Obsah fóra FanArt Vaše povídky Dokončené povídky SG: ZDP - druhá série bude - asi :)

SG: ZDP - druhá série bude - asi :)


Odeslat nové téma Odpovědět na téma
andoriel Uživatelský avatar
SG bard
SG bard

Příspěvky: 1673
Bydliště: Praha
Pohlaví: Žena

Odpovědět s citací
 
Tak taky je náš první větší projekt - jak to dopadne v galaxii Pegas, když s expedicí na Atlantis přijdou i dvě knihovnice s hlavami plnými divných nápadů.

Prázdninový provoz ZDE

Bude pokračování? Čtěte ZDE


A teď už se nenechte rušit

Seznam dílů:

1.Vstup do Města s vůní Sekky, Dar, Vězení a Nedůvěra
2.Vláček, První kroky, Kněží a Útěk
3.Útěk-dokončení
4.Erin:Velétos
5.Erin:Velétos-dokončení
6.Čarodějka a Hrátky s Nadějí
7.Kvintet a Kastík
8.Slizoun a Trinity
9.Spojení a Proměna
10.Přetahovaná a Dar
11.Příměří a Překvapení
12.Po stříbrné niti
13.Krmení, Michael, Rituál a Sebevražda
14.Maya
15.Riko a Do třetice
16.Útěk
Tady začínají jednotlivé povídky, které volně navazují na předešlé části:
17.Souboj - 1. část
18.Souboj - dokončení
19.Pojistka
20.Labyrint
21.Krasavec a Příšera
22.Neděle
23.Léčivý dotek
24.Maya 2
25.Daledon
26.Nesmyslný požadavek
27.Obraz
28.Hračkářství
29.Dovolená 1
30.Dovolená 2 (závěr)
31.Nibiru
32.Odhalení
33.Známé souřadnice
34.Naopak
35.Hrad
36.Dračí dech
37.Staré pověsti wraithské 1
38. Na Cestě 1. Text
38. Na Cestě 2. Cesta
38. Na Cestě 3. Jak se tančí Karlafada
38. Na Cestě 4.V geodě
38. Na Cestě 4.V geodě (Mimoňka: Otvírání geody)
38. Na Cestě 4.V geodě (Mimoňka: A to je Konec)
38. Na Cestě 5.Past
38. Na Cestě 6.Pod pláštěm světla
38. Na Cestě 7.Brambora
38. Na Cestě 8.Na háčku
38. Na Cestě 9.Lov pozitronů
38. Na Cestě 10.Na kometě
38. Na Cestě 11.Oblouk duhy
38. Na Cestě 12.Stařena se zlým okem
39. Staré pověsti wraitshké 2: O setkání s broukem
40. Přestupní stanice
41. Via dimidia 1.
41. Via dimidia 2.
42. Staré pověsti wraitshké 3: O velkých kočkách
43. Vizuri anataka
44. Staré pověsti wraitshké 4: O prvních Wraithech
45. Spojení
46. Staré pověsti wraithské 5: O královnách
47. Za oknem
48. Hannah
49. Staré pověsti wraithské 6: O proroctví Osmi
50. Princ na bílém koni 1.
50. Princ na bílém koni 2.
50. Princ na bílém koni 3.
50. Princ na bílém koni 4.
50. Princ na bílém koni 5.
51. Staré pověsti wraithské 7: O pochodu planetou
52. Královna
53. Bejby
54. Rozhodnutí
55. Staré pověsti wraithské 8: O odchodu lidí
56. Dvakrát do stejné řeky
57. Attero 1
57. Attero 2
58. Staré pověsti wraithské 9: O organické hmotě
59. Jiný svět
60. Nepodařený experiment
60. Nepodařený experiment - MIMOŇKA
61. Staré pověsti wraithské 10: O Anticích
62. Pozůstatky
63. Vzpomínky a sny
64. Staré pověsti wraithské 11: O odchodu z planety
64. Mimoňka k SPW 11
64. Mimoňka k mimoňce k SPW 11 :faint:
65. Nepřítel zůstal doma: 1. Nečekaná setkání
65. Nepřítel zůstal doma: 2. Bláznivý nápad
65. Nepřítel zůstal doma: 3. Útok nebo útěk?
65. Nepřítel zůstal doma: 4. Boj
65. Nepřítel zůstal doma: 5. Otagari
65. Nepřítel zůstal doma: 6. Beznaděj
65. Nepřítel zůstal doma: 7. Procitnutí
65. Nepřítel zůstal doma: 8. V dešti
65. Nepřítel zůstal doma: Závěr


A to je konec

Aspoň prozatím. Asi :D

Díky jakopovi máme celé povídání v PDF ke stažení zde:
http://uloz.to/x63Gm6U8/zapisky-dopisy-a-povidky-andoriel-complet-pdf

Děkujeme


A také děkujeme Maye, Nadě a Šaně
za stálou podporu a kontrolu chyb :bravo:
Naposledy upravil andoriel dne 18.2.2017 10:58:34, celkově upraveno 172

andoriel Uživatelský avatar
SG bard
SG bard

Příspěvky: 1673
Bydliště: Praha
Pohlaví: Žena

Odpovědět s citací
 
1.Vstup do Města s vůní Sekky, Dar, Vězení a Nedůvěra
18. srpen, Země
Celou noc jsem probděla. Do poslední chvíle jsem si nebyla jistá, zda opustit Zemi a s ní i vše, co je mi drahé, ale syn mě nakonec přiměl k rozhodnutí – rozhodnutí odejít. Ačkoliv nedovršil ještě 16 let, už nyní je uznávaným vědcem. Před několika měsíci se připojil k SGC a na Zemi tráví čím dál méně času. Moje zázračné dítě dospělo dříve, než jsem si kdy myslela. A tak jsem se nakonec rozhodla pro Atlantidu. Dnes se uvidí, zda zůstane legendární město nadále jen vzdáleným snem, nebo se stane skutečností. Prozatím končím se zápisky. Za hodinu se připojím k týmu doktorky Weirové, a jak doufám, projdu branou – červí dírou - do jiné galaxie. Chci ještě naposled vidět východ slunce tady na Zemi - energie v podobě ZPM nám vystačí pouze na cestu tam, takže není jisté, kdy a zda vůbec se na Zemi vrátíme.

4. září, Pegas – Atlantis
Tak se sen přece jen stal skutečností. A ta skutečnost předčila všechny mé sny. Našemu týmu se podařilo projít branou do Atlantidy. Město jsme však nalezli opuštěné a hluboko pod hladinou moře. A aby těch problémů nebylo na začátku málo, doktor McKay zjistil, že štít chránící město, napájené třemi již téměř vyčerpanými ZPM, je na pokraji zhroucení. Vypadalo to, že budeme nuceni Atlantidu v nejbližších hodinách opustit, protože našim příchodem se město aktivovalo a rychle tak odčerpávalo poslední zbytky energie. Všichni členové expedice dostali rozkaz stáhnout se do řídící místnosti a doktor McKay zadal náhodnou adresu. Dva týmy vedené plukovníkem Sumnerem se vydali hledat vhodnou obyvatelnou planetu a nový zdroj energie. Já zatím přemýšlela o místnosti, kterou jsme s dr. Beckettem krátce předtím objevili, a o hologramu, který se mi díky mému antickému genu podařilo aktivovat. Hologram popisoval historii Antiků a jejich mocného nepřítele – podivnou rasu zvanou Wraithové, kvůli které museli Antikové tuto galaxii opustit.
Město se nakonec zachránilo samo. Když se energetický štít začal hroutit, Atlantida se vynořila na hladinu moře. Běžely jsme s Ájou na terasu hlavní věže a s radostí dýchaly chladný mořský vzduch. Už jsme se pomalu smiřovaly se smrtí a ten náhlý obrat nás ještě nestačil probrat z šoku. Bohužel naše radost netrvala dlouho. Major Sheppard, který se vrátil se zbytky vyslaných týmů a také několika stovkami obyvatel planety Athos, nám sdělil, že byli napadeni Wraithy. Nemohla jsem tomu uvěřit, všechno se dělo tak rychle. Major si pak u dr. Weirové prosadil záchrannou misi, když objevil s doktorem McKayem hangár vesmírných lodí. Pojmenovali je jumpery a Ája z nich byla nadšená. Odletěla s nimi.
Já jsem zatím pomáhala s ubytováním Athosianů. V jejich očích se zračila hrůza z právě prožitého wraithského útoku a ve mně se vzbudil strach. Strach o Áju, o záchrannou misi a naši budoucnost. Dr. Beckett mi to musel vidět na očích, protože ke mně přistoupil a dal mi ruku na rameno. Trochu mě to uklidnilo, pokusila jsem se usmát, ale moc mi to nešlo.
Na sklonku druhého dne se Ája se zbytkem záchranného týmu vrátila.
Vypadala dosti přepadle a nebylo jí moc do řeči. Řekla mi jen to, co jsem se už dozvěděla – plukovník Sumner je mrtvý, nahradil ho major Sheppard. V této chvíli už dává dohromady svůj nový tým.
Druhý den večer jsme s Ájou seděly v mém novém pokoji a popíjeli z flašky rumu, co jsem s sebou prozřetelně sbalila. Ája stále mlčela a já byla ponořena ve vlastních myšlenkách, které se, nevím proč, točily stále častěji okolo dr. Becketta. Jeho tvář mi nešla z hlavy a mě to svým způsobem dráždilo. Proto jsem první Ájiny věty přeslechla. Ája se zase odmlčela, ale po chvíli tichým hlasem dodala, že se stalo něco ještě horšího – při záchranné misi zabili wraithskou královnu a probudili tak Wraithy z hybernace. Všechny Wraithy. Hodně, hodně Wraithů…
Je jasné, že tuto noc také neusnu.

17. října – Pegas, Atlantis
Ráno mě nemilosrdně zastihlo v propocené a zválené posteli. Vstala jsem znavenější, než jsem večer předtím ulehla - trápily mě zlé sny, které si naštěstí nepamatuji, ale jejich pachuť děsu cítím ještě teď. Od svítání panuje ve městě ruch a zmatek. Major Sheppard se se svým týmem právě vrátil na Atlantidu – byli opět přepadeni, už po páté z celkových devíti misí. Proslýchá se, že by ve městě mohl být wraithský špeh.

18. října – Pegas, Atlantis
V poledne sem přišel – nebo se spíš přiřítil - doktor McKay. Soudě dle kruhů pod očima a chování splašeného býka dostal jeden ze svých geniálně šílených (nebo šíleně geniálních?) nápadů. Předkládal mi nesmyslné požadavky a ještě nesmyslnější termíny (tedy nejlépe ihned) dodání informací týkajících se nějakých složitých a pro mě zcela nepochopitelných matematických rovnic, kterými zahltil můj nebohý počítač. Při tom svém monologu si pořád šlapal na jazyk – až později jsem se dozvěděla, že byl při poslední misi paralyzován wraithskou zbraní a nějakou dobu nemohl mluvit. Škoda, že mu to nevydrželo déle. Naštěstí pro mě i pro něj jsem po necelé hodině tabletky s potřebnými údaji našla a McKaye se zas na chvíli zbavila.

19. října – Pegas, Atlantis
Podezření padlo na Athosiany. Nedokážu pochopit, jak k této nesmyslné myšlence mohla doktorka. Weirová dojít, vždyť Athosiané mají dobrý důvod Wraithy nenávidět. Po útoku na Athos téměř každý z přeživších ztratil někoho blízkého. Jejich historii protínaly krvavými záseky wraithské sklizně, které po sobě vždy zanechaly obrovské ztráty.
Všechny meziplanetární mise jsou až do odvolání odloženy, Athosianům byl zamezen vstup do hlavní věže a dalších důležitých míst. Znechucení a rozzlobení se proto rozhodli z Atlantidy odejít na nedávno objevenou pevninu. Zítra požádám dr. Weirovou o povolení připojit se k týmu dobrovolníků s antickým genem, kteří převezou v jumperech Athosiany na nejbližší kontinent.

20. října – Pegas, Atlantis
Povolení mi bylo s radostí uděleno. Protože převážná většina obyvatelstva s antickým genem sestává z vědců, i přes absolvování povinného pilotního výcviku se mnoho z nich zpočátku létání obávalo. Ájino nadšení z řízení jumperu se však záhy přeneslo i na mne a brzy jsem získala v ovládání lodi jistotu a rychle se zdokonalovala.
Byla jsem přidělena do pilotní dvojice s dr. Beckettem, který mi s velkou úlevou celé řízení lodi přenechal. Doktor by znám pro svou nechuť využívat svého antického genu k aktivaci jakýchkoliv technických zařízení, o létání nemluvě.
Absolvovala jsem zatím celkem čtyři cesty na pevninu a zbývá mi ještě jedna poslední. Tentokrát budu mít při příletu na zatím bezejmenný kontinent několik hodin času, než Carson ošetří nemocné. Hodlám ho plně využít k prozkoumání okolních lesů. Atlantida je sice ohromující město, ale po dlouhých týdnech mi už chybí trocha trávy pod nohama. Doma jsem bývala zvyklá trávit dlouhé hodiny procházkami v blízkém lese a poslouchat jeho zvuky – skřípání kmenů vysokých borovic, hlasité ptačí trylkování, šum listí v korunách stromů… Milovala jsem tyhle chvíle samoty a při vzpomínkách na ně se ve mně probouzí stesk po domově.

22. října – Pegas, Nový Athos
Sedím na velikém pruhovaném polštáři v athosianském stanu, piju čaj, jehož chuť se dá při nejlepší vůli nazvat podivná a na sobě mám tradiční athosianské šaty, neboť osud mého původního oblečení - jak vyplyne z následujících řádků, kterými se pokusím popsat svou lesní výpravu – byl nenávratně zpečetěn. Vše se dalo do pohybu bezprostředně po mém posledním příletu na pevninu, kterou jsem si sama pro sebe nazvala Nový Athos. Carson rozdělal v athoském táboře provizorní stanovou ošetřovnu a pustil se do zlomených kostí, vyvrtnutých kotníků a hnisavých ran se stejným nadšením, s jakým jsem krátce předtím manévrovala jumperem nad mořem, pozorujíc při tom doktorovu pobledlou tvář.
Hodila jsem přes rameno batoh s povinnou výbavou, za pásek si připevnila vysílačku a vnořila se do příšeří lesa. Neměla jsem v úmyslu chodit daleko i přes to, že athosští lovci již část lesa zběžně prozkoumali a nic nebezpečného neobjevili.
Ze začátku řídký les rychle houstl. S každým krokem přibývalo houští a pichlavých keřů. Stromy, na okraji lesa podobné dubům a bukům, přecházely dál v nízké jehličnany s nezvykle sytě zelenou barvou, která narušovala jinak stále temnější lesní šero. Tu a tam se v mechu začervenaly trsy drobných kvítků, nad nimiž poletovala hejna zelených lesklých mušek, některé kmeny stromů obrůstaly velké talířovité houby, na nichž pro změnu parazitovali ještě větší slimáci a brouci. Vše, co jsem okolo sebe viděla, se jevilo nevinně a mírumilovně. Asi po půlhodině chůze, když jsem pomýšlela na návrat, protože úzká cestička prosekaná lovci už před nějakou dobou skončila a já se prodírala v čím dál neprostupnějším houští, se v pásu keřů přede mnou něco zablesklo. Po pár krocích jsem spatřila otvor, jímž procházelo světlo.
Že by mýtina? – pomyslela jsem si a po krátkém zaváhání se začala plazit skulinou na druhou stranu. Jak jsem postupovala dál a dál, světlo stále sílilo, až jsem opravdu vyšla na volné prostranství. Ale už po prvním pohledu se mi strachem stáhl žaludek a já věděla, že vlézt sem byla velká chyba.
Mýtinu protínal malinký potůček, jehož břehy pokrývalo zválené bahno. Okolní mladé stromky ležely vyvrácené z kořenů a z jejich kůry trčely trsy tmavých štětin, jak se o ně drbalo něco velkého. Opodál se na hromadě válely ohryzané kosti. Na některých zůstaly ještě zbytky masa, které přilákalo mračna much. Jejich odporné rojení a pronikavý bzukot mě probral z šoku a já couvla zpět. Napadlo mě jen: Je to velké a žere to maso! V dalším okamžiku se stalo několik věcí současně: udělala jsem další krok vzad a vzala do ruky vysílačku. Noha mi na mokré větvi podklouzla a já sebou plácla do bahna. Koutkem oka jsem zahlédla, jak vysílačka prosvištěla vzduchem a dopadla o 3 metry dál na kámen. Zároveň se v blízkosti ozvalo zlostné funění.
Rychle jsem se postavila na nohy a zoufale se rozhlížela kolem. Mýtina byl prázdná, přesto jsem stále slyšela ono funění, jak nabírá na síle a blíží se ke mně. Sundala jsem batoh ze zad a snažila se vylovit nůž, když jsem to konečně uviděla. Dokázalo to měnit barvu srsti tak, že hladce splynulo s pozadím lesa, ale jak se ten tvor blížil ke mně, vidina teplé krve mu zřejmě zatemnila mysl a odstín srsti ztmavl do ruda. Zvíře připomínalo stavbou těla divokého kance, ale bylo o něco větší a mohutnější. Místo kopyt však mělo drápy a na krátkém širokém krku seděla protáhlá hlava šelmy. Funění se změnilo ve vrčení, když šelma vycenila zuby. A pak vyrazila ke mně.
Podařilo se mi nahmatat nůž, vytáhla jsem ho z batohu a vtom jsem na rozblácené zemi ztratila znovu rovnováhu – a to mi zachránilo život. Šelma se odrazila a skočila mi po krku, když se mi v bahně rozjely nohy a já začala padat dozadu. Cítila jsem zkažený dech a cvaknutí zubů těsně u mého ucha, když minuly můj krk. Na okamžik jsem se dostala pod její břicho a bodla. Ruka mi sama vyletěla vzhůru a zasáhla cíl. Zvíře zaskučelo, jak setrvačností skoku letělo dál nade mnou a nůž páral břicho až k rozkroku. To už jsem dopadla zády na zem a šelma na mě. Naštěstí bláto ztlumilo náraz, jinak by mně váha zvířete zlámala žebra. Nastalo ticho, které za pár vteřin přerušil můj smích. Smála jsem se a nemohla přestat. Jak jsem tak ležela v blátě, zašpiněná k nepoznání, pohřbená pod mrtvou šelmou, jejíž střeva mi klouzala po břiše a krev mi máčela mikinu, představila jsem si, co by tomu řekla Ája nebo dr. Beckett. Škoda, že jsem s sebou nevzala foťák. Chvíli mi trvalo, než jsem posbírala zbytky sil a vysoukala se z pod šelmy ven, ale aspoň jsem při tom dostala nápad. Nejdřív jsem se přesvědčila, že v okolí nejsou další stejného druhu, pak jsem vzala z batohu provaz a mrtvé zvíře svázala tak, abych ho mohla táhnout a vydala se na cestu zpět. Zabralo mi to sice dvakrát tolik času, ale ten Carsonův pohled stál za všechnu námahu.
Netrpělivě přešlapoval u jumperu, když jsem se objevila na okraji lesa.
„Panebože, Erin, jsi to ty?“ zakřičel a rozběhl se ke mně.
„No jistě, že jsem to já. Tak jsem se tak procházela a našla tohle. Není to zajímavé?“
Když uviděl můj hloupý úsměv, jen hlesl: “Ty se mi snad zdáš.“
Nicméně Athosiané měli z mého úlovku upřímnou radost. Halling mi řekl, že zabité zvíře se jmenuje Sekka, vyskytuje se na mnoha planetách v Pegasu a považuje se za velkou lahůdku. Je však obtížné ho ulovit díky jeho ochrannému zbarvení a mrštnosti.
Za hodinu odlétáme zpět na Atlantidu. Je mi přece jen trochu líto, že jsem si Sekku nemohla vzít s sebou, ale doktor byl v tomto neústupný a při pohledu do jeho vyděšených očí jsem se rozhodla ho dál nepopichovat. Na druhou stranu – Sekka guláš byl opravdu vynikající. Nevím, proč si doktor nechtěl dát. Mohl aspoň jednu porci. No, nevadí. Dala jsem si i za něj.

23. října – Pegas, Atlantis
Situace s wraithským špehem se nakonec vysvětlila. Za všechno mohl Teylin náhrdelník, který fungoval jako vysílač. Major Sheppard ho na Athosu nevědomky aktivoval pomocí svého antického genu. I když jsme se Athosianům s pokorou omluvili, rozhodli se zůstat na Novém Athosu, kde se jim zalíbilo. Ve městě se cítili nesví a na pevnině nalezli opět svou někdejší jistotu.
Vím, že John Sheppard má s náhrdelníkem ještě nějaké plány. Poznám mu to na očích. Myslím, že tuším, co se chystá provést. I když se mi to příliš nelíbí, může to být příležitost zjistit o Wraithech klíčové informace. Jsem si jistá, že doktorku Weirovou snadno přesvědčí.

5. listopadu – Pegas, Atlantis
Je již dávno po půlnoci. Ležím tu na posteli a v tlumeném světle lampy si prohlížím památku na podivné shledání a snažím se utřídit myšlenky a sepsat události posledního týdne. Tolik se toho za ten krátký čas stalo. Tolik a jen málo dobrého.
Před týdnem jsem poprvé stála tváří v tvář Wraithovi. Rozhodně to byl nezapomenutelný okamžik – byť na něm nebylo nic pozitivního. Vše začalo tím, že mě povolali jako doprovod k mírové misi na planetu Hoffanů. Připojila jsem se teprve k druhé misi společně s doktorem Beckettem, který byl vyslán jako pomocná síla k vývoji Hoffanského séra, které by údajně mohlo pomoci v boji proti Wraithům, neboť mělo ve výsledku vytvořit imunitu proti wraitskému způsobu krmení. S Beckettovými vědomostmi a mými znalostmi Atlantské knihovny, které mi umožnily snadné hledání potřebných biologických a biochemických záznamů atlantských pokusů, byl brzy vývoj séra dokončen do jeho první fáze. I když se prvotní laboratorní výsledky zdály být více než příznivé, zdráhal se dát doktor Beckett souhlas k druhé fázi vývoje – tedy testování séra na člověku. Nakonec se na příkaz doktorky Weirové přece jen ujal druhého stádia pokusu, který proběhl v podzemních kobkách hoffanského výzkumného ústavu.
Stála jsem s doktorem Beckettem u mříží cely a poprvé tak spatřila obávaného příslušníka wraithské rasy. Zpoza mříží se na mě pohrdavě šklebila podivně děsivá tvář. Pleť šedozeleného odstínu byla na obličeji protkána změtí jizev, žluté oči se zúženými zornicemi připomínaly oči zvířecí, oči dravce, což jen umocňovaly špičaté drobné zuby. Dlouhé bílé vlasy a vysoká postava v tmavém koženém obleku mi pak vnucovaly představu padlého elfa z fantasy příběhů, které jsem v minulosti tak ráda četla. Wraith se připlížil těsně k mřížím svého vězení a hladově si mě prohlížel. Pak zasyčel a z jeho úst splynula tři slova, která se navždy vryla do mé paměti, protože patřila jen mně: „Tak krrássssně voníš!“ – přičemž bylo jasné, že nemyslí můj parfém. Projel mnou náhlý chlad a doktorova zasmušilá tvář se ještě více stáhla odporem. Oba jsme však dál mlčeli. Wraith ze mě nespustil pohled až do okamžiku, kdy za námi vrzly panty těžkých železných dveří. Po schodech opatrně sestupovali Perna, hoffanská vedoucí výzkumu a major Sheppard a podpírali mezi sebou drobného muže v županu, který se sotva držel na nohou. Byl to dobrovolník, kterého již téměř přemohla zákeřná a nevyléčitelná nemoc, a tak nabídl své zesláblé tělo jako oběd vězněnému Wraithovi. Oběd se ale nakonec nekonal. Poté, co se vyhladovělý Wraith vrhl na svou kořist a přiložil muži svou dlaň na hruď, aby z něj vysál životní energii, se najednou začal bezmocně svíjet na zemi a výt bolestí. Dlaň a poté celá ruka prudce zčernala a temnota se začala postupně rozlévat do celého těla. I přes tento hrůzný výjev mě přemohla zvědavost, naklonila jsem se tedy blíž, abych lépe viděla. V tu chvíli se z posledních sil smrtelně zraněný Wraith vymrštil, odstrčil od sebe nemocného muže a chytil mě skrze mříže zápěstí. Hlasem ostrým jako břitva pronesl svá poslední slova: „Tak krásná vůně, dovol mi obdarovat tě malou pozorností!“
Projela mnou ochromující vlna bolesti a já klesla na kolena a drtila mezi zuby výkřik. Marně jsem se snažila odtrhnout jeho ruku. Jeho stisk pálil jako oheň. Major Sheppard Wraithovi několikrát prostřelil ruku a snažil se jí ze mě sundat. Pak se ozvalo zapraskání rozdrcené kosti. Mé kosti. Dál si už nic nepamatuji až do chvíle, kdy jsem otevřela oči na ošetřovně Atlantidy. Ležela jsem v bezvědomí téměř týden. Později mi doktor Beckett popsal události, jež následovaly po mém zranění.
Hoffané, opojeni nadějným účinkem séra, jednotně odhlasovali plošné očkování i přes naléhavé prosby a varování atlantských doktorů. Bohužel se několik dní po naočkování u většiny obyvatelstva dostavily první hrozivé vedlejší příznaky končící zástavou srdce. Plných 50% očkovaných obyvatel planety Hoff tak podlehlo účinkům nového séra. O to děsivější bylo rozhodnutí kancléře a svobodných voleb, které jednoznačně rozhodly pro pokračování v očkování. Vím, že si to doktor Beckett dává za vinu a je mi ho moc líto. Snažila jsem se s ním promluvit, ale jen se na mě smutně usmál. Moje ruka se již téměř zahojila, kost až zázračně rychle opět srostla, i když mi zůstala podivná památka v podobě stříbřitě našedlé kruhovité jizvy, obtáčející mé levé zápěstí jako náramek. Pro doktora tato záhada aspoň skýtá tolik potřebné rozptýlení – umírající Wraith mi totiž údajně neodčerpal žádnou životní sílu a vzhledem k výjimečnosti provedeného experimentu se má jizva stala předmětem nekonečného zkoumání a testování. I když mi bylo odebráno několik částí postižené kůže, lékaři z nich nedokázali nic zjistit.
Konečně jsem tedy dnešním dnem byla propuštěna do domácího léčení. Již dávno minula půlnoc, ležím tu na posteli a v tlumeném světle lampy si prohlížím svou jizvu. Tak podivně se leskne. Ten stříbřitý třpyt je až hypnotický, chce se mi spát, odkládám deník…

11. prosince – Pegas, Atlantis
Po návratu z planety K. jsem zjistila hroznou skutečnost: Ája zmizela.
Nedokážu teď psát, nedokážu rozumně myslet. Vrátím se k psaní později, kéž budu moci v příštím zápisu napsat, že Ája je zpět.


______________________________________________________________

Ahoj Erin,

ocitla jsem se v průšvihu. Sedím ve vězení a vůbec nevím proč. Ani jsem nezjistila, kdo přesně mě zajal a na které planetě jsem, i když o příslušnosti věznitelů mám určitou představu. Jediné, čím jsem si poměrně jistá, je, že jsem zatím naživu. Ale nevím, jak dlouho mi to vydrží.
Vězení je v suterénu zřejmě vojenského komplexu. Alespoň všichni, kdo se tu pohybují, nosí uniformy. Stejné uniformy, v jakých byli oblečeni útočníci na Město. Vězení, to jsou tři cely – holé zdi, dveře v trojúhelníkovém otvoru s mřížemi a mezi celami okna. Také zamřížovaná. Naštěstí, protože tu nejsem sama. Jsem v krajní cele – poslední ode dveří. Podle toho to vypadá, že si mě tu chtějí nechat dlouhý, dlouhý čas. Ale doufám, že jim to nevyjde. Pořád čekám, že každou chvíli uslyším křik, výstřely, a pak půjdu domů.
Domů. Za krátkou dobu se ze ztraceného města v jiné galaxii stal domov. Před půl rokem na Zemi by mě nenapadlo, jak se může za pár dní život změnit.
Chtěla jsem se přihlásit na jednosměrný let na Mars a místo toho jsme se obě dvě dostaly až do jiné galaxie.

Vzpomínám si, jak jsme byly obě zmatené a vyplašené a jak jsme váhaly, když nám řekli, že můžeme odletět. A stejně jsme neodolaly a pustily se do toho dobrodružství. Snad se aspoň Tobě podaří v něm pokračovat.
Pamatuješ na ten pocit, když jsme přijely do Colorada a vezli nás do Hory? Já byla unesená už jenom z mnohahodinového letu. Ještě že s námi letěl taky doktor Zelenka. Většinu cesty jsme si povídali. I když se přiznám, že ze začátku mi připadal jako pěkný suchar. Rozcuchané vlasy a nepřítomný pohled za brýlemi – ale po pár hodinách z nás byli staří známí. Byly jsme mile překvapeny, když jsme zjistily, že jede na totéž místo, jako my. Ale nevěděl o něm o nic víc.
Cesta výtahem do 28. patra suterénu mi připadala ještě delší, než celé cestování předtím. Seděla jsem v rohu a odmítala se hnout. Čekala jsem, až mě přejde záchvat klaustrofobie. Tys to zvládala dobře. Oči Ti svítily, jak ses snažila vidět všechno najednou.
Až těsně před odchodem ses mi přiznala, že víš, že takové místo existuje. Nathan sice nesměl mluvit o tom, co dělá a kde je, ale z různých narážek a drobností sis dokázala odvodit dost na to, abys nebyla překvapená tolik jako já. Tvůj syn tady začal pracovat hned po dokončení studií. Ne, že by s tím dokončováním otálel. Dokázal získat červený diplom z astrobiologie a genetického inženýrství dřív, než mnozí maturitu. A pracovní nabídka od SGC mu přišla, ještě než odpromoval.
Otevírající se Brána přerušila náš tichý hovor a stála za všechny moje obavy a strachy. To byl způsob cestování, který jsem si oblíbila na první pohled. Jedním krokem ze Země na kteroukoli planetu se stejným zařízením, nebo až do galaxie Pegas. Do bájného ztraceného města Antiků – Atlantis.
Když jsme se dostali na druhou stranu, do Města, a to se začalo rozsvěcet, dostala jsem záchvat klaustrofobie znovu. Byli jsme na dně moře. Atlantis, chráněná slábnoucím štítem, ležela na písku a bublinky vesele utíkaly. Jak daleko mi připadala hladina! Mnohem dál, než ten krok, kterým jsme se dostali ze Země do Města. Naštěstí měla Atlantis víc rozumu, než my všichni dohromady a zvedla se na hladinu. Tehdy mi to připadalo jako zázrak. Běžely jsme na balkon a dívaly se, jak proudy vody stékají po stěnách věží. Byla jsem překvapená, že je stejně slaná, jako na Zemi. Vypadalo to, že na celé planetě není nic než oceán a Atlantis.
Vojenský velitel expedice, plukovník Sumner, který se na všechny mračil a jenom uděloval rozkazy, na mě mrkl, než na Zemi vykročil k otevřené Bráně. A když jsme prošly do Města, pomohl nám sundat ze zad batohy, pamatuješ? A pak zmizel a už se nevrátil. Někdy přemýšlím, co se s ním doopravdy stalo. I když o tom mám představu. A od té doby, co jsem tady, je ta představa ještě děsivější, než po dokončení záchranné mise, při které jsme ho nepřivedli zpátky.

Je asi tak děsivá, jako mě děsí můj soused v prostřední cele. Snažil se na mě mluvit, ale nedokázala jsem ho vnímat. Poznala jsem, co je zač. Napůl člověk a napůl brouk. Hmyz s maskováním za člověka, který se krmí lidskou životní silou a dokáže mást myšlenky. Wraith. To kvůli Wraithům Antikové opustili Pegas. Ani se svojí vyspělou technologií nedokázali porazit arogantní brouky.
Hned po příchodu do vězení jsem se vtiskla do kouta cely, kam Wraith nemohl vidět, ani když stál u společného okna. Jediná nevýhoda byla, že jsem neviděla ani já na něj. Svezla jsem se tam na zem a čekala, kdy se objevíte…

Sedím tady už celý den a kromě strážných, kteří mi přinesli jídlo, jsem nikoho neviděla. Nikdo se na nic neptal. Zavřeli mě tu a beze slova odešli. Jen ten bílý duch vedle s chraplavým hlasem, ze kterého mám hrůzu, se snažil se mnou mluvit. Ale už zmlknul i on.
Myslím na Vás a doufám, že bouře pominula a že mě co nejdřív najdete. Prosím, nenechávejte mě tady moc dlouho.

Brzy nashledanou Ája

_______________________________________________________________


20. prosince – Pegas, Atlantis
Sedím tu už od časného rána a jen tak zírám do prázdna. Po zmizení Áji se nemohu soustředit na práci a stále se zaobírám myšlenkami nad jejím osudem. Pevně věřím, že stále žije, ale udržet si tuto optimistickou myšlenku je stále obtížnější. Uplynulo už více jak deset dní, co nasedla do jumperu a odletěla na tu poslední nešťastnou cestu.
Když byla na pevnině zcela náhodou objevena obrovská zničující bouře, proběhla evakuace většiny obyvatel města i Nového Athosu. Ája zajišťovala společně s dalšími evakuaci Athosianů z pevniny, avšak při poslední cestě došlo k jejímu záhadnému zmizení. Jisté je, že s hrstkou lovců úspěšně přistála u hvězdné brány a pak se vrátila s jumperem zpět do hangáru. Tam se však její stopa ztrácí. Vzhledem k následným notně zmateným událostem, zejména invazi a krátkodobému ovládnutí Atlantis Genii, se nepodařilo rozkrýt nic, co by mohlo napovědět, co se tehdy přesně stalo.

21. prosince – Pegas, Atlantis
Podařilo se mi dokončit katalogizaci mořské biologie. Ája by měla radost. Já to uspokojení z odvedené práce necítím. O Áje zatím žádné zprávy. Zašla jsem se dnes doktorky Weirové zeptat, jak pokračuje pátrání po Áje, ale z jejích nic neříkajících odpovědí jsem získala dojem, že v tomto bodě nepostoupili ani o krok.

24. prosince – Pegas, Atlantis
Horší Vánoce jsem nezažila. Po Áje stále žádné stopy.

_________________________________________________________________

Ahoj Erin,

uběhly asi dva týdny. Začala jsem si po vzoru knížek a filmů z vězení dělat čárky za každý den. Zatím stíhám počítat, ale nevím, jak dlouho mi to vydrží. Ještě se mnou nikdo z věznitelů nepromluvil. Vadilo mi to tolik, že jsem se snažila mluvit na ně sama. Zasypala jsem je otázkami – kde to jsem, co jsou zač, co chtějí a proč mě tu drží? Jediné, co jsem z nich dostala, byl pozdrav. A i ten jenom z některých a až po několika dnech. Takhle se tu za chvíli zblázním.
I bílý ďas vedle je už několik dní úplně potichu. Jenom občas slyším jeho zrychlený dech. To se vždycky stáhnu do nejvzdálenějšího koutu a nespouštím oči ze zamřížovaného okna ve zdi, která nás dělí. S ním si povídat nechci.
Začíná mi tu být pěkně smutno. Abych nějak přečkala čekání na záchranu, vzpomínám na všechny ty neuvěřitelné věci, které nás na Atlantidě potkaly. Třeba, jak se Rodney McKay ukázal jako hrdina. To bylo překvapení!

Nechal si jako první naočkovat umělý antický gen a pak si s Johnem Sheppardem hráli jako malí. Rodney měl takovou radost, že se mu nemůže nic stát, ani když ho Sheppard hodil z ochozu, že to přehlušilo i jeho příšerné stravovací návyky. Nemusel jíst, nemusel pít (a to ani kávu!), jenom si užíval svou speciální soukromou ochranu antického osobního štítu.
Athosiané, obyvatelé planety, kterou díky naší první misi napadli Wraithové, se pomalu zabydlovali ve Městě. Opravdu pomalu. Pořád to pro ně byla téměř svatyně – zázračné město předků. Jenom děti se přizpůsobovaly rychle. Večer všechny poslouchaly Johnovy pohádky o Noční můře z Elm Street a v noci se kluci vydávali na objevné výpravy při hře na schovávanou. Tím to začalo. Jednou hrou na schovávanou, při které se ztratil Jinto. Krátce potom začali Athosiané vidět stíny, které vždy předcházely wraithským útokům. Ale tentokrát to nebyli Wraithové, kdo se snažil ovládnout Atlantidu. Zvláštní tmavá hmota se přelévala chodbami Města a sbírala energii všude, kde k nějaké přišla. Kdyby Rodney nevyhodil naquadahový generátor Branou, aby odešla za ním, mohla se tam roztahovat ještě teď a nic jiného už by na Atlantidě nezbylo. Ale když se tu rozhlédnu, vlastně jí chápu. Až se odtud jednou dostanu, taky se budu roztahovat, protahovat, pobíhat, povídat… ne, povídat ne, křičet. Možná taky křičela, jenom jsme jí neslyšeli.
Jinta jsme nakonec našli. A také jsme díky němu objevili transportéry, které nám od té doby usnadňovaly pohyb po Městě. Atlantis byla zase o kousek bližší, menší, méně tajemná. A pro nás víc domov, než pro Athosiany. Chyběla jim příroda a technické vymoženosti je děsily. Jenom Teyla, jejich vůdkyně, vypadala, že se dobře přizpůsobila životu ve Městě. Ostatní se drželi stranou, a když někam šli, vždy v hloučku o několika lidech. Potkávala jsem je, když jsme se spolu snažily z místnosti, vyhrazené pro knihovnu, vytvořit místo vhodné pro studium i vyhledávání informací. O odpočinku při zábavné četbě zatím nemohla být řeč. Byly jsme rády, že se nám dařilo shromažďovat nejdůležitější poznatky a třídit je tak, abychom věděly, kam se obrátit při dotazech vědců. Překladače běžely ve dne i v noci a my se střídaly, když jsme je chodily kontrolovat a měnit za další, připravené k překladu. Databáze se plnila jenom pomalu. Snažily jsme se v odkazech postihnout všechny možnosti využití údajů, aby mohl každý i bez naší pomoci najít, co potřebuje.

Vzpomínky mi tady začaly zaplňovat většinu času. Na Atlantis jsem měla dojem, že nedokážu všechno vstřebat a utřídit tak, abych se správně orientovala v těch nových situacích, do kterých jsme se neustále dostávali. Tady jsem najednou měla na třídění času dost. A TICHO! Nemám ráda ticho. Několikrát jsem se přistihla, že si broukám melodii. Většinou jsem si to uvědomila až ve chvíli, kdy se z vedlejší cely ozvalo odfrknutí nebo jiný pohrdavý projev Wraitha. Jak dlouho bude trvat, než začnu mluvit nahlas sama se sebou?

Asi jsem přišla o své první vánoce na Atlantis. Znovu jsem pohledem přejela provizorní kalendář a počítala i na prstech. Už se nejspíš blíží Nový rok. Jestli zmeškám i ten, budu si to muset vynahradit. Asi podnikneme nějakou velkou párty na pobřeží. Naložíme jumpery jídlem a pitím, budeme plavat v oceánu a vyhřívat se na slunci. Možná ulovíš zase nějaké jedlé zvíře. Athosiané večer přijdou a rozděláme oheň k vyprávění dlouhých příběhů. V dálce na moři bude zářit Atlantis a hvězdy na obloze. Kde jste?

Také jsem si vzpomněla, jak jsme se učili létat na Jumperech. Měla jsi skvělý nápad s hrou na babu. Všechny to moc bavilo, jenom Rodney si samozřejmě ztěžoval. Ale už mu to nevěřím. Myslím, že se bavil taky, jenom to nechtěl na sobě dát znát. Do té doby jsem si nemyslela, že bych zvládla tolik různých výkrutů a let střemhlav už vůbec ne. Bylo skvělé, jak rychle taková lodička reaguje, když má propojení na neurální úrovni. Jestli se dobře pamatuju, John se tvářil docela spokojeně, když jsme vycházeli z hangáru ještě rozesmátí.
Snad pořád cvičíte. Ale brzděte, abych Vám pak stačila. Až přijdu, můžeme si zahrát na schovávanou. Prvně na pevnině a pak třeba v nějakém poli asteroidů. To by se mi líbilo. Pořád se mi stýská po tom mít zase hvězdy nad hlavou.

Tu poslední větu jsem asi řekla nahlas a už mi tu zase hučí soused. Tentokrát to není pohrdavé. Taky se mu stýská po hvězdách.
Dneska jsem si potvrdila svou domněnku o věznitelích. Tak jak jsem si myslela - zajali mě Geniové. Pamatuji si je jenom z vyprávění. Jejich společnost, skrytá pod zemí, aby je neobjevili Wraithové, se dostala až k výrobě atomové zbraně. Ale podle popisu jediné společné mise mi připadali dost zvláštní. Alespoň z mého pohledu. Dozvěděla jsem se, že to jsou oni, když jsem zaslechla neopatrný rozhovor strážných.

Netrpělivě na Vás čekám Ája

________________________________________________________________

9. ledna – Pegas, Atlantis
Dnešní ráno začalo hádkou. Chytla jsem se při snídani s Johnem. Podle mého už Áju více méně odepsali. Nejhorší na tom je, že Sheppard ví, že mám pravdu. Ví to a nechce si to přiznat. Poznala jsem to na něm. A to ho pochopitelně popudilo ještě víc. Pátrací oddíly jsou sice konstantně vysílány do pravděpodobných oblastí, ale ve skutečnosti už téměř nikdo nevěří v úspěch těchto misí. Nikdo kromě mě. A tak bylo dnešního rána pátrání odvoláno.
Další ránou pro mě se stala moje jizva. Po Ájině zmizení jsem okolnímu dění nevěnovala příliš pozornosti a své noční můry jsem připisovala ztrátě přítelkyně. V tento den však jako by mé vědomí vyplulo z černé hlubiny na hladinu a pohlédlo přímo do slunce. Jakmile jsem se začala opět soustředit na okolí i sama na sebe, zjistila jsem dva velké problémy. Tím prvním byla rostoucí nedůvěra ze strany mých kolegů. Druhým pak mé podivné noční můry. Obojí zapříčinila jizva na mém zápěstí a následné až zázračně rychlé uzdravení, které se nepodařilo vědecky vysvětlit.
Nenápadně mě hlídali. Nikdy jsem nezůstala v žádné místnosti sama, když jsem vycházela v půl páté ráno ze svého pokoje, vždy jsem přede dveřmi někoho „náhodou“ potkala. Samozřejmě vždy vojáka. Už mi nevěřili. Mé podezření se dnes potvrdilo, když jsem zaslechla rozhovor dvou vojáků. Aniž by věděli, stáli přímo nade mnou. Při práci v knihovně se totiž porouchalo osvětlení jednoho ovládacího pultu. Protože jsem už mnohokrát u těchto jednoduchých oprav přihlížela doktoru McKayovi a nechtěně poslouchala jeho uštěpačné poznámky, rozhodla jsem se to tentokrát opravit raději sama. Neměla jsem dnes na Rodneyho náladu. Jen co jsem poklekla na zem za pult, uslyšela jsem zasyčení otvíraných dveří. Než jsem stačila jakkoliv zareagovat, zaslechla jsem známý hlas. Patřil mladému vojákovi, s kterým jsem se míjela (náhodně, jak jsem si mylně myslela) minulý týden na chodbě vedoucí k mému pokoji.
Promluvil k dalšímu vojákovi: „Vždyť už měla být tady!“
Vstávala jsem, ale jeho slova mě přišpendlila zpátky k zemi.
„ Idiote! Měl jsi stát u jejího pokoje, než vyšla! Jak jsi mohl zaspat?! Za tohle tě…“
„ Jo, když ona vstává vždycky ve čtyři ráno a já -“
Opozdilec však byl hrubě přerušen:
„To mě nezajímá, jestli ji hned nenajdeme, tak -“
„Jen klid, jsme tu brzy, zřejmě si taky trochu přispala, vrátíme se k jejímu pokoji. Stejně si myslím, že není nebezpečná.“
„Zavři hubu! Nejsi tu, abys myslel, ale abys poslouchal rozkazy. A ty zní, že ji máš hlídat! Já zas, sakra, věřím tomu, že nebezpečná je. Neviděl jsi snad tu jizvu? Když se podíváš do jejích očí, musíš i ty hlupáku vidět, že mají podezřele stejnou jiskřivě šedou barvu jako jizva.“
Do hlasu mladého vojáka se vkradla nejistota:
„Mně přijde její barva stejná jako předtím -“
„Vyser se na barvu!“ znovu ho hrubě přerušil druhý muž. „Jako by sis dřív všímal, jaký má kdo oči. Jdeme zpátky k jejímu pokoji!“
Dveře znovu zasyčely a rozhostilo se hrobové ticho. A v tom tichu mi mnohé došlo.
Ano, tohle bylo dost hrozné, ale mnohem horší problém představovaly moje noční můry. Po tomto rozhovoru jsem totiž nabyla děsivé jistoty, že svým způsobem skutečně nebezpečná jsem. Z mého podvědomí náhle vypluly všechny neskutečné obrazy, které jsem v noci snila a které jsem po probuzení milosrdně zapomínala. A najednou mnou otřásla jistota, že to nebyly pouhé sny. Oči se mi zalily slzami, když jsem pochopila, jaký dar mi Wraith předal. Byl to dar jasnovidnosti. V hlubokém spánku se mi odhalovaly vize možné budoucnosti. Bohužel jen té wraithské varianty budoucích událostí. Jen jedna věc v těch trýznivých obrazech, jež mi pluly hlavou, pro mě dostala radostný význam. Byla v nich Ája. Wraithská osa budoucnosti s ní počítala – a to znamenalo, že žije.
Je již po půlnoci a já stále nespím. Bojím se. Kromě toho… mám takový neodbytný pocit, že pohled do budoucna není jediným projevem daru, který mi Wraith svým dotekem vypálil do kůže a…do hlavy.


_______________________________________________________________

Ahoj Erin,

dlouho jsem nebyla schopná popsat, co se stalo. I teď, když si na to vzpomenu, začnou se mi třást ruce a to už uběhlo pár dní.
Ne, musím se konečně sebrat a napsat Ti o tom!

Asi po třech týdnech od mého zajetí přivedli do cely, která je nejblíže ke dveřím, mladíka. Vlastně spíš ještě kluka. Moc jsem ho neviděla, jenom jsem slyšela strážné, jak mu vyhrožují. Prý, jestli jeho otec něco neudělá, bude s ním zle. Nechali ho tam asi dvě hodiny a pak přišel velitel. Vím, že se jmenuje Acastus Kolya. To jméno nezapomenu. Je to jeden z nejvyšších geniiských velitelů. Přecházel kolem cel a rozzlobeně na nás zíral. Pak zůstal koukat na mě a najednou se nepříjemně usmál.
„Zabijeme několik much jednou ranou,“ řekl a pokynul strážným, aby vyvedli mladíka z cely. Postavili ho přede mne.
„Dobře si ho prohlédni,“ vyzval mě Kolya, a pak mládence odvedli pryč. Za chvíli odvedli i mého souseda. Vlastně ho spíš vynesli. Nebyl schopný jít sám. Netušila jsem, že je tak zesláblý. Myslela jsem, že Wraithové vydrží bez krmení déle. Ale moc toho o nich nevím.
Netrvalo dlouho a soused se vrátil. Šel sám a vypadal spokojeně. Konečně jsem si ho mohla trochu prohlédnout. Vysoký, nepřirozeně štíhlý, bledý až domodra s tmavým tetováním kolem žlutých očí, v černém koženém kabátě dosahujícím téměř na zem a vysokých botách. Napadlo mě, jestli ty dlouhé bílé vlasy a bradka plní stejnou funkci jako lidské nebo je to jenom genetické nedopatření, protože obočí mu chybělo úplně. Pravou ruku měl uzavřenou v kovové rukavici tak, aby nemohl nikoho ohrozit. Vyčnívaly mu z ní jenom poslední články dlouhých prstů.
Za ním stráž vlekla starce s prázdným pohledem. Nechápala jsem, když ho postavili před mou celu. A nechtěla jsem pochopit, ani když mi Kolya osobně vysvětlil, že je to ten mladík, který přede mnou stál před půl hodinou.
„Jeho otec je velice zatvrzelý,“ řekl s kamennou tváří a pak se naklonil k mým mřížím. „Pustíme tě z vězení,“ nakrčil nos, „aby ses mohla vykoupat. Ale jestli se pokusíš o útěk,“ pokývl ke starci, „dopadneš podobně.“
Cítila jsem, jak na mě Wraith zírá skrz mříže v okně mezi našimi celami. Mladíka - starce mezitím odvedli k jeho vězení. Ještě než se dostal dovnitř, zhroutil se. Strážci ho vzali za ruce a vtáhli ho do cely.
Samozřejmě jsem souhlasila, že neuteču. Asi bych v tu chvíli souhlasila s čímkoliv.
Stařec tam ležel, když jsem odcházela a byl ve stejné pozici na podlaze cely, když jsem se po hodině vracela zpátky.
Wraith stál u mříží a sledoval mě, jak procházím kolem. Raději jsem zavřela oči a orientovala se jenom podle pohybu strážných, kteří mě těsně obklopovali. Určitě si mě neprohlížel ze stejných důvodů jako předtím já jeho. Moje zvědavost a jeho hlad byly zcela odlišné záležitosti. I když možná, že trocha zvědavosti v jeho pohledu byla taky. Asi jako když si na talíři prohlížím nové jídlo a odhaduji, jak bude chutnat.
Psát, jak mě povzbudila horká sprcha a čisté oblečení, je asi zbytečné. Stejně jako je zbytečné popisovat mé pocity při pohledu na tu dlouhou bledou tvář se špičatými zuby, která ze mě nespouštěla oči z vedlejší cely.
Sedím v koutě, do kterého Wraith nemůže vidět a přesvědčuji sama sebe, že starce odtáhli, aby ho vrátili otci. Ale dobře vím, že je mrtvý.

Kde jste? Ája

_________________________________________________________________

V pokoji panovala dokonalá tma. Zvenčí sem doléhal nejasný šum, jak se na moři vzpínaly vlny a tříštily se o přístavní hráz města. Náhle temnotou vyšlehlo světlo a zahnalo ji do koutů. Erin ležela na zádech v propocené posteli a zuřivě dýchala. Když se jí dech opět zklidnil, dala ruce za hlavu a chvíli tiše zírala do stropu. Od onoho dne, kdy mimoděk vyslechla rozhovor vojáků, kteří ji měli hlídat, si už všechny vize do nejmenších detailů pamatovala. A noc za nocí se tyto výjevy do budoucnosti stávaly jasnější a ostřejší.
Erin se obrátila na bok a stočila zrak k nočnímu stolku. Po krátkém zaváhání natáhla ruku k hornímu šuplíku. Letmým pohledem znechuceně zhodnotila průsvitnou pokožku, pod níž se táhly modré stíny žil. Nebývala jsem tak bledá, napadlo ji, když nahmatala malé kulaté zrcátko zasazené do ozdobného rámu. Stiskla ho pevně v upocených dlaních, až jí zbělely klouby, a nastavila si jej těsně před tvář. Do prstů jí zastudil železný okraj, v němž se svíjel nejasný spirálový ornament, na několika místech ohmataný téměř do hladka. Jemně po něm přejížděla palci a nechala se na krátký čas unášet vzpomínkami. Zrcátko bylo památkou po babičce a při prvním doteku s ním se Erin připomněl její laskavý hlas. Oživená minulost jí na okamžik vykouzlila úsměv na rtech, který však vzápětí pohasl a koutky úst se zkřivily dolů, když si znovu připomněla přítomnost a…možnou budoucnost. Zaostřila pohled na svůj odraz a soustředila ho do jednoho místa. Pohlédla do vlastních očí…
Ticho přerušil zlostný sten a šerem se zablesklo, jak zrcadlo proletělo vzduchem. Jen náhodou dopadlo do koše s prádlem.
Erin s nevěřícím výrazem zírala na prázdnou ruku.
„Co jsem to jen udělala?“ zašeptala. „Musíš se uklidnit Erin, slyšíš? – UKLIDNIT!“ snažila se nad sebou znovu získat kontrolu, ale splašené srdce jí stále chtělo vyskočit z hrudi.
S velkým sebezapřením se posadila na postel a zkřížila nohy. Ruce složila do klína a pomalu zavřela oči. Po několika minutách meditace se dech zvolnil a myšlenky začaly bez emocí pokojně plynout. Musela se postavit čelem k pravdě a co nejlépe s ní naložit. Ano, faktem bylo, že se její oči změnily. Rozdíl barvu duhovek o několik odstínů ztmavil a při určitém úhlu světla se v očích jiskřily chomáče žilek, tenčích než vlas a stejně stříbřitě našedlých jako kůže v místě jizvy na zápěstí. Další nepříjemná pravda bodala do srdce jako nůž - narůstající ztráta nedůvěry od ostatních členů týmu. Je jen otázkou času, než dojde k prohledání pokoje, všech jejích věcí – a proto se bude muset rozloučit se svým milovaným deníkem. Zápisy na prvních stránkách se datovaly více jak pětadvacet let nazpět. Za tu dobu se stal odrbaný sešit v hnědých kožených deskách její součástí. Ale na Atlantidě neexistovalo místo, kde by deník nebyl objeven. A pokud nechtěla, aby všechna tajemství, nevyslovené myšlenky a touhy jejího života svěřené papíru kdokoliv poznal, existovalo jediné řešení.
Vstala a bosýma nohama přešla k oknu. Už věděla, čím jí Wraith skutečně obdaroval. Nikoliv jasnozřivostí, tak jen živila skutečný „dar“ – a ona ho konečně dokázala pojmenovat. STRACH. Obavy dokážou rozežírat duše a krást z nich odvahu. A bez odhodlání a naděje se těžce bojuje. Wraith si však pro svou poslední manipulaci vybral špatnou osobu a navíc, oslabený a umírající, nechtěně připojil k „dárku“ ještě něco, co rozhodně neměl dostat žádný člověk ani omylem. Erin to v sobě jasně cítila. Rostlo to a sílilo. Vnitřní hlas jí říkal, že tato probouzející se schopnost jí v budoucnu mnohokrát pomůže. Rozhodla se, že nedovolí, aby se na Atlantidě přiživoval strach. Všechny vize uzamkne hluboko v sobě, nikdo se nikdy nedozví, co sžírá její nitro. A deník – ten taky umlčí.
Otevřela okno a vyklonila se ven. Opřel se do ní ledový vítr a vehnal jí slzy do očí. Vší silou se rozmáchla a hodila.
Kdyby se někdo v tu chvíli díval z okna hlavní věže, mohl by spatřit, jak z okna v patnáctém patře východního obytného křídla vyletěl do blednoucí noci malý předmět. Mohl by sledovat, jak dosáhl vrcholu a rychle klesá k neklidné mořské hladině, kde ho polknul zpěněný hřeben vlny. Hlavní věž však tonula v temnotě a nikdo v ní z oken nezhlížel…


_________________________________________________________________

Ahoj Erin,

je neuvěřitelné, že už píšu čtvrtý dopis. Netušila jsem, že tu budu tak dlouho. Zvlášť, když se mi několik týdnů nechtělo psát. Musela jsem rozdýchat wraithské krmení.
Pár dní jsem se krčila v koutě, ale když jsem se pak pokusila vstát, nechtěly mě poslouchat svaly. Od té doby každý den chodím po cele a snažím se trochu rozhýbat. Přítomnost Wraitha už mě netrápí. Postávání u okna ho brzy přestalo bavit. Na jeho otázky neodpovídám a vůbec se snažím tvářit, že tady vlastně není. Někdy to jde těžko. Na stálé mlčení jsem moc upovídaná, takže je jenom otázka času, než se odhodlám přistoupit na komunikaci.
Chtěla jsem teď napsat: „až mě přijdete osvobodit…“, ale přestávám tomu věřit. Jestli se pletu, tak se moc omlouvám. Odsud to vypadá, že jste na mne zapomněli nebo máte moc jiné práce.

Měla jsem na Vás hrozný vztek. Já tu sedím a čekám na osvobození, a vy pořád nikde. Pak mě začaly pronásledovat strašné sny. Viděla jsem nás všechny znovu poprvé procházet Branou na Atlantidu. Tentokrát se Město nezvedlo a všichni jsme se utopili. Probudila jsem se a lapala po dechu. Myslela jsem, že se už nikdy nenadechnu. Musela jsem se projít, abych se zbavila té hrůzy, která na mě padla ve snu. Když jsem si znovu lehla, měl sen pokračování – jako jediná se zachránila Elizabeth, setkala se s Antiky a díky ní je teď Město v pořádku na hladině oceánu. Byla jsem moc ráda, že to vlastně dobře dopadlo. Jenom nevím, jestli jsem si to nevymyslela sama, abych se uklidnila. A taky mě přešla zlost a zůstalo jenom přání, abyste byli všichni v pořádku. Já jsem. Aspoň v rámci možností.

Wraith sedí někde vzadu, kde na něj není vidět. Asi má už zase hlad. Nebo jsem se prostě stala nezajímavou. Přesvědčila jsem sama sebe, že zatím nejsem na jídelníčku. Zdá se, že si mě schovávají na později. Ale proč, to pořád nevím.
Geniové sem chodí jenom s jídlem, nebo když mě vedou do umývárny a to se mnou nikdo nemluví kromě strohých pokynů.
Zřejmě se něco chystá. Velitel Kolya sem zase přišel zírat. Prošel několikrát sem a tam a vrhal na mě zamyšlené pohledy. Pak beze slova odešel. Byla jsem z toho mnohem nervóznější, než když mi vyhrožoval Wraithem. Vůbec z něj mám divný pocit. Když přišel poprvé, nebyla jsem skoro schopná zvednout hlavu a podívat se na něj. Čekám, co se bude dít a zase už doufám, že jste někde blízko. Jdu se protáhnout, abych byla připravená na rychlý útěk. Nemůžu se vzdát naděje.
Za tu dobu, co tady sedím, jsem přišla na to, že už se mi Wraithské stravovací návyky nezdají tak strašné. Vzpomněla jsem si, jak si vyprávěli vojáci ze záchranné mise o wraithské královně. Prý říkala: „Každý přece musí jíst.“ Jestli je to jediný způsob, jak mohou přežít, kdo jim to může vyčítat? - Pravda, jídlo jim to vyčíst může. Pokud se tedy dostane ke slovu a jistě jenom jednou v životě. Já dostávám každý den džbánek vody a trochu něčeho, co se tváří jako jídlo, ale Wraitha si nikdo ani nevšimne. Geniové se k němu chovají jako k nebezpečné věci. Jenom nevím, jak se budu cítit, jestli někdy uvidím wraithské krmení. O přímé účasti raději ani nepřemýšlím. Tady se nejspíš dočkám obojího, ať už postupně nebo najednou. Tak se snažím, trochu si zvykat.
Možná jsem pro sebe našla další zábavu kromě vzpomínek. Jak jsem na to mohla zapomenout? Vlastně mohla – s Wraithem ve vedlejší cele člověk zapomene na ledacos.

Přijďte brzo! Ája
Naposledy upravil andoriel dne 30.11.2012 20:53:35, celkově upraveno 16

Příspěvek 06.5.2011 20:42:29
Mooony Uživatelský avatar
Command Chief Master Sergeant
Command Chief Master Sergeant

Příspěvky: 998
Bydliště: Brno
Pohlaví: Neuvedeno

Odpovědět s citací
 
Povídku jsem ještě nečetla, ale mám jeden typ, proč ti to hlásí, že tam máš moc znaků. Prostě a zkrátka, je to příšerně dlouhé. Chápu, že se ti to sem nechce dávat po částech, ale hodilo by se to rozdělit na více částí. Bude se to i pak nám ostatní lépe číst.
Myslím, že "úvod" je poněkud vyčerpávající, máš to pěkně připravené. Pokud se týkán 16. letého vědce génia, tak tady jsem si vzpomněla na Sheldona Coopera (jen mi to trochu nesedí :) ).
Všimla jsem si hned v druhém odstavci (?), že jsi lehce pozměnila děj, ale asi je to záměr alternativního vesmíru. Jen mě to trochu zmátlo, že popisuješ situaci příchodu a pak najednou je všechno jinak :oops: ale možná je chyba u mě. Jen se v tom ztrácím.
Vrtá mě v hlavě několik nesrovnalostí, jako například, co dělala knihovnice na záchranné misi? Proč vlastně je knihovnice na Atlantis (to se asi dozvím později)?
Přečetla jsem jen kousek. Je tam hodně věcí, které mě mate, ale musím uznat, že popis máš pěkný, napínavý. :wink:

andoriel Uživatelský avatar
SG bard
SG bard

Příspěvky: 1673
Bydliště: Praha
Pohlaví: Žena

Odpovědět s citací
 
Už nebudu psát počet ve wordu popsaných stránek, abych zbytečně nedráždila :D a hned začínáme:

2.Vláček, První kroky, Kněží a Útěk

Téměř po třech měsících polevil dohled nad mou osobou a vojáci se více méně stáhli. Doktorka Weirová po uplynulém čtvrtletí patrně usoudila - když mou vinou nepropukla žádná katastrofa - že nastal čas plně se soustředit na skutečnou hrozbu Wraithského útoku. Jen občas do knihovny, kde jsem trávila dny studiem a tříděním informací, nahlédla falešnou náhodou hlava vojáka, nebo mi při pozorování moře na mé oblíbené terase zapichovala Teyla ustarané pohledy do zad. U ní se totiž před několika dny potvrdilo to, co u mě ne - část wraithské DNA - a veškerá pozornost i nedůvěra se přesunula na ni.
Já se cíleně vyhýbala všem, a kdykoliv to příležitost dovolila, volila jsem samotu. Cítila jsem se ponížená. Věděla jsem, že mi byl tajně prohledán pokoj. I když se snažili dát vše zpátky na své místo, několik maličkostí je prozradilo. Cítila jsem se zrazená, když mi v noci před pokojem přešlapovaly vojenské boty. Cítila jsem vztek, že se mnou nejednali na rovinu, jako bych se po wraithském napadení stala cizí osobou, které je třeba tajit vše už z principu. A konečně – cítila jsem smutek, že na Atlantidě chybí jedna spřízněná duše, která by mě mohla pomoci nést tyto ústrky a jíž bych se mohla se vším svěřit. S děsivou jistotou jsem však věděla, že se jednoho dne vrátí, jen jsem netušila, kdy se tak stane.
Konečně jsem po dlouhých týdnech dostala povolení na nové mise. Na základě závěrečné zprávy doktora Becketta, podle níž byl můj stav „velmi dobrý a stabilizovaný“ a posudku psycholožky, která neshledala vzhledem k okolnostem žádné abnormální psychické projevy, jsem znovu získala povolení pilotovat jumper.

„Kde jsi byla tak dlouho?“ Jeho slova mě probrala a já zaplašila poslední temné myšlenky.
„Zapomněla jsem přibalit pár věcí, Carsone,“ omluvně jsem po něm střelila pohledem a rychle se protáhla kolem doktora do jumperu.
Během letu jsme mlčeli. Soustředila jsem se na řízení a dívala se upřeně před sebe, doktor se vedle mě ošíval. Právě jsme vystoupili z atmosféry, když to Carson nevydržel a začal na mě chrlit slova:
„Podívej, Erin, já vím, že se po té nehodě necítíš příliš dobře, ale uzavírat se do sebe opravdu nic nevyřeší. A já to rozhodně nemíním vzdát, stále se snažím z tvých vzorků tkáně zjistit, co ti je.“
„Prosím tě, Carsone,“ přerušila jsem ho dřív, než se stačil nadechnout k pokračování, „jestli sis nevšiml, tak jsem uzavřený člověk odjakživa. A co se týká té…nehody - nic mi není. Což jsi i napsal do mé propouštěcí zprávy, pamatuješ se? Vy jste za čtyři měsíce nic nezjistili a žádné podivné příznaky čehokoliv na sobě nepozoruju. Když pominu ztrátu přítelkyně, cítím se po fyzické stránce celkem fajn.“
„Ehm, no tedy – vím, jak bolí ztratit někoho blízkého….“ Doktor neměl příležitost dokončit větu, protože jsem ho hrubě přerušila: „Mě ovšem nejvíc bolí, když se pro přítele vzdá pomoc a naděje.“
„Erin, ty víš, že to tak není. Kdyby existoval způsob, jak ji najít, John by udělal všechno pro to, aby ji dostal zpátky sem. Měla bys konečně přijmout možnost, že to Ája pravděpodobně nepřežila. Musíš se smířit se skutečností, jakkoliv je tragická. Před tebou leží budoucnost, bylo by dobré neplýtvat sebetrýzněním takovým darem.“ Carsonův výraz se v té chvíli podobal psímu a mně se najednou chtělo smát.
„O budoucnosti mi raději nemluv,“ utrousila jsem mezi zuby a stočila zrak zpátky před sebe, abych se vyhnula psím očím doktora Becketta. Když jsem nabyla jistoty vážného výrazu, podívala jsem se znovu na Carsona. Seděl ztuhle ve křesle a upřeně mě pozoroval.
„Poslyš, Carsone,“odkašlala jsem si, „já jsem vážně v pořádku, přestaň si dělat zbytečné starosti.“
„Ale to nemůžu,“ prohlásil doktor s rázností u něj neobvyklou. „Víš,“ pokračoval opatrně,
„ nechci tě nijak vystrašit, je to jen má domněnka, ale….“
„Jaká domněnka?“ zeptala jsem se, když Carson zaváhal.
„Myslím…tedy zdá se mi, že se ti po tom napadení změnily oči. Mají trochu jinou barvu než dřív, takovou jakoby jiskřivou.“
Na okamžik jsem přestala dýchat. To je to tak patrné?
„To se ti jen zdá!“ odsekla jsem a rozzlobeně naklonila svůj obličej k doktorovi, až mé oči hleděly zblízka do těch jeho.
„Mám stejné oči jako kdykoliv předtím. Každé ráno je vidím právě z takovéhle vzdálenosti v zrcadle. Můžeš snad říci to samé?“
„No to samozřejmě ne, ale -“
„Tak vidíš!“ vítězoslavně jsem zajásala a stáhla se zpět do svého křesla.
„Víš, podle testů, rentgenu…prostě podle všeho, co jsme na tobě mohli otestovat, jsi naprosto zdravá, jenže…stále si nejsem jistý, zda jsem něco nepřehlédl. Něco, co nejde tak snadno zjistit…“
„Už to nech být, Carsone,“ řekla jsem tiše. „Jsem zdravá, a jestli někdy působím jinak, je to jen zdání, věř mi. Umím se i smát, abys věděl.“ Vycenila jsem zuby v předstíraném úsměvu. Očividně se mi moc nepovedl – následné ticho v jumperu by se dalo krájet. Když jsem konečně spatřila cíl naší cesty, ulehčeně jsem si oddechla a stočila loď na oběžnou dráhu.

Těžko by bylo možné najít v galaxii ukecanější bytost než doktora Becketta. Z ticha, které se rozhostilo v jumperu, zbyla jen příjemná vzpomínka. Když jsme konečně přistáli na planetě Zohara, slunce se již sklánělo k obzoru a obloha s nefritovým odstínem ještě více zezelenala. Náš cíl – skupina malých osad v centru lesa, místními nazývaného Doharský Hvozd, ležel přibližně 3 míle na severozápad. Zamaskovala jsem jumper a pomohla doktorovi s lékařským vybavením. Carson si jen rezignovaně vzdychl, když jsem mu sdělila, že blíže nešlo přistát. Hodil si batoh na záda a kývl na mě. Vyrazili jsme k hranici lesa. Sotva jsme ušli pár kroků, Carson začal mluvit. A mluvil a mluvil a…mluvil. Vyprávěl o historii domorodých obyvatel, o útocích Wraithů, které nakonec donutili lidi stáhnout se z otevřených pastvin do lesů, o úpadku kdysi vyspělé civilizace, o počasí, o Skotsku, o kocourovi své babičky…nevím, kdy jsem ho přestala poslouchat. Jakmile jsme překročili hranice lesa, zakousl se do nás chlad. Pod korunami neznámých listnatých stromů se vkradlo šero a já si náhle všimla nezvyklého ticha. Ten les se mi nelíbil. Vnímala jsem v okolí nejasné ohrožení.
„Podle toho, co nám popsal vůdce vesnice, to vypadá na nějaký druh chřipky. Doufám, že nám léky vystačí pro všechny, možná jsem měl přece jen vzít ještě jeden balík - “
„Carsone,“ přerušila jsem ho unaveně, „ táhneme sebou dvě tašky léků. Jsem si jistá, že to bude stačit. Vždyť v osadách zbylo sotva dvěstě lidí.“
Poslední sklizeň udeřila na Zoharu před půl rokem a lidské ztráty byly katastrofální.

„Jo, asi máš pravdu, Erin,“ zasupěl Carson, jak se snažil zdolat strmější terén. Na čele se mu již leskly krůpěje potu.
S obavou jsem vzhlédla ke korunám stromů. Světla kvapem ubývalo a před námi ležela ještě míle cesty. Zarostlá a neudržovaná cesta nám bránila v rychlejším postupu a hrozilo, že do hlavní osady dorazíme za tmy. Můj šestý smysl intenzivně vnímal atmosféru lesa a vysílal mi do mozku varovné signály. Očima jsem neustále pátrala v okolním houští, připomínaje si mou poslední návštěvu lesa, kdy jsem se střetla se Sekkou, a adrenalin mi přitom bouřil v krvi. Doktor šel dva kroky přede mnou a vyprávěl cosi o rybaření, když se v mžiku zastavil a zmlknul. Nestačila jsem včas zareagovat a narazila mu do zad.
„Co se to -“, začala jsem, když tu Carson poodstoupil a rozhrnul větve, jež mi dosud bránily ve výhledu. Před námi se otevřel dechberoucí výjev. Zarostlá pěšina, po níž jsme se ubírali, ústila k okraji obrovské propasti, hluboké nejméně 50 metrů a široké dvakrát tolik. Táhla se oběma směry do nedohledna. Zaraženě jsme se na sebe s doktorem podívali. Přímo před námi spojoval okraje propasti most. Mohutná železná konstrukce byla pokryta rzí a po pilířích se plazily husté pletence lián sytě žluté barvy, které již kov z větší části skryly. Na obou koncích mostu stály vysoké železné věže spojené dvěma nosnými lany, která byla přichycena při krajích mostu tyčemi a celek tak tvořil jakési řídké zábradlí zvyšující se směrem ke věžím. A přesně uprostřed mostu se na trávou zarostlých kolejích černal starý vlak. Svým vzezřením se oprýskaná lokomotiva s nezvykle dlouhým komínem a pěti nebo šesti připojenými vagóny podobala vlakům ze Země 19. století.
„O mostu nebyla řeč,“ zamračeně jsem sjížděla pohledem sešlou stavbu a popošla pár kroků k okraji, abych spatřila dno. Bylo nepříjemně hluboko. Pohlédla jsem na doktora, který ještě stále fascinovaně zíral na most.
„Carsone, proč se vůdce Zoharských osad nezmínil o této „maličkosti“ Atlantidě?“ Doktor se ke mně konečně otočil.
„Myslím, že počítal s tím, že naše technická vyspělost nám dovolí přistát přímo v osadě, nemohl vědět, že i naše lodě mají určitá omezení.“
„Tak měl předpokládat i jiné možnosti.“ Zabručela jsem a znovu jsem očima přelétla most a tmavnoucí oblohu nad ním.
„Obávám se, že budeme muset ten most přejít.“ Povzdechla jsem si. Doktor se prudce nadechl:
„To nemyslíš vážně, Erin. Podívej se na něj – vždyť je to rozpadající troska. Stačí silnější vítr a zhroutí se.“
„Rozhlédni se, Carsone,“ opáčila jsem, „ta propast se táhne pravděpodobně na kilometry daleko. Do hodiny se setmí. Chceš tu bloudit ve tmě jen s baterkou? Bůh ví, co tu žije za noční dravce.“
Doktor nevypadal moc přesvědčeně a tak jsem dodala:
„Ten most nese léta tíhu vlaku. Dva lidi navíc ještě unese.“
„No právě,“ namítl Carson, „byl příliš dlouho zatížen.“
„Půjdu první,“ vykročila jsem k mostu a táhla Carsona za sebou. Nechal se.
Opatrně jsem našlápla na první pražec a chvíli čekala. Pak jsem udělala další tři kroky. Nikde se nic nepohnulo, žádný nýt se neviklal ani nezavrzal.
Hodila jsem přes rameno na doktora povzbuzující pohled. Pokusil se o úsměv, ale vyšel z toho jen zoufalý škleb. Stále se držel mé ruky a nevědomky zesiloval stisk. Zvolna jsme se plížili vpřed, uši nastražené a připravené zachytit sebemenší podezřelé vrznutí, ale jediným zvukem okolo nás byl všudypřítomný vítr, který svištěl nad propastí a vrhal nám prameny vlasů do tváře. Za několik minut jsme došli až ke vlaku. Carson se konečně pustil mé ruky a já si nenápadně mnula namožené rameno, jak jsem držela ruku zkroucenou za zády. Vlak byl široký skoro jako most, po stranách zbývalo sotva metr volného místa. Okraje mostu však nevzbuzovaly mnoho důvěry. Přichytilo se na nich nejvíce plevele, který za svou cestou vzhůru vytvořil na okrajích velké zauzlené hroudy. Koleje se tady zcela ztrácely pod rozpínavými úponky a nebylo možné odhadnout stav mostu pod nimi.
„Přelezeme po střeše vlaku,“ navrhla jsem a prstem se dotkla chladného kovu lokomotivy.
„Tak to ani náhodou,“ pevně prohlásil doktor a zuřivě zavrtěl hlavou, „projdu vedle vlaku, na mě je těch výšek dneska příliš, nehodlám si je ještě zvyšovat.“
Chvíli jsem se s ním ještě dohadovala, ale tentokrát zůstal neoblomný. Nakonec jsem to vzdala.
„No, jak myslíš, ale nepočítej s tím, že pro tebe polezu, až se tím plevelem propadneš.“
„Jasně,“ odpověděl ironicky Carson a vydal se vpřed. Chvíli jsem ho rozmrzele sledovala, jak se křečovitě přidržuje vlaku, nicméně se nezdálo, že s tím má nějaké větší problémy. Bez přestávky se sunul dál, co noha nohu mine a brzy dosáhl třetího vagónu, který stál v samém středu mostu. V tom místě klesaly tyče s nosnými lany na pouhý půlmetr. Zřetelně jsem viděla, jak se doktor zachvěl a přitiskl se blíže k vlaku. Spěšně jsem obešla lokomotivu a vklouzla do mezery mezi ní a prvním vagónem. Na zadní stěně byl stále připevněn původní úzký žebřík, což mi usnadnilo práci. Když jsem se vydrápala nahoru, vítr mě svou silou donutil pokleknout. Zběžným pohledem jsem učinila odhad délky jednotlivých mezer. Než jsem však stačila zacouvat k rozběhu, do uší se mi zařízl Carsonův výkřik.
„Erin, pozooor!“ V doktorově hlase zněl opravdový strach. Naklonila jsem se přes okraj střechy. O pár metrů dál se mi naskytla hrůzná podívaná. Nejdříve jsem spatřila bledou ruku sápající se po doktorovi. Chytila se jeho bundy a táhla ho k oknu. Carsonovi se na okamžik podařilo vymanit ze sevření, ale vzápětí se k první ruce přidala druhá a z temnoty okna vykoukla hlava s dlouhými bílými vlasy. Doktor se ocitl ve smrtícím sevření. Wraith napřáhl krmnou ruku k doktorově hrudi, ale než mohl začít s krmením, zasáhla ho střela z mojí zbraně. Naneštěstí se jen otřela o Wraithovo rameno, stačilo to však k tomu, aby útočník vyšel na okamžik z rovnováhy a pustil se doktorovy paže. To, co se odehrálo pak, bylo jak z mých nočních můr. Když postřelený Wraith uvolnil sevření, vzpírajícího se doktora náhlá volnost překvapila a donutila ho zacouvat k okraji mostu. Silou svého odporu narazil lýtky do železné bariéry a s řevem přepadl dozadu. Během vteřiny mi zmizel z dohledu.
„Carsoneee!“ zařvala jsem a nevěřícně zírala do místa, odkud spadl. Moje mysl tomu odmítala uvěřit, ale neměla jsem čas propadnout hysterii. Můj výkřik přiměl Wraitha obrátit svou pozornost ke mně. Vysoká, černě oděná postava se s neuvěřitelnou lehkostí vyhoupla z okna a vytáhla se na střechu. Naše pohledy se setkaly. Wraithovi se na tváři objevil krutý úsměv. Pomalu se postavil a beze spěchu vykročil ke mně. Od sebe nás dělily dva vagóny. Bez přemýšlení jsem namířila a vystřelila. Avšak místo toho, aby se střela zavrtala do masa, proletěla neškodně prázdnotou. Wraithovi se v poslední vteřině podařilo skrýt v mezeře mezi vagóny. S hrůzou jsem sledovala jeho neskutečnou mrštnost. Ozvěna výstřelu odezněla a na mostě se rozhostilo ticho. Znovu jsem zamířila před sebe a vykročila k okraji střechy. Pak jsem uslyšela Carsonův hlas volající mé jméno:
„Erin, slyšíš mě?“ ozvalo se zpoza mostu. „Potřebuji pomoc! Dlouho se neudržím!!“
„Panebože,“ zašeptala jsem. „Vydrž, Carsone! Už jdu!!“ Nepoznávala jsem vlastní hlas, všechno jako by plulo v mlze. Chtěla jsem se rozběhnout k žebříku, ale noha mi zůstala přilepená na místě. Pádu již nešlo zabránit. Ramenem mi prolétla ostrá bolest a před očima se mi zatmělo. Zbraň mi vyklouzla z ruky a s duněním sklouzla po střeše dolů. Podívala jsem se na nohu, kterou svírala bledá ruka. Wraith si mě s tichým smíchem přitáhl blíž. S ochromenou rukou jsem bezmocně ležela na zádech a dívala se do nelidských očí.
„Tebe si vychutnám celou. Dnes konečně nebudou zbytky.“ Nehty rozpáraly bundu a triko a mé kůže se dotkla Wraithova dlaň. Srdce mi začalo zběsile tlouct a pak se náhle zklidnilo. Wraith se na mě zamračil: „Nejde to, nejde to!“ Z tváře se mu vytratil sebevědomý úsměv. Zarazil se a podíval se do mých očí pozorněji.
„To není možné!“ vydechl a ucouvl zpět. Opatrně jsem se postavila na nohy. Dotek jeho dlaně způsobil, že jsem se na okamžik dostala do jeho mysli. A nejen to, pokusem se na mě nakrmit přetrhal poslední mentální bariéry, které poutaly mé nepřirozené schopnosti. Stačil jediný rychlý pohyb a Wraith se skácel se zlomeným vazem k zemi.
„Díky,“ pronesla jsem směrem k mrtvému tělu, „děkuji, že jsi mi pomohl mnohé pochopit. Teď už vím…všechno.“ A skopla jsem ho dolů.
Bezdeché ticho vzápětí přeťal Carsonův výkřik.
„Erin! Erin!! Jsi v pořádku?! Kde jsi?! Eriiin!!!“
Jediným ladným pohybem jsem seskočila z vlaku a rozběhla se k doktorovi. Teď jsem se stala stejně mrštnou a rychlou jako Wraith. Byl to skvělý pocit.
Chytila jsem Carsona za zápěstí a bez námahy ho vytáhla k sobě. Doktor byl v takovém šoku, že si toho naštěstí nevšiml. Budu si muset pro příště dávat větší pozor.
„Erin, díky bohu! Už jsem se loučil se životem!“
„Už je to dobré, Carsone,“ zašeptala jsem a pohlédla směrem k mrtvému Wraithovi.
„Kde je? Co se s ním stalo?“ S děsem v oku pátral Carson za mými zády.
„Mrtvý.“ Úsečně jsem vysvětlila. Doktor mě překvapeně sjel pohledem a zeptal se:
„Jak?“
„Zlomený vaz,“ procedila jsem mezi zuby a bez mrknutí oka pokračovala:
„Zaskočil mě. Ztratila jsem zbraň, ale štěstí stálo při mně – nakonec uklouzl na střeše vagónu.“
„Erin, ty musíš být skutečně dítě štěstěny,“ hlesl doktor a dal si hlavu do dlaní. „Ještě řekni, že se tam náhodou připletla banánová slupka.“
Usmála jsem se.
„Jsi v pořádku.“ Pomohla jsem Carsonovi vstát. Batohy s lékařským vybavením se válely opodál. To mi připomnělo ještě jedno vysvětlení.
„Carsone, ty léky si můžeme ušetřit. Zdejší osadníci netrpí chřipkou ani žádnou jinou neznámou nemocí.“
Cestou do osady jsem Carsonovi vysvětlila, že zabitý Wraith nešťastnou náhodou uvízl při poslední sklizni zde a bez možnosti spojení nebyl schopen odejít. Protože zde přežila jen hrstka lidí, nemohl si dovolit tento zdroj potravy zlikvidovat jednorázovým krmením. Kradl se proto po nocích do blízkých osad a vysával z lidí energii po troškách, když spali. Díky manipulaci s myslí pak dokázal osadníky přimět, aby si únavu a sešlost vysvětlovali jako příznaky chřipky. Dokonce v myslích uměl navodit pocit bolesti v krku. A takto tu přežil měsíce.
Carson nad tím jen nevěřícně vrtěl hlavou.
„Tedy Erin, tohle ti opravdu řekl? Pokud vím, Wraithové nevynikají přílišnou sdílností…“
Polkla jsem a dokončila svou lež:
„Očividně i někdo tak krutý a bezohledný jako Wraith může trpět dlouhodobou separací. Za tu dobu s nikým nepromluvil, asi se potřeboval vypovídat.“

Usoudili jsme, že by Zoharanům pravda v ničem neprospěla. Když nyní ustanou noční návštěvy nezvaného hosta, osadníkům se za čas uleví a zotaví se. Předali jsme jim proto pár balení vitamínů a druhý den ráno se rozloučili.

Po návratu jsme zastihli Atlantidu v pohotovosti. Do příletu Wraithské flotily zbývaly jen dva dny a město se připravovalo na možnou evakuaci a autodestrukci. Doktor McKay se vydal jumperem s několika dalšími k antickému satelitu, který by po opravě mohl pomoci zvrátit pro nás nepříznivý vývoj. Sheppard zase odletěl hledat planetu vhodnou k evakuaci. Teyla byla stále některými obyvateli města považována za podezřelou a doktorka Weirová již nejméně dva dny nespala, což dokazovaly tmavé kruhy pod očima. Přes to všechno jsem byla víc než kdy jindy ráda, že jsem doma – na Atlantidě. Tu noc jsem se v teple svého pokoje zapřísahala, že už nikdy nevstoupím do žádného lesa v této zatracené galaxii.


______________________________________________________________


Ahoj Erin,

to, co jsem chtěla vyzkoušet, byla meditace. Drobný základ ze Země jsem se pokoušela na Atlantidě rozšířit s pomocí Teyly. Byla moc ráda, že o meditaci projevuji zájem a snažily jsme se obě ze všech sil, abych dosáhla nějakých uspokojivých výsledků. Ale moje cíle zasahovaly například k astrálnímu cestování a v tom mi ani Teyla nemohla pomoci. Těžko jsme hledaly společný čas na cvičení při všech našich povinnostech, a naše setkání byla, s velkou nadsázkou řečeno, nepravidelná. Ale aspoň jsem se měla čím zabývat, když jsem zrovna nebyla v knihovně. Ty jsi byla pořád na cestách s doktorem Beckettem. Stala se z Tebe odbornice na vyhledávání lékařských záznamů a výzkumu Antiků a povýšila jsi na Carsonův stín. Kamkoli se vydal, bral Tě s sebou. Dělala jsi mu nosiče a mobilní encyklopedii najednou.
Na rozdíl od Tebe jsem na žádné mise mimo planetu nelétala. Nevadilo mi to. Ve Městě toho bylo tolik, co bylo potřeba objevit, že jsem si na cesty Branou ani nevzdechla. A létání s jumperem jsem si užila i tak. I když létání není nikdy dost. Ostatně, moje jediná cesta v této galaxii byla záchranná operace po našem prvním setkání s Wraithy. A i tu jsem celou strávila v jumperu. Po žádné další jsem v dohledné době netoužila.
Díky mému přátelství s Teylou a Tvé neustálé nepřítomnosti se ze mě stal poslíček. Ke svým běžným povinnostem jsem ještě dostala vysílačku se stálým spojením na pevninu pro případ nouze. Každou chvíli jsem létala jumperem, abych někoho nebo něco odvezla na pevninu nebo tam vyzvedla pasažéry či náklad. Athosiané se snažili nevyužívat mě příliš často. Vždycky volali, až když se sešlo několik požadavků nebo bylo něco nezbytného. Ale já tam létala ráda. Vždycky se našel někdo, kdo mi ukázal novinky ve vesnici a v okolí a s kým jsem si mohla chvíli popovídat. A procházky po lese se staly pravidelnou součástí mých návštěv. Jenom mě vždycky někdo doprovázel. Po Tvých zkušenostech s divokou, i když chutnou, zvěří, už nechtěli riskovat. Na novém místě vypadali Athosiané spokojeně. Rozhodně spokojeněji, než ve Městě. Mohli se zase spolehnout sami na sebe a, s mou drobnou pomocí, měli i kontakt s přáteli z jiných planet.
S Tebou jsem se scházela už jenom v knihovně a tam bylo tolik práce, že na povídání nezbýval čas. Bylo nám to oběma líto a slibovaly jsme si, že to napravíme, jenom, co najdeme chvíli v našich přeplněných programech. Já teď měla času dost, ale všechen bych ho vyměnila za… za cokoli, hlavně někde jinde.
Meditace mi tady moc nešla, ale rozhodla jsem se to nevzdat, i když jsem se nedokázala soustředit dost dlouho. Stále jsem sledovala okno, jestli za ním nesvítí žluté kočičí oči mého věčně hladového souseda.
Začala jsem s ním opatrně komunikovat. Nebo vlastně on se mnou. Po neúspěchu v prvních dnech se na chvíli odmlčel, ale zkusil to znovu a já tentokrát odpověděla. Zatím to byly takové všeobecné věci. Třeba moje jméno. Na jeho zřejmě budu muset přijít sama. Pamatuji se, že John si wraithská jména vymýšlel sám. První jméno, které ho napadlo, bylo pak jméno Wraitha. Nechtěla jsem si vymýšlet. Chtěla jsem ho nazývat správně. Řekl mi, že je tu už léta, desetiletí, a že ho sotva udržují naživu. Používají ho k výslechu vězňů a zastrašování. To jde asi moc dobře. Taky bych se bála. Vlastně jsem se bála, vždyť už mi s ním vyhrožovali. Víc jsem se zatím nedozvěděla. A on zná jenom moje jméno. Napadal mě ještě nejmíň milion otázek, ale ty počkají. A jestli se odtud dostanu, než na ně dojde, bude to ještě lepší.
Kolya se už neukázal. Zřejmě vůbec není v komplexu, protože se chování strážných trochu uvolnilo. Ale pořád jsem nepřišla na to, jak odtud pryč. Sleduji strážné a vojáky, kteří sem chodí na pravidelně nepravidelné obhlídky. A pokaždé, když mě na chvíli pustí ven, se nenápadně rozhlížím a snažím se trochu zorientovat, ale moc jsem toho neviděla. Umývárna je hned za prvním rohem. Škoda, že mi tehdy cestou sem zavázali oči.
Hrozné sny mám pořád. Budím se s křikem a Wraith se mi směje. Rozčiluje mě to. Ale jak se nebudit s křikem, když vidím Petera Grodina ve vínovém overalu s rozpaženýma rukama, jak se omlouvá a pak všechno kolem vybuchne. Poslední, na co jsem si pamatovala z toho snu, byly jeho veliké hnědé oči a pak už jen plameny. A pocit, že Vám hrozí nějaké strašné nebezpečí. Možná za to může to ticho bez možnosti zaměstnat se něčím – čímkoli – že se moje fantazie tak rozjíždí.
Musím pro sebe vymyslet víc práce. Nečinnost mi neprospívá. Moc přemýšlím, a když fantazie nemá vymezené hranice, stává se noční můrou nebo naprostým nesmyslem. Asi bych taky měla zaměstnat Wraitha, aby ve mně neviděl jen mírně zábavnou svačinku. Mohl by mě třeba naučit lépe wraithsky. Zkusím mu to navrhnout.
Až se dostanu zpátky, bude se to hodit. Překlady nám půjdou mnohem lépe. Už se těším, jak budeme společně luštit všechny taje wraithského života a techniky. Snad se nám povede získat nějaké další informace.
Sláva, podařilo se mi, najít si činnost. Vlastně jsme měly štěstí, že jsme pomohly sbírat ty rozsypané kamínky. Díky nim poznali, že máme antický gen. Úplně obyčejná cesta z oběda se stala jedním z nejdůležitějších momentů v našich životech. Když jsme kamínky vracely tomu muži, Ty jsi vykřikla překvapením, protože jsi právě uviděla kousek života někoho úplně jiného, a já je nemohla odlepit z prstů. Prostě se tam přisály a nechtěly se pustit. Myslely jsme, že si z nás dělá legraci, když nás zval na další testy, ale naštěstí jsme byly natolik bláznivé, že jsme šly. A další štěstí bylo, že potřebovali někoho, kdo by jim uspořádal knihovnu. Sice jsem ve svém oboru už nějakou dobu nepracovala, ale rozhodně jsem byla jediná knihovnice s antickým genem, kterou potkali. Protože jsme ten gen měly obě, bylo i rozhodování o odchodu trochu snazší. Kéž bych se mohla i teď rozhodnout a odejít. Vlastně mohu. Při první příležitosti odejdu a už se nevrátím.

A stejně pořád čekám a doufám, že se objevíte
Ája

_________________________________________________________________

Do začátku evakuace zbývaly jen minuty. Postávala jsem u zábradlí na mé oblíbené terase, dlaněmi křečovitě svírala chladný kov tyče a hleděla do dáli. Ze slunce zbyl jen rudý kopec, který na moři rozpoutal ohnivou bitvu. Hladově jsem se vpíjela očima do hasnoucího výjevu a snažila si zapamatovat drobné detaily, odstíny barev i hladký chlad v rukách. Dobře jsem si uvědomovala, že tohle můžou být moje poslední okamžiky strávené na Atlantidě. Za mnou si někdo odkašlal. Nepřekvapilo mě to – kroky nově příchozího jsem zachytila už sto metrů nazpět a podle šoupavého zvuku chůze jsem odhadovala Carsona. Spěšně jsem si nasadila sluneční brýle a otočila se, abych pohlédla do jeho očí. Stál tak blízko, že jsem na tváři cítila jeho dech. Instinktivně jsem couvla a narazila zády na zábradlí. Carson udělal krok vpřed a vzdálenost mezi námi opět zmenšil.
„Už je čas, “ zašeptal a mírně naklonil hlavu.
„Já vím,“ povzdechla jsem si a nervózně si postrčila brýle na nose.
„Proč se schováváš, Erin?“ Doktor se zachmuřil a jemně mi sundal tmavé brýle. Zaskočil mě tím natolik, že jsem jen zalapala po dechu a široce rozevřenýma očima zírala na doktora, jehož oči se nemilosrdně zabodly do mých.
„Měl jsem pravdu, viď? Potřásl hlavou a sklopil zrak. „A ty to taky víš, proto je ukrýváš v temnotě.“
Konečně jsem popadla dech a probrala se z šoku. „ Ty vidíš bubáky všude, Carsone,“ odsekla jsem, vytrhla doktorovi brýle z ruky a protáhla se kolem něj ke dveřím. „Sluneční brýle se obvykle nosí na ochranu před sluncem, kdybys to náhodou nevěděl,“ zavolala jsem ještě přes rameno na doktora a bez dalšího otálení jsem vklouzla do atlantského labyrintu chodeb.
U brány mě dostihl pocit viny a rozmrzelá z vlastní prchlivosti jsem netrpělivě přešlapovala na místě a házela střídavé pohledy na nervózní dav přede mnou a vstupní dveře za mnou. Jednala jsem s doktorem se zbytečnou příkrostí a věděla jsem to. Neuměla jsem si však vysvětlit, proč mě jeho zájem tak vyvádí z rovnováhy. Zaplavil mě náhlý stud a já se znovu provinile podívala ke vstupním dveřím, ale Carson se neobjevil. V přítomnosti tak velkého shromáždění lidí nebyly mé smysly schopné rozpoznat polohu jednotlivců. Z úporného soustředění mě rozbolela hlava. Přitiskla jsem si konečky prstů na spánky a snažila se rozmasírovat pulzující bolest, když vtom mi někdo za zády poklepal na rameno.
„Mohlas na mě počkat, Erin,“ ublíženě ucedil doktor a postavil se po mém boku. „Urážíš se jako malé děcko.“
„Promiň,“ zašeptala jsem rozechvělá prudkým návalem radosti. Doktor vyvalil nevěřícně oči.
„To myslíš vážně?“
„Jistě že ano. Carsone, nechci se teď dohadovat. Předtím jsem se zbytečně unáhlila, ale z posledního vývoje událostí mám nervy napjaté jako struny.“
„Já jen - “ Doktor se zasekl a hledal vhodná slova, „ chci ti pomoct. Ale k tomu potřebuju tvojí důvěru, bez pravdy nezmůžu nic.“
Na vteřinu mě ochromila touha všechno vyklopit, dostat to ze sebe. Doktorovi bych se přece mohla svěřit. Věřila jsem mu, jako doposud nikomu a záleželo mi na něm víc, než jsem byla ochotná přiznat. Pak mi však myslí projela vzpomínka na Teylu. Jak málo stačilo k nesmyslnému obvinění. Chvilková touha se rozplynula. Co kdyby mi doktor skutečně dokázal pomoci? Možná bych se stala opět sama sebou…, ale opravdu bych chtěla být stejně slabá a bezmocná jako dřív? Odpověď na tuto otázku jsem znala.
„Carsone, jsem si jistá, že barva mých očí je stejně jako šedý kruh na mém zápěstí jen jizvou, kosmetickou vadou a bezvýznamnou památkou na jednoho mrtvého Wraitha. Lidské tělo zřejmě reaguje na poranění Wraithem jinak než na běžná zranění a během léčebného procesu se hojení taktéž liší. Nic víc to neznamená. Žádná další poranění v sobě nenosím, žádné podivné příznaky na sobě nepozoruju, zkrátka jsem stejně nechutně zdravá a nudná jako vždy.“ Se zatajeným dechem jsem sledovala doktorův obličej. Cítila jsem z něj pochyby, ale taky silný pocit nerozhodnosti a váhání, což pro mě znamenalo jistou dávku naděje. Přála jsem si, aby mě už jednou pro vždy přestal řešit.
„Opravdu bych tomu chtěl věřit, Erin,“ promluvil doktor zvolna, „kéž bys měla pravdu, ale povinnosti pravidelných kontrolních prohlídek tě bohužel zbavit nemůžu. Vedení chce mít tvůj zdravotní stav nadále pod maximální kontrolou.“
„Jak jinak,“ procedila jsem mezi zuby a zdánlivě milým tónem jsem dodala: „jakékoliv jiné řešení mé situace bych ani nečekala.“
Z rozhovoru nás vyrušila slova doktorky Weirové. Společně s majorem Sheppardem spustila autodestrukci města. Když se však Rodney chystal zadat stanoviště Alpha, brána se aktivovala a vytvořila příchozí červí díru s potvrzovacím kódem SGC. S údivem jsme přihlíželi, jak bránou procházejí vojáci s vybavením. Dopředu vystoupil jeden muž, který se představil jako plukovník Everett. SGC obdržela naše zprávy a díky ZPM, nalezenému na Zemi, k nám vyslala pomoc v podobě vesmírné lodi Daedalus s mocnou asgardskou technologií, jenž by měla dorazit na Atlantidu za tři dny. Úkolem plukovníka a jeho mužů pak bylo pomoci nám do té doby město ubránit. I když naše vyhlídky ani za této situace nevypadaly příliš nadějně, přesto jsem se neubránila drobnému úsměvu. Můj nový smysl nezklamal, když mě radil vyčkat do poslední evakuační vlny.

Složila jsem kabát k nohám postele a i s batohem na zádech sebou hodila na postel. Ve zmatku horečnatých příprav na obranu města mě tu nikdo hledat nebude. Nečekala jsem, že svůj pokoj uvidím tak brzy. Vlastně jsem s tím nepočítala vůbec. Nechala jsem oči zavřené a chvíli jen tak ležela. Celé tělo mi rezonovalo předtuchou, že je pro mě životně důležité prozatím zůstat v pokoji a čekat. Na co? To jsem nevěděla, nepochybovala jsem však, že až ten okamžik nastane, poznám to. V průběhu uplynulých měsíců jsem se již naučila svým smyslům důvěřovat natolik, abych se nemučila pochybnostmi. Pomalu jsem se posadila, zkřížila nohy a soustředila se na svůj dech, jehož hypnotická pravidelnost mě unášela hlouběji do stavu nevědomí. Po každém pokusu to šlo snadněji. Přes rty mi přeběhl letmý úsměv a já se naplno se ponořila do svého vnitřního světa…

Všude kolem mě se rozpínala černočerná tma. Temnota tak absolutní, že jsem se pokaždé nechtěně přikrčila pod její neexistující tíhou. Nenáviděla jsem ten pocit, ale pokud jsem chtěla odpovědi na své otázky, bylo nutné tento počáteční stav přetrpět. Další putování zpravidla probíhalo příjemněji. Vize blízké budoucnosti se mi ukazovaly v náznacích, neměly svůj konec ani začátek a už vůbec ne vysvětlivky či poznámky pod čarou, které by mi pomohly rozluštit smysl míhajících se obrazů a symbolů. S vědomím, co mě čeká, jsem trpělivě vyčkávala. V temné nicotě přede mnou náhle vytrysklo světlo. Rozdělilo se na několik zlatavých plamínků, které zářily stále jasněji a jak se přibližovaly ke mně, měnily se, světlo se v nich přelévalo jako tekuté zlato, až vytvořily tvar ptačích stop, které se rychlostí větší, než bylo schopné lidské oko zaznamenat, tiskly do temnoty a ztrácely v dáli. Směr byl dán. Vyrazila jsem po ptačí stezce. Zakrátko se temnota po pravé straně vyznačené cesty zachvěla. Naskytl se mi pohled do vězeňské cely. Ze stropu kapala voda a s podivně dutou ozvěnou dopadala do mělké kaluže uprostřed betonové podlahy. Stěny pokrýval zahnědlý mech. Do nosu mě uhodil pronikavý zápach plísně a…krve. Skrz mříže se na mě zašklebil známý obličej.
„Kněz“, zašeptal a zaklonil hlavu v šíleném smíchu. Otřásla jsem se a bez zaváhání prošla kolem. Vězení na Hoffě patřilo do minulosti, přemýšlela jsem a opatrně překročila hromadu knih, která se zničehonic objevila na stezce. A co mají symbolizovat knihy? Přemítala jsem a šlapala dál po zlatých stopách k neviditelnému cíli. Cestu mi náhle zkřížilo šest postav v kápích. Sotva jsem stačila zastavit, ozval se za mými zády hlas wraithské královny.
„Tímto okamžikem a lidskou krví posvěceni, zváni jste mými kněžími. Stejně, jak dary své ovládáte, budu já ovládat vás. Váš vnitřní zrak nechť nazírá pro mě.“ Zahalené postavy poklekly a stáhly si kápě. Přede mnou klečelo šest Wraithů s vyholenou lebkou. Na čele měli vytetované třetí oko. Pomalu zvedli bradu a podívali se přímo na mě. Oči jim jiskřily stříbrným třpytem drobných žilek. Mimoděk jsem ucouvla a pod nohama mi zaskřípalo sklo drcených knihovnických tabletek. Stála jsem za ovládacím pultem v knihovně a dívala se ke dveřím. U nich číhal Wraith. Krčil se u stěny a s krutým úsměvem potěžkával zbraň. Čelo mu zakrýval černý šátek, na kterém bylo vyobrazeno bílou barvou wraithské oko. Z chodby zazněl zvuk kroků a útržky hovoru. Jak se kroky blížily, Wraith se naklonil dopředu a napjal tělo k chystanému útoku. Poznala jsem Zelenkův hlas. Mluvil o antickém křeslu. Když mu odpověděl druhý hlas, zachvěla jsem se zděšením a poznáním. Carson! Snažila jsem se pohnout, ale nohy stály na místě jako přikované. Z úst mi vyšel jen sípavý dech. Dusila jsem se. Tělo mi omotaly šlahouny temnoty a pod nohama zabublalo černé bláto. Neúprosně mě stahovalo dolů. Propadala jsem se stále hlouběji a bezmocně sledovala, jak se Wraith chystá přepadnout přátele ze zálohy. Padala jsem…

Probudila jsem se ve svém pokoji. Zalapala jsem po dechu a snažila se nabrat do plic vzduch. Oči mi slzely a tělo se třáslo pod náporem kašle. Rozostřený zrak mi padl na ruce. V zaťatých pěstích svíraly rozsápané prostěradlo. Do klína mi dopadly krůpěje rudých kapek. Uvolnila jsem prsty a cípem prostěradla si zakryla krvácející nos. Poté jsem sklouzla na podlahu a nahmatala batoh. V ruce mě zastudil chladný kov zbraně. S námahou jsem se postavila a hřbetem ruky si otřela vlhké oči. Po každém návratu z podprahového světa, jak jsem si ten snivý stav pojmenovala, potřebovalo mé tělo několik hodin vydatného spánku. To jsem si však nyní nemohla dovolit. Zesláblá vyčerpáním jsem vyklopýtala ze dveří a rozběhla se ke knihovně. Závod s časem začal.

Ztemnělými chodbami se ozývaly zvuky vzdálených střetů vojáků s Wraithy, kteří se do města přenesli během prvních náletů. Střelba a křik zněly ozvěnou z dáli, hlavní ohniska bojů se rozhořela v dolních patrech. Ochromená strachem, že je příliš pozdě, vtrhla jsem do knihovny a vystřelila nalevo od dveří, kde jsem ve své vizi viděla stát wraithského kněze. Laser přepůlil židli a do vzduchu se uvolnil zápach spáleného plastu. Po Wraithovi nebylo ani stopy. Zmateně jsem se rozhlédla kolem. Srdce mi zběsilým tlukotem hrozilo prorazit hruď, adrenalin vytékal i ušima. Popošla jsem do středu místnosti. Náhle mě mocný náraz do zad srazil na kolena. Dlaně se mi zabořily do hromady střepů z rozbitých tabletek. Zaúpěla jsem bolestí. Někdo se za mnou zasmál.
„Vida, tak jsi konečně tady. Už jsem se obával, že nepřijdeš. Máš zpoždění.“
S námahou jsem se přetočila na záda a zamžourala do tlumeného stropního světla. V zorném poli se objevila postava. Sklonila se nade mnou a já poznala Wraitha ze své poslední vize.
„Vskutku. Těžko uvěřit, že obyčejný člověk může vstřebat Dar a naučit se ho ovládat. Tvé oči však nelžou. Jsi příliš slabá, v žilách ti nešumí skoro žádná energie. A já si tak nerad odpírám požitek z jídla.“ Wraith se sklonil blíž, až mě jeho vlasy zašimraly na tváři a pokračoval ve svém monologu:
„Tak slabá…hm, nazírala jsi mě, že ano? Ale zašla jsi příliš hluboko pro své vize…Alnathův Dar tě měl zničit, pomalu rozežrat zevnitř, až by z tebe zůstal jen roztřesený uzlíček masa. Kdo z nás mohl tušit, že tě Dar přijme? Poučení pro příště.“ Wraithský kněz se zachechtal a přiložil mi ruku na hruď.
„Teď si vezmu zpátky, co mi patří a pak z tebe vysaju ten zbytek síly, co v tobě ještě zůstal.“
Nebránila jsem se. Došla jsem na pokraj svých sil. Na prsou se mi rozlil pronikavý chlad, který záhy přešel v ohnivou bolest. Kněz mi druhou rukou zakryl ústa, aby ztišil můj křik. Šílela jsem bolestí. Před očima mi vybuchovaly rudé skvrny a já se z posledních sil podívala na svého vraha. Něco však nebylo v pořádku. Kněz se mračil, v napjaté tváři se odrážela nelidská námaha. Pohledem jsem sklouzla na svou hruď. Bledou ruku měl křečovitě zkroucenou, jako by se v ní snažil něco zachytit a vyrvat to ven. Očividně bez úspěchu. Zatím. Zaostřila jsem unavené oči a s hrůzou sledovala, jak se pod jeho rukou začíná zhmotňovat stříbřitě šedá hmota. Bolest v mé hrudi dostoupila vrcholu. Vzedmula se ve mně vlna vzteku, která smetla všechno – únavu, bolest i strach. Kněz zlostně zasyčel, jak se Dar pod rukou osvobodil a vklouzl zpátky do mě. Zavřela jsem oči a soustředila se. Jedinou možností bylo využít svůj vztek a obrátit ho ve svůj prospěch. V očích mi zaplál stříbrný oheň. Vyvolaná síla odmrštila Wraitha na vstupní dveře. Ovládacím panelem projel modravý záblesk a dveře se otevřely. Kněz spadl na zem, kde zůstal bez hnutí ležet. Překulila jsem se na bok a sebrala laserovou pistoli, která naštěstí unikla poškození. Obezřetně jsem obešla ležícího kněze a vykoukla na chodbu. Byla prázdná. Obrátila jsem proto pozornost k raněnému Wraithovi. Už se probíral, nemohla jsem nadále otálet. Namířila jsem na vytetované oko a třikrát krátce vypálila. Hlava se mu zvrátila a tělem projela křeč. Bez slitování jsem znovu zmačkla spoušť. Ani pak jsem nebyla úplně spokojená, pro jistotu jsem mu nohou zlomila krční páteř. To by mělo stačit. Z dálky sem dolehly hlasy. Rychle jsem odtáhla mrtvolu od dveří a přikrčila se za převrácený stůl. Právě včas. Skulinou ve stole jsem zahlédla dvě postavy. Mihly se ve dveřích a pokračovaly dále chodbou, aniž by se zastavily. Díky bohu.
„Bohužel, Carsone,“ rozpoznala jsem Zelenkův hlas. „John není při ruce, takže momentálně jsi nejvhodnější osobou ty.“ Druhý hlas mu rozmrzele odpověděl:
„Já vím, Radku, ale ovládání antického křesla, stejně jako jiných zbraní, jumperů…no prostě všeho, mi dělá problémy.“
„Vím, Carsone, ale nemáme na výběr.“
„ Máme ještě vůbec nějaké drony? John je už všechny vystřílel…“
Když hlasy za rohem odezněly, dovolila jsem si konečně vydechnout. Ať už tahle bitva dopadne jakkoliv, tu svou jsem vyhrála a na víc mi nezbyla síla. Dovlekla jsem se do svého pokoje a čekala na výsledek bitvy. Žebra mě bolela, jako by mi na nich tančila kráva a pořezané dlaně bolestivě štípaly. Ale někde uvnitř jsem věděla, že vítězství bude naše.


________________________________________________________________

On se smál! Erin, on se smál. Přišel a smál se, že jste všichni mrtví!
To Kolya. Dlouho se tu neukázal. Strážní si tajemně šeptali, ale nic jsem z nich nedostala. Pak přišel velitel a smál se.
………..

Už to skoro vypadalo, že se konečně s Wraithem alespoň na něčem dohodneme. Začal mě učit wraithsky. Každý den pár nových slovíček. Moje hlava se sice chvíli bránila, ale nakonec si dala říct. Musela jsem uznat, že je chytrý. Někdy až moc. Až tak, že těžko chápu, o čem mluví. Ale oba se máme část dne čím zabývat a není tu takové ticho jako na začátku. Jinak naše komunikace vázne. Jeho jméno jsem se ještě nedozvěděla a nevypadá to, že by mi ho chtěl vůbec někdy říct. A informace o mé planetě také nejsou právě oblíbeným tématem. Aspoň pro mě ne. Pořád se je snažil ze mě vytáhnout, dokud jsem nepřišla s protiútokem. Skončili jsme tak, že jsme stáli u společného okna a vrčeli na sebe.

A pak přišel Kolya a smál se.
Vyprávěl, jak Atlantidu přepadli Wraithové, jak jste jednali s vedením Geniů a dostali jste od nich atomové bomby. A že jste neuměli nic jiného, než vyhodit celé Město do povětří. Nezůstala prý po něm ani stopa.
Stál před mou celou, vesele se na mě zubil a vyprávěl o zániku Atlantidy, jako by to byl ten nejlepší vtip, který kdy slyšel. Já jsem seděla u zadní zdi, dívala se na něj a vůbec jsem nechápala, co to vypráví. Odmítla jsem jakoukoli myšlenku na zánik Města. Pořád se smál a čekal na mou reakci a já jsem pořád mlčela a koukala na něj prázdným pohledem, dokud ho to nepřestalo bavit a neotočil se k odchodu. Po dvou krocích se ještě ohlédl, namířil na mě prst a řekl:
„Už tě nepotřebuju, příště jsi na řadě.“ Pohlédl k cele s Wraithem, pokývl a odešel.
Seděla jsem dál, dívala se před sebe a viděla znovu probuzení Města - vědce, kteří pobíhali z jednoho místa na druhé a křičeli nadšením, vojáky, jak opatrně postupovali dál a dál a oči se jim leskly za ochrannými brýlemi, znovu jsem cítila letmý dotek ruky plukovníka Sumnera, nádheru prvního nadechnutí vzduchu, když jsme vystoupali na hladinu oceánu… bylo toho tolik. Nemohlo to skončit jenom proto, že to někdo řekl! Ale musela jsem se přesvědčit. Co nejdříve. Hned!
Wraith celou dobu stál u dělícího okna a sledoval mě. Pomalu jsem zvedla hlavu.
„Odcházím“ řekla jsem směrem k němu.
Asi ho to překvapilo. „Kam?“
„Pryč,“ ušklíbla jsem se. „Už mě to tu nebaví.“
Díval se na mě a neodpovídal. Z jeho výrazu bylo patrné, co si myslí – zbláznila se. Pokrčila jsem rameny a vylovila z kapsy klíč. Trhnul sebou a zadíval se na mě pozorněji. Pomalým krokem jsem došla k zamřížovaným dveřím. Tiché cvaknutí zámku mi otevřelo cestu ven.

Klíč jsem ukradla to ráno jednomu strážnému, který přinesl jídlo. Visel mu na karabince u pasu, a když jsem si toho všimla, okamžitě jsem využila příležitosti. Sklonil se, aby položil misku a džbánek na zem a já se zvedla ze země tak rychle, až jsem zakopla a padala mu k nohám. Zachytila jsem se ho za uniformu, stiskla karabinku a klíč byl můj. Kopla jsem přitom do misky a ta se mu převrhla na boty. To ho na okamžik zaměstnalo. Vztekle odkopl misku do kouta, kde se rozbila o zeď a téměř vyběhl z cely, z vězení, z mého dohledu. Druhý strážný ho pobaveně sledoval, ale ani on si naštěstí nevšiml, o co při mém pádu ve skutečnosti šlo. Jinou misku jsem nedostala, ale za klíč ke svobodě to stálo. A za pohled na Wraitha překvapeného tak, až pootevřel ústa, taky.

Otočila jsem se na chodbě k jeho cele, tázavě se na něj podívala a pozvedla klíč.
„Daleko se nedostaneš. Už jsem to zažil,“ řekl. Po tváři mu přeběhl malý, ošklivý úsměv. „Počkám si, až se vrátíš.“ Obrátil se ke mně zády.
Došla jsem ke dveřím vězení a vyzkoušela, jestli jsou odemčené. Byly. S rozmachem jsem hodila klíč zpátky k celám, otočila jsem se a vyběhla z vězení.
Automaticky jsem zabočila do chodby s umývárnou, ale pak jsem se zarazila. Tudy cesta nevede. Nevím, jak jsem k tomu rozhodnutí došla, ale řídila jsem se jím. Obrátila jsem se na druhou stranu a vyrazila do neznámých míst. Už jsem šla pomalu a na každém rohu opatrně prověřovala další cestu. Na páté křižovatce jsem se zarazila. Tři krásné široké chodby vedly směry, které se mi vůbec nelíbily a ta čtvrtá byla úzká a nízká a temná. Stejně jsem se jí nakonec vydala. Vedla k ocelovému žebříku, po kterém jsem vyšplhala vzhůru, odsunula pokop nad hlavou a…do očí mě uhodilo slunce. Málem jsem spadla. S pevně stisknutými víčky jsem se dostala ven, přitáhla poklop zpátky na původní místo a sedla si do trávy. Obličej jsem schovala do dlaní a pokoušela se rozmrkat zářivá souhvězdí v očích. Zrak se mi pomalu vracel.
Jakmile jsem byla schopná rozeznávat okolí, s rukama pořád kolem očí, jsem zašla do lesa, který se rozprostíral všemi směry. Klopýtala jsem v kruhu kolem poklopu a hledala cestu nebo pěšinu, která by mě dovedla k Bráně. Les vypadal nedotčeně. Nezbylo mi nic jiného, než si vybrat vlastní směr a v tom případě bylo rozhodnutí jasné. Se sluncem v zádech jsem se nořila hlouběji a hlouběji do lesa. Oči si v přítmí pod rozložitými korunami stromů zvykaly na denní světlo lépe. Hlava se mi trochu točila z množství vzduchu a prostoru, který mne obklopoval. Šla jsem pořád dál, klopýtala pryč od slunce, které se pomalu blížilo k obzoru. Přede mnou se rozlévala tma. Ne jenom tma noci. Veliký černý mrak zakrýval část oblohy. Když jsem vyšla na mýtinu a podívala se nahoru, valil se, jakoby se snažil dohonit slunce, než zapadne.
Povzdechla jsem si. Proč nic nemůže jít snadno. A pak mi na tváři bleskl úsměv. Jistě, že nemůže. To by nebyla žádná legrace. A noční déšť je rozhodně lepší než Geniiské vězení. Pokračovala jsem v chůzi a hlavou se mi začaly honit znepokojivé myšlenky. Jak to, že jsem v celém komplexu nikoho nepotkala? Sice jsem několikrát slyšela kroky, ale vždycky doznívaly v dálce, nebo je přerušilo zavření dveří. Oči, teď už spokojené v přítmí, mi nervózně zatěkaly mezi okolními stromy. Žádný podezřelý pohyb, žádný záblesk…Záblesk přišel. Ne z lesa. Z oblohy. Ostré světlo mě srazilo na kolena a hrom mi bušil do zad. Za pár vteřin se k němu přidal i déšť. Rukama už jsem si zase svírala oči a lapala jsem po dechu. Proudy vody, které se valily z nebe, hrozily, že mě utopí. Mrak dohonil slunce a spolkl ho. A já si přála legraci!
Přinutila jsem se vstát. Dotápala jsem k prvnímu stromu a opřela se o jeho kmen. Nebylo to zrovna nejvhodnější místo, ale na závětrné straně jsem se mohla rozhlédnout. Celý les byl ponořený do neproniknutelné tmy, ale po chvíli pátrání jsem zahlédla světlý odlesk. Modrobílé mihotání. S rukama před sebou jsem opatrně vykročila ke světlu.
Trvalo dlouho, než jsem došla na okraj lesa. Světlo se dávno ztratilo, ale pokračovala jsem ve vybraném směru a doufala, že se příliš neodchýlím. Nechtěla jsem bloudit v kruzích. Bouřka přešla do jemného deště a hrom byl slyšet už jenom z velké dálky. Bylo mi to jedno. Dál jak na kůži se voda nedostane. Aspoň jsem si to vždycky myslela. Teď jsem se nebyla tolik jistá, ale to budu zjišťovat později. Uši mi nejspíš nefungovaly, ale oči si vedly dobře. A orientace taky. Stála jsem blízko Brány.
Rozběhla jsem se. Už jdu, Erin, už jsem na cestě, Atlantido!
Ája
Naposledy upravil andoriel dne 03.12.2012 12:03:11, celkově upraveno 11

andoriel Uživatelský avatar
SG bard
SG bard

Příspěvky: 1673
Bydliště: Praha
Pohlaví: Žena

Odpovědět s citací
 
3.Útěk-dokončení

Ahoj Erin,

rozběhla jsem se k Bráně. Minula jsem poslední stromy, přeskočila trs kapradí a zrychlila na cestě, poskládané z velkých plochých kamenů. Do zadávacího zařízení jsem narazila, protože jsem na mokrém povrchu nestačila včas zabrzdit. Nadšeně jsem přejela rukama po symbolech a začala vyhledávat ty známé. S funkcí ovladače a rozložením symbolů nás seznámili hned na velitelství SGC, před počátkem mise na Atlantidu, a od té doby každou chvíli prověřovali naše znalosti. Navíc, při létání s Jumperem jsem měla zařízení stále po ruce a také dost času k jeho studiu.
Rozsvítil se pátý symbol, když jsem uslyšela divný hvízdavý zvuk. Něco velkou rychlostí proletělo těsně kolem mé ruky. Ucukla jsem, ale pak hned sáhla po dalším symbolu. Náraz do ramene mě odhodil od zařízení. Automaticky jsem si přitiskla na rameno druhou ruku a rozhlédla se. Vedle Brány stáli dva vojáci a mířili na mě puškami. Podívala jsem se na zvednutou ruku. Krev na dlani se mísila s deštěm a padala k zemi. V rameni mi začala pulsovat bolest. Skrčila jsem se za ovladač a natáhla zdravou ruku k šestému symbolu. Přece to nevzdám, když jsem tak blízko! Dosáhla jsem na něj konečky prstů a stiskla ho, i když kolem prosvištěly další dvě kulky. Krev pořád tekla z rány a rozpouštěla se v dešti. S úlevou jsem si uvědomila, že mi teče i po zádech. Byl to hladký průstřel a plíce nezasáhl. Poslední symbol jsem měla pohodlně v dosahu a na vypouklý kruh spouštějící Bránu jsem dosáhla také, aniž bych se musela zvedat. Brána se otevřela a horizont červí díry osvětlil okolí mihotavou září.
„To by stačilo,“ ozvalo se za mnou. Otočila jsem hlavu, pomalu se zvedla a zůstala jsem stát opřená o ovladač, zády k Bráně. Geniiský voják na kamenité cestě k Bráně pohnul namířenou pistolí do strany, aby mi naznačil směr, kterým jsem se měla vydat. Udělala jsem váhavý krok tím směrem, ohlédla se k Bráně a chtěla jsem se k ní rozběhnout, ale moje nohy ztratily kontakt s hlavou. Upadla jsem. Bolest mě odnesla mimo všechny galaxie vesmíru.

Probudila jsem se na malé ošetřovně. Blízko byly slyšet hlasy. Rozhlédla jsem se, ale nic jsem nepoznávala. Zavřela jsem oči a snažila se vzpomenout si, co se stalo. Atlantida, vězení, útěk, Brána… všechno se postupně skládalo do souvislostí. Hlasy přidaly na síle. Hádaly se. Pak se ozvalo dupání několika bot a jedny lehké kroky, které se zastavily u mého lůžka. Otevřela jsem oči.
Nade mnou stál starší muž ve světlém plášti. Když si všimnul, že se na něj dívám, usmál se na mě.
„Vítejte zpátky. Už jsem si začínal dělat starosti. Ztratila jsem dost krve, ale rána je čistá a brzy se zahojí. Jak se cítíte?“
„Dobře,“ snažila jsem se opřít o loket zdravé pravé ruky a trochu se zvednout, ale zatlačil mě zpátky.
„Teď musíte odpočívat. Když vstanete moc brzy, přitíží se vám.“ Zarazil se, než tišším hlasem pokračoval: „A také vás chtějí hned po probuzení odvést zpátky do vězení. Raději ležte.“
Vzdychla jsem, položila hlavu na polštář a zavřela oči.
„Tak je to správné,“ zamumlal. „Přinesu vám něco k jídlu,“ dodal a odešel.
Trvalo dost dlouho, než se vrátil. Znovu jsem usnula. Když jsem se probudila, právě vcházel do místnosti. Přinesl na tácu trochu rozvařené zeleniny a velkou sklenici vody. A také mi do nohou postele hodil šaty.
„Až dojíte, oblečte se,“ řekl krátce. „Je mi líto,“ zašeptal pak. Krátký soucitný pohled mu zmizel z očí, než se obrátil a vyšel ze dveří.
S ovázanou rukou mi šlo oblékání ztěžka, ale zvládla jsem to. Trochu se mi točila hlava a v ráně se usadila tupá bolest. Sotva jsem oblékání dokončila, přišli vojáci a odvedli mě do mé původní cely.
Očekávala jsem, že Wraith bude stát u okna, ale skrýval se ve stínech a ani se nepohnul, když jsme šli okolo. Strážní odešli a já se znechuceně rozhlédla.
„Tak jsem zase doma, tati,“ řekla jsem, hodila si přes záda pokrývku a šla se k oknu podívat, co se stalo se sousedem. „Kde jsi?“ ptala jsem se.
„Já jsem tu pořád,“ zahučel z kouta, kam jsem nemohla vidět. „Ale co tu děláš ty? Nechtěla jsi utéct?“
Sedla jsem si pod okno a vyprávěla. Nepřerušoval mě. Jenom se hlasitě nadechl, když jsem se zmínila o slunci a o otevřené Bráně a občas zabručel. Snažila jsem se totiž používat wraithský jazyk a některé výrazy asi přesně neodpovídaly tomu, co jsem chtěla říct. „Nakonec to byla docela hezká procházka,“ uzavřela jsem.
Zasmál se. „Vskutku. Ale jsi zase zpátky tady. Skoro se mi chce použít to otřepané - já ti to říkal. A co bude podle tebe následovat?“ Jeho smích i slova zněly unaveně, bolavě a – hladově.
„Já vím, že jsi mi to říkal. Co bude dál, to opravdu nevím. Pokud jde o mě tak další útěk. Kdyby nehlídali Bránu, nebo kdybychom tam byli oba, možná -“ Zmlkla jsem. Ztráta krve mě roztřásla zimou a bolest v rameni začala vystřelovat všemi směry. Zavřela jsem oči, snažila se ovládnout třas. Představovala jsem si, jak se rána zaceluje, srůstá zevnitř a hojí se. Soustředila jsem se na pomalé dýchání a přestala vnímat okolí.

Dostala jsem se tak daleko, Erin. Tak daleko! Nechci věřit tomu, že Atlantida přestala existovat. Nevěřím. Najdu způsob, jak odtud odejít nebo mě najdete Vy. Pořád přece platí, že přátele neopouštíme…
Ája

..................................................


Ahoj Erin,

po několika hodinách ticha přišla hlídka i s doktorem. Dostala jsem prášek na bolest. Doktor mi ho dával jako hroudu zlata i s patřičným komentářem. A když mi měřil tep, nenápadně mi do dlaně položil ještě další pilulku. Stiskla jsem zuby, protože jsem si vzpomněla na Carsona, na Marii a na ostatní členy Atlantského zdravotního týmu. Doktor se nade mnou vztyčil a důležitě dával pokyny jednomu z vojáků. Na jeho pokyn přinesli širokou lavici jako lůžko a několik nových pokrývek.
Z jejich hovoru jsem pochopila, že velitel Kolya není na základně. Proto jsem se dostala tak snadno ven. Hned po návštěvě vězení odešel. Kdyby nebyla na svém místě aspoň hlídka u Brány, mohla jsem utéct a nikdo by si toho nevšiml.
Netrpělivě jsem čekala, až všichni zmizí. Předstírala jsem únavu a zavřela oči na své nové posteli. Probudila jsem se s trhnutím. Nechtěla jsem usnout doopravdy, ale prášek na bolest asi zapůsobil víc, než jsem očekávala. Všude bylo ticho. Vstala jsem a došla ke společnému oknu.
„Jsi tam?“ zeptala jsem se.
„Ano, ale jenom, když už mi nebudeš říkat tati,“ zazněla odpověď. Pomalu vstal a přešel k oknu. Stáli jsme proti sobě.
Rozesmála jsem se. Po spánku se mi ulevilo. Rameno skoro nebolelo, ani když jsem si po zavázané ráně přejela rukou. Začala jsem rozvíjet myšlenku, která se mi neustále vracela. Kdybychom odešli oba, mohli jsme to dokázat. Jakmile jsem ten nápad vyslovila, hned mě zarazil. Přesto, jak daleko jsem se dostala, nechtěl o útěku ani slyšet. Nechápala jsem to. Marně jsem ho přesvědčovala, prosila, nadávala, vyhrožovala, posmívala se mu. Odešel od okna, stáhl se do kouta, kam jsem na něj neviděla, a přestal odpovídat.

Pocit úlevy byl ten tam. Přiznávám, že jsem plakala – snad vzteky. Potřebovala jsem se přesvědčit na vlastní oči, že si velitel Kolya všechno vymyslel, a že Atlantida je tam, kde jsem ji viděla naposledy, ale bez Wraithovi pomoci jsem v dohledné době neměla šanci. Nakonec jsem zmlkla i já, lehla si obličejem ke zdi a snažila jsem se s tím nějak vyrovnat. Znovu jsem si uvědomila, jak jsem odříznutá od všeho, co znám. Mít informace o vnějším světě, a zvlášť o Vás, jenom od člověka, kterému nemůžu věřit ani slovo, bylo horší, než nevědět vůbec nic.
A Wraith. Myslela jsem, že je jejich rasa bojovnější, že se nevzdává tak snadno. Také jsem mu něco v tom smyslu řekla, i když přiznávám, že jsem používala trochu jiná slova než teď.
Jak vzdálené mi připadalo mé lehké vyprávění o procházce lesem, zapadajícím slunci, mechu pod nohama, dešti a otvírající se Bráně. Pořád se mi hlavou honilo, že kdybychom u ní byli oba, možná by se nám to podařilo.

Od té doby bylo ticho. Každý jsme seděli v nejtemnějším koutě a přemýšleli. Já určitě a souseda jsem slyšela občas si něco mumlat. Asi jsem ho urazila. Ale bylo mi to jedno. Už jenom náznak myšlenky, že bych se neměla kam vrátit, kam jít, až se odtud konečně dostanu… a že člov…. tvor, který je na tom podobně jako já, nebo vlastně ještě hůř, odmítá odejít, mě doháněla skoro k šílenství. Jak může? Nebo vlastně – jak nemůže? Jak nemůže chtít odtud pryč!?
Nakonec jsem si musela zakázat všechny plány na útěk, které mě napadaly, protože byly jeden šílenější než druhý. Přinutila jsem se uklidnit a probrat znovu všechno, co jsem se od Wraitha dozvěděla. S překvapením jsem si uvědomila, že mu asi nedopatřením uklouzlo něco, co nechtěl.
„Ace?“ zkusila jsem opatrně. „Jsi tam?“ Zabručel v odpověď. „Tak to je tvoje jméno?“ Další zamručení, tentokrát zlostné. „Je?“ připadala jsem si, jak neposlušné dítě, které se dožaduje toho, co chce, za každou cenu. Ale Wraithovo jméno – to by pro mě byl velký úspěch. „Ace?“
„ANO!“ vyštěkl rozzlobeně. Bylo to jeho jméno.
„Ráda tě poznávám.“ Konečně jsem se zase mohla usmát. Napětí mezi námi bylo zbytečné prohlubovat. Ještě budu Wraitha potřebovat. Na povídání, na informace, na útěk… Navíc, měla jsem být „na řadě“. A je dobré znát jméno svého – a dost! I tyhle myšlenky jsem si musela zakázat hned v zárodku.

Škoda, že Ti mohu psát tyto dopisy jenom v duchu. Potřeba se vypovídat se stala tak nutnou, že jsem si je v mysli začala připravovat pro dobu, až je budu moci vyslovit nahlas nebo napsat. Zatím nic z toho není možné. S Wraithem mohu komunikovat jenom v rámci vytyčených parametrů. Sama jsem si je určila a nehodlám je měnit. Snad ho brzy přesvědčím o možnosti útěku a hlídka u Brány se nechá překvapit. Kolya se tu nezdržuje pořád a vhodnou příležitost k útěku určitě najdeme.
Ája
Naposledy upravil andoriel dne 30.11.2012 20:47:22, celkově upraveno 7

andoriel Uživatelský avatar
SG bard
SG bard

Příspěvky: 1673
Bydliště: Praha
Pohlaví: Žena

Odpovědět s citací
 
4.Erin:Velétos

Poslední noc jsem opět věnovala studiu mimosmyslového vnímání. Ačkoliv jsem ráno opustila pokoj unavená a s pořádnými pytli pod očima, poprvé po dlouhých týdnech, kdy jsem se po útoku Kněze dusila v zajetí vlastního strachu, se mi dýchalo volněji. Výsledky byly více než uspokojivé. Hranice mých schopností se po každé noci strávené cvičením rozšířily. Počáteční nedůvěra k sobě samé se změnila v překvapení, jak snadno si má mysl dokázala poradit s novými překážkami, které jsem jí nutila překonávat. Vrátila se ke mně naděje. A já ji vděčně přijala. Věděla jsem, komu se v budoucnosti musím postavit a čemu budu čelit. Tušila jsem, že mi v boji nikdo nepomůže. Spolehnout se mohu jen na své schopnosti, u kterých jsem, jak se zdálo, konečně začala pronikat k jejich skutečné podstatě a ovládat je v plném rozsahu. U prekognice, tedy předvídání možné budoucnosti, jsem již dokázala zamezit nekontrolovatelnému toku ve spánku, v čemž mi pomáhal fyzický kontakt s kovem, jak jsem náhodně zjistila. Od té doby se stal mou nepostradatelnou součástí železný náramek, skrývající stříbřitou jizvu na zápěstí a já konečně mohla dát sbohem nočním můrám, které mě od prvního dne získání „daru“ každé noci sužovaly. Dalšího velkého pokroku jsem dosáhla u telepatie. Za pokusné subjekty mi posloužily přímočaře jednoduché mysli řadových vojáků. Na nich jsem si procvičovala přenos myšlenek na dálku, jejich ovládání a přijímání, telepatický útok, obranu či vytváření halucinací. Novým vrcholem mého „umění“, k němuž jsem cítila patřičnou hrdost, se stala halucinace bílého králíka. Vojákům se drobné zvíře promítalo na samém okraji zorného pole a jeho hlavní role spočívala v kličkování pod nohama. Klam nutil muže uhýbat a zakopávat, aniž by pořádně tušili proč. Nejeden vojenský příslušník byl kvůli tomu donucen podstoupit dechovou zkoušku, když se mu poštěstilo zamotat se v přítomnosti nadřízeného. Zakázala jsem si pocity viny a se zlomyslností se bavila nad jejich zmatkem.
Ovšem o dosud největší překvapení se postaral objev zcela nové schopnosti – telekineze. Probudila se ve mně jednoho dne v jídelně, když jsme s Carsonem seděli nad obědem a dohadovali se o nové misi, kterou jsem na rozdíl od něho shledávala naprosto úžasnou a pro mě jako stvořenou. Ve víru vášnivé diskuze zavadil doktor loktem o sklenici s vodou a smetl ji ze stolu. V oné vteřině se mi do hlavy nahrnula prudká horkost a vystřelila do prostoru v podobě stříbrných provazců, které jsem mohla vidět jen já. Jako hadi obtočily padající sklenici a zachytily jí pár milimetrů nad zemí. Poprvé jsem tak uchopila fyzický předmět pomocí mysli. Ačkoliv jsem se za normálních okolností uměla velmi dobře ovládat, nečekaný incident mě polekal natolik, až mi z hrdla unikl zděšený výkřik. Stříbrní hadi se okamžitě stáhli zpět a zmizeli kdesi v temnotě uvnitř hlavy. Carson se na mě zamračil a s očima v sloup zavrtěl nesouhlasně hlavou.
„Erin, prosím tě, udělej mi tu radost a nekřič na mě, pokud ti došly argumenty. A že ti jednou dojít musely, bylo nevyhnutelné. Pro tuhle cestu si mnoho důvodů stejně nenajdeš. Správně bys měla ležet a odpočívat.“
Zmateně jsem zírala na doktora, který se shýbl pro sklenici a postavil ji zpátky na stůl. Utřel si mokrou ruku do ubrousku a věnoval mi káravý pohled, jaký uměl jen on. Chvíli mi trvalo, než jsem pochopila, že si můj křik vysvětlil jako reakci na jeho poslední větu.
„Blbost, Carsone, nepotřebuju další argumenty, už tak jich mám v zásobě víc než dost. Prostě pojedu a tečka.“ S tím jsem uzavřela náš rozhovor a rychle se vzdálila do svého pokoje, kde jsem se po zbytek dne snažila rozdýchat prožitý šok.
Vzpomínka na nadcházející misi mi nechtěně vykouzlila úsměv na rtech.
Zatím jsem krotila své nadšení, nicméně v netrpělivém očekávání příštího rána jsem si to namířila do knihovny v dobré náladě. Carsonovi možná mé argumenty nestačily, u Elizabeth se však setkaly s větším pochopením. Spokojila se s mou záminkou zdokumentování wraithských tesaných nápisů. Skutečnou příčinu jsem jí pochopitelně zamlčela. Náš rozhovor netrval více než pár minut a v ruce jsem již držela povolení na výjezd ven. Cíl cesty: Planeta P3428, ruiny nekropole Velétos, kde až do minulého týdne probíhal archeologický výzkum pod vedením dr. Louise, který momentálně trávil svůj čas na ošetřovně s komplikovanou zlomeninou stehenní kosti. K tamním nejvýznamnějším nálezům patřily nedávno objevené starowraithské texty, vytesané v blízkém jeskynním komplexu. Společně s Andoriel jsme byly první, komu se podařilo rozluštit wraithské písmo, a z toho důvodu pro mě znamenal objev prastarých skalních nápisů lákavou výzvu. A taky vítanou změnu. Milovala jsem hádanky. Zaměstnaly mysl a odvedly pozornost od méně příjemných věcí, jakou byla například všudypřítomná hrozba útoku Kněžích, visící nade mnou jako Damoklův meč. Ale právě možnost jednou provždy vyřešit budoucí střet byla tím pravým důvodem návštěvy opuštěného archeologického naleziště.
V půli cesty jsem narazila na Carsona, který si mého rozpoložení všiml, protože mě jednak už dobře znal a v neposledním případě mu napověděl i můj spokojený úsměv, který jsem nestačila včas skrýt.
„Aha, Erin. Vidím, že jsi dr. Weirovou nakonec přemluvila.“
„Čekal jsi snad něco jiného?“ zeptala jsem se schválně přesládlým hlasem, který Carsona dokázal spolehlivě vytočit. Doktor se však tentokrát nenechal k další ostré výměně názorů vyprovokovat.
„Popravdě – vlastně ne. Ale nemám čas ani chuť ti znovu obšírně líčit všechna rizika, jimž se chystáš v tak krátké době od rekonvalescence vystavit. Musím odjet za Johnem a Teylou. Čeká mě jedna nepříjemná operace, navíc v naprosto nevyhovujících podmínkách.“
S údivem jsem se podívala na doktora. „Letíš na tu divnou planetu s ionizujícím zářením?“ Pak mi teprve došel význam jeho poslední věty. „Kdo je zraněný? Snad ne Teyla-? Má to na svědomí ten zatracenej Ford?“ Moje dobrá nálada vzala za své. Carson jen krátce zavrtěl hlavou.
„Ne, pokud vím, Aiden s tím nemá nic společného. Kromě toho se zranění netýká nikoho z členů pátrací skupiny. Je to někdo z venku. A teď už vážně musím jít.“ Proklouzl kolem mě a bez dalších okolků se rozběhl k transportéru na konci chodby.
Zůstala jsem stát jako opařená a vstřebávala informace, jichž se mi právě dostalo. Nelíbilo se mi to, ale nemohla jsem dělat nic, co by současnému vývoji situace pomohlo.
Pche, jaká rizika! Pomyslela jsem si a se zlostným odfrknutím zahnula za roh. Kdyby jen tušil, co hodlám v blízké době skutečně riskovat, tak by se mým zdravotním stavem vůbec neobtěžoval. Pořezané ruce se mi již zhojily, naražená žebra už taky skoro nebolela…hm, pravda, v noci o sobě dávala občas vědět, ale to byl nepodstatný detail. A na Velétosu rozhodně nemíním provozovat vysokohorskou turistiku či běhat maraton. Vlastně by to pro mě mohla být určitá forma aktivního odpočinku, než se začnu zabývat svým skutečným problémem. Poslední noci jsem dospěla k rozhodnutí, že se už nenechám užírat čekáním na předvídané tragické setkání. Nejlepší obranou je útok, jen ho bude třeba dobře promyslet a naplánovat. A k tomu by mi měly posloužit informace, které chci získat na P3428. Jen je objevit a rozluštit. Povzdechla jsem si – maluju si to moc jednoduše. I když v tomto ohledu hovořila předtucha z dnešní noci celkem jasně. Indicie vedoucí k získání důležité výhody proti předvídanému útoku kněžích se nacházely kdesi na Velétosu. Přeci nemůžu nic zkazit, když se tam opatrně porozhlédnu, ne? Nejdříve prozkoumám prastaré wraithské texty, což by mi nemělo činit větších potíží, a pak zbude ještě dost času poohlédnout se…po čem vlastně? Nevýhodou vyvolaných předtuch byla hořká skutečnost, že by svou mnohoznačností mohly soupeřit s pozemskými politiky. Nevadí, nějak si už poradím. Nic jiného mi ani nezbývá, pokud se chci dožít příštích narozenin. Za těchto úvah jsem vstoupila do knihovny a začala svůj poslední pracovní den před cestou na Velétos.

Přesně v 19:00, když jsem bezradně stála nad hromadou krámů a rozčilovala se u balení „nezbytných“ věcí, které se i přes čtvrté vylučovací třídění nevysvětlitelně rozmnožily o náhradní baterku a obvazy, mě vyrušil zvuk komunikátoru. S nasupeným šklebem jsem po něm hrábla a ještě nasupenějším hlasem do něj zahučela tázavé „ano?“
Dvě vteřiny ticha vystřídal Carsonův hlas:
„No jo, Erin. Ty se skutečně nezapřeš. Věříš, že bych tě podle tónu hlasu poznal na míle daleko?“
„Co chceš, Carsone?“ ostentativně jsem ignorovala jeho uštěpačnou poznámku a netrpělivě přešlapovala nad přecpaným batohem.
„Tebe, prosím. Na ošetřovnu. Pokud možno hned.“ Tón doktorova hlasu si nijak nezadal s mým. Zakryla jsem si dlaní oči a zhluboka nasála vzduch do plic. Ke klidu mi to sice nepomohlo, nicméně peprné slovo, které se mi dralo na jazyk, jsem zase spolkla.
„Proč?“ zeptala jsem se neutrálním hlasem.
„Kontrolní prohlídka dnes ve čtyři. Snad jsi nezapomněla? Měl jsem naléhavý případ, ale naštěstí se to brzy vyřešilo.“
Samozřejmě jsem zapomněla.
„No jistě, že jsem nezapomněla,“ posadila jsem se na postel a odložila baterku stranou. „ale je už pozdě. Myslela jsem, že se prohlídka…přesunula.“
„Ještě to stihnem. Čekám tě za pět minut.“ A komunikátor se odmlčel.
„Skvělý,“ zamumlala jsem si pro sebe, „tohle jsem ještě potřebovala. Zatracenej Carson.“

Při vstupu na ošetřovnu mě zalila vlna nenávisti. I když nebyla namířena proti mně, pod její silou se mi podlomila kolena. Klopýtla jsem a v poslední chvíli se zachytila dveřního rámu. Zaskočila mě nepřipravenou a já děkovala bohu za to, že doktor stál v tu chvíli zády a neviděl mé zakolísání. Zcela jistě by si náhlou slabost vysvětlil po svém a s plánovanou cestou bych se mohla nadobro rozloučit.
Opatrně jsem se pustila stěny a vytlačila cizí agresivní pocity z mé mysli zpátky do prostoru. Ještě napůl omráčená nečekaným psychickým úderem jsem očima zapátrala po zdroji unikajících emocí. Nalezla jsem jej ve vzdáleném rohu místnosti. Vysoký štíhlý muž ležel nehybně na lůžku u stěny a klidně oddechoval. Dlouhé tmavé vlasy byly spleteny v silné dredy, které mu jako temné paprsky rámovaly lehce zarostlou tvář.
„Zajímavé,“ podivila jsem se nad silou jeho pocitů. Nepochybně dostal sedativa a ve stavu hlubokého spánku bylo vysílání tak prudkých emočních vln velmi neobvyklé. Napadlo mě, jaká asi musí být jeho míra nenávisti v bdělém stavu a chloupky na holých pažích se mi zježily.
„Co je zajímavé?“ Doktor se otočil od stolu se zkumavkami a tázavě nakrčil obočí. Neuvědomila jsem si, že přemýšlím nahlas.
„Ale nic,“ ošila jsem se a mávla rukou směrem k spícímu pacientovi. „Kdo je to?“
Carsonovi se ve tváři mihnul slabý náznak úsměvu.
„Příčina zpoždění tvé kontrolní prohlídky.“
Mlčky jsem si založila ruce na prsou a pevně se zadívala na Carsona, který se konečně přestal uculovat.
„Jmenuje se Ronon Dex. Je – byl – běžcem.“
Tím se vyjasnila jeho dravá nenávist, která patřila jen a pouze Wraithům. Zahrála jsem před Carsonem nechápavý výraz jako prosbu o vysvětlení slova „běžec“. Ve skutečnosti jsem dobře věděla, co to znamená, ale nechtěla jsem budit další podezření. Jakékoliv údaje o lidských běžcích by se v archivech knihovny hledaly marně. A já netoužila zdůvodňovat, odkud jsem tyto informace získala. Těžko bych vysvětlovala, že jsem je během obléhání Atlantidy „vycucla“ z hlavy umírajícímu Wraithovi, který se mi připletl do cesty právě ve chvíli, když jsem měla plné ruce práce s tělem jeho mrtvého spolubojovníka. Mrtvý Wraith se zlomeným vazem v knihovně by minimálně doktorovi mohl nasadit červíka do hlavy. Potřebovala jsem se proto zbavit jeho těla. Při snaze přehodit ho přes zábradlí se mu do mezery zaklínila noha a kněz se mi šprajcnul na půli cesty. Druhý Wraith, plížící se za mými zády, padl s kulkami v krku, ramenech, hrudi, prostě všude, kam se mi podařilo se trefit, než mi došly náboje. Nakonec skončili v mořských hlubinách oba.
„Běžcem se rozumí něco jako štvanec. Wraithové mu do zad voperovali sledovací zařízení, aby ho mohli lovit. Pronásledují ho, ať se hne kamkoliv a zdokonalují si tak na něm své schopnosti. Odsouzen k věčnému útěku nebo smrti – jaký hrozný osud.“ Doktor mi s povzdechem pokynul k židli a zatáhl závěs, aby nás oddělil od lůžkové části. Poslušně jsem si sedla a čekala, co z něj ještě vypadne.
„Podíváme se na tvá záda.“
Otočila jsem zády ke Carsonovi a svlékla si mikinu. Po souboji v knihovně, kde jsem se tak hezky vyválela ve střepech, na které mě Wraith ještě přimáčkl, mi zůstala doživotní památka. Záda mi křižovalo asi dvacet jizev, z nichž si čtyři v horní části u páteře vyžádaly šití. Carson se zlehka dotkl největší z nich, která se pyšnila stopami po deseti stezích.
„Hojí se to dobře. Až překvapivě rychle. Většina jizev už vybledla.“ Carson znovu zkusil prstem pevnost kůže kolem sešitých krajů nejhlubší řezné rány. Se zaťatými zuby jsem kroutila prsty u nohou a snažila se nehýbat. Nakonec jsem to nevydržela.
„Fajn, Carsone. Tak už s tím přestaň, ty jizvy na dotek hrozně svědí.“
„Promiň, už končím.“
„Tak co na mě ještě musíš zkontrolovat?“ Hodila jsem krátký pohled přes rameno. Doktor pokrčil rameny a zamával na mě injekční stříkačkou.
„Potřebuju už jen trochu krve.“
„Už zase?“ Zamračila jsem se a sáhla po mikině, kterou jsem ledabyle odhodila na Carsonův stůl. Rychle jsem si ji přehodila přes hlavu a vyhrnula si levý rukáv. Doktor strčil do opěradla mé židle a přitáhl si ji i se mnou čelem k sobě.
„Ano, bohužel. Pro testy je čerstvý vzorek krve nezbytný.“ Podal mi škrtidlo.
„Kolikátý odběr za poslední tři měsíce to už je? Dvacátý?“ Ušklíbla jsem se na Carsona a s odporem sledovala jehlu, jak se mi noří pod kůži.
„Nepřeháněj, Erin, tenhle je osmý.“
„Máš u mě ještě vůbec co zkoumat? Po všech těch nekonečných testech už musím být prozkoumaná skrz naskrz.“
Doktor mi klidně pohlédl do očí a pak sklopil zrak k ocelovému náramku na zápěstí.
„To by ses divila.“
S povzdechem jsem se zavrtěla na židli a odevzdaně čekala, až se plastový vnitřek injekce zbarví do ruda.
„Hotovo,“ řekl konečně Carson a připlácl mi na místo vpichu náplast. Zaštípalo to.
„Takže?“
„Takže co?“
„Kdy budou testy?“
Doktor chvíli přemýšlel a přitom si vzpomněl na hrnek s kávou, který se na stole ztrácel pod nánosem nejrůznějších dokumentů a formulářů. Soudě dle výšky navrstvených papírů tam musel stát několik dní. Fascinovaně jsem sledovala Carsona, jak si z šustivého chaosu bere hrnek neidentifikovatelné barvy s obrázkem zříceniny hradu a nápisem „Skotsko forever“, přikládá ho ke rtům a zhluboka pije. Teprve až se poslední kapka hnědé břečky přesunula z hrnku do Carsona, který si šťastně vzdychl, propustila jsem z plic zadržovaný dech.
„Dobrý?“ zeptala jsem se a nevěřícně visela očima na prázdném hrnku, který nyní korunoval jeden z velkých neuspořádaných štosů, hrozivě nakloněných přes okraj stolu.
„Skvělý. Takový dělávala babička.“ Doktor se zasnil a pak s nadšením pokračoval:
„A už jsem ti vyprávěl o masovém koláči mojí babičky? S jeho receptem slavila velký úspěch a vyhrála druhé místo v tradiční soutěži kuchařských specialit -“
„Jo, Carsone,“ spěšně jsem utnula začínající dvouhodinový monolog. „Už ses párkrát zmínil.“ Tak asi 100krát, dodala jsem v duchu.
„Aha.“ Následovalo krátké rozpačité ticho, jen tu a tam přerušované hlasitým chrápáním vzadu za zástěnou.
„Carsone?“
„No?“
„Ty testy,“ obrnila jsem se trpělivostí a nenápadně koukla na obrazovku jeho počítače. Bylo skoro půl deváté. Čas mi utíkal vražedným tempem.
„Ehm, jistě. Testy…ozvu se ti za tři hodiny.“ Doktor vytáhl z kovového držáku zkumavku s mým jménem.
„Dám se do toho hned.“ Vrazil mi vzorek před nos, až jsem byla nucena zaklonit hlavu, a odklusal do laboratoře zařízené v sousední místnosti. Sotva se za ním zavřel vchod, hromada pod hrnkem se začala sesouvat na stranu. Stáhla jsem se do sebe a soustředila se. Neviditelná chapadla se z mysli přesunula do očí a z nich se natáhly k cíli. Na jeden úder srdce se mi rozostřil zrak. Počkala jsem, až mi před očima přestanou tančit světýlka, pomalu se zvedla ze židle a beze spěchu přešla na druhou stranu čtyřmetrového stolu. Hrnek se roztřeseně houpal ve vzduchu asi půl metru nad pracovní plochou. Uchopila jsem ho za ouško a jemně uvolnila „druhý“ stisk. Ruka mi ztěžkla, jak se na ní přesunula celá hmotnost. Opatrným pohybem jsem umístila hrnek dál od okraje a shýbla se k zemi pro rozházené dokumenty. Srovnala jsem je do dvou malých úhledných sloupců, které se již svou výškou neohrožovaly a v mysli si zpevnila provizorně vystavěné psychické bariéry proti Rononově nenávisti. Než jsem opustila šedivou fádnost ošetřovny, tvář se mi vyjasnila lehkým úsměvem nad úspěchem své další osobní zkoušky. Hřbetem ruky jsem pohladila Carsonův ošklivý hrnek.
„ Dnes jsi měl zase štěstí, doktore.“ zašeptala jsem.

Seděla jsem na kraji postele a v sevřené pěsti mačkala komunikátor, který navzdory mé snaze ho zhypnotizovat zůstával němý. Blížila se půlnoc. Víčka mi ztěžkla a každou minutou bylo namáhavější udržet oči otevřené. Pak můj citlivý sluch zachytil asi dvacet metrů nazpátek chodbou známý šoupavý krok. Mířil jednoznačně k mému pokoji. Ospalost mě rázem přešla. No, podívejme, kdo přišel do jámy lvové, pomyslela jsem si a vydala se ke dveřím. Napnula jsem sluch a vyčkávala. Pokyn ke vstupu jsem zadala přesně v okamžiku, kdy se Carson chystal ohlásit dveřním přijímačem. Polekaně stáhl ruku ze signálního ovladače.
„Erin! Jak jsi věděla, že-“
„Dobrý sluch,“ pronesla jsem dramaticky a zatahala se za uši. Když jsem uviděla Carsonovu dokonale zmatenou tvář, dodala jsem normálním hlasem:
„Náhoda.“
„Ha, ha,“ dostalo se mi suché odpovědi. Ustoupila jsem a pustila doktora dovnitř.
„Jak moc špatné jsou ty výsledky, že jsi mě poctil osobní návštěvou?“ přešla jsem rovnou k věci, když jsme se posadili u skládacího plastového stolku umístěného pod oknem. Ve ztlumeném světle se pokoj potopil do teple hnědého šera, narušovaného jen čistým svitem hvězd, jejichž skromné světlo proudící oknem do pokoje vytvářelo mezi našimi tvářemi dělicí čáru. Budík na nočním stolku odklikl půlnoc.
„Nemusíš mít obavy, Erin. Všechny testy vyšly dobře – jako vždycky. Mrzí mě, jestli jsem tě svým příchodem znepokojil. To jsem skutečně nechtěl.“
Ze srdce mi spadl velký kámen. Usadila jsem pohodlněji a povolila zaťaté prsty, kterými jsem si pod stolem rozdírala zpocené dlaně.
„No, to je dobrá zpráva, ale co se děje? Určitě jsi ke mně nepřišel na nezávazný půlnoční pokec.
„To samozřejmě ne.“
„Tak o co jde?“ zvědavě jsem se naklonila přes stůl ke Carsonovi, který se zatvářil jako by mu trhali zub. Začal zeširoka otázkou:
„Víš, proč byly vykopávkové práce na Velétosu zastaveny a výzkum dočasně přerušen?“
„To má být nějaké zkoušení? Do školy už dávno nechodím.“ Nechápavě jsem zírala na doktora, ale když jsem se od něho nedočkala žádné odezvy, přece jen jsem sáhla do paměti a vypravila ze sebe odpověď.
„Kromě toho, že si Louise zlomil nohu? Pokud mám správné informace – a to já mám – tak do toho vstoupilo více faktorů. Na P3428 nastalo období bouří, které v pravidelných odstupech na sklonku léta sužují jižní kontinent, v jehož srdci se Velétos nachází. K nepříznivému počasí se jednak přidružily zdravotní problémy ostatních členů Louisova týmu, v neposlední řadě pak k tomu přispěla panika místních obyvatel nížinných osad, vyvolaná naším příchodem. Přítomnost výzkumného týmu mnozí z domácích považují za hrozbu pro svůj lid, protože se zdržuje na bezbožném místě, o kterém vesničané věří, že bylo před dávnými časy prokleto. Přes opakovanou snahu z naší strany se dosud nepodařilo navázat přátelské styky. Jejich civilizace se nalézá na úrovni podobné pozemské raně gotické společnosti, ovšem co se kulturního vývoje týče, za tou naší výrazně pokulhává. Naštěstí se jejich značná zaostalost nekumuluje v agresivní chování, naopak má za následek téměř posvátný strach z cizinců.“ Na okamžik jsem se zamyslela.
„Nejpravděpodobnější příčinou odložení tohoto projektu na neurčito bude přetrvávající strach a nedůvěra místních. Elizabeth se nelíbilo, že se nás ti lidé bojí. Proto se moje zítřejší návštěva stane na dlouhou dobu – možná už navždy – poslední a strávím na ní jen tolik času, kolik si vyžádá zdokumentování posledního objevu, do jehož chystaného průzkumu zasáhla jedna z nebezpečných bouří, při níž se dr. Louisovi přihodila ta nehoda.“
Doktor, který mě po celou dobu pozorně poslouchal, se opřel a pokýval hlavou na znamení souhlasu.
„Všechno, co říkáš, je pravda,“ přimhouřil oči oslněné svitem měsíce, který náhle vykoukl zpod hradby mraků a ozářil naše tváře bledým světlem.
„Přesto nevíš všechno. Ani nemůžeš. Tím spíš, že se mi nepodařilo prokázat přímé souvislosti s pobytem na Velétosu.“
„O čem to teď proboha mluvíš, Carsone? Jaké souvislosti?“ Najednou jsem zalitovala, že je tak obtížné nepozorovaně nahlédnout do myslí lidi v jejich bezprostřední blízkosti. Teď bych tu možnost uvítala, i když jsem se čtení svých nejbližších přátel striktně vyhýbala.
„Existují jistá fakta týkající se zdravotního stavu ostatních členů Louisova týmu.“ Doktor na mě hleděl, jakoby mi právě prozradil tajemství století.
„Hm. A proč mi to říkáš? Neměl bys náhodou respektovat lékařské tajemství?“ Nechápala jsem už nic. Carsonovi se podařilo zatvářit se zároveň provinile i popuzeně.
„Ano, to bych rozhodně měl.“
„Tak proč -“
„Erin, promiň, ale nevěřím, že jsi vážně tak natvrdlá. Chtěl jsem tě varovat. Postupně každého z pěti členů archeologického týmu postihla během jejich pobytu na P3428, tedy v rozmezí šesti týdnů, nějaká zdravotní příhoda. Cord dostal infarkt, Bending s Dickinsonovou začali trpět silnými migrénami, Greenovi výrazně klesl tlak a Downer neslyší na pravé ucho. Nezdá se ti, že je to nějak moc náhod za sebou?“
„Zdá nebo nezdá, na domněnky moc nedám. Jistě vím jen to, že na prokázání příčiny nemáš žádné důkazy.“ Zaraženě jsem hleděla na Carsona, který na mě visel prosebným pohledem. „Co se to s tebou děje, Carsone? Vždycky jsi býval takový…racionální. Normálně bys něčemu takovému nepřikládal žádnou váhu. Vždyť se to všechno dá docela jednoduše vysvětlit: Cordovi táhne na 70. To už by jeho srdce mohlo mít na nějaké malé škobrtnutí nárok, ne? Zvlášť, když vezmu v úvahu, čím se ten chlap cpe. A migrénami trpí dneska kdekdo, stačí změna tlaku – o což nebyla na P3428 vzhledem k bouřím nouze. Green je dlouholetý vegetarián, takže má neduživost v krvi a Downer – no ten musí mít vždycky něco extra.“ Nasadila jsem těžce nadšený výraz a připadala si jako matka, co se snaží přesvědčit malé dítě, že ten zelený salát vlastně chutná mnohem líp než čokoláda. Ostatně Carsonovy hlasité námitky mi jen potvrdily nulové procento úspěšnosti uvěřit něčemu takovému.
„Jistěže se dá na to nahlížet i takhle,“ vpálil mi naštvaně, „bez důkazů ani kuře nehrabe -“
„Ehm, to si pleteš důkazy s penězi,“ nedalo mi to si nerýpnout.
„Co?!“
„To přísloví o kuřeti se používá v příměru s finančními prostředky -“ Při pohledu do Carsonových vražedně chladných očí jsem raději zmlkla.
„Erin, jestli ti to ještě nedochází, přišel jsem tě varovat. Pochop přece, že nechci, aby se ti něco stalo. Sotva ses trochu vzpamatovala ze svých zranění - tvoje tělo potřebuje čas na zotavení. A pokud mám pravdu, tak by tě tvůj nejnovější rozmar mohl přijít pěkně draho.“
„Čemu říkáš rozmar?“
„To dobře víš!“ Doktor se zarazil, když si uvědomil, že na mě křičí a přinutil se ke klidu, což ho stálo značnou námahu.
„Proč jen s tebou musí být tak těžké pořízení, Erin,“ povzdechl si. „Jsi jediný člověk, který mě dokázal opakovaně přimět k tomuhle nedůstojnému řvaní.“ Promnul si spánky a já poznala, že právě dospěl k nějakému rozhodnutí.
„Co už, povím ti to celé.“
„Ono to ještě není všechno?“ Upřímně jsem se zděsila.
„Pravdu máš v tom, že nemám v ruce žádné důkazy - tedy žádné, které by byly použitelné do lékařské zprávy.“
„Jak mám rozumět tomuhle?“ zeptala jsem se a unaveně se schoulila na židli.
„To ti hned vysvětlím.“ V doktorově hlase bylo znát napětí. Nervozně se zavrtěl na židli a zhluboka se nadechl.
„Víš, Elizabeth jsem se nesvěřil. Považovala by mě nejspíš za blázna. Na jednu stranu bych se jí ani nedivil.“
Já taky ne, rýpla jsem si – tentokrát už raději jen v duchu.
„Zato jsem se svěřil Rodneymu.“
„Prosím tě, jaké podivné myšlenkové pochody tě přiměly vyklopit to McKayovi? Vím, že ve svém oboru dovede vyřešit téměř nemožné, ale medicína není zrovna jeho parketa. Pokud nepočítám jeho občasné simulantské výlevy, když ho jednou za čas posedne touha na vlastní pěst si určovat nesmyslné diagnózy a pak na sobě s hrůzou pozorovat imaginární příznaky, tak jsem si vlastně docela jistá, že to vůbec nebude jeho parketa.“
„Potřeboval jsem jeho pomoc kvůli přístupu k určitým informacím.“
Po této větě mě polilo horko a zatmělo se mi před očima.
„Carsone, jestli se mi chystáš sdělit, že jste se mi s Rodneym nabourali do systému atlantské knihovny a hrabali se v mých pracně vytvořených návrzích řazení druhotných složek, kterým jsem věnovala rok svého života a které nemám ještě zálohované, tak přísahám, že tě odsud budou sbírat po kusech!“
„Neměj strach, na tvoji kartotéku jsme ani nepomysleli,“ pospíšil si Carson, když u mě spatřil známky počínajícího amoku, „nabourali jsme se do počítače dr. Heigtmeyerové.
„Cože jste udělali?!“ Nevěřila jsem vlastním uším.
„Musel jsem si své podezření potvrdit!“
Mlčela jsem a přemýšlela. Jistě, u někoho tak hluboce morálního a laskavého, jako byl Carson, mě takové chování šokovalo, když jsem však na jeho místo dosadila sebe, musela jsem s neochotou připustit, že bych nejspíš jednala stejně.
„Ty se mi snad zdáš,“ použila jsem Carsonovu oblíbenou větou, kterou tak rád komentoval v minulosti moje ne zrovna předpisové chování a sklonila se pod stůl, kde jsem měla ulitou flašku rumu přesně pro takový případ nouze, jaký nastal teď. Neobtěžovala jsem se hledáním vhodného nádobí a bez rozpaků si přihnula rovnou z láhve.
„Tak co jsi zjistil?“ polkla jsem hořkou tekutinu a tělem se mi rozlilo příjemné teplo. Láhev jsem postavila na stůl a strčila do ní tak, aby doklouzala těsně před Carsona, který se plaše usmál a po krátkém zaváhání se opatrně napil. Škleb, který se mu poté usadil na tváři, mi okamžitě zlepšil náladu.
„Halucinace. Trpěli jimi všichni. U některých se rozvinula jen na elementární úrovni a během několika týdnů postupně zase odezněla, ale například u Corda nabyla rozsáhlé komplexnosti a slabší příznaky přetrvaly do dneška. Každopádně nejznepokojivějším společným znakem je, že se u dr. Heigtmeyerové začali všichni léčit až po návratu z Velétosu.“
„Co na to doktorka? Nepojala žádné podezření?“
„Považovala to za kolektivní halucinace na nejnižším stupni ohrožení vývoje osobnosti. Vzhledem k povaze místa, na kterém vznikly, jí to přišlo jako logický důvod. Pohřebiště, popraviště a další podobná místa měly velkou moc rozjitřit lidskou fantazii a vybudit jí daleko za normální hranice reality.“
Po krátkém zaváhání jsem se vzchopila a zavrtěla odmítavě hlavou.
„Připouštím, že se tolik „náhod“ za těchto okolností jeví zvláštně, ale vezmi, prosím, na vědomí, že já tam nestrávím šest týdnů. Nezdržím se ani celý den. Pochybuju, že by se zas tak krátkou dobu stihlo u mě cokoliv projevit.“ Navíc, moji mysl nelze tak snadno zmanipulovat, dodala jsem si pro sebe poslední argument.
Carson ztěžka vstal a s poraženým výrazem se obrátil k odchodu.
„Jsem nenapravitelný osel. Doufal jsem, že tě dokážu přesvědčit. Jako bych tě neznal! Proč já sem vlastně chodil? Co jsem si myslel, že od tebe uslyším?“ V tu chvíli mi ho bylo skutečně líto, rychle jsem se však vzpamatovala. Nikdo nemohl tušit, co jsem si od toho všeho slibovala, jakou naději ve mně nadcházející mise vzkřísila.
„No proč – přece abys ulevil svému svědomí, podělil se o své smrtelné hříchy a uslyšel ode mě rozhřešení, které ti samozřejmě ráda dám. Nejsem nelida.“ Carson na to nic neřekl, ale u dveří se najednou obrátil a hlasem, jaký by použil osud, kdyby se personifikoval v lidskou postavu, pronesl:
„Erin, přísahám, že dnes to bylo naposled, co jsem si o tebe dělal starosti. Nemůžu pomoci někomu, kdo o to očividně nestojí a ještě to znevažuje. Každému, co jeho jest. Dobrou noc.“

Doktor Carson Beckett si navzdory všem možným přísahám, které vyslovil nahlas i vduchu, starosti dělal. A čím víc se je v sobě snažil potlačit, tím méně klidu mu zůstalo. Nepomohla mu ani vidina rodného Skotska a babiččina masového koláče. Všechny jeho představy a vzpomínky nakonec vždycky skončily u jediné tváře, jejíž stříbřité oči ho i tuto noc provázely do neklidného spánku.

„Pěkné!“ Poznamenala jsem, když jsem přehlédla malebnou scenérii a potlačila touhu doprovodit to nadšeným zatleskáním. Vojín Joseph Volt mi věnoval lehce znechucený pohled a vrátil se k předchozímu lelkování čekaje na mé další rozkazy. Sotva dvě hodiny stačily na to, abych si vypěstovala na jeho věčně znuděný ksicht slušnou alergii. Proč mi jen museli přidělit takového tupce? Pak jsem si ale uvědomila, že u vojáků je to nejspíš považováno za velkou, ne-li hlavní přednost pro přijetí do armády, a vzdala se dalších pokusů o pochopení „osobnosti“ jakou byl on. Přistála jsem s Jumperem na obvyklém stanovišti, které bylo za tím účelem zbudováno na vrcholu asi padesát metrů vysoké skalní stěny, jejíž konce se na obě strany postupně svažovaly, až po několika kilometrech východním a západním směrem zcela splynuly s rovinatým hustě zalesněným terénem. Přistávací plocha byla pečlivě vyčištěna od trnitých keřů a zemina vyrovnána a uhlazena do kruhu.
„Promiňte, Erin, ale neměla byste chodit tak blízko,“ namítl nesměle Volt, když jsem popošla ještě o pár kroků vpřed a špičkami bot přesáhla okraj skály. Přímo pode mnou se rozkládaly na dvou km čtverečních zbytky prastarého hradiště Velétos, jehož součástí byla i rozsáhlá nekropole. Neuniklo mi, že má Volt pořád problém oslovit mě křestním jménem. Z nějakého důvodu to bylo pro něj nepřijatelné, ale nehrála v tom roli neúcta. Naopak. Cítila jsem, jak mnou pohrdá. Prosakovalo to z jeho mysli jako voda ze síta. Podle něj jsem byla nicka, která na Atlantidě neměla co pohledávat. Smýšlela jsem o něm podobně. Protože mé jméno neprovázel žádný titul, o který by se mohl opřít, nezbylo mu než ustoupit. Ale pokaždé, když došlo na oslovení, se zarazil nebo zakuckal.
„Díky za upozornění, ale nemusíte si dělat starosti, Volte,“ schválně jsem zůstala stát zády k němu a na přezíravém tónu si dala zvlášť záležet. Znovu jsem pohlédla dolů a vytáhla z kapsy urousanou mapku hradiště, kterou jsem si ještě na poslední chvíli před odjezdem stačila vytisknout a během cesty si snažila do paměti uložit přesné rozmístění objektů, které mě nějakým způsobem zaujaly, abych později nazdařbůh nebloudila kolem. Čas byl drahý a nemohla jsem si dovolit s ním plýtvat. Dole jsem však rozeznala jen nejasné stíny, utopené v mléčném šeru časného rána. Otočila jsem se k Voltovi, který netrpělivě čekal u jumperu a vytrvale se mračil. Při pohledu na jeho tvář mi na vteřinu poskočilo srdce. Rozzlobeně jsem si odfrkla. Joseph vypadal jako o pár let mladší Carsonův bratr. Ta samá podsaditá postava, stejně velké nebesky modré oči, podobné rysy. Bez hlouposti, která z něho přímo sálala, by byla jejich vzájemná podoba ještě nápadnější. Zatímco však z Carsonových očí promlouvala laskavost, Voltův pohled byl plný lhostejné prostoduchosti.
„Přineste žebřík.“
Nohou jsem zkusmo kopla do dvou masivních hřebů, zatlučených na okraji skalní stěny. Vypadaly, že drží pevně. S Voltem jsme do nich zahákli kovová oka žebříku a celou provazovou hromadu vytlačili přes okraj. Žebřík se s hlasitým boucháním kovových příček o skálu vyroloval přibližně do poloviny vzdálenosti od země. V tom bodě také končila kolmá příkrost stěny a přecházela do mírného svahu, po kterém bylo možno sestoupit vytesanými schody až do středu bývalého hradiště. Pod skalním svahem začínal rozsáhlý jeskynní labyrint, hluboce zasahující do nitra obrovské skály, v němž, jak jsem doufala, se ukrývaly nejen staré wraithské texty.
„Jdu první,“ řekla jsem hlasem, který nepřipouštěl námitek, a bez dalšího otálení přehoupla nohy přes okraj.
„Jak myslíte,“ zachytila jsem ještě Voltův mrzutý pohled, než mi jeho hlava zmizela z dohledu a zorné pole vyplnily ošlapané příčky a temná skalní masa. Sestup mi trval navzdory mé mrštnosti zoufale pomalu. Po půl hodině, kdy jsem opět stanula na pevné zemi, mě prsty pálily množstvím drobných oděrek a v dlaních pulsovaly zrudlé rýhy po lanech. Bolestivě jsem je protahovala a zatínala, aby se do otlačených míst vrátila krev. Dech se mi v chladném ránu srážel v obláčky páry mísící se s okolním mlžným oparem, který stíral pevnost obrysů v nezřetelné stíny, a napínal můj zrak za hranice normální viditelnosti. Zaklonila jsem hlavu a zamžourala zpátky nahoru. Volt byl ještě daleko. Nesestoupil ani do první třetiny a v prudkých poryvech studeného podzimního větru, který na něho nelítostně útočil, se jeho postava zdála malá a bezmocná. Jen si ten krásný výhled užij, hochu, pomyslela jsem si a rozhlédla se kolem. Kde se tu jen bere tak hustá mlha? – napadlo mě, když jsem nedaleko zaslechla šum vody. No jistě, blízkost řeky způsobuje, že se zde po ránu vytváří mlha nad vodní hladinou. S úsměvem jsem vykročila do neznáma.
„Aspoň si procvičím zrak,“ zamumlala jsem si pro sebe a zaostřila pohled na nedaleký stín po pravé straně. Mléčný háv se okamžitě projasnil a ze svého sevření propustil mechem obrostlý menhir.
„To by ušlo,“ pomalu jsem se otáčela kolem své osy a očima přejížděla po odhaleném okolí. Dávní stavitelé si pro Velétos vybrali velmi dobře situované místo. Díky výhodné poloze bylo toto opevněné sídlo hájeno z jihu vysutou skalní stěnou, na severu okolními příkrými srázy a horami a dokonale tak využívalo přirozené terénní ochrany. Uměle vytvořené návrší, na kterém se hradiště nacházelo, obtékala řeka Layda, protínající zdejší lesy z východu na západ. Protože byl násep zbudován přímo v cestě jejímu toku, vyřešili Velétosané tento problém mírným odklonem řeky do čtyři metry širokého a nejméně tři metry hlubokého půlkruhového příkopu okolo navršené zeminy. Na druhé straně pak řeka, kopírující již zmíněnou skalní stěnu, nerušeně pokračovala za hranice velkého lesa ke sto mil vzdálenému západnímu pohoří, kde se vlévala do mohutné řeky Velely, pramenící až kdesi na severním výběžku Velenského kontinentu. Okolní kamenité stráně nad řečištěm se ježily zbytkem ztrouchnivělých dřevěných kůlů, které měly zřejmě za úkol ztížit případným útočníkům zdolání příkopu a zabránit přístupu z východní a západní strany.
„Eriiiin! Kde jste???!!!“ Voltův hlas zněl v mlze podivně dutým tónem. Po špičkách jsem se vrátila zpět a tiše se přikradla za jeho záda. Když jsem mu rázným poklepáním na rameno dala vědět, kde stojím, vyděšeně nadskočil a pohotově odjistil zbraň.
„Jen klid, Volte, moc to prožíváte. Mlha a hřbitov ještě neznamenají stav ohrožení. A duchové se stejně nedají zastřelit.“
Mladík můj sarkasmus ignoroval, nepoznala jsem, zda záměrně nebo si ho nebyl vědom, a s lehce rozšířenýma očima zapátral kolem sebe.
„My jsme na hřbitově?“ ujišťoval se s marnou snahou prohlédnout skrze hustou mlhu.
Mrkla jsem na znamení souhlasu.
„Eh, Volte, tam byste neměl chodit, blížíte se přímo k -“ Varování přišlo pro Josepha příliš pozdě.
„- hrobu,“ dopověděla jsem společně s ozvěnou Voltova výkřiku, který ze sebe vydal nezvykle vysokým hlasem.
Naklonila jsem se nad třímetrovou jámu, do níž se zřítil, a rychle potlačila bláznivý nápad, že bych ho tam nechala trčet.
„Zatracená mlha, zatracená mise, zatracená knihovnice…“
„Říkal jste něco? Špatně vás odtud slyším,“ zakřičela jsem a s předstíranou nedoslýchavostí poklekla na okraj odkrytého hrobu.
„Ne, nic – jen…mohla byste mi odtud pomoct? Myslím, že mám něco s kotníkem…prosím.“ Joseph ke mně neochotně vzhlédl a bezmocně pokrčil rameny.
„Skvělé. Hezky nám to tady začíná,“ sjela jsem mladíka přísným pohledem a lehla si na zablácenou zem.
„Tak pojďte,“ pevným stiskem jsem ho chytila za zápěstí a bez větší námahy vytáhla k sobě. Teprve když jsem si oprášila špinavé kalhoty a bundu, všimla jsem si zmatku, který se odrážel ve Voltově tváři.
„Fíha, na ženskou máte pěknou páru.“
„Pravidelně posiluju,“ odtušila jsem a odhrnula si z čela neposedný pramen vlasů.
Po hmatu jsem poznala, že kotník naštěstí vyvrtnutý není, Joseph si na Atlantis přiveze jako památku jen výron.
„Proč je ten kostlivec tak divně splácnutej?“ ozval se po chvíli ticha Volt. S nevěřícným úžasem jsem se na něj podívala. V jeho očích se blýskla jiskřička zájmu, což jsem osobně považovala za malý zázrak. Znovu jsem si prohlédla starou kostru, jejíž ramena a ruce byly nápadně přitisknuté ke krku a k tělu.
„Při pohřbech bylo zvykem zavinout nebožtíka do pruhů plátna.“ Pokrčila jsem rameny. Už už jsem chtěla odvrátit pohled, když mi do očí uhodila na první pohled nenápadná zajímavost. Těla zemřelých se většinou ukládala do hrobů stále jedním opakujícím se způsobem – v natažené poloze na zádech, s hlavou směřující k západu. Nejpravděpodobnější hypotéza uváděla jako hlavní důvod Říši mrtvých, která se podle představ našich předků měla nalézat někde na západě. Další teorie si tradici vysvětlovala tím, aby mrtví mohli sledovat vycházející slunce. Ať tak či onak, hluboce zakořeněný pohřební rituál byl hojně rozšířen nejen v Pegasu. Tento hrob se však svým umístěním výrazně lišil od ostatních. Jáma hrobu nesměřovala od východu na západ, ale od severu na jih. V takovýchto hrobech bývali obvykle pohřbíváni lidé, kteří se už za života nějakým způsobem lišili od zbytku společnosti. Mohlo se jednat o zločince, sebevraha, duševně nemocného člověka… nebo čaroděje, který v mnohých kulturách zastával funkci kněze, sloužící obvykle nějakému hodně nepříjemnému a krvelačnému božstvu. V mysli mi okamžitě naběhly vidiny přisluhovačů Wraithů. Páteř mi rezonovala chladným dotekem poznání. Ve zkazkách lidí z nížin bylo možná víc pravdy než kdokoliv z nás tušil. Až fanaticky se drželi přesvědčení, že Velétos je zlým místem. Zkaženým a prohnilým…můj nelidský smysl mi nyní jejich obavy potvrzoval. Zavřela jsem oči a nechala se vést svým „Darem“. V mysli se mi zjevila černá keramická nádoba, která vypadala, jak by jí někdo osvětlil rentgenem. V bílém vnitřku se chvěl neznámý hranatý předmět. Neuvěřitelné! Zdráhala jsem uvěřit, že bych učinila objev tak rychle od svého příjezdu, ale všechno tomu nasvědčovalo. Jaké štěstí, že se Volt rozplácnul v tom hrobě! Otočila jsem se k němu s vážným výrazem, ačkoliv ve mně bublal smích.
„Odvedu Vás zpátky ke skalnímu schodišti. Počkáte tam na mě, než dokončím průzkum jeskyní.“ Při získání „té věci“ jsem nestála o žádné svědky. Volt jen schlíple svěsil ramena a z úst mu unikl bolestný sten. Pomohla jsem mu vstát, hodila si jeho paži kolem krku a vydala se rázným krokem zpátky ke skalní stěně, poháněna vzrušujícím očekáváním z nalezeného předmětu.
„K čemu je vlastně všechno tohle kutání a hrabání se v zemi dobré? Proč nenechat minulost odpočívat? Nač vykopávat hroby a přebírat staré kosti?“ Joseph se díval upřeně před sebe a snažil se nefunět námahou a bolestí. Tolik otázek z jeho úst však bylo silně znepokojivé.
„Minulost by neměla být zapomenuta,“ namítla jsem a loupla po něm očima. „Víte, co se říká – kdo nezná svou historii, je odsouzen si ji zopakovat. Určitá povědomost o věcech, na kterých staví naše kultura, je dobrá pro ucelené a objektivnější postoje vzhledem ke společnosti i k sobě samému -“ , odmlčela jsem se, když jsem zachytila Voltův vzdorovitý pohled.
„Tohle ale není naše historie,“ hrubě mě přerušil mladík a pohrdavě nakrčil nos.
„Záleží na úhlu pohledu, kterým se na to díváte,“ odsekla jsem, až se mi v očích zlobně blýsklo. „Je to část LIDSKÉ historie, takže když se to vezme z širšího hlediska, patří i do naší minulosti.“
„Když to berete takhle…“ Zbytek věty nechal viset ve vzduchu, ale z jeho hlasu vyzníval jasný výsměch. Došla mi trpělivost.
„Nikdo po Vás nechce, abyste sdílel moje nadšení z archeologie, ale nemusím Vám snad připomínat, že jako voják jste povinen respektovat cíl i záměry naší mise. Uštěpačné poznámky si laskavě šetřete pro svou mámu.“
„Ano, paní, jistě - omlouvám se,“ odvětil s kamennou tváří Volt a automaticky zasalutoval. V jeho mysli jsem samozřejmě nezachytila ani náznak lítosti, z temného bludiště prostých myšlenek na mě zaútočilo jen slabé dotčení nad mou výtkou, ovšem následované velmi silnou vlnou zášti a…ano, rozeznávala jsem i neurčitý pocit ohrožení a strachu z mé společnosti. S nesmírnou úlevou jsem ho složila k patě skály a úsečným hlasem vydala pár rozkazů, nebo spíše zákazů, týkajících se především opuštění současného místa.
„Nezdržím se dlouho, hlavně už nikam sám nechoďte, ano? Nechci Vás znovu lovit z nějaké díry, jednou to, myslím, stačilo. Nepočítejte s tím, že se mlha zvedne dřív, než mine poledne.“ Sjela jsem ho ještě jedním tvrdým pohledem a vrátila se zpátky k odhalenému hrobu. Protože mě tentokrát vnitřní oko nevarovalo, otočila jsem se k mladíkovi zády a zanechala ho napospas jeho osudu. Zatímco na mých hodinkách v tu chvíli ukazoval display pět minut po desáté, Voltovy hodiny života tiše odpočítávaly poslední minuty. Kdybych jen tušila, že se jeho mladý život nachýlil ke smutnému a tragickému konci, nesoudila bych ho tak přísně. V ono podzimní dopoledne se však nevyhnutelně schylovalo k neštěstí. Později jsem musela žasnout nad svou „slepotou“. Ve zpětné rekapitulaci událostí na Velétosu jsem si dodatečně vzpomněla na několik „vnitřních“ bodnutí, která se mě snažila varovat, ale jejichž existenci jsem z nějakého důvodu prostě přehlédla. Příliš jsem si uvykla na svou neomylnost a povolila v duševní koncentraci, a tato nepozornost, jak se později ukázalo, stála v konečném důsledku život mladého Josepha.
Zatím jsem však obratně prokličkovala mlhou mezi vztyčenými menhiry, nabrala potřebnou rychlost a ve svistu větru jsem se asi ve vzdálenosti deseti stop před hrobovou jámou odrazila. Vychutnala jsem si okamžik beztíže, když jsem proletěla vzduchem a doskočila do podřepu na dno odkrytého hrobu. V nohách nebožtíka ležela z poloviny vyhrabaná váza z černé keramiky. Zvenčí se zdál její povrch hladký, nezdobily ji žádné symboly či nápisy, které by mně napověděly, co se skrývá uvnitř. Poklice střežící její obsah byla kdysi zapečetěna zřejmě včelím voskem. Vytáhla jsem z malého koženého pouzdra za pasem kapesní nožík a dala se do práce. Nejdříve jsem opatrně při okrajích odstranila zeminu. Šlo to ztuha, na sklonku podzimu se země tvrdostí přiblížila ledu. Natáhla jsem se k batohu, do něhož jsem si zabalila několik základních kusů nářadí. Po krátkém zaváhání jsem zvolila menší motyčku s ostrým bodcem na druhém konci. Nástroj měl určitě svůj přesný název, ale ten já neznala. Nazvala jsem si ho proto „motyčkokrumpáčem“ a již po prvním záseku jsem objevila jeho skutečnou hodnotu. Uběhlo sotva pět minut a váza byla z pevného sevření země vysvobozena. Zlehka jsem po ní přejela dlaní a odstranila tak další zbytky hlíny. V tu chvíli mnou zalomcoval prudký poryv větru, jehož chlad mi pronikl až do morku kostí. Vzhlédla jsem k obloze. Mlha nepatrně prořídla a já už normálním viděním skrz ní dokázala rozpoznat ševelící koruny stromů, které se nad odhaleným hrobem skláněly jako temné stíny pozůstalých. Zahnala jsem neurčitý pocit ohrožení, který mě lehce jako ostří nože zalechtal pod žebry. To je tím hnusným počasím, pomyslela jsem si a sklopila zrak zpátky k prastaré nádobě. Moji pozornost okamžitě přitáhl nejasný obrys v dolní polovině nádoby. Foukla jsem na něj a vzápětí se rozkašlala, jak se mi do nosu dostal zvířený prach. Zamžourala jsem uslzenýma očima a zběsilým mrkáním si z nich snažila vyhnat prach a slzy. Když se mi pohled znovu zaostřil, vydechla jsem překvapením. Odstranění posledních usazenin na váze odhalilo krátký nápis. To by ještě nebyl důvod k takovému překvapení, které mě v onen okamžik pohltilo, ale samotný fakt, co dvě slova, vyvedená uměleckou starowraithštinou, znamenala, mi k ohromení stačil. Znovu a znovu jsem je nevěřícně četla, neschopná konstruktivního myšlení. Nedokázala jsem pro to jednoduché slovní spojení vyvodit jediný logický závěr, sebemenší uvěřitelné zdůvodnění. Nebylo však nejmenších pochyb o tom, co na mě z černé nádoby doslova křičelo. S wraithským jazykem, stejně jako s příbuznými dialekty a vývojem písma, jsem byla důvěrně obeznámena. Velký podíl na tom měl i můj „dar“, který mi usnadňoval učení. Brzy jsem si uvědomila, že na spoustu věcí a událostí si „pamatuju“, ačkoliv jsem je prokazatelně nikdy nemohla prožít. Byly to wraithské vzpomínky a s nimi pochopitelně i velké množství jejich znalostí. Tudíž možnost chybné interpretace z mé strany nepřicházela v úvahu. Snad po sté jsem se znovu podívala na nápis na váze, který hlásal: „Pro Erin“.
Konečně jsem se uklidnila do té míry, že jsem neslyšela své srdce bušit až v krku. Přesunula jsem pozornost z vázy na rozpadlého kostlivce u svých nohou. Jaká je pravděpodobnost, že se tyhle očividně mužské kosterní pozůstatky mohly kdysi jmenovat Erin? Ušklíbla jsem se. Moc velká asi ne. Samotné jméno sice existuje ve více či méně podobných variantách v celém Pegasu, ale jedná se vždy o ženské jméno. Mužští potomci se jménem „Erin“ se prostě nikde nevyskytují.
„Tak se podíváme, cos tu pro mě nechal,“ zamumlala jsem si polohlasem a shýbla se pro nožík. Špičku jsem vklínila do zapečetěné mezery a zatlačila. Poklice okamžitě povolila a odskočila s hlasitým „plop“ na zem, kde se rozlomila na dva kusy
„Hups,“ omluvně jsem ucedila mezi zuby k rozbitému víku a položila otevřenou nádobu na zem. Otočila jsem se k batohu a po krátkém přehrabování vylovila drobnou křiklavě žlutou baterku. Po osvícení vnitřku vázy jsem na jejím dně mezi zbytky plesnivého zrní a skořápkami vajec, které se běžně dávaly mrtvému na onen svět, nalezla dva předměty. Prvním byla kamenná deska o rozměrech asi 20 x 25 cm, hustě popsaná podivnými pavoučími znaky, v nichž jsem poznala jeden z mnoha způsobů šifrování textu. Samozřejmě wraithského. Po půlhodině úporného snažení, když už má mysl začala ze složitého převádění jevit známky únavy a ve spáncích se ozvalo bolestivé píchání, se mi podařilo rozluštit alespoň nadpis – „Proroctví“. Tak tohle si jen tak nepřečtu, rozluštění zabere čas, který momentálně nemám – v duchu jsem zaskřípěla zuby, s mrzutým frknutím desku zabalila do igelitového sáčku a uložila do jedné z postranních kapes batohu. Druhý předmět představoval jakési železné pouzdro velikosti propisovací tužky, v jehož středu byly vyryty dvě šipky ukazující ke koncům. Vzala jsem tedy pouzdro mezi palec a ukazováček a stlačila konce k sobě. Ozvalo se tlumené cvaknutí zámku, uprostřed se objevila dělicí čára a pouzdro se rozdělilo na dvě části, z nichž každá se posunula opačným směrem, a následně se od sebe oddělily. Na zem vypadl srolovaný papír, ovázaný kovovým drátkem. Po rozbalení jsem si s úlevou oddechla. Text byl tentokrát napsán v klasické wraithštině. Stálo v něm:
„Buď pozdravena Obdarovaná. Vlož, prosím, toto pouzdro do mé hlavy a já ti dám odpovědi na tvé otázky.“
Pozvedla jsem podezíravě obočí a zvažovala své možnosti. Rozhodně jsem se v jejich množství nemohla přehrabovat vidlemi, přešla jsem proto k zažloutlé lebce, strčila prsty do očních otvorů a se špičkou boty přimáčklou na krčních obratlech jsem hlavou neznámého prudce trhla. Křehké kosti nekladly téměř žádný odpor. Moje hrubé zneuctění odkrytých ostatků doprovázelo jen tiché křupání. Podržela jsem si lebku před očima a připadala si jak dánský princ ze Shakespearovy tragédie. Z vnitřní strany byl k temeni připevněn malý černý magnet. Už jsem dále neváhala a hodila pouzdro dovnitř. Co se má stát, se jistě stane, uklidňovala jsem se a čekala na nějakou reakci.
Svět rázem zezelenal. Všude okolo mě se rozlilo jedovatě hnědozelené světlo a země se zachvěla. Ve výhružných otřesech se vzduch u země rozvlnil. Zprvu to vypadalo, že se tetelí horkem, ale když jsem se pohnula, rozběhly se od mých nohou průzračné vlny, jako bych byla kamenem hozeným do vody (ovšem bez příslušného žbluňknutí). Začalo mi svítat, a to, co vyplulo na povrch, se mi vůbec nelíbilo. Návrší pod hradištěm křižovaly tzv. Dračí žíly – negativní energetická pole, které vyvěraly ze zemského nitra a při dlouhodobém působení dokázaly u živých tvorů vyvolat zdravotní problémy. Tento zhoubný vliv se zpravidla projevoval únavou, bolestmi hlavy anebo psychickými či psychosomatickými obtížemi, při dlouhodobém pobytu, včetně pravidelného spánku, se ovšem mohla nastartovat řada chorob - od těch banálních až po ty nejzávažnější. Původcem vzniku kumulování negativní energie bývaly většinou podzemní prameny nebo tektonické poruchy a zlomy. Vzpomněla jsem si na mohutnou skalní stěnu a přiléhající jeskyně s podzemní vodou a pochopila jsem. Celý Velétos byl vlastně mimořádně silnou geopatogenní zónou a mně marně vrtalo hlavou, proč jsem energetické víry takové intenzity neodhalila svým mimosmyslovým vnímáním již předtím. Jako by mě na tomto prokletém místě něco oslepovalo. Každopádně se tím vysvětlilo alespoň hromadné onemocnění Louisova týmu. Carson by nad svou vyřešenou záhadou zajásal, napadlo mě a téměř ihned mě v koutku mysli zašimrala škodolibá otázka, zda mu to po návratu prozradit. Rozčileně jsem potřásla hlavou, abych zlomyslný nápad zaplašila, a přitom jsem koutkem oka zachytila nenápadný pohyb. Otočila jsem se po levici a spatřila, jak z lebky, kterou jsem předtím odložila zpátky, vychází trhané záření, doprovázené podivnými bzučivými zvuky. Zatřásla jsem s ní, až na přichyceném pouzdru přeskočila drobná jiskřička a záření se vyladilo do obrazu, který se po chvíli ustálil. Jednalo se o holografický záznam. Založila jsem si ruce na hrudi a zlostně semkla rty k sobě, až mi zaskřípaly zuby. Nenadálý sled událostí mě pomalu, ale jasně přestával bavit. Obraz se stále zaostřoval, až z bílého pozadí vystoupila postava asi osmdesátiletého muže s vyholenou hlavou a dlouhými zcuchanými vousy, jež mu splývaly po širokém břichu až k pasu. Stál přede mnou jen v tenkých rozedraných kalhotách z pytloviny, které měl v pase převázané provazem, na obnažené hrudi se modrala změť vytetovaných čar a spirál, jež se na první pohled přes sebe chaoticky kroutily a křížily, ale při podrobnějším zkoumání tvořily symboly. Některé z nich jsem poznala – například místo, pod kterým tlouklo srdce, ohraničoval podrobně vyvedený pentagram, symbol elementárních sil a člověka. Těsně pod ním byl vytetován hexagram, vyjadřující spojení protikladů a stejně jako pentagram měl ochranný význam. Na břiše se pro změnu křížil kruh se srpkem měsíce – solární a lunární symbol představující dokonalost a nekonečno. Pod pravým ramenem jsem pak zahlédla uhašené obrácené pochodně, znaky smrti a války. Starý muž nakrčil opálené čelo, zbrázděné hlubokými rýhami vrásek a naklonil se dopředu. Chřípí orlího nosu se mu zachvělo, jako by větřil. Pak se podíval přímo do mých očí a zaskuhral hrubým hlasem hospodské stálice:
„Raději by ses měla posadit, má drahá. Tohle povídání bude trochu delší.“
Skutečně jsem málem padla na zadek, nikoliv však z jeho rady, ale z perfektní angličtiny, která mi zazvonila v uších čistou výslovností a srozumitelností jako jasný tón zvonu v prázdné zvonici.
„Teď se bezpochyby podivuješ nad mou znalostí anglického jazyka, není-liž pravda?“ uchechtla se holografická projekce a vzápětí pokračovala.
„Ty si na mě nepamatuješ, ale kdysi jsme se setkali na jednom úžasném místě, mimo prostor a čas. Sama jsi mě učila porozumět tvé řeči, a nejen jí. Ale umím si představit, jak šíleně to musí znít. Vezmu to raději pěkně od začátku. Jmenuji – jmenoval jsem se Penh a narodil jsem se jako člověk, ovšem o osm století dříve…i když čas je velmi relativní pojem, jak jsem měl možnost zjistit.“ Muž jménem Penh na mě odmítavě zamával rukou, jako by odháněl dotěrný hmyz.
„Vím, co si teď myslíš, ale musím tě upozornit, že navzdory všem tvým umíněným názorům jsi člověkem přestala být již dávno a žádné odmítání ani ignorace z tvé strany to stejně nezmění, ať podstoupíš třeba tisíc testů DNA. Dokonce vím, kdy přesně k tomu osudovému zvratu došlo – stal se jím den, kdy do tebe vstoupil „Dar.“ Víš, máme toho společného mnohem, mnohem víc, než se na první…i druhý pohled zdá, hahaha.“
Haha, i ty vtipálku, zkrať to – pomyslela jsem si a s chmurným výrazem si přejela dlaní přes tvář. Bohužel to nepomohlo, Penh stál pořád přede mnou a tajemně se usmíval, jistý si svou momentální důležitostí.
„Žil jsem obyčejným životem rolníka v jedné z mnoha malých vesnic v nedalekém údolí až do svých třiadvaceti let, kdy byla naše planeta objevena Wraithy. Když vtrhli do mé osady, pracoval jsem zrovna na poli vzdáleném asi míli od domova. I po všech letech, které si nesu na zádech, si stále pamatuju spalující žár poledního slunce, pod nímž jsem se v onen osudový letní den od úsvitu lopotil a v duchu proklínal svůj těžký a jednotvárný život. Ve vesnici na mě v polorozpadlé chalupě čekalo pět hladových krků, které bylo třeba nakrmit. Ze sebelítostivého dumání mě vyrušil podivný burácivý zvuk. Vzhlédl jsem k obloze a překvapeně sledoval wraithské stíhačky, jak se přibližují nad vesnici. Samotná sklizeň proběhla rychle. V dáli se blýsklo několik paprsků a tu a tam mi k uším pronikl vyděšený křik vesničanů prchajícími před světelnými paprsky, kterými je wraithská letka transportovala na své lodě. Bylo po všem dřív, než jsem stihl překonat poloviční vzdálenost k osadě. Po návratu jsem nalezl domy v plamenech. Ani stopa po živé duši. Čekal jsem v dohořívajících ruinách bývalého rodiště dva dny v naději, že se možná někomu podařilo uniknout a nyní by se mohl vrátit zpátky, ale nikdo již nepřišel. Zůstal jsem sám. Toulal jsem se pološílený v lesích a truchlil nad mrtvou manželkou a dětmi. Byl jsem přesvědčený, že je to trest, který na mě seslal Trojjediný za rouhání, jehož jsem se dopouštěl v myšlenkách, když jsem žehral na svůj úděl…Nejmladší syn nedovršil ani rok.“ Penh se na pár úderů srdce odmlčel a v očích se mu mihl stín smutku. S povzdechem se nahrbil, jako by mu najednou přibylo dalších dvacet let a zastřeným hlasem navázal na čím dál děsivější příběh.
„Postupně jsem obešel všechny vesnice v okolí, ale pokaždé mě vítal podobně pochmurný obraz zkázy a smrti. A pak jsem jednoho dne v lese natrefil na umírajícího Wraitha.“ Do starcova vyprávění se vloudil ostrý tón. Se zatajeným dechem jsem se opřela o stěnu hrobu a hltala Penhova slova.
„Nebyl to ledajaký Wraith, kdepak! V té době jsem netušil, že si v kopcích na severu buduje nové sídlo pro svůj řád zvláštní sorta Wraithů. Říkali si Kněží. Příslušníci tohoto podivného spolku se stranili ostatních soukmenovců a za svými zájmy, tedy přesněji cíli své vládkyně, si šli vlastní cestou. Nicméně ono tajemné společenství nevynikalo zrovna přehnanou jednotou. Hlavním stmelujícím faktorem byl strach a fanatická úcta ke Královně, jíž se zavázali sloužit, a jejich oddanost v tomto směru neznala mezí. Mezi sebou se však vášnivě nenáviděli. Půtky byly na denním pořádku a intriky prováděli se stejnou přirozeností, s jakou vysávali z lidí životní energii. Pro vzájemné boje měli dobrou motivaci – posílení vlastní síly. Královna šarvátkám uvnitř řádu jen zpovzdálí nečinně přihlížela a bavila se nad krvelačností a vynalézavostí svých poddaných. Dávala přednost kvalitě před kvantitou, tudíž si více cenila půl tuctu mocných a bojem zocelených kněží než dvěma desítkám začátečníků první úrovně. Všichni Wraithi, kteří se směli připojit k elitnímu spolku, disponovali vrozenými paranormálními schopnostmi, nazývanými souhrnně „Darem.“ Protože se mimosmyslové dovednosti vyskytovaly velmi zřídka, řád si budoucí narození nadaných jedinců úzkostlivě hlídal pomocí jasnovidných vizí. A právě výjimečné schopnosti se staly hlavní hnací silou bratrovražedných útoků. Za zcela specifických okolností bylo možné si jiný „Dar“ přivlastnit – odcizením z těla původního majitele. Zvláštními okolnostmi myslím umírání, neboť „Dar“ se dal přesunout jen z fatálně oslabeného a regenerace neschopného organismu, a to ještě ne vždy. Někdy srostl s Kněžím do té míry, že se ho již nepodařilo přesměrovat do jiného těla a po smrti svého nositele nenávratně zanikl. To byl také případ Wraitha, na kterého jsem náhodou narazil. V souboji skončil na straně poražených, a když vítěz při pokusu vytáhnout „Dar“ neuspěl, pohodili jeho tělo do křoví a ponechali napospas osudu, který skýtal už jen pomalý a bolestivý odchod z tohoto světa.“ Starý muž si zamyšleně zajel prsty do vousů, aby je o chvíli později za hlasitého klení vyprostil z urousaného šedivého pletence. Podrážděně si prohlédl vysvobozenou ruku a tvář se mu „vyjasnila“ oslepujícím úsměvem odhalující zčernalé pahýly posledních šesti zubů.
„Vida,“ zálibně zamrkal na ulepenou ruku, „to jsem si schovával na oběd.“
Poklesla mi čelist. Penh si požitkářsky olízl špičky prstů a spokojeně zamlaskal. Potlačila jsem nutkání zvracet a několikrát se zhluboka nadechla.
„Kdeže jsem to přestal?“ našpulil rty a poklepal si po nich ukazováčkem.
„Aha, už vím. Smrtící agonie…ano, hm. Je to poněkud odvážná hypotéza, ale v mém případě si nemohu pomoct. Připadá mi…skoro bych řekl, že „Dar“ si svého majitele vybírá. Jako by žil vlastním životem, samostatné kompletní vědomí…huf, každopádně hrozné pomyšlení, že ve mně – a v tobě – přežívá vědoucí entita.“ Z Penhova monologu se vytratil ironický podtext a jeho pohled zvážněl.
„Myslela sis, že jsi jediná svého druhu? Mýlit se je lidské a něco ze základní podstaty, co dělá člověka člověkem, v nás přece jen zůstalo, proto lze tvůj chybný úsudek omluvit. V současné době a ve své realitě jsi skutečně jediná, ale před tebou jsem byl já, do koho přešel wraithský „Dar“, aniž by přitom tak odlišnou schránku, jakou představovalo lidské tělo, zahubil. Stařec na chvíli ztichl, jako by si chtěl vychutnat moje němé překvapení, které nemohl vidět.
„Víš,“ naklonil se důvěrně směrem ke mně, „vklouzl do mě TAK snadno. Zprvu jsem si té změny ani nevšiml. Předtím jsem žádného Wraitha neviděl, jen jejich stíhačky při sklizni. Když se zpod keře, na kterém jsem očesával trpké bobule, vynořila bledá ruka a chytila mi kotník, domníval jsem se, že mě drží těžce nemocný člověk, stižený nějakou hrozivou neznámou chorobou. Vykroutil jsem nohu ze železného sevření a se zděšením uprchl. Minul týden dva a v mé mysli se začaly probouzet vzpomínky. Cizí vzpomínky. A tak jsem se postupně dozvěděl všechno. Začal jsem se učit zvládat své nové schopnosti. Díky „Daru“ jsem zesílil a s obnovenou silou přišla i chuť na pomstu. Uběhly skoro tři desetiletí, než jsem se cítil natolik mocný a jistý sám sebou, abych se odvážil přiblížit k pekelnému hradišti. Nejvíce mě trápila nejistota, zda se plánovaný útok neodhalil Kněžím při „uzírání“. Naštěstí se nedostal do žádné z jejich jasnovidných meditací a pomstu jsem si nakonec plně vychutnal – haha, do posledního chcíplého Wraitha. Velétos tehdy zčernal Kněžskou krví. Bohužel jsem nepočítal s tím, že ti zatracení černoprdelníci mají v rukávech pár opravdu ošklivých triků, jak si pojistit svoji existenci. Při dlouholetých experimentech s lidskou krví vynalezli způsob, jak pravidelnou konzumací krvavého shaku dosáhnout snadného oddělení duše od hmotného těla. Nehodlám tě zatěžovat detaily výzkumu, stejně bys princip, na kterém funguje, nedokázala ani z desetiny pochopit. No, pokusím se to zkrátit, protože čas ti nemilordně utíká. Zabil jsem všechny přítomné Kněze v tom smyslu, že jsem zničil jejich těla. Jo, naskládal jsem z nich pěknou vysokou hranici…oh, kdybys viděla, jak krásně hořeli! Ale tím to neskončilo. Kněžská vědomí existovala dál jako životní formy na energetické bázi. Dokázala projít pevnou hmotou a vysílat slabé výboje energie. Ukryla se do stromů, zalezla do děr mezi kořeny, usadila se v podzemním jezeru, uprchla do jeskyní – jsou všude okolo nás. Neviditelní číhají poblíž a chystají se udeřit. Zatím vyčkávají, sbírají síly…mí staří nepřátelé.



.....
Naposledy upravil andoriel dne 30.11.2012 20:44:32, celkově upraveno 9

andoriel Uživatelský avatar
SG bard
SG bard

Příspěvky: 1673
Bydliště: Praha
Pohlaví: Žena

Odpovědět s citací
 
5.Erin:Velétos-dokončení

Mnohokrát jsem tě uzíral ve svých vizích, věz, že nastane čas, kdy se naše vědomí sejdou. Až pokročíš v ovládání získaných schopností a tvůj vlas vybělí čas…ale aby se vyplnila správná linie budoucnosti, musíš přežít. Proto jsem vše naplánoval tak, abych ti mohl pomoci.
Oni mají na své straně výhodu neviditelnosti - ale to já změním. Osud mi v mládí přivál do cesty kupeckou výpravu, která sem kdysi omylem zabloudila. Obchodníci pocházeli z vyspělé civilizace na vysoce technické úrovni. Odvezli mě z rodné planety a já s nimi zůstal skoro čtvrt století. V průběhu života jsem hodně cestoval a měl tak možnost seznámit se s mnoha zajímavými lidmi, od nichž jsem získal plno užitečných věciček jako je třeba tento holografický vizualizér. Jeho spouštěcí část jsem si nechal implantovat do hlavy, abych tě mohl v budoucnu varovat. Uzíral jsem vlastní smrt a využil jí ve tvůj prospěch. Věděl jsem, že pokud půjde vše podle plánu, zraněním utrženým v souboji s Kněžským řádem nakonec podlehnu. Pověřil jsem svého pomocníka, aby mě zde pohřbil a schoval pro tebe do vázy vzkaz. V ostatních hrobech odpočívají poslední lidské oběti, které padly pod noži wraithských knězů. Chudák Vill se při kopání musel pěkně zapotit, ale nepochybuji, že svou práci odvedl svědomitě.“ Penh se náhle napřímil a zesílil hlas.
„A teď se konečně dostávám k jádru věci. Po dobu, kdy mluvím, odstiňuje a zeslabuje holografická projekce energetický štít, který nad Velétosem rozprostřela spojená vědomí bývalých členů Kněžského řádu. Nyní by bariéra měla být oslabena natolik, abys spatřila skutečnost. Do smrtící hry, kterou si brzy zahraješ, jsem ti rozdal lepší karty. Výhoda wraithských zatracenců padla. Toto je má pomoc tobě. Hodně štěstí – á ehm a ještě něco na závěr: za prvé – neztrať kamennou desku s Proroctvím. V budoucnu ti poskytne důležité informace a za druhé – střez se svého společníka. Volt už není tím, kým býval. Tak a teď je to opravdu všechno. Věřím, že se jednou opět setkáme. Zatím nashledanou, Erin Obdarovaná.“
Holografický záznam se rozostřil a zhasnul. Nedokázala jsem se pohnout z místa. Marně jsem se pokoušela uspořádat si myšlenky, Penhova slova se mi v hlavě opakovala mnohohlasou ozvěnou, vzájemně se překřikovala a působila v mé mysli pořádný chaos. Ztrácela jsem svůj vnitřní klid. Z korun staletých stromů se ke mně donesl zlověstný šepot. Zděšeně jsem zvrátila hlavu dozadu a pohlédla vzhůru k větvím. Připomínaly napřažené pařáty, jen jen seknout. Zdálo se mi, že se mezi pokroucenými kmeny pohnul malý stín. Napůl uschlé listy se divoce rozkmitaly. Pak jsem si vzpomněla na Volta a oči se mi rozšířily děsem. Konečně se mi vrátil cit do nohou. Na nic jsem nečekala a vyhoupla se z jámy. Tempem hodným vrcholového sportovce jsem se rozběhla k černým jeskyním a doufala v zázrak.

Vojín Joseph Volt se nudil. Neklidně poposedával na plochém kameni a při každém neopatrném pohybu podrážděně sykl. Kotník vytrvale pulsoval tupou bolestí a navzdory chladnému vzduchu mu skráně zvlhly potem. Od odchodu Erin uplynula skoro hodina a nic nenasvědčovalo jejímu blízkému návratu. V Josephovi rostl vztek. Nenáviděl čekání a nenáviděl knihovnici, jejíž pronikavé oči ho zároveň nevysvětlitelně popuzovaly i znervózňovaly. Pokaždé, když na něho upřela svůj zrak, pocítil iracionální strach – a za to ji nenáviděl ještě víc. Nesnášel strach – opovrhoval jím. Báli se přece jen zbabělci a slaboši. Ale on – on byl voják armády USA, člen elitní jednotky. Měl se účastnit důležitých misí, kde by dostal možnost bojovat a stát se hrdinou… a místo toho hnije na bohem zapomenuté planetě, na opuštěném hřbitově, a poslouchá rozkazy nějaké nicky. Rozhořčený mladík si znovu poposedl. Aby přišel na jiné myšlenky, připomněl si v duchu slunné dny na kalifornské pláži, kde strávil poslední prázdniny. Před očima mu ubíhaly obrazy plné krásných opálených žen, oblečených do velmi skrovných plavek na pozadí oslnivě modrého moře. Volt se zasnil. Když mu proto do zad narazila neznámá síla a do páteře se vnořily desítky jako břitva ostrých drápů a přeťaly mu míchu, poslední vzpomínky Josepha Volta zářily bělostným pískem s bezstarostným smíchem ztraceného mládí.

Již po pár metrech jsem byla nucena zpomalit. Vítr, který se náhle zvedl, do mě uhodil s ohromující silou. Vzduch kolem prudce ochladl a nohy mi ztěžkly, jak se snažily odolávat negativním vibracím geopatogenní zóny. Bezmocně jsem sebou zmítala ve snaze vyprostit se útočícím živlům. Klesla jsem na kolena a zvolna lezla po čtyřech vpřed. Táhlý křik, který se rozlehl Velétoskými ruinami, mi zmrazil krev v žilách. Svištění větru se slilo v chór vyjících hlasů.
„Neubráníš se, neubráníš se,“ křičely na mne za ohlušujícího burácení hromů. Zalykala jsem se nedostatkem vzduchu, jež mi kradl šílící vítr od úst. Znenadání se na vrcholu blízké mohyly objevila průsvitná lidská silueta. Jak se beze spěchu blížila ke mně, nabývala temnějších barev. V hlavě mi rezonoval syčivou ozvěnou hluboký dutý hlas:
„Pohleď do minulosssti, tvůj konec bude ssstejný.“

Z nosu se mi vyvalily proudy krve a zkropily ruce, které jsem křečovitě zatínala do země. Předchozí nazelenalý svit ztemněl a já poznala, že mě obklopila cizí vidina. Stála jsem u obětního kamene a očima nedospělé dívky hleděla do tváře wraithského kněze zahaleného do dlouhé černé kutny. Jeho tvář byla bílá jako tvaroh a scvrklými ústy cukalo stěží potlačované vzrušení. Proti své vůli jsem sklopila zrak. Povrch obětního kamene byl vyhlouben v mělkou mísu, z níž se na všechny světové strany rozbíhaly tenké kanálky, odvádějící životadárnou tekutinu do opodál připravených průhledných baněk velikosti vodního melounu. Tři z nich byly naplněné po okraj, čtvrtá, umístěná po mé pravici, zatím zela prázdnotou. Země se v blízkosti kamene leskla čerstvou krví. S novým závanem ledového vzduchu jsem ucítila její slanou vůni. Bosá chodidla mi s mlaskavým čvachtáním ve změklé hlíně podkluzovala a já/dívka se sotva držela na špinavých vyhublých nohou, které nad kostnatými koleny jen stěží zakrývala potrhaná lněná tunika nedefinovatelné barvy. Na zpocené dětské čelo dopadly první sněhové vločky letošní zimy. Z těhotných mraků se zvolna začal snášet sníh s deštěm. Drobným tělíčkem, z jehož perspektivy moje vědomí vnímalo dávno minulé tragické události, třásla zimnice. Způsobilo to nejen nedostatečné oblečení, ale především hrůzný výjev u protější strany palisády. Za zády wraithského kněze se na větvích mohutného starého dubu houpaly lidské hlavy. Některé z nich už byly v pokročilém stádiu rozkladu a zkrz skromné zbytky tkáně prosvítaly oblé tvary lebečních kostí. Hodující havrani v hojném počtu obsadili prastarý strom a bezostyšně si plnili hladové krky. Hlasité krákorání s občasným hašteřením o nejlepší sousta se rozléhalo z hradiště do dalekého okolí. Ochromil mě čirý zvířecí děs. Náhle jsem ucítila mezi nohama sílící teplo. Stružky moči stékaly po stehnech, aby se dole smísily s krví nasáklou hlínou. Ronila jsem slzy cizíma očima. Wraithovi se na bezkrevných rtech mihl krutý úsměv. Trhl provazem, kterým mi spoutali ruce, a přitáhl si mě blíž, až jsem se musela naklonit nad obětní kámen stojící mezi námi. Mou mysl nadobro opustil poslední kousek příčetnosti. Vřískala jsem vysokým hlasem malého děvčete, ječela jsem z plných plic, dokud mi stačil dech. Když jsem se nadechovala k nové vlně hysterického řevu, explodovala mi hruď ostrou bolestí. Nechápavě jsem zírala na dýku, která mi zůstala vězet pod srdcem. Svezla jsem se na bok a padla do náruče tmy. Propadala jsem se stále hlouběji, až na dno své duše…do věčného spánku. Ospalost mě zahalila jako těžký plášť. Vtom se ve mně vzedmula poslední jiskřička vědomí a promluvila do černého ticha – Neumírej, neumírej, vzbuď se, zboř jejich vizi, tak ji rozbij! Těžce jsem procitala z temného dna. A pak jsem se odrazila.
Otevřela jsem oči a rukama sevřela zrudlý kámen. Byla jsem zpět v dávné vizi Velétoských obětních rituálů. Když jsem se s velkou námahou opět postavila, v knězově tváři se zračilo znepokojení. Pozměnila jsem si vizi a vzala si zpátky svou podobu. Bolestivě jsem se ušklíbla a vytáhla si dýku z těla.
„Je to jen vidina. I já umím ohýbat sny.“ Chladně jsem se usmála na překvapeného Kněze a probudila svůj „Dar“. Vize z černé minulosti Velétosu jako kouzelným proutkem zmizela. Vzduch prořízly stříbrné paprsky. Z očí mi vyšlehly jako pěst silné provazce a práskaly do větru okolo mě. Osvobodila jsem se z halucinace, kterou na mne uvrhly duše Kněží, a přízračnými šlahouny si prosekávala cestu k jeskyním. Z posledních sil jsem se dobelhala ke skále a vklouzla do temného vchodu. Pronikavé skučení očarovaného větru naráz ustalo. Odplížila jsem se dále do tmy a prskala krev, jež mi vnikla do úst. Všude vládl mrtvý klid. Osaměla jsem. Silná vrstva stříbřitého písku tlumila zvuky každého kroku. O pár desítek metrů jsem zůstala sedět vyčerpaná a sužovaná bolestí mnoha drobných ran ve třpytivém písečném prachu. Když se mi podařilo jakžtakž zklidnit dech, posbírala jsem zbytky sil a zesílila noční vidění. Na stěnách jeskyně jsem rozeznala wraithské písmo. Byly jím popsány obrovské plochy. Za jiných okolností bych se opájela dětinským nadšením, ale nyní jsem pouze unaveně zamrkala a vzápětí vyskočila na nohy, když mi ramena sevřely cizí ruce. Z temnoty na mě hleděly Voltovy oči.
„Erin, drahá, hledal jsem tě. Nadešel čas opustit toto místo a vrátit se na Atlantidu. Veď mě.“ Syčivý hlas se ani vzdáleně nepodobal Josephovi.
„Ty nejsi Volt,“ zašeptala jsem a couvla ke stěně jeskyně.
„Vskutku,“ přiznala spojená wraithská vědomí a vycenila zuby v pohrdavém úsměvu. „Musíme připustit, že se nám v tomto těle zalíbilo. Je tak…příjemné mít opět stálou hmotnou schránku, i když je pouze lidská. Sami jsme se dokázali zhmotnit jen na velmi omezenou dobu, ale teď se nám konečně dostalo zasloužené odměny. Tolik času minulo, než jsme načerpali dostatek síly k převzetí živého těla, ale teď-“
„Teď je všemu konec!“ Přerušila jsem ho a vymrštila ruku, v níž jsem držela kapesní nožík. Vší silou jsem bodla do mladíkova srdce a přitom ze sebe vykřičela smutek a žal. „Volt“ zavyl jako raněný pes.
„Nééé!“ Zasípal Kněz Josephovými ústy a svezl se mi do náruče. Odhodila jsem ho na zem a připravila se. Netrvalo dlouho a z Voltova chladnoucího těla vyplul obláček modravé mlhy. Uvnitř něho to zlostně praskalo a jiskřilo. Stříbrná chapadla ho pevně omotala a zesilovala smrtící stisk, dokud ho zcela nerozdrtila. Hlava se mi zatočila mocnou závratí a já klesla v mdlobách vedle mrtvého vojáka. Bylo po všem. Moje poslední myšlenka patřila Carsonovu varování a Voltovi. Jak jen proboha vysvětlím jeho smrt na Atlantidě?
Naposledy upravil andoriel dne 30.11.2012 20:42:41, celkově upraveno 10

Vanguard Major
Major

Příspěvky: 1861
Pohlaví: Neuvedeno
Odpovědět s citací
 
Uf, je to teda neuvěřitelně dlouhé. Opravdu by byl velice dobrý nápad, rozdělit povídku na více částí. Neboj se toho. Myslím, že jednou za týden sem přidat 7-10 stran textu je mnohem lepší, než jednou za čas přijít s něčím tak obrovským! :shock: Pak bych si to možná i přičetl, ale v tomhle případě mě to spíš odrazuje. ;)

Mooony Uživatelský avatar
Command Chief Master Sergeant
Command Chief Master Sergeant

Příspěvky: 998
Bydliště: Brno
Pohlaví: Neuvedeno

Odpovědět s citací
 
Já si prvně myslela, že ten první kousek je ona část a řekla jsem si, že si to ještě dneska přečtu na odreagování....pak na jednou přišel i zbytek. :shock: Tak to odkládám na neurčito... až bude více času, předpokládám, že asi o prázdnínách.

andoriel Uživatelský avatar
SG bard
SG bard

Příspěvky: 1673
Bydliště: Praha
Pohlaví: Žena

Odpovědět s citací
 
Jo, pár večerů po přečteném kousku - a je to. :D.
Omlouváme se, nejde nám dělit to na menší úseky. Máme připravených přes 20 dopisů a teď doplňujeme Zápisky, takže Dopisy stále přizpůsobujeme a naopak. Asi si to děláme složitější, než by bylo nutné, ale už s tím nic neuděláme.
Navíc nás to moc baví - jak je vidět z délky příspěvků. :write:

6.Čarodějka a hrátky s Nadějí

Ahoj Erin,

proč jsem tehdy naposledy letěla? Tu otázku si dávám stále častěji. Objevili jsme tu velikou bouři, co se hnala přes pevninu na Město včas, a když Johnův tým našel planetu, na které nás její obyvatelé byli ochotni ubytovat, než se bouře přežene, začalo velké stěhování. Nikdo nevěděl, jestli se ještě vrátíme, ale všichni věřili, že Rodneyho McKaye napadne nějaký způsob, jak Atlantidu zachránit. Jak je jeho zvykem – na poslední chvíli. Chodili s Radkem jako dvojčata a pořád se dohadovali. Vím, že plán byl připravený, protože Rodney zůstával s doktorkou a majorem ve Městě. Ale když jsem přiletěla ze své poslední cesty na pevninu, byli všichni tři pryč. Těch pár Athosianů, kteří se mnou přiletěli, jsem vyložila hned u otevřené Brány a letěla zaparkovat Jumper. Jenom jsem řekla stráži v kontrolní místnosti, že poslední letoun s doktorem, Teylou a poručíkem Fordem čeká na nějaké lovce a šla jsem si pro věci, které jsem nechala ve svém pokoji. Ty jsi už byla pryč. Carson Tě přesvědčil, abys odešla mezi prvními.
Když jsem se vrátila ze svého pokoje, byli strážní mrtví a centrum Města se hemžilo geniiskými vojáky. Strčili mě do nepoužívané místnosti a vypadalo to, že na mě zapomněli. Bohužel, nezapomněli. Po hodně dlouhé době mě odvedli rovnou k Bráně. Ještě jsem se chtěla ohlédnout, ale to už jsem byla na druhé straně červí díry. Chvíli se tam dohadovali u ovladače, kam nejdříve Bránu otevřít, ale pak jsem zřejmě dostala přednost, protože při dalším otevření jsem putovala dál. Nikdo mě nedoprovázel. Vždy mě jenom prostrčili a na dalším místě už čekal někdo jiný. Prošla jsem třikrát nebo čtyřikrát. Před poslední cestou mi zavázali oči. Pásku mi sundali až před celou.

S hrůzou jsem si uvědomila, že už tu jsem… víc jak půl roku. Je to vůbec možné? Rychle jsem přepočítala svůj ne zcela spolehlivý kalendář, ale bylo to tak. Tak jsem trochu rekapitulovala. I když vezmu jenom můj vztah se sousedem vedle v cele, je to vlastně docela úspěch. Od oběda, případně svačinky, jsem časem povýšila a cosi, s čím se dá diskutovat. Dokonce jsem měla pocit, že jsem někdy zahlédla záblesk zájmu, když jsem řekla něco obzvlášť divného. Aspoň z jeho pohledu divného. A on v mých očích získal také nový rozměr. Z divného brouka se stal bytostí se jménem, která sice nebyla „lidská“ (jako by to byl nějaký klad!), ale jejíž myšlenkové pochody se zase tolik nelišily od našich. Vlastně se lišily jenom v několika detailech. V současné době v nepodstatných detailech – pokud jsem tedy nebyla na jídelníčku. Vysoce inteligentní tvor, který si tak zvykl na své vězení, že ho odmítl opustit – to byla věc, kterou jsem pořád nemohla pochopit.
Další, a mnohem důležitější otázka byla, jak se odtud dostanu. Po té rekapitulaci jsem pochopila, že nevíte, kde mě hledat a pátrání už bylo jistě dávno zastaveno. Prostě musím utéct sama - důkladně to promyslet a přijít za Acem s proveditelným plánem. Ještě to s ním zkusím. Jenom musím vystihnout ten správný okamžik…

Byla jsem spokojená, že mám aspoň plán dalšího postupu, když už ne přímo dalšího útěku, a zavřela jsem oči. Probudila mě bolest v rameni. Ve spánku jsem se otočila a teď se bránilo, protože jsem na něm ležela. Převrátila jsem se na záda a zadívala se do stropu. Spánek někdy přinášel zajímavé myšlenky. Začala jsem se smát nahlas. Větší akce je přece nemyslitelná i pro hladového muže, natož pro hladového Wraitha. Budu muset počkat, až dostane Ace najíst. Pak s ním bude lepší pořízení. Proto byl poslední dobou tak nenaložený. Má hlad.
Další myšlenka tak veselá nebyla. Krmení pro Wraithy je vždycky trochu problém. Zvlášť, když jsem seděla ve vedlejší cele a velitel tvrdil, že už mě nepotřebuje. Dokud Kolya není na základně, snad mi nic nehrozí, tak bych zbývající dobu měla co nejlépe využít a vymyslet dokonalý plán útěku.
Rameno se konečně uklidnilo a já znovu zavřela oči.

Moje plány na útěk byly stále neuskutečnitelné. Několik dnů jsem probírala možnosti a pořád jsem se nemohla k ničemu dopracovat. Další vhodný klíč ke dveřím vězení se už v mém dosahu neobjevil. Začala jsem s vylučovací metodou – tunel vykopat nepůjde, přeprat stráže také ne, s výbušninami to neumím a nevím, jak je udělat nebo jak se k nim dostat, stejné je to s ostatními zbraněmi. Roztáhnout neviditelná křídla a odletět… už jsem zase v říši fantazie. Až se vrátím na Atlantidu, budu se muset začít zajímat o nějaký základní výcvik.

Během těch pár dnů jsem také dostala nový obvaz a pochvalu od doktora, jak se mi rameno dobře hojí. Žádné prášky už nepřinesl a ani nebyly zapotřebí. Při poslední návštěvě, asi za týden, jsem se obvazu konečně zbavila. Bohužel s ním nadobro odešel i doktor.
Velitel Kolya se ukázal po dalším týdnu. Zamračený, nespokojený a trochu roztěkaný. Celé osazenstvo komplexu z něho bylo nervózní. Hlídky chodily na kontrolu snad každou půlhodinu. Ve vězení se ukázal i on s jednou s hlídkou na pochůzce. Wraitha přejel pohledem bez zájmu, v mé cele se očima dotkl lavice s pokrývkami a položil ruku na zámek u dveří. Zarazil strážného, který k němu hned přistoupil s klíčem. Na vteřinu se mi zadíval do očí, otočil se a odešel. Hlídka ho okamžitě následovala.
Až po jejich odchodu jsem zjistila, že jsem celou dobu zadržovala dech. Kyslík mi už povážlivě docházel. Zhluboka jsem se nadechla. Povzdech byl slyšet i z vedlejší cely. Důvod mi byl jasný. Řada jídla začínala u mě a já byla pořád mimo dosah. Ale jak dlouho mi to může vydržet?
Další vojáci, kteří přišli do vězení, mě odvedli do umývárny. Našla jsem tam trochu naděje. A ne jenom v horké sprše.

Snad se bude zase blýskat, Erin. A tentokrát na lepší časy.
Ája
…………………………………………..


Ahoj Erin,

než jsem se v cele mohla blíž seznámit s tou malou nadějí, kterou jsem si přinesla z koupele, strhl se za dveřmi do vězení křik. Prudce se otevřely a vešel velitel s několika vojáky, kteří táhli křičící mladou ženu. Dlouhé tmavé vlasy jí vlály kolem hlavy, když se rozhlížela, a většina vojáků měla na rukou a na obličejích stopy po jejích nehtech a asi i po zubech. Zmlkla, když ji vtáhli do chodby před celami. Pohledem rychle přejela po mřížích, bez zájmu se odvrátila ode mě, po Wraithovi šlehla očima, naplněnýma zlobou, a u prázdné cely se ušklíbla.
Vojáci se domnívali, že je dobojováno, ale sotva jejich stisk trochu povolil, hned je vyvedla z omylu. Vytrhla jim jednu ruku ze sevření a nehtem zajela nejbližšímu muži po tváři až k oku.
Kolya se na to díval z bezpečné vzdálenosti s mírnou nechutí. Postavil se před ni – stále si udržoval odstup – a řekl: „Odvolej to!“
Zasmála se. „Nikdy!“ Pohodila hlavou k prázdné cele. „Můžeš mě tu držet, jak dlouho chceš, kletbu neodvolám.“
Kolya pomalu zvedl koutky úst, ustoupil a pokynul vojákům. Ti ji nasměrovali před Wraithovu celu. Otočila hlavu, aby na velitele viděla a zasyčela: „To neuděláš!“ Velitel zacinkal klíči v ruce, jak odemykal.
Ace se snažil se postavit a nakonec se mu to podařilo, i když se musel přidržovat zdi. Dva z vojáků vběhli do cely. Jeden odstraňoval Wraithovi z ruky zábranu, druhý byl připravený zasáhnout, kdyby se Ace chtěl vzpírat. Nechtěl. Oči se mu leskly představou krmení. Kdyby jedl podobným způsobem jako lidé, asi by i slintal.
Žena se zase začala bránit a křičet. Konečně jsem rozeznala slova, ale nerozuměla jsem jim. Mluvila neznámou zpěvnou řečí, která zněla jako zaříkání. Někteří vojáci se tvářili vyděšeně, ale stále ji drželi a táhli ji k Wraithovi. Na okamžik odpoutala pohled z Kolyových očích a zadívala se do mých, vyděšených, za spojovacím oknem.
„Služebnice,“ řekla bezvýrazným hlasem a oči se jí na chvilku rozostřily. „Poznání!“ vykřikla a prudce otočila hlavu k Wraithovi. Vojáci ji přinutili udělat další krok. Znovu se ohlédla po Kolyovi a pokračovala v přerušeném zaříkání.
Velitel zvedl ruku a přistoupil k ní blíž. „Zruš to a pustím tě,“ řekl jí. „Nebo prozraď, kam jsi ukryla tu věc.“ Poslední slovo řekl s takovým odporem, že mu skoro nepřešlo přes rty.
Rozesmála se. „Nenajdeš to,“ a pokračovala ve své litanii.
„Odvolej to,“ řekl jí tiše.
Slova, která jí plynula ze rtů, ještě zrychlila. Bodala, jako jehličky. Kolya ustoupil stranou. Vojáci ji přinutili udělat další dva kroky. Stála na dosah před Acem. Obrátila hlavu k němu a rytmus řeči se změnil. Wraith se ušklíbl, napřáhl ruku… otočila jsem se. Nemohla jsem se dívat. Žena stále mluvila a Wraith vydával podivné zvuky. Znovu jsem se neubránila srovnání s lidmi. Pokud se právě krmil, muselo to být wraithské mlaskání.
Svezla jsem se pod oknem k zemi, zavřela jsem oči a přitiskla si ruce na uši. Pořád jsem slyšela ozvěnu podivných slov, zjevně určených pro mě, a viděla upřený pohled čarodějky, ze které v tuto chvíli vyprchával život.
Proud její řeči se začal zadrhávat a pak ho přerušila rána. Vymrštila jsem se a otočila se zpět k oknu. Jeden z mužů stál s napřaženou zbraní, byl bledý a celý se třásl. Nedokázal ani vrátit pistoli na místo. Žena ležela na zemi mrtvá a Wraithovi z očí šlehaly blesky. Připravili ho o krmení mnohem dříve, než s ním byl hotový.
Velitel se beze slova otočil a odešel. Mračil se. Vojáci nasadili Aceovi rukavici, zamkli jeho celu a se směsí úcty a hrůzy odnesli ženu. Její černé vlasy zavlály jako smuteční závoj, když se otřely o zem za její zvrácenou hlavou.
Dívala jsem se za nimi a pořád jsem měla pocit, že se její temné oči upírají do mých s naléhavostí, kterou jsem nechápala.
Když se za nimi zavřely dveře, otočila jsem se ke společnému oknu.
Ace se svezl na zem, sklonil hlavu a jenom pozvednutí jeho ramen ukázalo, že si vzdychl.
Moc dlouho jsem mlčet a čekat nevydržela. „Kdo to byl?“
„Krmení.“ Ani se nepohnul.
„Předtím,“ doplnila jsem svou otázku.
Pomalu zvedl hlavu a oči se mu zúžily opovržením. „Pořád je to jenom krmení.“ Sotva znatelně zavrtěl hlavou. „To nemůžeš pochopit. Jsi jenom člověk.“
Nadechla jsem se, otevřela ústa, abych se bránila, a pak je zase zavřela. Chvilku jsem se na něj dívala. „Člověk? Chtěl jsi říct krmení.“ Uchechtl se. „Aspoň, že jsem zábavné krmení,“ zabručela jsem si pro sebe, když jsem si sedala na své obvyklé místo pod oknem.

Na chodbách byl zase klid. Sáhla jsem do vlasů a vytáhla sponku, kterou jsem našla v umývárně. Netušila jsem, kde se tam vzala. Žádnou ženu jsem tady ještě neviděla, když nepočítám čarodějku, která pravděpodobně proklela velitele Kolyu. Malá naděje na záchranu… jak se to říká? Jediná naděje před záhubou není naděje na bezpečí? Žádné bezpečí mi tady rozhodně nehrozilo. Drobná ztracená sponka dostala nový význam a také jméno – Naděje.
Sevřela jsem ji v ruce, opřela si hlavu o zeď a zavřela oči. Znovu jsem si vybavila intenzivní pohled čarodějky, když se otočila k mé cele, její slova chvíli předtím, než se na ní Wraith začal krmit, a můj pocit, že se na mě dívala, i když ji mrtvou odnášeli. Jestli se mi snažila něco sdělit, asi marně.

Naděje – cítila jsem ji v dlani a vznášela se mi nad hlavou jako zlatý opar. Brzy ji použiji a opustím tuhle prokletou planetu.
Ája

…………………………………………..


Ahoj Erin,

pár dní trvalo, než se uklidnily emoce, rozbouřené příchodem a odchodem čarodějky. Někteří vojáci chodili bledí a vypadali ztraceně. Pár jich se mnou dokonce začalo trochu komunikovat. Vždyť se přece dívala na mě, než zemřela. Její slova, určená mně, jim připadala důležitá. Na několika planetách ji považovali za velkou vědmu, obdařenou nadpřirozenou mocí, která dokáže několika slovy pomoci nebo ublížit. Její zaříkání, kletby a tajemné rituály fungovaly až zázračně. Jazyk, kterým mluvila, měl pocházet od dávných bohů, kteří Geniům vládli před tisíci léty. Jestli tím mysleli Antiky, tak jejich řečí rozhodně nemluvila.
Ptala jsem se i Ace, jestli poznal ten jazyk. Jenom si odfrkl. Ale po nakrmení, i když bylo jenom velmi letmé, byl trochu sdílnější. Jazyk Antiků to podle něj nebyl. No, to jsem věděla i bez něj.

Kolya se naštěstí dlouho nezdržel. Díky sdílnosti některých strážných, jsem teď měla docela přehled o dění na základně. Ještě několik dní zůstal, aby se postaral o odeslání těla čarodějnice na její domovskou planetu a aby uklidnil své muže. Tu věc, na kterou se jí ptal, našli, a tím to pro něj skončilo. Očarovaný talisman byl řádně zničen. Když se ujistil, že všichni plní své úkoly a přestali očekávat, že jim v každé vteřině spadne nebe na hlavu, odjel.

Tak zpátky k útěku: Co vyzkoušet to nejjednodušší – otevřít a odejít? Jednou už to fungovalo. Ale s klíčem - sponku jsem neuměla použít. Zlodějské finty mi nikdy nešly. Ace by věděl. Třeba by mi aspoň poradil…
Dva dny potom, co měl být velitel pryč, jsem stála u společného okna a pevně svírala Naději v ruce. Wraith se skrýval ve stínu. Jako obvykle.
„Něco mám,“ řekla jsem a neochotně povolila sevření prstů kolem sponky. Žádné reakce jsem se nedočkala. „Půjčím ti ji, když mě s ní naučíš zacházet,“ pokračovala jsem. Zvuk, který vyšel z temného kouta, byl jednoznačně opovržlivý. Váhala jsem, ale nakonec jsem položila sponku na okno a odešla.
Několik minut se nic nedělo. Pak se objevila bílá ruka a Naděje zmizela ve vedlejší cele. Tiché cvaknutí odemykaného zámku na kovové zábraně wraithské ruky mě přesvědčilo, že s ní opravdu umí zacházet. Povzdechla jsem si. „Teď já,“ řekla jsem a vstala. Sponka se vrátila na původní místo na okně.
Začala jsem se vrtat v zámku u cely. Abych se k němu vůbec dostala, musela jsem prostrčit ruce mřížemi a poslepu zkoušet a zkoušet. Po několika nezdařených pokusech, když mi sponka vypadla ze ztuhlých prstů a zůstala ležet téměř mimo můj dosah, jsem se rozzlobeně otočila k oknu, za kterým byla vidět Wraithova tvář s křivým úsměvem.
„Když už se tak bavíš, tak mi aspoň pomoz!“ vyjela jsem na něj.
„Odtud není úniku,“ řekl. „Už bys to měla konečně pochopit.“ Otočil se a zmizel mi z dohledu. To mi tedy moc nepomohl!
Nakonec jsem toho musela nechat. Na sponku jsem dosáhla, když jsem si odřela klouby na ruce až do krve. Vrátila jsem ji na okno a masírovala si prsty zkřivené křečí. Další dny jsem přemýšlela o nových možnostech, ale nic mě nenapadlo. Pokoušela jsem se znovu promluvit s Acem. Měl pořád stejnou odpověď a žádnou užitečnou radu. Ale sponka zmizela z okna a už se tam neobjevila. Doufala jsem, že začal přemýšlet o odchodu.

Strážní postupně přestali odpovídat na mé dotazy. Všechno se vracelo do starých kolejí. Chodila jsem dokola kolem stěn cely a prohlížela si každou prasklinku ve zdi, každý kousek mříží. Všem vojákům, kteří přišli, jsem se podívala do očí. Ale jediná Naděje na záchranu se skrývala ve vedlejší cele.
Znovu jsem Wraitha požádala o sponku. Souhlasil, ale tentokrát trval na tom, že mi ji položí do dlaně a ne na společné okno, odkud bych si ji mohla vzít. Zaváhala jsem. Otázka důvěry pořád nebyla vyřešená. Možná jsem postoupila na žebříčku popularity od jídla ke klaunovi, ale hlad je hlad a na Aceovi se už zase příznaky hladu začaly projevovat. Čarodějka zemřela příliš brzy na to, aby z ní mohl žít delší dobu. Chvíli jsme se dohadovali, ale trval na svém. Jeho přimhouřené oči se mi moc nelíbily. Co všechno jsem byla ochotná vyměnit za Naději? Ani tím jsem si nebyla úplně jistá. Naděje, svoboda a touha přežít – všechny tyto věci byly důležité. A důvěra. Důvěra taky. Opatrně jsem na okno položila pravou ruku dlaní nahoru, připravená kdykoli ucuknout, a druhou rukou jsem sevřela mříž. Pomalu natahoval svou levou paži se sponkou. Nedívala jsem se po rukách, sledovala jsem jeho oči. Většině tvorů se těsně před útokem zalesknou, rozšíří nebo dají jinak najevo, že je čas k akci. Nic takového se nestalo. Jen se najednou sponka válela na zemi, Ace mě držel za ruku, bez námahy ji protáhl co nejdál k němu do cely a já tvrdě narazila do mříží. Tvář měl v okně a výsměšně na mě syčel.

Ozval se výkřik a strážní, kteří právě přicházeli, se vrhli k Wraithově cele.
Pustil mě a stáhl se až dozadu, kde na něj nebylo vidět. Rychle jsem vytáhla ruku z okna, udělala dva nejisté kroky zpátky a opřela se o zeď u dveří. Strážní ještě chvíli přecházeli a sledovali nás. Po několika minutách, když jsme ani jeden neodpovídali na jejich dotazy, konečně odešli.
„Nevšimli si jí,“ řekla jsem tiše, když byli z dohledu i z doslechu.
„Ne,“ ozvalo se ze stínů vedlejší cely.
Seděla jsem v koutě, opatrně počítala naražená žebra a kontrolovala rameno. Také jsem přemýšlela, co se vlastně stalo. Nakonec jsem se zeptala rovnou.
„Malé připomenutí,“ ozvalo se z vedlejší cely.
Znovu jsem se zamyslela. Takže ne test důvěry, ale test hlouposti. Rozesmála jsem se, ale musela jsem hned přestat. Naražená žebra pálila a dech mi na smích nestačil.
„Připomenutí pro hloupé holky, aby nevěřily hladovým Wraithům,“ zašeptala jsem. „Tak to jsem neprošla.“
„Stále jsi naživu,“ zaslechla jsem.
To měl pravdu. Jenom jsem nevěděla, jestli bych byla stále naživu, kdyby se neobjevili strážní. Znovu jsem procházela všechny informace o Wraithech od svého prvního setkání – nesetkání s nimi až ke dnešku.

To první bylo tak letmé - byla jsem náhradní pilot Jumperu, který letěl na záchrannou misi po našem prvním setkání s Wraithy na Athosu. V mírném zmatku, který panoval ve Městě, když mu už nehrozilo zatopení, jsem díky svému genu a zkušenostem s létáním dostala povolení k účasti na misi. Byla jsem tehdy na správném místě, když hledali někoho, kdo by byl ochotný zůstat v letadélku, až ostatní půjdou do wraithské lodi, a přihlásila jsem se dobrovolně. Rozhodně Jumper chtěli zpět. Kdyby důvod pro let nebyl tak závažný, připadalo by mi řízení objevených Jumperů jako splněný sen. Létání jsem milovala. Byla jsem nervózní, když jsem sledovala hlídku před Jumperem a každá minuta, kterou jsem musela strávit čekáním, mi připadala jako hodina. Zpátky nás letělo mnohem víc, protože mise byla vlastně úspěšná a většinu unesených jsme zachránili, ale žádné nadšení nevládlo. Byli jsme bez velitele. Plukovník Sumner zůstal ve wraithské lodi, prý mrtvý, a Wraithové byli na postupu. Jen taktak jsme se dostali zpátky na Atlantidu. Žádného Wraitha jsem neviděla a ani jsem po tom netoužila. Ty jsi byla večer tak zamyšlená, že jsi skoro nevnímala, co Ti povídám. A já Ti chtěla říct tolik věcí….

Netrvalo dlouho a měla jsi vlastní zkušenost. Dokonce ses s jedním Wraithem potkala, ale to jsem Ti vůbec nezáviděla. Snažila ses skrývat tu jizvu, která Ti po vašem setkání zůstala, ale všichni o ní věděli. Pokoušela jsem se z Tebe různými oklikami dostat víc o zkouškách séra na planetě Hoff, ale vždycky jsi převedla řeč jinam. Nikdy jsi nebyla moc upovídaná a potom, co ses vrátila z ošetřovny po wraithském útoku, jsi zmlkla téměř úplně. Když sis myslela, že Tě nikdo nevidí, prohlížela sis zápěstí a v zrcátku sledovala barvu svých očí. Měnila se. Stejně jako Ty.
A tady jsem se zatím o Wraithech dozvěděla tak málo…

Příště se mi to určitě povede, Erin. Otevřu vězení a zmizím dřív, než si toho někdo všimne.
Ája
Naposledy upravil andoriel dne 30.11.2012 20:40:38, celkově upraveno 1

Mooony Uživatelský avatar
Command Chief Master Sergeant
Command Chief Master Sergeant

Příspěvky: 998
Bydliště: Brno
Pohlaví: Neuvedeno

Odpovědět s citací
 
No, otázkou zní, jestli mají ostatní čas to číst, zvláště, když se blíží konec roku a je zkouškové. Pak i ta délka, upřímně si raději vezmu už knihu, než zírání do monitoru, to jen tak mezi námi :wink: .
Ono je to takový problém, ten dlouhé kus seknout na 4 nebo 3 části a dát to jednou za týden? To by se četlo líp a radostněji. Pokaždé je to další část navazující na tu předchozí, jen to budou mít čas ostatní čít. Věř mi, je jednoduší si najít čtvrt hodinu v týdnu a zanechat komentář, než najít si hodinu čistého času a neodbíhat a nedělat dalších deset věcí u toho :) .
Upřímně chápu, že toho máte hodně rozdělaného a stále doplňujete další a další věci (dělám to taky :D). Četla jsem od vás už něco. Krásné popisy, všechno perfektní.
Mimochodem, to že vás to baví je věc pěkná, ale jen tak mezi námi, předpokládám, že psaní baví každého povídkáře, který sem povídku dává, jinak by to nedělal :wink: (ne ne vždy záleží na délce příspěvku, ale na kvalitě, kterou máme velmi dobrou:-) ).

Vanguard Major
Major

Příspěvky: 1861
Pohlaví: Neuvedeno
Odpovědět s citací
 
Jak řekla Moony, všechno se dá. ;) Navíc by tenhle topic byl i mnohem sledovanější. Nikdo neříká, že každou část musíte vydat okamžitě po napsání. Klidně ho celý sepište, pak rozdělte a vydávejte postupně. ;)

Petr777 Airman
Airman

Příspěvky: 21
Pohlaví: Neuvedeno
Odpovědět s citací
 
paráda už se těším na pokračování :)

s názory ostatních nemůžu souhlasit, krátký povýdky člověk zhltne za pár minut a pak aby zase celý týdny čekal na pokračování, mam rád dlouhý povýdky a vůbec my nedělá problém přečíst třeba i každej den nekolik desítek stránek a věřim že nejsem jedinej :bye:

andoriel Uživatelský avatar
SG bard
SG bard

Příspěvky: 1673
Bydliště: Praha
Pohlaví: Žena

Odpovědět s citací
 
Petře777 moc děkujeme. Jsme rády, že se to někomu líbí :) :bye:

Pro nečtenáře: Omezení délky příspěvku je tady dáno počtem znaků a nikdo nemusí číst všechno nebo to přečíst najednou :sorry:
Pokusíme se časem něco udělat s přehledností.

Puk Uživatelský avatar
Lieutenant Colonel
Lieutenant Colonel

Příspěvky: 2006
Bydliště: Košice
Pohlaví: Neuvedeno
Odpovědět s citací
 
:bravo: Dobré a dlhé. :)
Len pokračujte ďalej. :yes:
:yahoo: a :bye:

andoriel Uživatelský avatar
SG bard
SG bard

Příspěvky: 1673
Bydliště: Praha
Pohlaví: Žena

Odpovědět s citací
 
Puk - děkujeme :) :sunny:

Puk Uživatelský avatar
Lieutenant Colonel
Lieutenant Colonel

Příspěvky: 2006
Bydliště: Košice
Pohlaví: Neuvedeno

Daša Uživatelský avatar
Airman First Class
Airman First Class

Příspěvky: 164
Pohlaví: Neuvedeno
Odpovědět s citací
 
Ahoj. Povídkou jsem se prokousala a líbí se mi. Jen je na můj vkus dost dlouhá, mám ráda sevřenější formy.
Máš krásnou češtinu a pokud jde o pravopis, je vidět, že jsi profík... Protože mám slabost pro Todda (já vím, je to Ace, také jsem četla ten rozhovor... :P ), zaměřila jsem se hlavně na ty pasáže s ním. Mám ráda napětí mezi postavami a to se ti tam povedlo dostat.

Přeju ti spoustu radosti při psaní! Tedy vlatně vám? Pochopila jsem správně, je vás pod jednou značkou víc?
Daša

andoriel Uživatelský avatar
SG bard
SG bard

Příspěvky: 1673
Bydliště: Praha
Pohlaví: Žena

Odpovědět s citací
 
Daša: Jo, jsme dvě. Erin je tichá společnice, ale třeba se časem projeví taky. Děkuju, žes to přečetla. Pracujeme na tom více jak rok a půl a konec je v nedohlednu. Některé věci jsem si prostě odpustit nemohla :P a napětí - no, snad bude pokračovat.
S češtinou to taková sláva není. Musím si to přečíst vždycky ještě tak po týdnu, abych vychytala co nejvíc much, a stejně se tam ještě určitě něco najde.
Původně jsme měly vyprávění i s obrázky, ale pokud jsou nějaké tady (aspoň co jsem se koukala) tak jsou počítačově zpracované. My je kreslíme tužkou :rflmao:
Proto jsem je sem raději nedávala. Navíc by to bylo ještě delší :lol:

andoriel Uživatelský avatar
SG bard
SG bard

Příspěvky: 1673
Bydliště: Praha
Pohlaví: Žena

Odpovědět s citací
 
Dalších pár stránek :smile:
7.Kvintet a Kastík
KVINTET
Po třech týdnech od tragických událostí na Velétosu se můj život pomalu vracel do starých dobrých zaběhnutých kolejí. Kromě několika nepříjemných zranění, Proroctví a mrtvého vojáka jsem si s sebou přinesla jedno důležité zjištění, a to, že se v budoucnosti bez podobných život ohrožujících šíleností velmi ráda obejdu. Nejhorším a nejzavrženíhodnějším činem v celém tom nešťastném příběhu byla lež o Voltově smrti. Předtím, než jsem zavolala na Atlantidu pro pomoc, jsem Josephovo zavražděné tělo v místě bodnutí zohavila několika silnými údery kamene, odvlekla do hlubin nejhlubšího podzemního jezera a nakonec jen tak pro jistotu nechala místo činu zavalit obrovským skalním převisem, jenž společně s Voltem pohřbil pod svou tíhou i všechny zbývající důkazy o boji se spojeným vědomím wraithských Kněží, které zabilo a ovládlo Josephovo tělo. Použila jsem k tomu telekinezi, což si vyžádalo krutou daň. V onen den jsem své schopnosti přepínala příliš. Odnesla jsem to prudkým krvácením z nosu, které se Carsonovi dlouho nedařilo zastavit, až hrozilo, že vykrvácím. Na skráních mi zešedivěly vlasy do stříbřité šedi – odstínu, jakým se pyšnily mé oči. Ze stejných míst jsem z hlavy vysílala „pomocné“ ruce v podobě stříbrných provazců, které mi pomáhaly dosáhnout přes velké vzdálenosti. A jako trpkou třešničku na bolestném dortu důsledků jsem si přivodila dočasné ochrnutí na pravou polovinu těla. Jaké štěstí, že jsem zrovna dlela v příjemné krajině bezvědomí, když doktor Beckett, který dorazil se záchranným týmem, poprvé spatřil mé zubožené tělo ležet před zasypaným vchodem do jeskyně. Síla jeho zdrcujícího pohledu by v tu chvíli byla posledním hřebíkem do rakve. Po návratu na Atlantidu a třídenním komatu mě doktor ostentativně přehlížel. Smutnou pravdou byl fakt, že jsem si ignoraci zasloužila. Cožpak neporušil několik závažných etických nařízení jen proto, aby získal dostatečné množství důkazů o hrozbě Velétosu a mohl mě včas varovat? A já se mu odvděčila lhostejností a ironickými poznámkami. On nemusel nic říkat a já nepotřebovala číst jeho myšlenky, abych věděla, jak o mně nyní smýšlí. Stačilo se prostým lidským zrakem podívat do jeho očí. Dokonce ani nechodil k mému lůžku. Na všechny lékařské úkony posílal ostatní doktory. Nebyla to dobrá doba.
Uplynul týden dva a konečně se začala situace měnit k lepšímu. Nejdříve se mi vrátil cit do ochrnutých částí těla. Poté k mé velké úlevě dr. Wearová rozhodla, že se Voltovo tělo ponechá k poslednímu odpočinku tam, kde je. Uvěřila vysvětlení o záhadném otřesu půdy a náhlém zborcení části podzemních chodeb. Mohla jsem si gratulovat k vítězství o první místo lháře roku. A pak jednoho deštivého odpoledne, když jsem byla propuštěna do domácího léčení, se ozval ode dveří tlumený tón ohlašující návštěvu.
„Vstupte,“ zahulákala jsem z postele a nadzvedla se třesoucími pažemi na loktech.
Dovnitř vešel Carson a poprvé od nehody na Velétosu se mi podíval zpříma do očí. Pod paží svíral pracovní notebook a nervózně si po něm vyťukával prsty ostré staccato. Bílý plášť mi prozradil, že sem zavítal rovnou z práce. Unavené modré oči se zavrtaly do mých.
„Pátý den od tvého propuštění a ty ses nehla z pokoje. Konec polehávání, je čas vyjít zase na světlo boží. Zítra večer se mnou zajdeš na večeři.“
Překvapeně jsem zamrkala a posadila se. S nedůvěrou jsem nakrčila nos a opatrně se pustila do sondování příčiny doktorova pozvání. Při rychlém pohybu mi hlava třeštila, jako by se v ní něco snažilo dostat ven a drápalo a škrábalo to o vnitřní stěny lebky. Bolestí se mi na okamžik zatmělo před očima, až se se mnou zatočil celý pokoj. Snažila jsem se soustředit. Místnost se i s doktorem přestala houpat.
„Večeři? Proč tak najednou?“
„Za všechno může McKay.“ Doktor zavrtěl podrážděně hlavou.
„Tomu nerozumím.“ Nepoznávala jsem svůj vlastní hlas. Zněl podivně dutě, jako hlas mrtvého. Vnitřně jsem se otřásla odporem.
„Hned to vysvětlím. Zatímco ses tady vylízávala z ran – ke kterým vůbec nemuselo dojít, kdybys mě poslechla – odletěl jsem na misi se Sheppardovým týmem. Jednalo se o planetu, kterou nedávno navštívili Wraithi. Při průzkumu se objevila šipka a transportovala na palubu Rodneyho s poručíkem Cadmanovou. Než však stačila proletět branou, podařilo se jí sestřelit. Při prozkoumání jsme zjistili, že transportní zařízení může rematerializovat pouze jednu z uložených životních forem. Náhodou to vyšlo na McKaye. Když ho Zelenka úspěšně zhmotnil, vrátili jsme se sem a zjistili, že Rodney není ve svém těle tak docela sám.“
„Tomu taky nerozumím.“ Myslela jsem, že špatně slyším, ale doktor mě ujistil o opaku.
„Neumím to přesně vysvětlit, ale nějakým záhadným způsobem se při materializaci do McKaye přesunulo i vědomí poručíka Cadmanové.“
„Děláš si ze mě legraci?“
„Vypadám tak?“ Doktor na mě upřel kamenný pohled.
„No dobře, dobře. Ale jsi si vědom, že to, co říkáš, je šílené?“
„Jistě, že to zní neuvěřitelně. Přesto to bude nejspíš pravda – a nebo se McKay zbláznil. To je další možnost. A mimochodem – jistě ti nemusím připomínat, že všechny šílenosti, které jsem ti v dobré víře říkal před cestou na Velétos a které jsi jako šílenosti taky odsoudila, se beze zbytku vyplnily.“ Doktorův hlas se ponořil do ublíženého tónu a oči zaplály spravedlivým rozhořčením.
„Tak jo, já vím. Byla to velká chyba. Omlouvám se. Opravdu mě moc mrzí, že jsem tě tehdy neposlechla, Volt by ještě žil. Vyčítám si to každý den a vím, že tuhle vinu ze sebe už nesmyju, zůstane se mnou do konce života.“ Nastalo zaražené ticho, které nakonec Carson přerušil, když viděl můj nešťastný výraz.
„Už se k tomu nechci vracet. Jen doufám, že pro příště si budeš brát dobře míněné rady ostatních lidí kolem sebe víc k srdci.“
Smutně jsem se pousmála a vstala z postele. Šlo to ztěžka. Vydala jsem se nejistou chůzí na zesláblých nohou k doktorovi.
„Vynasnažím se,“ slíbila jsem a s úlevou se sesunula na židli. Carson si povzdechl a pohledem se zatoulal k oknu. Nekonečně modrá obloha oslňovala svou intenzitou a v tmavém pokoji tvořila ostrý kontrast. Čtverec čistého jasu. Trpělivě jsem čekala, až se doktor probere ze zamyšlení.
„Jde o to, že zítra má mít Rodney rande s doktorkou Brownovou a mě si přizval jako doprovod.“
„To je skutečně velmi divné.“
„Ano,“ přitakal Carson, „a ještě podivnější bylo, když mě o to prosil. Rozuměj, Rodney by nikdy nahlas nepřiznal, že to s ženami neumí a potřebuje napovídat. Pomalu začínám pochybovat o tom, zda to byl skutečně Rodney, s kým jsem dnes mluvil.“
„Každopádně to vypadá na pořádný trapas,“ odtušila jsem, „co je to za nápad vodit si na schůzku osobního poradce?“
„Právě proto tě potřebuju. Nechci tam jít sám a trčet mezi nimi jako páté kolo u vozu.“
„Aha, takže místo jednoho překážejícího kola tam budou raději rovnou dvě?“ Z představy společné večeře s doktorem McKayem poklesla má nálada ještě hlouběji pod bod mrazu, kde se dlouhé týdny stabilně držela těsně pod nulou.
„Přesně tak,“ spokojeně pronesl Carson a obrátil se k odchodu.
„Nemůžeš si najít jinou oběť?“ Zkusila jsem ho naposledy oblomit, ale dostalo se mi jen škodolibého smíchu.
„Ne, půjdeš ty. Ber to jako určitou formu pokání za tvoje minulé hříchy. Prostě mi to dlužíš.“
„Do hajzlu se vším,“ ulevila jsem si hezky česky a rezignovaně přikývla na souhlas, „když to podáš takhle, tak mi asi moc možností nezbývá.“ Otráveně jsem se nahrbila na židli a zkřížila ruce na hruď. Carson si mou momentální podřízenost očividně užíval. Výraz jeho růžolící tváře by se dal přirovnat k měsíčku na jednom silně zapáchajícím místě.
„Ber to z pozitivní stránky – dobře se najíme a strávíme jeden obyčejný večer zábavnou konverzací. O nic nejde.“
„No jistě, bude to samá taškařice. Mé nadšení nezná mezí,“ ušklíbla jsem se na rozloučenou a obrátila mysl k vážnému problému, který mi Carsonovým nekompromisním pozváním právě vznikl – totiž co si vzít zítra na sebe?

Při prvním pohledu do zaskočené tváře Katie Brownové nám bylo okamžitě jasné, že s ní Rodney naši přítomnost na dnešní večeři nekonzultoval, což se vzápětí potvrdilo slovně.
„Vážně ti o tom Rodney nic neříkal?“ Ujišťoval se Carson už po páté, když jsme pomáhali ke stolu přisunout další židle.
„Ne,“ po páté nešťastně zopakovala Katie a se starostlivostí, která ji nenadále zaplavila, obrátila své oči k zachmuřenému doktorovi, aby se svěřila se svými obavami.
„Víte, Rodney není poslední dobou ve své kůži.“
„Já vím, Katie,“ Carson ji soucitně poklepal po rameni a v očích doktorky Brownové se mihl záblesk nadějí.
„Můžete mu nějak pomoci?“
Než však stačil doktor odpovědět, ozvalo se zasyčení odsouvaných dveří a do pokoje vstoupil McKay. Když nás s Carsonem spatřil postávat u stolu, zarazil se a s tázavým pohledem přistoupil ke Katie, která se jen plaše usmála a odešla do sousední místnosti pro předkrm. Jakmile se za ní zavřely dveře, chytil Rodney doktora popuzeně za paži.
„Co tu, proboha, děláš, Carsone?!“ ucedil tiše mezi zuby.
„Vždyť jsi mě sem pozval, Rodney!“ překvapeně ze sebe vysoukal doktor.
„A on zas pozval mě!“ přidala jsem své polínko do ohně.
Rodney přeskakoval vyděšeným pohledem z doktora na mě a obličej mu zbrunátněl. Než stačil projevit své podráždění, vrátila se Katie s velkou mísou salátu.
„Tak, račte,“ vybídla nás ke stolu, „podává se první chod.“
Usadili jsme se s doktorem naproti sobě a střídavě pokukovali napravo a nalevo, kde seděli zaražený Rodney a rozpačitá Katie. Tohle vůbec nebude zábavný večer, pomyslela jsem si a pod tíhou vypjaté situace mimoděk začala muchlat cíp bílého ubrusu. Za všeobecného ticha zapálila doktorka Braunová dlouhou bílou svíčku ve stříbrném svícnu, který stál uprostřed stolu, a naložila nám na talíře salát. Sotva Rodney dostal svoji porci, pustil se ihned do jídla. A pak se do toho vložila poručík Cadmanová.
„Co to provádíte, vy osle? Nejdřív přípitek!“ seřval ženský hlas Rodneyho. Tak vida, žádná večeře ve čtyřech, už je nás pět, pomyslela jsem si a koutkem oka zamžourala na McKaye. Netušil, že je mohu slyšet. Soustředila jsem se a napnula vnitřní sluch. Už jsem nepochybovala, kdo ve skutečnosti pozval doktora Becketta na dnešní rande.
„Ehm, tak tedy…přípitek…na tebe Katie,“ nemotorně se postavil McKay a za vydatných rad nedobrovolné spolubydlící se vydal na nejistou cestu proslovu, který se záhy změnil na podivnou směsici chvály a koktání. V jednom jsem musela dát Carsonovi za pravdu – McKay toho o ženách vskutku mnoho nevěděl. Jeho znalosti by se v pohodě vešly do krabičky od sirek a ještě by se tam ztratily.
„Jste legrační a milá…a…a…vůbec, musím přiznat, že Váš salát je vynikající, tak…zelený – jako všechno tady kolem. Je vidět, jak se Vaše práce promítá do…do všeho.“ Na Rodneyho čele se objevily krůpěje potu. Katie se nesměle usmála a pozvedla sklenici vína. Když jsem viděla, že přípitek ještě nekončí, usoudila jsem, že přišel čas, abych se do toho vložila a zachránila zbytky Rodneyho inteligence, jež se nyní nacházela na hranici idiotství, a hrozilo, že spadne ještě níž.
„Výborně, skvělý přípitek. Tak na zdraví!“ rázně jsem ukončila počínající příval Rodneyho ódy na jeho vyvolenou a donutila tak všechny přítomné povstat. Sklenice zacinkaly, židle zavrzaly. Zachytila jsem doktorův pohled plný rozpaků. Ano, dnes bylo rozpačitostí nasáklé všechno. Byla bych přísahala, že i sklenice se chvěly pocitem trapnosti. Usrkla jsem víno a opět se přisunula ke stolu. Chtěla jsem se pustit do jídla, ale pohled na Rodneyho mi zastavil ruku s vidličkou na půli cesty k ústům. Za jásavého povzbuzování poručíka Cadmanové do sebe obrátil celý obsah sklenice. Chtělo se mi zalézt pod stůl a strčit si pěst do pusy, ale ovládla jsem se. Doktor Beckett hlasitě polkl a zakoulel na mě očima. Já přesunula pozornost ke Katie, která jen tiše zírala před sebe. Nastalo trapné ticho, jen tu a tam přerušované mlaskáním a cinkáním příborů.
„No tak, Rodney! Nahoďte nějaké téma!“ hecoval ženský hlas svého schlíplého společníka.
„Katie, musím říct, že jste tak…tak - “ Hledání vhodného přízviska si McKay doprovodil rozmáchlým gestem tak nešťastně, že při tom porazil hořící svíčku uprostřed. Ubrus vzplál, jako by ho polili benzínem. Bezpochyby za to mohla podivná látka, z které byl ušit. Katie ho před časem koupila od athosianského obchodníka a tehdy ji určitě ani ve snu nenapadlo, že jednou skončí v plamenech. Po vypuknutí požáru nastal krátký chaos, jak se všichni snažili co nejrychleji utéct z dosahu nenasytných plamenů. Panující zmatek vzápětí spláchly proudy vody, které se spustily ze stropu, když zabudovaný hlásič rozpoznal ohrožení. Horký dech ohně vystřídala ledová sprška. Vzdala jsem snahu skrýt se před umělým deštěm. Přes výkřiky doktorky Brownové jsem rozeznala rozzlobený hlas poručíka Cadmanové, který spílal zmatenému Rodneymu do všech stvůr pekelných. Nuda byla rázem zažehnána. Přece jen to bude zábavný večer, neodpustila jsem si v duchu drobnou ironii a přejela dlaněmi po vodou nasáklých modrých šatech, které se mi těsně přilepily na tělo a rychle ztěžkly.
„Erin!“
Otočila jsem se po zvuku Carsonova hlasu.
„Pod stůl!“ ukázal před sebe a zatáhl mě s sebou do těsného prostoru ohořelého nábytku.
„Vskutku příjemný večer!“ uchechtla jsem se a opatrně poklekla vedle skrčeného doktora. Příval vody zvolna slábnul. Ze svého úkrytu jsem viděla, jak se nohy doktora McKaye připojily k nohám doktorky Brownové.
„Omlouvám se, Katie,“ pronesl Rodney jistým hlasem a já poznala, že nad ním převzala vládu jeho společnice, „byl to jedinečný večer a já ho takhle pokazil. Opravdu se mi líbíte a nepochybujte o mém zájmu o Vás. Protože zájem mám – veliký. Musím teď odejít, ale předtím-“ Nohy se k sobě přiblížily a pokojem znělo jen šumění vody.
„No, Carsone, co teď?“ prohodila jsem a opřela si bradu o pokrčená kolena.
„Až přestane pršet, zajdeme si na šálek horkého čaje.“
„Dobrý nápad.“


…………………………………………..

Ahoj Erin,

Kolya byl zase na základně. Neviděla jsem ho, ale podle chování hlídek jsem si dokázala odvodit aspoň tohle. Doby, kdy se mnou občas některý z vojáků promluvil pár slov, byly nenávratně pryč. Kletba nefungovala a strach z pomsty mrtvé čarodějky zmizel i u těch nejpověrčivějších ve chvíli, kdy našli úkryt zakletého amuletu a s pomocí dalších čarodějů ho zničili, aby nemohl veliteli škodit.

S Wraithem jsme probírali jejich vesmírné lodě. Zajímalo mě, nakolik jsou živé. Jak rostou, jestli jsou vnímající na takové úrovni, aby mohly komunikovat s posádkou nebo mezi sebou. No, vlastně, ani ne probírali – ptala jsem se. Jeho odpovědi, pokud vůbec odpověděl, byly nic neříkající a stručné. Když jsem se ho pokusila k nějaké reakci přimět, stáhl se úplně. Po necelých třech týdnech se u něj už zase projevoval hlad. Možná mu nepřidala ani má přítomnost a stálé dotazy, kterými jsem ho zahrnovala. Vzpomněla jsem si, jak se se mnou snažil mluvit, když jsem sem před nekonečně dlouhou dobou přišla. Teď občas něco prohodil, zavrčel, vzdychl, ale většinou se neprojevoval. Také jsem se odmlčela. Chodila jsem po cele a po zkušenosti se sponkou jsem jedním okem hlídala společné okno.
Abych se nějak zaměstnala, začala jsem sama se sebou hrát hru – kdo vydrží mlčet déle. Předem bylo jasné, že nemám šanci, ale dva dny mi to vydrželo. Vždycky jsem se nadechla, abych něco řekla, zarazila jsem se a nechala pusu zavřenou. Třetí den už jsem se musela zakousnout do kloubu na ruce. Právě jsem si pomyslela, že dál mlčet nevydržím, otočila se a oči mi automaticky přejely přes chodbu a dveře. Vždycky jsem kontrolovala, jestli nejsou v doslechu nějací Geniové. Nechtěla jsem, aby věděli, že si povídáme s Wraithem. Pořád jsem doufala ve společný útěk, který bude jednoduší, když si budou myslet, že se na mě chce jenom nakrmit, jakmile bude mít příležitost, a já že mám strach. Po pravdě jsem nevěděla, jestli útěk přežiju, když budeme utíkat společně, ale sama jsem šanci neměla. Pořád jsem věřila, že Ace přesvědčím ke spolupráci a že on dokáže ovládnout svůj hlad, než se na nějaké opuštěné planetě rozejdeme. Přemýšlení, které nebylo rušeno hlasitými projevy, mě přivedlo na několik zajímavých nápadů. Nejméně jeden z nich jsem mohla začít realizovat téměř ihned, jakmile se dám s Wraithem zase do řeči.
Ale nápad se mi vykouřil z hlavy, sotva jsem otočila hlavu ke vchodu do vězení. Nebyli jsme sami.

Dveře byly pootevřené a v jejich rámu stála malá postavička. Zamrkala jsem. Dítě ve vojenském komplexu? Asi osmiletý chlapec stál na prahu vězení a zvědavě si nás prohlížel. Oči se mu pořád vracely k prostřední cele, kde v polostínu seděl Ace. Váhavě udělal pár kroků k zamřížovaným dveřím jeho cely. Zadržela jsem dech. To ne! Wraith se pomalu zvedl a došel až ke dveřím. Chytil se tam mříží a zadíval se na chlapce. Ten, s hlavou na stranu a vráskou mezi obočím, přistoupil ještě blíž.
„Ahoj,“ řekla jsem potichu. Nevěděla jsem, jak ho odlákám, ale musela jsem to zkusit. Otočil hlavu směrem ke mně a chvilku si mě prohlížel. Nijak jsem ho nezaujala. Tvor vedle byl mnohem zajímavější. Stoupla jsem si co nejblíže k mřížím, abych na něj viděla a pokusila se znovu: „Kdo jsi?“
Ode dveří se ozval smích a pak promluvil známý hlas: „Nenech se ovlivnit, Kastíku, a dobře si to tady prohlédni.“ Velitel pomalu došel k chlapci a položil mu ruku na rameno. Ten k němu zvedl hlavu, pohnul se, aby se zbavil Acastovy ruky, a pak udělal ještě dva kroky k Wraithově cele. Už byl přímo u mříží. Ace stál bez hnutí, žluté oči upíral dolů na chlapcův obličej. Kolya spustil ruku k opasku a vytáhl pistoli. Významně se zadíval na Wraitha a potom krátce pohlédl i na mě. V jiném případě bych se stáhla někam, kam by na mě nebylo tolik vidět, ale tentokrát jsem s hrůzou sledovala, jak chlapec pomalu zvedl ruku a položil ji na dlouhé wraithské prsty, obtočené kolem mříží. Oči mi zatěkaly mezi Kolyou a Wraithem. Ten už se nedíval na chlapce, ale na velitele. Zuby měl obnažené v tichém zavrčení a z očí mu vyšlehla taková nenávist, jakou jsem u něj předtím ještě nikdy neviděla. Hned ji ale skryl za víčka, pustil se mříží a odešel do stínů. Přes Kolyovy rty přešel sotva znatelný úsměv a pistoli vrátil na původní místo.
Chlapec se chvíli díval za Wraithem, pak trochu pohrdavým pohledem přejel mě, vrátil se k veliteli a odešli. Zhluboka jsem se nadechla. Při té nečekané návštěvě jsem úplně zapomněla dýchat.
Pomalu jsem se vzdálila od mříží a sedla si pod společné okno. Opřela jsem se o zeď, zavřela oči a trochu se usmála. Už zase jsem byla rozhodnutá vyhrát svou malou soukromou hru. Navíc jsem teď měla dost námětů k přemýšlení. Malý Kastík. Acastus? Měl stejné jméno jako velitel. Kdo to byl? Syn nějakého příbuzného, podřízeného, někoho z fan klubu velitele Acasta Kolyi? Nedovedla jsem si představit samotného velitele jako otce, ale znala jsem ho jenom z jediné strany. Nezdálo se, že by se tady chlapec bál. Byl to první Wraith, kterého viděl? Při vzpomínce na jeho setkání s Acem jsem si trochu povzdechla. Ani Geniiům se wraithské sklizně nevyhýbaly a vždycky museli obětovat mnoho svých lidí, aby mohli ostatní pracovat na zbraních, které by jednou mohly Wraithy vyhladit. Ne. Geniiové vůbec nebyli jiní než my. Bránili se ze všech sil a využívali k tomu každého prostředku, který se jim naskytl.

„Bála ses,“ ozvalo se mi nad hlavou. To nebyla otázka, ale konstatování. Ace stál těsně u okna a shlížel na mě.
Zvedla jsem se a otočila k němu. „Jistě.“ V duchu jsem jásala. Promluvil první. Vyhrála jsem! „Každý druh se bojí o své mladé a brání je. To by měl vědět i brouk. Nebo o lidech nevíš nic, než to, že jsou chutní?“
Wraith potřásl hlavou a zachmuřeně se podíval na ruce, které jsem si volně položila mezi mříže okna tak, že mi od zápěstí visely do jeho cely. „To, a kde je najít - víc vědět nepotřebujeme. Ale tohle mládě nebylo tvoje. Bylo tvých nepřátel.“
Hlavou mi bleskla vzpomínka na jeho reakci, když jsem se ptala na čarodějku. „Jsi jenom Wraith,“ povzdechla jsem si, „to nepochopíš.“ Zadíval se na mě s očekáváním, ale já nechtěla pokračovat v debatě o mě, chtěla jsem se zeptat na něco jiného. „Měl jsi zlost.“
„Jistě,“ opakoval po mně.
„Znáš ho? Kdo to byl?“
„Velitel Acastus Kolya, Genii.“
„Vtipné,“ zvedla jsem trochu jeden koutek úst. „Ten chlapec.“
„Nevím, ale občas mi přivedou někoho ukázat.“
„Tobě?“ rozesmála jsem se. „Tohle bylo naopak.“ Smích mě přešel, když jsem se na něj podívala. „A ty to víš,“ dodala jsem potichu. Neuhlídal zlobný záblesk v očích a pak se znovu významně podíval na mé ruce. Pomalu jsem je sunula zpátky. Nechtěla jsem ho provokovat, jenom jsem při své hře na mlčení došla k závěru, že si Wraith musí natolik zvyknout na mou přítomnost a případnou dosažitelnost, aby ho nenapadlo při útěku na mě útočit. A to zvykání se muselo dít sice pomalu, ale váhat jsem s ním nemohla. To byl ten nápad, na který jsem skoro zapomněla při nečekané návštěvě dvou Acastů. Přes nepříjemnou zkušenost při posledním fyzickém kontaktu, jsem byla rozhodnutá prosadit si svou. Levou ruku jsem už měla na své straně mříží a spustila jsem ji podél těla, pravá ještě otálela na okně. Než jsem ji protáhla, přistála mi na ní jeho levačka. Nebyl to útok. Jenom mě chytil, abych ruku nemohla stáhnout z jeho dosahu.
„Nevíš, s čím si zahráváš,“ zavrčel. Všechno se kolem mě projasnilo. Vypadalo to, že na celé okolí padla bílá mlha, která nezastírala obrysy, ale zvláštně je zvýrazňovala. A moje vnímání se měnilo dál. Cítila jsem divné, neznámé věci. Bylo jich tolik, že jsem je jen těžko zvládala. Nejhorší byl oheň, který mě stravoval zevnitř. Nedal se uhasit. Nedal se ovládnout. Pálil, až zůstala jen bolest, která rostla. Nakonec se přese mne přehnala jako poryv.
S výkřikem jsem vytrhla ruku z Wraithova sevření a dopadla o pár kroků dál na zem. Stočená do klubíčka jsem lapala po dechu.
Z vedlejší cely se ozval divný zvuk. Otočila jsem se. Ace nebyl za oknem vidět. Pomalu jsem se zvedla a šla se podívat, co se stalo. Oknem jsem nic neviděla, ale po pár vteřinách se mříží chytila bílá ruka a Wraith se vytáhl ze země, na které pod oknem ležel. Vypadal ještě bledší než obvykle. Chvíli jsme stáli proti sobě, oddechovali jako po dlouhém běhu a dívali se na sebe.
„A tohle bylo co?“ zeptala jsem se nakonec.
„Hlad,“ zašeptal.

Nechápu to, Erin. Jestli je tohle wraithský hlad, jak s ním může žít? A jak jsem se k němu dostala já? Vypadalo to, že vznikl nějaký přenos myšlenek mezi Acem a mnou. Musím to prozkoumat blíž.

Nashledanou
Ája
Naposledy upravil andoriel dne 15.4.2012 16:07:14, celkově upraveno 2

andoriel Uživatelský avatar
SG bard
SG bard

Příspěvky: 1673
Bydliště: Praha
Pohlaví: Žena

Odpovědět s citací
 
8.Slizoun a Trinity
Ahoj Erin,

ten divný zážitek mě na chvíli zaměstnal. Ještě pořád jsem neměla chuť se na wraithský hlad vyptávat, ale jednou se určitě dostaneme i k němu. Jestli tedy zrovna já nebudu přímým účastníkem krmení.

Zatím jsme stáli proti sobě a asi na mě bylo znát víc zvědavosti než strachu, protože Ace stáhl rty, až se ukázaly špičaté zuby a natáhl ke mně ruku. Ustoupila jsem. Zasmál se a položil na okno sponku. Počkala jsem, až poodejde a rychle jsem po ní sáhla.
Ale hned jsem ji pustila zpátky a ustoupila k zadní stěně cely. Uslyšela jsem kroky, které se blížily k vězení. Přišli strážní a odvedli Wraitha. Sotva se za nimi zavřely dveře, popadla jsem sponku a zastrčila si ji dozadu do vlasů. Právě včas, protože vzápětí přišli vojáci a začali prohledávat vedlejší celu. Ještě neskončili a objevili se další strážní. Zastavili se u mých dveří.
Odemkli a otevřeli dveře. Zůstala jsem stát, jenom jsem pozvedla obočí. Strážný vešel dovnitř, chytil mě za loket a vyvedl před celu. Nezastavili jsme se, jak jsem očekávala. Vedli mě do části komplexu, kde jsem ještě nebyla. Nakonec jsme vešli do ostře osvětlené, prázdné místnosti. Jediný rušivý prvek byly dveře, kterými jsme vstoupili, a velké okno z neprůhledného skla. Alespoň z mé strany neprůhledného.
Strážný zavřel dveře a já osaměla. Chvíli jsem se rozhlížela, zkusila jsem otevřít dveře, pokoušela jsem se prohlédnout tmavé sklo, ale dveře byly zamčené, sklo tmavé a nic zajímavého k vidění tam nebylo. Sedla jsem si ke stěně pod sklem, zavřela oči a pokoušela se představit si cestu, kterou jsme šli. Čím lépe budu znát místo, kde se nacházím, tím snazší bude jednou další útěk. Znovu jsem si představovala každou křižovatku, každé dveře, každou možnost, jak se dostat zpátky na denní světlo. Nechtěla jsem myslet na slunce a hvězdy. Za jak dlouho je zase uvidím? Cítit vítr, slyšet oceán – musela jsem hned přestat! Nedechla jsem se a otevřela oči. Takhle se ven nedostanu.
Vzpomínky mě tak zaskočily, že jsem ani neslyšela otvírání a zavírání dveří. Ace stál pár kroků ode mě. Než jsem se zvedla, už byl na dosah. Na pravé ruce měl stále kovovou zábranu, ale levačkou neomylně zamířil do mých vlasů. Trhla jsem sebou a na poslední chvíli uhnula. Letmo se mi dotkl prsty ramene a já znovu ucítila jeho strašlivý hlad. Rozběhla jsem se na druhý konec místnosti. Zavrávoral a opřel se dlaní o zeď, ale hned se obrátil směrem ke mně. Naštěstí byl tak vysílený, že se nemohl pohybovat moc rychle, takže jsem zvládla mu uniknout ještě několikrát. Ale prostor, ve kterém jsem mohla utíkat, se stále zmenšoval.
„Tak už to vzdej,“ zasípal, když jsme se na okamžik zastavili proti sobě.
„Pořád žiju, takže ne,“ vydechla jsem. Vzduch v plících mě štípal. Udělal pár kroků, já couvla a narazila jsem zády na zeď. Moc šancí už jsem neměla.
Vsadila jsem všechno na jednu kartu a rozběhla se ke dveřím. Wraithovy natažené ruce jsem minula o pár milimetrů a doufala v zázrak. Stal se. Dveře se otevřely a já proběhla nejvyšší rychlostí, jaké jsem byla schopná. Slyšela jsem, jak se dveře za mnou zabouchly, a já vletěla do Kolyových roztažených paží.
Smích, který jsem uslyšela vzápětí, byl divně udýchaný, slizký a lepkavý, stejně jako hlas, co se mi ozval za zády.
„To bylo zajímavé představení, veliteli. Doufám, že bude mít podobně dobré pokračování.“
„Všechno záleží na naší dohodě,“ odpověděl Kolya. Pořád mě držel a já se nemohla pohnout a uniknout z dosahu toho slizkého hlasu, který se mi ozýval přímo za zády.
„Vždyť víte, že vám nemůžu nic slíbit. Ale jak jsem už říkal,“ hlas se zarazil a pak zazněl ještě blíž. „mohu se přimluvit.“
Znovu jsem se pokusila Kolyovi vykroutit. Lepkavý hlas zněl tak blízko za mnou, že jsem na krku ucítila závan dechu. Velitel mě ale držel pevně. Připadala jsem si jako štít mezi ním a tím odporným hlasem a vůbec se mi to nelíbilo.
„Potřebuji odpověď hned,“ řekl Kolya příkře. Pak otočil hlavu a pokývl na jednoho z vojáků. Ten přistoupil a vytáhl elektrický obušek. Kolya mě konečně pustil a já mohla ustoupit a otočit se.
Na krok od nás stál vysoký bledý muž v bílém obleku. Světlé řídké vlasy měl připlácnuté k hlavě a kůže nejenom na obličeji, ale i na krku a rukou měla divnou nazelenalou barvu a vypadala vlhce, pórovitě. V ústech, za širokým úsměvem, vykukovalo několik začernalých zubů.
Ještě jsem o krok couvla. Voják mi přitiskl elektrický obušek na lopatku, ale výboj nepustil.

Bledý muž se dál o něčem dohadoval s Kolyou. Ten rozhovor byl dlouhý a pro mě nesrozumitelný. Začal dávno před tím, než jsem se k němu připletla já. Slizoun se kroutil, dělal různé narážky, ale velitel chtěl konečně jasnou odpověď na jakousi svoji otázku. Ta po dlouhém otálení zněla NE. Velitel přikývl a s několika vojáky vešel do místnosti, kde byl stále zavřený Ace.
Na chodbě jsem zůstala jenom já se strážným a bledý muž. Ten se podíval na zavřené dveře, na strážného a nakonec se zaměřil na mě. Začal se pohupovat ze špiček nohou na paty a něco si pobrukoval. Pak natáhl obě ruce dopředu směrem ke mně a já couvla. Probudila jsem se na zemi po elektrickém výboji.
Bledý muž stál u zdi vedle dveří do místnosti, kde jsem se předtím honila s Wraithem, a pár vojáků postávalo kolem něj jako na stráži. Kolya vyšel ze dveří. Nechal je pootevřené a usmál se na bledého muže, když ho bral kolem ramen a vedl dovnitř. Směrem ke mně se ani nepodíval. Neslyšela jsem, co muži potichu říkal, ale pár okamžiků potom, co vešli, se ozval křik. Kolya a vojáci vyšli ven. Mezi sebou vedli Ace. Můj strážce mi pomohl na nohy a všichni jsme šli zpátky do vězení. Pokoušela jsem se znovu letmými pohledy mapovat okolí, ale myšlenky mi pořád utíkaly k tomu, co se stalo. Navíc blízkost Wraitha a velitele mi na klidu taky nepřidávala. I když Wraith vypadal mnohem lépe, než předtím. Snad mu to nějakou dobu vydrží.

Potřebovala jsem to pořádně promyslet. Ušklíbla jsem se, když jsem si uvědomila, že se těším, až mě zavřou zpátky do vězení a já budu mít čas na rekapitulaci.

Erin, pořád mám v hlavě zmatek. Aspoň jsem si srovnala události, když jsem Ti je popisovala, ale nevím, jestli v nich budu mít někdy úplně jasno.

Ája
........................................
TRINITY
Celé by se to dalo shrnout jedním slovem – fascinující. Ano, do posledního pokrouceného wraithského znaku jsem byla obsahem sdělení onoho textu nanejvýš znepokojena. Zdali mé pocity byly spíše nadšeného či úzkostného rázu, jsem zatím nedokázala rozlišit, nejspíš od všeho trochu. Čekala jsem od toho zároveň více i méně, a proto jsem se bezprostředně po dočtení „Kamenného proroctví“ zmítala v dosti rozporuplné směsici emocí. Každopádně jsem pojala vůči wraithskému rozsahu vědomostí a interpretaci výsledků studia „Daru“ velký respekt. Informace o podstatě mimosmyslových schopností naplňovaly tu polovinu očekávání, která počítala s mnohem menším dílem. Oproti tomu druhá část se zdaleka nedočkala takového naplnění, jaké bych si bývala přála. Pokud došlo na konkrétní způsoby mentální ochrany a obrany, proroctví se stávalo až otravně neurčitým a záhadným.
Promnula jsem si unavené oči a schovala je na chvíli do uklidňující temnoty dlaní. Ve tmě se mi lépe přemýšlelo. Zavrtěla jsem se na židli a přesunula váhu na lokty opírající se o kdysi bílou desku stolu, nad jejíž nevinností už dávno převzaly vládu kofeinové skvrny vytvářející rozsáhlou mapu více či méně lepkavých ostrůvků dle stáří „nehody“. Na divoce flekatém povrchu nyní ležela malá kamenná tabulka, do níž jsem vkládala tolik nadějí a s níž jsem si momentálně nevěděla rady. Za ní tiše vrněl stříbrný notebook a modrým světlem plochy mi ozařoval zakrytou tvář. Zbytek pokoje zůstal zahalen v temnotě půldruhé hodiny ranní, neboť pod chladným jasem umělého osvětlení nabývalo od jisté doby podráždění mých zorniček na intenzitě.
„Jak mi tohle má pomoci?“ zeptala jsem se bezradným hlasem do všeobjímající temnoty svých dlaní a pomalu odkryla tvář. Přede mnou se roztančily duhové kruhy světla. Příliš jsem tlačila rukama na víčka. S pochmurným výrazem jsem čekala, až protivně barevné mžitky skončí zběsilé dovádění a pak si nahlas teatrálně vzdychla. Neulevilo se mi. Vzdychla jsem znovu. Když se ani podruhé nedostavil kýžený pocit úlevy, zlostně jsem si odfrkla a vrátila se zpátky k pavoučím znakům na kamenném kvádru. Text jsem už zdlouhavým šifrováním uměla zpaměti, přesto jsem ze zvyku bloudila očima po jednotlivých řádcích a v duchu si je tvrdošíjně opakovala. Stylisticky mi to trochu zavánělo Nostradamem, ale pak jsem si uvědomila, že pokud by nějaké proroctví bylo napsáno jasně a pochopitelně, ztratilo by na „důvěryhodnosti“. Od vizí se tak nějak očekávalo, že dokážou jen lehce naznačovat, protože i budoucnost leží za mlhou více či méně pravděpodobných možností. Nestačilo mi „jen“ vidět, důležité bylo vidět v co nejširších souvislostech, abych věděla, co přesně se na mně v budoucnu chystá.
„Fyzická realita je jen iluze vytvořená z psychického vědomí,“ drmolila jsem monotónním hlasem a urputně se snažila svým rozumem obsáhnout význam těch myšlenek v celé jejich hloubce. Zatím jsem nechápala nic. Smysl mi stále úspěšně unikal. Žádné Archimédovo osvícení při koupeli se nekonalo. Žádná „heuréká“, kterou bych si mohla zakřičet. Zatím ne.
„Mimosmyslové vnímání je základním způsobem, kterým naše vědomí přijímá informace. Odráží pravou skutečnost. Existuje více druhů vědomí než fyzických forem a každé z nich má odlišnou strukturu vnímání. Nad fyzickým světem existuje skutečná realita – abychom ji viděli, je nutno odvrátit pozornost od materiálního světa, vypnout fyzické smysly a soustředit vědomí na vyšší psychické vlny, které nám pomůžou přejít přes koordinační body…“ Připomněla jsem si, že zmiňované body představují jakési kanály, kterými prochází energie z jedné reality do druhé a snažila si představit, jak takové body asi vypadají. Začala mě z toho bolet hlava. Přitiskla jsem pěsti na prošedivělé skráně a čekala, až vlna bolesti odezní.
„Důležitá je existence subordinačních bodů, v jejichž blízkosti se síla přenosu energie násobí. Tyto transformátory mění energii vysílaných myšlenek na fyzickou hmotu. Když myšlenka dosáhne dostatečné intenzity, přitáhne energii subordinačního bodu a je jím živena. Její síla se tak mnohonásobně zvýší.“ Zanechala jsem marného boje pochopit nepochopitelné a přesunula pozornost z úvodní části k samotnému proroctví, z kterého narozdíl od vědecky šílených pasáží vyznívalo šílenství alespoň poeticky.
„V roce Bílého rohu natáhne se přes nebesa krvavá clona, v ní zahlédneš pětiset hvězd, předzvěstí Trojportálu. Osvítí špici z křišťálu, v něm myšlenky vyrostou. Jeden kruh se uzavírá, přesmyčkou osa ztrácí konce i počátku. Tři cesty spojí lidské maso s probuzeným darem a v portálu zjeví se průchod. Síla pohne zemí, spletená z bílých vlasů spoutá čas. Na rozcestí padne tma, dokud cizinka nezvolí cestu. Nejlepší skrýš je pod svícnem. Jen rovnocenné spojenectví dosáhne úspěchu. Fialové nebe nežádá oběti.“
Jako tolikrát předtím, i nyní jsem si kladla otázku, zda jsem vše přeložila správně. Nespočetné kontroly však neodhalily z mé strany žádné pochybení. Otevřeným oknem zavanul studený mořský vzduch a donutil mě zvednout se od stolu.
„Nesnáším hádanky,“ postěžovala jsem si notebooku, než jsem ho několika rychlými pohyby ruky poslala k zaslouženému odpočinku a sama vklouzla do ledové postele. Tu noc, ačkoliv jsem spala přikrytá po bradu, mnou otřásala zimnice. Z neklidného spánku jsem procitla unavená, prochladlá a naštvaná.

Dr. Carson Beckett zastihl Erin v mrzuté náladě. Den předtím zastihl Rodneyho v ještě mrzutější náladě. A proto při prvním pohledu do zachmuřené McKayovy tváře, která se znenadání objevila ve vstupních dveřích atlantské knihovny a jejíž výraz se od včerejšího večera nezměnil, nemusel dvakrát přemýšlet, zda být svědkem dalšího konfliktu. Tempem hodným závodního chrta vycouval z knihovny a na chodbě už vzal otevřeně do zaječích, aniž by ztrácel čas ohlížením. Bylo známou skutečností, že se jeho dva nejlepší přátelé „nemusejí“ ani za normálních okolností, natož za situace, kdy se pod tíhou problémů ocitli pod tlakem. Střetu se již nedalo zabránit a rozpoložení těch dvou slibovalo, že tentokrát bude jejich „výměna názorů“ obzvlášť bouřlivá.

Přítomnost Erin v knihovně dr. Rodneyho McKaye zaskočila. Pracovní doba jí začínala až za hodinu, ale Erin si očividně přivstala a jako správné ranní ptáče se energicky hemžila po celé knihovně a zuřivě se oddávala své pracovní náplni. Rodney se znechuceně ušklíbl pracovní extázi, která z knihovnice vyzařovala, aniž by si uvědomil, že při plném zaujetí vlastní prací vypadá stejně ne-li hůř. Uprostřed místnosti přešlapoval Carson a líně přihlížel Erinině zběsilému tempu. Na sobě měl ještě civilní oblečení a se zářícím pohledem živě vyprávěl cosi o skotských útesech. Erin ho nevnímala, nebo to tak alespoň vypadalo, ale Carsonovi to podle všeho vůbec nevadilo a s nadšením plynule přešel z nezáživného líčení romantických přírodních scenérií k mnohem nudnější historce o rybaření. Rodneyho píchl u srdce osten žárlivosti, když mu došlo, že JEHO nejlepší přítel, známý svými „protiranními“ sympatiemi, si nejspíš přivstal kvůli někomu tak nedůležitému a nepříjemnému jako byla knihovnice.
„Ahoj, Carsone, tebe bych tady v tuhle dobu nečekal,“ zahlaholil zdánlivě bezstarostným hlasem a se špatně skrývanou záští obrátil pozornost k drobné ženě, která se prudce otočila od jednoho z vysokých regálů a s pohrdavým ušklíbnutím mu pohled oplatila. Dlouhé hnědé vlasy se jí v neuspořádaných vlnách divoce kroutily po zádech a padaly do tváře. Čelenka z černého hedvábí, kterou se snažila skrýt prošedivělé skráně, nedokázala zkrotit bujnou hřívu a pár šedivých pramenů si již našlo cestu z jemného vězení a svou barvou jen zvýrazňovalo zneklidňující kontrast mladé tváře s popelavým znakem stáří. Šedá uniforma na ní volně visela a podtrhovala celkovou bledost pleti a velké oči se zneklidňujícím třpytem.
„Ahoj, Rodney,“ zablekotal Carson a napjatě se zadíval střídavě na zasmušilou Erin, která s rukama překříženýma na prsou pozorovala nevítaného návštěvníka a na Rodneyho, jehož úsměv byl upřímnost sama, „víš, v noci se mi nějak špatně spalo a tak jsem si udělal takovou menší ranní procházku po městě a -“
„A skončil čirou náhodou tady. Jak…překvapivé.“
„Jo, přesně tak, Rodney. No, ale teď už musím na ošetřovnu. Tak se tu mějte.“ Poslední slova dr. Becketta už doléhala zpoza zavírajících se dveří. Knihovna se ponořila do ticha. Nakumulované napětí neviditelně jiskřilo, a kdyby v tu chvíli někdo škrtl sirkou, muselo by zákonitě dojít k výbuchu. Rodney mlčky přistoupil k ovládacímu pultu ve středu místnosti a pustil se do vyhledávání informací. Erin se otočila zpět k policím s tabletami a probírala se dál pravděpodobně největším křišťálově jasným shromaždištěm dat v galaxii Pegas.
„No, slyšel jsem, že na tobě v poslední době čas docela zapracoval, ale hlavu bych si s tím nedělal. Ostatně šediny bývají považovány za znak moudrosti.“
„McKayi, laskavě odpal. Tohle je to poslední, s čím bych si dělala hlavu. Spíš bych se na tvém místě ještě jednou pořádně zamyslela nad možným rizikem v projektu Arcturus. Víš, do této doby jsem si myslela, že každý má pro své ego nastavené určité hranice, kam se odváží sám sebe vyvyšovat. Jak je vidno, spletla jsem se.“ Erin zůstala otočená zády, ale ostrý tón jejího hlasu by dokázal rozpůlit tucet hedvábných kapesníčků v letu – najednou.
„Cha chá, ano. Průměrní jedinci se pletou často, což je většinou důsledkem toho, že přemýšlejí nedostatečně nebo vůbec.“
„Při takovém pokusu by to chtělo trochu pokory – v tvém případě spíš několik náklaďáků – a vzít v úvahu, že to třeba nemusí vyjít.“
„Ale ono to vyjde! Jsem si tím jistý!“ Rozohnil se McKay a přestal s prací v databázi.
„Kde jen bereš tak neuvěřitelně drzou jistotu? Vážně si myslíš, že jsi chytřejší než Antikové? Že ti stačí několik dní na to, abys vyřešil všechny komplikace, které se naši předkové snažili odstranit celé roky? Jsi tak zaslepen vlastním IQ, že bys přehlédl jakékoliv varovné signály, i kdyby ti je vypálili žhavým železem přímo mezi oči.“ Erin obešla půlkruhový pult z druhé strany a postavila se čelem k Rodneymu, kterému začala brunátnět tvář.
„Chceš mi promlouvat do svědomí? Já vím, co dělám, takže si zametej na svém dvorečku a nepleť se do věcí, které nemůžeš pochopit. Je to největší objev všech dob a až to zprovozním, získáme nevyčerpatelný zdroj energie a pro Wraithy to bude znamenat začátek jejich konce. To přece za trochu rizika stojí.“ Rodney už zpola křičel a doprovázel se divokými gestikulacemi, za něž by se nemusela stydět lecjaká zkušená hysterka.
„Projevem pravé moudrosti je přiznat si, že něco nevíme, když to nevíme. A Radek se zmínil, že zatím netušíte, co se pokazilo při první zkoušce. Ostatně Collins by to jistě potvrdil, kdyby neležel usmažený radiačním zářením v márnici.“ Erininy zorničky se prudce zúžily a duhovky zaplály stříbřitým svitem. Na rukou křečovitě svírajících hranu pultu hlasitě zakřupaly klouby. Kdyby se dr. McKay sám nenacházel v podobném stavu, tváří v tvář rozzlobené Erin by další slova zvážil lépe. Ovšem ve svém rozhořčení neviděl a neslyšel nic než vlastní osobu, která byla právě nespravedlivě obviněna z lehkomyslnosti a – jen považte tu nebetyčnou opovážlivost – z arogance a hlouposti. To si prostě žádalo nějakou údernou odezvu.
„Že Zelenka často tápe tam, kde já dávno vidím za roh, není nic překvapivého.“ Rodney vypnul hruď a podoben Zelenkovým holubům zvedl pyšně bradu. „Collins padl za oběť nešťastné souhře náhod. Je mi ho líto, ano, cítím se za to zodpovědný, a o to víc mám zájem na tom, aby jeho smrt nebyla zbytečná. Nehody se prostě občas stávají, důležité bylo, že jsme se z té chyby poučili, takže z toho vzešlo aspoň něco pozitivního, což se u tragického skonu vojína – jak se jen jmenoval, Walt..Voolt, aha, Volt! – říct nedá.“ McKayův prst se dramaticky zvedl jen pár centimetrů od nosu pobledlé knihovnice, která zaraženě couvla. Křídově bílý obličej ještě o odstín zesinal, ramena poklesla a celá jako by se schoulila do sebe. Ale ani náhlý obrat v postoji, jenž se v mžiku zlomil z výhrůžného na poražený, nedonutil zpomalit McKayovo chrlení jedů.
„No, jen řekni, co Atlantida získala za jeho smrt? Pár bezvýznamných blábolů wraithských šílenců, zřejmě v tu dobu nadopovaných drogami, jejichž přínos pro naše blaho je roven nule. Co dál? Už nic? Hlavně, že sis užila příjemný výlet na -“ Vzduchem prosvištěla malá dlaň a s bolestnou přesností zasáhla cíl. Rodney se zapotácel a překvapeně si přitiskl dlaň na pulzující tvář, která pomalu začínala nachovět. Zhluboka se nadechl k chystanému protestu, na poslední chvíli si to však rozmyslel a s nervózním odkašláním odpojil z databáze svůj notebook. Se strnulým výrazem a rudou lící vyrazil dlouhými kroky z knihovny, aniž by věnoval Erin jakýkoliv další pohled. Trvalo ještě dlouho, než se Erin pohnula z místa. Pak se zády svezla po ovládacím panelu, kde ztěžka dosedla na nablýskanou podlahu, přitáhla si nohy k tělu a s tváří zabořenou mezi koleny se dala do pomalého počítání. Když došla k číslu 575, konečně dospěla k názoru, že je dost klidná na to, aby vstala a začala zase pracovat.
„Ach jo, teď by se mi hodila tvá přítomnost, Andoriel. Kde jen se flákáš?!! Ty bys tomu nadutému panákovi nic nedarovala. Dala bych půl knihovny za tvoje pohotové glosy.“ Povzdechla si a oprášila svoje otlačené pozadí. Při tom jí pohled padl na jednu z mnoha tablet vyrovnaných v dlouhých kruhových policích. Pro jistotu několikrát zamrkala, zdali se jí znovu nedělají mžitky před očima. Nic se nezměnilo. Barva tabletky se odlišovala od ostatních lehce nazelenalým nádechem.
„Ahoj, Erin,“ zaznělo česky ode dveří.
„Cože?!! Aha, ahoj, Radku,“ Erin sebou prudce trhla a se zmateným výrazem zvedla hlavu od knihovnické databáze, v níž se předtím s takovým hlubokým zaujetím přehrabovala. U vchodu stál dr. Radek Zelenka a bavil se nad jejím překvapením o to víc, že věděl, jak obtížné je Erin čímkoliv zaskočit.
„Pozor, abys to s tou pracovní „zažraností“ nepřehnala. Haha, kdyby ses teď viděla, jak vypadáš.“ Radek zpod brýlí přátelsky zamrkal.
„Ale prosím tě, jen jsem se trochu začetla. A jak teď vypadám?“
„Tváříš se jako Rodney při spřádání jedné ze svých chytrých teorií, které jsou stejně tak správné jako v praxi nedokazatelné – a tudíž k ničemu, což se samozřejmě před jeho lordstvem nesmí vyslovit, pokud člověk nechce riskovat jeho hněv.“
Při vyslovení McKayova jména Erin vyletěla jako čert z krabičky.
„Do prdele, Radku, McKaye tu vůbec nezmiňuj, pokud nechceš riskovat můj hněv.“
„No, pane jo,“ Zelenka se s údivem podíval na malou ženu, z jejíž očí sršely plameny, „takovou tě neznám. Vždyť i to klení děláš většinou kultivovaně a spisovně, chacha.“
„Fakt nevím, co ti na tom přijde k smíchu,“ zabručela drobná hnědovláska, která se mezitím uklidnila a znovu nasadila masku pohody, klidu a světového míru, „před chvílí jsem si dovolila vyslovit k McKayově šílenému experimentu pár námitek – a dostala je všechny zpátky i s velmi poučným přídavkem.“ Erin si povzdechla a přes tvář jí přelétl stín smutku. „Co povídám, odpálkoval mě přesnými zásahy zkušeného hráče. Ještě teď mě z nich bolí tady.“ Poplácala se na srdci.
„No jo, v tom je Rodney dobrý. Já bývám terčem skoro pokaždé, když otevřu pusu. Naštěstí jsem si časem vypěstoval na jeho kousavé poznámky a hulvátskou ironii imunitu. Jinak bych s ním ve stejné místnosti nevydržel ani den.“ Radek se zamyšleně podrbal na nose a srovnal si brýle, jež se mu při nevěřícném pokyvování hlavou svezly dolů. Jen těžko se zdráhal uvěřit faktu, že se někomu podařilo Erin vyvést z rovnováhy. Naposled ji viděl psychicky rozhozenou, když zmizela její kolegyně Andoriel Norová. A ani tehdy na veřejnosti neprojevovala mnoho smutku, na odiv dávala jen hněvivé rozhořčení nad ukončením pátrání. Hlavně Sheppard si kvůli tomu užil nejeden výstup.
„Já se mu to taky zkoušel rozmluvit. Marně, jak víš. Nakonec s Johnovou pomocí přemluvil dr. Wearovou k druhé zkoušce. Kvůli nám všem doufám, že se skutečně nemýlí.“
„Hm, to si taky přeju, bohužel na mě intuice řve něco jiného.“
„Na mě taky, stále se pokouším zjistit o celém experimentu víc. Kdyby jen Rodney nebyl tak umanutý. Nic si z něj nedělej. Někdy je jak malé dítě. Sobecký a tvrdohlavý.“
„Já vím. Jen mě prostě zasáhl do zvlášť bolavého místa.“
„Chceš o tom mluvit?“
„Jsi hodný. Když tak někdy jindy, dík.“Usmála se Erin a postrčila před Radka tabletku, z které předtím stahovala informace.
„Mám na tebe jednu malou prosbu, když už jsi tady.“
„Pro tebe všechno.“
„To ráda slyším. Tak si přelešti brýle a pověz, jakou má tahle tableta barvu.“
Radek se zmateně podíval z Erin na tabletku a z tabletky na Erin, která netrpělivě přešlapovala za ovládacím pultem.
„Kam tím směřuješ? To je nějaká hádanka? Je stejná jako všechny ostatní.“
„Vážně?“ Zvědavě se naklonila blíž a zkoumala Radkův dokonale zmatený výraz.
„Jo, nic zvláštního, co by jí odlišovalo, nevidím.“
„Díky, to je zajímavé.“
„Vážně?“
„Jo,“ ujišťovala ho Erin a předchozí smutek byl ten tam.

Když dr. Zelenka opustil knihovnu, se zatajeným dechem jsem se znovu vrátila k informacím ze zelené tabletky. Z holografického záznamu přede mnou ubíhaly tisíce architektonických zajímavostí galaxie Pegas, hlavně staveb. Ke každému zdokumentovanému prvku nashromáždili Antikové neuvěřitelné množství dat. Soustředila jsem se proto převážně na obrazový materiál a urychlovala promítání prezentace ručně. Uběhla hodina, pak dvě a nic zajímavého jsem neobjevila. Pomalu jsem začínala pochybovat o svém zraku a v duchu jsem už celé své počínání považovala za zbytečné, jak mi s každou minutou a další nicneříkající zříceninou ubývalo naděje a dřevěněly nohy. Proto jsem již spíše ze setrvačnosti než z přesvědčení odklikla další obraz zhrouceného mostu a najednou se mé oči vpíjely do obrazu, který jsem hledala. Věděla jsem to hned, jak jsem ho spatřila. Hologram ukazoval polozděnou věž čtvercového půdorysu, vysokou přes 80 metrů. Stěny se od základů mírně zužovaly, takže věž měla podobu jehlanu. Interiér byl rozčleněn na 7 podlaží, přičemž v posledním patře, na jehož úrovni se nacházel i úzký dřevěný ochoz, byly umístěny čtyři zvony. Toto patro tvořily čtyři rohové sloupy podpírající pětimetrovou mohutnou křišťálovou špici, která celé stavbě dominovala a zastřešovala ji.
Jako v omámení jsem hleděla na průzračnou špici, zatímco se mi v mysli přehrávala slova z proroctví. Osvítí špici z křišťálu, v něm myšlenky vyrostou. Rychle jsem si zrekapitulovala to málo, co jsem věděla o zvonicích. Jako solitérní stavby se nejčastěji stavěly za účelem včasného varování před požárem, povodněmi či vpády nepřátelských vojsk a jejich umístění se vybíralo s ohledem na ideální akustické vlastnosti. Obličej mi rozčísl široký úsměv. Možná, že se zde nepodporovala jen síla zvuku. Začetla jsem se hlouběji do informací, jež mi k tomu antický záznam nabídl. Věž se zvonicí se nacházela na planetě Morvinus 5, domorodým obyvatelstvem nazývaném Pristinia, samotná zvonice pak nesla název Pyrgo Perspicuus – což v tamní řeči, tak výrazně podobné pozemské latině, znamenalo Průzračná věž. Už tak nebezpečně široký úsměv se mi ještě protáhl, až hrozilo, že mi upadne půlka hlavy. Konečně se mi podařilo rozluštit část proroctví. Když jsem si se zalíbením znovu prohlédla střechu zvonice, byla jsem si jistá, že jsem právě objevila svůj subordinační bod.

Když jsem znovu zahlédla Rodneyho, bylo již po všem. Druhý pokus podle všech očekávání (pominu-li Rodneyho a pár jedinců, jež se mu podařilo zlanařit) neproběhl vůbec dobře a bylo velkým štěstím, že z toho McKay s Sheppardem vyvázli živí. Od Radka jsem s předstihem věděla, co se na planetě Doranďanů událo během druhé zkoušky. Zprovoznění zbraně se samozřejmě nezdařilo, alespoň ne tak, aby fungovala správně. Přes všechna varování dr. Zelenky, který ještě před samotným zahájením zkoušky přišel na chyby v Rodneyho výpočtech, dr. Wearová udělila souhlas se spuštěním antické zbraně. Zkouška se od samého počátku nevyvíjela dobře, ale McKay stále trval na správnosti svého výzkumu. Když ho John konečně přesvědčil o opaku, bylo již téměř pozdě. Ukázalo se, že energie z časoprostoru je příliš nestabilní, aby ji bylo možno udržet ručním ovládáním. Test dospěl do stádia, kdy již zařízení nešlo vypnout a v silovém poli se začalo kumulovat obrovské množství energie, jejíž uvolnění vyústilo až k masivnímu výbuchu, který zničil 3/4 sluneční soustavy. Rodneymu s Johnem se podařilo na poslední chvíli uniknout branou, ale způsobené škody byly neuvěřitelné, o ztrátě McKayovy důvěryhodnosti a neomylnosti nemluvě.
Procházela jsem řídící místností zrovna ve chvíli, kdy se hlavní viník pokoušel před dr. Wearovou obhájit. Jejich hádka se nesla přes sklo kanceláře v prvním patře po celé řídící věži. Nad poslední zoufalou námitkou, že ve skutečnosti bylo zničeno „jen“ 5/6 sluneční soustavy místo 3/4, jsem se jen ušklíbla. Nejtěžší zkouška dr. Rodneyho McKaye ve skutečnosti spočívala v přiznání svých chyb a umění se omluvit, což mu zatím dle mého názoru moc nešlo. Ovšem nebyl by to Rodney, kdyby mě nedokázal znovu překvapit.

Téhož večera seděla Erin v prázdné jídelně a znechuceně žvýkala seschlý toast. Všichni strávníci již dávno odešli, což taky bylo pravou příčinou Erinina pozdního stolování. Čím déle pobývala na Atlantidě, tím méně stála o společnost. Prsty nepřítomně pootáčela sklenicí s džusem a v duchu zvažovala další kroky. Z hlubokého zamyšlení nad svým nejnovějším objevem ji neprobral ani napůl snědený igelitový obal, jehož část ulpěla na povadlém salátu uprostřed. Proto se mužského hlasu, který se náhle ozval za jejími zády, tak polekala.
„Chceš pár herd?“ zeptal se Rodney, když obešel stůl a posadil se naproti knihovnici, která se snažila vykašlat z plic kus kuřete.
„Nééé! Už je to v pořádku, fakt,“ rychle zasípala s uslzenýma očima, když viděla, že se Rodney zvedá, aby svou nabídku splnil.
„No, jak myslíš.“
Erin se několikrát opatrně nadechla a odložila nakousaný toast zpátky na tác. Ve svém dusivém záchvatu ho rozmačkala tak, že se na tácu ihned rozpadl na kousky. S rozmrzelým pohledem si utřela zašpiněnou ruku a podívala se na Rodneyho, který se pod jejím pohledem nervozně zavrtěl.
„Ehm, víš, chtěl jsem ti říct,“ začal s výrazem naprosté beznaděje slepce tápajícího v neznámé temnotě, „tedy ohledně našeho posledního rozhovoru v knihovně, že…“
„Ano?“
„Přehnal jsem to. Omlouvám se.“ Řekl nakonec prostě a rozhodil ruce v bezradném gestu. Omluvy nepatřily k jeho silným stránkám a bylo to znát. Upřímnost v hlase však neohrabaný projev zachránila. Erin se na židli napřímila a oči jí nepatrně zjihly.
„Můžeš mi to odpustit?“ Zaskřehotal dr. McKay a se staženým žaludkem čekal na odpověď.
„Odpuštěno, moje reakce taky nebyla zrovna příkladem taktu, takže myslím, že jsme si kvit.“
„Vážně?“ Rozjasnila se Rodneyho tvář, když se žena sedící naproti usmála.
„Jasně, už jsem na to zapomněla.“
„Vážně?“
„Ne.“
„Och, tedy - “
„Rodney, klid, vše je odpuštěno. Myslím, že můžeme tu věc uzavřít a už se k ní znovu nevracet, platí?“ Pospíšila si Erin s odpovědí, když viděla jeho výraz rostoucí paniky.
„Platí.“ Ulehčeně si oddechl dr. McKay a spěšně opustil jídelnu. Ze srdce mu spadl velký kámen. Nedoufal, že k němu Erin bude tak velkorysá. Úsměv, který se mu usadil na tváři, rychle vystřídal nervózní škleb, když si vzpomněl, že ho dnes čeká ještě jedna omluva. Pro něho bezpochyby ta nejobtížnější. Povzdechl si a s bolestným syknutím vyrazil k Johnovu pokoji.

V temnotě vlhké jeskyně vyrostlo mdlé světlo jedovatě zeleného odstínu. Ozářilo tři strašidelné postavy dřepící v kruhu na rozměklé zemi. Jedna z nich náhle otevřela oči. Chvějící se víčka odkryla prázdné bělmo. Chvíli trvalo, než se místo něho objevily tmavé skvrny zúžených zorniček.
„Ona ho našla.“ Zadeklamovala vyzáblá silueta dutým hlasem, který se ozvěnou ztrácel v labyrintu podzemních chodeb. Ostatní přísedící vycenili ostré zuby a z úst jim uniklo zlostné syknutí. S lehkostí šelmy se vymrštili na nohy a otevřeli oči.
„Jak to dokázala?“ Zašeptali s neskrývanou záští.
„Zná proroctví. Pomohlo jí ho nalézt.“
„Musíme se tedy neprodleně vydat na cestu. Nesmí ho získat. Musíme tam být dřív.“
Odpovědí bylo jen souhlasné syčení. Pak světlo zhaslo a uvrhlo tři bělovlasé postavy wraithských kněží opět do milosrdné temnoty.

Naposledy upravil andoriel dne 15.4.2012 16:08:08, celkově upraveno 3

andoriel Uživatelský avatar
SG bard
SG bard

Příspěvky: 1673
Bydliště: Praha
Pohlaví: Žena

Odpovědět s citací
 
9.Spojení a Proměna

Ahoj Erin,

když jsme se vrátili do cel, byla jsem tak unavená, že jsem musela usnout, i když jsem chtěla přemýšlet. Ale spánek mi pomohl, aby se události správě zařadily a já mohla dojít k nějakému výsledku. Moc mě nepotěšil.
Z celého předcházejícího povyku vznikla trochu zvláštní pozitiva – Wraith dostal najíst, Kolya nám nechal prohledat cely a slizoun byl na konci života užitečný jako strava. Pozitivum pro mě nejspíš bylo, že jsem jako strava neskončila. Otázku, co by se stalo, kdyby se Kolya se slizounem dohodli, jsem raději nechala nezodpovězenou. Při představě návratu do místnosti s hladovým Wraithem, jsem cítila mravenčení po páteři.
Potřebuji odtud zmizet, Erin. Už nechci z Ace tahat informace a pořád se bát o život. Prostě chci vypadnout. Ať si ty jejich divné hry hraje někdo jiný.

„Máš ji?“ ozvalo se mi za zády od společného okna. A hele, tak Wraith se najednou stará o cestu ven?
Přikývla jsem, ani jsem se neotočila.
„Ájo!“
Neodpověděla jsem. Mračila jsem se do zdi, ruce sevřené v pěst. I já občas nemusím mít náladu na rozhovor.
„Andoriel!“ Nevím jak, ale i slovo bez es dokázal zasyčet. A navíc jsem si nebyla jistá, jestli to vyslovil nahlas. Obrátila jsem se. Stál u mříží a kýval na mě. Zavrtěla jsem hlavou. Kdyby nás stráže viděli spolu, mohl by vzniknout mylný a nepříjemný dojem, že přece jenom něco plánujeme. Kéž bychom plánovali! Zatím tu na útěk myslím pořád jenom já.
Wraith stál u okna a taky se mračil. Opět pokynul a já ucítila jeho netrpělivost jako dloubnutí. Neochotně jsem se zvedla a přišla k oknu. Pořád jsem pozorovala vchod a poslouchala, jestli nezní kroky. Bylo ticho. Zlost se mě nikdy dlouho nedržela a i tentokrát se rozplynula při první příležitosti.
Když jsem sáhla po sponce ve vlasech, gestem ruky mě zarazil.
„Zkusíme to znovu. Bez sponky,“ řekl Wraith, natáhl levou ruku a položil ji na okno dlaní vzhůru stejně, jako jsem to před nedávnem udělala já. Zmateně jsem zatěkala očima z jeho tváře na ruku a zpátky. Vůbec se mi nechtělo opět neprojít testem, ale tohle vypadalo jinak. Nebo jsem si to aspoň namlouvala.
Stejně jsem nakonec nabídnuté ruce neodolala. Moje dlaň se v jeho téměř ztratila. Lehce mě zachytil prsty, ale nestiskl. Ucítila jsem jemný dotyk. Jeho vědomí se otřelo o moje. Trhla jsem sebou, ale ruku jsem nechala položenou. Vždyť jsem přece chtěla prozkoumat wraithskou telepatii.
Byl to zvláštní pocit. To spojení mi připadalo přirozenější než mluvená řeč. Společné pocity, společné myšlenky, které se nevylučovaly, ale doplňovaly. A znalosti. Ty jeho byly tak obsáhlé, že jsem se v nich téměř neorientovala ani na povrchu. Wraithské společenství mě pořád mátlo, ale Ace mi byl srozumitelnější, než jsem očekávala. Možná to bylo tím, že byl i v rámci wraithského světa kvůli svému dlouhému uvěznění trochu zvláštní. Bledý muž ho moc nenasytil, ale hlad už tolik nepálil, už se dal snést. Nesnesitelný a hlavně nepochopitelný byl pro mě jeho vztah k věznitelům. Byl tady už tak dlouho, že si na ně vytvořil určitou závislost.
Věděla jsem, že si většinu myšlenek chrání, stejně jako já. Ne všechny naše zkušenosti a znalosti byly určeny pro toho druhého.
Po pár vteřinách mě pustil. Odtáhl ruku a o krok ustoupil. Já stála dál u okna, pravou ruku položenou mezi mřížemi a nepřítomně jsem se dívala před sebe. Potřebovala jsem trochu času, abych se vzpamatovala z tolika nových informací.

Wraith zasyčel a stáhl se do přítmí. Stráž přicházela na obhlídku. Rychle jsem zmizela za malým, nízkým paravánem, který mi při první návštěvě doktora přinesli do cely, abych měla aspoň nějaký pocit soukromí.

Ten dotyk je pořád se mnou, Erin. Pořád cítím propojení. Vnímám Wraithovy myšlenky a vím, že on má stejný přehled o mých. Chtěla jsem informace. Hodně informací. Měla bych si dávat větší pozor na to, co si přeju. Ale na druhou stranu aspoň ví, jak moc chci odejít. A protože ho teď tolik neruší a nevysiluje hlad, je tomu snad mnohem přístupnější.

Snad se brzy uvidíme.
Ája
..................................................
PROMĚNA (Andoriel pro Erin)
Erin stála před Branou a rozhlížela se. Pocit, že něco není v pořádku, ji pronásledoval už od večera. Teď ráno ještě zesílil, tak se vydala hledat jeho příčinu.
Začala u Brány a postupovala klikatou cestičkou za stále sílícím nepokojem. Několikrát se přistihla, že míří opačným směrem. Smysly jí radily co nejrychleji se vzdálit od místa ohrožení. Po chvíli chůze se vždy zastavila a znovu se ujišťovala, že jde správně.
U dveří ošetřovny jen stiskla rty a potichu vstoupila dovnitř.
John Sheppard seděl na jednom z lůžek a zamyšleně nehtem dloubal do veliké boule na svém předloktí. Zvedl hlavu a kývl na Erin.
„Dneska je tu fronta,“ řekl místo přání dobrého jitra.
„I tobě přeju hezký den,“ odpověděla Erin. Už věděla, odkud vychází ten hrozivý pocit. Přesně z místa na Johnově paži, kam se zase vrátil pohledem i on. Obešla lůžko, aby na bouli hrající všemi barvami lépe viděla, ale držela se dál.
„Vypadá to hrozně, co?“ John natočil ruku směrem k ní. Erin se otřásla.
„Co se stalo?“ zeptala se. John si poposedl a zraněnou ruku položil vedle sebe.
„To ta včerejší mise,“ začal vyprávět. „Zažil jsem blízké setkání s Wraithkou, která si vzala koňskou dávku doktorova retroviru. Účinkoval přesně obráceně. Začala se měnit v brouka místo v člověka. Tohle se stalo,“ znovu pozvedl ruku, „když jsme ji honili po lese.“
„Výborně,“ ozvalo se Erin za zády. „Zrovna jsem na tebe myslel.“ Doktor Beckett vstoupil na ošetřovnu a zapínal si přes uniformu bílý plášť.
„Dneska nikdo nezdraví,“ zašeptala si Erin pro sebe a zavrtěla hlavou. „Dobré ráno, Carsone,“ řekla nahlas.
„Hmmm,“ zabručel doktor a sklonil se nad Johnovou rukou. „Ještě že jsi přišel na kontrolu dřív. Tohle nevypadá dobře. Vezmu si nějaké vzorky a ty bys měl-,“ zadíval se na Johna.
„Já pravděpodobně zůstanu ve svém pokoji, dokud nebudou výsledky,“ doplnil Sheppard. Doktor jen přikývl a přitáhl si vozík s lékařskými nástroji.
Erin se nenápadně plížila ke dveřím. Nechtěla budit zbytečnou pozornost, protože Carson Beckett měl protivnou potřebu u ní dělat neustále nějaké testy. Od odběrů krve měla ruce samou modřinu a vzorků kůže, vlasů a ještě dalších kousků jejího těla už musel mít nashromážděno tolik, že by z nich mohl sestavit dalšího člověka.
„Nikam neodcházej!“ zavolal na ni doktor přes rameno dřív, než stačila vyklouznout ze dveří. S povzdechem se vrátila a obsadila židli na kolečkách. Čekala, až doktor skončí s Johnem, a jezdila kolem nich. Potřebovala se nějak odreagovat. Z Johnovy přítomnosti jí rozbolela hlava a představa dalších vyšetření, která pro ni nachystal doktor, jí způsobovala nevolnost žaludku.
John konečně odešel a Carson se točil k Erin.
„Tak,“ usmál se na ni. „A teď ty. Usaď se raději tady, ano?“ Ukázal na polstrované křeslo. Vypadalo lépe než to, na kterém se Erin nacházela, ale mělo jednu velkou vadu. Nemělo kolečka. S povzdechem se přesunula a natáhla nohy před sebe. Pokaždé, když kolem ní Carson šel, musel je překročit. Dvakrát se mu to podařilo, ale potřetí neodhadl výšku kroku a stěží se zachytil lůžka, na kterém předtím seděl John, aby neskončil na zemi. Injekci naštěstí už předtím odložil na vozík, takže zůstal nezraněn, ale bílé povlečení získalo zajímavý rudě kropenatý vzorek z ampulky plné Erininy krve.
„Krucinál, Erin!“ vyjel na ni. „Přestaň mi ztěžovat práci. I tak jí mám nad hlavu.“ Hodil prázdnou ampulku do použitého skla a sáhl po další jehle.
Erin se mu zašklebila na záda. Musela se vší silou ovládat, aby nevyběhla z ošetřovny a nešla hlídat dveře Johna Shepparda. Potřeba mít ho i s jeho ránou pod kontrolou byla tak silná, že raději zavřela oči a prsty rukou sevřela kolem opěradla křesla. Aspoň v myšlenkách rychle pátrala po Johnově přítomnosti Našla ho a dala si záležet, aby pro ni byl tak dobře rozpoznatelný, že jeho pozici určí okamžitě, ať už se Sheppard hne kamkoliv. Hledáček fungoval, ale na klidu jí to nepřidalo.
„Základna volá Erin,“ Carson nad ní postával s injekční stříkačkou a netrpělivě čekal, až uvolní sevřené ruce. „Tvoje společnost mě těší. Opravdu,“ říkal jí a sklonil se, aby konečně získal vytoužený vzorek krve. „Ale byla by mi ještě milejší, kdybys u toho byla přítomná aspoň jedinou myšlenkou. A trochu spolupracovala.“ Narovnal se, pečlivě zavřel označenou ampulku a uložil ji k sadě dalších vzorků. „Výsledky budou odpoledne.“ Natáhl ruku a pomohl jí vstát. „Hezký den, Erin,“ řekl a obrátil se k ní zády.
Zmateně se na něj zadívala, pak se beze slova otočila a vyšla z ošetřovny.

V knihovně každou chvíli zvedla hlavu od práce a zahleděla se před sebe, aby Shepparda zkontrolovala. Jeho zranění se horšilo každou hodinu. Erin začaly svědět prsty na rukou i na nohou. Pak ten pocit postupně přešel do celého jejího těla. Stála uprostřed místnosti a nehty si drásala ramena, dokud jí Radek Zelenka nechytil za ruce.
„Co se děje? Máš nějakej problém?“ zeptal se jí. Čeština potěšila aspoň její uši.
„Ale ne,“ odpověděla. „Asi si zajdu za doktorem pro něco na nervozitu.“ A zmizela v chodbě dřív, než Radek stačil jakkoli zareagovat.
Původně se chtěla jenom projít. Nejspíš nenápadně kolem Johnova pokoje. Ale nakonec na ošetřovnu zašla. Třeba už budou nějaké výsledky.
„Proboha, Erin, jak to vypadáš?“ zděsil se Carson, když ji uviděl.
„Nevím. Jak?“ Rozhlédla se po nějaké lesklé ploše, kde by mohla zkontrolovat svůj odraz. Doktor ji chytil za rameno a posadil na lůžko.
„Hrozně,“ odpověděl na její dotaz. „Jsi úplně bílá. Je ti špatně?“
„Ani ne,“ Erin lhala, i když věděla, že nebude dlouho trvat, než doktor pozná pravdu. Cítila, jak jí srdce rychle buší a snaží se prorazit hrudní koš, a studený pot jí stékal z vlasů po páteři. Nutkání kontrolovat Johna Shepparda se stávalo nesnesitelným.
„Ty mě děsíš,“ zamumlal Carson a neochotně jí pustil zápěstí. „Vyskoč si támhle,“ ukázal na skener.
„Nepřeháněj to,“ zavrčela Erin, ale poslušně vstala a přešla k přístroji.
„Ó, kéž by,“ vypadlo z doktora. Zapínal skener a kontroloval monitory. Stejně si našel čas na občasné kouknutí po Erin.
„No tak, Carsone. Nic mi není. Jen jsem tě chtěla vidět a zeptat se, jestli už jsou nějaké výsledky,“ pokusila se o poslední úhybný manévr. Nepovedlo se. Doktor jí dostrkal pod skener, počkal, až se uložila, a kromě vlastního pohledu na obrazovku si celý proces nahrál pro pozdější studium. Erin věděla, že je to standardní postup, ale stejně ji to rozčilovalo. Měli mnohem větší problémy, než byly ty její.
Carsonovo mručení změnilo tón. „No to je skvělé. Lež klidně!“ otočil se prudce k Erin a nastavil na skeneru další rozlišení.
Erin zavřela oči a zadržela dech. Pomaličku vydechovala a snažila se ovládnout cukání prstů a tik pod okem. Doktorovo vzdychání a nesrozumitelné mumlání ji pomalu přivádělo k šílenství. Sotva uslyšela to kouzelné slovíčko: „Hotovo,“ vymrštila se s jedinou myšlenkou. Musí hlídat Johna.
„Stop, mladá dámo,“ zarazil ji Carsonův hlas. „Tak snadno mi neutečeš.“
„Tak jo,“ otočila se k němu. „Máš pravdu. Není mi dobře. Máš něco na bolest hlavy?“
S křivým úsměvem sáhl do skříňky s léky. Zarazil se s rukou nad pilulkami, které měl pro tento případ připravené co nejblíže a sáhl raději vedle pro něco silnějšího. Nebude na škodu, když se Erin trochu prospí. Opravdu nevypadala dobře. Bledá bývala i jindy, ale Carson si všiml další věci, kterou asi sama zatím nezaznamenala. Kolem masivního kovového náramku se jí po žílách na ruce šířila stříbřitá záře. Jako by měla místo krve rtuť.
Skener a její ozdoba ruky kdysi uzavřely příměří. Byly doby, kdy se kvůli němu hádali, ale nakonec došli ke kompromisu. Nebyl sice pro doktora moc výhodný, ale víc nezmohl. Erin ležela pod skenerem a ruka s náramkem jí visela mimo jeho dosah.
„No dobře,“ povzdechl si a do nastavené dlaně jí hodil čtvereček se zataveným práškem. „Je to silné, tak si potom lehni. Až se probudíš, přijď. Už budu mít výsledky.“
Erin popadla prášek a utekla.

U Johnova pokoje potkala Elizabeth. Doktorka Weirová se tvářila ustaraně. Upřeně zírala na dveře a mračila se.
„Doktorko,“ řekla Erin. Sotva se na ni podívala. I ona hypnotizovala pohledem místo, které skrývalo plukovníka Shepparda.
„Ach, slečna Velenská,“ vydechla Elizabeth a zamrkala. „Hledáte mě? Máte nějaký problém?“ konečně se otočila a podívala se na Erin.
„Ne, ne, všechno je v pořádku. Já – potkala jsem plukovníka ráno na ošetřovně. Jak mu je?“ trochu koktala Erin. Dobře věděla, jak je Johnovi. Jeho tělo se měnilo tak rychle, až se jí z toho točila hlava. A mravenčení, které pociťovala sama v sobě, jí také začalo dělat starosti. Všimla si pohledu Carsona. Sledoval její ruku tak pečlivě, jak splávek při rybaření. Raději spojila dlaně za zády a trochu se při nádechu narovnala. Přála si, aby to vypadalo, jako když jí pobolívají záda, a nechtěla upozorňovat na podivnou barvu své kůže kolem staré rány.
„Nic moc,“ povzdechla si Elizabeth. „Právě volám ochranku, aby sem postavila stráž. Jenom pro jistotu,“ dodala rychle.
Erin z ní cítila strach, zlost a nejistotu. „Doktor dělá, co může,“ zamumlala povzbudivě.
„Měl by si pospíšit, než…,“ Elizabeth chtěla něco dodat, ale spolkla to. Dívaly se s Erin na sebe a obě myslely na to, jak se John Sheppard mění a co to pro ně pro všechny znamená.
„Plukovník Caldwell zatím převzal velení nad vojenskou částí Atlantis,“ řekla Elizabeth, když začalo být ticho nepříjemné. „Když budete něco potřebovat, obraťte se na něj.“
„Děkuju,“ řekla Erin a zamířila ke svému pokoji. Potřebovala lepší maskování ruky.
U otevřené skříně si stáhla tričko a prudce se otočila k zrcadlu na vnitřní straně jejich dveří.
„Zatraceně,“ procedila mezi zuby. „Co se to děje?“
Problém nebyla jenom ruka s ránou do wraithského kněze. Celé její tělo se začínalo měnit v neonovou zářivku. To žádnou mikinou nezakryje. Zabouchla dveře skříně, zamkla zevnitř svůj pokoj a usadila se na posteli. Než zavřela oči, ještě se rozhlédla, vstala a zatáhla závěsy na terasu. Dostala od doktora prášek, tak se teď bude tvářit, že usnula.
Znovu si vlezla na postel, zkřížila nohy a položila si ruce na kolena. Myšlenky jí chvíli utíkaly, ale po pátém pomalém hlubokém nádechu se uložily k odpočinku a před Erin se objevil plamínek. Poskakoval v naprosté temnotě a jeho rychle mizející stopa ji vedla někam, kam ani náznakem neviděla.

Probudila se stočená do klubíčka s dekou přetaženou přes hlavu a polštářem v náručí.
„Erin,“ rachotil komunikátor odhozený na nočním stolku Carsonovým hlasem. „Erin, kde jsi? Snad ještě nespíš. Mám ty výsledky, hned sem přijď.“
Nechtělo se jí ani vstávat, ani chodit na ošetřovnu. Se zaskučením si komunikátor přitáhla k ústům: „Už jsem na cestě, Carsone. Co si myslíš? Nejdřív mě nadopuješ a pak mě honíš.“
Mikina sice nezachránila všechno, ale když si stáhla její kapuci do obličeje a ruce strčila do kapes kalhot, doufala, že nebude budit větší pozornost. Co tomu řekne Carson, na to zatím nechtěla myslet.
Doktor rozděloval práci zdravotníkům a nechal ji stát u dveří, dokud všichni neodešli. Došel k ní, Vytáhl jí ruku z kapsy, vzal ji za ní a odvedl k polstrovanému křeslu, na kterém seděla už ráno. Sotva dosedla, stáhl jí kapuci a vyhrnul rukávy mikiny.
„Mám pokračovat?“ zeptal se.
Erin se začala smát. „Teď a tady?“
Zaraženě se na ní podíval. „Erin, nevím, co si o tom myslíš ty, ale jestli takhle vypadá i zbytek tvého těla, máme veliký problém.“ Hlavou pokývl k jejím rukám. „A opravdu nemám náladu na vtipy.“
„Máš toho moc,“ řekla Erin potichu.
Překvapení v jeho tváři v ní zase vyvolalo smích.
„Nejsem tak necitlivá, doktore, a mám oči,“ sevřela mu ruce mezi svými dlaněmi. „Tohle bude v pořádku. Je to jenom reakce na určité změny, které se tady dějí. Jakmile pominou, budu zase jako dřív.“
„Děláš si ze mě legraci?“ vyjel na ni. „John se mění v iratuského brouka a ty v bůhví co a říkáš, že je to v pořádku?“
„Carsone, prosím. Trochu mi věř.“
„To dost dobře nejde. Výsledky z rána neukázaly nic neobvyklého, ale sken, ten byl – opravdu zajímavý. Moc rád bych věděl, co se s tebou stalo Erin a jaké změny to způsobily.“ Zarazil se a zamyšleně se na ní podíval. „John?“ zeptal se opatrně.
Erin neodpověděla. Přemýšlela o tom, jak doktora na čas vyloučit ze svého života. Měla ho ráda. Opravdu ráda. Ale právě proto by se od něj měla držet dál. Bylo tak únavné mu pořád lhát pro jeho dobro.
Dívala se na něj beze slova a hlavou se jí honily divoké představy - John Sheppard, změněný v obřího brouka, zlikvidoval všechny na Atlantis a právě se vrhl na Carsona. Erin tomu nemohla zabránit. Kruci! Všichni se postupně změnili ve stejné brouky jako Sheppard a obsadili galaxii Pegas. Chytají výpravu na Zemi.
Potřásla hlavou, aby se těch představ zbavila.
„Erin?“ Carson se na ni díval se směsicí nedůvěry a lítosti. „Už tu zase nejsi,“ povzdechl si. „Vzdaluješ se čím dál víc. A tohle,“ pokývl k jejím obnaženým rukám, „to je děsivější než to, co se děje s Johnem. Tam aspoň vím, na čem jsem.“ Obrátil se k pojízdnému stolku, na kterém byly rozloženy základní zdravotnické potřeby. Váhal nad ním a pohledem přejížděl nástroje a ampulky, vyskládané do úhledných skupinek.
„Nevím, jaké testy bych ti ještě udělal,“ prohlásil nakonec a otočil se zpátky k ní.
„Cože?“ Erin nechtěla věřit svému sluchu. Žádné testy!?
„Půjdeš do svého pokoje. Zavřeš se tam a nebudeš vycházet, dokud nezjistím, co se s tebou děje. Přede dveřmi bude stát stráž. A před dalšími případnými východy z tvého pokoje také,“ dodal, když si všiml jejího pohledu.
Erin si odpustila jakoukoli poznámku. Některé východy z jejího pokoje neznal nikdo, kromě jí samotné. Ale to rozhodně nebude doktorovi říkat. Zvedla se a odešla.

Její cesta vedla opět kolem pokoje Johna Shepparda. Přede dveřmi postával voják a tvářil se znuděně. Usmála se na něj.
„Madam,“ zamumlal v odpověď a aspoň trochu se narovnal. Nemohl před civilistou dávat najevo, že neplní své povinnosti. Zvlášť před civilistou, který vypadal tak, jako místní knihovnice. Všechny podobné myšlenky ho ale opustily, když se na ni podíval. Ani mikina s kapucí staženou až skoro k bradě a ruce v kapsách už nemohly zakrýt, co se s Erin dělo.
„Madam!“ opakoval už důrazně. „Je vám dobře?“ a sahal po komunikátoru v uchu.
Erin vymrštila ruku a chytila ho za zápěstí dřív, než stačil zapnout spojení.
„V pořádku, vojáku,“ řekla tiše. „Jdu z ošetřovny.“ Její zářící stříbrné oči se mu zabodávaly do tváře a přinutily ho spustit ruku a sednout si. Cítil se unavený. Tak strašně unavený, že nedokázal otevřít oči. Chvíli si odpočine.
Erin se ujistila, že stráž spí a až se vzbudí, nebude si nic pamatovat, a vstoupila do Johnova pokoje.
„Ahoj Johne,“ řekla pomalu. „jak se cítíš?“ Pečlivě za sebou zavřela dveře a zablokovala je. Rozhlédla se. Její pohled nezkoumal jenom podlahu a stěny, ale i strop. John mohl být kdekoli.
„Neměla jsi sem chodit.“ Ozvalo se ze vzdáleného kouta.
John seděl v rohu místnosti u stropu a žlutýma očima v modré šupinaté tváři se na ni bez mrknutí díval.
„Musela jsem,“ odpověděla a zírala na něj stejně upřeně jako on na ni. Pomalu si stáhla mikinu a zůstala pod ním stát jenom v tílku bez rukávů. V setmělém pokoji se zataženými závěsy se rozlilo bílé světlo.
John seskočil na zem a vztyčil se nad Erin. Byl vyšší než ona. Mnohem vyšší.
„To nebyl dobrý nápad,“ sykl. „Dávají mi sice inhibitor, abych neztratil,“ zaklepal si na hlavu, „lidské myšlení, ale tohle,“ ukázal na ni prstem, „trochu mění situaci.“
„Přišla jsem ti říct, že tě hlídám,“ řekla Erin stejně pomalu jako předtím. Jako by si myslela, že jí John už skoro nemůže rozumět. „A že nedovolím, abys někomu ublížil.“
Natáhla se na špičky, aby byla blíž Johnova obličeje. „Slyšíš mě dobře?“
Rty mu zacukaly. „Slyším tě,“ řekl. „A také rozumím.“ Otočil se ke stěně, přešel k ní pár kroků a ohlédl se na Erin přes rameno. „Snažím se zůstat při smyslech. Kdyby to dál nešlo, zakroč.“ Odvrátil se od ní a zadíval se do zdi před sebou.
Erin couvala ke dveřím. Než je otevřela, navlékla si mikinu a stáhla kapuci přes obličej. Vyklouzla ven, dotkla se čela vojáka, který ještě pořád spal na stráži, a než se stačil vzpamatovat a rozhlédnout, byla pryč.

U svého pokoje se srazila s vlastní stráží. Voják právě dostal rozkaz ji hlídat a nebyl z toho zvlášť nadšený. Přejel Erin znechuceným pohledem a opřel se o rám jejích dveří. Až v křesílku u stolu si Erin vzpomněla, že to byl kamarád vojína Volta. Přišli spolu na Atlantis a oba dva projevovali podobnou nechuť ke všem, kdo neměli vojenskou průpravu. Usmála se. Jistě ji bude pečlivě hlídat.
Při tom rozjímání se otočila ke dveřím na terasu a hned přes ně i přes okno šla přetáhnout závěs. I tam se pohybovala stráž. Dokonce zdvojená.
Pobaveně zavrtěla hlavou. Zdálo se, že má doktor větší strach z ní, než ze Shepparda.
Už zase v křesílku, se zářícíma očima upřenýma do otevřené knihy, zkontrolovala Johna. Byl ve svém pokoji a mluvil s Elizabeth. Erin ji musela obdivovat. Ani jí samotné se k Johnovi nechtělo a doktorka Weirová byla ještě mnohem zranitelnější. A také mnohem méně informovaná.
Počkala, až Elizabeth ve zdraví a stálé nevědomosti opustí Sheppardův pokoj, zkontrolovala jeho zamykací mechanismus a pak se snažila začíst do dlouho odkládaného fantastického románu. Moc jí to nešlo. Každou chvíli kontrolovala Johna a hlava jí třeštila tak, že pořád obracela pohled k prášku, který ležel u sklenice plné vody a trpělivě čekal na svou příležitost.
Místo polykání prášku se přesunula do postele a zavřela oči. Spánek nepřišel, ale když ji nic nerušilo, mohla se soustředit na hlídání a hlava se trochu uklidnila.
Stále vnímala Sheppardovu přítomnost a za zavřenými víčky se jí míhaly nesmyslné obrazy brouků a Wraithů. A taky Áji. Ája s brouky? Ája mezi Wraithy? Napadlo ji, že by měli znovu prozkoumat planetu, kde Johna napadl iratuský brouk. Pohrávala si s tou myšlenkou a pak ji zavrhla. Nebylo to správné místo. Aspoň ne pro Áju. Pro Johna možná ano. Sheppard byl pořád ve svém pokoji a Ája byla taky ve svém pokoji. Ten pokoj nebyl na Atlantidě a Ája z něj nebyla nadšená. Byla tam zima a tma a nebezpečí. Nebezpečí se týkalo Wraithů jenom okrajově. John byl ve svém pokoji, ale měl by být na planetě s iratuskými brouky…

Slunce nad Atlantis zapadalo a drobné mráčky na obloze se červeně a fialově odrážely v oknech Města. Obloha postupně temněla a Atlantis se rozzářila umělými světly. Erin sebou na posteli nervózně zavrtěla. Něco nebylo v pořádku. Otevřela oči a zadívala se do stropu.
John byl ve svém pokoji a Elizabeth tam byla už zase s ním.
Erin vstala, obula se a pořád ostře sledovala Johna. Změnil se. Chtěl něco provést. Utéct. Rozhlédla se po pokoji a zamířila do koupelny. Zatlačila na jednu z desek v obložení, počkala, až se odklopí, a vklouzla do vzniklého otvoru. Desku za sebou přitáhla, aby její tajný východ neobjevil žádný náhodný návštěvník. Tma v úzké chodbičce mezi dvěma místnostmi ji neděsila. Vlastně ji příjemně překvapila. Záře její pokožky, která ji obklopovala celý den, vybledla do matného odstínu šedi. Udělala pět kroků vlevo a opřela se rukama o panel naproti. S tichým cvaknutím jí pustil do sousedního pokoje. Býval Andoriel. Tu zkratku našla až po jejím zmizení a někdy jí využívala. Byla ráda, že Ájin pokoj ještě neobsadil nikdo jiný. Měl vchod do vedlejší chodby, odkud nebylo na její dveře vidět.
Tiše se rozběhla k Johnovu pokoji. Pozdě. Zahlédla Elizabeth, jak pomáhá vojákovi ze země, kam ho poslal Sheppard na útěku, a mluví do vysílačky.
Erin se zastavila a pomalu se nadechla. John šplhal po zdech jako moucha a rychle se vzdaloval. Pořád netušila, kam chce vlastně utíkat. Atlantis měla jenom omezený prostor a k Bráně neměl šanci se dostat. Nebo měl? Pochybovala, že by ve svém stavu dokázal řídit Jumper. Sledovala Johnův postup a snažila být pořád mezi ním a Bránou. Přibližovali se k sobě, až zůstali stát na ochozu a dívali se jeden na druhého přes délku jediné chodby.
„Kam si myslíš, že jdeš?“ zasyčela na něj tichounce Erin. Její schopnosti se změnily stejně dramaticky, jako proběhla proměna u Johna. Její sykot neslyšel nikdo kromě Shepparda.
Cítila, že inhibitor přestává působit a Sheppard nedokáže ovládnout některé nové pudy. Sám nevěděl, kam chce jít nebo co chce dělat, ale zůstat v pokoji pro něj bylo nepřijatelné. Zbytky lidského vědomí mu bránily napadnout každého člověka na potkání. Možná proto se rozhodl k útěku. Aby dál neohrožoval své přátele. Nebo to bylo právě naopak. V nejbližší chodbě byly pokoje několika členek expedice. Sheppard měl zjevně namířeno tam. Erin se neodvážila odhadnout, která z pohnutek ho hnala právě do této chodby. Byla jenom rozhodnuta mu zabránit v další cestě.
Jedna z pátracích skupin se přiblížila a zůstala stát blízko ochozu, na kterém stáli. Nad něčím se dohadovali.
Erin očima stále sledovala Johna a přitom poslouchala, co se děje ve skupině. Měli problémy s detektorem známek života. Johnův signál zářil jasně, ale s jejím si nevěděli rady. Objevil se a zase hned zmizel. Detektor jim, podle jejich názoru, ukazoval nějaké duchy.
John se na Erin bezvýrazně podíval, otočil se a zmizel tam, odkud se předtím vynořil.
„Tam je!“ ozval se za Erin výkřik a těsně kolem ní proletěla střela z energetické zbraně. Automaticky se přikrčila, přeskočila zábradlí a přistála u skupiny, která ještě pořád řešila záhadu s „duchy“. Při útěku před pronásledovateli si pomyslela, že snad nikdo nemá správný odhad výšky jejich postav. Jak si je jenom mohli splést?
„To je ona!“ zaslechla shora. Nespletli se. Ta honička nebyla jenom kvůli Johnovi, ale i kvůli ní. Rychlým pohledem přejela po svém oblečení. Černá, šedá, modrá. V pořádku.
Ztratila se v labyrintu atlantských chodeb. Johnovu pozici měla pořád v hlavě. Pátrací skupiny jí sice trochu komplikovaly situaci, ale nebylo nemožné, se jim bezpečně vyhnout. Rozšířené schopnosti by jí umožnily přesvědčit většinu obyvatel Města, že tam vlastně vůbec není, i kdyby stála přímo před nimi, ale to by zbytečně rozptylovalo její pozornost. Bylo jednodušší se jim prostě neukázat.
John se pohyboval kolem Brány. Erin se zarazila uprostřed pohybu. Dva lidé se blížili k Sheppardově pozici. Oba dva byli dobře rozeznatelní. Teyla a Ronon. Erin se usmála a oklikou, aby se vyhnula další skupině, zamířila k pokoji Andoriel. Než za sebou zavřela panel v koupelně, zachytila, jak Johna odnášejí v bezvědomí na ošetřovnu. Teyla byla dobrá návnada a Ronon mířil přesně. Carson se tuto noc příliš nevyspí.
Trochu si rukou rozcuchala vlasy a otevřela své dveře. Voják na stráži se vyděšeně napřímil.
„Co…? Jak…?“ koktal a zíral na ni jako na přízrak.
Erin si ho mrzutě změřila. „Snad zase tak hrozně nevypadám.“ Projela si prsty ve vlasech. „Mám hlad. Můžu do jídelny nebo mi někdo něco přinese?“
„Počkejte uvnitř,“ vypravil ze sebe strážný.
Erin zase zavřela dveře a postavila se před ně se založenýma rukama. Čekala, až se před ní otevřou zvenku. Doktor Beckett vkráčel do jejího pokoje následován vojákem s plným podnosem.
Carson počkal, až voják odloží tác a odejde. Usadil se do křesla a díval se, jak si Erin s nakrčeným nosem prohlíží přinesené jídlo.
„Johna před chvílí přinesli na ošetřovnu. Utekl z pokoje a proháněl se po Městě. A nebyl sám, kdo se plížil kolem.“ Pozorně se na Erin zadíval.
Ta byla očividně zcela zaujata sendvičem. Šťouchala do něj prstem a sledovala, jak se jeho vrchní část kymácí na vratkém kousku rajčete. Nebyla spokojena, dokud horní plátek bílého chleba nespadl na zem.
„Erin?“ zvedl trochu Carson hlas.
„Ano, základno?“ zareagovala, aniž by zvedla oči. Vydloubávala z rajčete jadérko po jadérku a olizovala si prsty.
„Kde jsi byla?“
„Tady přece. Sám jsi postavil všude kolem hlídky,“ pokrčila rameny.
Doktor se prudce zvedl. Sevřel pěsti a probodl Erin pohledem. „Už toho mám dost. Kam se poděla ta tvoje všímavost, o které jsi mluvila odpoledne?“
Zvedla k němu zarmoucené oči. „Promiň, Carsone. Říkala jsem ti, že mi nic není. Jak je na tom John?“
„Ráno přineseme lék. Snad to bude dost včas. A ty budeš zatím tady a ani se odtud nehneš. Chci tvoje slovo.“
Erin se pomalu narovnala. Takhle rozčileného doktora snad ještě neviděla. Ráda mu prováděla drobné rošťárny a on se nikdy moc dlouho nezlobil. Kromě jejího výletu na Velétos. Tehdy to skoro nezvládla a doktor její návrat také ne. Musí se lépe ovládat, než s ní zase přestane mluvit. Otevřela ústa, ale nevyšlo z nich ani slovo.
Doktor pozvedl obočí. „Tak dobře,“ řekl stroze. „Už jsi dojedla?“ Jak bylo patrné, od Velétosu uběhlo příliš málo času.
Erin si všimla jeho rychlého pohledu ke dveřím pokoje a věděla, že za nimi je pár vojáků, připravených vejít na doktorův pokyn.
„Tak jo,“ začala. „Počkej. Jak dlouho?“
Carson se na ni zadíval s pobavením. „Abych tě uklidnil – John je pod sedativy a hned tak se neprobudí. Jestli se v tobě ozvaly nějaké záhadné ochranitelské geny, můžeš je zase uložit ke spánku. Nevzbudíme ho, dokud nebude lék. Nebo dokud…,“ zarazil se. Některé možnosti, které mohly nastat, se mu příčily i vyslovit. „Prostě mi slib, že tu zůstaneš, dokud to s Johnem nějak nevyřešíme. Samozřejmě,“ dodal, když viděl, jak se nadechuje, „kdyby utekl a chtěl nás všechny zabít, můžeš zakročit, Zachránkyně světů.“ Říkal to ironicky, ale Erin přeběhl mráz po zádech. „A jakmile bude John v pořádku, musím se pořádně podívat na tebe,“ slíbil.
„Za těchto podmínek,“ řekla Erin pomalu, jak si v duchu opakovala, co bylo vlastně řečeno, „máš moje slovo, že neopustím svůj pokoj, dokud bude John pod sedativy na ošetřovně nebo o něj bude postaráno jinak. Samozřejmě,“ i ona si všimla Carsonova nesouhlasného nádechu. „jsem to myslela tak, že bude vyléčený.“
Doktor odešel a Erin se vrhla na zbytek jídla. Večerní procházka jí pomohla vytrávit a pocit sytosti ji aspoň trochu uklidnil. Uložila se na posteli a věnovala se sledování Sheppardova neklidného spánku. Před zavřenýma očima se jí zase začaly míhat podivné věci.

Brzo ráno odešla výprava, vedená doktorem Beckettem, na lov vajec iratuských brouků. Erin jejich odchod zaznamenala jenom napůl. Ovládnutí rozšířeného Daru Kněžích jí stálo víc sil, než si původně myslela. Nedokázala v klidu ležet nebo sedět. Zato dokázala vyšplhat po zdi stejně rychle, jako John Sheppard. Možná rychleji. Začala Johnovi závidět klidný pobyt na ošetřovně. Prášek, který dostala od Carsona, už dávno skončil rozmočený v umyvadle. Aby se nějak zabavila, lezla po stropě a přemýšlela o divných věcech, které ji napadaly celou dlouhou noc. K ránu se posadila na posteli s pocitem, že ví přesně, kde je Andoriel. Pak se skutálela na zem a hledala komunikátor, aby řekla Carsonovi něco strašně důležitého. Než komunikátor našla, zapomněla, co tak důležitého ji vlastně napadlo. A kde je Ája ráno taky nevěděla.

Výprava se vrátila s nepořízenou. Doktor se ani nesnažil nějak zakrýt rozčarování a zoufalství, které na něj padalo. Stál na ošetřovně a zasmušile se díval na spícího Johna.
„Takhle to nepůjde, chlapče,“ zavrtěl hlavou a šel zkontrolovat poslední testy. Doufal, že ho napadne nějaké nečekaně jednoduché řešení. Ale to by ho asi musela políbit nějaká lékařská múza, protože jeho rozum byl v koncích. Pousmál se na list papíru, který sebral z beznadějně přeplněného stolu. Přesně věděl, jak by taková múza měla vypadat.
Pomalu zvedl hlavu s očima zahleděnýma někam daleko. Papír sevřel v ruce. Stál a přemýšlel, až se mu krabatilo čelo. Znovu se podíval na list, pečlivě ho uhladil, položil na nejvyšší hromadu na stole a zatížil ho svým oblíbeným hrnkem na kávu. Vyběhl z ošetřovny a hnal se k nejbližšímu transportéru.

Erin seskočila ze stropu a lehce přistála uprostřed pokoje. Z reproduktorů tiše hrála vážná hudba. Neposlouchala ji často, jenom při zvláštních příležitostech. Jako třeba v den, kdy se naučila šplhat po zdech a stropě. Tedy dnes.
Carson rozrazil dveře, dvěma skoky byl u Erin, chytil ji v pase s nadšením ji políbil.
Stála v úžasu se svěšenýma rukama a zírala na něj.
„Popadl tě amok?“ vypravila ze sebe, když se trochu vzpamatovala.
„Políbila mě múza!“ vykřikl doktor radostně, otočil se a zmizel ve dveřích.
„A proč to mám odnášet já?“ zeptala se Erin prázdného pokoje.

Za dva dny ráno věděla, že slib, který dala doktorovi, dodržela.
Nepokoj odezněl a smysly se jí ustálily na přiměřené hladině. Věděla, že se s nimi bude ještě chvíli potýkat, ale už jí nenutily sledovat Johna při každém jeho hnutí.
Předcházející den se u ní Carson stavil, aby ji ujistil, že Sheppardova léčba probíhá dobře a že je řada na ní. Vzal s sebou celý kufr zdravotnického vybavení a dvě hodiny se bavil tím, že jí odebíral jeden vzorek za druhým. Krev a další tělní tekutiny, pramínek vlasů, nehet… Pokaždé, když uložil zkumavku do kufru, zatvářil se spokojeně a kriticky si ji prohlédl, aby zjistil, co by z ní mohl ještě dostat.
„To už stačí, doktore Frankensteine,“ protestovala a zakrývala si obličej rukama. Využil toho a z předloktí jí seškrábl kousek kůže.
Další den ráno měly být první výsledky.
Vyšla z pokoje a zamířila na ošetřovnu. John se ještě povaloval pod dekou, ale ta příjemně modrá barva pokožky už ho opustila. Zamrkal na ni.
„Myslím, že jsem vás už někde viděl, slečno,“ usmál se, ale jeho oči zůstaly vážné.
Erin se neusmívala. „Jistě, pane. Potkali jsme se jedné bouřlivé noci za velice trapných okolností. Chtěl jste si hrát na místního Drákulu nebo na Dona Juana?“
John vzdychl a položil hlavu na polštář. „Ach jo. Kolika lidem se budu muset omluvit? Máš nějaký přehled?“
Erin zavrtěla hlavou. „Myslím, že to nebude tak zlé. Byl jsi docela milý brouk.“
Johna to rozesmálo.
„Ááá, staří známí se scházejí?“ řekl ode dveří Carson Beckett.
Erin opatrně couvla, když procházel kolem ní. Hodil po ní pobaveným pohledem.
„No, tak hrozné to snad zase nebylo. Trocha další krve a pár vzorků na testy…,“ poklepal na notebook v podpaží. „Už je to za námi, a ač je to k nevíře, jste oba v pořádku. Johne, ještě potřebuješ klid, ale už můžeš do svého pokoje. Jenom nezapomeň na pravidelné injekce. A ty,“ otočil se k Erin a zamyšleně si ji přeměřil. „Přes všechnu snahu jsem nebyl schopen zjistit, co se to s tebou stalo. V každém případě ti nic není. Jenom ten sken-,“ obrátil se k přístroji. „Záznam z tvé poslední prohlídky nemohu najít nikde v počítači ani v paměti skeneru.“ Skener i Erin se tvářili jako nevinnost sama.
„No,“ pokračoval Carson po krátké odmlce a usmál se na ni, „vždycky ještě tu prohlídku skenerem můžeme udělat znovu, že?“
Erin tiše zaúpěla.
Naposledy upravil andoriel dne 15.4.2012 16:08:55, celkově upraveno 1

Daša Uživatelský avatar
Airman First Class
Airman First Class

Příspěvky: 164
Pohlaví: Neuvedeno
Odpovědět s citací
 
Dost dobrý...
Zajímavá zápletka a klasicky pěkná čeština bez chyb :bravo:

Těším se na další pokračování...
Daša

andoriel Uživatelský avatar
SG bard
SG bard

Příspěvky: 1673
Bydliště: Praha
Pohlaví: Žena

Odpovědět s citací
 
Dašo, děkujeme. :oops: To byla rychlost :smile:

Daša Uživatelský avatar
Airman First Class
Airman First Class

Příspěvky: 164
Pohlaví: Neuvedeno
Odpovědět s citací
 
Nějak mě minulo, když přibyla ta část "Kvintet a Kastík" a "Slizoun a Trinity".
Takže jsem si je četla až teď. Je mi bližší ta část z genijského vězení, ale ty jsem si opravdu vychutnala.
Mám ráda napětí mezi postavami a tam je to přesně ono. Tohle fakt můžu...! :P
Daša

Odeslat nové téma Odpovědět na téma
Další

Zpět na Dokončené povídky