SG:ZDP -111. Na Věčných Časech - KONEC (+PDF za Obsahem)

Takže moc lodíZemě nemá, ale řekl bych že ve jménu vyššího dobra bude Francoa Vijjón zabaven a dán na chvíli do mezinárodní služby

[andoriel]

Děkuju, Ondro

Na to, jak na tom Země po Shermaal a pandemii pořád je, je tolik lodí docela úspěch. A ano, francouzská loď bude přejmenována a už nebude francouzská Dokonce máš pravdu i v tom, že "na chvíli". Jak to víš, když to zatím nemám ani napsané?

Že bych to už někdy udělal?
, například v poslední kapitole, ale trochu jinak?

vynikající díl

[andoriel]

No, ano, Ondro - trochu jinak. Doufám, že s ní nemáš podobné plány

Děkuju, posedlíku

[andoriel]

Bavte se

47. Vize hojnosti

„To přece nemůžete!“ vykřikla mladá žena a couvla. Krabat na ni namířil zbraň a pokynul, aby se připojila k malému hloučku připravenému k přenosu do Úlu. Žena udělala váhavý krok naznačeným směrem, pak se pootočila a rozběhla se mezi nízké domky. Krabat za ní vyslal omračovací puls a jeden z vojáků ji přitáhl ke skupince zmatených lidí.
S ostrým svistem přeletěla tři metry nad zemí Šipka a všichni domorodci zmizeli v transportním paprsku. Krabat se rozhlédl a krátce si pro sebe přikývl. Invaze probíhala podle plánu. Skoro podle plánu, opravil se hned. Ace a jeho osm lodí chybělo ve formaci. Mezery se mu podařilo vykrýt z vlastních zdrojů a doufal, že brzy přibydou další lodě i vojáci.
Před odletem z planety, kde probíhala regenerace po přeletu mezigalaktického prostoru, nechal vyklidit loď sloužící původně malým královnám a přestavěl ji na druhou loď pro vývoj wraithských zárodků. Královny poskytly další genetický materiál a loď se usadila na dočista sklizené planetě v údolí široké řeky. Malá posádka dostala za úkol zajistit bezpečnost, postarat se o nově vzniklé Wraithy a přebírat dodávky potravy, kterou jí budou dodávat transportní lodě z hranice invaze. Druhou loď s vývojovými stádii wraithských vojáků hodlal nechat na podobné zcela sklizené planetě někde hlouběji v dobytém území. A mezi nimi bylo potřeba umístit další speciální záležitost - dalo to sice práci a hledání, ale podařilo se jim objevit planetu vhodnou k větším opravám a růstu wraithských lodí. Rozeklané skály vysokého pohoří na jižním kontinentu vybrané planety byly protkané sítí jeskyň a mezi příkrými svahy se stále povalovala oblaka husté mlhy. Pro růst organického materiálu to bylo ideální místo. Krabat na něm nechal úlomky rozbitých lodí, které se mu podařilo nashromáždit, a pověřil skupinku vědců stavbou nových plavidel.
Wraithský nejvyšší velitel se probral ze zamyšlení. Všechen dostupný lidský materiál byl naložený a lodě postupně opouštěly svá stanoviště na orbitě. Toto byla první planeta, kde Wraithové nechali zbytky obyvatelstva a nepátrali po úkrytech. Největší hlad pominul a bylo potřeba začít myslet na bohaté zítřky.
Bohaté zítřky, pomyslel si kysele. Anat slibovala planety přeplněné lidmi, ale zatím objevili jen pár roztroušených vesnic a jedno středně velké městečko. Bohaté pastviny si Krabat představoval jinak. Jestli se situace brzy nezlepší, bude muset část posádek poslat do hibernace a jejich postup se zpomalí.
„Našli jsme ji, pane. Brána je tady,“ ozvalo se z komunikace. Piloti Šipek i pozemní jednotky měli za úkol pátrat po branách do jiných světů. První sklizně probíhaly tak rychle, že se Wraithové hledáním nezdržovali, ale teď bylo načase začít s rozmyslem využívat všech dostupných prostředků.
Krabat poslal na odlétající lodě krátkou zprávu s příkazem prozkoumat důkladněji i ostatní planety této soustavy, aby měl čas na studium místní sítě bran. Postup jeho malého seskupení se tím sice trochu zpomalí, ale o to rychleji se dostanou k bohatým pastvinám hlouběji v galaxii.

„Tak už jsou na cestě všechny,“ řekl bezbarvým hlasem doktor Felger. Atlantis zůstávala na původním místě na Zemi a jediné, co mohli dělat, bylo sledovat postup a hlásit všechny změny. Těch prvních osm lodí zůstávalo tam, kam se dostaly po Jayově hlášení, že je mají za humny. Nezdržovaly se žádnými delšími zastávkami kromě nutné regenerace a dlouhými skoky překlenuly vzdálenost od okrajových obyvatelných planet, aby se zastavily v relativní blízkosti od soustavy s jediným zlatým sluncem a značně znepokojenou planetou jménem Země. Ostatní wraithské lodě se přibližovaly k nemnoha řídce obydleným planetám na okraji galaxie krátkými skoky, mezi kterými byly prodlevy právě tak na rychlý průzkum. Nebo sklizeň. Země stála v cestě ještě jednomu z větších uskupení, i když byla stále dost velká pravděpodobnost, že ji prostě minou, a Obrana Země podle všeho váhala s útokem.
První napadaná planeta s lidskou populací a Hvězdnou Branou byla sklizena v takovém spěchu, že si Wraithové Brány zřejmě nevšimli, ale nález některé další byl jen otázkou času.

Krabat stál na planetě s Hvězdnou Branou a střídavě se díval na oblohu a na neznámé symboly vytáčecího zařízení. Položil na něj ruku a namátkou zadal sedm symbolů, než zařízení aktivoval, ještě jednou si svítící symboly prohlédl. Pod jeho dlaní se rozsvítil červený vypouklý kruh, Brána se roztočila a po výtrysku nestabilních částic se na hranici horizontu červí díry rozběhly modrobílé vlnky.
Krabat si do záznamového zařízení poznamenal symbol, určující jeho současnou pozici, a spokojeně pokýval hlavou. Antikové nezměnili po příletu do jiné galaxie svůj zavedený způsob vytáčení adres, takže pohyb Wraithských lodí bude rychlejší. Bylo to potřeba, protože tato galaxie byla mnohem větší, než Pegas. A bude v ní mnohem víc stravy, pousmál se Krabat.
„Pokračujeme,“ řekl, jakmile se dostal na můstek. „Další soustava čeká, aby nás překvapila svou hojností.“ Další myšlenku potlačil hned v zárodku: Podle vzpomínek Anat je v nové velké galaxii čekal hned od počátku tuhý odpor mnoha lidských ras. Že se tak zatím nestalo, byl zázrak, který Wraithům pomohl při počátečních nesnázích s doletem a v prvním období na nových pastvinách. Krabat se sice celou cestu mezi galaxiemi těšil na boj s nějakým důstojným nepřítelem, ale v současném stavu by se Wraithům bojovalo těžko. Žádné velké ztráty si zatím dovolit nemohli. Naštěstí se těch pár řídce osídlených planet vzdalo bez odporu a poskytlo tak wraithskému společenství čas k nadechnutí. Přesto se mu při představě boje ať už vesmírných rozměrů nebo osobního souboje s nějakou vhodnou neznámou rasou na tváři objevil nepříjemný úsměv plný očekávání.
Ostatní lodě jeho malé flotily se zatím věnovaly zkoumání dalších planet soustavy. Velitelé trvali na přesnosti a úplnosti, ale průzkum zbytečně neprodlužovali. Nebylo proč.
První planeta místní hvězdy nebyla nijak zajímavá. Pod vysokou nažloutlou oblohou byla pustá pláň s několika jezírky bublající rtuti a žlutými skvrnami síry. Sondy minuly právě sklizenou, přesunuly se k další planetě a rychle ji minuly. V plynném oblaku nebylo co hledat a malé kamenné jádro uprostřed nebylo zajímavé. Čtvrtá byla rozpálená vulkanickou činností a řídká vrstva ovzduší byla toxická. Na páté se pěnil oceán, kde právě vznikaly první známky života, ale ledové čepičky na pólech brzy pohltí celý povrch a planetka bude čekat pár set let, než se znovu dostane do příznivého postavení s místním sluncem tak, jak tomu bylo právě teď.
Všechny údaje byly uloženy a malá flotila organických lodí se vydala na další cestu.

Ana-al tiše zuřila a většinu své energie musela vynakládat, aby to na ní její posádka nepoznala. Matka odletěla kdoví kam a Krabat velel lodi, která právem patřila jí. Na Ana-al zůstal jenom ubohý křižník. Pokoušela se bránit a vznášet nároky na plavidlo se ZPM, ale nikdo ji neposlouchal, Krabat ji nechal křičet v komunikačním zařízení a klidně dal povel k odletu. Ana-al zůstala na původním místě sama ve skupince osmi křižníků, které jí byly přiděleny.
Komunikace se vstupem zbytku flotily do hyperprostoru přerušila a Ana-al se s tváří bledší než obvykle odmlčela uprostřed slova, hluboce se nadechla a narovnala.
„Odlet!“ štěkla, aniž se na někoho podívala.
Pilot odeslal pokyn ostatním křižníkům a společně vletěli do hyperprostoru.
Let netrval dlouho. Cílová solární soustava slibovala možnost lidského života a k Ana-alině radosti se na čtvrté planetě opravdu rozvíjela celkem uspokojivá civilizace, která neměla o Wraithech nejmenší tušení.
Šest křižníků nechala v záloze za větším ze dvou měsíců obíhajícím planetu se slibnou zásobou potravy a se dvěma zbývajícími se usadila na orbitě. Zlost na Krabata ji nepřešla, ale změnila se v potřebu trochu si obyvateli planety pohrát, než dá pokyn ke sklizni. Nechala zjistit frekvence, na kterých místní lidé komunikovali, a se zářivým úsměvem jim vstoupila do hovorů.
Po prvním šoku se jí dostalo vřelého přivítání a všechny dalekohledy se obrátily ke dvěma lodím neznámého typu na orbitě. Ana-al pečlivě vybrala pár pohledů na posádku svého můstku v plné práci a dostala pozvání do jakéhosi oblíbeného celoplanetárního vysílání zpráv a zajímavostí.
Vydala poslední pokyny a s několikačlennou suitou nasedla do malé transportní lodi. Přistáli na ploché střeše vysokého domu, kde vysílání sídlilo, odmítli připravené pohoštění a s královnou v čele stanuli před jednoduchou kamerou.
Moderátor se na královnu profesionálně usmál, ale úsměv mu povadl pod jejím přezíravým pohledem.
„Tak tedy začneme,“ řekl škrobeně, povytáhl se na špičky, aby aspoň pocitově trochu vyrovnal výškový rozdíl, a usmál se do kamery.
Na celé planetě netrpěliví diváci uviděli příjemnou tvář Ranalda vedle velice vysoké bledé dívky. Věděli, že se jedná o velitelku mimozemšťanů, kteří se nedávno objevili nad jejich planetou, a se kterými chtějí představitelé planety jednat o spolupráci. Všichni doufali, že takové spojenectví bude přínosnější, než styky se Zemí, která mohla nabídnout jenom omezenou lékařskou pomoc a s technologiemi dělala zbytečné cavyky.
Ranaldova tvář zaplnila celou obrazovku a v tom okamžiku spustil svůj připravený proslov:
„Náš první kontakt s cizí mimozemskou rasou po strašlivé pandemii! Je to úžasné. Jsou tak vyspělí! A přitom souhlasili, že se s námi o své znalosti podělí! Podle názoru našeho obyvatelstva jsou návštěvníci z cizí planety nejen na vyšší technické úrovni, ale zároveň jsou krásní. Jejich vysoké štíhlé postavy s dlouhými bílými vlasy a výraznými rysy lahodí našim očím a jejich hluboké hlasy zní příjemně našim uším. Jejich společenské uspořádání je sice neobvyklé, ale s trochou námahy pochopitelné.
K naší velké radosti se rozhodli, že naše planeta je pro ně příjemné místo a její obyvatelé jsou velmi vhodní ke kontaktu.
Jejich vládkyně dohodla s vládami všech států, že se mimozemští vědci, technici a vojáci rozejdou do všech koutů našeho světa a pomohou nám s urychlením vývoje. Nejkrásnější bylo nadšení, které projevila při zjištění, že se u nás lidé zdraví dotykem.
Prohlásila – citujeme: „Vaše planeta a její národy jsou jednou z nejlepších ras, které jsme při našem putování nekonečnou temnotou a samotou vesmíru potkali. Velice se těšíme na spolupráci a na důkaz našeho přátelství budeme nadále v kontaktu s obyvateli vaší planety používat pouze pozdrav, který je vám vlastní.“
Vážení přátelé, je nám obrovskou ctí, že nás nyní v přímém přenosu poctí návštěvou sama královna tak jedinečné mimozemské rasy a představí se celé populaci planety.
Královno, vítejte…
Áááá… pomozte… pomoc….“
Ana-al odtáhla ruku od vysušeného těla Ranalda a usmála se do kamery. Její obsluha se tiše vytratila, ale zařízení nechala zapnuté, takže obraz i zvuk se stále přenášel.
„Velmi vhodní,“ pronesla pomalu a vyšla z nahrávacího studia.
Po celé planetě už Šipky i pozemní jednotky všech osmi křižníků sbíraly zmatené obyvatelstvo a přenášely je do lodí.
Ana-al s doprovodem nastoupila do přepravní lodi na střeše a odletěla, aby mohla z můstku koordinovat umístění potravy do jednotlivých plavidel. Byla rozhodnutá naplnit většinu přepravních plavidel a čtyři nebo pět křižníků do plné kapacity a odeslat je k lodím, ve kterých vznikali noví vojáci. Tam budou přebytky nejvíc prospěšné.
Takže matka měla nakonec pravdu, pomyslela si mladičká královna. Tato obrovská galaxie skrývala hojnost pro mnoho nekonečně dlouhých wraithských generací. Vždyť byli teprve na jejím začátku a už narazili na bohatou planetu.
Ana-al trpělivě čekala, až budou lodě naplněny a odletí předat náklad stravy na určené místo. Mezitím těkala očima mezi postupem naplánovaným pro její malé uskupení a několika dalšími možnostmi, které ji zaujaly.
„Sejdeme se na těchto souřadnicích,“ řekla těsně před odletem zásobovacího konvoje. Velitel přepravy kývl.
Ana-al věděla, že má pár dní, než se prázdné lodě vrátí, a rozhodla se pro malou soukromou zajížďku.

„Takže Wraithi,“ pronesl Baal zamyšleně. Ten název nikdy předtím neslyšel a nic v něm nevyvolával. Otočil se od velkého okna s výhledem přes lehce zarostlou zahradu do širokého údolí s hnědozelenou řekou.
Tvor, který si říkal Anat ho překvapil i nepřekvapil. Jeho družka Anat ho opustila tak dávno, že už si její poslední podobu nedokázal vybavit, i když věděl, že by ji poznal v jakémkoli těle. V té – Wraithce – určitě přebývala a nejspíš v ní i zemřela, jak mu tato nová Anat tvrdila. Sama hostitelka byla dostatečně zneklidňující i bez Anatiných vědomostí. Že si ponechala jméno symbionta, bylo podivné, a že našla Baala na jeho opuštěné výspě, to bylo přímo děsivé.
„Ano, Wraithi,“ opakovala trpělivě Anat a stoupla si vedle posledního z vládců soustavy. „Představovala jsem si to jinak,“ pokračovala po chvíli s očima upřenýma do šedých mraků, které se povalovaly na vrcholcích okolních hor.
Baal kývl. Už to říkala. Vědomí, že někdo vyhubil skoro celý lidský druh pár let předtím, než se Wraithové dostali do Mléčné dráhy, v ní vyvolalo záchvat nekontrolovaného vzteku, který svým životem odnesl jeden z nemnoha místních sloužících. Baal zuřivé krmení sledoval bez svých obvyklých poznámek a zbytky těla nechal na podlaze sálu tak, jak tam dopadly.
„Překonali jste dlouhou cestu,“ řekl po další dlouhé pauze vyplněné pozorováním nudné scenérie za oknem. „Je něco, co bych mohl…“ zarazil se. Nevěděl, proč se vlastně snaží nabízet pomoc, když nemá nic, co by mohl pro Wraithy udělat. Jeho panství se scvrklo a sotva dokázalo uspokojit jeho potřeby, na další hladové – ne, ani potravu jim nemůže nabídnout, když má tak málo sloužících. Leda, že by…
„Jsou tady planety s větším množstvím lidí,“ řekl naoko váhavě a nechal se chvíli nutit, než prozradil souřadnice planet, kde přebývaly zbytky svobodných Jaffů pod vedením Hen-Lora. Jestli je Wraithové pochytají a snědí nebo zabijí, to bylo Baalovi jedno. Možná spolu budou válčit, ale Hen-Lor rozhodně nebude mít čas zase škemrat o lodě. Goa’uld potlačil škodolibý úsměv. Není nadto sledovat, jak se potenciální nepřátelé nebo hrozby zabíjejí mezi sebou. A kdyby byli Jaffové málo, měl ještě jeden trumf v rukávu. Polohu Země.

vynikající díl

[andoriel]

Děkuju, posedlíku

A kdy bude konečně bitva mezi novými loděmi a wraithy?

[andoriel]

Bude, Ondro, jen Ještě vydrž

[andoriel]

Bavte se

48. Valčík na rozloučenou

Ana-al hned, jak zmizela poslední zásobovací loď v hyperprostoru, zadala vlastní kurz dalšího letu zbývajících plavidel, který se dost lišil od Krabatem naplánované trasy. Bylo jí to jedno. Planeta, kam se chtěla dostat, nebyla moc daleko, jen pár hodin cesty, což bylo v téhle obrovské galaxii vlastně za rohem. Už jednou na té planetě byla a toužila se na ni podívat podrobněji. Nejenom, že byla obydlená lidmi, ale také se tam vyskytovaly jiné zajímavé bytosti. Mladičká královna si hodlala užít trochu dobrodružství a zábavy, než její posádka sklidí co nejvíc lidí.
„Hlavní výsadek začne na okraji hlavního města a bude postupovat k jeho středu, další obsadí největší vesnice v okolí. Vyberu si deset vojáků, kteří mne doprovodí. Místo svého vstupu na planetu určím, až budeme nad ní,“ obrátila se před doletem k planetě na velitele svého křižníku.
Mlčky kývl.
„Až opustím loď, převezmeš velení, budeš koordinovat sklizeň a zasáhneš všude, kde dojde k nepokojům,“ pokračovala Ana-al. Pochybovala, že by se někdo vzpouzel, ale velitelova hluboká úklona po jejích posledních slovech ji přesvědčila, že získala další kousek jeho podpory a úcty, který ji nestál vůbec nic. Spokojeně odešla do svého pokoje, aby si před dobrodružstvím odpočinula.
„Jsme na místě, paní,“ ozval se jeden z nižších důstojníků ve dveřích královnina pokoje. Ana-al se po něm rozladěně otočila. Někteří k ní stále vstupovali bez vyzvání. Věděla, že by to měla rychle zatrhnout, ale teď ne, teď se letí bavit na planetu a nic jí nezkazí náladu. Problémy s posádkou vyřeší potom.
„Vaše loď i doprovod jsou připravené k odletu,“ řekl ještě Wraith, když kolem něho vycházela ze dveří.
„Přistaneme tady,“ ukázala na paseku uprostřed velkého lesa bez většího zkoumání mapy. Podle útržku vyslechnutého rozhovoru by to mělo být správné místo na nějakou tu zábavu.
Malá přepravní loď přistála na východním konci paseky. Nejdřív z ní vystoupilo osm vojáků s maskou, pak Ana-al s pilotem. Procházeli pomalu nízkou travou a rozhlíželi se na všechny strany. Podle královny by zde měly být divní tvorové vhodní ke zkoumání.
Došli až na západní okraj paseky a zůstali stát pod prvními stromy. Slunce zmizelo za vrcholky lesa a nad pasekou se vytvořily pásy lehkého oparu, který byl skoro neviditelný, ale mátl vidění.
„Vítáme tě, paní, a vítáme i tvůj doprovod,“ ozvalo se Ana-al těsně u ucha až polekaně uskočila. Vojáci sáhli po zbraních, ale ruce na královnin pokyn zase spustili.
Vedle Ana-al stál divný muž s dlouhýma ušima, silným copem a huňatým pruhovaným ocasem přehozeným přes jedno předloktí.
„Jsme rusálové. Přidáš se dnes v noci k našemu tanci?“ uklonil se divný muž, až kolem něj zavlál lehký šátek.
Ana-al se pousmála. Takový druh dobrodružství sice na mysli původně neměla, ale tanec byl její srdeční záležitostí. Jako malé jí Ace vyprávěl drobné příběhy ze života prvních Wraithů a tanec měl v jejich společnosti své místo. Často si pak tancovala, když byla sama. Sice nevěděla, jak má takový správný wraithský tanec vypadat, ale byla přesvědčená, že ji vede neviditelná ruka nějaké prastaré mocné královny z její pokrevní linie, a její tanec je dokonalý.
Přejela rusála očima od mašle na dlouhých uších až ke koženému řemínku obtočenému kolem palce u nohy, kde končilo složité vázání nahrazující vysoké boty a skepticky sešpulila rty.
„Nejsem si jistá, jestli to zvládneš,“ řekla s despektem.
„Dovol, abychom to vyzkoušeli,“ hluboce se před ní uklonil a skryl tak pobavený úsměv.

Anat nespokojeně zavrčela. Baal skončil moc brzy. Vlastně podle názoru Anat skončil dřív, než vůbec začal, a jeho prudké oddechování ji rušilo. Otočila k němu hlavu a s pohrdáním se na něj podívala.
„Málokdy jsem k něčemu takovému nucen,“ hekl. Dech se mu pomalu zklidnil a už rozvážným krokem se vydal na krkolomnou cestu mezi vystouplými kořeny a balvany trčícími mezi kmeny stromů.
„Navíc jsem nevěděl, co ve tvém podání znamená slovo procházka,“ utrousil polohlasně.
Když Anat projevila přání projít se po blízké planetě a, jak si Baal opožděně vzpomněl, použila výraz ‚proběhnout se po lese‘, netušil, že svoje slova bude brát tak vážně.
Ani Anat sama nevěděla, co jí to popadlo, že chtěla do lesa. Původní představa rychlého pohybu mezi daleko stojícími stromy vzala brzy za své, když zjistila, že Baal s ní nedokáže držet krok. Kratičce se zamyslela a usoudila, že zřejmě potřebuje kompenzovat napětí, které se u ní objevilo po přeletu mezigalaktickým prostorem, ztrátě tolika lodí s celými posádkami, po dvou porodech a setkání s tím ‚vládcem soustavy‘, jak si Baal honosně říkal, i když nevládl ničemu. Napětí jí zůstalo a přidalo se k němu rozčarování.
„Co tanec?“ navrhla v záblesku náhlé inspirace.
Baal zůstal stát, zamyšleně nakrčil čelo, a pak se k ní otočil s hlubokou úklonou.
„Bude mi ctí,“ zamumlal, narovnal se a hlasitěji pokračoval: „Pokud si tedy pod pojmem tanec nepředstavuješ něco podobného té tvojí procházce.“
Anat se konečně pousmála. Tanec v jejích představách znamenal kdeco. Od pomalého osamělého kroužení v prázdné královské komnatě, přes hopsání se svými dcerami až po aktivity vyhrazené jenom velice úzkému kruhu jejích ctitelů, který se v poslední době smrsknul na jediného. Inasari. Možná bylo načase ten kruh zase trochu rozšířit.

Shana ležela s očima dokořán a bála se mrknout, i když se jí v koutcích hromadily slzy a prorážely si lechtavou cestičku přes spánky do vlasů nad ušima. Bála se, že už pak nedokáže oči otevřít a propadne se do té zlaté záře, která na ni číhala na pokraji spánku.
Roztřeseně se nadechla a zašeptala: „Tohleto mi nedělej. Prosím. Ne.“
V myšlenkách se jí probudila dávno zapomenutá vzpomínka na mentální útok, kterému kdysi stěží dokázala odolat. Ale tehdy byla mladá a silná a jistá si sama sebou, což se o jejím současném stavu nedalo říct.
„Nebudu naléhat. Chtěl jsem vědět, jak se ti daří. Jestli jsi stále…“
Shana se chraplavě rozesmála. Netušila, že i myšlenka se může zadrhnout uprostřed, utopená v rozpacích.
„Naživu?“ zeptala se nahlas. „Jo, ještě žiju.“ Na okamžik se zarazila, a pak hned pokračovala: „A to jsem si myslela, že už přestávám bláznit. Zatím jsem jedno bláznovství vyměnila za jiné. Paráda!“ Poslední slovo vykřikla do prázdného pokoje.
“Na Atlantis jsi věděla, že telepatie není bláznovství. Co se teď změnilo?“ pokračoval hlas v její hlavě.
„Všechno,“ zašeptala neslyšně. „Zůstal jsi v Pegasu a teď o tobě sním s otevřenýma očima. To jsem to dopracovala.“
„Nejsem v Pegasu. Wraithové, co tam zůstali, už neexistují. Jsem tak blízko, že stačí jen natáhnout ruku. Vidíš?“
Shana mrkla. V posledním okamžiku si uvědomila, co dělá, a snažila se tomu zabránit, ale už bylo pozdě. Oči se jí zavřely a před vnitřním zrakem uviděla toho Wraitha, kterému na Atlantis říkali Todd. Wraitha se zářivě žlutýma očima, který z ní skvělou manipulací téměř dostal souřadnice Země.
„Žádné souřadnice nepotřebuji,“ ujistil ji s lehkým úsměvem. „A jsem opravdu rád, že pořád žiješ.“
„Jak jsi mě našel?“ zavrčela. Snažila se vší silou otevřít oči do nemocničního pokoje. Marně.
„To ten tvůj skok, kterým jsi mě zachránila před Michaelovou střelou. Nechal mezi námi spojení.“
„Byli jiní lidé, důležitější,“ namítla rozechvěle.
Toddův úsměv se vrátil s lehkým zavrtěním hlavy. „Našel jsem tebe. Co mám udělat, abys mi uvěřila, že jsem skutečný?“
„Ale ty nejsi. A i kdybys byl, nevěřím ti. Nechci tě ani ve snech, ani ve skutečnosti, mám dost problémů i bez tebe. Jdi pryč a už se nevracej.“
„Pak tedy,“ lehce se před ní uklonil a úsměv mu z tváře zmizel, „mi věnuj poslední tanec.“
Bez rozmýšlení mu do natažené dlaně položila ruku a druhou ho chytila za rameno. Přitiskl ji k sobě a zvolna kroužili nekonečnou namodralou plání. Nechala se kolébat pomalým rytmem a myšlenky se jí rozběhly všemi směry.
„Ne!“ vykřikla najednou a odstrčila ho od sebe. Nevědomky mu prozradila pandemii, Shermaal i polohu mnoha obydlených planet. „Jdi pryč!“
Znovu se snažila otevřít oči. Tentokrát se jí to podařilo. Ještě zahlédla zubatý úsměv mezi tenkými rty a pak už se dívala do tváře značně znepokojeného lékaře.
„Jsem v pořádku,“ vydechla a pokusila se o malý úsměv. „Jen ošklivý sen,“ dodala na vysvětlenou.
Lékař se uklidnil, odešel a Shana osaměla.
„Jenom sen,“ zopakovala sama sobě. Pokud jí paměť aspoň trochu sloužila, Wraithové v Mléčné dráze nebyli, a její pocit, že podlehla wraithskému telepatickému doteku, byla jenom reakce na… možná na ty pilulky, které jinak téměř zázračně pomáhaly.

Ana-al se ohnula v pase, aby chytila dech, ale hned zase pokračovala v tanci. Ti rusálové byli neuvěřitelní. Už chápala, proč se Maye a Jamesovi z této planety nechtělo. Pohlédla k temné obloze a odhadovala, kdy přijde svítání. Jak sklápěla pohled, všimla si, že její vojáci, kteří se večer také všichni přidali ke společnému tanci, se sotva pohybují. Ten pohled ji přinutil k dalšímu vypětí. Zatočila se, vyskočila, dopadla do dřepu a hned se vymrštila, prohnutá v zádech a s rukama rozpaženýma.
Byl to poslední pohyb na celém palouku, protože mezitím rusálové na nějaký tajný pokyn přestali tancovat.
„Skvělé. Jsi úžasná,“ usmíval se na ni ten, kdo ji oslovil jako první. „Možná by bylo na místě, abych se ti konečně představil. Jsem Andělín VeselýŘezáč. Teď uvidíš, jak se moji vyčerpaní druhové krmí. Jindy se musíme spokojit s drobnou kořistí, ale tentokrát...“ Nechal větu otevřenou a pokynul Ana-al k místu, kde se po celonočním tanci wraithští vojáci únavou zhroutili k zemi.
Ana-al vykřikla a překryla si ústa dlaní. Rusálové bez zjevné námahy trhali její vojáky na kusy a soukali do sebe celé paže, vytrhaná žebra, viděla jednoho z tanečníků, jak nepřirozeně roztáhl ústa a vložil si do nich celou wraithskou hlavu.
„Jak jsem říkal, naše strava je většinou malá. Hmyz na této planetě nedosahuje velkých rozměrů, ale vaše přítomnost, to je jako zásah jednoho ze starých bohů. Jste nějaká zmutovaná obdoba hmyzu. Velice chutná obdoba hmyzu,“ usmál se Andělín. „Budeme dost silní, abychom ovládli celou planetu. Nebo možná,“ přimhouřil oči, „i víc.“
Ana-al právě sahala do šatů pro skrytý komunikátor, aby přivolala pomoc, ale při posledních Andělínových slovech se zarazila. Znovu se podívala, jak snadno si s jejími vojáky rusálové poradili, a rozhodla se, že nebude riskovat přesun těch děsivých tvorů na svoje lodě. Otočila se a rozběhla se pryč. Neudělala ani jeden dlouhý skok, když ji silná ruka chytila za rameno a strhla ji zpět. Zavrávorala a pokusila se vykroutit, ale sevření bylo silné a stalo se jenom to, že se jí vykloubila ruka. Pak ucítila, jak se trhají svaly a šlachy a nakonec povoluje kůže. Andělín stál za ní a strkal si celou její paži do úst. Klopýtla, jak jí ztráta ruky porušila rovnováhu těla, ale hned se vzpamatovala a místo útěku zaútočila druhou rukou. Pomyslela si, jaké má štěstí, že přišla o pravou a ne o levačku, kde měla krmný otvor. Přitiskla ho Andělínovi na prsa a zhluboka se napila jeho energie.
Polkl a rozesmál se. „Zábavné. Ale tohle na nás neplatí.“ Tvář mu zvážněla. Chytil ji za prsty a odtrhl od sebe její ruku. „Živíme se hmyzem, který bývá jedovatý, takže musíme být imunní.“ Ruku jí pustil, ale vzápětí ji chytil za hlavu a trhl.

Sklizeň na planetě se nedařila tak, jak si velitel představoval. Lidí bylo málo a pozemní jednotky napadal velký okřídlený tvor, na kterého nepůsobily žádné wraithské zbraně. Velitel netrpělivě čekal, kdy se ozve královna Ana-al, aby mohli odletět, ale její komunikátor stále mlčel. Nakonec se rozhodl, že se vystaví jejímu hněvu a vyslal průzkumnou Šipku na pozici přepravní lodě na planetě.
„Právě vzlétají,“ ohlásil pilot, když se přiblížil nad les, odkud se ozýval automatický hlásič pozice.
Velitel odvolal poslední sběrné jednotky a vypravil se do hangáru přivítat Ana-al. Stál před pomalu se otvírajícím vstupem a překvapeně zíral na divné muže, kteří v neuspořádaném davu vystupovali z plavidla. Nejprve si myslel, že se královna sama zúčastnila sklizně, a pokynem přivolal několik vojáků, aby stravu odvedli do připravených cel. Pak se před ním jeden z těch mužů zastavil a s úklonou odhalil zuby rudé od krve.
„Jmenuji se Andělín VeselýŘezáč. Máte krásnou loď a je plná potravy. Přebíráme ji.“
Velitel se na něj vrhl, ale něco ho uchopilo zezadu za krk a prudce zakroutilo.

Anat nespokojeně zavrčela. Baal skončil moc brzy. Vlastně podle názoru Anat skončil dřív, než vůbec začal, a jeho prudké oddechování ji rušilo. Otočila k němu hlavu a s pohrdáním se na něj podívala.
„I tohle tě unavilo?“ zeptala se.
Baal se zašklebil, zvedl ruku a nechal ji zase spadnout na lůžko.
Anat si dlaní přejela po těle a zarazila se na břiše, zamyšleně se na něm poklepala prsty a usmála se.
„Mám hlad. Potřebuji sílu na další -,“ povzdechla si. Počáteční vývoj nové královny byl značně nepohodlný. Znovu se zadívala na Baala. „Snad to za to bude stát,“ zamumlala nezřetelně. „Ale nejdřív potřebuji energii.“ Bez dalšího váhání přitiskla Baalovi k hrudi krmnou ruku. Goa’uld překvapeně vyjekl a zalapal po dechu. Snažil se vzchopit a bránit se, ale Anat byla hladová a rychlá. Energie se přelévala takovým tempem, že neměl šanci. Jeho vpadlé tváře získaly šedivý nádech a prsty s dlouhými nehty, které jí zaťal do paže, se odlamovaly jako suché klacíky.
„Je po všem. Svůj úkol jsi splnil,“ naklonila se k němu. „Jsi rád, že tvoje energie pomůže přežít našemu společnému dítěti? Slibuji, že z ní bude královna. Něco, na co ty ses nikdy nezmohl.“ Poslední slova už syčela do tváře mrtvoly.

vynikající díl

[andoriel]

Dekuju, posedlíku

[Aiwendill]

ale noo, Andoriel, to vážne?

[andoriel]

A to myslíš jakou část, Aiwe? Ana-al s rusály nebo Anat s Baalem?
Psaní o obou jsem si užila a jestli vyvolává smích, tak je všechno v pořádku

[Aiwendill]

obidve časti a aj celkový dojem z tejto kapitoly...

[andoriel]

Paráda
Děkuju, Aiwe

Moc pěkné, Anat se dala dohromady s Baalem, no to bude sranda s tím děckem žit

Chudák Todd

[andoriel]

Děkuju, Ondro

Wraithská královna s genetickou pamětí goa'uldů se může hodit

navíc, když už dvě královny (dcery) jsou vyřazeny

[andoriel]

Bavte se

45. Tři

John Sheppard seděl na kraji chodníku a v náručí svíral kytaru. Byla to poslední věc, co mu zůstala, a právě řešil to největší dilema ze všech – má ji prodat a koupit si další pití? Zdálo se, že dospěl k nějakému rozhodnutí, protože se opřel levačkou o obrubník a opatrně se zvedl. Očima zapátral po nejbližší zastavárně a kytaru uchopil pevněji za krk.
„Takhle zacházíš s půjčenou věcí?“ oslovila ho nezřetelná postava na chodníku.
„Cože?“ zamumlal. Snažil se zaostřit, ale nedařilo se mu.
„Proč už nehraješ?“ pokračovala postava v divných dotazech.
„Proč?“ opakoval John nechápavě.
„To budou mít Wraithové snadnou práci, až přiletí.“ To už nebyla otázka, ale konstatování.
„Wrai… přile… Co?“ slova neznámé osoby se mu jen stěží usazovala v mozku a způsobovala mu bolest. Zamrkal, ale na chodníku proti němu nikdo nestál, jen pár lidí spěchalo za svými záležitostmi, a když Johna míjeli, odvraceli tváře.
John stál chvíli na místě se skloněnou hlavou a usilovně se snažil myslet. Proč už nehraješ? Proč nehraješ, když přiletí Wraithi? Proč nehraješ... Wraithům...? Potřásl hlavou a pomalu se vydal na malé náměstíčko s kašnou. Na zastavárnu zapomněl.
Sedl si u kašny, kytaru položil do klína a hrábl do strun. Po prvních akordech se zarazil, pootočil dvěma kolíčky na doladění a začal znovu.
„Vždyť hraju,“ zabručel si pro sebe, jak se mu hlavou pořád dokola točila stejná slova. Stačila chvilka a narovnal se, zvedl hlavu a začal i zpívat. Ochraptělý hlas se mu po prvních slovech pročistil a netrvalo dlouho, než se před ním na zemi objevila první mince.
Ten večer sice na celou láhev nevydělal, ale k panáku něčeho ostřejšího si dal plněnou bagetu a usnul s kytarou v náručí. Na Wraithy si už nevzpomněl.

Krabat přecházel před královniným křeslem a zachmuřeně se díval pod nohy.
„No tak? Ani svoji královnu nepřivítáš?“ ozvalo se od vstupu. Anat se jednou rukou opírala o rám dveří a druhou měla lehce položenou na břiše. Ne, že by zatím potřebovala oporu, ale měla potřebu kontrolovat svůj nový stav alespoň symbolicky. Nevracela se do své vlajkové lodi přímo, ale velkou oklikou, při které se zastavila v dalších čtrnácti lodích a dala jim speciální úkoly. Všech výhod je třeba využít tak, aby byly co nejúčinnější, a každé zaváhání by se mohlo vymstít. To Anat nehodlala připustit. Proto jí návrat trval déle, než veliteli své lodi původně naznačila. Věřila, že se její zdržení bohatě vyplatí.
Krabat překvapeně zvedl hlavu, když uslyšel Anatin hlas, a pak se ke královně vrhl.
„Má paní!“ vykřikl samou radostí tak hlasitě, až Anat ucukla. „Náš postup probíhá podle plánu, na dvou planetách jsem nechal –“ zarazil se před královninou zvednutou rukou a sklonil hlavu.
„Vím,“ ujistila ho Anat. „Nejstarší kokony už byly osazeny podruhé a noví vojáci mají dostatek potravy. I na té třetí planetě, kterou jsi vybral, vědci dosahují úspěchů, i když jim příliš potravy nepřichází. Přesto otestovali novou loď a první výsledky jsou uspokojivé. A teď mi ukaž mapu nejbližšího okolí,“ ukončila za Krabata jeho hlášení a byla spokojená, že se jí ho podařilo zkrátit na minimum.
Krabat ji doprovodil na můstek a rozsvítil velký obraz zatím prozkoumané galaxie.
Anat před ním stála a zamyšleně se prstem ťukala do spodního rtu, když si prohlížela hvězdná uskupení.
„Nejlepší to bude tady,“ určila po dlouhé době skupinku značně vzdálených hvězd na okraji mapy. „Pošli všechny nejbližší lodi a možná taky pár vzdálenějších do těchto soustav, aby provedly dokonalé sklizně a úplný průzkum. Žádné maskování a ať nepospíchají. Rozhodně s nimi neztrať spojení. Bylo by vhodné, kdyby někdo z místních obyvatel stačil odejít Portálem,“ řekla a významně se na Krabata podívala, rychle vyťukala řádku příkazů a pokračovala: „Vynechej ze svých plánů lodě, které jsem právě označila, ty nepřijímají rozkazy od nikoho jiného než ode mě.“
Krabat se mlčky uklonil a začal sestavovat příkaz pro lodě nacházející se nejblíže určeným systémům.
„Kde je Ace?“ zaskočila ho Anat vzápětí dotazem.
„Tady,“ ukázal na stále rozsvícené mapě polohu Aceovy malé flotily.
„Ať mi sem pošle jednu ze svých lodí. Osobně může zůstat, kde je, ale ty dva Wraithy, které jsme našli, by měli cestou vysadit v našem novém doku. Zařiď to.“
Další Krabatova mlčenlivá úklona ji potěšila. Bylo to po Baalově neustálém žvanění příjemně uklidňující.

„Nepoletíte zpátky,“ řekl na Aceově lodi rozzlobeně Aiwe Jamesovi a Maye. „Podle Krabatova plánu byla vaše bývalá planeta v první vlně sklizní, takže tam už nic není.“
Maya se chtěla nadechnout k protestu, ale James ji chytil za ruku. „Potřebujeme,“ začal pomalu a hlavou mu běželo, jak má vysvětlit, že je pro ně pobyt v Úlu jako pro běžné členy posádky nepřijatelný.
„Potřebujeme práci,“ dořekla Maya. „Jsme mechanici. Dejte nám něco k opravování a bude od nás pokoj.“ Nejraději by si řekla o malou loď, ale na poslední chvíli se rozhodla, že bude lepší postupovat po malých krůčcích.
Aiwe se zamračil. Trčeli na jednom místě už hodně dlouho a Ace nikomu nedal žádné vysvětlení. Skoro celou dobu byl zavřený v jedné z kajut, pouštěl k sobě jenom Zaka a velice sporadicky Michaela. Původní Aiweho nadšení, že nebude spadat pod nějakou podřadnou královnu nebo ustrašeného velitele, bralo rychle za své a ti dva před ním mu moc nepřidávali.
„Opravy,“ zašeptal si pro sebe a rozhlédl se. Aceova loď opravy nevyžadovala, a pokud ano, dokázala si o ně velmi konkrétně říct. ZPM získané na Nové Veitoně bylo za léta propojení tak vrostlé do organické hmoty, že s ní v podstatě splynulo a došlo k nějakému druhu symbiózy. Ani královna Anat netušila, že trochu zvláštně tvarované plavidlo velitele Ace využívá modul nulového bodu.
„Víte co? Zeptejte se sami,“ ušklíbl se nakonec nad žádostí Jamese a Mayi a odvedl je k jedné z uzlovitých stěn plavidla. Na jeho pokyn k ní přitiskli ruce. Víc jim toho neřekl a Maya s Jamesem se na sebe zaraženě dívali. Věděli, že Aiwe je v rámci klasického společenstva trochu zvláštní, ale v Aceově posádce se takových a podobných výjimek našlo tolik, až to přestávalo být neobvyklé.
James vytřeštil oči a pak se mu stáhly do úzkých štěrbinek, když se loď dotkla jeho mysli. Maya na tom byla podobně.
„Hmmm,“ protáhl James, když se vzpamatoval a odtáhl ruku od stěny, „to by šlo.“ Mrknul na Mayu a společně zmizeli Aiwemu z očí v jedné z postranních chodeb.
Aiwe se podíval z prázdné chodby na lehce se chvějící stěnu lodě a zpátky, pokrčil rameny a pokračoval v cestě na můstek. V mysli se mu ozvalo volání z můstku. Někdo z lodi nejvyšší královny se dožadoval velícího důstojníka a v této chvíli jím byl Aiwe.
Bývalý obyvatel Via dimidia se otočil a rychle vykročil za svými povinnostmi.

Andoriel seděla před srubem a nastavovala tvář slunci. Konečně toho roku začalo hřát a bývalá knihovnice a členka expedice Atlantis cítila, jak ho její kůže netrpělivě nasává. Myšlenky se jí jen líně povalovaly hlavou a volně odplouvaly, až zůstala jen zlatavá záře pod zavřenými víčky a příjemný pocit tepla.
„Takový odpor jsem nečekal,“ ozvalo se jasně a zřetelně. V jednolité žluti slunce se objevily tmavé skvrny a složily se do protáhlého obličeje.
Andoriel polkla. O Aceovi se jí v poslední době zdálo často, takže jeho přítomnost za zavřenýma očima nebyla zase tak zvláštní. Podivné bylo, že si byla dost jistá tím, že nespí.
„Ace?“ vyslala opatrně k tváři, která připomínala negativ fotky.
„Už celou věčnost se snažím tě kontaktovat,“ zamračil se na ni. „Všichni ostatní nějak reagovali, dokonce i Sheppard, jen ty jsi zůstala uzavřená."
„Věčnost?“ zopakovala posměšně.
Tvář na okamžik zmizela a Andoriel se lekla, že přišla o nečekaný příjemný sen.
„Na sny není čas. Pokračují vaši lékaři ve zkoumání hoffanského viru? Vynalezli nějaký jiný způsob, jak Wraithy zbavit jejich závislosti?“ ptal se negativ Ace. „Přišli na něco, co nám pomůže?“
Andoriel ucítila, jak jí na tváři zašimral nějaký hmyz, a dostala strach, že se spojení, ať už skutečné nebo vysněné, ztratí.
„Andoriel!“ houknul Ace, až jí jeho hlas rezonoval v hlavě.
V rychlosti si myslí nechala proběhnout Shermaal a pandemii s důrazem na to, že Wraithové a jejich stravovací návyky v Mléčné dráze nejsou problémem číslo jedna. U té myšlenky se zarazila. Pochybovala, že by k ní dosáhl telepatický přenos z Pegasu.
„Priority se mění,“ ujistil ji s tajemným úsměvem Ace.
Andoriel sebou trhla a zamrkala do slunečného dne. Jako první ji napadlo, že už blázní, ale na to byla mentální návštěva moc živá. Nějakou dobu ještě seděla a mračila se přemýšlením, a pak se sbalila na cestu. Měla otázky, které nemohla položit po telefonu.

Maya a James stáli před vchodem do jeskynního labyrintu na neznámé planetě a podle pokynů čekali, až pro ně přijde doprovod.
Maya k sobě tiskla rty napůl vzteky a napůl lítostí. Konečně se dostali do lodě, které dokázali porozumět bez pátrání a zkoumání, a v tu chvíli je odvolali na nějakou neurčitou misi. Královna nepovažovala za důležité vysvětlovat své rozkazy a Maya s Jamesem neměli tušení, co je na téhle pusté planetě čeká. Zak, podobně rozčilený jako oni, že musel opustit svého velitele a odletět do horoucích pekel za Krabatem, je vysadil na určeném místě a sotva se na ně při rozloučení podíval.
Z ústí jeskyně vykoukla hlava zakrytá maskou, kývla na ně a zase zmizela. James lehce stiskl Maye prsty, než se od ní oddělil a následoval wraithského zakuklence. Maya se ještě rozhlédla, ale kromě skal a chuchvalců mlhy nebylo vidět nic. S povzdechem se vydala za ostatními do jeskyní.
Dlouho šli ve tmě a chladu podzemních chodeb a Jamesovi začalo připadat, že tak jdou už celé věky, když jim do tváří fouknul lehký vánek, a po dalších dvou odbočkách uviděli na konci chodby matné světlo.
Maya si všimla, že stěny chodby netvoří skála, jak by se dalo předpokládat, ale organická hmota podobná té, ze které byly vytvořeny wraithské lodě. Zvedla ruku a po blízké stěně přejela dlaní. Hmota se pod jejím dotekem prohnula a zavlnila.
Třeba se s ní taky dohodneme, napadlo Mayu a trochu veseleji se rozběhla za Jamesem a jejich průvodcem.
Na druhém konci jeskynního systému na ně čekala nově postavená loď a nevrlý tým wraithských vědců, který po nich chtěl nemožné a pokud možno včera.
James se rozhorleně bránil návalu nesmyslné práce, dokud si neuvědomil, že místní Wraithové jsou hladoví a proto pospíchají, aby bylo první plavidlo v provozu, a mohli se s ním přepravit někam, kde bude dostatek potravy. Chytil Mayu za ruku a zatáhl ji dovnitř lodě.
„Čím dřív budeme hotovi, tím dřív odletíme,“ řekl na vysvětlenou, když se hned pustil do práce.
Maya nad jeho horlivou snahou jen pokrčila rameny a znovu přejela rukou po ploše organické hmoty kolem sebe. Snažila se myšlenkou proniknout k jádru jejího vnímání, ale nedařilo se jí to. Zklamaně ruku odtáhla a začala se rozhlížet, kde bude nejvíc užitečná.
James ani nezvedl hlavu. Věděl, že Maya si práci najde sama.
Za týden vyletěla první nová loď pouze s pilotem na oběžnou dráhu a po dvou dnech testování nastavila směr k jedné z líhní, kde nabere posádku a zásoby, a po krátké odbočce zpět, aby vyložila většinu potravy hladovějícím vědcům, se připojí se k obsazování galaxie. Mezitím v jeskyních skrytých v mlžném oparu vznikala další plavidla trochu odlišného typu, než Wraithové používali dosud. James a Maya navrhli několik úprav pro zlepšení odolnosti lodí i zkrácení regenerace a prodloužení skoků, které byly s několika obměnami přijaty.
Po sestavení první lodi už ty další nezabraly tolik času a malá osamělá skupinka vědců a techniků odesílala nová plavidla, sotva na ně dorostl organický materiál. Náhradní piloti přilétali se zásobováním a nikdy se nezdrželi dlouho, než pro ně byla připravena další loď.

Rodney McKay stál mezi dvojčaty Johnem a Keithleen a nechal se jimi podpírat. Nohy se mu třásly stejně, jako zbytek těla. Elizabeth se na otce podívala a převzala urnu s matčiným popelem sama. Bála se, že by ji stařík upustil.
„Půjdeme,“ řekla tiše a jako první vyšla do rozzářeného jarního dne.
Dvojčata musela Rodneyho popostrčit, aby ho přiměla k pohybu.
Jimmy čekal před budovou krematoria, usadil Elizabeth na přední sedadlo a otevřel dveře do zadní části auta, aby tam dvojčata dostrkala otce a usadila se každé z jedné jeho strany.
Doma Rodney natáhl ruce a Elizabeth mu do nich opatrně vložila urnu, pak zmizel za dveřmi své pracovny a všichni čtyři slyšeli cvakání zamykaného zámku. Podívali se po sobě. Keithleen udělala krok k zamčeným dveřím, ale John ji chytil za ruku a zavrtěl hlavou. Mlčky se rozešli po domě. Dvojčata zmizela ve svých pokojích a Elizabeth s Jimmym odešli do kuchyně. Eli jim oběma nalila kávu a sedla si ke stolu. Složila si ruce před sebe a dívala se, jak z hrnku vystupuje pára a pomalu mizí, jak tekutina chladne. Zvednout ho a napít se jí připadalo nad její síly. Pohled jí přejel z hrnku na nažloutlý papír s úředním razítkem, který ležel na stole a ještě se trochu krčil, jak byl původně poskládaný v obálce. S vyjádřením soustrasti v něm zároveň bylo oznámení, že další rozestavěná vesmírná loď ponese jméno její matky. Zvedla ukazováček a posunula papír až k okraji stolu. Chvíli balancoval na hraně, a pak sklouzl a doplachtil na podlahu. Zůstal ležet rohem zachycený pod odpadkovým košem. Eli si pro sebe kývla. Přesně tam patřil.
Jimmy rozpačitě přešlápl a odešel do obývacího pokoje. Postavil kávu na konferenční stolek a nalil si do silnostěnné sklenice loužičku zlatavé tekutiny z karafy v baru. Postavil se k oknu, díval se ven a upíjel. Na kafe úplně zapomněl.

Po delší době jsem si přečetl zbytek nedočtených kapitol a opět se ponořil do toho světa.

46-Vidím spoustu ošklivých teček ve vzdálenosti, která by mi dělala starosti, kdyby to mohla být pravda - taky dobrá hláška. Asi mu bude dělat starosti.
47-Pohrát si s obyvateli, to je dobrá myšlenka. Byla by sranda, kdyby se něco opravdu stalo. Nebo taky ne.
48-Ty názvy těch postav mě umí občas rozesmát Ana-al, Krabath mám tendenci číst Krabathor
Tohle je hodně zajímavej díl.
Rusálové, je to takové až děsivé, hlavně to uvědomění, že Wraithové nejsou na vrcholu potravního řetězce. Jediné, co lidstvo snad zachrání, že se Rusálové živí hmyzem. ... Doufejme.
49-Ta invaze začíná mít hodně zajímavých rovin. Sám se těším, jak to celé nakonec dopadne.

[andoriel]

Děkuju, Azany

Šok z toho, že nejsou na vrcholu potravního řetězce, to už si zažili lidé, tak proč ne Wraithové? Měli by si to taky vyzkoušet.
Těšíš se, jak dopadne invaze? To jsi jeden z mála - většina se toho bojí

Díky

[Aiwendill]

ja sa nebojím ani neteším... mám veľmi chmúrnu predstavu, ako to dopadne... ale prajem to všetkým zúčastneným stranám...

[andoriel]

Skoro bych řekla, že se aspoň něco z Tvých chmurných představ splní, Aiwe