Pro pokec, nebo vaše dotazy jsem vytvořila na Discordu skupinu, přidat se můžete zde: https://discord.gg/aZCahpwdZa

Obsah fóra FanArt Vaše povídky Dokončené povídky SG: ZDP - druhá série bude - asi :)

SG: ZDP - druhá série bude - asi :)


Odeslat nové téma Odpovědět na téma
Daša Uživatelský avatar
Airman First Class
Airman First Class

Příspěvky: 164
Pohlaví: Neuvedeno
Odpovědět s citací
 
Chválím, co si chválu zaslouží.
Ale Tetka Rejpalka je tu se mnou a nikdy nespí! :D
Víš sama, že když si vezme slovo, je nepříjmně otevřená. Už jsi to taky zažila... :sorry:
Daša

posedlík Uživatelský avatar
Second Lieutenant
Second Lieutenant

Příspěvky: 1061
Bydliště: Atlantis převážně Ústí nad Orlicí
Pohlaví: Muž
Odpovědět s citací
 
úžasný díl jako obvykle :D bude ta laboratoř důlažitá?

andoriel Uživatelský avatar
Major
Major

Příspěvky: 1753
Bydliště: Praha
Pohlaví: Žena

Odpovědět s citací
 
Ahoj posedlíku, děkuju :)
Laboratoř bude důležitá jenom trochu. Jenom tak, aby o ní (nebo o něčem, co v ní bylo) byla zmínka v další povídce a aby se jedna z dalších povídek zhruba z poloviny odehrávala právě v této laboratoři :D Pak už ne, nebo o tom zatím nevím :hmmm:

:bye: :sunny:

andoriel Uživatelský avatar
Major
Major

Příspěvky: 1753
Bydliště: Praha
Pohlaví: Žena

Odpovědět s citací
 
Snad si svoje čtenáře najde i:

27.Obraz

Stála jsem na můstku wraithské lodi a rozhlížela se kolem sebe. Ace odvolaly povinnosti do jiné části plavidla a já tu zůstala bez povšimnutí. Nechtělo se mi zpátky do místnosti, kterou mi přidělili po příchodu. Těch pár věcí, které jsem si přinesla s sebou, jsem dávno vybalila a nic mě nelákalo zůstávat v přiděleném pokoji na místě, které jsem neznala.
Přesunula jsem se ke stěně a rozhodla se, že budu sledovat dění na můstku. Ne, že by se toho dělo moc. Po půl hodině jsem vyklouzla na chodbu, protože sledování dvou nehybných postav u konzol v červeném přítmí mě skoro ukolébalo ke spánku.
Vydala jsem se namátkou vlevo a několikrát zatočila. Hlídala jsem si jenom jednu věc – hranici, kterou Ace vytyčil v okamžiku, kdy jsem vstoupila do jeho lodi. Přes ni jsem nesměla. Zakázala jsem si myslet na to, co se asi skrývá v těch pár zapovězených chodbách. Aspoň do doby, než prozkoumám všechny ostatní.
Život na wraithské lodi měl poklidné tempo. Na chod všech přístrojů a hlídání jejich funkcí stačilo zanedbatelné množství vojáků, stejně jako na hlídky, sem tam procházející chodbami. Pár vědců pod Aceovým vedením provádělo pokusy, jejichž smysl mi unikal, a všichni ostatní odpočívali v hibernaci.
Byla jsem na lodi už třetí den a kromě několika hodin hned po svém příchodu jsme se k wraithskému protokolu ještě nedostali. Volný čas jsem využívala ke zkoumání přístupných chodeb a místností.
Druhý den jsem narazila na „zásobárny“. Většina zámotků pečlivě tajila svůj obsah a já po něm nepátrala. Jakmile jsem si uvědomila, na co se dívám, utekla jsem co nejdál. Skončila u dveří svého pokoje s rukama na kolenou a prudce jsem oddechovala po úprku plném paniky. Když se mi podařilo popadnout dech, ušklíbla jsem se. Tolik k potravinovému řetězci a jeho vrcholovým článkům. Těm místům jsem se napříště pečlivě vyhýbala.
Mátlo mě, že po zničujícím začátku výuky wraithského protokolu na Atlantis, měl Ace najednou dost času s jejím pokračováním.
Čtvrtého dne ráno (řídila jsem se pozemským vnímáním dne a noci) jsem se rozhodla, že je pro mě pobyt mezi Wraithy zajímavý jako holandský psychologický film bez titulků, a vydala jsem se hledat Ace.
Sestoupila jsem o dvě patra níž a rozhlédla se. V těchto končinách jsem ještě nebyla. Chodby vypadaly stejně jako kolem mého pokoje a můstku.
Šla jsem namátkou vybranou chodbou a trochu si tančila do rytmu, který mi zněl v malých sluchátkách. Hlídku jsem uviděla, až když se objevila přede mnou. Zarazila jsem se uprostřed kroku. Mířili na mě zbraněmi. Zvedla jsem pomalu ruce a stáhla sluchátka z uší.
„Pánové,“ řekla jsem tiše. Zasyčeli. Zdálo se mi nepravděpodobné, že by nevěděli, kdo jsem, ale rozhodně se tak chovali. Pohyby zbraní mi ukazovali, kam mám jít. Šla jsem. U prvního prázdného zámotku jsme se zastavili.
„Tak to ne,“ zavrtěla jsem hlavou. „Tam mě dobrovolně nedostanete.“ S tím jsem skočila do boční chodby, která byla hned u výklenku. Utíkala jsem a kličkovala. Kolem mě proletělo pár střel a za mnou se ozýval dusot dvou párů těžkých bot.
Zatáčela jsem do další chodby, když jsem před sebou uviděla vysokou postavu neznámého Wraitha. Leknutím jsem zakopla a zřítila se mu k nohám. Než jsem stačila udělat další pohyb, objevili se i moji pronásledovatelé. Převalila jsem se ke stěně a přikrčeně se zvedla, připravená na další úprk.
Vojáci zůstali stát a dívali se na Wraitha. Ten jenom pokynul rukou a hlídka se vydala na další obchůzku. Po mně se ani neohlédla.
Pomalu jsem se narovnala a očima pořád sledovala postavu před sebou. Rozhodně to nebyl voják. Vypadal jako vědec nebo některý z Aceových důstojníků. Obrátil se ke mně a zašklebil se.
„Ty jsi ta velitelova hračka?“ řekl s posměchem v hlase.
Přimhouřila jsem nevolí oči. „Zato já tebe neznám. Kdo jsi?“
„Já jsem -,“ zarazil se. Něco v tónu mého hlasu se mu nelíbilo. Neubránila jsem se úsměvu při sledování, jak mu dochází moje malá ironie. Zcela neznámý Wraith rovná se zcela bezvýznamný Wraith. Zasyčel vzteky a jediným krokem se ocitl až u mě.
Zvedla jsem bradu a zadívala se mu do očí. Po úsměvu mi ve tváři nezbyla ani stopa. Zároveň jsem se soustředila na jeho myšlenky, abych odhadla poměr jeho zuřivosti a sebeovládání. Nemohla jsem s ním komunikovat tak lehce, jako s Acem, ale základní pocit jsem dokázala rozeznat.
„Jak jsi řekl – velitelova,“ řekla jsem hodně pomalu. Sledovala jsem, jak se mu napínají svaly na čelistech a odhadovala nejlepší okamžik k dalšímu útěku. Tentokrát bude mnohem složitější. Wraith se nade mnou tyčil jako hora, jeho oči mě probodávaly a skrz zatnuté zuby ke mně pořád doléhalo syčení. Odmítla jsem uhnout pohledem a zatím se chránila jakéhokoli pohybu.
Koutkem oka jsem zahlédla Ace. Vyšel ze směru, kterým odešla hlídka, a zastavil se, když uviděl dvě sochy stojící proti sobě ve vzdálenosti sotva pár centimetrů.
Wraith se pomalu odtáhl, ukročil stranou, pokývl hlavou směrem k Aceovi a odešel.
Opřela jsem se o stěnu a sklopila hlavu.
„Co tady děláš?“ mračil se na mě Ace.
Zamrkala jsem, abych uvolnila bolavé svaly kolem očí.
„Hledám tě,“ řekla jsem klidně. Pak jsem se usmála. „A hraju si na honěnou s tvými hlídkami. Trocha pohybu nám všem jenom prospěje.“ Naklonila jsem hlavu na stranu. Ace se pořád mračil, tak jsem pokračovala: „Jak jinak mám získat nějaké zkušenosti v jednání s Wraithy?“
Jeho ruka tvrdě dopadla těsně vedle mé hlavy. Úsměv mi ztuhnul na rtech, ale pohledem jsem neuhnula. Zíral na mě a v očích mu doutnalo.
„Nudíš se?“ zeptal se.
„Ani ne, ale mám divný pocit z toho, že ještě pořád nic nevím,“ pokoušela jsem se trochu zmírnit napětí, které jsem z něj cítila. „Kdo byl ten –?“ kývla jsem hlavou stranou, kam odešel vysoký Wraith.
„Můj zástupce. To on ti chystal pokoj. Je s ním všechno v pořádku?“
„Jistě. Pokoj je skvěle zařízený. Nic nechybí. Děkuju,“ opatrně jsem se znovu usmála.
Pátravě se na mě zadíval. „Slyšel jsem ho,“ řekl krátce.
Pokrčila jsem rameny. „Nemůžu doufat, že celá tvoje posádka bude nadšená z mé přítomnosti. Nevadí mi to, pokud mě to neohrožuje.“
Dívala jsem se na něj. Vrásky starostí mu kreslily stíny po čele a únava tmavé kruhy pod očima.
„Pořád platí, že jsem tě hledala,“ pokračovala jsem. „Chtěla jsem se zeptat na protokol, ale jak je vidět, nemáš čas. Vrátím se nahoru.“ S obavami v očích jsem zvedla ruku a dotkla se jeho tváře. „Měl by sis odpočinout.“ Doufala jsem, že jsem si nedovolila příliš. Pořád jsem nevěděla, jak se k němu chovat v jeho prostředí. Ve vězení jsme na tom byli oba dva stejně, na Atlantis jsem si musela dávat pozor spíš na své chování před ostatními členy pozemské expedice, ale tady jsem si pořád nebyla jistá.
„Pojď,“ řekl, otočil se a vykročil chodbou do pro mě neznámých míst. Cestou jsme potkali hlídku. Stejní Wraithové, kteří mě honili, prošli kolem nás jako párek duchů. Za maskou jednoho z nich jsem na okamžik zahlédla třpyt očí. Dojem, že na mě zamrkaly, mě zmátl a přinutil mě se za nimi otočit.
Aceovo pobavené odfrknutí mě popohnalo k rychlejší chůzi.
Nevedl mě do žádné laboratoře nebo jiné tajné místnosti, jenom k mému pokoji. Byl blíž, než jsem si myslela.
Otevřel dveře a ustoupil, abych mohla projít.
Než je zase zavřel – z venku – otočila jsem se k němu.
„Můžu si zase někdy hrát s tvými hlídkami?“ pousmála jsem se. „Prosím. Tvému zástupci se vyhneme.“
Pohled, se kterým beze slova zavřel dveře, jsem si chtěla zarámovat a pověsit nad postel. Podívala jsem se nad ní a řekla si, že by mu to tam slušelo.
„Obrázek,“ zabručela jsem si a pohled mi padl na polici vedle lůžka. Hned vedle bloku a tužky byl postavený malý váleček s několika výčnělky a prohlubněmi - jeden malý kousek tajné antické laboratoře, který jsem s sebou dostala od Erin a Radka. Vzala jsem ho do ruky a obtočila kolem něj prsty. Výčnělky je přesně navedly tak, aby zapadly do prohlubní. Otáčela jsem ho zamyšleně na všechny strany. Na jednom konci jsem si všimla další prohlubně. Otočila jsem ji proti sobě, abych se na ni podívala zblízka. Vykřikla jsem a hodila váleček na postel. Oči jsem měla oslepené jasným světlem. Zavřela jsem je a zatřásla hlavou.
„Krucinál!“ Zamrkala jsem, aby přede mnou přestaly tančit černé tečky.
„Co se stalo?“ Ace mě k sobě prudce otočil. Můj výkřik ho zastihl na chodbě ještě stále u dveří a obrátil ho zpět.
„To nevím. Co?“ Pořád jsem měla co dělat, abych na něj dokázala zaostřit, ale oči se postupně dostávaly do normálu.
„Myslel jsem, že tě někdo vraždí, jak jsi křičela,“ mračil se na mě.
„Na tvé lodi?“ povytáhla jsem obočí. „A bez tvého vědomí?“
Než stačil reagovat, otočila jsem se zpátky k lůžku a sebrala váleček.
„Udělala jsem tohle,“ řekla jsem rychle a tentokrát prohlubní zamířila na jinou stranu – nad postel.
Chvíli bylo ticho. Překvapené zalapání po dechu byl jediný zvuk, který se ozval poté, co světelný paprsek dopadl na stěnu nad lůžkem.
„Jo,“ řekla jsem tichounce. „Přesně takhle jsem si to představovala.“
Na zdi se chvěl obraz Ace ve starém rámu. Na malbě stál mezi napůl otevřenými dveřmi z těžkého tmavého dřeva a tvářil se přísně a povýšeně. Hradní pán, obhlížející své léno. Celý výjev měl patinu starobylosti a dávných lepších časů.
„Co to je? Co máš v ruce?“ Ace stál za mnou a podezřívavě si mě měřil.
„Dárek,“ hlesla jsem. Rozevřela jsem dlaň a ukázala mu váleček. Natáhl ruku, ale rychle jsem ucukla a schovala ho za záda. Vrtěla jsem přitom důrazně hlavou. „Raději ne. Je to antické. Ještě nevím, jaká má zabezpečení proti vetřelcům.“
Obraz na stěně začal mizet. Opatrně jsem váleček položila zpátky na polici a otočila se s tázavým pohledem k Wraithovi. Pokýval hlavou.
„Ano. Je čas na učení. Nemůžu tě tady nechat pobíhat bez dozoru,“ ušklíbl se. „Rušíš moje hlídky při práci. Adaptace na nové prostředí u tebe proběhla nad očekávání rychle.“
„Adaptace?“ nechápavě jsem se na něj podívala. „Co je tady k adaptování?“
„Pro většinu lidí je toto prostředí nepřátelské.“ Zamračil se, když jsem se usmála. „Vadí jim tlumené světlo, struktura stěn,“ pokračoval, přestože jsem se nepřestávala smát.
„Dost, prosím,“ zvedla jsem ruku. „Nemyslím si, že by tvoje loď mohla za to, že se tady lidé necítí dobře.“ Můj smích se změnil v hysterické chichotání, tak jsem ho raději utnula. „Pravda je, že tlumené světlo ve mně vzbuzuje pocit únavy, ale stěny tvé lodi…“ došla jsem k jedné a přejela po ní rukou, „Zdá se mi báječná.“
Pod dlaní jsem cítila lehké chvění. Letěli jsme hyperprostorem a já mohla vnímat námahu, s jakou se lodička držela pohromadě v tak divném prostředí. Ještě jednou jsem ji pohladila a otočila se k Aceovi.
„Lépe se už neadaptuji. Můžeme začít? Zřejmě nás toho čeká hodně.“
Dívala jsem se, jak odsunuje židli a pokynem ruky mě zve k usednutí. S povzdechem jsem se narovnala a vykročila. Ani jsem si nestačila sednout a už mě začal opravovat.
Po dvou hodinách jsem tiše zatínala zuby a říkala si, že pomalejší adaptace by možná byla lepší. Každý můj pohyb byl podroben takovému zkoumání a kontrole, že mě bolely všechny svaly. Dokonce jsem našla i několik dalších, o kterých jsem do té doby nevěděla.
Ace projevoval až nečekanou trpělivost. Znovu a znovu jsem chodila, sedala si, i moje pohledy byly vystavené stálé kritice. A přitom jsem nahlas opakovala všechny poznatky, které jsem získala při tvrdém jednodenním tréninku na Atlantis.
Ještě další dvě hodiny mě nechal se trápit, než lekci ukončil a zamyšleně se podíval po místnosti.
„Odpočiň si, pak budeme pokračovat. Nevím, jestli jsi vůbec schopná to zvládnout.“ Obrátil ke mně pohled. „Asi jsem měl všechny vaše návrhy odmítnout hned na začátku. Takto budeme za měsíc mrtví.“
Oči se mi zúžily vzteky. Rázně jsem došla k židli a sedla si. Než jsem sáhla po poháru se šťávou z neznámého ovoce, začal se Ace smát. Na můj tázavý pohled neodpověděl a odešel z místnosti.
Mračila jsem se do pití.
Prázdnou sklenici jsem postavila zpátky na stůl a přešla k polici s válečkem. Vzala jsem ho do ruky a namířila s ním na zeď.
Chtělo to trochu víc soustředění, ale výsledek stál za to. Nejenom, že se na zeď promítaly moje představy. Dokázala jsem je na okamžik přimět i k tomu, aby byly trojrozměrné a hýbaly se.
Únava mě nakonec přiměla váleček odložit. Usnula jsem napříč postele a nenechala se vyrušit ani Aceovým návratem. Věděla jsem, že přišel, ale choval se tiše a nebudil mě. Pomocí nějakého ručního přístroje zkoumal antický váleček.

Otevřela jsem oči, až když seděl pohodlně na židli a odpočíval.
„Dobré ráno,“ řekla jsem a posadila se.
„Už zase?“ pobaveně se na mě podíval.
„Milý pozdrav je mezi lidmi slušnost,“ pokrčila jsem rameny.
„Mezi Wraithy ne.“
„Mám se stát Wraithem?“ ušklíbla jsem se.
„Bylo by to vhodné, pokud s nimi chceš jednat. Můžeš zůstat, kde jsi, budeme pokračovat jinak.“
Do pokoje vstoupil Aceův zástupce.
Okamžitě jsem vstala a nepřátelsky si ho změřila. Zástupce otočil posměšný pohled k Aceovi. Ten jenom přikývl a jeho zástupce zase odešel.
„Proč jsi vstávala?“ vyštěkl na mě Ace. „Lépe řečeno – JAK jsi vstávala? Co jsi tady dělala celou dobu cvičení? Neovládáš ani základy! Před kterýmkoli Wraithem se musíš chovat podle protokolu. Žádné výjimky neexistují, pokud netoužíš spáchat sebevraždu.“
Svalila jsem se zpátky na lůžko a oči upřela do stropu.
„Máš pravdu,“ řekla jsem. „Nezvládám to, ani když jsi mi dal čas na odpočinek a rekapitulaci. Musím –„
Nenechal mě domluvit.
„Vstaň!“
Tentokrát jsem si dala záležet.
Ukázal na židli a zdržel se všech poznámek. Další cvičení se skládalo z diskuze o tom, proč je pro Wraithy výhodnější krmení na lidech oproti jiným způsobům obživy. Nejprve jsem obhajovala lidský názor, pak wraithský. Zaškaredila jsem se nad tím, jak se mi zdál wraithský postoj jednoduchý, a tiše žasla nad skvělou Aceovou argumentací v obou protikladných pozicích.
Podle mého chápání času byla hluboká noc, když se Ace vydal ke dveřím. Neřekl předtím ani slovo o konci cvičení. Nechala jsem ho dojít až k ovládacímu panelu u vstupu.
„Stůj. Kam si myslíš, že jdeš?“ řekla jsem ostře.
Zarazil se a pomalu se otočil.
„Nemáš dost?“
Soustředila jsem se, aby moje tvář zůstala chladná. Pokud se musím protokolem řídit já, měl by to samé dělat i Ace. A ukončení výuky muselo být řádně oznámeno.
„Nikdo neřekl, že by měl být konec. Vrať se, budeme pokračovat.“
Došel ke mně a naklonil se, až měl obličej blízko mého. Moje sebeovládání se zhroutilo. Sesunula jsem se na zem v záchvatu smíchu. Narovnal se a sledoval mě se směsicí opovržení a pobavení. Utřela jsem si uslzené oči a zvedla se. Tolik k wraithskému protokolu, pomyslela jsem si. Ace kupodivu můj náhlý výpadek nekomentoval. Stál a čekal, až se vzpamatuji.
„Můžeme pokračovat,“ škytla jsem. Pak se mi podařilo nasadit vážný výraz a jen občasné cuknutí v koutku oka ještě naznačovalo můj boj s nutkáním se smát.
Pokračovali jsme až do rána, dokud jsem neusnula uprostřed dlouhé věty.

Následující dny měly zhruba stejný průběh. Ráno jsem se honila se zakukleným Wraithem z hlídky. Poprvé jsem se ho trochu lekla, ale brzy jsem přišla na to, že to Wraith považuje za hru. Možná to pro něj bylo zpestření stále stejné činnosti, kterou na lodi vykonával, možná to dostal příkazem od svého velitele, abych měla každý den trochu pohybu. V každém případě jsem si po pár dnech uvědomila, že se na naše honičky těším. I Zakuklenec projevoval přiměřenou spokojenost. Nikdy nezapomněl a nikdy místo něj nepřišel někdo jiný. A také se nesnažil mi dát jakkoli najevo svoji očividnou převahu. V pronásledování jsme se poctivě střídali a vyhýbali se všem ostatním obyvatelům lodi. Ace se o naší ranní rozcvičce ani jednou nezmínil, i když o ní musel vědět, ať už jako její iniciátor nebo náhodný pozorovatel.
Zbytek dne probíhal tvrdý výcvik pod Aceovým vedením. Někdy se k nám připojili ještě další Wraithové, abych si zvykala na několikanásobný útok a sledování více myslí najednou. Večer jsem padala únavou a usínala dřív, než jsem se dotkla hlavou polštáře.
Vzpomínka na první tři dny nicnedělání byla stejně vzdálená jako vzpomínka na některý předešlý život.
Po dvou týdnech jsem se začala vzpamatovávat. Cítila jsem nový příliv energie a ta mi vystačila i na další experimenty s antickým válečkem. Dlouho jsem ho zkoušela v přísném utajení a pak s ním vyrazila do terénu. Procházela jsem chodbami a hledala někoho, na kom bych si mohla vyzkoušet dosah svých nových schopností.
Trochu jsem doufala v přátelského Zakuklence, ale když jsem narazila na Aceova zástupce, neodolala jsem.
Pečlivě odstíněná, aby nezachytil moji přítomnost, jsem namířila paprsek hologramu do jedné z příčných chodeb, které při chůzi míjel, a nechala zhmotnit mladou ženu plnou života.
Zástupce se k ní vrhl, aby se nakrmil, a žena mu na poslední chvíli unikla. Nechala jsem ji zmizet v další postranní chodbě a holoemitor vypnula. Tiše jsem se bavila zástupcovým zmateným výrazem. Když jsem se otočila k nenápadnému odchodu, narazila jsem na Ace. Stál hned za mnou a jistě už chvíli sledoval, co se děje.
Schovala jsem váleček do kapsy.
Beze slova prošel kolem mě a jenom kývl, abych ho následovala. Několika kroky jsem ho dohonila a pokračovala - ne za ním, ale vedle něj. Zástupce jsme minuli současně. Jeho zachmuřený pohled už ve mně nevzbuzoval smích, jenom nejasnou obavu. Jeho nepřátelství bylo jiného druhu, než některých dalších členů Aceovy posádky. Byla to nenávist tak osobní, až mě z toho mrazilo.
Ace se zastavil u dveří mého pokoje a otočil se ke mně.
„Máš mnoho elánu, kterého by bylo potřeba jinde, než k malicherné pomstě,“ řekl a v hlase mu zazněl podtón smutku.
S připomenutím jeho vlastních slov o pochopení rozdílného názoru mezi Wraithy jsem zvedla oči a vážně se na něj zadívala.
„Nemusím ti nic vysvětlovat,“ řekla jsem odměřeně.
Otevřel dveře, chytil mě za rameno a postrčil mě dovnitř. Dveře se za námi zavřely a on stanul nade mnou. Snažila jsem se zachovat podle wraithských pravidel, ale jeho přílišná blízkost a upřený pohled mě nutily couvat, dokud jsem nenarazila koleny o postel. Sledoval mně krok za krokem.
Už nebylo kam couvnout. S nádechem jsem se ještě trochu vytáhla, abych zmenšila náš výškový rozdíl. Těch pár centimetrů ve skutečnosti nehrálo žádnou roli, ale trochu sebevědomí mi dodalo.
Zůstal stát tak blízko, že by stačil hlubší nádech, abychom se dotkli jeden druhého.
„Nemusíš mi vysvětlovat svou averzi k mému zástupci, ale vysvětli mi, proč marníš čas, který bys měla věnovat důležitějším věcem. Myslel jsem, že Ti na použití retroviru záleží mnohem víc, než mě.“
„Vlastně,“ zaváhala jsem s odpovědí, ale nakonec jsem se rozhodla pro pravdu. Stejně by si ji časem z mých myšlenek přečetl sám. „Je mi celkem jedno, v jaké formě se budeme vyskytovat my dva. Ale pro lidstvo jako celek bude rozhodně lepší, když Wraithové přejdou na nějakou přijatelnější stravu, než dosud. Pokud k tomu mohu nějakým způsobem přispět, ráda to udělám.“
Dotkla jsem se jeho vědomí. Telepatické spojení jsme přerušili po mém příchodu do lodi. Musela jsem se všechno naučit sama, bez cizího zásahu. Při jednáních nebyla telepatie mezi námi dvěma možná ani náznakem, proto jsem musela znát všechno od začátku. Jakmile se setkáme se zástupci dalších wraithských plavidel, nemohu spoléhat na žádnou pomoc. I tentokrát jsme si dovolili jenom krátké setkání k ujasnění toho, co bylo zřejmé. Jak moc nám záleží na úspěšnosti mise.
„Ukaž mi ten přístroj,“ požádal Ace a ustoupil stranou.
Vytáhla jsem z kapsy váleček a namířila s ním do prostoru. Postava ženy byla trochu rozmazaná, ale životní síla z ní tryskala stejně, jako když se zjevila před zástupcem.
„Chceš zkusit ji chytit?“ mrkla jsem po něm.
Pomalu udělal dva kroky stranou, podíval se na mě, na ženu a zavrtěl hlavou.
„Potřebuješ vyřešit nějaký svůj osobní problém s útěky?“ zarazil se už, když vyslovoval poslední slovo. Pokusy o odchod z geniiského vězení jsme si stále oba moc dobře pamatovali.
„Ty ne?“ Přerušila jsem projekci hologramu a odložila váleček na jeho místo na polici. „Ale je to dobré, co?“ kývla jsem hlavou k místu, kde ještě před chvílí stála holografická žena.
„Vskutku. Jak jsi dosáhla té živosti, která z ní vyzařuje?“
Jenom jsem se na něj zadívala.
„Ach,“ uniklo mu. Ten pocit života byl můj.
„Tak dobrá,“ povzdechla jsem si. „Dost her, zpátky k práci. Jaká je další lekce?“
„Co opakování?“ navrhl a přešel doprostřed místnosti.
„Už zase?“ protočila jsem oči a pomalu se vydala kolem pokoje. Opakovala jsem přitom všechno, na co jsem si vzpomněla, dokud mě nezarazil doplňujícími otázkami, které se brzy proměnily v diskuzi ve wraithském stylu.

Od mého vstupu na Aceovu loď uplynulo osmnáct dnů. Z toho celé dva pozemské týdny jsem cvičila bez odpočinku, kromě pár hodin spánku každý den. Honičky se Zakuklencem, cvičení s Acem a hry s antickou technologií mě nenápadně vyčerpaly ani ne tak fyzicky, jako psychicky. Uvědomila jsem si to, až když jsem se ráno nedokázala zvednout z lůžka. Hlava mi třeštila a stálý pocit nedostatku kyslíku mě nutil dýchat otevřenými ústy. Ace stál nade mnou a sledoval mi na zápěstí puls.
„Víš, co děláš?“ zeptala jsem se mezi dvěma hlubokými nádechy.
Neobtěžoval se odpovědí a zadal něco na wraithskou podobu tabletu – poloprůhlednou blánu. Sledoval údaje, které se tam začaly objevovat a které jsem viděla jenom matně z druhé strany. Zadíval se na mě a znovu na blánu.
„Zůstaň ležet,“ řekl a odešel.
„Ráda,“ zašeptala jsem. Pocit, že se snažím dýchat ve vodě plné bublin, mě přiváděl do stavu blízkého mdlobám. Stejný pocit jsem zažívala po uklidňujících injekcích, které mi dávali na Zemi po prodělaných operacích. Až u těch posledních jsem si řekla o jiný přípravek na zmírnění bolesti, a lapání po dechu i černé moře plné vysokých nepřátelských vln zmizelo.
Ace se vrátil po pár minutách s injekcí v ruce.
„To ne,“ zavrtěla jsem hlavou. „Co to je?“
„Pořád nedůvěřivá?“ zeptal se a zabodl mi jehlu do předloktí.
„Proč to děláš?“ chtěla jsem se ještě zeptat, ale nejspíš to neslyšel, protože jsem usnula.

Po probuzení jsem ležela s očima ještě stále pevně zavřenýma a užívala si klid a pohodu, kterou jsem už dlouho nezažila. Divná pachuť v ústech mě trochu rušila, ale nebylo to nic, co by mě přinutilo se rozhlédnout a začít fungovat.
„Pokud se dobře pamatuju, říkala jsi tomu Lísková Růženka,“ ozval se blízko hlas.
„Lísková?“ překvapením jsem otevřela oči. „Měl jsi na mysli Šípkovou Růženku?“
Ace seděl na okraji mého lůžka a pozoroval mě.
Zvedla jsem ruce nad hlavu a natáhla prsty co nejdál. „To jsem přece jenom v lese vyprávěla pohádky pro lidské děti a –„ přestala jsem se protahovat, „- jak jsem se probudila?“
„Po dlouhé době,“ odpověděl vážně. „Prospala jsi dva dny. Proč jsi neřekla, jak moc jsi unavená?“
„Unavená?“ nakrčila jsem čelo. Důvod svého probuzení jako ‚Lískové Růženky‘ jsem raději vyhnala z hlavy. „Ano. Potřebuji dovolenou. Dlouhou dovolenou plnou nových zážitků úplně jiného druhu. Aspoň pár hodin na nějaké neznámé neobydlené planetě v lese a na pláži.“ Přivřela jsem oči nad tou představou. „To by bylo skvělé.“
„A ne zcela nemožné. Zatímco jsi spala, kontaktoval jsem královny čtyř Úlů, které by mohly být přístupné jednání. Za osm dní se s námi setkají na dohodnutých souřadnicích.“ Vstal a otočil se k odchodu. „Když ti půjde dobře opakování protokolu, najdeme nějakou hezkou opuštěnou planetu na tu tvoji dovolenou. Pár hodin snad najdeme.“ S tím zmizel za dveřmi.
Ještě chvíli jsem se povalovala a pak se s elánem vrhla pod sprchu, kterou jsem si vyprosila na lodičce. Výklenek krytý ze všech stran, kde ze stropu a stěn tryskaly pramínky teplé vody. Tak dlouho jsem si ho od svého příchodu na loď představovala, až se jednou odpoledne objevil v rohu mé místnosti. A pak, že wraithské lodě nejsou vnímající bytosti. Opřela jsem se o stěnu a přejela po ní rukama.
„Děkuju,“ zašeptala jsem.

Díky za všechny komentáře :)
Další povídka bude asi dříve. 26. nebo 27.9., protože 28. budu s největší pravděpodobností mimo dosah netu. Vrátíme se v ní zpátky na Atlantis za Erin a Radkem a do Hračkářství.
:bye: :sunny:

posedlík Uživatelský avatar
Second Lieutenant
Second Lieutenant

Příspěvky: 1061
Bydliště: Atlantis převážně Ústí nad Orlicí
Pohlaví: Muž
Odpovědět s citací
 
užasný díl jako obvikle :D už se těším do hračkářstvý :D

andoriel Uživatelský avatar
Major
Major

Příspěvky: 1753
Bydliště: Praha
Pohlaví: Žena

Odpovědět s citací
 
posedlíku - děkuju :)

28.Hračkářství

„Opravdu věříš, že se jí nic nestane?“ Radek Zelenka seděl na stole se zkříženýma nohama a sledoval barevné blesky, které se Erin míhaly nad hlavou kolem zvednutého zápěstí.
„Musím,“ zavrčela Erin a zastavila pohyb pravé ruky. Držela v ní silnou tyč asi pětadvacet centimetrů dlouhou. Z obou konců zářilo barevné světlo, z jedné červené, z druhé modré. Celé to vypadalo jako dvoustranný světelný meč rytířů Jedi.
Erin držela meč stále nad hlavou, natáhla druhou ruku a dotkla se malé obliny uprostřed tyče. S lupnutím v tom místě a také naproti vyjely kovové nástavce a z každé se vysunula další čepel – žlutá a zelená. Zatočila s křížem, ve který se tyč změnila. Potěšeně se usmála, že se barevný vír nad její hlavou rozšířil o další barvy.
„To už by mohlo stačit.“ Radek ťukl do tabletu a uložil poslední data. „Ještě bych potřeboval zjistit, jakou mají ve skutečnosti sílu.“
Erin lehce změnila pohyb zápěstím. Jeden z mečů projel rohem stolu, na kterém Radek seděl. Meč nezpomalil a Erin necítila v ruce žádný odpor. Znovu se rukojeti dotkla prstem druhé ruky a všechny čepele i nástavce zmizely. Odložila tyč na stojan, kde byla původně umístěna, a zatřásla rukou, aby ji uvolnila.
Radek se naklonil nad roh označený mečem a s výkřikem se zřítil na podlahu.
Hrana stolu byla čistě oddělená od jeho zbytku i s kusem nohy, jak šla rána šikmo. Při Radkově pohybu kus nábytku, který držel jenom setrvačností, ztratil poslední zbytek stability a sesunul se k zemi.
Doktor Zelenka před dopadem nechránil sebe, ale tablet s celým jejich výzkumem, takže jeho let byl zakončen mohutným bouchnutím, které tak úplně neodpovídalo jeho drobné postavě.
„Co se tu děje?“ John Sheppard vběhl do laboratoře a zarazil se při pohledu na Radka válejícího se ve zbytcích rozpadlého stolu. Pak jeho oči upoutaly police plné nejrůznějších malých předmětů. „Co to tady máte?“ zeptal se podezřívavě. Chytil Radka pod ramenem a pomohl mu na nohy.
„No,“ začala Erin opatrně, „na to, co tady máme, se právě snažíme přijít.“
„Opravdu?“ John přejel po Erin přimhouřenýma očima a pak je sklopil k tabletu v Radkových rukou. „Ukažte mi tohle,“ poklepal prstem na jeden řádek, když si v rychlosti pročetl pár zápisů.
„Vyzkoušej to sám,“ ušklíbla se Erin a ukázala mu, co si má vzít.
„Opatrně,“ dodal Radek. Pod Johnovým znechuceným pohledem se jenom ohlédl po zbytcích stolu a pokrčil rameny.
John vzal nízký kužel a palec přitiskl zespodu na jeho základnu. Přístroj byl velký tak právě do lidské dlaně. Z jeho vrcholu vytryskl stříbřitý paprsek.
„Tady,“ natáhla Erin ruku. Měla na ní drobné poranění z pokusů se zacházením s meči.
John namířil paprsek na ránu. Kužel se mu mezi prsty zachvěl, ale Erinina kůže zůstala poškozená.
„Trochu soustředění,“ zamumlal Radek. Mohl radit jenom teoreticky. Jemu se antický gen vyhnul a Radek se občas cítil trochu vytržený a příliš závislý na pomoci těch šťastnějších. V Erin a Andoriel našel spolehlivé pomocnice při manipulaci s antickými udělátky. Navíc mu ani jedna z knihovnic nedávala najevo tu jemnou rozladěnost a nadřazenost, se kterou se setkával, když žádal o asistenci někoho jiného.
Sheppard zavrčel, vzal Erininu ruku a zamračil se na drobnou ranku na jejím předloktí. Kužel se mu mezi prsty znovu zachvěl a paprsek začal fungovat. Kůže se rychle zacelovala, až nezůstala ani jizva. John povolil stisk a naklonil hlavu na stranu.
„Kam až to působí?“ zeptal se. „Jak velká poranění se tím dají vyléčit?“
Radek pokrčil rameny. „Ruku nebo nohu to asi zpátky nepřišije, a jestli to působí na viry a bakterie zatím nevíme.“
„Vezmu to na příští misi,“ řekl si pro sebe John a obracel kužel v dlani.
Erin přeběhl přes rty úsměv. „Chceš to použít na replikátory nebo na Wraithy? V tom případě to schovej před Rodneym nebo to už neuvidíš.“
Radek se jenom zašklebil. Rodneyho opatrnost a starost o vlastní zdraví byla až chorobná. Taková hračka by mu jistě nedala spát, dokud by ji nezískal.
„A co ten zbytek?“ John se otáčel dokola v místnosti plné polic a stojanů. „Není o tom někde záznam?“ ptal se dál a pohled mu sjel na panel v jednom ze vzdálenějších rohů.
„Tam je to, bohužel, nefunkční,“ povzdechl si Radek. „Ale jestli chceš, můžeš to zkusit sám,“ pokynul k panelu.
John nezaváhal a položil na panel ruku. Několik symbolů bliklo a znovu se ponořilo do tmy.
„Dohodli jsme se, že bude jednodušší vyzkoušet přístroje jednotlivě, než se pokoušet panel opravovat,“ vysvětloval Radek a zamrkal na Erin.
„Nepamatuju se,“ začal pomalu John a obrátil se zpátky k nim, „že bych četl hlášení o nálezu nové laboratoře.“
„Zato já jsem četla o nějakých krystalech,“ převáděla Erin řeč jinam.
„Jo,“ podrbal se John ve vlasech. „A od té doby se dějí divné věci.“
„To jsem taky slyšela,“ pokývla Erin hlavou. „Můžeme ti nějak pomoci?“
John se na ni zadíval. Ze své přeměny na iratuského brouka si mnoho nepamatoval, ale byl si jistý, že Erin na jeho návratu do původní formy měla velkou zásluhu. Doktor Beckett ji tehdy trápil ještě víc nežli plukovníka. A to už bylo co říct.
„Nejsem si jistý. Zkoumá to Jennifer,“ pokrčil rameny. „Jestli chceš něco udělat, domluv se s ní a s místní psycholožkou.“
Erin přikývla. Bez předchozího varování se najednou sesunula se k zemi.
„Co se ti stalo?“ vyjekl Radek a vrhl se k ní.
„To nic,“ zašeptala Erin, když se jí podařilo popadnout dech. „Jenom se mi zatočila hlava.“
John odložil kužel a sehnul se, aby jí pomohl se zvednout.
„Vážně jsi v pořádku?“ ujišťoval se.
Erin kývala hlavou a zmohla se i na malý úsměv.
John ji ještě chvíli sledoval, ale na jejím chování se nic nezměnilo. Když se pod jeho upřeným pohledem začala červenat, usoudil, že to nebylo víc, než dočasná slabost. Znovu se zaměřil na zkoumání přístrojů, vyskládaných podél stěn laboratoře.
„Jestli chcete, pomůžu vám,“ nabídl se. „Jako kluk jsem hračkářství miloval.“

Erin seděla ve svém pokoji a sledovala Radka, jak chodí ode dveří k oknu a zpátky.
„Tak už mi to konečně řekni,“ trochu na ni zvedl hlas.
„Dobře,“ rezignovala. „Jedná se o Andoriel. Cítila jsem, jak jí najednou vypověděly síly. Ne,“ zarazila Radka, než se stačil nadechnout k poznámce, „s Wraithy to nemá nic společného. Teď jí zrovna velitel pomáhá se vzpamatovat. Jenom neodhadla čas na odpočinek.“ Chvíli o tom přemýšlela s hlavou na stranu. „Odpočinek neodhaduje už nějakou dobu,“ povzdechla si.
„Mám se ptát, jak to víš?“ Radek přimhouřil oči a zastavil se uprostřed pokoje.
„Raději ne,“ řekla lehce Erin. „Rozhodně už je Ája v pořádku a já taky.“
„Víš, co si myslím?“ doktor Zelenka se usadil ve druhém křesílku, pošoupl se až na kraj a temeno hlavy si opřel o vrch opěrky zad. „Myslím si, že si to celé Andoriel představuje jako nějakou pohádku.“
Erin stiskla rty, aby nevyprskla smíchy. Sice už to bylo před nějakou dobou, ale právě si jasně vzpomněla na jeden Ájin pohádkový sen.
„Jakou pohádku máš na mysli?“ zeptala se.
Radek se tak upřeně zadíval do stropu, že i Erin k němu zvedla hlavu. Nic zvláštního tam neobjevila. A pak začal Radek vyprávět:

Pohádka o prasátkách
Na konci vesnice stál krásný starý statek. Žil v něm divný tvor Wraith a houf malých prasátek. Každé ráno tvor vyšel na dvůr a zavolal:
„Prasátka moje, pojďte sem. Mám vás moc rád.“
A prasátka přiběhla a radostně kolem něho skákala.
Wraith je hladil po strakatých hlavičkách a mluvil na ně.
„Ty jsi taková moje hodná malá Ája, viď? A ty taky. Samozřejmě. I ty jsi moje malá Ája. Copak budeme dneska dělat, prasátka moje? Půjdeme se projít.“
A Wraith se pomalým krokem vydal kolem dvorku. Prasátka Áji poslušně capala za ním a byla celá šťastná, že si jich ten velký tvor všiml.
Procházka dvorkem skončila a Wraith se znovu sklonil k prasátkům.
„Mám hlad, co s tím uděláme?“ zeptal se smutně.
Prasátka se na něj dívala a nerozuměla mu.
Jedno z houfu vytáhl a odnesl si ho do domu. Ostatní o něm už nikdy neslyšela. Ale jistě se mělo dobře. Vždyť ho naposledy viděla, jak si hoví ve Wraithově náruči.


Erin se rozesmála.
„Netušila jsem, že jsi tak dobrý vypravěč.“ Při posledním slově zívla. „A tvoje pohádky mají dokonce vliv na potřebu spánku,“ pokračovala.
Radek se zvedl. „Taková legrace to není, ale jsem rád, že i já mám nějaké schopnosti,“ povytáhl obočí.
„Máš schopností, až to hezké není,“ ušklíbla se na něj Erin a vyprovodila ho ze dveří.

Sotva Radek odešel, bezstarostný výraz z tváře Erin zmizel. Zamyšleně stála uprostřed svého pokoje a mračila se do zdi. Ta náhlá slabost při vzpomínce na Andoriel se už neobjevila, ale to neznamenalo, že by byla Ája v úplném pořádku. Erin to sice stálo trochu sil navíc, ale snažila se udržet aspoň náznak spojení se svojí bláznivou kamarádkou, která se rozhodla, že měsíc na wraithské lodi není nic, co by v okolí mohlo vyvolat obavy. Erin si byla sice celkem jistá, že od velitele té lodi Andoriel nic nehrozí, ale tím větší starosti jí dělal zbytek posádky.
Ještě chvíli zkoumala své pocity, aby nakonec s hlasitým heknutím dopadla na postel. Ještě jí blesklo hlavou, jak dlouho utají to krásné Johnovo „hračkářství“, když o něm ví stále více lidí, a usnula.

Stála před kamennou věží, ve které čas otevřel okna z vypadlých kamenů. Namodralý měsíc se schovával v potrhaných mracích a stíny se jeho světlem ještě prohlubovaly. Rozhlédla se a pak zvedla hlavu. Strach jí sevřel plíce, že se skoro nedokázala nadechnout. To místo bylo a nebylo stejné, jako ve chvíli, kdy ho před nedávnem uviděla poprvé. Jako by mezitím uběhly tisíce let.
„Ale no tak, Erin,“ ozval se za ní hlas. I ten skoro nepoznala. Prudce se otočila.
John Sheppard se na ni díval žlutýma očima a úsměv na jeho modré tváři odhalil špičaté zuby.
„Přece jsi čekala na velmistra, ne?“ pokračoval změněný John. „Konečně ses ho dočkala.“ Pokročil k ní a zvedl levou ruku. Neměl v dlani krmný otvor. Nebo si ho Erin aspoň nevšimla. A také po něm nepátrala, pohlcená scénou, která se před ní odvíjela. John mezi sevřenými prsty svíral krk bílé kočky s velikýma ušima. Kočka se kroutila a poulila na Erin oči s prosbou o pomoc.
„Takový hezký mazlíček,“ pokračoval John, otočil kočičí hlavu k sobě a zálibně mlaskl. „Snad se ti po něm nebude moc stýskat.“ Sledoval, jak tělo malé šelmy ztrácí zbytky sil a zoufalé pokusy o únik se mění v jemné poškubávání končetin.
„Ale ty nejsi…,“ vydechla Erin s očima přilepenýma ke kočce, která si tuto chvíli vybrala na to, aby zůstala nehybně viset z Johnovy dlaně.
„Co nejsem, Erin?“ zeptal se John a s pokrčením ramen odhodil malé bílé tělíčko do trávy.
Knihovnice potřásla hlavou ve snaze si ji pročistit a s přemáháním odtrhla pohled z bílé hromádky u paty věže. Zvedla k Johnovi oči.
„Nejsi John,“ řekla jasným hlasem. „A nejsi ani žádný velmistr. Jsi nějaká pokroucená představa, která v mé mysli nemá co dělat.“ Už když vyslovovala poslední slova té věty, přemýšlela, kde je vlastně vzala. Byla to okamžitá myšlenka? Vnuknutí? Nebyla si jistá.
Modrý John se znovu usmál. Vypadal jako příšerná karikatura čehosi, co nikdy nemělo vzniknout.
„Tady se toho dá tolik najít,“ řekl si pro sebe potěšeně a zadíval se k lesu.
Erin tím směrem pohlédla také a vyděšeně couvla. Sekka, která se k ní blížila, se nesnažila maskovat a byla dvakrát větší než ta, se kterou se Erin setkala při své procházce lesem.
Zvíře podobné kanci nabíralo stále větší rychlost a jeho malá krvavá očka se s hladem upírala na Erin. Knihovnice stála jako socha, neschopná pohybu, a jenom s hrůzou sledovala, jak se k ní Sekka rychle blíží. Cítila na tváři Johnův pohled a pak ostré drápky na lýtku své pravé nohy. To ji probralo. Na poslední chvíli uskočila a velké zvíře s rachotem narazilo do věže. Zůstalo ležet omráčené a John se na Erin mračil přes jeho hřbet.
Nevšímala si ho. Sklopila pohled a s překvapením a úlevou sledovala ušatou bílou kočku, jak se jí šplhá po kalhotách a triku, až se hlavou zavrtala Erin pod bradu.
„Rád tě vidím,“ zavrněla.
„I já tebe, kočičáku,“ zašeptala Erin a pohladila kočku po malém tělíčku. Krev z drobných ranek způsobených kočičími drápy jí lepila oblečení k tělu, ale nevšímala si toho.
„Už víš, co se tady děje?“ ptala se kočka dál a přelezla Erin za krk. Celá se schovala pod jejími vlasy, jenom hlava jí vykukovala u Erinina ucha.
„Ne tak docela,“ zamumlala Erin a zvedla oči k Johnovi. Nepřekvapilo ji, že tělo omráčené Sekky zmizelo.
John se stále mračil, ale když se jejich oči setkaly, tváří se mu rozlil spokojený úsměv.
„Jen tak něco tě nevyděsí, co?“ prohodil.
„Něco třeba ano,“ ozvalo se za ní. Kočka z jejího krku zmizela a zezadu ji objaly něčí ruce. Pootočila hlavu a zahlédla pramen neposlušných rezavě zlatých vlasů.
„Louisi?“ vydechla.
„Další polibek?“ zašeptal jí do vlasů a pevně jí přitiskl zápěstí k bokům.
Sheppard se nepřestal usmívat. Přistoupil k Erin.
„Raději bys něco jiného, než polibek?“ zeptal se a zvedl ruce.
„Ne!“ Erin se snažila vyprostit ze sevření a zabránit Johnovi, aby jí kolem čela uvázal černý šátek.
„Nebraň se tomu,“ šeptal za ní Louis. „Pak spolu budeme konečně propojeni na té správné úrovni.“
„Ne!“ Erin se zády opřela o Louise a prudce vykopla nohu proti Johnovi.
Zavrávoral a ustoupil. Ruce s šátkem mu klesly. Erin na něm zahlédla namalované velké oko. Rychle oddechovala a stále se pokoušela vykroutit ze sevření Louisových paží.
„Když nepřijmeš oko, musím tě opustit. Navždy,“ pokračoval Louis. „Rozmysli si to.“
„Ne!“ z Erinina hlasu zazněla stopa zoufalství.
„Sbohem, Erin...“


Probudila se s pláčem. Stočila se do klubíčka, přetáhla si pokrývku přes hlavu a mokrý obličej schovala do dlaní.
„Ne,“ šeptala si pořád dokola.
Vydýchaný vzduch pod dekou ji za chvíli přinutil pokrývku odhodit. Hluboký nádech přinesl úlevu a křečovitě napjaté svaly se uvolnily.
Za pár minut stála pod sprchou, dlaní se opírala o jednu z šedých dlaždic a v zamyšlení do ní ťukala dlouhým nehtem.
„Říkal, že už se neobjeví,“ mumlala si pro sebe. „Proč by to zrovna teď porušil? Co tam dělal John? A jak věděl...? Ne. Tady mi něco chybí. Něco důležitého.“ Po paměti sáhla na ovládání sprchy a zastavila vodu. Odtahovala ruku a zdálo se jí, že jí prsty zazářily. Stříbrný výboj kratší než mžik oka se mihnul mezi lesklým panelem a její dlaní.
Pomalu se oblékala a sledovala při tom vlastní projevy, náhle jemně odlišné od zaběhnutých rituálů před odchodem z pokoje. Než otevřela dveře do vnějšího světa, zhluboka se nadechla.

„Máš zpoždění. Začali jsme bez tebe,“ vykřikoval Radek, sotva se objevila v „Hračkářství“.
John k stál k Erin zády. Jenom se letmo ohlédl a zazubil se.
Erin potlačila vyděšené vyjeknutí. Noční můra se jí vrátila v plné síle.
„Ještě pořád je ti špatně?“ Radek si všiml, jak Erin zbledla a pozorně se na ni zadíval. Přemýšlel, jak je na tom Andoriel u Wraithů.
„Ale ne,“ zavrtěla Erin hlavou. Áju zatím vypustila. Měla vlastních starostí nad hlavu. Věřila, že ji znovu najde, až se srovná s vlastními problémy. „Jenom jsem měla trochu divokou noc,“ pokusila se o úsměv.
„Ty taky?“ podivil se John a konečně se k ní obrátil čelem. „Už jsi několikátá. Řekni, zdálo se ti o někom známém?“ Při čekání na její odpověď stiskl v dlani malou kovovou kuličku, až začala pískat.
„Jo,“ povzdechla si Erin a nešťastně se na Johna podívala. „Dalo by se říct, že můj sen byl plný známých tváří.“
„Byl jsem tam já,“ řekl John pomalu a důrazně. „A prováděl jsem ti něco hodně ošklivého.“
Erin jenom přikývla. Pod sprchou došla k závěru, že Dar v jejím snu byl opravdu jenom snem. S Johnem si tak jistá nebyla. Na jeho zlém snovém dvojčeti bylo něco, co mu dodávalo reálnosti. Navíc si byla jistá, že ten John celý její sen ovládal.
Trhla sebou, když k ní Radek natáhl ruku.
„Raději ne,“ zamračila se. Hlavou jí projela vzpomínka na zajiskření ve sprše.
„Co to máš?“ zeptala se Johna a kývla hlavou k jeho ruce s pískající kuličkou.
„Ještě pořád nevím,“ podíval se do vlastní dlaně. „Někdy píská hned, jak se jí dotknu prstem, a někdy jí můžu mačkat, jak chci, a nic.“
Kulička v jeho ruce ztichla.
„Co ti John v noci prováděl?“ chtěl vědět zvědavý Radek.
Plukovník Sheppard se na něj znechuceně podíval. Opravdu netoužil slyšet další děsuplný příběh se svou vlastní osobou v hlavní roli.
„Máš další oběť?“ Rodney McKay stál ve dveřích, které Erin zapomněla zavřít. „To už je kolikátá? Třetí? Čtvrtá?“ Vešel do místnosti a než Erin stačila uhnout, zavadil o ni, když procházel kolem ke stojanu se čtyřramenným barevným mečem.
„Přinesli z té planety další krystal,“ informoval všechny jen tak mimochodem a natáhl ruku, aby ze stojanu sundal tu divnou tyčku.
Zamítavý pokřik ze tří úst ho přinutil s rukou ucuknout. Nasupeně se na ně podíval.
„O co tady jde?“ zeptal se podezřívavě. „Johne? Něco tu přede mnou tajíte? Radku, zapomněl jsi, kdo je tady hlavní vědecký pracovník? Jak to, že o tomhle nevím? Kde je nějaké hlášení? Informace, prosím!“
„Hlášení dostaneš hned, jak bude co hlásit,“ odbyla ho nervózně Erin. Právě přemýšlela, jestli se jí jenom dělaly mžitky před očima, nebo se opravdu nějaká entita projevující se zábleskem energie před chvílí dotykem přenesla z ní na Rodneyho.
„Hele, Rodney, právě to připravuju,“ snažil se Radek zklidnit svého nadřízeného. Pozvedl tablet a s krátkým zaváháním ho doktoru McKayovi podal.
„No tohle,“ vydechl Rodney, když si pročetl pár stránek záznamů. „Kdo to tady mohl…?“
„Myslíme si, že nejspíš Janus.“ Radek už rezignoval na tajemství. „Vchod byl maskovaný. Nebýt výpadku energie, nikdy bychom to nenašli,“ pokračoval ve vysvětlování.
„Paráda! Skvělé! Nádhera!“ jásal Rodney každou chvíli a očima těkal z tabletu na police a zpátky. „Tomu říkám zakopnout o poklad. Jak dlouho jste si to chtěli nechat pro sebe?“ vypálil na Radka.
Doktor Zelenka se nenechal zaskočit.
„Chtěli jsme tě seznámit s prvními výsledky hned, jak bychom je dali dohromady,“ řekl klidně.
„Jen aby,“ zamručel Rodney. „Tady,“ poklepal prstem na tablet, „už je toho víc než dost, aby to vydalo na počáteční hlášení.“
„Ale to by nebylo žádné překvapení.“ John mrkl na Erin a Radka. „Chtěli jsme ti předat komplet hračkářství i s návodem k použití. Máš přece příští měsíc narozeniny, ne?“
„Co? Narozeniny? Ovšemže mám příští měsíc narozeniny. A to jsem měl dostat k narozeninám – hračkářství?“ Rodney se tvářil zmateně. Rozhlížel se po Erin a Radkovi, ale ti se jen usmívali a kývali hlavami.
„No tak dobře,“ rezignoval Rodney. „Váš dárek přijímám, ale o zbytek už se postarám sám. Nemůžete si tady jen tak zkoumat tajnou laboratoř a nikomu o tom neříct. Tohle,“ pozvedl tablet, „ odnesu Sam. A pak vytvořím tým na prozkoumání toho, hmm, hračkářství.“
Otočil se k odchodu. Mezi dveřmi se ohlédl.
„Děkuju za dárek. Dobře to tady zavřete, než se vrátím. A na nic nesahat!“

„A máme po srandě,“ konstatoval Radek, jakmile Rodney zmizel z dohledu i doslechu.
„Johne?“ Erin měla mezi obočím vrásku hodnou Grand Canyonu. „Můžeš mi říct víc o těch krystalech a ‚obětech‘, jak je nazval Rodney?“
„Hmmm,“ zahučel plukovník. „Na jedné z prozkoumávaných planet jsme našli zářící krystaly. Docela hezké,“ usmál se. „Než jsme jeden pronesli Branou na Atlantis, zblízka jsem si ho prohlédl. A pak se tady začaly dít divné věci. Spousta lidí tvrdí, že je pronásledují noční můry, ve kterých hraju hlavní roli. Lékařská sekce si myslí, že za to může ten krystal.“
Při řeči vyšli z laboratoře a pečlivě za sebou zavřeli.
„Lékařská sekce si je jista,“ ozvalo se z chodby. Jennifer Kellerová prošla okolo a se skrývanými obavami se podívala na Johna. Obešla ho širokým obloukem.
„Ona byla první,“ povzdechl si John. „Zdálo se jí něco o Teyle a iratuských broucích a pak…“
Jeho proslov přerušil výkřik z terasy. Doktorka Heyghtmeyerová, místní psycholožka, stála na zábradlí a s hrůzou se dívala do hlubiny pod sebou.
K Johnovu úžasu u ní na terase stál další plukovník Sheppard.
Než stačili doběhnout, doktorka ztratila rovnováhu.
Erin se nešla dívat podél hlavní věže dolů na tvrdý základ Města. Netoužila zjišťovat, co se s Kate Heyghtmeyerovou stalo. Věděla to moc dobře. Nechala ostatní, aby se nahrnuli k zábradlí, a zatím sledovala dvojníka Johna Shepparda.
S malým zlým úsměvem odstoupil a pozoroval děs všech okolo, včetně své předlohy. Cuknul sebou, když se očima setkal s Erin, ale úsměv mu z tváře nezmizel. Jenom ještě o kousek ustoupil tak, aby se mezi něj a Erin dostal hlouček lidí. Vrhla se za ním. Pozdě. Po druhém Sheppardovi se slehla země.
„Před chvilkou jsem s ní mluvil,“ šeptal vyděšeně Rodney.
„Tohle musí přestat,“ mračila se Sam Carterová. „Nemůžeme tady nechat ožívat noční můry, které vraždí i ve skutečnosti. Doktorko, Rodney, Johne, vymyslete, jak se toho zbavit. Hned!“
Zatímco tři jmenovaní odcházeli, Erin se ještě jednou rozhlédla, jestli někde neuvidí Johnova dvojníka. Ztratil se.
„Erin, mohla bys?“ oslovil ji Radek. „I když už nesmíme do hračkářství, tvůj gen by se mi hodil. Našel jsem další nefunkční panely v suterénu. Aspoň na mě nereagují.“
„Jasně,“ přikývla nepřítomně Erin. Naposledy přejela očima po rozcházejícím se hloučku na terase a vydala se za doktorem Zelenkou.

„Vážně je ta věc zpátky?“ ptal se za pár hodin Rodney a nedůvěřivě se díval na rozzářený krystal. „Už žádné obří ryby? Žádní klauni?“ otočil se na Johna.
Plukovník Sheppard byl po předchozí bitvě se svým horším já ještě pobledlý, ale o jejím výsledku nepochyboval.
„Už nikoho neohrozí. Aspoň, dokud se do nich zase někdo zblízka nepodívá. Odneseme je zpátky,“ kývl hlavou směrem ke krystalům a sledoval, jak je zdravotnický tým opatrně balí na cestu Branou. Energetické bytosti živící se strachem v nich byly uzavřeny a plukovník doufal, že ještě dlouho budou.
Při zdlouhavém oblékání do ochranného obleku před cestou na planetu s krystaly mu blesklo hlavou, jestli by jeden z krystalů neměli poslat darem na některou z wraithských lodí. Představoval si, jaké noční můry by mohly Wraithy pronásledovat, a za speciálně tvrzenou průhlednou umělou hmotou přilby se usmíval.

„Tak povídej,“ vybídl za dva dny Radek Erin, sotva se oba sklonili nad dalším z nefunkčních panelů. „Jak je to s tou Ájou? Už je v pořádku?“
„Ája,“ zašeptala Erin. Ruce se jí zarazily nad sadou ovladačů. Usmála se. „Ája má dovolenou.“

A jak bude vypadat Dovolená, kterou Andoriel prožije na neznámé planetě, to se dozvíte 8.10. Protože je to na delší povídání, asi to rozdělím na dvě části.

:bye: :sunny:

posedlík Uživatelský avatar
Second Lieutenant
Second Lieutenant

Příspěvky: 1061
Bydliště: Atlantis převážně Ústí nad Orlicí
Pohlaví: Muž
Odpovědět s citací
 
super díl :D kde stojí to hračkářství? doufám že použiješ meč

andoriel Uživatelský avatar
Major
Major

Příspěvky: 1753
Bydliště: Praha
Pohlaví: Žena

Odpovědět s citací
 
Díky posedlíku - to byla rychlost :)
Hračkářství je na Atlantis. Bohužel, ho zabavil Rodney :(
Budu se muset zeptat Erin, jestli se ještě někdy k meči dostane. Neznám všechny její plány s povídkami.
Andoriel zažije jenom dohru s válečkem a obrazem, který se jí podařilo vytvořit jako první věc. O ničem jiném nevím. Ale - kdo ví :D

:sunny:

Paci Azanyrmuth Uživatelský avatar
Staff Sergeant
Staff Sergeant

Příspěvky: 340
Bydliště: Aldeneerin
Pohlaví: Muž

Odpovědět s citací
 
Zdravím.
Ted jsem přečetl prvních pět částí a musím uznat, že je to hodně dobře napsané. Líbí se mi hlavně jiný pohled na Atlantis, dění ve městě, pocity postav, touhy apod a to si mi právě líbí. Na rozdíl od ostatních povídek, válka probíhá tak v pozadí. Příběh se zajímavě vyvijí. Celkově i atmosféra je místy tajemná, část o pohřebišti mě úplně pohltila. Líbí se mi používání témat Astrálu a podobného cestování, geopatogení zony, negativní enegetické bytosti, vše je pěkně propojené. Už se těším až si najdu zase nějaký klidný večer a počtu si další díly.
Starší tvorba: Fantasy román "Dobrodruzi z Antaru" k počtení zde: http://www.psanci.cz/autor.php?trideni=2&id=1404

Erin Uživatelský avatar
Airman
Airman

Příspěvky: 7
Pohlaví: Neuvedeno
Odpovědět s citací
 
I já děkuji za pozitivní ohlas, s prastarým pohřebištěm se čtenáři nevidí naposledy. V závěrečném dílu o Erin a Daru se znovu vrátí na Velétos, kde proroctví dojde naplnění a uzavře tím jednu velkou kapitolu Erininy životní poutě.
Co se meče týče, Erin s ním žádné plány nemá a asi mít nebude, nicméně si oblíbí jinou sečnou zbraň a té se dostane hojného využití :wink:

andoriel Uživatelský avatar
Major
Major

Příspěvky: 1753
Bydliště: Praha
Pohlaví: Žena

Odpovědět s citací
 
I já děkuji Azanyrmuthovi za komentář. Potěšil :)

A protože už je zase datum s osmičkou, je tady první část slíbené Dovolené
Bavte se :)
29.Dovolená
1.
Wraithská loď se jenom zvolna pohybovala vesmírem. Na ovládacích panelech se míhaly údaje o její poloze vůči ostatním tělesům v okolí, o trase a zvláštnostech, které zachytily senzory, a mnoho dalších dat, která jsem nedokázala určit.
„Tam,“ ukázala jsem na jeden řádek.
Ace se naklonil, aby mi viděl přes rameno. Krátce jsem na něj pohlédla a udělala krok stranou. Nezvedl oči, jenom se víc přiblížil k ovladači, u kterého jsem svým pohybem uvolnila místo, aby mohl lépe sledovat data. Nechal si zobrazit ještě několik upřesňujících údajů a přikývl. „Zdá se vhodná.“ Přešel k dalšímu pultu, zadal pokyny pro přiblížení a nastavení stabilní orbity kolem vybrané planety.
Otočila jsem se a chtěla vykročit ke svému pokoji, ale mezi dveřmi stál Aceův zástupce. Cenil na mě zuby. Pozvedla jsem bradu a přimhouřila oči.
„Co chceš?“ zavrčela jsem na něj.
Jeho škleb se ještě prohloubil a on mírně sklonil hlavu. Ace se otočil a pozoroval nás.
„Jenom jsem přišel oznámit, že nám docházejí zásoby,“ řekl. Šlehl po mně hladovým pohledem, pak se zadíval do tváře svého nadřízeného. Ace pootočil hlavu k jednomu z ovladačů a rychle na něj vyťukal několik pokynů.
Jeho zástupce už zase zíral na mě a ruce stiskl do pěstí. Udržela jsem kamennou tvář a nehybný pohled do jeho očí.
„Tady,“ řekl Ace.
Zástupce k němu otočil hlavu. Vykročil k panelu a naklonil se nad něj. „Ano, to bude dostatečné,“ řekl pomalu, jak procházel data.
Ace stál a díval se na něj. Očekával ještě něco. Zástupce se narovnal. „Samozřejmě se postaráme o všechny zásoby,“ řekl významně a znovu po mě šlehl očima. Kdyby to byl bič, jsem samý šrám.
„Očekávám vás za tři dny,“ řekl Ace a naznačil Wraithovi že má odejít. Sotva zástupce zmizel, otočil se ke mně. Připravila jsem se na další výtky ke svému chování, ale nepřišly. „Tohle bylo lepší,“ řekl. Znělo to skoro jako pochvala.
Potřásla jsem hlavou. „Stejně pořád nechápu, proč se celá tvá posádka nebouří proti tomu, že tady pobíhá jídlo, které se nesmí sníst a ještě se chová arogantně.“
Zatvářil se pobaveně a vykročil k hangáru.

Stála jsem na rampě a čekala, až mě nabere Šipka. Planeta, na kterou jsme měli namířeno, nebyla obydlená, ani na ní nebyla Brána. Dny neustálého výcviku v jednání s Wraithy konečně přinesly nějaké ovoce, tak jsme kontaktovali několik předem vybraných Úlů a dohodli s nimi setkání. Mělo se konat další týden a já jsem si vysloužila pár hodin volna. Nakonec se pár hodin změnilo na tři dny. V tolik jsem ani nedoufala. Ale už jsem se těšila na zem pod nohama, vítr na tváři a také na vodopád, který jsem našla při snímání povrchu planety. Musel být obrovský. Planeta měla vysoké hory a neprostupné lesy, pár velikých jezer a jeden oceán. Žádná větší zvířata jsem neobjevila. Pro Wraithy by možná byly zajímavé jeskyně, které prostupovaly celé malé jižní pohoří od Velkého vodopádu až k útesům, spadajícím do oceánu.
Na tak dlouhou dobu na planetě jsem si s sebou vzala aspoň několik věcí, o kterých jsem předpokládala, že je budu potřebovat. Byly teď uložené v batohu, který mi visel na zádech. Nepromokavá plachta zabírala nejvíc místa. Ace neprotestoval. Pokrčil rameny s myšlenkou – když se s tím chceš vláčet, je to tvoje věc.

Konečně jsem stála na pevné zemi a vdechovala vzduch prosycený vůní lesa a vody. Malá oválná loučka se mírně svažovala do údolí. Ze všech stran ji obklopoval vysoký, převážně jehličnatý les. Na vyšším konci byl přerušený skalkou, ze které padala voda do malého jezírka s jemným bílým pískem. Ten zasahoval ještě asi dva metry okolo, než začala hustá tráva. Potok z jezírka protínal louku a mizel v porostu, aby si našel cestu hlouběji do údolí. Kolem skalky se půda lesa prudce zvedala a nad skalkou les končil na plošině, porostlé řídkou travou. S hustým trávníkem pod ní se vůbec nedala srovnávat.
Šipka se obloukem vrátila a dosedla na dolní konec louky. Ještě kousek klouzala pod první stromy a zůstala stát u hustého trnitého křoví, které vypadalo jako pozemské ostružiní. Kokpit se otevřel a Ace lehce vyskočil na zem. Po prvním rozhlédnutí trochu nakrčil nos a tázavě se na mě podíval. Seděla jsem u potůčku a zkoumala barevné oblázky. Voda je vyhladila do kuliček. Duhově se blýskaly ve slunci, které zářilo příjemně žlutým světlem. Batoh už dávno ležel pod nejbližším stromem.
„Dokonalé,“ vydechla jsem, když jsem zvedla hlavu a znovu se rozhlédla. Wraith se podíval na oblohu a couvnul dál do stínů lesa.
Zvedla jsem se od potůčku a pomalu došla na malou pláž u jezírka. Namočila jsem si ruce až po lokty. Voda byla příjemně vlažná, osvěžující a průzračná, že bylo vidět dno. Od vodopádu po ní běžely drobné vlnky a vpíjely se do písku okolo. Tomu nešlo odolat. Stáhla jsem vestu i s trikem, odkopla boty a málem upadla, když jsem se snažila co nejdříve zbavit kalhot. A pak už jsem vběhla do té tekuté nádhery - a ztratila půdu pod nohama. Jezírko bylo hluboké už dva kroky od břehu. Vykřikla jsem. Ne z obavy, že bych se utopila, ale překvapením. Hlavu mi zalila voda. Mávala jsem rukama kolem sebe a snažila se dostat zpátky na vzduch. Voda vedle mě zavířila a nějaká síla mě vyhodila na břeh. Ležela jsem na písku obličejem dolů, trochu prskala a snažila se pochopit, co se stalo. Nějaká podivná reakce vody, která vyvrhuje předměty, co do ní spadnou? Nebo vodní tvor, který si hájí svoje území? Otočila jsem se na záda a zůstala zírat s ústy dokořán. Voda v jezírku se vařila. Její proud vyrazil jako fontána vzhůru, a na vzduchu se zalesklo dlouhé, hladké a bílé tělo neznámého tvora. Než jsem se stačila pohnout, tvor se vymanil z vodní masy a pružně dopadl do písku vedle mě. Z jeho mokrých vlasů se na mě snesla sprška vody.
„Měla jsi pravdu. Dokonalé,“ řekl. Nezmohla jsem se na slovo. Ležela jsem v písku a sledovala toho tvora - Ace, jak si obléká kabát a natahuje boty. Když byl hotov, zůstal nade mnou stát. „Topení se a povalování v písku patří k lidskému odpočinku?“ zeptal se s mírným posměchem v hlase.
„Netopila jsem se,“ zavrčela jsem a zavřela oči, abych neviděla, jak se baví.
„Křičela jsi,“ ozvalo se od nejbližšího stromu, kam se odešel skrýt před sluncem. „A taky jsi sebou hodně, „ zarazil se, jak hledal vhodné slovo, „plácala,“ dodal nakonec.
„A co jsi dělal ty?“ vzpomněla jsem si na proud vody vržený k nebi.
„Zachraňoval tě. Už zase.“ Jeho hlas byl tichý. Odpočíval. „A vykoupal jsem se,“ povzdychl si.
Neodolala jsem a podívala se na něj. Ležel ve stínu pod stromem se zavřenýma očima, ruce i nohy rozhozené do stran a tvářil se spokojeně. Zvedla jsem se, sebrala triko a natáhla si ho. Cestou k němu ze mě opadával písek, který mi uschnul na těle.
„Kolem je bezpečno, kdybys to chtěla vědět,“ zamumlal Ace.
„Děkuju,“ řekla jsem.
Ušklíbl se, ale nijak to nekomentoval. Kupodivu. Takhle bych se jako vyslanec na misi za Wraithy určitě neměla chovat. Ale mám přece dovolenou. Překročila jsem ho, zvedla batoh a začala se rozhlížet po místě vhodném na noční přístřešek. Kraj lesa nad jezírkem se mi moc líbil. Mezi dva stromy jsem natáhla provaz a přehodila přes něj plachtu. Pod ní jsem roztáhla deku a splasklý batoh složila místo polštáře. Posbírala jsem věci rozházené v písku a odnesla je ke stanu. Noc mohla přijít. Vzhlédla jsem k obloze, kde se slunce začalo pomalu sunout k obzoru. Když jsem uviděla na východní straně hradbu tmavých mraků, neubránila jsem se úsměvu. Vzpomněla jsem si na jednu bouřlivou noc, kdy jsem se snažila dostat k Bráně při útěku z geniiského vězení. Tehdy to skončilo kulkou v rameni a návratem do cely hned vedle Wraitha.
Ten samý Wraith se ještě pořád povaloval pod stromem. Došla jsem k němu a začala zkoumat satelitní snímky planety, které jsem vytáhla z kapsy své vesty. Seděla jsem s nohama zkříženýma pod sebou, rozkládala fotky na průhledných membránách všude kolem a třídila je podle oblastí. Chtěla jsem se podívat po okolí, navštívit Velký vodopád, prozkoumat pár jeskyní a nakonec se vydat k oceánu. Na dva dny to bude docela dost zábavy. Velký vodopád byl vzdálený asi deset kilometrů vzdušnou čarou, ale cesta se nejspíš díky terénu protáhne.
Mračila jsem se, skloněná nad snímkem s Velkým vodopádem, a posunovala ho, abych co nejlépe viděla, když na něm přistála Aceova ruka. Černé nehty přejely po natažené membráně s nepříjemným skřípáním. Ve svém zaujetí jsem se dostala až k němu a fotku si opřela o jeho rameno. Vzal ji a zvedl před obličej.
„Zítra je zase na programu topení se?“ zeptal se.
Začala jsem mu vysvětlovat své plány a snažila se je zároveň ukázat na snímku. Poslouchal bez připomínek. Když jsem skončila, odložil fotku, posadil se a zadíval se na mě. „Nechtěla jsi odpočívat?“
„Tohle bude odpočinek,“ usmívala jsem se při představě, jak padám ze skal, topím se v každém potoku a bloudím jeskyněmi. „Kdybych chtěla spát, mohl jsi mi zajistit teplé hnízdečko ve své lodi.“
Při vzpomínce na „skladiště“ pro wraithskou potravu mi přejel mráz po zádech. Honem jsem ji zahnala. Přesvědčila jsem sama sebe, že stačilo, když jsem díky tréninku ve sledování wraithských myslí dokázala včas zjistit, kdy mi od nich hrozí nebezpečí.

Slunce se dotklo hor na západě a všechno kolem zčervenalo. Mraky se rozplývaly v šarlatové cáry. Z deště nebude nic. Zabalila jsem se do deky a doufala, že noc nebude příliš chladná. Než jsem to stačila zjistit, usnula jsem. Poslední, co mi projelo hlavou, byla vzpomínka na můj výcvik ve wraithském protokolu.

„Znovu,“ vrčel na mě Ace. „A jestli nechceš, abychom všichni přišli o život, ještě než začneme s jednáním, musí to být mnohem lepší.“ Prudkým pohybem mě zvedl z křesla královny a postrčil ke vchodu. Jeho trpělivost byla na pokraji zhroucení.
Cvičeni ve wraithském protokolu bylo náročné. Hledání kompromisů by mi šlo rozhodně lépe, než lpění na čemkoli, co jsem kdy řekla. Myslela jsem, že vím, jak se Wraithové chovají, ale podle Ace jsem se nemohla řídit. Dlouhý pobyt ve vězení i jeho naučil určitým kompromisům. A teď se mi snažil vysvětlit, jak jedná správný Wraith.
Hra. Ber to jako hru, říkala jsem si, když jsem se znovu pomalu a důstojně blížila ke křeslu. Ace stál stranou a přísně hodnotil každý můj pohyb. A když hra, tak dokonalá, trochu jsem se pro sebe ušklíbla a otočila se k němu. Udělal ke mně dva kroky a výhrůžně se nade mnou tyčil. Neustoupila jsem. Přejela jsem ho pohrdavým pohledem a pokynula rukou.
„Odstup!“ řekla jsem a vyzývavě se mu zahleděla do očí. Rty se mu zvlnily do úsměšku. HRA, pořád jsem si opakovala. Rázně jsem překonala ten poslední krok, co nás dělil a zvedla jsem ruku k jeho obličeji. Pomalu jsem mu přejela nehty po tváři a v hlavě mu zněl můj telepatický příkaz. Ještě chvíli se šklebil, ale pak s ostrým výdechem klesl na kolena a sklonil hlavu. Toto byla jedna z mála chvil, kdy jsem měla povoleno chvilkové užití telepatie.
„Dodržuj bezpečnou vzdálenost,“ zašeptala jsem mu do ucha, když jsem se nad ním skláněla a pokládala mu ruku na rameno.
Zvedl hlavu. „Lepší,“ zamumlal. Chtěl se zvednout, ale moje ruka byla ještě pořád na jeho rameni a jemně, ale důrazně mu v tom bránila.
„Tohle bych si měla užít.“ Mluvila jsem pořád tiše, ale moje oči ho varovaly, že ještě není konec. Pochopil a zůstal klečet. Jenom zatnuté čelisti mi napověděly, že s mojí hrou není tak docela srozuměn. Přešla jsem ke křeslu a plynulým pohybem do něj usedla. Ruce na opěradlech, nohu přes nohu. Dlouhé šaty kolem mě zašustily a poskládaly se do úhledných záhybů.
„A teď,“ podívala jsem se na něj, „můžeš vstát.“
Vzhlédl, rychle se postavil a přistoupil k mé levé ruce na opěradle křesla. Trochu jsem pozvedla bradu. „Neřekla jsem, že se smíš přiblížit.“


Divný zvuk, který vydal, se mi rozléhal v uších bublavou ozvěnou. Zamrkala jsem a trochu zatřásla hlavou. Zvuk se ozval znovu. Zavřela jsem oči, a když jsem je po pár vteřinách otevřela, ležela jsem pod improvizovaným stanem na louce u jezírka. Bylo časné ráno. Malé stádo tvorů, podobných kozám, se páslo kolem vody. Jejich chroupání trávy a zurčení potůčku byl ten zvuk, který mě probudil. Ace pořád seděl pod stromem. Jeho žluté oči líně sledovaly pasoucí se zvířata. Přestože jsem se zvedala pomalu, vyplašila jsem je. Rozběhli se několikametrovými plavnými skoky a v okamžiku zmizeli v údolí.
Skočila jsem do jezírka. Ace se mě tentokrát nepokoušel zachraňovat, tak jsem si mohla trochu zaplavat a na suchou zem jsem se dostala sice pomaleji, ale zato vlastní silou. Probrala jsem potraviny a něco málo posnídala. Nad jablkem jsem se zamyslela a pak jsem s ním natáhla ruku k Aceovi.
„Chceš chvilkové potěšení?“ zeptala jsem se. Chvíli se na něj díval, pak otočil oči ke mně. Nebyl to příjemný pohled. Pokrčila jsem rameny a jablko schovala.
Slunce už se vyšplhalo na kopec a zahřívalo dolní okraj louky, když jsme se vydali na cestu k Vodopádu.
Pokud jsem si přála odpočinek formou pohybu, dostalo se mi ho po libosti. Než jsme došli pod obrovský převis, ze kterého padala voda, byla jsem špinavá, potrhaná a unavená, že jsem se stěží držela na nohou. Téměř všechny moje představy z předchozího dne se splnily. Spadla jsem do trnitého křoví, které musel Ace nakonec celé vysekat, abych se z něj vůbec dostala, noha mi zůstala zapříčená v díře vymleté uprostřed potoka a skok přes hlubokou trhlinu pro mě málem skončil na jejím dně s přelámanými kostmi.
Přes všechny nehody, které mě cestou potkaly, jsme k vodopádu došli za necelé čtyři hodiny. Ace celou dobu putování vypadal jako na nedělní procházce. Bez problémů překonával všechny překážky, přes které jsem klopýtala a padala. Ale také byl vždycky nablízku, když jsem potřebovala jeho pomoc. Dobře se u toho bavil.
Poslední dva kilometry všechny ostatní zvuky přehlušil hukot padající vody. Až k vodopádu jsme se nedostali. Studený vítr, letící od něj, byl plný ostrých jehliček vodní tříště, které se mi zabodávaly do kůže a téměř mě oslepily. Ani Wraithovi to nebylo příjemné. Zůstali jsme za skupinou velikých kamenů a jenom občas vyhlédli, abychom z vodopádu přece jenom něco viděli. Naštěstí jsme nepotřebovali hlasitou komunikaci. Telepatie pro nás byla nejenom veliká výhoda, ale současně také jediný možný způsob, jak se tady dorozumět. Stočila jsem se do klubíčka v měkké suché prohlubni mezi dvěma kameny a požádala Ace, ať mě nechá chvíli odpočívat. Než jsem zavřela oči, pozorovala jsem ho, jak obchází kameny a odhaduje možná nebezpečí. Přece jenom jsme byli na neprozkoumané planetě.

Vzpomněla jsem si na své poslední jídlo před odletem do wraithské lodi. Všichni se mi v jídelně opatrně vyhýbali, jako bych už byla mrtvá. Seděla jsem sama u malého stolku, když přišel plukovník Sheppard. Po mém svolení si přisedl a starostlivě se na mě zadíval.
„Johne? Co se děje?“ zeptala jsem se, když mi začalo jeho významné mlčení vadit.
Na okamžik sklopil oči k nedefinované kaši, kterou si v zamyšlení vytvořil na talíři. „Nechci, abys letěla,“ vypadlo z něj.
Neovládla jsem malý ironický úsměv. Nešlo mu o moji bezpečnost. Chtěl se toho zúčastnit sám. „Je rozhodnuto,“ připomněla jsem mu.
„Je to nebezpečné. Nevíš, co všechno se ti může na wraithské lodi stát. Jsou nevypočitatelní, arogantní. A hladoví,“ dodal, když viděl, jak se můj úsměv prohlubuje.
„Vím naprosto přesně, co všechno se mi může na wraithské lodi stát,“ ujistila jsem ho.
„Stejně bych měl raději letět já. Mám s nimi víc zkušeno….“
Nenechala jsem ho dokončit větu. Rozesmála jsem se nahlas. „To nemyslíš vážně,“ zavrtěla jsem hlavou.
Zarazil se. „Tak dobře. Nějak se ti podařilo spřátelit se s jedním z nich, i když to moc nechápu. Ale pořád je to Wraith. Je nebezpečný.“
„Což mi neopomene připomenout on sám při každé příležitosti,“ přikývla jsem. „A na tom, kdo poletí, se nic nemění,“ dodala jsem, když jsem viděla, že se nadechuje k další námitce. Jeho ustaraný výraz by mě při jiné příležitosti pobavil, ale měla jsem plnou hlavu nadcházející mise a moje trpělivost měla své hranice. Pokusila jsem se ho uklidnit a položila mu ruku na předloktí. „Neboj se, všechno je promyšlené, zabezpečené tak, jak nejlépe to šlo. Bez trochy riskování by to přece nebyla žádná zábava. Víš sám, že mi toho zase tolik nehrozí.“
Můj povzbudivý úsměv ani uklidňující slova neměly žádoucí účinek. John s cinknutím odložil vidličku vedle talíře, na kterém už by ani zkušené oko odborníka na gastronomii nedokázalo rozeznat, jaké jídlo původně obsahoval. „Měl bych letět já,“ trval dál na svém.
Rozzlobeně jsem se zvedla a popadla svůj tác s téměř nedotčeným jídlem. „Jsem svéprávná, samostatná a nejsem žádný masochista,“ zasyčela jsem na něj z výšky. „Jestli se máme pohnout z místa, budeš muset připustit, aby se některých věcí účastnil i někdo jiný než ty, Johne“ Otočila jsem se a odcházela. „Třeba se mi podaří nebýt pořád na kolenou, jako někdo,“ vypadlo ze mě ještě polohlasem. Doufala jsem, že to neslyšel. Tahle poslední poznámka nebyla zrovna moc fér, ale také nebyla daleko od pravdy.


Jídelna se se mnou zatřásla. Zašátrala jsem rukama po tácu, který se mi vysmekl, ale pod prsty jsem ucítila jenom jemný písek, na kterém jsem odpočívala u Velkého vodopádu.
Ace klečel vedle mě na jednom koleni a třásl mi ramenem. „Vstávej,“ zaznělo mi v hlavě. „Nejsme tu sami.“


:bye: :sunny:

Paci Azanyrmuth Uživatelský avatar
Staff Sergeant
Staff Sergeant

Příspěvky: 340
Bydliště: Aldeneerin
Pohlaví: Muž

Odpovědět s citací
 
Po večerech jsem se dostal až k dílu 18. Hodně se mi líbí jak se rozvedlo používání schopností jako telepatie, pasáže o astrálním cestování mě doslova pohltily. Perfektní jsou vstahy mezi postavami, jejich vývoj. Nemám výhrad. Opravdu dlouhé dílo, neuvažujete o knižním vydání?
Starší tvorba: Fantasy román "Dobrodruzi z Antaru" k počtení zde: http://www.psanci.cz/autor.php?trideni=2&id=1404

andoriel Uživatelský avatar
Major
Major

Příspěvky: 1753
Bydliště: Praha
Pohlaví: Žena

Odpovědět s citací
 
Děkujeme Azanyrmuthe. Moc nás těší, když se někomu naše psaní líbí.
Dlouhé dílo... teprve bude :D. Toto není ještě ani polovina napsaného a stále doplňujeme :roll:
Knižní vydání nás nenapadlo vzhledem k tomu, že vycházíme ze seriálu.

:sunny:
Naposledy upravil andoriel dne 10.1.2013 18:38:42, celkově upraveno 1

posedlík Uživatelský avatar
Second Lieutenant
Second Lieutenant

Příspěvky: 1061
Bydliště: Atlantis převážně Ústí nad Orlicí
Pohlaví: Muž
Odpovědět s citací
 
užasný díl jako vždy samozřejmě :D asi jsem se zamiloval :love:

andoriel Uživatelský avatar
Major
Major

Příspěvky: 1753
Bydliště: Praha
Pohlaví: Žena

Odpovědět s citací
 
Děkujeme našemu věrnému čtenáři posedlíkovi za stálou přízeň a milé komentáře :)

Paci Azanyrmuth Uživatelský avatar
Staff Sergeant
Staff Sergeant

Příspěvky: 340
Bydliště: Aldeneerin
Pohlaví: Muž

Odpovědět s citací
 
Tak jsem se už dostal až k Daledonu. Tahle povídka mě opravdu hodně chytla a večery věnuju k čtení. Hodně se mi líbil díl 20 Labirint - děj odehrávající ve snech, astrálu a dalších sférám mám nejraději a vyžívám se v tom. Doufám, že něco podobného ještě bude.
Pohádka taky pobavila a zároveň i něco předvídala.
Další hladový krk :D dobré přirovnání. Vůbec se tam čas od času objeví výborné přirovnání.
Starší tvorba: Fantasy román "Dobrodruzi z Antaru" k počtení zde: http://www.psanci.cz/autor.php?trideni=2&id=1404

andoriel Uživatelský avatar
Major
Major

Příspěvky: 1753
Bydliště: Praha
Pohlaví: Žena

Odpovědět s citací
 
Azanyrmuthe, děkujeme :oops:
V popisu astrálu apod. se víc vyžívá Erin, ale drobnosti z těchto oblastí se objevují skoro v každé naší povídce. Je nám to bližší, než velké vesmírné bitvy :D
Ještě jednou díky

:bye: :sunny:

andoriel Uživatelský avatar
Major
Major

Příspěvky: 1753
Bydliště: Praha
Pohlaví: Žena

Odpovědět s citací
 
A dneska skončí Dovolená :(
30.Dovolená

2.
Zvedla jsem se do dřepu a tázavě se na Ace podívala. Kývl hlavou ke skalní stěně vedle vodopádu. Chvíli mi trvalo, než jsem objevila černý otvor mezi hromadami kamení a křovisky u paty skály. Vypadalo to, že se pomalu pohybuje směrem k nám a mění tvar.
Ace se zvedl, ale zůstal přikrčený, připravený na útok. Konečně jsem rozeznala důvod podivného pohybu.
Z otvoru ve skále se k nám blížily dvě veliké kočky. Černé kožichy měly poseté skvrnami a pruhy v různých odstínech šedé a béžové, takže byly v ústí jeskyně téměř neviditelné. Hlavy měly nízko u země a jejich tlapy, veliké v poměru ke štíhlému tělu, dokázaly na drolivém kamení našlapovat s naprostou jistotou. Nosy jim jezdily u země a občas se zablesklo jantarové oko.
Asi pět metrů od nás zůstaly stát. Špičky ocasů se jim nervózně pohybovaly do stran. Na mě vycenily zuby, ale dál si mě nevšímaly. Zaměřily se na Ace. Jedna z nich nás začala pomalu obcházet, druhá se blížila z původního směru. Ace mě vtlačil co nejdál do škvíry mezi kameny, sám couvl kousek stranou a opřel se zády o nejvyšší balvan. Kočky ho obstupovaly, až přesáhly jeho pomyslnou hranici bezpečí. Ace se vymrštil a jediným skokem se ocitl na vrcholu balvanu. Trochu zavrávoral, jak se do něj opřel vítr z vodopádu. Kočky nezaváhaly. Každá z jedné strany skákaly vzhůru po menších kamenech, aby na něj dosáhly.
Vyprostila jsem se z úzké škvíry, i když jsem tím získala další tržnou ránu na ruce a moje oblečení se už nehodilo ani pro strašáka na pole. Viděla jsem Ace, jak odrazil útok jedné z koček a vyhnul se druhé. Nemohla jsem ho tam nechat samotného proti přesile. Oběhla jsem vyčnívající kámen, vyskočila a pověsila se kočce, která se ocitla nade mnou, na ocas. Její zaječení bylo slyšet i přes burácení vody.
Ace se po mě ohlédl a málem se mu to stalo osudným. Druhá kočka se odrazila a letěla přímo na něj.
„Dolů!“ vykřikla jsem v duchu. Naštěstí poslechl, sehnul se a kočka ho přeletěla. Ocas v mé ruce se zuřivě mrskal. Chycená kočka se otočila a máchla po mě tlapou. Trhla jsem s ní, jak jsem se snažila vyhnout drápům. Obě jsme ztratily rovnováhu. Dopadla jsem na záda, kočičí ocas pořád v rukou a vyrazila jsem si dech. Kočka dopadla na bok. Nemohla se v pádu přetočit, když jsem jí pořád držela. Ale na zemi už jí nic nebránilo se otočit a zaútočit na mě.
V hlavě jsem slyšela Aceův varovný výkřik. Ale nevypadalo to, že by patřil útoku koček. Překvapilo mě to a ocas se mi vysmekl z rukou. Kočka se přikrčila, odrazila a přistála těsně vedle mé hlavy. Mezi drápy velikých tlap jí něco zakřupalo.
„Zůstaň, kde jsi!“ slyšela jsem Ace. Odolala jsem pokušení odvalit se od šelmy a začít utíkat. Zavřela jsem oči, pomalu se nadechla a ještě pomaleji vydechovala. Srdce mi tlouklo tak, že se mi z toho určitě škubaly i palce na nohou.
Když jsem otevřela oči, kočka ležela spokojeně vedle mě a lízala si tlapy. Druhá přicházela, celá mokrá, jak spadla do vodopádu, a oklepávala se. Ace seděl v podřepu na balvanu a ostražitě je pozoroval, dokud spolu neodešly zpět do jeskyně. Když zmizely, lehce dopadl vedle mě. Ještě jednou se ohlédl po jeskyni a pak se podíval na mě.
„Ani nevíš, jaké jsi měla štěstí,“ ukázal těsně vedle mého ucha. Vůbec se mi nechtělo, ale nakonec jsem otočila hlavu. V tom okamžiku jsem seděla a odsunovala se co nejdál od zbytků iratuského brouka. Aceovy oči už prozkoumávaly okolí, aby včas odhalil své případné další předky.
Stálý opar, který se zvedal z vodopádu, vytvářel spolu s komplexem jeskyní ideální podmínky pro obtížný hmyz, kterým se iratusští brouci stali v galaxii Pegas. A našli jsme tu také jejich přirozeného nepřítele – velikou kočku, dokonale přizpůsobenou k životu v jeskyních.
„Tenhle - geopard,“ plácla jsem první, co mě napadlo. „Setkal ses s ním už někdy?“ Ace zavrtěl hlavou. Ještě stále sledoval okolí.
Mračila jsem se. Něco mi pořád nechtělo v hlavě zapadnout na správné místo. Oči mi jezdily ze zbytků brouka k jeskyni, k vodopádu a na oblohu, která nebyla pod vodní tříští vůbec vidět. Nepřetržitý rachot padající vody mi znemožňoval soustředit se. Vstala jsem, obloukem jsem obešla pozůstatky brouka a zamířila k jeskyni. Cestou jsem z kapsy vesty vytáhla baterku. Doufala jsem, že jí voda nepoškodila. Po krátké zastávce na naplnění lahve vodou z malého potůčku, který tekl kolem skály, jsem se zastavila u vchodu do jeskyně a ohlédla se po Aceovi. Stál těsně za mnou.
„Půjdeme do jámy lvové?“ pousmála jsem se a cvakla s vypínačem baterky. Rozsvítila se. Kužel světla přejel po kamenech u vstupu do jeskyně, dotkl se každé stěny a oblého stropu. Po kočkách a broucích nebyla ani stopa.
Postoupila jsem několik kroků dovnitř, zastavila se a zhluboka se nadechla. Někdy jsem potřebovala trochu času, abych zvládla svoje klaustrofobické pocity. Ace mi byl pořád v patách. Když jsem se zastavila, obešel mě, vzal mi baterku a začal zkoumat stěny jeskyně o pár metrů dál. K jedné přistoupil tak blízko, že se jí skoro dotýkal nosem. Jezdil po ní rukou a baterku přibližoval a oddaloval, jak se snažil zahlédnout něco, co jsem já neviděla.
Po dalším hlubokém nádechu jsem byla schopná pokračovat dál. Došla jsem k Aceovi a snažila se poznat, co tak pečlivě zkoumal. Neviděla jsem nic, kromě několika nevýrazných světlejších čar. Poodstoupila jsem a znovu zalapala po dechu. Tentokrát překvapením. To nebyly náhodné rýhy, ale písmo. Písmo Antiků a také Wraithů. Nápis se táhl v jedné řádce ve velice starém wraithském dialektu, který jsem na Atlantis viděla jenom zřídka. To, co jsme našli u vstupu do jeskyně, byl jeho konec. Začátek se ztrácel v dálce podzemního labyrintu.
Naštěstí měla moje vesta tolik kapes, a že se do ní vešlo všechno, co jsem si mohla přát. Teď jsem si moc přála zápisník a tužku, které jsem ve vestě samozřejmě objevila. Postupovali jsme s Acem podle stěny a hledali začátek nápisu. Byli jsme hlouběji, než kam jsem se kdy chtěla v nějaké jeskyni dostat, a zápis stále pokračoval. Buďto byla jeskyně neuvěřitelně rozsáhlá, nebo to nebyla jeskyně, ale spíš chodba, vedoucí do neznámých hlubin jižního pohoří. Ani jedna představa se mi nezamlouvala.
Sledovala jsem řádek záznamu a Ace prověřoval okolí. Žádné nebezpečí od šelem ani hmyzu nám zatím nehrozilo. Ztratila jsem pojem o čase a šla bych pořád dál a dál, kdyby mě Ace nezarazil. Ztuhla jsem připravená bojovat nebo utíkat, ale jenom mi vzal baterku a posvítil na protější stěnu. Nebyl tam nápis. A nebyla to ani skála. Položila jsem na ni ruku. Ze stejného organického materiálu byly wraithské lodě.
Vodopád už dávno utichl, ale stále jsme zachovávali ticho a domlouvali se jenom v myšlenkách. Teď jsme byli oba zmatení. Co to má všechno znamenat? Otočila jsem se zpátky ke stěně s nápisem a posvítila baterkou dopředu, kam až její světlo dosáhlo. Řádek zápisu neměl konce. Ace mi baterku znovu vzal a zhasl. Chtěla jsem protestovat, ale moje oči, neoslněné ostrým kuželem světla, zahlédly světlý bod kdesi v dálce vepředu. Baterka blikla a rozsvítila se nám pod nohama. Vykročili jsme tak rychlým krokem, jak mi nerovná skála dovolovala. Teď už bylo jisté, že jsme v chodbě. S největší pravděpodobností v chodbě vytvořené uměle.
Cesta ke světlu na konci tunelu trvala ještě nejméně tři hodiny. Už jsem si začala pomalu zoufat. Ace chvílemi světlo baterky obracel ke stěně, kde stále pokračoval nápis, a k té druhé, kde se po pár kilometrech blanitá struktura změnila zase ve skálu, občas přerušenou různě velkým vchodem do další jeskyně. Za celé naše putování jsme nezahlédli ani nezaslechli jediného živého tvora. Chodba byla několik kroků široká, její strop se nikde nesnižoval pod tři metry a byla víceméně rovná. Neklesala, nestoupala, nezatáčela. Divila jsem se, že jsem si jí nevšimla na snímcích pohoří, ale spleť okolních jeskyní mohla být tak složitá, že ji skryla.
Světlo před námi se zvětšovalo a zároveň matnělo. Konečně jsme došli k jeho zdroji. Vysoký klenutý východ nás vyvedl na plošinu v útesu nad oceánem. Chodba protnula celé jižní pohoří.
Slunce bylo schované za skalami a pomalu zapadalo. Proto se mi zdálo světlo matnější. Otočila jsem se zpátky do chodby a podívala se na nápis. Ano - tady byl začátek. Antické datum, které mi po přepočítání na náš čas připadalo neuvěřitelné. Hned jsem ho napsala do zápisníku i několika prvními slovy, abych cestou zpátky ušetřila trochu času. Měli jsme štěstí. Moje vesta v kapsách ukrývala i velké množství náhradních baterií do svítilny.
Při pomyšlení na zpáteční cestu se mu udělalo skoro špatně. Sedla jsem si na plošinu, kam ústila chodba, přitáhla si pokrčené nohy co nejvíc k sobě, objala je rukama a položila si na ně hlavu.
Ace zkoumal okolní skálu a tiše si pro sebe vrčel. Snažil se najít cestu dál. Nedávalo smysl, aby každý, kdo projde pohořím, skočil do oceánu.
Nechala jsem ho jeho hledání. Zavřela jsem oči a dovolila únavě přenést mě zpátky na Atlantis.

Jedním z mála lidí, kteří se se mnou přišli rozloučit, byl Radek Zelenka. Nikdy se moc hlasitě neprojevoval, kromě okamžiků, kdy se snažil Rodneymu vysvětlit nějakou jednoduchou věc, kterou McKayův geniální mozek nebyl ochotný akceptovat. To potom Radek zvyšoval hlas až do nepřeslechnutelného jekotu. Většinou se mu tak podařilo rozmluvit Rodneymu nápad, který by připravil o život nejen jeho, ale i daleké okolí. Když ho Rodney neposlouchal, vybuchovaly sluneční soustavy.
Balila jsem se na měsíční pobyt ve wraithské lodi a dveře do pokoje jsem nechala dokořán. Erin každou chvíli přišla a přinesla nějakou další nezbytnost, na kterou bych určitě zapomněla. Myslela jsem, že je to ona a nese mi jednu z mála knížek beletrie, která se ve Městě vyskytovala a ještě jsem ji nečetla. Otočila jsem se a v otevřených dveřích uviděla Radka. Tvářil se rozpačitě a nervózně si mnul ruce. Váhavě udělal ještě dva kroky do pokoje a zůstal stát.
„Přišel jsem se rozloučit,“ řekl pohřebním hlasem.
„Radku!“ Byla jsem ráda, že ho vidím. Byl to jeden z mála lidí, se kterými jsem mohla mluvit česky. „To je od tebe hezký. Pojď dál.“
Udělal další krok, zaváhal, pak došel až ke mně a objal mě. „Šťastnou cestu. Drž se,“ zamumlal a rychle odešel. Zbyl mi po něm v ruce malý kovový váleček. Překvapeně jsem ho otáčela v prstech, než jsem si vzpomněla, že je to kousek z tajné antické laboratoře, kterou nedávno objevila Erin. Schovala jsem ho do kapsy.
Erin se vracela s náručí knížek a povídala si s Teylou, kterou potkala cestou ke mně. I ta mi přišla dát sbohem a popřát štěstí. Prosila mě, abych ještě zaletěla na pevninu za ostatními Athosiany. Měla jsem Atlantis opustit až další den, tak jsem ráda souhlasila.
Na pevnině se se mnou loučili všichni. Po hodině objímání a všech možných variant na přání brzkého návratu, jsem se vracela zpátky k Jumperu.
„Andoriel,“ ozvalo se za mnou téměř obřadním hlasem. Takhle vážně mě nikdo neoslovil už tak dlouho, že jsem hned nepochopila, že to někdo volá na mě. Halling mě vzal za ramena a sklonil hlavu, aby se svým čelem dotkl mého.
„Budeš nám scházet,“ řekl. A já si až v té chvíli uvědomila, že nebyl mezi těmi, kteří se se mnou loučili ve vesnici. Povinnosti ho nejspíš odvedly jinam, ale udělal si aspoň na okamžik čas a dohonil mě, než jsem odletěla.
Usmála jsem se na něj. „Za měsíc mě tu máte zpátky,“ slíbila jsem. Stále mě držel za ramena a začal se mnou třást, až mi zuby cvakaly o sebe. Nedokázala jsem je zastavit, ani když mě pustil.
Vzal mě jednou rukou za ramena, druhou pod koleny a zvedl mě do náruče. Byla jsem tak překvapená, že jsem se začala bránit
„Tady nemůžeš spát,“ říkal mi dutým hlasem. „Na člověka je tu moc chladno.“


Probudila jsem se do tmy, která nastala po západu slunce. Zuby mi pořád cvakaly - zimou. Ace mě nesl dovnitř do chodby. Viděla jsem jenom jeho žluté oči. Cestou vrtěl hlavou „Vidím, že jsem měl o lidském odpočinku mylné představy,“ bručel.
Snažila jsem se dostat nohama na zem a pokračovat sama, ale jen mě pevněji stiskl. Při tom pohybu jsem strnula a už se raději o nic nepokoušela. Co kdyby mu přes všechny podvědomé příkazy „ujela“ ruka?
Posadil mě na místo alespoň trochu chráněné před studeným větrem od oceánu. Než se narovnal, podíval se mi do tváře. „Příště žádná dovolená. Nedělá ti dobře.“
Wraith měl starosti o mé pohodlí? Tady bylo něco v nepořádku. Zamračeně jsem se za ním dívala, dokud nezmizel ve tmě přicházející noci na druhé straně chodby. Bylo to pouhých několik kroků, ale viděla jsem jenom neproniknutelnou tmu. Spánek mě přešel, i když únava zůstala. Přivřela jsem oči a ostatními smysly pátrala po okolí. Ace seděl naproti a sledoval chodbu podobně jako já. „Odpočiň si,“ poslala jsem mu myšlenkou. „Budu chvíli hlídat.“
Noc plynula klidně. Několikrát jsem v dálce směrem k vodopádu vytušila pohyb geoparda. Kradl se z jedné jeskyně do druhé v honbě za iratuskými brouky a chodbu přebíhal tak rychle, jak jen to šlo. Pod útesy si v oceánu hrály vodní příšery. Cákaly, když se dostaly na hladinu, a pískaly na sebe tajné signály. Žádná nevyšplhala na plošinu a nešla zkoumat tunel. Tři hodiny mé chůze daleko v tunelu se na organické hmotě vytvořilo několik dalších záhybů. Dosáhly až ke stropu, ale tam se s mlasknutí odlepily od skály a dopadly na nerovnou podlahu. Dlouho jim pak trvalo, než se přes kamení dostaly zpátky, aby se spojily se zbytkem hmoty, pevně přichyceným ke stěně.
Moje tiché sledování začalo něco rušit. Něco, co nepatřilo do nočního světa. Chvíli mi trvalo, než jsem pochopila, že rušivým elementem je světlo. Noc skončila a svítání kreslilo do tunelu stíny. Vstala jsem, připojila se s Aceovi a společně jsme zamířili na plošinu. Slunce vycházelo nad oceánem stejným způsobem jako na Zemi. Nejdřív vystavělo stupňovitou pyramidu, zaoblilo se, a než se odrazilo od vln, stala se z něj žlutozlatá koule. Když jsme se otočili, čekalo nás další překvapení. Duha z Velkého vodopádu byla viditelná skrz celé pohoří jako zářivý barevný bod.
Při zpáteční cestě jsme tolik světla z baterky nepotřebovali. Než slunce vystoupalo tak vysoko, aby přestalo osvětlovat vchod tunelu a odrážet se na všech rovných ploškách skal, byli jsme daleko. Rychle jsem překreslovala nápis do bloku a zatím jsem se nezabývala jeho významem. Text začínal archaickými antickými výrazy, ale jak jsme postupovali blíž k vodopádu, začala se mezi slovy objevovat wraithská označení.
I bez zkoumání a překladu nápisu nám cesta trvala mnohem déle. V zapisování jsme se střídali a než jsme došli k organické hmotě, začala jsem mít obavy, že mám malý zápisník. Víc jsem jich po kapsách neměla. Baterka už zase byla jediným světlem, ve kterém jsme viděli. Od oceánu byla znatelná jenom světlejší šmouha, která ve čtení ani psaní nijak nepomáhala.
Než jsme došli zpátky do vlhka a rámusu Velkého vodopádu měla jsem zápisník popsaný ze všech stran. Poslední slovo záznamu jsem vmáčkla na okraj desek notesu a doufala, že se v té čáranici vyznám, až ji budu přepisovat do počítače.
Vyklopýtala jsem ven z tunelu a zůstala stát jako přimražená. Všude kolem se táhly jemné pavučiny iratuských brouků a blokovaly nám jakoukoli cestu pryč. Nikde mezi nimi nebyl otvor natolik veliký, abychom se mohli protáhnout skrz.
„Musím přiznat, že tahle tvoje příbuzenská větev mi jde pěkně na nervy,“ otočila jsem se na Ace. Přes rachot vodopádu už zase fungovalo jenom telepatické spojení.
Ušklíbl se. „Mně taky,“ odpověděl stejným způsobem.
Otočila jsem se zpátky k chodbě a hlasitě i myšlenkou zavolala: „Čičí! Kočičky, kde jste? Mňau!“
Ace se na mě znepokojeně podíval. Ne, nezbláznila jsem se. Jestli měli mít hody brouci, ať je mají taky kočky. Se svýma jantarovýma očima, tmavými kožichy a složením stravy se mi geopardi moc líbili. Zoologové na Atlantis z nich budou nadšení.
Když jsem se otáčela od vchodu do jeskyně, noha mi uklouzla po vlhkém kamení. Zavrávorala jsem, zamávala rukama, a než mě Ace chytil a pomohl mi získat zpátky rovnováhu, zavadila jsem o jednu z pavučin. Okamžik jsme stáli proti sobě a bez dechu čekali, kdy se přivalí roj brouků, pak se Ace rozmáchl a pokusil se pavučiny zpřetrhat. Pořezal se o ně, ale nepovolily. Ani nůž, který jsem vytáhla z opasku, nepomohl. Couvli jsme tak daleko, jak nám pavučiny dovolily. Nechtěli jsme mít nad hlavou strop, ze kterého by na nás mohli padat.
A brouci na sebe nenechali dlouho čekat. Objevili se v jeskyni, zaváhali na jejím okraji, ale dlouho jim to nevydrželo. Stáli jsme s Acem vedle sebe a byli připravení bojovat až do konce.
Zbývaly dva kroky k prvním kusadlům, když se brouci rozprchli, prolezli pavučinou a mizeli mezi kameny a ve křoví. Na scénu vkráčela geopardí rodina. Dva dospělí a tři mláďata. Rodiče šli pomalu a rozvážně, koťata poskakovala a honila poslední brouky, kterým se nepodařilo včas zmizet. Opatrně jsem postrčila Ace, abych stála mezi ním a kočkami. Jediné máchnutí jejich tlapy uvolnilo cestu skrz pavučinu. Jeden z dospělých geopardů se zarazil než prošel do otevřeného prostoru, přiblížil se až ke mně a zavětřil. Z nedalekého křoví se ozvalo zlostné zamňoukání mláděte. Kočka proti mně ještě jednou natáhla vzduch, obrátila se a vyběhla za ostatními. Kotě couvalo z křoví a na nose mu visel zakousnutý brouk. Vztekle házelo hlavou, dokud ho jeden z dospělých nepřidržel u země, sklonil se nad ním a brouk mu zachřupal mezi čelistmi. Rozkousnutý na dva kusy dopadl před mládě, které se do něj hned s chutí pustilo. Nezdálo se, že by mu brouk nějak ublížil.
Protáhli jsme se otvorem v pavučině a postupovali podél skalní stěny do bezpečné vzdálenosti. Já dávala pozor na kočky, Ace na brouky.
Cesta zpátky na louku s jezírkem se mi zdála skoro nudná. Začala jsem si opakovat wraithský protokol. Jejich jednání mohla být nepříjemně složitá. Pokud ovšem nedali přednost rychlému řezu – nožem po krku – před vyjednáváním. Ohlédla jsem se. Možná by nám pomohlo několik přítulných kočiček, pomyslela jsem si. Ace se zasmál. Ještě pořád jsme byli telepaticky spojení. Odehnala jsem ho a spojení přerušila. Chtěla jsem být se svými myšlenkami zase chvíli sama. Měla jsem o čem přemýšlet.
Pochopila jsem jenom část z toho, co jsem opisovala ze stěny tunelu, ale i to málo stačilo, aby pár věcí dostalo smysl. Opuštěná planeta v bezvýznamné sluneční soustavě, bez Brány, bez záznamů v antických nebo wraithských databázích. A přece zrovna pro Wraithy mohla mít neuvěřitelný význam. Kdysi dávno ji osídlili lidé. Ať už přímo Antikové nebo společnost Antiky dovezená. Jejich setkání s místní populací brouků byla fatální. Geopardi nemohli vážně ohrozit mutanty, ale nejspíš jim způsobovali velké potíže. Když se vznikající rasa naučila používat organickou hmotu z tunelu ke stavbě vesmírných lodí, vydala se na pouť celou galaxií. Část původních brouků vzala s sebou na planetu s Branou - Iratus.
Něco jsem pochopila při přepisu, něco jsem si domyslela, ale ať už byly podrobnosti jakékoli, text zprávy z tunelu u Velkého vodopádu stál za trochu času a zamyšlení. Proč tam Antikové nepostavili Bránu? Našli první mutanty dřív, než se stavbou začali a domnívali se, že se jim bez Brány nepodaří vstoupit do vesmíru? Nemohla jsem se dočkat, až text přepíšu a pustím překladač.

Na loučku jsme došli navečer. Aceova loď ještě nepřiletěla, tak jsem využila čas k další koupeli. Šrámy z předchozích dvou dnů mě pálily, jak se z nich vyplavovala špína. Čisté oblečení, nad kterým se Ace před odletem z jeho lodi ušklíbal, jsem si natahovala s takovým požitkem, že se zašklebil znovu. Lehla jsem si na plachtu na břicho a začala se probírat blokem. Všechno ostatní už bylo složené v batohu.
Ace rozvážně vkráčel do jezírka, celý se potopil a zase pomalu vykráčel ven. Zastavil se nade mnou. Znovu na mě dopadla sprška vody z jeho vlasů. „Je čas,“ prohlásil.
Zastrčila jsem blok do kapsy batohu, sbalila plachtu a než jsem se stačila narovnat, Šipka mě vysadila v lodi na orbitě.

V místnosti, kterou mi přidělili, čekala hostina. Aceův zástupce se trochu křivě usmíval, když rozmáchlým gestem ukazoval na stůl. Krátce jsem přikývla, vytáhla zápisník z batohu, zbytek jsem hodila do kouta a bez ohlédnutí mávla rukou, že může odejít. Po krátkém zaváhání zmizel i se svým kyselým výrazem.
Odsunula jsem nějaké mísy a poháry, které mi překážely, otevřela jsem notebook a začala přepisovat text z chodby. Pospíchala jsem, dokud jsem si pamatovala, jakým způsobem jsme postupovali při zápisu.
Napsala jsem poslední znak, spustila překladač a sáhla do mísy pro kousek neznámého ovoce. Ace stál ve dveřích a čekal, až si ho všimnu. Usmála jsem se na něj. „Až to bude hotové, dostaneš kopii,“ řekla jsem mu.
Sedl si proti mně ke stolu, zamyšleně v prstech obracel jeden z pohárů a díval se na mě. „Nemusím tě ani žádat?“ zeptal se.
„Je to společný objev. A navíc se zdá, že pro vás bude důležitější.“
Odložil pohár a zvedl se. „Za dvě hodiny budeme u nejbližší Brány, abys mohla podat hlášení,“ řekl a odešel.
Natáhla jsem se na lůžko a rozhodla se, že ty dvě hodiny prolenoším. Dovolená byla úspěšně za mnou.

Tak. Moje nejoblíbenější povídka už odešla do světa celá :D

28.10. úspěšně i neúspěšně uzavřu misi. Rozhodně se v ní setkáte s Nibiru

:sunny:

Puk Uživatelský avatar
Lieutenant Colonel
Lieutenant Colonel

Příspěvky: 2007
Bydliště: Košice
Pohlaví: Neuvedeno
Odpovědět s citací
 
Ufffff..... :heat: Konečne som dočítal aj zatiaľ poslednú časť a zajtra sa teším na pokračovanie. :yahoo:
Všetko čo som od vás doteraz prečítal bolo výborné a myslím, že aj ten nápis bude podstatný v nadchádzajúcom jednaní. :yes:
Dúfam, že konečne bude kľud a užijem si pokojné voľno a aj pokračovanie príbehu. :colors: :whistling:
:write: :arrow: :yahoo:
:thumright: :thumleft: :thumbsup:
:bye:

Aiwendill Uživatelský avatar
Brigadier General
Brigadier General

Příspěvky: 3086
Bydliště: Telerush Var
Pohlaví: Muž
Odpovědět s citací
 
tie mačky sa mi pačia, chcem jednu alebo aj dve. nepredaš? :palka:
Najlepší štvornohý priateľ človeka je posteľ...

andoriel Uživatelský avatar
Major
Major

Příspěvky: 1753
Bydliště: Praha
Pohlaví: Žena

Odpovědět s citací
 
Děkuji za komentáře a zdravím Puka a Aiwendilla :D
Kočky nemůžu prodávat, nejsou moje a zůstaly na planetě. Bohužel :( . Sehnal bys jim broučky k jídlu, Aiwendille? :wink:
Na tuhle úžasnou planetu se ještě vrátíme. Ale až za dlouho.
A teď už nebudu zdržovat s dalším dílem:
31.Nibiru

„Je čas,“ ozvalo se ode dveří. Zvedla jsem hlavu. Ace stál na prahu. „Od vaší lodi se odpoutaly dva Jumpery a právě přistávají zde,“ pokračoval.
„Tak to je půjdeme přivítat,“ postavila jsem se a vyšla kolem něho na chodbu. Následoval mě do hangáru. Zůstali jsme stát u vstupu dovnitř lodi a čekali, až posádky Jumperů vystoupí. Nejprve se objevili vojáci. Rozhlédli se a postoupili dál. Pak vystoupila plukovník Carterová a doktorka Kellerová, za nimi vykoukla hlava Erin. Zazubila se na mě, protáhla se mezi ostatními a rozběhla se k nám.
Chytila mě za ruce. „Tak sis to tady užila!“ Tvář jí zvážněla. „Co se stalo?“ Jejím stříbrným očím moje únava nemohla neuniknout.
„Nebude to snadné. Ze čtyř Úlů nakonec přiletí jenom tři. I tak bude jednání se třemi královnami na hranici našich možností.“
„To zvládnete,“ pustila mi ruce a otočila se k Aceovi. „Ahoj, máš se?“ Její přístup k Wraithům byl na první pohled příjemně jednoduchý. Ace jenom kývl.
Samantha a Jennifer došly až k nám. Sam se trochu mračila na Erin. Určitý protokol by podle ní měli dodržovat všichni. „Zdravím,“ řekla směrem k Aceovi a hned se otočila ke mně. „Potřebuji informace o posledních událostech a upřesnění plánu, který jsi nám poslala. Tvoje nedávné hlášení s přílohou bylo zajímavé, ale jestli na té planetě není nic jiného než antický text, nebudeme tam posílat žádnou naši výpravu. Ale o tom až později. Doktorka,“ udělala rukou posunek k Jennifer, „přinesla poslední výsledky výzkumu. I ty potřebujeme nejprve probrat.“ Poslední věty už zase patřily wraithskému veliteli.
„Jednací místnost je připravena.“ Ace se otočil, aby nás odvedl do velkého pokoje s dlouhým stolem. Jeden z jeho důstojníků nás doprovázel spolu s pěti vojáky a vojenským doprovodem z Atlantis.
John Sheppard se objevil vedle mě. „Tak jsi to přežila,“ zkoumavě si mě prohlížel.
„Představ si, přežila,“ zašklebila jsem se na něj a trochu přidala, abych došla čelo malého průvodu, než vejdeme do jednací místnosti.
„Tady se setkáme s…“ doktorka se rozhlížela kolem sebe.
„Ne. Setkání proběhne na opuštěné planetě. Připravujeme tam vhodné místo.“ Ace si sedl do čela stolu a pohodlně se zvrátil do opěradla židle. „Tak co máte?“ otočil se na doktorku.
Pozorně jsem poslouchala. Královny nám neodpustí ani jedinou chybičku.
„K setkání dojde dnes po západu slunce. Asi za čtyři hodiny,“ řekl Ace. „Ještě předtím, bychom měli znovu zkontrolovat vaše nové výsledky. Půjdeme do laboratoře.“ Zvedl se a přešli jsme do další části lodi. Vědec v něm se nezapřel. Vybavení, které shromáždil, bylo impozantní. Bohužel pro doktorku, všechno přizpůsobené pro wraithské terminály, i když nechybělo zařízení na propojení s pozemskými přístroji.
Doktorka a Wraith začali s kontrolou a já ještě jednou prošla se Samanthou celé jednání, které nás očekávalo. Znovu jsem zdůraznila hierarchii a možné odchylky a opět se omluvila za to, že bude jenom člen delegace. „I sebemenší drobnost nás připraví o další jednání a možná o víc.“ Věděla jsem, že plukovník už dávno všechno pochopila, a přistihla jsem se, že se vlastně snažím přesvědčit sama sebe. Raději jsem se na chvíli odmlčela. Ace na mě vrhl znepokojený pohled.
Bez obav. Zvládnu to. Pomyslela jsem si.
Přešli jsme zpátky do jednací místnosti. Čas rychle ubíhal v přípravách. Zopakovala jsem doktorce nové poznatky o retroviru, abych se ujistila, že jsem všechno pochopila správně, s plukovníky Carterovou a Sheppardem jsem prošla hlavní body zabezpečení. Bylo důležité, aby byl každý správně informován. Ace nás pozoroval při práci a nezasahoval, pokud to nebylo nutné k dalšímu upřesnění wraithského protokolu. Erin obcházela kolem a šklebila se na každého Wraitha, kterého potkala. Občas jsem po ní loupla nervózníma očima. Chovala se jako turista na prohlídce nepříliš zajímavé památky.
„A dost,“ řekla Jennifer a koukla se po hodinách. „Zbývá nám asi půl hodiny, než se budeme muset přesunout na místo jednání,“ tázavě se přitom podívala na Ace. Ten jenom mlčky přikývl. „Takže teď si všichni odpočineme, ať nejsme příliš unavení. Z toho vznikají chyby,“ obrátila se na mě.
Chtěla jsem se svalit do nejbližší židle, ale žádná nebyla volná. Pár lidí se uložilo k odpočinku i na podlahu. Zůstala jsem stát u dveří a rozhlížela se po tom padlém vojsku.
„Ájo,“ ozvala se mi za zády Erin, „pojď se na něco podívat.“ Vedla mě na můstek, kde už Ace sledoval několik panelů, připojených na senzory.
„Toto je vaše vesmírná loď,“ ukázal na pár znaků. „A toto jsou tři Úly, které se s námi mají setkat.“ Další řádky písma postupně naskakovaly na displeji. „Ale tento,“ poklepal černým nehtem na poslední řádek, „tady nemá co dělat.“
„Kde je?“ otočila jsem se k obrazovce nad ovladačem a sledovala Aceovu ruku, jak ukazuje do jednoho z jejích rohů.
„Tam. My jsme tady, váš Daedalos tady a tři Úly zde.“ Poslední plavidlo bylo ještě dost vzdálené, ale podle údajů se rychle přibližovalo.
„Kdy dorazí?“ chtěla vědět Erin, která nám nakukovala za zády a kroutila se, aby přes nás něco viděla.
„Pokud nezmění rychlost nebo směr, pak v době, kdy bude jednání probíhat,“ mračil se Ace. „Má přesné načasování.“
„Další Wraithi?“ ozvala jsem se. „Ti, kteří původně odmítli?“ Pokoušela jsem se zařadit další wraithskou loď do svého plánu a hledala pro ni nějaké vysvětlení.
Ace potřásal hlavou. „Nevím. To zatím není jasné. Na signály neodpovídají. Až se projeví,“ pokynul k panelu, „dám ti vědět.“
Erin mi položila ruku na rameno. „Taky bys měla odpočívat,“ prohlásila, otočila se a odešla. Trochu překvapeně jsem se za ní dívala.
„Má pravdu.“ Ace se zamyšleně rozhlížel po můstku, pak mu blesklo v očích. „Pojď,“ pokynul mi a odvedl mě do vedlejší místnosti. Křeslo pro královnu jsem upřímně nesnášela. I když mi na něj dali můj nejoblíbenější polštář, necítila jsem se v něm dobře. Bohužel, nic lepšího v celém Aceově plavidle nebylo. Rychle jsem vklouzla do dlouhých šatů, které pro mě byly u vchodu připravené na jednání, abych potom ušetřila trochu času, automaticky jsem se narovnala a zvedla hlavu, když jsem se ke křeslu blížila. Lehký pohyb usednutí jsem zkoušela tak dlouho, že jsem o něm už ani nepřemýšlela. Až když jsem uviděla Wraithův překvapený pohled, uvědomila jsem si, jak mi některé nacvičené věci přešly do… krve? Do krve snad ne. Ale určitě jsem si zvykla je používat.
Opřela jsem si hlavu a zavřela oči. „Teď mě chvíli neruš,“ řekla jsem polohlasem a složila si ruce do klína. Po pár vteřinách jsem zjistila, že Ace pořád ještě stojí v mé blízkosti. Pootevřela jsem jedno oko. „Ano?“ zeptala jsem se zdvořile.
Jeho upřený pohled nebyl právě nejpříjemnější. Zlato v jeho zornicích plálo a pálilo jako oheň. „Nezvykej si příliš,“ řekl pomalu. Otočil se, až kolem něj zavířil dlouhý plášť, a odešel zpátky na můstek.
Znovu jsem oko zavřela a trochu pokrčila rameny. Tak dlouho mě to učil a teď si bude stěžovat? Vzpomněla jsem si, jaké jsme spolu vedli zápasy o každý můj pohyb, o každé mrknutí. Přehrávala jsem si svou převýchovu na tvrdou bojovnici a musela se pousmát. Než jsem poprvé zvládla ladný pohyb hodný wraithské královny, myslela jsem, že mě snad raději vyhodí do vesmírného prázdna, jenom aby se se mnou dál nemusel trápit. Jak jsem právě poznala, naučila jsem se to až moc dobře.
Chvíle odpočinku uběhla příliš rychle. Sotva jsem trochu uklidnila roztěkané myšlenky, byl Ace zpátky. „Musíme jít.“ K mému údivu natáhl ruku, aby mi pomohl se zvednout. Můj překvapený výraz mu neušel.
„Soustřeď se. Nenech se ničím rušit.“ Telepatické spojení jsme spolu udržovali jenom náznakem od chvíle, kdy přiletěly Jumpery s posádkou z Atlantis, a před královnami ho nebudeme moci použít vůbec.
Když jsem položila svou ruku do Aceovy nastavené, ucítila jsem jeho neklid. Rozporné emoce, které se ho pokoušely ovládnout a které držel pod chladnou maskou se stále větším úsilím. Při tomto setkání mu šlo o všechno. A to bylo mnohem víc, než o co šlo nám. Sevřela jsem mu prsty a postavila se týmž ladným pohybem, který jsem trénovala snad i ve spánku. Vědomě jsem se narovnala a s nádechem zavřela oči. Ještě pořád jsem tiskla Wraithovu ruku. Podívala jsem se před sebe a pustila ji.
„Půjdeme.“ Rychlým krokem jsem přešla můstek a několik chodeb. Letmým pohledem jsem přejela svou lidskou suitu, která čekala u dveří hangáru. Nastoupili jsme do Jumperů a sledovali wraithské vojáky, kteří čekali na rampě, až je sebere Šipka. Ace stál mezi Samanthou a Johnem a díval se na mě skrz čelní sklo druhého Jumperu.

Vysoký baldachýn z poloprůsvitné bílé látky stál na skalní plošině uprostřed pohoří. Vzduch nad zemí se chvěl, jak z kamenů sálalo teplo odcházejícího dne a namodralá záře světel skrytých po celé ploše měnila po západu slunce lidské tváře v halloweenské masky. Podobali jsme se Wraithům, se kterými jsme měli jednat.
Šipka vysadila Aceovy Wraithy hned u místa setkání a vrátila se do lodi. Nás čekala delší cesta. Jumpery zůstaly maskované na západním okraji plošiny. Šly jsme se Sam v čele naší malé skupiny a pozorně se rozhlížely. Místo bylo vybrané tak, aby nemohlo dojít k žádnému překvapení. Snad. Věřila jsem Aceovu úsudku, ale přesto jsem viděla hned několik možností, jak naši malou společnost zlikvidovat beze ztrát.
„Máš nějaký problém?“ oslovil mě plukovník Sheppard, který šel krok za mnou.
Pokyvovala jsem hlavou. „Asi ano. Nějak se mi to nezdá.“ Pořád jsem se rozhlížela a mhouřila oči.
John mě dohonil. „Nevěříš svému příteli, že tě odtud dostane živou?“ Důraz na slově přítel v jeho provedení vyzněl více než urážlivě. Chtěla jsem to přejít, ale malou poznámku jsem si neodpustila.
„No, mne odtud živou nejspíš dostane. Pokud mu o to půjde.“ Tiše jsem se zasmála Johnově výrazu a dál pátrala očima po okolí. Erin, napadlo mě. Otočila jsem se a začala ji hledat mezi ostatními. Nebyla nikde k nalezení. Určitě s námi odlétala. Stejně jako major Lorne, kterého jsem také neobjevila. „Neměla bych něco vědět?“ otočila jsem se k Samanthě. Ta jenom zavrtěla hlavou.
„Soustřeď se na jednání. Všechno je zajištěné.“
Vešli jsme pod baldachýn. Vojáci a Aceovy stráže nás půlkruhem obstoupili, jak jsme to dohodli hned v úvodu našeho plánu na setkání. Uprostřed, pár kroků před stráží, zůstala Samantha, Jennifer, já a Ace.
„Ani pohyb!“ zašeptal Ace. Nad planinu se snášela wraithská přepravní loď. Zůstala viset asi metr nad zemí a pomalu z dolní části spustila širokou vyklápěcí plošinu. Její hrana se dotkla kamení a loď znehybněla. Z plavidla se pomalu a důstojně blížily tři wraithské královny. Každá v jiných šatech nevýrazné barvy a s vysokými, umně spletenými účesy. Následovala je jejich ochranka. Několik důstojníků a mnoho vojáků. Vojáci se rozestavili proti našim a kruh se tak uzavřel. Královny s důstojníky pokračovali k nám, do středu. Wraithská loď se tiše vznesla a zmizela za obzorem.
Přišla moje chvíle.
„Vítejte,“ řekla jsem. Při této příležitosti nebylo nutné čekat, kdo promluví první a odhalí tak svoji slabost. I kdyby bylo, nechtěla bych jednání zbytečně protahovat. Mlčení v další fázi bude dostačující.
Pokynula jsem ke křeslům, které byly pro nás a královny připravené a sama usedla do jednoho z nich. Dala jsem si záležet. Látka mé dlouhé róby sotva zašustila, jak byl můj pohyb plynulý. Po mé levici se usadil Ace, po pravé straně Samantha a Jennifer. Důstojníci královen museli zůstat stát. Pro ně žádná křesla přichystána nebyla. Zaznamenala jsem jejich znechucení, ale nenechala jsem se jím ovlivnit. Oni byli pouze doprovod, který podle protokolu neměl žádná zvláštní práva ani výsady. My jsme jednání vyvolali a měli výsadu a právo určit, kdo bude sedět a kdo bude stát.
Nastala chvíle povinného mlčení. Královny dostaly prostor, aby prozkoumaly okolí, pokusily se ovládnout protistranu nebo se zabily navzájem. K poslednímu nedošlo, jinak vyzkoušely všechno. Jejich pokusy o ovládnutí se mi zdály nicotné oproti útokům, kterým jsem musela čelit při nedávném výcviku i dávno předtím v geniiském vězení a při rituálním souboji s Acem. Odolávala jsem jim a uvažovala přitom, jestli si silnější kalibr neschovávají na příští chvíle. Sam a Jennifer chránil Ace, jak jsme se domluvili. Mezi Aceovými strážemi bylo rozmístěno několik jeho důstojníků, kteří měli na starosti zbytek našeho doprovodu. Zamyšleným pohledem jsem přejela po wraithských důstojnících, shromážděných za svými paními. Ace nepatrně pohnul hlavou. Pochopil moji myšlenku a odmítl ji. Tak dobrá, protiútok nebude. Pousmála jsem se a zahájila jednání.

Bylo dlouhé, náročné a nepřineslo žádný výsledek. Několik hodin jsem se dohadovala s Wraithkami, jestli je nebo není výhodné krmit se na lidech. Mátlo je, že jsem o krmném procesu mluvila bez emocí, jakoby se mne vůbec netýkalo. K takovým hovorům mě Ace nutil v posledních týdnech každý den několikrát. Doby, kdy jsem se tomu bránila, pominuly. Byla bych schopná diskutovat s nimi ještě několik dní, aniž bych použila stejný argument dvakrát.
Další matoucí jev pro ně bylo samotné jednání. Takové ještě s lidmi nevedly. Snažila jsem se využít všeho, co jsem se naučila a tvrdě trvala na dodržování pravidel. Koutkem oka jsem občas zachytila Aceův spokojený výraz.
Ale ať brouci nebo lidé, každý živý tvor se nakonec unaví. Královny se zvedly, na jejich pokyn přiletěla přepravní loď a odvezla je na orbitu k jejich Úlům. Vrátí se zase večer.
Když zmizely na obloze, která začala jasnět začínajícím úsvitem, svezla jsem se vyčerpaně zpátky do křesla. Pohybem ruky jsem odmítla všechna slova, která se rozezněla kolem mě a zavřela oči. Potřeba pevného bodu ve vesmíru se stala hmatatelnější, než kdy dřív. Naslepo jsem sáhla vlevo a sevřela Wraithovu paži. Na okamžik strnul, pak mi dlaní druhé ruky překryl zápěstí a podle pohybu jsem poznala, že se zvedl.
„Potřebuješ odpočinek,“ ozval se jeho hlas hned u mého ucha. „Všichni ho potřebujeme,“ narovnal se a rozhlédl se po shromáždění na planině. Pootevřela jsem oči. Nechápala jsem, jak se vůbec udrží na nohou.
„Plukovníku! Plukovníci!“ ozval se křik. Ze západního rohu k nám běžel major Lorne a mával rukama, aby na sebe upozornil. „Blíží se další wraithská loď!“
„Ta čtvrtá?“ zeptala jsem se a zvedla se z křesla. Aceovu ruku jsem použila jako oporu. Všimla jsem si Johnova zamračeného pohledu. Neodpustila jsem si pousmání. I on se unaveně držel opěradla za Jennifer. Její hlava se svezla ke straně, když téměř okamžitě po odletu královen usnula.
Když už jsem stála, sáhla jsem si dozadu k pasu a rozepnula sponu, která mi držela dlouhou sukni. Se zašustěním se mi svezla k nohám. Znechuceně jsem ji odkopla i se střevíčky na vysokých podpatcích. Zůstala jsem bosa, v kratší široké sukni, která mi nebránila v pohybu.
„Daedalos je tady do patnácti minut,“ ozvala se vedle nás Erin. Trochu zmateně jsem se na ni podívala. Jejího příchodu jsem si vůbec nevšimla. Podala mi moje staré pohodlné boty, které jsem měla schované v jednom z Jumperů.
Samantha se také zvedla a unavené oči upřela na Evana Lorna. „Sledujte ji a dejte nám vědět, kdyby se dělo cokoli neobvyklého.“ Natáhla ruku, aby si od něj vzala komunikátor a svezla se zpátky do křesla. K Erin jenom pootočila hlavu. „Funguje maskování?“
Erin pokyvovala hlavou a nervózně se rozhlížela na všechny strany. „Maskování je v pořádku. Ze vzduchu vypadá plošina úplně opuštěná.“ Měla jsem dojem, že chtěla dodat ještě něco, ale na poslední chvíli si to rozmyslela. Střelila rychlým pohledem po mě a po Aceovi. Její pohyb hlavou se nepatrně změnil a ustal. Mrkla jsem.
„Musím se projít, abych si vyčistila hlavu,“ prohlásila jsem a pomalým krokem jsem se vydala na okružní cestu mezi kamením. Dost daleko od ostatních, abych si mohla s Erin a Acem, kteří mě doprovázeli, v klidu tiše promluvit.

Než jsem se stačila zeptat, Erin začala sama. „Nevím proč, ale vůbec se mi to nelíbí. Tak divný pocit jsem už dlouho…“
Od baldachýnu se ozval křik a nad hlavami se nám objevila Šipka. Bez zaváhání vyslala transportní paprsek na naši tříčlennou skupinku. Ocitli jsme se ve wraithské lodi.
„…neměla,“ dopověděla Erin klidně a rozhlížela se kolem sebe. Wraithští vojáci nás odvedli do cely a beze slova odešli.
Ace vztekle zavrčel. „Už zase,“ procedil mezi zuby a rozzuřeně si měřil mřížoví, které nás dělilo od zbytku lodi.
Obdivovala jsem jeho energii. Sama jsem si sedla k boční zdi a co nejpohodlněji se o ní opřela. Erin stála kousek stranou s hlavou na stranu a o něčem usilovně přemýšlela. Když jsme ji chtěli oslovit, jenom netrpělivě mávla rukou.
Nenechali mě odpočívat dlouho. Wraithská stráž nás všechny odvedla do sálu ke své paní. Jeden z vojáků zůstal hlídat v místnosti, ostatní ji rychle a tiše opustili. Rozhodně na nás nečekala ani jedna z královen, se kterými jsme jednali na planetě. Byla vyšší a vypadala starší než ty tři z jednání. A také mnohem nebezpečnější. Její sílu jsem cítila, i když se ji snažila utajit. Ace vedle mě se otřásl. Bylo to jenom nepatrné zachvění, ale vyděsilo mě víc, než všechno ostatní. Erin se už zase tvářila klidně, ale její tvář nabrala mírně popelavý odstín. Na ni se také královna zaměřila.
„Ty!“ zasyčela a zvedla ruku, aby na Erin ukázala. „Už dlouho tě hledám. Konečně se zodpovíš ze svých činů.“
Erin pomalu zvedla hlavu a v očích se jí začalo stříbrně blýskat. „Hledáš mě?“ Její hlas zazněl ostře a nepříjemně. „Tak to jsme na tom stejně. I já tebe už dlouho hledám, Nibiru,“ ušklíbla se, „abych ti poděkovala za Dar.“
Královna si ji měřila přimhouřenýma očima. Odhadovala Erininu sílu a moc, kterou mohla získat a ovládnout Darem. „Vzdej se ho a ušetřím tě,“ nabídla tichým hlasem.
Erin se rozesmála. Rty jí úplně zbělaly a i po nich se začal rozlévat stříbřitý svit. V dlaních jí tiše praskaly drobné blesky.
„Vzdej se ho a ušetřím – je!“ Královna přistoupila k nám a zvedla ruku nad Acem. Otočila jsem k němu hlavu. Zíral na ni jako králík na kobru. Jen to lehké chvění, které jsem z něj cítila, nabývalo na síle. Místo zděšení se ve mně začal zvedat vztek. Podívala jsem se na Erin, zachytila její pohled, rázně jsem odstrčila strnulého Wraitha a postavila se před královnu Nibiru sama.
„Měla bys to zkoušet na někoho jiného,“ usmála jsem se na ni. Wraithka zaváhala a to Erin stačilo, aby jí jediným nepostřehnutelným pohybem vrazila nůž až po střenku mezi klíční kost a krk. Královna se otočila a máchnutím ruky poslala Erin přes celou místnost. Chytila nůž mezi prsty a vytáhla ho. S cinknutím dopadl na zem.
Koutkem oka jsem zachytila Ace, který se tiše a rychle vypořádal se stráží a teď stál pár kroků ode mě, připravený k útoku na královnu. Otočila se k němu a odhalila špičaté zuby v úsměvu. Znovu zvedla ruku a zahleděla se mu do očí. Rána na krku se jí pomalu zacelovala. Erin ležela otřesená u zdi, do které narazila.
Nepatrně jsem se pohnula, abych vyzkoušela královniny reakce. Nespustila oči z Wraitha, ale pootočila se tak, abych jí nestála za zády. Provedla jsem to ještě několikrát. Konečně stála tak, jak jsem si to představovala. Zády k Erin, která už byla na nohách a očima k ní měřila vzdálenost. Ace tiše sykl a pořád na sebe poutal královninu pozornost. Její vědomí kroužilo kolem a čekalo na okamžik nepozornosti, aby nás ovládlo. Ale její soustředění se zaměřilo na Wraitha. Toho jediného považovala za soka.
Cítila jsem, že se jí ještě nikdo takhle na odpor nepostavil. Nikdo z lidí za celou dobu její dlouhé existence. A nikdo z Wraithů už několik století. S královnami svedla na začátku několik bitev s různými výsledky a pak se soustředila na ovládání kněží, které vytvořila. Rozvraceli lidská společenství zevnitř a jejich vládkyně jen sklízela lidi neschopné odporu. Sama už dlouhou dobu nemusela bojovat. Ale to neznamenalo, že by byla slabá. Z toho, že si na nás mohla svoji sílu vyzkoušet, cítila narůstající potěšení.
Znovu jsem se pohnula, tentokrát rychleji a dál. Prudce ke mně otočila hlavu a její oči mě přibily k zemi. Pochopila jsem Aceův třes. Když se na někoho zaměřila, byla zdrcující. Automaticky jsem se začala bránit, ale tím bylo její sevření ještě silnější. Nepomáhaly žádné nacvičené techniky obrany. Proti své vůli jsem se k ní krok za krokem přibližovala. Na rtech jí hrál vítězný úsměv, když pozvedla ruku ještě víc.
„Zákusek,“ zašeptala. Dávala si záležet, aby lámala můj odpor postupně. Čím víc jsem se bránila, tím víc se tvářila potěšeně.
Obrana mě už vážně přestávala bavit. Použila jsem stejnou metodu jako kdysi v souboji s Acem. Vrhla jsem proti ní její vlastní myšlenky. Překvapilo ji to a na okamžik zakolísala. Erin se v tu chvíli vymrštila do vzduchu. Koleny se jí zaryla do zad, až ji srazila na zem, jednou rukou ji chytila za vlasy a zvrátila královninu hlavu dozadu.
„Nech si zajít chuť,“ zasyčela.
Bílý paprsek nás na okamžik všechny oslepil. Když jsem se rozhlédla, byli jsme na můstku Daedala. Plukovník Caldwell v němém úžasu zíral na naši malou skupinku - wraithská královna na kolenou s Erin na zádech a my s Acem nad nimi.
První se vzpamatovala královna. Vymrštila se na nohy, jediným pohybem setřásla Erin a vyběhla z můstku do chodeb pozemské vesmírné lodi. Erin se za ní okamžitě rozběhla, ale mě a Wraitha zastavil plukovníkův rozkaz. Sdělil nám, že mise byla na rozkaz IOA zrušena. Měli jsme ihned ukončit jednání a vrátit se na Atlantis.
Chtěla jsem velitele Daedala sjet náležitě znechuceným pohledem, ale vyšel mi z toho jenom škleb. Věděla jsem, že vražedných pohledů si užije dost od Wraitha. Když si Ace uvědomil, že setkání, kterému věnoval tolik času a úsilí, přišlo vniveč, jeho pohled byl opravdu smrtící.
Z klidného hlášení Hermioda, jsme se dozvěděli, že wraithská královna a knihovnice přiběhly k jeho stanovišti. Všichni jsme poslouchali zapnutý interkom plný neidentifikovatelných zvuků. Po chvíli Hermiodův nevzrušený hlas oznámil, že královna je na zemi a Erin jí svírá hlavu v rukách, ze kterých létají blesky. Žádal, aby obě mohl přemístit jinam. Měl trochu strach o technické zázemí lodi.
Obrátila jsem se ke komunikačnímu technikovi. „Máte spojení s planetou?“ Přikývl a podal mi sluchátka.
Když jsem si je brala, zadívala jsem se na Ace. Nápad, který mi proletěl hlavou, nebyl vůči královnám zrovna fér, ale mohl nám pomoci z nepříjemné situace a snad i zachránit něco z Wraithovy reputace. Po mém rychlém telepatickém vzkazu se netvářil nadšeně, ale přikývl. Nasadila jsem si sluchátka a rychle se Sam dohodla další postup.

Měli jsme štěstí. Královny už byly zpátky na planetě a rozzlobeně čekaly na náš návrat. Ještě jsem řekla pár slov Hermiodovi a v okamžiku jsme stáli zpět u svých křesel na místě jednání.
Nevšímala jsem si projevů nevole, kterými mě Wraithky zahrnuly, a rozkřikla se na ně: „Zradily jste nás! Prozradily jste místo a čas setkání další z vás, která nás měla zabít! Takhle vypadají wraithské dohody? Za to zaplatíte!“
Královny se rozesmály. „Zaplatíme? Jak?“ Pohledy, které kradmo vrhaly jedna na druhou, prozradily, že odhadují, která z nich byla natolik chytrá, aby si přizvala posilu.
Zachytila jsem sykavý nádech vpravo. Nervy doktorky Kellerové dostávaly zabrat. Nemohla jsem to protahovat. I vojáci začínali být nervózní a Aceovy stráže už držela v klidu jenom jeho přítomnost.
Deset vteřin, na kterých jsem se těsně před odchodem dohodla s Hermiodem, uplynulo.
Výjev, který se přede mnou zhmotnil, všem vyrazil dech. Wraithská královna klečela s rozpaženýma rukama a očima obrácenýma do hlavy tak, že jí byla vidět jenom bělma. Z úst, nosu i uší jí unikaly lehké obláčky temného dýmu. Drobná postavička Erin stála za ní a ruce jí tiskla na spánky. Kolem nich létaly malé stříbrné blesky, a kde se dotkly země, nechaly na kamení temnou spálenou skvrnku.
Královniny ruce se naposledy sevřely v pěst a pak celá její postava ochabla a zhroutila se na zem. Erin se na ni zamyšleně podívala, oprášila si dlaně o kalhoty a polohlasem si pro sebe řekla: „Tak, to bychom měli.“ Zvedla hlavu a zadívala se na Wraithky, které stály proti ní a s hrůzou zíraly na nepochopitelný konec jedné z jejich rodu.
Dala jsem si záležet, aby mé usednutí do křesla bylo co nejokázalejší. Další jednání bylo příjemně krátké. Nechala jsem se přesvědčit, že královny nechám odejít a v jednání budeme pokračovat, až prověříme, kdo je zodpovědný za tento nepříjemný incident. Přítomnost Erin, která se bez dalších slov postavila za moje křeslo a zachmuřeně si královny měřila, hladkému konci setkání výrazně pomohla.
S viditelnou úlevou nastupovaly do přepravní lodi a jejich doprovod z nás do poslední chvíle nespouštěl oči.

Obrátila jsem se k Erin. Pár vteřin jsme se na sebe dívaly a pak jsme se obě úlevou rozesmály. Věděly jsme, že budeme muset na Atlantis hodně vysvětlovat, ale tím se budeme zabývat, až na to dojde čas. Zatím jsme přijímaly trochu rozpačité gratulace ke zdárnému předčasnému ukončení jednání. Všichni se po Erin nejistě dívali, ale ta se tvářila, že se jí to vlastně vůbec netýká.
Využila jsem chvíle všeobecného nadšení a nepozornosti, abych se tiše Erin zeptala:
„Tak se probudil? Dar,“ dodala jsem na její nechápavý pohled.
„Pomohl, ale nevyleze,“ povzdechla si. „Dalo by se říct, že je teď ještě hlouběji.“ Letmo se prsty pravé ruky dotkla své hrudní kosti.
„Tam?“ zeptala jsem se překvapeně.
„Vlastně ani nevím, kde přesně je,“ sklopila Erin oči.
Rychle jsem zahnala vlastní soucitný pohled, který by jí nemusel být po chuti, a otočila se ke společnosti.
Samantha si po odletu Wraithek očividně oddechla a doktorka znovu usnula v křesle. Trochu jsem jí záviděla. Ještě bylo třeba několik věcí dořešit, než jsem mohla začít přemýšlet o svém vlastním odpočinku.
Plukovník Carterová chtěla okamžitě odletět na Atlantis a Ace se mnou chtěl mluvit někde, kde nás nebude nikdo rušit. Jeho rozladění a netrpělivost jsem cítila jako neustávající bolest hlavy. Jednání s královnami skončilo na mrtvém bodu a on tím ohrozil nejen celou svoji loď, ale i všechny svoje dalekosáhlé plány na získání moci. Zlobu, kterou cítil, nemohlo zmírnit ani to, jak jsem jednání ukončila.
„Plukovníku,“ oslovil Samanthu, když jsme došli k Jumperům. „Potřebuji s vaší vyslankyní ještě probrat některé záležitosti. Dopravíme ji na Atlantis sami, až to vyřídíme.“
Sam začala protestovat, ale Ace trval na svém. Ani John ho nepřesvědčil. Stála jsem kousek stranou a poslouchala, jak se dohadují. Dostala jsem strach, že pokud ostatní neodletí hned, neodletí vůbec.
„Zůstanu,“ řekla jsem Samanthě. „Také bych řekla, že máme ještě něco k řešení.“ Obrátila jsem se k Wraithovi. Z jeho pohledu mi přeběhl mráz po zádech.
Ještě chvíli trvalo, než jsem je přesvědčila. Erin se netvářila nadšeně, ale po krátkém pohledu do Aceovy tváře mne podpořila. Konečně všichni odletěli. Jakmile opustili planetu, objevila se Šipka z Aceovy lodi a odnesla nás.

Mlčky jsem se vrátila do pokoje, který jsem obývala poslední měsíc. Ze stolu zmizely mísy a karafy a lůžko se stalo tvrdou deskou bez dek a polštářů. Zastavila jsem se a otočila k Wraithovi. Udržoval si za mnou odstup několika kroků, které teď rychle překonal a napřáhl ruku. Nepokusila jsem se o žádnou obranu, jen jsem zavřela oči. Věděla jsem, že díky nám ztratil velkou část svého těžce a dlouho budovaného postavení ve wraithském společenství. A pokud si na někom měl vybít zlost za nezdařenou misi, byla jsem ten nejvhodnější objekt.
Víčka se mi chvěla, jak jsem čekala wraithský útok, ale ten nepřicházel. Otevřela jsem oči. Ace stál těsně u mě, čelo se mu krabatilo úsilím, ale dlaň ke mně nemohl přiblížit. Teprve v té chvíli jsem si vzpomněla na náš dávný rituální souboj a pár vět, která jsem šeptala nad jeho mrtvým tělem, než se mi podařilo ho oživit. Netušila jsem, že budou fungovat tak dlouho a tak dobře.
Aceova snaha mě zasáhnout ho vyčerpala tak, že se pod ním podlomily nohy. Se zlostným výkřikem klesl na kolena a svou nepoužitelnou ruku sevřel v pěst.
Zůstala jsem nad ním trochu rozpačitě stát. Klečel mi u nohou a syčel vzteky.
„Vstaň,“ řekla jsem tiše. Hlavou mi běželo všechno, co jsem kdy zjistila o podivných wraithských rituálech, které jsme spolu kdysi ve vězení tak zamotali. Už jsem věděla, co musím udělat.
Pomohla jsem mu postavit se na nohy a dotkla se prsty jeho hrudníku v místě, které jsem kdysi nechala utichnout a znovu je oživila. „Vyvazuji tě ze všeho, co tě ke mně poutá,“ zašeptala jsem. „Jsi volný, nic ti nebrání dělat cokoli, co chceš.“ Ruka mi klesla. Čekala jsem další útok.
Ace stál a tělem mu procházel sotva znatelný třas. S každým výdechem se mu mezi zuby ozývalo zasyčení. Oči upíral nepřítomně před sebe. Jenom jeho ruka se stále otvírala a zase svírala. Konečně zamrkal a rozhlédl se kolem sebe. Pohled mu zůstal viset na mé tváři.
Vydechl. Očima sjel z mého obličeje na svou ruku a zase zpátky. Na rtech se mu objevil malý úsměv. Jeho útok byl rychlý, ale ne smrtící. Dotkl se mě, sebral mi pár let a zase je hned vrátil. Zůstala jsem stát opřená o stůl a vzpamatovávala se. Pokud jsem mohla soudit, energii jsem spíš získala, než ztratila.
„A teď,“ naklonil ke mně, „letíme domů.“

Kam to vlastně doletíme, to se dozvíte 8.11. v Odhalení. Také se tam zase tento příběh dotkne dění v původním seriálu.

Děkuju za všechny reakce.
:bye: :sunny:

Puk Uživatelský avatar
Lieutenant Colonel
Lieutenant Colonel

Příspěvky: 2007
Bydliště: Košice
Pohlaví: Neuvedeno
Odpovědět s citací
 
Znovu veľmi dobre a pútavo napísané pokračovanie :bravo: , aj keď som myslel, že príde na pretras ten text z predchádzajúcej časti, ale všetko má svoj čas a ten ešte nenastal (možno aj vďaka prerušeniu misie /a vyrušeniu :queen: / ). :roll:
Dej je krásne prepracovaný, plný zvratov a emócií. :yes: :)
Síce som to prečítal neskôr ako bolo plánované, ale sapoň som to stihol skôr než minule. :yeah: :yahoo: :lol:
:heat:
Tak: :write: :arrow: :yahoo:
:thumright: :thumleft: :thumbsup:
:bye:

posedlík Uživatelský avatar
Second Lieutenant
Second Lieutenant

Příspěvky: 1061
Bydliště: Atlantis převážně Ústí nad Orlicí
Pohlaví: Muž
Odpovědět s citací
 
jednim slovem super :D jak jinak :D dofám ,že tam dáš to vysvětlování

andoriel Uživatelský avatar
Major
Major

Příspěvky: 1753
Bydliště: Praha
Pohlaví: Žena

Odpovědět s citací
 
Děkuju Pukovi i posedlíkovi :)

Pořád jsem se pokoušela nějak slušně napsat, že s textem z chodby jsem kdysi měla nějaké plány, ale odsunula jsem je na dobu, kdy nebudu mít žádný další nápad na psaní. No, zatím k tomu nedošlo :oops: Nápady chodí pořád a někdy v zástupech :D Ale povídky vznikají na přeskáčku, takže není nic ztraceno.

Tak - jsem se přiznala. Snad mi odpustíte :)

:bye: :sunny:

Aiwendill Uživatelský avatar
Brigadier General
Brigadier General

Příspěvky: 3086
Bydliště: Telerush Var
Pohlaví: Muž
Odpovědět s citací
 
slintáááám a chcem ďalšiu kapitolu na ukojenie mojej závislosti po poviedkach... :wall:
Najlepší štvornohý priateľ človeka je posteľ...

Odeslat nové téma Odpovědět na téma
PředchozíDalší

Zpět na Dokončené povídky

cron