Kočky nemůžu prodávat, nejsou moje a zůstaly na planetě. Bohužel
. Sehnal bys jim broučky k jídlu, Aiwendille?
Na tuhle úžasnou planetu se ještě vrátíme. Ale až za dlouho.
31.Nibiru
„Je čas,“ ozvalo se ode dveří. Zvedla jsem hlavu. Ace stál na prahu. „Od vaší lodi se odpoutaly dva Jumpery a právě přistávají zde,“ pokračoval.
„Tak to je půjdeme přivítat,“ postavila jsem se a vyšla kolem něho na chodbu. Následoval mě do hangáru. Zůstali jsme stát u vstupu dovnitř lodi a čekali, až posádky Jumperů vystoupí. Nejprve se objevili vojáci. Rozhlédli se a postoupili dál. Pak vystoupila plukovník Carterová a doktorka Kellerová, za nimi vykoukla hlava Erin. Zazubila se na mě, protáhla se mezi ostatními a rozběhla se k nám.
Chytila mě za ruce. „Tak sis to tady užila!“ Tvář jí zvážněla. „Co se stalo?“ Jejím stříbrným očím moje únava nemohla neuniknout.
„Nebude to snadné. Ze čtyř Úlů nakonec přiletí jenom tři. I tak bude jednání se třemi královnami na hranici našich možností.“
„To zvládnete,“ pustila mi ruce a otočila se k Aceovi. „Ahoj, máš se?“ Její přístup k Wraithům byl na první pohled příjemně jednoduchý. Ace jenom kývl.
Samantha a Jennifer došly až k nám. Sam se trochu mračila na Erin. Určitý protokol by podle ní měli dodržovat všichni. „Zdravím,“ řekla směrem k Aceovi a hned se otočila ke mně. „Potřebuji informace o posledních událostech a upřesnění plánu, který jsi nám poslala. Tvoje nedávné hlášení s přílohou bylo zajímavé, ale jestli na té planetě není nic jiného než antický text, nebudeme tam posílat žádnou naši výpravu. Ale o tom až později. Doktorka,“ udělala rukou posunek k Jennifer, „přinesla poslední výsledky výzkumu. I ty potřebujeme nejprve probrat.“ Poslední věty už zase patřily wraithskému veliteli.
„Jednací místnost je připravena.“ Ace se otočil, aby nás odvedl do velkého pokoje s dlouhým stolem. Jeden z jeho důstojníků nás doprovázel spolu s pěti vojáky a vojenským doprovodem z Atlantis.
John Sheppard se objevil vedle mě. „Tak jsi to přežila,“ zkoumavě si mě prohlížel.
„Představ si, přežila,“ zašklebila jsem se na něj a trochu přidala, abych došla čelo malého průvodu, než vejdeme do jednací místnosti.
„Tady se setkáme s…“ doktorka se rozhlížela kolem sebe.
„Ne. Setkání proběhne na opuštěné planetě. Připravujeme tam vhodné místo.“ Ace si sedl do čela stolu a pohodlně se zvrátil do opěradla židle. „Tak co máte?“ otočil se na doktorku.
Pozorně jsem poslouchala. Královny nám neodpustí ani jedinou chybičku.
„K setkání dojde dnes po západu slunce. Asi za čtyři hodiny,“ řekl Ace. „Ještě předtím, bychom měli znovu zkontrolovat vaše nové výsledky. Půjdeme do laboratoře.“ Zvedl se a přešli jsme do další části lodi. Vědec v něm se nezapřel. Vybavení, které shromáždil, bylo impozantní. Bohužel pro doktorku, všechno přizpůsobené pro wraithské terminály, i když nechybělo zařízení na propojení s pozemskými přístroji.
Doktorka a Wraith začali s kontrolou a já ještě jednou prošla se Samanthou celé jednání, které nás očekávalo. Znovu jsem zdůraznila hierarchii a možné odchylky a opět se omluvila za to, že bude jenom člen delegace. „I sebemenší drobnost nás připraví o další jednání a možná o víc.“ Věděla jsem, že plukovník už dávno všechno pochopila, a přistihla jsem se, že se vlastně snažím přesvědčit sama sebe. Raději jsem se na chvíli odmlčela. Ace na mě vrhl znepokojený pohled.
Bez obav. Zvládnu to. Pomyslela jsem si.
Přešli jsme zpátky do jednací místnosti. Čas rychle ubíhal v přípravách. Zopakovala jsem doktorce nové poznatky o retroviru, abych se ujistila, že jsem všechno pochopila správně, s plukovníky Carterovou a Sheppardem jsem prošla hlavní body zabezpečení. Bylo důležité, aby byl každý správně informován. Ace nás pozoroval při práci a nezasahoval, pokud to nebylo nutné k dalšímu upřesnění wraithského protokolu. Erin obcházela kolem a šklebila se na každého Wraitha, kterého potkala. Občas jsem po ní loupla nervózníma očima. Chovala se jako turista na prohlídce nepříliš zajímavé památky.
„A dost,“ řekla Jennifer a koukla se po hodinách. „Zbývá nám asi půl hodiny, než se budeme muset přesunout na místo jednání,“ tázavě se přitom podívala na Ace. Ten jenom mlčky přikývl. „Takže teď si všichni odpočineme, ať nejsme příliš unavení. Z toho vznikají chyby,“ obrátila se na mě.
Chtěla jsem se svalit do nejbližší židle, ale žádná nebyla volná. Pár lidí se uložilo k odpočinku i na podlahu. Zůstala jsem stát u dveří a rozhlížela se po tom padlém vojsku.
„Ájo,“ ozvala se mi za zády Erin, „pojď se na něco podívat.“ Vedla mě na můstek, kde už Ace sledoval několik panelů, připojených na senzory.
„Toto je vaše vesmírná loď,“ ukázal na pár znaků. „A toto jsou tři Úly, které se s námi mají setkat.“ Další řádky písma postupně naskakovaly na displeji. „Ale tento,“ poklepal černým nehtem na poslední řádek, „tady nemá co dělat.“
„Kde je?“ otočila jsem se k obrazovce nad ovladačem a sledovala Aceovu ruku, jak ukazuje do jednoho z jejích rohů.
„Tam. My jsme tady, váš Daedalos tady a tři Úly zde.“ Poslední plavidlo bylo ještě dost vzdálené, ale podle údajů se rychle přibližovalo.
„Kdy dorazí?“ chtěla vědět Erin, která nám nakukovala za zády a kroutila se, aby přes nás něco viděla.
„Pokud nezmění rychlost nebo směr, pak v době, kdy bude jednání probíhat,“ mračil se Ace. „Má přesné načasování.“
„Další Wraithi?“ ozvala jsem se. „Ti, kteří původně odmítli?“ Pokoušela jsem se zařadit další wraithskou loď do svého plánu a hledala pro ni nějaké vysvětlení.
Ace potřásal hlavou. „Nevím. To zatím není jasné. Na signály neodpovídají. Až se projeví,“ pokynul k panelu, „dám ti vědět.“
Erin mi položila ruku na rameno. „Taky bys měla odpočívat,“ prohlásila, otočila se a odešla. Trochu překvapeně jsem se za ní dívala.
„Má pravdu.“ Ace se zamyšleně rozhlížel po můstku, pak mu blesklo v očích. „Pojď,“ pokynul mi a odvedl mě do vedlejší místnosti. Křeslo pro královnu jsem upřímně nesnášela. I když mi na něj dali můj nejoblíbenější polštář, necítila jsem se v něm dobře. Bohužel, nic lepšího v celém Aceově plavidle nebylo. Rychle jsem vklouzla do dlouhých šatů, které pro mě byly u vchodu připravené na jednání, abych potom ušetřila trochu času, automaticky jsem se narovnala a zvedla hlavu, když jsem se ke křeslu blížila. Lehký pohyb usednutí jsem zkoušela tak dlouho, že jsem o něm už ani nepřemýšlela. Až když jsem uviděla Wraithův překvapený pohled, uvědomila jsem si, jak mi některé nacvičené věci přešly do… krve? Do krve snad ne. Ale určitě jsem si zvykla je používat.
Opřela jsem si hlavu a zavřela oči. „Teď mě chvíli neruš,“ řekla jsem polohlasem a složila si ruce do klína. Po pár vteřinách jsem zjistila, že Ace pořád ještě stojí v mé blízkosti. Pootevřela jsem jedno oko. „Ano?“ zeptala jsem se zdvořile.
Jeho upřený pohled nebyl právě nejpříjemnější. Zlato v jeho zornicích plálo a pálilo jako oheň. „Nezvykej si příliš,“ řekl pomalu. Otočil se, až kolem něj zavířil dlouhý plášť, a odešel zpátky na můstek.
Znovu jsem oko zavřela a trochu pokrčila rameny. Tak dlouho mě to učil a teď si bude stěžovat? Vzpomněla jsem si, jaké jsme spolu vedli zápasy o každý můj pohyb, o každé mrknutí. Přehrávala jsem si svou převýchovu na tvrdou bojovnici a musela se pousmát. Než jsem poprvé zvládla ladný pohyb hodný wraithské královny, myslela jsem, že mě snad raději vyhodí do vesmírného prázdna, jenom aby se se mnou dál nemusel trápit. Jak jsem právě poznala, naučila jsem se to až moc dobře.
Chvíle odpočinku uběhla příliš rychle. Sotva jsem trochu uklidnila roztěkané myšlenky, byl Ace zpátky. „Musíme jít.“ K mému údivu natáhl ruku, aby mi pomohl se zvednout. Můj překvapený výraz mu neušel.
„Soustřeď se. Nenech se ničím rušit.“ Telepatické spojení jsme spolu udržovali jenom náznakem od chvíle, kdy přiletěly Jumpery s posádkou z Atlantis, a před královnami ho nebudeme moci použít vůbec.
Když jsem položila svou ruku do Aceovy nastavené, ucítila jsem jeho neklid. Rozporné emoce, které se ho pokoušely ovládnout a které držel pod chladnou maskou se stále větším úsilím. Při tomto setkání mu šlo o všechno. A to bylo mnohem víc, než o co šlo nám. Sevřela jsem mu prsty a postavila se týmž ladným pohybem, který jsem trénovala snad i ve spánku. Vědomě jsem se narovnala a s nádechem zavřela oči. Ještě pořád jsem tiskla Wraithovu ruku. Podívala jsem se před sebe a pustila ji.
„Půjdeme.“ Rychlým krokem jsem přešla můstek a několik chodeb. Letmým pohledem jsem přejela svou lidskou suitu, která čekala u dveří hangáru. Nastoupili jsme do Jumperů a sledovali wraithské vojáky, kteří čekali na rampě, až je sebere Šipka. Ace stál mezi Samanthou a Johnem a díval se na mě skrz čelní sklo druhého Jumperu.
Vysoký baldachýn z poloprůsvitné bílé látky stál na skalní plošině uprostřed pohoří. Vzduch nad zemí se chvěl, jak z kamenů sálalo teplo odcházejícího dne a namodralá záře světel skrytých po celé ploše měnila po západu slunce lidské tváře v halloweenské masky. Podobali jsme se Wraithům, se kterými jsme měli jednat.
Šipka vysadila Aceovy Wraithy hned u místa setkání a vrátila se do lodi. Nás čekala delší cesta. Jumpery zůstaly maskované na západním okraji plošiny. Šly jsme se Sam v čele naší malé skupiny a pozorně se rozhlížely. Místo bylo vybrané tak, aby nemohlo dojít k žádnému překvapení. Snad. Věřila jsem Aceovu úsudku, ale přesto jsem viděla hned několik možností, jak naši malou společnost zlikvidovat beze ztrát.
„Máš nějaký problém?“ oslovil mě plukovník Sheppard, který šel krok za mnou.
Pokyvovala jsem hlavou. „Asi ano. Nějak se mi to nezdá.“ Pořád jsem se rozhlížela a mhouřila oči.
John mě dohonil. „Nevěříš svému příteli, že tě odtud dostane živou?“ Důraz na slově přítel v jeho provedení vyzněl více než urážlivě. Chtěla jsem to přejít, ale malou poznámku jsem si neodpustila.
„No, mne odtud živou nejspíš dostane. Pokud mu o to půjde.“ Tiše jsem se zasmála Johnově výrazu a dál pátrala očima po okolí. Erin, napadlo mě. Otočila jsem se a začala ji hledat mezi ostatními. Nebyla nikde k nalezení. Určitě s námi odlétala. Stejně jako major Lorne, kterého jsem také neobjevila. „Neměla bych něco vědět?“ otočila jsem se k Samanthě. Ta jenom zavrtěla hlavou.
„Soustřeď se na jednání. Všechno je zajištěné.“
Vešli jsme pod baldachýn. Vojáci a Aceovy stráže nás půlkruhem obstoupili, jak jsme to dohodli hned v úvodu našeho plánu na setkání. Uprostřed, pár kroků před stráží, zůstala Samantha, Jennifer, já a Ace.
„Ani pohyb!“ zašeptal Ace. Nad planinu se snášela wraithská přepravní loď. Zůstala viset asi metr nad zemí a pomalu z dolní části spustila širokou vyklápěcí plošinu. Její hrana se dotkla kamení a loď znehybněla. Z plavidla se pomalu a důstojně blížily tři wraithské královny. Každá v jiných šatech nevýrazné barvy a s vysokými, umně spletenými účesy. Následovala je jejich ochranka. Několik důstojníků a mnoho vojáků. Vojáci se rozestavili proti našim a kruh se tak uzavřel. Královny s důstojníky pokračovali k nám, do středu. Wraithská loď se tiše vznesla a zmizela za obzorem.
Přišla moje chvíle.
„Vítejte,“ řekla jsem. Při této příležitosti nebylo nutné čekat, kdo promluví první a odhalí tak svoji slabost. I kdyby bylo, nechtěla bych jednání zbytečně protahovat. Mlčení v další fázi bude dostačující.
Pokynula jsem ke křeslům, které byly pro nás a královny připravené a sama usedla do jednoho z nich. Dala jsem si záležet. Látka mé dlouhé róby sotva zašustila, jak byl můj pohyb plynulý. Po mé levici se usadil Ace, po pravé straně Samantha a Jennifer. Důstojníci královen museli zůstat stát. Pro ně žádná křesla přichystána nebyla. Zaznamenala jsem jejich znechucení, ale nenechala jsem se jím ovlivnit. Oni byli pouze doprovod, který podle protokolu neměl žádná zvláštní práva ani výsady. My jsme jednání vyvolali a měli výsadu a právo určit, kdo bude sedět a kdo bude stát.
Nastala chvíle povinného mlčení. Královny dostaly prostor, aby prozkoumaly okolí, pokusily se ovládnout protistranu nebo se zabily navzájem. K poslednímu nedošlo, jinak vyzkoušely všechno. Jejich pokusy o ovládnutí se mi zdály nicotné oproti útokům, kterým jsem musela čelit při nedávném výcviku i dávno předtím v geniiském vězení a při rituálním souboji s Acem. Odolávala jsem jim a uvažovala přitom, jestli si silnější kalibr neschovávají na příští chvíle. Sam a Jennifer chránil Ace, jak jsme se domluvili. Mezi Aceovými strážemi bylo rozmístěno několik jeho důstojníků, kteří měli na starosti zbytek našeho doprovodu. Zamyšleným pohledem jsem přejela po wraithských důstojnících, shromážděných za svými paními. Ace nepatrně pohnul hlavou. Pochopil moji myšlenku a odmítl ji. Tak dobrá, protiútok nebude. Pousmála jsem se a zahájila jednání.
Bylo dlouhé, náročné a nepřineslo žádný výsledek. Několik hodin jsem se dohadovala s Wraithkami, jestli je nebo není výhodné krmit se na lidech. Mátlo je, že jsem o krmném procesu mluvila bez emocí, jakoby se mne vůbec netýkalo. K takovým hovorům mě Ace nutil v posledních týdnech každý den několikrát. Doby, kdy jsem se tomu bránila, pominuly. Byla bych schopná diskutovat s nimi ještě několik dní, aniž bych použila stejný argument dvakrát.
Další matoucí jev pro ně bylo samotné jednání. Takové ještě s lidmi nevedly. Snažila jsem se využít všeho, co jsem se naučila a tvrdě trvala na dodržování pravidel. Koutkem oka jsem občas zachytila Aceův spokojený výraz.
Ale ať brouci nebo lidé, každý živý tvor se nakonec unaví. Královny se zvedly, na jejich pokyn přiletěla přepravní loď a odvezla je na orbitu k jejich Úlům. Vrátí se zase večer.
Když zmizely na obloze, která začala jasnět začínajícím úsvitem, svezla jsem se vyčerpaně zpátky do křesla. Pohybem ruky jsem odmítla všechna slova, která se rozezněla kolem mě a zavřela oči. Potřeba pevného bodu ve vesmíru se stala hmatatelnější, než kdy dřív. Naslepo jsem sáhla vlevo a sevřela Wraithovu paži. Na okamžik strnul, pak mi dlaní druhé ruky překryl zápěstí a podle pohybu jsem poznala, že se zvedl.
„Potřebuješ odpočinek,“ ozval se jeho hlas hned u mého ucha. „Všichni ho potřebujeme,“ narovnal se a rozhlédl se po shromáždění na planině. Pootevřela jsem oči. Nechápala jsem, jak se vůbec udrží na nohou.
„Plukovníku! Plukovníci!“ ozval se křik. Ze západního rohu k nám běžel major Lorne a mával rukama, aby na sebe upozornil. „Blíží se další wraithská loď!“
„Ta čtvrtá?“ zeptala jsem se a zvedla se z křesla. Aceovu ruku jsem použila jako oporu. Všimla jsem si Johnova zamračeného pohledu. Neodpustila jsem si pousmání. I on se unaveně držel opěradla za Jennifer. Její hlava se svezla ke straně, když téměř okamžitě po odletu královen usnula.
Když už jsem stála, sáhla jsem si dozadu k pasu a rozepnula sponu, která mi držela dlouhou sukni. Se zašustěním se mi svezla k nohám. Znechuceně jsem ji odkopla i se střevíčky na vysokých podpatcích. Zůstala jsem bosa, v kratší široké sukni, která mi nebránila v pohybu.
„Daedalos je tady do patnácti minut,“ ozvala se vedle nás Erin. Trochu zmateně jsem se na ni podívala. Jejího příchodu jsem si vůbec nevšimla. Podala mi moje staré pohodlné boty, které jsem měla schované v jednom z Jumperů.
Samantha se také zvedla a unavené oči upřela na Evana Lorna. „Sledujte ji a dejte nám vědět, kdyby se dělo cokoli neobvyklého.“ Natáhla ruku, aby si od něj vzala komunikátor a svezla se zpátky do křesla. K Erin jenom pootočila hlavu. „Funguje maskování?“
Erin pokyvovala hlavou a nervózně se rozhlížela na všechny strany. „Maskování je v pořádku. Ze vzduchu vypadá plošina úplně opuštěná.“ Měla jsem dojem, že chtěla dodat ještě něco, ale na poslední chvíli si to rozmyslela. Střelila rychlým pohledem po mě a po Aceovi. Její pohyb hlavou se nepatrně změnil a ustal. Mrkla jsem.
„Musím se projít, abych si vyčistila hlavu,“ prohlásila jsem a pomalým krokem jsem se vydala na okružní cestu mezi kamením. Dost daleko od ostatních, abych si mohla s Erin a Acem, kteří mě doprovázeli, v klidu tiše promluvit.
Než jsem se stačila zeptat, Erin začala sama. „Nevím proč, ale vůbec se mi to nelíbí. Tak divný pocit jsem už dlouho…“
Od baldachýnu se ozval křik a nad hlavami se nám objevila Šipka. Bez zaváhání vyslala transportní paprsek na naši tříčlennou skupinku. Ocitli jsme se ve wraithské lodi.
„…neměla,“ dopověděla Erin klidně a rozhlížela se kolem sebe. Wraithští vojáci nás odvedli do cely a beze slova odešli.
Ace vztekle zavrčel. „Už zase,“ procedil mezi zuby a rozzuřeně si měřil mřížoví, které nás dělilo od zbytku lodi.
Obdivovala jsem jeho energii. Sama jsem si sedla k boční zdi a co nejpohodlněji se o ní opřela. Erin stála kousek stranou s hlavou na stranu a o něčem usilovně přemýšlela. Když jsme ji chtěli oslovit, jenom netrpělivě mávla rukou.
Nenechali mě odpočívat dlouho. Wraithská stráž nás všechny odvedla do sálu ke své paní. Jeden z vojáků zůstal hlídat v místnosti, ostatní ji rychle a tiše opustili. Rozhodně na nás nečekala ani jedna z královen, se kterými jsme jednali na planetě. Byla vyšší a vypadala starší než ty tři z jednání. A také mnohem nebezpečnější. Její sílu jsem cítila, i když se ji snažila utajit. Ace vedle mě se otřásl. Bylo to jenom nepatrné zachvění, ale vyděsilo mě víc, než všechno ostatní. Erin se už zase tvářila klidně, ale její tvář nabrala mírně popelavý odstín. Na ni se také královna zaměřila.
„Ty!“ zasyčela a zvedla ruku, aby na Erin ukázala. „Už dlouho tě hledám. Konečně se zodpovíš ze svých činů.“
Erin pomalu zvedla hlavu a v očích se jí začalo stříbrně blýskat. „Hledáš mě?“ Její hlas zazněl ostře a nepříjemně. „Tak to jsme na tom stejně. I já tebe už dlouho hledám, Nibiru,“ ušklíbla se, „abych ti poděkovala za Dar.“
Královna si ji měřila přimhouřenýma očima. Odhadovala Erininu sílu a moc, kterou mohla získat a ovládnout Darem. „Vzdej se ho a ušetřím tě,“ nabídla tichým hlasem.
Erin se rozesmála. Rty jí úplně zbělaly a i po nich se začal rozlévat stříbřitý svit. V dlaních jí tiše praskaly drobné blesky.
„Vzdej se ho a ušetřím – je!“ Královna přistoupila k nám a zvedla ruku nad Acem. Otočila jsem k němu hlavu. Zíral na ni jako králík na kobru. Jen to lehké chvění, které jsem z něj cítila, nabývalo na síle. Místo zděšení se ve mně začal zvedat vztek. Podívala jsem se na Erin, zachytila její pohled, rázně jsem odstrčila strnulého Wraitha a postavila se před královnu Nibiru sama.
„Měla bys to zkoušet na někoho jiného,“ usmála jsem se na ni. Wraithka zaváhala a to Erin stačilo, aby jí jediným nepostřehnutelným pohybem vrazila nůž až po střenku mezi klíční kost a krk. Královna se otočila a máchnutím ruky poslala Erin přes celou místnost. Chytila nůž mezi prsty a vytáhla ho. S cinknutím dopadl na zem.
Koutkem oka jsem zachytila Ace, který se tiše a rychle vypořádal se stráží a teď stál pár kroků ode mě, připravený k útoku na královnu. Otočila se k němu a odhalila špičaté zuby v úsměvu. Znovu zvedla ruku a zahleděla se mu do očí. Rána na krku se jí pomalu zacelovala. Erin ležela otřesená u zdi, do které narazila.
Nepatrně jsem se pohnula, abych vyzkoušela královniny reakce. Nespustila oči z Wraitha, ale pootočila se tak, abych jí nestála za zády. Provedla jsem to ještě několikrát. Konečně stála tak, jak jsem si to představovala. Zády k Erin, která už byla na nohách a očima k ní měřila vzdálenost. Ace tiše sykl a pořád na sebe poutal královninu pozornost. Její vědomí kroužilo kolem a čekalo na okamžik nepozornosti, aby nás ovládlo. Ale její soustředění se zaměřilo na Wraitha. Toho jediného považovala za soka.
Cítila jsem, že se jí ještě nikdo takhle na odpor nepostavil. Nikdo z lidí za celou dobu její dlouhé existence. A nikdo z Wraithů už několik století. S královnami svedla na začátku několik bitev s různými výsledky a pak se soustředila na ovládání kněží, které vytvořila. Rozvraceli lidská společenství zevnitř a jejich vládkyně jen sklízela lidi neschopné odporu. Sama už dlouhou dobu nemusela bojovat. Ale to neznamenalo, že by byla slabá. Z toho, že si na nás mohla svoji sílu vyzkoušet, cítila narůstající potěšení.
Znovu jsem se pohnula, tentokrát rychleji a dál. Prudce ke mně otočila hlavu a její oči mě přibily k zemi. Pochopila jsem Aceův třes. Když se na někoho zaměřila, byla zdrcující. Automaticky jsem se začala bránit, ale tím bylo její sevření ještě silnější. Nepomáhaly žádné nacvičené techniky obrany. Proti své vůli jsem se k ní krok za krokem přibližovala. Na rtech jí hrál vítězný úsměv, když pozvedla ruku ještě víc.
„Zákusek,“ zašeptala. Dávala si záležet, aby lámala můj odpor postupně. Čím víc jsem se bránila, tím víc se tvářila potěšeně.
Obrana mě už vážně přestávala bavit. Použila jsem stejnou metodu jako kdysi v souboji s Acem. Vrhla jsem proti ní její vlastní myšlenky. Překvapilo ji to a na okamžik zakolísala. Erin se v tu chvíli vymrštila do vzduchu. Koleny se jí zaryla do zad, až ji srazila na zem, jednou rukou ji chytila za vlasy a zvrátila královninu hlavu dozadu.
„Nech si zajít chuť,“ zasyčela.
Bílý paprsek nás na okamžik všechny oslepil. Když jsem se rozhlédla, byli jsme na můstku Daedala. Plukovník Caldwell v němém úžasu zíral na naši malou skupinku - wraithská královna na kolenou s Erin na zádech a my s Acem nad nimi.
První se vzpamatovala královna. Vymrštila se na nohy, jediným pohybem setřásla Erin a vyběhla z můstku do chodeb pozemské vesmírné lodi. Erin se za ní okamžitě rozběhla, ale mě a Wraitha zastavil plukovníkův rozkaz. Sdělil nám, že mise byla na rozkaz IOA zrušena. Měli jsme ihned ukončit jednání a vrátit se na Atlantis.
Chtěla jsem velitele Daedala sjet náležitě znechuceným pohledem, ale vyšel mi z toho jenom škleb. Věděla jsem, že vražedných pohledů si užije dost od Wraitha. Když si Ace uvědomil, že setkání, kterému věnoval tolik času a úsilí, přišlo vniveč, jeho pohled byl opravdu smrtící.
Z klidného hlášení Hermioda, jsme se dozvěděli, že wraithská královna a knihovnice přiběhly k jeho stanovišti. Všichni jsme poslouchali zapnutý interkom plný neidentifikovatelných zvuků. Po chvíli Hermiodův nevzrušený hlas oznámil, že královna je na zemi a Erin jí svírá hlavu v rukách, ze kterých létají blesky. Žádal, aby obě mohl přemístit jinam. Měl trochu strach o technické zázemí lodi.
Obrátila jsem se ke komunikačnímu technikovi. „Máte spojení s planetou?“ Přikývl a podal mi sluchátka.
Když jsem si je brala, zadívala jsem se na Ace. Nápad, který mi proletěl hlavou, nebyl vůči královnám zrovna fér, ale mohl nám pomoci z nepříjemné situace a snad i zachránit něco z Wraithovy reputace. Po mém rychlém telepatickém vzkazu se netvářil nadšeně, ale přikývl. Nasadila jsem si sluchátka a rychle se Sam dohodla další postup.
Měli jsme štěstí. Královny už byly zpátky na planetě a rozzlobeně čekaly na náš návrat. Ještě jsem řekla pár slov Hermiodovi a v okamžiku jsme stáli zpět u svých křesel na místě jednání.
Nevšímala jsem si projevů nevole, kterými mě Wraithky zahrnuly, a rozkřikla se na ně: „Zradily jste nás! Prozradily jste místo a čas setkání další z vás, která nás měla zabít! Takhle vypadají wraithské dohody? Za to zaplatíte!“
Královny se rozesmály. „Zaplatíme? Jak?“ Pohledy, které kradmo vrhaly jedna na druhou, prozradily, že odhadují, která z nich byla natolik chytrá, aby si přizvala posilu.
Zachytila jsem sykavý nádech vpravo. Nervy doktorky Kellerové dostávaly zabrat. Nemohla jsem to protahovat. I vojáci začínali být nervózní a Aceovy stráže už držela v klidu jenom jeho přítomnost.
Deset vteřin, na kterých jsem se těsně před odchodem dohodla s Hermiodem, uplynulo.
Výjev, který se přede mnou zhmotnil, všem vyrazil dech. Wraithská královna klečela s rozpaženýma rukama a očima obrácenýma do hlavy tak, že jí byla vidět jenom bělma. Z úst, nosu i uší jí unikaly lehké obláčky temného dýmu. Drobná postavička Erin stála za ní a ruce jí tiskla na spánky. Kolem nich létaly malé stříbrné blesky, a kde se dotkly země, nechaly na kamení temnou spálenou skvrnku.
Královniny ruce se naposledy sevřely v pěst a pak celá její postava ochabla a zhroutila se na zem. Erin se na ni zamyšleně podívala, oprášila si dlaně o kalhoty a polohlasem si pro sebe řekla: „Tak, to bychom měli.“ Zvedla hlavu a zadívala se na Wraithky, které stály proti ní a s hrůzou zíraly na nepochopitelný konec jedné z jejich rodu.
Dala jsem si záležet, aby mé usednutí do křesla bylo co nejokázalejší. Další jednání bylo příjemně krátké. Nechala jsem se přesvědčit, že královny nechám odejít a v jednání budeme pokračovat, až prověříme, kdo je zodpovědný za tento nepříjemný incident. Přítomnost Erin, která se bez dalších slov postavila za moje křeslo a zachmuřeně si královny měřila, hladkému konci setkání výrazně pomohla.
S viditelnou úlevou nastupovaly do přepravní lodi a jejich doprovod z nás do poslední chvíle nespouštěl oči.
Obrátila jsem se k Erin. Pár vteřin jsme se na sebe dívaly a pak jsme se obě úlevou rozesmály. Věděly jsme, že budeme muset na Atlantis hodně vysvětlovat, ale tím se budeme zabývat, až na to dojde čas. Zatím jsme přijímaly trochu rozpačité gratulace ke zdárnému předčasnému ukončení jednání. Všichni se po Erin nejistě dívali, ale ta se tvářila, že se jí to vlastně vůbec netýká.
Využila jsem chvíle všeobecného nadšení a nepozornosti, abych se tiše Erin zeptala:
„Tak se probudil? Dar,“ dodala jsem na její nechápavý pohled.
„Pomohl, ale nevyleze,“ povzdechla si. „Dalo by se říct, že je teď ještě hlouběji.“ Letmo se prsty pravé ruky dotkla své hrudní kosti.
„Tam?“ zeptala jsem se překvapeně.
„Vlastně ani nevím, kde přesně je,“ sklopila Erin oči.
Rychle jsem zahnala vlastní soucitný pohled, který by jí nemusel být po chuti, a otočila se ke společnosti.
Samantha si po odletu Wraithek očividně oddechla a doktorka znovu usnula v křesle. Trochu jsem jí záviděla. Ještě bylo třeba několik věcí dořešit, než jsem mohla začít přemýšlet o svém vlastním odpočinku.
Plukovník Carterová chtěla okamžitě odletět na Atlantis a Ace se mnou chtěl mluvit někde, kde nás nebude nikdo rušit. Jeho rozladění a netrpělivost jsem cítila jako neustávající bolest hlavy. Jednání s královnami skončilo na mrtvém bodu a on tím ohrozil nejen celou svoji loď, ale i všechny svoje dalekosáhlé plány na získání moci. Zlobu, kterou cítil, nemohlo zmírnit ani to, jak jsem jednání ukončila.
„Plukovníku,“ oslovil Samanthu, když jsme došli k Jumperům. „Potřebuji s vaší vyslankyní ještě probrat některé záležitosti. Dopravíme ji na Atlantis sami, až to vyřídíme.“
Sam začala protestovat, ale Ace trval na svém. Ani John ho nepřesvědčil. Stála jsem kousek stranou a poslouchala, jak se dohadují. Dostala jsem strach, že pokud ostatní neodletí hned, neodletí vůbec.
„Zůstanu,“ řekla jsem Samanthě. „Také bych řekla, že máme ještě něco k řešení.“ Obrátila jsem se k Wraithovi. Z jeho pohledu mi přeběhl mráz po zádech.
Ještě chvíli trvalo, než jsem je přesvědčila. Erin se netvářila nadšeně, ale po krátkém pohledu do Aceovy tváře mne podpořila. Konečně všichni odletěli. Jakmile opustili planetu, objevila se Šipka z Aceovy lodi a odnesla nás.
Mlčky jsem se vrátila do pokoje, který jsem obývala poslední měsíc. Ze stolu zmizely mísy a karafy a lůžko se stalo tvrdou deskou bez dek a polštářů. Zastavila jsem se a otočila k Wraithovi. Udržoval si za mnou odstup několika kroků, které teď rychle překonal a napřáhl ruku. Nepokusila jsem se o žádnou obranu, jen jsem zavřela oči. Věděla jsem, že díky nám ztratil velkou část svého těžce a dlouho budovaného postavení ve wraithském společenství. A pokud si na někom měl vybít zlost za nezdařenou misi, byla jsem ten nejvhodnější objekt.
Víčka se mi chvěla, jak jsem čekala wraithský útok, ale ten nepřicházel. Otevřela jsem oči. Ace stál těsně u mě, čelo se mu krabatilo úsilím, ale dlaň ke mně nemohl přiblížit. Teprve v té chvíli jsem si vzpomněla na náš dávný rituální souboj a pár vět, která jsem šeptala nad jeho mrtvým tělem, než se mi podařilo ho oživit. Netušila jsem, že budou fungovat tak dlouho a tak dobře.
Aceova snaha mě zasáhnout ho vyčerpala tak, že se pod ním podlomily nohy. Se zlostným výkřikem klesl na kolena a svou nepoužitelnou ruku sevřel v pěst.
Zůstala jsem nad ním trochu rozpačitě stát. Klečel mi u nohou a syčel vzteky.
„Vstaň,“ řekla jsem tiše. Hlavou mi běželo všechno, co jsem kdy zjistila o podivných wraithských rituálech, které jsme spolu kdysi ve vězení tak zamotali. Už jsem věděla, co musím udělat.
Pomohla jsem mu postavit se na nohy a dotkla se prsty jeho hrudníku v místě, které jsem kdysi nechala utichnout a znovu je oživila. „Vyvazuji tě ze všeho, co tě ke mně poutá,“ zašeptala jsem. „Jsi volný, nic ti nebrání dělat cokoli, co chceš.“ Ruka mi klesla. Čekala jsem další útok.
Ace stál a tělem mu procházel sotva znatelný třas. S každým výdechem se mu mezi zuby ozývalo zasyčení. Oči upíral nepřítomně před sebe. Jenom jeho ruka se stále otvírala a zase svírala. Konečně zamrkal a rozhlédl se kolem sebe. Pohled mu zůstal viset na mé tváři.
Vydechl. Očima sjel z mého obličeje na svou ruku a zase zpátky. Na rtech se mu objevil malý úsměv. Jeho útok byl rychlý, ale ne smrtící. Dotkl se mě, sebral mi pár let a zase je hned vrátil. Zůstala jsem stát opřená o stůl a vzpamatovávala se. Pokud jsem mohla soudit, energii jsem spíš získala, než ztratila.
„A teď,“ naklonil ke mně, „letíme domů.“
Kam to vlastně doletíme, to se dozvíte 8.11. v
. Také se tam zase tento příběh dotkne dění v původním seriálu.
Děkuju za všechny reakce.