Pro pokec, nebo vaše dotazy jsem vytvořila na Discordu skupinu, přidat se můžete zde: https://discord.gg/aZCahpwdZa

Obsah fóra FanArt Vaše povídky Dokončené povídky SG: ZDP - druhá série bude - asi :)

SG: ZDP - druhá série bude - asi :)


Odeslat nové téma Odpovědět na téma
andoriel Uživatelský avatar
Major
Major

Příspěvky: 1753
Bydliště: Praha
Pohlaví: Žena

Odpovědět s citací
 
Doslintat :D Aiwendille. A děkuju :oops:
To jenom já (a pár dalších) si ještě zaslintáme, než se objeví další díl Tvé povídky a konečně se dozvíme, co jsi pro nás připravil.

A teď už tedy pokračování zde...
32.Odhalení
„A teď,“ naklonil ke mně Ace, „letíme domů.“
„Domů?“ vydechla jsem.
„Tam, kde to všechno začalo,“ doplnil. Odvedl mě na můstek. Stejně jsem pořád nevěděla, kde je to doma. Tam, kde jsme se poznali, tam, kde vznikli Wraithové, tam, kde vznikl on, nebo snad myslel Atlantis? Nebo Zemi? Rozhodla jsem se, že se nechám překvapit a na ovládací panel, kam zadával údaje pro cestu lodi, jsem se ani nepodívala. Nebyla jsem si jistá, jestli to vůbec chci vědět.
Vrátili jsme se do mého původního pokoje.
„Poletíme několik dní,“ informoval mě Ace mezi dveřmi. Na desce už byly zase rozprostřené lůžkoviny, které jsem používala poslední měsíc. Vyčištěné, naklepané polštáře a urovnané deky. Na stole se objevily tři džbány a nějaké poháry. Asi proto mě odvedl na můstek – aby měl kdosi šanci upravit všechno k mému dalšímu pobytu. Otočila jsem k Wraithovi tázavý pohled.
„Udělej si pohodlí,“ pokynul rukou a odešel. Osaměla jsem. Většina mých věcí byla zpátky na Atlantidě. Obešla jsem stůl, trochu se pohrabala v dekách a rozházela polštáře, upila jsem ze džbánů, aniž bych se obtěžovala s přeléváním tekutin do připravených pohárů. Nakonec jsem se položila na rozházenou postel a z únavy a nicnedělání usnula.

Probudil mě dotyk. Ace se nade mnou skláněl a třásl mi ramenem.
„Proč?“ zamumlala jsem a otočila se na druhou stranu.
„Chceš všechno prospat?“
„Co všechno?“ zeptala jsem se a pohledem jsem rychle přejela místnost. Nic se nezměnilo.
„Vstávej.“ Obrátil se k odchodu.
S povzdechem jsem se začala zvedat. Čekal a opíral se o dveře, ruku zlehka položenou na jejich ovládání.
Došla jsem k němu, podívala se na ruku, která mi bránila v dalším postupu, a do jeho očí. Byly neproniknutelné. Moc dobře jsem si uvědomovala, že se naše situace změnila. Od našeho rituálního souboje jsem pro něj byla jako krmení nedosažitelná. Zajistila jsem si imunitu příkazem v jeho podvědomí a o tu jsem teď přišla. Dobrovolně. Věřila jsem tomu, že mě neohrozí, ale jistá jsem si být nemohla. Mé váhání bylo tak očividné a zřejmě zábavné, že přimhouřil oči, koutky úst mu zacukaly a pak se stáhly.
„Už to není tak jednoduché, že?“ řekl a zvedl i druhou ruku. Opřel si ji k té první a já se ocitla mezi nimi. Pokusila jsem se couvnout, ale skončili jsme tak, že jsem byla opřená o dveře a Wraith se nade mnou tyčil jako – jako vždycky.
Pohledem jsem zatěkala po místnosti a snažila se přijít na něco, co by upoutalo jeho pozornost. Být v centru dění mě unavovalo a poslední dobou jsem si toho užila až dost.
„Tak co jsi mi chtěl ukázat?“ zeptala jsem se nakonec, když jsem si vzpomněla, že mě vlastně kvůli něčemu probudil.
„Ukázat?“
„Proto jsi mě vzbudil, ne?“
„Ne.“
Ušklíbla jsem se. „Proč jsi mě vzbudil?“ Snažila jsem se položit tu správnou otázku.
„Teď není čas na spaní. Připravujeme se k boji.“
„Cože!?“
„Ty tři královny se rozhodly, že zničí moji loď. Do hodiny tady budou.“
„Jak mohu pomoci?“ zvedla jsem hlavu a tázavě se na něj zadívala.
S povzdechem zavrtěl hlavou. „Nemůžeš. Vyložím tě na nejbližší planetě.“
Mračila jsem se. „Chci tu zůstat. Dej mi nějakou práci,“ žádala jsem. S několika wraithskými zařízeními na jeho lodi jsem uměla zacházet docela slušně a Šipky také nebyly zcela mimo mé chápání.
„Nemyslím, že tu chceš opravdu zůstat. Musím probudit všechny své vojáky. Po hibernaci budou mít hlad a nebudou si vybírat. A já nebudu mít čas tě hlídat,“ řekl. Otevřel za mnou dveře a pokynul mi k odchodu.
„Ace?“ otočila jsem se k němu cestou ke stanovišti Šipek. „Máš nějakou zálohu? Někoho, kdo by ti mohl pomoci?“
Trochu se ušklíbl. Bylo příjemné vědět, že si přede mnou nehraje na hrdinu a bylo hrozné, co jsem z toho gesta pochopila. Žádná pomoc není. Nevěřil, že přežijí.
Zastavila jsem se. „Dobrá. Poletím,“ prohlásila jsem. Můj pokus o telepatické spojení zůstal chvíli bez odezvy, ale nakonec mě přece jenom pustil. Jeho myšlenky byly temné, i když jsem mu beze slov nepředložila vlastní plán, který mi cestou bleskl hlavou.
„Jestli mi natolik důvěřuješ,“ uzavřela jsem nahlas.
Zamyšleně se na mě podíval. „Nedělej to.“ Odmítla jsem se hnout, tak mě chytil a loket a táhl dál. U Šipky se zastavil, aby otevřel kokpit, ale za ruku mě držel pořád, dokud jsem nenastoupila.
„Opravdu nesmím?“ zeptala jsem se ještě, abych se ujistila.
„NE. Leť už.“ Netrpělivě se ohlédl směrem k můstku.
Nehádala jsem se. Byla jsem ráda, že jsem dostala Šipku, místo aby mě někdo naložil a vysadil na neznámé planetě. Měla jsem ještě jeden plán, ale o ten jsem se podělit nechtěla. Když mi zakázal, abych prosila o pomoc na Atlantidě, musela jsem se pokusit mu pomoci nějak jinak. Nechtělo se mi žádat ďábla, ale jiný nápad nepřicházel. Rozhodně jsem nemohla sedět někde schovaná a dívat se, jak Ace rozstřílejí jeho vlastní lidé. Zvlášť, když se do této situace dostal kvůli mně.

Přistála jsem na planetě a modlila se, aby tam byla funkční Brána. Měla jsem štěstí. Posadila jsem se k ovládacímu panelu a čekala, až se nebe začne rozsvěcet výbuchy wraithských zbraní. Pořád jsem si nebyla jistá, jestli dělám dobře, ale bylo lepší riskovat, než se dívat na zánik. Sotva jsem uviděla první záblesk, namačkala jsem symboly a otevřela Bránu. Vysílačka mi zůstala připnutá k vestě, kterou jsem si prozřetelně vzala na sebe, než jsem odešla ze svého pokoje v lodi.
„Jste tam?“ řekla jsem do ní trochu hloupě. Rozhodně jsem neměla v úmyslu vstoupit na planetu replikátorů. „Jestli ano, nad touto planetou právě bojuje několik wraithských lodí. Pomozte nám!“
Ve vysílačce se ozval studený hlas: „Když bojují mezi sebou, proč žádáte o pomoc?“
„Až dobojují, budou sklízet.“
„Dobrá. Zařídíme, aby nesklízeli.“
Spojení se přerušilo.
Něco se mi na posledních slovech nelíbilo. Nasedla jsem do Šipky a vyletěla z dosahu gravitace planety na geostacionární oběžnou dráhu nad Branou. V údajích, které mi probíhaly před očima, se objevilo hlášení o otevření a opětovném zavření Brány. Ostré světlo, které se rozlilo po planetě i jejím vesmírném okolí, mě málem připravilo o oči. Šipka reagovala zatemněním průzorů a začala přenášet nová data. Výbuch v okolí Brány na planetě v několika vteřinách zničil veškerý život, který se na ní nacházel. Tlaková vlna byla tak silná, že zasáhla i moji Šipku a chvíli si s ní pohlazovala jako s hračkou.
Čekala jsem, až se všechno uklidní, a znovu jsem vyvolala informace o planetě před výbuchem a po něm. Naštěstí tam žádný vyšší život neexistoval ani předtím.
Wraithské lodě stále bojovaly. Při výbuchu byly na chvíli stejně oslepené jako já, ale já měla štěstí. Vlna mě odnesla k roji Šipek jedné z lodí královen a já se k nim připojila. Nezdálo se, že by si mého manévru někdo všimnul.
Zkontrolovala jsem stav zbraní. To jsem si mohla myslet: všechny zásobníky byly téměř prázdné. A vlastně – proč bych měla střílet po nějakých Šipkách? Okázale jsem stočila svoji lodičku k Úlu, který byl nejblíže Aceově lodi, a těsně u něj spustila palbu ze všeho, co jsem měla k dispozici. Než se lodě královen vzpamatovaly, odletěla jsem nejvyšší rychlostí za Acem.

Vklouzla jsem do hangáru, na prvním volném místě zaparkovala a hnala se na můstek. Nikdo si mě nevšímal. Wraithští vojáci pospíchali různými směry a žádný z nich neměl ani pomyšlení na nějaké jídlo. Na můstku stálo několik wraithských důstojníků u konzol a marně se snažilo ubránit nájezdu královen. Když jsem dorazila, konečně se jim začínalo trochu dařit. Královny začaly pálit také po sobě navzájem. Ještě nějakou dobu trvalo, než se boj přenesl zcela na jejich stranu a naše loď mohla nenápadně opustit bojiště a skrýt se za zničenou a pustou planetou. Před odletem jsem na monitoru zahlédla, jak jedna z velkých lodí vybuchla ve vějířích ohně a začala se rozpadat na kusy. Naše Šipky se pomalu vracely a chodbou za mnou se rozeznělo mnoho kroků vracejících se vojáků.
Posunula jsem se ke zdi u dveří a snažila se ani nedýchat, aby si mě nikdo nevšiml. Marně. Na rameno mi dopadla tvrdá ruka a pootočila mě. Až tehdy jsem si uvědomila, že Ace nebyl na můstku. Teď na mě rozzlobeně zíral a vzteky se nezmohl ani na slovo. Jen mi ještě víc sevřel rameno a vlekl mě do mého pokoje. Hodil mě dovnitř a pak jsem slyšela, jak se zavírací mechanizmus dveří zamkl zvenku.
Sedla jsem si na zem a opřela se o zeď. Snažila jsem se posbírat rozutíkané myšlenky a trochu se uklidnit. Jak jsem seděla opřená o stěnu, všimla jsem si, že jí probíhá chvění silnější, než jsem u ní kdy cítila. Organická hmota lodi se slabě otřásala, jakoby i ona vydechovala po přestálém nebezpečí. Otočila jsem se k ní obličejem, položila si na zeď čelo a opřela o ni ruce. Když se moje myšlenky konečně usadily a nerušily mě, ucítila jsem vzdálený dotyk. Byl tak daleko a tak odlišný od všeho, co jsem zatím pocítila, že jsem si nebyla jistá, jestli to není jenom moje představa. Ještě víc jsem potlačila svoje vědomí a ucítila bolest. Překvapeně jsem sebou trhla a spojení se přerušilo.
Nepodařilo se mi znovu se napojit na vědomí lodi, i když jsem se o to pokoušela. Hlavou se mi pořád dokola honily události z probíhající bitvy, které jsem se tak nenadále zúčastnila. Rozhodnutí kontaktovat replikátory mně samotné připadalo tak hraniční s mým přesvědčením, že jsem se k tomu na planetě téměř nepřinutila. A napadení Úlu v jediné špatně vyzbrojené Šipce mě stálo zbytek sil. Přes veškerý výcvik jsem boj nenáviděla a uchylovala jsem se k němu jen v nezbytně nutných případech. Při snaze se uklidnit jsem trochu zrekapitulovala své boje v galaxii Pegas a vyšlo mi z toho, že většinu bitev jsem svedla kvůli jednomu jedinému tvoru.

Čekala jsem, až mě Ace pustí z místnosti ven. Snažila jsem se ho přivolat, ale všechny mé pokusy o telepatický kontakt stroze a někdy až bolestivě odbýval. Usadila jsem se přímo proti vchodu a čekala.
Trvalo dlouho, než se dveře otevřely a Ace vešel. Zase za sebou zavřel a přejel mě pohledem, když jsem se rychle zvedala ze země.
„Královny se zničily mezi sebou,“ informoval mě stroze. Došel až ke stolu a zůstal stát zády ke mně. Cítila jsem jeho napětí v křečovitě vytažených ramenech a škubání prstů. Sevřel rukama opěradlo nejbližší židle a ramena mu trochu klesla. „Prý na sebe zaútočily po tom výbuchu na planetě. Jedna z jejich Šipek se obrátila a podnikla výpad proti lodi jiné královny. Odpálila jen několik střel, ale podařilo se jí tu loď zneškodnit.“ Pořád stál ke mně zády, ale do hlasu se mu vkrádala úleva. „Kdyby se to nestalo…“ Nechal větu nedopovězenou a obrátil se.
Usmála jsem se. „Moc střel jsi mi v Šipce nenechal a rozhodně jsem nepatřila k jedné z královen. Je fajn slyšet, že výbušniny stačily, i když jsem chtěla hlavně způsobit trochu zmatku a dostat se sem. Už jste opravili loď? V zadní části je velká rána. Ta je nejhorší. Zbytek jsou jen malé oděrky, které se zahojí samy.“
Díval se na mě beze slova, tak jsem pokračovala: „Ta planeta mě mrzí. Zakázal jsi mi kontaktovat Atlantis, tak jsem zavolala jinam. Bohužel, to dopadlo jinak.“ Povzdechla jsem si. „Už nikdy nebudu věřit, že ‚nepřítel mého nepřítele je můj přítel‘. Od teď platí že ‚nepřítel mého nepřítele je zase jenom nepřítel‘. Pamatuj si to,“ ukázala jsem na Ace prstem. Hned jsem ruku zase spustila a doufala, že se nevšiml, jak se mi chvěje.
„Komu jsi volala?“ zeptal se tichým napjatým hlasem.
„Replikátorům. Řekla jsem, že tu bojujete a že chceme pomoc. Takhle to dopadlo.“ Trochu jsem se zamyslela nad slovy, která jsme si s replikátory vyměnili skrz červí díru.
„Chtěla jsi nás zabít všechny?“
„Ne. Chtěla jsem, abys měl šanci se z toho dostat.“ Smutně jsem se pousmála. „I útěk před přesilou je někdy šance. Ale teď mě spíš zajímá, proč replikátoři místo ničení Wraithů zničili planetu. Podle toho, co jsem jim řekla, si museli myslet, že je plná lidí.“
Otočil židli, o kterou se předtím opíral a sedl si na ni. Vypadal unaveně. Když jsem ho začala obcházet, abych si sedla na druhou stranu stolu, trochu zvedl oči. „Takový hlad zase nemám.“
Dvěma dlouhými kroky jsem stanula před ním, klekla si a položila mu ruce na kolena. „Tak co to znamená? Proč to udělali? Rodney McKay jim přece obnovil příkaz k útokům na Wraithy, ale lidí se to nemělo nijak dotknout - kromě trochy klidu na život,“ dodala jsem.
Díval se před sebe a mezi očima se mu prohloubila vráska. Vstal a zároveň mě za ruku také vytáhl na nohy. „Půjdeme se přesvědčit,“ řekl, vyšel na chodbu a zamířil k můstku.
Klusala jsem za ním a skoro nestačila jeho dlouhým krokům.
U konzoly jsem postávala a rozhlížela se, protože mi ani nenaznačil, co vlastně hledá. Rozhodně trvalo dost dlouho, než se narovnal a otočil se ke mně. Zadumaný výraz v jeho tváři neznačil nic dobrého.
„V posledních dnech několik světů obývaných lidmi skončilo stejně jako tato planeta. Skoro to vypadá, že replikátoři chtějí vyčerpat zdroje wraithské potravy.“
Tentokrát jsem se nezmohla na slovo já. Stála jsem před ním s ústy dokořán a jenom lapala po dechu.

„Pane,“ ozvalo se od vedlejší konzoly, „někdo nás volá.“ Wraithský důstojník se dotkl ovladače a s hlubokým respektem v hlase upřesnil svou informaci. „Je to Ta Nejvyšší.“
„Odejděte!“ ostře poručil Ace. Všichni na můstku okamžitě zmizeli. Chtěla jsem se také vytratit, ale to už se rozsvítila obrazovka s tváří wraithské královny. Ace se otočil čelem ke mně. Obrazovku měl po levé straně a mohl ji vidět jenom koutkem oka. Zvedl ruku a vnější stranou prstů mi přejel po tváři. Oči upíral do mých, když mě malíčkem lehce šťouchl do ramene. Pochopila jsem, klekla si a sklonila hlavu. Ucítila jsem, jak si oddechl. Hned nato se otočil k obrazu královny.
„Má paní,“ uctivě sklonil hlavu. „Jaké šťastné náhodě vděčíme, že jsi nás poctila svou návštěvou?“
„Chci mluvit s královnou tohoto Úlu,“ řekla odměřeně.
„Obávám se, že to není možné, má paní. Naše vládkyně odletěla na inspekci v jednom z našich křižníků. Co pro tebe mohu udělat?“
„Ty? Ty rozhodně nic. Chci mluvit osobně s ní. Vždycky, když narazím na tuto loď, je vaše královna na nějaké neodkladné cestě. Doufám, že se mi nevyhýbá!?“
„Kdyby věděla, že přiletíš, jistě by tě očekávala s největší radostí. Je pokaždé potěšení tě vidět, vždyť to víš. Pohled na tvou tvář je pro nás…“
„Jistě, jistě. Jako vždy. Jenom samé výmluvy. Kdo je to?“
Neopatrně jsem se pohnula. Moje kolena nebyla na takovou pozici dlouho zvyklá a začínala mě pálit. Doufala jsem, že rozhovor brzo skončí, ale stejně jsem neodolala a chtěla si tuhle wraithskou královnu trochu prohlédnout. Pomalu jsem zvedla hlavu, abych ji viděla. Někdy bych svou zvědavost opravdu měla nechat na pusté planetě.
„Jedna z našich uctívaček, má paní.“ Ace pořád mluvil s hlavou mírně skloněnou. Teď po mě střelil rychlým pohledem. Hlavu jsem měla už zase sklopenou.
„Tvá oblíbená?“ zeptala se královna a v jejím hlase zazněla ozvěna zájmu.
„Pouze jedna z mnoha, které se zde zdržují,“ odpověděl Ace.
„Vypadá – chutně. Pošli mi ji.“
„Má paní?“
„Když nemohu mluvit s tvojí královnou, alespoň ochutnám, co máte na palubě. Pošli ji – hned.“
„Co mám vyřídit naší královně, až se vrátí?“
„Že ji brzy navštívím znovu. Budu chtít vysvětlení, proč se přede mnou stále skrývá a proč se tři z mých velmi věrných Úlů dostaly do takové situace, že se zničily navzájem. A hlavně, jakou roli v tom hrála vaše loď.“
Ace se uklonil. „Všechno vyřídím, má paní. Naše královna bude jistě zklamaná, že tě nemohla vidět. Doufám, že příště bude mít tu čest mluvit s tebou a osobně vyvrátit všechny tvé pochybnosti.“
„To stačí!“ utnula ho netrpělivě. „Proč je moje jídlo ještě ve vaší lodi? Ihned to naprav!“
Obrazovka zhasla.
Zvedla jsem se a podívala se na Ace. „Omlouvám se,“ řekla jsem. „Kdybych se nevrtěla a nebyla zvědavá, neměl bys potíže.“ Oči mi zabloudily k obrazovce.
„Erin měla pravdu. Jsou s tebou jenom samé problémy,“ zavrčel a pokynul mi, abych šla před ním do hangáru. Cestou jsme minuli několik wraithských vojáků, kteří se vraceli z boje. Otáčeli po mě hladové pohledy, ale s velitelem v zádech jsem mezi nimi prošla bez újmy.
„Andoriel,“ oslovil mě Ace v prázdné chodbě. Otočila jsem se k němu. Mračil se, když ke mně napřahoval paralyzér. Nestačila jsem se ani nadechnout k protestu a svět zmizel.

Probudila jsem se zamotaná do jemných vláken wraithské lodi. Voják na stráži se mlčky otočil a odešel, když zjistil, že jsem se pohnula a otevřela jsem oči. Přemýšlela jsem, na které lodi asi jsem a proč mě Ace omráčil. Šla jsem přece dobrovolně. Pokusila jsem se představit si sama sebe, jak se na mě krmí královna, ale nešlo mi to. S představivostí jsem nikdy neměla problémy, a že jsem to tentokrát nedokázala, mě nečekaně rozladilo. Netrpělivě jsem se znovu pohnula a snažila se vymanit ze zámotku.
„Nemůžeš se dočkat večeře?“ ozval se hlas z konce chodby a já se úlevou nahlas rozesmála.
„Už mám pěkný hlad,“ souhlasila jsem a přestala sebou házet, když Ace vytáhl nůž, aby mě vyprostil. „Ale co Ta Nejvyšší? Jak to bude s její večeří?“
„Nestarej se,“ zavrčel.
„Zásoby,“ hlesla jsem dutě. Vystoupila jsem ze zbytků vláken a vydala se za Acem. Myšlenka, že místo mě královna vysála život z někoho jiného, nebyla ani trochu příjemná.
„Ani ne,“ zaslechla jsem tichý Aceův hlas.
„Tak kdo?“ dohonila jsem ho a srovnala s ním krok.
„Ta Nejvyšší přece chtěla uctívačku Wraithů. Nemyslím, že by se spokojila s něčím jiným.“ Přejel mě pohledem. „Rozhodně ne s tebou.“
Zarazila jsem se, pak jsem ho dohonila a postavila se před něj. „Ne, že bych si snad ztěžovala. Jsem ráda, že ze mě není svačinka pro Wraithku, ale - ty tady máš uctívače?“
„Samozřejmě. Jako v každém Úlu.“
„A neprozradí, že tu není žádná královna?“ Odmítla jsem se pohnout. Pořád jsem stála Aceovi v cestě.
„Oni to nevědí,“ zavrtěl hlavou.
Zamračila jsem se. „Myslela jsem, že uctívači Wraithů jsou na planetách a plní tam nějaké úkoly.“
„Jistě.“ Přešlápl, ale dál jsem mu bránila v chůzi a čekala na vysvětlení. „Většina uctívačů plní různé úkoly a na wraithské lodi se dostanou jenom občas,“ potvrdil a pokračoval: „ale někteří jsou tolik závislí na enzymu, který se jim do těla dostává při krmném procesu, že zůstávají na lodích. Mohou být užiteční i zde,“ významně se na mě podíval. „Někdy i jinak, než jako velmi ochotná pracovní síla pro nepříjemné práce.“
Byla jsem zmatená a ustoupila stranou, aby mohl projít. Bez dalších dotazů jsem ho následovala do svého pokoje. Prošla jsem jím až k uměle vytvořenému zákoutí, kde byla v míse připravená chladná voda. Nabrala jsem ji do dlaní a ponořila do ní obličej.
„Tolik ti vadí, že se z tebe nestala potrava?“ Ace stál u dveří s hlavou trochu na stranu.
„Ne. Nevadí,“ pokusila jsem se o úsměv. „Jenom jsem doteď nevěděla, co všechno se skrývá ve tvé lodi.“
„Pojď,“ pokynul mi zpátky na chodbu.
Vešli jsme do části lodi, kam jsem ještě nezabloudila. Měla jsem pro svůj pohyb vyhrazený prostor. V ostatních částech pro mě nebylo bezpečno. Aspoň tak mi to Ace řekl a já mu věřila. Teď jsme procházeli úzkou chodbou do míst, která jsem neznala.
Ace zastavil před jedněmi z dveří. „Zůstaň tady,“ řekl mi.
Otevřel dveře dokořán, abych viděla dovnitř. Vešel do předpokoje, odděleného od vlastní místnosti mříží. Za ní se zvedlo několik postav. Mimoděk jsem couvla. Uctívači. Přišli k mřížím a natahovali po Aceovi ruce. Jejich hlasy se prolínaly v nesrozumitelném mumlavém hluku. Znovu jsem couvla a narazila zády do protější stěny chodby. Chtěla jsem odejít, ale oči mi zůstaly přilepené k té neuvěřitelné scéně. Feťáci žadonící o dávku ve mně vzbuzovali hrůzu o to větší, jakého druhu byla jejich droga.
Jedna z dívek za mříží se naklonila, aby na mě viděla. „Kdo je to?“ obrátila se k Wraithovi. „Kdo je to?“ opakovala a nervózním pohledem těkala z jednoho uctívače na druhého.
Mladík vedle ní ji chytil za ruku. „Uklidni se, Rheo. Podívej se lépe. Vždyť ani nevíme, kdo je on,“ kývl hlavou na Ace. „Nikdy jsem ho ještě neviděl, kromě dnešního rána, kdy odvedl Cleris. Tamta je jí trochu podobná. Třeba přišla na její místo.“
Rhea mě znovu přejela rychlým hodnotícím pohledem a usoudila, že nejsem zajímavá. Pak se zaměřila na Ace. „Kdo jsi, můj pane?“ řekla sladkým hláskem.
„Veliteli?“ ozvalo se vedle mě. Jeden z Aceových důstojníků stál u dveří.
„Velitel,“ hlesla Rhea a oči jí zazářily. Znovu k Aceovi vztáhla ruce. „Cleris měla takové štěstí, žes ji vzal s sebou. Vezmi i mě, můj pane.“ I ostatní začali opět na Ace volat.
Ace vyšel na chodbu a řekl si s důstojníkem pár tichých slov. Tomu se potěšeně zablesklo v očích a vstoupil do předpokoje. Ace se postavil vedle mě. „Toto je celé tajemství uctívačů,“ řekl a pokynul rukou k místnosti.
Místo abych se dívala na uctívače, obrátila jsem se k němu. Oči jsem nespouštěla z jeho obličeje, i když jsem uslyšela tichý zvuk otvírané mříže a další změť hlasů. Nepodívala jsem se do místnosti, ani když se ozval výkřik a pak vrčení krmícího se důstojníka. Ani tehdy, když se zvuky změnily a ozval se několikanásobný vzdech.
Ace mě celou dobu sledoval. Viděl, jak jsem zatnula zuby a jak mi cukla ramena, když se Wraith začal krmit. V mých očích musel rozeznat zmatek a odpor nad tím, co se dělo v mé blízkosti. Ještě víc jsem se narovnala.
„Nemusím být úplně u všeho,“ řekla jsem sotva slyšitelně, když se mi podařilo uvolnit zaťatou spodní čelist.
„Ptala ses na uctívače. Tady jsou. Připojíš se k nim?“ ironicky se na mě zašklebil.
S úlevou jsem přijala jeho pobavený nadhled. Koutky mi zacukaly. „Tolik toužíš, abych ti říkala můj pane? Broučku ti nestačí?“ Otočila jsem se a rychle se vydala na zpáteční cestu.
Ace mě dohonil. „Neříkáš mi Broučku.“ Znělo to skoro jako obvinění. Volným krokem šel vedle mě a na můj rychlý pohled mu rty zvlnil úsměšek. Celá situace mu připadala směšná.
„A nebudu ti říkat můj pane,“ doplnila jsem ho.
„To je dobře,“ zabručel si pro sebe.
U dveří svého pokoje jsem se otočila. „Musím varovat Atlantidu, než se replikátorům podaří zničit ještě víc světů, obývaných lidmi.“
„Už dostali zprávu, že se chci setkat se Sheppardem. Ten Wraith mi to přišel říct k uctívačům,“ kývl hlavou směrem k jejich místnosti. „Sejdeme se s plukovníkem a jeho týmem zítra odpoledne.“
Sáhla jsem po otvírání dveří. „Děkuji,“ řekla jsem, když se za mnou zavíraly. Položil na ně ruku a vstoupil, než se zaklaply.
„Pak odejdeš zpátky ke svým a naše cesty se nejspíš rozejdou,“ řekl s otázkou v hlase.
„Pochybuji, že na dlouho“ zavrtěla jsem hlavou. Před očima se mi vynořila představa našich životů jako dvou beznadějně zauzlovaných nití. „To už nikdo nerozplete.“ Zadívala jsem se k zemi. „Pokud nebudeme oba dva moc chtít.“
Posadil se na židli a natáhl nohy před sebe. Nalil trochu perlivé kapaliny ze džbánu do poháru a podal mi ho. „Nebudeme,“ řekl. „Pokud mi nechceš říkat můj pane.“ Vypadalo to, že oslovení, které používali uctívači na jeho lodi, mu ve spojení se mnou, nejde z hlavy.
„Nechci, Broučku,“ ujistila jsem ho se smíchem.

18.11. si trochu oddechnete od A+A a seznámím Vás s další občasnou postavou - navigátorkou Dashou Morrisovou z Daedala v příběhu Známé souřadnice

Děkuju za všechny komentáře

:bye: :sunny:

Aiwendill Uživatelský avatar
Brigadier General
Brigadier General

Příspěvky: 3086
Bydliště: Telerush Var
Pohlaví: Muž
Odpovědět s citací
 
jeeeeeej, to bol pekny diel :)

asi si ho prečítam ešte raz... :lol:
Najlepší štvornohý priateľ človeka je posteľ...

andoriel Uživatelský avatar
Major
Major

Příspěvky: 1753
Bydliště: Praha
Pohlaví: Žena

Odpovědět s citací
 
Jejej, Aiwendille, to byla rychlost. Děkuju :D

Aiwendill Uživatelský avatar
Brigadier General
Brigadier General

Příspěvky: 3086
Bydliště: Telerush Var
Pohlaví: Muž
Odpovědět s citací
 
pridať reakciu na príspevok tri hodiny po príspevku je rýchlosť? mne sa to zdá skôr pomaleeeeee :rflmao:
Najlepší štvornohý priateľ človeka je posteľ...

Puk Uživatelský avatar
Lieutenant Colonel
Lieutenant Colonel

Příspěvky: 2007
Bydliště: Košice
Pohlaví: Neuvedeno
Odpovědět s citací
 
Áno. Je to pomalé. :yes: :lol: Nie ako moje bleskovky. :rflmao:
Dobré, ale som aj zvedavý ako sa bude vyhovárať nabudúce. :)
A dostávame sa trochu aj k replíkom. :hmmm:
:idea: Nesľubujem, že prvý príspevok bude môj, ale sľubujem, že si nasledujúcu časť určite prečítam. :D
:bye:

andoriel Uživatelský avatar
Major
Major

Příspěvky: 1753
Bydliště: Praha
Pohlaví: Žena

Odpovědět s citací
 
Děkuju Aiwendillovi i Pukovi :) Abych trochu poopravila ustálené rčení: na rychlosti nezáleží :D Aspoň v reakcích na naše povídky.
Můj stanovený desetidenní cyklus ubíhá čím dál rychleji. Aspoň mám takový pocit. Ale netěšte se. Povídek je ještě dost a vznikají stále nové :smile:
A tady jsou slibované:
33.Známé souřadnice

Pozemská vesmírná loď Daedalos dosedla na molo Atlantidy.
„Kontrola,“ řekl polohlasem plukovník Caldwell.
„V pořádku,“ ozvalo se za ním od světelné tabule plné nesrozumitelných značek.
„Otevřít vstup,“ pokračoval plukovník. „Vypnout systémy.“
Z křesla navigátora se ozval povzdech plný úlevy.
„Ještě pořád vám není dobře?“ otočil se tím směrem Caldwell.
Pohled, který mu věnovala žena v křesle, nepotřeboval komentář.
„Ve Městě je doktorka. Slyšel jsem, že je dobrá. Chvíli se tu zdržíme, tak se dejte dohromady.“ Natáhl ruku, aby ženě pomohl vstát a pokračoval: „Kapitán Montgomery se s doktorkou zná. Odvede vás k ní.“
Žena se zaváháním přijala pomocnou ruku a pomalu se zvedla.
„Děkuju,“ zamumlala a vydala se k východu z lodi.

„A teď už jenom odpočívat.“ Doktorka Kellerová hodila použitou injekční stříkačku do misky na zdravotnický odpad a znovu se podívala na svoji pacientku.
Navigátorka Dasha Morrisová zůstala poslušně ležet a zavřela oči.
„A jak jste na tom vy?“ otočila se doktorka ke Collinovi.
Nicholas Montgomery se spokojeně usmál. „Dobře, Jennifer. Létat vesmírem, to je přesně to, po čem jsem toužil. A pořádně jsem si to uvědomil až ve chvíli, kdy se to stalo. Tady,“ rozhlédl se, „to bylo pěkné. Zvláštní, zajímavé a trochu bolavé.“ Sklopil oči a hned je zase zvedl k doktorčině tváři. „Na Daedalu je pro mě všechno přirozené. Narodil jsem se pro cesty vesmírem.“
Jennifer se usmívala. Takové nadšení už dlouho neviděla

„Jak dlouho jsem tady?“ Dasha se trochu zmateně rozhlédla po ošetřovně.
„Spíte už druhý den,“ otočil se k ní jeden z ošetřovatelů a pokračoval v cestě kamsi do neznáma pootevřených dveří další místnosti.
„Ach, ne,“ vydechla a spustila nohy z postele.
„Pomalu, pomalu!“ zavolal někdo za jejími zády.
Ohlédla se a uviděla kapitána Montgomeryho. Přicházel s doktorkou a široce se na ni usmíval. Dasha zůstala sedět a s otázkou v očích se zadívala na Jennifer Kellerovou.
„Jak to, že jsem spala tak dlouho?“ zeptala se.
„Potřebovala jste to,“ pokrčila doktorka rameny. „Tak unavení, jako jste byla vy, sem nechodí ani vojáci po náročných misích. Jak vám to mohli dovolit?“
Dasha uhnula pohledem. Prázdnota za okny vesmírné lodi letící hyperprostorem ji skoro dohnala k šílenství. Práce byla jediný prostředek, jak chvíli zapomenout na ten divný pocit, že neovládá nic kolem sebe a řítí se prostorem jako neřízená střela.
„Mohla bych se podívat ven?“ pokračovala v otázkách směrem k doktorce.
„Máte připravený pokoj. Kapitán vám vybral hezkou místnost s přímým vstupem na terasu.“ Jennifer se usmála. „Říkal, že se vám to bude líbit. Odvede vás tam.“ Pozorně se na Dashu podívala a spokojeně přikývla. Odpočinek zahnal únavu a stres a s tím odezněly i ostatní problémy.
„Půjdeme?“ Nicholas navigátorce galantně nabídl rámě. „Šaty máte ve svém pokoji. Není to daleko a na chodbách skoro nikdo není,“ ujistil ji.
Rychlým pohledem přelétla svoje oblečení. Volné světlé kalhoty a triko se jí zdály dostatečné. Cestou do pokoje se zvědavě rozhlížela.
Nicholas ji nevedl daleko. Po druhé odbočce natáhl ruku a otevřel dveře nalevo.
„Tady je váš pokoj. Jestli budete souhlasit, přijdu asi za hodinu a vezmu vás do jídelny.“
Dasha se usmála. Hodina byla skoro víc, než potřebovala.

Po dlouhé sprše, v čistých šatech a s vlasy zamotanými do ručníku stála opřená o zábradlí terasy a zhluboka vdechovala slaný mořský vzduch. Tmavé brýle jí chránily oči odvyklé slunci. Signál ode dveří skoro nepostřehla. Až když se ozval podruhé, otočila hlavu.
„Doufal jsem, že budeme mít víc času, abych vás provedl po místních pamětihodnostech,“ povzdechl si Collin při cestě do jídelny. „Bohužel to vypadá, že se tady moc dlouho nezdržíme. Brzy nás čeká další cesta.“
Jídelna Dashu ničím nepřekvapila. Snad jenom možnost sednout si s tácem na terasu ocenila, jako příjemné zpestření stále stejného menu.
Collin seděl proti ní, usrkával kávu a rozhlížel se očima plnýma vzpomínek.
„Někoho vám představím,“ řekl vesele a vstal. Zamával směrem ke dveřím na dvě ženy.
„Místní knihovnice – Erin Velenská a Andoriel Norová,“ řekl Dashe, než k nim obě došly. „Trochu zvláštní i na místní osazenstvo.“
„Ájo, Erin, rád vás vidím,“ pokračoval, jakmile byly knihovnice v doslechu. „Dasha Morrisová, navigátorka z Daedala,“ dokončil představování.
„Colline,“ usmála se Andoriel. „To je milé překvapení. Ale asi tady nejste jenom na výletě.“ Zvážněla. To ona přinesla špatné zprávy o nových aktivitách replikátorů a jejich útocích na lidmi obývané planety.
Erin jim jenom pokývla a obě dvě si k nim přisedly.
Hovor se ze současných vážných problémů stočil na službu na hvězdné lodi a Nicholasovo zázračné uzdravení po zásahu léčitelky ze vzdálené planety.
Dashe čas příjemně ubíhal a představa, že by se měla vrátit do lodi, se jí příčila stále víc. Rozhodla se, že při nejbližší příležitosti požádá o přeložení na Atlantis.
Erin se rozpovídala a Ája se odmlčela. Pohled jí začal bloudit k východu.
„Promiňte,“ řekla najednou uprostřed Erininy věty. „Budu muset jít.“
Dasha se na ni překvapeně podívala. Před chvílí se Ája sama zmínila o tom, že mají s Erin obě volno.
Druhá knihovnice se po Andoriel trochu nešťastně podívala a dokončila přerušenou větu.
„Děje se něco?“ zeptala se Dasha, sotva Andoriel zmizela.
Erin jenom potřásla hlavou.
„Ve Městě je ten tvor, se kterým byla dlouho zavřená v geniiském vězení,“ vysvětlila trochu neochotně. To divné přátelství se jí pořád ani trochu nelíbilo.
„Ten Wraith?“ zeptala se Dasha s neskrývaným zájmem. O dlouhém uvěznění, neuvěřitelném útěku i podivné misi mezi nepřáteli slyšela cestou z Mléčné dráhy do Pegasu tolik, že jí celý příběh začal připadat jako báje. Podezřívala zbytek posádky, že se tím snaží odpoutat její pozornost od zdravotních potíží, které ji ke konci cesty provázely.
Collin se na ni zadíval a začal se smát.
„Ta zvědavost z tebe přímo kape,“ řekl pobaveně. „Myslíš, že bys je mohla představit?“ obrátil se na Erin.
Zamračila se na něho. „Víš, že nemám Wraithy ráda. Navíc to není výstavní kousek ze ZOO. Chová se tady sice na Wraitha slušně, ale to nic nemění na skutečnosti, že bych mu nejraději -,“ nedopověděla. Jenom pohybem rukou naznačila, jak by ráda každému Wraithovi zakroutila krkem. Pohledem se dotkla Dashi a trochu nechápavě zavrtěla hlavou.
„Tak dobře,“ povzdechla si. „Pokusím se vás tady trochu provést.“
Vstala a trochu se uklonila, než spustila:
„Prosíme účastníky prohlídky, aby mne následovali. Naši cestu po Atlantis započneme v suterénu.“
Vykročila z jídelny. Dasha a Collin ji pobaveně následovali.

Dasha si neodpustila tichý povzdech.
Uprostřed veliké místnosti stála klec z kovových tyčí, obehnaná ještě silovým polem. To bylo vypnuté a v tyčích byl pootevřený vstup. Uvnitř klece byla Andoriel a dívala se na tvora stojícího proti ní. Nerušily je otevřené dveře do místnosti ani stráž stojící na chodbě.
Dasha chtěla udělat další krok, ale Collinova ruka ji zadržela.
„To není vhodné,“ syknul.
„Naopak,“ promluvil tvor v kleci a natáhl směrem k Dashe ruku. „Pojď dál.“
Ája se otočila a tázavě se zadívala na Erin. Ta jenom s úšklebkem pokrčila rameny a opřela se o rám dveří.
Dasha se pomalu vydala k Wraithovi. Obezřetně se vyhnula jeho natažené ruce a obešla ho velkým obloukem.
Andoriel se zvedly koutky úst.
„Je o tebe zájem,“ řekla tiše s pohledem do žlutých wraithských očí.
Ace pomalu spustil ruku a klidně počkal, až Dasha dokončí okruh. Jakmile se ocitla zpátky v jeho zorném poli, upřeně se na ni zadíval. Jenom zamžikání jejích očí naznačilo, že ten pohled zachytila stejně, jako jeho pokus o proniknutí do mysli.
Andoriel pomalu ustoupila a přešla k Erin a Collinovi.
„Necháš ji tam?“ zeptal se překvapeně Nicholas.
Pokrčila rameny. „Proč ne? Máš o ni strach?“
Nechápavě se na ni díval. Nedokázal se vyznat v jejích reakcích. Ale to nedokázal nikdy.
„Myslel jsem, že budete nahoře,“ pokračoval, aniž by odpověděl na Ájinu otázku.
„Není tam místo.“ Andoriel se zamračila a přejela nevraživým pohledem po strohé místnosti. Původně věřila, že Ace ubytují v pokoji, kde probíhala čtyřiadvacetihodinová zkouška v ovládání wraithských pudů. Ale všechny vhodné pokoje byly podle plukovníka Shepparda obsazené nebo čekaly na své obyvatele z řad posádky Daedala. Ani Ájino jedovaté připomenutí, že jim přinesli důležité zprávy o replikátorech, na umístění wraithského velitele ve vězení nic nezměnilo.
Dasha zůstala stát proti Aceovi a váhavě zvedla oči k jeho tváři. Andoriel zachytila její hlasitý přerývaný nádech, když se její pohled setkal s Wraithovým. Strnuli proti sobě.
Andoriel naklonila hlavu ke straně a přimhouřila oči. I Erin zpozorněla a upřeně sledovala novou dvojici. Nicholas se po všech rozhlédl a zmateně potřásl hlavou.
„Může mi někdo z vás vysvětlit, co se tady děje?“ zavrčel.
Erin a Ája si vyměnily pohled. Ten dotaz zazněl uraženou mužskou ješitností. Collina si nikdo tak neprohlížel.
Dasha lehce vykřikla a couvla. Otočila se a beze slova rychle vyšla z místnosti.
Andoriel se za ní chtěla rozběhnout, ale Ace ji zarazil.
„Potřebuji s tebou mluvit. Cestu zpět jí mohou ukázat jiní.“ S těmi slovy se podíval na Erin. Jenom krátce kývla, chytila Collina za rukáv a odtáhla ho za Dashou. Ani ona nechtěla, aby navigátorka bloudila atlantskými chodbami bez doprovodu.
Wraith počkal, až zmizí, pak se obrátil k Andoriel.
„Musím brzy odejít,“ řekl jí. „Shromáždit tolik lodí nějaký čas potrvá a čím dříve na replikátory zaútočíme, tím lépe.“

Erin Dashu a Collina opustila, sotva se dostali do běžně používaných prostor. Nicholas se ukázal jako skvělý průvodce. Věděl, kdy má mlčet a nechat Dashu v klidu vstřebávat atmosféru místa, a kdy je čas na zábavnou historku nebo rychlou vzpomínku. Přes úžas a nadšení Atlantidou ji stále pronásledoval pohled žlutých očí a slova, která jí zněla myslí, když se do nich dívala. Collinovo vyprávění vnímala jenom zčásti.
Opustili centrum s Branou a procházeli chodbou, když ji něco přinutilo rychle se obrátit zpátky.
U Brány viděla hlouček vojáků. Jeden z nich ukročil stranou a Dashiny oči se znovu setkaly s pohledem Wraitha. Byla v něm naléhavost, která Dashu mátla. Něco od ní chtěl. Na rozdíl od jiných, naprosto jasných a srozumitelných podnětů, které od něj zachytila, toto bylo něco neidentifikovatelného.
„Není ti dobře?“ zeptal se Nicholas. Všiml si, jak Dasha zbledla. Nejkratší cestou ji odvedl zpátky do jejího pokoje. Možná vzal prohlídku Města moc podrobně. Sotva se navigátorka trochu zotavila, hned ji vláčím celou Atlantidou, vyčítal si v duchu. Nečekal na pozvání a vstoupil do místnosti za Dashou. Chtěl se ujistit, že je v pořádku.
„Ten tvor,“ zašeptala, sotva vešli dovnitř. „Ten Wraith,“ otočila ke Collinovi bledou tvář. „Něco chce.“
„Četla jsi o nich,“ pokrčil Nicholas rameny a usadil se do křesla pod oknem. „Vždycky po lidech něco chtějí. Ale teď nám od nich snad chvíli nic nehrozí. Připojí se k našemu boji proti replikátorům. To on přinesl zprávu o jejich vyhlazování celých lidských populací. Pouštěli ho Branou, aby svolal wraithské lodě nad replikátorskou planetu. Čím víc nás bude, tím lépe.“ Stiskl rty, aby mu neuklouzlo něco nechtěného. Jestli byly jeho informace správné, při zjišťování replikátorských plánů byla Andoriel na wraithské lodi a kolem zuřila bitva. Zůstala s tím Wraithem i po neúspěšném skončení mise a na Atlantis se vrátila až po dalším týdnu.
„Pochopila jsem dobře, že Wraithové mají jisté telepatické schopnosti?“ zeptala se Dasha.
„Myslím, že ano. Četl jsem něco o vyvolávání stínů, které plaší lidské obyvatele Pegasu před wraithským útokem.“
„To ne,“ zamračila se Dasha. „Měla jsem na mysli přesné obrazy. Slova. Celé věty.“
„O tom nic nevím,“ potřásl Nicholas hlavou a vstal. Dasha se uklidnila a on měl před dalším letem ještě nějaké povinnosti na lodi i ve Městě. Rozloučil se a s posledním starostlivým pohledem na navigátorčinu tvář odešel.
Dasha za ním s výdechem zavřela dveře a opřela se o ně.

Andoriel procházela chodbami Atlantis a nevnímala okolí. Mezi obočím se jí objevila starostlivá vráska. Nemohla se zbavit představy, že při útoku na replikátory půjde ještě o něco jiného. O plán pečlivě tajený do poslední chvíle. A Dasha v něm bude mít svoji nechtěnou a nečekanou roli.
Ája stála uprostřed chodby a mračila se na podlahu pod nohama.
„Nicholas,“ zašeptala si pro sebe a rozhlédla se. Zachytila několik nevraživých pohledů od lidí, kteří se jí museli vyhnout, a obrátila se k nejbližšímu plánku Města. Vyvolat na něm údaje potřebné k nalezení kapitána Montgomeryho nebylo těžké.
Za pár minut se vedle sebe opírali o zábradlí terasy zabraní do vážného rozhovoru.

Další den ráno Radek Zelenka přišel do knihovny a svalil se do nejbližšího křesla.
„Já ho zabiju,“ mumlal si pro sebe. „Zabiju si ho sám.“
Erin zvedla oči od monitoru.
„To zvládne i bez tebe,“ řekla klidně. Věděla, že Radek mluví o doktoru McKayovi.
„Víš, co zase vymyslel?“ zavrčel na ni vztekle. „Stejně bys tomu nevěřila.“ S hlubokým povzdechem schoval tvář do dlaní.
„Věřila. Pomůže to?“
„Jo. Asi jo. A dozvíme se to brzy.“ Vstal, kývl na knihovnici a vyšel ze dveří.
Erin se trochu nepřítomně usmála a vrátila se pohledem k obrazovce. Neviděla, co je na ní, přemýšlela o divných myšlenkách, které se honily hlavou Andoriel.

Dasha stála u vstupu do vesmírné lodě a nešťastně se ohlížela zpátky. Za chvíli odlétali a ona ještě musela zkontrolovat asi milión věcí. S hlubokým nádechem vešla a cestou na můstek hodila tašku se svými věcmi za dveře pokoje, kde měla cestou k Zemi spát. Svůj pokoj na Atlantis si oblíbila, ale než se do něj bude moci vrátit – jestli se do něj vůbec vrátí – zůstane opuštěný. Jak bude rozhodnuto o její žádosti na převelení do Města, se dozví, až se vrátí zpátky na Zemi.
Teprve u ovládacího panelu si uvědomila, jak má svoji práci ráda. Přestala vnímat okolí a úplně se ponořila do vlastního světa, kde se čísla měnila v cestičky mezi hvězdami. Její cestičky byly vždycky krátké a snadné. Vypočítat nejlepší dráhu k planetě replikátorů pro ni byla otázka chvilky. Ještě do výpočtů zahrnula některé možné výkyvy v chodu motorů a další proměnné. Pod rukama jí cesta mohutněla jako řeka. Možná využijí jenom malý pramínek základních dat. To když budou všechny systémy fungovat tak, jak mají. Jestli ne, stačí sáhnout po dalším přítoku.
„Skvělá práce. Jako vždy,“ ozvalo se za ní. Plukovník Caldwell se jí přes rameno díval na monitor. „Už je vám lépe?“ sedl si do velitelského křesla a zadíval se na velkou obrazovku před sebou. Přípravy ke startu byly v plném proudu. Na orbitě se připojí k Apollu a společně se podle údajů navigátorky Morrisové vydají za replikátory.
Plukovník jenom tiše doufal, že v blízkosti jejich cíle bude dost lodí jejich dočasných spojenců, aby uspěli.
Kapitán Montgomery si vyžádal službu na můstku poblíž navigátorského stanoviště a každou chvíli se starostlivě podíval na Dashu Morrisovou. Po jejích zvláštních otázkách na Wraithy a rozhovoru s Ájou si umínil, že na ni dá raději pozor.
Dasha si ho ani nevšimla, zabraná do svých výpočtů.
„Kontrola letového plánu,“ řekla polohlasem, spustila ruce do klína a zvedla hlavu.
„Kontrola dokončena,“ ozvalo se vzápětí ze zadní části můstku. Čísla, která zadávala do počítače, kontroloval další důstojník hned potom, co se objevila na monitoru.
„V pořádku, pane,“ otočila se k plukovníkovi.
„Děkuji,“ řekl vážně. Rozloučil se s Atlantis a dal pokyn k opuštění atmosféry.

Dasha se ve svém křesle pohodlně usadila, sotva vstoupili do hyperprostoru. Další práci už obstarával pilot a počítač, ona jenom letmým pohledem občas zkontrolovala, jestli je všechno v pořádku.
S přimhouřenýma očima se snažila vyvolat představu, jak bude probíhat bitva s replikátory. Soustředění ji začalo zrazovat. Myšlenky se jí pořád vracely k divnému pocitu, který měla při pohledu do žlutých wraithských očí. Navíc ji rušil hlasitý hovor pasažerů. Doktor McKay, který celou akci vymyslel, přišel na můstek i s plukovníkem Sheppardem a hlasitě se dohadovali o něčem, co v tuto chvíli Dashu nezajímalo, ale jenom rozčilovalo. Se zavřenýma očima čekala, až i se svými dohady odejdou a bude mít zase klid na vlastní myšlenky. S plánem na zničení replikátorů byla celá posádka stručně seznámena před odletem. McKayův výtvor pojmenovaný Fran na sebe soustředí všechen materiál, ze kterého jsou replikátoři stvoření, a vlastní vahou zanikne. Povinností všech vesmírných lodí bylo, udržet lodě replikátorů na oběžné dráze tak, aby i je zasáhla přitažlivá síla Fran. Tím by od nich měla být galaxie Pegas očištěna. Teoreticky. Jak se Dasha přesvědčovala při každé příležitosti, neměla teorie s praxí mnoho společného. Jenom doufala, že toto bude ta výjimka, která potvrdí pravidlo, a stane se přesně to, co předpokládal doktor McKay.
„Jsme na místě,“ ozval se za ní Nicholas a dotkl se jejího ramene. Daedalos vstoupil do normálního prostoru nad planetou replikátorů, následován Apollem.
„Kde jsou?“ Doktor McKay přistoupil k přední velké obrazovce, která ukazovala prostor okolo lodi.
„Replikátoři jsou přímo pod námi na planetě, Rodney,“ řekl Sheppard. „A jestli myslíš Wraithy,“ dodal, když si všiml doktorova znechuceného pohledu, „budou tu každou chvilku.“
„Jenom aby,“ zavrčel Rodney. „Půjdu zkontrolovat Fran.“
Sheppard se za ním podíval a pak se obrátil zpátky k obrazovce.
„Přilétají Wraithové,“ řekl komunikační důstojník. „Ale je jich méně, než slibovali.“
„Kolik?“ plukovník Caldwell se v křesle narovnal. Replikátorské lodi se k nim blížily. Brzy začne bitva a oni musí udržet jejich pozornost dost dlouho, aby se celý plán podařilo realizovat.
„Jenom, osm lodí, pane.“
„To je málo. Nezvládneme to,“ zavrčel zklamaně plukovník.
„Pane, mám tady další signál.“ Důstojník od komunikace zvedl překvapeně hlavu. „Jsou to Cestovatelé. Ptají se po –„ otočil se k Sheppardovi. „Ptají se po vás.“
„Pusťte to nahlas,“ požádal Sheppard.
Dasha hlasité dohady s velitelkou Cestovatelů a následný přenos plukovníka Shepparda na jednu z Cestovatelských lodí zaznamenala jenom zběžně. Upřeně se dívala na monitor a ruce sevřela nervózně v pěst. Už zase se něco pokoušelo dostat do její hlavy. Za poslední hodiny si takových pocitů užila dost ať už ve skutečnosti nebo ve svých představách a vzpomínkách a teď se jí vůbec nehodily. Potřebovala se soustředit na současnou práci a ne se zabývat pozicí Země v Mléčné dráze...
Prudce vydechla. Právě pochopila, co tak naléhavého viděla v očích Wraitha. Pokoušel se zjistit přesnou polohu Země a nejkratší cestu k ní. Poznal, že Dasha dokáže určit správné souřadnice a ukázat mu je. To nemohla připustit.
„Nicholasi,“ řekla tiše. Ucítila za sebou pohyb, jak k ní kapitán přistoupil. „Potřebuju pomoc.“ Zvedla k němu hlavu.
Collin si stoupnul před ní.
„Soustřeď se jenom na to, co máš dělat,“ říkal jí. „Replikátorské lodi už jsou tady.“
Viděl, jak Dasha svírá ruce k sobě a pohled se jí rozostřuje.
„Dasho.“ Chytil ji za ruce a přinutil ji podívat se mu do očí. „Zůstaň tady s námi. Soustřeď se.“
První výbuch otřásl pozemskou lodí a vrátil Dashiny myšlenky na správné místo. Zatřásla hlavou, vytáhla prsty z Nicholasova sevření a přeběhla jimi po ovládacím panelu.
Plukovník Caldwell se po nich ohlédl, ale nezasahoval.
Dasha se přinutila myslet jenom na to, co právě dělá. Cítila na sobě Nicholasův pohled. Věděla, že i on má svou práci a nechtěla mu působit problémy. Rychle na něj kývla.
„Už je to dobré. Děkuji.“
Boj pokračoval na planetě, nad ní i v Dashině mysli.
Spojené síly Pozemšťanů, Cestovatelů a Wraithů vítězily. A Dasha s vypětím všech sil zůstávala myslí v čase i místě, který si sama určila. Tlak wraithského vědomí cítila jako bodavou bolest v čele, ale nepodvolila se mu. Příprava na rychlé opuštění orbity jí zaměstnávala hlavu i ruce.
Planeta dosáhla kritického bodu. Nečekali, až dojde k její explozi. Pozemské i Cestovatelské lodi vstoupily do hyperprostoru v okamžiku, kdy bylo jasné, že už pro replikátory není cesty zpět. Wraithským plavidlům ohlásili z Daedala odlet, jako všem ostatním, ale ne všechny se jejich doporučením řídily.
Dasha tiše vykřikla, když se tlak v její hlavě uvolnil a ona se mohla zase volně rozhlédnout. Vstupem do hyperprostoru se myšlenkové spojení s Wraithem přerušilo. S hlubokým výdechem se podívala na monitor před sebou a oči se jí rozšířily obavou. Na posledním řádku obrazovky viděla část známých souřadnic. Musela několikrát mrknout, než se podívala znovu. Vedle řady čísel byla ikonka označující dotaz pro odeslání. To, že blikala, značilo, že souřadnice zůstaly na monitoru a nikam dál se nedostaly.
Dasha se s nádechem narovnala a celý řádek vymazala. Přemýšlela, jestli Wraith neměl možnost nahlédnout do její mysli a těch pár čísel tam objevit. Znovu si promítla neúplný údaj. Ne. Z takové informace se nedalo vyčíst nic.
„Navigace,“ oslovil ji plukovník Caldwell. „Jděte si odpočinout. Budeme vás zase potřebovat před cestou k Zemi.“
Přinutila se k malému úsměvu a vyšla z můstku. Chvíli bloudila chodbami, dokud neskončila v jídelně. Skoro nikdo tam nebyl. Nalila si do kelímku kávu a proti svému zvyku si do ní nasypala cukr. Sedla si stranou ke zdi a unaveně upíjela z tmavého silného nápoje.
„Mohu?“ ozval se nad ní známý hlas.
Ani si nevšimla, že Nicholas Montgomery přišel do jídelny hned za ní. Mlčky přikývla.
Posadil se proti a nepřítomně točil s lahví vody v ruce. Přemýšlel, jak se zeptat na to, co mu už delší dobu leželo v hlavě.
„Něco bych rád věděl,“ řekl nakonec váhavě.
Dasha se na něj tázavě zadívala.
„Co jsi viděla, když jsi chodila kolem toho Wraitha?“ vypadlo z Collina. Skoro se za tu otázku styděl, ale zvědavost byla silnější.
Dasha se zadívala před sebe nevidomýma očima.
„Co jsem viděla v tom vězení?“ zopakovala tiše a neznatelně se usmála. „Vždyť si to představ - vysoký štíhlý cizinec, s dlouhými vlasy, bledou pletí a očima dravce...“ Zamrkala, jakoby tím malým pohybem mohla vyhnat vzpomínku z očí a povzdechla si. „Chyběly mu už jenom špičaté uši nebo dlouhé zuby.“ Rozesmála se. „Nebo obojí dohromady.“ Zvedla ke rtům kelímek s kávou. Nicholasova otázka ji pobavila a ona cítila, jak z ní padá napětí.

Ace stál u ovládacího panelu a čekal na návrat Šipek s důležitým nákladem z replikátorské planety. Aspoň jeden z jeho plánů vycházel. Oči nespouštěl z monitoru a přemýšlel o ženách ze Země. Neznal jich mnoho a neokusil žádnou.
Velitelky Atlantis byly důstojné a pevné jako wraithské královny. A přitom tak křehké, že by se jich bál dotknout, pokud by jim nechtěl ublížit.
Knihovnice Erin vládla mocí, která musela nutně přesahovat její chápání, a přitom ji zvládala jako málokterý mnohem vyšší tvor.
A Dasha – znala Wraithy jenom z vyprávění. Nevěděla, co od nich čekat a neznala vlastní schopnosti, dokud je nevyzkoušela v přímé konfrontaci. K Aceovu rozčarování uspěla lépe, než by se kdy některý z nich dvou odvažoval doufat.
Andoriel byla – Andoriel. Tolik si zvykl na její přítomnost, až začal přemýšlet o tom, jak ji k sobě připoutat natrvalo. Vybavil si jejich poslední rozhovor před svým odchodem z Atlantis a na rtech se mu objevil náznak úsměvu. Dasha zmizela, vylekaná a zmatená, a Erin s tím mužem šli za ní. Andoriel na Aceovu žádost zůstala. Po několika bezvýznamných frázích jí řekl:
„Země mne začíná zajímat stále víc.“ Podíval se na ni a pokračoval: „Ta žena, co sem přišla, nikdy předtím telepatii nepoužívala. Přesto byla její reakce velmi jasná a správná.“
„Správná?“ Ája se zarazila nad výběrem slov. Čekala nějaké doplnění. „Chceš poznat Zemi, protože někteří lidé tam intuitivně používají telepatii?“ pokračovala v dotazech a kolem očí se jí objevily jemné vrásky smíchu.
„Ano,“ vážně souhlasil Ace. „Také,“ doplnil po krátkém zaváhání.
„A budeš to zkoumat před nebo po jídle?“ vypadlo z ní dřív, než se stačila zarazit. Nechtěla o některých věcech žertovat, ale občas se neudržela.
„Mezi,“ přijal Wraith lehký tón. Její poznámky se mu líbily, i když věděl, že se za nimi skrývá tajená obava. Někdy se nezdržel smíchu, když ji slyšel, a ještě víc ho vždycky bavil její zmatený výraz.
„Veliteli, všechny stíhačky jsou zpátky i s nákladem.“ Hlas jeho zástupce Ace vytrhl ze zamyšlení.
„Pryč. Hned!“
Rozkaz přišel v poslední chvíli. Planeta pod nimi se vlastní vahou zhroutila do sebe a pak se rozletěla v mohutném výbuchu.

„Ahoj Dasho.“ Erin se usmívala na komunikační panel s tváří navigátorky. „Moc ráda tě vidím.“ Dívala se Dashe do očí a naléhavost jejího pohledu byla cítit i přes vzdálenost, která je dělila. Dasha věděla, co chce Erin slyšet.
„Taky tě ráda vidím. Nemusíš se bát, nic jsem mu neprozradila.“ Povzdechla si. „Netušila jsem, že mají takovou sílu,“ přiznala.
„Tento je obzvlášť dotěrný,“ souhlasila Erin. „Nebo možná byl,“ dodala zamyšleně.
„Cože?“ Dasha si vzpomněla, že některé wraithské lodi nestačily odletět včas a výbuch planety je roztrhal. Přes problémy, které s tím Wraithem měla, pořád to byl její první mimozemšťan z Pegasu. Nemohl si přece jen tak umřít hned potom, co se seznámili.
Erin ji sledovala s mírným pobavením.
„Nemyslím, že bychom měli takové štěstí, abychom ho už nepotkali,“ řekla klidně. „Rozhodně se ho vypravili hledat. Ája mohla letět taky, takže o něho nemusíš mít obavy. Jestli přežil, najdou ho a zachrání, i kdyby je k tomu Andoriel měla přinutit se zbraní v ruce.“ Poslední větu už říkala se smíchem. Celou situaci si živě představovala.
Ukončila rozhovor a stále s úsměvem se vrátila k práci.
Kdyby tušila, jaké překvapení si pro Andoriel Wraith připravil v případě, že přežije...

Zdravím Šanu, díky které povídka vznikla :bye:
doufám, že nejste moc zklamaní, když byli replikátoři jenom kulisa k jinému boji :oops:
a těším se na reakce (ať už přijdou kdykoli :D )

28.11. bude to překvapení z poslední věty. Někdo si usmyslí, že některé věci mohou být Naopak

:sunny:
Naposledy upravil andoriel dne 18.11.2012 13:08:20, celkově upraveno 1

Aiwendill Uživatelský avatar
Brigadier General
Brigadier General

Příspěvky: 3086
Bydliště: Telerush Var
Pohlaví: Muž
Odpovědět s citací
 
Ta posledna veta ma naplna bolestnymi obavami...

Inac skvely diel :write:
Najlepší štvornohý priateľ človeka je posteľ...

Daša Uživatelský avatar
Airman First Class
Airman First Class

Příspěvky: 164
Pohlaví: Neuvedeno
Odpovědět s citací
 
Páni, takhle rychle nečtu ani já! :shock: Jako že čtu rychle...

Zdravím Aiwendila, Puka, Andoriel a všechny spřízněné mimozemské duše! Jsem potěšená, že se máme nad čím scházet. A děkuju Andoriel, že ve svých povídkách zve do Pegasu i další cestovatele kolem sebe. Jen houšť a větší kapky!

Těším se, že se tady budeme scházet i nadále!
Daša

andoriel Uživatelský avatar
Major
Major

Příspěvky: 1753
Bydliště: Praha
Pohlaví: Žena

Odpovědět s citací
 
Aiwendille, děkuju a zároveň se omlouvám, že jsem v předchozím příspěvku špatně napsala Tvoje jméno. Už jsem tam to druhé 'l' doplnila.
Zanech bolestných obav, čas všechno ukáže :D

Snad budeme (se scházet), Dašo :D Ještě nějakou dobu určitě. Díky

:bye: :sunny:

Puk Uživatelský avatar
Lieutenant Colonel
Lieutenant Colonel

Příspěvky: 2007
Bydliště: Košice
Pohlaví: Neuvedeno
Odpovědět s citací
 
:colors:
:bravo: Znovu perfektne odvedená práca a nieje čo kritizovať. :evil: :lol:
:hmmm: Nemyslím, že by to bolo niečo príšerné čo chystáte, ale človek mieni .... :roll:
Tak len pekne pracujte ďalej a nenechajte sa vyrušovať. :lol:
:write: :arrow: :book: :study: a :yahoo:
:bye:

andoriel Uživatelský avatar
Major
Major

Příspěvky: 1753
Bydliště: Praha
Pohlaví: Žena

Odpovědět s citací
 
Puk - děkuju :)
A abych doplnila Tvoji větu:... Wraith mění. :D A nebo je to úplně Naopak :twisted:
:write: , až se z nás kouří. Občas ze všech nápadů :wall: ale pokračujeme dál :D

:bye: :sunny:

posedlík Uživatelský avatar
Second Lieutenant
Second Lieutenant

Příspěvky: 1061
Bydliště: Atlantis převážně Ústí nad Orlicí
Pohlaví: Muž
Odpovědět s citací
 
konečně dočteno :D oba díli jednim slovem super samozřejmě :D
škoda jen ,že snám nedala vysvětlování schopností Erin :cry: :( protože byto byla určitě sranda :D

Puk Uživatelský avatar
Lieutenant Colonel
Lieutenant Colonel

Příspěvky: 2007
Bydliště: Košice
Pohlaví: Neuvedeno
Odpovědět s citací
 
Dočkáš sa. :wink:
:bye:

andoriel Uživatelský avatar
Major
Major

Příspěvky: 1753
Bydliště: Praha
Pohlaví: Žena

Odpovědět s citací
 
posedlíku děkuju :) . Jenom trochu nerozumím otázce. Erininy schopnosti byly přímo v částech psaných Erin vysvětleny kdysi v dávné minulosti. Získala je díky Daru, a i když se Dar v současnosti nechce moc projevovat, Erin získané schopnosti dokáže používat. V posledních dvou povídkách je snad ani moc nepoužívala... :?:

Jestli jsi měl na mysli něco jiného, napiš

Ještě jednou díky

:bye: :sunny:

posedlík Uživatelský avatar
Second Lieutenant
Second Lieutenant

Příspěvky: 1061
Bydliště: Atlantis převážně Ústí nad Orlicí
Pohlaví: Muž
Odpovědět s citací
 
já jsem měl namysli vysvětlování velení Atlantis

andoriel Uživatelský avatar
Major
Major

Příspěvky: 1753
Bydliště: Praha
Pohlaví: Žena

Odpovědět s citací
 
Aha, asi vysvětlování z konce povídky Nibiru, jak se Erin podařilo zabít wraithskou královnu.
Bude, slibuju :)

:bye: :sunny:

Aiwendill Uživatelský avatar
Brigadier General
Brigadier General

Příspěvky: 3086
Bydliště: Telerush Var
Pohlaví: Muž
Odpovědět s citací
 
prosssssím, prosssssím, daj glumíšššškovi rybiššššku a pánešššškovi novú kapitolu... :D
Najlepší štvornohý priateľ človeka je posteľ...

andoriel Uživatelský avatar
Major
Major

Příspěvky: 1753
Bydliště: Praha
Pohlaví: Žena

Odpovědět s citací
 
Pro Aiwendilla:
Glumíčkovi rybiššku - čerstvou, aby se eště krrroutila :) a páneškovi novou povídku - zítra, aby bylo správné datum :D

:sunny:

andoriel Uživatelský avatar
Major
Major

Příspěvky: 1753
Bydliště: Praha
Pohlaví: Žena

Odpovědět s citací
 
Už je to správné datum :) Snad se budete bavit.

34.Naopak

„Půjdu se rozloučit,“ řekla Andoriel. Otočila se a zmizela ve dveřích dříve, než někdo stačil zareagovat.
John Sheppard jenom zavrčel, že odlet je za dvě minuty, a postavil se k Teyle. Právě se snažila nasměrovat obrovskou masu Úlu na určité místo. Pohon se rozjel naplno a vesmírná loď se řítila na svoji sestru, ležící na blízké planetě.
„Odchod!“ John ani nemusel nic říkat. Všichni už byli na cestě k Jumperu.
„Nemůžeme dál čekat.“ Teyla se tvářila ustaraně. Let s wraithskou lodí byl vyčerpávající, i když jí Ája hodně pomohla. Na zážitek při ovládnutí královny ani nechtěla myslet. Vyklonila se a naposledy se rychle rozhlédla, než se zadní vstup do Jumperu zavřel.
John seděl na místě pilota a skřípal zuby. Rodney vedle něj natáčel detektor známek života na všechny strany a tiše si pro sebe prskal. Po Andoriel nezůstala žádná stopa.
„Udělala to,“ řekl Ronon. Zapadl do křesla za Rodneym a zívl. „Leť už.“
„Udělala?“ Teyla si sedla vedle něj. „Myslíš, že odletěla s tím Wraithem?“
„To je jasný.“ Ronon zavřel oči.
Jumper vyletěl z Úlu.
„Tam!“ vykřikla Teyla a ukázala někam před sebe, kde v mezihvězdné temnotě právě zmizela Šipka s Wraithem a zřejmě i s Andoriel.
„Nech je být,“ zahučel Ronon. Oči neotevřel.
„To nemyslíš vážně, Ronone. Přece musíme…“
„Ale ne. Ronon má pravdu,“ skočil jí do řeči John. „Nemá to cenu. Pokud chtějí odejít spolu nikdo a nic jim v tom nezabrání.“ Ušklíbl se. „Má to i svoje výhody,“ zamumlal a mrkl po Rodneym.
„Hmmm?“ Rodney McKay právě upřeně sledoval obrazovku před sebou. „Jo!“ vykřikl.
Výbuch na planetě a údaje naskakující na monitoru mu právě potvrdily, že problém s klonováním wraithských vojáků je zdárně odstraněn. Včetně dvou wraithských lodí a podzemního zařízení, napájeného ZPM.
„A ještě jednou jo,“ otočil se k Johnovi. „Máš pravdu. Asi si ani neuvědomuje, kolik informací přinese z každého jejich setkání.“ Přimhouřil oči. „Většinou se to vyplatí.“
Za ním se ozvalo hlasité chrápnutí. Ronon spokojeně usnul. Od té doby, co zůstal pár dní s Erin u kouzelnice Džity, byl mnohem klidnější.
„Doufám, že ji vrátí zpátky na Atlantis, jako vždycky,“ povzdechla si Teyla.
„Nejspíš ano.“ John se opřel v pilotním křesle a líně upíral oči na probíhající data. Rononova únava padla i na něho.
Rodney se pohodlně opřel v křesle a užíval si Johnova klidného letu. Znovu si zopakoval, že bude muset znovu pořádně vyzpovídat Erin. Po návratu z nevydařené mise se z ní snažil dostat, co se vlastně při setkání s wraithskými královnami stalo. Zdálo se mu, že ho odbývá, tak si vyžádal pomoc Johna a Samanthy.
Erin v kanceláři velitelky základny jenom pokrčila rameny. Všichni věděli, že původně se měly setkání zúčastnit čtyři královny. Ta čtvrtá odřekla oficiální setkání a rozhodla se využít informací o něm ke zničení tří Úlů, které sklízely ve stejné oblasti jako ona, a získat cenné zajatce nebo alespoň potravu z řad obyvatel Atlantis. Erin měla štěstí, že si s sebou vzala jedno malé antické udělátko z Hračkářství. Rodney se zamračil, když si vzpomněl, jak se na něj podívala a s lítostí v hlase se mu omlouvala, že ho nevrátila potom, co je z Hračkářství vykázal. Udělátko se ukázalo jako celkem účinná, ale jednorázová zbraň, která neměla dlouhého trvání. Začala se rozpadat hned, jak ji Erin ve wraithské lodi aktivovala, a potom, co se královna na planetě odporoučela k zemi, z ní nezůstalo vůbec nic použitelného. Erin byla příliš vyčerpaná a otřesená nečekaným bojem, aby se o zbývající kousky antické technologie dál zajímala. Její poslední součástky nechala někde mezi kamením na skalní plošině.
John se ještě zeptal na to, jaký postoj k celému vyrušení zaujal wraithský velitel, a zatvářil se spokojeně, když slyšel s jakou nechutí Erin přiznala, že bez zaváhání zůstal na jejich straně a v boji s královnou jim hodně pomohl.
Samanthě Erinino vysvětlení stačilo. Vyjádřila politování nad ztrátou antického přístroje, ale usoudila, že pro část jeho nefungujících součástek, které zůstaly u místa setkání s wraithkami, se nevyplatí vracet. Zvlášť, když byl podle Erin značně nestabilní.
Jenom Rodney se s tím nechtěl smířit. Nestačil mu Erinin slib Samanthě, že projde antickou databázi a pokusí se v ní přístroj najít. Chtěl přesný popis toho ‚udělátka‘, jak ho knihovnice nazvala, a chtěl znát přesné místo, odkud ho v Hračkářství vzala. Zatím na to neměl čas. Hrozba od replikátorů, vytvoření Fran, hledání ztraceného Wraitha a nález a zničení klonovacího zařízení ve wraithské lodi na opuštěné planetě ho zcela zaměstnávalo.
Povzdychl si. Jestli to tak půjde dál, bude se muset smířit s Erininým vysvětlením. Na druhou stranu – jestli zařízení fungovalo správně, Janus ho jistě předložil radě Antiků. Zbraně proti Wraithům byly žádaným zbožím. Pokud byla zbraň funkční, knihovnice ji v antické databázi jistě najde...

Ani Rodney netušil, nakolik se oficiální verze, přednesená Erin, liší od skutečnosti. Asi by cítil zklamání, že žádné ‚udělátko‘ ve skutečnosti neexistuje, a moc, kterou Erin použila ke zničení wraitshké královny, jí poskytl její Dar. Knihovnice byla rozhodnutá zdroj svých výjimečných schopností utajit za každou cenu. O pravé podstatě její síly věděla jenom Andoriel a ten Wraith – Ace. A tak to muselo také zůstat. Využití nálezu malých, většinou ručních přístrojů v Hračkářství k vysvětlení zvláštní smrti wraithské královny považovala Erin za jeden ze svých lepších nápadů, stejně jako tvrzení, že Nibiru byla čtvrtou královnou, pozvanou na nepodařený mejdan. Podle Aceova výrazu si byla jistá, že Nibiru tou čtvrtou královnou určitě nebyla. Jenom si vybrala tu nejnevhodnější chvíli k nalezení a pokusu o likvidaci své osiny v řiti jménem Erin...

Teyla se naklonila ke straně a v údivu zavrtěla hlavou. Vedle ní spokojeně oddechoval Ronon a Rodney šikmo před ní seděl rozvalený v křesle se zavřenýma očima a trochu se ze spaní usmíval. I Johnovi padaly oči. Zřejmě nikoho z nich netrápil osud Andoriel. Jenom Teyla se nemohla zbavit pocitu, že Ája tentokrát neodešla s Wraithem dobrovolně.

............................................................

Andoriel spustila ruce, zvednuté při přenosu do Šipky a rozhlédla se. Pusté kamenité kopce se jí ani trochu nelíbily. Nelíbil se jí ani způsob, jakým se na ně dostala. Z prostého sbohem Aceovi, se stal nečekaný výlet. Stála na rampě v Úlu a chtěla ještě mávnout Šipce, až poletí kolem. A pak – pak už byla na neznámé planetě a vzteky zatínala zuby.
Šipka opsala na divně zbarveném nebi krátký oblouk a dosedla pár metrů od Andoriel. Wraith otevřel kokpit a zůstal sedět uvnitř.
Ája ho chvíli pozorovala, než se obrátila a vydala se na druhou stranu. Neudělala ani deset kroků, když ji chytil za rameno a prudce obrátil čelem k sobě. Vyprostila se z jeho sevření, couvla a založila si ruce před sebou. Zamračeně se dívala stranou. Zlost a lítost jí nedovolily se na Ace ani podívat.
„Potřebuji s tebou mluvit. O samotě,“ řekl. „Mám pro tebe jeden návrh.“
Se znatelným úsilím povolila stisknuté rty. „Mohl jsi mi říct, že máš v plánu mě odvézt.“ Krátce se na něj podívala a hned zase pohledem uhnula. „Měl jsi mi to říct.“
Ace si povzdechl, ale jeho ústa rozvlnil malý úsměv. Andoriel právě jeho návrh svým chováním předběhla. Jenom na chvilku. Jenom do doby, než zavřela oči, aby napočítala do deseti. Zhluboka se nadechla a podívala se Wraithovi do očí.
„Jaký návrh?“ zeptala se. Ty mi chceš dělat návrhy?“ Pozvedla obočí.
„Ne jenom já,“ odpověděl vážně.
Andoriel polkla a zacukalo jí v koutcích úst. „A kolik vás bude?“ chtěla vědět.
„Ostatní přiletí večer.“ Ustoupil stranou a pokynul jí, aby se vrátila k Šipce.
Ještě zaváhala, ale nakonec spustila ruce podél těla a pomalu kolem něj prošla zpátky. Zlost se jí, jako vždycky, dlouho nedržela. Vystřídala ji zvědavost, kterou na sobě nechtěla nechat znát.
Šel za ní a mhouřil oči nad představou, jak jiný se mu naskytne pohled, jestli Andoriel na jeho návrh přistoupí. Pastelkově růžové slunce se jí odráželo ve vlasech a tvořilo kolem její hlavy medově růžovou přilbu.
Ace se zarazil. Najednou si nebyl jistý, jestli domyslel všechny detaily svého plánu.
S přicházejícím večerem se všechno kolem začalo barvit z růžové do červené.
U Šipky se Andoriel zastavila a opřela se o její křídlo. Zůstala k Wraithovi otočená zády a zamyšleně se dívala k obzoru. Ten pohled jí něco připomínal. Pomalu se obrátila. Ace stál půl kroku od ní.
„Už jsem tady byla,“ řekla a zvedla oči na oblohu nad jeho ramenem.
Slunce bylo téměř celé za obzorem a měsíční světlo nabývalo na síle. Holá červená pláň plná kamenů, které vrhaly ostré stíny, jí byla matně známá. Vítr zvedl v dálce oblak prachu a hnal ho před sebou, aby jim ho celou hrst nasypal do očí. Andoriel zamrkala a zvedla ruku k Aceově hrudi. Tentokrát ji nepovalil ve snaze se nakrmit, jako kdysi v jeho sdílené představě, když se jí snažil trochu zkrátit čekání před útěkem z vězení. Položil svou dlaň na její a se skloněnými hlavami oba počkali, až se prachový vír přežene.
Cítil, jak se jí ruka pod jeho zacukala a prsty mu zaryla hlouběji do kabátu.
„Proč jsme tady?“ zeptala se tiše. Srdce jí nečekaně sevřel strach. Nejsou místa, kde se Wraithové rodí, také místy, kam chodí umírat? Nemohla si vzpomenout.
Ace si její vyděšený pohled vyložil po svém. Telepaticky jí nic sdělit nemohl, protože to hned po přistání na planetě odmítla tak důrazně, až se rozhodl, že raději počká na její pokyn.
„Nic ti nehrozí,“ ujistil ji. „Až přiletí Maya, všechno se dozvíš.“
„Maya?“ Andoriel byla zmatená čím dál víc. Mayu odnesl Ace v Šipce za Jamesem. Aktivně se toho účastnila a málem za to zaplatila vyloučením z expedice a odletem na Zemi.
„Jsou tady,“ zvedl rychlý pohled někam za Ájinu hlavu.
Andoriel se otočila. Malá wraithská přepravní loď přistála tak tiše, že ji přes sílící vítr ani nezaznamenala. Maya a James už byli na půl cesty k nim.
Ani u jednoho z nich neproběhl proces změny až do konce. Jamesovy oči zůstaly matně modré a dodávaly jeho vzhledu klamavý mírný výraz. Maya měla ve vlasech hnědozlaté vlnící se pramínky a její výška zůstala stejná. Byla hluboko pod wraithským průměrem vzrůstu. Stravovací způsoby byly u obou dvou stejné. Živila je lidská energie.
Se zdráhavou úctou pozdravili Ace. Na Andoriel pohlédli jenom krátce. Maya bez většího zájmu a James s tajeným hladem.
Ace pokynul hlavou na pozdrav a ukázal stranou. Až v té chvíli si Andoriel všimla, že tam jsou čtyři kameny v přiměřené velikosti a tvaru, aby se na nich dalo celkem pohodlně sedět.
Dva téměř u sebe obsadili Maya a James. Ace si sedl proti nim a Andoriel kousek stranou. Pohledem přejela po jejich malé skupince. Díky Aceově přítomnosti se cítila v bezpečí, i když pohled na dva podivně vyhlížející Wraithy byl matoucí a nutil ji k tomu, aby byla stále připravená k útěku.
Ace mlčel. Čekal, až se všichni usadí a věnují mu plnou pozornost. Znovu se zamyslel nad tím, jestli se rozhodl správně. Pokud mohl soudit podle dvojice usazené před sebou, nebylo proč váhat. Maya a James byli důkazem, že jeho postup funguje. Aspoň pro některé jedince. Krátce se podíval na Andoriel. I v červeném světle měsíce vypadala pobledle. Cítil, že se ještě pořád nesmířila se způsobem, jakým ji sem přivedl. Původně nechtěl se svým návrhem tolik spěchat, ale poslední události ho přiměly k rychlejší akci. Boj s replikátory a následné zajetí ve wraithském klonovacím zařízení v něm zanechalo pocit, že by neměl váhat. Maya a James byli naštěstí poblíž, a když jim navrhl setkání, souhlasili. A jedna z jeho lodí k nim měla podle pokynů doletět během půl hodiny. V té době už jistě bude mít od Andoriel odpověď na svůj návrh.
Letmo se jí dotkl myslí. Neodtáhla se, jako předtím. S tichým povzdechem ho přijala. Už z ní nebyla cítit zlost, jenom smutek a také zvědavost.
„Známe se na lidské chápání času docela dlouho,“ řekl jí. Mrkla. Z toho drobného pohybu nebylo jasné, jestli je to druh souhlasu nebo automatická reakce. Její tvář zůstala vážná. Ani drobný náznak úsměvu, který jí obvykle z očí téměř nemizel. Ace si pro sebe vzdychl. Vůbec mu to neusnadňovala. Díval se na ni a pokračoval:
„V poslední době jsem se zabýval změnou. Vlastně jste mě na to přivedli vy - lidé z Atlantis.“ Obrátil se k Maye a Jamesovi. „Snažili se změnit Wraithy v lidské bytosti. Já to zkusil obráceně. Musím říci, že se mi to podařilo lépe než Pozemšťanům.“ V hlase mu zazněla stopa sebeuspokojení. „Vy dva jste důkazem.“
Maya se na něj dívala přimhouřenýma očima. „Před mojí proměnou ses zapomněl zmínit, že jsem pro tebe pokusný králík,“ řekla ledově. „Ale na druhou stranu,“ pokračovala a malinko se usmála, „jsem dostala přesně to, co jsi slíbil.“ Položila ruku na Jamesovo rameno.
„Můj návrh zní – staň se jednou z nás.“ Ace se znovu otočil k Andoriel. „Změním i tebe. Zůstaneš v mé lodi, jestli si to budeš přát. Nebo můžeš odejít kamkoli, kam budeš sama chtít. Nikdo a nic tě nebude omezovat.“
Ája pomalu zvedla pohled k jeho tváři. Před pár vteřinami jí hlavou bleskla myšlenka, že by mohlo jít o takový návrh, a hned ji zavrhla jako nemožnou. To by přece neudělal, pomyslela si. Udělal to. A ona teď musí rychle vymyslet, jak odmítnout nabídku Wraitha, který si přivedl pomoc, aby ji rychleji přesvědčil. Odvrátila oči stranou a zadívala se na rudý obzor. Věděla, jak těžce nesou Wraithové odmítnutí. Zvlášť od člověka. A tento Wraith nebyl výjimkou.
Ticho na rudé planině se prohlubovalo. Hravě předčilo hluboké stíny vrhané měsícem a hrozilo, že se po planetě rozlije jako nekonečně temný Oceán Ticha.
Maya se nahlas rozesmála. Pořád ještě se rukou opírala o Jamesovo rameno a pobaveně si měřila Ace a Andoriel.
„Kdybyste se viděli!“ zavrtěla hlavou v údivu nad jejich výrazy. „Neměla o tom ani tušení, co?“ otočila se k Aceovi. Nad jeho zachmuřeným výrazem se znovu zasmála. „A ty jsi čekal, že bude nadšením skákat do výšky.“ To už bylo prosté konstatování.
„A ty,“ podívala se na Áju. „Ani ve snu tě to nenapadlo, že ne? Proč taky. Proč by někdo chtěl dělat z lidí Wraithy?“
James k Maye otočil hlavu. „Tak vynikající nápad,“ vrátil se pohledem k Andoriel, „by si zasloužil aspoň odpověď.“
Ája se mírně pousmála na Mayu. Byla ráda, že to Ticho někdo prolomil. Kývla na Jamese a s nádechem se obrátila k Aceovi.
„Tvoje nabídka je – ohromující, lákavá a… nepřijatelná.“ Rozhodla se nechodit kolem horké kaše, i když ji tentokrát kupodivu zavařil někdo jiný než ona.
Aceovu odpověď přehlušil svist Šipky. Proletěla nízko nad zemí, dosedla co nejblíže a vystoupil z ní Wraith s maskou na tváři. Rozhlédl se a zamířil k nim. Pokynem hlavy pozdravil svého velitele.
Ace vstal. Rychlý telepatický vzkaz od vojáka mu na čele vykreslil vrásku. Otočil se k Maye a Jamesovi.
„Informovali jste někoho o našem setkání?“ zeptal se zdánlivě klidným hlasem.
Podívali se po sobě a zavrtěli hlavami.
„Co se děje?“ chtěla vědět Maya.
„Letí sem dvě wraithské lodě a neodpovídají na volání.“ Ace se otočil k zakuklenci a natáhl ruku. Wraith mu podal údaje, stažené na blanitou desku. Letmo na blánu pohlédl a otočil ji k Maye.
Zakuklenec odstoupil a otočil tvář k Andoriel.
Dívala se na něj a odhadovala, jestli je to ten, se kterým se honila po chodbách Aceovy lodi při svém nedávném dlouhém pobytu ve wraithském plavidle. Postavila se a udělala k němu dva kroky, pak se váhavě zastavila. Zakuklenec sklonil hlavu.
„Zaku?“ zeptala se polohlasem a udělala další krok.
Wraith couvl a přikrčil se.
Ája se usmála. Byl to on. Takto začínali jejich honičky. Zakuklenec na ni čekal v některé z chodeb, které vedly poblíž jejího pokoje a v útěcích a pronásledování se každý den střídali. V očích jí zahrálo, když si vzpomněla, jak vždycky vypískla nadšením, než se dala na útěk.
Její vzpomínky přerušil Ace.
„Přestaň si hrát. Ty lodě tady budou do deseti minut. Nemáme čas.“
Otočila k němu hlavu.
„A tvoje loď?“ zeptala se krátce. Nepochybovala, že má v záloze ještě nějakou, i když tu, se kterou jim pomáhal zničit replikátory, před chvílí Sheppardův tým rozbil o povrch planety a u té původní probíhala pomalá regenerace po ošklivé ráně, utržené v boji s wraithskými královnami.
„Letí hned za nimi.“
„Třeba jsou jenom zvědaví,“ navrhla opatrně.
„Nejsou.“ Aceovo prohlášení bylo krátké a jasné. Pochopila, že ví, kdo se k nim blíží, ale na její tázavý pohled nereagoval o nic víc, než na dotyk jejích myšlenek.
Sklopila oči. Nechtěla na sobě dát poznat, že je vlastně za to vyrušení ráda. I kdyby znamenalo boj.
Maya vytáhla Aceovi blánu s údaji z ruky a zadívala se na ni. Prstem se dotkla několika údajů a otočila tázavý pohled k Jamesovi. Naklonil se jí přes rameno, aby mohl lépe sledovat, na co ukázala. Ve tváři se mu usadil zvláštní výraz.
„Mám návrh,“ řekl s očima upřenýma na Ace. „Zbavíme vás těch dvou lodí a ty nám řekneš, kde je teď Atlantis. Mezi Wraithy není její poloha známa od té doby, co uletěli před útokem satelitu replikátorů.“
„A proč si myslíš, že já její polohu znám?“ Aceův hlas zazněl ledovou zlobou. Ne proto, že by měl nebo neměl prozradit polohu Atlantis, ale proto, že si tvor, kterému vrátil život i družku, kladl podmínky, místo aby svému zachránci pomohl.
„To je snad jasné,“ ušklíbl se James. Pak zaváhal. Možná toho chtěl za likvidaci dvou lodí moc. Rozhodl se, že sleví. „Tak dobře. Možná to nevíš. V tom případě se spokojím s jedním vzorkem. Jestli současní obyvatelé Atlantis nejsou chutní, nebudu se muset snažit o její nalezení.“ Pohled se mu stočil k Andoriel, stojící vedle zakukleného wraithského posla.
Maya na Jamese překvapeně zírala. Pamatovala se, že se jí na Áju kdysi ptal, a ona ho odbyla nic neříkající poznámkou o divných Atlanťanech a jejich složitých vztazích. Od té doby se k tomu nevrátil a teď - Maya potřásla hlavou. Povzdechla si a otočila se k Aceovi.
„Promiň. Potřebuju mluvit se svým přítelem.“ Kývla sotva znatelně na Jamese a zamířila mezi kamení z doslechu skupinky. Musí mu vysvětlit, že Andoriel není pokusný objekt. Kdyby byla, Wraith by se neobtěžoval něco jí vysvětlovat a žádat o svolení k přeměně.
James se zamračil, ale po chvíli váhání ji následoval.
Zakuklenec se mezitím přesunul tak, aby stál mezi Andoriel a Jamesem. Ace se za dvojicí skoroWraithů díval, dokud se nezastavila v blízkosti své lodi. Pak přistoupil k Zakovi a Áje.
„Všichni tady mají nějaké tajné plány a záměry,“ řekl směrem k Andoriel. „Nejdříve se musíme dostat z planety do mé lodi, pak si ještě jednou poslechnu tvoji odpověď.“ Pohybem ruky Áju umlčel, než stačila reagovat. „Viděla jsi, jak daleko jsem ve svém výzkumu,“ pokývl hlavou k Maye, ale oči nespustil z Ájiny tváře. „Od doby její proměny uběhl už nějaký čas a můj postup je zase dokonalejší.“
„Vím, co mi nabízíš,“ řekla Andoriel a z toho, jak jí přitom klesla ramena, bylo poznat, že se její názor nezměnil. „Ještě to promyslím,“ slíbila.
Věděla, že je to planý slib. Než by si začala brát životy lidí, raději by umřela hlady.
Dívala se, jak Maya syčí na Jamese, on se na ni zlostně dívá a přitom se krčí pod jejími výčitkami. Skoro jí ho bylo líto.
Lítost jí přešla ve chvíli, kdy se James vymrštil, prudce Mayu odstrčil a rozběhl se k jejich lodi. Maya zavrávorala, ale okamžitě zase získala rovnováhu a vydala se za ním. Dostihla ho u vstupu. Chytila ho za vlasy a stáhla zpátky mezi kamení tak prudce, že padl na záda. Než se vzpamatoval a zvedl, Maya už zavírala dveře.
„Vezměte Šipky a schovejte se! Zkusím je zastavit,“ zavolala zmenšujícím se otvorem vstupu. James se k němu vrhl, ale bylo pozdě.
Zak se podíval na Ace. Na jeho kývnutí vklouzl do kokpitu Šipky a vznesl se. Ace zaváhal a ohlédl se po Jamesovi, než Zaka následoval
Maya se lehce odlepila od země a zamířila směrem, kterým se měly přibližovat lodi.
James zůstal stát a zvedl oči k obloze. Sledoval, jak loď s Mayou nabírá rychlost, než mu zmizela z dohledu. Náhlý pocit prázdnoty, který se mu usadil v hrudi, neměl s wraithským hladem nic společného. Otočil se k Andoriel a udělal k ní pomalý krok. Druhý už udělat nestačil. Šipky se rychle snesly téměř kolmo dolů a po krátkém spuštění dematerializačních paprsků se i ony ztratily v černi noci. Na planetě zalité červeným světlem nezůstal jediný živý tvor.

Maya seděla v pilotním křesle a sledovala údaje v rychlém sledu naskakující na obrazovkách. Čekala, kdy přístroje zachytí přibližující se wraithské lodě. Za čelem s vráskami od přemýšlení jí naskakovala slova, která chtěla říct Andoriel.
Kdyby do té nabídky mohla zasáhnout, řekla by jí, aby ji odmítla. Řekla by, že je stále těžší udržet si vědomí toho, co byla, a co považovala za svoji nedílnou součást. Lidství bylo proti wraithskému chápání universa tak divné a složité, že by bylo mnohem jednodušší opustit ho úplně. Maya se ho vzdát nechtěla a také věděla, že by na to ani Andoriel nepřistoupila. V některých aspektech života byly obě stejné.
Mayu s Jamesem k sobě poutala společná minulost a nyní také společná budoucnost. A přesto si Maya byla jistá, že by se na ní James nakonec nakrmil, kdyby zůstala člověkem. Dával jí to dost často najevo. Zvlášť v poslední době.
Pokud měla možnost sledovat Ace a Andoriel, jejich vztah byl jiný právě vědomím, že Ace by Áje vědomě neublížil. Oba to věděli, i když se chovali, jako by si toho nebyli vědomi.
Pořád doufala, že s Jamesem jednou k něčemu takovému také dojdou.

Světelný signál jí vytrhl ze zamyšlení. Wraithské lodi se objevily na monitoru. Pomalu se přibližovaly k planetě a rozestupovaly se tak, aby mohly skenovat co největší část povrchu.
Maya se neobtěžovala s pokusy o maskování nebo kontakt. Natáhla se k bočnímu panelu a zadala údaje potřebné k identifikaci Úlů. Pohrála si s řadou složitých příkazů a tiše se přitom pro sebe usmívala. Posádky lodí budou zmateně pobíhat a hledat chybu v navádění. A mezitím obě lodi pomalu odplují z dosahu planety. Ovládání se jim vrátí, až budou daleko za touto sluneční soustavou. Tou dobou už bude Maya s Jamesem i Ace a Andoriel dávno pryč.

Ace a Zak zastavili Šipky za měsícem a Ace přes senzory sledoval, co se děje nad planetou.
Mayina malá lodička se ani nesnažila maskovat. Nebylo to potřeba. Obě lodě změnily směr a vzdalovaly se k okraji této hvězdné soustavy.
Jestli byla data kompletní, nedošlo k žádné komunikaci, k žádné akci, kromě krátkého výboje, který vylétl z Mayiny lodě směrem k oběma blížícím se kolosům.
Sotva se Úly vzdálily, Maya se přiblížila k měsíci a poslala Aceovi krátkou zprávu.

Přepravní loď i Šipky přistály v hangáru Aceovy lodě.
Ace cestou na můstek uděloval stručné rozkazy. Maya a James šli za ním a rozhlíželi se. Občasným pohledem jeden druhého na něco upozornili, ale zdrželi všech hlasitých poznámek.
Andoriel se Zakuklencem jejich malý průvod uzavírali.
Na můstku Ace jednoduchým pokynem propustil obsluhu a zadal souřadnice dalšího letu. Andoriel k němu došla a nahlížela mu přes rameno. Maya s Jamesem zůstali stát uprostřed můstku a stále se rozhlíželi.
Zak se postavil ke vstupu a sledoval velitele, připraven ke splnění každého rozkazu.
Ace zkontroloval údaje a pak se obrátil k Maye a Jamesovi.
„Nechcete mi něco vysvětlit?“ podíval se na Mayu.
Nervózně trhla rameny a přešlápla. S jejími žlutými duhovkami a všeobecně dravčím vzezřením, které získala přeměnou ve Wraitha, to tvořilo matoucí kontrast.
James očima líně jezdil po můstku a u ničeho se nezdržel déle, než pár vteřin. Tvářil se, že se ho velitelova otázka vůbec netýká.
Ace je chvíli pozoroval, než se znovu zeptal: „Mám na to přijít sám?“ Jeho otázka zněla výhrůžně, přesto se mu opět nedostalo odpovědi.
Otočil se k panelu a vyvolal na něm údaje ze Šipky, se kterou přiletěl. Začal studovat záznam z Mayina vysílání k cizím lodím.
Andoriel se naklonila, aby na data dobře viděla a kývla, když Wraith poklepal na monitor prstem. Oči jí ještě jednou přejely po vyznačeném řádku a pak se obrátila k Maye.
„Jsi opravdu dobrá,“ řekla se stopou obdivu v hlase. „Jenom nevím, jak jste se dostali do obou lodí.“
James zlostně vycenil zuby. „Všichni si pořád myslí, že jsi tady jediná, která něco dokáže,“ procedil k Maye. „Ale tohle byl můj nápad. Měli byste za něj být vděční.“
Ája se rychle podívala na Ace, než pokračovala: „Jsme samozřejmě rádi. Nejspíš o tvém,“ přehnaně se otočila k Jamesovi, „nápadu neví nikdo kromě dotčených lodí a nás?“
„To je přece účel,“ ušklíbl se James. „Co by to bylo za výhodu, kdyby o ní každý věděl a mohl zařízení odstranit.“
„Takže si velitel této lodi může být jist, že se na jeho palubě nic takového nenachází?“ Andoriel se tvářila klidně, i když jí stálo pořád více přemáhání.
Maya vrhla na Jamese rychlý pohled a odpověděla dřív, než se stačil nadechnout.
„Wraithové mají nedostatečné znalosti vlastních lodí k tomu, aby je mohli opravovat. Dalo by se říci, že v této galaxii máme mezi Wraithy na opravy vesmírných plavidel monopol. Jsme velice žádaní. Ale také velice zranitelní. Chceme jistotu, že nás Úly nezničí ve chvíli, kdy skončíme s jejich opravou. Zařízení, přebírající řízení lodí, je nenápadné a jeho primární funkce je jiná. Využíváme ho jenom, pokud nám hrozí nebezpečí. To, že byl velitel svědkem na dálku řízené úpravy kursu dvou opravených Úlů, je nepříjemné, stejně jako nahrání našeho příkazu do databáze jeho Šipky.“ Podívala se na Ace a pak se vrátila pohledem k Andoriel. „Odpověď na tvůj dotaz zní – ano. Velitel si může být jist. Na této lodi jsme opravy neprováděli. Není tu žádné naše zařízení“
„Takže,“ Ája se pokusila shrnout nové informace, „opravujete wraithské lodi a přitom tam instalujete ovládací zařízení s nadřazenými příkazy. Čistě z bezpečnostních důvodů, aby vás opravené lodi nemohly napadnout. V plavidlech, kde jste nic neopravovali, žádné takové zařízení není.“
Při její řeči se Ace otočil od panelu a zadíval se na Jamese.
„To není všechno,“ řekl tiše.
James neodpověděl. Modré oči schoval pod sklopená víčka a tvářil se zarputile.
Maya pohledem těkala z jednoho na druhého.
„Odejděte,“ pokračoval po chvíli Ace. „Máte zákaz vstupu na všechny moje lodě. Jestli ho nedodržíte, zemřete. Jděte. Hned.“
Maya s Jamesem vyšli z můstku, za dohledu Zaka nastoupili do své lodě a bez dalšího slova odletěli. Jenom Maya si neodpustila pár zmatených a zlostných pohledů směrem k Jamesovi. Vypadalo to, že jí zapomněl seznámit s některými svými plány.

Andoriel stála vedle Ace se skloněnou hlavou. Honilo se jí toho v ní moc. Bylo tolik možností, jak zneužít zařízení na ovládnutí wraithských lodí, že jich nedokázala domyslet ani desetinu. Ace měl, na rozdíl od ní, o těch možnostech určitě jasnou představu. A myšlenku na změnu v jednu z těch bledých tváří, které ji nyní obklopovaly, raději pořád odsouvala.
Ace odeslal data ze Šipky na vlastní počítač. V tom centrálním po nich nezůstala ani stopa. Na jeho pokyn nastoupila na můstek další směna.
Musel Andoriel vzít za rameno a odvést, protože na jeho pokyn nereagovala. Vypadala, že je duchem někde úplně jinde.
V prázdné místnosti, kde se zastavili, k němu konečně zvedla hlavu.
„Poradíme si,“ ujistil ji dřív, než se stačila zeptat. „Víme, co hledat a na mých lodích rozhodně ti dva žádné úpravy neprováděli. Ani v poslední době na žádné nebyli. Kromě této.“ Trochu se zamračil a na dostupném displeji vyťukal několik příkazů. Pročetl pár řádků, které se objevily, a spokojeně přimhouřil oči.
Obrátil se k Áje a zadíval se jí do smutných očí.
„Nemusíš to udělat,“ ujistil ji.
„Opravdu se nemusím stát Wraithem?“ zeptala se.
Ace se ještě jednou pohledem dotkl displeje.
„Možná bude lepší, když zůstaneš tak, jak jsi,“ povzdechl si. „Odvezu tě na Atlantis.“
Andoriel se po dlouhé době usmála.
„Počkej,“ řekla a natáhla ruku k monitoru. „Můžu?“
Ace přikývl a sledoval, jak se jí prsty rychle rozběhly po klávesnici. Na obrazovce začala naskakovat krátká trasa letu.
„Co bys řekl malému výletu?“ Andoriel se pořád usmívala. „Tuto planetu jsem nedávno našla v antické databázi,“ mrkla na Wraitha. „Je tam jeden starý opuštěný hrad, do kterého bych se ráda podívala. Uvítám tvoji společnost. Navíc je na jedné z oběžnic té soustavy Brána, tak nemusíte k Atlantis.“ Podívala se směrem ke dveřím. „Nevěřím Jamesovi. Mohl by nás sledovat. A opravdu nerada bych ho viděla na prahu svého pokoje.“
Ace zkontroloval údaje o poloze planety, kterou Ája zadala, a tiše si oddechl. Andoriel se už zase chovala jako obvykle. Rozhodl se, že bude lepší, neměnit ji, i když to pro něj znamenalo mnohem víc starostí o její bezpečí.
„Takže výlet?“ zeptal se.
Místností zazněl Ájin spokojený výdech.

Než se začnete ptát - James je strašný tajnůstkář. Co jiného měl s upravenými loděmi v plánu neprozradil ani Maye ani nikomu jinému. Pokud ty plány někdy uskuteční, budete první, kdo se o tom dozvědí :D

Výlet A+A bude 8.12. a bude se jmenovat Hrad
Děkuji za všechny kometáře :)

:bye: :sunny:

Puk Uživatelský avatar
Lieutenant Colonel
Lieutenant Colonel

Příspěvky: 2007
Bydliště: Košice
Pohlaví: Neuvedeno
Odpovědět s citací
 
:bravo: Zaujímavý a dosť zauzlený dej, ale nie nečitateľný, skôr intrigánsky pojatý. :roll:
Každý má svoje plány a asi nie priamo najláskavejšie voči tomu druhému, ale popritom sa musia spoliehať (pomáhať si) navzájom. :roll: :)
Ešte pár dní sa škvariť a rozmýšľať čo ste si na nás pripravili do budúcej časti. :lol:
Tak :write: :arrow: :heat:
:bye:

andoriel Uživatelský avatar
Major
Major

Příspěvky: 1753
Bydliště: Praha
Pohlaví: Žena

Odpovědět s citací
 
Puk - děkuju.
Co Vás čeká v další povídce je jasné už z jejího názvu - fantazy, horror nebo pohádka nebo tak něco :D Prostě jako vždycky.
A když teď napíšu, že ke konci té povídky bude zmínka o jistém zeleném obojživelníkovi, zamotám to úplně :rflmao:

:bye: :sunny:

Puk Uživatelský avatar
Lieutenant Colonel
Lieutenant Colonel

Příspěvky: 2007
Bydliště: Košice
Pohlaví: Neuvedeno
Odpovědět s citací
 
To bude určite Wraithský Aligátor.
:shock: :shaking: :yahoo:
:mrgreen:

Aiwendill Uživatelský avatar
Brigadier General
Brigadier General

Příspěvky: 3086
Bydliště: Telerush Var
Pohlaví: Muž
Odpovědět s citací
 
Puk: ja sa stavím, že to bude žáááááába :hmmm:
Najlepší štvornohý priateľ človeka je posteľ...

andoriel Uživatelský avatar
Major
Major

Příspěvky: 1753
Bydliště: Praha
Pohlaví: Žena

Odpovědět s citací
 
Teď vyjde najevo, že obojživelník zůstane obojživelníkem :twisted:
Bavte se :)
35.HRAD

Ace stál nad kamennými schody a díval se dolů na Andoriel. Postupovala pomalu vzhůru. Po několika stech stupních jí ztěžkly nohy a teď, po více jak tisícovce, je zvedala se znatelnou námahou. Wraith se otočil a zahleděl se do dálky. Okolní kraj se před ním prostíral do nekonečna. Stál na nejvyšší hoře této země, ze které byl dokonalý výhled. Vítr mu odhodil pramen bílých vlasů na záda a zamrazil ho na tváři. Znovu se netrpělivě ohlédl po dívce.
Zvedla hlavu a věnovala mu unavený pohled. Už se nezmohla ani na úsměv. Její nohy se automaticky zvedaly a ona postupovala výš a výš. Utřela si pot, který jí stekl do oka.
„No konečně,“ vydechla a svalila se na kamenný obrubník vedle Ace.
Sklopil k ní pohled a odhadoval, za jak dlouhou dobu bude schopná pokračovat. Nepřestávala ho udivovat. Vybírala si cesty na hranicích svých sil. Někdy i mimo ně. Její „dovolenou“ na planetě s iratuskými brouky málem nepřežili. Nebýt šťastné náhody a příchodu jedné kočičí rodiny, skončila by jejich životní energie pod kusadly hejna hmyzu. A když si vzpomněl na jejich rituální souboj, přejel mu po zádech mráz, který neměl nic společného s místním chladným počasím. Tahle slabá, téměř nesvéprávná osoba, ho dokázala zabít. Poslala ho za hranici smrti a pak ho přivedla zpátky k životu. Kde jí nepomohla síla těla, spolehla se na své přesvědčení a víru v nemožné. Vycházelo jí to. Aspoň prozatím.
Natáhl k Andoriel ruku a pomohl jí vstát.
Rozhlédla se a otřásla se zimou v mrazivém větru. Chytila se rukama za ramena a obrátila se ke zřícenině hradu, kam tak pracně vyšplhali. Aspoň ona se pracně vyšplhala. Ace se jako obvykle tvářil, jako na nedělní procházce parkem. Přesto nedal jediným slovem, jediným netrpělivým gestem najevo, jak ho její nemohoucnost zdržuje. Pochybovala, že by stejnou trpělivost dokázala projevit i ona.
Znovu se otřásla zimou a vešla mezi polorozbořené zdi hradní brány.
Ace se naposledy rozhlédl a vykročil za ní. Na vyhledávání nebezpečných dobrodružství měla výjimečný instinkt a tento hrad ji přitahoval jako magnet.

Procházela se po nádvoří a pohledem zkoumala okna hlavní budovy. Mezi obočím se jí usadila vráska. Ještě stále se držela za ramena. Cítila, jak jí studí pot, stékající po těle. Bez dalšího rozmýšlení vstoupila do budovy. Těžká dřevěná vrata se dávno rozpadla a vstup - to teď byla černá díra, polykající neopatrné příchozí.
Doufala, že někde najde krb, kde by se dalo zatopit.
Neohlížela se po svém společníkovi. Věděla, že jde za ní jako stín. Při příležitostech, jako byla tato, se spoléhal na její instinkt. Nebo ji chtěl jenom mít na očích, aby neprovedla nějakou hloupost.
Vešli do haly a Ája se otočila vlevo. Aniž by zaváhala, vešla do pracovny s prachem místo knih či svitků a těžkým kamenným stolem. Stál na něm kovový tříramenný svícen. V prostředním rameni zůstal ohořelý zbytek svíčky. Pochybovala, že bude fungovat, ale přesto cvakla zapalovačem. Vyčnívající zbytek knotu se při prvním doteku plamene rozpadl, ale vosk povolil a v něm zatavený knot vydržel nápor času. Maličký plamínek nevydával téměř žádné světlo. Přesto svícen vzala a vydala se s ním na další prohlídku. Ace ji pozoroval a nijak do jejího počínání nezasahoval.
Vystoupali po rozpadajících se schodech do patra. Ani tady nezaváhala. Rozlehlá místnost, původně zřejmě jídelna, sice měla zazděná okna, ale také měla ve svém čele krb.
Andoriel k němu došla a sklonila se. Na roštu bylo naskládané dřevo. Ne rozpadající se jako to v bráně, ale čerstvě nasekaná polena s trochou třísek na podpal. Opatrně naklonila svícen a třísky jím podpálila. Pak ho postavila na krbovou římsu.
Krb se rozhořel. Komín hučel, jakoby ho někdo před chvílí vyčistil, a celá jídelna dostala od plamenů teplý zlatavý nádech.
Ace si prohlížel obraz nad krbem. Všechno na hradě podlehlo zkáze už kdysi dávno, jenom krb a obraz zůstaly téměř nedotčeny. Svíčka nestačila na osvícení obrazu. Jenom budila tušení, že skrývá portrét stojící postavy.
Světlo z krbu vydávalo čím dál víc světla. Po stěnách jídelny se začaly míhat odlesky. Ája se otočila a zadívala se na zdi.
„Dosáhneš tam?“ zvedla ruku, aby Aceovi ukázala konkrétní místo.
„Ne. Ale ty ano,“ odpověděl, chytil ji zezadu v pase a lehce ji zvedl nad hlavu. Nesnášela to. Připadala si jako bezmocné dítě v rukou dospělého. Naklonila se dopředu a rukávem bundy přejela po silné vrstvě prachu na kovovém talíři, zavěšeném na stěně. Kov se zablýskal a po dalším pokusu o jeho očištění se rozzářil jako lucerna.
„To by šlo,“ řekla si pro sebe Andoriel a ukázala o kus dál. „Támhle je další.“
Než obešli celou jídelnu, zbyl Áje z bundy špinavý hadr, ale místností se rozlévalo světlo jako za slunečného dne.
Svícen splnil svou úlohu, zaprskal a zhasl ve chvíli, kdy se rozzářil poslední talíř.
Ája smutným pohledem přejela bundu, vyšla před jídelnu a pokusila se ji trochu vyklepat. Prach, který tím rozvířila, ji donutil ke kašli. Vrátila se zpátky a našla Ace, jak se upřeně dívá do rámu nad krbem.
„Ale to je jako…,“ vypravila ze sebe udiveně a zvedla k obrazu ruku. Stejný se kdysi chvěl na zdi místnosti v Aceově lodi, vytvořený antickým holoprojektorem v její dlani. Tehdy byla přesvědčená, že je to její představa. Teď začala pochybovat o svých schopnostech a částečně také o svém zdravém rozumu. Jak mohla vytvořit obraz, který jistě existoval už několik století, aniž by ho kdy předtím viděla? Ušpiněná bunda jí vypadla z rukou. Došla k Aceovi, postavila se vedle něj a z pro ni neznámého důvodu ho vzala kolem pasu. Ve stejnou chvíli jí položil ruku kolem ramen.
Zmateně se po sobě podívali.
„Co se to tady děje?“ zavrčel Wraith a místo, aby ji pustil, přitáhl ji k sobě blíž.
„Nemám tušení,“ zavrtěla hlavou a pak si ji opřela o jeho rameno. „Ale měli bychom s tím hned přestat,“ dodala.
Nikdo z nich se ani nepohnul. Oči upírali na obraz, kde stál muž neuvěřitelně podobný Aceovi v bráně svého hradu a shlížel na kraj pod sebou. Jediný rozdíl byl v tom, že muž na obraze byl člověk a jeho dlouhé rovné vlasy měly barvu nejtemnější noci.
Andoriel nevěděla, jak dlouho stála před obrazem, než se pustila Ace, přešla ke krbu a zvedla ruku, aby se dotkla rámu obrazu. Wraithovo varovné zasyčení přišlo pozdě. Po jejím dotyku se obraz zachvěl a muž z něj sestoupil na krbovou římsu. Lehce seskočil na zem, vzal Andoriel za ruku a zvedl ji ke rtům.
„Děkuji, zachránkyně moje,“ řekl hlubokým hlasem. Aniž by si jí dále všímal, pokročil k Aceovi. Stanuli proti sobě a Áje se znovu zatajil dech nad jejich vzájemnou podobou. Muž z obrazu byl jako Wraithův pokřivený negativ. Ve stejném okamžiku přimhouřili oba dva muži stejným způsobem oči, aby se zhodnotili pátravým pohledem. Jeden žlutým, druhý modrým. Andoriel zamrkala. Byla by přísahala, že mezi nimi proběhl výboj. V místnosti zalité zlatým světlem ohně se mihnul černý blesk.
„Půjdeme,“ obrátil se k ní Ace a s úsměvem natáhl jejím směrem ruku.
Zaraženě stála mimo jeho dosah a oči jí těkaly z jednoho na druhého.
„Počkej,“ řekla, když k ní Wraith pokročil, a otočila se k druhému muži. „Kdo jsi?“
„Zůstal jsem jen stínem toho, co jsem býval,“ řekl muž temně a váhavě, jakoby mu slova z úst vycházela jinak, než měl v úmyslu.
„Když dovolíš, ráda bych se tady zdržela. Provedeš mě po svém sídle? Jakým jménem tě mohu oslovovat?“
„Jsem – to, co si budeš přát, má paní.“ Poslední dvě slova vyslovil s takovým důrazem, že se na něj Andoriel zahleděla ještě pozorněji.
Ace došel k obrazu, chvíli se na něj díval a pak řekl: „Tady stojí, že je to Lord Christopher, poslední vládce a pán tohoto hradu.“ Otočil se k Andoriel a pokračoval: „Nech místní duchy odpočívat v pokoji. Neruš jejich smutný osud svou zneklidňující přítomností.“
„Smutný osud?“ Andoriel naklonila hlavu na stranu. „Obávám se, že jim ten jejich smutný osud ještě chvíli rušit budu. Aspoň, dokud nezjistím, co se tady vlastně děje. Tak tedy, můj pane, provedeš mě po svém sídle?“ Dívala se do chladných modrých očí Lorda Christophera. Sklopil je k zemi a pokynul rukou ke dveřím jídelny.
„Ne,“ zavrtěla Andoriel hlavou a pokročila ke krbu. „Začni tady.“ Ukázala na prázdný rám. „Budu schopná vnímat tvé vyprávění, i když nebude od začátku. Kdo jsi byl v době vzniku tohoto úžasného obrazu?“
Lord Christopher jí stanul za zády. Očima sledoval žilku na jejím krku. Věděl, že by se jí teď mohl dotknout beze strachu, že by jí ublížil, ale zvyk byl příliš silný a zadržel jeho ruku dřív, než se pohnula. Jistě, dotýkal se jí i předtím, ale vždy se při tom musel přísně ovládat. Bezděčně se Wraith nikoho nedotýkal. Teď nebyl Wraith, ale jeho návyky zůstaly.
Andoriel zatím pátrala očima po plátně. Ať měl Ace zrak jakkoli bystrý, nemohl přečíst něco, co nebylo nikde psáno.
„Nemohu ti nic říct.“ Christopher mluvil tiše a smutně. Nezvedl oči, ani když se k němu obrátila. Plameny z krbu jí prosvěcovaly vlasy do ohnivé záplavy. Lidské oči, přestože nedokonalé, viděly tolik znepokojujících detailů. Konečně začal chápat, proč mluvil vetřelec v těle Wraitha o její zneklidňují přítomnosti, když Andoriel odrazoval, od prohlídky hradu.
„Andoriel, lásko, prosím, pojďme už. Čekají na náš návrat.“ Ace stál uprostřed místnosti a vztahoval k ní ruce. Ája se na něj podívala se strachem v očích. Rozdíly byly příliš patrné, aby je nevnímala.
„Lorde Chris- můj pane,“ zašeptala. „Nikdy jsem ti tak nechtěla říkat, ale budu, když se vrátíš a budeš si to přát.“ V očích jí stály slzy.
Tenké rty Lorda Christophera se zavlnily. „Víc se mi líbilo to druhé oslovení - Broučku.“ Také šeptal, ale jeho hlas zazněl radostnou spojeností. Až do této chvíle netušil, jak důležité budou jejich vzájemné ironické hovory pro budoucnost.
Andoriel se šťastně usmála. Její Ace stál proti ní a díval se na ni divnýma modrýma očima. „Co má udělat? Jak ti mohu pomoci?“ ptala se.
Wraith k nim došel. Ve tváři se mu střídala zlost a znechucení.
„Jak dlouho mám na tebe ještě čekat, ženo?“ řekl přísně. „Nech toho proklatce a okamžitě mne následuj.“
Andoriel se na něj podívala s lítostí. „Nevím, co bych pro tebe mohla udělat, pane. Jistě ne to, co po mně žádáš. Nezáleží na formě, ve které se se svým společníkem nacházíme. Najdeme a poznáme se vždy.“ Otočila se k podobě Christophera. „Zůstanu s tebou.“
Lord Christopher neodpověděl. Nemohl jí prozradit tu jednoduchou věc, která by stačila k jeho návratu do vlastního těla. Přál si, aby to udělala, a zároveň se toho obával. Lidské vnímání, třebaže utlumené dlouhým spánkem v obrazu, bylo od toho wraithského odlišné. Chtěl ho poznat lépe.
Wraith zasyčel a chytil Andoriel za ruku.
Vykřikla a vytrhla se mu. Na paži se jí otevřela malá ranka.
„To stačí! Ubližuješ jí.“ Lord Christopher se postavil mezi Ace a Andoriel.
„Ona musí odejít se mnou,“ zavrčel Wraith. „Odejdeme tak, jak jsme přišli.“
Ája se vynořila zpoza Christopherových zad. „Ráda odejdu s tím, s kým jsem sem přišla. Vrať se, kam patříš.“
„Takovou moc já nemám,“ zvedl Ace hrdě hlavu a pohrdavě se na Andoriel podíval.
„Kdo ji má?“ zeptala se klidně.
Ace neodpovídal. Se založenýma rukama se zahleděl do plamenů krbu.
„Ty ji máš,“ ozvalo se za Andoriel. Když se obrátila, Christopher si prohlížel dlaně svých rukou. Položila mu do nich své.
„Víš jak?“ zeptala se.
Přikývl, ale neodpovídal.
„A nemůžeš mi to říct?“ pokračovala Ája. Polkla, když potřásl hlavou. „Už nechci dál hádat. Pamatuješ, jak jsme si povídali o pohádkách?“ Sledovala, jak k ní zvedl oči. Tolikrát si přála, aby měl Ace jinou barvu očí než žlutou. Teď pochopila, že by tu žluť nevyměnila ani za – za prince na bílém koni. Udělala pomalý krok blíž k Lordu Christopherovi. Zvedl jejich ruce jako štít. Zaváhala. Nejistota ji začala nahlodávat a zrazovala její rozhodnutí. Nemůže teď právě dělat chybu, kterou nebude moci napravit? Ustoupila, vyprostila ruce z Christopherova sevření a nerozhodně se rozhlédla.
Hradní pán v Aceově těle stál před krbem a vyzařovalo z něj napětí. Na něco čekal a nechtěl na sobě dát poznat netrpělivost.
Ája se dívala z jednoho na druhého. Aceovy čelisti se zatínaly nervozitou. Christopher klidně čekal na její rozhodnutí. Když zachytil její pohled, krátce se podíval na Ace a nepatrně mrkl. Jindy by si toho drobného pohybu víček ani nevšimla, ale teď pro ni byl jako startovní výstřel.
Jedním dlouhým krokem stanula před krbem. Tak blízko, že cítila, jak jí jeho žár kroutí vlasy na zátylku do křehkých ruliček. Zvedla obě ruce, přitáhla si Aceovu hlavu a políbila ho.
Čas se zastavil a všechno pohltila tma plná výkřiků hrůzy. Andoriel zavřela oči a přitiskla si dlaně na uši.

Probudila se se svou špinavou bundou pod hlavou u vyhasínajícího krbu. Ace stál nad ní jako stráž a díval se na obraz nad krbovou římsou. Nepodíval se na ni, jenom jí podal ruku, aby jí pomohl vstát. Už zase se musel vší silou ovládat, aby byl dotyk dotykem a ne útokem.
Raději ji nepřijala. Zvedla se sama a upřeně se zadívala na obraz. Vypadal stejně jako na začátku, jenom Lordu Christopherovi se ve vlasech objevil bílý pramen a jeho pohled byl ještě zachmuřenější. Otočila se k Aceovi.
„Kdo jste, pane?“ zeptala se.
„Ten, koho vidíš, Lísková Růženko.“ Zadíval se jí od očí a lehce se jí telepaticky dotkl. V cizím těle toho nebyl schopen. Ale jak se oba znovu ujistili, nepotřebovali telepatii, aby poznali jeden druhého.
Jeho odpověď ji rozesmála. „Pojďme pryč,“ řekla, zvedla špičkami prstů bundu a nesla ji ven co nejdál od těla.
Ace se naposledy podíval na muže na obraze.
„Vlastně bych ti měl poděkovat,“ řekl polohlasem. „Jestli se někdy podaří to, o co se lidé z Atlantis snaží, aspoň trochu vím, co nás čeká.“ Otočil se a bez ohlédnutí odešel.

Scházeli po schodech. Ace záměrně pomalu, aby mu Andoriel stačila. Každou chvíli se zastavoval a upozorňoval ji na něco nezajímavého v krajině. Když se to stalo popáté, znechuceně se na něj podívala.
„Chceš tu snad trávit vánoce?“ zavrčela a rozběhla se dolů z kopce skoky přes dva schody.
Ace ji několika rychlejšími kroky dohonil a zbrzdil na její rychlost. Oba dva zarazil rachot od hradu. Zastavili a otočili se. Hlavní budova se sesunula k zemi a nad ní vyšlehl jeden jediný jasný plamen s čepicí kouře na vrcholku. Plamen zmizel a kouř se zformoval do podoby tváře z obrazu. Nevznesl se k obloze, ale s jekotem proletěl těsně nad nimi.
„Poslední šance minula,“ vřískal jedovatý hlas mlžnými ústy. „Propadl jsi peklu!“
Andoriel ležela na zemi a hlavu si zakrývala rukama. Ace se jenom přikrčil a nepřestal mrak sledovat, dokud ho nad loukou pod kopcem nerozfoukal vítr.
„Můžeme jít,“ řekl a postavil Andoriel na nohy.
„Něco mi pořád leží v hlavě,“ řekla, když se dostali pod nekonečné schodiště a zastavili se na okraji travnaté plochy. Nedívala se na Ace, ale k lesu rostoucímu opodál. „Proč jsem líbala Christophera ve tvém těle? V pohádkách ze Země bys to odnesl ty v Christopherově.“
„Myslíš podle pohádky s tím synem panovníka zakletým do obojživelníka? Tam šlo o změnu formy. Tady musela proběhnout výměna do správného těla. Podoba lorda Christophera měla po vystoupení z obrazu rychle pomíjející tvar, proto hledal náhradu. Když ji našel, nehodlal ji opustit. Musím přiznat, že mne překvapil, jinak bych to nepřipustil. Tvůj polibek způsobil, že se jeho duše uvolnila a já se mohl dostat zpátky. Potřeboval tě, aby mohl odejít z planety. Kdyby k tomu došlo, už by pro mne nebylo návratu. Skončil bych tady,“ rukou obkroužil louku, kde se stále proháněl vítr.
Andoriel se otřásla a zvedla hlavu k obloze.
„Kdy pro nás přiletí?“ zeptala se netrpělivě. Nechtěla tady zůstávat už ani vteřinu navíc.
„Tam je,“ zvedl Ace ruku. Šipka z jeho lodi se přibližovala s tichým bzučením.
Přistoupili blíž k sobě a čekali na dematerializační paprsek.

Ája si úplně oddechla až v Aceově lodi. Pořád měla obavu, aby se s nimi na palubu nějak nedostal kousek Lorda Christophera. Vždycky měla to jméno ráda, ale teď svůj vztah k němu přehodnotila. Lord Christopher mluvící Aceovými ústy měl velikou šanci stát se její nejnovější noční můrou.
Usmála se na Zakuklence, který na ně čekal u vstupu na můstek. Kdyby se ovládala jenom o trochu méně, skočila by mu kolem krku. To by byl poprask! pomyslela si spokojeně.
O hodinu později stála před otevřenou Branou a právě ji napadlo, jestli po ní někdo nebude chtít hlášení ze setkání s Acem. Otočila k němu zamyšlený pohled a představila si, jak by se asi tvářili, kdyby napsala, že se Wraith změnil ve starověkého despotu z rozpadlého hradu, a jak mu pomohla se dostat zpátky do jeho těla. Na opuštěné planetě s Branou byli sami, tak si i Ace dovolil malý úsměv. Zamávala mu, odeslala identifikační kód a prošla na Atlantis.


Děkuju za všechny komentáře.

Do konce roku už dám s A+A pokoj.
18.12. se Maya a James rozhodnou, že už toho mají dost, budou žádat radikální změnu a setkají se s něčím, co jsem nazvala Dračí dech
a 28.12.... to se dozvíte za příští povídkou :)
Po Novém roce přijde trochu delší projekt.

Hezký víkend

:bye: :sunny:

andoriel Uživatelský avatar
Major
Major

Příspěvky: 1753
Bydliště: Praha
Pohlaví: Žena

Odpovědět s citací
 
Děkuji za všechny ohlasy ke Hradu.

Je 18.12. a přes čerstvě zlámaný prst na pravé ruce Vám posílám:
36. Dračí dech

„Opravdu bys mi to měl konečně vysvětlit.“ Maya stála uprostřed můstku malé přepravní lodi, kterou s Jamesem povýšili na loď opravárenskou, a ruce si dala v bok.
James se na ni díval a vypadalo to, že jí jako obvykle neodpoví nebo převede řeč na něco jiného. Pak si s povzdechem sedl a sklonil hlavu.
„Máš pravdu,“ řekl tiše. „Ale,“ narovnal se a v očích se mu kovově zalesklo, „proč bych vlastně měl?“ Už se zase tvářil neproniknutelně jako obvykle.
„Jak to myslíš?“ Maya k němu udělala pomalý krok a ruce spustila podél těla.
„Nejsi jako já. Nikdy nebudeš.“ James pořád seděl, teď už rovně, a díval se na Mayu mírně pohrdavým pohledem.
„Ani ty nejsi, co jsi býval,“ odpověděla přezíravě. Jamesovy wraithské manýry ji občas unavovaly. „Musíme se o tom znovu dohadovat?“
James se mračil.
„Možná bych měla řešení,“ řekla Maya tiše. Došla až k Jamesovi a lehce ho pohladila po vlasech.
Pohnul hlavou, aby ten dotyk prodloužil a než ruku odtáhla, přejel jí rty po dlani.
Maya si povzdechla a odstoupila.
„Jaké řešení?“ Jamesův hlas zněl zastřeně, ale oči se mu pod přivřenými víčky blýskly. Zase se vyhne vysvětlení.
„Zjistila jsem, že na jedné opuštěné planetě by se pro nás mohla najít pomoc.“
„Opuštěné? Jaká pomoc by mohla být na opuštěné planetě?“
Maya přešla k ovládacímu panelu a položila na něj prsty. Dobře věděla, že se James zase vyhnul odpovědi. Ale stejně tak ona nehodlala vysvětlovat jemu, že se obyvatelé té planety dokáží dobře skrýt. Wraithové po několika marných průzkumech označili planetu za neobydlenou a dál se o ni nezajímali. Tajemství léčivého doteku zůstalo skryto a mohlo sloužit těm, kteří ho potřebovali.
Maya a James ho potřebovali více, než si byla zpočátku Maya ochotná připustit. Její snahy o sdílení života se u Jamese míjely účinkem. Užíval si volnosti a Mayou se nenechal ovlivňovat. Stejně jako všechny ostatní i ji využíval ke svým cílům, o které se s ní nehodlal podělit.
„Je tam něco, co by mohlo odstranit rozdíly. Byli bychom oba stejní. Aspoň doufám,“ dodala a otočila se zpátky k němu. Čekala na jeho rozhodnutí. S takovým zásahem museli souhlasit oba, protože si nebyla jistá, jestli pro léčitelku bude možný zásah do jejich těl ve prospěch lidské nebo wraithské genetické části.
„Nějaká opuštěná technologie? Něco, co Wraithové přehlédli nebo uznali za nepotřebné?“ James požadoval více informací a Maya pořád váhala, kolik mu jich může poskytnout.
„To budeme muset zjistit. Můžeme si udělat výlet a prozkoumat opuštěnou planetu. Práce počká,“ rozhodla se nakonec pro pravdivou lež.
„Výlet. Hmm.“ James se otočil ke svému panelu a poklepal prsty po jeho okrajích. „Zásob máme dost, energie pro loď také,“ uvažoval nahlas. „Výlet,“ opakoval. Otočil hlavu k Maye a usmál se na ni. „Uděláme si výlet.“

„Nejste tady vítáni!“ Stařena se s obtížemi narovnala a pevněji se opřela o zkroucenou hůl se širokým koncem.
„Říkala jsi, že je ta planeta opuštěná,“ syknul James na Mayu, ale oči nespustil ze staré ženy, která se před nimi objevila ani ne hodinu potom, co přistáli a opustili svoji loď.
Maya jenom pokrčila rameny.
„Hledáme pomoc,“ oslovila ženu. „Nechceme vám ublížit.“
„Nejste tady vítáni,“ opakovala stařena už tišším hlasem a její pohled sklouzl stranou.
Maya a James cítili, jak je něco pevně uchopilo v pase, a vznesli se do vzduchu. Výdech plný úlevy, který splynul z úst ženy, už neslyšeli.
James se kroutil ve snaze se vymanit ze sevření. Maya jenom trochu natočila hlavu, aby viděla vzhůru.
Nad ní se zlatě a rudě leskly šupiny nějakého okřídleného tvora. Svíral je v drápech předních nohou a stoupal s nimi stále výš a výš.
James sebou konečně přestal házet. Země už byla příliš vzdálená na volný pád.
Maya si užívala let a zvědavě si prohlížela krajinu pod sebou. Lesy a skály se střídaly v nepravidelné barevné mozaice. Nikde nezahlédla stopy osídlení. Místní obyvatelé se opravdu uměli dobře skrýt.
Jejich nedobrovolný let skončil uprostřed šedých skal v široké a tmavé jeskyni.
Drápy je pustily asi metr nad zemí a hned za nimi dopadly mezi kamení. Tvor složil křídla a Maya si ho mohla lépe prohlédnout. Vypadal jako obrovský ještěr z pohádek, které jí v dětství vyprávěla matka. Zelené zářící oči sledovaly každý pohyb obou unesených.
James nehodlal čekat na další ještěrovu akci. Rozběhl se k východu z jeskyně a chystal se zmizet mezi skalami dřív, než kdokoli stačí zareagovat. Nedoběhl. Ještěr sklonil hlavu a zasyčel. Jamese se ani nedotkl, ale jeho dech ho omráčil. James udělal ještě dva vrávoravé kroky a zůstal ležet na prahu jeskyně.
Maya udělala pohyb, značící, že se k němu chce rozběhnout, ale pak se váhavě zastavila. Zelené oči se k ní bleskově obrátily. Sedla si a sledovala Jamese. Po pár vteřinách se mu hruď znatelně zvedla dechem a Maya úlevou vydechla.
„Už jsou tady,“ ozval se pod jeskyní tichý hlas. „Podívej, ten je zvláštní.“ Na hraně skály se objevila ruka a nadzvedla Jamesovu hlavu. Za rukou se ukázal i zbytek těla mladé ženy. Vytáhla se do jeskyně a pomohla nahoru té, se kterou mluvila – dívence s dlouhými světlými vlasy.
Žena se sklonila nad Jamesem a dívka došla k Maye. Zároveň s ní se k sedící poloviční Wraithce přiblížila i hlava ještěra.
„Kdo jsi?“ zeptalo se děvče.
Jmenuji se Maya. A kdo jsi ty?“
„Já jsem Zoe. Co tu chcete?“ prohlížela si Mayu s hlavou trochu na stranu.
„Hledáme pomoc.“ Maya se podívala ke vchodu do jeskyně, kde žena jednou rukou držela Jamese za zápěstí a druhou mu položila na čelo.
„Co to dělá?“ kývla tím směrem Maya hlavou.
Zoe si trochu teatrálně povzdechla a protočila oči. „To určitě neuhodneš,“ řekla. „A vstávej. Jdeme odtud. Už jsme tady byli dost dlouho.“
Otočila se k ještěrovi a zvedla ruce, aby ho poškrábala na citlivém nosu. Slastně přimhouřil oči a pak se o Zoe jemně otřel hlavou.
Maya pomalu zvedla ruku a dotkla se jeho šupinaté kůže. Přejela po ní dlaní. Tak příjemný pocit už dlouho neměla. Kontakt s ještěrem byl uklidňující. Nepřemýšlela o tom, co dělá, jenom se o něj opřela celým tělem a s hlubokým nádechem zavřela oči. Z příjemného polospánku ji vyrušilo dušené chichotání. Zamrkala, aby se jí podařilo odlepit víčka od sebe. Zoe ještě pořád hladila ještěra na hlavě a pobaveně ji pozorovala.
„Už půjdeme,“ řekla, když si všimla, že Maya otevřela oči. „Ale tvého přítele necháme raději spát,“ dodala ještě a vykročila k ústí jeskyně.
Maya naposledy přejela rukou po ještěrovi a vydala se za ní. Cítila, jak ji zelené oči sledují, dokud nezmizela za hranou skalního otvoru.
Jeskyně byla ve skále jenom pár metrů od země. Pod ní několik jednoduše oblečených mužů pomáhalo ženě sundat Jamese. Položili ho na nosítka a odnášeli stezkou mezi skalami.
Žena, která přišla se Zoe šla první, Maya a Zoe jejich malý průvod uzavíraly.

„A s takovým zásahem byste souhlasili oba dva?“
Žena, která je našla v jeskyni, se jmenovala Džita a byla léčitelkou, kterou hledali. Seděla proti Maye a nedůvěřivě si ji měřila. Chodili za ní s nejrůznějšími problémy, ale s takovým se ještě nestkala. Člověk a Wraith, oba napůl přeměnění v rasu toho druhého, byli rozhodnutí podstoupit složitý zásah, aby byli stejní. Bylo jim jedno, jestli z nich budou lidé nebo Wraithové. Možnost, že je léčitelka bude moci změnit jenom jedním směrem, bez ohledu na jejich přání, vzali v úvahu a smířili se s ní. Kterýkoli ze životů, ať už lidský nebo wraithský, byl lepší než stav, ve kterém se nacházeli v současnosti.
Džita vyslechla příběh Mayi a probudila Jamese, aby slyšela i jeho verzi.
V údivu vrtěla hlavou nad pokusy Atlanťanů s retrovirem. Vzpomněla si na jejich návštěvu. Zvlášť dva z nich jí utkvěli v paměti. Erin se schopnostmi prastarých bytostí, skládajících se pouze z energie, které Džita znala jenom z vyprávění, a Ronon. Nemluvný válečník, připravený k okamžitému útoku nebo útěku ve spánku i v bdělém stavu. Oba dva byli svým způsobem výjimeční a Džita byla ráda, že se Zoe rozhodla ponechat je v jejich vesnici s nemocným Nicholasem, když všechny ostatní návštěvníky z Atlantis poslala zpátky, odkud přišli.
Erin dál tajila svoji sdílenou podstatu, ale Ronon se pod vlivem okolí změnil téměř k nepoznání. Stačily tři dny, aby ho našla sedět u blízkého potoka, obklopeného klubkem dětí, které učil vázat z dužin rákosu košíčky. Tenkrát tiše odešla a celý zbytek dne se usmívala. Byla zvědavá na večer, kdy se scházela s Erin i Rononem u Nicholasova lůžka, aby jim sdělila nejnovější pokroky v jeho léčbě. Ronon se slůvkem nezmínil o svém odpoledním programu a Džita se k němu také nevrátila. Nicholas se rychle uzdravoval a další den všichni odešli na Atlantis. Od té doby o nich neslyšela.
„Jedno je jisté,“ přerušila Maya její vzpomínky. „Takto už dál nemůžeme pokračovat.“ Položila ruku na Jamesovo rameno, jakoby u něj hledala oporu. Zvedl hlavu, aby se jí podíval do očí.
Džita si je znovu zkoumavě prohlédla. Vstala a přešla za ně. Nejdříve položila ruce na ramena Maye, potom Jamesovi. Se zavřenýma očima vnímala jejich energii a zkoumala, kterým směrem se mohou vydat oba dva. Dlouho jí trvalo, než se vrátila zpátky a usadila se proti nim.
„Bude to složité,“ řekla tiše. „Složitější, než jsem se domnívala. Budu muset požádat o pomoc. Ani tak si nejsem jistá výsledkem.“ Podívala se ke dveřím. V jejich rámu stála Zoe se starou ženou, kterou potkali na planetě jako první.
Maya si uvědomila, že žena nebude tak stará, jak vypadala na první pohled. Náročné léčení ostatních si na ní vybralo daň. Zbrázdilo ji kůži vráskami a schýlilo postavu k zemi, ale její oči zůstaly jasné stejně jako mysl.
„Takovou žádost o pomoc jsem nečekala ani já,“ řekla pomalu žena. „Jsem Beata, nejstarší z léčitelek. Pomohu vám.“
„Znáte mě,“ pokrčila Zoe rameny. „I já vám pomohu.“
James celou dobu po probuzení mlčel, kromě odpovědí na Džitiny otázky. Přimhouřenýma očima sledoval, jak se obě příchozí postavily za sedící Džitu a podrobně si je prohlížel.
„Opravdu si myslíš,“ otočil se k Maye, „že tři lidské ženy nám mohou pomoci? Nedokázal to ani ten wraithský vědec. Upravil nás, to ano. Ale ne dostatečně. Tito,“ s pohrdáním kývl stranou, „lidé nejsou mocnější než on.“
„Přijmu jakoukoli pomoc. Ty ne?“ zeptala se ho Maya. „Když to nešlo wraithskou vědou, třeba nám pomůže lidská víra v nemožné. Pamatuješ se, co dokáže?“
James se na ni zamračil. Nemusela mu připomínat, že doby, kdy lidi bral jenom jako potravu, minuly s jeho proměnou v jednoho z nich. Díky tomu se potkal s Mayou. Už nikdy se nevrátil úplně do wraithské podoby. Tak dlouho si bral doktorův lék na proměnu Wraithů v lidi, že se nedokázal změnit zpět ani za pomoci wraithského vědce Ace. Maya měla pravdu. Wraithská věda jim pomohla přidat Maye dost z wraithských genů na to, aby ji přestal považovat za jídlo, a jeho zachránila před smrtí, ale zcela přeměnit je nedokázala.
„Pamatuju,“ povzdechl si. Tomu zvláštnímu vztahu, který k Maye cítil, se bránil, co mu síly stačily, a stejně mu to nebylo nic plané. A nezáleželo na tom, jestli byl Wraith a ona člověk nebo byli oba na půl cesty odnikud nikam. „Máš pravdu. Úpravy nám nepomohou. Potřebujeme rázný zákrok. Jste ho schopné?“ otočil se ke třem ženám.
„Ano,“ řekla Beata. „Ale musíme se spolu poradit na nejlepším postupu. Zůstaňte tady.“
Všechny tři léčitelky odešly z místnosti.
„Nebude cesta zpátky,“ řekla Maya důrazně. Nebyla si jistá, jestli James pochopil všechny důsledky, které budou následovat po tak drastickém zásahu do jejich těl.
James se na ni zašklebil. Bylo mu to jasné, i když si už nedokázal představit, že by prožil zbytek života jako člověk. Utěšovalo ho vědomí, že v tom případě by nejspíš byl zbytek života snesitelně krátký. Hlavou mu matně blesklo, že když bral lék doktora Becketta, nepřipadal mu lidský život tak strašný. Po proměně zpátky ve Wraitha, třebaže nedokonalé, se mu to tak jednoduché nezdálo. Ale kterákoli radikální možnost byla lepší, než to, čím s Mayou procházeli v současnosti.
Než stačil reagovat na Mayinu důraznou poznámku, Beata, Džita a Zoe se vrátily.
„Ještě stále nevíme, na kterou stranu se přikloníte,“ začala Džita. „Ale jedno je jisté. Pokud se z vás stanou Wraithové, nesmíme ohrozit naši planetu. Jako lidské bytosti tu s námi můžete zůstat, pokud budete chtít, nebo odejít kamkoli jinam. Jako Wraithy vás uspíme až do doby, kdy budete moci odletět. Zmizí všechny vaše vzpomínky na toto místo a zůstane jenom hluboká nejasná obava z návratu do této části vesmíru.“
„Kolik vzpomínek zmizí?“ chtěla vědět Maya.
„Všechno o tomto místě, planetě, o nás i o léčivém doteku,“ upřesnila Beata. „Budete si myslet, že jste jako Wraithi vznikli. Nebudete mít žádné pochybnosti o své totožnosti.“
„A jako lidé?“ zeptal se James.
„Můžete prožít klidný a spokojený život zde, odletět ve své lodi nebo projít Portálem, kam si budete přát. Vzpomínky na vaši wraithskou část vám zůstanou, ale budou zastřené.“ Džita jim při mluvení pokynula k odchodu a odvedla je do místnosti, připravené na noční odpočinek.
„Tady zůstanete do rána. Pokud si to nerozmyslíte, za svítání začneme.“ Ve dveřích se ještě otočila. „Nevycházejte z této místnosti, jestli se chcete zítřejšího svítání dožít,“ řekla přísně. Ve vesnici nemohli potřebovat dva hladové Wraithy plížící se nocí.

Maya položila Jamesovi hlavu na rameno. Oči jí ve tmě zářily jako dvě žlutá světélka. Nejistota dalšího dne je přiměla hledat útěchu v blízkosti toho druhého. Nevěděli, jestli se k sobě ještě někdy takto přiblíží. Jako lidské bytosti jistě ano, ale jako Wraithové povedou každý svůj další život v rámci napůl hmyzího společenství ve fyzickém osamění.

„Nejde to,“ zavrčela Zoe po dvou dnech usilovného snažení o začlenění Mayi a Jamese do lidského druhu.
„Nejde,“ povzdechla si Beata. Unaveně si sedla do křesla s vysokým opěradlem a zavřela oči. „Nemůžeme z nich udělat lidi, i kdybychom se sebevíc snažily.“
Džita stála s rukama opřenýma o spodní rám okna a zamyšleně se dívala do krajiny.
„Pořád máme na výběr,“ řekla tiše. „Můžeme z nich udělat Wraithy. Jak jsme se přesvědčily, to je možné u obou. Nebo se nemusí probudit vůbec.“ Otočila se do místnosti a s nešťastným výrazem se podívala za Zoe a Beatu. „Kdybych měla na výběr já, neváhala bych. Cokoli jiného je lepší než být Wraithem.“
„Ale oni to tak nevidí,“ namítla Zoe. „Jejich jedinou prioritou je přežití. A je jim jedno, v jaké to bude podobě, pokud budou spolu. Ohrozí nás ještě méně, než ostatní Wraithové. Budou se tomuto místu ve vesmíru vyhýbat, jako kdyby bylo plné jedu.“
Obrátily se k Beatě.
„Obě máte pravdu,“ řekla a otevřela oči. „Nedokážeme je proměnit v lidi. Alespoň ne oba dva. A oni si přáli být stejní. Jediná možnost, jak splnit jejich přání, je udělat z nich Wraithy a ohrozit tak množství lidí, které za svůj další život připraví o energii.“ Zhluboka se nadechla.
„Do rána si odpočineme, potom bude rozhodnuto, jak pokračovat.“
Džita se dotkla čela Mayi i Jamese, aby jejich umělý spánek ještě pokračoval. Přesto celou noc u dveří stála hlídka.

„Opatrně.“ Zoe sledovala, jak muži položili nosítka s nehybnými postavami Mayi a Jamese na skalní plošinu a rychle se vytratili. V tomto ročním období bylo ve vsi mnoho práce.
Beata a Džita se vydaly na cestu za úsvitu. Teď byl večer a Zoe se chystala na trochu zvláštní výlet. Všechny se po západu slunce měly setkat u vesmírné lodi, která už více jak týden stála na jejich planetě.
Seděla vedle nosítek a dívala se do kraje pod sebou. Domky vesnice byly dobře kryty pod rozložitými větvemi stromů. Navíc je chránila neviditelná bariéra, vytvořená před dávnými časy, takže z planety nebylo možné zachytit žádné známky života. Tu bariéru udržovaly právě léčitelky. Každý rok musela jedna sestoupit do hlubokých jeskyní pod pohořím a zásahem do složitého mechanizmu bariéru zaktivovat na další období.
Políčka s plodinami byla tak malá a tak podivných tvarů, že se ztrácela v ostatní vegetaci. I Portál chránila bariéra.
Pokud mohla Zoe posoudit podle vlastního klidného života, i když byl zatím krátký, bariéra byla to nejlepší, co je mohlo potkat v galaxii plné nepřátel.
Ze zamyšlení jí vytrhl přílet ještěra. Třikrát za sebou rychle mávl křídly, aby udržel rovnováhu na plošině, kde pro nosítka a sedící Zoe už nebylo mnoho místa, a pak jeho zadní nohy prudce dopadly mezi kamení.
Zoe se zvedla a po přední noze se mu vyšplhala za krk. Nosítka zůstala na zemi, když se drak vznesl se dvěma bezvládnými těly mezi drápy předních nohou a malou postavičkou, usazenou mezi ostny na hřbetě.

„Jsi vzhůru jenom na chvilku,“ uslyšela Maya nad sebou. Ležela na tvrdém kamení a nemohla se pohnout. Cítila, jak jejím tělem proudí chvění. Její vnímání se změnilo. Zbytky vzpomínek odplouvaly a zanechávaly za sebou jenom ostré zvířecí smysly.
„Než znovu usneš, chci, abys ještě jednou potvrdila, že jsi si jistá. Budeš taková, jako James nebo nebudeš vůbec. Rozhodni se.“
„Jako James,“ vypravila ze sebe s námahou. Její hlas nebyl o mnoho víc než hlubší výdech.
„Slyšely jsme tě. Teď znovu usneš. Až se probudíš, budeš někdo jiný.“
Džita se narovnala a podívala se na Zoe a Beatu.
„Potřebovala jsem se znovu ujistit,“ řekla s trochou smutku v hlase.
Beata vážně přikývla, Zoe netrpělivě přistoupila k ležícím tělům.
„Mohly bychom s tím pohnout?“ zeptala se. „Prosím,“ dodala hned. Věděla, že Beata je cestou k lodi Mayi a Jamese unavená, ale vlastní netrpělivost ji poháněla k rychlému ukončení tohoto zásahu.
„Ano. Teď je správná doba,“ řekla Džita a otočila se k drakovi. „Budeme potřebovat tvoji sílu a schopnosti.“ Posadila se mezi ležící těla Mayi a Jamese. Vedle Mayi z druhé strany si sedla Zoe, vedle Jamese Beata. Ještěr zvedl hlavu a zadíval se na Džitu. Ta se ještě jednou rozhlédla a kývla hlavou.
Drak se sklonil a postupně vypustil namodralý oblak dechu na Jamese a na Mayu. Ženy položily ruce na hlavy ležících.
Zoe zůstala klidná, soustředěný výraz ve tváři vystřídalo uvolnění a Mayu pustila.
Beata se mračila.
„Ještě jednou,“ požádala polohlasem.
Džita stáhla ruku z Mayi a zaměřila se jenom na Jamese.
„Ano. Ještě jednou,“ souhlasila.
Drak se znovu s výdechem sklonil.
„Hotovo,“ řekla Džita po chvíli. Narovnala se v sedu a podívala se na Beatu. Na ženě bylo vidět, že ji vynaložená námaha připravila o víc sil, než si byla ochotná připustit.
„Čeká tě dlouhý odpočinek,“ usmála se na Beatu. „Vezmu si teď Zoe na starost sama.“
„Možná delší odpočinek, než si myslíš,“ zamumlala Beata tak, aby ji nikdo neslyšel. Unaveně se sesunula ke straně a zavřela oči. Cítila, jak kolem ní krouží energie a lehce se jí dotýká. Poprvé za celý svůj život si nebyla jistá, jestli jí dokáže vstřebat dost k obnovení svojí životní síly.

Maya se probudila v pilotním křesle lodi. V hlavě jí zvonila jediná myšlenka: Musí z této nebezpečné oblasti co nejrychleji pryč. Automaticky se ohlédla vlevo za sebe. Ten druhý ležel na podlaze a nejevil žádné známky života. Zamračila se. Bude to muset zvládnout sama. Zkontrolovala uzavření všech vstupů a zapnula motory. Zvýšila jejich tah a cítila, jak se loď odlepila od země. Vrhla poslední letmý pohled na obrazovku, kde byla krajina, monitorovaná venkovním senzorem, a jejich plavidlo se ponořilo do hustých mraků, aby vzápětí vyletělo nad planetu a ztratilo se v černi vesmíru.
Maya klidně vydechla až ve chvíli, kdy měli tu nebezpečnou sluneční soustavu daleko za sebou. Pak teprve se krátce zamyslela nad nepravděpodobným obrazem, který zahlédla při pohledu z lodi. Zlatě a rudě se lesknoucí tělo obrovského ještěra, jak krouží kolem lodi, a na jeho zádech tři malé postavičky, které se křečovitě drží jeho dlouhých hřbetních ostnů.
Maya potřásla hlavou a vyhnala z ní takovou divnou představu.
Ten druhý se konečně pohnul a vstal z podlahy. Nahlédl své družce přes rameno a pak si sedl na své místo po její levici.
Otočili se k sobě a zkoumali se dlouhým pohledem. Oba dva byli téměř k nerozeznání. Wraith a Wraithka.

Džita přidržovala Beatu na dračím hřbetě. Let byl naštěstí krátký. Ještěr je donesl až před její dům a pak odletěl do své skalní jeskyně.
Džita se Zoe celý zbytek noci proseděly u lůžka, kde ležela bez pohybu Beata. Až k ránu se její dech prohloubil a do tváře se jí vrátila barva.
Zoe se stočila do klubíčka a usnula v okamžiku, kdy se ujistila, že už Beatě nic nehrozí.
Džita si sedla na okno s odvarem z bylin a střídavě sledovala dvě spící osoby a příchod svítání. Přemýšlela, jaký život povede Maya mezi Wraithy.

Opět děkuji za všechny komentáře.

Užijte si konec světa, pokud přijde, a pokud ne - přeji Vám krásné a klidné vánoce.

Ještě před svátky se mi snad podaří dát do "Daledonu a drobností" pokračování příběhu Eli na Zemi.

A 28.12. se tady objeví cosi, co jsem nazvala SPW = Staré pověsti wraithské: část první

:bye: :sunny:

Odeslat nové téma Odpovědět na téma
PředchozíDalší

Zpět na Dokončené povídky

cron