na okamžik hlavu.
„Asi bych vám měl dát chvíli na holiče,“ usmál se prezident a zadíval se na Shepparda pohledem, kterému sám pro sebe říkával ‚otcovský‘. „Ale chápu to. Tak dlouho sám na neznámé lodi… proč jste se neobjevil dřív? Jak jsem pochopil, podařilo se vám s ní docela dobře sžít. Vaše kampaň proti Shermaal byla působivá. Co jsou vlastně zač?“ pokračoval téměř bez pauzy v proslovu.
John se automaticky zatahal za dlouhé vlasy v rozpacích, na kterou z otázek prezident čeká odpověď. Hayes mu dlouhý čas na rozmyšlení nenechal.
„Teď už je to vlastně jedno, že ano? Jsou pryč. Napořád.“ Jeho krátké věty zněly, jakoby chtěl ujistit sám sebe.
„Jsou pryč,“ potvrdil John. Na pocit úlevy, že se vyhnul širšímu rozboru situace, bylo zatím brzy. Prezident měl nepřebernou zásobu vět, které nic neznamenaly, a všechny je postupně na Johna chrlil. Ujistil ho, že je nejslavnější osoba na Zeměkouli, i když na ní moc lidí nezůstalo, jak už si John jistě stačil všimnout. Všichni jsou nadšením bez sebe, že dokázal zničit nepřátelské lodi, a jsou mu neskonale vděční, že zasáhl, jakmile zjistil, jak se s tou lodí zachází a že Mléčné dráze hrozí nebezpečí, na které jsou i Pozemšťané krátcí. John je prostě Hrdina, zaslouží si slávu a obdiv a všeho se mu vrchovatě dostane.
John se tvářil čím dál tím víc rozpačitě a generálu Davisovi ho bylo upřímně líto. Stál stranou, takže mohl bez obav sledovat reakce obou stran, a začínal mít pocit, že všechny ty řeči vedou k něčemu jinému, než je oslava Hrdiny Johna, a že to něco se Johnovi nebude líbit.
Prezident právě vyprávěl, jak jim ze všech vesmírných lodí zůstala jenom Atlantis a všichni dostupní odborníci pracují na zprovoznění Daedala, který se ukázal poškozený víc, než se původně domnívali.
John už se dvakrát nadechl, aby mu docela prostě skočil do řeči, ale Hayes byl jako povodeň. Nezadržitelný.
Generál se rozhodl, že se pokusí zasáhnout, pokud to celé bude trvat déle jak dalších deset minut. Podle něj byl Sheppard opravdu hrdina a zasloužil si trochu ohledu.
Stanovená lhůta právě končila, když prezident pootočil hlavu, jak poslouchal, co mu právě někdo říkal do nenápadného sluchátka, přerušil svoji tirádu uprostřed věty a zatvářil se spokojeně.
„Tak, plukovníku, mohu vás s radostí oznámit, že nová loď Enterprise byla právě zařazena do stavu amerických vesmírných sil. Dalo mi to trochu přesvědčování, ale nakonec mám tu čest nabídnout vám na ní místo prvního důstojníka.“
John si přejel rukou po pásce přes čelo. Nechápal, že se s ním loď ještě nedokázala spojit. V očích mu blýsklo podezření, ale všechna obvinění, která ho právě napadla, si zatím nechal pro sebe.
„To už můžete klidně sundat,“ poradil mu prezident. „Neurální rozhraní bylo deaktivováno. Generál Caldwell se právě nechal přenést na palubu své nové lodi, aby se co nejrychleji seznámil se všemi jejími potřebnými systémy. Zvlášť zbraně prý jsou impozantní. Metač miniaturních černých děr? Nebo byste to nazval jinak?“ Naklonil hlavu na stranu a přátelsky se na Johna usmál.
John Sheppard se kousl do rtu, aby z něj nevypadlo něco, čeho by později litoval. Rychle si uspořádal priority a po hlubokém nádechu vrátil úsměv na obrazovku.
„Jak jste řekl na začátku, pane prezidente, holič by se mi docela hodil. Ale pokud je na palubě Enterprise kapitán, jeho první důstojník u toho nesmí chybět. Dovolte, abych se vrátil a osobně informoval generála Caldwella o všem, co by chtěl vědět.“
„Výborně, mladíku. Běžte a tvořte dějiny celé galaxie. Vaše vlast je na vás pyšná,“ rozloučil se s ním prezident a přerušil spojení.
John stiskl rty k sobě a jen kývl na Davise, že je připravený na cestu.
„Neudělej žádnou hloupost,“ neodpustil si velitel SGC, než dal pokyn k přenosu. John s bledou tváří staženou do nepřirozeného šklebu znovu kývl.

Je mi líto Johna. A taky lodičky.

[andoriel]

Mně ne. Aspoň ne Johna, vždyť je z něj Hrdina

Hrdina nehrdina, vzali mu hračku. To se ve slušné společnosti nedělá.

[andoriel]

Ve slušné společnosti ne, ale John přiletěl na Zemi

[Aiwendill]

že on spraví nejakú hlúposť?

[andoriel]

Sheppard a hloupost?
Ten přece nikdy

V tomto případě bych ani neopouštěl loď, protože se to od Země dalo čekat

[andoriel]

John taky nechtěl, ale lodička ho poslala. Sice byla chytrá, ale lidi podcenila

vynikající díl Země nikdy nezklame

[andoriel]

Děkuju, posedlíku
Jak by mohla Země zklamat? To by snad ani nebyla Země

Prosto - Katastrofa.
U nás sa to.u vraví: za dobrotu na žobrotu.
Ale stále pozemská klasika.

[andoriel]

Díky, Puk

Sheppard je prostě Hrdina se vším, co k tomu patří

No, mě dost Hays n*sral

///Edit: doplnil jsem ti tam hezkou hvězdičku a příště se trošku kroť...

Forďas

[andoriel]

Dobré ráno,
bavte se

28. Na jiném místě

„Jak pokračujete?“ Anat položila ruku na opěradlo křesla a prsty jí zacukaly. Hlad trápil všechny.
Ace se ohlédl po rozsvícené obrazovce s obličejem královny a dál se věnoval úpravám čidel na průhledném válci. „Pomalu,“ odsekl hruběji, než měl v úmyslu.
Práce nepokračovaly tak rychle, jak si Anat i Ace představovali zpočátku. Genetický materiál reagoval na jejich pokusy jinak, než byli zvyklí z klonování wraithských vojáků i několika lidských těl určených pro potřeby jeho posádky, a nechtěl se přizpůsobit jejich potřebám.
Aiwe jim moc nepomohl. Na dobu strávenou ve Via Dimidia nevzpomínal rád. Byla to jeho odpověď na každou otázku, ale Ace ho prohlédl: nebylo to tím, co v něm vzpomínky vyvolávaly, ale tím, že si pamatoval jen velice málo. Jak velitel pochopil, o klonování lidí, které Asurané používali jako potravu pro své pokusné subjekty, nevěděl Aiwe vůbec nic a k prozkoumání toho na místě bývalého výzkumného centra moc nezbylo. V návalu zloby ho Wraithové zničili tak dokonale, jak jen to bylo možné.
Michael se skupinou svých mutantů byli hodně platní při vyzvedávání pěti ZPM, které nalezli ve starobylém wraithském městě, ale Michaelovy snahy využívat při testech iratuské brouky se nesetkaly s pochopením. Ace ho stručně odbyl, že v nově vytvořené stravě potřebují energii uchovat a ne ji cpát do krku věčně hladovým broukům. Michael nechápal Aceovu nechuť ke hmyzu, který byl nedílnou součástí jejich genofondu, a Ace se otřásal odporem, sotva nějakého brouka uviděl. Nic na tom nezměnil ani fakt, že mu před nedávnem zachránili život.
Michael se se skřípajícími zuby podvolil Aceovu velení a všechny své nápady si nechával pro sebe. Dál horlivě zkoumal ruiny města a využíval k tomu všech dostupných prostředků. Svůj zájem komentoval snahou nalézt další moduly nulového bodu, ale Ace měl podezření, že hledá něco jiného. Možná ani sám Michael nevěděl, jak přesně by hledané mělo vypadat a co by mělo dělat, to mu však nezabránilo v dalším pátrání.
„Toto,“ ukázal Ace na pár znaků na obrazovce u válce a významně se podíval za Zaka. Jeho zástupce pokývl hlavou a odešel z dohledu Anat. Zaťala pěsti nad tou troufalostí. Ani velitel ani jeho zástupce ji nepozdravili, jak se na královnu slušelo a klidně dál pracovali.
„Podej mi hlášení,“ dožadovala se hlasitě pozornosti.
Ace se po ní zase ohlédl, vrátil se k válci, provedl další úpravu, pak se otočil k přenosovému zařízení a opřel se rukama o hrany pultu.
„Lidský genetický materiál se stále brání našemu zásahu. Množení neprobíhá nijak rychle a po dvou dnech se úplně zastaví, do dalších pěti hodin se začnou vzorky rozkládat. Neudrží stabilitu. Je to jako stavět ze suchého písku, výsledek se vždycky rozsype.“
„A ten Michael, nebo jak mu říkáš, má nějaký jiný nápad?“ zaklepala královna netrpělivě nehtem do dřevěného rámu křesla.
„Žádný, který by nějak pomohl,“ pokrčil Ace rameny.
„Zkuste všechno znovu!“ vyjel na něj Krabat dosud tiše stojící za královnou. „Naberte nový materiál, vyčistěte ho nebo s ním udělejte něco jiného, ale zařiďte, ať se klonovací linka konečně rozjede.“
Aceovi ztuhnul obličej do nepřístupné masky.
„Tvůj velitel jistě zná všechny postupy lépe. Mohl by přijít to tady zprovoznit,“ zasyčel na Anat. Usmála se na něj.
„Dobrý nápad. Pošlu ti ho. Jistě pro něj práci najdeš.“
„Má paní!“ vykřikl Wraith s černým pramenem vlasů nad čelem. „Jsem tady, abych ti sloužil. Nechci tě opustit.“
Ace sledoval velitelovu snahu, jak se vyhnout opuštění královniny lodě a v duchu se pousmál. Zadíval se na vedlejší obrazovku, prošel v rychlosti dvě stránky a pomalu se otočil zpátky.
„Tvůj velitel je chytřejší, než bych tušil,“ řekl vážně. „Jenom nebudeme čistit, ale přidávat. To je postup, který jsme ještě nezkoušeli, a mohl by mít úspěch. Nepotřebujeme čistě lidský produkt, potřebujeme snadno stravitelnou potravu se spoustou energie. Nakonec poslouží i Michael se svými znalostmi o křížení druhů. Jestli teď dovolíš, mám práci.“ S posledním slovem sáhl k obrazovce a přerušil přenos. Nečekal na svolení a nepoužil formální pozdrav. Anat prudce vydechla. Aceovo jednání bylo neodpustitelné.

Michael stál před zasypaným vchodem do nízké budovy v centru starobylého wraithského města. Odstranit písek z kousku ulice trvalo partě jeho posledních mutantů a části posádky Ace dlouhé dny, ale díky tomu se mohli dostat do energetického centra se zásobníky energie, kterým pozemská expedice říkala ZPM. V budově, před kterou Michael stál, žádný silný zdroj energie nebyl, přesto ho něčím přitahovala. Prohlédl si neprostupné dveře a obrátil se vlevo, kde se matně blýskalo okno z poloprůhledné blány. Přejel po něm rukou a překvapeně zamrkal, když zjistil, že skrz očištěné místo vidí celkem zachovalou místnost. Vytáhl od pasu dlouhý nůž a zarazil ho doprostřed okna. Ostří blánou proniklo snadno a tlaková vlna z dlouho uzavřené místnosti odhodila Michaela dozadu. Vrávoravě se zvedal a klepal hlavou ve snaze co nejdřív se vzpamatovat. První jasná myšlenka, která se mu usadila v hlavě, byla, jak je možné, že v domě tisíce let pohřbeném pod nánosy písku zůstalo tolik vzduchu, aby vyrovnání vnitřního tlaku s venkovním vyvolalo takovou reakci. K řešení se nedostal. Když znovu nahlédl dovnitř domu, jeho střecha se propadla a zasypala celý jeho vnitřek pískem.
Křik shora značil, že změnu zaznamenali i na povrchu pouště. Křik neustával a Michael s hrůzou pozoroval, jak se písečné stěny kolem odhalené části města začínají bortit a ze všech stran se hrnou na volné místo, které v nich Wraithové a kříženci vytvořili.
Michael se rozhlížel po únikové cestě, ale kolem sebe viděl jen sypající se masy písku. Snažil se vyprostit nohy a postupovat vzhůru, ale nedařilo se mu to. Písku bylo příliš a jeho základ byl moc vratký, aby na něm mohl udržet rovnováhu.
Svist nalétávající Šipky se ozval v okamžiku, kdy byl Michael uvězněný pod ramena a marně se snažil švihem dostat na povrch. Zvedl oči potemnělé námahou a bolestí a vztáhl k Šipce ruce.
Zak letěl těsně nad zemí, na vteřinu zapnul sběrný paprsek, zvedl stíhačku střemhlav vzhůru a vletěl s ní do wraithské lodě na orbitě. Vyložil pasažéra a vrátil se zpátky na planetu.

„Bylo nutné riskovat vstup do domu?“ zavrčel Ace ve dveřích. Michael s dlaní přitisknutou na žebra jen pootočil hlavu. „Žádná ZPM tam už nebyla. Všechny jste je předtím dopravili do laboratoří,“ pokračoval Ace.
„Bylo to jediné wraithské město, které jsem kdy viděl,“ vydechl Michael. Potíže mu dělalo i dýchání, natož mluvení. Zlámaná žebra, poškozené vnitřní orgány, vykloubené kyčle, to byly důsledky jeho zvědavosti. Písek na planetě byl tak těžký, že by dokázal Michaelovo tělo rozdrtit, sotva by se mu podařilo ho celého zasypat. Michael měl štěstí, že byl Zak pohotový a že byl sběrný paprsek posílený dalším energetickým zdrojem. Bezúspěšně se nejprve pokoušeli přenést některé drobné zajímavé věci bez nutnosti kopat a hrabat. Ani s posíleným signálem to nebylo možné. Další zdroj energie ve stíhačce nechali zapojený spíš z nedostatku času, než že by pro něj měli další využití, a tak bylo možné Michaela zachránit.
Ace ještě jednou přejel ležícího pohledem a vydal se ke dveřím. Michael na to netrpělivě čekal. Sotva se dveře otevřely a velitel v nich vykročil do chodby, zašátral prsty vedle sebe pod pokrývkou a vytáhl malý čtverhranný krystal. I v matném světle se blýskal do modra a zelena a Michaelovi se zdálo, že šeptá nepoznaná tajemství. Našel ho ležet vedle sebe potom, co ho výbuch odhodil od zkoumané budovy. Sevřel kolem něj prsty a odmítl ho pustit, i když ho písek drtil svou vahou a hrozil, že ho zasype dřív, než se podaří ho zachránit.
„Mám zařízení, které ten krystal přečte,“ řekl Ace mezi dveřmi. „Až budeš schopen vstát, můžeme se na něj společně podívat.“
Michael schoval krystal v dlani a rozzuřeně se po veliteli ohlédl. Mohl vědět, že mu nic neunikne.

Nad mořskou zátokou obrostlou hustým zeleným lesem, ze kterého sem tam vyčníval hrot žlutozlaté skály, se rozprostírala vysoká modrá obloha s malou kuličkou žlutého slunce. Obraz byl plný tiché krásy a klidu, než ho začalo rušit divné vrčení. Přibližovalo se, až se stalo tak nepříjemným, že si přihlížející zakrývali uši rukama. Na okraji scény se objevil létající hmyz, přibližoval se a narůstal do tak podivných rozměrů a tvarů, nad kterými by nejeden vědec rozpačitě krčil čelo. Bzučící jedinec zabral celý obraz, pomalu se otočil, aby se předvedl v celé své kráse, a klesl mezi větve stromů kamsi na půdu lesa.
Nebylo pochyb, jednalo se o Wraitha mírně odlišného druhu, než jaký byl v galaxii Pegas běžně k vidění. Stavbou těla se nijak zvlášť nelišil. Vypadal snad ještě štíhlejší a na první pohled křehčí, než jeho více rozšířený příbuzný, ale na rozdíl od něho tento měl na zádech krovky, pod kterými se skrývaly dva páry modrozelených průhledných křídel, která vydávala onen nepříjemný zvuk z úvodu celé scény.
Pohled klesl k zemi za létajícím Wraithem a následoval ho už v chůzi po lesní pěšině k malé osadě dřevěných domků. Pak rychlost času nabrala vysoké tempo a po krátké chvíli, kdy se střídaly stále dokonalejší stavby i různí okřídlení i neokřídlení Wraithové v běhu dějin, se objevila ta samá zátoka po několika stovkách let. Po lese nezůstala ani památka, celé pobřeží i část mělkého moře zabíralo monumentální kamenné město s rozsáhlými paláci a ulicemi vroubenými sloupovím. Mezi pohodlnými přízemními domy čněly do výše úzké věže se složitými ozdobami, které z dálky připomínaly jemné krajky.
Létající Wraithové věže používali k přistávání a vzletu. Zřejmě pro větší pohodlí nebo z nějakého neznámého důvodu jim dávali přednost před začátkem a koncem letu na ulici nebo někde jinde na zemi.
„Některé druhy hmyzu raději vyšplhají na nejvyšší bod v dohledu, než roztáhnou krovky,“ zašeptal Michael. Nejspíš ani nevěděl, že mluví nahlas. Ace beze slova přikývl.
„To je nějaká mutace?“ Tentokrát se s otázkou obrátil přímo na velitele.
„Nezdá se.“ Ace se sklonil, aby mohl obraz prostudovat z větší blízkosti. „Vypadá to na… létavou odnož Wrathů, i když bez příslušných testů je to těžké určit.“
Ace se díval na obraz z malého čtvercového krystalu, který se Michaelovi podařilo zachránit ze zasypaného města, a do mysli se mu vkrádala představa svištění větru, pohybu vzduchu pod křídly a údery dlouhého zobáku… mrkl, aby se vzpamatoval. Ten sen byl z jiného života a neměl v tomto světě žádné místo.
Procházka v čase pokračovala. Město se rozrůstalo do šířky i výšky. Moře začalo vysychat, přesto to ještě dlouho vypadalo, že si Wraithové žijí v pohodlí a klidu. Obraz byl stále jasnější a jasnější. Nebylo zřejmé z jakého důvodu, dokud se v jednom záběru na obloze neobjevilo veliké červené slunce, které se tomu původnímu vůbec nepodobalo.
„To je přece…“ Michael zastavil záznam, zalapal po dechu a polkl. Jeho léčba zabírala víc času, než si představoval. Kvůli nedostatku energie se jeho léčení stalo dlouhým a bolestivým procesem, kdy mu po dlouhých dohadech a průtazích řada Wraithů s vrčením předala zlomek své energie. Neměli z toho radost ani Wraithové ani Michael, ale po jejich zásahu se mohl zvednout, protože alespoň nejhorší zranění byla zhojena. Jakmile se znovu zapojil do prací kolem klonovacího zařízení, netrpělivě čekal na první příležitost, aby se mohl podívat na jedinou ‚drobnost‘, kterou se jim z města podařilo odnést.
„Kerys,“ doplnil ho Ace tiše. Poznání, že se ocitli na místě legendárního města, které každý Wraith považoval za ztracené v ohni supernovy, ho přinutilo k uctivému tichu.
„Ale to slunce – nevybuchlo,“ uvažoval Michael. Hvězda ve sluneční soustavě s městem byla sice červená, ale velikosti obra zdaleka nedorostla.
„Mělo k tomu všechny předpoklady,“ souhlasil Ace. „Dokázalo zničit celý povrch planety. Není tu nic jiného než poušť. Pořád nevím, jak jsi to tady objevil,“ podíval se na Michaela.
Michael pokrčil rameny. Slunce při svém růstu až k planetě nedosáhlo. Odpařilo všechnu vodu, zničilo faunu i flóru a nechalo jenom zbytky dýchatelného vzduchu. Bylo to ideální místo pro novou laboratoř, kdyby… kdyby to nebyla planeta s jediným wraithským městem. S městem, které před tisíci lety zmizelo a stalo se legendou. Jenom zmínka o létajících Wraithech se někde ztratila.
„Co se stalo s těmi létacími?“ zeptal se netrpělivě a dotkl se ovládače krystalu, aby se mohli podívat na konec přenosu.
Wraithské lodě se slétaly na orbitu planety, ale obyvatelé Kerys zůstávali ve svém městě. I když kolem už byla jenom poušť. Nevypadalo to, že by někdo opouštěl neobyvatelnou planetu.
„Proč?“ mračil se Ace. Sebevražda nebyla právě wraithskou slabostí.
Obraz se posunul a přiblížil se k jedné z budov. Vletěl do ní a dostal se do sálu s dlouhou řadou ZPM. Michael hlasitě vydechl. Byl to sál, kde našli pět modulů nulového bodu. Jeden z nich museli odpojit z podstavce. Nezkoumali tehdy příliš, jestli něco napájí nebo ne, město bylo tak dlouho mrtvé, že ta možnost byla vysoce nepravděpodobná.
Obraz pokračoval dál, až vletěl do podzemí pod sálem, kde ve skleněných schránách spalo deset wraithských královen. Pět jich bylo s křídly a pět bez křídel. Všechny byly vyšší, než které Ace nebo Michael znal, ze všech i ve spánku vyzařovala aura moci a všechny byly napojené na podporu života napájenou ZPM.
„To ne.“ Michaelovi přeskočil hlas zděšením. Bylo to padesát dní, co jeho mutanti moduly vypojili, aby zdroje energie mohly zásobovat energií stále nefungující klonovací zařízení.
Ace mu položil ruku na rameno a silně stiskl.
„Už je nezachráníme,“ řekl ochraptěle.
Obraz vystoupal znovu do přízemí jednoho z domů, přiblížil se k oknu a zmizel.
„To byl ten dům, který jsem zkoumal naposledy.“ Michael se snažil vyndat krystal ze zařízení, ale ruce se mu tak třásly, že to nedokázal. Nechal krystal sklouznout zpátky a sbalil prsty do pěstí. Před očima měl pořád deset vznešených Wraithek, vyzáblých, ale stále budících i ve spánku respekt.
Ace vzal krystal sám, s kamennou tváří se otočil k Michaelovi, podal mu ho, ale s vložením záznamu do natažené dlaně zaváhal.
„Klonovací zařízení,“ řekl váhavě Michael. Po prvním šoku se snažil ovládnout a srovnat své priority. Ať už s ním pozemšťané provedli cokoli, velitel stojící před ním mu dal šanci vrátit se do společenství Wraihtů. Nejdůležitější pro ně byl dostatek potravy. Bez ní byl nález královen bezcenný. Pokud se mu podaří vytvořit dostatečné množství potravy, může pátrat dál třeba na vlastní pěst. Létající Wraithové, pomyslel si zasněně.
Ace na jeho hlasitou poznámku jenom přikývl. I on znal priority.

Budu se snažit přidat sem kapitolu i 18.9., ale nevím, jestli budu moci, tak se případně předem omlouvám Přidám ji, jakmile to bude možné.

Ach. Moooc pěkný. Uff. Emočně náročný.
Tuhle kapitolku si kupodivu nějak nepamatuju, tak jsem si to užila, jako kdyby to bylo poprvé.

Tahle kapitola má dobrou energii.
Fakt dobrý.
Jen tak dál!

[andoriel]

Děkuju, Shano

Dostalo Tě wraithské město?

Nene, mně odjakživa zajímají živáčkové. To přece víš.
Město je dobré, ale katalyzuje emoce a to je ještě lepší.

vynikající díl

[andoriel]

Děkuju, posedlíku

Okřídlení wraithové, to bych chtěl vidět, ty bych měl radši jak normální wraithy

[andoriel]

Děkuju, Ondro

Už jsem měla taky svítící Wraithy, ale nevydrželo jim to moc dlouho Jenom na průlet "obloukem duhy" v ZDP 1 - Na cestě.
Okřídlení Wraithi žili pouze v Kerys, ale třeba se Michaelovi povede je vrátit
A třeba ne

škoda tihle wraithy mě něčím přitahovali

[andoriel]

Ondro, to bude těmi křídly. Taky se mi moc líbí.
Posílám další kapitolu raději o den dřív, než vůbec
Bavte se

29. Zkušební let

„Cože?!“ Rodney McKay skoro poskočil rozrušením. Před hodinou ho oficiálně informovali, že nastupuje jako vedoucí vědecké sekce na novou loď pojmenovanou Enterprise. Bylo to děsivé jméno, ale Rodney zjistil, že se už nemůže dočkat, až bude na palubě. Zvlášť potom, co se dozvěděl, že John Sheppard bude nejspíš první důstojník. Doktor už se těšil, jak bude Johna zlobit dotazy na dlouhé uši a při každé příležitosti mu říkat pane Spocku. Ne, že by byl sám nadšeným obdivovatelem Startreku, ale takovou příležitost si prostě nemohl nechat ujít.
A po zhruba hodině euforie, kdy už měl sbalené nejnutnější věci, mu stejně oficiálně přidělení zrušili. Jeho služeb prý nebude zapotřebí!
„Jak si to představujete, nebude zapotřebí?“ vyjel na ubožáka, který mu to přišel oznámit a přinesl k tomu pečlivě zalepenou obálku se všemi nezbytnými náležitostmi úředního šimla. Ubožák svěsil koutky a pokrčil rameny. Rodney ho stihl smrtícím pohledem a zabouchl mu dveře před nosem. Nechtěl, aby ubožák všude vyprávěl, jak byl doktor McKay zklamaný, že se neuvidí s jedním ze svých nejlepších přátel.
Než došel do kuchyně za Jennifer, zmačkal úřední papír do malé tuhé kuličky a tu vztekle mrskl do drtiče odpadu.
Jennifer se na něj vážně zadívala a mlčela. Věděla, že jakákoli vnější reakce by neměla správný účinek. Rodney si některé věci musel promyslet sám. Tentokrát mu to moc dlouho netrvalo.
„Bojí se mě,“ prohlásil, když třikrát přešel z jídelny do kuchyně a obývacího pokoje a zpátky. Sebral Jennifer z pracovní desky plátek právě ukrojeného rajčete, prohlédl si ho ze všech stran a začal ho pomalu žvýkat. „Bojí se mého setkání s Johnem.“ Polkl, pokýval hlavou a šel se svalit na gauč.
Jenn se po něm ohlédla a dál se věnovala přípravě oběda. Měl pravdu. Jestli byly jejich informace správné, John nebyl nadšený z toho, jak chce Země využít loď, kterou dovezl, a kdyby se na její palubě setkal s Rodneym, měli by společně velkou naději udělat s Enterprise, co by chtěli sami.
Škoda, pomyslela si Jennifer, takhle to bude mít John mnohem složitější.

„Hlásím se do služby, generále.“ John se postavil do pozoru a dával si záležet, aby na něm nebylo poznat, jak moc se musí přemáhat. Za léta na Atlantis si zvykl na mnohem uvolněnější režim. Na Enterprise bylo cítit napětí a nervozita a všichni, se kterými se cestou na můstek setkal, přiváděli vojenskou disciplínu do krajnosti.
Steven Caldwell si ho zamračeně prohlédl odshora dolů a zpět a kývl, že si může dát pohov. Ze svého zástupce neměl žádnou velkou radost. Bylo dobré, že plukovník Sheppard snad uměl zacházet s novou lodí, ale na druhou stranu v ní strávil příliš času sám a podvolit se velení někoho jiného pro něj nebude jednoduché.
„Vítejte na palubě. Váš první úkol bude projít jednotlivé sekce lodi a pomoci posádce s uvedením všech systémů do náležitého stavu. Major Hober vás doprovodí.“
John s hlasitým cvaknutím podpatků zasalutoval a otočil se k odchodu. Majora si ani nevšiml, měl co dělat, aby udržel kamennou tvář a neušklíbl se nad zřejmou nedůvěrou. Musel přiznat, že byla oprávněná, jak o tom svědčil kovový kroužek zasunutý za jeho opaskem tak, aby nebyl vidět. Úkol se mu líbil. Byl rozhodnutý najít připojení k neurálnímu rozhraní a kontaktovat loď v prvním možném okamžiku.
Po třech hodinách prolézání lodě s majorem stále za zády toho měl John tak akorát dost. Bez neurálního rozhraní nefungovalo na lodi téměř nic a John kolem sebe viděl stále naštvanější obličeje. Ani jeho nálada právě nepřekypovala veselím. Rozhraní bylo všude pečlivě zničeno, aby nebylo možné se s lodí spojit.
„Plukovníku Shepparde,“ ozval se v Johnově komunikátoru matně povědomý hlas. „Přijďte do vědecké sekce, jste tady zapotřebí.“
Nic jiného, jen strohý příkaz. John si tiše povzdechl a cestou přemýšlel, jestli ho zase pošlou plazit se nějakým potrubím jako ve strojovně.
Doktor Lee už na prvního důstojníka netrpělivě čekal.
„Co vám trvalo tak dlouho?!“ vyjel na něj hned, jak se John s doprovodem objevil ve dveřích. „Pojďte sem a řekněte mi, co je toto,“ ukázal jindy mírný Bill rozkazovačně na boční stranu jednoho z panelů. Po jeho pohybu to v panelu zalupalo a vyletěly z něj jiskry. Všude, kam dopadly, zůstaly na zemi černé spálené tečky. Bill uskočil na poslední chvíli.
Krátký zmatek se rychle uklidnil, když vědci zjistili, že výboj byl ojedinělý a nově vznikající laboratoř je jinak nedotčená. Ztráta pár obvodů nebyla tak vážná, aby nebylo možné pokračovat.
„No, tak to bychom měli, že?“ mračil se Bill na Johna, jako by byl osobně zodpovědný za nečekané potíže. „Pojďte se mnou,“ přikázal vzápětí. John k němu udělal dva kroky a zarazil se, protože na něj doktor namířil prst. „Žádné hlouposti, je to nebezpečné,“ varoval ho Bill.
Johna napadlo, že se v laboratoři děje něco, co mu zatím uniká, ale s lehkým pokrčením ramen následoval Billa do vedlejší místnosti, kde byl u zdi vysoký kvádr z průhledného materiálu s odsunovacím vstupem, se kterým marně zápasili dva muži a žena. Nešel otevřít. Kvádr zřejmě sloužil jako chráněné prostředí pro zvlášť nebezpečné pokusy.
„Ustupte, první důstojník a jeho doprovod to jistě hravě otevřou,“ zavelel Bill a škodolibě se na Johna a majora ohlédl.
Muži i žena couvli, John se dotkl posuvného zařízení a dveře sjely ke straně.
„Pozor!“ vykřikl Bill a s rozběhem vrazil do Johna tak, že po hlavě vletěl do kvádru. Dveře se zaklaply a ať se major Hober snažil sebevíc, nešly otevřít.
„Já ho varoval,“ potřásal hlavou doktor Lee a starostlivě obhlížel Johnovo vězení. „Přiveďte ještě někoho na pomoc a sežeňte něco, čím se dá tohle rozříznout,“ zaťukal na průhlednou stěnu.
Major vzal naposledy za dveře a zabral, co mu síly stačily. Na otevření nestačily. „Přijdu s pomocí,“ otočil se k doktorovi. „Hlídejte ho.“
Doktor Lee stál s rukama za zády a díval se, jak major mizí z místnosti, a pak i z vědecké sekce. Sotva se ztratil z dohledu, jednoduchým hmatem otevřel Johnovi dveře a kývl na něj.
„Pojďte, plukovníku, máme málo času.“ Vedl ho k další stěně a odklopil kousek obložení. „Tady je jediný přístup, který se mi podařilo objevit.“
John přeletěl pohledem odhalené vedení obtočené tenkým drátkem na volném konci s miniaturním vstupem a stiskl Billovi rameno.
„Děkuju,“ zašeptal a vytáhl kovový kroužek s nenápadnou zdířkou velkou tak právě na odhalený vstup.
„Nemůžu vůbec nic, Johne,“ zašeptal mu do ucha známý hlas, sotva odmotal drátek, zasunul vstup do kroužku a ten si nasadil na čelo. „Odstřihli mě dokonale. Nezůstalo ani jedno funkční připojení. Až najdou neurální jádro, hodlají ho odpojit a odnést – prý na nějakou analýzu nebo kam. Obávám se, že jim to nalezení nebude trvat dlouho, i když se v posádce najdou dva, tři lidé, kteří s tím nesouhlasí.“
„Já s tím rozhodně nesouhlasím. Dostala ses sem - kam až to vede?“
„Nikam,“ v hlase Enterprise zaznělo smutné pobavení.
John chvíli nad tou divnou odpovědí přemýšlel, než mu to došlo. „Jsi blízko.“
„Něco chystají, Johne,“ přerušila tok jeho myšlenek Enterprise. „Nemám sice přístup k žádnému systému, ale cítím jiné vibrace. Chtějí vyzkoušet motory.“ Najednou se zachichotala. „Drž se blízko přechodové komory. Sbohem, Johne.“
„Vzdáváš se? To jsi válečná loď?“ zkoušel Sheppard jiný přístup, ale loď neodpovídala.
„Musíte se vrátit,“ tahal ho za rukáv Bill Lee. „Ten major se objeví každým okamžikem a měl by vás najít tam, kde jste byl při jeho odchodu.“ Doktorův hlas zněl prosebně a začala se v něm objevovat příchuť paniky.
John si z čela stáhl kovový kroužek a zaváhal. Bill mu ho sebral a šikovně umístil k odhalenému vedení tak, aby nepřekážel znovu nasazenému panelu.
„A teď rychle,“ postrčil stále otálejícího Johna k průhlednému kvádru.

„Motory jsou připraveny, pane. Můžeme je vyzkoušet.“
„Dobrá,“ kývl Steven. „Podsvětelné motory na dvacet procent, směr…,“ rozhlédl se po mapě hvězdné oblohy, a pak se zadíval na monitor zobrazující nejbližší okolí lodi. „K Venuši, a pak zpátky až za Mars. V té době už by mohly být v provozu také zbraně, tak nám pás asteroidů přijde vhod,“ rozhodl po krátkém zaváhání.
„Informujte velení, že teď budeme nějakou dobu poletovat kolem,“ kývl generál na komunikačního důstojníka.
„Posílají s námi Atlantis. Prý pro všechny případy,“ hlásil komunikační za pár vteřin.
Steven se ušklíbl, sedl si do velitelského křesla, zvedl ruku, ukázal prstem před sebe a se zjevným potěšením řekl: „Vpřed!“
Šedočerný kolos se pohnul a postupně nabíral rychlost. Atlantis se držela opodál a přes senzory sledovala první samostatný let lidské posádky s neznámou lodí.
„Motory na dvaceti procentech. Rychlost necelých tři a půl miliónu kilometrů za minutu. Všechno v pořádku, pane.“ Pilot zíral do monitoru a prstem jezdil těsně nad ním, aby se ujistil, že nepřehlédl žádný údaj.
„Padesát procent,“ nevydržel Steven čekat moc dlouho. Dvě minuty podle něj mohly stačit, vždyť za tu dobu se od Země vzdálili téměř sedm miliónů kilometrů. Předklonil se v křesle.
„Padesát procent,“ opakoval pilot. „Motory pracují bez chyby.“
Během dalších pár minut se dostali za oběžnou dráhu Venuše.
„Sedmdesát pět procent,“ hlesl Steven a vstal.
Pilot rychle něco vyťukal na klávesnici. „Sedmdesát pět procent, pane. Pokračovat v přímém letu?“
„Leťte dál. Na oběžnou dráhu Merkuru. Sto procent.“ Generál Caldwell udělal krok vpřed a zvedl ruku k ústům. Oči mu zářily a musel se ovládat, aby nezačal pobíhat po můstku sem a tam. Enterprise letěla úplně jinak než třistačtyřky. Přinutil se couvnout a znovu se usadil v křesle.
„Sto procent. Dvěstě devadesát tisíc kilometrů za vteřinu. Přiblížili jsme se rychlosti světla, nakolik je to možné. Doprovodná loď se nám ztrácí. Začínám Enterprise stáčet ke zpátečnímu letu.“ Pilotovy prsty se znovu rozběhly po klávesnici.
Ticho se protahovalo a změnilo svoji podstatu. Enterprise minula oběžnou dráhu Merkuru. Generál pozvedl hlavu a rozhlédl se. Něco bylo špatně. Pilotovi se na skráních leskly velké kapky potu. Steven se na ně chvíli upřeně díval, a pak se podíval na směr letu. „Pane Montgomery, dokončete obrat,“ řekl. „Zatím míříme přímo do slunce.“
„Já vím, pane,“ zachraptěl Nicholas Montgomery. „Snažím se…“
„Vypnout motory. Brzdící trysky na levoboku naplno.“ Steven se začínající panikou sledoval majora Montgomeryho, jak zápasí s ovládáním.
„Tady je strojovna. Podsvětelné motory běží bez problémů, hyperpohon bohužel pořád nemáme,“ zaznělo z interkomu.
„Můžete od vás vypnout motory?“ zeptal se generál.
„Moment…“ Pár skřípavých zvuků a jadrné zaklení naznačilo, že vypnutí je těžší oříšek, než si technici mysleli. Jejich hlášení bylo stručné: „Motory nereagují.“
„Trysky mimo provoz, stále míříme do slunce,“ řekl docela zbytečně Nicholas z pilotního křesla.
Steven Caldwell se rozhlédl po můstku, jakoby hledal pomoc. Na všech tvářích viděl stejné reakce. Nevěřící úžas a zděšení. „Kde je Sheppard?!“ vyjel na nejbližšího důstojníka.
„Právě ho vyřezali z nějakého zařízení ve vědecké sekci. Byl tam zavřený skoro půl hodiny.“
„Cože?“ Generál vytřeštil oči.
Křik na chodbě přinutil všechny na můstku se podívat tím směrem. Dveře se rozletěly a vklopýtal do nich major Hober. „Hlásím příchod,“ zachraptěl. „Plukovník Sheppard prošel všechna stanoviště a…“
„Vy!“ vykřikl generál a zadíval se na Johna rozpačitě přešlapujícího za majorem. „To jste udělal vy?“
John k němu zvedl dokonale překvapený pohled. Ani nemusel odpovídat, major to zvládl za něj. „Ten nebyl vůbec k ničemu,“ řekl pohrdavě.
„Máme jen pár minut k okraji korony, pane.“ Nicholasův hlas se na konci zachvěl.
Generál se dlouze zadíval na Johna, a když se nedočkal žádné odezvy, sám pro sebe si kývl. „Evakuace,“ řekl hlasitě. To slovo se rozlehlo celým plavidlem a popohnalo všechny členy posádky k odchodu do nejbližšího hangáru, kam poskládali F 302 a Jumpery.
„Nejde použít asgardský přenosový paprsek?“ zeptal se John Nicholase, když klusal vedle něj.
„Nemáme s Atlantis spojení. Není jak ji zavolat,“ odpověděl Nicholas a zastavil u nejbližší stíhačky. „Antický gen se mi neujal, tak poletím s někým tímhle,“ kývl na F 302. „Vy si najděte Jumper, plukovníku.“
První stíhačka už opustila Enterprise a zamířila přímo k Atlantis. Antické město se na okamžik zastavilo, aby mohla přistát, a pak se kratičkým hyperskokem přeneslo až k Enterprise.
Evan Lorne i Jay Felger se zapojili společně s techniky do přenosu posádky i užitečného nákladu na Atlantis. Netrvalo dlouho a Steven Caldwell stál vedle Lornea v řídící místnosti Města a sledoval přesun posledních členů posádky uvízlých ve stíhačkách a vznášedlech.
„Všichni jsou na palubě Atlantis, pane. Enterprise je prázdná,“ hlásil major Hober, který byl pověřený kontrolou.
„Děkuji, majore.“ Caldwell mávl rukou, že Hober může odejít. „Nahráváte to, Evane?“ zeptal se vzápětí s pohledem upřeným na obrazovku, kde běžel přímý přenos ze sond.
„Jistě, pane, nebude to trvat dlouho.“ Evan si přejel rukou po čele. Evakuaci Enterprise stihli na poslední chvíli. Nezměněnou rychlostí vletěla do slunce a zůstal po ní na jeho rozbouřeném povrchu jen sotva znatelný výtrysk, který vzápětí zmizel.