SG:ZDP -111. Na Věčných Časech - KONEC (+PDF za Obsahem)

[Aiwendill]

Pekna kapitola... inspirativna...

P.s.: uzi si dovolenku.

[andoriel]

Děkuju, Aiwe

Tahle kapitola mi dala trochu počítání. Snad jsem se moc nesekla
Už se moc těším do letadla, jestli se tady bude pořád točit ta bouřka

[Aiwendill]

Hehe, tak to prajem let bez turbulencii. Ja som si kedysi uzil pri ceste na Barbados pocas sezony hurikanov...

Ty to budes mat snad lepsie...

vynikající díl

[andoriel]

Děkuju, posedlíku

myslel jsem, že John si někam zaleze a spustí rušičku nebo tak něco

No jo, no. Z takovýchhle konců jsem smutná.
I když kdoví, co by lidi dokázali všechno s Enterpise napáchat. To bych asi byla ještě smutnější.

Tak teda jo, no.
Škoda loďky.

[andoriel]

Děkuju, Ondro

John dostal dozorce, tak to měl těžké. Ještěže aspoň trochu fungoval Bill.

A díky, Shano

Tak skvělou loď bych lidem v prackách nenechala ani náhodou, to bychom se s Mléčnou drahou mohli rovnou rozloučit.

Špatně se mi chytá signál, ale zdravím ze Severního Kypru.Do termínu další kapitoly bych měla být zpátky, ale nevím, jestli se mi podaří se tady ještě připojit tak na všechny ostatní komentáře popř. odpovím až po příletu

[Aiwendill]

dúfame, že pošleš fotky

[andoriel]

Víte, jak na Zemi dopadne každý Hrdina?
Bavte se

30. Se všemi důsledky

„Proč jste nerozšířil hyperprostorový vstup a neprovedl Enterprise za slunce?“ vyjel na Lornea generál Eizach. Byl ve sboru náčelníků nový a zakládal si na tom, že přečetl všechna dostupná hlášení ze všech možných misí. Měl tak pro každého dobrou radu, a dobré rady, ty generál Eizach rozdával rád.
„Nebylo to možné, pane,“ odpověděl klidně Evan. „Evakuace už začala a kolem Enterprise bylo množství malých plavidel, které jsme s sebou stáhnout nemohli, ale bez naší pomoci by jich většina skončila v gravitaci slunce. Podařilo se nám je posbírat v poslední vteřině.“
„Hm. Dobrá. Můžete jít. Pošlete mi sem generála Caldwella,“ štěkl na něj Eizach. Ten podplukovník se mu vůbec nelíbil. Na všechno měl nějakou odpověď.
Se Stevenem si tak ostře mluvit nedovolil. Generál je generál a Eizach si pamatoval, že tak dobré místo má jen proto, že ho jistý generál odmítl, aby mohl létat s vesmírnými loděmi.
Plukovníka Shepparda si nechal jako bonbónek na konec.
„Tak vy jste ten slavný hrdina, který zachránil Mléčnou dráhu? Ale přišel jste o loď, chlapče. To je malér.“
John se na generála díval a přemýšlel, kde ho vyhrabali.
„No? Co mi k tomu řeknete? Neměl jste zajistit, aby ta loď fungovala?“
„Loď jste převzali, pojmenovali a odstavili jí paměťové jádro. Bez něj se toho moc dělat nedalo,“ pokrčil John rameny.
„Ale vy jste měl zařídit, aby fungovala. Už jste s ní přece létal. Zahnal jste s ní Shermaal. Nebo to byl někdo jiný a vy jste si jen přivlastnil zásluhy?“
„Létal jsem s ní, když měla zapojené neurální rozhraní a všechny systémy na něj byly vázané. Shermaal kvůli ní odletěli z galaxie. Přišli se i rozloučit. Možná jste o tom našli záznam. Pokud tedy vaši technici neměli moc práce s vypínáním hlavního počítače,“ neudržel se John. Důrazně sekal krátké věty a musel se brzdit, aby jich neřekl mnohem víc. Snažil se ovládnout a odpovídal na všechny otázky generála, jak nejlépe uměl. Naštěstí těch otázek nebylo tolik, jak se obával na začátku.
Generál Eizach se spokojil se stručným výčtem soužití plukovníka Shepparda a lodi, kterou nějaký nenápaditý dobrák pojmenoval Enterprise. Jediné, k čemu se pořád vracel, byl zbraňový systém. Bylo mu divné, že se Sheppard ani nenamáhal pochopit, jak něco takového funguje. Podle generála by to byl ten největší objev, který by možná usmířil vojenské duchy, aby na plukovníka pohlíželi mírněji.
„No, co s vámi, chlapče? Nepotěšil jste mě. Čekal jsem od vás mnohem víc.“ Generál si přehnaně povzdechl a zamnul si čelo. „Ani já vás nepotěším. Půjdete před vojenský soud.“
John vyšel z malé kanceláře jako ve snu. To by ho ještě před hodinou nenapadlo, že se tak brzy dostane od Hrdiny k obžalovanému, případně až k vězni.
Bylo mu celkem jasné, že zničení Enterprise musí mít nějakého viníka, a nikdo jiný není tak na ráně, jako on.

„A co teď?“ ozvalo se z interkomu na můstku. Jonas Quinn klepl na konzoli a potřásl hlavou.
„Pořád nic, Radku. Šťáva nám musí utíkat někde po cestě. Ještě jednou se pro jistotu podívám na panel dole.“ Klekl si na kolena a konečky prstů vsunul za okraj desky kryjící elektrické vedení. Deska s nespokojeným lupnutím povolila a za ní se objevily tenké průsvitné kabely. Většina byla spojená do jednolitého svazku, ale asi pět jich vedlo odděleně. Na ty se Jonas zaměřil nejdřív. Všechno vypadalo v pořádku. Zašátral prsty po horních úchytech, aby se přesvědčil, že jsou všechny kabely správně zasunuté. Posunul se kousek stranou, protože na horní část odhaleného vedení špatně viděl, a ruka mu sjela do míst, kam se dostat nechtěl.
Sprška jisker se rozletěla po můstku Daedala a hned nato ji následovalo bezvládné tělo Jonase. Hrstka dělníků sesazující právě kapitánské křeslo se po něm překvapeně otočila a pár jich udělalo dva kroky jeho směrem, než zjistili, že se ztěžka zvedá do sedu.
„Zatraceně, to byla šlupka,“ zamumlal procítěně a rukou si připlácl zježené vlasy.
„Jonasi, co se děje? Jsi v pořádku?“ volal Radek z interkomu a v hlase mu začala zaznívat panika. „Jdu za tebou,“ ozvalo se nakonec a interkom ztichl.
Jonas se snažil postavit a po několika vrávoravých pokusech se mu to podařilo. Když Radek přiběhl, uvítal ho křivým úsměvem opřený o stále nefungující konzoli.
„Někde se to rozpojilo, jsou tam holé dráty,“ říkal pomalu neohebným jazykem.
„Holé dráty?“ Radek zakoulel očima. „Víš, kolik je v nich energie?“
„Mám představu.“ Jonas se snažil znovu usmát, ale místo toho se svezl na zem.
„Zdravotník!“ zakřičel Radek z plných plic a sklonil se nad Jonasem. „Hned to bude,“ říkal mu potichu. „Přijdou doktoři a budeš v pořádku. Hlavně vydrž, kamaráde.“
Jonas na něj nijak nereagoval.
Netrvalo dlouho a kolem Quinna se motal doktor a dva zdravotníci sestavovali přenosné lůžko, aby mohli Jonase odnést na ošetřovnu.
„On se postavil?“ zjišťoval lékař od dělníků a překvapeně vrtěl hlavou.
„Doktore?“ Radek vypadal čím dál víc vyděšeně a nad lékařovým výrazem se mu udělalo fyzicky špatně.
„Netroufám si ani odhadovat, kolik mozkové tkáně bylo spáleno,“ řekl doktor procítěným hlasem určeným pro pozůstalé. „Víc vám řeknu po vyšetření v nemocnici.“ Poplácal Radka soucitně po rameni a rozběhl se za zdravotníky, kteří pospíchali k helikoptéře čekající na povrchu.
Radek chvíli bezradně stál u zabijácké konzole, pak se sesunul na podlahu a zadíval se na stále otevřený přístup k vedení. Lehl si na záda s hlavou až u paty konzole a zadíval se vzhůru, kde Jonas přišel ke zranění. Na špatně připojených drátech byly vidět stopy po spálenině. Radkovi připadalo, jako by na černých kouscích nalepených kolem drátů viděl otisky Jonasových prstů. Sáhl po nenápadném knoflíku na straně panelu, vypnul přívod elektřiny, vytáhl ze svazku kabelů ten vadný, kousek ho uštípl, odstranil část izolace a obnažený drát vsunul na správné místo. Pak už stačilo zkontrolovat, že nezůstal ani milimetr holého drátu v dohledu a hlavně dosahu, a znovu zapnul energii. Zvedl se, položil dlaň na ovladač a sledoval, jak se postupně rozsvěcují hlášení o načítání programů, a konzole se připravuje k práci. Sotva se objevila základní nabídka, otočil se a odešel.
Za hodinu ho další směna našla sedět v bývalé jídelně Daedala. Každou nohu měl opřenou o jeden svazek kabelů, díval se před sebe nevidoucím pohledem a v prstech stáčel do malého kroužku kousek opáleného drátu.

Shana seděla u mléčně bílé stěny potažené měkkým materiálem, nohy měla zkřížené pod sebou a v pravidelném rytmu klepala hlavou o zeď za zády. Potřebovala si uspořádat myšlenky, ale ty se jí pořád rozbíhaly. Dokázala v duchu i nahlas opakovat jen jedno slovo: „Shermaal… Shermaal…“ Každou chvíli si rukama s olámanými nehty zajela do vlasů a roztrhla si sotva zhojené škrábance. Netušila, co je skutečnost a co sen, oboje bylo stejně lákavé a stejně podivně nereálné. Žila dva životy a nedokázala se rozhodnout ani pro jeden z nich.
Ve vedlejší místnosti ležel Cam připoutaný k lůžku, aby si nemohl ublížit. On si svůj opravdový svět vybral, a pak se nedokázal smířit s tím, že ho málem zničil. Žádné řeči poradců a psychiatrů na tom nemohly nic změnit.
Malá psychiatrická klinika patřila soukromému sektoru, ale její služby využívala i armáda pro nejtěžší případy. O Shanu a Cama bylo postaráno nejlépe, jak to bylo v jejich situaci možné.

„Dobrý den, Johne. Připraven na zítřejší jednání?“
John Sheppard se opíral o pootevřené dveře svého pokoje v malém penziónku a podezřívavě si prohlížel malého silného mužíka s rozrůstající se pleší v nepříliš dobře střiženém obleku.
„A vy jste kdo?“ vyjel na něj nepřátelsky. Čekal na právníka přiděleného JAGem a na podomní prodejce neměl náladu.
„Jmenuji se Harmon Rabb a jsem váš právní zástupce,“ představil se mužík. Zároveň sáhl do náprsní kapsy a vytáhl důvěryhodně vyhlížející průkaz.
„Ha… Rabb?“ vyvalil John oči. „No, tak pojďte dál.“ Ustoupil ze dveří a nechal mužíka vejít. Celou dobu z něj nespouštěl nedůvěřivý pohled.
Harmon se smutně usmál. S takovou reakcí se snažil smířit v podstatě od svého narození a stále se mu to nedařilo. Výběr povolání tomu také nepomohl.
„Děkuji,“ usmál se na Johna a sedl si do jednoho ze dvou ošumělých křesel u malého kulatého stolku. „Abych předešel dotazům – moje matka byla v těhotenství ovlivněna jedním seriálem takovou měrou, že se to podepsalo i na mně. Několikrát se mi za to omluvila a po dokončení mého studia a nástupu do zaměstnání mi dokonce navrhla úřední změnu jména. Ale zdálo se mi to zbytečně moc papírování a starostí. Když se s tím dokážu srovnat já, snad to dokáže i moje okolí.“
John si při Harmově úvodní řeči sedl do protějšího křesla a natáhl před sebe nohy.
„Vaše jméno je – no, zvyknu si. Doufám, že jste stejně úspěšný, jako idol vaší matky. Tak jak to bude zítra vypadat?“ zeptal se John. Jméno právníka mu nevadilo. Aspoň si ho bude lépe pamatovat.

Druhý den před polednem stáli oba před budovou vojenského soudu a John jen stěží maskoval nervozitu. Harmona nezmátl. Právník se na něj povzbudivě usmál a kývl ke vchodu.
„Hlavu vzhůru, plukovníku, jste přece hrdina, co zachránil Mléčnou dráhu. Nějaká neprůkazná drobnost s lodí by na tom neměla nic změnit.“ S těmi slovy rázně vkročil do jámy lvové.
O tři hodiny později oba vycházeli do šedého odpoledního deště a jejich nálada plně odpovídala počasí.
„Myslím,“ začal Harmon Rabb váhavě a zarazil se, když se po něm John podíval. V tom pohledu bylo tolik zlosti, že by umlčela i slavného a stále vítězícího seriálového obhájce. Skutečný Harmon se jen tak lehce nedal. „Myslím,“ zopakoval rázněji, „že víc se udělat nedalo. Velice pomohla návštěva těch – těch mimozemšťanů. Jste u nich velmi oblíbený.“
„Což se o pozemšťanech říct nedá,“ procedil John mezi zuby. Ještě pořád se nemohl smířit s tím, že ho zcela vážně obvinili ze sabotáže Enterprise, ohrožení planetární bezpečnosti, maření, neuposlechnutí, chybného rozhodnutí… už si ani nepamatoval, co všechno na něj právník obžaloby vytáhl.
„Neházejte nás všechny do jednoho pytle,“ ohradil se Harmon. „Většina lidí – i mimozemšťanů, jak jste se mohl přesvědčit – je vám vděčná za vyhnání Shermaal z Mléčné dráhy. Stále jste pro nás hrdina.“
„Padlý hrdina,“ ušklíbl se John, rozhlédl se ulicí a přeběhl ji těsně před projíždějícím autem. Pokračoval rychlým krokem dál a nepočkal, až bude moci přejít i Harmon a připojit se k němu.
Doktor Rabb musel popoběhnout a pořádně natáhnout nohy, aby mu stačil.
„Generál O’Neill se také vyjadřoval velice příznivě,“ pokračoval ve výčtu kladů.
„Víte, co je na tom všem nejlepší?“ štěkl John, zastavil se a zapíchl prst Harmovi do promoklého pláště. „Že už tam nebudu muset,“ odpověděl si hned. „Už nikdy.“
Harmon si povzdechl. Takový vývoj opravdu nečekal. Původně jednoduchá záležitost se komplikovala nepředvídanými způsoby a většina svědků z řad vyšších důstojníků nebyla plukovníku Sheppardovi příznivě nakloněna. Generál O’Neill byl jedinou výjimkou, ale ani ten nemohl dosáhnout víc, než dohody, se kterou John jen velice těžko souhlasil.
„Ta loď,“ zkusil začít z jiného soudku. „Musela být zajímavá. Bylo by možné, že jí průlet sluncem neublížil?“ Věděl, že se pouští na tenký led, protože podobná otázka padla asi před dvěma hodinami.
„Nebylo,“ uťal to John. „Je po ní a nic se na tom nezmění, i kdyby se všichni generálové stavěli na hlavu.“
Harmon si znovu povzdechl. Plukovník už nebyl plukovník, stal se z něj obyčejný John Sheppard, to bylo hlavní součástí dohody, se kterou nakonec byli nuceni souhlasit. John přišel o hodnost a musel dobrovolně odejít z armády. Když to udělal, všechna obvinění byla stažena. Vojsko už o něm nechtělo ani slyšet a, což bylo nejhorší, odstřihli ho od jeho milovaného létání. Nemohl dělat ani instruktora v soukromé letecké škole.
„Můžu vám s něčím pomoci, Johne?“ zeptal se Harmon najednou. Ani nevěděl, proč to udělal, normálně žádnou pomoc nenabízel, ale osud ‚padlého hrdiny‘ se ho dotýkal víc, než by si byl pomyslel, když tento případ přijímal.
John se na něj podíval a potřásl hlavou. „Děkuju za nabídku, Harme, ale ne. Musím si všechno nejdřív promyslet. Sbohem.“ Podal mu ruku, a když k němu Harmon natáhl svoji, krátce ji stiskl, otočil se a odešel.
Harmon Rabb si povzdechl potřetí, zvedl límec u kabátu a zašklebil se, když mu kapky deště stekly za krk. Rozhlédl se a loudavě zamířil k nejbližšímu parku.

[Aiwendill]

Ale no... Harmon Rabb? Až takto?

Ináč veľmi pekná kapitola...

[andoriel]

Díky, Aiwe

Chudák pan Rabb, i od Tebe se mu dostalo smíchu? Ode mě taky Tak Vás o to přece neošidím

V Harmonech Rabbech jsem nevzdělaná (musela jsem se kouknout, kdo to je ), ale kapitola se mi líbí. Jen lodičky (a Johna taky) je mi pořád líto.

[andoriel]

Děkuju, Shano

Tak sis doplnila vzdělání?
O lodičce jsem se už vyjádřila pod minulou kapitolou a John dopadl jako správný Hrdina, s tím nic nenadělám

vynikající díl

[andoriel]

Děkuju, posedlíku

Když jsem četl Zkušební let poprvé, tak nějak jsem v duchu tušil co se stane, což se mi záhy potvrdilo. Jak tu už zaznělo, kdo ví, co by s ní Země udělala z škody.
A jak Země oplácí? Hodně rychle zapomněli, co Mláčné dráze hrozilo. Asi by se divili, kdyby najednou bylo po všem, což mě přivedlo na jednu myšlenku, že asi každý pocítil ztrátu někoho blízkého nebo kamaráda. Kolik vůbec přežilo na Zemi lidí po pandemii?

[andoriel]

Děkuju, Azany

Trošku mě znáš, tak víš, že bych Zemi takovou hračku v tlapách nenechala
Před pandemií měla Země přes osm miliard obyvatel, po ní miliardu a něco. Ale lidičkové se snaží a množí se. Bude to potřeba

Pěkné, ale velitelé Země jsou naprostí blbci

[andoriel]

Děkuju, Ondro

To jsou - nic nového pod sluncem

Vskutku

[andoriel]

Bavte se

31. Na samotě u lesa

„Až tehdy jsem pochopil, že mi Caldwell od začátku dával vinu a nevěřil, že jsem byl celou dobu v nějakém uzavřeném prostoru bez možnosti komunikace,“ vyprávěl. Po posledních slovech se mu dostalo pobaveného pohledu a skeptické otázky:
„A byl?“
Rozesmál se. „Jasně, že nebyl. Ale taky jsem nic takového, jako zničení lodi, neplánoval. Ta loď…,“ odmlčel se a na pár vteřin se zasnil, než pokračoval: „Ta loď byla to nejlepší, co mě kdy potkalo. Byl jsem rozhodnutý ji ukrást, jak jen to bude možné. Nebo si myslíš, že měla pomáhat lidstvu?“ zeptal se.
„Pomáhat lidem v boji? Ani náhodou!“
Po jasné odpovědi si tiše oddechl. Měl stejný názor, ale za poslední půlrok slyšel samé opačné a začal ho pronásledovat pocit, jestli přece jenom nemohl něco udělat, aby Enterprise zůstala v pozemské flotile. Zvedl koutek úst. Flotile? Ani velká a krásná Atlantis nemůže nahradit flotilu hvězdných lodí. Pravda byla, že Země nějaké lodě potřebovala, ale Enterprise na ni byla příliš mocná, příliš chytrá a příliš dokonalá.
„Už jsem ti to vyprávěl,“ řekl s provinilým úsměvem.
„Několikrát,“ souhlasila. „Ale potřebuješ se vypovídat. Ujasníš si myšlenky. A taky, co bys tady dělal? Sníh je prohrnutý až k silnici.“ Naklonila hlavu na stranu. „Měl bys jezdit každou zimu.“ Chtěla dodat, že teď bude mít času dost, ale nechala si to pro sebe. Proč říkat nahlas prosté pravdy, které působí jako dýka v ráně.
John si poslední větu doplnil sám. Napadala ho každou chvíli. „Zítra ještě rozšířím stezku do lesa,“ nabídl se. „Pokud zase nenapadá nový sníh,“ dodal hned. Příděl zimního počasí byl v kanadských horách štědrý. Vlastně nechápal, jak tam mohla žít sama daleko od všeho a od všech.
„Stezku nech, jak je. I tak je dost široká. Nemusíme mít za dveřmi celý zvěřinec.“
Zašklebil se. Měla pravdu. U jejího prahu se scházela kdejaká havěť a dožadovala se kousku jídla nebo aspoň pohlazení.
„Je z tebe pravá lesní žena,“ prohlásil, když si vzpomněl na to, jak ho první noc budilo vlčí vytí a tiché krůčky kolem celého domu.
Stejně to bylo zvláštní. Po nedobrovolně dobrovolném odchodu z armády si z blízké základny vystěhoval všechen majetek – celý se mu vešel do kufru u auta - a vydal se na cestu. Rodney s Jennifer ho pozvali okamžitě, jak se dozvěděli o výsledku soudu, ale vydržel u nich jenom měsíc. Chovali se k němu mile, ale pořád mu připadalo, že překáží, že v tom velkém domě není tolik místa, aby se tam mohl cítit dobře. S velkými díky nasedl do auta a vydal se dál. Pět měsíců se toulal od města k městu, od jednoho kamaráda ke druhému, až skončil u Velkých jezer a nevěděl, kam se vydat.
Po dvou dnech bloumání mu v kapse zazvonil telefon. Přemístil láhev bourbonu do druhé ruky a protočil oči, když uviděl na displeji Lorneovo číslo. I u něj na chatě strávil celkem příjemné dva týdny, než se tam přestěhovala Evanova matka a chtěla mu začít organizovat život. Evan vedl chvíli obecnou řeč, a pak se zmínil, že někde na severu žije Andoriel. Mluvil s ní a ona souhlasila, že ji John může přijet na nějaký čas navštívit.
John váhavě odložil láhev vedle sebe na lavičku, aby si zapsal adresu a popis cesty, a napadlo ho, jak ho bývalá knihovnice přivítá. Jejich poslední setkání nebyla právě ukázkou nehynoucího přátelství. On ji trefil omračovačem a ona se mu při každé příležitosti snažila vyškrábat oči nebo po něm aspoň něčím hodit.
Zbytek dne strávil na jednom místě zíráním na flašku alkoholu, až se rozhodl k těžkému kroku a zahodil tu láhev, která se stala jeho stálou společnicí. Ještě párkrát si to náhlé rozhodnutí vyčítal, a než dojel k Áje, několikrát zastavil před obchodem, vypnul motor, otevřel dveře a došlápl jednou nohou na popraskaný asfalt. Druhou nohu nikdy z vozu nevytáhl, zarazil se, sedl si zpátky za volant a jel dál.
První setkání s Andoriel po pár letech bylo pro Johna šok. Zestárla nejméně o padesát let. Aspoň tak mu to připadalo po prvním pohledu. Dlouhé vlasy měla plné šedivých pramenů a byly jen nedbale svázané gumičkou v týle, obličej nenesl ani stopu po líčidle a skládal se do vrásek pokaždé, když se Ája usmála nebo zamračila. I pod plandavým oblečením bylo vidět, že jí povolily svaly a po kdysi pevné postavě nezůstalo skoro nic.
Čekala na něj ve dveřích malého srubu a bez řečí na něj kývla, ať jde dál.
Byl rád, protože venku lilo jako z konve a trvalo jen chvilku, než déšť přešel v první zimní vánici. Když překročil práh, napadlo ho, jak se do toho maličkého domku oba vejdou. Vešli se docela dobře. Než přijel, Ája přestavěla hlavní obytnou místnost tak, aby měl kousek soukromí, a John zjistil, že je to místo, kde se cítí spokojeně.
Srub měl velký pokoj oddělený od kuchyně krátkým barovým pultem a maličkou ložnici, kam se vešla právě tak pohodlná postel a šatní skříň pro Andoriel. V obýváku stála krbová kamna, která stačila vytopit celý obytný prostor a ještě ohřívala vodu na mytí, elektřinu zajišťoval malý generátor, takže nebyli závislí na dodávkách z rozvodné sítě. Dvě pohodlná křesla s konferenčním stolkem, malý jídelní stůl, tři židle a pár různě vysokých skříněk, to bylo celé vybavení. Po prkenné podlaze se plazily a povalovaly barevné koberečky, jak si John všiml, většinou ručně vyrobené majitelkou srubu. Kuchyně byla jednoduchá, ale svému účelu dostačující.
„To jsi tady pořád sama?“ zeptal se jí druhý den po příjezdu.
Usmála se a nalila horkou vodu na hromádku sušených bylin na dně skleněné konvice. Vzduch v pokoji zavoněl jako horkem rozpálená letní louka.
„Dochází nám zásoby,“ řekla a jeho otázku nechala nezodpovězenou. „Budu muset zajet do města. Všiml sis, jestli tam ještě někdo zůstal?“
„Do města?“ Zamyslel se, kde na své cestě k ní viděl nějaké město.
„Je kousek po okresce na východ. Musel jsi jím cestou sem projet.“ Zadívala se na něj.
„Nepamatuju se, že bych cestou vůbec někoho viděl,“ potřásl hlavou. Některé oblasti Země byly po pandemii nezvykle pusté a navíc nechtěl přiznat, že se ke konci cesty raději nerozhlížel, aby nad ním žízeň nezvítězila.
Ája pokrčila rameny a druhý den ráno nastartovala velký terénní vůz. John se zastavil u dveří řidiče a významně položil ruku na kliku.
„Že se ti chce,“ zašklebila se na něj a přesunula se na místo spolujezdce.
Městečko bylo za dlouhou táhlou zatáčkou a na první pohled vypadalo opuštěně. Na druhý pohled John zahlédl pohyb za některými okny a nad obchodem se smíšeným zbožím byla rozsvícená lucerna. Přestože moc nezbývalo do poledne, pod těžkými mraky byla tma a žluté světlo lucerny bylo jako ostrůvek slunce.
„Mohl bys prosím zanést dovnitř ty dvě přepravky z kufru?“ zeptala se slušně Andoriel a se zacinkáním zvonku nade dveřmi zmizela v obchodě.
John se na přepravky nevěřícně mračil, ale postupně obě opatrně postavil na pult v obchodu a sledoval, jak se malé černé plody v lahvičkách mění v chléb, maso, sýr a také víno. Když Andoriel začala vybírat drogerii, vzal první tašku s nákupem a vyšel ven.
„Co je to za platidlo?“ zeptal se, když donesli poslední náruč nákupu k autu.
„Muchovník,“ řekla stručně Andoriel, zaklapla kufr a odhrnula si z očí neposlušné vlasy. „Ještě zajdeme na poštu.“
O deset týdnů později seděl v křesle proti krbu, o koleno měl opřenou starou kytaru a v ruce držel knížku. Ájina knihovna byla zásobená víc než dobře. Aby ne, pousmál se sám pro sebe, knihovnice se nezapře.
Andoriel už zase stála v kuchyni a prohrabovala se sušeným muchovníkem na velkých platech, které vytáhla kdoví odkud.
John zvedl oči od knížky a zadíval se na svoji hostitelku. Chvíli se tvářila, že o tom neví, ale dlouho to nevydržela.
„Co je?“ zamračila se na něj.
„Nedá se to přehlédnout,“ řekl omluvně. „Vypadáš… jinak.“
Ája se na něj zaraženě podívala, a pak se smutně usmála.
„Každý si z Pegasu odnesl nějaké šrámy. Někdo je skrývá uvnitř, u někoho se projevují zvenčí a někdo - “ zmlkla.
„Někdo má obojí,“ doplnil John. Andoriel nereagovala, tak se odvážil vyslovit nahlas svůj dohad: „To je od toho wraithského krmení a vracení energie?“
Povzdechla si. „Bylo to tolikrát, že to nedokážu spočítat. Pokaždé, když jsem získávala ztracené zpátky, připadalo mi, že z toho umřu dřív, než ze samotného krmení. Cesta proti času není nic pro mě, tak mu teď nechávám volný průběh. Jestli je tohle cena za těch pět let,“ pokrčila rameny. „Budiž.“
Odložil knížku, vstal a kytaru postavil do křesla místo sebe.
„Andoriel,“ obešel pult a vzal ji za ruce. „Tenkrát na té louce s Wraithem… Nechtěl jsem ti ublížit.“
Překvapeně zamrkala. Nikdy by ji nenapadlo, že by se jí John mohl chtít někdy omluvit. Sice to nebylo přesně to, za co by omluvu uvítala, ale každá snaha z jeho strany byla nadstandard. Dívala se na ruce a přemýšlela, jak z té divné situace. Nejraději by se ho zeptala, jestli se v poslední době neuhodil do hlavy, ale to se jí dálo přehnané, a stručně souhlasit také nemohla. Taková lež by se jí říkala jen těžko.
„Za půl hodiny bude večeře. Jestli mě teda pustíš,“ ušklíbla se a sledovala, jak od ní ustupuje a vrací se zpátky do křesla. Konečně se mohla nadechnout a pokračovat v práci. Pohled jí zaletěl k oknu, kde zuřila nejnovější sněhová vánice. Na další výlet do města to nevypadalo a zásoby už zase docházely.
Půl roku John strávil odhrnováním sněhu, drobnými opravami domu, četbou knih a hraním na kytaru, než se sníh ztratil a nechal po sobě ledovou břečku. Už nikdy se k jejich pobytu v Pegasu nevrátil a Andoriel se také nezmínila. Začal přemýšlet, čím se bude dál živit. Zbývaly mu ještě nějaké úspory, ale nebyly tak velké, aby zaplatil bydlení a stravu, ať už by byl kdekoli, a nechtěl víc zneužívat Ájinu pohostinnost. K délce jeho pobytu nikdy nic neřekla a tvářila se, že současný stav je trvalý, jenže Johnovi vadilo, že kromě jednoduchých prací kolem domu není nijak k užitku. Stále častěji bral do rukou kytaru, aby se mu lépe vymýšlel plán na další život. Andoriel ho nechávala brnkat a přemýšlet a sama byla čím dál uzavřenější.
První krásné ráno plné slunce a ptačího zpěvu se před ní John zastavil a rozpačitě si vjel rukou do vlasů.
„Nikdy bych si nepomyslel, že mě u sebe necháš tak dlouho. Byly to báječné dny, ale…“ nedopověděl a zaraženě sledoval, jak se Andoriel otočila a odešla. Netušil, čím ji tak urazil, nebo co se děje, dokud se neobjevila zpátky s kytarou v koženkovém obalu a hromádkou popsaných papírů.
„Bylo jasné, že tu nezůstaneš napořád,“ usmála se. „A překvapilo mě, jak dlouho ti trvalo, než ses rozhodl odejít, ale jsem ráda. Zimy jsou tady dlouhé a domek potřeboval trochu tvrdší práce.“ O tom, že se první měsíc vzpamatovával z alkoholického opojení a jednou se s ním musela i poprat, aby se uklidnil, se nezmínila. Věděla z vlastní zkušenosti, že najít sílu potom, co se zhroutí celý svět, není jednoduché. Johnovi naštěstí netrvalo dlouho se přiměřeně srovnat a nenapáchal žádnou nevratnou škodu. Ája se pousmála a pokračovala: „Nevím, pro jakou ses rozhodl práci, ale řekla bych, že tohle by se ti mohlo hodit.“ Podala mu kytaru. „A jestli ti někdy dojde inspirace, podívej se sem,“ pokračovala a tváře se jí zabarvily do červena.
John stál s kytarou v jedné ruce a papíry ve druhé a nerozhodně přešlapoval.
„Jsi,“ začal, zarazil se a nevěděl, co chtěl vlastně říct.
„Stačí mi ‚děkuju‘. A někdy mě pozvi na koncert.“ Mrkla, zakroutila prsty před tělem na znamení, že se má otočit a jít, a vykročila ze dveří hned za ním. Dívala se, jak nasedá do auta, ukládá darovanou kytaru tak, aby cestou nedošla újmy, a startuje. Udělala ještě dva kroky, aby viděla, jak vyjíždí na rozblácenou cestu, a napadlo ji, že bude muset v blízké době zajet pro štěrk a vysypat nejhorší díry. Něco z ‚tvrdé práce‘ vždycky zbylo a za dobu, co byla ve srubu, ji nikdy nenapadlo někoho žádat o pomoc, takže to, co řekla Johnovi, byla malá neškodná lichotka. Doufala, že to tak pochopil, stejně jako to, že poznámka, že se zdržel déle, než očekávala, nebyla výčitkou.
Zvuk motoru se vytratil mezi stromy a Andoriel zmizela ve srubu s malým úsměvem na rtech. Vlastně jí bylo úplně jedno, co John pochopil a co nepochopil.

John seděl za volantem a soustředil se na hrbolatou cestu. Nic jiného v hlavě neměl, dokud nesjel na stále rozbitější okresku, která byla v mnohem lepším stavu, než Ájina příjezdová cesta. Pak teprve ho napadlo, že s tím Andoriel mohl ještě pomoci, nerozhodně se zastavil a ohlédl se zpátky, ale po pár vteřinách sešlápl plyn a rozjel se pryč. Stýskalo se mu po slunci a moři a plážích jižních států. Malé zimní zastavení mu dalo šanci se nadechnout a ujasnit si pár důležitých věcí. Pomohlo mu, že Andoriel ani nevyzdvihovala jeho statečnost v boji se Shermaal, ani ho neobviňovala, že zničil hvězdnou loď. Ne, že by nebyla zvědavá, ale její otázky byly určené k doplnění příběhu a ne k soudu, to pochopil hned, jak se začala ptát. Chtěla znát podrobnosti i důvody, ale, jak prohlásila, její jediný názor je, že je dobře, že Shermaal nechají Mléčnou dráhu na pokoji, a je škoda, že Johnova loď už není, ale rozhodně nepatří do rukou lidí.
Kilometry i míle rychle ubíhaly a krajina kolem silnice byla stále přívětivější.
Poslední myšlenka na Andoriel přišla, když po třech hodinách vystoupil z auta, aby se trochu protáhl, a napadlo ho, proč vlastně žije v takové studené pustině. Pokrčil nad tím rameny a pustil hory, srub i Andoriel z hlavy.

[Aiwendill]

No tedaaaaa, spravila si nam radost hned po ranu...

Ale tie slovne konstrukcie... nedobrovolne dobrovolny odchod z armady a podobne... dobre som sa zasmial...

[andoriel]

Díky, Aiwe

To je dobře, že ses zasmál, jsem ráda, když se lidé smějí tomu, co jsem napsala

vynikající díl