Pro pokec, nebo vaše dotazy jsem vytvořila na Discordu skupinu, přidat se můžete zde: https://discord.gg/aZCahpwdZa

Obsah fóra FanArt Vaše povídky Rozepsané/Nové povídky SG:ZDP -111. Na Věčných Časech - KONEC (+PDF za Obsahem)

SG:ZDP -111. Na Věčných Časech - KONEC (+PDF za Obsahem)


Odeslat nové téma Odpovědět na téma
Příspěvek 08.9.2018 08:13:18
andoriel Uživatelský avatar
Major
Major

Příspěvky: 1753
Bydliště: Praha
Pohlaví: Žena

Odpovědět s citací
 
Bavte se :D

86. Volání

„Neplánované otevření Brány, zavírám Iris a nastavuji pětiminutový odpočet autodestrukce,“ hlásil zcela podle nejnovější směrnice technik v kontrolní místnosti SGC.
Počítač zaznamenal výkyv na rozhraní červí díry a pak se portál zavřel.
„Co to bylo?“ zeptal se Radek Zelenka. Po svém návratu na Zemi zůstali s Ann v SGC a na žádost Thomase Hidlleta byli oba zařazeni pod jeho útvar. Sice už měli nárok na odpočinek, ale Thomas brzy zjistil, že pracovitý doktor a jeho milá žena jsou duševně na lepší úrovni než mnozí mladší vědci. Rychle se se Zelenkovými dohodl, poslal žádost na Obranu Země a tam nad tím jen mávli rukou a potvrdili to. Pokud chce velitel SGC další důchodce do svého týmu, má je mít. Obyvatelstva planety nebylo tolik, aby mohli plýtvat zdroji.
Technik pokrčil rameny. „Co já vím,“ vpadlo z něj dřív, než se stačil zarazit. Pozdě si uvědomil, že doktor Zelenka takové řeči nesnáší. „Udělám rozbor,“ nabídl hned pro jistotu. Nechtěl na sebe nechat křičet téměř plešatého starého trpaslíka a pak to ještě schytat od velitele základny. Zrušil autodestrukci a zadal příkaz na prozkoumání pozůstatků z horizontu červí díry.
„To je -,“ zarazil se po pár minutách, kdy probíhala analýza částic.
„To je z galaxie Pegas,“ doplnil Radek bez zaváhání. Tu sloučeninu poznal okamžitě. Byl u toho, když ji John Sheppard předával Teyle jako poznávací znamení pro případ, že by se dokázala dovolat do Mléčné dráhy. „Zavolejte Toma a připravte se na zadávání osmi symbolů. Bude to energeticky náročné.“
Technik už chtěl odseknout, že se dobře pamatuje na specifikace vytáčení Brány do jiné galaxie, ale raději to zkousl. Plešatý trpaslík mu byl pořád za zády.
Thomas Hidllet přišel za pár minut a na jeho pokyn před Bránu najela sonda.
„Připravte se k vytočení adresy a poslání zvěda,“ řekl a netrpělivě přešlápl. Bránu v posledních letech Země využívala převážně k udržování diplomatických vztahů s několika málo přežívajícími civilizacemi a ke získávání potravin, na což nebyl moc pyšný, protože při tom plenili opuštěné planety. Na průzkumné mise došlo tak jednou za dva měsíce, takže měli k dispozici pouhé tři specializované týmy. Sondy pomalu dosluhovaly a nové nebyly v plánu ještě dalších pár let. Tom doufal, že se sonda vrátí zpátky, ale Teyla neteyla, jistý si nebyl ničím. Mohlo jít o léčku nebo to mohla být jenom návštěva staré známé.
„Sežeňte ještě Johna Shepparda,“ otočil se k technikovi a pohledem zkontroloval, že Radek Zelenka se drží poblíž.
Další půl hodiny trvalo, než se objevil John. Měl volno a vydal se na výlet. Naštěstí se nedostal daleko a vrátil se docela ochotně, když se dozvěděl, kdo nejspíš vytočil adresu Země na druhé straně.
„Spusťte to, Patriku,“ řekl Tom, sotva John přiběhl do kontrolní místnosti. Technik Patrik namačkal dlouhý příkaz na počítači a většina základny pohasla. Rozblikala se nouzová světýlka a v technickém zázemí do spleti drátů maskujících složité zařízení dosedlo téměř vybité ZPM.
„Snad to není začátek pravidelného volání, brzy budeme na suchu,“ zabručel Tom. Radek neříkal nic, s problémy s energií byl obeznámen víc než dobře. John také neříkal nic. Čekal, až projede sonda a tiše doufal, že na monitoru uvidí Teylu a Ronona.
Jeho přání se vyplnilo téměř okamžitě.
„Galaxie Pegas zdraví Zemi,“ smála se Teyla do kamery.
John ji chtěl jásavě pozdravit, ale při pohledu na bělovlasou stařenku s laskavýma očima se zarazil. Thomas nemusel řešit dávné vzpomínky, tak klidně odpověděl.
„Kdybyste to tady teď viděli, nebudete věřit vlastním očím,“ pořád se usmívala Teyla. „Naši odvěcí nepřátelé zmizeli. Někteří odletěli, a ti, kteří zůstali, jsou už dlouho mrtví.“
„No, to se máte,“ zavřel podrážděně Radek Zelenka. „Wraithové jsou u nás,“ vypálil bez pozdravu. „Promiň, zarazil se nad Teyliným vyděšeným pohledem, „ale unesli mi ženu a dostat ji zpátky nebylo právě jednoduché.“
„To je mi líto, Radku,“ řekla Teyla s omluvným gestem.
„Wraithové jsou u vás?“ zeptal se za ní mužský hlas a v záběru se objevil starší muž s blýskavou čelní pleší.
„Ronone?“ vyrazil ze sebe John. Jestli ho překvapilo, jak se čas podepsal na Teyle, specialista Ronon Dex v něm skoro vyvolal záchvat smíchu. Pleš bývalého satedského vojáka končila u uší a původně silné dredy tvořily kolem středu jeho hlavy prořídlý věneček smotaných ocásků.
„Ahoj, Johne,“ zašklebil se Ronon. Ani on by na první pohled v tom vyžilém vrásčitém dědkovi nenašel bývalého vojenského velitele expedice Pegas.
Thomas s Patrikem nechali uběhnout pár vteřin, aby se na sebe dávní přátelé vynadívali, a Tom se zeptal na důvod tak daleké návštěvy.
„Stýskalo se nám,“ opověděla prostě Teyla. „Často s Rononem vzpomínáme na skupinu, která se nastěhovala do Města Předků, a když je tady teď klid, napadlo nás, že byste se sem mohli vrátit. S Wraithy vám rádi pomůžeme.“
„Pomůžete? Jak?“ Radek se napřímil a předklonil, aby mu neuniklo ani jediné slovíčko.
„Ten hoffanský virus. Dostala se k němu jedna rasa, o které předtím téměř nikdo nevěděl. Zdokonalili ho, takže už žádného člověka nezabije, a podělili se se všemi, kdo v naší galaxii zůstali. Než Wraithové přišli na to, že jsou pro ně nepoužitelní úplně všichni lidé, moc jich nezůstalo. A ten zbytek se vyvraždil mezi sebou. Letěli jsme se s Rononem v jedné z těch lodí, které tady teď létají, podívat, co z nich zbylo, a nebyla to hezká podívaná,“ otřásla se. „Jestli jsou ve vaší galaxii, můžeme vám poslat vzorek té látky. Jen to bude chvíli trvat, protože už ji nepotřebujeme. Požádám naše přátele, aby nám ještě pár ampulek poskytli.“ Teyla se spokojeně usmívala. „Zavoláme vám zítra touto dobou, a buď rovnou pošleme lék, nebo vám řekneme, kdy bude k dispozici.“
Thomas zaváhal. Nechtělo se mu pouštět Branou kdovíco.
„Projdu hned,“ řekl v tu chvíli John. „Zjistím všechno, co bude třeba, a zítra se vrátím.“
„Samotný ne,“ odmítl Tom. „Půjde s tebou tým, který byl připravený k průchodu Branou před pár minutami,“ kouknul na monitor, aby zkontroloval čas, a kývl. „A vezmi s sebou doktora Becketta, ví toho o té vakcíně asi nejvíc. Měl by být na ošetřovně.“
Tým i s bandou vojáků byl připravený vyrazit během pár vteřin a Carson Beckett popadl pohotovostní brašnu a většinu cesty k Bráně bral poklusem.
„Připraveni?“ zeptal se skoro zbytečně Patrik. „Nezapomeňte s sebou zpátky vzít sondu.“ Na obě věty mu odpovědělo jen přezíravé zašklebení některého z členů skupiny, která měla projít do vedlejší galaxie. „Máte zelenou,“ dořekl podle předepsaného scénáře, počkal, až se Brána zavře a tiše si pro sebe povzdechl. Trochu jim všem ty cesty na jiné světy záviděl.
Radek Zelenka se ke konci hovoru nenápadně vytratil. Něco ho trápilo. Zatím si nebyl jistý, jak to nejlépe pojmenovat, tak si svůj zmatek schoval a čekal, až se vyloupne.

„Johne!“ Teyla natáhla ruce, aby vzala Johna za ramena a dotkli se čely. „Doktore Beckette,“ zopakovala to samé s Carsonem.
Ronon stál stranou a čekal, až proběhne athosianské přivítání, aby mohl Johna i Carsona radostně poplácat po zádech. Na jeho medvědím stisku čas nic nezměnil.
John se rozhlížel po athosianské vesnici a oči se mu postupně rozšiřovaly překvapením. Kolem Brány stály světlé stany, na které se pamatoval, ale dál začínala trvalejší zástavba z těžkých kmenů stromů, kamení, ostře červených cihel a dalších stavebních materiálů.
„To je vaše?“ zeptal se váhavě. Takovou změť všeho možného na jednom místě snad ještě neviděl.
„Někteří naši lidé se rozhodli, že chtějí stálejší obydlí, než naše tradiční stany. Teď, když nám nic nehrozí a nemusíme se rychle stěhovat, si zaslouží trochu pohodlí. Jak vidíš,“ mávla rukou kolem dokola, „každý zkouší, co mu bude vyhovovat.“
„Vidím.“ John se dál rozhlížel a snažil se vyhnout pohledem Rononovi, který se na něj pobaveně křenil, aby mu úšklebek nemusel vracet a nedotkl se tím Teyly a jejího lidu.
„Ehm, promiňte, madam,“ oslovil mezitím Teylu velitel týmu SG3, který přišel zároveň s Johnem a Carsonem. „Říkala jste prý něco o nějakém prostředku na vyhubení Wraithů.“
Jeden z jeho týmu vyprskl smíchy, plácl si ruku na pusu a otočil se ke všem zády.
„Omlouvám se,“ povzdechl si velitel týmu. „Někteří si pletou boj s nepřítelem s akcí deratizátorů.“ Rozzlobeně se podíval po otřásajících se zádech svého muže.
„To je v pořádku, pane…“ Teyla se významně odmlčela a počkala, až se velitel konečně představí. „…pane Taylore. Naši přátelé nám dali toto,“ vytáhla z kapsy malou kuličku z průhledného matriálu naplněnou matnou kapalinou. „Jednu našla Ginye zapadlou v prádelníku. Museli jsme je zpočátku dobře schovávat,“ pousmála se Teyla, jakoby ukrývání přísně tajného léku bylo dětskou hrou.
„Když dovolíte,“ natáhl po ní ruku Carson a opatrně dar sevřel mezi prsty.
Taylor se zarazil uprostřed pohybu, jak se i on natahoval po kuličce, a jen sledoval doktora Becketta, který mezitím už kulatou ampuli uložil do polstrovaného pouzdra, to do kovové skříňky a skříňku do své zdravotnické brašny. Carson ji pečlivě zapnul, přejel po ní rukou a pevně sevřel její ucho.
„A teď bych vás ráda pozvala na malé pohoštění,“ usmála se Teyla na všechny kolem.
„Bylo to skvělé setkání,“ loučil se s ní po pár hodinách John. „Měli bychom ho brzy zopakovat.“
„Jistě, Johne. Jste tady vždy vítáni. Vždyť víš.“ Teyla se pořád usmívala, ale bylo na ní vidět, že je unavená a musí se k úsměvu nutit.
„Až si uděláme pořádek doma,“ slíbil neurčitě John.
Teyla jen přikývla a opřela se o černovlasého muže, který se objevil mezi stany.
„Giney už čeká,“ řekl í polohlasně.
„Děkuji, Jinto,“ odpověděla a otočila se, aby se rozloučila s návštěvou z Mléčné dráhy.
„Jinto?“ zarazil se John. „Ty jsi ten malý Jinto, syn Hallingův?“
„Halling je můj otec, ale malý už dávno nejsem, Johne,“ řekl muž. „Rád jsem vás znovu viděl,“ dodal a pohledem přeskakoval z Johna na Carsona a zpátky. „Byly to zvláštní časy, když jsme vás potkali.“

„Sonda je zpátky zaparkovaná na svém obvyklém místě a rozšířený tým sedí v zasedačce, aby podal předběžné hlášení,“ řekl Patrik do interkomu. Thomas se zvedl ze židle v kanceláři a vydal se do zasedačky také.
„Kde je doktor Beckett?“ zeptal se hned u dveří a vzápětí mu došlo, že Carson už jistě testuje přinesenou látku v kulaté ampuli. „Začneme bez něj,“ pokračoval bez odmlky, přešel do čela stolu, položil na něj ruce a rozhlédl se. „Co jste zjistili?“
„Máme víc možností,“ ujal se slova Taylor. „Když bude ta vakcína, nebo co to je, účinkovat, Wraithové jsou nahraní. Stačí tu látku rozšířit po všech planetách s Hvězdnou Branou. Určitě by se to dalo udělat hodně jednoduše. Vždyť tady byl ten chlápek, co dokázal napojit všechny Brány, aby se otevřely naráz. To by bylo ideální řešení, ne?“ podíval se po ostatních. Nebyl si jistý, jestli má pokračovat nebo přenechat slovo někomu dalšímu.
John se zasmál. „To by bylo určitě nejlepší, ale jestli se dobře pamatuju, moc úspěšní jsme s tím tehdy nebyli, a navíc není jisté, v jaké formě bude nejlepší tu látku užít. Pokud to nebude plyn, je otvírání všech Bran najednou zbytečné.“
„Co když to fungovat nebude?“ zeptal se Tom. „Přestěhujeme se do jiné galaxie a všechny obyvatele ostatních planet tu necháme?“ řekl první věc, která ho napadla.
„To je další možnost,“ vážně přisvědčil Taylor. „Nebo je můžeme postupně kontaktovat, a kdo bude chtít, může odejít také.“
„Co když se to Wraithové dozvědí? U jiných Bran nemají tolik energie, aby se daly otevřít do jiné galaxie.“ John se předklonil, aby ho všichni dobře slyšeli i viděli. „Naštěstí, jinak by nás nějaké stěhování před Wraithy nezachránilo. A navíc není jisté, jestli by takový přesun byl vhodný. O těch ‚přátelích‘ Teyly nevíme vůbec nic. Třeba si budou svůj píseček chránit.“
Další debata se stočila k poměrům v galaxii Pegas a wraithskou otázku nechali stranou, dokud nepřijde doktor Beckett s konkrétními informacemi.

Radek Zelenka chodil po pokoji na základně sem a tam a mračil se do všech zdí, co kolem něj byly.
„Tak s tím něco udělej!“ houkla na něj Ann, když už se na svého muže nemohla dívat.
Zastavil se, otočil k ní hlavu, pokrčil rameny a začal další okruh. Nevěděl, co by měl udělat, jen ho trápila neurčitá vina z toho, že je Ace varoval před útokem, a pocit, že by mu to měl oplatit.
Ann ho ještě pár minut sledovala, pak se zvedla a odešla. Nedokázala mu nijak pomoci. Pokud by to záleželo na ní, mohli všichni Wraithové včetně toho Radkova kamarádíčka pochcípat tou neděsivější smrtí, kterou si dokázali představit, a ani by nemrkla.

Carson Beckett se nahnul nad zkumavkou, kam ukápl nepatrné množství kapaliny z kulaté ampule, zalapal po dechu a rychle se odvrátil. Mohutné kýchnutí s ním otřáslo tak, že zkumavku skoro pustil z ruky.
„No nazdar,“ zamumlal. Už několikrát se přistihl, že začíná být neopatrný.
„Doktore, co se stalo?“ přiběhl z vedlejší místnosti doktor Darkson.
„V pořádku,“ uklidňoval ho Carson a opatrně odložil zkumavku do stojanu. „Mohl byste, prosím, dokončit ty testy?“ požádal Thea Darksona po krátkém zaváhání. „Hodně na nich záleží a výsledky chtějí co nejdřív. Necítím se…,“ další slova se mu zadrhla v krku.
„Jistě, doktore,“ reagoval hned Theo. „Jestli chcete, jděte si odpočinout. Dám vám vědět, jakmile něco zjistím.“
„Mohl bych zůstat tady?“ ukázal Carson na jedno opuštěné pojízdné lůžko u stěny.
„Samozřejmě,“ kývl Theo s očima už upřenýma na zkumavky i poloprázdnou ampuli. Zabral se do práce a na Carsona zapomněl.
Doktor Beckett si sedl, pak si lehl a za pár vteřin už pokojně oddechoval ze spánku

:bye:

:sunny:

Příspěvek 08.9.2018 09:28:35
Aiwendill Uživatelský avatar
Brigadier General
Brigadier General

Příspěvky: 3086
Bydliště: Telerush Var
Pohlaví: Muž
Odpovědět s citací
 
ano, ano, ano!!!!!! Koniec Wraithskej rasy sa blíži neodvratným tempom...

táto kapitola ma nesmierne potešila... máš u mňa jedno veľké plus... :yahoo:
Najlepší štvornohý priateľ človeka je posteľ...

Příspěvek 08.9.2018 17:21:29
posedlík Uživatelský avatar
Second Lieutenant
Second Lieutenant

Příspěvky: 1061
Bydliště: Atlantis převážně Ústí nad Orlicí
Pohlaví: Muž
Odpovědět s citací
 
vynikající díl :bravo:

Příspěvek 08.9.2018 18:07:30
andoriel Uživatelský avatar
Major
Major

Příspěvky: 1753
Bydliště: Praha
Pohlaví: Žena

Odpovědět s citací
 
Děkuju, Aiwe :)
Chtěl jsi říct - jedno malé a zcela bezvýznamné plus :D Ale těš se, dokud to jde :rflmao:

Děkuju, posedlíku :)

:sunny:

Příspěvek 08.9.2018 20:04:47
Aiwendill Uživatelský avatar
Brigadier General
Brigadier General

Příspěvky: 3086
Bydliště: Telerush Var
Pohlaví: Muž
Odpovědět s citací
 
teš sa, kým to ide? chceš povedať, že wraithi prežijú? bueeeeeee :cryy:
Najlepší štvornohý priateľ človeka je posteľ...

Příspěvek 08.9.2018 20:11:49
andoriel Uživatelský avatar
Major
Major

Příspěvky: 1753
Bydliště: Praha
Pohlaví: Žena

Odpovědět s citací
 
Uvidíš časem, Aiwe, vydrž :twisted:

:sunny:

Příspěvek 12.9.2018 23:04:37
Paci Azanyrmuth Uživatelský avatar
Staff Sergeant
Staff Sergeant

Příspěvky: 340
Bydliště: Aldeneerin
Pohlaví: Muž

Odpovědět s citací
 
Konečně jsem se po dlouhé době vrátil k ZDP a připomenutí všech událostí, začal pokračovat tam, kde jsem zkončil. Dnes večer jsem pokračoval díly 71-73.
71) Jak už zaznělo představa Evana Lorna na můstku v nemocničním andělíčku je pěkná a O’Neill, verze 0.2 mě taky pobavil.
72) Představa zakousnuté myši na prstu Wraitha je k popukání stejně tak křičící velitele. Invaze hlodavců započala :-) bude to ještě zajímavé.
73) O Radkovo pobytu na lodích měla taky dobrou atmosféru.
Dnes už jdu spát a další dny budu pokračovat ve čtení, nahromadilo se toho tu dost. Kolik to asi bude mít dílů? Vidím v úvodu číslo 90, ale to určitě nebude konečné číslo.
Starší tvorba: Fantasy román "Dobrodruzi z Antaru" k počtení zde: http://www.psanci.cz/autor.php?trideni=2&id=1404

Příspěvek 13.9.2018 05:31:51
andoriel Uživatelský avatar
Major
Major

Příspěvky: 1753
Bydliště: Praha
Pohlaví: Žena

Odpovědět s citací
 
Děkuju, Azany :)
Ne, devadesátka není konečné číslo :oops: ale ke konci se to blíží každým řádkem. Ani nevím, jestli se mám radovat nebo být smutná.

:sunny:

Příspěvek 18.9.2018 17:50:52
andoriel Uživatelský avatar
Major
Major

Příspěvky: 1753
Bydliště: Praha
Pohlaví: Žena

Odpovědět s citací
 
Bavte se :D

87. Rozhodnutí

„Kdo je teď vaším kapitánem, nebo jak tomu říkáte?“ zeptal se Kal, sotva se dostal na můstek stařičké pozemské lodi Odyssey.
„Já jsem kapitán. Vítejte na palubě.“ Před Kala se postavila mladá žena a měřila si ho temně zelenýma očima.
Kal se pousmál. „Naše Rada s vámi chce probrat možnosti spolupráce. Přijďte za dvě hodiny do malého kabinetu, víte, který to je, že ano?“ Počkal, až žena kývla, a pokračoval: „Mohou s vámi přijít nejvíc tři další členové vaší posádky.“ Upřeně se jí zadíval do očí a trochu se k ní naklonil. „Něco hledáme a bylo by vhodné, kdybychom to našli, i když tomu nejsou všichni nakloněni,“ zamumlal polohlasně.
Žena překvapeně mrkla, ale všechny dotazy si nechala pro sebe. Za dvě hodiny vcházela do malého kabinetu se svým novým prvním důstojníkem a jedním členem komunikačního oddělení.
Malý kabinet byl trochu ironický název pro rozlehlou místnost s obrovskými tapisériemi na všech zdech a nepohodlnými křesílky. Nikdo na nich neseděl. Osmičlenná Rada postávala ve skupinkách dost od sebe vzdálených. Její členové si tiše povídali a některým chvíli trvalo, než jim pohled zabloudil ke vchodu a zaregistrovali nově příchozí.
Kapitán Odyssey počkala, až se k nim otočí všechny hlavy, a pak teprve došla doprostřed místnosti.
„Zdravím vás,“ řekla hlasitě. „Děkujeme za pozvání. Jsem kapitán pozemské vesmírné lodi Odyssey Amanda Hychyki, toto je můj první důstojník Edward Bosch a komunikační specialista Philip Vence.“
„Druhý důstojník?“ zeptala se zmateně žena s krátkými světle kaštanovými vlasy. Hodnosti té cizí posádky jí pořád unikaly.
„Dá se to tak říct,“ souhlasila Amanda.
Členové Rady obstoupili tři Pozemšťany a po opatrném úvodu je začali zasypávat otázkami, na které většinou ani jeden z důstojníků Odyssey neměl odpovědi.
„Opravdu nevíme, kolik Wraithů bylo v galaxii Pegas. Tyto informace jsme dostávali jen zprostředkovaně ve zkrácené podobě a bez detailů. Poslední situace nám není známá, protože jsme ztratili spojení,“ opakovala Amanda dokola a zároveň slyšela, že podobné věty zní i od Edy a Phila. Marně přitom přemýšlela, co mají tyto dotazy společného se spoluprací.
„Víte co?“ houkla nakonec rozzlobeně. „Zeptejte se jich na Zemi sami!“
„A proč vlastně ne?“ zahalekal na celé kolo Kal, jakoby na ta slova celou dobu čekal. „Prostředky máme, tak proč otálet? Pozemšťané nám ukáží svůj domov, jako viděli oni náš,“ lehce se uklonil směrem k Amandě, „a zároveň se dozvíme více o našich předcích. Jste ochotni nám ukázat Zemi?“
„Jistě,“ váhavě řekla Amanda, „Jistě je možné to probrat a dohodnout se.“
Kal se přívětivě usmíval nejen na Pozemšťany, ale také na ostatní členy Rady.
„To by bylo řešení,“ souhlasil Sehol. „Pokud dostaneme informace, mohli bychom…“ zarazil se a rozhlédl. „Co říkáte?“
„Ano,“ pokyvoval Kal prudce hlavou.
Další dva členové Rady se k němu hned přidali, zbytek váhal.
„Nelíbí se mi to,“ zamumlala žena, která se ptala na druhého důstojníka. „Proč bychom to měli dělat?“
„Protože můžeme? Protože chceme? Protože setkání našimi dávnými předky, kteří se vydali jinou cestou, nás obohatí a může nám pomoci?“ zněly od vzdálených dveří odpovědi formulované do otázek.
„Rine!“ vykřikl Kal. „Moc rád tě vidím na nohou. Vlastních nohou, ne těch pavoučích nebo jakých,“ dodal vesele.
„Rozhodně bychom naše předky měli najít. Dlužíme si to navzájem,“ ukončil Rin svoji malou vstupní řeč, než došel k hloučku uprostřed malého kabinetu.
Amanda si ho zvědavě prohlížela. Setkání, kde Rin napadl a zabil Kamila, se nezúčastnila a zkazky o tom se jí zdály přitažené za vlasy. Ed ustoupil, když si Rin stoupnul těsně vedle něj, a Phil si ani nevšiml, že přišel někdo další, protože právě vysvětloval, jak se snažili opravit komunikační zařízení, aby obnovili spojení se Zemí.
„Není to bezpečné,“ trvala na svém odmítavém postoji žena.
„Tak to abys nevycházela z domu, Tris,“ zamračil se na ni jeden z mužů. „To taky není bezpečné.“
Tris se zatvářila vyděšeně, ale okamžitě reagovala: „O nebezpečích při odchodu z domu jsou všichni seznámeni, a kdybych vycházet nechtěla, nenutili byste mě k tomu. Ale tady se chystáte zasáhnout do vývoje rasy, která se od nás odpojila před tisíciletími. Máme s nimi vůbec ještě něco společného?“
„No, a právě to bychom měli zjistit,“ vpadl jí do řeči Kal.
„Jestli můžu mluvit za sebe, pak máme,“ řekl Rin pomalu a upřeně se na Tris díval. Rusovlasá žena jen pohodila hlavou. Nikdo ji nedokázal přesvědčit, že dělají dobře.
„Rada by měla být jednotná,“ zavrčel Sehol. Doufal, že Tris změní názor, až uvidí proměnu brouka v Rina, a měl zlost, že přes všechny důkazy a důvody stále trvá na svém původním postoji.
„Pokud se Rada neshodne, nezbude nám, než vyhlásit veitenonské referendum,“ povzdychl si Kal. V takovém případě se mohl k otázce vyjádřit kterýkoli obyvatel planety a všechny hlasy musely být vzaty v úvahu. Byl to zdlouhavý a únavný proces, protože se při něm řešily další a další podružné otázky, které nakonec s původním tématem neměly nic společného. Ale dokud většina obyvatel nedošla ke shodě, proces pokračoval.
Tris rozzlobeně dupla nohou, otočila se ke všem zády a poodešla.
Amanda vykulila oči. Takové jednání v Radě celé planety nečekala, ale Kal na ni významně mrkl a začal si povídat s Rinem, jakoby se nic nestalo. Ostatní členové Rady se také zapojili do hovoru a Tris nechali trucovat v koutě, jak se později vyjádřil Phil. Komunikační důstojník z Odyssey si nemohl pomoci a každou chvíli se na Tris zadíval. Líbila se mu nejenom tím, jak vypadala, ale i svou neústupností. A když se vrátila k ostatním a s mnoha odmlkami, sklopenýma očima a skřípajícími zuby souhlasila s cestou veitenonské delegace na Zemi a zjištěním, jestli jejich předci potřebují pomoc, měl co dělat, aby se na místě nezamiloval.
„Jestli jsou naše propočty správné, poletíme s těmi zbytky motorů, které máme, k Zemi asi tři roky. Předtím by bylo dobré opravit konečně komunikaci a dát tam vědět, že přivedeme návštěvu,“ špitla Amanda Philovi, aby ji Veitoňané neslyšeli.
Phil kývl a zároveň pokrčil rameny. O opravu komunikace se pokoušelo už několik výborných technických týmů a zatím žádný neuspěl. Skoro se zdálo, že je ten systém začarovaný. Cokoli udělali, vždycky to dopadlo stejně - mikrofony neslyšely a reproduktory nemluvily.
Amanda už chtěla pokračovat, když zaslechla Sehola a otočila se k němu. „Budete teprve stavět loď?“ zeptala se překvapeně.
„Loď? No, jistě.“ Hlavní mluvčí Rady se tvářil trochu zmateně. „Nic takového nemáme, nepotřebovali jsme to.“
„To bude trvat dost dlouho,“ řekl polohlasně Edward.
„Nějaký čas to zabere. Také o posádce musíme ještě rozhodnout. Kolik členů jednotlivých týmů budeme potřebovat?“ otočil se Sehol k Anskyetii Penelemel. Skye se zamyslela a roztáhla všech deset prstů na rukou. Zřejmě to byl nějaký tajný signál, protože Sehol jen přimhouřil oči a začal se k Rinem dohadovat o nějakém jiném problému, který Amanda nepochopila.
„Kdy budete připraveni k odletu?“ vypálil na ni najednou otázku.
Zarazila se. Nechápala, proč ho to zajímá, když ještě ani není postavená veitenonská loď.
„Asi za týden,“ odpověděla pod jeho netrpělivým pohledem. „Za sedm dní,“ upřesnila.
„Vy máte sedmičkovou soustavu? To je neobvyklé,“ zajímal se jeden z mužů v Radě. Phil mu začal vysvětlovat, jak je to s počítáním na Zemi, a Sehol postupně zvedal prsty u rukou a něco si nesrozumitelně mumlal.
„Opravdu se zvládnete připravit za sedm dní?“ zeptal se Amandy s kapkou nedůvěry.
„Svoláme posádku, která je na vaší planetě, doplníme ještě nějaké zásoby a provedeme předletovou kontrolu. Neměla by najít závažné chyby, systémy kontrolujeme průběžně a s vašimi techniky jsme opravili i některé méně důležité poruchy,“ potvrdil Edward Amandina slova.
„Kromě komunikace,“ neodpustil si Phil. Střelil pohledem po Tris a pak se významně zadíval na ostatní členy Rady.
Sehol na jeho poznámku nijak nereagoval a díval se na šest svých zvednutých prstů.
„Tak dobře,“ řekl po chvíli ticha. „Za sedm dní budeme připraveni.“
Amanda jen pozdvihla obočí. Nechtělo se jí věřit, že by bylo možné za tak krátkou dobu postavit a odzkoušet vesmírnou loď, naplnit ji vším potřebným pro zřejmě velkou posádku a ještě tu posádku vybrat a alespoň částečně vycvičit v základních dovednostech pro přežití ve vesmíru.

Krabat přecházel po můstku lodi sem a tam a při každé otočce se podíval na velkou mapu Mléčné dráhy. Vlastně to byly jenom hrubé obrysy s několika malými barevnými shluky prozkoumaných systémů a spoustou nevýrazných teček hvězd, o kterých sice věděli, ale zatím je nikdo doopravdy neviděl. Další nepočetnou skupinu tvořily modré tečky soustav, kde by se podle propočtů a měření mohly nacházet Hvězdné Brány.
Velitel obešel středový pult s holografickou mapou kolem dokola s očima přilepenýma k nesrovnalosti, které si všiml. Wraithové expandovali celkem souměrně, až na jednu oblast, která z neznámého důvodu zůstávala nedotčená. Rychlým pohybem prstů tu oblast zvětšil a zmateně potřásl hlavou. Žádný důvod k přehlížení nenašel. Nechal oblast zvětšenou a vedle vyvolal polohu wraithských lodí. Vybíral ty nejbližší a zobrazoval podrobnosti o jejich královnách, velitelích i posádce. Anat ani Alexis se nevrátí a Ana-al i Baanan byly dávno mrtvé. Z linie této královny se nezachovalo nic. Znovu ho napadlo, jak nespravedlivý a podivný je život, když dokáže po všem úsilí a strastech škrtnout vše jedním tahem.
Údaje o lodích nabíhaly a mizely stále rychleji, jak je netrpělivě vyvolával a vzápětí rušil jako nevhodné. Zlostně uhodil dlaněmi do pultu a poodešel. Dva důstojníci u bočních terminálů překvapeně zvedli hlavy, ale hned je zase sklonili a hleděli si své práce. Rozzlobený velitel nebylo nic, s čím by se chtěli střetnout.
Krabat si toho ani nevšiml, právě ho napadlo, že konečně pochopil postoj Ace. Než druhořadou královnu, to raději žádnou. Ani Krabat nebyl ochoten spokojit se s něčím míň, než byla nejvyšší královna velké frakce. Zaváhal, jestli nemá velitele Ace pozvat ke společné výpravě, ale po chvíli váhání tu myšlenku zavrhl. Nebude se o velení dělit s nikým jiným.
Poslal příkaz se shromáždění podpůrných plavidel a zprávu o plánované cestě některým svým podřízeným důstojníkům vedoucím větší lodě bývalé královny Anat, kteří také neměli na palubě královny.
Za dva dny už malá wraithská flotila vstupovala do neprobádané oblasti a posádky všech lodí se předháněly v tom, která získá zajímavější informace.

Nathan Velenský se natáhl na trávník před domkem své matky a zavřel oči. Netušil, jak moc si bude užívat pobyt na planetě. Pořád čekal, že se mu začne stýskat po Celeste Grey, ale taková situace ještě nenastala, i když poflakováním po okolí a lenošením strávil už pár týdnů. Vlastně mu připadalo, že potřebuje ještě pár dní, aby začal opravdu odpočívat.
Po jeho příjezdu si s Erin zavedli režim, který vyhovoval oběma. Přes den nechávali jeden druhého jeho vlastním aktivitám a večer sedali u vyprávění někdy až do časného rána. Nat měl spoustu příběhů a historek a nijak ho neznepokojovalo, že máma toho moc nenamluví. Nikdy to nedělala.
„Tak tady seš!“ výkřik ho vyburcoval právě, když začal upadat do spánku. Vymrštil se na nohy a rozhlížel se připraven bojovat nebo utéct.
Terys Hallová si ho pobaveně pohlížela a čekala, až se uklidní.
„Zval jsi mě,“ připomněla mu, sotva na ni zaostřil a spustil pozvednuté ruce k bokům.
„Jo, jasně,“ zamručel. „Tak jsi to tady našla.“
Terys na tak zbytečnou větu neodpověděla a pohled jí sklouzl ke dveřím domku, kde se právě objevila Erin. Seznamování proběhlo rychle a vyprávěcí večery dostaly nový rozměr Terysiným smyslem pro humor.
Po pár dnech se nerada loučila, protože na ni čekala rodina, ale než zmizela na cestě do městečka, kde nechala auto, prohlásila, že by byla škoda, kdyby se Erin nemohla proletět v Celeste Grey.
„Měl bys mámu pozvat,“ řekla Nathanovi. „Posádka by byla nadšená.“
„To určitě,“ zamumlal Nat. Nejdřív byl z takového nápadu vyděšený, ale pak se mu začal líbit čím dál víc.
Když po dalších třech týdnech odjížděl, vezl si s sebou slib, že Erin uvidí na můstku své lodi.

:bye:

:sunny:

Příspěvek 18.9.2018 21:21:35
posedlík Uživatelský avatar
Second Lieutenant
Second Lieutenant

Příspěvky: 1061
Bydliště: Atlantis převážně Ústí nad Orlicí
Pohlaví: Muž
Odpovědět s citací
 
vynikající díl :bravo:

Příspěvek 18.9.2018 21:32:34
andoriel Uživatelský avatar
Major
Major

Příspěvky: 1753
Bydliště: Praha
Pohlaví: Žena

Odpovědět s citací
 
Děkuju, posedlíku :)

:sunny:

Příspěvek 28.9.2018 06:05:07
andoriel Uživatelský avatar
Major
Major

Příspěvky: 1753
Bydliště: Praha
Pohlaví: Žena

Odpovědět s citací
 
Bavte se :D

88. Snad

„Cože tu máme?“ Eugen Kiari se nedůvěřivě otočil ke komunikačnímu důstojníkovi.
„Volání z wraithské lodi,“ opakoval důstojník klidně. „Na příjmu je paní Norová a žádá o možnost přistát na planetě s malou nepřátelskou lodí.“
Eugen překvapením zamrkal a zaklepal hlavou.
„Andoriel Norová byla unesena při posledním wraithském útoku. Velitel SGC to tehdy podal jako dobrovolný odchod z důvodu léčby, pokud se vůbec něčemu takovému dá věřit,“ dovolil si Lugh Michaels připojit vlastní poznámku.
Eugen na to nijak nereagoval. Pamatoval se, jak nepravděpodobné se to většině lidí zdálo. Jen John Sheppard a doktor Beckett takovou zprávu přijali, jakoby nic jiného neočekávali. Vzhledem k tomu, že oba znali Andoriel i Wraithy nejdéle, nikdo oznámení nezpochybňoval. Aspoň ne veřejně. Eugen měl své pochybnosti o dobrovolnosti odchodu, ale nechával si je pro sebe, a kdyby se měl přiznat – bylo mu to jedno.
Jimmye z komunikace si přitiskl prsty k uchu, aby lépe slyšel malou vysílačku, která mu seděla uvnitř. „Velení na Zemi dalo souhlas, ale máme dobře hlídat okolí planety i tu loď.“
„Paráda,“ zašklebil se Eugen. „Připravte Jumpery, ať doplní sondy, co létají kolem planety, aby v síti nebyla tak velká slepá oka. A ať jsou maskované, nemusí každý vědět, kudy létají.“

Ace se před vstupem do místnosti nadechl a před vnitřním zrakem se mu mihla představa ústí jeskyně s nebezpečným tvorem. S Andoriel se neviděl od té doby, co ji odmítl. Věděl, že se mu vyhýbá, a nehodlal s tím nic udělat. Ale byl čas, kdy měla opustit jeho loď, a tak už setkání nemohl oddalovat.
„Jsem rád, že jsi přijala mé doporučení,“ začal, sotva se před ním otevřely dveře. Seděla na podlaze a jen k němu zvedla hlavu v očekávání, co ho přivádí. Úsměvu se od ní ale nedočkal, i když si uvědomil, že v něj tajně doufal.
„Ze Země potvrdili bezpečný průlet,“ pokračoval. Neříkalo se mu to snadno. Před příchodem do jejího pokoje pořád věřil, že se něco změní a Andoriel zůstane. Klidně může být se Zakem na jeho lodi, pokud by už Ace nechtěla vidět, jen o ní nechtěl ztratit přehled. Napadlo ho, že by byl raději, kdyby byla na Zakově lodi. Její přítomnost pro něj byla dost stresující, i když si to pořád odmítal připustit. Ájina bledá tvář zůstala vážná, když kývla. Pořád byla rozhodnutá odejít na Zemi. Vstala od hromádky oblečení, která se posbírala za ty chvíle, co tady trávila. Došla k němu a objala ho kolem pasu. Bylo jí jedno, že jí stiskl ramena ve snaze ji od sebe odtáhnout. Držela se pevně a obličej mu zabořila do ramene.
„Neboj se,“ hlas jí přeskočil, „nic od tebe nechci.“ Zvedla hlavu, aby mu viděla do očí. „Nenabízím dvakrát. Jen se loučím.“ Pustila ho a ze stolu sebrala malou tašku. Hromádku oblečení nechala bez povšimnutí.
„Můžeme jít?“ zeptala se. Prošla kolem velitele ke dveřím a zastavila se v očekávání, že jí otevře.
Ace si všiml, že kout se sprchou se uzavřel. Místnost se měnila na sklad nebo něco jiného, co se loď rozhodla, že bude potřeba. Velký obraz s hvězdnou oblohou stál opřený u stěny a smutně vzhlížel k místu, kde tak dlouho visel. Velitel se otočil a natáhl ruku k Ájiným zádům. Trvalo to jen okamžik, pak ruku zase spustil a otevřel dveře.
Vešla do chodby a rozhlédla se. Michael v té chvíli vyšel zpoza rohu a posmutněle se na ni usmál.
„Je mi líto, že jsme nic nenašli, ale ještě jsem to nevzal. Budu pátrat dál, a když něco zjistím, ozvu se,“ slíbil.
Nezmohla se na slovo, jen mu silně stiskla ruce a nechala ho odejít.
Po pár metrech potkali Mayu, která zřejmě chvátala za Michaelem. Přesto si našla okamžik, aby na Andoriel mrkla.
„Opatruj se a hlavně se vrať. Brzy,“ vysypala ze sebe změněná Wraithka a zmizela.
Andoriel se nadechla, ale než stačila cokoli říct, Maya byla pryč.
„Vždycky nesnášela loučení,“ řekla si polohlasně a začala se rozhlížet, koho ještě potká. Bylo jich dost. Wraithští důstojníci i vojáci se jí v cestě vyskytovali v nadměrném množství a všichni se postavili ke stěně, sotva ji uviděli, a pokynuli jí nebo se dotkli čela, jak už to u některých viděla dřív.
Ace jí šel v patách a přesto, že telepatii striktně zakázal, cítil, jak z Andoriel přes všechna pevná rozhodnutí vyzařuje čím dál větší smutek. I ze své posádky cítil zármutek a vážnost. Dlouhou dobu byli bez královny a většina vojáků i důstojníků by ráda přijala i částečnou Wraithu, aby byli zase plnohodnotným Úlem. On sám byl spokojený s tím, že rozhoduje a nikdo mu přitom nestojí za zády, aby ho kontroloval a rozkazoval mu, ale chápal, že Andoriel může v jeho posádce vyvolávat určité naděje. S wraithskou krví získala jemný náznak rysů tohoto druhu, a wraithská energie, kterou dostávala až do konce svého pobytu v lodi ve vysokých dávkách, z ní udělala bytost neurčitě mladého věku, takže byla wraithským královnám podobnější, než očekával. Byl překvapený, když souhlasila a jeho žádostí, aby energii přijala, proto byla jeho první věta po vstupu do bývalého Andorielina pokoje částečně vyjádřením díků. I Andoriel musela cítit, že je s ní něco jinak, protože věděl, že už se na sebe dlouho nešklebí do zrcadla, jak to dělávala zpočátku. Nedívala se do něj vůbec.
U vstupu do hangáru čekal Zak. Neustoupil ke stěně, zvedl ruku a lehce se bříšky prstů dotkl Ájiny tváře.
„Moje nabídka i slib stále trvají,“ řekl a strnul, když ho Andoriel objala.
„Děkuju,“ zašeptala a prošla kolem něj k připravené malé lodi.
„Poletíš se mnou?“ zeptala se a bez mrknutí čekala na Aceovo přikývnutí. Sotva se ho dočkala, bez ohlížení nastoupila.
Loď se zvedla a pomalu a důstojně se blížila k výpusti. Andoriel se postavila vedle Ace a sledovala, jak vede plavidlo. Na jeho palubě byli sami dva.
Opustili loď a Ace začal zrychlovat. Vyletěli ze stínu Jupitera, kde se wraithské plavidlo schovalo za jednu z oběžnic, a mírnou křivkou se blížili k Zemi. Oba začali mluvit najednou, zarazili se a čekali, až znovu spustí ten druhý.
„Rozmysli si to ještě. Na mé nebo na Zakově lodi budeš v bezpečí. Posádka tě přijala a v téhle obrovské galaxii máme tolik možností,“ upřeně se na ni zadíval. „Můžeš zkoumat jeden vesmírný jev za druhým,“ pokoušel se ji nalákat na její velkou zálibu.
„Říkala jsem, že to nedělám, ale…“ zarazila se a sklopila na okamžik oči. „Udělám kvůli tobě výjimku. Přijmu tvou nabídku, když ty přijmeš tu moji.“
Ace se od ní odvrátil a zahleděl se na hlavní obrazovku. Nechtěl vidět, jak jí tvář zase zalévá červeň rozpaků a mění se na bledý smutek z odmítnutí.
„Na Zemi budeme za pár minut,“ řekl do prázdna. Ve chvílích, kdy byl sám, ho napadaly miliony dobrých a pochopitelných důvodů, kterými by mohl své odmítnutí vysvětlit, ale ani jedno nebylo pravdivé, tak mlčel.
Chtěla se ho zeptat, co se mezi nimi změnilo, že už jí neříká vůbec nic. Pak si uvědomila, že se ztrátou telepatie přišla o většinu informací. Možná to byl ten důvod, proč se najednou na wraithské lodi cítila tak divně a osaměle, že se nemohla dočkat, až ji opustí.
Odvrátila se a pohledem zkontrolovala tašku čekající u vchodu. Přešla k ní, strčila do ní špičkou boty a potřásla hlavou.
„Tohle přece nemůže být konec,“ řekla sama pro sebe. Podívala se na Ace a všimla si, že ovládání drží tak pevně, až mu vystouply temné žíly na rukou. Možná mu sdílené vědomí také chybělo. „Mluv se mnou,“ vybídla ho. „Aspoň jednou si přestaň hrát na toho ledového krále a řekni nahlas, co si myslíš,“ pokračovala, když Ace mlčel. „Co ví tvoje loď a já ne?“ nedala se.
Překvapeně se na ni podíval. „Cože?“
„Sotva jsem začala balit, začal se pokoj měnit. Tak proč mi tady znovu nabízíš, aby v něm zůstala?“
„Ke změně jsem nedal pokyn. Loď rozhodla sama.“
„Cože?“ tentokrát jen zašeptala, i když předtím jí hlas nepříjemně vystoupal.
„Přistanu u vaší tajné základny,“ řekl Ace. Lodička začala klesat a měkce dosedla na prázdné parkoviště vedle Cheyennské hory.
„Co je na ní tajného, když ji zná každý chrobák?“ zabrblala Andoriel automaticky. Pořád ještě myslela na to, jak Aceova loď s částečně probuzeným vědomím rozhodla, že už na ní pro Áju není místo. Překvapeně se otočila, když se Ace hlasitě rozesmál.
Smích ho přešel při pohledu na partu vojáků s namířenými zbraněmi, kteří se k lodi blížili ze všech stran.
Andoriel si jenom povzdechla, a pak se usmála, když uviděla Radka Zelenku, jak běží k lodi, mává rukama nad hlavou a něco volá. Trhla sebou, když se vstup se syknutím otevřel, a podívala se na Ace.
Beze slova pokynul, aby zůstala, kde je, a sám chtěl přejít do otevřeného vstupu.
„To není dobrý nápad,“ zavrtěla hlavou, a když šel okolo ní, chytila ho za zápěstí. Jen se ušklíbla nad jeho pohoršeným pohledem a otočila hlavu, aby viděla, jak do lodi vchází Radek se dvěma vojáky v patách.
„No, to je dost, že ses vrátila,“ začal a hned se zarazil. Zůstal na Andoriel zírat a ústa se mu otevřela úžasem.
„Ahoj Radku,“ řekla jemně. Podívala se na ruku, kterou pořád držela Ace za zápěstí, a neochotně ho pustila.
Doktor Zelenka zamrkal, odvrátil se od Andoriel a zaklonil hlavu, aby viděl Wraithovi do obličeje.
„Vídáme se poslední dobou docela často,“ mrkl na něho.
Ace chvíli mlčel, ale nakonec přece jenom odpověděl: „Máš pravdu, doktore.“ Zarazil se a nedořekl, co měl na jazyku – že lodím wraithské flotily bylo pod jeho dohledem dobře a vyléčily si mnohé neduhy a rány. Místo slov mu o tom poslal do mysli představu, věděl, že ji zachytí. K jeho překvapení k němu Radek natáhl dlaň. Druhou zároveň zuřivě mával na vojáky, že je to v pořádku a ví, co dělá.
Ace si s ním krátce potřásl rukou a Andoriel si všimla, že nepatrně pohnul prsty, aby skryl cosi, co mu Radek nenápadně vsunul do dlaně.
„Omlouvám se,“ otočil se Wraith k Andoriel. V očích se mu zablýsklo, když pokračoval: „Jak to říkáte? Bylo mi ctí?“ vzal ji přitom za ruku a položil si ji na srdce.
Andoriel na okamžik zadržela dech nad tím známým pohybem, pak se ušklíbla.
„Čest, jo?“ zvedla hlavu, aby mu viděla do očí. „Není to tvoje chyba a… odpouštím ti.“ Právě ji napadlo, že ani neví, jestli se Ace omlouvá za nezdar s léčbou nebo za to, že ji odmítl a zbytek cesty se jí pečlivě vyhýbal. Wraith pohnul sevřenými rty a Ája by si přála být jistá, že je to náznak úsměvu. Pokrčila prsty na wraithském kabátu a lehce zaškrábala nehty o kůži. Teď už si byla jeho úsměvem jistá. Vytáhla ruku zpod Aceovy dlaně, sehnula se pro tašku a pověsila ji na rameno.
„Děkuju,“ zamumlala a jako první vyšla z lodi. Radek a oba vojáci šli hned za ní a sotva poslední lidská noha opustila wraithský prostor, dveře zaklaply a malá lodička se vznesla k obloze. Andoriel pustila tašku na asfalt mokrý po nedávném krátkém dešti, zaklonila hlavu a oběma rukama si zaclonila oči, aby ji viděla co nejdéle.
„Jdeme dovnitř,“ poklepal ji na rameno voják. „Velitel základny vás chce vidět co nejdřív.“ Jeden z mužů sebral pohozenou tašku a vykročil k bráně SGC. Ostatní ho rychleji či pomaleji následovali. Ája šla skoro poslední, za ní už jenom velitel vojáků, který dohlížel na to, aby se nikam nezašila a šla se nejdřív hlásit Thomasovi.
Zastavila se před dveřmi jeho kanceláře a zaklepala. Nečekala na pozvání, vešla dovnitř a našla Thomase nad hromadou papírů. Oběma rukama si podpíral hlavu a mračil se, jak se snažil pochopit, co je psáno.
„Ahoj, Tome, tak jsem tady,“ řekla veseleji, než se cítila.
„Hm, no, jo,“ řekl Thomas nepřítomně a ani nezvedl hlavu, aby se podíval, kdo to přišel.
„Dobře,“ usmála se Ája, „tak já zase jdu.“ Otočila se a vzala za kliku u dveří.
„Co? Stop!“ vykřikl Tom. Zvedl se z křesla a zíral na Andoriel podobně, jako Radek, když ji uviděl ve wraithské lodičce. Hromada papírů sjela ke straně a jednotlivé listy začaly padat z boku stolu na zem, ale Tom si toho nevšímal. Prohlížel si Andoriel tak dlouze, až se na něho zamračila.
„Přestaň,“ zavrčela.
„Jsi v pořádku?“ zeptal se jí v ten samý okamžik.
Pokrčila rameny. „Snad.“ Nechtělo se jí vysvětlovat, o co všechno se Wraithové pokoušeli a jak to dopadlo. Stejně to bude muset říct přinejmenším doktorům.
„Co je to snad?“ zeptal se Tom, zvedl sluchátko a po krátkém tichu se zeptal, jestli je okolí Země bezpečné a všechny wraithské i případné jiné nepřátelské lodi jsou v horoucích peklech, kam všechny patří.
Andoriel mlčela. Snad je snad. Pochybovala, že by bylo na Zemi tolik telepatů, aby jí ublížili. Kromě Erin neznala žádného a kamarádce bude stačit krátký telefonický vzkaz, aby věděla, že na hrátky s posíláním myšlenek může zapomenout.
‚Jen ji nesmím moc naštvat,‘ pomyslela si Ája a na rtech se jí mihnul malý úsměv.

:bye:

:sunny:

Příspěvek 28.9.2018 19:17:44
posedlík Uživatelský avatar
Second Lieutenant
Second Lieutenant

Příspěvky: 1061
Bydliště: Atlantis převážně Ústí nad Orlicí
Pohlaví: Muž
Odpovědět s citací
 
vynikající díl :bravo:

Příspěvek 28.9.2018 19:28:21
andoriel Uživatelský avatar
Major
Major

Příspěvky: 1753
Bydliště: Praha
Pohlaví: Žena

Odpovědět s citací
 
Děkuju, posedlíku :)

:sunny:

Příspěvek 02.10.2018 22:34:48
Paci Azanyrmuth Uživatelský avatar
Staff Sergeant
Staff Sergeant

Příspěvky: 340
Bydliště: Aldeneerin
Pohlaví: Muž

Odpovědět s citací
 
Opět jsem pokročil ve čtení. Tak nějaké postřehy.
76 - To je drsné, jak hejno hlodavců dokáže rozkousat lodě tak, že se prostě rozpadne. ALe často to bývá, že naprosto malí tvorové dokáží porazit mnohonásobně mocnějšího nepřítele jen díky počtu. Jednou jsme se s kamarádem bavili na téma, kdyby všichni mravenci světa vylezni na povrch a zahájili válku proti lidem.
77 - Taky nějaké dobré zprávy pro Zem. Závěrečné potkání plavidel bylo zajímavé, stačilo si představit reakce posádek.
Další dny budu pokračovat a snad se konečně dostanu k nějakému tomu psaní. Aldeneerin letos moc nežije :(
Starší tvorba: Fantasy román "Dobrodruzi z Antaru" k počtení zde: http://www.psanci.cz/autor.php?trideni=2&id=1404

Příspěvek 03.10.2018 18:46:48
Aiwendill Uživatelský avatar
Brigadier General
Brigadier General

Příspěvky: 3086
Bydliště: Telerush Var
Pohlaví: Muž
Odpovědět s citací
 
zvedl sluchátko a po krátkém tichu se zeptal, jestli je okolí Země bezpečné a všechny wraithské i případné jiné nepřátelské lodi jsou v horoucích peklech, kam všechny patří.


najlepšia veta z celej kapitoly... jednoznačne najlepšia... :yeah:
Najlepší štvornohý priateľ človeka je posteľ...

Příspěvek 03.10.2018 18:47:27
andoriel Uživatelský avatar
Major
Major

Příspěvky: 1753
Bydliště: Praha
Pohlaví: Žena

Odpovědět s citací
 
Děkuju, Azany :)

Ano, prosím, dostaň se k psaní :write: a něco nám sem pošli, ať můžeme číst :book:

:sunny:

andoriel Uživatelský avatar
Major
Major

Příspěvky: 1753
Bydliště: Praha
Pohlaví: Žena

Odpovědět s citací
 
Bavte se :D

89. Návrat ztracené dcery

„Doktore Beckette?“ Theo Darkson jemně poklepal stařičkému doktorovi na rameno ve snaze ho vzbudit. Stařičkému… podle Thea byl Carson stařičký, protože doktor Darkson se teprve chystal oslavit třicítku. Byl plný síly a většina osazenstva SGC mu připadala jako předpotopní obludy, i když by to nahlas nikdy neřekl. Dokonce i Thomas Hidllet, sotva o deset let starší než Theo, mu připadal jako neandrtálec.
Carson Beckett na jeho snahu nereagoval a Theo mu automaticky sáhl po krční tepně, aby se přesvědčil, že se snaží vzbudit spícího a ne oživit mrtvého. Zhluboka si oddechl, když Carson něco zamumlal a pohnul rukou.
„Doktore Beckette,“ opakoval hlasitěji a znovu Carsonovi zatřásl ramenem. „Rozbor je hotový. Ten protilék, nebo jak to nejlépe nazvat, funguje. Chtěl jste vidět výsledky.“
„Výsledky. Ano,“ zamumlal Carson a ještě napůl spící se posadil. „Do laboratoře,“ pokračoval, spustil nohy na zem a zatápal kolem sebe rukama. Oči měl stále zavřené.
„Doktore Beckette!“ houkl Theo nahlas.
Carson konečně otevřel oči a jeho první cesta vedla k pracovnímu stolu, kde se na monitoru počítače stále načítala nová a nová data probíhajících simulací.
„Jo, jo, jo, správně,“ mumlal Carson a pokyvoval hlavou. Theovi to připomnělo jeho praxi v domově důchodců, kde se někteří senioři chovali stejně. Protočil oči a pak se s lítostí zadíval na doktora Becketta. Napadlo ho, že jednou skončí úplně stejně. Jestli tedy bude mít to štěstí a prožije stejně hodnotný život, jako Carson Beckett. Ta myšlenka ho zasáhla jako blesk, protože ho to při žádné předcházející příležitosti nenapadlo. ‚Asi stárnu,‘ řekl si a na dalším počítači zadal novou sérii testů.
Všechny vypadaly pro lidstvo a jeho odnože přežívající na jiných planetách více než příznivě.

Ace stál ve své pracovně a musel se vší silou ovládat, aby nerozbil její zařízení napadrť. Právě se mu podařilo otevřít důmyslně zašifrovaný soubor na disku, který mu podstrčil Radek Zelenka. Bylo skvělé, že to doktor udělal, ale doručené zprávy komplikovaly úplně všechno.
Ace se znovu zadíval na otevřený soubor a ruce se mu sevřely v pěst tak silně, až mu zapraskalo v kloubech. Už chtěl uhodit do samotného disku, když si všiml jedné malé připojené zprávy. Proti těm ostatním, které Radek naplnil všemi informacemi, co dokázal shromáždit, vypadala miniaturně, přesto ji Ace otevíral se střípkem naděje. Střípek se rozrostl do vzácného kusu skla, sotva si zprávu přečetl.
Doktor Radek Zelenka poskytl Aceovi informace o situaci v galaxii Pegas včetně upozornění, že podobný osud čeká Wraithy i v Mléčné dráze. Informace byly pečlivě posbírané, ale žádná možnost obrany z nich nevyplývala. Lidstvo nebude hledat lék pro Wraithy, bude hledat způsob, jak je zabít. Ani doktor Zelenka tomu nedokázal zabránit, ale navrhl Aceovi přechodné řešení. Nebylo dokonalé, ale tak aspoň měli Wraithové nějaký čas na přemýšlení a hledání přijatelného řešení.
Ace se pousmál. Uměl si představit, jak dlouho nad těmi zprávami Radek strávil, než byl spokojen s jejich zněním. A jeho návrh Ace přijal s uznalým pokývnutím hlavy. Nebyl si jistý, jestli by vymyslel něco lepšího, pokud nechtěl pokračovat v tažení proti Zemi, které začala Alexis.
Znovu pročetl údaje na disku a stiskl komunikátor.
„Spojte se se všemi loděmi, které jsou v dosahu a sdělte jim, ať dál šíří následující zprávu,“ řekl důrazně. Následovala slova, při kterých se na blízkých plavidlech zastavoval běžný provoz, a po jejich odvysílání se všechna plavidla začala chovat trochu jinak, než jak je lidstvo stačilo poznat.

Radek Zelenka se na Andoriel spokojeně zašklebil.
„Tak si s tím nemusíš dělat moc velké starosti,“ končil svůj monolog. „Vývoj toho séra bude ještě nějakou dobu trvat a Ace ví…“ Zarazil se. Spokojenost vystřídala nejistota, jestli svým zásahem nezradil lidskou rasu. Musel si znovu zopakovat důvody, proč Ace varoval.
„Ace?“ Ája se nenápadně rozhlédla. Byli v laboratoři sami a nikde se neozývala ani ozvěna vzdálených kroků někoho, kdo by mohl zaslechnout pravé jméno Wraitha.
Radek se usmál a nechal její překvapený výraz bez odpovědi.
„Nemohl jsem ho nechat bez informací. Ne potom, co pro mě a Ann všechno udělal.“ Vážně se na Áju podíval. „Byl víc než lidský, protože jen málo lidí by vynaložilo tolik síly, aby pomohlo…,“ zarazil se. „Aby pomohlo podřadnému druhu,“ dořekl po krátkém zaváhání. Pořád se mu to neříkalo dobře.
Andoriel se natáhla a dala mu pusu na tvář. Oba se tomu zasmáli spokojení, že mají stejný názor. Radek vzal Andoriel za ruku a otočil ji dlaní k sobě. Chtěla se mu vytrhnout, ale nepustil. Prstem přejel po růžové jizvě uprostřed její dlaně a zavrtěl hlavou.
„Muselo to být těžké,“ řekl vážně.
Ája si povzdechla a klesla jí ramena. „Nechtěla jsem.“ Ústa se jí stáhla do lítostivé grimasy. „Nebyla už žádná jiná možnost. Ani tohle nevyšlo.“ Využila Radkova zaváhání a vytáhla mu ruku ze sevření. „Carson ani Theo nejsou nadšení, že mě ani vyspělá wraithská věda,“ protočila oči, „nevyléčila. Ale když si myslí, že je nevidím, jsou štěstím bez sebe, že mají studijní materiál. Porovnávají mě s Michaelem.“ Krátce se zasmála. „Dva hybridi, každý z opačné strany – jestlipak se můžou sejít někde uprostřed?“ Všimla si Radkova vyděšeného pohledu a zavrtěla hlavou. „Michael vůbec není zlý. Využil všeho, aby mi pomohl, a - byl milý.“
„Mluvil jsem s Mayou,“ řekl Radek.
Andoriel kývla. Maya se stala Wraithem a nikdo nevěděl jak. Ani Maya sama. Ale poztrácené vzpomínky na její původní život se postupně objevovaly a Maya patřila do kroužku divných tvorů, kteří se v posledních letech mezi Wraithy a lidmi objevily. Andoriel si teprve teď uvědomila, že už mezi ně patří taky.
„Je to zvláštní, najít si přátele mezi nepřáteli,“ pokračoval Radek.
„Vlastně jsem se přišla rozloučit,“ řekla do nastalého ticha Andoriel. „Objevím se tady jen občas.“
Radek kývl. Věděl, co co má Ája v úmyslu a hodlali ji s Ann následovat. Stálý pobyt v podzemní základně byl deprimující.

„Nebudu tady!“ vyjela Andoriel na Thomase a zamračila se na něho. Už nejméně hodinu, jak jí připadalo, i když to bylo sotva pár minut, mu říkala, že si našla v nejbližším městečku opuštěný domek a hodlá se do něho nastěhovat. Pořád to nechtěl chápat a mlel něco o stálé lékařské kontrole. Trvala na svém. Všech prohlídek a kontrol měla tak akorát plné zuby. A to všechno proto, že se Carsonovi podařilo z ní vytáhnout, jaké bylo léčení na wraithské lodi. Neřekla mu úplně všechno, ale stačilo to, aby začal panikařit.
„Je snad něco, co by pro mě mohli Beckett nebo Darkson udělat?“ pokračovala rozhorleně. „Není,“ odpověděla si hned. „A nehodlám strávit zbytek života zavřená v nějaké kobce bez slunce a vzduchu. Adresu nechám u vstupu do Hory.“
Otočila se a rázně vyšla z Thomasovy kanceláře. Zaklapla za sebou dveře, a skoro se rozběhla k výtahům.
Netrvalo dlouho a s nadšením se procházela po dvou obytných místnostech, které tvořily malinkatý domek na okraji městečka. K nim patřilo ještě příslušenství, komora a garáž a miniaturní zahrádka obehnaná přerostlým živým plotem, kam se kromě kousku trávníku sotva na postavení skládací židličky a stolku vešel řádek pestrobarevných letniček. Připadala si skoro jako v chatě v horách, kterou obývala dlouhá léta a nerada ji opouštěla.
„Erin?“ řekla do starobylého telefonu, který jí opatřili technici z SGC, aby nebyla úplně odříznutá od světa a také v dosahu v případě nutnosti. „Mám novou adresu,“ hlásila vesele kamarádce. Chvíli tlachaly a ovšem možném, než Ája přešla k hlavnímu důvodu svého telefonátu. „A tak se můžu s nějakou telepatií do konce života rozloučit. Doslova. Jsem z toho tak nadšená, že bych ráda někoho pořádně praštila,“ povzdechla si. Zaposlouchala se do projevů soucitu na druhé straně a přemýšlela, kolik má Erin prozradit z dalších trablů. Místo toho se jí snažila přemluvit, aby přijela na návštěvu, a k jejímu překvapení Erin bez okolků souhlasila. Většinou se nechala chvíli prosit, ale tentokrát prohlásila, že má v okolí nějaké řízení a během dalšího týdne se objeví. Tlachání o zbytečnostech mohlo pokračovat.
„Tak tady jsi.“ Thomas stál s rukama v kapsách mezi dveřmi do obývací místnosti spojené s kuchyní a tvář se mu chmuřila čím dál víc nad nezařízeným bytem.
Andoriel si povzdechla. Neuběhly ani tři dny po jejím odchodu z SGC, než se rozhodl ji přepadnout. Řekla ‚ahoj‘ a položila sluchátko.
„Taky ti přeju dobrý den, u vás se neklepe?“ vyjela na něj.
„Klepal jsem, ale telefonovala jsi. Dlouho. John se ti nemohl dovolat, tak jsem se vydal přesvědčit, že je ta adresa pravá.“ Zhoupl se na patách, zavrávoral, prudce vytáhl ruce z kapes a rozhodil je, aby udržel rovnováhu. Andoriel se kousla do rtu a podařilo se jí přemoci smích. Raději se k němu otočila zády, přešla ke kuchyňské lince a nalila do sklenice vodu z velkého kameninového džbánu. Před chvílí do ní nasypala pár suchých jasmínových květů, takže dostala příjemně nahořklou chuť.
„A co mi John chtěl? Proč nepřišel sám?“ zeptala se. To, že kontrolu správné adresy už provedl Patrik a spol., když jí připojovali pevnou linku, nechala bez komentáře. Podala Tomovi plnou sklenici a sama si nalila další. Venku bylo jako v peci. Horko se rozlévalo jako vařící olej po všech asfaltových a betonových plochách a v hustější zástavbě činilo život nesnesitelným. Ájin domek byl na kraji městečka, ale dál byly jen vyprahlé pláně původně porostlé travou. Teď po nich vítr honil běžce a zvedal rarášky, žlutá tráva mizela v rozpraskané půdě a stín poskytoval až Andorielin živý plot. Měla tak o zábavu postaráno, protože se v něm usadila kdejaká havěť. Studna v zanedbaném koutu za domkem měla naštěstí dost studené chutné vody nejen pro Ájinu potřebu, ale i pro nejrůznější drobné zvířectvo a hmyz, co se u ní usadilo. Poslední déšť byl ten, který těsně propásla při svém příletu ve wraithské lodi. Rychle se vypařil a nechal po sobě ještě větší dusno. Od té doby jen pálilo slunce a v noci se nebe třpytilo nekonečnou záplavou hvězd.
„To nevím,“ pokrčil Thomas rameny.
„A co chceš ty?“ zeptala se nevraživě.
„Popřát ti dobrý den,“ ušklíbl se na ni. Její tón mu vůbec nevadil. Škleb se proměnil v úsměv, zvážněl a skončil povytaženým obočím, když se Tom znovu rozhlížel po prázdné místnosti.
„No jo,“ mávla Andoriel rukou. „Základ mám, zbytek přijde časem.“
„Základ?“ zarazil se Tom. Viděl uboze zařízenou kuchyň, malý jídelní stůl se dvěma židlemi a uprostřed prázdného prostoru natažený dlouhý ručně tkaný běhoun.
„Základ jsou kuchyň a ložnice. Tu chceš vidět taky?“ mrkla na něj, přešla k nenápadným dveřím a otevřela je. Thomas zvědavě nahlédl. Jednoduchá police s pár kousky oblečení a veliká postel pokrytá barevným přehozem byly na malou místnost tak akorát. Musel uznat, že ložnice je dostačující.
„Kuchyně na moje vaření úplně stačí,“ řekla, jakoby mu četla myšlenky. Hned si uvědomil, že to nemůže, i kdyby chtěla. Byl to zvláštní pocit, mluvit s někým, kdo dokázal komunikovat beze slov.
„Co je zase?“ ošila se.
Zvedl koutky úst a ukázal zuby. Bylo načase začít s plánem, který se mu jednou k ránu celý najednou vyloupl v hlavě.
„Vlastní bydlení ti svědčí,“ naposledy se rozhlédl po ložnici a vrátil se do obývací kuchyně. „Vypadáš dobře,“ pokračoval. „Škoda, že to nepomohlo.“
Andoriel ho ostražitě sledovala. Netušila, o co veliteli SGC jde, ale věděla předem, že se jí to nebude líbit. Vypadal s těmi vyceněnými zuby jako žralok před útokem.
„Škoda,“ souhlasila krátce. Jen John a Radek pochopili, že ukončení léčby byl Ájin nápad. Wraithové se tak brzy nevzdávají. Naštěstí ani oni dva ani Andoriel neměli v úmyslu to komentovat nahlas a probírat možnost, že se brouci pro bývalou knihovnici zase vrátí, pokud najdou novou cestu. John věděl, že bránit Wraithům nebo Áje v setkávání je zbytečné, a Radek tiše doufal, že najdou řešení co nejdříve a přiletí pro ni, aby ji vyléčili.
Tom se podíval do prázdné sklenice a odložil ji na stůl. Roztržitě na něj zaklepal prsty a se skloněnou hlavou se odspodu na Áju koukl. Zpozorněla a couvla.
„Máš ještě něco na srdci kromě kontroly vybavení mého nového bydlení? Nějaké novinky o tom ďábelském séru, o kterém se zmínil Radek a Theo?“ Při posledních slovech viditelně zbledla a na lícních kostech jí vystoupily dvě tmavohnědé skvrny.
„Žádné novinky,“ ujistil ji. „Jenom zvědavost.“ Udělal pár kroků do prostoru a obloukem se tak k Andoriel nenápadně přiblížil.
„Ještě vodu?“ zeptala se, obešla ho, vzala sklenici a přešla ke dřezu.
„Ne, Nech už toho,“ zavrčel, jedním dlouhým krokem překonal vzdálenost mezi nimi a položil ruce na pult, aby jí přehradil únikovou cestu. „Jsem zvědavý. Na všechno.“ Její vyjeknutí se ztratilo na jeho rtech.
Zvedla ruce, aby ho odstrčila, a zase je nechala klesnout. Žralok zaútočil a nebylo to zase tak nepříjemné. Voněl horkým sluncem a chutnal po jasmínu.
Sotva se odtáhl, začala se smát. „Promiň,“ vykoktala ze sebe. „Překvapil mě hlas rozumu, nebo jak bych to nazvala.“
„Ano?“ váhal, jestli se má ptát nebo raději nevědět. Zvědavost zvítězila. „A co ti v takové situaci říká hlas rozumu?“
Pokusila se zatvářit vážně. „Říká mi – koukej si užít, co se dá, a pak vypadni.“
„Tak to je…,“ zarazil se.
„Zajímavé?“ napověděla mu.
„A poslechneš?“ přimhouřil oči.
Opřela se mu dlaněmi o hruď a zamyšleně se na něj zadívala. Chvíli se ani nepohnul, nechával rozhodnutí na ní, ale nevydržel dlouho. Přitáhl ji k sobě a sklonil se k dalšímu polibku, ale odvrátila se, takže se jeho rty dotkly její tváře. Jednou rukou jí zajel do vlasů a pootočil jí hlavu zpět.
„Až na to, že vypadnout budeš muset ty,“ zašeptala, než se jejich ústa znovu setkala.
„To se uvidí,“ zamumlal.
Nic víc už nikdo z nich neřekl.
V noci se tiše vykradla z ložnice, aby Toma nevzbudila. Seděla do rozbřesku na kraji pláně, která se postupně měnila v poušť a otřásala se křečovitým pláčem. Měla to, co chtěla. Ale s někým jiným.

:bye:

:sunny:

posedlík Uživatelský avatar
Second Lieutenant
Second Lieutenant

Příspěvky: 1061
Bydliště: Atlantis převážně Ústí nad Orlicí
Pohlaví: Muž
Odpovědět s citací
 
vynikající díl :bravo:

andoriel Uživatelský avatar
Major
Major

Příspěvky: 1753
Bydliště: Praha
Pohlaví: Žena

Odpovědět s citací
 
Děkuju, posedlíku :)

:sunny:

Aiwendill Uživatelský avatar
Brigadier General
Brigadier General

Příspěvky: 3086
Bydliště: Telerush Var
Pohlaví: Muž
Odpovědět s citací
 
grrrr... chceme detaily posledných piatich odsekov!!!!! takto nás pripraviť o vzrušujúci nádych erotična... :twisted:

ale nie... je to zaujímavá kapitola, no mám taký dojem, že je to len také preklenutie priestoru medzi tým, čo sa už stalo, a niečím zaujímavým alebo dôležitým, čo sa onedlho stane... mám pravdu? :pst:
Najlepší štvornohý priateľ človeka je posteľ...

andoriel Uživatelský avatar
Major
Major

Příspěvky: 1753
Bydliště: Praha
Pohlaví: Žena

Odpovědět s citací
 
Děkuju, Aiwe :)

Žádné detaily s nádechem erotična. Máš představivost = cokoli vymyslíš, může se stát :D
Ano, je třeba ještě pár věcí dořešit, než půjdeme do finále. Mezitím si Andoriel trochu užije :oops: a trosečníci z Dakoty... no, uvidíte v příští kapitolce :wink:

Tak mě něco napadlo k tomu - cokoli vymyslíš :twisted:

"Mám ho tady," zašeptal Thomas Andoriel do ucha a zazubil se ještě víc.
"Opravdu?" skoro vypískla nadšením. "Tak dem."
Vyšli před dům a zamířili na vyprahlou pláň.
"Drž pořádně," sevřel jí ruce ve svých dlaních. Podívala na něj skoro vyděšeně.
"Raději ty," navrhla. "Už dlouho jsem to nedělala." Opatrně mu předala, co předtím držela v prstech. "Budu na druhé straně."
"Rychleji! Přidej!" vykřikovala za chvíli, nadšeně poskakovala a mávala rukama nad hlavou.
Thomas sotva funěl a zároveň se smál.
"Už to je," vypravil ze sebe mezi hlubokými nádechy. "Netušil jsem, jaká to bude fuška. Tak, teď ty," předal jí velení.
S radostným svitem v očích převzala klubko, ze kterého stoupal k obloze provázek. Na jeho vzdáleném konci se třepotal velký papírový drak.


To by byl v rychlosti nějaký ten 'detail' :rflmao:

:bye:

:sunny:

Aiwendill Uživatelský avatar
Brigadier General
Brigadier General

Příspěvky: 3086
Bydliště: Telerush Var
Pohlaví: Muž
Odpovědět s citací
 
jeeeeej, to bolo pekné... :yahoo:

akurát ma k tomu napadlo, že zafúka silný vietor a on ten drak odletí aj s ňou. Takže dopadne ako Dorotka v čarodejovi zo zeme Oz :write: :pst:
Najlepší štvornohý priateľ človeka je posteľ...

Daša Uživatelský avatar
Airman First Class
Airman First Class

Příspěvky: 164
Pohlaví: Neuvedeno
Odpovědět s citací
 
Cha cha. :rflmao:
Kdo by to byl řekl, kolik erotických představ se dá vydobýt z pár řádek o pouštění draka. :-D
I večerníčky mohou být erotické, jak se zdá. :-D

Koukám, že to tady na Fóru pěkkně poročilo za tu dobu, kdy jsem tu nebyla.
Zkusím si (zase znovu) obnovit posílání nových příspěvků. Ale spadlo mi už tolikrát, že neslibuju, jak dlouho to vydrží.

Návrat ztracené dcery je moc pěkná kapitola.
Daša

andoriel Uživatelský avatar
Major
Major

Příspěvky: 1753
Bydliště: Praha
Pohlaví: Žena

Odpovědět s citací
 
Děkuju, Shano :)

Pouštění draka je pouštění draka. A představivosti se meze nekladou :twisted:

Díky

:sunny:

Odeslat nové téma Odpovědět na téma
PředchozíDalší

Zpět na Rozepsané/Nové povídky

cron