Pro pokec, nebo vaše dotazy jsem vytvořila na Discordu skupinu, přidat se můžete zde: https://discord.gg/aZCahpwdZa

Obsah fóra FanArt Vaše povídky Rozepsané/Nové povídky SG:ZDP -111. Na Věčných Časech - KONEC (+PDF za Obsahem)

SG:ZDP -111. Na Věčných Časech - KONEC (+PDF za Obsahem)


Odeslat nové téma Odpovědět na téma
posedlík Uživatelský avatar
Second Lieutenant
Second Lieutenant

Příspěvky: 1061
Bydliště: Atlantis převážně Ústí nad Orlicí
Pohlaví: Muž
Odpovědět s citací
 
vynikající díl :bravo:

andoriel Uživatelský avatar
Major
Major

Příspěvky: 1753
Bydliště: Praha
Pohlaví: Žena

Odpovědět s citací
 
Děkuju, posedlíku :)

:sunny:

andoriel Uživatelský avatar
Major
Major

Příspěvky: 1753
Bydliště: Praha
Pohlaví: Žena

Odpovědět s citací
 
Bavte se :D

104. Pátravé oči a zvědavé stroje

„Generále Pikošine, máme tady ověřené pozorování,“ zaťukal technik na monitor. „Ze základny v pásu asteroidů hlásí podivný pohyb. Už nějakou dobu to sledují a vypadá to, že se tam usadila nějaká veitonská sonda. Alespoň energetickou stopu má ten přístroj stejnou jako všechno, co tady Veitoňané používali.“
„Nějaké pokusy o kontakt?“ zeptal se generál.
„Ne, pane. Vyslali jsme k tomu přístroji standardní pozdrav a dotaz, ale nikdo neodpověděl.“
Generál Pikošin se zamračil.
„Takhle by se budoucí přátelé chovat neměli,“ řekl pobouřeně.
„Přátelé?“ zeptal se technik překvapeně. Generál se k němu otočil, aby mu připomenul, že s Veitoňany právě probíhá jednání, ale zarazil se. Ten člověk měl pravdu. Veitoňané nebyli přátelé, Země je chtěla využít, aby našla wraithskou slabinu, případně aby získala spojence v boji nebo nějakou technologii, která by jim pomohla Wraithy zničit. O nic jiného nešlo. Všechno ve vesmíru tady bylo proto, aby sloužilo lidem.
„Spojte mě s tou základnou,“ řekl a sáhl po mikrofonu. Technik kývl, že generál může mluvit.
„Ahoj, Bubo, slyšel jsem, že máte nezvaného hosta,“ spustil Pikošin familiárně. Na druhém konci spojení bylo okamžik překvapené ticho.
„No nazdar, Piko,“ ozval se pak velitel základny v pásu asteroidů generál Valentýn Buhieb. „Jo, máme tady zvědavce. Dělá zmatek mezi kamením a nejspíš šmíruje po celý Zemi.“
„To by se mu nemělo trpět,“ zauvažoval Pikošin nahlas. „Ale zatím ho nech, jen tam buďte připravení, kdyby začal strkat nos do věcí, po kterých mu nic není.“
„Jasně, “ povzdechl si generál Buhieb. Na rozdíl od svého spolužáka neměl střílečky v oblibě. Dával přednost klidné práci na lepších a dokonalejších zbraních.

„Bez varování?“ zeptal se Tral zaraženě.
Krabat kývl. Jeho stručné shrnutí nedávných útoků pozemských lodí na hibernující skupiny Wraithů přimělo zamlklého veitonského velitele k reakci.
Jednání s Veitoňany bylo celkem snadné. Nepokoušeli se o lest a také žádnou netolerovali. Jednat s takovými tvory bylo příjemné a zároveň pobuřující. Mohli se změnit na potravu, ale Krabat zjistil, že tváří v tvář Veitoňanům nepociťuje ani hlad ani nadřazenost, která se objevovala při občasných jednáních s jinými lidmi. Navíc náznaky jejich příštích návrhů na řešení nepříjemné situace s jedem přeneseným z galaxie Pegas do Mléčné dráhy se zdály být přijatelné.
„Pane, útočí na nás!“ přiběhl jeden z důstojníků Krabatovy lodě.
„Kdo?“ vyštěkl velitel. Ani se nemusel ptát. Pozemské plavidlo se pootočilo tak, že paprsky blízkého slunce prohlédly jeho maskování a odhalily identitu. Tuto loď ještě Krabat neviděl, musela vzniknout nedávno nebo zůstávala pečlivě ukrytá v záloze.
Eugen Khiari v kapitánském křesle Samanthy Carter seděl lehce předkloněný a prsty rukou nenápadně zatínal do opěrek. Na centrální obrazovce se na okraji malé solární soustavy vznášelo asi dvacet wraithských plavidel různých velikostí a nejevilo žádné známky bojové pohotovosti. Takovou šanci si nemohl nechat ujít.
„Vyberte další kousek na křídle a palte,“ řekl klidně. První salva střel už doletěla ke krajní organické lodi a zanechala v ní velký rozšklebený otvor, aniž by se Samantha Carter dočkala adekvátní odpovědi. Eugena nejdřív napadlo, jestli to nejsou opuštěná plavidla, ale skeny ukázaly známky života stejně početné, jako v běžně obsazených wraithských lodích. Wraithové museli být tak zaměstnaní jinou činností, že si příletu nepřátelské lodi ani nevšimli.
Eugen poposedl a naklonil hlavu, jakoby pohled na obrazovku z jiného úhlu mohl ukázat něco odlišného.
Další salva se blížila k nehybné wraithské lodi a dálo se, že zásah bude podobný jako v předchozím případě. V posledním okamžiku se loď najednou rozplynula, střely prolétly neškodně místem, kde se původně nacházela, a pak zmizely i ony.
„Co se stalo?“ zeptal se Eugen zmateně. Wraithská plavidla se mu ztrácela před očima, dokud v nejbližším okolí nezůstala jenom jedna. Ta se pomalu otočila čelem k Samanthě Carter a přes celou obrazovku se objevil její můstek s několika Wraithy a lidmi.
„Proč jste zaútočili?“ zeptal se jeden z mužů. „rušíte nás při jednání.“
Eugen se na hovořícího podezřívavě podíval. Ještě neviděl, že by se Wraithové k nějakému člověku chovali bez nadřazenosti a hladu. Maličko pokrčil rameny. „Máme rozkaz zničit každou wraithskou loď, na kterou narazíme.“ Nepatrný pohyb očí směrem se střelci dal povel k další palbě. Ať už byl na wraithské lodi kdokoli, pořád to byla wraithská loď a Eugen po posledních událostech, kdy přišel o část posádky, nehodlal promarnit jedinou možnost k likvidaci Wraithů. Ve zcela zanedbaném a nepoužívaném koutku mysli věděl, že za tehdejší výbuch nemohli Wraithové, ale pozemská loď Odyssey, která se ocitla v nesprávný čas na nesprávném místě, to ale nic neměnilo na tom, že Wraithy z celé duše nenáviděl.
Obrazovka zhasla a ukázala prázdný vesmír. Wraithská loď s podivnými návštěvníky zmizela.
„Můžete někdo zjistit, kam zmizeli?“ zeptal se Eugen. Pár lidí na můstku zamítavě potřáslo hlavou.
„Ale ne,“ zašeptala Miti Ki v pilotním křesle a bez rozkazu poslala loď do úhybného manévru zakončeného vstupem do hyperprostoru. S plavidlem to několikrát škublo.
„Ty byly naše?“ vyrazil ze sebe Eugen, když si uvědomil, že se je těsně před vstupem do okna snažily zasáhnout střely.
„Naše,“ potvrdila Miti „Vylétly odnikud a mířily docela přesně. Podsvětelný motor nefunguje.“
Eugen se na ni znepokojeně podíval.
„Jen klid,“ usmála se. „Výstup z hyperprostoru bude fungovat a kolem Země se můžeme zatím pohybovat pomocí trysek. Jen si musíme držet odstup.“ Mrkla na Eugena.

K Průzkumníku v pásu asteroidů se nenápadně blížila malá sonda. Kryla se za každým kamínkem, který jí mohl poskytnout ochranu, a pohybovala se co nejvíc v souladu se vzájemným tancem asteroidů.
Generál Valentýn ‚Bubo‘ Buhieb se dychtivě nakláněl k obrazovce, kam sonda přenášela obraz, a občas stočil pohled na data z opatrného sběru v okolí sondy.
Průzkumník si jí zatím nevšiml. Sledoval dění kolem Cheyennské hory a pilně zasílal údaje miniaturním průzorem na svou domovskou planetu.
„Co to tam má?“ zamumlal Bubo a pohnul páčkou na zaostření obrazu. „Tak to ne,“ pokračoval v samomluvě. „Tohle nikam bonzovat nebudeš.“ Kývl na jednoho ze svých podřízených a spokojeně přikývl, když se po zásahu z malé sondy Průzkumník rozletěl na kusy. Využil toho, že otvor do jiného světa se pootevřel víc, a další ničivou střelu poslal jeho středem na to neznámé místo.
„Jo!“ vykřikl nadšeně. Střílečky měly přece jenom něco do sebe. „Posbírejte trosky, pokusíme se z nich něco zjistit. A spojte mě se Zemí, chci jim to oznámit sám.“
Ivan povytáhl obočí, ale neřekl nic, jeho námitky by stejně byly zbytečné. Kdyby se ho někdo zeptal, řekl by, že se neměli plížit. Když ta věc neodpověděla na první pokus o komunikaci, měli k ní přiletět a pokusit se o kontakt znovu a zblízka. Nikdo se ho nezeptal a generál, kterého do té doby považoval za celkem slušného člověka, se ukázal ve své pravé barvě. Ivan vyťukal kód pro spojení se Zemí, počkal na potvrzení a na generálův pokyn odešel.
„Myslíš, že odletíme včas?“ zeptal se Skotta, sotva se vedle něj zhroutil na barovou stoličku v jídelně.
Doufám,“ zamumlal Skott do sklenky džusu. „Šichta nám končí za dva dny.“
Bubo mezitím Pikošinovi a O’Neillovi nadšeně oznámil, že se jim podařilo zasáhnout neznámé zařízení a zničit místo, kam posílalo posbíraná data. O’Neill nejdříve zbledl, pak se po straně podíval na svého nadřízeného a zjistil, že Pikošin se tváří stejně nadšeně jako Buhieb. Odpustil si zoufalé zaúpění, které se mu dralo na rty. Podle údajů ze základny v pásu asteroidů šlo nejspíš o nějakou veitonskou sondu, jestli tedy zasáhli území cizí vyspělé rasy, se kterou sotva začali jednat, Jack nedokázal odhadnout, na co se můžou těšit.

Na Veitenoně se nad malým plochým ostrovem v moři vznášel černý mrak výbuchu. Zařízení na otevírání portálů bylo zničeno a většina osazenstva mrtvá.
Sehol stál v hloučku ostatních, kteří se účastnili schůzky na Zemi, na palubě lodi, která se pohupovala nedaleko na vlnách, a cítil, jak se v něm zvedá zlost. Nebylo pochyb, kdo výbuch způsobil.
„Objevili Průzkumníka,“ konstatoval suše Tral.
„K ničemu už Pozemšťany nepotřebujeme. Wraithy jsme našli a jsou ještě zajímavější, než jsem si myslel,“ rozplýval se Kal.
Tris se zatvářila pochybovačně. „Pozemšťané jsou rozhodnutí Wraithy zničit. Měli bychom jim ještě jednou a důrazněji říct, že si to nepřejeme.“
„Řekli jsme to dost důrazně a několikrát,“ namítl Rin, a pak mávl rukou k ostrovu, nad kterým se lehký vánek marně snažil rozehnat černý mrak. „Navíc teď útočí i na nás.“
„Nemuseli vědět, čí je to zařízení.“ Tris se neočekávaně postavila na stranu Pozemšťanů.
„Chceš se jich jít zeptat?“ ušklíbl se Kal.
Sehol cítil, že jeho zlost začíná překypovat a také, že nemá nejmenší snahu ji brzdit. Zjistil, že arogantní Pozemšťany z duše nenávidí. „Odpovíme,“ řekl temně a kývl na Trala.
Velitel Tral se narovnal a zadíval se na ostrov. „Jak?“ zeptal se stroze. Jejich jediné funkční přenosové zařízení bylo zničeno.
„Nemáme náhradu?“ zeptal se Rin.
„Dvě, ale nejsou hotové a ještě ráno to vypadalo, že není potřeba spěchat,“ uvažoval Kal nahlas a zamyšleně se rozhlížel.
„Máme nové přátele. Jistě nám rádi pomohou,“ nadhodil Rin. Tral se na něj překvapeně obrátil. Od toho mladíka moc nečekal, ale právě se mu podařilo velitele příjemně překvapit.

Maya stála na okraji lesa a čekala, až se jí křídla správně poskládají na zádech. Pořád ještě svou novou součást plně neovládala a správné použití jí stálo značné vypětí, ale užívala si letu, kdykoli to bylo možné.
„Měla by být někde tady,“ zašeptala si sama pro sebe.
Přiletěli s Michaelem sami dva v malém člunu s namontovaným sběrným paprskem. Prosmýkli se mezi hlídkující lodí a několika málo satelity a bez problémů zaměřili Andoriel. Miniaturní lokátor dostala knihovnice při svém posledním pobytu na wraithské lodi a až do této chvíle zůstal nečinný. Michael ho před chvílí aktivoval, takže mohli ženu najít bez dlouhého pátrání. Předpokládali, že bude v nějaké obytné nebo pracovní části, ale signál je navedl do lesa. Michael nad tím zakroutil hlavou, ale byl rád, že nemusí s žádnými lidmi přijít do styku. Jindy by si to vychutnal, ale tentokrát měli jiný úkol a ten měl přednost před hladem i pomstou. Přenesl Mayu poblíž místa, kde Andoriel zaměřili, a na senzoru sledoval, jak roztáhla křídla a klouzavým letem se dostala až na samý okraj lesa. Dál už musela pěšky.
Maya šla pomalu lesem a rozhlížela se. Nechtěla křičet a nechtěla knihovnici vystrašit, kdyby se před ní z ničeho nic objevila.
„Ájo?“ řekla polohlasně.
Žádná odpověď se neozvala.
Postupovala pořád dál a dál.
„Stojíš vedle ní,“ řekl jí do ucha Michaelův hlas. Úplně zapomněla na malé komunikační zařízení za svým pravým uchem.
„Leda by se změnila v nehmotného ducha,“ zavrčela a otáčela se dokola. Zachytila špičkou boty o vystouplý kořen a zamávala rukama, jak chytala rovnováhu.
„Dávej pozor, kam šlapeš,“ ozvalo se jí u nohou. Andoriel ležela zkroucená na zemi a snažila se přinutit rty k úsměvu. Když se k ní Maya sklonila, oči se jí protočily a po úsměvu zůstal poloviční škleb.
„Andoriel!“ řekla Maya naléhavě. Žena se ani nepohnula. Maya ji zkusmo vzala za ruku. Cítila pod prsty slabý tep, ale ruka byla bezvládná stejně, jako zbytek těla.
„Michaele, potřebuju tě co nejblíž,“ řekla Maya rázně. Vzala Andoriel pevněji za ruku a přehodila si ženu přes rameno. Podle Michaelových pokynů došla na malou mýtinku, kde je obě bylo možné přenést sběrným paprskem do lodi a zhmotnit.
Michael něco nesrozumitelného zabručel, když je uviděl, přesunul Andoriel z Mayiných zad na podlahu u stěny, aby jim moc nepřekážela při letu, a opřel se vedle ní. Maya navedla člun na únikovou dráhu ze Země a dávala přitom pozor, aby se vyhnula všem pátravým očím a zvědavým satelitům.

:bye:

:sunny:

posedlík Uživatelský avatar
Second Lieutenant
Second Lieutenant

Příspěvky: 1061
Bydliště: Atlantis převážně Ústí nad Orlicí
Pohlaví: Muž
Odpovědět s citací
 
vynikající díl :bravo:

andoriel Uživatelský avatar
Major
Major

Příspěvky: 1753
Bydliště: Praha
Pohlaví: Žena

Odpovědět s citací
 
Děkuju, posedlíku :)

:sunny:

andoriel Uživatelský avatar
Major
Major

Příspěvky: 1753
Bydliště: Praha
Pohlaví: Žena

Odpovědět s citací
 
Bavte se :D


105. Tak to začíná

Nathan Velenský se díval na centrální obrazovku Celeste Grey. Před týdnem ho poslali „obhlédnout okolí“, jak se vyjádřil Jack O’Neill. Pátrali po Wraithech a jiných nebezpečích pro Zemi, přeskakovali z místa na místo podle pokynů z Obrany nebo podle vlastního uvážení a hlásili všechno, co jim přišlo zvláštní nebo zajímavé. Nat si dovedl představit, že nejméně pár astronomům se jejich zprávy líbily, protože za tichého pobavení celé posádky zasílali i zprávy o vesmírných jevech, které byly z planety těžko zachytitelné.
Na pokyn ze Země vystoupili z hyperprostoru u Superbrány do galaxie Oriů a kontrolovali její stav. Pár panelů bylo posunutých, protože dlouhým nepoužíváním selhaly magnetické svorky, které je držely na správném místě, ale jinak se zdála funkční. Tři Jumpery už se chystaly vzlétnout k opravným pracím, když po obvodu Brány proběhl elektrický výboj a odezněl na prvním vypadlém místě.
„Asi se někdo snaží proletět,“ konstatoval Chris Hanell od svého pultu připojeného na strojovnu. „Jumpery si musí dávat pozor, ty výboje jsou silné.“
„Pane Calvero,“ otočil se Nat na pilota. José jenom přikývnul a navedl loď trochu stranou od Brány, aby ji nezasáhla vlna z příchozí červí díry, kdyby se otevřela hned po srovnání a zafixování panelů, a také, kdyby se z rozhraní vynořilo něco, co by mohlo Celeste Grey ohrozit.
Na Terys Natovi stačilo mrknout, aby zjistil, že je připravená bránit plavidlo vším, co měla k dispozici.
Správné nastavení a ukotvení panelů se protahovalo nutností přerušit práci pokaždé, když Bránou proběhl výboj, ale posádky Jumperů byly dobře sehrané a přes časté přerušování se jim podařilo dokončit úpravy panelů během hodiny.
„Stačíme ji prověřit?“ zeptal se Nat Chrise. Hlavní inženýr si přitiskl k uchu komunikátor a chvíli do něj tiše mluvil. Než stačil kapitánovi odpovědět, elektrický výboj se objevil znovu a otevřel Superbránu. V jejím světle se skoro ztratila okna do hyperprostoru, ze kterých se vynořilo pět wraithských lodí. Jumpery poletující kolem Brány se rychle dostávaly do relativního bezpečí velkého pozemského plavidla.
„A sakra!“ vypadlo z Terys. José už manévroval s lodí tak, aby měla příhodnou pozici pro střelbu oběma směry – jak na Wraithy, tak k Superbráně. Chris zapnul energetické štíty a pod nimi maskování. Matně si vzpomněl na dobu, kdy nebylo možné oba systémy používat najednou, ale to byla dávná minulost.
Superbrána zůstávala prázdná, wraithské lodi spustily střelbu, sotva se dostaly na dostřel.
„Střílej, pohlídám to!“ houkl Nat na Terys. Ani nemrkla. Věděla, že zatímco budou po sobě pálit s Wraithy, kapitán bude jedním okem sledovat Bránu, jestli se z ní nevynoří další nebezpečí.
José se rozletěl s lodí přímo proti Wraithům. Sotva Terys vypálila první salvu, změnil směr. „Pozor!“ vyjekl. Wraithské lodi střílely po Celeste Grey, ať uhnula, kam chtěla, jakoby její maskování vůbec nefungovalo.
Chris zavrčel a vypnul zbytečné maskování. Ušetřenou energii hned převedl do štítů. Bylo to potřeba, protože pozemská loď dostávala jeden zásah za druhým.
„Jak je tohle možný?!“ vykřikl Nathan.
Nikdo mu neodpověděl, všichni měli plné ruce práce s opětováním střelby a udržením lodi v jednom kuse.
„Uzavírám přepážky na páté palubě pravobok,“ hlásil Chris. „Štít tam vypadl, převádím energii z podružných systémů.“ V jídelně a na chodbách u kajut posádky zhasla světla a rozblikala se pohotovostní světélka. To byla jen špička ledovce bez dodávky energie, která byla potřeba jinde.
Terys nevnímala okolí. V pečlivě nacvičené synchronizaci s José Calverou střílela po nepřátelských plavidlech a pozemská loď se zároveň vrhala do stran, zůstávala na místě, točila se dokolečka, převracela, zvracela… povolily další energetické štíty a z některých sekcí vylétaly spršky trosek.
Dvě wraithské lodě byly zničené úplně, další se těžce poškozená držela vpovzdálí, zbývající dvě měly šrámy, ale bojovaly.
Nat se ohlédl po monitoru, kde se stále chvěl horizont červí díry do jiné galaxie. Jako na povel se v něm objevila špička cizí lodi. Nat se narovnal a díval se, jak neznámé plavidlo pomaličku proplouvá ústím červí díry. Měl pocit, že se zastavil čas. Nebylo nic než tečkovaná čerň vesmíru s mihotavou louží ústí Brány a kus neznámého plavidla visícího mezi dvěma neuvěřitelně vzdálenými místy.
Výkřik plný vzteku a zděšení ho vrátil zpátky do reality, kde jeho krásná „nebesky šedá“ dostávala na frak od nepřátel. Útočící wraithské lodi už nebyly dvě, bylo jich šest a objevovaly se další.
„Deset, dvanáct, patnáct…,“ počítala Marsela Nnesalo. Hlas se jí chvěl a okraje monitoru drželala tak silně, až jí zbělely klouby na rukou.
Wraithové nepospíchali. Občas vystřelili, vypustili pár Šipek a pomalu svírali pozemskou loď ze všech stran. Čtyři wraithská plavidla se oddělila od zbytku, zamířila k Superbráně a rozestoupila se v očekávání, co jejím horizontem projde.
Nathan neměl čas sledovat dění kolem Brány. Stál na místě Chrise Hanella, který v rohu můstku hasil požár od vybuchlé konzole a přitom přivolával zdravotníky, a snažil se na dálku aktivovat hyperpohon, aby dostal svou těžce poškozenou loď pryč od početné přesily. Vztekle uhodil pěstí do okraje ovládače, když zjistil, že hyperpohon nefunguje. Ze strojovny ho ubezpečovali, že je to jen malá závada a během čtvrt hodiny ji opraví, ale Nat si nebyl jistý, jestli těch patnáct minut ještě mají. Ohlédl se po můstku. Bylo tam přítmí prosvětlované posledními ohníčky dohasínajícího ohně a několika svítícími monitory, Chris zvládl požár a právě pomáhal zdravotníkům naložit na nosítka důstojníka, kterého výbuch zasáhl do obličeje, Marsela se přes interkom domlouvala s techniky a opraváři, kam se která parta vydá, aby si navzájem nepřekáželi a opravy na sebe navazovaly, José se stále snažil s lodí uhýbat, pot z čela mu kapal na ruce, ale ani si ho nevšiml natož, aby se ho snažil setřít. Terys vystřelila pokaždé, když se jí podařilo odněkud vymáčknout trochu energie na vypuštění střely nebo paprsku. Všichni měli ve tvářích vedle zoufalství nad bezvýchodností situace vepsané odhodlání udělat cokoli, aby zvrátili blížící se konec.
Kapitán se usmál a hrdě se napřímil. Byl na svou posádku pyšný. Měl na jazyku nějakou otřepanou repliku o cti a hrdosti, ale pak mu pohled přeskočil na hlavní obrazovku a lehce mu poklesla čelist. Na poslední proslov zapomněl.
Ze Superbrány majestátně vystoupily čtyři obrovské lodi podobné Orijským, ale mnohem elegantnější a propracovanější. A také mnohem silnější, jak se hned Wraithové přesvědčili, i když neměli s čím srovnávat.
Lodě se Superbrány spustily palbu energetických výbojů, které doslova trhaly wraithská plavidla na kusy. Některá se pokusila vzdorovat, ale většina zmizela po první salvě nového nepřítele. Wraithové nechali své stíhačky na pospas osudu a zmizeli v hyperprostoru ještě rychleji, než se objevili.
„Jupí! Utíkejte, zmetci!“ vykřikl do ticha na můstku José. Nathan stál vedle něj a jen mu položil ruku na rameno. Upřeně sledoval obrazovku, kde mezi panely Superbrány zmizel horizont červí díry a nové lodě se volně vznášely, jakoby se rozhlížely po okolí.
Po chvíli napjatého ticha, kdy se posádce Celeste Grey honilo hlavou, jestli je nově příchozí vymetou z vesmíru stejně snadno jako Wraithy, se na centrální obrazovce objevil můstek cizí lodi s několika osobami.
„Zdravím,“ ozval se černovlasý muž s jasnýma modrýma očima. „To jsem rád, že jsme se sem konečně dostali, matka už si dělala velké starosti.“ Prohlížel si posádku pozemské lodi s hlavou trochu na stranu. „Je všechno v pořádku?“ zeptal se nakonec.
Nathan střelil pohledem po Marsele, jestli na neznámého vyjede stejně jako nedávno na člena posádky Jennifer Keller. Paní Nnesalo cítila, že se už zase červená. Kousla se do jazyku a mlčela. Nat si pomyslel, jaká je to škoda, takhle se musel zeptat sám.
„Nathan Velenský, kapitán pozemské lodi Celeste Grey. Rádi bychom poděkovali za záchranu, ale zatím nevíme, komu.“
Černovlasý muž se zasmál. „To je pravda, nepředstavil jsem se. Jsem Toran, syn Tomina a Valy Mal Doran. Měli jsme obavu, co se s vámi stalo. Superbrána byla nepoužitelná. Toto byl poslední pokus předtím, než bychom se vydali na dalekou cestu bez použití zkratky. Asi jsme přiletěli akorát včas.“
„Naprosto přesně,“ vydechl Chris ze zadní části můstku. Jeho hlas doletěl až k mikrofonu a vyvolal na tváři Torana další úsměv.

Krabat stál před Veitoňany a prsty rukou se mu zlostně škubaly. Velké vítězství, kterého chtěl dosáhnout, zničila neznámá síla z obřího portálu. Pozemská loď zůstala vcelku a její posádka byla stále naživu.
Tral se na vysokého válečníka s černým pramenem vlasů nad čelem díval s tajeným smutkem. Chápal, co se mu právě honí hlavou a věděl, že dát najevo soucit by Wraitha ještě víc ponížilo.
„Váš útok byl správně koordinovaný a vedený s dostatečnou silou,“ řekl po okamžiku, kdy si rovnal myšlenky. Chtěl dodat, že ani Veitoňani nepředpokládali zásah neznámých lodí, ale rozmyslel si to. Bylo zbytečné připomínat konečný nezdar více, než žádala nutnost. „Už brzy vás podpoříme vlastní formou boje, se kterou jste byli seznámeni,“ řekl nakonec.
Krabat přimhouřil oči a lehce kývl. Veitonská zbraň byla založena na úplně jiném principu než vše, co dosud Wraithové poznali, a nepřestávala je udivovat. Po její simulované ukázce se i ty nejzatvrzelejší královny přestaly vzpěčovat nové alianci a rozhodnutí spojit své síly s dávnými potomky z Nové Veitony bylo jednohlasné. Ucítil za sebou pohyb. Zak přešlápl z nohy na nohu. Víc dělat nemusel, Krabat věděl, na co se chce nových spojenců zeptat. Udělal to sám:
„Na předvedení vaší zbraně v reálu se velice těšíme,“ začal. „Jak je na tom ta žena, kterou jste přijali na léčení?“ zeptal se vzápětí. To byla ta věc, kterou chtěl Zak vědět.
Tral se otočil na Sehola. Radní v rozpacích rozpažil ruce.
„Bohužel, na její stav jsou naše léčebné metody krátké. Možná zpočátku, dokud na ní nebyly zkoušeny různé způsoby léčby, bylo možné jí té slabosti zbavit, ale teď je pro nás její stav nevratný. Jediné, jak jí můžete ještě nějakou chvíli udržet naživu, je přísun energie.“
Krabat se otočil na Zaka.
„Zařídíme se podle vaší rady,“ řekl velitel s náznakem úklony. Seholova slova ho sice nepotěšila, ale byl rád, že se Krabat uvolil tuto otázku položit.
Andoriel k Zakovi dopravil Michael s Mayou. Už cestou dostala trochu wraithské energie, ale dlouho se jim nedařilo probudit ji z bezvědomí. Až Veitoňané jejich snahu podpořili svými znalostmi a od té doby byla Andoriel vzhůru a schopná komunikace. Stejně jim to nepomohlo. O veliteli Aceovi nevěděla nic. Ani netušila, že letěl na Zemi. Hned se nabídla, že se vrátí a bude po něm pátrat, ale to jí Wraithové i Veitoňané nedoporučili. Trvala na svém, ale Zak jí zamknul v kajutě a před dveře ještě postavil stráž. Nechtěl o ni přijít a byl si jistý, že Ace by to viděl stejně. Po krátké diskuzi s Mayou nakonec Andoriel přesunuli na planetu s wraithskou líhní, aby byla dál od hrozícího nebezpečí vojenských střetů.
Krabat se vrátil k tomu, co ho zajímalo nejvíc: „Naši vědci a technici jsou zruční. Mohu vám nabídnout pomoc při aktivaci vašeho zařízení?“ Něco podobného už nabídl jednou, ale byl s díky odmítnut. To ho neodradilo, aby se nepokusil znovu dostat Michaela na planetu Veitoňanů a do blízkosti toho podivného stroje, který dokázal zničit celou planetu jedním výstřelem. Podle slov Veitoňanů to sice zatím nikdy neprovedli, ale předvedená simulace vyzněla jasně.
I tentokrát byla wraithská pomoc slušně odmítnuta.

John Sheppard stál před Andorieliným domkem a rozhlížel se. Stará známá se už pár dní neukázala a v jejím obydlí se vystřídalo pár lidí, kteří ji hledali. Lehce katastrofické scénáře, že ji doma najdou se zlámanými končetinami nebo v podobně děsivém stavu, v jakém se už několikrát ocitla, se po první návštěvě rozplynuly, ale nic to neměnilo na tom, že prostě zmizela. Pátrání v blízkém a potom i dalekém okolí také žádné výsledky nepřineslo a identifikační čip si už dávno nechala odstranit.
John by věděl, kde ji hledat, kdyby si nebyl jistý, že Todd v Ájině zmizení už nemůže mít prsty. Takhle bylo její zmizení neřešitelná záhada.
Sheppard obešel domek na zahrádku, postavil převrženou židličku a sedl si na ni. Chvíli pozoroval, jak kolem živého plotu leze ježek, pak se mu v odpoledním sluníčku zavřely oči. Byl podzim, ale u zdi otočené na jižní stranu slunce pořád příjemně hřálo.
„Hledala jsem tě,“ zašeptal mu do ucha povědomý hlas.
John se maličko usmál. Nejdřív ho napadlo, že se vrátila Andoriel a stojí za ním, pak si uvědomil, že hlas Áje nepatří, že patří… hekl, snažil se rychle zvednout a skácel se na zem se svýma nohama i nohama židle zamotanýma do sebe.
„Jak?“ vypravil ze sebe. „Kde?“
Tichý smích postupně odezněl a hlas mu znovu promluvil přímo do ucha: „Byla jsem nedaleko, ale nechtěla jsem, aby mě znovu chytili. Chceš na výlet?“
John se zvedl ze země, židličku nechal ležet, kde byla, a podezřívavě se rozhlédl kolem sebe.
„Děláš si ze mě legraci? Shořela jsi.“
„Přesvědč se sám,“ řekl hlas. Kolem Johna se zamihotalo zelenomodré světlo a zmizel z povrchu zemského.

:bye:

:sunny:

posedlík Uživatelský avatar
Second Lieutenant
Second Lieutenant

Příspěvky: 1061
Bydliště: Atlantis převážně Ústí nad Orlicí
Pohlaví: Muž
Odpovědět s citací
 
vynikající díl :bravo:

andoriel Uživatelský avatar
Major
Major

Příspěvky: 1753
Bydliště: Praha
Pohlaví: Žena

Odpovědět s citací
 
Děkuju, posedlíku :)

:sunny:

andoriel Uživatelský avatar
Major
Major

Příspěvky: 1753
Bydliště: Praha
Pohlaví: Žena

Odpovědět s citací
 
Bavte se :D

106. Spojenci a nepřátelé

„Prosím. Toto je poslední šance urovnat naše vztahy. Přestaňte útočit na Wraithy. A taky na nás! Přesvědčila jsem Radu, abych vás mohla ještě jednou kontaktovat a říct vám, že takové činy nezůstanou bez odezvy. Věřte, že s námi nechcete být ve při. Řeknu vám, jak nás kontaktovat, aniž byste museli čekat, až se vám ozveme sami. Stačí…“ Hlas Tris zazněl z telefonu v kanceláři generála Pikošina. Generál se podezřívavě podíval na sluchátko, které po zazvonění automaticky zvedl, a pomalu ho odložil do vidlice, takže poslední Trisina slova utichala, až se vytratila úplně.
Celeste Grey se vrátila silně pošramocená v doprovodu pár lodí vedených Toranem. Pikošin se předtím nikdy nesetkal ani s lidmi z té galaxie, kam původně vedla Superbrána, ani s jejich loděmi, takže byl příjemně překvapený nejen početnou posádkou, ale hlavně velkými a dobře vyzbrojenými plavidly. Ušklíbl se na tichý telefon. Jestli se Veitoňané spřáhli s Wraithy, zřejmě už vědí, že Země má silného spojence a nemusí vést jalové hovory o ničem. Generála napadlo, že by jim Toranovi vědci mohli pomoci i s vakcínou z Pegasu, která pořád nefungovala tak, jak si tým vedený doktory Beckettem a Darksonem představoval. Beckett byl v týmu spíš jako maskot než vědec a lékař. Pikošin byl u toho, když se na starého doktora obrátil jeden mladý člen týmu se žádostí o radu, a sotva se Carson otočil stranou, použil tazatel metodu, která byla podle něj vhodnější. Jen Theo Darkson s Beckettem probíral nové nápady a pozorně naslouchal jeho návrhům. Bylo to jedno, vakcína stejně odolávala průmyslové výrobě a její původní zásoba z kulaté ampule se povážlivě ztenčovala. Jack O’Neill navrhoval, aby se do galaxie Pegas vypravil tým, získal víc té látky a kontaktoval její objevitele. Thomas Hidllet byl jediný, kdo s takovým řešením souhlasil, jinak byli všichni, kdo o takové misi mohli rozhodnout, silně na pochybách, jestli je taková cesta ta nejvhodnější. Zvlášť objevení spících wraithských lodí a jejich počáteční snadná likvidace přihrávala spíš skeptikům, kteří se nechtěli vydávat do jiných galaxií, a kontakt s Veitoňany jejich pozici ještě posílil problémy s komunikací s jinými rasami. Dotaz, jestli chce opravdu Země bojovat se dvěma nepřáteli najednou, kdyby se rasa z Pegasu rozhodla, že Pozemšťanům nepomůže a bude bránit své objevy, se ukázal jako rozhodující.
Pikošin na poslední schůzce Obrany Země, SGC a dalších složek zamřených na vojenské akce a styky s mimozemšťany navrhl, aby se spojili se zbytky lidí na přátelských planetách. I pro ně Wraithové znamenali nebezpečí a představa úplného vyhlazení nepřátelského druhu, který začal ohrožovat znovu se rozvíjející lidské populace, by měla být lákavá. Nezapomněl připomenout, že Barnardova galaxie je o polovinu blíž k Mléčné dráze než Pegas, takže návrh Veitoňanů, že odvedou ‚předky‘ do své galaxie je zcestný. Wraithové se mohou jednoduše rozhodnout, že se vrátí a nebude to tak obtížné, jako dostat se z Pegasu do Mléčné dráhy.
Thomas tehdy jenom povytáhl obočí, když pochopil, že místo pro pomoc do jiné galaxie budou týmy SG obcházet planety v Mléčné dráze a hledat spojence pro boj, ale neprotestoval. Každá práce byla dobrá, jenom aby se nemusel zabývat myšlenkami na Andoriel a její záhadné zmizení. A to ani neohlásil další osobu, kterou začali v SGC postrádat. John Sheppard se beze stopy ztratil, když se vydal znovu se poohlédnout po Áje. Tom další pátrání zarazil. Kdyby pohřešovaných přibývalo, mohli by vyvolat zbytečné otázky. Všichni věděli, že Wraithové jsou právě na Andoriel a Shepparda vysazení a bylo možné, že se ten zájem nevztahoval jenom na jednoho, kterému John přátelsky říkal Todd. Thomas doufal, že tím se seznam ztracených vyčerpal a nechtěl zbytečně vířit už tak rozbouřené vody. Bez Johna i Andoriel se Země obejde a Tomovy vlastní pocity se krčily v nejzazším koutě jeho mysli a zatím si netroufly vystrčit ani nos.
Telefon na stole Jean-Francesca zazvonil znovu. Generál vyskočil, chňapl po sluchátku a zahulákal:
„Laskavě už mě neobtěžujte!“
„Ehm?“ ozvalo se překvapeně. „Mám zavolat později?“
„Ne, doktore, to nepatřilo vám. Mluvte,“ povzdechl si Pikošin, přejel si rukou přes čelo a sedl si.
„To jsem rád. Mám pro vás dobré zprávy.“ Hlas doktora Darksona se snažil znít věcně, ale byla v něm cítit utajovaná euforie. „Ta látka z Galaxie Pegas si konečně dala říct a právě zahajujeme průmyslovou výrobu. Až půjdou SG týmy přesvědčovat naše budoucí spojence k boji, můžou jim rovnou říct tuhle dobrou zprávu. Bude toho dost pro všechny. Aspoň laboratorní testy konečně vyšly bez chyb,“ trochu se zarazil. „Bylo by možné sehnat nějakého toho Wraitha a vyzkoušet na něm účinek?“ zeptal se. Tolik se soustředil na výrobu většího množství toho jedu nebo léku nebo jak to chtěl kdo nazývat, že mu občas unikala praktická stránka.
Generál si tiše povzdechl. Měl nějaké podezření, že není všechno tak v pořádku, jak se mu vědci snaží namluvit, ale zatím nad tím vždycky mávl rukou.
„Pokusíme se vám nějakého najít,“ slíbil neutrálně. V hlavě se mu začal líhnout i mnohem jednodušší nápad, ale ten si zatím nechal pro sebe, protože si nebyl jistý, jak by se s tím Theo srovnával, nemluvě o reakci útlocitného doktora Becketta. „Zatím můžete poslat Branou s některým týmem vzorek na ukázku,“ navrhl, než zavěsil.
Theo se díval na oněmělý telefon a kolem úst mu naskočila přemýšlivá vráska. Generálova poslední věta se mu moc nelíbila.

Tris stručně oznámila Radě, že její pokus o smír se Zemí nevyšel. Nepočkala na nové rozhodnutí a odešla. Co se jí týkalo, nechtěla mít s dalšími událostmi nic společného.
Sehol počkal, až utichne šepot po Trisině zprávě, a otočil se k Tralovi.
„Veliteli, další jednání s tou planetou necháváme ve vašich rukou,“ prohlásil dost hlasitě, aby ho každý v síni slyšel. „Jen prosím informujte Radu o svých krocích, abychom případně mohli správně reagovat, ale do vašich rozhodnutí nikdo nezasáhne.“
Rin si neodpustil lehké kývnutí. Podle něj k tomu mělo dojít hned, jak na ně Země zaútočila. Že si Tris vymínila ještě jeden kontakt, se mu zdálo zbytečné.
Tral se narovnal.
„Dobrá,“ řekl. „Prvním krokem bude urychlení dostavby těch dvou zařízení. Sice jsme pokročili, ale stále ještě u jednoho nejsou provedeny poslední testy a druhé se dostavuje. Je to s ním složitější, protože bude mobilní. Mezitím,“ pokračoval, aniž by zpomalil, „podpoříme naše nové přátele. Kontaktuji naše vyslance na jejich vlajkové lodi a informuji je o rozhodnutí Rady.“ Lehce se Seholovi uklonil a rychlým krokem vyšel ze sálu.
„Tak, to bychom měli,“ řekl tiše Kal. První zlost nad útokem Pozemšťanů ho přešla a zůstal jenom smutek. Mobilní. Všichni v sále věděli, co to znamená.

„Prošli jsme pět planet a všechny se hlásí k boji, jen si nejsem jistý, co nám to bude platné,“ zabručel velitel SG2 major Stojko Jakopič.
Thomas zvedl oči od papíru, na který si v zamyšlení něco čmáral tužkou.
„I Noxové?“ zeptal se překvapeně.
„No,“ Stojko se zašklebil., „s těmi jsme přímo nemluvili, ale Tolláni měli jasno a prý mluví i za Noxy.“
„Snad to všechno nebude potřeba,“ povzdechl si Thomas. Nechtěl válčit s emzáky. Aspoň ne s Veitoňany. V posledních dnech, vlastně hned potom, co zmizela Andoriel, se mu vracela smrt Todda v těch nejnevhodnějších chvílích. Nejdřív se tím nechtěl vůbec zabývat, ale nakonec si musel připustit, že ho dohání špatné svědomí. Mávl rukou, aby Stojkovi naznačil, že může odejít, a tužka mu vyletěla z prstů. Opsala krátký oblouk a klepla majora do ramene.
Tom seděl s otevřenými ústy a nevěděl, jestli se má začít omlouvat nebo smát. Stojko to vyřešil za něj. Zvedl tužku a hodil ji zpátky. Trefil se lépe - doprostřed Tomova čela. Oba vyprskli smíchy.
Major zmizel za dveřmi, Tom si promnul zasažené místo a zvedl sluchátko. Major Jakopič byl poslední, kdo ho informoval o jednání s rasami v Mléčné dráze. Velitel SGC prošel očima poznámky a vyťukal číslo na Obranu Země.
„Nabídka společného boje proti Wraithům se setkala s úspěchem,“ ohlásil generálu Pikošinovi. „Když nepočítám Torana se čtyřmi loděmi z původní galaxie Ori, překvapivě se přihlásil Xe’ls a Takaya. Asi už je unavuje pořád chránit své ovečky před wraithskými nájezdy. Jednání s nimi se skoro zaseklo hned na začátku, kvůli té vakcíně. Odmítli ji jako nejhorší jed. Nakonec se dohodli, že lék nepoužijí, ale pošlou pár lodí na obranu, kdyby došlo k nějakým bojům. Možná by bylo dobré se na tu látku ještě jednou podívat.“ Pár vteřin počkal, jestli bude nějaká odezva, ale generál mlčel, tak pokračoval: „Oslovili jsme také Reetou. Se Shermaal sice přišli o loď, ale Wraithové nejsou Shermaal a rozhodně se dají zničit. Měli jsme trochu obavy, jestli je to bude zajímat, když je Wraithové neohrožují, ale souhlasili v podobném duchu jako Xe’ls. Reetou pořád vedou válku s odbojem a jejich lodi mají kromě hledání tajných základen za úkol informovat nás o wraithských plavidlech a v případě potřeby pomoci v boji. Abych se vrátil k Toranovi, víc jich nepřiletí. Mají nějaké starosti u sebe a tohle je vlastně průzkumná mise, přesto jsou odhodlaní nás bránit. Poslali vzkaz a pak ze Superbrány vyndali ovladač, aby nešla použít. Zprovozní ji, až se budou chtít vrátit.“
Thomas se nadechl. Seznam už naštěstí nebo naneštěstí nebyl moc dlouhý.
„Tolláni se k nám připojí a nejspíš i Noxové, i když u těch je to otázka, protože se s nimi SG tým přímo nesetkal. Nechali u Tollánů vzkaz. V jaké podobě bude jejich pomoc, to zatím není jisté. Ostatní planety s nějakým osídlením mohou poskytnout bojovníky, ale moc se do toho nehrnou. Většina už se s Wraithy setkala a víc než co jiného se jim snaží vyhnout.“
Jean-Francesco pokyvoval hlavou a přemýšlel, která z planet se bude nejlépe hodit pro pokus, který ho napadl při rozhovoru s Theem Darksonem.
„Děkuju, generále,“ řekl, když pochopil, že Tom vyčerpal svůj seznam možných spojenců. Nikdy nezapomínal na to, že Thomas Hidllet má hodnost, byť čestnou, a používal ji s náznakem ironie při každé příležitosti.
Položil sluchátko a urovnal si před sebou hromádku papírů. Boj s Wraithy začal mít pevnější obrysy a na výhrůžky Veitoňanů je třeba také náležitě odpovědět. Pikošin měl ještě jeden nápad, jak zatočit se všemi, kdo by chtěli válčit se Zemí, ale zatím si ho nechával v záloze jenom pro sebe.
S nepřítomným pohledem se usmál. Na jeho pokyn už dva šikovní mladíci pracovali v asgardským jádru, které nechal vyjmout z běžných prací a vyčlenil ho na tajný projekt.

Andoriel líně zamrkala do tlumeného světla a znovu zavřela oči. Vůbec se jí nechtělo se budit, natož vstávat. Její svět přestal dávat smysl. Ta divná nemoc se vrátila a Ace se ztratil. Prudce odhodila deku a posadila se.
„Nespíš, tak vstávej!“ zavrčela sama na sebe rozzlobeně. Vztek občas pomohl. Navlékla na sebe nějaké oblečení a vyšla krátkou chodbou do slunečního světla.
Na pozvolné stěně vysoké hory seděla vysloužilá wraithská loď částečně zavalená kamením a částečně obrostlá keři. U vstupu do plavidla byla malá rovná plošinka, která se po pár metrech měnila v úzkou stezku a prudce padala do údolí s širokou línou řekou, která se na konci údolí vlévala do moře. Ája se na plošince nadechla, zvedla oči k prvnímu slunci kutálejícímu se zatím po východním obzoru a začala pomalu sestupovat k vodě. Na břehu řeky se zastavila, jen aby se sebe setřásla šaty, a ponořila se do nedávno vniklé tůně. Tůň měla pozvolný vstup a její dno bylo vyložené kameny přesně, jak si to přála. Žádné bahýnko mezi prsty u nohou. Voda byla čistá a měla zvláštní barvu i chuť tím, jak se míchala sladká říční se slanou mořskou nesenou s každým přílivem. Přílivy byly krátké a mělké, protože tři malé oběžnice kolem planety se jevily na obloze jenom jako větší hvězdy. Přesto dokázaly přimět moře, aby se mírně pohybovalo. Něco jako opravdový příliv nastal jednou za pár let, kdy se síla všech tří kamenů spojila. Mělo k tomu dojít za pár dní a Andoriel si říkala, jaký je zázrak, že se při tom miniaturní měsíce nesrazí, protože jejich vzdálenost od planety se lišila v řádu desítek kilometrů.
„Víš, že nemáš nikam chodit sama, že jo?“ zeptala se Maya. Už chvíli stála na břehu a sledovala Andoriel. Svoji novou pozici strážce brala vážně a neschopnost Áji zůstat v klidu na místě nebo aspoň někomu říct, že se chystá odejít, jí pravidelně zvedala tlak. Na druhou stranu si kvůli Ájině toulání mohla každou chvíli protáhnout křídla. Nepřestávalo ji to těšit. Jak si sama pro sebe často opakovala – křídla se musí používat, jinak jsou jen zbytečným závažím na zádech.
Andoriel se na Wraithku usmála, a pak se k ní otočila zády a udělala pár líných temp. Věděla, že Maya čeká, až se dokoupe, aby se šly podívat, jak rostou nejnovější kokony. Hlídat wraithskou líheň byla podle Andoriel otrava.
„Sbal si věci,“ řekla Maya, sotva se Andoriel přiblížila ke břehu. „Odlétáme.“
„Cože?“ Ája vyletěla z vody a začala se hned soukat do oblečení.
„Není tady bezpečno. Nedávno se tu objevila divná loď. Byla kulatá a zastavila se na oběžné dráze. Snažili jsme se skrýt, ale Zak si není jistý, jestli to bylo dostatečné. Nechce riskovat.“
Andoriel se zarazila uprostřed pohybu a naklonila hlavu na stranu. „Kulatá? To vypadá jako …,“ nechala větu nedokončenou. Kulaté lodě měla rasa Reetou, ale co by tady dělala? „Můžu mluvit se Zakem? Je tady?“ zeptala se. Měla by veliteli říct, co jsou Reetou zač a také, jak je najít.
Maya kývla. Zak na Andoriel čekal, aby se jí vyptal na neznámé plavidlo a také, aby jí informoval o Veitoňanech. Ájinou zásluhou Wraithové věděli, kde je jejich původní planeta, i když neměli v úmyslu se na ni znovu nastěhovat. Na trvalý pobyt tam bylo moc brouků. Andoriel by měla vědět, že se po tisíciletích setkali s rasou, ze které vzešli.

:bye:

:sunny:

posedlík Uživatelský avatar
Second Lieutenant
Second Lieutenant

Příspěvky: 1061
Bydliště: Atlantis převážně Ústí nad Orlicí
Pohlaví: Muž
Odpovědět s citací
 
vynikající díl :bravo:

andoriel Uživatelský avatar
Major
Major

Příspěvky: 1753
Bydliště: Praha
Pohlaví: Žena

Odpovědět s citací
 
Děkuju, posedlíku :)

:sunny:

Příspěvek 18.6.2019 06:14:14
andoriel Uživatelský avatar
Major
Major

Příspěvky: 1753
Bydliště: Praha
Pohlaví: Žena

Odpovědět s citací
 
Bavte se :D


107. Ohnivá bouře

Eugen Khiari přecházel po můstku a každou chvíli pohledem kontroloval čelní obrazovku. Blížili se k planetě, kterou označila loď Reetou. Měla na ně čekat, ale zatím se s ní nesetkali.
Samantha Carter vystoupila z hyperprostorového okna uprostřed solární soustavy a nejdřív ze všeho vypustila sondy, aby se přesvědčila, kdo je v okolí a hlavně na orbitě hledané planety. Všude byl klid, ani Wraithové ani Reetou nebyli v dohledu.
„Třeba jsou dimenzionálně posunutí s celou lodí,“ navrhla Miti za kormidlem. Eugen kývl, taky ho to už napadlo.
„Dobře, hlídejte okolí a zahajte průzkum,“ kývl k planetě zvětšující se na obrazovce.
„Máme tady stopy po Wraithech,“ ozval se po dlouhém tichu Pete Setrik.
„Ukažte.“
Na obrazovce se objevil zarostlý bok hory, pak obraz blikl a změnil se tak, aby byla zvýrazněná silueta wraithského plavidla.
„Tenhle vrak? A proto jsme sem letěli?“ prskl Eugen. „Známky života?“
„Žádné průkazné,“ zavrtěl hlavou Pete. Těch pár skvrn v okolí byla nejspíš zvěř.
„Není to past?“ zeptala se Miti. Jako na pokyn se z druhé strany planety vynořila velká wraithská loď a za ní ještě čtyři menší. Bez zaváhání spustily palbu a vypustily z hangárů letky stíhaček.
„Maskování, štíty a střílejte,“ řekl klidně Eugen a sedl si do svého křesla.
Pozemská loď se zachvěla a zmizela, jen z místa, kde se předtím nacházela, vyletěla řádka svítících střel, zasáhla největší wraithské plavidlo a vykousla z jeho boku kus organické hmoty. Po zkušenostech Celeste Grey všechny pozemské lodě změnily frekvenci maskování. Pomohlo to.
Wraithové stříleli stále do stejného místa, ale Samantha už byla o kus dál a vybírala si nejvhodnější okamžik pro další útok. Tentokrát střely zasáhly jednu z menších lodí a roztrhly ji podél na dva nestejně velké kusy. Než se wraithské plavidlo rozlomilo, Samantha se zase přesunula jinam. Pečlivě se přitom vyhýbala Šipkám poletujícím kolem. S maskováním a dobrým pilotem byl boj celkem snadný.
Za wraithskými plavidly se objevila koule z matného kovu a vypustila jeden oslnivý blesk mezi Šipky a druhý na povrch planety.
„Není to zbytečné?“ zabručel Eugen.
„V takových místech mívají tajná zařízení, ne?“ zeptala se Miti. Nepřestávala při tom uhýbat s lodí a mezi jednotlivými posuny nechávala jen pár vteřin na vypuštění dalších střel.
Eugenovi zasvítily oči. Skoro na to zapomněl.
Wraithský útok se rozdělil. Část se snažila zasáhnout maskovanou loď Země a část střílela po kouli Reetou. Ani jeden cíl nejevil známky, že by mu útok překážel ve vlastních akcích.
„Nasekej ho do guláše!“ vykřikl Zoltán u střeleckého pultu.
Eugen se nakřivo ušklíbl a Miti lehce pozvedla obočí, jinak na výkřik nikdo nereagoval. Další z menších wraithských lodí se rozpadla a vlny ohně se ve vakuu přelévaly sem a tam, jak stravovaly poslední molekuly kyslíku.
Největší wraithské plavidlo, pořád jenom s jedním šrámem ze začátku bitvy, se pootočilo a vklouzlo do otevřené studny hyperprostoru.
„A zdrhá!“ Zoltán uhodil pěstí do ovladače. Vzápětí do energetického štítu pozemské lodi narazila letka Šipek. Všechny se roztříštily, ale poslední se podařilo proletět místem, kde jednotlivé plochy silového pole byly oslabené předchozími nárazy. Zůstala viset bez pohybu a střílela stále do jednoho místa trupu Samanthy, dokud plášť nepovolil. Z poškozené stěny vyrazil proud vzduchu plný trosek, které Šipku zasáhly. Rozletěla se na kusy a jeden z nich si vybral dráhu tak šikovně, že trefil vedení energie do maskování.
Samantha Carter dvakrát blikla a objevila se na kurzu, který vedl pod wraithské lodě, aby mohla střílet zase z jiného místa.
Hned se zformovalo pět řad stíhaček k útoku na náhle viditelný cíl a energie štítu začala rychle klesat pod náporem střelby.
Kulatá loď Reetou párkrát vystřelila na planetu a zmizela. Wraithský útok se zaměřil na Samanthu Carter.
„Proč?“ zavrčel Zoltán. Seděl v předklonu, jak se snažil co nejlépe zamířit a mezi zuby mu soustředěním lezla špička jazyka.
„Asi byla jen průzkumná,“ pokrčil rameny Eugen. Pomáhal při tom převádět energii do štítů, aby kryly aspoň nejdůležitější části lodě.
Dvě wraithská plavidla byla vážně poškozená a houfy Šipek prořídly, ale Wraithové stále útočili.
„Zničte tu loď na planetě,“ rozhodl Eugen.
Zoltán se zašklebil, pohnul rukou a zasypal horu a údolí střelami tak hustě, že z nich zbyl kráter, do kterého z jedné strany začala přepadávat řeka, a z druhé se do vzniklé průrvy dralo moře.
„Zničena,“ ohlásil s letmým pohledem na monitor, který původně zobrazoval organické plavidlo na boku hory.
„Tak pryč. Letíme domů,“ mávl rukou Eugen.
Zoltán vypálil poslední salvu do wraithských řad, Miti pootočila Samanthu a vklouzla s ní do tunelu hyperprostoru.

„Díky Reetou a Duchům od Xe’lse jsme zlikvidovali pár wraithských lodí a nějaké jejich základny na planetách. Co tam dělali, to je ve hvězdách, ale určitě to nebylo nic dobrého.“ Samuel Leroy Kensing se opřel do židle a užíval si pocit důležitosti, když zbytek protiwraithského kroužku informoval o posledních akcích Země. Kroužek už byl sice k ničemu, ale jeho členové se ze zvyku stále občas scházeli, i když v minimálním počtu. Tentokrát tam seděli tři. Kromě Sama ještě Berenika a paní Wu. Ostatní sice dostali pozvánku, ale zřejmě měli důležitější práci jinde.
„O Veitoňanech nemáme žádné zprávy. Od doby, co ta žena vyhrožovala generálu Pikošinovi, mlčí,“ pokračoval. „Obrana rozhodla, že by bylo vhodné v případě nutnosti přenést boj k nim. Do jejich galaxie.“ Samuel se zatvářil spokojeně. Čím dál od Země budou bitvy, tím lépe. „Už se podnikají nějaké kroky, ale zatím jsou tak přísně tajné, že se o nich všichni dozvíme, až …“ uprostřed věty ho přerušil křik na chodbě.
První se vymrštila paní Wu a vyběhla ze dveří, následovaná těsně v závěsu Berenikou, a Samuelem. Berenika se vydala při zdi do centrály a každou chvíli se zarazila, aby nepřekážela chvátajícím vojákům. Všichni tři se tak dostali až za záda Thomase Hidlleta. Velitel SGC se skláněl nad technikem a díval se mu přes rameno na monitor. Samuel se natáhl, aby tam viděl taky a jen zalapal po dechu, když si uvědomil, na co se dívá.
Na obrazovce běžel záběr z vesmírného dalekohledu nedávno vypuštěného na oběžnou dráhu. Mezi jeho základní úkoly patřila i vizuální kontrola základny v pásu asteroidů. V tuto chvíli bylo automatické nastavení pohybu dalekohledu převedeno na manuální a všichni sledovali místo, kde se nacházela základna. Místo ní byl vidět obrovský požár.
„To hoří vesmír?“ zeptala se paní Wu nedůvěřivě.
„Vypadá to tak,“ zamumlal technik. „A vychází to z jednoho místa. Přiblížil obraz a poklepal prstem na jedno místo. „Odtud.“
„Jak je to možné?“ Berenika vyděšeně zírala na obrazovku.
Thomas zvedl blikající telefon. „Jo?“ řekl po chvíli poslouchání. „Dobře.“ Sluchátko zapadlo do vidlice.
Samuel dokázal odtrhnout oči od podívané na monitoru a zadíval se na Toma. Velitel SGC naklonil zamyšleně hlavu na stranu.
„To byl Jack O’Neill,“ řekl po chvíli rozmýšlení. „Sledují to taky a už přišli s teorií. Moc se mi nelíbí,“ zhluboka se nadechl. „Ale možná mají pravdu,“ pokračoval potom, co pomaličku vypustil nadechnutý vzduch. „Myslí si, že to mají na svědomí Veitoňani a že to má co dělat s tím, jak dokáží cestovat na velké vzdálenosti. Třeba na Zemi. Až na to, že místo lidí nám poslali asi výbuch sopky nebo možná kousek slunce. Něco takového. Trefili se docela přesně,“ znovu se podíval na monitor, kde se obraz nezměnil.
Paní Wu si přitiskla ruku na ústa, aby nezírala s otevřenou pusou. Pod vesmírným plamenometem se některé asteroidy vychýlily z dráhy, některé zabublaly a zmizely a některé se rozprskly. Po tom, kde se skrývala pozemská základna, nezůstala ani stopa.
„To nás budou na dálku ostřelovat červí dírou?!“ vykřikl pobouřeně Samuel. Představa, že ji Veitoňané otevřou kdekoli, třeba na Zemi, těsně nad planetou nebo v jejím jádru, ho vyděsila téměř k smrti.
Stejné pocity zažíval i Jean Francesco Pikošin před velkou obrazovkou jednacího sálu v nenápadné budově Obrany Země. Sešli se tam skoro všichni, kdo byli v budově přítomní, a zírali na ohnivou podívanou.
„Dá se na to odpovědět?“ otočil se Pikošin na Jacka.
Jack O’Neill se zatvářil pochybovačně. „Neznáme jejich přesné souřadnice, a i kdyby, není tam Brána, která by se dala použít,“ uvažoval nahlas. „V celé jejich galaxii není Brána, zjišťovali jsme to. Známe jenom přibližnou polohu jejich slunce z toho, co nám prozradili při setkání. Neříkala ta žena, co s vámi naposledy mluvila, něco o tom, jak se k nim dostat?“ Jack se zarazil a nasucho polkl pod Pikošinovým vraženým pohledem. Jean Francesco se rozhodně nechtěl bavit o přerušeném hovoru s Tris. V koutku mysli věděl, že měl poslouchat ještě chvíli, ale nikdy by si to vědomě nepřipustil.
„Tak tedy konvenčně,“ zamumlal si pro sebe a pak se rozhlédl po sále. „Spojte mě s SGC a všemi informovanými vládami,“ řekl hlasitě, aniž by se obrátil k někomu konkrétnímu. U komunikačních panelů u jedné strany sálu sedělo dost lidí, kteří tam byli od toho, aby spojení fungovalo podle jeho příkazu.
Dalších pět hodin část zúčastněných pečlivě sledovala veškeré dění ve sluneční soustavě, aby nedošlo k nečekaným překvapením, a zbytek připravoval ve zrychleném režimu k odletu tři pozemské lodě. Pikošin s nimi chtěl poslat i dvě lodě Torana, ale syn Valy to rozhodně odmítl. Souhlasil, že bude bránit Zemi, ale o invazi do další galaxie nechtěl nic slyšet.
„Tak poletí jen naše,“ zavrčel Pikošin. Podíval se na obrazovku rozdělenou do okének plných zástupců jednotlivých vlád a velitelů tří vesmírných lodí. „Spojené státy pošlou do galaxie označené jako NGC 6822 Celeste Grey. Je opravená, připravená k letu a nacpaná municí i zásobami až po střechu. Ostatní naše lodě budou bojovat s Wraithy a chránit Zemi,“ řekl důrazně. Nathan pokýval hlavou a sklopil oči ke svému tabletu, aby poslal zprávu o odletu na své plavidlo. Lugh a Eugen se zatvářili trochu kysele, ale nic nenamítali. Práce tady pro ně bude dost a dost.
Jedno z okének se podsvítilo a stroze se v něm uklonil zástupce Číny. „Naše nová vesmírná loď Sun Wen je připravena chránit Zemi a její obyvatele na této nebezpečné misi,“ prohlásil hrdě.
„Ruskij Kursk poletí také. Něnecháme naše bratry bojóvat samótné,“ bliklo další okénko na obrazovce.
Ostatní okénka zůstala v klidu, tváře na nich zůstávaly zachmuřené a jen občas nějaká kývla, že souhlasí se zatím řečeným.
„Děkuji, pánové,“ Pikošin sotva znatelně sklonil hlavu a hned ji zase zvedl. „Nathan Velenský je zkušený kapitán, který byl nedávno povýšen na admirála. Sdělte svým lodím, ať veškeré další akce koordinují přímo s ním. Čas odletu je za dvě hodiny.“
Okénka připojených se začala postupně zhasínat, až zůstal jen Eugen Khiari a Lugh Martens. Pikošin je zamyšleně přejel pohledem. „Vy dva poletíte do boje tady v Mléčné dráze,“ řekl jim. „U Země zůstanou lodě z galaxie Ori. Společně s tím, co vymysleli v Evropě, bychom tu měli být…“ Zarazil se. ‚V pohodě‘ už z něj nevypadlo, protože si vzpomněl na ohnivou bouři ve vesmíru. Tomu žádná loď ani zbraň nezabrání.
Nechal oba kapitány v nejistotě a přerušil spojení. Bylo načase zavolat na tajné lince kapitány lodí, které poletí do Bernardovy galaxie a sdělit jim poslední rozkazy.

Andoriel stála na můstku wraithské lodi vedle Zaka a po krátké bitvě nad planetou s bývalou líhní byla ještě trochu pobledlá. Za celou dobu nepromluvila. Nebyla si jistá, jestli má radit Wraithům, jak zlikvidovat pozemskou loď, nebo nějak poškodit plavidlo, na kterém se nacházela, aby zajistila vítězství Země.
„Není to pro tebe lehké,“ řekla jí tiše Maya. Stála za Andoriel připravená vrhnout se do oprav, kdyby jich bylo potřeba.
Andoriel se smutně usmála. S wraithskou energií jí bylo lépe. Před pár hodinami pomáhala přesunout kokony se zárodky Wraithů na dopravní loď, protože si byla jistá, že Reetou oznámí jejich polohu a tajná wraithská základna přestane být tajná. Těsně před útokem pozemské lodi se dozvěděli, že do posledního místečka naplněné dopravní plavidlo bylo napadeno dalšími loděmi neznámého typu a nezůstalo po něm nic, pro co by stálo za to se vracet. Teď letěli na setkání s Krabatem, aby dohodli další postup v boji.
Měla se setkat s Veitoňany, jen si nebyla jistá, jestli je chce vidět. Nikdy nic nebylo takové, jak si malovala.
„Radši emzáky než vlastní? Tos to teda dopracovala,“ zašeptala jí Shana do ucha na cestě do malé kajuty, kterou Ája dostala k užívání.
„Víš co? Dej mi pokoj,“ zavrčela Andoriel, sotva za ní zapadly dveře.
Shana se zasmála, ale když se Ája otočila, nikdo v místnosti nebyl.

:bye:

:sunny:

posedlík Uživatelský avatar
Second Lieutenant
Second Lieutenant

Příspěvky: 1061
Bydliště: Atlantis převážně Ústí nad Orlicí
Pohlaví: Muž
Odpovědět s citací
 
vynikající díl :bravo:

andoriel Uživatelský avatar
Major
Major

Příspěvky: 1753
Bydliště: Praha
Pohlaví: Žena

Odpovědět s citací
 
Děkuju, posedlíku :)

:sunny:

andoriel Uživatelský avatar
Major
Major

Příspěvky: 1753
Bydliště: Praha
Pohlaví: Žena

Odpovědět s citací
 
Bavte se :D


108. A tak to končí

Thomas se rozhlédl po zasedačce a přejel si rukou po bradě. Pod prsty mu zašustilo strniště. Celou jednu stěnu zabírala veliká obrazovka a v čele stolu proti ní byl ovládací pult. Obrazovka ukazovala okolí Cheyennské hory. Ohnivá bouře v pásu asteroidů zuřila více než týden a skončila před pár hodinami. Za tu dobu Thomas stáhl Branou všechny týmy z jiných planet a všechny vyslance na dlouhodobějších misích. Naštěstí byl projekt SGC tak omezený, že už všichni nejenom prošli Branou, ale také se rozjeli do svých domovů. Na základně zůstalo osazenstvo sestávající převážně z posílené vojenské jednotky a pár zdravotníků a techniků. Brána byla zabezpečená, všechny vstupy také. Už pro ně nebyl jiný úkol, než být připraveni na okamžitou evakuaci. Souřadnice planety označené jako stanoviště Alfa byly uloženy ke zrychlenému zadání, aby se transport nezdržoval, zásoby na první období čekaly na paletách u zdi v místnosti s Branou.
Tom zůstal stát vedle velkého okna do prostoru Brány a díval se na tichý kruh s pokličkou Iris. Sklopil pohled a zamračil se. Ukazováček pravé ruky mě celý červený, jak si ho nevědomky mnul. Stávalo se mu v poslední době často. Stávalo se mu to od té doby, co tím ukazováčkem zachytil o spoušť a vyšla rána. Schoval provinilý prst do dlaně a spustil ruce podél těla.
„Doufám, že jsi v pořádku, Andoriel,“ zašeptal si pro sebe. Prošel všechna místa, kam chodívala i o kterých se jen zmínila, ale po Áje se slehla země. Její zmizení cítil jako trest za zabití toho Wraitha. Výstřel se mu vracel ve snech, znovu v nich viděl dlouhé bílé vlasy obarvené krví, žluté oči kulaté překvapením a přesto nevidomé a malé plavidlo s mrtvým pasažérem proměněné ve cvičný terč.
Světla blikajícího na ovládacím pultu si nevšiml, dokud do zasedačky nestrčil hlavu technik a neupozornil ho, že má na telefonu generála Pikošina.
„Představte si to, generále, ti parchanti už tu byli zase. Tentokrát přímo u mě.“ Pikošinův hlas skřípal, jak generál vzteky drtil slova mezi zuby. Thomas už měl na jazyku, že je kolem sídla Obrany Země hluboká noc, a moc na výběr tedy neměli, ať ti parchanti byli, kdo chtěli. Všechno spolkl, protože mu došlo, o kom Pikošin mluví.
„Naše lodě už jsou u nich? Chtějí uzavřít příměří?“ zeptal se místo toho.
„Ho*no, příměří. Vyhrožujou. A jo, naše lodě už jsou tam. Nevypadalo to, že by se něco změnilo. Budeme muset přitvr…“
Generálův hlas skončil ostrým lupnutím a ve sluchátku zůstalo jen ticho. Thomas ještě okamžik počkal, jestli se spojení neobnoví, pak položil telefon a přešel po zasedačce sem a tam. Jestli parchanti byli opravdu Veitoňané a Pikošin se k nim choval, jak bylo jeho zvykem, bude to zlé.
„Útok! Napadení!“ ozval se technik od komunikace. Křičel tak nahlas, že ani nepotřeboval interkom.
Thomas mu dvěma skoky stál za zády a prsty zarazil do opěradla židle před sebou. Satelit byl natočený tak, aby monitoroval prostor Obrany. Na místě domu tryskal z povrchu sloup ohně sahající až do mraků, které se kolem něj rozestoupily, a ozařoval okolí rudým přísvitem, ve kterém se všechny stíny prohloubily a roztančily.

Nathan Velenský stál na můstku Celeste Grey bez hnutí a s otevřenými ústy. Všechna činnost kolem něj se zastavila a všichni se dívali na centrální obrazovku, kde mohli sledovat zničení Obrany Země v přímém přenosu.
„Takhle to bude vypadat všude,“ naklonil se k němu Tral. Stál vedle Nata s rukama za zády. Chtěl dodat, že je to jenom malá ukázka a ohnivé pole mohou rozšířit téměř neomezeně, ale mlčel. Velitel této lodi si demonstraci měl užít bez většího vyrušování.
Nathan se pořád nehýbal a snažil se ani nemyslet. Další dvě pozemské lodi se právě tajně plížily k nepřátelské planetě v Barnardově galaxii a měly zahájit útok. Nat je nehodlal prozradit ani mrknutím oka.
Tral přešlápl a po nenápadném pohybu ruky zmizel z můstku i z lodi. Velitel plavidla se mohl spojit s Radou, kdykoli chtěl.
Sotva se Tral dostal do své centrály, přerušil ohnivou smršť směřující do jiné galaxie a začal kontrolovat postup dalšího stupně útoku. Plivat kolem nepřátel ohníčky z okolních hvězd jeho válečnickou duši neuspokojovalo.
Země se mu pod nohama zachvěla, až se musel přidržet pultu.
„Co to…?“ vyrazil ze sebe překvapeně.
„Střílí po nás z oběžné dráhy! Zničili satelity a pálí na města!“ ozval se pokřik z malého komunikátoru na okraji panelu. Další zachvění křik přerušilo a dál se ozývalo jen nepříjemné praskání.
Tral zkontroloval pozici Celeste Grey. Ani se nepohnula. Šedostříbrná kráska se držela u jedné z větších přirozených oběžnic Veitenony a tvářila se, že se jí nic netýká.
„Nechte tu loď zaměřenou, ale zbraně otočte proti útočícím,“ rozhodl Tral. Veitonské ničivé paprsky se pootočily ve svých lůžkách. Jejich zaměřovače zůstaly nastavené stejně, ale zbraně byly jednoduchým pokynem převedeny na náhradní značení cíle. Pro poblednou Marselu Nnesalo se nic nezměnilo. Podle senzorů na ně pořád mířilo deset ničivých zbraní v různých částech planety. Sílu těch zbraní měli možnost poznat, když jim jedna z nich zasáhla pravobok a vykousla v lodi díru. Tehdy se plnému zásahu vyhnuli, ale deseti najednou se vyhnout nedokáží. Seděli u měsíce jako papírová růže na střelnici a nevěděli, které z deseti míst si je vybere jako terč.
Přes nátlak generála Pikošina se Nathan velení nad malou pozemskou flotilou musel vzdát ve prospěch ruského velitele generála Alexandra Romaněnka. Po vystoupení z hyperprostoru a opatrném prozkoumání nejbližšího vesmírného okolí Alexandr rozdělil úkoly. Zatímco on a kapitán čínského plavidla se připravovali na útok, Nathan měl odvést pozornost. Zatím se plán dařil. Veitoňané si byli na vlastním písečku tak jistí, že sledování okolí své planety nevěnovali náležitou pozornost, takže pro Kursk a Su Wen bylo celkem snadné se nepozorovaně přiblížit. Nat si otřel čelo. Zásah přišel právě včas, už nevěděl, jak by ještě udržel pozornost Trala. Teď jenom doufal, že se Kursku a Su Wen podaří zničit pozemní obranu dřív, než se místní rozhodnou, že začnou ostřelovat i zatím klidného nepřítele.

V Mléčné dráze neměl Krabat čas nerušeně sledovat ohnivou šou. Zbytek prořídlé wraithské flotily zaútočil na planety s lidským osídlením.
Země se vzpamatovávala z útoku na sídlo Obrany a Wraithové bojovali s ostatními civilizacemi. Koule Reetou se s nimi střetly v několika lehkých přestřelkách, ale brzy zmizely ve své posunuté dimenzi a wraithské lodi ze střetů vyšly jen s pár škrábanci. Aliance Tollánů a Noxů v prvním střetnutí bez problémů zlikvidovala dva středně velké Úly, houf křižníků a nepočítaně stíhaček a jiných menších doprovodných lodí, na které narazila v blízkosti domovské planety. Tolláni se rozhodli, že je třeba odvést pozornost nějakou vzdálenější akcí a vyhlédli si malé wraithské uskupení poblíž obra Betelgeuse.
„Proč neútočí na Zemi?“ zeptal se Tom Jacka. Stáli spolu před Branou, kde bylo aspoň trochu klidu na rozhovor. Ve všěch technických místnostech i kancelářích sledoval personál dění ve vesmíru a pečlivě kontroloval okolí Země nebo pobíhal se zprávami sem a tam.
Jack pokrčil rameny. Už chtěl říct, že si ji nechávají jako třešinku na dortu, ale raději to spolknul. Nechtěl mít pravdu a nechtěl ji vyslovit jako první.
„Už útočí!“ vpadl Tomovi do otázky Patrik. Stál mezi otevřenými dveřmi k prostoru Brány a kýval na ně. „Právě začali!“
Jack a Tom se rozběhli k první obrazovce, kterou měli na cestě.
V největších centrech kumulace lidí se otvíraly pohledy do jiného světa, aby je vzápětí zastínila protáhlá plavidla. Plavidla prolétala otvorem z jiné galaxie, přistávala v řadách na nejbližším volném prostoru a otvírala vchody. Byla plná mužů i žen v šedých přiléhavých stejnokrojích. Spořádaně vystoupili a na neslyšný pokyn zvedli dlouhé, doutníkům podobné pušky. Po první salvě různobarevných paprsků se většina přihlížejících lidí zhroutila k zemi a ostatní se s křikem rozutekli.
Jack zaklel.
„Kde jsou naše jednotky?“ houkl na nejbližšího člověka u počítače.
Než mohl odpovědět, přidal se k Jackovi i Thomas: „Kontaktujte vesmírné lodě na orbitě, jestli se dají zaměřit ty průchody nebo co to je, a ať se je pokusí zlikvidovat.“
Podívali se s Jackem na sebe a kývli. Za pár minut se kolem nich hemžila spousta personálu a nikdo si nemohl stěžovat na nedostatek úkolů. Svolávali členy první vlny evakuace, otevřenou Branou stěhovali připravené zásoby a snažili se ji udržet otevřenou co nejdéle, aby ji nepřítel nemohl použít. Koordinovali obranu obyvatel a útok na průchody i nepřátelská plavidla.
„Máme je nad hlavou!“ vykřikl někdo.
U vstupu do Hory přistála první z podlouhlých lodí a během chvíle se cizí vojáci dobývali dovnitř všemi otvory.
Samantha Carter měla za úkol pomocí asgardského paprsku dopravit nejdůležitější osoby přímo k Bráně, aby se vyhnuly útoku, Jennifer Keller a lodi Torana si pečlivě vybíraly cíle na povrchu.
Několik průchodů bylo pohřbeno pod závaly a počet nepřátel se začal postupně snižovat.

U plynného obra Betelgeuse se Aliance sestávající z osmi různě velkých plavidel vrhla na wraithské lodi a než je Wraithové zpozorovali, dvě organická plavidla se rozpadla pod náporem střelby.
Noxský velitel se zatvářil zkormouceně, ale bez váhání zaměřil všechny zbraně na další nepřátelskou loď.

Na Zemi se štěstěna začala přiklánět na stranu domácích. Vojáci zabránili cizincům vniknout příliš blízko k ovládání Hvězdné Brány a díky Eugenu Khiari v kapitánském křesle Sam byla první várka vybraných lidí téměř připravena projít portálem. Už čekali jenom na to, až se Brána zavře, aby ji hned otevřeli na správné místo.
Brána se zavřela, Patrik zadal zrychlené vytáčení a na celé základně vypadla dodávka energie.
„Náhradní energie!“ vykřikl Thomas Hidllet. I na takovou eventualitu byli připraveni a na pár místech po celé základně byly jednoduché spínače, které umožnily přepnout obvody na náhradní zdroje. Za pár vteřin se světla rozblikala a technika pomalu nabíhala do provozního módu.
„Jen jestli není…,“ začal Jack O’Neill, ‚pozdě‘ už nedopověděl.
Brána zmizela. Na jejím místě seděla podlouhlá loď s otevřeným vstupem plným cizích vojáků, kteří první salvou zlikvidovali všechno živé připravené na transport. Útok nepřátel začal ze dvou stran – z povrchu se do základny tlačili šedí vojáci všemi otvory a šachtami a od prostoru Brány se začal hrnout nepřestávající proud nepřátel.
Tom a Jack stáli v zasedačce a dívali se na tu hrůzu přes obrazovku rozdělenou do jednotlivých políček. Společnost jim dělali dva vojáci hlídající dveře, Berenika Brathová, paní Wu a Samuel Leroy Kensing. Všichni tři členové bývalého protiwraithského kroužku se na základně ocitli náhodou a při prvních známkách potíží se stáhli do centra, aby se bojujícím nepletli do cesty.
Zničené portály na nepřátelském území nahrazovaly nové a pozemské vojenské posádky postupně podléhaly. Nejdéle se držela Evropa, která místo stavby vesmírných lodí vsadila na kanóny tollánského typu a při útoku je sklopila a trefovala se přímo do otevřených průchodů. Někdy byla střelba úspěšná, ale většinou se nepřátelům podařilo portál včas uzavřít a to pak kanóny páchaly škody na Zemi.

Aliance zničila další tři wraithské lodě a chystala se na poslední úder, který měl rozdrtit zbytek nepřátelských plavidel, když se za jejich loděmi objevil namodralý ovál. Rychle se zvětšoval a od jeho středu se rozlévala zlatá záře. Wraithské lodě zmizely z tollánských senzorů a od oválu k plynnému obru vyrazil ohnivý gejzír sluneční erupce. Smetl všechna plavidla Aliance a narazil do Betelgeuse jako příslovečná poslední kapka, která přinutila nestabilní hvězdu k výbuchu.

Lodě duchů Xe’lse a Takayi ubránily vlastní území a střežily ho se zřivostí a neohrožeností, která odradila Wraithy od dalších útoků. Krabat na velící lodi nad tím mávl rukou. Těch pár zaostalých lidí mu nestálo za námahu a Xe’ls dal jasně najevo, že všechny jejich akce jsou pouze obranné.

Vedle Torana se otevřel průchod a prošel Sehol.
„Nejsme s vámi ve sporu,“ řekl mu důrazně, „Přestaňte nás napadat a odleťte, dokud vám necháváme možnost volby.“
Toran se na mluvčího Rady sotva podíval a pokynul ke stráži, aby ho zajala.
„To by byla chyba,“ upozornil ho Sehol s pohledem na záběr jedné z Toranových lodí.
Plavidlo se pootočilo, aby mělo lepší palebnou pozici a vzápětí ho pohltil oblouk rozžhavené plazmy. Když po půl vteřině zmizel, loď se ztratila také.
„To byla nepatrná část sluneční erupce z jedné vzdálené hvězdy. Dokážeme průchod otevřít odkudkoli kamkoli. Máte poslední šanci k odletu.“ Sehol domluvil a zmizel ve vlastním portálu.
Toran se zamračil, ale důkaz byl více než přesvědčivý. Ti Veitoňané mohli během pár vteřin zničit i jeho zbývající lodě. Mohli zničit celou planetu, než by stačil mrknout.
„Odlétáme!“ řekl neochotně. Jeho tři plavidla vstoupila do hyperprostoru a vynořila se u Superbrány. Doplnili chybějící díl, přidali malé zařízení a po otevření Brány zmizeli ve víru červí díry. Sotva se Superbrána zavřela, její komponenty v Mléčné dráze se rozletěly do všech stran.


:bye:

:sunny:

posedlík Uživatelský avatar
Second Lieutenant
Second Lieutenant

Příspěvky: 1061
Bydliště: Atlantis převážně Ústí nad Orlicí
Pohlaví: Muž
Odpovědět s citací
 
vynikající díl :bravo:

andoriel Uživatelský avatar
Major
Major

Příspěvky: 1753
Bydliště: Praha
Pohlaví: Žena

Odpovědět s citací
 
Děkuju, posedlíku :)

:sunny:

Příspěvek 08.7.2019 06:21:57
andoriel Uživatelský avatar
Major
Major

Příspěvky: 1753
Bydliště: Praha
Pohlaví: Žena

Odpovědět s citací
 
Bavte se :D


109. Oběť

„Měli bychom jim pomoct,“ navrhl John Sheppard asi po padesáté. Zavrtěl se v kapitánském křesle a znovu si na čele upravil kovovou obroučku neurálního rozhraní.
„Ne,“ odmítla loď. „Těmhle pomáhat nebudu.“ Její jindy příjemný hlas získal chladně kovovou příchuť, jak se marně snažila nedat najevo svůj odpor.
Vedli tento rozhovor už delší dobu a John byl jako na trní.
„Jak tu můžeš jen tak viset a nechat dole vraždit lidi!“ vyjel zlostně. Oči nespouštěl z monitoru, kde se ukazoval útok na Zemi s vybranými nejlepšími kousky. Třeba když cizí vojáci dohnali skupinu civilistů na břehu moře a vlny pak odnášely lidské mrtvoly, aby je uložily k odpočinku na mořské dně. Nebo když se otevřel portál přímo za orbitálním dělem u Budapešti a jeho posádka byla smetena první salvou. Dělo se rozpadlo až po dlouhé a nepřerušované palbě celého oddílu šedě oděných vojáků.
John hlasitě vzdychl a zajel si rukama do vlasů.
Loď mlčela.
Na povrchu planety byl boj skoro u konce. Některé části byly zničené výbuchy, někde zuřily nekontrolované požáry, které nebyly způsobeny cizí technologií, a počet obyvatel Země se snižoval k řádu tisíců.
„Máš pravdu,“ řekla loď. „Nechci se dívat na genocidu, i když jde o Pozemšťany.“
John postřehl několik cvaknutí a zahučení a pak křik, když plavidlo, které ho kdysi zachránilo a dostalo tradiční jméno Enterprise, začalo přenášet část zbývajících obyvatel planety na svou palubu.
„Všichni se sem nevejdou, ale budu dělat, co půjde,“ řekla loď a bylo jí divné, že John nereaguje. „Johne?“ zeptala se. Žádná odpověď. Citlivými senzory prozkoumala můstek, kde se John nacházel. „Ale ne,“ povzdechla si skoro lidsky. John seděl zhroucený ke straně a neodpovídal na žádné podněty. Jeho tělo zvolna ztrácelo přirozené teplo.
„Sednout a ticho!“ vyjela Enterprise právě vytvořeným interkomem na svůj nejnovější náklad, který vyděšeně pobíhal po přidělených prostorech. Dokončila poslední přenosy z planety a soustředila se na tělo svého přítele. Možná by se ještě dalo něco udělat, napadlo ji, a co nejvíc se natáhla do kovového kroužku na Johnově hlavě.

Alexandr Romaněnko se na ruské vesmírné lodi Kursk narovnal uprostřed můstku. Věděl, že je konec. Jeho plavidlo se rozpadalo stejně, jako Su Wen a nic už tomu nedokázalo zabránit. Měl ještě poslední úkol, do poslední chvíle pečlivě střežený.
„Pane Smithi, spusťte to,“ řekl hlasitě.
Jetro Smith se s dýchací maskou vznášel v asgardským jádru a čekal právě na tento rozkaz. Vědomí se mu tmělo, jak krvácel z ran po zasažení troskami lodi, ale rozhodl se vydržet až do konce. Pomalu na zmagnetizované desce přesunul jeden z asgardských kamenů na prázdné místo. Ruka mu klesla a vědomí ho opustilo natrvalo. Na malém stupínku se posledními zbytky energie posbírané z celé lodi začal skládat první replikátor. Podle pozemských zkušeností, by ho nekontrolovaný pád na planetu neměl zničit.
Alexandr se nadechl. Věděl, že je to naposledy, protože systém podpory života už dávno nefungoval. Stál uprostřed můstku, salutoval a díval se, jak se planeta blíží čím dál větší rychlostí.
Ruskou i čínskou loď pohltily plameny ještě před vstupem do atmosféry.
„Spustili na palubě nějaké divné zařízení,“ pokrčil rameny důstojník u ovládání zbraní. „Nechtěl jsem riskovat.“
Tral jen kývl. Po dvou útočících lodích nezbylo na orbitě ani smítko, které by je mohlo ohrozit. Ta třetí byla už nějakou dobu pryč. Kamufláž se zaměřovači nefungovala tak dlouho, jak by si Veitoňané přáli, ale toto plavidlo je nikdy přímo neohrozilo, tak nebyl důvod se tím víc zabývat. Než se dostane ke své domovské planetě, bude tam už dávno rozhodnuto.
„Musím jít,“ řekl Tral svému zástupci. Důstojník sklonil hlavu a počkal, až jeho velitel zmizí v osobním přenašeči, pak se dál věnoval sledování okolí Veitenony, aby včas našel případné další nebezpečí.

Andoriel stála v hloučku Wraithů a snažila se, aby ji nebylo vidět. Vedle ní stál Zak a každou chvíli k ní obrátil pohled, aby se ujistil, že je relativně v pořádku. Maya s nimi na povrch nešla, zůstala s Michaelem a pomáhala mu s dalšími křídly. Zájemců o ně bylo tolik, že měli oba na dlouhou dobu práce nad hlavu.
Ája pozvedla hlavu, aby lépe viděla. Proti nim přešlapoval Thomas Hidllet s Jackem O’Neillem, za nimi se krčili Berenika, Wu a Samuel. Dva vojáci, kteří stáli původně na stráži u dveří, malý lidský ostrůvek uzavírali. Jinak byla místnost plná Veitoňanů.
Andoriel byla až po konečky vlasů naplněná wraithskou energií a přesto cítila, jak se o ni každou chvíli pokoušejí mdloby. Shanin hlas jí do uší šeptal nesmysly a rušil ji tak, že by nejraději začala hlasitě křičet, aby ho přehlušila. Věděla, že by to nebylo nic platné. Vyzkoušela to nedávno na wraithské lodi a nepomohlo to. Zaka tím navíc pěkně vyděsila, tak si svoje potíže raději nechávala pro sebe. Víc pro ni Wraithové udělat nemohli. Po setkání s Veitoňany měli i jiné starosti než jednoho umírajícího člověka. Jen Zak s Mayou odmítali ji nechat odejít. Andoriel jejich péči přijímala s díky, ale bez nadšení. Když se dostali k Zemi, veitonské citlivé přístroje zachytily na nízké orbitě zbytky malého wraithského plavidla nedávno zničeného silným výbuchem. Bylo celkem jasné, co to bylo za loď, a Andoriel cítila mrazivou jistotu, že její pilot byl v tom okamžiku na palubě. Nechápala, proč je ona pořád ještě naživu.
Pokusila se soustředit na současnost a dění v místnosti.
„Už vás moc nezbývá,“ řekl Tral. Satelity zůstaly na místech a přenášely pohledy z celého světa, kde ustávaly boje, jak se lidská populace zmenšovala. Zůstávala jen zničená země potom, co v posledním odporu Pozemšťané použili všechnu sílu, kterou se jim podařilo nashromáždit. Země se z pohledu satelitů stala téměř neobyvatelnou. Poslední centra odporu ještě odolávala, ale byly to pokusy předem určené k nezdaru, jak se k nim stahovala vojenská síla Veitenony.
„Ničíte se sami,“ pokračoval Tral po atomovém výbuchu nad Jižní Amerikou.
Dvě políčka obrazovky blikla a ukázala pohled na oběžnou dráhu, kde se bezmocně vznášely pozemské lodě. Obě měly šrámy a v místech, kde se ukrývaly zdroje energie, zely velké díry. Jejich posádky byly sice pošramocené a nějaké ztráty se na palubách lodí objevily, ale většina se stáhla na můstky a přežila. Téměř nic na palubách nefungovalo, takže se mohli jen dívat, jak cizí civilizace ničí zbytky lidstva a nemohli s tím nic udělat. Ani přistát a připojit se k posledním bojujícím.
„Prosím.“ Jack odtrhl oči z obrazovky a pokročil o krok dopředu. „Přestaňte. Nemůžeme vás už ohrozit.“
Tral se na něj podíval a pak stočil pohled k Wraithům. Krabat zvedl bradu a lehký pohyb hlavou vyjádřil zamítavé stanovisko.
Thomas cítil, jak se jeho svědomí stalo kusem neutronové hvězdy. Vahou určitě.
„Můžeme udělat něco, abychom vás přesvědčili?“ zkusil to Jack znovu.
Wraithové se po sobě podívali a z jejich středu se ozval tichý vzlyk, i když jeho původce nikdo z lidí nezahlédl. Na Jackovu otázku nikdo neodpovídal.
„Proč bychom měli něco takového chtít?“ zeptal se Tral po dlouhé odmlce. Ani se nesnažil skrýt nepřátelství, takže se mu odrazilo v hlase. „Přijali jste kapitulaci Wraithů, když vám ji nabídli? Nebo jste si z vyjednávače udělali terč?“
Tom zbledl a sklopil hlavu. „Nezbývá nám, než věřit, že jste lepší než my,“ řekl tiše. „Prosím,“ dodal už téměř šeptem. Paní Wu za ním se hlasitě nadechla a přitiskla si ruku na ústa.
„Nemůžeme přijmout vaši kapitulaci. Není to možné. Chtěli jste vyhladit naše předky a žádné prosby vás nepřesvědčily. Za své činy musíte nést následky.“ Tral se podíval po lidech s trochou pohrdání.
„Co vám můžeme nabídnout?“ začal Samuel, ale Tral ho umlčel zvednutou rukou. Jejich škemrání začínal mít dost.
„Tady žádné sliby, nabídky ani smlouvy neplatí,“ řekl přísně. „Platí tu jen zákon. Náš zákon. Jak byste sami posoudili vaše činy?“
„Zastavte to. Uděláme cokoli… Udělám cokoli, když přestane to vraždění.“ Tomovi se třásl hlas a oči upíral na stěnu s obrazovkou, která ukazovala likvidaci lidské rasy ve všech podobách.
„Nemohu,“ odpověděl prostě Tral. Ani se neohlédl a pokračoval: „Nebude trvat dlouho a budete jediní žijící lidé.“
Hlouček pozemšťanů se zavlnil, ale zůstal potichu.
Andoriel se z očí vylily slzy a prosebně se ohlédla po Wraithech. V jejich kamenných tvářích neviděla žádný soucit, do hlav jim neviděla.
„Možná by tady byl jeden způsob,“ zaskřehotal hlas ze vzdáleného konce místnosti. K Tralovi se přišoural stařík Kal.
Tral uctivě sklonil hlavu a pokynul, že má stařík pokračovat.
„Máme starý zákon, který se už dlouhou dobu nepoužíval. Nebylo to potřeba. Asi je načase ho trochu oprášit. Ale nebude to lehké.“ Podíval se na Thomase. „Jmenuje se to docela jednoduše - oběť.“
Tral překvapeně zvedl hlavu a bylo vidět, že usilovně přemýšlí.
„Máš pravdu,“ řekl za krátkou dobu, ve které se Austrálie na jednom z políček obrazovky změnila na pustinu bez lidského života. „Ale je potřeba z každé strany jednoho, aby došlo k naplnění zákona.“ Otočil se k lidem. „Jeden z našich nejstarších zákonů umožňuje vyřešit spor obětí dvou jedinců – každého z jiného tábora – a tím je dosaženo smíru. Oběti zemřou. Způsob jejich smrti musí být odsouhlasený oběma stranami a není příliš jednoduchý.“ Luskl prsty zvednutými před obličej, aby dal najevo, že utrpení oběti bude rozhodně delší. „Je mezi lidmi někdo, kdo by dobrovolně něco takového podstoupil?“ zeptal se nakonec.
Skupinka lidí se shlukla dohromady, každý klopil pohled a snažil se nepodívat ostatním do očí. Jack se mračil. Nebylo těch obětí na straně Pozemšťanů už dost? Pak si vzpomněl na nic netušící Wraithy ve spících lodích. Obětí bylo až dost na všech stranách. Bylo třeba to ukončit.
Veitoňané se tvářili nezúčastněně, jich se tato věc v podstatě netýkala. Rozhodnout o ní museli Wraithové a Pozemšťané.
Thomas se na nikoho ani nepodíval, ale postoupil vpřed.
„Já se podrobím,“ řekl polohlasně. Tvářil se vyrovnaně, ale po spánku mu stékal malý pramínek potu. Váha úlomku neutronové hvězdy se nepatrně zmírnila. Zadíval se na hlouček Wraithů.
Krabat se ušklíbl. Nechápal, proč by měl obětovat jednoho z nich, když vítězství bylo jasné, i když zhořklé tím, že bude zničen nejlepší zdroj potravy v celé galaxii. Kdyby nemusel obětovat jednoho z Wraithů, souhlasil by s příměřím bez váhání. Ty zbytky lidí na Zemi je už nemohly ohrozit jiným způsobem než tím, že vymřou a Wraithové přijdou o sklizně. Ale i on se zavázal ctít v tomto boji vetonská pravidla.
Shana na chvíli zmlkla. Andoriel se otřásla a podívala se na Zaka. Odmítal jí pohled vrátit, dokud se nedotkla hřbetu jeho ruky. Vysloužil si její malý smutný úsměv, a pak se s náznakem bolesti díval, jak si stoupá před Thomase, který mezitím poklekl.
Podala mu ruce. „Vstaň!“
Tom se zvedl a nepřítomně se zadíval před sebe.
„Tome,“ oslovila ho. Teprve potom ji přejel očima a stiskl její ruce ve svých.
„Andoriel,“ vydechl. Skoro ji nepoznal.
„Půjdu já.“ Jemně ho postrčila k lidem a obrátila se k Veitoňanům a Wraithům. „Jsem na rozhraní obou světů, víc obětí nebude třeba.“
Tral se podíval na Kala a stařík vážně přikývl. „I takto je to možné.“ Jen veitonský velitel si všiml nenápadného mrknutí Kalova oka a rozhodl se podrobnosti zákona nezkoumat. Pochopil, že Kal vybral nejmenší zlo pro všechny. Veitonský velitel už měl také pozemšťanů dost a jen čekal na nejbližší možnost, jak celou akci co nejdřív ukončit. Od nepatrných zbytků téhle rasy už vesmíru žádné nebezpečí hrozit nebude.
„Na rozhraní obou světů?“ zeptala se zmatená Berenika. Nedokázala pochopit Ájina slova. Paní Wu ji stiskla rameno, aby ji umlčela.
Kal naklonil hlavu a krátce vysvětlil: „Andoriel je člověk, přesto získala od Wraithů dost na to, aby ji mohli považovat za jednu ze svých. A přijali ji. Je na rozhraní obou světů a může zastupovat oba dva. Taková oběť je přípustná.“ Podíval se na Trala. „Její situaci znáš.“ Počkal, až se mu dostalo potvrzení a otočil se k Wraithům. „Budete s tím takto srozuměni?“
Krabat s kývnutím zaváhal, ale po pár okamžicích sklonil hlavu.
Kal si poklepal prstem na rty. „Jedna oběť, to bychom měli,“ mumlal si pro sebe. „A teď ta ne právě jednoduchá smrt, nebo jak jsi to hezky nazval,“ naznačil úklonu k Tralovi.
Zak krátce naléhavě pohlédl na Krabata. Wraithský velitel se zamračil, ale znovu přikývl.
„Ta žena se už delší dobu pohybuje na hranici smrti,“ řekl. „Bude dostačující, když započatý a přerušený proces doběhne do konce.“
Kal pozvedl obočí. „Nečekaná laskavost,“ prohodil.
Jack těžce polknul, než se zmohl na jedno slovo: „Souhlasíme.“
Thomas stál pootočený ode všech s hlavou sklopenou a nemohl se pohnout. Nebyl si jistý, jestli je to úlevou nebo zlostí z Ájina rozhodnutí, a nenáviděl se, že jí nedokáže odporovat a trvat na své účasti v naplnění zákona.
Tral klepl prstem do ovladače na svém zápěstí a situace na obrazovce se změnila. Veitonská vojska se stáhla z bojů a spořádaně odcházela. Za sebou nechala zbytky lidstva na pusté planetě.
Andoriel stála celou dobu zády k lidem a nehodlala na tom nic měnit. Slyšela pár úlevných vzdechů, Bereničin tlumený pláč a Toma, který se konečně otočil, jak šeptá její jméno, aby na sebe upoutal pozornost, ale odmítla se na někoho z nich podívat. Počkala na konečné potvrzení v podobně Krabatova a Tralova přikývnutí a její oči se setkaly se Zakovýma. „Ty?“ zašeptala nehlasně.
Zak se nadechl a zavrtěl hlavou. Čtyři neznámí Wraithové k ní postoupili o krok blíž.
‚Tohle přece nechceš!‘ vykřikla Shana Áje do ucha. ‚Nedovol jim to!‘
První z Wraithů přimhouřil oči, jak se snažil vstoupit Andoriel do vědomí. Automaticky zvedla obrany. Wraith zavrčel a vycenil zuby. Na okraji vnímání cítila, jak ho těší její odpor. Byl spokojený, že se dobrovolně nepoddala a její oběť bude mít náležitou váhu. Rozhodla se bojovat až do konce. K prvnímu útoku se postupně připojili další tři. Věděla, že kdyby chtěli, smetli by ji během vteřiny, ale dávali si načas. Rozebíraji ji postupně. Shana jí křičela uvnitř hlavy touhou po životě a zvenčí do ní bušili Wraithové s touhou po její smrti.
Thomas ztratil všechnu barvu v obličeji, když si uvědomil, co se před ním odehrává. Nechápal, jak to Andoriel může vydržet, a nechápal, jak by něco takového vydržel on sám, kdyby jeho nabídka byla přijata. Kolena mu podklesla a zavrávoral. Jack ho zachytil za paži a rozzlobeně se na něj podíval. Teď nebyl čas na slabost. Hned se zase obrátil k Andoriel, aby aspoň pohledem na její záda vyjádřil svou podporu.
Zdálo se jí to jako nekonečno, i když útok ve skutečnosti netrval dlouho. Za zavřenýma očima jí vybuchovaly malé ohňostroje, které za sebou nechávaly spáleniště temnoty, kde už nikdy nevyklíčí jediná myšlenka. Pořád se bránila, ale spálenišť přibývalo, dokud nezbyla jediná blikající jiskřička poslední myšlenky, poslední vzpomínky. V té chvíli se k útočícím připojil Zak. Andoriel uviděla wraithského velitele se zářící hvězdou kolem oka. Ten jas ji oslepil.
Pak už byla jen tma.


:bye:

:sunny:

Příspěvek 09.7.2019 18:44:14
Paci Azanyrmuth Uživatelský avatar
Staff Sergeant
Staff Sergeant

Příspěvky: 340
Bydliště: Aldeneerin
Pohlaví: Muž

Odpovědět s citací
 
Toho přibylo. Musím si to konečně všechno přečíst. Jsem zvědav, co se tam všechno udá. Názvy zní zajímavě.
Starší tvorba: Fantasy román "Dobrodruzi z Antaru" k počtení zde: http://www.psanci.cz/autor.php?trideni=2&id=1404

Příspěvek 10.7.2019 06:12:29
andoriel Uživatelský avatar
Major
Major

Příspěvky: 1753
Bydliště: Praha
Pohlaví: Žena

Odpovědět s citací
 
Děkuju, Azany, snad nezklamu :) Rozhodně už zbývají jen dvě kapitolky, aby byl úplný konec všech ZDP. Po tolika letech je to divné, ale ještě mi zbývá uzavřít Paralelní vesmír a ... zatím, nevím. Něco se určitě objeví :wink:

:sunny:

Příspěvek 16.7.2019 15:49:43
posedlík Uživatelský avatar
Second Lieutenant
Second Lieutenant

Příspěvky: 1061
Bydliště: Atlantis převážně Ústí nad Orlicí
Pohlaví: Muž
Odpovědět s citací
 
vynikající díl :bravo:

Příspěvek 16.7.2019 17:24:05
andoriel Uživatelský avatar
Major
Major

Příspěvky: 1753
Bydliště: Praha
Pohlaví: Žena

Odpovědět s citací
 
Děkuju, posedlíku :)

To je dobře, že už jsi tady. Scházel jsi mi.

:sunny:

andoriel Uživatelský avatar
Major
Major

Příspěvky: 1753
Bydliště: Praha
Pohlaví: Žena

Odpovědět s citací
 
Bavte se :D

110. Dost času na život

Thomas zachytil Andorielino tělo dřív, než dopadlo na zem. Přitiskl ji k sobě a s hrůzou se podíval na Zaka, který k ženě natáhl ruce, jakoby ji chtěl držet v náruči sám. Přitáhl si ji k sobě a zabořil jí obličej do vlasů.
„Co jsi to provedla?“ zašeptal. „Jak mám s tímhle žít?“
‚Jak nejlíp umíš, kocourku,‘ uslyšel ozvěnu Ájina hlasu. Musel se usmát. Tak mu říkala v těch nejhezčích chvílích. Ztratil se ve vzpomínkách a svět kolem něj přestal existovat.
Zak se na toho muže díval se stopou žárlivosti. Rád by Andoriel uložil tak, jak si představoval. Pro svého velitele to udělat nemohl a vypadalo to, že pro Andoriel také ne.
„Odcházíme,“ připomenul mu jeden z přítomných wraithských velitelů.
Královny zůstaly v Úlech a připravovaly lodě na rychlý přesun do jiné galaxie. Oproti minulé výpravě to byl neporovnatelný rozdíl. Vedení jednání s Veitoňany i boj nechali v rukou Krabata, bylo to lepší, než začít válku o nadvládu nad všemi ostatními. Na to budou mít dost času na novém území, kam se všichni Wraithové podle předběžné dohody přestěhují.
Zak se posledním pohledem rozloučil s Andoriel a rozběhl se za ostatními Wraithy. Andoriel zůstane na své původní planetě.

Thomas zvedl hlavu a překvapeně se rozhlédl. Po Wraithech a Veitoňanech nezůstalo nic kromě pár spálených míst ve zdech, jak si probojovávali cestu základnou. Náhradní zdroje energie vypadly a zůstalo jen nouzové osvětlení, které poblikáváním sdělovalo, že se brzy odebere do věčných lovišť všech vyhaslých světel.
„Výtahy nefungují,“ ujistil ho Samuel. „Cesta ven bude zajímavá.“
Thomas se automaticky otočil k Hvězdné Bráně, ale nebyla na svém místě. Pozvolna stoupající rampa byla povalená, jak se na ní usadila veitonská loď a na jejím konci se povalovaly dva držáky. Následovala jen oprýskaná zeď, kterou se už dlouhou dobu nikdo nenamáhal vymalovat. Brána zmizela.
„Hlavně to bude dlouhá cesta,“ zamručel Jack a dotkl se očima těla Andoriel. „Vystřídáme se,“ navrhl přes Samuelovo zděšené zamávání rukama.

Na povrchu to bylo lepší jenom o to, že právě vycházelo slunce a světla bylo dost. Okolí Cheyennské hory bylo skoro nedotčené bojem, všechen se odbýval uvnitř.
Berenika se zhluboka nadechla a znovu se rozplakala. Paní Wu už ji dávno přestala utěšovat. Pochopila, že je to zbytečné a Nika si musí všechno porovnat sama.
Jako poslední se dlouhou šachtou vyškrábali oba vojáci. Svalili se na trávu a prudce oddechovali. V posledních metrech pomáhali postrkovat tělo Andoriel, které shora táhl Tom a Jack. Všem rychle docházely síly, tak se jim dobrovolné břemeno zdálo stále těžší a těžší.
„Co budeme dělat?“ Samuel se rozhlédl a rozhodil bezradně ruce.
„Najdeme ty, co přežili,“ řekla klidně paní Wu.
„Zjistíme, co je nenávratně ztracené a co se dá zachránit a od nějakého bodu začneme znovu,“ doplnil ji Jack.
Tom se kousl do rtu. Chtěl se zeptat, jestli vůbec někdo na Zemi přežil. Poslední záběry ze satelitů moc nesledoval, tak si nebyl jistý, jestli Veitoňané ještě měli s kým bojovat, než se stáhli.
„A co ty dvě lodě?“ zeptal se jeden z vojáků. „Jsem Jim a to je Bruce,“ představil sebe i kolegu, když se na něj všichni tázavě podívali.
„Co jsem viděl, nevypadalo to dobře,“ zabručel Jack. Nechtělo se mu připomínat, že bez energie se z nich staly rakve plující vesmírem.
„Mám hlad a dala bych si sprchu. Taky postel by nebyla od věci, jestli se dá někde najít,“ zvedla najednou hlavu Berenika. „Dostaneme se do nějakého nepoškozeného domu?“
Samuel si tiše oddechl. Už se bál, že se nikdo nezeptá.

Průlet do další galaxie byl otázkou okamžiku. Veitoňané nepotřebovali složitá zařízení, aby dokázali otevřít červí díru odkudkoli kamkoli, a na rozdíl od omezení Hvězdných Bran Antiků, ty jejich byly obousměrné.
Královny si vyměnily postranní pohled. Pokud se jim podaří získat takovou technologii, nikdy už nebudou mít nedostatek a Wraithské impérium bude nejmocnější silou ve vesmíru.
Veitoňané je vzápětí vyvedli z omylu, když obě používaná zařízení zničili s tím, že už nebudou potřeba. Jejich použití jako zbraně většinu veitonského obyvatelstva vyděsilo a Rada nedokázala a ani nechtěla obhajovat jejich další využití. Veitoňané věděli, že Wraithové nemají moc na vybranou, než přijmout jejich pomoc. Galaxie Pegas byla zamořená jedem a v Mléčné dráze nezbyl skoro žádný humanoidní život. Wraithská komunita byla bez pomoci zvenčí odsouzena k živoření nebo pomalé smrti. Veitoňané měli pro své předky připravené plány pro další období, které jim dali k posouzení, a každý jednotlivec se mohl rozhodnout pro vlastní cestu. Bylo jasné, že Wraithy čeká bolestivé období, kdy se budou muset vzdát způsobu života, na který byli zvyklí po tisíce let. Snažili se jim ho co nejvíce ulehčit. Přesto jako první bod nabídli diskuzi o dalších možnostech i odlet Wraithů, kteří si z nabídky nic nevyberou. V tom případě by jim otevřeli portál do galaxie, kterou si vyberou, v Barnardově by zůstat nemohli.
Zak důkladně prohlížel nabídnutá řešení a do mysli se mu pořád vtírala představa, jak by na takové návrhy reagoval jeho velitel. Kromě odletu se Wraithové po obnově a aktivaci spících orgánů mohli přestat krmit lidskou energií úplně a přijmout nabídku osídlit některá území na Veitenoně, kde by se z nich po adaptaci stali Veitoňané. Mohli se přestat vědomě krmit, zůstat ve vesmírných lodích a energii přijímat upravenými hibernačními komorami. Takové komory jim Veitoňané nabídli pomoci postavit i na planetě, kterou by si Wraithové vybrali za svůj nový domov, kdyby nechtěli sdílet Veitenonu. V těchto případech by ztratili krmnou ruku. A pro ty, kteří se jí nechtěli nebo z nějakého důvodu nemohli vzdát, bylo připraveno překvapení. Jedno velké na opuštěné planetě a jedno malé a mobilní pro případ nouze.
Tady se Zak zarazil, protože systém, který Veitoňané na opuštěnou planetu umístili, byl složitý a zprvu nesrozumitelný. Četl jeho popis několikrát, aby se ujistil, že ho pochopil správně, pak se rozhodl, že nejprve vyzkouší poslední možnost, a pak teprve bude uvažovat o dalších.
Jestli si dobře vzpomínal, s něčím podobným si kdysi hrála Andoriel na palubě Aceovy lodi. Zařízení, které nejen dokázalo ukázat trojrozměrný obraz, ale také ho naplnit energií. Energie byla tehdy samotné Andoriel, ale její zařízení bylo maličké. Kovový váleček, který se jí vešel do dlaně. Veitoňané byli schopni takovou simulací s energetickými zdroji pokrýt celou planetu. Tam by potom mohly probíhat sklizně s předem danou úrovní nebezpečí nebo ponechanou na náhodném výběru počítače. Veitonské pojetí menší verze sestávalo z osmi bójí, které vymezily prostor pro simulaci. Tato verze byla ještě dál flexibilní v použití libovolného počtu bójí v rozmezí od tří do všech osmi kusů podle potřebné velikosti prostoru. Jediné, co bylo striktně dané, byla maximální vzdálenost jednotlivých bójí mezi sebou.
Zak zvedl hlavu a podíval se na monitor, kde se právě objevil Krabat. Na jeho rtech seděl nevěřící úsměv.
„Netušil jsem, že existuje tolik možností pro přežití. Doteď,“ řekl zastřeným hlasem. „Všechny královny souhlasí s tím, že zůstaneme v této galaxii s našimi vzdálenými potomky. Bude dost času na průzkum i výzkum, dost času… na život.“
Obrazovka zhasla.

Berenika seděla na patách a kolébala se dopředu a dozadu. Jednoduchým pohybem se uklidňovala a třídila myšlenky.
Už víc jak týden bloudili po opuštěné Zemi a zatím nerazili skoro na žádné lidi. Ještěže Thomas ustoupil od toho, vláčet s sebou tělo Andoriel, a mohli ji pohřbít u jejího oblíbeného živého plotu. Berenika se otřásla, když si vzpomněla, co zvířat je pozorovalo při kopání hrobu. Veverka se přišla podívat tak blízko, že ji málem zasypala plná lopata hlíny. Veverka utíkala a rozzlobeně na ně prskala.
I lidé, které později našli, nejdřív utíkali. Někteří se zastavili, někteří se proti nim obrátili se zbraněmi a někteří asi utíkají až doteď.
Berenika cítila, že krajina se časem zahojí. Jizvy z nedávných bojů i necitlivé zásahy člověka se zatáhnou, zarostou a Země zůstane krásná, dokud ji nepohltí umírající slunce nebo ji nepotká jiná vesmírná katastrofa. Lidi z této idyly vyloučila. Nepatřili sem. Dál už ne.
„Budeme poslední, kdo tady dožije,“ řekla si sama pro sebe.
„To by byla škoda, ne?“ ozvalo se vedle ní.
Vyjekla leknutím a zůstala zírat na mírně rozmazanou postavu hologramu.
„Třeba něco vymyslíme,“ pokračovala postava. „Jdi za ostatními.“ A zmizela.
Berenika se rychle vyhrabala na nohy a utíkala do domu, kde věděla, že najde Jacka a Toma. V kuchyni se opřela o pult a sotva popadala dech. Než se vzpamatovala, celá malá společnost se shromáždila v obývacím pokoji propojeném s kuchyní a nervózně se rozhlížela. Hologram je nenechal dlouho čekat.
„Omlouvám se, chvíli trvalo, než jsem se sžil s novou situací,“ začal hologram hned, jak se objevil.
„Johne? Johne Shepparde!“ vykřikl Jack. „Kde jsi? Jak jsi…?“
„To je na delší povídání, ale pokusím se to zkrátit. Pamatujete na tu loď, která zahnala Shermaal a nakonec měla shořet v našem krásném Sluníčku?“ Ani nečekal na potvrzení a pokračoval: „Tak ta loď neshořela.“ Dramaticky se odmlčel. „Přiletěla si pro mě nedávno a podařilo se nám zachránit pár set lidí předtím, než je ti šediváci pozabíjeli. Jen jsem u toho tak trochu umřel,“ klesl mu hlas a hologram pokrčil rameny. „To pro Enterprise nebyl zase takový problém, prostě přetáhla moje vědomí do sebe. S tělem už se nic dělat nedalo.“
„Takže teď jsi součást vesmírné lodi?“ Thomas po posledním slovu zapomněl zavřít ústa.
„Jo, dalo by se říct, že je to vztah na vyšší úrovni.“ Hologram se zavlnil, takže Johnův úsměv se rozplynul. „Rozhodně právě přiletěla Celeste Grey. V pořádku a s plnou posádkou. Domluvil jsem s ní, že pomůže sestřičkám do doku a s opravami. Budeme je potřebovat všechny, abychom se dotud dostali. Nathan je super, hned pochopil situaci a pustil se do práce. Takže prosím, zůstaňte tady. Ještě pár dní tu vydržíte. Pak si vás sebereme všechny najednou a poletíme domů. Nebo je tu někdo, kdo by tu chtěl zůstat?“
Po Johnově otázce se rozhostilo chvilkové ticho.
„Kam je to - domů?“ zeptal se Samuel. Nebyl si jistý, jestli se chce plahočit vesmírem někam kdoví kam se špatnou kopií nespolehlivého Johna Shepparda.
„Našli jsme s Enterprise - víte, že se jí to jméno moc líbí? - hezkou planetu kus cesty odtud.“ Hologram se otočil kolem dokola a mávl rukou.“Asi někde tam. Je tam voda a pevnina, nějaká zvířata a rostliny. Máte rádi dinosaury?“
Berenice vyhrkly do očí slzy a Samuel začal klít. Nic neobvyklého.

Pár dní se protáhlo na pár měsíců, ale naštěstí si dala zima načas, a když se John znovu objevil před skupinkou u Cheyennské hory, rozrostla se o pět mužů a osm žen. Trousili se po jednom po dvou z okolí, když je Johnův hologram upozornil, že bude lepší přesunout větší skupinu najednou, než je sbírat po kouskách.
Ne všichni chtěli odletět. Někteří včetně Samuela se rozhodli, že raději zůstanou a pokusí se získat Zemi zpět. Všichni společně sbírali zásoby, a co bylo podle nich možné použít i na jiné planetě, dělili spravedlivě na dva díly.
„Musím říct, že jste jedni z nejlepších,“ pokýval holografický John hlavou, když si prohlédl drobné výdobytky určené k transportu. „Některé to ani nenapadlo. A někteří už nejsou, pozabíjeli se v něčem jako kmenových válkách. Nevěřil bych, co tu ještě všude zbylo zbraní. No jestli jste připravení, prosím, cestující vpravo, pozůstalí vlevo,“ postupně rozpažil.
Thomas zaváhal, než udělal rozhodující krok. Nejlépe jak umíš, mu znělo v mysli skoro pořád, jen bylo občas těžké rozhodnout, co je nejlepší.
Jack se k němu překvapeně otočil. „To nemyslíš vážně!“ vypadlo z něj.
Tom pokrčil rameny a zůstal stát vlevo od Johna. „Nemůžu ji tady nechat,“ řekl, když viděl, jak Jack sbalil ruce do pěstí. „Pomůžu, jak nejlépe umím.“
Jack sklonil hlavu. Rozhodnutí bylo Tomovo, nikdo mu do něj neměl právo mluvit.
„Jestli je to všechno, tak se pohneme, utíká nám čas na život,“ uzavřel malou vsuvku John.
Cestující s nákladem zmizeli v bílém světle asgardského paprsku spuštěného jednou z trojice pozemských lodí, které se pod vedením Enterprise chystaly k odletu. Všechny byly opravené a každá skulinka byla využita k uskladnění nákladu určeného pro dlouhou cestu nebo jako základ vybavení na nové planetě. Nathan, Eugen a Lugh stáli na můstcích a udíleli poslední rozkazy před vstupem do hyperprostoru. John se přesvědčil, že jsou všichni cestující na palubě a otočil se k Tomovi.
„Pozdravuj Andoriel,“ řekl a rozplynul se.

Po šesti stech letech seděl před jeskynním komplexem zarostlý tvor a kusem zrezivělého nože si vyšťourával ze zubů kusy napůl syrového masa. Oheň jim zhasl dřív, než se řádka křepelek dostatečně propekla, a matriarcha s posledním dohaslým plamínkem vyskočila a začala rozzuřeně tlouct kolem sebe. Tvor chňapl po jedné křepelce a utekl s ní pryč. Bylo mu jedno, že je její vnitřek vlhce krvavý, kdyby to bylo na něm, ani by ji nad plameny nedával a snědl ji syrovou. S ohněm byly samé problémy.
Podle starého vyprávění se jim mstila nějaká bohyně. Moc tomu nerozuměl. Rozhodně si ta bohyně usmyslela, že bude lidem škodit a vybrala si k tomu oheň. Někdy ji uchlácholili dary, někdy ne. Kdo ví, jestli vůbec nějaká bohyně existuje, řekl si. Třeba jenom někdo zapomněl přiložit.
Tvor dokončil ústní hygienu a bez zájmu ostří zahodil. Momentálně ho k ničemu nepotřeboval. Vydal se neznámou stezkou a rozhlížel se po nějakém šťovíku, kterým by maso zajedl. Před nenápadnou vyvýšeninou se zarazil a podezřívavě zamžoural vzhůru. Nad nejvyšším bodem se vzduch chvěl jako za horkého dne nad rozpáleným pískem a také se tam vznášela postava. Ženská postava.
Tvor padl tváří k zemi. Bohyně sestoupila, aby mu dokázala svoji existenci!
Ležel tak dlouho, až ho začala zábst večerní rosa a tvor opatrně pozvedl hlavu. Bohyně zmizela, jen na místě, kde se předtím vznášela, se mihotalo malé světélko. Tvor se přikradl blíž, a pak se s hlasitým jásotem rozběhl do ležení k matriarše. V ruce svíral hořící větev, kterou našel na vyvýšenině.

Erin se blahosklonně usmála a mrkla na Dar.
Hrob Andoriel a Thomase chodila navštěvovat nepravidelně a jen z nostalgie, ale neodpustila si při tom malé poťouchlosti rychle upadající lidské populaci na Zemi.
‚Jestlipak tu budou i příště?‘ napadlo ji. Pokrčila nad tím rameny. Zase tolik ji to nezajímalo. Darovo Útočiště pro ni bylo víc než plnohodnotnou náhradou za život mezi lidmi.

Na konci července přiběhne poslední kapitola ZDP2.

:bye:

:sunny:

posedlík Uživatelský avatar
Second Lieutenant
Second Lieutenant

Příspěvky: 1061
Bydliště: Atlantis převážně Ústí nad Orlicí
Pohlaví: Muž
Odpovědět s citací
 
vynikající díl :bravo: upřimně se stydím tak nějak jsem zapomněl že bylo 8 :oops:

andoriel Uživatelský avatar
Major
Major

Příspěvky: 1753
Bydliště: Praha
Pohlaví: Žena

Odpovědět s citací
 
Děkuju, posedlíku :)
To nevadí, stejně jsi jeden z hodně mála, kteří reagují :yahoo:
Přiznávám, že ani já teď nemám čas přelouskat všechno, i když většinou aspoň kouknu :oops:

:sunny:

Odeslat nové téma Odpovědět na téma
PředchozíDalší

Zpět na Rozepsané/Nové povídky

cron