Pro pokec, nebo vaše dotazy jsem vytvořila na Discordu skupinu, přidat se můžete zde: https://discord.gg/aZCahpwdZa

Obsah fóra FanArt Vaše povídky Rozepsané/Nové povídky SG:ZDP -111. Na Věčných Časech - KONEC (+PDF za Obsahem)

SG:ZDP -111. Na Věčných Časech - KONEC (+PDF za Obsahem)


Odeslat nové téma Odpovědět na téma
Příspěvek 01.1.2016 15:29:49
posedlík Uživatelský avatar
Second Lieutenant
Second Lieutenant

Příspěvky: 1061
Bydliště: Atlantis převážně Ústí nad Orlicí
Pohlaví: Muž
Odpovědět s citací
 
vynikající díl :bravo:

Příspěvek 01.1.2016 15:35:56
andoriel Uživatelský avatar
Major
Major

Příspěvky: 1753
Bydliště: Praha
Pohlaví: Žena

Odpovědět s citací
 
Děkuju, posedlíku :)

:sunny:

Příspěvek 01.1.2016 21:09:16
Ondra Daške Command Chief Master Sergeant
Command Chief Master Sergeant

Příspěvky: 851
Bydliště: Atlantis, Bučovice
Pohlaví: Muž
Odpovědět s citací
 
Krásný díl, leč smutný :)

Příspěvek 01.1.2016 22:17:58
andoriel Uživatelský avatar
Major
Major

Příspěvky: 1753
Bydliště: Praha
Pohlaví: Žena

Odpovědět s citací
 
Děkuju, Ondro :)
Tohle není smutné. Erin nezavřeli, holky dostali rentičku a můžou se přestěhovat, kam chtějí.
Ta správná legrace teprve začne :twisted:

:sunny:

Příspěvek 02.1.2016 12:09:27
Ondra Daške Command Chief Master Sergeant
Command Chief Master Sergeant

Příspěvky: 851
Bydliště: Atlantis, Bučovice
Pohlaví: Muž
Odpovědět s citací
 
Top je možná tím že jsem nedočetl ještě ZDP 1 :D

andoriel Uživatelský avatar
Major
Major

Příspěvky: 1753
Bydliště: Praha
Pohlaví: Žena

Odpovědět s citací
 
Bavte se :D

2. Zkáza lodi Kutuzov

Pozemská hvězdná loď Kutuzov se vznášela vedle malého měsíce páté planety a její skeny pracovaly naplno.

O pár miliónů kilometrů dál, na čtvrté planetě nazývané místními obyvateli Tarena, seděl vedle Brány hlouček lidí a bezstarostně slavil narození třetího potomka jedné z místních žen. Po dvou dcerách přišel konečně syn a šťastný otec Kolad hostil příbuzné i přátele vším, co dokázal sehnat. Sám skoro neochutnal. Běhal kolem tří hrubě stlučených dřevěných stolů překrytých pruhy barevných látek, roznášel mísy i talíře jídla, které chystalo několik žen na blízkém ohništi, a z nedalekého potoka nosil uzavřené nádoby s kvašeným nápojem. Staral se, aby všichni měli dostatek a byli příznivě naladěni před následující věštbou do nového života.
Mareta, matka toho malého zázraku, seděla stranou s uzlíčkem v náručí a také se snažila usmívat na početné shromáždění. Moc jí to nešlo. Sezení na tvrdé zemi jí po nedávném porodu ještě stále činilo potíže. Poposedávala si a malý Paelan v uzlíčku byl nespokojený. Dával hlasitě najevo, že si přeje klid a jediný hluk, který ve své blízkosti snáší, je jeho vlastní řev. Slavící společnost každý jeho výkřik doprovodila salvou smíchu.
Mareta šlehla pohledem po Koladovi pokaždé, když běžel okolo s dalším přídělem krmě. U ní se ještě nezastavil, aby jí také nabídl opečené žebírko nebo drobivý sladký koláč. Obě dcerky seděly u ní a každá se jí tiskla k jednomu boku. Ani ony se dnes ještě nenajedly. Čekání na věštbu, po které se budou všechny moci připojit k hostině, se jim zdálo nekonečné.
Kolad si utřel hřbetem ruky čelo. Slunce se sice schovávalo za hradbou šedých mraků, ale den byl i přesto horký, a neustálé pobíhání nedělalo dobře Koladovu unavenému srdci. Co bylo platné, že ještě nedosáhl poloviny běžné délky života, když se musel při práci každou chvíli zastavit a počkat, až se jeho srdce uklidní a přestane bláznit, aby mohl pokračovat.
Léčitel z vedlejší vesnice mu řekl, že se s unaveným srdcem už narodil a dal mu pár bylinek, aby potíže nebyly tak bolestivé.
Kolada jako pokaždé napadlo, jak může být jeho srdce unavené, když tluče tak rychle a silně jakoby mu chtělo vyskočit z hrudi. A jako pokaždé si vzpomněl na léčitele, který mu vysvětloval, že je to název pro jeho nemoc, a s jeho pocity to nemá mnoho společného.
Mareta si znovu poposedla a zadívala se na Kolada tentokrát starostlivě. Nemohla mu pomoci, dokud se neobjeví… jako přivolán její myšlenkou se vzduch uvnitř Velkého Kruhu zachvěl a zneprůhledněl jako hluboká voda po velké povodni. Z modrobílé zčeřené hladiny vystoupila křehce vyhlížející žena s listy stromů vpletenými do vlasů.
Mareta se zvedla, zakolísala na přesezených nohách a v doprovodu dcer stanula před ženou. Natáhla ruce a podala jí uzlík s malým Paelanem. Skrz Velký Kruh už bylo zase vidět a nic nenasvědčovalo tomu, že ještě před okamžikem jeho nyní prázdný vnitřek vedl někam do neznámého světa kouzelníků a čarodějek.
„Máš syna, Mareto!“ usmála se žena a odhrnula cíp látky, aby lépe viděla na tvářičku svraštělou nelibostí nad stálým vyrušováním. Přejela Paelanovi prstem po čele.
Kolad se postavil vedle Marety a položil ruce na ramena mladší dcerky. Srdce už mu zase tlouklo až v krku a hrozilo, že mu vyskočí z hrudního koše.
Zbytek společnosti se zvedl od stolů a shromáždil se za rodinou Marety.
Čarodějka k nim na okamžik zvedla oči, ale hned se zase soustředila na chlapce ve svém náručí. Lehoučké šátky zdobící její šaty se kolem ní rozevlály, i když bylo bezvětří. Oči se jí protočily panenkami dovnitř. Žena stála vzpřímeně ve Velkém Kruhu a vypadalo to, že čelí kruté nepřízni počasí, ale dítě v jejím náručí bylo v úplném bezpečí. Chlapec přestal pofňukávat, otevřel velké modré oči a usmál se.
„Paelane,“ řekla žena změněným hlasem, který duněl jako vzdálený hrom. „Paelane, synu Kolada a Marety. Budeš vyrůstat daleko od domova a přesto v laskavé mateřské náruči. Až do konce svých dní budeš šťastný.“
Čarodějka sklonila hlavu, ústy naznačila polibek nad dětským čelem a předala Paelana zpět jeho matce.
Mareta byla na rozpacích. Tak krátkou věštbu ještě neslyšela. Nerozhodně stála před ženou a čekala, že bude ještě pokračovat.
„To je všechno, Mareto,“ usmála se na ni čarodějka. „Víc toho Ealana nevidí.“
Mareta váhavě ustoupila. Pořád si nemohla srovnat, že jindy dlouhá a spletitá věštba byla odbyta dvěma krátkými větami.
Ealana opsala pažemi kruh nad hlavou a za ní se otevřel průchod do jejího světa. Přenesla váhu na jednu nohu, aby couvla za hranici hladiny, a zarazila se uprostřed pohybu. Překvapeně zvedla hlavu vzhůru a ve tváři se jí objevil strach.
„Ne,“ zašeptala. „Ne tady. Ne teď!“ Poslední slova vykřikla k obloze se zoufalou zlobou.

„Pane, máme kontakt,“ hlásil poručík u skenerů. Byl vysoký a hubený jako tyčka. A taky strašně mladý, napadlo plukovníka Čeladova, velitele lodi Kutuzov, když se zadíval na svého podřízeného. Jak je možné, že na hvězdných lodích slouží tak mladí chlapci?
„Děkuji, poručíku Baransky. O jaký kontakt se jedná?“ zeptal se plukovník Čeladov. Dostat velení na třetí ruské vesmírné lodi byla velká pocta a plukovník se snažil ze všech sil, aby byl pro svoji posádku vždy příkladem. V některých případech se mu to i dařilo.
„Nepřítel, pane. Máme kontakt s nepřítelem.“ Poručík Baransky se snažil, aby byl stejně klidný, rozhodný a tvářil se stejně nezaujatě, jako jeho velký vzor Čeladov. Většinou marně. „Je támhle.“ Alexej Baransky zvětšil obraz na jenom z monitorů a ukázal na něj chvějícím se prstem.
„Oni?“ zeptal se stručně plukovník a dostalo se mu ještě stručnějšího přikývnutí. Tvar nepřátelských lodí znali sice jen z nejasných fotografií, ale byl natolik odlišný od všeho, co se v Mléčné dráze vyskytovalo, že omyl byl vyloučen.
„Přibližují se k Tareně,“ zašeptal Alexej.
„Pane Sató, start. Přímo k nepříteli,“ zavelel rázně plukovník Čeladov.
Pilot Michio Sató měl krásné japonské jméno, ale také světlé vlasy, které se mu vlnily, i když je měl ostříhané na krátko, pečlivě zastřižený plnovous jemně medové barvy a narodil se v Petrohradě. Průzračně modré oči se mu přimhouřily, jak se soustředil, aby loď hladce vyklouzla z gravitace měsíce a nabrala správný kurz. Úspornými pohyby vedl Kutuzova mezi Tarenu a cizí loď.

Ealana se stále dívala k obloze. Její výraz vyděsil Maretu tolik, že dva kroky couvla. Zbytek své rodiny táhla s sebou.
„Ne,“ zašeptala Ealana. Přinutila se odtrhnout oči z nebe a natáhla k Maretě ruce. „Nemůžete tady zůstat. Musíte pryč. Hned.“ Ohlédla se přes rameno do blýskavého mihotání a zatvářila se nerozhodně. Hladina zmizela a na čarodějčin pokyn se objevila znovu. Ealana ustoupila stranou a natáhla se, aby Maretu mohla chytit za loket.
„Projděte na druhou stranu,“ řekla naléhavě. „Blíží se velké nebezpečí.“
Mareta se pokusila vykroutit. Čarodějka se jí vůbec nelíbila. Věštbu jistě odbyla a teď je nutí k cestě do neznáma. Paelanova matka byla unavená, hladová a podrážděná. Tolik se těšila na obřad, věštbu a další pokojný život a teď to vypadá, jakoby měl být všemu konec.
„Projděte. Hned,“ opakovala Ealana a v hlase jí zazněl rozkaz.
Shromáždění příbuzných a přátel se nepokojně zavlnilo.
„Kam máme jít?“ zavolala starší žena z okraje davu.
„Do bezpečí,“ snažila se Ealana o klidný tón. Každou chvíli se dívala vzhůru a přemáhala narůstající paniku.
Mladý pár ruku v ruce vykročil z hloučku lidí a došel až k otevřené Bráně.
„Laeno, stůj,“ vykřikl jeden z mužů, zřejmě její otec.
„Rychle. Projděte,“ zašeptala Ealana. Mladí ji poslechli a zmizeli za horizontem červí díry. Další je následovali, ale Mareta a Kolad s dětmi stáli pořád na místě a vyděšeně se dívali, jak Velký Kruh pohlcuje většinu jejich známých.
„Není čas váhat. Pokud jste nám někdy věřili, dělejte to, co ostatní,“ otočila se k nim Ealana.
Kolad chytil jednu z dcer za ruku a udělal krok dopředu. Nohy se pod ním podlomily a s tichým zaúpěním se sesunul k zemi. Prsty pravé ruky si křečovitě zatínal do hrudi nad srdcem. Dcerky se strachy rozplakaly a Mareta padla vedle muže na kolena.
Ealana se na ně zoufale podívala. Většina přítomných už byla v relativním bezpečí, jen Maretina rodina se nedokázala pohnout z místa a projít Branou. Čarodějka věděla, že jim s průchodem nesmí pomoci, tak pouze bezmocně sledovala, jak celá rodina náhle zmizela v modravém oparu.
Ealana věděla, že si je odnesli ti, kteří si berou mnohé a zbytek zabíjí. Cítila, že modrý mlhavý přenašeč už hledá i ji. Vycítil jej přítomnost a zaměřuje se, aby ji mohl přenést do neznáma. Odrazila se a pozpátku skočila do otevřené Brány.

Plukovník Čeladov se postavil vedle svého velitelského křesla a s napětím sledoval obraz nepřátelské lodě. „Vysílejte zprávu na velitelství,“ řekl. „Všechny záznamy a skeny,“ řekl. Pootočil se k taktickému důstojníkovi: „Jakmile budeme ve vhodné pozici, palte.“
Na rozdíl od ostatních pozemských lodí, Kutuzov měl drobné úpravy v rozmístění můstku. Pilot a taktický důstojník seděli vysunuti dopředu tak, aby na ně velitel ze svého místa viděl a nemusel se natáčet do stran. Ostatní pracoviště byla v zadní části můstku.
„Zbraně připraveny,“ řekl taktický důstojník. „Vypouštím asgardský paprsek.“ Nechtěl riskovat a použil hned nejúčinnější zbraň, která se na palubě Kutuzova nacházela.
Paprsek v mžiku překonal vzdálenost k nepřátelské lodi a rozzářil její ochranný štít.
„Jejich štíty… drží. Bez ztráty energie,“ hlásil Alexej Baransky. „Pozor! Něco se k nám valí!“ vyjekl překvapeně.
„Štíty na plný výkon,“ reagoval plukovník. Než stačil doříct první slovo, Kutuzova obklopilo ochranné pole energie.
Posádka mohla na monitorech sledovat, jak se z nepřátelské lodi přiblížil oblak fialkové záře a obklopil jejich plavidlo.
„Přišli jsme o štíty,“ hlásil Alexej. „Počítač nedokáže rozpoznat zdroj útoku. Ten mrak, nebo co to je, nám vyčerpává energii ze všech systémů, už…,“ zajíkl se a zmlkl.
Kutuzov zhasl. Při pohledu z vesmíru se zdálo, že někdo na palubě otočil vypínačem a najednou vypnul všechny energetické zdroje. Veliteli Čeladovovi unikla ze rtů tichá kletba. Michio se vymrštil ze svého sedadla a díky ztrátě gravitace narazil hlavou o strop. Omráčený zůstal viset ve vzduchu a pomalu se otáčel. U některých dveří povolily slabší magnetické pojistky a dveře se pootevíraly nebo alespoň přestaly těsnit, takže z několika sekcí lodi začal unikat vzduch do vesmíru. Posádka v nebezpečných oblastech se marně snažila dostat pryč. Dosud držící dveře buď nereagovaly, nebo se jejich otevřením jen rozšiřoval prostor pro vesmírné vakuum.
„Nic nefunguje,“ řekl do ticha na můstku Alexej pohřebním hlasem.
Byl to poslední zvuk, který se na palubě pozemské lodi Kutuzov ozval. Celou zbývající posádku obalila fialková mlha, změnila barvu na temně modrou a vzápětí zmizela i se všemi živými tvory na palubě.

Na planetě Tarena vítr rozfoukal poslední nepřirozený oblak, který se vznášel těsně nad zemí, a odhalil, co skrýval tajemný mlžný závoj: poslední živou skupinku lidí, kterým se do poslední chvíle dařilo unikat. Po setkání s mlhou už skupinka nebyla živá, ale mrtvá, jako všechno ostatní na celé planetě. Při důkladnějším zkoumání by bedlivý průzkumník zjistil, že obyvatel planety Tarena ubylo. Chybělo jich sice jen pár desítek, ale i tak to byla záhada, která mohla trápit nejednu učenou hlavu. Mezi chybějícími byla i Mareta, Kolad, Paelan a jeho dvě sestry.
Velký Kruh stál opuštěný uprostřed palouku obklopeného lesem a blízko něj si vesele praskal ohýnek zapálený k přípravě hostiny. Nehlídané plameny už se stačily prokousat vyschlou travou k hromádce dříví připraveného na přikládání a začaly v něm hučet, jak se jím prodíraly na druhou stranu. Vítr sebral létající jiskry a odnesl se na kraj lesa. Něžně je položil do vrstvy spadaného listí a foukl na ně, aby je přiměl k životu. Jiskry se rozzářily a vyslaly horké jazýčky ochutnat nový zdroj potravy.

V blízkosti planety se neznámá loď zachvěla a její obraz zmizel.
Na palubě Kutuzova zablikalo nouzové světlo, pomocný zdroj energie vydechl, jakoby předtím dlouho tajil dech, a jemné šumění naznačilo, že se rozběhl. Počítač, oživený nově proudící energií, spustil rychlou kontrolu a pozavíral všechny uvolněné dveře. Do prostor lodi zasažených vakuem začal opět proudit vzduch.
Vnitřní senzory prohledaly plavidlo a vyslaly příkaz k zapnutí gravitace na můstku.
Michio Sató dopadl na podlahu a jen hekl, jak mu náraz vyrazil dech. Přizvedl se na rukách, zatřásl hlavou a trochu omámeně se rozhlédl kolem sebe. Před očima se mu rozprskla světla, vzápětí zhasla a celý můstek se utopil ve tmě.
„Světlo,“ zachraptěl Michio.
Loď nereagovala.
Se zafuněním se posadil, přejel si rukama po hlavě, aby se ujistil, že neutrpěla žádná vážná zranění, a pomalu se postavil.
„Je tady někdo?“ zkusil jinou otázku.
Žádné odpovědi se nedočkal.
„Světlo!“ zopakoval ještě jednou jasně a hlasitě.
Tma zůstala neměnná.
„Však já si tě opravím,“ zavrčel Michio a s rukama před sebou se vydal k nejbližšímu ovládacímu panelu. „A až si tě opravím,“ pokračoval v samomluvě, „zjistím, kde jsou ostatní, a poletíme domů.“

:bye:

:sunny:

posedlík Uživatelský avatar
Second Lieutenant
Second Lieutenant

Příspěvky: 1061
Bydliště: Atlantis převážně Ústí nad Orlicí
Pohlaví: Muž
Odpovědět s citací
 
vynikající díl :bravo:

andoriel Uživatelský avatar
Major
Major

Příspěvky: 1753
Bydliště: Praha
Pohlaví: Žena

Odpovědět s citací
 
Děkuju, posedlíku :)

:sunny:

Aiwendill Uživatelský avatar
Brigadier General
Brigadier General

Příspěvky: 3086
Bydliště: Telerush Var
Pohlaví: Muž
Odpovědět s citací
 
moje komentáre si už čítala cez mail, takže teraz budem stručný: Páčilo sa mi to! :wink:
Najlepší štvornohý priateľ človeka je posteľ...

andoriel Uživatelský avatar
Major
Major

Příspěvky: 1753
Bydliště: Praha
Pohlaví: Žena

Odpovědět s citací
 
Děkuju, Aiwe :)

:sunny:

Aiwendill Uživatelský avatar
Brigadier General
Brigadier General

Příspěvky: 3086
Bydliště: Telerush Var
Pohlaví: Muž
Odpovědět s citací
 
ako alpha-reader môžem ubezpečiť ostatných čitateľov, ktorí budú ZDP2 ešte len čítať, že tento príbeh naozaj stojí za to. Andoriel sa nám pekne rozpísala a to do kvantity ale najmä do kvality. Zlepšuje sa nám, holka jedna nezbedná... :pst: :pst:
Najlepší štvornohý priateľ človeka je posteľ...

Paci Azanyrmuth Uživatelský avatar
Staff Sergeant
Staff Sergeant

Příspěvky: 340
Bydliště: Aldeneerin
Pohlaví: Muž

Odpovědět s citací
 
Dojmy jsem též poslal do mailu. Nově jsem dočetl i další kapitoly, takže mámš ode mne nějaké další postřehy. A musím souhlasit s Aiwendillem, způsob psaní je stále lepší, styl vyprávění, velmi dobře se to čte.
Starší tvorba: Fantasy román "Dobrodruzi z Antaru" k počtení zde: http://www.psanci.cz/autor.php?trideni=2&id=1404

andoriel Uživatelský avatar
Major
Major

Příspěvky: 1753
Bydliště: Praha
Pohlaví: Žena

Odpovědět s citací
 
Děkuju a děkuju :oops: :oops:


:sunny:

andoriel Uživatelský avatar
Major
Major

Příspěvky: 1753
Bydliště: Praha
Pohlaví: Žena

Odpovědět s citací
 
Bavte se :D

3. V Mléčné dráze zamlženo

Generál O’Neill se v zasedačce velitelství SGC dlaněmi chytil hrany stolu před sebou.
„Chcete tím říct, že se vám je nepodařilo zastavit?“ zeptal se. Věděl, že je to zbytečné. Moc dobře pochopil, co se mu plukovník sedící naproti němu snaží mnoha oklikami naznačit.
„Nepodařilo se to nikomu,“ kapituloval plukovník s mlžením. „Jsme ve spojení i s Tok’ry a Jaffy. Ani jednotná jaffská fronta s podporou Země a zbývajících Tok’rů si s nimi neporadila. Nepřátelé postupují. Je to mnohem horší, než byl nájezd Ori. Po těch nových nezůstává na planetách téměř nikdo a nic.“
„Kruci, Bobe, něco už snad o nich víme, ne? Proč pořád říkáme oni a nepřátelé? Jak se jmenují? Ví to vůbec někdo?“
Jack O’Neill se předklonil, jakoby tím pohybem chtěl dostat z Boba přijatelnou odpověď, ale Bob jen krčil rameny.
„No, to bude moc hezká zpráva pro naše přátele z Atlantidy,“ povzdechl si Jack víceméně pro sebe. „Už jsou na místě?“ zeptal se Boba.
„Ano, pane. Celý vojenský kontingent a pár vybraných vědců z expedice Atlantis na vás už čeká.“
Jack pohybem ruky vyhnal plukovníka z místnosti, pak teprve vstal sám, srovnal si uniformu a rázně otevřel dveře.
„Pane,“ pozdravila ho Samantha opřená o protější zeď. Při spatření generála se od ní odlepila a narovnala.
„Carterová. Jdeme na to?“
„Ano, pane.“
Společně vešli do jednoho z menších hangárů. Jack jenom mávl rukou při zaznění povelu k pozoru.
“Poslouchejte,“ oslovil Jack O‘Neill shromážděné vojáky i vědce trochu neformálně. „Už před nějakým časem se na Zemi začaly dostávat zprávy, že některé okrajové obydlené planety přepadli neznámí útočníci. Takové zprávy se objevují dost často, takže jsme si jich zpočátku moc nevšímali, ale zprávy se množily a přepadených planet přibývalo. Už to nebyly jenom ty se zaostalými skupinkami na pokraji vývoje, ale i takové, které by měly být schopné se nějakému menšímu útoku z vesmíru ubránit. Podezřívali jsme Luciánskou alianci, ale ta už také utrpěla nějaké ztráty. Navíc je většina napadených planet mimo okruh jejich zájmů.“
Generál se odmlčel.
Vybraní jedinci z expedice Atlantis se po sobě podívali, ale zachovali mlčení. Situace musela být vážná, když je informoval sám generál O’Neill a nenechal to na některé nižší šarži přímo z SGC.
Plukovník Carterová ťukla do klávesnice, aby se na velké obrazovce ukázalo schéma Mléčné dráhy. Generál kývl a další část nechal na ní.
„Tady je vidět, jak nepřátelé postupují od těchto míst,“ mávla rukou ke značně vzdálené oblasti galaxie, „sem.“ Pohyb její ruky se zastavil blízko Země. „Ve výběru napadených planet není kromě jednoznačného posunu v prostoru žádná souvislost. Některé hustěji osídlené planety minou bez povšimnutí, na jiných nezůstane nikdo živý. Zatím se nám nepodařilo najít vzorec útoků.“
Další chvíle mlčení kreslila některým naslouchajícím na čele vrásky. Zatím se toho pořád moc nedozvěděli.
„Dohodli jsme se na společném postupu s Jaffy a Tok’ry, ale je to obtížné, protože napadená oblast je veliká a jak už jsem řekla, nevíme, kde udeří příště. Luciánská aliance s nimi bojuje sama, a pokud víme, nemá ani dílčí úspěchy. Je na tom stejně jako my. Pokud na ty neznámé některá naše hlídkující loď narazí, najdeme ji pak většinou volně se vznášet ve vesmíru bez posádky. V tom lepším případě. Jsou také ztracené lodě, které se nám najít nepodařilo, a stále nevíme, jestli je nepřítel zničil nebo odtáhl. Jednou z nich je nejnovější ruský Kutuzov. Zaznamenali jsme jen několik tajných pozorování dobře skrytých lodí. Ovšem z takového sledování zase nejsou nijak kvalitní údaje.“ Samantha si krátce povzdechla. „Chci tím říct, že zatím nemáme mnoho poznatků a jenom jednu jistotu: jsou stále blíž a ještě nikdo je ani pořádně neviděl, natož, aby je přemohl. Aspoň nikdo, kdo by nám o tom dokázal dát zprávu.“
Rodney McKay stiskl rty. Měl na jazyku kousavou poznámku, ale spolkl ji. Jeho oblíbená Sam se tvářila příliš vážně. Doktor Kavanagh tolik ohledů neměl.
„V čem přesně si myslíte, že vám Atlantis pomůže?“ zeptal se. „Není pravděpodobnější, že ji jenom při nejbližší příležitosti předáte do rukou nepřátel? A jak se vlastně nazývají? Tolik povyku kvůli vzdálené možnosti, že si náhodou vyberou naši planetu? Není to přehnané?“
Jack se na něho podíval, ale dokázal udržet neutrální tvář, i když ho to stálo velké přemáhání. Radek Zelenka se tak dobře neovládl a vyjel:
„Co ty tady děláš? To už tě zase odněkud vyhodili?“
Doktor Kavanagh se zatvářil ublíženě.
Sam zvedla ruku, aby uklidnila šum v hangáru a rychle přitom přemýšlela, jak nejlépe odpovědět.
„Antická městská loď je sama o sobě dost velkou hrozbou pro případné útočníky. Pokud je zvládneme odradit od dalších útoků už jen její přítomnost, bude to … krajně neočekávaný výsledek,“ dodala s mírně pobaveným výrazem, co ji to vlastně napadlo. Odmlčela se a pokračovala na jiné téma: „Jak se útočníci nazývají, to nikdo neví. Osobně jim říkám…,“ trochu zčervenala. „Říkám jim Shermaal, podle Tollánského výrazu pro anděli smrti,“ dodala rychle a hned pokračovala: „Nemůžeme tady sedět, nic nedělat a doufat, že nás takové nebezpečí jen tak mine. Co když nás nemine? A i kdyby nás minulo, jak bychom se mohli podívat do očí rasám, které neměly tolik štěstí? Nejen Země, ale celá Mléčná dráha potřebuje všechnu pomoc, kterou může získat. Proto je tady Atlantis.“
„Promiňte.“ Rodney pomalu vstal. „Kolik máme zípíem? Dohromady,“ upřesnil ještě, když se Samantha nadechovala k odpovědi.
„Málo,“ přiznala.
„A dronů?“ přidal se k otázkám plukovník Sheppard.
Sam rozpřáhla ruce. Věděla, že se otázky budou točit dokola, ale že to začne tak brzy…
„Pane!“ do hangáru vběhl jeden z techniků základny. Sjel shromáždění zvědavým pohledem, ale hned se obrátil ke generálu O‘Niellovi: „Volají vás z Washingtonu. A taky se chce rozloučit Daedalos.“
Jack kývnul a převzal od technika malé komunikační zařízení. Pootočil se a udělal pár kroků, aby se dostal stranou a nerušil probíhající diskuzi, pak polohlasně řekl do mikrofonu: „Daedale, tady generál O’Neill. Slyšel jsem, že nám zase nezbude chvíle na skleničku, Stevene.“
„Promiň, Jacku, snad příště. Zaslechli jsme nějaké zprávy o pohybu nepřátel. Nechceme to propást,“ odpovídal mu v šumu a praskání hlas velitele jedné z mála pozemských vesmírných lodí.
„Tak hodně štěstí.“ Generál O’Neill ukončil spojení a zatvářil se jako na pohřbu. Samantha se na něj nenápadně zamračila. Nebylo vhodné přidělávat starosti podřízeným, i tak jich po jejich kusých informacích měli až nad hlavu.
„Co budeme dělat?“ zeptal se doktor Zelenka. „Čím můžeme pomoct?“ upřesnil vzápětí.
Jack se vrátil před shromáždění a přinutil se k úsměvu. „Naleštíme tu vaši hračku a pošleme ji co nejdřív k hranici útoků. Máte ještě nějaké střely, ne?“ obrátil se přímo na plukovníka Shepparda.
„No,“ John si přejel rukou po strništi, až to zapraskalo. „Ještě nějaké máme. Ale je jich málo. Nebude to stačit, ani když k nim přidáme to, co zbylo tady.“
„Přiletíte, náležitě se ukážete a vypustíte pár střel,“ pokrčil rameny generál. „Snad to bude jako malá ukázka dostatečné. A zatím,“ podíval se na doktora Zelenku, „naši nejlepší vědci budou muset vymyslet, jak sestrojit další drony nebo čím je v budoucnosti nahradit. Většina SG týmů pátrá po dalších antických zařízeních, kde by mohly být nějaké střely uskladněny, ale zatím se jim nedaří. Stejné je to s moduly nulového bodu.“
„Vážně si myslíte, že je odradíte od dalších útoků, když uvidí Atlantis?“ zeptal se Rodney hlasem přetékajícím skepsí. Doktor Kavanagh už otvíral ústa, aby se zeptal na totéž, ale zase je zklamaně zavřel.
Samantha s povzdechem potřásla hlavou. „Musíme vyzkoušet všechno. Když nic jiného, třeba se vám podaří získat nějaké informace, které by nám pomohly. Senzory Atlantis by mohly ukázat něco, co by nám poskytlo nějakou výhodu.“
Otázek padlo v hangáru ještě mnoho a odpovědi byly stále stejně neurčité. Jack O’Neill už je neslyšel. Po větě o ZPM kývl na Sam a odešel, aby vedl krátký telefonní hovor, a pak zamířil z Cheyennské hory rovnou na letiště a zpět do Washingtonu.
„Tohle se mi nelíbí,“ mumlal si pro sebe Radek Zelenka, když se konečně rozcházeli po nic neříkající schůzi v hangáru. „To bude malér.“ Jeho samomluvě vedené v češtině nikdo nerozuměl, ale všichni, kdo ji zaslechli, pochopili její význam, možná i proto, že se jim hlavami honily podobné myšlenky.
„Tak se dáme do leštění Města,“ poplácal Radka po zádech major Lorne. Tvářil se u toho, jako kdyby právě kousal do citrónu. Radek se v odpověď zašklebil. Samantha se dívala za rozcházející se skupinou a snažila se, aby na ní nebyly znát starosti. Rodneyho neoblafla.
„Musí to být hodně špatné, když saháte k tak podivnému řešení,“ sykl na ni tak, aby to nikdo jiný neslyšel.
Sam neřekla nic, ale nepatrným kývnutím hlavy mu dala za pravdu. Všechno, o co se pokusili, selhalo. Tak bezradná se ještě necítila.

Atlantis, zářící jako drahý klenot, se vznášela poblíž jediné obydlené planety soustavy dvou sluncí. Dalších pět planet bylo pro život nevhodných. V centrální místnosti se shromáždili téměř všichni, kdo byli na palubě.
„Měli by se objevit každou chvíli.“ Jeden z techniků netrpělivě klepal nohou, až mu koleno poskakovalo nahoru – dolů v trhavém crescendu. Několik lidí z jeho okolí se po něm ohlédlo, ale hned se odvraceli a sledovali velké monitory s údaji o dění v okolním vesmíru nebo upírali oči na kancelář velitele výpravy.
Plukovník Sheppard chodil sem a tam a při každé otočce se podíval na informační panel nad svým stolem. Z nové funkce velitele antické vojensko-výzkumné vesmírné městské lodi (ze všech těch přídavných jmen se mu dělalo špatně) neměl velkou radost. Někde se nápadně schovávat a provádět pozorování mohlo být sice zajímavé, ale mnohem raději by otevřeně bojoval.
Trvalo jim dva měsíce, než Město vyšperkovali do vnějšího lesku, prošli hlavní protokoly senzorů, aby byly připraveny k okamžité akci a nenechaly je na posledním okamžiku na holičkách, a konečně vyletěli na první misi. Mezitím docházely znepokojivé zprávy o napadených lodích i planetách. Nikdo Shermaal nedokázal zastavit. Nikdo je pořádně neviděl a málokdo je byť jen zahlédl. Atlantis mohla všechno změnit. Nebo taky ne.
„Radku, hlášení o energii,“ štěkl Sheppard do komunikačního sluchátka.
„Všechno v pořádku,“ ozval se okamžitě hlas doktora Zelenky. „Sice jsme na let vydali víc, než bylo v plánu, ale pořád ještě máme dost. Zípíem se drží na šedesáti procentech a ani se nehne.“
John si pro sebe kývl. Modul nulového bodu používali jen na štít a motory, jinak bylo Město napojeno na vylepšené naquadahové generátory. Nechtěli jeden z mála fungujících ZPM zbytečně používat tam, kde to nebylo nutné, to ovšem neznamenalo, že se jednoduchým povelem nedala celá Atlantis převést na jeden zdroj energie, ať už by to bylo zí-pí-em nebo generátory. Ty se ovšem samostatně daly použít jen tam, kde nebyl nutný štít. Na jeho energetické požadavky přes veškeré snahy o zdokonalení stále nedosáhly.
Nervózní technik zastavil neposedné koleno, zadíval se na ovladače před sebou a zvrátil se v křesle. „A je po všem,“ zamumlal polohlasně. Na informačních panelech řídící místnosti se začaly načítat údaje o objevení a následném zmizení Shermaal někde na druhém konci horké zóny.
John Sheppard se zastavil u dveří své pracovny a podíval se k pohodlnému křeslu za stolem. Ještě v něm nikdy neseděl a ani teď se k tomu nechystal. Přestože se na tom místě vystřídalo víc lidí, stejně v něm pořád viděl Elisabeth Weirovou.
„No, co bys tomu řekla?“ zašeptal do prázdna, než vyšel na ochoz.
Jejich rozkazy byly jasné. Měli se s antickou lodí přesunout k dalšímu možnému místu setkání s útočníky. John měl mapu cesty pečlivě nastudovanou. Kývl na přítomné a seběhl do suterénu k antickému křeslu. Sotva do něj dosedl, ozval se jeho komunikátor.
„Plukovníku Shepparde, máme pro vás nové souřadnice. Poletíte na místo posledního útoku…“
John poslouchal instrukce a nastavoval podle nich cíl jejich další cesty. Cítil, jak se motory připravují ke skoku. Poslal krátké upozornění posádce a nechal otevřít okno do hyperprostoru. Těsně před skokem ukončil spojení se Zemí. Poslední věta, která mu zazněla v uších, ho přinutila sevřít držadla křesla víc, než bylo pro průlet hyperprostorem nutné.

V okolí solárního systému s jediným modrobílým sluncem a šesti planetami bylo na první pohled pusto. První tři planety od slunce byly jen holé kameny, na kterých nikdy nebyl ani náznak nějaké atmosféry, čtvrtá byla obrovská, s vysokým plynovým obalem a sadou impozantních prstenců. Šestá byla malá kulička s hustým toxickým příkrovem mraků. Na páté existoval život tak, jak by ho definovala lidská rasa. Bohužel byl u jeho existence správně použitý minulý čas. Rozlehlá města i vesnice s pečlivě obdělávanými poli v okolí zůstávala bez pohybu. Všichni obyvatelé zmizeli.
Na oběžné dráze nad planetou se jako stříbrná tečka vznášela vesmírná loď. Ani ta nevykazovala žádný život. Přístroje v posledním okamžiku převedené do automatického režimu poblikávaly v prázdných místnostech a do ticha se ozývalo pouze tiché bzučení ventilátorů, které chodbami zbytečně proháněly vzduch.
Poblíž poslední planety se otevřelo hyperprostorové okno a v dalším okamžiku se z něj elegantně vyhoupla antická městská loď.
„Žádné známky života,“ hlásil technik u senzorů. „Ani na planetě, ani v jejím okolí.“
„Ještě jednou, a pak znovu.“ John se snažil udržet hlas v konverzačním tónu, ale moc se mu to nevedlo. „Dejte mi spojení na loď,“ poklepal prstem na ovládací pult, za kterým seděl oblíbený Chuck.
„Spojení navázáno,“ reagoval Chuck okamžitě.

Na lodi vznášející se nad opuštěnou planetou se do svistu ventilátorů ozval vzdálený hlas: „Atlantis volá Daedala. Podejte hlášení… Daedale, prosím, ozvěte se… Tady John Sheppard, volám kohokoli na palubě pozemské vesmírné lodi Daedalos!“
Hlas utichl a vládu nad zvukem v lodi opět přebraly ventilátory.


:bye:

:sunny:

posedlík Uživatelský avatar
Second Lieutenant
Second Lieutenant

Příspěvky: 1061
Bydliště: Atlantis převážně Ústí nad Orlicí
Pohlaví: Muž
Odpovědět s citací
 
vynikající díl :bravo:

andoriel Uživatelský avatar
Major
Major

Příspěvky: 1753
Bydliště: Praha
Pohlaví: Žena

Odpovědět s citací
 
Děkuju, posedlíku :)

:sunny:

endysek Staff Sergeant
Staff Sergeant

Příspěvky: 305
Bydliště: Jindřichův Hradec
Pohlaví: Muž
Odpovědět s citací
 
dobry díl
už se těším na další

andoriel Uživatelský avatar
Major
Major

Příspěvky: 1753
Bydliště: Praha
Pohlaví: Žena

Odpovědět s citací
 
Děkuju, endysku :)
Doufám, že to bude lepší a lepší... nebo horší a horší? To bude záležet na úhlu pohledu :twisted:

:sunny:

david-L Uživatelský avatar
Airman First Class
Airman First Class

Příspěvky: 182
Pohlaví: Neuvedeno
Odpovědět s citací
 
Výborný rozbeh. Ak to bude pokračovať rovnako, budem mať ku koncu roka dilemu, komu dám hlasy na barda :D :D :D

andoriel Uživatelský avatar
Major
Major

Příspěvky: 1753
Bydliště: Praha
Pohlaví: Žena

Odpovědět s citací
 
Děkuju, Davide :)
Přemýšlela jsem, co bych Ti tak slíbila :hmmm:
No, jedině masakr na několik způsobů :twisted:


:sunny:

david-L Uživatelský avatar
Airman First Class
Airman First Class

Příspěvky: 182
Pohlaví: Neuvedeno
Odpovědět s citací
 
Dobrý nápad :rflmao: :rflmao: :rflmao:

andoriel Uživatelský avatar
Major
Major

Příspěvky: 1753
Bydliště: Praha
Pohlaví: Žena

Odpovědět s citací
 
Tím jsem nemyslela masakr Tvé osoby (na to tady máme jiné), ale masakr v širším měřítku - rasy, planety, solární soustavy... nebo masakr dvouhlavé kobry :lol:

:sunny:

Aiwendill Uživatelský avatar
Brigadier General
Brigadier General

Příspěvky: 3086
Bydliště: Telerush Var
Pohlaví: Muž
Odpovědět s citací
 
Myslis, ze by si ma tromfla, co sa tyka zmasakrovania davida-L? :rflmao:
Najlepší štvornohý priateľ človeka je posteľ...

andoriel Uživatelský avatar
Major
Major

Příspěvky: 1753
Bydliště: Praha
Pohlaví: Žena

Odpovědět s citací
 
Nemyslím, Aiwe, a nemám to v plánu.
Jestli sis nevšiml, tak postavy založené na lidech, které znám, (Maya, Shana, Aiwe) raději zachraňuju než likviduju, i když jim občas přichystám perné chvilky :wink:

:sunny:

Aiwendill Uživatelský avatar
Brigadier General
Brigadier General

Příspěvky: 3086
Bydliště: Telerush Var
Pohlaví: Muž
Odpovědět s citací
 
ehm ehm... :roll:

ževraj perné chvílky... tsss... :biglol: :biglol: :biglol:
Najlepší štvornohý priateľ človeka je posteľ...

Odeslat nové téma Odpovědět na téma
PředchozíDalší

Zpět na Rozepsané/Nové povídky

cron