SG: Povídky od M. - Rychlá záchrana...

Já si taky ale za vůdce spiknutí si radši představím Zuzanu . Tedy nikdy jsme neměla pocit, že z ní dělám tu nejhorší, ale možná pro to, že je, jen to ještě nevyplavalo na povrch ono časem se pozná, co je zač nechci aby byla jen dobrá, to není nikdo a ona už vůbec ne .

Jinak díky za připomínku a za komentář takovýhle vždy potěší

Mooony: Takže když vemu v potaz to, že jsi mi řekla, že Zuzku píšeš hodně podle sebe, tak se vlastně i ty tvaříš jako hodná holčička, ale ve skutečnosti jsi velmi zlá a zlobivá čertice?????????

No, ono to tak ani není podle mě, připouštím, že je to moje druhé já, ale rozhodně ji nepíšu podle sebe. Ale i tak by se to dalo říct, kdo ví Nikdo nezná své pravé já...ale líbí se mi myšlení Sama Elánia v Zeměploše, on má svou malou bestii a vypustí ji ven ve chvíli kdy ji protřebujeme. Nemáme ji všichni ?

Klobúk dole. Veľmi dobre napísané a pútavé.

Děkuji moc za komentář

Doufám, že sem brzy přidám nějaký díl. Nápadů mám hodně, ale čas nějak postrádám . Sice nechci slibovat, ale snad se můžete tašit na nějaký speciál na Vánoce

Niečo na tento, alebo iný spôsob? (nie Lorne ): Vánoční povídka, která asi zklame všechny, kteří čekají typickou Vánoční povídku.

Mno , čekej spíš jiný způsob tentokrát to asi zklame ty, co čekají něco jiného než typickou Vánoční povídku. Protože jsem se rozhodla, že je potřeba to trochu tu rozveselit dát tam pár klišé a momentů, které nikdo nečeká... takže typická Vánoční... jen otázkou je, jestli to zvládnu dopsat

Mooony, vůbec Puka neposlouchej, co bych bez Lornea dělal???

a nevím proč, ale něco jako "veselé" vánoce my k tobě neseděj.

2 Arain: Si to vyprosujem! A ešte jedno. Puk vo vzťahu k mojej osobe sa píše z veľkým P-é , ale ospravedlňuje Ťa tvoj nízky vek.
Narážal som na poviedku "Neodolatelný major Evan Lorne na deset způsobů, aneb po čem ženy tajně touží!". Namal som vtedy čas to celé vypisovať.

Každý se občas přepíše...každopádně opraveno.
A můj věk do toho netahej, on za to nemůže

Pochopil jsem jak to chceš říct, ale mě by to ani tak nevadilo, vlastně bych byl nadšen, že mám zase co číst.

Pánové ono vůbec ani není jasné, jestli nějaká povídka bude takže zatím v klidu, spíš to vidím, že bude až po zkouškovém , ale zatím se nechte překvapit třeba přijde Ježíšek .

2 arain :
Aby sme sa začali tešiť na "Ježíška"?

Přeji všem veselé Vánoce a úspěšné vykročení do nového roku v podobě povídky, kterou chci věnovat všem, kteří si mysleli, že to není možné (však oni už vědí, jak to myslím).

Teď už ale k povídce. Jmenuje se Začátek konce a jde tentokrát o Vánoční povídku, která snad splní všechna vaše očekávání . Pěkné počtení a bohatého Ježíška

Začátek konce

Bylo nebylo, za sedmero horami a řekami, možná i o pár galaxií dále, stálo obrovské a slavné město, jehož sláva se sice nedotýkala hvězd, ale slavné bylo až moc. Jeho obyvatelé by dali cokoliv za anonymitu. Ono popularita je krásná věc, ale když vám za zadkem stojí hladový Wraith a třese se nedočkavě na chvíli, kdy vás může vysát tak, že budete vypadat jako nejsušší rozinka je docela děsivá myšlenka.
Jenže obyvatelé tohoto města to brali s humorem. Ono to ani jinak nešlo. Oslavovali každou chvíli, kdy mohli a nikdy nevypouštěli kdy a kde. Třeba takové Vánoce. O tom se nezmiňovali ani na přátelských planetách. V tuhle dobu bývala Atlantis vždy velmi oslabená. Rok co rok se stav obyvatel snížil na polovinu a všichni, kteří zde zůstávali, si brali volno dopředu. Každý si přál strávit alespoň předvánoční čas se svou rodinou.
Čím více se přiblížili ke dni D, tím více zavládala vánoční nálada. Lenivost se projevila i na vždy čilých vojácích. Každý si přál mít alespoň kousek chvojí u sebe v pokoji. Na chodbách vyselo jmelí... Podplukovník Sheppard s jeho týmem a dalšími třemi týmy s jumpery se vydával na válečné výpravy. Jako každý rok šli na jistotu. Stačilo přepadnout jednu planetu, pokácet malou mítinku a dopravit zboží domů. Tento odvážný čin ostatní odměnili poplácáním po rameni a pak slavnostním postavením nejvyššího stromu, podobnému jedli, v řídící místnosti a jeho následnému ozdobení. Tohle se nikdy neobešlo bez hádek, strkání a pár zlomených kostí.
Další problém dělalo jmelí. Viselo snad všude a někde i na místech, kde se mu nedalo ani vyhnout, ale každý člověk se časem naučil některé chodby úplně vynechat, anebo předvádět tanec z jednoho kraje na druhý. Jediný, komu vše bylo jedno, byla kapitán Petersonová. Nikdo se jí nepokusil zastavit a upozornit ji, že před chvíli prošla pod jmelím a že by si od něj měla vysloužit pusu. Ono by to taky mohlo být to poslední, co ten chudáček v jeho velmi krátkém životě udělal. Major Lorne tohoto hojně využíval a někde štípnul jmelí jen pro jeho osobní účely. Obešel snad každou doktorku na Atlantis a strčil nad ni jmelí. Nepustil ji, dokud jej doopravdy nepolíbila. V mezičase stihl oběhnout každou vojenskou sukni. A když se jednoho dne zjevil na poradě s monoklem na oku, tak bylo všem jasné, že navštívil všemi milovaného kapitána.

Městem se nesla tichá hudba. Chodby byly prázdné a kromě řídící místnosti s jídelnou se všude rozprostírala tma. Veškerá zábava se přesunula do jídelny. Stoly všichni přeskládali tak, aby na sebe viděli. U boku stál další velký strom a pod ním se sem tam objevil nějaký dárek. Nikdo se zatím nezmínil o minulém roce, přesto to čekali. Nemohli jen tak zapomenout, hlavně nechtěli. Elizabeth Weirová byla skvělá velící. Veškerou energii a čas vkládala do své práce. Snažila se zařídit každému, aby měl vše, co potřebuje a na sebe se neohlížela. Možná by si zasloužila zemřít hrdinskou smrtí a ne takhle hloupě, ale pozdě plakat nad rozlitým mlíkem. Smrt pravidelně navštěvovala Atlantis jako starou známou. Nebylo místo, kam mohl člověk utéct, nedalo se před ní schovat a pro každého si přišla. Neexistoval čas, doba ani realita, kde by neměla práci. Nakonec pro někoho byla dramatická postava v černém a s kosou vysvobozením...

Hnědovlasá a zelenooká žena seděla v řídící místnosti a tiše psala dopis. Těšila se, až jej bude moc s poštou odeslat na Zemi. Uběhl rok a pro ni se toho změnilo více, než očekávala. Tolik dní přemýšlela nad něčím, co toužila tolik let změnit, ale nikdy nenašla odvahu to doopravdy udělat. Nakonec udělala první krok a rozhodně toho nelitovala. Nikdo by neměl být na Vánoce sám a rozhodně ne ve svém životě, když stále ještě existoval člověk, který pro ni znamenal celou rodinu...
Před více jak týdnem odletěla ze zasněženého Edmontonu a nikdy se necítila spokojenější. Začali odznova, zapomněli na všechny křivdy a nedorozumění, které řekli, udělali, anebo jen naznačili. Nikdy nevěřila, že si její táta bude pamatovat více jak patnáct let, jak si ráda dělá kávu, anebo jaký zákusek miluje. Poprvé v životě litovala toho, že ztratila tolik let a nikdy... a proč to všechno? Kvůli špatně pochopené větě, pýše a tvrdohlavosti.
Pousmála se a rozhlédla se po prázdné místnosti. Možná chtěla být v tento čas sama. Chtěla si připomenout něco, co ji budilo ze spánku. Chtěla se trápit. Rozhodně ne, jen si chtěla dokázat, že je ve skutečnosti doopravdy sama. Rok uběhl jak voda, pohřbila spoustu lidí a několik jich viděla odcházet. Každým dnem viděla na chodbách falešnou lásku, kde si lidé snažili dokázat, že někoho mají a svět se začal točit jen kolem toho jednoho. O týden později se rozešli. Někdy se ale našly výjimky. Před více jak měsícem se z její kamarádky Alison Harrisonové stala paní Greenová a ať chtěla nebo ne, tak jí tiše záviděla. Konečně měla křehká doktorka někoho, o koho se mohla opřít a ona? Jediné, o co se opírala, byl boxovací pytel v tělocvičně. Na druhou stranu měla z toho radost, byla oběma vděčná, že neodešli na Zem. Co však netušila, bylo to, že nemohli. Atlantis si je k sobě připoutala a odmítala je pustit. Stalo se to každému, kdo tu strávil nějaký čas. Jakmile jste začali říkat na Zemi a tady doma byli jste pod vlivem a už nevedla cesta nazpět. Atlantis vás navždy pohltila a vydala vás jen v rakvi.
Z kapitánových myšlenek ji probralo silné plácnutí po rameni, uchechtnutí a vůně večeře. Pohlédla na narušitele. Nedokázala skrýt překvapení ve tváři. Chuck se rozhodl opustit oslavu a donést jí večeři.
„Tak jsem si řek, že asi budeš mít hlad,“ poznamenal, „sice jsem chvíli přemýšlel, že tě tu nechám tak dlouho, dokud si nezavoláš vysílačkou, ale to by pak ten chudák, co by ti sem to jídlo nesl, skončil jako předkrm.“ Na chvíli se odmlčel a stále držel u sebe tác. Vypadal, že chtěl ještě doplnit celý proslov nějakou zajímavou poznámkou, ale pak si to raději odpustil. Sledoval kapitánův hladový pohled. Nenápadně pohnul s tácem doleva, a když zelené oči udělaly ten samý pohyb, tak se usmál.
„To jsi musel vymýšlet fakt dlouho,“ poznamenala žena a natáhla prosebně ruce k tácu, kde spočívala její večeře. Hlavní technik se slitoval a podal jí dnešní specialitu. Špagety, jako poslední týden. Dodávky ze Země se poněkud zpozdili.
Hnědooký muž si sedl naproti ní a pozoroval ji. „Ten puding,“ poukázal na dobrotu v malé mystičce, „jsem pro tebe vybojoval, abys věděla! Musel jsem McKayovi podkopnout nohy.“ Rozesmála se. Tohle přesně chtěl. Chvíli ji pozoroval, jak jedla a nakonec se dal do vyprávění o tom, co se odehrálo na oslavě. Nezapomněl do toho přimíchat své osobní pocity. Podle všeho Lorne zase vyváděl. Oběhl každou se svým jmelím a ne nebral jako odpověď. Prý by to nebyly Vánoce, kdyby nedostal políbení. Nakonec toho chudáka uzemnil nějaký voják, který si mu stoupl pod jmelí. V tu chvíli toho major nechal. Následovalo několik nezajímavých postřehů a nakonec ji jen sledoval.
„Děje se něco?“ zabručela kapitán a odložila lžičku s vidličkou. Když zavrtěl hlavou, tak pokrčila rameny a začala se dobývat do pudingu. Po chvíli mu sama začala vyprávět, proč vlastně byla ve stejném městě na dovolené jako on. Jak čekala, vždy pozorně poslouchal a staral se, vždy se jen na něco zeptal, avšak nikdy hloupě nekomentoval. Reagoval dokonale, měla pocit, jako by měl stejnou radost jako ona.
„Víš, rozhodl jsem se...“ začal z ničeho Chuck a skočil Zuzaně do řeči. Věděl, že vstupuje na tenký led, kdy by mohl pokazit vše, co doposud vybudoval. Mohl se ošklivě popálit. Chvíli váhal, ale jen chvilinku. Pokud to neudělá teď, pak už nikdy. „Rozhodl jsem se pro jednou vyzkoušet Lornovu taktiku,“ hlesl a vytáhl z kapsy kousek jmelí. Usmál se a vpletl rostlinu ženě do vlasů. „A než mi jednu vrazíš, tak si prosím uvědom, že mi to dalo práci sehnat...“ poznamenal.
Sledoval její ohromený výraz. Zřejmě ji asi překvapil a možná i rozhodil, ale co? Když už tu ta zatracená kytka visí na každém rohu, tak ji využije. Rozhodl se rychle jednat, dokud byla stále v šoku tím, co udělal a řekl. Usmál se a jednou rukou ji pohladil po tváři. Naklonil se a v duchu vyslal krátkou modlitbičku tomu, kdo jej poslouchal, aby tohle přežil. Nakonec nechal vše náhodě a jemně ji políbil. Neodstrčila se, naopak polibek mu opětovala.
Když se po chvíli odtáhla, všiml si, že se jí žene červeň do tváří. Koukala na něj pohledem, jako by uvažovala o něčem, ale rozhodně se jí raději nechtěl ptát. Mohlo to obsahovat cokoliv. Netrvalo dlouho a on měl možnost se dozvědět, o čem přemýšlela. Zuzana mu obě ruce přiložila ke tvářím a přitáhla si jej. Tentokrát to byla ona, kdo koho políbil. Překvapila jej, ale ne dlouho. Přitáhl si ji blíže a objal ji, stejně jako ona jej. Chuck poprvé v životě věřil tomu, že se na Vánoce plní některá přání... jen jim občas musíme trochu pomoci.

Slunce pomalu vyšlo do chladného rána po Štědrém dnu. Zbarvilo oceán do ruda a snažilo se jej na chvíli trošičku zahřát, beznadějně. Mírný větřík brouzdal vlnkami a snažil se porazit vysoké věže města. V některých jeho zákoutích se točil a dělal z prachu mírné víry. Ráno bylo pro mnoho lidí poněkud krušnou záležitostí. Někteří se naopak dali do práce. Jen málo z obyvatel se vydalo teprve do postele.
Kapitán Petersonová unaveně zívla a protřela si oči. Předala službu dalšímu a vydala se k sobě do pokoje. Samozřejmě se těšila na dárky. Většinou si předávala jen s určitým počtem lidí a jen na předešlé domluvě. Nechtěla nikomu dodat pocit, že jí příště musí dát dárek taky. Znělo to hloupě, ale fungovalo to. Naposledy se takhle dohodla s Chuckem, když měli společnou cestu letadlem. Jenže některé věci se dnes v noci změnili a ona je musela přehodnotit. Po rozbalení dárků padla do postele a usnula hlubokým spánkem.

Kolem poledne se jídelna naplnila skoro k prasknutí. Tedy v rámci možností, stále však bylo dost volných míst, kam si mohli lidé posedat. Kapitán Petersonová popadla tác a na něj si položila oběd, opět špagety. Rozhlédla se po jídelně. Uvažovala, že by zamířila ke svému týmu, ale když si všimla postavy sedící v koutě a zírající do knihy, tak si vše rozmyslela. Zamířila za Chuckem. Přisedla si a čekala, kdy si jí všimne. Co ji na něm fascinovalo, byl zápal, jakým bral všechny věci. Dokázal se tak začíst, že přestal vnímat okolí, tedy pokud se jednalo o dobrou knihu. Usmála se a šťouchla do něj. Naštvaně na ni koukal, rušila.
„Tohle se nedělá, rušit při práci...“ napomenul ji, avšak zavřel knihu a usmál se. „Vyspala ses dobře?“ staral se. Snažil se pomalu a nenápadně dostat k tomu, aby zjistil, jak se jí líbil dárek, ale když si všiml, že má šperk pověšený na krku, tak se mu ulevilo. Popravdě vůbec netušil, co jí má dát. Nakonec musel přepadnout mladší sestřičku a povyptávat se. Dárek nakonec vybírala ona, a jak bylo vidět, vybrala dobře. A co dostal on? Knihu, kterou právě četl. Nevěděl, kde ji Zuzana sehnala, ale moc dobře věděl, že se dávno už neprodává a k sehnání byla velmi výjimečně. Sháněl ji více jak rok, musel se o tom někdy zelenoočce zmínit, jinak netušil, jak by to věděla a vlastně to bylo i v celku jedno. Teď měl hlavu plnou jiných starostí.
„Ty, Chucku,“ změnila Zuzana téma, „nemáš mít náhodou za deset minut službu?“ starala se. Ono, Woolsey prohlásil, že je po Vánocích srovná do latě a pozdní příchody nikdy netrpěl, tedy pokud šlo o službu u brány. O ostatních nevěděl.
„Sakra!“ vyknikl muž a rychle si začal balit věci. Bude muset běžet. „Promiň,“ zamručel a dával papíry do složky. „Úplně jsem na to zapomněl!“ Nějak všechno pobral do rukou. Chtěl už utíkat, když si na něco vzpomněl, dvěma kroky se vrátil k ženě. Dal jí pusu a pak odspěchal.
V jídelně bylo ticho jak v hrobě. Ozvalo se cinknutí, jak někomu vypadla vidlička z ruky. Všichni napjatě čekali, co se bude dít. Kdyby se uzavíraly sázky, tak by si skoro všichni vsadili na to, že kapitán vstane a půjde muži dát minimálně facku, jenže se nic takového nestalo. Petersonová dál v klidu seděla zády do jídelny a usmívala se. Dokázala si představit jejich pohledy. Však ono je to časem přejde a koho ne...úklid chodeb to vyřeší.

Konec

Čekal jsem, jakým stylem to pojmeš, ale tohle jsem vážně nečekal.
Bravo! Naprosto perfektní povídka Skvěle se hodí k Vánocům

Takže.. Šťastný a veselý!

Ale sakra Už když si začala s tim jmelim sem si vsadil na Rodneyho a jejich společnou hystorii A ty mi to takhle pokazíš

velmi hezké
btv štastné a veselé

Sľúbená Vianočná poviedka sa Ti perfektne vydarila.

Šťastné a veselé Vianoce, ale aj povianočné dni naplnené pohodou a spokojnosťou.

Konečně si Zuzka někoho našla. Upřímně jí to s její povahou přeji, i když je to s velkou pravděpodobností virtuální postava.

Povídka fajn, některé pasáže mě pobavily. Jenom by mě zajímalo, co voják Lorneovy řekl... že by taky vyžadoval polibek...a ne nebral jako odpověď

Každopádně také přeji Veselé vánoce a šťastný nový rok.

Pěkný, moc pěkný. Konečně si Petersenová někoho našla.
Jinak Všem přeji Veselé Vánoce a Štastný Nový rok.

Děkuji, moc děkuji omluvám se, že jsem vám zkazila iluze o vztahu Rodney-Zuzana, ale chtělo to trochu nějaký ten WTF moment a jednou mi tak sestřenka ze srandy nadhodila, že když už teda Zuzanu nedávám dohromady s Lornem...no a jak to znáte já se podobným nápadům nebráním a něco udělalo žbluňk a Zuzanin svět se změnil Samozřejmě chápu, že tahle dvojice je vám zřejmě proti srsti, ale já si myslím, že by jim to nějaký čas mohlo klapat
Ráda bych však poznamenala jednu věc...on si našel ji, ne ona jeho i když později zjistíte, že je jedno kdo koho muhahaha

Po dlouhé době jsem zase tu. Mám pro vás povídku, která podle mého názoru neměla spatřit nikdy světlo světa. Ale to jich nemělo více. Jen vás prosím, berte to jako parodii
Takže název: Jak chutná touha
Hlavní postavy: Michael a....žlutá věc
Děj: nechte se překvapit, jen možná...je to psáno formou deníku a není vhodná pro slabší povahy, děti do tří let a prosím...nekonzumujte u této povídky jakékoliv nápoje a jídlo. Pokud tak učiníte....já vás varovala

Děkuji za korekci Dark Anelovi a jeho korektorské skupině DA s.r.o.
Přeji příjmené počtení

Jak chutná touha

Léta páně Michaela I. (3. květen 2011)
Můj drahý deníčku, nebudeš věřit, jakého příkoří se mi neustále dostává! Nedávno, ne jenom, že jsem těm zlým lidem nakopal zadek, ale taky jsem šlápl ... sleduj... Teyle na malíček! Za to mi ta zlá ženská vynadala! Prý ať si strkám svý hnáty někam jinam. Takové zacházení nebudu dál trpět. Bude se válet v prachu a prosit, abych jí pravidelně dupal po malíčcích. Brzo totiž ovládnu cééééélou galaxii! To teprve bude čumírovat!
Navždy tvůj drahý Mišáček

7. květen, téže rok
Drahý, předrahý, milovaný deníčku. Omlouvám se Ti, že jsem Tě zanedbával, ale byl jsem tak zaneprázdněný plánem na ovládnutí galaxie, že nebyl čas se Ti svěřovat. Vůbec to nemá co společného s tím, že jsem Tě zaházel papíry, koupací kačenko....uuuuu to je tu nějak vedro...no každopádně jsem si myslel, že jsi byl unesen! Měl jsem velmi oprávněné podepření, že mi Tě unesl ten odporný zlý šotek Sheppard. Tentokrát ten hoch nevyvázne bez trestu.
Tak něco k mému novému plánu. Rozhodl jsem se, že zadržím zásobování Atlantis ze Země. Bohužel jsem zastavil plnou loď toaletního papíru. Po chvilkovém uvážení, které mi trvalo zhruba pár sekund, jsem raději nechal loď pokračovat v cestě. Uznej sám, kdo tu pak má po celé galaxii trpět? Jednou jim nedojde toaletní papír a pak si lidi třeba budou chodit na planety a budou...ne! Chodili by na listy, jehličí! Zničili by lesy! Proto pochop, že jsem nakonec ty nešťastníky nechal plout dál. Příště to ale nespraví pár ruličkami růžového heboučkého toaleťáčku.
Mišík

31. květen, 2012
Páni, to je let. Ano, je to rok a něco, co jsem Ti nenapsal. Nezlob se drahý deníčku, ale je velmi těžké žít pod nadvládou koupelové kačenky. Pokoušel jsem se sesadit hlavní královnu, samozřejmě jsem v tom nevinně, za vše může ta pitomá žlutá kachna (promiň, kačenko, ale uznej sama, ta královna se nám jen smála). Mysleli jsme si, že ji zvládneme, ale ta královna byla poněkud silnější. Hlavně v pase. Víš vůbec kolik špíny zanechala na podlaze? Dobrá tedy, nové zprávy jsou, že vedu všechny Wraithy. Povedu je k vítězství nad lidmi, sjednotím je. Mám pevnou víru, ano, toužím, opravdu toužím...
Tvůj pán a vládce Michael :-*

17. června, 2012
Drahý deníčku, nikdy mi nebylo lépe. Chceš vědět proč? Vážně? Ooooo to jsme rád...jsi napjatý? Páni! Dobrá tedy, ŽLUTÁ KAČENKA BYLA ZAJATA! Dal jsem ji vsadit do temného žaláře a nasadit jí obojek na krk. Víš, pokousala mi mé dva poddané. Nechal jsem je, aby se na ní pomstili. Doufám, že v ní nechali trochu toho vzduchu...tedy života.
Dnešní den je opravdu něčím zvláštní. Sestavil jsem plán, jak na ty odporné lidi...tedy nepočítám úžasného, neodolatelného a dokonalého vojáka, majora Lorna. Pro něj mám už přichystanou vitrínu, kde si ho vystavím. Zakládám si totiž ZOO. Ona je škoda, aby taková dokonalost trpěla. Uvažuji o tom, že do vedlejší vitrínky dám žlutou kachnu, o kus dál dám kousky staré královny.
Další plán, jaký mám, je, že si z Teyly, té drzé divoženky, udělám rohožku. Za chladných nocí jí budu šlapat po hřbetě. Teprve teď začne litovat, že tenkrát mi vynadala! Tss! Malíčky vyšly z módy, přišly na řadu rohožky! Muhahahahahahaha....
M. (Sorry, nestíhám vymýšlet plán.)

30. srpen, 2013, zlatý měsíc
Konečně jsem se dočkal, vládnu téhle ubohé usoplené galaxii. Mám rohožku ke krbu, ve kterém mi každý den zatápí Sheppard, mám vlastní ZOO. (Kačenka se bohužel umlátila o sklo). Doktorka Weirová umí báječně péct sušenky. Prostě vše je idylka. Jenže jak víš, deníčku, vše má nějaký háček. Problém je v tom, že můj vyhlídnutý exponát stále nemohu chytit. Major Lorne je mazaný klučina. On se mnou jen tak laškuje. Věřím, že se snaží, abych měl stále nějakou zábavu, ale OBČAS MĚ TO UŽ UNAVUJE!!!!!! Ten hajdalák mi zabil deset Wraithíků. Všichni vesničané ho podporují. Na všech planetách sežene přístřeší a dokonce mu i staví sochy, píší o něm eposy, provolávají ho za hrdinu. Na jednu stranu je to dobře, protože kdyby tohle nebylo, pak by bylo zbytečné jej dávat za vitrínu....chichichi.
Mišíček

24. prosinec, 2014
!Veni, vidi, vici!
Mišulda

31. prosinec, 2014
Drahý deníčku, píši Ti s čistým svědomím, že je to všechno v kopru. Major neodolatelný a úžasný Lorne se usadil. Země se po něm slehla. Galaxie je hned nudnější. Už mě ani nebaví šlapat po Teyle. Možná jsem měl nechat lidi, aby se dál marně snažili, byla to docela prča sledovat, jak hledají ZPM, která jsem měl všechny já. Začínám se nudit, asi vypustím žlutou kačenku...
Zoufalý Michael

rok 2015
Cíl zneškodněn...
Tvůj nový majitel:
ŽLUŤOUČKÁ KAČENKA

Dobrá povídka,zasmál jsem se Jen nechápu proč si řikala že to neni pro slabší povahy a neni to k obědu,kdyť to vůbec žádnej krvák apod neni,je to normální humorná povídka..

EDIT: jo už chápu proč si nemáme brát jídlo a nápoje

Můj bože, že já jsem neposlechla varování. Teď mám akorát poprskanej monitor.
Povídka je skvělá!!!

perfektní povídka zasmála jsem se Kačenka vládne světu!!!

Dobré.


///Edit///

Děkuji za korekci Dark Anelovi