38. Na Cestě
7. Brambora
Po několika hodinách jsem se přistihla, že sedím s bradou podepřenou dlaní a dívám se do prázdna, ztracená ve zmatených vzpomínkách. Na Cestě mi sice v ničem nepomohly, ale díky času na zamyšlení jsem si srovnala myšlenky. Mnoho nepochopitelného a bolavého se stalo jasnějším.
„Tak se ukaž, Daledone, ať máme Cestu za sebou a můžeme se věnovat důležitějším věcem,“ řekla jsem prázdné místnosti a ušklíbla se, když mě napadlo, že častý pobyt ve wraithských lodích má vliv na moji potřebu samomluvy. „Za chvíli ze mě bude blázen,“ oznámila jsem do prostoru.
Poslední slova byla zakončena výkřikem. Umělá gravitace lodi se převrátila a všechno, včetně mě, letělo vzhůru. Před dopadem na strop se gravitace vrátila zpátky. Sesypala jsem se na hromadu harampádí, ve které se změnila pečlivě vytvořená výzdoba místnosti.
S klením hodným profesionálního dlaždiče jsem se zvedla a zašilhala na zlámanou nohu jednoho z ozdobných stolků. Trčela z hromady těsně vedle místa, kam dopadla moje hlava.
Dokulhala jsem ke stěně s počítačem. Při náhlé změně gravitace panel zmizel ve zdi a ochránil namáhavě sesbírané údaje o vesmírných jevech. Křeslo takové štěstí nemělo. Leželo na boku a jedna z jeho trčících zadních noh visela za poslední třísku. Když jsem k němu došla, s výsměšným lupnutím odpadla a dokutálela se mi ke špičkám nohou. Přenesla jsem váhu a chtěla do ní kopnout, ale v posledním okamžiku mě napadlo, že to bude mnohem víc bolet mě, než zmrzačené křeslo.
Zadívala jsem se na panel s počítačem a rozhodla se, že ho ještě nechám zavřený. Nevěděla jsem, v jaké fázi průletu kolem ‚krásky‘ jsme. Otočila jsem se kolem osy a po krátkém přemýšlení jsem vešla do koupelny. Cestou jsem z trosek poházených po pokoji vytáhla krabičku a pouzdro. Obojí se zdálo být nepoškozené a skončilo to uložené v mojí kapse. V koupelně jsem za sebou zavřela dveře, sedla si ke stěně a jednu ruku protáhla čímsi, co vypadalo jako organické madlo.
K porušení gravitace došlo ještě třikrát. Madlo mě udrželo na místě a žádné volně stojící – letící předměty v místnosti nebyly. Když jsem poslouchala rachot, který se ozýval odvedle, tiše jsem si blahopřála k dobrému nápadu.
Čekání jsem si krátila představami, jak asi vypadá mrkající kráska. Podívat jsem se na ni v astrálním těle nemohla. Na to byla gravitace lodi moc nestabilní. Ale představivost stačila.
Neuvěřitelně hustá kulička otáčející se kolem celé své osy ve zlomcích vteřin, která má sotva pár desítek kilometrů v průměru, a do které plazma sebraná blízkému příteli naráží v rychlosti kolem poloviny rychlosti světla.
Zamyslela jsem se nad tím, jak je možné, že se temný pramínek z ‚přítele‘ změnil v blízkosti ‚krásky‘ na zlato. Možná za to může ten divný druh záření, napadlo mě. Kdo ví, co všechno ještě může způsobit. Přistihla jsem se, jak se usmívám při představách, co může takové záření udělat s dokonalými Wraithy.
Z růžových snů mě vytrhly hlasy z vedlejší místnosti. Nesrozumitelné mumlání, občas proložené hlasitým vyvoláváním mého jména. Vstala jsem a zarazila se, než jsem otevřela.
„Poslouchat za dveřmi je vrchol neslušnosti,“ napomenula jsem sama sebe a rázně stiskla téměř neviditelný panel ovládající vchod.
Dveře se rozjely a já uviděla dva wraithské vojáky se sklopenými hlavami. Pod maskami měli oba jistě velice nešťastný výraz. Ace stál uprostřed pokoje a jeho obličej nebyl přirozeně bílý, ale zelený zoufalstvím a zlostí.
„Odejděte,“ řekla jsem vojákům. Ani se nepozastavili nad tím, kdo jim poroučí, a okamžitě zmizeli. „Těší mě,“ pokračovala jsem směrem k Aceovi, „že ti tolik scházím.“ Rozhlédla jsem se po místnosti. Nedokázala jsem odhadnout, jestli je hromada zbytků zařízení v jednom koutě výsledkem průletu lodi kolem ‚krásky‘, nebo ji mají na svědomí Wraithové. Ale zato jsem naprosto přesně věděla, proč se všichni tvářili jako na pohřbu nejmilejší tetičky.
„Andoriel!“ zasyčel Ace. Jeho pohled neměl daleko k šílenství.
„Zblázníme se z toho všichni,“ zamumlala jsem a raději sáhla do kapsy. „Tady jsou,“ pokračovala jsem hlasitě, „tvoje nejmilejší… nesmysly.“ Hodila jsem mu krabičku a pouzdro. „A děkuju za starost. Jsem v pořádku. Co ty? Už máme průlet za sebou?“
Můj sarkasmus přešel jako poznámku o počasí. Jenom na poslední otázku krátce přikývl. Zkontroloval obsah obou věcí a rozhlédl se.
Nakrčila jsem čelo. „Nemyslím, že by tady momentálně bylo nejlepší místo na úkryt,“ přejela jsem očima spoušť v pokoji.
„Přesto je to tady nejvíc chráněno,“ namítl a otevřel dveře do šatny.
Raději jsem se tam ani nepodívala. „Co kdybychom to tady nejdřív uklidili?“ navrhla jsem váhavě. Představa uklízejících Wraithů pro mě byla nová. Nikdy předtím jsem se nad tím nezamyslela. Možná to dělají někteří z uctívačů, napadlo mě.
Ace se na mě nedíval. Oči klopil do vlastních dlaní, ve kterých svíral své dva poklady. S pohledem stále na ně upřeným ke mně natáhl ruce. „Zatím je vezmi k sobě.“
Vrátila jsem je do kapsy, kde byly předtím. Teprve, když mu zmizely z dohledu, podíval se mi do tváře.
„Půjdeme na můstek,“ pokynul mi ke dveřím. „Tam mi řekneš, kde se nalézá šarlat, co končí vznikem ze zániku.“
Vyšla jsem na chodbu a usmála se. „Jak si můžeš být jistý, že to vím?“
„Přečteš, co budeme hledat tam,“ pokračoval, aniž by odpověděl na moji otázku.
Úsměv mi z tváře zmizel. Jeho zvyk, nechávat moje dotazy bez odpovědí, mi na Cestě vadil mnohem víc, než v běžném životě. Běžný život s Wraithem? Co mě to zase napadlo? Zamyšleně jsem došla na můstek, zadala nové souřadnice letu, vyvolala text s popisem Cesty a zadívala se do něho.
„Asi bramboru,“ zamumlala jsem. Odmítla jsem zvednout hlavu. Věděla jsem i bez toho, že se na mě Ace mračí. Znovu jsem očima přejela nesrozumitelná slova a pokrčila rameny. „Rozhodně to tak zní,“ řekla jsem téměř omluvně.
„Tak bramboru?“ Hlas mu zněl zastřeně a na konci brambory se chvěl nenápadný otazník.
„Hnědou, ne úplně čerstvou, se zprohýbanou slupkou. Musíme ji donést do cíle přesně v takovém stavu, v jakém ji najdeme. Ani škrábnutí. Měl by ses zeptat, kde přesně ji máme hledat,“ uvažovala jsem nahlas.
„To je tam napsáno?“
Zavřela jsem složku s textem, spustila ruce z panelu a pak jsem si sedla na jeden z nenápadných výstupků ve stěně lodi. „Dívala jsem se na ty znaky a vynořila se přede mnou představa scvrklého hnědého kousku čehosi, co připomínalo pozemskou plodinu zvanou brambory,“ říkala jsem se zavřenýma očima. „Nevím, jak to lépe popsat.“
Ace stál nade mnou, aby náš rozhovor slyšelo co nejméně zvědavých uší. Pořád to bylo bezpečnější, než telepatické spojení. Oči upíral do prázdna někam nad moji hlavu.
„To bude obtížné,“ řekl ve chvíli, kdy už jsem to nečekala. Shlédl dolů na mě. „Vím, kde je. Ale zatím nevím, jak ji získat.“ Přestože na mě upíral oči, neviděl mě. Přemýšlel.
Snažila jsem se ani nemrkat, abych ho nerušila, ale koutkem oka jsem zaznamenala na můstku pohyb, který nebyl v souladu s ostatním děním kolem řízení lodi. Někdo z posádky se k nám přiblížil. Všiml si, že jsem ho zahlédla, a bez úhybných manévrů přikročil k veliteli.
„Mohu nějak pomoci?“ zeptal se nahlas.
Ace se k němu pomalu obrátil. „Jistě. Okamžitě mi ohlas, až budeme na nových souřadnicích.“ Díval se, jak se jeho zástupce trochu toporně neznatelně uklonil a odešel zpátky na svoje stanoviště, pak se otočil zpátky ke mně. „Poradíme si na místě,“ řekl polohlasně. Přimhouření očí naznačilo jeho spokojenost s mojí pozorností.
Musela jsem stisknout zuby k sobě, abych se nezašklebila. Místo toho jsem se zvedla a zadívala se na jednoho z vojáků, který právě vstoupil.
Mne přehlédl, odevzdal krátký telepatický vzkaz veliteli a odešel.
„Půjdu,“ kývla jsem hlavou dřív, než Ace stačil cokoli říct. Mlčel, ale jeho pohled jsem cítila, dokud se za mnou nezavřely dveře můstku.
Nezachytila jsem vojákův vzkaz, jenom velitelovu myšlenku, jak mě nejlépe a nejrychleji postat zpátky do pokojů královny.
Místnosti se změnily. V té vstupní byl pracovní kout se stojanem na terminál, u kterého se dalo stát, a jednoduché sedátko u panelu, kde byl utajený další počítač. U jedné z dalších stěn vyrůstal jako houba stůl z organického materiálu použitého ke stavbě celé lodi. Sedadla kolem něho byla ze stejné hmoty.
Usmála jsem se nad tím rozdílem a nahlédla do šatny. Množství oděvů zmizelo. Za dveřmi stál malý stolek a dvě křesílka. Krátký stojan plný různého oblečení za nimi bránil svým umístěním příchozímu v pohledu dále do pokoje a sám byl částečně skrytý za nízkým paravánem. Obešla jsem šatní stojan zprava, kde mu chyběl asi metr, aby dosáhl až k protější zdi, a spokojeně jsem vydechla. Na jednoduché nízké lavici na levé straně zadní stěny byly lůžkoviny a ani jedna kožešina. Naštěstí. Snažila jsem se to nedávat najevo, ale královnino lože mi připadalo studené a plné smrti. Z dotyku mrtvých kožešin mi vždycky naskakovala husí kůže. Výklenek se zrcadlem byl oddělen úzkým poloprůhledným závěsem, vedle byla nízká prázdná police.
Všechny větší předměty byly upevněny k podlaze, aby si s nimi další případná změna gravitace nemohla pohrávat.
Nahlédla jsem i do poslední místnosti. Koupelna zůstala nedotčena.
Přešla jsem zpátky do vstupního pokoje, sedla si na židli, odložila nohy na stůl a čelo sklonila ke kolenům. Padla na mě únava.
„Dokážeš odpočívat. Pozoruhodné.“ Aceův hlas mě probral ze spánku. Tiše jsem vyjekla bolestí. Zůstala jsem moc dlouho v jedné nepohodlné pozici a tělo se bránilo, jakmile jsem mu dala příležitost.
„Jsme na místě?“ zeptala jsem se. Podařilo se mi narovnat záda a zrovna jsem si rukama pomáhala při spouštění nohou ze stolu.
Ace počkal, až se srovnám a vstanu. Bylo na něm vidět, že to považuje za zkoušku své nezměrné trpělivosti.
„Blížíme se,“ odpověděl, když jsem se přestala kroutit a zůstala v klidu stát proti němu.
„A už víš, jak dostaneme bramboru?“ Nezadržela jsem úsměv. Právě jsem si představila skupinku Wraithů, jak motykami překopávají nějakou vesmírnou brázdu.
„Tuším. Pojď.“ Odvedl mě k malé přepravní lodi. K té samé, která nás zanesla do geody na začátku Cesty.
Wraithští technici dělali poslední úpravy. Místo pevného trupu přes půlku jedné strany připevnili velké dveře. Přišli jsme ve chvíli, kdy zkoušeli, jestli se dají snadno otevřít a zavřít. Přepážka oddělující prostor uvnitř lodi už byla funkční.
„Vydáme se lov,“ došlo mi. „Spolu?“ ujistila jsem se ještě rychle. Velitelovo kývnutí vyznělo nepřítomně, ale jako potvrzení mi stačilo.
Přílet k místu, kde se původně nacházela binární hvězdná soustava nazývaná Daledon, nebyl ani zdaleka jednoduchý. Do epicentra výbuchu nebylo vůbec možné se dostat pro množství různých, většinou protichůdných procesů, které tam stále probíhaly.
Aceovi se podařilo najít oblast, kde jsme mohli s jeho velkou lodí zůstat bez větších problémů. Oblast nebyla o mnoho rozlehlejší, než vesmírné plavidlo, které do ní přibylo. Velitel vydal poslední pokyny, na vteřinu se zadíval svému zástupci do očí, zřejmě s nějakým telepatickým povelem, a odešel k připravené malé lodi.
Klusala jsem vedle něho a na nastávající hon na bramboru jsem se těšila i netěšila. Cesta jako taková mě bavila, ale z jejího cíle jsem měla čím dál větší hrůzu.
V lodi jsem se usadila a v pohodlí sledovala, jak Ace s maximálním soustředěním vede malé plavidlo blíže k epicentru výbuchu supernovy. V určité vzdálenosti jsme zpomalili a Wraith navedl lodičku tak, aby zůstala viset v místě, kde se síly působící v nejbližším okolí navzájem vyrušily.
Přejel si rukou po čele. „Tak náročný letový úsek jsem už dlouho nezažil,“ zamručel. Ohlédl se po mně. „Budu potřebovat tvoji pomoc,“ pokynul k jednomu z pomocných panelů. „Rychle!“ houkl, když jsem se jenom neochotně zvedala.
Sotva jsem k panelu došla, musela jsem se ho chytit. Ace se s lodí vydal na další cestu, tentokrát jiným směrem. Bylo to pro něj o to obtížnější, že mi při řízení ještě dával instrukce, co budu muset udělat. Naštěstí toho nebylo moc. Zavřít vnitřní přepážku a na jeho pokyn otevřít a zase zavřít nově vytvořené dveře.
Svírala jsem boky panelu oběma rukama a čekala na pokyny. Loď zrychlila, otočila se kolem podélné i příčné osy a zastavila na místě. Místo příkazů se Wraithovi mezi zuby ozývalo jenom zlostné syčení.
„Ta tvoje Brambora je mnohem zrádnější a hlavně rychlejší, než jsem si myslel,“ vypravil ze sebe, když se loď ustálila v dalším klidnějším okně. „Budeme to muset vymyslet nějak jinak.“ Zadíval se na obrazovku před sebou a pak zamyšleným pohledem přejel ke mně.
Zamračila jsem se. Jeho výraz se mi vůbec nelíbil.
. Jistě neuhodnete, kdo to bude