(čili konečný). Užijte si ho. pět mé díky Eleiře a všem
Část druhá
„Tak, prosím o váš věk, hodnost a jméno.“ Tuhle větu Richard neměl rád. Nelíbila se mu, připadala mu ohraná. Přemýšlel nad tím, jak ji vylepšit. Třeba jednoho dne to dotáhne k dokonalosti.
„Zuzana Petersonová, kapitán americké armády, 34let.“ Žena naproti němu se pohodlně opřela. Působila klidně.
„Kapitáne, jste si vědoma, proč tu jste?“
„Ano, už jsem byla informována,“ odpověděla stroze.
Muž si dal brýle blíže ke kořenu nosu a pokračoval. „Mám tu pár věcí, ve kterých nemám jasno. Nikdo mi na ně zatím nedokázal uspokojivě odpovědět.“
„Udělám vše, co bude v mých silách.“ Zuzana se napila ze skleničky. Začala si hrát s gumičkou na levém zápěstí. Samozřejmě si vše tazatel pořádně zapsal.
„Tak tedy, proč jste zabila toho informátora?“
„Poslal na nás nejbližší hlídku nepřátel. Porušil nepsanou dohodu. Tenhle zdroj se ukázal jako nebezpečný a navíc věděl toho hodně o Atlantis.“
„Proč jste nenapsala hlášení?“ Richarda tohle vše nudilo. Vždyť celé tohle ukazovalo na jedinou osobu, nechápal, proč se v tom ještě babrá. Už dávno se mohl nacházet na Zemi. Jenže mu opět na tom všem něco nesedělo, a tak se pokoušel vyštrachat něco, co pravděpodobně ani neexistovalo.
„Mám výčitky svědomí...“
„Objasněte mi to, prosím. Rád bych to celé konečně pochopil...“ odmlčel se a pak se rozhodl vše vložit na jednu kartu, „...má to co dočinění s tím, že jste zamlčovala nějaké informace?“
Zelenoočka se rozesmála. Kdo ví, proč jí to celé přišlo vtipné. „Ale ne,“ setřela si slzy smíchu, „to vůbec ne. Informace jsem zadržovala do té doby, než byly potřeba z toho důvodu, že jsem nesouhlasila s tím, jak s nimi naloží.“
„Nechápu.“
„Nesouhlasila jsem s celou tou sebevražednou akcí na Arsos... je pozdě na to, to řešit. Celá ta akce byla chyba, za kterou jsme opravdu všichni zaplatili. Několik lidí zmizelo kdo ví kam, ale podle nejnovějších informacích jsou v pracovních táborech. Mnoho zemřelo na planetách a ještě více v bitvách.“
„A o to jde, kapitáne, snažíme se najít viníka,“ v tuto chvíli otočil muž papír a nahlédl do poznámek.
„V tom případě přeji hodně štěstí, protože každá věc v minulosti se odrazila na naší budoucnosti. Na tomhle máme podíl všichni.“ Od té doby do konce výslechu kapitán nepromluvila. Nepohnulo s ní, když Woolsey upozorňoval na to, že všechny prsty ukazují na ni. Jen seděla a mlčela. Své k tomu řekla. Sice mu něco objasnila, ale ne tolik, aby to vše mohl šťastně uzavřít.
„Podplukovníku, prosím posaďte se,“ vyzval jej nešťastně Richard. Připadal si jako v prvotřídním blázinci. Každý se snažil být objektivní a profesionální, ale místo toho se chovali jako malí. Vlastně Woolsey obdivoval jejich optimismus, když měli za „zadkem“ takové nebezpečí, jako byli Wraithové.
Diplomat opět pokračoval: „Prosím, představte se.“
„John Sheppard, podplukovník letectva Spojených států, věk 42 let.“ Muž se pohodlně usadil.
„Řekněte mi, prosím, něco o kapitánovi Petersonové,“ vyzval jej druhý.
„Tvrdohlavá, neposlouchá rozkazy a hlavně neuznává autority...“
Richard se zamračil, nahlédl do podplukovníkova hlášení. „Napsal jste, že při misi Arsos zadržovala informace, a proto se celá operace nezdařila. Trváte na tom?“
John se usmál a poškrábal na hlavě. Nakonec si založil ruce na prsou. „Ano,“ zazněla jeho odpověď.
„Co když vám řekla vše?“
„Není možné, pane Woolsey, jestli to opravdu bylo vše, tak proč se tak zdráhala vydat ty informace?“ zavrtěl se nervózně.
„Třeba se jen bála toho, jak s nimi naložíte.“ Richard se vracel opět na začátek. Myslel si, že by do toho mohl podplukovník vnést trochu světla, ale místo toho kolem sebe šířil tmu.
„Je voják, její úlohou je předat cenné informace. Rozhodně nemá právo rozhodovat, jestli je zdroj důvěryhodný nebo ne. Dal jsem jí rozkaz a očekávám, že jej splní.“
Richard si povzdechl: „Splnila jej?“
„Ano, ale...“
„Pak je to v pořádku, podplukovníku...“ v tuto chvíli Richard vytáhl nějakou složku a nahlédl do ní. „Je až kupodivu, co očekáváte od ostatních.“ Mluvil klidně a sledoval Johnovu tvář. „Nedokážete poslouchat rozkazy a sám to vyžadujete. Řekněte mi, podplukovníku, co přesně pro vás znamenala ta informace?“
„Šance...možnost jim to konečně natřít. Chápejte nás, několik dobrejch lidí zemřelo,“ v podplukovníkových očích se zablesklo.
„Nemáte třeba výčitky svědomí?“ otázal se Woolsey.
„Bože, ne! Není proč, konečně pochopili, že nejsme jen obyčejní soupeři. Vlastně si myslím, že Arsos byl dobrý tah. Podívejte, jakmile jsme se doslechli, že je to možnost překazit to setkání, tak jsme šli. S tou vesnicí je mi to líto, jenže konečně Wraithové pochopili, že jim to dokážeme vrátit. Taky byste to udělal. Všechno se podařilo a my se vrátili domů. Nechápu, proč se o to IOA stále zajímá.“ John se postavil a tím naznačil konec. Muž naproti kývl a vypnul nahrávání. Kazetu si pečlivě schoval a odešel společně se Sheppardem.
Richard Woolsey zamířil do jídelny na oběd. Pro zbytek odpoledne si dal volno. Rozhodně si chtěl tohle místo prohlédnout. Jen nevěděl, kde sežene průvodce. Třeba na někoho narazí. Z jeho úvah ho vytrhl šum v jídelně.
Lepší dobu si vybrat nemohl. Všichni se totiž o chvíli dříve rozhodli, že nastal čas na pauzu. V místnosti to hučelo jako v úle a od výdejního pultu se táhla řada. Místa se rychle plnila. Dříve než přišel diplomat na řadu, tak už zbývalo jen pár volných míst.
„Je tu volno?“ zeptal se u jednoho stolu. Čekal, že jej odeženou, a místo toho se setkal s úsměvem všech přítomných. Kapitán Petersonová shodila z volné židle svoji vestu a odkopla ji do nedalekého kouta.
„Jen se posaďte,“ řekla a dál se věnovala svému týmu. „No tak, Greene,“ navazovala na dřívější rozhovor, „tady Scott si vzal moji radu k srdci a podívejte se, jak vypadá k světu!“ doslova se rozplývala.
„Jenže Scottovi to sluší, ať se ostříhá, nebo ne!“ čertil se Andy. Na tohle žena protočila oči. O půl hodiny později se kapitán omluvila. Musela do služby. Zbylí dva muži se vydali neznámo kam, pravděpodobně do tělocvičny. Richard osaměl. Nějak nevěděl, kam půjde. Rozhodl se, že zvolí taktiku ,kam mě nohy dovedou´.
Město vypadalo nádherně. Kov zářil a házel odlesky, někdy dokonce i bodal do očí. Celá ta nádhera se dala přirovnat k zasněžené pláni, jenže ta nedosahovala takové kvality. Diplomat se usmíval ani nevěděl proč. Lidé jej nakazili. Všude panoval mír, klid, ale zároveň neskutečný chaos. Doktoři pobíhali po chodbách a dohadovali se nad projekty. Vojáci cvičili, anebo jen hlídali, někteří dokonce uklízeli. Kdykoliv se Woolsey zamotal, tak se našel někdo, kdo mu poradil, kam se má vydat, anebo jej tam doprovodil. Někdy se s ním i zapovídali. Richard strávil zajímavé odpoledne, které zakončil velkou večeří a pak šel do pokoje spát. Vyčerpáním padl na polštář a usnul. Sny měl však neklidné.
„Majore Lorne,“ začal znovu Richard, „definujte svůj vztah ke kapitánu Petersonové. Víte, říkají se tu podivné zvěsti a rád bych měl jasno.“
Druhý muž si nervózně poposedl. „Víte,“ začal, jenže se zarazil. Napil se vody. „Jsme jenom přátelé.“ Na prostřední slovo dal velký důraz.
Woolsey bedlivě sledoval jeho obličej. Jenže nedokázal tam vyčíst nic. Podle věcí, co slyšel, tak to ti dva spolu tajně táhli. Zamyslel se nad tím. Nedávalo to smysl, oba moc dobře museli vědět, co je čeká, pokud to přeženou. „Slyšel jsem, že spolu...“ v tomhle okamžiku ho major přerušil smíchem. Takže drby tentokrát lhaly.
„Boha jeho, jen to ne! S Petersonovou? Myslíte si, že jsem sebevrah? Vždyť by mě umlátila polštářem,“ chechtal se voják. „Jestli posloucháte místní drby, pak vás zklamu,“ řekl o něco klidněji, „polovina z nich je lež. To by pak McKay musel být tak trochu vyšinutý blázen...“
„Což je,“ rýpl si Richard.
„... který se pravidelně řeže a miluje citróny. Podívejte, netvrdím, že není doktor blázen, ale některé drby jsou jen pro to, aby se lidé pobavili. To, že jsme s Peteronovou přátelé neznamená, že spolu chodíme.“ V tuhle chvíli si muž poposedl a usmál se.
„Dobře, jen jsem si chtěl věci ujasnit. Řekněte mi, jaký vztah má s podplukovníkem.“
Lorne se zamyslel. Nechtěl lhát, jenže vztah těch dvou se dal popsat pouze tak, že se snášejí. Nejraději by se zabili. Doslova. Rozhodně to byl jiný vztah, než měla s McKayem. Tohle se těžko popisovalo a major si nebyl jistý, jestli má šanci to říct správně. Pohlédl z okna a přemýšlel, co vlastně chce a nechce říct.
„Majore?“ oslovil ho diplomat. Muž sebou trhl a pohlédl na něj.
„Omlouvám se, ale zamyslel jsem se...Nemají se v lásce.“
„To je všechno?“
„Ano,“ zalhal. Major Lorne po dlouhé době lhal a proč? Nevěděl. Možná pro pobavení.
„Dobře, podívejte se. Někdy...vlastně nechápu celé tady to divadlo. Řekněte mi na rovinu, bez lhaní, co si myslíte o celé té akci, o Petersonové, o podplukovníkovi,“ zavrčel Woolsey.
Major se ušklíbl a prohrábl si vlasy. Zkřížil ruce na prsou a pohodlně se opřel do opěradla židle. Jeho oči vyhledaly oči druhého muže. Chvíli jej bedlivě sledoval. „Tak dobře,“ přikývl, „pokud smím mluvit otevřeně?“ Dostal povolení. „Všechno to bylo na hovno,“ vypadlo z něj. Druhý muž překvapeně zamrkal. „Fakt jo, nic nešlo podle plánu a na tu zpropadenou planetu jsme ani neměli jít. Kdyby tenkrát Petersonová držela hubu a nechala si ty informace pro sebe, tak se z toho nic nestane. Jenže měla rozkazy a tohle si nevzala na triko. Stejně by to řekl někdo jiný. Sheppard nebere ohledy na názory jiných, prostě dělá to, co si myslí. Jenže on na tu planetu ani nešel. Poslal tam pár lidí a sám tvrdl tady, pak nás přišel hrdinsky zachránit.“ Druhý muž, který poslouchal, hodně rychle pochopil, že major o tomhle s nikým nemluvil. Vypadal hodně rozladěně a ani si nevšímal mikrofonu. „Taky to tak umím. Jo, kdyby za to tenkrát alespoň někdo mohl. Víte, ono to jde všechno ruku v ruce. Kdyby nebyl Arsos, pak by se stalo něco jiného...Jsme ve válce a válka si žádá oběti. Já si nedělám iluze, že se dožiju padesáti. To nikdo z nás, mluvil jste i s jinýma?“ zajímal se. Vypadalo to, že jej rozhořčení opouští. Uklidnil se. Přestal poplašeně gestikulovat.
„Ano,“ nechápavě odpověděl Woolsey, „jen nevím, kam tím míříte.“
„Všichni se do jednoho bojíme i já. Nikdo z nás netuší, kdo bude další. Vám to tak nepřijde, jste tu chvíli. Máme tu všichni své milované, přátele. Vykašlete se na tohle vyšetřování. Viníka nenajdete, to byste musel zatknout nejen mě, ale i další.“ Najednou vyšetřovateli přišlo, že muž naproti němu zestárl o několik let. „Viděl jsem umírat tolik lidí. Zabíjel jsem a proč? Proto, aby tahle válka pokračovala? Nikdo si nedovede představit, co zažíváme.“ V tuhle chvíli se Evan smutně pousmál a zmlkl. Před očima viděl ty, které zabil anebo ty, kteří umřeli. Tenhle rok vyprovodil tolik rakví. Více než za celý život. Najednou si připadal sám, strašně unavený a vyčerpaný. Takzvaně strhaný životem. Třeba jednou, možná to ani nebude tak dlouhá doba, doprovodí k bráně rakev se samotným McKayem, anebo Sheppardem.
„Myslím, že už jsem to pochopil,“ přiznal se Richard. „Můžete jít...“ zašeptal. Voják pokývl hlavou a odešel. Po tomhle poprosil kapitána o výměnu služby. Potřeboval si odpočinout.
„Jmenuji se Andy Green, jsem seržant americké armády. Rodina brala moje rozhodnutí s klidem… Matka lékařka stejně jako otec. Sestra zemřela při důlním neštěstí, sloužila jako voják. Na akademii jsem se potkal s kapitánem Petersonovou a jejím bratrem. Její bratr, Jeff Peterson, zemřel v dolech za stejných okolností jako moje sestra...“ Voják, který mluvil, se odmlčel. Hnědé oči zabořil do šedého stolu. „Ptal jste se mě, jak to nesla? Smrt svého bratra?“ otázal se. Dostalo se mu kývnutí hlavy. „Tak jako já. Udělali jsme největší chybu ve svém životě,“ zašeptal.
„Co to bylo?“
„Chyba, o které se nemluví,“ dodal rozhodně. „Víte, kapitána Petersonovou se nesmíte snažit pochopit. Nemůžete. Nikdy ji nepoznáte úplně. Je nevyzpytatelná, jednou vás obejme a druhý den vás zastřelí...ne, není labilní, jen je taková. Znám ji šestnáct let a některé zvyky jsem se od ní naučil.“ Tady Andy skončil. Lehce se usmíval a teprve teď se dokázal podívat Woolseymu do očí. Viděl v nich něco zvláštního. Plamínky pochopení vzplály a svítily.
„Jak se vy vyrovnáváte se zabíjením?“
„Každý se vyrovnává jinak. Mám svůj systém, za který se stydím, ale přesně to mi udržuje hlavu čistou.“
„Považujete se za blázna?“
„Dokud si držím mrtvé od těla a mysli, pak ne.“
Po téhle odpovědi si diplomat poposedl a zahleděl se na hnědovlasého muže. „Tohle není jasná odpověď,“ poznamenal.
„Ani neměla být,“ připustil Green. Z dalšího výslechu jej vysvobodila vysílačka. Seržant se musel okamžitě hlásit na ošetřovně. Toho dne agent IOA Richard Woolsey uzavřel celé vyšetřování.
Noc se snesla nad celým městem. Oceán bouřil, přestože nepřicházel déšť. Obloha zářila, nikde se nenacházel žádný mráček. Během takových nocí hledali Atlaňťané Slunce. Muselo být vzdálené a s největší pravděpodobností ani nebylo vidět, ale co naplat, lidé byli vytrvalí a hledali svůj domov.
Richard Woolsey seděl nad notebookem a psal zprávu pro IOA. Připadal si ztracený a v koncích. Začínalo se mu lehce, ale končilo něco hůř. Chtěl napsat dlouhou a podrobnou zprávu, místo toho napsal jen pár řádků. Nakonec vypnul svůj počítač a dobalil si tašku. Vyšel ven do chodeb. Chtěl si vychutnat svoji poslední noc strávenou zde.
Při nočním brouzdání opuštěným městem zaslechl hvizdot větru, předení města, šplouchání oceánu. Zastavil se na několika balkónech a dokonce se zatoulal i na jedno z mol. Užíval si toho pocitu bezpečí, které Atlantis dodávala. Připadal si doma, mezi přáteli. Musel se usmát, kdyby tohle tak mohla vidět jeho bývalá žena. Potřásl hlavou. Najednou si vzpomněl na slova majora Lorna: „Všichni se do jednoho bojíme i já. Nikdo z nás netuší, kdo bude další. Viděl jsem umírat lidi. Zabíjel jsem a proč? Proto, aby tahle válka pokračovala. Nikdo si nedovede představit, co zažíváme...“ Unaveně si protřel oči. Ano, lidé se tu báli, přestože město vypadalo tak klidně a přívětivě. Přestal přemýšlet, měl pocit, že na nic nepřijde. Vydal se do postele. Musel si před zítřejším odchodem odpočinout.
Ráno prosvětlilo chmurné myšlenky. Slunce zářilo a chlad noci ustupoval. Vše najednou vypadalo veseleji, tak nějak jinak. Lidé se zastavovali a nastavovali své tváře paprskům. Nejmenší šum se nacházel u brány. Kapitán Petersonová právě předávala službu seržantu Greenovi. Těšila se, že si brzy odpočine a pořádně se po noční vyspí.
„Kapitáne,“ pozdravil ji u brány Woolsey. Naznačil jí, že s ní chce mluvit.
„Pane,“ rozzářila se, „práci máte hotovou?“ starala se. Vlastně nebyla jediná, všichni čekali na ortel. Dneska se měli dozvědět, kdo je ten viník.
„Ano, ale nerad opouštím tohle město,“ přiznal. Opravdu se mu nechtělo, připadal si tu doma. Nostalgicky se rozhlédl po celé místnosti. Povzdechl si. Jeho pohled se na chvíli zastavil na bráně. Fascinovala jej.
„To vám věřím, neznám nikoho, kdo by odsud rád odcházel. Doufám, že se sem jednou vrátíte,“ prohodila optimisticky. „Každopádně přeji šťastnou cestu.“
Richard se na ni podíval a pozvedl obočí. „Mé rozhodnutí o verdiktu nezměníte,“ podotkl. Zuzana se rozesmála a zakroutila hlavou. Tak to nemyslela. „No,“ začal nejistě. Přitáhl si blíže kufřík na kolečkách. Rozhlédl se a šáhl do kapsy svého saka. Vytáhl flashku a malou kazetku. Podal ji kapitánovi. „Věřím, že víte co s tím.“
„Pane Woolsey?“ zamrkala překvapeně žena. Nějak nevěděla, co si má o tom celém myslet. Na nic z toho neměla právo. Originál kazety měla dostat doktorka Weirová, až se vrátí ze Země a tak i celou zprávu. Mezitím se to mělo nacházet v opatrovnictví Shepparda.
„Myslím, že by vás výsledek mohl zajímat. Navíc podplukovník se nebude zlobit, když to k němu doputuje o něco později a nikdo vlastně ani nepřijde na to, pokud si uděláte kopii.“ Tímto jí něžně naznačil, co od ní žádá. Věnoval jí jeden z vřelých úsměvů. Něco, co nebylo u něj tak známé. „Tu kazetu, řekněme, rád bych ji u vás uschoval a v případě potřeby si ji někdo vyzvedne. Mám kopii, ale nerad bych zničil originál.“
„Pane, myslím si, že vaše důvěra je přehnaná. Mohu toho využít pro svůj prospěch.“
„To neuděláte. Pokud jsem se tu něco naučil, pak je to důvěřovat některým lidem…“ otočil se a udělal pár kroků k bráně. „Prosím, zadejte adresu Země,“ zavolal k Chuckovi. Ještě jednou před bránou se otočil k Zuzaně. Tentokrát se nesmál. Jen se ujišťoval, že asi udělal největší chybu ve svém životě. Zavřel oči a zmizel v modrém kruhu, který jej doslova pohltil. Kapitán se nedokázala pohnout, stále nechápala.
Případ č. 258 - Arsos
Vyšetřovatel: Richard Woolsey
Podezřelí: major Evan Lorne (38), kapitán Zuzana Petersonová (34)
Během doby strávené na mimozemské základně Atlantis jsem měl možnost prozkoumat celý případ týkající se planety zvané Arsos. Mým úkolem bylo prověřit kapitána Zuzanu Petersonovou a majora Evana Lorna.
Po vyslechnutí všech stran stahuji celé obvinění a prohlašuji je za nevinné.
Viníka v tomhle případě nemůžu jasně určit. Mohl by to být sám podplukovník Sheppard, který jednal v zápalu nadšení. Samozřejmě kapitán Petersonová, která se zdráhala vydat důležité informace, které přinesla. Doktor Beckett, který vytvořil monstrum mezi člověkem a Wraithem.
Rozsudek: nevinní
***
Chuck právě připravoval hlášení a jiné dokumenty pro Zemi. Jednou za měsíc měli možnost odeslat vše, co nastřádali. U práce si pobrukoval a třídil zbytečnosti. Ještě tu samozřejmě našel i osobní vzkazy od Atlaňťanů pro ty doma. Povzdechl si, zase pracoval přes čas.
„Máte chvíli?“ oslovil někdo pracujícího muže. Ten lehce nadskočil. Zvedl hlavu od monitoru a pohlédl na hnědovlasou ženu. Kývl, že ano. Podávala mu flashku, kterou přijal a tázavě pohlédl na nadřízenou. „Potřebovala bych, abyste tohle přidal mezi hlášení. Je to jen pro agenta Woolseyho. Myslím si, že by mu to pomohlo některé věci lépe pochopit…“
The End