. Samozřejmě tu všechno píšu úplně z jiného důvodu. Mám pro vás povídku.
a je psaná lehce netradičně (převážně forma deníku). Ne všem asi bude vyhovovat onen styl, ale zase není nikterak dlouhá. Myslím, že je docela důležitá v tom, co bude následovat.
.
A děj, myslím, že bude lepší se nechat překvapit, prozrazením bych asi vše zkazila.
Nutnost oběti
Čísla, čísla a nic jiného než čísla, která nedávala smysl. Zuzana Petersonová jimi musela být doslova posedlá. Dokázala v nich uvažovat a to Lorna neskutečně štvalo. Potřeboval nápovědu, už jen proto, že na tom mohl záviset její život. Pokud ji najdou dříve, než on tohle rozluští, tak ji můžou popravit za velezradu. Nedávalo to smysl, vše, v co věřil, přestalo dávat smysl.
Už druhý den seděl nad tímhle pitomým deníkem a zkoušel nové a nové kombinace. Nakonec se rozhodl prohledat její papíry. Prošel celý stůl, zásuvku po zásuvce. Prohlédl její skříň na oblečení, ale nic, kromě její složky a dokladů, nenašel. Samozřejmě zkoušel projít knihy, ale - kromě výpisků, podtrhaných vět a několika číslic na boku - nic nenašel. Copak byla tak paranoidní? Musela mu nechat nápovědu. Věděl, že nechala. Ale kde?
Podplukovník Sheppard se zastavil ve dveřích a sledoval neskutečný nepořádek v pokoji. Všude se válely papíry. Knihy byly rozházené a uprostřed toho všeho seděl major Lorne. V rukou svíral deník své ženy a podle všeho si četl. Sem tam nahlédl do papíru, který ležel vedle něj.
„Už jste to rozluštil?“ staral se velitel.
Muž od knihy vzhlédl a přikývl. „Ano, pane, ale obávám se, že všechna zásluha opět patří někomu jinému. Nechala mi nápovědu.“ Ukázal na papír, do kterého nakukoval. „Dopis na rozloučenou.“
„Takže si myslíte, že se spolehla na to, že jste parchant?“ staral se a snažil se dostat k židli co nejméně ničivým způsobem. Nuž, pár papírů to schytalo.
„Možná, kdo ví. Tohle vám přečtu, je to z třicátého června. „Doufám, že se ozve. Potřebuju odpovědi a nejen já...“ To je vše, víc k tomu dni nemá. Jako by nic nedělala. Někdy uprostřed věty začne psát o něčem úplně jiném a pak opět naváže.“ Promnul si krk a povzdechl si.
John se zamyslel: „Třicátého června? To je víc, jak měsíc zpět...“ Přikývl. Tenkrát to bylo všechno jinak. Měl určitý okruh lidí, kterým věřil. Nečekal, že zrada přijde odtud a přesto tomu stále nevěřil.
25. dubna 2010
Ve městě máme opět další sabotáž. Táhne se to od začátku roku a nedává to smysl. Zkoušela jsem přijít na to, kde udeří příště. Není tu nic, co by místa útoku nějak spojovalo, a všichni mají čisté ruce. Evan si myslí, že neexistuje žádné vodítko, stejně jako Sheppard.
28. dubna 2010
Další útok bude za týden, ale nikdo mi nevěří. Moje teorie se jim zdá moc šílená, ale funguje, vím to! Čert aby je vzal.
1. května 2010
Greena někdo pobodal. Woolsey se snaží marně všechny uklidnit. Situaci rozhodně nepomáhají útoky (mimochodem, od posledního utekl týden, myslím si, že dnešní útok byl spáchán na Andym). Vyšetřování nikam nevede, přestože máme pár podezřelých. Snažím se s podplukovníkem dělat výslechy. Ať jsme opatrní, jak chceme, lidé mají podezření. Začíná se nám to hroutit.
Evan se mnou moc nemluví. Věří mi vůbec? Myslím, že se mu budu muset podívat do deníku.
23. května 2010
Dnes odešel tým poručíka Williamse na misi. Měl dělat doprovod doktoru Sandersovi na přátelskou planetu, na které vypukla nějaká epidemie. Podle Toma se spíše jedná o reakci na špatnou vodu, nebo jídlo. Kdo ví, co se nachází v zemi a nebo s čím experimentují. Každopádně, o dvě hodiny později proběhl bránou desátník O´Brien. Vypadal potrhaně a podle Becketta byl hodně vyčerpaný. Vydala jsem se s Sheppardem na ošetřovnu si vyslechnout jeho příběh.
Vesnici napadli Wraithové. Nikdo je nečekal. Téhle planetě se podle všeho vyhýbají už pěkných pár let a nikdo neví proč. Tentokrát se však vrátili a sebrali Sanderse i zbytek týmu, zachránil se jen O´Brien, kterému bylo jasné, že musí podat zprávu a doběhnout pro posily. Hloupé, není už co zachraňovat. Wraithové si asi těžko rozdělají táboráček a budou čekat až přijdeme, abychom si s nimi dali čaj o páté. Debil.
Evan dostal za úkol O´Briena sledovat. Desátník se tímto činem stal podezřelým číslo jedna. Myslím, že si to uvědomuje. Poprosila jsem Rodneyho, aby ho zdržel. Prohledám mu pokoj, ale nechci, aby mě tam kdokoliv přistihl. Nechala jsem celou oblast uzavřít kvůli podezření z útoku. Och můj bože, musím něco najít, jinak mě Sheppard zabije...
O pár hodin později...
Kobereček u Shepparda... myslím, že příště to udělám méně okatě. Dal mi domácí vězení. Chudáček ten, kdo mě bude hlídat... oprava, jestli Evan nechce, abych ho nakopala, tak mě pustí na večeři.
Ještě téhož večera
Zabiju Evana! Přísahám, jednoho krásného dne ho uškrtím a tento deník je mi svědkem! A když už jsme u zabíjení, potřebuju něco uškrtit. Myslím, že bude stačit Evanova koupací kačenka. Prozatím.
„Víte, majore,“ povzdechl si podplukovník, „mám pocit, že se Peter - tedy - Lorneová zbláznila, protože tohle nemohl psát někdo normální.“ Promnul si obličej a pomáhal druhému muži poklízet papíry.
„Možná ano, možná ne, četl jsem část deníku a tohle rozhodně je ta veselejší část,“ zamručel. Nevěřil, že by Zuzana byla šílená, možná trochu, ale spíše se izolovala. Od nového roku se začala chovat zvláštně a pracovala dlouho do noci. Více se věnovala wraithštině a bedlivě sledovala výzkum italského doktora Olivertiho.
Sheppardovi se raději nezmínil, nemyslel si, že je Zuzana kolaborant. Možná je mrcha, ale nikdy by nespolupracovala s Wraithy. Ne poté, co ji Michael naklonoval. A přesto tu existovaly pochybnosti. Chtěl, aby to skončilo.
15. srpna 2008
David Scott je připojen k nějakému debilnímu přístroji. Bojím se, aby se mu něco nestalo. Nejsem jediná, kdo doslova strachy umírá. Pokud jej odpojíme, zabijeme jej, ale to riziko je tu i v případě, že jej necháme připojeného. Někdy nenávidím to, že jsem velitel. Samozřejmě tohle rozhodnutí není na mně, avšak myslím si, že tohle trápí i Shepparda. Bože, proč jsme to udělali?
Dnešní den šel celý od desíti k pěti. Tom si mě pozval na pravidelnou kontrolu. Podle všeho se rakovina začala rozšiřovat. Léky zřejmě přestaly být účinné. Čekala jsem to. Nemohly ji zadržovat věčně. Myslím, že by bylo nejlepší si o tom promluvit se zbraní. Doufám, že se to zlepší.
17. června 2009
Tak jsem se vdala... No, mohla jsem dopadnou hůře. Lorne to nese statečně, jen co je pravda. Když už jsme u toho, taky mohl dopadnout hůře. Něco tak dokonalého jako já nikde nenajde (Jen pro případ, že by sis tohle někdy četl... a opovaž se nesouhlasit!).
19. listopadu 2009
Tak moc bych chtěla být doma v L.A.. Nevěřím, že se tam ještě někdy vrátím. Rakovina se zhoršila a přestávám věřit, že někdy Háda najdeme. Touhle dobou je na Zemi krásně a navíc... táta má narozeniny. Měla bych být s ním a ne si tiše chrchlat krev do kapesníku. Nenávidím to tu. Nechápu, co ostatní vidí na šedých stěnách a neustálém teplu.
Fialová s šedými konečky a modrým stonkem se stejně barevnými listy. Počet listů na lodyze je zhruba deset, rozvětvení je zcela nahodilé. Průměr květu je pět centimetrů. Kolem středu, který má průměr centimetr a je žlutý, je dvacet velkých listů. U každé rostliny je to stejné. Vůně způsobuje bolest hlavy. Pyl je dobrý na rány – rychlejší hojení. Šťáva z listů – halucinogen. Kořen – sedativa.
S nikým se nedá moc mluvit. Green tráví většinu času s Alison, Tom je zalezlý na ošetřovně a Will má v kanceláři plno. Myslím, že vyrazím za Rodneym. S Evanem nechci mluvit - už jen kvůli tomu, že má podezření. Prý se pokoušel dostat do mých lékařských záznamů.
John Sheppard odložil knihu a vytáhl zpod matrace složku. Nepatřilo to mezi jeho nejlepší skrýše. Nuž, potřeboval jen jistotu, že je to schované, nic více. S Woolseym to několikrát probírali, avšak ani jeden to Lornovi neřekl. Báli se, že se bude vyptávat a v tuhle chvíli jej rozhodně nechtěli nijak děsit.
Informace, které složka obsahovala, poslala Petersonová těsně potom, co ji a Michaela přepadli Wraithové a oni se na poslední chvíli přemístili bránou jinam. Ano, ironie, setkala se s někým, kdo jí nejen poskytl informace, ale zároveň jí i podvedl. I když... nevěděl. Podle toho, co si přečetl, tak se Wraithové rozdělili na dvě skupiny a ti, co útočili, nepatřili k Michaelovi. Tohle mu ještě způsobí pěkný bolehlav.
30. května 2010
Právě jsem se vrátila z kanceláře podplukovníka Shepparda. Podle něj se O´Brien nechoval nikterak podezřele. Přesto jej posílá s mým a Evanovým týmem na misi. Jenže důvod, který uvedl, stačil mému manželovi a ostatním. Všechny ze své kanceláře nechal odejít a mě poprosil, abych ještě zůstala. Překvapená, a zároveň nedočkavá, jsem si sedla na židli a čekala. Dal si načas, a o to víc mě to děsilo. Brzy jsem pochopila proč.
Jeho žádost se mi zdála poněkud nemístná, tedy vlastně mě spíše překvapila. Poprvé v životě jsem jej slyšela říct něco takového. Vždy jsem si myslela, že takhle dokážu uvažovat jen já, ne můj „dokonalý, bezchybný a férový“ velitel.
Pohodlně se usadil na židli a prohlásil: „Kapitáne, víte doufám, v jaké situaci se nacházíme, a bohužel počet těch, kterým mohu věřit, se tenčí. Potřebuji, abyste jej prověřila. Pokud je doopravdy zodpovědný za to, co se stalo, získejte z něj informace, a pokud to nepůjde jinak...“ tady se trošku zamračil, „však víte, mise jsou nebezpečné a ta planeta je samá rokle.“
Začínám si myslet, že nikdo doopravdy není takový, jak se tváří. Budu si muset začít dávat hodně velký pozor. Pokud Sheppard dokáže uvažovat takhle, tak se bojím, aby jednou o něco takového nepoprosil Evana. Když už jsme u Evana...
Noc vypadala jinak než ostatní. Možná v sobě nesla něco magického. Hvězdy více zářily a zdály se bližší. Ticho doslova ohlušovalo a chlad pronikal až do morků kostí. Mlha se plížila po zemi a temné stíny splývaly v jeden jediný a děsivý. Žena si přitáhla deku blíže k tělu a rozhlédla se po svém útočišti.
Uprostřed skal v kruhovém náměstí stály zbytky nějakého chrámu. Kdysi musel být nádherný. Sochy vypadaly tajemně, lehoučce a opravdově. Působily dojmem, že každou chvíli ožijí a sestoupí ze svého podstavce. Časy téhle civilizace již dávno pominuly.
Skoro oněměla, když tohle místo poprvé spatřila. Její společník jí vyprávěl, že zde kdysi žila velmi mocná civilizace. Věřila tomu, nikdy nic tak dokonalého neviděla. Jenže teď se opírala o spadlý kmen stromu a sledovala mlhu, která se pomalu prosmýkávala mezi kameny chrámu a vplouvala dovnitř. Pokrývala skoro celou podlahu a žena doufala, že se její společník brzy vrátí. Bylo to hloupé, jednalo se o nepřítele, ale přesto byla donucená s ním nějakou dobu žít. V tuhle chvíli byl jeden z mála, komu věřila a kdo věřil jí. Chtěl žít, stejně jako ona.
Natáhla se do poloprázdného batohu a vytáhla poslední tyčinku. Vzala si jen půlku a zbytek schovala. Pamatovala si, jak její manžel trval na tom, když odcházela, aby si vzala alespoň základní výbavu. Někdy měla pocit, že dokáže vidět do budoucna. Možná by jej měla začít poslouchat.
2. června 2010
O´Brien je mrtvý. Uklouzl na misi a spadl do rokle. Tedy alespoň podle mé a Sheppardovy verze.
Ve skutečnosti jsem s ním na misi ve dvojici prozkoumávala okolí kolem našeho základního tábora. Když se ocitl kousek od srázu, strčila jsem do něj a doufala jsem, že se o něco zachytí. Zvládl to chlapec. Prosil o pomoc. Ptala jsem se jej, jestli ho o pomoc prosil i Sanders. Pochopil, ale zapíral. Zkoušela jsem z něj něco dostat, ale další jména mi nedal. Prohlásil, že je nikdy neodhalíme a že všichni shoříme v pekle... měla jsem ho dost, skopla jsem ho dolů.
Při pádu si zlomil vaz.
17. června 2010
Dnes to bude rok, co jsem se za Lorna nedobrovolně vdala (myslím, že on z toho má dodnes noční můry). Nemůžu si moc stěžovat. Nějakou dobu žijeme spolu a je to docela fajn. Snaží se a někdy je to až milé. No, nevadí. Dnešek bych vymazala, pokud by to šlo. Udělala jsem hloupost.
Doprovázela jsem s mým týmem McKaye do nově objevené Michaelovy laboratoře. Jen jsme chtěli stáhnout data a odejít. Hned potom, co Rodney získal, co měl, a ostatní doktoři zanalyzovali vzorky chemikálií, co našli, jsem je vyhnala ven s tím, že je můj tým má doprovodit k bráně a tam na mě počkat. Vymluvila jsem se, že chci ještě zkontrolovat, že jsme tu po sobě nenechali žádné další stopy.
Nechala jsem v jednom z počítačů Michaelovi zprávu, že se s ním chci sejít. Nebylo to rozumné, ale považuji to za nutné. Situace na Atlantis se zhoršuje. Lidé se bojí a chtějí odejít. Útoky sice lehce odezněly, ale ztrácí se materiály. V nejrůznějších částech Atlantis narážíme na wraithské přístroje a nemáme nic. Potřebujeme alespoň přibližný počet. Vím, že je naivní si myslet, že mi nepřítel pomůže a řekne mi, kolik zvědů na Atlantis má... ale jsem zoufalá a nejen já. Pokud je to jediná možnost, jak tohle zastavit, udělám to. Je mi jedno, jaká to budou jména, čísla... chci se pořádně vyspat.
O pár hodin později
Evan mě pozval na večeři. Tedy spíše řečeno připravil ji u nás a snažil se splašit to nejlepší. Prý musíme naše manželství pořádně oslavit. Pako. Ale dobře jsem se nadlábla. Pak jsme si povídali... tedy, ne úplně povídali, ale myslím, že tam pár slov taky padlo... Teď spí a chrápe. Zkusím mu narvat do pusy ponožku.
Raději přestanu vymýšlet blbosti a zalezu pod peřinu. V noci je tu chladno a oblékat se mi nechtělo. Jen doufám, že až zhasnu, tak nikde nezakopnu. Ještě doteď mám modrák na holeni, když jsem minulý týden potmě napálila do železné konstrukce postele.
Richard Woolsey seděl ve své kanceláři a zíral do stěny. Podle Michaela jich zde mělo být zhruba patnáct. Pokud počítá O´Briena, Jeonga a další tři, tak už jen deset. Podezřelých měli dvacet. Sice poslal celou základnu na psychologickou prověrku, ale než ta něco ukáže, může být pozdě.
Od zmizení Petersonové útoky ustaly. Vypadalo to, jako by někdo využil situace a svalil to na ni, nebo taky ne. Už ani nevěděl, čemu má věřit. Lorne tvrdil, že je v tom nevinně a že mu přinese důkazy. Sheppard jej kupodivu podporoval. Ostatní... to už bylo jiné. Ano, Emerson přišel s její lékařskou zprávou, Green, Alison i McKay se snažili jej přesvědčit, že to není tak, jak to vypadá. Vypadalo to, že tohle byli jediní přátelé, které kdy měla. Zbytek základny ji považoval za zrádce. Buď to byla pravda, nebo to na ni někdo velmi šikovně nahrál.
Teď mu pod rukama ležela složka s případem Jeronýma Joansona. Jiné důkazy, než měl teď on, neexistovaly. Nepřekvapovalo jej, že o tom věděla Petersonová, Beckett, Lorne a McKay. Vlastně celou složku mu přinesl Sheppard s tím, že mu o tom Zuzana vyprávěla a do složky mu dovolila nahlédnout. Bylo až zvláštní, že jí ji nechal. Oba to zřejmě považovali za nejschůdnější řešení. Jediný důkaz, který hrál pro kapitána. Ostatní byly proti. Woolsey jen doufal, že je to zlý sen, ze kterého se probudí, protože pokud nemohl věřit Petersonové, pak vše, co jí kdy věřil, celé vyšetřování ohledně Arsosu, by mohl zpochybnit, a to bylo to poslední, co v tuhle chvíli potřeboval...
23. června 2010
Sakra, sakra, sakra a ještě jednou sakra. Někdo se vloupal do skladiště a prohledal O'Brienovy věci. Podle všeho naťukal můj přístupový kód. Sakra, jsem si jistá, že jsem tam nešla. Kdo to teda byl? Ten kód si pravidelně měním... musím projet počítače a zjistit, kdo se v posledních dnech koukal na přístupové kódy.
Podle McKaye to musel být někdo ze zdravotníků. Rodney tvrdí, že se někdo díval ze Sandersova počítače, naposledy jsem jej měla zapnutý já a ta místnost je zapečetěná. Pokud tam doopravdy někdo něco chtěl, musel za Lornem, Sheppardem či mnou. Abych zabránila dalším problémům, tak jsem počítač uložila jinam. Pokud bude chtít Beckett záznamy, půjde za mnou. Ani jsem nepředpokládala, že by po sobě onen neznámý zanechal stopy.
25. června 2010
S Sheppardem rozjíždíme plán a doufáme, že se ryba chytí.
26. června 2010
Kay Jeong. Tohle bych nečekala a ani Lorne. Vzalo jej to mnohem víc, než bych čekala. Ostatně poslední dobou už nevěřím ničemu. Překvapilo mě, že se Semyonová nabídla k výslechu, ale obě víme, že tohle povede Sheppard s Emersonem. Obávám se však, že Kay nepromluví.
Pokud se přizná a nebo mu bude prokázána vina, poprava se provede na Atlantis. Jsme už kolonie Země a naše zákony jsou naše. Nemůžeme si dovolit jej nechat poslat do cely na Zem. Jak Evan říká, je potřeba jim ukázat, že jejich konání má i důsledky. Ano, to má. Zajímalo by mě, kdo bude popravčí četa, i když jeden tip bych měla.
30. června 2010
Doufám, že se ozve. Potřebuji odpovědi a nejen já...
3. července 2010
Kay se přiznal pod Emersonovou hypnózou. Jmenoval další tři lidi, podle něj se scházel jen s nimi a hlavního „vůdce“ nikdy neviděl. Ať je to, kdo je, začínáme mít problém. Ostatní tři byli zatčeni a vyslechnuti stejným způsobem. Jeden se zadusil během výslechu. Willa to rozrušilo a nejen jej.
4. července 2010
Poprava byla stanovená na sedmého. Popravčí četu tvořím já, Semyonová a David Scott. Ostatní odmítli.
15. července 2010
Nastal čas platit za svou blbost. Michael zavolal a oznámil nám, že je ochoten se se mnou setkat a projednat záležitost, v níž jsem jej žádala o pomoc. Kdyby mohl podplukovníkův pohled zabíjet, pak jsem mrtvá. Řekla jsem mu, že se má ozvat za dvanáct hodin. Myslím, že mu to bylo jasné, stejně jako mně. Mám na krku průser jak mraky.
Výslech u Woolseyho nebyl příjemný, ale nepoužili Emersona. Možná je varoval ohledně toho, co by se stalo. Vysvětlila jsem svým nadřízeným, co jsem udělala a že jsem to viděla jako jedinou možnost. Nemáme nic, potřebujeme nějaký hrubý počet, nemáme s čím pracovat, neexistuje nic, co by nás navedlo na nějakou stopu.
Měla jsem to ohlásit, ale ve skutečnosti jsem se bála. Nechtěla jsem na sebe zbytečně upozorňovat, jenže teď jsem to udělala mnohem horší. Sheppard je vzteky bez sebe. Evan se mnou nemluví a Woolsey mě málem zaškrtil. Jediný, kdo mi ještě věří, je Will.
16. července 2010
Setkám se s Michaelem. Evan je stále naštvaný, přesto trvá na tom, abych si vzala základní výbavu. Věřím, že se přijde rozloučit k bráně.
Sheppard mě upozornil, že pokud odejdu, pravděpodobně se už nevrátím. Ale pokud to pomůže ostatním... Nikdy jsem si nehrála na hrdinu, ale stále znám adresy, kde se s ostatními můžu sejít a předat informace, a nebo se jen vyptat na to, jak je na Zemi.
Chtěla bych se Evanovi omluvit, ale netuším jak. Tohle nepatřilo mezi mé silné stránky. Myslím, že obyčejné „promiň“ nepomůže. Myslím, že mi už nikdo nevěří, kromě Willa. Až jednou tohle někdo bude číst (obávám se, že to bude dřív, než bych si přála), tak chci, aby věděl, že vše, co jsem kdy udělala, bylo z přesvědčení, že dělám správné věci a že je někdo musel udělat.
Nikdy jsem nespolupracovala s Wraithy a nikdy nebudu, pokud to bude ohrožovat ty, které tu nechám. Stále mám na Zemi rodinu, stejně jako tu na Atlantis. Nejhorší je, že na tom všem lituju jedině toho, že jsem s Evanem nejela na dovolenou, kterou jsme plánovali. Obávám se, že ani nikdy nepojedu, v tuhle chvíli doufám jedině v to, aby si našel někoho, kdo bude moct jet místo mě a bude s ním, protože chce, a ne proto, že si ho jednou musel vzít...
Evan Lorne si povzdechl a zavřel deník. Odložil ho bokem a zamířil do koupelny, aby si opláchl obličej. Nerad lezl do něčího soukromí, ale tohle bylo horší, než čekal. Moc dobře si pamatoval šestnáctý červenec.
Šel se s ní rozloučit k bráně. Stále byl na ni naštvaný, ale ledabylé obejmutí jí mělo stačit. Všiml si vyčítavého pohledu, ale ignoroval ho. Možná to byl důvod, proč si ještě s Sheppardem vyměnila kývnutí a bez dalšího zdržování prošla bránou. Teprve když přišel do pokoje, zjistil, že nechala na stole vysílač kódů, který jí dal sám podplukovník, aby se mohla vrátit, i když jí kód do dvaceti čtyř hodin zruší. Začalo to být horší, než si myslel.
Do dvanácti hodin přišla zpráva, která obsahovala docela slušnou dávku informací, tedy vše, co byl Michael ochoten poskytnout, ale přesto kapitán oznámila, že se museli, kvůli útoku Wraithů, přesunout na jinou planetu. Hned po tom vysílání se hodlají přesunout jinam, kde budou mít klid. Adresu odmítala uvést, už jen proto, že si Michael myslí, že tu minulou adresu někdo musel prozradit. Rozhodla se, že se s Atlantis spojí až když to bude bezpečné, a nebo bude mít dostatek informací. Do té doby ji nikdo nemá hledat.
Od toho spojení uplynul měsíc a po Petersonové i Michaelovi jako by se slehla zem...
16. srpna 2010
Vzala jsem si pár papírů, abych mohla pokračovat. Michael si myslí, že tyhle hloupé lidské zvyky mě jednou přivedou na pokraj šílenství. Škoda jen, že nedokáže pochopit, že díky tomuto si spíše myšlenky utřídím.
Je to měsíc od doby, co jsem odešla z Atlantis. Nějakou dobu jsme se spolu potloukali z jedné planety na druhou. Vypadalo to, že nás všude dokázali vystopovat. Napadlo jej, že zachytili můj vysílač. Bez anestetik to byla velmi příjemná operace, díky bohu, že zná několik rostlin, které působí protizánětlivě. Pravděpodobně bych jinak dostala otravu krve.
Po týdnu plácání z jednoho místa na druhé jsme se přesídlili na novou planetu, kde nefunguje panel pro zadávání adres. Dobrá práce, Michaeli. Jednu výhodu to však má. Prý se na tuhle planetu Wraithové bojí přijít. Ani se nedivím, podle historek, které vyprávěl. Nakonec z něj vypadlo, že sem pro něj za týden má přiletět jeho mateřská loď. Možná mi to taky mohl oznámit, popravdě sám ani netušil, že tu panel nefunguje. No, to se tak stává, když si sem lidi občas zaletí na piknik v lodi a na panel kašlou. Ach jéje, z tohohle ještě bude průšvih.
Nejvtipnější na celé téhle situaci je, že trčím na bohem zapomenuté planetě s naším nepřítelem, který mi chystá večeři z králíka, který má pět nožiček, dva ocásky a tři očička. Myslím, že budu zvracet, ale hlady bych snědla cokoliv. Prý je to výživné, ten chlap si vymyslí vše, jen aby mě donutil to sníst... je to blázen a já ostatně taky.