38. Na Cestě
4. V geodě
Senzory byly oslepené, ale Wraith u řídícího panelu zvládl přistání bez zaváhání. Sotva jsme dosedli, geoda se dostala z vlivu mračna a uzavřela se.
Ace rozsvítil venkovní světla lodi. Moc jich nebylo, ale stačily ozářit nejbližší okolí. Světlo se lámalo a odráželo v krystalech tak, že bylo vidět mnohem dál, než jenom na dosah lodních světel.
Seděla jsem s hlavou v dlaních a snažila se rozdýchat urputnou bolest hlavy, která mě postihla ve chvíli, kdy jsme se dostali na dosah otevřené geody.
Vliv kamenů a krystalů zvlášť jsem pociťovala vždycky. Nebylo nijak zvláštní, že jsem musela utéct z obchodu, kde byly kamínky na prodej smíchané v jedné míse. A krystaly křišťálu pro mne byly jedny z nejmocnějších. Podvědomě jsem se jich vždycky stranila. Tady to nebylo možné. Útočily na mě ze všech stran a jejich síla mi bránila v soustředění se.
„Raději jsem měla zůstat s tvým zástupcem tam někde venku,“ zašeptala jsem, když se nade mnou Ace zastavil.
„Musíme začít s hledáním.“ Moji poznámku nekomentoval a čekal, kdy se konečně zvednu a začnu fungovat.
Nezvedala jsem se.
Chtěl mě popohnat telepatickým dloubnutím, ale zachytil při tom něco z podstaty mé bolesti. Chytil mě za ramena, zvedl mě tak, abych se mu mohla dívat do očí bez nutnosti vyvracet si hlavu, a upřeně se mi do nich zadíval.
„Cesta je dlouhá,“ říkal tiše. „Nemůžeme zůstat hned na jejím začátku a čekat, až se ti udělá lépe. Seber se. Potřebuji, aby ses soustředila.“
Dívala jsem se mu do očí a cítila, jak mi předává malý kousek vlastní síly. Bez použití ruky to bylo mnohem příjemnější.
Na tři nadechnutí jsem počkala, až se mi nová energie přizpůsobí, a pak jsem vydechla úlevou. Bolest hlavy zmizela. Křišťál už na mě neměl vliv.
Ace se netrpělivě pohnul k východu. Senzory uvnitř geody nefungovaly. Nevěděli jsme, kdy se znovu otevře a my budeme oslněni některým ze sluncí nebo jejich kombinací.
„Jak chceš v tomhle hledat kousek skla?“ rozhodila jsem ruce. Stáli jsme vedle malé wraithské lodi a rozhlíželi se, kam nám lodní světla a lehké skafandry dovolovaly.
„Nevím,“ zahučel. „Měla by ses zeptat,“ navrhl, když se otočil kolem osy.
Mrhat energií na vrhání znechucených pohledů nemělo ve skafandru význam. Opřela jsem se o nejbližší krystal a zavřela oči.
Právě včas. Zlostný výkřik Wraitha a jasná záře, viditelná i přes pevně zavřená víčka, mi prozradila, že se geoda znovu dostala do působnosti „písně“.
„Víš, že moje návštěvy jsou co do počtu omezené?“ zeptal se drak.
„Nevím,“ odpověděla jsem. „Jak moc omezené? Počtem dotazů nebo počtem spojení se s tebou? Platí to pro každý úsek zvlášť nebo se počítají dohromady za celou Cestu?“
Drak už se zase smál.
„Jak pozoruji, tomu Wraithovi to moc neulehčuješ. To je dobře. Pro Wraithy s jejich znalostí této galaxie není Cesta tak složitá, jako pro kratší dobu žijící tvory. S novými událostmi ve vesmíru se mění i text, aby byl vždy použitelný. A k těm dotazům – dohromady máte na jeden úsek Cesty tři spojení pro možnost se ptát. Ale nemusí to být jenom v daném úseku. Všechna spojení můžete vyčerpat hned na začátku. Až skončí poslední, už mě nepřivoláte.“
„Děkuji,“ vyhrkla jsem a rychle pokračovala: „Ještě mi, prosím, řekni, jak lze v křišťálové geodě najít kousek skla, který je třeba k pokračování Cesty?“
Zářivé dračí oko se přivřelo a vypadalo to, že průvodce už neodpoví. Po dlouhé době se přece jenom ozval: „Zhasni.“
„Co to znamená?“ Potřebovala jsem odpověď celou a ne jenom další hádanku.
„Nejlépe uvidíš ve tmě. Zhasni a poznáš, o čem mluvím. Ale teď,“ zarazil mě, než jsem se stačila nadechnout k další otázce, „bys měla jít.“
Zamrkala jsem do přítmí zavřené geody. Ace stál proti mně a netrpělivě se na mě díval.
„Můžeš to zhasnout?“ kývla jsem ke světlům vycházejícím z lodě.
Bez zaváhání se otočil a za chvíli uzavřený prostor pohltila tma.
Rozhlížela jsem se, dokud nebliklo světélko v Aceově přilbě. Potřeboval aspoň trochu světla, aby viděl na cestu zpátky ke mně.
Zastavil se a všechno se znovu utopilo v temnotě.
Cítila jsem vedle sebe pohyb, jak se otáčel kolem dokola a tmou oslepenýma očima pátral po přítomnosti kousku broušeného skla.
Natáhla jsem k němu ruku. „Nespěchej,“ řekla jsem tiše. Jako by tma podmínila i ticho.
Při mém dotyku sebou trhnul, ale neodtáhl se, když jsem mu nechala ruku položenou na lokti. Možná nepotřeboval ujištění o přítomnosti dalšího tvora, ale mně ten dotyk uklidňoval.
Zavřela jsem oči, aby lépe přivykly temnotě, a zase je otevřela.
„Tam,“ řekla jsem a natáhla ruku ve směru, kde jsem zahlédla jasnější bod.
Ace vedle mě zavrčel. Neviděl ani světlejší místo, ani moji nataženou ruku.
Nespouštěla jsem oči z vybraného bodu a pokusila se Wraitha pootočit do správného směru. Automaticky se začal bránit, než pochopil, o co se snažím.
„Vidím.“ Chytil mě za prsty a odtáhl mi ruku od svého lokte.
„Kdo půjde a kdo bude hlídat směr?“ zeptala jsem se.
„Nespouštěj z něj oči,“ odpověděl a rozsvítil světlo na svém skafandru. Jeho záře se odrazila od okolí a všechno ostatní pohaslo.
Snažila jsem se mít oči přilepené ke správnému místu, ale nebylo to jednoduché.
„Stůj!“ vykřikla jsem. Koutkem oka jsem zahlédla pohyb někde stranou. Geoda se znovu otvírala.
Konečně jsem to mohla sledovat zblízka. Když jsme přilétali, působila právě píseň mračna a pak jsem celou dobu otevření mluvila se strážcem.
Z geody se oddělil nepravidelný kruh. Nejdříve jako prasklina běžící mezi krystaly, pak s chřestěním vystoupil z okolí a na vnějším obalu se ukázala vyvýšenina. Když dosáhl takové vzdálenosti, aby se krystaly nepoškodily, prostě zmizel. Místo něj jsem ze svého místa viděla proužek jednoho ze sluncí, část prstence z blízké planety a mezi nimi našedlý obláček – prachové mračno. Celá scéna se pomalu pohybovala a mračno se blížilo k okraji slunce. Až ho zakryje, budeme mít dost času na získání trofeje a návrat do lodi. Pokud geoda nezmění směr a slunci se nevyhne.
Bez dechu jsem sledovala Wraitha stojícího na samém okraji nepravidelného otvoru. Ani se nepohnul, zatímco já, v dostatečné vzdálenosti od veškerého dění, jsem při pohybu části geody zašátrala rukama kolem sebe a chytila se nejbližšího křišťálu v dosahu.
Píseň byla naštěstí slyšitelná pouze přes lodní senzory, takže byly moje uši ušetřeny dalšího nepříjemného náporu. Netrpělivě jsem čekala, kdy se znovu zavře.
Čekání se mi zdálo dlouhé. Tak dlouhé, že jsem si sedla na nejbližší horizontálně rostlý krystal a přimhouřila oči. Ramena mi klesla a jenom výztuha skafandru mě držela, abych se neskroutila do pohodlného klubíčka.
„Andoriel!“ Výkřik se rozlehl skafandrem a zvedl mě dřív, než jsem úplně otevřela oči. Klidně jsem je mohla nechat zavřené. Geoda byla znovu v celku a všude panovala naprostá tma.
„Promiň, trochu jsem se zamyslela,“ zamumlala jsem a začala se rozhlížet po skleněném světélku.
„Všiml jsem si,“ prskl po mně Wraith a na vteřinu rozsvítil světlo v přilbě, abych mohla určit jeho polohu.
Postavila jsem se čelem k němu a čekala, až si moje oči zase zvyknou na temnotu, abych ho mohla dovést k cíli.
Trvalo dlouho, než se dostal až k ozářenému místu. Následovala jsem ho rychleji, protože jsem se nemusela nechat vést pokyny.
Kousek skla byl zapadlý mezi krystaly právě na hraně, kde se geoda otvírala. Stačil jeden neopatrný pohyb následovaný písní mračna a Aceova Cesta mohla skončit.
Stála jsem stranou a pozorovala, jak se snaží chytit křehkou stopku mezi prsty v neohrabaných rukavicích.
Sklopila jsem pohled k vlastním zápěstím. Skafandr byl kolem nich pevně přichycen. Rukavice se natahovaly zvlášť a upevňovaly se magnetem a kouskem závitu.
„Počkej,“ řekla jsem a odtáhla jeho ruku, kterou se pokoušel protáhnout mezi krystaly z druhé strany.
Narovnal se a o krok ustoupil, aby mi uvolnil místo.
„Nastav ruce,“ pokračovala jsem a z vlastních dlaní naznačila mističku. Pak jsem pootočila uzávěrem rukavice, stáhla ji, rychle sáhla po sklu, položila ho Aceovi do natažených dlaní a zase si rukavici nasadila.
Pomalu jsme se vraceli k lodi a dávali pozor, abychom se nedostali do území, které se otvíralo. Už se to nestalo. Geoda byla tichá a pustá a špičatá do všech směrů. Uvědomovala jsem si to mnohem víc, než při hledání. Ace vybíral cestu tak, aby měl jistotu, že nepoškodí nalezenou trofej žádným neopatrným pohybem. Moje ruka na pár okamžiků bez ochrany vystavená působení okolí bolela a cítila jsem, jak mi rukavici postupně zaplňuje otok. Věděla jsem, že se mi nic vážného nestane, ale nepříjemné pocity to nezahnalo.
V lodi jsme odložili jen přilby a rukavice a přinesený kousek skla uložili do krabičky, vystlané tak, aby se křehký kalíšek nepoškodil.
Počkala jsem, až Ace opět zapojí umělou gravitaci a s úlevou se zbavila zbytku skafandru. Na moje dotazy, jak v něm Wraithi zajistili stálý kontakt s povrchem ve stavu beztíže, mi Ace neodpovídal.
Seděla jsem na svém místě u boční stěny a netrpělivě čekala, až se geoda otevře. Ace stál u hlavního řídícího pultu připravený odletět, jakmile bude cesta ven volná.
Přeskočila jsem očima z místa, které nás stále nechtělo vypustit, na Wraitha. Přestavila jsem si, jak by mohl vypadat vesmír, kdyby získal to, po čem tolik toužil. Ale ať jsem se snažila sebevíc, moje vize obsahovala příliš mnoho nejasností.
Můj upřený pohled i neposlušné myšlenky Wraithovi nemohly ujít. Chvíli to snášel klidně, pak se začal mračit a konečně mne stihl rychlým nevraživým pohledem.
„Ani se nesnaž,“ zavrčel. I jemu bylo čekání na píseň z prachového mračna dlouhé.
„Měla bych vědět, co nás čeká, když už ti pomáhám.“ Zvedla jsem se a zůstala stát u jedné z postranních konzol. Položila jsem na ni pravou ruku. Levou jsem měla volně spuštěnou podél těla. Odpočívala a zotavovala se po nedávném blízkém setkání s vakuovou nepřízní vesmíru.
Nerozhodně jsem zaťukala nehtem na okraj ovládací desky.
Vysloužila jsem si další nerudný wraithský pohled.
„Nemohli jsme tak dlouho čekat,“ vyštěkl znenadání.
Zvedla jsem překvapeně hlavu. Neuvědomila jsem si, jak snadno nechávám svoje myšlenky unikat. Zrovna jsem si říkala, že jsme měli karlafadu pozorovat déle a zaznamenat každé otevření geody ve složitém tanci. Překvapilo mě, že to Wraithové, a Ace zvlášť, neudělali. Mohli jsme se sem vypravit později a přesně vědět, kdy a na jak dlouho se geoda otevře. Aceova netrpělivost a touha projít Cestou co nejrychleji mohla všechno jenom zkomplikovat.
„Kolik máme vzduchu?“ zeptala jsem se. Tato malá loď nebyla vybavena na dlouhé vesmírné cesty a její systémy byly omezené. Ne, že bych měla obavy o naše životy. Alespoň co se pobytu v lodi týkalo. Ale trocha nenucené konverzace nám mohla ukrátit čekání.
Ace stiskl rty a neodpověděl. Upřeně na monitoru sledoval nehybné pole krystalů před lodí.
„Dala by se...,“ začala jsem rozvíjet novou myšlenku, ale Wraithův pohled mě zarazil.
Aceovo ovládání bylo na hranici zhroucení. I jeho myšlenky volně kroužily a nebránily se nahlédnutí. Ten strach, který se po prvním setkání s obsahem textu skryl před návalem euforie, vystrčil hlavu a začal se rozhlížet. A také šeptat, že Cesta může být omezena časem a my ho tady zbytečně ztrácíme.
„Ace,“ řekla jsem hlasitě, abych šeptání strachu přehlušila. „Dá se geoda otevřít zevnitř? Bude reagovat na zvuky z prachového mračna, které máme nahrané v počítači?“
Strach si mě pozorně prohlédl a s výhrůžným pohledem zmizel.
Ace zvedl hlavu a v očích se mu odrazil zájem. S rukou nad ovladačem zaváhal.
„Nemusíš,“ vydechla jsem. „Letíme.“
Část geody se opět oddělila. Zahlédla jsem vesmírný oblak prachu mezi jednou z planet a jejím měsícem. Moc času jsme neměli. A také jsme moc času nepotřebovali.
Sotva se část geody pohnula, Ace zvedl loď nad povrch a pomalu se blížil k ustupující stěně. Vyklouzli jsme právě včas. Toto bylo snad nejkratší otevření v celém tanci.
Ace se jistě proplétal tančící soustavou zpátky ke své čekající lodi. Ale já vnímala let jenom napůl. Otevřela jsem krabičku, kterou jsem dostala do úschovy, a zadívala se na pohárek na krátké tenké nožce. Přemýšlela jsem, k čemu nám bude dobrý.
Zítra navečer tady přistane první překvapení. Malé krátké a snad trochu zajímavé