38. Na Cestě
5. Past
Krabička se vzácným obsahem byla bezpečně uložená v kapse mého oděvu, dokud jsem se nedostala do královniných pokojů.
Ace zmizel směrem k můstku, aniž se na mě podíval. Věděla jsem, že se brzy objeví, aby mohl zadat nový kurz.
„Víš, kam nás Cesta zavede teď?“ ptal se hned, jak vešel. Kývnutím hlavy dal najevo souhlas s místem, kam jsem krabičku uložila.
„Jistě,“ usmála jsem se. „Pod plášť světla.“
Zamračil se.
Zvedla jsem ruku na znamení smíru a pokračovala: „Kolik je v této galaxii hvězdotvorných oblastí?“ Kývla jsem k připravenému počítači.
„Mohli bychom to zjistit jednodušším způsobem,“ navrhl.
Zavrtěla jsem hlavou. „Měli bychom šetřit. Nevím, jestli jsem se dopočítala správně, ale setkání se strážcem už byly nejméně čtyři. Možná pět.“ Zarazila jsem se.
Ace se na mě zadíval nečitelným pohledem. Když jsem zmlkla, přistoupil k počítači a zadal na něm vyhledávání.
Tiše jsem si pro sebe skřípala zuby. Místo, abych se snažila Wraitha od Cesty a té divné věci na jejím konci odradit, ještě se starám, aby si nevyčerpal všechny nápovědy najednou.
Ace od počítače rozzlobeně zavrčel. Když jsem se mu podívala přes rameno, načítaly se desítky míst, kde vznikaly nové hvězdy.
„Tohle bude dlouhé,“ zamumlala jsem.
Pozoroval nabíhající data a kolem čelistí se mu s každou novou informací víc a víc napínaly svaly.
„První část Cesty jsi našel hned. Nemůžeme doufat, že to tak bude s každou,“ snažila jsem se trochu zmírnit napětí, které jsem z něho cítila. Tak nervózního a nejistého jsem ho ještě nezažila. Jako by mu Cesta a její cíl brali víc energie, než si někdo z nás uvědomoval.
S hlubokým nádechem se opřel dozadu do židle, ale očima nepřestával sledovat plynulý tok informací.
Nechala jsem vyjet další z bočních panelů a připojila k pracujícímu počítači monitor, který byl v panelu ukrytý. Všechna dosud nalezená místa ve vesmíru jsem postupně otvírala a třídila podle několika jednoduchých pravidel, která jsem si určila.
Pod pláštěm světla matka ztrácí svoje děti, opakovala jsem si.
Nejdříve jsem vyloučila všechny informace, kde byl více jak jeden zdroj nových hvězd. Několik sporných jsem si raději ponechala v užším výběru a zaměřila se na kousky vesmíru, které byly osvětleny nějakým dalším zdrojem záření, kromě toho základního.
„Jenom doufám, že jsem to pochopila správně,“ mumlala jsem si pro sebe.
Ace nechal vyhledávání běžet a postavil se mi za záda.
Část dat jsem měla roztříděnou a vytáhla si z počítače další údaje. Při otevření první položky se Wraith natáhl a poklepal na ni prstem.
„Tato je správná,“ řekl bez stínu pochybnosti v hlase.
Otočila jsem se k němu. Chtěla jsem se zeptat, jestli si je svým tvrzením jistý, ale raději jsem tu otázku spolkla. Oči se mu leskly a vypadalo to, že se už zase ztrácí v nějaké své představě ovládnutí kosmu. Jenom jsem kývla a označené informace uložila zvlášť. Pak jsem pokračovala ve zkoumání dalších možností.
„Co to děláš?“ zavrčel.
„Nechci pominout žádnou z informací,“ pokrčila jsem rameny. Na zádech jsem cítila jeho rozzlobený pohled. Ani jsem se neohlédla, když odcházel a hlasitě za sebou zavřel dveře. Teprve když byl pryč, s výdechem jsem spustila ruce do klína. Vstala jsem a přešla po místnosti, abych si uvolnila ztuhlé nohy, a zamávala jsem levou rukou nad hlavou, aby se rychleji dostala do normálu po setkání s vakuem vesmíru. Nebylo na ní nic znát, ale mravenčení se mi ještě stále rozlézalo z prstů až k lokti. Zaznamenala jsem přitom, že se loď pohybuje jinak. Ace nečekal na výsledek mých výzkumů a zadal kurs podle svého přesvědčení.
Zklamaně jsem se podívala ke dveřím a vrátila se k počítači.
Podle údajů z databáze nás čekala hodně dlouhá cesta. Ta oblast, kterou si Ace vybral jako další zastávku na Cestě, byla tak vzdálená, že wraithská loď bude muset několikrát zatavit kvůli regeneraci.
Po malé procházce jsem se vrátila k práci. Šla pomalu. Prokousávala jsem se informacemi a v duchu si říkala, jak je dobře, že jsem na něco takového zvyklá ze své práce na Atlantis. Trochu mě zarazilo, že to bylo poprvé od té doby, kdy jsem se ocitla na Aceově lodi, co jsem si na Město vzpomněla. Hned jsem takové myšlenky zase vyhnala z hlavy a věnovala se práci.
Ukončila jsem hrubé roztřídění a dala si pauzu. Další procházka po místnosti, vyhlédnutí na chodbu, kde už zase hlídal jeden z vojáků, ale tentokrát se nedal vylekat, a ochutnání čehosi, co se vydávalo za potravu, mi pomohlo trochu vyčistit hlavu.
Výkonný lodní počítač mi třídění hodně ulehčoval. Přesto trvalo pár hodin, než jsem výběr zúžila na pět možností. Jedna z nich byla ta, kterou Ace označil hned na začátku. Dívala jsem se na pět souborů a nic mě nenapadalo. Další pauza byla delší a užila jsem si ji se zavřenýma očima na kožešinovém lůžku. Po probuzení jsem s rozladěním zjistila, že místností prochází Aceův zástupce. Zůstala jsem ležet a bez pohnutí ho sledovala.
Zkoumal každou drobnost v pokoji. Nejprve očima a často i rukama. Ohmatával, otvíral a převracel jednotlivé kusy zařízení.
Prozkoumal tak téměř všechno, než se obrátil směrem ke mně a všiml si, že ho pozoruji. Na zlomek vteřiny se zarazil, ale hned zase získal svoji obvyklou sebejistotu a nadřazenost. Přejel mě pohrdavým pohledem.
Snažila jsem se nedat na sobě znát, že jsem pochopila, co hledá. Krabička zůstala jeho pátravých očí i rukou ušetřena a rozhodně jsem neměla v úmyslu na ni upozorňovat. Vstala jsem a můj pohled byl plný pobavení a špatně skrývané skepse.
„Neseš mi další pochoutky?“ zeptala jsem se.
Spodní čelist se mu napjala, jak stiskl nevolí zuby.
„Přeješ si potravu?“ odpověděl otázkou.
„Vlastně ano. Mám hlad a žízeň. Přines mi něco vhodného,“ rozkazovala jsem a zakázala si při tom, cítit se provinile, že někoho jiného pověřuji takovými směšnými žádostmi. Obývala jsem pokoje královny a nevyužít všeho, co s nimi bylo spojené, by bylo považováno za slabost, ne-li přímo za hrubost.
„Jak si přeješ,“ procedil mezi zuby.
Sotva zmizel za dveřmi, zhluboka jsem si oddechla. Averze vůči tomu druhému byla na obou stranách. Ale zatímco u Wraitha šlo o pohrdání a výsměch, ve mně se pral strach s hrdostí a vědomím, že jakoukoli chybu okamžitě otočí proti mně. Neměli jsme se rádi a čas na tom nic nezlepšil.
Podívala jsem se na zavřené dveře a pak zástupce vypudila z hlavy. Šla jsem znovu probrat pět zbývajících možností.
Musela jsem uznat, že ta Aceova byla nejvhodnější. Nejvíce podobná popisu. Založila jsem si bradu dlaní a zamyslela se, jestli to byla jenom náhoda, že vybral tak rychle a dobře.
Při dalším otevření dveří jsem jenom mávla rukou ke stolku se zprohýbanými ozdobnými nožkami. Usoudila jsem, že mi některý z vojáků nese požadovanou stravu.
„Nemyslím, že by mě udržel, pokud mi ho nabízíš k usednutí,“ uslyšela jsem Aceův hlas.
Zvedla jsem hlavu a zadívala se na něj. Po zaujetí, se kterým odcházel, nezůstala na povrchu ani stopa. Přesto se mi zdálo, že něco z něj stále rezonuje ve Wraithově hlasu. Mlčela jsem a čekala, až mi vysvětlí svůj příchod. Nenechal mě dlouho čekat.
„Jak jsi pokročila s průzkumem?“ postavil se mi za záda a zadíval se do počítače.
Čtyři z možností byly seřazeny za sebou podle dostupnosti od té, ke které jsme mířili.
Spokojeně pokýval hlavou. „Jsi dostatečně výkonná, když se snažíš,“ řekl.
Málem jsem nadskočila.
Po hlubokém nádechu jsem se trpce usmála. „Můžu tady sedět a dívat se, jak si s tím poradíš sám. Nebo mě pusť pryč,“ navrhla jsem se zdánlivým klidem. Pohled jsem nespustila z jeho tváře. Nepohnul se na ní ani sval, ale oči mu zpřísněly.
„Můžeš tady sedět a dívat se,“ řekl po dlouhé pauze. „Ale neopustíš tuto loď bez mého souhlasu.“ Zamířil ke dveřím. Než se za ním zavřely, ještě se otočil. „Za čtyři hodiny budeme na místě. Odpočiň si. Čeká tě práce.“
Nečekal na odpověď a zmizel.
Dívala jsem se na zavřené dveře a cítila, jak se ke mně plíží smutek a strach.
„Změnil ses,“ zašeptala jsem. „Ne,“ opravila jsem sama sebe. „Změnil tě Text, Cesta a ta věc, která čeká na konci, aby nás všechny zničila.“
A to jsme pořád na začátku, dodala jsem si v duchu s povzdechem. Obešla jsem všechny tři pokoje a snažila se nějak zabavit. Vstupní dveře jsem nezkoušela. Při Aceově odchodu jsem si všimla stráže, ale nálada na její provokace mě přešla. Zůstala jsem stát a dala si ruce v bok. Smutek vystřídala zlost. Zlost na Ace, že se nechal zlákat vidinou moci a zlost na sebe, že ho ještě podporuji, místo abych mu v tom zabránila.
„Zatraceně! Ty Wraithe tvrdohlavej, paličatej, umíněnej, tohle mi dělat nebudeš!“ rozkřičela jsem se tak hlasitě, jak nejvíc jsem mohla. Nic to nezměnilo, ale trochu se mi ulevilo.
Jako na zavolanou se otevřely dveře. Nestál v nich Ace, ale Zak. Pokynul mi, abych vyšla ven a vedl mě spletí chodeb do jedné z laboratoří. Usmívala jsem se, když jsem si uvědomila, že schválně volí co nejdelší cestu. Svižná procházka mi pomohla srovnat myšlenky a trochu se uklidnit.
V laboratoři jsem se zmateně rozhlédla. Nikdo v ní nebyl.
„Kde je tvůj velitel?“ zeptala jsem se Zaka.
„Plním rozkaz jeho zástupce,“ zamumlal. Přešlápl v rozpacích nad tím, že jsem ho oslovila a on odpověděl. Rychle se otočil a odcházel.
„Asi by se o novém místě mého pobytu měl dozvědět také velitel,“ řekla jsem polohlasně jeho zádům mizejícím v chodbě.
Doufala jsem, že mě slyšel. Netoužila jsem po společnosti zástupce. Zvlášť ne na místě, kde o nás skoro nikdo nevěděl.
Zástupce na sebe nedal dlouho čekat. Ve dveřích rychlým pohledem zkontroloval, že jsme opravdu sami a vstoupil.
Stála jsem uprostřed místnosti a prohlížela si ho. Přemýšlela jsem při tom, kolik má Ace zástupců. Tento mi byl neznámý. Připadal mi velmi mladý. Vysoký, štíhlý, s výsměšně přimhouřenýma očima, když se na mě zadíval, a s rukama spojenýma za zády. Snad proto, aby odolal touze se na mně nakrmit, než začneme mluvit. Alespoň jsem doufala, že budeme mluvit.
„Často pobýváš na wraithských lodích,“ oslovil mě.
Jenom jsem přikývla.
„A s mým velitelem sdílíš některé důvěrné informace,“ pokračoval. Do hlasu se mu vkradlo napětí.
Znovu jsem kývla. Dívala jsem se mu do tváře a odhadovala, jak dlouho ještě bude chodit kolem horké kaše.
„Ode dneška,“ vycenil na mě zuby, „je budeš sdílet i se mnou.“
Moc dlouho kolem ní nechodil.
Ani jsem se nepohnula. Čekala jsem, co ještě řekne, a on čekal, jak budu reagovat. Ticho se protahovalo.
„Opravdu tě mám nutit k řeči?“ zeptal se výhrůžně.
„Nutit?“ hrála jsem překvapenou. „K ničemu mě nutit nemusíš. Čekám, až mi dáš informace, které s tebou mohu sdílet.“
Pohrdavě se zasmál. „Jsi ještě hloupější, než jsem si myslel,“ ušklíbl se. „Ty informace podáš ty mně. Všechny, které ti velitel sdělil. A hned.“
„Ach,“ vydechla jsem a upřela na něj ten nejobdivnější pohled, jakého jsem byla schopná. „O takové informace máš zájem?“ ptala jsem se. „O tajemství, která jsou mezi mnou a tvým velitelem?“ Ukročila jsem stranou a pak Wraitha pomalu obešla. „Tobě?“ zeptala jsem se, jako bych se chtěla ujistit, že jsem dobře slyšela.
Jeho trpělivost byla na samé hranici výbuchu.
„Řekni, čím mám začít,“ usmála jsem se na něho.
„Začni tím,“ zhluboka se nadechl a snažil se skrýt záblesk uspokojení v očích, „po čem pátráme. Co je tak důležité, že létáme napříč galaxií bez ohledu na vlastní pohodlí?“
„Ty to nevíš?“ zavrtěla jsem pochybovačně hlavou. Nespustila jsem pohled z jeho tváře, ale díky perifernímu vidění jsem věděla, že už mi bezprostřední nebezpečí nehrozí. Dovolila jsem si malý vtip.
„Tvůj velitel propadl sběratelství,“ začala jsem s vážnou tváří vysvětlovat. „Shromažďuje starožitný porcelán a hodlá jím vyzdobit všechny chodby svých lodí. Budete se učit tancovat v porcelánu.“ Představa, jak Wraithové tancují mezi malovanými džbány a mísami, mi málem pokazila herecký výstup. Ale za pohled do Wraithovy tváře to stálo.
„Ty!“ vykřikl. Natáhl ke mně ruce a vrhl se kupředu.
Před dotazy bych asi měla napsat, že ta "Past" byla v této kapitole až na konci a na začátku příští kapitoly sklapne
Pokračování bude příští čtvrtek. Šestá kapitola se jmenuje