Pro pokec, nebo vaše dotazy jsem vytvořila na Discordu skupinu, přidat se můžete zde: https://discord.gg/aZCahpwdZa

Obsah fóra FanArt Vaše povídky Dokončené povídky SG: ZDP - druhá série bude - asi :)

SG: ZDP - druhá série bude - asi :)


Odeslat nové téma Odpovědět na téma
BB20 Uživatelský avatar
Staff Sergeant
Staff Sergeant

Příspěvky: 314
Bydliště: Atlantida, střídavě Cz nebo Florida
Pohlaví: Žena
Odpovědět s citací
 
Ten Ace si začíná trochu moc dovolovat. A Brambora?... :rflmao:

andoriel Uživatelský avatar
Major
Major

Příspěvky: 1753
Bydliště: Praha
Pohlaví: Žena

Odpovědět s citací
 
Na chvíli se vzdálím a tolik komentářů... Děkuju.
Děkuju Daše, že to všechno čte znovu :)
Děkuju posedlíkovi za stálou přízeň a nadšení :)
a Děkuju BB20 za úžasné komentáře :)
Brambora - to bude takové překvapení. Něco jako Borec nakonec :twisted:
Možná bych taky mohla vyhlásit soutěž kdo první uhodne, o co se s Bramborou jedná. Jen si budu muset rozmyslet výhru :D

:sunny:

Puk Uživatelský avatar
Lieutenant Colonel
Lieutenant Colonel

Příspěvky: 2007
Bydliště: Košice
Pohlaví: Neuvedeno
Odpovědět s citací
 
:offtopic:
Dúfam, že sa veľmi nenahneváš ak Ti tu trošku zaOT-čkujem, ale nikde nieje sekcia gratulácie, posedlík nemá vlastnú tému a sem chodí.
:arrow:
:hlaseni: Tak, posedlík: Všetko najlepšie k narodeninám. :yahoo: :kapela: :drink2: :pivo: :quiote: :boj: :yeah: :tiesto:
:pirat:

posedlík Uživatelský avatar
Second Lieutenant
Second Lieutenant

Příspěvky: 1061
Bydliště: Atlantis převážně Ústí nad Orlicí
Pohlaví: Muž
Odpovědět s citací
 
díky Puk

andoriel Uživatelský avatar
Major
Major

Příspěvky: 1753
Bydliště: Praha
Pohlaví: Žena

Odpovědět s citací
 
Samozřejmě, že se nezlobím. Jsem ráda, že sis vybral ZDP :D

A taky se hned přidám:

Všechno nejlepší posedlíku :!:
:flower: :sunny: :thumbsup: :D


Puk - kde ty informace bereš?

:sunny:

posedlík Uživatelský avatar
Second Lieutenant
Second Lieutenant

Příspěvky: 1061
Bydliště: Atlantis převážně Ústí nad Orlicí
Pohlaví: Muž
Odpovědět s citací
 
i tobě děkuji Andoriel

andoriel Uživatelský avatar
Major
Major

Příspěvky: 1753
Bydliště: Praha
Pohlaví: Žena

Odpovědět s citací
 
Bavte se :D

38. Na Cestě
7. Brambora


Po několika hodinách jsem se přistihla, že sedím s bradou podepřenou dlaní a dívám se do prázdna, ztracená ve zmatených vzpomínkách. Na Cestě mi sice v ničem nepomohly, ale díky času na zamyšlení jsem si srovnala myšlenky. Mnoho nepochopitelného a bolavého se stalo jasnějším.
„Tak se ukaž, Daledone, ať máme Cestu za sebou a můžeme se věnovat důležitějším věcem,“ řekla jsem prázdné místnosti a ušklíbla se, když mě napadlo, že častý pobyt ve wraithských lodích má vliv na moji potřebu samomluvy. „Za chvíli ze mě bude blázen,“ oznámila jsem do prostoru.
Poslední slova byla zakončena výkřikem. Umělá gravitace lodi se převrátila a všechno, včetně mě, letělo vzhůru. Před dopadem na strop se gravitace vrátila zpátky. Sesypala jsem se na hromadu harampádí, ve které se změnila pečlivě vytvořená výzdoba místnosti.
S klením hodným profesionálního dlaždiče jsem se zvedla a zašilhala na zlámanou nohu jednoho z ozdobných stolků. Trčela z hromady těsně vedle místa, kam dopadla moje hlava.
Dokulhala jsem ke stěně s počítačem. Při náhlé změně gravitace panel zmizel ve zdi a ochránil namáhavě sesbírané údaje o vesmírných jevech. Křeslo takové štěstí nemělo. Leželo na boku a jedna z jeho trčících zadních noh visela za poslední třísku. Když jsem k němu došla, s výsměšným lupnutím odpadla a dokutálela se mi ke špičkám nohou. Přenesla jsem váhu a chtěla do ní kopnout, ale v posledním okamžiku mě napadlo, že to bude mnohem víc bolet mě, než zmrzačené křeslo.
Zadívala jsem se na panel s počítačem a rozhodla se, že ho ještě nechám zavřený. Nevěděla jsem, v jaké fázi průletu kolem ‚krásky‘ jsme. Otočila jsem se kolem osy a po krátkém přemýšlení jsem vešla do koupelny. Cestou jsem z trosek poházených po pokoji vytáhla krabičku a pouzdro. Obojí se zdálo být nepoškozené a skončilo to uložené v mojí kapse. V koupelně jsem za sebou zavřela dveře, sedla si ke stěně a jednu ruku protáhla čímsi, co vypadalo jako organické madlo.
K porušení gravitace došlo ještě třikrát. Madlo mě udrželo na místě a žádné volně stojící – letící předměty v místnosti nebyly. Když jsem poslouchala rachot, který se ozýval odvedle, tiše jsem si blahopřála k dobrému nápadu.
Čekání jsem si krátila představami, jak asi vypadá mrkající kráska. Podívat jsem se na ni v astrálním těle nemohla. Na to byla gravitace lodi moc nestabilní. Ale představivost stačila.
Neuvěřitelně hustá kulička otáčející se kolem celé své osy ve zlomcích vteřin, která má sotva pár desítek kilometrů v průměru, a do které plazma sebraná blízkému příteli naráží v rychlosti kolem poloviny rychlosti světla.
Zamyslela jsem se nad tím, jak je možné, že se temný pramínek z ‚přítele‘ změnil v blízkosti ‚krásky‘ na zlato. Možná za to může ten divný druh záření, napadlo mě. Kdo ví, co všechno ještě může způsobit. Přistihla jsem se, jak se usmívám při představách, co může takové záření udělat s dokonalými Wraithy.

Z růžových snů mě vytrhly hlasy z vedlejší místnosti. Nesrozumitelné mumlání, občas proložené hlasitým vyvoláváním mého jména. Vstala jsem a zarazila se, než jsem otevřela.
„Poslouchat za dveřmi je vrchol neslušnosti,“ napomenula jsem sama sebe a rázně stiskla téměř neviditelný panel ovládající vchod.
Dveře se rozjely a já uviděla dva wraithské vojáky se sklopenými hlavami. Pod maskami měli oba jistě velice nešťastný výraz. Ace stál uprostřed pokoje a jeho obličej nebyl přirozeně bílý, ale zelený zoufalstvím a zlostí.
„Odejděte,“ řekla jsem vojákům. Ani se nepozastavili nad tím, kdo jim poroučí, a okamžitě zmizeli. „Těší mě,“ pokračovala jsem směrem k Aceovi, „že ti tolik scházím.“ Rozhlédla jsem se po místnosti. Nedokázala jsem odhadnout, jestli je hromada zbytků zařízení v jednom koutě výsledkem průletu lodi kolem ‚krásky‘, nebo ji mají na svědomí Wraithové. Ale zato jsem naprosto přesně věděla, proč se všichni tvářili jako na pohřbu nejmilejší tetičky.
„Andoriel!“ zasyčel Ace. Jeho pohled neměl daleko k šílenství.
„Zblázníme se z toho všichni,“ zamumlala jsem a raději sáhla do kapsy. „Tady jsou,“ pokračovala jsem hlasitě, „tvoje nejmilejší… nesmysly.“ Hodila jsem mu krabičku a pouzdro. „A děkuju za starost. Jsem v pořádku. Co ty? Už máme průlet za sebou?“
Můj sarkasmus přešel jako poznámku o počasí. Jenom na poslední otázku krátce přikývl. Zkontroloval obsah obou věcí a rozhlédl se.
Nakrčila jsem čelo. „Nemyslím, že by tady momentálně bylo nejlepší místo na úkryt,“ přejela jsem očima spoušť v pokoji.
„Přesto je to tady nejvíc chráněno,“ namítl a otevřel dveře do šatny.
Raději jsem se tam ani nepodívala. „Co kdybychom to tady nejdřív uklidili?“ navrhla jsem váhavě. Představa uklízejících Wraithů pro mě byla nová. Nikdy předtím jsem se nad tím nezamyslela. Možná to dělají někteří z uctívačů, napadlo mě.
Ace se na mě nedíval. Oči klopil do vlastních dlaní, ve kterých svíral své dva poklady. S pohledem stále na ně upřeným ke mně natáhl ruce. „Zatím je vezmi k sobě.“
Vrátila jsem je do kapsy, kde byly předtím. Teprve, když mu zmizely z dohledu, podíval se mi do tváře.
„Půjdeme na můstek,“ pokynul mi ke dveřím. „Tam mi řekneš, kde se nalézá šarlat, co končí vznikem ze zániku.“
Vyšla jsem na chodbu a usmála se. „Jak si můžeš být jistý, že to vím?“
„Přečteš, co budeme hledat tam,“ pokračoval, aniž by odpověděl na moji otázku.
Úsměv mi z tváře zmizel. Jeho zvyk, nechávat moje dotazy bez odpovědí, mi na Cestě vadil mnohem víc, než v běžném životě. Běžný život s Wraithem? Co mě to zase napadlo? Zamyšleně jsem došla na můstek, zadala nové souřadnice letu, vyvolala text s popisem Cesty a zadívala se do něho.
„Asi bramboru,“ zamumlala jsem. Odmítla jsem zvednout hlavu. Věděla jsem i bez toho, že se na mě Ace mračí. Znovu jsem očima přejela nesrozumitelná slova a pokrčila rameny. „Rozhodně to tak zní,“ řekla jsem téměř omluvně.
„Tak bramboru?“ Hlas mu zněl zastřeně a na konci brambory se chvěl nenápadný otazník.
„Hnědou, ne úplně čerstvou, se zprohýbanou slupkou. Musíme ji donést do cíle přesně v takovém stavu, v jakém ji najdeme. Ani škrábnutí. Měl by ses zeptat, kde přesně ji máme hledat,“ uvažovala jsem nahlas.
„To je tam napsáno?“
Zavřela jsem složku s textem, spustila ruce z panelu a pak jsem si sedla na jeden z nenápadných výstupků ve stěně lodi. „Dívala jsem se na ty znaky a vynořila se přede mnou představa scvrklého hnědého kousku čehosi, co připomínalo pozemskou plodinu zvanou brambory,“ říkala jsem se zavřenýma očima. „Nevím, jak to lépe popsat.“
Ace stál nade mnou, aby náš rozhovor slyšelo co nejméně zvědavých uší. Pořád to bylo bezpečnější, než telepatické spojení. Oči upíral do prázdna někam nad moji hlavu.
„To bude obtížné,“ řekl ve chvíli, kdy už jsem to nečekala. Shlédl dolů na mě. „Vím, kde je. Ale zatím nevím, jak ji získat.“ Přestože na mě upíral oči, neviděl mě. Přemýšlel.
Snažila jsem se ani nemrkat, abych ho nerušila, ale koutkem oka jsem zaznamenala na můstku pohyb, který nebyl v souladu s ostatním děním kolem řízení lodi. Někdo z posádky se k nám přiblížil. Všiml si, že jsem ho zahlédla, a bez úhybných manévrů přikročil k veliteli.
„Mohu nějak pomoci?“ zeptal se nahlas.
Ace se k němu pomalu obrátil. „Jistě. Okamžitě mi ohlas, až budeme na nových souřadnicích.“ Díval se, jak se jeho zástupce trochu toporně neznatelně uklonil a odešel zpátky na svoje stanoviště, pak se otočil zpátky ke mně. „Poradíme si na místě,“ řekl polohlasně. Přimhouření očí naznačilo jeho spokojenost s mojí pozorností.
Musela jsem stisknout zuby k sobě, abych se nezašklebila. Místo toho jsem se zvedla a zadívala se na jednoho z vojáků, který právě vstoupil.
Mne přehlédl, odevzdal krátký telepatický vzkaz veliteli a odešel.
„Půjdu,“ kývla jsem hlavou dřív, než Ace stačil cokoli říct. Mlčel, ale jeho pohled jsem cítila, dokud se za mnou nezavřely dveře můstku.
Nezachytila jsem vojákův vzkaz, jenom velitelovu myšlenku, jak mě nejlépe a nejrychleji postat zpátky do pokojů královny.

Místnosti se změnily. V té vstupní byl pracovní kout se stojanem na terminál, u kterého se dalo stát, a jednoduché sedátko u panelu, kde byl utajený další počítač. U jedné z dalších stěn vyrůstal jako houba stůl z organického materiálu použitého ke stavbě celé lodi. Sedadla kolem něho byla ze stejné hmoty.
Usmála jsem se nad tím rozdílem a nahlédla do šatny. Množství oděvů zmizelo. Za dveřmi stál malý stolek a dvě křesílka. Krátký stojan plný různého oblečení za nimi bránil svým umístěním příchozímu v pohledu dále do pokoje a sám byl částečně skrytý za nízkým paravánem. Obešla jsem šatní stojan zprava, kde mu chyběl asi metr, aby dosáhl až k protější zdi, a spokojeně jsem vydechla. Na jednoduché nízké lavici na levé straně zadní stěny byly lůžkoviny a ani jedna kožešina. Naštěstí. Snažila jsem se to nedávat najevo, ale královnino lože mi připadalo studené a plné smrti. Z dotyku mrtvých kožešin mi vždycky naskakovala husí kůže. Výklenek se zrcadlem byl oddělen úzkým poloprůhledným závěsem, vedle byla nízká prázdná police.
Všechny větší předměty byly upevněny k podlaze, aby si s nimi další případná změna gravitace nemohla pohrávat.
Nahlédla jsem i do poslední místnosti. Koupelna zůstala nedotčena.
Přešla jsem zpátky do vstupního pokoje, sedla si na židli, odložila nohy na stůl a čelo sklonila ke kolenům. Padla na mě únava.

„Dokážeš odpočívat. Pozoruhodné.“ Aceův hlas mě probral ze spánku. Tiše jsem vyjekla bolestí. Zůstala jsem moc dlouho v jedné nepohodlné pozici a tělo se bránilo, jakmile jsem mu dala příležitost.
„Jsme na místě?“ zeptala jsem se. Podařilo se mi narovnat záda a zrovna jsem si rukama pomáhala při spouštění nohou ze stolu.
Ace počkal, až se srovnám a vstanu. Bylo na něm vidět, že to považuje za zkoušku své nezměrné trpělivosti.
„Blížíme se,“ odpověděl, když jsem se přestala kroutit a zůstala v klidu stát proti němu.
„A už víš, jak dostaneme bramboru?“ Nezadržela jsem úsměv. Právě jsem si představila skupinku Wraithů, jak motykami překopávají nějakou vesmírnou brázdu.
„Tuším. Pojď.“ Odvedl mě k malé přepravní lodi. K té samé, která nás zanesla do geody na začátku Cesty.
Wraithští technici dělali poslední úpravy. Místo pevného trupu přes půlku jedné strany připevnili velké dveře. Přišli jsme ve chvíli, kdy zkoušeli, jestli se dají snadno otevřít a zavřít. Přepážka oddělující prostor uvnitř lodi už byla funkční.
„Vydáme se lov,“ došlo mi. „Spolu?“ ujistila jsem se ještě rychle. Velitelovo kývnutí vyznělo nepřítomně, ale jako potvrzení mi stačilo.

Přílet k místu, kde se původně nacházela binární hvězdná soustava nazývaná Daledon, nebyl ani zdaleka jednoduchý. Do epicentra výbuchu nebylo vůbec možné se dostat pro množství různých, většinou protichůdných procesů, které tam stále probíhaly.
Aceovi se podařilo najít oblast, kde jsme mohli s jeho velkou lodí zůstat bez větších problémů. Oblast nebyla o mnoho rozlehlejší, než vesmírné plavidlo, které do ní přibylo. Velitel vydal poslední pokyny, na vteřinu se zadíval svému zástupci do očí, zřejmě s nějakým telepatickým povelem, a odešel k připravené malé lodi.
Klusala jsem vedle něho a na nastávající hon na bramboru jsem se těšila i netěšila. Cesta jako taková mě bavila, ale z jejího cíle jsem měla čím dál větší hrůzu.
V lodi jsem se usadila a v pohodlí sledovala, jak Ace s maximálním soustředěním vede malé plavidlo blíže k epicentru výbuchu supernovy. V určité vzdálenosti jsme zpomalili a Wraith navedl lodičku tak, aby zůstala viset v místě, kde se síly působící v nejbližším okolí navzájem vyrušily.
Přejel si rukou po čele. „Tak náročný letový úsek jsem už dlouho nezažil,“ zamručel. Ohlédl se po mně. „Budu potřebovat tvoji pomoc,“ pokynul k jednomu z pomocných panelů. „Rychle!“ houkl, když jsem se jenom neochotně zvedala.
Sotva jsem k panelu došla, musela jsem se ho chytit. Ace se s lodí vydal na další cestu, tentokrát jiným směrem. Bylo to pro něj o to obtížnější, že mi při řízení ještě dával instrukce, co budu muset udělat. Naštěstí toho nebylo moc. Zavřít vnitřní přepážku a na jeho pokyn otevřít a zase zavřít nově vytvořené dveře.
Svírala jsem boky panelu oběma rukama a čekala na pokyny. Loď zrychlila, otočila se kolem podélné i příčné osy a zastavila na místě. Místo příkazů se Wraithovi mezi zuby ozývalo jenom zlostné syčení.
„Ta tvoje Brambora je mnohem zrádnější a hlavně rychlejší, než jsem si myslel,“ vypravil ze sebe, když se loď ustálila v dalším klidnějším okně. „Budeme to muset vymyslet nějak jinak.“ Zadíval se na obrazovku před sebou a pak zamyšleným pohledem přejel ke mně.
Zamračila jsem se. Jeho výraz se mi vůbec nelíbil.

Děkuji za všechny kometáře :)

Za týden se někdo ocitne Na háčku. Jistě neuhodnete, kdo to bude :D

:bye: :sunny:

Aiwendill Uživatelský avatar
Brigadier General
Brigadier General

Příspěvky: 3086
Bydliště: Telerush Var
Pohlaví: Muž
Odpovědět s citací
 
Hmmmm, velmi zabavna cast. Poletovanie po miestnosti v dosledku zmeny gravitacie... :-D

Skusim hadat odpoved na tu hadanku na konci. Bude to... rybisssskaaaa
Najlepší štvornohý priateľ človeka je posteľ...

Paci Azanyrmuth Uživatelský avatar
Staff Sergeant
Staff Sergeant

Příspěvky: 340
Bydliště: Aldeneerin
Pohlaví: Muž

Odpovědět s citací
 
Cesta je velice povedená. Líbí se mi hlavně ty nápady a místa. Má to i svůj humor (představa toho bordelu co byl místnosti a jak to pak Wraithové v zástěrách uklízejí :rflmao: ) Těším se na další díly a hlavně pak na finále.
Starší tvorba: Fantasy román "Dobrodruzi z Antaru" k počtení zde: http://www.psanci.cz/autor.php?trideni=2&id=1404

posedlík Uživatelský avatar
Second Lieutenant
Second Lieutenant

Příspěvky: 1061
Bydliště: Atlantis převážně Ústí nad Orlicí
Pohlaví: Muž
Odpovědět s citací
 
vynikající!!!!!!! :D představa uklízejících wraithu je nepopsatelná ale vypadalo by to asi takhle :rflmao: :rflmao: :rflmao: :rflmao: :rflmao: :rflmao: :rflmao:

BB20 Uživatelský avatar
Staff Sergeant
Staff Sergeant

Příspěvky: 314
Bydliště: Atlantida, střídavě Cz nebo Florida
Pohlaví: Žena
Odpovědět s citací
 
Včera předabovaná Archa pravdy, dnes ty. Pěkné. Souhlasím s představou uklízení Wraithů jako pobavení :rflmao:
A hádám... :hmmm: Andoriel? :D
:)

andoriel Uživatelský avatar
Major
Major

Příspěvky: 1753
Bydliště: Praha
Pohlaví: Žena

Odpovědět s citací
 
Děkuju, Aiwendill, asi máš hlad :D , ale rybiššška se chytá rušiškama :sorry:
:)

A děkuju i Paci Azanyrmuthovi. S Cestou jsem si docela vyhrála. Snad na konci nezklamou ani moji hrdinové ani já :oops:

Jéje, posedlíku, děkuju. Kdybych věděla, jak máte rádi uklízení, věnuju tomu víc času :D

BB20 díky. A jestli tím otazníkem myslíš, že bude na háčku Andoriel - ANO! A vůbec se jí to nebude líbit :evil: :D

:sunny:

Aiwendill Uživatelský avatar
Brigadier General
Brigadier General

Příspěvky: 3086
Bydliště: Telerush Var
Pohlaví: Muž
Odpovědět s citací
 
Andoriel: dej pááááneeššššškovi rybiššššku hned a oššššklivou bramboru ssssiii nech... :twisted:

Jsem zvědav na ten konec... :bounce:
Najlepší štvornohý priateľ človeka je posteľ...

andoriel Uživatelský avatar
Major
Major

Příspěvky: 1753
Bydliště: Praha
Pohlaví: Žena

Odpovědět s citací
 
Tak jo, Aiwendill, TUHLE bramboru si nechám ráda. Rybišku si chyť sám :wink:
Mohl jsi vědět, jak to dopadne, ale odmítl si, tak si teď počkáš :twisted:

:sunny:

Puk Uživatelský avatar
Lieutenant Colonel
Lieutenant Colonel

Příspěvky: 2007
Bydliště: Košice
Pohlaví: Neuvedeno
Odpovědět s citací
 
andoriel píše:
Puk - kde ty informace bereš?

:sunny:

:arrow: Prvá stránka dole: dnes
Narozeniny
Narozeniny

Gratulujeme uživateli: Vahisht (19)

To je celá moja mágia v kocke. :shock: :D

Ja žiadnu rybišššku a ani krrrrumpeľ či upratovanie :shock: :faint: nechcem, ale celkom postačí pokrašššovanie. :wink: :D
Vtipná časť a celkom som si ju vychutnal. :pivo: :bravo: :)
:write: :arrow: :yahoo:
:bye:

andoriel Uživatelský avatar
Major
Major

Příspěvky: 1753
Bydliště: Praha
Pohlaví: Žena

Odpovědět s citací
 
Puk, děkuju za magii v kocke :D a děkuju za komentář. Nebude další úklid a ryby taky ne. Brambora ano a pokračování samozřejmě. Přece je nenechám všechny trčet někde v horoucích peklech, to bych dostala :box2: (a mohla by být další Mimoňka :rflmao: )

:sunny:

Puk Uživatelský avatar
Lieutenant Colonel
Lieutenant Colonel

Příspěvky: 2007
Bydliště: Košice
Pohlaví: Neuvedeno

posedlík Uživatelský avatar
Second Lieutenant
Second Lieutenant

Příspěvky: 1061
Bydliště: Atlantis převážně Ústí nad Orlicí
Pohlaví: Muž
Odpovědět s citací
 
na druhé straně háčku bude Ace a bude si zpívat:až si bramboru chytím tak jí s farmářem sním :rflmao:

andoriel Uživatelský avatar
Major
Major

Příspěvky: 1753
Bydliště: Praha
Pohlaví: Žena

Odpovědět s citací
 
Skvělý nápad, posedlíku :rflmao:

:sunny:

posedlík Uživatelský avatar
Second Lieutenant
Second Lieutenant

Příspěvky: 1061
Bydliště: Atlantis převážně Ústí nad Orlicí
Pohlaví: Muž
Odpovědět s citací
 
díky :D ale chtělo by to domyslet zbytek

andoriel Uživatelský avatar
Major
Major

Příspěvky: 1753
Bydliště: Praha
Pohlaví: Žena

Odpovědět s citací
 
Je čtvrtek - bavte se :D

38. Na Cestě
8. Na háčku


„Vydrží i extrémní podmínky,“ ujišťoval mě Ace a sledoval, jak se pomalu, neobratně a hlavně strašně nerada soukám do skafandru.
„Hm. Jistě,“ procedila jsem mezi zuby. „Ale možná to platí jenom pro brouky.“ Zvedla jsem hlavu. „Proč si to nemůžeme vyměnit?“ zeptala jsem se asi popáté.
Ace zaťal ruku v pěst, ale s hraným klidem popáté začal vysvětlovat, že ovládání lodi musí být pod stálým dokonalým dohledem.
„Ovládáš naše zařízení dobře. Jenomže tentokrát je třeba hodně dlouhých zkušeností a znalostí, aby loď zůstala na určeném místě. Navíc,“ přejel mě pohledem, „jsi menší. Snáze se s tebou manipuluje.“
„Jo, to máš pravdu,“ ušklíbla jsem se. „Zvlášť, když potřebuješ, abych lezla někam, kam se ti nechce.“
„Už jsi hotová?“ popoháněl mě.
Zacvakla jsem uzávěr přilby, zatahala za lanko připevněné u svého pasu a znovu se pohledem dotkla jeho druhého konce, namotaného mezi novými dveřmi a vnitřní přepážkou na navíjecím zařízení s ovládáním v panelu vedle Ace. Pak jsem přešla k velikým, zatím zavřeným dveřím do vesmíru. „Hotová,“ povzdechla jsem si. Letmým dotykem jsem se ujistila, že jemná síťka je stále na svém místě v opasku poskládaná tak, aby se jedním pohybem dala rozprostřít po co největší ploše. Znovu mě napadlo, z čeho je asi vytvořená. Wraith mi ji dával se zaváháním, jako velkou vzácnost.
Na další přemýšlení už mi nezbyl čas. Přepážka zaklapla a dveře přede mnou se otevřely.
„Teď,“ zazněl zároveň Aceův hlas v mé přilbě.
Byla jsem ráda, že nemusím přešlapovat na prahu. Odrazila jsem se a vyletěla z lodi. Nechala jsem se unášet, dokud mě nezarazilo vodítko. Síť jsem měla připravenou mezi prsty na vypuštění.
Ani tentokrát jsem dlouho nečekala. Na Wraithův výkřik se síť rozletěla v předem dohodnutém směru. Trhla jsem sebou, když mi poslední očko málem sklouzlo z prstu, ale udržela jsem ho. Lehké cuknutí po nárazu brambory jsem na předloktí druhé ruky skoro necítila. Měla jsem na ní volnou smyčku z dlouhého tenoučkého lanka vedoucího na druhou stranu pavučiny. Jeho krátký konec končil stejně jako lano z lodi u mého pasu. Síť se prohnula a za chvíli už mě táhla za sebou. Věděla jsem, že provaz poutající mne k lodi je ještě hodně dlouhý a Wraith u ovládání navijáku ho stále zpomaluje. Přesto jsem se nedokázala zbavit obav, že mě některá z vesmírných sil roztrhá, jakmile se víc vzdálím od plavidla.
Síť se natáhla tak, že už víc než co jiného připomínala dlouhé lano. Malá oblina na jeho začátku ztrácela rychlost jenom zvolna a táhla mě stále dál. Provazu, na kterém jsem byla připoutaná k lodi, už nemohlo být o mnoho víc.
Jako na potvrzení mé myšlenky přišel náraz. Odvíjení provazu se zastavilo a já si připadala jako na skřipci. Do rukou a prstů se mi zařízla síť a za pas mnou cloumala loď. Ze smyček pavučiny jsem se naštěstí dokázala uvolnit jediným malým pohybem. Nemyslela jsem si, že bych dokázala sama v rukou udržet sílu, která bramboru táhla po její dráze. Uvolněná síť se trochu roztáhla, ale nevydrželo jí to dlouho. Lanko, původně zachycené smyčkou na mé ruce, končilo omotané kolem opasku a karabinky, kde byl také přichycen provaz z lodi.
Další škubnutí bylo silnější. Brambora zamotaná v síti za sebou táhla wraithskou loď. Na rozhraní pavučiny a lana jsem se třepala já. Připadla jsem si jako žížala na háčku.
Zahlédla jsem, jak se rozzářily lodní motory, aby Ace udržel plavidlo na místě. Obě lana sice byla připevněná hned vedle sebe, ale stejně jsem cítila, jak mě chce jejich tah roztrhnout vpůli.
Aceův zlostný výkřik znamenal, že brambora má ještě pořád velkou hybnou sílu.
Tahle hra na rybičku mi připadala trochu zvláštní. Z rybičky se stala velryba, která klamala svou velikostí.
Zadívala jsem se k bramboře a zamrkala. Konec sítě se mi před očima chvěl a rozplýval, aby zase nabyl své původní tvary.
„Ace,“ zašeptala jsem. „Táhne ji nějaké silové pole.“
„Já vím,“ zavrčel mi do ucha. „Nás táhne taky. Musíme ji z něho dostat, než nás pohltí.“
Snažila jsem se, aby můj povzdech nebyl přes komunikátor slyšet.
Podle Wraithova vysvětlení se síť nedala vypustit přímo z lodi. Mechanika by ji nedokázala rozprostřít tak, jak bylo potřeba a jak to dokázaly sice nezkušené, ale živé ruce. Proto jsem se vznášela ve vesmíru, který byl v těchto místech ještě daleko nepřívětivější, než kde jinde.
Dívala jsem se za bramborou a to rozplývání a chvění mi najednou připadalo známé. To nebyly jenom síly deformující můj pohled. Pavučina se za rozhraním nadouvala. Brambora se zastavila.
„Ace,“ vyhrkla jsem, „zkus naviják. Pomaličku.“
Otáčela jsem hlavu jako na tenise a dívala se z lodi na bramboru a zpátky. Loď se začala zvolna přibližovat. Moje poruchy zraku se přesouvaly po síti dál a dál, až se přiblížily k bramboře.
„Stop!“ vykřikla jsem. Než jsem stačila cokoli dalšího říct nebo udělat, motory se znovu rozzářily a jejich síla nás táhla pryč. Brambora vyklouzla ze silového pole. Naviják se rozjel naplno. Podle instrukcí jsem nechala síť sítí, dokud jsem nebyla zpátky v lodi. Brambora mě pomalu následovala a pavučina se vlnila všude kolem.
Netrpělivě jsem čekala, až bude každý kousek uvnitř a dveře se zavřou. Nechtěla jsem ve skafandru strávit už ani vteřinu navíc.
Konečně jsem cítila umělou gravitaci a skafandr byl uložený tak, abych na něj ani neviděla. Po podlaze lodi od výstupních dveří až k vnitřní přepážce se povalovala rozprostřená síť. Opatrně jsem po ní přešla k místu, kam jsem před spuštěním gravitace upevnila kousek s bramborou. Prohlédla jsem si, jakým způsobem je síť kolem předmětu omotaná a vyprostila ho.
Brambora vypadala jako – brambora. Velká, trochu krabatá, se slupkou, která se místy uvolňovala. Pozorně jsem si ji prohlédla a oddechla jsem si. Nenašla jsem na ní žádný čerstvý šrám.
„Tady,“ podala jsem ji Aceovi. Už čekal s objemnější krabicí, vystlanou něčím jemným a hebkým. Trochu mi to připomnělo síť, do které jsme bramboru chytali.
„Můžeme už vypadnout?“ zeptala jsem se s nepřátelským pohledem na monitor ukazující okolí lodi. Proti vesmírným anomáliím jsem nic nenamítala, když nebyly nahuštěny všechny na jednom místě, a to právě tam, kde jsem se nacházela.
Ace neodpověděl. Předal mi krabici a pomalu ale jistě vedl lodičku zpátky.

Zástupce čekajícího ve dveřích hangáru jsem si sotva všimla. Došla jsem až do svých nových pokojů, vyskládala všechny pouzdra a krabice, které jsem měla v úschově, do stolku u zrcadla. Hodila jsem na ně jeden z poloprůhledných šátků a pár kosmetických přípravků, které stály v zástupu před zrcadlem. Na první a letmý pohled jsem tak věci získané na Cestě skryla, ale Aceova zástupce ani nikoho jiného bych tím jistě nezmátla. Pokrčila jsem unaveně rameny a stočila se na posteli do klubíčka. Lepší úkryt najdu, až si trochu odpočinu.
Věděla jsem, že mě dlouhý klid nečeká. Cesta hnala Wraitha čím dál větší rychlostí. Netrvalo ani půl hodiny a už stál ve dveřích.
„Tohle bys měla vidět,“ kýval na mě.
„Jestli je to další vesmírný jev, tak nic vidět nechci,“ vrčela jsem, ale šla jsem za ním do jedné z laboratoří.
„Tak bych to asi nenazval,“ řekl záhadně a ustoupil, abych dobře viděla na dvojici vojáků uprostřed vyklizené místnosti.
Chtěla jsem pokrčit rameny s tím, že Wraithy v maskách už jsem viděla, když všechna světla zhasla a kolem se rozlila tma. Vyjekla jsem. Ne proto, že byla tma. Tu už jsem zažila. Ale přestože tma měla být úplná a neprostupná, obrysy vojáků z ní vystoupily matně bledou září, která jasněla, dokud oba Wraithi nesvítili jako… jako svatojánské mušky.
„Co to má být?“ vypravila jsem ze sebe. Otočila jsem hlavu k Aceovi a všimla si, že i on slabě světélkuje. Rychle jsem si před oči zvedla vlastní ruce. Nic. Já jsem světlem postižena nebyla. „Proč?“ zeptala jsem se. Než Ace odpověděl, už jsem věděla, co se asi stalo. Vzápětí mi to potvrdil.
„Průlet kolem pulzaru zanechal na posádce této lodi následky,“ řekl tiše. „Tito dva vojáci byli jako jediní u vnějšího pláště, proto jsou postiženi nejhůř. A ty jsi byla v královniných pokojích, které jsou nejvíc chráněné. Žádné následky nemáš.“
Nedokázala jsem odolat. Natáhla jsem ruku a dotkla se Wraithovy bledé, matně zářící tváře. Hned jsem odstoupila a nechala ruku klesnout.
Světla se rozsvítila a vojáci na Aceův rozkaz odešli.
„Z broučků se staly světlušky,“ zašeptala jsem, sotva se za nimi zavřely dveře.
Ace zavrčel. „Doufám, že to není na stálo.“ Čelo se mu stáhlo představou, jaké problémy by měla jeho posádka při sklizni i při boji, když by byla tak dobře rozpoznatelná. „Při další cestě nám to snad bránit nebude. Máš o ní nějakou představu?“ pokračoval hned.
„Spirála času,“ přikývla jsem. Zastávky Cesty jsem si pamatovala moc dobře. „Pořád se mi vrací jedna fotka. Říkala jsem jí vesmírné tornádo.“ Zarazila jsem se. Ace se na mě díval tak dychtivě, až mi přejel mráz po zádech. Přinutila jsem se pokračovat: „Měl to být energetický výtrysk z mladé hvězdy. To zatočení do spirály bylo dost neobvyklé.“ Zmlkla jsem.
„A co se bude dít tentokrát?“ kývl ke stěně, kde byl jeden z počítačů.
Vyvolala jsem text na obrazovce a zadívala se do něj. „Nejsem si jistá,“ zamračila jsem se. „Pozitrony?“ Zmateně jsem se na Ace podívala. „Nemají něco společného s antihmotou? Jak je uchováš?“
Wraith se zamyšleně díval před sebe.
Zavřela jsem text a čekala, až se Ace vrátí z procházky po svých mozkových závitech. I moje myšlenky se trochu toulaly. Pozitronové mozky robotů v pozemské literatuře jsem měla moc ráda. Jenom se tam nikde neřešilo, jak je skladují.
Mlčení se mi začalo zdát dlouhé. Rozhlédla jsem se po laboratoři, došla jsem k panelu u dveří a přejela po něm rukou. Světlo znovu zhaslo. Dívala jsem se, jak Ace v bledém přísvitu vystupuje z temnot. Nepřítomný pohled mu z očí nezmizel. Obešla jsem ho a sledovala, jak daleko dosahuje světlo a jakou má intenzitu. Žádné přístroje jsem nepoužívala, jenom vlastní odhad. Jako lampička by neuspěl, četla bych jen stěží. Stiskla jsem si ruce za zády, abych odolala nutkání se ho znovu dotknout.
„Už jsi skončila?“ V jeho hlase bylo znát pobavení s opovržením.
„Ještě ne,“ odpověděla jsem klidně. „To světlo tě oslňuje nebo pomáhá vidět ve tmě? Kam až dohlédneš? Vnímáš vlastní světlo jinak, než to umělé?“
„Vím, jak uchováme pozitrony, ale to zařízení musíme postavit a bude to trvat dlouho. Najdi zatím to svoje tornádo, je v této galaxii jediné. Až ho budeš mít, pošli souřadnice na můstek.“ Při řeči přešel ke dveřím. Už nerozsvěcel. Otevřel a čekal, až kolem něho projdu na chodbu. Moje dotazy nechal bez odpovědí, jenom rozdělil úkoly.
„Zeptám se někoho jiného,“ usmála jsem se na něj, když jsem vycházela z laboratoře. Už jsem se ani neohlédla a šla do královniných pokojů. Slyšela jsem za sebou zlostné syknutí, ale dalších projevů se zdržel a zmizel někde na druhém konci chodby.

„Tornádo, tornádo, kdepak jsi, tornádo?“ zpívala jsem si ve vstupním pokoji, který se díky Krásce změnil v pracovnu spojenou se zasedačkou. Zadala jsem do počítače vyhledávání a šla k zrcadlu zkontrolovat Aceovy poklady. Byly tam přesně tak, jak jsem je uložila. Přejela jsem po nich prsty a lehce zaklepala nehtem na tu největší krabičku s bramborou.
„Rada bych věděla, co jsi vlastně zač,“ řekla jsem potichu.
Zapípání z pracovny mi zvedlo koutky úst. Wraithský počítač našel v nejnovějších hvězdných mapách něco, co se podobalo spirále. Zavřela jsem skříňku a šla se na to podívat.
„Neměla být jenom jedna?“ mračila jsem se na tři možnosti, které mi počítač nabídl. Při bližším pohledu jsem zjistila, že vybral i dva případy, kdy jako spirála vypadala část mlhoviny. Poslední zbývající byl opravdu energetický výtrysk z mladé hvězdy.
„Nedohlédne svého konce v počátku,“ zamumlala jsem a přiblížila hlavu tornáda. Maximální zvětšení a rozlišení se v počítači pár vteřin pralo, aby mi ukázalo zakončení výtrysku přecházející z červených barev do modré tam, kde hlava tornáda tlačila na mračno mezihvězdného plynu. Věděla jsem, že je barevné spektrum upravené, aby byly vesmírné jevy snáze rozpoznatelné. V tomto případě se jednalo o excitaci - urychlení částic narážejících do plynu až k možnosti jejich přeměny na prvky antihmoty.
„Tak proto pozitrony,“ pokývala jsem hlavou, zaměřila souřadnice hlavy výtrysku a odeslala je na můstek.
„Já mám hotovo,“ řekla jsem dveřím na chodbu. „Dál je to na svatojáncích.“ Došla jsem do ložnice a usnula. Doufala jsem, že tornádo bude dost daleko na to, abych se vyspala a trochu si odpočinula od věčného honění se za vesmírnými jevy.
Po dlouhé době se mi konečně nezdály žádné katastrofické sny. Moje podvědomí se s Cestou nějakým způsobem smířilo a hlásek, který zpočátku křičel: „Na konci tě čeká jenom neštěstí,“ už jenom šeptal.

Děkuji za všechny reakce :)

Příští týden se vydáme na Lov pozitronů. Jak jinak? :twisted:

BB20 Uživatelský avatar
Staff Sergeant
Staff Sergeant

Příspěvky: 314
Bydliště: Atlantida, střídavě Cz nebo Florida
Pohlaví: Žena
Odpovědět s citací
 
Můj bože. Za ty technobláboly tě opravdu obdivuji. To zvládne jen málokdo, poplést mi mozek... :D
Pěkný díl, pěkný, jen co je pravda. :)

andoriel Uživatelský avatar
Major
Major

Příspěvky: 1753
Bydliště: Praha
Pohlaví: Žena

Odpovědět s citací
 
Jéje, BB20, kdybych měla všechno tohle vymýšlet, tak nenapíšu vůbec nic :D
Pro mě je jednodušší pátrat na netu a třeba vesmírné tornádo je toto:
http://www.astro.cz/apod/ap070811.html
Vždycky se mi ten snímek moc líbil.

Děkuju. Jsem ráda, že jsem z těch informací neměla popletený mozek jenom já :)

:sunny:

Puk Uživatelský avatar
Lieutenant Colonel
Lieutenant Colonel

Příspěvky: 2007
Bydliště: Košice
Pohlaví: Neuvedeno
Odpovědět s citací
 
Bandurka je doma :lol: a ideš na pozitróny. :hmmm: :hmmm:
Dobre popísané chytanie grule. :rflmao: "Videl" som to v priamom prenose. :wink: :bravo:
:ok: :write: :arrow: :yahoo:
:D :bye:

andoriel Uživatelský avatar
Major
Major

Příspěvky: 1753
Bydliště: Praha
Pohlaví: Žena

Odpovědět s citací
 
Děkuju, Puk :)
Pokud jsi to opravdu "viděl", jsem potěšená a nadšená, že se mi snad něco povedlo správně popsat.

:sunny:

Odeslat nové téma Odpovědět na téma
PředchozíDalší

Zpět na Dokončené povídky

cron