Moje Potrefená Múza se nezaměřuje jenom na Pegas, ale brousí i po jiných seriálech. Tak vzniklo Obyčejné ráno. A dokonce už má i pokračování
Kdo nezná Sanctuary nebo česky Svatyni, tomu se omlouvám, nevím, jak moc to bude srozumitelné.
Sanctuary 1: Obyčejné ráno
Ráno se od řeky vytáhla mlha a zahalila všechno kolem mokrým závojem. Ulice ztmavly, jak se na dláždění a asfaltu usadila vlhkost. Horní část mohutné kovové brány trčela z oparu s vědomím vlastní důležitosti. Chránila velice zvláštní místo, o kterém věděl jenom málokdo nejenom ve velkém městě, kde se nacházelo, ale i v celém světě.
Zvonek, řinčící uvnitř budovy za branou, vyburcoval Henryho. Přes triko si přehodil župan a běžel k nejbližšímu počítači, napojenému na domovní síť. Kamera nahlížející skrz mřížoví v bráně mu ukázala trochu překvapivý obraz. Vysokou ženu choulící se v mohutném svetru a za ní dvě postavy zahalené v dlouhých pláštích s kápí.
„Kdo to je?“ Helen se Henrymu naklonila přes rameno, aby lépe viděla na monitor.
„Nemám zdání,“ pokrčil rameny. „Ale ti dva,“ přiblížil zahalené postavy, „my někoho připomínají.“
Pootočil hlavu, aby viděl Helen do obličeje. „Mám je pustit?“
Helen se ještě vteřinu upřeně dívala na obrazovku, než přikývla.
Brána se pomalu a bezhlučně otevřela.
Helen a Henry na monitoru sledovali, jak žena kývla na postavy v povzdálí, a jako první vešla na prostranství před domem. Než došli k hlavnímu vchodu, už se otvíral.
Big Guy stál ve dveřích a chystal se ustoupit, aby vpustil nečekanou ranní návštěvu. Při pohledu na zahalené osoby se zarazil a z úst mu vyšel trochu váhavý skřek. Postavy se k sobě naklonily a odpověděly stejně.
„Dobré ráno,“ pozdravila žena a vstoupila.
„Dobré ráno,“ ozvalo se ode dveří z boku vstupní haly, uzavírajících vstup do tajemného nitra domu. Helen zůstala stát v pozadí a pokynula Big Guyovi, aby ji se zahalenými hosty následoval.
Henry došel až k návštěvnici. „Vítáme vás. Paní doktorka s vámi bude chtít mluvit. Odvedu vás do něčeho příjemnějšího, než je vstupní hala,“ pousmál se.
„Děkuji.“ Šla za ním do pokoje s krbem a dvěma pohovkami, oddělenými úzkým stolkem. Zvědavě se rozhlížela a svůj zájem o okolí nijak neskrývala.
Henry ji usadil do pohovky.
„Mohu vám nabídnout šálek čaje?“ zeptal se. Hlavou se mu honilo, kdo ho uvaří, když je Biggie s Helen. S povzdechem usoudil, že to bude na něm.
Helen Magnusová se zastavila u stolu ve své kanceláři. Nesedla si. Otočila se k návštěvníkům a s očekáváním se na ně zadívala.
Trochu se ošívali a kradmými, trhavými pohyby si stahovali kapuce z hlav. Stáli blízko sebe, jakoby se chtěli chránit před okolím. Pohledy jejich očí střílely z Helen na Big Guye a zpátky.
Jeden z příchozích se k Big Guyovi obrátil a začal mu něco vysvětlovat neznámou huhlavou řečí.
Big Guy se zamračil a potřásal hlavou. Odpovídal stejně, ale jeho řeč byla proložena tichým vrčením a zněla jako strohé odmítání.
K diskuzi se přidal i druhý návštěvník. Trojice stála proti sobě a huhlání prokládala nejenom vrčením a syčením, ale i velmi hlasitými skřeky.
Helen všechno pozorně sledovala. Jejich gestikulace jí napověděla víc, než si noví příchozí dokázali představit.
„Děkuji,“ zamumlala žena v pohovce. Uchopila hrnek s čajem do obou rukou a zamračila se na temný krb. Byla jí zima.
„Dobré ráno,“ ozval se ode dveří nový, nepříjemně svěží hlas. Patřil mladému muži. „Jmenuji se Will Zimermann. Budu vám chvíli dělat společnost.“
„Eli,“ představila se žena u krbu. „Tedy, Eleanor Norová,“ doplnila celé své jméno. Alespoň téměř celé.
„Tak tedy, slečno Eli, co vás k nám přivádí?“ Will se posadil proti ní a zapletené prsty si položil do klína.
Zvedla oči k jeho tváři. „Přivádí? Ano. Přivedla jsem vám návštěvu. Odvedla si je doktorka.“ Pousmála se při vzpomínce na překvapení dveřníka, když se hned ráno setkal s někým svého druhu. „Potkala jsem je včera večer, ale,“ zarazila se, „ten milý pán s čajem říkal, že se mnou bude chtít ta doktorka mluvit taky. Nepočkáme na ni?“
Will ji pozorně sledoval. Přestože se snažila chovat klidně, byla na ní znát mírná nervozita. Kruhy pod očima prozrazovaly, že se na dnešek v noci příliš nevyspala, a v pohledu, který občas vrhla na dveře, byla cítit potlačovaná obava.
„Ta návštěva,“ řekl Will jemně, „vás asi překvapila.“
„Vás ne?“ Pozvedla hrnek s čajem a trochu upila. Byl horký a sladký.
„Jistě.“ Všiml si, jak pookřála, když se napila. „Nestává se často, aby nás někdo přišel navštívit – tak brzy ráno,“ dodal s úsměvem.
Znovu se napila a pozorovala ho přes okraj hrnku. „To by byl ten nejmenší problém,“ trochu si povzdechla.
Will jenom pozvedl obočí a čekal.
Místo dalších slov se opřela do pohovky a přimhouřila oči. Teplo nápoje se jí příjemně rozlévalo tělem. Konečně přestala být napnutá a připravená k ráznému zákroku. Toho si užila za celou dlouhou noc dost a dost. Nejméně stokrát si vyčetla, že se plete do cizích záležitostí, ale ty dvě smutné postavy nemohla nechat bloudit po ulicích. Stav svého bytu bude řešit později.
Ticho v místnosti se prohlubovalo. Eli zvedla oči, až když si Will odkašlal.
„Promiňte, říkal jste něco?“ zeptala se zdvořile. Tak se zabrala do vlastních úvah, že přestala vnímat okolí.
„Ne,“ řekl překvapeně Will. Udivilo ho, jak se může někdo na neznámém místě tolik vzdálit v myšlenkách. „Ale rád bych se na něco zeptal,“ pokračoval hned.
Eli se na něj s očekáváním zadívala.
„Nechci, abyste měla problémy kvůli dětem. Nejsou doma samy, že?“
Zarazila se a trochu podezřívavě si ho změřila. „Děti?“ zeptala se. Pak si všimla, jak mu oči sklouzly po jejím svetru, a rozesmála se. „Vy myslíte tohle,“ zatahala se za neuměle uvázanou mašličku na rukávu. „Dcerka kamarádky se učí vázat mašle. Jsou jí tři.“
„Vítám vás tady a děkuji, že jste je dovedla,“ ozval se ode dveří ženský hlas. Helen vstoupila do pokoje.
Eleanor se zvedla, odložila hrnek s čajem a pevně si s doktorkou stiskly ruce.
„Kde jsou?“ starala se Eli. Přes problémy, které se svými zvláštními návštěvníky měla, za ně stále cítila odpovědnost.
„Jsou s Big Guyem,“ řekla doktorka a obrátila se k Willovi. „Běž za nimi, jsou trochu nervózní. Vzal je na snídani.“
Eleanor se nezdržela malého úsměvu. Nedovedla si představit, k čemu by byl malý a štíhlý Will platný, kdyby se ‚tlapky‘, jak jim v duchu říkala, rozhodly k nějaké akci. Will s vážnou tváří odešel.
„Tak,“ Helen pokynula k pohovce a sama si sedla naproti, „jak jste k nim přišla?“
„Oni přišli ke mně. Potkala jsem je na ulici. Sledovali mne dva bloky, než jsme se domluvili.“ Eli si povzdechla. „Nebyla to zrovna přívětivá čtvrť. Raději jsem je vzala domů. Chvíli trvalo, než jsme se pochopili, ale pak jsem je přivedla sem. Prý hledají svého přítele. Ten Big Guy, to je on?“
„Ano,“ Helen se zamyšleně dívala do ztracena. Přemýšlela o druhu, ze kterého pocházel jeden z jejích nejstarších přátel. Nebyly zrovna přátelští ani mezi sebou, natož k ostatním obyvatelům Země. Biggie byl čestná výjimka, která potvrzovala staletími prověřené pravidlo.
Zvedla oči k Eli. „Jak jste se dozvěděla o tomto místě?“
„Dozvídám se víc věcí, než bych sama chtěla,“ pokrčila Eleanor rameny. „Ale některé informace se hodí.“ Podívala se na Helen a v očích jí zahrálo. „Je dobré vědět, kam odvést cizince, kteří bloudí nocí.“
Helen stále čekala na odpověď. Eli svraštila čelo přemýšlením.
„Myslím, že se o vás zmínila Andoriel,“ řekla pomalu. „Moje sestra,“ dodala, když si všimla nechápavého pohledu doktorky Magnusové. „Než odjela na tu dalekou cestu.“ Eli krátce bolestivě stiskla rty a pokračovala: „Byla u mě na návštěvě a chodila městem. Nedostala jsem v práci volno, tak se musela zabavit sama. Šla kolem řeky a narazila na váš dům. Je nádherný. Prohlížela si ho a všimla si, že v zadní části probíhá nějaká zajímavá akce. Neviděla toho moc, ale vrátila se nadšená z toho, co tady ve městě máme.“
„Vaše sestra někam odjela?“ zeptala se Helen.
Eleanor přikývla. Kolem úst se jí objevily jemné vrásky. „Odjela na nějakou tajnou misi. Bude to už rok. Nedávno nám přišla zpráva, že je nezvěstná. Ztratila se a nemohou ji najít.“ Sklopila hlavu a zamračila se na desku stolku před sebou. „Je naživu,“ prohlásila tiše, ale rozhodně.
Big Guy byl šťastný a také rozpačitý a trochu se zlobil. Ta nenadálá návštěva ho překvapila víc, než by od sebe očekával. Byl rád, že se k nim přidal Will, ale musel dávat o to větší pozor, aby se nestalo něco nepředvídaného. Usadil hosty v kuchyni a doufal, že se nebudou chtít příliš rozhlížet po domě. Někteří tvorové, obývající Útočiště, by nemuseli setkání se dvěma podrážděnými Yettii přečkat bez úhony a naopak. A Big Guy nechtěl dělat Helen zbytečné potíže. Zatím se toho od nich moc nedozvěděl. Jenom, že se ho vydali hledat. Už to bylo značně neobvyklé. Pochopitelnější bylo, že to byly samice. Vždycky byly podnikavější a odvážnější. V jeho společnosti pořád vládl matriarchát.
A teď dvě samice seděly na zemi pod kuchyňkou linkou a ušklíbaly se nad nejlepším čajem, který se dal sehnat v dobře zásobeném domě Helen Magnusové.
Big Guy se podíval po Willovi. Doktor Zimermann se opíral o dveře u vchodu do kuchyně a se zájmem sledoval počínání hostů. Neubránil se srovnání s tvorem, kterého už pár let považoval za přítele, a mezi obočím se mu začala usazovat starostlivá vráska.
„Ale ne, tady se vstává čím dál dřív,“ ozvalo se vedle Willa.
Kate okázale zívala a ledabyle si přitom přikrývala otevřená ústa rukou. Druhou si jezdila v neučesaných vlasech.
Big Guy jenom syknul. Neuspořádaný oděv Kate vyvolal bouřlivou reakci. Obě návštěvnice se zvedly a začaly prskat.
„Pryč!“ houkl na ni, když zůstala překvapeně zírat na nečekané ranní strávnice. „Wille, odveď ji,“ žádal a oba dva vystrkoval ze dveří do chodby.
Will i Kate zůstali stát vedle sebe těsně za dveřmi, které jim Big Guy přirazil rovnou před nosem. Podívali se na sebe a Kate pozvedla obočí.
„Co se to tu děje?“ zeptala se.
Will jenom potřásl hlavou a vydal se chodbou do společenské místnosti. Po pár krocích se otočil a kývl na Kate.
„Povím ti to někde v teple,“ řekl a přejel si dlaní po paži druhé ruky. Dnešní ráno bylo velmi chladné.
Eli pila už druhý šálek výborného čaje a pomalu se posunula o další krok dál před velkou knihovnou. S hlavou otočenou ke straně studovala jeden titul za druhým a nad některými se usmála. Stejně jako její starší sestra, i ona milovala knihy.
Dveře se rozletěly a do místnosti vešly její ‚tlapky‘. U vchodu se zarazily, ostražitě se rozhlédly, a pak teprve pokračovaly do pokoje. Big Guy je následoval a netvářil se zrovna radostně. S rostoucí nelibostí pozoroval, jak ohmatávaly potahy křesel, a dovolil si nesouhlasné syknutí poté, co jedna z nich začala podrobně zkoumat sochu v rohu místnosti. Po jeho hlasitém projevu se prudce otočila, vrazila do sochy a ta se na zemi rozletěla na několik kusů.
Eleonor se zamračila. „Tak dost!“ řekla rázně a vykročila k ‚tlapkám‘. „Už jste udělaly nepořádek u mě doma. To by mohlo pro dnešek stačit.“
Samice k ní potočily hlavy, ale hned pokračovaly ve svém zkoumání.
„To na ně neplatí,“ potřásl Big Guy hlavou.
Tentokrát se obě zarazily a ta bližší se po něm ohnala. Uhnul a přikrčil se.
„To vás hledaly?“ zeptala se ho Eli.
Počkal s odpovědí, až budou obě návštěvnice opět zaujaté zkoumáním nového prostředí a trochu se od něj vzdálí.
„Ano. I když to pořád nechápu,“ zahučel tiše.
„Jestli jsem tomu dobře porozuměla, chtějí vás zpátky,“ pokračovala Eleanor.
Big Guy jenom zamručel.
„Nechci se vás dotknout, ale nejste pro ně něco jako vyvrhel, když žijete tak dlouho mezi lidmi?“ pokračovala Eli v dotazech. „Proč vás chtějí odvést?“
„To mi neřekly,“ vypadlo z Big Guye dříve, než si všiml, že jedna ze samic je v dosahu. Přiskočila k němu a rozpřáhla se. Big Guy se skrčil v očekávání úderu a Eli na ni přes jeho hlavu rozzlobeně zasyčela. Samice zaváhala a stáhla napřaženou ruku. Oči jí jezdily z jednoho na druhého a občas se tázavě obrátily ke své společnici. Pak ustoupila a okázale se k Eli otočila zády.
„Máte problém.“ Big Guy se vztyčil, sotva byla z dosahu.
Ta sledovala ‚tlapky‘ a mhouřila oči. „Jo. Asi mám,“ souhlasila trochu nepřítomně. „Jenom nevím, jak jsem k němu přišla.“
„Já ano.“ V hlase mu zaznělo utajované veselí. „Právě jste na mě vznesla nárok.“
„Nepovídejte!“ Eli k němu zvedla pobavený pohled. Všimla si, jak se jeho výraz změnil, a zarazila se. „Myslel jste to vážně,“ řekl ohromeně.
„Neměl s vámi být Will?“ Helen stála mezi dveřmi a pozorně sledovala dění v místnosti.
„Musel odvést Kate. Ublížily by jí.“ Big Guy se pohledem dotknul samic.
„Ach,“ vydechla doktorka, „chápu.“ Zůstávala poblíž vchodu a nespustila oči z ‚tlapek‘. „A tady nic nehrozí?“ ptala se hned dál.
Eli pozorovala své bývalé chráněnky. Už zase stály u sebe a huhlavě si vyměňovaly nějaké poznatky. Jedna přitom bezmyšlenkovitě cupovala polštář z pohovky a druhá otáčela listy ve velké knize. Neotáčela je dlouho. Zvuk trhaného papíru zapálil Eli ohníčky v očích. Rázně vzala ‚tlapce‘ knihu z tlap, hlasitě ji zavřela a bouchla s ní o stůl. Dělala to za celou noc tolikrát, že jí to vůbec nepřišlo divné.
Helen si s Big Guyem vyměnila udivený pohled. Oba překvapilo, že se na ni samice nevrhly a nesnažily se ji zabít. Podle jejich chápání světa k tomu měly víc než dost důvodů.
„Už mě to začíná unavovat,“ postěžovala si pro sebe Eleanor, ukázala na ‚tlapky‘ a pokračovala hlasitěji: „Takže – vy dvě sednout. A aspoň chvíli bez pohybu,“ Namířeným prstem pomalu přejela k pohovce.
‚Tlapky‘ něco zahuhlaly a se strkáním se přesunuly na označené místo.
„Snad to chvíli vydrží,“ otočila se Eli k doktorce a Big Guyovi. „V noci to fungovalo vždycky tak na půl hodiny.“
Všichni tři vyšli na chodbu. Křídlo dveří nechali pootevřené jenom tak, aby z pokoje uslyšeli větší hluk.
„Neuvěřitelné.“ Helen si Eli prohlížela se zájmem. „Jak jste to dokázala?“
Eleanor pokrčila rameny. „Udělaly jsme takovou malou počáteční dohodu. Vědí, že jsou ve světě, kde se lépe orientuju já, takže mám hlavní slovo. Až je někdy přijdu navštívit do jejich světa, budu zase já dělat, co mi řeknou.“
Big Guy se rozesmál, až se z toho rozkašlal. „V našem světě byste nepřežila ani jednu minutu,“ vypravil ze sebe.
„A to je důvod, proč se do vašeho světa nechystám,“ usmála se na něj klidně Eli. „Nikdy.“
„Dobrá,“ uzavřela Helen celou věc s vedoucím postavením ve smečce velkonohých samic. „Ještě je tady další otázka,“ obrátila se na Big Guye. „Jak se rozhodneš?“
Podíval se na pootevřené dveře a v očích se mu zamžilo touhou po domově.
„Nemůžu se vrátit,“ řekl s přemáháním. Trhaně se nadechl a otočil se k Eli. „Měla jste pravdu, jsem vyvrhel. Zabili by mě, jakmile bych se mezi nimi objevil.“
Eleanor poklesla ramena. „To je mi moc líto,“ zašeptala. „Ale,“ pokračovala hned, „proč tedy tak touží po tom, vás odvést?“
„Právě proto.“ Big Guy sklonil hlavu
„A jak jim řekneme, že nepůjdeš?“ I Helen se starostlivě podívala na dveře.
„Nepoznávám tě, Helen. Nikdy jsi neměla problémy s komunikací.“ Vysoký holohlavý muž se k nim zvolna blížil chodbou a zdálky se usmíval. Eli se v hlavě mihla představa žraloka, kroužícího kolem vyhlédnuté kořisti.
„Dneska ráno se tu s návštěvami roztrhl pytel,“ hlásil otráveně Will. Šel vedle vysokého muže a v jeho stínu byl snadno přehlédnutelný.
„No tak, Wille,“ sklopil k němu muž výsměšný pohled, „kde je vaše příslovečná pohostinnost?“
„Spletl jste si dveře,“ zamumlal Will a hlasitěji pokračoval: „Jestli je to, co se návštěv týká, všechno, půjdu něco dělat.“ Otočil se a zmizel dřív, než se Helen nadechla k odpovědi.
„Johne? Co tě přivádí?“ Helen si nově příchozího měřila podezřívavým pohledem.
„To nemohu přijít pozdravit svoji starou známou?“ zašklebil se na ni muž zvaný John.
„Nikdy nechodíš jen tak,“ mračila se na něj Helen.
Třesk rozbíjeného skla z místnosti, u které stáli, jim připomněl momentálně nejzávažnější problém. Helen se s otázkou v očích obrátila k Big Guyovi. Ten jenom potřásl hlavou. Kdyby se pokusil odmítnout žádost vyslankyň kmene, znamenalo by to smrt stejně nezvratně, jako jeho návrat. Promyšleně ho postavily do neřešitelné situace.
„Vyřídím to sama,“ povzdechla si doktorka a otevřela dveře.
Vyjekla a v posledním okamžiku se vyhnula letící míse. Kovový, mírně vypouklý kruh jí proletěl kolem hlavy a zastavil se v napřažené ruce Johna.
Eli se opřela o zeď potom, co ji Big Guy strhl stranou, z dosahu letícího předmětu. Z místnosti se ozvaly rozzlobené výkřiky a Helen couvala zpátky s rukama před sebou.
„Není s nimi žádná řeč,“ potřásla hlavou a otočila se k Big Guyovi. „Jak se s nimi dá rozumně mluvit?“
„Nedá,“ byla jediná odpověď, které se dočkala.
Eli se narovnala a zhluboka se nadechla. „Já to zkusím,“ řekla odhodlaně a vešla do pokoje. Dveře za sebou nechala dokořán.
„Zajímavé.“ John ji sledoval pohledem.
Big Guy se váhavě vydal za Eleanor. Nechtěl ji nechat s rozlícenými samicemi samotnou.
Syčely na ni a prskaly, ale neútočily. A také nechtěly rozumět tomu, co jim říkala.
„Předtím rozuměly docela dobře,“ zavrčela Eli. Začínala toho mít dost. Stres a nevyspání si začalo vybírat svou daň. Pootočila hlavu k místu, kde tušila Big Guye. „Neříkej mi, že na tebe budu muset vážně vznést nárok, aby tě tu nechaly.“ Soustředila se na samice a ani si neuvědomila, že mu tyká.
„To už jsi udělala,“ zaslechla huhlavou odpověď.
„Tak co tu ještě chtějí?“ nechápala.
„Zabít mě a teď i tebe. Nesnášejí odpor.“
„Ale neútočí,“ Eli byla čím dál víc zmatená.
„To přijde.“ Big Guy za ní byl přikrčený a připravený na sebemenší výhrůžný pohyb samic. Byly nevypočitatelné a zákeřné.
„Nelíbí se mi to,“ řekla Helen tiše. Sledovala situaci v místnosti před sebou. „Víš, odkud ty dvě přišly?“ obrátila se na Johna.
„Vím,“ přikývl John. „Na co myslíš?“
Eleanor stála před ‚tlapkami‘ a pomalu a důrazně jim říkala, že musejí odejít samy a co nejdříve. Nezdálo se, že by ji poslouchaly. Jedna z nich se naklonila na stranu a zadívala se na Big Guye. Couvnul a zavrtěl hlavou. Nespokojenost ‚tlapek‘ byla cítit až do přilehlé chodby.
Helen stiskla malou vysílačku a přiblížila ji k obličeji. Než stačila promluvit, v pokoji se strhl boj. Pustila ji a vyrazila Eli a Big Guyovi na pomoc. John ji následoval.
Big Guy s jednou z ‚tlapek‘ se drželi za ramena a hráli si na přetahovanou. Bylo zřejmé, kdo má navrch. Big Guy pomalu ustupoval a nepomohlo mu ani výhrůžné cenění zubů.
Eli neměla vůbec žádnou šanci, ale dařilo se jí vyhýbat se přímým útokům. V duchu děkovala kursům sebeobrany a karate, na které chodila společně se sestrou. Věděla, že se nesmí nechat překvapit. Jediný úder její protivnice, který by ji zasáhl, by rázně a jednoznačně rozhodl celý souboj.
Helen se podařilo odtrhnout jednu nepřátelskou ruku z Big Guye a zasypala samici sérií rychlých tvrdých úderů do obličeje. Pak se musela vyhnout ráně, kterou se po ní ‚tlapka‘ ohnala. Skoro se jí to podařilo. Nezdálo se, že by ji útok Helen nějak úspěšně zastavil, ale Big Guy využil příležitost a zkroutil jí druhou ruku za záda. Kopala a volnou rukou kolem sebe tloukla tak rychle a účinně, že ani Big Guy ani Helen nestačili uhýbat.
John se domníval, že souboj s druhou samicí bude jednoduchý, ale přepočítal se. Nejenom, že se mu silou vyrovnala, ale byla mrštnější, než by od jejího zavalitého těla očekával.
Eli zmateně zamrkala. Postava Johna se rozplývala a objevovala na nečekaných místech. Eleanor na vteřinu ztratila pozornost a málem se jí to stalo osudným. ‚Tlapka‘ ji zasáhla a odhodila ji daleko stranou. Naštěstí dopadla na pohovku, převrátila ji a skončila na zemi, zasypaná polštáři.
Henry a Will vběhli do místnosti. Dvakrát se zablesklo a obě návštěvnice klesly k zemi.
„Uf,“ vydechl si Henry a sklonil se nad jednou z ‚tlapek‘. Dotkl se tepny na jejím krku, aby se přesvědčil, že žije. „Použili jsme omračovače na nejvyšší výkon. Chvíli si pospí.“
„To je dobře.“ Helen stála v předklonu a rukama se opírala o kolena. Zhluboka dýchala. Jedna z obdržených ran jí vyrazila dech.
John nedbale jednou rukou postavil pohovku a pomohl Eli zpátky na nohy.
„Děkuju,“ zamumlala a snažila se vytáhnout prsty z jeho velké dlaně.
„Henry, jak je na tom štít?“ Doktorka Magnusová se narovnala.
„Vypnutý,“ hlásil Henry a ani k ní neobrátil pohled.
„Johne,“ otočila se k němu Helen. „Mohl bys je dopravit tam, odkud přišly?“ pokynula k ležícím tělům.
„Jistě,“ trochu ohrnul horní ret, pustil Eleanor a sklonil se nad ‚tlapkami‘. Zmizel i s nimi v narůžovělém světle.
Eli jeho nenadálý odchod přešla mlčením. Rozhlédla se po zničené místnosti. Co nestačily zdevastovat při prohlídce, to vzalo za své během boje.
„Tady to vypadá skoro jako u mě doma,“ usmála se. „To mi připomíná, že bych se měla vrátit.“ Otočila se k Helen. „Ráda jsem vás všechny poznala.“ Postupně se podívala na všechny přítomné. „Ale asi bych měla jít. Doma mě čeká hodně práce.“ Znovu se rozhlédla. „A vás nejspíš taky.“
„Vyprovodím tě,“ řekl Biggie a jako první vykročil ke dveřím.
Eli ještě kývla na Helen a vydala se za ním.
„Kde je?“ byla první otázka Johna, když se znovu objevil v místnosti.
„Všichni uklízí.“ Henry se po něm ohlédl od knihovny, kam se pokoušel naskládat všechny vypadané knihy. „Něco jsi chtěl? Třeba pomoci?“
„Ne.“ Malé slůvko znělo jako nerudné zaskřípání. „Chtěl jsem ještě mluvit s tou ženou, co tu byla.“
„Hele, chlape, Eli nech na pokoji.“ Henry se zatvářil výhrůžně. „Ostatně – je pryč. Odešla hned potom, co jsi zmizel. A co jí chceš?“
„Tak to bude jenom mezi mnou a Eli,“ usmál se na něj John a zmizel.