Pro pokec, nebo vaše dotazy jsem vytvořila na Discordu skupinu, přidat se můžete zde: https://discord.gg/aZCahpwdZa

Obsah fóra FanArt Vaše povídky Dokončené povídky SG: ZDP - druhá série bude - asi :)

SG: ZDP - druhá série bude - asi :)


Odeslat nové téma Odpovědět na téma
Puk Uživatelský avatar
Lieutenant Colonel
Lieutenant Colonel

Příspěvky: 2007
Bydliště: Košice
Pohlaví: Neuvedeno
Odpovědět s citací
 
Picko kratšia časť (aspoň sa mi zdá :smile: ), ale stále dobrá. 8)
Namiesto luskáčika daj vesmírnu veveričku a máš to. :wink: :D
Dosť ľahko to našli, ale obmedzená možnosť otázok na draka to možno zdramatizuje a budú si musieť vystačiť s vlastným dvôftipom. :)
:bravo: :write: :arrow: :yahoo:
:bye:

andoriel Uživatelský avatar
Major
Major

Příspěvky: 1753
Bydliště: Praha
Pohlaví: Žena

Odpovědět s citací
 
Děkuju za odezvy na první Mimoňku.
Jo. Louskáček byl takový impuls, že jsem ho musela sepsat, abych si ho vyhnala z hlavy :D Veverka mě nenapadla :hmmm: Škoda.
Jak říkal Strážce, pro Wraithy není Cesta tak složitá. Můžu dodat, že bude snad aspoň zajímavá :)

A tady je možná důvod, proč jsem se louskáčkem musela trochu odregovat:
Mimoňka: A to je Konec

„Ještě mi, prosím, řekni, jak lze v křišťálové geodě najít kousek skla, který je třeba k pokračování Cesty?“
Zářivé dračí oko se přivřelo a vypadalo to, že průvodce už neodpoví. Po dlouhé době se přece jenom ozval: „Dá se najít tónem.“
„Co to znamená?“ Potřebovala jsem odpověď celou a ne jenom další hádanku.
„Klepni křišťálem o křišťál. Kde bude znít ozvěna jinak, rozhlédni se. V okolí je věc, kterou hledáte. Ale teď,“ zarazil mě, než jsem se stačila nadechnout k další otázce, „bys měla jít.“


Zamrkala jsem do přítmí zavřené geody. Ace stál proti mě a netrpělivě se na mě díval. Kývla jsem na znamení, že jsem dostala odpověď a natáhla jsem se pro jeden z malých zlámaných krystalů, které zůstaly kolem přistávacích ramen lodi. Zkusmo jsme jím zavadila o plochu, kde jsem byla předtím opřená.
Jasný tón cinkl tiše, ale jak letěl geodou, rozezníval se stále silnějšími vibracemi.
„Zatraceně,“ zamumlala jsem. Zvuk rezonujících krystalů sílil. Zatnula jsem brnící zuby a vydala se nejkratší cestou zpět k lodi.
Ace za námi zavřel vstup a sledoval, jak se zbavuji skafandru a tisknu si ruce na uši.
Krystaly i přes plášť lodi rozechvívaly každou moji buňku.
Křečovitě jsem k sobě přitiskla oční víčka, jako bych tím mohla zvuku zabránit v dalším postupu. Když jsem oči znovu otevřela, viděla jsem přes červenou mlhu popraskaných žilek.
Už jsem si nedržela jenom uši, ale celou hlavu, která hrozila, že se mi rozletí. Ležela jsem na podlaze. Nevěděla jsem, kdy a jak jsem spadla a bylo to jedno. Svaly mě stejně neposlouchaly. S námahou jsem zvedla ruce. Byly celé od krve. Polkla jsem a zároveň pochopila, že mi krev vytéká z úst, nosu, očí i uší. Zvuk nepřestával. Už jsem nedokázala rozeznat, jestli sílí, jenom to, že neslábne. Tlak v čele jsem vnímala jenom napůl.
Ace se nade mnou skláněl. Viděla jsem, jak se jeho žluté oči přibližují, a všimla jsem si, že i ony jsou protkány popraskanými žilkami.
Tlak v mé hlavě zesílil a pak se roztříštil do výbuchu tmy....

Ace se skláněl nad Andoriel a váhal s rukou těsně nad ní. Původně jí chtěl poskytnout trochu síly, aby si dokázala poradit s vibracemi, které sama vyvolala, ale pak si uvědomil, že by jí nic předat nedokázal. Jenom by z ní dostal i ten poslední kousek života, který jí ještě zbýval.
To krátké zaváhání stačilo, aby z Andoriel nezůstalo už vůbec nic. Ležela před ním mrtvá a pramínky její krve začaly slábnout.
Ace cítil, že i jeho buňky začínají podléhat stálému náporu. Vzal Ájinu bezvládnou ruku a přitiskl ji k sobě.
„Proč?“ zeptal se zlostně.
Na jazyku ucítil chuť vlastní krve. Ani jeho regenerační schopnosti nestačily. Celá geoda zněla takovou silou, že se i odolné wraithské tělo začalo trhat.
S poslední myšlenkou uslyšel dračí hlas, plný smutku:
„Musím chránit život. Je to nejdůležitější úkol, který může někdo dostat. Někdy je třeba život obětovat, aby byl zachráněn. Dva životy za miliardy. Smutné počty.“
Pak přišla tma.

Geoda se dostala do dosahu písně a otevřela se. Zvuky se srazily a smíchaly. Krystaly křišťálu se rozsypaly na prach a píseň nedalekého prachového mračna utichla.
Geoda se naposledy zavřela. Už nebylo síly, která by se do ní dokázala dostat.
V jejím středu se v oblaku křišťálového prachu vznášela malá wraithská loď bez života.

Opět děkuju za všechny reakce.

Jestli jste se rozhodli, že Mimoňka je Mimoňka a příběh budete číst dál, čeká Vás ve čtvrtek pátá kapitola nazvaná Past

:bye: :sunny:

Daša Uživatelský avatar
Airman First Class
Airman First Class

Příspěvky: 164
Pohlaví: Neuvedeno
Odpovědět s citací
 
Ahoj.

Od voleb jsem se vrátila s bolavou hlavou a úplně vycucaná z energie. Měli jsme v komisi paní, která celé dva dny nezavřela pusu. :twisted:
A tahle Mimoňka mi, stejně jako výsledek voleb, chuti do života nepřidala. Ale je tak dobře napsaná, že z ní nakonec stejně mám radost. A to, že příběh pokračuje dalším dílem příště dává naději, že i jiné průšvihy mohou být jen jakousi mimoňkou na další cestě. :wink:

Tak zatím... :bye:
Daša

andoriel Uživatelský avatar
Major
Major

Příspěvky: 1753
Bydliště: Praha
Pohlaví: Žena

Odpovědět s citací
 
Děkuju, Dašo. Uvidíme, z čeho všeho bude nakonec mimoňka :D

:sunny:

Puk Uživatelský avatar
Lieutenant Colonel
Lieutenant Colonel

Příspěvky: 2007
Bydliště: Košice
Pohlaví: Neuvedeno
Odpovědět s citací
 
Vykašli sa na voľby :wink: (ak si zahlasovala nič viac nedokážeš :yes: ), pozri sa na dôležité veci v tejto sekcii. :yeah:
:idea: Tento typ volieb nieje o jedincovi, ale o skupine ľudí ktorých ten ktorý kandidát dokázal "prinútiť" ísť k volebnej urne a dať mu svoj hlas. :?

andoriel Uživatelský avatar
Major
Major

Příspěvky: 1753
Bydliště: Praha
Pohlaví: Žena

Odpovědět s citací
 
Držím se slov pana Kynseyho, že většina lidí k volbám nechodí a ti, co chodí, stejně nevědí, co dělají. A dost o volbách!

Teď by mi Puk mohl napsat taky něco k Mimoňce :D Teda - jestli chce :wink:

:sunny:

Puk Uživatelský avatar
Lieutenant Colonel
Lieutenant Colonel

Příspěvky: 2007
Bydliště: Košice
Pohlaví: Neuvedeno
Odpovědět s citací
 
Tak ako smutné nemusím, na to mám realitu, ale ak by si pokračovala č.2, tak sme na konci :!: :roll: (možno :roll: , ale pri dobrej príprave :?: :!: :wink: ). :lol:
P.S.: Boľavú hlavu budem mať asi zajtra a pozajtra, ak sa dnes dostanem na disku, ale aj bez nej som na celkom slušnej ceste. :pivo: :pivo: :drink2: :faint: :mrgreen: :laugh:

andoriel Uživatelský avatar
Major
Major

Příspěvky: 1753
Bydliště: Praha
Pohlaví: Žena

Odpovědět s citací
 
Proto jsou mimoňky mimoňkami. Aby šly mimo děj povídek. Většinou je to něco, co mě napadne jako alternativa, nebo mi to nechce dát pokoj :D
Mám jich pár a většina je smutná, morbidní nebo úplně praštěná (Daša by mohla vyprávět!)
Tak si užij disku. Já večer :write: a :write: a taky trochu :drink2: = máte se na co těšit :twisted:

:bye: :sunny:

BB20 Uživatelský avatar
Staff Sergeant
Staff Sergeant

Příspěvky: 314
Bydliště: Atlantida, střídavě Cz nebo Florida
Pohlaví: Žena
Odpovědět s citací
 
Hé?!... To ne, takový konec tam nedávej, prosííím :D

andoriel Uživatelský avatar
Major
Major

Příspěvky: 1753
Bydliště: Praha
Pohlaví: Žena

Odpovědět s citací
 
BB20 - tak dobře :) Platí to, co jsem psala v předcházejícím příspěvku a ve čtvrtek se můžeš těšit na pokračování: Past

:sunny:

andoriel Uživatelský avatar
Major
Major

Příspěvky: 1753
Bydliště: Praha
Pohlaví: Žena

Odpovědět s citací
 
Bavte se :)

38. Na Cestě
5. Past


Krabička se vzácným obsahem byla bezpečně uložená v kapse mého oděvu, dokud jsem se nedostala do královniných pokojů.
Ace zmizel směrem k můstku, aniž se na mě podíval. Věděla jsem, že se brzy objeví, aby mohl zadat nový kurz.
„Víš, kam nás Cesta zavede teď?“ ptal se hned, jak vešel. Kývnutím hlavy dal najevo souhlas s místem, kam jsem krabičku uložila.
„Jistě,“ usmála jsem se. „Pod plášť světla.“
Zamračil se.
Zvedla jsem ruku na znamení smíru a pokračovala: „Kolik je v této galaxii hvězdotvorných oblastí?“ Kývla jsem k připravenému počítači.
„Mohli bychom to zjistit jednodušším způsobem,“ navrhl.
Zavrtěla jsem hlavou. „Měli bychom šetřit. Nevím, jestli jsem se dopočítala správně, ale setkání se strážcem už byly nejméně čtyři. Možná pět.“ Zarazila jsem se.
Ace se na mě zadíval nečitelným pohledem. Když jsem zmlkla, přistoupil k počítači a zadal na něm vyhledávání.
Tiše jsem si pro sebe skřípala zuby. Místo, abych se snažila Wraitha od Cesty a té divné věci na jejím konci odradit, ještě se starám, aby si nevyčerpal všechny nápovědy najednou.
Ace od počítače rozzlobeně zavrčel. Když jsem se mu podívala přes rameno, načítaly se desítky míst, kde vznikaly nové hvězdy.
„Tohle bude dlouhé,“ zamumlala jsem.
Pozoroval nabíhající data a kolem čelistí se mu s každou novou informací víc a víc napínaly svaly.
„První část Cesty jsi našel hned. Nemůžeme doufat, že to tak bude s každou,“ snažila jsem se trochu zmírnit napětí, které jsem z něho cítila. Tak nervózního a nejistého jsem ho ještě nezažila. Jako by mu Cesta a její cíl brali víc energie, než si někdo z nás uvědomoval.
S hlubokým nádechem se opřel dozadu do židle, ale očima nepřestával sledovat plynulý tok informací.
Nechala jsem vyjet další z bočních panelů a připojila k pracujícímu počítači monitor, který byl v panelu ukrytý. Všechna dosud nalezená místa ve vesmíru jsem postupně otvírala a třídila podle několika jednoduchých pravidel, která jsem si určila.
Pod pláštěm světla matka ztrácí svoje děti, opakovala jsem si.
Nejdříve jsem vyloučila všechny informace, kde byl více jak jeden zdroj nových hvězd. Několik sporných jsem si raději ponechala v užším výběru a zaměřila se na kousky vesmíru, které byly osvětleny nějakým dalším zdrojem záření, kromě toho základního.
„Jenom doufám, že jsem to pochopila správně,“ mumlala jsem si pro sebe.
Ace nechal vyhledávání běžet a postavil se mi za záda.
Část dat jsem měla roztříděnou a vytáhla si z počítače další údaje. Při otevření první položky se Wraith natáhl a poklepal na ni prstem.
„Tato je správná,“ řekl bez stínu pochybnosti v hlase.
Otočila jsem se k němu. Chtěla jsem se zeptat, jestli si je svým tvrzením jistý, ale raději jsem tu otázku spolkla. Oči se mu leskly a vypadalo to, že se už zase ztrácí v nějaké své představě ovládnutí kosmu. Jenom jsem kývla a označené informace uložila zvlášť. Pak jsem pokračovala ve zkoumání dalších možností.
„Co to děláš?“ zavrčel.
„Nechci pominout žádnou z informací,“ pokrčila jsem rameny. Na zádech jsem cítila jeho rozzlobený pohled. Ani jsem se neohlédla, když odcházel a hlasitě za sebou zavřel dveře. Teprve když byl pryč, s výdechem jsem spustila ruce do klína. Vstala jsem a přešla po místnosti, abych si uvolnila ztuhlé nohy, a zamávala jsem levou rukou nad hlavou, aby se rychleji dostala do normálu po setkání s vakuem vesmíru. Nebylo na ní nic znát, ale mravenčení se mi ještě stále rozlézalo z prstů až k lokti. Zaznamenala jsem přitom, že se loď pohybuje jinak. Ace nečekal na výsledek mých výzkumů a zadal kurs podle svého přesvědčení.
Zklamaně jsem se podívala ke dveřím a vrátila se k počítači.

Podle údajů z databáze nás čekala hodně dlouhá cesta. Ta oblast, kterou si Ace vybral jako další zastávku na Cestě, byla tak vzdálená, že wraithská loď bude muset několikrát zatavit kvůli regeneraci.
Po malé procházce jsem se vrátila k práci. Šla pomalu. Prokousávala jsem se informacemi a v duchu si říkala, jak je dobře, že jsem na něco takového zvyklá ze své práce na Atlantis. Trochu mě zarazilo, že to bylo poprvé od té doby, kdy jsem se ocitla na Aceově lodi, co jsem si na Město vzpomněla. Hned jsem takové myšlenky zase vyhnala z hlavy a věnovala se práci.
Ukončila jsem hrubé roztřídění a dala si pauzu. Další procházka po místnosti, vyhlédnutí na chodbu, kde už zase hlídal jeden z vojáků, ale tentokrát se nedal vylekat, a ochutnání čehosi, co se vydávalo za potravu, mi pomohlo trochu vyčistit hlavu.
Výkonný lodní počítač mi třídění hodně ulehčoval. Přesto trvalo pár hodin, než jsem výběr zúžila na pět možností. Jedna z nich byla ta, kterou Ace označil hned na začátku. Dívala jsem se na pět souborů a nic mě nenapadalo. Další pauza byla delší a užila jsem si ji se zavřenýma očima na kožešinovém lůžku. Po probuzení jsem s rozladěním zjistila, že místností prochází Aceův zástupce. Zůstala jsem ležet a bez pohnutí ho sledovala.
Zkoumal každou drobnost v pokoji. Nejprve očima a často i rukama. Ohmatával, otvíral a převracel jednotlivé kusy zařízení.
Prozkoumal tak téměř všechno, než se obrátil směrem ke mně a všiml si, že ho pozoruji. Na zlomek vteřiny se zarazil, ale hned zase získal svoji obvyklou sebejistotu a nadřazenost. Přejel mě pohrdavým pohledem.
Snažila jsem se nedat na sobě znát, že jsem pochopila, co hledá. Krabička zůstala jeho pátravých očí i rukou ušetřena a rozhodně jsem neměla v úmyslu na ni upozorňovat. Vstala jsem a můj pohled byl plný pobavení a špatně skrývané skepse.
„Neseš mi další pochoutky?“ zeptala jsem se.
Spodní čelist se mu napjala, jak stiskl nevolí zuby.
„Přeješ si potravu?“ odpověděl otázkou.
„Vlastně ano. Mám hlad a žízeň. Přines mi něco vhodného,“ rozkazovala jsem a zakázala si při tom, cítit se provinile, že někoho jiného pověřuji takovými směšnými žádostmi. Obývala jsem pokoje královny a nevyužít všeho, co s nimi bylo spojené, by bylo považováno za slabost, ne-li přímo za hrubost.
„Jak si přeješ,“ procedil mezi zuby.
Sotva zmizel za dveřmi, zhluboka jsem si oddechla. Averze vůči tomu druhému byla na obou stranách. Ale zatímco u Wraitha šlo o pohrdání a výsměch, ve mně se pral strach s hrdostí a vědomím, že jakoukoli chybu okamžitě otočí proti mně. Neměli jsme se rádi a čas na tom nic nezlepšil.
Podívala jsem se na zavřené dveře a pak zástupce vypudila z hlavy. Šla jsem znovu probrat pět zbývajících možností.
Musela jsem uznat, že ta Aceova byla nejvhodnější. Nejvíce podobná popisu. Založila jsem si bradu dlaní a zamyslela se, jestli to byla jenom náhoda, že vybral tak rychle a dobře.
Při dalším otevření dveří jsem jenom mávla rukou ke stolku se zprohýbanými ozdobnými nožkami. Usoudila jsem, že mi některý z vojáků nese požadovanou stravu.
„Nemyslím, že by mě udržel, pokud mi ho nabízíš k usednutí,“ uslyšela jsem Aceův hlas.
Zvedla jsem hlavu a zadívala se na něj. Po zaujetí, se kterým odcházel, nezůstala na povrchu ani stopa. Přesto se mi zdálo, že něco z něj stále rezonuje ve Wraithově hlasu. Mlčela jsem a čekala, až mi vysvětlí svůj příchod. Nenechal mě dlouho čekat.
„Jak jsi pokročila s průzkumem?“ postavil se mi za záda a zadíval se do počítače.
Čtyři z možností byly seřazeny za sebou podle dostupnosti od té, ke které jsme mířili.
Spokojeně pokýval hlavou. „Jsi dostatečně výkonná, když se snažíš,“ řekl.
Málem jsem nadskočila.
Po hlubokém nádechu jsem se trpce usmála. „Můžu tady sedět a dívat se, jak si s tím poradíš sám. Nebo mě pusť pryč,“ navrhla jsem se zdánlivým klidem. Pohled jsem nespustila z jeho tváře. Nepohnul se na ní ani sval, ale oči mu zpřísněly.
„Můžeš tady sedět a dívat se,“ řekl po dlouhé pauze. „Ale neopustíš tuto loď bez mého souhlasu.“ Zamířil ke dveřím. Než se za ním zavřely, ještě se otočil. „Za čtyři hodiny budeme na místě. Odpočiň si. Čeká tě práce.“
Nečekal na odpověď a zmizel.
Dívala jsem se na zavřené dveře a cítila, jak se ke mně plíží smutek a strach.
„Změnil ses,“ zašeptala jsem. „Ne,“ opravila jsem sama sebe. „Změnil tě Text, Cesta a ta věc, která čeká na konci, aby nás všechny zničila.“
A to jsme pořád na začátku, dodala jsem si v duchu s povzdechem. Obešla jsem všechny tři pokoje a snažila se nějak zabavit. Vstupní dveře jsem nezkoušela. Při Aceově odchodu jsem si všimla stráže, ale nálada na její provokace mě přešla. Zůstala jsem stát a dala si ruce v bok. Smutek vystřídala zlost. Zlost na Ace, že se nechal zlákat vidinou moci a zlost na sebe, že ho ještě podporuji, místo abych mu v tom zabránila.
„Zatraceně! Ty Wraithe tvrdohlavej, paličatej, umíněnej, tohle mi dělat nebudeš!“ rozkřičela jsem se tak hlasitě, jak nejvíc jsem mohla. Nic to nezměnilo, ale trochu se mi ulevilo.
Jako na zavolanou se otevřely dveře. Nestál v nich Ace, ale Zak. Pokynul mi, abych vyšla ven a vedl mě spletí chodeb do jedné z laboratoří. Usmívala jsem se, když jsem si uvědomila, že schválně volí co nejdelší cestu. Svižná procházka mi pomohla srovnat myšlenky a trochu se uklidnit.
V laboratoři jsem se zmateně rozhlédla. Nikdo v ní nebyl.
„Kde je tvůj velitel?“ zeptala jsem se Zaka.
„Plním rozkaz jeho zástupce,“ zamumlal. Přešlápl v rozpacích nad tím, že jsem ho oslovila a on odpověděl. Rychle se otočil a odcházel.
„Asi by se o novém místě mého pobytu měl dozvědět také velitel,“ řekla jsem polohlasně jeho zádům mizejícím v chodbě.
Doufala jsem, že mě slyšel. Netoužila jsem po společnosti zástupce. Zvlášť ne na místě, kde o nás skoro nikdo nevěděl.
Zástupce na sebe nedal dlouho čekat. Ve dveřích rychlým pohledem zkontroloval, že jsme opravdu sami a vstoupil.
Stála jsem uprostřed místnosti a prohlížela si ho. Přemýšlela jsem při tom, kolik má Ace zástupců. Tento mi byl neznámý. Připadal mi velmi mladý. Vysoký, štíhlý, s výsměšně přimhouřenýma očima, když se na mě zadíval, a s rukama spojenýma za zády. Snad proto, aby odolal touze se na mně nakrmit, než začneme mluvit. Alespoň jsem doufala, že budeme mluvit.
„Často pobýváš na wraithských lodích,“ oslovil mě.
Jenom jsem přikývla.
„A s mým velitelem sdílíš některé důvěrné informace,“ pokračoval. Do hlasu se mu vkradlo napětí.
Znovu jsem kývla. Dívala jsem se mu do tváře a odhadovala, jak dlouho ještě bude chodit kolem horké kaše.
„Ode dneška,“ vycenil na mě zuby, „je budeš sdílet i se mnou.“
Moc dlouho kolem ní nechodil.
Ani jsem se nepohnula. Čekala jsem, co ještě řekne, a on čekal, jak budu reagovat. Ticho se protahovalo.
„Opravdu tě mám nutit k řeči?“ zeptal se výhrůžně.
„Nutit?“ hrála jsem překvapenou. „K ničemu mě nutit nemusíš. Čekám, až mi dáš informace, které s tebou mohu sdílet.“
Pohrdavě se zasmál. „Jsi ještě hloupější, než jsem si myslel,“ ušklíbl se. „Ty informace podáš ty mně. Všechny, které ti velitel sdělil. A hned.“
„Ach,“ vydechla jsem a upřela na něj ten nejobdivnější pohled, jakého jsem byla schopná. „O takové informace máš zájem?“ ptala jsem se. „O tajemství, která jsou mezi mnou a tvým velitelem?“ Ukročila jsem stranou a pak Wraitha pomalu obešla. „Tobě?“ zeptala jsem se, jako bych se chtěla ujistit, že jsem dobře slyšela.
Jeho trpělivost byla na samé hranici výbuchu.
„Řekni, čím mám začít,“ usmála jsem se na něho.
„Začni tím,“ zhluboka se nadechl a snažil se skrýt záblesk uspokojení v očích, „po čem pátráme. Co je tak důležité, že létáme napříč galaxií bez ohledu na vlastní pohodlí?“
„Ty to nevíš?“ zavrtěla jsem pochybovačně hlavou. Nespustila jsem pohled z jeho tváře, ale díky perifernímu vidění jsem věděla, že už mi bezprostřední nebezpečí nehrozí. Dovolila jsem si malý vtip.
„Tvůj velitel propadl sběratelství,“ začala jsem s vážnou tváří vysvětlovat. „Shromažďuje starožitný porcelán a hodlá jím vyzdobit všechny chodby svých lodí. Budete se učit tancovat v porcelánu.“ Představa, jak Wraithové tancují mezi malovanými džbány a mísami, mi málem pokazila herecký výstup. Ale za pohled do Wraithovy tváře to stálo.
„Ty!“ vykřikl. Natáhl ke mně ruce a vrhl se kupředu.

Děkuju za všechny komentáře :)

Před dotazy bych asi měla napsat, že ta "Past" byla v této kapitole až na konci a na začátku příští kapitoly sklapne :D

Pokračování bude příští čtvrtek. Šestá kapitola se jmenuje Pod pláštěm světla

:bye: :sunny:

posedlík Uživatelský avatar
Second Lieutenant
Second Lieutenant

Příspěvky: 1061
Bydliště: Atlantis převážně Ústí nad Orlicí
Pohlaví: Muž
Odpovědět s citací
 
mimoňky šílené ale vynikající :) díl dobrý jak jinak samozřejmě :D ale asi se nedočkám čtvrtka :cry:

andoriel Uživatelský avatar
Major
Major

Příspěvky: 1753
Bydliště: Praha
Pohlaví: Žena

Odpovědět s citací
 
Děkuju posedlíku :)

:sunny:

BB20 Uživatelský avatar
Staff Sergeant
Staff Sergeant

Příspěvky: 314
Bydliště: Atlantida, střídavě Cz nebo Florida
Pohlaví: Žena
Odpovědět s citací
 
Super, super, super! Těšila jsem se na to celý týden. :-D

andoriel Uživatelský avatar
Major
Major

Příspěvky: 1753
Bydliště: Praha
Pohlaví: Žena

Odpovědět s citací
 
Děkuju, děkuju, děkuju BB20 To jsem ráda :)

:sunny:

Puk Uživatelský avatar
Lieutenant Colonel
Lieutenant Colonel

Příspěvky: 2007
Bydliště: Košice
Pohlaví: Neuvedeno
Odpovědět s citací
 
Konečne sa im cesta aj komplikuje :) a dúfam, že to nebude hneď prvá možnosť. :twisted:
:hmmm: Akurát pri čítaní istej časti posledného kúsku poviedky som si predstavil ako krásne krepčia (tancujú - s oduševnením) Wraithi. :rflmao: :yeah: :mrgreen: :kapela: :drink2: :faint: :laugh:
Už len asi:
:write: :arrow: :yahoo:
:bye:

andoriel Uživatelský avatar
Major
Major

Příspěvky: 1753
Bydliště: Praha
Pohlaví: Žena

Odpovědět s citací
 
Puk - děkuju :)
Asi přijde trochu zklamání, ale vzhledem k tomu, že má celá povídka "jenom" cca 47 stran, moc se netěš :evil:
Ale pár zajímavostí se Cestou ještě najde :D


:bye: :sunny:

Puk Uživatelský avatar
Lieutenant Colonel
Lieutenant Colonel

Příspěvky: 2007
Bydliště: Košice
Pohlaví: Neuvedeno
Odpovědět s citací
 
:)
:hmmm: Budem samé :lupa: .
:wink:

Aiwendill Uživatelský avatar
Brigadier General
Brigadier General

Příspěvky: 3086
Bydliště: Telerush Var
Pohlaví: Muž
Odpovědět s citací
 
radšej nechcem vedieť akých zaujímavostí sa Cestou ešte zopár nájde... :twisted:

Tie mimoňky ma dostali a zmenili môj pohľad na túto poviedku... :bravo:
Najlepší štvornohý priateľ človeka je posteľ...

andoriel Uživatelský avatar
Major
Major

Příspěvky: 1753
Bydliště: Praha
Pohlaví: Žena

Odpovědět s citací
 
Tu změnu si, Aiwendill, dovedu představit: s výkřiky hrůzy prcháš do dálky :twisted:
A z těch zajímavostí - mimo jiné půjde i o záchranu brambory :D

:sunny:

andoriel Uživatelský avatar
Major
Major

Příspěvky: 1753
Bydliště: Praha
Pohlaví: Žena

Odpovědět s citací
 
Je čtvrtek - bavte se :D

38. Na Cestě
6. Pod pláštěm světla


Útočící Wraith se mě už skoro dotýkal, když ho srazil výboj ze zbraně. Kolena se mu podlomila, ale stále se snažil dostat ke mně.
S přemáháním jsem zůstala stát na místě a odolala přání aspoň o krok couvnout.
Další střela ho připravila o vědomí a on zůstal ležet s rukou nataženou tak, že se prsty dotýkal mé boty.
Zírala jsem na něj, dokud ho dva vojáci nevzali v podpaží a neodnesli z mého dohledu. Pak teprve jsem zvedla oči.
Ace stál mezi dveřmi laboratoře a tvářil se spokojeně. Z chodby jsem slyšela hlas jeho zástupce, se kterým jsme se od počátku neměli rádi, jak stručně poroučí vojákům, kam mají omráčeného Wraitha uložit.
Zak stál za svým velitelem jako socha.
„Vedla sis dobře. Vrať se zpátky.“ Ace mi pokynul a čekal, že kolem něho projdu a ztratím se v královniných pokojích. Ale mně se nechtělo. Potřebovala jsem pár odpovědí na otázky, které mi tepaly v hlavě. Musel to poznat. V jeho očích jsem zahlédla pobavení a velkou dávku netrpělivosti. Zak se otočil a zavřel za sebou dveře z venku.
Nadechla jsem se, ale zarazila se, když výstražně zvedl ruku. Přešel do zadní části laboratoře a vypnul tiše vrnící počítač se zhasnutou obrazovkou.
„Věděl jsi o tom,“ řekla jsem. Pochopila jsem, jak se pomoc objevila v pravý čas. Celé to bylo připravené. Většina mých dotazů ztratila smysl. Na okamžik jsem se zadívala do země, než jsem položila jednu z mála zbývajících otázek: „Na kterého z nás to bylo nastražené?“
„Jeden z mých nových vědců velice toužil zjistit, kam naše cesta směřuje,“ zamračil se Ace. „Dohodl jsem se svým zástupcem, jak zjistíme, kam až by zašel. A ty jsi byla vhodný objekt. Myslel si, že jsi jedna z uctívaček, která omylem něco zaslechla, a proto tě držíme stranou. Když se ‚náhodou‘ dozvěděl, že tě můj zástupce nechal odvést sem a nemá teď čas na výslech, neodolal návštěvě. Nepovažuje uctívače za inteligentní tvory, proto se neobával o svoji bezpečnost.“
„Tak proto Zak mluvil o zástupci,“ zamumlala jsem si pro sebe. „A kdo všechno ví o podstatě naší cesty a jejím cíli?“ zkusila jsem se ještě něco dozvědět. Marně. Na to už pro mě odpověď nebyla. Jenom další pokyn k opuštění laboratoře.
Zbytek cesty jsem prohlížela další hvězdné mapy a odhadovala, která z nádherných hvězdných pulsarů by mohla být ‚kráska‘. Chtěla jsem mít trochu náskok, i když jsem nepřestala doufat, že se Ace brzy rozhodne v Cestě nepokračovat. I kdyby to mělo být jenom proto, že se jeho posádka začínala o Cestu moc zajímat.

„Jsme na místě,“ otočil se ke mně Ace.
Stála jsem na můstku a dívala se na obrazovku nad jeho hlavou, kde malá reflexní mlhovina zářila jasně modrou barvou ohraničenou sytě oranžově červeným lemem.
„Plášť světla?“ Pokusila jsem se o malý úsměv. Nenápadně jsem se ještě jednou rozhlédla. Můstek byl prázdný. Ace stál u hlavního ovládacího panelu a nepřetržitě kontroloval nabíhající data.
„Víš, co hledáme tentokrát?“ zeptal se, aniž by zvedl hlavu.
„Něco jiného?“ zarazila jsem se. Na nejbližší obrazovce jsem vyvolala text s popisem Cesty a našla řádek, který nás kdysi navedl ke geodě a kousku skla. Text se změnil. Mračila jsem se na něj a polohlasně si slabikovala pokroucená slova. Nedalo se říci, že bych je četla, jenom jsem vyslovovala, co mě při pohledu na ně napadalo.
„Hořící srdce života?“ opakoval po mně nedůvěřivě Wraith.
Mávla jsem netrpělivě rukou a oči jsem nespustila z textu.
„Spíš kapka, střípek, zlomek. Něco malého. Něco…,“ přešla jsem k velké obrazovce s mlhovinou a přejela prstem po jejím oranžovém obvodu. „Něco, co hoří,“ dořekla jsem.
Ace naposledy klepl na ovladač a otočil se ke mně: „Můžeš se vrátit zpátky do pokoje.“
Překvapeně jsem zvedla hlavu. „To je všechno?“ zeptala jsem se, když mě jemně odstrčil od monitoru a zadíval se na něj sám.
„Chtěla jsi jenom pozorovat,“ pohnul ramenem na znamení rezignace.
Zůstala jsem zaraženě stát, dokud ke mně nezvedl pohrdavý pohled.
Cestu zpátky do pokojů královny jsem zvládla v rekordním čase. Nejvíc jsem litovala, že za sebou nemohu prásknout dveřmi. Dopadla jsem mezi kožešiny a konečně našla trochu dechu, abych mezi zuby zasyčela: „Tohle hledání by ti měl co nejdřív někdo zatrhnout nebo se přestanu ovládat a bude malér.“ Ušklíbla jsem se, když jsem si představila, jak by ten ‚malér‘ vypadal. Asi jako vysušená Ája zbavená veškeré energie.
Myslela jsem, že doby, kdy mě Wraith přiváděl k nepříčetnosti, už minuly. Neminuly. A také nebyly tak vzdálené, abych si nevzpomněla, co mě tehdy uklidňovalo.
Sedla jsem si do tureckého sedu zády opřená o stěnu, ruce položila na kolena, zavřela oči a s hlubokým nádechem narovnala záda. Pomalu jsem vydechovala a s odcházejícím dechem vypuzovala z hlavy neposlušné myšlenky. Šlo to těžko, protože mi chyběl trénink. Už jsem byla rozhodnutá to vzdát. Když jsem otevřela oči, byla jsem mezi dveřmi. Zamračila jsem se nad tím, jak jsem se tam dostala, a pak jsem si všimla postavy sedící u zdi. Povedlo se.
Vydala jsem se rovnou cestou na můstek. Ace vydával rozkaz k vyslání malé lodi na okraj mlhoviny. Sledovala jsem jeho instrukce a tiše se pro sebe usmívala. Nepotřebovala jsem loď. Budu tam dříve, než on. Nečekala jsem, až se sám vydá za dalším kouskem nepochopitelné skládačky, kterou jsme měli posbírat na Cestě, a rozletěla se tam sama.
Po výstupu z lodi jsem se na chvíli zastavila, abych si zvykla, že vlastně dýchat nepotřebuji. Jednou myšlenkou jsem zkontrolovala svoje fyzické tělo, pokojně dýchající v královnině pokoji, a postupovala dál. Trochu mi dělalo problémy určit přesné místo, které chtěl Ace v přepravní lodi navštívit. Zastavila jsem se před okrajem mlhoviny a otočila se, abych viděla na blížící se lodičku. V zádech jsem cítila tlak, pod kterým probíhaly hvězdotvorné procesy. Přitažlivé síly na sebe vázaly částečky různých prvků rozptýlených v mlhovině. Přeskupovaly je, stlačovaly a vypuzovaly pro mě nepochopitelným způsobem. Byla by to úchvatná podívaná, kdyby se k tomu místu neblížila malá wraithská loď.
Chvíli jsem ji sledovala, pak jsem se obrátila k mlhovině a upřeně se zadívala na jedno místo. Z většího shluku vysokou rychlostí vyletěla do všech stran zářící sprška. Hnala se mlhovinou a cestou na sebe chytala nové a nové částice. Skupinka hořících kousků vyletěla z mlhoviny. Z plamínků, které ji obklopovaly, zůstaly řeřavé uhlíky. Sotva se vymanila z posledního mračna, nabrala ještě vyšší rychlost a mířila přímo na lodičku.
„Ne,“ zašeptala jsem.
Jediným skokem jsem se ocitla zpátky v pokoji. Pět vteřin, které jsem potřebovala, abych se zvedla z podlahy a vykročila ke dveřím, mi připadaly jako věčnost. Kolem stráže jsem proběhla dřív, než se stačila vzpamatovat, a utíkala na můstek.
„Musí hned zpátky!“ křikla jsem na Aceova zástupce. Stál u ovládacího panelu a zíral na mě s nevěřícím úžasem.
„Jak ses-,“ začal, ale nedopověděl.
„Zavolej ho. Musí se hned vrátit. Letí k němu. To nezastaví. Nevyhne se. Dělej!“ Křičela jsem. Zezadu mě uchopily ruce strážných. Trhla jsem sebou, abych se jim vymanila.
„Zavolej ho. Promluvím s ním sama,“ snažila jsem se mluvit tišeji. K mému překvapení mne strážci pustili a odstoupili. Vrhla jsem se k jednomu z terminálů. Pozdě. Ruce mi klesly a jenom jsem sledovala, jak se přepravní loď na obrazovce mění v cedník.
Couvla jsem. „Takhle jsem si ten malér nepředstavovala,“ zašeptala jsem. Další krok zpátky byl zakončený klopýtnutím a pádem. Zůstala jsem sedět na zemi a přes veškerou snahu cítila, jak mi po tváři stéká slza.
„Takový smutek pro jednu opuštěnou loď?“ ozval se ode dveří známý hlas. „Můžete ji přitáhnout,“ pokračoval zřejmě směrem k zástupci.
Zvedla jsem se, vrhla po Aceovi jeden jediný pohled a odešla zpátky do pokojů královny. Přestože jsem tam poslední dobou trávila tolik času, pořád jsem je nedokázala označit za „své“. I když tentokrát mi připadaly jako oáza uprostřed pouště.

Ace se objevil po několika hodinách. Zůstal stát hned za vstupem a rozhlédl se po místnosti. Mezi dlaněmi svíral malé zlaté pouzdro.
Dívala jsem se, jak ukládá pouzdro vedle krabičky s kouskem skla.
„Hořící srdce života,“ zamumlal, než se na mě podíval. „Myslela sis, že jsem v té lodi.“ Odmlčel se čekaje na moji reakci. Nedočkal se, tak pokračoval v samomluvě: „Bála ses, že tam zemřu. Chtěla jsi mne zachránit.“ Jeho výraz byl stále spokojenější. „Oplakávala jsi mne,“ uzavřel výčet mých nectností.
Přimhouřila jsem oči. „Myslela jsem, že jsi v té lodi,“ souhlasila jsem. „A bála jsem se, že mě tvůj zástupce sežere, jakmile se mu naskytne příležitost.“ Při posledních slovech jsem se zvedla od počítače a došla k němu.
„Poleťme domů,“ poprosila jsem tichým hlasem.
Ohlédl se po dvou kouscích sebraných na Cestě. „Jsme teprve za první čtvrtinou,“ zavrtěl hlavou. „Musím… potřebuji tou Cestou projít.“
Otočila jsem se a odešla zpátky. Mlčky mne následoval. Postavil se mi za záda a díval se do počítače, kde byly pořád rozpracované soubory s binárními soustavami, které obsahovaly neutronovou hvězdu.
„Máš zase tak jasnou představu, jako minule?“ zeptala jsem se. Klávesnice jsem se ani nedotkla. Zavrtění hlavou jsem za sebou jenom cítila. S neznatelným povzdechem jsem pokračovala v prohlídce záznamů.
„Jak může mrkat, když na ni nedosáhne?“ mumlala jsem si pro sebe. „Kráska jedna proradná. Kde bere materiál na mrkání?“ podivný zvuk za zády mne přinutil zmlknout a otočit se. Ace se na mě vážně díval, ale kolem úst mu cukalo. Netušila jsem, že jsem tak zábavná. Zamračila jsem se na něj a pokračovala ve zkoumání. Rentgenových pulzarů bylo v galaxii několik desítek.
„Možná,“ zarazila jsem se u jednoho ze záznamů. Zvětšila jsem obraz binární soustavy a otáčela ji ze všech stran.
Zlatavý pulzar vysílal do prostoru nárazy záření pomaleji, než bylo obvyklé, a tenký pramínek šedomodrého plynu druhého slunce byl na tmavém pozadí vesmíru sotva znatelný.
Usmála jsem se. „Zlatá kráska a její přítel gentleman.“ Tmavé plyny tvořily kolem slunce obal ve tvaru cylindru a zlatý prstenec u pulzaru se vlnil jako vířící sukně.
Opřela jsem se, abych si objev prohlédla z větší vzdálenosti.
„Ještě jedna věc,“ řekl Ace, naklonil se a přes obraz pulsaru a jeho společníka vyvolal znění Textu. „Co se bude hledat tentokrát?“
Přejela jsem monitor očima. „Nic.“
„Jak, nic? Nemáme z každé zastávky získat suvenýr na znamení, že jsme ji navštívili?“
„Tak to v textu nebylo,“ zamyslela jsem se. „Ani drak o ničem takovém nemluvil.“ Stáhla jsem text na pozadí obrazovky a znovu se zadívala na pulzar. „Nic nebudeme hledat,“ pokračovala jsem. „Podívej se.“ Přejela jsem prstem po datech určujících tuto konkrétní malou soustavu.
Ace se naklonil a spokojeně přimhouřil oči. „Ano,“ kývl hlavou. „Bude stačit, když proletíme dostatečně blízko. Tento druh záření je tak neobvyklý, že v každém organizmu zanechá specifickou a neopakovatelnou stopu. Pošli nové souřadnice na můstek,“ otočil ke mně pohled.
Nadechla jsem se, abych se zeptala, jestli tato loď odolá silné gravitaci neutronové hvězdy, ale nakonec jsem jenom mlčky splnila jeho žádost.
I na Wraithovi bylo vidět, že má na jazyku poznámku, kterou raději spolkl. Nejspíš by byla stejně nepříjemná, jako na této cestě mnoho předchozích. Narovnal se, a než vykročil ke dveřím, dal mi stručné pokyny: „Zůstaň tady. V žádném případě nevycházej, i kdyby se kolem děly nepříjemné věci. Pro vlastní bezpečí neotevírej dveře.“
Nečekal na mé potvrzení a rychle odešel.
Zůstala jsem sedět u počítače s rukama spuštěnýma v klíně a na chvíli jsem zavřela oči. Cesta se mi začala zdát dlouhá k nepřečkání.

Ze strnulosti mě vyvedl pohyb lodi. Mířili jsme k novým souřadnicím. Obrátila jsem se k počítači a začala s hledáním nedávno vybuchlé supernovy. O té jsem měla zcela konkrétní představu já. Vzpomněla jsem si na vyprávění Erin o jejím dobrodružství se Strážcem Marcusem. Kromě mnoha dalších věcí mi v hlavě utkvěla zmínka o Dysonově sféře – kruhu přírodních i umělých satelitů v té nejvhodnější vzdálenosti od středu sluneční soustavy – a také o výbuchu tyrkysovo-šarlatové dvojhvězdy.
„Jo, jo,“ řekla jsem si sama pro sebe hlasitě. „Supernova typu á jedna. To je rozhodně vznik ze zániku.“ V mysli mi při tom běžela představa oblaku prvků těžkých kovů vyvržených v závěru výbuchu, které na své nekonečné pouti ‚infikují‘ planety v dosahu, aby na nich po tisíciletích mohl vzniknout život.

Děkuju za komentáře :)

Příští čtvrtek budeme prolétat kolem Krásky a také přijde řeč na něco, co vypadá jako název další kapitoly: Brambora

:bye: :sunny:
Naposledy upravil andoriel dne 07.2.2013 18:07:59, celkově upraveno 1

Puk Uživatelský avatar
Lieutenant Colonel
Lieutenant Colonel

Příspěvky: 2007
Bydliště: Košice
Pohlaví: Neuvedeno
Odpovědět s citací
 
Teraz mám len jeden: :bravo: Pokračuj. :)

Ale ešte niečo:
„Možná,“ zarazila jsem se i u jednoho ze záznamů. Zvětšila jsem obraz binární soustavy a

:wink:

:write: :arrow: :yahoo:
:bye:

andoriel Uživatelský avatar
Major
Major

Příspěvky: 1753
Bydliště: Praha
Pohlaví: Žena

Odpovědět s citací
 
Puk, děkuju. Za chválu i za chybku. Už je opravená :oops:

Díky

:sunny:

Daša Uživatelský avatar
Airman First Class
Airman First Class

Příspěvky: 164
Pohlaví: Neuvedeno
Odpovědět s citací
 
Ahoj.

Já dnes také se svou troškou pochvaly do mlýna.
Už jsem to asi někdy psala, ale citovky můžu a tahle je z těch dost povedených :smile: :)

Ani jsem nezaregistrovala že už je čtvrtek a tohle bylo hodně příjemné připomenutí. Mně samotné nejde psaní zrovna teď moc od ruky, tak jsem ráda, že se máme nad čím scházet. Tak zase za týden... Moc se těším! :D
Daša

posedlík Uživatelský avatar
Second Lieutenant
Second Lieutenant

Příspěvky: 1061
Bydliště: Atlantis převážně Ústí nad Orlicí
Pohlaví: Muž
Odpovědět s citací
 
vím že se opakuji :) ale já to musím říct super díl
Toto je spoiler!!!:
jako vždy samozřejmě :D

Odeslat nové téma Odpovědět na téma
PředchozíDalší

Zpět na Dokončené povídky

cron