Kapitola VII.
Hříčka přírody
stav posádky: 67 lidí
„Kolikátá je to už soustava?“ zeptal se komandér po příletu do další sluneční soustavy. Potřebovali totiž najít zdroj nové obživy. Jíst vatu a následně ji zajídat lékem nebylo příliš vyhovující. Už to trvalo týden.
„Pátá, pane,“ odpověděla mu Colomba.
„Dobře, Takayoshi, začni se skenem soustavy a nezklam mě,“ rozkázal Takayoshimu Tony a byl napjatý. 20 minut všichni se zatajeným dechem čekali, jak dopadne sken.
„Třetí planeta je vhodným kandidátem pro průzkum, pane,“ oznámil radostně Takayoshi. Všichni si ulevili a začali jásat.
„Jo!!! Michaele vezmi svůj tým a prohledejte tu planetu skrz naskrz,“ poručil komandér. Michael odběhl a připravil svůj tým. Celá posádka měla samozřejmě radost.
Ninja se odpoutal od Onyxe a zamířil k planetě. Její atmosféra byla toxická, tlak byl vyšší než na Zemi a gravitace trochu větší. Ninja proletěl mraky a vyhledal vhodné místo pro přistání. Povrch byl hornatý a tak to bylo obtížné.
„Co je tamto?“ zeptal se Michael, když obhlížel dalekohledem okolí. Ukázal prstem na horizont. Byly tam prazvláštní útvary. Jeden vědec mu odpověděl.
„Nevím pane, vypadá to jako pozemní koráli.“
„Myslíte, že je bezpečné to prozkoumat?“ zeptal se Michael.
„To nemůžu vědět. Musíme jít blíž.“
„Ale je to bezpečné.“
„Určitě to říct nemohu, ale řekl bych, že to stojí za to,“ ukončil rozhovor vědec a zamířil směrem k horizontu. Michael ještě rozkázal, aby někdo zůstal u lodi a vyrazil za vědcem. Cesta trvala přibližně 20 minut, protože se šlo do kopce. Když dorazili ke „korálům“, začal Bray prozkoumávat okolí. Vědec se přiblížil k jednomu z korálů. Byl asi 4 metry vysoký a velmi složitě rozvětvený. Vědec se ho dotkl a konstatoval:
„Myslím, že je to bezpečné. Dejte mi nůž. Uříznu konec jedné větve a řeknu jestli je to k jídlu.“ Michael mu podal kudlu. Vědec ji zabodl do jedné větve. Vytekl z ní zvláštní sliz. Vědec jej zachytil do zkumavky a celou větev uřízl. Podíval se jak vypadá uvnitř. Na povrchu byl krunýř, pod ním něco na způsob dužiny a uprostřed onen sliz.
„Plukovníku, zaneste to do Ninji a řekněte doktoru Fordovi, ať provede testy na obsah toxinů a provede rozbor.“
„Budu tam hned,“ odpověděl mu, vzal vzorky a uháněl zpět k Ninjovi. Díky té zázračné látce tam byl do deseti minut. Provedl, co mu rozkázal vědec a počkal si na výsledky. Vědec mezitím prozkoumal okolí a našel celý les korálů. A vedle i krásnou plošinu pro přistání. Doktor Ford dokončil výsledky a byl velice potěšen. Koráli byli vhodní ke konzumaci.
„Skvělé, vrátím se ke zbytku týmu a oznámím jim to,“ rozhodl se Michael, když v tom se z vysílačky ozval vědcův hlas.
„Pane, našli jsme celý les těch korálů a plošinu k přistání.“„To je dobře, je to totiž jedlé. Přistaneme vedle vás a vezmeme jich co nejvíc!“ odpověděl mu Michael. Pilot nastartoval Ninju a odletěl směrem k údajnému lesu. Byl vidět i z výšky. Michael tu zprávu okamžitě poslal na Onyxe. Ti mu poblahopřáli a rozkázali nasbírat toho co nejvíce.
Když Ninja přistál na malé plošině, hrdinně z něj vystoupil Michael s motorovou pilou. Korály uřezávali asi dvě hodiny, když jim začalo docházet místo. Rozhodlo se uřezat posledního korále a letět zpět na Onyxe.
„Pane!“ vykřikl najednou jeden z hlídajících mariňáků.
„Co se děje?“ zeptal se ho Michael. Mariňák ukázal před sebe. Hlína se tam nadzvedávala a vypadalo to, že se pod zemí někdo plazí. Blížilo se to k nim. Michael do toho střelil. Nadzvedávání se zastavilo a ze země vyskočila 5 metrů dlouhá, stonožce podobná, příšera. Na hřbetě a břiše měla brnění. Něco co vypadalo jako ústa se skládalo z kusadel a zubů, které, když se zavřely, tvořily jakousi iris. Příšera iris otevřela a začala mocně křičet. Poté dopadla na zem začala se plazit směrem k Michaelovi. Ten do stonožky začal střílet. Brnění ji v pohodě uchránilo. Stonožka byla stále blíž a Michael jí uskočil z cesty. Mariňák jen na chvíli zaváhal a stonožka ho sežrala.
„Pane bože, co to je za hříčku přírody?“ zeptal se sám sebe Michael a vstal ze země. Oprášil si kalhoty a podíval se na stonožku. Opět mocně zařvala a z huby jí vyletěl kus nohy. Poté se obrátila na Michaela a začala se obrovskou rychlostí plazit na něj. Michael nestačil uskočit a stonožka jej nabrala kusadlem a snažila se ho nacpat do huby. Michael po ní skákal a střílel do citlivých míst. Stonožka začala řvát bolestí a zvedla hlavu. Michael se i přes jeho superschopnosti neudržel a spadl na zem. Stonožka úderem ocasu rozbila korál na kousíčky.
„Pilote! Aktivujte kulomet a střílejte po ní!“ rozkázal na zemi ležící Michael. Pilot neváhal a zmáčkl několik tlačítek. Ze střechy se vysunul rotační kulomet, podobný těm na Onyxovi. Začal střílet. Vypálil po stonožce asi 50 kulek. Krunýř to téměř nepoškodilo, stonožka se ale na chvíli zastavila. Kulomet začal nepřetržitě pálit. Stonožka se naštvala a vyrazila po Ninjovi.
„Granátomet!!!“ zařval do vysílačky Michael. Ze spodní díry kulometu, ze které dosud nic nevystřelilo, vyrazil obrovskou rychlostí granát. Když se dotkl krunýře explodoval. Stonožka se zastavila a začala řvát. Otevřela při tom iris. Pilot vycítil příležitost a střelil jí do huby granát. Ten vybuchl až uvnitř těla stonožky. Stonožka se rozervala zevnitř a zemřela. Všichni si ulevili. Tedy dokud neuviděli dalších asi 10 stonožek plazících se v podzemí.
„Okamžitě všichni do Ninji!!!“ zařval Michael a vrátil se do Ninji. Pilot nastartoval motor. Stonožky se blížily a vyskočily z podzemí. Trvalo to až nepříjemně dlouho. Raketoplán se konečně zvedl trochu do výšky. Jedna ze stonožek po něm vyskočila a odřela kusadlem spodek. Když už byl asi v desetimetrové výšce, plivla po něm stonožka něco černého. Nebylo to vidět, a tak se tím posádka nezabývala a zamířila do vesmíru. Všechny stonožky začaly sborově řvát.
„Uff, to bylo o fous,“ ulevil si Michael a sundal si helmu. Všichni to udělali také a odložili je do polic nad sebe. Ninja zamířil ke své mateřské lodi. Zdálky se zdála docela malá, ale jakmile se s Ninjou přiblížili na několik kilometrů, zabrala celé přední okno. Byla to nádherná podívaná. Pilot požádal o přistání, provedl otočku a připoutal se spodkem k lodi. Všichni si sborově oddechli. Byli „doma“. Celá posádka vlezla do lodi a Onyxem se jako elektřina drátem roznesla radostná i smutná zpráva. Vědci se dali do zkoumání toho korálu a ostatní si připíjeli na jejich zachránce. Kdežto kdesi v kosmu na povrchu Ninji se cosi pohnulo. To černé, co po nich jedna ze stonožek plivla, byla ve skutečnosti larva. Vylezla z nějaké škvíry a zamířila si to na povrch Onyxe. Byla o poznání větší, než v okamžiku plivnutí. Měřila již 30 centimetrů.
Takayoshi zapnul intercom a začal mluvit:
„Dlouho jste čekali a strádali. Avšak nyní jsme vás, naši posádku, zachránili. Jak jste již všichni slyšeli, výprava která se vydala na planetu, se vrátila a přinesla s sebou velmi nadějný náklad. Dokončil jsem testy a s radostí konstatuji, že náklad, něco na způsob korálu, je vhodný k jídlu!“ Z chodby vedoucí k laboratoři uslyšel hlasité ‚Jóóó!‘. Pousmál se a pokračoval. „Navíc máme našeho nového zdroje potravy dostatek na další 2 měsíce. S trochou přísnějšího dávkování i na 3. A to proto, že korál je velmi, velmi výživný. A děkujte hlavně Michaelu Brayovi a jeho týmu. Bohužel však mám i špatnou zprávu…“ Takayoshi pokračoval ve svém proslovu, kdežto stonožka se neustále snažila najít v té nedobytné lodi díru. Po chvíli si asi uvědomila, že nic takového nenajde a vylezla na hřbet lodi. Přitiskla se k němu a začala pomalým tempem růst. Senzory to, bohužel pro ni, zaznamenaly.
„Děkuji za váš čas a… a… Forde co j…“ Taketou vypnul intercom. Posádka, která poslouchala jeho proslov, se zarazila. Co tam tak důležitého objevil?
„Co myslíš Takayoshi?“ zeptal se ho Ford. Byli s Takyoshim velmi dobří přátelé. Chodili spolu na univerzitu. Přestože se jmenoval William, Takayoshi mu neřekl jinak než Forde a nikdo se neptal proč.
„Senzory ukazují, že na vrchu lodi máme známku života. Teda není to nikdo z posádky, ale vyzařuje to, ať je to cokoli, velké množství tepla,“ osvětlil Wiliamu Fordovi situaci Takyoshi. William se přisunul k Takayoshiho pracovnímu stolu. Podíval se na senzory a řekl:
„Je to poblíž toho místa, kde to lano přerušilo vedení. Ty senzory tam asi blbnou,“ vysvětlil si to Ford a odstrčil se od stolu.
„To mě nenapadlo. Sorry za falešný poplach. Pošlu tam tým opravářů,“ omluvil se Takayoshi a zvedl telefon.
„Počkej! Hrozně rychle se to pohybuje. Už je to v dosahu jiného senzoru. Není to chyba,“ zastavil ho Ford. Oba se nevěřícně podívali na obrazovku. Jejich společné IQ sice bylo 290, ani jeden si to ale nedokázal vysvětlit.
„Kamery!“ napadlo Takayoshiho.
„Jo, jasně,“ souhlasil Ford a začal klapat něco na klávesnici. Nedaleko od stonožky se vysunula kamera. Nebylo vidět nic. Jen železný povrch lodi a záplaty po dírách v trupu.
„Otoč ji více doleva!“ rozkázal Taketou. Ford zmáčkl nějaké tlačítko a kamera se otočila přibližně o 45° doleva. Stonožka na ni vystartovala a kusadlem ji utrhla. Bohužel se to stalo tak rychle, že to ani jeden z vědců nestačil zaznamenat. Ford uskočil a řekl:
„Co to sakra…“
„Přepni na jinou kameru,“ poručil Takayoshi. Ford znovu začal zadávat příkazy. Na obrazovce se objevil obraz z jiné kamery. Ani jeden z vědců nemohl uvěřit svým očím. Na obrazovce uviděli 20 metrů dlouhou stonožku. Snažila se prokousat plátování.
„Popis sedí na ty stonožky na planetě. Dívej se. Ona roste,“ konstatoval Takayoshi a ukázal prstem na ocas stonožky, který se pomalu oddaloval od těla.
„Musíme upozornit komandéra!“ řekl Ford a vzal si do ruky telefon. „Komandére, okamžitě se dostavte do laboratoře, máme naléhavou situaci. Opakuji, komandére dostavte se do laboratoře. Hned!“ ohlásil a položil jej. Nemohl spustit oči z obrazovky.
„Tak co se děje?“ zeptal se po svém příchodu do laboratoře. Podíval se na obrazovku a jeho tvář trochu sklesla. „Ou, to si snad děláte srandu? To je trik, že? Nějaký kanadský žertík,“ vysvětloval si situaci a otočil se na Takayoshiho.
„Ujišťuji vás, že je to skutečnost. Ne, přísahám na svou duši, že je to pravda,“ ujistil ho Taketou. Komandér přiblížil oči k obrazovce a začal přemýšlet. Jako vojáka ho napadlo jediné řešení.
„Vystřelte po tom dávku z kulometů. Snad ho to naučí,“ rozkázal a odklonil se od obrazovky.
„Pane, nemůžeme zabít každé zvíře, na které narazíme, mohli bychom ho studovat,“ protestoval Ford.
„Fajn, tak si to studujte. Studujte si tu příšeru, která se nám plazí po zádech a snaží se mermomocí dostat dovnitř,“ naštval se Tony a podíval se znovu na obrazovku „Dívej, vždyť na nás vypouští kyselinu či co,“ poukázal na obraz na obrazovce. Všichni se na ní obrátili a znovu nevěřili svým očím. Stonožka skutečně z huby stříkala jakousi látku, která začala rozežírat plátování. Na chvíli přestala. Poté zvedla hlavu do výšky a vší silou udeřila do rozežrané části. Lodí to otřáslo.
„OK, jdeme ji zničit,“ odsouhlasil Ford a naklapal nové příkazy do jiného počítače. Kulomety, které se nacházely nedaleko příšery, se vysunuly. Stonožka vyrazila proti jednomu z nich. Nestihla zaútočit a kulomety začaly pálit dávky explozivních kulek. Stonožku to akorát naštvalo a zaútočila proti jednomu z kulometů. Snažila se ho ukousnout, ale držáky u kulometů jsou trochu bytelnější než ty od kamer. Ford je zasunul aby předešel poškození.
„Skvělé, ještě k tomu je nezničitelná. Máte ještě nějaký nápad Forde?“ řekl Tony a podíval se na Forda.
„Já bych jeden měl,“ řekl právě příchozí Aaron. Všichni se na něj podívali a byli plní očekávání.
Na přídi se jedna z mnoha platforem pro rakety vysunula. Teď již 40 metrů dlouhá stonožka se začala plazit směrem k ní. Platforma vystřelila raketu. Bylo to sice extrémně nebezpečné, ale posádka se té příšery zbavit musela. Raketa letěla obloukem a zaměřovala hlavu stonožky. Ta se na ní dívala zvláštním útvarem na vrchu hlavy. Zakřičela. Nebylo to samozřejmě slyšet a tak okamžitě přestala. Raketa se blížila a stonožka ji stále jen pozorovala. Když raketa narazila na hubu stonožky, explodovala a stonožka couvla. Nic jí to však neudělalo.
„No to si děláte srandu. Mě už nic nenapadá, vás jo?“ naštval se Willford a zapnul intercom. Vysvětlil posádce situaci a usadil se do pohodlného křesla v laboratoři.
„Pane, co nepilotované stíhačky? Těch máme asi 50 a zatím jsme je nepoužili. Letka by mohla stonožku dostat,“ napadlo Takayoshiho. Tonymu se to líbilo, a tak to odsouhlasil. Letku vedl Robert Reese mladší. Robert je letecké eso, lítal snad se vším, co má křídla, a má ohromnou výdrž. Několikrát si komandérovi stěžoval, že piloti nemají co na práci a vycházejí z formy. Tony ho konečně vyslyšel. Řízení nepilotované stíhačky ho bavilo, protože mohl mnohem více riskovat. Řídily se ve speciálních místnostech nedaleko hangárů, které vypadaly jako kokpit. Hangáry Onyxu nesly 50 těchto smrtících strojů.
Tři z osmi startovních tub se otevřely. Do každé se vlezly 3 stíhačky a přistávat jich tam v nouzi mohlo i pět. Ze všech tří se tedy vystřelilo celkem 9 letounů. Sestavily formaci a zamířily k hřbetu lodi. Robert formaci vedl a tak zaútočil první. Rotačním kulometem, nacházejícím se na spodku stíhačky, vystřelil dávku 50 nábojů. Stonožce to nic neudělalo a tak vystřelil raketu. To udělalo dalších 5 pilotů a tak brnění příšery muselo odolat nárazu 6 raket. Odolalo.
„Začíná mě štvát. Mrcha jedna obrovská,“ nadával do rádia Robert, zrovna když proletěl nad ní.
„Musíte více spolupracovat. Zaútočte ze všech stran najednou. Snad se alespoň odrazí od lodi,“ rozkazoval z laboratoře, která se stala jakousi základnou, Tony.
„Ano pane,“ odpověděl mu Robert. „OK, slyšeli jste ho. Zaútočíme ve formaci ‚kleště‘. Alfa konec,“ rozkázal ostatním pilotům Reese a udělal manévr.
„Bravo rozuměl,“
„Golf rozuměl,“
„Sierra slyšela,“
„Charlie rozuměl,“
„Delta slyšela,“ ohlašovali se postupně všichni piloti a uzavírali formaci. Stonožka byla obklíčena 9 letouny, které stály na místě 200 metrů od ní. Postupně je všechny pozorovala a čekala, co udělají.
„Jdeme na to lidi,“ řekl Robert a stiskl tlačítko na kniplu. Z kulometu začaly létat kulky. To udělali i ostatní a stonožka se pouze naštvala. Začala hlavou mlátit do povrchu lodi. Vevnitř se to začalo otřásat.
„Sakra, co to je? Háže to s námi jako kostkami v kalíšku!“ zanadával si komandér poté, co spadl na zem a na něj se svalily věci ze stolu.
„Sorry. Zkusíme rakety,“ omluvil se Robert a přestal střílet.
„Ále, jen aby to nebylo ještě horší,“ nesouhlasil komandér a chytil se ocelové trubky. Piloti zmáčkli druhé tlačítko na kniplu a ze stíhaček vystartovaly rakety. Komandér měl pravdu, stonožka se naštvala ještě více a začala do lodi mlátit i ocasem. Tony se ani nenadál a už ležel na zemi s kusem trubky v ruce. A aby to bylo horší, stříkala na něj horká voda. Odplazil se pryč a celý promočený vzal do ruky vysílačku.
„Krucifix, tady snad nikdy nebude klid! Zastavte palbu! Tohle nikam nevede.“ Vzal do ruky jakýsi papír a utřel si ním obličej.
„Néé! Bože, to byly velmi důležité papíry. Teď to budu muset vypočítat znovu!“ vynadal mu Ford a hodil mokrý papír do koše. Tony si sám pro sebe cosi zamumlal a odešel do své kajuty.
„Dobře, vrátíme se,“ řekl ostatním pilotům Robert a připravil se odletět. Stonožka však otevřela iris a stříkla po Sieře a Deltě kyselinu. Obě to dostali a jejich stíhačky se rozpadly. Stonožka namířila na Roberta a stříkla po něm kyselinu. Robert však stihl zareagovat a uhnul kyselině na bok.
„Co to bylo? Onyxi okamžitě otevřete hangáry! Všichni ostatní se vracíme.“ Stíhačky se otočily a zamířily z dosahu stonožky. Charlie však letěl přesně nad hlavou stonožky a ta po něm okamžitě vyskočila. Stíhačku si narvala do pusy a přesně v polovině zavřela iris, a tak ji roztrhla na dva kusy. Snědla je, ale zřejmě jí moc nechutnaly, protože je vyplivla do kosmu. Zbytek stíhaček se naštěstí dostal do hangárů a zachránil se tak od zničení. Stonožka znovu na povrch lodi vypustila dávku kyseliny a udeřila do té díry.
Všechny hlavní mozky lodi se soustředily na vytvoření plánu. Nic je však nenapadalo a přestávalo je to bavit.
„Teď by se nám hodil Andy a jeho intelekt,“ říkal si Taketou.
„Felix na něm prý začal dělat. Už má ruce a jednu nohu. Bude to však trvat několik dní,“ odpovídala mu Colomba, která se snažila také.
„To je moc dlouho. Mezitím nás ta stonožka roztrhá na kusy. Nebo nás nějak dostane do atmosféry a my shoříme,“ dramatizoval Ford a podíval se na Russo. Ta se nad něčím zamyslela, protože ji napadla šílenost.
„To je ono. Vletíme do atmosféry a ona shoří,“ řekla radostně.
„Jo a my shoříme s ní, protože ta atmosféra je poněkud hustší, než tehdy při tom šíleném manévru,“ nesouhlasil Takayoshi. Colomba si však plán v hlavě trochu poupravila.
„Tak jinak. Vletíme do vrchních vrstev atmosféry a skočíme do warpu. Protože tam bude atmosféra a odpor, měla by ta… příšera odlítnout a shořet v atmosféře!“ vysvětlila nový plán a pousmála se.
„To by mohlo vyjít, tedy za předpokladu, že ji warpový motor nevezme jako součást lodi,“ řekl Takayoshi a zavolal komandéra. Ten plán odsouhlasil, protože mu stonožka lezla na nervy a kvůli tomu ustavičnému bouchání si ani trochu neodpočinul.
A tak o hodinu později zamířil Onyx na planetu. Všichni byli plni očekávání a strachu.
„Posádko, připravte se na malé otřesy. Jo a taky na shoření,“ oznámil Tony do intercomu.
„Velmi povzbuzující,“ řekl ironicky Ford.
„Sklapněte, nebo už laboratoř nikdy neuvidíte,“ pohrozil mu naštvaný komandér a šel za Colombou na můstek. Ta tam kontrolovala souřadnice a procházela jednotlivé příkazy. Tony k ní přistoupil a začal se jí zvědavě dívat přes rameno, přičemž nasadil výraz, jakoby tomu rozuměl.
„Nezapomeňte to zkontrolovat. A to minimálně dvakrát,“ podotkl a usadil se do kapitánského křesla.
„Co asi dělám?!“ řekla Colomba a zavrtěla hlavou. T
y tak víš, co mám asi dělat. Totální cvok, dodala si v duchu a pokračovala.
Když se Onyx začal pohybovat, stonožka to poznala. Zvláštním útvarem na hlavě se podívala kam letí. Uviděla obrovskou modrozelenou kouli. Nevěděla, co to je, a tak pokračovala ve vypouštění kyseliny na povrch lodi.
Na můstku se už nacházeli komandér, první důstojník, navigační důstojnice, vojenský důstojník a Takayoshi s Fordem. Všichni, až na komandéra, byli zahlceni prací a kontrolami. Když je konečně dokončili, rozkázal komandér provést ten nejšílenější kousek, který lze s tak velkou lodí dokázat. Vstup do atmosféry a následně do warpu.
„OK, jdeme na to. Všichni se držte!“ řekl Michael a připravil se na otřesy.
„Jestli se se mnou to křeslo utrhne, tak mám dneska opravdu smůlu,“ zamručel si víceméně pro sebe Tony a také se připravil.
Onyx vyrazil směrem k planetě a vstoupil do atmosféry. Naklonil se směrem do vesmíru a jeho spodní strana začala hořet. Celá loď se začala nebezpečně otřásat a stonožka se pro svou jistotu přitiskla k povrchu a zaryla kusadla do vyhloubené díry.
„Přechod na nadsvětelnou rychlost za 5…4…3…2…1…TEĎ!“ zakřičela Colomba a zmáčkla tlačítko warp. Loď znenadání zrychlila a zpomalila až na oběžné dráze 6. planety od hvězdy.
„Takayoshi, nalézá se na našem hřbetu ta potvora?“ zeptal se Tony po skončení letu. Takayoshi se podíval na svoji obrazovku a položil si hlavu do dlaní.
„Je mi líto, motor vytvořil warpovou bublinu i kolem ní,“ řekl nešťastně a odešel do laboratoře. Ford se za ním vydal také.
„Budeme muset vymyslet jiný plán. Dejte se do práce,“ dodal komandér a odešel.
„A vy nic dělat nemusíte, že? Slavný komandér nemusí nic dělat!“ zakřičela za ním Colomba.
V laboratoři bylo opět ticho a všichni přemýšleli.
„Víte, možná přemýšlíme moc sofistikovaně. Co se zeptat někoho s… no, jednodušším myšlením?“ napadlo Takayoshi, protože jeho hlava se hemžila těmi nejsložitějšími plány. Ze všech členů posádky ho napadl jen jeden. „Co komandér? Toho by snad něco napadnout mohlo!“
„Toho? Co vím, tak jeho poslední „plán“ stál za velké houby,“ odpověděla mu Colomba.
„Pravda. Tak co třeba plukovník Bray!“ poupravil svůj návrh Taketou.
„Tak za ním zajděte. Myslím že je v hangáru,“ odpověděl přítomný Aaron. Takayoshi vyrazil okamžitě. Doběhl do hangáru a uviděl Michaela s Robertem Reesem, jak si o něčem povídají. Přistoupil k nim a oslovil plukovníka.
„Promiňte, že vás ruším, ale rozhodlo se, že byste možná mohl pomoci s plánem proti té obludě. Mám se zeptat, co vás napadá,“ řekl mu. Michael se na něj otočil a nasadil nechápavý výraz. Přemýšlel a pak řekl:
„No, na planetě jsme jednu dostali granátometem. Mohly byste jí střelit do huby raketu,“
„Nene, když jsem na ni útočil, tak jednu raketu do huby schytala. Nic jí to neudělalo,“ nesouhlasil Robert.
„To jo. Chtělo by jí to dopravit do těla něco většího,“ souhlasil s hlavním pilotem Taketou.
„A jak? Raketou? Podle toho co víme, se docela učí. Znovu to už fungovat nebude,“ podotkl však Michael.
„A co stíhačky? Dokážou být rychlejší než rakety a klidně bych jí do těla pořádnou nálož dopravil. To nebude problém,“ navrhl Reese.
„To je ono!“ řekl radostně Takayoshi a tvářil se nadšeně.
A tak během chvíle poupravil tým Felixe Krügera stíhačku na sebevražednou misi. Byla obestlána 20 kilogramy C-4 a byla plná těch nejsilnějších raket, které by mohly prorazit iris. Dopravili ji do jedné ze startovacích tub, zavřeli dveře a odsáli z ní vzduch. Robert nikdy nic takového neřídil a tak se na to velice těšil. Vlezl do simulovaného kokpitu a usadil se do svého křesla. Poté si nasadil pilotskou vysílačku.
„Je vám tedy plán jasný? Zamíříte se na stonožku, zrychlíte na maximum, prorazíte iris a vklouznete dovnitř. Až budete přibližně v polovině těla, odpálíme nálož. Mělo by to v pohodě stačit. Bude to pořádný ohňostroj, jak vy vojáci říkáváte. Hodně štěstí a pospěšte si, už jí zbývá jen 15 metrů k prokousání!“ řekl mu do rádia Takayoshi.
„Orel rozumí. Jdu na to. Odpalte moji stíhačku do vesmíru!“ řekl do rádia Robert a vzal do ruky knipl. Jeho stíhačka vystřelila obrovskou rychlostí do vesmíru. Začal ji ovládat a zastavil s ní nad povrchem lodi. Stonožka mu připadala stále větší. Teď měla něco přes 60 metrů. Vzdálil se od lodi a provedl obrat o 180° na místě. Ve vesmíru ho létání děsně bavilo. Mohl si užít mnohem lepších podmínek a dovolovat si lepší manévry.
„Orle, tady Onyx, nacházíte se v dobré vzdálenosti a tak doporučuji provést náš plán,“ ozvalo se najednou z rádia. Robert se lekl a odpověděl:
„Tady Orel, rozumím. Jdu na to. Čas zemřít ty mrcho,“ začal střílet, těsně před ní. Chtěl totiž upoutat její pozornost. Povedlo se a stonožka se na něj podívala. Věděla, že nemá cenu řvát, ale stejně to zkusila. Otevřela iris a stíhačka obrovskou rychlostí vyrazila dopředu. Rychlost překvapila i Roberta.
„Yeah!!!“ zakřičel Reese. Stíhačka letěla obrovskou rychlostí a blížila se k příšeře. Ta se začala obávat a tak iris přivřela. Pro Roberta se jakoby zpomalil čas. Viděl obrovskou hubu stonožky a to jak do ní vklouzává. Bohužel iris zavřela a ukousla stíhačce kus motoru. Stíhačka zpomalila o cosi měkkého vevnitř a všichni uviděli poměrně nechutnou podívanou. Viděli jak stíhačka prochází ‚krkem‘. Jeli po nějakém slizu a před nimi byl sliz také. Po asi půl minutě sliz ustoupil a před nimi byla jakási ústa, která měla za účel snědenou potravu rozcupovat na malé kousky.
Tohle by mohl být problém, řekl si v duchu Robert a stiskl tlačítko na kniplu. Vypálil menší dávku a ty ústa rozstřílel na kousíčky. Stonožka to však také pocítila a začala sebou vrtět.
„Pokud plán nevyjde, tak bude mít na doživotí zažívací potíže,“ neodpustil si Robert a pokračoval v čekání na pravou chvíli.
„Nebojte, Orle, už jen chvíli,“ řekl v laboratoři Takayoshi, který hleděl na obrazovku.
„Ten chlapec to dokáže,“ zamumlal Tony a odvrátil oči.
„Myslím, že teď ta chvíle nadešla! Vypouští na mě kyselinu!“ zakřičel však do rádia Robert a všichni se podívali na obrazovku. Robert nelhal, z dírek nad stíhačkou se spouštěla v potocích kyselina. Tony se podíval na Takayoshiho a kývnul. Takayoshi nemilosrdně stiskl tlačítko a detonoval tím nálož.
Těsně za hlavou se stonožka roztrhla a kusy krunýře začaly poletovat vesmírem. Onyx se zbavil svého parazita.