Děku ji všem, co se vyjádřili ke společné povídce. Moc děkuji. Jsem ráda, že se vám líbila. Omlouvám se za hrubky i za chaotické dialogy. Všechno jsem si vzala k srdci a všech názorů si velmi cením.
Další věc, je ža mám novou povídku! Je to jednorátovka. Jiná něž jsem slibovala. Vím, sliby, chyby. Polepším se.
Povídka se jmenuje: Zapomeňte, že jste mě kdy znali.
Hl. postava: Zuzana, Rodney a Lorne
Obsah: Proč vysvětlovat...jen snad, že povídka pokračuje po poslední povídce- Honey, I´m at home! ...tedy časově. Jinak, nechci kazit překvapení. Možná prozradím, že nám Zuzana poněkud potemní. To je vše. Stejně byste to asi z vysvětlování nepochopili .
Tak nakonec přeji příjemné počtení a omluvte chyby .
Zapomeňte, že jste mě kdy znali
„Nechtě mně na pokoji!“ křik ženy se rozléhal po místnosti. Snažila se osvobodit, ale byla připoutaná k posteli. Škubla sebou, avšak k ničemu to nevedlo.
„Propusťte mě, nechte mě jít!“ Hlavou praštila do bílého polštáře, hnědé dlouhé vlasy se rozprostřely po bílém prostěradle. Žena se prohnula a trhla sebou, ještě více si rozdrásala už tak zničená zápěstí.
„Nechápete to! Oni přicházejí!“ Rozplakala se.
„Nechte mě jít, prosím!“ Stále sebou mlela, postel trochu poskočila. Na bílém nemocničním povlečení se objevila její krev. Zápěstí krvácela. Pravděpodobně nevnímala nic kolem sebe.
Rodney McKay sledoval celé představení. Viděl do izolační místnosti velkým sklem z pozorovací místnosti. Nejradši by něco udělal, možná odešel, ale on nemohl. Nemohl a nechtěl dotrhnout oči od té strašné podívané. Stále nevěřil tomu, že se žena dole zbláznila. Vypadala tak normálně. Vždycky vypadla v pořádku, možná to byl ten problém. Na malou chvíli zatoužil jít dolů. Jenže to nemělo smysl, neslyšela by ho. Kolikrát to už zkoušel a vždy marně. Takže nakonec se některé věci staly skutečností. Zuzana Petersonová byla prohlášená za blázna.
„Oni přicházejí...nechte mě být! Ještě tomu můžu zabránit! Prosím...prosím,“ znovu se ženin obličej zkřivil do bolestivé grimasy. Po tvářích jí tekly slzy. Zelené oči měla vytřeštěné do stropu. Snažila se povolit ruce. Všechno to přemlouvání bylo marné, nikdo ji neposlouchal a neslyšel. Zůstala sama. Znovu udeřila hlavou do polštáře.
Doktor uznal, že je konec. Možná by se mohl věnovat lepší práci. Vstal z židle. Pomalím krokem přešel k silnému sklu. Možná se jen chtěl přesvědčit, že je vše dole tak, jak má být. Zakázal si to, nechtěl se na ni dívat víc než to bylo nutné, avšak zůstal tam ještě pět minut. Nakonec opravdu věnoval poslední pohled Zuzaně. Pevně semkl čelisti a na chvíli zavřel oči.
Zuzana otevřela víčka. Nechápala, co se stalo. Ruce ji nesnesitelně pálily, silná bolest hlavy ustoupila. Chtělo se jí zvracet. Unaveně se rozhlédla po místě, kde se nacházela.
„Hej! Je tu někdo?“ zavolala. Nedokázala pochopit, co dělá v izolační místnosti.
„Pusťte mě!“ zavolala, avšak měla silný pocit, že se minula účinkem. Pohlédla nahoru, vždycky tam někdo býval, dokonce i ona párkrát tam stála a sledovala ty pod sebou. Někdo tam musel být. Ani tentokrát se nemýlila.
„Rodney?!“ snažila se upoutat vědcovu pozornost.
„Rodney! Slyšíš mě?“ zaznělo to spíše hystericky, to neměla v plánu, jenže bolest hlavy se vracela. Ona s ní nedokázala bojovat. Neustále se vše vracelo, všechny ty podivné obrazy. Ještě jednou se rychle podívala nahoru. Viděla ho, viděla Rodneyho, který se snažil promáčknout sklem. Neslyšela co říkal, avšak tušila to. Nemusela odezírat z jeho rtů. Další slzy si našly cestu ze zelených očí.
„Rodney, se tu děje?“ zachroptěla. Skousla si už tak poničené rty. Pod bílými zuby se objevila krev. Poslední co si pamatovala bylo, že viděla McKaye, jak mluví do vysílačky. Sledovala ho a...pak znovu přišla temnota.
Žena na posteli zakřičela a prohnula se. Její oči byly tak prázdné. Jako by z nich vymizel všechen život. Signalizovaly jediné, znovu byla jinde. Mimo chápání všech, kteří zde žili.
„Přichází! Oni přicházejní...nedokážete se jim ubránit. Přijdou a obklopí vás...temnota si vás najde!“ znovu ty hrozby, které nedávali smysl. Dost promarněných slov, spousta bolesti a smutku. Tohle nebylo zapotřebí.
***
Před třemi dny...
„Lorne, no tak, slíbil jsi to!“ šťouchla do svého nařízeného drobná žena. Muž se pouze zasmál a její výpad jí vrátil.
„Slíbil, neslíbil, tu noční službu si za tebe nevezmu.“
„Ale no tak, prosím!“ zaškemrala. Její tvář svědčila o andělské nevině. Jemně se usmívala a snažila se majorovi upravit vestu. „Já jsem s tím počítala, chtěla jsem si večer odpočinout a...“ mumlala a dál pracovala na zapnutí a upravení všech potřebných popruhů na vestě. Lorne zavřel oči, pomyslel si něco o ženských.
„Zuzano Petersonová,“ zavelel. Kapitán rychle odskočila a stále se nevinně tvářila. „Pokud jste dokontrolovala moji výzbroj, tak očekávám, že to samé uděláte se svojí. Pak se se mnou vydáte k bráně na naplánovanou misi,“ Zuzana se zatvářila nadmíru zklamaně, „jakmile ji dokončíte a vy se vrátíte k rozpisu služeb, tak tam uděláte malé úpravy.“ Kapitán s zářícíma očima sledovala svého nadřízeného. „Ale přísahám!“ Evan začal pouštět hrůzu, což mu při jeho stálém úsměvu a optimismu šlo docela špatně. „Že je to naposledy!“ Už se chtěl otočit, když mu Zuzka skočila kolem krku.
„Díky!“ zašeptala.
„Hm, máš za co...mimochodem, já jsem si taky ten večer chtěl odpočinout.“
„Přijdu ti udělat masáž!“ Zuzana opět odhalila své bílé zuby a poplácala Lorna po rameni.
„To zní dobře...“ Chodby starého antického města se naplnily smíchem, který nebral konce.
O pár minut později se tým majora Lorna s kapitánem Petersonovou, místo vědce, vydal na plánovanou misi. Měli ji prozkoumat a co nejdříve se vrátit. Naprosto běžná věc, kterou dělali několikrát během měsíce a někdy i týdne. Tyhle mise byly jejich práce, pro kterou opustili rodiny a přátele. Letěli přes celou galaxii, aby zde našli novou rodinu.
Lorne zrovna utrhl nějakou kytku a orvával z ní veškeré lístečky. Zuzana se snažila dorozumět s místním vesničanem, který ji nerozuměl ani slovo a zbylí dva mariňáci hlídali okolí. Všechno bylo v pořádku, dokud vesničan nevsáhl na kapitána ruku. Dotkl se jejího čela. V tom samém okamžiku jak kapitán, tak vesničan začali křičet. Žena se chytla za hlavu a vjela si do vlasů. Muž, který ji ´napadl´ klesl k zemi. Během chvilky se jeho tělo rozpadlo na prach.
„Zuzano?“ zatřásl s ženou Lorne, nevnímala ho. Zelené oči apaticky a strnule hleděly před sebe. „Kapitáne Petersonová?“ Zoufalí major ji dal facku. Zuzanin stav se nezměnil.
„Pane,“ vyžádal si pozornost velícího jeden z mariňáků, „měli bychom se vrátit, tady ji nedokážeme pomoci.“ Lorne kývnul. Rozdal nezbytné rozkazy zahrnující sesbírání prachu bývalého vesničana a pak vzal kapitána do náruče. Celý tým se svižným tempem vydal k bráně. Zuzana omdlela.
Kapitán Petersonová otevřela oči na izolaci. Podle struktury místnosti byla na Atlantis. Nepamatovala si, jak se sem dostala, nebo co se stalo. Měla všechno jako tmu. Posadila se za stůl. Čekala na někoho, kdo by jí řekl, proč je tu. Vysvětlení na sebe nenechalo dlouho čekat. Doktorka Weirová přišla.
„CO se stalo?“ vyhrkla okamžitě Zuzana a postavila se.
„Uklidněte se kapitáne, podle majora Lorna jste prodělala nějaký záchvat. Stalo se to po té, co se vás nějaký vesničan dotkl.“ Zuzana zakroutila hlavou a ustoupila krok od doktorky. To nemohla být pravda.
„Nechápu, co se tu děje. Nepamatuji si, že bych někam s Lornem šla!“ její hlas nabýval na intenzitě, jako by se snažila něco překřičet.
„Nemusíte křičet, slyším vás dobře. Jste v bezpečí, mezi přáteli.“ Liz s úsměvem udělal krok k Zuzce.
„Vy mě nechápete, doktorko,“ couvla, „něco se tu děje.“
„Chápu vás a rozhodně...“ další váhavý krok.
„Přitaňte se přibližovat!“ kapitán odběhla do jednoho z rohů. Světlo jí připadalo tak ostré a ty hlasy nešly umlčet.
„Kapitáne, jede nám o vaše dobro, uklidněte se...“ Weirová se snažila situaci nějak urovnat. Nakonec to byla sama Zuzana.
Kapitán vstala ze země a došla ke stolu, za který se posadila. Její oči hleděly strnule do dály.
„Možná se ze mě máte za blázna, ale vím, co se děje. Oni přicházejí, silnější něž kdy dříve a mi se jim nedokážeme ubránit.“ Zuzana se snažila Elizabeth nějak přesvědčit.
„Nejste ve své kůži, odpočiňte si.“ Weirová se chystala k odchodu.
„Poslouchejte mě!“ praštila pěstí do stolu, chtěla jen upoutat pozornost, „musíme to zastavit, dokud je čas!“
„Teď mě poslouchejte vy, kapitáne,“ Liz byla velmi naštvaná, „ochranka vás odvede...“ V tuto chvíli větu nedokončila Petersonová se chytla za hlavu. Převrátila stůl i židli, křičela.
Před dvěma dny...
„Jak je na tom?“ vešel do pozorovací místnosti doktor McKay s majorem Lornem.
„Nic moc, dali jsme jí sedativa,“ řekl muž se skotským přízvukem.
„Stále nemůžeme přijít na to, co jí je.“ Doktor názorně ukázal Zuzanin obraz na monitoru, byl to pohled na její mozek.
„Jako by měla některá centra rušená. Něco jí pravděpodobně brání být tím, kým je. Myslíme si, že po delší době by mohlo dojít k úplné ztrátě osobnosti, paměti a narušení CSN.“ Major zalapal po dechu. Nechápal, co se tu stalo. Nejradši by do něčeho kopnul. Doktor McKay vypadal, jako by ho Carsonova slova minula. Pozorně sledoval ženu dole v místnosti.
Zuzana seděla na zemi zhruba uprostřed stěn. Měla na sobě bílé oblečení, jako mívali všichni pacienti. Vlasy trčely na všechny strany. Podle zvuků, které byli nahrávány, stejně jako její pohyb, to vypadalo, jako by si pro sebe něco mumlala. Snažila se nějakou dobu nadzvednout. Kaž se jí to podařilo, tak jí ruce vypověděly službu a ona se vrátila do původní polohy. Omámeně, což naznačovalo sedativa, hleděla před sebe. Kruhy pod očima vypovídaly o probděné noci. Bledá pleť byla v kontrastu s tmavě šedými stěnami.
Z ničeho nic plná síly kapitán vyskočila na nohy. Začala se motat, všechno ustála. Její hlas zněl, jako by s někým v místnosti mluvila, avšak byla tam sama. Všechno zakončila útěkem do rohu, kde se snažila prodrat do stěny. Dokonce si i trošku ublížila.
Doktor McKay, který celé představení sledoval, nedokázal uvěřit tomu, co viděl. V jejích očích byl strach a prosba o pomoc, ale její hlas a chování se tomu vymykaly. Rodney nedokázal uhnout pohledem. Tolik toužil po tom jít za ní, ale věděl, že by mu to nedovolili. Mohla by mu ublížit.
„...pokud to bude takhle dál pokračovat, tak ji musíme připoutat. Mohla by si ublížit...“ tohle byli první slova od Rodneyho příchodu, která zaznamenal.
„Víte co jí je?“ zeptal se McKay, i když odpověď dávno znal.
„Ne, nevíme, co to je. Jedním jsme si jisti. Pokud ta věc, nemoc, nebo co to je, ji bude i nadále potlačovat její osobnost, tak poškození mozku by mohlo být trvalé...“
Lorne zbledl: „To znamená, že by si nic nepamatovala? Nás? To co se stalo?“
„Nic,“ potvrdil Carson, „děláme všechno pro to, abychom ji pomohli.“
„Ale to nestačí!“ zakřičel McKay. Odešel.
„Děláme všechno, přes časy, avšak nikam to nevede.“ Lorne kývl. Neměl chuť nic říkat. Ze všeho mu bylo zle. Rodney měl pravdu a on si to nechtěl připustit. Ztráceli ji, pomalu, ale jistě.
K večeru museli Zuzanu připoutat k posteli. Byla nebezpečná jak sama sobě, tak i celému lékařskému personálu. Sedativa vůbec nezabírala, ani dvojité dávky. I když jí omráčili, tak se během chvíle probrala. Neustále mluvila o nějaké hrozbě, která se blíží. Snažila se osvobodit, avšak marně. V tomto stavu zůstala den a půl.
***
„Rodney,“ promlouval doktor s skotským přízvukem, „tvrdíš, že se probrala?“ Vědec, jak bývalo u něj zvykem, protočil oči.
„Ano a dokonce na mě mluvila. Klidně si prohlídni záznam.“ Rozhodil rukama. Nechápal, jak mu nemůže věřit. Naštvaně si stoupnul ke sklu. Chtěl jít konečně něco dělat, jenže oni ho teď tady drželi.
Doktor Beckett si prohlížel to, co mu pověděl jeho přítel. Nechápal to, vlastně nechápal nic. Podle výsledků by toho neměla být schopná, ba dokonce by si už neměla pamatovat kdo je a kdo je vůbec McKay. Nejnovější snímky to potvrzovaly. Po dlouhé době si doktor přiznal, že je v koncích.
„Smím jít dolů?“ prohodil major Lorne, který teprve teď dorazil. Slyšel McKayovo hlášení. Rychle se snažil nějak uvolnit ze služby. Jenže, když dorazil, tak ho zde čekalo zklamání. Zuzana byla stále dole a připoutaná. Sice ležela klidně, to bylo to zvláštní, ale vypadala stále stejně. Strnulý pohled, jako by se nacházela někde jinde. Možná to byl trest, to nevěděl, avšak toužil jít dolů. Rozloučit se, dokud to ještě jde.
Doktor Beckett viděl odhodlání v majorově obličeji, dokonce i Rodney toužil jít dolů. Chtěl jim to zakázat. Možná mohl jednoduše říct, že je neuslyší. Ale poslouchali by ho? Ne, na to měli oba svou hlavu. Nakonec jim kývnul. Stejně by tam šli, i kdyby neměli jeho povolení.
Oba muži se vrhli k východu. Ve dveřích se srazili, ale nějakým záhadným způsobem jimi prošli. Situace by byla vtipná, pokud by se však nejednalo o tak naléhavou věc.
Na izolaci došli zároveň. Mlčeli, báli se narušit ticho, které zde panovalo. Kromě kapitána byli sami v místnosti. Žena stále strnule ležela na posteli. Zelené oči byly jakoby bez života. Veselý plamínek se z nich vytratil a podle dlouhodobé předpovědi navždy.
Rodney ihned přešel k Zuzce. Usmál se na ni. Jako by se minul účinkem. Stále ležela a sledovala něco jiného. Hnědé vlasy byly rozhozeny po bílém polštáři, byly v kontrastu s povlečením i s jejím obličejem.Tmavé kruhy pod očima se k ní vůbec nehodily. Doktor ji chytil za ruku tak, aby to nebylo vidět na kameře. Lorne si toho však všimnul. Usmál se na vědce a přešel z druhé strany.
McKay si všiml několika kapek krve na prostěradle. Smutným pohledem přejel její zápěstí. Měla je tak rozedrané, i když by si neměla ublížit, nějak to dokázala. Nebyl na to pěkný pohled. Vlastně se nerad díval na jakákoliv zranění. Vědcovy oči pokračovaly na obhlídce zápěstí, když si uvědomil, že něco není v pořádku...pouta byla přetržená! Vyděsil se. Nechápal jak to dokázala. Chtěl někoho zavolat, avšak během chvilky si to rozmyslel. Na břicho mu mířila majorova beretta, která už nepatřila do jeho vlastnictví. Rodney polkl. Pohlédl se strachem na Lorneho. V jeho tváři mohl číst překvapení, které nebralo konce.
Kapitán naznačila majorovi, aby přešel k Rodneymu a po cestě byl tak laskav a rozvázal jí nohy. Poslechl, měla v ruce zbraň. Další část spočívala k přejití ke dveřím, dále trojice pokračovala do řídící místnosti. Za celou dobu Zuzana neprohodila jediné slovo, ale obou mužům bylo jasné, kam chce. Jako by všechno věděli od začátku a přitom to nebyl jejich nápad. S rukama nad hlavou, chtě nechtě, šli před hlavní beretty.
Jejich cesta byla ztížena lidmi. Carson si jejího odchodu všiml a okamžitě informoval ochranku. Vojáci se jim snažili zabránit v průchodu, ale představa, že Zuzana stihne dříve vystřelit, je nikterak nepotěšila. Nezbývalo jim nic jiného, než skupinku sledovat.
„Zadejte adresu té planety!“ zakřičela kapitán. Její hlas zněl bez jediné emoce, bez jediného strachu, avšak nikdo neposlechl. „Udělejte, co říkám, nebo budete Lorna sklízet smetákem!“ Na důkaz svých slov ukradla majorovi z vesty granát. Tím naznačila, že se nehodlá opakovat.
„Zadejte ji,“ vydala rozkaz Weirová. jediná možnost, jak zachránit jednoho velícího a nejlepšího vědce.
„Žádný podfuk, jinak to schytá McKay, který mě bude následovat.“ Zářivě se usmála do vyděšeného obličeje vědce. Zbraní mu naznačila, aby si stoupnul před ní a pomalu přešla k bráně. Nenechala nic náhodě. Jakmile se brána otevřela, tak jí prošla i s ubohým vědcem.
„K sakru!“ zakřičel Rodney na druhé straně. Objevili se na zasněžené planetě. Mohlo tu být tak metr toho hnusného, studeného a bílého...sněhu. „Měla tu být zelená!“ zaječel na Zuzanu. Začali se mu klepat zuby. V duchu myslel na horkou kávu a sprchu. Bude rád, když odsud vyvázne jen ze zápalem plic.
Petersonová ho však nevnímala. Beretta ji vyklouzla z prstů a s třeskem dopadla na kamenný podstavec. Při nárazu vystřelila někam do neurčila. Zuzana zavřela oči, dala ruce od těla dlaněmi k nebi a roztáhla prsty. Mírně zaklonila hlavu. Hnědé vlasy jí nadzvedával vítr. Bosýma nohama vkročila do sněhu. Probořila se, během chviličky měla nemocniční oblečení promočené. Nevnímala chlad, necítila, jak ji křehnou nohy. Šla sebejistě za nějakým cílem. Za ní se vytvářela brázda. Tam kde vkročila její noha se postupně objevovala zelená půda. Sníh pomalu roztával. Voda se odpařovala. Celkově se oteplilo. Vítr nebyl ostrý a řezavý, byl mírný a teplý. Rodney přestal drkotat zuby. Se zájmem se vydal za kapitánem. Možná bude potřebovat jeho pomoc. Vzal berettu ze země a následoval ji po travnaté louce, která se tu mezitím vytvořila. Okolo něj stoupaly oblaka páry.
„Zuzano?“ zavolal za ní. Ani se neotočila a dále pokračovala ve své cestě. Rodneymu připadala děsivá. Takovou ji neznal. Naháněla strach. Ne ten, co normálně dokázala komukoliv nahnat...tenhle byl jiný, děsivější. S takovouhle osobou by Rodney nechtěl zůstat v jedné místnosti, přesto ji následoval. Možná ho hnal strach, možná to byla jen zvědavost, sám nevěděl.
Kapitán pokračovala ve své cestě na jedno konkrétní místo. Zastavila se. To samé udělal i Rodney v úctyhodné vzdálenosti. Pozvedla hlavu k nebi. Řasy zakmitaly a oči se do široka otevřely. Natažené ruce dlaněmi nahoru lehce pokrčila. Chvíli stála v klidu. Pak se stalo něco, na co Rodney nikdy nezapomene. Zuzana prudce ruce natáhla na úrovni ramen a rychlým pohybem otočila dlaně dolů. Na tváři se jí objevila bolestivá grimasa. Hlava jí padla na prsa. V tuto chvíli se zvedl vítr, sníh, staré listí a i kusy hlíny. Kolem kapitána se vytvořil podivný vír. V širém okolí se všechen sníh v okamžiku vypařil, ze země stoupaly jen obláčky páry. Jenže tímto celé představení neskočilo.
Celý vír se rozprskl. Na přihlížejícím muži skončila hlína, listí i sníh. Stejně jako na všem okolo. Tam kde před chvíli Zuzana stála byla mírná prohlubeň. Kapitán v ní klečela a držela se za hlavu. Před ní leželo tělo postaršího muže. Prvně si Rodney myslel, že je to prach, ale později jako by se celý muž formoval. Brzy poznal obrysy lidské tváře, oblečení a dokonce i dýchal. Doktor nevěřil svým očím. Chtěl se jít podívat, ale další Zuzanin pohyb ho zarazil. Vyndala si ruce z vlasů a dotkla se mužova čela. Slyšel její slova, ale nedávala mu smysl. Mezi čelem neznámého a ruky kapitána se objevovalo ostré světlo, které sílilo na intenzitě. Ve chvíli, kdy Zuzana domluvila světlo se rozšířilo a jaká si tlaková vlna srazila na zem klečící ženu i nezvaného pozorovatele.
Když se McKay konečně postavil a vzpamatoval z otřesu, pohlédl směrem, kde před chvílí viděl něco, co mu nedávalo smysl. Jeho oči našly ženskou postavu v zářivě bílém oblečení, která ležela na zádech a měla pokrčené nohy, podle všeho byla v bezvědomí. Neznámý muž se pomalu škrábal na nohy. Vědec vstal a namířil berettou na neznámého. Muž se zarazil.
Muž naznačil, ať na něj přestane mířit. Rodney se uchechtl. Neviděl jediný důvod proč to nedělat.
„Vypadni od ní.“ Vesničan kývl a s drobným úsměvem udělal pár kroků nazpět. Vědec rychlým krokem přešel k bezvládnému tělu kapitána. Byla v pořádku, avšak její tělo bylo ledové. „Co jí je?“ vyštěkl. Muž zakroutil hlavou. „Dělej, nebo tě zastřelím!“ zařval. Neměl na něj jedinou náladu.
„Tohle byl způsob komunikace naší rasy.“ Rodney vyděšeně pohlédl na muže. Jeho hlas slyšel, ale neviděl, že by se otevírala ústa. „Můžeme s vámi mluvit pomocí myšlenek, slova neovládáme.“
„To je hezké, ale co jí je?“ řekl o něco smířlivějším tónem doktor.
„Bude v pořádku. Nabídl jsme jí možnost pohlédnout do naší kultury a vědění. Souhlasila. Tohle byla její volba.“
„Tahle volba ji málem zabila!“
„To nepopírám, ale mohla zabít i mě. Pokud by se nevrátila, tak zemřu a tahle planeta spolu se mnou.“
„Cože?“ podivil se doktor. Na jeho tváři se objevil údiv.
„Jsem Ochránce. Celá tahle planeta byla spojena se mnou, stejně jako jsem já s ní. Pokud moje vědomí odešlo, planeta umírala. Mezitím ona,“ jeho ruka ukázala na ženu u Rodneyhu nohou, „slyšela nářek planety a všeho živého na ní.“
„Ale...?“
„V její DNA je něco, co mi zabránilo plnému spojení. Zpětná vazba zničila mé tělo, ale mé myšlenky si ho dokázaly utvořit... Jsem jeden z nepodařených pokusů. Jsem monstrum, které vytvořili Wraithové společně s Antiky...“
„Ale...“ Rodney stále nechápal. Nevěděl, co si má myslet. Muž se otočil, zřejmě si myslel, že skončil.
„Stůj!“ snažil se ho zastavit McKay.
„Zastav se, nebo budu střílet.“ Vesničan pokračoval dál. Rodney vystřelil. Nezasáhl. Kulka polétla tělem neznámého a pokračovala dál ve své cestě. McKay zůstal na místě jako přimražen.
Zuzana začala přicházet k sobě. Trhla sebou na hliněné zemi. Začala dávivě kašlat. Ten zvuk Rodney vytrhl z apatie a sněžil se ji podepřít. Pomohl kapitánovi do sedu. Unavená žena padla bokem do jeho náručí. Sotva se s jeho pomocí udržela v sedu. Oči se jí zavíraly. Unaveně pohlédla na Rodneyho. Její pohled vypadal vyděšeně, jako by si nepamatovala, kdo je. Vědec si vzpomněl na Beckettova slova. Takže byla to pravda, její osobnost byla potlačena. Se slzami v očích ji lépe podepřel, aby se pohodlněji opřela. Nastalo dlouhé a tíživé ticho, které pro McKaye znamenaly neustále běžící myšlenky.
„...tebe...“ promluvila opatrně Zuzana. V očích byla stále ta prázdnota. Vykřičený hlas nezněl zrovna dobře. Kapitán se zamračila. „Co se stalo...Rodney?“ McKay polkl, nevěděl kde začít.
„Já...nevím kde začít.“
„Hm...“ odfrkla si. Tohle nebylo jejím zvykem. „Možná tím jak jsem se sem dostala.“ Unaveně si o něj opřela hlavu.
„Časem, až na Atlantis.“ Na tohle jen kývla. Neměla sílu se hádat. Nemělo to cenu. Rodney se usmál, takže byla tu. Díky bohu se Carson mýlil. Byla stejná jako dřív. Jenže tohle nevěděl s jistotou.
Zuzana sama cítila uvnitř prázdnotu a změnu. Důvěra v přátele zmizela, místo toho ji naplnil strach. Cítila v sobě zmatek, nastala změna, která nebude dobrá jak pro ni, tak pro nikoho...
„Nechtě mně na pokoji!“ křik ženy se rozléhal po místnosti. Snažila se osvobodit, ale byla připoutaná k posteli. Škubla sebou, avšak k ničemu to nevedlo.
„Propusťte mě, nechte mě jít!“ Hlavou praštila do bílého polštáře, hnědé dlouhé vlasy se rozprostřely po bílém prostěradle. Žena se prohnula a trhla sebou, ještě více si rozdrásala už tak zničená zápěstí.
„Nechápete to! Oni přicházejí!“ Rozplakala se.
„Nechte mě jít, prosím!“ Stále sebou mlela, postel trochu poskočila. Na bílém nemocničním povlečení se objevila její krev. Zápěstí krvácela. Pravděpodobně nevnímala nic kolem sebe.
Rodney McKay sledoval celé představení. Viděl do izolační místnosti velkým sklem z pozorovací místnosti. Nejradši by něco udělal, možná odešel, ale on nemohl. Nemohl a nechtěl dotrhnout oči od té strašné podívané. Stále nevěřil tomu, že se žena dole zbláznila. Vypadala tak normálně. Vždycky vypadla v pořádku, možná to byl ten problém. Na malou chvíli zatoužil jít dolů. Jenže to nemělo smysl, neslyšela by ho. Kolikrát to už zkoušel a vždy marně. Takže nakonec se některé věci staly skutečností. Zuzana Petersonová byla prohlášená za blázna.
„Oni přicházejí...nechte mě být! Ještě tomu můžu zabránit! Prosím...prosím,“ znovu se ženin obličej zkřivil do bolestivé grimasy. Po tvářích jí tekly slzy. Zelené oči měla vytřeštěné do stropu. Snažila se povolit ruce. Všechno to přemlouvání bylo marné, nikdo ji neposlouchal a neslyšel. Zůstala sama. Znovu udeřila hlavou do polštáře.
Doktor uznal, že je konec. Možná by se mohl věnovat lepší práci. Vstal z židle. Pomalím krokem přešel k silnému sklu. Možná se jen chtěl přesvědčit, že je vše dole tak, jak má být. Zakázal si to, nechtěl se na ni dívat víc než to bylo nutné, avšak zůstal tam ještě pět minut. Nakonec opravdu věnoval poslední pohled Zuzaně. Pevně semkl čelisti a na chvíli zavřel oči.
Zuzana otevřela víčka. Nechápala, co se stalo. Ruce ji nesnesitelně pálily, silná bolest hlavy ustoupila. Chtělo se jí zvracet. Unaveně se rozhlédla po místě, kde se nacházela.
„Hej! Je tu někdo?“ zavolala. Nedokázala pochopit, co dělá v izolační místnosti.
„Pusťte mě!“ zavolala, avšak měla silný pocit, že se minula účinkem. Pohlédla nahoru, vždycky tam někdo býval, dokonce i ona párkrát tam stála a sledovala ty pod sebou. Někdo tam musel být. Ani tentokrát se nemýlila.
„Rodney?!“ snažila se upoutat vědcovu pozornost.
„Rodney! Slyšíš mě?“ zaznělo to spíše hystericky, to neměla v plánu, jenže bolest hlavy se vracela. Ona s ní nedokázala bojovat. Neustále se vše vracelo, všechny ty podivné obrazy. Ještě jednou se rychle podívala nahoru. Viděla ho, viděla Rodneyho, který se snažil promáčknout sklem. Neslyšela co říkal, avšak tušila to. Nemusela odezírat z jeho rtů. Další slzy si našly cestu ze zelených očí.
„Rodney, se tu děje?“ zachroptěla. Skousla si už tak poničené rty. Pod bílými zuby se objevila krev. Poslední co si pamatovala bylo, že viděla McKaye, jak mluví do vysílačky. Sledovala ho a...pak znovu přišla temnota.
Žena na posteli zakřičela a prohnula se. Její oči byly tak prázdné. Jako by z nich vymizel všechen život. Signalizovaly jediné, znovu byla jinde. Mimo chápání všech, kteří zde žili.
„Přichází! Oni přicházejní...nedokážete se jim ubránit. Přijdou a obklopí vás...temnota si vás najde!“ znovu ty hrozby, které nedávali smysl. Dost promarněných slov, spousta bolesti a smutku. Tohle nebylo zapotřebí.
***
Před třemi dny...
„Lorne, no tak, slíbil jsi to!“ šťouchla do svého nařízeného drobná žena. Muž se pouze zasmál a její výpad jí vrátil.
„Slíbil, neslíbil, tu noční službu si za tebe nevezmu.“
„Ale no tak, prosím!“ zaškemrala. Její tvář svědčila o andělské nevině. Jemně se usmívala a snažila se majorovi upravit vestu. „Já jsem s tím počítala, chtěla jsem si večer odpočinout a...“ mumlala a dál pracovala na zapnutí a upravení všech potřebných popruhů na vestě. Lorne zavřel oči, pomyslel si něco o ženských.
„Zuzano Petersonová,“ zavelel. Kapitán rychle odskočila a stále se nevinně tvářila. „Pokud jste dokontrolovala moji výzbroj, tak očekávám, že to samé uděláte se svojí. Pak se se mnou vydáte k bráně na naplánovanou misi,“ Zuzana se zatvářila nadmíru zklamaně, „jakmile ji dokončíte a vy se vrátíte k rozpisu služeb, tak tam uděláte malé úpravy.“ Kapitán s zářícíma očima sledovala svého nadřízeného. „Ale přísahám!“ Evan začal pouštět hrůzu, což mu při jeho stálém úsměvu a optimismu šlo docela špatně. „Že je to naposledy!“ Už se chtěl otočit, když mu Zuzka skočila kolem krku.
„Díky!“ zašeptala.
„Hm, máš za co...mimochodem, já jsem si taky ten večer chtěl odpočinout.“
„Přijdu ti udělat masáž!“ Zuzana opět odhalila své bílé zuby a poplácala Lorna po rameni.
„To zní dobře...“ Chodby starého antického města se naplnily smíchem, který nebral konce.
O pár minut později se tým majora Lorna s kapitánem Petersonovou, místo vědce, vydal na plánovanou misi. Měli ji prozkoumat a co nejdříve se vrátit. Naprosto běžná věc, kterou dělali několikrát během měsíce a někdy i týdne. Tyhle mise byly jejich práce, pro kterou opustili rodiny a přátele. Letěli přes celou galaxii, aby zde našli novou rodinu.
Lorne zrovna utrhl nějakou kytku a orvával z ní veškeré lístečky. Zuzana se snažila dorozumět s místním vesničanem, který ji nerozuměl ani slovo a zbylí dva mariňáci hlídali okolí. Všechno bylo v pořádku, dokud vesničan nevsáhl na kapitána ruku. Dotkl se jejího čela. V tom samém okamžiku jak kapitán, tak vesničan začali křičet. Žena se chytla za hlavu a vjela si do vlasů. Muž, který ji ´napadl´ klesl k zemi. Během chvilky se jeho tělo rozpadlo na prach.
„Zuzano?“ zatřásl s ženou Lorne, nevnímala ho. Zelené oči apaticky a strnule hleděly před sebe. „Kapitáne Petersonová?“ Zoufalí major ji dal facku. Zuzanin stav se nezměnil.
„Pane,“ vyžádal si pozornost velícího jeden z mariňáků, „měli bychom se vrátit, tady ji nedokážeme pomoci.“ Lorne kývnul. Rozdal nezbytné rozkazy zahrnující sesbírání prachu bývalého vesničana a pak vzal kapitána do náruče. Celý tým se svižným tempem vydal k bráně. Zuzana omdlela.
Kapitán Petersonová otevřela oči na izolaci. Podle struktury místnosti byla na Atlantis. Nepamatovala si, jak se sem dostala, nebo co se stalo. Měla všechno jako tmu. Posadila se za stůl. Čekala na někoho, kdo by jí řekl, proč je tu. Vysvětlení na sebe nenechalo dlouho čekat. Doktorka Weirová přišla.
„CO se stalo?“ vyhrkla okamžitě Zuzana a postavila se.
„Uklidněte se kapitáne, podle majora Lorna jste prodělala nějaký záchvat. Stalo se to po té, co se vás nějaký vesničan dotkl.“ Zuzana zakroutila hlavou a ustoupila krok od doktorky. To nemohla být pravda.
„Nechápu, co se tu děje. Nepamatuji si, že bych někam s Lornem šla!“ její hlas nabýval na intenzitě, jako by se snažila něco překřičet.
„Nemusíte křičet, slyším vás dobře. Jste v bezpečí, mezi přáteli.“ Liz s úsměvem udělal krok k Zuzce.
„Vy mě nechápete, doktorko,“ couvla, „něco se tu děje.“
„Chápu vás a rozhodně...“ další váhavý krok.
„Přitaňte se přibližovat!“ kapitán odběhla do jednoho z rohů. Světlo jí připadalo tak ostré a ty hlasy nešly umlčet.
„Kapitáne, jede nám o vaše dobro, uklidněte se...“ Weirová se snažila situaci nějak urovnat. Nakonec to byla sama Zuzana.
Kapitán vstala ze země a došla ke stolu, za který se posadila. Její oči hleděly strnule do dály.
„Možná se ze mě máte za blázna, ale vím, co se děje. Oni přicházejí, silnější něž kdy dříve a mi se jim nedokážeme ubránit.“ Zuzana se snažila Elizabeth nějak přesvědčit.
„Nejste ve své kůži, odpočiňte si.“ Weirová se chystala k odchodu.
„Poslouchejte mě!“ praštila pěstí do stolu, chtěla jen upoutat pozornost, „musíme to zastavit, dokud je čas!“
„Teď mě poslouchejte vy, kapitáne,“ Liz byla velmi naštvaná, „ochranka vás odvede...“ V tuto chvíli větu nedokončila Petersonová se chytla za hlavu. Převrátila stůl i židli, křičela.
Před dvěma dny...
„Jak je na tom?“ vešel do pozorovací místnosti doktor McKay s majorem Lornem.
„Nic moc, dali jsme jí sedativa,“ řekl muž se skotským přízvukem.
„Stále nemůžeme přijít na to, co jí je.“ Doktor názorně ukázal Zuzanin obraz na monitoru, byl to pohled na její mozek.
„Jako by měla některá centra rušená. Něco jí pravděpodobně brání být tím, kým je. Myslíme si, že po delší době by mohlo dojít k úplné ztrátě osobnosti, paměti a narušení CSN.“ Major zalapal po dechu. Nechápal, co se tu stalo. Nejradši by do něčeho kopnul. Doktor McKay vypadal, jako by ho Carsonova slova minula. Pozorně sledoval ženu dole v místnosti.
Zuzana seděla na zemi zhruba uprostřed stěn. Měla na sobě bílé oblečení, jako mívali všichni pacienti. Vlasy trčely na všechny strany. Podle zvuků, které byli nahrávány, stejně jako její pohyb, to vypadalo, jako by si pro sebe něco mumlala. Snažila se nějakou dobu nadzvednout. Kaž se jí to podařilo, tak jí ruce vypověděly službu a ona se vrátila do původní polohy. Omámeně, což naznačovalo sedativa, hleděla před sebe. Kruhy pod očima vypovídaly o probděné noci. Bledá pleť byla v kontrastu s tmavě šedými stěnami.
Z ničeho nic plná síly kapitán vyskočila na nohy. Začala se motat, všechno ustála. Její hlas zněl, jako by s někým v místnosti mluvila, avšak byla tam sama. Všechno zakončila útěkem do rohu, kde se snažila prodrat do stěny. Dokonce si i trošku ublížila.
Doktor McKay, který celé představení sledoval, nedokázal uvěřit tomu, co viděl. V jejích očích byl strach a prosba o pomoc, ale její hlas a chování se tomu vymykaly. Rodney nedokázal uhnout pohledem. Tolik toužil po tom jít za ní, ale věděl, že by mu to nedovolili. Mohla by mu ublížit.
„...pokud to bude takhle dál pokračovat, tak ji musíme připoutat. Mohla by si ublížit...“ tohle byli první slova od Rodneyho příchodu, která zaznamenal.
„Víte co jí je?“ zeptal se McKay, i když odpověď dávno znal.
„Ne, nevíme, co to je. Jedním jsme si jisti. Pokud ta věc, nemoc, nebo co to je, ji bude i nadále potlačovat její osobnost, tak poškození mozku by mohlo být trvalé...“
Lorne zbledl: „To znamená, že by si nic nepamatovala? Nás? To co se stalo?“
„Nic,“ potvrdil Carson, „děláme všechno pro to, abychom ji pomohli.“
„Ale to nestačí!“ zakřičel McKay. Odešel.
„Děláme všechno, přes časy, avšak nikam to nevede.“ Lorne kývl. Neměl chuť nic říkat. Ze všeho mu bylo zle. Rodney měl pravdu a on si to nechtěl připustit. Ztráceli ji, pomalu, ale jistě.
K večeru museli Zuzanu připoutat k posteli. Byla nebezpečná jak sama sobě, tak i celému lékařskému personálu. Sedativa vůbec nezabírala, ani dvojité dávky. I když jí omráčili, tak se během chvíle probrala. Neustále mluvila o nějaké hrozbě, která se blíží. Snažila se osvobodit, avšak marně. V tomto stavu zůstala den a půl.
***
„Rodney,“ promlouval doktor s skotským přízvukem, „tvrdíš, že se probrala?“ Vědec, jak bývalo u něj zvykem, protočil oči.
„Ano a dokonce na mě mluvila. Klidně si prohlídni záznam.“ Rozhodil rukama. Nechápal, jak mu nemůže věřit. Naštvaně si stoupnul ke sklu. Chtěl jít konečně něco dělat, jenže oni ho teď tady drželi.
Doktor Beckett si prohlížel to, co mu pověděl jeho přítel. Nechápal to, vlastně nechápal nic. Podle výsledků by toho neměla být schopná, ba dokonce by si už neměla pamatovat kdo je a kdo je vůbec McKay. Nejnovější snímky to potvrzovaly. Po dlouhé době si doktor přiznal, že je v koncích.
„Smím jít dolů?“ prohodil major Lorne, který teprve teď dorazil. Slyšel McKayovo hlášení. Rychle se snažil nějak uvolnit ze služby. Jenže, když dorazil, tak ho zde čekalo zklamání. Zuzana byla stále dole a připoutaná. Sice ležela klidně, to bylo to zvláštní, ale vypadala stále stejně. Strnulý pohled, jako by se nacházela někde jinde. Možná to byl trest, to nevěděl, avšak toužil jít dolů. Rozloučit se, dokud to ještě jde.
Doktor Beckett viděl odhodlání v majorově obličeji, dokonce i Rodney toužil jít dolů. Chtěl jim to zakázat. Možná mohl jednoduše říct, že je neuslyší. Ale poslouchali by ho? Ne, na to měli oba svou hlavu. Nakonec jim kývnul. Stejně by tam šli, i kdyby neměli jeho povolení.
Oba muži se vrhli k východu. Ve dveřích se srazili, ale nějakým záhadným způsobem jimi prošli. Situace by byla vtipná, pokud by se však nejednalo o tak naléhavou věc.
Na izolaci došli zároveň. Mlčeli, báli se narušit ticho, které zde panovalo. Kromě kapitána byli sami v místnosti. Žena stále strnule ležela na posteli. Zelené oči byly jakoby bez života. Veselý plamínek se z nich vytratil a podle dlouhodobé předpovědi navždy.
Rodney ihned přešel k Zuzce. Usmál se na ni. Jako by se minul účinkem. Stále ležela a sledovala něco jiného. Hnědé vlasy byly rozhozeny po bílém polštáři, byly v kontrastu s povlečením i s jejím obličejem.Tmavé kruhy pod očima se k ní vůbec nehodily. Doktor ji chytil za ruku tak, aby to nebylo vidět na kameře. Lorne si toho však všimnul. Usmál se na vědce a přešel z druhé strany.
McKay si všiml několika kapek krve na prostěradle. Smutným pohledem přejel její zápěstí. Měla je tak rozedrané, i když by si neměla ublížit, nějak to dokázala. Nebyl na to pěkný pohled. Vlastně se nerad díval na jakákoliv zranění. Vědcovy oči pokračovaly na obhlídce zápěstí, když si uvědomil, že něco není v pořádku...pouta byla přetržená! Vyděsil se. Nechápal jak to dokázala. Chtěl někoho zavolat, avšak během chvilky si to rozmyslel. Na břicho mu mířila majorova beretta, která už nepatřila do jeho vlastnictví. Rodney polkl. Pohlédl se strachem na Lorneho. V jeho tváři mohl číst překvapení, které nebralo konce.
Kapitán naznačila majorovi, aby přešel k Rodneymu a po cestě byl tak laskav a rozvázal jí nohy. Poslechl, měla v ruce zbraň. Další část spočívala k přejití ke dveřím, dále trojice pokračovala do řídící místnosti. Za celou dobu Zuzana neprohodila jediné slovo, ale obou mužům bylo jasné, kam chce. Jako by všechno věděli od začátku a přitom to nebyl jejich nápad. S rukama nad hlavou, chtě nechtě, šli před hlavní beretty.
Jejich cesta byla ztížena lidmi. Carson si jejího odchodu všiml a okamžitě informoval ochranku. Vojáci se jim snažili zabránit v průchodu, ale představa, že Zuzana stihne dříve vystřelit, je nikterak nepotěšila. Nezbývalo jim nic jiného, než skupinku sledovat.
„Zadejte adresu té planety!“ zakřičela kapitán. Její hlas zněl bez jediné emoce, bez jediného strachu, avšak nikdo neposlechl. „Udělejte, co říkám, nebo budete Lorna sklízet smetákem!“ Na důkaz svých slov ukradla majorovi z vesty granát. Tím naznačila, že se nehodlá opakovat.
„Zadejte ji,“ vydala rozkaz Weirová. jediná možnost, jak zachránit jednoho velícího a nejlepšího vědce.
„Žádný podfuk, jinak to schytá McKay, který mě bude následovat.“ Zářivě se usmála do vyděšeného obličeje vědce. Zbraní mu naznačila, aby si stoupnul před ní a pomalu přešla k bráně. Nenechala nic náhodě. Jakmile se brána otevřela, tak jí prošla i s ubohým vědcem.
„K sakru!“ zakřičel Rodney na druhé straně. Objevili se na zasněžené planetě. Mohlo tu být tak metr toho hnusného, studeného a bílého...sněhu. „Měla tu být zelená!“ zaječel na Zuzanu. Začali se mu klepat zuby. V duchu myslel na horkou kávu a sprchu. Bude rád, když odsud vyvázne jen ze zápalem plic.
Petersonová ho však nevnímala. Beretta ji vyklouzla z prstů a s třeskem dopadla na kamenný podstavec. Při nárazu vystřelila někam do neurčila. Zuzana zavřela oči, dala ruce od těla dlaněmi k nebi a roztáhla prsty. Mírně zaklonila hlavu. Hnědé vlasy jí nadzvedával vítr. Bosýma nohama vkročila do sněhu. Probořila se, během chviličky měla nemocniční oblečení promočené. Nevnímala chlad, necítila, jak ji křehnou nohy. Šla sebejistě za nějakým cílem. Za ní se vytvářela brázda. Tam kde vkročila její noha se postupně objevovala zelená půda. Sníh pomalu roztával. Voda se odpařovala. Celkově se oteplilo. Vítr nebyl ostrý a řezavý, byl mírný a teplý. Rodney přestal drkotat zuby. Se zájmem se vydal za kapitánem. Možná bude potřebovat jeho pomoc. Vzal berettu ze země a následoval ji po travnaté louce, která se tu mezitím vytvořila. Okolo něj stoupaly oblaka páry.
„Zuzano?“ zavolal za ní. Ani se neotočila a dále pokračovala ve své cestě. Rodneymu připadala děsivá. Takovou ji neznal. Naháněla strach. Ne ten, co normálně dokázala komukoliv nahnat...tenhle byl jiný, děsivější. S takovouhle osobou by Rodney nechtěl zůstat v jedné místnosti, přesto ji následoval. Možná ho hnal strach, možná to byla jen zvědavost, sám nevěděl.
Kapitán pokračovala ve své cestě na jedno konkrétní místo. Zastavila se. To samé udělal i Rodney v úctyhodné vzdálenosti. Pozvedla hlavu k nebi. Řasy zakmitaly a oči se do široka otevřely. Natažené ruce dlaněmi nahoru lehce pokrčila. Chvíli stála v klidu. Pak se stalo něco, na co Rodney nikdy nezapomene. Zuzana prudce ruce natáhla na úrovni ramen a rychlým pohybem otočila dlaně dolů. Na tváři se jí objevila bolestivá grimasa. Hlava jí padla na prsa. V tuto chvíli se zvedl vítr, sníh, staré listí a i kusy hlíny. Kolem kapitána se vytvořil podivný vír. V širém okolí se všechen sníh v okamžiku vypařil, ze země stoupaly jen obláčky páry. Jenže tímto celé představení neskočilo.
Celý vír se rozprskl. Na přihlížejícím muži skončila hlína, listí i sníh. Stejně jako na všem okolo. Tam kde před chvíli Zuzana stála byla mírná prohlubeň. Kapitán v ní klečela a držela se za hlavu. Před ní leželo tělo postaršího muže. Prvně si Rodney myslel, že je to prach, ale později jako by se celý muž formoval. Brzy poznal obrysy lidské tváře, oblečení a dokonce i dýchal. Doktor nevěřil svým očím. Chtěl se jít podívat, ale další Zuzanin pohyb ho zarazil. Vyndala si ruce z vlasů a dotkla se mužova čela. Slyšel její slova, ale nedávala mu smysl. Mezi čelem neznámého a ruky kapitána se objevovalo ostré světlo, které sílilo na intenzitě. Ve chvíli, kdy Zuzana domluvila světlo se rozšířilo a jaká si tlaková vlna srazila na zem klečící ženu i nezvaného pozorovatele.
Když se McKay konečně postavil a vzpamatoval z otřesu, pohlédl směrem, kde před chvílí viděl něco, co mu nedávalo smysl. Jeho oči našly ženskou postavu v zářivě bílém oblečení, která ležela na zádech a měla pokrčené nohy, podle všeho byla v bezvědomí. Neznámý muž se pomalu škrábal na nohy. Vědec vstal a namířil berettou na neznámého. Muž se zarazil.
Muž naznačil, ať na něj přestane mířit. Rodney se uchechtl. Neviděl jediný důvod proč to nedělat.
„Vypadni od ní.“ Vesničan kývl a s drobným úsměvem udělal pár kroků nazpět. Vědec rychlým krokem přešel k bezvládnému tělu kapitána. Byla v pořádku, avšak její tělo bylo ledové. „Co jí je?“ vyštěkl. Muž zakroutil hlavou. „Dělej, nebo tě zastřelím!“ zařval. Neměl na něj jedinou náladu.
„Tohle byl způsob komunikace naší rasy.“ Rodney vyděšeně pohlédl na muže. Jeho hlas slyšel, ale neviděl, že by se otevírala ústa. „Můžeme s vámi mluvit pomocí myšlenek, slova neovládáme.“
„To je hezké, ale co jí je?“ řekl o něco smířlivějším tónem doktor.
„Bude v pořádku. Nabídl jsme jí možnost pohlédnout do naší kultury a vědění. Souhlasila. Tohle byla její volba.“
„Tahle volba ji málem zabila!“
„To nepopírám, ale mohla zabít i mě. Pokud by se nevrátila, tak zemřu a tahle planeta spolu se mnou.“
„Cože?“ podivil se doktor. Na jeho tváři se objevil údiv.
„Jsem Ochránce. Celá tahle planeta byla spojena se mnou, stejně jako jsem já s ní. Pokud moje vědomí odešlo, planeta umírala. Mezitím ona,“ jeho ruka ukázala na ženu u Rodneyhu nohou, „slyšela nářek planety a všeho živého na ní.“
„Ale...?“
„V její DNA je něco, co mi zabránilo plnému spojení. Zpětná vazba zničila mé tělo, ale mé myšlenky si ho dokázaly utvořit... Jsem jeden z nepodařených pokusů. Jsem monstrum, které vytvořili Wraithové společně s Antiky...“
„Ale...“ Rodney stále nechápal. Nevěděl, co si má myslet. Muž se otočil, zřejmě si myslel, že skončil.
„Stůj!“ snažil se ho zastavit McKay.
„Zastav se, nebo budu střílet.“ Vesničan pokračoval dál. Rodney vystřelil. Nezasáhl. Kulka polétla tělem neznámého a pokračovala dál ve své cestě. McKay zůstal na místě jako přimražen.
Zuzana začala přicházet k sobě. Trhla sebou na hliněné zemi. Začala dávivě kašlat. Ten zvuk Rodney vytrhl z apatie a sněžil se ji podepřít. Pomohl kapitánovi do sedu. Unavená žena padla bokem do jeho náručí. Sotva se s jeho pomocí udržela v sedu. Oči se jí zavíraly. Unaveně pohlédla na Rodneyho. Její pohled vypadal vyděšeně, jako by si nepamatovala, kdo je. Vědec si vzpomněl na Beckettova slova. Takže byla to pravda, její osobnost byla potlačena. Se slzami v očích ji lépe podepřel, aby se pohodlněji opřela. Nastalo dlouhé a tíživé ticho, které pro McKaye znamenaly neustále běžící myšlenky.
„...tebe...“ promluvila opatrně Zuzana. V očích byla stále ta prázdnota. Vykřičený hlas nezněl zrovna dobře. Kapitán se zamračila. „Co se stalo...Rodney?“ McKay polkl, nevěděl kde začít.
„Já...nevím kde začít.“
„Hm...“ odfrkla si. Tohle nebylo jejím zvykem. „Možná tím jak jsem se sem dostala.“ Unaveně si o něj opřela hlavu.
„Časem, až na Atlantis.“ Na tohle jen kývla. Neměla sílu se hádat. Nemělo to cenu. Rodney se usmál, takže byla tu. Díky bohu se Carson mýlil. Byla stejná jako dřív. Jenže tohle nevěděl s jistotou.
Zuzana sama cítila uvnitř prázdnotu a změnu. Důvěra v přátele zmizela, místo toho ji naplnil strach. Cítila v sobě zmatek, nastala změna, která nebude dobrá jak pro ni, tak pro nikoho...
Jinak, tož je tu možnost hlasování všech vašich oblíbených povídek (nebo těch, které považujete za nejlepší...třeba a to si doplňte ). Takže neváhejte a podívejte se na nominaci v povídkách. Můžete nominovat až tři povídky do různých kategorií! Neváhejte a nominujte, ty které se vám líbí...Jen na to upozorňuji, aby byly nějaké nominace.