Nastal čas na další povídku, která se rozděluje na dvě části.
O čem je: No to se nechte překvapit, jen se celý příběh odehrává na pevnině. Čekejte akci, napětí
Hl. postavy: Tentokrát jde o majora Lorna a Zuzanu.
Takže mi zbývá už jen opět složit velké díky Eleiře (díky), která provedla opravu, těch největších hrůz i těch drobných.
.
Nevkroč, pokud je ti život milý
Část první
Antický zákoník:
Nezradíš a budeš oddán duší i myslí velké radě.
Budeš ctít zákony jak naše, tak cizích ras.
Nebudeš se nikdy vměšovat.
Nikdy se nepokusíš zemřít vlastní rukou.
Nikdy nevkročíš na zakázaná území...
Dnešní den sliboval klid. Týmy nikam nevyrážely a hluk na chodbách utichl. Podivné ticho všechny uklidňovalo. Staré antické město leželo na oceánu. Divoké vlny šplouchaly o rozložitá mola. Kapičky vody se roztříštily na ještě drobnější. Vznikala tak vodní tříšť. Vlastně se to dalo považovat za výrobu soli. Dříve, než drobná sprška stihla dopadnout na molo nebo nazpět do vody, tak se z ní veškerá voda vypařila. Zbyla jen sůl, kterou nejbližší déšť spláchnul. Jak existoval koloběh vody, tak zde existoval koloběh soli. Vtipné? Vůbec.
Doktor McKay si radostně poskakoval chodbou. Tedy trochu poklesle, avšak stále se nevzdával naděje. Věřil, že Zuzana Petersonová neodmítne pozvánku na nový film, který jako každý druhý měsíc posílali z SGC. Jenže dnes se nikdo nechtěl dívat a tak Rodney hledal někoho, kdo by se přidal. Doktor dorazil před pokoj ženy. Chtěl zaklepat, ale zarazil se. Zevnitř se k jeho uším donesl zvuk sprchy. Chvíli vyčkával, než zazvonil. Nějakou dobu musel přešlapovat za dveřmi.
Zuzana se zjevila za otvírajícími se antickými dveřmi. Tváře měla zarudlé od horké vody. Zelené oči toužily po spánku. Vlasy měla vyčesané vysoko a vyvázané do nějakého drdůlku. Na sobě měla nějaké bílé volné tričko s dlouhým rukávem, které odhalovalo ramena, a tmavomodré bokové rifle. Muselo to být první, co ve skříni nahmátla.
Kapitán se překvapeně zadívala na doktora, přesto mu uhnula ze dveří a dovolila mu vstoupit do jejího království.
„Copak, Rodney?“vyzvala jej k řeči.
„Z SGC přišel nový film,“ oznámil radostně doktor. V očích mu hrály malé plamínky. Div, že nezačal radostně poskakovat. Choval se jako malé dítě.
„Jsem unavená, před chvílí jsem se vrátila z třídenní mise. Jediné, co chci momentálně vidět, je postel. Nezlob se.“ Opravdu jí to bylo líto, dokonce ještě více, když spatřila zklamaný doktorův výraz.
„No tak, nikdo nechtěl. Madagaskar dvojka! To si nemůžeš nechat ujít!“ prosil. Neuvědomil si, co dělá. Nasadil doslova psí oči. Zuzka musela bojovat sama se sebou.
„Bude popcorn?“ zeptala se unaveně. Muž vypísknul a div ji neobjal. Takže film bude.
Kapitán musela uznat, že to doktor všechno pěkně připravil. Prolíval ji pomerančovým džusem a nechal jí snad více jak polovinu popcornu. Pravda je, že se o poslední kousky skoro poprali. Zvítězila Zuzana. Rodney se zachoval výjimečně jako gentleman, aby v zápětí vytáhl čokoládovou tyčinku a celou ji zblajzl. Dvojice se dobře bavila.
Major Lorne si něco brblal pro sebe. Nevypadal nadšeně. Všichni mu uskakovali z cesty. Nikdo se mu nemohl divit. Už více jak čtvrt hodiny se snažil spojit s kapitánem Petersonovou a ona neodpovídala. Musel jít k ní do pokoje, kde samozřejmě nebyla. Nakonec se od Zelenky dozvěděl o promítání Madagaskaru. Tam bude, za to by dal ruku do ohně. Představoval si, co jí řekne jako první, až ji potká. Neměla u sebe vysílačku a tu má mít i když není ve službě. Žádná výjimka neexistuje.
Konečně dorazil do promítací místnosti. Hned zjistil, proč mu Zuzka neodpověděla. Naskytl se mu pohled na titulky končícího filmu a spící dvojici. Na několika židlích se nacházela pohodně dřímající Petersonová. Hlavu měla podloženou jednou rukou a jak ruka, tak i hlava se nacházely na vědcových stehnech. Samotný McKay byl zkroucen do podivné polohy. Odpočíval na Zuzaniných zádech. Vypadalo to, že buďto měli oba těžký den, anebo byl Madagaskar dva velmi nudný film. Evan vsázel na těžké dny. Musel se sám pro sebe usmát. Ještě chvíli je sledoval. Nechtěl ani jednoho probudit, avšak musel.
„Co se děje?“ zamumlala rozespale žena. Posadila se a přitom vzbudila i doktora. Odhrnovala si vlasy z obličeje. Jak to tak vypadalo, stále jí nedocházelo, jak je major našel.
„Práce volá,“ oznámil dotazovaný.
„Jsem teď dorazila. Mám volno,“ brblala zelenoočka. Doktor McKay mžoural na majora. Právě si promnul obličej.
„Botanici se neozvali z pevniny...“ oznámil major, žena zasténala, „...bude to zábava. Přiletíme tam, vynadáme jim a jsme tu dřív, než se nadějete. Navíc, polštář vám jen tak nevystydne,“ začal si z nich utahovat voják.
„To nemám v plánu, majore,“ prohlásil konečně Rodney. Oblékl si bundu, kterou předtím měla kolem ramen přehozenou Zuzka, a začal odpojovat techniku.
„Majore, vezměte si někoho jiného. Tři dny jsem tu nebyla a sotva stojím na nohou.“
„Je mi líto, Petersonová. Sheppard mi dal rozkaz. Máte jít se mnou a navíc, bude to zábava.“ Evanův soucitný pohled mluvil za vše. Zuzana si promnula oči. Vstala.
„Jdu se převléct a vzít jídlo, kdyby se to protáhlo na více dní. Za hodinu se uvidíme v hangáru...pche, prý zábava,“ poslední slova vyprskla. Kývla na velícího. Lehké naznačení, aby opustil tuhle místnost. Pochopil. S úsměvem od ucha k uchu vyšel svižným krokem na chodbu. Zuzana přešla k Rodneymu.
„Promiň, asi jsem usnula brzo, ale až se vrátím, tak se na to podíváme znovu a do konce,“ řekla.
„Až se vrátíš, tak se nejprve pořádně vyspíš...i když, jako polštářek jsem musel být skvělý.“
„Ano, multifunkční génius. Zkusím tě na nějaké planetě střelit za sadu polštářů.“ Tímto se rozloučila a následovala majorovy kroky. Musela se připravit. Hlavně musela vypít dva hrnky kávy. Jinak usne ještě dříve, než doletí na pevninu.
Na pevninu to bylo z města zhruba hodinu. Lorne se ujal řízení a občas hodil očkem po klimbající podřízené. Bavil se. Zuzana se snažila dělat, že dává pozor na cestu. Málem si rozbila hlavu o palubní desku, jak poklimbávala. Skoro si dala mezi víčka zápalky. Jen nechtěla usnout.
„Bude to ještě nějakou dobu trvat. Vzbudím tě, až tam budeme,“ prohodil jen tak muž. Kapitán se s vděkem uvelebila v křesle. Za chvíli se její dech změnil. Spala. Za půl hodiny znovu otevřela oči. Nastal čas na zjištění celé situace. Evan letěl nad místem, kde se prováděl nějaký výzkum. Dával pozor na údaje, místo a ještě se stíhal bavit se Zuzanou. Kdyby něco přehlédnul, tak tu je ještě ona, aby to opravila.
„Nevěřil bych, že tě přemluví na sledování filmu. Jak se mu to povedlo?“
Nad touhle otázkou se kapitán ušklíbla. „Nechtěj vědět, jak. Každopádně si pamatuji tak slabou polovinu. Musela jsem brzo odpadnout. Škoda, docela pěkně jsme se nasmála.“
„A prospala,“ rýpnul si Evan. „Nic nezaznamenávám. Přistaneme vedle prvního Jumperu a porozhlédneme se pěškobusem.“
„Čímže?“ zaprskala žena.
„Projdeme se. Budeš se muset pohnout. Trochu pohybu ti rozhodně neuškodí.“
„Aha,“ řekla důležitě hnědovláska, „tys říkal pěškobus, já slyšela něco jiného...No nic, zaparkuj nalevo. Vpravo jsou nějaké výmoly...nelíbí se mě to.“
Lorne udělal to, co řekla. V tomhle jí věřil. Šlo tu taky o její kůži a na té Zuzana poslední rok velmi lpěla. Sem tam byla postřelena a nebo nějak pořezaná, avšak nikdy zbytečně nepokoušela osud. Nikdy jí nenapadlo spáchat akci ála John Sheppard.
Dvojice vojáků vyšla před Jumper. Rozhlédla se po okolí. Vypadalo to tu, jako by tu stále probíhal výzkum. Jedna jediná věc chyběla, vědci. Jako by se po nich slehla země. Prohlédli si druhou loď, záznamy a všechno. Nic nenaznačovalo tomu, že by odešli a to dobrovolně nebo nedobrovolně. Muž i žena si všimli, že se botanici pohybovali na hranici zakázaného lesa, který byl celý kolem dokola označen. Podle záznamů se do něj báli vkročit i samotní Antici. Pozemšťané se zatím rozhodli dodržet varování a nezkoumat jeho tajemství. Teď doufali, že to poslechli i doktoři.
Lorne ohlásil celou situaci a i s Petersonovou se vydal po okolí hledat ostatní. Sice nikde nepřijímal známky o živých bytostech, avšak technika tu poněkud blbnula. Oba dva prohledávali každičké křoví, avšak do podivného lesa nevkročili. Obcházeli ho.
Les se nacházel na jednom z výběžků podivné rozložité krajiny. Tmavé, skoro černé stromy odpuzovaly. Zuzana procházela na jeho samém okraji. Její oči na chvíli zabloudily na kraj. Husté křoví bylo polámané.
„Evane?“ přivolala velícího. Během chvíle stál u ní.
„Jestli šli dovnitř, tak nám pomáhej Bůh. Nevíme, co nás tam čeká...křáp jeden,“ ulevil si major a zatřásl s nějakou antickou vymožeností, která právě vypověděla službu. „Skočím pro nový detektor, tenhle se nějak zbláznil,“ oznámil. Udělal dva kroky směrem od lesa a detektor se v jeho rukách rozblikal a naskočil. Zarazil se a zíral na to. Několikrát to vyzkoušel. Dva kroky sem a pak dva kroky tam.
„Co děláš?“
„Buďto se mě to zdá a nebo začínám bláznit,“ prohlásil muž. Zuzana k němu přistoupila a sledovala detektor v jeho rukách.
„Čím víc nad tím přemýšlím, tím více se mě to přestává líbit. Elektronika, vlastně všechno nám přestává fungovat, jakmile se přiblížíme k tomu lesu. Doktoři jsou pryč. Blíží se noc a my tu jen tak stojíme,“ poznamenala žena.
„Fajn, ohlásíme to na Atlantis. Necháme si poslat veškeré materiály a uvidíme. Pravděpodobně budeme muset do toho lesa. Porozhlédneme se a vrátíme se ještě před tím než padne noc.“ Lorne vešel do Jumperu následován kapitánem.
„Posily?“ zeptala se jednoduše žena.
„Doufám, že nebudou potřeba. Nechápu, jak mohlo zmizet pět doktorů. Jen tak, beze stopy...“ Poslední větu mluvil spíše k sobě než k jeho společnici. Došel do řídící části lodi. Posadil se. Zapnul komunikaci a informoval Atlantis o celé situaci, dokonce zažádal i o informace o místě, na kterém se nacházeli. K jeho smůle narazil na McKaye. Dobrých pět minut se sním hádal, než mu doktor oznámil stav hledání. Měl na práci něco jiného než jeho.
„Petersonová,“ vrčel Evan. Trpělivost mu právě docházela. „Promluv s ním...“ bylo jediné, na co se zmohl. Doufal, že jej ona přinutí ke spolupráci. Pokud měl na něj ještě někdo nějaký vliv, tak to byla ona. Zuzana zapnula vysílačku. Do téhle doby se dobře bavila.
„McKayi!“ zavolala. Nečekala na odpověď, pokračovala: „Vím, že jsi velmi zaneprázdněný muž. Génius ve dvou galaxiích a naprostý unikát...“ Major sledoval ženu v naprostém šoku. Vypadala klidně a jako by si ani neuvědomovala lichotku, kterou složila. „Ale to tě neomlouvá! Tak si sakra pohni, nebo tě nakopu do zadku! Máme tady pět zmizelých doktorů. Technika nám vynechává a ani nevíme do čeho jdeme. Za chvíli padne noc a já ti přísahám, jestli mě někdo ve spánku podřízne, tak tě budu chodit strašit a dostanu tě do blázince!“ Tolik k Zuzaně Petersonové. Během pěti minut došly veškeré údaje, které potřebovali. Žádný problém to nebyl, jen se trošku prošmejdila databáze. Do deseti minut je Rodney ujistil o tom, že je to naprosto vše a že se mohou kdykoli ozvat.
„Takže, co máme?“ zeptala se Zuzana a upravila si vestu. Nechtělo se jí tam, opravdu ne, avšak musela.
„Nic moc. Ještě za Antiků tam byla svržena nějaká Wraithská loď. V té době se tam nacházela vesnice. Ještě dřív, než se tam obyvatelé města dostali, tak Wraithové všechny vysáli a pak se nechali dobrovolně zastřelit...Antikové se pokoušeli zajistit zbytky lodi, avšak bezvýsledně. Nikdy se do téhle části lesa nevrátili, zajistili ji a označili. Kdo ví, proč?“ Muž zavřel dveře do jejich lodě. Před chvílí sklidili veškeré vybavení po doktorech do prvního Jumperu a dohodli se na postupu. Musejí najít doktory, do té doby...budou improvizovat.
Oba pomalu vkročili do šera hustého lesa. Šero se později změnilo v normální sluneční paprsky, stromů ubylo. Ptáci zde nezpívali. Ozývalo se jen krákání podobné vranímu. Zuzana šla po majorově boku a zhluboka oddechovala. V armádní bundě a vestě se přímo vařila. Major měl podobný pocit. Bezcílně se potulovali lesíkem, ale na nikoho nenarazili.
Evan chtěl jít ještě několik kroků a pak by zavelel k návratu, jenže narazili na zbytky staré osady. Domy, poznamenané stářím, se jim rozpadaly přímo před očima. Zdivo se pod větrem drolilo a nikde nebylo nic zajímavého.
„Evane,“ zavolala jej kapitán. Sešli se nad nějakou stopou. „Muž střední postavy, výšku bych si tipla tak na tebe,“ zamyslela se.
„Asi jsi absolvovala kurz stopařství u Ronona,“ řekl jen tak mezi řečí, „Podle tvého popisu to mohl být jedině doktor West. Takže už víme kam se zatoulala jedna ze ztracených oveček...“ náhle se zarazil a zadíval se do tváře své podřízené.
„Myslíš na to samé, co já?“ zeptala se.
„Běžel, rychle...“ Lorne poklekl vedle stopy, „utíkal o život. Levá noha mu nesloužila tak dobře, jak by měla. Někdo se to tu snažil uklidit...“ Zamyslel se a znovu se postavil. Rozhlédl se po okolních domech. „Doktore Weste?!“ zavolal. Odpovědí mu bylo ticho.
„Nestihl to. Nevolej někoho, kdo neodpoví...“ zaznělo zklamaně ze strany kapitána. Položila mu drobnou ruku na rameno a kývla k jednomu rohu. Zpoza jednoho domku vyčuhovala noha. Oba popadli zbraně a obezřetně se tam vydali.
Kapitán spatřila muže ležícího na zemi a zakryla si rukou ústa. Odběhla za roh a vyzvrátila vše, co snědla. Lorne ji následoval. Na tohle měl slabý žaludek.
„Vrátíme se do Jumperu pro pytel a sbalíme to, co z něj zbylo,“ zavelel major po té, co se oba vzpamatovali. Ještě naposledy pohlédl na doktorův obličej zkřivený strachem a bolestí. Ruce měl zaťaté v pěst, prsty zkřivené. Levá noha musela být zlomená. Bylo nad slunce jasné, na co zemřel. Někdo po něm hodil kamenem a trefil se. Lorne vzal zmatenou ženu pod paží a skoro ji odvlekl od těla. „Nemysli na to!“ přikázal jí zkušeně, avšak věděl, že je to marné. Sám stále viděl to tělo před očima.
Vrátili se sem za chvíli. Sbalili ubohého doktora a kontaktovali Atlantis. Tělo odložili do výzkumného Jumperu, stejně jako tam dali věci z vědeckého výzkumu. Sklíčení se vrátili nazpět do lesa. Slunce mělo zapadnout za hodinu. Postupovali lesem dále až ke zbytku Wraitské lodi. Moc se k ní nepřibližovali, ale co je zaujalo, bylo zařízení, které tam stálo a doslova se na ně smálo. Blikalo světýlky. Vedle podivného přístroje leželo několik koster a jedna Atlaňťanka. Doktorka biologie. Oba vojáci se k ní vrhli. Nehýbala se, avšak oni to neviděli.
Lorne a Petersonová mohli být sotva metr od mrtvé a stroje. Ve stejnou chvíli cítili na krku jakoby bodnutí od včely. Ruka jim vyjela na ono místo. Nahmatali jen drobnou ranku a v ní něco, co vypadalo jako bodlinka od ježka. Zatočila se jim hlava. Ztěžka dosedli na zem. Mrkli, avšak během toho mrknutí mohly uběhnout i hodiny.
„Co to?“ zamumlal omámeně muž. Vrávoravě se postavil a pomohl společnici na nohy. Skoro mu spadla do náruče. Nakonec to ustáli. Rozhlédli se po lese. Slunce zašlo za mraky, které se tam objevily z ničeho nic. Popadli mrtvou a společnými silami ji uložili vedle doktora Westa. Možná by stálo za zmínku, že v rukou pevně svírala svůj tablet. Žena měla, stejně jako doktor, vepsanou ve tváři hrůzu. V batohu měla veškerou C4 z antického plavidla. Kapitán i major se ocitli před záhadou, kterou nedokázali vysvětlit. Na jejich psychiku to pro dnešek stačilo. V lodi, kterou přijeli si ustlali a během pár minut usnuli. V hlavě se jim objevovali podivné a děsivé sny.
Měsíc svítil čelním sklem do lodi. Jeho paprsky ozařovaly i druhou část plavidla. Na sedačkách spali dva lidé. Žena a muž. Převalovali se a házeli sebou. Z ničeho nic se žena posadila a rozhlédla po místnosti. K jejím uším dolehl podivný šramot. Někdo nebo něco se otíralo o dveře jejich útočiště. Zuzana vzbudila majora. Muž naslouchal a nakonec pomocí nejmodernější antické techniky zjistil, že za dveřmi a ani v jejich okolí nikdo není. Hnědovlásku to neuklidnilo. Pohlédla z okna ven. Viděla přímo na zakázaný les. Něco, co zaznamenalo její oko, ji vyděsilo. Z jejích úst se vydral srdceryvný výkřik. Žena se skácela v mdlobách na podlahu. Evan se rozeběhnul k podřízené a rovněž vyhlédl ven. Zatmělo se mu před očima, zachytil se křesla a stále s bledostí ve tváři sledoval dění venku. Přímo před jeho očima kulhal doktor West podpírán doktorkou. Mířili do lesa. Poslední, co si Lorne pamatoval, byly jejich oči, které se na něj na chvíli ohlédly. Zkřivené tváře a rty, které mu něco říkaly. Nerozuměl, nemohl...
Evan přivřel oči nad přímým slunečním svitem. Bolelo jej za krkem. Posadil se. Vzpomněl si na noční příhodu. Zacloumal Zuzanou a donutil jí, aby se taktéž posadila.
„Musíme je jít zkontrolovat,“ prohlásil odvážně.
„Nikam nejdu,“ protestovala Petersonová, avšak následovala jej. Otevřeli dveře prvního Jumperu s zkontrolovali těla.
„Co se tu děje? Viděl jsem je jít!“ promlouval major, jeho hlas nabíral na intenzitě. Nakonec křičel. „Viděl jsem, jak jdou do lesa.“ Doslova cloumal kapitánem. Zuzana ho taktéž uchopila za vestu.
„A já jsem nic neviděla, že?! Vím, co vidím...stejně jako tebe...a...“ došli jí slova. Pustili se navzájem a upravili uniformy.
„Ohlásíme se na Atlantis. Pak najdeme zbylé doktory. Přichystej další pytle.“
„Nebude to potřeba, stejnak v noci odejdou.“ Tuhle poznámku nechal Lorne být. Nemělo cenu se s ní hádat a ani ji okřikovat. Měl na věc stejný názor.
Ohlásili se. Nikdo jim však z Atlantis neodpověděl. To nevěstilo nic dobrého. Zkoušeli komunikaci znovu a znovu. Nakonec se podařilo obnovit spojení.
McKay jim vynadal: „Příště do toho tak neřvěte, slyšeli jsme vás už poprvé. Musíte mít nějakou chybu u vás. Pravděpodobně přijímač. Petersonová, mrkni na to, až budeš mít čas...“ Víc nic. Chyba v technice, opět.
Zuzana šla lesem kousek před majorem. Pískala si, Evan se přidal. Dodávalo jim to trochu klidu. Kolem oběda našli dalšího člena týmu. Oběšený se houpal ve větru. Lorne musel vylézt na strom a přeříznout silné lano. Společnými silami zabalili tělo a uložili k ostatním.
„Proč?“ zeptal se snad již podesáté muž. „Našli jsme je každého jinde a každý jinak zemřel...“
„Nemluv o tom prosím,“ prohlásila žena a pomalým krokem šla před ním. Zamířili směrem k staré vesnici. Jaké bylo pro ně překvapení, když nalezli polorozpadlé budovy krásně vystavěné a lesem chodili lidé. Zarazili se na samém okraji. Sledovali celé představení vyděšenýma očima.
„Já, nechápu to,“ zašeptala mdlobným hlasem Zuzka.
„Nejsi sama, kapitáne,“ vydechl její společník.
„Včera tu bylo pusto a prázdno, jak je to možné?“
„Na to se můžu ptát i já.“ Společným krokem vykročili směr náměstí. Lidé si je prohlíželi a přátelsky vítali. Nabídli jim jídlo a čerstvou vodu. Rozprávěli s nimi do té doby, než se vojáci rozloučili a vydali nazpět. Tohle musí ohlásit. Stále je ještě nenapadlo spojovat všechny věci dohromady.
Zuzana si o poznání klidněji vykračovala. Nohama šustila o staré listí, pískala. Měla podivný pocit, něco nebylo hodnou chvíli v pořádku. Po zádech jí v jednom kuse přebíhal mráz. To značilo nebezpečí. Mraky na obloze ztmavly. Chystala se bouře. Kapitán zrovna procházela okolo jednoho stromu.
Slyšela Lorneovo zavolání: „Petersonová!“ Otočila se. Zaznamenala rozmáchnutého majora se silnou větví v ruce, usmíval se. Zaskočena nestihla zareagovat a sklonit se před letící dřevem. Muž ji rychlým pohybem knokautoval. Zatmělo se jí před očima. Omráčená spadla do listí. Začalo pršet.
Zelené oči se zahleděly do stropu ze slitiny, která byla po antickém městě. Slyšela, jak do plavidla buší kroupy. Hromy otřásaly celou konstrukcí a blesky oslepovaly. Posadila se. Motala se jí hlava, která ji neskutečně bolela. Stále viděla trošičku rozmazaně. Promnula si oči. Přelétla pohledem celou loď. V jednom křesle našla sedět majora. Vstala. Moc dobře si pamatovala na jeho výraz, když jí praštil. Musela pryč.
„Kapitáne, jsi vzhůru? Konečně, bál jsme se...praštila ses opravdu silně.“ Lorne se na ni otočil a usmál.
„Já se praštila?“ vyjela na něj, „pamatuju si, že jsi mě sejmul tím klackem!“
„Hej, klid, nevím cos viděla, ale já jsem tě upozorňoval na větev, do které jsi napálila. Začalo pršet a odnesl jsem tě sem, což je štreka a ty nejsi nejlehčí“ odvětil s klidem.
„Jo, jasně!“
„Nemám nejmenší chuť se s tebou hádat. Nepraštil jsem tě a ani to nemám v úmyslu. Navíc, kdybych to chtěl udělat, tak k tomu nepoužiju klacek ani železnou tyč. Prostě ti jednu střelím a nebudu o tom diskutovat.“
„Ale...viděla jsem...slyšela jsem, jak jsi na mě zavolal a pak jsi se rozmáchl s klackem v ruce...“ Zuzana zmateně dosedla na židli.
„Nedivím se, že jsi to viděla. Dějí se tu podivné věci...“ vrčel, „v bouři se nemohu spojit s Atlantis a kdo ví, co ještě.“ Po těchto slovech Evan vstal a nachystal večeři. Ošetřil kapitána a oba ulehli. Tentokrát se v noci nic nestalo. Spali nerušeným spánkem. Kolem půlnoci bouře ustala a k ránu se zvedla mlha, která s východem slunce zmizela.
„Doktore McKay?“ zavolala do vysílačky Zuzka toho rána. Promnula si oči a porozhlédla se po jejich ´domovu´, který druhý den sdílela s Lornem. Věci byly rozházené. Co potřebovali, to nenašli. Deky ráno hodili kamsi do kouta a navíc ji ještě začala pálit ranka na krku.
„Copak?“ zaznělo vesele z druhé strany vysílačky.
„Hlášení...našli jsme tři botaniky,“ podávala zprávu kapitán. Rodney se na druhé straně zaposlouchal. Nějak se mu nelíbilo to rušení, které slyšel. Nevěnoval tomu moc pozornosti. V klidu se zakousnul do koblihy a hodil si nohy na stůl. Sheppard vedle něj s Weirovou pozorně poslouchali kapitánův hlas.
„...bohužel musím oznámit, že jsou mrtvi. Těla jsme sbalili a sklidili do výzkumného Jumperu. Neděláme si velké naděje, že zbylé dva doktory najdeme živé.“
„Co je zabilo?“ vyhrkl John.
„Nevím, pane. Mám spíš pocit, že to ´co´ se změní na ´kdo´. Doktora Westa jsme našli s rozdrcenou lebkou. Doktorka Leandreová ležela u Wraitského kdoví čeho uškrcená a doktora Morise někdo oběsil. Stále jsme nenašli Novikovovou a Howarda.“ Nad tímhle popisem se všem v řídící místnosti zatajil dech. Rodney odložil koblihu a zhnuseně zíral na monitor. Dělalo se mu zle. Zuzana očividně neskončila. „Včera jsme přišli do té rozpadlé vesnice a ... nedokáži to vysvětlit, ale byla plná lidí. Navíc, jako bychom s majorem měli vidiny...“ odmlčela se, zřejmě vzpomínala na něco, co by ještě mohla dodat.
„Jaké vidiny?“ zajímala se Liz.
„V noci jsme viděli kolem Jumperu procházet Westa a Leanderovou a to jsou oba mrtví. Jednu chvíli se mě zdálo, že mě Lorne sejmul větví, a major má taky podobné problémy...“ Všichni v řídící místnosti se na sebe podívali. Tohle bylo zvláštní.
„Potřebujete posily?“ staral se vojenský velitel.
„Poradím se s majorem, za chvíli se ozveme, ale...počkejte,“ vypadalo to, že si nechala vysílačku zapnutou, „majore? Co to děláte?...Lorne?!!“ hlas pomalu přecházel do vyděšeného křiku. Rodney se nahnul blíže, John si nervózně hryzal rty a Elizabeth dosedla na židli. „Hej, klídek...Lorne, stop...okamžitě toho nehcte! Nééé!“ poslední vyděšený a zoufalý výkřik byl přerušen výstřelem. Nastalo dlouhé tíživé ticho. Přerušila jej opět vysílačka, ale hlas kapitána neslyšeli.
Tentokrát promluvil Lorne: „Žádné posily!“ Slova zněla spíše jako štěknutí, ve kterém se odrážela podivná radost. Nikdo nemusel pochybovat o tom, že Petersonová je mrtvá a nebo ve vážném ohrožení.
„Sestavte záchranný tým. Chci, abyste si s sebou vzali doktora. Půjde váš tým, podplukovníku,“ vydechla Liz. Stejně tušila prosbu, která se objevila ve vojákových očích. Chtěl zjistit, co se stalo a přinejhorším zachránit ty, co přežili.