SG:ZDP -111. Na Věčných Časech - KONEC (+PDF za Obsahem)

Souhlasím, myslím le, že na té pozemské lodi co přežila útok, by mohla fungovat komunikac, tuším že to byl Oregon. upravit loď na Celestu Grey mark II a je klid, navíc Bál by mohl pomoci

[andoriel]

Děkuju, Ondro

S Oregonem mám trochu jiné plány. Navíc - komunikace nefunguje, to by už dávno Olie volal domů A bez hyperpohonu to bude ještě dlooouhá cesta Celeste Grey si nějak poradí (doufejme) a snad se k ní časem připojí i Jennifer

A teď: bavte se

58. Erininy eskapády

Rin chodil na náměstí každý den a staříka nikdy nepotkal. Připadalo mu to zvláštní, protože sedával na stejném místě celý Rinův život.
Uběhly dva měsíce a Rin se přestal několikrát za den vracet na prázdné náměstí. Znovu se ponořil do pátrání v archivech, hledal v těch nejstarších vrstvách zmínky o příchodu jejich rasy na tuto planetu a hlavně o čemkoli, co tomu příchodu předcházelo.
Bylo krásné ráno prozářené sluncem, když se vracel z dalšího celonočního výletu do hlubin jedné z nejstarších knihoven na planetě. Mžoural ve světle a stěží viděl pod nohy. Ruka na rameni ho vytrhla z polospánku, ve kterém se sunul ke svému obydlí a pohodlnému lůžku.
„Chvíli mi to trvalo, ale něco pro tebe mám,“ říkal mu stařík s úsměvem. Vypadal ještě starší, vrásčitější a unavenější, než ho kdy Rin viděl, ale v očích měl veselé jiskřičky. Vrazil ospalému Rinovi do ruky cosi, co vypadalo jako velká obdélníková klec pečlivě přikrytá hustou látkou.
„Dávej pozor, nelez dovnitř k potvoře, a co nejdřív mi to vrať. Musím to odvést zase zpátky,“ slyšel staříkův hlas při odchodu. Sotva zamumlal díky.
Doma bez prohlížení odložil zakrytou klec na pracovní stůl a svalil se do postele.
Odpoledne už umytý a převlečený seděl na židli před stále zabalenou klecí a sledoval ji nedůvěřivým pohledem. Zevnitř se občas ozvalo zachřestění a šustot. Rin přemýšlel, co stařík myslel tím – nelez dovnitř. Zakrytá klec mu nebyla k ničemu.
Odhrnul cípek látky a ve spodní části klece uviděl silné dřevěné dno. Nadzvedl látku víc a zjistil, že na dně mezi pruty klece leží průhledná oválná kopule s živým tvorem. Rin překvapeně zamrkal. Ten tvor se nepodobal ničemu, co kdy viděl. Tmavé podlouhlé tělo bylo kryté dvěma pevnými oranžovými pláty, z přední části hned za malou hlavou se složenýma očima vyrůstaly dva páry dlouhých nohou a vzadu se kroutil bičíkovitý ocas.
Sotva tvor vycítil proužek světla, otočil se k němu a pozvedl přední pár nohou. Rin ucukl a látku pustil. Vstal a přešel po pokoji, aby rozchodil příval děsu, který se objevil, jakmile se k němu tvor otočil. Napadlo ho, že ani nepotřeboval staříkovo varování, k tomu tvoru by se určitě nechtěl dostat blíž, natož aby se k němu dobýval. Znovu přešel sem a tam a klec přitáhla jeho pohled. Proč mu ji stařík nosil? Posadil se zpátky na židli a poodhrnul látku tak, aby viděl jenom silný podstavec. Zamyšleně na něj zaťukal prstem a snažil se nevšímat si chřestění tvora. Tiché lupnutí ze zadní strany vysokého podstavce skoro přeslechl. Otočil klec, aby viděl, co se stalo, a za okamžik už opatrně vytahoval skrytou zásuvku plnou hustě popsaných papírů.

Erin Velenská ležela ve sklopeném křesle, rukama občas sevřela jeho opěrky a z pootevřených úst jí unikal sotva znatelný dech. Za zavřenými víčky pro ni probíhal děj mnohem zajímavější, než co by mohla vidět v bdělém stavu. Už dlouho si pohrávala s myšlenkou, že by našli s Darem místo, kde by nebyli závislí na jejím fyzickém těle a nemusela to tělo krmit a ošetřovat v dlouhých chvílích hmotné samoty.
Hlava jí škubla na stranu a na čele se objevila jemná vráska. Další škubnutí a zamračení následované hlubokým nádechem. Stále zůstávala v astrálním světě se zvláštní bytostí, která ji měla zničit a místo toho se z nich stala nerozlučná dvojka.
„Co se děje?“ naklonil Dar na stranu hlavu s dlouhými světlými vlasy. „Tohle se ti nelíbí?“ zatřepal hlavou a vlasy se změnily v neposlušnou černou kštici trčící na všechny strany. Dar se rozesmál a šťouchl Erin nosem do tváře. Pokusila se mu úsměv vrátit, ale něco ji pořád rušilo. Chytila ho za ramena a kousek odtlačila. Nechal se a sotva stisk povolila, svalil se na ni celým tělem. Erin jen hekla. Kdyby dokázala myslet, asi by si vzpomněla na malou kočku, která nevážila skoro nic, a přesto byla Darem stejně, jako ta masa svalů a horké kůže, která se ji právě pokoušela rozmáčknout.
„Nech toho,“ zamumlala nepřesvědčivě. Hlava jí škubla v dalším nečekaném tiku.
Dar se neochotně nadzvedl a hned zase padl zpátky. Pozdě. Erin znovu trhla hlavou a zmizela. Dar si sedl a mrzutě si třel naražené břicho. Poslední dobu dělal všechno možné, aby ji udržel mimo problémy Země, a když to vypadalo, že se mu daří, musí to takhle skončit. Zvedl hlavu a podíval se do světle zeleného listí nad sebou.
„Erin?“ zeptal se polohlasně. Kolem bylo ničím nerušené ticho. Dar seděl sám uprostřed rozvalin města z bílého kamene, které postupně obrůstalo hustou vegetací.
Erin v křesle otevřela oči a přejela si rukou po tváři. Zabušení na dveře znělo zuřivě nebo zoufale a rozhodně nebylo první. Erin sebou trhla a s bolestivým syknutím se chytila zezadu za krk.
Koho to sem čerti nesou? pomyslela si vztekle a šourala se na ztuhlých nohách ke vchodu. Koukla přede dveře malým bezbarvým kouskem v barevné mozaice skleněné výplně a s překvapeným úsměvem otevřela dokořán.
„Cars…,“ začala, ale doktor Beckett jí skočil do řeči, aniž si uvědomil, že vůbec něco chtěla říct:
„Erin, prosím tě, tohle mi nedělej. Už jsem chtěl odjet a hledat tě někde po všech čertech. A to ani nedomýšlím to nejhorší. Copak vůbec nevíš, co se kolem děje?“ Vběhl kolem ní dovnitř, otočil se, vytrhl Erin dveře z ruky a přirazil je do rámu tak, že se barevná mozaika povážlivě oklepala. Prudce se otočil a rozběhl se dovnitř domu.
„Ahoj, Carsone. To je od tebe hezké, že ses stavil,“ řekla Erin pomalu a důrazně.
„Ohhh, promiň.“ Doktor Beckett se zarazil ve svém rozletu, došel zpátky k Erin, objal ji a lehce políbil na tvář. „Moc rád tě vidím. Stýskalo se mi. Vypadáš dobře. Jsem rád, že pořád žiješ.“ Upřeně se Erin díval do tváře a na závěr své řeči ji znovu políbil. Tentokrát na ústa.
Erin se od začátku snažila nenápadně se vykroutit, ale nijak jí to neusnadnil a po druhém polibku si ji přitáhl ještě blíž. „Ani nevíš, jaký jsem měl o tebe strach,“ zašeptal jí do vlasů.
„Já to pořád nechápu,“ postěžovala si. „Mohl bys mě pustit, sednout si v kuchyni a říct mi všechno od začátku?“ znovu se pokusila vymanit z doktorových jemných ale velmi pevných rukou a povedlo se jí to. Carson ji pustil, sedl si v kuchyni na židli a potřásal hlavou nad Erininou neznalostí současných poměrů.
„Wraithi?“ zeptala se nedůvěřivě. Většinu času na Zemi prožila v jiných světech a máloco ji dokázalo přimět opustit Dar na delší dobu. Malá renta od SGC stačila k tomu, aby se uživila, a nic jiného ji v podstatě nezajímalo.
„Erin, kde jsi celou dobu byla?“ Doktor Beckett pořád nechápal, že někdo může být tolik mimo dění. Vždyť i jeho samotného zprávy o wraithských útocích zastihly už při plavbě přes oceán a hned po vylodění ho kontaktoval nenápadný muž, ze kterého se vyklubal pracovník SGC, aby ho podrobněji informoval o útocích.
„Tady,“ pokrčila Erin rameny. Otočila se k pískající konvici, zalila dva velké hrnky čaje, zůstala otočená ke Carsonovi zády a přemýšlela, co u ní vlastně doktor pohledává.
Carson vstal a došel k ní.
„Nedávno jsem se vrátil z Afriky, a když jsem se dozvěděl, že nereaguješ na dotazy z SGC, rozjel jsem se za tebou.“ Zlehka jí položil ruku na záda.
Erin se ošila. Doktorova blízkost ji začala vyvádět z míry. „Sedni! …si,“ vyjela na něj ostřeji, než měla původně v úmyslu.
Carson se usmál, o půl kroku couvl, a pak se k Erin najednou přitiskl. Vzal jeden z hrnků na pultu a odešel zpátky ke stolu.
„Jsi nervózní,“ konstatoval. Sledoval, jak Erin bere druhý hrnek a obezřetně postupuje tak, aby mezi nimi zůstával stůl. Znovu se usmál, pootočil židli a sedl si s pohodlně nataženýma nohama.
Erin si taky sedla, sklonila se nad stolem a oběma rukama pevně sevřela hrnek. Horký čaj ji pálil do dlaní, ale nevnímala to. Snažila se uspořádat myšlenky a zorientovat se v tom, co se od Carsona dozvěděla.
„Erin?“ ozval se jí známý hlas někde vzadu v hlavě.
„Teď ne,“ zavrčela. Další vyrušování nemohla potřebovat, ani když to byl Dar.
Carson povytáhl obočí, ale žádná hlasitá poznámka od něho nezazněla.
Erin se mračila na nehybnou hladinu čaje a nedokázala se soustředit.
„Takhle to nejde,“ povzdechla si za pár minut.
„Vezmeš v potaz doporučení lékaře?“ zeptal se Carson tiše. Počkal, až Erin kývla, stoupnul si za ni a odhrnul jí dlouhé vlasy přes ramena dopředu. Do masáže ramen a krku se vložil s takovým nasazením, až Erin sykla bolestí.
„Vůbec se o sebe nestaráš, děvče. Takhle bys za chvíli skončila na vozíku,“ mumlal si a prsty zajel Erin do vlasů, aby jí uvolnil ztuhlou kůži hlavy.
Erin přivřela oči. Po prvních pár bolestivých hmatech se Carsonovy ruce uklidnily a příjemně hnětly její napjaté svaly. Dovolila myšlenkám zatoulat se, kam se jim zachtělo, a netrvalo dlouho, než před sebou uviděla velkou wraithskou flotilu seskupenou kolem Země a svého syna, jak se na ni dívá před obrazovku nové pozemské válečné lodě. Byl v pořádku, ale malá pomoc by se mu hodila. Pohladila ho po vlasech, aby ho uklidnila. Samozřejmě mu pomůže. Zaměřila svou pozornost na Wraithy a vytušila, že se chystají k odletu, ale brzy se zase vrátí. Rozhodně je nechtěla pustit bez pusy na rozloučenou. Pousmála se, vstoupila na jednu z lodí a dotkla se čela nejbližšího Wraitha. Rozhodil ruce, bílé vlasy mu zavířily kolem tváře a Wraith se zhroutil na podlahu jako marioneta, které přestřihli vodící provázky. Erin nečekala, až ho objeví jeho druzi a přesunula se do další lodi. Tam se dotkla hned pěti, kteří jí zkřížili cestu. Po návštěvě třetí lodi se cítila přímo nabitá energií a začala přemýšlet, kde by ji mohla použít, když ji bolestivý stisk doktora vrátil zpátky.
„Au!“ vyjekla a vymrštila se do stoje. „Co to děláš?“
Carson nechal ruce sklouznout z jejích ramen do pasu. „Nic,“ odpověděl a přitáhl si ji blíž.
Chtěla se bránit, ale energie ze zabitých Wraithů ji vrhla přímo proti němu.

Krabat zíral na dvě zhroucené postavy u svých nohou a do duše se mu vkrádal strach. Kdo dokázal zabíjet Wraithy přímo na jejich lodi, aniž by ho někdo viděl? Špičkou boty otočil bližší tělo a prohlížel si černou kůži obličeje. Vytřeštěné oči mrtvého vojáka Krabata znepokojovaly. Zdálo se, že velitele sledují, kamkoli se pohne.
„Odnést,“ zavrčel podrážděně. Už předtím vyslechl očité svědky těch nepřirozených smrtí a po jeho telepatickém spojení zůstaly zpovídaným v mysli bolestivé jizvy, které se budou hojit pomalu. Neměl čas se ohlížet na jejich pohodlí, chtěl vědět všechno hned a přesně. Stejně to nebylo nic platné. Wraith chvátal za svým úkolem a v další vteřině ležel na podlaze Úlu bez známky života. Ani rychlý přísun energie nepomohl k jeho oživení.
Zpráva o nevysvětlitelných úmrtích se rychle šířila z lodi na loď a velitelé měli co dělat, aby nezavládla panika a flotila alespoň navenek budila zdání, že se spořádaně stahuje.
Velice bohatá sklizeň se postupně stala nebezpečnou kvůli útokům neznámého plavidla, které nedokázali objevit, natož zlikvidovat, a pak děsivou, když se v jejich řadách začala šířit smrt. Sice to bylo jen pár jedinců, které by Krabat bez mrknutí obětoval v nejbližší bitvě, ale nepochopitelný způsob smrti všechny Wraithy děsil.
„Začněte s přesunem,“ zazněl rozkaz a wraithské lodi jedna po druhé mizely v otevřených hyperprostorových oknech. Poslední tři se chvíli zdržely na místě, pak jedna zmizela stejně jako všechny před ní a zbývající dvě zůstaly skryté za odvrácenou stranou Měsíce. Jejich posádky z toho velkou radost neměly, ale hlídka byla nutná. Snad je tam neobjeví ani neviditelná loď ani neznámý zabiják Wraithů.

Nathan sledoval odlet Wraithů a v duchu děkoval matce. Nepochyboval, že s tím má něco společného. Odtrhl pohled od obrazovky a podíval se po můstku. Všichni si hleděli své práce, jen Terys u zbraní se na něho šklebila. Její oči říkaly, že by si ještě ráda vystřelila. Nat sotva znatelně zavrtěl hlavou.
„Konec bojového poplachu. Klasické tři směny, kontrola, opravy, znáte to,“ zvedl koutky úst, ale do úsměvu měla jeho grimasa daleko. „Na návrat domů zatím můžeme zapomenout, kámoška Jennifer není hotová. Všechno je to na nás.“ Rozpřáhl ruce v širokém gestu zahrnujícím vesmír v okolí Země.
Terys s povzdechem složila ruce do klína a sklonila hlavu. Zábava skončila.

Erin spala s vlasy rozhozenými po polštáři jako temná svatozář. Na tváři měla klidný výraz s náznakem úsměvu. Carson ležel na boku vedle ní, hlavu si podpíral dlaní a druhou ruku měl položenou na Erinině rameni. Cítil, jak se jí kůže pod jeho dotykem zachvívá, a musel se ovládat, aby ji neprobudil. Otočil se na záda a přitáhl si Erinino vláčné tělo, až mu hlavou ležela na hrudi. Něco zamumlala, objala ho a zavrtěla se, aby se jí leželo pohodlněji.
Doktor Beckett ležel v Erinině domě, tiskl ji k sobě a usmíval se do stropu.
„Tak to tedy ne,“ zašeptal Dar a oči mu zlostí zprůhledněly. „To si, holčičko, vypiješ. Jen počkej.“ Ruiny města překryl těžký černý mrak, vzrostlé stromky i keře ztratily všechno listí a jejich holé větve trčely k černému nebi jako hrozící prsty kostlivce. Bílé kameny se ztratily pod nánosem sazí a ledový vítr skučel ve všech skulinách písně zániku a smrti.
Erin ve spaní ze rtů unikl dlouhý vzdech. Náhlý příval zimy ji nutil přitisknout se blíž k teplému tělu vedle sebe, ale když ho objala pevněji, změnil se v ledový kámen. Byla k němu přilepená a nemohla se pohnout.

vynikající díl

[andoriel]

Děkuju, posedlíku


Mám špatné zprávy
Vím, jak bude příběh pokračovat, ale chybí mi čas na napsání. Moc se omlouvám a vyhlašuju prázdniny
V redaktorské činnosti budu pokračovat (i když to zatím není moc vidět )

Užijte si léto

[Aiwendill]

Chapem to spravne, že si prave zabila Carsona? Grrrrrr...

[andoriel]

Chvíli jsem si nebyla jistá, jestli mám odpovídat nebo Tě nechat se ještě chvíli trápit Ale vzhledem k tomu, že nějaké pokračování bude nejspíš až v září, tak si Tě nevezmu na svědomí
Ne, Aiwe. Carson se dál zubí do stropu a neví o ničem. Jeho se Darova zloba netýká.

[Aiwendill]

ufff, už som sa zľakol, že si rovnaká ako scenáristi SG, ktorí mali očividne niečo proti doktorom... najprv Janet, potom Carson...

[andoriel]

Proti Carsonovi nemám ani to nejmenší, Aiwe, a doufám, že tady milý pan doktor ještě dlouho vydrží.

Už je po prázdninách. Tak budou pokračovat příběhy ZDP 2 jak jsem slíbila.
Bavte se

59. U líhní

Michael položil nohy na okraj pultu a protáhl si záda. Ten zvyk přebral od lidí a neviděl důvod, proč se ho vzdávat. Lidé věděli, jak si vyhovět. V malé lodi byli s Aiwem sami. Už moc dlouho sami, napadlo Michaela, ale snažil se, aby to jeho společník nezachytil. Původní plán byl přistát u jedné z líhní a věnovat se genetickým pokusům s okřídlenými Wraithy. Aspoň Michaelův plán byl takový, o plánech velitele Aiweho nevěděl nic.
Teď se právě blížili k bližší líhni a Michael začal přemýšlet, co tam chce dělat Aiwe.
Velitel se skláněl nad jedním ze senzorů a pokoušel se ho opravit. V tom byl taky zvláštní. Manuální práce ho zjevně uklidňovala a rád rozebíral a zase skládal stroje. Právě Aiwe si vyžádal zbytky zařízení Attero a vrtal se v něm tak dlouho, až ho částečně zprovoznil. Nastavil parametry ničení na antickou technologii a s omluvou, že bude fungovat jenom jednorázově, ho předal Anat. Aiwe se ušklíbl, když si na to vzpomněl. Nejvyšší královna nevěděla, jestli se má radovat, že má tak dokonalou zbraň, nebo se zlobit, že je to jednorázová záležitost. Chladně poděkovala a poslala ho pryč. Nic jiného ani nechtěl, jen jí zmizet z očí.
Zašramocení komunikátoru oba Wraithy vytrhlo ze zamyšlení. Michael sundal nohy ze stolu a Aiwe zvedl hlavu, aby s přemáháním zaostřil oči na ten rušivý element. Oba napadlo, že se ozve Ace a rychlým pohledem zkontrolovali fungující senzory, jestli se blízko nich nevznáší jeho loď. Loď tam byla, ale rozhodně nebyla velitele Ace. Jestli se Aiwe nepletl, byl to křižník mladé Ana-al. Byl zjevně poškozený a většinu energie vydával na to, aby se nerozpadl.
„Slyš… mě? Volá… itské plavid… ,“ chraptěla přerušovaně komunikace. „Nepř… na pla… tě v žádném případě! Nepřis…“
„Co to má být?“ zavrčel Michael, natáhl se, aby dosáhl na ovládání a pomalu řekl: „Volám loď královny Ana-al. Potřebujete pomoc?“
„Výb… te Šipku!“ zachrčel reproduktor krátce.
Michael se otočil k Aiwemu a zjistil, že ten se už zase vrtá v opravovaném senzoru.
„Nemyslíš, že máme jiné starosti?“ zeptal se.
Aiwe přiklopil horní kryt a jemným pohybem senzor aktivoval.
„Je tam jenom jeden,“ řekl za pár vteřin, když si prohlédl data získaná z opraveného senzoru.
„Cože?“ nechápal Michael.
„Jenom jeden Wraith na té lodi, jinak nikdo. A rozhodně to není Ana-al.“
Michael se dotkl pohledem opraveného strojku, potřásl hlavou, vstal a přešel k hangáru, kam se vešly jen dvě wraithské stíhačky. Víc jich stejně nepotřebovali.
„Vyzvednu ho,“ ohlásil, když se za ním zavíraly dveře.
Aiwe sotva přikývl. Přesunul se k nedalekému panelu a sledoval dění v okolním vesmíru. Kromě poškozeného křižníku se kolem planety nepohybovalo nic zajímavého a planeta sama působila klidným dojmem. Chvíli se na ni díval, a pak se otřásl. Vzpomněl si, že první pohled na planetu, kde byla umístěna laboratoř Via dimidia, působil stejně neškodným až ospalým dojmem.
Wraith čekal v hangáru. Michael zpomalil, aby paprsek zaměřil přesně, a pak se rozletěl pryč. Právě včas. Královnin křižník se za jeho Šipkou rozpadal na kusy. Přitažlivost planety části lodi vtáhla a nechala shořet. Z plavidla Ana-al nezbylo vůbec nic.

Anat se ztěžka zvedla z křesla a pohled, kterým stihla svého velitele nabízejícího pomocnou paži, přinutil Krabata couvnout.
„Jak se ti mohla ztratit ze senzorů loď?“ zavrčela na něj. „Byla zničena v boji nebo nějakým vesmírným jevem? Vletěla snad do černé díry nebo ji přitáhla síla pulzaru? Mluv! Kde je moje dcera?“
Krabat se zhluboka nadechl. „Královna Ana-al je dostatečně moudrá, aby se nebezpečným oblastem vyhnula,“ snažil se nenápadně otupit ostří Anatina hněvu. „A žádné známky boje nad touto líhní jsme nezaznamenali. Je možné, že přistála a vypnula všechna zařízení.“ Chtěl pokračovat ve výčtu možností, ale včas se zarazil. Před Anat nebylo vhodné se dlouze zmiňovat o ztracených dcerách. O jednu už zřejmě navždy přišla, když se Banaan stala nedobrovolnou dárkyní těla pro jedince z odnože Asgardů, která si z morálních dilemat zase taková dilemata nedělala, pokud šlo o přežití jejich druhu, a druhá dcera byla dlouhou dobu nad planetou, kde se nyní nacházeli, ale po Ana-al a jejím křižníku nebylo ani stopy.
„Provedeme podrobné skeny povrchu, možná její loď potřebovala opravu,“ navrhl.
Anat kývla a přešla po místnosti sem a tam. Každá poloha jí byla nepříjemná. Už se téměř nedokázala soustředit na nic jiného, než na příchod nové královny. Právě, když si říkala, že by měla všechna další rozhodnutí nechat na pozdější dobu, až zase povládne svým tělem sama, vyrušil ji velitel.
„Křižník královny Ana-al jsme nenašli, ale v líhni se dějí podivné věci. Nikdy jsem nic takového neviděl.“ Zmateně potřásal hlavou.
Anat skryla výsměšný škleb a chvíli zírala na data ze senzorů.
„Připrav přepravní loď,“ rozhodla. Ani ona nikdy nic takového neviděla a hodlala to prozkoumat co nejpečlivěji. Bezpečnost líhně byla jedním z prvořadých zájmů každého wraithského uskupení zvlášť, když s největší pravděpodobností zůstalo v celém vesmíru jenom jedno.
Netrvalo dlouho a Anat se skupinou vojáků přistávala co nejblíž místa, kde se měli z kokonů rodit noví Wraithové.
„Kde všichni jsou?“ mračila Anat a rozhlížela se po strážcích, kteří měli za úkol postarat se o nejnovější přírůstky společenstva.
„Vítám vás!“ vykřikl neznámý hlas a za malou vyvýšeninou se objevil neznámý tvor. Anat vykřikla a napřáhla se k útoku krmnou rukou, ale tvor jen zavrtěl hlavou a nesouhlasně zamlaskal.
„To přece není nutné,“ usmál se na královnu a oči se mu rozšířily, když si všiml jejího vzdouvajícího se břicha. Neubránil se tichému povzdechu a pohled se mu zamžil touhou.
„Co tu děláš? Kdo jsi?“ vypálila na něj Anat.
Tvor se pousmál a lehce se uklonil. „Andělín VeselýŘezáč je mé jméno. Jsme rusálové. Toto je náš domov. Pojď, provedu tě tady.“
„Domov?“ prskla Anat. „To je wraithská líheň a ty tu nemáš co dělat!“ Velitelským gestem pokynula svému doprovodu a vojáci se na tvora vrhli.
„Ale no tak,“ zasmál se Andělín a odmrštil dva Wraithy, aniž by se přestal usmívat. Třetího chytil za zápěstí a zkroutil mu ruku, až vypadla z ramenního kloubu. Pak už jen stačilo malé trhnutí a wraithská ruka se volně houpala mezi Andělínovými prsty. Wraith se druhou rukou chytil za poničený konec kosti, který mu trčel z ramene, poodstoupil, zapotácel se a svalil se na zem.
Další útok Anat zadržela. Ten tvor byl silnější, než se na první pohled zdálo. Nechtěla zbytečně plýtvat vojáky. Očima se dotkla Krabata. Mlčky sklonil hlavu a odešel do přepravní lodi.
„Tak co tu děláš?“ zopakovala svou otázku.
„Bydlíme tady. Je tu krásně. Tak bohaté pastviny jsem ještě neviděl,“ usmál se na ni Andělín, zaklonil hlavu, doširoka otevřel ústa a vsunul si do nich utrženou wraithskou ruku.
Anat se snažila ovládnout žaludeční šťávy, které se jí draly do krku.
„To nejsou tvoje pastviny, řekla tiše. „To je naše líheň.“
Andělín pokrčil rameny. Oči mu zase sjely na nepřehlédnutelný důkaz budoucího mateřství. „Líheň?“ protáhl pochybovačně. „To bys mi měla vysvětlit.“
„Jsi zvědavý? To je hezká vlastnost,“ usmála se na něj s přemáháním Anat. „Když ti to vysvětlím, odejdete?“
Andělín hýknul smíchy, ale pak se uklidnil. „Můžeme o tom uvažovat, pokud bude tvé vysvětlení dostatečně zajímavé.“
„Nevím, jak ho udělat zajímavým,“ pokrčila Anat rameny. „Zdá se mi to zcela prosté. Wraithští vojáci a důstojníci se vyvíjejí v kokonech, které tady můžeš vidět,“ obkroužila rukou z větší části vypleněnou líheň. „Mohl jsi vidět,“ opravila se. „Zárodky vznikají z organického materiálu, který královna dokáže vyloučit. Samotné wraithské královny potřebují větší péči a také větší ochranu. Vznikají a rodí se, dalo by se říci po lidském způsobu. Zatímco Wraithi – muži přicházejí na svět jako brouci a v dospělosti jsou více lidmi, u královen - žen je to naopak. Rodí se a prvních několik let jsou téměř lidmi, aby se v dospělém životě staly více hmyzem.“
Andělín fascinovaně naslouchal pomalému hlubokému hlasu královny a přestal sledovat okolí. Zmizení wraithských vojáků do přepravní lodi, ve které přiletěli, vůbec nezaznamenal. Královna bez přerušování pokračovala:
„Jako naši předci, i my tvrdě bráníme své mladé v kokonech, ale dokážeme je obětovat, když hrozí větší nebezpečí.“
Její poslední slova se ztratila ve svistu Šipky. Sběrný paprsek krátce zazářil přesně nad královnou a wraithská stíhačka se prudkým obloukem vyhoupla vysoko na oblohu. Zároveň se z vedlejší louky vznesla wraithská plavidla, která zůstala opuštěná po roztrhání a pozření jejich posádek. Krabat v tichosti ke každé poslal pilota, aby zjistil, jestli je loď prázdná, a odletěl s ní. Nic, co se dalo zachránit, nemělo na planetě zůstat.
„To bylo zajímavé,“ zašeptal Andělín a mávl rukou k rusálům shromážděným opodál. Než wraithská mateřská loď na orbitě stačila vystřelit, zmizeli tančící predátoři v okolních lesích. Úl vypustil dvě střely a odpálil je uprostřed líhně, aby z ní rusálové nemohli čerpat.
Na můstku čekal Krabat na svoji paní s neradostným úsměvem. Vyplnil všechny její rozkazy a přání, které dostal při svém nenápadném ústupu do přepravní lodi, přesto nebylo nijak jednoduché smířit se se ztrátou líhně. Podle pečlivých skenů nezůstala na planetě žádná loď, kterou by se rusálové mohli dostat pryč, přesto bylo nutné s jejich přítomností počítat. Planeta byla pro Wraithy smrtelně nebezpečná. Osud Ana-al byl téměř jasný. Téměř, protože její křižník nikde na planetě nenašli. Pořád ještě blikala maličká jiskřička naděje, že mladá královna dokázala včas uletět a skrýt se tak, že ji ani spřátelené skeny nenašly.
Anat na můstek nedošla, uprostřed cesty lodí se otočila a zamířila do svého pokoje. Krátký telepatický pokyn odehnal všechny okolo. V dalších minutách chtěla být sama se svojí dcerou. Až se na sebe poprvé podívají, dostane malá princezna jméno.

„Bylo to jako zlý sen,“ končil své vyprávění zachráněný Wraith na palubě Michaelovy a Aiweho lodi. „Nedali se zdolat žádnou silou. Našim zbraním se smáli – všemu se pořád smáli.“ Otřásl se a umlkl.
Aiwe se podíval na Michaela. Ani pro jednoho z nich nebyla situace, kdy byli vydáni napospas cizím vlivům bez možnosti se účinně bránit, neznámá.
„Fyzická síla je neúčinná?“ prohodil Aiwe a přimhouřil oko. Michael se zamračil. Probíral zároveň několik možností, jak se zbavit nepřátel, a na žerty mu nezbývalo místo. Ani jeden z jeho okamžitých nápadů nebyl dokonalý.
Aiwe vzal do ruky opravený senzor a otočil ho zamyšleně v dlaních.
„Zjistíme, kde jsou, a můžeme se na ně podívat,“ navrhl. Pokud byl senzor dostatečně přesný, mělo by být jednoduché přistát s lodí někde stranou, aby je rusálové neobjevili, a nenápadně se k nim přikrást, nebo Šipkou vysadit průzkumníka.
Michael zvedl skloněnou hlavu a zadíval se na zachráněného Wraitha. Vysoký voják se právě snažil zmenšit do velikosti trpaslíka. Kdyby záleželo na něm, nechtěl rusály vidět do konce života.
„Poletíme my dva,“ otočil se Michael k Aiwemu. „A ty,“ namířil prst na Wraitha, „počkáš tady. Budeš hlídat senzory a upozorníš nás, jakmile se objeví něco nebezpečného nebo neobvyklého na nebi i na zemi.“
Wraith se trochu napřímil a vážně kývl. Aiwe a Michael zjistili situaci na planetě a každý nasedl do jedné Šipky.

„Kdy přiletí ženy?“ dožadovali se rusálové v nově nalezené wraithské líhni u svého Prvního. Kleofáš chtěl pokrčit rameny, ale rozmyslel si to. Nechtěl dávat najevo nevědomost.
„Přiletí,“ ujistil své druhy i sebe. „Na minulé pastvině to trvalo také delší dobu, než se objevily. Jistě přijdou i sem a budou nás těšit svou přítomností.“
Poslední slova už říkal, aniž by se na ně soustředil. V mysli mu ležela uprchlá wraithská loď. Stále se nemohl zbavit pocitu, že se mu vznáší přímo nad hlavou a míří na něho celou svojí palebnou silou, aby mu vrátila pokus o její zničení. Slabých záblesků hořící zničené lodi na vzdáleném obzoru si nevšiml. Nevšiml si ani dvou malých teček, které se objevily nad nedalekým kopcem a zase hned zmizely v terénním ohybu.

Další kapitola bude osmnáctého, jako vždy

sem rád, že zas vydáváš jako obvykle to byl vynikající díl

[andoriel]

Děkuju, posedlíku

Nestíhala jsem psát a ani teď ještě nejsem úplně spokojená, ale snad to zase na nějakou dobu vydávání bude

Zajímavé

[andoriel]

Děkuju, Ondro

[andoriel]

Bavte se

60. Signály

Ian Davidson poposedl v kapitánském křesle Odyssey. Jejich mise se protahovala a plavidlo se začínalo měnit na generační loď. Počítal s tím od začátku a úpravy, kterými před svou poslední cestou loď prošla, ukazovaly, že s tím počítali i mnozí jiní. Nikdo dost dobře nemohl zakázat veškeré vztahy na palubě, když se stále vzdalovali od Země a čas na návrat nebyl ani v dohledné budoucnosti.
‚Tohle mi byl čert dlužen,‘ pomyslel si, jako každý den několikrát. Pátrání po rase, o které byla zmínka sotva na pár řádcích, to považoval nejdříve za dobrý vtip a nakonec za mnohaletou noční můru. Nicméně rozkaz byl jasný a vesmírná loď Odyssey už dávno přesáhla svoji předlohu. Vždyť řecký hrdina bloudil po mořích jenom deset let. A z toho osm let se povaloval na plážích s nějakými kráskami, jestli si Ian dobře pamatoval řecké báje a pověsti.
„Čas šest nula nula. Motory fungují, navigace v pořádku, stav posádky nezměněn. Nástup ranní směny,“ ohlásil první důstojník do ticha.
Ian překvapeně zvedl hlavu. Ranní hlášení ho zastihlo uprostřed přemýšlení o zbytečnosti čehokoli. Ani si neuvědomil, že v křesle sedí už dvacet čtyři hodiny.
„Robertsi, převezměte to, půjdu si odpočinout,“ zamručel Ian nerudně, zvedl se a zavrávoral. První důstojník Kamil Roberts odolal nutkání pomoci starému pánovi a v uctivém postoji čekal, až uvolní kapitánské křeslo. Ke svému místu se dostal v podstatě nedopatřením, když původního prvního důstojníka vcuclo něco jako malá černá díra. Kamil byl v pořadí na novou funkci sedmý a ani nepomyslel na to, že by se o takový post měl zajímat, ale všichni ostatní před ním se té funkce dobrovolně vzdali buď kvůli pracovním povinnostem, které nechtěli opustit, nebo kvůli rodinným i nerodinným vztahům. A tak Kamil Roberts povýšil rovnou na druhého nejdůležitějšího člověka na palubě.
Ranní směna probíhala jako každá jiná. Nic zajímavého, všechno fungovalo, posádka byla ráda, že překonali a nechali daleko za sebou oblast, kde se nakupily vesmírné jevy a ohrožovaly loď na cestě. Když si někdo stěžoval na nudu, stačilo se zeptat, jestli si chce zopakovat Badlands. Ztráta prvního důstojníka byla jen jednou z mnoha, než se z té děsivé části vesmíru dostali. I zapřísáhlí odpůrci Hvězdných Bran už dávno uznali, že cesta červí dírou je lepší, než léta pátrání po rase, která jistě žádnou Bránu na planetě neměla, a o její poloze ve hvězdách měli jen mlhavou představu směru podle nějakých vyprávěnek.
Odpoledne se ozvalo tiché zaklepání na dveře kapitánovy kajuty.
„Vstupte,“ zavolal Ian a nenechal se rušit při skládání další malé věžičky z párátek. Opatrně je lepil k sobě a pečlivě rovnal každou hranu, aby ladila s výsledkem, který měl v hlavě.
„Pane, zachytili jsme signál. Možná je to jenom protonová hvězda, ale vědci se sluchátky jsou dost nervózní a žádají si vaši přítomnost na můstku.“ Jeden z mladších důstojníků stál před dveřmi kapitánovy kajuty v pozoru a čekal, až bude propuštěn.
Ian Davidson mávl rukou, že může odejít, srovnal poslední část párátka, pár vteřin počkal, aby si byl jist, že pevně drží na svém místě, a pak se pomalým krokem vydal k můstku. Neměl tu misi přijímat. Prostě neměl. Když mu znovu nabídli velení na Odyssey, zaváhal jen na zlomek vteřiny, než kývl. Ani vidina dlouhé mise ho nedokázala odradit, i když by se dalo říct, že v té době měl už nejlepší léta za sebou. Kapitán vesmírné lodi přece nemohl být nějaký zajíc sotva vylezlý ze školních lavic. Ale dneska už to věděl: neměl tu misi přijímat.
Zastavil se a nechal proběhnout dvě asi tříleté holčičky. Hihňaly se a při běhu se držely za ruce. Zamračil se na ně, ale ani si ho nevšimly. Byl pro ně jen překážka v cestě.
„Tak co je s těmi signály,“ zeptal se, sotva na můstku dosedl do křesla.
„Nejsou z protonové hvězdy a s největší pravděpodobností ani z žádného jiného známého vesmírného jevu,“ ujistil ho doktor Norbert. Posunul si brýle s tlustými skly a zdálo se, že víc z něho nevypadne.
„Takže jsou z neznámého jevu?“ s rezignovaným povzdechem přijal Ian jeho hru. Vědci si rádi hráli na tajemné a odpovědi ze sebe nechávali páčit. Nebylo to vtipné ani zábavné, protože tyhle hry s nimi hrával nejméně jednou za měsíc a nikdy z jejich zmatených odpovědí nevzešlo nic dobrého.
„Je to možné,“ trhl doktor rameny.
„Nebo jsou to nějací mimozemšťané?“ Ian byl trpělivost sama. Všichni v jeho blízkosti věděli, že to je předehra k výbuchu zlosti, ale doktor Norbert byl tak zaujatý svými vlastními myšlenkami, že se nevšímal opatrných varovných signálů z několika stanovišť.
„To je,“ doktor na okamžik zaváhal a vyčkal na správný dramatický efekt, než dopověděl: „velice pravděpodobné.“
„Známí mimozemšťani?“ otočil Ian oči v sloup. Tentokrát byly hrátky obzvlášť výživné a zlost odhrábla pomyslnou nohou na startovní čáře.
„To je složitá otázka,“ zamumlal doktor a tvářil se rozpačitě.
Nastalo ticho. Kapitán lodi byl čím dál víc rozzlobený a doktor se kroutil jako lusarijská břišní tanečnice.
„Nechceme dělat ukvapené závěry, tak jsme se rozhodli všechno prověřit ještě jednou. Je to… Zdá se… Možná jsou to ti praví,“ vyhrkl Erik Norbert a vzápětí zamával rukama nad hlavou. „Ještě to prověřujeme, nic není jisté!“ zdůrazňoval zvýšeným hlasem.
Ian se pomalu zvedl z křesla a na můstku nastalo ticho. Chvíli si ho vychutnával, než vkročil k východu.
„Až si budete jistí, doktore,“ řekl mezi dveřmi, „budu chtít podrobné hlášení.“
Zlost zklamaně dosedla na zadek a čekala na další příležitost.
Za pár okamžiků už kapitán Odyssey znovu seděl před párátkovou věží a po tváři mu občas přeběhlo zamračení nad zbytečným vyrušením. Ti praví. To určitě! Ti praví už to byli v posledním roce nejméně třikrát a pokaždé to byl falešný poplach. Nejspíš nějaké zbloudilé mračno divného plynu nebo nějaký jiný čert, pomyslel si Ian a s konečnou platností pustil Erika a jeho nejnovější hádanku z hlavy.
Doktor Norbert se vrátil ke své práci a s vervou se pustil do kontroly kontrolní kontroly. Kdyby bylo po jeho, vůbec by s tím pana Davidsona neobtěžoval, ale hlavní vědecký důstojník požadoval, aby byl kapitán informován o všech anomáliích a signálech, které by mohly znamenat, že se konec jejich cesty blíží. Až se to jednou stane, zasnil se na pár okamžiků Erik a představil si velkolepé slavnostní uvítání, které se jim dostane od úžasně vyspělých bytostí na hledané planetě, snad nebudou noví přátelé vázáni nějakými takovými nesmysly, jako základní směrnice, o které tak rád vyprávěl stařičký doktor Simon Coombs, a podělí se o své znalosti.
Odyssey nepatrně upravila směr a vydala se vstříc neznámému signálu slibujícímu možnost, že cíl je na dosah ruky.

„To je mi líto, Radku,“ zamumlal Rodney. Tyhle společenské záležitosti mu moc nešly, i když se jich po boku Jennifer pár naučil. Právě představa, že Radek ztratil Ann stejně, jako Rodney ztratil Jenn… Ne. Ann mohla být stále ještě naživu, Jenn mu už nikdo nevrátí.
Doktor Zelenka jen kývl, že slyšel, a dál zíral na obrazovku, kde stále dokola jely údaje ze senzorů Celeste Grey.
„Nějaké zprávy o Atlantis?“ zeptal se Rodney po pár minutách ticha. Přešlapoval vedle Radka a nevěděl, čeho se chytit.
„Hmm? Ne, žádné. Na nejbližší adresu Brány se chystá výsadek, když teď nejsou Wraithové na orbitě. Dřív ji nechtěli spustit, báli se, že by její energetické požadavky vzbudily pozornost.“
Rodney přejel rukou po nejbližším stole a vzpomněl si, že naposledy za jeho deskou viděl Samanthu Carterovou. Připadalo mu to tak dávno, jako v nějakém jiném životě, kdy byl svět báječně jednoduchý. Problémy řešili pořád, ale bylo to tak snadné! Se Sam a Danielem…
„Kde je doktor Jackson?“ napadlo ho a hned to řekl nahlas.
„Byl tady,“ zamumlal Radek nepřítomně. Oči nespustil z monitoru. „Dožadoval se odchodu na Dakaru. Chtěl navštívit toho Jaffu – Teal’ca. Zamítli to.“
„On pořád žije?“ vypadlo z Rodneyho. „Teal’c,“ dodal, když Radek překvapeně zvedl hlavu.
„Není tam,“ zamumlal Radek bez souvislosti s Rodneyho otázkou. „Co? Jo. Žije. Teal’c žije,“ zareagoval se zpožděním, ale poslední slova už zase říkal bezmyšlenkovitě.
„Dakara.“ Teď byl zase Rodney zamyšlený. Bez dalšího slova se otočil a vyběhl z laboratoře.
Radek si toho sotva všiml. Kdyby se ho někdo zeptal, byl by přesvědčený, že doktor McKay si šel nejspíš pro něco k jídlu. Znovu se dal po pátrání v datech, která poslala Celeste Grey. Hledal jednu specifickou wraithskou loď a nemohl ji vypátrat. Kdyby se ho někdo zeptal, nedokázal by vysvětlit, proč tolik hledá Wraitha, kterému kdysi dávno John Sheppard říkal Todd, ale byl si zatraceně jistý, že potřebuje vědět, kde ten Wraith je. Žádná z nepřátelských plavidel se nepodobala lodi, kterou Radek zahlédl na snímcích z jedné nebydlené planety v galaxii Pegas. Byl to poslední kus země z té galaxie, kterou viděli před cestou pátky na Zemi a bůhví proč Radkovi uvízla v paměti. Kdyby mu do mysli mohl nahlédnout wraithský velitel, poznal by hned, že doktor Zelenka pořád hledá svoji unesenou ženu, věří, že je živá, a je přesvědčen, že mu ji Todd pomůže najít a zachránit.
Rodney šel chodbami SGC a mračil se pod nohy. Něco, co Radek řekl, mu zaznělo jako signál. Slabé cinknutí myšlenky, kterou nebyl schopen chytit a prozkoumat. Rozčilovalo ho to.

Zaklepal hlavou a kapky vody se rozstříkly všude kolem něho. Měl rád ten pocit, když ze sebe smyl pot a prach, i když to bylo jenom pod pumpou s ledovou vodou. Práce se dřevaři v lese byla náročná, vždyť technika se už dlouho nepoužívala, takže jim zbyly ruční pily a sekery jako za starých časů, ale cítil se víc naživu než za celých dlouhých dvacet nebo kolik zatracených let. Ani ne tak zatracených jako ztracených, přiznal sám sobě.
„Přijdeš večer, Johny?“ zeptal se ho Luke, když šel kolem do chatky za svojí ženou.
Johny se zakřenil a kývl. Dotaz platil pro večerní posezení na kládách kolem velkého ohniště. Většinou mezi všemi kolovala láhev nějakého domácího patoku a pár talířů, které ženy pečlivě doplňovaly. Johny s kytarou u táboráku nemohl chybět. Alkoholu se ani nedotkl, jen hrál a zpíval. Nikomu to nevadilo, aspoň zbylo víc na ostatní.
Kanadské lesy zarůstaly rychleji, než stačilo pár zbývajících dřevařů, vykácet. O dřevo byl pořád zájem, ale rozhodně ne tak velký, jako před celogalaktickou pandemií.
Johny seděl na kládě, prsty se jen lehce dotýkal strun a do praskání skomírajícího ohně se nesla lehká melodie. Skláněl hlavu tak, že nebylo poznat, jestli sleduje okolí nebo už napůl spí. Zůstal poslední. Všichni ostatní odešli nebo se odpotáceli do jednoduchých dřevěných chatek a jen sem tam se z pootevřeného okna ozvalo hlasité zachrápání. Melodie zněla pořád dál a dál, rozšiřovala se do hlubokého ticha noci, zahalila ohniště s posledními řeřavými uhlíky, mýtinu se sruby, dostala se mezi stromy, do jejich korun a letěla ještě výš. Johny pomalu zvedl hlavu a zadíval se na nebe poseté hvězdami, které nerušil žádný mrak, žádný světelný smog i Měsíc se zatím schovával za horizontem a nechával oblohu jen svitu hvězd. Přibližovaly se, až Johnyho obklopily a nezůstalo nic jiného než muž s kytarou a milióny planoucích sluncí zastoupené rozhozenými střípky křišťálu na sametovém polštáři. Johny se zhluboka nadechl a zamrkal, jak mu větřík foukl do očí obláček kouře a probudil spící slzu.
Hudba skončila disharmonickým akordem a Johny stiskl kytaře krk tak silně, že mu v dlani zapraskal. Zvedl se a odešel do svého domku. Hlavu měl už zase sklopenou. Nikdy si ten pohled vzhůru neodpustil, pokud bylo dostatečně jasno na hvězdy, a vždycky toho litoval. Některé rány se nehojily, jak správně řekla jeho kamarádka ve vzdálené minulosti. Tehdy nad tím pokrčil rameny, ale teď si na to občas vzpomněl.
Pootočil se, aby protáhl mezi futry široké tělo kytary a zarazil se nad měňavou září odrážející se od skleněné tabulky v okně. Rozhlédl se a zůstal stát mezi dveřmi čelem k horám. Nad údolím prolétal jasný meteor a střídavě pohasínal a jasněl tím, jak se odrážel od zemské atmosféry. Připadal Johnymu jako zmatená zpráva v morseovce, jako signál ke změně.
Další den ráno byla jeho chatka prázdná a na nejvyšší kládě u ohniště byla velkou třískou přichycená krátká zpráva, že odchází. V době, kdy si ji dřevaři četli, už Johnyho auto překonávalo poslední úsek na bývalých hranicích Kanady a Spojených Států a vezlo svého řidiče stále k jihu a k Cheyennským horám.

vynikající díl

[andoriel]

Děkuju, posedlíku

Pěkné, hádám že John Sheppard se opět aktivně zapojí do bode

[andoriel]

Děkuju, Ondro

John se o to přinejmenším pokusí. Získat zpátky ztracenou důvěru není jen tak

To je dost složité

hlavně v takových to případech.

[Aiwendill]

Konečne som to dočítal a zdá sa mi to pekné. Nič v zlom, ale ako keby si sa flákala a to sa odráža na tvojom písaní. Máš na viac, Andoriel, tak sa snaž! Je to pekná kapitola, ale na tvojom mieste by som to trochu prepracoval...

[andoriel]

Děkuju, Aiwe

Neflákám se, spíš se trápím. Snad to přejde

No, já bych si dovolila trochu nesouhlasit.
Pro mě je psaní (a čtení) hlavně o emocích, a když Radek hledá očima Toddovu loď nebo Sheppard kouká na hvězdy a bolí ho při tom na duši... tý jo! To jsou (aspoň pro mě ) emoce jako sviňa!
Takže za mě palec nahoru! Minimálně za tyhle části.

[andoriel]

Děkuju, Shano

otázka, kolik lidí přežilo útok na Zemi?
dále, jak to vypadá s Oregonem?

[andoriel]

Děkuju, Ondro.
Moc lidí neubylo. Wraithové utekli před Celeste Grey a Erin Velenskou předčasně a lidi nebyli tam, kde si Anat myslela:
Kapitola 55. V první linii

Lidí nebylo na Zemi tolik, kolik původně předpokládala. Nějakou představu získala při návštěvě Baala, ale že se ty miliardy životů smrsknou na pár tisícovek, které zatím dokázali najít, to bylo velké zklamání.

A Oregon? Jestli myslíš Olivera Martense, Nicholase Montgomeryho a Shawna se Zacharym, ti jsou na Dakotě a užívají si jiných radovánek Bude o tom příští kapitola

Ehm Dakota, já myslel že je to Oregon